LÁDÍKOVY ŘÍKANKY, POHÁDKY A POVÍDKY
PRO MALÉ I VELKÉ
DĚTI
2014
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
2
OBSAH
Úvod ............................................................................................................. 3
Láďa jede do školky ................................................................................... 5
Veze děda babku k moři............................................................................ 6
Tři zajíci........................................................................................................ 7
Pohádka o převeliké a žádné řepě ......................................................... 11
Řekla řepa řepě ......................................................................................... 13
O červeném autíčku pana Svobody ....................................................... 14
Jak se tatínek zbláznil ............................................................................... 19
Přemýšlím O Ničem ................................................................................ 24
Můj soused netopýr .................................................................................. 25
Pohádka o zániku Říhova mlýna ............................................................ 33
O dvou mlynářích .................................................................................... 37
Pohádka o veselém hraběti a lakotném mlynáři .................................. 41
Příběh starého hrnku ............................................................................... 43
Petrův mlýnek ........................................................................................... 47
Doslov ládíkových rodičů ....................................................................... 50
Doslov paní (pana) ................................................................................... 51
Kdo nám pomáhá ..................................................................................... 52
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
3
ÚVOD
Tato knížka krátkých říkanek, pohádek a povídek vznikla z potřeby
Ládíkových rodičů vlastními silami vytvořit nějaký originální dárek
pro sponzory, bez jejichž příspěvků by se nemohla uskutečnit
nákladná léčba a rehabilitace jejich syna, postiženého
kvadruparetickou formou DMO.
Ani nevíme, zda jsme v některé pohádce, říkance nebo povídce
použili slovo naděje. Přesto je celá tato knížečka, každý její řádek, o
naději tak, jako o ní je první básnička vedle obrázku našeho syna.
Už nechci čůrat do plínek,
chci kreslit jako tatínek,
zpívat jako maminka
a skládat k sobě písmenka.
Z písmen, velkých jako hrad,
napsat bych chtěl:
“Mámo, táto, mám vás rád.”
Děkujeme všem sponzorům, nadacím, institucím i jednotlivcům,
kteří nám s léčbou, rehabilitací a výchovou našeho syna pomáhají.
Jejich zdaleka ne vyčerpávající seznam připojujeme na samý závěr
této knihy.
Manželé Jermanovi, Kladno, květen 2014
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
4
Při sestavování knihy jsme se s prosbou o příspěvek do našeho dílka
obrátili na naše známé a ti zas na svoje a nakonec jsme sebrali
odvahu a stejnou prosbu jsme adresovali také několika známým
umělcům, na které se nám podařilo sehnat kontakt. Chtěli bychom
také oslovit studenty středních škol s prosbou, aby přispěli nejen
texty, ale i svými kresbami.
Výsledkem je tato zatím útlá knížečka, která by neměla být nikdy
hotová, protože jak doufáme, příspěvky od laskavých autorů budou
stále přibývat.
Děkujeme
Paní Zdeňce Válové z Kladna Švermova,
Panu Michalovi Vieweghovi, spisovaleli,
Panu Jonathanovi Caulkinsovi, studentovi Gymnázia Jana Palacha,
Praha 1,
Slečně Markétě Kratochvílové, studentce Gymnázia Jana Palacha,
Praha 1,
……………….,
…………….…,
kteří vyslyšeli naši prosbu a poskytli příspěvek do Ládíkovy knížky.
Jménem autora neoznačené texty a obrázky vytvořili manželé
Jermanovi
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
5
LÁĎA JEDE DO ŠKOLKY
Láďa jede do školky, náramně se těší, žhaví řetěz tříkolky, máma za ním běží. Pozor Láďo na patníky, pan strážník mu radí, ať nevyděsíš dědům psíky, mají je moc rádi.
Zatáčku ber opatrně, pěkně to tam klouže, ať nepřejedeš ptačí škvrně, co tam pije z louže. Ptačí jsou jak lidské mámy, myslí jenom na děti, zamává ti mamka ptačí, až nad tebou poletí.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
6
VEZE DĚDA BABKU K MOŘI
Veze děda babku k moři,
veze ji tam na trakaři.
Přijedou až na jaře,
pomalé jsou trakaře.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
7
TŘI ZAJÍCI
Ládík si hověl v kočárku a přes skla brejliček s modrýma
obroučkama sledoval jak ubíhá cesta lesoparkem do školky. Usmíval
se, protože se těšil na kamarády, paní učitelku a sestřičky. Bylo totiž
pondělí a on se s nimi dlouhé dva dny neviděl. Láďa věděl, že se
vyplatí cvrkot v lesíku sledovat, protože někdy s maminkou
zahlédnou třeba veverku, pospíchající po kmenu stromu vzhůru do
bezpečí jeho koruny. Prchají v takovém spěchu, že často ani není
možno rozpoznat, zda se jedná o zrzavou veverku, naší Zrzečku,
nebo o skoro černou Angličanku. Mrštné potvůrky někdy shodí na
kočárek či do jeho blízkosti větvičku nebo velkou šišku a to se
Ládík vždycky lekne, přivře oči, hned je ale zase vykulí a směje se té
příhodě. Samozřejmě, že v tomhle malém lesíku potkávají
s maminkou hlavně psy a psíky různých ras a velikostí, ti ale mají ten
nepěkný zlozvyk, že se někdy v blízkosti Ládíkova kočárku
rozštěkají a to malí chlapečkové s mozkovou obrnou, jako je náš
Láďa, nemají moc rádi, zvláště když takový pejsek zaštěká na tu
svou zubatou psí tlamu zprudka a nečekaně. Někdy je úlek až
takový, že se Ládík rozpláče a není pak k utišení. Nejraději má Láďa
tiché a opatrné lesní hopsaly, zajíce. Obezřetně se pohybují při svých
výletech za potravou mezi stromy, legračně pohybují čumáčky a
dělají bobky. Málokdy je vidíte docela zblízka, ať totiž dělají, co
dělají, vždycky vás po očku sledují a jakmile se přiblížíte blíž, než
zajíci považují za bezpečné, odhopsají o pár metrů dál a nebo
dokonce vystartují k velkolepému sprintu a v mžiku zmizí mezi
stromy.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
8
Cestou do školky toho dne Ládík s maminkou potkali skupinku tří
zajíčků. Všichni to byli nějací zaječí dorostenci, ani úplně mrňavá
zaječata, ani dospělí zaječí mackové. Snad právě proto, že nebyli tak
plaší jako jejich tátové, mámy a strejcové, nechali maminku dostrkat
kočárek s Ládíkem až na pár metrů od travnatého plácku uprostřed
lesíka, kde asi právě měli něco na práci. Zajíci pokukovali po
Ládíkovi v modrém kočárku, připraveni rychle vyklidit pozice při
prvním náznaku nebezpečí. Nebyl ale k tomu žádný důvod.
Maminka zastavila a s Ládíkem partu zajíců sledovali. Trvalo to
několik minut. Zajíci, aniž by se mezi sebou nějak viditelně
domlouvali, najednou ukázali mamince a Ládíkovi ocásky a beze
spěchu odhopsali pryč. Ládík s maminkou počkali, až zaječí parta
zmizí mezi křovím a stromy a pokračovali v jízdě do školky. Tam si
Ládík celý den hrál s ostatními dětmi a cvičil s paní terapeutkou
cviky, jak mu je paní doktorka předepsala. Cvičení se Ládíkovi moc
nelíbí, někdy proti němu dokonce i nahlas protestuje, to hlavně
doma, když cvičí s maminkou. A pak není nic platné, vysvětlovat
mu, že to cvičení pomáhá proti té protivné obrně, že to bez něj
nejde a že čím lépe a poctivěji bude cvičit, tím snáze se s následky
nemoci vyrovná.
Ještě oběd a už tu byla maminka a jelo se zas domů. Odpoledne
nejeli přes lesík, ale přes sídliště, protože bylo potřeba lecos
nakoupit a to dá rozum, že v lese nic nenakoupíte, protože tam
žádné obchody nejsou. Na ulicích plných lidí a co teprve
v obchodech, tam je k vidění také spousta zajímavých věcí. Tak se
stalo, že na ranní setkání se zajíci maminka i Ládík zapomněli, takže
o něm nereferovali ani tatínkovi, ani psíkovi Péťovi, kterému jinak
řeknou úplně všechno.
Nezapomněli ale zajíci. Když večer maminka Ládíka uložila do
postýlky a pak šli spát i táta s mámou a k spánku se na svém
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
9
koberečku uložil i pes Péťa, objevila se u Ládíkovy postýlky podivná
návštěva. Věřte nebo nevěřte, tři zajíci stáli na zadních tlapkách u
postýlky a předními se opírali o její ohrádku a dívali se na Ládíka.
Obrázek
Ten zas s otevřenou pusou a vykulenýma očima koukal na ně. Tak
na sebe chvíli mlčky hleděli. My, co známe pejska Péťu, nevíme, jak
je možné, že nevyskočil z „místečka“ a neletěl noční hosty vyštěkat.
Bylo prostě ticho, jen odkudsi od sousedů bylo slabounce slyšet
chrápání. A světe div se, zajíček uprostřed skupiny návštěvníků,
který své druhy o pár centimetrů převyšoval a proto byl asi jejich
vedoucí, promluvil: „Ládíku, ty náš kluku, my tě moc dobře známe.
