-
KAPLAN KOMUNISTÍ A CÍRKEV V HOCK 1 9 4 9
HBJDÁNEK DOPISY PÍ-ÍTCLI
PECHAČBK NBOSLAVQVANÍ ŠEDESÁTINY
HORFLLBK ČÍNSKÝ PŘÍPAD
KRATOCHVIL P Í EST A VB A VZDĚLÁNÍ UČITELŮ
MEDEK KŘESŤANŮ A BXKOMUNISTÍ MEDEK
CHARTA 7 7 - DOKUMENT 2 1
ČESKÁ CÍRKEV V ZÁVANU PHAŽSKÚHO JARA IPÚ8
KARBL SOUKUP PÍŠE KARDINÁLU TOMÁŠKOVI
MARIE H. KŘÍŽKOVÁ PÍŠE SVATÍMU OTCI
IVAN MEDEK PÍŠU SVATÍMU OTCI
ROŽMITÁLŠTÍ FARNÍCI PÍŠÍ PRIJSIDENTU HUSÁKOVI
NA CESTS ČESKOSLOVENSKO-POLSKÍHO PÍÍÁTBLSTVÍ V.O.N.S.
SDÍLUJB
O T E V Í E N Í DOPIS SEJMU PLR A PBD. SHROMÁŽDĚNÍ ČSSR
KONŮPEK CHARTA 7 7 - NEUVČřilTnLNÍ D V A HOKY
CISLO V I
-
O B S A H
Studie a články KAREL KAPLAN
LADISLAV HEJDÄNEK
JAROSLAV PHCHÁČEK
STANISLAV HOFÍHEK
ANTONÍN KRATOCHVIL
Diskuse IVAN MEDEK
K O M U N I S T É A CÍRKEV - KONFLIKT V P O L O -VINĚ 1949
DOPISY PŘÍTELI E„ 5 a 0 N E O S L A V O V A N É ŠEDESÁTÉ N A R O
Z E N I N Y (Ně-
kolik poznámek k výročí založení čsl. státu) Č Í N S K Ý
PHÍPAD
BILANCE T M DESETILETÍ P Ř E S T A V B Y V Z D Ě -LÁNÍ UČITELŮ V
ČSSR
89 102
113
128
142 K&ESŤANÉ A EXKOMUNISTÉ NEJEN V C H A R T Ě 77 147
Dokumenty
S T O U P E N C Ů M A S I G N A T Á Ř Ů M C H A R T Y 77 i j 0 C
H A R T A 77 - D O K U M E N T &. 21 150 K A T O L I C K Á
CÍRKEV V ČESKOSLOVENSKU - D U B E N 19Ó8 153
Dopisy
K A R E L SOUKUP PÍSE K A R D I N Á L U T O M Á Š K O V I itío
MARIE R Ú T K N Í Ž K O V Á PÍŠE S V A T É M U O T C I 161 I V A N
MEDEK PÍŠE SVATÉMU O T C I 163 R O Ž M I T Á L Š Ť Í FARNÍCI PÍŠÍ
PRESIDENTU HUSÁKOVI 166
Svčdcctví
ČESKOSLOVENSKO-POLSKÁ POLICEJNÍ AKCE N A CESTĚ
ČESKOSLO-VENSKO-POLSKÉHO PŘÁTELSTVÍ 168
V Ý B O R N A O B R A N U NESPRAVEDLIVÉ S T Í H A N Ý C H
SDĚLUJE 168 O T E V Ř E N Ý DOPIS SEJMU PLR A FEDERÁLNÍMU S H R O M
Á Ž D Ě N Í ČSSR 373 MICITABL KONŮPEK C H A R T A 77: NEUVĚŘITELNÉ
D V A R O K Y , A C O
DÁL? 173
S T U D I E
• Vydává Křesťanská akademie v Římě.
• Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1,
00183 Roma, Italia.
• Redaktor: Dr. Karel Skalický.
• Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana.,
Administrace Studií, Via Concordia X, 00183 Roma, Italia, Tamtéž
hlaste změny bydliště.
• Rukopisy a ostatní redakční poStu přijímá: Dr. Karel Skalický,
Piazza Cham-pagnat 2, Roma, Italia*
• Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat
příspěvky.
• Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých
redaktorů nebo členů redakční rady.
• Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).
Printed in Italy
-
STUDIE tt Pravda vds osvobodí" (Jan 8,32) II / 1979
Studie a č l á n k y
KASEL KAPLAN ( M n i c h o v )
K O M U N I S T É A C Í R K E V - K O N F L I K T V P O L O V I
N Ě 1949
(k třicátému výročí)
Vymezení vztahu státu a církve vyvolávalo v minulosti často
ne-málo problémů a také sporů. Zvláště složitě se utvářel vztah
komuni-stické moci a církve a nezbavil se sporů, konfliktů, ostrých
střetnutí. Tuto skutečnost prokazuje poválečná historie států
sovětského bloku. Bohaté zkušenosti v tomto směru poskytují i
československé dějiny po unoru 1948.
Předpokladem a smyslem existence komunistického monopolu moci je
totální nadvláda úzké mocenské skupiny nad společností a tedy
totální podřízení všech oblastí společenské činnosti. Ty organizace
a instituce, které by se chtěly tomuto železnému zákonu
komunistické moci vymknout a projevily » neposlušnost«, jsou jako
nepřátelé roz-
Komunistické hnutí již ve svém prvém programovém manifestu
prohlásilo náboženství za opium lidstva. Ve stejném duchu mluvil
Program Komunistické internacionály z roku 1928, který navíc
určo-val postoj komunistů k církvím:
»Zvláštní postavení mezi úkoly kulturní revoluce zachvacující
široké masy má boj proti » opiu lidu «, proti náboženství. Tento
boj je nutno vést houževnatě a soustavně. Proletárská moc musí
zrušit jakoukoliv státní podporu církve, která je agenturou kdysi
vládnoucích tříd, zamezit jakékoliv vměšování církve do státem
organizované výchovné a vzdělávací práce a nemilosrdně potlačovat
kontrarevoluční
drceny.
89
-
činnost církevních, organizací, Proletářska moc připouští
svobodu vyznání, ale zároveň všemi j í přístupnými prostředky
provádí protináboženskou propagandu, odstraňuje v ý -sadní
postavení dřívějšího státního náboženství a celou výchovnou a
vzdělávací práci organizuje na základe vědeckého materialistického
názoru, a
Přestože komunistům Program poskytoval obecné směrnice, tak v
době, kdy se dostali k mocí, nedostačoval. Stálí tváří v tvář
církvi jako významné organizaci s kulturně společenským a sociálním
po-sláním. Komunisté vsak v tomto smyslu církev nehodnotili. O d
nasto-lení své monopolní moci se na ni dívali jako na politickou
sílu a to nepřátelskou, navíc spojenou a řízenou Vatikánem, který
dokumenty mezinárodního komunistického linutí řadily mezi agenty
imperia-lismu. Vymezovali svůj vztah k církvi jako k nepřátelské
politické straně, která byla nepřirozeným a rušivým prvkem v
monopolu jejich moci.
Církev - pokud nebude uvedeno jinak, jde o katolickou církev
-chtěla po únoru 1948 pokračovat ve svém společenském poslání. Byla
však vystavena ranám komunistické moci, které směřovaly k tomu, aby
omezily nebo zcela znemožnily výkon její funkce. Musela se bránit a
přála si dohodu se státem, projevovala ochotu k řadě ústupků a ke
kompromisům. Její ustupování však mělo svoje hranice. Nemohla
překročit mez, za níž by sama resignovala na svoje poslání a
ztratila by smysl své existence. Komunisté ovšem připouštěli pouze
takové dohody, které znamenaly úplné podřízení církve monopolu své
moci. K takovýmto dohodám měli jedinou alternativa, a to boj až do
úplného podřízení. Šlo o boj, jehož důsledkem nemohlo být nic
jiného než rozbití, případně i likvidace církve. Stala se tedy
obrana církve zároveň zápasem o zachování vlastní existence jako
organizace s kulturně spo-lečenským a sociálním posláním.
Komunistická moc zatlačila církev do pozice obrany. Logika této
moci vede k tomu, že každá taková pozice učiní z bránícího se
činitele politickou sílu. A to zcela objektivně, protože mocenský
monopol chápe a řeší všechny společenské problémy především
mocensko-politicky. Církev nechtěla hrát roli politické síly, ale
stala se j í proti své vůli. Neměla totiž na vybranou. Byla
donucena k obrané, k boji, chtčla-li uhájit vlastní existenci a
plnit své společenské poslání.
Záměry a postup komunistů učinily z církve politickou sílu,
která bránila své právo na existenci proti monopolu moci. O d
počátku šlo o zápas dvou nesrovnatelně rozdílných sil - státní
totalitní moci a spo-lečensko-kulturní a náboženské
organizace.Biskupové si tuto svoji pozici
9 0
-
uvědomovali. Věděli, že nemají naději na vítězství, a to ještě
nepředpo-kládali takovou krutost moci, jak j i záhy pocítili.
Přesto do boje, který j im byl vypovězen, vstoupili, protože
nemohli »zradit sami sebe«. Ačko-liv konečná bilance zápasu byla
pro církev krutá a plná velkého utrpení, nebylo v něm ani vítězů
ani poražených- Udržela svoji existenci a pro-kázala svoji
životaschopnost, i když se musela podřídit státnímu do-zoru.
Komunistická moc však svého cíle nedosáhla, pouze sej í podařilo
rozbít organizační strukturu církve, ale její vliv nezničila.
Budeme se zabývat hlavními body jednoho časově krátkého,,
nic-méně významného výseku zápasu církve a státu. Jde o období od
dubna do října 1949.
L
Krátce po únoru 1948 začalo jednání mezi církví a státem. Mezi
oběma existovalo několik sporných bodů, z nichž některé vystupovaly
jako zvláště důležité a klíčové. Komunisté požadovali, aby
představi-telé církve veřejně vyhlásili svoji loyalitu k
poúnorovému režimu. T i však proklamovali svoji službu národu a
věrnost státu, kterou nespo-jovali s loyalitou ke konkrétnímu
režimu. O d vlády naopak požado-vali respektovat svobodu
náboženství a podmínky pro výkon spole-čenské funkce církve.
Bezprostředně před parlamentními volbami v květnu 1948 se
konfliktním bodem stala kandidatura kněze J. Plojhara na funkci
poslance, kterou církev nepovolila. Trvala na tom, aby se kněží
nezúčastňovali politického života. Komunisté poté další jednání
přerušili.
Na počátku druhé poloviny roku 1948 došlo na přání biskupů k
obnově rozhovorů. Ale ani ty a ani další na počátku roku 1949
ne-vedly k úspěchům. Střetly se v nich dvě rozdílné tendence:
upřímná snaha biskupů o dohodu se státem a mocenská pozice
zdůrazňovaná zástupci vlády (Čepička, Kopecký). Ti první požadovali
ocl vlády důkazy dobré vůle, ale dostávali pravý opak, ti druzí
kladli jako pod-mínku jakékoliv dohody prohlášení loyality k
poúnorovému režimu vydané církevními hodnostáři. T i projevovali
ochotu opakovat svoje prohlášení věrnosti státu podle modu vivendi,
zároveň připomínali nemožnost vydat požadovaný projev, neboť církev
»se neváže na žádnou politickou nebo státní formu «.
Na jaře 1949 vyhrocení napjatých vztahů mezi komunistickou
stranou a církví dosáhlo dosud nejvyššího stupně. Tvrdý tón
dávali
9 1
-
najevo nejen zástupci vlády, ale také president Gottwald při
lednové audienci biskupského sboru na Hradě. Za této situace se v e
vedoucích komunistických kruzích šířily sympatie s návrhem na
zahájeni ostrého boje s církví, odůvodňovaného »neochotou biskupů k
dohodě«.
