UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra bohemistiky Textové úpravy písní v katolických kancionálech 19. a 20. století Text editing of songs in the catholic hymn-books of the 19th and 20th century Magisterská diplomová práce Magdaléna Kubečková Studijní obor: Teologická studia – Česká filologie Vedoucí práce: doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D. Olomouc 2018
157
Embed
Textové úpravy písní v katolických kancionálech 19. …1.3 Pozice církve v 19. a 20. století Období 19. a 20. století přineslo řadu proměn různých myšlenkových konceptů
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Katedra bohemistiky
Textové úpravy písní v katolických
kancionálech 19. a 20. století
Text editing of songs in the catholic hymn-books
of the 19th and 20th century
Magisterská diplomová práce
Magdaléna Kubečková
Studijní obor: Teologická studia – Česká filologie
Vedoucí práce: doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D.
Olomouc 2018
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní
všechny použité zdroje a literaturu.
V Olomouci dne 30. dubna 2018
Dovoluji si poděkovat doc. PhDr. Karlu Komárkovi, PhD. za jeho odborné vedení
práce, cenné připomínky a rady.
Obsah Úvod ............................................................................................................................. 8
Seznam použitých zkratek: ........................................................................................ 10
1 Definice pojmů „kancionál“ a „duchovní píseň“, charakteristika doby .............. 11
Seznam literatury ..................................................................................................... 155
8
Úvod
Texty katolických kancionálů 19. a 20. století nebyly zatím podrobněji
zkoumány. Předkládaná diplomová práce představuje příspěvek k této problematice.
Srovnáváme vybrané kancionály z tohoto období a chronologicky postupujeme
až k současnému tzv. jednotnému kancionálu všech našich diecézí. S časovým
postupem docházelo samozřejmě k úpravám písní zařazených do těchto zpěvníků,
charakter těchto úprav je pak ústředním tématem této práce. Rozlišili jsme celkem čtyři
typy úprav, které přispěly ke změnám textů písní. Proměny myšlenkových konceptů
v církvi vedly k úpravám po stránce obsahové, vývoj jazyka a ustalování spisovné
kodifikace motivovalo změny na jazykové úrovni, dobové umělecké směry a zásahy
redakce do textů se odrazily na proměnách poetiky a zavedení sylabotónické prozódie
ovlivnilo postavení slovních a hudebních přízvuků.
Cílem práce je poskytnout vhled do povahy těchto úprav, zhodnotit přístupy
jednotlivých kancionálů v tom, jak při těchto úpravách postupovaly. Budeme přihlížet
především k zásadám, které si příslušné redakce při sestavování zpěvníků stanovily,
a k hlavním tendencím v oblasti jazyka, poetiky a prozódie v období, kdy daný
kancionál vznikl.
Nebylo v našich silách poskytnout vyčerpávající přehled všech změn, které se
v té které písni objevily, ani analyzovat všechny písně zvolených kancionálů. Vybrali
jsme tedy soubor písní, na nichž reprezentujeme vždy určitý vzorek jevů, které se
v rámci jedné či více variant textu často opakují či vypovídají o charakteru úprav
v určitém kancionálu, tak aby bylo možno vyvodit relevantní závěry.
V první části práce stručně definujeme stěžejní pojmy – kancionál a lidová
duchovní píseň – a nahlédneme do základního církevně-historického kontextu, v němž
byly zvolené kancionály sestavovány a upravovány.
Následující část se věnuje metodologickým otázkám – pramenům a směru
výzkumu. Zde uvádíme názvy vybraných katolických kancionálů i názvy vybraných
písní a osvětlujeme východiska našeho pracovního postupu.
Třetí kapitola je zaměřena na charakteristiku kancionálů, jimiž jsme se
zabývali. Na tomto místě poskytujeme především základní údaje o vzniku příslušného
zpěvníku a dále zásady formulované v předmluvách, o něž se redakce při sestavování
opírala, což se pak odráželo právě na úpravách textů.
9
V další části podáváme přehled literatury k tématu jakožto jakousi sondu do
různých etap sledovaného období, která slouží pro ilustraci toho, jak se názory na
úpravy písní v kancionálech vyvíjely a s jakými postřehy přicházely různé osobnosti
jednotlivých údobí.
Navazující kapitoly představují vytyčené typy úprav. V kapitole Úpravy
obsahu popisujeme obsahové úpravy v rámci zvolených písní, přičemž je
porovnáváme s myšlenkovými koncepty prosazovanými v církvi v příslušném období.
Další kapitola se zabývá úpravami jazyka. Zde se zaměřujeme na srovnání podoby
jazyka v textech písní se stavem jazyka v daném období, vycházíme přitom
z dobových kodifikačních příruček. Následuje kapitola, v níž se dotkneme úprav
v oblasti poetiky, a poté část, ve které komentujeme úpravy prozódie a sledujeme,
nakolik jednotlivé kancionály požadavky přízvučné prozódie zohledňovaly.
V poslední části potom ze zjištěných údajů vyvodíme obecnější závěry.
10
Seznam použitých zkratek:
B – Katolický kancionál sestavený Tomášem Bečákem
BC – Boží cesta
CVS – Cesta k věčné spáse
DR – Katolický zpěvník sestavený Janem Drbohlavem
JK – Jednotný kancionál (Kancionál – společný zpěvník českých a moravských
diecézí)
KSJ – Kancionál svatojánský
PD – Plesy duchovní
ÚK – Úplný kancionál arcidiecese olomúcké
11
1 Definice pojmů „kancionál“ a „duchovní píseň“,
charakteristika doby
1.1 Kancionál
Kancionál (z lat. cantio – píseň) definujeme jako soubor či zpěvník duchovních
písní. V české jazykové oblasti se od 16. století užívalo označení Písně/Písničky spolu
s adjektivy duchovní/nábožné. Název kancionál se začal častěji objevovat až v závěru
17. století.1 Za kancionál je považován soubor s alespoň 12 písněmi, jak udává
bibliografická praxe RISM.2 Při mapování kancionálové tvorby je potřeba mít na
zřeteli, že kromě hlavních českých kancionálů se v diecézích vyskytovaly a používaly
také zpěvníky regionální, řádové a poutnické, což se také, mimo jiné, podepsalo na
rozrůzněnosti textů jednotlivých písní.
Kancionály mají v českém prostředí dlouhou tradici již od středověku, a to jak
v katolickém, tak v nekatolickém prostředí. Tato tvorba je až do času baroka
zmapována, proto se věnujeme až období 19. a 20. století.
Na konci 17. století vychází Kancionál český Matěje Václava Šteyera, který je
základem pro řadu písní obsažených v námi zkoumaných kancionálech. Šteyer
„dovedl především vybrati a uchovati staré jádro duchovních písní a k nim přidati
i skladby novějšího data, pokud jim přisuzoval životní schopnost“.3 Šteyerův
kancionál byl vydáván od r. 1683 (1. vyd.) až do r. 1764 (6. vyd.), tedy bezmála celé
století. V této době se již ohlašuje osvícenství, které v duchovní písni zdůrazňuje
především racionální a sociální rozměr náboženství a odstraňuje citovost
a mysticismus doby předešlé. Rovněž zaznamenáváme větší důraz na praktickou
morálku, což se odráží např. v Katolickém kancionálu Tomáše Fryčaje, z nějž také
vycházejí kancionály, na které se v této práci zaměřujeme, především Tomáš Bečák.
Jak uvádí Škarka, odstraňovaly tyto osvícenské kancionály domácí písňovou tradici
a lid v těchto nových racionalistických výtvorech nenacházel zalíbení, dával přednost
1 Srov. FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi.
IN: Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 14. 2 „Bibliografická praxe RISM (Répertoire International des Sources Musicales = Mezinárodní soupis
hudebních pramenů) považuje za kancionál soubor alespoň 12 písní; menší uskupení písní musí
splňovat vnější rysy kancionálu: samostatný titulní list, předmluvu, obsah a rejstřík“ Citováno z:
FRYDRYCH, Karol: 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 14. 3 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986, s. 204.
12
starším, ačkoliv silně archaickým, písním.4 Na Fryčajův zpěvník navázal v polovině
19. století Katolický kancionál Tomáše Bečáka, který potom spolu se Svatojánským
kancionálem (1863-64) ovlivňoval lidový zpěv až do 20. století.5
1.2 Duchovní píseň
Pod pojmem duchovní píseň můžeme rozumět „kostelní píseň“, „lidovou
duchovní píseň“ nebo „náboženskou píseň“.6 Obyčejně se tímto termínem označuje
kostelní zpěv v mateřském jazyce, s textem, který se neshoduje s textem liturgie, a je
určen k tomu, aby byl zpíván společenstvím věřících.7 Karel Palas pracuje také
s termínem „kancionálová píseň“. Tím však nemyslí obdobu pojmu „duchovní píseň“,
ale chápe tak všechny skladby, které byly do kancionálů zařazovány.8
Duchovní píseň se skládá ze dvou složek – hudební a textové. Větší význam se
přisuzuje složce textové, neboť je nositelkou náboženské myšlenky a její existence
není podmíněna hudbou. Jedná se o útvar lyrický, epický či lyrickoepický. Charakter
lidové duchovní písně je velice blízký modlitbě, která však na rozdíl veršované od
písně bývá většinou vyjádřena prózou. Rozdílný je i způsob jejich přednesu: zatímco
modlitba je určena pro tichou četbu, rozjímání nebo recitaci, duchovní píseň je určena
ke zpěvu.9
Do literatury řadíme duchovní píseň především pro její estetickou funkci.
Písně, které nalézáme v kancionálových sbírkách, však plní ještě další úkol – jakožto
skladby tendenční mají vyjadřovat náboženské city. Dalším charakteristickým rysem
je jejich sociální rozměr, duchovní písně jsou určeny všem vrstvám společnosti,
objevují se v nich jednotící tendence. Převažuje zde tudíž vyjádření citů a tužeb celku,
lyrický subjekt většinou hovoří jménem celého společenství, případně je zde typizován
a stylizován do podoby „univerzálního“ člověka, v němž se může poznat každý,
z jehož úst budou slova písně při zpěvu vycházet. Již nejstarší duchovní písně jsou
4 Viz tamtéž, s. 204. 5 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 16. 6 MALURA, Jan. Kancionál Slaviček rájský Jana Josefa Božana. Ostrava, 1999, s. 26. Cit. z:
VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století. Nepublikovaná
diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2006, s. 10. 7 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 191. 8 PALAS, Karel. Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň. IN: O barokní kultuře. Brno, 1968,
s. 76. 9 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 192.
13
prosbami celého národa nebo obce věřících, která se obrací k Bohu jako celek, jazyk
písní tak používá množného „my“. V novější době se setkáváme i s písněmi, která
užívají jednotného „já“, což je nejspíš inspirováno modlitbami. „Ale i z těchto písní
v jednotné formě já připouští církev zpívati v kostelích jenom ty, které jsou
typizacemi, tedy vlastně vyslovením citů, tužeb a představ kolektiva“.10 Tímto se liší
od obvyklé „neutrální“ lyrické poezie.
1.3 Pozice církve v 19. a 20. století
Období 19. a 20. století přineslo řadu proměn různých myšlenkových konceptů
a společenských uspořádání, což se dotklo také vývoje církevního myšlení a vývoje
jazyka.
Od osvícenství se mění postoj katolické církve k světu, což se svým způsobem
dotýká i upořádání kancionálů a jejich textů. K otázkám liturgie a duchovní hudby se
zásadně vyslovil např. Pius X (1903-1914) v Motu proprio z r. 1903, kde popisuje
vlastnosti tzv. posvátné hudby, totiž aby byla oproštěna od všeho světského, ale
zároveň vycházela vstříc umění jednotlivých národů, přičemž za vzor je stále
považován gregoriánský chorál. Pius XI. (1922-1939) oceňuje Motu proprio svého
předchůdce a vyjadřuje se k větší účasti věřících na liturgii, což další vývoj jen
prohlubuje. Zásadní pak byla ustanovení 2. vatikánského koncilu (1962-1965), která
zdůrazňují aktivitu věřících při bohoslužbě, podpořenou rozhodnutím o užívání
národních jazyků.
V rámci společnosti se měnilo postavení církve celkově, ztratila oporu ve Svaté
římské říši (1806) a Církevním státě (1809, 1870), čelila útoku nové společnosti, která
ji chtěla odsunout na okraj. Řada písní druhé poloviny 19. století tuto situaci odráží,
víra již není záležitostí celé společnosti. V návaznosti na tento pocit ohrožení víry
v Boha vůbec se i v námi zkoumaných textech často objevuje obhajoba víry,
připomínka základních pravd víry apod. Panovník již není světským garantem stability
církve a v duchovní rovině jej nahrazuje motiv Krista – krále.11
10 ŠKARKA, Antonín. Půl tisíciletí českého písemnictví, s. 192-193. 11 Srov. MAINX, Oskar ed. Literatura jako výzva a apel. Opava: Slezská univerzita, 2014, s. 222-223.
14
2 Prameny a směr výzkumu
Ačkoliv je lidová duchovní píseň vlastně písní umělou a je dílem konkrétního
skladatele, svou povahou je určena k užívání širokému společenství lidu, přičemž
podléhá jeho potřebám a dobovému kontextu. V důsledku toho jsou písně v různé míře
upravovány, text bývá zkracován či naopak rozšiřován, nebo dokonce zcela
přepracován. Často tak vzniká více variant textu jedné písně, které někdy koexistují
i současně v jednom zpěvníku. Na základě textů pak můžeme vhodně ilustrovat také
změny, které se odehrávaly v jazyce a v jeho kodifikaci, a to, jak je soudobá katolická
hymnologie reflektovala (či nereflektovala). V rámci této práce budeme sledovat
takové textové změny, které se týkají písní obsažených ve vybraných katolických
kancionálech vydaných od pol. 19. století až do současnosti. Vybrali jsme 8 rozsáhlých
a pro zkoumané období významných kancionálů, z nichž některé byly zamýšleny jako
„celostátní“, jiné pouze pro regionální (diecézní) potřebu:
• Tomáš Bečák: Katolický kancionál (1847 a další vydání), Olomouc12
• Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí (1973 a další
vyd.), Praha19
Vzorek písní, které podrobujeme analýze, byl vybrán na základě následujících
kritérií:
• píseň se vyskytuje ve všech nebo ve většině zkoumaných kancionálů
• v textu se vyskytuje dostatečné množství změn, na nichž můžeme sledovat
vývoj a úpravy jazyka, obsahu, poetiky nebo prozódie
• píseň je známá a hojně zpívaná i v současnosti
• výběr písní odráží typické třídění písní v kancionálech: snaha o zařazení
alespoň jedné písně z každé části liturgického roku, písně mariánské
a příležitostné (v našem případě za zemřelé)
Za součást analýzy byly vybrány následující písně:20
a) mešní21
• Bože, před Tvou velebností
• Jako dítky k Otci svému
• Shlédni, Bože
• Na své tváře padáme
• Otče náš, milý Pane (zpěv před evangeliem)
b) ostatní
• Co již dávní proroci (adventní)
• Z nebe posel vychází (adventní)
• Již jsem dost pracoval (postní)
• Kristus, příklad pokory (postní)
• Ó Kriste, v tichý postní den (postní)
• Odpočiňte v pokoji (za zemřelé)
• Ó Maria, útočiště naše (mariánská)
19 Pracovali jsme s: Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha: Katolický
týdeník s.r.o., 2003. 20 Názvy písně uvádíme v takové podobě, v jaké se nacházejí v současném kancionálu – JK. 21 Písně, jejichž sloky se vztahují k určitým částem mše sv. a jsou určeny ke zpěvu právě v příslušných
částech mše sv.
16
V případě, že se v jednom kancionálu vyskytují dvě varianty téže písně,
připojujeme ke zkratce kancionálu číslo 1 nebo 2 podle toho, v jakém pořadí se
v daném kancionálu jednotlivé varianty vyskytují. Např. v případě písně Již jsem dost
pracoval se objevují dvě varianty textu jak v KSJ, tak v BC, píšeme tedy
KSJ 1 a KSJ 2 či BC 1 a BC 2.
Jak již bylo řečeno, zaměřujeme se na úpravy v oblasti jazyka, obsahu, poetiky
a prozódie. Pozornost, kterou konkrétním písním v daných okruzích věnujeme, se
přirozeně odvíjí od rozsahu úprav přítomných v jednotlivých verzích textu písně,
přičemž usilujeme o určitou vyváženost a dostatečnou reprezentativnost vzorku
komentovaných písní.
17
3 Charakteristika kancionálů
3.1 Tomáš Bečák: Katolický kancionál (1847)
První vydání vyšlo v roce 1847, pro potřeby práce nám posloužilo devatenácté
vydání z roku 1877, do roku 1914 byl vydán celkem 24krát, což vypovídá o jeho velké
oblibě. Na Bečákův kancionál se pak dále odkazují i kancionály novější.
3.1.1 Předmluva
V tomto případě se nejedná ani tak o předmluvu, jako spíš o úvodní stranu
opatřenou bibliografickými údaji, veršem z žalmu 148 a obsáhlým věnováním
olomouckému arcibiskupovi Bedřichovi, Landkraběti z Fürstenbergů. Základem
mnohokrát vydaného kancionálu Tomáše Bečáka se stal kancionál Tomáše Fryčaje,
což je jedna z mála edičních informací, kterou Bečákův kancionál v úvodu poskytuje.
22 „Katolický kancionál. Dle Fryčaje vzdělal a mnohými písněmi a pobožnostmi
rozmnožil Tomáš Bečák, bývalý superior knížecího arcibiskupského semináře
olomuckého a přísedící rada k. a. konsistoře.“ Není zde uvedeno ani celé Fryčajovo
jméno, což jen svědčí o všeobecné známosti kancionálu, o nějž se Bečák opíral.
Vzorem pro nápěvy se stala chorální kniha královehradecká a Škroupovy Rorate.23
3.2 Jan Drbohlav a Fr. Symon: Katolický zpěvník (1855)
3.2.1 Předmluva
Katolický zpěvník, zřízený pro veřejnou i domácí službu Boží, tak zní celý
název. Ke vzniku zpěvníku byl Drbohlav podnícen biskupským vikářem Antonínem
Zychem, „by ale jen zpěvy lepšího druhu obsahoval“. Při práci postupoval vydavatel
podle svých slov poctivě, sesbíral množství rozmanitých písní, které podrobně
zkoumal a dospěl k tomu, že písní, které by vyhovovaly jak po stránce formální, tak
obsahové, existuje málo: „(…) seznal jsem, že málo, velmi málo máme zpěvů
22 „Tomáš Fryčaj (1759 – 1839), farář v Obřanech u Brna, vydal už v roce 1788 Kostelní písně duchovní.
Tento kancionál Fryčaj později přepracoval, rozšířil jeho obsah a doplnil ho o staré české písně, které
byly mezi lidmi oblíbené. Tento zpěvník vyšel roku 1801 v Olomouci pod názvem Ouplná kniha
duchovních písní katolických k veřejné a domácí pobožnosti. Od 3. vydání v roce 1805 nese už stručný
název Katolický kancionál. Další vydání následovala 1807, 1809, 1822, 1830, 1835, 1839, 10. vydání
1851“. Citováno dle: VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století.
Nepublikovaná diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2006, s. 22. 23 Zpráva o novém kancionálu. IN: Cesta k věčné spáse. 1. svazek. Brno: Papežská knihtiskárna
benediktinů rajhradských, 1912, s. 9.
18
takových, které by obsahem i formou s důstojností katolických služeb Božích se
srovnávaly, a potřebám času vyhověti mohly.“ Upozorňuje také na to, že se v textech
objevují rozpory s učením katolické církve, svědectvím Písma a zdravým rozumem.
Pro tuto svou nespokojenost se stavem sebraných písní přistoupil k jejich úpravě, a to
tak, že je buď „předělal“, pořídil jejich nový překlad či přímo některé starší písně
nahrazoval takovými, které byly obsahově podobné a mohly se zpívat podle známých
nápěvů: „(…) hleděl jsem některé předělati, překlady latinských a německých nové
položiti, konečně pak písně starší, které měniti se mi nevidělo, takovými novými
nahraditi, ježto by dle obsahu starším příbuzny byly, a podle vůbec povědomých
nápěvů zpívati se mohly.“
O výsledcích zmíněného redakčního postupu svědčí vybrané písně dostatečně,
což uvidíme dále. Drbohlavovy verze textu se často od ostatních liší velice výrazně, je
zde patrné, že vydavatel s úpravami opravdu nešetřil, a co v předmluvě deklaroval, to
při práci praktikoval. Nicméně své kritice textů obsahujících rozpory s učením církve,
Písmem či zdravým rozumem ve svých úpravách sám ne vždy dostál.
