MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ ...

MASARYKOVA UNIVERZITAEKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA

BRITSKÁ VÝCHODOINDICKÁ SPOLEČNOST : AKCIOVÁ SPOLEČNOST

V ROLI STÁTU

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Autor:

Ing. František Svoboda, Ph.D. Michaela Borovcová

Katedra veřejné ekonomie

Akademický rok 2008/2009

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE

Pro: BOROVCOVÁ Michaela

Obor: Veřejná ekonomika a správa

Studijní směr: Veřejná ekonomika a správa

Název tématu: BRITSKÁ VÝCHODOINDICKÁ SPOLEČNOST: AKCIOVÁ SPOLEČNOST V ROLI STÁTU

British East India Company as a government

Zásady pro vypracování

Problémová oblast: Nikoliv vzácným jevem v historii západní civilizace byl výkon vládních pravomocí prostřednictvím soukromých korporací, zejména akciových společností spojených se zámořským obchodem. Nejvýznamnějším subjektem tohoto druhu byla britská Východoindická společnost, která na indickém subkontinentu vykonávala řadu funkcí, dnes připisovaných i v ekonomické teorii výhradně státu. Pro obor veřejné ekonomie je vhodné poznat blíže fungování tohoto podnikatelského subjektu, který dokázal internalizovat funkce státu.

Cíl práce:Popsat fungování britské Východoindické společnosti a vyložit v pojmech ekonomické teorie. Metody: V práci budou využity metody analýzy odborných textů moderní historiografie, legislativních dokumentů, dokumentů výkonné moci a následná syntéza získaných poznatků.

Postup práce a použité metody:1) Dějiny Východoindické Společnosti v kontextu dobového ekonomického myšlení 2) Východoindická společnost jako poskytovatel tzv. veřejných statků 3) Diskuse

2

Rozsah grafických prací: Předpoklad cca 10 tabulek a grafů

Rozsah práce bez příloh: 60 – 70 stran

Seznam odborné literatury:

Casey B. Mulligan; Ricard Gil; Xavier Sala-i-Martin. Do Democracies Have Different Public Policies than Nondemocracies? In: The Journal of Economic Perspectives, Vol. 18, No. 1. (2004), pp. 51-74. Philip Lawson. The East India Company: A History (Studies in Modern History). Longman Publishing Group (October 1993). ISBN: 0582073855 Wanner, M.. Zrození impéria. Východoindická společnost a britský stát (1601-1773). 1. vydání. Praha: Nakladatelství Dokořán, 2003. ISBN 80-86569-21-7

Vedoucí diplomové práce: Ing. František Svoboda, Ph.D.

Datum zadání diplomové práce: 7. 3. 2008

…………………………………… ………………………………………… vedoucí katedry děkan

V Brně dne 7. 3. 2008

3

AnotaceTato diplomová práce se zabývá především Britskou Východoindickou společností a jejím

působením na indickém subkontinentu. Jsou zde popsány okolnosti jejího vzniku, její

postupná expanze i zánik a převzetí jejích práv i povinností britskou Korunou. Vše je

popsáno s přihlédnutím ke specifickým rysům Společnosti, zejména k jejímu

monopolnímu postavení a organizaci na akciové bázi. Práce popisuje i v té době

vyznávanou ekonomickou teorii – merkantilismus, na který měla Společnost

nezanedbatelný vliv a přispěla k jeho transformaci z raného merkantilismu v rozvinutý.

Zaměřuje se především na funkci Společnosti v roli státu a její postupné přebírání

klíčových správních funkcí, zejména práva na výběr daní, z rukou indických vládců.

AnnotationThis thesis deals mainly with the British East India Company and its activity on the Indian

subcontinent. There are also described the circumstances of its formation, gradual

expansion and dissolution and the transfer of its rights and obligations to the British crown.

Everything is described with a respect to the specifics of the Company, particularly to its

monopoly position and its organization based on shares. This work also describes at that

time hold economic theory - mercantilism, on which the Company had a significant impact

and contributed to its transformation from the early mercantilism to the developed one. It

focuses primarily on the Company's role as a government and its gradual takeover of the

key administrative functions, including the legal right to tax collection, from the Indian

rulers.

Klíčová slovaBritská Východoindická společnost, akciová společnost, monopol, daňová správa, funkce

státu, Velká Británie, Indie, merkantilismus

KeywordsBritish East India Company, joint-stock company, monopoly, tax administration,

government functions, Great Britain, India, mercantilism

4

ProhlášeníProhlašuji, že jsem diplomovou práci Britská Východoindická společnost: akciová

společnost v roli státu vypracovala samostatně pod vedením Ing. Františka Svobody Ph.D.

a uvedla v ní všechny použité literární zdroje v souladu s právními předpisy a vnitřními

předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a

Ekonomicko – správní fakulty MU.

V Brně dne 26. dubna 2010

----------------------------------

vlastnoruční podpis autora

5

PoděkováníDěkuji Ing. Františku Svobodovi Ph.D. za cenné připomínky, ochotu a vstřícnost při

vypracování této diplomové práce.

6

ObsahÚVOD....................................................................................................................................81. HISTORIE PŘED VZNIKEM BRITSKÉ VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI.....10

1.1 NÁMOŘNÍ MOCNOSTI..........................................................................................111.1.1 PORTUGALSKO A ŠPANĚLSKO..................................................................111.1.2 NIZOZEMÍ (HOLANDSKO)............................................................................131.1.3 FRANCIE..........................................................................................................14

1.2 VELKÁ BRITÁNIE ...............................................................................................151.3 INDIE........................................................................................................................191.4 SHRNUTÍ KAPITOLY.............................................................................................21

2. VZNIK A FORMOVÁNÍ VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI...............................242.1 OBDOBÍ FORMOVÁNÍ SPOLEČNOSTI 1600 - 1660...........................................242.2 OBDOBÍ RESTAURACE SPOLEČNOSTI 1660 – 1709........................................312.3 OD SJEDNOCENÉ SPOLEČNOSTI KE ZÍSKÁNÍ DÍVÁNÍ 1706 – 1757............34

2.3.1 BOJE S FRANCIÍ V KARNÁTAKU A DÁKŠINU.........................................372.3.2 BOJE O NADVLÁDU V BENGÁLSKU.........................................................39

2.4 ZÍSKÁNÍ DÍVÁNÍ A POČÁTKY SPRÁVY 1757 - 1767.......................................402.5 SHRNUTÍ KAPITOLY.............................................................................................42

3. REFORMNÍ KROKY......................................................................................................453.1 VYŠETŘOVÁNÍ Z ROKU 1767..............................................................................463.2 UDÁLOSTI V OBDOBÍ LET 1767 - 1772..............................................................503.3 VYŠETŘOVÁNÍ Z LET 1772 – 1773......................................................................543.4 REFORMA OBCHODU A DANÍ............................................................................573.5 KRIZE V ROCE 1772 A JEJÍ ŘEŠENÍ....................................................................603.6 NORTHOVY ZÁKONY...........................................................................................663.7 SHRNUTÍ KAPITOLY.............................................................................................69

4. ROZŠÍŘENÍ SFÉRY VLIVU SPOLEČNOSTI..............................................................734.1 OVLÁDNUTÍ MAISÚRU........................................................................................734.2 DOBYTÍ KARNÁTAKU .........................................................................................754.3 OVLÁDNUTÍ BENGÁLSKA..................................................................................76

4.3.1 PRVNÍ MÁRÁTHSKÁ VÁLKA......................................................................774.3.2 DRUHÁ A TŘETÍ MÁRÁTHSKÁ VÁLKA (1803 – 1804 A 1817 - 1818) . .83

4.4 SHRNUTÍ KAPITOLY.............................................................................................845. BUDOVÁNÍ BRITSKÉHO IMPÉRIA A ZÁNIK VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI...................................................................................................................86

5.1 BUDOVÁNÍ IMPÉRIA (1818 – 1859).....................................................................865.2 VELKÉ INDICKÉ POVSTÁNÍ (1857 – 1859)........................................................895.3 OMEZOVÁNÍ MOCI SPOLEČNOSTI A KONEC VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI...............................................................................................................915.4 SHRNUTÍ KAPITOLY.............................................................................................93

ZÁVĚR.................................................................................................................................95

7

Dějiny jsou svědky času,světlem pravdy, živou pamětí,

učitelkou života a poslem minulosti.( Marcus Tullius Cicero )

ÚVOD

Téma své diplomové práce „Britská Východoindická společnost – akciová společnost v

roli státu“ jsem si vybrala, neboť i když nás od éry existence této známé a velké korporace

dělí již více než 150 let, její odkaz je stále živý. Ve své práci se proto snažím uceleně

popsat, jakým vývojem prošla, než se stala mocným impériem na indickém subkontinentu,

problémy spjaté s její cestou k vrcholu a důvody jejího zániku, stejně jako popisuji i

období, kdy byla na vrcholu moci a stála tak v roli správce státu.

Cílem této práce je ukázat čtenáři, že zažitý model výkonu správních funkcí na určitém

území nemusí nutně přináležet jen státu, ale že je možno jej vykonávat i alternativními

způsoby. Práce má za úkol přiblížit čtenáři proces, kterým museli projít úředníci i ředitelé a

guvernéři Společnosti, když stanuli tváří v tvář problému vybudovat systém veřejné správy

na území, které bylo tak odlišné od jejich domácího anglického, přičemž popisuje i

okolnosti vzniku a fungování Společnosti, jelikož tyto události měly na formování správy

významný vliv. V práci jsem využila metody analýzy odborných textů i dobových

dokumentů a následné syntézy získaných poznatků.

Svoji práci jsem rozčlenila do pěti kapitol. V kapitole první, Historie před vznikem Britské

Východoindické společnosti, popisuji jak vypadal svět před rokem 1600, přičemž se

zaměřuji zejména na země, které vznik a fungování Společnosti nějakým způsobem

ovlivnily. Jedná se zejména o Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Francii a samozřejmě i

Indii a Velkou Británii.

Druhá kapitola, nazvaná Vznik a formování Východoindické společnosti, popisuje časový

úsek od roku 1600 do roku 1767, kdy se Společnost vyvíjela a transformovala, i její

8

postupnou cestu k získání práva na výběr daní v Bengálsku. Tato kapitola se rovněž

zabývá v té době vyznávanou merkantilistickou doktrínou a jejím přerodem z raného

merkantilismu v rozvinutý. Jsou zde rovněž popsány rozpory a boje s ostatními

mocnostmi, stejně jako v zázemí Společnosti v Londýně.

Ve třetí kapitole s názvem Reformní kroky se dostáváme do období, kdy na Společnost

dolehla krize, a to nejen v Indii a Británii, ale i krize jejích vnitřních vztahů. Jsou zde

popsány navrhované i uskutečněné reformní kroky, průběh a závěry jednotlivých

vyšetřovacích komisí a skutečný stav Společnosti v Londýně i Indii.

Čtvrtá kapitola nese název Rozšíření sféry vlivu Společnosti a popisuje postupné ovládání

Indického subkontinentu a získávání správy nad dobytým územím. Popisuje události

sahající až do počátku 19. století, kdy již Společnost ovládala převážnou část Indie a stala

se tak hlavní mocensko-politickou silou na tomto subkontinentu.

Pátá kapitola, Budování britského impéria a zánik Východoindické společnosti, popisuje

události, které následovaly po krizi Společnosti v roce 1772. Dostáváme se v ní nejprve do

období před Velkým indickým povstáním a můžeme sledovat postupné kroky britské vlády

směrem k ovládnutí Společnosti. V dalších subkapitolách pak popisuji Velké indické

povstání, které v konečném důsledku přineslo i zánik Britské Východoindické společnosti,

jeho průběh, konec a převzetí správy nad Indií britskou královnou Viktorií.

Pevně doufám, že tato práce přinese čtenáři mnoho zajímavých informací o událostech,

které před několika sty lety změnily svět a ukáže čtenáři, že funkce, obecně přisuzovány

pouze státu, mohou být vykonávány i jiným subjektem, čehož je Britská Východoindická

společnost důkazem.

9

1. HISTORIE PŘED VZNIKEM BRITSKÉ VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

Tato kapitola popisuje historické a politické události, které proběhly před vznikem

Společnosti. Zaměřuje se zejména na námořní mocnosti Portugalsko a Španělsko,

Nizozemí, Francii a samozřejmě i na velkou Británii a Indii.

Britská Východoindická společnost (dále Společnost) byla korporace, která vznikla před

více než čtyřmi sty lety, tedy v době, kdy byli svět i společnost výrazně odlišné od

současnosti. Je tedy nezbytné nejprve poukázat na obecný historický rámec, který nám

ukazuje určité prostředí a mentalitu pozdně středověkých obyvatel a předkládá nám tak

důvody i bezprostřední okolnosti jejího vzniku. Evropa a Asie, přestože jsou v podstatě

jedním velkým kontinentem, byly na konci středověku výrazně odlišné. Každá z nich

prošla více méně samostatným vývojem a obyvatelé těchto kontinentů žili ve zcela

rozdílných poměrech a dodržovali rozdílné zvyklosti, což mělo nezanedbatelný vliv na

jejich politický, kulturní, ekonomický i sociální vývoj.

Pokud bychom se na tehdejší obyvatele podívali dnešním pohledem, pak je možno říci, že

Evropané se v mnohém podobali těm dnešním. Existoval zde tvrdý boj o vládu. Evropě

tenkrát „patřil svět“ a námořní mocnosti se předbíhaly v objevování nových zemí a s tím

spojenými novými možnostmi obchodu. Už tenkrát dokázali používat intriky, manipulaci i

podplácení, a navíc na těchto praktikách nespatřovali v podstatě nic špatného. Ač byli

tehdejší obyvatelé Evropy křesťany, nebrali si desatero v praktickém životě příliš k srdci a

k vytouženému cíli se každý dostával často bez ohledu na ostatní.

V Indii byli obyvatelé striktními hinduisty nebo muslimy. Ctili své tradice i bližního svého

a z dnešního pohledu se nebojím říci, že oproti Evropanům byli v některých věcech

poněkud naivní. Samozřejmě i zde se bojovalo tvrdě a krvavě. Místo dobývání světa se zde

ale dobývala drobná území a oproti evropským tažením se zde jednalo spíše o bojůvky.

Indové tak byli velmi překvapeni, když se na jejich území dostali Evropané a oni byli

10

nuceni jednat s kulturou, jejíž priority pro ně neměly smysl. Pojďme se však podívat na

situaci v jednotlivých dotčených zemích před vznikem Britské Východoindické

společnosti.

1.1 NÁMOŘNÍ MOCNOSTI

Svět ve středověku byl, jak jsem již zmínila, v mnoha ohledech odlišný od toho

současného. Jeho přesné geografické zobrazení, tak jak jej známe dnes například díky

satelitním snímkům z družic, bylo pro tehdejší lid nedostupné a kartografie byla v

mnohém ještě dosti nepřesná. Povědomí běžných obyvatel o cizích zemích bylo navíc díky

tehdy rozšířené mytologicky založené literatuře poněkud zkreslené. Přesto však většina

mocností vysílala lodě s cílem objevovat nové země a s nimi spojená bohatství. Hlavními

zeměmi, které měly tento potenciál, byly Portugalsko, Španělsko, Nizozemí, Francie a

samozřejmě i Velká Británie.

1.1.1 PORTUGALSKO A ŠPANĚLSKO

Podíváme-li se na svět 15. a 16. století, uvidíme, že hlavními mocnostmi, které jej

ovládaly, byly především Španělsko a Portugalsko. Tyto silně katolické země měly přístup

k moři, a toho také náležitě využívaly. Zvláště pro Portugalsko bylo moře hlavním zdrojem

obživy, ať už se jednalo o rybolov, dovoz surovin pro vlastní potřebu, nebo pro obchod.

Portugalsko bylo až do 15. st. poměrně chudou a nevýznamnou zemí, která díky nepříliš

příznivým přírodním podmínkám byla nucena dovážet i základní potravinové suroviny ze

zahraničí. Díky tomu obyvatelé tehdejšího Portugalska (podle historických pramenů necelý

jeden milion) žili v nuzných životních podmínkách, což mimo jiné zvyšovalo už tak

vysokou mortalitu. Obyvatelstvo bylo katolického vyznání, ale díky blízkému sousedství s

islamistickými zeměmi, se kterými vedli takřka neustále boje, se jejich víra vyznačovala

poměrně silným stupněm agrese vůči jinověrcům. Chudoba obyvatelstva i šlechty, spojená

s nemožností obstarat si základní potraviny na vlastním území, hnala Portugalce na moře,

kde se během 15. století stali světově uznávanou mocností.

Španělé a Portugalci podnikali nejen objevitelské, ale i obchodní a kolonizátorské cesty po

celém světě, v čemž jim pomáhala bula papeže Alexandra VI1. (1493) a Tordesailleská

1 Bula Inter caetera byla podepsána papežem v dubnu 1493

11

smlouva2 (1494), které potvrzovaly, že všechny dosud neobjevené země si mezi sebe

rozdělí tyto dvě mocnosti podle předem určeného klíče3. Toto rozdělení světa respektovaly

v zásadě i ostatní evropské země, které byly veskrze katolické a papežovo slovo tak pro ně

bylo "svaté". Portugalci a Španělé měli tudíž relativně „volnou ruku“ při svých výpravách

za bohatstvím. Zlomovým datem, které odstartovalo dlouhé období kolonizace zemí

ležících na pobřeží Indického oceánu, byl rok 1498, kdy Vasco da Gama4, portugalský

mořeplavec a objevitel, proplul cestou vedoucí jižně od Afrických břehů do Indie.

Portugalci se tak definitivně dostali na území ostrovů Indického oceánu, kde začali

agresivně uplatňovat svoji mocenskou politiku. Popudem k podniknutí této cesty byl fakt,

že koření a jiné orientální zboží, které se v té době do Evropy dostávalo po, do té doby

jediných známých, cestách přes Rudé a Středozemní moře, bylo velice drahé, což bylo

způsobeno především tím, že při proplouvání Rudým mořem byly vybírány poplatky

egyptskými Mamlúky a jakmile se loď dostala do ústí Středozemního moře, byla

navigována benátskými kupci do úžiny Jaderského moře, kde byly znovu požadovány

poplatky za umožnění bezpečného proplutí. I když tedy vstupní kapitál představoval pro

obchodníky nemalou částku, mohli si, vzhledem k vzácnosti zboží, nasadit při prodeji

vysokou marži. Ceny koření pro konečného spotřebitele tak byly řádově o několik set

procent vyšší, než za kolik byly pořizovány na ostrovech koření.5 Portugalským

obchodníkům se tyto zavedené praktiky příliš nezamlouvaly. Na jednu stranu sice mohli

participovat na obchodu, používat "bezpečné" cesty a mít jistý zisk, i když díky poplatkům

snížený, na druhou stranu se ovšem mohli pokusit nalézt novou cestu do oblasti Indického

oceánu, čímž by jejich zisky z obchodu byly podstatně vyšší. Druhá varianta byla po

objevech Bartolomeu Diase přijata jako výhodnější, a tak se Portugalci začali plavit kolem

Mysu Dobré naděje.

Portugalští obchodníci byli silně podporováni vládou, která k tomuto účelu zřídila dvě

2 Byla uzavřena dne 7. června 1494 v Tordesailles ve Španělsku a měla zabránit střetu mezi Španěly a Portugalci

3 Pomyslná osa rozdělující svět mezi tyto dvě mocnosti se táhla od Severního pólu k Jižnímu 370 mil západně od Kapverdských ostrovů. Portugalsku patřila země na východ a Španělům na západ od této pomyslné hranice. Tato dohoda byla později potvrzena rovněž papežskými bulami vydanými Juliem II. (1506) a Lvem X. (1514).

4 Tuto cestu podnikl Vasco da Gama na popud portugalského krále Manuela I., který chtěl získat přístup do Indického oceánu cestou kolem jižní Afriky, jelikož chtěl profitovat z obchodu s kořením, který měli v rukou arabští, osmanští a benátští obchodníci. To, že existuje cesta kolem Mysu Dobré naděje objevil již o 10 let dříve taktéž portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias

5 Pro představu: za 1kg pepře se platilo na Malabáru 1-2gramy stříbra, v Alexandrii již 10-14 gramů, v Benátkách 14-18 gramů a ve spotřebitelských zemích Evropy 20-30 gramů - citace Strnad (2008) str. 392

12

instituce. Casa da India, jako královská obchodní společnost, byla dotována králem a

sídlila v Lisabonu. Administrativní záležitosti, ekonomickou regulaci obchodu a kontrolu

armády na obranu obchodníků na cestách pak zajišťovala Estado da India, která sice měla

také oficiální sídlo v Lisabonu, ale fakticky vše řídila z Góy.

Portugalcům však nešlo pouze o získání výhod při obchodování. Nadchli se také

myšlenkou možnosti kolonizace a konverze tehdejšího ostrovního obyvatelstva na

katolickou víru. Čistě obchodní vztahy tak časem přešly v ozbrojené konflikty namířené

vůči islámským komunitám a snaha o zachování kontroly nad strategickými přístupovými

body na cestě ze Středozemního moře do Indického oceánu si začala vyžadovat nemalé

finance z portugalské státní pokladny. Tento stav nebyl pro Portugalce nadále udržitelný -

díky postupné hispanizaci byl královský monopol na obchod svěřen do rukou

soukromníkům, což vedlo k téměř úplnému rozkladu státních úřadů na východě,

zkorumpovaná portugalská správa upřednostňovala své osobní zájmy a koncem 16. st. se

již Portugalci zaměřovali téměř výhradně pouze na výběr poplatků za plavbu. Aktivita

Portugalců na tomto území ochabla ještě více po jejich připojení k personální (Iberské)

unii6 se Španělskou korunou roku 1580. V té době již navíc Portugalci dosáhli nemalých

úspěchů i v Jižní Americe a obtížně udržitelná území u pobřeží Indického oceánu tak byla

odsunuta na druhé místo. I přesto, že si některá území Portugalsko udrželo až do 20. století

(např. Goa, kterou pozbyli až v roce 1961), otevřela se cesta i ostatním zemím, které tak

mohly vyplout vstříc bohatstvím Orientu.

1.1.2 NIZOZEMÍ (HOLANDSKO)

Jelikož pro Evropany představovala území Indického oceánu lákavou oblast, nebyli

Portugalci jediní, kdo se snažili si toto území nějakým způsobem podmanit. Další

významnou zemí, která se o to pokoušela, bylo Nizozemí. Nizozemská Východoindická

společnost7 byla založena roku 1602 a první úspěchy slavila roku 1605, kdy Nizozemci

dobyli portugalský přístav Ambon na Moluckých ostrovech. Na rozdíl od jiných

Východoindických společností měla Nizozemská plnou podporu své vlády, která činnost

společnosti dotovala. Nizozemci, podobně jako Britové, se v oblasti zaměřovali především

6 To znamená, že dvě samostatné země jsou spojeny pod vládou jednoho panovníka – v této době se jednalo o osobu španělského Habsburka Filipa I.

7 Originální název je Veerenidge Oostindische Compagnie

13

na obchod – o expanzi a demonstrování jejich nacionální síly příliš neusilovali. Roku 1619

založili na Jávě město Batávii (dnešní Jakarta), odkud kontrolovali obchod v této oblasti.

Jejich expanze pokračovala roku 1641, kdy získali město Malakka v Malajsii, 1755 většinu

Jávy a roku 1756 i Cejlon. Nizozemci také jako jediní Evropané získali přístup na

japonské trhy – obchodovali na uměle vytvořeném ostrůvku Dedžima blízko japonského

Nagasaki, a dále vlastnili také několik dalších menších území v oblasti Indického oceánu

(v Íránu, Jemenu, Persii, Vietnamu,...).

Pro Nizozemce byla tzv. Nizozemská Východní Indie klíčovou kolonií, která fungovala od

roku 1602 až do roku 1949, kdy si Indonésie (poslední nizozemská kolonie) vymohla svou

nezávislost. Až do konce 18. století byl obchod i kolonie v rukou Nizozemské

Východoindické společnosti, ta však byla roku 1799 zrušena a veškeré pravomoci i

závazky přešly na nizozemskou vládu.

1.1.3 FRANCIE

Francouzská Východoindická společnost vznikla poměrně pozdě – až roku 1664. Jean

Baptist Colbert, francouzský ministr financí, stál nejen u jejího zrodu, ale byl také jako

první dosazen do křesla prezidenta společnosti, neboť měl, se svou dlouholetou praxí u

Nizozemské společnosti, ty nejlepší předpoklady. V počátcích se společnosti příliš nedařilo

– ztroskotaly kolonialistické plány na ovládnutí Madagaskaru, a po dalších nezdarech se

společnost dokonce dostala na pokraj krachu a v letech 1719 a 1723 byla nucena připojit

se pod Mississipskou společnost8. Přesto však se jí mezitím podařilo získat některá území,

a to například ostrovy Bourbon (dnešní Réunion), Île-de-France (Mauricius) a některá

menší území na území Indického poloostrova a na Srí Lance. Francouzi se snažili upevnit

své postavení především uzavíráním dohod s místními vládci, ale roku 1751 byli poraženi

Robertem Clivem a roku 1769 byla společnost zrušena. Některá obchodní přístavní města

v Indii však zůstala pod francouzskou koloniální správou až do roku 1947, kdy získala

Indie nezávislost9.

8 Jednalo se o společnost, která vznikla na počátku 18. století ve Francii. Jejím hlavním úkolem bylo pomoci vládě z finančních nesnází, k čemuž využila služeb Královské banky, vedené přímo ředitelem společnosti. Společnost získala výměnou za tuto službu obchodní monopol v Indii a Americe. Královská banka řešila problém zejména emitací papírových peněz, což způsobilo vysokou inflaci a posléze i nevyhnutelný zánik společnosti.

9 Roku 1947 byla britská Indie rozdělena na Indii – od roku 1950 je demokratickou republikou, Bangladéš a Pákistán.

14

1.2 VELKÁ BRITÁNIE

Na konci 15. a v 16. století byla Anglie v rukou Tudorů. Toto období je jakýmsi

pomyslným předělem v britských dějinách. Mnoha Angličany (a nejen jimi) je toto období

považováno za „zlatý věk“. Skutečnost však bohužel nebyla tolik idylická. Oproti

předchozímu období se sice za vlády Jindřicha VII. Anglii začalo dařit – postupně se

vzpamatovávala z řádění “Černé smrti”10 a začala se pomalu znovu zalidňovat, což s sebou

přineslo i jakousi hospodářskou renesanci - v této preindustriální době totiž hospodářský

rozkvět přímo závisel na počtu obyvatel.11 Tato populační exploze však neměla jen

pozitivní účinky. V hospodářství prudce stoupala poptávka především po potravinách a

ošacení a anglická společnost, v té době spíše zemědělsky zaměřená, nebyla schopna tuto

poptávku uspokojovat. Ceny produkce rostly a inflace v Anglii, stejně jako v celé Evropě,

byla značná. Anglie byla sužována i rostoucí nezaměstnaností vedoucí u velké části

obyvatelstva k chudobě. Lidé byli ochotni pracovat za relativně nízkou odměnu, která jim

stěží stačila na pokrytí výdajů na základní potraviny a ošacení. Mnoho obyvatel venkova se

v té době stěhovalo za prací do měst. Zvýšená poptávka po půdě vyhnala její nájemní cenu

(pachtovné) do závratných výšin a vlastníci půd odnímali půdu pachtýřům, kteří neměli

dostatek financí na pronájem pozemků. Tato tendence započala spolu s vládou Jindřicha

VII. a v průběhu celého 16. století se růst cen urychloval. Jak tedy vidíme, byla sice Anglie

v tomto období samostatná – schopná se sama uživit, ale životní úroveň obyvatelstva byla

vlivem populačních trendů velmi nízká. Na tom se bezpochyby podílely i špatné sklizně,

hladomory a epidemie, které v tomto období Anglii sužovaly.

10 Za Černou smrt jsou označovány morové rány jdoucí rychle za sebou v období 1348-1377, při nichž populace Anglie klesla z 4-5mil. Na 2.26 mil. Přestože Černá smrt postihla Evropu dlouho před nástupem Jindřicha VII. na trůn, byla Anglie touto událostí ochromena opravdu téměř celých 100 let, neboť od této doby až zhruba do roku 1650 se morové epidemie opakovaly v Evropě zhruba každé dva roky. Populační stagnace byla zapřičiněna zejména vysokou chudobou. Blíže např. Viz. Časopis vesmír [online]. URL: < http://www.vesmir.cz/clanek/historie-morovych-epidemii>

11 V tomto období byl rozvoj preindustriální společnosti založen na práci ekonomicky aktivního obyvatelstva. Zjednodušeně lze říci, že čím více lidí pracovalo, tím více statků bylo vyprodukováno.

15

Obrázek 1: Graf změny populace a míra chudoby v Anglii v 16. stol

Zdroj: Morgan (1997) str. 209

S nástupem Tudorů na trůn se změnil i přístup ke způsobu vládnutí. Král Jindřich VII.

dokázal účinně vymáhat politické i finanční závazky vůči Koruně. Byl rovněž velmi

schopný při prosazování zákonů, což mělo na restauraci monarchie blahodárný vliv.

Tudorovci tvrdili, že předpokladem pro získání určitého úřadu či pro povýšení jsou

zejména schopnosti, dobrá služba a loajalita k režimu. Tudorovci byli také prvním

královským rodem, který začal seriózněji uvažovat o cestě na Východ a o obchodu s

Indiemi12.

Angličané znali v té době produkty dovážené z Východu. Drahé kameny, keramika,

hedvábí a hlavně vzácné koření byly anglickou smetánkou považovány za luxus. Přestože

12 Za Indie byly označovány dvě země – jednak „pravá“ Indie a potom také Amerika, která byla za Indii považována Kolumbem. Amerika tedy byla zpočátku nazývána Západní Indií a Indie Východní Indií.

16

se toto zboží stalo součástí bohatších anglických domácností, až do roku 158013 nevědělo

mnoho Angličanů, odkud přesně je toto zboží dováženo. Jejich představy o „Východě“

byly velmi zkreslené. Mohly za to především smyšlené romány plné dobrodružství, které

byly anglickou čtenářskou obcí vyhledávány. Tyto romány se většinou nezakládaly na

pravdě, zato však popisovaly úžasná orientální bohatství, která leží na Východě. Angličané

tak po dobytí těchto končin zatoužili, hnáni nejen touhou po bohatství, dobrodružství, ale i

z čistě nacionálních pohnutek, kdy chtěli formálně překonat Španělsko, Portugalsko a

Nizozemí14. V neposlední řadě zde figurovali náboženští fanatikové, kteří chtěli vtrhnout

na Východ a přivést tamější muslimské obyvatelstvo na svou víru. Hlavním hnacím

motorem této snahy však byl beze sporu obchod.15

Ačkoliv je první krok spojený s expanzí na Východ přisuzován Alžbětě I. Anglické,

pokoušeli se Angličané o dosažení těchto oblastí již dříve. Tyto jejich cesty však byly

vesměs neúspěšné, a to hned z několika důvodů. Jedním z faktorů byla nedostatečná

znalost geografické situace – kartografie byla v plenkách a Angličané, ovlivněni

dobrodružnými romány, podnikali cesty, které byly předem odsouzeny k neúspěchu.

Dalším faktorem byla neochota Koruny vydávat peníze na takovéto nejisté podniky,

nemluvě o tom, že na území se již snažilo dostat Portugalsko. Přístup do oblasti byl možný

třemi způsoby. Jedním z nich byla cesta přes Rudé moře, které však bylo dobře střeženo

arabskými obchodníky. Druhou možností bylo vydat se po souši – tato cesta však byla

zdlouhavá, náročná a vedla přes nebezpečná území. Konečně třetí možností bylo plout

kolem Mysu Dobré naděje - tuto cestu si však až do konce 16. století dobře střežili

Portugalci.

V polovině 16. století poklesla poptávka na anglických trzích16, což iniciovalo snahu o

nalezení nových odbytišť, zejména se znovu objevila intenzivnější snaha o získání

13 Tato neznalost však pokračovala v menší míře mnohem déle. I za zlaté éry Východoindické společnosti rozhodovali o jejích záležitostech osoby, jejichž znalosti poměrů v Indii byly velmi nedostatečné a zkreslené. I díky tomu se rozhodnutí Sboru ředitelů Společnosti nebo parlamentu mnohdy zcela minula s účinkem.

14 V tomto směru byl důležitý úspěch sira Francise Drakea, jenž obeplul svět, což bylo nacionalistickým Angličanům propagandou předkládáno jako ohromný úspěch jejich země a vítězství nad katolickými zeměmi.

15 Srovnej Lawson (1993), str. 216 Velkou měrou se na tom podílel pokles poptávky Nizozemců po anglických vlněných látkách, cena

hotových výrobků proto klesla a pro anglické obchodníky zde vyvstala potřeba hledat nové trhy.