Tvrdá linie se nezrodila na jaře 1949. Ti , kteří po únoru 1948
určo-vali směr a k r o k y církevní politiky komunistů, s ní
počítali jako s druhou alternativou v případě, že církev nevyhoví
požadavkům státu a ne-přijme jeho obsah dohody. Taková dohoda v
komunistickém pojetí představovala jednu z možných ccsl ke splnění
jejich záměru, jak jej vyjádřil Čepička: udělat 2 církve ;>
nástroj našich přání a našich cílů. « V dubnu 1949 se komunistické
vedení rozhodlo odpovědět na prosby biskupů o jednání a o dohodu
při respektování podmínek pro v ý k o n kulturně společenské a
sociální funkce církve tvrdým úderem. Nava-zoval na četná ostrá
opatření provedená už v poúnorovém období.
V souvislosti s dubnovým rozhodnutím komunistického vedení je
potřebné uvést dvě skutečností. Z a prvé: přestože v poúnorové době
stála ve vztahu církve a státu jako hlavní mocensko-politická
stránka, přece nebyl zcela bez vlivu programový atheismus komunistů
a jejich nepřátelský a sektářský poměr k náboženství.
Z a druhé: Komunistické vedení nemělo ucelenou a propracovanou
koncepci své církevní politiky, řídilo se hlavně
prakticko-politickými potřebami. Přesto však existovala jedna
jakási centrální myšlenka, se kterou vystoupil Gottwald krátce po
únoru 1948 a která vyjadřovala cílový bod jejich snažení: odtrhnout
Katolickou církev od Vatikánu a přeměnit j i v národní církev. N a
schůzi Ú V K S Č 9. 6. 1948 Gottwald řekl:
o A další perspektiva: Myslím, že bychom meli vzít kurs na to,
odpoutat katolic-kou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby
se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví ... Žádné nové
spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a smě-rem k národní
církvi. T o je ovšem úloha velmi těžká . . . j e nutné církev
neutralizovat a dostat j i do svých rukou tak, aby sloužila režimu
... « (1).
Slánský o tomto záměru hovořil se sovětskou delegací 11a schůzi
Informačnílio byra komunistických stran v červnu 1948, kterou
tvořil Ždanov, Malenkov, Suslov. T i j i schválili. Slánský se o
svém rozhovoru zmínil vedení své strany a v zápise čteme stručnou
poznámku: » Infor-movali jsme j e o našem poměru ke katolické
církvi a mluvili jsme o na-
(1) Archiv ústředního výboru KSČ (AÚVKSČ), F 01, schůze 9. 6.
1948.
9 2
-
sich perspektivách, že chceme dostat naši církev do rozporu s
Vati-kánem. Blahopřáli nám, jesdiže se nám to podaří. « (2)
25. dubna 1949 projednávalo komunistické vedení návrh na
opatře-ní v církevní politice. Předkládal j e Čepička, který v té
době odpovídal a byl hlavním spolutvůrcem linie církevní politiky.
Slo o souhrn opatření, jejichž základním a určujícím rysem bylo
vypovězení boje církvi a směřujících ke konečnému cíli - národní
církvi. Opatření lze rozčlenit na dvě oblasti. První měla
politicko-ideový charakter a usilovala o vyvolání rozkolu uvnitř
církve. Na předním místě stálo vytvoření tzv. obro ctného hnutí
katolíků, prosazení » cyrilometoděj-ského kultu « a bohoslužeb v
české a slovenské řeči.
Druhá oblast sestávala z administrativních opatření dvojího
druhu. Prvá omezovala činnost a působení církve. Spadala do nich:
a) restrikce katolických spolků, b) všechna shromáždění mimo kostel
a všechny církevní sbírky podléhaly předběžnému povolení a souhlasu
přísluš-ných státních orgánů - jinak byly označeny za ilegální; c)
zastavení veškeré periodiky vydávané katolickou církví, včetně Act
curiae, d) zákaz vydávání všech informací s použitím cyklostylu, e)
zavedení povinného kursu společenských věd 11a teologických
fakultách. Drahá se týkala výstavby státního aparátu pro kontrolu a
dozor církve. Při krajských a okresních národních výborech se
zřizovaly církevní refe-ráty, které převzaly veškeré úřední
záležitosti církví a jednání s cír-kevními činiteli. V čele
referátů stál církevní tajemník, který dosud fungoval v orgánech
Národní fronty. {3)
V komunistickém vedení vyvolal návrh opatření obsáhlou diskuzi.
Zazněly v ní i pochyby o včasnosti a dostatečné přípravě celé akce.
Nakonec vedení návrhy schválilo. Výřez z diskuse tří hlavních
čini-telů tehdejší politiky podává obraz o jejich úvahách a
myšlení:
ZÁPOTOCKÝ: & Zásadní otázkou je, jestli už je čas, abychom
tento protilderikální boj vyvolali a svedli. Když bychom to
nechtěli dělat, tak (postupovat, pozn. aut.) jako dosud,
vyjednávat, obcházet, nechat v klidu. Nevím, zda to už je tak
daleko připravené. Jestli to už je masové linutí, např. pokud jde o
České a slovenské boho-služby. Myslím, že to tak daleko ještě není.
Tady je třeba postavit otázku, jestli to tady chceme hnát do
konfliktu. Když chceme akce vést, tak je třeba vystoupit v roli
ochránců zájmu věřících. Na to jsou věřící citliví, aby je někdo
neokradl.«
SLÁNSKÝ : »Jednání s církví uvázlo na písku. Oni nechtějí
jednáni dovést k nějakému konci na příkaz Vatikánu. C o se zde
navrhuje, neznamená, že přecházíme k frontál-
(2) A Ú V KSČ, F 02/1, schůze 28. 6, 1948. (3) A Ú V KSČ, F
02/1, schůze 25. 4. 1949* Příloha.
93
-
n í m u útoku proti církvi, ale že si vytváříme předpoklad pro
nás další plán: národní církev. Obrodné hnutí budované na
cyrilometodějské tradici můžeme začít nepříliš hlučné. . . G O T T
W A L D : » Musíme (v církvi, poz. aut.) vidět nepřítele. Nesmíme v
tomto pří-pade ztrácet nervy, s t ím třeba počítat a boj svedeme
... nechceme vést formální boj na zlom, na takový » Ú n o r «
církve, to jeste nechceme, ale musíme vytvořit pro to předpoklad a
ten boj, který vede církev proti nám, že zvedneme a že budeme vést
ránu tak, že taktiku nebudou určovat oni, ale m y ... boj,, tj.
otázka správná, ale není dosud jasno, z jaké platformy vyjít .
Jestli stačí cyrilometodějská tradice, obřady v české a slovenské
řečí, jestli to stačí k vyvolání ob rodného katolického hnutí. A le
na každý pád za pokus to stojí rozhodně. Jedním z prvních kroku by
melo být, abychom dostali nad nimi legální kontrolu státním
aparátem. Třeba říci, že musíme mít pádnoo ale elastickou ruku, a
být si vědomí toho, že se do křížku s nimi dostaneme a že oni
na-konec musí pryč od Ř i m a a všechno co s tím souvisí. Vytvoř i
t takový stav, abychom mohli nakonec říci » národní církev. «
(4)
II.
Hned poté, kdy komunistické vedení schválilo novou linii
cír-kevní politiky, začaly prvé kroky k její realizaci. T y mely za
následek zesílenou obranu církevních činitelů a stále rostoucí
napětí mezi církví a komunistickou mocí, které vyústilo v otevřený
konflikt.
28. dubna se konala porada tzv. pokrokových kneží. Šlo o
nepo-četnou skupinu knězi ochotných spolupracovat s komunisty a
fun-gujících jako jejich »odborní poradci«. Opatření v církevní
politice přijali s nadšením a předpovídali j i m velký úspěch.
Věřili, že » umožní vrazit velmi rychle klín mezi biskupy a klérus,
o věřících ani nemluvě« a naléhali 11a to, aby se rychle začalo s
jejich uskutečněním. (5)
Církevní šestka, (6) pomocný orgán komunistického vedení pro
církevní politiku vybavený rozsáhlou pravomocí, schválila 30. dubna
přípravy k zahájení akce »pokrokových katolíků«. Návrh počítal s
tím, že impuls vyjde » zezdola « a obsahoval tento postup, který se
také dodržel: Komunistické organizace připravovaly protesty proti
»Štvaní knězi« a také dotazy vládě o stavu jednání s církví. T o se
stalo podnětem k prohlášení Národní fronty o tom, že se něco děje »
v tá-boře katolíků «. Této situace využili komunisté ke vzniku
přípravného výboru »pokrokových katolíků« — Katolické akce. První
jakási pří—
(4) Tamtéž. ^ (5) Archiv Ústavu marx-lcninismti, Praha (A Ú M L
) , Fond K. Gottwalda, krabice 149, cír-
kevní Šestka,, schůze 30. 4. 1949. (6) Členy církevní šestky v
té dobc byli A. Čepička, V- Kopecký, V. Široký, Z, Gerlinger,
V. Clemen tis, Z. Nejedlý.
94
-
pravná etapa mela skončit utvořením vedoucího orgánu s účastí
deseti kněží. (7)
Uplynulo téměř šest týdnů, než se komunisty organizovaná
Kato-lická akce veřejně ohlásila. By lo to 10. června. Mezitím
vyvíjeli komu-nističtí funkcionáři činnost mezi kněžími,
navštěvovali je, přemlouvali je i hrozili j im, aby od nich dosáhli
písemný souhlas s připravovanou akcí. D o ústředí přišlo hlášení,
že v krajích dosáhli 109 podpisů. V květnu také počaly vycházet
vládní noviny pro kněze - Věstník katolického duchovenstva.
Aktivita komunistů vedla k rozmnožení obranných opatření
bisku-pů. T i se během května třikrát sešli na konferenci. Jedna z
nich pověřila arcibiskupa Berana rozesláním oběžníku všem
duchovním. Upozor-ňoval v něm na návštěvy laiků přestrojených na
kněze, kteří jsou pro-vokatéry, dále uváděl, že církev prožívá dobu
obdobnou okupaci, neboť se stávají pokusy zavírat kostely pod
záminkou, že v nich jsou tajné vysílačky. V y z ý v a l kněze, aby
se nedali koupit za peníze a ozna-moval j im, že má být zakládána
Československá katolická církev nebo nová »Jednota katolického
duchovenstva
-
nějaké funkce. (10) Proto ustoupilo od účastí knězi ve funkcích.
T o byl však jeho jediný ústupek, o jednání s biskupy v té době
nejevilo zájem, protože v jeho středu se rodil v souvislosti s
Katolickou akcí zcela j iný plán.
Na ustavení ústředního vedení Katolické akce reagovali biskupové
ostrým odsouzením v oběžníku duchovním a věřícím. Konstatovali v
něm, že » tato nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá
účast na ní a spolupráce musí být stíhána církevními tresty. « ( n
) Oběžník měl být čten 19. června ve všech kostelích. Komunisté
zaká-zali čtení biskupského oběžníku a prostřednictvím Bezpečnosti
se o zá-kazu dozvěděli všichni knězi s upozorněním na možné
důsledky jeho porušení. Zároveň však věděli, že jejich zákaz
porušen bude. Rozhodli se této skutečnosti využít k úderu proti
kněžím a biskupům a k získám přehledu o tom, kteří knězi
uposlechnou pokynů biskupů.
