Ztracená historie Joel Levy
Ztracená historie
Joel Levy
TEXT NA PŘEBALU:
Historie lidstva skrývá nesčetné mnoţství dosud neobjevených pokladů. Dávno pohlceny
pískem, mořem a časem přeţívají jen jako mýty a legendy, jeţ věčně trápí archeology a lovce
pokladů posedlé touhou najít cokoli, co by potvrdilo jejich pravdivost.
Joel Levy se v knize Ztracená historie vydává po stopách některých z největších záhad naší
minulosti. Kde je dnes a co vůbec byl svatý Grál? Existovalo opravdu město El Dorado?
Najdou se někdy ztracená díla Aristotelova nebo Shakespearova? A kde jsou místa posledního
odpočinku celé řady slavných osobností, například Čingischána nebo Amelie Earhartové?
Joel Levy rozebírá četné legendy z dávných i méně vzdálených dob a teorie, jeţ se k nim
vztahují. Důsledně při tom odlišuje prokazatelná fakta od mýtů, a ukazuje nám tak, nakolik
jednotlivým legendám můţeme věřit.
Věnováno rodině Hooper-Hudsonově, zvláště paní Audrey Hooperové.
Obsah
Poděkování
Úvod
1. Ztracená místa 3
Atlantida 4
Šalomounův chrám 20
Alexandrijská knihovna 27
Kamelot 37
Eldorádo 47
2. Ztracené předměty, díla a relikvie 57
Archa úmluvy 58
Aristotelovy Dialogy 66
Svatý Grál 74
Ztracené hry Shakespearovy 85
3. Ztracené poklady 97
Svitky od Mrtvého moře 98
Korunovační klenoty Jana Bezzemka 109
Poklad templářů 115
Montezumův poklad 130
Poklad kapitána Kidda 138
Jáma pokladů na Ostrově dubů 145
4. Ztracení lidé 154
Ztracená armáda Cambyssova 155
Hrob královny Boudicci 163
Hrob Dţingischánův 172
Ztracená kolonie na Roanoke 179
Poslední let Amelie Earhartové 189
5. Ztracené vraky 197
Perská válečná flotila 199
White Ship 206
Stříbrná flotila 1715 211
Expedice Johna Franklina 221
Seznam odkazů 231
Poděkování
Můj dík patří těmto lidem: Louise, Charlottě, Sheeně a všem z nakladatelství Vision
Úvod
Pro běţné historické knihy platí, ţe většinu lidí, míst a událostí v nich popisovaných
lze poměrně přesně zařadit. Víme, kde se popisované události odehrály, kde jsou pohřbeni
jejich hrdinové, případně kam se za nimi můţete jet podívat, pokud přeţili do dnešních dnů.
Nicméně stejně dobře víme, jak mnoho se toho v historii ztratilo: něco zavály nánosy prachu,
něco zmizelo v mořských vlnách nebo se rozplynulo ve slábnoucí paměti, aby posléze oţilo
jako pověst. To, co zůstalo, je pak zákonitě zastřeno /???kouzelnou/ rouškou tajemství.
Pořádné tajemství miluje snad kaţdý. Jeho kouzlo je tím silnější, čím více reálných prvků
obsahuje - týká-li se skutečných lidí nebo míst nebo popisuje události, které se opravdu staly.
Dnes je velice těţké poznat a rozhodnout, jestli má určitá (ta která) legenda pravdivý alespoň
základ, nebo zda je její stavba jako (příslovečný) domeček z karet či snůška nepodloţených
spekulací, nahromaděných na základě špatně interpretovaných faktů a čirých smyšlenek. Snad
kaţdá legenda se zrodila na základě nějaké skutečné události, příběhu spředeného z líčení
příslušných dějů a jejich různých interpretací, ale dnes je příliš mnohé z toho z historického
hlediska bezcenné. V ideálním případě by takto spekulativní líčení dějin mělo být jasně
odlišeno a označeno jako "pseudohistorie" nebo alespoň "alternativní historie", ale s tím se
setkáváme jen málokdy. Proto dnes potřebujeme - řečeno slovy historika Kevina McClura -
kampaň za pravdivou historii.
Nechci (zde) nutně tvrdit, ţe tato kniha součástí takové kampaně, ale rozhodně se pokouší
přistupovat k historickým záhadám aniţ by sklouzávala k otřepaným trikům a klišé obvyklým
v pseudohistorii. Ve skutečnosti bylo mým původním cílem záměrem zahrnout do ní (knihy)
jen témata spadající do oboru (samozřejmě subjektivně určované) "skutečné historie" - tedy
událostí, které se skutečně staly, a lidí, míst a věcí které prokazatelně ţili a existovaly - ale to
nebyl cíl reálný. Za prvé - ţádná kniha píšící o věcech ztracených v propadlišti dějin se prostě
nemůţe nezmínit o objektech tak populárních jako je Svatý Grál nebo Archa úmluvy, ani
pominout aktuální témata jako například poklad templářů. Za druhé - (ţádná, jakákoli) jasná
hranice mezi historií a legendou samozřejmě neexistuje, coţ ostatně na mnoha místech z této
knihy jasně vyplývá.
Pokouším se nazírat na jednotlivé prameny informací z různých úhlů pohledu, brát v úvahu
kromě všeobecně přijatelných a přijímaných vysvětlení také další, aspoň trochu hodnověrné,
byť třeba vzájemně si protiřečící interpretace a na základě syntézy toho všeho se dobrat k
tomu, kde by věci potvrzující případnou pravdivost příslušných legend dnes mohly být a jestli
ještě stále existují, pokud existovaly vůbec někdy. Kaţdá samostatná kapitola této knihy je
věnována jedné historické záhadě (fenoménu): zejména se snaţí dosud zaţité přístupy a
hodnocení konfrontovat s realitou, všímá si historického i současného pozadí, vysvětlení,
která moţná stále ještě čekají na své objevení a uznání, shrnuje úsilí které jiţ bylo vynaloţeno
a hromadně hodnotí všechny prameny ve snaze najít nejpravděpodobnější rozluštění příslušné
záhady. Kaţdé z probíraných témat je svým způsobem fascinující, a na své si jistě přijde
kaţdý, koho aspoň trochu zajímají dějiny lidstva, od dobrodruţného pátrání po Svatém Grálu
po spíše archivně detektivní hledání ztracených děl Shakespearových.
Nejvíc vzrušující na tom všem je, ţe některé z uváděných legend vás mohou vybídnout k
samostatnému pátrání na vlastní pěst. Ať jste nadšenými amatéry nebo jen příslovečnými
dětmi štěstěny, nikdy není vyloučeno, ţe právě vy někde zakopnete o ukrytý poklad nebo se
propadnete do dosud neobjevené hrobky. Pokud se vám něco podobného přihodí, pamatujte,
ţe takový nález má především hodnotu historickou a teprve potom trţní, a ţe jeho skutečnou
hodnotu mohou stanovit jen odborníci. Proto se vţdy předem poraďte s příslušnými
institucemi, neţ se se svým objevem začnete chlubit světu.
Část 1. Ztracená místa
Období od vlády královny Viktorie aţ dodnes znamená konec zeměpisné nejistoty. Všechna
bílá místa na mapách jiţ byla doplněna. Moţná právě toto je příčinou všeobecného zájmu o
(tajemná) ztracená území, města a památky, a objevitelského nadšení, které rovněţ pokračuje
od viktoriánské éry aţ dodnes. Kdyţ se vrátili cestovatelé z dţunglí Střední Ameriky a
jihovýchodní Asie se zprávami o ruinách starých měst a chrámů, zachvátila objevitelská
horečka a zájem o ztracenou historii většinu Evropy. Legendy o tajemných ztracených
místech se časem staly součástí všech kultur. Dokud byl svět celkově méně probádaný, mohlo
se zdát, ţe neobjevených tajemství je více neţ ve skutečnosti bylo. V současné době je na
oněch legendách nejpřitaţlivější právě to, ţe ačkoli uţ téměř nemají kde a co skrývat, stále si
uchovávají svá tajemství. Tato kapitola se věnuje nejznámějším a nejvíce fascinujícím
ztraceným místům od těch, která jsou pravděpodobně opravdu jen mýtem, jako Atlantida, aţ
po taková, jenţ nade vší pochybnost existovala - například alexandrijská knihovna, a pokouší
se ukázat, ţe mnohé z těchto legend jsou zahaleny větším tajemstvím, neţ jste si původně
mysleli.
Atlantida
Atlantida je typickým příkladem ztracené země. Na zemském povrchu jiţ byla lokalizována
téměř všude, od Irska po Antarktidu. Její tajemnost během věků rostla (sílila), prokazatelně
bez jakýchkoli důkazů její existence, aţ se stala prubířským kamenem hnutí New Age,
klíčovým prvkem mýtů alternativní historie a kolébkou rasistických fantastických teorií. Co
byla Atlantida? Legendární pozůstatek původně významné prehistorické civilizace?
Neškodný výmysl autorů fantastických povídek? Rozmaru filosofů vymyšlený pro snílky?
Ideová(-logická) zbraň fanatiků? A jestliţe opravdu existovala, tak kde vlastně?
Platónova Atlantida
Původním a nejstarším pramenem pojednávajícím o Atlantidě je dílo (staro)řeckého filosofa
Platóna (427-347 př. n. l.). Jeho dialogy Timaios a Kritias (napsány 360 př. n. l.) zahrnují
diskuse probíhající mezi skutečnými a (moţná) smyšlenými postavami. Jedna z postav
vystupujících v Dialozích - Kritias, státník a filosof, vypráví příběh o kterém se sám dozvěděl
z druhé ruky, údajně od jistého egyptského kněze kolem roku 600 př. n. l., který příslušné
znalosti uchovávané po 9000 let vyčetl vytesané ve sloupech města Sais. Tento příběh, často
pouţívaný k demonstraci vysoké úrovně dávných Atlanťanů, popisuje Atlantidu jako
vyspělou civilizaci ze západu, která si podmanila západní Středomoří. Hlavní sídlo měla mít
tato říše "na západ od Herkulových sloupů". Termín "Herkulovy sloupy" se v době starého
Řecka pouţíval k označení Gibraltarského průlivu oddělujícího Středozemní moře od
Atlantského oceánu; Atlantida byla tedy podle příběhů umístěna do oceánu, kterému dnes
říkáme Atlantský. Obě jména - oceánu i pevniny - jsou odvozena od Atlasa, obra a krále
Atlantidy, který (nápadně podobný Titánům) drţel celý svět na svých ramenou. (Ačkoli
Platón přisuzoval Atlasovi jiný původ neţ Titánům, dnes se všeobecně předpokládá, ţe šlo o
bytosti stejného původu).
Platón popisuje Atlantidu dosti podrobně. Její pevnina měla protáhlý tvar, na délku měřila
kolem 700 km, pobřeţí bylo lemováno horami, na jejichţ vnitřní svahy navazovala rozsáhlá
středová níţina. Dominantou celého ostrova byla hora na jeho jiţním konci, při jejímţ úpatí
byla postavena akropole, kolem které vyrostlo hlavní město. Centrální akropole byla
obkrouţena soustavou soustředných kanálů, mezi nimţ byl vţdy pás země chráněn vysokými
postranními zdmi. Všechny příkopy byly spojeny s oceánem jedním obrovským kanálem
vedoucím na jih, a veškerý obchod se zbytkem světa probíhal právě touto vodní cestou. Ve
svém vrcholném období byla Atlantida v době bronzové: byla bohatá, měla silnou armádu a
loďstvo a dostatek surovin i veškerého zboţí získaného obchodováním s ostatními národy.
Platón také popisuje, jak byla Atlantida stvořena: kdyţ si olympští bohové rozdělovali svět,
Poseidon, vládce moří, si Atlantidu zabral pro sebe a upravil ji podle svých představ a potřeb.
Pány Atlantidy se pak staly jeho děti (z nichţ nejstarší byl Atlas), které vládly podle otcových
příkazů. Jak (ale) rostla jejich moc a bohatství, tím více upadala jejich morálka. To se
znelíbilo ostatním bohům, kteří se rozhodli zasáhnout: seslali na Atlantidu obrovské
zemětřesení, po němţ pevnina navţdy zmizela ve vlnách a ze dna se zdvihlo obrovské
mnoţství bahna, které zabránilo plavbě mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Takhle
(tedy) končí příběh o Atlantidě, který se stal inspirací nesčetných pověstí, teorií a spekulací od
antiky aţ do dnešních dnů.
Je Platón důvěryhodný?
O Atlantidě nebo podobných zemích se zmiňuje mnoho dalších spisovatelů, ale ţádný z nich
časově nepředchází Platóna, z čehoţ se dá soudit, ţe vycházejí z jeho díla nebo jsou jím
inspirováni. K nejvýznamnějším mezi nimi patří Proclus (410-485 n. l.), autor komentářů k
Platónovu dílu Timaios; v nich píše, ţe mnozí cestovatelé tvrdí, na vlastní oči ţe viděli
egyptský sloup, do kterého byl vytesán příběh o Atlantidě. To dodává Platónovu vyprávění
jistou věrohodnost, i kdyţ je třeba brát v úvahu, ţe Proclus ţil a psal své dílo více neţ 700 let
po Platónovi.
Existenci Atlantidy nepřímo potvrzuje panathenaia, nejdůleţitější náboţenská slavnost a
festival ve starých Athénách. Podle některých vysvětlení bylo jedním ze smyslů festivalu
oslavovat bohyni Athénu za její roli při pomoci Athénám v boji proti národu Poseidónovu -
tedy zřejmě Atlanťanům. Jelikoţ festival měl velmi dávnou tradici z doby ještě před
Platónem, lze z toho soudit, ţe si Platón Atlantidu nevymyslel.
Můţeme tedy Platóna brát váţně? Zdá se nepravděpodobné, ţe by se k němu původní příběh
předávaný po několik tisíciletí ústním podáním dostal v takové podobě, aby ho Platón mohl
popsat tak jak ho popsal, tedy z pozice očitého svědka. I kdyby se příběh skutečně odehrál a
dochoval tak dlouho, sám o sobě je málo pravděpodobný, neboť mnoho Platónových
vyprávění je čistě mystické povahy (například centrální akropole hlavního města Atlantidy
stvořené samotným Poseidonem, který takto ztvárnil povrch země svou boţskou silou).
Archeologie ani jiné obory historie také nezaznamenaly ţádný důkaz existence civilizace
ţijící na úrovni doby bronzové v době 9000 let př. n. l., jak tomu mělo být podle Platóna v
případě Atlanty. Je moţné, ţe Platón si vymyslel nebo upravil nějakou stávající pověst o
pohádkové zlaté zemi, aby ji pouţil jako vzor vysoce morální společnosti - například
Atlantida byla odsouzena k zániku proto, ţe její vládci upustili od pravidel vznešeného
chování svých předků.
Atlantida po Platónovi
Ačkoli Platónovo vyprávění o Atlantidě můţe působit jako smyšlené, mnohými bylo aţ do
současnosti bráno váţně. Podle římského historika ze 4. století Ammiana Marcellina byla
existence Atlantidy vzdělanými lidmi své doby obecně povaţována za historický fakt. Po
následujících 1500 let pak Atlantida v centru pozornosti nebyla. Objevila se například v titulu
"Nová Atlantida" - novely Francise Bacona o utopické společnosti vydané v roce 1626, ale na
(svou) renesanci musela počkat aţ do 19. století, kdy vědců a objevitelé začali ve větším
počtu shromaţďovat důkazy o vzdálených a zaniklých kulturách napříč kontinenty i historií
ve snaze dopátrat se jakési prvotní vyspělé civilizace, kterou ztotoţňovali s Platónovou
Atlantidou.
Donnelly a svět před potopou
Zřejmě nejvýznamnějším z těchto spisovatelů byl americký politik a historik-amatér Ignatius
Donnelly. V bestselleru "Atlantida: svět před potopou" vydaném v roce 1882 uveřejňuje
(svou) teorii, ţe Atlantida skutečně existovala jako vrcholně vyspělá civilizace, která stála za
zrodem většiny později vzniklých velkých civilizací po celém světě, od starého Egypta po říši
Inků. Podle Donnellyho vděčí i naše současná společnost za svůj rozvoj Atlantidě a její
nadmíru vyspělé vědě a technice. Donnelly se rovněţ snaţil prokázat, ţe v Atlantidě mají své
kořeny také mýty a legendy mnoha světových kultur, ţe například některé postavy severské
mytologie byly odvozeny od skutečně ţijících atlantických králů, královen a hrdinů, a ţe
Atlantida byla zničena obrovskou přírodní katastrofou, po níţ ti, kdo přeţili, kolonizovali
další části světa a zaloţili nové civilizace.
Na podporu svých teorií Donnelly uvádí podobnosti kultur různých civilizací ţijících na obou
stranách Atlantiku, například stavbu pyramid nebo uctívání Slunce. Rovněţ prý mayské
petroglyfy a egyptské hieroglyfy mají společný původ právě v písmu, kterým psali Atlanťané.
Ti také dali světu vyspělou astronomii, metalurgii, sklářství, kompas a mnoho dalších atributů
vyspělých civilizací. Donnelly zdůrazňuje, ţe v mnoha světových kulturách se objevuje motiv
obrovské potopy a cestujících nositelů kultury, kteří zaloţili různé civilizace. Příbuznost nebo
podobnost četných rostlinných a ţivočišných druhů na obou stranách Atlantiku je pro
Donnellyho důkazem existence pevninského mostu který kdysi spojoval Starý a Nový svět,
neţ navţdy zmizelého v mořských hlubinách.
Donnellyho dědictví
Většina z Donellyho "důkazů" byla časem vyvrácena: mýlil se v podobnosti jazyka Mayů a
Středomořských národů, a podobnost rostlinných a ţivočišných druhů ţijících na obou
stranách Atlantiku lze vysvětlit jinými, daleko přesvědčivějšími teoriemi (viz str. 11). V
kaţdém případě se však Donnelly stal průkopníkem moderních "studií" o Atlantidě, jak je
známe dnes.
Od Donnellyho převzala štafetu zkoumání Atlantidy řada dalších, různě důvěryhodných
vědců, kteří se odvolávali především na odkazy v mayské a aztécké kultuře. To bylo částečně
dáno tehdy slabou znalostí těchto záhadných civilizací, dále pyramidami, uctíváním slunce a
některými dalšími atributy jejich kultur. Dalším, nikoli zanedbatelným motivem mohla tam
být také povýšenost hraničící s rasismem - uchu Evropana zněly příznivě teorie vycházející z
předpokladu, ţe původní "niţší" obyvatelé Ameriky by nebyli schopni vybudovat své vyspělé
civilizace sami, ale ţe k tomu potřebovali inspiraci a pomoc Atlanťanů - tedy vlastně
Evropanů, samozřejmě bílých.
Časem však bylo potvrzeno, ţe jazyk, písmo, architektura a věda Mayů, Aztéků, Inků i
dalších, méně významných indiánských kultur byly původní, a ţe mnohé z textů
pocházejících z předkolumbovské doby a údajně podporujících teorie o Atlantidě byly
přeloţeny špatně.
Madame (Paní) Blavatská a theosofie
Rasistické teorie ohledně Atlantidy se dostaly do středu pozornosti vedle mystických a
nadpřirozených jevů díky paní Blavatské a jejím duchovním následovníkům. Helena Petrovna
Blavatská byla jednou z nejvýraznějších postav viktoriánské éry. Tato ţena, často nazývaná
"matkou" hnutí New Age, zaloţila okulně spiritisitické učení nazývané theosofie a přispěla ke
vzniku a popularizaci mnoha stěţejních principů New Age - například ţe všechna náboţenství
jsou v podstatě stejná a ţe spiristika můţe být v souladu s vědou.
Madame Blavatská pocházela z Ruska a značnou část (svého) mládí strávila cestováním po
východní Asii, kde si mimo jiné osvojila základy tibetské magie. Později se proslavila jako
médium a spiritistka a společně s mnoha stoupenci a pomocníky zaloţila Theosofickou
společnost, která měla propagovat její učení a filosofii. Na toto téma napsala mnoho knih,
například Odhalená Isis (1877) a Tajná doktrína (1888), jejichţ téma a obsah vystihují
příslušné podtitulky: "Univerzální klíč k záhadám dávné i moderní vědy a teologie" a
"Syntéza (Sloučení) vědy, náboţenství a filosofie".
Blavatská tvrdí, ţe různí mistři a tajní učitelé jí prozradili skutečnou dějiny vývoje lidstva a
civilizace, v nichţ Atlantida a další ztracené kontinenty hrály významnou roli. Na nich se
odehrál začátek vývoje člověka, a Atlanťané představovali čtvrtou z Původních ras. Stejně
jako pro Donnellyho byla i podle Blavatské Atlantida kolébkou naší (evropské) civilizace a
měla vyspělou vědu i techniku.
Edgar Cayce a Bimini Road
Atlantida se stala ještě tajemnější zásluhou Edgara Cayce (1877-1945), slavného "spícího
věštce", média čtoucího v transu. Edgar jako mladý muţ zjistil, ţe kdyţ se dostane do
hypnotického spánku, zřejmě dokáţe diagnostikovat nemoci a navrhovat způsob jejich léčení.
Později si tyto schopnosti ještě rozšířil o nahlíţení do minulých ţivotů různých lidí a
přenášení svědectví z dávných světů, především z Atlantidy. Podle Cayce měla Atlantida
historii trvající 40 000 let, během níţ se její obyvatelé vyvinuli z pouhé energie čistého
myšlení v lidské bytosti s vyspělou kulturou, jak je popisoval Platón, ale navíc ovládající
sloţité, pokročilé technologie jako krystalickou energii, laser, smrtící záření (paprsky) a
létající stroje. Cayce tvrdil - shodně s Donnellym - ţe Atlanťané stáli u zrodu staré civilizací v
Egyptě a ţe mayská říše byla zaloţena atlantskými kolonisty.
Od Donnellyho Cayce také (byť zřejmě bezděčně) převzal popis lokalizace Atlantidy.
Původně měla její pevnina zaujímat většinu plochy dnešního Atlantského oceánu mezi
Španělskem a Afrikou na východě a Karibskou oblastí na západě, přičemţ součástí Atlantidy
byla kdysi také rozsáhlá území na východě Severní Ameriky. Za pozůstatek atlantské pevniny
Cayce přesně označoval také karibské ostrovy Bimini (součást Baham) a tvrdil, ţe právě v
této oblasti se skrývá a bude jednou objevena "síň záznamů" - pokladnice veškerého vědění
Atlantidy.
Mezi stoupenci a následovníky Edgara Cayce se zvedla vlna nadšení, kdyţ potápěči na
mořském dně poblíţ ostrovů Bimini objevili zajímavé skalnaté útvar, který nazvali biminská
silnice pro jejich podobnost se silnicemi starého Říma. Mnozí povaţovali tyto "silnice" za
důkaz existence dávné vyspělé civilizace, která našla svůj konec v mořských vlnách stejně
jako podle legendy Atlantida. Většina geologů a archeologů se však shoduje v názoru, ţe se
jedná pouze o zajímavě vypadající, ale zcela přirozený skalnatý útvar.
Atlantida a nacisté
Legenda o Atlantidě získala temný nádech ve 20. a 30. letech 20. století, kdy ji nacističtí
propagandisté začali zneuţívat na podporu své rasistické ideologie. Ve snaze dodat svým
pseudovědeckým teoriím punc hodnověrnosti sestavili nejrůznější fašističtí a antisemitičtí
spisovatelé vlastní verzi vývoje lidstva, podle níţ byla árijská rasa vyvolena, aby dlouhodobě
sváděla zápas s ostatními rasami, niţšími a zdegenerovanými. Na základě několika tézí
přejatých z theosofie pak přesvědčivě tvrdili, ţe Atlantida byla jednou z několika zemí, kde
skvělá nordická rasa vybudovala vyspělou civilizaci a ţila v jakési fašistické utopické
společnosti. Tato odsouzeníhodná teorie dodnes výjimečně přeţívá mezi současnými
stoupenci neonacismu v Americe, Evropě a zemích bývalého Sovětského svazu.
Mohla Atlantida vůbec existovat?
Všechny verze legendy o Atlantidě podle Platóna - líčící ji jako velký ostrov aţ kontinent v
Atlantském oceánu - mají společnou přinejmenším jednu věc: nemohou být pravdivé. Teorie
o pohybu pevninských desek, objev Středoatlantského valu a zmapování dna Atlantského
oceánu se staly hřebíky zatloukanými do rakve Atlantidy takové, jak ji popisuje Platón.
Struktura pevninských (tektonických) desek ukazuje, ţe obě Ameriky, Evropa a Afrika byly
kdysi spojeny (coţ vysvětluje podobnost místní flory a fauny), ale pohyby zemské kůry od
sebe roztrhly a mezi nimi vznikl Atlantský oceán. Středoatlantský val je místem, kde se
začalo tvořit dno nového oceánu. Z geofyzikálního hlediska je nemoţné, aby (nějaká) pevnina
klesla na mořské dno, neboť horniny jimiţ jsou pevninské desky tvořeny jsou lehčí a mají
niţší měrnou hmotnost (hustotu) neţ horniny z niţších vrstev, na úrovni dna oceánů, a v
podstatě na nich plují. Zmapování dna Atlantského oceánu potvrdilo, ţe pod hladinou se
neskrývá ţádný útvar, který by mohl být povaţován za pozůstatek někdejší pevniny.
Nové pohledy na věc (Atlantidu)
Atlantida tak jak ji popisovali Platón, Donnelly, Blavatská a Cayce existovat prokazatelně
nemohla, ale to neznamená, ţe legenda o ní nemohla být inspirována určitými fakty. Příběh o
Atlantidě můţe mít pravdivé jádro, které můţe historiky-detektivy nasměrovat k úţasným
objevům: kdo by nechtěl přinést důkazy o existenci dávné civilizace dosud neznámé moderní
archeologii, ale dost významné na to, aby inspirovala tisíce mýtů a legend, civilizace moţná
starší neţ ty, které my dnes povaţujeme za první - tedy říše starého Egypta a Mezopotámie?
Je moţné ţe Platón - jako (pouze) jeden z mnoha v dlouhé řadě vypravěčů - se ve své
interpretaci dopustil několika nepřesností. Moţná byly chyby v překladu, kdyţ příběh putoval
od egyptského kněze k řeckému cestovateli. Přinejmenším se nabízí jedna nápadná nepřesnost
v časovém údaji, a sice ţe Atlantida existovala spíše před 900 neţ před 9000 lety, jak píše
Platón. V takovém případě prudce roste seznam (výčet) moţných míst, kde by se bájný
kontinent mohl nacházet. Někteří historikové však této hypotéze nedůvěřují a poukazují na to,
ţe zatímco při zápisu číslic jaký pouţíváme dnes je velmi snadné desetinnou čárku posunout
nebo i vynechat, egyptské hieroglyfy vyjadřující číslice lze zaměnit jen těţko.
Další teorie hovoří o tom, ţe staří Egypťané zpravidla označovali slovem "západní" vše, co
leţelo na západ od dnešní Libye, takţe území takto nazvané pokrývalo značnou část
Středomoří. A podle dalších pramenů se "Herkulovy sloupy" říkalo také dnešní úţině Bospor
spojující Středozemní moře s mořem Černým.
Kdyţ se vezmou v úvahu všechny Platónovy původní údaje a k tomu moţné chyby a
zkreslení, musejí hledači Atlantidy rozšířit pole svého zájmu na bezpočet nejrůznějších míst
od Irska po Antarktidu a od pobřeţí Černého moře po Kubu.
Moţné lokality, kde mohla být Atlantida
Místo vyhrazené Atlantidě v této knize umoţňuje uvést jen omezený výčet těch
nejznámějších, nejhodnověrnějších i úplně nesmyslných moţností, kde se Atlantida mohla
nacházet:
Kréta
Irský učenec K. T. Frost, vycházeje z údajů starých Egypťanů, uveřejnil v roce 1909 teorii, ţe
za Atlantidu mohla být pokládána civilizace Minojců (3000-1450 př. n. l), která měla svou
základnu na Krétě. Kréta splňuje podmínku, ţe "jde o ostrov leţící daleko na západě".
Egypťané říkali Minojcům "Keftiu", coţ lze volně přeloţit i jako "lidé sloupů". To vyvolává
souvislost s Titánem Atlasem, který drţí na svých ramenou nebe. Platón popisuje jako hlavní
prvek atlantského náboţenství rituály vyuţívající býků - a kaţdý ví, ţe Minojci býky uctívali.
Minojská společnost byla ve své době velmi vyspělá, bohatá a vzdělaná, a tato její pověst
přeţila i náhlý konec této civilizace, způsobený pravděpodobně sopečným výbuchem na
sousedním ostrově Thera (Santorin). Následná zemětřesení a tsunami lze srovnávat s
Platónovým líčením "silného zemětřesení a potopy", které zavinily zkázu Atlantidy.
Největší chybou této teorie je, ţe ostrov Kréta existuje dodnes, a nijak nepřipomíná Platónův
obraz Atlantidy. Také je známo, ţe minojská civilizace přeţila po výbuchu Thery ještě zhruba
dvě stě let, a Řekům ţijícím v době Platónově byla dobře známa. K minojské říši se váţí četné
mýty a legendy, které nemají s Atlantidou nic společného. A konečně - minojská říše určitě
neexistovala 9000 let před Platónem, coţ by nutně předpokládalo, ţe buď sám Platón nebo
někdo jiný z celé řady pramenů udal úplně špatný letopočet.
Thera (Santorin)
Sto kilometrů severně od Kréty leţí ostrov Santorin, v době antiky známý pod jménem Thera.
V roce 1969 řecký seismolog Angelos Galanopoulos přišel s teorií, ţe právě Thera mohla být
inspirací legend o Atlantidě. Také ona byla vedle Kréty střediskem minojské civilizace, ale na
rozdíl od ní měla tvar a členitost - ne však rozměry - spíše odpovídající Platónovu popisu,
alespoň do roku 1640 př. n. l., kdy zřejmě největší sopečný výbuch v moderní historii
vyhloubil v jejím středu obrovskou díru.
Mnohé z toho co se udává jako podobnost Kréty a Atlantidy platí i pro Theru. Minojská
civilizace strašný výbuch přeţila (jsou důkazy, ţe obyvatelé Thery byli včas varováni a z
podstatné části evakuováni), ale ani zde nesouhlasí časové údaje s Platónovými. Zničení
převáţné části ostrova sopečnou explozí znamená, ţe jakékoli případné důkazy potvrzující
existenci akropole nebo systému soustředných kanálů, jak je popisuje Platón, musely být
nenávratně ztraceny.
Spartel
Vzhledem k Platónovým značně přesným údajům o lokalizaci Atlantidy je překvapující, jak
dlouho trvalo, neţ se začalo po jejích pozůstatcích pátrat na mořském dně na západ od
Gibraltarského průlivu. Současný francouzský geolog Jacques-Collina Girard pečlivě
prostudoval všechny dostupné materiály o cestování a mořeplavbě dávných národů a v roce
2001 objevil v Cádizském zálivu tzv. paleoostrov - ostrov dnes trvale ponořený, ale který ke
konci poslední doby ledové, kdy mořská hladina byla mnohem níţ neţ dnes, nad ní vyčníval.
Dnes má Spartel podobu podmořského písečného náspu (lavice), ale před 11 000 lety, přesně
v době, o které píše Platón, to byl ostrov čnící nad hladinu. Podle Marka-Andrého Gutschera
jsou důkazy, ţe ostrov Spartel byl zničen mohutnou vlnou tsunami, která spolu se současným
zemětřesením poslala během krátké doby většinu jeho území (ostrova) ke dnu. To vše by
odpovídalo legendě, ale tím také shodnost s Platónovým dílem končí. Spartel nebyl nikdy ani
zdaleka tak velký jako Platónova Atlantida a neexistuje jediný důkaz, ţe by byl vůbec někdy
obydlen, nemluvě o výjimečně vyspělé civilizaci.
Tartessos
Tartessos bylo město v jiţním Španělsku, které prokazatelně existovalo roku 1000 př. n. l. a
moţná bylo ještě starší. Bylo to kvetoucí obchodnické město, zbohatlé hlavně na obchodování
s cínem (pouţívaným pro výrobu bronzu). Říkalo se, ţe Tartessos bylo město pohádkově
bohaté a plné vzácných kovů, coţ byla údajně i Atlantida. Podle dochovaných záznamů město
záhadně zmizelo během 6. století př. n. l., pravděpodobně zničeno záplavami.
Moţnou souvislost města Tartessos a bájné Atlantidy naznačil ve 20. letech 20. století Dr.
Adolfo Schulten a později Dr. Rainer Kühne, podle kterého jsou na satelitních snímcích okolí
města Cádiz patrné zbytky chrámů a soustavy soustředných kanálů, jak píše Platón. Podle
Kühne(a) různé podrobnosti v Platónově vyprávěni ukazují na dobu kolem roku 1200 př. n. l.,
a popisuje válku Athén s vetřelci ze západu, označovanými obecným termínem "mořské
národy" - záhadnou civilizací objevující se v historických záznamech četných středomořských
kultur z oné doby. Kühne tvrdí, ţe útvary zachycené na satelitních snímcích mohou být ruiny
města Tartessos, které mohlo být předlohou Platónovy Atlantidy a sídlem mořských národů,
čímţ by se vysvětlila celá řada historických záhad najednou. Pokud by ale Atlantidou měl být
opravdu Tartessos, pak by se Platón musel mýlit v čase, umístění Atlantidy a nakonec i v tom,
ţe ji popisoval jako ostrov.
Tantalis
Tantalis je další významné město doby bronzové. Nacházelo se zřejmě v Malé Asii (v
dnešním Turecku), poblíţ současného města Izmir. Za předobraz Atlantidy povaţuje toto
město historik Peter James, který vidí spojitost mezi původem jeho jména a řeckým mýtem o
Titánu Atlasovi. Díky Homérovi známe dnes Tantala (syna Dia a nymfy Pluto) spíše jako
bájnou postavu muţe, který za trest v podsvětí musel jíst a pít vinné hrozny a vodu, na které
nemohl dosáhnout, ale existuje i druhá verze jeho mýtu, v níţ se Tantalus velice podobá
Atlasovi, kdyţ musí nosit na ramenou těţká břemena a nakonec zničí celé město v obrovské
katastrofě. Podle Jamese byl Tantalis, jedno z nejvýznamnějších měst v době bronzové,
zničen ţivelní pohromou a pak znovu povstal z mrtvých v podobě mýtu a Atlantidě.
Identifikace Tantalis jako Atlantidy ovšem opět předpokládá, ţe Platón se musel mýlit v
datech, umístění i v tom, ţe Atlantida byla ostrovem.
Trója a Černé moře
Černé moře se zdá být vhodným kandidátem na umístění Atlantidy za podmínky, ţe
Herkulovými sloupy o nichţ se zmiňuje Platón se nemyslí Gibraltarský průliv, ale Bosporský.
Zdá se velmi pravděpodobné, ţe dno Černého moře bylo převáţně suchou pánví aţ do doby
před 7500 lety, kdy stoupající hladina Středozemního moře prolomila přirozenou hráz v místě
dnešní Bosporské úţiny a jeho voda zalila celé rozsáhlé území během několika měsíců aţ let.
Proto se na dně dnešního Černého moře a v jeho blízkém okolí nabízí hned několik míst, která
mohla být Atlantidou. Kandidátem na druhé, středomořské straně Bosporské úţiny je Trója,
kterou za předobraz Atlantidy označil v roce 1992 Eberhard Zangger z německého
archeologického institutu v Athénách. Trója měla centrální citadelu na pahorku zvedajícím se
z okolní roviny, a v době bronzové měla vyspělou civilizaci soupeřící a bojující se starým
Řeckem stejně jako Atlantida. Společným jmenovatelem všech míst v okolí Černého moře je
opět nedostatek přesvědčivějších důkazů a některé zásadní rozpory s Platónovým dílem.
Antarktida
V 50. letech minulého století přišel americký akademik Charles Hapgood s kontroverzní teorií
"posouvání zemské kůry" podle které je celá povrchová vrstva zemská kůry čas od času
vystavována působení náhlých a různě orientovaných sil, které mohou přesunout celé
kontinenty z tropů k pólům během několika let. Tato teorie byla později spojována s objevy
překvapivě přesných map vzdálených území, například (právě) Antarktidy, nakreslenými
starými kartografy dávno před tím, neţ moderní přístroje umoţnily jejich přesnější navigaci a
zmapování. Nekonvenční historikové Graham Hancock a Rand Flem-Ath tvrdí, ţe Atlanťané
byli příslušníci vyspělé společností ţijící na Antarktidě, která se tenkrát nacházela v mnohem
mírnějším podnebném pásu, ale právě důsledkem pohybů zemské kůry se před zhruba 12 000
lety přesunula aţ na své současné místo na jiţním pólu. Obyvatelé Atlantidy kterým se
podařilo uniknout zaloţili na různých místech světa nové civilizace. Své zeměpisné znalosti
dokázali uchovat po dlouhou dobu, aby je předali kartografům v 15. a 16. století. Všechny
další důkazy existence kdysi velké atlantské říše jsou tedy dnes pohřbeny pod
několikakilometrovou vrstvou ledu.
