Common sense nebo vědecký realismus? Debata Thomase Reida a Josepha Priestleyho (Common sense or scientific realism? Debate of Thomas Reid and Joseph Priestley)

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA FILOZOFIE

Common sense nebo vědecký realismus? Debata Thomase Reida a

Josepha Priestleyho

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor práce: Eva Peterková Vedoucí práce: Mgr. Petr Glombíček, Ph.D.

2014

UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF ARTS

DEPARTMENT OF PHILOSOPHY

Common sense or scientific realism? Debate of Thomas Reid and Joseph

Priestley

DIPLOMA THESIS

Author: Eva Peterková

Supervisor: Mgr. Petr Glombíček, Ph.D.

2014

ABSTRAKT

Tato diplomová práce nazvaná „Common sense nebo vědecký realismus? Debata Thomase

Reida a Josepha Priestleyho“ se věnuje doktrinálnímu sporu mezi Thomasem Reidem a

Josephem Priestleym. Cílem práce je rekonstrukce hlavních argumentů této debaty, která je

v dějinách filosofie stále opomíjená, i přesto, že na jedné straně představuje vlivnou kritiku

materialismu a determinismu a na straně druhé jednu z prvních kritik pojmu common

sense. Záměrem je také poukázat na zajímavosti této debaty. Především na fakt, že ačkoli

mají oba filosofové rozdílné doktríny, tak tyto doktríny vycházejí ze stejného základu a

rozdílná interpretace tohoto základu, jímž jsou Regulae philosophandi Isaaca Newtona,

ovlivnila filosofii jak jednoho, tak i druhého a měla vliv na celou diskusi.

Klíčová slova:

Thomas Reid, Joseph Priestley, David Hartley, common sense, vědecký realismus,

materialismus, determinismus, teorie idejí

ABSTRACT

The present diploma thesis titled „Common sense or scientific realism? Debate of Thomas

Reid and Joseph Priestley“ deals with the doctrinal dispute between Thomas Reid and

Joseph Priestley. The objective of this paper is a reconstruction of the main arguments of

this debate, which is still neglected in the history of philosophy, despite the fact that on the

one hand, it shows an influential critique of materialism and determinism, and on the other

hand, it presents one of the first instances of criticism of the concept of common sense. The

work also aims to highlight interesting points of this debate; especially the fact that

although both philosophers have different doctrines, these doctrines are based on the same

foundation. Different interpretations of this foundation, which are Isaac Newton’s Regulae

philosophandi, influenced their philosophy and had an impact on the whole debate.

Keywords:

Thomas Reid, Joseph Priestley, David Hartley, common sense, scientific realism,

materialism, determinism, theory of ideas

Touto cestou bych ráda poděkovala velkému množství lidí a institucí, bez nichž by práce

nebyla v takové podobě, v jaké ji předkládám. Předně si zaslouží poděkování Mgr. Petr

Glombíček, PhD., který ve velké míře přispěl ke konečné podobě této práce a jehož rady

mi velice pomohly. Můj velký dík patří katedře filosofie Aberdeenské university, která mi

udělila povolení k návštěvě archivu. Na konec bych ráda poděkovala Mgr. Vladimíru

Mičulkovi za stylistickou úpravu některých pasáží a taktéž mé rodině, která mě stále

podporuje v tom, co dělám.

Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem

vypracoval/a samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování

čerpal/a, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.

V Ostravě dne . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

(podpis)

OBSAH

1 MÍSTO ÚVODU .......................................................................................................... 7

1.1 Základní body sporu ................................................................................................ 8

1.1.1 Kritika materialismu, kritika teorie idejí vs. kritika principů common sense ..... 10

1.1.2 Percepční realismus vs. vědecký realismus ........................................................ 10

1.1.3 Dualismus vs. monismus .................................................................................... 11

1.2 Literatura ............................................................................................................... 11

1.3 Struktura práce ...................................................................................................... 14

2 POZADÍ SPORU: HARTLEYHO A PRIESTLEYHO DOKTRÍNA .................. 16

2.1 Vlnění .................................................................................................................... 17

2.2 Teorie asociace ...................................................................................................... 19

2.3 Priestleyho transformace Hartleyho doktríny ....................................................... 21

3 REIDOVA TEORIE VNÍMÁNÍ A REIDŮV POJEM COMMON SENSE .......... 24

3.1 Vnímání ................................................................................................................. 25

3.1.1 Přirozené znaky .............................................................................................. 27

3.2 Common sense ....................................................................................................... 28

3.2.1 Obecná charakteristika ................................................................................... 29

3.2.2 Reidovy definice common sense .................................................................... 30

3.2.3 Common sense vs. principy common sense ................................................... 31

3.2.4 Výčet prvních principů kontingentních pravd ............................................... 33

3.2.5 Různé náhledy na principy ............................................................................ 34

3.2.6 Principy evidentní o sobě a principy evidentní okamžitě .............................. 35

3.2.7 Ambiguita v principech ................................................................................. 36

3.2.8 Charakteristika common sense ....................................................................... 37

4 DVOJÍ POJETÍ NEWTONA: THOMAS REID VS. JOSEPH PRIESTLEY ..... 40

4.1 Priestley, Reid a tři vydání Principií ..................................................................... 41

4.2 Newtonova pravidla .............................................................................................. 42

4.2.1 1. pravidlo ...................................................................................................... 42

4.2.2 2. pravidlo ...................................................................................................... 44

4.2.3 3. pravidlo ...................................................................................................... 47

4.2.4 4. pravidlo ...................................................................................................... 47

5 PRIESTLEY A REIDOVA DOKTRÍNA ................................................................ 51

5.1 Reid, Priestley a Hume .......................................................................................... 53

5.2 Reid, Priestley a limity vědy ................................................................................. 55

5.3 Reid jako skeptik ................................................................................................... 56

5.4 Reid jako innatista ................................................................................................. 56

6 REIDOVA ODPOVĚĎ.............................................................................................. 60

6.1 Odpověď Priestleymu v hlavních dílech ............................................................... 61

6.2 Reidova odpověď v nevydaných spisech a dopisech ............................................ 65

6.2.1 Materialistická výzva: dvojí pojetí příčiny .................................................... 67

6.2.2 Reidův argument proti materialismu. ............................................................ 69

6.2.3 Předpoklady Reidova argumentu ................................................................... 70

6.2.4 Možné námitky .............................................................................................. 73

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 76

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 78

Primární literatura ........................................................................................................ 78

Rukopisy ...................................................................................................................... 79

Sekundární literatura .................................................................................................... 80

Internetové odkazy ....................................................................................................... 82

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ .............................................................................. 83

7

1 MÍSTO ÚVODU

Ačkoli je Thomas Reid jeden z nejvýznamnějších skotských filosofů 18. století,

zmínek o něm je v české odborné literatuře stále pomálu, zatímco v zahraničí můžeme najít

poměrně obsáhlé svazky jak primární1, tak sekundární literatury2.

Thomas Reid je zakladatelem a hlavním představitelem skotské filosofie tzv.

common sense3, která ve své době představovala jednu z významných kritik teorie idejí4,

zvláště teorie Davida Huma. Proti této teorii, která dle Thomase Reida započala už

Descartem, argumentoval tzv. přímým realismem. Jinými slovy byl proti konceptu idejí

jako zprostředkující síly mezi objekty a naším vnímáním. Realitu podle něho vnímáme

přímo a nikoli skrze ideu v naší hlavě. Kdyby tomu tak nebylo, naše vnímání by se muselo

omezit na inferenci informací z idejí, což by vedlo ke ztrátě spojení s vnější realitou.

Nicméně i samotná Reidova koncepce common sense se ve své době setkávala

s kritikou. Jedním z významných kritiků byl i Joseph Priestley5 ‒ teolog, filosof, a

především vědec, který hájil vědecký realismus. Argumentoval ve prospěch determinismu,

materialismu a rovněž teorie idejí. Hmota podle něho není neprostupná a nečinná látka, ale

náleží jí určité síly. Priestleyho argument pro materialismus je postaven na Newtonových

pravidlech přírodní filosofie6 a taktéž na faktu, že dualismus není schopen vysvětlit

interakci mezi mozkem a myslí. Této obtíži se Priestleyho doktrína vyhýbá tím, že vše

1 V tomto ohledu je třeba zmínit tzv. The Edinburgh Edition of Thomas Reid. Tato edice je prvním kritickým

vydáním děl, přepisů rukopisů a korespondence Thomase Reida. Zatím všechna díla vydaná pod The

Edinburgh edition of Thomas Reid je možné najít na WWW: http://www.euppublishing.com/series/EETR.

2 V sekundární literatuře je Reidova filosofie detailně popsaná, za zmínku stojí zvláště díla: Wolterstorff, N.,

Thomas Reid and the Story of Epistemology. New York: Cambridge University Press, 2004; Nichols, R.,

Thomas Reid’s Theory of Perception. Oxford: Clarendon Press, 2007; Yaffe, G., Manifest Activity – Thomas

Reid‘s Theory of Action. Oxford, Clarendon Press, 2004.

3 Termín common sense není snadné přeložit do češtiny. Ve spojitosti s tímto termínem se nejčastěji

setkáváme s překladem „zdravý rozum“, nicméně mohli bychom jej přeložit i jako „společný smysl“, „běžný

smysl“ či „společný/běžný soud“. Poslední jmenovaný by se termínu common sense, jak jej užíval Thomas

Reid, blížil nejvíce. Ani tento překlad však plně nepostihuje jeho význam, a proto jsem se rozhodla tento

termín nepřekládat.

4 „Teorie idejí“ je výraz, který ve svých dílech užívá Thomas Reid. Tímto výrazem odkazuje k teoriím

vnímání, podle nichž nevnímáme věc samotnou, nýbrž vnímáme tuto věc skrze ideu.

5 Joseph Priestley nebyl jediným kritikem Thomase Reida a jeho pojmu common sense. Ještě před oficiálním

vydáním Reidova díla Inquiry v roce 1764 podrobil filosofii common sense kritice sám David Hume, a to ve

svém dopise Hughu Blairovi (1762); viz Wood, P. B., David Hume on Thomas Reid's An Inquiry into the

Human Mind, On the Principles of Common Sense: A New Letter to Hugh Blair from July 1762, in: Mind,

New Series, 95, 1986, 380, s. 415-416.

6 Viz Newton, I., The Principia. London: University of California Press, 1999, s. 794-796.

8

převádí na hmotu, popřípadě mentální entity, jakými jsou počitky a ideje, převádí na

vlastnosti hmoty.

Priestley se stavěl odmítavě zejména ke dvěma pozicím. Za prvé to byla pozice

Thomase Reida a jeho filosofie common sense a za druhé pozice Davida Huma a jeho

teorie idejí. Pokud jde o Davida Huma, Priestley jakožto zastánce kauzality musel

odmítnout Humovu filosofii, na kterou měl stejný názor jako Thomas Reid – tedy že nutně

končí ve skepticismu. Ovšem tentýž důsledek připsal i samotné filosofii Thomase Reida,

která je pro něho stejně málo uspokojivá.

Spor mezi Thomasem Reidem a Josephem Priestleym bude hlavním tématem této

práce. Tato debata je sama o sobě velmi přínosná pro dějiny filosofie. Na jedné straně totiž

představuje významnou dobovou kritiku materialismu z pozice Thomase Reida, a na druhé

straně argumentaci proti filosofii common sense z pozice Josepha Priestleyho. Zajímavý je

na tom fakt, že ačkoli se filosofie obou myslitelů liší, přesto oba vycházejí z podobných

základů, jimiž jsou pravidla přírodní filosofie popsaná Isaacem Newtonem ve třetí

knize Principia Mathematica.

1.1 Základní body sporu

Spor mezi Thomasem Reidem a Josephem Priestleym započal v roce 1774, kdy

Joseph Priestley vydal polemické dílo s filosofií common sense ‒ An examination of Dr.

Reid's Inquiry into the human mind on the principles of common sense: Dr. Beattie's Essay

on the nature and immutability of truth, and Dr. Oswald's Appeal to common sense in

behalf of religion (dále jen Examination).

Tři filosofové, jichž se tento spis týkal – Thomas Reid, James Beattie a James

Oswald ‒, se o chystaném útoku na své osoby dozvěděli přímo od Josepha Priestleyho. Ten

své záměry napsal do předmluvy k třetímu dílu knihy Institutes of Natural and Revealed

Religion (1772-1774) a tuto předmluvu zaslal všem třem filosofům common sense. Později

jim zaslal i spis Examination.

Vedou se dohady, proč Priestley použil tak hrubou formu útoku, jelikož jeho

Examination je obsáhlým svazkem nejen argumentace proti filosofii common sense, ale i

obsáhlým svazkem posměšků na účet těchto filosofů. Důvodem nejspíše nebudou jen

odlišné filosofické názory mezi Priestleym a filosofií common sense, ale v pozadí se

skrývají důvody náboženského i politického charakteru.

9

Priestley totiž nepatřil do anglikánské církve, nýbrž hájil náboženství založené na

rozumových základech a později se přidal k tzv. unitářům. Jelikož Priestley nepatřil

k většinové církvi, jeho práva byla omezena, stejně jako práva všech náboženských

odpadlíků (angl. dissenters), kteří se rozhodli nepodepsat tzv. 39 článků anglikánské

církve.7 Tito lidé nemohli navštěvovat určité školy či zastávat politické funkce.

Podívejme se krátce na základní historické události, které měly vliv na sepsání

Examination. V roce 1768 Priestley publikoval své dílo An Essay on the First Principles of

Government; and on the Nature of Political, Civil, and Religious Liberty, ve kterém

propagoval liberální politiku, jež by byla nezávislá na vlivu církve. V roce 1771 vznikla

tzv. The Feather’s Tavern, což byla petice anglických duchovních, mezi nimiž se nacházel

i Priestleyho přítel Theophilus Lindsey, pro osvobození od 39 článků anglikánské církve.8

V roce 1773 napsal Priestley pojednání A Letter of Advice to those Dissenters who

conduct the Application to Parliament for Relief from certain Penal Laws, with various

Observations relating to similar Subjects, které bylo určené širší veřejnosti. Ačkoliv se toto

dílo vydalo anonymně, vědělo se, že autorem je právě Priestley. V tomto díle se zasazoval

především o zmírnění určitých omezení vůči odpadlíkům od anglikánské církve. Nicméně

ještě téhož roku byl vypracován zákon, který jim nepřiznal žádné úlevy.9

Mezitím na přelomu 60. a 70. let začala stoupat popularita skotských filosofů

common sense a to zejména Thomase Reida, který byl od roku 1764 vážený profesor

morální filosofie v Glasgow a taktéž Jamese Beattieho, jenž se stal uznávaným literátem.

Tento stoupající vliv skotských učenců Priestley odmítal. Filosofie common sense

se mu zdála jak nebezpečná z politických důvodů, tak i neslučitelná s rozumovým

náboženstvím.10A to zvláště proto, že filosofové common sense považují určité pravdy za

samozřejmé a zpochybnění těchto pravd za absurdní. Odvolávají se přitom na lidskou

přirozenost. Tyto samozřejmé pravdy common sense se týkaly etiky i náboženství.

Priestley se obával zejména toho, že pokud se tato filosofie dostane do širokého povědomí,

a to zejména u anglického dvora, mohly by být ohroženy názory, které Priestley a další

7 Schofield, R. E., The Enlightened Joseph Priestley: A Study of his Life and Work from 1773 to 1804.

Pennsylvania: Pennsylvania State University Press, 2004, s. 13.

8 Tamtéž, s. 14.

9 Tamtéž, s. 13.

10 Wood, P. B., Thomas Reid's Critique of Joseph Priestley: Context and Chronology, in: Man and Nature, 4,

1985, s. 39-40.

10

odpadlíci od anglikánské církve zastávají.11 Principy náboženství a další principy, které

považují filosofové common sense za samozřejmé, považoval Priestley za zcela arbitrární.

Ačkoli měly tyto historické události vliv na sepsání Priestleyho Examination, já se

budu věnovat jen doktrinálnímu sporu mezi Josephem Priestleym a Thomasem Reidem.

Kdybychom měli popsat, v čem spočívalo jádro tohoto sporu, základní body by byly

následující:

1.1.1 Kritika materialismu, kritika teorie idejí vs. kritika principů

common sense

Nejvýraznějším bodem tohoto sporu je už zmíněná kritika materialismu a kritika

teorie idejí ze strany Thomase Reida. Joseph Priestley byl zastánce materialismu a zvláště

materialistického determinismu, který Thomas Reid odmítal hlavně proto, že se mu zdál

neslučitelný s křesťanskou doktrínou. Druhým základním bodem je už zmíněna kritika

idejí, jejíž byl Priestley zastánce. Reid se domníval, že pokud zastáváme teorii idejí, ztrácí

se spojení s vnější realitou. Proti tomuto se postavil Joseph Priestley s kauzálním

vysvětlením idejí a metodou vědeckého realismu.

1.1.2 Percepční realismus vs. vědecký realismus

Reid i Priestley byli zastánci určitého druhu realismu. Reid odmítl ideje jako

zprostředkující sílu mezi objekty a vnímáním a pro své stanovisko poskytl hned několik

argumentů. Předně si uvědomoval, že ideje mohou být pojímány přinejmenším dvěma

způsoby. A sice, že idejí jsme si vědomi a jejich existence trvá tak dlouho, jak dlouho jsme

si jich vědomi. Jinými slovy, mít ideu něčeho znamená přemýšlet o něčem.12 V tomto

případě je idea totožná s aktem mysli. Takovéto pojetí idejí nepopírá ani Thomas Reid. To,

co kritizuje, je pojetí idejí jako zprostředkujících entit mezi naší myslí a vnějším světem.

V tomto druhém případě se nejedná o akt mysli, ale o předmět, který je rozdílný od daného

aktu. Pro takovéto pojetí idejí však podle Reida nemáme žádný důkaz.

Filosofům, kteří pojímají ideje druhým způsobem, vyčítá určité problémy, a sice

že tato teorie nedokáže vysvětlit naši zkušenost, mechanismus, jakým funguje vnímání, ani

naši víru ve vnější svět. Zejména kvůli těmto důsledkům Reid odmítá teorii idejí a toto

11 Tamtéž, s. 40.

12 Reid, T., EIP, I.i, s. 27.

11

odmítnutí staví na Newtonových pravidlech. Na základě prvního Newtonova pravidla, ve

kterém jsou podány dvě nutné podmínky k vysvětlování přírodních jevů – dostatečnost a

pravdivost13 – odmítá teorii idejí pro její hypotetický ráz.14 Ideje jsou objekty, s nimiž

nemáme žádnou empirickou zkušenost a jakékoli výroky, které o nich můžeme pronést,

jsou nad rámec evidence našich smyslů. Avšak Reidův hlavní argument proti teorii idejí je

tzv. experimentum crucis. Tento argument Reid poskytuje zejména proti teoriím, které

tvrdí, že naše poznání máme prvně z jednoduchých počitků nebo dojmů, z kterých posléze

vznikají komplexní ideje15, popřípadě že ideje jsou kopiemi impresí a imprese pocházejí

z neznámých příčin.16 Reid ukazuje, že například rozlehlost a pohyb nemohou být idejemi

počitků, jelikož se daným počitkům vůbec nepodobají.17

Priestley však na Reidovu argumentaci nepřistupuje a kritizuje Reida za několik

věcí. Za prvé, že Reid dezinterpretuje teorii idejí a za druhé, že Reidova vlastní teorie se

potýká se stejnými problémy, které Reid kritizuje u ostatních – jak s hypotetickým rázem,

tak i se skeptickými důsledky.

1.1.3 Dualismus vs. monismus

Tento spor proto můžeme označit za spor mezi dualismem a monismem. Thomas

Reid zastával klasické rozlišení mezi myslí a tělem, zatímco Joseph Priestley se snažil

tento dualismus jednou pro vždy překročit, a to ve jménu materialismu. Touto cestou se

dopracoval k takovým názorům, že například duše je hmotná, tudíž umírá s tělem. Své

teorie se posléze snažil skloubit s teismem.

1.2 Literatura

Měli bychom říci i pár slov k samotné literatuře a bádání v oblasti Thomase Reida

a Josepha Priestleyho.

Stěžejní roli v této diskusi sehrává první Reidovo dílo An Inquiry into the Human

Mind on the Principles of Common Sense (dále jen Inquiry) vydané v roce 1764, na jehož

13 Viz Newton, I., The Principia. London: University of California Press, 1999, s. 794.

14 Reid, T., EIP, I.iii, s. 51.

15 Locke, J., Essay, 1.1.8.

16 Hume, D., Treatise, 1.1.1.2.

17 Reid, T., IHM, V.vii, s. 70.

12

základě poté Joseph Priestley sepsal svoji kritiku skotské filosofie common sense.

Zajímavé je, že v posledních dvou spisech, které vznikly až dvacet let po vydání Inquiry a

jimiž jsou Essays on the Intellectual Powers of Man (1785) a Essays on the Active Powers

of the Human Mind (1788), se Reid Priestleym příliš nezabýval a nejsou v rámci sporu

stěžejní, což nás ovšem přivádí ke studiu Reidových nevydaných rukopisů a

korespondence. Nahlédneme-li do nich, pak zde Priestleyho jméno figuruje na mnoha

místech, není-li vůbec tím nejčetnějším.

Katalogizace Reidových rukopisů probíhá od druhé poloviny 20. století. Mezi

největší kolekce rukopisů patří tzv. The Birkwood Collection, o kterou se zasloužila

zejména katedra filosofie Aberdeenské university. Tato sbírka čítá přes 800 položek, mezi

něž patří zvláště matematické spisy, ale i ukázky Reidových přednášek, abstrakty, výpisky

na nejrůznější témata a další spisy. Na pevné logické struktuře a dataci jednotlivých spisů

se pracovalo až do roku 1998, tzv. „Reid projekt“. V mnoha případech se podařilo

navzájem pospojovat související spisy a stanovit jejich dataci, ačkoli u mnoha dalších není

datace zcela jistá. I přesto se jedná o jedinečnou sbírku. Ruku v ruce s tímto projektem

vznikla nová edice Reidových spisů, tzv. The Edinburgh edition of Thomas Reid čítající

celkem deset svazků, z níž v práci vycházím i já. Kromě tří hlavních jmenovaných děl

může tato edice nabídnout i četné přepisy rukopisů a korespondence. Do té doby byla tři

Reidova hlavní díla vydána několikrát, mezi nejznámější patří The Works of Thomas Reid

(1822), kde ovšem proběhly četné editorské zásahy a text se od originálu na mnoha

místech odchyluje. Právě tyto nepřesnosti překlenula edinburská edice a snažila se Reidovo

dílo předat v co nejautentičtější podobě.

V rámci katalogizace byl taktéž od roku 1986 Aberdeenskou universitou vydáván

časopis Reid studies. V současné době však již nová čísla časopisu nevycházejí.

Další velmi známá kolekce rukopisů, která je pro tuto práci důležitější, je Thomas

Reid Papers, taktéž vytvořená Aberdeenskou universitou. V těchto rukopisech se nacházejí

zvláště přednášky z Glasgow, kde byl Thomas Reid od roku 1764 profesorem morální

filosofie. Právě tyto rukopisy představují největší zdroj pramenů k diskusi ohledně

materialismu, a to včetně stěžejního Some Observations of the Modern System of

Materialism.18 Nicméně navzdory svému významu je tato kolekce mnohem menší

rozsahem, obsahuje asi jen třicet položek.

18 Viz Wood, P. B., Thomas Reid's Critique of Joseph Priestley: Context and Chronology, in: Man and

Nature, 4, 1985, s. 39.

13

O sporu mezi Thomasem Reidem a Josephem Priestleym se kromě rukopisů

můžeme dočíst také z biografie. První biografii Account of the Life and Writings of Thomas

Reid sepsal Reidův žák Dugald Stewart už v roce 1803, a brání v ní pojem common sense

proti argumentům Josepha Priestleyho, nicméně na úkor samotné Reidovy kritiky této

Priestleyho teorie. Druhá biografie, v níž najdeme zmínky o daném sporu, je The Scottish

Philosophy od Jamese McCoshe z roku 1875 či dílo Thomas Reid od Alexandra Campbella

Frasera z roku 1898.

Problém nastává spíše u spisů Josepha Priestleyho, protože k tomuto tématu

sekundární literatura chybí. Základní dílo, které bude v tomto sporu důležité, je už zmíněné

Examination. Tento spis můžeme považovat za počátek sporu. Joseph Priestley v něm

nenapadl nejen Thomase Reida, ale i další dva známé představitele filosofie common sense

‒ Jamese Oswalda a Jamese Beattieho. Předtím, než Priestley dílo vydal, poslal je všem

zmíněným osobám, jichž se týkalo. Zatímco James Beattie a James Oswald se k němu

vyjádřili, Thomas Reid nikoli. Dílo považoval za urážku19 nejen své filosofie, ale i své

osoby a proti Josephovi Priestleymu a jeho filosofii se stavěl odmítavě až do konce svého

života.