Nejen z lesa, kde se skoro každý den potkáváme, ale slyšíme tě také,
jak křičíš, když s maminkou cvičíte Vojtu. A to ti při tom moc
fandíme, protože kterýpak malý kluk by dokázal to co ty, takhle
bojovat s obrnou a že to cvičení není nic příjemného, si dovedeme
představit.“ Od sousedů pořád tichounce doléhalo chrápání a pes
Péťa zavrčel ze spaní a přetočil se z polohy hlava ke dveřím, ocas do
místnosti do polohy ocas ke dveřím, hlava do místnosti a fakt, že
začal trochu, ale jen tak trochu, po psím způsobu, lehce chrápat
taky. Zajíček raději na chvíli ztichnul, než dojde k té změně psí
polohy a když zas byl klid, pokračoval: „Tak Ládíku, my zas musíme
odhopsat, to ti ale ještě musím říci; když budeš pořádně cvičit,
uvidíš, že to půjde, běhat budeš, jako že se Tlapka jmenuju a tady
Zajda a Pajda jsou mými svědky, že to neříkám jen tak. Běhat budeš,
ale musíš zatnout zuby, pořádně zatnout zuby.“ A ukázal Ládíkovi
ty své dva veliké řezáky - hlodáky, kvůli nimž nejspíš všechny
tyhlenty králíky a zajíce lidé často nesprávně řadí do řádu hlodavců i
když již skoro 70 let, mají tihle ušáci spolu s pišťuchama vlastní řád,
řád zajícovců. Pak už jen Tlapka řekl: „Ahoj.“, Zajda: „Čau!“ a
Pajda: „Nazdááár!“ a zmizeli, jak se objevili. Péťa přerušil to své psí
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
10
chrápání, frknul jak kobylka Mája v cirkuse Kludský a byl klid, jak
má o půlnoci být.
Ládík o té noční příhodě nikomu neřekl, ani nemohl, má pro tu
obrnu zatím s mluvením problémy, ale určitě si na zajíčky někdy
vzpomene. Pak, když s maminkou cvičí Vojtu, zatne zuby a při těch
někdy pro něj moc nepříjemných polohách ani nehlesne. A když
potom v lese cestou do školky potkají zajíce, ti uznale pokyvují
svými ušatými hlavami, jako by chtěli říci: „Láďo, jsi borec, jen tak
dál…“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
11
POHÁDKA O PŘEVELIKÉ A ŽÁDNÉ ŘEPĚ
Námět: paní Zdeňka Válová, Kladno Švermov
Začalo to jako v té staré známé pohádce. Babička zasadila semínko
řepy. Deštíček ho zaléval a sluníčko zahřívalo až vyrostla řepa veliká,
převeliká. Babička ji jednoho dne popadla za lupeny, táhla, táhla, ale
kdepak, vytáhnout ji nedokázala. Zavolala tedy dědečka, táhli, táhli,
ale řepu nevytáhli. Tak na pomoc zavolali vnoučky. Babička popadla
řepu, dědeček babičku, dědečka první vnouček, prvního vnoučka
druhý vnouček a všichni tahali až jim oči z důlků vylézaly a žíly na
čele nabíhaly, tahali, hekali, tahali a hekali jak mohli, ale řepu ze
země ne a ne vytáhnout. Vnoučci proto zavolali ještě pejska, kočičku
a myšku. Babička zas chytila řepu, dědeček chytil babičku, první
vnouček dědečka, druhý vnouček prvního vnoučka, pejsek druhého
vnoučka a kočička pejska a nakonec malá myška chytila kočku za
ocas a táhli, táhli až při tom námahou funěli až se řepa malilinko
pohnula, pak víc, ještě víc a nakonec vyjela ze země jako auto
z garáže. A to se teprve všichni podivili, jak veliká řepa se jim
urodila. A pak se podívali na sebe a viděli, jak jsou všichni upocení a
špinaví a cítili také, jak je ta práce s převelikou řepou unavila.
Babička si to dobře pamatovala a když příští rok sázela semínko
řepy, přiklopila ho kbelíkem, aby na něj nemohlo sluníčko svítit a
deštík ho tolik nezaléval, protože nechtěla mít převelikou řepu, aby
se při sklizni nemusela zas tolik namáhat.
A opravdu, povedlo se jí to dokonale...
Když přišel čas sklizně a babička zvedla kbelík, zjistila, že žádnou
řepu nevidí a to ani když si vzala brýle. Zavolala dědečka a pak
vnoučky, ti přece musí vidět dobře, ale ti také řepu nenašli. Zavolali
pejska, ale ani ten řepu nevyčuchal, kočička se někde zrovna toulala,
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
12
ale ani ona by jim určitě pomoci neuměla. Zavolali tedy myšku a ta
chvíli hrabala, hrabala a nakonec vyhrabala - uschlé semínko řepy.
Řepa vůbec nevyrostla. To byl také od babičky nápad, bez vody a
slunce přece nic nevyroste. Ani rostlinka, ani člověk. Bez slunce a
vody by prostě nebyl vůbec žádný život.
A tak babička poznala, že je lepší s trochou námahy vypěstovat
převelikou řepu, než bez práce nemít nic.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
13
ŘEKLA ŘEPA ŘEPĚ
Nemluv, nekřič, přikrč se, schovej hlavu v řádku, jen tak sklizeň přežiješ se zdravím v pořádku. Komupak by prospělo, kdyby z tvojí krásy, zbylo kostek cukru pět a trochu melasy? Přečkaly tak obě řepy, přikrčené v hlíně, na políčku u lesa, všechny hrůzy sklizně. Přesto ale neunikly ukrutnému konci, v zimě je sežrali hladovějící kanci. Nakonec tak k užitku, řepy posloužily lidem, když ti kance ulovili, zbaštili je se zelím a zapili pivem! Potravní řetězec řepa změní stěží. Vznikne malá oklika a zas si po svém běží! Následujícím poučením se s vámi autor loučí: „Co má skončit v žaludku, to tam také skončí.“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
14
O ČERVENÉM AUTÍČKU PANA SVOBODY
Námět: paní Zdeňka Válová, Kladno Švermov
V jednom městě bydlel pan Svoboda a ten si koupil krásné červené
auto, Škodovku Feliicii. Dal jí jméno Felinka. Moc se svojí Felinkou
nejezdil. Nejčastěji jen z garáže před dům a tam ji hýčkal, leštil a
oprašoval a pak ji zavezl zpět do garáže a přikryl dekou, aby ji
neofouklo. Zkrátka, pan Svoboda měl svoji Felinku moc rád a
s opravdovou láskou taky o ní pečoval.
A Felince ta péče přišla tak nějak samozřejmá, myslela si, že se
takhle dobře mají všechna auta. Neviděla třeba, že Citroen souseda
taxikáře vozí celý den lidi po městě a večer ho nikdo neleští, protože
pan taxikář, když přijede konečně už za tmy domů, zaparkuje auto
pod lampou a utíká do postele, aby si odpočinul na tu zítřejší šichtu.
Má totiž pět dětí, lotrů k pohledání a musí se v práci pěkně ohánět,
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
15
aby vydělal na ty jejich věčně prošoupané kalhoty, ztracené mobily a
okopané boty… Nebo policejní Oktávka, co občas projížděla
Svobodovic ulicí; ta se nezastavila celý den, policisté se v ní střídali,
ranní - odpolední, léto - zima, svátek - nesvátek, protože lupiči také
svátky nedrží a svoji nekalou živnost provozují ať je vedro nebo
mráz. Policejní auťáky jsou také brzo unavené a po pár letech
odchází do důchodu. Ale když mají štěstí, koupí si takovou
vysloužilou Oktávku s odmontovaným majákem nějaký důchodce,
co s ní jezdí jen tak pomaloučku na chatu, na zahrádku nebo na
ryby.
V noci na čtvrtek pan Svoboda špatně spal. Několikrát ho vzbudil
nějaký šramot, jakoby to šlo od garáže, takové křup-chrup, jako když
někdo ulamuje visací zámek od vrat, za kterým stála jeho milovaná
Felinka. To pan Svoboda rychle vyskočil a jen tak v pantoflích a v
pyžamu a s velkým pravítkem, co měl připravené u postele, protože
jako učitel strašnější zbraň neznal, běžel Felinku bránit před zloději.
Vždycinky to byl naštěstí jen planý poplach, ale pokaždé trvalo jak
dlouho, než zas pan Svoboda zabral a nakonec to dopadlo tak, že
zaspal. Což o to, žáčkové 4.C, kteří měli od pana Svobody slíbenou
písemku z matematiky, by mu to zaspání ani moc nezazlívali, ale co
naplat, učitel musí jít příkladem a když teda pan Svoboda takhle
jednou ráno ve středu viděl, že to do školy autobusem nestihne,
rozhodl se dojet tam Felinkou. Felince se projížďka do školy líbila.
A pak nejdřív trpělivě čekala na pana Svobodu před školou, až
skončí vyučování a pofrčí se zas domů. Jenže začalo pršet a ke
všemu pan Svoboda nešel a nešel, protože měl vyučování i
odpoledne a pro Felinku už to čekání bylo dlouhé. Když pak pan
Svoboda přece přišel a zamířil s Felinkou k domovu, naštvaná
Felinka schválně zlobila. Loudala se, schválně rachotila a chrčela
jako staré auto. Pan Svoboda byl moc rozzlobený a unavený a
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
16
nevyspalý k tomu, tak ani nezajel do garáže a Felinku nechal stát
před domem a šel spát. Ta se divila! Napřed jí to bylo líto, ale pak se
rozhodla, že toho využije a vyjede si pěkně sama na projížďku a
nakonec si do suché a útulné garáže dojede sama. Napřed jela
opatrně po městě, pak mimo město a nakonec vjela na dálnici a
frčela si to jako o závod. Když už jí ta jízda unavila, sjela z dálnice a
hledala nějaké šikovné místečko, kde by si odpočinula. Na kraji lesa
uviděla světýlko. „Tam budou určitě žít dobří lidé,“ řekla si Felinka a
vydala se za světlem. Ale v chaloupce bydleli… loupežníci!
Loupežníci právě hráli černého Petra o sirky a hlady jim při tom
kručelo v břichách. Když tu nejvyšší pan loupežník řekl: „Ticho,
něco slyším!“ Všichni loupežníci ztichli a nastražili uši. A opravdu –
slyšeli motor auta. „Policajti! To jsou určitě policajti!“ křičeli
loupežníci jeden přes druhého, vyskákali okny do lesa a tam se
poschovávali za stromy. Opatrně vykukovali ven a uviděli, že se blíží
červené auto. A světe div se - nikdo ho neřídí. Nejvyšší loupežník se
zaradoval: „Kamarádi, hurá, máme auto! Pojedeme na lup a bude po
hladu!“ Felinku zavřeli do chlívku a dveře zajistili petlicí. Chudák
Felinka ani neviděla, do jakého nepořádku a špíny jí dali. Byla tam
totiž ukrutánská tma a ona byla tak unavená a vyděšená, že se jí ani
svítit nechtělo a přesto, že jí byla zima, okamžitě usnula.