I kdyţ pomineme značné rozdíly s Platónovými faktickými údaji, kromě zmíněných map
chybí jakékoli další důkazy hovořící ve prospěch této vskutku avantgardní hypotézy, nehledě
na to, ţe Hapgoodova teorie o pohybu zemské kůry je dnes obecně přijímána se značným
skepticismem.
Irsko
Podle knihy Atlantida z geografické perspektivy švédského zeměpisce Ulfa Erlingssona je
jediným současným ostrovem v Atlantském oceánu odpovídajícím Platónovu popisu
Atlantidy Irsko: při pobřeţí (je) lemované rozeklanými horskými útesy, má centrální níţinu s
výrazným pahorkem, který byl kdysi středem města Tara, údajného sídla irských králů. Tím
shoda s Platónem víceméně končí. Naopak v rozporu s jeho dílem je řada různých faktů, z
nichţ zřejmě nejpádnější je ten, ţe Irsko dosud leţí nad mořskou hladinou.
Kuba
Alternativní historik a psychotronik Andrew Collins tvrdí, ţe Platón jako (coby) Atlantidu
popisoval některý z ostrovů v karibské oblasti, s největší pravděpodobností Kubu. Kuba měla
centrální rovinu lemovanou pobřeţními horami a většina jejího území mohla být v
prehistorických časech zaplavena. Collins inspirován Donnellym přisuzuje Atlantidě hlavní
roli v transatlantických kulturních a obchodních vztazích. Nedávný průzkum mořského dna
poblíţ Kuby objevil zvláštní kruhovité útvary připomínající ruiny. Ačkoli se téměř určitě
jedná o přirozené skalní formace, zájem o "kubánskou Atlantidu" po tomto objevu vzrostl,
přestoţe další, pádnější důkazy na podporu (ve prospěch) Collinsovy teorie se hledají opravdu
velmi těţko. Většina historiků je přesvědčena, ţe Platón situoval Atlantidu mnohem blíţ
Herkulovým sloupům, neţ je karibská oblast.
Další moţnosti
Kandidátů na titul "Atlantida" jsou dohromady desítky, ne-li přímo stovky. Často se v této
souvislosti mluví o Kanárských ostrovech a Azorech, které mají být posledními dochovanými
zbytky atlantské pevniny (na Kanárských ostrovech jsou zbytky záhadných megalitů, jejichţ
původ zatím nebyl přesvědčivě vysvětlen). Podle moderní geografie však ani jedno z těchto
souostroví nebylo nikdy částí většího pevninského celku.
Výprava jejímţ cílem bylo najít stopy Atlantidy v Bolívii se vrátila se zprávou, ţe na náhorní
plošině pod hladinou jezera Poopo objevila sopečný ostrov s útvary připomínající ruiny
bájného města, prohlásit je za zbytky Atlantidy však znamená zkreslit Platónův příběh aţ na
samou hranici přijatelné fantazie. Z mnoha dalších míst o nichţ se častěji mluvilo nebo psalo
jako o Atlantidě jmenujme alespoň podmořský val Little Sole Bank u pobřeţí Cornwallu, a
Kartágo, obávaného nepřítele starého Říma, vyhlazené z povrchu zemského ve 2. století př. n.
l. Všechny další udávané lokality postrádají buď postrádají jakékoli důkazy, nebo se
podstatně rozcházejí s Platónovým vyprávěním, případně obojí.
Na co potřebujeme Atlantidu?
Jedním z důvodů proč Atlantida není dávno zapomenuta je, ţe vyplňuje mezeru dosud zející v
"seriózní" historii - totiţ otázku, odkud se vlastně vzala naše civilizace. Podle dosavadních
výzkumů všechno nasvědčuje tomu, ţe starověké vyspělé civilizace jako egyptská,
mezopotámská a další, se rozvinuly ve velmi krátké době a bez nějaké objektivní příčina,
zatímco ostatní společnosti zůstávaly na niţším stupni vývoje a jejich území bylo zpravidla
připojováno k oněm civilizacím vyspělým, ať (jiţ) cestou poklidné kolonizace nebo násilím -
válkami.
Období kterému říkáme prehistorie vypadá jako prázdná, téměř nepopsaná tabule. Jako by
lidstvo aţ donedávna ţádné dějiny nemělo, přestoţe víme, ţe lidé anatomicky velmi podobní
nám se na Zemi objevili jiţ zhruba před 100 000 lety, a přítomnost moderního člověka se
všemi znaky kultury (jazyk, umění a náboţenství) je prokazatelná nejméně 40 000 let.
Poslední doba ledová skončila před 12 000 lety. Co vlastně lidstvo dělalo po celou tu dobu?
Jak a čím to, ţe různé civilizace proţily svůj rychlý vzestup, vrchol a pád a posléze se
nenávratně ztratily?
Z tohoto pohledu dává pátrání po Atlantidě (nebo podobné civilizaci) smysl. Avšak
paleoantropologové a archeologové shodně tvrdí, ţe historie lidstva není nepopsaná tabule a
ţe vyspělé civilizace na různých místech světa nemohly vzniknout z ničeho. Přitom existuje
řada stop umoţňujících sledovat intelektuální, technický a společenský vývoj lidstva aţ do
(ze) starší doby kamenné. I kdyţ neznáme zdaleka všechny podrobnosti o tom, co se na světě
dělo po celou tuto dobu, dokáţeme dnes historii lidského pokolení uspokojivě vysvětlit, aniţ
bychom k tomu potřebovali fantastické historky o Atlantidě a podobných prehistorických
supercivilizacích.
Závěr:
Platónova inspirace a ztracené město Helike
Kdyţ se vrátíme k hlavnímu prameni, při podrobném studiu ze samotného Platónova díla
vyplývá, ţe Atlantida jako skutečné místo nikdy neexistovala a ţe všechny teorie, spekulace,
vysvětlování a pátrání nejrůznějších "lovců Atlantidy" nemohou být nikdy korunovány
úspěchem. Podle těch samých důkazů však současně nelze neuznat (nepřipustit), ţe všechno
není vyřešeno a ţe pořád ještě zbývá prostor pro tajemno. Tím rozumějme na prvním místě
stále otevřenou otázku, odkud Platón čerpal inspiraci.
Podle archeologa Dr. Iaina Stewarta je nejpravděpodobnějším klíčem k vyřešení této záhady
ztracené město Helike. Nacházelo se ve starém Řecku a bylo zcela zničeno zemětřesením a
následnou tsunami v roce 373 př. n. l. Území kdysi prosperujícího městského státu kolem
Helike si rozebrali sousedé a samotné město bylo podle pověsti ztraceno, pohřbeno ve vlnách
Středozemního moře (ale archeologové v roce 2000 objevili jeho pozůstatky na souši).
Zemětřesení v roce 373 př. n. l. bylo jedním z několika po sobě následujících, která
dohromady zdevastovala celou oblast - vyvolala tsunami, zničila armády a narušila vojenskou
rovnováhu mezi válčícími státy. Platón, kterému bylo v době zničení Helike kolem 50 let,
musel slyšet o hněvu bohů obráceném proti lidem a jejich městu. Není těţké si představit, ţe
tuto událost zaznamenal, stejně jako další zemětřesení a tsunami v té době, a ţe ze všeho
dohromady stvořil příběh o smyšlené, velmi vyspělé civilizaci, aby tím demonstroval (ukázal)
historii a úroveň Athén.
Záchytné stopy podporující tuto hypotézu můţeme číst ve slovech Platónových, která vloţil
do úst jedné ze svých postav ve svém jiném díle nazvaném Republika:
Teď přemýšlím, jestli si můţeme vymyslet nějaký velký příběh z těch historek, o kterých
jsme si povídali… nějaké velkolepé mýty, které by samy o sobě přesvědčily celou naši
společnost… nic nového - pohádkové příběhy jako je tenhle vyprávějí básníci, a ti přesvědčili
lidi, aby uvěřili věcem, které se staly "kdysi dávno kdesi daleko"…
Šalomounův chrám
Před třemi tisíci lety nechal izraelský král Šalomoun na počest ţidovskému bohovi vystavět
velkolepý chrám na vrcholku hory Moriah v Jeruzalémě. Svatyně uvnitř tohoto chrámu byla
nejsvětějším ze všech svatých míst, kde na základním kameni spočívala Archa úmluvy a kde
se údajně zjevovala Šekinah -aura Duše světa, jako důkaz Boţí přítomnosti. Šalomounův
chrám (zvaný téţ První chrám) byl zničen Babylóňany za vlády Nabukadnesara v roce 586 př.
n. l., ale kdyţ byli Ţidé propuštěni ze zajetí a směli se vrátit zpět do Izraele, postavili (si) v
roce 515 př. n. l. Druhý chrám, který vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zničen Římany. Dnes
mnozí ţidé i křesťané věří, ţe po příchodu mesiášské doby bude vybudován Třetí chrám, coţ
s sebou podle fundamentalistických křesťanů přinese apokalypsu, soudný den a poslední
soud. Aby k tomu mohlo dojít, musí být Třetí chrám postaven přesně na stejném místě jako
původní chrám První a také Archa úmluvy musí být uloţena přesně na stejném místě jako
kdysi. To ale nebude vůbec snadné, neboť o přesném místu kde stával Šalomounův chrám se
dodnes vedou bouřlivé spory.
Chrámová hora dnes
Nějakou dobu poté co Římané srovnali Druhý chrám se zemí postavili na stejném místě
vlastní chrám zasvěcený Jupiterovi, ale v době muslimských válek uţ na Chrámové hoře
ţádné stavby nebyly. Kdyţ muslimové ve válce s Byzantskou (Východořímskou) říší dobyli
Jeruzalém, byli šokováni zjištěním, ţe křesťanští vládci města pouţívali toto území jako
smetiště, zřejmě s úmyslem schválně co nejvíce potupit Ţidy. Muslimové tam časem vystavěli
velké mnoţství svatyní a mešit, a Chrámová hora se stala posvátným místem nazývaným Al-
Haram al-Šarif (Vznešená svatyně), třetím nejsvětejším místem islámu, zahrnujícím i slavný
Skalní dóm a mešitu Al-Aksá.
Dnes má Chrámová hora podobu široké, zhruba obdélníkové plošiny, jejíţ delší osa
souměrnosti vede směrem sever-jih. Skalní dóm se nachází přibliţně v jejím středu, mešita
Al-Aksá na jiţním konci. Na severní straně leţí římská pevnost Antonia (na počest Marka
Antonia). Na západní straně plošiny je západní část Zdi nářků, která je částí ochranné zdi
Chrámové hory v období druhého chrámu, a proto poslední dochovaný zbytek původního
chrámového komplexu.
Tradiční pohled
Dnes všeobecně převládá názor, ţe Skalní dóm, pojmenovaný podle výchozu skály kolem
kterého byl postaven, stojí víceméně přesně na místě, kde kdysi stával První a po něm druhý
chrám. Tento kus skály je podle různých teorií povaţován za místo uprostřed chrámu, kde
stával obětní oltář, nebo za samotný základní kámen, kolem kterého byla postavena
nejsvětější ze všech svatých staveb. Výchoz skály známý pod jménem Sakhra se stal velmi
významným a vešel do historie křesťanství. Byl povaţován za střed světa, za první kámen
poloţený při stavbě Země. Říkalo se také, ţe to byla ona skála, u které měl Abrahám obětovat
Izáka, a místo, kde leţel Jakob, kdyţ sanil svůj sen o ţebříku vedoucím (aţ) do nebe. Podle
znalce Chrámové hory Leena Ritmeyera lze na současných fotografiích Sakhry vidět také
prohlubeň kde byla umístěna Archa úmluvy.
Identifikace Skalního dómu jako místa, kde původně stál Šalomounův chrám má dalekosáhlé
důsledky politické i náboţenské, zejména co se týče víry v konec světa. Jestliţe by dnes
stavitelé ţidovských a křesťanských chrámů na Chrámové hoře chtěli zcela dokončit své dílo,
museli by nejdříve zbourat Skalní dóm, coţ by velmi pravděpodobně vyvolalo třetí světovou
válku nebo přinejmenším lokální konflikty s velmi ničivými následky. Pouhá zmínka o tomto
problému stačí rozjitřit veřejné mínění v celém muslimském světě, bez ohledu na skutečnost,
ţe takový přístup je oficiálně izraelskou vládou odmítán a hlásí se k němu jen určité okrajové
skupiny. Kaţdá byť nepotvrzená zpráva o tom ţe nějaká extremistická skupina plánuje
pochod na Chrámovou horu vyvolá bouřlivé demonstrace od severní Afriky aţ po Indonésii.
Pahorek Ophel a pramen řeky Gihon
Dr. Ernest Martin v knize Chrámy, na které Jeruzalém zapomněl vydané v roce 1999 razí
(zastává) teorii, ţe skutečné místo Šalomounova chrámu bylo jiţně od Chrámové hory, na
místě známém jako pahorek Ophel. Jedná se o jiţní konec vyvýšeniny, která se směrem na
sever stává Chrámovou horou, a leţí přesně nad pramenem řeky Gihon, která byla v dávných
dobách hlavním zdrojem vody pro celý Jeruzalém.
Podle Martina, který staví svou teorii na výsledcích práce rodiny Mazarových, archeologů
dlouhodobě pracujících v oblasti Chrámové hory, nemohl Šalomounův chrám stát na hoře,
protoţe tamější zdroj "čisté" to znamená tekoucí vody nebyl dost vydatný pro potřeby
nejrůznějších očistných rituálů. Právě z tohoto důvodu musel chrám stát dole v údolí poblíţ
pramenů řeky Gihon, kdeţto na Chrámové hoře stála pevnost Antonia (postavená na počest
Marka Antonia). Martin svou teorii podporuje navíc různými citacemi z bible a dalších
starých pramenů.
Vědci zabývající se studiem historie Šalomounova chrámu Martinovu teorii všeobecně
odmítají. Například Leen Ritmeyer argumentuje tím, ţe Martin špatně vykládá nebo zkresluje
údaje z bible a dalších zdrojů o něţ se opírá a (prostě, jednoduše) ignoruje řadu
archeologických a historických důkazů svědčících pro umístění Šalomounova chrámu na
Chrámové hoře. Podle Ritmeyera jsou Martinovy závěry nepříznivě ovlivněny jeho
náboţenským cítěním, konkrétně touhou objevit místo pro Třetí chrám, které by bylo
přístupné v dnešní době. Podle slov Michaela Germana Martinova kniha "můţe slouţit jako
vítaný stimul pro postavení Třetího chrámu jeruzalémského tak, ţe se pozornost veřejnosti
upře místo na Haram eš Šarif (Chrámovou horu) k pramenům řeky Gihon". Germano je stejně
jako Martin vysokoškolsky vzdělaný odborník s úzkými vazbami na Světovou boţí církev
(Worldwide Church of God), radikální náboţenskou okrajovou křesťanskou skupinu
zapojenou do mnoha sporů ohledně Chrámové hory.
Dóm tabulek
Zatímco Martinova teorie je všeobecně odmítána, existují dvě další významné teorie o
moţném umístění Šalomounova chrámu, kterým je přikládána mnohem větší váţnost. Jedna
(První) z nich umisťuje chrám severně od tradičního místa; svatyně měla být pod současnou
malou islámskou svatyní nazývanou Dóm tabulek (nebo také Dóm duchů), postavené na
malém vystupujícím skalním výchozu. Uţ samotné jméno je sugestivní, neboť jména
islámských významných bývají často odvozena od původních útvarů či staveb na daném
místě, a "svatyně" ukrývaly Archu úmluvy, obě Mojţíšovy desky s desaterem a Duši světa, v
ţidovské mystice nazývanou Šekinah.
Teorie o moţném umístění Šalomounova chrámu na severu Chrámové hory je především
prací Ashera Kaufmana, který v její prospěch argumentuje popisem rozměrů vnějších prostor
(dvoran) chrámu a vzdáleností mezi chrámem a branami vedoucími na Chrámovou horu, jak
je popisuje celá řada dochovaných starých pramenů. Dále tvrdí, ţe kámen na němţ je
vystavěn Dóm tabulek musí být základním kamenem Šalomounova chrámu, neboť se jedná o
nejvyšší (a tudíţ nejsvětější) bod Chrámové hory, a protoţe jeho tvar s prohloubeným středem
odpovídá popisu jakéhosi poutníka z Bordeaux ze 4. století, který ho označil jako
"proděravělý kámen".
Nedostatky "severní" teorie
Někteří vědci zabývající se studiem Šalomounova chrámu našli v Kaufmanově teorii několik
nejasností (nedostatků). Zejména argumentují tím, ţe v udávané severní lokalitě Chrámové
hory není dost místa pro stavbu základů chrámu bez mohutných podpůrných konstrukcí v
severním údolí. Dan Bahat, vedoucí archeolog zabývající se tématikou Šalomounova chrámu,
ţe takové úpravy byly za hranicemi moţností dávných izraelských stavitelů, ale podle
Kaufmana lze v údolí najít důkazy svědčící o přítomnosti právě takových podpůrných
struktur. Další výhrada proti umístění chrámu na severu pochází od týmu britských
archeologů zkoumajících tuto oblast začátkem 20. století: tito vědci objevili pozůstatky
zasypaného příkopu pocházejícího z biblických časů, vedoucího napříč severním cípem
současné základny Chrámové hory a tedy nutně protínající půdorys Šalomounova chrámu,
pokud by stál na místě prosazovaném Kaufmanem.
Stejně jako v případě Martinovy teorie se i Kaufmanova vysvětlení chopili někteří zastánci
stavby Třetího chrámu. V zjevení apoštola Jana (11:2) dostává Jan instrukce ohledně
vybudování nového chrámu, kde se praví, ţe "protiklad (chrámu) tvoří vnější nádvoří, které je
vydáno pohanům, aby po něm šlapali". Toto si někteří fundamentalisté vykládají tak, ţe Třetí
chrám nebude muset zahrnovat vnější nádvoří originálu, coţ v dnešních poměrech znamená,
ţe by mohl mít střed v Dómu tabulek, ale nijak by nenarušil Skalní dóm. To dodává
optimismus stoupencům postavení Třetího chrámu, kteří doufají, ţe jeho rekonstrukce na
tomto místě jim bude umoţněna bez jinak nevyhnutelného oţehavého konfliktu. To je ovšem
postoj zoufale naivní, neboť islámské autority by nikdy nepřipustily narušení současné
integrity Chrámové hory tímto způsobem, nemluvě o mezinárodním cítění a mínění
muslimské veřejnosti.
Fontána Al-Kas
Moţná nejhodnověrnější alternativou k tradičnímu pohledu na (někdejší) umístění
Šalomounova chrámu je teorie situující chrám na jih od Skalního dómu se svatyní na místě
fontány Al-Kas - islámského místa očistného mytí, toho času leţící uprostřed mezi Skalním
dómem a mešitou Al-Aksá. Tuto hypotézu vyslovil poprvé koncem 70. let 20. století otec
Bellarmino Bagatti, františkánský učenec, a v současné době je jejím nejvýznamnějším
zastáncem izraelský architekt Tuvia Sagiv.
Pro umístění Šalomounova chrámu do jiţního sektoru Chrámové hory hovoří několik
logických argumentů. Sagiv argumentuje například tím, ţe pro umístění pevnosti Antonia na
území kam je tradičně situována není mnoho racionálních důvodů, a ţe se tato pevnost
mnohem pravděpodobněji nacházela na místě kde dnes stojí Skalní dóm. Příkop nacházející
se severně od Skalního dómu by měl mnohem racionálnější opodstatnění, pokud by leţel mezi
pevností a cestami, kudy sem od severu mohl přijít případný nepřítel. Ve prospěch "jiţní"
teorie hovoří také dochované písemné podklady udávající vzdálenosti a výšky jednotlivých
součástí chrámového komplexu; ty příliš nedopovídají situaci umístění Šalomounova chrámu
na místě Skalního dómu, zato na jiţní lokalitu sedí téměř přesně. Umístění chrámu v jiţní
části Chrámové hory by také vysvětlovalo dosaţitelnost vody potřebné pro očistné rituály,
neboť hlavní jeruzalémský akvadukt vedoucí z Judejských hor dosahuje k Chrámové hoře na
místě příliš nízkém, aby se voda nemusela do Šalomounova chrámu dále sloţitě dopravovat,
pokud by stál na místě Skalního dómu.
Jupiterův chrám
Sagiv také vysvětluje, jak k záměně Dómu za chrám pravděpodobně došlo. Pomocí
infračerveného světla byly pod dómem objeveny stopy existence solidní pětiúhelníkovité
základny, téměř přesně stejné jako v římských chrámech postavených v této oblasti. Je
moţné, ţe muslimové poté co ovládli Jeruzalém vycházeli jen z pozice zbytků Jupiterova
chrámu (postaveného na Chrámové hoře po zbourání Druhého chrámu), a ţe právě podle
těchto (jeho) trosek se později obecně předpokládalo, ţe Skalní dóm byl postaven na místě
někdejšího Šalomounova chrámu.
Hlavní výhrady vůči teorii o umístění Šalomounova chrámu v jiţním sektoru Chrámové hory
jsou, ţe opomíjí archeologické důkazy hovořící ve prospěch "severní" teorie a ţe by podle ní
musela být základna Chrámové hory protaţena dále na jih neţ kam dosahuje dnes.
Odpůrci existence (Šalomounova) chrámu
Zejména po Šestidenní válce v roce 1967 se v muslimském světě rozšířila alternativní, silně
politicky ovlivněná teorie o neexistenci Šalomounova chrámu. Mnozí spisovatelé, náboţenšt í
činitelé, politici i archeologové od tehdy dodnes tvrdí, ţe První ani Druhý chrám nikdy
neexistovaly a ţe od prvopočátku stála na svém místě jen mešita Al-Aksá. Tento názor -
nehledě k tomu ţe kategoricky popírá převaţující všeobecné mínění ţe západní část Zdi nářků
je posledním dochovaným zbytkem celého chrámového komplexu - především zpochybňuje
jakýkoliv nárok izraelského státu na území Chrámové hory a ve svých důsledcích i na celý
Jeruzalém.
Pro tuto teorii chybí jakýkoliv důkaz a kromě toho je na místě zdůraznit, ţe před Šestidenní
válkou a obsazením východního Jeruzaléma Izraelem neměli islámští učenci k dosavadnímu
tradičnímu výkladu historického vývoje Chrámové hory váţnějších výhrad.
Nebezpečný chrám
Chrámová hora dnes představuje jedno z geopoliticky nejméně stabilních a tudíţ
nejnebezpečnějších míst na světě. Ačkoliv většina nejostřejších sporů o jejím přesném
umístění je vedena evangelickými a islámskými skupinami, rozhodně tento problém nelze
přehlíţet jako obyčejné hašteření se neškodných okrajových skupin z extrémních křídel obou
náboţenských táborů. Údajně 25-70 % Američanů věří, ţe obnovení Šalomounova chrámu je
svatou povinností křesťanů, kterou musejí věřící splnit v mesiášské době. Skupiny které toto
přesvědčení zastávají mají značný vliv ve Washingtonu, například Georgie W. Bush byl
dvakrát zvolen prezidentem především jejich zásluhou. Gallupův průzkum veřejného mínění v
roce 1996 oznámil, ţe opětovné vybudování chrámu povaţuje za prioritu je 58 % Izraelců.
Američtí náboţenští činitelé věnovali na financování výzkumných projektů na Chrámové hoře
přes 100 milionů dolarů.
Jinými slovy - mnoho seriózních, bohatých, vzdělaných a vysoce postavených lidí dnes
aktivně podporuje čin, který by mohl vyústit v přímou širokou konfrontaci (západní
civilizace) s islámským světem, a to v současné atmosféře globální politické nestability. V
tomto kontextu se nejistota ohledně přesného místa někdejší stavby Šalomounova chrámu -
která je pro realizaci jeho znovupostavení jedním z hlavních úskalí - jeví jako okolnost přímo
poţehnaná.
Alexandrijská knihovna
Díky své pověsti největší pokladnice znalostí starověku, první univerzity světa a domova
největších učenců antiky se alexandrijská knihovna dostala do říše legend. Její zničení je
povaţováno za jednu z nejtemnějších kapitol historie lidské vzdělanosti, srovnatelnou s
nástupem doby temna v Evropě, za čin, který vrhl úroveň vědy, filosofie, medicíny a
literatury - ne-li rozumu lidstva jako takového - rázem o tisíc let zpátky. Likvidace
alexandrijské knihovny byla a je mnohokrát popisována jako "den, kdy dějiny přišly o svou
paměť". Legenda o alexandrijské knihovně se pojí s mnohými záhadami, jimiţ byla tato
výjimečná pokladnice vědění opředena. Jak byla velká? Jaké nesmírné bohatství skrývala?
Jak byla zničena, a kým vlastně? A kam se podělo to, co z ní zůstalo?
Legenda o knihovně
Stručný příběh alexandrijské knihovny vypadá zhruba takto: Alexandr Veliký v roce 332 př.
n. l. zaloţil město Alexandrii. Zdrţel se v ní jen tak dlouho, aby vytyčil plán hlavních ulic a
odjel, aţ kdyţ byla výstavba v plném proudu. Kdyţ po několika letech zemřel, jeden z jeho
generálů, Ptolemaios I. Sótér, převzal vládu nad Egyptem a učinil Alexandrii hlavním
městem. Nechal vystavět velké paláce a chrámy, včetně chrámu múz - Muzea (Múseion).
Jeho syn Ptolemaios II. Filadelfos (vládl 282-246 př. n. l.) pak zaloţil knihovnu, která byla
umístěna buď v Muzeu nebo vedle něho. Základem knihovny se stala osobní knihovna
Aristotelova. V jeho práci pokračoval Ptolemaios III. Euergetés, který byl rozhodnut
shromáţdit v knihovně veškeré vědění své doby, a ustanovil pokrokovou strategii sbírání
jednotlivých pramenů včetně shánění svitků, pořizování jejich kopií, vracení horších kopií
zpět a uchovávání originálů. Pravděpodobně nechával prohledat kaţdou loď, která Alexandrií
projíţděla, zda neveze nějaké svitky, které v knihovně ještě nejsou. Vypůjčil si celou
athénskou sbírku svitků, za kterou rád zaplatil vysokou zástavu, jen aby získal kýţené
originály. Jeho sbírka postupně čítala přes 500 000 (podle některých údajů aţ 700 000) svitků,
čímţ se stala bezkonkurenčně největší sbírkou, o níţ je známo ţe kdy ve starověku existovala.
(Konkurenční knihovna v Pergamonu zahrnovala údajně 200 000 svitků, které byly
pravděpodobně převezeny právě do Alexandrie jako dar Marka Antonia Kleopatře, a největší
knihovna ve starém Římě obsahovala nanejvýš 20 000 knih).
Kromě nakupování dalších a dalších svitků - zpočátku pergamenových, později velínových
(jemný pergamen) Ptolemaios platil také sbor 30-50 učenců, kteří v knihovně stále ţili a
pracovali. Během několika století se mezi nim objevila některá jména nejslavnějších vědců
své doby, například Euklid (otec moderní geometrie), Erastothénes (vypočítal obvod Země),
Archimédes (legendární vynálezce páky, šroubu a autor mnoha dalších objevů) nebo Galén
(který zůstal největší lékařskou kapacitou po následujících 1400 let).
Díky knihovně se Alexandrie stala centrem vzdělanosti pro celé Středomoří. Tuto prestiţ si
udrţela přes 600 let, během nichţ vstoupila do legend. Dobře známý je například příběh, který
zaznamenal Aristeas (180-145 př. n. l.). Vypráví o tom, jak do knihovny bylo povoláno 72
rabínů, aby přeloţili Starý zákon do řečtiny. Přestoţe pracovali kaţdý zvlášť, díky boţské
inspiraci bylo výsledkem 72 naprosto stejných textů.
Kromě Královské (Velké) knihovny vzniklo ještě několik knihoven "dceřiných", z nichţ
nejslavnější byla v Serapeu, velkolepém chrámu bohu Serapidovi, postaveném Ptolemaiem II.
Další knihovny v Alexandrii zaloţili později římští císařové Claudius a Hadrianus.
Legendy o zániku
Ačkoliv o zániku alexandrijské knihovny hovoří mnohé prameny, jsou nedůsledné, zavádějící
a často si protiřečí, takţe z nich nelze sestavit jeden definitivní, hodnověrný obraz. Tradičně
se zničení knihovny připisuje třem hlavním viníkům. Prvním z nich je Gaius Julius Caesar -
kdyţ prý v letech 47-48 n. l. při obléhání alexandrijského přístaviště nechal zapálit přístaviště,
shořela při tom "mimochodem" i knihovna. Podle jiných pramenů zničila knihovnu
křesťanská lůza vedená patriarchou Theophilem při plundrování pohanského chrámu
Serapeum v roce 391 n. l. A konečně v roce 640 n. l. dobyli Egypt muslimové a jejich vůdce
kalif Omar přikázal celý obsah alexandrijské knihovny spálit v městských lázních, neboť
"veškeré spisy které jsou v rozporu s koránem jsou kacířské a ty které se s ním shodují jsou
zbytečné".
Záhady a mýty kolem alexandrijské knihovny
Mnohé z údajů které se dodnes dochovaly o zaloţení, velikosti a zániku alexandrijské
knihovny jsou pravděpodobně mylné. Některé prameny vznikly příliš pozdě po událostech,
které popisují, a na mnohá tvrzení je třeba pohlíţet s nezbytným skepticismem vzhledem k
tendencím antických písařů různě přikrášlovat dochované příběhy a psát v duchu tehdejších
politicko-náboţenských poměrů.
Jak byla velká?
Alexandrijská knihovna zřejmě nebyla tak obrovská, jak ji popisují legendy. Historik James
Hannam vypočítal, ţe prostor na uloţení 500 000 svitků by vyţadoval 40 km polic, coţ
znamená, ţe knihovna musela být stavbou vskutku monstrózní. Ţádný z pramenů se však o
tak obrovské stavbě nezmiňuje, a protoţe zbytky knihovny nebyly nikdy vykopány celé, její
skutečná velikost zůstává záhadou.
Větší srovnávací hodnotu mají dochované údaje o jiných starých knihovnách, z nichţ
vyplývá, ţe knihovny proslavené kvantitou i kvalitou svého obsahu zahrnovaly spíše tisíce
neţ statisíce svitků. Nejlepší antická knihovna ve Starém Římě byla knihovna Trajánova,
která obsahovala 20 000 svitků; pergamonská knihovna coby největší konkurence knihovny
alexandrijské jich schraňovala pravděpodobně kolem 30 000. Údaj o 200 000 knihách, které
Markus Antonius údajně vzal z pergamonské knihovny a věnoval Kleopatře jako dar pro
knihovnu alexandrijskou, pochází od spisovatele jeţ zaznamenal tuto událost jako důkaz
prolhanosti, z níţ Marka Antonia vinili jeho nepřátelé.
Víme také, ţe jeden z knihovníků alexandrijské knihovny jménem Callimachus sepsal seznam
všech knih v knihovně, včetně jejich resumé a biografických údajích o autorech. Tento
seznam se nazýval Pinakes a sám sestával ze 120 svitků, které mohly obsahovat kolem 1
milionu slov. To rozhodně nestačí k popisu 500 000 nebo ještě více svitků. Z toho všeho
závěrem vyplývá, ţe alexandrijská knihovna byla se vší pravděpodobností podstatně menší,
neţ praví legendy. To by vysvětlovalo i fakt, ţe zmizela téměř beze stopy. Za zkreslené údaje
zřejmě mohou dílem fantazie antických písařů a dílem chyby při přepisování jejich děl, které
probíhalo po mnoho století jen jako pracné ruční opisování předloh, které se jiţ mnohokrát
značně lišily od originálů. Časem a také kvůli nedostatku konkrétních důkazů o skutečném
obsahu alexandrijské knihovny se silně nadhodnocená čísla stala součástí legendy.
Více neţ jedna ztracená knihovna
Při spekulacích o velikosti a obsahu alexandrijské královské knihovny je třeba brát v úvahu
jeden zásadní předpoklad, který můţe mít rozhodující význam nejen pokud jde o počet
schraňovaných knih - a sice ţe moţná není na místě mluvit o knihovně v jednotném čísle.
Víme, ţe v Alexandrii byly nejméně dvě velké knihovny - královská v Museu a její dceřiná
knihovna v Serapeu. Kaţdá z nich mohla sestávat z několika různě rozesetých budov a/nebo
sbírek, čímţ se celý jejich historický obraz stává sloţitějším.
Staletí římské okupace proţívala Alexandrie velmi bouřlivě. Ruinování ve velkém zaţila v
roce 30 př. n. l. kdy byla dobyta Augustem, a znovu v roce 215 n. l., kdyţ římský císař
Caracalla zorganizoval hromadný masakr jejích obyvatel v odvetu za osobní uráţku. Později
byla téměř srovnána se zemí v roce 215 n. l., kdyţ povstalci, kteří ji pouţívali jako (svou)
základnu, byli krvavě rozprášeni císařem Aurelianem v roce 273, a za velmi podobných
okolností ještě Diokleciánem v roce 298 n. l. Koncem 4. století (n. l.) byla Alexandrie
mnohem menší neţ kdy dříve, a mnoho odborníků se domnívá, ţe pokud královská knihovna
(ta umístěná v Museu) přeţila drancování za vlády Caesara (viz str. 33), byla zřejmě
podstatně zmenšena, zpustošena a posléze zcela zničena během těchto pohnutých událostí.
Záznamy o jejím zničení se však nedochovaly do našich časů.
Další alexandrijské knihovny výše uvedenou dobu pravděpodobně přeţily a vydrţely aţ do
konce 4. století, kdy je smetla vlna náboţenského fundamentalismu a extremismu. Popis
těchto knihoven a jejich zničení v pramenech době antických, byzantských a středověkých je
zřejmě často zaměňován s osudem královské knihovny. Je téměř jisté, ţe královská knihovna
v této době jiţ neexistovala, ale hrdý duch alexandrijské vzdělanosti přeţíval v knihovně v
chrámu Serapeum.
Serapeum byl obrovský chrám postavený převáţně za vlády Ptolemaia III. Euergetése (vládl
246-222 př. n. l.) na nízkém pahorku představujícím jihovýchodní roh města Alexandrie.
Dochované prameny se rozcházejí v údaji, kdy se do chrámu nastěhovala knihovna. Podle
některých vědců to nebylo dříve neţ v polovině 2. století n. l., během rozsáhlých
obnovovacích stavebních oprav Serapea po četných poţárech v předcházejících stoletích.
Tehdy zde římští vládci Alexandrie objevili velkou sbírku svitků, o níţ byli zřejmě
přesvědčeni, ţe byla zaloţena aţ dlouho po době Caesarově - důleţitý detail potřebný k
pochopení událostí, co se se sbírkami stalo a kdy.
Co se opravdu stalo s knihovnami?
Největší záhadou obestírající největší alexandrijské knihovny je způsob jejich zničení, nebo -
asi přesněji řečeno - jejich zmizení. Navzdory jejich velikosti, významu a pověsti není vůbec
jasné, jak skončily. Byly zničeny jediným násilným činem nebo katastrofou? A pokud ano,
kdo nebo co tuto událost způsobilo?
Přinejmenším jedno tradiční podezřeníá můţe být vyloučeno okamţitě, protoţe královská
knihovna i její dceřiné knihovny zmizely dávno před ovládnutím Egypta muslimy. Příběh
kalifa Omara a pecí v městských lázních je proto téměř určitě pomluva rozšířená proti islámu
zaměřenými písaři byzantské nebo středověké éry. Vina či nevina dvou dalších hlavních
aktérů - Caesara a zfanatizovaných přívrţenců patriarchy Theophila - je prokazatelná mnohem
obtíţněji.
Caesar jako ţhář
Obraz Caesara jako ničitele alexandrijské knihovny pochází od římských písařů a spisovatelů
píšících několik desítek aţ stovek let po jeho vládě, kteří ovšem svá díla přizpůsobovali
poţadavkům tehdejší římské politické scény, coţ především znamenalo vylíčit Caesara v co
nejtemnějším světle. Sám Caesarova vlastního líčení událostí během taţení do Alexandrie
uvádí, ţe zaloţil poţár v přístavišti, aby se ubránil před útokem egyptských vojsk, ale
nezmiňuje se o ţádných škodách způsobených knihovně. Nelze samozřejmě vyloučit, ţe
líčení oné události úmyslně vynechal proto, ţe se s touto nehodou nechtěl chlubit. Někteří
historikové tvrdí, ţe královská knihovna byla od přístavních doků daleko a navíc byla solidně
stavěná a před ohněm zabezpečená, takţe ohněm zaloţeným v přístavu nemohla být ohroţena.