Komunistické orgány vyslaly do všech kostelů svoje pozorovatele
s úkolem zjistit, zdali knězi uposlechli zákazu. Hlavní pozornost
za-měřili 11a arcibiskupa Berana, proti němu připravovali
provokaci, a to střetnutí, kteťého chtěli použít jako záminky k
dalším represím proti církvi, v této chvílí hlavně proti
arcibiskupovi. Provokace se odehrála ve Svatovítském chrámu, kde
arcibiskup Beran sloužil mši. Byla dobře připravena společně Státní
bezpečností a komunistickými organizacemi a to takto: leták
podepsaný výborem Pravda vítězí zval na nedělní bohoslužby
spolehlivé občany věřící i mimo církev. K účasti na boho-službách
byli jako protiakce zmobilizováni členové stranických orga-nizací z
okolí Hradčan a ze stranického aparátu v přesně stanoveném počtu.
Ráno před bohoslužbami byl uzavřen přístup k Hradu a přísluš-níci S
N B pouštěli pouze označené osoby (špendlík v klopě). Když se
dostavil arcibiskup Beran, byl po několika větách přerušen a
donu-cen opustit chrám. V arcibiskupské rezidenci na něho čekali
dva pří-slušníci bezpečnosti, kteří mu oznámili, že od této chvíle
budou stále pečovat o jeho bezpečnost. Od tohoto dne až do nuceného
odchodu z Prahy neopustil Beran budovu arcibiskupství. (12)
Druhý den po těcheo událostech schválilo komunistické vedení
Čepičkův návrh na výstavbu Katolické akce v krajích a okresech a na
to, aby 011a rozdělovala potřeby pro církevní obřady. Souhlasilo s
vše-
(10) A Ú M L , fond K> Gottwalda, krabice 149, schůze
církevní šestky 10. ó. 1949> ( n ) Tamtéž. Obížiiík biskupů
duchovním a véřícím 15. 6- 1949-(12) A Ü V KSČ, fond Politické
procesy, Komise 1968-9, Studijní materiály č. 7. sír. 14.
9 6
-
stxannou podporou těch kněží, kteří s akcí souhlasili a s tím,
aby ti, kteří četli oběžník se » štvavými komentáři«, byli stíháni
podle zákona na ochranu republiky. (13) Nižším stranickým složkám
uložilo, aby další v ý v o j Katolické akce a činnost knězi bedlivě
střežily a dalo p o k y n » k dočasnému zastavení mobilizace členů
strany k návštěvě kostelů «, jak se udála 19. června. (14) Krajská
a okresní vedení K S Č ustavovala »církevní trojky« pro provádění
církevní politiky, (15)
V tyto dny (20.-22. června) státní orgány provedly další
opatření omezující činnost církve a rozšiřující svoji kontrolu nad
ní. Ministerské výnosy nařizovaly, že všechny pastýřské listy a
oběžníky určené duchov-ním a věřícím podléhají schválení
ministerstva, že všechna shromáždění kněží včetně porad
vikariátních a děkanských musí být povoleny okresním národním
výborem a že jsou neplatné a nepřípustné všechny výchovné tresty
uložené kněžím z politických důvodů. D o všech biskupských
konsistoří byli dosazeni z; podnětu tzv. pokrokových kněží státní
zmocněnci, a to na základě zákona z roku 1874. Státní bezpečnost
dále zvětšovala a rozšiřovala svoji aktivitu vůči kněžím, zejména
biskupům.
V této době komunisté zaměřovali svoje tažení hlavně proti
biskup-skému sboru s cílem jej izolovat od kněží a věřících. Ú t o
k y vůči Vati-kánu sice nepřestaly, ale zůstávaly v pozadí a měly
sloužit jako součást přípravy k přerušení diplomatických styků. N a
prvém místě jejich úderu byl pražský arcibiskup. Nacházel se v
internaci a církevní šestka souhlasila s návrhem a požadavkem
Katolické akce a tzv. pokrokových kněží, aby »Vatikán odvolal
Berana«. Usnesla se: » Z a tím účelem hodláme vyvinout velkou
kampaň. K d y b y se v mezičasí ukázalo, že Beran hodlá nějak
vystupovat proti Katolické akci {exkomunikace pokrokových kněží),
navrhují kněží (tzv. pokrokoví, pozn. autora) jeho izolaci 11a
některém jeho sídle. « (17)
D v a dny po provokaci ve Svatovítském chrámu vydala vláda
pro-hlášení o církevně politické situaci. Útočila v něm proti
biskupům a vůbec se nezmínila o možnosti jednáni s nimi, naopak
oznamovala, že vyřešení církevní a náboženské otázky bere do svých
rukou. (18)
(13) A Ú V K S Č , fond 02/rř schůze 20. 6. 1949. (14) A Ú V K S
Č , Dálnopisy krajům, dálnopis 21. 6. 1949. (15} Tamtéž. (16) A Ú M
L , fond K. Gottwalda, krabice 149, schůze cfrkevní Čcstky 10. 6.
194.9. (17) Tamtéž. (18) R u d é právo, .21. 6. 1949.
9 7
-
Směrnice dalšího postupu obdrželi krajští komunističtí tajemníci
od Slánského na poradě 23. června. Hovořil v nich obšírně, zejména
o vytváření orgánů Katolické akce. Nejbližší úkoly shrnul:
& Úkol strany spočívá v získávání kněží a věřících proti
hierarchii, hlavně Bera-novi a Vatikánu. Neukvapovat sc s různými
adniúiístrativiiími zákroky, ještě na ně není čas. Opatření, která
jsme dosud učinili kolem biskupu, byla nevyhnutelná. Při-pravujeme
se na exkomunikací, kterou zamýšlí Vatikán vyhlásit. Jinak strana
musí být v pohotovostí a ostražíte bdít nad činností kněží, »
pokrokové« podporovat, bezvýrazné získávat, ' reakční ' postihovat,
zatím převážně ekonomicky. « (19)
III.
Výstavba nižších orgánů Katolické akce postupovala velmi
ob-tížně. Konaly se sice konference věřících v okresech a krajích,
které volily výbory Katolické akce. Zúčastnili se j ich však téměř
pouze komunisté. Jejich funkcionáři jednali s kněžími a vymáhali na
nich písemně vyjádřený souhlas s Katolickou akcí. U některých se to
poda-řilo, ale na mnoha místech postup komunistů při získávání
podpisů vyvolal nespokojenost mezi věřícími. V řadě obcí, zejména
na Slovensku, přerostla ve veřejné nepokoje, proti nimž musila
zasahovat ozbrojená moc. Po střetnutích nastoupila Státní
bezpečnost a »podněcovatele nepokojů zatýkala«.
V této napjaté situaci počátků Katolické akce, vyznačující se
tvrdými údery proti církvi vůbec a proti biskupům zvláště,, začali
náhle kolísat closucl věrní spojenci komunistů. Nešlo jen o
ojedinělé případy tzv. pokrokových kněží, ale o Plojhara a vedení
lidové strany. Jakmile Plojharovi biskup Hlouch vzkázal, že by
mohla být odvolána jeho suspenze, bude-li se chovat loyálně k
biskupům, tak ve schůzi vedení své strany (24. 6.) prohlásil, &
že nemůže s Katolickou akcí souhlasit bezvýhradně, že on sám j i
bezprostředně neorganizoval a že má proti ní celou řadu námitek. «
Hned se o tom dozvěděli komunisté, Čepička si předvolal Plojhara k
domluvě a při té příležitosti m u Plojhar vysvětlo-val, » že
biskupové jsou tlačeni zbytečně daleko, jak jsme ani nechtěli a že
by se s nimi mělo jednat. «Jeho první zakolísání skončilo ústupem a
prokázáním věrnosti komunistům. Také vedení lidové strany muselo
svoje původní nevyhraněné stanovisko ke Katolické akci na nátlak
komunistů změnit a vyjádřit jednoznačnou podporu. (20)
(19) A ÚV KSČ, fond Porady krajských tajemníků, porada 23. ó.
1949. (20) A Ú M L , fond K. Gottwalda, krabice 149, schůze
církevní Šestky.
98
-
N a tvrdou ruku komunistů odpověděli biskupové též útočnějším
tónem své obrany. Arcibiskup Beran zaslal vládě dopis (22. 6.
1949), v němž se dotazuje, zdali je známo, že dochází k porušování
ústavy a vyjádřil naději, »že vláda dokáže svoji dobrou vůli
zejména tím, že se postará o to, aby porušování občanských práv
nebylo trpěno. « Stejně důrazně odpověděl ministru vnitra, který
jeho odpor vůči Katolické akci kvalifikoval jako protistátní
činnost: » Tato katolická akce, psal arcibiskup, vytvořená bez
souhlasu a proti svolení biskupů, j e z hlediska církve
římsko-katolické nezákonná a nebude od biskupů nikdy za legální
uznána. « (21)
Církevní šestka doporučila využít arcibiskupova dopisu vládě k
dal-šímu útoku proti autorovi. N a jej í návrh vláda poslala
odpověď, která obsahovala tyto názory:
» protože všechnu korespondenci s vládními Činiteli vede (are.
Beran, pozn. aut,) za účelem podpory nepřátelských útoků proti
státu, nepokládá vláda za nutné sc obsahem jeho dopisu blíže
zabývati. . . že vláda neuznává právo, které si Beran oso-buje,
totiž vystupovati jménem celého československého biskupského sboru
(k tomu by musel být papežským legátcm a tím není) a bude napříM
uznávat i jen jednání s jednotlivými biskupy. « {22)
Komunistické vedení se pro tento postup rozhodlo poté, když
obdrželo zprávy Bezpečnosti o tom, že někteří biskupové ne zcela
souhlasí s Beranovými názory a mají výhrady vůči jeho neústupnosti.
Domnívalo se, že se naskytla příležitost k využití nejednoty k
separátním jednáním s biskupy a tím k rozdrobení sboru jako celku.
Naději vklá-dali nejdříve do biskupa Trochty, který požádal Čepičku
o schůzku. Omluvi l se však ještě dřív, než byl dohodnut její
termín. Obdobně dopadly i pokusy dvou slovenských biskupů.
Komunisté brzy poznali beznadějnost této cesty. Biskupský sbor
zůstal jednotný v poměru ke komunistické moci.
V e stejné době byla vyhlášena exkomunikace všech činitelů i
účastní-k ů schůzí Katolické akce. Ačkoliv se nesetkala s
očekávaným výsledkem, přece j e n v některých kruzích věřících,
zejména na Slovensku, zapůso-bila. Přispěla k jejich sblížení s
knězi a docházelo k případům výstupu katolíků z komunistické
strany, Početnější ovšem byly případy opačné -výstupy
komunistických funkcionářů z církve, ač takový postup jejich vedení
právě v této chvíli nedoporučovalo.
{21) Archiv Ústředního výboru Národní fronty, OC 1949, krabice
60. Dopis Berana vládč a mi-nisterstvu vnitra 22« 6. 1949.
(22) A ÚML, fond Kl. Gottwalda, krabice 149.
99
-
Za této situace náhle vláda projevila ochotu k jednání s
biskupy. Nešlo však o upřímný projev ochoty, v pozadí stál zcela j
iný záměr. Představoval další pokus o realizaci už vzpomenutého
plánu izolovat biskupy. T i na projevenou ochotu odpověděli
podmíněně, což komu-nisté předpokládali: bylí pro jednání, až vláda
splní jejích už dříve (7. 6, 1949) vyslovené podmínky.
Podmíněného postoje biskupu využilo komunistické vedení k
dal-šímu kroku, když se m u nepodařilo rozdrobit biskupský sbor a
někte-rého biskupa z něho » v y t r h n o u t N a s a d i l o
nejdříve zmírňující linii v církevní politice. Usneslo » v dané
etapě nepřistoupit k represivním opatřením proti biskupům a
nepřekážet čtení pastýřských listů,« jakož i odložit už připravené
ustavení Státního úřadu církevního jako oficiál-ního representanta
vlády a nejvyššího orgánu dozoru nad církvemi. Jaký záměr se
skrýval za » zmírněním linie « vyjadřuje další část rozhod-nutí.