Obrázek
Loupežníci se zatím sesedli k velké loupežnické poradě. Dlouho se
hádali a překřikovali, až se nakonec dohodli, že vykradou banku a to
hned tu největší ve městě. Ráno vytlačili Felinku z chlívku, všichni
se do ní nacpali, pan nejvyšší loupežník za volant a vyrazili do města.
Nejvyšší pan loupežník ale moc řídit neuměl a tak každou chvíli
vymetli nějakou škarpu, vjeli do křoví nebo louže, takže za chvíli
byla Felinka samé bláto a považte, pod ním byly i škrábance a boule,
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
17
jak tu a tam zavadili o nějaký ten pařízek nebo stromek. A zvířátka,
co bydlí v lese, měla co dělat, aby divoce jedoucí Felince, která jen
bezmocně třeštila reflektory, na poslední chvíli uskočila. Lepší to
nebylo, ani když konečně vjeli na silnici. Felinka kličkovala z jedné
strany vozovky na druhou, auta houkala a prudce se vyhýbala a
jejich řidiči si klepali na čelo. Loupežníci se tomu jen smáli a těšili se
na úspěšný lup. Když nešťastná Felinka s loupežníky dojela do
města, vypadala jako opravdové a nefalšované loupežnické auto.
Samé bláto a špína, nepočítaně škrábanců, hrůza pohledět.
Loupežníci zajeli před banku, vyskákali z Felinky a vtrhli do banky.
Tam vytáhli bambitky a velký pytel. Nejvyšší pan loupežník zakřičel
strašným hlasem: „Tohle je přepadení, milánkové. Ruce vzhůru,
komu je život milej a peníze sem do pytle!“ Felinka věděla, že by
teď mohla loupežníkům ujet, ale nedokázala to, tak byla vyděšená.
To slečna Kája, úřednice za přepážkou banky, co loupežníkům
právě plnila pytel penězi, nebyla úplná třasořitka, jak se lupiči
spoléhali. Když házela do pytle poslední svazek tisícovek, který ji
ještě zbýval v trezoru, nenápadně zmáčkla tlačítko signalizace na
policejná stanici. Tam se hned rozezněl zvonek a policejní náčelník
vyletěl ze židle a zvolal na kolegy: „Pánové, někdo nám vykrádá
banku! Rychle, jde se na pomoc!“ Policisté naskákali do auta a TŮ-
DŮ, TŮ-DŮ, hnali se k bance. Z té se zatím nenápadně vykradli
lupiči s obrovským pytlem a nasoukali se do Felinky. „Tak, a je to
doma,“ řekl nejvyšší pan loupežník a chtěl nastartovat. Jenže Felinka
nic. Řekla si: „Tůdle nůdle, já vám dám chlívek, bláto, louže a
škrábance. Já vám dám krást a loupit…“ A zatímco se rychle
blednoucí šéf loupežníků znovu a znovu marně pokoušel
nastartovat, přiřítilo se policejní auto. „Ruce vzhůru!“ tentokrát
slyšeli lupiči. A pak jim nasadili želízka a pohádka by mohla skončit.
Jenže před bankou zůstala stát špinavá a vyděšená Felinka. Policisté
ji odtáhli na stanici a od lupičů chtěli vědět, jak k ní přišli. „To auto
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
18
přijelo samo a až k bance nás poslouchalo, ale s lupem nás pak
nechalo na holičkách,“ řekl jim nejvyšší pan loupežník a policisté se
podívali do kartotéky a zjistili, že auto patří nějakému panu
Svobodovi, učiteli z města. Tak se Felinka dostala zpět k panu
Svobodovi. To bylo shledání! Pan Svoboda nemohl svoji Felinku ani
poznat – tak byla špinavá, poškrábaná a unavená. Přesto byl moc
šťastný, že má Felinku zpět. Slečna Kája od přepážky dostala za
statečnost od pana ředitele banky pochvalu a pan starosta zas
povýšil pana policejního náčelníka na policejního nadnáčelníka a ten
zas nezapomněl na Felinku, která přece při zadržení lupičů sehrála
tak důležitou roli. Přesvědčil pana starostu, aby odměnu, která byla
vypsána na dopadení lupičů, dal panu Svobodovi, že ten už si s ní už
bude vědět rady. A taky že věděl. Dostal od starosty sto penízků a
právě tolik stála oprava škrábanců a boulí na karoserii Felinky.
Dlouho pak spolu ještě jezdili a Felinku již nikdy ani nenapadlo,
udělat si sama výlet, protože věděla, že tak dobře, jako s panem
Svobodou, by jí nebylo nikde na světě. Pan Svoboda zase už nikdy
nenechal Felinku stát přes noc před domem, ale pokaždé ji odvezl
do garáže a pečlivě ji přikryl dekou.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
19
JAK SE TATÍNEK ZBLÁZNIL
Pan Michal Viewegh
S panem Vieweghem jsme se setkali dne 16. října letošního roku na
autogramiádě, která byla vyvrcholením akce Čtení ve vlaku. Poprosili jsme ho,
aby nám poskytl příspěvek do ládíkovy knihy. Pan Viewegh ochotně souhlasil a
dal svolení, abychom do knihy použili některý příběh z jeho knihy Krátké
pohádky pro unavené rodiče. Moc mu za to děkujeme.
Vybrali jsme čtvrtou kapitolu s názvem Jak se tatínek zbláznil.
Jak se tatínek zbláznil
Tatínkovi a mamince začaly starosti.
Obě holčičky rostly jako z vody: byly den ode dne větší, chytřejší a
hlasitější. Brzy se taky naučily chodit a běhat a skákat – a najednou
jich bylo v půdním bytě tak plno, až se ten velký byt tatínkovi a
mamince začal zdát malý.
Vůbec nejhorší ale tatínkovi připadalo, že čím kratší dobu obě
holčičky v noci spaly, tím více přes den mluvily.
„Zavřete konečně ty pusinky, nebo se z vás zblázním!“ volával
tatínek často, ale maminka Sáře a Báře vysvětlila, že si tatínek jenom
dělá legraci.
Jednou v neděli se Sára i Bára probudily dokonce ještě dříve než
obvykle. Venku teprve svítalo a tatínek s maminkou samozřejmě
ještě spali. Obě holčičky si k nim vlezly do postele, vzbudily je a
začaly jim klást všechny zajímavé otázky, které je toho rána napadly
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
20
– například kolik váží práškovací letadlo bez prášku, jak kaká kapr
nebo co je pidet.
„Bidet,“ opravila Sáru maminka ospale. „To je taková bílá mísa,
která vypadá jako záchod. Na bidet si lidé sednou po kakání a
umejou si prdelku.“
„Pipinku taky?“ zajímala se Bára.
„Pipinku taky.“
„Ticho!“ zakřičel tatínek. „Tady se spí!“
Podíval se na hodinky, zasténal, rukou zašátral v šuplíku nočního
stolku a strčil si do uší speciální pěnové špunty, které mu maminka
přinesla z lékárny: jeden svítivě zelený a druhý svítivě oranžový
(tatínkovi vadilo, že špunty nemají stejnou barvu, ale maminka ho
ujistila, že to prakticky není vidět). Když Sára uviděla, jak tatínkovi
trčí z uší barevné špunty, rozesmála se a z nosu ji vylezla velká
nudle.
„Fuj!“ zamračila se maminka. „Vysmrkej se!“
Hodila Sáře balíček papírových kapesníků a Sára se několikrát
hlučně vysmrkala.
„Nevadí kapesníkovi, že do něj smrkám?“ chtěla vědět.
„Nevadí,“ řekla maminka. „Kapesník je rád, že může být užitečný.
Kapesník, do kterého by nikdo nikdy nesmrkal, by byl naopak
smutný.“
„Má výtah zuby?“ zeptala se po chvíli Sára.
„Jestli má výtah zuby?“ zopakovala nevěřícně maminka a protáhla
se. „Jak tě to proboha napadlo?“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
21
„Co?“
„Tahle otázka,“ zívla maminka.
„Měla jsem ji přece v hlavě,“ odpověděla Sára. „V noci se mi tam
udělala, chápeš?“
„Ne,“ řekla maminka.
„Prokristapána!“ zaúpěl tatínek se zavřenýma očima.
Maminka mu z levého ucha vytáhla oranžový špunt. Tatínek
s námahou otevřel oči.
„Nedostatkem spánku mučila izraelská tajná služba Mosad palestinský
vězně,“ řekl. Jsem snad ksakru zajatej Palestinec?!“
„Má výtah zuby?“ zeptala se klidně maminka.
Tatínek znovu zasténal. Maminka se zasmála.
„Sáru zajímá, jestli má výtah zuby. Ta otázka se jí v noci udělala
v hlavě, chápeš?“
Tatínek se podíval na Sáru, na Báru a potom na maminku.
„Změř jí teplotu,“ řekl. „To dítě blouzní. A ty se taky změř. Je půl
šestý ráno a je neděle, chápeš? Chápete? Všichni se okamžitě
změřte! Já se z vás zblázním!“
Tatínek rozzlobeně vylezl z postele. Na sobě měl pruhované
pyžamo a v pravém uchu pořád ten zelený špunt.
„Já se fakt zblázním! Jsem chronicky nevyspalej! V divadle usínám
během svých vlastních replik!“ volal (jestli jim chcete vysvětlit, co
znamená chronicky a replika, můžete). „Tady končí veškerá sranda!“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
22
Popadl polštář a peřinu, vyšel na balkón – a k maminčinu zděšení
přelezl zábradlí a po čtyřech vylezl na střechu.
„Proboha!“ vykřikla maminka. „Co to děláš?!“
Tatínek se vztyčil, zavrávoral, chytil se volnou rukou komína a lehl si
na komínovou lávku (to je, milé děti, takové úzké prkno, na kterém
stojí kominíci, když čistí komín). Sára i Bára tatínka ustrašeně
pozorovaly. Tatínek si pod hlavu podsunul polštář, přikryl se
peřinou a zavřel oči. Maminka vyběhla na balkón.
„Ty ses opravdu zbláznil!“ zaječela na něho. Chceš spadnout?!
