V OLOMOUCI - theses.cz · filozofickÁ fakulta univerzity palackÉho v olomouci katedra slavistiky diplomovÁ prÁce komunÁlka jako tÉma umĚnÍ 20. a 21.stoletÍ master’s thesis

FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO

V OLOMOUCI

KATEDRA SLAVISTIKY

DIPLOMOVÁ PRÁCE

KOMUNÁLKA JAKO TÉMA UMĚNÍ 20. A 21. STOLETÍ

MASTER’S THESIS

COMMUNAL APARTMENT AS THE THEME OF THE ART OF 20TH AND 21ST

CENTURY

VYPRACOVALA: Bc. Karolína Hrdinová

VEDOUCÍ PRÁCE: doc. Mgr. Jitka Komendová, Ph.D.

Olomouc 2016

FILOZOFICKÁ FAKULTA VYPRACOVALA: Bc. Karolína Hrdinová UNIVERZITA PALACKÉHO VEDOUCÍ PRÁCE: doc. Mgr. Jitka Komendová, Ph.D. V OLOMOUCI

KATEDRA SLAVISTIKY

DIPLOMOVÁ PRÁCE Komunálka jako téma umění 20. a 21. století

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a uvedla všechny použité

prameny.

V Olomouci, 12. 4. 2016

podpis


KATEDRA SLAVISTIKY


Děkuji doc. Mgr. Jitce Komendové, Ph.D., za konzultace, rady

a připomínky, které mi během psaní diplomové práce poskytla.

podpis


KATEDRA SLAVISTIKY


1

Obsah

Úvod ............................................................................................ 2

1. Komunálka ........................................................................... 4

1.1. Historie ............................................................................ 4

1.2. Antropologické hledisko Ilji Utěchina .............................. 6

1.2.1. Pravidla života v komunálce........................................ 7

1.2.2. Spravedlnost ............................................................... 7

1.2.3. Soukromí .................................................................... 8

1.2.4. Paranoia ...................................................................... 9

1.2.5. Dopisy státu .............................................................. 10

1.2.6. Psychologie udávání.................................................. 10

1.3. Uspořádání komunálního bytu ....................................... 11

1.4. Současnost ..................................................................... 17

2. Komunálka v literatuře ...................................................... 18

2.1. Michail Bulgakov – Psí srdce ........................................ 18

2.2. Michail Bulgakov – Zojčin byt ...................................... 19

2.3. Ilja Ilf, Jevgenij Petrov – Zlaté tele ................................ 21

2.4. Josif Brodskij – Jeden a půl pokoje ................................ 23

3. Komunálka ve výtvarném umění ....................................... 30

3.1. Ilja Kabakov .................................................................. 30

3.2. Ondřej Přibyl – výstava Komunální byt ......................... 35

3.3. Komunální byt jako umělecký prostor ........................... 36

4. Komunálka ve filmu ........................................................... 38

4.1. A. Dolinov, A. Pantelejev – Uplotněnije ........................ 38

4.2. Françoise Huguier – Kommunalka ................................. 39

5. Komunálka v hudbě ........................................................... 43

5.1. Djuna – Komunální byt .................................................. 43

5.2. Nula – Komunální byty .................................................. 44

Závěr ......................................................................................... 46

Ruské resumé............................................................................ 48

Seznam použité literatury ........................................................ 56

Přílohy....................................................................................... 60


KATEDRA SLAVISTIKY


2

Úvod

Předkládaná diplomová práce nabízí pohled na komunální byty v různých druzích

umění. Komunálky jsou i dnes stále živým tématem, kterému se věnuje nespočet umělců.

Hlavním úkolem mé diplomové práce bylo zmapovat a popsat umění, ve kterém se

vyskytuje komunální byt jako ústřední téma. Zaměřuji se především na ruská díla, která

vznikla ve 20. století, ovšem součástí práce je například i výstava českého fotografa či

jiné výstavy, spadající už do 21. století.

První kapitola je věnovaná historii i současnosti komunálních bytů a také zde

popisuji, jak se v komunálkách žilo a jak to v nich vypadalo. Uvádím, proč vlastně

komunálky vznikly, jaký byl jejich další vývoj v průběhu let a jaké podmínky pro život

měli jejich obyvatelé. Zmiňuji se zde také o komunálkách existujících v současnosti,

o jejich množství a o programu ruské vlády na rozstěhování lidí z komunálních bytů.

Dále zde píši o tom, jaký byl skutečný život v komunálce, jak ho lidé zvládali psychicky,

jak to v komunálních bytech bylo se soukromím apod. V neposlední řadě ukazuji, jak

vypadal komunální byt z hlediska uspořádání prostoru.

V druhé kapitole se zabývám komunálkám jako náměty v literatuře. Píši zde

o postojích jednotlivých spisovatelů a o impulsech, které je vedly k zapojení komunálky

do svého díla. Téma komunálek je poměrně hodně frekventované. Stalo se námětem pro

některé romány, novely, eseje ale i pro divadelní hry. Literáti, kteří komunálky a situaci

kolem nich popisovali ve svých dílech negativně, si museli na jejich vydání počkat

i několik desetiletí, kvůli cenzuře vlády.

Komunálka ve výtvarném umění je tématem třetí kapitoly. Nejdůležitějším

umělcem, který je spojován s komunálními byty, je konceptualista Ilja Kabakov. Zde se

snažím vysvětlit, proč si vybral právě toto téma a jak k němu přistupuje. Uvádím

i některé jeho nejznámější instalace týkající se právě tohoto druhu bydlení. V této

kapitole také píši o různých výstavách, které mají co dočinění s komunálkou, a které se

konaly buď v České republice, nebo v Rusku.

Ve čtvrté kapitole se zmiňuji o komunálkách ve filmu. Popisuji zde, jak téma

komunálních bytů ztvárnili různí režiséři v různých dobách. Jedná se o jeden

dokumentární film z roku 2008, který popisuje skutečný život v jedné

petrohradské komunálce a jeden sovětský agitační film z roku 1918, který měl

z komunálek udělat ideální místo k žití.


KATEDRA SLAVISTIKY


3

Čtvrtá kapitola je věnovaná muzice. Téma komunálních bytů bylo zhudebněno

a dostalo se do repertoáru dvou ruských hudebních skupin. Věnuji se zde rozdílným

přístupům obou skupin k jednomu tématu.

Při podrobném zkoumání budu vycházet jak z dobových, tak i ze současných

pramenů.


KATEDRA SLAVISTIKY


4

1. Komunálka

Komunálka, komunální byt, to je fenomén, který vznikl v Rusku. Po revoluci

v roce 1917 to byla zcela normální věc. Rodiny, které se nikdy předtím neviděly, se

tísnily v jednom bytě a nikdo se jich neptal, jestli tak chtějí, či nechtějí žít. Byty tohoto

typu existují i v současnosti. V první kapitole své práce se budu zabývat vznikem, historií

a současností komunálních bytů.

1.1. Historie

Komunální byty se poprvé objevily už v 18. století. Tři až šesti-pokojové byty

pronajímali jejich majitelé různým rodinám. Zpravidla žilo v takovýchto bytech tři až

šest rodin. Všichni obyvatelé jednoho bytu se museli dělit o společnou kuchyň, koupelnu

a záchod.1

Mezi lety 1918 – 1920 probíhalo tzv. uplotněnije (=zhuštění), což znamená, že

Sovětský svaz vyvlastňoval v té době byty ve prospěch lidí proletářského původu. V létě

roku 1918 začaly sovětské úřady vyvlastňovat a přerozdělovat byty s přihlédnutím

k sociálnímu statusu. 12. července 1918 byla přijata vyhláška Moskevské městské rady

„О распределении жилых помещений в г. Москве“, podle které měla být v rámci

uplotněnija jedna místnost na jednoho dospělého člověka. Příkazy na vystěhování občanů

vydávaly Bytové rady (Жилищные Советы), na jejichž základě musely domovní výbory

poskytovat pokoje a byty. V těchto případech docházelo ke zneužívání a vzájemnému

urážení, což vedlo k neustálým konfliktům.2

Na podzim roku 1918 bylo ze svých moskevských bytů vystěhováno 3 197

buržoazních rodin a do jejich bytů bylo nastěhováno více než dvacet tisíc pracujících.3 V.

I. Lenin popisuje ve svém pojednání „Удержат ли большевики государственную

власть?“ pravidla uplotněnija: „Наш отряд рабочей милиции состоит, допустим,

из 15 человек: 2 матроса, 2 солдата, 2 сознательных рабочих (из которых пусть

только 1 является членом нашей партии или сочувствующим ей), затем

1 интеллигент и 8 человек из трудящейся бедноты, непременно не менее 5 женщин,

прислуги, чернорабочих и т. п. Отряд является в квартиру богатого, осматривает

ее, находит 5 комнат на двоих мужчин и двух женщин. Вы потеснитесь, граждане,

1 УТЕХИН, Илья.: Очерки коммунального быта. Москва 2004. 2 http://actualhistory.ru/quarters_in_sov_russia [cit. 2016-01-15] 3 tamtéž

http://actualhistory.ru/quarters_in_sov_russia


KATEDRA SLAVISTIKY


5

в двух комнатах на эту зиму, а две комнаты приготовьте для поселения в них двух

семей из подвала“. 4

K největšímu rozmachu komunálek došlo po Velké říjnové socialistické revoluci

v roce 1917. V té době začali bolševici zabavovat byty bohatých lidí, šlechty,

intelektuálů a dokonce i byty obyčejných lidí, kteří nesouhlasili s revolucí a režimem.