17

bohatství východních zemí. Tuto snahu podpořila tehdejší anglická královna Marie I. tím,

že roku 1555 propůjčila chartu Moskevské společnosti17, umožnila jí tak snadnější přístup

přes ruské území do východních teritorií kontrolovaných Ruskem. Jednalo se zejména o

Japonsko, Čínu a okolní “Tartárii”. Královna předpokládala, že by zde mohla být, díky

chladnějším klimatickým podmínkám, poptávka po anglických vlněných látkách. Výprava,

která byla pod záštitou této společnosti podniknuta v letech 1557-1559 však skončila

neúspěchem, jelikož spojení střední Asie s Čínou a Persií bylo přerušeno. Na tomto území

byla v této době rovněž politická nestabilita, která způsobovala ekonomickou stagnaci.

Další výprava, pořádaná v letech 1561-1563 však již navázala obchodní spojení s

Šírvánem a částečně i s Persií. „Privilegia, získaná v Šírvánu, stejně jako práva

propůjčená Ivanem IV. V roce 1566, která dávala Angličanům monopol na obchod s

Persií, Arménií a regionem Kaspického moře, se stala základem budoucích pěti expedic.

Obchod s Persií pokračoval až do 80. let 16. století, kdy byl přerušen v důsledku vleklé

krize Moskevské společnosti v Rusku, turecké expanze do Zakavkazska i přenesení zájmu

anglického kupectva do Středomoří“18

Anglický obchod s Východem byl posílen roku 1581 založením Levantské společnosti a

roku 1583 Benátské společnosti. Obě tyto společnosti se snažily dostat na Východ

pozemní cestou. Zjistily však, že tento způsob není ani výnosný, ani bezpečný. Taktéž

cesta přes Pacifický nebo Atlantický oceán byla nereálná z důvodů přetrvávajícího pirátství

a rozdělení těchto teritorií mezi námořní velmoci.

Anglické flotily se při svých pokusných cestách nezabývaly pouze obchodem, ale i

pirátstvím, což se znelíbilo španělskému králi Filipovi II. Ten roku 1585 zakázal

anglickým obchodníkům obchod ve Španělsku a roku 1594 zakázal vstup do Pyrenejských

přístavů i Nizozemcům. Jelikož do té doby byly produkty východních zemí dováženy

portugalskými loděmi do Lisabonu a odtud následně převáženy do Anglie, byl tento krok

pro Angličany fatální. Anglie se tudíž musela snažit dostat se do Východních moří

vlastními silami novou cestou.

17 První anglická společnost, založená roku 1553, která objevovala možné obchodní trasy severovýchodním směrem, přičemž získala přístup až do Persie

18 Citace Wanner (2003) str. 31

18

Přestože královna Alžběta vydala novou chartu, která Levantské společnosti zaručovala

právo k přístupu na Východ jak po souši, tak po moři, skončily cesty společnosti

neúspěchem. Angličtí obchodníci se snažili dostat na Východ i soukromými výpravami,

ale neměli dostatek prostředků na to, aby východních trhů dosáhli. Sílily proto hlasy

vyžadující založení zcela nové společnosti, což by ovšem, z politického hlediska,

znamenalo v podstatě začátek ekonomické války se Španělskem. Obchodníci však

předkládali královně petice obsahující podrobné analýzy ukazující, že uvalením daní na

import by Koruna získala nemalé finanční prostředky, které by vyvážily nevýhody

plynoucí z vydání charty. Opatření však bylo potřeba přijmout co nejrychleji, jelikož

panovala obava z nastupující nizozemské kontroly Evropského trhu s orientálním zbožím.

Obchodníci ve svých peticích požadovali zachování Levantské společnosti, která by nadále

dovážela zboží jako textil, hedvábí, drahé kameny apod., přičemž by využívala pozemní

trasu. Lodě nové společnosti by pak pluly kolem Mysu Dobré naděje přímo k Indickým

ostrovům, kde by se dostaly k trhům s kořením. Tyto snahy vyvrcholily koncem roku

1600, kdy byla královně Alžbětě předložena tzv. “Velká petice”, která jí sdělovala, že

obchodníci se rozhodli podniknout cestu do Východních Indií a tímto žádají královnu o

podporu. Alžběta pod tímto tlakem souhlasila a 31. 12. 1600 vystavila chartu, která

ustavovala Společnost Londýnských obchodníků obchodujících ve Východních Indiích19

1.3 INDIE

Indie je země s dlouhou a bohatou historií. V době, kdy na území Indie začali pronikat

Portugalci, zde vládli sultáni z Díllí – tzv. Díllíský sultanát. Ten existoval na území Indie

od roku 1206 až do roku 1526, kdy se k vládě dostal rod Mughalů vedený Báburem.

Velikost sultanátu se během let měnila, ale v době svého největšího rozmachu pokrýval

skoro celé území Indie.

Indická ekonomika byla poměrně rozvinutá. V Indii se jako v jedné z prvních zemí světa

začaly razit stříbrné mince a to již v 6. století před naším letopočtem. Řemeslná výroba zde

byla na velmi vysoké úrovni. Zpravidla zde fungoval systém, při kterém se obyvatelé

určité vesnice zaměřovali na jeden druh řemesla a poté své výrobky vyměňovali za jiné.

Barterový obchod zde převládal velmi dlouho i přes existenci mincí a tento systém

19 Anglicky Company of Merchants of London Trading into the East Indies

19

akceptovali i vládci, když sami místo daní placených v mincích, přijímali od obyvatel

jejich výrobky a část sklizně.

V období, kdy k Indickým břehům doplul první portugalský mořeplavec Vasco da Gama20,

byl Indický oceán rozdělen Indickým subkontinentem na dvě hlavní obchodní zóny.

Zatímco na východě se obchodovalo především s kořením, rýží, řemeslnými výrobky

(porcelán a zbraně) a textilem, na západě byly hlavními artikly pepř, zázvor a skořice,

které se směňovaly za zlato a jiné kovy a za rýži. V západní části dominovali arabští kupci

a ve východní kupci gudžarátští. Obchod v oblasti byl svobodný, kupci a obchodníci byli

sdruženi do různých komunit, které měly poměrně vysoký stupeň samosprávy.

„Ekonomika směny v Indickém oceánu spočívala v podstatě na výměně zboží (surovin) z

rovníkových, na vegetaci bohatých oblastí, za výrobky subtropické a středomořské oblasti,

jež byly sice méně bohaté na rostlinné produkty a suroviny, ale zato měly podstatně

vyvinutější řemeslnou základnu.“ 21

V oblasti Malabárského pobřeží a na ostrovech Indonéského archipelu bylo

nejvýznamnějším obchodním produktem koření.22 Díky městským státům s arabským a

islámským obyvatelstvem, které ležely na východoafrickém pobřeží, se v Indickém oceánu

obchodovalo rovněž se slonovinou, zlatem a otroky. Dalšími důležitými artikly byla rýže,

cukr, sůl, diamanty, váleční sloni atd., pocházející z Cejlonu. Řemeslné výrobky,

obchodované v této oblasti, pocházely především z Číny, Indie a Blízkého východu.

Pirátství bylo omezeno na několik oblastí (především Bengálský a Perský záliv a Velké

Sundy). Svobodu obchodu, v té době a v této oblasti zcela automatickou, krásně vyjádřil

vládce Indonéského Makkassaru: „Bůh stvořil zemi a moře, rozdělil zemi mezi lidstvo a

moře jim dal společné. Je neslýchané, že by mělo být někomu zakazováno volně se plavit

po moři.“ 23

Na obchod v Indickém oceánu měly velký vliv různé faktory. Důležité bylo především

monzunové období. Lodě totiž nebyly schopny proplout v mezimonzunovém období celý

20 Stalo se tak roku 1498, kdy doplul do jihoindického přístavu Kalikat21 Citace Strnad (2008) str. 38722 Jednalo se zejména o pepř, zázvor, kardamom, skořici, hřebíček a muškát23 Citace Strnad (2008) str. 390

20

Indický oceán (z Arabských přístavů až do Malakky či Kantonu), a proto lodě musely po

cestě zastavovat v různých přístavech24, kde byly de facto nuceny nějakým způsobem dále

obchodovat a směňovat, čímž se v těchto místech postupně vyvinul čilý obchodní ruch.

Změna nastala až s příchodem Portugalců, kteří byli zvyklí na praktiky zavedené v oblasti

Středozemí, kde se obchodovalo na základě mocenských ambicí jednotlivých států,

zejména Benátek, a obchod byl zatížen pokusy o násilnou regulaci. Podle nejnovějších

výzkumů neznamenal vpád Portugalců do Indického oceánu zásadní kvalitativní změny

pro tehdejší vybudované obchodní sítě. Spíše se jednalo o změny kvantitativní, související

s přesunem vlivu mezi jednotlivými kupeckými komunitami a s úpravami námořních tras.

Důležitým územím pro první styky s Portugalci bylo výše zmíněné Malabárské pobřeží,

které bylo rozčleněno do několika víceméně nezávislých knížectví jejichž vládcové, kteří

byli vyznáním převážně hinduisté, však byli velmi tolerantní k významným menšinám,

které byly pro místní hospodářství a obchod důležité. Patřili sem především arabští kupci,

židovská diaspora a komunita nestoriánských křesťanů. Nejvýznamnějším knížectvím z

hlediska obchodu byl Kalikat, kde se nacházel přístav. Sem doplul roku 1498 Vasco da

Gama, když se mu podařilo proplout do Indického oceánu kolem Mysu Dobré naděje, a

setkal se zde s kalikatským panovníkem, označovaným Samudrin "mořský". Pro obchod se

Středomořím byly strategicky důležité přístavy Aden, Hormuz a Džidda, jejichž ovládnutí

znamenalo pro Portugalce kontrolu nad přístupovými cestami ze Středomoří do Indického

oceánu.

1.4 SHRNUTÍ KAPITOLY

Na konci středověku a počátku novověku se dalo říci, že světu vládli Evropané. Hlavními

evropskými mocnostmi, které podnikaly objevitelské cesty k novým zemím byly

Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Francie a Velká Británie. Jedním z cílů jejich snahy

bylo objevení cesty do „Orientu“, kde se nacházelo luxusní a velmi žádané zboží (zejména

koření, čaj a hedvábí). Dosud používaná cesta vedoucí přes Rudé moře byla totiž hlídána

obchodníky z Benátek a Mamlúky z Egypta a její proplutí stálo obchodníky nemalé peníze.

24 Především Aden, Hormuz, Khambhat, Kalikat a Malakka

21

Španělsko a Portugalsko měly díky Tordesailleské smlouvě a bule papeže Alexandra VI.

před ostatními zeměmi výhodu – svět byl fakticky rozdělen mezi tyto dvě mocnosti.

Zásluhou portugalského mořeplavce Bartolomeu Diase byla objevena cesta okolo Mysu

Dobré naděje, kterou pak roku 1498 proplul Vasco da Gama a dostal se tak na území

ostrovů Indického oceánu, kde začali Portugalci prosazovat svoji mocenskou politiku.

Portugalci slavili na indickém území mnoho úspěchů, ale jejich invazivní a kolonizátorská

politika obyvatele Indie vyděsila. Portugalská moc tak postupně upadala, jejich zájem se

obrátil na oblast Jižní Ameriky, a tak nakonec v oblasti Indického oceánu pod jejich

vlivem zůstala jen některá malá území, např. Goa.

Východoindických společností bylo ve světě založeno více. Kromě té Britské se jednalo o

společnost Nizozemskou, Francouzskou, Dánskou, Skotskou, Španělskou, Švédskou a

dokonce i Rakouskou. Většina těchto společností byla státem zpočátku silně podporována,

zejména finančně. Právě v důsledku těchto silných vazeb bylo poté pro stát snadné převzít

nad těmito společnostmi moc.

Snaha Nizozemské Východoindické společnosti se zaměřovala primárně na obchod.

Společnost získala území spíše na ostrovech koření, než na pevnině a dokonce se jí

podařilo dostat se i na japonské trhy. Nizozemskou společnost potkal podobný osud jako

ostatní – roku 1799 byla zrušena a všechny její závazky i práva přešly na nizozemskou

vládu.

Francouzská společnost byla pro Britskou tvrdým soupeřem. Tyto dvě země spolu

bojovaly i v Evropě a Americe a vztahy mezi nimi byly po většinu doby trvání obou

společností velmi napjaté. I poté, co byla společnost roku 1769 zrušena a správa kolonií

přešla na francouzskou vládu, bojovaly spolu tyto mocnosti nadále. Některé důležité

britsko-francouzské střety jsou popsány ve druhé kapitole.

Velké Británii v době vzniku Společnosti vládla královská dynastie Tudorů. Anglie se

pomalu vzpamatovávala z prodělané krize, která nastala po „Černé smrti“. Zvláště

bohatější Angličané již znali produkty orientálního východu a v průběhu 16. století se

22

začali snažit získat přístup k orientálním trhům. Snahy obchodníků se dlouhou dobu míjely

účinkem. Přelom znamenal až rok 1600, kdy vydala královna Alžběta chartu Společnosti

londýnských obchodníků, obchodujících ve Východních Indiích.

V Indii vládl v době prvních cest Portugalců na toto území tzv. Díllíský sultanát. Obchod

zde probíhal podle dlouhá léta zažitého schématu. Proplouvání Indickým oceánem

nepodléhalo žádným poplatkům a obchodníci celého okolního území měli své obchodní

trasy a své komodity a byli sdruženi do cechů s vysokým stupněm samosprávy.

Mírumilovné vládce Malabárského pobřeží tak velmi překvapil tvrdý postup Portugalců,

kteří roku 1498 dopluli do Kalikatu a začali do oblasti přinášet praktiky tvrdého

konkurenčního boje, na které byli zvyklí z oblasti Středozemního moře.

23

2. VZNIK A FORMOVÁNÍ VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

Tato kapitola se zabývá především vznikem a formováním Společnosti, přičemž popisuje

tehdy rozšířenou merkantilistickou doktrínu i důvody přeměny její rané formy v

rozvinutou. Dozvíme se zde, jak Společnost postupovala a kterým překážkám čelila v

Londýně i Indii, a to až do roku 1767, tedy do období, kdy začala vykonávat funkci

správce některých indických území.

Rozdělení světa mezi Portugalce a Španěly znemožňovalo ostatním národům dosáhnout

břehů cizích zemí, aniž by byli konfrontováni s některou z iberských flotil. Relativně volné

námořní cesty ležely severně, a proto se Britové (a Nizozemci) snažili dosáhnout

Indického oceánu severní cestou (a to jak plavbou na severovýchod, tak na severozápad),

záhy však zjistili, že tudy se k břehům Indie nedostanou. Poté, co Portugalsko se

Španělskem vytvořilo Iberskou unii, zvedla se v Anglii výraznější vlna odporu proti

“papežencům”, na což mělo vliv zejména reformní hnutí. Tou dobou se již pozornost

Portugalců neobracela tolik k Indii - finance i personální zajištění na obranu strategických

bodů přístupu byly nedostatečné, a tak se v roce 1582 anglický kapitán Edward Fenton s

flotilou čtyř lodí pustil portugalskou cestou kolem Mysu Dobré naděje k Indickým břehům

- tato cesta však skončila neúspěchem. Zlomovým datem byla porážka španělské Armady

158825, po jejíž porážce již královna Alžběta nijak nebránila svým poddaným v cestách na

Východ. 31. 12. 1600 „vyhověla žádosti skupiny obchodníků z londýnské City a královskou

Chartou jim udělila monopolní práva na obchod ve východních mořích od Mysu Dobré

naděje po Magelanovu úžinu na období příštích 15ti let. Tak vznikla Společnost

londýnských kupců obchodujících ve východních Indiích (Company of the merchants of

London trading into the East Indies, zkráceně Východoindická společnost).“26

2.1 OBDOBÍ FORMOVÁNÍ SPOLEČNOSTI 1600 - 1660

Britská Východoindická společnost byla založena v období, kdy byl hlavní ekonomickou

25 Tato flotila vznikla na popud španělského krále Filipa II., aby podnikla invazi do Anglie. Většina lodí byla zničena během června 1588, když byla poražena v bitvě u Gravelines.

26 Citace Strnad (2008) str. 608

24

doktrínou merkantilismus. Toto učení je spjato nejvíce s obdobím 17. a 18. století a

vzniklo zejména díky rozvoji mezinárodního obchodu. Hovoří se o něm jako o první tržně

orientované soustavě názorů, která ztotožňuje bohatství s jeho peněžní formou. Na

zahraniční obchod pohlíží jako na nástroj umožňující růst bohatství země, přičemž jeho

základ spočívá v omezení, popř. úplném zákazu vyvážení surovin a neúplných výrobků ze

země, a zároveň zabránění dovozu hotových, zejména luxusních výrobků. V první etapě

merkantilismu, kdy Společnost začala svou činnost na poli obchodu, bylo zároveň podle

této doktríny zakázáno vyvážet ze země peníze a drahý kov. Společnost tedy byla nucena

založit obchodování ve svých počátcích pouze na prodeji hotových anglických výrobků,

zejména vlněných látek.

Společnost byla organizována, na rozdíl od Levantské a Benátské společnosti, na akciové

bázi a jejím cílem byl, alespoň zpočátku, obchod, čímž se lišila od Portugalců, kterým šlo v

Indii především o kolonizaci území. Jejími prvotními členy se stali přímí účastníci první

cesty. Podílníky se mohli stát rovněž synové stávajících členů (pokud jim bylo více než 21

let), ti, kteří Společnosti prokázali nějakou významnou službu nebo měli potenciál být

Společnosti prospěšní, kdokoliv po vložení základního kapitálu ve výši 100 liber a

učedníci po zaplacení určité menší sumy. Akcionáři Společnosti byli rozděleni do dvou

hlavních skupin. První z nich tvořili významní obchodníci z “City” a ti, kteří již byli v

obchodu orientálním zbožím zainteresováni. Druhou, početnější skupinu, pak tvořili jednak

vysocí úředníci a drobní obchodníci, ale i další občané, kteří se díky relativně vysoké

bezpečnosti akcií Společnosti snažili o vlastní materiální zabezpečení. V neposlední řadě

patřili mezi akcionáře i zahraniční investoři, ve valné většině z Nizozemí.

V čele této akciové společnosti stál guvernér (prvním guvernérem byl jmenován sir

Thomas Smith) a sbor 24 ředitelů, kteří byli voleni shromážděním akcionářů vždy na jeden

rok.27 Každý ředitel měl na starosti svoji specifickou komisi, která se starala o jednotlivé

záležitosti Společnosti, „např. řízení cest, zajišťování vyváženého zboží a nájmů lodí,

prodej produktů dovezených do Anglie atd.“28, ze svého jednání byli v konečném důsledku

odpovědní právě guvernérovi Společnosti, popř. jeho zástupci, rovněž ustanoveném

chartou. Mezi další významné funkce můžeme zařadit rovněž funkce tajemníka a

27 Byli voleni vždy první týden v červenci a nazývali se “court” (viz Wanner (2003) str. 38)28 Citace Wanner (2003) str. 38

25

pokladníka. Společnosti bylo později dovoleno používat i vlastní pečeť a vlajku29

Obrázek 2: Vlajky Britské Východoindické společnosti a jejich vývoj

1660 – vlajka Společnosti 1707 – po vytvoření 1801 – do vlajky je přidáns křížem sv. Jiří (znakem království Velké Británie motiv připojeného SeverníhoAnglie) v levém získala vlajka do levého Irskahorním rohu rohu vlajku unie – Anglie,

Walesu a Skotska

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/East_India_Company

Tato akciová společnost však zpočátku neměla stálý akciový kapitál, a proto první

obchodní cesty byly financovány na základě individuálních vkladů. Jednotliví investoři

poskytovali finance pro každou jednotlivou výpravu, přičemž se až po návratu lodi dělili o

případný zisk nebo ztrátu. Teprve po závěrečném vyúčtování mohly být prostředky

reinvestovány do dalších výprav30. Toto jednání však s sebou neslo určité nevýhody -

jelikož délka trvání jednotlivých plaveb se překrývala, bylo nutné na každou jednotlivou

plavbu shromáždit nový kapitál, a navíc, díky tomu, že na každou plavbu bylo jiné složení

posádky (popř. investorů), vznikaly mezi posádkami různé neshody a vzrůstala

konkurence. Proto od roku 1614 Společnost přešla na dlouhodobější termínované vklady s

délkou trvání 4 roky.

Jak bylo již výše zmíněno, získala Společnost chartou monopol na obchod s Indií. Jak říká

Svoboda31, byla tato forma výhodnou, zejména díky tomu, že s monopolními právy byla

Společnost schopna shromáždit dostatečný kapitál, umožňovala jednotný postup při

obchodování a celkově usnadňovala administrativu. Na druhou stranu však, jak říká Smith:

„Tyto monopoly se vesměs vlastně obracejí proti národu, který je zavádí."32 Podle něj byla

29 Právo používat vlajku Společnost získala až v roce 1660. Některé prameny uvádějí možnost, že se vlajka Společnosti mohla stát předlohou pro vlajku Spojených států, toto však není doloženo fakty.

30 Tato forma akciové společnosti je spojována s obdobím středověku a je označována jako regulated company. Blíže o akciové bázi Východoindické společnosti viz např. Smith (2001) str. 663- 665

31 Svoboda (2009) str. 104 - 10532 Citace Smith (2001) str. 559

26

díky monopolu z obchodu vyloučena většina obyvatel, a to nejen samotných obchodníků,

kterým bylo de facto znemožněno samostatně obchodovat, ale i spotřebitelů, kteří tak byli

nuceni nakupovat zboží za cenu vyšší, než v případě volného trhu.

Angličané při svých plavbách na Východ brzy zjistili, že na pobřeží Indického oceánu není

poptávka po anglickém zboží a jelikož díky merkantilistické doktríně bylo nepřípustné

pořizovat komodity výměnou za vlastní drahý kov, přešli ke směně místních komodit za

lehké textilie předovýchodní a indické provenience. Roku 1609 byl vyslán kapitán William

Hawkins ke dvoru do Ágry, kde si získal svým vystupováním přízeň panovníka a četné

výsady, z nichž nejvýznamnější bylo právo na zřízení anglické faktorie v Suratu33. Díky

nátlaku Portugalců, kteří stále měli v Indii nemalý vliv, byl však císař nucen svůj výrok

odvolat.

Anglický král Jakub I. udělil roku 1609 Společnosti novou chartu, jejíž platnost byla

stanovena na neurčito. Flotila, která o rok později zamířila k západoindickým břehům,

však byla v suratském přístavu zablokována portugalskými loděmi. Byla tedy nucena najít

si náhradní kotviště (Swally hole), jež posloužilo jako dočasná základna pro obchod.

Portugalci však intervenovali na mughalském dvoře a úřady nakonec britské obchodníky

vypověděly. Sir Henry Middleton tedy odplul k průlivu Báb al-Mandab, kde začal

zadržovat indické obchodní lodě, nutil je k výměně zboží za anglické komodity a za

propuštění plavidel navíc vymáhal výkupné. Toto počínání se nelíbilo Suratu a po

vzájemné dohodě se rozhodli problém řešit netradičním způsobem – poté, co v roce 1612

přistála u Gudžarátských břehů desátá výprava Východoindické společnosti pod vedením

Thomase Westa, dostalo se jí přátelského přijetí a příslibu plných obchodních práv. Roku

1613 byl Společnosti od Džáhangíra – mughalského císaře, vydán tzv. farmán, neboli

úřední list, kterým císař souhlasil s otevřením trvalé obchodní faktorie v Suratu, a potvrdil

tak předchozí smlouvu uzavřenou Společností s indickými provinčními úřady. Portugalci

se s tímto odmítali smířit, a proto chtěli přimět mughalský dvůr ke spolupráci stejným

způsobem, jež tak neočekávaně “prošel” siru Middletonovi. Zajali indickou obchodní loď a

za její propuštění požadovali zrušení anglických obchodních privilegií. Reakce

mughalského císaře Džáhangíra však byla, naneštěstí pro Portugalce, zcela odlišná –

nechal zajmout všechny Portugalce na mughalském území a ani později, když Portugalci

33 Surat bylo město v provincii Gudžarát v Mughalské říši na severovýchodě Indie – blíže viz mapa v příloze 1

27

změnili strategii a žádali aspoň vypovězení anglických kupců výměnou za mír, nebyl už

Džáhangír ochoten s nimi vyjednávat, jelikož nechtěl provokovat tak “silnou námořní

mocnost”, jakou podle jeho slov Anglie té doby byla. Za tímto císařovým přesvědčením

stála především událost, kdy Angličané v roce 1614 vyslali k Suratu eskadru čtyř lodí, proti

kterým Portugalci vyslali 6 galeon, 5 menších plavidel a 60 fregat. Angličanům se i přes

takovou přesilu podařilo portugalské lodě přinutit k ústupu.

Východoindická společnost měla zájem na tom, aby její vztahy s Indií stály na pevném

smluvním základě. Proto se rozhodla vyslat k mughalskému dvoru zvláštního královského

vyslance, který by hájil anglické zájmy a vyjednal uzavření formální smlouvy zaručující

Společnosti obchodní privilegia. Roku 1615 byl vyslán do Adžméru sir Thomas Roe. Ani

po dlouhých jednáních se mu nepodařilo vynutit formální smlouvu o obchodování, získal

však alespoň souhlas se zakládáním faktorií v Bengálsku a Sidhu a významné úlevy pro

stanici v Suratu.

Roku 1615 se ředitelé Společnosti rozhodli seskupit faktorie v Indii do 4 divizí, které měly

být pod patronátem významných měst. Jednalo se o Surat, Bantam, Patani a jeden z

významných, ale blíže neurčených přístavů na Koromandelském pobřeží. Generální faktor

William Keeling však rozhodl, že všechny faktorie v Gudžarátu a Perském zálivu (severní

oblast) budou patřit Suratu a faktorie na Koromandelském pobřeží a dále na východě

budou spravovány Bantamem. Tato centralizace se dále prohlubovala a mezi léty 1627 –

1630 byla jurisdikce veškerých indických faktorií svěřena suratskému prezidentovi –

Bantam měl spravovat pouze agendu a některé menší faktorie v Indonésii. Roku 1652 pak

byla správa “jižních faktorií” převedena do Madrásu.

Vedle Portugalců, kteří na indickém území obchodovali od 15. století a měli již v té době

vybudovanou pevnou obchodní síť i vztahy s mughalskými vládci, byla další konkurencí

Britů i Nizozemská spojená Východoindická společnost (založená roku 1602). Ta se, na

rozdíl od Angličanů, těšila plné podpoře státní moci a díky aktivitě svých předchůdců

(provinčních obchodních společností) získala výrazný náskok v obchodu s kořením. Poté,

co Nizozemci zvítězili nad Portugalci34, převzali jejich monopolní postavení, které si navíc

dali smluvně potvrdit většinou místních vladařů. Do oblasti ostrovů koření pronikli jako

34 Série nizozemských vítězných tažení proti Portugalcům započala roku 1603, kdy získali ostrov Ambon a pokračovala úspěšně i v dalších letech, kdy získali Moluky, Malakku a Cejlon.

28

první, a proto si osobovali nárok jednat s cizí konkurencí jako s vetřelci. Přestože se

Angličané odvolávali na doktrínu svobodné mořeplavby a právem prvního (které 1579

zajistil Anglii návštěvou na Molukách Francis Drake), přerostla 1618 vzájemná rivalita

mezi Nizozemci a Angličany v otevřenou válku. Tyto rozpory donutily Angličany

přesunout těžiště svých obchodních aktivit na území poloostrova přední Indie. Surat si

vydobyl postavení nejvýznamnější anglické osady na východě a stal se sídlem generálního

faktora, který byl od roku 1618 nazýván prezidentem a stál tudíž na stejném postu, jako

nizozemský protějšek.

Roku 1620 uzavřely obě společnosti (Britská a Nizozemská) dohodu, podle které

postoupili Nizozemci Angličanům třetinu obchodu s kořením na Molukách a polovinu

obchodu s pepřem na Jávě, přičemž jim Angličané měli platit poplatky a poskytnout v

případě potřeby 10 lodí na obranu.

Přestože by se mohlo zdát, že po uzavření dohody mezi Nizozemci a Brity měla

Společnost období klidu a rozkvětu, opak byl pravdou. V období let 1628 až 1631 se ocitla

v krizi, ke které přispělo několik faktorů. Společnost byla v této době ještě relativně mladá

a podílníci očekávali vysoké zisky, které Společnost měla při prvních cestách (v letech

1601 – 1612 dosahovala až 155% zisku), zároveň však nebyli ochotni reinvestovat své

výdělky na udržení a rozvoj Společnosti. Ředitelé byli tudíž nuceni hledat finance na

správu faktorií a platy svých zaměstnanců u jiných zdrojů, což vedlo k nemalému

zadlužení v Asii i Anglii a ke korupci asijských zaměstnanců. Neblahý vliv na hospodaření

Společnosti měla i epidemie moru v Anglii (1625) i Indii (1630) a Třicetiletá válka (1618 –

1648). Angličané se pokoušeli udržet Společnost při životě především rozšiřováním své

základny v Asii a reorganizací. V cestě jim však mimo jiné překáželi Nizozemci, kteří i

přes dohodu v některých oblastech proti Britům dál tvrdě vystupovali.35 Vzájemná

nevraživost vyvrcholila roku 1623, kdy nizozemský guvernér nechal na ostrově Ambon

popravit 10 Angličanů za údajnou přípravu spiknutí proti Nizozemcům. Angličané, kteří

byli v té době na pokraji krachu, se po této události raději stáhli mimo oblast nizozemského

zájmu na pevninskou Indii.

Dohoda z Góy, kterou se podařilo uzavřít roku 1635 mezi suratským prezidentem

35 Rivalita mezi oběma společnostmi panovala především v Indonésii, zatímco v západní Indii se obě dvě společnosti postavily bok po boku proti Portugalcům.

29

Williamem Methwoldem a goyským vicekrálem, znamenala pro Společnost první krok k

jejímu ozdravení z prodělané krize. Tato dohoda totiž ukončovala nepřátelství s Portugalci,

čímž změnila poměr sil v Asii a Angličané se mohli dostat do dříve nedostupných

portugalských osad na Malabárském pobřeží, kde po dohodě s místními nájaky

(vojenskými místodržícími) založili u Madráspatnamu opevněnou osadu

Čennappapattanam. V této osadě byla vybudována nová pevnost Fort St. George a osada se

stala místo Mačilípatnamu hlavním správním i obchodním centrem Společnosti na

východním pobřeží. Obyvatelé osady byli na 30 let osvobozeni od celních poplatků, což do

osady přilákalo mnoho obyvatel.

V této době však byla Společnost nucena čelit konkurenci, se kterou nepočítala. Král Karel

I. udělil roku 1635 chartu asociaci E. Portera a W. Courteena, která jim povolovala

obchodovat na území, které nepatřilo Společnosti. Courteen a spol. vysílali každý rok

jednu až dvě lodě na Východ a opravdu se jim podařilo obchodovat na východoindickém

území, ale obchod jim nevynášel tolik, kolik předpokládali. Ocitli se až na pokraji

bankrotu, uchýlili se k pirátství a nekalým obchodním praktikám, čímž poškodili jméno

Angličanů u jejich obchodních partnerů36.

V letech 1604 – 1660 panovala v Anglii silná protimonopolistická nálada, a Společnost tak

stála několikrát před parlamentní komisí, která posuzovala její činnost v Indii. Na hlavu

Společnosti se snesla vlna kritiky obviňující ji například z vážných ekonomických

problémů země apod. V duchu merkantilistické doktríny byl odsuzován především vývoz

drahého kovu ze země. Ten byl dokonce na přechodné období v roce 1621 zakázán. Od

roku 1615 byl jedním z ředitelů Společnosti i Thomas Mun, který je považován za

posledního z raných merkantilistů. Ten obhajoval vývoz drahých kovů ze země za

předpokladu, že je tento kov použit k nákupu surovin, které jsou později v Anglii

zpracovány a prodány do zahraničí, což ve svém důsledku přinese Anglii kladnou

obchodní bilanci. Tento jeho krok byl sice zaměřen především na podporu obchodních

aktivit Společnosti, ale ve svém důsledku znamenal krok směrem k rozvinutému

merkantilismu37.

36 Toto přitom nebyl první obdobný krok Koruny. Již v roce 1618 propůjčil Jakub I. chartu tzv. Skotské Východoindické společnosti, ta však k Indii nikdy nevyplula, jelikož si Britská Východoindická společnost vynutila její zrušení, za což ovšem musela králi zaplatit 20 tisíc liber.

37 Rozvinutý merkantilismus povoluje vývoz peněz a drahých kovů ze země za předpokladu, že toto počínání vytvoří podmínky pro větší příliv bohatství do země.