Ačkoli se nevyjádřil k Priestleyho Examination, později anonymně vydal recenze

na Priestleyho spisy věnované materialismu a determinismu, zvláště na Disquisitions

relating to Matter and Spirit. To which is added the History of the Philosophical Doctrine

concerning the Origin of the Soul, and the Nature of Matter; with its Influence on

Christianity, especially with respect to the doctrine of the Pre-existence of Christ z roku

1777 a hlavně na A Free Discussion of the Doctrines of Materialism and Philosophical

Necessity, in a Correspondence between Dr. Price and Dr. Priestley. To which are added,

by Dr. Priestley, an Introduction explaining the Nature of the Controversy, and Letters to

Several Writers who have Animadverted on His Disquisitions Relating to Matter and

Spirit, or his Treatise on Necessity (1778).

Je třeba zmínit, že editované přepisy zmíněných Priestleyho děl neexistují.

Naposledy bylo Examination vydáno v roce 2010, ale jedná se pouze o přetisk z roku 1774

bez jakéhokoli editorského zásahu. Spis je psán starou angličtinou, a dokonce zde můžeme

najít i četné překlepy a rozmazané stránky. Podobně jsou na tom i poslední dvě zmíněná

díla.

19 Viz tamtéž, s. 38.

14

Priestleyho knihy se mezi odpůrci Thomase Reida těšily velké oblibě. Nicméně

později jeho metafyzické myšlenky zapadly, a vyzdvihovány byly naopak jeho myšlenky

politické a zvláště jeho vědecké objevy. Dnes se však Joseph Priestley cituje stále více,

zvláště v okruzích moderních deterministů.20

Mým cílem bude rekonstrukce argumentů celé této debaty Thomase Reida a

Josepha Priestleyho. Zajímá mě především, z čeho vycházejí, na čem jsou založené a jsou-

li oprávněné.

Důvodem je, že se debata mezi Reidem a Priestleym příliš často neprobírá, ačkoli

z rukopisů je jasné, že Reid se Priestleym zabýval až do konce svého života a nelze ani

vyloučit, že argumentace proti Priestleymu měla vliv na celkové utváření filosofie

Thomase Reida.

1.3 Struktura práce

Na závěr je třeba říci pár slov k samotné struktuře této práce. Strukturu jsem

nakonec zvolila poměrně jednoduchou. První půlka práce se zabývá především popisem

základních bodů filosofie obou myslitelů, které jsou pro tuto debatu stěžejní. Z tohoto

důvodu je na začátku vysvětlena teorie vlnění a teorie asociace ve filosofii Josepha

Priestleyho, po které následuje vysvětlení teorie vnímání a pojmu common sense v užití

Thomase Reida. Za tyto úvodní kapitoly jsem se rozhodla vložit kapitolu věnující se jak

Reidově, tak i Priestleyho interpretaci Newtonových pravidel, jelikož odlišná interpretace

těchto pravidel se promítá do celé diskuse a utváří argumenty jednoho i druhého.

Druhá polovina práce se zabývá samotnými argumenty obou filosofů. Začínám

zde Josephem Priestleym, neboť díky němu tento doktrinální spor začal. Snažím se zde

rekonstruovat nejdůležitější námitky a argumenty z Examination. To je ale poměrně

obtížné, neboť Priestleyho argumenty v tomto díle nemají jasnou strukturu a jsou

rozprostřeny po celém Examination. Poté následuje Reidova odpověď, která ovšem nenese

formu tradiční odpovědi – za prvé není odpovědí na Priestleyho námitky, ale spíše je

útokem na Priestleyho materialismus a determinismus a za druhé se tato odpověď

Priestleymu nedostala do rukou.

Jelikož zde vycházím pouze ze zahraničních zdrojů, jsou všechny překlady v této

práci pouze mé vlastní. Uvědomuji si, že některé citace jsou poměrně obtížné, stejně jako

20 Zvl. Peremboom, D., Living without Free Will. Cambridge: Cambridge University Press, 2001.

15

jazyk, kterým autoři psali. Z tohoto důvodu, a pro větší přehlednost, vypisuji do poznámek

pod čarou originály textu. Všechny zkratky, které jsem v textu užila, jsou vysvětleny

v seznamu symbolů, který se nachází za seznamem literatury.

16

2 POZADÍ SPORU: HARTLEYHO A PRIESTLEYHO

DOKTRÍNA

Thomas Reid byl kritikem teorie idejí, zvláště teorie Davida Huma, jehož A

Treatise of Human Nature (dále jen Treatise) považuje za poslední krok ve fázi

idealismu.21

Priestleyho kritika Thomase Reida a jeho filosofie common sense je úzce

propojena s diskusí věnované teorii idejí. Priestley ovšem nepředložil proti Reidově

argumentaci vlastní nauku idejí, ale nauku svého dlouholetého přítele Davida Hartleyho,

kterou, až na malé změny, prakticky celou převzal. Na další vývoj celé diskuse mezi

Thomasem Reidem a Josephem Priestleym bude mít Hartleyho nauka obrovský vliv, a to

především kvůli důsledkům, které z ní plynou. Proto jí zde krátce představím, stejně jako

změny, které v ní učinil Priestley.

Je však třeba říci, že ani Hartleyho doktrína není zcela originálním filosofickým

počinem, protože v ní Hartley spojil dva starší myslitele, a sice Isaaca Newtona a Johna

Locka.22 I přesto je však tato nauka velmi specifická. Kombinuje totiž teorii vlnění

založenou na Newtonových zákonech pohybu a hypotéze étheru s teorií asociace idejí

Johna Locka, přičemž obě tyto teorie jsou podle Hartleyho dvěma stranami téže mince.

David Hartley se věnoval vědě a zejména medicíně, ale byl také nábožensky

založený člověk, který se snažil své vědecké experimenty spojit s etikou a vysvětlit původ

naší morálky. Tomu napovídá i název jeho hlavního díla Observations on Man, his Frame,

his Duty, and his Expectations, poprvé vydaného v roce 1749.

Není nutné zde popisovat celou doktrínu, a proto nastíním jen ty části, které jsou

pro samotnou diskusi stěžejní, což je teorie vlnění a teorie asociace.

21 Zajímavý je fakt, že původně byl Thomas Reid také zastáncem teorie idejí, a to Berkeleyho teorie idejí.

Názor údajně změnil po přečtení Humova Treatise, když si uvědomil, že tato filosofie končí ve skepsi

ohledně poznatelnosti vnějšího světa; viz Reid. T., IHM, s. 3.

22Viz Hartley, D., Observations on Man, his Frame, his Duty, and his Expectations, Bath: Richard Cruttwell,

18105, s. 5‒6 (dále jen Observations). V této práci vycházím z 5. vydání, které se po obsahové stránce neliší

od těch předchozích, a navíc obsahuje poměrně dlouhou a fundovanou předmluvu k celé Hartleyho teorii.

17

2.1 Vlnění

Základním bodem je už zmíněná vlnová teorie nebo také vlnění.23 Tato teorie je

materialistická a zbytek Hartleyho díla se ji snaží propojit i s duševní stránkou, což se však

úplně nepovedlo, a proto byl Hartley často obviňován z materialismu. To ovšem nebyl jeho

cíl, protože jako nábožensky založený člověk věřil v nesmrtelnost a nehmotnost duše,

kterou se snažil vysvětlit i v Observations. Hned v prvním tvrzení se můžeme dočíst, že

nervy vycházející z mozku jsou nástrojem pohybu a vnímání:

„Bílá nervová tkáň24 mozku, míchy a nervů z nich vycházejících je bezprostřední

nástroj počitků a pohybu.“25

To znamená, že díky této látce jsou počitky z vnějšího světa dopraveny do mozku

a z mozku vychází informace, která působí svalové kontrakce a pohyb v našem těle, ale

zároveň je tato látka i nástrojem vytváření našich idejí, které z počitků vznikají. O tom nás

přesvědčuje hned druhé Hartleyho tvrzení:

„Bílá nervová tkáň mozku je taktéž bezprostředním nástrojem, kterým jsou ideje

prezentovány mysli: jinými slovy, jakékoli změny v této látce nastanou,

odpovídající změny nastanou v našich idejích a naopak.“26

Hartley zde vychází z tehdejších anatomických poznatků a domnívá se, že

všechny počitky přicházejí skrze nervy do mozku. Ovšem v mozku se musí nacházet i

všechna ostatní důležitá centra ‒ centra paměti, vnímání a dalších lidských schopností,

protože když je mozek porušen, tyto funkce se ztrácejí.

23 Problém je, že se nejedná o klasickou teorii vlnění, jakou zná dnešní fyzika, nýbrž o jakousi její

„osvícenskou verzi“, kterou Hartley aplikoval na filosofii mysli.

24 Tzv. medullary substance či substantia alba je nervová tkáň tvořící vodivou část mozku a míchy; viz

http://medical-dictionary.thefreedictionary.com/medullary+substance.

25 Hartley, D., Observations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, s. 7: „The white medullary substance of the

brain, spinal marrow and the nerves proceeding from them, is the immediate instrument of sensation and

motion.“

26 Hartley, D., Observations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, s. 8: „The white medullary substance of the

brain is also the immediate instrument, by which ideas are presented to the mind: or in other words, whatever

changes are made in this substance, corresponding changes are made in our ideas; and vice versa.“

18

Nicméně tato teorie obsahuje jisté předpoklady. Člověk je podle Hartleyho určitý

mechanismus. Části těla jsou materiální, takže podléhají stejným zákonům jako všechny

ostatní materiální věci. Hartleyho doktrína je založena na pohybu částic, které se nacházejí

mezi hmotnými tělesy i ve hmotných tělesech samotných. Nacházejí se také uvnitř našich

nervů, a to v nervové tkáni, která vyplňuje míchu i mozek.27 Tyto částice jsou základem

Hartleyho teorie vlnění.

Základním předpokladem je všudypřítomný éther, díky němuž dochází k vlnění, a

tedy i k přenosu částic. Koncepci étheru převzal Hartley od Isaaca Newtona, nicméně jeho

aplikace Newtonových principů je poměrně volná. Éther je podle Hartleyho mezi

hmotnými tělesy. V živých tělech, jakými jsou zvláště lidská těla, přenáší částice nervová

tkáň a nervy, skrze něž tyto částice proudí do celého těla.

Hartley rozděluje člověka tradičně na tělo a mysl. Tělo musí být podle Hartleyho

jednotné, aby bylo schopno jak vnímání, tak i pohybu. „Jednotností“ má Hartley na mysli

to, že mozek, mícha a nervy musí být vyplněny nervovou tkání, ve které se nacházejí

částice. Aby tekutina byla schopna přenosu částic, musí být čirá.

I samotná těla vydávají podle Hartleyho určité částice, ať už vonné, zvukové,

které svědčí o existenci étheru jakožto média mezi věcmi. K vlnění dochází vzájemným

odpuzováním, narážením částic do jiných částic a tyto pohyby zase působí na další částice

a ty na další.

Nicméně není zde zcela jasně vysvětleno působení vnějších objektů na naše

smyslové orgány, a to zvláště u zraku. Hartley se zaměřil především na výklad částic v

našem těle samotném, začátek tohoto procesu však příliš nepopisuje, ale v tomto případě je

nejspíše na místě vypomoci si Newtonovou teorií působení světla a hmoty, kterou Hartley

přebírá.

Světlo je podle Newtona proud částic rozdílný od étheru. Nicméně díky étheru

dochází například k lomu světla. Těla jsou složena z částic a pórů. K odrazu světla dochází

tam, kde je rozdíl v optické hustotě. Tato teorie sice vysvětlí odraz, ale už nikoli lom.28

K lomu Newton potřeboval éther. Předpokládal totiž, že éther je rychlejší médium než

samotné světlo, takže díky étheru se světelné částice dostanou k zrakovému orgánu.

27 Podrobněji k tomuto tématu viz Oberg, B. B., David Hartley and the Association of Ideas, in: Journal of

the History of Ideas, 37, 1976, 3, s. 441-454.

28 Viz Shapiro, A. E., Newton’s Optics and Atomism, in: Cohen, B. I. ‒ Smith, G. E. (eds.), The Cambridge

Companion to Newton. New York: Cambridge University Press, 20042, s. 227‒255.

19

Z toho je jasné, že například vjem vzniká uzpůsobením objektu, nervů, a hlavně

étheru. Světlo ovlivňuje zrakový nerv tím způsobem, že éther či afekce étheru byla sdělena

zrakovému nervu a naopak. Obdobně to podle Hartleyho probíhá u všech smyslů.29

V praxi tato teorie vypadá zhruba následovně: člověka obklopují různé věci, tedy

materiální svět. Tyto věci působí na lidské smysly nejspíš výše popsaným způsobem. Když

určitý předmět působí na lidské smysly, uvnitř člověka dochází k vlnění. Vlnový pohyb

probíhá zepředu dozadu, částice působí na další částice a takto se po nervech pohybují až

do mozku. Částice se uvnitř lidského těla nacházejí v nervové tkáni, která vyplňuje nervy,

míchu a mozek. Tento scénář se opakuje při působení na každý z pěti smyslů.

Otázkou je, jak částice, tedy něco veskrze materiálního, může způsobit něco

nemateriálního, například myšlenku či v tom základním případě ideu.

Podle Hartleyho totiž hmotná příčina musí vyvolat hmotný účinek, stejně jako

nehmotná příčina účinek nehmotný. Jelikož člověk je hmotný, tak i příčiny, které na něho

působí, musí být hmotné. Počitky jsou do mysli dopraveny pomocí hmotných příčin,

materiálních příčin, takže i generování idejí a jejich asociace by měly vzniknout skrze

hmotné příčiny. To ovšem Hartley odmítá.

2.2 Teorie asociace

Stejně jako byla teorie vlnění založena na některých principech Isaaca Newtona, u

teorie asociace použil Hartley některé pojmy z filosofie Johna Locka. Nicméně Lockovu

teorii Hartley zredukoval – odstranil z ní reflexi. Mysl tedy získává poznatky jen skrze

počitky. Ne, že by reflexi odstranil úplně, ale nepovažoval ji za odlišný způsob poznání,

resp. za způsob odlišný od počitků.

Jak už bylo řečeno, Hartley rozděluje člověka na mysl a tělo, přičemž tělo podléhá

stejným zákonům jako všechna hmotná tělesa, zatímco mysli připisuje počitky, ideje, volní

akty, vášně, bolesti atd. Počitky jsou podle Hartleyho vnitřní pocity duše, které přicházejí

z dojmů neboli impresí z vnějšího světa. Ostatní vnitřní pocity nazýváme ideje. Ideje, které

představují počitky, jsou ideje počitků, ostatní ideje jsou intelektuální ideje. Vášně a

bolesti vznikají například z počitků a idejí. Podle Hartleyho mají totiž všechny vnitřní

pocity určitý stupeň vášně či bolesti.30

29 Hartley, D., Observations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, s. 21‒22.

30 Viz Hartley, D. Observations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, s. i‒ii.

20

Počitky jsou podle Hartleyho prvkem všech idejí - jednoduchých i složených.

Hartley se domnívá, že jak funguje na jedné straně vlnění, na druhé straně funguje princip

asociace. Jsou to dva různé procesy, které jsou provázané. Jinými slovy to, co způsobuje

vlnění a přenos částic v materiálním procesu, to způsobuje princip asociace v duševním

procesu.

Když před sebou vidím nějaký objekt, tak skrze éther s částicemi, které působí na

naše smyslové orgány, to za prvé způsobí vlnění v mých nervech a za druhé to způsobí

počitek a následně ideu. Stejně jako jsou částice ve vlnění slabé a silné, některé se vracejí a

jiné ne, tak se různými způsoby sdružují počitky a ideje.31 Z tohoto sdružování počitků a

idejí mohou vzniknout komplexní ideje, z opakování určitých idejí pak vznikají myšlenky

a další procesy mysli. Tento komplex je poměrně dost složitý. Ovšem na začátku je lidská

mysl něco jako nepopsaná deska, takže všechny ideje, myšlenky a další mentální entity

vznikají ze zkušenosti. Neexistují žádné vrozené ideje.

Hartley se domníval, že existuje nekonečný počet různých možných spojení částic

v nervech, jež mohou generovat i ty největší složitosti duševního života, které můžeme

pozorovat u lidí i u zvířat. Ideje jsou v tomto systému považovány za reakce vygenerované

nervovým systémem. Alespoň to tak vypadá. A pokud taková reakce nervového systému

může vygenerovat jednu ideu, není problém v generování idejí komplexních ani v jejich

slučování.

Problém, jemuž tato teorie musí čelit, je určitý přechod od fyzického pohybu

k myšlence, který Hartley neumí vysvětlit, protože mu chybí jakýkoli prostředník.

Podle Ronalda B. Hatche je „Hartleyho člověk“ součástí velké posloupnosti.32

Hatch zde naráží na kauzální řetězce v Hartleyho doktríně. Jedním z mnoha důsledků je

pak určitý determinismus. Člověk je mechanismus, jehož vysvětlení Hartley poskytuje

v jazyce fyziky. Vše je podle něho příčina a následek. Toto schéma aplikuje i na člověka a

lidskou mysl, což znamená, že člověk nemá svobodnou vůli.

Na závěr je třeba říci, že Hartleyho doktrína je poměrně problematická. Na

některých místech navzájem směšuje vjemy, počitky a imprese. Také není zcela jasné,

nakolik aplikoval teorii étheru.

31 Viz Hartley, D. Observations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, s. 60‒62.

32 Hatch, R. B., Joseph Priestley: An Addition to Hartley's Observations, in: Journal of the History of Ideas,

36, 1975, 3, s. 549.

21

Dalekosáhlejší důsledky však spočívají v něčem úplně jiném, totiž v tom, že tato

doktrína neobsahuje žádné vysvětlení, jak z materiálních částic vznikají takové věci jako

ideje.

Podle Hartleyho teorie ve světě vládne kauzalita a vše ústí do kauzálních řetězců,

kde první příčinou je Bůh. Pokud na sebe kauzálně působí materiální věci, pak ideje musí

být také něčím materiálním, nebo musí Hartley vysvětlit, proč právě v tomto případě

existuje materiální příčina a nemateriální účinek. Pokud tento fakt vysvětlit nedokáže,

potom asociace a vlnění jsou dva odlišné procesy. Pak ovšem vlnění a částice v něm

nebudou generátorem idejí. Tyto dva procesy budou sice navzájem provázány, nicméně

jedno nebude příčinou toho druhého. V takovém případě však tato teorie nevysvětluje, jak

vznikají ideje, což bude mít dalekosáhlejší důsledky právě pro teorii Josepha Priestleyho.

2.3 Priestleyho transformace Hartleyho doktríny

U Hartleyho byla nastíněna určitá otázka, zda jsou částice obsažené ve vlnění

generátorem idejí, nebo jsou to dva navzájem odlišné procesy, které jsou nějakým

způsobem provázány, a tento vztah není vztahem kauzálním. Domnívám se, že druhá

možnost bude platit pro Hartleyho, zatímco první pro Priestleyho.

Priestley byl zastánce teorie asociace idejí. Nejen, že díky teorii asociace může

vystavět základy pro svou filosofii, ale mohl ji také postavit na fyziologických principech,

díky nimž lze odstranit některé staré problémy, jako například dualismus. Problém je, že

Hartley dualismus nepřekročil, zatímco Priestley ‒ poháněný ideou tohoto překročení ‒

použil Hartleyho systém, který dohnal k jeho důsledkům – tedy k materialismu.

Druhá, mnohem zmatenější věc je samotný úvod k dílu Examination, jenž je

základním uvedením nejen do kritiky skotské filosofie common sense, ale i do Priestleyho

nauky idejí převzaté od Hartleyho. Právě zde totiž Priestley záměrně opomíjí určitou část,

a to právě část o vlnění, která je podle něj příliš zmatená a odrazuje čtenáře.33 Priestley

tedy, jak sám říká, nezakládá svou doktrínu na vlnění, ale na asociování idejí. Nicméně

právě opak je pravdou.

Ačkoli na začátku svého Examination Priestley říká, že přejímá pouze asociaci a

nebude se vyjadřovat k vlnění, jeho popis fungování mozku a mysli jasně napovídá, že

staví právě na přenosu částic podobném Hartleyho vlnění. V pozdějších dílech zašel

33 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. xii.

22

Joseph Priestley ve své metafyzice za meze Hartleyho. Zohlednil všechny předpoklady,

z nichž Hartley vycházel, a dohnal je k materialismu. Tedy k tomu, čemu se Hartley snažil

vyhnout.

Například v pasáži, kde mluví o vnímání dítěte, říká:

„Předpokládejme nyní, že (dítě) si vlastní rukou kmitá před obličejem. Počitek

z ní bude dopraven do mysli; a když, jakýmsi druhem mechanismu (vlněním nebo

něčím jiným), bude počitek vyvolán, získá pevnou ideu své ruky.“34

Jinými slovy, v čem se nacházejí částice? Ve hmotě. Právě díky vlnění a částicím

v něm dochází k pohybu, k asociaci a tvorbě myšlenek, tedy díky hmotě. A jedině stejné

může působit na stejné,35 tedy jedině hmotné může působit na hmotné, takže jedině ve

hmotě může existovat pohyb, kauzalita. Nezbývá tedy jiná možnost než vše převést na

hmotu, případně nehmotné věci převést na účinky hmotných věcí. Tedy například i takové

věci jako duše musí být hmotné, protože jak jinak by něco nehmotného mohlo působit na

tělo? Vše je pouze shlukem vlnících se částic, které na sebe působí a sdružují se podle

principu asociace.

Z toho však plyne důležitá věc. Ačkoli to Priestley přímo neříká, domnívá se, že

pohyb, vnímání a další lidské úkony lze zjednodušit na mechanickou doktrínu, na teorii

vlnění.

Veškeré vnímání je podle Priestleyho stejné přirozenosti jako vlnění v mozku.

Tuto věc Priestley nejspíš zmiňuje proto, že podle Reida každý smysl působí unikátně. U

Priestleyho nikoli. Pohyb částic ve hmotě je vždy stejný a funguje podle stejných zákonů a

zákony působí stejně ve všech hmotných věcech.

Zde můžeme vypozorovat jisté skutečnosti. Tou první je rozdílnost mezi mozkem

a myslí. Mysl neboli myslící princip je místem, kde se sdružují ideje, zatímco mozek je

zodpovědný za to, že ideje jsou po nervech přenášeny právě do mysli. Při vnímání jsou

všechny části mysli uspořádány tak, aby byly jednotné a vytvořily v naší mysli jedinou

34 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. l‒li: „Let us suppose now that his own hand

passes frequently before his eye. The impression of it will be conveyed to the mind; and when, by any kind of

mechanism (vibrations or any thing else) that impression is revived, he will get a fixed idea of his hand.“

35 Stejný předpoklad, že pouze hmotné může působit hmotné a nehmotné opět nehmotné, zastává i Thomas

Reid. Oba zde vycházejí z druhého pravidla pro filosofii, které Isaac Newton stanovil ve třetí knize Principia

Mathematica; viz Newton, I., The Principia. London: University of California Press, 1999, s. 794.

23

ideu, a to v jednu a tutéž chvíli. Tudíž všechny části dané ideje jsou navzájem asociovány

tím způsobem, že každá její část zároveň znázorňuje všechny ostatní.36

U Hartleyho teorie je důležité, že vysvětluje vše ‒ myšlenky, vášně i morální

zásady ‒, a to bez nutnosti vrozených idejí. I proto je Priestley této teorii tolik nakloněn.

Za prvé přebírá Hartleyho teorii vlnění a asociace. Mysl je tudíž podle něho

nepopsaná deska, počitky přicházejí z vnějšího světa, díky vlnění působí na mozek, kde se

vytvoří sloučení – idea. Díky tomuto fyziologickému vykreslení můžeme jeho teorii

označit jak za deterministickou, tak za materialistickou. Vše je založeno na materiálních

částicích, z nichž vznikají ostatní ideje. Za druhé, Hartley stejně jako Priestley odmítá

Lockovu reflexi jako nějaký jiný druh duševní činnosti odlišný od percepce.

James Dybikowski37 přibližuje tři základní body Priestleyho nauky, jimiž jsou

asociace idejí, doktrína nutnosti a materialismus, a tvrdí, že tyto tři body jsou u Priestleyho

navzájem provázány. Tomu nelze než přisvědčit. Tyto tři základní body jsou pilíře

Priestleyho nauky a lze do nich vtěsnat prakticky celou Priestleyho metafyziku, případně ji

na ně redukovat, aniž bychom jí uškodili.

Nicméně v základech spočívá i další předpoklad, a tím je kauzalita. Právě na

kauzalitě stojí všechny tyto tři body, nebo z ní spíše vyplývají. A sice příčina a následek

jsou nutným předpokladem Priestleyho materialismu, jehož druhou stránkou je asociace

idejí a teorie mysli, s níž souvisí i doktrína nutnosti, jež z toho vyplývá.

Rozdíly mezi oběma mysliteli jsou poměrně velké, i když to tak nevypadá.

Zatímco Hartley je substanční dualista, Priestley už je substanční monista a duševní

činnosti převádí na vlastnosti hmoty. Z toho vyplývá i druhý hlavní rozdíl, a sice že vedle

sebe nestojí dva odlišné procesy ‒ na jedné straně asociace idejí a na druhé straně vlnění ‒,

ale ideje jsou generovány právě z vlnících se částic.