Podle jiných dobových pramenů bylo vypáleno jen jedno dočasné skladiště svitků.
Zjistit pravdu o události tak vzdálené je není moţné, tím spíše ţe dnes máme zhruba stejně
hodnověrné důkazy, které si vzájemně protiřečí - první tvrdí, ţe alexandrijská královská
knihovna definitivně zanikla kolem roku 20 př. n. l., zatímco podle druhého měla existovat
ještě v roce 200 n. l. Zeměpisec Strabo který popisuje svou návštěvu Alexandrie v roce 20 př.
n. l. se o královské knihovně vůbec nezmiňuje jako o stávající instituci, ale píše o ní v jiném
kontextu v minulém čase. Toto přesvědčivě působící svědectví je v rozporu s nápisem
objeveným v Římě a věnovaným Tiberiovi Claudiovi Balbillusovi zemřelému v roce 56 n. l.,
který ho označuje za ředitele alexandrijského Musea a knihoven; podle toho musely jak
Museum tak knihovna přeţít Caesara.
Dalším důkazem pouţívaným jako argument jak zastánci tak odpůrci Caesara v roli paliče
knihovny je dílo Deipnosophistai pocházející z doby kolem roku 200 n. l., kde autor Atheneus
píše: "Co se týče počtu knih, zaloţení knohovny sbírek v Museu, proč bych měl psát o něčem,
co máme všichni v paměti?" Ti kdo tvrdí ţe alexandrijská knihovna přetrvala i v době Starého
Říma tuto pasáţ prezentují tak, ţe Atheneus povaţuje za zbytečné popisovat knihovnu dosud
tak slavnou; pro zastánce opačného názoru si tato jeho slova vykládají tak, ţe knihovna uţ
existuje pouze v lidské paměti.
Theophilus a Serapeum
Posledním z trojice muţů nejčastěji obviňovaných ze zničení alexandrijské knihovny je
patriarcha Theophilus. V tomto případě máme na mysli knihovnu v Serapeu, kam se po
ovládnutí Egypta Římany přesunula většina děl z královské knihovny a kde přečkala aţ do
konce 4. století (n. l.). Podle této verze byla knihovna zničena roku 391 n. l., kdyţ patriarcha
Theophilus, stojící v čele církve v Alexandrii, vytáhl v čele lůzy jeţ srovnala starý pohanský
chrám Serapeum se zemí. Na jeho místě byl pak postaven křesťanský kostel. Všeobecně se
předpokládá, ţe svitky a knihy které byly v Serapeu uchovávány byly částečně rozkradeny a
částečně spáleny spolu s chrámem. Tato historie se často pouţívá k demonstraci nebezpečí
fundamentalismu, která má bohuţel četné obdoby i v moderní době - například zničení obřích
soch Buddhy příslušníky hnutí Taliban v Baiyanmu v Afghánistánu. Je téměř jisté, ţe zničení
budovy Serapea proběhlo tímto způsobem, osud knih v ní uchovávaných uţ zdaleka tak jasný
není: neví se, jestli byla knihovna zničena současně s chrámem - pokud předpokládáme, ţe
přeţila aţ do té doby, coţ také není vůbec jisté.
Nové hypotézy
Historik James Hannam tvrdí, ţe z podrobného čtení dobových textů vyplývá, ţe za zničení
alexandrijské knihovny (královské ani v Serapeu) nejsou odpovědni dva hlavní podezřelí -
Caesar a patriarcha Theophilus. Podle Hannama zmizely obě knihovny ještě před
popisovanými událostmi, a skuteční viníci unikli spravedlnosti i záznamu v dějinách.
Podle Hannama je za největší zločin v historii vzdělanosti zřejmě odpovědný faraón
Ptolemaios VIII. Eugertés II. (vládl 145-116 př. n. l.), krvavý tyran který se zmocnil trůnu a
vtrhl do Alexandrie, kde rozséval smrt a zkázu. Při pustošení města mohl také zničit knihovnu
jako jeden z jeho nejcennějších pokladů. O existenci královské knihovny po skončení vlády
tohoto panovníka je jen velmi málo přesvědčivých důkazů, a seznam jejích knihovníků
zachráněný kdysi z hromady odpadků končí právě v tomto období.
Pokud jde o zánik knihovny v Serapeu, z toho Hannam obviňuje jednoho z Theophilových
předchůdců - Jiřího z Kapadocie (část Turecka). Bylo o něm známo, ţe jednou stál v čele
plenitelů Searpea, a po jeho smrti v roce 361 n. l. zahrnoval jeho majetek i velkou sbírku knih
a svitků. Císař Julián (který si sbírku přivlastnil) napsal, ţe šlo o "velmi obsáhlou, úplnou
sbírku zahrnující díla filozofů ze všech škol a mnoha historiků".
Sečteno a podtrţeno - na roli hlavního padoucha podezřelého ze zničení alexandrijské
královské knihovny je mnoho kandidátů. Přiřknout ji s konečnou platností jednomu z nich by
bylo snazší, kdyby bylo moţné prozkoumat samotné místo činu - ale i samotné místo, kde
byla královská knihovna umístěna, je další, dosud nerozluštěnou záhadou.
Kde je královská knihovna?
Po dobytí Egypta muslimy v roce 640 n. l. a zaloţení hlavního města v Káhiře ztratila
Alexandrie na velikosti i významu. Několik po sobě následujících poţárů a zemětřesení toto
kdysi velkolepé město značně zdecimovalo, a jeho podstatnou část si vzalo (pohltilo)
Středozemní moře prostřednictvím tsunami, poklesu terénu a změny výšky mořské hladiny
(hladina Stpoklesu terénu a změny výšky mořské hladiny (hladina Středozemního moře je
dnes o zhruba 2 metry výš neţ byla v době Starého Říma). Do dnešní doby zmizela většina
architektonických pokladů Alexandrie, od tajemného majáku na ostrově Pharos aţ po
královské paláce a chrámy ve čtvrti Bruchion, včetně Musea a k němu připojené královské
knihovny.
Královská čtvrť Bruchion se nacházela na severovýchodě města a podle řeckého dějepisce
Straba zaujímala téměř třetinu jeho rozlohy. Přesné umístění Musea je nejisté, a lokalizace
královské knihovny je zahalena tajemstvím ještě větším, neboť ze všech dochovaných
pramenů není jasné, zda byla součástí Musea nebo samostatnou budovou, a pokud ano, kde
byla její (tato) budova situována vzhledem k Museu. Aţ do 90. let minulého století proběhlo v
této části Alexandrie málo archeologických výzkumů. O lokalizaci ztracených pokladů města
včetně knihovny se v roce 1979 pokusila skupina psychotroniků a archeologů jménem
Mobius Group.
Vyuţití psychiky v pátrání po ztracených pokladech
Skupina Mobius byla duchovním dítětem podnikatele a průzkumníka Stephana Schwarze,
který byl přesvědčen o moţnosti spojení určité formy jasnozřivosti označované jako vnímání
na dálku a konvenčních archeologických metod - "vykopávek". Spojením obou těchto
postupů je podle Schwarze moţné dosáhnout úţasných výsledků. Princip psychické sloţky
operace (jakéhosi mimotělního vnímání, telepatie nebo cestování po hvězdách) spočívá v tom,
ţe médium dokáţe vyuţít svůj "duševní zrak" k popisu vybraného objektu a jeho okolí a
dokonce je schopno ho ukázat na mapě. Podle Schwarzovy knihy The Alexandria project
vydané v roce 1983 dosáhla skupina Nonius významných úspěchů při lokalizaci potopených
zbytků v alexandrijském přístavu; potápěči řídící se podle Schwarzových pokynů získaných
od médií prý našli přesně na udávaném místě zbytky Kleopatřina letního paláce.
Pravděpodobně mnohé z těchto nálezů byly později zkoumány francouzsko-egyptským
týmem v roce 1995, který objevil některé z objektů původně označených médii. Je otázkou do
diskuse, jak váţně lze tyto údaje brát, kdyţ jsou podepřeny jen malým mnoţstvím konkrétních
důkazů. V kaţdém případě byl tým na souši méně úspěšný neţ ve vodě a alexandrijskou
knihovnu neobjevil.
Dosud neobjevené sály
Tam kde jasnozřivost médií neuspěla byli posléze lepší archeologové pouţívající konvenční
metody. V květnu 2004 oznámil polsko-egyptský tým zkoumající oblast Bruchion nález
připomínající řadu čítáren nebo poslucháren. Celkem bylo objeveno 13 poslucháren, z nichţ
kaţdá byla vybavena centrálním pódiem pro přednášejícího a sedadly pro posluchače. Těch se
sem vešlo dohromady aţ 5000, coţ odpovídá představě alexandrijské královské knihovny
coby antické univerzity nebo akademie věd.
Pokud se opravdu jednalo o královskou knihovnu, pak je záhadou, proč se zde nenašly ţádné
zbytky knih ani svitků, kdyţ ve zprávě oficiálně oznamující tento objev o tom nebylo ani
slovo, a chyběla i jakákoliv zmínka o pokračování výzkumných prací. Nejpravděpodobnějším
vysvětlením je - jak naznačuje práce historika Jamese Hannama - ţe hledání pokladu v
podobě obrovské knihovny shrnující veškeré vědění své doby je nejspíše honbou za přeludem.
Královská knihovna alexandrijská pravděpodobně nikdy neexistovala v takové podobě, jak ji
líčí legendy které jí zaručily nesmrtelnost, a pravda zůstává zřejmě dosud pohřbena kdesi pod
současným městem, kde moţná stále čeká na své objevení.
Kamelot
Král Artuš je ústřední postavou souboru mýtů a legend známých pod souhrnným názvem
"artušovské legendy". Díky četným současným knihám a filmům s touto tématikou je dnes
většina lidí dobře obeznámena se základními momenty příběhů o Kamelotu, králi Artušovi, a
rytířích Kulatého stolu. V moderním podání je Kamelot zpravidla líčen jako středověký hrad s
vysokými věţemi a hradbami. Ale existoval vůbec? A pokud ano, vypadal opravdu takhle?
Největší záhadou ze všeho je, kde vlastně Kamelot leţel, jinými slovy - který z desítek
kandidátů činících si nárok na tento titul je ten pravý?
Zpátky ke kořenům
Artušovské legendy v té podobě jak je známe dnes se značně liší od své předlohy z dávných
dob. Jen samotná postava krále Artuš spojuje tolik mýtů a legend předávaných po mnoho
století, ţe skutečný Artuš a hrad Camelot se ztrácejí v předivu čím dál tajemnějšího tajemství.
Objevit hrad Camelot je nutné k tomu, abychom mohli zbavit mýty a legendy nánosů fantazie
a dobrat se ke skutečné podstatě artušovských legend.
Příběhy o králi Artušovi
Artušovské legendy jak je známe pocházejí většinou ze středověku. Mezi prvními je Historia
regum Britanniae (Dějiny králů Británie), jejímţ autorem je Geoffrey z Monmouthu, vyšla v
roce 1138, následuje Lancelot (autor Chrétien de Troye) z roku 1180, dále Artušova smrt (Le
morte d´Arthur) a mnoho dalších. Slovo "Kamelot" je poprvé zmíněno v Lancelotovi a potom
později, z čehoţ lze usuzovat na jeho význam pro celé artušovské období.
První zprávy o Artušovi najdeme ve velšských básních ze 6. století. Artuš je v nich obvykle
líčen jako Dux Bellorum čili válečný vůdce, a právě z těchto souvislostí vyvozuje většina
historiků zabývajících se artušovským obdobím původ Artuše coby legendární postavy.
Obecně se předpokládá, ţe Artuš byl římsko-keltský vojevůdce, který bojoval proti invazi
Anglosasů v době po staţení římských vojsk z Británie a pádu Západořímské říše. Artuš mohl
být kmenovým náčelníkem nebo králem, moţná i generálem toho, co zbylo z římské armády
po britském taţení. K Artušově osobě se pojí mnoho legendárních a magických atributů
(kouzelné meče vytaţené z kamene, slouţící k zabíjení draků), a Artuš se stal uţ dávno více
legendárním neţ skutečným hrdinou. Jak legenda rostla, byly do ní zapracovávány nové
prvky, včetně takových, které se udály dlouho po Artušově smrti nebo které se vázaly k jiným
historickým postavám.
Existoval Kamelot?
Co to (všechno) znamená pro hledání Kamelotu? Zdá se, ţe Kamelot byl k legendě o Artušovi
přidán dodatečně. To můţe znamenat buď ţe byl zcela vymyšlen, nebo ţe se historky o něm
udrţovaly jen v ústním podání a trvalo nějakou dobu, neţ je někdo zapsal. Jisté je, ţe Kamelot
nikdy neexistoval v oné tolik populární představě středověkého hradu nebo citadely, protoţe
obyvatelé Británie v 5. století prostě neměli technické prostředky na to, aby ho v takové
podobě postavili. Skutečný Kamelot (nebo základ jeho legendy) byl spíše tvrzí na nějakém
vyvýšeném místě nebo velkým tábořištěm. Mohl mít příkopy a opevnění, dřevěné stavby jako
brány, věţe a budovy, a moţná i nějaké kamenné hlavní zdi. Mohl být postaven podle
římského vzoru, moţná na jiţ existujících základech římského vojenského tábora, nebo mohl
být postaven v keltském stylu. S největší pravděpodobností byl kombinací obojího.
Kandidáti na titul "Kamelot"
Kdyţ tedy máme tuto základní představu, kde bychom měli hledat skutečný Kamelot? Na
celém území Britských ostrovů existují desítky míst, která o sobě tvrdí, ţe jsou nějak spojena
s králem Artušem, a mnohá se přímo (většinou na místních turistických ukazatelích) označují
jako Kamelot. Které z nich prohlásíme za nejvíce pravděpodobné, to záleţí do značné míry na
tom, kterou z mnoha moţností historických postav si vybereme za vzor samotného krále
Artuše.
Camulodunum
Zřejmě nejţhavějším kandidátem na místo Kamelotu je římské město Camulodunum (dnešní
Colchester) v hrabství Essex, někdejší hlavní město římské části Británie. Vzorem pro
postavu krále Artuše mohlo být několik římských generálů a vojevůdců. Například Magnus
Maximianus, velký vojevůdce ţijící koncem 4. století. Některé jeho činy odpovídají těm,
které Geoffrey z Monmouthu připisuje Artušovi, včetně bojů v občanské válce a dvakrát
vedení vojenských výprav do dnešní Bretaně a okolí, aby zasáhl do římské politiky na
evropském kontinentě. Maximianus vedl armádu do Galie poté, co sám sebe prohlásil za
císaře, coţ odpovídá starým velšským údajům o Artušovi, jehoţ označují slovem ymerawdwr
(velšsky "císař").
Podobnosti s postavou Artuše vykazuje také Riothamus, velký vojevůdce z konce 5. století, o
němţ prameny ze začátku století 6. uvádějí, ţe dvakrát převezl armádu přes kanál La Mance,
aby podpořil Západořímskou říši na kontinentě, ţe byl v bitvě zrazen (stejně jako Artuš) a ţe
se po své poslední bitvě uchýlil do města jménem Avalon (Artuš byl údajně do Avalonu
převezen násilím po své poslední poráţce). Jméno Riothamus znamená "nejvyšší král", coţ
můţe být odkaz na toho, jehoţ jméno bylo Artuš.
A nakonec je tu ještě Ambrosius Aurelianus, další římský generál, který velel armádě v
Británii během anglosaských vpádů (nájezdů) koncem 5. století a který měl rozhodující
zásluhu na slavném vítězství nad nimi v bitvě u Badon Hill - stejné vítězství je připisováno
Artušovi starými velšskými bardy, Geoffreyem z Monmouthu a několika dalšími prameny.
Všechny tyto tři postavy jsou víceméně rovnocennými kandidáty na post historické postavy
krále Artuše, i kdyţ se kaţdá z nich potýká s určitými nesrovnalostmi. Maximianus ţil v
nesprávné době, Riothamus byl králem spíše v Bretani neţ v Británii, a Aurelianus byl přesně
identifikován Geoffreyem z Monmouthu, který o něm píše jako o Artušově strýci. Také byl
zřejmě příliš starý na to, aby bojoval u Badon Hill, přestoţe se to píše v mnohých historických
knihách. Nicméně pokud byl předobrazem legendárního krále Artuše kterýkoliv z těchto tří
muţů, pak je pravděpodobné, ţe nechal vystavět Camulodunum, největší římské město na
území Británie, jiným slovem - Kamelot.
Hlavním nedostatkem této teorie je, ţe Camulodunum, leţící v hrabství Essex v jihovýchodní
Anglii, je příliš daleko na východě na to, aby mohlo být základnou krále Artuše. Většina
pramenů situuje Artušovo hlavní sídlo na západ Británie. Navíc území dnešního Essexu bylo
Sasy dobyto brzy po začátku jejich taţení Británií, tedy ve stejné době, kdy Artuš proti nim
podle legendy měl svádět jednu vítěznou bitvu za druhou.
Winchester
Sir Thomas Malory byl přesvědčen, ţe Kamelot se nacházel ve Winchesteru v jiţní Anglii.
Toto město se totiţ můţe chlubit kulatým stolem, který se nachází ve velkém sále (Great Hall)
zdejšího hradu. V dobách své největší slávy byl Winchester hlavním městem anglosaského
království Wessex a posléze celé Anglie. Je moţné, ţe Sasové si z Artušova hlavního města
udělali své vlastní.
Maloryho teorie se ale všeobecně povaţuje za smyšlenou. Stejně jako v případě města
Camulodunum, i Winchester leţí příliš daleko na východě, aby mohl být ztotoţňován s
Kamelotem, a jednoznačně hovoří i archeologické nálezy: podle nich byl hrad Winchester
postaven aţ ve 12. století, a v celé oblasti se nenašly stopy po výraznějších aktivitách před
příchodem Sasů. Winchesterský kulatý stůl byl vyroben v roce 1270 za vlády krále Eduarda I,
o němţ bylo známo, ţe byl nadšeným obdivovatelem Artuše, a stůl byl tak pravděpodobně
vyroben pro jeho pobavení.
Kameloty ve Skotsku
S králem Artušem jsou spojena také mnohá místa ve Skotsku, a tak není divu, ţe i tady se
najdou místa činící si nárok na titul slavného Kamelotu; z nich na prvních místech jsou
Carlisle a Falkirk. Jedním z kandidátů na předobraz krále Artuše který těmto "severním
Kamelotům" dodává hodnověrnosti je Artur mac Aidan, nejstarší syn Aidana mac Gabrana,
vládce keltského království Dalriada v západním Skotsku v letech 574-608.
Artur byl generálem v armádě svého otce, a v jeho ţivotě lze najít mnohé podobnosti s
legendárním králem Artušem. Artur měl pravděpodobně sestru jménem Morgan; byl
současníkem Merlina (velšsky Myrddin); naposledy bojoval v roce 582 v bitvě u řeky River
Allan, známé téţ jako Camallan (posledním bojem krále Artuše byla bitva u Camlannu), po
které bylo jeho tělo převezeno na ostrov zvaný Invalone (jméno připomínající Avalon).
Artur ţil ale příliš pozdě na to, aby mohl být legendárním Artušem, a je velmi
pravděpodobné, ţe své jméno získal právě jako poctu na základě jiţ existujících příběhů a
legend o Artušovi. Jeho království navíc nezahrnovalo Carlisle ani Falkirk, a ani jedno z nich
nemá důkazy podporující hypotézu, ţe mohlo být legendárním Kamelotem. Protoţe se téměř
všechny prameny shodují v tom, ţe Artušova základna leţel kdesi na západě, nejspíš na území
nebo poblíţ Walesu, Cornwallu nebo jinde na západě Británie, je zřejmě na místě hledat bájný
Kamelot v těchto oblastech.
Tintagel
Řečeno terminologií moderní turistické tradice je nejtřpytivějším diamantem na koruně
Kamelotu hrad Tintagel v hrabství Cornwall. Je to zřícenina hradu na kamenitém, větry
bičovaném mysu nad mořem. Podle Geoffreye z Monmouthu se právě tady narodil král Artuš.
Současný hrad pochází "jen" z 12. století a byl postaven pro Reginalda, hraběte z Cornwallu.
Je jen shodou okolností, ţe tento hrabě Reginald byl bratrem vychovatele Geoffreye z
Monmouthu, nebo tato skutečnost zásadně ovlivnila Geoffreyovy úvahy?
Ať tak či tak, existence starého hradu nebo pevnosti pocházející přibliţně ze stejné doby kdy
měl ţít Artuš je na daném místě jasně prokazatelná, a v roce 1998 se archeologům podařilo
objevit důkaz spojující toto místo s Artušem. Mezi ruinami pocházejícími ze 6. století byl
objeven kámen s latinským nápisem. Do kamene dnes známého pod jménem Artušův kámen
jsou vyryta slova "PATER COLI AVI FICIT ARTOGNOU", coţ volně přeloţeno znamená
"Toto postavil Artognou, otec potomka (nebo následovníka) Collova" (slovo "toto" se zřejmě
vztahuje k budově na příslušném místě).
Artognou (vyslovováno "Arthnu") je pravděpodobně "potomek Artušův", a Coll by mohl být
Coel Hen, legendární římsko-britský král podle kterého je dětská říkanka Old King Cole, a
kterého Geoffrey z Monmouthu nazývá Artušovým předkem. Artušův kámen vysvětluje
moţnou souvislost Tintagelu s Artušem, a také proč ho Geoffrey zahrnul do svého vyprávění.
Navíc další archeologické objevy v lokalitě Tintagelu pocházející ze stejné doby zahrnují
pozůstatky rozvinutého hrnčířství, sklářství a dokonce i mince ze vzdálené Byzantské říše, z
čehoţ lze soudit, ţe mohlo jít o sídlo mocného a vyspělého království s obchodními vazbami
aţ do Středomoří.
Máme tedy skutečně váţného kandidáta na post Kamelotu? Moţná ano, avšak Artognou, ať
byl kým byl, rozhodně nebyl totoţný s Artušem (jeho jméno napovídá, ţe měl být Artušovým
potomkem). Proto nemůţeme udělat přímou spojnici mezi Tintagelem a Artušem, ani
rozhodně tvrdit, ţe Tintagel byl Kamelot(em). Nicméně nelze pominout, ţe staré příběhy o
vládcích Tintagelu se s artušovskými legendami v mnohém shodují.
Cadbury Castle
Cadbury Castle je dnes pahorek se zbytky opevnění snad dávné pevnosti, leţící jiţně od
vesnice South Cadbury v hrabství Somerset. Jako místo kde kdysi stával Kamelot jej poprvé
označil v roce 1542 archeolog John Leland, kdyţ napsal, ţe "Na samém jiţním okraji kostela
South-Cadbyri stával Camallate, kdysi slavný hrad nebo město. Zdejší lidé o tom nic
neřeknou, ale slyšeli, ţe král Artuš Camalat často navštěvoval". Tradice artušovských legend
je zde velmi od nepaměti velmi silná. Na samotném Cadbury Hill najdeme Artušovu ulici,
Artušův pramen a Artušův palác (hromada kamenů na vrcholku pahorku). V lidové
slovesnosti se také vypráví, ţe Artuš a jeho rytíři spávali v jeskyni uvnitř pahorku, a o jednom
divokém honu který král uspořádal uprostřed léta.
Někteří skeptikové tvrdí, ţe Leland si tyto lidové tradice prostě vymyslel, inspirován blízkostí
vesnic Queen Camel a West Camel. I kdyby jen pečlivě a věrně zaznamenal jiţ existující
tradice, stejně se zdá přitaţené za vlasy, ţe by se na ně dalo spolehnout po tisíci letech. Nelze
však přehlíţet pádné důkazy svědčící v jejich prospěch. Vykopávky na místě potvrdily
rozsáhlou výstavbu právě v Artušově době: velkou stavbu s velkým sálem, a mnoho dalších,
menších budov. Stávající staré opevnění sestávající z náspů příkopů byla v té době obnovena
a vylepšena. Rovněţ byly nalezeny stopy po hrnčířských pracích podobně jako na Tintagelu,
napovídající, ţe pán hradu Cadbury Castle musel být mocný a bohatý.
Ačkoliv tedy chybí přímý důkaz přítomnosti samotného Artuše, není pochyb, ţe v době kdy
měl ţít obýval hrad Cadbury Castle mocný král nebo vojevůdce. Měl zde svou základnu,
kterou opevňoval, zveleboval a rozšířil natolik, aby v ní mohlo bydlet přes tisíc vojáků a
několik stovek obyvatel vojenského tábora. S ohledem na místní tradice a jména připomínající
Artuše, lze předpokládat, ţe Cadbury je v soupeření o titul Kamelot jedním z nejţhavějších,
ne-li vůbec nejţhavějším kandidátem.
Carleon
Carleon, vesnice nedaleko Newportu v jihovýchodním Walesu, byla významným římským
vojenským městem v letech 75-300 n. l. Jméno má odvozené od velšského výrazu pro pevnost
legií. Na začátku legendy o Artušovi, tak jak píše Geoffrey z Monmouthu, nebyl ještě ţádný
Kamelot a Artušovo hlavní město bylo údajně v Carleonu. Toto město má dnes jeden z
největších amfiteátrů v celé Británii, který za Artušových časů musel být širokou a trávou
zarostlou prohlubeninou, kde se konala nejrůznější jednání - ţe by tohle byl počátek legendy o
Kulatém stole?
York
V dobách Římské říše se York jmenoval Eboracum, ale známý byl i pod jménem Urbe
Legionum čili "Město legií", neboť byl základnou pro římské legie bránící Hadriánův val a
severní hranici Británie. Mohli staří kronikáři a písaři splést "pevnost legií" a "město legií" a
od té doby psát o Carleonu jako o hlavním stanu krále Artuše - a myslet tím York? Podle
některých současných teorií o původu artušovských legend tomu tak mohlo být, protoţe
Erboracum bylo základnou Lucia Artoria Casta.
Castus byl římský generál vyslaný do Británie v roce 181 n. l. Zdá se, ţe byl první osobností
"artušovského" typu zaznamenanou v britské historii, a jeho ţivotní příběh má s Artušovým
mnoho společného. Castus zastával pozici vojevůdce, patřil mu tedy titul dux - Artuš byl Dux
Bellorum). Vedl výpravy na evropský kontinent, zejména do severozápadní Galie. Ze
Sarmatie (dnešní Ukrajiny) si přivedl silné jezdectvo, coţ bylo v té době neobvyklé a jistě to
muselo silně zapůsobit na obyvatele Británie bránící svou vlast před nájezdy barbarů valící se
na jih z Kaledonie (dnešního Skotska).
Castova sarmatská kavalerie mohla být inspirací pro další prvky artušovských legend. Jezdci
chovali své meče ve zvláštní úctě a měli ve své tradici legendární postavu podobnou králi
Artušovi (včetně příběhu o kouzelném meči, který byl po jeho smrti po hozen do vody) -
hrdinného vůdce jeţ vedl skupinu rytířů na průzkumné výpravy a konal hrdinské činy.
Také na teorii Artuš=Castus + Kamelot=York se pochopitelně najdou nedostatky. Latinská
podoba Artušova jména není Artorius, ale Arthurus, takţe jména obou postav se přesně
neshodují. Ještě důleţitější je fakt, ţe Castus ţil příliš dávno před Artušem a bojoval proti
špatným nepřátelům. Artušovské legendy se soustředí na boje se Sasy a jsou přesně datovány
ke konci 5. století. Aby se Castus stal předobrazem Artuše bylo zřejmě jen prostřednictvím
bájí a pověstí, které si mezi sebou předávali jeho sarmatští jezdci, a moţná také ústním
podáním líčení jeho skutků mezi obyvatelstvem. Tato lidová slovesnost musela udrţet
vyprávění o Castovi naţivu hodně dlouho, aby mohly přejít do artušovských legend vzniklých
v 6. století. V tomto kontextu nevypadá York coby Kamelot příliš přesvědčivě.
Viroconium
Začátkem 2. století n. l. byl Viroconium (dnes Wroxeter, hrabství Shropshire) čtvrtým
největším městem v Británii. I kdyţ posléze město zaţilo úpadek, archeologické nálezy
napovídají, ţe bylo znovu více osídleno, ve velkém opraveno a opevněno v 80. letech 5.
století, tedy přesně v době, kdy měl král Artuš být na vrcholu moci. Graham Phillips a Martin
Keatman ve své knize King Arthur - the True Story (Král Artuš - pravdivý příběh) přicházejí s
teorií, ţe Kamelot mohl být Viroconium a Artuš velšský král Owain Ddantgwyn (Owen
Bělozubý), který v tomto městě sídlil.
Owain vládl koncem 5. století královstvím Rhos a Gwynedd. Byl zabit svým synovcem
Maelgwynem v bitvě u Camlanu - Artuš byl zabit synovcem jménem Mordred v Camlannu.
Owainův otec byl znám jako "Strašná dračí hlava", neboť byl v daném obdobím předním
britským vojevůdcem čili Dragonem (Darkem). Do velštiny se tento "titul" překládal jako
Yrthyr pen-Dragon - Artušovu otci se říkalo Uther Pendragon. Některé prameny navíc hovoří
o Owainovu synovi jako o "Synovi medvěda", coţ naznačuje, ţe Owain sám mohl být
nazýván "Medvědem" - a slovo "medvěd" lze do velštiny i do latiny volně přeloţit jako Artur.
Ve skutečnosti vůbec první zmínka o Artušovi se vyskytuje v básni věnované království
Gododdin, z něhoţ Owain pocházel.
Existuje tedy mnoho indicií svědčících pro to, ţe historickou předlohou krále Artuše byl právě
Owain. Ve Viroconiu byl objeven kámen s vyrytým nápisem datovaným roku 480 o tom, ţe
město bylo obsazeno vojsky krále z rodiny Cunneda, do které patřil Owain. Byl to tedy ve
skutečnosti sám král Owain-Medvěd, kdo učinil z Viroconia Kamelot?
Spisovatel Mick Baker který se zabývá Artušovskými legendami zdůrazňuje, ţe ze všech
velkých měst v tehdejší Británii jedině Viroconium vykazuje koncem 5. století známky
přestavování a opevňování, coţ by nasvědčovalo tomu, ţe se tehdy, během klíčového
"artušovského" období, mohlo stát hlavním městem, tedy Kamelotem se vším všudy - kromě
jména.
Mnoho Kamelotů
Tintagel, Cadbury Castle, Caerleon a Viroconium musejí být oprávněně povaţováni(y) za
hlavní kandidáty na bájný Kamelot, ale opravdovým Kamelotem mohlo být jen jediné z
těchto míst. Které? Vzhledem k povaze Artuše coby historické postavy přicházejí v úvahu
všechna - kaţdé z nich mohlo být Kamelotem podle určitých hledisek. Jestliţe je samotný král
Artuš výsledkem souhrnu (syntézy, sloučení) příběhů o několika lidech skutečných i
mýtických, pak lze také předpokládat, ţe bájný Kamelot má něco z kaţdého z několika
Kamelotů pojících se k jednotlivým Artušům. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, ţe Kamelot je
dnes lokalizován nejméně na čtyři různá místa, přičemţ také předobrazem Artuše byli
nejméně čtyři muţi.
Hrady, pevnosti a regionální hlavní města jako jsou Tintagel, Cadbury, Caerleon a
Viroconium zřejmě na obyvatele římské Británie hluboce zapůsobily a získaly si ještě za
svého trvání částečně legendární pověst, stejně jako králové a vojevůdci kteří v nich sídlili.
Bohatství, moc a prestiţ vládců i jejich sídel se vtiskly do paměti národa, jejich obrazy
posléze přerostly v národní mýty a lidé i místa ztráceli svou pravou identitu, jsouce nahrazeni
Artuši a Kameloty.
Eldorádo
El Dorado znamená španělsky "pozlacený". Většinou se tento pojem vztahuje k určitému
muţi, ale bývá spojován i s místem - městem nebo královstvím pohádkově bohatým, skrytým
před zeměpisci i objeviteli kdesi hluboko v nitru jihoamerické divočiny. Více nţ to - Eldorádo
se stalo legendou, snem, posedlostí ţenoucí celé generace do strašlivých útrap a neskutečných
krutostí vedoucích aţ k šílenství, vraţdám, sebevraţdám a popravám. Hnáni zoufalou touhou
najít pohádkové Eldorádo cestovali lovci pokladů tisíce kilometrů - prodírali se neprostupnou
dţunglí, šplhali přes neschůdné hory a brodili se páchnoucími baţinami. Co vlastně hledali, a
mohli vůbec něco nalézt?
Touha po zlatě
Španělští konkvistadoři kteří dorazili na počátku 16. století do Nového světa (zde) sice
objevili bohatství, jaké si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, ale vidina úspěchu
na dosah ruky spolu s nezřízenou chamtivostí nakonec v jejich duších zapálily neuhasitelný
ničivý poţár který seţehl všechno, co mu stálo v cestě. Neukojitelná touha Evropanů po zlatě
se poprvé projevila, kdyţ přívětiví a důvěřiví Indiáni ukázali Kolumbovým muţům zlato na
ostrově Hispaniola (dnes Haiti a Dominikánská republika), ale zvrhla se v hotové šílenství v
roce 1532, kdy se Velký Inka Atahualpa, vládce incké říše, vykoupil ze zajetí Franceska
Pizarra a jeho malé armády konkvistadorů tím, ţe nechal místnost, kde byl vězněn, naplnit
zlatem. Díky této nečekané události se Pizarro a jeho muţi rázem stali většími boháči, neţ si
kdy dokázali představit, ale přesto neměli dost. Kdyţ Inkové dokázali shromáţdit tolik zlata
za tak krátkou dobu, muselo to znamenat, ţe ho mají mnohem více. Proto byli konkvistadoři
přesvědčeni, ţe kdyţ Manco Inka, Atahualpův následník (který byl nakonec Španěly
zavraţděn přesto, ţe se také vykoupil) zavedl zbytky incké armády hluboko do dţungle,
musel s sebou vzít i zlatý poklad nesmírné hodnoty.
Pověsti z východu
Na základě této domněnky se v roce 1538 zrodila legenda o Eldorádu. Vyslanci (jednoho)
indiánského kmene ze severovýchodu incké říše přinesli Atahualpovi zprávy. Nevěděli, ţe po
příchodu Španělů je celá říše Inků vzhůru nohama. Kdyţ se jich konkvistadoři vyptávali na
zdroj zlata, Indiáni jim vyprávěli o kmeni ţijícím kdesi na východě praktikujícím zvláštní
rituál: kaţdého nově vysvěceného velekněze svléknou, potřou lepivým balzámem a poté
pokryjí zlatým prachem, načeţ se vykoupe ve vodách posvátného jezera. Při obřadu se do
jezera také háţou zlaté ozdoby a další cenné předměty. Kdyţ tuto historku uslyšel španělský
kapitán Sebastián de Benalcázar, dal všem veleknězům jméno El Dorado - Pozlacený (muţ).
Legenda kmene Muisca
Příběh o zlatém muţi, ať vypadá jakkoliv fantasticky, je pravdivý. Podobný obřad
praktikovali příslušníci kmene Muisca ţijící na území dnešní Kolumbie, jejich posvátné
jezero mělo jméno Guatavitá a nacházelo se v horách nad dnešním hlavním městem Bogota.
Muiskové patřili k národu Čibčů. Zabývali se převáţně zemědělstvím a obchodovali s Inky,
kterým se ovšem nevyrovnali vzdělaností. Byli porobeni sousedním kmenem několik
desetiletí před příchodem Španělů, a poté jiţ neprováděli obřad se zlatým muţem. Příběh
vyprávěný zajatými posly je (tedy) legendou - hasnoucí vzpomínkou na zvláštní obřady, o
nichţ moţná otcové jejich otců slyšeli, ţe je kdysi kdosi prováděl. Důleţitý je především
jeden prvek - ona "zlatá" kultura nebyla vlastní jejich kmeni, ale jinému, ţijícímu za dalším
horským hřebenem nebo zákrutem řeky. Tak vznikla legenda o Eldorádu. Jisté je zatím jedno
- evropští hledači pokladů později pronikali do nejhlubší dţungle, prostudovali všechny
dostupné prameny a podrobně vyslechli bezpočet příslušníků různých kmenů a kultur, ale
pohádkové bohatství slibující se skrývat kdesi v Eldorádu nikdy nikdo nenašel.