Byly zabaveny byty, ve kterých byl počet místností vyšší, než počet stálých obyvatel

bytu. 20. srpna 1918 vydal Celoruský ústřední výkonný výbor dekret, který zjednodušeně

řečeno rušil právo na soukromé vlastnictví půdy nebo bytu, jež byly dražší nebo

výnosnější, než byla hranice určená sovětskými úřady: „Право частной собственности

на землю отменяется навсегда; земля не может быть ни продаваема, ни покупаема,

ни сдаваема в аренду либо в залог, ни каким-либо другим способом отчуждаема.

Вся земля… отчуждается безвозмездно, обращается во всенародное достояние

и переходит в пользование всех трудящихся на ней“.5 Do těchto bytů pak začali

umisťovat jednotlivce i celé rodiny, které přijely do města například za prací, nebo byli

aktivními přívrženci sovětského režimu – komunisty, vojáky a členy Čeka, což je komise

pro boj s kontrarevolucí a sabotáží.6

Nejvíce komunálek bylo v Petrohradu, protože tam před revolucí bylo mnoho

velkých bytů. Zde měl dospělý člověk a dítě do dvou let nárok na 10 m2 a dítě od dvou

do dvanácti let mělo nárok na 5 m2 obytné plochy. Od roku 1924 se norma sjednotila na

8 m2 nezávisle na věku obyvatel. Když pak obytná plocha na jednoho obyvatele bytu

překračovala danou normu, byli do bytu nastěhováni další lidé. Takže v sedmipokojovém

bytu žilo i 35 lidí.7

Do dubna roku 1919 bylo do komunálek nastěhováno více než 36 tisíc pracujících

lidí se svými rodinami. Výsledkem hromadného stěhování více rodin do jednoho bytu

bylo zhoršení životních podmínek daných rodin. Někteří lidé se odmítali do těchto bytů

nastěhovat. Příčiny byly různé: ekonomické (náklady na vytápění tak velkých bytů byly

ohromné), psychologické (v bytech žili lidi z různých společenských vrstev), vzdálenost

od práce, atp.8

4 БЕРКОВИЧ, Е; БЕЛАС, Д.: Еврейская старина. Ганновер 2013, с. 161. 5 http://arzamas.academy/materials/595 [cit. 2016-01-20]

6 ЧЕРНЫХ, А. И.: Жилищный передел – Политика 20-х годов в сфере жилья. 1995, с. 71 – 77. 7 tamtéž 8 ГЕРАСИМОВА, Е.: История коммунальной квартиры в Ленинграде. 2000

http://arzamas.academy/materials/595


KATEDRA SLAVISTIKY


6

Protože lidé za tyto byty neplatili, bylo stále těžší udržet v chodu bytový fond.

A proto bylo v období Nové ekonomické politiky (1921-1929) zpátky zavedeno částečné

vlastnictví a pronajímání bytů. Byla stanovena sazba nájemného pro různé kategorie

nájemníků. Majitel pak dal tuto sazbu na správu budov a rozdíl mezi touto sazbou

a nájemným si mohl ponechat. Domy, které se nepronajímaly a zůstaly ve vlastnictví

místních úřadů, se začaly nazývat „komunální“.9

Za Stalinovy éry se nové byty stavěly pouze pro významné osobnosti

a nomenklaturu. Významné osobnosti byli například stachanovci, vysocí hodnostáři

státní bezpečnosti, slavní letci, umělci, atp. Když se stal nejvyšším sovětským

představitelem Nikita Sergejevič Chruščov, chtěl, aby se lidem žilo opravdu lépe a aby

znovu uvěřili v komunismus.10 A tak v polovině padesátých let začal Sovětský svaz

uznávat novou bytovou politiku zaměřenou na masovou výstavbu nových bytů. Podle

vyhlášky „О развитии жилищного строительства в СССР“ z 31. července 1957 by

se měli lidé přestěhovat z komunálek do dobře vybavených bytů.11 První panelový dům

byl postaven v roce 1959 v Moskvě, další pak v roce 1962 v Moskvě i v jiných městech.

V letech 1966 – 1970 dostalo 942 tisíc lidí nový byt. Lidé začali tyto domy velmi rychle

nazývat „chruščovky“. Díky tomu, že domy měly kanalizaci, ústřední topení a vlastní

vodovod se ve velkých městech výrazně zlepšila hygienická situace. Postupem času se

ale i z chruščovovských paneláků stávaly komunálky. V bytech o rozloze 25 m2 s jednou

průchozí místností žilo 4-6 lidí. Kvůli systému přihlášek k trvalému pobytu a státnímu

vlastnictví bytového fondu museli lidé čekat na nový nebo samostatný byt deset až

dvanáct let. V polovině 60. let se stát vzdal monopolu na vlastnění bytového fondu a byla

povolena bytová družstva. Bytová situace se tedy začala pozvolna zlepšovat.12

V 80. letech bylo v Petrohradě zhruba 40 % bytů komunálních. V 90. letech bylo

v Petrohradě více než dvě stě tisíc komunálek, ve kterých žilo skoro šest set tisíc lidí.

1.2. Antropologické hledisko Ilji Utěchina

Život v komunálních bytech nám blíže přibližuje i známý antropolog Ilja Utěchin,

který se komunálce a životu v ní věnuje. Vydal knihu „Очерки коммунального быта“,

9 ЧЕРНЫХ, А. И.: Жилищный передел – Политика 20-х годов в сфере жилья. 1995, с. 71 – 77. 10 ZUBOV, A. B.: Dějiny Ruska 20. století. (1939 – 2007). Praha: Argo 2015, s. 312 – 316. 11 http://russia.bestpravo.ru/ussr/data04/tex16142.htm [cit. 2016-01-22] 12 ZUBOV, A. B.: Dějiny Ruska 20. století. (1939 – 2007). Praha: Argo 2015, s. 312 – 316.

http://russia.bestpravo.ru/ussr/data04/tex16142.htm


KATEDRA SLAVISTIKY


7

ve které popisuje, jak funguje život v dosud existujících komunálních bytech. Součástí

této knihy je i „Словарь коммунального быта“, ve kterém jsou osvětleny některé

pojmy týkající se komunálek.

Kromě toho prezentuje své bádání také formou přednášek, o které opírám

následující části textu.

1.2.1. Pravidla života v komunálce

Pravidla v komunálních bytech existovala hlavně proto, aby bylo možné řešit

konfliktní situace a měla uvádět extrémní formy chování do normy. V některých

komunálních bytech visela rukou psaná pravidla, která ujasňovala, jak se ve které části

bytu chovat, nebo instrukce, jak se má co používat.13

Komunální byt je specifickým druhem bydlení. Lidé tam žijí jeden vedle druhého,

patří k různým sociálním, etnickým a profesním skupinám, a není tam nikdo, kdo by jim

určoval pravidla (na rozdíl od normálních bytů, jež si lidé pronajímají u majitelů, kteří

pravidla stanovují). A proto Sovětský svaz vydal dokument, který se jmenoval „Правила

пользования жилым помещением“. Tento dokument měl usměrňovat každodenní život

v různých bytech. V pravidlech byly zvýrazněné některé úseky. Ty se většinou týkaly

věcí, do kterých se nikomu moc nechtělo, které vyžadovaly vynaložení úsilí, například

opravy a které mohly vyvolat nějaký konflikt.14

Pravidla vydaná Sovětským svazem jsou doplňována pravidly obyvatel

komunálky. Například je povinností, že se má pravidelně umývat koupelna. Avšak to

muselo být doplněno tím, jak často se má koupelna umývat, jakými přípravky a také jak

vanu neumývat, aby se z ní nesloupla emailová vrstva.15

1.2.2. Spravedlnost

Díky pravidlům dochází ke spravedlivému rozdělení povinností nebo nákladů.

Existovaly různé tabulky, ve kterých bylo vypočítáno, kolik kdo bude platit za plyn,

telefon, elektřinu apod. Rozpisy služeb informovaly nájemníky kdo, kdy a co má udělat.

Měly zaručit spravedlnost všem obyvatelům bytu.16

13 http://arzamas.academy/episodes/109 [cit. 2016-02-22] 14 tamtéž 15 tamtéž 16 http://arzamas.academy/episodes/110 [cit. 2016-02-22]

http://arzamas.academy/episodes/109http://arzamas.academy/episodes/110


KATEDRA SLAVISTIKY


8

Účty ani povinnosti se mezi všemi obyvateli bytu nedělí stejně. Například platba

za energii, využitou ve společných prostorách, je rozpočítána mezi všechny lidi, kteří

v bytu žijí. S účtem za telefon je to jiné. Mohou vzniknout otázky, jestli všichni používají

telefon, jestli ho někdo nevyužívá víc než ostatní apod. Celková suma pak může být

rozdělena mezi obyvatele nerovnoměrně.17

Problém je také s osvětlením. Například na záchodě je několik světel a několik

vypínačů. Pro hosty je těžké vybrat ten správný vypínač, protože nejsou popsané. Když

se někdo netrefil a zmáčkl cizí vypínač, vyvolalo to ohromný skandál. Druhou variantou

je, že se vypínače ke světlu na záchodě dávaly do pokojů. Člověk si rozsvítil světlo

vypínačem v pokoji a běžel na záchod. Také se ale mohlo stát, že mu někdo na záchod

vejde dřív, než tam stačí dojít on sám, tím pádem bude svítit za své peníze cizímu

člověku.18

Když někdo nezaplatil například za plyn, jeho dluh se rozpočítal mezi ostatní.