30

Díky této Munově intervenci bylo tedy za zboží, nakupované v Indii, placeno stříbrem:

„jehož stále se zvyšující dovozy během 17. století umožnily dále urychlit proces monetizace

bengálské ekonomiky a rozšířit jej do všech sfér ekonomické činnosti. Pozoruhodné přitom

je, že masivní příliv drahého kovu, který byl téměř beze zbytku konvertován ve stříbrné

mughalské rupie, nevedl (...) k žádnému dramatickému inflačnímu růstu cen.“38

Další okolností, která měla vliv na situaci Společnosti, byla občanská válka, která

probíhala v letech 1642 – 165139. Způsobila nemalé problémy, jako například nedostatek

kapitálu, pokles hospodářského vývoje, ale i vnitřní rozbroje mezi členy Společnosti.

Během této války byla obchodní licence propůjčována každé společnosti, která byla

schopna nést rizika spojená s plavbou a obchodem na Východě.

Tito „dobrodruzi“ často poškozovali dobré jméno Společnosti a ta se, mimo jiné i díky

neprodloužení platnosti charty Cromwellem v roce 1653, málem rozpadla. Až do roku

1657 se Společnost potácela na okraji krachu a nepřinášela žádný zisk, navíc byla nucena

opustit většinu svých faktorií, nacházejících se na mughalském území. Tato situace

donutila Cromwella k tomu, aby v říjnu 1657 poskytl Společnosti novou chartu, ve které na

místo krátkodobých termínovaných vkladů zakotvil trvalý akciový kapitál.

2.2 OBDOBÍ RESTAURACE SPOLEČNOSTI 1660 – 1709

Na počátku tohoto období, které je často nazýváno obdobím restaurace Východoindické

společnosti a jejího obchodu, Společnost fungovala již plně na akciové bázi. Podmínky

jejího obchodování stanovovala charta krále Karla II., která pravděpodobně vycházela ze

zrušené Cromwellovy charty. Popisovala systém akcií i volební právo pro jejich majitele a

upevňovala postavení Společnosti v Indii, především na poli obrany. Guvernéři v Indii

získali soudní i trestní autoritu, a indičtí zaměstnanci Společnosti tak využívali anglických

soudů jen jako odvolacích. Vztah mezi Společností a státem byl velice dobrý – Společnost

38 Citace Strnad (2008) str. 49239 Anglickou občanskou válkou byl boj mezi parlamentisty a royalisty, který skončil vítězstvím

parlamentistů v bitvě u Worcesteru. V období let 1649 – 1660 byla Británie na přechodnou dobu republikou.

31

darovala státu nemalý finanční obnos a poskytovala mu i další půjčky40. Sám král41 byl

podílníkem Společnosti. Zákon o plavbě z roku 1651 v souladu s merkantilistickou

doktrínou vyhrazoval právo na obchod se svými koloniemi pouze pro vlastní, anglické

obchodníky. Hlavní myšlenkou bylo pravidlo, že prospěch z kolonií má mít zejména

kolonizátor, a proto ustanovil, že určité zboží může být z kolonií dováženo pouze na

anglických lodích do anglických přístavů (a vice versa) a teprve poté může být

reexportováno do dalších zemí.42 Tím zaručoval Společnosti výhradní právo na obchod s

Anglií a vyšachoval tak nepříjemnou nizozemskou konkurenci. Král navíc také projevil

svou přízeň tím, že roku 1668 znovu obnovil a prodloužil chartu Společnosti.

Společnost byla připravena k obnově obchodu a bylo jmenováno 91 faktorů, kteří měli být

vysláni do obchodních center na pobřeží Indického oceánu. Obchodní úspěchy Společnosti

byly podmíněny prodejem žádaných komodit, jako bylo kaliko, hedvábí a bavlněné látky.

Důležitým momentem bylo pro Společnost předání správy ostrova Bombaj43 za každoroční

rentu 10 liber. Společnost zde získala suverénní práva a spravovala tento ostrov až do roku

1730. Společnost na ostrově mohla také vydávat zákony a nařízení sloužící ke správě

území, guvernér zde měl soudní pravomoc a bylo mu dovoleno přijímat do svých služeb

nové úředníky i vojáky.

Roku 1676 bylo Společnosti vydáno právo razit mince. Tato ražba mincí, jež měly platnost

na asijském území, probíhala v Bombaji a ta se tak stala novým centrem, které pružně

nahradilo faktorii v Suratu44. Byl zde zaveden jednotný daňový systém a soudní správa.

Anglickým guvernérem v Indii byl v té době Aungier. Jeho významným počinem bylo

zejména vytvoření flotily, která se stala jádrem pozdějšího bombajského námořnictva a

zformování první vojenské jednotky Společnosti. V prezidencii Madrásu byla vystavěna

pevnost St. George, ale faktická moc zde zůstávala i nadále v rukou místních vládců.

Rozšíření pravomocí Společnosti bylo patrné i v oblasti Bengálska. Již 10. listopadu 1698

získali Britové nájemní smlouvou z Barissy právo vybírat daně (zámindárí) na území

Kalkaty a dalších dvou menších faktorií.

40 Během 16 let půjčila Společnost státu 170 000 liber41 Král Jakub II., který vládl v letech 1685 – 1688 (seznam anglických a britských panovníků viz příloha 3)42 Blíže viz. Smith (2001) str. 404-40543 Bombaj byla Korunou získána po sňatku Karla II. s Kateřinou s Braganzy44 Stalo se tak v roce 1682 v období, kdy úřad prezidenta v Suratu zastával John Child.

32

Důležitým přelomem byla charta z 9. srpna 1683, která potvrzovala vojenská práva

Společnosti a dávala jí právo vyhlásit válku i uzavřít mír a to na území Asie, Afriky, ale i

Ameriky. Toto právo však bylo chápáno pouze jako právo svěřené a Koruna tak měla

suverénní moc nad všemi pevnostmi, místy a osadami. Vzestup Společnosti nebyl příznivě

vnímán ostatními anglickými obchodníky, jimž se nelíbila monopolizace obchodu s

Indiemi. Záležitost byla předložena soudnímu dvoru, ale ten roku 1685 potvrdil plnou

platnost a zákonnost monopolu a vydal prohlášení o stíhání kupců, kteří by chtěli

obchodovat ve sféře vlivu této monopolní Společnosti.

V Indii se mezi tím situace poněkud vyhrotila. Společnost se přela s bengálským navábem

a tyto rozpory přerostly až ve válku, kterou Společnost prohrála a ačkoliv neutrpěla

významnější ztráty, musela zaplatit 15 000 liber za nový farmán, který potvrzoval její

původní privilegia. Angličtí obchodníci, posíleni vojenským neúspěchem Společnosti,

mezi tím vyhlásili Společnosti otevřený boj. K tomu jim napomáhalo to, že na trůn

nastoupil Vilém Oranžský a zpřetrhal tak všechny vazby, které navázal Child a jeho

pomocníci s předchozí vládou Whigů, převážně pomocí úplatků. Činnost Společnosti byla

předána na přezkoumání parlamentní komisi, která měla spolu s blížícím se datem

ukončení platnosti charty (1690) navrhnout další postup.

Plán, který navrhla komise, totiž rozšířit stávající Společnost i její kapitál, se nesetkala se

souhlasem Josiaha Childa. Charta tedy byla vydána v původním znění s tím, že si panovník

vymínil právo změny. Tohoto svého práva využil celkem záhy a v listopadu 1693 vydal

doplňkovou chartu, která umožňovala navýšení počtu členů Společnosti, upravovala

volební kvalifikaci a volební sílu. V září 1694 doplnil stávající chartu ještě o princip

pravidelné výměny členů vedení – guvernér Společnosti a jeho zástupce směli být ve

funkci nejdéle dva roky a každý rok mělo být voleno osm komisařů. Doplňková charta

upravovala také podmínky všeobecného shromáždění. Úkolem těchto panovníkových

zásahů do charty bylo především zkvalitnění a rozšíření vnitřní kontroly Společnosti.

Roku 1695 se do stávající situace začal vměšovat skotský parlament, který přišel s

33

návrhem na založení Skotské Východoindické společnosti a sám také vydal parlamentní

zákon o jejím založení, který ji opravňoval obchodovat v Africe i v Indii. Tento čin se však

setkal s mohutným odporem Dolní sněmovny a Skotská společnost nakonec neznamenala

pro společnost Britskou větší konkurenci. Větší a významnější konkurence se objevila roku

1698, kdy nabídla opozice, soustředěná do Všeobecné anglické společnosti, vládě půjčku

ve výši 2 000 000 liber na 8% úrok (na rozdíl od Východoindické společnosti, která

nabídla 700 000 na 4% úrok)45. Výměnou za tuto službu pak Všeobecná anglická

společnost získala právo na obchod s východní Indií. I s touto konkurencí si však

“původní” Východoindická společnost dokázala poradit. Využila její finanční potíže,

skoupila část akcií a stala se tak jejím největším akcionářem.

Na Indickém subkontinentu se ale konkurence těchto dvou společností projevila mnohem

výrazněji, než v domácím Londýně. Obchodníci obou společností spolu na indickém území

otevřeně bojovali, indičtí panovníci nebyli schopni rozlišit, která skupina je která a na

mnoha místech využili situace a vyhnali nebo zatkli anglické faktory. Nejvýznamnější

prohrou, která díky těmto sporům, Britskou Východoindickou společnost zasáhla, byla

dočasná ztráta Bengálska.

Obě společnosti se různými vzájemnými šarvátkami i řešením celkové politicko-

ekonomické situace v Anglii natolik vyčerpaly, že začaly uvažovat o sloučení. Roku 1702

byla vydána tripartitní dohoda mezi Východoindickou společností, Všeobecnou

společností a královnou Annou, podle které měla Východoindická společnost po sedmi

letech (t.j. od roku 1709) splynout se Všeobecnou společností. Tato nová společnost by pak

byla řízena řediteli obou stávajících korporací, a měla tak vzniknout Sjednocená společnost

anglických obchodníků obchodujících ve Východních Indiích.

2.3 OD SJEDNOCENÉ SPOLEČNOSTI KE ZÍSKÁNÍ DÍVÁNÍ 1706 – 1757

Tato nová Sjednocená společnost byla jakýmsi kompromisem mezi oběma předchozími

společnostmi a fungovala v podstatě dále, s výjimkou několika oblastí, na základě charty z

45 Viz Smith (2001) str. 664

34

roku 1698. Úprava se týkala především volebního systému. Řídící orgán – direktorium -

bylo tvořeno 24 akcionáři, kteří mohli být zvoleni max. 4 po sobě jdoucí roky. Společnost

byla v tomto období celkem stabilní, měla dobré vztahy se státem a nijak se nesnažila

zasahovat do politiky, netýkala-li se přímo jejich záležitostí. Oficiální bankou této

Společnosti se stala Anglická banka, která byla založena roku 1694. Společnost se stala

poměrně významným investorem vlády, když pravidelně vydávala krátkodobé obligace

(tzv. India Bonds) i dlouhodobější úvěry, které vláda, nacházející se ve špatné finanční

situaci, s povděkem přijímala.

I když by se mohlo zdát, že bylo toto období pro Společnost relativně klidným, nebyla to

zcela pravda. Společnost byla stále trnem v oku pro anglické obchodníky, kteří ostře brojili

proti jejímu monopolu na obchodování s Indiemi. Mezi léty 1730 a 1759 proběhly dva

větší útoky na suverenitu Společnosti. Poprvé volali obchodníci po založení nové

regulované společnosti46, podruhé se obchodníci s čajem snažili prosadit povolení dovozu a

prodeje levnějšího čaje z Nizozemí. Ani jeden z návrhů však parlamentem neprošel a

Společnost tak mohla dále v klidu upevňovat a stabilizovat svoji pozici a systém řízení.

Většina důležitých rozhodnutí se odehrávala na zasedáních výborů, která probíhala

pravidelně a poměrně často. Výborů bylo sedm, přičemž každý z nich měl na starosti

určitou specifickou problematiku.

Ačkoliv byl systém vedení Společnosti ustanoven tak, aby se předešlo vytvoření určité

vládnoucí skupiny, která by na úkor ostatních prosazovala svoje zájmy, nepodařilo se toto

zcela eliminovat. Ředitelé, kteří byli voleni každoročně, se ve svých funkcích neustále

střídali a opakovali a nebyla téměř možnost, aby se na tuto pozici dostal někdo, kdo není

skupinou stávajících ředitelů podporován. Ani práce výborů nebyla příliš pružná a

adekvátní. Systém povyšování probíhal na základě délky zaměstnání v úřadě47, a tak se ve

vedoucích pozicích často ocitali nekompetentní a neschopní lidé, kteří byli loajální k

vedení Společnosti. Přesto tento systém fungoval, alespoň navenek, celkem hladce a bez

větších problémů.

46 Chtěli se tak navrátit ke staršímu modelu akciové společnosti - viz. kapitola 2.147 Často se zde také vyskytovalo korupční jednání ve formě poskytování funkcí známým, nebo rodinným

příslušníkům - nepotismus

35

Společnost si pro svoje cesty do Indie najímala lodě vyráběné speciálně pro tyto plavby.

Dodavatelé lodí se tak stali silnou zájmovou skupinou, která se snažila ve Společnosti

různými způsoby lobbovat ve svůj prospěch. Tato mocná skupina dosáhla toho, že počet

lodí Společnosti vysoce převyšoval jejich potřebu a roku 1758 počet nevyužívaných lodí

dokonce převýšil počet lodí využívaných. I přes tyto zbytečné výdaje však finanční síla

Společnosti rostla, její akcie byly považovány za bezpečné a portfolio akcionářů bylo

velmi pestré48.

Zaměstnanci Společnosti, kteří působili v Indii, se povětšinou rekrutovali z mladíků, kteří

se pohybovali v okruhu rejdařů a obchodníků a toužili po pohádkových ziscích. Svou

činnost v Indii spojovali zejména se snahou dosáhnout co nejvyšších výdělků, a to mnohdy

na úkor Společnosti. Povětšinou se jednalo o soukromé obchodování, braní úplatků, darů

apod., přičemž jejich činnost byla často v přímém rozporu s nařízeními vedení Společnosti.

Komunikace byla na tuto dálku obtížná – zprávy byly doručeny zpravidla až za půl roku od

vyslání a mnohdy již za tuto dobu postrádaly smysl. Navíc byly zprávy od vedení

Společnosti zaměstnanci ostentativně ignorovány.

I přes tyto problémy prožívala Společnost expanzi. V letech 1717 – 1727 stoupl počet

vypravených lodí o polovinu a zisky Společnosti byly značně vysoké. Akcie Společnosti

byly považovány za jedny z nejdůvěryhodnějších, dividenda byla každoročně vyplácena ve

výši 7 - 10 %. Na tomto vzestupu se mimo jiné podílelo navázání obchodních vztahů z

Čínou49, odkud byl do Británie dovážen především čaj, hedvábí a čínský porcelán.

Dohledem nad obchodováním Evropanů s Čínou byli pověřeni členové čínského

kupeckého cechu, kteří též vybírali nemalé poplatky za možnost obchodování. Díky

obchodům s Čínou se čaj dostal mezi mnohem širší vrstvu evropských obyvatel a jeho pití

rovněž implikovaně zvýšilo poptávku po čínském porcelánu. Společnost měla v tomto

obchodu s čajem vedoucí postavení, jelikož Číně nabízela komodity z blízké Indie, po

kterých zde byla vysoká poptávka. Významný byl především obchod s opiem, který se

48 Mezi akcionáře patřili především bankéři, finančníci z City, dobročinné organizace, ale i zahraniční subjekty.

49 Obchodování začalo roku 1685 kdy čínský císař povolil obchodování Společnosti ve svých přístavech. Později ho sice omezil, ale Společnost přece jen získala povolení obchodovat v oblasti Perlové řeky a v Kantonu. V Kantonu pak mohly obchodovat i ostatní evropské korporace, pokud byly schopny dodržet přísná pravidla která byla Čínou stanovena.

36

čínská vláda pokusila roku 1729 neúspěšně zakázat50.

Rozvojem prošel i obchod v bengálské provincii. Madrás se tak začal dostávat do pozadí a

sloužil spíše pro pouhá mezipřistání, aby obchodníci mohli vyzvednout zde ražené mince a

pokračovat s nimi do Kalkaty. V Kalkatě byla vybudována nová pevnost – Fort William,

která se stala sídlem nové prezidencie a která zastínila význam Fort st. George v Madrásu.

Význam faktorií v Bombaji a Suratu rovněž poklesl. Staly se podobně jako Madrás spíše

místem vhodným pro tzv. country trade – soukromý vnitřní obchod. Suverénní pozice

Britů v oblasti Bengálska byla také potvrzena nově vydaným farmánem mughalského

vládce z roku 171751. Místní navábové upravovali spolu s finančníky z rodu Séthů britský

obchod a jeho řádné proclení, ale vztahy mezi naváby a Společností byly v zásadě dobré a

úspěšně se dále rozvíjely.

2.3.1 BOJE S FRANCIÍ V KARNÁTAKU A DÁKŠINU

Počátkem 18. století probíhaly na asijském území významné změny. Toto území bylo až

dosud ovládáno většinou velkými mocnými říšemi a rody, ale nyní se tato uskupení začala

pozvolna drobit a rozpadat. Důležitým přelomem pro Indii bylo úmrtí mughalského vládce

Aurangzéba – ten byl pověstný svým tvrdým odporem vůči hinduistům a prosazováním

ortodoxních muslimů do čela vládnoucí vrstvy a byl posledním opravdu silným a

neochvějným vládcem Indie. Po smrti jeho nástupce Bahádura Šáha I. byla moc více méně

soustředěna do rukou navábů. 18. století vůbec bylo pro Indii ve znamení mocenských

bojůvek a rozdělovaní země mezi různé indické skupiny a rody.

Díky těmto střetům upadala i vlastní správa země. O právo na správu se dělili muslimští i

hinduističtí výběrčí daní se zámindáry (venkovskými magnáty). Ti se snažili, aby se toto

právo stalo dědičným a celý proces daňové správy tak byl roztříštěný, naprosto

nekontrolovatelný a neovlivnitelný. Tato situace později usnadnila ovládnutí Indie

Společností.

50 Ve 40. a 50. letech 19. století vypukly dokonce dvě čínsko – anglické opiové války, jimiž se snažil čínský císař Sien-Feng prodej této návykové látky v Číně zakázat. Válku však prohrál a na opiu bylo v tomto období v Číně závislých téměř 20 milionů lidí.

51 „Tímto farmánem se Společnosti dostalo oficiálního uznání. Za placení nevysokých paušálních částek byla osvobozena od poplatků a některých cel, dostala do nájmu vesnice v okolí Kalkaty a na indický trh byly připuštěny stříbrné mince ražené v bombajské mincovně Společnosti.“ Citace Krása (1997) str. 159

37

Jednou z okolností, která předurčila budoucí vývoj, byl britsko-francouzský střet. Tyto dvě

mocnosti spolu bojovaly nejen v Evropě a Americe, ale i zde v Asii. Spory zpočátku

probíhaly v neprospěch Angličanů (bylo jich na indickém území pouze 200, kdežto

Francouzů téměř tisíc). Hlavní postavou v čele francouzských jednotek byl Joseph

Francois Dupleix52, který se všemi možnými způsoby snažil Angličany z území vyhnat a

nařídil například kompletní vyplenění Madrásu s tím, že indičtí řemeslníci by byli poté

převezeni do francouzské osady v Puttuččéri (Pondicherry). Tento útok měla vykonat

flotila La Bourdonnaise. Její velitel ale rozkazy Dupleixe neuposlechl a přestože přemluvil

Angličany ke kapitulaci, posléze jim Madrás vrátil. To bylo potvrzeno 18. 10. 1748 v

Cáchách, kde byl uzavřen mír mezi Anglií a Francií. Bojůvky, které se odehrávaly na

indickém území mezi Francouzi, Angličany, ale i početnými navábovými vojsky ukázaly,

že anglická armáda není dostatečně silná. Na druhou stranu však tyto boje prokázaly

faktickou sílu evropských vojsk, která, ačkoliv byla početně výrazně menší, porážela bez

přílišných ztrát veliká vojska navábova.53

Po uzavření míru v Cáchách začala Francie uvažovat o jiné možnosti ovládnutí Indie a

začala podporovat nizáma z Dákšinu Muzaffara Džanga a jeho spojence Čandu Sáhaba.

Francouzské jednotky porazily navába Karnátaku a novým navábem byl jmenován Čanda

Sáhab, přičemž bylo více než zřejmé, že příčinou tohoto kroku byli Francouzové. Na

protest proti tomuto kroku se Angličané opět postavili proti Francouzům. Francouzská

vojska ale dobývala stále nová území a Dupleix tak získal status úspěšného dobyvatele.

Roku 1750 byl dokonce Dupleixovi přidělen nárok na jmenování karnátackých navábů a

právo razit mince. Dupleix byl rovněž jmenován správcem území na východě Dakšinu a to

mezi řekou Krišnou a mysem Kumárí.

Francouzská expanze se zdála být neodvratitelnou. Přítrž této francouzské rozpínavosti

učinil Robert Clive - pouze s 5600 člennou armádou dobyl navábovo sídlo v Karnátaku a

vytvořil pak spojenectví s rádžou z Tančávúru a máráthským vládcem. Po několika dalších

porážkách byl francouzský vůdce Dupleix odvolán, byl uzavřen nový mír mezi Angličany 52 Joseph Francois Dupleix (1697 - 1763) byl radou v Puttuččéri, poté guvernérem ve faktorii Čandarnagaru

v Bengálsku a od roku 1741 francouzským guvernérem Indie. 53 Blíže např. viz. Krása (1997) str. 160

38

a Francouzi a byl obnoven status quo.

2.3.2 BOJE O NADVLÁDU V BENGÁLSKU

Boje mezi Angličany a Francouzi se odehrávaly, jak je zmíněno výše, na území Karnátaku

a Dákšinu. Střetů mezi oběma zeměmi bylo ušetřeno Bengálsko. Tato provincie se dále

rozvíjela a Angličané zde úspěšně obchodovali. Smrt navába Alívardího Chána 1756 však

přinesla nečekané změny. Na navábovo místo se dostal jeho vnuk Sirádžuddaulat, jehož

hlavním cílem bylo upevnění vlastní moci. Odmítl například dovolit Angličanům vylepšit

opevnění Kalkaty, ti ho ale neposlechli. Naváb zajal několik britských úředníků, obklíčil

britskou faktorii v Kásimbázáru a dobyl Fort William54.

O pádu Kalkaty se dozvěděli v Madrásu až dva měsíce po jejím dobytí. Společnost

neváhala, a vyslala početnou flotilu, jejímž úkolem bylo obnovit původní stav. V jejím čele

stál Robert Clive. Město bylo sice Angličany dobyto zpět, ale při bojích bylo zcela

zničeno. Angličané pak jako pomstu navábovi zcela zničili i jeho město Huglí, aby tak

demonstrovali svoji sílu. Naváb se sice zpočátku pokoušel smluvit s Francouzi, aby mu

pomohli v boji proti Angličanům, ti ale jednali v souladu s podmínkami míru a svou

pomoc navábovi odmítli. Po několika dalších krvavých bojích mezi navábem a Společností

se naváb rozhodl uzavřít s Angličany mír.

Mezi tím propukla válka mezi Anglií a Francií55 a Angličané tak uvažovali o útoku na

Čandarnagar – bengálskou základnu Francouzů. Naváb nechtěl útok povolit (stál stále

spíše na straně Francouzů), ale Angličané přesto vyrazili základnu dobýt. Akce byla

úspěšná – Francouzi kapitulovali a jejich pozice v Bengálsku již Angličany neohrožovala.

Naváb se však stále nevzdával a chtěl dále podporovat Francouze proti Angličanům. Clive

však mezi tím došel ke zjištění, že u navábova dvora existuje poměrně silná skupina

vedená navábovým strýcem Mírem Džáfarem, která chce navába svrhnout. Společnost

začala na návrh Clivea tuto skupinu podporovat. 12.6. 1757 byla podepsána smlouva56 a

54 19. června 1756 byli britští vězni uvězněni v tzv “černé díře” ve Fort William, kde v prostoru 5,5 x 4,3 m bylo mezi 39 a 69 vězni, z nichž velká část zemřela, nebo přišla o rozum.

55 Sedmiletá válka (1756 – 1763) byla řešením přetrvávajících územních sporů mezi Anglií a Francií, převážně v amerických koloniích.

56 Tato smlouva měla dvě verze – jedna byla pravá a druhá falzifikát, kterým se Společnost zavazovala poskytnou 5% podíl vyděrači, který hrozil vyzrazením plánu navábovi. Na této falešné smlouvě pak Clive

39

Clive začal vyhrožovat navábovi válkou. Bitva se odehrála 23. června 1757 u vesnice

Pálásí. Navábova armáda měla přibližně 35 000 mužů (včetně 50 francouzských

dělostřelců), zatímco armáda Společnosti a spojenců pouhopouhé 3 000. I přes jejich nízký

počet byla vojska Společnosti úspěšná a donutila navába uprchnout z bojiště57. Po této

bitvě a dosazení Míra Džáfara na navábův trůn v Bengálsku se Společnost stala důležitou

mocností na bengálském území. Naváb za pomoc zaplatil Společnosti i obyvatelům

Kalkaty velké množství peněz. Dary Cliveovy a ostatním se pak staly trnem v oku

pozdějším vyšetřovacím komisím.

Společnost poté od navába získala (na svůj přímý nátlak) území u řeky Huglí jako džagír58

Mughalské říše i s částí jeho daňového výnosu. Clive byl 1758 jmenován guvernérem

všech osad Společnosti v Bengálsku a amírem Mughalské říše. Společnost tak byla nucena

vydržovat stálou armádu, což ji nemálo finančně zatěžovalo. Tváří v tvář těmto

skutečnostem navrhl Robert Clive Williamu Pittovi staršímu, aby bylo získáno území

Bengálska, Biháru a Uríssy do rukou Společnosti, jelikož Velký Mughal dá tyto provincie

tomu, kdo mu bude do pokladny platit 500 000 liber ročně, přičemž výnos z těchto území

by byl podle Clivea 4-6 krát vyšší. Tento první Cliveův návrh však přijat nebyl.

2.4 ZÍSKÁNÍ DÍVÁNÍ A POČÁTKY SPRÁVY 1757 - 1767

Cesta Velké Británie k vrcholu začala, jak je zmíněno výše, porážkou bengálského navába

Sirádžuddaulata v bitvě u Pálásí 175759, kdy získala rozsáhlá území v Indii. Tato událost

byla pro Společnost zlomová – byl nastolen nový politický režim a Společnost se stala

koloniální mocností s vlastními právy (například právo dosazovat vládce Bengálska). V

tomto počátečním období se Britové zdrželi významnějšího zasahování do fungujícího

politického systému. Jejich snahou bylo pouze obnovit stav, který panoval za Alívárdího

Chána, což se jim podařilo, když se novým navábem stal Mír Džáfar (bývalý velitel

vojenských jednotek Alívardího Chána). Za jeho vlády byla obnovena smlouva mezi

falšoval podpis admirála Watsona, což byl jeden z důvodů, proč byl potom roku 1767 postaven před parlamentní vyšetřování.

57 Později byl dostižen vojáky Míra Džáfara a popraven58 Džagír zde označuje půdu, která byla svěřena pod správu Společnosti.59 Bitva u Pálásí se konala 23. 6. 1757. Byla vyústěním sporu, který vznikl mezi navábem Sirádžuddaulaem

a Brity. Po svém nástupu na trůn 1756 začal Sirádžuddaula provádět nepromyšlené a unáhlené personální změny v administrativě, nutil Východoindické společnosti (Francouzskou, Holandskou i Britskou) k placení nesmyslně vysokých poplatků a Brity chtěl např. zničit strhnutím jejich opevnění v Kalkatě (což se mu v červnu 1756 podařilo).

40

Východoindickou společností a navábem, která přiznávala Společnosti některá privilegia.

Mezi nejvýznamnější patřilo právo razit mince a hlavně právo vybírat daně na území jižně

od Kalkaty – Mír Džáfar udělil Britům zámindárí - právo na výběr a správu daní, ve 24

parganech - berních okrscích60, přičemž Britové měli takto získané prostředky vynaložit k

vojenským účelům a pokud by bylo třeba, měli být připraveni poskytnout vojenskou

pomoc navábovi.

Společnosti byl tedy poskytnut tzv. daňový nájem. Tento způsob výběru daní je pro toto

období charakteristický a vyjadřuje situaci, kdy je výběr daně pronajat jejím právoplatným

správcem další osobě nebo společnosti za předem stanovenou paušální částku. Správci

daně tímto sice odpadne nutnost výdajů spojených s výběrem daní, ale jak říká Smith:

„Žádná daň se nikdy nevybere nejlépe tak, že se pronajme.“61 Ten, komu je daňový nájem

propůjčen, nese nemalé náklady spojené s výběrem daně a její správou, platbou nájemci i

výběrčím a k tomu dělá vše pro to, aby z celé akce získal ještě značný zisk. Tento postup

má samozřejmě dalekosáhlé důsledky na obyvatelstvo dané země, které je vesměs obíráno

o daně velmi nevybíravým způsobem. „I špatný panovník má se svým lidem více slitování,

než kolik ho lze očekávat u nájemce jeho daní.“62

Mezi navábem a Brity (především plukovníkem Clivem, který po bitvě u Pálásí získal díky

intervenci Míra Džáfara u mughalského císaře titul Sábat džang – osvědčený v boji a tím i

panství – džágír a v roce 1758 se stal guvernérem Bengálska, čímž se de facto stal vládcem

tohoto území, vzniklo poměrně těsné pouto. Toto spojení navába s Východoindickou

společností však nenašlo mnoho přívrženců mezi prostým lidem – ten mu říkal Poskok

plukovníka Clivea63. Svým dalším postupem si znepřátelil i členy úřednictva. Na radu

finančníků z rodiny Séthů totiž vyměnil všechny úředníky spjaté s předchozím režimem.

Bývalí úředníci však nebyli ochotni se s touto změnou smířit a hledali pomoc u Britů - ti

tak byli nuceni zasahovat do vnitřní bengálské politiky a stali se její pevnou součástí.

Britové se stali hlavní mocenskou silou v severní Indii. Vybírání daní na dobytých územích

60 Za pronájem tohoto území Britové platili do bengálské pokladny 30tis. liber ročně 61 Citace Smith (2001) str. 80762 Citace Smith (2001) str. 80863 Viz. Wanner (2003) str.96

41

se v jejich podání změnilo v ničivý element. Snažili se vybrat co nejvíce, vybrané finance

však neinvestovali do správy země, ale do britského průmyslu64, čímž Bengálsko, které

bylo do té doby v rozkvětu, značně upadlo. I v dobách, kdy bylo Bengálsko sužováno

zničujícím hladomorem, „příjmy Společnosti nesměly klesnout.“65

Přestože by se mohlo zdát, že Britská Východoindická společnost v této době velmi slušně

prosperovala, nebyla skutečnost zdaleka tak růžová. Svým příslibem vojenské pomoci

navábovi Míru Džáfarovi si Britové přidělali mnoho problémů. Navábova armáda totiž

nebyla bojeschopná a po čase byla dokonce raději rozpuštěna a veškerá ochrana území i

navába tak zůstala na Britech. Udržování bojeschopné armády bylo finančně náročné a

Britové tak od navába žádali vyšší podíly z daňového výnosu66. Výdaje Společnosti totiž

rostly i díky nutnosti spravovaní ostatních prezidencií a udržování obchodu. V roce 1760

se tak Společnost dostala na pokraj krize. Na počátku roku 1760 (leden) se plukovník Clive

vzdal svého postu bengálského guvernéra a odcestoval zpět do Anglie (jeho nástupcem se

stal Henry Vansittart). V říjnu 1760 Britové pod hrozbou násilí penzionovali Míra Džáfara

(v úřadu se jim neosvědčil, neboť byl podle jejich slov neschopný, neplatil dohodnuté

poplatky a odmítal s nimi spolupracovat - nechtěl jim např. poskytnout další území) a na

jeho místo dosadili Míra Kásima. Tento nový naváb již byl ochoten Společnost vyslyšet a

postoupil jí zámindárí v Čittágaonu, Midnapuru a Burdwanu.

2.5 SHRNUTÍ KAPITOLY

Tato kapitola popisuje proces formování Východoindické společnosti od roku 1600 až do

roku 1767. Cílem Britské Východoindické společnosti byl v prvních letech především

obchod v oblasti Indického oceánu s úmyslem pořídit žádané zboží za cenu menší, než

kdyby bylo odkupováno od kupců z cizích zemí. V začátcích byl tento obchod v duchu

merkantilistické doktríny veden jako směnný – zboží indické provenience bylo směňováno

za zboží britské (především za anglické vlněné látky), po pozdějších Munových

intervencích bylo Společnosti povoleno vyvážet pro účely obchodu ze země peníze a drahé

kovy (především stříbro).

