bakalarka.pdf - IS MUNI

MASARYKOVA UNIVERZITA

Pedagogická fakulta

KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Dramaterapie u osob s hluchoslepotou

Bakalářská práce

Brno 2010

Vedoucí práce: Vypracovala:

PhDr. Mgr. Radka Horáková, Ph.D. Veronika Grigarová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu a

prameny uvedené v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy

univerzity a zpřístupněná ke studijním účelům.

V Brně dne: .................................

podpis

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Mgr. Radce Horákové, Ph.D.

za připomínky, cenné rady a odborné vedení práce.

Dále bych ráda poděkovala Mgr. Lence Hricové za podporu a poskytnutí mnoha

cenných zdrojů.

Poděkování patří také Zdeně Jelínkové a celému divadelnímu souboru Lormos

za inspiraci pro tuto práci.

4

Obsah

Úvod ................................................................................................................................. 5

1 Problematika hluchoslepoty ....................................................................................... 6

1.1 Vymezení pojmu hluchoslepota ............................................................................. 6

1.2 Etiologie duálního smyslového postižení ............................................................... 9

1.3 Komunikační systémy osob s hluchoslepotou...................................................... 10

2 Možnosti péče poskytované osobám s hluchoslepotou ........................................... 13

2.1 Historie péče o osoby s hluchoslepotou ............................................................... 13

2.2 Možnosti vzdělávání............................................................................................. 14

2.3 Organizace pro hluchoslepé.................................................................................. 16

3 Dramaterapie ............................................................................................................. 21

3.1 Vymezení pojmu dramaterapie............................................................................. 21

3.2 Aplikace dramaterapie.......................................................................................... 23

3.3 Využití dramaterapie u jedinců s hluchoslepotou................................................. 25

4 Dramaterapie u osob s hluchoslepotou.................................................................... 28

4.1 Popis výzkumných technik a cíle šetření.............................................................. 28

4.2 Charakteristika zkoumaného vzorku .................................................................... 29

4.3 Zpracování výsledků výzkumného šetření ........................................................... 31

4.1 Shrnutí a návrhy a opatření pro speciálně pedagogickou praxi............................ 37

Závěr .............................................................................................................................. 39

Resumé........................................................................................................................... 41

Summary ....................................................................................................................... 41

Seznam použitých zdrojů............................................................................................. 42

Seznam příloh ............................................................................................................... 48

5

Úvod Téma bakalářské práce jsem si vybrala na základě zkušeností s dobrovolnictvím

ve společnosti Lorm, o.s. Jako dobrovolnice jsem začínala s výpomocí s doprovody

na zkoušky divadla a postupně se dostávala do tajů dramaterapie a teatroterapie. Jakmile jsem

viděla konečný výsledek této tvrdé práce herců (klientů) a byla jsem vedoucí divadelního

souboru seznámena se skutečností, že jsou jedinou organizací v České republice a snad

druhou organizací v Evropě, která se věnuje teatroterapii, bylo rozhodnuto. Chtěla jsem zjistit,

zda je to pravda a jak tato terapie na hluchoslepé jedince působí. Výzkum jsem realizovala

u divadelního souboru, vzniklého při společnosti Lorm o.s., Divadélku Lormos.

V průběhu shromažďování odborných teoretických materiálů jsem nenarazila na žádné

zmínky o dramaterapii nebo teatroterapii u osob s duálním smyslovým postižením. Nezbývalo

nic jiného, než se obrátit s žádostí o pomoc na jednotlivé organizace sdružující jedince

s hluchoslepotou v České republice i v zahraničí. Ani zde jsem se bohužel nesetkala s žádnou

odbornou literaturou, pouze s příběhy jednotlivých hluchoslepých a zkušenostmi osob

pracujících s hluchoslepými.

Bakalářskou práci jsem rozdělila na část teoretickou a část praktickou.

Teoretickou část tvoří první tři kapitoly. První kapitola se věnuje především obecným

informacím o hluchoslepotě jako jsou definice, etiologie, klasifikace postižení. Druhá kapitola

se věnuje možnostem péče o takto postižené jedince, které jsou hluchoslepým a jejich

rodinám k dispozici od útlého dětství až do dospělosti. Třetí kapitola se zabývá dramaterapií,

teatroterapií a jejich využitím v terapii u jednotlivých typů postižení.

Praktické části odpovídá čtvrtá kapitola. V ní bych chtěla shrnout poznatky získané

pozorováním souboru hluchoslepých herců a informace, které jsem čerpala z rozhovoru

s vedoucí divadelního souboru Lormos.

Hlavním cílem mé práce bylo zjištění využití dramaterapie v komunikaci

hluchoslepých. Stanovila jsem si také tři dílčí cíle, mezi které patří příprava realizace

dramaterapie, celkový přínos dramaterapie pro hluchoslepé klienty a veškeré problémy,

které se při této terapii vyskytují .

6

1 Problematika hluchoslepoty

Většina obyčejných lidí se s osobou s hluchoslepotou nikdy nesetkala. Jejich představy

o těchto jedincích jsou provázeny nejasnostmi, obavami a záhadami. Někteří dokonce

považují současnou ztrátu sluchu a zraku jako rovnítko k vyčlenění člověka ze společnosti.

Naštěstí probíhá v České republice stále více a více osvětové činnosti a prolamování bariér

mezi životem „zdravých“ a postižených osob (Ludíková, 2005).

„...hluchoslepota nemůže a nikdy nesmí být důvodem k rezignaci“ (Členové VIA –

Sdružení hluchoslepých, www.okamzik.cz).

1.1 Vymezení pojmu hluchoslepota

1.1.1 Definice

Definice, specifikující kategorii hluchoslepých osob, je velice problematická. Ve světě

se objevují dva proudy, které se snaží toto postižení popsat. Jedná se o proud lékařský a proud

funkčních definic (Ludíková, 2005).

Podle Ludíkové (2000) definice lékařské vycházejí ze stavu a fungování sluchu a zraku.

Díky konkrétním hodnotám postižení zraku a sluchu může být stanovena diagnóza a další

postup práce s takto postiženým jedincem. Lékařské definice se nezabývají celou osobností

člověka. Příkladem těchto definic jsou polská a francouzská definice.

„Polská definice chápe za hluchoslepého toho jedince, jehož optický úhel (zorné pole)

v lépe korigovaném oku není větší než 30 stupňů a jehož sluchové schopnosti mu umožňují

přijímat podněty stejné nebo silnější než 40 dB za určitých frekvencí řeči, tj. od 500

do 4000 Hz“ (Jak pomoc gluchoniewidomemu? Warszawa: 1984 in Ludíková 2000, s. 11).

„Francouzská definice pojímá úplně hluchoslepé jako osoby, které v rovině sluchové

vady mají průměrnou ztrátu sluchu větší než 70 dB v řečových frekvencích na lepším uchu a

v rovině zrakové mají zrakovou ostrost 1-20 nebo méně “ (III. European Conference of the

International Association for the Education of the Defblind Pepople in Ludíková, 2000, s. 11).

V České republice se s vymezením duálního smyslového postižení setkáme ve dvou

legislativních dokumentech. Lékařská definice hluchoslepoty je zmíněna v příloze č. 2

vyhlášky č. 506/2005 Sb. (novelizace vyhlášky 182/1991 Sb.), jíž je provázen zákon

o sociálním zabezpečení. V části o zdravotním postižení, odůvodňující mimořádné výhody II.

a III. stupně. Další definicí v české legislativě je definice v zákoně č. 423/2008 Sb.,

7

o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Zde je v § 2 odstavci (2)

vymezena hluchoslepota pro účely tohoto zákona.

Ludíková (2000) uvádí, že funkční definice pohlíží na člověka jako celek a zajímá je

především dopad souběžného postižení zraku a sluchu na vztahy postiženého s okolím,

možnosti jeho socializace a komunikace. Funkční definice jsou typické pro severské státy

(Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Island).

Typickým příkladem funkční definice je definice přijatá při založení Evropské unie

hluchoslepých v Dánsku: „Hluchoslepota je jedinečné postižení, které je způsobeno

různorodými kombinacemi sluchového a zrakového postižení. Způsobuje potíže

při komunikaci a sociální a funkční interakci a zabraňuje plnohodnotnému zapojení

do společnosti“ (www.lorm.cz).

V roce 2006 vzniká návrh definice pracovní skupiny o.s. Lorm pro české prostředí, který

vychází především z funkčních definic. „Hluchoslepota je jedinečné postižení dané různým

stupněm souběžného poškození zraku a sluchu. Způsobuje především potíže při komunikaci,

prostorové orientaci a samostatném pohybu, sebeobsluze a přístupu k informacím. Zabraňuje

hluchoslepému člověku plnohodnotně se zapojit do společnosti a vyžaduje zajištění odborných

služeb, kompenzačních pomůcek a úpravy prostředí“ (www.lorm.cz).

Jakeš (2009) uvádí pragmatickou definici hluchoslepoty vyjádřenou vzorcem:

HS = f (S x Z x r x Q x P), kde:

- HS = hluchoslepota

- f = závislost hluchoslepoty na komponentech

- x = logický součin (konjunkce)

- S = stav sluchu

- Z = stav zraku

- r = koeficient hluchoslepoty

- Q = kvalita života

- P = nutnost zajišťování sociálních služeb, aby se lidé

s hluchoslepotou mohli stát součástí světa.

1.1.2 Klasifikace

Klasifikovat osoby s hluchoslepotou je podobně těžké, jako definování tohoto postižení.

Jedná se o heterogenní skupinu. Klasifikaci lze tedy provést z několika hledisek. Dvě

nejužívanější kritéria jsou: stupeň a doba vzniku zrakového a sluchového postižení (Ludíková,

2001a).

8

Podle stupně (senzorického příznaku) vyčleňujeme pět skupin:

1. totálně hluchoslepí (úplná ztráta sluchu i zraku)

2. prakticky hluchoslepí (minimální zbytky zraku nebo sluchu)

3. slabozrací neslyšící (zbytky zraku a totální či praktická hluchota)

4. nedoslýchaví nevidomí (zbytky sluchu a totální či praktická slepota)

5. slabozrací nedoslýchaví (zbyty zraku i sluchu)

Podle doby, kdy došlo k projevu příznaků vyčleňujeme devět skupin:

1. hluchoslepí od narození

2. prvotně hluší se ztrátou zraku v raném období (6.-9. rok dítěte)

3. prvotně hluší s pozdní ztrátou zraku (po dosažení 9. roku)

4. prvotně nevidomí s ranou ztrátou sluchu

5. prvotně nevidomí s následnou, pořečovou ztrátou sluchu

6. prvotně vidící i slyšící s následnou ztrátou sluchu i zraku v raném období

7. prvotně vidící i slyšící s následnou ztrátou sluchu i zraku v pořečovém období

8. prvotně slabozrací s následnou ztrátou sluchu

9. prvotně nedoslýchaví s následnou ztrátou zraku (Ludíková, 2001a)

Ludíková (2000) uvádí ještě další hlediska dělení hluchoslepých osob. Jedním z nich je

kritérium dělení podle způsob komunikace:

1. skupina využívající slovní formu řeči

2. skupina znaková

3. skupina němých

Přestože každý hluchoslepý má své vysoce individuální potřeby, lze uvést alespoň

několik znaků, které jsou společné pro všechny tyto jedince:

a) zvláštnosti v oblasti percepce

b) změny v sociálně – emocionálních schopnostech

c) změny psychomotorických schopností

d) změny v rozvoji poznávání

e) omezení a výpadky v oblasti verbální a neverbální komunikace (Ludíková,

2005).

9

1.2 Etiologie duálního smyslového postižení

Etiologie hluchoslepoty je velice široká. Existuje mnoho příčin, které byly objeveny a

popsány, ale je i velké množství těch, které doposud objasněny nebyly (Ludíková, 2000).

Objevují se vlivy hereditární, mezi které řadíme i syndromy a vlivy nedědičné, kde patří

virové a nevirové infekce, traumata, biologická nezralost (Ludíková, 2005). V pozdějším věku

jsou to nádory mozku, úrazy, drogy, alkohol, infekční meningitida a fyziologický proces

stárnutí (www.lorm.cz).

Ludíková (2000) uvádí jako nejčastější příčinu hluchoslepoty zarděnky, kterými může

být plod infikován v případě, že se matka s tímto virem setká. Nejnebezpečnějším obdobím

jsou první čtyři měsíce těhotenství, kdy se u plodu vyvíjejí orgány. Další z častých příčin je

předčasné narození s nutností umístění dítěte do inkubátoru.

Další nebezpečná kongenitální infekce je cytomegalovirus – CMV. Duální senzorické

postižení může také způsobit matka trpící pohlavní chorobou syphylis. Dítě je nakaženo

nitroděložně nebo při průchodu porodními cestami. Dítě trpí slepotou nebo progresivním

zánětem očí s doprovázející hluchotou. Podobné projevy se vyskytují i u dětí nakažených

toxoplazmózou v druhé polovině těhotenství. (Ludíková, 2000).

Velice častou příčinou hluchoslepoty jsou syndromy:

� Usherův syndrom

Typickými příznaky je vrozená percepční porucha sluchu, retinitis pigmentosa.

Sluchová vada se projevuje už od narození nebo raného věku. Zraková ztráta se začíná

projevovat v dětství, dospívání nebo až v dospělosti. Nejčastěji se projevuje šeroslepota,

světloplachost a zúžené zorné pole (www.lorm.cz).

� CHARGE asociace

Dříve znám jako syndrom CHARGE, název asociace byl přijat kvůli extensivním

variantám nalezených syndromů.

„C“ – colomba, duhovka nebo sítnice nejsou zcela uzavřeny

„H“ – heart = srdce, objevují se srdeční abnormality (a to u 50% případů)

„A“ – atresia choanae, uzávěr nosních dírek

„R“ – fyzická, někdy i mentální retardace

„G“ – nedostatečný vývoj genitálií (hlášen u 40% případů)

„E“ – ears = ucho, cokoli s ušima, u 85% případů hlášena ztráta sluchu různého stupně,

někdy přítomen i rozštěp patra (Van Dijk, Nelson, 1996/97, www.braillnet.cz).

10

Mezi další syndromy, podle Ludíkové (2000), patří:

� Moebiův syndrom

� Patauův syndrom

� Rosenbergův syndrom

� DE TONI – FANKONI

� Cogan I.

� Goldův syndrom

� Goldenharův syndrom

1.3 Komunika ční systémy osob s hluchoslepotou

Základem pro formování komunikace je sociální interakce. Hluchoslepé osoby bývají

často ochuzeny o dostatek podnětů a informací z okolního světa, což vyúsťuje v dysfunkční

komunikaci. Strádá především složka expresivní. Hluchoslepý je schopen přijímat informace,

které mu některým z komunikačních systému předáváme, ale jen málokterý je schopen své

potřeby a přání sdělovat (Souralová in Jesenský, 2002).