Dělalo se to tak proto, aby nenastal nějaký problém, nenarůstaly dluhy a aby, v krajním

případě, nebyly do celého bytu zastaveny dodávky plynu. 19

Obyvatelé komunálek mají velmi dobrý přehled o tom, kdo kdy svítí, jak často

využívá elektřinu (například k žehlení), jak často telefonuje. Díky tomu mohou

kontrolovat správné a spravedlivé rozdělení plateb za účty.

1.2.3. Soukromí

Ztráta soukromí je nedílnou součástí života v komunálním bytě. Lidé, kteří žijí

v komunálkách, nejsou příbuzní, ale jsou o sobě navzájem informováni až do takové

míry, která je typická pro příbuzenské vztahy. Cítí, co měli sousedé na oběd, vědí, jak

často k nim chodí návštěvy, slyší, o čem si povídají a dokonce vědí, jak vypadá prádlo

sousedů. Lidé psali různé stížnosti a prosby, aby mohli něco v komunálce změnit nebo

udělat, aby tak dosáhli větší míry soukromí.20

Příkladem ztráty soukromí bylo třeba i sušení prádla v komunálních kuchyních.

Jenže lidé si nechtěli věšet prádlo ve svých pokojích, protože by jim bylo nepříjemné,

kdyby to viděla jejich návštěva. Soukromí v komunálních bytech v podstatě neexistuje.

17 tamtéž 18 tamtéž 19 tamtéž 20 http://arzamas.academy/episodes/111 [cit. 2016-02-22]

http://arzamas.academy/episodes/111


KATEDRA SLAVISTIKY


9

A i když je někdo za zavřenými dveřmi, všichni ostatní vědí, kde je, jak dlouho tam je

a co tam dělá.21

1.2.4. Paranoia

Lidé v komunálkách trpěli paranoiou. Hodně často chodila na leningradskou milici

a později petrohradskou policii oznámení s prosbou o vyřešení konfliktů, které vznikly

v komunálkách. S oznámeními mohla policie dělat dvě věci. Buď poslali oznámení

státnímu zástupci (v tom případě je posílání oznámení zbytečné, protože ho nikdo už

neřešil), nebo se mohla situace vyšetřit a napsat oficiální odpověď (policista přišel do

bytu a na základě vyšetřování sepsal oficiální odpověď, ve které se píše, že nebyly

nalezeny žádné stopy vypovídající o tom, že by v bytě někdo kradl apod.).22

Je jasné, že všechny tyto události se dějí ve fantazii člověka, který strávil mnoho

let v komunálce a trpí specifickými paranoidními poruchami, které psychiatři označují

jako „параноид жилья“, také paranoia pokročilého věku. Více se tato paranoia objevuje

u žen a také u nich dosahuje častěji patologických rozměrů. Lidé trpící touto poruchou si

myslí, že jim jejich sousedi chtějí nějak uškodit – kradou, dotýkají se svýma špinavýma

rukama jejich čistého nádobí, v krajních případech jim pouští do pokoje plyn.

V některých situacích může tento strach přerůst do patologických rozměrů.23

Velmi často se chování člověka začíná podobat chování, ze kterého obviňuje své

sousedy. Například člověk, který obviňuje souseda, že mu krade věci, začne sám krást

s tím, že až mu budou věci vráceny, vrátí sousedovi na oplátku ukradené věci i on.

A právě kvůli krádežím byly komunálky plné různých zámků, aby si lidé mohli

zabezpečit své věci, protože člověk žijící v takovém bytě je neustále v napětí a věčně

čeká, že mu sousedi něco ukradou nebo mu způsobí nějakou škodu. Zámky se dávaly na

lednice, aby bylo ochráněno jídlo, dokonce se dávaly i na hrnce, aby je nemohl používat

někdo cizí.24

21 http://arzamas.academy/episodes/111 [cit. 2016-02-22] 22 http://arzamas.academy/episodes/112 [cit. 2016-02-22] 23 tamtéž 24 tamtéž



KATEDRA SLAVISTIKY


10

1.2.5. Dopisy státu

Nedílnou součástí sovětské éry jsou i dokumenty, které obsahují stížnosti a výzvy

obyčejných sovětských lidí určené pro přední představitele státu. Vliv vláda a státu se

projevuje v chování a myšlení lidí, což dokazuje i jejich vzájemná komunikace.25

Dopisy Krelmu vypovídají o myšlení sovětského člověka. Například: „Москва,

Кремль, Хрущеву. Срочно принять меры. Квартирный вопрос.“ Podobných

telegramů bylo mnoho. Tento telegram má specifický jazyk, specifické rysy. Žádat

o rychlé přijetí nějakého opatření může jenom ten, kdo na to má právo. Pisatelka na to

právo ale nemá. Z toho vyplývá, že tato fráze (Срочно принять меры.) měla upoutat

pozornost. Podobné dopisy a telegramy posílali lidé proto, aby se mohli nastěhovat do

volného bytu (самозахват). Když se v komunálce uvolnil jeden pokoj, někdo se do něj

nastěhoval. Jestliže ale k tomu neměl vyřízené všechny potřebné dokumenty, mohl být

z pokoje opět vystěhován. Proto lidi psali podobné telegramy, protože do doby než přišla

odpověď, je z bytu nemohl nikdo vyhodit. Odpověď přišla většinou až za měsíc, takže za

tu dobu si lidé stihli zařídit vše potřebné, aby v komunálce mohli bydlet legálně.26

V delších textech jsou patrné různé zvláštnosti a specifika jazyka, což dokazuje, že

člověk s jazykem „bojuje“. Lidé se snaží vyjádřit svoji unikátní situaci takovým jazykem,

o kterém si myslí, že bude pro vládu srozumitelný. Vznikají tak texty, jejichž jazyk je

podobný jazyku hrdinů A. Platonova.27

1.2.6. Psychologie udávání

Dopisy a udávání vypovídají o osobnostech jako o sociálním faktu. Tyto

dokumenty jsou charakteristické pro svou epochu a pro vztahy mezi lidmi, kteří obývali

komunálky. Lidé psali kromě oprávněných udání také preventivní udání. Dopisy

s různými udáními se dostaly do rukou Ilji Kabakova a staly se jedním z důvodů, proč se

začal věnovat komunálním bytům a komunálnímu životu. Různé dokumenty, které jsou

ukázány v jeho instalacích, nejsou jenom zápisky, které popisují všední život, nebo jen

vymyšlené podpisy. Ke každé věci (tužce, pokličce,…) napsal celý příběh, který

objasňoval kontext, ve kterém se daný exponát objevuje.28

25 http://arzamas.academy/episodes/113 [cit. 2016-02-22] 26 tamtéž 27 tamtéž 28 http://arzamas.academy/episodes/114 [cit. 2016-02-22]



KATEDRA SLAVISTIKY


11

Udávání se do jisté míry dochovalo do dnešní doby. Lidé se snaží psát tyto dopisy

určitým způsobem, například využívají administrativní styl. Ne vždycky se jim to ale

povede. Pak je takový dopis spíše úsměvný než cokoliv jiného.29

Vlastnosti, které v sovětském člověku zformovala komunálka, se do značné míry

objevují i v současnosti. Minimálně u těch lidí, kteří strávili většinu svého života

v komunálních bytech.30

1.3. Uspořádání komunálního bytu

Velké komunálky mají většinou dva vchody (dvoje schody). Hlavní („sváteční“)

schodiště a služební schodiště, které je také nazýváno „černý vchod“ („черный ход“)

nebo „černé schodiště“ („черная лестница“). Hlavní schodiště vyúsťuje na ulici a je

umístěno na přední straně domu. Je čistší a širší, zdobené různými sochami či plastikami,

někdy jsou na oknech i vitráže. Obyčejně bývá u hlavního schodiště i výtah. Toto

schodiště vede do přední části bytu (předsíně). „Černé schodiště“ je zadním vchodem do

bytu. Schodiště je jednoduché, bez jakýchkoliv ozdob, vede do dvora, kde bývají

i kontejnery na odpadky. Proto schodiště slouží hlavně pro vynášení odpadu apod.

V dobách, kdy byty nebyly ještě komunální, využívalo toto schodiště hlavně

služebnictvo.31

V předsíni se nachází společný telefon. Buď leží na stole, nebo je pověšen na

stěně. U telefonu je často židle nebo křeslo. Když je předsíň dostatečně veliká, lidé si v ní

nechávají kabáty (na háčcích, věšácích nebo ve skříňkách) a někdy i boty. Očištěné boty

si zouvají u vchodových dveří, u kterých si nasadí papuče a jdou do svých pokojů. Mnozí

si ale sundávají boty až před svým pokojem nebo přímo v pokoji.32

Chodba může být rovná, nebo může mít různé uspořádání. Vede od předsíně až na

konec bytu, kde se nachází kuchyně, koupelna a záchod. Dveře na „černé schodiště“ jsou

většinou v kuchyni nebo poblíž ní. Celá chodba je lemována dveřmi do jednotlivých

pokojů. Malý pruh chodby před dveřmi do pokojů patří vždy jejich obyvatelům. V tomto

prostoru leží rohožka nebo kus hadru na utírání bot. Pokud je chodba dostatečně velká, je

přede dveřmi umístěn i nábytek (věšáky, skříňky apod.) na odkládání oblečení. Pokud je

29 http://arzamas.academy/episodes/114 [cit. 2016-02-22] 30 tamtéž 31 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 26. 32 tamtéž

http://arzamas.academy/episodes/114


KATEDRA SLAVISTIKY


12

chodba úzká, nechávají si lidé obuv a oblečení hned za dveřmi uvnitř pokoje. Prostor

jakési předsíně v pokoji bývá oddělen skříní nebo závěsem.33

„Místa společného užívání“ se dělí na specializované a nespecializované. Do

specializovaných patří toaleta, koupelna a také spíž. Do nespecializovaných patří předsíň,

chodba, prostor před vchodem do bytu, velká komora a kuchyň. Kuchyň je centrem

společenského života v komunálce, hlavním místem setkávání sousedů a místem konání

důležitých událostí v životě lidí. Obyvatelé komunálních bytů chodí do kuchyně, i když

zrovna nemusí vařit. Jdou tam jen proto, aby si popovídali s ostatními.34

Ve velkých komunálkách jsou místa společného užívání dostatečně prostorná. Ve

členění veřejného prostoru se dodržuje „struktura společnosti“. V koupelně má každá

rodina svou vlastní poličku nebo skříňku, kde si ukládá všechny hygienické potřeby.

