C M Y K Anatomická ilustrace 9. - ziva.avcr.czziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/anatomicka-ilustrace-9-nemecko-a... · ských hlav a v následujícím roce atlas věno-vaný lebce (Neuer

Vedle anatomických atlasů vycházely krás-ně ilustrované monografie o jednotlivýchtělesných orgánech, z nichž vynikají práceněmeckého fyziologa, profesora porodnic-tví, doktora filozofie, přírodovědce, výtvar-ného teoretika a akademicky školenéhomalíře narozeného v Lipsku, Carla GustavaCaruse (1789–1869), který vydal r. 1846spis o anatomické stavbě ruky, v němž roz-lišil a přehledně vyobrazil čtyři základníformy ruky. Roku 1863 pak publikoval obra-zovou knihu Über die typisch gewordenenAbbildungen menschlicher Kopfformen(O typických vyobrazeních tvarů lidské hla-vy) s vlastními ilustracemi typologie lid-ských hlav a v následujícím roce atlas věno-vaný lebce (Neuer Atlas der Kranioskopie).

Berlínský profesor fyziologie a srovnáva-cí anatomie, neurofyziolog Johannes PeterMüller (1801–58) vydal v letech 1833–40své dvousvazkové dílo Handbuch der Phy-siologie des Menschen (Příručka fyziologiečlověka), jež se stalo fyziologickou biblí.Tato příručka, ukazující počátek nového ob-dobí studia fyziologie, byla výsledkem pro-pojení se srovnávací anatomií, stejně jakochemickými a fyzikálními vědami. Největšíčást práce je věnována nervové činnostia mechanismu smyslů.

K průkopníkům mikroskopie patřil ně-mecký lékař, patolog a anatom FriedrichGustav Jakob Henle (1809–85), který bě-hem šesti let v pozici prosektora (odbornýlékař provádějící pitvy) u J. P. Müllera v Ber-líně publikoval množství prací, mj. též ana-tomické monografie o nových druzích zví-řat a dokumenty o struktuře lymfatickéhosystému, rozvodu epitelu (výstelky) po lid-

ském těle, struktuře a růstu chlupů či tvor-bě hnisu. Ve své třísvazkové knize Hand-buch der systematischen Anatomie desMenschen (Příručka systematické anato-mie člověka) z let 1855–71 popsal makro-skopickou i mikroskopickou strukturu lid-ského těla. Jde nejspíše o nejkompletnějšídílo tohoto druhu, a to nejen pro přesnéa podrobné anatomické popisy, ale přede-vším pro množství výtečných ilustrací. Jakoprvní popsal anatomické struktury v ledvi-nách (oka a kanálky) i řadu struktur tvoří-cích kůži, a proto se mu dostalo pojmeno-vání Vesalius histologie (Andreas Vesalius,viz Živa 2006, 4: 189–192).

Zobrazení ve výše uvedené systematickéanatomii jsou elegantní, nikoli však příliškomplikovaná, stejně jako demonstrativnínákresy na tabuli, jež si mohli jeho poslu-chači zjednodušeně překreslovat. Ke způso-bu zobrazení kostí inspirovaly autora archi-tektonické výkresy, jež odhlížejí od všechnahodilostí skutečnosti: využívají světla a stí-nu pouze k naznačení formy, objekty vy-světlují za pomocí řezů a různost materiálůvyjadřují smluvenými typy čar. Z horizontál-ních řezů jsou zobrazeny vždy svrchní plo-chy a z frontálních řezů zadní část. Texta vyobrazení jsou propojeny, proto mohlHenle vynechat vysvětlivky k ilustracím.

Společně s bakteriologem Robertem Ko-chem položil základní pravidla k jasnémudefinování nemocí způsobených mikroby.V letech 1846–53 vydával dílo Handbuchder rationellen Pathologie (Příručka racio-nální patologie), které představovalo začá-tek nové etapy výzkumu v oblasti patolo-gie, zahrnuté spolu s fyziologií do jednohocelku. Roku 1862 pak v Göttingenu publi-koval práci nazvanou Zur Anatomie derNiere (K anatomii ledvin) doplněnou třemi

Anatomická ilustrace 9.Německo a Rakousko přelomu 19. a 20. století

Magdalena Chumchalová

V 19. stol. se zájem přírodovědců soustředil na mikroskopickou anatomii, fyzio-logii a embryologii, jež nabízely nové cesty k pochopení morfologie. Na polivědy i umění dosáhla vědecká ilustrace, co se míry realismu a informativnostizobrazení týče, skutečné dokonalosti. Díky obecně správným fyziologickýmpozorováním vznikaly moderní anatomické systémy s přesnými popisy, kteréautoři doplňovali precizními vyobrazeními. Zároveň došlo k rozvoji novýchoborů, mezi nimiž měla zásadní postavení buněčná a evoluční teorie. Zejménav Německu pak bylo publikováno mnoho systematických prací udávajících dalšísměr moderní anatomii.