Také je třeba zmínit, že ačkoli Hartley přidával hmotě částice, stále byl v souladu

s Newtonovým pravidlem setrvačnosti hmoty, zatímco Priestley přidává k hmotě vlastní

síly a možnost pohybu. Hmota pro něho není nečinná látka, a to právě díky vlnícím se

částicím.

36 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. xxxvii.

37 Dybikowski, J., Joseph Priestley, Metaphysician and Philosopher of Religion, in: Rivers I. - Wykes D. L.

(eds.), Joseph Pristley, Scientist, Philosopher, and Theologian. New York: Oxford University Press, 2008, s.

81.

24

3 REIDOVA TEORIE VNÍMÁNÍ A REIDŮV POJEM

COMMON SENSE

Reid kritizuje teorii idejí za to, že smysly nevnímáme předmět samotný, ale

vnímáme jej skrze ideu v naší mysli.38 Vezměme si příklad stromu. Strom má určitý tvar,

rozměr a barvu, a přestože to vypadá, že počitek, myšlenka či jakákoli jiná mentální entita

je něco jako reprezentace daného objektu v naší mysli, neobsahuje nic z toho, co má daný

strom. Pokud si tuto věc uvědomíme, musíme čelit otázce, jak je vnější svět prezentován

naší mysli. A co to vůbec znamená, že vnější svět je prezentován naší mysli.

Zkoumání schopností lidské mysli je jedním z hlavních cílů Reidova díla Inquiry,

přičemž se mu jedná o schopnosti, které má naše mysl vrozené, tedy nenaučené, a

nevznikly uvažováním ani jsme je nenabyli zkušeností či praxí. To, co hledá, jsou tudíž

jednoduché a vrozené schopnosti naší přirozenosti. Reid se domníval, že mezi ně patří

vnímání, paměť, uvažování, vědomí a představivost.39

Jak už bylo řečeno, hlavní problém teorie idejí spočívá v tom, že jsme odkázáni na

informace, které nám poskytují, což nás odřezává od vnějšího světa a neumožňuje nám

jeho bezprostřední poznání. Další body jdou s tímto názorem ruku v ruce, protože

nemáme-li žádné důkazy pro existenci idejí, pak nám tato teorie samozřejmě není schopna

uspokojivě vysvětlit samotnou možnost vnímání. A když nám nějaké vysvětlení poskytne,

bude to vysvětlení založené na hypotéze. Proto Reid podává vlastní teorii vnímání, která se

nezakládá na teorii idejí, nýbrž na přímém vnímání.

Tři hlavní prvky v Reidově teorii vnímání jsou:40

1. počitky (angl. sensations/feelings)

2. jednoduchá aprehenze (angl. simple apprehension)

3. přesvědčení (angl. belief).

Je důležité zmínit, že všechny tyto prvky Reid chápe jako akty mysli. Počitky

nebo taktéž pocity jsou důsledkem bezprostředního vlivu vnějšího předmětu na

vnímajícího. Jednoduchá aprehenze znamená jakési pojímání vnímaného předmětu. Jinými

38 Reid, T., IHM, II.iii, s. 28.

39 Reid, T., IHM, I.ii, s. 14‒15.

40 Reid, T., IHM, VI.xx, s. 168.

25

slovy, jme si tohoto předmětu nějakým způsobem vědomi. Předmět pojímáme tak, že jsme

si vědomi jeho kvalit. Reid do samotné operace vnímání vkládá i přesvědčení. Podle Reida

jsme při vnímání zároveň přesvědčeni o existenci vnímaného předmětu. Přesvědčeni jsme

dále o tom, že jednoduchá aprehenze přestavuje vnímaný předmět takový, jaký je.

3.1 Vnímání

Jak už bylo řečeno, vnější objekt a náš počitek, myšlenka a každá další mentální

entita je od vnímaného objektu zcela odlišná. Zaměříme-li se prvně na počitky, pak v

Reidově teorii se nejedná o to, cítit něco, ale spíš cítit nějak.

„Všechny systémy filosofů o našich smyslech a jejich objektech se štěpí na tom,

že neodlišují důsledně počitky, které neexistují, nejsou-li pociťovány, od věcí,

které sugerují.“41

Například když řeknu „Cítím růži“, potom touto větou odkazuji ke svému počitku.

A počitek může být jedině v člověku, který jej pociťuje. Počitek je vždy naprosto odlišný

od cítěné věci a je pouze v tom, kdo jej pociťuje. Doprovází jej nicméně přesvědčení

o existenci věci, která je jeho příčinou. Počitky musí být bezprostřední. Jsou důsledkem

toho, jak na nás vnější věci působí.

Počitky zaujímají jedinečné místo v Reidově teorii vnímání, protože doprovázejí

vnímání, ale Reid je nezahrnuje do nutných aktů vnímání. V Intellectual Powers říká, že

„téměř všem našim percepcím odpovídají nějaké počitky“.42

Reid tento problém vysvětluje v dvacáté sekci u kapitoly Vidění. Věty „Vidím

strom“ a „Cítím bolest“ jsou si podobné. Gramaticky působí tak, že predikát vždy odkazuje

k subjektu. Cítím co? Cítím bolest. Vidím co? Vidím dům. Nicméně tyto věty jsou

naprosto odlišné. Zatímco vidění je odlišné od domu, který vidím, cítění není odlišné od

bolesti, kterou cítím. Když vidím strom, vždy existuje objekt odlišný od aktu vnímání, ale

když cítím bolest, pak žádný objekt odlišný od aktu cítění neexistuje.43

41 Reid, T., IHM, V.viii, s. 72: „All the systems of philosophers about our senses and their objects have split

upon this rock of not distinguishing properly sensations, which can have no existence but when they are felt,

from the things suggested by them.“

42 Reid, T., EIP, II.xvi, s. 194: „Almost all our perceptions have corresponding sensations…“

43 Viz Reid, T., IHM, VI.xx, s.167‒168.

26

A právě zde můžeme vidět základní rozdíl mezi Josephem Priestleym a

Thomasem Reidem. U Priestleyho materiální objekty kauzálně způsobí impresi a následně

počitek. Když se sejde více počitků, utvoří se vjem a nakonec idea. Idea je mentální entita,

objekt mysli, který nás informuje o vnějším světě. Počitky u Priestleyho odkazují k vnější

věci, zatímco u Reida počitek nemá žádný objekt kromě sebe samého.44 Počitky se tedy

u Priestleyho podobají vnímanému předmětu, který je jejich příčinou. Nicméně u Reida

nikoli.

Hlavní roli v Reidově teorii vnímání nehrají počitky, ale akt mysli, který Reid

nazývá jednoduchá aprehenze. Tento akt Reid charakterizuje jako určité pojímání daného

objektu. Díky jednoduché aprehenzi pojímáme danou věc, aniž by k tomuto pojímání

musely přistoupit složitější mentální operace, jako například souzení.45

Problém je, že na různých místech se Reid o této jednoduché aprehenzi vyjadřuje

různě a nepředkládá žádnou striktní definici.46

Důležité je však zmínit, že jednoduchá aprehenze je základnější operací než

přesvědčení. Jednoduchá aprehenze totiž může existovat i bez přesvědčení o existenci dané

věci, zatímco i to nejslabší přesvědčení, stejně jako všechny ostatní operace mysli, už

aprehenzi věci předpokládají.47

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno dříve, je jednoduchá aprehenze takovým aktem,

díky němuž jsme si vědomi objektů. Objekt podle Reida pojímáme tím způsobem, že jsme

si vědomi jeho kvalit.

Například když před sebou vidím strom, jsem si vědom, že má zelené listy či

hnědý kmen a také jsem si vědom jeho tvrdosti. Pojímám tedy jak primární, tak i

sekundární kvality.

Reid rozlišuje mezi původním a získaným vnímáním. Jinými slovy, když vnímám,

že tohle je chuť rumu, je to naučené. Vím, že rum chutná právě takto. Zatímco vjemy, které

mám skrze hmat či zrak, jako jsou tvrdost, rozlehlost, postava a pohyb, jsou původní.

44 Reid, T., EIP, I.i, s. 36.

45 Reid, T., EIP, IV.i, s. 295.

46 Zajímavé poznatky k jednoduché aprehenzi viz Wolterstorff, N., Thomas Reid and the Story of

Epistemology, s. 9‒12.

47 Například J. Van Cleve se domnívá, že Reidova jednoduchá aprehenze je podobná Russellovu poznání

z obeznámení; viz Reid’s Theory of Perception, in: Cuneo, T. ‒ Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge

Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 108.

27

3.1.1 Přirozené znaky

Zásadní rozdíl mezi Reidem a Priestleym je v tom, že vnější objekt v nás

nezapříčiňuje počitek a následně ideu, jak tomu je v Priestleyho teorii, ale vyvolává v nás

počitek, který je důsledkem působení vnějšího objektu na naše smyslové orgány. Při

vnímání, kromě tohoto počitku, danou věc pojímám a taktéž jsem přesvědčen o existenci

této vnímané věci. Nicméně moje jednoduchá aprehenze ani přesvědčení se nijak danému

počitku nepodobají. Daný počitek se nepodobá ani vnější věci.

Vezměme si například hmat, který nás informuje o existenci a o tvrdosti nějaké

věci, jíž se právě dotýkám, a to i přesto, že tento počitek, který v nás vnější věc vyvolala,

se od tvrdosti zcela liší.

Důležité je, že neexistuje žádná nutná spojitost: jak mezi tvrdostí a daným

počitkem, stejně jako není nutná spojitost například mezi nějakou růží a tím, jak ji cítíme.

Obě věci ‒ růže i počitek ‒ jsou totiž naprosto odlišné. Jak je potom možné, že určitá věc

v nás vyvolává přesně takový druh počitku, jaký v nás vyvolává? Na to Reid odpovídá, že

je to „nějakým přirozeným druhem magie.“48

Co se týče samotných přirozených znaků ‒ pomineme-li získané ‒, Thomas Reid

je rozděluje do tří skupin.49 První druh přirozených znaků je sice výsledkem práce lidské

přirozenosti, ale objevujeme tyto znaky až v praxi. Jinými slovy řečeno, těchto znaků si

nejsme vědomi okamžitě. Zde má sehrát největší úlohu filosofie, neboť je jejím hlavním

úkolem tyto znaky objevovat.

Druhý druh je přirozeností nejen vytvořen, ale i objeven. Rozdíl je v tom, že

k prvnímu druhu musí přistoupit další mentální operace, například uvažování, zatímco k

druhému druhu nikoli. Thomas Reid na tomto místě hovoří třeba o hudebním sluchu a

podobných vrozených vlastnostech.

Třetí skupina je nejzákladnější, protože právě tu má Joseph Priestley ve své kritice

na mysli. Třetí druh Reid nazývá přirozenou magií. Do této skupiny spadají ony vrozené a

nevysvětlitelné operace mysli, jakými jsou jednoduchá aprehenze nebo tvorba přesvědčení.

Spadají zde tzv. „principy common sense“, které jsou hlavním bodem Priestleyho kritiky.

48 Reid, T., IHM, V.iii, s. 60: „…natural kind of magic.“

49 Reid, T., IHM, V.iii, s. 59‒60.

28

3.2 Common sense

Priestleyho kritika se týká tří hlavních představitelů filosofie common sense, tedy

nejen Thomase Reida, ale i dalších dvou hlavních představitelů tohoto směru ‒ Jamese

Beattieho a Jamese Oswalda. Ovšem Thomas Reid hraje v této kritice stěžejní roli, neboť

z jeho díla vychází Oswald i Beattie.

Reidovým cílem bylo vysvětlit vnímání jiným způsobem, než jakým jej vysvětluje

teorie idejí, tedy vysvětlit jej na principech common sense, což se stalo hlavním bodem

Priestleyho kritiky.

V Intellectual Powers můžeme najít common sense v kapitole věnující se operaci

souzení. Common sense je tedy v Reidově filosofii jakýmsi druhem souzení, resp. druhem

intuitivního souzení, které Reid vkládá už do samotné operace vnímání. Tato operace se u

Reida skládá z jednoduché aprehenze vnímaného předmětu a přesvědčení o existenci

tohoto předmětu. Ve většině případů vnímání doprovází taktéž počitky, ovšem existují i

výjimky.50 Jednoduchá aprehenze, tedy pojímání nějaké věci, v sobě neobsahuje akt

souzení. Tento akt však obsahuje přesvědčení o věci. Přesvědčení je vždy podle Reida v

jazyce vyjádřeno pomocí propozice či výroku.51 Principy common sense jsou evidentní

propozice, fundamentální přesvědčení, které by měl zastávat každý rozumný a dospělý

člověk.

Jelikož se Priestleyho kritika týká zejména pojmu common sense nebo tzv.

principů common sense, je třeba si tento termín představit. V této kapitole se proto

pokusím tento pojem vysvětlit a přiblížit vše důležité, co pod něj spadá. Svou

charakteristiku bych ráda rozdělila do tří částí:

1. V první části předložím definice pojmu common sense, které uvádí sám Reid.

2. V druhé části předložím tři nejzajímavější soudobé interpretace tohoto pojmu.

3. Ve třetí části bych ráda předložila vlastní charakteristiku, která se snaží skloubit

zmíněné soudobé interpretace.

Důvod, proč jsem se rozhodla pro tento způsob, spočívá v samotné Reidově

charakteristice tohoto pojmu, která je nejednoznačná, a není jisté, k čemu Reid přesně

odkazuje, což má za následek velký počet moderních interpretací principů common sense.

50 Reid, T., EIP, II.xvi, s. 194.

51 Reid, T., EIP, II.xx, s. 228.

29

Termín common sense, jak se později užíval ve skotské filosofii,52 byl do filosofie

formálně uveden již Lordem Shaftesburym.53 Jisté je, že samotná Reidova nauka common

sense vznikla jako argument proti teorii idejí, resp. proti Humově teorii idejí,54 a to

především proti Humovým skeptickým důsledkům ohledně poznatelnosti vnějšího světa.

3.2.1 Obecná charakteristika

Kdybychom měli principy common sense charakterizovat co nejobecněji, pak by

se jednalo o jakási základní lidská přesvědčení, která by měl zastávat každý rozumný

člověk. I když se filosofické doktríny, které se věnují pojmu common sense, liší, přesto

můžeme najít určité společné znaky.55 Jedná se většinou o:

soubor principů common sense

tyto principy jsou známé všem rozumným lidem

nelze je dokázat

jsou uváděny jako součást lidské přirozenosti.

Filosofové, kteří zastávají common sense:

odmítají Humův skepticismus

52 I když obměnu tohoto pojmu můžeme vidět už v antickém Řecku u Aristotela nebo třeba u Cicera. Mne

ovšem zajímá, jak byl pojem common sense užíván a charakterizován až ve skotské filosofii 18. století.

53 Viz McCosh, J., The Scottish Philosophy: Biographical, Expository, Critical from Hutcheson to Hamilton.

London: Macmillan and Co., 1875, s. 35, 77, 99, 140. Reid tento pojem převzal nejspíš od Clauda Buffiera

(viz tamtéž, s. 203), který poskytl podrobnou analýzu pojmu common sense už v roce 1717 ve své knize

Traité des vérités premieres. V roce 1780 byla tato kniha přeložena do angličtiny pod názvem First Truths,

and the Origin of Our Opinions Explained a překlad obsahuje víc než padesátistránkovou předmluvu o

plagiátorství filosofů common sense. Anonymní překladatel vybírá jednotlivé pasáže z děl Reida, Oswalda a

Beattieho, které jsou takřka totožné s Buffierovými tezemi, a proto se někteří badatelé domnívají (např.

James McCosh, Paul Wood), že Thomas Reid tento pojem převzal právě od Buffiera. Ovšem Buffierova

doktrína se až dosud nedočkala takového ohlasu, jaký měli skotští filosofové common sense. Článků a knih o

Buffierovi najdeme jen pomálu a většinou se jedná o doktorské práce. Je možné, že anonymním

překladatelem byl právě Joseph Priestley. Předmluva se totiž týká pouze oněch tří filosofů, které Priestley

napadl ve svém Examination. Překlad byl navíc vydán u nakladatele J. Johnsona, u kterého Priestley vydával

všechny své knihy. Nicméně žádné přímé důkazy proto toto tvrzení neexistují.

54 Základní rozdíl mezi Claudem Buffierem a Thomasem Reidem je v tom, že Buffier je zastánce teorie idejí,

resp. Descartovy teorie idejí. Přijmeme-li teorii idejí, pak je třeba, abychom na něčem ukotvili základní

pravdy o vnějším světě. Musíme je přijmout za samozřejmé. Reidův pojem common sense naopak slouží jako

argument proti teorii idejí. Jinými slovy, přijmeme-li doktrínu common sense, pak nutně musíme odstranit

teorii idejí; srov. Buffier, J-C., First Truths. London: J. Johnson, 1780, kap. 1‒2 a Reid, T., IHM I, VI.

55 Filosofové, kteří užívají pojem common sense, se ve svých doktrínách často navzájem liší, ale i přesto lze

mezi nimi nalézt základní shodné znaky. Mezi nejznámější skotské filosofy common sense patří: Thomas

Reid, James Oswald, James Beattie, George Turnbull, Lord Kames, George Campbell, Dugald Stewart,

William Hamilton. Všem zmíněným se podrobně věnuje James McCosh ve své knize The Scottish

Philosophy: Biographical, Expository, Critical from Hutcheson to Hamilton. London: Macmillan and Co.,

1875, 462 s.

30

používají Baconovu či Newtonovu metodologii.

3.2.2 Reidovy definice common sense

Přeložit common sense do češtiny je problematické. Můžeme totiž najít

přinejmenším čtyři způsoby:

1. společný smysl

2. běžný smysl

3. zdravý rozum

4. běžný/společný soud.

Poslední jmenovaný má nejblíže k tomu, co tímto pojmem myslí Reid. V

Intellectual Powers se totiž vyjadřuje poměrně jednoznačně a tvrdí, že common sense

znamená jistý druh soudu. Reid to dává do souvislosti s tím, že „good sense“ znamená

„good judgement“, stejně jako „non-sense“ znamená „no judgement“, tedy nesmysl.

Přičemž tento soud, dobrý soud, budeme mít společný se všemi těmi, kteří jsou dospělí a

rozumní.56

Z toho však vyplývá, že sense je soud, a common sense bude společný soud ‒

společný se všemi dospělými a rozumnými lidmi, což zahrnuje obyčejné lidi, vědce i

filosofy. Tento společný soud bude hrát základní roli v praxi, jelikož dospělého a

rozumného člověka charakterizuje Reid jako toho, s nímž můžeme „mluvit a

obchodovat“.57 Vezmeme-li si jako příklad Huma, ani on nezpochybňoval úlohu common

sense v praxi. To, co zpochybňoval, byla jeho úloha ve filosofii.

Když budeme konstruovat příklad na rozdílu mezi teorií a praxí, zjistíme, že

teoreticky můžeme zpochybnit velkou škálu věcí, jako to udělal například Descartes.

Problém nastává, když to zpochybníme i v praxi. Když zpochybním vnější svět ve svém

teoretickém uvažování, nic se nestane, ale když se v praxi budu chovat tak, že neexistuje

vnější svět, že neexistuje věc, kterou právě vnímám, nebo se budu snažit projít zdí atd.,

potom mě nejspíš zavřou do blázince.

56 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 424: “On the contrary, in common language, sense always implies judgement. A

man of sense is a man of judgement. Good sense is good judgement. Nonsense is what is evidently contrary

to right judgement.“

57 Tamtéž: „..converse and transact business.“

31

Common sense je jakýsi druh soudu. Neměli bychom se ale odvolávat na žádnou

složitější operaci. Tento soud je intuitivní.58 Jinými slovy, není založen na žádném

argumentu, ale evidence našeho soudu je zjevná.

Jedna ze základních definic, které Reid předkládá, zřejmě zní:

„Jestliže existují určité principy ‒ jako si myslím, že existují ‒, k víře v ně nás

vede naše přirozenost a které jsme nuceni považovat za samozřejmé v běžných

životních záležitostech, aniž bychom byli schopni uvést jejich důvod, pak tyto

principy nazýváme principy common sense; a to, co je s nimi zjevně v rozporu,

nazýváme absurdním.“59

Thomas Reid zde mluví o principech common sense. Na jiných místech se

zmiňuje o evidentních propozicích.60 Tyto evidentní propozice jsou vyjádřením našich

fundamentálních přesvědčení.

Reid se na tomto místě nejspíš dovolává jakéhosi epistemologického závazku.

Tato fundamentální přesvědčení, která podepírají celou naši praxi a uvažování, resp. obojí

na nich stojí, jsme nuceni považovat za samozřejmé. To, že jsme nuceni, znamená, že naše

přirozenost, tedy to, jak jsme uzpůsobeni (naprogramovaní), nás nutí, abychom tato

přesvědčení či evidentní propozice považovali za samozřejmé, aniž bychom byli schopni je

zdůvodnit. Epistemologický závazek není jen vůči určitým propozicím, ale i vůči našim

schopnostem, jakými jsou introspekce, percepce a paměť. Jejich spolehlivost Reid

deklaruje ve svém výčtu principů common sense, který předložil v Intellectual Powers.61

3.2.3 Common sense vs. principy common sense

Ráda bych zde upozornila na důležitou věc, která bývá předmětem špatných

interpretací, totiž na rozdíl mezi common sense a principy common sense. Zatímco principy

58 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 426, 433.

59 Reid, T., IHM, II.vi, s. 33: „If there are certain principles, as I think there are, which the constitution of our

nature leads us to believe, and which we are under a necessity to take for granted in the common concerns of

life, without being able to give a reason for them; these are what we call the principles of common sense; and

what is manifestly contrary to them, is what we call absurd.“

60 Reid, T., EIP, VI.vii, s. 522.

61 Viz výše, pozn. 67.

32

common sense budou jakési evidentní propozice, common sense vypadá na onen druh

soudu, jímž tyto propozice soudíme.62

U tohoto názoru vycházím ze dvou skutečností. Za prvé se mi zdá, že to z

představených Reidových definic vyplývá, a za druhé mezi common sense a principy

common sense častokrát činili rozdíl i ostatní filosofové.63

Nejlépe to lze vysledovat na následujících pasážích: „common sense je takový

stupeň souzení, který je společný mužům, s nimiž můžeme hovořit a obchodovat“64 nebo

„Připisujeme rozumu dvě funkce či dva stupně. První z nich je soudit věci evidentní o

sobě, druhý je vyvozovat závěry, které nejsou evidentní, z těch, jež evidentní jsou. První

jmenovaný je úkolem, a to jediným úkolem, common sense, a proto se s rozumem shoduje

v celém jeho rozsahu a je to pouze jiné jméno pro jedno odvětví či stupeň rozumu.“65

V těchto pasážích Reid mluví o stupni rozumu. V jiných pasážích mluví o druhu

soudu. Nejspíš tedy bude onen typ soudu náležet danému stupni rozumu, případně může

Reid tato slova užívat ekvivalentně. Je důležité zmínit, že u souzení, aprehenze i

přesvědčení se vždy jedná o určité akty mysli, tím pádem soud common sense bude tedy

totožný s daným aktem souzení, či, jak to Reid nazývá, stupněm souzení.

Nicméně z těchto pasáží vyplývá, že Reid rozlišuje mezi common sense a tzv.

principy common sense, které by měly být ony evidentní propozice.66

62 Například Nicholas Wolterstorff zastává v této věci jiný názor, a sice že Reid nesprávně rozlišuje mezi

aktem souzení a propozičním obsahem těchto aktů. Podle Wolterstorffa Reid odkazuje termínem common

sense k propozicím common sense; viz Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. -

Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University

Press, 2006, s. 77-100.

63 Buffier ve svém díle rozlišuje mezi dispozicí, která nás nutí k uznání určitých pravd, a to takových, které

nemohou být ani podpořeny, ani vyvráceny rozumem a mezi těmito pravdami samotnými. Tyto první pravdy

vnímá mysl naprosto jasně právě díky této dispozici, což je podle Buffiera setrvalý sklon soudit, že určité

propozice jsou pravdivé o sobě. Někdy Buffier tuto dispozici nazývá také „orgán pravdy“; viz Buffier, J-C.,

First Truths. London: J. Johnson, 1780. Kdyby se skutečně potvrdilo, že Thomas Reid převzal tento pojem z

Buffierovy filosofie, studium Buffiera by mohlo vnést nové světlo do zkoumání pojmu common sense u

Thomase Reida, a to zejména v otázce, zda Reid rozlišoval mezi common sense a principy common sense, jak

si myslím já, či měl v pojmech zmatek, jak si myslí například Wolterstorff; viz Reid on Common Sense, in:

Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge

University Press, 2006, s. 77-100. Avšak později i lidé, kteří z Reida vycházeli, také rozlišovali mezi jakousi

schopností rozumu a propozicemi; viz Beattie, J., Essay on the Nature and Immutability of Truth in

Opposition to Sophistry and Scepticism. Edinburgh: William Creech, 1777, s. 26.

64 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 426: „Common sense is that degree of judgement which is common to men with

whom we can converse and transact business.“

65 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 433: „We ascribe to reason two offices, or two degrees. The first is to judge of

things self-evident, the second to draw conclusions that are not self-evident from those that are. The first of

these is the province, and the sole province of common sense; and therefore it coincides with reason in its

whole extent, and is only another name for one branch or one degree of reason.“

66 V základu by se mělo jednat o přesvědčení, která jsou neinferenční, tzv. nevyvozujeme je z jiných, a tato

33

Problém nastává v díle Intellectual Powers, kde Reid předkládá výčet oněch

propozic neboli principů common sense a rozděluje je na nutné a kontingentní pravdy.