64 V té době probíhala v Anglii průmyslová revoluce65 Citace Krása (1997) str. 16466 Naváb však neměl dostatek prostředků, jeho dluhy vůči Společnosti rostly a Společnost tak začala

pomýšlet na další území, které by ráda získala pod svou správu

42

Společnost byla organizována na akciové bázi a vedl ji sbor 24 ředitelů, přičemž každý z

nich měl na starosti jednu specifickou oblast Společnosti. Zpočátku bylo nutno vybírat

kapitál na každou cestu do Indie, teprve po roce 1612 (někde uváděno 1613 i 1614) přešla

Společnost na dlouhodobé termínované vklady, zcela na bázi permanentního kapitálu ale

začala fungovat až od roku 1657.

Britští obchodníci obchodovali v oblasti Indického oceánu především s komoditami, které

nakupovali přímo v oblasti. Po anglickém zboží zde nebyla vysoká poptávka a vývoz

cenných kovů ze země nebyl v duchu merkantilistické doktríny podporován. Pro

zjednodušení těchto obchodních transakcí bylo Společnosti roku 1613 císařským

farmánem povoleno založit britskou obchodní faktorii v Suratu.

Počet britských faktorií na západním Koromandelském pobřeží Indie postupně vzrůstal, a

Britové se začali postupně dostávat i na pobřeží východní – do Madrásu a Kalkaty. Přitom

se však střetávali s Portugalci a Nizozemci na západě poloostrova a s Francouzi na

východě.

S Nizozemci uzavřeli Britové mírovou dohodu roku 1619, s Portugalci pak roku 1635 v

Góa. S Francouzi sváděli Britové boje větší. Francie podporovala dákšínského nizáma a

jeho spojence a dobývala rozsáhlá území na jihozápadě Indie, zejména v okolí Madrásu.

Získala právo jmenovat naváby a razit mince. Ani Britové však nezůstávali pozadu. Již 10.

listopadu 1698 získali Britové nájemní smlouvou z Barissy právo vybírat daně (zámindárí)

na území Kalkaty a dalších dvou menších faktorií.

Konec francouzských expanzivních snah přinesl až Robert Clive, který dobyl sídlo navába

v Karnátaku. Mezi Francouzskou a Britskou společností byl uzavřen mír. Francouzi však

osnovali plány na další pomstu, domlouvali tajné smlouvy s naváby a doufali, že jejich

moc v oblasti opět vzroste na úkor Angličanů.

43

Angličané mezi tím našli spojence přímo na bengálském dvoře, kde existovala silná

skupina soustředěná proti neoblíbenému bengálskému navábovi Siradžuddaulatovi.

Společnost se spojila s touto skupinou a roku 1757 porazila bengálského navába a jeho

spojence z Biháru a Uríssy v bitvě u Pálásí. Na post navába byl dosazen Mír Džáfar, který

Společnosti poskytl jako dar za jejich pomoc rozsáhlá bengálská území. Přestože byl naváb

oficiálním vládcem na území, byla faktická moc od této doby soustředěna v britských

rukou. Plukovník Clive se stal absolutním vládcem na území, které bylo větší než Británie,

mnohem lidnatější a bohatší.

Tato jejich moc ale přinesla Bengálsku67 nemalé problémy. Z území, které bylo do té doby

jedno z nejbohatších v zemi, se pod britskou správou stalo území mocně pleněné a zaostalé

a nespokojenost tamějších obyvatel vyvrcholila ve Velkém indickém povstání, jehož

okolnosti a průběh jsou popsány v kapitole 5.

67 Od doby ovládnutí Bengálska, Biháru a Uríssy Společností, se tomuto celému území říká většinou jen Bengálsko. Fakticky jde o území sahající od delty řek Gangy a Brahmáputry - kde leží Bengálsko se svým hlavním městem Kalkatou, přes provincii Bihár s hlavním městem Patnou, která se nalézá směrem na západ pod Himalájemi a sousedí s provincií Oudh a konečně Uríssa, která leží směrem na jih od Bengálska na Koromandelském pobřeží v Bengálském zálivu.

44

3. REFORMNÍ KROKYTato kapitola se zabývá především obdobím konce 18. století, kdy Společnost jako nový

daňový správce v Indii, bojovala s problémy vznikajícími na základě roztříštěnosti

administrativních a správních pravidel, stejně jako s problémy finančními, které z tohoto

vyplývaly. Vše je pak vysvětleno na pozadí politické a ekonomické situace v Anglii,

přičemž jsou popisovány intervence vlády, které pomocí několika vyšetřovacích komisí

vedly nakonec k přijetí několika zásadních zákonů, které v konečném důsledku vedly k

postupnému omezování suverenity Společnosti.

V 2. pol. 18. století se celkové aktivity, týkající se obchodu i kolonizace Indie, shrnovaly

pod obecným pojmem “východoindická otázka”. Pod tímto názvem se však skrývalo

několik různých věcí. Společnost se totiž brzy přestala zajímat pouze o obchod a začala se

zaměřovat i na teritoriální expanzi a s ní spojené výhody. I když se tedy pod pojmem

“východoindická otázka” zpočátku rozuměly především otázky obchodu, poté, co

Společnost získala právo na výběr teritoriálních daní v Bengálsku, začaly se objevovat i

otázky spojené se správou kolonizovaného území. Nedostatek precizních termínů vedl ke

zmatku, který trval až do roku 1772. Neshody týkající se východní Indie se projevovaly jak

ve vládě, tak i ve Společnosti. Tyto dvě skupiny se mnohdy nedokázaly dohodnout do čí

agendy které problémy patří.

Přestože se po získání dívání pokoušeli ředitelé Společnosti o právní a administrativní

reformu, nepřinesla tato očekávané výsledky. Ředitelé se snažili vytvořit nový systém

výběru daní a reformu obchodu, aby tak zajistili co největší přesun daňového přebytku do

Británie. K tomu však Společnost potřebovala legislativní změny, do kterých se ale

parlament odmítal zaplétat. „V zásadě neusilovali o nic víc, než o prosazení práva Britské

koruny na podíl na daních, které nyní společnost vybírala v Bengálsku, Biháru a Uríček.“68

Po získání dívání prudce stoupla cena akcií Společnosti, a to nejen v Londýně, ale i v

Amsterodamu a Paříži. Situace uvnitř Společnosti rovněž nebyla růžová, neboť se získáním

68 Citace Wanner (2003), str. 141

45

práva výběru daní se vlastníci akcií pokoušeli své podíly “tříštit”, aby tak získali větší

pravomoci rozhodování.69 V této situaci se proti ředitelům Společnosti v čele s Clivem

postavila opozice vedená Sullivanem a Vansittartem. Vedení Společnosti nebylo schopno

odporu - důvodem byla jednak přílišná závislost na Cliveovi, která omezovala pružnost

chování ředitelů, na druhé straně také vzájemné šarvátky mezi řediteli samotnými. Opozice

se roku 1766 ve spojení s některými vlivnými akcionáři snažila prosadit vyšší dividendu,

což se jí sice napodruhé podařilo, cena akcií však nakonec stejně nevzrostla z důvodů obav

menších akcionářů z nepodloženosti zvýšení dividendy.

Boje o výši dividendy pozorně sledovala i vláda. Ta v tomto kroku spatřovala možnost

umoření vysokého státního dluhu. Cliveův návrh z roku 1757, který nabízel předání

Bengálska, Biháru a Uríssy do rukou britské Koruny, se vládě nezamlouval, jelikož měla

obavy z narušení ekonomické i politické stability Británie. Po vyšetřování v letech 1766-67

vznesly jak Společnost, tak Británie nároky na teritoriální daně z Bengálska, Biháru a

Uríssy, čímž se staly rivaly a pro Společnost to byl jasný důkaz, že jí tímto vláda odmítá

jakoukoliv budoucí pomoc, ať už finanční, tak i politickou.

3.1 VYŠETŘOVÁNÍ Z ROKU 1767

Obava Koruny z toho, že se snaha Společnosti po získání práva výběru teritoriálních daní

přesune od obchodních zájmů, deklarovaných předchozími chartami, spíše ke snahám

získat co nejvyšší zisk těmito daňovými prostředky, vedla k nevyhnutelnosti vyšetřování,

které bylo provedeno v roce 1767. Poprvé se tohoto tématu dotkl již roku 1759 William

Pitt (pozdější hrabě Chatham), který byl od konce 50. let 18. stol. státním tajemníkem pro

jih. Po rozhovoru s Clivem si začal uvědomovat, že současný vývoj situace v Bengálsku s

sebou přináší mnoho problémů a Společnost bez pomoci státu nemusí být schopna tuto

situaci udržet ve svých rukou. Nová vláda s Pittem v čele se tak dohodla na projednání

záležitostí Společnosti na svém příštím zasedání. Hlavním cílem premiéra bylo zajistit pro

stát podíl z daňového výnosu, otázkou však zůstávalo, jak tohoto cíle efektivně dosáhnout.

69 Právo rozhodovat měli akcionáři, kteří vlastnili určitý počet akcií (množství se v průběhu času měnilo – zpočátku tak měli tuto pravomoc akcionáři, kteří vlastnili akcie v hodnotě 500 liber alespoň po dobu 6 měsíců, později 1000 liber alespoň rok). Roztříštěním svých podílů tak mohli akcionáři získat více hlasů a tím pádem i větší rozhodovací sílu.

46

Jako nejvhodnější prostředek se jevilo postavit Společnost před parlamentní vyšetřování.

Lord Chatham70 se snažil s pomocí parlamentního vyšetřování získat pro Korunu legální

právo na teritoriální daně a území v Bengálsku, přičemž by ale ponechal Společnosti

privilegované postavení spojené s funkcí právního reprezentanta britských aktivit v Indii,

ovšem za předpokladu, že by každoročně odevzdávala do státní pokladny část daňového

podílu71. S tímto návrhem však Chatham neuspěl, za což mohly, podle historiků, především

politické faktory, zejména pak nedostatečný vliv ministerstva na Dolní sněmovnu. Tento

Chathamův pokus tedy skončil neúspěšně a ještě více prohloubil zmatky a vzájemné

obviňování mezi oběma stranami.

Otázka výběru daní však nebyla tak jednoduchá. Byly zde totiž faktory, které měly na

danou problematiku nezanedbatelný vliv. Jedním z nejdůležitějších byl fakt, že území

ovládaná Společností byla získávána různými způsoby. Dala se tak rozlišit území, která

Společnost získala dobytím a území, která získala jednáními a dohodami. Tato situace byla

řešena právním výzkumem pánů Pratta a Yorka72, kteří podali návrh na to, aby z území

získaných prvním způsobem náležela svrchovanost i reálná držba zemí Koruně, v případě

druhém by pak držba připadala Společnosti a Koruna by získala svrchovanost pouze nad

akvizicemi73 Společnosti. Toto byl názor, který jistým způsobem smiřoval oba tábory –

Společnost i Korunu.

Spor o daňové výnosy však nebyl ani po této výzkumné zprávě vyřešen. Stále zde

existovaly dva podstatné protinázory, které měly svůj nevyvratitelný potenciál – na jedné

straně Společnost argumentovala tím, že právo vybírat daně (dívání) jí bylo propůjčeno

přímo mughalským císařem, čili daně náleží jí jako statek předaný Velkým Mughalem

podle konstituce Mughalské říše. Koruna však kontrovala tím, že získání dívání z rukou

císaře získala Společnost díky bojům, ve kterých uspěla i díky nemalé státní pomoci74. Tato

pomoc však byla finanční a bojů se přímo neúčastnily žádné královské jednotky. „Otázka,

která ležela v jádru problému bengálských daní tedy zněla, zda je možno považovat

70 Hrabě z Chathamu William Pitt st. 71 Britská koruna byla již chartou z roku 1698 ustanovena jako svrchovaný a věčný suverénní vládce nad

državami Společnosti, známými jako anglické osady. 72 Generální zplnomocněnec Charles Yorke a právní zástupce Charles Pratt73 Akvizice je převzetí nebo odkoupení určité části, nebo celého podniku, zde tedy spíše majetku, které

umožňuje kontrolu. 74 Aby Společnost získala své rozsáhlé území, vynaložila Koruna podle výpočtů Isaaca Barrého z roku

1769, čtyři a půl milionu liber.

47

teritoriální zisky Společnosti za obchodní zisk, případně věc získanou pomocí vzájemného

obchodu a reciproční smlouvy, nebo za plod války a podmínek diktovaných dobyvateli.“75

Debata o této otázce byla ovlivněna dvěma skutečnostmi. Na jedné straně získala

Společnost dívání od císaře bez podmínek vynucených mírovou smlouvou na základě toho,

že Álamšáh si byl vědom toho, že Britové dokáží získat řádné daně v provinciích Bihár,

Bengálsko a Uríssa mnohem lépe než naváb, na straně druhé zde existoval názor, že

Společnost na území vedla dobyvačnou válku a tudíž by měl prospěch z ní (i když bez

přímé vojenské pomoci) náležet Koruně. Hrabě Chatham zastával názor, že kořist patří

bezpochyby Koruně a s tímto jeho názorem začalo zasedání parlamentu 11. listopadu 1766.

O pět měsíců později byla, na základě rozhodnutí parlamentu, zřízena Vyšetřovací komise

pro záležitosti Východoindické společnosti.

I v samotném středu této komise však panovaly rozdílné názory. Zatímco Chathamův

postoj byl dobře znám, názor jiných, reprezentovaný např. Townshendem a Conwayem, se

přikláněl spíše k obezřetnému postupu. Poukazovali na to, že v případě, že by Společnost

nebyla schopná výkonu dozoru nad teritorii, musel by se stát sám postavit do role

výběrčího daní i obránce britských zájmů, na což nemá dostatečné zdroje. Tyto argumenty

však premiér smetl ze stolu a odmítl se takovými alternativami zabývat. I přesto, že

Chatham měl většinovou podporu, snažila se celou situaci řídit skupina, která podporovala

finanční dohodu. Tento vnitřní rozpor uvnitř kabinetu dal příležitost Společnosti, která se

snažila řešit situaci předkládáním a pozměňováním návrhů. Díky tomu se celý proces

protáhl a trval tak od prosince 1766 až do března 1767, aniž by se dospělo k uspokojivým

závěrům. Důležitým aspektem celého jednání byla porážka vlády 27. února 1767, kdy se

nepodařilo prosadit rozdělení pozemkové daně – tato situace jasně dokázala, že vnitřní

rozpory a zdlouhavá řešení jsou pro vládu nepřijatelné, a pokud chce vláda dospět k

uspokojivému konsenzu, je nutno jednat pružněji a jednotně.

Přes vleklá jednání zůstal Chatham neústupný v otázce nutnosti řešení otázky práva na

daně. Počátkem března stanovil instrukce pro vyšetřovací komisi. Ta měla celou věc řešit s

přihlédnutím ke dvěma základním premisám, které Společnost označovaly na základě

všech předchozích chart jako obchodní a její územní zisky považovaly za výsledek

75 Citace Wanner (2003) str. 148

48

válečných operací.

Vzhledem k neuspokojivé situaci uvnitř samotné vlády bylo nakonec vyšetřování komise

odloženo až do doby, než se vše uklidní. Společnost vycítila svou šanci a snažila se tak

stále předkládat kompromisní návrhy, které by nebyly vázány na teritoriální práva. Situace

na politické scéně navíc ovlivňovala členy kabinetu a ti se začali ve větší míře přiklánět k

názorům Townshenda a Conwaye, čili upřednostňovat řešení v podobě oboustranné

dohody. Tato dohoda by zajistila vládě jistý finanční přínos při minimálním nutném

zásahu.

Jednání komise bylo zahájeno 20. března 1767. Mezi zástupci vlády zasedli William

Beckford, Jeremiah Dyson, sir Gilbert Elliot, lord Clare, William Grey, lord Barrington a

Isaac Barré. V roli opozice zasedli George Grenville, Charles Yorke a lord Catherlough.

Komise vyšetřovala celkem 13 svědků. Prvním z nich byl bývalý guvernér Bengálska

Henry Vansittart. Ačkoliv byla tato komise plánována velice dlouho, způsob vyšetřování a

kladení otázek ukázal hlubokou neznalost vyšetřovatelů ohledně politicko-mocenské

situace v Indii. Komise byla již od počátku zaujatá, jejich otázky byly tedy značně triviální

a byla v nich jasně patrná snaha vyšetřovatelů dokázat, že snahy Společnosti na území se

nespojují s posláním obchodní společnosti a akvizice byly získávány násilím76. V průběhu

vyšetřování byla rovněž zlomena snaha opozice a některých členů kabinetu vyřešit situaci

dohodou, která by vyhovovala nejen státu, ale i Společnosti. Přispěla k tomu zejména

lobby venkovské gentry, které se nezamlouval vzestup nabobů (indických zbohatlíků).

Činnost komise byla na krátkou dobu přerušena a to ve chvíli, kdy mnoho otázek zůstalo

nevyřešených. „K starému problému, zda teritoriální zisky společnosti představují kořist,

nebo propůjčené území se přidal nový problém: kde a jak má být deklarace práv

vytvořena?“77 Nabízela se dvě možná řešení – deklarace mohla vyplynout z jednání soudu,

nebo mohla být přijata parlamentem. George Grenville zastával názor, že by Společnost

měla odevzdávat určitou proporcionální čásku ve formě daně (poplatku), čímž by se

vyřešilo mnoho problémů, v neposlední řadě pak nepřijatelný fakt, že by se zákonodárci

stali zároveň soudci.

76 Blíže viz. Wanner (2003), str. 152-15377 Citace Wanner (2003) str. 153

49

Po mnoha jednáních a pozměňovacích návrzích předložila Společnost řešení, kterým se

zavazovala poskytnout Koruně každoroční platbu ve výši 400 000 liber78. V případě

podepsání takovéto dohody by Společnost musela sice ministerstvu financí platit

každoročně výše uvedenou částku, to pro ni však bylo mnohem výhodnější, než kdyby se k

projednání dostalo osm návrhů, které vypracoval a chystal se předložit William Beckford,

a které měly za úkol svěřit veškeré pravomoci Koruně. Jeho návrhy tak nebyly sněmovně

vůbec předloženy a 2. května 1767 byla podepsána smlouva mezi Východoindickou

společností a Horní a Dolní sněmovnou s dobou platnosti 2 roky. I přes to, že se mohlo

zdát, že je tato kauza úspěšně zažehnána, zůstalo nevyřešeno a neupřesněno příliš mnoho

otázek. Daňová práva Společnosti v Bengálsku, Biháru a Urísse tak i nadále stála na

nejasných a nestabilních základech.

3.2 UDÁLOSTI V OBDOBÍ LET 1767 - 1772

Britská Východoindická společnost na dobytém indickém území žila vlastním životem.

Zatímco v Anglii probíhaly politické boje a dohady mezi vládou a vedením Společnosti,

řídili se se členové Společnosti operující v Indii “vlastními zákony”. Mnoho podstatných a

důležitých aktů tak bylo vykonáno bez souhlasu nadřízených (a to včetně předání práva na

dívání). Ve vzájemné komunikaci překážela především vzdálenost tohoto území od

Británie a s ní související nepružnost při předávání zpráv a pokynů. V důsledku nejasného

velení hrozila možnost, že Společnost ovládne i území, jejichž správa by s sebou nesla

velikou zátěž státu i Společnosti. Proto byly koncem 60. let nastoleny dvě zásadní otázky –

„Jak dalece a v jaké formě může společnost rozšířit svůj vliv a jaký stálý hlas bude dán

vládě v budoucích úvahách vztahujících se ke strategickému plánování a operacím

společnosti.“79 Aby se zamezilo dalšímu samostatnému a potencionálně nebezpečnému

jednání Společnosti, byl roku 1769 jmenován zmocněnec Koruny pro Indický oceán a

okolní oblasti John Lindsay. Tento zmocněnec byl prvním stálým reprezentantem britské

koruny v Indii, který nepocházel ze středu Východoindické společnosti.

78 Výši této částky navrhoval v India House Laurence Sulivan. Jak k této částce došel není známo, ale díky jeho vazbám na Chathamova kolegu lorda Shelbourna se předpokládá, že výše této částky byla ovlivněna ve prospěch vlády a podle Colebrookova pozdějšího výzkumu stál tento krok společnost 100 000 liber ročně, jelikož vláda by byla ochotna akceptovat i částku 300 000 liber. (blíže viz. Wanner (2003) str. 154)

79 Citace Wanner (2003) str. 156

50

V té době se i zaměstnanci společnosti dělili na dvě hlavní skupiny. Zatímco jedna se

snažila upevnit pozici Společnosti uvnitř Bengálska, druhá si plánovala dobytí širokého

území (zejména provincie Advadhu) přímo spojené s právem výběru daní. Tyto

dobyvatelské aktivity měly své příznivce i v londýnských kruzích a Sullivan dokonce

varoval, že někteří z ředitelů by hranice ovládaného území rádi posunuli téměř až k Číně.

Colebrooke rovněž poukazoval na to, že díky podobným expanzivním aktivitám byla

rozpuštěna Římská říše. Většina z vedení Společnosti však byla zastáncem konsolidace

moci na bengálského území, což při vyšetřování komisí potvrdil i tajemník Společnosti

Robert James. Primárním cílem Společnosti podle něj bylo především budování nových

obchodních spojení a nikoliv vojenské výboje. Úmysl získat Advadh nakonec ustoupil

snaze vytvořit určité “nárazníkové” pásmo, které by chránilo Bengálsko před možnými

útoky Máráthů a Afghánců. Aktivity Společnosti tak zůstaly za hranicemi provincie Bihár

a jejím hlavním propagovaným cílem bylo na tomto území zajišťovat klid a pořádek.

Jak bylo již řečeno, závažným problémem, který ovlivňoval chod Společnosti, byla

problémová komunikace mezi zaměstnanci Společnosti v Indii a sídlem Společnosti v

Londýně. Někdy zaměstnanci rozkazy vedení zcela ignorovali, jindy byla zpráva z

Londýna, díky dlouhé prodlevě než dorazila do Indie, již bezpředmětná. Soukromé

obchodní aktivity zaměstnanců byly sice v 17. století oficiálně povoleny, ale pod

podmínkou, že se při nich nebude využívat násilí. To poněkud nekorespondovalo s

obchodními aktivitami Společnosti jako takové – obchod na indickém území nebyl

jednoduchý a tak byl v podstatě vždy ozbrojený. To sice neznamenalo, že by Společnost

používala přímého násilí, ale vědomě kolem sebe šířila atmosféru strachu. Zaměstnanci

jdoucí za svým soukromým zájmem však násilné praktiky využívali zcela pravidelně a

přispěli tak ke špatné pověsti Společnosti a byli tak i jednou z příčin války mezi

Společností a bengálským navábem Mírem Kásimem (1763). Zaměstnanci se také

neomezovali pouze na území patřící Společnosti, ale obchodovali i na územích dalších.

Tyto jejich soukromé aktivity nebyla Společnost schopna kontrolovat a tvrdě je

odsuzovala. Clive dokonce v roce 1767 hovořil o soukromém obchodu zaměstnanců v tom

smyslu, že jsou: „základ všech krveprolití, masakrů a zmatků, které se odehrály v

Bengálsku v posledních letech.”80

80 Citace Wanner (2003) str. 159.

51

Vedení Společnosti bylo v tomto období jakoby “sevřeno v kleštích”. Na jedné straně měla

Společnost konflikty s britskou vládou, v Indii pak čelila ostatním evropským zemím, které

se snažily obchodovat na stejném území. Zároveň musela Společnost držet v rozumných

mezích své zaměstnance, kteří upřednostňovali vlastní prospěch před prospěchem

Společnosti a v neposlední řadě probíhaly mocenské boje i v jejím samotném vedení.

Problémy s ostatními evropskými mocnostmi se Společnost snažila řešit mírovou cestou.

Nepouštěla se do ozbrojených konfliktů, spíše se snažila získat pomoc u samotných

domorodých úředníků a ministrů, kteří měli na ostatní kolonizátory vyvíjet tlak a

připomínat již dohodnuté závazky. Dalším krokem ke smíru byl také pokus o obchod s

Francouzi, jejichž údajná dohoda s domorodými knížaty znehodnocovala cenu akcií

Společnosti.

Francie byla v této době hlavním britským rivalem a to nejen na území Indie. Vládě se

proto příliš nezamlouvalo, když Společnost porušovala dohody a podmínky Pařížské

mírové dohody81, které navíc sama iniciovala. Společnost dovolila Francouzům například

posílit a vyzbrojit své osady, nad čímž se pozastavovala i sám král Jiří III. Přestože vláda

tento nepromyšlený krok Společnosti tvrdě odsoudila, doporučila ponechání statutu quo a

sledování vývoje situace a chování Francouzů. Tento stav však vedl ke krizi v britsko-

francouzských vztazích82. Francouzská Východoindická společnost, oslabená sedmiletou

válkou, však již spěla ke svému konci a roku 1769 byla zrušena.

Ve druhé polovině 18. století neměla Společnost opravdu na růžích ustláno. Obavy měla

nejen z francouzské expanze, ale i z vnitřních bojů na indickém území – v té době byla

ohrožována především mocenskopolitickými výpady Haidara Alího Chána – muslimského

vojevůdce ve službách titulárního odejárského vládce a později jeho syna a nástupce

Típúa. Všechny tyto špatné zprávy se odrážely v cenách akcií a v City panovala obava z

krize.

81 Pařížský mír byl uzavřen mezi Francií a Velkou Británií po skončení tzv. Sedmileté války roku 1763. Na jeho základě došlo k několika územním změnám – Francie ztratila několik kolonií v severní Americe a Kanadě.

82 O bojích mezi Brity a Francouzi se zmiňuji podrobněji v kapitole 2.

52

Ředitelé Společnosti se snažili na situaci reagovat tím, že uklidňovali akcionáře tvrzením,

že špatné zprávy jsou záměrně ovlivňovány spekulanty, navíc požádali ministerstvo o

námořní posily proti Francouzům. Za příčinu všech problémů jednoznačně určili jednání

zaměstnanců Společnosti v Indii a shodli se na nutnosti vyslat do Indie některé své

zástupce, aby nad situací drželi ochrannou ruku. Tato tzv. Dohlížecí komise se měla

skládat ze tří komisařů, kteří by představovali hlavní frakce uvnitř Společnosti. Nakonec

byli zvoleni:

1. za Sullivanovu skupinu – Henry Vansittart, někdejší bengálský guvernér

2. za Cliveovu skupinu – Luke Scrafton

3. v roli arbitra – Francis Forde, důstojník armády Společnosti

Úkolem této trojice bylo především vedení jednání s domácími knížaty, vedení a

regulování civilních i vojenských zaměstnanců a v neposlední řadě dohled nad obchodními

a daňovými záležitostmi Společnosti83.

Žádost Společnosti o námořní posilu byla v červenci 1769 vládou vyslyšena a Společnosti

byl poskytnut námořní velitel sir John Lindsay se svou flotilou. Ten však obdržel i mnoho

dalších pravomocí, neomezoval se pouze na obranu proti Francouzům, ale měl taktéž

rozhodovací pravomoci v záležitostech týkajících se Perského zálivu, Máráthů a Haidara

Alího. I přes zjevnou nevýhodnost takovéto smlouvy ji ředitelé Společnosti překvapivě

podepsali. Jíž brzy ale zjistili, že pravomoci námořního důstojníka jsou až příliš rozsáhlé a

žádali Jižní oddělení84 o změnu, což velmi rozlítilo předsedu oddělení lorda Weymoutha.

Diplomatické vztahy mezi Indií a Británií se otřásaly v základech. Weymouth prohlásil

Dohlížecí komisi Společnosti za ilegální a snažil se prosadit pravomoci námořního

důstojníka. Společnost se však právem obávala toho, že se bude vláda vměšovat do jednání

s indickými mocnostmi, což bylo do této doby plně v pravomoci Společnosti. V září 1769

se vlastnící shodli na tom, že zcela odmítají vměšování vlády do politických vztahů mezi

asijskými mocnostmi a Společností jinde než v Perském zálivu. Nakonec obě strany

dospěly ke zdánlivému konsenzu a ředitelé souhlasili s Weymouthovými argumenty, že

83 Komise byla vyslána do Indie v roce 1769, ale k jejím břehům nikdy nedoplula. Předpokládá se, že komisaři zahynuli někde na cestě, přičemž detailnější skutečnosti nejsou známy.

84 Oddělení britské vlády, do jehož pravomoci spadaly záležitosti Irska, kolonií a Jižní Evropy

53

společný a jednotný postup má větší šanci na úspěch. Weymouth však navzdory této

domluvě pověřil námořního důstojníka Lindsaye dalšími úkoly, které měl v Indii provádět

za zády Společnosti. V této chvíli však společnost věřila, že vyslání Dohlížecí komise a

námořního důstojníka pomůže v pružnosti a efektivitě indické politiky Společnosti a

přispěje k propagovanému cíli ochrana a bezpečnost Bengálska.

3.3 VYŠETŘOVÁNÍ Z LET 1772 – 1773

Poté, co Společnost získala státním vyšetřováním z roku 1769 teritoriální zodpovědnost85,

byla nucena sama uznat, že nedostatky, kterými byla zmítána, jsou již nadále

neakceptovatelné a uvědomila si proto plně nevyhnutelnost změny. V roce 1766 sestavili

ředitelé Společnosti přehled všech jejích činností s úmyslem zavést nové, kvalitnější a

ucelenější standardy chování a povinností zaměstnanců.

Ačkoliv vedení projevilo úmysl dosadit do řídících funkcí v Indii schopné, čestné a

zodpovědné lidi, nebylo schopno najít takové v řadách stávajících zaměstnanců. Ti však

byli zvyklí po léta na mnohem liberálnější přístup Společnosti k jejich činnosti a jednali ve

svůj vlastní prospěch, přičemž se neohlíželi na příkazy svých nadřízených.

Východoindická společnost sama po nějaké době uznala, že není schopna svými silami

zajistit žádoucí změnu a proto byla roku 1772 nucena intervenovat Northova vláda, která

se obávala ztráty Bengálska.

Guvernérem Bengálska byl pro období 1765 – 1767 znovu zvolen Clive. Jeho jistá a vlivná

politika přinesla Společnosti nejen politické a teritoriální zisky, ale především odhalila

korupční a sebestředné jednání mezi zaměstnanci v kalkatské prezidencii ve Fort William.

Cliveovým hlavním posláním bylo učinit těmto praktikám přítrž a nahradit zkorumpované

úředníky novými, poctivými. Jako další nevyhnutelný krok se jevilo úplné zastavení

soukromého obchodování zaměstnanců. Nevyhovující zaměstnanci, kteří nebyli ochotni

poslechnout příkazy, byli posíláni zpátky do Anglie, kde byli někteří z nich postaveni před

soud. Bylo zřejmé, že tímto jednáním se Clive nadělal mnoho nepřátel. Správní čistka,

která proběhla v době Cliveova guvernérství, otevřela Společnosti možnost začít s novým a

85 Dohoda mezi státem a společností byla roku 1769 rozšířena na dalších 5 let.

54

lépe vyhovujícím systémem řízení, který by zabránil znovunastolení podobného stavu

správy, jaký vládl před rokem 1765.

Vedení společnosti tak bylo nuceno, jak je uvedeno výše, požádat v otázkách zabezpečení

kvalitní správy o pomoc vládu. Vláda však po výsledku parlamentního vyšetřování z roku

1769 prohlásila, že by měla společnost řešit problémy spojené s její činností samostatně.

Přesto ale nakonec „nabídla případnou pomoc ve formě celních koncesí, které měly

podpořit obchod společnosti s čajem. Jednání všeobecného shromáždění byla regulována

parlamentem, volební kvalifikace v akciové společnosti byla pozměněna s cílem pokusit se

zlikvidovat tříštění akcií. Nicméně vláda se držela linie nezasahování do zámořských

záležitostí Společnosti.“86

V období let 1770 – 1772 se Společnost snažila získat pomoc a podporu vlády při

plánování a provádění reformy soudnictví v Bengálsku. Stávající systém v zásadě spočíval

v tom, že veškeré přestupky britských poddaných, ale i civilní záležitosti místních Indů

byly projednávány v Kalkatě před tzv. Mayor's court – tento apelační soudní dvůr spadal

pod pravomoc prezidenta i bengálské rady. Ve stávající situaci byl tento systém

nevyhovující, slabý a neúčinný.

Reformní návrh z roku 1771 měl za úkol urovnat rozdíly mezi soudní praxí v Indii a

Británii. Navíc podle něj měli být zaměstnanci Společnosti nově souzeni za své přestupky

vůči jiným zaměstnancům a společnosti v Británii. Toto opatření se však ukázalo být

nedostatečným. Vláda byla silně znepokojena růstem případů obvinění mezi zaměstnanci

Společnosti a na parlamentním zasedání 21. ledna 1772 se William Vane vyjádřil ve

smyslu, že: „Společnost hlasitě volá po jejich zásahu (vlády – pozn. autora) a že je

přesvědčen, že budou mít možnost prokázat svou legislativní moudrost při řešení těchto

záležitostí”.87 Po tomto prohlášení se ředitelé Společnosti začali znovu vážněji zabývat

stavem justice v Indii a vypracovali tzv. Judicature Bill, neboli kompletní přehled soudních

funkcí Společnosti, který byl předložen roku 1772.