Hledání posvátného jezera
Sebastián de Benalcázar se brzy vydal Eldorádo hledat. Probíjel se nezmapovanými oblastmi,
překonával řeky a hory, aţ v roce 1537 dorazil do území, kde se dnes nachází hlavní město
Bogota. Nebyl však jediným konkvistadorem, který tou dobou pátral po zlatě. V roce 1536
skupina v jejímţ čele stál Gonzalo Jiménez de Quesada vyrazila z Karibského pobřeţí do
vnitrozemí kontinentu a následujícího roku, po strašných útrapách, dorazila na území kmene
Muisca. Jejich pečlivě uspořádaná sídla připomínala Španělům hrady a pevnosti do té míry, ţe
de Quesada byl přesvědčen, ţe objevil civilizaci srovnatelnou s inckou - a tedy disponující
vydatnými zásobami zlata.
Náčelník Tisquesusa rychle a správně odhadl situaci a nasměroval Španěly do sousední země,
kam de Quesada opravdu vzápětí vtrhl. Objevil tam chrám ozdobený zlatem, coţ ho
povzbudilo k další aktivitě, a zajaté Indiány nechal mučit tak dlouho, dokud mu neukázali
cestu k nedalekému posvátnému jezeru jménem Guatavitá. Za několik dnů stanul de Quesada
jako první Evropan ve vlasti pozlacených muţů, ale čekalo ho zklamání.
Odvodňování jezera - první etapa
Jezero Guatavitá je kráterové jezero (kráter který vyplňuje je buď jícnem vyhaslé sopky nebo
vznikl dopadem meteoritu - v tom se prameny různí) jehoţ kalné a hluboké vody nevydávají
své tajemství jen tak. De Quesada byl z politických důvodů nucen vrátit se na pár letech zpět
do Španělska, ale v domnělém Eldorádu nechal svého bratra Hernána Peréze, který se v roce
1545 poprvé pokusil odvést vodu z jezera. Jeho pokus, byť primitivní - voda byla prostě
vylévána řetězem lidí s vědry - byl korunován částečným úspěchem. Na obnaţeném pruhu
dnu jezera se podařilo objevit trochu zlata. Bylo to zlato pocházející z "El Dorada" -
pozlaceného muţe? Navedli je Indiáni ke správnému jezeru, nebo bylo skutečné zlaté
království ukryto kdesi hlouběji v dosud nezmapovaných horách a pralesích?
Entradas - výprav do pekel
Tou dobou se legenda o Eldorádu stala mezi konkvistadory všeobecně známou a do
jihoamerického vnitrozemí se vydávali četní odváţlivci na nebezpečné výpravy zvané
španělsky entradas. Jedna německá výprava roku 1541 pronikla hluboko do And, kde se
seznámila legendami o bohatém městě zvaném Omagua. V představivosti Konkvistadoři
zachvácení zlatou horečkou hned před sebou viděli další Eldorádo - město s ulicemi
vydláţděnými zlatem a posypanými smaragdy. Toto vyprávění slyšel i Francisco Pizarro,
dobyvatel říše Inků, a proto v roce 1541 vyslal svého mladšího bratra Gonzala na výpravu
napříč Andami. Gonzalo se brzy oddělil od druhého vůdce Franciska de Orellana a začal se
probíjet zpátky na základnu, přičemţ ztratil tři čtvrtiny svých muţů následkem hladu, bojů s
Indiány, nemocí a dokonce i kanibalismu.
Zatím de Orellana podnikl jednu z největších objevitelských výprav v historii. Nechal
zhostovit několik říčních člunů, aby se po proudu řeky mohl vydat do Eldoráda, o kterém byl
přesvědčen, ţe musí být někde za příštím zákrutem. Místo toho sjel stále širší řeku aţ k
Atlantskému oceánu a stal se tak prvním Evropanem, který se plavil po Amazonce. Jméno
největší jihoamerické řeky pochází z de Orellanova vyprávění o setkání s kmenem bojovných
ţen vedených krutou královnou. Ačkoliv de Orellana neobjevil pohádkovou zlatou zemi, také
on slyšel příběhy o městě Omagua. V roce 1546 se k Amazonce vrátil, ale tentokrát mu
nepřálo štěstí tolik jako posledně a zahynul spolu s většinou svých muţů.
Španělské vládě, která se snaţila získat kontrolu nad vzdálenými základnami své rozsáhlé
říše, protoţe se obávala výbojů Portugalska z Brazílie na západ, se lákadlo Eldoráda hodilo k
odvedení pozornosti vzpurných a zdivočelých konkvistadorů. Vysíláním entradas na hledání
bájné zlaté země se úřady snaţily podnítit potenciálně nebezpečné muţe k objevování nových
území. Například v roce 1560 získal mladý voják jménem Pedro de Ursua titul guvernéra El
Dorada a Omaguy, neţ byl vyslán na sebevraţednou misi do vnitrozemí, na které byl zakrátko
zavraţděn svými vlastními muţi.
Odvodnění jezera - druhý pokus
Pozornost hledačů bájného zlatého království se časem soustředila dále na východ, nicméně
jezero Guatavitá stále slibovalo nesmírnou odměnu tomu, kdo dokáţe prozkoumat jeho
hlubiny. V roce 1580 byl podniknut druhý a méně šetrný pokus o jeho odvodnění. Do
okrajového valu lemujícího kolem dokola celé jezero byl vykopán příkop, kterým mohla
odtékat voda. Hladina jezera poklesla o nějakých 20 metrů, ale pak práce ustaly, protoţe si
vyţádaly příliš mnoho lidských ţivotů. Rýha v okrajovém valu jezera je patrná dodnes. Na
dně byly objeveny zlaté předměty a jeden velký smaragd, coţ vzbudilo další zájem a během
17. století byly podniknuty ještě další dva odvodňovací pokusy, které však nepřinesly více neţ
pár tretek.
Guayana a ztracené město Manoa
Mnoho konkvistadorských výprav propátralo území Kolumbie, neţ bylo jasné, ţe v této části
Jiţní Ameriky se bájné Eldorádo nenachází. Poté se pozornost hledačů Eldoráda soustředila
na další velkou neznámou zemi - území Guayany a okolí na severovýchodě jihoamerického
kontinentu. Volání sirén střeţících místní zlaté poklady vlákalo do záhuby dva známé
dobrodruhy.
Hrozivé dědictví
V roce 1580 přicestoval do Bogoty don Antonio de Berrio, aby se tu ujal majetku zděděného
po strýci své ţeny. Naneštěstí pro něho nebyl oním strýcem nikdo jiný neţ Gonzalo de
Quesada, jeden z prvních hledačů Eldoráda, který ve své závěti stanovil, ţe Berrio musí část
dědictví pouţít k pátrání po tajemném zlatém království.
De Berrio navzdory svému pokročilému věku - kdyţ dorazil do Nového světa, bylo mu 60 a
měl za sebou několik vojenských taţení v Evropě - neztrácel čas a zorganizoval několik
výprav, které měly prozkoumat území mezi Bogotou a deltou Orinoka na východě, tehdy
označovaného jako Guyana (dnešní Venezuela a Guayana). Někde v této zemi, která tenkrát
ještě nebyla zmapována, muselo podle všeobecného přesvědčení leţet i bájné Eldorádo. V
letech 1581, 1584, 1585, 1590 a 1593 de Berrio (zpočátku z Bogoty, později ze své nové
základny na Trinidadu, naproti deltě Orinoka) vedl nebo zorganizoval náročné entradas, které
Eldorádo sice neobjevily, ale získaly informace o velkém městě ukrytém hlouběji ve
vnitrozemí. Indiáni mluvili o městě jménem Manoa obývaném lidmi, kteří přišli ze západu.
Mělo leţet u jezera Paríma, v horách u pramene řeky Caroni.
De Berriovi to všechno krásně dávalo smysl: poslední Inkové po dobytí Peru Španěly uprchli
do Guyany a vybudovali zde tajně nové hlavní město, domov "pozlaceného muţe". Takové
poselství poslal de Berrio do Španělska a byl za odměnu jmenován guvernérem Eldoráda.
Teď uţ zbývalo jen to Eldorádo najít.
Jediný, který přeţil
Důvěryhodnost zprávám od Indiánů dodalo fantastické svědectví španělského dobrodruha, se
v roce 1586 vypravil do divočiny a nyní tvrdil, ţe většinu z posledních let strávil ve městě
Manoa. Juan Martinez o sobě střídavě prohlašoval, ţe je posledním přeţivším z výpravy
zmasakrované Indiány, nebo ţe byl za nešťastnou náhodu s výbuchem střelného prachu
potrestán tím, ţe byl posazen do kánoe a puštěn po proudu. Poté ho chytili jiní Indiáni, kteří
ho se zavázanýma očima dovedli do města Manoa, kde se setkal se samotným El Doradem.
Po několika měsících ţivota v Manoa a uţívání si pohostinnosti jeho obyvatel Martinez
poprosil, jestli by se mohl vydat zpět ke svým lidem, a byl vyslán na cestu s nákladem zlata a
drahokamů. Ačkoliv většinu nákladu mu po cestě ukradli loupeţiví Indiáni, zůstalo
Martinezovi dost na to, aby to jeho vyprávění dodalo hodnověrnosti. Martinezův příběh
rozpoutal v zemi zlatou horečku. De Berrio, toho času dlící na své základně na Trinidadu, se
trumfoval s ostatními chamtivými správci španělských území, kdo vypraví nákladnější a
početnější entradu, který bude mít šanci na úspěch.
Sir Walter Raleigh
Naneštěstí pro de Berria dolehly lákavě znějící zvěsti o Eldorádu i k uším mnohých nepřátel
Španělska, například sira Waltera Raleigha, jednoho z nejvýznamnějších dobrodruhů
alţbětinské Anglie. Tento korzár, voják, špión, spisovatel, filozof a dvořan v jedné osobě brzy
podlehl vábení Eldoráda. Protoţe toho času zrovna upadl u královny v nemilost kvůli tajnému
sňatku s jednou z jejích dvorních dam, viděl výpravu do Guyany jako šanci získat (si) zpět
pozici u dvora, zajistit si slušné bohatství a rozšířit vliv Anglie na území Nového světa.
Kdyby našel město Manoa, přesvědčil by El Dorada, aby se stal poddaným Jejího
Veličenstva.
Raleigh připlul do Karibiku av roce 1595 se čtyřmi loděmi a silnou posádkou a hned rychle
zabral Tinidad a zajal de Berria. Kdyţ zkoumal deltu Orinoka, viděl dost přesvědčivých
důkazů, ţe Španělé objevili v této oblasti zlatý důl, a rozhodl se vrátit do Anglie a vypravit
silnější expedici. Během návratu napsal knihu The Discoverie (Objev), plným a patřičně
honosně znějícím titulem "Objev velké, rozsáhlé a bohaté říše Guayanské, se zřetelem na
velké a zlaté město Manoa (kterému Španělé říkají El Dorado). Právě tato kniha - a její různé
následné upravené verze - podnítila všeobecný zájem Evropanů o legendu o Eldorádu.
Zejména obsahovala mapy ukazující jezero Paríma a město Manoa v tak přesvědčivých
detailech, ţe byly stejně zobrazovány v různých atlasech ještě po staletí.
Po usednutí Jakuba I. na anglický královský trůn byl Walter Raleigh uvrţen do vězení na 13
let, neboť u dvora převládly prošpanělské a proti-raleighovské nálady. Mezitím v Guayaně
poručík Keymis, kterého pověřili jak de Berrio tak Raleigh, pokračoval v jejich neúspěšném
pátrání po městě Manoa, přičemţ stále se domníval, ţe uţ je jen krůček před ním. V roce
1597 de Berrio, zmoţený neustálým marným snaţením, zemřel poté co utratil veškeré své
jmění, s nímţ kdysi dorazil do Nového světa. "Kdyţ se pokoušíte dělat příliš mnoho, skončíte
tím, ţe neuděláte vůbec nic" přemítal prý ke konci svého ţivota.
V roce 1616 byl Raleigh propuštěn z vězení a směl se vydat do Guayany na svou poslední,
nešťastnou výpravu. Nenašel nic, v potyčce se španělskými kolonisty (kvůli lačnosti vojáků
po zlatě) přišel o syna, pohádal se s Keymisem, který vzápětí spáchal sebevraţdu, a svým
nepřátelům poskytl záminku ke svému odsouzení. Po návratu do Anglie byl zatčen, odsouzen
za podněcování války se Španělskem v roce 1618 popraven.
Legenda odpočívá?
Opakované nezdary při pokusech objevit město Manoa nebo aspoň najít důkazy o jeho
existenci nijak podstatně neochladily nadšení dobrodruhů, kteří stále ve velkém počtu
přijíţděli do Jiţní Ameriky s hlavou plnou starých pověstí z dob konkvistadorů v ruce
svírající kopie Raleighových map. Tot pokračovalo aţ do roku 1800, kdy celou oblast
důkladně prozkoumali profesionální cestovatelé a přírodovědci Alexander von Humboldt a
Aimé Bonpland, kteří konečně přesvědčivě dokázali, ţe město ţádné Manoa ani jezero
Paríma neexistují.
Poté co von Humboldt zasadil legendě o Eldorádu tuto smrtelnou ránu, překvapivě spustil
novou vlnu spekulací ohledně jeho původní lokalizace u jezera Guatavitá. Poté co jezero v
roce 1801 navštívil, vypočítal moţné bohatství v něm ukryté v jeho hlubinách, za předpokladu
ţe legenda o kaţdoročním obřadu s pozlaceným muţem byla pravdivá. Jeho úvahy rozpoutaly
v Evropě novou vlnu zájmu o Eldorádo. V roce 1852 například jeden turistický průvodce
uvádí, ţe hodnota pokladu Eldoráda ukrytého ve vodáých jezera Guatavitá můţe být přes
miliardu liber šterlinků (dnes přes 100 miliard dolarů)!
Zlatokopové v roce 1912
Není divu, ţe tyto výpočty a úvahy vedly k mnohým pokusům jezero Guatavitá znovu
odvodnit, tentokrát s vyuţitím moderní techniky, a dostat se tak k nesmírnému bohatství
ukrytém na jeho dně. Pokoušely se o to různé společnosti, nakonec uspěla v roce 1912
Company for Exploitation of the Lagoon Guatavitá. Kdyţ z jezera vytekla všechna voda,
zbylo na dně jen bahno, které ztvrdlo v neproniknutelnou vrstvu dříve neţ se z něho podařilo
získat více neţ hrstku zlata. Jezero se brzy znovu naplnilo. Ačkoliv kolem stále slídí lovci
pokladů, jezero je dnes chráněno kolumbijským zákonem a své tajemství, pokud nějaké má, si
tak uchovává dodnes.
Vor kmene Muisca
Jako zhmotnělý doslov k legedně o Eldorádu můţe slouţit zlatý předmět z předkolumbovské
doby objevený v roce 1969 poblíţ Bogoty, který by mohl být symbolem Eldoráda. Jedná se o
model voru, na němţ stojí několik zřejmě urozených postav a kněţí kolem velmi honosně
ustrojeného krále. Zřejmě se jedná o znázorněný obřad obětování bohům kmene Muisca, a
celý předmět je známý jako "Vor kmene Muisca" (Balza Muisca).
Ţe mýty umírají jen pomalu a nerady potvrzuje skutečnost, ţe se tvrdilo, ţe "vor kmene
Muisca" byl nalezen v jezeře Guatavitá, kam ho nejspíše hodil El Dorado osobně. Bohuţel to
není pravda - podle Muzea zlata v Bogotě byl tento předmět objeven v jeskyni, ukryt v
ozdobném keramickém hrnci. Ať tak či onak, "vor kmene Muisca" dosvědčuje, ţe El Dorado
čili "pozlacený muţ" a obřad kolem něho nejspíše opravdu existoval, i kdyţ zřejmě jiný, neţ
jak ho líčí vyprávění konkvistadorů zaslepených chorobnou chamtivostí.
Část 2. - Ztracené předměty, díla a relikvie
Výsledky lidské práce vystavené tváří v tvář plynoucímu času jsou pomíjející, křehké a
snadno zničitelné. Kdyţ nějaký předmět jednou zmizí, pak vyhlídky na to, ţe bude jednou
objeven či obnoven potomky svých zhotovitelů jsou velmi málo nadějné. Jen ve velmi
výjimečných případech - pokud má určitý předmět mimořádně velký význam náboţenský,
duchovní nebo umělecký, nebo kdyţ je dílem někoho se slavným osudem - můţe se předmět
či dílo vrýt do paměti lidstva natrvalo a přeţívat v ní věčně. Ještě méně je případů, kdy je
oprávněná naděje, ţe dotyčné předměty stále existují nebo ţe by dokonce mohly být
objeveny. Tato kapitola je věnována čtyřem nejvýznamnějším takovým případům - dvěma
náboţenským relikviím a dvěma případům díla velkých spisovatelů, která sice byla zřejmě
napsána, ale dodnes se (o nich) neví, kde jsou. Ač zdánlivě hmotné předměty a psaná díla
patří do jiných "soudků", spojuje je fakt, ţe byly stvořeny lidmi, kteří je vymysleli,
investovali do nich své vědění, umění a řemeslnou dovednost (fortel), aţ vznikla díla
neocenitelné hodnoty. Právě nesmírná hodnota těchto tajemných předmětů po celá staletí aţ
dodnes neodolatelně láká zástupy hledačů, kteří se za nimi vydávají na lov. Tato kapitola se
snaţí vysvětlit, co si myslí lidé kteří tyto věci hledají, kde všude je hledají, a jaké mají šance
ţe jednou najdou to co hledají.
Archa úmluvy
Archa úmluvy popsaná Leenem Ritmeyerem jako "nejsvětější kus nábytku, jaký kdy byl
vyroben" byla velká truhla zhotovená na uloţení kamenných desek, do nichţ bylo vytesáno
desatero přikázání. Byla vyrobena z ušlechtilého dřeva potaţeného zlatými plechy a měla
zlatem lemované víko, na němţ stály sochy cherubínů - okřídlených andělů pravděpodobně
připomínajících sfingy. Starý zákon říká, ţe mezi křídly těchto cherubínů se zjevuje duch
boţí.
Archa úmluvy měla zázračnou moc. Dokázala zastrašit nebo i zničit nepřátele, přinést štěstí i
neštěstí, zabít toho, kdo se jí dotkl, předpovídat budoucnost a vyzařovat světlo, jiskřit a mlţit.
Podle některých tradic měla dokonce svou vlastní duši. Podle odváţné teorie jiţ poprvé
vyslovil Nikola Tesla v roce 1915 byla Archa úmluvy obrovským kondenzátorem podobným
Leidenské láhvi (vynalezené v roce 1745) zařízení schopné dočasně uchovávat elektrickou
energii
a následně ji uvolňovat jediným výbojem nebo několika po sobě následujícími výboji (jevy
popisované v souvislosti s Archou). V půllitrové nádobě lze uchovat mnoţství elektrické
energie postačující k zabití člověka, Archa která byla údajně 13, m dlouhá a 76 cm široká a
vysoká tedy mohla být schopna schraňovat a uvolňovat značné mnoţství energie.
Co víme o historii Archy úmluvy
Ať bylo zdrojem tajemné síly Archy úmluvy cokoliv, jisté je, ţe jejími konstruktéry byli staří
Hebrejci, kteří pro ni postavili důmyslný svatostánek (stan ukrývající svatyni) a na svých
cestách ji vozili či nosili s sebou. Kdyţ Šalomoun postavil První chrám, byly obnovený
svatostánek i s Archou úmluvy uloţeny v něm. Podle biblických pramenů byla Archa úmluvy
vynášena ven při příleţitosti vojenských taţení a náboţenských procesí, nebo moţná i proto,
aby udrţela v patřičné vzdálenosti chamtivé spáry "hříšných králů", kteří občas vládli Izraeli.
Poslední zmínka o ní (Arše) je v Bibli na místě, kde král Joziáš v roce 623 př. n. l. nařídil, ţe
má být odnesena zpět do chrámu a tam ponechána.
Nepřátelské invaze
Následující staletí se nesla pro izraelský národ ve znamení bídy a jeho země byla opakovaně
napadána a obsazována nepřáteli. První velkou katastrofou byla dobyvatelská výprava
Babylóňanů, která vyvrcholila pádem Jeruzaléma a vyrabováním a následným zničením
Šalomounova chrámu v roce 586 př. n. l. Ačkoliv v bibli se píše, ţe Babylóňané si jako kořist
odvezli značný náklad zlata, stříbra, bronzu a drahocenné chrámové ozdoby, o Arše úmluvy
není na tomto místě ani zmínka. Ani v pozdějších záznamech píšících o tom, ţe kdyţ se
Izraelité směli vrátit do Jeruzaléma a znovu postavit zbořený chrám, bylo jim povoleno
přinést si zpět většinu chrámového pokladu, není Archa úmluvy vůbec vzpomenuta ani v této
souvislosti, ani v líčení dalších osudů Babylónské říše, coţ je vzhledem k jejímu významu
více neţ podivné.
Prázdná svatyně
Druhý chrám vydrţel aţ do roku 70 n. l., kdy byl zbořen Římany. Kdyţ však generál Titus
jako velitel vítězného vojska vstoupil dovnitř, byla svatyně prázdná. Předpokládá se, ţe byla
stejně prázdná po celou dobu existence Druhého chrámu. To by znamenalo, ţe Archa úmluvy
je v historických záznamech ztracena jiţ téměř 700 let. Co se s ní stalo? Je moţné, ţe dosud
ještě existuje, ukryta či zahrabána někde v zapomenuté místnosti, a čeká, aţ ji objeví nějaký
skutečný Indiana Jones?
Zmizelá, povaţována za ztracenou
Podle všeobecně převládajícího přesvědčení byla Archa úmluvy zničena vetřelci při některé z
mnoha invazí do svaté země, pravděpodobně Babylóňany. Bylo běţnou praxí vítězů všech
válek likvidovat nebo si přivlastňovat předměty spojené s náboţenstvím a kulturou
poraţených národů. Zřejmě to byl Nabukadnesar, kdo odvezl Archu na znamení svého
vítězství. Pro tento předpoklad hovoří Ezaova Apokalypsa, jedna z knih Apokryfy, která
výslovně uvádí Archu v seznamu válečné kořisti. Tato kniha byla ovšem napsána zhruba 500
let po oné události. Moţná byla Archa rozebrána na kusy kvůli drahým kovům, z kterých byla
zhotovena, nebo zničena jiným způsobem, a spisovatelé tehdejší doby byli její ztrátou příliš
zdeptáni, takţe se o ní raději vůbec nezmiňovali.
Jestliţe by za zkázu Archy úmluvy nebyli odpovědni Babylóňané, je třeba hledat jiné
kandidáty. Šalomounův chrám vyrabovali také syrský král Antiochus Epiphanes (vládl 174-
164 př. n. l.) nebo jiţ vzpomínaný římský generál Titus, který část kořisti přivezl triumfálně
do Říma. Tato skutečnost vedla k domněnce, ţe také Archa byla přestěhována do Říma,
odkud byla později uloupena Vizigóty a od nich se dostala aţ do Istanbulu, aby nakonec padla
do rukou templářských rytířů. Tato teorie nepůsobí příliš věrohodně, protoţe Archa v době
římského taţení do Svaté země v chrámu jiţ pravděpodobně nebyla. Zobrazení dokumentující
římské vítězství jasně ukazují menoru - sedmiramenný
svícen uloupený z Šalomounova chrámu, ale o Arše úmluvy, která by bezesporu musela být
zdaleka nejvýznamnější trofejí, není opět nikde ani zmínka.
Ukryta ve Svaté zemi
Neúplnost informací které Bible udává o Arše úmluvy otevírá prostor pro všemoţné
spekulace, které se opírají o některé "neoficiální" náboţenské zdroje (například psané
ţidovsko-křesťanské tradice které nejsou součástí děl z nichţ byla sestavena Bible) a různé
neţidovské prameny, které vybízejí k prozkoumání.
Šalomounovo tajemství
Podle Talmudu (soubor komentářů rabínů k zákonům, etice apod.) nechal Šalomoun zvlášť
pro Archu úmluvy postavit skrytý palác na tajném místě, kde by Archa bezpečně přečkala
pohromy příštích věků. Podle jedné tradice se takový palác měla naházet pod dřevěnou
sýpkou stojící na Chrámové hoře. Podle Talmudu měl král Joziáš, který několik desetiletí
dopředu tušil babylónskou invazi do Svaté země, nechat Archu přenést do Šalomounovy tajné
komnaty, která pak byla zapečetěna a zůstala tak dodnes.
Kontroverzní "biblický archeolog" Ron Wyatt, který o sobě například tvrdil, ţe objevil
zachovalou Noemovu archu i s kotvami, prohlašuje, ţe viděl Archu úmluvy v tajné komnatě,
kdyţ kopal štoly ve skále pod údajným místem Jeţíšova ukřiţování. Protoţe Wyatt tvrdí, ţe z
víka Archy seškrábl Mesiášovu krev, nechal udělat její rozbor a objevil v ní zvláštní
chromozom navíc, jeho výroky ztrácejí hodnověrnost, nicméně inspirovaly několik dalších,
nutno říci ţe zcela neúspěšných pokusů pokračovat v kopání na udaném místě.
Problémy na Chrámové hoře
Mezi ortodoxními Ţidy je rozšířena víra, ţe Šalomounova tajná komnata leţí v nitru
Chrámové hory, kdesi pod současnou svatyní islámu zvanou Skalní dóm. Je známo, ţe
Chrámová hora je provrtána četnými tunely a komorami vybudovanými v různých dobách.
Archeolog Leena Ritmeyer provedl podrobnou analýzu fotografií skály na níţ stojí Skalní
dóm a určil údajně přesné místo, kde se Archa úmluvy měla nacházet (viz str. 22): Archa
měla být v komnatě leţící svisle dole pod svatyní (Ritmeyer je o tom přesvědčen). To by
vysvětlovalo, jak to ţe Druhý chrám byl zcela regulérně vysvěcen, navzdory absenci svých
nejdůleţitějších artefaktů. Archa úmluvy tam byla přeneseně přítomna a svůj vliv projevovala
skrz skálu. Je třeba ale mít na paměti, ţe Ritmeyer má pro svá tvrzení velmi silnou
ideologickou motivaci, podobně jako mnozí další, kdo obhajují přítomnost Archy úmluvy na
Chrámové hoře - patří ke skupině která chce urychlit vybudování obnoveného Chrámu.
Podobnou motivaci měl také rabín Yehuda Getz, který vedl práce při hloubení tunelů v
Chrámové hoře v roce 1982 a tvrdí, ţe se dostal aţ na 12 metrů k Arše úmluvy. Úřady
nakonec jeho výzkum zastavily z různých politických a bezpečnostních důvodů. Úřady které
mají dnes na starosti správu území Chrámové hory jsou - stejně jako celý muslimský svět -
značně podezíravé ohledně jakýchkoliv výkopových prací v této oblasti.
Archa podle Měděného svitku
Alternativní pohled na místo uloţení Archy úmluvy nabízí Mišna, rabínská sbírka tradic
předávaných ústním podáním a pocházejících z doby Starého zákona. Podle ní je Archa
úmluvy ukryta pod jakýmsi pahorkem (na jeho východní straně, 12 metrů hluboko) v jistém
odlehlém údolí. V dalších verších je zmínka o měděném svitku, který má představovat
seznam a umístění několika různých pokladů. Tento svitek opravdu existuje jako jeden z tzv.
Svitků od Mrtvého moře (viz str. 98). Měděný svitek objevený roku 1952 se ukázal být
seznamem ukrytých pokladů s přiloţeným tajemným (tedy nepouţitelným) návodem, kde je
hledat. Podle některých (kontroverzních) výkladů zahrnuje seznam na Měděném svitku také
většinu nejdůleţitějších artefaktů z Prvního Šalomounova chrámu, včetně Archy úmluvy, a
také podle něho je třeba je hledat v nějakém údolí pod pahorkem.
Vendyl Jones a jeho nepříliš věrohodná vysvětlení
Další kontroverzní "biblický archeolog" Vendyl Jones oznámil, ţe našel přesné místo uloţení
Archy úmluvy, kdyţ postupoval starým tunelem vedoucím z Jeruzaléma aţ k pobřeţí Mrtvého
moře. Na konci tohoto tunelu byla prý komora, o níţe byl Jones přesvědčen, ţe ukrývá Archu
úmluvy. "Provrtal jsem díru dovnitř, prostrčit jí minikameru - a byla tam" vyprávěl v roce
2005 deníku Israel National News.
Jones je člověk mnoha tváří a jako mnoho dalších lidí ze stejného oboru má své vlastní
náboţenské cítění. Je přesvědčen, ţe objev Archy úmluvy by znamenal konec demokracie v
Izraeli a dosazení náboţenské rady starších do čela státu. Také rád vyvolává dojem, ţe byl
předlohou filmového Indiana Jonese (z Vendyla Jones se zřejmě stal nejdříve Endy a pak Indy
Jones), i kdyţ to není pravda. Původní jméno hlavního hrdiny slavné filmové série mělo být
Indiana Smith, podle psa jehoţ měl v dětství Georgie Lucas a filmu Nevada Smith, a aţ
reţisér Steven Spielberg změnil Smithe na Jonese.
Jeremiáš a hora Nebo
Další sporná teorie vychází z 2. knihy makabejské, která vypráví o tom jak prorok Jeremiáš
(který ţil za vlády krále Joziáše a nakonec odešel do egyptského exilu) unesl Archu úmluvy
do jeskyně v hoře Nebo. Právě z této hory tyčící se na východním břehu Mrtvého moře shlíţel
Mojţíš dolů na Zaslíbenou zemi a také zde byl (je) pravděpodobně pohřben. Kdyţ
Jeremiášovi následovníci přišli označit místo, kde se Archa úmluvy má nacházet, nedokázali
ho najít a tak úkryt Archy zůstává tajemstvím.
Hora Nebo se nachází na území dnešního Jordánska, ale existují určité pochybnosti, zda se
skutečně jedná o biblickou horu Nebo a zda některé místo na ní odpovídá popisu v
makabejské verzi. Hledač Tom Croster tvrdí, ţe v jedné jeskyni v hoře Nebo viděl Archu
úmluvy, ale na jeho fotografiích jenţ měly slouţit jako důkaz byl zobrazen předmět
pocházející z poměrně nedávné doby.
Kaaba
Podle Rodericka Griersona a Stuarta Munro-Haye, autorů knihy Archa úmluvy: pravdivý
příběh nejslavnější relikvie starověku arabské prameny hovoří o tom, ţe Archa úmluvy
nezůstala v Jeremiášově jeskyni, ale upadla do rukou lidí z kmene Jurhum, který ovládal
oblast Mekku a Kaaba (dnes nejsvětější místo islámu, tenkrát ale jako polyteistickou svatyni).
Grierson a Munro-Hay zdůrazňují podobu Kaaba se svatyní na místě Šalomounova chrámu a
tvrdí, ţe Arabové chovali ve zvláštní úctě kameny pocházející (padající) z nebe (jako Černý
kámen, který je vsazen do východní stěny Kaaby), a ukládali je do dřevěných truhel. Mohli
Jurhumové odvézt Archu úmluvy do Mekky? Mohla Archa inspirovat jejich víru, z níţ se
později vyvinul islám? Je moţné, ţe Archa se dodnes nachází kdesi poblíţ Kaaba?
Archa úmluvy v Africe
Šalomounův chrám vyloupil jiţ 400 let před Babylóňany faraón jmenovaný v Bibli jako
Šišak, coţ byl se vší pravděpodobností Šešonk I., vládce Egypta v letech 945-924 př. n. l.
Šešonk učinil hlavním městem své říše Tanis v severním Egyptě, proto jestliţe ukradl Archu
úmluvy, odvezl ji nepochybně tam. Toto místo si překvapivě zvolili i Steven Spielberg a
George Lucas pro svůj film Dobyvatelé ztracené Archy. Jelikoţ však v Bibli je Archa úmluvy
zmiňována ještě po Šešonkově taţení, vypadá tato hypotéza velmi nevěrohodně.
Menelik a Etiopie
Mnohem větší váhu má (zdá se) "etiopská" verze, podle které Menelik, král Etiopie a
potomek Šalomouna a královny ze Sáby, Archu úmluvy ukradl nebo dostal darem a odvezl do
Etiopie, kde je dodnes uloţena v kapli vedle chrámu P. Marie Sionské ve městě Axum. Tento
příběh je zaloţen především na příběhu z etiopského národního eposu Kebra Negast (Rodopis
králů), který vypráví jak Menelik jel navštívit svého otce, spatřil při tom Archu úmluvy a sám
se svévolně rozhodl ţe si ji odveze. I k této teorii existuje samozřejmě řada výhrad. Za prvé -
v Bibli se Archa objevuje i po údajné návštěvě Menelika, coţ se ale můţe vysvětlit tím, ţe
Menelik si Archu skutečně odvezl a na místě zůstala její kopie, kterou pro tento účel nechal
zhotovit. Za druhé - ještě pádnějším protiargumentem je, ţe Sába se podle všeho měla
nacházet kdesi v Arábii, nikoliv v Etiopii.
Archa úmluvy se stala všeobecně uctívaným předmětem Etiopanů, kteří podle ní zdobili oltáře
všech svých chrámů, a bylo zhotoveno několik jejích kopií, z nichţ některé se při
náboţenských obřadech pouţívají dodnes. Někteří návštěvníci Etiopie během několik staletí
tvrdí, ţe jim bylo povoleno Archu úmluvy spatřit na vlastní oči, a vyprávějí o kamenných
tabulkách. Některé z nich byly bezpochyby kopiemi jenţ měly jen uspokojit zájem zvědavých
cizinců. Je moţné, ţe některé z těchto tabulek, či snad dokonce samotná ukazovaná Archa,
byly pravé?
Stráţce kaple, jehoţ post se dědí z generace na generaci, tvrdí se skálopevným přesvědčením,
ţe střeţí pravou Archu, a stejně neoblomný je i v dodrţování přikázání, ţe nikdo, ani nejvyšší
náboţenští a státní představitelé, ji nesmí spatřit. Roderick Grierson a Stuart Munro-Hay
zdůrazňují, ţe i kdyby skutečná Archa úmluvy byla odvezena do Axum, dřevo z něhoţ byla
zhotovena by v místním vlhkém podnebí muselo záhy zetlít, ale samotný obsah truhly mohl
zůstat zachován. Závěr zní, ţe bez moţnosti přístupu k pokladu v kapli chrámu v Axum není
moţné nijak ověřit autenticitu celé "etiopské" verze příběhu Archy úmluvy. Grierson a
Munro-Hay dodávají, ţe "tradice o uchovávání Archy úmluvy v Axum zde přeţily tak dlouho,
ţe je třeba brát tuto verzi stejně váţně jako nejstarší zmínky o Arše v Bibli".
Byla jen jedna Archa úmluvy?
Několik dosud uvedených míst nepředstavuje zdaleka vyčerpávající přehled míst, kde by se
ztracená Archa úmluvy mohla nacházet. Další pověsti (s rozdílným stupněm věrohodnosti) ji
umisťují do starého chrámu na ostrově Elefantina uprostřed Nilu, do jezera Tiberias v Izraeli,
na irskou "Horu králů" Tara a na území Utahu v USA. Co si tedy máme počít s takovým
mnoţstvím různých údajů o umístění jakoţ i dalšími nejasnostmi ohledně osudu Archy
úmluvy? Sama Bible se protiřečí v tom, kdo Archu úmluvy vlastně zhotovil a co bylo jejím
obsahem. Někdy se o ní také píše, jako kdyby byla na dvou místech současně.
Grierson a Munro-Hay přicházejí s hypotézou, která se při širším pohledu na věc jeví jako
zcela jasná: moţná, ţe opravdu existovala více neţ jediná Archa úmluvy. Kopie objevené v
Etiopii nám sdělují své poselství, ţe v mnoha ohledech má rozhodující význam samotná
Archa jako taková, jako symbol, a ne její autenticita dosvědčující pravost jediného originálu.
Moţná, ţe staří Izraelité to vnímali stejně. Větší počet Arch by vysvětloval rozdílnost
informací o umístění "té pravé". Ale přistupovali lidé tenkrát stejně i k deskám s vytesaným
desaterem, které Archa měla chránit? Ve skutečnosti jsou neocenitelným historickým
pokladem právě tyto desky, a nikoliv truhla, do které byly kdysi uloţeny.