Kromě toho může mít každý na stěnách koupelny háčky na oblečení.35

Plotýnky plynových sporáků v kuchyni jsou mezi obyvatele komunálky rozděleny.

Určitá skupina nájemníků má vždy na jednotlivých sporácích určitý počet plotýnek.

Většinou má jedna rodina dvě plotýnky na čtyřplotýnkovém sporáku. Dnes se můžeme

setkat i s tím, že jedna rodina využívá celý sporák. Stoly a skříně jsou umístěny co

nejblíž k odpovídajícím sporákům. Nejčastěji jsou u stěn mezi jednotlivými sporáky.

Pokud je kuchyně dostatečně prostorná, může být stůl i uprostřed místnosti. V poslední

době může mít jedna rodina i víc kuchyňských stolů a skříní. Skříně se využívají

k uschování nádobí a potravin. Stoly slouží k přípravě jídla a také na odkládání

špinavého či právě umytého nádobí. V některých kuchyních jsou i lednice. Lednice

většinou patří jednomu z obyvatel bytu. Protože se bojí jak o své jídlo, tak i o lednici,

snaží se lidé mít lednici ve svých pokojích. Pokud to není možné, zamykají si je různými

zámky.36

Hrnce a pánve s jídlem se v kuchyni nenechávají přes noc. Přes den můžou zůstat

na sporáku nebo na stole, ale na noc si berou lidé jídlo buď do svých pokojů, nebo je

dávají na speciálně zařízená místa, například do improvizovaných lednic mezi okenní

rámy. Vedlejší místnosti přiléhající ke kuchyni slouží jako spíž na potraviny a také jako

33 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 27. 34 tamtéž 35 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 28. 36 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 28 – 29.


KATEDRA SLAVISTIKY


13

místo pro hotová jídla. Tato místa, jejichž regály mají zámky, jsou mnohem bezpečnější

než kuchyňské stoly nebo sporáky.37

V některých komunálkách slouží kuchyně také k sušení prádla. Pro tyto účely jsou

v kuchyni nataženy šňůry na prádlo. Šňůry využívají všichni obyvatelé bytu, ale prostor

nad stoly může využívat jen ten, komu daný stůl zrovna patří (nikdo nechce, aby mu nad

stolem viselo cizí prádlo). Někdy jsou šňůry nataženy i nad sporáky z důvodu rychlejšího

sušení. Zapálené sporáky se nechají hořet celou noc, aby bylo prádlo ráno suché.38

Dveře do kuchyně se zavírají zřídkakdy, a tak se zápach z připravovaných jídel šíří

všemi společnými prostory. Aby se zápach vyvětral rychleji, otevírají se dveře na obě

schodiště. Kromě zápachu z jídla má každý byt i svůj specifický zápach. Ten tvoří jak

kuchyň, koupelna a záchod, tak i podlaha (parkety bývají natírány pastou, která je

aromatická), lak na dřevěných panelech a také nábytek a věci, které se nacházejí na

chodbě.39

Lampičky, které jsou na chodbách, patří vždy tomu, u jehož dveří se nacházejí.

Ten za ni platí. Rozsvítit ji může pouze majitel nebo ten, komu to majitel dovolí. Pokud

není majitel na chodbě, světlo je většinou vypnuté. V rámci společného osvětlení můžou

na chodbě a v předsíni svítit pouze dvě světla – jedno v předsíni a druhé světlo na

druhém konci chodby.40

V místech společného užívání, například v kuchyni, chybí na světlech stínítka.

V kuchyni se používají jako stínítka různé talíře, misky apod. Lidé jsou vůči společným

prostorům většinou lhostejní, což je patrné z fotografií jedné místnosti, které byly

zhotoveny v roce 1992 a následně v roce 1997. Na snímku z roku 1992 je vidět plynový

ohřívač vody, který v té době už nefungoval, ale obyvatelé bytu ho tam nechali a stále ho

čistili. Stěny a strop byly pokryté sazemi. Umyvadlo pod ohřívačem bylo ještě funkční

a odtok umyvadla také. V roce 1997 už byl rozbitý ohřívač vody částečně rozebraný.

Umyvadlo už také nefungovalo, protože odtok vody, který byl neustále ucpáván různým

odpadem, se rozbil. Mnoho let zůstalo umyvadlo neopravené. Dvacet obyvatel bytu se

muselo dělit o dva kohoutky, aby si mohli mýt ruce a nádobí. Používání těchto dvou

kohoutků narušovalo dodávky teplé vody do koupelny. Částka, kterou by museli za

37 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 29. 38 tamtéž 39 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 30. 40 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 31.


KATEDRA SLAVISTIKY


14

opravu zaplatit, se zdála obyvatelům komunálky příliš vysoká, a tak se smířili s tím, že

v už kuchyni umyvadlo nikdy fungovat nebude.41

Prvky prostředí v komunálním bytě jsou konzervativní. Kromě toho se dají

kombinovat a můžou mít také různé funkce. Například už výše zmíněná okna, která

slouží jako lednice, pračky, které se využívají jako skříňky a stoly. Podobných případů

existuje nepřeberné množství. Obyvatelé komunálek nejsou rekordmani v Guilfordově

testu sociální inteligence, ve kterém mají vymyslet k jednomu předmětu co největší počet

možných využití. Lidé se jen snaží vybrat nejefektivnější způsoby využití předmětů tak,

aby vynaložili minimální námahu a úsilí.42

V současnosti, kdy už lidé nežijí v komunálkách tak stísněně, paradoxně ztrácejí

některé předměty svoje původní funkce. Stávají se z nich spíše vzpomínky na minulost.

Příkladem může být výše zmíněný plynový ohřívač vody. Všichni obyvatelé vědí, že

kdyby dali ohřívač opravit, život by se jim zjednodušil. Ale než by vynaložili nějaké úsilí

a peníze na jeho opravu, raději se obejdou bez něj. Lidé nacházejí různé argumenty, aby

se nic nemuselo opravovat. Berou stav prostředí, ve kterém žijí jako rozklad, zároveň ale

dávají najevo své přesvědčení, že nemohou udělat nic pro to, aby něco změnili. Nikdo

necítí potřebu uklidit zbytky nefungujícího ohřívače, protože nikomu v bytu nepřekáží,

nikomu tam nevadí. Dalším příkladem může být objímka světla, která zůstala na svém

místě, ale žárovku už tam nikdy nenašroubují, protože před deseti lety přesunuli telefon

z místa pod žárovkou na dva metry vzdálený stoleček. Světlo už nebylo potřebné

a objímka zůstala bez žárovky. A nikoho nenapadne objímku přemístit nebo uklidit.43

Společné prostory patří zároveň všem a nikomu. To je důvod, proč na ně lidé

pohlížejí z čistě praktického hlediska, s perspektivou věčné funkčnosti. Každý se snaží

z daného místa vytěžit maximum užitku. Své soukromé pokoje mohou lidé udržovat

v jakémkoliv stavu a pořádku, záleží pouze na jejich vkusu. Ale společné prostory si

vyzdobují a zkrášlují jen zřídkakdy. Existují však i výjimky. Například stěna u telefonu,

která slouží jako informační tabule nebo místo pro různá oznámení apod. (bývají zde

telefonní čísla, letáčky, barevné plakáty a kalendáře atd.). V pokojích mají lidé pověšené

kalendáře probíhajícího roku a většinou slouží i jako dekorace. Pokud visí kalendář

41 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 31 – 32. 42 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 32. 43 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 32 – 33.


KATEDRA SLAVISTIKY


15

například na záchodě, je to kalendář z let minulých, který už nikdo v pokoji nechce.