86 Citace Wanner (2003) str. 17487 Citace Wanner (2003) str. 179

55

Zprávy z Bengálska sestavené Williamem Boltsem a Alexandrem Dowem prohloubily

nevraživost Angličanů vůči Společnosti. Její postavení proto nadále klesalo a stala se

terčem nepřátelství a opovržení. Bengálské “přehmaty” musel pak vysvětlovat a obhajovat

Clive ve sněmovně.88, která se pak shodla na nutnosti dalšího vyšetřování. Další debaty se

poté zaměřovaly na to, jakým způsobem má být vyšetřování vedeno a které záležitosti mu

mají podléhat. Lord North navrhoval vyslání nové trojice dohližitelů do Indie89, posílení

vlivu Koruny v Indii, kdy měli dohližitelé nově vykonávat i funkci jakýchsi státních

komisařů, a v neposlední řadě navrhl i nové řešení regulování peněžních záležitostí a

posílení pravomocí Společnosti.

Judicature Bill (Jurisdikční zákon) byl předložen Dolní sněmovně 13. dubna 1772

Laurencem Sullivanem a navrhoval tyto reformy soudního systému:

1. Vznik Vrchního soudu v Kalkatě, který by pomocí tří soudců rozhodoval o

civilních, kriminálních i náboženských případech v Bengálsku.

2. Pravomoc soudu měla být nad všemi Brity a křesťany a rovněž nad obviněními

vznesenými domorodci proti výše uvedeným.

3. Vhodné kandidáty na post soudců měla navrhovat Společnost a následně je

jmenovat lord kancléř.

4. Soudci a ani jiní zaměstnanci Společnosti vč. guvernéra a rady, nesměli soukromě

obchodovat a přijímat dary.

Tento návrh byl kritizován stoupenci vlády, zvláště ta část, kde se deklaruje jmenování

soudců řediteli Společnosti – argument zněl, že justice by měla záviset na Koruně a ne na

Společnosti. Následná diskuze v Dolní sněmovně zpochybnila předkládané návrhy v tom

smyslu, že je vlastně zbytečné aplikovat anglické právo na indickou společnost, která má

vlastní, kvalitní a dobře zavedenou soudní praxi. Ve Sněmovně tak panovaly dva stěžejní

názory – jedna skupina tvrdila, že je zbytečné a nežádoucí nutit Bengálcům anglické

zákony, druhá však obhajovala právo Indů předstoupit před anglickou justici.

88 Stalo se tak 30. března 1772 v Dolní sněmovně britského parlamentu89 Jak již bylo zmíněno, zahynuli první tři členové Komise, vyslaní do Indie roku 1769 – Vansittart,

Scrafton a Norde, na cestě.

56

Zatímco se v Británii projednávaly možné soudní reformy, vytvořil ve Fort William

prezident Bengálska (resp. kalkatské faktorie) Warren Hastings bez souhlasu a vědomí

vlády dva nové civilní soudy. Věřil, že toto opatření soudní správě pomůže, ačkoliv sám

přiznal, že tento jeho počin bude v Anglii zcela určitě zkritizován a to i díky tomu, že při

tvorbě příslušného zákoníku nebyl přítomen právník.

Judicature Bill nakonec neprošel parlamentem, ale ministři stále více pociťovali nutnost

pomoci Společnosti v tomto nelehkém období. Bylo jim totiž jasné, že pokud Společnost

nepocítí alespoň minimální podporu vlády, nemůže tato očekávat řádné finanční platby.

„Konečnou pobídkou pro vládní akci byla až hluboká finanční krize, do které byla

Společnost vržena v roce 1772. Neúspěch společnosti při reformě jejího daňového a

obchodního systému konečně přesvědčil vládu, že není jiná možnost, než zasáhnout do

východoindických záležitostí a přijmout alespoň částečnou zodpovědnost za problémy

impéria.“90

3.4 REFORMA OBCHODU A DANÍ

Finanční rok 1766 / 1767 byl prvním, kdy Společnost získala plný dohled nad výběrem

daní v Bengálsku, Biháru a Urísse a přinesl značný zisk. Počáteční nadšení bylo ale velmi

brzy utlumeno, jelikož od této doby výnos stabilně klesal. Podílela se na tom řada faktorů,

přičemž mezi nejdůležitější můžeme řadit velký hladomor v letech 1769-70, kdy se

populace Bengálska snížila na třetinu. Druhým nezanedbatelným důvodem byl způsob,

kterým se Britové snažili daně vybírat. Do té doby se na tomto území vybíraly daně z

příjmů91, Britové je však změnili na daně z majetku92. Díky tomu museli Bengálci platit

mnohem více, a obzvláště v těchto obtížných dobách hladomoru, kdy neměli ani sami co

jíst, bylo pro ně množství úrody popř. peněz, které museli odevzdat do chálsy – státní

pokladny, neúnosné a mnohým přineslo smrt vyhladověním.

I po skončení tohoto období však daňový výnos, v rozporu s předpokládaným vývojem,

nadále klesal. Cliveův odhad po získání dívání v roce 1765 tak vzal za své a jeho nástupce

90 Citace Wanner (2003) str. 18491 Od zemědělců se většinou vybírala část úrody. Zvykem byl v této oblasti i na konci 18. století barterový

obchod, jak zmiňuji v kapitole 1.92 Blíže viz. Subkapitola 4.3.1

57

Harry Verelst byl nucen již v roce 1768 podat ředitelům zprávu, ve které označil Cliveovy

odhady za nepřesné, jelikož je pořizoval v “lepších dobách” a nezohledňoval výdaje spjaté

s výběrem daní. Ředitelé byli silně znepokojeni a souhlasili s přehodnocením ekonomické

politiky Společnosti. Jedním z hlavních cílů Verelstova guvernérství bylo zastavení

poklesu daňových výnosů a ovlivnění transferu financí do Británie. Prvním krokem měl

být pokus o reformu a zlepšení obchodní praxe, což se mělo uskutečnit s pomocí navýšení

objemu zboží dováženého do Británie na takovou úroveň, aby byla Společnost schopna

vyplácet dividendu svým akcionářům a zároveň nebyla ohrožena schopnost Společnosti

splácet státu každoroční rentu, na které se domluvila v roce 1767.

Jako vhodný artikl, který měl dle názoru Společnosti zvýšit její příjmy, se jevilo hedvábí.

Anglický trh byl po tomto zboží lačný, a tak byla Společnost řediteli pověřena, aby

podporovala vysazování a pěstování morušových keřů, finančně zvýhodňovala motáky

hedvábí, experimentovala s kokony dováženými z Číny a tím se zasadila o zvýšení

národního zisku. Cílem bylo zlepšení a zkvalitnění produkce a překonání nežádoucí a

levnější konkurence, především z Itálie. V prvních chvílích se tato opatření nesetkala s

žádoucím účinkem, ale v delším časovém horizontu se ukázalo, že byl tento krok správný.

V roce 1767 se Společnosti podařilo dosáhnout snížení cel na tyto produkty, čímž se ještě

zvýšil podíl hedvábí dováženého Společností na anglický trh z 16% na 21%.

Dalším zbožím, na které se Společnost zaměřovala, byl čínský čaj. Po kvalitním čaji byla v

Británii veliká poptávka a výnosy z tohoto obchodu byly značné a to i přes nezanedbatelný

podíl černého trhu. Ředitelé proto nařídili bengálské radě, aby se snažila použít významnou

část výnosů na nákup čínského čaje, čímž by jednak získala převahu nad ostatními

evropskými obchodníky, ale navíc by daňové výnosy získané z dívání byly patřičně

zhodnoceny. Společnost však stanula před problémem, za co čaj v Kantonu nakupovat.

Zboží, které posílali z Indie do Británie nebylo v Číně žádáno a export drahých kamenů

představoval značné riziko v podobě možného nedostatku hotovosti v bengálské pokladně.

Přesto však byli ředitelé ochotni toto riziko podstoupit a společnost tak pro nákup čaje

začala skupovat stříbro, které dovážela do Indie Francie, Nizozemsko i Dánsko a

podporovala geologický průzkum na severu bengálského území. Přesto, že se těmito kroky

zvýšil export čaje, stála Společnost, podobně jako v případě hedvábí, před problémem,

58

který představovalo příliš vysoké clo93. Bylo potřeba podpořit spotřebu Britů, kteří raději

nakupovali levnější čaj od Nizozemců. Po dlouhých jednáních se vláda koncem dubna

1767 shodla na tom, že bude zrušeno vnitřní clo a snížena celní částka, která se musela

platit při reexportu čaje do Irska a Severní Ameriky. Přestože Townshend poté uvalil 3%

importní clo na čaj pro americký trh, byla cena čaje Společnosti nižší než v předchozích

letech. Spotřeba čaje utěšeně rostla a nikdo netušil, jaké dalekosáhlé důsledky bude mít

uvalení importního cla na trh s čajem v Severní Americe.

Své obchodování založila Společnost po Munově intervenci na dovozu drahých kovů do

Indie, kde za ně nakupovala zboží na export do Anglie. Jednalo se zejména o stříbro,

dovážené z britských kolonií v Americe. Postupem času Společnost uvěřila, že již nebude

nutné drahý kov do Indie dovážet94 a na pokrytí nákupů budou stačit daňové výnosy z 24

parganů, které získala v roce 1757. Díky nákupu čaje v Kantonu však Společnost zjistila,

že bude potřeba začít drahý kov přece jen opět do Indie posílat, aby nebyl “vysáván” z

bengálské pokladny, kde ho nebyl dostatek. Tento postup tvrdě kritizoval Harry Verelst,

který nařkl ředitele z krátkozrakosti. Odsuzoval jejich přílišnou zaujatost snahou získat co

nejvyšší daňový výnos a tím pádem zisk a snažil se prosadit myšlenku, že by se Společnost

měla o území, které ovládla lépe starat. Tím, že by investovala do jejího rozvoje, snížila

daně, podporovala domácí pěstování a obchod, zlepšila by ekonomickou situaci v

Bengálsku a zvýšila by tak i celkovou hodnotu těchto svých držav. Tento návrh se však

ředitelům Společnosti příliš nezamlouval - ti nadále nabádali k zefektivnění výběru daní a

redukci „vyděračů mezi pachtýři a veřejnou pokladnou”.95

V tomto duchu byla přijata i reforma z let 1768 – 72, která se snažila o zjednodušení a

větší srozumitelnost daňových účtů, vytvoření a sjednocení pravidel pro výběr daní ve

všech částech provincie a zavedení jednotné soudní správy. V rámci těchto opatření byli

domorodí nejvyšší úředníci nahrazeni členy Společnosti a byla založena Obvodní komise a

dvě rady (v Muršídábádu a v Patně), které do roku 1772 monitorovaly správu daní. Roku

1772 pak byly nahrazeny Daňovým výborem. Tohoto roku byla také přesunuta správa daní

93 Daň před rokem 1784 činila 112%, což způsobovalo příliš vysokou cenu čaje, který tak byl ve velké míře (až 50%) dovážen a prodáván ilegálně, jak v Anglii, tak v Americe

94 V tomto období byl hlavní zastávanou ekonomickou teorií merkantilismus, který propagoval zachování bohatství v zemi a stavěl se tak proti vývozu cenných kovů a drahých kamenů ze země.

95 Citace Wanner (2003) str. 193

59

z Muršídábádu do Kalkaty a reformoval se daňový úřad – chálsa. Tento krok kontroval

proti předchozí politice, která se snažila oddělovat obchod a soudní a daňovou správu a

sjednotil je obě ve Fort William v Kalkatě. Kalkata se tak měla stát novým centrem a

hlavním městem Bengálska, čímž Společnost zcela pohřbila Muršídábád jako

administrativní a politické centrum.

Podíváme-li se na všechny výše zmíněné reformy, můžeme vidět, že se Společnosti dařilo

vyvážet větší počet zboží, ale zároveň se v průběhu několika let přeměnila z čistě obchodní

společnosti na suverénního vládce ve Východní Indii. Byla tak nucena transformovat se z

prostého dohližitele v činitele sociálních i ekonomických změn, což díky direktivám z

ředitelství Společnosti v Londýně, neznalého situace v oblasti, způsobilo nepředvídané

problémy. Mnoho zboží, které Společnost dovezla do Anglie zůstalo ležet neprodáno ve

skladech96, nutné výdaje na civilní i vojenskou správu neúměrně vzrostly a špatná

ekonomická situace v oblasti i Cliveovy nepřesné kalkulace způsobily nižší daňový výnos,

než byl očekáván. Přestože tedy Společnost získala právo na výběr dívání, skončila při

sčítání v roce 1773 se schodkem ve výši 1 948 549 liber.97

3.5 KRIZE V ROCE 1772 A JEJÍ ŘEŠENÍJak bylo zmíněno výše, dostávala se Společnost koncem 60. a začátkem 70. let do stále

hlubší krize. Příčin bylo několik a jejich nešťastná kumulace a kombinace způsobovala

Společnosti závažné a v krátkém časovém horizontu neřešitelné problémy.

Jednou z příčin tíživé finanční situace Společnosti byl bezpochyby pokles daňových

výnosů v Indii o jejichž příčinách jsme hovořili v předchozí kapitole. K řešení této situace

bylo přijato opatření, které spočívalo ve vydávání směnek. Tyto směnky fungovaly na

principu směny finanční hotovosti, kterou poskytovali Společnosti její zaměstnanci98 v

Indii, za přímý výběr hotovosti v Londýně. Výše těchto směnek a jejich splatnost i úroky

byly přesně stanoveny v instrukcích sestavených řediteli Společnosti. Tyto instrukce však

byly zaměstnanci v Bengálsku, ale i v Madrásu a Bombaji povětšinou ignorovány a limity

96 Jednalo se především o čaj – představoval 63% celkového neprodaného zboží ve skladech v hodnotě 2 052 922 liber. Celková hodnota zboží ve skladech byla v roce 1772 3 254 124 liber.

97 Viz. Wanner (2003) str. 19798 Finanční situace zaměstnanců v Indii byla oproti Společnosti často více než dobrá – v rozporu s

nařízeními se totiž zaměstnanci nebáli obohacovat na úkor Společnosti a soukromě obchodovali.

60

byly vysoce překračovány. Další z problémů, které prohlubovaly krizi Společnosti, bylo

špatné rozhodnutí ředitelů o zvýšení tonáže lodí. V roce 1772 se ukázalo, že téměř

polovina celkové tonáže je díky poklesu obchodu nadbytečná, ale ke snížení jejich počtu

nemohla Společnost přistoupit z důvodu silné loďařské lobby.

V tomto období se obchodní aktivity Společnosti soustředily převážně na obchod s čajem,

přičemž jako s hlavním odbytištěm počítala se samotnými obyvateli Velké Británie.

Jelikož však byla Společnost nucena platit poměrně vysoké dovozní clo, byly jejich

výrobky natolik drahé, že obyvatelstvo raději kupovalo od jiných dodavatelů. Vláda

vyjádřila podporu „domácí firmě“ usnesením, které zbavovalo Společnost na omezenou

dobu povinnosti platit dovozní cla, na druhou stranu ovšem musela Společnost odvádět

určitý poplatek do státní kasy, aby alespoň částečně odškodnila ztrátu tím způsobenou

Koruně.99. Díky tomu však Společnost mohla snížit ceny zboží dodávaného na britský trh.

Dalším velkým odbytištěm čaje, se kterým Společnost počítala, byly britské kolonie v

Americe. Ovšem díky některým nařízením vlády100, které postupně uvalovaly další a další

daně a cla na zboží dovážené do všech oblastí Severní Ameriky, brzy nastal takřka

absolutní bojkot britského zboží v těchto destinacích. Vzhledem ke stále se zhoršujícím

vztahům mezi Britskou velmocí a jejími koloniemi v Severní Americe, byla Společnost na

základě Townshendova zákona nucena platit clo na zboží, které reexportovala tímto

směrem. Díky tomu se začaly hromadit zásoby obchodníků ve skladech ve Velké Británii a

Společnost jim byla nucena platit jisté “odškodnění” za neprodané zboží.

V roce 1772, kdy vypršela platnost Townshendova zákona, podařilo se Společnosti

dosáhnout dohody s britským parlamentem o srážkách ze cla na čaj jako nejvýznamnější

vývozní komodity, a to ve výši cca 3/5 z ceny čaje na dobu 5ti let, aby byla Společnost

schopna na Americkém trhu prodávat za konkurenceschopné ceny. Její problémy to však

nevyřešilo, Společnost měla dlouhodobě problémy s finančním kapitálem a díky stagnující

situaci na trhu v Severní Americe nebyly vyhlídky příliš pozitivní.

99 1767 – The Indemnity Act, tzv, zákon o odškodnění1001764 – měnový zákon a cukrový zákon, 1767-72 Townshendovy zákony (daně na čaj, papír i sklo atd.)

61

Ředitelé Společnosti nechtěli odhalit svým akcionářům špatnou finanční situaci, která ve

Společnosti panovala, neboť se obávali ztráty jejich důvěry a s tím spojeným poklesem

ceny akcií. Proto se i v těchto letech snažili vyplácet dividendy v jejich původní výši,

nicméně tento krok finanční problémy Společnosti ještě více prohloubil a brzy se ukázalo,

že tato politika není dále udržitelná.

V tomto období se zároveň krize dotkla i Londýnské City. V roce 1772 ohlásilo úpadek

hned několik významných firem, jiné před jistým úpadkem zachránila intervence Anglické

banky. To však vedlo k tomu, že na pomoc Východoindické společnosti zbyl omezený

počet prostředků, a ta se tudíž byla nucena poohlédnout po jiných zdrojích příjmu. Sir

George Colebrooke přišel s návrhem, jak získat peníze a neohrozit přitom status

Společnosti. Uvědomil si totiž, že na základě dohody Společnosti s britským parlamentem

z roku 1969, která zavazovala Společnost vyplácet do státní kasy částku 400.000 liber, se v

případě poklesu ceny vyplácených dividend může Společnost od placení této nemalé

částky oprostit. Aby však Společnost nemusela přiznat akcionářům pravý stav věci, bylo

pouze na shromáždění akcionářů navrhnuto, aby bylo rozhodnutí o výši dividendy

odloženo, a když byl tento návrh přijat, mohla tak být odložena i platba 400.000 liber do

státní kasy.

Toto rozhodnutí mělo však jen krátkodobý a nevelký vliv. Dluh Společnosti vůči vládě

vzrostl v srpnu 1773 až na částku 1.2 milionu liber. Návrhy Společnosti na umoření tohoto

dluhu101 byly odmítnuty lordem Northem s tím, že nemají důvěru parlamentu. Ta se proto

rozhodla svolat na listopad 1772 zasedání parlamentu, na kterém bylo uznáno že:

„Společnost se už nemůže dále potýkat sama s balvanem, který na sebe uvalila v

Bengálsku. Volalo se po vytvoření nové formy partnerství mezi Společností a státem, která

by nabyla takové podoby, aby měl národ jako celek nějaký užitek z britské aktivity v

Indii.”102

Vláda si již plně uvědomila nutnost zásahu. Další činy Východoindické společnosti hrozily

101Jeden návrh byl, že by Společnosti byla vyplacena část veřejného dluhu a druhý, že by byla Společnost zplnomocněna k vydávání dluhopisů . Blíže např. Wanner (2003) str. 207

102Citace Wanner (2003) str. 208

62

podkopáním britské autority i její strategické pozice ve světě. Na tuto neblahou pozici

Společnosti měl podle ředitelů nezanedbatelný účinek i fakt, že dohližitelé, kteří byli

vysláni do Indie, do cíle nedorazili a zahynuli někde na cestě. Bylo proto rozhodnuto, že by

měla být jmenována nová komise, ale s jejím jmenováním se čekalo až do doby, než se

britský parlament začne znovu zabývat záležitostmi Společnosti.

V dubnu 1772 byla ustanovena tajným hlasováním Burgoyneova komise, která měla 31

členů, zastupujících široké spektrum názorů napříč parlamentem i Společností. Tato

komise měla prozkoumat „charakter, stav a podmínky Východoindické společnosti a

britských záležitostí v Indii”.103 Komise začala zkoumat nejprve historii Společnosti od

roku 1757, všechny její smlouvy, zakázky i jmenování úředníků, spory s jinými mocnostmi

i jednání ředitelů. Tento krok se ale po čase ukázal nešťastným – přerostl v osobní spory a

nařčení z korupce a původní předmět zkoumání byl odsunut na vedlejší kolej. Zasedání

komise trvalo 19 dní, ale účast nebyla ani padesátiprocentní. V květnu předala komise

Dolní sněmovně zprávu, v níž popisovala události před obsazením Kalkaty v roce 1756

Siradžuddaulatem a petici Arména Gregore Cojamaula, kde se pozastavuje nad chováním

úředníků Společnosti. Problémy Společnosti jako takové však nebyly v podstatě vůbec

řešeny a nedospělo se tak k uspokojivému závěru. Společnost odmítla čekat, až komise

dospěje k nějakému výraznějšímu řešení situace a rozhodla se jmenovat dohližitele. Tato

funkce byla postupně nabízena několika vhodným adeptům, kteří ji však do jednoho

odmítli. Dohližitelů mělo být šest a po tajném hlasování byli zvoleni čtyři ředitelé –

Edward Wheler, Peter Lascelles, William Devaynes, George Cuming a k nim přibyl bývalý

ředitel Daniel Wier a generál Monckton. Vláda se však do záležitosti vložila a odmítla dát

komisi souhlas.

Již od roku 1767 se ve vládě formovala opoziční skupina okolo lorda Rockinghama. Tato

skupina při předchozích jednáních poměrně silně podporovala suverenitu Východoindické

společnosti a bojovala za zachování jejích práv. Tváří v tvář problémům Společnosti se

tato opoziční skupina snažila získat vedoucí pozici mezi opozičními stranami, které nebyly

dostatečně informovány a schopny k podobnému kroku. Snažili se získat podporu hraběte

Chathama a doufali, že toto pomůže i ostatním opozičním stranám k aktivitě.

103Citace Wanner (2003) str. 210

63

Rockinghamovci však nebyli tak soudržní, jak se předpokládalo. Problémy Společnosti

měly vliv i na ně a někteří z nich se rozhodli svůj předchozí postoj přehodnotit. Proto se

konečný výsledek mnohých jednání této skupiny minul s účinkem a byla pouze načrtnuta

politická linie. Podle ní se shodli na podpoře vládních půjček Společnosti a chtěli zabránit

redukci dividendy.

Těchto zmatků v opozici i mezi vedením Společnosti využila vláda a snažila co nejlépe

připravit na plánované zasedání parlamentu. Přesto však byl postup lorda Northa širokými

vrstvami kritizován – byla zmiňována jeho údajná neschopnost řešit situaci a neochota

zaplétat se do takto ožehavého tématu. Král Jiří III. Napsal lordu Northovi den před

zasedáním parlamentu dopis, ve kterém ho žádá, aby byl připraven řešit problémy, které by

mohly vzniknout v případě, že by nebyla předložena dohoda přijatelná ani pro vlastníky

Společnosti, ani pro veřejnost. North měl mít připravený vlastní plán, jelikož v případě, že

by byla ponechána iniciativa v rukou více lidí: „nebude učiněno nic, protože každý bude

mít představy neslučitelné s jinými.”104 Král chtěl vyřešit problémy Společnosti v co

nejkratším čase, což mu původní plán lorda Northa (vyčkávat na to, jak se vyvine jednání

Výboru105 a poté teprve předložit svůj návrh) značně ztěžoval. North tedy pod tlakem

zasáhl a hned v začátcích zasedání navrhl ustanovení Tajného vyšetřovacího výboru, který

by měl 13 členů a jehož úkolem by bylo získat rychle a diskrétně všechna důležitá data

týkající se Společnosti nutná k jednání a nahradil tak Burgoyneovu neschopnou Vybranou

komisi. Členové výboru byli zvoleni tajným hlasováním a díky aktivitě členů vlády bylo

všech zvolených 13 členů poplatných ministerstvu. Mnoho z nich bylo dokonce

otevřenými nepřáteli Společnosti, nikdo z nich nebyl v Indii a nedisponoval dostatečnými

odbornými znalostmi. V odpověď na činnost Tajného výboru ustanovilo všeobecné

shromáždění vlastníků Společnosti vlastní vyšetřovací výbor, který měl shromáždit

všechny potřebné dokumenty a vyslýchat svědky.

První jednání, svolané na základě první zprávy Tajného výboru, provázel spor o vyslání

komisařů Společnosti do Bengálska. Vládě se tento plánovaný krok nezamlouval a svůj

postoj zdůvodňovala tím, že na takovýto krok nedisponuje Společnost dostatečnými

104Citace Wanner (2003) str. 218105Tajný parlamentní výbor, který byl navrhován ministry a měl doplňovat Burgoyneovu Vybranou komisi

64

finančními prostředky. Při hlasování byl přesto tento návrh vlády bez problémů většinově

přijat, což mělo za následek totální otřes a rozpad opozice a volnou cestu pro ministerské

odpůrce Společnosti.

Druhá (17. 12. 1772) a třetí (9. 2. 1773) zpráva Tajného výboru předložily velmi

podrobnou finanční analýzu Společnosti s přihlédnutím k jednotlivým územím. Tyto

zprávy posloužily jako dobrý základ pro podrobnou analýzu minulých praktik Společnosti,

ale nenabízely žádnou možnost řešení situace.

Výše dividendy vyplácené akcionářům poklesla koncem roku 1772 na 6%, přičemž toto

opatření prošlo bez významnějšího povšimnutí akcionářů. Společnost tudíž nebyla nucena

vyplatit tak velký finanční obnos a ještě ušetřila oněch 400 000 liber, které nemusela

zaplatit do státní kasy. Do popředí se tak dostala otázka dlouhodobého řešení finančních

problémů. Jelikož bylo ve skladech Společnosti mnoho přebytečného čaje, jevila se jako

nejjednodušší cesta tento čaj prodat. Společnost však v tomto případě neměla volnou ruku

– podle legislativy jí bylo dovoleno prodávat čaj pouze na aukcích. Pro přímý export by

potřebovala vládní licenci. Navíc padl návrh na zrušení Townshendova cla při exportu do

Ameriky, ale i bezcelní export na další zahraniční trhy (jednalo se jim zejména o trhy na

evropském kontinentu). Tento návrh měl jen malou šanci na přijetí, ale finanční pomoc od

vlády byla v této chvíli pro Společnost nezbytná.

V lednu 1773 dal lord North Společnosti najevo, že pokud očekává finanční pomoc od

státu, musí sama projít důkladnou reformou, přičemž opětovně zmínil otázku teritoriálních

zisků. Ředitelé v reakci na Northovo prohlášení předložili vlastníkům řadu opatření, která

by měla Společnost přijmout. Vlastníci však tato opatření nepodpořili, a tak byla zástupci

Společnosti předložena premiérovi jen dobrá vůle vlastníků se situací něco učinit. Tím se

ale Společnost ocitla v situaci, kdy neměla jinou možnost, než nechat vytvoření plánu na

vládě, která byla většinově proti Společnosti. Když se o tomto kroku dozvěděli vlastníci,

ihned změnili názor a souhlasili s předložením návrhů ředitelů vládě.

9. března 1773 byl založen v Dolní sněmovně Výbor pro východoindické otázky, který měl

65

připravit podklady pro dohodu mezi Společností a státem, a to zejména proto, že Tajná

komise se zabývala spíše finančními analýzami než přípravou návrhů řešení a Společnost

taktéž žádný návrh nepředložila. Lord North dále navrhoval poskytnout Společnosti 1 400

000 liber, aby mohla splatit své dluhy, ale tuto půjčku podmínil tím, že proběhne důkladná

reforma záležitostí Společnosti. S tímto záměrem souhlasila i sněmovna. Další otázkou,

která se dostala k jednání, byla otázka teritoriálních zisků. V této otázce panovaly vládě

velmi rozdílné názory. Přestože byla Koruna v postavení, kdy mohla diktovat podmínky,

snažil se North najít nějaký kompromis. Nakonec přesvědčil ostatní, že bude nejlépe

nechat správu indických držav v rukou Společnosti, ale pouze na dobu 6ti let. Tato lhůta

byla stanovena s ohledem na to, že roku 1780 měla vypršet platnost charty Společnosti a

bylo by tak možno celou věc lépe zhodnotit a ukončit.

Zatímco vláda předložila celkem ucelený soubor opatření týkající se řešení finanční situace

Společnosti, korespondenční výbor Společnosti neudělal pokrok téměř žádný. Situace byla

zmatená, předkládané reformy byly nepropracované a celkový výsledek byl tristní. Po

těchto neúspěších bylo rozhodnuto rozdělit problematiku reforem mezi dva výbory. Jeden

by předkládal návrhy reforem pro Společnost v Indii a druhý pro vedení Společnosti v

Londýně. Co se týkalo reforem navrhovaných pro Indii, byl předložen návrh na

restrukturalizaci justice. Byl odmítnut návrh na vytvoření nového soudu, ale naopak

podpořen návrh na změnu a napravení soudu starého. Reformy navrhované Společností

však celkově nepřinášely nové a kvalitní řešení a proto byla hrozba řešení situace návrhem

lorda Northa stále blíž.

3.6 NORTHOVY ZÁKONY

Dne 4. května 1773 pak byl sněmovně předložen návrh zákona Regulating Bill, jenž byl

24. května přijat a ve kterém North navrhoval nezbytné reformy. Konkrétně se jednalo o

následující kroky:

V INDII:

1. Potřeba jednotné řídící struktury – největší moc nad všemi državami v Indii

měl mít bengálský guvernér.

2. Rada čtyř – na Indickém území měla být vytvořena skupina s mimořádnými

66

pravomocemi, tzv. rada čtyř, jejímž vedoucím se měl stát prezident Bengálska.

3. Nejvyšší soud – tento soud měl být vytvořen v Bengálsku a měl mít jednoho

vrchního soudce a tři nižší soudce, kteří by byli jmenováni králem. Do jeho

působnosti mělo spadat rozhodování v otázkách civilní, kriminální a osobní

jurisdikce všech Britů v bengálských provinciích. Otázky mimo tuto působnost

pak měly být postoupeny Primátorskému soudu v Kalkatě.

V BRITÁNII:

1. ředitelé – ředitelům Společnosti mělo být prodlouženo jejich funkční období.

2. hlasovací systém – měl být upraven takovým způsobem, aby se předešlo

nekalým praktikám, které měly za účel přehlasovat direktorium Společnosti.

3. akcie – podmínka vlastnictví akcií jako nutného prostředku k hlasování měla být

upravena tak, aby vlastník disponoval určitým počtem akcií minimálně rok před

tím, než bude moci poprvé hlasovat, přičemž zvýšil jejich nutnou hodnotu z 500

na 1 000 liber.

Northovi ulehčily sestavení těchto návrhů dvě významné okolnosti. Jednak oslabení a tím

způsobená neschopnost opozice a za druhé podrobné zprávy Tajného výboru, s nímž North

při vytváření opatření spolupracoval.

V květnu 1773 se pozornost veřejnosti obrátila opět k činnosti Burgoyneovy komise a její

snaze kompromitovat a odsoudit nejen indické zbohatlíky – naboby, ale vůbec vztahy mezi

státem a Společností. Tento krok vedl k vyostření vzájemných útoků mezi vládou a

Společností. To se příliš nelíbil Northovi, kterému Burgoyneova činnost bránila v

dokončení připravovaných plánů na dohodu se Společností (North byl pro kompromisní

řešení, kdežto Burgoyne chtěl vše rozřešit ve prospěch státu). Burgoyne přednesl v

parlamentu prohlášení, podle něhož měly veškeré akvizice připadnout státu a „akvizice

nabyté k osobnímu obohacení osob s jakoukoli civilní nebo vojenskou mocí”106 označil za

protiprávní. Okolnosti a nálada, která vládla ve sněmovně, napomohly Burgoyneovi získat

většinovou podporu parlamentu.

106Citace Wanner (2003) str. 242

67

Na dalším zasedání se sněmovna zabývala obviněními vznesenými proti Cliveovi.

Zejména pak bylo odsuzováno přijímaní darů od navába. Clive byl obviněn z přijímání

darů, ale tato skutečnost byla poněkud zmírněna tím, že tyto dary obdržel za svoje služby,

které přinesly výhody jak Anglii, tak Indii. Clive nakonec odsouzen nebyl, jeho čest však

utrpěla hlubokou ránu.

Na dalších jednáních se upřesňovaly podmínky půjčky pro Společnost (Loan Bill) a výše

její dividendy. Společnosti se tato ujednání příliš nelíbila a vyjádřila názor, že se raději

půjčky i ujednání o državách vzdá, než aby je přijala za těchto podmínek. Společnost tak

byla postavena před dvě možná řešení – buď přijme pomoc vlády a podřídí se jejím

podmínkám, nebo ji odmítne a bude muset čelit dalším útokům.