3.3 „Svatojánský kancionál“ - Kancionál čili Kniha
duchovních zpěvů pro kostelní i domácí pobožnost
(1863)
KSJ obsahuje 820 písní, u každé z nich je krátká dohra. Starší písně jsou často
zbytečně přepracovány v duchu dobového nazírání, i přesto jej lze považovat (dle
K. Frydrycha) za nejvýznamnější český katolický soubor duchovních písní od vydání
Šteyerova kancionálu.24 Má velkou zásluhu na oživení krásných starých písní.25
3.3.1 Předmluva
Kancionál byl vydaný v jubilejním roce 1863 při příležitosti slavení památky
příchodu sv. Cyrila a Metoděje do naší vlasti. Svatojánské dědictví mělo k oslavám
přispět novým kancionálem, který by odpovídal požadavkům tehdejší doby. Za základ
byl položen kancionál Matěje Šteyera z roku 1683 (tzv. Svatováclavský kancionál).
24 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 3, s. 16. 25 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS. 1. svazek. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů
rajhradských, 1912, s. 10.
19
Cílem bylo zahrnout také novější písně, především ty rozšířené, jimiž se
redakce KSJ inspirovala např. v kancionálech Bečáka, Drbohlava nebo také mj.
duchovními písněmi Kamarytovými. Svatojánský kancionál tak aktualizuje písně
zpívané v kostelích a snaží se reagovat na současnou situaci: „(…) tak že říci můžeme,
že jsme naslouchali nábožným pěvcům po všech krajích českoslovanských.“
Předmluva rovněž objasňuje, proč do kancionálu nejsou zařazeny všechny
nové oblíbené zpěvy, a odůvodňuje změnu textů starých písní, u nichž je podržen
pouze známý nápěv. Myšlenek a citů obsažených ve starších písních si redakce KSJ
cení, ovšem uvědomuje si zaostalost jazyka, jímž jsou vyjádřeny, proto tedy přistupuje
k textovým proměnám: „(…) obal, slovo čili text jest věcí chatrnou (…) slovo to časem
i pravidlům řeči odpírá.“ Dosavadní slova řady starších písní byla porušena mnohými
předpisy a přídavky. Některé texty napsaly „ruky neumělecké“ a jejich drsnost
nevyhovuje „našim vybroušeným a uhlazeným časům“, což vedlo k úpravám v duchu
doby: „(…) tu jsme slova vycídili, přestavili a dle možností ozdobili.“ Dále byly
odstraňovány smysl rušící chyby. Zároveň se však redakce snažila respektovat povahu
písní a tam, kde to bylo záhodno slova „pro jich starožitnost šetřili a podrželi“.
Svatojánský kancionál se zde prezentuje jako pokrokový a přístupný změnám.
Konstatuje se zde také, že byly opomenuty písně, které, ačkoliv světského původu,
začaly pronikat do kostelů, proti takovým písním se vymezuje přímo: „Co velebnosti
chrámů našich není důstojno, nezavádějte, a co nepřístojného se tam již vetřelo, hleďte
ponenáhlu dosazováním lepšího vytlačiti.“ Přestože si uvědomuje náročnost starších
nápěvů ve srovnání s těmito „nápěvy trhovými“, je toho názoru, že kostelní píseň má
být „vážná, dojímavá, velebná, srdce pronikající – dokonalá. A co má býti dokonalé –
stojí čas a práci“. Jak se přesvědčíme v dalších kapitolách, tyto vznešené přívlastky
budeme moci přisoudit vesměs všem zkoumaným písním obsaženým v KSJ.
Obsáhlost, metaforičnost (rozsáhlá metafora starých písní přirovnaných k ostatkům
svatých) a barvitost předmluvy rovněž do jisté míry zrcadlí také povahu textů
v kancionálu obsažených.
Hlavní redaktor kancionálu Vincenc Bradáč v závěru apeluje na kultivaci
chrámového zpěvu a vzdělávání věřících v tomto ohledu.
20
3.4 Plesy duchovní (1883)
3.4.1 Předmluva
Ludvík Holain, redaktor tohoto zpěvníku, v předmluvě formuluje několik
zásad, které se při sestavování zpěvníku snažil dodržet:
• Vybrat z hojného množství kostelních zpěvů ty nejjadrnější a nejušlechtilejší.
Jako hlavní předloha mu posloužil KSJ.
• Uvádět slova písní ve shodu s nápěvy a pravidly české přízvučné prozódie;
z tohoto důvodu zařazuje kolem 20 nových textů (od P. Františka Bučka).
• Upravit harmonizaci nápěvů, abych jejich využití bylo univerzálnější – pro
smíšený sbor nebo jednohlasý zpěv s průvodem varhan.
V závěru krátké předmluvy doporučuje Holain, aby zpěv, zejména starších
písní, byl vážný, ale nikoliv zdlouhavý, ospalý a bezvýrazný.
S Holainem spolupracoval básník František Buček, který doplnil PD o vrstvu
20 svých nových textů, které byly složeny podle pravidel přízvučné prozódie.
Holainův zpěvník považujeme za pokrokový především pro jeho deklamační
stránku.26
3.5 Úplný kancionál arcidiecese olomúcké čili posvátné
zpěvy a modlitby ku všestranné potřebě při veřejné
bohoslužbě a pobožnostech
3.5.1 Předmluva
O zásadách, jimiž se redakce kancionálu při sestavování řídila, se dozvídáme
z předmluvy Ludvíka Holaina obsažené v Průvodu varhan k ÚK. Ten navazuje na
kancionál Bečákův a upravuje jej dle potřeb a požadavků doby. Kromě Bečáka čerpal
ÚK z řady dalších zpěvníků, mj. Šteyerova Kancionálu českého (1683) či KSJ. Na
textových úpravách se podíleli také soudobí básníci (Jan Soukup, Vladimír Šťastný,
František Kyselý). Písně, které se nabízely k výběru, byly roztříděny podle své vnitřní
hodnoty a vnější formy na 1. umělé – tyto byly změněny v takové míře, aby svými
26 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 3.
21
nápěvy plně odpovídaly pravidlům prozódie; 2. národní (znárodnělé) – zde docházelo
pouze k nezbytným změnám; 3. „krámářské“ – ty byly buď zcela vypuštěny, nebo
nahrazeny novými. Holain se staví proti ledabylému přednesu písně. V předmluvě
konstatuje, že si moravské diecéze již přivyknuly Bečákovu kancionálu a nebude
snadné zavést do praxe kancionál nový, vyzývá tedy k určité opatrnosti při zavádění
tohoto nového kancionálu.
3.6 Cesta k věčné spáse (1907)
Kancionál zahrnuje písně z KSJ, PD a usiluje o očistu české lidové duchovní
písně i o výběr cenných melodií a textů. Hlavní redaktorskou práci odvedl Karel
Eichler, který spolupracoval především s básníkem Jakubem Pavelkou, farářem
v Přibyslavicích. Ten složil 100 textů, 166 jich přepracoval a 93 přeložil. František
Musil složil původní hudbu k 44 písním a zharmonizoval 350 nápěvů.27
3.6.1 Předmluva
Na místě předmluvy stojí tzv. Zpráva o Úplném vydání Cesty k věčné spáse.
Ačkoliv není autor Zprávy v kancionálu podepsán, domníváme se, že se jedná o Karla
Eichlera, pod jehož jménem byla tato Zpráva vydána v Obzoru.28
Redaktor v předmluvě vytýká nedostatky starším kancionálům. Zdůrazňuje
potřebu odstranit ze zpěvu to, co je nedůstojné, nápěv má vynikat prostotou,
velebností, vroucností a dojímavostí, pak může být teprve označen za církevní
a vzdělávající. Distancuje se od všeho, co „páchne světskostí“. Považuje ale za
důležité zohledňovat krajové zvyklosti. Nápěvy se mají vždy shodovat s přízvukem
textu a v případě, že se nemůže ponechat text písně, kterou má lid rád pro její nápěv,
má být nápěv ponechán a text tomu přizpůsoben.
Slova duchovních písní označuje Eichler za duši písně, text se má zakládat na
katolické věrouce a obsahovat církevní učení, musí být v souladu s katolickou
mravoukou a nemá se příčit duchu pokání, sebezapírání a oběti. Formální stránka má
odpovídat estetickým pravidlům, je potřeba obratného zacházení s rýmem a zachování
konsistence textu uvnitř i navenek, má zde existovat soulad myšlenky se slovem. Písně
27 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 3. 28 EICHLER, Karel. Zpráva o novém kancionálu. IN: Obzor, 1907, roč. 30, č. 12, s. 267-268.
22
tak nemají být pouhými planými rýmovačkami, ale skutečnými básněmi. Zároveň
nastavuje požadavek všeobecné srozumitelnosti a odstranění dvojsmyslů. Níže
ukážeme, že se o uplatnění těchto nároků CVS opravdu snaží.
Dále stanovuje všeobecné pravidlo o písních, totiž že starší písně mají mít
přednost před novými a všechny mají pocházet od katolických skladatelů. Text ani
nápěv nemá být měněn, pokud to není potřeba. Celá řada písní byla s ohledem na
přízvučnou prozódii přepracována, nicméně několik písní zůstalo netknutých pro svou
hlubokou zakořeněnost v lidu, např. Otče náš, milý Pane. Co se týče jazyka, vybízí
k dodržování nového pravopisu: „Pravopis buď nový a řeč stůj na výši času.“ Do doby,
kdy byl zpěvník uspořádán, spadá totiž zavedení nového pravopisu. Na jeho správnost
dohlíželi při sestavování CVS odborníci. Předmluva upozorňuje na to, že se CVS
odklání od obecného pravopisu v psaní velkých písmen, konkrétně u slov „Boží, Ty,
Tvůj“ a v přímém oslovení Boha, ve vydáních pro školy však píše vše s malým
písmenem – při práci jsme používali právě toto vydání.
Redakce přihlížela také k oficiálním církevním dokumentům, konkrétně
k Motu proprio Pia X. Papežova doporučení ohledně liturgického zpěvu přizpůsobuje
oblasti lidové duchovní písně. Požadavek „svatý“ znamená dle něj v tomto kontextu
„zbožný“, „umělý“ čte jako „správně složený a doprovázený“ a „všeobecný“ jako
„neurážející jiné národy“. Poslední vlastnost považuje autor předmluvy za důležitou,
protože podtrhuje význam národních zvyklostí a zvláštností, což se týká např. koled či
živějších písní poutních a mariánských.
Kancionál vybíral z mnoha starších písní, ale přidal také řadu nových a tam,
kde to bylo možno, uvádí původ písně. Závěrem předmluva avizuje skutečnost, že
množství rozšířených písní bylo přepracováno, především co se týká textu, což může
věřící překvapit, vybízí však k tomu, aby se „obtíží při jich zavádění“ nelekali.
3.7 Boží cesta
3.7.1 Předmluva
Úvodní slovo k Boží cestě je obsaženo v Průvodu varhan. Redakce zde
konstatuje nedostatečnost Úplného kancionálu Holainova, který již zastaral. Zároveň
dochází k tomu, že jsou v chrámech zpívány i písně neznámého původu a bez
církevního svolení. Tento nedostatek se snaží Boží cesta nahradit tím, že poskytuje
23
hojnost písní, a to především mešních.29 Odkazuje na zpěvníky, z nichž vycházela –
Holainův Průvod varhan k úplnému kancionálu arcidiecese olomúcké, ale i na starší
zdroje, jako je Šteyerův kancionál (1683), Božanův Slavíček rajský (1719), Kancionál
svatojánský, Bečák (1852), CVS atd.
Do kancionálu byl podle předmluvy zařazeny nové texty písní s novými
nápěvy. Došlo zde k úpravám po stránce rytmické v duchu zásady: „zbavit se melodií
násilné mensurace, ponechat jí volnou a přirozenou plynulost, aby se přimykala zcela
k deklamaci slova.“ u melodií tudíž není zapsaný takt, což znesnadňuje rozeznávání
shody přízvuků v textu a melodii.
Vydání 18., s nímž jsme pracovali, uvádí také část předmluvy k 1. vydání. Zde
olomoucký arcibiskup Leopold zdůrazňoval roli kancionálu v přinášení základů
liturgických, věroučných a mravoučných pravd. Mimo předmluvu pak nacházíme
v tomto 18. vydání krátký úvod věnovaný smyslu mše sv., kde se mimo jiné píše: „(…)
mají se při mši svaté zpívati pouze mešní písně.“ Což koresponduje se snahou Boží
cesty zařadit větší množství mešních písní.
3.8 Kancionál českých a moravských diecézí
Jednotný kancionál vzniká na základě podnětů 2. vatikánského koncilu
a instrukce o liturgické hudbě Musicam sacram (1967), v níž je zdůrazněna aktivní
účast věřících na liturgii. Ke spolupracovníkům patřil mimo jiné básník Václav Renč
či skladatelé Petr Eben a Josef Olejník. „Zpěvník vznikal za neuvěřitelných
politických, odborných, církevně i čistě lidských podmínek“. V 70. letech vyšla
celkem 4 vydání, 5. vydání může být vnímáno jako prototyp současné verze, tj. vydání
z roku 2003, s nímž pracujeme. JK připravil redaktor Karel Cikrle spolu s členy
komise a s odborníky.30
3.8.1 Předmluva k 1. vydání
Tento kancionál vzniká po dlouhodobém volání po jednotě textů a nápěvů
nejdůležitějších kostelních písní, s nimiž se lze setkat ve všech diecézích. Rovněž
obnovená mešní liturgie 2. vatikánského koncilu vedla k úpravě lidového zpěvu, neboť
29 Viz např. 2 verze písně Již jsem dost pracoval – jedna v mešní úpravě, druhá nikoliv. 30 FRYDRYCH, Karol. 240 let brněnské diecéze – Kancionálová produkce v brněnské diecézi. IN:
Musica sacra, 2017, roč. 25, č. 4, s. 5-6.
24
je povýšen na zpěv liturgický a s tím rostou nároky na jeho úroveň hudební i textovou.
Redakce si uvědomuje i potřebu nových písní, které by navazovaly na požadavky
koncilu.
Do zpěvníku jsou zařazeny písně známé ve většině diecézí, které se podařilo
sjednotit co se týče textu a nápěvu.
3.9 Přehled literatury k tématu
Stav lidové duchovní písně na přelomu 19. a 20. století byl v řadě ohledů
neuspokojivý, ať už se jednalo o otázky spojené s liturgií, hudebním uměním či
textem. Proto se také osobnosti z řad duchovenstva i odborníků snažily vyvolat diskusi
a směřovat ke změně. Ilustrujme vývoj těchto snah na základě stručného shrnutí
několika článků, které se úpravě písní v kancionálech věnovaly, přičemž si můžeme
všimnout společných i rozdílných bodů jejich návrhů.31 V 2. polovině 40. let 20. století
tak dospělo úsilí o sjednocení lidového zpěvu k vydání Cyrilometodějského
kancionálu a Svatováclavského kancionálu, ani jeden se však jakožto sjednocující
kancionál všech českých a moravských diecézí v praxi neuplatnil. K tomu došlo až
s vydáním současného Kancionálu v roce 1973.
Oliva, Jan: Úprava diecézního zpěvníku (1894)32
Autor se zde zaměřuje se na dvě dimenze textu písní – jednak je to lyrika,
protože „píseň pravá vzniká z citu“ a z tohoto hlediska je každá píseň svou povahou
subjektivní. Protože jsou však kostelní písně určené ke společnému zpěvu lidí různých
stavů a různého věku, musí být city v ní obsažené takové, aby se s nimi mohli ztotožnit
všichni, a v tomto ohledu je píseň povahy objektivní. Lyrika písně bývá někdy skrytá,
někdy spojená s epikou, a musí být podle Olivy jednak objektivní (subjektivní nálada
básníka musí být náladou všech křesťanů), jednak lidová (prostá, dětsky zbožná,
nenucená a vroucná) a církevní (vážná, vznešená, přiměřená potřebám církve). Dále
se pozastavuje u melodie a jejích složek – rytmus musí být přízvučný a nápěv má být
vážný, vznešený a vhodný pro bohoslužbu. Zdůrazňuje nutnost shody slovního
a hudebního přízvuku. Ve vztahu ke starším písním je potřeba obezřetnosti – při
31 Názory autorů článků neabsolutizujeme, vybíráme je pouze zástupně pro znázornění situace a
dílčích úvah, které ke sjednocení textů směřovaly. Časovým rozsahem mezi jednotlivými články
rovněž upozorňujeme na délku trvání diskuze na toto téma. 32 OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 21, č. 8, s. 57-61.
25
úpravách podle soudobých požadavků je třeba dbát toho, aby se vynechaly sloky
později přidané; měnit jen to, co je nevyhnutelné, a dlouhé písně do zpěvníku
nezařazovat. Autor doporučuje řídit se pravopisem vycházejícím z Gebauerovy
mluvnice a omezit apostrofy pouze na místa, kde by jinak vznikl dvojsmysl. Obecně
upřednostňuje zpěv písní starších, písně novověké, složené v době josefinismu a dále
považuje za bezduché rozjímání a často až pitomé rozumování, přičemž se odkazuje
na názory prof. Františka Bartoše. Píseň Kristus, příklad pokory, kterou analyzujeme
níže, označuje za kacířskou (původem protestantskou).
Lutinov, Karel Dostál: Před opravou kancionálu (1906)33
Lutinov věnuje velkou pozornost převážně překladům písní z latiny do češtiny.
Rovněž se ale vyslovuje pro to, aby se biskupské ordinariáty sjednotily a vytvořily
jednotný kancionál. Co se týče úprav písní starších, prosazuje opatrnost při jejich
obměnách: „Pokládám starou píseň za starou stavbu, jehož slohu neradno měniti.
Bouříme se proti snesení věže svatovítské a klidně bychom bourali staré duchaplné
písně proto, že se nám zdá, že jejich přízvuk neodpovídá pravidlům Malé
slovesnosti?“34 Jako hlavní pravidlo při úpravách starých písní vyzdvihuje: zachovat
obsah a plnost myšlenky, nahradit pouze to, co je nemotorné nebo urážlivé.
Müller, Václav: Jednotný zpěvník – v Německu a u nás (1917)35
Ačkoliv tzv. jednotný kancionál vyšel poprvé až v roce 1973, hlasy volající po
sjednocení různých úprav písní se ozývaly již dříve. Koexistencí více variant
kancionálových písní se zabýval např. V. Müller v časopisu Cyril v roce 1917.
Impulsem je pro autora článku vydání svazku jednotných písní ke zpěvníkům
v Německu: důvody k tomu vedoucí považuje za aktuální i pro české země.36 Tuto
situaci vykresluje např. na rozšířené mariánské písni Tisíckrát pozdravujem Tebe:
„Kolik vezmete do ruky zpěvníků – tolik variantů. Jak se potom má ve shromáždění
na příklad o poutích, sjezdech, průvodech stejně zpívati?“ Jednotlivé kraje či farnosti
se úpěnlivě držely svých úprav, které byly často jak po stránce hudební, tak textové
33 LUTINOV, Karel Dostál. Před opravou kancionálu. IN: Život [online], 1906, č. 5-7 (strany 165-
276), s. 248-250 [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:
http://depositum.cz/knihovny/zivot/strom.clanek.php?clanek=23023 34 Je myšlena Malá Slovesnosť, kterou za knihu učebnou a čítací pro vyšší třídy škol středních sestavil
Jan Kosina a František Bartoš. 35 MÜLLER, Václav. Jednotný zpěvník – v Německu a u nás. IN: Cyril, 1917, roč. 43, č. 3., s. 33-35. 36 v roce 1916 bylo v Německu ke každému diecéznímu zpěvníku přidáno 23 písní společných celému
území, které nesměly být měněny a měly vstoupit ve všeobecnou znalost věřících. Viz článek:
MÜLLER, V. Jednotný zpěvník – v Německu a u nás.
26
i teologické nevhodné. Považuje za důležité řídit se při redakci písní pravidly
historické kritiky a jako největší nepřátele lidové duchovní písně vyzdvihuje
diletantismus a subjektivismus. Všeobecné estetické zásady by měly být v souladu
s potřebami náboženskými, zároveň je potřeba aby se o sestavení a zavedení sbírky
jednotných písní zasadila vyšší autorita. Müller odkazuje na již delší dobu existující
debatu ohledně jednotného zpěvníku a komisi, která byla již dříve za tímto účelem
sestavena, avšak její práce toho času utichla. V závěru podtrhuje nutnost sjednocení
kostelních písní a kultivaci lidového duchovního zpěvu: „Buď lid vůbec nezpívá, nebo
zpívá tak, jak zpívati se nemá, nebo zase zpívá, ale písně, které bychom v jeho ústech
raději neslyšeli.“ Kritizuje unylé a „limonádově sladké“ texty, libující si v možných
i nemožných obrazech, a cituje slova Ferdinanda Lehnera z 1. ročníku časopisu
Cecilie napsaná o půl století dříve, že když se ponechává volba písní ledaskomu,
ozývají se potom písně obsahem i nápěvem nedůstojné a hrůzné.