CCCC MMMM YYYY KKKK

140 živa 3/2007www.cas.cz/ziva

Vegetativní nervová pleteň Plexus coeliacus(játra, žaludek, dvanácterník a nadledvinky) sesíťovitě propleteným svazkem cév. Dřevorytz Příručky systematické anatomie člověka z let1855–71 od F. G. J. Henleho

Litografická tabule až 200× zvětšených ledvi-nových preparátů z díla F. G. J. Henleho K ana-tomii ledvin z r. 1862

„Medicína dosáhla bodu, kdy se jejím základem kromě anatomie orgánůa orgánových systémů stala i anatomie mikroskopická.”

(Rudolph Albert von Kölliker)

litografickými tabulemi obsahujícími sériivlastních lineárně zakreslených mikrosko-pických preparátů ledvinových tkání a ka-nálků zvětšených až 200× (viz obr.).

Zdokonalení mikroskopu umožnilo po-stupně odkrývat základní stavbu buněka rychlý pokrok biochemie vytvořil pod-mínky pro podrobné zkoumání buněčnéfyziologie. Ve druhé pol. 19. stol. tak vznik-la mikroskopická anatomie, tj. nauka o tká-ních zvaná histologie. První učebnici his-tologie — Handbuch der Gewebelehre desMenschen (Příručka k poznání lidskýchtkání) z r. 1852 s nákresy řezů tkání vytvořilšvýcarský anatom, profesor fyziologie a srov-návací anatomie Rudolph Albert von Kölli-ker (1817–1905). Tato práce byla výsled-kem jeho vlastních výzkumů a znamenalaznačný pokrok v mikroskopické anatomii.Köllikerovými akademickými poradci a uči-teli byli J. P. Müller a F. G. J. Henle, u něhožpo svém přestěhování do Berlína pracovaljako anatomický prosektor. Kölliker se vý-

znamně zapsal také do embryologie svýmiLectures on Development (Přednášky o vý-voji), které vyšly knižně r. 1861 a brzy sestaly obecně uznávanou prací. Velkou po-zornost věnoval také hladkému svalstvua důležitý je i jeho spis Entwickelungsge-schichte des Menschen und der höherenTiere (Embryologie člověka a vyšších zví-řat). Slavným se stal svými pracemi z histo-logie nervového systému, neboť velmi peč-livě zkoumal zvířecí tkáně a významněrozšířil znalosti o vnitřní struktuře mozku.

Český lékař a mistr patologické anato-mie, ale také humanisticky laděný filozofpocházející z Hradce Králové, Carl vonRokitansky (Karel Rokitanský, 1804–78) seve Vídni zabýval patologickou anatomií,která v sobě skrývala možnosti diagnostic-ké a léčebné. Rozvinul pitevní metoduzaloženou na zkoumání vnitřností in situ,která byla později po něm pojmenovánaa používá se dodnes. Zúčastnil se podlevlastních slov přes 70 000 pitev a osobnějich provedl přes 30 000, průměrně dvědenně sedm dní v týdnu po dobu 45 let!V celém jeho ústavu bylo každý rok prove-deno nejméně 1 500 pitev. Ačkoli jako vědecbránil „materialistickou metodu“, jako filo-zof materialistický pohled na svět odmítal— za prvořadou hodnotu považoval pocitsounáležitosti se všemi živými tvory a etic-ké ohledy z toho vyplývající. Roku 1870 bylzvolen prezidentem Antropologické spo-lečnosti, zavedl povinnou výuku patologic-ké anatomie a prosazoval provádění pitev.Své poznatky z patologie, kterou pojímaljako základ všech lékařských znalostí, shr-nul v letech 1842–46 v trojdílné Handbuchder pathologischen Anatomie (Příručka pa-tologické anatomie). Další patologické po-jednání, a to o srdci (viz obr.), vydal r. 1875Rokitansky ve Vídni pod názvem Die Defek-te der Scheidewände des Herzens (Poruchysrdečních přepážek).