Závěr
Dokud se odborníci nedostanou do chrámu v Axum, aby mohli ověřit tvrzení jeho stráţce,
nebo dokud soupeřící archeologické týmy pátrající ve Svaté zemi neučiní nějaký neuvěřitelný
objev, nezbývá nám neţ věřit, ţe Archa úmluvy a Mojţíšovy desky v ní byly se vší
pravděpodobností zničeny některými z četných nepřátel a jsou pro historii navţdy ztraceny.
Zbytky této relikvie jsou moţná rozprášeny mezi ruinami starého Babylónu.
Aristotelovy Dialogy
Aristoteles byl řecký filozof ţijící v letech 384-322 př. n. l. Byl ţákem Platónovým,
vychovatelem a rádcem Alexandra Velikého a zakladatelem Lycea (jakési antické univerzity).
Společně s Platónem je dnes povaţován za jednoho ze dvou největších vzdělanců starého
Řecka, a mnozí mu přiznávají klíčovou roli v historii veškeré evropské vědy. Z jeho
písemného díla se však do dnešní doby dochovaly jen zlomky (zhruba pětina, máme-li věřit
tradičním pramenům), které jsou navíc roztříštěné a pozdějšími vydavateli sflikované
dohromady z poznámek, které si Aristoteles dělal ke svým přednáškám. Která jeho díla jsou
tedy ztracena, kdy a jak zmizela a je šance, ţe budou ještě někdy objevena?
Ztracené literární poklady antického světa
Problém ztracených písemností se zdaleka netýká jen Aristotela. Většina antické literatury je
dnes ztracena. Jedinými záchytnými body jsou seznamy uvedené v antických katalozích,
souhrny a bibliografie sebrané a sepsané později ţijícími spisovateli. Mnohá písemná díla z
období antiky jsou nám proto dnes známa jen díky letmým zmínkám a jednotlivým citacím.
Aristoteles byl jedním z nejvýznamnějších antických učenců, proto také jeho ztracené dílo
muselo mít tomu odpovídající význam, ale i tak je to jen jeden příklad za všechna ostatní bílá
místa v historii počátků evropské literatury, od Homérových eposů a ztracených veršů
básnířky Sapho aţ po zmizelé hry Aischylovy. Případný úspěch při vyšetřování záhadného
zmizení Aristotelových knih můţe vrhnout světlo na celé pole a pomůţe odpovědět na mnohé
podobné otázky týkající se dalších ztracených literárních děl, kterých rozhodně není málo.
Co psal Aristoteles sám pro sebe a co pro veřejnost
Aristoteles byl velmi plodným spisovatelem, který se stal slavným především díky šířce svého
intelektuálního záběru - bývá označován za prvního polymatha (člověka vynikajícího ve
všem, vědě i umění). Obsáhl prakticky všechny vědní i umělecké obory od metafyziky,
logiky, básnictví a etiky po zoologii, meteorologii a ekonomiku. Jeho práce lze rozdělit do
dvou hlavních skupin. První skupinu tvoří Aristotelovy starší písemnosti dnes známé jako
pojednání, coţ byly převáţně neuspořádané poznámky které Aristoteles psal nebo pronášel ke
svým ţákům ve své škole (Lyceu). Tyto poznámky nebyly psány systematicky jako "knihy" a
nebyly určeny k publikaci. Jejich literární styl nebyl nijak zvlášť uhlazený, a také proto se
někdy dají číst jen obtíţně, protoţe si občas protiřečí nebo jsou nejasné, podobně jako bývají
cizím lidem obtíţně srozumitelné poznámky, které si člověk dělá jen sám pro sebe. Některé
části textů vypadají spíše jako poznámky Aristotelových ţáků neţ jeho samotného. Ironií
osudu je, ţe právě tyto poznámky jako jediné přeţily aţ dodnes. Ještě v antické době byly
sesbírány a zkompletovány do zhruba 30 děl (chcete-li knih), známých pod souhrnným
názvem Corpus Aristotelicum.
Aristoteles pro veřejnost
Do druhé kategorie Aristotelových děl spadá tvorba, kterou on sám označoval jako populární
(exoterické) psaní, tedy určené pro širokou veřejnost. Tato díla byla psána nejobvyklejší
písemnou formou své doby, tedy platónským dialogem, kdy je o tématu pojednáváno stylem
diskuse vedené dvěma nebo více osobami. Aristoteles byl za vybroušenost tohoto stylu často
obdivován, například Cicero o něm napsal, ţe "plyne jako řeka zlata". Toto Aristotelovo dílo
je však dnes známo pouze z citací a výpisků v dílech jiných autorů. Antické literární katalogy,
například ty které napsal Diogenes Laertius pro alexandrijskou knihovnu, uvádějí přes 170
Aristotelových děl, z nichţ jsou na prvních místech básně a dopisy (včetně mnoha posílaných
Alexandrovi Velikému a dalším významným osobnostem). Jinými slovy - z Aristotelovy
písemné tvorby se dodnes dochovala méně neţ pětina (o přesném poměru se vedou mezi
vědci spory, ale všichni se shodují v názoru, ţe naprostá většina je ztracena).
Jak zmizely?
Příběh vysvětlující co se stalo s Aristotelovým literárním dílem po jeho smrti pochází od
spisovatelů Straba a Plutarcha. Podle nich předal Aristoteles své dílo svým následovníkům v
Lyceu. Kdyţ pak zemřel, dostalo se do rukou Nelea Scepsise. Neleova rodina později všechny
materiály uloţila do sklepa nebo podzemní šachty, aby unikly pozornosti sběratelů knih. Tam
v nepříliš vhodných podmínkách trouchnivěly několik desetiletí. V prvním století př. n. l. byly
pak Aristotelovy písemnosti prodány jistému učenci, který je přinesl do Athén, kde byly v
roce 86 př. n. l. ukradeny římským generálem Luciem Corneliem Sullou, odvezeny do Říma a
prodány tyranským filologům. V roce 70 př. n. l., téměř 250 let po Aristotelově smrti, přešly
jeho písemnosti do vlastnictví Andronika z Rhodu, který poprvé uspořádal jednotlivé
materiály do systematicky rozdělených knih. V této verzi je známe dodnes.
Toto však téměř určitě není celý příběh. Část Aristotelova díla musela být ve zmíněné době
veřejně přístupná - přinejmenším Dialogy, které vyšly kniţně ještě za autorova ţivota, a také
schází vysvětlení, co se s nimi stalo potom.
Nepříznivé podmínky
Osud který pravděpodobně potkal většinu Aristotelova díla byl podobný jako v mnoha dalších
případech antických literárních děl. Ačkoliv mluvíme o jejich "publikování", byla antická
literární díla psána ručně na drahý papyrus (dřeň ze stonků šáchoru), pergamen nebo vellum
(tenké listy vyrobené ze zvířecí kůţe). Od aţdého díla se proto pořídilo jen několik málo
kopií, a jejich půjčování a opisování rozhodně nebylo bez komplikací, k nimţ patřily i potíţe s
těmi, kteří si knihy půjčovali, ale nevraceli. Jelikoţ opisování knih bylo z výše uvedených
důvodů náročné a drahé, rozmnoţovaly se tímto způsobem jen knihy, u kterých byla mezi
lidmi poptávka. Mnohé pergamenové a vellumové listy byly pouţívány znovu - po
seškrábnutí vrchní vrstvy se dalo znovu psát na stejný povrch. První středověcí křesťané psali
svá díla téměř výhradně tímto způsobem a jsou proto vinni zničením značné části antické
literatury.
I pořízené kopie vybraných literárních děl však rychle podléhaly zkáze. Uchovat větší
mnoţství knih znamenalo mít dobře vybavenou knihovnu se zkušeným personálem, a to bylo
moţné jen v bohatém a stabilním státě. V dobách války a sociální nejistoty byly knihovny
více neţ kdy jindy ničeny rabováním, poţáry, povodněmi, byly úmyslně ničeny nebo jen
neudrţovány chátraly.
Nesnadný přechod
Historie kterak klasická literatura přešla z antiky do středověku je poměrně sloţitá. Ve zkratce
se udála takto: západní část Říše římské byla vystavena neustálým tlakům zevnitř i zvenku,
čehoţ důsledkem byly četné migrace obyvatelstva, invaze barbarů, hladomory, morové rány,
náboţenské sváry a extremismus a stále se prohlubující hospodářské potíţe. Za těchto
podmínek neměly knihovny, knihy a vzdělání vůbec valnou cenu a proto největší římské
knihovny postupně mizely.
Východořímská říše na tom byla v tomto směru lépe. Mezi Alexandrií a Cařihradem našli
útočiště mnozí významní učenci a jejich knihovny. Přesto si i zde hospodářské potíţe a
náboţenský extremismus vybraly svou daň (viz kapitola "Alexandrijská knihovna", str. 27. V
8. století n. l. se epicentrum vzdělanosti a tím i literatury přesunulo do islámského světa. Zde
se vzdělanost a zejména sbírání knih stalo vášní, a města jednotliví vládci se vzájemně
předháněli, kdo bude mít větší knihovnu. Dobytím Samarkandu ve Střední Asii arabská
kultura objevila mimo jiné tajemství výroby papíru - i tehdy poměrně levného a hlavně ve
velkém mnoţství získatelného média na psaní. Některé knihovny, například v Cordobě -
evropském středisku muslimské vzdělanosti - se rozrostly do obrovských rozměrů.
Evropští křesťanští učenci navštěvovali islámská centra kultury, kde překládali a opisovali
část místního literárního dědictví. Papír se postupně dostal také do Evropy a některé evropské
univerzity začaly být co do opisování knih vyrovnanou konkurencí islámského světa. Pád
Cařihradu v roce 1453 a rozvoj humanismu v Itálii způsobily všeobecný příliv učenců s
klasickým vzděláním, a výsledné hnutí renesance spolu s vynálezem knihtisku pomohly
povznést evropskou vzdělanost a podnítily rozšiřování klasické literatury. Nicméně po tolika
dějinných zvratech a ranách osudu mnoho literárních děl nenávratně zmizelo. Gertrude
Rawlingsová, specialistka na historii knih, píšící kolem přelomu předminulého a minulého
století, ţe překvapující je "ne ţe máme dnes ve vlastnictví zachovalých starých písemností tak
málo, ale ţe máme vůbec nějaké".
Bestsellery a leţáky
Vrátíme-li se zpět k Aristotelovi, přijdeme hned na několik specifických důvodů, proč se
některá jeho díla nedochovala do pozdějších dob. Jak jiţ bylo zmíněno, přeţití antických
literárních děl záviselo do značné míry na jejich oblíbenosti veřejností. Jen taková díla po
kterých byla dostatečná poptávka byla opisována v takovém mnoţství, aby mohla být
nahrazena v případě roztrhání, a jednotlivé kopie pak mohly být uloţeny na různých místech
pro případ ţivelní pohromy, poţáru nebo drancování nepřátel v některé knihovně. Od 3.
století n. l. začaly být křehké a snadno zkáze podléhající svitky, na které psali staří Řekové a
Římané nahrazovány kodexy s pevnějšími listy, které uspořádány k sobě více připomínaly
dnešní knihy. Touto proměnou neprošla zdaleka všechna antická literární díla, zejména kvůli
vysokým nákladům. Podle maďarského vědce Bély Lukácse učitelé z Aristotelova Lycea,
kteří byli hlavními stráţci jeho literárního dědictví, si mohli při svém skromném rozpočtu
dovolit přepsat do podoby kodexů pouze taková díla, která běţně pouţívali při kaţdodenním
studiu - například jiţ vzpomínané Corpus Aristotelicum.
Větší počet vědců se přiklání k teorii poprvé vyslovené německým klasicistou Wernerem
Jaegerem, ţe Aristotelovy Dialogy jwsou součástí jeho raných, ještě ne zcela vyzrálých
písemností - tzv. juvenilií, které byly časem překonány významnějšími díly. To by
vysvětlovalo, proč nebyly Dialogy tolik opisovány. A. P. Bos k tomu později dodává, ţe svou
roli zřejmě sehrála také změna všeobecného filosoficko-literárního vkusu. Podle jeho
rekonstrukcí ztracených písemností jsou témata a argumenty které pouţíval Aristoteles
významná a aktuální, avšak způsoby kterými je autor popisuje a dokumentuje jsou kvůli
častému pouţívání mýtů a nejrůznějších prvků ze starých pověstí stylem, který zhruba od 3.
století př. n. l. takzvaně vyšel z módy. V souladu s tímto trendem se učenci od té doby
zaměřovali pouze na Aristotelovy písemnosti pocházející z pozdějších období.
Ať jiţ byly skutečné důvody jakékoliv, antickou literaturu podle všeho čekal v pozdějších
dobách nevyhnutelný osud - co nebylo opsáno (případně přepsáno), to prostě zmizelo. Ani
Aristotelovy rané práce tomuto údělu neunikly. Kdyţ padla Říše římská a nad Evropou se
rozprostřela doba Temna, zůstalo z Dialogů zachováno příliš málo kopií na to, aby dokázaly
přeţít nastávající dlouhé období eliminace (ničení) "neţádoucích" knih.
Oţivení zájmu
Ţe přeţití (i literárního díla) je za určitých podmínek málo pravděpodobné neznamená, ţe je
nemoţné. Třeba existuje několik kopií Dialogů, které navzdory nepřízni osudu kdesi přeţily
dodnes. Koncem 19. století byly v Egyptě objeveny staré papyry, které ve všech příznivcích
Aristotelova díla zaţehly novou naději: v roce 1880 byly na území Egypta objeveny a posléze
Egyptskému muzeu v Berlíně prodány fragmenty kopie Athénské ústavy, jednoho ze
ztracených Aristotelových děl, obsahující nejdůleţitější z celkem 158 pojednání o základech
řeckého státu, sepsaných samotným Aristotelem a jeho ţáky. V roce 1890 objevil jeden
americký misionář působící rovněţ v Egyptě úplnou kopii tohoto díla napsanou na čtyřech
papyrech, kterou koupilo Britské muzeum v Londýně.
Oxyrynchos
Inspirováni tímto objevem začali Bernard Grenfell a Arthur Hunt, dva mladí archeologové z
Oxfordské univerzity, zkoumat staré hromady odpadků ve městě Oxyrynchos jihozápadně od
Káhiry. Jméno tohoto města je odvozeno od ryby zvané "Oxyrhynchus" ( v překladu
"ostronos") z egyptského mýtu, kterou jeho obyvatelé uctívali, a bylo hlavním městem řecké a
později římské egyptské provincie. Po více neţ tisíc let slouţil Oxyrynchos jako správní
středisko v němţ byly soustředěny veškeré úřady, a kromě toho byl typickým obchodním
centrem v němţ neustále panoval čilý ruch. Jeho obyvatelé, z nichţ podstatnou část tvořili
úředníci, pouţívali papyrus k psaní a zaznamenávání čehokoliv od výběru daní přes školní
práce aţ po milostné dopisy. Jiţ nepotřebné papyry byly spolu s dalšími odpadky vyváţeny na
hromady za město. Naštěstí pro budoucí generace (nejen) vědců byly podmínky panující
kolem těchto skládek natolik příznivé, ţe mnohé papyry zůstaly zachovány dodnes: místo se
nachází dost daleko od Nilu, kam nedosahují pravidelné roční záplavy, samotné hromady leţí
nad jakoukoliv vodní hladinou a jsou zasypány horkým a suchým pískem.
Tým pracovníků pod vedením Grenfella a Hunta vykopal ze starých skládek tisíce a tisíce
papyrů, čoţ mimo jiné přispělo ke vzniku vědního odvětví zvaného papyrologie, zabývajícího
se luštěním starých textů dochovaných na papyrech. Nadšení studenti pracující na
vykopávkách neztráceli naději, ţe objeví většinu ztracených literárních antických děl. Ačkoliv
ke svému zklamání nacházeli většinou jen účty, potvrzení o daních a podobně, oni i jejich
následovníci (tento projekt probíhá do dneška) časem se podařilo objevit celou řadu dosud
neznámých děl antické literatury, včetně básní od Pindara a Sapfó, většiny prací
Menanderových, práce Sofoklovy a některá z prvních křesťanských evangelií - například
úryvky "Jeţíšových výroků" ze zbytků Tomášova evangelia.
Papyry ve světle moderní technologie
Ztracená díla Aristotelova mezi objevenými poklady nebyla, ale současný pokrok v
pouţívaných technologiích umoţňuje na starých papyrech odhalovat i věci dosud nepoznané,
takţe nelze vyloučit další překvapivé objevy od Oxyrynchu nebo z jiných míst. Například
prosvícení papyru světlem s rozdílnými vlnovými délkami ukáţe i dosud nečitelné nebo
neviditelné znaky, díky laseru zase vědci dokáţou číst i ze zuhelnatělého materiálu, například
ze svitků získaných z rozvalin měst zničených sopečnou katastrofou jako Herculaneum.
Dobyvatelé ztracené knihovny
Ač v současné době nemáme ţádné konkrétní vyhlídky na objevení ztracených Aristotelových
Dialogů, optimistům stále zůstává naděje, ţe kdesi ve světě existuje dosud neobjevená skrýš
plná starých svitků nebo kodexů, které nějakým zázrakem dokázaly přeţít tisíce let,
nedotčeny pohnutými událostmi jeţ se musely odehrávat kolem nich. Hlavními kandidáty na
takový objev jsou staré kláštery v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě, kam byly
později soustředěny knihy z antického období a kde tradice antické vzdělanosti pokračovala
aţ do doby Temna. Motiv naděje na objevení ztraceného Aristotelova díla v některé veřejnosti
utajené knihovně se objevuje také v knize Umberta Eka Jméno růţe, kde (v níţ) zvídavý
františkánský mnich objeví Aristotelovo pohřešované dílo O komedii v tajné knihovně
benediktinského opatství v roce 1327. Tento příběh vyvolal všeobecné přesvědčení o
konspiraci v katolické církvi a začaly se ozývat hlasy, ţe staré knihy dosud ukrývané v
tajných vatikánských archivech jen proto, ţe jsou povaţovány za kacířské, odporující učení
církve nebo obsahující choulostivé údaje, by měly být zpřístupněny.
Nezdá se příliš pravděpodobné, ţe by kdekoliv v Evropě byl klášter s místnostmi, které dosud
nebyly objeveny, a i kdyby ano, ţe by tamější mikroklima bylo tak příznivé, aby v něm
chatrné rukopisy přeţily takovou dobu. Ale zbývá ještě velké mnoţství klášterů v islámském
světě, které dosud nebyly prozkoumány moderními metodami. Na území Egypta, Libye a na
Blízkém východě byla četná střediska vzdělanosti prvních křesťanů, a místní klima je pro
uchování případných starých rukopisů rozhodně příznivější neţ evropské.
Nejznámějším příkladem takového objevu je objev Svitků od mrtvého moře (viz str. 98), kde
mniši v poušti ukryli cenné dokumenty, jenţ v místních suchých podmínkách zůstaly velmi
dobře zachovány a byly objeveny po tisících let. Moţná je víc takových skrýší, které stále
čekají, aţ na ně jednoho dne narazí nějaký archeolog, hledač pokladů - nebo třeba ovčák
shánějící zatoulané jehně.
Svatý Grál
Těţko bychom hledali typičtější příklad ztracené relikvie. Osud Svatého Grálu se stal
celosvětově proslulou jedinečnou historickou záhadou, v různých přirovnáních se běţně
vyskytuje v řeči obyčejných lidí, fenomenální mediální slávy dosáhl především díky filmu
Indiana Jones a poslední kříţová výprava, a v současnosti také v knize a filmu Dana Browna
Šifra Mistra Leoparda. Sláva které se Grálu dostalo však nijak nepřispěla ani k částečnému
objasnění jeho případu: mnozí lidé dodnes nevědí, co vlastně Svatý Grál je, a mnozí z těch
kteří jsou přesvědčeni ţe (to) vědí jsou často úplně vedle. Nejistota o identitě Grálu se ještě
znásobí, kdyţ dojde na pochybnosti ohledně místa, kde se nachází: kromě četných artefaktů
prohlašovaných za jediný pravý Svatý Grál tu máme ještě slušný výčet nejrůznějších míst,
které je tento poklad pravděpodobně ukryt.
Co je Svatý Grál?
Podle dnes nejrozšířenější představy je Svatý Grál pohár, který byl pouţit k jímání kapek
Jeţíšovy krve během ukřiţování, a stejný pohár pouţil předtím sám Jeţíš při Poslední večeři,
kdyţ z něj naléval víno. Tento pohár má kouzelnou moc: dokáţe vykouzlit jídlo i pití, léčit
rány, propůjčovat nesmrtelnost a přinášet blahobyt celé zemi. To však nejsou zdaleka všechny
zázračné schopnosti přisuzované Svatému Grálu, tedy tomu pravému.
Vytvořený mýtus
První věcí kterou je třeba poznamenat je, ţe ani Svatý Grál ani kalich nejsou přímo zmíněny v
Novém zákoně. Tradice jíţ jsou součástí se zrodila aţ později. Tradice kalicha je starší, lze ji
vysledovat od 6. století. Naproti tomu příběh Svatého Grálu vznikl zřejmě aţ ve středověku.
Prvním písemným pramenem jeţ se o něm zmiňuje je román francouzského spisovatele
Chrétiena de Troyes Perceval, ou le Conte du Graal (Parcifal aneb Příběh Grálu) napsaný
mezi lety 1180 a 1191. Svatý Grál zde není prezentován jako svatá památka, ale prostě jako
číše nebo miska coby běţný kus nádobí.
Zde se dostáváme k etymologii (původu) slova "Grál". Pochází nepochybně ze středověké
latiny, v níţ (kde) se slovem gradalis nebo gradale označovala mísa nebo tác, na kterém se
servírovaly pochoutky při hostině. Alternativní vysvětlení si bere jako základ slovo cratalis,
které je samo odvozeno do crater, coţ je mísa na míchání. V nejstarších představách byl tedy
podle všeho Svatý Grál jakási mísa či miska, která neměla původně ţádnou zvláštní spojitost s
Jeţíšem, Poslední večeří ani ukřiţováním.
Královská krev
Jak se vyvíjela legenda o Svatém Grálu, vznikla také nová etymologie. Grál se stal Svatým
Grálem - Holy (San) Graal nebo také Sangreal, coţ lze zpětně rozloţit do dvou slov sang real
čili královská krev. Zde je jasná naráţka na posvátnost obsahu Grálu/Kalicha (oba pojmy se
sjednotily) a v poslední době se povaţuje za správný výklad ţe pravý Svatý Grál je krev
Kristova kolující dodnes v ţilách jeho potomků.
Další výklady
O tom čím mohl být nebo je Svatý Grál existuje mnoho dalších teorií. Podle Wolframa von
Eschenbacha je Grál kamenem spadlým z nebe a stal se útočištěm nestranných andělů ve
válce Lucifera s nebem. Podle jiné verze byl Grál smaragdem z koruny kterou nosil Lucifer
před svou poráţkou. Podle některých spisovatelů byl Grál knihou, moţná ztraceným
evangeliem, které mohl napsat sám Jeţíš.
S velmi zajímavou teorií přišel Flavia Anderson v knize The ancient secret: In Search of the
Holy Grail (Dávné tajemství: Pátrání po Svatém Grálu) vydané v roce 1953: Grál je Urim a
Tumim - kouzelné kameny z náprsníku Aronova, o nichţ píše Starý zákon. Doslova přeloţeno
to znamená "světlo a dokonalost" nebo "zjevení a pravda" a tyto kameny se zpravidla vztahují
k věštění nebo hádání osudu. Anderson zdůrazňuje, ţe by bylo třeba velmi pokročilé
technologie, aby bylo moţné takovou věc vyrobit - například skleněnou kouli vyplněnou
kapalinou, drţenou ve stojanu připomínajícím rozvětvený strom, aby byla schopna vydávat
světelné efekty a zapalovat oheň podobně jako silná lupa.
Keltové nebo křesťané
V tradiční představě je Svatý Grál (líčen jako) pohár nebo miska obdařená kouzelnou mocí;
zde lze najít blízkou souvislost s keltskou mytologií, v níţ se objevuje několik kotlů, které
kromě toho ţe se v nich vaří jídlo a pití dodávají člověku moudrost, uzdravují rány a vracejí
mrtvé zpět do ţivota. Kromě původní romance o Grálu od Chrétiena de Troyes a Roberta de
Boron (viz dále) existovaly také její velšské verze spojující příběhy o Grálu a artušovské
legendy s keltskými motivy, které pak ovlivnily další vývoj legendy o Svatém Grálu. To
vedlo k rozšíření přesvědčení, ţe legenda o Svatém Grálu má kořeny v keltské kultuře, ţe jde
vlastně o přepracovaný keltský mýtus přizpůsobený křesťanské ideologii a opatřený líbivým
pozlátkem.
Podle všeho se však ukazuje, ţe blíţe pravdě bude spíše pravý opak. Hned několik
současných vědců argumentuje, ţe legenda o Svatém Grálu vychází z motivů čistě
křesťanských, moţná proto, aby přispěla k popularizaci křesťanství jako takového (proto
motiv kalicha jako nádoby na krev Kristovu), a které později získaly pozlátko v keltských
legendách.
Příběh Svatého Grálu
Chrétien de Troyes se ve své slavné romanci vůbec nezmiňuje o původu ani identitě Svatého
Grálu. Tento předmět se v ní objevuje prostě jako grál, mnohem spíše neţ Grál. Příběh Grálu
byl poprvé zaznamenán aţ v později napsané romanci Josef z Arimatie, jejímţ autorem byl
rovněţ francouzský básník Robert de Boron. Toto dílo napsané mezi lety 1192 aţ 1202
vypráví příběh Josefa z Arimatie a zmiňuje se i o tom, jak tento muţ přivezl Grál do Anglie.
Bylo mladý Jeţíš v Evropě?
Josef z Arimatie je postava z Nového zákona, jejíţ příběh se šířil prostřednictvím apokryfů
(evangelií která byla vyloučena z "oficiální" Bible) a časem se stal legendární postavou
lidových tradic. Byl to bohatý a vlivný obchodník a navíc tajný přívrţenec Jeţíšův. Po
ukřiţování to byl prý právě on, kdo se postaral o jeho tělo - zabalil ho a uloţil do své vlastní
hrobky (tato verze se shoduje s proroctvím Izajášovým, podle něhoţ měl být Jeţíš pohřben v
hroně jistého bohatého muţe). Za tento čin byl Josef zatčen a uvězněn ţidovskými staršími,
ale křesťané mu do vězení nosili jídlo (podle některých verzí v Grálu) a nakonec mu pomohli
uprchnout.
Podle Borona (i některých dalších autorů) se Josef po útěku z vězení spojil s apoštolem
Filipem, Máří Magdalenou, Lazarem a několika dalšími věrnými a odcestoval přes
Středozemní moře aţ do Marseille a odtud do Británie, země kterou znal ze svých dřívějších
cest kdyţ obchodoval s cínem, aby zde šířil slovo Boţí. S sebou si vzal i pohár, ze kterého se
pilo při Poslední večeři s Jeţíšem a který byl pouţit k jímání kapek Jeţíšovy krve při
ukřiţování. Kdyţ Josef a jeho souputníci dorazili do baţin v hrabství Somerset, vystupili na
nejbliţší horu, která se dnes jmenuje Glastonbury Tor. Zde Josef zarazil do země svou hůl,
která zázračně vypustila mladé výhonky a rozkvetla. Na tom místě Josef zaloţil první kostel
na území Británie.
Podle dalších podob legendy o Svatém Grálu byli Josef z Arimathie a jeho příbuzní předky
britských králů, včetně Artuše, a Grál by svěřen do péče Josefova zetě, prvního z dlouhé řady
vyvolených stráţců Grálu, mezi nimţ se později vyskytovali také Král Rybář, Parcifal,
Galahad a další významné postavy artušovských legend. Další pověsti o Josefovi z Arimathie
uvádějí, ţe byl Jeţíšův strýc, a ţe mohl mladého synovce brát s sebou na své obchodní cesty
po Británii. Tato verze pověsti inspirovala malíře Williama Blakea vytvoření souboru děl
nazvaného Jeruzalém.
Svatý Grál v Británii
Podle příběhu o Josefovi z Arimathie skončil Svatý Grál na území Británie, ale existuje ještě
několik dalších verzí a tudíţ i několik míst, kde by se Grál mohl nacházet.
Zahrada Chalice Well
Podle místní tradice byl Svatý Grál zakopán hluboko do nitra hory Glastonbury Tor, odkud
vytryskl pramen vody v místě, kterému se dnes říká zahrada Chalice Well. Voda vyvěrající z
tohoto pramene je mírně načervenalá, podle pověsti proto, ţe protéká přes Grál a mísí se s
krví Jeţíše Krista. Geologové vysvětlují zvláštní barvu vody poněkud jinak - podle nich za ní
můţe vysoký obsah oxidů ţeleza v horninách kolem pramene. Právě tomuto ţelezu vděčí hora
Glastonbury Tor za svou existenci - během milionů let ztvrdla více neţ okolní horniny a půda,
takţe nepodlehla erozi jako její okolí a zůstala hrdě trčet nad krajinou.
Hrad Corbenic
Podle pověsti předal Josef z Arimathie Svatý Grál svému švagrovi Bronsovi, prvnímu "Králi
Grálu", který ho střeţil na hradě Corbenic. Ten se stal legendárním "hradem, kde je
přechováván Svatý Grál", po kterém tolik pátrali Artušovi rytíři. Dnes se soudí, ţe místem
kde stával hrad Corbenic je Castell Dinas Bran v severním Walesu, kde se dnes nachází
zřícenina středověkého hradu na místě někdejší pevnosti z doby ţelezné.
Nanteoský pohár
Poněkud mladší tradice pocházející z viktoriánské doby vypráví o to, jak jeden mnich z
glastonburského opatství, vyhnaný po rozpuštění klášterů králem Jindřichem VIII. vyhrabal
Grál a vzal ho s sebou do Jiţního Walesu, kde ho posléze svěřil do péče místního
velkostatkáře, lorda z panství Nanteos. Zde zůstal Grál aţ do roku 1952, kdy statek přešel do
rukou nového vlastníka a takzvaný Nanteoský pohár se přesunul do trezoru v bance, aby byl
bezpečně chráněn.
Nanteoský pohár je malá dřevěná miska. Podle legendy byla vyrobena z olivového dřeva v
Palestině v 1. století n. l. Ve skutečnosti se jedná téměř určitě o misku z ořechového dřeva,
kusu středověkého nádobí, vyrobenou ve 14. století. Z jejích krajů chybí několik kousků které
odřízli různí poutníci v domnění, ţe mají kouzelnou moc.
Svatý Grál a templáři
Templáři byli původně bojovní rytíři určení k ochraně poutníků směřujících do Svaté země.
Časem se stal jejich řád velmi bohatým a mocným, templáři získali vliv v celé Evropě, a
jejich tajemné praktiky a náhlý úpadek začátkem 14. století jim propůjčily nádech tajemství,
které dodnes ovlivňuje mnohé naše romantické představy o středověku. První zmínka o
templářích ve spojitosti se Svatým Grálem s objevuje v romanci Parcifal od Wolfganga von
Eschenbacha, napsané v letech 1210-1215. Podle ní je Grál přechováván v pevnosti
Munsalvaesche (někdy ztotoţňované s klášterem Montserrat ve Španělsku) a střeţen skupinou
rytířů zvaných Templiesin, coţ je zřejmě odkaz na templáře, kteří byli v době, kdy von
Eschenbach psal své dílo, na vrcholu moci. Četné legendy vyprávějí o tom, ţe templáři
prohledali ruiny Šalomounova chrámu a zachránili z nich cenné poklady včetně Svatého
Grálu, nebo ţe ukořistili Svatý Grál při plenění Cařihradu v roce 1204, a ţe si různými
způsoby osvojili tajemné praktiky, které jim měly zajistit bohatství a moc. Není nijak těţké
najít mnohé souvislosti, jak templáři byli se Svatým Grálem spojováni. Kdyţ byl jejich řád
začátkem 14. století zrušen, pravděpodobně ve stejné době zmizel také Svatý Grál.
Kaple v Rosslynu
Lze sledovat několik cest, jimiţ se ubírá příběh templářů a Svatého Grálu. Podle jedné z nich
odvezli templáři (svůj) uloupený poklad neocenitelné hodnoty do Británie, kde sami většinou
unikli pronásledování, a poklad se dostal do rukou rodiny Sinclairů, skotských šlechticů kteří
měli své hlavní sídlo ve městě Rosslin v oblasti Lothian. Získané tajné znalosti Sinclairům
vnukly myšlenku a umoţnily postavit v Rosslynu kapli a pouţít při její dekoraci různých
tajemných symbolů řádů templářů a svobodných zednářů. Nejozdobnějším architektonickým
prvkem z celé kaple je takzvaný "sloup učedníků", bohatě plasticky zdobený sloup, dnes často
představovaný jako poslední místo uloţení Svatého Grálu.
Pro toto tvrzení bohuţel scházejí jakékoliv důkazy, kromě nepříliš důvěryhodných tvrzení ţe
detektory kovů prokázaly přítomnost jakéhosi "předmětu" ukrytého uvnitř sloupu. Je pravda,
ţe ještě pod kaplí jsou podzemní prostory, zřejmě sklepy, ale ty ještě nebyly pořádně
prozkoumány, protoţe při tom hrozí poškození základů celé stavby.
Svatý Grál v Americe?
Mezi mnoha fantastickými hypotézami o Svatém Grálu na území Británie, templářů a rodině
Sinclairů vyniká ta, podle níţ templáři na svých lodích dopluli aţ do Ameriky, ještě dříve neţ
Kolumbus, a ţe za tím vším stála rodina Sinclairů. Protoţe se Sinclairové snaţili ukrýt Svatý
Grál na co moţná nejméně dostupném místě, vyslali výpravu templářů do Nového světa.
Templáři jej nakonec zahrabali do slavné Jámy pokladů (Money Pit) na Oak Island (Ostrově
dubů) při pobřeţí Nového Skotska. (viz vztah legendy o Svatém Grálu s Jámou pokladů na
str. 145). Scházejí však sebemenší důkazy, které by tyto odváţnou hypotézu jakkoliv
podpořily, a navíc je velmi sporné, zda v Jámě pokladů na Oak Islandu bylo kdy uloţeno
vůbec něco.
Ještě méně pravděpodobně zní historka, ţe Svatý Grál propašoval do Ameriky jistý kněz,
cestující na lodi s kapitánem Johnem Smithem, jejíţ posádka měla na americkém území
zaloţit kolonii Jamestown v roce 1607. Kdyţ Smith a jeho muţi narazili na indiánskou vesnici
Piscataway (Accokeek) na území dnešního státu Maryland, kněz tam Grál ukryl hluboko do
země. Během několika následujících staletí vliv Grálu způsobil, ţe okolní oblasti bohatly a
vzkvétaly (coţ zjevně to neplatilo pro místní Indiány, kteří houfně umírali na následky
nemocí, v bojích s kolonisty a bojích které vedly jednotlivé kmeny mezi sebou). Kdo byl
oním tajemným knězem, jak a proč se mu dostala do rukou jedna z nejposvátnějších
křesťanských relikvií a proč ji odvezl do Ameriky a tam zakopal na území Accokeeku - to
jsou otázky, které zřejmě nikdy nebudou zodpovězeny.
Sionské převorství
Díky filmu Šifra Mistra Leonarda je dnes ve světě populární přesvědčení, ţe Svatý Grál je
symbol pokrevní příbuznosti s Jeţíšem. Tato teorie stojí na předpokladu poprvé uvedeném v
knize Michaela Baigenta The Holy Blood and the Holy Grail (Svatá krev a Svatý Grál), ţe
Jeţíš byl ţenat s Máří Magdalenou. Ta po Jeţíšově ukřiţování spolu s Josefem z Arimatie
odjela do Marseille, doprovázena Jeţíšovými dětmi a moţná i samotným Jeţíšem, který
nezemřel na kříţi, jak se tvrdilo. Potomci Jeţíše Krista se posléze stali Merovejci - franskými
králi. Po odstranění Merovejců z vlády franské říše přešla Jeţíšova krev do ţil členů několika
tajných spolků jako byli templářští rytíři a stínové Sionské převorství. Dnes je Svatý Grál -
stejně jako kdysi - suma tajných znalostí o Jeţíšovi a jeho současných potomcích, které
katolická církev stále usilovně tají. Různé "důkazy" podporující toto tvrzení - které jsou také
popsány jako součást Svatého Grálu - jsou ukryty v Rosslynské kapli a moţná také kdesi v
blízkosti města Rennes-le-Chateau v departmentu Languedoc ve Francii.
Tato nesporně odváţná a zajímavá fikce se opírá o padělané dokumenty propašované do
francouzských národních archivů jistým známým podvodníkem, který si převorství Sionské
vymyslel v 50. letech minulého století jako spojovací článek svých vlastních fantazií. Seriózní
pátrání po Svatém Grálu však spíše zamlţuje neţ osvětluje.