Křikava, Gillet Cyrill: Jednotný zpěvník (1918)37
Autor článku reaguje na diskuzi rozpoutanou časopisem Cyril a přináší svá
doporučení pro to, jak by se mělo při sestavování nového jednotného zpěvníku
postupovat. Starobylost dodává písním vážnost, ale nesmí tím trpět srozumitelnost,
protože i kostelní píseň je modlitbou. Poukazuje na to, že zkušenosti ukázaly, že se
změny v textu často děly na úkor správné řeči. Písně by měly být vybrány ze všech
dob, přičemž žádné období by nemělo být vyloučeno. Staví se pro upřednostnění
původních českých písní nad překlady z cizích jazyků a pro co největší srovnání
hudebního přízvuku se slovním. Navrhuje tisknout písně s notami, což přispěje
k zachování jednoty nápěvu.
Vyskočil, Albert: Směrnice pro nový zpěvník (1946)38
Kritizuje dosavadní nejednotu textů v množství zavedených kancionálech.
Navazuje tak na úvahy o potřebě jednotného zpěvníku, zároveň přihlíží k rozmanitosti
kostelního zpěvu, nejde mu o vypracování uniformního zpěvníku. „Pravá jednota je
živa a zdráva v nezbytné a krásné rozmanitosti, jak jim určuje osobitá povaha a ráz
rozličných krajů českých zemí“. Některé zpěvy určené k obecné potřebě však mají
vytvořit jakési „commune“, kánon, které má symbolizovat jednotu a společné pouto
37 KŘIKAVA, G. Cyril. Jednotný zpěvník. IN: Cyril, 1918, roč. 44, č. 4, s. 52-55. 38 VYSKOČIL, Albert. Směrnice pro nový zpěvník. IN: Cyril, 1946, roč. 71, č. 3-4, s. 36-37.
27
těchto rozmanitostí. Za cíl si autor vytyčil vybrat, upravit a sjednotit toto commune.
Považuje za potřebné ctít původce písně – ať už známého nebo anonymního.
Uvědomuje si, že se píseň postupně stává majetkem lidu, což otvírá cestu k proměnám,
doplňkům a zkratkám. Nejedná se však většinou o zásahy úmyslné, jako spíš
vyplývající z praxe – „ze života písně v srdcích a ústech lidu, a proto oprávněné
a zákonné“. Tyto úpravy mohou kvalitu písně pozdvihovat nebo naopak ji vést
k úpadku. Konstatuje, že v případě lidové duchovní písně nelze užívat zásad platných
pro textovou kritiku plně, jak to navrhoval např. Müller, a to také proto, že ji
nemůžeme klást na roveň s výtvory literatury, kde je třeba se dobrat původního znění
a trvat na něm. V případě duchovní písně je třeba brát v potaz i účast těch, kteří ji
užívají. Autor se v tomto ohledu sjednocuje s kritickým hlediskem Vincence Bradáče.
Vyskočil dále popisuje, jak se postupovalo při sestavování commune:
• Přihlíželo se ke všem dostupným kancionálům českých diecézí, srovnávali je
po stránce textové i hudební, přičemž základem jim byl KSJ.
• Snažili se vybrat písně cenné obsahem, slovesnou i muzikální podobou.
• Řídili se podle současného stavu jazyka, což vedlo k drobným opravám
tvaroslovným a příp. i výměně slov a obratů, které měly již posunutý nebo
obtížně srozumitelný význam.
• Byly ponechány archaismy jasného významu, aby se zachovala vznešenost
písňové dikce.
• Nesnadnou otázkou byla deklamace – mnozí novější upravovatelé se
podřizovali pravidlům přízvučné prozódie, opravovali poklesky proti přízvuku
za cenu jadrnosti básnického výrazu či ztráty významného smyslu. Vyskočil
říká, že položit si ve skladbě zpívané přízvuk jako výhradní a jediné pravidlo
je zřetelný omyl.
• Opravovaly se poruchy zaviněné dechovou přestávkou, které roztrhovaly
víceslabičné slovo na dvě nesrozumitelné nebo komicky vyznívající
skupenství. Většinou se to podařilo vyřešit přemístěním slov ve verši.
• Při zásazích usilovali o zachování významu a rázu původního znění
a omezovali úpravu jen na potřebné.
• V mnoha případech navazovali na práci předchůdců.
• Předkládaný návrh commune je výsledkem delší práce skupiny odborníků.
28
Šmíd, František: Můj pohled na naše současné kancionály (2007)39
Přímý účastník komise pro sestavování JK v rámci svých vzpomínek na
redakční práci zmiňuje, že především z brněnské části komise zaznívaly hlasy, aby se
při práci nevraceli k původním zněním písní, ale že je třeba vrátit se k upravovaným
a modernizovaným písním tak, jak to dělala redakce CVS. Autor v poznámce pod
čarou cituje samotné redaktory zpěvníku: „Hudební sjednocení kancionál nehledá
v návratu k nejstarší versi (…). V textové části autoři nepovažovali za nutné se vracet
zpět k pramenům a sestavovali text ze zdařilých versí současných kancionálů s většími
nebo menšími úpravami nebo vytvářeli textaci úplně novou.“ 40
Šmíd dále zmiňuje pozitivní přijetí nového kancionálu všemi ordináři českých
a moravských diecézí. JK vytvořil potřebný základ písní dostatečně obecně známých,
takže jej mohou zpívat lidé z různých diecézí. Ze začátku přicházela vzhledem
k jednotnému kancionálu značná kritika z českých diecézí.
Kopeček, Pavel: Posvátná hudba a Liturgická komise pro Čechy a Moravu (2018)41
Článek přináší informace o sestavování jednotného kancionálu (JK) v letech
1965-69. Práci komise provázely obtíže nejen s výběrem písní, jejich textovou
a hudební podobou, složením a strukturou kancionálu, ale i s úpravou dosavadních
duchovních písní podle Nového mešního řádu. Komise disponovala seznamem písní,
který byl sestaven řeholníky všech diecézí během jejich internace v Želivském klášteře
v 50. letech. Jednalo se však o písně různé kvality a především zde byly uvedeny písně
pro předkoncilní liturgii. Výhodou bylo, že obsahoval především známé písně, které
nepotřebovaly nácvik, což byl vhodný předpoklad pro jednotu připravovaného
kancionálu, jak podotýká už František Šmíd ve svém článku z r. 2007.42 Dodává, že
tento seznam se tedy stal východiskem, nicméně byl měněn a doplňován, texty byly
upravovány a přebásňovány, diskutovalo se o výběru melodických variant.
Výsledek práce komise byl představen v roce 1968, avšak dočkal se kritického
zhodnocení, řada z těchto připomínek byla posléze zohledněna.
39 ŠMÍD, František. Můj pohled na naše současné kancionály. IN: Psalterium, 2007, roč. 1, č. 2, s. 14. 40 Autor odkazuje na článek: Z redakce nového kancionálu. IN: Via, 1968, č. 5, s. 94-96. 41KOPEČEK, Pavel. Posvátná hudba a Liturgická komise pro Čechy a Moravu. IN: Musica sacra
[online], 2018, roč. 26, č. 2, s. 8-12 [cit. 10.4.2018]. Dostupné z: http://www.musicasacra.cz/wp-
content/uploads/2018/02/ZMS-2-2018.pdf. 42 P. Kopeček cituje z článku F. Šmída, kterému se věnujeme výše.
29
Mešní písně byly upraveny tak, aby odpovídaly novému Ordo missae, a byla
stanovena místa, kde se v novém mešním řádu může z jednotného kancionálu zpívat:
vstup, zpěv před evangeliem, příprava darů, přijímání.
30
4 Úpravy obsahu
Obecně, nejen v případě obsahu, se setkáváme celkem se třemi druhy úprav –
jednak se může jednat o redakci již staršího, existujícího, textu; dále může jít
o přetextování celé písně nebo o výběr z několika různých územních verzí dané písně
(např. v případě Bože, před Tvou velebností).
Před 2. vatikánským koncilem měly mešní písně následující části - sloka (příp.
/ proměním tam / v tělo chléb, víno v krev, / smrtí pak bolestnou / ukojím Otcův
hněv.
BC 1: K večeři poslední / se svými zasedám, / chleba a vína dar / k nebesům
pozvedám; / v oběť věčnou za vás se podávám, / v tajemných způsobách /
s vámi vždy zůstávám.
BC 2: Hod poslední to jest, / co s vámi slavím dnes; / hle, z chleba tělo mé, /
ber každý z vás a jez; / a v kalichu / aj z vína moje krev, / ber každý z vás a pij,
/ v tom láska má se jev.
JK: Totéž co BC 1.
Drbohlav a KSJ 2 místo toho věnují pasáž Ježíšově modlitbě v Getsemanské
zahradě. „Smutně se z večera procházím v zahradě, / Rozmilí žákové ostali pozadě“
(DR) a „Kristus do zahrady večer se ubírá, / umučením blízkým / v duši se obírá“
(KSJ 2).
Poslední verš této sloky v CVS „ukojím Otcův hněv“, kterým se J. Pavelka
vzdálil od staršího „v tom láska má se jev“ (ÚK), ukazuje, že motiv Božího hněvu je
stále živý ještě i na začátku 20. století, když básník opustil milosrdněji znějící slova
staršího textu.
59
Obecně lze říci, že starší verze apelují na pocit viny v člověku, čehož dosahují
právě skrze konkrétnost a názornost, což lze považovat za projev pozůstatků baroka
(období, kdy text vznikl). Kristus si v nich stěžuje na svoje utrpení, které je popsáno
velmi hmatatelně (viz počet let; název města; výčet jmen těch, kteří jsou jeho smrtí
vinni: Jidáš, Annáš, Kaifáš, Pilát, Barabáš, Herodes)56, zatímco novější verze v BC
a v JK se snaží věřící formovat ze zcela jiného úhlu – z úhlu milosrdné lásky Ježíše
k lidem; „odstraňovaly se některé poukazy na kajícnost, na hříšnost člověka a jeho
ubohost před Bohem.“57 Člověk nemá následovat Krista pouze proto, že mu to za jeho
utrpení dluží, ale pro hodnoty, které Kristus představuje – lásku a smíření: „světu když
hlásal jsem lásku a smíření“ (BC 1); novější úpravy zahrnují komplexnější pohled na
smysl smrti Ježíše. Změny tohoto charakteru jsou důsledkem nového způsobu
teologického uvažování plynoucího ze závěrů 2. vatikánského koncilu a snad
i z období těsně před ním.58
BC uvádí tedy dvě verze, jednu starší, pouze upravenou, a druhou
přetextovanou - mešní, tuto přetextovanou s drobnými pozměnami převzal i JK. JK
čerpá z BC 1, jak už jsme uvedli výše. Některé sloky JK vynechává, pozměňuje řazení
veršů, příp. slovosled. Srov.:
BC 1: s nebe Bůh sestoupil! / Všechen lid vyznával, / divy když činil jsem, /
lačným chléb rozdával.
JK má logičtější souslednost: Když divy činil jsem, / lačným chléb rozdával, /
Z nebe Bůh sestoupil! / všechen lid vyznával.
56 B: „k soudu k Annášovi / A pak mne povedou ku Kaifášovi“, „Falešní svědkové před Pilátem
svědčí“, „Raději propustíme lotra Barabáše“ apod.
DR: „Kněz Kaifáš za zlý mi klade čin“, „Pilát však nižádných vin na mně neshledal“, „Chcem, aby
propuštěn byl lotr Barabáš“, „Pomoz mi, Šimone, mé nésti břemeno“ apod.
KSJ: „k soudu, k Annášovi, / pak zase povedou / mne ku Kaifášovi“, „Praví Pilát k lidu“ apod.
ÚK: „až Pilát stanoví“, „Ó vítej tisíckrát, ty horo Golgoto“ apod.
CVS: „Annáš a Kaifáš též, / zhubit mne toužili“, „Za blázna jej / Herodes oblekl, / Pilátu opět v moc“
apod.
BC 2: „až Pilát stanoví“ apod.
BC 1 má pouze „Golgoty skalnaté / lůno se zachvělo“, stejně tak JK. 57 KOMÁREK, Karel: K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný konferenční
příspěvek. 58„On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky,
především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy
zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás
vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu“. Cit. dle: Dei verbum [online], 1965,
Rovněž přívlastek Panny Marie „svatá“ namísto „blahá“ se nese ve věčnějším duchu,
který je typický pro charakter úprav redakcí JK.
72
5 Úpravy jazyka
5.1 Jazykovědný kontext
Národní obrození s sebou přineslo ve vývoji spisovného jazyka a jazykovědy
celkově určitý posun, v němž pokračovaly i následující generace. V 70. letech
19. století sílí puristické tendence, které se projevily mj. ve vydávání tzv. brusů, které
si za vzor správnosti klady starší památky a lidovou mluvu. Tyto příručky se
vyznačovaly jistou dávkou subjektivismu, což vedlo k rozkolísanosti v tom, co je či
není správné. Normativní povahu měl na několik desetiletí Brus jazyka českého (tzv.
Matiční brus; 1877, 1881, 1894).67 Stanovil si za úkol, „aby vyčítal a opravoval
obyčejnější chyby pravopisné, tvaroslovné, syntaktické a lexikální.“ Měřítkem mu
byla starší spisovná řeč. Matiční brus usiloval o sjednocení kvantity tam, kde kolísá;
při rozboru kancionálových písní zjistíme, že se jedná o poměrně častý jev.68
Směřování jazykovědy výrazně ovlivnil na přelomu 19. a 20. století Jana
Gebauer. Jeho Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (1894, 1895, 1902,
1905) byla později přepracována Václavem Ertlem (1914, 1919, 1924) a sloužila jako
kodifikační příručka až do vydání mluvnic po r. 1945 (Trávníček, Havránek-Jedlička
atd.). V jeho další Příruční mluvnici jazyka českého (1900) převažují výklady
historické. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1. vyd. 1902) vznikají
pod Gebauerovým vedením jakožto první oficiální úřední předpis české ortografie.
Zde leží počátek tradice státního dohledu nad pravopisem a končí soukromé pokusy
o předpisy pravopisu. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví byla vydána
ještě několikrát, ve 2. vydání (1903) je ustáleno psaní kvantity. Ve vydáních z let 1913-
1917 se stále objevuje upřednostňování archaických tvarů, což je pak předmětem
kritiky Pražského lingvistického kroužku; mizí výklady o tvarosloví a naopak šířeji se
pojednává o interpunkci.69 Gebauerův odmítavý postoj k puristickým zásahům do
spisovného jazyka vedl na konci 19. století ke zmírnění snah puristů. Ačkoliv se vůči
nim stavěl shovívavě s vědomím, že usilují o povznesení jazyka, zdůrazňoval, že jejich
návrhy zacházejí daleko a často zbytečně porušují tradicí dochovanou formu a jednotu
spisovného jazyka. V umírněnější podobě se pak purismus udržuje v časopisu Naše
67 KARLÍK, Petr ed. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 53. 68 Tamtéž, s. 522-523. 69 Tamtéž, s. 525-526.
73
řeč pod vedením Josefa Zubatého a Václava Ertla, kteří se ho snažili udržovat
v rozumných mezích.70 Tento vývoj mluvnické a pravopisné kodifikace dále
sledujeme na textech písní. Poslední z probíraných kancionálů JK je samozřejmě
vytištěn podle Pravidel českého pravopisu z r. 1958 a následujících vydání.
5.2 Jazykové úpravy písní
V tomto oddíle postupujeme podle jazykových jevů, které se ve zkoumaných
písních objevují, přičemž sledujeme pouze diferenční jevy.
5.2.1 Pravopis
S pravopisnými nedostatky se setkáváme především ve zpěvnících
z 2. poloviny 19. století. Vznikají v důsledku neustálené kodifikace nebo jsou
následkem přejímání starších výrazů či tvarů z dřívějších úprav písní.
Výraz „cnost/ctnost“
Ve staré češtině máme zdokumentovány jak podoby slova „čstnost, ctnost“, tak
„čsnost, cnost“.71 Brus jazyka českého stejně jako Pravidla hledící k českému
pravopisu považují psaní „cnost/ť“ za nespisovné a za správné označují „ctnost“ od
„ctíti, ctěn“.72 Pravidla hledící k českému pravopisu poznamenávají, že výraz se pouze
vyslovuje v obecné řeči jako „cnost“, ale je potřeba jej psát jako „ctnost“.73 Text písně
Bože, před Tvou velebností v B má: „ať cnost vykvětá z něho.“ Vydání Bečákova
zpěvníku z r. 1877 tak nejspíš zachovává tvar „cnost“ z předchozích vydání nebo jej
tak zapisuje vlivem mluveného jazyka.
Shoda přísudku s podmětem
Příruční mluvnice jazyka českého předkládá jasné základy pro gramatickou
shodu mezi větnými členy, totiž shodu v čísle, pádě, osobě a rodě. „Slova, která ve
větě k sobě patří a nějakou jednotku činí shodují se podle možnosti v těchto věcech,“
70 Tamtéž, s. 557. 71 Heslo „cnost“ na: Vokabulář webový [on-line]. Verze 1.1.4. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro
jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx. 72 Brus jazyka českého. 2. rozmnožené vydání. Praha: Knihtiskárna J. Otto v Praze, 1881, s. 92. 73 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov
a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1902, s. 62. Dále jen: Pravidla hledící
k českému pravopisu a tvarosloví.
74
píše Gebauer.74 Verše v písni Shlédni, Bože uvedené v Bečákově kancionálu (vydání
z r. 1877) však poukazují na to, že ještě ve 2. polovině 19. století tato shoda nebyla
vždy samozřejmá: „Zvěstovali anjelů tvých hlasy“ (B). Tentýž verš je však již v KSJ,
vydaném o více než 10 let dříve, zapsán správně, tedy: „Zvěstovaly andělů Tvých
hlasy.“ Je proto možné, že tento nedostatek přešel ze starších vydání Bečákova
kancionálů i do vydání novějších.
Grafém j ve slově „anjel“
Až do Šafaříkovy skladné opravy v 19. století sloužil pro zapsání hlásky
j grafém g, psalo se tedy „angel“. V podobě „anjel“ je pak slovo zapsáno pod vlivem
výslovnosti v mluvené řeči. Takovým způsobem slovo (a slova od něj odvozená) uvádí
Bečákův zpěvník na řadě míst, např. v písni Shlédni, Bože má „Zvěstovali anjelů tvých
hlasy“, v písni Bože, před Tvou velebností „chleb anjelský“ nebo „Gabriel Archanjel“
v písni Z nebe posel vychází. Dané příklady opět dokládají tendenci Bečákových textů
zapisovat slova podle jejich výslovnosti v mluveném jazyce (viz výše).
Rozkolísanost v psaní velkých a malých písmen
Na pravopis velkých a malých písmen se v průběhu 19. století nezaměřovala
příliš velká pozornost, teprve ke konci století se objevují soustavnější výklady. Z toho
důvodu si v tomto ohledu ve zkoumaných kancionálech všímáme rozkolísanosti.
Největší kolísání pozorujeme v Drbohlavově zpěvníku, který jako by se nedržel
žádného řádu, např. v písni Z nebe posel vychází píše výraz „Božskou“ s velkým
písmenem na začátku slova: „Panno, Tys milostí Božskou naplněna“ a v písni Co již
dávní proroci, která následuje hned vzápětí, má „božským“ s malým písmenem na
začátku slova: „To již božským řízením.“ Každý verš u něho začíná velkým písmenem,
obdobně jako u Bečáka. V některých písních však Drbohlavovy úpravy působí až
hyperkorektně, např.: „Ukřižuj Ho, Ježíše, ukřižuj!“ (Již jsem dost pracoval) nebo
verše v písni Co již dávní proroci: „Vzíti na Se podobu / Sprostinkého sluhy.“ Vedle
toho psaní velkých písmen na začátku slov, zejména tedy jmen, titulů Boha a svatých,
minimalizuje CVS: „širého král nebe“ nebo „božího ty syna“, což vysvětluje redaktor
CVS v předmluvě kancionálu – tohoto odklonu od obecného pravopisu v psaní
74 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. 2. opravené
vydání. Praha: Česká grafická společnost Unie, 1904, s. 245. Dále jen: Příruční mluvnice jazyka
českého.
75
velkých a malých písmen se dopouští právě ve vydání pro školy, s nímž pracujeme,
zde jsou tyto výrazy psány s malým písmenem.