Ukládalo Národní frontě pozvat biskupy znovu i po vyslovení jejich
podmíněného postoje k jednání. » Odmítnou-li, bude jako jed-nající
faktor přizvána Katolická akce. « (23) Komunisté chtěli uplatnit
taktiku, která se j im osvědčila v případě nekomunistických stran v
Ú n o -ru 1948. Vytvořili si svoji frakci v církvi a s ní v j imi
vytvořené » krizové situaci«, by jednali jako s oficiálním
představitelem. Předpokládali, že tímto způsobem odstaví biskupský
sbor obdobně, jak to učinili s vedením nekomunistických stran v
Únoru 1948.
V souvislosti s tímto záměrem oceňoval Gottwald ve vedení své
strany dosavadní výsledky a vymezoval perspektivy církevní
politiky. Jeho projev zrcadlí, že Gottwald uvažoval pouze v
kategoriích mono-polu své moci a tak v přirozené obraně církve
viděl útok proti režimu a v je j ím odmítání podřídit se
komunistické moci »kontrarevoluční akt«. Gottwald mimo jiné
řekl:
1 Stojíme na samém začátku a nemůžeme počítat s tím, že akce
skončí v krátké době. Nyní se stalo pouze to, že věci se přenesly
na veřejnost, zatím co dosud doutnaly jen pod povrchem. A ž do 10.
června (zrod K A , pozn. aut.) byl v ofenzivě Beran, orga-nizoval
ilegální instituce (pastorační ústředí), aktivizoval starou
Katolickou akci a mo-bilizoval laickou veřejnost proti nám. 10.
června jsme zahájili protiofenzivu. V sa-mém počátku jsme se
orientovali na diferenciaci uvnitř církve. Prvního úspěchu jsme
dosáhli tím, že jsme vnesli zmatek do jejich útoku. Druhý úspěch
spočívá v tom, Že se vyjasnily fronty. Vatikán a biskupové se
nehodlají dohodnout a přebírají roli kontrarevoluce domácí a cizí.
Proto i my musíme změnit taktiku. Jesdize jsme dosud volali po
dohodě, musíme jít nyní, když naše volání odmítli, dál, odhalovat
jejich
(23) A ÜV KSČ, fond 02/1, schůze 27. 6. 1949.
100
-
záměry, pravé příčiny znemožnění dohody, izolovat církevní
hierarchii, a tak při-pravit půdu k tomu, abychom jim mohli zasadit
další a poslední zdrcující ránu. « (24)
Komunistický záměr se nevydařil. Spojení biskupů s knězi a
jejich prostřednictvím s věřícími bylo dosud tak pevné, že pro
izolaci biskupů neexistovaly podmínky. Ani Katolická akce
nedosahovala v tomto směru úspěchů a zdaleka nebyla schopna sehrát
úlohu — representanta církve - kterou jí komunisté chtěli
přisoudit.
Navíc biskupský sbor se obrátil 14. srpna na vládu s dalším
memo-randem. Obsahovalo nejen ochotu složit přísahu věrnosti státu
ovsem v rámci modus vivendi a dohodnout se s vládou, ale jeho
autoři konsta-tovali, že vláda se chová k církvi nepřátelsky a že
tedy » nadešel vhodný okamžik, aby byl tento poměr revidován «.
Následoval souhrn výhrad a požadavků, jejichž splněním podmiňovali
jednání s vládou. Kromě dřívějších tří podmínek jednání byly i
další: zrušení Beranovy inter-nace, protest proti zmocněncům v
církevních úřadech, protest proti Katolické akci, protest proti
urážkám Církve a Svatého otce, o nichž se píše jako o agentech
imperialismu, protest proti věznění kněží za výkon své církevní
služby. (25)
Církevní šestka doporučila na memorandum odpovědět obvině-ním
biskupů, že brzdí jednání s vládou, neboť dosud neodpověděli 11a
podmínky vlády a kladou si vlastní a stále další. Komunistické
vedení reagovalo 11a neúspěch svého záměru odvoláním své »
zmír-ňující linie « a vťátilo se k opatřením před několika týdny
zastavenými. 22. srpna schválilo utvořit Státní úřad pro věci
církevní, věnovat po-zornost klášterům, soustředit řádové duchovní
na několika místech, provést »bezpečnostní opatření« u biskupů a u
olomouckého arci-biskupa zavést stejná opatření jako u pražského.
(26)
V duchu tvrdé linie instruoval Slánský krajské komunistické
tajem-níky. Hovořil mezi svými a tak nazýval věci úplně či téměř
pravým jménem, ať už kreslil tzv. úspěchy nebo příští úkoly. 15.
září o cír-kevní politice řekl:
»My i zde jsme udělali veliký pokrok, pokud jde o odhalení
vysoké církevní hierarchie. T o nám umožnilo, ze dnes jsme dále,
než jsme byli na počátku, kdy začalo napětí a když biskupové
vystupovali, zvláŠté na Slovensku jsme mčli těžkou situaci. M y
jsme vzali biskupům půdu. Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do
konsistoří
(24) Tamtéž. (25) Archiv úřadu předsednictva vlády čj. 1503/49
Memorandum episkopátu vládě Č S R z 13.-
14. 8. 1949. (26) A Ú V K S Č , F 02/r, schůze 22. 8. 1949.
101
-
jsme dosadili komisare. Zavřeli jsme církevní školy, letos
nebyla otevřena ani jedna církevní škola. Tec? postupně j i m
bereme kláštery. Zavíráme kněze. Před pul rokem, kdybychom
odsoudili faráře na 8 let do žaláře, jaký by to byl ohlas. Dnes se
to setkalo s pochopením. Široká vrstva katolíků chápe naši
politiku. Ted např. další důležité opatření — nový platový zákon
pro kněze. Budeme o tom ještě jednat, za jakých podmínek a komu
dáme plat. Myslím, že naše bilance práce na církevním úseku je
kladná a není žádných příčin k netrpělivosti- Soudruzi chápali tuto
věc jako otázku administrativní a byli netrpěliví. O to teď nejde,
k tomu cas přijde, až to bude poslední katolík na vesnicí chápat.
Nyní je třeba trpělivě věstí politickou masovou práci...
Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou, nej
výraznějším způsobem přestupují naše zákony, ty zavíráme. Bylo by
dobré, kdybyste měli připravené takové černé listiny těch nej
větších štváčů v krajích a okresích. Pamatovat na to, když ne dnes,
tedy zítra to budeme potřebovat. « (27)
Etapu vztahu církve a státu, kterou jsme sledovali, lze časové
ukon-čit 14. 10. 1949, dnem přijetí zákona č. 218 o hospodářském
zabezpe-čení církví a č. 219 o zřízení Státního úřadu pro věci
církevní.
Netrvalo dlouho, aby se komunistické vedení natolik přesvědčilo,
že » široká vrstva katolíků« jeho politiku odmítá a že se nedařilo
vrazit klín mezi věřící - kněze - biskupy, aby tyto poznatky
promítlo do své politické linie. Katolická akce nedosáhla žádných
komunisty předpokládaných cílů. Přispěla jen k vyhrocení konfliktu
mezi komu-nistickou mocí a církví. Představitelé moci si to
uvědomili, avšak neustoupili. Naopak orientovali se jen na
policejně-admitiistrativru způsob boje proti církvi a upustili od
všech původních představ o ná-rodní církvi a o všemocnosti tzv.
obrodného hnutí katolíků. Tento způsob naplňoval další etapu vztahu
moci a církve, vyznačující se politickými procesy s církevními
hodnostáři, likvidací řeholních řádů a jinými drastickými
opatřeními.
LADISLAV HBJDÁNEK
D O P I S Y PŘÍTELI (*) Dopis č. 5
Milý příteli,
sliboval jsem už v prvním dopisu, že se někdy podíváme blíže na
»morální« stránku oné hysterické kampaně, vedené proti Char-tě 77 a
» chartistům «. Mezitím uměle vyvolaná hysterie trochu opadla, i
když kampaň j e vedena dále. Snad zase útoků trochu přibývá, ale to
už náleží k proměnlivosti všeho dění.. Podstatu současné
situace
(27) A ÚV KSČ, fond Porady krajských tajemníků, porada 15. 9.
1949. (*) Prispivky označené touto hvězdičkou vycházejí zde bez
vědomí autora.
102
-
u nás vsak nevytvářejí jednotlivé útoky v novinách, rozhlasovém
nebo televizním vysílání nebo dokonce jednotlivé policejní akce. T
o spo-čívá v něčem jiném. Můj otec byl sociální demokrat,
vypracoval se z obchodního příručího až na účetního, vyrostl z
velmi skrovných poměrů. By l socialistou ne z rozhodnutí rozumu,
ale tak říkajíc » od narození«, tj. už svým zasazením v životě a
společnosti. A měl své zkušenosti (podobně jako jeho starší bratr)
s komunismem a s ko-munisty z doby první republiky; nebyly
nejlepší. Všeobecnou euforii v roce 1945 proto nesdílel: šel jsem
mu svým levičáctvím dost 11a ner-vy. Nebyl jsem dalek vstupu do
komunistické strany. By l jsem však příliš zakotven v určitých
tradicích a příliš svůj - a tím jsem se stal podezřelým.
Nepovažoval jsem za nutné skrývat, že jsem křesťan, že si vážím
Masaryka, že nesnáším politické machinace (ani v malém). A musel
jsem proto zažít jedno překvapení za druhým - z nichž jsem ovšem
vyvodil také já své důsledky. Můj otec politickými procesy
padesátých let překvapen nebyl, kdežto já ano. Zatímco on mi ovšem
doporučoval opatrnost, já jsem se v té době definitivně rozhodl. Po
Stalinově smrti jsem ještě znovu zaváhal, ale to už jenom nakrátko.
Viděl jsem už své: stalinský typ socialismu nebyl jen Stalinovým
výtvo-rem a proto neodejde hladce ze scény spolu s jeho smrtí,
Socialistický program byl neuvěřitelně zkompromitován; kdyby
všechny defor-mace a deviace vyšly najevo, nezbylo by nic než
odstrašující příklad. Po krátkém poodhalení opony musely proto
následovat nové pokusy o utajení a přeznačení toho, co se vskutku
stalo. Lidé se neradi dívají na pravý stav věcí, je-li tak hrozný.
A zejména tehdy, cítí-li se spo-luvinni na tom, že něco takového
vůbec připustili, že proti tomu ne-protestovali. I když jsem si
nedělal od doby procesů žádných iluzí, jak jsem si alespoň myslel,
bylo pro mne největším otřesem něco jiného: nikoliv Chruščovovo
odhalení, ale setkání s lidmi, kteří nevinně strá-vili ve vězení a
táborech deset, dvanáct, patnáct a dokonce sedmnáct let (a obvykle
to nebyla jejich plná výměra). Tehdy jsem se začal sty-dět jakýmsi
novým způsobem; zapomněl jsem na drobná (ve srovnání s tím vším)
příkoří, j imž jsem byl vystaven, umínil jsem si, že si už
nedovolím trávit své dny stranou, v nějakém zátiší a závětří, když
jiní jsou vystaveni kruté nespravedlností. Poznal jsem, že svoboda
je nedílná, právě tak jako j e nedílné otroctví. A rozhodl jsem se,
že už nikdy nebudu mlčet vůči návalu lží, poťouchlostí a nenávisti.
- T o byla tragická epizoda dějin socialismu v naší vlasti. B y l o
třeba s m skoncovat a začít nové, lepší údobí.
1 0 3
-
Ale už .Karel M a r x věděl, že opustit minulost j e nesnadné.