Okamžitě slez!“
Ale tatínek se ani nepohnul.
„Tak se sakra aspoň přivaž!“ žádala ho maminka.
Vrátila se do pokoje, vytáhla z tatínkova froté županu pásek a hodila
ho tatínkovi. Tatínek pásek chytil a přivázal se jím k prknu. Potom
znovu zavřel oči. Sára a Bára se přišouraly na balkón za maminkou a
vzaly ji za ruku jako vždycky, když se něčeho bály.
„Proč jsi na střeše, tati?“ zavolala po chvíli Sára.
„Protože jsem holub,“ mumlal tatínek.
„Ty holub nejseš!“ volala Bára nešťastně. „Tatínek seš!“
„Nejsem tatínek, jsem holub. Vrkú, vrkú.“
Sára se podívala na maminku.
„Tatínek se zbláznil?“ zeptala se.
„Ano,“ řekla maminka. „Zbláznil se, protože nás nikdy nenecháte
vyspat.“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
23
Sára, Bára i maminka z tatínka nespouštěly oči. Tatínek usnul.
Maminka, Sára i Bára seděly tiše na balkóně a měly velký strach, aby
tatínek nespadl.
„My už ho nikdy nebudeme ráno budit,“ pošeptala mamince Sára.
„Nebudeme!“ slibovala Bára.
Maminka je obě pohladila po vlasech.
Za půl hodiny přišla babička. Otevřela balkónové dveře, uviděla
maminku, Sáru, Báru – a nakonec si všimla i tatínka spícího za
komínem.
„Co se tu proboha děje?“ chtěla vědět.
„Pssst, tatínek se zbláznil,“ vysvětlila jí Sára.
„Je holub,“ doplnila sestřičku potichu Bára.
„Jestli je tatínek holub, tak má smůlu,“ řekla babička naschvál velice
nahlas. „Zrní nemám.“
Tatínek se rozespale posadil.
„Jé, nazdar, máti,“ pozdravil babičku.
„Koukej slízt,“ nařídila babička a z tašky vyndala marinované maso
od pana řezníka Šimka, které se chystala na balkóně grilovat.
„To vypadá dobře. Ňam ňam! No tak já teda nejsem holub. Už jsem
zase tatínek,“ prohlásil tatínek a slezl konečně ze střechy.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
24
PŘEMÝŠLÍM O NIČEM
Jonathan Caulkins
Koukám na strop
Na cestu zdobenou čedičem
Přemýšlím nad ničím, přemýšlím o ničem
Prázdnota, někdy užitečná
Ani jedna myšlenka, která je zbytečná
Hledím na stromy
Na oblohu plnou hvězdiček
A přemýšlím nad ničím
Přemýšlím o ničem
Není to tma, je to světlo co neutíká
Můžu být v realitě
Realita se mi nevymyká
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
25
MŮJ SOUSED NETOPÝR
Markéta Kratochvílová
Netopýr je jakožto noční zvíře označován za tajuplného, záhadného až
nadpřirozeného tvora. Je to náš strach co ovládá mysl a nutí jí k představám o
okultním tvoru noci, který by nám mohl způsobit nějakou nekalost. Už z
historie víme, že netopýrovi se dávalo za vinu mnoho věcí a ač tyto fámy
pominuly, vytvořily se jiné, které lépe zapadají do dnešního světa. Netopýři byli
velmi často zabíjeni a jediným důvodem tohoto činu bylo to, že noc v lidech
vyvolává nepříjemný pocit plný úzkosti. Dost často se nevědomost mísí s fantazií
o říši temnot, a tak byl netopýr přiřazován k zplozenci pekla. Jediným důvodem
byla lidská neznalost, pověrčivost a i hloupost. I dnes s mnoha informacemi a
nejrůznějšími vynálezy se těchto tvorů spíše štítíme, než bojíme. Už dokážeme
objasnit povídačky z dob minulých. Příkladem může být netopýr coby symbol
smrti. My už ale víme, že tento tvor se u mrtvých zjevoval pouze za účelem
potravy. Je přece známo, že tělo co se rozkládá, láká hmyz. Ke smůle netopýrů
nikdo nevěděl, že se jím živí. Takto bychom mohli každý příběh rozebrat, čím
bychom zničili jeho mystičnost. Je však jeden fakt, který vyvrátit nemůžeme.
Jedná se o přenášení nemocí. To je bohužel pravda, ale ne tak známá jako lži,
které se šíří.
Když jsem bývala menší, pociťovala jsem strach z těchto tvorů, a když se k
těmto pominulým pocitům vracím, zdá se, jako by u mě byly stále zakořeněné.
Moje mysl zná fakta, ale podvědomí na ně nechce z nějakého mě neznámého
důvodu přistoupit. Jde o mou pošetilost, že kus mě se stále domnívá, že netopýr
je všemocný. Proto bych ráda vyprávěla příběh, co přinutil moje tvrdohlavé ego ke
změně názoru. Najdou se tu však tací, kteří ho zařadí do složky s nápisem
„fikce“. Nadějí ale pro mě zůstává, že někoho bych mohla navést na cestu,
kterou jsem již prošla.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
26
Seděla jsem u okna v mém pokoji, a stále naplněná jistou letní
nostalgií jsem pozorovala padající vločky. Ty malé, bílé věci co jsem
vystřihávala ve školce z papíru, venku se je snažila chytit na jazyk, či
lapit je do dlaní ve snaze je poté zarámovat. Ty malé, bílé studené
věci, co jsem v dětství milovala a teď nenáviděla. Byly pro mě
znamením, že nastala zima. Roční období, které pro mě kromě
Vánoc, nemělo žádný jiný význam. Byla to jen další překážka spolu
s jarem, co mě držela dál od léta. Nehnutě jsem seděla a dívala se,
jak můj řídký dech zamlžuje sklo. Cítila jsem ten chlad, co
prostupoval zdí, a moje melancholie narůstala. Z objetí tiché
místnosti mě vytrhl radostný výkřik, který nepochybně pocházel
z kuchyně a nemohl patřit nikomu jinému než mé milované mamce.
Ve snaze jej ignorovat jsem se vrátila k mému ponurému
nicnedělání. Po pár dalších nekonečných minutách se rozletěly dveře
a já se otočila na osobu, co to způsobila s pohledem do jisté míry
vražedným.
„Maki! Šup, zabal si, jedeme na chatu!“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
27
Hlásala vítězně máma s úsměvem pro mě poněkud směšným. Něž
jsem stačila prohodit svou obvyklou pubertální hlášku či jiné hemzy,
příslušné k mému věku, byla pryč. S maskou nechápavosti
přilepenou na mém obličeji jsem koukala na už zavřené dveře a
spolu s pootevřenou pusou, ze které mělo něco vyjít, jsem jistě
působila komicky. Nemotorně jsem seskočila z psacího stolu, kde
jsem seděla a začala vytahovat potřebné oblečení z dřevěné skříně.
Poté co jsem vytvořila tři úhledné hromádky, vydala jsem se na
průzkum. Vykoukla jsem ze dveří a snažila se najít někoho, kdo by
mi pomohl s mojí bezradností. Nebylo to nic těžkého, jelikož moje
mamka poletovala po chodbě jako velký, zmatený, podzimní motýl.
„Mami, proč proboha jedeme zrovna v tomhle počasí na chatu?
Vždyť hnusně je tam i v létě.“
Zeptala jsem se otráveně a ospale si promnula oči kusem svetru,
který jsem svírala ve své dlani.
„Můžeš toho prosím tě nechat, vždyť ten svetr budeš mít vytahaný!“
„No a co?!“
Pronesla jsem otráveně. Osoba, která se ještě před chvílí pohybovala
snad světelnou rychlostí znehybněla a zvážněla.
„Proč se chováš, jako kdyby se ti tam nechtělo?“
To jak se na mě podívala, říkalo jasně „Seš nevděčnej zmetek.“
Proto jsem váhala jak jí odpovědět.
„Víš, že je nezdvořilé odpovídat otázkou?“
Popichovala jsem ji v úmyslu jí rozesmát. K mému překvapení se
tak nestalo. Právě jsem se dívala na posmutnělou mamku, která
přede mnou zestárla snad o deset let, s hlavou svěšenou se dívala na
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
28
šedé dlaždice a v ruce svírala nějaké dokumenty. Bylo mi jasné, že
chyba je na mé straně.
„Promiň, já to tak nemyslela. Leze na mě divná nálada, ale na chatu
s vámi pojedu.“
Snažila jsem se znít smířlivěji a do této ne moc pravdivé věty
vdechnout kousek vstřícnosti a nadšení.
„Co je to za lejstra?“
Pokusila jsem se rozvést konverzaci, jelikož to byla jediná šance jak
mě samotnou dostat ze zlé propasti zvané beznaděj. Najednou se
zvadlá květina probudila díky paprskům slunce.
„Představ si, někdo koupil naší chatu.“
Vychrlila na mě tuto informaci, jako kdyby se jednalo o celosvětový
mír. Malé jiskřičky v očích naznačovaly nevýslovnou radost a
potěšení z této události. Teď jsem se já podobala vadnoucí květině a
moje nohy byly jako přibité. Už dříve jsem věděla, že rodiče nad
něčím takovým uvažují, ale brala jsem to jen jako fámu, věc co se
prohodí ze zdvořilosti, ale nikdy k ní nedojde. Neprocházel mnou
smutek a popravdě jsem nemohla najít ani pocit, který by se dal
přiřadit k veselosti. Pozvedla jsem tedy hlavu, podívala se na ty malé
jiskřičky a dodala.
„Fajn, jsem ráda, že máš takovou radost. Teď jen nevíš, kde je ta
hnědá taška? Mám už připravené oblečení a chci ho tam naházet.“
Dodala jsem co nejtišeji. Nic neřekla, pouze ukázala na velkou skříň
za rohem.