Mezi nutné pravdy řadí zákony gramatiky, axiomy, principy morálky a určité metafyzické

principy. Mezi kontingentní pravdy řadí naše základní přesvědčení. Většina moderních

interpretů se shoduje na tom, že právě ony kontingentní principy jsou tím, co měl Reid na

mysli pojmem principy common sense.

3.2.4 Výčet prvních principů kontingentních pravd67

1. Tedy, za prvé, považuji za první princip existenci každé věci, které jsem si vědom.

2. Další první princip, myslím, je, že myšlenky, jichž jsem si vědom, jsou myšlenky

jsoucna, které nazývám já, má mysl, má osoba.

3. Za další první princip považuji ten, že věci, na které si rozlišeně vzpomínám, se

staly.

4. Dalším prvním principem je naše osobní identita a souvislá existence, a to tak

hluboko do minulosti, dokud si něco vybavujeme rozlišeně.

přesvědčení jsou vyjádřena propozicemi evidentními o sobě. Thomas Reid se o nich zmiňuje na mnoha

místech; např. EIP, VI.vii, s. 522.

67 Už toto rozdělení na nutné a kontingentní pravdy s sebou přinášejí velké rozpory. Hranice mezi nutnými a

kontingentními pravdami nám na první pohled může připadat přinejmenším nepřesná. Pro ilustraci zde

předkládám onen výčet dvanácti principů kontingentních pravd, které hrají zásadní roli v moderních

interpretacích (EIP, VI.v, s. 470-490):

1. First, then, I hold, as a first principle, the existence of every thing of which I am conscious.

2. Another first principle, I think, is, that the thoughts of which Iam conscious are the thoughts of a being

which I call myself,my mind, my person.

3. Another first principle I take to be, that those things did really happen which I distinctly remember

4. Another first principle is our own personal identity and continued existence, as far back as we remember

any thing distinctly.

5. Another first principle is, that those things do really exist which we distinctly perceive by our senses, and

are what we perceive them to be.

6. Another first principle, I think, is, that we have some degree of power over our actions, and the

determinations of our will.

7. Another first principle is, that the natural faculties, by which we distinguish truth from error, are not

fallacious.

8. Another first principle relating to existence, is, that there is life and intelligence in our fellow men with

whom we converse.

9. Another first principle I take to be, that certain features of the countenance, sounds of the voice, and

gestures of the body, indicate certain thoughts and dispositions of mind.

10. Another first principle, appears to me to be, that there is a certain regard due to human testimony in

matters of fact, and even to human authority in matters of opinion.

11. There are many events depending upon the will of man, in which there is a self-evident probability,

greater or less, according to circumstances.

12. The last principle of contingent truths I mention, is, that, in the phenomena of nature, what is to be, will

probably be like to what has been in similar circumstances.

34

5. Dalším prvním principem je, že věci, které rozlišeně vnímáme svými smysly,

skutečně existují a jsou takové, jaké je vnímáme.

6. Jsem názoru, že další první princip je ten, že do jisté míry dokážeme ovládat své

činy a volní rozhodnutí.

7. Dalším prvním principem je, že přirozené schopnosti, jimiž odlišujeme pravdu od

omylu, nejsou klamné.

8. Další první princip týkající se existence je, že v našich bližních, s nimiž

konverzujeme, je život a inteligence.

9. Za další první princip považuji, že jisté rysy vzezření, hlas a tělesná gesta ukazují

určité myšlenky a dispozice mysli.

10. Další první princip, zdá se mi, spočívá v tom, co je považováno za jisté vzhledem k

lidskému svědectví o jednotlivých skutečnostech, a dokonce na lidské autoritě v tom, co je

věcí názoru.

11. Existuje mnoho událostí závislých na vůli člověka, ve kterých je evidentní

pravděpodobnost, větší nebo menší, podle okolností.

12. Poslední princip kontingentních pravd, který zmíním, je ten, že pokud jde o

přírodní jevy, bude se nejspíš dít něco takového, co se dělo až dosud za podobných

okolností.

3.2.5 Různé náhledy na principy

To, že se badatelé nemohou shodnout na interpretaci principů common sense, je

dáno jejich nejednotností. Nejen že Reid rozděluje principy na nutné a kontingentní, na

první principy našeho uvažování a na první principy, které považujeme za samozřejmé v

naši každodenní praxi, ale pokud se podíváme na samotný výčet kontingentních principů,

nalezneme v něm principy epistemologické i principy metafyzické. Předložit jednotnou

definici se proto jeví jako nemožné. Cílem této kapitoly není předložit definici common

sense a principů common sense, ale nabídnout charakteristiku těchto principů, a to takovou,

aby korespondovala s Reidovým výkladem. V této charakteristice vycházím ze tří hlavních

interpretací, a to z interpretace Nicholase Wolterstorffa, Jamese Van Cleva a Keitha

Lehrera.68 Tyto interpretace patří mezi nejcitovanější a nejvlivnější. Ačkoli se poměrně liší,

68 Jedná se o tyto články: Wolterstorff, N., Reid on common sense, in: Cuneo, T. ‒ Woudenberg, R. v. (eds.),

The Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 77‒100;

Cleve, J. V., Reid on the First Principles of Contingent Truths, in: Reid Studies: An International Review of

35

lze v nich, dle mého názoru, najít určitou sjednocující linii, která by mohla vrhnout světlo

na charakteristiku těchto principů.

3.2.6 Principy evidentní o sobě a principy evidentní okamžitě

Základní otázkou v této diskusi je, zda principy common sense jsou:

1. principy pravdy

2. principy evidence

3. prostě jen „přesvědčení“.

Jinými slovy, jsou prvními principy proto, že jsou nutně pravdivé, evidentní, nebo

proto, že jsme o nich přesvědčeni okamžitě? Poslední možnost bude zcela jistě pravdivá a

zastává ji Nicholas Wolterstorff. Nicméně říci, že jsou to jen naše základní přesvědčení,

která by měli mít všichni duševně zdraví a dospělí lidé, je příliš jednoduché a Reid sám

mluví o dalších definicích, jimiž principy common sense charakterizuje. James Van Cleve

jednoznačně volí možnost, že se jedná o principy evidence, zatímco Keith Lehrer je

naopak toho názoru, že se jedná o principy pravdy.

Thomas Reid na mnoha místech hovoří o principech jako o evidentních

propozicích, což je možné vidět například na této pasáži: „a bylo dávno dokázáno

Aristotelem, že každá propozice, které dáváme rozumový souhlas, musí mít evidenci buď v

sobě, nebo ji odvodit z nějaké předchozí propozice“.69 Nicméně Keith Lehrer má pravdu v

tom, že Thomas Reid charakterizuje propozice evidentní o sobě jako ty, které „vlastní

světlo pravdy v sobě“.70

Van Cleve poukázal na zajímavou věc, a sice že Thomas Reid ve svém díle

rozlišuje u různých souborů principů různé druhy evidence. Přinejmenším můžeme najít

dva druhy evidence, a to evidenci o sobě a evidenci v širokém slova smyslu, kterou blíže

nespecifikuje. Když Thomas Reid mluví o evidenci o sobě, často zmiňuje Aristotela nebo

staví principy do analogie s matematickými axiomy.71 Vypadá to tedy, že principy

Scottish Philosophy, 3, 1999, 1, s. 3‒30; Lehrer, K., Reid, Hume and Common Sense, in: Reid Studies: An

International Review of Scottish Philosophy, 2, 1998, 1, s. 15‒25.

69 Reid, T., EIP, VI.vii, s. 522: „..and was long ago demonstrated by Aristotle, that every proposition to

which we give a rational assent, must either have its evidence in itself, or derive it from some antecedent

proposition.“

70 Reid, T., EIP, VI.iv, s. 452: „has the light of truth in itself.“

71 Viz Reid, T., EIP VI.iv, s. 452.

36

evidentní o sobě, tedy ty, které vlastní světlo pravdy v sobě, patří k tzv. nutným principům,

nikoli k principům kontingentním.

Pokud jde o kontingentní pravdy, Reid se o nich vyjadřuje trochu jinak. Van

Cleve zde užívá termín „propozice evidentní okamžitě“. Taková propozice získává svou

evidenci čistě na základě toho, že jí rozumíme.

Ovšem Nicholas Wolterstorff odmítá, že by principy common sense byly jak

principy pravdy, tak principy evidence. Naopak se domnívá, že se jedná jednoduše o

přesvědčení. Nicméně Wolterstorffova charakteristika těchto přesvědčení je prakticky

totožná s Van Clevovou charakteristikou propozic evidentních okamžitě.

Kdybychom to měli říci jinými slovy, pokud by se jednalo o principy pravdy,

museli bychom být přesvědčeni o jejich pravdivosti. Tuto podmínku splňují ‒ v tom, jak je

Reid charakterizuje, ‒ právě nutné principy. Kontingentní principy jsou však jiného řádu.

Jak Wolterstorff sám říká, „přijímáme jako samozřejmou celou řadu věcí, o nichž jsme se s

jistotou nepřesvědčili“.72Jednoduše tyto principy přijímáme, což je Van Clevova

charakteristika propozice evidentní okamžitě.

3.2.7 Ambiguita v principech

Další důležitou věcí je určitá ambiguita ve výčtu těchto principů. Tuto ambiguitu

opět představil Van Cleve a disambiguaci, kterou posléze poskytl, přebírá i Wolterstorff.

Podívejme se na první princip, jak jej představil Reid:73

1. Tedy za prvé považuji za první princip existenci každé věci, které jsem si

vědom.

72 Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge

Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 88: „We take for granted all

sorts of things that we never bring to the point of being something that we believe.“

73 Wolterstorff si vypůjčuje Van Clevovu disambiguaci a mírně ji přeformuluje, nicméně smysl, který chtěl

Van Cleve zdůraznit, zůstává. Pro své potřeby jsem si vypůjčila Wolterstorffovu interpretaci, protože se mi

zdá názornější než Van Clevova; srov. Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. -

Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University

Press, 2006, s. 91-95 a Van Cleve, J., Reid on the First Principles of Contingent Truths, in: Reid Studies: An

International Review of Scottish Philosophy, 3, 1999, 1, s. 5-6.

37

Disambiguace:74

1.1. Všichni považujeme za samozřejmé, že každý objekt, kterého si je daný

člověk vědom, existuje.

1.2. Každý člověk považuje existenci každého objektu jeho vědomí za

samozřejmou.

Druhý výklad postuluje řadu jednotlivých výroků a je to výklad, který podle Van

Cleva Reid zastává. Tento výklad poměrně dobře odráží i rozdělení na nutné a

kontingentní pravdy. Nutné pravdy jsou všeobecné, zatímco ty kontingentní jsou

partikulární. Zatímco nutné pravdy jsou propozice evidentní o sobě, jsou to principy

pravdy, jak tvrdí Lehrer, kontingentní principy jsou principy evidence, jak tvrdí Van Cleve.

Kontingentní pravdy, už proto, že je Reid nazývá pravdami kontingentními, mají

jiný status než pravdy nutné. Když se podíváme na jejich výčet, zjistíme, že se jedná o

pravdy partikulární, které nemají stejný obecný status jako pravdy nutné. Jsou pravdami

pro každého jednoho z nás. S tímto výkladem by měl problém Nicholas Wolterstorff, a to

kvůli požadavku universality principů.75 Reid ovšem na mnoha místech uvádí, že principy

si v jednotlivých případech vynucují svou autoritu mnohem víc než poté, co se stanou

obecnou tezí.76 Jedná se tedy o jakési přitakání těmto principů v jednotlivých případech.

Obecné teze, jakými je například výčet kontingentních principů, zastřešují všechny tyto

jednotlivé případy.

3.2.8 Charakteristika common sense

Domnívám se, že nyní již můžeme přistoupit k samotné charakteristice common

sense a principů common sense. Snažila jsem se zde představit nejen samotné Reidovy

definice, kterých je mnoho a které se od sebe navzájem poměrně odlišují, ale zároveň

74 Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The Cambridge

Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 94: „1.3. We all take for

granted that every object of a person’s consciousness exists. 1.4. For every person and every object of that

person’s consciousness, that person takes for granted the existence of that object of consciousness.“

75 Nicholas Wolterstorff uvádí jednotlivé případy, proč bychom měli dát přednost obecnému principu před

jednotlivým; viz Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The

Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 94‒95; srov. Van

Cleve, J., Reid on the First Principles of Contingent Truths, in: Reid Studies: An International Review of

Scottish Philosophy, 3, 1999, 1, s. 8‒11.

76 Reid, T., EIP, VI.v, s. 482.

38

poukázat na různé interpretace a najít v nich společnou linii, kterou bychom mohli použít

pro danou charakteristiku common sense.

1. Common sense je druh soudu (souzení), který je součástí lidské přirozenosti a

jímž soudíme určitý druh propozic.

První poznatek, který podle mne vyplývá z předešlých pasáží, je, že, že common

sense je druh soudu, kterým soudíme určitý druh propozic. Mezi dané propozice budu řadit

principy common sense. Rozlišuji tedy mezi common sense a principy common sense. Co

se týče principů, musí se jednat o základní přesvědčení, která jsou neinferenční. Nesmíme

je tedy vyvozovat z jiných. Vyjádřením těchto přesvědčení jsou určité evidentní propozice.

Teď před námi stojí otázka:

X

Podle výše řečeného bychom se měli přiklonit k druhé tezi.

Z toho plyne, že:

2. Principy common sense se nacházejí mezi propozicemi, které považujeme a

musíme považovat za samozřejmé v našem každodenním životě.

3. Tyto propozice jednoduše přijímáme za samozřejmé, což znamená, že jsme o

nich „nějakým způsobem“ přesvědčeni. Jejich zpochybnění by bylo absurdní.

Domnívám se, že tyto tři body představují základní charakteristiku pojmu

common sense, jak jej užíval Reid. Ačkoli na mnoha místech zmiňuje a řadí mezi common

sense i další věci, toto je linie, kterou používá v hlavní argumentaci, a to v argumentaci

proti Humovi.

Pokud bychom měli celou kapitolu krátce shrnout, Reidovou výzvou bylo ukázat,

že není nutné postulovat ideje ve smyslu bezprostředních objektů našeho vnímání. Ba co

více, že nemáme žádný důkaz pro takovéto pojetí idejí. Ideje pojímané tímto způsobem

jsou pro Reida jen hypotetickým konstruktem, který nedokáže uspokojivě vysvětlit žádnou

operaci mysli - samotné vnímání, paměť, představování a další schopnosti. Tato teorie není

Principy common sense se

nacházejí mezi propozicemi

evidentními o sobě (nutné

pravdy).

Principy common sense se

nacházejí mezi propozicemi,

které považujeme a musíme

považovat za samozřejmé v

našem každodenním životě –

propozice evidentní okamžitě

(ve Van Clevově slovníku).

39

také schopna vysvětlit naši víru ve vnější věci a nakonec ani to, jak ideje a imprese mohou

mít intencionální obsah.77

Jelikož počitky, jednoduchá aprehenze i přesvědčení jsou svou povahou akty

mysli, mělo by to znamenat, že při vnímání nemáme žádné mentální entity v hlavě odlišné

od daných aktů. Mysl je obeznámena s předmětem přímo. Reidovým hlavním cílem je

představit teorii vnímání z jiného pohledu, než je inference informace z idejí, a proto

předkládá teorii založenou na principech common sense, která by nás neodtrhla od vnějšího

světa.

77 Reid, T., EIP, II.xiv, s. 184.

40

4 DVOJÍ POJETÍ NEWTONA: THOMAS REID VS. JOSEPH

PRIESTLEY

V předchozích kapitolách jsem se o vlivu Isaaca Newtona zmínila jen okrajově,

nicméně jeho vliv okrajový nebyl, což vyplývá z metodologie obou autorů. Jak Thomas

Reid, tak Joseph Priestley argumentují stejnými Newtonovými principy, které však

rozdílně interpretují. Těmito principy jsou především Regulae philosophandi, které

můžeme najít ve třetí knize Newtonových Principií a pak i zákony pohybu, které se

nachází v první knize Newtonových Principií.

Problém, který doprovází celou tuto debatu, začíná při aplikaci těchto pravidel.

Každý z nich interpretoval Newtonova pravidla jinak a, jak se říká, použil právě to, co se

mu hodilo. Priestley aplikoval na svou filosofii kromě pravidel ještě teorii étheru, nicméně

odmítl některé důležité principy, např. princip setrvačnosti hmoty. Ovšem Priestleyho

výklad Newtonových principů a pravidel je často poměrně volný, zatímco Reidova

aplikace těchto pravidel je naopak až příliš striktní a doslovná. V této kapitole bude mým

cílem představit nejen to, jak daná pravidla interpretují, ale hlavně to, co je právě k takové

interpretaci vedlo.

Paul Wood, který se dlouho zabýval studiem Reidových rukopisů, se domnívá, že

se Reid při jeho odpovědi Priestleymu zároveň snažil definovat to, co konstituuje

skutečnou Newtonovou filosofii.78 A nelze než přisvědčit. Takřka v každém rukopise

věnovaném materialismu, a zvláště ve stěžejním rukopise Some Observations of the

Modern System of Materialism,79 se téměř tři čtvrtiny textu věnují právě rozdílu mezi

Newtonem a Priestleym.

Ačkoli Reid se materialismem zabýval hlavně po Priestleyho útoku, tedy po první

polovině 70. let 18. století, tak proti materialismu vystupuje, i když v menší míře, až do

konce svého života. Z toho lze odvodit, že Priestleyho útok měl na Reida velký vliv.

78 Wood, P. B. (ed.), Thomas Reid on the Animate Creation: Papers relating to the Life Sciences. Edinburgh:

Edinburgh University Press, 1995, s. 31.

79 Spis Some Observations of the Modern System of Materialism je možné najít v kolekci rukopisů Thomas

Reid Papers (MS 3061). Přepis tohoto rukopisu a některých dalších viz Thomas Reid on the Animate

Creation: Papers Relating to the Life Sciences. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1995, 272 s.

41

4.1 Priestley, Reid a tři vydání Principií

Na začátku je třeba uvážit jednu věc, která je poměrně zásadní, totiž ze kterého

vydání Newtonových Principií oba autoři vycházeli. Dílo Philosophiæ Naturalis Principia

Mathematica vyšlo za Newtonova života celkem třikrát, a to poprvé v roce 1687, poté

v 1713, a nakonec těsně před jeho smrtí v roce 1726. V každém novém vydání bylo něco

pozměněno a přidáno, ať už se jedná o propozice či vsuvky do vět, ale především o tzv.

Scholium generale přidané ke druhému vydání. Scholium generale totiž vysvětluje některé

důležité body Principií samotných, a zvláště Newtonovy pohnutky k sepsání celého díla a

jeho provázanost s božským řádem.80 Všechna díla vyšla latinsky a byla ve své době

oběma autorům k dispozici. K dostání byl i první anglický překlad, o nějž se v roce 1729

zasloužil Andrew Motte.81 Ovšem není vždy úplně jednoznačné, ze kterého vydání přesně

autoři čerpali. Dokonce ani jejich rukopisy o tom nehovoří jasně. Tato informace je

důležitá hlavně proto, že jednotlivá vydání Newtonových Principií se od sebe poměrně liší.

Joseph Priestley zřejmě čerpal ze třetího vydání nebo z překladu Andrewa

Motteho. Priestley se zmiňuje pouze o prvních dvou pravidlech, zatímco třetí a čtvrté

vynechává. Třetí proto, že bylo v rozporu s jeho doktrínou, a čtvrté pravidlo, které Newton

přidal až ve třetím vydání, vynechává i Thomas Reid. Stěžejním bodem je Priestleyho

interpretace druhého pravidla: „Pokud je to možné, přiřazovat účinkům stejného druhu

stejné příčiny“82, přičemž část věty „pokud je to možné“ se objevila až ve třetím vydání.

Podobnou parafrázi však najdeme i v Motteho překladu.

Pokud jde o Thomase Reida, v rukopise Some Observations of the Modern System

of Materialism cituje latinsky, takže je třeba hledat spíš v Newtonových originálech a

nikoli v překladu. Ovšem zajímavý je opět překlad druhého pravidla: „Přírodním účinkům

stejného druhu přiřazujeme stejné příčiny“83, z čehož vyplývá, že nejspíše čerpal z druhého

vydání Newtonových Principií. V prvním vydání totiž daná pravidla byla jen hypotézami.

Newton z těchto hypotéz udělal pravidla až ve druhém vydání.84 Thomas Reid se

80 Viz Cohen, B. I. ‒ Smith, G. E. (eds.), The Cambridge Companion to Newton. New York: Cambridge

University Press, 20042, s. 7-8.

81 Tamtéž.

82 Priestley, J., Disquisitions. London: J. Johnson, 1777, s. 8: „…to the same effects we must, as far as

possible, assign the same causes.“

83 Reid, T., AC 2, IX.ii, s. 188‒189: „..of the natural effects of the same kind, the causes are the same.“

84 Viz Cohen, B. I. ‒ Smith, G. E. (eds.), The Cambridge Companion to Newton. New York: Cambridge

University Press, 20042, s. 7-8.

42

ve zmíněném rukopise věnuje i dané části věty „pokud je to možné“ a domnívá se, že

„doložka ,pokud je to možné‘ byla přidána překladatelem“.85 Reid zde nemá na mysli

nikoho jiného než Andrewa Motta. To nicméně znamená, že Reid neměl v ruce třetí

vydání, ve kterém tuto doložku přidal sám Newton.

4.2 Newtonova pravidla86

První dvě pravidla se týkají spíše úspornosti a jednoduchosti přírody. Třetí

pravidlo je trochu jiného řádu, dalo by se říci, že ontologického. Později bylo přidáno ještě

čtvrté pravidlo o metodě zkoumání přírodních věd.

4.2.1 1. pravidlo

„Nemělo by být připuštěno více příčin přírodních jevů, než které jsou pravdivé a

dostatečné k vysvětlení oněch jevů.“87

První pravidlo je pro oba stěžejní, protože zde začínají první rozdílné interpretace

jak od Reida, tak od Priestleyho.

Reid: „U vysvětlování přírodních jevů bychom neměli připustit žádné jiné příčiny

než ty, které jsou pravdivé a dostatečné k vysvětlení jevu.“88

Reid tímto pravidlem argumentuje pro přímý realismus. Jak už bylo zmíněno,

Reid nebyl zastáncem teorie idejí, ale vyčítal jí přílišné problémy, z nichž největším byla

odtrženost od vnějšího světa a nemožnost jeho dokázání. Právě ideje jako

zprostředkovatelé našeho vnímání jsou podle něho hypotézou, která je nejen

85 Reid, T., AC, 2, IX.ii, s. 189: „For this clause, as far as possible, is purely an addition of the translator.“

86 Aby bylo jasnější, čí interpretace má k Newtonovu textu blíže, tak jsem se rozhodla čerpat z Newtonova

latinského originálu, ale při překladu do češtiny jsem přihlížela také k nejnovějšímu anglickému překladu od

I. Bernarda Cohena a A. Whitman z roku 1999, který je považován zatím za nejautentičtější překlad Newtona

do angličtiny; viz Newton, I., The Principia: Mathematical Principles of Natural Philosophy. London:

University of California Press, 1999, s 794-796.

87 Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726, s 387:

„Causas rerum naturalium non plures admitti debere, quam quæ et veræ sint et earum phænomenis

explicandis sufficiant.“

88 Reid, T., AC, 2, IX.ii, s. 186: „Of natural things no more causes ought to be admitted, than such as are both

true and sufficient to explain their phenomena.“

43

nevysvětlitelná, jelikož pro existenci idejí nemáme žádný důkaz, ale navíc i plodí tyto

problémy. Tudíž není ani pravdivá, ani dostatečná, a proto nevyhovuje Newtonovu

pravidlu jednoduchosti přírody.

Z tohoto plyne Reidův přímý realismus. To podle Reida také doplňuje Newtonův

dodatek nebo komentář k tomuto prvnímu pravidlu, a sice že „příroda je totiž prostá

a nepotrpí si na přepych nadbytečných příčin.“89

Naopak Priestleyho interpretace se liší: „Neměli bychom připustit žádné další

příčiny věcí než ty, které jsou dostatečné k vysvětlení okolností těchto věcí.“90

Srovnáme-li to s původním zněním, pak zjistíme, že blíže je Reidova interpretace.

V Newtonově pravidle jsou dány dvě podmínky k vysvětlení přírodních jevů, a to

pravdivost a dostatečnost. A jak je zřejmé, Priestley pravdivost vynechal a ponechal si jen

dostatečnost. Díky této úpravě má Priestley možnost postulovat hypotézy. A sice pokud

hypotéza dokáže vysvětlit daný jev či pokud se zdá být tím nejlepším vysvětlením daného

jevu, měli bychom ji považovat za dostatečnou a podle Priestleyho také za pravdivou.

Je zde problém v tom, jak oba autoři chápou slova „dostatečnost“ a „pravdivost“.