Souralová a Horáková (2008) dělí komunikační systémy na:

1. neverbální formy komunikace

� nesymbolická komunikace (tzv. řeč těla)

� komunikace pomocí reálných objektů

� komunikace pomocí symbolických objektů

� dvojrozměrná reprezentace objektů

� gestikulace, pohyby rukou a těla, které mají pro hluchoslepého jedince

sdělovací charakter

2. verbální formy komunikace (dále se dělí podle analyzátoru, který je

při komunikaci dominantní a podle toho, zda vychází z jazyka mluveného,

znakovaného, nebo znakového)

� auditivní

• orální řeč

� vizuální

• písmo, odezírání, prstová abeceda

• znakovaný jazyk

• znakový jazyk, modifikovaný znakový jazyk

11

� taktilní

• Braillovo bodové písmo, Braillovo písmo do prstů, taktilní

prstová abeceda, daktylografie, Tadoma

• Taktilní forma znakového jazyka

Některé z těchto systémů můžeme blížeji charakterizovat:

� Zástupné předměty, fotografie, piktogramy, reliéfní piktogramy

Tyto formy komunikace bývají užívány především u malých dětí. Vždy je jim takto

naznačeno, jaká činnost bude následovat, co se bude dít. Piktogramy jsou oproti zástupným

předmětům více abstraktní, dají se z nich však skládat celé věty (Rosulková in Štěrbová,

2005).

� Prstová abeceda (daktyl)

Zákon č. 423/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob

uvádí v § 6 odstavci (3): „Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení

prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen

české abecedy.“

U hluchoslepých osob bývá daktyl využíván velice často. Podle míry zrakové vady je

ukazován v různých vzdálenostech od oka, nebo je modifikován jako tzv. dlaňový daktyl, kdy

nejsou jednotlivé znaky ukazované do prostoru a vnímány zrakem, ale jsou vkládány do dlaně

a vnímány hmatem (Souralová, 2000).

� Znakový jazyk

„Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený

specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby,

mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu“ (§ 4, odstavec (2) zákona č. 423/2008 Sb.,

o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob).

Souralová (2000) upozorňuje na limity znakového jazyka z nedostatečné vizuální zpětné

vazby. Podle Souralové (2000, s. 28) je: „...nutné zvolit adekvátní způsob jeho produkce tak,

aby byl pro hluchoslepé opravdu zdrojem informací“. V tomto případě lze využít taktilní

formy znakového jazyka.

� Bodové písmo

Bodové písmo Braillovy abecedy je vlastní nevidomým. Bývá čteno ukazováky obou

rukou. Skládá se z šesti reliéfních bodů. Základní šestibod je tvořen dvěma tříbodovými

sloupci. Soustava umožňuje vytvořit až 63 kombinací (Květoňová-Švecová, 2000).

12

Bodové písmo může být také převedeno do taktilní podoby. Jde o:

a) jednoruční Braillovo písmo do dvou prstů – jednotlivá písmena se vypisují na levý

ukazovák a prostředník stejným způsobem, jako je zápis prováděn při použití tabulky

a bodátka

b) dvouruční Braillovo písmo do prstů – mluvčí (osoba sdělující informaci) si položí ruce

na ruce hluchoslepého a dotýká se jich tak, jako by psal na psacím stroji pro bodové

písmo (Souralová, 2000)

� Vpisování tiskacích písmen do dlaně

Obrysy velkých tiskacích písmen abecedy jsou vpisovány do dlaně hluchoslepého.

Metoda je využívaná nejčastěji u lidí, kteří o zrak a sluch přišli ve starším věku a je jen malá

pravděpodobnost, že by si osvojili jiný způsob dorozumívání (Souralová, 2000).

� Lormova abeceda (dlaňová abeceda)

Každé písmenko má svou pozici v dlani. Mluvčí jednotlivá slova hláskuje příjemci

vyťukáváním do dlaně. Při využití této metody nemusí mít hluchoslepý znalost jednotlivých

písmen abecedy. Může číst informaci globálně jako shluk určitých dotyků na dlaň (Rosulková

in Štěrbová, 2005).

� Tadoma

Příjemce systematicky odhmatává hlasový projev mluvčího palcem na rtech, malíčkem

na krku a ostatními prsty na tvářích (Souralová, 2000).

� Taktilní znakový jazyk

Pro komunikaci s hluchoslepými osobami můžeme využít dvě formy tohoto systému:

a) znakování na tělo – znakový jazyk upraven tak, aby každý znak začínal a končil

na těle (Rosulková in Štěrbová, 2005)

b) znakování ruku v ruce – Hluchoslepý přidržuje obě ruce u rukou druhé osoby, která

sděluje informace pomocí znakového jazyka. Využívá se postoje dorzálního (mluvčí

je za hluchoslepým) a frontálního (mluvčí je před hluchoslepým) (Souralová, 2000).

13

2 Možnosti pé če poskytované osobám s hluchoslepotou

„Jste-li okouzleni krásou barev, zvuků,

neděkujte tomu štěstí přede mnou!

Radši podejte mi bez rozpaků ruku,

abych byla s vámi a ne za stěnou.“

(Skorochodová, 1960, s. 204)

2.1 Historie pé če o osoby s hluchoslepotou

2.1.1 Osobnosti

Victorine Morriseau – první hluchoslepá osoba, které se dostalo formálního vzdělání

v Paříži, žila na přelomu 18. a 19. století (Lolli in Štěrbová, 2004).

Laura Birdgman – vzdělávána ve Spojených státech amerických na Perkinsonově

škole pro slepce Samuelem G. Howem na počátku 19.století (Jarošová, 2009).

Helena Kellerová – jedna z nejvýznamnějších osobností světa hluchoslepých. Narodila

se roku 1880 v malém městě v Alabamě. V roce 1882 po mozkové chorobě ztratila zrak i

sluch. V roce 1887 ji začala vyučovat Anne Mansfield Sullivanová, která byla k Heleně

Kellerové poslána z Perkinsonovy školy pro slepce (Hrubý, 1999).

Pod vedením Anny Sullivanové Helena Kellerová dokončila Radcliffe College

Harvardské univerzity. Stala se uznávanou spisovatelkou a dostala řadu čestných doktorátů

(Jarošová, 2009).

2.1.2 Školy

V letech 1900 až 1950 vzniká ve Spojených státech amerických mnoho škol především

pro děti nevidomé, kde se mohou vzdělávat i děti hluchoslepé. Ve stejném období vznikají

školy pro děti se současným postižením zraku a sluchu také v Evropě. Mezi ně patří:

Condover Hall ve Velké Británii, Zagarosk v Rusku a St.Michielsgestel v Nizozemí (Lolli

in Štěrbová, 2004).

2.1.3 Historický vývoj v České republice

V České republice se oficiální péče o osoby s duálním smyslovým postižením pojí se

vznikem občanského sdružení Lorm, které vzniklo v roce 1991.

14

Do roku 1989 u nás probíhala segregace zdravotně postižených. „Děti, které podle

úředního zjištění nelze vzdělávati pro těžkou nemoc anebo duševní nebo tělesnou vadu, nejsou

povinny choditi do školy“ (§ 13 odstavec (4) zákona č. 95/1948 Sb. Ústavodárného Národního

shromáždění o základní úpravě jednotného školství (školský zákon)).

V roce 1992 vznikl v Berouně Národní institut pro hluchoslepé. O rok později zde

začalo fungovat Středisko předškolní výchovy pro děti hluchoslepé. V souvislosti se vznikem

těchto institucí bylo nutné provést celorepublikovou depistáž dětí s duálním smyslovým

postižením. Zároveň bylo zřízeno speciálně pedagogické centrum s personálním obsazením:

surdoped, tyfloped, sociální pracovník, psycholog (Potměšil, www.hluchoslepota-deti.cz).

Na konci roku 1992 byly, na popud pracovnic katedry speciální pedagogiky Univerzity

Palackého v Olomouci zorganizovány, Základní školou pro děti sluchově postižené

v Olomouci dva víkendové pobyty pro děti s hluchoslepotou. Následně byla v této škole

zřízena experimentální třída pro děti s duálním smyslovým postižením. Běžnou součástí

Základní školy pro děti sluchově postižené v Olomouci se třída pro hluchoslepé děti stala

v roce 1996 (Langer in Štěrbová, 2004).

2.2 Možnosti vzd ělávání

Vzdělání je součástí socializace jedince. Jde o kognitivní složku vybavenosti osobnosti

(osvojené vědomosti, dovednosti, hodnoty, postoje, normy), která se formuje pomocí

vzdělávacích procesů (Průcha, Walterová, Mareš, 2003).

V České republice má každé dítě právo na vzdělání podle zákona č. 561/2004 Sb.,

o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Zákon se zabývá i

dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. V § 16 odstavci (6) uvádí: „Děti, žáci a studenti

se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a

metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných

podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského

poradenského zařízení.“

Zákon dále v § 16 odstavce (1) uvádí: „Dít ětem, žákem a studentem se speciálními

vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo

sociálním znevýhodněním.“

15

V odstavci (2) § 16 je vymezeno „zdravotní postižení: „Zdravotním postižením je

pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči,

souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování.“

Dalším podstatným dokumentem zabývajícím se vzděláním dětí se zdravotním

postižením je vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními

vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Tato vyhláška

vymezuje formy speciálního vzdělávání žáků se zdravotním postižením v § 3 odstavci (1):

„Speciální vzdělávání žáků se zdravotním postižením je zajišťováno:

a) formou individuální integrace

b) formou skupinové integrace

c) ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením (dále jen

„speciální škola“) nebo

d) kombinací forem uvedených pod písmeny a) až c).“

Tato vyhláška vymezuje i typy speciálních škol, mezi které řadí také mateřskou školu

pro hluchoslepé a základní školu pro hluchoslepé.

V České republice je prozatím jedna mateřská škola pro hluchoslepé a jedna základní

škola pro sluchově postižené, v rámci které byla zřízena jedna třída pro děti hluchoslepé.

Další možnost vzdělání mohou tyto děti získat prostřednictvím integrace do speciálních škol

pro děti s vadami zraku, sluchu a kombinovanými vadami.

2.2.1 Mateřská škola speciální Beroun

Toto školské zařízení poskytuje péči především dětem s vadou sluchu, sluchu a zraku a

s vadou sluchu v kombinaci s dalším postižením, přičemž dochází k těžkému narušení

komunikačního procesu. Mohou zde být umístěny děti z dětského domova nebo z rodinného

prostředí. Pobyt v mateřské škole je buď denní nebo polodenní. Kapacita zařízení je třicet

míst. Mateřská škola je internátního typu s celoročním provozem (www.hluchoslepota-

deti.cz).

2.2.2 Střední škola, základní škola a mate řská škola pro sluchov ě

postižené v Olomouci

V rámci této školy byla zřízena jedna třída pro děti s hluchoslepotou. Všechny děti však

už základní vzdělání dokončily. Proto s platností od 1.9.2008 byla pro tyto žáky zřízena

Praktická škola dvouletá. V České republice neexistuje jiný střední stupeň vzdělání

16

pro hluchoslepé děti. „Absolventi praktické školy se mohou v rámci svých možností a

individuálních schopností uplatnit přiměřeným výkonem při pomocných pracích

ve zdravotnictví, v sociální péči a službách, ve výrobních podnicích, v zemědělství, případně

v chráněných pracovištích“ (www.sluch-ol.cz).

Ludíková (2001b) dodává, že největším problémem, který se před osoby starající se

o hluchoslepé nyní staví, je otázka jejich dospělého života. Dospělí hluchoslepí v České

republice, kteří nemají možnost zůstat ve své rodině, jsou většinou umisťovaní do ústavů

pro osoby se zdravotním postižením (dříve ústavů sociální péče). Zde jistou pomoc a péči

dostávají, ale ne na takové úrovni, jaká by byla žádoucí.

„Cílem dalších prací by tedy mělo být řešení dosud otevřených otázek souvisejících

s kvalitní náplní života hluchoslepých osob“ (Ludíková, 2001b, s. 73).

2.3 Organizace pro hluchoslepé

V České republice existuje několik organizací sdružujících dospělé hluchoslepé osoby:

LORM – Společnost pro hluchoslepé, o.s., VIA Sdružení hluchoslepých, Tyfloservis, o.p.s. –

Multihandicap centrum a Klub přátel červenobíle hole, o.s. Další organizací je Záblesk –

sdružení rodičů a přátel hluchoslepých dětí, které se však věnuje, jak z názvu vyplývá,

především dětem a jejich rodinám.

2.3.1 LORM – Spole čnost pro hluchoslepé, o.s.

Společnost Lorm vznikla v roce 1991. Sdružuje osoby se souběžným postižením zraku a

sluchu a jejich rodinné příslušníky. Mezi hlavní poslání patří prosazování a hájení zájmů

hluchoslepých osob. Společnost má také stanoveny dlouhodobé cíle, mezi které patří:

� rozvoj léčebné, pracovní a sociální rehabilitace

� rozvoj spolupráce s rodinami, odborníky i organizacemi v rámci ČR i

zahraničí

� zajištění komplexní služby pro hluchoslepé

� rozvíjení pedagogické a vzdělávací činnosti, činnost odborně publikační a

propagace problematiky hluchoslepých

17

„Základním kritériem pro poskytnutí služby je vážné kombinované duální postižení

zraku a sluchu. Výchozím kritériem definice naší cílové skupiny je především funkční hledisko

zohledňující sociální problematiku“ (Zimermanová, 2008, www.lorm.cz).

Organizace Lorm poskytuje své služby v poradenských zařízeních v Praze, Brně, Hradci

Králové, Jindřichově Hradci, Přerově, Ostravě a Liberci nebo návštěvami v místě bydliště.

Společnost poskytuje čtyři základní služby:

1) Odborné sociální poradenství – zahrnuje:

a. „základní sociální poradenství zaměřené na poskytnutí potřebných informací,

které mohou přispět k řešení nepříznivé situace uživatele

b. odborné sociální poradenství, které je zaměřeno na specifické potřeby osob

s hluchoslepotou“ (www.lorm.cz).

2) Sociální rehabilitace – v rámci rehabilitace jsou poskytovány tyto služby:

a. nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších

činností vedoucích k sociálnímu začleňování

b. zprostředkování kontaktu se společenským prostředím

c. výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti

d. pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních

záležitostí (www.lorm.cz).

3) Tlumočnické služby – tlumočí se klientům podle jejich potřeb do znakového jazyka,

taktilního znakového jazyka, Lormovy abecedy, prstové abecedy do dlaně nebo orálně

(při kompenzaci sluchadly) (www.lorm.cz).

4) Sociálně aktivizační činnosti – mezi tyto činnosti patří zejména:

a. edukačně rehabilitační pobyty – jedná se o týdenní pobytové akce, které jsou

s různým zaměřením (rozvoj komunikace, tělesné zdatnosti apod.)

b. klubová setkání – zahrnují poradenskou, edukační a sociální službu

(www.lorm.cz).