Krásné ilustrace zmražených vzorků tělapřinesla práce německého anatoma a pro-fesora na univerzitě v Lipsku ChristianaWilhelma Brauneho (1831–92), který se pro-slavil svými excelentními litografiemi (nanichž byly zobrazeny příčné řezy lidskýmtělem), stejně jako průkopnickou pracív oboru biomechaniky. K tomu ho inspiro-

valo fotografické dílo francouzského vědceÉtienna–Julese Mareye (1830–1904) analy-zující anatomický pohyb. Marey pokládalpohyb za nejdůležitější funkci lidskéhotěla. V dílech Du mouvement dans les fon-ctions da la vie (O pohybu v životních po-chodech) z r. 1892 a Le Mouvement (Pohyb)z r. 1894 se ho proto snažil jako biolog gra-ficky popsat. To přivedlo Brauneho k poku-sům a k anatomickému studiu lidské chůzea držení těla, které završil vydáním biome-chanicky zaměřeného díla Der Gang desMenschen (Lidská chůze). Braune a jehostudent Otto Fischer (1861–1917) pak zkou-mali umístění těžiště v lidském těle a v jehorůzných částech.

Embryologie a evoluce v ilustracích

Jedna ze stěžejních otázek, které si klad-li přírodovědci v 19. stol., se týkala vznikuživočichů a člověka. Již Jean–Baptiste Antoi-ne Lamarck (1744–1829) ve svém díle Phi-losophie zoologique (Zoologická filozofie)předložil teorii o historickém vývoji (po-stupné evoluci) organismů od nejjednoduš-ších až po člověka. Nové cesty pro srovná-vací anatomii pak vytyčil Charles Darwin(1809–82) svou vývojovou teorií. Do světaorganismů vnesl řád, čehož výsledkem bylyvědecky zpracované obrazové rekonstruk-ce vyhynulých živočichů.

Kromě srovnávací anatomie se rozvíjelataké paleontologie. S velkou vášní se kre-sebně dokumentovaly fosilní zbytky, častovšak šlo jen o náhodné útvary obestřenésilnou dávkou fantazie. Curyšský lékařa přírodovědec Johann Jacob Scheuchzer(1673–1733) zastával diluviální teorii, podle

Vlevo nahoře působivé zobrazení čtyřměsíčníholidského plodu s placentou z díla mnichovskéholékaře M. P. Erdla z let 1845–46. Hlubotiskovátechnika mezzotinty umožnila zobrazení světlé-ho plodu na tmavém pozadí © Vývojová stadiaembryí obratlovců (zleva žralok, mlok, želva,pták, prase, kráva, králík, člověk) na litografic-kých tabulích E. Haeckela z knihy Antropogenieaneb Dějiny vývoje člověka z r. 1874, vpravo.Nejranější a střední stadia jsou zvětšena, stejnějako jednotlivé zárodky v poměru k lidskému,aby vynikla jejich vzájemná podobnost

CCCC MMMM YYYY KKKK

141živa 3/2007 www.cas.cz/ziva

Vyobrazení patologie srdce z díla C. von Roki-tansky: Poruchy srdečních přepážek z r. 1875

níž jsou fosilie dokladem světa, který zaniklběhem biblické potopy. Celý život hledalfosilní zbytky člověka a dokonce vytiskl le-ták s rytinou kostry tohoto „svědka potopy”Homo diluvii testis, jež byla nalezena nadeskovitém vápenci u německého Öhnin-genu — datována byla do r. 4 032 let po po-topě. Mědirytinu provedl r. 1726 Scheuch-zerův syn David a jeden z jeho žákůk vyobrazení připsal: „Ubohá kostro staré-ho hříšníka, obměkči, kameni, srdce dneš-ních nehodných!”