Společnost ustanovila tzv. Výbor čtrnácti107 a ten záhy předložil vlastníkům návrh petice

proti přijatému Regulačnímu zákonu. Petice byla bez problému schválena a předána Dolní

sněmovně zároveň s Peticí Obecní rady. Ve sněmovně pak byly projednávány články

regulačního zákona a nakonec North souhlasil s převedením zodpovědnosti za správu

některých držav ze Společnosti na Korunu, jelikož v současné situaci není direktorium

Společnosti schopno takovou činnost zodpovědně vykonávat. S tím souhlasili i někteří

vlivní členové Společnosti (např. Sullivan a Clive). Na jednáních se také odsouhlasila

půjčka Společnosti ve výši 1 400 000 liber (i přes odpor některých členů Společnosti,

kterým se nelíbily podmínky půjčky), bylo navrženo zvýšení platů pro výkonné úředníky,

aby se zabránilo jejich soukromým obchodním zájmům a zkvalitnil se výkon jejich

povinností. Přijat byl i systém poměrného hlasování ve všeobecném shromáždění, přičemž

počet hlasů se odvíjel v závislosti na množství akcií. Schválení jmenování generálního

guvernéra Warrena Hastingse proběhlo téměř jednohlasně, menší problémy nastaly při

jmenování radů (rozhodovalo se mezi Claveringem a Moncktonem), do něhož musel

zasáhnout i král, který propagoval Claveringa, Monckton se nakonec nároku na funkci

vzdal. Tento návrh zákona byl opět přijat s tím, že záležitosti Společnosti bude nutno i v

budoucnu každoročně projednávat a regulovat, a to nejméně do roku 1780, kdy má skončit

platnost charty Společnosti. Tento úmysl však nebyl naplněn, jelikož do popředí zájmu

parlamentu se dostaly otázky britských kolonií na americkém kontinentu.

107Jednalo se o 7 ředitelů a 7 vlastníků akcií

68

Nakonec byl králem 1. července 1773 podepsán Regulační zákon v takřka stejném znění,

jak ho předložil North. Schválen byl i Zákon o půjčce – Loan bill. Společnost si mohla

oddechnout – zákon byl pro ni celkem přijatelný, ačkoliv vláda nyní mohla snáze

zasahovat do věcí Společnosti jak na území Británie, tak na území Indie. Dohody z let

1767 a 1769 byly zavrženy, jelikož způsobily neschopnost Společnosti splácet finanční

závazky. Překvapivým krokem bylo stažení požadavku státu na podíl z bengálských daní –

přebytek měl po splacení stanovených závazků náležet Společnosti.

3.7 SHRNUTÍ KAPITOLY

Druhá polovina 18. století byla pro Východoindickou společnost bouřlivým obdobím.

Právo na výběr teritoriálních daní, které Společnost získala na území Bengálska, Biháru a

Uríssy, bylo doprovázeno mnoha problémy. Daňová správa neměla stabilní základy a země

i její lidé tak byli v rukou těch, kterým nešlo o blaho obyvatel, ale o co nejvyšší zisk.

Ředitelé Společnosti v Londýně zároveň zjistili, že není v jejich silách situaci bezpečně

udržet ve svých rukou. Zaměstnanci jednali na úkor vedení a i kdyby ne, pokyny z

Londýna přicházely do Indie s takovým zpožděním, že už zpravidla nebyly aktuální.

Nutnou reformu však nepotřebovala jen správa daňová, ale i soudní a vojenská. Veškerá

snaha vedení Společnosti však byla marná. Navrhovaná opatření se nesetkala s dostatečnou

podporou a navíc se do celé věci vložila britská vláda.

Indie i Británie totiž procházely nelehkým obdobím. Obě země, zničené boji a několika

neúrodnými roky, bojovaly s nedostatkem financí. Britská vláda se snažila získat

prostředky od Společnosti a chtěla tak převzít část privilegií a závazků Východoindické

společnosti pod svou správu. Vznesla proto proti Společnosti některá obvinění, aby ji tak

dostala před vyšetřovací komisi.

První vyšetřovací komise zasedala v roce 1767. Měla vyřešit otázku teritoriálních daní.

Vládě se nelíbilo, že Společnost v rozporu s chartou překročila rámec svých obchodních

69

aktivit a bez souhlasu vlády přijala roli daňového správce na území Bengálska, Biháru a

Uríssy. Po sérii výslechů a vyšetřování komisí byla mezi státem a Společností uzavřena

smlouva, podle které Společnost musela platit vládě každý rok poplatek 400 000 liber,

přičemž jí zůstalo právo na správu koloniálních území.

V Indii mezitím zaměstnanci Společnosti dále provozovali své soukromé obchody a

někteří dokonce osnovali dobyvačné plány, podle nichž chtěli dobýt Advadh, nebo

dokonce i další území. Jako odpověď na tyto skutky, které se ředitelům Společnosti v

Londýně ani trochu nezamlouvaly, vyslalo direktorium do Indie tři dohlížitele. Toto jejich

rozhodnutí mělo problémy při průchodu parlamentem a i když bylo nakonec odsouhlaseno,

dohližitelé k břehům Indie nikdy nedorazili – nejspíše ztroskotali někde na cestě.

Vztahy Společnosti s vládou zůstávaly i nadále napjaté. Po mnoha projednáváních se

nakonec v roce 1769 obě strany dohodly prodloužit dohodu o pravidelné platbě do státní

pokladny ve výši 400 000 liber o dalších pět let. Zároveň však vláda poslala do Indie svého

zástupce – námořního důstojníka Lindsaye, který pro ni měl vykonávat nejen dohled nad

aktivitami zaměstnanců Společnosti, ale také tajně ovlivňovat vztahy mezi Společností a

místními vládci, což mu nařídil lord Weymouth.

Po roce 1770 se začalo stále více hovořit o nutnosti reforem systému správy a soudnictví v

Indii. Kroky navrhované vedením Společnosti v oblasti soudnictví – tzv. Judicature Bill,

nebyly nakonec sněmovnou přijaty. Sněmovna to zdůvodňovala tím, že justice v Indii by

měla podléhat Koruně a nikoliv Společnosti, která není pro danou funkci dostatečně

fundovaná.

Bengálsko, Bihár a Uríssa byly v roce 1770 v zajetí zničujícího hladomoru. Daňová správa,

kterou Britové převzali z rukou Mughalského císaře, byla pro obyvatele tohoto území

ničivá. Systém zdanění přešel ze zdanění příjmů na zdanění majetku, přičemž nebral

ohledy na aktuální stav úrody. Bengálci proto do státní pokladny odevzdávali mnohdy

téměř celý svůj výdělek a sami trpěli hlady. K tomu nemálo přispěla i skutečnost, že daně

byly vybírány zájemci, kteří se o tuto službu přihlásili ve veřejné aukci. Harry Verelst byl

70

tvrdě proti těmto postupům – snažil se o obnovení bengálského průmyslového dědictví a

tvrdil, že dobrá správa a snížení daní povede k opětovnému rozkvětu provincie, jeho hlas

však nebyl řediteli vyslyšen. Daňová správa sice úpravami prošla, ale ne takovými, jaké by

byly potřeba. Daňový úřad – chálsa se přestěhoval z Muršídábádu do Kalkaty, kde se ve

Fort William spojil se soudní správou. Z postů vedoucích úředníků byli také odsunuti

indičtí úředníci a byli nahrazeni úředníky britskými.

V oblasti obchodu se Společnost začala více zaměřovat na obchod s hedvábím a hlavně s

čajem. Díky nedostatečným daňovým výnosům musela k nákupu používat zejména stříbro,

dovážené z britských kolonií v Americe. Množství čaje, které Společnost vyvážela z Indie

a Číny, však bylo větší, než byli zákazníci ochotni odkoupit. Způsobila to především

vysoká cena čaje, která nebyla, díky vysokým daňovým nákladům, konkurenceschopná.

Zásoby čaje tak zůstávaly v anglických skladech a prohlubovaly finanční problémy

Společnosti108.

Události, které se odehrály v tomto období v Indii, byly pro Východoindickou společnost

zásadní. Na začátku stálo ovládnutí Bengálska po bitvě u Pálásí roku 1757, kterým

Společnost získala právo na správu rozsáhlých území a byla tak vtažena do vnitřních

záležitostí dotčených provincií. Roku 1765 pak společnost získala právo výběru daní na

většině bengálského území a přeměnila se z pouhého obchodníka v mocnost. Tato událost

však nezůstala bez povšimnutí britského království, který v té době trpěl akutním

finančním nedostatkem, způsobeným Sedmiletou válkou, a roku 1767 si od Společnosti

zajistil pravidelný každoroční finanční příjem.

V té době byla u moci Chathamova vláda, která se snažila získat větší vliv nad Společností

a zajistit tak co nejvýhodnější stav pro Korunu. Chatham poukazoval na to, že vláda

poskytla finanční pomoc na správu a obranu kolonií a měla by tak z nich získat jako

“protihodnotu” finanční přínos z těchto kolonií. Špatná situace v koloniích však zapřičinila

postupný úpadek Společnosti, která se ocitla na pokraji krachu a nepomohly ani plánované

reformy.

108Dlouhodobé uskladnění zboží, zejména čaje, ve skladech způsobila především vysoká daň, která před rokem 1784 činila 112%. viz subkapitola 3.4

71

Společnost se topila v dluzích a nutně potřebovala pomoc vlády. Ministři pochopili, že

indickou otázku nelze nadále ignorovat a po mnoha zasedáních se prostřednictvím

vládních komisí pokusili celou nešťastnou situaci řešit. V této době se nejvíce zasloužil o

regulaci vzájemných vztahů mezi Společností a Korunou premiér North, díky němuž byly

v roce 1773 přijaty dva hlavní zákony týkající se problematiky Společnosti – Regulating

Bill a Loan Bill (Regulační zákon a Zákon o půjčce). Ani tyto zákony však nebyly brány

jako konečné řešení. Pomohly pouze Společnosti postavit se znovu na vlastní nohy a

pokračovat v započaté činnosti pod větším dohledem vlády. Přesto však Společnost věděla,

že pomoc vlády byla vykoupena za příliš vysokou cenu – Společnost musela přijmout

reformy, které ji jistým způsobem omezovaly109. Northovy zákony se nakonec ukázaly jako

krok správným směrem a někteří odborníci, jako Robert Clive, nebo Laurence Sullivan s

nimi plně souhlasili. V Indii se zkvalitnila správa i justice, bylo ve velké míře zabráněno

soukromému obchodování, kontrola indických záležitostí byla v rukou generálního

guvernéra a výkonné rady.

Problémy na indickém subkontinentu však i nadále přetrvávaly. Ekonomická obnova země

byla podle vlády zcela v rukou Společnosti, která tak tváří v tvář krizi na indickém území

musela řešit tento palčivý problém po svém.

109Tento krok byl mnoha odborníky kritizován a Smith o něm napsal, že: „Byla -li Společnost špatným hospodářem a špatným panovníkem v době, kdy celý čistý důchod a zisk patřil jí a kdy s ním mohla volně nakládat, bylo jistě nepravděpodobné, že si povede lépe, když jeho tři čtvrtiny budou patřit lidem cizím a zbývající čtvrtiny se bude používat sice k prospěchu Společnosti, ale pod dohledem a schválením cizích lidí.“ Citace Smith (2001) str. 669

72

4. ROZŠÍŘENÍ SFÉRY VLIVU SPOLEČNOSTI

Tato kapitola popisuje postupné rozšiřování vlivu Společnosti v Indii. Soustředí se zejména

na postupné ovládnutí tří důležitých indických území – Maisúru, Karnátaku a Bengálska.

Hovoří rovněž o nezbytných administrativních reformách, především v daňové oblasti, a o

politikách jednotlivých generálních guvernérů.

Indie byla v druhé polovině 18. století zemí, která byla rozčleněna na mnoho menších

území. Tato území byla ovládána místními vládci, ale zároveň se v nich nacházela města,

nebo celé oblasti ovládané některou z evropských Východoindických společností. Od

šedesátých let 18. století se pak začala projevovat převaha moci Britské Východoindické

společnosti. Její expanzivní kroky vedly k podmaňování stále rozsáhlejších území, nad

kterými pak Společnost získávala správní pravomoci. Postup Společnosti v Indii zároveň

nekorespondoval s rozhodnutím ředitelů a vlády v Londýně a kroky, které Společnost

podnikala na indickém území byly mnohdy samostatné a bez předchozí konzultace s

vedením.

4.1 OVLÁDNUTÍ MAISÚRUV Indii se tak v době parlamentních zasedání a komisí Společnost stále snažila rozšířit

svou moc na další území. Jedním z nich bylo území nacházející se ve střední části jižní

Indie, v těsné blízkosti bombajské prezidencie, Haidarábádu a Karnátaku. Bylo jím

Maisúrské království. „Maisúrské království vzniklo jako jeden z nástupnických států na

troskách vidžajanagarského impéria a svou nezávislou existenci dokázalo ubránit jak před

rozpínavostí dakšinských sultanátů během 17. století, tak před máráthskými vpády v

následujícím století. Přitom vždy zůstávalo na okraji sféry vlivu mughalské říše a nehlásilo

se k jejímu imperiálnímu odkazu.”110 Roku 1761 se k moci na maisúrském území dostal

muslimský vojevůdce Haidar Alí Chán, který vybudoval silnou armádu a pokusil se o

územní expanzi. Jelikož některá okolní území byla pod nadvládou Společnosti, začalo

období tzv. Anglo-maisúrských válek. Tyto války byly celkem čtyři a probíhaly mezi

vojsky Společnosti, maisúrského vládce Haidara Álího Chána a později jeho syna Típúa,

110Citace Strnad (2008) str. 641

73

ale i Francouzi a Máráthy.

První anglo-maisúrská válka začala roku 1767. Bitvu začali Máráthové, kteří Maisúr

napadli. Haidarábádský nizám, který byl rovněž ohrožován expanzivní politikou Haidara –

maisúrského vládce, uzavřel s Brity smlouvu o vzájemné pomoci a společně vyrazili proti

Haidarovi. Boje skončily roku 1769 úspěchem Maisúru, se kterým pak Společnost uzavřela

mírovou smlouvu, podle níž si měly tyto mocnosti při napadení vzájemně pomáhat. Ovšem

již v roce 1770 se proti Maisúru postavili Máráthové, Společnost svému závazku nedostála

a Maisúr byl poražen. Tím si proti sobě opět poštvali Haidara Alího.

Jelikož v té době byli Máráthové se Společností ve válečném stavu, spojili se s nimi

Maisúrové, a když v roce 1779 napadli Britové francouzské osady v Karnátaku a na části

Maisúrského území, vyrazil proti nim Haidar a začala druhá anglo-maisúrská válka. Boje

byly ovlivněny několika okolnostmi. Haidarábádský nizám se po jednání s Warrenem

Hastingsem odklonil od podpory Maisúru, s Máráthy byla uzavřena mírová smlouva ze

Sálbáí a s Francouzi byl uzavřen Versailleský mír111. Tím se maisúrská vojska dostala do

menšiny a z nedostatku sil na obou stranách byla uzavřena roku 1784 smlouva o

vzájemném příměří.

Haidarův syn Típú ale nebyl se situací spokojen a osnoval plány, při kterých chtěl po boku

Francouzů dobýt zpět britská území. Jeho plán ale pod tíhou smlouvy z Versailles padl.

Společnost byla rozhodnuta podrobit výbojného Típúa své moci ve spojení s Máráthy a

Haidarábádem. Jelikož byly koncem 18. století obchodní aktivity Společnosti v úpadku,

musela se uchýlit k vydávání směnek112. Po vyhlášení války Típúovi roku 1789 se do

pokladny Společnosti začala hrnout hotovost, převážně od od evropských spekulantů113.

Roku 1792 byl Típú poražen a byl nucen přijmout podmínky protimaisúrské koalice,

kterými přišel o polovinu svých držav.

111Versailleský mír byla řada smluv, uzavřených roku 1783. Oficiálně ukončily Americkou válku za nezávislost a na jejich základě byly provedeny některé územní změny na Americkém kontinentu – tentokrát přišla o některé kolonie, které získala Pařížskou mírovou smlouvou roku 1773, Velká Británie

112Viz. Kapitola 3113Spekulanti tak činili ve vědomí toho, že že se zde jedná o samotnou existenci Společnosti a její vedení se

tak bude všemožně snažit podpořit válečné úsilí, přičemž si nebude moci dovolit zastavit výplatu indických obligací.

74

Přesto, že byl Típú předchozími boji vyčerpán a jeho území se značně zmenšilo,

nepřestával pomýšlet na porážku Britů. Roku 1799 sjednotil svá vojska a vyslal je ve

jménu džihádu – svaté války, proti Britům. Stále se snažil získat pomoc Francouzů, a když

se o tom Společnost dozvěděla, došla k závěru, že zničení Maisúru již nesnese dalšího

odkladu. Válka trvala necelé tři měsíce a Maisúr v čele s Típúem byl poražen, přičemž

území připadlo Britské Východoindické společnosti.

4.2 DOBYTÍ KARNÁTAKU Za Karnátak je označováno území, ležící na jihu Koromandelského pobřeží. Toto území

bylo ovládáno Francouzi, když ale Britové dobyli Puttuččéri a další francouzské osady,

stali se tak i na jeho území největší mocenskou silou. Vláda nad územím však na základě

pařížské smlouvy připadla navábovi Muhammadovi Alímu. Společnost tak vystupovala v

roli podřízené mocnosti a výsady čerpala pouze na základě navábovy milosti.

Naváb poskytl Společnosti džagír o velikosti více než 2000 vesnic a potvrdil její právo

Společnosti na výnos z dalších území, která jí poskytl již dříve. Přesto, že byl až do roku

1801 uznáván za svrchovaného vládce Karnátaku naváb a jeho potomkové, patřila faktická

moc v oblasti Východoindické společnosti.

Na území Karnátaku nebylo právo na výběr daní sjednoceno pod jeden úřad nebo osobu.

Díky svému rozhazovačnému způsobu života byl naváb ochoten poskytnout daňovou

správu komukoliv, kdo mu půjčil peníze. Tím, že bylo toto právo soustředěno v rukou

chtivých věřitelů, byla karnátacká území pleněna nájezdy výběrčích, kteří se platby daní i

úroků domáhali vojenskou silou.

Muhammad Alí se i přes to, že byla moc v rukou Společnosti, snažil prosazovat svoje

právo nad celým karnátackým územím, přičemž se odvolával na Pařížskou smlouvu.

Svých práv se domáhal i ve vztahu k máráthským vládcům na území Taňčavúru, kteří měli

titul rádža a podléhali tak přímo mughalskému císaři. K získání tributů využil pomoci

Společnosti Taňčávúr získal a poté daroval svému synovi Alírulumarovi. Touto pomocí

75

však podle sboru ředitelů porušila madráská rada závazky vůči Taňčávúrskému vládci,

které přijala na základě smlouvy v roce 1762 a pověřila guvernérem Madrásu lorda Pigota,

který území Taňčávúru navrátil zpět rádžovi.

V průběhu následujících anglo-maisúrských válek se karnátacká území dostávala střídavě

pod správu místních dynastií. V roce 1790 bylo jasné, že Muhammad Alí nebude moci

Společnosti platit dohodnutou sumu za obranu svých území, ke které se zavázal smlouvou

z roku 1785. Společnost z vlastního rozhodnutí převzala přechodně vládu nad Karnátakem

do svých rukou, přičemž toto uspořádání mělo platit i po celou dobu případných dalších

válek.

Tento druh rozdělení správy přinášel nemalé problémy i v dobách míru. Vedení

Společnosti se proto roku 1795 dohodlo o nutnosti administrativní reformy, kterou chtělo

prosadit i přes navábovu nevoli. Cílem reformy bylo podrobit si všechny poddané a zrušit

moc místních velmožů. Tyto praktiky vyvolaly u místních obyvatel odpor, ten byl ale roku

1801 zlomen a Britové se tak na základě dohody se synovcem karnátackého navába ujali

svrchované vlády nad karnátackým územím výměnou za zachování dědičného práva na

navábský titul a roční rentu ve výši jedné pětiny daňového výnosu Karnátaku. Tímto

krokem se tak Britská Východoindická společnost stala svrchovaným vládcem nad celým

Koromandelským pobřežím, s výjimkou jedné dánské a dvou francouzských osad.

4.3 OVLÁDNUTÍ BENGÁLSKA

Do funkce generálního guvernéra prezidencie v Bengálsku byl na základě Regulačního

zákona z roku 1773 jmenován Warren Hastings. Jeho úkolem bylo především reformovat

správu provincie, nahradit Cliveův duální systém114 a vylepšit celkovou hospodářskou

situaci. Hastings se nejprve zaměřil na daňovou správu. Státní pokladna (chálsa) byla

přesídlena z Muršídábádu do Kalkaty. Byl zřízen důchodkový výbor (později samostatný

důchodkový úřad), který za správu a výběr daní zodpovídal. Tento výbor, ve snaze ušetřit

na výběru daní, vyhlásil aukci na pronájem výběru pozemkové renty, a to na dobu pěti let.

Bohužel tuto aukci vyhráli lidé, kterým šlo především o zisk a neměli patřičné zkušenosti.

114Správa Indie byla řízena ze dvou center, jednak z Londýna, jednak z Kalkaty

76

V letech 1772 – 1781 se tak vlivem této špatné správy hromadily nedoplatky a rolníci,

nespokojeni s takovým zacházením, nechávali své pozemky ležet ladem a odcházeli z

oblasti. Berní agendu na úrovni okresů měli vykonávat britští výběrčí daní, kteří měli

zároveň pravomoc rozhodovat v menších občanských sporech. Toto soustředění moci v

jedněch rukou se nelíbilo ředitelům Společnosti, kteří roku 1773 nařídili, aby Hastings

výběrčí daní z okresů odvolal a nahradil je indickými úředníky, kteří se zodpovídali

příslušné provinční radě. Tímto krokem se ale Hastings zbavil možnosti bezprostřední

kontroly skutečného stavu a výnosu daní, proto byla reformou z roku 1781 předána okresní

berní správa opět do rukou výběrčích, tentokrát už ale bez pravomoci rozhodovat v

soudních přích. I přes všechny uvedené změny zůstávala daňová správa v období Warrena

Hastingse na nedostatečné úrovni a stala se tak později terčem kritiky Hastingsova

působení v Indii. „K definitivní úpravě (daňového systému – pozn. autora) došlo v roce

1793, kdy se sazby pozemkové daně staly neměnnými.“115 Příjem z daňového výnosu byl od

této doby trvalý, přičemž se výrazně zjednodušila agenda, zejména díky tomu, že nebylo

potřeba každoročně ohodnocovat cenu půdy. Úspěšným Hastingsovým krokem bylo

naopak například zavedení jednotné celní sazby, a to ve výši 2,5% a zrušení tranzitních

poplatků na vnitrozemských celnicích (čaukí) mezi jednotlivými zámindárstvími.

4.3.1 PRVNÍ MÁRÁTHSKÁ VÁLKA

Hasting neměl při svém guvernérství v Bengálsku (resp. v Kalkatě) ideální postavení. Jeho

kolegy v radě bylo 5 mužů, kteří byli spíše jeho odpůrci a jelikož podle Regulačního

zákona měl Hastings rozhodující slovo pouze v případě, že hlasování v Radě dopadlo

nerozhodně, musel tak často prosadit i takové kroky a opatření, se kterými nesouhlasil,

přitom za ně ale jako guvernér nesl zodpovědnost. Tyto spory se týkaly například války s

Ruhély (Afghánci přistěhovalými do severní Indie), při níž Hastings přislíbil pomoc

navábovi Advadhu a jež rada bojkotovala, nebo nevyjasněnosti pravomocí rady k

podřízeným prezidenciím.

Tyto nejasnosti vedly k situaci, kdy se rada bombajské prezidencie zavázala pomáhat

Raghóbovi – uchazeči o péšvovský úřad a obsadila pevnost Tháné v Bassainu, s čímž silně

nesouhlasila rada kalkatská, která odmítala toto vměšování se do jejich záležitostí116. Tato

115Citace Svoboda (2009), str. 114116Zde je jasně vidět nevyjasněnost kompetencí mezi radami. Fort William měla kontrolovat a řídit vztahy

77

skutečnost však Společnost uvrhla roku 1774 do války s máráthským svazem. Hastings

chtěl v bojích pokračovat, vědom si toho, že se situace vyvíjí pro Brity příznivě, avšak byl

přehlasován radou a boje i spojenectví s Raghóbou byly ukončeny, přičemž Společnost

přišla o většinu územních zisků, které tažením získala. Roku 1778 se Hastingsovi podařilo

dosáhnout svého a pokusil se dosadit Rághóbu do funkce regenta v Bombaji.

Jako odpověď na tento krok však bombajská vláda zahájila téhož roku tažení proti

Máráthům. Toto tažení však skončilo pro Brity velikým neúspěchem a byli nuceni podle

Vadgaónské úmluvy117 navrátit Máráthům všechna území, která obsadili od roku 1773,

odevzdávat část daňových výnosů z Bháruče118 Šindému – máráthskému vojenskému

veliteli, a odvolat své oddíly z Bombaje zpět do Bengálska. Tato úmluva ale byla jak

Hastingsem, tak bombajským guvernérem Hornbym smetena ze stolu a vojenské jednotky

Společnosti pokračovaly dále do Suratu, kam dorazily koncem roku 1779. Vůdce Púny

Nána Phadnís plánoval velkou indickou koalici, s jejíž pomocí by zaútočil na državy

Společnosti po celé Indii. Tento Nánův plán však zkrachoval a Společnost naopak dobyla

některá další území. Tím se otevřela možnost ukončit vleklé boje a podepsat mezi Brity a

Máráthy mírovou smlouvu. Ta byla uzavřena 17. května 1782 v Sálbáí a Východoindická

společnost se v ní zavazovala uznat za právoplatného Pošvu – prvního ministra máráthské

říše - Madhava Ráa Nárájána, vrátit Máráthům území dobytá od roku 1776, ukončit

spojenectví s Rághóbou a vzdát se daňových zisků z Báhrúče. Máráthové za to měli

Britům přenechat Sálsat, ukončit veškeré styky s jinými evropskými mocnostmi a

restituovat všechna území, které Maisúr dobyl v průběhu britsko-maisúrské války.

Hastings považoval podepsání tento smlouvy za úspěch a z historického pohledu byla

důležitým mezníkem v boji za nadvládu Indie. „Mír s máráthským svazem během

následujících dvou desetiletí umožnil přeměnu Společnosti v rozhodující sílu indické

politiky a smlouva ze Salbáí bývá považována za východisko tohoto procesu, završeného v

roce 1818 sesazením péšvy a přičleněním máráthských území k britským državám.”119

mezi Bombají, Madrásem a místními vládci, přičemž ale v nezbytných případech mohly tyto vlády jednat dle vlastního uvážení bez souhlasu Kalkaty. Blíže např. Viz. Strnad (2008) str. 674

117Poté, co byli 13. 1. 1779 britské jednotky obklíčeny na území Máháráštry Máráthy, byly touto úmluvou donuceny ke kapitulaci. Úmluva zavazovala bombajskou vládu vrátit Máráthům území, která Společnost získala od roku 1773 atd. Blíže viz. Strnad (2008), str. 675

118Město, nacházející se v Gudžarátu119Citace Strnad (2008) str. 677

78

Prodělaná válka však měla neblahý vliv na finanční situaci bengálské prezidencie, již se

Hastings snažil řešit pomocí dodatečných kontribucí120 ve Váránásí121, což nebyl postup

zcela korektní, a když se tamější rádža Čait Sith proti tomu vzepřel, bylo na jeho území

vysláno vojsko, které mělo tribut vymáhat. V roce 1781 se do Váránásí vypravil dokonce

sám Hastings a Čaita Sitha nechal zatknout. Jeho vojsko jej však osvobodilo a on uprchl.

Jeho synovec, který nastoupil na trůn po něm, přistoupil na placení téměř 2 násobného

tributu Společnosti. Finance na pokrytí těchto výdajů získal mimo jiné konfiskací majetku

advadhských bég – princezen,čímž porušil svůj předchozí slib, ve kterém se zavazoval, že

jejich právo na majetek zůstane nedotčeno.

Hastings se díky svým praktikám stal terčem kritiky vlády, která se snažila od roku 1782

přesvědčit ředitele Společnosti aby ho odvolali, což shromáždění vlastníků na své schůzi

odmítlo. Hastings ale na základě zpráv tajného a zvláštního parlamentního výboru, jakož i

na základě přijetí Pittova Zákona o Indii z roku 1784122 předal v únoru 1785 své pravomoci

Johnu MacPhersonovi – nejstaršímu členu guvernérské rady a odcestoval zpět do Anglie,

kde byl postaven před vyšetřování, jež se táhlo od února 1788 až do dubna 1795, kdy byl

zproštěn viny.

Hastingsem započaté administrativní reformy měl dokončit hrabě Charles Cornwallis,

který byl Společností vyslán do Kalkaty v roce 1786 jako generální guvernér a vrchní

velitel indických držav. Nejvýznamnější byla Corwallisova práce na území veřejných

financí. Za cíl si vymezil kompletní reorganizaci systému výměru a výběru pozemkových

daní, jako hlavního zdroje příjmů. K tomu podnikl následující kroky:

1. Prezidencie byla od roku 1787 rozdělena na 23 okresů – samostatných

fiskálních jednotek. Do této doby měla okresů 35.

2. Tyto okresy byly pod přímou správou britských zaměstnanců, kteří měli mimo

jiné pravomoci při rozhodování drobnějších občanskoprávních i trestněprávních

případů.

120Kontribuce znamená odvod daní státu, v tomto případě Východoindické společnosti121Váránásí bylo vazalským státem, který od roku 1775 patřil Východoindické společnost122Tento zákon postavil Společnost do role podřízené státnímu aparátu, podrobněji se o něm zmiňuji v

kapitole 5.3

79

3. Tito zaměstnanci měli kromě svého stálého platu získávat i podíl z

vybraných daní.

Spornou nadále zůstávala otázka zámindárů, což byli statkáři s dědičnými právy, kteří

odváděli část (9/10) z vybraných daní Společnosti. Výše daní závisela na výnosu z půdy,

který byl každoročně ohodnocován. Tento systém byl složitý a náročný a Společnost de

facto nebyla schopna kontrolovat, zdali je jí odváděna daň v předepsané výši. Tato

problematika byla vyřešena roku 1784, kdy byli zámindárové parlamentem i řediteli uznáni

jako právoplatní pozemkoví vlastníci a Cornwallisovi bylo uloženo, aby předložil nový

systém výběru pozemkových daní a jejich výše od zámindáriů na území kalkatské

prezidencie. Cornwallis s Kalkatskou radou tak vytvořil roku 1790 novou berní soustavu,

která zaváděla pevnou sazbu daně, a to ve výši dvojnásobku sazeb určených při získání

dívání v roce 1765. Tato reforma, známá jako Permanent Settlement, čili trvalé

zámindárství, vstoupila v platnost od roku 1793. Přinesla s sebou trvalý příjem do státní

pokladny bez ohledu na objem úrody a snížila výdaje spojené s každoročním posuzováním

hodnoty půdy atd. Zámindárové tak byli přímo zainteresováni v tom, aby spravovali svoji

půdu co nejlépe, přičemž přebytky náležely jim.

Zámindárské právo přestalo být dědičné a o tuto funkci se tak často ucházeli různí

spekulanti, často i zaměstnanci Společnosti, kteří neměli k půdě žádný vztah. Ze všech

rolníků a vlastníků půdy se stali nyní jenom pachtýři, kteří neměli ke své půdě žádná

práva. „Absolutní daňový výnos, který za mughalských navábů činil něco přes 800 tisíc

liber, stoupl hned v prvním roce hospodaření Společnosti zhruba na půldruhého milionu

liber a byl v letech 1790-91 dále zvýšen na dva miliony 860 tisíc liber.“123

V ostatních prezidenciích byla situace odlišná. Zatímco v části madráské prezidencie byla

využita Corwallisova úprava, na jihu Indie byl prosazován systém raijatvárí, kdy byla daň

jednotlivým rolníkům – raijatům, vyměřována každoročně a ve střední Indii to byl systém

mauzávárí, kdy se zdaňovala celá obec, která byla považována za vlastníka půdy a tvořila

tak samostatnou fiskální jednotku. Daně musela obec platit i za zemřelé jedince, přičemž

123Citace Krása (1997) str. 166 - 167

80

byla dlužná částka rozpočítávána tzv. systémem nádžaí mezi zbylé obyvatele.

Úpravou fiskálního systému odpadla Společnosti povinnost platit za nákup zboží drahými

kovy přiváženými z Anglie i britskými komoditami, jejichž objem se díky tomu snížil.

Roku 1774 byl v Indii založen samostatný obchodní úřad, který ale díky iniciativě

britských nákupčí, kteří uzavírali smlouvy přímo s indickými dodavateli (ačkoliv byl tento

postup zakázán), byl později nucen platit vysokou cenu za zboží podřadné kvality. Tomu

se snažil Cornwallis zabránit tím, že od roku 1787 svěřil rezidentům zodpovědnost za

zajišťování investic. Rezidenti měli sjednávat s dodavateli výhodné cenové podmínky,

přebírat od nich zboží a kontrolovat jeho kvalitu. Za tuto službu byli odměňováni provizí,

jejíž výše se odvíjela podle počtu uskutečněných transakcí.