& Dějiny jsou důkladné a k d y ž pochovávají nějakou starou
formu, procházejí mnoha fázemi. Poslední fází každé f o r m y
světových dějin j e je j í k o -medie. B o h o v é starého Řecka,
kteří byli už jednou tragicky smrtelně raněni v Aischylově
»Spoutaném Prometheovi«, museli ještě jednou komicky zemřít v
Lukiánových » Hovorech«. Proč dějiny takto po-stupují? Proto, aby
se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela. « (Marx-Engels,
Spisy, sv. I, str. 405.) Proto také nelze po pravdě mluvit o něja-k
é m návratu padesátých let, stalinismu apod. Dnes j e vskutku
všechno jinak. Zat ímco hnací silou revolučních socializačních
opatření z prvních poválečných let bylo vnitřní přesvědčení,
skutečná uvědomělost a ideo-vost, dnes se s něčím takovým vůbec
nesetkáme (nanejvýš jako s na-prostou v ý j i m k o u ) ; dnes je
hlavním mot ivem kalkul, odhad situace, přizpůsobení, u většiny pak
rezignace, naprostá ztráta ideovosti, ochota vzít zavděk náhražkami
(jakými jsou chaty, auta, bytové vybavení atd.). Proto také ovšem
nikde nevidíme žádná revoluční opatření nebo linutí, nýbrž jenom
konservatišmus mocných a těch, kterým se dobře daří. Všech
rozhodujících prvků socializace a všech opravdových t> v ý d o b
y t k ů « a předností socialismu bylo dosaženo lined po válce; od
té doby se jen hájí » status quo « a hájí se navíc špatně. Zmizela
přesvědčivost a na je j í místo nastoupilo buď donucení nebo
korupce. Říci o tom pravdu (ať ve vědeckých studiích, v uměleckých
dílech, v novinových reportážích nebo jakkoliv jinak) není
dovoleno; jsi—li ochoten lživě líčit skutečnost narůžovo, bude se
ti dobře dařit a můžeš to dotáhnout až ke státnímu uznání a poctám.
A nejsi-li? Pak budeš mlčet, ať chceš nebo nechceš. N ě c o na této
situaci opravdu připomíná starou dobu, ale j e n o m zvenčí; chybí
tomu naprosto vnitřní přesvěd-čení a také přesvědčivost, nezaložená
na tom, že také chci, aby se mi dobře dařilo. Nedochází k tak
hrubým a nezastřeným útokům na poc-tivé lidi, kteří se nechtějí
ohnout před donucováním; nejsou tak fla~ grantně porušovány zákony
na základě tzv. třídního přístupu. Ale slav j e to ve skutečnosti
snad mnohem horší, protože amorálnější. Je v něm však už také hodně
směšného, komického, ano, fraškovitého.
Tragickou stránku podobných situací skvěle vystihl A . P. Čechov
v povídce Člověk ve futrálu:
» Vidět a slyšet, j a k lžou a ještě být pokládán za hlupáka, že
tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat,
že jsi na straně slušných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a
usmívat se - to
1 0 4
-
všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek,
který nestojí ani za groš - ne, takhle se dál žít nedá. «
Ale směšnost už vystrkuje růžky a čím dál víc proniká na světlo
dne. Uvažme jen, kolik organizační energie a přímo státních
pro-středků muselo být vynaloženo na celostátní kampaň proti Chartě
-a jak se to všechno muselo podnikat, aniž byla Charta zveřejněna
nebo dokonce jen citována.
O čem to vlastně ti všichni podpisující hlasovali? Nebo uvažme,
že střední stranické kádry neobyčejně dlouho vůbec nevěděly, co v
té Chartě vlastně je, jenom věděly, že kdyby se to zveřejnilo, tak
by sc všechno u nás obrátilo vzhůru nohama ~ a přitom Charta v
opisech vesele kolovala, jen j i nikdo těm kádrům nedal (ani
strana). Anebo si představme tu neobyčejnou věc, že státní orgány
utajují vlastní zákony a že onu proslulou stodvacítku s oběma
mezinárodními pakty při domovních prohlídkách zabavovaly. Marx se
smál, že » Němec zná svůj stát jen z doslechu «; náš občan zná jen
z doslechu jak mezi-národní pakty, tak Chartu (pokud ovšem čeká na
oficiální informaci). A tak bychom mohli pokračovat libovolně
dlouho. Pravda ovšem je, že zdaleka ještě není všechno směšné;
určité tragické rysy stálo přežívají, byť v residuích. Ale snad se
dočkáme, že se jednou budeme moci od srdce zasmát. T o pak bude už
konec té morální krize, v níž se potácí naše společnost.
V čele signatářů stojí také jeden filosof. A podle Marxe »
filosofie je natolik světa znalá, aby věděla, že její závěry
nelichotí požitkářství a egoismu ani nebeského, ani pozemského
světa; publikum, jež však miluje pravdu a poznání pro ně samé, bude
se jistě co do soudnosti a mravnosti moci klidně měřit s
nevědomými* se m i n i m i, nedůsledný-mi a prodejnými pisálky«
(M-E:, Spisy, sv. I, str. 119). Snad mi pro-mineš, když na sám
konec ocituji delší pasáž téhož Marxova úvodníku z r. 1842 (dtto,
str. 117-118):
» V souladu se svým charakterem neučinila filosofie nikdy ani
první krok k tomu, aby vyměnila asketické kněžské roucho za lehký
módní šat novin. Ale filosofové neťostou jako houby po deští, jsou
to plody své doby, svého národa, jehož nejsubtilněji, nej vzácnější
a nejneviditelnější míza koluje ve filosofických idejích.
Filosofické systémy buduje v mozku filosofů týž duch, který rukama
dělníků buduje železnice. Filosofie nestojí mimo svět, stejně jako
mozek není mimo člověka, ačkoliv neleží v žaludku; přitom však
filosofie stojí mozkem ve světě dříve, než se postaví na zem
nohama, zatímco mnohé
1 0 5
-
jiné lidské sféry již dávno tkví nohama v zemi a rukama česají
plody světa, tj. že tento svět je světem hlav.
Protože každá pravá filosofie je duchovní kvintesencí své doby,
musí nastat doba, kdy filosofie nejen vnitřně svým obsahem, nýbrž
také navenek svým projevem vstoupí do styku a do vzájemného
pů-sobení se skutečným světem své doby. Filosofie potom přestává
být určitým systémem ve vztahu k j iným určitým systémům a stává se
filosofií vůbec ve vztahu ke světu, stává se filosofií současného
světa. Vnější znaky, které svědčí o tom, že filosofie nabývá tohoto
významu, že se stává živoucí duší kultury, že filosofie se stala
světskou a svět filosofickým, byly za všech dob stejné; stačí
nahlédnout do kterékoli učebnice dějin a najdeme zde stereotypně
věrně se opakující nejprostší vnější znaky, které jasně svědčí o je
j ím pronikání do salonů a farských světniček, do redakcí novin a
palácových předpokojů, v nenávist a lásku současníků. Filosofii
uvádí do světa pokřik jejích nepřátel, kteří zoufalým voláním o
pomoc proti požáru idejí prozrazují, že vnitřní nákaza se už šíří.
Tento pokřik nepřátel má pro filosofii stejný význam, jako má první
křik dítěte pro ucho úzkostně čekající n n t k y ; je to výkřik
života jejích idejí, které prolomily obvyklou hierogly-fickou
slupku systému a staly se světoobčany ...
Pravdivá filosofie přítomnosti se tímto osudem neliší od
pravdi-vých filosofií minulosti. Tento osud j e spíše důkazem její
pravdivosti, který j í byly dějiny dlužny. «
Prohlášení Charty 77 vyřklo základní pravdu našich dnů - a je
jen logické, že u toho nemohli chybět představitelé »pravdivé
filo-sofie přítomnosti«. A je stejně logické, že se strhl » pokřik
jejích ne-přátel «. Marx ukazuje, že to j e vlastně dobrá věc.
Nepochybně by mlčení a ticho bylo daleko nejhorší, zejména mlčení a
ticho těch, kteří z pohodlnosti a ze strachu nechávají jít všechno
svou cestou. Člověk je (tj. má být) svou podstatou bytost
odpovědná. T o znamená: člověk jakožto člověk je oslovován pravdou
a je vyzýván, aby svými silami pomohl k jej ímu vítězství. Člověk,
který 11a tuto v ý z v u neodpoví a hledí si » svého «, narušuje a
posléze ztrácí své lidství. Kritériem lidské odpovědnosti nemůže
být nic, čím by mohl manipulovat a o čein rozhodovat j iný člověk
(a tím méně nějaká instituce, nějaký oficiální arbitd). Tváří v
tvář výzvě k odpovědnosti stojí každý člověk sám se svým svědomím.
Pochlebování ani podplácení ho nemůže a nesmí svést, právě tak jako
ho nesmí zastrašit žádná difamace ani vyhrůžka. Mravní krize naší
společnosti těchto dnů může být pře-
1 0 6
-
konána jenom tak, že lidé přestanou obelhávat sami sebe, že se
přesta-nou vytáčet a vymlouvat, že přestanou sami před sebou
bagatelizovat všelijaké své kompromisy a prohřešky proti svědomí;
jenom tak, že konečně vezmou vážně samu pravdu.
T v ů j Ladislav Hejdánek
Praha 10. 3. 1977
Dopis č. 6
Milý příteli,
opozdil jsem se s tímto dopisem, ale nikoliv svou vinou. Nejspíš
proto, abych se nemohl zúčastnit pohřbu svého učitele, pro£
Patočky, jsem byl preventivně zadržen na semináři o lidské
subjektivitě a předve-den do Bartolomějské ul., a potom na dva dny
umístěn v cele předběž-ného zadrženi v Konviktské ulici. Myslím, že
mi tak bylo umožněno doložit svůj vztah k Janu Patočkovi docela
důstojným způsobem; také naše bezpečnost znovu ukázala, pokud bylo
v jejích silách, jak aktuální a naprosto nezbytný j e zápas o
uplatňování základních lid-ských práv a o dodržování našich
zákonů.
Ale nechci dnes hovořit o těchto záležitostech. Raději se budu
věnovat něčemu podstatnějšímu. K d y b y ses podivoval tomu, co
jsem T i napsal hned v prvním dopise, že získat vzdělání je
důležitější než okamžitá sebestatecnější politická angažovanost; a
v posledním svém psaní vzpomínáš na jakýsi můj výrok o tom, že
revoluce j e velmi pochybná politická metoda, ospravedlnitelná jen
v případech krajní nouze. Obě věci mají podle mého soudu společný
základ, totiž oce-nění místa politiky v lidském životě. A právě o
tom bych chtěl napsat několik slov.
Především si musíme vyjasnit pojmy. Ať děláme cokoliv, má to
vždy nějaký význam pro život obce; a protože obec se řecky řekne
poliš, lze říci, že všechno má mimo jiné politický charakter. V
tomto širokém smyslu je všechna politika; způsob, jak pracuji, jak
píšu do novin, jak vědecky bádám, jak umělecky tvořím, jak
filosofuji, jak se zajímám nebo nezajímám o kulturu, jak se starám
o způsob života lidí kolem sebe, o jejich názory, jak se zkrátka
podílím svým životem na životě těch druhých a na životě celé
společnosti. A l e existuje také
1 0 7
-
užší vymezení politiky: pak ovšem jde o jisté odbornictví,
ovládání jistých technik, aplikující poznatky různých oborů
psychologie, socio-logie, ale také právní vědy, dokonce í estetiky,
axiologie, vůbec filo-sofie atd. atd.., ale primárně zaměřené na
správu, udržování a vylepšo-vání určitých společensky nezbytných
struktur, institucí a organizací. Tak zvaný nepolitický člověk je v
onom prvním, širokém významu, také politický; žádná politika, čili
nepolitičnost, j e docela určitým typem politíčnosti, a to typem
značně nebezpečným, pokud se stává obecnějším jevem. Škodlivý a
nebezpečný je však i opak, totiž hyper-političnost, zúžení resp.
redukce všech individuálních a společenských aktivit a funkcí na
nějakého politického jmenovatele, přeceněné a ne-přiměřené
zdůraznění politického aspektu všeho, co člověk dělá, tj.
de-sinterpretace politického charakteru veškeré lidské činnosti (či
nečin-nosti ev. lhostejnosti a nezájmu) ve smyslu širokém, jakožto
poli-tíčnosti v úzkém, technickém smyslu. Mezi obojím je však navíc
pod-statná spojitost: čím více se prosazuje hyperpolitické
posuzování veš-keré lidské a občanské aktivity, tím masověji se
dosahuje faktické apolitíčnosti občanů a pouhého rituálního
předstírání tzv. »správné« (tj. oficiálně propagované)
politíčnosti. Hypertrofie techn. politiky j e charakteristická pro
dnešní svět; jej ím produktem a zároveň její m o -censkou základnou
a přímo zdrojem je absolutní stát, tj. stát dokonale emancipovaný
od společnosti a společenského života lidí, jemuž se necítí ani
podřízen, ani odpověděn, ale který se naopak pokouší orga-nizovat a
direktivně usměrňovat podle svých potřeb a kritérií. (Pocho-pitelně
toho lze dosahovat jen relativně, jen do jisté míry; ale to není
rozhodující.)