V následujících 100 letech došlo k para-digmatickému posunu, který otřásl kultur-ními základy staré Evropy a z něhož sezrodil nový pohled na svět. Revoluce a pře-vratné objevy pomohly prolomit názory napravěký život, který se do té doby vysvětlo-val v přísném souladu s biblí. Jako dokladtéto kulturní změny na poli biologie lzeuvést vědecké zjištění francouzského pa-leontologa Georga de Cuviera (1769–1832,viz Živa 2006: 284–288), který v öhningen-ském nálezu spatřoval nikoli lidské biblickéstvoření zahynuvší při potopě světa, nýbržzbytky třetihorního velemloka. Zastával uče-ní o neměnnosti druhů a nevěřil v organic-kou evoluci, neboť jakákoli změna v organis-mu působící narušení funkčního členěnítěla by podle něho logicky znemožnila je-dinci přežití.

Myšlenku transformace (tj. přeměny dru-hů) a hypotézu, že zárodek přechodně pro-chází dávnými fázemi kmenového vývoje (fy-logenezí), nejdůsledněji rozpracoval a r. 1866obrazově originálně vyjádřil německý mor-folog a nadaný kreslíř Ernst Heinrich Haec-kel (1834–1919), který v zárodcích nacházel„tajuplné otisky pravěku”. Svůj biogenetic-ký zákon, podle něhož je individuální vývojjedince zkráceným opakováním kmenové-ho vývoje, založil na vzájemné podobnostiraných embryonálních stadií obratlovců.Nejranější zárodky jsou si velmi podobné —mají vyvinuté žaberní oblouky, které se všakvývinem záhy vytratí, nebo změní v orgányhlavy (např. sluchové ústrojí). V r. 1866přesvědčivě zakreslil embrya dvou nižšíchobratlovců (žraloka a mloka) a dvou vyšších(želvy a ptáka), k nimž připojil zárodky čtyř

savců (prasete, krávy, králíka a člověka).Všechny obrázky (bez placenty) zanesl dolitografické tabulky v jednotném měřítku vetřech navzájem si odpovídajících vývojo-vých stadiích (viz obr.). Zárodky ve vrchnířadě vykazují rysy pozoruhodně podobnérybě (s okem po straně pod otvorem uší,s ocasem a s útvary podobnými žábrám),jako by v nich zůstávalo ještě něco z pra-dávných předků, jejichž životním prostředímbyla voda. Na dalším zobrazeném embryo-nálním stupni jsou patrné končetiny, avšakteprve v posledním bezžábrém stadiu seobjevují zřetelné rozdíly mezi jednotlivýmidruhy živočichů. Tato vyobrazení se objevi-la na litografických tabulích IV. a V. v díleAntropogenie oder Entwickelungsgeschich-te des Menschen (Antropogenie aneb Ději-ny vývoje člověka) z r. 1874.

Karl Ernst von Baer (1792–1876) rozlišilčtyři typy embryonálního vývoje, jež v pod-statě odpovídaly Cuvierovým morfologic-kým typům, a postavil tak embryologii napevné základy. Pod vlivem přírodní filozofiese naučil chápat význam vývoje, avšak jehohlavním přínosem byl popis funkce vaječní-ků, jímž rozřešil velké tajemství ženskéhoreprodukčního systému. Roku 1827 Baersrovnával vajíčko člověka, hada, ještěrky aj.a na feně dokázal, že i savci vznikají z vajíč-ka. Podle jednotlivých vývojových fází za-kreslil postupnou proměnu zárodku v kuře.

Mnichovský lékař a profesor fyziologie,embryologie a srovnávací anatomie MichaelPius Erdl (1815–48) napsal několik anato-mických prací, mimo jiné o stavbě vlasůa zubů. Sestavil a r. 1841 vydal obrazovéTafeln zur vergleichenden Anatomie desSchädels (Tabule srovnávací anatomie leb-ky), avšak jeho stěžejním dílem bylo bohatěilustrované dílo Die Entwickelung des Men-schen und des Hühnchens im Ei (Vývojčlověka a kuřete ve vajíčku) z let 1845–46.Technika mezzotinty, kterou autor pro re-produkci použil, mu umožnila vytvořit este-ticky působivé zobrazení světlého, již zře-telně zformovaného lidského plodu ve 4.měsíci s bíle naznačenou placentou na tma-vém pozadí mateřského lůna (viz obr.).

Koncem 19. stol. ustoupil typ přírodo-vědce samostatně uskutečňujícího své vlast-ní tvůrčí nápady profesionálnímu vědci,jehož role je společností a vědeckými insti-tucemi více kontrolována. Napříště budounové biologické teorie pocházet výhradněz racionálního hodnocení vědeckého pozo-rování, a nikoli náhodné tvůrčí inspirace.