Skutečné "svaté" poháry a misky
Příběh Josefa z Arimatie stejně jako artušovské legendy představují jen jednu stranu mince
legendy o Svatém Grálu. Na té druhé stojí několik "kandidátů" na tento titul, kteří se od oněch
legendárních liší v první řadě tím, ţe opravdu existují.
Pohár Santo Caliz z Valencie
V katedrále ve španělské Valencii je schraňován nevelký červený achátový pohár spočívající
na ozdobném podstavci, kterému se říká Santo Caliz čili Svatý Kalich. Jakési "archeologické
studie" údajně potvrdily, ţe pochází z oblasti Blízkého východu a vyroben byl mezi 4.
stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. (tyto závěry jsou však zaloţeny spíše na celkovém
posuzování předmětu neţ na jeho mikroskopickém zkoumání a dalších vyšetřovacích
metodách). Existence (tohoto) poháru je přesvědčivě doloţitelná aţ od roku 1134, avšak jako
certifikát původu se uvádí, ţe ho do Říma přivezl osobně Svatý Petr. Do Španělska byl pohár
převezen aţ později, aby byl v bezpečí během pronásledování křesťanů v roce 258 n. l. za
vlády císaře Valeriána.
Antiochská miska
V roce 1908 byla údajně poblíţ města Antioch (na území dnešního Turecka) objevena malá a
mělká stříbrná miska spočívající na lastuře s noţičkami, která byla identifikována jako kalich
pouţívaný velmi brzy (od 6. století) při eucharistii (svatém přijímání). Jak se dalo očekávat,
brzy se objevila teorie podle které měla být tato miska nádobou pouţívanou při Poslední
večeři. Podle představitelů Metropolitního muzea umění v New Yorku, kde je miska nyní
uloţena, se jedná spíše o zajímavou stojací lampu, jejíţ identifikace se Svatým Grálem je
"zboţným přáním".
Miska Sacro Catino z Janova
V Janovské katedrále se nachází šestihranná smaragdová miska známá pod jménem Sacro
Catino čili "svatá mísa", kterou středověcí učenci určili jako nádobu pouţívanou během
Poslední večeře. Původně se předpokládalo, ţe miska je vyrobena ze smaragdu, ale kdyţ se
miska při cestě z Paříţe (kam ji odvezl Napoleon) zpět do Janova rozbila, zjistilo se, ţe se
jedná o tzv. egyptské sklo. Původ misky je znám od roku 1170, kdy ji přivezli janovští křiţáci
coby kořist z válečné výpravy do Palestiny nebo Španělska ve druhé polovině 12. století. Se
Svatým Grálem začala být tato miska spojována aţ koncem 13. století.
Závěr
V soutěţi o to být pravým Svatým Grálem mají tři předměty (nádoby) prokazatelně větší
šanci neţ ostatní vybájené artefakty z tajemných legend. Faktem nicméně zůstává, ţe dosud
neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz ţe (nějaký) Svatý Grál vůbec existoval. I kdyţ budeme
Jeţíše Krista povaţovat za historickou postavu, a tudíţ Poslední večeři a ukřiţování budeme
brát jako události, které se skutečně odehrály, není způsob dozvědět se, jak nádoby které tam
tenkrát byly pouţity vypadaly a co se s nimi stalo potom. Zbyly jen legendy, tradice a různé
zajímavé příběhy, z nichţ mnohé vznikly aţ ve středověku, ačkoliv se tváří jako autentické.
Arculfův pohár
Nejstarší záznam o poháru který by bylo moţné povaţovat za Svatý Grál pochází z pera
biskupa Arculfa, kdyţ líčí svou cestu do Svaté země koncem 7. století. Arculf byl francký
mnich který navštívil různá svatá místa a popsal je ostatním mnichům na ostrově Iona
(Hebridy), kde sám dlouho ţil. Vypráví o tom, jak v jedné kapli v Jeruzalémě viděl poměrně
velký stříbrný pohár sem dvěma uchy. O dalším osudu tohoto poháru není nic známo;
podotkněme, ţe ţádný ze zde jiţ uvedených předmětů neodpovídá tomuto popisu a ţe
Arculfovo vyprávění je v rozporu s legendou, podle které Josef z Arimathie odvezl Svatý Grál
do Evropy.
I kdyţ se podaří objevit předmět přesně odpovídající daným kritériím, je vţdy sporné, zda je
jeho původ a pravost moţné nějak ověřit. Jako v případě většiny relikvií - od Turínského
plátna po různé pozůstatky Jeţíšova pravého kříţe - je moţné různá tvrzení o nich jen
vyvrátit. Přesvědčení o jejich autentičnosti je více neţ čím jiným otázkou víry.
Ztracené hry Shakespearovy
Kapitola věnovaná ztracenému dílu Williama Shakespeara potřebuje stručný úvod. Jeho
divadelní hry jsou nejhranější na světě a on sám je právem povaţován za jednoho z největších
evropských literátů vůbec. Pomyslná knihovna soustředící díla věnovaná Shakespearově
tvorbě je obrovská, neboť celé generace sběratelů knih a antikvářů hledali a hledají kde se dá
veškeré písemné materiály nějak související s ţivotem a dílem tohoto velikého muţe, které
jsou samozřejmě tím cennější, čím jsou vzácnější.
Jakákoliv nová Shakespearova hra objevená dnes - tedy po zhruba 400 letech - by proto měla
enormní literární, vědecký a historický význam. Takový objev by byl srovnatelný s nálezem
nového evangelia nebo nového návrhu americké ústavy. Situace je tím zajímavější a sloţitější,
ţe v současné době víme nejméně o dvou ztracených Shakespearových hrách: Love´s
Labour´s Won a Cardenio, jejímţ (jehoţ) spoluautorem pravděpodobně byl John Fletcher.
Opravdu to víme? I kdyţ tato dvě díla najdeme téměř v kaţdé Shakespearově biografii,
existuje oprávněné pochybnosti nejen o jejich původu, ale i o tom, jestli vůbec existovala. K
orientaci v této problematice a k představě jak a kde by ztracené hry (pokud existují!) mohly
být objeveny je nutné ponořit se do celkového světa Shakespearovy tvorby.
Kvarta a folia
V jistém směru snese Shakespearovo dílo srovnání s Biblí. Kromě oficiálně uznaných děl má
také své apokryfy (díla jeţ někteří sice připisují Shakespearovi, ale většinový odborný názor
ho za jejich autora nepovaţuje). Pro přijatý kanon pravidla jsme hlavně zadluţeni Prvnímu
foliu, sbírce Shakespearových děl sebraných a publikovaných v roce 1623, sedm let po jeho
(autorově) smrti. Tato sbírka rozhodně nebyla úplná - existuje mnoho dalších děl
připisovaných Shakespearovi před i po publikaci Prvního Folia. Většina z nich nakonec
nebyla akceptována a byla zařazena do "apokryfů". Součástí oficiálně uznaného
Shakespearova díla se definitivně stalo jen několik málo těchto her, jako například Periklés,
král tyrský. Další díla jsou nám dnes známa díky tomu, ţe byla publikována zvlášť mimo
První Folio, často v podobě levných výtisků známých jako kvarta (kaţdý list papíru byl sloţen
na čtyřikrát).
Problémy s publikací
Řeklo by se, ţe poznat která díla Shakespeare napsal a která ne by mělo být celkem
jednoduché: stačí se podívat na všechna folia a kvarta a vybrat ta, která nesou jeho jméno.
Bohuţel však poměry panující na literární scéně v pozdně alţbětinské Anglii nám dnes toto
neumoţňují. Kdyţ Shakespeare přišel poprvé do Londýna a začal psát v 80. a začátkem 90. let
16. století, byl pravděpodobně (jakýmsi) výpomocným spisovatelem. Spolupráce spisovatelů
s několika dalšími kolegy byla tehdy běţnou praxí a dramatici dbali na autorská práva
rozhodně méně neţ dnes. Proto byly první Shakespearovy práce pravděpodobně z velké části
anonymní.
Později, kdyţ se Shakespeare stal uznávaným dramatikem, to byla právě jeho úspěšnost, která
působila proti publikování jeho děl. Tenkrát nebyly ţádné zákony na ochranu autorských
práv, a jakmile byla hra jednou publikována, bylo pro všechny moţné divadelní společnosti a
jiné vydavatele velmi snadné uvádět hru (ji) bez povolení, vytvářet plagiáty nebo ji prostě
opsat. To(to) je hlavní důvod, proč bylo tak málo Shakespearových her publikováno ještě za
jeho ţivota, a navíc ne vţdy v úplně původní podobě. Shakespearův úspěch navíc podnítil
bezskupulozní spisovatele a vydavatele k pokusům vydávat vlastní díla za jeho. To se ukázalo
být velkým problémem v 18. století, kdyţ bylo Shakespearovo dílo sbíráno a sestavováno, a
příleţitostně to působí problémy dodnes (viz Second´s Maiden´s Tragedy, str. 95).
Uznáno z apokryfů
Zapojení vědy do řešení problémů a s autorstvím Shakespearových her vedlo k tomu, ţe
některým hrám řazeným původně mezi "apokryfy" bylo přiznáno Shakespearovo autorství. V
jistém smyslu lze říci, ţe tyto "ztracené" hry byly dodatečně "znovuobjeveny". To je případ
her: Periklés, král tyrský, Dva vznešení příbuzní, Eduard III. a Sir Thomas Moore. Všechny
tyto hry vznikly pravděpodobně spoluprácí několika autorů a je pravděpodobné, ţe na
některých z nich měl Shakespeare poměrně malý autorský podíl.
Irelandův podvod
K nejpozoruhodnějším historkám ohledně Shakespearových ztracených děl patří případ
Williama Henryho Irelanda a hry Votigern. Ireland byl synem majitele antikvariátu a
podnikatele s knihami. Jeho otec (a s ním skoro všichni ostatní) povaţovali Williama za
hlupáka, který ale v jedné věci vynikal: byl skvělým plagiátorem - uměl napodobovat podpisy
a vyrábět "staré" listiny s pouţitím starého nebo pouţitého papíru, voskových razítek a staře
vypadajícího inkoustu. Ve snaze získat otcovo uznání se pustil do řady velmi ambiciózních
padělatelských počinů vedoucích aţ k "objevení" jistého dokumentu podepsaného
Shakespearem. V napodobování Shakespeara pak (William) pokračoval, aţ tuto činnost roku
1795 završil svým dosud nejambicióznějším počinem - napsáním celé, úplně nové hry, údajně
objevené jakýmsi falešným mecenášem, kterého si Ireland rovněţ vymyslel.
Hra se jmenovala Votigern a vypráví o legendárním králi vládnoucím v Británii v 5. století n.
l. Ireland vycházel ze stejného zdroje, jehoţ pouţil sám Shakespeare jako podklad pro mnohé
své historické hry - Kroniky známého anglického kronikáře Raphaela Holinsheda. Ačkoliv
Irelandovi nelze upřít určitý spisovatelský talent (později se například proslavil vlastní hrou
Jindřích II., kterou původně stvořil jako další ztracené dílo Shakespearovo), Shakespearových
kvalit zdaleka nedosahoval a tato jeho hra byla hodnocena v nejlepším případě jako průměrná.
Nejneuvěřitelnější na celé Irelandově (této) kauze je důvěřivost londýnského publika a
veřejnosti vůbec, včetně odborníků. Práva na uvádění Votigerna zakoupil dokonce hlavní
impresario a sám dramatik Richard Brinsley Sheridan, ale k jeho smůle měla tato hra
premiéru v Theatre Royal na Drury Lane koncem roku 1796, kdy se veřejné mínění zhouplo v
neprospěch důvěry v pravost Irelandem objevených "Shakespearových" děl a tak představení
se setkalo s takovým výsměchem, ţe se hrálo jen jediný večer. Ireland se posléze přiznal jako
padělatel a byl přinucen psát sám za sebe, aby si vydělal na ţivobytí. V pozdějších letech se
ale jeho padělky staly velmi ţádanými mezi sběrateli, takţe Ireland začal pořizovat další -
tedy další kopie svých někdejších padělků. Také ty se dnes prodávají za velké peníze.
Důkazy existence "ztracených" her
Při takovém mnoţství matoucích důkazů o hrách, které mohly ale nemusely být dílem
Shakespearovým se nutně nabízí otázka, jak to ţe panuje tak všeobecná shoda ohledně dvou
"oficiálně" ztracených her? Jejich identita vychází najevo jen díky vskutku rafinované
literárně detektivní práci.
Meresův seznam
Prvním důkazem je seznam Shakespearových her otištěný v knize Palladis Tamia, Wits
Treasury vydané v roce 1598; jejím autorem byl alţbětinský duchovní, ctitel a znalec umění
Francis Meres. Jedna kapitola této knihy srovnává antické autory s anglickými, přičemţ
zvláštní pozornost věnuje právě Shakespearovi: vypočítává několik jeho her, z nichţ jedna se
jmenuje Love´s Labour´s Won (moţno přeloţit jako Vítězná lásky snaha nebo Lásky snaha
vítězí). Jelikoţ tato hra nebyla zmíněna v ţádném dalším dobovém dokumentu, například v
záznamech kdy a kde se která hra hrála, ani ve Stationer´s Register, seznamu kde autoři a
vydavatelé uváděli díla ke kterým si přáli získat autorská práva, předpokládalo se, ţe se
jednalo o alternativní titul jiţ existující hry, pravděpodobně Zkrocení zlé ţeny, ale v kaţdém
případě o dílo vzniklé před rokem 1598.
Seznamy knihkupců
V roce 1953 byl jako část vazby jiné knihy objeven starý útrţek seznamu knih prodávaných
jedním knihkupcem. Na seznamu z roku 1603 bylo zboţí nabízené v papírnictví Christophera
Hunta. Ze Shakespearových her se na něm vykytovaly: Kupec benátský, Zkrocení zlé ţeny,
Marná lásky snaha - a Love´s Labour´s Won. V tomto případě hry Love´s Labour´s Won
(dále zkráceně LLW) a Zkrocení zlé ţeny evidentně nebyly jedna a ta samá. Fakt ţe hra LLW
figuruje na tomto seznamu potvrzuje, ţe byla publikována v nějaké formě (pravděpodobně
kvarta) a ţe by tedy teoreticky mohla být někde objevena.
Papírová stopa
Existence další ztracené hry - Cardenio - je doloţena o něco lépe. V dobových záznamech je
moţné číst, ţe King´s Men, divadelní skupina kterou Shakespeare spoluzakládal a pro niţ
psal, odehrála představení Cardenno pro královský dvůr v roce 1613 (je třeba mít na paměti,
ţe v alţbětinsko-jakobínské době bylo hláskování často proměnlivé) a téhoţ roku ještě jednou
pro savojského vévodu. V září 1653 jistý londýnský vydavatel uvádí ve svém edičním plánu -
otištěném v seznamu Stationer´s Register - hru nazvanou The History of Cardenio
podepsanou pány Fletcherem a Shakespearem.
Pravděpodobný obsah ztracených her
Co vlastně dnes víme o obsahu a charakteru těchto dvou pravděpodobně ztracených her?
Meresův seznam uvádí LLW jako jednu ze Shakespearových komedií, o níţ se často
předpokládá, ţe byla pokračováním hry Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost, dále
zkráceně LLL). Konec této hry údajně zůstává otevřený a nabízí tak moţnost pokračování,
coţ potvrzují poslední řádky. V současném provedení tato hra končí tím, ţe po mnoha
nešťastných náhodách a zvratech se několik dvojic nakonec vezme, ale svatbu všichni odloţí
o rok, na který nevěsty uloţí svým ţenichům zábavné úkoly, aby se pánové tou dobou měli
čím bavit. Konečný monolog zní:
BIRON: No, nekončíme jako v té staré hře - náš Honza nemá Mařku. Líto mi je, ţe to
neskončilo jako komedie.
Hra končí písničkou Zimy a Jara.
Z toho jednoznačně nevyplývá, ţe LLW by měla být přímým pokračováním LLL, se
stejnými postavami a kulisami. Shakespeare někdy napsal tématická pokračování některých
her, která původní hru obohacují o doplňková nebo opačná témata.
Cardenio pravděpodobně vychází ze Cervantesova Dona Quijota. Toto dílo bylo přeloţeno do
angličtiny právě v dané době, a John Fletcher byl jeho nadšeným obdivovatelem. Zápletka je
jednoduchá: ţárlivý manţel se rozhodne vyzkoušet počestnost své ţeny tím, ţe přesvědčí
svého nejlepšího přítele, aby se ji pokusil svést. Jak se dalo předvídat, příběh má tragické
důsledky. Ve hře pravděpodobně teklo dost krve, coţ byla tehdejší móda.
Co se stalo s hrami LLW a Cardenio?
V kapitole věnované Aristotelovým Dialogům (str. 66) jsme se zmínili o nebezpečích, která
postihují staré rukopisy. Mnohé z toho platilo i pro kvarta a folia díla Shakespearova. Jejich
publikace nebyly vţdy nejkvalitnější - zejména levná vydání kvart - a ve své době s nimi také
zřejmě nebylo zacházeno se zvláštní pozorností. Scénářů her které nebyly příliš oblíbené se
vytisklo jen pár kusů. Hry LLW a Cardenio očividně nebyly shledány hodnými zařazení do
Prvního folia, moţná proto, ţe uţ tenkrát byly pochybnosti o Shakespearově autorství, nebo
mohly panovat spory o tom, kdo vlastní autorská práva na jejich publikaci, coţ samotným
hrám mohlo paradoxně zvýšit popularitu. Je také moţné, ţe si jich příliš necenil ani sám
Shakespeare, coţ by samozřejmě značně ovlivnilo jejich rozšířenost.
Ať tak či onak, podle zmíněného knihkupcova seznamu a seznamu Stationer´s Register víme,
ţe nějaké kopie obou her byly publikovány. Podle Stuarta Kellyho, autora The Book of Lost
Books (Kniha ztracených knih), lze předpokládat někdejší existenci 1000 nebo více kopií.
Proč se tedy ţádné nedochovaly dodnes? Zde je třeba zdůraznit rozdílnost obou ztracených
her - hra Cardenio téměř určitě existovala jako samostatný divadelní kus, a jako taková se
dnes můţe i hrát v pozměněné podobě, kdeţto ohledně LLW existují oprávněné domněnky, ţe
se jedná jen o jiný název hry jiţ existující.
Jména her nejsou jednoznačná
Názvy divadelních her stejně jako jejich výslovnost mohly být proměnlivé, závislé například
na jejich popularitě (méně oblíbená hra se mohla zkusit nabídnout publiku znovu pod jiným
názvem), nebo na rozmarech mocných (kdyţ například král preferoval jeden název před
druhým). Podle jedné hypotézy mohlo kvarto nabízené v seznamu knihkupectví být "špatné
kvarto" (tehdejší obdoba dnešního pirátského DVD) se zmateným nebo zkresleným textem
včetně titulu. Moţná, ţe se jednalo o "špatné kvarto" hry LLL s celým titulem Love´s
Labour´s Lost, Love´s Labour´s Won - tedy o jednu hru s dlouhým, sloţeným názvem a ne o
dvě samostatné hry; dodnes se pak dochovala jen kvarta s první část názvu, kdeţto ztracená
první kvarta byla "špatná" se zavádějícím titulem.
Další kandidáti
Za předpokladu ţe LLL a LLW nejsou jedna a tatáţ, ale dvě různé hry, musejí být případní
kandidáti na post LLW komedie napsané před rokem 1598, které nebyly zmíněny ani v
Meresově seznamu ani v onom druhém z desek knihy. Je pravděpodobné, ţe tato hra se
věnovala podobným tématům a celkově měla podobný charakter jako LLL, i kdyţ nemusela
být jejím přímým pokračováním. Navzdory těmto zjevně omezujícím kriteriím různí znalci
Shakespearova díla prohlásili a prohlašují za skutečnou LLW šest různých jiných her.
Zkrocení zlé ţeny a Sen noci svatojánské mohou být zdá se vyloučeny, neboť se vyskytují na
jednom nebo druhé seznamu. Konec dobrý, všechno dobré by mohl být naproti tomu celkem
váţným kandidátem, neboť má mnoho společného s LLL, ale byl napsán nejdříve v roce
1600.
Dalším uchazečem je hra Jak se vám líbí, za předpokladu ţe její název byl původně
podtitulem LLW, stejně jako celý název hry Večer tříkrálový (Twelfth Night) byl původně
Večer tříkrálový aneb Cokoliv chcete (Twelfth Night, or What You Will). Znovu je zde však
nesrovnalost v čase - hra Jak se vám líbí byla podle všeho napsána v roce 1602.
Podle znalce Shakespearova díla profesora Leslie Houstona je klíčem k rozluštění záhady
správné čtení odsuvníků (apostrofů) v titulu Love´s Labour´s. Odsuvník ve slově Labour´s prý
nemá význam přivlastňovací, ale je zkratkou slůvka "is" (v alţbětinské době se odsuvníky ve
smyslu přivlastňovacím prokazatelně příliš nepouţívaly), takţe titul LLW lze vykládat tak, ţe
osoby vítězí nad útrapami lásky, se kterými se musejí potýkat. Podle toho lze soudit, ţe LLW
můţe být alternativním titulem historické tragédie Troilus a Cressida, která je rozhodně
silným kontrapunktem lehké komedie LLL.
Další moţností je, ţe hra Veselé paničky windsdorské je přepracovanou verzí LLW. Podle
této teorie Shakespeare přizpůsobil neúspěšnou hru LLW vkusu královny Alţběta, která měla
ráda osobu Falstaffa, a tak ho začlenil do jiţ existující hry, které současně změnil název.
Pravděpodobně nejţhavějším kandidátem je hra Mnoho povyku pro nic (Much Ado About
Nothing, dále pod zkratkou MAAN). Tato komedie byla pravděpodobně napsána koncem
roku 1598, coţ mohlo znamenat, ţe Meres ji nemusel vidět před napsáním svého seznamu
(který musel sepsat nějakou dobu před jeho publikací) a tudíţ ji do něho nezahrnul. Někteří
vědci věří, ţe Meres chtěl být zadobře s londýnskou kulturní elitou a zřejmě si velmi dobře
přečetl scénář kaţdé hry před její premiérou. MAAN mohla předběţně vypadat dobře a dalo
se předpokládat, ţe se bude líbit. Má dějovou osnovu obdobnou jako romantická komedie
LLL - dva páry které se rozcházejí a opět dávají dohromady. Postavy Benedikta a Beatrice
mají zřejmě za sebou jakýsi zajímavý příběh, který ve hře není vysvětlen - moţná jde o
postavy z LLL s novými jmény. Na druhou stranu lze namítat, ţe zápletky obou her spolu
nesouvisejí, takţe MAAN určitě nebyla přímým pokračováním LLL, pokud byla
pokračováním vůbec něčeho.
Je jasné, ţe tento spor je - a zřejmě zůstane - otevřený. Dokud se náhle nečekaně neobjeví
zcela samostatná verze LLW, jasně jako taková označená, nebude nikdy moţné s konečnou
platností rozhodnout, zda se jedná o skutečnou existující hru pod jiným jménem, a pokud ano,
tak o kterou.
Frankensteinova hra
Podobně spletitá je i otázka původu a identity hry Cardenio. Humphrey Moseley, vydavatel
který v roce 1653 zanesl hru Cardenio do seznamu Stationer´s Register jako společné dílo
autorů Shakespeara a Fletchera, zaznamenal dvě další hry připisované Shakespearovi ve
stejné době, a v roce 1600 ještě tři další. Ţádná z nich není pravá, a je pravděpodobné, ţe
Moseley chtěl jen vydělat na Shakespearově popularitě. Původní záznam o provedení
Cardenio se nezmiňuje o Shakespearovi jako autorovi, takţe ač tato hra opravdu existovala,
moţná byl jejím autorem někdo úplně jiný.
Hra Cardenio se znovu objevuje v historii v roce 1728, kdy známý vydavatel Shakespeara
Lewis Theobald prohlašuje, ţe vlastní tři rukopisy této hry, podle které napsal vlastní hru
nazvanou Double Falshood (Dvojí faleš). Kopie této hry existují dodnes, takţe jestli Theobald
měl pravdu, mělo by dnes být moţné hru Cardenio alespoň částečně rekonstruovat (obnovit).
Všechno však stojí na věrohodnosti Theobaldova tvrzení, o níţ existují pochybnosti.
Proč upravená?
Jestliţe Theobald opravdu vlastnil originály Shakespearovy hry Cardenio, proč je prostě
nepublikoval a místo toho hru přepracovával, aby z ní stvořil vlastní dílo? Takové počínání by
bylo v rozporu s jeho celoţivotním úsilím pracně bránit nejlepší verze Shakespearových her
proti rozporným vydáním, která se průběţně objevovala. Je moţné, ţe Theobald hru upravil,
protoţe si sám nebyl jist jejím autorstvím a nechtěl "pošpinit" jeho dílo druhořadou hrou.
Navíc kopie které měl vlastnit mohly předtím projít značnou "bastardizací" v období, kdy
Shakespeare nebyl ještě příliš uznáván a ctěn a herci a impresáriové si ve scénářích běţně
dělali rozsáhlé úpravy.
Kde jsou rukopisy?
Jestliţe Theobald vlastnil tři kopie hry Cardenio, kam se poděly? Proč jich nebylo víc?
Odpověď na obě (tyto) otázky je moţná skryta v popelu. Mnoho starých kopií bylo zničeno
při poţáru divadla Shakespeare´s Globe Theatre, domovské scéně souboru King´s Men, které
vyhořelo v roce 1613. Ve Statinoner´s Register se však objevují nové publikace i po této
události. Pokud jde o Theobaldovy kopie, je moţné, ţe po jeho smrti přešly do vlastnictví
Johna Warburtona, známého znalce Shakespearova díla, jehoţ kuchařka Betsy Bakerová se
nechvalně proslavila tím, ţe značné mnoţství vzácných rukopisů omylem spálila a dalšími
vymazávala pekáče. Podle profesora Breana Hammonda z Nottinghamské univerzity, který se
odvolává na novinové zprávy z roku 1770, byly kopie Cardenio spolu s mnoha dalšími
rukopisy uloţeny v muzeu Covent Garden Theatre Museum. To roku 1808 vyhořelo a
všechny kopie rukopisy pravděpodobně shořely s ním.
Byla Dvojí faleš skutečně součástí podvodu?
Podle některých znalců divadelní vědy z alţbětinského období je v textu hry Dvojí faleš jasně
patrný rukopis Fletcherův i Shakespearův, coţ by dávalo za pravdu Theobaldovu vysvětlení.
Jiní vědci však tvrdí, ţe tato hra je podvod, mystifikace, a ţe obecenstvo té doby si toho bylo
vědomo a bralo to jako vtip. Za prvé - uţ sám název hry naznačuje, ţe jde o nějaký podvůdek.
Za druhé - ve hře jsou zakomponovány prvky které jsou jasnými naráţkami a prozrazují její
podstatu. Tato interpretace je podporována pozoruhodnou metodou pouţívanou v ústavu
Claremont Shakespeare Clinic, kde je text hry podroben řadě stylistických zkoušek a výsledky
jsou nakonec statisticky vyhodnoceny. V případě hry Dvojí faleš závěr zní, ţe převaha
argumentů v neprospěch Shakespearova autorství je vyšší neţ milion ku jedné.
The Second´s Maiden´s Tragedy
Dalším kandidátem na post hry Cardenio (nebo její adaptaci) je hra nazvaná The Second´s
Maiden´s Tragedy (český překlad názvu neexistuje, dále jen zkráceně SMT. Její název
vychází z faktu ţe původně byla hra bezejmenná a byla popisována jako "druhá verze The
Maiden´s Tragedy", známá z rukopisu z roku 1611. Autorství bylo tradičně přisouzeno
Thomasi Middletonovi, ale v roce 1990 uveřejnil znalec písma Charles Hamilton v jedné ze
svých knih tvrzení, ţe autorem rukopisu není nikdo jiný neţ sám Shakespeare a ţe hra je tudíţ
vlastně Cardenio, jen se změněným názvem. Hru od té doby uvedlo několik divadelních
společností, obvykle pod titulem Cardenio a se Shakespearem jako autorem, aby nalákaly
diváky.
Existují však četné studie hovořící proti Hamiltonovým závěrům. Rukopis jímţ je hra SMT
napsána odpovídá stylu "sekretář-ka", není však známo, ţe by Shakespeare měl kdy sekretáře
či sekretářku, takţe není s čím srovnávat. Ve skutečnosti jedinými nespornými vzory
Shakespearova rukopisu je několik podpisů na právních dokumentech. Analýzy textu
přisuzují autorství SMT Middletonovi, a navíc celková úroveň hry není nijak valná. Kromě
toho příběhu z Cardenia odpovídá jen vedlejší zápletka, kdeţto hlavní děj je o ţivotě
sadisticko-nekrofilního tyrana.
Naděje - staré půdy a knihovny
Na tomto místě uţ je jasné, ţe LLW a Cardenio vůbec nemusejí být Shakespearova ztracená
díla. Ale příznivci velkého dramatika stále doufají a mnozí sní o tom, ţe tyto hry budou
jednou objeveny a přidány k ostatním na své místo v dějinách literatury a dramatu. Je tento
sen realistický? Mohou se neznámé rukopisy někde objevit ještě dnes, po staletích usilovného
pátrání sběratelů a knihovníků?
Naději dává jeden poměrně nedávný precedens. Podle Oxford University Press je nejvzácnější
Shakespearovo kvart - kvarto T?tus Andronicus z roku 1594 - objeven aţ v roce 1902.
zanedlouho - přesně v roce 1909 - bylo dalších osm kvartů Shakespearových her objeveno v
bývalém domově Sira Francise Bacona, významného učence a spisovatele (z) alţbětinské
doby, často povaţovaného za skutečného autora díla připisovaného Shakespearovi. Vzácné
písemnosti byly zabaleny do hnědého papíru a schovány za policemi na knihy po dobu
nejméně 155 let. Jestliţe poklad takového významu mohl takovou dobu zůstat nepovšimnut v
domě tolik spojovaném se Shakespearem, co se můţe skrývat jinde - třeba někde v
zaprášeném podkroví, nebo zastrčeno za knihami narovnané v knihovně okázalé vily?
Část 3. - Ztracené poklady
Pro historika nebo archeologa je prakticky kaţdý předmět zmíněný v této knize pokladem,
jehoţ objevení je svátkem a jehoţ historická nebo kulturní hodnota je nevyčíslitelná. Běţný
člověk se na to kouká trochu jinak: pro něho znamená poklad především peníze a bohatství -
hmotné, nikoliv jen duchovní - a dovede si představit jen málo věcí vzrušujících víc neţ
prodírat se přes nejrůznější překáţky ke skrýši, kde čeká kořist srovnatelná s pěkně vysokou
výhrou v loterii. Všeobecně populární představě ztraceného pokladu odpovídá nejspíše
masivní truhla přeplněná zlatými dublony a pytle aţ po okraj napěchované drahokamy
velkými jako pěst.
Ač se to zdá neuvěřitelné, takové situace nemusejí patřit jen do říše fantazie. Podobné
poklady opravdu existují - zapomenuté, zahrabané nebo jinak ukryté, a čekají na své objevení.
Občas se někomu skutečně podaří doslova zakopnout o skrýš s ukrytým pokladem. Například
v březnu roku 2004 Ken Allen ze South Gloucestershire v Anglii takto objevil 20 000
římských mincí, kdyţ na své zahradě hloubil jámu pro jezírko, v červnu 2000 narazil jeden
rolník v severní Indii na více neţ 15 kg zlata a šperků pocházejících z civilizace z povodí řeky
Indu z doby před 5000 lety. Občas se také dostane na světlo boţí nějaký zakopaný poklad
pirátů, o čemţ se více dočtete v kapitole věnované pokladu kapitána Kidda.
V této kapitole se také dozvíte, ţe mnohé legendární poklady jsou právě jen legendami. Proto
aţ budete plánovat výpravu za ztraceným pokladem, dobře si vyberte, za čím chcete jít.
Svitky od Mrtvého moře
"Svitky od Mrtvého moře" je souhrnné pojmenování pro větší mnoţství starých písemností,
převáţně kopií hebrejské Bible, objevených v jeskyni na západním břehu Mrtvého moře
poblíţ místa zvaného Kumrán v letech 1947-1956. Podle pověsti objevil první svitky v roce
1947 mladý beduínský chlapec - pomocník ovčáka, který hledal zatoulanou ovci v jeskyních,
kterých na svazích pahorků a v údolích kolem Mrtvého moře není málo. V jedné z jeskyní, do
které chlapec pronikl dále, objevil několik hliněných nádob, rozbitých i neporušených. Ve
většině z nich byly ukryty staré texty napsané na svitcích z papyru a pergamenu z ovčí kůţe.
V roce 1948 se přes různé prostředníky některé svitky dostaly do rukou odborníků, kteří
teprve ocenili jejich význam. Bylo zřejmé, ţe dokumentů byla plná skrýš, a beduínští hledači
pokladů, teď uţ znalí jejich ceny, se vydali pátrat po dalších. Archeologové z tehdy mladého
státu Izrael a různých institucí z celého světa uspořádali vlastní honbu za dalšími svitky, v
naději ţe předběhnou bezohledné plenitele hnané hlavně vidinou zisku a nález nesmírné
archeologické hodnoty objeví dříve neţ oni.
Objev Měděného svitku
V březnu roku 1952 došlo k jednomu z nejúţasnějších objevů v jeskyni v nitru pahorku asi 2
kilometry od Kumránu. Na skalní římse vzadu v jeskyni, částečně zasypán spadaným
kamením, za několika nádobami obsahujícími "obyčejnější" staré svitky byla jedna nádoba,
která ukrývala dva jílem obalené svitky měděného plechu, jak se později ukázalo dvě
poloviny jediného tenkého měděného plátu popsaného zvláštní směsicí hebrejštiny a řečtiny.
Tak byl objeven slavný Měděný svitek. Písmo nebylo při jeho objevení viditelné, ale na jeho
druhé straně byly patrné vtisky způsobené starým stylem psaní, kde se archeologové
domnívali rozluštit slova "zlato" a "stříbro".
Kvůli tomu zavládlo všeobecné nadšení, ale rozvinutí svitku se ukázalo být velmi obtíţným,
prakticky neřešitelným úkolem. Po čtyřech letech přemítání bylo rozhodnuto svitek rozřezat
na kusy a ty pak očistit a poloţit vedle sebe, aby bylo text vůbec moţno přečíst. Většina vědců
kteří se ujali tohoto úkolu se zdráhala zveřejnit výsledky překladu z obavy aby nepodnítili
novou zlatou horečku. Toto dlouhé tajemné mlčení se rozhodl přerušit aţ mladý svérázný
vědec John Allegro, který uveřejnil vlastní verzi napjatě očekávaného textu Měděného svitku.
Cesta k nezměrnému bohatství
Měděný svitek představuje soubor 64 textů, z nichţ prvních 63 pojednává o skrýších pokladů
s návody, jak se k nim dostat, a poslední se zmiňuje o celkovém soupisu všeho s dalšími
návody a - coţ má zásadní význam - jakýmsi "vysvětlením". Zmíněný poklad má několik
podob. Většinu z toho představují různá mnoţství zlata a stříbra, ale jsou tam i různé ozdobné
předměty, zlaté a stříbrné nádoby, aromatické látky a svitky.
Nejpřekvapivější a nejproblematičtější ze všeho je udávané mnoţství zlata a stříbra. S největší
pravděpodobností se k jeho vyjádření pouţívá dobová váhová jednotka talent. Dnes není
moţné s určitostí říci, kolik přesně váţil jeden talent pouţívaný na Měděném svitku, neboť to
závisí na jeho přesném stáří (talent měl zřejmě v různých dobách různou hmotnost). Podle
všeobecně přijímaného přepočtu (by) měl celý poklad dohromady představovat
neuvěřitelných 26 tun zlata a 65 tun stříbra, spolu s různými dalšími cennostmi, a jeho
celková hodnota by musela odpovídat zhruba jedné miliardě liber (nebo necelým dvěma
miliardám dolarů) - bereme-li v úvahu jen hodnotu kovu. S touto interpretací všichni vědci
pochopitelně nesouhlasí, neboť svitek přesněji nedefinuje pojem "talenty", coţ dává prostor
ke spekulacím. Podle některých vysvětlení nejsou v údajích na svitku míněny talenty, ale
(nějaké) menší jednotky, coţ by celková mnoţství drahých kovů činilo věrohodnějšími.