Jak vidět, takřka samovolně se nám téma přesunulo: začali jsme
tím, že j e třeba rozlišovat politiku a političnost v širokém
významu slova a ve smyslu úzkém, technickém, ale zároveň se
ukázalo, že pře-cenění politiky v technickém smyslu (a ztotožnění s
politikou v širo-kém smyslu) vede k absolutizaci státní moci a že
tento trend je charakte-ristický pro v ý v o j moderních
suverénních států. Z b ý v á dodat, že demokratické principy vedou
logicky k nutnosti tomuto trendu po-stavit hráz. Jedním z důvodů
proč mnozí přestali věřit v demokratické programy, j e dosavadní
očividný neúspěch pokusů oné protidemokra-tické absolutizaci státu
účinně zabránit. Pro každý moderní stát j e naprostou nezbytností
neustále zvyšovat svou moc a to jak navenek, tak dovnitř. Ani
největší státy se nemohou proti celosvětovému v ý v o j i vzepřít a
nějak se izolovat, vyhlásit svou neutralitu či neangažovanost.
108
-
Je tomu tak proto, že žádná diktatura, žádné absolutizované
impérium nebude váhat s útokem na takový neutrální nebo
neangažovaný stát, jakmile jen se bude cítit dostatečně silné, aby
zvítězilo. T o má svou imanentní logiku a vůbec to nezáleží na
osobách, které takovému impériu stojí v čele. Nic není snadnější,
než ve vhodnou chvíli se pře-vratem nebo pučem nebo kterýmkoli j
iným způsobem zbavit nevhod-ných osob a svěřit vedení jestřábům; ve
státě, kde nefungují demo-kratické struktury nebo kde představují
jen povrchní nátěr nebo relikt minulosti, neexistují zábrany a
překážky pro takovou náhlou a násil-nou změnu (tzv.
Machtergreifung). Proto také není absolutně žádný spoleh na
takového mezinárodního partnera ani po vojenské, ani po hospodářské
stránce. Mezinárodní smlouvy se mohou přes noc stát cárem papíru; a
naopak tradiční antagonismy se mohou náhle změnit ve spojenectví.
Proto musí každý stát maximálně posilovat svou vojen-skou moc; a
protože musí dbát také o svou vnitřní » konsolidovanost «, musí
neustále posilovat také své prostředky vnitřního donucování a
kontroly, tj. především policii. Čím, je loajalita občanů menší (z
ja-kýchkoli příčin), tím větší prostředky se musejí vynakládat na
armádu a policii. A protože prevence je důležitější než terapie
také ve státní politice, musí stát postupně likvidovat všechna
potenciální ohniska samostatného politického uvažování (v širokém
smyslu, protože státní moc má vždycky tendenci celou sféru politiky
v širokém smyslu po-važovat za sféru své svrchované kompetence),
iiekonformity se státní politikou a eventuální kritiky státní
politiky. Proto některé organizace likviduje, jiné omezuje a
zneškodňuje, jiné přímo ovládá a užívá jich jako » převodních pák
«. Nekonformisty, samostatně uvažující a nežá-doucí kritiky tak
postupně izoluje, zbaví je všech prostředků veřejného působení a
donutí nakonec k mlčení (eventuálně je umlčí odsouzením do vězení
nebo na nucené práce apod.). Znovu opakuji: to je tendence všech
moderních států. Jak dalece se tato tendence prosadí, kam až
dospěje a kde se zastaví, to nezáleží na státním nebo společenském
zřízení, nýbrž na schopnosti občanů rezistovat, tj. nenechat se
podvést ani zastrašit. Jinými slovy: technická politika hrozí mocí
ovládnout všechen společenský i soukromý život občanstva, a jediná
věc, která tomu může zabránit, je netechnická, nestátní,
neoficiální politika, tj, političnost (politická úroveň) občana v
onom širokém smyslu. Ale v čem vlastně spočívá tato »nepolitická
politika«? A jaké možnosti j í vůbec zbývají, když je onou
technickou, »mocenskou politikou« zbavena všech prostředků
veřejného vyjádření a uplatnění?
1 0 9
-
Uveďme příklad, na němž by bylo možno názorně ukázat všechno to,
o čem dosud byla řeč. Mám za to, že nejvhodnějším příkladem budou
dosavadní peripetie zatím posledního zápasu o uplatnění lid-ských a
občanských práv u nás. Téměř všem z nás byla při vyšetřováni nebo
výsleších položena otázka: Za koho mluvíte, to znamená, kdo vás
pověřil, poslal, eventuálně kdo vám za to zaplatil? »Konsolidace«
po 68. roce spočívala v tom, že byla udušena a likvidována všechna
spontánní » nepoliticky politická « občanská iniciativa a že bylo
obno-veno a posíleno centrální řízení a centrální kontrola všech
organizací, které stát povolil. Proto také nemohla existovat žádná
platforma něja-kého společenství nebo nějaké organizace, kde by se
něco podobného mohlo prodiskutovat a eventuálně odhlasovat.
Jakýkoliv pokus o něco podobného musel skončit nezdarem, protože by
byl potlačen a zne-možněn od samého začátku. Proto signatáři Charty
77 nemají žádné pověření. Jsou to » samozvanci«, tj. nikdo j e
nedelegoval. Kdyby se byli bývali přece jenom sešli a na čemkoli se
usnesli, bylo by to možno označit za protistátní skupinu, nebod by
se to stalo mimo státem po-volené organizační platformy. Tady
vidíme zjevně onu absolutizaci státu: občané nemají právo se sejít
na půdě, kterou j im pro to předem stát neposkytl a nemají se co
vyjadřovat, neboť j im k tomu nedal stát povolení. Kromě toho se
chartisté kriticky vyjadřují o četných ne-zákonnostech. T í m
pomlouvají svou zem a zrazují svůj národ. Jsou proto zařazováni do
kategorie lidí bez vlasti. Představitelé státu (a jejich kortežové)
mluví tedy za vlast, za národ, za celou zem; absolutizace státu a
jeho ztotožnění se zemí, s národem a vlastí je zcela zřejmá. Lidé,
kteří starostlivě hledí na protidemokratické (a tím zároveň na
protisocialistické) j e v y ve společnosti a ve státě a kteří se
odvažují povznést proti tomu svůj hlas, jsou ukřičeni a difaniováni
jako proti-socialistické živly a přisluhovači imperialismu,
bezcharakterní zapro-danci, mezinárodní dobrodruzi atd. atd. T o
vše proto, že pozvedli kritický lilas uvnitř společnosti. Když však
někdo pozvedne hlas v za-hraničí, nepřípustně se vměšuje do
vnitřních záležitostí našeho státu. Takže kritika je nepřípustná,
ať přichází zevnitř nebo zvenčí. Zase ona absolutizace státu, která
nesnese žádné měřítko a žádné posuzo-vání - leč vlastní.
A do této konfrontace jsou postupně vtahováni další a další
občané, kteří se mají onoho honu na čarodějnice zúčastnit.
Neznajíce text Charty, mají jej odsoudit Umělci jsou svoláni ve
velkém počtu, aby svým jménem ochránili vlast a národ a celou
kulturu před zlovolným
110
-
útokem chartistů, »lidí bez vlasti ztroskotanců a vůbec
žalostných figurek. A lidé hlasují, umělci se podpisují (ne
všichni, pochopitelně, jsou také potíže). A toto právě znamená:
házejí za hlavu svou občan-skou svobodu, svou spontánní
»nepolitickou političnost« a předstírají politickou loajálnost
zvednutím ruky nebo podpisem (o němž pak prohlašují, že to byl jen
záznam prezence, nebo bagatelizují jeho v ý -znam, »vždyt! to celé
bylo stejně blábol, a proto to taky všichni podepsa-li «, »jaký by
mělo smysl na sebe upozorňovat, stejně jsem už dva roky nedostal v
televizi než pár štěků« atd.). Stát se tím spokojí, pro-tože už m u
dávno vůbec nejde o vnitřní přesvědčení občanů (vždyť nemůže
spoléhat ani na nějaké vnitřní přesvědčení vedoucích kádrů); jde
pouze o akt souhlasu s oficiální linií. A tady jsem u podstaty
věci. Spontánní »nepolitická političnost« je nerozlučně spjata s
osobním rozhodováním, se zvažováním důvodů pro a proti, s
angažovaností pro správná rozhodnutí a proti rozhodnutím
nesprávným, pro pravdu a proti lži; a něco takového j e nežádoucí
dokonce i v případu souhlasu s oficiálním kursem. Oficiální kurs se
totiž náhodou bude muset změ-nit na jiný, dokonce opačný - pak co s
přesvědčenými lidmi? Skutečné přesvědčení nelze měnit podle větru a
okolností; a tak se - podle ofi-ciální verze - z pravověrných
socialistů a komunistů náhle stávají lidé nenávidící socialismus a
antikomunisté a naopak ze špiónů a zrádců čelní političtí
funkcionáři. Může být někdo na pochybách, kde j e chyba? Č í m
mocnější jsou státní orgány, tím více místo občanů po-třebují hadry
a onuce. A čím víc lidí je ochotno těmi onucemi být nebo to aspoň
předstírat, tím mocnější jsou státní orgány, tím » abso-1 V • V/ /
v * V/ * /
lutnejsi « a » suverennejsi « je stát. Lze proti tomu vůbec něco
podniknout? M á m za to, že ano. Situace
vůbec není tak fatální, jak se zdá. Všechno vlastně závisí na
lidech, na občanech a na občanské iniciativě. T o jest na nás.
Každý občan, každý člen společnosti musí žárlivě střežit sféru své
svobody. Svoboda ovšem nespočívá v tom, že si mohu a smím myslet
nebo dokonce dělat, co chci, tedy třebas i nesmysly a hlouposti.
Podstatou svobody je oproštění od toho, co mne svírá, co na mně
leží jako balvan, co mne nutí a donucuje, vede oproštění k tomu
cíli, abych proti svým {a záj-mům své skupiny atd.) volil pravdu; v
jejím světle se teprve ukáže, nakolik mé zájmy byly oprávněné a
nakolik neoprávněné; abych volil proti všem výhodám a výsadám, na
nichž se třeba sám podílím, spra-vedlnost, a to znamená především
spravedlnost pro ty, j i m ž je upírána, pro slabé, ponížené,
přehlížené, nebo dokonce diskriminované a pro-
lil
-
následované. A to j e ústřední osnova politické politiky;
veřejně se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí -
vyzvu ty druhé, aby se přidali. Nejde na prvním místě o statečnost
postoje, nýbrž o ochotu podřídit své myšlení a svůj život pravdě.