Podoby slova „spjatý“ a „spiatý“
Tvar slovesa „spiatý“ pochází z pnouti, inf. píti (stč. pieti), příčestí minulé je
pak pal a pial, pat a piat, jak uvádí Gebauer.75 Dodává, že pia- je novější a bývá ve
rčeních ušlechtilejšího obsahu, jako příklad dává „oči k nebi upiaté“.76 Upravovatelé
CVS se řídili podle Gebauera a ve snaze o správnost a estetičnost textu užívají v písni
Ó Maria, útočiště naše podoby „spiatý“, a to ve verši: „Ó náš Jezu Kriste, hřeby spjatý“
(KSJ, ÚK, PD, BC, JK), který pouze CVS zapisuje následovně: „Ó náš Jezu Kriste,
hřeby spiatý.“ Podobně pak v CVS v písni Již jsem dost pracoval zaznamenáváme:
„na kříži když rozepiat.“ Srov. např. verše z písně Již jsem dost pracoval u DR: „Jsou
ruce mé na kříži rozpjaty“ nebo v KSJ: „Pán tam rozepjatý.“
Kolísání v zápisu spřežek
Pravidla hledící k českému tvarosloví se k zápisu spřežek vyjadřují takto:
„(…) mnohá příslovce jsou původem svým výrazy, složené ze dvou i více slov; dokud
ve výraze takovém jest význam vlastní, t. j. takový, k jakému ukazují slova jednotlivá,
že kterých se skládá, píšeme každé z těch slov o sobě: do konce, pro to, po tom…;
když však význam se patrně změnil, srážíme výraz ve slovo jedno, píšeme spřeženě:
dokonce, proto, potom atd.“ 77 A např. spřežku „nahoře“ doporučují psát dohromady:
„a) byl jsem na hoře = na kopci, a b) byl jsem nahoře = proti dole.“78 Zápis této
příslovečné spřežky se však v jednotlivých kancionálech liší. Takže zatímco např.
v písni Jako dítky k Otci svému KSJ, ÚK i PD mají „Slávy Jeho plna země/plny světy
na hoře“ (KSJ, PD), „Veliká jest jeho sláva, zde i tamo na hoře“ (ÚK), teprve až BC
píše dohromady „zde i tamo nahoře“.
Pozorujeme také kolísání v užití spřežky nech + ať v písni Bože, před Tvou
velebností. Např. „Nech ať zbožně Tebe ctíme“ u Drbohlava, který píše „nech“ a „ať“
zvlášť; v KSJ i PD je „nechať duše nezahynou“, kde „nechať“ je psáno dohromady;
a vedle toho Bečákovo „Nechť tu oběť smlouvy nové“, kde je a vypuštěno, jistě kvůli
počtu slabik.
75 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 173. 76 Tamtéž, s. 174. 77 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 66. 78 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 65.
76
Podobně jako u písně Bože, před Tvou velebností i v písni Na své tváře padáme
je rozkolísaný zápis spřežky „nechť“. Zatímco v ÚK je částice zapsána (nejspíš
chybou tisku) bez posftixu -ť „nech mu vroucně zaplesá“, v BC už koncové -ť nechybí:
„nechť mu vroucně zaplesá.“ PD a podle něho CVS pak užívají jiné částice: „širý svět
ať zaplesá.“
V písni Z nebe posel vychází narážíme na neustálené psaní příslovečné spřežky
jako je např. v úvodním verši: „Zdávna již žádaný“ (B); „od dávna žádaný“ (DR,
KSJ 1 a BC). Jak vidíme, předložková a jmenná část příslovečné spřežky je psána
zvlášť i v novější variantě písně. Je zajímavé, že starší verze, ať už původní Michnova
ve Svatoroční muzice nebo právě Bečákova, píší příslovce dohromady. V Michnově
případě může jít o úpravu editora. Až opět JK zapisuje „zdávna již žádaný“.
Chyby v tisku
Chyby v tisku jsme registrovali především ve starších zpěvnících. Bečák má
např. chybně: „Tam zavzněte tobě, velky Bože!“ v písni Shlédni, Bože, kde chybí
znázornění kvantity ve slově „velky“ nebo v písni Bože, před Tvou velebností opět
chybějící diakritika: „když chleb a víno požehnal.“ Dále také např. ve verši písně
Z nebe posel vychází: „to učiní sam Bůh.“ Tiskových chyb v Bečákově kancionálu
zaznamenáváme víc, např. chybějící tečka za veršem „Smutná jest duše má, až
i k smrti bude (.)“ v písni Již jsem dost pracoval.
Také v Drbohlavově zpěvníku si všímáme tiskařských nedostatků, opět
především chybějící kvantity, např. v písni Bože, před Tvou velebností: „chváta
k rajským lahodám“ či v písni Z nebe posel vychází: „jej každé plemě chval.“ Stejné
chyby nacházíme také v KSJ, např. ve verši písně Z nebe posel vychází ( KSJ 1): „sám
Bůh všemohoucí / tobě čistě zastíni.“
V ÚK je v textu písně Shlédni, Bože nejspíš důsledkem chyby v tisku absence
postfixu -ť v částici „nechť ve verši „tam nech znějí tobě, velký Bože“ (ÚK). Na místě
částice tak stojí tvar slovesa v imperativu v 2. os. sg. V této písni pak vnímáme jako
chybné umístění čárky před výraz „rady“ v pasáži: „Otče, Synu, Duše, dej nám
k ctnosti / milosť, rady, posily.“ Ostatní kancionály mají „milost rady, posily“.
77
5.2.2 Hláskosloví
Zachování starého ú (v grafické podobě)
Proces diftongizace monoftongu ú > ou proběhl již v 15. století, přesto se ještě
v 16. století v textech vyskytuje ú namísto ou. A to např. v písni Kristus, příklad
pokory. Původním textem této písně ze 16. století se pak inspiruje KSJ, a tudíž
zachovává staročeské -ú- ve slově „rúhání“ s neprovedenou diftongizací ú > ou. Srov.:
Text ze 16. stol.: od přátel utrhanie, / od cizích rúhánie.79
KSJ: od přátel utrhání, / od cizích rúhání.
V ostatních verzích obdobné verše již nenacházíme.
Zachování archaické změny ý > ej ve slově „kreje“
V průběhu 14. a 15. století vzniká z hlásky ý dvojhláska ej. Pravidla hledící
k českému tvarosloví se k přítomnosti ej ve slově „kreje“ vyjadřují následovně: „Ke
krýti máme impt. kryj, kryjme, kryjte. V době starší a do nedávna byl krý, krýme, krýte
(…) Z ý vyvinulo se ve výslovnosti obecné ej, říká se tedy: krej, mej, rej (…) a z těchto
tvarů obecných přejímá se -ej- také do praes. indik. a jest 1. os. jedn.: kreju, meju, reju
(…) Jazyk spisovný však těchto tvarů nedopouští.“80 Ještě Dobrovský však tvar „krej“
považuje za spisovný.81
S tímto archaickým jevem se setkáváme např. U Drbohlava v písni Co již dávní
proroci. Zde zachovává změnu ý > ej ve verši „Pod mrakem se kreje“. V obdobných
verších v ÚK, PD, CVS a BC „Vzešlo jasné slunečko, za mrakem se kryje“ (CVS,
podobně ÚK, PD a BC) je již psáno „kryje“.
Ou- za ú- na začátku slova
Ou- na začátku slova je podle Gebauera záležitostí obecné češtiny, ve
spisovném jazyce však upřednostňuje na začátku slova ú-.82 Výskyt ou- za ú- na
začátku slova je častý u Drbohlava, a to např. v písni Bože, před Tvou velebností:
„Potěšuje v ouzkosti“ (DR). PD, ÚK i KSJ mají ve svých verzích písně na začátku
slova ú- > „úzkosti“. Stejně tak BC. Totožný jev nacházíme také v písni Již jsem dost
pracoval, kde má Drbohlav na začátku ou-, následující úpravy již mají ú-. Srov. např.:
79 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 80 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 62. 81 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 36. 82 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 15.
78
DR: Ze všech oudů mých potokem krev teče.
KSJ: ach, údy mé již jsou nataženy.
V písni Již jsem dost pracoval se tento jev vyskytuje u Drbohlava ještě ve
verších: „A učedníci hned na outěk se dali“ či „Smrtelnou ouzkostí chvěji se po těle.“
Příčestí pasivní -ín za -en
Přípona -ín vznikla zúžením dlouhé přípony -ien.83 Pravidla hledící k českému
pravopisu sice příčestí -ín uvádí, ale označují je za archaické a upřednostňují tvary s -
en/-ěn.84 Gebauer pak v Příruční mluvnici jazyka českého pouze konstatuje výskyt
takového zakončení příčestí na -ín, a to především v textech starších, ale občas také
v nových.85
Archaického tvaru příčestí minulého pasivního -ín za -en nebo -ěn užívá
Drbohlav v písni Kristus, příklad pokory ve verši: „Zlačnělý třikráte byl / Od ďábla
pokouš-ín.“ v tomto případě, zdá se, jde o vliv rýmu.86 Novější tvar pokouš-en má už
ÚK, BC i JK; KSJ pracuje se substantivem „pokušení“ po vzoru textu ze 16. století.
Srov.:
DR: Pobyl tam dnů čtyřicet / o hladu Boží Syn, / Zlačnělý třikráte byl / Od
ďábla pokoušín.
ÚK a BC: Pokoušen byl satanem, / štván hlukem nepřátel.
JK: Na poušti byl pokoušen / a od svých nepoznán.
Text ze 16. stol.: Od ďábla pokušenie, / od lidí haněnie. 87
KSJ: Od ďábla pokušení, / od lidí hanění.
Zúžené -í- namísto -é- u substantiva „lík – lék“
K úžení é v í po měkkých souhláskách dochází již ve staré češtině. Gebauer
v Příruční mluvnici jazyka českého píše, že k úžení samohlásky é > í dochází po
měkkých souhláskách, po tvrdých a obojetných souhláskách zůstává většinou é,
případně je zde přípustné oboje – í i é.88
83 GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3, Tvarosloví. Praha a Vídeň:
F. Tempský, 1896, s. 104-106. 84 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 56. 85 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 161. 86 Totéž konstatuje i VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů
19. a 20. století, s. 32. 87 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 88 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 12-13.
79
Starší verze písně Bože, před Tvou velebností přistupují k tomuto úžení, takže
vytváří podobu slova „lík“ s -í- namísto -é- uprostřed slova: „Jediný náš spasný lík“
(DR) a „proti smrti spasný lík“ (KSJ). Brus jazyka českého uvádí slovo v podobě
„lék“.89 Je pravděpodobné, že zmíněné kancionály užily tohoto postupu za účelem
vytvoření rýmu:
DR: Tys ta manna, ježto sílí, / Jediný náš spasný lík, / Útěcha v poslední chvíli
- / Tobě čest a věčný dík!
KSJ: manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední chvíli:
/ Tobě čest a věčný dík!
Koncovka -í v 3. os. pl. po měkkých souhláskách
Užívání koncovky v 3. os. pl. -í po měkkých souhláskách dokumentuje píseň
Již jsem dost pracoval. Dobová kodifikace však uznává za spisovnou také koncovku
z mluveného jazyka -ou: „Shoda s tvary jiných jazyků slovanských pomohla také
jiným tvarům lidovým, obecně českým, k tomu, aby se uznávaly za spisovné, a to
koncovce -u 1. os. sg. a -ou v 3. os. pl (místo -i a -í) po tzv. měkkých souhláskách.“90
Koncovka -í v 3. os. pl. po měkkých souhláskách se objevuje v Bečákovi „Všickni
perou, bijí“, „Židé ho kopají“, také v KSJ „tu mne bijí, haní a v tvář plijí“ i v CVS
„octem mu svlažují“, „posměchem bičují“.
Kolísání kvantity vokálů
Kvantitativní kolísání je frekventovanější především ve starších úpravách, kdy
psaní kvantity ještě nebylo ustáleno. Jednalo se buď o archaickou kvantitu, případně
tuto rozkolísanost zapříčinilo nářečí.91 Až 2. vydání Pravidel hledících k českému
pravopisu kvantitu postupně upravuje a kodifikuje. Kolísání kvantity vokálů můžeme
pozorovat takřka u všech sledovaných písní zařazených především ve starších
zkoumaných kancionálech.92 Avšak zaznamenáváme jej i v některých novějších
úpravách. Uveďme alespoň zástupně:
DR: od sluhů poličky bolestné dostávám (Již jsem dost pracoval)
DR, CVS, BC: Lásku Boží spasnou (Co již dávní proroci)
89 Brus jazyka českého, s. 134. 90 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1980, s. 125. 91 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 30. 92 KARLÍK, Petr ed. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, s. 525.
80
KSJ 2: podlé tvých slov se staň (Z nebe posel vychází)
ÚK: na chatrné jeslíčky (Kristus, příklad pokory)
CVS: stenal, naříkal i lkal (Kristus, příklad pokory)
Tyto zastaralé formy jsou postupně odstraňovány, BC má tak již např. namísto:
Kolísání substantivních zakončení -ův a -ů v gen. pl. m.
Vlivem archaizující tendence ve spisovné češtině koncem 19. století dochází
ke kolísání substantivního zakončení na -ův a -ů v gen. pl. m., o čemž svědčí i
zkoumané písně.93 Koncovka -ův pochází ze stsl. -ovъ, postupně se mění v -uov, -ův
a ztrátou souhlásky v -ó, -uo, -ů. Gebauer v Historické mluvnici konstatuje kolísaní
mezi variantami této koncovky a výskyt -ův i -ů ve spisovném jazyce. „Koncovka -ův
odporoučí se zvláště na konci věty a před následující samohláskou; ale pravidla
přísného v tom není“.94 Jeho slova potvrzuje i náš příklad, kdy koncovka -ův předchází
slovo začínající samohláskou o-, a to v Bečákově verzi písně Již jsem dost pracoval
ve verši: „Můžeš v něm dojíti hřích-ův odpuštění.“ Vedle toho ÚK má „jejž tíží hřích-
ů kal“.
Hana Vlčková provedla výzkum těchto tvarů v KSJ a dospěla k následujícímu
výsledku:95
Koncovka Počet výskytů Poměr počtu tvarů
-ů 115 5
-ův 23 1
Substantivní zakončení -ův v gen. pl. m. nacházíme také u DR v písni Co již
dávní proroci, a to ve verši: „Vyslyšel jsi toužebné / Praotc-ův volání“ (DR).
Dubletní prefixy
Brus jazyka českého považuje za běžnou koexistenci dvou variant prefixu vz-
/v- a reflektuje ji takto: „U mnohých sloves odsula se počáteční souhláska v, na př.: z-
moci se (místo: vz-moci se), z-dvih-nouti (místo: vz-dvihnouti), a totéž se stalo i u jmen
a náměstek.“96 Podoba bez počátečního v-, tedy pouze z-, bývá upřednostňována
především ve starších zkoumaných textech. Např. v písni Bože, před Tvou velebností
93 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 126. 94 GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, s. 57. 95 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 31. 96 Brus jazyka českého, s. 266.
81
se tento jev objevuje ve verších.: „Tak činíce z-pomeňte“ (Bečák) nebo „Na ty rány z-
pomínáme“ (Drbohlav). Také ve verši v KSJ: „Takto zbožnou láskou z-ňatý.“ Naproti
tomu PD ve stejném verši má: „Takto zbožnou láskou vz-ňatý.“ Ačkoliv se PD ve své
předmluvě odkazuje na KSJ jako na svůj výchozí zdroj, vidíme na tomto příkladu, že
nepřebírá písně „slepě“, ale mnoho míst podrobuje vlastní jazykové, obsahové,
poetické či prozodické úpravě, což uvidíme i dále.
V případě prefixu s-/se-, příp. od-/ode-, dávají texty jednotlivých kancionálů
často přednost variantě prefixu bez -e-, jedná se převážně o starší úpravy, např. v Bože,
99 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 159. 100 Brus jazyka českého, s. 19. 101 Brus jazyka českého, s. 5. 102 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 40-41.
84
úprava spolu s KSJ a PD, kde se obdobný verš vyskytuje, má: „vzácný host-e“ (KSJ,
DR) a PD „host-e ušlechtilý“.
Postfix -ž
Příklonné částice připojované na konec slova měly zesilovat význam slova
nebo věty a jejich výskyt v češtině 19. století byl poměrně běžný. Ve starších verzích
písní se vyskytuje hojně např. dnes již archaický postfix -ž. Příkladů tudíž nalézáme
mnoho, např. v písni Bože, před Tvou velebností: „Kdo-ž je slyší“; „Ó dej-ž, ať v zem
dobrou padne“ (B); „Jak-ž On v pravdě vyslovil“ (DR); „hledi-ž na nás s laskavostí“
(PD) „Přijmi-ž oběť čistou, Pane!“ (KSJ). Ale už i např. v PD, navzdory zmíněné
ukázce, můžeme pozorovat vynechávání tohoto postfixu, srov. „Přijmi oběť čistou,
Pane“ (PD) a „Přijmi-ž obět čistou, Pane!“ (KSJ). S postfixem -ž přicházíme do
kontaktu téměř v každé zkoumané písni starších zpěvníků. Objevuje se však i v textech
CVS z počátku 20. století, která tak nejspíš záměrně archaizuje např. v písni Ó Maria,
útočiště naše. CVS se u této písně totiž sice odkazuje na slova z úpravy PD, ale
v úpravě PD již postfix v daném verši není. Srov. následující příklady:
KSJ, CVS: kterouž utrpěl, když umíral.
PD, ÚK: kterou utrpěl, když umíral.
BC: kterou utrpěl, když dokonal.
Postponované -ť
Častý je výskyt postponovaného -ť, jehož smyslem je rovněž zdůraznit význam
slova. Setkáváme se s ním např. v písni Na své tváře padáme: „Že-ť to, co věnujem“
(B) nebo v ÚK ve spojení s tvarem slovesa jsem „duše má se kormoutí, / jsem-ť syn
hříšné matky“ (ÚK). BC tento verš pak zcela obměňuje: „duše má se kormoutí, / pro
své nedostatky.“ Avšak užívání této částice není neobvyklé ani v mladším zpěvníku
CVS, např. v písni Ó Maria, útočiště naše si ji všímáme ve verši: „Hospodine! svatý
jsi, tvá sláva nepomine; / onať zní jak v nebes výšinách“, který přejímá z PD.
V ÚK textu písně Shlédni, Bože nacházíme v souvislosti s absencí postfixu -ť
v částici „nechť“ již zmíněnou možnou tiskovou chybu. Ve verši „tam nech znějí tobě,
velký Bože“ (ÚK) je na místě částice tvar slovesa v imperativu v 2. os. sg. V BC, která
se opírá o ÚK, je částice kompletní: „tam nechť znějí, převeliký Bože.“
85
Úpravy imperativu od slovesa „znít/zaznít“
Tvar imperativu 2. os. sg. „zavzni“ pochází ze staršího „zvnieti/vznieti“, které
má v indikativu 1. os. sg. „zvňu/vzňu“.103 Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého
uvádí tvary imperativu 2. os. sg. „zni“ a 2. os. pl. „zněte“. Zmiňuje také staročeskou
podobu slova „vznieti“.104
S tvarem imperativu odvozeným od staročeského „vznieti“ se setkáváme jak
u Drbohlava, tak v PD ve verši písně Jako dítky k Otci svému: „zavzni zvučný
chvalozpěv“. V textu této písně jsou pak v jednotlivých úpravách zachovány dvě různé
varianty slovesa „zazníti“ – „zavzníti“. Další úpravy písně dávají oproti DR a PD
přednost variantě „zazni“, srov. „zazni zvučný chvalozpěv“ (Bečák, ÚK, KSJ). BC pak
volí tvar „zazněj zvučný chvalozpěv“, přechází tak od vzoru trpí ke vzoru sází. JK
mění imperativ na konstrukci s modální částicí „ať zní zvučný chvalozpěv“.
Dále v písni Shlédni, Bože nacházíme různé podoby imperativního tvaru 2. os.
pl. slovesa „znít“. Bečák i KSJ mají „zavzněte“, což s ohledem na sylabotónickou
prozódii mění CVS na „znějte“, ÚK a BC využívají v tomto případě přacího způsobu
„nech(ť) znějí“:
B a KSJ: Tam zavzněte tobě, velky Bože!
CVS: tam též znějte tobě, velký Bože.
ÚK: tam nech znějí tobě, velký Bože.
BC: tam nechť znějí, převeliký Bože.
Jak vidíme, dnešní spisovný tvar zněte, příp. zazněte se neobjevuje ani v CVS.
Rovněž i v písni Co již dávní proroci je tvar imperativu slovesa „znít“
prezentován ve dvou podobách, tentokrát se jedná o tvar 2. os. sg. ÚK i PD jej vytváří
podle vzoru 4. třídy trpí, zatímco CVS podle vzoru sází. Jednotlivé zpěvníky také
upravují slovesný způsob tohoto slovesa. Zatímco starší verze volí tvar imperativu, BC
103 Heslo „zvnieti“ na: Vokabulář webový [on-line]. 104 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 191.
86
BC: vítej, chvíle slasti! / Bohu vtělenému zní / chvála po vší vlasti.