Nejasné údaje
Měděný svitek je v mnoha ohledech ideální kořistí, po jaké pasou lovci pokladů. Neobsahuje
ţádná tajemná poselství, název ani ţádný tajný kód nebo šifry. Jedná se o prostý výčet
předmětů s udáním cest k nim. Z praktického hlediska je samozřejmě problém s písmem,
jazykem a konečně i s výkladem samotných informací.
Největší překáţkou na cestě za bohatstvím bylo, ţe ač směry cest k jednotlivým pokladům
byly celkem jasně udány, schopnost tyto cesty sledovat byla zřejmě podmíněna určitými
předchozími znalostmi, bez nichţ byly veškeré instrukce téměř k ničemu. Jako příklad zde
uvádíme ukázku textu:
V mořské salině která je pod schody: 42 talentů. HN
V jeskyni "Staré pradleny" na třetí římse: šedesát pět zlatých prutů. THE
Ve sklepě který je ve dvoře je darované palivové dřevo, a uprostřed něho, ve výklenku:
nádoby a sedmdesát talentů stříbra.
V nádrţi na vodu která je naproti Východní Bráně, ve vzdálenosti devatenácti loktů: v ní jsou
nádoby, a v kanálu vedoucím do ní: deset talentů. DI
V nádrţi na vodu která je pod stěnou na východě, v zubu útesu: šest nádob se stříbrem.
Pokud nevíte, o kterém místě svitek pojednává, pak naznačené směry nedávají velký smysl. I
kdyţ jsou v některých případech zmíněna jména míst, ani ta nejsou z různých důvodů
jednoznačná. Další věc je, ţe různí překladatelé uvádějí různé verze svých překladů. Ačkoliv
rozdíly v nich jsou na první pohled nevýznamné, ukáţí se nakonec jako zásadní, kdyţ dojde
na definitivní lokalizaci popisovaných míst.
Zvláštní písmo
Překlad textu svitků se ukázal být velmi obtíţným neboť hebrejština v níţ jsou psány je
podivně archaická (vzhledem k době, kdy měly texty být napsány, tedy pravděpodobně
během 1. století n. l.) a v textu je mnoho vynechaných míst. I v samotném psaní, které se
provádělo technikou tlačení psacího hrotu do vrstvy mědi, je nezvyklý a písmo se dá jen těţko
číst. Podle jedné teorie to bylo psáno nevzdělaným, moţná dokonce negramotným člověkem,
který prostě opisoval nebo obkresloval písmo originálu napsaného na pergamenu nebo
papyru. To by dávalo smysl v tom, ţe pokud se skutečně jedná o seznam pokladů, autor (či
autoři) původního textu nechtěli, aby přepisovač věděl, co vlastně píše.
Dalším velmi zvláštním prvkem je přítomnost znaků řecké abecedy (di- a trigramů, čili skupin
dvou a tří písmen) na konci některých vět. V uvedené ukázce překladu jsou tyto znaky
vyjádřeny 2-3 velkými písmeny. Záhadou je také materiál pouţitý k výrobě svitku: jedná se o
99% měď, která musela být v době původu velmi obtíţně sehnatelná a také velmi drahá.
Svitek měl očividně přetrvat staletí, ale proč v takovém případě autoři textu pouţívali tolik
osobní, nezasvěceným těţko srozumitelný způsob zápisu?
Kdo ukryl Měděný svitek?
Svitky od Mrtvého moře - včetně Měděného svitku - byly pravděpodobně ukryty kolem roku
70 n. l., aby byly uchráněny před rabujícími Římany kteří přišli potlačit ţidovskou vzpouru
(výsledkem byla tzv. první ţidovská válka). Všeobecně se předpokládá, ţe svitky ukryli lidé z
komunity města Kumránu, jehoţ ruiny se nacházejí nedaleko, krátce předtím neţ byli
zmasakrováni Římany. Identita příslušníků kumránské komunity je dodnes předmětem
vášnivých sporů. Původně se předpokládalo, ţe obyvatelé Kumránu byli esejci, ţidovská
sekta o níţ se zmiňují antičtí spisovatelé, například Plinius starší a známý ţidovský historik
Josephus Flavius, ţe ţila v této oblasti. Mnozí historikové (však) tento výklad rozporují,
poukazujíce na to, ţe charakteristické znaky kumránské komunity a svitků nasvědčují, ţe ani
obyvatelé Kumránu ani zhotovitelé svitků (coţ nemuseli být titíţ lidé) nebyli esejci. Některé
teologické pasáţe textů na svitcích totiţ zřejmě odporují zásadám a přístupům přisuzovaným
esejům.
Dalšími moţnostmi identity obyvatel Kumránu jsou saduceové, ţidovská sekta spojovaná s
vysokými kníţecími hodnostáři z Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, nebo některá z prvních
křesťanských, případně předkřesťanských komunit. Sám Kumrán moţná nebyl klášterem, jak
se většinou předpokládá, ale jakousi pevností, moţná slouţící jako základna vzbouřencům
bojujícím proti Římanům.
Poslední moţností je, ţe Měděný svitek ukryli Římané, ale později - během povstání Bar
Kochby v letech 132-135 n. l., které vzniklo proti plánu Římanů postavit na Chrámové hoře
chrám věnovaný Jupiterovi. Přinejmenším jedna z jeskyní v nichţ byla objevena část svitků
od Mrtvého moře pochází téměř určitě právě z doby, kdy povstání vedené Bar Kochbou
vypuklo.
Chrámový poklad nebo důmyslný podvod?
Je tedy vůbec Měděný svitek pravý? První vědecké závěry ho označily za podvrh, jakýsi
antický hoax, alegorii nebo pověst srovnatelnou s příběhem Jeremiáše, který ukryl Archu
úmluvy (viz str. 63). Tato teorie byla částečně zaloţena na původním předpokladu, ţe svitek
zhotovili a posléze ukryli esejci, coţ byla skupina asketů hlásících se ke skromnému ţivotu.
Je tedy velmi málo pravděpodobné, ţe by vlastnili tak obrovský poklad. Vyvstává také otázka
celkového mnoţství údajného pokladu - zdá se nepravděpodobné, ţe by takové bohatství
mohla vlastnit jakákoliv sekta nebo skupina v tehdejší Judeji.
Jedinou moţnou výjimkou mohl být Šalomounův chrám v Jeruzalémě - tehdejší centrum
judaismu ve smyslu materiálním i duchovním. Sem směřovaly vybrané daně, desátky a dávky,
a proto zde muselo být shromáţděno velké mnoţství šperků, rituálních nádob a dalších
předmětů z drahých kovů. Z toho Dr. John Allegro (a s ním i mnoho dalších teoretiků)
vyvozuje, ţe Měděný svitek je skutečným seznamem předmětů odvezených z Chrámu před
blíţícími se Římany a ukrytých z jejich dosahu. Jaký jiný důvod mohli mít lidé k tomu, aby
zhotovili předmět tak zvláštní jakým Měděný svitek bezesporu je a pak ho ukrývali v jeskyni
uprostřed pustiny? Staří Ţidé z příslušné oblasti nebyli známí tím, ţe by měli velký smysl pro
humor.
V textu svitku jsou několikrát zmíněny desátky a jiné dávky. Například: "V rozvalinách města
Kohlit: nádoby s daněmi vládce národů a rituální roucha. To všechno patří k daním a
sedmému pokladu, jestli byl poskytnut druhý desátek není jasné. Otevírá se na hraně
akvaduktu na severu." Zatím odstavec 32 svitku se zmiňuje o šesti zlatých prutech
zahrabaných v jeskyni vedle domu rodiny Hakkoz. Členové této rodiny podle některých
biblických pramenů byli pokladníky Chrámu zodpovědnými za střeţení jeho bohatství.
Pokud se Měděný svitek opravdu týká chrámového pokladu, pak nebyl zhotoven ani ukryt
esejci ani obyvateli Kumránu, ale lidmi spojenými s úřady v Jeruzalémě (i kdyţ je také
moţné, ţe během války s Římany mohly různé skupiny uzavřít i málo pravděpodobná
spojenectví). Tomu odpovídají pověsti o tajných chodbách vedoucích z nitra Chrámové hory
aţ k pahorkům na březích Mrtvého moře.
Příprava na apokalypsu
Jsou dvě hlavní verze osudu chrámového pokladu. Podle první z nich byl Měděný svitek
vytvořen v době povstání Bar Kochby, coţ znamená, ţe poklad by sestával z daní a desátků
sesbíraných pro chrám po roce 70 n. l. Kdyţ Římané zbourali Druhý chrám v přesvědčení, ţe
i kdyţ daně a desátky budou vybírány i nadále, aspoň nebude kde je shromaţďovat zejména
kdyţ by měly skončit v jiných neţ římských rukou. To moţná vysvětluje proč podle
Měděného svitku byly získané cennosti odváţeny pryč a ukrývány na několika různých
místech neţ na jedné či dvou pokladnicích, jak bývá obvyklé za normálních okolností.
Druhá verze klade větší důraz na náboţenskou stránku věci: podle ní byl poklad odvezen z
Chrámové hory před rokem 70 n. l., a zahrnoval kromě náboţenských relikvií také Áronovo
brnění a Archu úmluvy, která právě touto dobou zmizela ze všech historických záznamů.
První námitkou proti tomuto vysvětlení je, ţe podle jasných historických záznamů Římané
objevili obrovský poklad na Chrámové hoře. Podle jednoho z pramenů chrám vypálili,
přičemţ se všechny předměty z drahých kovů roztavily a vytékaly kanály a příkopy kolem
chrámu jako voda. Je ale moţné, ţe část pokladu byla ponechána na místě záměrně, aby
uspokojila choutky chamtivých dobyvatelů.
Význam druhá verze je mimo jiné v tom, ţe inspirovala a inspiruje všechny kdo chtějí znovu
vystavět Šalomounův chrám na Chrámové hoře a věří v předzvěst konce světa. Aby se tyto
události mohly odehrát, jejich zastánci věří, ţe je nutno vykonat mnoho věcí včetně navrácení
rituálních předmětů potřebných v chrámu nebo pro očištění jeho okolí. Takţe spíš neţ čistě
archeologické pátrání je hledání pokladů popsaných na Měděném svitku součástí plánu, který
má způsobit apokalypsu, se všemi demografickými a politickými důsledky které by takové
počínání nevyhnutelně přineslo (viz str. 20).
Drahá léčiva
Podle historičky Glorie Mossové mohl poklad patřit esejcům, za předpokladu ţe nebyli
asketickými mnichy podle tradičních představ. Gloria Mossová argumentuje, ţe esejci
provozovali jakousi antickou kliniku spojenou s lázněmi a angaţovali se ve vysoce
lukrativních obchodech s léčivy a surovinami pro jejich výrobu, například myrhou a balzámy,
které se v té době vyvaţovaly zlatem. Díky tomu esejci zbohatli, a vysvětlovalo by to i
odkazy Měděného svitku na aromatické látky, které mohly být základními surovinami pro
výrobu léčiv. Například ve 4. odstavci Měděného svitku se píše "na pahorku Kohlit, nádoba/y
s aromatickými látkami, sandálovým dřevem, a posvátnými rouchy; všechny aromatické látky
a poklad…"
Zastánci teorie o chrámovém pokladu namítají, ţe aromatické a podobné látky byly důleţité
pro rituální procedury prováděné v chrámu a pouţívaly se jako ingredience pro výrobu
kadidla.
Lokalizace pokladů podle Měděného svitku
Budeme-li předpokládat, ţe poklad popsaný na Měděném svitku opravdu existuje, je moţné
identifikovat všechny udávané lokality? V několika případech nejsou udávané názvy místních
jmen vůbec jednoznačné. Například první odstavec svitku začíná: "V pevnosti která leţí v
údolí Achor: Schod, čtyřicet loktů pod schody vedoucími na východ: truhla na mince a její
obsah, o váze sedmnácti talentů". "Údolím Achor" se zřejmě rozumí údolí na západ od
Kumránu, a podle toho se zřejmě jedná o pevnost Hyrcania. Město Kohlit je zmíněno hned
několikrát - nejspíše se jedná o území na východ od řeky Jordán poblíţ řeky Yarmuk.
Odstavec 49 se zmiňuje o "Absalomově pomníku". Absalomova, hrobka dosud stojí na cestě z
Jeruzaléma do Jericha, ale byla pravděpodobně postavena aţ po napsání svitku. Můţe být
"pomník" odkazem na stavbu stojící kdysi na tomtéţ místě, kde se dnes nachází hrobka?
Lovci pokladů
Záchytné body jako jsou ty vyjmenované v předchozím odstavci sledují skuteční lovci
pokladů, například John Allegro, svérázný znalec svitků, který byl nakonec přístupem úřadů a
úmyslným protahováním oficiálních výzkumů znechucen natolik, ţe zorganizoval vlastní
výpravu. Podařilo se mu identifikovat četná místa udávaná na Měděném svitku, včetně
některých z těch zmíněných výše, ale přesto nakonec skončil a odešel s prázdnýma rukama.
Zatrpklý se uchýlil do exilu na ostrov Isle of Wight, odkud psal útočné texty proti náboţenství
zaloţené na radikálních interpretacích obsahu svitků od Mrtvého moře.
Tam, kde John Allegro skončil, začal jiţ vzpomínaný "biblický" archeolog Vendyl Jones.
Tvrdil, ţe v roce 1988 podle informací z Měděného svitku dokázal najít dţbán se starým
olejem pouţívaným k pomazání. V roce 1992 objevil zásobu čehosi, co prohlašoval za staré
kadidlo. Jonesova tvrzení je třeba vidět v souvislosti s jeho světovým názorem a vírou (viz str.
62) - starý olej a kadidlo například mohl vidět jako prostředky které by jako argumenty mohly
pomoci vybudování nového chrámu.
Známý americký vědec Richard Freund tvrdí, ţe "Jeskyně svitků" v níţ byly objeveny svitky
z doby povstání Bar Kochby je totoţná s "Jeskyní sloupů" zmiňovanou v 25. odstavci
Měděného svitku. Kdyţ byla "Jeskyně svitků" poprvé prozkoumána, byly v ní objeveny
bronzové rituální předměty spolu s kameninovými nádobami a jeden svitek. Podle Freunda
jsou tyto předměty těmi, o kterých se zmiňuje Měděný svitek, a archeologové tedy bezděčně
objevili jeden z pokladů na něm uvedených, moţná dokonce rituální předměty přenesené sem
přímo z Chrámové hory, aby byly uchráněny před zničením. Známý filolog a znalec starých
textů Edward Cook však zdůrazňuje, ţe Freund si zmíněný 25. odstavec Měděného svitku
přeloţil velmi svérázně - v textu se totiţ píše o ukrytém stříbrném pokladu a o bronzových
předmětech tu není ani slovo.
Leţí udávané poklady na území Egypta?
Spisovatel Robert Feather přišel s radikální alternativní teorií o pravém významu Měděného
svitku a o místech ukrytých pokladů. Podle ní jsou zvláštní písmo a jazyk jímţ je text
Měděného svitku psán se podobají hieroglyfům pouţívaným ve Starém Egyptě ve 14. století
př. no. L., coţ přibliţně odpovídá době porobení Ţidů. Zvláště podivný systém pouţívaný
jímţ jsou vyjádření mnoţství odpovídá egyptské početní soustavě pouţívané v té době,
pouţívající jednotku zvanou kedet. Kdyţ se mnoţství v textu svitku udávaná přepočtou tímto
způsobem, dostaneme údaje o celkem 26 kg zlata a 13,6 kg stříbra, coţ vypadá rozhodně
pravděpodobnější.
Featherova teorie říká, ţe staří Ţidé odvozovali svůj monotheismus od faraóna Akhenatona,
který se pokusil změnit egyptské polytheistické náboţenství na monotheistické kolem roku
1340 př. n. l., a ţe Měděný svitek pojednává o pokladu ukrytém poblíţ města Amarna v
Egyptě, stojícího na místě někdejšího hlavního města Akhetatonu. Podle Feathera mnohé
místopisy udávané ve svitcích odpovídají místním poměrům, a některé předměty objevené v
městě Amarna a jeho okolí jsou prý ve svitcích popisovanými poklady. Feather vysvětluje i
záhadu řeckých di- a trigramů. Říká, ţe sestaveny dohromady a vysloveny najednou dávají v
řečtině jméno faraóna Akhenatona. Svou teorii pak ještě rozšířil prohloubil o podrobný popis
strategie, jak staří Ţidé a po nich zejména esejci uchovávali tuto egyptskou tradici v tajnosti.
Je tam poklad ještě stále?
Nehledě na Featherovu teorii panuje všeobecné mínění, ţe jestli poklad popsaný v Měděném
svitku opravdu existoval, pak byl téměř určitě ukryt v oblasti poblíţ Jeruzaléma, Jericha a
Mrtvého moře. Dnes, po téměř 2000 letech, tam uţ být nemusí. Proč (ne), na to existuje
několik vcelku hodnověrných vysvětlení. Tím nejsnáze pochopitelným je, ţe poklad mohl být
během těch 20 století objeven a vybrán obyvateli příslušné oblasti. Například Beduíni kteří
našli svitky od Mrtvého moře mohli podobné nálezy objevovat po celá ta staletí, nemluvě o
Ţidech, Arabech, křesťanech, křiţácích, Saracénech a Byzantincích. Mnohé stavby do nichţ
byl poklad ukryt mohly být později zničeny, přestavěny nebo rozebrány, coţ mohlo pokaţdé
vést k objevení pokladu. Objevitelé takový nález nikde nenahlásili ze strachu a z obav ze
zdanění, takţe se taková událost pochopitelně neobjevila v ţádných historických záznamech.
Poklad ze svitku od mrtvého moře mohli objevit také ti, před nimiţ byl původně ukryt:
Římané. Pokud se dozvěděli, ţe jim byla zatajena skrýš s ohromným mnoţstvím zlata,
pravděpodobně se ji pokoušeli hledat kde se dalo. Josephus Flavius píše, ţe Římané mučili
zajaté esejce. Je moţné, ţe to dělali i proto, aby je donutili prozradit, kam ukryli chrámový
poklad.
Mezi poloţkami uvedenými v Měděném svitku jsou také skrýše různých dokumentů. Filolog
Richard Gwynn-Seary zdůrazňuje, ţe existuje několik ověřených případů objevení takových
skrýší v dané oblasti. Za vlády římského císaře Caracally (211-217 n. l.) byla poblíţ Jericha
objevena velká nádoba s několika svitky. Ukázalo se, ţe se jedná o svitky velmi staré,
srovnatelné s těmi od Mrtvého moře, a křesťanský teolog a učenec otec Origen z Alexandrie
je pouţil k vytvoření kánonu Bible, který se pouţívá dodnes. V roce 800 byla jedna taková
skrýš objevena téměř přesně stejně jako svitky od Mrtvého moře. Patriarcha Timotheus I.
píše, ţe "pes arabských lovců … vběhl do jeskyně a nevylézal ven. Jeho pán ho následoval a
objevil ho vevnitř mezi kameny, na nichţ bylo mnoho knih… Ţidé … přišli v zástupech a
našli knihy Starého zákona i mnohé další…"
Gwynn-Seary naznačuje, sugeruje, ţe máme záznam o objevení více pokladů popsaných v
Měděném svitku v podobě příběhů o Aladinovi, Ali Babovi a podobných příběhů ze sbírky
pohádek, bajek a anekdot známé jako Tisíc a jedna noc, které se velmi často zmiňují o
ukrytých tajných pokladech. Zdůrazňuje, ţe sbírání těchto příběhů se datuje od 1. století n. l.
(kdy byl pravděpodobně ukryt Měděný svitek), a ţe se můţe jednat o zbeletrizované verze
skutečných událostí z celého arabského světa včetně Blízkého východu.
Nebezpečné pátrání na horké půdě
Jestliţe svitky od Mrtvého moře mohly zůstat neobjeveny aţ do 40. let 20. století, je moţné,
ţe některé důmyslněji ukryté poklady unikají naší pozornosti dodnes. Proto je snem mnohých
archeologů i amatérských hledačů pokladů rozluštit tajemství Měděného svitku a najít aspoň
část z pohádkového bohatství, o kterém se v něm píše. Někteří odborníci se domnívají, ţe
klíčem k úspěchu můţe být druhý svitek zmiňovaný v posledním odstavci, a ţe podmínkou
odhalení tajemství a nalezení pokladů je vlastnictví obou svitků. Moţná také, ţe originální
text je psán v tak důmyslném kódu, ţe si dosud nikdo nevšiml, ţe by byl vůbec zašifrován.
Problémem je, ţe na světě existuje jen málo míst kde by bylo pátrání po čemkoliv pro cizince
tak obtíţné jako právě na Izraelem obsazeném arabském území. Veškeré aktivity jsou uţ
předem bedlivě sledovány a pokusy o jakékoliv vykopávky vyvolávají nelibost a obviňování
představitelů jedné nebo druhé víry. Kvůli politické a bezpečnostní situaci je téměř nemoţné
získat povolení k pátrání v různých jeskyních, podzemních chodbách a dalších
pravděpodobných skrýších. Pátrání bez povolení se pak kdekomu můţe snadno stát osudným.
Jakékoliv podnikání na vlastní pěst by proto bylo téměř určitě sebevraţedným počinem. Kvůli
nemoţné ověřitelnosti je proto vědecká obec stále rozdělena v názorech, zda je Měděný svitek
podvrhem, výmyslem, alegorií jakéhosi druhu kterému nejsme s to porozumět, nebo
skutečným seznamem ukrytých pokladů. I v posledním případě je však moţné, ţe vše co
mohlo být objeveno uţ dávno objeveno bylo.
Korunovační klenoty Jana Bezzemka
Král Jan vládnoucí Anglii v letech 1199-1216 je dnes vzpomínán z mnoha důvodů, většinou
nelichotivých. Dětem je dobře znám jako arcipadouch z legendy o Robinu Hoodovi, a
historikové jej často nazývají "Janem Bezzemkem" který má rozhodující podíl na tom, ţe
Anglie za jeho vlády přišla o většinu svých zámořských kolonií. Anglické šlechtice iritoval
natolik, ţe proti němu sepsali dokument nazvaný Magna Carta a jeho korunovační klenoty
hodili do zálivu Wash.
Smutný králův konec
Základem příběhu je podle historiků ze 13. a dalších století cesta, kterou král Jan podnikl
koncem roku 1216 na východ Anglie. 9. října jel z hrabství Lincolnshire do města Bishop´s
Lynn (dnes King´s Lynn) v Norfolku. Kdyţ tam dojel, začal se cítit nemocným. Proto
rozhodl, ţe se vrátí do Lincolnshire, kde bylo tou dobou pravděpodobně bezpečněji. Z jihu
totiţ na anglickou zemi právě zaútočil francouzský králevic Ludvík VIII.
12. října se král Jan se svým doprovodem pokusil překonat záliv Wash, který tehdy odděloval
státy Lincolnshire a East Anglia. V té době se záliv zařezával mnohem hlouběji do vnitrozemí
neţ dnes. Bylo to rozsáhlé území ústí řek a slaných baţin, které se daly přejít jedině za odlivu:
obnaţené území však bylo protkáno hlubšími kanály a místy s pohyblivým pískem, v nichţ
mohl nezkušený cestující kdykoliv zmizet. Navíc hrozilo stálé nebezpečí, ţe se s přílivem
nečekaně rychle vrátí mořská voda. Král se údajně rozhodl přejít záliv u města Wisbech, kde
bylo moţné přebrodit Wellstream, jednu z řek ústících do zálivu.
Vozy s královými věcmi, mezi nimiţ údajně nechyběly mnohé královské poklady včetně
korunovačních klenotů (šperky které král měl na sobě nebo třímal v ruce během korunovace),
se také pokusily přejet záliv, ale náhle byly zaskočeny rychle nastoupivším přílivem, a
zmizely ve vodě a pohyblivém písku. Toto neštěstí dobře popsal Charles Dickens v knize
Anglické dějiny pro děti:
"Kdyţ se (král) ohlédl zpět z břehu, na kterém uţ byl v bezpečí, spatřil mořskou vodu, jak v
prudkém proudu zalévá vozy s jeho pokladem, koně a lidi, strhává a pohlcuje je do zuřivého
kotle, z něhoţ se uţ nikdo a nic nemůţe zachránit."
Král Jan, nemocný a zdrcený strašlivou ztrátou svého bohatství, byl převezen do kláštera ve
vesnici Swineshead v hrabství Lincolnshire, kde byl uvítán hostinou s "velkým mnoţstvím
hrušek, broskví a čerstvého cideru" (zkvašeného jablečného moštu). Poté král znovu
onemocněl, tentokrát úplavicí, a ještě se nechal převézt na několik dalších míst, aţ nakonec
zemřel 18. října v Newarku.
Ztracené bohatství krále Jana
Historikové pochybují o mnoha aspektech tohoto příběhu. Pro nadšené hledače pokladů je
nejdůleţitější otázka, co všechno se tenkrát vlastně ztratilo. Ačkoliv se obecně mluví o
"korunovačních klenotech", neexistují dobové záznamy, které by se takto doslova
vyjadřovaly. Roger de Wendover ve svém díle Flores Historianum (Květy historie) napsaném
kolem roku 1230 popisuje ztracené předměty jako "šperky, drahé nádoby, a všechny další
věci jeţ byly opatrovány se zvláštní péčí". Ralph of Coggeshall v díle Chronicon Anglicanum
píše, ţe král měl s sebou "svou modlitebnu se všemi relikviemi … a různé rodinné cennosti".
Další pramen se zmiňuje o králově "drahém kočáru a jeho vybavení".
Příliš rychlý konvoj
Ian Wilson ve své knize Undiscovered dává dohromady všechny teorie o ztraceném pokladu
krále Jana a zdůrazňuje, ţe podle oficiálních dobových záznamů se králova výprava
pohybovala po zemi pozoruhodně rychle - někdy urazila aţ 60 km za den. Z toho lze soudit,
ţe v konvoji nebyly vozy s těţkým nákladem, které by v té době musely jezdit mnohem
pomaleji. Výčet převáţených králových pokladů je tedy pravděpodobně značně přehnaný.
Královi nejlepší přátelé - diamanty
Existuje nejméně jeden oprávněný předpoklad, ţe onoho říjnového dne zmizel ve vodách
zálivu Wash opravdu cenný poklad: nejoblíbenějším koníčkem krále Jana bylo
shromaţďování šperků, jakoţto král určitě vlastnil nemalé mnoţství zlatého a stříbrného
nádobí a dalších cenností, z nichţ většinu sesbíral v letech 1215 a 1216 z klášterů, kde byly
tyto věci dosud byly uloţeny. Zvlášť cenné byly odznaky císařské moci, které král Jan zdědil
po své babičce, německé císařovně, a které se pak staly součástí jeho vlastních korunovačních
klenotů.
Během Janova vládnutí byly všechny tyto předměty zaznamenány v královském inventáři
zvaném Rolls (archiv), který Jan osobně zřídil. Podle seznamu cenností pouţitých při
korunovaci Janova nástupce Jindřicha III. v roce 1220 ale většina poloţek z původního
inventáře chybí. Jinými slovy - mezi lety 1216 a 1220 zmizela podstatná část královských
cenností.
Sporné místo neštěstí
Pravděpodobným místem neštěstí byl střed ústí řeky. Obrysy pobřeţí se od středověku aţ
dodnes značně změnily. Tvář krajiny značně pozměnily odvodňovací kanály vybudované v
pozdějších staletích, změnilo se mnoţství vodou unášených usazenin a místa jejich ukládání,
takţe mořské pobřeţí se značně posunulo. Markantním příkladem těchto změn je právě město
Wisbech, které bylo kdysi nedaleko pobřeţí a dnes leţí několik kilometrů hluboko ve
vnitrozemí. Tato změna je pro lovce pokladů na jednu stranu povzbuzující, protoţe to
znamená, ţe místo kde byly Janovy šperky ztraceny se nyní nachází na souši, ale současně
také ţe z veškerých tehdejších cest, brodů a hrází či náspů dnes existují nanejvýš zbytky,
často patrné jen při pohledu ze vzduchu, pokud se nestaly základem pro pozdější hranice obcí
nebo cesty.
Velkou váţnost je také nutno přisuzovat otázce, zda král Jan cestoval společně s vozem
vezoucím jeho poklady nebo zvlášť, a pokud zvlášť, která cesta byla zaznamenána.
Záleţí na úhlu pohledu
Většina současných pramenů se shoduje, ţe král Jan cestoval odděleně od vozů vezoucích
jeho majetek. Zatímco on záliv Wash objel přes Wisbech, vůz nebo vozy s nákladem se
vydaly kratší cestou napříč zálivem, zřejmě proto, ţe jely pomaleji. Avšak jak zdůrazňuje
Wilson v knize Undiscovered, dobové prameny píší, ţe král taktak unikl neštěstí, z čehoţ lze
naopak vyvodit, ţe byl nedaleko nákladních vozů, kdyţ byly pohlceny vodou. Vůz nebo vozy
vezoucí jeho bohatství by král asi sotva dobrovolně pustil ze svého dohledu. Bezpečnost byla
v těch neklidných dobách na prvním místě, navíc s přihlédnutím k tomu, ţe močály na území
Lincolnshiru byly územím, kde anglická monarchie nebyla nikdy příliš oblíbená (právě zde
měli v 11. století hlavní doupě rebelové vedení Herewardem the Wakem, skutečnou
historickou postavou jeţ se stala předobrazem Robina Hooda).
Tyto okolnosti jsou velmi důleţité, neboť je známo, ţe král Jan překročil řeku Wellstream
poblíţ Wisbech. Jestliţe nákladní vozy jely s ním, musely se brodit také tudy. Řeka
Wellstream dnes jiţ neexistuje, ale zhruba stejným korytem teče řeka River Nene.
Kandidáti na místo, kde poklad zmizel
Wilson uvádí tři teorie o přesném místě, kde došlo k neštěstí. Tradiční pohled povaţovaný za
správný po mnoho let byl, ţe nákladní vozy se pokusily překonat záliv Wash na jiném místě
neţ král, směřovaly od Cross Keys na jeho západní straně do Long Sutton na straně východní,
a byly zničeny poblíţ místa kde dnes stojí most Sutton Bridge. V jeho okolí jiţ pátralo mnoho
hledačů pokladů, bez sebemenšího úspěchu.
Historik Gordon Fowler, vycházeje z předpokladu ţe cenný náklad cestoval spolu s králem,
označil jako pravděpodobné místo přechodu přes řeku Wellstream spojnici mezi městy
Wisbech a Walsoken (která do dnešních dnů víceméně splynula do jednoho většího města).
Fowler navrhuje i vysvětlení, jak se tragédie odehrála - náhlá přílivová vlna, které jsou v této
oblasti běţné, se v místě kde se mořská voda vlévá do trychtýřovitého ústí řeky projevuje jako
série několika rychle po sobě následujících prudkých vln, které mohou mít ničivé účinky.
Další historik J. C. Holt tvrdí, ţe správným místem je třetí kandidát: podle Holta leţel tehdy
běţně pouţívaný brod přes tok Wellstreamu severně od Wisbech, mezi vesnicemi Walpole a
Foul Anchor, kde se dnes nachází vesnice Tydd Gote. V této oblasti jsou důkazy o
přítomnosti pohyblivých písků ve středověku, coţ odpovídá dobovému líčení průběhu
neštěstí.
V poslední době se objevilo ještě čtvrté kandidátské místo. Jeho zastánci vycházejí z
rekonstrukce událostí v roce 1216, podle které nákladní vozy překonaly Wellstream, jely dál a
přílivová vlna je zastihla kdyţ přejíţděly ústí řeku Welland u současné vesnice Fosdyke
leţícího severovýchodně od Wisbech.
Situace se komplikuje
Při tolika moţných místech kde se hlavní událost mohla odehrát je pro lovce pokladů obtíţné
rozhodnout se, kde (mají) začít pátrat. Ať si vyberou kterékoliv místo, práci nemají lehkou,
neboť za uplynulých 800 let se úroveň půdy zvýšila zhruba o 10 m. Ztracené šperky jsou tedy
dnes v takové hloubce, kde je nezaznamenají normální detektory kovů. To je však jen jedna
stránka problému. Kromě jiţ známé tradice totiţ existuje ještě řada dalších verzí, pověstí a
spekulací, takţe je moţné, ţe ani na jednom z udaných míst nemusí být vůbec ţádný poklad.
Ţe by vraţda?
Po smrti krále Jana se rozšířily zvěsti, ţe byl otráven, moţná právě zmíněným "velkým
mnoţstvím hrušek, broskví a čerstvého cideru", které mu přichystali mniši ze Swineshead.
Ačkoliv většina současných historiků tuto domněnku vyvrací, s jejich závěrem nesouhlasí
kaţdý. Existuje řada různých konspiračních teorií zaloţených na "náhodné" časové shodě
mezi ztrátou korunovačních klenotů a královou náhlou smrtí.
Předem připravená kamufláţ
Podle další teorie nebyly korunovační klenoty vůbec ztraceny, ale samotným králem Janem
prodány nebo pouţity jako zástava pro půjčky, a nehoda v zálivu Wash byla sehrána jako
podvod. I kdyby král nějaký takový plán zosnoval, rozhodně mu učinila přítrţ jeho předčasná
smrt (či vraţda?), a poklad byl pak následně ukraden. Přinejmenším jedna dobová zpráva
hovoří o muţích kráčejících s podezřele těţkým nákladem, opouštějících Newark právě v
době královy smrti.
Záhadné zbohatnutí
Podle východoanglického folkloristy W. A, Dutta existuje místní legenda vyprávějící o "Jámě
krále Jana" - tůni, v níţ byly šperky ukryty, buď samotným králem ve zlém úmyslu nebo
někým, kdo je získal po neštěstí v zálivu Wash. Ona tůň se má nacházet při cestě z King´s
Lynn do Long Sutton. Je moţné, ţe poklad uloţený v Jámě krále Jana uţ byl vybrán. Ve 14.
století místní šlechtic baron Robert, třetí lord Tiptoft, se náhle stal velmi bohatým. Protoţe pro
jeho zbohatnutí nebylo logického vysvětlení, hned se rozšířily fámy, ţe objevil ztracený
poklad krále Jana. Moţná tedy, ţe uţ v zálivu Wash nezůstalo nic, co by ještě bylo moţné
objevit.
Poklad templářů
Nejen díky filmu Šifra Mistra Leonarda a knize Svatá krev a Svatý Grál (autoři Richard Leigh
a Henry Lincoln) je řád templářských rytířů opředen tajemstvím a zapleten do mnoha velmi
pozoruhodných historických záhad. Ve všeobecných představách se templáři stali ztělesněním
utajené historie a tajemných znalostí. Nedílnou součástí jejich historického obrazu je také
všeobecně oblíbená legenda o ztraceném pokladu.
Alternativní historky o ztraceném pokladu templářů
Příběh pokladu templářů jehoţ motiv se objevuje v několika různých pověstech o tomto řádu
se odehrál - řečeno velmi stručně - asi takto: řád templářských rytířů byl zaloţen v křiţáckém
státě Jeruzalémské království v roce 1118 francouzským rytířem jménem Hugues de Paynes a
jeho osmi společníky, ustanoven byl Baldwinem II., jeruzalémským králem, a sídlil na
Chrámové hoře (Temple Mount) - odtud jméno řádu. Ač řád původně vzešel z velmi
skromných poměrů, brzy začal překvapivě rychle nabývat moc, bohatství a vlivné postavení.
V roce 1307 se francouzský král Filip Sličný spolu s papeţem Klementem VII., ţárlící na
bohatství a moc templářů a moţná vedeni ještě temnějšími pohnutkami, rozhodli jejich řád
zničit.
V předvečer velkého zátahu a následného zatýkání templářů ve Francii 13. října 1307, několik
významných představitelů řádu, informovaných o hrozícím nebezpečí šikovným
informátorem, propašovalo poklad řádu z templářské pevnosti v Paříţi. Tento poklad,
sestávající z drahocenností a různých předmětů moţná ještě cennějších - relikvií, dokumentů,
artefaktů spojených s tajemnými znalostmi - byl převezen do La Rochelle, města na západním
pobřeţí Francie, naloţen na jednu z lodí početné templářské flotily a rychle odvezen do
Skotska. Kdyţ byl řád templářů v roce 1312 konečně zcela zlikvidován, zůstaly Filipovi
Sličnému místo bohaté kořisti prázdné ruce, neboť mezitím i templářská flotila zdánlivě
zmizela ze světa.
Tyto události jsou spojeny s bezpočtem intrik a lavinovitě se šířících pověstí. Nás zajímají
především fascinující historky o tom, jak templáři ke svému obrovskému pokladu (vlastně)
přišli, co všechno jejich poklad zahrnoval a zejména co se s ním - a se samotnými templáři -
stalo v následujících staletích.