Zároveň může zakrýt popraskané stěny – kalendář je levnější varianta než oprava.44

Opravy společných prostor provádí pouze bytový úřad (жилконтора), a to pouze

v takových případech, kdy je nutný neodkladný zásah (například v případě prosakování

vody). Lidé se o společné prostory moc nestarají. Mnohdy to dojde až do takových

krajností, že lhostejnost vůči rozbitým věcem může ohrožovat životy. Například

v jednom domě bylo zničeno zábradlí. Všichni obyvatelé nadávají na vandaly, kteří to

udělali, nikdo se však nesnaží zábradlí opravit nebo alespoň napsat oznámení na bytový

úřad, a tak chodí dospělí i děti po schodišti bez zábradlí.45

Soukromý prostor v pokojích z počátku vůbec neexistoval, protože v jednom

pokoji žilo několik rodin nebo několik generací jedné rodiny. Takový pokoj byl současně

ložnicí, jídelnou, obývacím pokojem, pracovnou a dnes splňuje i některé funkce

kuchyně.46

Lidé se snažili pokoj uspořádat různými způsoby tak, aby měli alespoň nějaké

soukromí. Když má jedna rodina jeden pokoj, snaží se ho rozčlenit. Hned u dveří si

udělají minipředsíň, kterou od ostatního prostoru oddělí skříní nebo závěsem. Členění

prostoru pomocí skříní je velmi časté. Části pokoje, oddělené tímto způsobem slouží

většinou jako ložnice či dětský pokoj. V této části je obvykle také psací stůl. Každá část

má své vlastní osvětlení, což například umožňuje, že děti mohou jít spát dřív než dospělí,

aniž by musely usínat u rozsvícených světel. Hlavní část pokoje se rozděluje na dva

„podsystémy“. Nejdůležitějšími součástmi zde jsou stůl a televize. Prvním podsystémem

je televize a pohovka nebo křeslo. Tady lidé tráví většinu svého volného času. Televize

stojí na stolku, na kterém je ubrus nebo dečka. Stolek s televizí je umístěn tak, aby denní

světlo nedopadalo na obrazovku. Stojí tedy v rohu u okna nebo u stěny mezi dvěma

okny. Obrazovka je vidět z každé části místnosti. Křeslo nebo pohovka jsou

neoddělitelnou součástí. Pohovka často slouží i jako postel a jsou v ní schované peřiny.

Na stěně za pohovkou bývá většinou koberec. Druhým podsystémem je stůl. Ten se lidé

snaží umístit doprostřed místnosti, přímo pod lustr. Stůl je překryt ubrusem nebo

voskovaným plátnem. Na stole jsou dřevěné podložky na čajovou konvici nebo na

nádobí, které se přinese z kuchyně, protože jídlo se nandává většinou přímo v pokoji.

44 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 33. 45 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 34. 46 tamtéž


KATEDRA SLAVISTIKY


16

Jsou tu i předměty, které nijak nesouvisí s jídlem a stolováním. Například noviny, léky,

různé dokumenty, tužky apod.47

V různých prosklených skříních, komodách a příbornících si lidé ukládají sváteční

nádobí, které neslouží ke každodennímu používání. V prosklených částech se také

nacházejí různé fotografie příbuzných a předků. Lidé si do nich dávají věci se

symbolickou hodnotou (ikony). Na skříni příborníku stojí hodiny, vázy a různé suvenýry.

Příborník a prostor kolem něj je pro svého majitele velmi důležitý, a proto je pečlivě

uklízen a všemožně se zkrášluje.48

V mnoha pokojích se dodnes dochovala kachlová kamna a krby. Jen malá část

může být využita k původnímu účelu, protože většina domů nemá opravený komín.

Kromě toho mají všechny domy centrální topení a také shánět dřevo ve městech je velmi

náročné. Když bylo po válce zavedeno centrální topení, vzhled místností (a dvorů, kde se

dřevo skladovalo) se změnil. Lidé se s radostí kamen zbavovali, protože se jim uvolnilo

místo v pokoji. Zbavili by se i krbů, ale pokud nedostali povolení od bytového úřadu,

museli nechat pokoj v takovém stavu, v jakém byl. Veškeré stavební práce a jiné úpravy

musel totiž schválit domovní úřad. V dnešní době slouží kamna a krby jako úložiště

různých konzerv a potravin.49

Množství nábytku v pokojích závisí jak na sociálním statusu, tak na počtu lidí

obývajících daný prostor. Někteří lidé patřící k marginální skupině (alkoholici, děti, které

žijí bez rodičů apod.) nedodržují zavedené stereotypy a upřednostňují svůj vlastní

pořádek v interiéru svých pokojů. V takových pokojích slouží například příborníky jako

náhradní spíž.50

Každý komunální byt je jiný – velikostí, rozmístěním pokojů apod. Ale ve všech

bytech se najdou společné rysy. Ať už to je dvojí schodiště, dlouhá tmavá chodba či

„lednice“ mezi dvěma okny. I rozmístění nábytku v interiéru pokojů bývá do značné

míry také podobné. Lidé se hlavně snaží, aby si zajistili co nejvíce soukromí a aby pro ně

byl život v komunálce co možná nejpříjemnější.

47 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 35 – 37. 48 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 37. 49 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 38. 50 УТЕХИН, И.: Очерки коммунального быта. Москва 2004, с. 38 – 41.


KATEDRA SLAVISTIKY


17

1.4. Současnost

Podle údajů Petrohradského bytového výboru žilo v roce 2011 ve sto pěti tisících

komunálkách v Petrohradu šest set šedesát tisíc lidí. I nyní je možné najít velké množství

inzerátů, ve kterých někdo prodává pokoj v komunálním bytě.51

Pro Petrohrad jsou komunálky velkým problémem, se kterým bojuje už dvacet let.

V roce 2008 vznikl program, který měl pomoci přestěhovat lidi z komunálních bytů do

normálních bytů. V té době existovalo v Petrohradě 116 600 komunálek. Vláda měla

v plánu přestěhovat lidi zhruba z poloviny komunálních bytů do roku 2016. Program byl

bohužel pozastaven kvůli krizi a nedostatku investic. Za prvních pět len vláda

investovala do programu pouze 5,5 miliardy rublů místo plánovaných 25 miliard

a podařilo se jí rozstěhovat pouze 15 317 komunálek.52

V roce 2015 bylo v Petrohradu komunálek už mnohem méně, zhruba 88 tisíc.

V nich žilo 274 tisíc lidí. V letech 2015 – 2016 dá vláda na program, místo plánovaných

21 miliard, pouze 6 miliard rublů. Je tedy jasné, že se nájemníci z komunálních bytů

v nejbližší době nedostanou.53

Lidé nemají šanci opustit komunální byty bez pomoci státu, protože metr čtvereční

na okraji města stojí zhruba 40 rublů a v centru to je několikanásobně víc.54

Obyvatelé komunálek nemají dostatek financí na to, aby se mohli přestěhovat do

vlastního bytu. V roce 2016 se nájemné za jeden pokoj v komunálním bytě zvýšilo

v průměru o 4 %. Nejvíce se ceny zvedly v Moskvě (o 7 %) a v Petrohradě (o 6,5 %).55

51 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-

bydleni [cit. 2016-01-18] 52 http://www.gazeta.bn.ru/articles/2012/10/23/96623.html [cit. 2016-01-30] 53 tamtéž 54 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-

bydleni [cit. 2016-01-18] 55 http://www.kp.ru/daily/26472/3342396/ [cit. 2016-01-30]

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-bydlenihttp://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-bydlenihttp://www.gazeta.bn.ru/articles/2012/10/23/96623.htmlhttp://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-bydlenihttp://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1305631-koldomy-aneb-nova-minulost-v-ruske-kulture-bydlenihttp://www.kp.ru/daily/26472/3342396/


KATEDRA SLAVISTIKY


18

2. Komunálka v literatuře

Vzhledem k tomu, že pro většinu lidí byla komunálka v době svého největšího

rozmachu realitou, začala se jako jedno z témat objevovat i v literatuře. Každý spisovatel

měl na tento fenomén jiný názor. Někdo o ní psal ironicky, jiný o ní mluvil s odporem

a nenávistí a někdo další ji zase bral jako normální součást lidských životů a podporoval

politiku uplotněnija. Velké množství děl nemohlo být kvůli přílišné kritice vydáno, a tak

světlo světa spatřila až mnoho let po jejich napsání.

Obyvatel komunálního bytu je zvláštním psychologickým, kulturně-historickým

typem, jehož podstata se odkrývá v próze a poezii 20. století. V literárních dílech je

komunálka vždy barvitá, vždy skrývá nějaké intriky a konflikty. Každodenní život

komunálního bytu, který je popsaný v literatuře, nám umožňuje vidět různé dimenze

historických událostí a nejdůležitější události v zemi, které měly vliv na život

jednotlivců.56

2.1. Michail Bulgakov – Psí srdce

Psí srdce (Собачье сердце) je kratší novelou, kterou Bulgakov napsal již v roce

1925. Poprvé byla opublikována v roce 1968 zároveň ve dvou v časopisech. V časopise

Грани (Frankfurt) a časopise Студент (Londýn). V 60. letech se novela šířila

prostřednictvím samizdatu. V Sovětském svazu byla novela poprvé publikována v roce

1987 v časopise Знамя. Novela byla politickou satirou na vedení státu poloviny

20. století. Psí srdce se dočkalo i dvojího filmového zpracování.57

Téma komunálního bytu se v Bulgakovových povídkách (Самогонное озеро),

novelách (Собачье сердце) a románech (Мастер и Маргарита) objevuje od doby, kdy

se se svojí první ženou nastěhoval do komunálního bytu a osobně poznal, co znamená

soužití s cizími lidmi a všechny problémy s tím spojené.

Zmínek o komunálním bytě je v novele Psí srdce několik. Hned na začátku knihy,

v první kapitole, se baví profesor Preobraženskij s vrátným, který mu oznamuje, že se do

všech bytů budou stěhovat nějací noví nájemníci, s výjimkou profesorova bytu. O pár

kapitol dál se dočteme, že za profesorem přichází domovní výbor, který rozhoduje o tom,

kolik lidí bude do jednotlivých bytů nastěhováno. Profesor je z jejich přítomnosti

56 http://magazines.russ.ru/ural/2005/10/be15.html [cit. 2016-01-16] 57 http://antology.igrunov.ru/authors/bulgak/ [cit. 2016-02-12]

http://magazines.russ.ru/ural/2005/10/be15.htmlhttp://antology.igrunov.ru/authors/bulgak/


KATEDRA SLAVISTIKY


19

a komunikace s nimi zcela zoufalý, zvláště poté, co zjistí, že mu chtějí do bytu také

někoho nastěhovat, i když na to nemají právo.