O půl hodiny později jsem seděla se svými rodiči v autě
navléknutá do svetru a bundy spolu za doprovodu Pana deky a Paní
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
29
horké čokolády. Jako vždy jsme jeli hodinu a kus a celou cestu jsme
si povídali o literatuře a o českých filmech. Můj otec si potrpěl na
takovéto debaty. Velmi rád totiž pozoroval změnu mého vkusu a
tím i mých názorů. Zanedlouho jsme u dvou stromů zahnuli doleva
a projížděli, mně tak známou vesničkou. Pozorně jsem se dívala na
zasněžené střechy a tiskla kelímek s již vystydlou čokoládou.
S nenápadnou nedočkavostí jsem vyčkávala, až se objeví naše
drobounká chaloupka. Stála tam jako všechny ostatní a přece se
lišila. Byla totiž stále naše.
Ač zvenčí mohla působit jako oblak či bezbarvá cukrová vata,
vevnitř se skrývala ponurá nora plná pavučin.
„Už jsme zde dlouho nebyly.“
Dolehla ke mně slova mé mamky z obyváku.
„Taky to tak vypadá.“
Popichoval jí můj otec. Zkombinovat vtip spolu s ironií, aby nikoho
neurazil, uměl jedině on. Dále jsem již rozhovor neposlouchala a
zamířila jsem do podkroví, kde se nalézalo moje útočiště. Celou
chatou se rozpínala zima, která nás zastihla nepřipravené. Přesunula
jsem se tedy do kuchyně, kde už se můj otec poctivě snažil zapálit
v kamnech. Jako obvykle jsem si vzala ohromné, zelenobéžové
křeslo na kolečkách a přesunula ho přímo před kamna ve snaze si
všechno teplo ukrást pro sebe. Se zájmem jsem poslouchala, jak můj
táta znovu vypráví tu známou historku z dětství, kdy si spálil o
podobná kamna ruce.
„ …a když už jsem byl zpátky doma se zavázanou rukou, zeptal se
mě děda. „Ale co jsi to dělal?“ Jen jsem odpověděl. „Dědo, dědo,
takhle jsem udělal.“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
30
Při téhle větě se vždy snažil napodobit šišlající děcko, což už bylo
samo o sobě humorné.
„No a jak jsem to dořekl, znovu jsem šáhl na kamna a jeli jsme do
špitálu opět.“
Prohřátá jsem se culila na ty červené plamínky. Věděla jsem, že
takhle nebudu moc sedět věčně, a tak každá minuta pro mě byla
cenou útěchou.
Po obědě jsem byla donucena vylézt ven. Prý ať také využiju
horský vzduch a nesedím jen doma. Byla jsem dost zhnusena
trávením času daleko od velkoměsta a představa o dovádění
v takové zimě tomu moc nepřidala. Ve snaze udělat něco správného
jsem se navlékla snad do všeho oblečení, co jsem měla a odhodlala
se vkročit do toho mrazu, který všechno obklopoval. Chvíli jsem se
procházela po rozlehlé zahradě, vyhrabala v garáži staré dřevěné
saně, a jelikož byla naše chata na okraji lesa, sedla jsem si na malý
kopeček co ho spolu s malou říčkou odděloval od našeho pozemku.
Věděla jsem, že bych neměla sedět na jednom místě, ale bylo mi to
upřímně jedno. Jen jsem poslouchala, jak stromy šumí, jako vysoké
housle, k nimž se přidává úzký potůček v převleku harfy za
doprovodu cvakajících větviček. Po chvíli mě tato symfonie přestala
bavit, a tak jsem zamířila zpátky do domu s myšlenkou teplého krbu
a mého chátrajícího křesla. Po pár krocích jsem si uvědomila, že mě
zvuky přírody, až tak neomrzely, jen je něco narušilo a už nebyly pro
mé ucho tak vábivé. Po tomto uvědomění jsem se mohla lépe
zaposlouchat do narušujícího elementu. Hledala jsem nástroj, jímž
bych mohla vyjádřit to podivné pištění. Pomalu jsem se brodila
rozbředlým sněhem k vzniku hluku. Byla už jsem skoro u
vchodových dveří, když jsem zahlédla něco, co sem nepatřilo.
Rychlým krokem jsem zamířila k modrému sudu, který měl
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
31
zachytávat vodu z okapu. Prostupovala jsem přes bílou páru, co
vycházela z mých úst. Pak se mi zatajil dech. V jednom okamžiku
jsem pohrdala světem a v druhém jsem propadala zoufalství v jeho
krutost. V barelu se plácalo něco černého a vydávalo to prskavé
zvuky. Rychle jsem po tom šáhla do vody. Zvíře sebou plácalo a já si
ho mohla prohlédnout. Hned, jak jsem byla schopná identifikovat
stvoření, vykřikla jsem a hodila jej zpátky do ledové vody, kde sebou
zase začalo házet jako při epileptickém záchvatu. Byla jsem v šoku,
ale věděla jsem, že musím jednat rychle, ale stále jsem si nebyla jistá,
zda dokážu překonat onen odpor, co mě naplnil po mém zjištění.
Nedokázala jsem racionálně uvažovat. Stála jsem, a jakoby si se
mnou má mysl hrála, pořád jsem posouvala své ruce ke kádi a hned
prudkým pohybem je stáhla zpět. Nakonec jsem se prudce nadechla,
vykasala si rukávy a znovu jsem skočila do už trochu známých vod.
Šok mi nedovoloval žádného pohybu. Stála jsem nehnutě v tom
mrazu s dlaněmi do tvaru misky a držela toho malého, lehkého
netopýra. Už sebou netrhal jako splašený, a když jsem se pozorně
zahleděla do jeho tváře, už jsem nepociťovala takový strach. Měl
malinká, zvláštně tvarovaná ouška, která přilákala mojí prvotní
pozornost. Pod každým se nalézalo až nepatrné oko, které stvoření
mělo křečovitě přivřené. Další pozoruhodnou částí byl vztyčený nos,
který byl mírně orosený. Pod ním mizivá ústa, která se chvěla a
mírně odkrývala bílé tesáky. Právě teď jsem si uvědomila, že podle
nich jsem poznala, o jaké zvíře se jedná a byl to i důvod mého
strachu, a tím i příčina nechtěné, druhé koupele. S největším zájmem
jsem si ale prohlížela neobvykle stavěné tělíčko. Nemělo nijak
specifický tvar a končetiny nikterak nenavazovaly, prostě tam byly.
Malé, nicotné nožky, které očividně nesloužily k svému účelu. A
ruce? Náznak paží co se přeměňoval v křídla. Ta byla jako jemná,
zvrásněná blána co vypadala velmi přizpůsobivě. Vypadala komicky
vedle malého kožíšku, který pokrýval celé tělo. Držela jsem to
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
32
ochablé, studené stvoření a mou jedinou útěchou bylo vědomí, že
vidím, jak se mu nadzvedává hrudník. V tom se otevřely dveře, kde
postávala moje mamka s tátou. Byli vyděšenější více než já. To asi
z mého až příliš hlasitého výkřiku. Nemusela jsem nic vysvětlovat,
jelikož jsem stála před kádí na vodu celá mokrá a klepající se od
chladu jsem svírala zvíře, které bylo jistě z dálky lehce poznatelné.
Leželo nehnutě na zádech s uvolněnými křídly. Neváhala jsem a
odnesla jsem jej do kuchyně. Našla jsem nějakou utěrku, do které
jsem jej zabalila a s rozkazem k mamce ať jej pohlídá, jsem se šla
převléci. Poté jsem si sedla na moje místo před ohniště a snažila se
zahřát jak sebe, tak i jeho.
Moji rodiče se zatím snažili získat jakékoli informace. Bylo nám
sděleno, že je to velmi zvláštní, jelikož netopýři na zimu upadají do
jisté hibernace. Vysvětlili nám, že se tedy jedná o zatoulané mládě,
anebo je na naší chatě nějaké útočiště. Tak či onak jsme byli
navedeni na organizaci, se kterou jsme se telefonicky spojili. Tam
nám poradili, ať netopýra dáme do nějaké krabice. Při tomto
zjištění, že bych měla toho bezbranného tvora, který ještě před
několika minutami bojoval o holý život, zavřít do nějaké bedny,
jsem byla u vytržení. Nejméně půl hodiny jsem se dohadovala
s rodiči a tiskla jsem si netopýra k hrudi. Nakonec jsem přistoupila
na dohodu.
Po hodině jsem začínala přes hadr cítit jemný pohyb. Teď už jsem i
já zjistila, že nejlepší bude uložit tvora na místo určené specialisty.
Na druhý den jsme odjeli s tím, že netopýr v krabici měl čestné
místo na mém klíně. V Praze jsme jej předali záchranářům a já jen
mohla tajně doufat, že se bude mít lépe. Moje naděje na nové
domácí zvířátko tak pohasla a nahradila jej jen dobrá vzpomínka.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
33
Pohádka o zániku Říhova mlýna
V této pohádce, milé děti, stejně jako to obvykle chodí v životě,
zvítězí zlo nad dobrem a proto vám ji také vyprávím.
Vodník, chcete – li hastrman, pokud je normální, abyste věděly, děti
moje, není žádný naivní trouba jako Michal z Lucerny a vůbec už
není dobrák, takže se ani trochu nepodobá Ladovu hastrmanovi
Brčálovi. Dalo by se říci, že vodníka tak ještě nejlépe popisuje Karel
Jaromír Erben. Normální vodník je totiž lítá šelma, toužící po
duších svých obětí jako upír po panenské krvi.
Kdyby četl mlynář Říha toho dne horoskop, určitě by nechodil
k vodě. Internet tehdy ještě nebyl a Říha tehdejší Nowiny
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
34
nekupoval, protože za tři vydání měl přece u žida Klauze láhev
kořalky a ta mu přinesla víc radosti než celý balík Nowin. Ostatně na
písmenka stejně moc neviděl; to od té doby, co si notně
přihnul pálenky poskytnuté mu sice nezištně dřevorubcem Vacíkem,
avšak stejným Vacíkem velmi neodborně připravené.
Nedočetl se tedy Říha, že se má vyhýbat vodě. On se jí popravdě
vyhýbal již dlouhá léta. Jak jen mohl, pil pivo, víno a prokládal to
kořalkou, ale s vodou jako mlynář obcovat chtě nechtě musel. Voda
jako pohon pro mlýnské kolo mu nakonec nepřipadala zas tak
odporná, než kdyby se jí snad měl napít.