Lorm má také svoji strukturu. Nejvyšším orgánem sdružení je valná hromada (její

součástí jsou všichni členové sdružení). Ta volí členy výkonné rady (pět členů) a dozorčí rady

(tři členové). Výkonná rada poté volí ředitele sdružení (www.lorm.cz).

Lorm vydává čtvrtletník „Doteky“.

18

2.3.2 VIA Sdružení hluchoslepých

Toto občanské sdružení bylo založeno roku 1999. „Je svépomocnou iniciativou

angažovaných hluchoslepých občanů, kteří hledají, prošlapávají a ukazují cesty, jak řešit

problémy způsobované hluchoslepotou“ (www.okamzik.cz).

Činnost a chod sdružení jsou závislé na dobrovolné práci členů a podpoře dobrovolnické

osobní asistence a občanské výpomoci.

Sdružení má v popisu svých činností především následující:

� pořádání setkávání a svépomocných rekondičních kursů

� osvětová a informační činnost v oblasti hluchoslepoty

� spolupráce s jinými organizacemi, sdruženími a všemi, kteří jsou ochotni

přispět hluchoslepým lidem k ulehčení jejich situace

� prosazování mezinárodních styků a spolupráce s hluchoslepými

� snaha o prosazení legislativních a organizačních opatření ke zlepšení

podmínek pro osoby se souběžným postižením zraku a sluchu

(www.okamzik.cz).

Mezi nejvýznamnější dokumenty vydané sdružením patří Manifest (Poselství

hluchoslepých české veřejnosti). Snaží se seznámit veřejnost s duálním smyslovým

postižením a s možnostmi podpory takto postižených lidí (www.okamzik.cz).

Strukturu tohoto sdružení tvoří valná hromada, výbor a revizní komise (Jakeš, 2008).

2.3.3 Tyfloservis, o.p.s. – Multihandicap centrum

Tyfloservis je obecně prospěšná společnost, která vznikla v roce 2000 a je určená

především lidem slabozrakým a nevidomým. Na jeho služby se však mohou obrátit i lidé se

souběžným postižením zraku a sluchu.

Hlavním posláním této společnosti je integrace slabozrakých a nevidomých

do společnosti (www.tyfloservis.cz).

Působnost společnosti je pro Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Jihlavu,

Karlovy Vary, Olomouc, Ostravu, Pardubice, Prahu, Zlín, Ústí nad Labem, Plzeň

(Tyfloservis, 2009).

19

Tyfloservis má stanovené hlavní cíle své práce:

� člověka staršího patnácti let vybavit dostatečnými informacemi a

dovednostmi důležitými pro jeho samostatné naplňování svých potřeb,

získávání přiměřeného sebevědomí a možnosti dalšího rozvoje

� okolní společnost informovat o možnosti odstraňování a nevytváření

nových architektonických a mezilidských bariér, obohatit ji dovednostmi

konkrétní pomoci lidem slabozrakým a nevidomým

� u svých klientů zlepšovat samostatnost, naučit je využívat všech svých

možností, převzetí odpovědnosti za vlastní život, podporovat zájem

o druhé, toleranci a pomoc (www.tyfloservis.cz).

Strukturu sdružení tvoří správní a dozorčí rada (Tyfloservis, 2009).

2.3.4 Klub p řátel červenobílé hole, o.s.

Klub vznikl v roce 2005. Hlavním mottem je: „Neslyšíme, nevidíme, ale cítíme...“

(www.klubpratel.wz.cz).

Klub přátel červenobílé hole zprostředkovává následující služby:

� „Doprovod a objednání u foniatrů, Centra zrakových vad Motol

� Tlumočení znakového jazyka v Praze

� Předčítání

� Osobní přátelskou návštěvu

� Právní poradu ze sociální oblasti

� Poradenství, kompenzační pomůcky“ (www.klubpratel.wz.cz).

Program Klubu je především podpora aktivit a rozvoje tvořivosti u klientů, pobytové

akce zaměřené na tvořivost, návštěvy kulturních akcí, propagační akce pro veřejnost a

poskytování zázemí svým klientům, kde si mohou popovídat.

Strukturu tvoří předseda, tajemnice, předsednictvo a dozorčí rada.

Klub vydává občasník „Paprsek ze tmy“ (www.klubpratel.wz.cz).

2.3.5 Záblesk – Sdružení rodi čů a přátel hluchoslepých d ětí

Sdružení vzniklo z iniciativy rodičů v roce 2001. Hlavním cílem je zkvalitnění péče

o děti s kombinovaným postižením zraku a sluchu, zajišťování důstojných podmínek těchto

dětí v dospělém věku, prosazování potřeb a práv dětí s hluchoslepotou a snaha o integraci

těchto dětí do společnosti (www.zablesk.olomouc.com).

20

Sdružení poskytuje následující služby:

� psycho-rehabilitační kurzy pro rodiče a děti s duálním smyslovým

postižením

� poradenství ve všech oblastech péče

� rehabilitační cvičení – hipoterapie, masáže

� půjčování kompenzačních a rehabilitačních pomůcek

� rekondičně rehabilitační pobyty pro rodiny s dětmi

� pořádání konferencí, seminářů, přednášek, besed pro studenty i veřejnost

s cílem zvýšení povědomí veřejnosti o hluchoslepotě

� půjčování knih o problematice hluchoslepoty

� spolupráce se studenty (www.zablesk.olomouc.com).

Strukturu sdružení tvoří shromáždění sdružení, výbor sdružení a předseda sdružení

(www.záblesk.olomouc.com).

Jedním z hlavních cílů Záblesku hned při jeho vytvoření byla a je snaha zabezpečit

budoucnost dětí. A to jejich důstojný život a především bydlení v dospělosti. V říjnu 2004

padlo rozhodnutí, že veškeré snahy se budou orientovat na vybudování chráněného bydlení

rodinného typu. Byl vypracován projekt a požádáno o grant, který byl však zamítnut.

Postupně byly vytvářeny další projekty, které ale také neměly úspěch. Zásadním problémem

tohoto projektu je zabezpečení financí (Rosulková in Štěrbová, 2007).

21

3 Dramaterapie

3.1 Vymezení pojmu dramaterapie

3.1.1 Terapie

Podle Müllera (2005) je „terapie“ slovo řecko-latinského původu, které odkazuje

na funkci terapie: léčení, ošetřování, starání se, pomáhání a cvičení. Terapie je způsob

odborné práce a vedení člověka člověkem, které směřuje k odstranění nebo zmírnění potíží.

Existuje několik různých terapií, pro všechny však platí jistá kritéria:

� Probíhají v určitém čase a určitém prostředí.

� Mají organizační formu.

� Odpovídají orientaci terapeuta.

� Jsou závislé na věku, příčinách potíží a symptomech klienta.

� Mohou být primárně zaměřeny na psychické nebo somatické změny u klienta.

� Jsou zacíleny preventivně, léčebně a rehabilitačně.

Terapie ve speciální pedagogice navazují nebo doplňují léčbu nemocí v medicínské

oblasti. Slouží také jako druh pomoci při potížích, které vyplývají z kulturních nebo

sociálněadaptačních odlišností. Jsou zaměřeny na důsledky problémů, které se projevují

ve snížení schopnosti až neschopnosti normální životní seberealizace (Müller, 2005).

Müller (2005, s. 25) terapie ve speciální pedagogice třídí do pěti základních skupin:

1. „terapie hrou,

2. činnostní a pracovní terapie,

3. psychomotorické terapie,

4. expresivní terapie (arteterapie),

5. terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie)“

Do expresivní terapie podle Müllera (2005) patří dramaterapie, teatroterapie,

psychodrama, muzikoterapie, biblioterapie a artetarapie.

3.1.2 Dramaterapie

„Dramaterapie je léčebně-výchovná (terapeuticko-formativní) disciplína, v níž

převažují skupinové aktivity využívající se ve skupinové dynamice divadelních a dramatických

prostředků k dosažení symptomatické úlevy, ke zmírnění důsledků psychických poruch i

22

sociálních problémů a k dosažení personálně-sociálního růstu a integrace osobnosti“

(Valenta, 2006, s. 7).

Majzlanová (in Pipeková, Vítková, 2001) uvádí, že v dramaterapii je zastoupený jednak

aspekt výchovný, terapeuticko-reedukační, ale také aspekt diagnostický a korekčně-

rozvíjející. Dramatizační aktivity rozvíjejí u jedinců duševní a pohybové aktivity, samostatné

jednání, vnímání, myšlení, rozvoj řeči, fantazie i tvořivosti.

Formy dramaterapie

Valenta (2007) vymezuje základní formy dramaterapie podle několika hledisek:

a) podle toho, zda klient na dramaterapeutická sezení dochází z domova, nebo

je hospitalizován a terapeut za klientem dochází:

� ambulantní forma

� „klinická“ forma

� forma denních sanatorií a stacionářů

b) podle počtu klientů:

� individuální terapie

� skupinová terapie

c) podle komunity:

� komunity občanské

� komunity výcvikové

� komunity terapeutické

Cíle dramaterapie

Cíle dramaterapie se musí odvíjet od potřeb a potíží klientů. Její cíle jsou tedy velice

variabilní a specifické (Valenta, 2007).

Emunahová (1994 in Valenta, 2007, s. 31) vymezuje i nespecifické cíle:

� „zvyšování sociální interakce a interpersonální inteligence,

� získání schopnosti uvolnit se,

� zvládnutí kontroly svých emocí,

� změna nekonstruktivního chování,

� rozšíření repertoáru rolí pro život,

� získání schopnosti spontánního chování,

� rozvoj představivosti a koncentrace,

� posílení sebedůvěry, sebeúcty a zvyšování intrapersonální inteligence,

� získání schopnosti poznat a přijmout svoje omezení i možnosti.“

23

Nyní bych se chtěla v několika řádcích věnovat dalšímu paradivadelnímu systému

terapeutické povahy, který se mé práce úzce týká. Je jím teatroterapie.

3.1.3 Teatroterapie

Polínek (in Müller, 2005) uvádí, že tento typ se od všech ostatních expresivních terapií

značně liší. U muzikoterapie, arteterapie apod. jde především o léčebný proces. Konečný

výsledek je pro terapeuta spíše druhotný. V teatroterapii je tomu spíše naopak. Základem je

směřování k představení, které bude interpretováno před publikem.

„Teatroterapií rozumíme celý složitý proces přípravy a interpretace divadelního

představení, který zahrnuje nejen samotné herce, ale i scénáristy, dramaturgy, hudebníky,

skladatele, zvukaře, osvětlovače, kulisáky, malíře, švadleny aj.“ (Polínek in Müller, 2005,

s. 137).

Polínek (in Valenta, 2006) se věnuje také osobnosti teatroterapeuta. Upozorňuje, že

v poměrech České republiky neexistuje obor „teatroterapeut“ stejně jako „dramatoterapeut“.

Zdůrazňuje nutnost vysokých požadavků na osobnost tohoto terapeuta. Jak už bylo v definici

řečeno, nejedná se pouze o léčebný proces, ale zároveň o představení. Je tedy nutné, aby

člověk, který se teatroterapií začne zabývat, měl jisté předpoklady umělecké a terapeutické.

Mezi umělecké řadí Polínek (in Valenta, 2006) např. režii, hereckou průpravu,

scénografii apod. Mezi terapeutické zahrnuje předpoklady pedagogické, psychologické,

speciálněpedagogické aj.

Polínek (in Valenta 2009) se k problematice odbornosti teatroterapeutů vrací i

v publikaci o tři toky později. Upozorňuje, že stále není žádný obor, který by nabízel vzdělání

přímo v této oblasti. Zdůrazňuje nutnost takto zaměřeného terapeuta na speciálněpedagogické

vzdělání (podle potřeb klientů) a na osobnostní vlohy, talent, cit a divadelní zkušenost.

3.2 Aplikace dramaterapie

Dramaterapii lze aplikovat na všechny osoby v populaci. Se zdravotním postižením,

zdravotním znevýhodněním, sociálním znevýhodněním, ale také na děti zdravé, dospívající,

dospělé i seniory.

24

Majzlanová (in Pipeková, Vítková, 2001) se zabývá metodami dramaterapie ve speciální

pedagogice. Věnuje se následujícím osobám:

� osoby se zrakovým postižením – hlavní důraz klademe na pohybovou a

prostorovou orientaci, řeč těla, kontakt s partnerem

� osoby se sluchovým postižením – zaměřujeme se především na rozvoj

senzomotorické zručnosti, rytmické dovedností a neverbální aktivity

� osoby s tělesným postižením – používáme relaxaci, rytmické a řečové cvičení,

cvičení na zpřesňování pohybu a cvičení na rozvoj verbální a neverbální

komunikace

� osoby s vadami řeči – nejdůležitější jsou dechová, artikulační a řečová cvičení

� osoby s mentálním postižením – u této skupiny je důležité systematické vedení,

stálé opakování, názorný výklad požadavků, zaměření se na koordinaci pohybu,

rytmiku, neverbální pohybové techniky

Majzlanová (in Pipeková, Vítková, 2001) dále upozorňuje, že dramaterapii můžeme

využívat také u dětí anxiózních, agresivních, dětí ohrožených, zanedbávaných a dětí

z nepodnětného sociálního prostředí.

Valenta (2003) přináší náměty na různé projekty, které mohou být v dramaterapeutické

praxi použity. U jednotlivých projektů vymezuje také osoby, pro které je tento projekt

vhodný. Patří mezi ně např. projekty:

� RACEK – především pro adolescenty a dospělé s neurotickými a

somatoformními poruchami, poruchami vyvolanými stresem a pro drogově

závislé

� BÁBEL – určen dětem, adolescentům i dospělým na rozvoj komunikace

� KUFR – pro děti, adolescenty a dospělé se syndromem ADHD, ADD, s demencí

a Alzheimerovou chorobou v počátečních stádiích

� TRPASLÍK – pro děti mladšího školního věku se syndromem ADHD, ADD

(LMD)

� RÁNY EGYPTSKÉ – pro adolescenty a dospělé s autistickými rysy, pro jedince

deprivované, citově oploštělé, schizoidní osobnosti s maladaptivním chováním

s neschopností vyjadřovat a prožívat své city.

Samostatnou kapitolou by mohla být dramaterapie a teatroterapie neslyšících.

Neslyšící studenti mají možnost studovat obor „Výchovná dramatika Neslyšících“, který

vznikl v akademickém roce 1992/1993 na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických

25

umění v Brně. Absolventi tohoto oboru založili v roce 1997 vlastní divadelní soubor Divadlo

Neslyším. Divadlo má svůj osobitý styl. Využívá znakového jazyka, scénické hudby,

zdůrazněna je vizuální složka a práce se symboly (Mikotová, Broulíková in Valenta, 2006).