Solženicyn hluboce viděl základ našeho duchovního a mravního
úpadku, když vyzýval k občanskému a lidskému minimu: nelhat,
nepodílet se na lži. Ale sluší se dodat: není to tak docela snadné.
Postavit se za pravdu proti druhým, proti oficiálnímu tisku, proti
»nim«; to bychom ještě někdy dokázali, ale postavit sc na stranu
pravdy proti sobě? Přestat obelhávat sami sebe? Přestat si lhát do
kapsy? Odhodit předsudky a iluze? Být ochoten vidět sebe ve světle
pravdy? Beze všech příkras? Připustit si, že tak často bagatelizuji
jako bezvýznamné některé své činy, jimiž ve skutečností zrazuji
pravdu, právo, spravedlnost - a tím svou zem, svou společnost, k
posledu sám sebe? Že tak často zachová-vám takovou zradou sice
vnější zdání slušného života, životní standard apod., ale že za tou
fasádou se hroutí samo moje lidství?
A proto je třeba zápasit o větší prostor lidství člověka. Proto
svá-díme zápas o lidská a občanská práva, tj. o prosazení myšlenky,
že svým hlavním obsahem a převážnou svou částí je lidský život
zakotven mimo stát a mimo jeho kompetenci, že se se státem a se
státní politikou dostává do kontaktu jenom svým okrajem a že stát,
který to nechce uznat a který se vměšuje do této nejvlastnější
domény lidského indi-viduálního i společenského bytí, je špatný
stát. Politická lhostejnost a ignorance jen napomáhá takovému
nelegitimnímu vměšování státu do lidského života; naproti tomu
pravá političnost, pravá občanskost se uplatňuje především a
převážně ve sféře, do které státní orgány a státní politika nemají
co mluvit-
r-f-i o •
Tvůj Ladislav Hejdánek
Praha 19. 3. 1977
1 1 2
-
JAROSLAV PECHÁČEK ( N e w Y o r k )
N E O S L A V O V A N É ŠEDESÁTÉ N A R O Z E N I N Y (i)
Několik poznámek k výročí založení čsl. státu.
Dvacátý osmý říjen 1918: »kokardy, jásot, vlajky nad hlavou.«
Dvacátý osmý říjen 1938: Československá republika v troskách po
mnichovské kapitulaci. Dvacátý osmý říjen 1948, památný den
zná-rodnění: stalinské temno. Dvacátý osmý říjen 1968, devět týdnu
po invasi: normalisace podle sovětských plánů se rozvíjí. Dvacátý
osmý říjen 1978, šedesáté narozeniny Republiky: okupovaná země,
občanská a státní nesvoboda. Z šedesáti výročí založení
Československé republiky jsme si jich většinu připomínali ve smutku
a v ponížení. Těch ťadostných dvacátých osmých říjnů bylo málo a
ani šedesátý nebyl jiný. Znovu se vtírá do duší Čechů a Slováků
skepse, pochybnost a vtíravé otázky, kde je příčina? Co jsme
zavinili? C o jsme dělali špatně, v čem jsme se mýlili ? Nebyl
dokonce první den naší národní svobody sám v histo-rické
perspektivě velkým omylem? Nebyl versailískotrianonský mír, který
ve střední Evropě vytvořil namísto velké podunajské monarchie
plejádu drobných států ve skutečnosti otevřenou vyzvou a lákavou
kořistí pro Hitlery a Staliny? Nesplnila se obava Palackého, žc jen
rakouská říše může být záštitou malých národů ve střední Evropě
proti pangermanismu a východnímu pseuclopanslavismu asijského
ra-žení? Byla první republika důkazem, že snad Češi a Slováci
nemají právo na samostatný stát, i když toto právo mají dnes i
nejprimitiv-nější národy a kmeny v černé Africe i v asijských
džunglích?
Těm, kdo na zjednodušené otázky dávají jednoduché odpovědi, jako
»škoda starého Rakouska, kdyby I10 Češi s jejich Masarykem nebyli
rozbili, mohl být ve střední Evropě svatý pokoj ... «, a
pochy-bovačům mezi námi, by mělo být letošní, šedesáté výročí,
vhodnou příležitostí připomenout si některé skutečnosti z naší
nedávné historie, v nichž se rodil československý stát.
Zjistíme při tom, že přes všechny zlé zkušenosti, které měli
Češi a Slováci v habsburské říši, nerozbíjeli monarchii
lehkomyslně, jen z národního šovinismu. S obdivuhodnou politickou
zralostí viděli
(1) Článek plánovaný pro číslo 60 minulého roku přišel vlivem
poštovních nepořádků pozdč, takže jej přinášíme až v tomto
čísle.
II3
-
v devatenáctém a na začátku dvacátého století splnění svých
národníci aspiraci ve státě, který by spojoval středoevropské
národy na podklad rovnosti ve federativním společenství. Cílem
Cechů a Slováků nebyl( bořit, ale reformovat. Když se v revolučním
roce 1848 otvírala nov; stránka evropské historie, měli už Češi
Palackého a Havlíčka, Slovác Šafaříka, Štúra a Hurbana. Nikdo z
nich neplánoval a neusiloval Ra-kousko rozbíjet. Ve známé odpovědi
Františka Palackého na po-zvání svolavatelů Frankfurtského sněmu,
který měl přeměnit dosa-vadní německý spolek na německé císařství,
čteme: »Představte si, že by bylo Rakousko rozdrobeno do řady
republik a republiček -jaká by to byla vítaná kořist pro ruskou
universální monarchii...
Vskutku, kdyby nebylo rakouského císařství, museli bychom si v
zájmu Evropy, ba v zájmu samotné humanity, pospíšit a Rakousko
vytvořit. Rakousko je centrum, od něhož očekávám záchranu nejen pro
Čechy. . .« Také Havlíček zastával stejný názor. V Národních
novinách napsal v srpnu 1848: » Kdyby Rakousko pominulo a se
rozpadlo, Němci rakouští by se k německé říši připojili a Maďaři by
samostatné Velké Uhersko měli... jenom Slované rakouští nemají
takových vyhlídek. Kdyby bylo Rusko země svobodná, konstituční,
mohli by Slované rakouští bažiti po spojení s rodáky svými, ale
Rusko je země despotická, a my ostatní Slované musíme se, bohužel,
tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati ...
Krátce ře-čeno: M y rakouští Slované máme největší potřebu a užitek
z toho, když se Rakousko pohromadě udrží... « Také Masaryk byl
dlouho přesvědčen, že Rakousko je nutné pro zájmy Českého národa. »
Vychá-zeje ve svém politickém nazírání z Palackého a Havlíčka,«
píše ve Světové revoluci, » delší dobu jsem si, jak i naši
politikové ostatní, shledával argumenta pro naši orientaci
rakouskou; trápil mne, jako naše vůdce obrozenské, problém malého
národa... Vývojem pozděj-ších let, konkrétněji od roku 1907 byl
jsem lepším poznáváním dyna-stie a Rakouska hnán k oposici.
-
centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní
okrasou. « Podobně se vyslovovali i další politikové, které Masaryk
ve Vídni navštívil. Palackého, Havlíčkovo a původní stanovisko
Masarykovo 0 nutnosti zachovat Rakousko, ovšem Rakousko
federalizované, ne-bylo jen názorem jednotlivců, ale programem a
obsahem české poli-tiky, od Staročechů až po sociální demokraciiř
od roku 1S4S až do -a ještě během - první světové války.
Dodejme ještě, že se český národ od druhé poloviny devatenáctého
století do začátku první světové války politicky, hospodářsky a
kul-turně natolik emancipoval, že mohl být nejen sebevědomým
partne-rem ostatních slovanských i neslovanských národů v
monarchii, ale 1 spolehlivou zárukou nezávislosti rakousko-uherské
zahraniční poli-tiky vůči Německu i vůči Rusku. I když české země
odváděly do Vídně daleko víc než dostávaly, hospodářsky i politicky
vzkvétaly. Počet českého obyvatelstva se od roku 1848 zdvojnásobil,
víc lidí se živilo průmyslem než zemědělstvím, budovalo se
družstevnictví, životní úroveň stoupala, hlavní město Praha se
rozrostlo na velkoměsto se 600.000 obyvatel. Cechové měli v
Rakousko-Uhersku nejméně analfabetů (jen asi 3%), vyššímu vzdělání
už tehdy sloužilo víc než sto českých gymnasií a reálek, kromě
četných středních škol odbor-ných, 11a české universitě bylo
zapsáno skoro 5000 studentů - na tehdejší dobu počet překvapivě
vysoký.
Ve Vídni vsak převládala historická nedůvěra a odpor proti
českým požadavkům. Tak císař František nenašel za svého
osmažedesátiletého panování jediný den pro korunování za českého
krále. Za hrobaře Rakouské monarchie muže být pokládán vídeňský
ministerský před-seda, bývalý saský (!) politik Beust. Po prohrané
válce Rakouska s Pruskem sjednal s maďarským politikem Deákem »
rakousko-uherské vyrovnání«. Rakousko se rozpadlo na dva státní
útvary, Předlitavsko a Zalitavsko. České království kleslo na
pouhou provincii Předlitavska. Češi začali hledat novou orientaci.
Právě uprostřed hlučných příprav ke korunovaci Františka Josefa za
uherského krále, vypravila se po-četná česká delegace pod vedením
Palackého, Riegra a Erbena do Moskvy na ethnografickou výstavu.
Byla přijata s velkou slávou; car přivítal české delegáty jako
»Rodnyje bratja v rodnoj zemlě« a v českých zemích se začala zpívat
a hrát hymna » Bože nám cara chraň«. V březnu 1869 podal Dr. Rieger
v Paříži Napoleonovi III. memorandum, v němž dokládal, že je zájmem
Francie, aby se v Rakou-sku »stalo po právu všem národnostem«. V
prosinci 1870 podali ve
1 x 5
-
Vídni čeští poslanci rakousko-uherskému zahraničnímu ministru
pro-test proti tomu, že vítězné Německo zabralo po válce s Francií
Alsasko a Lotrinsko. Rakousko-uherské vyrovnání vedlo také k
hlasitým proje-v ů m českého nacionalismu na četných táborech lidu,
které vyvrcholi ly velkolepou národní manifestací - kladením
základního kamene k ná-rodnímu divadlu ve dnech svatojánské pouti
r. 1868.
R o k u 1871 vzešel z podnětu císařova vážný pokus uspokojit
české požadavky. B y l y sjednány tak zvané fundamentální články.
Zajistily jistou míru práv zemím české koruny; měla být zřízena
vláda pro české země, která měla spravovat školství, soudy, finance
a samosprávní úřady. Jen doprava, pošty a věci vojenské měly nadále
patřit vídeňské vládě. Císař dohodu schválil, ale Němci a Maďaři j
i odmítli. Beust pozval do Rakouska německého císaře Viléma Prvního
a ten vyv inul na rakouského císaře velký nátlak, aby souhlas
odvolal. Rakouský panovník ustoupil a fundamentálky padly.
Roztrpčení a zklamání na české straně vedlo k pasivní resistenci;
čeští poslanci se nezúčastňovali zasedání ani zemského sněmu, ani
říšské rady. Vláda za to odňala zem-ským sněmům právo obesílat
říšskou radu a zavedla do vídeňského parlamentu r. 1873 přímé
volby. T í m poklesla váha zemských sněmů ještě více a centralisace
přituhla. České království splynulo s předli-tavským státním
útvarem, v němž vládl vídeňský parlament a rozka-zovali rakouští
ministři. Z bývalé nezávislosti zemí korimy české z b ý -valy j en
trosky. V českém stanovisku k Vídni po těchto zklamáních odstředivé
síly zesílily. Palacký své původní stanovisko revidoval. V doslovu
k Radhošti píše r. 1873 : »Já bohužel nyní již i sám opouštím
naději o trvalém zachování říše Rakouské: ne proto, že by nebyla
žádoucí anebo sama o sobě že by byla nemožná, ale že N ě m c ů m a
M a -ďarům dáno bylo zmocniti se panství a založiti v ní
jednostranný de-spotismus plemenný ... « A už před tím ve spise
Idea státu Rakouského Palacký dodal: »Byl i jsme před Rakouskem,
budeme i po něm.«
Vedle státoprávních a historických důvodů působily na rozchod
českého národa i rozdílné politické koncepce a cíle. V české
politice se stále zřetelněji prosazovaly tendence, které
charakterizovaly západo-evropský v ý v o j po francouzské revoluci:
důraz na demokracii, odbou-rávání historických stavovských a
vrchnostenských privilegií, rovnost občanů, požadavek všeobecného a
rovného hlasovacího práva, potřeba spravedlivější sociální
politiky. R u k u v ruce se prosazoval požadavek nezávislosti
malých národů.