Pravda je, že své neinformovanosti ani nestačil zalitovat. Ráno, když
začal mlít, vyběhl zkontrolovat náhon, protože mu připadalo, že na
kolo jde málo vody. No samozřejmě, náhon byl ucpanej rákosím,
propleteným všelijakou tou vodní travou. Naklonil se tady nad
náhon, aby ten nepořádek prohrábnul a ani neřekl Panebože a byl
pod vodou. Jen pár bublinek a po hladině se do kruhu rozeběhly
vlnky a než stačily dorazit ke břehu, vyplaval mlynář zpátky na světlo
Boži. Zády nahoru a tahle jeho záda se stala přistávací plochou pro
všelijakou havěť, co se už vznáší nad rybníky, jako letadlová loď,
která je také bez duše. Z té jeho se ale již těšil hastrman z Mlýnského
rybníka.
Násypka mlýna se vyprázdnila a po mlýnu se začal šířit pach
spáleniny, jak mlýn běžel naprázdno. Najednou byla sháňka po
mlynáři a když ho našli, jak plave nosem ke dnu na hladině rybníka,
přičetli tu tragédii prázdné lahvi od kořalky, která ležela v mlýnici. A
lidé ve vsi si říkali: „Tak už to má ten starej kořala za sebou, to je
s podivem, že držel tak dlouho.“
Nikoho nenapadlo, že ho pod vodu stáhl vodník.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
35
Teprve, když zakrátko podobně skončil krajánek Franc, který na
rozdíl od Říhy nepil, a ten jím proto hluboce opovrhoval, začalo se
po vsi šuškat o podivných věcech, co se odehrávaly a odehrávají
kolem mlýna.
Nejdřív přišla do řečí mlynářka; lidé si všimli, že po smrti mladého a
statného krajánka ronila slzy a lomila rukama podstatně více, než
když se utopil Říha. To prý jen zamáčkla slzu a šla hledat klíče od
truhlice, aby zjistila, kolik ten ožrala stačil prochmelit z jejího věna a
dědictví po tátovi. Pravý nářek a proud slz spustila teprve tehdy,
když v truhle uviděla jen pár mincí, smutně se krčících na hromádce
do mrtě vybraných vkladních knížek. No, nářek, on to vlastně ani
nářek nebyl, to byl dlouhý a často velmi neslušnými slovy
prokládaný monolog na Říhovu adresu. Tomu to ale bylo jedno,
protože již ležel v nedělních šatech na dně truhly a klidně čekal, až
ho pozítří po mši šoupnou do hrobu.
O druhé věci se mluvilo jen šeptem a vstávaly při tom hrůzou vlasy
na hlavě. Bába Veverková si vzpomněla, že její pramáti ji vyprávěla,
že před léty v rybníku takhle sešli ze světa dva chasníci ze vsi a že se
tehdy říkalo, že lidé mezi vrbami spatřili rejdit vodníka.
Lidé hleděli k rybníku s bázní a křižovali se při tom, začali se mu
vyhýbat a tím i mlýnu.
Co bylo platné, že pan farář, kudy chodil, tudy vesničany
přesvědčoval, že žádný vodník neexistuje.
Svobodovic Anča na babské tlachy nedala. Za jednoho letního
večera se šla vykoupat do Mlýnského rybníka. Jestli se babám za
svoji nedůvěru stačila v duchu omluvit, když ji silná vodníkova ruka
stahovala pod hladinu, to se už nedozvíme. Asi ne, jisté ale je, že ze
světa odešla jak na něj přišla, nahatá, protože na břehu zůstala její
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
36
halena a suknice. Jejich svršků si všimli lidé, když ji ráno hledali, a
teď již bylo všem jasné, že v rybníku řádí vodník. A to byl konec
Říhova mlýna. Prostě doklepal. Kterýpak mleč by stál o to, aby se
jeho duše octla pod pokličkou v hrníčku někde na dně rybníka?
Říhová z peněz, utržených za prázdné lahve od piva a kořalky, které
jí zůstavil mlynář, vyplatila čeládku a mlýn, na který nenašla kupce,
s pláčem opustila. Ten chátral a chátral, takže po pár letech z něho
zbyla jen strašidelně vyhlížející ruina.
Dobře se nevedlo ani vodníkovi. Měl sice zpočátku radost ze tří
nových dušiček, zvláště z té nevinné, co patřila Anče. Ale když
k rybníku nechodili lidé a hastrman neměl na co líčit, sebral si svých
pár švestek a odtáhl k jinému rybníku. Ke kterému? To nikdo neví.
Dejte si proto pozor, milé děti, aby to nebyl právě ten, co se do něj
půjdete zítra koupat.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
37
O DVOU MLYNÁŘÍCH
Na řece Vltavě, v jednom stinném údolí, klapaly od nepaměti dva
mlýny. Byly od sebe vzdáleny na dohled a mezi nimi byl přívoz a
nad přívozem krčma. Ta se jmenovala, jak jinak, než U přívozu.
Pan otec z horního, Šulcova mlýna, byl asi čtyřicátník, jehož
předkové přišli kdysi z Bavor. Už mu narostl břich a ve tváři byl
brunátný, to od truňku, kterému se rád, když měl namleto, v krčmě
U přívozu oddával. Mlynář to však byl svědomitý a jeho živnost
vzkvétala. Pan otec ze mlýna U Málků, podobně starý jak horní
mlynář, byl poctivý a svědomitý dříč, který často chodil prach ze
mletí do krčmy splachovat. Oba mlynáři sedávali u jednoho stolu,
pili víno a pospolu družně řeč vedli.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
38
Náš příběh se odehrává právě v hospodě U přívozu. Krčma nevelká,
jen pět stolů, poctivých dubových, se do ní vešlo. Ale byly skoro
vždy obsazeny. Přívoz spojoval nedalekou vesnicí s městem. I
stávalo se, že hospodáři, jdoucí z trhu ve městě s kapsáři utrženými
mincemi naplněnými, se v krčmě zastavili a nejeden penízek skončil
v truhle krčmáře. Ten byl již nemladý, ale ještě v plné síle. Byl to
muž spravedlivý a bohabojný, sousedy vážený, nikdy do piva, vína či
kořalky vody nelil, jak tomu zhusta dnes bývá.
Nic netrvá věčně, ani to dobré, ani to špatné. Našli se lidé, kteří
stranou za jedním či druhým mlynářem přišli a slůvko jedovaté
vypustili. Že jeden mlynář o druhém špatně mluví, že šidí, nedobře
mele a bylo toho víc.
Nesedali zakrátko již mlynáři u jednoho stolu, zlá slova je rozdělila.
Každý seděl nad pohárem svým v jiném koutě šenku a když na sebe
pohlédli, zášť z toho pohledu čišela. Dokonce se spolu jednou
pobili.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
39
Na jaře přišla povodeň a zle poškodila oba mlýny. Vzala kola, řeka
prošla staveními a mlynáři nevěřícně hleděli na tu spoušť, co
napáchala. Krčma zůstala jak byla, stála totiž výše nad řekou než oba
mlýny. Když voda opadla, pustili se mlynáři do díla. Nástroje
sekerníků se nezastavily. Otec Šulc byl s opravou dříve hotov, měl
širokou přízeň a příbuzní mu, jak se sluší, přispěli penězi i pomocí.
Když jeho mlýn zas klapal jak dříve, poslal čeládku, aby Málkovi
pomocí přispěla a sám, když domlel, neváhal vzít do ruky pilu a
sekeru, aby vantroky na nové málkovo kolo vodu mohly přivádět.
Když se rok s rokem sešel, nikdo by už nepoznal, jaká škoda údolí
postihla. Jen lidé, když spolu hovořili, neříkali již, že se něco stalo
loni nebo letos, ale říkali, to bylo před povodní nebo po povodni.
Mlynáři zas spolu v krčmě sedali a hovořili. Ale ne dlouho, lidé jsou
zlí. Zase mlynáře pomluvami rozkmotřili. Zas každý u svého
poháru seděl, nejraději zády jeden k druhému.
Jednou, když byl ve městě jarmark, byla krčma skoro plná a oběma
mlynářům nezbylo, než k jednomu stolu jak dříve usednout. Sotva
však několik pohárů vypili, pustili se do sebe. Jeden druhému vyčítal
a hádali se a hádali.
Krčmář to již nemohl poslouchat. Udeřil pěstí do stolu, tou pádnou
pěstí, co s ní často spory mezi pijany urovnával. Udeřil takovou
silou, že poháry obou rozdurděných kohoutů se zvrhly a jeden se
roztříštil na kamenné podlaze a rozlité víno si hledalo cestu
v štěrbinách mezi ošlapanými kameny. V nastalém tichu k oběma
mlynářům silným hlasem, ale bez hněvu, pravil: „Že se Boha
nebojíte, myslíte si snad, že pohroma, která vás potkala, přišla sama
od sebe, trochu pokory ve vás není, proč v době, kdy vám bylo zle,
jste pospolu jako praví křesťané držet uměli? Sotva jste se z té bídy
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
40
dostali, už zase k sváru spějete. Chraňte se pýchy, která je příčinou
všech neštěstí. Na Boha při svém konání myslete.“
Zastyděli se mlynáři, podali si ruce a připili si na bratrství. Žili spolu
pak ve shodě, nějaký ten pohárek spolu ještě vypili, protože se oba
dožili požehnaného věku, než je Pán k sobě povolal.
Krčmář od přívozu měl pravdu. Lidé často hřeší, když je jim dobře a
silnými se cítí. Na Boha a křesťanské chování si vzpomenou teprve
tehdy, když je jim zle. Krátkou paměť však lidé mají. Sotva bída
pomine, hříchu se oddávají jak prve. Tázat by se každý křesťan měl,
dříve než cokoli učiní, zda jeho konání je Bohu milé. Pak by ubylo
svárů a neshod mezi lidmi a jejich pozemská cesta by byla lehčí a
Pán všehomíra by se nad konáním nás lidí nemusel horšit.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
41
POHÁDKA O VESELÉM HRABĚTI A LAKOTNÉM MLYNÁŘI
Bylo nebylo… Nad řekou, milé děti, stával starý mlýn. Panem otcem
v něm byl nějaký Pudil. Bylo o něm známo, že by si pro Tolar
nechal vrtat koleno. Pokud milé děti nevíte, co je to „nechat si vrtat
koleno“, zeptejte se maminky. Ale vraťme se k naší pohádce.