Devatenácté století je mrtvé, ať žije století dvacáté!

Přelom století se stal příležitostí k velko-lepým oslavám. Historické reminiscencebyly plné pýchy, vyhlídky do budoucnostinaplněny optimismem a vírou v pokrok,aniž se domýšlelo, kam tento pokrok po-vede. Optimismus odpovídal naivnímu pře-svědčení, že lékařská věda brzy vymýtívšechny lidské neduhy a nemoci.

V prvním desetiletí 20. stol. byly vydányobrazově nesmírně cenné atlasy, jmenujmealespoň některé z nich. Roku 1902 vyšelprvní díl atlasu s názvem Atlas der descrip-tiven Anatomie des Menschen (Atlas po-pisné anatomie člověka) lékaře–dermato-loga a malíře Carla Heitzmanna (1836–96).Druhý díl se objevil o tři roky později, při-čemž přes 1 000 výtečných dřevorytů obsa-žených v obou dílech vytvořil dnes ne-známý umělec. Heitzmannova práce vyšla

v devíti vydáních, ačkoli mu konkurovalmnohem úspěšnější Toldtův atlas.

Carl Toldt (1840–1920) žil především veVídni, avšak v letech 1876–84 působil jakopřednosta anatomického ústavu v Praze (zajeho působení byla budova ústavu dostavě-na a zařízena). Dnes je znám jako autordevítidílného atlasu Anatomischer Atlas fürStudierende und Ärzte (Anatomický atlaspro studenty a lékaře), vydaného ve Vídnimezi lety 1896–1900. Většina z 1 463 ilus-tračních dřevořezů byla vytvořena podlekreseb Fritze Meixnera.

Německý lékař a univerzitní profesorKarl Werner Spalteholz (1861–1940) publi-koval v Lipsku mezi lety 1895–1903 takévelmi úspěšný a bohatě ilustrovaný třídílnýHandatlas der Anatomie des Menschen (Pří-ruční atlas lidské anatomie), který je jednímz nejlépe ilustrovaných anatomických atla-sů všech dob (viz obr.). Zahrnoval celkovoudeskriptivní anatomii z histologického hle-diska a topografické vztahy orgánů včetněcév a nervů. Při jeho tvorbě se Spalteholzřídil hlavně pedagogickými ohledy, nicméněanatomické vyučování pojímal jako výukuumění správného a přesného pozorování.Vyobrazení měla pomáhat zorientovat sev nepřehledné struktuře preparátu a viděnési následně pomocí obrázku znovu vybavit.Nešlo mu o fotografické kopie individuálníchmodelů, nýbrž o zprůměrování a zreduko-vání odchylek u většího počtu exponátů.K tomu účelu nechal k pozdějším přepra-covaným vydáním zhotovovat preparáty vevíce exemplářích. Atlas je dodnes širocepoužíván a oceňován studenty pro vysokoukvalitu ilustrací. V Severní Americe a VelkéBritánii byla v první polovině 20. stol. popu-lární jeho anglická verze Atlas of HumanAnatomy. Originální ilustrace i tiskové deskypoužité v původním německém vydání sevšak bohužel v průběhu 2. světové válkyztratily a jejich osud zůstává dodnes záha-dou. O muži, který knihu pro Spalteholzevýtvarně připravil, se ví málo, ale obecně semá za to, že ilustrace poskytl německo–ame-rický anatom a mistr urologicko–gyneko-logické ilustrace Max Brodel (1870–1941).Roku 1932 vyšlo 13. vydání s 1 100 plastic-ky působícími kolorovanými ilustracemi,z nichž celková vyobrazení zachycují vždypouze pravou polovinu těla.