1 1 6
-
V knize Deutschland und die Tschechen líčí německý historik
profesor Seibt revoluční události r. 1848 a mezi j i n ý m píše: »
V ý v o j po roce 1848 vedl rakouské N ě m c e na cestu
centralismu, důvěry k jednotné říši a nakonec j e osudově svázal s
vládnoucí dynastií. Naproti tomu Češi se cítili svobodnějšími,
posíleni citovou pomocí, kterou čerpali ze své historie a z živého
vlastenectví. Pro svůj proticentralistický odpor proti monarchii
našli podporu v demokratickém cítění. A tak se u Čechů vyvinulo
národní linutí, nejprve federalistické, potom protihabsburské a
konečně protimonarcliistické, které vedlo přímo k západoevropskému
liberálné-demokratickému systému. « A dále pro-fesor Seibt dodává:
» V této revoluci - 1848 - se také zrodil český požadavek po
národním sebeurčení, který se stal polit ickým progra-mem, vytvoři
l si své vlastni organisační formy, ke kterým se bylo možno vrátit
sedmdesát, ba dokonce sto let později, a vy tvořit tradici, která
do dneška představuje české historické uvědomění.« Masaryk
vysvětloval český demokratický charakter tím, že Rakousko zbavilo v
pobělohorské době český národ šlechty a hlav; tím z něho udělalo
národ » v jádře i slupce demokratický, který při první příležitosti
shodil se sebe j h o absolutismu a monarchie. Naše politika byla a
je od našeho probuzení podstatně racionalistická a osvícenská.
«
Příbuznost české politiky s tendencemi západoevropské politiky
otevřela čsl. zahraničnímu odboji dveře do rozhodujících kruhů
zá-padních vlád, parlamentů, tisku. V e spisku »Smysl čsl.
revoluce«, vydaném r. 1923, zdůraznil Dr . Beneš, že »filosofie
první světové války spadala v jedno s filosofickou koncepcí o
smyslu naší národní revoluce. « Autor dovozuje, že se svět rozdělil
na dva tábory : na jedné straně císařské Německo, v němž převládl
prušácký militarismus, a s ním Rakousko-Uhersko, které v mnohém
ohledu podrželo v sociální skladbě a v politice středověké
dědictví. Také Masaryk uvádí ve své Světové revoluci, že ve válce
šlo víc než jen o » válku mezi Němci a Slovany «, třebaže rakouské
záští k Srbsku bylo záminkou a zčásti i příčinou války. Masaryk
viděl v historické perspektivě pangermánský imperialismus jako
prodloužení starého, vleklého národnostního a kul-turního
antagonismu Západu a V ý c h o d u , Evropy a Asie, Říma a B y
-zance. O b ě císařství, německé a rakouské, vzniklá ze
středověkého impéria římského, se spojila k podmanění starého
světa. Proti sobě stáli nejen Němci a Slované, nýbrž Němci a Západ,
kultura německá a západní. » Naše místo v tomto zápase, « píše
Masaryk, » bylo celou naší historií na straně spojenců. R o z h o d
l j s e m se pro aktivní odpor
1 1 7
-
proti Rakousku, očekávaje, že spojenci zvítězí a že naše
rozhodnutí nám přinese svobodu. «
Svoboda nám byla darována?
U ž v dvacátých letech, sotva přešlo opojení nad nabytím národní
a státní nezávislosti, otevřela se diskuse o dvacátém osmém říjnu:
»Jaképak hrdinství, jaképak povstání, jaképak osvobození, « říkali
kri-tikové. » N e b y l o to nic jiného než procházka po Václavském
náměstí, zpestřená strháváním rakouského dvouhlavého orla z portálů
úředních budov a odstraňování obrazů rakouského císaře se stěn
vládních úřa-doven? Ani kapka krve - svoboda nám prostě spadla do
klína! « N e c h y -běly výčitky a kritiky, že se národ, a
především jeho politikové, chovali během války oportunisticky, že
vyčkávali, jak válka dopadne, že jsme se prostě svezli s vítězi
krvavé světové vá lky! V e vzrušených diskusích se objevil další
spor: jestliže výtka, adresovaná českému národu a jeho vedení o
oportunismu a nestatečnosti, j e přehnaná, a Češi se přece jen o
vlastní osvobození zasloužili, čí zásluha j e větší, těch doma
anebo těch v zahraničí? Přinesl nám svobodu zahraniční odboj, do
něhož se z oficiálních představitelů zapojili všeho všudy jen dva
poslanci -Masaryk a Diirich, anebo se hlavní a nejdůležitější boj
odehrával doma, boj, který svedli nejen představitelé, ale i
statisíce bezejmenných vlasten-ců, kteří platili daň národní věci
ztrátou osobní svobody, pronásledo-váním a v řadě případů i vlastní
krví?
Je pravda, že teprve Stalin a Hitler vybudoval i dokonalou
mašinérii teroru, hromadného vraždění, koncentračních táborů a
degradace člověka v rozsahu a intensitě, jaké snad neznají jiná
období v lidských dějinách. Nicméně ani život v první světové válce
nebyl žádnou idy-lou a osudy dobrého vojáka Švejka nemají nic,
anebo jen pramálo společného s ž ivotem a osudy českého národa
během víc než čtyř krvavých let války, která dostala označení jako
válka světová číslo jedna. Je pravda, že kromě hrdinských činů a
projevů krajního vlaste-nectví a národních obětí bylo tu dost
oportunismu a hlasitých, před-stíraných projevů loyality a věrnosti
panujícímu rodu a vládě. N i c -méně skutečné smýšlení drtivé
většiny českého národa by lo j iné: branci nastupovali s nechutí,
zato neskrývali sympatie pro Srby, R u s y a ostatní spojence Velké
dohody. K r o m ě historických antipatií vedlo k tomuto postoji i
samotné vypovězení války Srbsku. Sarajevský aten-tát na následníka
trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda 28. června
118
-
1914 nemohl odůvodnit rozpoutání války, která si vyžádala 10
milionu obětí na životech a 20 milionů raněných. Teprve víc než tři
týdny později, dne 23. července, podala Vídeň Srbsku ultimatum,
záměrně tvrdé a nepřijatelné. T o už se ve Vídni prosadila tvrdá
linie zahranič-ního ministra hraběte Berchtolda a rakouských
maršálů, k d y ž mezitím Berlín ujistil Vídeň, že za všech
okolností bude rakousko-uherský postup podporovat. Srbové
odpověděli na ultimatum krajně zdržen-livě; byli ochotni přijmout
všechny požadavky kromě jediného: ne-mohli připustit, aby pátrání a
vyšetřování účastníků atentátu prová-děly rakouské orgány. T a k o
v ý krok by znamenal vzdání se státní suverenity. Rakousko na to
čekalo. 28. července vypovědělo Srbsku válku.Jediná episoda - a
nedozírné následky. Ten, kdo ještě dnes obvi-ňuje Cechy z rozpadu
Rakousko-Uherska, měl by nejprve vysvětlit, proč se Rakousko samo
rozhodlo pro sebevraždu. N i č í m j i n ý m pro ně první světová
válka nebyla.
Jen málo jedinců v českém politickém táboře usilovalo od začátku
války o rozbití Rakousko-Uherska. Jak už zmíněno, Masaryk sána
váhal s rozhodnutím zahájit otevřený boj proti Vídni. Teprve v
čer-venci 19x5, skoro rok po vyhlášení mobilisace, udělal ve
Švýcarsku rozhodující krok. A jak sám přiznává, byl i nadále
pronásledován pochybnostmi o tom, zda může počítat s úspěchem. A
jen jeden jediný další poslanec, šedesátiletý Josef Diirich, člen
agrární strany, odjel s v ě d o m í m šesti politických přátel za
hranice, aby pracoval pro českou věc, především v Rusku. Drtivá
většina českých politických předsta-vitelů věřila, že po vítězné
válce bude cílem Velké dohody nikoliv rozbití Podunajské monarchie,
ale spíše jen odpoutání Vídně od Ber-lína a reformy ve vnitřní
politice, aby se uspokojily aspirace neprivi-legovaných národů a
aby tím byl zajištěn jejich vl iv i na zahraniční politiku. Proto
také projevy loyality českých poslanců ve Vídni i v Pra-ze na
adresu » panujícího d o m u «, stejně jako hlasy tisku a
představitelů politických stran, samosprávných zastupitelstev,
církví, universitních profesorů a dalších kulturních a politických
představitelů nutno posu-zovat právě z hlediska tehdejších
mezinárodních i vnitropolitických realit.
Represe a oběti.
A l e sebeloyálnější projevy vůči stařičkému mocnáři neznamenaly
ještě podporu, věrnost za každou cenu a mír na domácí frontě. V í
-
1 1 9
-
deňská vláda a zejména vojenské kruhy dobře věděly, co se za
slovní-mi projevy skrývá, jaká j e skutečná nálada českého národa,
a zahájily při první příležitosti, zejména při projevech sympatií
pro ruský postup na východní frontě, tvrdý postih. Líčí jej Tobolka
ve svých Politických dějinách čsl. národa. U ž začátkem září byl
zatčen, bez ohledu na posla-neckou imunitu český poslanec Václav
Klofáč. Několik novin bylo okamžitě zastaveno. Za rozšiřování
proruských letáků bylo na příklad jen v Praze odsouzeno v únoru
1915 22 obžalovaných na celkem 115 let těžkého žaláře. Ještě
tvrději bylo postupováno na Moravě. U ž v listo-padu 1914 byl za
protirakouské rým o vačky oběšen sokolský pracovník Kratochvíl z
Přerova, 15. prosince byl v Ostravě zastřelen Evžen Matějka a
krátce na to národně sociální redaktor Josef Kotek. D o
per-sekučního tažení se po přechodu pražského 28. pluku a krátce na
to 36. mladoboleslavského pěšího pluku k Rusům, zapojily vojenské
kruhy. Češi byli označeni za nespolehlivé, Bretschneiderové
pracovali na plné obrátky. U c. k. polního ředitelství v Praze byla
počátkem května 1915 zřízena centrála pro evidenci velezrádců. V
prvních sezna-mech j ich bylo 1.400. Nespolehlivé spolky a
organisace byly rozpouště-ny, jejich jmění zabavováno, funkcionáři
zatýkáni. Čeští úředníci na vedoucích místech propouštěni a jejich
místa zaujali úředníci němečtí. Ani jediné důležitější místo nebylo
během války obsazeno českým kandidátem. Čeština mizela z úřadů a
soudů.
Také na kulturu došlo. Z učebnic zmizely zmínky o husitech,
kovová deska na staroměstské radnici na paměť pobělohorské popravy
byla odstraněna. B y l o výslovně zakázáno » prodávat sirky v
krabičkách polepených znaky české koruny «, pohlednice s obrazy
českých koru-novačních klenotů musely být staženy z prodejen. Nosit
trikoloru se přísně stíhalo. Z nároží ulic musela zmizet označení
připomínající slovanst