- Вам известно, что постановлением 12 сего августа моя квартира

освобождена от каких бы то ни было уплотнений и переселений?58

- Известно, но общее собрание рассмотрело ваш вопрос и пришло

к заключению, что вы занимаете чрезмерную площадь. Вы один живете в семи

комнатах.59

Díky konexím, které profesor má, mu naštěstí nakonec neseberou ani jediný pokoj.

Bulgakov chtěl nejspíš na celé situaci vyjádřit nejen svůj odmítavý postoj ke

komunálním bytům, ale i odhalit špatnou práci domovních výborů. Pracovníkům těchto

výborů nešlo o dobro lidí, ale o vlastní prospěch. Spisovatel v knize ukázal, že jsou lidé,

kterých se i domovní výbor bojí, a že i obyčejný člověk nad nimi může vyhrát. Svou

povídkou Bulgakov napadá nejen celý systém komunálních bytů, ale i postoj úřadů k této

problematice. Není divu, že stát, který je v knize kritizován a jeho praktiky jsou

zesměšňovány, zakázal novelu publikovat. Podobné veřejné, antisocialistické výstupy

byly v té době nežádoucí.

Bulgakova nezajímá pouze téma komunálky. Novelu Psí srdce napsal jako širší

obraz toho, jak funguje Sovětský svaz a sovětská společnost ve 20. letech. Jevů, kterých

se ve svém díle dotýká, je celá řada a komunálka je pouze jedním z nich.

Poukazuje například na to, že přeměně nového člověka ze psa Šarika se nikdo

nediví. Největším problémem je to, že mu musí sehnat osobní doklady, protože bez

dokladů to není člověk. To, že ze psa vznikne nový člověk, je jakoby normální, ale

děsivé je to, že by neměl ony osobní doklady. Bulgakov zde dovedl lpění sovětských

úřadů na dokladech až k absurditě.

2.2. Michail Bulgakov – Zojčin byt

Tato Bulgakovova divadelní hra (Зойкина квартира) měla premiéru

v moskevském Vachtangovově divadle 28. října 1926. Hra se skládá ze tří dějství. Děj

celého příběhu se odehrává v 20. letech v Moskvě. Původně chtělo Vachtangovovo

divadlo, aby Bulgakov napsal komedii. Pár dní před premiérou se o žánru své divadelní

58 БУЛГАКОВ, М.: Собачье сердце. Dostupné z: http://nashbulgakov.ru/books/ss [cit. 2016-02-

12] 59 tamtéž

http://nashbulgakov.ru/books/ss


KATEDRA SLAVISTIKY


20

hry vyjádřil takto: „Это трагическая буффонада, в которой в форме масок показан

ряд дельцов нэпманского пошиба в наши дни в Москве“. (časopis „Новый зритель“,

vydání 40, 1926).60

V roce 1928 bylo inscenování této hry zakázáno. Proti tomu se ohradil například

i Josif Stalin. V protokolu zasedání předsednictva ústředního výboru komunistické

strany, které proběhlo 23. února 1928, bylo v bodě 19. „О Зойкиной квартире“ napsáno

toto: „Ввиду того, что „Зойкина квартира“ является основным источником

существования для театра Вахтангова - разрешить временно снять запрет на её

постановку“. V roce 1929 však hra opustila jeviště nadobro. V tehdejších novinách

psali, že inscenace hry byla velkou chybou, že to byla ideologická špína a že je správné,

když divadlo od jejího uvádění upustilo. Pravým důvodem, proč byla hra zakázána, však

nebyl jen její obsah, ale i všeobecná snaha zakázat na konci 20. let všechny Bulgakovovy

hry.61

Ještě před premiérou prosilo vedení Vachtangovova divadla Bulgakova, aby část

hry přepsal. A tak má hra v dnešní době místo čtyř dějství tři. Ze hry byla kvůli cenzuře

vyřazena i častuška, ruská lidová píseň, kterou zpívalo mrtvé tělo: „Пароход идет

прямо к пристани, будем рыб кормить коммунистами“. 62

Postava hlavní hrdinky byla inspirována skutečně žijící ženou. Existují dokonce

čtyři verze. První z žen a zároveň nejpravděpodobnější Bulgakovou inspirací byla Zoja

Petrovna Šatova, která vedla nevěstinec a byla zatčená v roce 1921. Druhou inspirací mu

mohla být Zoja Bujalská, která měla nevěstinec skrývající se po masku krejčovství. To se

však nikdy nepotvrdilo. Třetí byla Adel Adolfovna Trostjanská, která rovněž vedla

nevěstinec a dům setkávání. Zástěrkou jí také bylo krejčovství, masáže a manikúra.

Poslední ženou, která mohla Bulgakova inspirovat, byla Natalia Julievna Šiff, manželka

George Jakulova. K tomu se přikláněla i Bulgakovova první manželka Taťána Lappová.

Která z žen Bulgakova k napsání tohoto dramatu inspirovala, však přesně známo není.63

Je až k podivu, že byla tato hra vůbec inscenována, vzhledem k tomu, jaký stín

vrhá na sovětskou vládu. Bulgakov psal své drama až s nenávistí k systému, v jakém žil.

Vyjádřil to například v replice Aboljaninova: „Потому что эта власть создала такие

60 http://www.bulgakov.ru/z/zoyka/ [cit. 2016-02-01] 61 tamtéž 62 tamtéž 63 tamtéž

http://slovnik.seznam.cz/cz-ru/?q=p%C5%99edsednictvohttp://slovnik.seznam.cz/cz-ru/?q=%C3%BAst%C5%99edn%C3%ADhohttp://slovnik.seznam.cz/cz-ru/?q=v%C3%BDboruhttp://slovnik.seznam.cz/cz-ru/?q=komunistick%C3%A9http://slovnik.seznam.cz/cz-ru/?q=stranyhttp://www.bulgakov.ru/z/zoyka/


KATEDRA SLAVISTIKY


21

условия жизни, при которых порядочному человеку существовать невозможно.“ 64

Ukazoval v něm, jak jsou všichni úplatní, jak korupce v Sovětském svazu jen kvete.

Normální člověk neměl šanci v takových podmínkách přežít. Proto lidé dělali všechno

možné, aby se ze země dostali. Zoja si otevřela krejčovství. Ve skutečnosti to ale nebylo

krejčovství, nýbrž nevěstinec. Vydělávala si tím velké peníze a také zaměstnávala

„modelky“, kterým se snažila pomoci emigrovat do Francie. Pak se ale odehrály události,

které Zoje všechny její plány zhatily. Sled událostí, neloajálnost a chamtivost druhých jí

srazily vaz. O Francii se Zoje mohlo už jen zdát za mřížemi vězení. Sovětský svaz tak

zase jednou vyhrál a zničil obyčejnou ženu. Ta se na konci už jen rezignovaně rozloučí

se svým bytem slovy: „Прощай, прощай, моя квартира!“.65

Nesouhlas s režimem, který v té době v Rusku vládl, je znatelný. Je tedy zvláštní,

že se hra hrála tři roky a že se za ni postavil i Stalin. Náklonnost Sovětského svazu

k Bulgakovovým hrám a jiným jeho dílům však netrvala věčně. Všechny jeho práce byly

v roce 1929 zakázány. Bulgakov už poté nemohl publikovat, a tak napsal dopis Stalinovi,

ve kterém ho žádá buď o práci, nebo o povolení s rodinou emigrovat. Stalin mu

emigrovat nedovolil, ale přidělil mu práci v MXATu. Tam pracoval jako asistent

režiséra. V té době začal psát svůj nejznámější román Mistr a Markétka, který dopisoval

na smrtelné posteli.66

V současné době je hra inscenovaná v různých divadlech nejen po celém Rusku,

ale i v různých evropských zemích. Hru nastudovali v roce 2014 například i herci

z Východočeského divadla v Pardubicích. Pod názvem Zojčin byt ji režíroval Janusz

Klimsza.67

2.3. Ilja Ilf, Jevgenij Petrov – Zlaté tele

Zlaté tele (Золотой теленок) je satirický román. Dva sovětští spisovatelé, Ilja Ilf

a Jevgenij Petrov, ho napsali v roce 1931. Poprvé vyšel v časopise 30 дней. Román

navazuje na povídkovou knihu Dvanáct křesel. Obě dvě díla spojuje postava

64 БУЛГАКОВ, М.: Зойкина квартира. Dostupné z:

http://www.litra.ru/fullwork/get/woid/00445441211116040532/page/3/ [cit. 2016-02-01] 65 tamtéž 66 ЧУДАКОВА, М. О.: Жизнеописание Михаила Булгакова. Книга 1998. Dostupné z:

http://www.rulit.me/books/zhizneopisanie-mihaila-bulgakova-read-73808-189.html 67 http://www.vcd.cz/inscenace/zojcin-byt [cit. 2016-02-06]

http://www.litra.ru/fullwork/get/woid/00445441211116040532/page/3/http://www.rulit.me/books/zhizneopisanie-mihaila-bulgakova-read-73808-189.htmlhttp://www.vcd.cz/inscenace/zojcin-byt


KATEDRA SLAVISTIKY


22

intelektuálního podvodníka Ostapa Bendera. Oba romány se dočkaly i televizního

a filmového zpracování. Knihu Zlaté tele přeložila do češtiny Naděžda Slabihoudová. 68