Univerzitní profesor anatomie EduardPernkopf (1888–1955) vystudoval medicí-nu ve Vídni, jako lékař však sloužil pouzejeden rok a následujících 14 let vyučovalanatomii na různých místech v Rakousku.Na základě svých pedagogických zkuše-ností z výuky anatomie se rozhodl připravitpro studenty malý pitevní manuál, který za-ujal vídeňské nakladatelství Urban & Schwar-zenberg. Tak začala spolupráce, z níž r. 1933vzešla vydavatelská smlouva na první tři dílyTopographische Anatomie des Menschen(Topografická anatomie člověka). První dílvyšel v r. 1937 a třetí se objevil až r. 1952(s 221 barevnými ilustracemi). Po Pernko-pfově smrti pokračoval v letech 1956–57v jeho práci Werner Platzer a pod jeho do-hledem knihu dokončil Alexander Pichler.Roku 1960 tak vyšla poslední, tj. druhá knihačtvrtého dílu. Tento velkolepý sedmisvaz-kový manuál s 800 technicky skvěle vytiš-těnými akvarelovými malbami lidského tělapředstavuje nepochybně vrchol barevnéanatomické ilustrace (viz obr.). Díky rozvo-ji a vylepšení čtyřbarevného tisku vypadajívšechny barvy přirozeně a přesně reprodu-kují originální akvarely.

Pravý kolenní kloub (Articulatio genus) zezaduz 13. vydání Příručního atlasu lidské anatomieW. Spalteholze z r. 1932. Svaly, částečně srostlés pouzdrem, jsou nad srůstem uřezány

CCCC MMMM YYYY KKKK

142 živa 3/2007www.cas.cz/ziva

Pernkopfův atlas zaměstnával po téměř30 let nadané vídeňské umělce, kteří vesvých ilustracích zobrazovali detaily pi-tevních vzorků, jež vědec připravoval. Prv-ním malířem, který připravoval ilustracedo Pernkopfova atlasu, byl Erich Lepier(1898–1974), který se stal vůdčí osobnostíilustrátorů atlasu. Kromě toho, že pracovalrychle, byl také „precizní a citlivý k umě-leckému podání tvarů, barev a struktur”ovládal „vysoce estetický styl, jímž inter-pretoval vědecké informace.“ Za nacismuse však politicky angažoval a své malby po-depisoval svastikou. Druhým malířem, kterýse projektu účastnil, byl Ludwig Schrott(1906–70), jehož naučil výtečně kreslitjeho otec, vídeňský ilustrátor L. F. Schrott.Schrott jr. dva roky studoval grafiku a potése stal grafickým návrhářem na volné noze.Schrottovy malby pro Pernkopfa jsou ně-kdy trochu strnulé a lineární, což odrážíjeho grafické zaměření, v každém případějsou však znamenitým příkladem anatomic-ké ilustrace. Jako další se do Pernkopfovyskupiny dostal r. 1934 akademický malíř,vídeňský portrétista a krajinář Karl Endtres-ser (1903–78), první ilustrátor s klasickoumalířskou průpravou. Studoval 8 let naAkademii výtvarných umění (Akademie derbildenden Künste) a poté čtyři roky v mist-rovské škole (Meisterschule) pro nejlepšístudenty. Byl to výtečný malíř, který kreslillehce a přirozeně, ačkoli často postrádalpreciznost Lepierových vyobrazení. Čtvr-tým Pernkopfovým ilustrátorem byl ne-smírně talentovaný akademický malíř, sku-tečný mistr anatomické ilustrace, FranzBatke (1903–83), který se svou ženou, aka-demickou malířkou Josefinou Köller–Bat-ke, bydlel ve Vídni v sousedství Lepiero-vých. S anatomickou ilustrací začal r. 1932,a to na oční klinice u prof. Karla Lendera.O rok později zahájil spolupráci s Pern-kopfem, do jehož atlasu připravoval detail-ní akvarelové kresby srdce, anatomie prů-dušek a plicních cév. Neměl zvláštní receptna výběr barev, každý z jeho akvarelů jeproto jedinečný — zastával totiž názor, že

se barvy užité pro jednotlivé části mají říditintenzitou barev okolních. Vysoce kvalitníreprodukce jeho práce v atlase, pokládanéza skutečně mistrovská umělecká díla, dá-vají těmto slovům za pravdu.

Zmínění čtyři malíři — Lepier, Schrott,Endtresser a Batke — vytvořili jádro Pern-kopfova topografického atlasu, kromě nichvšak byla autorkou asi 20 vyobrazení příč-ných řezů také Josefine Köller–Batke a rov-něž Schrottův otec namaloval kolem 20obrazů končetin. Jelikož však jednotlivéilustrace nejsou podepsané, nelze přesněurčit jednotlivé autory. Černobílé akvarelyženského a mužského urogenitálního traktuve 2. díle namaloval asistent v Anatomickéminstitutu Schlögel a A. Schusta připravil čer-nobílé obrázky sliznice přední konečníko-vé stěny a zadní pohledy na dvanácterník,slinivku břišní a slezinu. Přes nespornoukrásu vyobrazení však ilustracím chybí bar-vy, které by dávaly orgánům živý vzhled.