Pro Priestleyho je „pravda“ poměrně neurčité slovo, zatímco „dostatečnost“ je podle něho

jediným možným měřítkem vědeckých hypotéz. Priestley byl vědec, který ve své době

uskutečnil mnoho pokusů91 a byl svědkem mnoha vyvracení hypotéz. Není zde proto těžké

určit, že hypotéza může být považována za pravdivou jen dočasně, dokud se nenalezne

jiná, která ji vyvrátí. Je zřejmé, že Priestley se rozhoduje mezi akceptovatelnými a

neakceptovatelnými hypotézami a domnívá se, že akceptovatelné hypotézy mohou přispět

k pokroku vědy. Mluvit u přírodních jevů o pravdivých okolnostech je proto

bezpředmětné. Ve svém Examination například o pravdě říká následující:

„Slovo pravda, a idea s ním spojená, je taktéž dítětem umění a nikoli přírody,

obdobně jsou na tom i ideje pojené ke slovům propozice a sylogismus.“92

89 Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726, s 387:

„Natura enim simplex est & rerum causis superfluis non luxuriat.“

90 Priestley, J., Disquisitions. London: J. Johnson, 1777, s. 8: „We are to admit no more causes of things than

are sufficient to explain their phenomena.“

91 Joseph Priestley se řadí například mezi spoluobjevitele kyslíku, mazací gumy, sody a dalších věcí.

Priestleyho život a objevy mapuje kniha Rivers I. ‒ Wykes D. L. (eds.), Joseph Pristley, Scientist,

Philosopher and Theologian. New York: Oxford University Press, 2008, 252 s.

92 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. xlv: „the word truth and idea annexed to it, is also

the child of art, and not of nature, as well as the ideas annexed to the words proposition and syllogism.“

44

Pravdivost Priestley tedy vynechal ze dvou hlavních důvodů. Za prvé proto, že

pravda je podle Priestleyho „dítětem umění“, jinými slovy, je to něco, co jsme se během

života naučili, a úplně nejobecněji je to abstraktní idea vygenerována asociací určitých

idejí, jimiž klasifikujeme věci, které se nám v životě osvědčily. A takové věci by měly být

dostatečné pro vysvětlení. Za druhé, „dostatečnost“ povoluje poměrně velké množství

hypotéz, které mohou vysvětlit dané jevy, a napomoci pokroku vědy.

Je také nutné zmínit, jak oba autoři chápou slovo „příčina“. Pokud si znovu toto

pravidlo připomeneme, je zde řečeno: „U vysvětlování přírodních jevů bychom neměli

připustit žádné jiné příčiny než ty, které jsou pravdivé a dostatečné k vysvětlení jevu.“

Reid se domnívá, že Priestley považuje zmíněnou příčinu v Newtonově zákonu za příčinu

účinnou. Pokud ovšem Newton hovoří o pravdivosti, nemůžeme tuto příčinu považovat za

příčinu účinnou. Pravdivost může být podle Reida pouze vlastností propozic. Newtonova

pravidla jsou podle něho něco jako universální propozice, podle kterých se řídí přírodní

jevy. Tudíž zde nemůžeme hovořit o účinné příčině, ale spíše o zákonech přírody.93 Mluvit

v tomto případě o účinné příčině by nedávalo smysl.

Je zřejmé, že Reid rozlišuje mezi dvěma druhy příčin. Ba co víc, Reid se ve svém

díle zdráhá mluvit o účinných příčinách mezi jevy. Kauzalitu u přírodních jevů vysvětluje

termínem konstantního spojení.94 Je zajímavé, že kauzalitu u přírodních jevů vysvětluje

Priestley stejným termínem. Ovšem jeho doktrína determinismu vyžaduje právě kauzalitu

ve smyslu účinných příčin.

4.2.2 2. pravidlo

„Pokud je to možné, pak účinkům stejného druhu přiřazovat stejné příčiny.“95

Druhé pravidlo asi nejvíce ovlivnilo Priestleyho doktrínu a podepřelo jeho

materialismus. Jeho interpretace tohoto pravidla je tudíž stejná jako Newtonova.96

93 Reid, T., AC, 2, IX.ii, s. 187.

94 Nejlépe to lze vidět v Reidově korespondenci, např. Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The

Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2003, s. 139-147.

95 Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726, s 387:

„Ideoque effectuum naturalium ejusdem generis eædem assignandæ sunt causæ quatenus fieri potest.“

96 „.. to the same effects we must, as far as possible, assign the same causes“; viz Disquisitions. London: J.

Johnson, 1777, s. 8.

45

Priestleyho materialismus vychází ze základní pozice, a to právě z Newtonova

pravidla stejných příčin a účinků. Priestley zde bere v potaz právě jednoduchost přírody

vyplývající z Newtonova prvního pravidla, kterou převádí i na pravidlo druhé. Paradoxně

proto, že následoval toto pravidlo, musel odstranit jinou část z Newtonovy filosofie ‒

pasivní, neproniknutelnou hmotu. 97

Tudíž budeme-li muset přidávat ke stejným příčinám stejné účinky, tzv.

k hmotným příčinám hmotné účinky a k nehmotným příčinám nehmotné účinky, není

možné, aby hmota byla pasivní,98 ale právě naopak v ní musí být určité síly, díky nimž

může působit.

Síly přitahování a odpuzování, které u Newtona panují mezi tělesy, vložil

Priestley do hmoty samotné a udělal z nich vnitřní síly hmoty. Vypomohl si také étherem,

díky němuž a díky částicím, které se přitahují a odpuzují, jsme schopni vnímání. Hartley i

Priestley pak tuto teorii využili k vysvětlení vnímání i k vysvětlení toho, jak funguje tělo a

mysl.

Priestley se jednoduše domnívá, že je-li v tělesech jakési vlnění, pak nemohou být

pasivní. Aktivita hmoty byla připisována nemateriálním silám. Ale pokud je hmota

absolutně bez síly, jaký má smysl? Proč vůbec existuje? Kdyby hmota nebyla pasivní,

nebyl by problém jí přičíst i takové schopnosti, jako je schopnost vnímání, mysl, myšlenky

atd. Tyto atributy nebyly hmotě připisovány právě proto, že byla považována za pasivní,

ale budeme-li ji považovat za aktivní, pak tyto předsudky podle Priestleyho zmizí.

Struktura Priestleyho argumentu je tudíž následující:

1. Je-li hmota pasivní a neprostupná, pak není schopna vnímání, vnímání jsou

schopny jen aktivní věci.

2. Ve hmotě existují částice působící podle zákona přitažlivosti a odpudivosti.

Závěr 1. To znamená, že hmota není pasivní a neprostupná.

Závěr 2. To znamená, že je hmota schopna vnímání.

Priestley zkrátka považuje éther za médium nejrůznějšího množství jevů. Reid

měl ovšem na éther jiný názor. Domníval se, že postulování takového média, jakým je

97 Viz Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726,

s 388.

98 Slovo „inertia“ používá Priestley dvojznačně. Zatímco v některých příkladech je jasné, že jím odkazuje

k pasivitě hmoty, jinde odkazuje k Newtonovu principu setrvačnosti.

46

éther, slouží ryze kognitivním účelům a má napomáhat různým vysvětlením určitých jevů,

zatímco samotná otázka jeho vlastní existence není zcela jasná. Reidova definice druhého

pravidla je tedy následující:

„Přírodním účinkům stejného druhu přiřazujeme stejné příčiny.“99

Pokud jde o fyziologii Thomase Reida, má na ni poměrně ucelený názor, i když

ne tak propracovaný jako Joseph Priestley či David Hartley. Podle Reida je tělo

pohybováno svaly, tedy lépe řečeno svalovými kontrakcemi. Podnět těchto kontrakcí

vzniká v mozku, odkud pomocí nervů a jakési síly putuje do svalů, kde předává informace

svalům. A to přesně v okamžiku, kdy má dojít k pohybu. Nicméně to je vše, co můžeme

podle Reida s jistotou říci. Nevíme, co je to za sílu, ani nevíme, jak působí.

„Antická teorie fluid v nervech nazývána animální duchové a modernější teorie

vlnění v elastických vláknech nervů nebo vlnění v elastickém étheru, jenž proniká

všemi těly, to všechno jsou hypotézy a stejně jako všechny ostatní hypotézy ve

filosofii mají dvě vady. Za prvé, bez jakékoli evidence předpokládají existenci

určité věci, a za druhé, když už se předpokládá, že existují, nevysvětlují jevy,

které vysvětlit mají.“100

Oba filosofové ‒ Priestley i Hartley ‒ staví v tomto ohledu na hypotéze. Dejme

tomu, že první tvrzení101 v Hartleyho Observations bylo založeno na pozorování, nicméně

druhé už je založeno na metafyzice. Problém by nebyl tak velký, kdyby právě druhé

Hartleyho tvrzení nebylo stěžejní pro jeho systém, což z tohoto systému činí podle Reida

systém založený na hypotéze.

Pro Hartleyho i Priestleyho je nervová tkáň bezprostřední nástroj počitků a

pohybu, stejně jako nástroj, kterým jsou ideje prezentovány mysli. Zde ovšem hraje

základní roli to, že příčinou je vnější věc. Druhé tvrzení deklaruje, že vlnový pohyb a

99 Reid, T., AC 2, IX.ii, s. 188‒189: „..of the natural effects of the same kind, the causes are the same.“

100 Reid, T., AC 2, II.iii, s.118: „The ancient theory of fluids flowing in the nerves called animal spirits, and

the more modern theories of vibrations in the elastick ether which pervades all bodies, ar all hypotheses, and

like other hypotheses in philosophy, labour under two defects. First they suppose the existence of certain

things of whose existence we have no evidence and secondly, when they are supposed to exist, they do not

Account for the phenomena they are brought to explain.“

101 Viz níže pozn. 25 a 26.

47

asociace idejí jsou souběžné procesy, tzv. dvě strany jedné mince. Toto tvrzení je však

podle Reida bez jakékoli evidence.

Reid neříkal, že se Priestley mýlí úplně, ale vytýkal mu, že není dostatečně

pečlivý a taktéž že špatně interpretuje. Nicméně to hlavní, co mu vytýkal, bylo podepření

vlastní doktríny Newtonovými základy. A to především proto, že Newton odmítal

hypotézy v přírodní filosofii.

4.2.3 3. pravidlo

„Vlastnosti těles, které nelze ani zesílit, ani zeslabit a které náleží všem tělesům,

na nichž lze provést experiment, mají být pokládány za obecné vlastnosti všech

těles.“102

Toto pravidlo Priestley příliš nezmiňuje a není divu, je totiž jiného řádu než ty

předchozí. Zatímco první pravidla byla řádu metodologického, třetí je řádu ontologického.

O kvalitách, které se tu zmiňují, lze říci, že jsou to kvality primární, které náleží všem

tělesům. U Newtona je to rozměr, tvrdost, neprostupnost, pohyblivost a setrvačná síla.103

Podle Priestleyho není hmota neprostupná, ale prostupuje ji éther, ba co víc, má vlastní

síly. Priestley tedy nezmiňuje třetí pravidlo, protože Newtonovy kvality ‒ hlavně

neprostupnost hmoty ‒ odstraňuje. To samozřejmě používá Reid v argumentaci proti

Priestleymu.

4.2.4 4. pravidlo

„Tvrzení v experimentální filosofii odvozená indukcí z jevů mají být pokládána za

pravdivá nebo téměř pravdivá bez ohledu na jakékoli protichůdné hypotézy,

dokud jiný jev neučiní tato tvrzení přesnější nebo podléhající výjimkám.“104

102 Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726, s 387:

„Qualitates corporum quæ intendi et remitti nequeunt, quæque corporibus omnibus competunt in quibus

experimenta institutere licet, pro qualitatibus corporum universorum habendæ sunt.“

103 Tamtéž.

104 Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. & Joh.Innys, 1726, s 389:

„In philosophia experimantali, propositiones ex phænomenis per inductionem collectæ, non obstantibus

contrariis hypothesibus, pro veris aut accurate aut quamproxime haberi debent, donec alia occurrerint

phænomena, per quæ aut accuratiores reddantur aut exceptionibus obnoxiæ.“

48

Reidův odmítavý postoj k hypotézám se začal rýsovat už v Inquiry, zatímco v

Intellectual Powers získal konečnou podobu. Larry Laudan,105 který podrobně studoval

Reidovu indukci, se domnívá, že na Reidovu induktivní metodu měla největší vliv právě

diskuse s Priestleyho a Hartleyho materialismem, díky níž ji zdokonalil. Nicméně Paul

Wood106 naproti tomu ukazuje, že se vyvinula už během jeho prvních let v Glasgow, a to

ještě Hartleyho teorii neznal.

Nicméně v Inquiry se objevuje jedna pasáž, která odpovídá tomu, co říká Laudan:

„Jak mohou představy zvuku, chuti, vůně, barvy, postavy a všech vnímatelných

vlastností vzniknout z vlnění hudebních akordů, vlnění animálních duchů či

étheru?“107

To ale znamená, že Thomas Reid byl s teorií vlnění přinejmenším obeznámen,

tedy obeznámen s tím, co to je a co obsahuje. Nicméně citovaná pasáž se netýká ani

Hartleyho, ani Priestleyho, nýbrž jakéhosi Dr. Briggse.

Avšak důležité je, že později hypotetický ráz vyčítal Hartleymu i Priestleymu.

Kromě toho, že nevíme, jak dokážeme od částic ve vlnění dospět k idejím, nebo jak je

možné, že se na jedné straně sdružují částice a na druhé straně ideje a že to vytváří přesně

takové ideje a ne jiné, mu vytýká i to, že matematickou doktrínu, jako je ta Newtonova,

nepřenesl jen do fyziologie, ale i do morální filosofie a vysvětluje pomocí mechaniky i

takové věci, jakými jsou morálka či víra v Boha.

Reidův názor na Newtonovu filosofii je tedy následující. Newton se ve svých

Principiích snaží najít zákony přírody, které pak lze aplikovat na přírodní jevy. Přírodní

jevy jsou důsledkem přírodních zákonů. Newton podle Reida nechtěl ukázat, co skutečně

existuje, ale demonstrovat nutné důsledky určitých propozic.108 Tedy demonstrovat

důsledky přírodních zákonů.

105 Laudan, L., Science and Hypothesis. Dordrecht: D. Reidel publishing company, 1981, s. 171.

106 Wood, P. B., Thomas Reid's Critique of Joseph Priestley: Context and Chronology, in: Man and Nature,

4, 1985, s. 37‒39.

107 Reid, T., IHM, VI.xix, s. 162: „For how can the images of sound, taste, smell, colour, figure and all

sensible qualities, be made out of vibrations of musical chords, or the undulations of animal spirits, or of

aether?“

108 Viz Reid, T., AC, 2, IX.ii, s. 184.

49

Thomas Reid už v Inquiry činí rozdíl mezi metodou zkoumání, kterou můžeme

uplatnit na hmotná tělesa a metodou, kterou lze uplatnit na zkoumání schopností mysli.109

Priestley podle něho dělá fatální chybu v tom, že tyto Newtonovy principy

rozšiřuje i na oblasti, na které aplikovány být nemají – na lidskou mysl. Dokonce se

domnívá, že slovo „přírodní“ nemá pro Priestleyho žádný význam.110

Nicméně opak je pravdou. Právě díky Priestleyho teorii vlnění a mechanickému

pojetí člověka u něho mysl a tělo patří do jedné a téže přírody. Může si proto dovolit

aplikovat tyto Newtonovy principy na celou oblast bádání, protože jak vlnění, tak teorie

asociace jsou veskrze materialistické.

Ačkoli zde můžeme najít i další důvod, proč Newtonovu teorii rozšířit i na takové

obory, jakými jsou víra a morálka. Zde byl nejspíše Priestley pečlivější čtenář než Reid.

Možné je i to, že Reid záměrně zanedbává důležitou pasáž Newtonových Principií.

Ve druhé edici bylo přiloženo již zmíněné Scholium generale. Důležitým tématem ‒ kromě

vysvětlení určitých témat, jako je gravitace, zákony pohybu atd., ‒ zde bylo, proč Newton

Principia vůbec napsal. Tím důvodem je provázanost s božským řádem. Autoři, kteří se

zabývají výhradně tímto textem, mluví v této souvislosti o argumentu z uspořádání. Jeho

provázanost s přírodní filosofií je ještě zřejmější v díle Optics, kde Newton říká, že díky

objevům v přírodní filosofii se rozšíří také obzor morální filosofie.111

Závěrem je třeba říct, že když člověk pročítá Some Observations of the Modern

system of Materialism, nemůže přehlédnout zajímavou věc. Reid zde neútočí na konkrétní

principy Priestleyho teorie, alespoň ne v takovém měřítku, v jakém by se původně mohlo

zdát. Ačkoli je tento spisek jednoznačně namířen proti Priestleymu, slovo „modern“

v názvu můžeme jednoduše zaměnit za Priestleyho jméno, Thomas Reid se nesnaží útočit

jen na důsledky Priestleyho teorie, ale jeho cílem je podkopat ji. Reid útočí na základy, a

tím se snaží diskvalifikovat celou tuto filosofii. Útočí na to, z čeho Priestley vychází – na

pravidla filosofie Isaaca Newtona v Priestleyho podání.

Jisté je, že interpretace pravidel Isaaca Newtona ovlivnila filosofii obou myslitelů,

zvláště filosofii Priestleyho, který ji těmito pravidly podepíral. Jak jsme viděli, na mnoha

místech se interpretace obou autorů lišila, pokud nebyla přímo protichůdná.

109 Viz Reid, T., IHM, I.ii, s.13‒14.

110 Reid, T., AC, 2, IX.ii, s.186.

111 Newton, I., Optics: Or, a Treatise of the Reflections, Refractions, Inflections and Colours of light.

London: William Innys, 17304, s. 406.

50

Pravidlem číslo jedna si Priestley ponechal poměrně volný prostor k postulování

hypotéz, zatímco Reid jim podepřel svůj antihypotetikalismus. Z prvního a čtvrtého

pravidla navíc vychází Reidův přímý realismus, doktrína zcela odlišná od Priestleyho

teorie idejí. Druhým pravidlem Priestley podpírá svůj materialismus, s nímž by Newton

nejspíš nesouhlasil. A co víc, musí kvůli tomu odstranit Newtonovu pasivitu a

neprostupnost hmoty.

Je ovšem vidět, že ačkoli oba filosofové mají rozdílné doktríny, tyto doktríny

vycházejí ze stejného základu a rozdílná interpretace tohoto základu ovlivnila utváření

filosofie jak jednoho, tak i druhého a měla vliv na celou diskusi mezi Priestleym a Reidem.

51

5 PRIESTLEY A REIDOVA DOKTRÍNA

Je správné uvést, že Priestleyho kritika se týkala pouze díla Inquiry. V tomto díle

představil Reid teorii vnímání, kterou postavil na principech common sense. Priestley

podává ve svém díle proti Reidově doktríně 6 základních výtek. K jejich rozboru však již

nepřistupuje. Těmito výtkami jsou: 112

1. Jelikož Reid nevidí žádnou podobnost mezi objekty a idejemi, vyvozuje z toho, že

jedno nemůže být vytvořeno druhým.

2. Jelikož Reid nevidí žádné nutné spojení mezi počitky a jejich objekty, a proto

nemůže z teorie idejí vysvětlit ani realitu vnějších objektů, ani realitu mysli, tak

celou tuto teorii zavrhuje a uchyluje se k arbitrárním instinktům.

3. Považuje za samozřejmé, že ideje existují jedině tehdy, když jsme si jich vědomi a

věnujeme se jim.

4. Reid si plete schopnost cítění s idejemi počitků.

5. Jelikož neznáme mechanismus, podle kterého pracuje jednotlivý pohyb či soubor

propojených pohybů, dochází k závěru, že tyto pohyby pracují na základě

instinktivních principů a nebyly nabyty praxí a asociací idejí.

6. Reid podporuje tezi, bez jakéhokoliv opodstatnění, že určitá ustanovení (naší

přirozenosti)113 a počitky byly před zkušeností a vyvozuje z toho, že jsou

instinktivní.

112 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. 26-27:

1. Because he cannot perceive any resemblance between objects and ideas, he concludes, that the one

cannot be produced by the other.

2. Because he cannot perceive any necessary connection between sensations and the objects of them,

and therefore cannot absolutely demonstrate the reality of external objects, or even the existence of

mind itself, by the doctrine of ideas, he rejects that doctrine altogether and has recourse to arbitrary

instincts.

3. He takes it for granted that our ideas have no existence but when we are conscious of them and

attend to them.

4. He confounds the faculty of sensation with ideas of sensation.

5. Because we do not know the mechanism by which a particular motion, or a set of connected

motions, is performed, he concludes that those motions are performed by instinctive principles, and

were not acquired by experience and the association of ideas.

6. Supposing, without any foundation, that certain determinations or emotions were prior to

experiance, he concludes that they are instinctive.

113 Závorka je má vlastní.

52

Když se na dané námitky či výtky podíváme, uvidíme, že Priestley útočí na

několik věcí. Předně na Reidovu koncepci vnímání a na Reidovo špatné rozlišování mezi

aktem a obsahem daného aktu. Všechny prvky, které Reid do vnímání zařazuje ‒

jednoduchá aprehenze, přesvědčení ‒ jsou svou povahou akty. V mysli při vnímání tedy

nemáme žádný jiný objekt odlišný od daného aktu. Ovšem nejdůležitější jsou námitky 2, 5

a 6, ve kterých Priestley zmiňuje arbitrární principy či arbitrární instinkty. Tímto termínem

Priestley odkazuje k Reidovým principům common sense.

V kapitole věnující se tomuto pojmu jsem představila tezi, že Reid rozlišuje mezi

common sense a principy common sense, a snažila se tuto tezi podložit nejen jednotlivými

pasážemi z Reidova díla, ale i faktem, že stejné rozlišení ve svém pojmu common sense

zastávali i filosofové, kteří z Reida vycházeli.

Dokonce to vypadá, že i Priestley vidí rozdíl mezi common sense a principy

common sense. V několika pasážích Priestley uvádí, že se Reid „uchyluje k arbitrárním

instinktům,“114 což by odkazovalo k jednotlivým principům.

Výčet oněch kontingentních principů, který Reid předložil v Intellectual Powers,

můžeme najít rozprostřený po celém Inquiry. Jedná se tedy především o spolehlivost

našich smyslových orgánů, o tvorbu přesvědčení ve vnímané věci, atd. Tyto principy jsou

tedy tím, co Priestley nazývá „arbitrárními instinkty“. Tento hanlivý výraz Priestley použil

zřejmě proto, že je Reid nazývá „jakýmsi druhem přirozené magie.“115 To znamená, že je

Reid neumí vysvětlit. Základní problém je tedy pro Priestleyho jakási nevysvětlitelnost

těchto principů.

To by tedy byly jednotlivé principy, ovšem Priestley na některých místech mluví

nikoli o jednotlivých principech, ale naopak o tom, že všechny jednotlivé principy Reid

„připisuje partikulárnímu instinktu.“116

Je možné, že Priestley mohl mít stejný zmatek v pojmech jako Reid, nebo že tento

zmatek v pojmech jednoduše převzal od Reida při kopírování jeho tezí, nebo Priestley

zpozoroval, že Reid rozlišuje mezi common sense a principy common sense. Podle mne je

správná třetí teze, protože když Priestley mluví o „originálním instinktu“, v následujících

pasážích pod něho řadí jednotlivé principy, které tomuto jednomu instinktu podle

Priestleyho náleží.

114 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. 26: „recourse to arbitrary instincts.“

115 Reid, T., IHM, V.iii, s. 60: „…natural kind of magic.“

116 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. XX: „..he ascribes it to a particular instinct.“

53

To by stačilo na vyjasnění pojmu common sense v Priestleyho užití. Jedná se tedy

o jakési instinkty či „instinktivní principy“, které náleží jednomu „instinktu“. Jednotlivé

instinkty si nazvěme jako principy common sense a originální instinkt bude nejspíš

common sense jako takový.

5.1 Reid, Priestley a Hume

Jedním z důvodů Priestleyho útoku na školu common sense byl jistý

konzervatismus, který z přijetí doktríny common sense vyplývá. Priestley viděl Reida jako

toho, kdo brání nejen doktrínu, že vnímáme věci přímo a nikoli skrze ideje, a fungování

tohoto přímého realismu navíc neuměl vysvětlit, ale i jako toho, kdo brání přesvědčení, že

toto vnímání nám zprostředkovává věci takové, jaké jsou. To, co Priestleymu vadilo, byl

omezující ráz této doktríny, a to zejména pro potřeby politiky, náboženství i pro potřeby

pokroku vědy.

Ačkoli byl Priestleyho útok na Reida nezdvořilý, i přesto se najde něco, v čem

Priestley s Reidem souhlasil. Kdybychom se na to podívali detailněji, obě tyto doktríny

(Reidova a Priestleyho) ‒ tedy vysvětlení mysli v termínech common sense a vysvětlení

mysli v termínech mechaniky ‒ mají něco společné. Obě se staví proti filosofii Davida

Huma. Nicméně rozcházejí se v tom, jaký krok proti této filosofii podnikly. Zatímco Reid

byl proti mechanickému vysvětlení mysli a přikláněl se spíš ke kritice Huma v termínech

common sense, Priestley se uchyluje ke zcela mechanickému vysvětlení.