Ve sféře policie a soudnictví se Cornwallis zasadil o vybudování soustavy civilních a

trestních soudů. Vznikly policejní provinční aparáty, které měly od roku 1792 nahradit

ozbrojené družiny zámindárů a převzít jejich roli ochránců veřejného pořádku. V soudní

sféře byl významným počinem zejména Cornwallisův kodex, který vstoupil v platnost v

květnu 1793 a upravoval činnost správního aparátu Východoindické společnosti. V Indii se

začalo dbát na zásadu psaného a sekulárního práva, přičemž ale bylo striktně rozlišováno,

která osoba před soudem stojí. Obyvatelé byli rozděleni do dvou hlavních skupin – na

Angličany a ostatní Evropany na straně jedné a na Indy a ostatní Asijce na straně druhé.

Každá skupina měla vlastní soudy ve věcech civilních i trestních, přičemž pro Indy byly

soudy zřizovány Společností ve všech jejích prezidenciích.

Ve vnějších vztazích praktikoval Cornwallis politiku nevměšování se přesně podle Pittova

zákona z roku 1784. Tuto politiku ale porušil svým příslibem haidarábádskému nizámovi,

který se na něj obrátil s prosbou o pomoc při získání území v oblasti karnátackého

Bálághátu, který byl v rukou Maisúru. Tímto krokem byla započata třetí anglo-maisúrská

válka (1789 – 1792), kde proti sobě stanuli Maisúrové proti koalici Východoindické

společnosti s Máráthy a Haidarábádem. Pro Brity tato válka skončila úspěšně, a získali tak

državy v oblasti Malabáru, Tindukkalu a Bárámahalu.

81

Od roku 1793 nahradil Cornwallise v úřadě generálního guvernéra sir John Shore. Ten

nadále udržoval striktní neutrální politiku nevměšování se. Vyčítáno mu však bylo, když

nepomohl nizámovi Haidarábádu, s nímž uzavřel předtím smlouvu Cornwallis a vůči

kterému vznesl máráthský svaz požadavek na zaplacení dlužných částek z daňových

výnosů. Nizám tak utrpěl v roce 1795 v bitvě u Khadry od Máráthů drtivou porážku a byl

nucen tuto nemalou částku zaplatit a navíc postoupit Máráthům rozsáhlá území. Dalším

Shorovým přehmatem byla nečinnost v době, kdy Típú obnovoval vojenské síly v Mánsúru

a uzavřel protibritskou alianci s Francií.

Nastupující guvernér lord Richard Colley Wellesley124 se poté snažil předchozí Shorovu

politiku uvést na pravou míru. Byl přesvědčen o tom, že stávající neintervenční politika je

neúčinná a prosazoval ráznější postup, který by zajistil Británii politickou převahu. Jako

hlavní překážku ve své politice spatřoval maisúrského sultána Típúa, jehož porážku

považoval za hlavní úkol v cestě za rozkvětem britské vlády v Indii. Přes jeho snahu se

nepodařilo znovu vybudovat protimaisúrskou trojkoalici z roku 1790 a jediným spojencem

tak zůstal Haidarábád. V roce 1798 se vládce Haidarábádu zavázal k tomu, že nebude

udržovat bez souhlasu Británie styky s žádnou jinou mocností, rozpustí vlastní armádu a

bude každoročně platit britským spojencům náklady na udržování subsidiárních vojsk na

svém území, čímž se de facto vzdal vládní suverenity. Nizám Alí sice získal za pomoc

Britům proti Típúovi část maisúrských území, ale již roku 1800 byl nucen postoupit

Britům všechna území získaná při třetí i čtvrté Maisúrské válce, přičemž z jejich daňových

zisků měla být hrazena vojska operující na haidarábádském území. Tímto krokem se tak

zároveň Wellesley zbavil možného francouzského vlivu (Francouzi totiž měli na

haidarábádském dvoře své spojence).

Stejně jako v mnoha předchozích případech i zde postupoval Společnost osvědčeným

způsobem, který začal uplatňovat už Clive. „Britové vesměs svému indickému spojenci

nejprve poskytovali vojenskou podporu, poté za pravidelnou úplatu převzali odpovědnost

za obranu jeho držav a v poslední fázi požadovali teritoriální záruky či převzetí části

území pod svou přímou správu a vyhrazení jejich daňových výnosů na financování

124V úřadě od roku 1798

82

subsidiárních sil.”125

Území Advadhu se stalo v očích guvernéra Wellesleyho možným místem průniku

Típúových vojsk, která se snažila navázat alianci s Afghánci. Řešení viděl v získání

advadhského území. První krok k tomu učinil již guvernér Shore, když podpořil v roce

1797 bratra zemřelého vládce v Advadhu a získal za tuto podporu pevnost v Iláhábádu,

která byla považována za vojenský klíč k provincii. Wellesley přinutil roku 1801

advadhského vládce Saádata Alího k podpisu smlouvy, jíž postupoval Společnosti některá

významná území své provincie výměnou za poskytnutí subsidiárních sil Společnosti. Tím

se Advadh dostal, s výjimkou severní hranice, do područí britského teritoria a byla zde

vytvořena samostatná administrativní jednotka.

Další území, která se podařilo Wellesleymu díky své expanzivní politice získat, byla

království Taňčávúr, knížectví Surat a Karnátak. Po smrti Nány Phadníse propukl

mocenský boj mezi jeho dvěma možnými nástupci na post péšvy – ústřední autority celé

máráthské konfederace. Tento boj vyhrál péšva Bádží Rao II., který se utekl pod ochranu

britského Bassainu, kde uzavřel roku 1803 s Brity smlouvu, v níž se zavazoval předat

Britům zodpovědnost za obranu péšvových držav a výměnou za to jim poskytl přímou

správu nad svým územím. Tím se Společnost stala hlavní politicko-mocenskou silou v

Dákšinu.

4.3.2 DRUHÁ A TŘETÍ MÁRÁTHSKÁ VÁLKA (1803 – 1804 A 1817 -

1818)

Díky smlouvě z Bassainu se Britové ocitli znovu ve válce s Máráthy, kteří byli v

mnohonásobné přesile. I přes to však Britové dokázali bez větších problémů nad Máráthy

zvítězit a dobyli si tak mnohá jejich území. Jediným máráthským knížetem, který se Brity

nedal porazit, byl indaurský panovník Hólkar. Ten roku 1804 porazil Brity v Džajpuru a

povzbuzen úspěchem chtěl dobýt i Díllí. To se mu nepodařilo, ale britská vojska, která se

Hólkara posléze snažila zajmout v pevnosti Bharatpura, utrpěla velké ztráty.

125Citace Strnad (2008), str. 684

83

Tato porážka se stala terčem kritiky Společnosti v Británii. Expanzivní politika byla

považována za špatnou a Wellesley byl roku 1805 v úřadu generálního guvernéra nahrazen

znovu, tentokrát již markýzem Cornwallisem126. Jeho hlavním úkolem bylo dosáhnout

mírové smlouvy s Máráthy. To se sice podařilo, ale tento mírový stav byl pouze pověstným

“klidem před bouří”. Drobné máráthské státy totiž nebyly schopné porazit Brity jednotlivě

a díky vzájemným bojůvkám nebyly schopny ani utvořit protibritskou koalici. Britové zase

svoji sílu soustředili v této době na boje, které se odehrávaly v Evropě a indické problémy

odsunuli do pozadí. Máráthský péšva Bádží Ráo II. však mezitím osnoval plány na výpad

proti Britům. Třetí máráthská válka tak vypukla 5. listopadu 1817 vypálením sídla

britského rezidenta v Púně. I při těchto bojích byli Máráthové ve výrazné přesile, přesto

však dokázali Britové jejich jednotky rozprášit a konečně roku 1818 zcela zrušit poté, co se

péšva Britům vzdal, a byl tak zrušen péšvovský úřad – symbol sjednocené máráthské moci.

Britové tak díky oběma máráthským válkám získali další rozsáhlá území a mohli započít

budovat britské impérium.

4.4 SHRNUTÍ KAPITOLY

V době, kdy se v Londýně konalo parlamentní vyšetřování a zasedaly komise, snažila se

Společnost rozšířit svou moc na indických územích. Jedním z nich bylo i území ovládané

Maisúrským králem Haidarem. Jeho nadvládu se Britové snažili svrhnout v průběhu čtyř

anglo-maisúrských válek, které se odehrávaly v rozmezí let 1767 – 1799. Přesto, že se

Haidar Alí Chán a později jeho syn Típú snažili smluvit proti Společnosti s Francouzy i s

ostatními indickými vládci, nepodařilo se jim svůj úkol – vyhnání Britů ze země, splnit,

byli poraženi a Maisúr se tak stal jednou z britských držav.

Dalším územím, které se Britové snažili získat, bylo území Karnátaku. Jeho vládce naváb

Muhammad Alí sice postupně poskytoval právo na výběr daní Společnosti, ale i dalším

soukromým osobám, výměnou za finanční půjčky, které mu poskytovaly k pokrytí jeho

nemalých soukromých výdajů. Navábova moc však byla postupně omezována a když se

zdálo, že mocenské nároky jeho i jeho syna přesahují rámec, který byla ochotna

akceptovat, rozhodla se Společnost převzít správu země zcela pod svoji sféru vlivu. To se

126Po jeho předčasné smrti se tohoto úřadu ujal nejstarší člen guvernérské rady sir Georg Barlow

84

jí zcela podařilo roku 1801, kdy uzavřela smlouvu se synovcem posledního karnátackého

navába a stala se tak hlavní mocenskou silou na celém Koromandelském pobřeží.

Mezi tím byl na základě regulačního zákona z roku 1773 jmenován do funkce generálního

guvernéra Společnosti Warren Hastings127. Spolu s ním byla jmenována rada, ve které

zasedalo 5 mužů, kteří měli na mnoho problémů názory rozdílné od Hastingsových a bez

problémů ho přehlasovali. Tyto vnitřní rozpory, stejně jako nevyjasněnost pravomocí mezi

jednotlivými prezidenciemi, dovedly Společnost až k bitvě s Máráthy. S těmi byla nakonec

roku 1782 uzavřena smlouva ze Sálbáí, ve které se Společnost zavazovala uznat

máráthského péšvu, za což získala kontrolu nad máráthskými územími.

Nástupce Hastingse, lord Cornwallis, se pokoušel o dokončení administrativních reforem.

Předělal především systém daňových okrsků a změnil i systém výběru daní. Bengálští

zámindárové byli nuceni platit ještě více, než jim bylo stanoveno v roce 1765. Kromě

systému zámindárí byl v dalších oblastech využíván systém raijatvárí a mauzávárí.

Reformováno bylo i soudnictví a policie.

Jak Cornwallis, tak jeho nástupce Shore, zastávali poměrně důsledně politiku nevměšování

se. Tento trend porušil lord Wellesley, který se obával útoku koalice maisúrských vojsk s

afghánskými Rúhely z území Advadhu a snažil se Advadh získat pod britskou moc, což se

mu podařilo, stejně jako získat smlouvu s jedním z dědiců máráthského péšvovského trůnu

Dákšin.

Touto smlouvou z Bassainu se však Společnost dostala znovu do boje s Máráthy, ve

kterém utrpěla veliké ztráty. Poslední, třetí máráthská válka vypukla po krátkém období

klidu a Britům se v podařilo rozprášit silnější máráthskou armádu a roku 1818 zrušit

péšvovský úřad, čímž získala další rozsáhlá území v Indii.

127Seznam všech generálních guvernérů společnosti od roku 1773 do roku 1885 je v příloze č. 4

85

5. BUDOVÁNÍ BRITSKÉHO IMPÉRIA A ZÁNIK VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

Tato závěrečná kapitola popisuje postupný úpadek Společnosti a převzetí sféry jejího vlivu

britskou Korunou. Zabývá se zejména správou Společnosti v oblasti Bengálska a příčinami

vzniku Velkého indického povstání, jeho průběhem i ukončením, které zároveň znamenalo

konec formální moci Společnosti v Indii.

Díky svým předchozím vítězstvím se po roce 1818 stala Východoindická společnost hlavní

mocenskou silou v Indii. V Díllí sice stále ještě seděl na trůně mughalský císař, ale většina

anglo-indického území a jeho správy podléhala již Kalkatě. Na indickém subkontinentu,

kromě tzv. Červené pevnosti v Díllí, zůstávalo dalších několik území, která si zachovala

svoji samostatnost, těch ale nebylo mnoho a pro Společnost byla poměrně nevýznamná.

Přesto ještě musela Společnost podniknout některé nezbytné kroky, který by ji od moci

mughalského císaře odpoutaly. Stále totiž byly raženy mince, na nichž byl vyobrazen císař,

úřední pečeť vyjadřovala podřízenost císaři a při audiencích se panovníkovi předával

peněžitý dar - nazar, jako akt podřízenosti.

5.1 BUDOVÁNÍ IMPÉRIA (1818 – 1859)

První kroky k osamostatnění a nezávislosti na císaři podnikl již Warren Hastings, když

roku 1772 odmítl platit Šáhovi Alámovi dohodnutý tribut. V této politice pokračoval roku

1792 i lord Cornwallis. K samotnému vyhlášení nezávislosti Východoindické společnosti

na císaři došlo roku 1813 v novém prodloužení charty Společnosti. Roku 1835 byla poprvé

vyražena mince, na jejímž rubu byl mughalský císař nahrazen podobou britského krále

Viléma IV.

Stále výrazněji bylo ale možno spatřovat omezování pravomocí Východoindické

společnosti ve prospěch britské vlády. Britové si pod hlavičkou Východoindické

společnosti podmaňovali mnohá další území. Británie byla od roku 1815, kdy porazila

86

Napoleona Bonaparte, považována za světovou velmoc a získala rozsáhlá území na všech

světových kontinentech. V Asii se Britské koruně podařilo postupně v letech 1811 až 1826

obsadit Jávu, Singapur, Malakku a Barmu.

Roku 1848 se stal generálním guvernérem Indie James Andrew Broun Ramsay. Na

indickém území zavedl praxi takzvaného odúmrtí128 – pokud na území chráněného nebo

závislého státu zemřel vládce, jenž neměl přímého potomka, propadlo toto území plně

Východoindické společnosti, potažmo britské Koruně. Tato praxe byla zakotvena v

Ramsayově deklaraci z roku 1854. Ramsay také zrušil některé dědické nároky, jako

například knížecí tituly a s nimi spojený pravidelný důchod. Tituly a pozemky odebral

jejich vlastníkům i v těch případech, kdy na základě dřívějších smluv byly daným státům a

osobám přislíbeny jako dědičné a stálé. Těmito kroky si Ramsay učinil mnoho nepřátel. Za

jeho nejúspěšnější počin je považováno ovládnutí území Advadhu. Přestože byl tento stát

pod ochranou Společnosti, zachovával si stále ve správě svoji autonomii. Roku 1855 však

lord Dalhousie (čili Ramsay) převzal na základě neplatné smlouvy z roku 1837129 moc nad

Advadhem.

Snahy Společnosti sesadit z trůnu mughalského císaře a dobýt Červenou pevnost se ještě

dlouho nedařily. Průlom znamenalo až sesazení mughalského císaře Muhammada

Bahádura Šáha II. Roku 1858 a prohlášení Indie britskou korunní kolonií130. Guvernérské

období lorda Dalhousieho je spojeno i s technickým pokrokem, zejména s vybudováním

indické železnice, elektrického telegrafu, ale také jednotného systému poštovních služeb131.

Tyto modernizační techniky a mocenská nadvláda Britů ale způsobovaly obavy mezi

běžnými indickými obyvateli. Jejich tradiční struktury, ať už sociální, náboženské či

128Nebyl první, kdo tento systém v Indii použil, ale za jeho guvernérství byl uplatňován nejvíce. K državám Společnosti byli tímto způsobem anektováni Satára, Džahánsí, Nágpur, Sambhalpur a Džaipur. Vě většině případů proto, aby neporušovali celistvost britského území, Nágpur například hlavně díky bohatým polím s bavlnou.

129Tato smlouva dávala Britům právo na převzetí moci v Advadhu v případě hrubého bezvládí. Smlouvu podepsal vládce Advadhu, ale nebyla schválena Londýnem, kteroužto skutečnost ale advadhskému vládci Dalhousie zatajil.

130Více například v Strnad (2008) str. 721 a 691131Roku 1854 byl vydán zákon o poštách, který určoval a sjednocoval platby za jednotlivé druhy služeb a

zavedl poštovní známky.

87

politické, byly zpřetrhány a Indové tak museli čelit nejistotě, což zvyšovalo vlnu odporu

proti Evropským dobyvatelům. Tyto tlaky nejvíce rozvíjeli úředníci z vyšších

muslimských vrstev a indičtí studenti, kteří absolvovali anglické školy a nedosáhli poté

takových pozic, jakých předpokládali. Trnem v oku byla pro indické obyvatele i britská

hospodářská politika – Indie se stala pro Brity jakousi surovinovou základnou a

odbytištěm, přičemž se ale Britové chovali tak, aby sami získali co nejvýhodnější

podmínky a to bez ohledu na domorodé obyvatelstvo. Příkladem může být obchod s

bavlnou a bavlněnými látkami132 – Britové vykupovali suroviny a převáželi je do Anglie,

kde z nich vyráběli textil a textilní manufaktury na indickém subkontinentu ve velkém

zanikaly. Do Indie naopak dováželi například levné železo a ocel, čímž ničili indický

slévárenský průmysl.

Tyto praktiky byly hodně patrné především v Bengálsku. Toto území bylo až do převzetí

správy Brity jedním z nejbohatších v Indii. Po svém nástupu k moci však Britové začali

postupně rozkládat tamější, v té době poměrně dobrý, průmysl a do oblasti vozili svoje

britské zboží. Bengálsko bylo zemí zabývající se především průmyslem, což však

nekorespondovalo s úmyslem britské vlády odprodávat v této lokalitě již hotové výrobky.

Ta tedy Bengálce nutila se přeorientovat na sféru zemědělství.

Největší důsledky ale měla na obyvatelstvo Brity převzatá a zreformovaná daňová správa.

Mnoho indických rolníků se stalo pouhými pachtýři na své vlastní půdě, kteří platili příliš

vysokou cenu a museli dřít, aby přežili. V Advadhu Britové odstranili do té doby fungující

systém velkých vlastníků pozemků, kteří vybírali daň od rolníků, půdu přerozdělili mezi

rolníky a vybírali daně přímo od nich. Tím vyřadili pozemkové vlastníky ze hry a v

Advadhu se tak zformovala početná skupina protibritsky naladěných bývalých

pozemkových vlastníků – tálukédárů.

Pro běžné obyvatele ale bylo největší obavou ohrožení jejich náboženských, morálních a

sociálních hodnot a zvykového práva. Tyto obavy se výrazněji projevovaly od roku 1813,

kdy začaly být na území Indie zřizovány křesťanské misijní školy. Křesťanská výchova

132Blíže např. Viz. Bairoch (1993), str. 88-90

88

byla Indům vnucována postupně nejen zde, v těchto misijních školách, ale také ve školách

státních, a dokonce i v trestnicích133. Odpor vůči Britům postihl i sipáhíe – indické vojáky

ve službách armády Východoindické společnosti a britských královských vojsk. Ti pobírali

mnohem nižší žold než běžní vojáci Společnosti nebo královského vojska, ale i než někteří

běžní řemeslníci.134

5.2 VELKÉ INDICKÉ POVSTÁNÍ (1857 – 1859)

Mezi obyvateli se začala pomalu ale jistě šířit vlna nevole a předtucha blížícího se

konfliktu. Na přelomu let 1856 a 1857 pozorovatelé uvedli, že vzrostl počet nepřátelsky

laděných Indů. Ti obviňovali Brity ze snahy o násilné pokřesťanštění hinduistů a muslimů.

Panovaly pověsti, že nové patrony pro sipáhíjskou armádu jsou mazány vepřovým a

hovězím sádlem, aby vojáci porušili svá svatá nařízení135. Také se blížilo sté výročí bitvy u

Pálásí a podle proroctví měla skončit nadvláda cizích mocností nad Indií.

Velké indické povstání vypuklo 10. května 1857, kdy se vzbouřila posádka sipáhíú v

Mérathu, odmítla cvičit s novými nábojnicemi a polní soud odsoudil 85 sipáhíú k nuceným

pracím. Příštího večera se zbylí mužové jednotky s dalšími dvěma pluky chopili zbraní,

povraždili velící důstojníky a všechny ostatní Evropany na které narazili a táhli na Díllí.

Ani zde nebyl kladen vzbouřencům účinný odpor. Snadno dobyli většinu strategických

bodů města a jeden zbrojní sklad. Do čela Indického povstání byl dosazen vnuk posledního

výkonného císaře Šáha Álama II. Bahádur Šáh II., čímž tato sipáhíjská vzpoura dostala

punc celonárodního hnutí za svržení cizí nadvlády. „Zprávy o máráthské vzpouře a o

prohlášení Bahádura Šáha císařem Hindustánu spolu s pověstmi o naprostém zhroucení

britské moci vyvolaly lavinu ozbrojených vystoupení sipáhíú, k nimž se živelně připojovalo

civilní obyvatelstvo.”136 Boje se šířily velmi rychle a Indové tak ovládali stále rozsáhlejší

území. Sipáhíové v oblasti vždy pobili všechny Evropany, osvobodili zajaté indické

trestance a vypálili státní budovy.

133V trestnicích navíc zakázali Britové vězňům připravovat si vlastní stravu a nahradili ji společným stravováním, čímž tvrdě zasáhli do hinduistického kastovního práva, podle nějž nesmějí příslušníci rozdílných kast požívat spolu stejné jídlo.

134Na druhou stranu je nutno říct, že měli za určitých podmínek nárok na výsluhu a penzi, což v té době byla věc nevídaná

135Patronám se před použitím zuby odtrhával konec, přičemž muslimům je zakázáno požít vepřové a hindům hovězí maso.

136Citace Strnad (2008)str. 721 -722

89

Nána Sáhab, bývalý péšva, udržoval potají styky se vzbouřenci a chtěl, aby pro něj znovu

získali post máráthského péšvy. Sipáhíové se pod jeho vedením vrhli na opevnění v

Kánpúru a během necelých tří týdnů ho 25. června dobyli. Pomoc Angličanům přišla až

16. července, kdy armáda vedená generálem Havelockem dobyla Kánpúr zpět a Nána

Sáhab uprchl do Bithúru.

Britové v odpověď na nastalou situaci vydali 6. července 1857 zákon, který ukládal trest

smrti nejen za podněcování vzpoury, ale i za prostou účast na těchto nepokojích. Zároveň

rozšířil působnost polních soudů i na civilní obyvatelstvo.

Hlavním vzbouřeneckým územím ovládaném sipáhiji, vrstvou talúkédárů a většinou

obyvatelstva, se stal Advadh. Vzbouřencům se podařilo ve velmi krátkém období 14 dnů,

počátkem června 1857, zlikvidovat kompletně britskou správu nad tímto územím, kromě

budovy rezidentství v Lakhnaú, kde se ukryl sir Henry Lawrenc s hrstkou přeživších.

Vzbouřenci obnovili ve jménu díllíského císaře advadhské království a jmenovali nového

panovníka. Pomoc Britům přišla 17. listopadu, kdy bylo Lakhnaú osvobozeno sirem

Colinem Campbellem.

Zlomem v Indickém povstání bylo znovudobytí Díllí Angličany. Dne 14. září 1857 zahájili

Britové přímý útok na Díllí a o šest dní později dobyli, i když s velkými ztrátami,

strategické body včetně Červené pevnosti. Císař Bahádur Šáh byl zajat, postaven před soud

za velezradu a později vypovězen do Rangúnu. Na ostatních územích však tvrdé boje stále

pokračovaly – zejména v Advadhu. Británie ale nebyla nečinná – do Indie byly posílány

pluky nejen z Anglie, ale i z Číny, Persie nebo Krymu. Počet britských vojáků v Indii tak

vzrostl téměř na 90 000 a k tomu je nutno připočítat téměř stejný počet sipáhíú, kteří byli

oddaní Britům. Znovuzískání Advadhu a střední Indie nebylo ale tak bezproblémové a

rychlé, jak Britové předpokládali. Přesto však postupně získávali území opět pod svou

nadvládu. 8. července 1859 vyhlásil lord Canning po celé Indii obnovení mírového stavu,

klidu a pořádku. Na některých místech Indie však povstalci vzdorovali až do počátku roku

1860.

90

5.3 OMEZOVÁNÍ MOCI SPOLEČNOSTI A KONEC VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

Abychom si ukázali postupné omezování moci Společnosti britskou vládou, musíme se

vrátit o více než osmdesát let zpět na konec 18. století. V období probíhající krize 1772

Společnost potřebovala finanční pomoc státu. Vláda pomocí různých vyšetřování a komisí

zjistila, že situace ve Společnosti je ještě horší, než se předpokládalo. Všude bujela

korupce, nepotismus, mezi vedením a zaměstnanci vázla komunikace a indičtí zaměstnanci

mnohdy jednali na vlastní pěst. V rámci regulačních opatření se britská vláda snažila od

sedmdesátých let 18. století postupně omezovat pravomoci Východoindické společnosti.

Prvním krokem byl již zmíněný Regulating Bill z roku 1773 – Regulační zákon, který

podroboval Společnost kontrole Koruny. Parlament zde předložil soubor nutných

administrativních a ekonomických reforem, čímž dal najevo svoji svrchovanost nad

Společností. Její území byla tímto zákonem formálně převedena na Korunu s tím, že

Společnost je bude mít nadále v pronájmu, přičemž kontrolu nad veškerým územím britské

Indie bude vykonávat generální guvernér, který bude mít sídlo v Kalkatě. Prvním

generálním guvernérem podle tohoto zákona byl jmenován Warren Hastings. Finanční

problémy, ani korupční jednání však tímto zákonem nebyly spolehlivě odstraněny a

Společnost nadále upadala.

Roku 1784 byl schválen další zákon – Pittův Zákon o Indii137, který měl nepříjemnou

situaci Společnosti vyřešit. Zlomovou událostí bylo rozdělení její agendy podle tohoto

zákona do dvou hlavních oblastí. Oblast veškerých politických záležitostí byla tímto

zákonem svěřena do rukou britské Koruny, zatímco obchodní aktivity zůstávaly i nadále

pod dohledem Společnosti. Nad dodržováním ustanovení daných tímto zákonem měl bdít

kontrolní úřad, který měl šest členů a měl rozhodující pravomoci v otázkách civilních,

vojenských a daňových. Tento zákon byl prvním krokem k centralizované a byrokratické

britské administrativě, která se na území Indie etablovala od poloviny 19. století. Přesto ani

tato opatření nebyla dostatečná. Hranice mezi pravomocemi vlády a Společnosti byly

vymezeny nejasně a výklad zákona byl oběma zúčastněnými stranami vykládán značně

137Jeho schválení předcházelo několik různých parlamentních návrhů, které se však podle Smitha shodovaly v tom „co ovšem bylo vždy naprosto jasné, že totiž tato Společnost je naprosto neschopná spravovat své državy. Zdá se dokonce, že o této své neschopnosti je přesvědčena i ona sama, a že je proto ochotna postoupit své državy vládě.“ Citace Smith (2001) str. 670

91

subjektivně.

Zákon z roku 1786 akceptoval požadavky lorda Cornwallise, který žádal posílení

pravomoci generálního guvernéra, jehož hlas v radě nebyl rozhodující a musel tak, pokud

byl radou přehlasován, podnikat svým jménem kroky, se kterými vnitřně nesouhlasil.

Tímto zákonem byla generálnímu guvernérovi udělena pravomoc přehlasovat ve

stanovených případech členy rady a zároveň mu byl udělen post nejvyššího velitele vojsk.

Byly taktéž upřesněny hranice mezi pravomocemi Společnosti a Koruny, přičemž ale

Společnost podléhala regulaci Koruny.

Na počátku 19. století, roku 1813 si již Společnost, díky expanzivní politice, kterou

prosazoval lord Wellesley, podmanila téměř celou Indii až na Pundžab, Sindh a Nepál.

Tato politika však měla za následek vyčerpání finančních zásob Společnosti, čehož využila

Koruna, aby nad ní rozšířila svůj vliv. Byl přijat zákon, podle kterého měla vést Společnost

dva oddělené účty – jeden obchodní a druhý vyčleněný pro správu území, pozbyla

obchodní monopol v Indii, kromě obchodu s čajem a podle zákona měla umožnit

křesťanským misionářům působení v zemi.

Další omezení pravomocí Společnosti přišlo s novým zákonem z roku 1833, na jehož

základě byly Společnosti odebrány zbývající obchodní monopoly a kontrolní rada, s

generálním guvernérem v čele, získala absolutní moc nad Společností. Na druhou stranu

však byla Společnosti na dalších 20 let prodloužena práva na politickou a administrativní

autoritu. Tato část zákona ale neměla de facto na úpadek Společnosti vliv. Přestože jí

dávala, nebo spíše prodlužovala, jakási práva, byla Společnost již jen figurkou v rukou

Koruny a její pravomoci byly v podstatě nulové.

2. srpna roku 1858 byl britským parlamentem přijat Zákon pro lepší správu Indie, který

vstoupil v platnost 1. listopadu téhož roku. Na základě tohoto zákona přešla „veškerá

území dosud spravovaná Východoindickou společností jakož i všechna její aktiva, dluhy,

armády, soudní i vězeňský aparát, suzerenita138 nad vazalskými státy i smluvní závazky na

138Suzerenita je druh závislosti státu, přičemž území vazalského státu je součástí území suzeréna. Tento stav

92

britskou korunu.”139 Tento krok byl vyústěním předchozího vývoje. Při revizi charty

Společnosti roku 1833 pozbyla Společnost obchodní práva v Indii a roku 1853 jí byla

odňata i práva pro obchod s Čínou a stala se tak pouze “správní agenturou”. Kompetence

Sboru ředitelů Společnosti převzal ministr pro Indii, jenž měl k ruce 15ti členný poradní

výbor. Titul generálního guvernéra byl přejmenován na titul místokrál, a ten stál v čele

Nejvyšší rady v Kalkatě.

Při těchto krocích byla zachována jistá kontinuita. Prvním ministrem pro Indii byl

jmenován stávající předseda kontrolní rady Společnosti lord Derby, titul prvního

místokrále zase obdržel dosavadní generální guvernér lord Canning.

Systém duální správy, která byla prováděna jak z Londýna, tak z Kalkaty, nadále

přetrvával, přičemž jeho pružnost podstatně vylepšilo přímé telegrafní spojení (1870).

Řešení indických otázek se zrušením Východoindické společnosti stalo běžnou součástí

jednání britské vlády.

Faktický dopad zrušení Společnosti neměl na administrativní a správní činnost Indie větší

vliv. Z úředníků pracujících dříve pro akciovou společnost, jejímž cílem bylo vykazovat co

největší zisk, se oficiálně stali státní úředníci a královna Viktorie se stala panovnicí,

později císařovnou, Indie.

5.4 SHRNUTÍ KAPITOLY

Od roku 1818 se Společnost stala hlavní mocenskou silou v Indii, nicméně její pozice byla

stále více oslabována ve prospěch britské Koruny. Prvním „omezovacím“ zákonem byl

takzvaný Pittův zákon o Indii, který byl vydán roku 1784 a který Společnost podřídil

kontrole britské vlády. Ta se snažila převzít moc zcela na sebe a Společnost tak již neměla

téměř žádné vlastní pravomoci a byla pouze jakousi loutkou v rukou britské vlády.

je přechodný – vazalský stát se časem buď osamostatní, nebo splyne se suzerénem. V Indii pak toto znamenalo, že lokální vládci měli na svých územích samostatnost pod suzerenitou britského panovníka.

139Citace Strnad (2008) str. 731

93

Po ovládnutí většiny území Brity a nastolení jejich správy, byla většina indických obyvatel

uvržena do chudoby a nejistoty. Většina pevně zažitých zvyků a sociálních jistot byla

zpřetrhána a Indové se ocitli v situaci vykořenění. Byli vlastně pomyslnými cizinci ve

vlastní zemi. Bylo jim zakazováno dělat zaměstnání, na které byli zvyklí několik set let,

museli platit vysoké daně, na které neměli dost financí a navíc se je ještě britští

kolonizátoři pokoušeli převést na křesťanskou víru.

Kromě obyčejného lidu se proti nadvládě Britů chtěli postavit i studenti a sipáhíové –

indičtí vojáci. Museli pod evropským velením tvrdě pracovat, přičemž jejich odměna

nebyla ani zdaleka taková, jakou dostávali evropští vojáci. Poté, co se mezi sipáhíi začala

šířit poplašná zpráva, že Evropané přidávají do nábojnic vepřové a hovězí sádlo, vzbouřili

se indičtí sipáhíové a roku 1857 vyrazili porazit Brity.