Po skončení války se Lepier podílel napřípravě krásných barevných ilustrací doAtlas der descriptiven Anatomie des Men-schen (Atlas popisné anatomie člověka)mnichovského anatoma Hellmuta Bechera(1896–1976) a ředitele anatomického in-stitutu v Bonnu Johannese Sobotty (1869–1945), který byl poprvé publikován r. 1904s elegantními černobílými akvarely KarlaHajka, jež byly ideální kombinací umělec-kého realismu a didaktické názornosti. J. So-botta vydal již r. 1901 významné obrazovédílo Atlas und Lehrbuch der Histologie undmikroskopischen Anatomie des Menschen(Atlas a učebnice histologie a mikroskopic-ké anatomie člověka) s 80 barevnými lito-grafickými tabulemi zobrazujícími čerstvémikroskopické preparáty překreslené po-dle 200 mikrofotografií.

Batke (po válce vězněný kvůli spoluprá-ci s nacismem) pracoval v 50. letech ve Švý-carsku na díle Gerharda Wolfa–Heideggera(1910–86) Atlas der systematischen Anato-mie des Menschen (Atlas systematické ana-tomie člověka), do něhož vytvořil nepode-psané černobílé akvarely centrální nervovésoustavy, jež dnes představují ilustrační kla-siku. Jeho poslední významnou zakázkoubylo ilustrování dvoudílné práce Günthera

Reiffenstuhla a Wernera Platzera Die vagi-nalen Operationen (Vaginální chirurgie).

V poválečných letech začali na Pernko-pfově topografickém atlasu pracovat dalšídva významní umělci — profesor malířstvía výtvarník na univerzitní oční klinice veVídni Wilhelm Dietz, jenž připravil mezilety 1949–51 kolem 25 vyobrazení krku,hrtanu a hltanu, a v r. 1950 akademickámalířka ze Salcburku Elfie von Siber, kterávytvořila pro 1. knihu 4. dílu atlasu malbyobličejových svalů včetně umístění cév, ner-vů a lymfatických cév v hlavě.

Za války byly finanční podmínky v Ra-kousku neradostné (patřilo k Velkoněmeckéříši) a pro nakladatele bylo podobné podni-kání málo slibnou investicí. O to podivu-hodnější je, v jak vysoké kvalitě bylo totodílo zhotoveno. Navzdory kontroverznískutečnosti, že atlas vznikal za podpory na-cistického režimu, nelze upřít PernkopfověTopografické anatomii výjimečnou umě-leckou hodnotu, díky níž zůstává mistrov-ským dílem anatomické ilustrace.

Počátkem 60. let přepracoval profesora ředitel Anatomického institutu v Heidel-bergu Helmut Ferner (1912–98) Pernkopfo-vu práci do dvousvazkového díla nazvanéhoAtlas der topographischen und angewand-ten Anatomie des Menschen (Atlas topo-grafické a užité anatomie člověka), které seskládalo z tabulí s krátkými popisy. Tím eli-minoval Pernkopfův vysoce detailní textz původní čtyřdílné práce. První díl s 332ilustracemi hlavy a krku vyšel v r. 1963,druhý díl s 378 ilustracemi hrudníku, břichaa končetin pak v r. 1964. Fernerův atlas bylpřeložen do mnoha jazyků, mimo jiné i dojaponštiny, a brzy získal širokou oblibu.Druhé, revidované vydání vyšlo r. 1980.

V našich zemích až na výjimky dlouhonevycházela podobná původní ilustrovanáanatomická díla. Oblíbeny byly zejménapřeklady praktických lékařských publikacíurčených pro širokou veřejnost s přejatýmibarevnými litografiemi reprodukovanýmistrojově rychlotiskem. O tom se však dozví-te zase až v příštím díle.

Akvarel E. Lepiera z Topografické anatomiečlověka E. Pernkopfa z let 1937–60

Akvarelová ilustrace F. Batkeho z Topografickéanatomie člověka E. Pernkopfa z let 1937–60

CCCC MMMM YYYY KKKK

143živa 3/2007 www.cas.cz/ziva