Oba filosofové spatřovali problém v tom, že Humova filosofie není schopna

dostatečně zdůvodnit naši víru ve vnější svět. Podle Huma jsou ideje kopiemi impresí a

imprese vznikají z neznámých příčin.117 Jinými slovy chce Hume říct, že ideje odkazují k

impresím, zatímco imprese neodkazují k vnějším věcem.

Reid proti teorii idejí podává protiargument, tzv. experimentum crucis.118 Hume

předpokládá, že naše poznání máme skrze imprese, které jsou chápány ve stejném smyslu,

v němž Reid užívá slovo „počitky“. Ideje jsou kopie těchto impresí, takže veškeré poznání

vyvozujeme skrze tyto imprese. Reid zde předkládá myšlenkový experiment, v němž nás

nabádá, abychom si představili slepého člověka, který ztratil veškeré zkušenosti nabyté

skrze smysly a návyky. Jinými slovy, nemá žádné pojmy rozměru, vzdálenosti a dalších

117 Viz Hume, D., Treatise 1.1.1.2.

118 Reid, T., IHM, V.vi, s. 65.

54

primárních kvalit. Když takového muže píchneme špendlíkem, co se stane? Z tohoto

píchnutí neodvodí žádnou z primárních kvalit. Po píchnutí bude následovat jen jakýsi

počitek bolesti a také přesvědčení, že tento počitek má snad nějakou vnější příčinu, ale to

je vše. Pokud předem nemá pojmy primárních kvalit, skrze píchnutí špendlíkem je nezíská.

To znamená, že pojmy (v Humově případě ideje) primárních kvalit nejsou vyvozovány z

počitků, které systém idejí předpokládá jako mezistupeň mezi vnějším světem a naším

poznáním.119

Priestley nepřistupuje na Reidovu argumentaci. Podle něho počitky zobrazují

vnímané věci. Avšak mezi Humem a Priestleym je v této otázce zásadní rozdíl. Imprese

jsou podle Priestleyho zapříčiněny ve smyslu účinné příčiny. U Priestleyho vše proudí do

kauzálních řetězců, koneckonců právě zde pramení Priestleyho determinismus. To, že naše

imprese jsou zapříčiněny vnější věcí, je pro Priestleyho důkaz vnějšího světa, resp.

vnějšího hmotného světa.

Priestley i Reid považují existenci vnějšího světa za samozřejmou. Pro oba

představuje jeho existence nutný předpoklad, ačkoli jej nelze s jistotou potvrdit. Podle

Reida nám důkaz předkládají naše smysly, nicméně schopnost vnímání, jak už bylo řečeno,

je u Reida nezdůvodnitelná. Nicméně vnější svět považuje Reid za samozřejmý, bylo by

absurdní jej zpochybnit. To dokládá i ve svém výčtu principů common sense. Priestley

považuje existenci vnějšího světa za nutný předpoklad pro další poznání a pro vědu.

Nicméně podle něho se jedná stále jen o hypotézu.

U obou myslitelů tedy můžeme najít jakýsi druh realismu. Reid, jak jsme ukázali

ve třetí kapitole, považoval tento realismus za přímý realismus, na což se odvolává i pátý

Reidův princip kontingentních pravd. Nicméně i Priestley se v tomto ohledu považoval za

realistu, ovšem jeho metoda se nazývá vědecký realismus.

U Reida nacházíme jakousi filosofii reliability, aneb naše smysly, jimiž vnímáme,

jsou spolehlivé a předkládají nám věci takové, jaké jsou. Priestley, jakožto zastánce idejí,

tvrdí, že nevnímáme věci samotné, ale že věci kauzálně způsobují impresi a následně ideu,

což je jakési představení vnější věci naší mysli. I Priestley se v této otázce spoléhá na to, že

nám ideje reprezentují věci takové, jaké jsou.

119 Užívání slov imprese, počitek, idea, percepce je u novověkých autorů poměrně nejednoznačné. Obecně

lze rozlišit ideje a percepce. Ideje či koncepty mohou být části myšlenek, propozic atd., zatímco percepce

jsou fenomenologické aspekty počitků a zkušenosti. Zatímco koncepty a percepce, např. u Johna Locka,

spadají pod ideje, tak Hume mezi nimi rozlišuje. Percepce jsou v Humově filosofii imprese a koncepty jsou

ideje; srov. Hume, D., Treatise 1.1.1.1; Locke, J., Essay 1.1.8. Ačkoli Priestley vychází z Lockovy nauky, tak

jeho pojetí idejí je v tomto ohledu blíže Humovi. I Priestley rozlišuje mezi impresemi, které působí na naše

orgány, a následnými idejemi.

55

5.2 Reid, Priestley a limity vědy

Základní problém, který Priestley ve filosofii Thomase Reida viděl, byla jakási

nevysvětlitelnost určitých schopností a principů120 a s tím souvisí i omezující ráz doktríny

common sense. Tedy nejen, že některé věci nemohou být v Reidově doktríně vysvětleny,

ale také, že se o jejich vysvětlení ani nemusíme snažit, protože jsou jednoduše

nevysvětlitelné. Podle Priestleyho se proto Reidova filosofie zakládá na tom, proti čemu

argumentoval, tedy na hypotéze. V této věci se neodchyluje od tradiční kritiky, jíž Reid ve

své době i později čelil.121

Priestley reagoval na všechno, co omezovalo pokrok vědy. Jak bylo řečeno

v kapitole věnované Newtonovým pravidlům, Priestley rozlišuje mezi akceptovatelnými a

neakceptovatelnými hypotézami. Akceptovatelné hypotézy hrají ve vědě zásadní roli.

Proto principy, které Reid postuloval jako omezující principy našeho uvažování a rozumu,

tedy principy common sense, byly zároveň omezujícími principy pro samotnou Priestleyho

teorii jako takovou. Jinými slovy, hypotézy napomáhají vědeckému pokroku, ať už jejich

vyvracení, potvrzování, následné řazení pod obecnější pravidla atd. Pokud si však

stanovíme limity, k žádnému pokroku to nepovede.

Reid ovšem nechtěl ztěžovat pokrok vědy. Jeho útok je útokem na teorii idejí,

která je podle něho nevědecká a hypotetická. Tento útok na ideje je však také útokem na

Priestleyho samotného, a to nejen proto, že také on zastával teorii idejí, ale i proto, že Reid

tuto teorii dezinterpretuje. Reid předvádí teorii idejí jako nějakou obrázkovou teorii, a sice

že na sítnici se objeví obrázek daného předmětu, který je pak dopraven do mozku a mysl

jej nějak vnímá. Tímto způsobem Reid představuje to, čemu sám říká teorie idejí.

Nejzřejmější je to v následující pasáži:

„Mysl, jako zrcadlo, pomocí smyslů přijímá obrazy věcí; takže užití smyslů musí

spočívat ve sdělení těchto obrázků mysli.“122

120 Priestley, J. Examination, London: J. Johnson, 17752, s. 42.

121 Například James McCosh se domnívá, že ačkoli Reid patřil k nejlepším kritikům teorie idejí a náležitě

odlišil objekt od aktu vnímání, jeho vlastní teorie vnímání už tolik uspokojivá není; viz McCosh, J., The

Scottish Philosophy: Biographical, Expository, Critical from Hutcheson to Hamilton. London: Macmillan

and Co., 1875, s. 196.

122 Reid, T. IHM, VI.vi, s. 91: „..mind, like a mirror, receives the images if things from without, by means of

the senses; so that their use must be to convey these images into the mind.“

56

Nicméně tohle zastánci teorie idejí podle Priestleyho říci nechtějí. Pokud se nějak

vyjadřují o „obrazech“, tak je toto slovo užito metaforicky. Jedná se o určitý druh imprese,

která je důsledkem toho, jak vnější věci působí na naše smyslové orgány, na naše nervy.

Nejedná se o obrázek, který by měl určité tvary a rozměry, ale o to, že imprese byla ‒ skrze

nervy a orgány smyslů ‒ sdělena mysli tak, že jsme schopni vnímat vnější předmět takový,

jaký je. Idea je v tomto případě jakási nehmotná mentální entita a nemá žádné rozměry ani

vlastnosti, které přísluší hmotným věcem.

5.3 Reid jako skeptik

Priestleyho útok na Reida v knize Examination postupně nabývá té podoby, že ho

Priestley kritizuje za to, za co Reid kritizoval ostatní. První je hypotetický ráz Reidovy

doktríny a druhý je skepticismus, který z doktríny common sense podle Priestleyho

vyplývá.

Priestley sám říká, že Reid ve jménu útoku proti skepsi skončil ve vlastní

skepsi.123 A důvodem je hlavně to, že není schopen vysvětlit původ principů, které

předkládá, až na to, že náleží jediné vrozené schopnosti, tzv. common sense. Proto

označuje filosofy common sense za „skotské obránce instinktivních principů pravdy“.124

Priestley si však nemyslí, že to, co Reid zastává, je naprosto absurdní. Nicméně

principy, které Reid předložil jako principy naší přirozenosti, nejsou podle Priestleyho „nic

jiného než další z mnoha různých příkladů starého a dobře známého principu asociování

idejí“.125

5.4 Reid jako innatista

Priestley se obává ještě jiné věci, a sice že ve svém díle Reid křísí starou doktrínu

vrozených idejí. Nepřímo na to útočí už ve výtce 5 a 6. Jak už jsme řekli, jeden z filosofů,

kteří měli na Priestleyho vliv, byl i John Locke a Priestley společně s Johnem Lockem

123 Viz Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. 5-6.

124 Priestley, J., A Free Discussion of the Doctrines of Materialism and Philosophical Necessity London: J.

Johnson, 1778, s. xxvii: „Scoth defenders of the doctrine of instinctive principles of truth.“

125 Priestley, J., Examination. London: J. Johnson, 17752, s. 23: „..and all of them were nothing more than so

many different cases of the old and well known principle of association of ideas.“

57

odstraňují možnost vrozených idejí. Mysl pojímá Priestley jako nepopsanou desku

s určitou mocí či silou.

Reidova doktrína vnímání však vypadá, že je založena právě na určitých

vrozených idejích. Kdybychom se k tomu měli vrátit, tak Reid považuje úlohu počitků za

něco, co funguje jako přirozený znak vnějšího objektu, co okamžitě a „nějakým druhem

magie“ vyvolává akt jednoduché aprehenze a přesvědčení o existenci vnímaného objektu.

Tato schopnost je nám vrozená.

Záleží však na tom, v jakém smyslu je vrozená. Perceptuální víra, tedy

přesvědčení, že vnímám věc před sebou, a tato věc je přesně tím, co vnímám, že je, je

vyjádřena v Reidových kontingentních principech. Tyto principy vyjadřují naše základní

přesvědčení. Tedy díky počitku, který v nás vyvolává jednoduchou aprehenzi, s níž jde

ruku v ruce přesvědčení, jsme schopni vnímat věci takové, jaké jsou. Tyto složky, jakými

jsou jednoduchá aprehenze a přesvědčení, lze od sebe odlišit jen v abstrakci, protože

dohromady vytváří schopnost vnímání.

Na tom, že Priestley kritizoval Reida kvůli doktríně vrozených idejí, není nic

neobvyklého. Koneckonců jeden z prvních, kdo Reida kvůli této věci kritizoval, byl i

David Hume ještě před oficiálním vydáním Inquiry.126 Od Priestleyho se tu neliší ani

někteří moderní badatelé, například Keith Lehrer se domnívá, že „první principy mysli,

které vedou k originálním percepcím a přesvědčením common sense, jsou vrozené“,127 a

také, že evidence pro vrozenost těchto principů je empirická. Obávám se, že s tímto

stanoviskem by Reid nesouhlasil, protože Reid nikde nemluví o innate principles, jak je

Lehrer popisuje. To, co Reid říká, je, že „naše přirozenost nás nutí považovat tyto principy

za samozřejmé.“128

126 Thomas Reid měl v roce 1762, tedy dva roky před oficiálním vydáním Inquiry, sepsanou podstatnou část

rukopisu, kterou v témže roce poslal Hughu Blairovi, a ten předal rukopis Davidu Humovi. V témže roce

napsal Hume Blairovi odpověď, v níž se vyjadřuje, že Reidova doktrína vypadá jako stará doktrína

vrozených idejí; viz Greig, J. Y. T. (ed.), The Letters of David Hume. Oxford: Clarendon Press, 1932. Více o

tomto dopise viz Wood, P. B., David Hume on Thomas Reid's An Inquiry into the Human Mind, On the

Principles of Common Sense: A New Letter to Hugh Blair from July 1762, in: Mind. New Series, 95, 1986,

380, s. 411‒416; Wright, J. P., Hume vs. Reid on Ideas: The New Hume Letter, in: Mind. New Series, 96,

1987, 383, s. 392‒398.

127 Lehrer, K. Reid, Hume and Common Sense, in: Reid Studies: An International Review of Scottish

Philosophy, 2, 1998, 1, s. 15: „first principles of the mind giving rise to original perceptions and the beliefs

of common sense are innate.“

128 Reid, T., IHM, II.vi, s. 33: „If there are certain principles, as I think there are, which the constitution of

our nature leads us to believe.“

58

Nicméně podobný názor zastává i J. P. Wright,129 což je překvapivé. Wright totiž

vytváří poměrně zajímavou distinkci mezi idejemi a principy common sense.

Vezměme si například ideje. Idea je vždy ideou něčeho, např. Descartova idea

Boha. Také ideje v Humově slova smyslu jsou reprezentací něčeho, resp. reprezentací

impresí. Ideje u Huma odkazují k impresím, a mají tedy určitý reprezentační obsah. Wright

sám říká, že „principy common sense vypadají jako soudy či přesvědčení, nikoli jako

mentální obsahy ve smyslu Humových (nebo Descartových) idejí.“130 Toto tvrzení

koresponduje s Reidovými principy. Wright nicméně vidí základní problém v tom, že od

počitku dospíváme k aktu aprehenze, a to ihned, bez jakékoli reflexe. Navíc se aprehenze v

Reidově případě nepodobá danému počitku. Druhým problémem jsou pojmy primárních

kvalit, které nezískáváme skrze počitky. Kde se v nás pak tyto pojmy vzaly?

Wright se v této věcí odvolává na pasáž, podle níž máme o těchto pojmech přímé

a nezprostředkované poznání.131 Právě tuto pasáž používá Thomas Reid v diskusi proti

teorii idejí. To, že je naše poznání nezprostředkované a okamžité, znamená, že vnímáme

věc přímo bez potřeby zprostředkující ideje. Čili to, k čemu zde Reid odkazuje, nejsou

vrozené ideje či vrozené pojmy, nýbrž vrozená schopnost jakési okamžité aprehenze

vnímané věci a tvorby přesvědčení o existenci této vnímané věci. Tyto schopnosti jsou

podle Reida „jakýmsi přirozeným druhem magie“, což znamená, že je zatím neumíme

vysvětlit.

Nicméně nejsilnější je Wrightův argument při diskusi o síle. Pojem síly nám totiž

dává rozum sám. Není tedy ani ze smyslů, ani z reflexe, ani nevzniká při jiné operaci

mysli. Reid se podle Wrighta domnívá, že když věříme v sílu, tak máme ideu síly.

Wright zde útočí na to, co jsem zmínila už několikrát, a sice na rozdíl mezi aktem

a obsahem daného aktu, a to jak mezi common sense a principy common sense, tak

například mezi pojmem a obsahem tohoto pojmu, což jsou dvě různé věci. Je pravda, že na

některých místech není zcela jasné, k čemu z těchto dvou věcí Reid odkazuje, jestli k aktu,

nebo k obsahu, z čehož posléze vznikají problémy při interpretacích.

129 Wright, J. P., Hume vs. Reid on Ideas: The New Hume Letter, in: Mind. New Series, 96, 1987, 383, s.

392‒398.

130 Wright, J. P., Hume vs. Reid on Ideas: The New Hume Letter, in: Mind, New Series, 96, 1987, 383, s. 393:

„The principles of common sense appear to be judgements or beliefs-not mental contents in the way that

Humean (and Cartesian) ideas are.“

131 Tamtéž, s. 394.

59

Nicméně se domnívám, že stejně jako u common sense, i zde nemá Reid na mysli

vrozené pojmy, nýbrž jakousi vrozenou schopnost tvorby těchto pojmů.

Priestley tuto Reidovu vrozenost určitých schopností vysvětluje podobně, a sice

že Reid podle něho spojil operaci cítění a operaci reflexe, aby předložil teorii vrozených

schopností. I Priestley má zde na mysli Reidovu jednoduchou aprehenzi a Reidovu tvorbu

přesvědčení. Podle Priestleyho nejsou přesvědčení a soud tvořeny ihned a zároveň s aktem

vnímání, ale jedná se o operaci složitější. Taková jednota percepce, soudu a přesvědčení

podle Priestleyho neexistuje a není podložená.

Jak už bylo řečeno, oba filosofové se postavili proti Humově teorii, že nic nelze

s jistotou poznat, ale zatímco Priestley se ubíral mechanickou cestou a cestou asociace

idejí, Reid se snažil vyvrátit Humovu filosofii pomocí principů common sense, na nichž

stojí jak celé naše uvažování, tak i naše praxe.

Nicméně Priestleymu se Reidovo vysvětlení schopností a přirozenosti mysli

nezdálo dost dobré. Nedokázal jen tak přijmout principy common sense, například

skutečnost, že jsme nuceni věřit v existenci vnějšího světa, protože naše přirozenost je

uspořádána tak, abychom tomu věřili. Priestley to nepovažuje za vědecké vysvětlení.

Naproti tomu se domníval, že to, co vnímáme, je pro nás jakousi zárukou jak

pravdivosti, tak evidence, ale nevíme, zda se jedná o pravdivou reprezentaci reality.

Podle Priestleyho získáváme poznání a vědomosti skrze asociaci idejí. Skrze

asociaci idejí dospíváme i k politickým a morálním soudům. Všechno je pouze jeden

jediný mechanický proces, který funguje podle přírodních zákonů popsaných Isaacem

Newtonem, v nichž není místo pro nevysvětlitelné intuitivní operace či vrozené instinkty,

které popisuje Reid a které se nedají ani vysvětlit, ani zdůvodnit.

60

6 REIDOVA ODPOVĚĎ

Pokud bychom měli závěr z předchozí kapitoly krátce shrnout, tak Priestley se

obává jakéhosi omezujícího rázu doktríny common sense, a to ať už pro pokrok vědy, pro

náboženství a taktéž pro morální filosofii. A to z důvodu, že tato doktrína stanovuje určité

schopnosti mysli jako vrozené, spolehlivé, nevysvětlitelné a nevyvratitelné. Zajímavé je, že

Reid svou doktrínu common sense taktéž postuloval z určitých obav. Tyto obavy se týkaly

skeptických důsledků, které s sebou přináší teorie idejí.

Reidovu odpověď na Priestleyho kritiku můžeme zkoumat ze dvou rovin. První

rovinou jsou vydané spisy, kde se Priestleyho jméno objevuje na četných místech.132

Druhou rovinou jsou nevydané spisy a dopisy, kde se Priestleymu dostává daleko

propracovanější odpovědi.

Není příliš těžké určit, proč tomu tak je. Oficiálně vydané spisy se zabývají hlavně

Reidovou vlastní filosofií, vysvětlením jeho systému a argumentů, které pro tento systém

poskytuje. Zatímco v nevydaných spisech a dopisech si může Reid dovolit větší volnost a

věnovat se kritice svých odpůrců naplno. Struktura této kapitoly bude následující. Nejdříve

krátce shrnu odpověď Priestleymu v hlavních dílech, tedy v Intellectual Powers a Active

Powers a následně se přesunu k odpovědi, jíž se Priestleymu dostalo v rukopisech a

dopisech. Zajímavostí je, že se v druhém případě nejedná o odpověď v pravém slova

smyslu. Priestleymu se totiž dané rukopisy a dopisy nedostaly do rukou. Priestley se tak

mohl o polemice se svou osobou dočíst pouze v hlavních spisech, avšak se k ní už na

žádném místě nevyjadřuje.

V první kapitole jsem taktéž naznačila tři stěžejní body, jichž se debata mezi

Priestleym a Reidem dotýká. Těmi byly:

1. kritika materialismu, kritika teorie idejí vs. kritika principů common sense

2. percepční realismus vs. vědecký realismus

3. dualismus vs. monismus.

Kritika principů common sense, stejně jako kritika percepčního realismu ze strany

Priestleyho a argumenty na nichž tato kritika stojí, byla vysvětlena v předchozích

132 Alan Tapper se ve svém článku Reid and Priestley on Method and Mind domnívá, že Reid se o Priestleym

zmiňuje jen na pár místech v Active Powers, a nepovažuje proto Reidovu odpověď v hlavních spisech za

příliš důležitou. To ovšem není pravda, neboť Priestleyho jméno figuruje na mnoha místech už v Intellectual

Powers. Viz Tapper, A., Reid and Priestley on Method and Mind, in: The Philosophical Quarterly, 52, 2002,

209, s. 511-525.

.

61

kapitolách, ve kterých jsem taktéž nastínila Reidovu strategii týkající se kritiky teorie idejí.

Nicméně základním bodem debaty je spor mezi dualismem a monismem. Reidova

odpověď Priestleymu je převážně odpovědí na jakousi materialistickou výzvu, kterou

představil Priestley a tato výzva bude i hlavním bodem poslední kapitoly.

6.1 Odpověď Priestleymu v hlavních dílech

Za Reidův život byla vydána jeho tři hlavní díla - Inquiry (1764), Intellectual

Powers (1785) a nakonec Active Powers (1788). Inquiry je filosofickou analýzou operace

cítění a vnímání. Reidova metodologie v tomto díle kloubí jak Newtonovu metodu

pozorování a indukce, tak i metodu reflexe, či introspekce. Pozorování je nicméně

základnější, jelikož je výchozím bodem pro další poznání. Musíme začít pozorováním

jednotlivých faktů naší zkušenosti. Reid totiž hledá příčiny poznání a to v mantinelech

Newtonovské fyziky. Reidova metoda v Inquiry je poměrně deskriptivní. Popisuje

podrobně každý z našich pěti smyslů a to, jak na něj působí vnější věci. Z tohoto

pozorování přechází k vysvětlení vrozených schopností lidské mysli. Zde už však slouží

reflexe jako základní nástroj tohoto zkoumání. Reidovým cílem bylo vysvětlit vnímání

jiným způsobem, než jakým jej vysvětluje teorie idejí, tedy vysvětlit jej na principech

common sense, což se stalo hlavním bodem Priestleyho kritiky.

Reidův druhý hlavní spis Intellectual Powers vznikl až dvacet let po vydání

Inquiry. Priestleyho jméno se v tomto díle objevuje zvláště v kapitole, která se věnuje

operaci souzení. Kdybychom měli krátce shrnout Reidovu koncepci souzení, bude se

jednat o poměrně tradiční vysvětlení. Reid zde mluví o jakémsi přitakání určité propozici

či o jejím odmítnutí. Toto přitakání nemusí být vždy vyjádřeno slovně, ale stačí, když se

bude jednat o mentální přitakání či odmítnutí. Souzení vždy předpokládá jednoduchou

aprehenzi dané věci. Zatímco jednoduchá aprehenze může být bez soudu, tak soud nemůže

být bez jednoduché aprehenze. Soud je tedy složitější operace. Může být vyjádřen jedině

propozicí, tedy kompletní větou. To, mimo jiné, znamená, že soud bude buď pravdivý,

nebo nepravdivý. Je tedy dostupný racionální kritice. Operaci souzení můžeme nalézt u

cítění, vnímání, vědomí i paměti. Soud je tvořen z propozic nutných nebo

kontingentních.133 Zatímco soud u nutných pravd je doprovázen jedině jednoduchou

133 Viz Reid, T., EIP, VI.i, s. 409.

62

aprehenzí, tak u kontingentních pravd je potřeba, aby k němu přistoupila další operace - ať

už vnímání, paměť, cítění atd.

Zde je možné vidět, že Reid zahrnuje souzení už do samotné operace vnímání.

Z této obecné charakteristiky souzení přechází k vysvětlení common sense. Reidova

odpověď v této kapitole je obecnou odpovědí filosofům, kteří zastávají nějakou formu

teorie idejí, Priestleyho jméno se zde však objevuje nejčetněji. Priestley označil principy

common sense za instinktivní principy, které náleží jednomu partikulárnímu instinktu –

instinktu common sense. Reidova odpověď v této věci je poměrně jednoduchá, a sice že

Priestley užívá slovo „smysl“ (angl. sense) v jiném významu, respektive ve špatném

významu.

Jak bylo popsáno v kapitole věnující se common sense, tak Reid se domnívá, že

sense je v pravém slova smyslu soud, common sense je tedy společný soud, soud

v základních a běžných životních záležitostech. Jedná se o jakousi základní formu souzení.

Priestley ve svém Examination nepovažuje common sense za soud, ale za instinkt. Není

přesně jasné, do jaké třídy mentálních operací Priestley tento instinkt zařazuje. Ovšem jeho

věta, že Reid neobjevil nic jiného, než další případ „starého a dobře známého principu

asociování idejí,“134 nasvědčuje mnohé. Tato věta je ovšem poměrně matoucí. Když

Priestley mluví o instinktu, tak se vyjadřuje způsobem, že se nejedná o složitější operaci.