Asi hodinu cesty od mlýna vystavěli pěkný zámek. V něm měl sídlo
pan hrabě Matyáš. O něm zas bylo známo, že je veselý člověk, ale
jeho žerty byly někdy poněkud drsné.
Jednoho dne hrabě Matyáš poručil jednomu ze svých dvanácti
lokajů, aby vzal trakař a naložil na něj dva pytle pšenice a že pojedou
do mlýna. To se ví, lokajovi se moc nechtělo, ale znáte to, pán je
pán. Tak vzal trakař a brblaje potichu, tak aby ho pán neslyšel, něco
o buzeraci, naložil na něj ty dva pytle. Kdybyste snad, milé děti,
nevěděly, co je to „buzerace“, zeptejte se tatínka. Ale vraťme se
k naší pohádce.
Prve jsem říkal, že mlýn byl vzdálen od zámku jen hodinu cesty, ale
lokaj měl v kolenou artrózu a nebyl dvakrát trénovanej, tak tam šli
asi dvě hodiny. Kdybyste, milé děti, nevěděly, co je to „artróza“,
neptejte se nikoho, časem na to přijdete samy. Ale vraťme se k naší
pohádce.
Nakonec tam přece došli a Pudil byl samá poklona a pukrle, úsměv a
tak dále. Co že si pan hrabě přeje. Hrabě na to: „Pudile, semel mi tu
mouku, ale ať je jemnější než prach. Budu – li spokojen, dám ti
pětkrát víc než jiní.“ Mezi tím lokaj z posledních sil složil pšenici a
lakotný Pudil se hnal k mlýnským kamenům a chvíli tam něco kutil.
Mouka byla tak jemná, že se ve mlýnici jen prášilo. Tak jemnou
mouku ještě nikdy nikdo neviděl. Ale hrabě, že chce ještě jemnější.
Tak Pudil zas ke kamenům a mouka zas jemnější a v mlýnici se
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
42
prášilo ještě víc. Hrabě zas: „Ještě jemnější.“ A když se to opakovalo
snad po šesté a v mlýnici už bylo tolik prachu že tam nebylo nejen
vidět ale skoro už ani slyšet, hrabě křikl: „To stačí Pudile, pěkný
let!“, vyndal z úst doutník a vhodil ho oknem do mlýnice. Ozvala se
obrovská rána a mlýn i s milým Pudilem odletěl k čertu a pohádky je
konec.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
43
PŘÍBĚH STARÉHO HRNKU
Dívám se na starý hrnek. Velký porcelánový hrnek, s jedním
masivním uchem, krásně zdobený dvěma páry andílků a mnoha
květinami. Určitě to byl dar pradědečka prababičce, jejíž jméno,
Antonia Cenkl, je na něm napsáno tak starobylým písmem, že by jej
dnešní děti přečetly jen stěží. Pod jménem je vyznačen letopočet
1912, ten rok měl asi hrnek z nějakého důvodu připomínat. Co
významného se pro ně toho roku událo, můžeme už jen hádat. Já si
myslím, že tímhle hrnkem chtěl pradědeček, Hanák od Olomouce,
udělat prababičce z Neveklova radost někdy krátce po svatbě. Určitě
to bylo po svatbě, protože za svobodna se naše prababička
jmenovala Špírková.
Hrnek byl kdysi jistě často používán, svědčí o tom také to, že zlatá
linka, původně zdobící vnitřek hrnku, dnes je již jen stěží parná.
Dnes hrnek stojí na čestném místě ve vitrínce v našem panelákovém
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
44
bytě, obdivován návštěvami, jediná památka na rodiče naší babičky,
v jejímž vyprávění, o které se chci s vámi podělit, sehrál svoji roli.
Vyprávění začíná v březnu roku 1939, kdy začala šestiletá okupace
naší země Německem. Tehdy ubytovatelé Německé armády hledali
prostor pro nocleh vojska. I na Bressoně, jedné ze čtvrtí města
Kladna, vybrali několik rodin, kterým, rozkazem vojenského velitele
města, bylo nakázáno přijmout vojáky na byt. Tak se dostal německý
voják i do domku našich praprarodičů. Byl tam ubytován jen pár
týdnů, než pro něj armáda nalezla prostor v kasárnách, zřízených v
původně civilních objektech. Pro prababičku a pradědečka nastaly
krušné časy. Němec obsadil jejich ložnici. Sami museli spát
v kuchyni na narychlo sbitých lavicích, další místnost ve svém
malém domku již neměli. Museli se starat o jeho stravování a
posluhovat mu. Nejhorší bylo, že naše babička byla tehdy mladá,
fešná holka, těsně po škole a prababička s pradědečkem o ni měli
strach. Báli se, aby jí Němec neublížil a proto ji celé týdny schovávali
na půdě. Ven mohla jen když voják odešel za svými povinnostmi
mimo dům anebo v noci. Voják se k praprarodičům choval celkem
slušně, ale povýšeně, jako ke svým sluhům. Pradědeček tehdy
pracoval na Poldovce a z práce chodil se strachem, co se dělo doma,
zatímco on, soustružník, musel točit součástky pro německou
zbrojní výrobu.
Němec, hned první den svého „hostování“, zabavil si právě ten
krásný památeční hrnek a odsypal si do něj trochu kávy z plechové
dózy, kterou si sebou přivezl, že prý odněkud ze Saska a prababičce
poručil zalít ji vařící vodou. Když byl hrnek zpola plný, zavelel
zprudka: „Genug!“ 1, kávu zamíchal, poodešel na chodbu a tam
1 Německy „Dost!“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
45
z mosazného kohoutku dolil hrnek po okraj vodou. A tak tomu bylo
každý den několikrát.
Když se pak Němec odstěhoval do kasáren a babička dolů z půdy,
prababička prý chodila po sousedech a když se rozhlédla, aby ji
nikdo nepovolaný neslyšel, vyprávěla: „…takový to jsou čuňata,
lejou si do kafe studenou vodu, kdo to kdy viděl, studenou vodu…“
A tak víme, že do kávy se studená voda neleje. Víme také, že
okupaci a válku, přes všechen ten strach z bombardování, z udavačů
a z Gestapa2, nedostatek všeho a celou tu bídu, přežili praprarodiče i
s babičkou ve zdraví a přežil ji i ten hrnek i když měl na mále, ale to
až po osvobození, když zas měli na bytě ruské vojáky. Vojína a
důstojníka. Zas spali v jejich postelích a to v rovnou botách. To byl
pro prababičku strašný zážitek. V botách, v jejích bílých peřinách,
v špinavých uniformách a k tomu v těch botách. Babička zas musela
na půdu a strach byl tentokrát odůvodněný. Jen pár ulic od té jejich,
opilý voják znásilnil nějakou slečnu. Přivolaní vojáci ho chytili,
odvedli na kraj lesa, a tam ho, jen pár desítek metrů za jejich
domkem, zastřelil důstojník.
Někteří ruští vojáci si brali co se jim líbilo, pradědečkovi chtěl jeden
z nich dokonce sebrat hodinky. Zarostlý voják, který se mu jednoho
dne postavil do cesty, když spěchal domů z práce, zamumlal: „Davaj
časy!“3 a významně pozvedl automat. Pradědeček se ale nezalekl a
řekl mu: „Nedám, já mám jen jedny a podívej, kolik jich máš ty!“. A
skutečně, voják měl na každé ruce několikery náramkové hodinky a
řetízky od dalších mu visely z kapsy. Nakonec mu hodinky nechal a
pradědeček si oddechl, protože dobré hodinky tehdy znamenaly
nemalý majetek.
2 Německá Tajná státní policie (za nacistického režimu). 3 Rusky „Dej hodinky!“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
46
Když se vojáci jednoho dne sbalili, poté, co konečně dostali rozkaz
táhnout jinam, první odešel důstojník. Když už byl i voják ve
dveřích, rozhlédl se po kuchyni a jeho pohled při tom spočinul na
prababiččině hrnku. Vrátil se do místnosti, sebral ho z kredence a
nacpal do omšelé vojenské torny, líbily se mu ale také velké nástěnné
hodiny ale ty už se mu tam nemohly vejít. Proto s lítostí v očích
vyndal hrnek, postavil jej na stůl a místo něj do torny strčil hodiny,
řekl: „Spasibo.“4 a odešel za svým důstojníkem. Tak hrnek přestál
nejen válku, ale i osvobození a vlastně teprve teď si všichni v malém
domku na Bressoně mohli oddechnout, válka skončila.
Když se podívám na hrnek, vždycky si vzpomenu na toto babiččino
vyprávění a jak při něm hrnek hladila svýma drobnýma rukama i na
jiná její vyprávění. Hlavně z doby války. Poslouchali jsme je
v bezpečí domova se zatajeným dechem. Kolik nám tehdy bylo let?
Jestli šest nebo osm – již si nepamatuji, babička brzo zemřela.
Příběhy nám připadaly neskutečně vzdálené a spoustě věcí jsme
vlastně ani nerozuměli, ale i tak nám při nich běhal mráz po zádech.
Také proto, že je babička vyprávěla skoro šeptem, jako by, chudák,
měla i po těch letech strach, aby ji neslyšel někdo nepovolaný,
protože ty příběhy vždycky obsahovaly nějakou formu vzdoru proti
moci drtící bezbranného člověka skoro stejně neodvratně a
dokonale jako pověstné rány osudu.
Nezažil jsem válku a považuji to za velké štěstí. Osud, nyní viděn
v pozitivní úloze, mi tím možná nahradil některé věci, o které jsem
snad v životě mohl být i ochuzen.