V rámci ateliéru Výchovné dramatiky Neslyšících vzniklo několik projektů, např.:

� ABECEDA – určeno dětem k motivaci učit se a využívat prstovou abecedu

� KNIŽNÍ PŘEDSTAVENÍ – na motivaci dětí ke čtení (Mikotová, Broulíková

in Valenta, 2006)

3.3 Využití dramaterapie u jedinc ů s hluchoslepotou

V rámci své práce jsem se snažila nalézt v odborné literatuře zmínky o využití

dramaterapie u jedinců s hluchoslepotou. Úspěch jsem však neměla. Žádné metodiky ani

odborné články jsem nenašla. Čerpala jsem tedy pouze ze zkušeností organizací pro osoby

s duálním smyslovým postižením.

Na začátku této kapitoly bych se chtěla věnovat tzv. prvnímu profesionálnímu divadlu

hluchoslepých na světě. Je jím The “Nalaga’at” Deaf-blind Acting Ensemble („Nalaga’at“

soubor hluchoslepých herců).

3.3.1 Divadlo Nalaga’at

První hrou divadla byla v roce 2002 hra „Light is Heard in Zig Zag“. Hru napsala a

režírovala Adina Tal pro dvanáct hluchoslepých klientů. Po představení v Izraeli dostali

mnoho ocenění. V roce 2004 s touto hrou vycestovali. První turné bylo do Severní Ameriky,

kde hostovali v Torontu, Montrealu, Bostonu a New Yorku. Evropu navštívili o rok později,

a to pouze Švýcarsko. Zde vznikl i nápad na další hru „Not by Bread Alone“. Tuto hru hráli

poprvé v roce 2007 v nových prostotách, které v Izraeli získali a udělali z nich celé centrum

(Nalaga’at center, viz níže). Centrum tedy vzniklo až na základě divadla

(www.nalagaat.org.il).

Divadlo má nyní jedenáct hluchoslepých herců a deset tlumočníků taktilního znakového

jazyka. V průběhu představení se na jevišti objevují herci a občas lze spatřit někde v jejich

blízkosti některého z tlumočníků, který je oblečený v černé barvě, aby představení narušoval

co nejméně. Tlumočníci mají i funkci asistentů. Jsou hercům tzv. po ruce, když něco

potřebují. Zároveň zprostředkovávají hercům reakce publika, především potlesk. Při nácviku

je jejich nejdůležitější funkcí tlumočit pokyny režisérky včetně důrazu, který tomu režie

26

přikládá. Každý z klientů má vlastní specifický druh komunikace, kterému se musí tlumočník

naučit nebo přizpůsobit (www.nalagaat.org.il).

Nalaga’at center

Centrum se skládá ze dvou restaurací a divadla:

� Restaurace BlackOut je restaurace ve tmě. Hosté jsou zde doprovázeni obsluhou

přímo na své místo a poté si musí vybrat jídlo a najíst se v naprosté tmě. Má

lidem vidícím alespoň trochu přiblížit svět nevidomých (www.nalagaat.org.il).

� Restaurace Café Kapish je restaurace z výhradně neslyšících a sluchově

postižených číšníků a číšnic. K dorozumívání se používá především znakový

jazyk. Tato restaurace má většinovou populaci seznámit především se znakovým

jazykem (www.nalagaat.org.il).

� Divadlo The “Nalaga’at” Deaf-blind Acting Ensemble, zmíněnému výše

(www.nalagaat.org.il).

Divadlo Nalaga’at je asi největší divadlo hluchoslepých na světě. Většinou se i ostatní

organizace sdružující osoby s duálním smyslovým postižením snaží dramaterapii do svých

programů zařadit, stejně jako zařazují i jiné terapie. Tyto snahy však většinou nepřesahují

hranice daného státu. Proto bych se chtěla dále věnovat dramaterapii, kterou poskytují

organizace pro osoby se současným postižením zraku a sluchu v České republice. Jsou to

společnost Lorm a Klub přátel červenobílé hole.

3.3.2 Divadélko LORMOS

Společnost Lorm, o.s. poskytuje v rámci sociálně aktivizačních činností klientům různé

typy terapií. Především muzikoterapii a nyní už také dramaterapii. Z prvotních

dramaterapeutických pokusů na edukačně-rehabilitačních pobytech vzniklo divadélko

Lormos, které začalo zpracovávat hry a vystupovat. Z oblasti dramaterapie se tedy přesunulo

do teatroterapie.

Divadélko Lormos vzniklo v září roku 2007 v Brně. Jako první začalo nacvičovat

zpěvohru „O Červené Karkulce“ pod taktovkou autorky a zároveň režisérky hry, Zdeny

Jelínkové. Tuto hru pomáhalo vytvořit šest hluchoslepých členů a dvě pracovnice Lormu.

Ze všech hluchoslepých členů divadla byli tři herečky, dva herci a jedna kostymérka

(Jelínková, 2008).

27

S hrou „O Červené Karkulce“ divadlo hostovalo v několika dalších poradenských

zařízeních Lormu (např. Ostrava, Olomouc aj.). Když už tuto hru shlédlo dostatečné množství

lidí a dalo se potvrdit, že tento nápad má úspěch, pustili se do nácviku dalšího kusu

„O Kůzlátkách“. V této hře už se objevilo pouze pět hluchoslepých herců a tři pracovnice

Lormu. Počet účastníků zůstal tedy stejný. Divadlo hostovalo v několika městech České

republiky – Brno, Žďár nad Sázavou, Olomouc, Ostrava apod. Opět herci sklidili obrovský

potlesk a nadšení publika (Jelínková, 2008).

Lormos má pohádkové, veršované zpěvohry. Jedná se o námět z klasické pohádky, která

je pak autorkou od základu přepracována. Je veršovaná a jsou jí prokládány písničky.

Teatroterapie jde v tomto případě ruku v ruce s muzikoterapií.

3.3.3 Komorní klub Josefa Zimmermanna p ři Klubu p řátel červenobíle

hole

Komorní klub J.Z. vznikl v roce 2008 a jako první svou hru uvedl „Život a dílo Josefa

Šťopůrka“. Soubor má devět hluchoslepých členů, kteří jsou zároveň klienty Klubu přátel

červenobílé hole. Autorem a režisérem hry je Leopold Brückner. S touto hrou Komorní klub

také vycestoval. Svou premiéru měl v Brně a následně hostoval v Praze (Pačesová, 2008,

www.klubpratel.wz.cz).

„Hru autor pojal v duchu Járy Cimrmana a herce umístil na pódium na židle do řady.

Sám si stoupl za pultík a začal poutavě vyprávět historii ústavu Chrlice. V druhé části se

dostali k hraní i ostatní členové“ (Pačesová, 2008, www.klubpratel.wz.cz).

28

4 Dramaterapie u osob s hluchoslepotou

Poprvé jsem se s hluchoslepými lidmi setkala prostřednictvím praxe a následného

dobrovolnictví v občanském sdružení Lorm. Jako dobrovolnice jsem nejvíce vypomáhala

s doprovody na zkoušky souboru Lormos, divadélka hluchoslepých. Do Lormu jsem se

dostala zrovna, když nacvičovali hru „O Kůzlátkách“. Poprvé jsem účastnila jedné z prvních

zkoušek této hry. Následovalo jich ještě několik desítek. Když jsem potom viděla jejich

premiéru, byla jsem nadšena. Mnohem více, než všichni ostatní v sále. Mnozí z diváků si,

podle mého názoru, nedokázali představit, kolik je za takovýmto jedním malým představením

dřiny.

4.1 Popis výzkumných technik a cíle šet ření

Pro svůj výzkum jsem použila kvalitativních technik zkoumání. Využila jsem

participačního pozorování klientů společnosti Lorm, o.s., účinkujících v divadélku Lormos a

etnografické interwiev s metodičkou prevence organizace Lorm, o.s. a zároveň vedoucí

divadélka Lormos.

Participační pozorování je podle Gavory (2000) účastnické pozorování. Pozorovatel je

součástí pozorovaného vzorku. Snaží se získat hlubokou znalost zkoumané reality. Toto

pozorování je dlouhodobé, může trvat několik týdnů až měsíců. Po častějším kontaktu a

spolupráci s pozorovatelem se pozorované osoby stávají otevřenějšími, přirozenějšími,

ztrácejí zábrany. Cílem účastnického pozorování je získání hodnověrných, pravdivých a

věrohodných údajů.

Etnografické interwiev je typické tím, že výzkumník více naslouchá, než sám hovoří.

Většinou má formu nestrukturovaného rozhovoru. Osoba, která je tázaná se nenazývá

respondent, ale informant, protože informuje, svěřuje se. Tento typ interwiev má spíše

uvolněný charakter. Rozhovor poté přerůstá do monologu informanta (Gavora, 2000).

Při aplikaci těchto technik v mém výzkumu jsem si především u participačního

pozorování musela dávat pozor na objektivitu. S pozorovanou skupinou lidí jsem strávila

několik desítek hodin. Postupně jsem se stala jedním z herců divadélka Lormos. Strávila jsem

hodně času na cestách na různá představení, ale také svou účastí na klubových setkáních

Lormu, kterých se samozřejmě účastnili i všichni klienti. Navíc jsem mnohým z nich dělala

29

doprovod. Různé nákupy, cesty do knihovny, k lékaři apod. Přitom všem jsem měla možnost

všechny klienty mnohem více poznat. Bylo tedy velice těžké zůstat objektivní a neudělat si

na ně subjektivní názor opředený vlastními předsudky.

CÍLE

Hlavním cílem mého výzkumného šetření je zjištění a popsání využití dramaterapie

v komunikaci hluchoslepých osob.

Dílčí cíle jsem si stanovila tři:

1. Problémy vyskytující se při nácviku divadla s hluchoslepými herci.

2. Přínos dramaterapie hluchoslepým klientům.

3. Příprava realizace dramaterapie a teatroterapie u hluchoslepých herců.

4.2 Charakteristika zkoumaného vzorku

Jak jsem již zmiňovala ve třetí kapitole, Lormos, divadélko hluchoslepých vzniklo v září

roku 2007 jako jedna ze sociálně aktivizačních služeb poskytovaných společností Lorm, o.s.

osobám s hluchoslepotou. Na začátku tento soubor tvořilo šest hluchoslepých členů (tři

herečky, dva herci a jedna kostymérka) a dvě sociální pracovnice. Prvním kusem tohoto

divadla byla zpěvohra „O Červené Karkulce“ (Jelínková, 2008).

Lormos při dramaterapii využívá také muzikoterapii. Všechny hry, které v tomto

souboru vznikají, jsou zpěvohrami. V představení vždy figuruje několik písniček a každý

z klientů má nějaký hudební nástroj. Jedná se o bubínky, chrastítka, kastaněty apod.

V době, kdy jsem do Lormosu začala docházet zde bylo pět hluchoslepých herců a tři

sociální pracovnice. Zkoušky probíhaly většinou každý týden v pátek dopoledne po dobu

dvou hodin. První zkouška, které jsem se účastnila, probíhala v kanceláři brněnské pobočky

společnosti Lorm, o.s., poté už zkoušky probíhaly převážně v multifunkčním sále Ústavu

sociální péče pro zrakově postižené v Brně-Chrlicích. Čistý čas zkoušky byl dvě hodiny.

Cesta do tohoto zařízení a zpět do centra Brna zabrala většinou hodinu. Na cestách jsem

působila jako doprovod.

30

Charakteristika jednotlivých herců (klientů):

Klient č.1

Pohlaví: žena

Věk: 57 let

Postižení: Hluchoslepota vrozená:

� Od narození totální slepota

� Praktická hluchota

Klientku na všech zkouškách i cestách doprovázel vodící pes. Stal se téměř regulérním

členem divadla.

Klient č. 2

Pohlaví: žena

Věk: 41

Postižení: Hluchoslepota získaná:

� Rozdílný vizus na obou očích, částečná slepota

� Praktická hluchota

Klientka brzy po zahájení mého výzkumu z divadla odešla (ze zdravotních důvodů).

Klient č. 3

Pohlaví: žena

Věk: 53

Postižení: Hluchoslepota získaná

� Praktická slepota (získaná)

� Prelingválně neslyšící

V důsledku těžkého postižení zraku a sluchu bylo nutné klientce vše tlumočit

do taktilního znakového jazyka. Jakmile měla jít „na scénu“, nebo začít hrát na hudební

nástroj, dostala pokyn formou doteku na stehno nebo rameno.

31

Klient č. 4

Pohlaví: muž

Věk: 55

Postižení: Hluchoslepota (Usherův syndrom):

� Praktická slepota (získaná)

� Progresivní percepční nedoslýchavost

Kromě své role zastával klient v souboru úlohu tlumočníka taktilního znakového jazyka,

když byly všechny sociální pracovnice zaneprázdněny.

Klient č. 5

Pohlaví: muž

Věk: 37

Postižení: Hluchoslepota získaná:

� Totální slepota od narození

� Praktická hluchota získaná

Klient hrál, díky své zodpovědnosti, jednu z hlavních rolí.

4.3 Zpracování výsledk ů výzkumného šet ření

Pozorování probíhalo od září 2008 do května 2009. Byla jsem tedy u nacvičování a

výstupech druhé hry divadelní skupiny Lormos, a to hry „O Kůzlátkách“. Na začátku jsem

pomáhala na zkouškách, s doprovody při představeních, fotila společná setkání apod. Později

jsem také začala hrát (nejprve za klientku č. 2, poté za jednu ze sociálních pracovnic, která

byla delší dobu nemocná). Absolvovala jsem s tímto souborem sedm představení, na nichž

jsem v pěti hrála a ve dvou byla pouze jako přední fanoušek.

Rozhovor s vedoucí a režisérkou Lormosu, divadélka hluchoslepých proběhl v říjnu

2009.

Hlavní stanovený cíl: Zjištění a popsání využití dramaterapie v komunikaci

hluchoslepých osob.

V druhé podkapitole třetí kapitoly jsou, podle Majzlanové (in Pipeková, Vítková, 2001),

stručně vymezené metody práce v dramaterapii s osobami s různými typy postižení.

32

Při teatroterapii hluchoslepých je nutné zkombinovat metody pro osoby se sluchovým

postižením, zrakovým postižením, ale také pro osoby s vadami řeči.

Informantka uvádí: „Na úplném začátku mám připravené texty pro každého jednotlivce

dle jeho potřeby, to znamená:

- v Braillově písmu,

- ve zvětšeném černotisku,

- v běžné velikosti písma pro naskenování do počítače, kdy se pak klient učí text

doma pomocí hlasového výstupu z počítače,

- také lze text namluvit na kazetu.

Následuje období, během něhož se všichni doma naučí memorovat svůj text. Na dalších

zkouškách pracujeme na výslovnosti, artikulaci, intonaci, frázování, tempu, dýchání… Toto je

ta nejdůležitější část, věnujeme jí potřebný čas, nedá se nic uspěchat.“

Jakmile skončí tento nácvik, zdálo by se, že je hercům vše jasné. Bohužel se stává, že

na další zkoušce opět někdo zapomene frázovat. Jeho tempo řeči je příliš rychlé nebo naopak

pomalé. Nejde mu rozumět. Tento problém se vyskytoval především u klientů, kteří bydlí

sami a nemají příležitost s někým komunikovat nebo hodně používají znakový jazyk místo

mluvené řeči.