Kniha vyšla v plné verzi až v roce 1994. Do té doby podléhaly různé části románu

cenzuře. Napříkald v první kapitole, ve které se mluvilo o známých „chodcích“, byli ze

seznamu vyřazeni Puškin, Voltaire a Mejerchold. A v kapitole „Обыкновенный

чемоданишко“, která pojednávala o tom, jaké podvody dělal Korejko, vypustili redaktoři

frázi: „Дело его затерялось, и молодой человек был выпущен только потому, что

никто не знал, в чём он обвиняется.“69

Samotní Ilf a Petrov své životní dílo charakterizovali jako směšnohrdinskou

dvoudílnou románovou epopej. Chtěli vytvořit model ironické, intelektuální sovětské

prózy, která by obsahovala situační a jazykový humor. A to se jim podařilo. Tyto dva

romány patřily mezi nejoblíbenější humoristická díla Sovětského svazu. V knize je

zobrazena bitva morálních zásad socialistické společnosti s životním krédem

prohnaného, důvěřivého a poživačného světa hříšných lidí.70

Zmínka o komunálním bytě se v knize nachází v povídce s názvem Konec Vraního

hnízda (Воронья слободка). Jediný pokoj, který obývají manželé Breburdovi, působí

v podání Ilfa a Petrova jako idylické místo pro život. V jejich pokojíku se takřka nedá

hnout, jak je přecpaný věcmi. Ale oni jsou i v tak malém prostoru šťastní. Ve svém bytě

mají lampu, stůl, na kterém je pečivo, bonbony a marinovaný candát v plechovce,

kterého budou mít manželé k večeři. „Штепсельный чайник собрал на своей кривой

поверхности весь уют птибурдуковского гнезда. В нем отражалась и кровать,

и белые занавески, и ночная тумбочка. Отражался и сам Птибурдуков, сидевший

напротив жены в синей пижаме со шнурками. Он тоже был счастлив.“71 Breburda

vyřezává z překližky miniaturní venkovský záchodek. Oba dva jsou spokojení, prožívají

spolu naprosto harmonický vztah. Jsou rádi, že nemusí řešit žádné problémy, jen si

udržují své hnízdečko útulné. Jejich poklidné soužití však naruší bývalý manžel Barbory

Breburdové. Ten se k nim chce nastěhovat, protože dům, ve kterém žil, vyhořel, a on

68 ЛУРЬЕ, Я. С.: В краю непуганых идиотов. Книга об Ильфе и Петрове. Санкт-Петербург

2005. Dostupné z: http://ereadr.org/book/gumanitarnye_nauki/164111-v-krayu-nepuganyx-idiotov/2 69 ИЛЬФ, И.; ПЕТРОВ, Е.: Золотой теленок. Русская книга 1994. Dostupné z: http://book-

online.com.ua/read.php?book=5281 70 ILF, I.; PETROV, J.: Zlaté tele. Praha 2012. 71 ЛУРЬЕ, Я. С.: В краю непуганых идиотов. Книга об Ильфе и Петрове. Санкт-Петербург

2005. Dostupné z: http://ereadr.org/book/gumanitarnye_nauki/164111-v-krayu-nepuganyx-idiotov/2

http://ereadr.org/book/gumanitarnye_nauki/164111-v-krayu-nepuganyx-idiotov/2http://book-online.com.ua/read.php?book=5281http://book-online.com.ua/read.php?book=5281http://ereadr.org/book/gumanitarnye_nauki/164111-v-krayu-nepuganyx-idiotov/2


KATEDRA SLAVISTIKY


23

přišel o všechny své věci až na přikrývku, do které byl zabalen a na tlustou zlacenou

knihu s názvem Muž a žena. Manželé neměli to srdce ho vyhodit, a tak v malinkém

pokojíku žili společně tři dospělí lidé. Přeplněné tramvaje, komunální byty a neustále

fronty byly atributy životního stylu lidí 20. až 30. let.

Člověku, který není obeznámen se všemi souvislostmi, by mohl život

v komunálním bytě v podání Ilfa a Petrova připadat jako neuvěřitelně zajímavý,

romantický a každý by měl chtít v takovém bytě žít. Opak je však pravdou. Vzhledem

k tomu, že celé dílo je napsáno ironicky, s humorem a nadsázkou, tak ani život

Breburdových v komunálním bytě není tak romantický, jak se může na první pohled

zdát.

V kapitole Konec Vraního hnízda dochází k propojení Zlatého telete s povídkami

Michaila Zoščenka, který se tematice komunálních bytů také věnoval. Rozdíl je v tom, že

se Zoščenko snažil odhalit podstatu svých postav prostřednictvím promluv, ve kterých se

odhalovala jejich netečnost a ubohost. Ilf s Petrovem se zase snažili ukázat příčiny, které

vedly ke zrodu atmosféry plné nenávisti a sporů. „А потому и тематика, и круг их

героев значительно шире, интонация повествования гибче и богаче оттенками,

эмоциональная окраска смеха тоже иная.“72

2.4. Josif Brodskij – Jeden a půl pokoje

Josif Brodskij, nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal tuto esej (Полторы

комнаты) v roce 1985. Esej je věnována jeho rodičům, které po svém odchodu do USA

v roce 1972 už nikdy neviděl, a dokonce mu nebylo dovoleno jim uspořádat pohřeb. Na

motivy této eseje byl natočen i film s názvem Jeden a půl pokoje (Полторы комнаты,

или Сентиментальное путешествие на родину).73

Základním místem lidské existence je pokoj.74 Hned na začátku své eseje Brodskij

uvádí: В полутора комнатах (если вообще по-английски эта мера пространства

имеет смысл), где мы жили втроем,…75 Autor vyjadřuje v této krátké větě obavy, že

lidé, kteří budou číst jeho dílo v originále, tedy v angličtině, možná nepochopí, co tato

prostorová jednotka (jeden a půl pokoje) znamená. V Americe, kam spisovatel

72 ЩЕГЛОВ, Ю. К.: Романы Ильфа и Петрова. Издательство Ивана Лимбаха 2009. 73 http://www.litra.ru/biography/get/biid/00399081227895766395/ [cit. 2016-03-27] 74 HODROVÁ, D.: Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. H&H 1997, s. 217. 75 БРОДСКИЙ, И.: Полторы комнаты. Dostupné z:

http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html [cit. 2016-03-05]

http://www.litra.ru/biography/get/biid/00399081227895766395/http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html


KATEDRA SLAVISTIKY


24

emigroval, totiž podobný druh bydlení, bydlení v komunálních bytech, neexistuje a lidé

by tak nemuseli porozumět tomu, co tím autor myslel. Ovšem čtenáři je v eseji podrobně

popsáno, co znamená bydlet v jednom a půl pokoji se všemi strastmi i radostmi a také, co

znamenal život v Sovětském svazu.

Brodskij, jako stárnoucí člověk vzpomíná na své rodiče a na své dětství a tím

vpravil do svého díla prvek nostalgie. Zároveň však tuto nostalgii neustále přebíjí určitou

jízlivostí a ironičností. Na jedné straně jsou zde vzpomínky na jeho rodiče, které

vyjadřuje velmi citlivě. Na druhé straně je tu téma komunálky, které vyobrazuje velmi

kriticky a ostře.

Svou rodinu považoval Brodskij za šťastnou, protože i když byli židé, přežili

všichni tři teror i válku. Rodiče brali všechno jako přirozenou věc (systém, chudobu,

bezmocnost). Snažili se dělat to nejlepší, co mohli. Brodskij zde říká, že ho mrzí, že

s rodiči nemohl strávit těch posledních dvanáct let, ale ne tak úplně z pocitu viny, ale

spíše při tom myslel na sebe. Chtěl sledovat své rodiče ve všech fázích jejich života.

Nikdy už se nedozví, jak se jeho rodiče cítili v průběhu posledních let. Netušil, jak se

cítili poté, kdy jim stát zakázal navštívit svého syna v Americe, jak se cítili po druhém či

třetím zamítnutí, kolikrát začali znovu doufat ve společné setkání, kolikrát byli

připraveni na smrt apod. Сынок, — повторяла мать по телефону, — единственное,

чего я хочу от жизни, — снова увидеть тебя.76 Tato věta je velmi smutná, protože

Brodskij se se svou matkou už nikdy nesetkal. V době, kdy zemřela jeho matka, se u jeho

domu, ve kterém bydlel, objevila vrána, druhá se objevila těsně po smrti jeho otce. Dvě

vrány, které se pohybují neustále v jeho blízkosti, mu budou navždy připomínat jeho

matku a otce.

Byt a pokoj, ve kterém žil Brodskij se svými rodiči, se nacházel v šestipatrovém

domě postaveném v tzv. maurském stylu. Vzhledem k tomu, že měl rád spíše čisté linie

(například klasicismus, akméismus, antiku), připadal mu dům, ve kterém žil, odporný.

Širokou veřejností byl však tento dům považován za něco úžasného, byl to pro ně skvost,

vrcholná architektura. Básnířku Annu Achmatovovou rodiče dokonce vozili v kočárku na

procházky kolem tohoto domu, aby se na tu nádheru podívala. A když se maurský styl,

který Brodskij nenáviděl, spojí se sovětským přístupem k bytové otázce, vznikne něco,

76 БРОДСКИЙ, И.: Полторы комнаты. Dostupné z:


http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html


KATEDRA SLAVISTIKY


25

v čem se v podstatě ani nedá žít. Brodskij popisuje život a poměry v Sovětském svazu

velice tvrdě.