4 Rusky „Děkuji.“
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
47
PETRŮV MLÝNEK
Byla to velká sláva, když se dlouho bezdětným manželům Jírovým,
sedlákům z Brodu, narodil syn. Jmenoval se Petr, klouček bystrého
rozumu, měl být radostí již postarších rodičů. Petřík však, když
s ostatními dětmi začal chodit do školy, stále častěji klempíroval. A
nemoc, která ho postihla, nebyla jen tak jaká. Nebyla z těch, které se
snadno kořením zaženou. Byla to nemoc úporná a šlo to s ním z
kopce. Kosti na nohou se mu křivily, v rukou neměl sílu a horečky
ho často postihovaly. Otec s ním jezdil do města k panu doktorovi a
ten jen vrtěl hlavou, na to že medicína není.
Tak se stalo, že Petříka, když již chodit nemohl, vozili na vozíku.
Poté, co již bylo jasné, že změna k lepšímu nepřijde, udělal mu táta,
spolu s kolářem ze sousední vesnice, židli s koly. Pak Petr jezdil
s dětmi po vsi a zúčastňoval se lumpáren, které děti umí dělat. Po
čase se Petr na vozíku, jak mu ve vsi říkali, stal přítěží pro jeho
kamarády. Zapomínali na něj, zvláště, když pro častou slabost, ani
do školy nemohl. Trávil čas s rodiči a ti pro něj udělali, co mu na
očích viděli.
Pod chlévem přes sedlákovu louku tekl potůček. Jen takový malý
potůček, snadno ho bylo překročit. Jíra na něm synovi udělal
mlýnek. Z pár prkének, o které v hospodářství nikdy není nouze.
Péťa seděl ve svém vozíku u potůčku, kam ho selka dotlačila, aby ho
měla při práci na očích a on často na klapající mlýnek v zamyšlení
hleděl.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
48
Zima toho roku, kdy mělo být Petrovi třinácte let, byla dlouhá a
krutá. Nakonec, jak jarní slunce nabývalo síly, sníh pomalu mizel a
rampouchy visící ze střechy se leskly vodou, co po nich stékala a co
chvíli nějaký z nich spadl na zápraží aby se roztříštil o kameny.
Petrovi se zas přitížilo, horečky byly silnější než dřív a doktor byl na
statku častým hostem. A selka, ve chvílích, když ji práce kolem
statku mysl jinam neodváděla, na syna myslela a tu jí slzy po tvářích
stékaly jak kapky vody z těch tajících rampouchů.
Jednou, když máma nemocného obsluhovala, řekl jí Petr:
„Maminko, dokud se mlýnek točí, budu s vámi.“ Jírová tomu
nevěnovala pozornost, znala již, že v horečce její syn blouzní. Ten
stále slábl a ztrácel se před očima.
Když ustaraná máma toho dne Petrovi čelo, krůpějemi potu
z horečky zvlhlé, utírala, slabým hlasem se jí zeptal: “Mámo, točí se
ještě mlýnek?“. „To víš, že se točí.“, odvětila a šla nakrmit dobytek.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
49
Při tom její pohled zavadil o potůček a cosi ji přišlo v nepořádku.
Mlýnek chyběl. Jak potůčkem prošla voda ze sněhu, tajícího na
louce, mlýnek vzala sebou. Selce se zastavilo srdce, stála jak opařená
a zírala na bývalé stanoviště mlýnku. Pak se obrátila a běžela zpět do
sednice. Ale nebylo již pomoci. Petr ležel bez hnutí, oči v sloup, byl
po smrti.
Oplakávali dlouho rodiče svého jediného syna. Jíra častěji než dříve
do skleničky hleděl a Jírová chodila jako tělo bez duše. O Velký
pátek, když přišli z kostela, převlékl se Jíra, vzal kudlu a udělal
mlýnek, skoro stejný jako ten, co ho před časem pro svého syna
zhotovil.
Pak ho umístil na stejné místo, kde stával před oblevou. Od té doby
se ženou často stávali na břehu potůčku a naslouchali klapání
mlýnku. Vzpomínali při tom na Petra a připadalo jim, jako by je byl
nikdy neopustil.
Několik dřívek spojených ve vodní mlýnek tak pomáhalo mírnit žal
Petrových rodičů, dokud myšlenky na jejich syna, vlivem času,
přestaly je dusit žalem, ale staly se milou vzpomínku na člověka,
který odešel a se kterým, jak věřili, se zase sejdou.
Obrázek
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
50
DOSLOV LÁDÍKOVÝCH RODIČŮ
Na začátku léta, během pobytu s Ranou péčí v Lučkovicích, jsme se
setkali s mnoha zajímavými lidmi. Jedním z nich byl urostlý pán,
otec chlapečka s downovým syndromem. Ten pán vyslovil
zajímavou myšlenku. Totiž, že postižené děti jsou profesory svých
rodičů a vysvětlil hned, jak to myslel: „Ony nám umožní poznat
věci, které rodiče zdravých dětí nikdy nepoznají.“ A určitě měl
pravdu, péče o postižené dítě umožní jejich rodičům a blízkým
poznat mnohé o životě, co zůstává ostatním lidem utajeno. Láska a
naděje jsou motory, které pohání rodiče do dalších kol nerovného
boje s hendikepem postižených dětí. Má-li smysl, rvát se celé měsíce
o jediný krok mozkovou obrnou postiženého dítěte, nebo o nové
slovo z jeho úst, má smysl nerezignovat ani v jiných zdánlivě
beznadějných situacích, které život přináší. To je poselství, které
mohou naše děti a jejich rodiče předat ostatním.
Chce však okolí toto poselství slyšet? Okolí, jinak řečeno společnost,
naštěstí jen její část, neslyší nebo nechce slyšet. Neúspěch, nemoc,
postižení nebo neštěstí, když šťastné rozuzlení nepřichází
v posledním dějství, se nenosí, není in. Společnost před obrazovkou
se kýženého šťastného konce dočká bez vlastního přičinění. Anebo
si to alespoň myslí.
Chtěli bychom, aby naše knížka byla o životě, jaký je. Protože
v životě, jaký je, jsou zdraví a nemocní, šťastní a nešťastní, nadaní a
nenadaní a smysl obdaření tím či oním statkem je ta krásná svoboda
pomoci těm ostatním.
Děkujeme všem, kdo nám pomohli tuto knihu sestavit, také těm,
kdo si tuto knihu přečtou, ale ze všeho nejvíc těm, kdo pomáhají
potřebným.
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
51
DOSLOV PANÍ (PANA)
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
52
KDO NÁM POMÁHÁ
Všichni tito dobří lidé
(a mnoho dalších, kteří se nám
sem ani nevešli) nám a našemu
synovi pomohli nebo pomáhají
v souboji s obrnou; radou,
odbornou péčí nebo
příspěvkem na nezbytné
pomůcky či terapie.
Naše poděkování patří:
Paní MUDr. Marii Malé, neuroložce, ředitelce Dětského
rehabilitačního stacionáře Zvonek Kladno,
Paní PhDr. Andree Haškové a dalším pracovníkům Dětského
rehabilitačního stacionáře Zvonek Kladno, speciální pedagožce paní
Petře Procházkové a sestřičkám paním Anetě Chlumecké a Hance
Janouškové,
Panu Prof. MUDr. Vladimírovi Komárkovi, CSc., přednostovi
Kliniky dětské neurologie UK 2. LF a FN Motol,
Pracovníkům Dětské fakultní nemocnice Motol,
Pracovníkům Dětského oddělení, Oblastní nemocnice Kladno,
Slečně Evě Ciencialové a Paní Mgr. Pavle Těhníkové a jejím
kolegům z Rané péče, Diakonie Praha Stodůlky,
Paní MUDr. Evě Kosinové, Odborné dětské lékařce, Kladno,
Paní MUDr. Danuši Draškovičové, praktické zubní lékařce, Kladno,
Paní MUDr. Věře Lehké, odborné oční lékařce, Kladno,
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
53
Paní Bc. Evě Modlingerové, Ortoptika, Kladno,
Panu MUDr. Vladimírovi Čubovi, ORL Centrum, Kladno,
Pracovníkům Arpidy, centra pro rehabilitaci osob se zdravotním
postižením, České Budějovice,
Pracovníkům Dětské léčebny Vesna, Janské Lázně,
Paní Haně Bořánkové a Občanskému sdružení Dobrý skutek,
Paní Daně Muškové a Nadačnímu fondu Sounáležitost,
Panu Václavu Knotkovi a Nadaci AGROFERT HOLDING,
Paní Kateřině Šedinové a Panu Zbyňkovi Kadidlovi, Transcom,
Praha,
Paní Ing. Dagmar Babkové, Nadace Charta 77 - Konto BARIÉRY,
Paní Bc. Tereze Noskové, DiS., Nadační fond J&T,
Paní Lence Haspeklové,
Paní Jitce Šulcové z Prahy,
Paní Ing. Ireně Vavřinové z Kladna,
Panu Ing. Josefu Vavřinovi, Baoweb, s.r.o.
Paní Zdeňce Řezníčkové z Kladna Švermova a
Paní Stáně Řezníčkové ze Pcher,
Panu Otovi Řezníčkovi,
Panu Karlu Schwarzenbergovi,
Panu Honzovi Koníčkovi ze Stochova,
Panu Ing. Josefu Borovičkovi, Csc., Praha,
Ládíkovy říkanky, pohádky a povídky pro malé i velké děti
54
Panu Ing. Jiřímu Pechočovi, Praha,
Manželům Procházkovým, Ládíkově babičce a dědečkovi, Kladno
Švermov,
Panu Ing. Richardovi Jermanovi, Ládíkovu strýci, Kladno,
Panu Petrovi Stuchlíkovi, sponzorovi,
Paní Simoně Pinnerové, Nakladatelství a časopis Host,
Společnost i LUMIUS, spol. s r.o.,
Nadaci Jana Anderse Sládka,
Společnosti ROGUM, s.r.o.,
Paní PhDr. Ivaně Patové, ředitelce pobočky CHIRŠ realitní
kanceláře Praha Modřany,
Paní Lence Lando, Praha,
Paní Martě Petrželové, Kladno,
Panu J. Piškovi, kaplanovi Římskokatolické farnosti u kostela
Nanebevzetí Panny Marie v Kladně,
Panu Michalovi Vieveghovi, spisovateli,
Petra Moravcová, koordinátorce Klim-Therapy, CI therapy, Aquaklim, s.r.o.
Děkujeme, manželé Jermanovi