Kolísání tvaru gen. sg. substantiva „tvář“
Ke kolísání genitivního tvaru tohoto substantiva dochází vlivem přetrvávání
starého skloňování podle vzoru kost. Pravidla hledící k českému tvarosloví uvádějí, že
u mnohých jmen zanikaly náležité tvary a „novotvary staly se pravidlem i v jazyku
spisovném. Např. podst. jm. daň skloňovalo se kdysi úplně jako kost, nyní pak máme
v jeho sklonění např. v gen. sg. daně podl. vz. duše. Dále uvádí, že se tímto způsobem
skloňují „některá na -ř“.105 Což lze vztáhnout i na slovo tvář – gen. sg. ve starším tvaru
tváři (podle kost), v novějším tvaru pak gen. sg. tváře (podle duše). Brus jazyka
českého píše, že mnohá jména, která patří ke vzoru kost, se často mylně skloňují dle
daň, slovo tvář má ale obojí tvar tváři i tváře, ale častěji tváři.106
Tento jev můžeme dokumentovat na úpravě písně Kristus, příklad pokory.
V Drbohlavově verzi písně se ve verši „V potu tváři pracoval“ v části „Prvotního
hříchu tak / Vzal na se těžký trest; / v potu tváři pracoval / i slzy prolíval, / Takto
chleba věčného / Nám hříšným dobýval“ setkáváme s užitím tvaru staročeského gen.
sg. „tváři“ u slova „tvář“ namísto novějšího tvaru „tváře“, které zde figuruje jako
přívlastek neshodný k „potu“. Stejná situace se objevuje i v KSJ: „vzal jest na se
člověka / prvního pokutu; / v potu tváři, v bolesti / a s pláčem pracuje; / takto věčného
chleba / synům dobývaje.“ KSJ a DR tak zachovávají archaickou podobu slova, která
se vyskytuje i ve starším textu ze 16. století: „vzal jest na se člověka / prvnieho pokutu,
/ v potu tváři s bolestí, / a s pláčem pracuje / a věčného chleba / synoum dobývaje.“107
JK má potom v tomto verši tvar gen. sg. vz. píseň „V potu tváře“.
Kolísání infinitivního zakončení na -t/-ti
Původně byl infinitiv zakončen koncovkou -ti připojenou k infinitivnímu
kmeni. Postupně docházelo k odsunování koncového -i, takže infinitiv končil pouze
na -t. Autoři Brusu jazyka českého doporučují zachovat celou příponu -ti v infinitivu
alespoň ve vyšším slohu. V případě, že je -i odsunuto, má být -t změkčeno: chodi-ti =
chodi-ť apod. po vzoru nářečí Moravy a severovýchodních Čech, především
Krkonoš.108 Tímto se řídily jak Plesy duchovní, tak Úplný kancionál. Gebauer
105 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 39-40. 106 Brus jazyka českého, s. 8-9. 107 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140. 108 Brus jazyka českého, s. 18.
87
komentuje koexistenci těchto dvou variant -t/-ť u zakončení infinitivu následovně:
„V některých nářečích je místo -ti a -t koncovka -ť (…). V jazyku spisovném má
odevždy a dosud velikou převahu tvar -ti; je to tvar spisovný náležitý. Vedle něho tvar
-t ode dávna, ale jen jako výjimka se vyskytuje. Tvar -ť vyskytuje se v jazyku
spisovném jako novota teprve od nedávna a jen u spisovatelův některých.“109 v našem
případě se tedy -ť pravidelně vyskytuje v ÚK a PD, a to jak u zakončení infinitivu, tak
u zakončení substantiv i jiných slovních druhů.
Kolísání infinitivního zakončení na -t/-ti pozorujeme u většiny zkoumaných
písní, a to i v rámci jednoho textu: „Ježíš ráčil zříditi“ vs. „Jak to činit rozkázal“
(Bečák: Bože, před Tvou velebností). Fakt rozkolísanosti infinitivní koncovky můžeme
doložit na množství dalších příkladů, např. u písně Shlédni, Bože v rámci jednoho verše
„Tebe milova-t a tebe ctí-ti“ (Bečák, KSJ, CVS, BC). V ÚK je to potom koncovka -ť:
„tebe milova-ť a tebe ctí-ti“. Nejednota v psaní této infinitivní koncovky je také v písni
Z nebe posel vychází. Uveďme např. verše z Drbohlava: „Shledáš se matkou bý-t“ vs.
„Tak mluvi-ti slyší“ nebo KSJ 1 „a Syna porodi-t“ vs. „hned máš Ho počí-ti“.
V našem případě je to většinou z velké části motivováno počtem slabik ve
verši. Viz např. Z nebe posel vychází: „rodičkou být – Syna porodit“ ( KSJ 1) „chce tě
matkou míti – hned máš Ho počít“ ( KSJ 1).
Zástupně uveďme ještě alespoň příklad z písně Již jsem dost pracoval, kde
o podobě infinitivního zakončení rozhoduje také rozměr verše. Např.:
KSJ 2: půjdu, půjdu spásu tvou dokonat / chci se pro tvé hříchy / na kříže smrt
vydat; Pomoz, pomoz, Šimone! kříž nésti, / ulehči Mu za nás / břemeno té cesty.
CVS: svědectví si / nepravé koupili, / Annáš a Kaifáš též, / zhubit mne toužili;
Pilát jej vyslýchá, / nevinným uznává, / Herodu králi jej / souditi předává.
Rozdíly v užití -t/-ť můžeme pozorovat na verších písně Jako dítky k Otci
svému:
ÚK, PD: Jezu na Tě v nebi zří-ť.
PD: v Svátosti Tě velebi-ť.
ÚK: na oltáři tebe mí-ť.
A KSJ: Jezu! na Tě v nebi zří-t (…) v Svátosti Tě velebi-t.
109 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 158.
88
Kolísání zakončení infinitivu na -t/-ť vyniká také při srovnání textu písně Co
již dávní proroci obsaženém v PD a textu v CVS, který se na PD výslovně odkazuje.
Srov. „neodpírá na se vzí-ť“ (PD) a „neodpírá na se vzí-t“ (CVS) nebo „chceme
povždy věrni bý-ť“ (PD) a „Chceme povždy věrni bý-t“ (CVS). Posledním z mnoha
příkladů nám může být také text písně Odpočiňte v pokoji. Úprava této písně v ÚK
opět potvrzuje, že v tomto zpěvníku dominuje infinitivní zakončení na -ť: „budou na
nás vzpomína-ť, / až my budem umíra-ť, / umíra-ť“, obdobně je tomu i v PD, zatímco
texty od CVS až do těch nejnovějších preferují infinitiv zakončený -t: „budou na nás
vzpomína-t, / až my budem umíra-t, / umíra-t.“
Kolísání 1. os. pl. na -m/-me
Počátkem 20. století tíhnou školské mluvnice i Pravidla hledící k českému
pravopisu a tvarosloví k dodržování zakončení na -me v 1. os. pl. Teprve pozdější
vydání Gebauerovy mluvnice připouštějí tvary s -m (nesem, pijem).110 v našem
případě jsou kolísání a volba této koncovky podmíněny rozměrem verše.
Rozkolísanost v zakončení sloves ve tvaru 1. os. pl. na -m/-me pozorujeme i v rámci
jedné textové úpravy.111 Např. v textu písně Jako dítky k Otci svému: „Půjde-m tedy
v každé strasti“ (Bečák, KSJ i PD) a vedle toho „K tobě vždy se chce-me znát“ (Bečák,
KSJ, PD).
Např. PD: Spasiteli, Jezu Kriste! / k Tobě vždy se chceme znáť, / pro Tvou víru
z lásky čisté / statky své i krev chcem dáť.
Také např. u Drbohlava v písni Co již dávní proroci se u slovesa v 1. os. pl.
objevuje koncovka -m „Prvé než se naděje-m“ a v jiné písni (Jako dítky k Otci svému)
u Drbohlava je: „Obrací-me s důvěrou“, což opět svědčí o kolísání zakončení sloves
1. os. pl. mezi -m a -me v tomto období. Podobně i zde má toto kolísání na svědomí
rozměr verše.
110 Viz HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 128. 111 Podobně i u dalších zkoumaných písní.
89
Koncové -ích namísto -ech v subst. flexi pl. m. a n
Gebauer v Příruční mluvnici jazyka českého připouští v určitých případech
v lok. m. pl. obě varianty, přičemž primární by podle něj mělo být -ech: „Koncovka -
ech (přejatá ze vzoru host) bývá po -d, -t, -n, -r, např. (…) v dar-ech (i dař-ích) atd.“112
v lok. pl. neuter považuje za správnou koncovku -ích; koncovka -ech náleží tam, kde
jí předcházejí -d, -t, -n.
S tímto jevem se setkáváme v písni Otče náš, milý Pane, a to na stejném místě
v Bečákovi, KSJ i CVS: „jenž jsi v dař-ích bohatý“ nebo v KSJ „abychom Tebe mile
mohli v slov-ích poznati“. Koncovka -ích ve zmíněném verši KSJ „abychom Tebe
mile mohli v slov-ích poznati“ je v CVS nahrazena koncovkou -ech: „abychom tebe
mile v slov-ech mohli poznati“. CVS tak upravuje starší -ích na novější -ech, dochází
zde k zesoučasnění jazyka, tvar „dařích“ však ponechává. V JK se pak pl. mění v sg.:
„abychom tebe mile mohli v slovu poznati.“
Zájmenná kompozita
Starší verze obsahují často zájmenná kompozita, která slouží k označení
důrazu. Brus jazyka českého jejich výskyt pouze konstatuje: „Tam, kde důraz třeba
označiti, poslouží i delší tvar kterýžto, jakýžto.“113 Objevují se např. v písni Bože, před
Tvou velebností ve verších „Kteréžto se promění“, „jížto nám jest otevřena“ (DR),
„Jenžto náš je prostředník“ (KSJ) nebo podobně v PD: „jenžto náš je prostředník.“
Avšak už v ÚK je tento verš obměněn do podoby „který jest náš prostředník!“ a BC
potom: „který jest náš Prostředník!“ Setkáme se s nimi však ve většině zkoumaných
písních, zvlášť u starších úprav. Např. v písni Již jsem dost pracoval: „Kteroužto
Pravidla hledící k českému tvarosloví připouštějí pouze tvar „bychom“.114
v Katolickém zpěvníku Drbohlavově však o něco dříve pozorujeme 1. os. pl.
kondicionálu ve tvaru „bychme“, např. v písni Jako dítky k Otci svému: „Bychme došli
cíle svého.“ Tento tvar v jiných zpěvnících nenacházíme, je tedy možné, že se
Drbohlav dopustil chyby při vytváření tvaru tohoto slova.
112 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 92. 113 Brus jazyka českého, s. 15. 114 GEBAUER, Jan. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví, s. 65.
90
Ak. pl. „člověky“ namísto „lidé“
Ze staré češtiny máme doložený výraz „člověkové“ v pl. nom., který se užíval
především pro číselně přesně určený soubor jednotlivců, tvar „člověky“ se používal
v duálu. Plurálová podoba substantiva „člověk“ ve tvaru „ľudie, ľudé“ se užívala ve
významu „lidé, lidské bytosti“ jako číselně nespecifikovaný souhrn lidských
jedinců.115 Gebauer později říká: „Podstatné jméno člověk má množ. č. lidé.“116
S tvarem ak. pl. m. „člověky“ se setkáváme u DR v písni Jako dítky k Otci
svému. Zde za jeho použitím stojí patrně vliv rýmu. Jde o verše: „Děj se Bohu Duchu
chvála, / Síliť On mdlé člověky; / Tobě, Trojice, buď stálá / Sláva teď i na věky“ (DR).
Ostatní úpravy tyto verše přetextovaly, takže se zde s výrazem „člověk“ nepracuje.
Srov. např. ÚK: „vděčná rovně budiž chvála / Duchu dárci milosti; / Bože velký, sláva
stála / zněj ti až do věčnosti.“
Rovněž v písni Shlédni, Bože se znovu objevuje užití výrazu „člověky“ v ak.
pl. m. namísto „lidé“. I zde hraje určitou roli vliv rýmu, tentokrát se jedná o Bečákovu
úpravu: „Pane! dej, by blažil v zemské říši / Mír nebeský člověky, / Tobě ale zde
i v nebes výši / Sláva budiž na věky.“ Tatáž situace se opakuje i v KSJ. Další úpravy
již tento verš obměňují tak, že se užití slova člověk v pl. vyhnou: „ó kéž blaží, Pane,
v zemské říši / mír tvůj všechno stvoření, / kéž tvá sláva zde jak v nebes výši /nikdy
nemá skončení!“ (ÚK, podobně BC); „Pane, dej by blažil v zemské říši / nebeský mír
naši hruď, / ale tobě zde i v nebes výši / sláva věčně pěna buď!“ (CVS); v JK není
vůbec. Jedná se tedy o záležitost starších zpěvníků.
Vokativ „Duše“ a „Duchu“
Gebauer považuje tvar vok. sg. m. „Duše“ za spisovný, v Příruční mluvnici
k vok. píše: „Před koncovkou -e mění se kmenové h, ch, k v ž, š, č a r v ř: bůh – bože,
duch – svatý duše, člověk – člověče.“117 I ve zkoumaných zpěvnících nacházíme toto
dnes již neužívané oslovení Ducha svatého „Duše“, např. v písni Otče náš, milý Pane.
Tvar „Duše“ je užit jak ve starších verzích (DR, KSJ), tak v novějších (CVS): „Ó milý
Duše svatý.“ Teprve BC upřednostňuje již novější tvar: „Boží Duchu přesvatý“,
obdobně je pak i v JK „Ó milý Duchu Svatý!“
115 Heslo „člověk“ na: Vokabulář webový [on-line]. 116 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 94. 117 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazya českého, s. 90.
91
Přivlastňovací zájmeno „jich“
Tvar přivlastňovacího zájmena „jich“ označuje Gebauer v Příruční mluvnici
sice za starší, avšak ne nesprávný.118 s touto variantou zájmena „jich“ se setkáváme
v PD v písni Odpočiňte v pokoji ve verši „odpusť jim jich nedostatky“. Ostatní úpravy
již mají novější podobu zájmena „jejich“, např. „promiň jejich nedoplatky“ (CVS;
obdobně i ÚK, BC a JK). S podobným užitím tohoto zájmena se však v ostatních
kancionálech setkáváme u jiných zkoumaných písní. Např. v CVS u písně Již jsem
dost pracoval: „Rány a urážky / žoldnéřů surových / sypou se celou noc, / potupně zní
jich smích.“ Nebo v ÚK (a BC) v písni Kristus, příklad pokory: „v důkaz lásky
nejvyšší / jim dal i tělo své / svatý lék ten utiší / jich srdce sklíčené.“ Zde použití tohoto
zájmena ovlivnil rozměr verše.
Vztažné zájmeno „jenž“ v nom. pl. m. živ.
Tvar „jenž“ byl ve starší češtině absolutní pro všechny rody. Brus jazyka
českého dokládá rozkolísanost tvaru zájmena „jenž“ v pl. m. živ. V 19. století, když
uvádí, že vztažné „jenž“ má v množném čísle u mužských životných „již“, avšak
i přesto: „Mnozí kladou méně správně tvar jenž pro všecky tři rody. Co do formy má
jenž obdobu v ukazovacím ten, již v ti.“ Příruční mluvnice později udává, že nom. pl.
m. živ. je „již“ (než. „jež“).119
Píseň Ó Maria, útočiště naše dokumentuje neustálenost zápisu tvaru tohoto
zájmena, a to ve verzi písně obsažené v KSJ. Zde má KSJ ve verši „andělé, jenž Boha
slaví v ráji“ tvar „jenž“, zatímco následující úpravy, které tento verš také uvádí, mají
tvar „již“: „andělé, již Boha slaví v ráji“ (PD, CVS).
Životná koncovka -ové v nom.pl. neživotných substantiv
Příruční mluvnice označuje využití koncovky -ové v nom. pl. u neživotných
substantiv za záležitost vyššího slohu: „Koncovku -ové mají jména životná, např.
chlapové, hadové atd. Ve slohu ušlechtilejším dává se táž koncovka také jménům
neživotným, např. skutkové.“120
S užitím životné koncovky v nom. pl. u neživotných substantiv se setkáváme
např. v písni Shlédni, Bože. V našem případě se to týká těchto veršů: „Tam, kdež koří
118„Ve stč. bylo jenom jich; tvar jejich vyvinul se až později“. Citováno dle: GEBAUER, Jan. Příruční
mluvnice jazyka českého, s. 136. 119 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 137. 120 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, s. 91.
92
se ti u podnože / Tvého trůnu sborové, / Tam zavzněte tobě, velky Bože! / naší úcty
zvukové“ (Bečák, podobně KSJ a CVS). Stejný rým má i ÚK „sborové – zvukové“.
BC již neživotné substantivum s životnou koncovkou nahrazuje následovně: „Tam,
kde trůnu tvého u podnože, / pějí světců sborové, / tam nechť znějí, převeliký Bože, /
naše písně ke cti tvé.“
Záměna tvaru zájmena on v dat. sg. „mu“ za tvarotvornou koncovku -mu
Při srovnání všech textů, které jsme měli k dispozici, vykrystalizoval v písni
Jako dítky k Otci svému dvojí zápis (a dvojí význam) verše: „nejvyššímu vzdejte česť“
(ÚK), „vzdejte, sbory nebešťanů, / Nejvyššímu dík a čest“ (BC) a „nejvyšší mu vzdejte
čest!“ (B), „nejvyšší Mu vzdejte čest“ (KSJ) a „nejvyšší Mu vzdejte česť!“ (PD). V ÚK
a BC tak dochází k záměně tvaru zájmena „mu“ za tvarotvornou koncovku -mu.
Zakončení -ejí v 3. os. pl. slovesa „truchlit“
Brus jazyka českého konstatuje veliký zmatek ve 3. os. pl., co se týče psaní -í
a -ejí. K rozlišení, zda psát -í nebo -ejí doporučuje řídit se rozkazovacím způsobem:
tam, kde se v imperativu sg. nachází -ej, je -ej také v 3. os. pl. indikativu. Tuto
neustálenost potvrzuje také B. Havránek: „Ze starší předgebauerovské kodifikace také
těžko proniká do úzu spisovného rozlišování koncovek -í a -ejí v 3. os. množ. typu trpí
– umějí – sázejí. Rozdíl mezi obecným „trpějí, trpěj“ (…) a spisovným „trpí“ činí
z koncovky -í znak spisovnosti.“121
V úpravě písně Již jsem dost pracoval zařazené v KSJ 2 zaznamenáváme
koncovku -ejí v 3. os. pl. u tvaru „nebesa truchl-ejí“. Projevuje se zde zmíněná
nedůslednost v rozlišování koncovek -í a -ejí v 3. os. pl. Podle poučky, kterou uvádí
Brus jazyka českého, bychom tvar „truchlejí“ označili za chybný, protože v imp. sg. je
„truchli“. Avšak Brus jazyka českého není v této otázce jednoznačný a uvádí celou
řadu výjimek.122 Podobný verš se v žádné jiné úpravě písně nevyskytuje, proto
nemůžeme poskytnout srovnání.
Přechodníky
Texty písní často pracují s přechodníky, v novějších verzích je jejich užívání
spíše střídmější. Např. v případě Již jsem dost pracoval BC 1 a JK, jejichž úpravy jsou
121 HAVRÁNEK, Bohuslav. Vývoj českého spisovného jazyka, s. 131. Viz CUŘÍN, František. Vývoj
spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 91. 122 Brus jazyka českého, s. 20-21.
93
si velmi blízké a v nichž dochází pouze k minimálním změnám, nahrazuje JK
Hojné zastoupení přechodníků je také např. ve verzi písně Kristus, příklad
pokory v KSJ: „synům dobývaje“, „s pláčem ovce hledaje“, „již se na smrt bera“ nebo
„na Tvou cestu uhodíc, Tě následovali; a ďábla se nebojíc.“ Přechodník písně Kristus,
příklad pokory ve verši „s pláčem ovce hledaje“ zachovává však také JK. Tato
odlišnost KSJ od ostatních zpěvníků je v případě této písně opět důsledkem převzetí
starší verze. Srov. text ze 16. století s uvedenými příklady z KSJ: „(…) a věčného
chleba / synuom dobývaje. / s pláčem ovce hledaje (…) již na smrť se bera (…) po tvé
cestě chodíce / tebe následovati, / zlého se ďábla nebojiec.“123
Mnoho přechodníků nacházíme i v Drbohlavových textech, např. v písni Co již
dávní proroci: „Kochaje se v radostech“ ; „Svrhnuv je Svým ramenem“ a také
přechodník budoucí ve verši: „Volej, přijda souditi.“ Následující kancionály
přechodníky užívají v daleko menší míře – a to jak starší ÚK, tak novější BC – nebo
výjimečně CVS „jsa tich a pracovit.“
Pomocné sloveso „jest“ v préteritu 3. os. sg.