Jedná se o instinktivní operaci. Ale asociování idejí na jiných místech vysvětluje právě

jako operaci souzení.

Reid kritizuje filosofy, že slovem sense odkazují ke smyslu – tedy ke schopnosti

přijímat ideje. Zatímco soud je podle těchto filosofů operace, která tyto ideje srovnává a

vnímá jejich nutné shody a neshody.

Rozdíl je vidět na první pohled. Reid přikládá souzení už k samotné operaci

vnímání. Zatímco ostatní filosofové jako Locke, Hume, Priestley považují souzení za

operaci, která nastává až po vnímání.

„Zrak a sluch jsou filosofy nazvány smysly, protože získáváme díky nim ideje;

běžnými lidmi jsou nazvány smysly, protože jimi soudíme.”135

134 Priestley, J. Examination. London: J. Johnson, 17752, s. 23.

135 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 424: „Seeing and hearing by philosophers are called senses, because we have ideas

by them; by the vulgar they are called senses, because we judge by them.“

63

Historik filosofie A. C. Fraser, který podrobně popsal biografii Thomase Reida už

na konci 19. století136, se domníval, že common sense je apelem na rozum nebo druh

rozumu, který je probuzen v mysli každého mentálně zdravého člověka.137 Reid se při

popisu tohoto common sense v lidských myslích odvolává na jakýsi požadavek

praktičnosti. Tento smysl je obsažen v různých stupních v mysli každého zdravého člověka

jak v různých zemích, tak i v různých dobách. To, co jej dělá takovou autoritou, je právě

požadavek praktičnosti lidského jednání. Jeho názor na Priestleyho kritiku je takový, že

Priestley se snažil vyměnit autoritu rozumu za pouhý pocit, slepý instinkt, který je

neschopný argumentu.138

Je pravdou, že Priestley chtěl určitým způsobem diskvalifikovat autoritu common

sense. Nicméně jeho kritika nebyla úplně neopodstatněná. Common sense není sice

instinktem, ale přesto se nejedná o žádnou složitější operaci. Tento soud Reid totiž

popisuje jako intuitivní. Reid sám říká:

„Ten samý stupeň chápání, který nutí člověka jednat podle společné obezřetnosti

v životních záležitostech, ho taktéž činí schopným objevit, co je pravdivé a co je

nepravdivé v evidentních záležitostech, které rozlišeně vnímá.“139

Reidův common sense jsem ve třetí kapitole charakterizovala třemi body, které ho

podle mě vystihují nejlépe. Těmi byly:

1. Common sense je druh soudu (souzení), který je součástí lidské přirozenosti a

jímž soudíme určitý druh propozic.

2. Principy common sense se nachází mezi těmi propozicemi, které považujeme

a musíme považovat za samozřejmé v našem každodenním životě.

3. Tyto propozice jednoduše přijímáme za samozřejmé, což znamená, že jsme o

nich „nějakým způsobem“ přesvědčeni. Jejich zpochybnění by bylo absurdní

Soud, pomocí něhož soudíme evidentní propozice, je jakýmsi druhem přitakání.

Jinými slovy, my si nemůžeme pomoct a musíme tyto propozice jednoduše přijmout. Proč?

136 Fraser, A. C., Thomas Reid. Edinburhg: Opliphant Anderson, 1898, 160 s.

137 Fraser, A. C., Thomas Reid. Edinburhg: Opliphant Anderson, 1898, s. 95.

138 Tamtéž.

139 Reid, T., EIP, VI.ii, s. 426: „The same degree of understanding which makes a man capable of acting with

common prudence in the conduct of life, makes him capable of discovering what is true and what is false in

matters that are self-evident, and which he distinctly apprehends.“

64

Protože je tak utvořena naše přirozenost. Reid na mnohých místech deklaruje jednotnost

těchto soudů v určitých životních záležitostech. Jedná se tedy o soudy týkající se

základních věcí, ve kterých by všichni rozumní lidé měli mít jednotné rozhodnutí.

Nicméně Reid toto souzení a jeho jednotnost vysvětlit nedokáže. Většinou se odvolává na

fakt, že to vysvětleno být nemůže, nicméně jen blázen by podobné soudy zpochybňoval.140

To, že si nemůžeme pomoct a jednoduše musíme tyto principy považovat za

samozřejmé, odkazuje na jistou determinaci mysli. Reid slovo „determinace“ neužívá, ale

vysvětluje tento fakt jinými slovy, a sice že se jedná o propozice, které nepochopíme dříve,

než jim uvěříme a soud následuje nutně po jejich pochopení, přičemž obojí je stejnou

měrou výsledkem práce naší přirozenosti a našich vrozených schopností.141

Reidova odpověď Priestleymu v díle Intellectual Powers se tak drží otázky

souzení, přičemž vytýká Priestleymu záměnu soudu za smysl, instinkt.

Základní rozdíl je tedy v tom, jak oba myslitelé pojímají slovo „smysl“. Zatímco

Priestley považuje smysl, za instinktivní operaci, u Reida je smysl pojímán jako soud a

souzení náleží již operaci vnímání.

Odpovědi jiného druhu se Priestleymu dostalo v Reidově Active Powers (1788).

Tato odpověď ovšem nebyla mířena na Priestleyho dílo Examination, ale na spisy

zabývající se determinismem. Reid v Active Powers na rozdíl od Intellectual Powers

nebrání svou vlastní doktrínu proti Priestleyho námitkám, ale útočí na doktrínu

determinismu. Takže zatímco Intellectual Powers je jakousi obranou své vlastní teorie,

Active Powers je v tomto smyslu útokem. Kritika a debata týkající se sil lidské mysli,

kauzality a argumentu proti materialismu a determinismu, která se prolíná dílem Active

Powers, má však své vyvrcholení právě v rukopisech a korespondenci. Proto bude lepší

spojit argumenty z Active Powers a z Reidových nevydaných spisů. Stěžejní zde bude spis

Some Observations of the Modern System of Materialism a taktéž dopisy Lordu Kamesi

(1780) a Jamesi Gregorymu (1785).142

140 Viz Reid, IHM, II.vi, s. 33.

141 Viz Reid, T., EIP, VI.iv, s. 452.

142 Všechny Reidovy dopisy jsou vydány; viz Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid.

Edinburgh: Edinburgh University Press, 2003, 384 s.

65

6.2 Reidova odpověď v nevydaných spisech a dopisech

Reidovy nevydané spisy se stávají v posledních letech stále citovanější. Svědčí o

tom i nedávné články, které se věnují převážně kritice materialismu. Mezi těmito články

můžeme najít Reid and Priestley on Method and the Mind 143od Alana Tappera, který

předkládá poměrně zajímavý názor na tuto debatu. Bohužel se s tímto názorem nemůžu

ztotožnit. Dovolte mi začít tímto článkem, kde představím dva Tapperovy body jeho

kritiky a následně vysvětlím, co se mi na nich zdá špatného. Na tomto vysvětlení bych

posléze ráda demonstrovala Reidův argument proti teorii materialismu a determinismu.

Alan Tapper má pravdu v tom, že zatímco Priestleyho útok se odehrál v jeho

raných filosofických letech a byl poměrně nevyzrálý, tak Reidův útok se odehrál v jeho

zralém věku a byl poměrně matoucí. Reidovy intence ohledně napsání jeho stěžejního díla

proti materialismu – Some Observations of the Modern System of Materialism (dále jen

Some Observations), ve kterém Reid kritizuje Priestleyho za špatnou aplikaci

Newtonových pravidel, Tapper rozděluje do dvou možností:144

1. Reid je dualista, takže se předpokládá, že bude argumentovat pro dualismus.

Avšak je možné, že v tomto spise neargumentuje pro dualismus, ale jednoduše

argumentuje jen proti materialismu. Jeho pozice je tedy jakýsi ontologický agnosticismus

ohledně přirozenosti mysli, který se opírá o Newtonovy principy. Z toho vyplývá, že podle

Reida dualisté i materialisté dělají základní chybu v tom, že staví své doktríny na hypotéze.

Pokud je to tak, musíme se vzdát nároku na poznatelnost přirozenosti lidské mysli.

2. Druhá Tapperova interpretace je taková, že pravidla Newtonovy filosofie

Reid jednoduše neaplikuje na mysl, ale jen na přírodu. A jeho kritika Priestleyho se tedy

týká toho, že Newtonova pravidla aplikoval právě na mysl.

Tapper důrazně volí druhou možnost jako tu správnou. A není na omylu. Je

pravda, že Priestley používal Newtonova pravidla pro vysvětlení materiální přírody i lidské

mysli, jelikož obojí vychází z jeho materialistické doktríny. Reid neargumentuje proti

materialismu přímo, ale snaží se vzít Priestleymu podporu pro jeho materialistické teze.

Především pro tezi, že hmotě náleží jakési vlastní síly. Tohle je podle Tappera Reidův

hlavní cíl v Some Observations.

143 Tapper, A., Reid and Priestley on Method and Mind, in: The Philosophical Quarterly, 52, 209, 2002, s.

511-525.

144 Viz Tapper, A., Reid and Priestley on Method and Mind, in: The Philosophical Quarterly, 52, 209, 2002,

s. 518.

66

V tomto bodě s Tapperem souhlasím. Nicméně to, v čem se podle mě mýlí, je

jeho odmítnutí prvního bodu. Druhá možnost totiž poměrně jasně vyplývá z celé struktury

spisu Some Observations, nicméně za touto strukturou je ještě jiná intence, která se prolíná

celým Reidovým dílem a v Some Observations má své vyvrcholení. Tapper pro odmítnutí

první teze poskytuje argument, že:

„Tento výklad vyžaduje, že skutečné příčiny jsou jednoduše předešlé události v

těchto propozicích typu zákona. Reid nicméně mluví o skutečných příčinách,

které odkazují ke skutečným existencím, a tato věta blokuje ontologicky neutrální

interpretaci.“145

Obávám se, že s tímto nemohu souhlasit. A to ze dvou důvodů:

1. Reid si uvědomuje limity poznání, zvláště limity poznatelnosti lidské

mysli.146

2. Reid mluví o „skutečných příčinách“ jedině v souvislosti s lidskou myslí

nebo Bohem, nicméně příčinnost v přírodě vysvětluje termínem konstantního

spojení.147

Reid na mnoha místech zmiňuje, že věci materiální a lidská mysl musí být

zkoumány jinými metodami. Zatímco materiální věci můžeme zkoumat Newtonovou

metodou a máme dostatek materiálu ke zkoumání, mysl můžeme zkoumat jen svou vlastní.

Tento rozdíl mezi metodami zkoumání Reid zmiňuje už v Inquiry.148

Základní problém v této Tapperově interpretaci je to, že není jasné, odkud dané

věty v uvozovkách v jeho článku pochází a zdali jsou to vůbec Reidova slova. Reid se

velice zdráhá u přírodních jevů hovořit o účinných příčinách či o „skutečných příčinách“.

145 Tamtéž: „This reading requires that 'true causes' are simply antecedent events in a law-like state- ment.

Reid, however, talks of 'true causes' as referring to 'real existences', and this phrase blocks the ontologically

neutralist interpretation.“

146 Reid, T., AC, 3 IX.i, s. 179.

147 K tématu příčinnosti v přírodě ve smyslu konstantního spojení se Reid vyjadřuje na mnoha místech.

Nejjasněji tuto příčinnost vysvětluje právě v dopise Lordu Kamesi z roku 1780. Reid zde podává přes 20

bodů, ve kterých se vyjadřuje ke kauzalitě v přírodě; Viz Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The

Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2003, s. 139-147.

148 Viz Reid, T., IHM I.ii, s. 13.

67

Například říká, že:

„Slovo příčina je natolik nejednoznačné, že se obávám, že mnozí mylně

interpretují jeho význam a považují jej za příčinu účinnou.“149

Reid v souvislosti s přírodními jevy hovoří jedině o jakýchsi obecných příčinách,

podle kterých se přírodní jevy řídí.150 Jediná příčina, která může být označena za účinnou

či skutečnou příčinu, je jakási síla mysli.

6.2.1 Materialistická výzva: dvojí pojetí příčiny

Pokud máme hovořit o účinných příčinách, pak překračujeme sféru přírodní

filosofie.151 Problematika účinných příčin do přírodní filosofie nepatří. Přírodní filosofie je

postavena na pozorování a „sílu“ pozorovat nemůžeme. V tomto ohledu je Reid agnostik,

tedy to, co Tapper odmítá. Reid v této otázce vyznívá podobně jako Hume, mluví o

příčinnosti v přírodě jako o konstantním spojení. Otázkou pak je, co musí mít příčina, aby

byla příčinou účinnou?

Podle Reida operují přírodní jevy podle přírodních zákonů, tedy Newtonových

zákonů, což jsou příčiny ve smyslu pravidel a operace přírodních jevů jsou důsledkem

těchto pravidel.

„Ve fyzice nehledáme účinné příčiny přírodních jevů, ale jedině pravidla nebo

zákony, jimiž se (přírodní jevy) řídí.“152

Účinnou příčinou může být jen příčina, která má aktivní sílu. Tuto sílu Reid

rozebírá ve stejnojmenném díle Active Powers, ovšem poměrně hezky svůj názor shrnuje v

dopise matematikovi Jamesi Gregorymu. Příčina ve smyslu příčiny účinné je vybavena

silou a to silou produkovat účinek. Pokud má ovšem příčina sílu produkovat účinek, tak

149 Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh

University Press, 2003, s. 142: „The word cause is so ambiguous that i fear many mistake its meaning and

také it to mean the efficient cause.“

150 Viz Reid, T., AC, 2, IX.ii, s. 187.

151 Viz Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh:

Edinburgh University Press, 2003, s. 143

152 Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh

University Press, 2003, s. 127: „In physics we seek not the efficient causes of phenomena, but onely the rules

or laws by which they are regulated.“

68

musí mít i sílu účinek neprodukovat. Pokud ne, plodilo by to determinismus a jakousi

nutnost produkovat tento účinek. Nebyla by to tedy síla v tom pravém slova smyslu.

Jinými slovy, aby příčina byla příčinou účinnou, musí vynaložit úsilí. Pokud má něco sílu

produkovat i neprodukovat účinek (tedy vynaložit úsilí), znamená to, že má možnost

volit.153 Taková příčina je tedy vybavena vůlí. Mít vůli znamená mít jakýsi stupeň chápání

či rozumění. Tedy účinnou příčinou může být jedině inteligentní bytost.154

Příčina tedy v tom pravém slova smyslu popisuje mysl, jež má sílu a vůli vytvořit

účinek. To znamená, že pro fyzikální jevy neexistuje v tomto smyslu konatel. Přírodní jevy

a materiální věci nepůsobí, ale je na ně působeno. Když Reid popisuje kauzalitu v přírodě

Lordu Kamesi, vysvětluje ji následovně:

„A příčinou jevu není myšleno nic jiného, než přírodní zákon, jehož je daný jev

stavem či nutným důsledkem.“155

Nicméně v tom samém dopise Reid ke konci textu pronese následující větu:

„myslím si, že je evidentní, že každá produkce každé změny v přírodě musí mít

účinnou příčinu, která má sílu produkovat svůj účinek.“156

Ačkoliv to prvně vypadalo, že se Reid zdráhá mluvit o účinných příčinách,

nakonec nám z toho vyplývají dva druhy účinných příčin. Aneb celkem dva „tvorové“

mohou být účinnou příčinou – buď člověk, nebo Bůh. Člověk může být účinnou příčinou,

jelikož má mysl, ale přírodní jevy a příčiny, které je řídí, musí mít také účinnou příčinu.

Touto příčinou může být jedině Bůh. Je možné, že právě na tuto příčinu Tapper odkazuje,

nicméně to neznamená, že příčinnost v přírodě neodpovídá konstantnímu spojení, jak Reid

153 Této části Reidovy filosofie se věnoval např. William L. Rowe; viz Rowe, W. L., Thomas Reid on

Freedom and Morality. New York: Cornell University Press, 1991, s. 49.

154 Reid Gregorymu (1785) in Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh:

Edinburgh University Press, 2003, s. 174-175.

155 Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh

University Press, 200, s. 142: „By the cause of a phenomenon nothing is meant but the law of nature, of

which that phenomenon is an instance or necessary consenquence.“

156 Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh

University Press, 2003, 143: „I hold it to be selfevident that every production and every change in nature

must have an efficient cause, that has power to produce the effect.“

69

na mnoha místech zmiňuje. Reid v této souvislosti mluví spíše o inteligentním designu,

tedy argumentu z uspořádání.157

6.2.2 Reidův argument proti materialismu.

Odpověď materialistické výzvě je u Thomase Reida založena na teorii účinných

příčin, přičemž v této souvislosti obviňuje Priestleyho, že slovo „příčina“ užívá nesprávně.

Připomeňme si moji rekonstrukci Priestleyho argumentu pro materialismus, která je

následující:

1. Pokud je hmota pasivní a neprostupná, není schopna vnímání, vnímání jsou

schopné jen aktivní věci.

2. Ve hmotě existují částice působící podle zákonu přitažlivosti a odpudivosti

(tzn. hmota má inherentní síly).

Závěr 1. To znamená, že hmota není pasivní a neprostupná.

Závěr 2. To znamená, že je hmota schopna vnímání.

Priestleyho argument je postaven na tom, že když je hmota schopna vnímání,

znamená to, že nemusíme postulovat dvě substance, nýbrž vše náleží jediné hmotné

substanci. Druhou stránkou věci je, jak se od této hmotné substance dostaneme k příčinám

mezi hmotnými tělesy nebo mezi hmotou a duchem. Tento předpoklad musí Priestley vzít

v úvahu, pokud má fungovat jeho determinismus, který ústí do kauzálních řetězců.

Vzápětí nám vychází, na čem je postaven Reidův protiargument:

1. Síla produkovat účinek předpokládá sílu jej neprodukovat.

2. Síla neprodukovat účinek předpokládá svobodu vůle.

3. Vůli má jedině inteligentní bytost.

Závěr: Účinnou příčinou může být jedině inteligentní bytost.

Z toho vyplývá, že účinnou příčinou svého chování jsou lidé a účinnou příčinou

přírodních jevů je Bůh. Je jasné, že tento Reidův argument neútočí proti Priestleyho

157 Argumenty pro inteligentní design, kde se objevují i argumenty proti ateismu a determinismu, je možné

nalézt v Reidových přednáškách Glasgow z roku 1780; viz Duncan, E. H. (ed.), Thomas Reid’s Lectures on

Natural Theology (1780). Washington: University Press of America, 1981, s. 15, 19 a zvláště 54.

70

argumentu pro materialismus, ale útočí proti determinismu. Dá se jím však odstranit i

materialismus?

Priestley přikládá hmotě inherentní síly a to z důvodu, že v ní existují částice.

Hmotná tělesa vydávají částice, tyto částice pomocí vlnění působí na mozek, kde následně

vznikne počitek, idea a dalším mentální entity.

Reidův argument je postaven na tom, že není možné, aby hmota měla vnitřní síly

(tedy aktivní sílu), jelikož aktivní síla předpokládá vůli, která vynakládá jakousi námahu,

aby dosáhla účinku. Kdyby Priestley hmotě přidal vůli, znamenalo by to, že všem

hmotným přidává taktéž možnost chápání, což je podle Reida absurdní.

6.2.3 Předpoklady Reidova argumentu

Podle Reida tedy aktivní síla náleží pouze mysli. Věci prezentované našim

smyslům jsou tudíž bez síly. Jelikož síla odkazuje k vůli, materiální věci nemohou mít

vnitřní „aktivní síly“. Reidův argument z tohoto důvodu útočí jak proti materialismu, tak i

proti determinismu.

Nicméně Reidův argument stojí na určitých předpokladech. Když se podíváme

například na první premisu, tak kdyby určitá věc měla jedině sílu produkovat účinek, avšak

nikoli už sílu jej neprodukovat, podle Reida by se nejednalo o „sílu v tom pravém slova

smyslu“. Základní a nejspíše triviální otázkou by zde bylo, co to je tedy za „sílu“, když to

není síla v pravém slova smyslu. Navíc Reid předpokládá, že aktivní síla je spojena s vůlí a

schopností inteligence. To znamená, že zvířata, rostliny nebo třeba mentálně zaostalí lidé

nemají aktivní sílu.

S tím taktéž souvisí druhá premisa, která je zároveň základní premisou proti

determinismu. Reid se domnívá, že lidé jsou účinné příčiny jejich chování a mají

svobodnou vůli. Reid se v této teorii staví proti teorii motivace Davida Huma.

Co se týče vnějších věcí, tak jejich operace jsou podle Huma jakýmsi způsobem

determinovány.

„Musíme s jistotou připustit, že soudržnost částí hmoty vychází z přírodních a

nutných pravidel bez ohledu na to, jak je obtížné je vysvětlit.“158

158 Hume, D., Treatise 2.3.1.8: „We must certainly allow, that the cohesion of the parts of matter arises from

natural and necessary principles, whatever difficulty we may find in explaining them.”

71

S tímto by nicméně souhlasil i Thomas Reid. Podle něho přírodní jevy operují

podle přírodních zákonů, takže zde existuje jakási nutnost. Účinnou příčinou tohoto

designu je Bůh. Ale jak je to s lidskými činy? Jednoduchou odpovědí by mohlo být, že

každá událost má svou příčinu. Události jsou části kauzálního řetězce, který vede zpět ke

stvoření. Lidské činy jsou taktéž události, takže lidské činy mají příčinu. To znamená, že

lidské činy jsou stejně jako ostatní události determinovány. Toto vysvětlení by schvaloval

Joseph Priestley.159 Jsou ale lidské činy opravdu nutné? Proti nutnosti lidského chování

stojí teze, že v lidských činech nevidíme stejnou pravidelnost, jakou můžeme vidět u

přírodních procesů.

Tedy lidské činy můžeme označit buď za svobodné (a svoboda je nekonsistentní

s nutností), nebo se dá lidská svoboda skloubit s kauzálním determinismem. Zatímco

Priestley a Hume by volili druhou možnost, ačkoliv oba zde předkládají různé koncepce,

Reid by volil možnost první. Základní Reidovou tezí v této otázce je, že svoboda

předpokládá sílu rozhodnout se jinak. Síla produkovat účinek tedy předpokládá sílu jej

neprodukovat. A síla neprodukovat účinek předpokládá svobodu vůle. To znamená, že lidé

mají výběr, zda v dané situaci udělat x nebo y.

Vzhledem k výše zmíněnému nám Hume říká, že lidské chování není tak

nepředvídatelné a nepravidelné. Lidé navíc předpokládají jakousi pravidelnost lidského

chování. Podle Huma je kauzalita jen konstantní spojení a naše idea nutnosti mezi příčinou

a účinkem „není nic jiného než determinace mysli přejít od jednoho objektu k druhému a

vyvodit existenci jednoho z druhého.“160 Humovým záměrem je odvodit, že naše činy mají

konstantní spojení s motivy, náladami a okolnostmi. Existuje tedy konstantní spojení mezi

lidským charakterem a lidskými činy a naše hodnocení lidského chování vychází ze

stejných maxim jako hodnocení přírodních jevů. Máme tedy jak u pravidelnosti přírodních

jevů, tak i u pravidelnosti lidských činů stejná očekávání. Humův psychologický

determinismus předpokládá, že lidské činy jsou zapříčiněny předchozími mentálními stavy.

Jinými slovy, daná bytost nemohla v tom stejném souboru okolností jednat jinak. Člověk je

podle Huma svobodný, pokud nepodléhá nějakému omezení či síle. Čin je svobodný,

pokud je člověk schopen dělat to, co si vybral, což je zároveň konsistentní s tvrzením, že

159 Viz Priestley, J., The Doctrine of Philosophical Necessity Illustrated. London: J. Johnson, 1777, s. 9-19.

160 Hume, D., Treatise 2.3.1.4: „..is nothing but a determination of the mind to pass from one object to its

usual attendant, and infer the existence of one from that of the other.“

72

člověk nemůže jednat jinak, než jak si vybral. To, jak si vybral, je determinováno

předchozími okolnostmi, ať už vnitřními nebo vnějšími.

Reid naproti tomu odmítá, že by motivy měly fyzikální příčiny a je v této věci

anti-naturalista. Volní činy člověka nemohou být v žádném případě nazývány přírodními

jevy.161 Tato věta mimo jiné znamená dvojí, že nepodléhají stejným zákonům jako dění v

přírodě a za druhé, že tedy ani nemohou být zkoumány stejnými metodami jako přírodní

jevy. Tím si, na rozdíl od Huma a Priestleyho, otevírá cestu k aplikaci jiných měřítek na

oblast morální filosofie.

Reid poskytuje několik argumentů pro svobodu vůle. První argument je podobný

argumentu pro principy common sense a jejich nevyvratitelnost. Reid totiž svobodu vůle

deklaruje v pátém principu nutných pravd.162 To znamená, že tento princip je natolik jasný,

že ho musí všichni rozumní a mentálně zdraví lidé přijmout za samozřejmý a jeho

zpochybnění by bylo absurdní. Podobně proti Priestleymu argumentuje například i James

Beattie.