Vzpomínky na rodiče a život v komunálce a v Sovětském svazu jsou takové dva

póly, které se v jeho díle navzájem doplňují a střídají. Není to jen odsuzování sovětské

reality. Je zde kontrast toho, že Brodskij žil v nečem, co bytostně nenáviděl, ale zároveň

se v těchto kulisách odehrávalo i to, co je pro něj velmi důležité – prožité dětství, vztah

s rodiči. I přes všechen odpor k tomuto způsobu bydlení a k budově, ve které měli

s rodiči pokoj, to byl pro něj domov.

V části Petrohradu, ve které Brodskij bydlel se svými rodiči, žili i známé

osobnosti, například spisovatel Alexandr Blok či Alexandr Sergejevič Puškin. A před

tím, než se objevila politika „uplotněnija“, žili ve stejném bytě, Dimitrij Merežkovskij

a Zinaida Gippiusová, kteří byli důležitou součástí ruské předrevoluční literatury.

Brodskij ironicky popisuje situaci, která nastala po revoluci v souvislosti se

zhušťováním bytů. Každá rodina obdržela jednu místnost a mezi jednotlivými pokoji

byly postaveny zdi. Zdi byly nejprve z překližky, v průběhu let překližku nahradily cihly

nebo jiný stavební materiál, a tím se přepážky povýšily na status architektonické normy

(Впоследствии, с годами, доски, кирпичи и штукатурка возвели эти перегородки

в ранг архитектурной нормы.77). Tuto redukci prostoru spojuje se slovy jako cela,

komora nebo hrob (Хотя бы потому, что сжатие пространства, как ни странно,

всегда понятнее. Оно лучше организовано, для него больше названий: камера,

чулан, могила.78).

Brodského rodina měla pokoj větší než ostatní. Souviselo to s výměnou pokojů, ve

kterých jeho rodiče žili před svatbou a kterých se vzdali proto, aby mohli bydlet

společně. Brodskij uvádí, že tento pojem výměny pokojů je něco, co nejde nijak vysvětlit

člověku nezasvěcenému, tedy cizinci. Ukazuje zde, jak jsou zákony o vlastnictví

(obzvlášť, když je majitelem domu stát) a celý proces výměny zdlouhavý a otupující

(Обмены длятся годами, и единственный ваш союзник — усталость, то есть вы

можете надеяться взять их измором, отказываясь от всего, размером


http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html [cit. 2016-03-05] 78 tamtéž



KATEDRA SLAVISTIKY


26

уступающего тому, чем вы располагали прежде.79). A to, jestli člověk dostal byt

s odpovídající rozlohou, záviselo na celé řadě faktorů, které nikdy nebyly definovány

formou zákona. V podstatě zde Brodskij píše, že to, jestli člověk dostal byt, záviselo na

náladě odpovídajícího úředníka, na tom, jak se zrovna vyspal.

Rodina měla také štěstí v tom, že komunální byt, ve kterém žila, nebyl příliš

veliký. Měl jen šest místností, ve kterých žilo pouze jedenáct lidí (v jiných komunálkách

mohlo žít třeba i třicet nájemníků). To, jací lidé žili v komunálce, bylo také velmi

důležité. Ve většině takových bytů se jednotliví obyvatelé totiž navzájem udávali.

V komunálce, ve které žil Brodskij se svými rodiči, nikdo ze sousedů, až na jednoho, na

policii nedonášel, což bylo v té době opravdu neobvykle nízké procento.

Zařízený pokoj, vybavený nábytkem, navazuje se svými obyvateli bytostný vztah.

(2) Veškerý nábytek, který v pokoji měli, se hodil jak k exteriéru, tak k interiéru budovy.

Byl plný různých záhybů, stejně jako okraj fasády na domě. Důležitou součástí jejich

interiéru byly dvě vysoké třímetrové skříně, ve kterých se nacházely různé věci

a památky. Skříně byly z černého lakovaného dubu a tím, že se do interiéru tak perfektně

hodily, vyvolávaly v celé rodině přesvědčení, že se v pokoji usadili a už se z něj nikdy

neodstěhují. Neobvyklým kusem nábytku v jejich pokoji byla veliká postel rodičů

vyrobená ze světle hnědého leštěného javoru. Na ruské poměry té doby byla taková

postel luxusem a mnoho lidí ji chtělo odkoupit. K tomu však nikdy nedošlo. Brodskij

popisuje, že postel byla středobodem jejich životů, na ní docházelo k nejdůležitějším

rozhodnutím v rodině. Pro brodského měla postel zvláštní symboliku: Кровать

обрамляла их для меня в наибольшей безопасности и наибольшей беспомощности.

Она была их личным логовом, последним островком, собственным,

неприкосновенным ни для кого, кроме меня, местом во вселенной.80)

V průběhu dospívání začal Brodskij pociťovat stále větší touhu po soukromí

a snažil se svoji půlku pokoje oddělit od pokoje rodičů. Nejlepší by bylo použít cihly

nebo dřevěné desky. To by ale bylo protiprávní, protože by se rázem z jednoho a půl

pokoje staly dva. Tím ukázal, jak absurdní zákony a nařízení týkající se komunálních

bytů, zavedl Sovětský svaz – přepážka z cihel je architektonickou normou, která odděluje

od sebe jednotlivé pokoje. A tak na oddělení používal různé závěsy, police s knihami


http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html [cit. 2016-03-05] 80 tamtéž



KATEDRA SLAVISTIKY


27

a skříně, které mu zaručovaly alespoň nějaké soukromí. I tak se ale musel člověk žijící

v komunálním bytě smířit s tím, že soukromí v podstatě neexistuje. Pokoj Brodského

(jestli se tomu vůbec dá říkat pokoj) byl tedy velmi pečlivě oddělen od ostatního

prostoru. Nejvíce si cenil knihovny a pracovního stolu s psacím strojem. Těch deset

čtverečných metrů bylo pro něj tím nejlepším místem, které kdy poznal (Если

пространство обладает собственным разумом и ведает своим распределением,

то имеется вероятность, что хотя бы один из тех десяти метров тоже может

вспоминать обо мне с нежностью.81).

K základním charakteristikám pokoje patří, že je to plocha ohraničená čtyřmi

stěnami. Je to místo uzavřené a tvoří vnitřek, ale zároveň je otevřené v porovnání s místy

jako je například vězení.82 Byt Brodských měl vysoké stropy ozdobené štukaturou také

v maurském stylu, tři okna a balkon. Díky oknům a balkonu mohli „komunikovat“

s vnějším světem. Z oken neměli nijak zvláštní výhled, když však vyšli na balkon,

vynořil se před nimi výhled na celou ulici s typickou petrohradskou perspektivou, která

byla zakončena kopulí sv. Pantělejmona a z druhé strany Preobraženskou katedrálou.

Okna měli za letních večerů otevřená a díky vánku vanoucímu od řeky se jejich pokoj

propojil s vnějším světem.

Nedílnou součástí života v komunálce je i úklid společných prostor (umytí podlahy

v kuchyni a na chodbě a vydrhnutí koupelny a záchodu). Brodskij se v jedné části své

eseje zamýšlel nad tím, jak to jeho staří rodiče po jeho odchodu celých dvanáct let

zvládali. Tím že odešel se jeho rodiče „zbavili“ jednoho hladového krku, ale peníze,

které díky tomu ušetřili, neinvestovali například do paní na úklid. Přijatelná by byla

maximálně výpomoc od příbuzných, ale v komunálních bytech nebyla najatá pracovní

síla přípustná (Кроме того, в коммуналках такое редко практикуется:

естественный садизм соседей так или иначе требует удовлетворения.83).

Brodskij píše ve své eseji i o svobodě svých rodičů a ostatních lidí. Narodili se

a vyrůstali jako svobodní lidé, tedy až do revoluce, která pro ně spíš znamenala otroctví

(…об их свободе, ибо они родились и выросли свободными, прежде чем случилось


http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html [cit. 2016-03-05] 82 HODROVÁ, D.: Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. H&H 1997, s. 219. 83 БРОДСКИЙ, И.: Полторы комнаты. Dostupné z:


http://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.htmlhttp://magazines.russ.ru/novyi_mi/1995/2/brodsk.html


KATEDRA SLAVISTIKY


28

то, что безмозглая сволочь именует революцией, но что для них, как и для

нескольких поколений других людей, означало рабство.84). A smrt se pro ně nestane

vysvobozením, ale spíše urážkou a posledním nenapravitelným skutkem, který je

svobody zbavuje. A proto je esej napsána v angličtině a ne v ruštině. Chce své rodiče

nějakým způsobem osvobodit. Chce, aby unikli alespoň prostřednictvím jazyka ze spárů

země, která je zničila, která jim nedovolila navštívit svého syna. Angličtina má jeho

rodiče odpoutat od jazyka, který jim celých dvanáct let bral naděje na poslední společné

setkání (Писать о них по-русски значило бы только содействовать их неволе, их

уничижению, кончающимся физическим развоплощением.85). Zároveň zde vyjadřuje

svůj negativní postoj vůči Rusku a celému systému, který v zemi vládl. A v neposlední

řadě mu je jasné, že i kdyby esej napsal v ruštině, nikdy by v Rusku nebyla publikována

a četla by ji jen malá skupina emigrantů s podobným osudem, jako měl autor. Brodského

negativní vztah k Rusku a k celému sovětskému systému je velmi dobře patrný

v následující větě: Ни одна страна не овладела искусством калечить души своих

подданных с неотвратимо�

V OLOMOUCI - theses.cz · filozofickÁ fakulta univerzity palackÉho v olomouci katedra slavistiky diplomovÁ prÁce komunÁlka jako tÉma umĚnÍ 20. a 21.stoletÍ master’s thesis

Documents