Největší problém s artikulací jsem zaznamenala u klienta č. 4. V soukromí využívá

především taktilní znakový jazyk, kterým se domlouvá se svou partnerkou. Jak sám jednou

poznamenal: „Divadlo je jediné, které mě ještě nutí mluvit.“ Za dobu svého pozorování jsem

v jeho řeči cítila zhoršení. Na začátku jsem mu rozuměla téměř vše. Při posledních

vystoupeních už jsem začínala mít problémy a musela jsem si na jeho řeč nejdříve zvyknout,

abych mu byla schopná porozumět.

Jak řekla informantka: „Mnohdy není výslovnost čistá z důvodu těžkého postižení sluchu

od dětství nebo od narození. Je nezbytné, aby bylo řeči do nejvyšší možné míry rozumět, ať už

kvůli kolegům, hercům nebo divákům.“ O toto se opravdu velice snaží. Téměř každou

zkoušku jsme se dostali k nápravě řeči některého z herců.

Součástí nácviku řeči je také hlasitost. Někteří klienti mají tendenci mluvit příliš hlasitě,

nebo naopak potichu. Proto je důležité při zkoušce těsně před představením a na místě, kde se

bude vystupovat, aby si klienti zapamatovali pokyny, které jim režisérka dá ohledně hlasitosti.

Hlasitost se musí přizpůsobit prostoru, akustice v místnosti, odhadovanému počtu diváků a

dalším faktorům.

33

Je také velice důležité, aby se herci naučili kdy, kdo a jak dlouho mluví. Často svého

kolegu neslyší, takže na zkouškách se piluje i to, aby si dobu, která uběhne mezi jejich jedním

a druhým výstupem zapamatovali.

Dalším podstatným faktorem je tempo řeči dvou herců v dialogu. Je dobré, aby oba měli

tempo řeči podobné. Aby jeden nemluvil příliš rychle, zatímco druhý příliš pomalu.

Při některých dialozích se stávalo, že klient č. 4 se snažil co nejvíce frázovat a svou řeč si užít,

zatímco klientka č. 1, která s ním vedla dialog, mu našeptávala text, protože si myslela, že

svou promluvu zapomněl. V tuto chvíli bylo vždy nutné vše zastavit a všechno si vysvětlit.

Nutné je to vysvětlit i ostatním členům souboru. Většinou jednotlivě, aby měli alespoň

potuchu, co se na „place“ děje.

Jak zdůrazňuje informantka: „B ěhem zkoušek dochází ke komickým situacím

doprovázených smíchem, hlukem, kdy mimo aktéry nikdo další neví, co se vlastně děje, takže

znovu je každému zvlášť vysvětlit, objasnit, reprodukovat. Zjednodušeně nikdy nezapomenout,

že herci nevidí a neslyší tak, aby se mohli dění spontánně účastnit a stále jim sebemenší

události tlumočit a tím je nepustit „z kola ven“.“

Každý z klientů má jiné potřeby. Je proto nutné ke každému přistupovat individuálně.

S klientkou č. 3, která je od narození neslyšící, jsou zkoušky nejobtížnější. Stále se jí musí

tlumočit, co se děje. Někdy se stává, že ji to přestane bavit. Přece jen, sedět a nechat si

tlumočit, co se děje, ale sama nic nedělat, nezapojovat se a jen čekat, pro ni musí být těžké.

Navíc má tato žena velmi impulzivní povahu. Nácvik je s ní také jiný. Vůbec nepoužívá

mluvenou řeč, takže: „...natrénujeme pro daný okamžik gesta, dotyky či jiné pokyny, na které

reaguje ve chvílích, kdy aktivně vstupuje „na jeviště“. Stále jsem zde v její bezprostřední

blízkosti já nebo kolegyně, abychom jí poskytly jistotu, že nastoupí včas, najde rekvizitu,

bezpečně se vrátí zpět na výchozí stanoviště“ dodává informantka.

V tomto se divadélko Lormos liší od profesionálního divadla Nalaga’at, kde má každý

klient svého tlumočníka, pomocníka. V Lormosu jsou na pět herců tři pracovnice, které navíc

aktivně hrají. Musí proto zastávat svou roli a zároveň pomáhat svým kolegům hercům.

Dramaterapie hluchoslepým hercům určitě prospívá i v jejich komunikaci v soukromém

životě. Při učení se textu se naučí různé nové výrazy, které potom aktivně používají i

v osobním životě. Každé nové slovo, kterému nerozumí, se vždy všem důsledně vysvětlí.

Samozřejmě se herci také vyvíjí. Jak dodává informantka: „...souvisí to s nabytými

zkušenostmi a nárůstem sebevědomí herc. Například samostatné zvládání prostoru

bez orientační červenobílé hole je u Kůzlátek v mnohem větší míře než u Karkulky, více

pohybu, náročnější, delší a obsažnější texty, sólový a dvojhlasný zpěv, vlastní texty na známé

34

melodie, diskuse s diváky po představení… V druhé hře jsme byly s kolegyní „upozaděny“

ve prospěch hluchoslepých herců, zatímco při prvním divadle tomu bylo naopak.“

Dále bych se chtěla věnovat dalším, dílčím cílům, které jsem si stanovila a na které jsem

se při svém pozorování i rozhovoru zaměřila:

1. Problémy vyskytující se při nácviku divadla s hluchoslepými herci.

Informantka jako největší problém uvádí: „...obrovská nedisciplinovanost herců –

klientů. Podotýkám, že ne všech, ale v tak malém počtu, který byl tvořen pěti hluchoslepými,

mnou a kolegyní M. L. z olomoucké pobočky Lormu stačilo, aby jeden člověk nepřišel, jeden

se nenaučil text a jeden třeba během nácviku odešel a bylo po zkoušce.“

S tímto problémem jsem se já osobně už u klientů nesetkala. Je možné, že je to

v důsledku jejich zkušenosti a hlavně, jak informantka uvádí: „...sehrál významnou kladnou

roli vliv kolektivu na jednotlivce. A aby se takto mimořádně různorodý kolektiv vůbec utvořil,

aby vůči sobě začali herci navzájem pociťovat odpovědnost, toleranci, pochopení, aby se

dokázali podpořit, sjednotit a držet při sobě nejen během zkoušek, ale i na cestách

za vystoupeními, během produkce, na besedách.“ Klienti už byli v době, kdy jsem se k nim

připojila disciplinovanější a spolehlivější. Nikdo nikdy zkoušku nezmeškal. Občas se stávalo,

že někdo zapomněl text, ale to se stává všem, se zodpovědností to, podle mého názoru, nemá

nic společného.

Dalším výrazným problémem byl samostatný pohyb klientů. Na začátku se hodně báli.

Přestože jim všechny pracovnice říkaly, kde co je a že se nemusí bát, jejich chůze byla pořád

nejistá. Hodně náročné je také vysvětlit určitý typ pohybu. Především klientům, kteří jsou

od narození nevidomí. Toto souvisí i s vysvětlením určitého výrazu obličeje. Vysvětlit

někomu, kdo to nikdy neviděl, jak vypadá například přihlouplý pohled. V tomto jsem

obdivovala režisérku, jak byla trpělivá a dokázala si poradit. Většinou různým ohmatáváním

jejího obličeje a celé postavy. Při pohybu pak ohmatáváním pohybu kyčlí, kolen, trupu apod.

Informantka uvádí další problém, který se u dramaterapie a teatroterapie hluchoslepých

může vyskytnou: „Poměrně vyčerpávající bylo i cestování. Převážely jsme s sebou vše

na zádech vlaky a autobusy včetně přetěžkého akordeonu. S klienty pak zdolávali výluky,

přetopené či prochladlé kupé, návaly během nastupování, zatarasené výstupy, neochotu

cestujících uvolnit sedadla v MHD a různé další „lahůdky“.“ K tomuto mohu dodat snad jen

to, že jsem mnohdy vodícího psa klientky č. 1 považovala spíše za přítěž než pomoc. Byl

35

pro mne jako další klient. Měl velké problémy při nastupování, vystupování z vlaku, hodně se

motal pod nohy.

Dalším problémem, se kterým se potýkal právě Lormos byl, jak už jsem výše

zmiňovala, odchod jedné z klientek. Jak uvádí informantka: „Po několika představeních

Kůzlátek se jedna klientka – herečka rozhodla ze souboru odejít, ukončit činnost, její

zdravotní stav se zhoršil a dělalo jí problémy nejen cestování, ale i samotné přezkušování hry

včetně komunikace s některými členy divadélka, takže nezbylo, než ji nahradit, znovu vše

procvičovat, opakovat, zvykat si – tady už se u některých začala pomalu objevovat nervozita,

únava až „přesycenost aktivním uměním“.“

2. Přínos dramaterapie hluchoslepým klientům.

Z mého pozorování vyplývá, že klienti mají úplně nejraději potlesk, veselé a kladné

reakce publika. Občas se stávalo, že v průběhu představení se publikum některému

z monologů či dialogů začalo smát. Když to někteří herci zaznamenali, často vypadávali

z role a také se začali smát. To však bylo nepřípustné a režisérka jim to vždy na konci

připomněla. Při posledních reprízách už se to nestávalo.

„Myslím si, že jsou rádi za možnost cestování, kdy poznávají nové prostředí, nové lidi.

Jsou aktivní v ne zcela obvyklé činnosti. Jedna klientka dokonce řekla, že se cítí díky divadlu

užitečná - taky pěkná formulace. Určitě jim to přináší radost z něčeho nového, neznámého.

Když sklízí potlesk sálů plných nadšených diváků, jsou šťastní, radují se jak malé děti, dlouho

si o svých prožitcích vyprávějí. Taky dovedou být smutní, když něco pokazí nebo mají pocit, že

mohli hrát lépe, trápí je, že už se to nedá vrátit. Tím víc pak na sobě pracují, o to více se

snaží“ uvádí informantka.

Domnívám se, že je to pro ně i příležitost si popovídat mezi sebou. Často se bavili celou

cestu z Brna do Ostravy, a to není zrovna nejkratší cesta. Také to pro ně bylo i vyplnění

volného času. Měli náplň celého dne. To je samozřejmě i vysilovalo, ale myslím si, že jim to

přinášelo právě pocit „užitečnosti, potřebnosti“.

Všimla jsem si také, že klienti mají velice rádi besedu, která následovala po každém

představení. Zde mají možnost se představit, říci něco málo o sobě, o svých zálibách a poté

reagují na otázky diváků. U některých herců bych dokonce řekla, že je to pro ně to

nejdůležitější z celého představení.

Samozřejmě to klientům přináší i spoustu pozitivních věcí, které si možná ani

neuvědomují. Jedná se o náročnou volnočasovou aktivitu: „...vede je k vlastní invenci,

trpělivosti, toleranci, soudržnosti, v dobrém slova smyslu i výjimečnosti, k pochopení

36

druhých, k nárůstu sebevědomí, k sebedisciplíně, k objevení dříve netušených možností,

k dobrému pocitu dávat ze sebe něco ostatním. Dále rozvíjí jejich vědomosti a znalosti,

v rámci zkoušek probíráme i divadelní terminologii, ať už odbornou nebo slangovou“ dodává

informantka.

3. Příprava realizace dramaterapie a teatroterapie u hluchoslepých herců.

Realizace dramaterapie a teatroterapie není pouze o tom, že se vezme nějaká známá hra,

všem hercům se rozdají role, ti se je naučí, zkouší se a poté se s takto nazkoušeným dílem

vystupuje všude po republice. Je nutné vždy pamatovat na to, že cílem teatroterapie je sice

představení, ale její součástí je samozřejmě terapie (viz kapitola tři). Nesmí se tedy stát, že

terapie přestane klientům prospívat a bude působit spíše opačným efektem.

Müller (2005) uvádí, že terapeutický proces probíhá v prostředí, které má jisté

materiální, sociální a psychické dimenze. Mezi materiální řadí např. prostor, ve kterém terapie

probíhá. Za sociální dimenzi považuje složení, uspořádání skupiny klientů a především vztahy

mezi jednotlivými klienty. Na úrovni psychické dimenze hovoří především o vztahu terapeuta

s klienty naplněného jejich konkrétními osobnostními vlastnostmi.

O materiální dimenzi měl Lormos postaráno díky ÚSP v Chrlicích. Jak jsem již výše

zmínila, soubor měl možnost zadarmo nacvičovat v multifunkčním sále tohoto zařízení.

Na oplátku vstřícného gesta vedení ústavu zde proběhla premiéra zpěvohry „O kůzlátkách“.

Další podstatnou věcí, důležitou pro samotnou realizaci teatroterapie, je vymyšlení hry.

Jak jsem se dozvěděla z rozhovoru, autorkou všech her je samotná režisérka a pracovnice

organizace Lorm. Jak sama uvedla: „Inspiruji se nějakou známou klasickou pohádkou, kterou

obsahově zjednoduším, napíšu veršovaný text, protože se klientům nejlépe učí i pamatuje,

některé osoby vynechám, jiné přidám, takže ve finále zůstane v podstatě ústřední myšlenka

každé pohádky = dobro vítězí nad zlem. Písničky, jimiž textovou část scénáře prokládám a

které mají důležitou roli pro herce i děj samotný, jsou rovněž známé, rytmické a mají text

buďto originální nebo můj vlastní, který souvisí s dějovou linií hry.“

Jde vidět, že sama režisérka Lormosu má hodně zkušeností s divadlem. Sama byla třicet

let součástí ochotnického divadla. To byl i jeden z důvodů, proč vznikla v rámci organizace

Lorm, o.s. tato divadelní skupina. Sama přiznala, že se jí po divadle hodně stýskalo. Režisérka

tedy splňuje několik uměleckých požadavků na osobnost teatroterapeuta podle Polínka

(in Müller, 2005), více v kapitole tři.

Jak jsem zmiňovala výše, každý klient je jiný, má jiné potřeby a především jiné

možnosti. Je tedy nutné, aby hry byly psány: „...takzvaně účinkujícím „na tělo“ - znám je,

37

takže vím, na co si zatím mohou a nemohou troufnout, i když k mé velké radosti jejich herectví

všestranně roste a rozvíjí se. Všichni klienti, kteří se přihlásili do souboru, chtějí samozřejmě

hrát, účastnit se v maximální míře, zjednodušeně být vidět. Při rozsahu role u každého tedy

vycházím z jeho možností daných mírou postižení. Musím myslet na výslovnost, muzikálnost,

mimiku, gesta, hlasové schopnosti, využívání zbytků smyslů, pohybové nadání, prostorovou

orientaci, představivost, paměť a další“ dodává informantka.

4.1 Shrnutí a návrhy a opat ření pro speciáln ě pedagogickou praxi

Z výzkumu, který jsem realizovala u divadélka Lormos vyplývá, že dramaterapie a

teatroterapie je opravdu pro osoby trpící hluchoslepotou užitečná. Je to sice pro terapeuta

činnost velice náročná, jak fyzicky, tak psychicky, ale klientům to přináší užitek.