Na začátku této práce bylo řečeno, že Priestleyho útok byl namířen na hlavní

představitele skotské školy common sense, tedy nejen na Reida, ale i na Oswalda a

Beattieho. Zatímco Reid se k tomuto útoku veřejně nevyjádřil, tak Beattie a Oswald ano.

Beattieho odpověď je zaznamenána v rukopise Hints for an Answer to Dr Priestley's

Remarks on the Essay on Truth. Tento rukopis o třiceti stranách poskytuje možnosti

odpovědi na Priestleyho kritiku, ovšem všechny možnosti se dotýkají toho, že svoboda

vůle a morální svoboda je axiomem common sense. Podle Beattieho je naprosto evidentní,

že lidská svoboda je v našich rukou.163

To, že Reid morální zásady a svobodu vůle zahrnul do principů common sense,

navíc do nutných principů, vysvětluje větou, že principy lidského chování jsou základem

pro jakékoliv další uvažování o praktických záležitostech.164

Z tohoto důvodu musí být ukotveny v evidentních principech. Nicméně toto

vysvětlení je příliš jednoduché a pro Reidovy kritiky neuspokojivé, což si Reid

uvědomoval, a snažil se proto podat pro své stanovisko i jiné argumenty.

161 Reid, T., AC, 3 IX.ii, s. 185.

162 Reid, T., EIP, VI.vi, s. 494.

163 Viz Beattie, J., Hints for an Answer to Dr Priestley's Remarks on the Essay on Truth. Aberdeen University

Library, MS 30/46, s. 12.

164 Reid, T., Notes on Theories of Priestley, Bishop Berkeley and Butler. Aberdeen University Library, MS

3061/12.

73

Reid svobodou rozumí sílu nad determinací vlastní mysli. Tedy pokud něčí čin má

být svobodný, tak jeho rozhodnutí či čin vůle (dělat nebo neudělat daný čin) nemůže být

kauzálně determinován jakoukoliv neúmyslnou předchozí událostí (ať už vnější či vnitřní).

Tento názor je nekonsistentní s přírodním determinismem a s morálkou, jak ji představil

Hume nebo Priestley. Jinými slovy, síla volit je podle Reida silou zapříčinit volní čin,

stejně jako síla nevolit je silou nezapříčinit tento volní čin. Svoboda je tedy mít v rukou

vlastní vůli.

Tento fakt zajímavě vysvětluje W. L. Rowe a sice, že Reidův axiom morální

svobody se nachází v nutných pravdách, což znamená, že se jedná o soud. Morální

svoboda, tedy svoboda nad determinací vůle, znamená usoudit, co je v chování správné

nebo špatné.165

To ovšem znamená, že motivy a okolnosti nejsou nutné a jediné podmínky

k vytvoření činu. Další nutnou podmínkou je něco jiného - touha udělat správnou věc. Což

naznačuje externalistické pojetí morálky.

6.2.4 Možné námitky

Reidovo pojetí morálky, rozhodování a aktivní síly však v sobě skrývá poměrně

mnoho otázek, které nedokáže zodpovědět. Jednou z nich je jakési odstranění aktivní síly u

ostatních živočichů z toho důvodu, že aktivní síla předpokládá sílu nad determinací vlastní

mysli, tedy předpokládá inteligentní bytost. Druhý možný způsob argumentace by mohl

být veden v duchu argumentace proti externalismu jako takovému.166

Jiná námitka by mohla být vedena ze strany Humovy filosofie. Když odstraníme

kompatibilistické stanovisko, tedy že jsme ovlivňování v našich rozhodnutích našimi

vnitřními psychologickými stavy, nebo vnějšími okolnostmi, nestanou se posléze naše

rozhodnutí naprosto náhodnými?

Další námitka není mířena proti Reidově argumentu, ale spíše proti Reidově

metodě a aplikaci Newtonových pravidel. Jak ukázal Ryan Nichols167, přes Reidovu

oddanost Newtonově metodě a jeho záporný postoj k hypotézám, Reid nakonec sám

165 Viz Rowe, W. L., Thomas Reid on Freedom and Morality. New York: Cornell University Press, 1991, s.

91

166 Některé body takové argumentace popisuje například W. L. Rowe, viz Thomas Reid on Freedom and

Morality. New York: Cornell University Press, 1991, s. 145-184

167 Viz Nichols, R. Natural Philosophy and its Limits in the Scottish Enlinghtenment, in: The Monist, 90, 2,

2007, s. 233-250.

74

skončil u hypotéz. Ba co více, tyto hypotézy zahrnují existenci účinných příčin. Ryan

Nichols se domnívá, že Reidova strategie v jeho menších dílech spočívá v tom, že se snaží

převést „dílčí vědecké problémy“, jak je tehdejší materialisté nazývali, na problémy

metafyzické, a tím pádem na takové, které není možné zkoumat Newtonovou metodou.

Nicméně Reidovo myšlení je podle Nicholse samotné založeno na metafyzice.

Znamená to tedy, že Reid aplikuje dvojí měřítko? Máme zde dvě sféry zkoumání -

přírodní filosofii a metafyziku. V jedné mohou být postulovány hypotézy, v druhé ne.

Ryan Nichols je v tomto ohledu skeptický a říká, že Reid má „dvojí metr“ jen z toho

důvodu, aby podpořil své metafyzické závěry a postavil se proti Priestleymu. Nicméně

proti tomuto názoru by se dalo namítnout, že o odlišných způsobech zkoumání (například

mezi myslí a tělem) Reid hovořil už v Inquiry, tedy deset let před Priestleyho kritikou.

Jedna pasáž z Reidova dopisu nám dává jakousi pozitivní verzi toho, že Reid opravdu

rozlišuje mezi sférami vědy, na které mohou být uplatňována jiná pravidla zkoumání:

„Nechme matematika demonstrovat vztah abstraktních čísel, filosofa přírody

zkoumat zákony materiálního systému indukcí a metafyzika konečné příčiny a

účinné příčiny toho, co vidíme a co přírodní filosofie objevila ve světě, ve kterém

žijeme.“168

Metafyzik má tedy právo zkoumat konečné příčiny a účinné příčiny. Toto

zkoumání je založeno na materiálu, který nám poskytuje přírodní filosofie, jejíž objevy

byly získány indukcí.

Nicméně, nedělá přesně tohle Priestley? Podle Reida očividně ne. Možná, že by

Reidova kritika nebyla tak dlouhodobá, kdyby Priestley nenapadl Reidovo dílo tak hrubým

způsobem. Ovšem hlavní důvod, proč Reid kritizuje Priestleyho, je ten, že Priestley své

dílo, ve kterém podává příčiny (ať už konečné či účinné), neřadí do sféry metafyziky, ale

do sféry přírodní filosofie. To znamená do sféry, kterou můžeme zkoumat stejnými

prostředky, jakými Newton zkoumal přírodu. Do této své filosofie ale Priestley přimíchal i

přísadu hypotéz, které Newton odmítal ve sféře přírodní filosofie. Na druhou stranu Reid

odmítal hypotetizovat i ve sféře metafyziky.

168 Reid Kamesi (1780) in: Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh

University Press, 2003, s. 143: „Let the mathematician demonstrate the relations of abstract quantitiy, the

natural philosopher investigate the laws of material system by induction, and the metaphysician the final

causes, and the efficient causes of what we see, and what the natural Philosophy discovers in the world we

live in.“

75

Reidova odpověď Priestleymu je tedy zároveň odpovědí na materialistickou

výzvu, kterou Priestley představil. Nejedná se o odpověď na Priestleyho útok, který v roce

1774 učinil na skotskou školu common sense. Tato odpověď je stejným útokem, tentokrát

však na Priestleyho doktrínu materialismu a determinismu. Argument proti těmto

doktrínám je postaven na vysvětlení aktivní síly účinné příčiny, kterou může být jedině

mysl. Aktivní síla totiž předpokládá svobodu vůle a sílu nad determinací vlastní mysli, což

vyžaduje inteligentní bytost. Tímto argumentem se Reid snaží podkopat jak tvrzení, že

hmotě náleží inherentní síly, tak i psychologický determinismus v otázce lidského jednání.

76

ZÁVĚR

Otázka, zda je více v právu common sense nebo vědecký realismus, je zároveň

otázkou po aplikaci metody obou přístupů. Jak bylo možné vidět, oba autoři se liší v

aplikaci a vysvětlení Newtonových pravidel. A taktéž se ukázalo, že když aplikujeme

Newtonova pravidla na různé obory zkoumání, mohou nám vyjít různé výsledky.

Jak common sense, tak vědecký realismus jsou dvě různé aplikace Newtonovy

metody. Priestleyho vedla tato aplikace k materialismu, zatímco Reida k jednoznačnému

odmítnutí této teorie. Jak je to možné?

Když se podíváme na Reidovo dílo zvenčí, na provázanost jeho doktrín, jeho

teorie vnímání a teorie souzení založené na principech common sense, uvidíme, že Reid

postuluje jakési limity pro poznání. Hume ve svém Treatise, ve kterém zkoumá mysl

Newtonovou metodou, došel ke skepsi ohledně poznatelnosti určitých sil. Reidova doktrína

došla k podobnému závěru.

Priestley se zabýval základní otázkou. Jak funguje lidská mysl? Reidova odpověď

v této otázce má poměrně skeptický ráz. Pokud totiž vycházíme z pozorovatelných faktů,

popřípadě reflexe našich vrozených schopností a z pozorování toho, jak soudíme, jak

vnímáme, tak se musíme omezit pouze na vysvětlení toho, co nám naše dostupné metody

zkoumání odhalují. Nicméně toto pozorování nám neposkytne plné vysvětlení takového

fenoménu, jakým je lidská mysl, jaké je propojení a fungování mezi mozkem a myslí či

jaká je fyziologie lidské mysli. Toto zkoumání leží za limity metod, které můžeme na daná

odvětví zkoumání uplatnit. Proto říká o vrozených schopnostech, že jsou nevysvětlitelné, a

společně s Newtonem může se zdviženým ukazováčkem zvolat „Hypotheses non fingo!“.

Priestley správně vypozoroval Reidův skepticismus v tomto ohledu a odmítl jej.

Souhlasil s Reidem, že Newtonova pravidla jsou aplikovatelná na přírodu, zvláště pak na

materiální přírodu. Nicméně nepoznatelnost mysli odmítal, zvláště když před ním Hartley

poskytl vysvětlení mysli založené na fyziologických principech. Od Hartleyho paralelismu

mezi vlněním a asociací idejí byl už jen krůček k odstranění tohoto paralelismu a jeho

nahrazení materialismem. Tento krok nebyl arbitrární, ale šel ve šlépějích požadavku

zkoumatelnosti mysli Newtonovou metodou. Tato metoda je aplikovatelná na přírodní,

materiální jevy, tedy abychom mohli mysl touto metodou zkoumat, je nutné ji na

materiální jev převést.

77

Priestley se nesmířil s Reidovou doktrínou common sense a s vysvětlením našeho

vnímání a operací mysli v mantinelech common sense. Principy, které Reid označil za

evidentní, Priestley považoval za instinktivní a za postulované arbitrárně.

Reid naproti tomu kritizoval Priestleyho za špatné užití Newtonových pravidel,

které Priestley převedl ze zkoumání přírody na zkoumání mysli. Priestleyho doktrína se

zdála Reidovi nejen postavená na hypotézách, ale i nebezpečná z důvodu determinismu

odmítajícího svobodu vůle, ale i materialismu, který Reid neshledával slučitelným

s křesťanskou doktrínou.

Je škoda, že Reid své rukopisy, přinejmenším Some Observations, nepublikoval,

což má za následek, že Priestley nemohl na Reidovy argumenty reagovat a bránit svou

pozici. I tak je vidět, že Priestleyho filosofie byla pro Reida materialistickou výzvou, s níž

se vypořádával po dlouhý čas svého života.

Diskuse mezi těmito dvěma filosofy – mezi filosofem common sense a filosofem

vědeckého materialismu – je tak diskusí mezi limity a možnostmi vědy. Mezi možností

vysvětlit lidskou mysl a její schopnosti ať už v mezích vědeckého realismu, či v termínu

common sense a jak daleko můžeme v tomto vysvětlení zajít či jaké metody na zkoumání

mysli uplatnit.

78

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Primární literatura

Beattie, J., Essay on the Nature and Immutability of Truth in Opposition to Sophistry and

Scepticism. Edinburgh: William Creech, 1877, 757 s.

Buffier, J-C., First Truths, and the Origin of our Opinions Explained: with an Enquiry

into the Sentiments of Modern Philosophers, relative to our Primary Ideas of Things.

London: J. Johnson, 1780, 438 s.

Duncan, E. H. (ed.), Thomas Reid’s Lectures on Natural Theology (1780). Washington:

University Press of America, 1981, 129 s.

Greig, J. Y. T. (ed.), The Letters of David Hume; Volume 1. Oxford: Clarendon Press,

1932, 532 s.

Greig, J. Y. T. (ed.), The Letters of David Hume; Volume 2. Oxford: Clarendon Press,

1932, 498 s.

Haakonssen, K. (ed.), Thomas Reid on Practical Ethics. Edinburgh: Edinburgh University

Press, 2007, 404 s.

Hamilton, W., The Works of Thomas Reid. Edinburgh: Maclachlan and Stewart, 18585,

914 s.

Hartley, D., Observations on Man, his Frame, his Duty, and his Expectations. Bath:

Richard Cruttwell, 18105, 527 s.

Hume, D., A Treatise of Human Nature. Norton, D. F. - Norton, M. (eds.), Oxford:

Clarendon Press, 2000, 626 s.

Locke, J., An Essay concerning Human Understanding. London: Penquin Classics, 1998,

816 s.

Newton, I., Optics: Or, a Treatise of the Reflections, Refractions, Inflections and Colours

of Light. London: William Innys, 17304, 406 s.

Newton, I., Philosophiae naturalis principia mathematica. London: Apud. Guil. &

Joh.Innys, 1726, 530 s.

Newton, I., The Principia: Mathematical Principles of Natural Philosophy. London:

University of California Press, 1999, 974 s.

79

Priestley, J. A Free Discussion of the Doctrines of Materialism and Philosophical

Necessity, in a Correspondence between Dr. Price and Dr. Priestley. To which are added,

by Dr. Priestley, an Introduction explaining the Nature of the Controversy, and Letters to

Several Writers who have Animadverted on His Disquisitions Relating to Matter and

Spirit, or his Treatise on Necessity. London: J. Johnson, 1778, 428 s.

Priestley, J. An examination of Dr. Reid's Inquiry into the human mind on the principles of

common sense: Dr. Beattie's Essay on the nature and immutability of truth, and Dr.

Oswald's Appeal to common sense in behalf of religion. London: J. Johnson, 17752, 371 s.

Priestley, J. Disquisitions Relating to Matter and Spirit. To which is added the History of

the Philosophical Doctrine concerning the Origin of the Soul, and the Nature of Matter;

with its Influence on Christianity, especially with respect to the doctrine of the Pre-

existence of Christ. London: J. Johnson, 1777, 356 s.

Priestley, J., The Doctrine of Philosophical Necessity Illustrated. London: J. Johnson,

1777, 206 s.

Reid, T. An Inquiry into the Human Mind: On the Principles of Common Sense: A Critical

Edition (Edinburgh Edition of Thomas Reid). Brookes, D. (ed.), Philadelphia:

Pennsylvania State University Press, 2003, 332 s.

Reid, T. Essays on the Active Powers of Man: A Critical Edition (Edinburgh Edition of

Thomas Reid). Haakonssen, K. - Harris, J. A. (eds.), Edinburgh: Edinburgh University

Press, 2010, 388 s.

Reid, T. Essays on the Intellectual Powers of Man: A Critical Edition (Edinburgh Edition

of Thomas Reid). Brookes, D. (ed.). Edinburgh: Edinburgh University Press, 2001, 631 s.

Wood, P. B. (ed.), Thomas Reid on the Animate Creation: Papers relating to the Life

Sciences. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1995, 272 s.

Wood, P. B. (ed.), The Correspondence of Thomas Reid. Edinburgh: Edinburgh University

Press, 2003, 384 s.

Rukopisy169

Beattie, J., Hints for an Answer to Dr. Priestley's Remarks on the Essay on Truth.

Aberdeen University Library, MS 30/46.

Reid, T., Notes on Theories of Priestley, Bishop Berkeley and Butler. Aberdeen University

Library, MS 3061/12.

169 Tato forma citování rukopisů je na vyžádání archivu Aberdeenské university.

80

Reid, T., Paper on Constitution. Aberdeen University Library, MS 3061/8.

Sekundární literatura

Broadie, A., The Human Mind and its Powers, in: Broadie, A. (ed.), The Cambridge

Companion to the Scottish Enlightenment. New York: Cambridge University Press, 2003.

s. 60-78.

Callergard, R., An Essay on Thomas Reid’s Philosophy of Science. Stockholm: Stockholm

University, 2006, 164 s.

De Barry, P., Thomas Reid and Scepticism. London: Routledge, 2002. 203 s.

Dybikowski, J., Joseph Priestley, Metaphysician and Philosopher of Religion, in: Rivers I.

- Wykes D. L. (eds.), Joseph Pristley, Scientist, Philosopher, and Theologian. New York:

Oxford University Press, 2008, s. 80-112.

Ellos, W. J., Thomas Reid’s Newtonian Realism. Washington: University Press of

America, 1981, 69. s

Faurot, J. H., Reid's Answer to Joseph Priestley, in: Journal of the History of Ideas, 39,

1978, 2, s. 285-292.

Fraser, C., Thomas Reid. Edinburhg: Opliphant Anderson, 1898, 160 s.

Garrett, A., In Defense of Elephants, Priestley on Reid on how to be a Newtonian of the

Mind, in: The Journal of Scottish Philosophy, 2, 2004, 2, s. 137–153.

Hatch, R. B., Joseph Priestley: An Addition to Hartley's Observations, in: Journal of the

History of Ideas, 36, 1975, 3, s. 548-550.

Kemp, C., The Innateness Charge: Conception and Belief for Reid and Hume, in: Reid

Studies: An International Review of Scottish Philosophy, 3, 2000, 2, s. 43-54.

Klemme, H. F., Scepticism and Common Sense, in: Broadie, A. (ed.): The Cambridge

Companion to the Scottish Enlightenment. New York: Cambridge University Press, 2003,

s. 117-135.

Kuehn, M., Scottish Common Sense in Germany. Kingston: McGill-Queen's University

Press, 1987. 300 s.

Laudan, L., Science and Hypothesis. Dordrecht: D. Reidel Publishing Company, 1981,

255 s.

81

Lehrer, K., Reid on Consiousness, in: Reid Studies: An International Review of Scottish

Philosophy, 1, 1986-1987, 1, s. 1-9.

Lehrer, K., Reid, Hume and Common Sense, in: Reid Studies: An International Review of

Scottish Philosophy, 2, 1998, 1, s. 15-25.

Oberg, B. B., David Hartley and the Association of Ideas, in: Journal of the History of

Ideas, 37, 1976, 3, s. 441-454.

Peremboom, D., Living without Free Will. Cambridge: Cambridge University Press, 2001,

256 s.

McCosh, J., The Scottish Philosophy: Biographical, Expository, Critical from Hutcheson

to Hamilton. London: Macmillan and Co., 1875, 462 s.

Nichols, R., Thomas Reid’s Theory of Perception. Oxford: Clarendon Press, 2007. 301 s.

Nichols, R. Natural Philosophy and its Limits in the Scottish Enlinghtenment, in: The

Monist, 90, 2007, 2, s. 233-250.

Rowe, W. L., Thomas Reid on Freedom and Morality. New York: Cornell University

Press, 1991, 189 s.

Shapiro, A. E., Newton’s Optics and Atomism, in: Cohen, B. I. ‒ Smith, G. E. (eds.), The

Cambridge Companion to Newton. New York: Cambridge University Press, 20042, s. 227-

255.

Schofield, R. E., The Enlightened Joseph Priestley: A Study of his Life and Work from

1773 to 1804. Pennsylvania: Pennsylvania State University Press, 2004,

Stein, H., Newton’s Metaphysics, in: Cohen, B. I. - Smith, G. E. (eds.), The Cambridge

Companion to Newton. New York: Cambridge University Press, 20042, s. 256-307.

Tapper, A., Reid and Priestley on Method and Mind, in: The Philosophical Quarterly, 52,

2002, 209, s. 511-525.

Van Cleve, J., Reid on the First Principles of Contingent Truths, in: Reid Studies: An

International Review of Scottish Philosophy, 3, 1999, 1, s. 3-30.

Van Cleve, J., Reid’s Theory of Perception, in: Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The

Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s.

101-133.

Wolterstorff, N., Thomas Reid and the Story of Epistemology. New York: Cambridge

University Press, 2004, 265 s.

Wolterstorff, N., Thomas Reid’s Account of the Objectivated Character of Perception, in:

Reid Studies: An International Review of Scottish Philosophy, 4, 2000, 1, s. 3-16.

82

Wolterstorff, N., Reid on Common Sense, in: Cuneo, T. - Woudenberg, R. V. (eds.), The

Cambridge Companion to Thomas Reid. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s.

77-100.

Wood, P. B., David Hume on Thomas Reid's An Inquiry into the Human Mind, On the Principles

of Common Sense: A New Letter to Hugh Blair from July 1762, in: Mind, New Series, 95, 1986,

380, s. 411-416.

Wood, P. B., Thomas Reid's Critique of Joseph Priestley: Context and Chronology, in:

Man and Nature, 4, 1985, s. 29-45.

Wood, P. B., Science in the Scottish Enlightenment, in: Broadie, A. (ed.), The Cambridge

Companion to the Scottish Enlightenment. New York: Cambridge University Press, 2003.

s. 94-116.

Wright, J. P., Hume vs. Reid on Ideas: The New Hume Letter, in: Mind, New Series, 96,

1987, 383, s. 392-398.

Yaffe, G., Manifest Activity – Thomas Reid‘s Theory of Action. Oxford: Clarendon Press,

2007, 180 s.

Internetové odkazy

Edinburgh University Press – The Edinburgh Edition of Thomas Reid. [on-line]

Dostupné na WWW: http://www.euppublishing.com/series/EETR [cit. 20. 3. 2014].

The Free Dictionary – Medullary substance. [on-line] Dostupné na WWW:

http://medical-dictionary.thefreedictionary.com/medullary+substance [cit. 14. 5. 2014].

83

SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ

IHM Reid, T. An Inquiry into the Human Mind: On the Principles of

Common Sense: A Critical Edition (Edinburgh Edition of Thomas

Reid). Brookes, D. (ed.), Philadelphia: Pennsylvania State University

Press, 2003, 332 s..

EIP Reid, T. Essays on the Intellectual Powers of Man: A Critical Edition

(Edinburgh Edition of Thomas Reid). Brookes, D. (ed.). Edinburgh:

Edinburgh University Press, 2001, 631 s.

EAP

AC

Treatise

Essay

Observations

Examination

Disquisitions

Reid, T. Essays on the Active Powers of Man: A Critical Edition

(Edinburgh Edition of Thomas Reid). Haakonssen, K. - Harris, J. A.

(eds.), Edinburgh: Edinburgh University Press, 2010, 388 s.

Wood, P. B. (ed.), Thomas Reid on the Animate Creation: Papers

relating to the Life Sciences. Edinburgh: Edinburgh University Press,

1995, 272 s.

Hume, D., A Treatise of Human Nature. Norton, D. F. - Norton, M.

(eds.), Oxford: Clarendon Press, 2000, 626 s.

Locke, J., An Essay concerning Human Understanding. London:

Penquin Classics, 1998, 816 s.

Hartley, D., Observations on Man, his Frame, his Duty, and his

Expectations. Bath: Richard Cruttwell, 18105, 527 s.

Priestley, J. An Examination of Dr. Reid's Inquiry into the human

mind on the principles of common sense: Dr. Beattie's Essay on the

nature and immutability of truth, and Dr. Oswald's Appeal to common

sense in behalf of religion. London: J. Johnson, 17752, 371 s.

Priestley, J. Disquisitions Relating to Matter and Spirit. To which is

added the History of the Philosophical Doctrine concerning the

Origin of the Soul, and the Nature of Matter; with its Influence on

Christianity, especially with respect to the doctrine of the Pre-

84

A Free Discussion

The Principia

Optics

I.ii.i; 1.1.1.

existence of Christ. London: J. Johnson, 1777, 356 s.

Priestley, J. A Free Discussion of the Doctrines of Materialism and

Philosophical Necessity, in a Correspondence between Dr. Price and

Dr. Priestley. To which are added, by Dr. Priestley, an Introduction

explaining the Nature of the Controversy, and Letters to Several

Writers who have Animadverted on His Disquisitions Relating to

Matter and Spirit, or his Treatise on Necessity. London: J. Johnson,

1778, 428 s.

Newton, I., The Principia: Mathematical Principles of Natural

Philosophy. London: University of California Press, 1999, 974 s.

Newton, I., Optics: Or, a Treatise of the Reflections, Refractions,

Inflections and Colours of Light. London: William Innys, 17304, 406

s.

Tímto způsobem cituji díla, která mají mezinárodní citační úzus.

V této práci jsou to díla Thomase Reida, Davida Huma a Johna Locka.

První číslice odkazuje ke knize (David Hume) či eseji (Thomas Reid,

John Locke), druhá ke kapitole, třetí k podkapitole atd.