V počátcích Velkého indického povstání měli domorodí obyvatelé nad Evropany opravdu

navrch. Zlom přišel po více než třech měsících, kdy se Britům podařilo znovu dobýt Díllí a

jeho Červenou pevnost – sídlo mughalského císaře. K obnovení mírového stavu došlo roku

1859 a vlády nad Indií se ujala britská královna Viktorie na základě přijatého Zákona pro

lepší správu Indie z roku 1858, kterým přešla všechna práva i povinnosti Společnosti na

britskou korunu. Právně zanikla Britská Východoindická společnost k 1. lednu 1874.

94

ZÁVĚRObdobí pozdního středověku a raného novověku můžeme nazvat obdobím expedic a

objevování nových zemí i komodit. Záznamy kartografů se řídily zprávami, které ze svých

cest dováželi cestovatelé a pro běžné občany byly cizí země pokladnicí plnou netušeného

bohatství a zdrojem mnohých bájí. Podobně to bylo i s územími, která omýval Indický

oceán. Dostat se do „Indií“ nebylo jednoduché – objevená cesta přes Rudé moře byla

kontrolována benátskými kupci i egyptskými Mamlúky, kteří za proplutí požadovali

nemalý finanční obnos.

Objevení nové cesty kolem Mysu dobré naděje, kterou poprvé proplul portugalský

mořeplavec Vasco da Gama v roce 1498, znamenalo velký krok směrem k novým

obchodním možnostem. Této příležitosti se chopili jako první Portugalci, kteří založili

svoji osadu na Malabárském pobřeží ve městě Goa. V té době se již i v Anglii formovala

skupina obchodníků, kteří se snažili na pohádkové indické trhy proniknout, což jim

umožnila charta královny Alžběty z 31. 12. 1600, kterou ustanovila Společnost

Londýnských obchodníků obchodujících ve Východních Indiích a otevřela jim tak cestu k

indickým břehům.

První kroky Společnosti na indickém území byly opatrné. Společnost zprvu neprahla po

získání území, ale soustředila se pouze na obchod.. Díky tomu mohla na anglické trhy

dodávat se značným ziskem žádané exotické zboží podstatně levněji, než kdyby byla

musela platit nemalé poplatky zprostředkovatelům. Jako nejvýhodnější se jevilo

provozovat tuto Společnost na akciové bázi.

V prvních letech své existence vysílala Společnost každý rok na cestu jen pár lodí v

závislosti na objemu nashromážděných financí. Na indickém území začala postupně

budovat obchodní faktorie. V těchto prvních letech také musela čelit nemalé konkurenci

ostatních Východoindických společností a to převážně Portugalské, Nizozemské a

Francouzské.

95

Zlom nastal roku 1757, kdy Společnost získala po bitvě u Pálásí právo výběru teritoriálních

daní na území Bengálska. Tím se započala její cesta ke koloniální mocnosti. Společnost se

tak stala velikou korporací, která se dostala do hlediska zájmu britské Koruny. Z jejích

úspěchů chtěla těžit vláda, která byla finančně vyčerpaná, mimo jiné po Sedmileté válce.

Ovládnutí Společnosti a tím i získání nemalých peněžních výnosů se tak stalo jednou z

vládních priorit.

Cestu Společnosti ke slávě a bohatství nemile přerušila také hospodářská krize v Indii i

Británii, a zároveň již takto velké korporaci přestal vyhovovat dosavadní správní a

administrativní systém. Společnost tak byla nucena akceptovat některá vládní opatření,

která začala omezovat její suverenitu. Vládní moc nad Společností neustále rostla a to až

do roku 1858, kdy byla Společnost zrušena a všechna její práva i závazky přešla na

britskou Korunu. Přesto však tato Společnost v průběhu 250 let své existence dokázala

ovládnout téměř celé indické území a stanout tak po boku velkých koloniálních mocností.

Výkon veřejné správy přejímala Společnost do svých rukou postupně a nikoliv

bezproblémově. V počátcích své existence byla Společnost čistě obchodní korporací, která

si nečinila žádné nároky na pozemky v oblastech, se kterými obchodovala. Určitá práva –

zejména právo budovat faktorie a prezidencie, získávala postupně uzavíráním smluv s

lokálními indickými vládci. Díky svým obchodním dovednostem a politice se však tato

Společnost začala probojovávat na stále vyšší pozice a sesadila tak z pomyslného trůnu do

té doby dominantní Portugalce. I konkurence jiných evropských mocností byla postupem

času omezována a Společnost tak získala volný prostor k prohlubování svého vlivu na

indickém subkontinentu.

Prvním viditelnějším krokem, který predikoval pozdější vzestup moci Společnosti, bylo

získání práva razit mince. Tuto výsadu získala Společnost roku 1676, kdy začala razit v

Bombaji mince - rupie a picee. Roku 1698 potom získala společnost zámindárské právo na

územích sousedících s kalkatskou faktorií. Daňová práva pak byla postupem času

rozšiřována na stále větší území, až po kryla téměř celou Indii.

96

S právem výběru daní se tak Společnost dostala do pozice, ve které již nemohla pouze

obchodovat a nečinně přihlížet politickému dění v zemi, ale byla nucena intervenovat. V

první řadě bylo nutno reformovat daňový systém, avšak co se týče výběru daní,

zaměstnanci krátkozrace preferovali co nejvyšší daňový výnos aniž by přitom brali ohledy

na ekonomickou situaci obyvatelstva, což mělo z ekonomického hlediska pro zemi

dalekosáhlé důsledky. Ačkoliv se vyskytlo několik různých návrhů daňových reforem,

byly nakonec uplatňovány v zásadě tři varianty výběru daní – zámindárí, raijatvárí a

mauzávárí. Všechny tyto systémy však měly společný jeden znak – přestože byli poplatníci

stiženi hladomorem a neúrodou, museli platit britským kolonialistům více, než bylo v

jejich silách. Nové systémy výpočtu daně přestaly zohledňovat objem úrody a byly

přeorientovány na pevně stanovenou sumu, zohledňující pouze velikost majetku.

Vzhledem k tomu, že platba daně byla v některých okrscích požadována i posmrtně,

museli se obyvatelé jednotlivých vesnic skládat na daně svých zemřelých sousedů.

Přestože krátkodobě Společnost tímto způsobem získala poměrně značné výnosy, z

dlouhodobého hlediska byl tento systém neefektivní.

Díky expanzivní politice začala Společnost získávat pod svůj vliv stále větší části území a

kromě daňové správy se tak musela postarat i o další zabezpečení rostoucího počtu svých

zaměstnanců. Bylo proto nezbytné vytvořit soudní systém, který by umožnil vykonávat

soudní moc nad zaměstnanci Společnosti přímo v Indii a to zejména v méně závažných

případech, které svou povahou umožňovaly přijatelné řešení v těchto podmínkách. Byl

proto vybudován, a později několikrát reformován, systém soudů, který řešil nejen delikty

zaměstnanců Společnosti, ale byl oprávněn řešit i občanskosprávní spory mezi zaměstnanci

a domorodým obyvatelstvem, popř. i mezi indickým obyvatelstvem navzájem, pokud tito

dali přednost britskému soudu před indickým.

Dalších významných úprav se dočkala armáda. Ta se v průběhu let rozrostla z necelých

dvou set mužů na několik desítek tisíc. Jednotky se sestávaly jak z vojáků sloužících

britské Koruně, tak i vojáků Společnosti a domorodých sipáhíú. Armáda byla poměrně

dobře organizovaná a až do období Indického povstání byla velmi silným článkem

Společnosti. Armádní kariéra nabízela v té době neobvyklé sociálně-ekonomické požitky

97

(např. výsluhu (důchod)), přesto však bylo postavení domorodých sipáhíú nesrovnatelně

horší než britských vojáků, což nakonec bylo jednou z příčin Velkého indického povstání

roku 1857.

Jak tedy vidíme, byly pravomoci Společnosti nemalé. Z hrstky mužů, kteří chtěli objevit

cestu za žádaným kořením se stala korporace, která ve svých rukou držela území téměř

desetkrát větší, než Velká Británie. Její pravomoci sahaly přes ražbu mincí a výběr daní

až po soudní správu. Vlastnila početnou armádu a svojí expanzivní politikou i

vyjednávacím potenciálem dokázala dobýt území patřící jak hinduistům, tak i muslimům,

nebo některým z evropských koloniálních mocností.

Přestože byla správa oficiálně vykonávána Společností, stála vždy v pozadí jako

„eminence grise“ britská vláda. Ta postupně omezovala pravomoci Společnosti a po roce

1859 převzala veškerou správu v Indii na sebe a udržela si ji až do vyhlášení samostatnosti

Indie v roce 1947.

Historie Britské Východoindické společnosti – akciové společnosti, která plnila na území

Indie funkci státu, je téma, které je neprávem poněkud opomíjeno. Tato akciová společnost

nám přitom ukazuje, že zažitá praxe státního uspořádání není jedinou možnou, ale že tu

existují i možnosti jiné. Tato Společnost, která začínala pouze jako skupinka nadšených

obchodníků s objevitelským duchem a vidinou pohádkových zisků dokázala více, než

některé mnohem větší a zkušenější státy. Její postupná expanze a budování administrativy

a správy na indickém území nám ukazuje, že cílevědomost a snaha malé skupiny dokáže

„dobýt svět“.

Přestože, na rozdíl od ostatních Východoindických společností, neměla tato Britská od

začátku stabilní a pevnou podporu státu, dokázala se díky své vyjednávací politice dostat

na čelní místo v konkurenčním boji o indický trh a později získala do svých rukou i státní

správu.

98

Lze se jen dohadovat, jak by vypadala správa Společnosti nad indickým územím, kdyby do

jejích aktivit nevstupovala britská vláda. Je možné, že by Společnost skončila v propadlišti

dějin jako ostatní podobné společnosti, nebo by možná dosáhla ještě většího územního

rozmachu a stala se by se vládnoucí mocností v celé Asii. Zhodnotíme-li ale její působení

na indickém území, musíme říci, že politika Společnosti postrádala jeden velmi důležitý

aspekt, a to aspekt sociální solidarity. Zaměstnanci Společnosti nebyli de facto vázáni

žádnou společenskou smlouvou a jejich prvotním cílem byl zisk. Obyvatelé Indie proto

byli vystaveni nátlaku skupiny, která se zajímala pouze o zisky, aniž by brala ohledy na

ekonomickou a sociální situaci obyvatel. Jednou z funkcí státu je i ochrana občanů, což

platilo i za éry Společnosti. Tuto funkci však Společnost značně zanedbávala. Ve funkci

státu vystupovala více-méně pouze na straně daňového výběrčího a diktátora.

Cílem mojí diplomové práce bylo popsat dlouhý a zajímavý život Britské Východoindické

společnosti, okolnosti jejího vzniku, cestu k vrcholu, období krizí, její postupný úpadek i

zánik. Na tomto historickém pozadí jsme mohli sledovat postupný vývoj správních funkcí,

stejně jako problémy s jejich výkonem a řešení navrhovaná jak Společností, tak britským

parlamentem. Přestože se jedná o události staré několik set let a svět již není dobýván

skupinkami dobrodruhů, stále můžeme spatřovat jejich paralelu se současným světem.

Vnitřní vztahy, které existovaly v rámci Společnosti, stejně jako vládní intervence, lze

nalézt i v současné době. Pokud se podíváme na toto období zpětně, můžeme v něm

spatřovat mnoho okamžiků, ze kterých by bylo přínosné se poučit. Avšak jak řekla Indíra

Gándhíová: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvlášť nepozornými žáky“.

99

POUŽITÁ LITERATURA

1. AUBER, Peter – An analysis of the constitution of the East-india company, and of the laws ssed by parliament for the government of their affairs, at home and abroad, to which is prefixed a brief history of the company and of the rise and progress of the british power in India [online]. London, 1826. URL: < http://books.google.cz/books?id=vbR-AAAAIAAJ&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&cd=9#v=onepage&q=&f=false >

2. BAIROCH, Paul – Economics and World history, Myths and Paradoxes. Chicago: The University of Chicago Press, 1995. ISBN 0-226-03463-1

3. CURTIN, Phillip D. - Cross-cultural trade in world history [online]. Cambridge university press, 1984. ISBN 0-521-26931-8. URL: <http://books.google.cz/books?id=R4IiYFhliv4C&pg=PA155&lpg=PA155&dq=british+east+india+company+1669&source=bl&ots=mmoFmZ-Nat&sig=9ynxcc2Sdjurr-eaBa8_8FWcOXk&hl=cs&ei=KLapS_3dD8_5_AaSrISnAQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=9&ved=0CDIQ6AEwCA#v=onepage&q=british%20east%20india%20company%201669&f=false >

4. GRANT, Robert - A sketch of the history of the East-India company: from its first formation [online]. London, 1813. URL: <http://books.google.com/books?id=AMlNAAAAMAAJ&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&lr=&as_brr=3&hl=cs&cd=10#v=onepage&q=&f=false >

5. CHAUDHURI, K. N. – The emergence of International business , Volume IV The East India Company [online]. London: Frank Cass and co Ltd., 1965. ISBN 0-415-19076-2. URL: <http://books.google.cz/books?id=Dyn3oh06ue8C&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&source=gbs_similarbooks_s&cad=1#v=onepage&q=british%20east%20india%20company&f=false>

6. CHAUDHURY, K.N. - The trading world of Asia and the English East India company 1660 – 1760 [online]. Cambridge University press, 1978. ISBN-10 0-521-21716-4. URL:<http://books.google.cz/books?id=9xt7Fgzq9e8C&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&cd=1#v=onepage&q=british%20east%20india%20company&f=false>

7. KAYE, John William – The administration of the East India company, a history of indian progress [online]. London: Elibron classics, 2005. ISBN 1-4212-0930-6. URL: <http://books.google.cz/books?id=I7Y496nqC7wC&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&sou

100

rce=gbs_similarbooks_s&cad=1#v=onepage&q=british%20east%20india%20company&f=false >

8. KEIGHTLEY, Thomas - A history of India, from the earliest times to the present day [online]. London, 1847. URL: <http://books.google.com/books?id=Wr0sNtlVivQC&printsec=frontcover&dq=the+history+of+british+india&lr=&as_brr=3&hl=cs&source=gbs_similarbooks_s&cad=1#v=onepage&q=the%20history%20of%20british%20india&f=false>

9. KRÁSA, Miloslav – Indie a Indové od dávnověku k dnešku. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-216-0

10. LAWSON, Philip - The East india company: A History. 1. vydání. Harlow: Longman Group, 1993. ISBN 0-582-07386-3

11. MORGAN, Kenneth O. a kol. - Dějiny Británie. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-432-9

12. ŘÍMAN, J. a kolektiv, Malá československá encyklopedie. Svazek 5. 1. vydání. Praha: Academia, 1987. ISBN 76-0604-21-056-87

13. MILL, James; WILSON, Horace Hayman - The History of british India vol.I [online]. London, 1858. URL: <http://books.google.com/books?id=EVQIAAAAQAAJ&printsec=frontcover&dq=the+history+of+british+india&lr=&as_brr=3&hl=cs&cd=1#v=onepage&q=&f=false>

14. SMITH, Adam – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. 6. vydání. Praha: Liberální institut, 2001. ISBN 80-86389-15-4

15. STRNAD, Jaroslav a kolektiv - Dějiny Indie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-493-0

16. SVOBODA, František - Machiavelli kontra Samuelson a jiné texty k dějinám veřejné ekonomie. 1. vydání Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5091-4

17. WANNER, Michal - Zrození Impéria, Východoindická společnost a Britský stát (1600 – 1773). 1. vydání. Praha: Dokořán, 2003. ISBN – 80-86569-21-7

18. WHEELER, James Talboys– India under british rule from the foundation of the East india company [online]. London: Elibrion classics, 2005. ISBN: 1-4021-9385-8. URL: < http://books.google.cz/books?id=thhpBUc5OLgC&printsec=frontcover&dq=british+east+india+company&cd

101

=3#v=onepage&q=&f=false>

102

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 Historické mapy Indie

Příloha 2 Malý slovníček cizích pojmů

Příloha 3 Angličtí králové a královny působící za éry

Východoindické Společnosti

Příloha 4 Seznam generálních guvernérů Bengálska

Příloha 6 Časová osa

103

STŘEDOVĚKÁ MAPA JIŽNÍ INDIE (ROK 1598)

Pramen: http://www.helmink.com/Antique_Map_Bertius_India_Ceylon/

104

MAPA INDIE 1700 - 1792

105

POPISEK K MAPĚ

http://www.columbia.edu/itc/mealac/pritchett/00maplinks/colonial/shepherd1700s/india1700smax.jpg

106

INDIE ROKU 1857

zdroj: http://www.columbia.edu/itc/mealac/pritchett/00maplinks/colonial/colonial_index.html

107

PŘÍLOHA 2: VYSVĚTLENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ NACHÁZEJÍCÍCH SE V TEXTU

ČAUKÍ – vnitrozemská celnice mezi jednotlivými zámindárstvími

DÍVÁN – (hlavní) ministr

DÍVÁNÍ – daňová správa a zodpovědnost za veřejné finance v Bengálsku

DŽAGÍR – polnosti propůjčené do držení Britské Východoindické společnosti

karnátackým navábem

DŽIHÁD – svatá válka proti nevěřícím vyhlášena Aurangzébem 1679

FAKTORIE – jednalo se o osadu obchodníků některé z východoindických společností.

Často byly základem pro pozdější kolonii.

FARMÁN – výnos, úřední list

CHÁLSA – v Bengálsku se tímto pojmem označovala státní pokladna, jinde se jednalo o

území, které bylo pod přímou správou panovníka.

MAUZÁVÁRÍ – systém zdanění a držby půdy ve střední Indii – daň byla odváděna za

celou vesnici

NABOB – anglický zbohatlík, který získal své jmění obchodováním v Indii

NÁDŽÁÍ – rozpočet daňových nedoplatků za zemřelé poplatníky

NAVÁB – mughalský správce provincií, zejména Advahu, Bengálska, atd.

NAVÁB VAZÍR – titul mughalského místodržícího v Advadhu

NAZAR – peněžní dar přinášený jako hold vrchnosti

NIZÁM – mughalský provinční místodržitel

NIZÁMAT – výkon správních, policejních a soudních pravomocí v trestních věcech

PADIŠÁH – titul mughalských panovníků

PAGODA – zlatá mince používaná v jižní Indii

PARGANA – berní okrsek mughalské říše

PÉŠVA – první ministr v Máráthské říši

108

RÁDŽA – zastupující díván v Bengálsku

RAIJATVÁRÍ – systém zdanění a držby půdy na jihu Indie – daň odváděli jednotliví

pěstitelé

SIPÁHÍOVÉ – indičtí pěšáci vycvičeni, vyzbrojeni a vedeni evropskými důstojníky

TALÚKÉDÁROVÉ – pozemkoví vlastníci v Advadhu, drobní daňoví nájemci v

Bengálsku

ZÁMINDÁR – daňový správce, výběrčí pozemkové daně a dědičný držitel půdy

ZÁMINDÁRÍ – systém zdanění a držby půdy zejména v Advadhu a Bengálsku – daň

odváděli vlastníci půdy – zámindáriové, talúkédárové, atd.

109

PŘÍLOHA 3: ANGLIČTÍ KRÁLOVÉ A KRÁLOVNY PŮSOBÍCÍ ZA ÉRY VÝCHODOINDICKÉ SPOLEČNOSTI

1558 – 1603 Alžběta I. (1533 – 1603)

1603 – 1625 Jakub I. (1566 – 1625)

1625 – 1649 Karel I. (1600 – 1649)

1649 – 1660 na přechodnou dobu protektorát a republika

1660 – 1685 Karel II. (1630 – 1685)

1685 – 1688 Jakub II. (1633 – 1701)

1689 – 1694 Marie II. (1662 – 1694)

1689 – 1702 Vilém III. Oranžský (1650 – 1702)

1702 – 1714 Anna (1665 – 1714)

1714 – 1727 Jiří I. (1660 – 1727)

1727 – 1760 Jiří II. (1683 – 1760)

1760 – 1820 Jiří III. (1738 – 1820)

1820 – 1830 Jiří IV. (1762 – 1830)

1830 – 1837 Vilém IV. (1765 – 1837)

1837 – 1901 Viktorie (1819 - 1901)

110

PŘÍLOHA 4: GENERÁLNÍ GUVERNÉŘI SPOLEČNOSTI 1773 - 1858

1773 – 1785 Warren Hastings

1786 – 1793 Charles Cornwallis, 1. Markýz Cornwallis

1793 – 1798 John Shore, 1. Baron Teignmouth

1798 – 1805 Richard Wellesley, 1. Markýz Wellesley

1805 Charles Cornwallis, 1. Markýz Cornwallis

1805 – 1807 George Hilario Barlow

1807 – 1813 Gilbert Elliot-Murray-Kynynmound, 1. Hrabě Minto

1813 – 1823 Francis Rawdon-Hastings, 1. Markýz Hastings

1823 – 1828 William Amherst, 1. Hrabě Amherst

1828 – 1835 William Bentinck

1836 – 1842 George Eden, 1. Hrabě Auckland

1842 – 1844 Edward Law, 1. Hrabě Ellenborough

1844 - 1848 Henry Hardinge, 1. Vikomt Hardinge

1848 – 1856 James Broun-Ramsay, 1. Markýz Dalhousie

1856 – 1858 Charles Canning, 1. Hrabě Canning

111

PŘÍLOHA 5: ČASOVÁ OSA

1493 Vydána Bula Inter Caetera papeže Alexandra VI., rozdělující svět mezi Portugalce a Španěly

1494 Uzavřena Tordesailleská smlouva

1498 Portugalský mořeplavec Vasco da Gama přistává v jihoindickém

přístavu Kalikatu

1510 Portugalci se zmocňují Góy a zakládají zde centrum svého

námořního impéria v Indickém oceánu

1526 V Indii se k moci dostává rod Mughalů

1534/1535 Portugalci dobývají a opevňují ostov Díu u pobřeží

Káthijávárského poloostrova

1555 Anglická královna Marie I. Propůjčuje chartu Moskevské společnosti

1559 Portugalci dobývají Daman na kónkanském pobřeží; odsud a z

protilehlého Díu pak kontrolují a zdaňují veškerý gudžarátský obchod v Indickém oceánu

1566 Moskevské společnosti byla Ivanem IV. propůjčena práva na monopolní obchod s Persií, Arménií a regionem Kaspického moře

1579 Sir Francis Drake přistává u Moluckých ostrovů

1580 Vznik personální Iberské unie Španělska a Portugalska

1581 Založena Levantská společnost

1583 Založena Benátská společnost

1588 Porážka španělské Armady

31. 12. 1600 Na základě královské charty královny Alžběty I. Vzniká Společnost londýnských kupců obchodujících ve Východních Indiích

1602 Založena Nizozemská Východoindická společnost

1605 Nizozemci dobyli přístav Ambon na Molukách

1609 Anglický král Jakub uděluje Společnosti novou chartu s platností na dobu neurčitou

1609 – 1611 Kapitán William Hawkins u dvora císaře Džáhangíra v Ágře. Obchodní výsady, které tam získal pro Společnost, byly ale na základě intervence Portugalců zrušeny

1612 Zřízena první anglická faktorie v Suratu

1613 Mughalský císař vydal společnosti farmán, ve kterém souhlasí se založením trvalé faktorie v Suratu

112

1614 Společnost přechází na dlouhodobější terminované vklady s délkou trvání 4 roky

1615 Sir Thomas Roe, vyslanec Jakuba I., získal u mughalského dvora císařův souhlas se zakládáním anglických obchodních faktorií

1615 Faktorie uskupeny do dvou hlavních divizí spravovaných Suratem a Bantamem

1618 Boje mezi Britskou a Nizozemskou Východodindickou Společností. Angličané přesunuli těžiště svých zájmů na pevninu a do suratské faktorie dosadili generálního faktora s titulem prezident.

1619 Nizozemská Východoindická společnost založila Batávii (dnešní Jakartu) a uzavřela mírovou smlouvu s Brity.

1626 Zřízena anglická faktorie v Armagonu

1634, 1637 Vydány císařské farmány (výnosy), kterými císař Šáhdžahán dovoluje Společnosti obchodovat v Bengálsku

1635 V Góa podepsána dohoda mezi Portugalskem a Společností, která ukončovala vzájemné nepřátelství.

1639 Založena anglická obchodní stanice v Sindhu a získání práva vybudovat pevnost sv. Jiří (Fort st. George – 1641) v Madráspatnamu.

1641 Nizozemská Východoindická společnost získává Malakku

1642 – 1651 Občanská válka v Anglii

1651 Zřízení angl. faktorie v Huglí

1651 Zákon o plavbě – Navigation act

1652 Vytvořena madráská prezidencie, která převzala správu jižních faktorií

1657 Společnosti byla vydána Cromwellem nová charta, která zakotvuje ve Společnosti trvalý akciový kapitál.

1661 Anglie přebírá kontrolu nad Bombají, jako částí věna portugalské princezny Kateřiny z Braganzy, která si vzala anglického krále Karla II.

1. 9. 1664 Založena francouzská Společnost Východních Indií

1668 Správa Bombaje předána Korunou Britské Východoindické společnosti

1676 Společnost získává právo razit mince

1683 Společnosti je Korunou propůjčeno právo na území Asie, Afriky, ale i Ameriky vyhlásit válku či uzavřít mír, což způsobilo veliký odpor proti monopolizaci

1686 – 1690 Konflikt Společnosti s mughalským císařem Aurangzébem. Britové jsou vytlačeni z Huglí, kapitulace Bombaje

113

1690 Založení anglické faktorie Kalkaty na řece Huglí

1694 Založena Anglická banka

1696 Výstavba kalkatské pevnosti Fort William

1698 Společnost získala právo zámindárí (pravomoc vybírat daně) ve vesnicích Sútanatí, Kalikáta a Góvindpur

5. 9. 1698 Vytvořena konkurenční Anglická všeobecná společnost obchodující ve Východních Indiích

1698 Společnost získala nájemní smlouvou z Baríssy zámindárské právo na území Sútanatí, Kalikáta a Góvindpur

1700 Vytvořena Bengálská prezidencie se sídelním městem Kalkatou

1702 Dohoda o sloučení staré a nové Východoindické společnosti

7. 5. 1709 Vznikla Sjednocená společnost anglických kupců obchodujících ve Východních Indiích

1714 – 1717 Poselstvo Společnosti získalo u mughalského dvora výsady bezcelního obchodu, právo budování osad a ražby vlastních mincí (stříbrných rupií) na územích pod Mughalskou správou

1717 Vydán farmán předávající Společnosti za nevysoký nájem vesnice v okolí Kalkaty

1719 – 1723 Francouzská Východoindická společnost na pokraji krachu – připojuje se pod Mississippskou společnost

1739 Dohoda Společnosti s máráthským péšvou umožňující Britům volně obchodovat na Máráthském území

1744 – 1748 První karnátacká válka mezi Angličany a Francouzi

1746 Madrás obsazen Francouzi, Angličanům vrácen 1749

1751 Dobytí sídla karnátackých navábů Robertem Clivem

1755 – 1756 Nizozemská Východoindická společnost získává většinu Jávy a Cejlon

1756 Bengálský naváb Siradžuddaula obsadil Kalkatu a zabil britské zajatce vězněné v „Černé díře“

1757 Kalkata Brity dobyta zpět

23. 6. 1757 Bitva u Pálásí, Společnost poráží navába Siradžuddaula a navábem Bengálska je jmenován Mír Džáfar, Společnost od něj dostává území poblíž řeky Huglí jako džagír a zámindárí ve 24 parganech.

1758 Plukovník Clive se stává guvernérem Bengálska

1758 – 1763 Třetí karnátacká válka

1759 Britové dobyli francouzskou osadu Mačilípatnam. Nizám pak postoupil přístav i přilehlé území Společnosti

1760 Britové násilím penzionovali Míra Džafara a dosadili za něj Míra Kásima

114

1761 Ovládnutí francouzské osady Puttuččérí (Pondicherry) Brity

1763 Pařížskou smlouvou je ukončena Sedmiletá válka

1763 Společnost vyhlásila válku navábovi Míru Kásimovi a novým bengálským navábem byl prohlášen Mír Džafar

20. 2. 1765 Po smrti Míra Džáfara byl navábem Bengálska jmenován Nadžmuddaula, který předal Společnosti výkon správních, policejních a soudních pravomocí (nizámat)

12. 8. 1765 Císař Šáh Álam II. Udělil Společnosti právo na správu daní a veřejných financí (dívání) na území Bengálska, Biháru a Uríssy

1767 První parlamentní vyšetřování – Společnost se zavázala platit státu každoročně 400 000 liber.

1767 – 1769 První anglo-maisúrská válka, vítězství Maisúru

1769 Zrušena Francouzská Východoindická společnost

1769 Druhé parlamentní vyšetřování – do Indie vyslán zástupce vlády Lindsay

1770 Velký hladomor v Bengálsku, Biháru a Urísse

1772 Společnost je v krizi, nutný zásah vlády - třetí parlamentní vyšetřování

1773 Naváb Advadhu souhlasil s ochranou svých hranic vojsky Společnosti

1773 V platnost vstoupil Regulační zákon (Regulating Bill), podle nějž byla Společnost podřízena kontrole vlády a bombajská a madráská prezidencie měly podléhat dohledu generálního guvernéra sídlícíhove Fort William v Kalkatě a také Zákon o půjčce (Loan Bill)

1773 Generálním guvernérem Bengálska jmenován Warren Hastings

1774 K Advadhu je po porážce ruhélských vojsk připojen Ruhélkhand

1775 – 1782 První anglo-máráthská válka skončena mírovou smlouvou ze Salbáí

1776 Uzavřena mírová smlouva mezi společností a Máráthy

1780 – 1784 Druhá anglo-maisúrská válka ukončena mírovou smlouvou z Mangalúru

1781 Proti vysokým finančním požadavkům Warenna Hastingse se vzepřel rádža Váránasí a část Advadhu. Vzpouru potlačily oddíly z Bengálska.

1781 Společnosti byli postoupeny důchody navábem z Árkadu důchody z Karnátaku na dobu pěti let.

1784 Přijat Pittův Zákon o Indii

1790 – 1792 Třetí anglo-maisúrská válka, polovina maisúrského území připojena k alianci Společnosti, Máráthů a Haidarábádu

1793 V Bengálsku zavedena lordem Cornwallisem úprava pozemkové

115

daně trvalé zámindárství – permanent settlement

1799 Čtvrtá anglo-maisúrská válka a dobytí Šrírangapattanamu, vítězství Společnosti

1799 Společnost převzala civilní i vojenskou správu království Tančávúru

1799 Zrušena Nizozemská Východoindická společnost

1801 Naváb Advadhu poskytuje výměnou za zrušení všech subsidiárních plateb Společnosti Ruhélkhand, Górakhpur, Iláhábád a Dolní Dóáb

1801 Společnost se ujímá svrchované vlády nad Karnátakem a stává se hlavní mocenskou silou na Koromandelském pobřeží.

1802 Máráthský péšva Bádží Ráo II. Uzavírá v Bassainu s Brity subsidiární smlouvu, kterou jim poskytuje přístav Surat a souhlasí s vydržováním britské armády pro svou ochranu. Konec nezávislého Máráthského státu

1803 – 1804 Druhá anglo-máráthská válka

1803 Britové dobyli Díllí

1817 – 1818 Třetí anglo – máráthská válka ukončena smlouvou z Púny, ve které péšva Bádží Ráo II. Rozpouští máráthskou konfederaci.

1818 Zrušen péšvovský úřad a péšvovy državy jsou připojeny k bombajské prezidencii

1835 V Indii byla poprvé vyražena mince, na jejímž rubu byl mughalský císař nahrazen podobou britského krále Viléma IV.

1843 Společnost dobyla Sindh

1846 K britským državám připojena Sátára v Máráthském knížectví

1848 Generálním guvernérem Indie jmenován James Andrew Broun Ramsay, který zavedl praxi tzv. odúmrtí

1849 Společnost získává sikhský Páňdžáb

1849 – 1852 Dle doktríny odúmrtí podle gen. Guvernéra lorda Dalhousieho byl anektován Sambhalpur, Džaitpur, Bhagat a Udajpur

1853 Zahájen provoz na první indické železniční trati z Bombaje do Tháné

1855 Společnost přebírá na základě neplatné smlouvy moc nad územím Advadhu

1856 Sesazen král Advadhu a království připojeno k državám Společnosti

1857 – 1859 Velké Indické povstání

2. 8. 1858 Schválen Zákon O lepší správě Indie, převádějící správu nad Indií na Britskou Korunu

1. 11. 1858 Královna Viktorie formálně vyhlašuje přeměnu Indie v britskou korunní kolonii

116

1. 1. 1874 Oficiální zánik Britské Východoindické společnosti jako právního subjektu

1947 Indie získává nezávislost

117