Teatroterapeut, jak je zmíněno ve třetí kapitole, musí mít jisté umělecké i terapeutické

předpoklady. Odborného vzdělání se mu však v našich podmínkách stále ještě nedostává.

Využití tohoto typu terapie má, u klientů s duálním smyslovým postižením, pozitivní

vliv na pohybové schopnosti, řečové schopnosti atd., ale i na psychiku těchto lidí. Jak jsem

výše zmiňovala, klienti získávají pocit potřebnosti, užitečnosti.

Z toho, co jsem vypozorovala si myslím, že teatroterapie, jakožto terapie, kdy je

základem „...od samého začátku směřování k divadelnímu tvaru, k představení, a k jeho

interpretaci před diváky“ (Polínek in Müller, 2005, s. 137), jak bylo zmíněno ve třetí

kapitole, má možná lepší vliv než pouhá dramaterapie a je užitečnější, protože klienti jsou

velice rádi, když jsou za svou práci nějak odměněni. V tomto případě je nejlepší odměnou

právě potlesk a nadšení publika, které dostávají po každém vystoupení.

Klienti byli také nadšeni pokaždé, když nás na nějakém místě pohostili. Toto pohoštění

pak bylo tématem dalších diskusí po cestě domů. Herci různě srovnávali, kde si jich asi vážili

nejvíce a kam s další hrou budou ochotni jet. Je důležité, že si tato místa zapamatují alespoň

podle chuťové vzpomínky.

Myslím si, že jako každá forma terapie, je dramaterapie pro speciální pedagogiku

přínosem. Měla by se více rozšířit a být poskytována všemi organizacemi, které jsou určeny

pro osoby s hluchoslepotou. Podle vlastních zkušeností, které jsem získala spoluprací

s organizací Lorm, o.s. a divadélkem Lormos, vím, že je to pro zaměstnance časově velice

náročné. Lorm tuto terapii poskytuje v rámci sociálně aktivizačních služeb, které tvoří pouze

čtvrtinu všech služeb, které tato společnost poskytuje (další služby jsou zmíněny v kapitole

38

číslo dvě). Nemůže proto samozřejmě poskytnout tuto terapii v plné míře a musí

upřednostňovat jiné, důležitější služby, jako je výuka prostorové orientace apod.

Podle mého názoru je základní překážkou dramaterapie u hluchoslepých množství

různorodých osob, s různými potřebami, které se sejdou. Skupina hluchoslepých je

heterogenní i v jednotlivých podskupinách (viz kapitola 1.1.2 Klasifikace). Terapeut tedy

musí vždy přistupovat ke každému z klientů individuálně. Už jen pro udělování pokynů je

práce terapeuta velice specifická. Jak jsem zmiňovala v třetí podkapitole první kapitoly,

existuje několik různých komunikačních forem. Hluchoslepí mají právo (podle zákona

č. 423/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob) vybrat si

komunikační systém podle svých potřeb. Je tedy potom na terapeutovi, kolikrát a v kolika

komunikačních kódech musí daný pokyn sdělit. Toto je práce zdlouhavá a náročná.

Nevím, zda by tento typ terapie šel aplikovat i na osoby s vrozenou praktickou či totální

hluchoslepotou. Všichni klienti, které jsem měla možnost poznat, měli buď hluchoslepotu

získanou nebo měli alespoň zachované zbytky funkce některého ze smyslových orgánů.

Z videa, které jsem si však prohlédla na stránkách divadla Nalaga’at, jsem usoudila, že

v tomto divadle je několik herců s praktickou hluchoslepotou. Rozdíl je, že každý z těchto

herců, jak bylo zmíněno již výše, má svého tlumočníka a asistenta v jedné osobě. To si

občanské sdružení pro osoby s hluchoslepotou samozřejmě dovolit nemůže.

Na závěr bych chtěla uvést ještě jedu větu, kterou jsem zaznamenala při rozhovoru

s informantkou a to: „Lidé, kteří by se chtěli s hluchoslepými takové či podobné aktivitě

věnovat, by měli být psychicky a fyzicky velmi zdatní, vyzrálí a předem počítat s tím, že cesta

k cíli je občas vyčerpávající a plná překážek, že nestačí jen nápad a nadšení.“

39

Závěr

Díky své práci jsem si rozšířila znalosti o systému služeb, který je poskytován osobám

s duálním smyslovým postižením. Dozvěděla jsem se také množství nových informací.

Především z oblasti dramaterapie, se kterou jsem se až do realizace své práce nikdy nesetkala.

Na začátku tvorby práce jsem shromažďovala literaturu a snažila se najít alespoň

zmínky o dramaterapii u osob s hluchoslepotou. Nalezla jsem dost literatury zabývající se

tímto typem terapie u osob s mentálním postižením, s psychickými problémy, s dětmi s ADD

a ADHD a podobně. Zmínku o dramaterpii u jedinců se současným postižením zraku a sluchu

jsem bohužel v odborné literatuře nenašla. Obrátila jsem se tedy na organizace poskytující

služby takto postiženým lidem v České republice i v zahraničí.

Rozeslala jsem e-mail do všech organizací, které jsem našla na internetu, nebo jsem

na ně dostala kontakt od své vyučující surdopedie. V elektronickém dopise jsem žádala

o rady, informace a zkušenosti samotných hluchoslepých a osob zabývajících se tímto

postižením nebo péčí o tyto osoby.

Z odpovědí, které se mi vrátily jsem zjistila, že skoro všechny organizace dramaterapii

zkusily. Většinou ji zařadily mezi další pravidelné terapie (muzikoterapie, canisterapie,

apod.). Nikdy ji však nezařadily v plném rozsahu. Objevila jsem jen několik výjimek, které

jsem ve své práci uvedla.

Hluchoslepí, kteří mi na můj dopis odpověděli se shodovali v názoru, že se jim tento typ

terapie velice líbí. Cítí se při něm svobodní, uvolnění a velice jim pomáhá. Tato informace

odpovídala i mému pozorování herců Lormosu a vyplývala i z rozhovoru, který jsem v rámci

výzkumné části realizovala. Tímto jsem splnila svůj druhý dílčí cíl, jaký má dramaterapie

přínos pro klienty.

Hlavní cíl, využití dramaterapie v komunikaci hluchoslepých, jsem zjistila především

z rozhovoru a dlouhodobého pozorování skupiny herců. Zaměřila jsem se především

na řečový projev herců. Při pozorování jsem mohla srovnávat jejich řeč na začátku

jednotlivých zkoušek a na konci. Zároveň jsem měla možnost jejich řeč pozorovat i při

neformálních rozhovorech, například cestou vlakem. Jednoznačně vyplynulo, že řeči

dramaterapie a především teatroterapie prospívá skvěle. Klienti se snaží, dávají si pozor na

svůj projev a jejich řeč je na poměrně dobré úrovni. Samotný text mají většinou skvěle

nacvičen, ale například v závěrečné diskusi mluví každý sám za sebe bez přípravy. Zde se

jejich řečový projev dal dobře pozorovat.

40

Zbývající dva dílčí cíle spolu vesměs souvisí. Příprava realizace dramaterapie a

teatroterapie je provázeny mnoha problémy. S některými obtížemi, které se u dramaterapie

s hluchoslepými vyskytují, jsem se sama setkala, když jsem byla součástí souboru. Zbytek

jsem se dozvěděla z rozhovoru. Realizaci je náročná především z hlediska časového,

osobnostního a motivačního.

Na samotný závěr bych chtěla dodat, že doufám, že se dramaterapie bude co nejvíce

rozvíjet. Je pro jedince s duálním smyslovým postižením druhem seberealizace. Díky

představení si váží i sami sebe. Jak v jednom rozhovoru pro Televizní klub Neslyšících uvedla

klientka Lormu a zároveň herečka Lormosu: „Aspoň jsem ještě něčím užitečná.“

41

Resumé

Předkládaná práce se zabývá duálním smyslovým postižením a přínosem expresivních

terapií dramaterapie a teatroterapie pro takto postižené osoby.

Práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. Část teoretickou tvoří první tři

kapitoly. Praktické části práce je věnovaná samostatná čtvrtá kapitola.

První kapitola se věnuje problematice hluchoslepoty. Pojednává o definici, klasifikaci,

etiologii a komunikačních systémech hluchoslepých. Další kapitola se věnuje možnostem

péče, která se dostává hluchoslepým od dětství až po dospělost. Poslední kapitola teoretické

části je věnována vymezení pojmu dramaterapie a teatroterapie a organizacím poskytujícím

tuto službu hluchoslepým včetně největšího divadla hluchoslepých na světě.

V praktické části byl použit kvalitativní výzkum, participační pozorování a etnografické

interview. Cílem práce bylo určit vliv dramaterapie na řečový projev hluchoslepých, nároky

na realizaci dramaterapie u hluchoslepých, problémy vyskytující se při dramaterapii s takto

postiženými lidmi a celkový přínos dramaterapie pro hluchoslepé.

Summary

This thesis deals with dual sensory disabilities and benefit from expressive therapies –

dramatherapy and theatrotherapy for such people.

The thesis is divided into theoretical and practical part. Theoretical part consists of the

first three chapters. Fourth chapter is dedicated to the practical part.

The first chapter is devoted to problems of deafblindness. It discusses the definition,

classification, etiology and communication systems of deafblind. Another chapter is devoted

to care options for deafblind from childhood to adulthood. Final chapter of theoretical part is

devoted to definition of the dramatherapy and theatrotherapy and organizations providing this

service for deafblind, including the largest deafblind theater in the world.

Qualitative research, participatory observation and ethnographic interview, was used

in the practical part. The aim of this work was to determine the effect of dramatherapy

on deafblind’s speech, requirements for the implementation of dramatherapy with deafblind

people, the problems encountered in the dramatherapy with such disabled people and benefits

of draamtherapy with deafblind people.

42

Seznam použitých zdroj ů

1. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno : Paido, edice pedagogické

literatury, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6.

2. HRUBÝ, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich

vlastním osudu 1.díl. 2. přepracované vyd. Praha : Federace rodičů a přátel sluchově

postižených, 1999. 395 s. ISBN 80-7216-096-6.

3. JAKEŠ, Jan. Hluchoslepota, seminář věnující se problematice hluchoslepoty konaný

1.12.2009 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

4. JAROŠOVÁ, Jindra. VIA LUCIS – Příběh hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové,

která tmu a ticho proměnila v nesmrtelnost. 2.vyd. Praha : Práh, 2009. 295 s.

ISBN 978-80-7252-259-0.

5. KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, Lea. Oftalmopedie. 2. doplněné vyd. Brno : Paido, 2000.

70 s. ISBN 80-85931-84-2.

6. LANGER, Jiří. Vznik a vývoj třídy pro HS v Olomouci. In ŠTĚRBOVÁ, Dana.

Současný stav a perspektivy péče o hluchoslepé v ČR 2003 a Současný stav a

perspektivy péče o hluchoslepé v ČR 2004, sborník příspěvků. Olomouc : Univerzita

Palackého v Olomouci, 2004. s. 16-18.

7. LOLLI, Dennis. Current conditions and prospects in the care for the deafblind in the

Czech Republic. In ŠTĚRBOVÁ, Dana. Současný stav a perspektivy péče o

hluchoslepé v ČR 2003 a Současný stav a perspektivy péče o hluchoslepé v ČR 2004,

sborník příspěvků. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. s. 9-15.

8. LUDÍKOVÁ, Libuše. Vzdělávání hluchoslepých I. 1.vyd. Praha : Scientia, spol. s.r.o.,

2000. 74 s. ISBN 80-7183-225-1.

9. LUDÍKOVÁ, Libuše 2001a. Edukace hluchoslepého dítěte raného věku. 1.vyd.

Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 94 s. ISBN 80-244-0250-5.

10. LUDÍKOVÁ, Libuše 2001b. Vzdělávání hluchoslepých III. 1.vyd. Praha : Scientia,

2001. 78 s. ISBN 80-7183-256-1.

11. LUDÍKOVÁ, Libuše. Kombinované vady. 1.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v

Olomouci, 2005. 140 s. ISBN 80-244-1154-7.

12. MAJZLANOVÁ, Katarína. Dramatoterapia v špeciálnej edukácii. In PIPEKOVÁ,

Jarmila, VÍTKOVÁ, Marie. Terapie ve speciálně pedagogické péči. 2. rozšířené vyd.

Brno : Paido, edice pedagogické literatury, 2001. ISBN 80-7315-010-7. s 100-104.

43

13. MIKOTOVÁ, Zoja, BROULÍKOVÁ, Veronika. K teatroterapii sluchově postižených.

In VALENTA Milan a kol.. Rukověť dramaterapie a teatroterapie. 1. vyd. Olomouc :

Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 139 s. ISBN 80-244-1358-2. s. 90-98.

14. MÜLLER, Oldřich. Teoretický úvod. In MÜLLER, Oldřich a kol.. Terapie ve

speciální pedagogice. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.

295 s. ISBN 80-244-1075-3. s. 13-33.

15. POLÍNEK, Martin, Dominik. Teatroterapie. In MÜLLER, Oldřich a kol.. Terapie ve

speciální pedagogice. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.

295 s. ISBN 80-244-1075-3. s. 137-150.

16. POLÍNEK, Martin, Dominik, Teatroterapie. In VALENTA, Milan a kol.. Rukověť

dramaterapie a teatroterapie. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci,

2006. 139 s. ISBN 80-244-1358-2. s. 11-29.

17. POLÍNEK, Martin, Dominik. Paradox teatroterapeutického zacílení. In VALENTA,

Milan a kol.. Rukověť dramaterapie II. 1.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého

v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2274-9. s. 89-96.

18. PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník.

4. aktualiz. vyd. Praha : Portál. 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8.

19. ROSULKOVÁ, Petra. Komunikace lidí s hluchoslepotou. In ŠTĚRBOVÁ, Dana.

Hluchoslepota: Lidé s ní a kolem ní. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Paleckého, 2005.

103 s. ISBN 80-244-1244-6. s. 53-60.

20. ROSULKOVÁ, Petra. Vývoj chráněného bydlení pro lidi s hluchoslepotou v ČR. In

ŠTĚRBOVÁ, Dana. Chráněné bydlení pro lidi s hluchoslepotou, sborník referát.

1.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 9-16. ISBN 978-80-244-

1762-2.

21. SKOROCHODOVÁ, Olga, Ivanovna. Můj svět bez zvuků a bez světel. 2.vyd. Praha :

Státní pedagogické nakladatelství, 1960. 210 s.

22. SOURALOVÁ, Eva. Vzdělávání hluchoslepých II. 1. vyd. Praha : Scientia, spol. s.r.o.,

2000. 78 s. ISBN 80-7183-226-X.