S tímto archaickým spojením se setkáváme v KSJ v písni Kristus, příklad
pokory ve verši „ráčil jest podstoupiti“, kde je v préteritu 3. os. sg. zachováno
i pomocné sloveso „jest“. Takové užití pomocného slovesa pociťujeme ve 3. os. sg.
préterita jako příznakové, archaické. Podobně také dál např. ve verši „vzal jest na se“.
V ostatních úpravách se s tímto nesetkáváme. Souvisí to s tím, že do KSJ bylo přejaty
starší texty skladeb, jak uvádí H. Vlčková: „Do KSJ byly přejaty texty skladeb staršího
období (z 16. a počátku 17. století), které obsahují archaický způsob tvoření slovesné
formy minulého času.“124
Příklonka -s nahrazující 2. os. sg. slovesa „být“
V textech se objevuje také 2. os. sg. slovesa „být“ nahrazená příklonkou -s.
Tento postup je ve vybraných ukázkách důsledkem rozměru verše. Můžeme si jich
všimnout např. v písni Z nebe posel vychází ve verších: „Plesej, panno! v té době, /
123 ERBEN, Karel Jaromír. Výbor z literatury české, s. 1140-1141. 124 VLČKOVÁ, Hana. Jazyková a textová výstavba písní kancionálů 19. a 20. století, s. 35.
94
v které-s tak pravila, / Moc Nejvyššího v Tobě / Divy učinila: / Počalas v svém těle /
Světa spasitele“ (DR); „Dí: Panno, ty-s milostí / přehojně dařená, / a okrasou vší
ctnosti / nad jiné vznešená“ ( KSJ 2) nebo „Panno svatá, zdráva buď! / Duch tvůj kvete
ctností, / plná milosti tvá hruď / stkví se nevinností, / ze všech’s vyvolená, / požehnaná
žena!“ (CVS). Ale také v např. v nové úpravě písně Ó Kriste, tichý postní den v JK:
„těm, kterés přijal za syny.“
3. os. sg. préz. „béře“ namísto „bere“
Ke tvaru 3. os. sg. indikativu „béře“ poznamenává Brus jazyka českého, že se
jedná o starší tvar, který je vhodno upřednostnit ve vážném slohu: „(…) staří časovali:
beru, béřeš, béře atd., kterémužto časování ve slohu vážném přednosť dáti sluší před
novějším bereš, bere atd.“ Oba tvary však považuje za spisovné.125 v písni Již jsem
dost pracoval zaznamenáváme, že zejména starší texty upřednostňují archaičtější tvar
slovesa ve 3. os. sg. „béře“: „Král slávy nebeské již na kříž se béře“ (B, KSJ 1). Verze
uvedené v B a KSJ 1 tak užitím tvaru 3. os. sg. „béře“ vyznačují svou příslušnost
k vyššímu slohu.
Lok. sg. „chrámě – chrámu“
Dle Příruční mluvnice jazyka českého jsou obě varianty regulérní, avšak
užívaní obou koncovek není obvyklé, je to zde uvedeno spíš jako výjimka: „Zřídka
užívá se při témže jméně koncovky -ě i -u, např. v chrámě a v chrámu.“126
Jednotlivá znění písně Ó Maria, útočiště naše uchovávají tyto dvě varianty
pádové koncovky u slova „chrám“ v lok. sg:
KSJ, ÚK, PD, CVS: Když jsi v chrámu svoje nemluvňátko.
BC, JK: Když jsi v chrámě svoje Nemluvňátko/nemluvňátko.
5.2.4 Skladba
Genitiv po záporných slovesech
Gebauer v Příruční mluvnici konstatuje, že záporový genitiv bývá sice často
nahrazován akuzativem, ale ve spisovném jazyce se stále zachovává ve velké míře.127
125 Brus jazyka českého, s. 19. 126 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 91. 127 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 329.
95
V ÚK pozorujeme časté užívání genitivu po záporných slovesech, odtud to
poté přejímá také BC. Např. v písni Bože, před Tvou velebností se genitiv objevuje ve
verši „nezavrhuj těchto darů“, a to jak v ÚK, tak naprosto totožně i v novějším
zpěvníku BC. Naopak ostatní starší úpravy mají pozitivní formulaci s ak. vazbou
„přijmi dary věnované“ (KSJ i PD). ÚK (a podle něj BC) tímto způsobem text
archaizují, což vede k tomu, že starší KSJ a následující zpěvníky mimo tyto zmíněné,
mají paradoxně jakoby novější znění.
Stejnou vazbu nacházíme v textech ÚK a BC i u jiných písní, např. v pasáži
z písně Ó Kriste, v tichý postní den: „nedá víc útěchy / na těžké povzdechy“ (ÚK),
„nedá již útěchy, / na těžké povzdechy“ (BC). Její přítomnost v BC dokládá, že užívání
předmětu v genitivu po záporných slovesech, přežívalo dlouho.
Objevuje se však i v jiných zpěvnících, např. U Drbohlava v písni Kristus,
příklad pokory ve verších: „Neměl, kam by položil / své hlavy světa Pán.“ Nebo
u Bečáka v písni Již jsem dost pracoval: „Tu žádné naděje míti víc nebudu.“
Předložka u namísto předložky v/ve
Gebauer užívání této předložky v Příruční mluvnici jazyka českého vysvětluje
tak, že v/ve se před retnicemi měnilo v u.128 A na jiném místě píše: „Podobně říkalo se
u za v, ve před týmiž souhláskami (pozn. retnými nebo retozubnými), např. (…) u-
město = nč. v-město, u-vieřě = nč. ve víře. (…) Také toto pravidlo časem velice
kleslo.“129
Od Bečáka až po BC přetrvává v písni Shlédni, Bože psaní předložky u ve verši
„Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl“, tam kde bychom nyní použili předložky v/ve.
Stejnou situaci zaznamenáváme také v písni Jako dítky k otci svému ve verších:
„Jenžto u večerní době“, tentokrát však pouze u starších zpěvníků z 2. pol. 19. stol. B,
KSJ a PD; ÚK a po něm BC mají verše upravené na „večer před svou hořkou mukou“.
Navzdory tomu, že na poč. 20. století užívání této předložky podle Gebauera
ustupovalo, v písni Shlédni, Bože se u v takovéto pozici zachovalo až do vydání BC,
což je dáno tím, že takto byla tato předložka užívána v literatuře, např. U ruchovců,
lumírovců aj. Text obou písní vznikl v 2. polovině 19. stol, to koresponduje s obdobím,
kdy do české literatury nastupovala ruchovsko-lumírovská generace.
128 Tamtéž, s. 370. 129 Tamtéž, s. 24.
96
Vynechávání přísudku
Poměrně často se v textech setkáváme s vypouštěním přísudkového slovesa.
Např. v písni Bože, před Tvou velebností v KSJ se v dalších verších neopakuje
sponové „jsi“: „manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední
chvíli: / Tobě čest a věčný dík.“ v KSJ pak také např. v písni Shlédni, Bože: „pro Tvé
jméno trpět a umříti: / to nám touhou jedinou.“ u Drbohlava v písni Již jsem dost
pracoval je vynecháno předpokládané „ať padne“: „Jeho krev na nás i na syny.“
V písni Ó Kriste, v tichý postní den si všímáme vypouštění pomocného slovesa
z opisného pasiva, tentokrát v ÚK i BC: „Již na kříži tvé tělo pní, / po hřebu v ruce,
v noze ční; / otevřen bok, / přehojný tok / vody jde z rány té.“ Přísudkové sloveso je
vynecháno také ve verši „Adamův hřích / toť zdroj muk tvých“ (ÚK, BC) kvůli počtu
slabik.
Postavení relativa „jenž“ na začátku souvětí
„Jenž“ na začátku věty odpovídá zvykům češtiny doby barokní, která ovlivněna
latinou používala vztažná zájmena na začátku souvětí. Postavení relativa „jenž“ na
začátku souvětí v pasáži písně Ó Kriste, v tichý postní den v KSJ tak dokládá inspiraci
sestavovatelů tohoto kancionálu staršími texty.
Svatoroční muzika: Což tobě Bůh tvůj učinil, / co protí tobě provínil, / jenž pro
tebe / sstoupil z nebe, / hořkou smrt podstoupil, / aby tě vykoupil, / umřel, abys
život měla?
KSJ: Což tobě tvůj Bůh učinil, / co proti tobě zavinil? / Jenž pro tebe sstoupil
s nebe, / hořkou smrt podstoupil, / aby tě vykoupil, - / i umřel, by tebe spasil.
Další odchylky v syntaxi
Verze písně Shlédni, Bože uvedená v ÚK se rozchází s ostatními, když ve verši
„dej nám k ctnosti milosť, rady, posily“ vytváří spojení dej nám + několikanásobný
předmět v ak. (milosť) a zároveň v gen. (rady, posily). Vzhledem k tomu, že ostatní
úpravy (Bečák, KSJ, CVS i BC) mají „milost rady, posily“ a vytvářejí tak přívlastek
neshodný rozvíjející substantivum milost, domníváme se, že čárka před slovem rady,
je v případě ÚK vložená chybně. Jednalo by se již o dalších chybu v tisku ÚK,
podobně jako v případě neúplné spřežky „nech“.
Ve verších písně Na své tváře padáme: „leskem svým buď vůdce nám / k nebes
zlaté báni“ (ÚK) či „leskem svým buď vůdce nám, / po života pláni“ (PD, CVS)
97
nalézáme v těchto úpravách (PD, ÚK, CVS) vazbu slovesa být v imperativu 2. os.
sg. „buď“ + substantivum v nom. sg., a to tam, kde bychom čekali instrumentál. Tak
jak je tomu později v BC: „leskem svým buď vůdcem nám / k nebes zlaté báni.“ Užití
nominativu v předchozích případech je nejspíš dáno neustálenou kodifikací. Brus se
k tomu vyjadřuje následovně: „Instrumental. Často v nynějším jazyce zapomíná se na
pád tento a klade se u slovesa býti a u jiných ve přísudku místo něho dle němčiny
a latiny nominativ neb akkusativ. (…) Ačkoliv nelze stanoviti s úplnou určitostí, kdy
položiti nom. a kdy instrum. (…)“130
V písni Co již dávní proroci volí Drbohlav v úvodním verši vazbu tvaru
slovesa „zvěstovali“ s podst. jménem v lok., tam kde JK upřednostňuje akuzativ: „co
– zvěstovali“:
DR: o čem dávno proroci / Lidu zvěstovali, / Čeho srdcem toužebným /
Veškerenstvu přáli.
JK: Co již dávní proroci / lidem zvěstovali, / Duchem svatým pohnuti / viděti
si přáli.
V ostatních úpravách je verš jiný, tudíž se tam tento jev nevyskytuje.
ÚK: o čem dávných proroků / pěla zbožná ústa, / to již skutkem stalo se: /
Plesej, země pustá!
Pozornost upoutává také bezpředložkové spojení v písni Z nebe posel vychází
„to věř, to doufat smíš“ ve starších verzích jak u Drbohlava, tak v KSJ 2.
V Gebauerově Příruční mluvnici je již upřednostňován předmět v pádě předložkovém
„věřiti v někoho, doufati v někoho“131 a dále: „Akusativ vyslovuje, ve který předmět
(…) děj se nese (…) věřiti v Boha, doufati v přítele.“132
V písni Ó Kriste, v tichý postní den nacházíme knižní vazbu učit +
substantivum v dat.: „který jen lásce učil svět“ (ÚK, BC). Příruční mluvnice toto
spojení zmiňuje. Dativ se podle ní užívá „při slovesích, znamenajících vyknutí, učení
a rozumění. Např.: (…) Dobrotě a kázni nauč mě. (…) Učiti něco, rozuměti něco
(akk.) jsou odchylky, vzniklé vlivem jazyků cizích; jazyk spisovný se jich
nedopouští.“133
130 Brus jazyka českého, s. 125. 131 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 230. 132 Tamtéž, s. 370. 133 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 340.
98
5.2.5 Lexikum
Hromadění synonym
Jako poměrně časté se ve zkoumaných zpěvnících ukazuje hromadění synonym
nebo slov významově blízkých. Především ve starších textech jich pozorujeme mnoho.
Zástupně můžeme uvést např. verše z Bečákovy úpravy písně Shlédni, Bože: „Plný
slávy, veleby“ nebo „hříchů všech a viny prost.“ Dále např. v písni Již jsem dost
pracoval: „Polituj a požel mé smrti nevinné“ (B) atd. Hromadění synonym můžeme
zaznamenat též v písni Kristus, příklad pokory v KSJ: „kdo tě ranil / tak pohanil“ ;
„bez milosti / bez lítosti,“ což KSJ převzal z Michnova původního textu. Také např.
v Bože, před Tvou velebností v Bečákově úpravě: „K tvému trůnu též skládám / Své
štěstí, zboží, jmění, / Život i smrt zanecháme“ nebo „Odvrať od nás mor, hlad, vojnu.
/ Oheň, škodnou povodeň.“ Srov. např. ÚK: „přijmi naše díly, statky, / všecko, čím kdo
z nás je živ.“ u písně Jako dítky k Otci svému substantiva hromadí ÚK a po něm i BC,
např. ve verších: „Jakoukoliv utištěni / bídou nebo potřebou, / pro pomoc a ulehčení“
nebo „vyhojiti z ran a bolů / chce mě jeho dobrota“ (ÚK i BC). V písni Kristus,
příklad pokory se ve všech zněních opakuje v různých obměnách verš: „zimu, horko,
žízeň, hlad.“
Archaismy
Ve většině zkoumaných písní nalézáme příklady archaismů. Ve starších
zněních se jich vyskytuje pochopitelně více, nicméně řadu z nich převzal i současný
JK. Např. v písni Bože, před Tvou velebností obsahují všechny verze metaforu srdce
jako půdy, díky tomu se i do JK přenáší archaismus símě. Z pův. sêmę > sémě, poté
úžením vzniká „símě“. Tento výraz má ÚK, BC a JK. Vedle toho B, KSJ a PD mají
novotvar „semeno“.134
KSJ: svému semenu dej, Kriste!
ÚK: ať tvé símě svaté, čisté.
JK: ať tvé símě svaté, čisté.
I CVS si podržuje některé archaické výrazy navzdory tomu, že je třeba starší
verze už odstranily, např. výraz „děvka“ ve verši písně Z nebe posel vychází „Já jsem
ta nejnižší / děvka Pána mého!“ (B) ostatní úpravy nahrazují, výjimkou je právě CVS,
134 GEBAUER, Jan. Příruční mluvnice jazyka českého, s. 10, 73, 123.
99
který tohoto výrazu užívá také, zde toto archaické označení dívky s dnes odlišnými
konotacemi považujeme za projev snahy o vyšší sloh. CVS uchovává ještě více
zastaralých jevů, jako je např. zájmeno „an“ nebo příklonné částice, např. v imperativu
slovesa prosit > prosiž za nás, Máti“, obojí v písni Z nebe posel vychází.
Stejně jako v textech jiných písní, tak i např. v Na své tváře padáme zachovává
Bečákův zpěvník archaický tvar přací částice „kýž“, např.: „Ó kýž ctěn a milován“,
v ostatních kancionálech je již kéž, např.: „ó kéž k tobě zaletí“ (ÚK).
Obecně však lze říci, že upravovatelé novějších kancionálů, tzn. od CVS po JK
sice přejímají některé archaické výrazy, nicméně na mnoha místech jazyk modernizují.
Např. v písni Jako dítky k Otci svému BC navzdory tomu, že přejímá texty většiny
písní z ÚK, některé zastaralé obraty upravuje, zde např. změnila archaický tvar slovesa
ve 3. os. sg. „jesti“ na „je“:
ÚK: Cherubínům jesti dáno, / Jezu, na tě v nebi zříť.
BC: Cherubům je v nebi dáno, / Jezu, na tě věčně zřít.
Nahrazování či odstraňování výrazů s odlišnými konotacemi
Výrazy s dnes odlišnými konotacemi obsahuje většina zkoumaných písní
především starších kancionálů. Po výrazném přetextování či vytvoření úplně nového
textu byly v JK odstraněny. Např. v písni Na své tváře padáme: „nech, ať v srdci
hodnější“ (PD, CVS) nebo „ vylej svoje na děti / k všemu podnikání“ (PD, CVS). Také
výrazu „trapný“ ve verši písně Ó Kriste, v tichý postní den v ÚK „sladký tvůj hlas / ve
trapný čas / nedá víc útěchy“ rozumíme nyní jinak. Namísto „působící trápení“ jej
čteme jako „nepříjemně rozpačitý, zahanbující“. Ještě však v úpravě BC se s ním ve
stejných verších této písně setkáváme.
Dále např. v písni Shlédni, Bože nacházíme zastaralý výraz „sklady“ ve verších
„církvi svěřil pravdy věčné sklady“ (B, KSJ a také CVS), s nímž bychom dnes již
primárně spojili jiný význam než poněkud abstraktní „skládání, složení v celek“. ÚK
jej nahrazuje srozumitelnějším „církvi svěřil slova pravdy věčné“, což přešlo i do BC,
v JK tyto verše nejsou. Také např. z výrazu „nedoplatky“ ve verši „promiň jejich
nedoplatky“ u starších verzí písně (ÚK, CVS, BC) Odpočiňte v pokoji dnes mizí
souvislost s odpustky a odkaz na to, že duše v očistci „doplácí“ na své hříchy. V JK
byl tento výraz nahrazen: „odpusť jejich nedostatky.“ Podobných příkladů bychom
našli celou řadu.
100
Naopak někdy se s podivem do tzv. jednotného kancionálu dostávají takové
víceznačné výrazy ze starších verzí, jejichž užitím se význam textu novodobému
člověku vzdaluje, tj. např. výraz „vystříhati“ v písni Otče náš, milý Pane ve verši:
„proroctví falešného / pilně se vystříhati“ (JK a stejně tak i ve starších verzích KSJ
a CVS).
Odstraňování opakujících se slov
Při srovnání starších kancionálů (především B, ale i jiných) s pozdějšími
vyniká postupné obohacování slovní zásoby textů skrze nahrazování podobných či
opakujících se slov. Např. v písni Z nebe posel vychází máme u B v rámci jedné sloky
např.. „S nebe posel vychází (…) od Boha poslaný (…) ten šťastný posel.“ Drbohlav
již verše obměňuje: „(…) od Boha poslaný, / Rajský to archanděl / Nazvaný Gabriel.“
A i v následující kancionálech jsou tyto verše výrazově bohatší. Také např. v písni
Jako dítky k Otci svému je Bečákova úprava ve verzi ÚK obohacována po stránce
slovní zásoby výrazy s plnějším lexikálním významem. Srov. např.: „buď ti až do
věčnosti“ (B) a „zněj ti až do věčnosti“ (ÚK). Uveďme ještě např. sloku z Bečákovy
verze písně Již jsem dost pracoval, v níž každý verš pracuje se slovním základem
„budu“: „Tu žádné naděje míti víc nebudu, / v těžkostech velikých postavený budu, /
Mé vzdychání platno nic nebude. / Smutná jest duše má, až i k smrti bude.“ Rovněž
v KSJ 1 nacházíme v této písni opakování slov v rámci několika veršů: „‚Hle! člověk
nevinný; / bych smrti výrok dal, / neznám na Něm viny.‘ / Však lid volá: ‚Nemůž být
nevinný.‘“ Nebo dále v písni: „již nemohu mdlobou kříž unésti, / ach, Šimone, pomoz
/ na horu jej nésti“ (KSJ), zde má i B podobně: „Již nemohu mdlobou kříž unésti / Ach
Šimone! pomoz na horu donésti.“ Z KSJ pak můžeme zmínit ještě např. verše z písně
Shlédni, Bože: „a že ke mně štědrý jsi, / miluji Tě s upřímností: / že sám v sobě dobrý
jsi.“ v následujících kancionálech tyto verše již nenalézáme.
Deminutiva
Zdrobněliny jsou typické pro písně doby adventní, příp. vánoční a písně
mariánské. Avšak i některé texty mešních písní pracují s deminutivy, např. přímo
v názvu písně Jako dítky k Otci svému nebo v písni Bože, před Tvou velebností ve
verši: „nám, jež za své dítky máš“ (KSJ, jinde obdobně). Anebo i DR v úpravě postní
písně Již jsem dost pracoval uvádí výraz „hodinka“ ve verši „Přichází poslední
hodinka v života“, který přispívá k patetičnosti textu.