23. SOURALOVÁ, Eva. Vizuálně motorické komunikační techniky u osob se současným

postižením sluchu a zraku. In JESENKSÝ, Ján. Edukace a rehabilitace zrakově

postižených na prahu nového milénia : sborník příspěvků z vědecké konference

s mezinárodní účastí Hradec Králové, 21.-23.9. 2001. 1.vyd. Hradec Králové :

Gaudeamus 2002. 309 s. ISBN 80-7041-041-8. s. 170-172.

44

24. SOURALOVÁ, Eva, HORÁKOVÁ, Radka. Problematika osob s hluchoslepotou a

kontaktní tlumočení u hluchoslepých preferujících český znakový jazyk. Praha : Česká

komora tlumočníků znakového jazyka, o.s., 2008. 78 s. ISBN 978-80-87218-08-2.

25. VALENTA, Milan. Dramaterapeutické projektování. 1.vyd. Olomouc : Univerzita

Palackého v Olomouci, 2003. 91 s. ISBN 80-244-0615-2.

26. VALENTA, Milan. Vymezení dramaterapie (teatroterapie) a její postavení v systému.

In VALENTA, Milan a kol.. Rukověť dramaterapie a teatroterapie. 1. vyd. Olomouc :

Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 139 s. ISBN 80-244-1358-2. s. 7-10.

27. VALENTA, Milan. Dramaterapie. 1.vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. 256 s.

ISBN 978-80-247-1819-4.

28. TYFLOSERVIS. Výroční zpráva 2008. 1.vyd. Praha : Tyfloservis, 2009. 28 s.

ISBN 978-80-904063-2-2.

Seriálové publikace:

1. JELÍNKOVÁ, Zdena. LORMOS aneb 2. divadlo hluchoslepých v Evropě? Doteky,

2008, č. 54, s. 13-14.

2. JELÍNKOVÁ, Zdena. Kůzlátka v LORMu. Doteky, 2008, č. 57, s. 9-10.

3. JAKEŠ, Jan. Výroční zpráva 2008. Praha, 2009.

Legislativní dokumenty:

1. Vyhláška č. 506/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí

zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů

České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, platný od

13.12.2005.

2. Zákon č. 423/2008 Sb., úplné znění zákona č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně

dalších zákonů, jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 384/2008 Sb., zákon o

komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, platný od 20.10.2008.

3. Zákon č. 95/1948 Sb., Ústavodárného Národního shromáždění o základní úpravě

jednotného školství (školský zákon), platný od 21.4.1948.

4. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a

jiném vzdělávání, platný od 2005.

5. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními

vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, platný od

9.února 2005.

45

Použité internetové zdroje:

1. VIA - Sdružení hluchoslepých. Manifest : Poselství hluchoslepých české veřejnosti

[online]. 2002 [cit. 2009-11-21]. Dostupný z WWW:

<http://www.okamzik.cz/hluchoslepota/manifest.htm>.

2. LORM. Definice hluchoslepoty : Odlišná pojetí hluchoslepoty ve světě a v ČR

[online]. 9.3.2009 [cit. 2009-11-21]. Dostupný z WWW:

<http://www.lorm.cz/cs/hluchoslepi/definice-hluchoslepoty.php>.

3. LORM. Definice hluchoslepoty : Definice hluchoslepoty pro české prostředí [online].

9.3.2009 [cit. 2009-11-21]. Dostupný z WWW:

<http://www.lorm.cz/cs/hluchoslepi/definice-hluchoslepoty.php>.

4. Hluchoslepota : Příčiny hluchoslepoty [online]. [2008] [cit. 2009-11-21]. Dostupný z

WWW: <http://www.lorm.cz/download/HMN/obsahCD/hluchoslepota.html#priciny-

hluchoslepoty>.

5. Hluchoslepota : Příčiny hluchoslepoty [online]. [2008] [cit. 2009-11-21]. Dostupný z

WWW: <http://www.lorm.cz/download/HMN/obsahCD/hluchoslepota.html#priciny-

hluchoslepoty>.

6. VAN DIJK, Jan, NELSON, Catherine. Syndromy, chování a výchovná intervence.

Deaf-Blind Perspectives [online]. 1996/97, roč. 4, č. 2 [cit. 2009-11-21]. Dostupný z

WWW: <http://www.braillnet.cz/sons/docs/tl98/studie7.htm>.

7. POTMĚŠIL, Miloň. Historie [online]. c2006 , poslední aktualizace 22.6.2008 [cit.

2010-01-14]. Dostupný z WWW: <http://www.hluchoslepota-

deti.cz/historie_vice.htm> .

8. Charakteristika [online]. c2006 , poslední aktualizace 22.6.2008 [cit. 2010-01-14].

Dostupný z WWW: <http://www.hluchoslepota-deti.cz/charakteristika.htm>.

9. Střední škola [online]. [cit. 2010-01-14]. Dostupný z WWW: <http://www.sluch-

ol.cz/index.php?nid=6800&lid=CZ&oid=1104649> .

10. ZIMERMANOVÁ, Petra. Výroční zpráva o.s. LORM za rok 2008 [online].

23. července 2008 [cit. 2010-01-15]. Dostupný z WWW:

<http://www.lorm.cz/cs/lorm/vyrocni-zprava-2008.php#historie-a-soucasnost>.

11. Odborné sociální poradenství pro osoby s hluchoslepotou [online]. 1. června 2009

[cit. 2010-01-15]. Dostupný z WWW: <http://www.lorm.cz/cs/sluzby/odborne-

socialni-poradenstvi.php>.

46

12. Sociální rehabilitace osob s hluchoslepotou [online]. 1. června 2009 [cit. 2010-01-15].

Dostupný z WWW: <http://www.lorm.cz/cs/sluzby/socialni-rehabilitace.php>.

13. Tlumočnické služby pro osoby s hluchoslepotou [online]. 1. června 2009 [cit. 2010-01-

15]. Dostupný z WWW: <http://www.lorm.cz/cs/sluzby/tlumocnicke-sluzby.php>.

14. Sociálně aktivizační služby pro osoby s hluchoslepotou [online]. 12. března 2009 [cit.

2010-01-15]. Dostupný z WWW: <http://www.lorm.cz/cs/sluzby/socialne-aktivizacni-

sluzby.php>.

15. ZIMERMANOVÁ, Petra. Výroční zpráva o.s. LORM za rok 2008 [online].

23. července 2008 [cit. 2010-01-15]. Dostupný z WWW:

<http://www.lorm.cz/cs/lorm/vyrocni-zprava-2008.php#struktura-sdruzeni>.

16. VIA - Občanské sdružení hluchoslepých. Kdo jsme [online]. [cit. 2010-01-15].

Dostupný z WWW: <http://www.okamzik.cz/> .

17. VIA - Občanské sdružení hluchoslepých. Kdo jsme [online]. [cit. 2010-01-15].

Dostupný z WWW: <http://www.okamzik.cz/> .

18. VIA - Sdružení hluchoslepých. Manifest : Poselství hluchoslepých české veřejnosti

[online]. 2002 [cit. 2010-1-15]. Dostupný z WWW:

<http://www.okamzik.cz/hluchoslepota/manifest.htm>.

19. Základní údaje o tyfloservisu [online]. c2005 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php>.

20. Základní údaje o tyfloservisu [online]. c2005 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.tyfloservis.cz/zakladni-udaje.php>.

21. O nás [online]. c2007 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubpratel.wz.cz/>.

22. Akce a služby [online]. c2007 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubpratel.wz.cz/akce.html>.

23. Výroční zpráva za rok 2008 [online]. c2007 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubpratel.wz.cz/vyrzprava08.html>.

24. Úvod [online]. [2001] [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.zablesk.olomouc.com/index.php?page=zablesk.vitejte-v-zablesku>.

25. Záblesk. Výroční zpráva za rok 2008 [online]. [2008] [cit. 2010-01-17]. Dostupný z

WWW: <http://www.zablesk.olomouc.com/docs/vyrocni-zprava-2008.pdf>.

26. Stanovy sdružení [online]. 11.9.2001 [cit. 2010-01-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.zablesk.olomouc.com/index.php?page=zablesk.stanovy-sdruzeni>.

47

27. BlackOut - The Ultimate Culinary Experience of Dining in the Dark [online]. [2005]

[cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW: <http://www.nalagaat.org.il/blackout.php>.

28. Café Kapish [online]. [2005] [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.nalagaat.org.il/kapish.php>.

29. The „Nalaga’at“ Theater [online]. [2005] [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.nalagaat.org.il/theater.php>.

30. From a non-profit organization to the „Nalaga’at“ Center – The Story [online].

[2005] [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.nalagaat.org.il/amoota.php>.

31. Reviews [online]. [2005] [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.nalagaat.org.il/pubs.php>.

32. PAČESOVÁ, Ota. Krátce o Komorním klubu Josefa Zimermanna. Paprsek ze tmy

[online]. 2008, roč. 2008 [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubpratel.wz.cz/paprsek1208.html>.

33. PAČESOVÁ, Ota. Krátce o Komorním klubu Josefa Zimermanna. Paprsek ze tmy

[online]. 2008, roč. 2008 [cit. 2010-01-23]. Dostupný z WWW:

<http://www.klubpratel.wz.cz/paprsek1208.html>.

48

Seznam p říloh

Příloha č. 1: Rozhovor s metodičkou prevence organizace Lorm, o.s. a zároveň vedoucí

divadélka Lormos (text)

Příloha č. 2: Fotodokumentace z představení divadelní hry O Kůzlátkách (foto)

Příloha č. 1: Rozhovor s metodičkou prevence organizace Lorm, o.s. a zároveň vedoucí

divadélka Lormos (text)

Kdy poprvé Vás napadlo, že byste mohla začít s klienty hrát divadlo?

Na rehabilitačně-edukačních pobytech o. s. LORM, které organizace každoročně pro své

klienty pořádá, bývá do programu mimo jiných terapií zahrnuta i muzikoterapie a

dramaterapie, v rámci níž mají klienti možnost se s „hraním“ seznámit. Samozřejmě nelze

hovořit o divadle jako takovém, přesto bývají tyto etudy u klientů velmi úspěšné a oblíbené,

protože jak známo, hercem jsme přece každý z nás od přírody. A odtud je už jen krůček

k nastudování celku většího, se stálým osazenstvem a vším, co k amatérskému divadlu patří.

To Vás vedlo k vytvoření divadelní skupiny?

Nejen to. Svou nemalou roli zde sehrál i fakt, že jsem se 30 let aktivně věnovala

ochotnickému divadlu, hrála i režírovala, což mi po změně bydliště pochopitelně výrazně

chybělo. A tak jsem si začala pohrávat s myšlenkou zaměřit se s klienty v rámci sociálně

aktivizačních služeb právě na divadelní tvorbu. V té době jsem však byla jedinou sociální

terénní pracovnicí pro celou Moravu, kdy jsem poskytovala dle možností služby 36

uživatelům, takže najít prostor na tak náročnou činnost opravdu nebylo proveditelné.

Po otevření oblastního pracoviště v Ostravě a posléze v Olomouci a následně přijetím další

terénní pracovnice do Brna se situace zlepšila natolik, že jsem mohla pomalu začít s realizací.

Vaše první hra byla....

Karkulka. Lépe řečeno měla být. Nápad s autorskou formou divadla vlastně vyplynul

z nutnosti. Na jaře 2007 jsem oslovila klienty ohledně zájmu, přihlásilo se tehdy šest lidí

s hluchoslepotou různého rozsahu a kombinace. Samozřejmě jsem je všechny měla možnost

poznat během dlouholeté spolupráce a tím pádem si dovolit předpokládat, kdo a jak se své

role dokáže ujmout. Navzdory tomu jsme se zpočátku potýkali s problémy kupodivu úplně

z jiného „soudku“, takže nezbylo, než se s nimi nejprve vypořádat a během tohoto procesu

dostudování Karkulky předběhlo původně neplánované vánoční pásmo, s nímž jsme se

poprvé předvedli veřejnosti už pod názvem Lormos, divadélko hluchoslepých.

Jaké problémy se vyskytly?

Největším kamenem úrazu byla obrovská nedisciplinovanost herců – klientů.

Podotýkám, že ne všech, ale v tak malém počtu, který byl tvořen pěti hluchoslepými, mnou a

kolegyní M. L. z olomoucké pobočky Lormu, stačilo, aby jeden člověk nepřišel, jeden se

nenaučil text a jeden třeba během nácviku odešel a bylo po zkoušce. Zajímavé je, že se

stejnými potížemi jsem se zpočátku setkala i v divadelním kolektivu zdravých osob. Tam

jsme však byli ochotnický soubor, kde každý chtěl hrát, věnoval tomu svůj volný čas, kterého

nikdo nemá nazbyt a kde nezodpovědnost kolegy byla velmi záhy usměrněna nejen mnou

jako režisérkou, ale i tlakem skupiny - jestliže chceš roli, budeš chodit pravidelně a

připravený, budeš pracovat tak dlouho, jak bude potřeba nebo se sem už příště neobtěžuj.

V Lormosu byla situace v dané souvislosti nesrovnatelná, její vyřešení bylo mnohem

složitější. Pravdou však je, že i zde sehrál významnou kladnou roli vliv kolektivu

na jednotlivce. A aby se takto mimořádně různorodý kolektiv vůbec utvořil, aby vůči sobě

začali herci navzájem pociťovat odpovědnost, toleranci, pochopení, aby se dokázali podpořit,

sjednotit a držet při sobě nejen během zkoušek, ale i na cestách za vystoupeními, během

produkce, na besedách. Není to tak jednoduché nebo samozřejmé, jak by se mohlo zdravému

člověku jevit, hluchoslepí lidé se vzájemně nevidí, neslyší, i když stojí či sedí těsně vedle sebe

a mnohdy se mezi sebou nedokážou domluvit proto, že nemají (neumí) společnou

komunikační techniku.

Celý tento utvářecí proces zabral dost času, nemohla jsem nic uspěchat, nařídit, zakázat,

bylo třeba být trpělivá, vysvětlovat, motivovat, jít příkladem – s kolegyní, mojí velkou oporou

a pomocnicí nejen přes hudební složku, jsme se učily mnoha novým věcem, dospěly jsme

díky divadélku k poznatkům, které by nám jinak v naší profesi zůstaly utajeny.

Ještě konkrétně k předchozí otázce: když nácvik Karkulky začal „drhnout“ vinou výše

zmíněnému, připravila jsem vánoční pásmo pro ty z herců, kteří dosud pracovali poctivě a

zodpovědně, přerušila zkoušky na divadlo a věnovali jsme se nácviku pásma, s nímž jsme

také před Vánocemi roku 2007 vyrazili na naše první „turné“. Tady naši herci poprvé okusili

krásu a moc potlesku diváků a věřím, že i tento zážitek se promítl do definitivní porážky

nedisciplinovanosti některých jedinců a mohli jsme začít s divadlem s plnou vervou a

v radostném očekávání věcí příštích.

Kdo je autorem všech her?

Já. Inspiruji se nějakou známou klasickou pohádkou, kterou obsahově zjednoduším,

napíšu veršovaný text, protože se klientům nejlépe učí i pamatuje, některé osoby vynechám,

jiné přidám, takže ve finále zůstane v podstatě ústřední myšlenka každé pohádky = dobro

vítězí nad zlem. Písničky, jimiž textovou část scénáře prokládám a které mají důležitou roli

pro herce i děj samotný, jsou rovněž známé, rytmické a mají text buďto originální nebo můj

vlastní, který souvisí s dějovou linií hry.

Kde všude jste vystupovali?

Na klubových setkáních Lormu v Brně a Olomouci a v ÚSP Chrlice, kde jsme také

s laskavým svolením paní ředitelky mohli zkoušet, dále ve Žďáru, Ostravě, olomoucké

pedagogické fakultě i v prostorách neziskových organizací a škol tamtéž, samozřejmě i

na půdě brněnské univerzity, v Zemské moravské knihovně v Brně, v prostorách ostravského

knihovnického centra – to je asi tak většina, na kterou jsem se upamatovala, abych byla

upřímná, nevedu si o počtu a místech účinkování přesné záznamy.

Na co berete při psaní her ohledy?

Píši takzvaně účinkujícím „na tělo“ - znám je, takže vím, co si zatím mohou a nemohou

troufnout, i když k mé velké radosti jejich herectví všestranně roste a rozvíjí se. Všichni

klienti, kteří se přihlásili do souboru, chtějí samozřejmě hrát, účastnit se v maximální míře,

zjednodušeně být vidět.

Při rozsahu role u každého tedy vycházím z jeho možností daných mírou postižení.

Musím myslet na výslovnost, muzikálnost, mimiku, gesta, hlasové schopnosti, využívání

zbytků smyslů, pohybové nadání, prostorovou orientaci, představivost, paměť a další.

Problém nastává, když v průběhu nacvičování nebo šňůry představení někdo z nejrůznějších

důvodů nemůže hrát. Tak jako tehdy, když nám ze zdravotních důvodů „vypadla“ jedna

kolegyně a místo ní jsi zaskakovala ty, naše dobrovolnice. Pokud byste měly stejné pěvecké a

pohybové nadání, v tvém případě za sebou zkoušení od úplného začátku, kdy se dá leccos,

o čem člověk ani sám nevěděl, že vlastní, dostat na povrch, v podstatě by se nic zásadního

nestalo. Ale hlasově a sluchově velmi dobře vybavená kolegyně měla v rámci své role sólové

pěvecké výstupy, a nejen to – zpívali s klientem dvojhlasně duet, který byl divácky velmi

úspěšný. Vzhledem k tomu, že ne každý se narodí jako Ema Destinová, musela jsem narychlo

přeobsazovat, měnit, vymýšlet, a to pro klienty navyklé na řád a pořádek během představení

není jednoduché.

Na druhé straně velmi ocenili tvé gesto pomoci, byli rádi, že jsi nás nenechala ve štychu,

ačkoliv ani pro tebe nebyla žádná legrace naskočit do takto „rozjetého vlaku“.

Jak často nacvičujete?

Jak už jsem řekla, snažím se o pravidelnost, proto se scházíme 1 x týdně, čistého času

pracujeme cca 2 hodiny, z důvodu náročnosti celé činnosti a s tím spojené snadné

unavitelnosti klientů volím častější přestávky k načerpání dalších sil. Před premiérou jsou

zkoušky většinou 2 x týdně, také před každým představením se sejdeme nebo zkoušíme

na místě těsně před vystoupením. Klienti nejsou profesionální herci, kteří nastudují hru a

texty si pak pamatují roky, ne-li celý život. My musíme stále „oprašovat“ a častěji opakovat i

pohyb na scéně, jednotlivé obrazy jak jdou po sobě, text samozřejmě prvořadě.

Jak probíhají zkoušky?

Na úplném začátku mám připravené texty pro každého jednotlivce dle jeho potřeby, to

znamená:

- v Braillově písmu,

- ve zvětšeném černotisku,

- v běžné velikosti písma pro naskenování do počítače, kdy se pak klient učí text

doma pomocí hlasového výstupu z počítače,

- také lze text namluvit na kazetu.

Na první schůzce – zkoušce všechny seznámím se scénářem, probereme role, mé režijní

představy, scénu, kostýmy, rekvizity, zazpívám písničky kvůli melodiím, abych věděla, jestli

je znají nebo zda budeme muset nacvičovat se vším všudy. Následuje období, během něhož se

všichni doma naučí memorovat svůj text. Na dalších zkouškách pracujeme na výslovnosti,

artikulaci, intonaci, frázování, tempu, dýchání. Toto je ta nejdůležitější část, věnujeme jí

potřebný čas, nedá se nic uspěchat, každý si musí bez další akce přesně zapamatovat kdy

mluví on, kdy jeho kolega, kdy je písnička.

Mnohdy není výslovnost čistá z důvodu těžkého postižení sluchu od dětství nebo

od narození, je nezbytné, aby bylo řeči do nejvyšší možné míry rozumět, ať už kvůli kolegům

hercům nebo divákům. Následuje zvládnutí písniček, a to jak skupinových, tak sólových,

duetů, vícehlasů, nejprve bez doprovodného nástroje – akordeonu, s nástrojem a nakonec

s doprovodnými nástroji, které má každý účinkující.

Dalším krokem je samostatný i skupinový pohyb v prostoru, gesta, mimika, řeč těla.

Dva herci jsou nevidomí od narození, tři přišli o zrak postupně během života, nyní jsou

prakticky nevidomí, všichni mají těžkou sluchovou ztrátu, kterou každý do jiné míry

kompenzuje sluchadly, jedna členka je neslyšící od narození. S každým člověkem z těchto

důvodů musím pracovat zvlášť, během nácviku s jedním zbývající informovat o všem, co

děláme, většinou pak všem zvlášť předvádím všechny role, aby měli představu, co kdo hraje,

jak to vypadá, kde se právě nachází spoluherec, učíme se prakticky všichni všechno.

Během zkoušek dochází ke komickým situacím doprovázených smíchem, hlukem, kdy

mimo aktéry nikdo další neví, co se vlastně děje, takže znovu každému zvlášť vysvětlit,

objasnit, reprodukovat. Zjednodušeně nikdy nezapomenout, že herci nevidí a neslyší tak, aby

se mohli dění spontánně účastnit a stále jim sebemenší události tlumočit a tím je nepustit

„z kola ven“.

S neslyšící herečkou natrénujeme pro daný okamžik gesta, dotyky či jiné pokyny,

na které reaguje ve chvílích, kdy aktivně vstupuje „na jeviště“. Stále jsem zde v její

bezprostřední blízkosti já nebo kolegyně, abychom jí poskytly jistotu, že nastoupí včas, najde

rekvizitu, bezpečně se vrátí zpět na výchozí stanoviště. Postupně se celá hra poskládá

do celku a teď už zbývá jen pilovat, opakovat, usadit v paměti.

Častým problémem u některých klientů je zapomínání textu, během času také pozvolné

upouštění od výslovnosti a všeho s verbálním zpracováním role souvisejícího, tedy zas a

znovu pracujeme na řeči.

Kvalita zkoušky stejně jako jakákoliv jiná činnost přímo souvisí s osobností každého

jednotlivce, s momentálním rozpoložením, zdravotním stavem, soukromím, počasím, ročním

obdobím, psychickým vybavením, fyzickou kondicí, motivací a spoustou dalších faktorů.

Navíc během týdne každý leccos zažije, setká se s novými informacemi, chce je

prodiskutovat, potřebuje svůj vlastní prostor, druhého to třeba nezajímá nebo nebaví, začne se

nudit, což se následně projeví v úrovni zkoušky. Řeším to tak, že chvíli zkoušíme, chvíli

odpočíváme, chvíli si povídáme a zase od začátku. Pochopitelně, že jsme se zpočátku

nevyhnuli ani drobnějším konfliktům, kdy si klienti mezi sebou vyčítali neznalost textu,

nepřítomnost na zkoušce, zbytečné zdržování irelevantními dotazy apod., ale toto bych spíše

viděla jako pozitivum, de facto si postupně začali stanovovat a dodržovat pravidla sami.

Jestliže chce někdo něco říct, zvedne ruku, dostane slovo, já následně tlumočím jeho

slova všem, protože zkoušíme i hrajeme bez indukční smyčky. Chce-li někdo reagovat, opět

se přihlásí o slovo, jinak by nebylo možné se dohovořit, vzájemně by se překřikovali a

nerozuměli nikdo ani slovo.

Vyskytly se nějaké problémy během přípravy?

Po několika představeních Kůzlátek se jedna klientka – herečka rozhodla ze souboru

odejít, ukončit činnost, její zdravotní stav se zhoršil a dělalo jí problémy nejen cestování, ale i

samotné přezkušování hry včetně komunikace s některými členy divadélka, takže nezbylo,

než ji nahradit, znovu vše procvičovat, opakovat, zvykat si – tady už se u některých začala

pomalu objevovat nervozita, únava až „přesycenost aktivním uměním“.

Ráda bych podotkla, že celá práce, ať už dramaterapeutická, muzikoterapeutická či

teatroterapeutická byla velmi náročná pro mě a pro kolegyni, která navíc dojížděla až

z Olomouce, v zimě, v létě, za deště i parna jsme nepřetržitě fungovaly jako průvodkyně,

asistentky, herečky, terapeutky, společnice, a to vše v jedné osobě. Navíc divadélko je pouze

nepatrnou součástí naší práce, takový „bonbónek“ v rámci sociálně aktivizačních služeb.

Poměrně vyčerpávající bylo i cestování, převážely jsme s sebou vše na zádech vlaky a

autobusy včetně přetěžkého akordeonu, s klienty pak zdolávali výluky, přetopené či

prochladlé kupé, návaly během nastupování, zatarasené výstupy, neochotu cestujících uvolnit

sedadla v MHD a různé další „lahůdky“. K tomu jsme pečovaly o pět hluchoslepých osob.

Lidé, kteří by se chtěli s hluchoslepými takové či podobné aktivitě věnovat, by měli být

psychicky a fyzicky velmi zdatní, vyzrálí a předem počítat s tím, že cesta k cíli je občas

vyčerpávající a plná překážek, že nestačí jen nápad a nadšení.

Bylo něco, co jste si u Karkulky s klienty dovolit nemohla a u Kůzlátek už ano?

Ano, souvisí to s nabytými zkušenostmi a nárůstem sebevědomí herců, například

samostatné zvládání prostoru bez orientační červenobílé hole v mnohem větší míře než

u Karkulky, více pohybu, náročnější, delší a obsažnější texty, sólový a dvojhlasný zpěv,

vlastní texty na známé melodie, diskuse s diváky po představení. V druhé hře jsme byly

s kolegyní „upozaděny“ ve prospěch hluchoslepých herců, zatímco při prvním divadle tomu

bylo naopak.

Byl Váš přístup k hluchoslepým hercům jiný, než k hercům bez zdravotního

postižení?

Víceméně ne. Chválila jsem, když bylo co chválit, kritizovala jsem, když to bylo

na místě. Nikdy jsem však nekritizovala výkon, ve kterém jsem viděla snahu. Naopak, tuto

jsem bez ohledu na výsledek vždy ocenila pochvalou. Také jsem zkoušela, kam až si můžu

dovolit s klienty zajít. Pokud jim však něco přes veškeré nasazení nešlo, většinou jsem to

komentovala: „Je to dobré, ale víš co, uděláme to jinak, toto se mi tam moc nehodí, trochu

jsem se nechala unést představou“, apod. Není to zas tak složité, jen je potřeba mít cit

pro situaci, poznat, kdy je ještě možné přitlačit, protože je rezerva a kdy už by to mělo opačný

efekt.

Měla jste možnost čerpat z literatury nebo z praxe jiných divadel hluchoslepých?

Abych pravdu řekla, nijak zvlášť jsem po tom nepátrala. U nás v republice jiný takový

soubor neexistuje, několik málo materiálů ze zahraničí jsem nemohla zúročit – obsazení herců

bylo jiné, také způsob pojetí a zpracování se zcela lišil od mých představ autorského divadla.

Navíc – každý člověk s hluchoslepotou je jedinečný, nedá se stavět na jednotném základu.

Chtěla jsem, aby divadlo bylo „normální“ = vtipné monology a dialogy, trochu pohybu,

trochu muziky, jasná a srozumitelná dějová linie včetně pohádkové myšlenky dobra vítězícího

nad zlem, aby to mělo rytmus, spád, aby se herci měli čeho chytit, aby tomu především oni

sami rozuměli a mohli tak být srozumitelní pro diváky, aby se divák pobavil a nepřemýšlel

během produkce o ničem jiném než o hře samotné.

Co myslíte, že klienty nejvíce baví?

Myslím si, že jsou rádi za možnost cestování, kdy poznávají nové prostředí, nové lidi.

Jsou aktivní v ne zcela obvyklé činnosti. Jedna klientka dokonce řekla, že se cítí díky divadlu

užitečná - taky pěkná formulace. Určitě jim to přináší radost z něčeho nového, neznámého.

Když sklízí potlesk sálů plných nadšených diváků, jsou šťastní, radují se jak malé děti, dlouho

si o svých prožitcích vyprávějí. Taky dovedou být smutní, když něco pokazí nebo mají pocit,

že mohli hrát lépe, trápí je, že už se to nedá vrátit. Tím víc pak na sobě pracují, o to více se

snaží.

V čem myslíte, že je to pro ně přínosné?

Určitě je to mimořádně náročná volnočasová aktivita, vede je k vlastní invenci,

trpělivosti, toleranci, soudržnosti, v dobrém slova smyslu i výjimečnosti, k pochopení

druhých, k nárůstu sebevědomí, k sebedisciplíně, k objevení dříve netušených možností,

k dobrému pocitu dávat ze sebe něco ostatním. Dále rozvíjí jejich vědomosti a znalosti,

v rámci zkoušek probíráme i divadelní terminologii, ať už odbornou nebo slangovou.

Také práce s jazykem, s řečí, s tělem, prostě všechny zkušenosti, které zde získají,

mohou využívat i v běžném životě.

Plánujete ještě další hry?

Plánuji, momentálně jsem však vázána jinými důležitými pracovními úkoly, takže jsem

nemohla realizovat ani letošní vánoční pásmo, natož třetí hru. Navíc z Lormu odešla moje

„pravá ruka“, kolegyně, která svým akordeonem zastala polovinu všeho úspěchu, takže jsem

momentálně po stránce hudebního doprovodu ve vzduchoprázdnu. Ale až se vše uklidní a

zaběhne jak má být, a hlavně přijde-li inspirace, zase sednu k počítači a pokusím se něco

napsat. Klienti už jsou nedočkaví hrát, těší se a já budu dělat všechno proto, abych je

nezklamala.

Příloha č. 2: Fotodokumentace z představení divadelní hry O Kůzlátkách