101
Jinde se s nimi setkáváme např. v písni Co již dávní proroci: „vyšlo jasné
slunéčko“ (DR a podobně dále) nebo „na svém kmeni poupátko“ (CVS). Tyto
deminutivní výrazy v duchu střízlivosti JK ustupují, a proto je zde v úpravě této písně
již nenacházíme. Podobně také přejímá JK verše písně Ó Maria, útočiště naše ze PD
a CVS, které mají: „V chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno“ namísto veršů jiných
úprav, které obsahují zdrobnělé „Synka“ nebo „Synáčkem“:
KSJ: v chrám jsi vedla Synka, zbožná Panno!
ÚK, BC: Se Synáčkem někdy, Matko něžná / do chrámu tvé nohy kráčely.
102
6 Úpravy poetiky
„Také poetika duchovních písní, tedy užité básnické prostředky, se
přizpůsobuje estetickému cítění a vkusu současného člověka. V českém prostředí ještě
ve 20. století převládala v textech poetika romantická, založená na citovosti a dojemné
obraznosti, charakteristická mj. zdrobnělinami.“135 Tomu odpovídá i práce
s básnickým jazykem. Starší zpěvníky mají tendenci podržovat si prvky barvité
barokní poetiky (zřetelné je to především v KSJ) či zastaralou rétoriku (např. Bečák),
když přejímají písně vzniklé v tomto období. Poetiku písní v kancionálech od B po
ÚK kromě romantismu, v němž doznívá baroko (smysl pro kontrast), ovlivnily také
postupy typické pro generaci ruchovců a lumírovců. Odrazila se zde jejich záliba ve
velkých a vznešených slovech, patos a slavnostnost. Rovněž jejich rétoričnost
projevující se v těchto zpěvnících četnými apostrofami a řečnickými otázkami
odpovídá duchu generace ruchovců a lumírovců. V lumírovské tradici pokračovala
Katolická moderna. O tom, že inspirace jejich poetikou přetrvávala i dále
u upravovatelů BC (např. K. D. Lutinov) svědčí např. některé již dokumentované
jazykové jevy.136 Také v CVS je patrná snaha po vyšším, vznešenějším, slohu, která
se také projevuje sentimentalitou ve výrazu, čímž je zároveň mírněn patetický ráz
starších textů. Srov. v písni Již jsem dost pracoval: KSJ 2: „Považ teď, člověče! / co
jsem trpěl z lásky, / abych mohl zrušit / hříchu tvého svazky; / považ, považ, že jsem
s nebe sstoupil, / a svou krev vycedil, / abych tě vykoupil.“ a CVS: „Naděje jediná, /
Pane můj laskavý, / dej, ať se srdce mé / lítostí roztaví! / Pro rány tvé, / bolestné
skonání, / kéž mám díl v nebesích, / v andělů plesání.“ Hlavní přelom nastává v poetice
tzv. jednotného kancionálu vydaného po 2. vatikánském koncilu, který se odklání od
poetiky dřívějších zpěvníků založené na citovosti, tlumí ji a upřednostňuje namísto ní
neutrálnější výraz. Poetika přelomu 19./20. století je totiž těžko přijatelná věřícími po
koncilu.
135 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych. Nepublikovaný konferenční
příspěvek. 136 Užití předložky u, kterou již na poč. 20. století Gebauer označuje za mizející. Uváděli jsme příklad
ve verši: „Když Pán Ježíš u věk mužný dospěl“ (Shlédni, Bože).
103
6.1 Proměny poetiky v jednotlivých písních
Bože, před Tvou velebností
Celý text má charakter rozsáhlé apostrofy, v níž lyrický subjekt oslovuje
(a oslavuje) Boha. V KSJ, BC i dalších starších úpravách na několika místech píseň
graduje, např. skrze epizeuxis ve verši „Svatý, svatý, věčně svatý“ nebo ve verši
„Věřím v tebe, doufám v tebe, jenom tebe v lásce mám“ (BC, obdobně jinde). Topos
spočívá v líčení poníženosti: „skláníme v prach kolena; bázně však nás mile sprosti“
(ÚK) nebo „S těmi dary buď za věno Tobě naše myšlení, vůli Tvé buď podrobeno naše
všecko činění“ (KSJ), líčení pokání: „Oběť, Pane, k viny zmaru, podává ti hříšný lid,
nezavrhuj těchto darů, jimiž chce tě usmířit“ (BC).
V Bečákově úpravě je básnický jazyk spíše chudší, najdeme zde však metafory
např.: „zapal v srdci svou milostí oheň lásky“ či metaforu pro očistec: „i bratry zemřelé
v lázni očišťující“, přirovnání: „tělo mé má věno býti“, epiteta ornans jako
augmentativum „předrahé krve cena“ nebo v biblické metafoře „chléb anjelský“. Tuto
metaforu „chléb andělský“ přejímá i s využitím inverze také KSJ, obměňuje ji DR
skrze jiné epiteton „chléb nebeský“.
V Bečákově úpravě není přítomno jazykové tabu v souvislosti s záležitostmi
okolo smrti, přímočaře píše „čeká na mě v hrobě“, což je v dalších kancionálech
zjemněno a vyjádřeno eufemisticky, např. ÚK: „šťastně nám dej odejíti / ze života
tohoto“ ; PD: „dej nám jednou šťastně vjíti / do věčného života“ nebo BC: „teď i až
nám bude jíti / ze života tohoto.“ Ostatní kancionály tuto myšlenku formulují již
odlišněji.
Ve sloce před evangeliem zaznamenáváme metaforu Božího slova jakožto
světla, které svítí na cestu do nebe. Zatímco ještě v Bečákově verzi tato metafora
chybí, takže píše věcně:
B: Boží slovo ukazuje / Přímou cestu do nebe, / Kdož je slyší a splňuje, / K jisté
slávě ho vede.
U DR se setkáváme s metaforou „světlo víry:
DR: Světlo víry ukazuje / K věčné vlasti cestu nám; / Kdo ho věrně následuje,
/ Chváta k rajským lahodám.
V ÚK je metafora dále výrazově obohacena:
104
ÚK: Slovo Boží ukazuje / pravou cestu v nebes chrám, / za tím světlem člověk
pluje / jistě k jasným výšinám.
PD přirovnává Boží slovo ke světlu implicitně ve výrazu „osvěcuje“:
PD: Slovo Páně osvěcuje / k nebes vlasti cestu nám: / kdo je plní, následuje /
Krista v jeho věčný chrám.
Úprava obsažená v BC je nejbližší veršům ÚK, ale neutralizuje je skrze užití
logičtějšího „vystupuje“ namísto poetického „pluje“:
BC: Slovo Boží ukazuje / pravou cestu v nebes chrám, / v jeho světle vystupuje
/ člověk k jasným výšinám.
Z JK pak metafora světla vymizela zcela, tyto verše upravil JK do neutrálnější
podoby:
JK: Boží slovo ukazuje / k věčné vlasti cestu nám; / kdo je věrně naplňuje /
vejde jistě v nebes chrám.
Bečákův text a podobně také DR a KSJ obsahují dvě sloky po pozdvihování,
přičemž jak DR, tak KSJ mají tuto 2. sloku v podobném duchu. U obou se setkáváme
s augmentativem v rámci apostrofy: „převelebná svátosti.“ Obdobná augmentativní
vyjádření dnes již ustupují. Obě úpravy vytvářejí v téže sloce rozsáhlé přirovnání:
„manna jsi, jenž duši sílí, / proti smrti spasný lík, / útěcha v poslední chvíli: / Tobě čest
a věčný dík!“ (KSJ, podobně DR).
Všechny úpravy mimo B a JK zachovávají ve sloce ke přijímání v různých
obměnách personifikaci nebe a přirovnání srdce k chrámu:
DR: Ó zajisté samo nebe / Vchází v mého srdce chrám.
KSJ: rajské blaho, samo nebe / vchází v mého srdce chrám.
ÚK: Jezu, celé nebe stkvělé / splývá v mojí duše chrám.
BC: Jezu, celé nebe skvělé / sestupuje v duše chrám.
Verše v JK jsou sice podrženy v obdobném duchu, ale personifikace z nich
vymizela, místo toho bychom mohli hovořit o synekdoše: „Celé nebe v duši mám“
(JK).
Ve většině zkoumaných zpěvnících nalézáme ve sloce po pozdvihování různé
varianty přirovnání, které zdůrazňuje povahu mše sv. jako oslavy. Můžeme pozorovat,
105
jakým způsobem je obměňována intenzita tohoto přirovnání. Zatímco DR a KSJ mají:
„Jako na nebeské síni / Boha zde oslavujte“, ÚK přirovnání rozšiřuje, když oslavu
Boha přirovnává ke „slavnému plesu“: „jako v ráje stkvělé síni / počíná se slavný
ples“. PD přirovnání opět mírní: „jako v nebes jasné síni / s námi zde se radujte“ a BC
jej odstraňuje zcela a na jeho místě má tyto verše: „nevystihlé divy činí / Boží láska
nám i vám.“
ÚK a dále pak PD a BC mají od ostatních odlišnou sloku na závěr. Při srovnání
s jinými úpravami vyplyne na povrch její metaforičnost. Milost, která je věřícímu dána
skrze přijetí Ježíše v eucharistii, je přirovnávána k „hojné rose“, o tomto věřícím pak
hovoří text skrze metonymické vyjádření „duše hříchem zvadlá“. Srov. např. KSJ
a ÚK:
KSJ (v podobném duchu i B a DR): Bože! požehnej nás všecky, / ať vždy
v ctnosti trváme, / k spáse svojí chléb andělský / důstojně přijímáme; / dej nám
žíti k Tvoji chvále, / jak nám velíš, Otče náš! / uděl v boji síly stálé, / veď nás
tam, kde přebýváš.
ÚK: Hojná rosa s nebe spadla / předůstojnou obětí, / jíž se duše hříchem zvadlá
/ znova Bohu zasvětí; / pro tu oběť chceme býti / tvými věčná Dobroto, / šťastně
nám dej odejíti / ze života tohoto.
Nový kancionál (JK) se zde vrací ke starším, neutrálnějším, úpravám, srov.
KSJ výše a:
JK: Žehnej, Bože, lidu všemu, / v lásce tvé ať živi jsme, / věrni Kristu, Synu
tvému, / zákon svatý plníme. / dej nám žíti ke tvé chvále, / jak nám velíš, Otče
náš, / uděl v boji síly stálé, / veď nás tam, kde přebýváš.
Jako dítky k Otci svému
Píseň začíná ve všech verzích přirovnáním lyrického subjektu – věřícího lidu
– k dítkám Božím, užití deminutiva „dítky“ signalizuje blízký vztah k Bohu – Otci.
Výchozí Drbohlavův text se vyznačuje poetizací, např. v oslovení „Věčný
Bože v nebes stanu“. Srov. např. úpravu Bečákovu: „Svatý Bůh náš v jasném stanu“
nebo dále BC „Velký Bůh náš v zářném stanu“. I zde vyniká Drbohlavova poetika
citovostí a dekorativností: „Kůry zbožných nebešťanů / Hlasně vzdávají Ti čest. / Tobě
zřídlo vší svatosti, / Veškerý svět chválu pěj, / Sladká vůně lidské ctnosti / v sídle
Tvém vždy zavívej.“ Srov. s částí téže sloky k Sanctus v KSJ (podobně i B, ÚK, PD,
106
BC): „Vzdejte sbory nebešťanů, / nejvyšší Mu vzdejte čest! / Slávy Jeho plna země, /
plny světy na hoře, / skláněj se Mu všaké plémě / u nejhlubší pokoře.“
Bečákovo znění stejně jako KSJ rozvíjí verše „V srdci nám Tvé církve hlas, /
Jižto vzdělanou na skále / Věrně chráníš v každý čas“ (DR) tak, že vytváří přirovnání
církve k hradu, aby akcentovaly její stabilitu: „církev Tvá je hrad na skále, / jejž Ty
chráníš v každý čas“ (KSJ). Ostatní úpravy toto přirovnání nepřejímají, srov. např. PD
„v srdci nám Tvé církve hlas; / onať stojí na Tvé skále, / Ty ji chráníš v každý čas“.
Pozastavíme se u těchto veršů také v ÚK, abychom mohli zaznamenat odlišný aspekt
poetiky úpravy v ÚK, potažmo BC. Tyto totiž nahrazují slovní spojení „v srdci“ takto:
„v paměti Tvé církve hlas; / která na tvé pravdy skále / stojí pevně v každý čas.“
Úprava ÚK mírní citovost a sentimentalitu zvláště Drbohlavova textu, obměňuje verše
tak, aby působily více na rozum věřících. Srov. např. další verš k evangeliu, kde je
v DR (a podobně i B, KSJ, PD) přirovnáváno Boží slovo ke světlu: „Jasně svítí slovo
Jeho / na vezdejší pouti nám“, a ÚK (a BC), kde je toto přirovnání odstraněno: „Pravda
jeho jasně svítí, / odhalujíc blud a klam“ (ÚK, BC). JK vychází ze starší verze, přičemž
slova o „bludu a klamu“ vypouští a vyjadřuje se metaforičtěji: „Jeho slova jasně svítí,
/ svět však tmou je zakrytý.“ Tyto rozdíly v poetice jsou důsledkem obsahových úprav.
Básnický jazyk ÚK je štědřejší, co se týče např. epitet, srov. např.:
ÚK: jeho Synu dík buď vřelý, / že dal za nás drahou krev.
B: Čest buď Synu stejné moci, / Jenžto za nás dal svou krev.
DR: Čest buď spasení původci, / Jenž za nás vylil svou krev.
PD: česť buď Synu stejné moci, / jenžto za nás dal svou krev.
JK: čest buď Synu stejné moci, / který za nás dal svou krev.
Podobně také v závěrečné sloce využívá úprava ÚK (i BC) epiteton: „Oběť,
Otče, drahocenná.“ Srov. zástupně PD: „Oběť Tvá je dokonána.“
Text JK se odkazuje na Drbohlavovo znění, ale přetextovává jej a doplňuje
o nové obrazy. Zachovává niternou náladu písně a blízký vztah mezi člověkem
a Bohem posiluje např. skrze intimně zabarvené oslovení Boha: „K tobě půjdem,
Lásko věčná.“ Poetika nového textu je sice něco bližší starším úpravám (viz příklad
výše), avšak vypůjčuje si i z úpravy, kterou vytváří ÚK a přejímá BC. Srov. např.:
DR: Bychme došli cíle svého / Tam, kdes odplatou Ty sám.
BC: v jejím světle dej nám jíti / k nadehvězdným výšinám.
107
JK: Za tím světlem chceme jíti / tam, kde odměnou jsi sám.
Shlédni, Bože
Jako v řadě jiných kancionálových písních začíná text ve všech zkoumaných
kancionálech oslovením Boha, prosbou o jeho pozornost, zde v tomto duchu:
„Shlédni, Bože! z nebes vysokosti.“ Co se týče poetiky, jsou si starší verze velice
blízké, text působí dojmem modlitby a poetika je prostší, což se netýká nejnovější
úpravy obsažené v JK.
Příbuznost starších úprav (tzn. od KSJ po BC) ilustrujme následujícími
básnickými figurami, které procházejí všemi verzemi těchto kancionálů. Inverzní
obrat: „smrti Páně k paměti“, vyskytující se v první sloce, putoval i do všech úprav
písně včetně JK. Také synekdocha „zvěstovali anjelů tvých hlasy“ (B), resp.
„zvěstovaly andělů tvých hlasy“ (KSJ, CVS) putuje do všech zpěvníků až do BC,
ačkoliv v ÚK a BC je přívlastek „andělů“ nahrazen perifrází „nebešťanů“. Kancionály
starší než JK se také shodují v užití metafory vyjadřující vykoupení: „Ty, jenž otevřel
jsi nebes brány,“ a metonymie v závěrečné sloce vypovídající o odhodlání zříci se
hříchů a směřovat ke svatosti: „Chceme kráčet cestou nevinnosti, / kterouž svatí
chodili“ (KSJ, obdobně jinde).
Zatímco úprava KSJ, a odtud i verze Bečákova, uvádí výrazně negativní
příznak ve spojitosti s očistcem, a to ve verši „Kriste! Mrtvých duše pro své rány /
vyveď z trestů hlubiny“, verze ÚK a BC negativitu epiteta oslabují a nahrazují
následovně: „vyveď duše mrtvých pro své rány / z očistcové hlubiny.“ CVS se však
vrací ke znění obsaženému v KSJ, má tedy opět výraz „trestů hlubiny“, který uchovává
inverzi neshodného přívlastku. Inverzi nacházíme i v jiných verších, např. inverzi
shodného přívlastku „spásy věčné“ a zároveň inverzi přívlastku neshodného „spásy
zdroji“ ve verši: „náš Beránku, spásy věčné zdroji!“ (KSJ, B, podobně CVS). Do ÚK
a poté do BC se dostává pouze inverze přívlastku neshodného: „Beránku náš, věčné
spásy zdroji.“
Při srovnání všech starších verzí (před JK) vidíme, že Bečák přejímá úpravu
KSJ, BC verzi ÚK. Pouze CVS přihlíží k oběma podobám, upřednostňuje sice úpravu
KSJ, ale přihlíží i k ÚK. Srovnejme např. sloku k obětování:
108
KSJ: každý z nás Ti srdce s ochotností / v službu věrnou oddává; / Tebe milovat
a Tebe ctíti / s myslí povždy nevinnou, / pro Tvé jméno trpět a umříti: / to nám
touhou jedinou.
ÚK: s nimi lid tvůj s ochotností / tobě v službu oddává; / tebe milovať a tebe
ctiti / s myslí povždy nevinnou, / pro tvé jméno trpěti a mříti / jest nám touhou
jedinou.
CVS: každý z nás ti srdce s ochotností / v službu věrnou oddává; / tebe milovat
a tebe ctíti / s myslí vždycky nevinnou, / pro tvé jméno trpěti a mříti: / to nám
touhou jedinou.
V některých místech CVS text mění ve prospěch modernizace jazyka. Zde
např. nahrazuje výraz „povždy“ výrazem „vždycky“.
Také BC, ačkoliv bylo řečeno, že přijímá z větší části úpravu ÚK, přistupuje
(nejen) v oblasti poetiky k mírným úpravám. Škrtá tak např. citově zabarvené epiteton
ve verši 1. sloky „mile k svaté oběti“ (KSJ, B, ÚK, CVS) a vybavuje verš věcnějším
„k mešní svaté oběti“. Zajímavé je, že JK, který má sklon k neutralizaci textu a který
tuto píseň až na 1. sloku přetextovává zcela, zachovává v daném verši tón starších
úprav v tom, že si nevypůjčuje neutrální výraz z Boží cesty, ale má zde „vlídně k svaté
oběti“.
Jak jsme již zmínili, JK vytváří až na 1. sloku zcela nový text. Redakce tohoto
kancionálu tak odstraňuje poetiku starších úprav a zařazuje nové sloky, jejichž
nejvýraznějším motivem je víra. Viz k tomu v oddílu Úpravy obsahu. Básnický jazyk
zde má jasné kontury, objevují se tu rozsáhlé metafory, např. ve sloce k evangeliu:
JK: Chcem dnes býti k hluku světa hluší, / otevřít tvé pravdě sluch, / v úctě
vnímat otevřenou duší, / co k nám mluvíš ty, náš Bůh.
Na tomto místě JK využívá především motivu slova a naslouchání. Metafora
upozorňuje na to, že se odehrává něco, co má větší význam než „hluk světa“, světa,
který je plný různých hlasů, slov a „pravd“, a to je Boží slovo, které hovoří o jediné
Pravdě. Vyskytuje se zde také synestezie, a to ve verši „vnímat otevřenou duší, / co
k nám mluvíš, ty náš Bůh“, skrze níž je věřící vybízen k tomu, aby nechal Božím
slovem zasáhnout své nitro, aby nezůstal jen na povrchu, ale přijal jej za své. Také
třeba sloka ke přijímání je celá založena na metafoře člověka, resp. jeho duše jakožto
dveří, do nichž má vejít Pán; převažují rysy modlitby v níž se lidská duše i tělo otevírá
109
Bohu, k přijetí jeho lásky a odevzdání svého života jemu: „Abys nestál u zavřených
dveří, abys našel ve mně chrám,“ verše jsou tvořeny anaforou, je zde patrná antiteze.
Výraz „chrám“ symbolizuje touhu lyrického subjektu přijmout Krista tak, jak si to
zaslouží. Sloka pak pokračuje „ze vší síly v tebe, Pane, věřím, duši svou ti otvírám“,
kde je opět přítomen motiv víry. V závěrečné sloce pak lyrický subjekt oslovuje Krista
tituly, kterými on sám sebe označuje v evangeliu „Cesto, Pravdo, Živote svých
věrných“, což je příznačné, neboť v duchu celého textu získal lyrický subjekt víru
skrze Boží slovo – evangelium, když prosil, „bychom uvěřili“.137 v této úpravě tak
pociťujeme rukopis básníka, nejspíš Václava Renče, který se na sestavování JK svými
texty podílel.
Na své tváře padáme
V Bečákově úpravě se básnický jazyk uplatňuje střídměji, přesto tu nacházíme
např. inverzi „A zásluh neskončených / Cenu přivlastniti“, inverze shodných přívlastků
„S křehkostí svévolnou, / Ve všem najevo dávám / Váhavost ospalou“.
Zaznamenáváme zde i epiteta. Tyto uvedené příklady se do ostatních zkoumaných
kancionálů nedostaly. JK se jako jediný inspiruje verši, v nichž si můžeme povšimnout
elipsy: „Kdo z Boha, slovo Boží / Slýchá s pozorností“ (B), a upravuje je takto: „Kdo
je z Boha, pravil Pán, / slovo Boží slyší.“
Zatímco B obsahuje pouze zvolání: „Sláva buď na výsosti / Králi nebeskému!“,
v dalších kancionálech nacházíme apostrofu stvoření, např. ÚK: „Slávu pějte nebesa
svému Stvořiteli (…) hory, doly, háj i luh / zvučte neustále“ nebo PD: „Slávu pějte
nebesa / Bohu všemocnému, (…) Hory, doly, háj i luh / pějte neustále.“ Podobně
následující zpěvníky, kromě JK.
Poetiku písně obohacují poetismy a také množství inverzí, např.: „Bůh nám
Syna svého dal, / pravdy hlasatele“ (ÚK, PD, CVS, BC). Dále třeba „božské pravdy
drahokam“ (ÚK, BC), což PD a CVS upravují na „a ten víry drahokam“, nebo „k nebes
zlaté báni“ (ÚK, BC), což PD a po nich CVS obměňují na „po života pláni“. V těchto
verších rovněž rozpoznáváme metaforická vyjádření, např. metaforu pro víru jako
něčeho vzácného: „božské pravdy drahokam.“ I dále zaznamenáváme metaforická
vyjádření, např. „ty, jenž k nitru prohlédáš“ (ÚK, PD, CVS), v němž je zdůrazněn
137 Viz Jan 14, 6: „Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než
skrze mne.‘“
110
aspekt Boží vševědoucnosti. V BC však tato metaforičnost ustupuje, verš je nahrazen
věcnějším „tebe, který srdce znáš“, odtud s malou úpravou přešel do JK: „srdce, které
jen ty znáš.“
V úpravě ÚK nacházíme synekdochu ve verši „staň se! děl tvůj božský ret“
(stejně BC). Text PD obsahuje odlišnou podobu epiteta: „Staň se! dí Tvůj tvůrčí ret“
(podobně CVS). Ve starší Bečákově verzi tato básnická figura ještě není: „Vše, co
okem vidíme, / Pošlo z slova tvého! / ‚Staň se,‘ a bylo nebe.“
V sloce k přijímání vyjadřuje lyrický subjekt svou nehodnost přijmout do svého
srdce Boha. Námětem jsou slova setníka z Mt 8, 8, který říká Ježíšovi: „Pane, nejsem
hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“
Tato slova jsou rovněž součástí liturgie, věřící je pronášejí předtím, než přijímají Krista
v eucharistii. V Bečákovi jsou důvody lidské nehodnosti rozloženy celkem do tří slok,
následující úprava ÚK má pouze jednu sloku, stejně tak PD, CVS a BC.
ÚK: Bojím se tě přijmouti, / Ježíši můj sladký, / duše má se kormoutí, / jsemť
syn hříšné matky; / ale promluv slovo jen, / ať se pouzdravím; / pak tě přijmu
posilněn / s díků citem pravým. (Podobně BC, ten obměňuje akorát verš „jsemť
syn hříšné matky“ na „pro své nedostatky“, tato změna je však záležitostí úprav
obsahu).
PD: Nehoden jsem, Pane můj! / návštěvy Tvé blahé, / zprzněn ve mně obraz
Tvůj / zašlo věno drahé. / Ó dej milosť hojnější, / ať se pouzdravím, / ať Ti
v srdci hodnější / příbytek vystavím!
CVS: Nehoden jsem, Pane můj, / návštěvy tvé blahé, / zkalen ve mně obraz
tvůj, / zašlo věno drahé. / Ó, dej milost hojnější, / ať se pouzdravím, / nech, ať
v srdci hodnější / příbytek ti stavím.
V PD a CVS využívá lyrický subjekt metafory pro vyjádření své hříšnosti:
„zprzněn/zkalen ve mně obraz tvůj.“ Tyto verše se odkazují na přítomnost Božího
obrazu v člověku, který je hříchem „zkalen/zprzněn“. JK také neopouští motiv
nehodnosti, svou hříšnost zde lyrický subjekt však zobrazuje skrze metaforu
nepřítomnosti světla, přirovnává Ježíše ke světlu a k pokrmu pro duši:
Až na 1. sloku, která si ještě zachovává ducha starších verzí, je text v JK plně
nahrazen textem novým. Vymizely z něho popisy mučení Ježíše, text je více
přizpůsoben potřebám mše svaté (viz Úpravy obsahu). Lyrický subjekt si uvědomuje
svou hříšnost, ale nikoliv pateticky, jak tomu je u dřívějších verzí, ale decentněji
a myšlenkově obsáhlejším přirovnáním se k „marnotratnému synu“ z podobenství
v evangeliu.154 v poslední sloce se vyskytuje motiv kontrastu zatmění/zataženosti
a rozjasnění: „Když mrak temný / snad duši zastíní, / naplň nás radostí / slunce tvé
milosti“. Tento motiv je sice přítomen i v jiných úpravách, zato ve zcela jiném
kontextu – zde vzbuzuje naději, ve starších verzích z člověka naděje vyprchá (srov.
viz výše).
154 Lk 15, 11-32
128
Odpočiňte v pokoji
Tato nepříliš rozsáhlá píseň je ve všech kancionálech předcházejících JK
zaznamenána totožně, max. s drobnými úpravami. Co se týče poetických úprav,
zaslouží si komentář proměna výrazu „dušičky“. Změna slov totiž příznačně ilustruje
posun od citovosti k neutralitě, o němž jsme se zmiňovali již několikrát. Výraz
„dušičky“, který ve starších úpravách označoval duše zemřelých, se opakuje ve verzích
písně před JK. Tato zdrobnělina vyjadřující kladné citové zabarvení je v nové verzi
nahrazena neutrálním pojmenováním „duše“.155
Ó Maria, útočiště naše
Námětem písně je Panna Maria a její úloha v životě Ježíše Krista. Přirovnání
Panny Marii k „útočišti“ v názvu písně obměňuje ÚK na lyričtější „rajská růže čistá“,
což poté přejímá i BC. Srov. např. KSJ: „Ó Maria, útočiště naše“ a ÚK: „Ó Maria,
rajská růže čistá.“ Současný kancionál se vrací k verši: „Ó Maria, útočiště naše.“
Poetika ÚK (a po něm BC) se v této písni vyznačuje bohatou metaforikou.
Srov. např.:
PD: Když jsi Panno! porodila v stáji / dítě hodné slávy nebeské: / andělé, již
Boha slaví v ráji.
ÚK: Když jsi, Panno, porodila v stáji / svého lůna výkvět spanilý, / šťastní
duchové, co bydlí v ráji.
Nebo v závěrečné sloce prohlubuje ÚK metaforu, když namísto: „aby dal nám
Syn tvůj na trůnu / s tebou věčné slávy korunu“ (KSJ) na „a kdys pro zásluhy Kristovy
/ ať nám kyne věnec palmový“ (ÚK).
Dalo by se tak říci, že básnický jazyk v úpravě ÚK pracuje s větším množstvím
básnických figur, srov. např. verš CVS (podobně i KSJ, PD) a synekdochu na témže
místě v ÚK:
CVS: s nimi pějem nyní v zkroušenosti.
ÚK: s nimi pěje také ret náš vřelý.
Podobným způsobem obohacuje ÚK i další verše, např.:
KSJ: v chrám jsi vedla Synka, zbožná Panno! / by ctil Otce s tebou společně.
155 KOMÁREK, Karel. K opracowaniam jezyka w pieśniach religijnych.
129
ÚK: Se Synáčkem někdy, Matko něžná / do chrámu tvé nohy kráčely.
Varianta ÚK dále poetizuje např. verš:
KSJ: dítě na tvém prsu mateřském.
ÚK: dítě na tvém ňadru mateřském.
Tuto explicitnost potom mírní BC, který užívá výraz „klín“: „Dítě na tvém
klíně mateřském.“
Verše „Matičko, tys provázela Pána, / když se na smrt za nás ubíral“ (KSJ,
podobně PD, CVS) obměňuje ÚK augmentativním vyjádřením: „Matičko, tys
provázela Pána, / když se za nás na popravu bral.“
ÚK dále upravuje verš: „ať náš neduh, ať hřích pomine“ tím, že vytváří epiteton
„a náš hříšný neduh pomine!“
Avšak i v textech ostatních kancionálů nacházíme projevy práce s básnickým
jazykem. Objevuje se zde opět motiv Božího slova, resp. jeho učení, které je
přirovnáváno ke světlu.
KSJ: pros, ať světlo Jeho učení / svítí nám na cestu k spasení.
PD (a dále i CVS, JK): pros, ať světlo Jeho učení / na cestu nám svítí k spasení.
Znění písně v KSJ využívá také např. poetičtějšího „a líbáme ty krve krůpěje,
/ z nichž vykvetla spásy naděje“. Následující texty užívají výrazu „vzešla“: „z nichž
nám vzešla spásy naděje“ (PD, ÚK, KSJ, BC). Tato změna je vyvolána prozodickými
důvody.
Všechny úpravy před JK rovněž obsahují metonymické vyjádření Mariiny
spoluúčasti na Kristově utrpení: „duše tvé se dotkla každá rána“ (KSJ, PD, ÚK, CVS,
BC) nebo podobně dále: „břitký meč tvé srdce pronikal“ (KSJ, PD, ÚK, CVS, BC).
Poetika JK se odvíjí od textů, které mají zpěvníky KSJ, PD, CVS, ale
vynechává názorné pasáže popisující Kristovo (a Mariino) utrpení. Nemáme zde tak
např. verše zmíněné výše: „břitký meč tvé srdce pronikal“ nebo „líbáme ty krve
krůpěje“. Na některých místech zařazuje JK verše zcela nové, srov. např.:
CVS: v chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno, / by ctil Otce s tebou společně; /
nyní v slávě věčné tobě dáno / s duchy slavit Boha pověčně. / s těmi sbory pějme
130
„Hospodine! svatý jsi, tvá sláva nepomine; / onať zní jak v nebes výšinách, /
tak i ve všech světů hlubinách.“
JK: v chrám jsi vedla Syna, zbožná Panno, / aby v domě Otce přebýval, /
rozjímal, co v Písmech svatých psáno, / hořel ohněm modliteb a chval. / i nás
nyní přiveď k Synu svému, / z čisté lásky pro nás vtělenému, / ať se jemu
zasvěcený chrám / stane milým domovem i nám.
I v těchto nových verších JK si všímáme snahy o poetizaci, např.
v metaforickém vyjádření „hořel ohněm modliteb a chval“.
Na příkladu této písně vynikla oproti ostatním kancionálům zejména tendence
úprav ÚK k poetizaci textu a rozsáhlejší práce sestavovatelů ÚK s básnickým
jazykem. Tato hojná metaforika pak nejspíš vedla redaktory JK k tomu, aby se vrátili
ke starším úpravám písně, nikoliv k textu obsaženému v chronologicky bližším BC,
který přejal verzi z ÚK.
131
7 Úpravy prozódie
Píseň je vedle složky textové tvořena také složkou hudební. V této části
budeme sledovat soulad obou těchto složek ve zkoumaných písních, konkrétně to, zda
se překrývají přízvuky v nápěvu a v textu.
7.1 Přístup k prozódii ve zkoumaném období
Od konce 18. století se v českém jazykovém prostředí začíná postupně
prosazovat přízvučná prozódie, k čemuž význačně přispěl Josef Dobrovský, když
stanovil její základní pravidla. K tomuto tématu sepsal např. stať Česká prozódie.
V průběhu 19. století se téma prozódie diskutovalo např. v díle Počátkové českého
básnictví, obzvláště prozódie, jehož autoři – F. Palacký a P. J. Šafařík – prosazovali
časomíru. Tyto spory však nakonec vyústily v upřednostnění prozódie přízvučné. Ve
2. polovině 19. století a na počátku 20. století se ve prospěch přízvučné prozódie
vyslovuje také Josef Král, a to v celé řadě svých studií, např. Česká prosodie, Řecká
a římská rhytmika a metrika atd.
Starší zkoumané kancionály v tomto ohledu dokládají jistou neustálenost,
takže přízvuk textu často neodpovídá přízvučným dobám v nápěvu, což se týká jak
kancionálu Tomáše Bečáka, jehož texty jsou „s nápěvy namnoze na štíru“, tak o něco
mladšího KSJ.156 Svatojánský kancionál, ačkoliv řadu starších textů upravil,
nereflektoval v těchto opravách časový pokrok a někdy postupoval na úkor metra.
Nápěvy se v případě KSJ však s přízvukem textů neshodují ani v nověji
přikomponovaných písních, ačkoliv nesoulad zde pozorujeme o něco menší. KSJ tak
vykazuje jistou rozkolísanost, co se týče shody slovního a hudebního přízvuku. S tímto
se setkáváme např. v Kristus, příklad pokory, ale i jinde. Sestavovatelé KSJ sice po
textové stránce písně obměňovali, ale u nápěvů zůstávali spíše věrní starším
předlohám. Vincenc Bradáč k předmluvě ke kancionálu přímo píše: „Dle úsudků
všech hudebních umělců jsou staré nápěvy mistrné a vzorné hudební dílo, i jsou
velebnosti chrámové nejvýše důstojny, ale (…) slova totiž jsou místem skutečně buď
zvětšena, a to jest mnohými předpisy a přídavky porušena.“ Dále vyzdvihuje staré
nápěvy kostelních písní oproti nápěvům světským, které jsou sice jednodušší, ale píseň
156 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS, s. 9. Autor uvádí, že Nápěvy ke katolickému kancionálu
Tomáše Bečáka (1852) – měly za vzor chorální knihu královehradeckou a Škroupovy Rorate.
132
kostelní má být dle redaktorových slov dokonalá, a co má být dokonalé, to stojí čas
a práci. Recenze KSJ z r. 1874 rovněž pozitivně oceňuje postup KSJ nepřizpůsobovat
se novým požadavkům prozódie: „Nápěvy nezřídka délky neobyčejné nepostupují
pravidelným tvořením period, nýbrž kráčejí vlastní cestou citu okamžitého
a náboženské nadšenosti, která se neváže přílišně na pravidla chladného rozumování
a dlouhého uvažování. Záříť z nich hluboký cit dávnověké pobožnosti staročeské;
náboženské nadšení kráčí vlastní cestou.“157 Názory zaznívající z většího odstupu od
vydání KSJ se však vyjadřují kritičtěji. Xaver Dvořák v r. 1907 poznamenává, že
pravidla, kterými se redakce KSJ řídila, by na poč. 20. století již neobstála.158 Jan Oliva
v. 1893 konstatuje obecně, že v řadě písní soudobých zpěvníků se rozchází přízvuk
hudební a slovní, což je velkou chybou. Za příklad dává Olomoucký kancionál (ÚK),
který písně upravil tak, aby postavení přízvuků bylo správné.159 Plesy duchovní
znamenaly velký krok kupředu, když text důsledněji přepracovaly tak, aby se přízvuky
shodovaly s nápěvy. Úplný kancionál také zakládá texty na modernějším stanovisku
přízvučné prozódie, „co do hudby vrací se ke starým českým původním nápěvům,
k nimž slova dobře přiléhají“.160 u některých starších písní nedochází k přepracování
textu či nápěvu tak, aby mezi nimi byla uplatněna shoda přízvuků, týká se to např.
písně Otče náš, milý Pane, a to i v kancionálech, které poměrně přísně dbají
dodržování přízvučné prozódie, např. CVS. Důvodem je hluboká zakořeněnost
takových písní mezi věřícími. Novější kancionály kladou větší zřetel na soulad mezi
oběma složkami písně, jsou v tom pečlivější. Tak sestavovatelé CVS přebásňují texty
do takové podoby, aby přízvuk textu korespondoval s přízvukem v hudbě, přičemž
výchozí pro ně byl nápěv, především u starších písní, slova pak byla nahrazena tak,
aby byla významově blízká těm starším. Z tohoto důvodu bylo mnoho písní v CVS po
textové stránce upraveno velmi výrazně. Přístup doby 40. let 20. století je v tomto
ohledu o něco otevřenější a pravidla přízvučné prozódie nenadřazuje striktně
potřebám textu. Jak zmiňuje A. Vyskočil, novější upravovatelé měli tendenci
přizpůsobovat text přízvučné prozódii natolik, že se oslaboval básnický výraz či mizel
významný smysl básně, což je podle něj nesprávný postup. Boží cesta vycházela
157 LEHNER, Ferdinand Josef. Zpěv obecný při službách Božích, a kůry literátské. IN: Cyril, 1874,
roč. 1, č. 8, s. 69. 158 DVOŘÁK, Xaver. Úprava kancionálu. IN: Časopis katolického duchovenstva, [online], 1907, č. 3.,
s. 189-194, [cit. 10.4.2018]. Dostupné z:
http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=21519 159 OLIVA, Jan. Úprava diecésního zpěvníku. IN: Cyril, 1894, roč. 11, č. 12. s. 96. 160 Zpráva o novém kancionálu. IN: CVS, s. 11.
133
potřebám vstříc ve velké míře, nový kancionál (JK) potom však některé úpravy Boží
cesty opustil a vrátil se k některým starým verzím textů, v nichž zůstával nesoulad
hudebních a jazykových přízvuků.
7.2 Úpravy prozódie v jednotlivých písních
Při analýze jsme měli k dispozici notový záznam pouze u zpěvníků: KSJ, PD,
BC a JK, někdy CVS. Na uvedených příkladech můžeme zaznamenat, že k souladu
mezi přízvuky často přispívá změna tempa nebo změna textu, někdy stačí pouze
slovosledná změna, jindy se jedná o rozsáhlejší textové úpravy. Všímáme si také toho,
že co se týče prozódie, jsou problematičtější úpravy písní ze staršího období, zde 16.
a 17. století, a to jako důsledek starší sylabické prozódie. V případě písní, které vznikly
až v 19. století, se přízvuky rozcházejí v menší míře, což může být dáno tím, že
v tomto období již autoři pociťovali sylabotónickou prozódii. Obecně registrujeme
více nesouladů v písních zařazených do KSJ. PD a CVS tyto nedostatky značně
umenšují, BC se pak snaží naplnit shodu v postavení přízvuků v maximální míře. JK
chybuje především tam, kde se vrací ke starším úpravám písní.
Několik poznámek k zápisu uváděných příkladů:
Lomítkem zde nedělíme verše, ale vyznačujeme jím taktovou čáru. Vycházíme
z toho, že za taktovou čarou se nachází hudební přízvuk a měl by se tam nacházet
rovněž přízvuk slovní (hlavní, nebo alespoň vedlejší). Všímáme si případů, kdy se za
taktovou čárou slovní přízvuk nenachází, tzn. je přízvuk v hudbě, ale ne v jazyce. Tyto
odchylky značíme tučně.
Sudé takty – 2/4 nebo 4/4 – v některých případech pro lepší názornost dělíme,
takže vyznačujeme 4/4 takt jako 2/4 po dvou slabikách, opíráme se zde to, že každá
lichá doba nese hudební přízvuk.
V některých případech pro větší názornost podtrhujeme slabiky, na nichž se
nachází hlavní slovní přízvuk.
Bože, před Tvou velebností
K této písni z konce 18. století máme k dispozici dva výchozí nápěvy.
Současný kancionál vychází z nápěvu obsaženého v KSJ, u obou je předznamenán
čtyřdobý takt. PD mají nápěv odlišný a s drobnou změnou rytmu jej přejímá i BC.
V PD je sice uveden takt třídobý, nicméně notový zápis tomu neodpovídá – melodie
134
je ve skutečnosti zapsána ve čtyřdobém taktu, jedná se zde tedy o chybně
předznamenaný takt. BC takt opět neudává, pociťujeme zde však také takt čtyřdobý.
Nepřesnosti v prozódii se týkají především starších znění, především KSJ. To
podrobuje kritice např. Xaver Dvořák, který upozorňuje např. na chyby v rytmu ve
verši „Dej nám potřebné milosti, o to vroucně žádáme“.161 Přesto se dá říci, že oproti
úpravám zkoumaných písní, které pocházejí ze 16. a 17. století, chybuje KSJ v této
z konce 18. století výrazně méně.
KSJ: Bože! / před Tvou / veleb- / ností / na ko- / lena / padá- / me, / dej nám /
potřeb- / né mi- / losti, / o to / vroucně / žádá- / me; / jsouce / obtí- / ženi /