Odkud poklad templářů pocházel
Různé dochované historky o tomto tématu jsou značně nepřehledné, neboť existují nejméně
tři samostatné prameny udávané jako zprostředkování "nejtajnějšího tajemství" které templáři
prý vlastnili. Přitom se často spekuluje, ţe všechny tyto zdroje jsou spojeny a dohromady
tvoří jednotné, na sebe navazující předivo.
Převorství sionské
Podle prvního vysvětlení odvozují templáři svůj původ z ještě silnějšího a záhadnějšího
společenství, tzv. Převorství sionského, tajného řádu ustanoveného kvůli uchování krevní linie
Kristovy. Ta údajně vzešla za spojení Jeţíše Krista s Máří Magdalenou, kteří byli manţeli,
měli spolu děti a odcestovali do jiţní Francie, kde jejich potomci zaloţili merovejskou
královskou větev (viz str. 82). Přestoţe kdyţ dědicové této krevní linie byli teoreticky
oprávněnými vládci Evropy (ne-li celého světa), jejich moc záhy uchvátila katolická církev,
jejíţ ideologie byla zaloţena na podvodech ohledně ukřiţování a skutečného původu Jeţíše
Krista.
Převorství sionské bylo ustanoveno jako instituce která má střeţit nejen potomky Kristovy
jimţ v ţilách koluje jeho krev, ale různé tajné vědomosti o křesťanství a dalších
náboţenstvích (znalosti jeţ v některých případech sahají aţ ke stavitelům egyptských
pyramid, Šalomounova chrámu, obyvatelům Atlantidy apod.). Templáři byli převorstvím
úkolováni tak, aby šířili svou moc a vliv v křesťanském světě, a dále aby pátrali ve Svaté
zemi, kde měli provádět zvláštní poslání (viz následující odstavec).
Dobyvatelé ztraceného chrámu
Druhá verze o tajných znalostech a pokladu templářů hovoří o tom, ţe objevili cosi v
základech Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Podle této teorie původních devět rytířů kteří
zaloţili templářský řád bylo zcela jasně příliš málo na to, aby mohli plnit své údajné poslání -
střeţit poutníky cestující do Svaté země. Ve skutečnosti je Baldwin úmyslně ubydlel na
Chrámové hoře (moţná pouţili svých dosavadních znalostí nebo kontaktů aby ho ovlivnili),
aby mohli provádět vykopávky na místě někdejšího Šalomounova chrámu.
Templáři ubytovaní v řadách podzemních hal známých jako Šalomounovy stáje (coţ je
mimochodem jeden ze zbytků staveb spojovaných s Šalomounovým chrámem, který existuje
dodnes), provrtali základy chrámu a celou Chrámovou horu mnoţstvím chodeb, přičemţ
objevili tajnou skrýš s dokumenty a relikviemi. Takto vybaveni byli schopni vyslat emisary
zpět do Evropy, kde začal pozoruhodný vzestup jejich moci a bohatství. Panovníci a
panovnice evropských států se ucházeli o jejich přízeň, dávali templářům území, poskytli jim
nejrůznější povolení a příspěvky a slibovali jim pomoc. Pozadu nezůstal ani papeţ, který jim
poskytl výjimečné privilegium, ţe nepodléhají ţádné jiné jurisdikci neţ jemu samotnému.
Templáři proto mohli v mnoha směrech ţít a jednat jen podle svých vlastních zákonů, a pod
jejich standartu se jen hrnuly zástupy dychtivých nováčků touţících být zasvěceni do
tajemných rituálů.
Sekta katarů
Třetí verze historie templářů, která je téţ propojena s teorií o pokrevní linii Kristově a
převorství sionském, říká, ţe templáři svůj poklad zdědili po sektě katarů. Kataři byla
kacířská sekta, která se stala populární a vlivná v jiţní Francii během 11. století. Jejich
představa křesťanské víry se vyznačovala velkým mnoţstvím gnostických prvků. Základním
principem gnosticismu (z řeckého (slova) gnosis = znalost) je, ţe boţství je přítomno v
kaţdém jedinci a dosáhnout jednoty s boţstvím je moţné prostřednictvím osobního gnosis čili
sebepoznáním. V tom je rozpor s přístupem katolické církve, který říká, ţe modlitby jsou
nutné coby prostředek komunikace mezi jedincem a Bohem.
Kataři působili dojmem zboţnosti a mravní čistoty, získali si mnoho přívrţenců a
následovníků a ochranu vlivných šlechticů z oblasti Languedoc. Četné pokusy církve potlačit
jejich rozpínavost vyvrcholily vyhlášením katarské kříţové výpravy v roce 1208 a následně
zavedením inkvizice v roce 1229. Výsledný krvavý holocaust zlikvidoval téměř veškeré členy
sekty katarů ve Francii. Poslední katarský vůdce byl popraven v roce 1321.
Klíčovým dějištěm této krvavé historie byl hrad Montségur v roce 1224. Tato pevnost stojící
na vrcholku hory jeţ byla hlavním sídlem katarů bývá někdy povaţována za "horu spásy"
Munsalvaesche podle verze legendy o Svatém Grálu zastávané Wolframem von
Eschenbachem (viz str. 80). Kataři zde údajně uchovávali svatý pohár, který uctívali při svých
rituálech, a který byl spojován se Svatým Grálem. Katarům je přisuzováno také vlastnictví
mnohých dalších pokladů, obvykle podobných těm spojovaným s templáři.
Podle populární legendy, značně připomínající příběh o půlnočním útěku templářů, těsně před
tím, neţ jejich pevnost padla do rukou vítězného katolického vojska, čtyři kataři sešplhali s
pokladem dolů z hradeb a odnesli do bezpečí. Protoţe z oblasti Languedoc pocházeli mnozí
templářstí rytíři, je na místě předpokládat, ţe mezi oběma skupinami musely existovat určité
vazby, a ţe se tedy v tomto případě jednalo o tajemný templářský poklad.
K templářům místo do banky
Je třeba mít na paměti, ţe ať uţ poklad templářů vlastnil kdokoliv, musel být ohromně bohatý
i v moderním, materiálním smyslu. Templáři nahromadili obrovský majetek - peníze, šperky,
rozsáhlé pozemky a různé cenné a ozdobné církevní relikvie. V době kdy ještě nebyly banky
bylo třeba ukrýt jakékoliv movité bohatství na co nejbezpečnější místo, coţ často znamenalo
pokladnici nějakého církevního řádu. Jakoţto vojenský řád s bezúhonnou pověstí a hustou sítí
velitelství byli templáři pochopitelnými kandidáty.
Zkušenosti s dopravou peněz z Evropy (kdy byly nashromáţděny) do Svaté země (kde byly
utráceny) dávala templářům odbornou kvalifikaci ohledně převozu hotovosti obecně, a
důmyslné intriky jim umoţňovaly obcházet křesťanský zákaz profitování z lichvy, takţe byli
schopni půjčovat peníze kdekomu po celé Evropě. Dokonce si rozšířili sféru působnosti o
poskytování sluţby dopravy poutníků a jejich peněz do Svaté země, vedle svých vlastních
muţů a zásob.
Někteří teoretikové věnující se podnikání řádu templářů tyto konvenční obchodní metody
podceňují a argumentují, ţe to rozhodující podíl na slávě, bohatství a moci templářů mělo
vlastnictví tajemných znalostí a relikvií. Podstata jejich prestiţe a moci vycházela prý od
"pokladu", ať jím bylo cokoliv, a to - moţná spolu s okultními zdroji informací - umoţňovalo
šířit svůj vliv, terorizovat a vydírat na cestě za ziskem. Ať uţ templáři svého jmění nabyli
jakkoliv, obecně se předpokládá, ţe přinejmenším část z toho ohromného bohatství byla mezi
věcmi údajně odvezenými v noci 13. října 1307.
Velké tajemství
Co ještě bylo oné noci odvezeno do bezpečí? Co vlastně obsahoval onen tajemný poklad
templářů? O tom existuje několik teorií, které se jedna od druhé někdy i zásadně liší.
Sesbírány dohromady nabízejí pozoruhodné mnoţství různých, často zcela nečekaných
vysvětlení.
Hlava Bafometa
Kdyţ byli templáři podrobeni ve Francii soudnímu řízení, jedno z obvinění znělo ţe uctívali
jakéhosi démona zvaného Bafomet. Sami také shodně vypovídali, ţe byli vedeni k uctívání
několika hlav. Kdyţ se tato tvrzení dala dohromady, vyšlo, ţe templáři si učinili středobodem
svých tajemných rituálů hlavu Bafometa. Mohla tedy být pokladem templářů tato podivná
hlava? Pokud ano, čí hlava to byla? Mezi výčtem pravděpodobných kandidátů vynikají
především dva - mohlo se jednat o hlavu Jana Křtitele (uříznutou podle slavné pověsti na
přání Salome) nebo dokonce samotného Jeţíše. Existují i pověsti o tom, ţe tato tajemná hlava
díky jakémusi tajemnému umění černé magie mluvila a uměla věštit.
Relikvie templářů
Poklad templářů mohl sestávat (zcela nebo částečně) z dalších křesťanských relikvií. Jako
moţnosti se nabízejí: třísky ze Svatého kříţe, Kopí osudu (kterým byl podle Janova evangelia
probodnut Jeţíšův bok při ukřiţování), Archa úmluvy a Turínské plátno (tvář na něm
"zobrazená" se podle některých údajů připisuje Jacquesovi de Molay, velmistrovi
templářského řádu).
Neméně ţhavým kandidátem je také Svatý Grál, a to hned ze dvou pádných důvodů - jako
posvátná/kouzelná nádoba a jako symbol pokrevní linie Jeţíše Krista. Další verzí je, ţe
templáři vlastnili "pravou" či prostě jinou Bibli, která byla v rozporu s tou na níţ lpěla církev;
jejich Bible moţná ukazovala nový pohled na historii lidstva, a její zveřejnění by proto zcela
zlikvidovalo oficiální katolickou verzi. Tato teorie částečně odpovídá příběhu popsanému ve
svitcích od Mrtvého moře (viz str. 98) a podporovanému například Šifrou Mistra Leonarda o
tom, ţe Jeţíš Kristus byl ţenat a měl potomky.
Tajné znalosti
Templářům se vţdy přisuzovalo dědictví prastaré tradice esoterické moudrosti, předávané od
obyvatel Atlantidy například stavitelům egyptských pyramid a Šalomounova chrámu.
Součástí tohoto vědění byla nejen tajemství budování monumentálních staveb, ale také
tajemné mystické, gnostické a další ne-křesťanské praktiky, z nichţ nejznámější byly iniciační
rituály zahrnující plivání na Svatý kříţ, parodování mše svaté a údajně také popření Jeţíše
Krista.
Co se stalo pak?
Jak a co vlastně templáři získali, to je jen začátek záhad kolem nich. Jejich příběh pokračuje
dál, a i zde se nabízí několik různých verzí, z nichţ kaţdá uvádí jiné místo, kde poklad
templářů nakonec skončil.
Skotská verze
Skotsko je často zmiňováno jako pravděpodobné místo přistání početné templářské flotily.
Začátkem 14. století bylo Skotsko uprostřed silných sporů s papeţem a nakonec bylo
exkomunikováno, takţe templáři mohli být na jeho území z dosahu vlivu papeţské autority a
po několika letech mučení a soudů kterým byly vystaveni na evropském kontinentě dostali
šanci uniknout této perzekuci. Navíc se o vládcích Skotska vědělo, ţe jsou templářům
přátelsky nakloněni, a to dokonce do té míry, ţe templáři bojovali spolu s vojskem Roberta
Bruce (Roberta I. Skotského) proti Angličanům v bitvě u Bannockburnu v roce 1314.
Záhada Rosslynské kaple
O Rosslynské kapli jsme se jiţ zmiňovali v kapitole věnované Svatému Grálu. Podle
některých alternativních historiků je však její pravý význam v tom, ţe je jakýmsi
templářským kryptogramem. Byla postavena v letech 1440-1480 Williamem Sinclairem z
rodiny Sinclairů, hrabat z Orknejí a pánů skotského kraje Rosslyn mezi Edinburghem a
Glasgowem. Rodina Sinclairů ve 13. století pravděpodobně patřila k významným členům řádu
templářů, a William Sinclair byl údajným zakladatelem svobodného zednářství ve Skotsku,
čímţ spojil templáře s jejich pravděpodobnými následovníky - svobodnými zednáři. Mnoho
současných zednářských a rádobyzednářských skupin se hlásí k templářskému původu.
Sinclairova Rosslynská kaple je příkladem vyuţití tajemství templářské architektury a navíc je
plná zednářských symbolů. Říká se, ţe je kopií Šalomounova chrámu, proto prý zůstala
záměrně nedokončena, aby vypadala jako zřícenina originálu. Slavný Sloup učedníků
(Prentice pillar) zdobený četnými vrytými ornamenty uprostřed kaple je pokládán za vhodný
úkryt templářské kořisti. Také se říká, ţe na pozemcích kaple, zřejmě do tajných krypt pod ní,
bylo zahrabáno několik velkých truhel.
Americká verze
V Rosslynské kapli se objevují některé motivy americké flory, které byly prokazatelně vyryty
ještě před Kolumbovými výpravami. Tento fakt odpovídá legendě o Henrym Sinclairovi,
potomkovi stavitele kaple a údajném templářovi, který údajně podnikl několik tajných plaveb
přes Atlantik; moţná při nich vyuţil tajných znalostí z templářského pokladu, například
navigačních údajů od obyvatel Atlantidy, zaznamenaných na svitcích objevených pod
Šalomounovým chrámem. Důvodem těchto výprav mohla být snaha ukrýt na druhém břehu
Atlantiku poklad templářů, aby byl bezpečně z dosahu chamtivých evropských katolíků.
Rennes-le-Chateau
Neţ se hledači pokladu templářů a Svatého Grálu zaměřili na Rosslynskou kapli, byla středem
jejich pozornosti vesnice Rennes-le Chateau leţící v jiţní Francii v kraji Languedoc, kde
kdysi sídlila nám jiţ známá sekta katarů. Zejména postava tajemného kněze Bérengera
Sauniéra vzrušovala lovce pokladů téměř po celé minulé století. Bérenger Sauniére byl
hlavním knězem chudé farnosti Rennes v letech 1889-1905. Většinu (svého) ţivota strávil
neznámo kde a téměř v chudobě, alespoň jak praví dochované záznamy o jeho oficiálních
příjmech. V 90. letech 19. století však začal Sauniére utrácet přímo rozhazovačně značné
částky: nejprve nechal opravit svůj kostel, kteráţto oprava zahrnovala také několik bizarních
přestaveb, například umístění sochy démona nad vstupní dveře, a později si sám pro sebe
nechal postavit luxusní vilu. V kosmopolitní Paříţi se stýkal s bohatými a slavnými lidmi,
okultisty a lidmi z polosvěta, a ve svém sídle pořádal okázalé večírky. Kdyţ zemřel, čítal jeho
majetek údajně několik milionů franků.
Původ Sauniérova bohatství je přisuzován tajemnému svitku, který tento kněz objevil v
jednom ze sloupů svého kostela. Údaje ze svitku dosud prostého kněze dovedly k nedaleko
ukrytému pokladu, který moţná byl ztraceným pokladem katarů/templářů. Sauniére,
vybavený znalostmi a mocí kterou mu tajemný nález přinesl, byl schopen získat si vlivné
přátele a stát se ohromně bohatým. Kdyţ v roce 1917 zemřel, tajemství pokladu zmizelo ze
světa spolu s ním. Moţná, ţe stále ještě spočívá kdesi pod zemí v Rennes nebo v blízkém
okolí.
Vyberte si!
Z dosud uvedených údajů vyplývá, ţe tajemný poklad templářů je dnes ukryt či zahrabán v
nebo kolem Rosslynské kaple ve Skotsku, kdesi v Severní Americe (nabízí se Jáma pokladů
na Ostrově dubů, viz str. 145), nebo v okolí vesnice Rennes-le-Chateau v jiţní Francii. Kromě
toho připadají v úvahu ještě všechna místa v Evropě, kde měli templáři svá velitelství. Mnohá
z nich byla napojena na bludiště podzemních chodeb a komor, především ta leţící na území
Skotska a Anglie, kde templáři často úspěšně vzdorovali tvrdé perzekuci.
Jako domeček z karet
Různé verze příběhu pokladu templářů jsou pro čtenáře velmi vzrušující, ale pravda je, ţe
jsou jedna jako druhá postaveny téměř výhradně na nepodloţených spekulacích, prostých
nepřesnostech a jasných smyšlenkách. Téměř kaţdý jejich aspekt můţe být zpochybněn, jen
je těţké vědět, kde začít.
Objevili nebo zdědili templáři skutečně něco výjimečného?
Navzdory četným teoriím a legendám není ţádný jednoznačný důkaz, který by to potvrzoval.
Třemi hlavními zdroji údajného pokladu mohly být převorství sionské, Chrámová hora a sekta
katarů. Všechny ostatní teorie jsou postaveny na nejistých nebo přímo neexistujících
základech.
Duchovním otcem historie převorství sionského je francouzský usvědčený podfukář a fantasta
Pierre Plantard. Ten po II. světové válce přišel s vymyšlenou teorií francouzské historie, podle
které byl on sám příbuzný s merovejskou královskou větví, tedy vzdáleným potomkem
samotného Jeţíše Krista. Potom si vymyslel tajnou společnost spojenou s pravděpodobnými
mystickými a zlověstnými předchozími událostmi, zvanou převorství sionské, a její řady
doplnil o několik nových členů za jejich pseudonáboţenské aktivity nebo nejasných aţ
nechutných představitelů národně royalistického politického směru. Dokonce propašoval
zfalšované dokumenty do francouzských národních archivů v Národní knihovně.
Kdyţ později vědci odhalili nedůvěryhodnost této teorie a dokázali, ţe si ji Plantard sám
vymyslel. Ačkoliv on sám se pak stal člověkem mimo zákon, kterému bylo nařízeno přestat
páchat další podvody, mezitím bylo uţ převorství sionské a jeho udrţování pokrevní linie
Kristovy pevně zakořeněné v lidových představách. Dalším prvkem Plantardem vymyšleného
příběhu bylo spojení převorství s templáři. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe skutečný
sionský řád, který opravdu po krátkou dobu existoval, neměl s Plantardovou teorií nic
společného. Byl to mnišský řád ustanovený kolem opatství na hoře Sion ve Svaté zemi, který
zanikl po vítězství Saracénů na konci 13. století.
Jedním z nejpopulárnějších prvků legendy o templářích je, ţe zakládající členové řádu
prováděli jakési vykopávky pod Chrámovou horou. Ve skutečnosti však neexistuje jediný,
byť útrţkovitý důkaz (například dochovaný dobový záznam) o tom, ţe by templáři prováděli
jakékoliv vykopávky, kromě stavebních prací při nichţ museli hloubit základy pro své stavby
na Chrámové hoře. Pokud jde o tunely a podzemní chodby v nitru Chrámové hory, opět chybí
jakýkoliv důkaz, ţe by je templáři budovali nebo se o ně vůbec nějak zajímali.
Historik Kevin McClure svou vskutku detektivní metodou práce zjistil pravý původ mnohých
mýtů o templářských vykopávkách, jeho závěry ovšem nejsou pro příznivce výše uvedených
teorií nijak povzbudivé. McClure zkoumal pravdivost tvrzení pocházejících od mnohých
alternativních historiků a shrnutých v knize o templářích jejímţ autorem byl Guy Delaforge.
Tento muţ později zaloţil Řád slunečního chrámu (jakousi obdobu svobodných zednářů),
který byl údajným pokračovatelem templářské tradice (včetně tajemných znalostí) a mimo
jiné měl prý na svědomí vraţdy více neţ 70 lidí. Delaforgeova kniha v níţ autor popisuje
templářské vykopávky je podle McClurea čirou fantazií a ani se nepokouší se udávat zdroje
svých informací. Naopak sama byla očividně pouţívána jako pramen několika dalšími
spisovateli věnujícími se tématice templářů.
Tvrzení o templářských vykopávkách na Chrámové hoře bylo a je často podporováno
argumentem, ţe devět zakládajících rytířů řádu bylo příliš málo na to, aby mohli plnit své
původní poslání, totiţ ochraňovat poutníky směřující do Svaté země, a ţe proto museli mít
ještě další, moţná důleţitější úkoly. Tento argument ztrácí svou pádnost vzhledem k tomu, ţe
kaţdý rytíř mohl mít kolem sebe druţinu ozbrojenců, coţ by z původních devíti templářů
činilo významnější bojovou sílu neţ se původně předpokládalo. Kromě toho jejich původním
úkolem bylo jen doprovázet poutníky z Jeruzaléma k řece Jordán, na coţ vojenské síly nebylo
třeba.
Ani hypotéza spojující poklad templářů s katary není příliš důvěryhodná. Opět chybí
jakýkoliv důkaz potvrzující ţe kataři kdy vlastnili nějaký tajný poklad. Za argument nelze
povaţovat ani příběh o útěku z hradu Montségur, který zřejmě není ničím víc neţ
romantickou fikcí. Ani spojení templářů s katary nebylo nikdy spolehlivě prokázáno - kromě
toho ţe obě společnosti existovaly současně a ţe v oblasti obývané katary se nacházely
templářské pevnosti - ty však byly rozesety po celé Francii. Mnozí autoři kladou zvýšený
důraz na podobnost náboţenských praktik obou společností - ty však byly často přeceňovány.
Templáři byli zboţnými křesťany a mnohé z kacířství jim přisuzovaného lze připsat na vrub
ţalobců snaţících se při pozdějších soudech templářský řád co nejvíc očernit.
Fakta o templářích
Prudký vzrůst bohatství a moci templářů byl pochopitelně nápadný, ale nedal se vysvětlit
přirozeně? Moţná byly templáři jen ve správný čas na správném místě. Katolická
encyklopedie (Catholic Encyklopaedia) uvádí: "Za prudký vzestup své popularity vděčí řád té
okolnosti, ţe se v něm sloučily dvě velké, uznávané hodnoty středověku, a sice náboţenský
zápal a válečnická zdatnost". Také bylo v té době obvyklé poskytovat dobročinné dary spíše
institucím neţ soukromým osobám, takţe templáři jakoţto instituce byli ve výhodě.
Existoval vůbec poklad templářů?
Další běţný všeobecně mylná domněnka o templářích je, ţe byli velmi bohatí kdyţ byli
zakázáni, a ţe záhadně zmizeli. To je čirý mýtus. Ve skutečnosti byli templáři v době svého
zákazu téměř na mizině, a to z několika různých důvodů, od inflace aţ po změnu ekonomiky
po celé Evropě. Většina majetku řádu byla nemovitostech, a sami templáři potřebovali ze
svého majetku získat jakýmkoliv způsobem včetně půjček prostředky na financování svých
extrémně nákladných dobrodruţství na Blízkém východě. Koncem 13. století byli templáři
spolu s ostatními křiţáky vyhnáni ze Svaté země, s čímţ nevyhnutelně souvisela ztráta
prestiţe a tím pádem i darů. Existují poměrně přesvědčivé důkazy, ţe templáři v roce 1307
museli úporně bojovat o náklady na pouhé udrţování svých velitelství a ţe mnoho členů řádu
ţilo v chudobě.
Templářská flotila
Také slavná templářská flotila se ukázala být z velké části mýtem. Ačkoliv se templáři se díky
svým neustálým cestám z Evropy do Svaté země a zpět značně angaţovali v námořní dopravě
a obchodu, zdá se, ţe nevlastnili více neţ hrstku lodí. V roce 1312 jejich velký rival, rytířský
řád Hospitaller, který se vysloveně zaměřoval na námořní operace, vlastnil pouhé čtyři
válečné lodě, proto je nepravděpodobné, ţe by jich templáři měli výrazně více. Existuje jen
málo záznamů udávajících počet lodí, které kdy templáři měli, ale většina z nich se shoduje,
ţe jich současně nevlastnili víc neţ dvě. Pokud na něco potřebovali další lodě, najímali si je.
Také je třeba zdůraznit, ţe všechny templářské lodě byly galéry, které byly naprosto
nevhodné pro daleké objevitelské výpravy, připisované templářům některými historiky.
Neslavný konec
O templářích a jejich osudu panuje dodnes mnohem víc mylných představ. Příčinou jejich
zániku byla zřejmě především jejich vlastní slabost, mnohem spíše neţ strach okolí z jejich
síly a vlivu. Templáři se stali zranitelnými kvůli finančním problémům a ztrátě prestiţe, čehoţ
vyuţili jejich nepřátelé. Zde je třeba podotknout, ţe ač ve Francii byli templáři vskutku
úporně pronásledováni a mnoho jich bylo popraveno za údajné kacířství, ve většině
evropských zemí nebyli povaţováni za zločince a proto také nebyli vystaveni ţádné
perzekuci. Papeţ Klement VII. se zpočátku pokusil pronásledování templářů zastavit, ale
(král) Filip Sličný se velmi snaţil, aby jméno templářského řádu ve Francii očernil
pomluvami a vymáháním přiznání mučením (které bylo v té době legálním prostředkem
získávání důkazů), aţ byl nakonec donucen celý řád rozpustit, coţ není to samé jako ho zcela
zničit. Část templářského majetku byla rozdělena mezi jiné řády, včetně několika
následnických řádů v Portugalsku a Španělsku, kolem kterých jiţ nebylo nic tajného ani
tajemného. To spolu s faktem ţe majetku bylo prokazatelně velmi málo na to, aby stačil všem
podílníkům, svědčí pro argument ţe Filip Sličný lačnící po templářské kořisti nakonec
opravdu skončil s prázdnýma rukama.
Vlastnili templáři opravdu tajné znalosti nebo relikvie?
Neexistuje ţádný důkaz, ţe by templáři vlastnili nějaké velké tajemství. Zprávy o (jejich)
podivných rituálech které daly podnět k mnohým podezřením a legendám o tomto řádu
pocházely většinou od vyšetřovatelů krále Filipa Sličného, byly silně přehnány a šířeny dál
jako součást kampaně která měla templáře co nejvíce očernit. Takzvaný Bafomet, jejich
démon či modla, bylo zřejmě slovo pouţívané k označení mohamedánů, s nimiţ měli templáři
operující ve Svaté zemi četné styky. Údajné uctívání hlav mohlo být špatnou interpretací
vlastnictví několika relikvií, například hlav dvou mučednic, zejména Svaté Eufémie, která
byla ovšem dobře známá a v ţádném případě tajená.
Tajemné znalosti které měli templáři ovládat a posléze předat svobodným zednářům jsou
čirou spekulací. Také spojení mezi templáři a zednáři je víceméně vymyšlené - jde o nápad
několika zednářských skupin a spisovatelů z 18. století a později jako pokus zajistit sami sobě
zajímavější původ.
Jak souvisí s templáři Rosslynská kaple?
Ani pro toto spojení neexistují ţádné důkazy, alespoň podle Evelyn Lordové, autorky knihy
The Knights Templar in Britain (Templářští rytíři v Británii). Rosslynská kapla byla
postavena více neţ sto let poté co byl templářský řád rozpuštěn. Údajná vazba templářů na
Skotsko je značně nejasná. V rozporu s legendou není důkaz o tom, ţe by templáři kdy
bojovali po boku Roberta Bruce, naopak je známo, ţe měli obecně dobré vztahy s anglickými
králi, tedy Robertovými protivníky. Není pravda ani to, ţe rod Sinclairů byl s templáři v
přátelském vztahu, jsou totiţ záznamy, jak před soudem v roce 1309 vypovídali Sinclairové
proti nim. Je moţné, ţe některý za zakladatelů rodu Sinclairů byl příslušníkem řádu templářů,
to však byl případ mnohých šlechticů v dané době.
Samotná Rosslynská kaple je téměř určitě kopií nedaleké glasgowské chórové kaple, která
byla pro stavitele určitě vhodnější předlohou neţ Šalomounův chrám podle templářské verze.
Kaple zůstala pravděpodobně nedokončená kvůli nedostatku peněz, coţ bylo v případě
soukromých kaplí obvyklé. Rosslynská kaple také mohla těţko mít nějaké vazby ke
svobodným zednářům, sdruţení které bylo zaloţeno o několik set let později. Také údajné
spojení mezi stavitelem kaple Williamem Sinclairem a skotskými svobodnými zednáři jsou se
vší pravděpodobností pouhou fikcí zaloţenou na pozdějších spekulacích, jako ostatně mnohé
z historie svobodných zednářů. Neexistuje ţádný důkaz svědčící o přítomnosti jakéhokoliv
pokladu zahrabaného nebo jinak ukrytého v Rosslynské kapli nebo jejím okolí. A kromě
několika dopisů jejichţ pravost je velmi pochybná nelze ničím podepřít ani pověsti o tom, jak
se dávní členové rodu Sinclairů plavili napříč Atlantikem.
Je opravdu něco záhadného v Rennes-le-Chateau?
Stejně jako Plantardovo fiktivní převorství sionské, většina záhad kolem Rennes-le Chateau
má kořeny v mystifikaci vzniklé ve Francii v 50. letech 20. století. V té době podnikatel Noël
Corbu koupil a Sauniérův starý dům a otevřel v něm restauraci, přesvědčen ţe tajemné
mystérium bude lákat zákazníky. Ve skutečnosti však ţádná z oblíbených záhad není opravdu
záhadná. Sauniér náhle nevysvětlitelně zbohatl díky své strategii prodeje odpustků, neboť
svým farníkům sliboval, ţe po zaplacení patřičného obnosu stráví hříšník kratší dobu v
očistci. Takový přístup byl z hlediska katolické církve nezákonný a Sauniére byl ve
skutečnosti pro soustavné zneuţívání církevní moci suspendován a nakonec definitivně
propuštěn. Kaţdopádně nezemřel jako bohatý muţ. Naopak - podstatnou část podzimu svého
ţivota proţil téměř v chudobě při zoufalém nedostatku peněz.
Podivuhodná vylepšení které nechal provést při opravě svého kostela byla mnohem spíše neţ
jakousi tajemnou symbolikou výrazem jeho radikálního royalistického a protireţimního
postoje. Dutý sloup v němţ údajně měly být ukryté tajemné pergameny a který je
návštěvníkům kostela dodnes ukazován je téměř určitě naprostým podvodem a nikdy nebyl
součástí kostela. Neexistuje ţádný důkaz, ţe by v okolí kostela byl někdy zakopán nebo
nalezen jakýkoliv poklad.
Spekulace kolem templářů
Lţi a podvody pánů Plantarda a Corbu a jejich opakování a rozpracovávání dalšími autory aţ
do současné doby vyústily v další a další spekulace, které dosáhly svého vrcholu v díle Dana
Browna. Je pravdou, ţe kolem templářů stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek
týkajících se nejrůznějších záhad. Je moţné, ţe templáři si osvojili přijali některé nekonvenční
přístupy ke křesťanství v důsledku svého pobytu na Blízkém východě. O katarech je známo
velmi málo kromě tragických událostí kolem jejich brutálního vyhlazení. Rosslynská kaple je
skutečně výjimečná a krásná stavba, opravdu ozdobená tajemnými symboly. Ale způsob
kterým pseudohistorikové nekriticky recyklují nejrůznější smyšlenky, spekulace a
dezinformace znamená, ţe takzvané tajemství templářů je jako sněhová koule valící se ze
svahu stále rychleji a nabalující na sebe víc a víc hmoty, ale uprostřed které není nic víc neţ
rozměklý sníh.
Montezumův poklad
Španělští konkvistadoři dobývající v 16. století Nový svět byli touhou po pokladech přímo
posedlí. Od vyhlazených nebo porobených středo- a jihoamerických Indiánů sice získali
neuvěřitelné bohatství, ale to stále neuspokojovalo jejich fantastické představy. Jejich touha
po zlatě byla neukojitelná, zatmívala jim rozum a lákala je stále vpřed jako voláni sirén, které
nebylo moţné utišit. Konkvistadoři v Jiţní Americe byli přesvědčeni o existenci pohádkového
Eldoráda (viz str. 47). Jejich druhové v Mexiku se zase upnuli k představě, ţe Aztékové před
nimi kdesi ukryli obrovský poklad. Legenda o Montezumově pokladu byla na světě.
Čí je to poklad?
Nejznámější verze legendy o aztéckém pokladu praví, ţe aztécký vládce Montezuma II.
shromáţdil své obrovské bohatství a nechal ho odnést kamsi na sever, aby se nedostalo do
rukou španělských dobyvatelů. Poklad byl ukryt nebo zahrabán v jeskyni nebo na nějakém
podobném místě, kde zůstal dodnes a čeká, aţ na něj narazí šikovný hledač pokladů nebo
náhodou nějaký šťastlivec a stane se tak objevitelem zřejmě největšího pokladu všech dob.
Většina této pověsti je zřejmě nepravdivá. Za prvé - pravé jméno náčelníka Montezumy bylo
Moctezuma (nebo chcete-li ještě přesněji, ale pro nás téměř nevyslovitelně Motecuhzoma)
coţ v aztéckém jazyce nahuatl znamená "ten kdo se stal vládcem díky svému hněvu".
"Montezuma" je pošpanělštělá verze jeho správného jména. Za druhé - existují velmi
podstatné rozdíly v údajích o tom, co bylo Aztéky vlastně ukryto (nebo ztraceno) a kde.
Příběh o Montezumově pokladu má několik verzí, a podle většiny z nich tajemný poklad
Montezumovi nikdy nepatřil.
Návrat krále
Montezuma II. byl vládce čili tlatoani Aztéků 17 let, kdyţ se k němu v roce 1519 donesly
první zprávy o divných cizincích pronikajících do jeho říše. Z několika různých důvodů od
věštby po shodu s aztéckými mýty si Montezuma vůdce Španělů Hernana Cortése ztotoţnil s
bohem Quetzalcoatlem. Tento bůh a v aztécké mytologii velký hrdina podle pověsti kdysi
dávno odešel na východ a slíbil, ţe se jednoho dne vrátí a bude ţádat vše, co mu po právu
náleţí, tedy štědré dávky, posvátné předměty, části výzdoby chrámů a podobné cennosti, které
Aztékové nahromadili z výsledků své práce a kořisti z dobyvatelských výprav.
Podle španělských kronikářů zaznamenávajících průběh konkvisty pozval Montezuma
Cortése do hlavního města Tenochtitlánu (na místě dnešního Mexico City), prokazoval mu
úctu, zahrnul ho dary a nabídl mu, ţe mu odkáţe veškeré aztécké bohatství. Florentinský
kodex, který podle aztéckých záznamů sepsal španělský mnich Bernardino de Sahagún a jeţ
je povaţován za jeden z nejvýznamnějších pramenů informací o dějinách konkvisty, uvádí, ţe
aztécký císař řekl Cortésovi: "Můj pane … země, do které jsi přišel. Přišel jsi do svého města,
a teď tady sedíš na svém místě, na svém trůnu. Byl tu připraven pro tebe, udrţován těmi, kdo
uţ odešli, tvými zástupci … pojď do své země, pojď a odpočívej: ujmi se vlastnictví svých
královských domů …"
Jestliţe je tento zápis pravdivý, pak je velmi nepravděpodobné, ţe by tentýţ Montezuma ve
stejné době nechal odnést svůj poklad do bezpečné skrýše kdesi v horách na severu. Kromě
toho je téţ známo, ţe i kdyţ aztécký vládce povaţoval Cortése za vrátivšího se boha
Quetzalcoatla, nebyl jeho návštěvou nijak nadšen a pokusil se Španěly svést stranou, aby
nedorazili do hlavního města. Vyslal jim vstříc posly s dary, vyslance a ještě další dary, ale
tím vším jen stimuloval jejich chamtivost. Moţná byla jeho medová slova pronesená ke
Cortésovi jen lstí, která mu měla pomoci získat čas potřebný na uklizení pokladu do bezpečí -
později Španělé určitě Aztéky podezírali z takové přetvářky.
V legendě o pokladu Aztéků se objevuje řada neověřitelných a pravděpodobně zcela
smyšlených podrobností, například ţe Montezuma odeslal poklad pryč s tisícovkou elitních
válečníků, kteří ho donesli aţ na území dnešních Spojených států. To je argument pro pátrání
po pokladech na území od Kalifornie po Texas (viz str. 136), ale najít jakýkoliv důkaz
podporující tyto legendy není jiţ moţné.
Noc utrpení
Brzy poté co španělské vojsko vstoupilo do Tenochtitlánu začal Cortés jednat z pozice síly:
uvěznil Montezumu, do chrámů nechal nanosit křesťanské artefakty a neustále se sháněl po
pokladu. Mezi Aztéky zavládla chmurná nálada a věci se začaly ubírat pro Španěly
neţádoucím směrem. Cortés byl donucen opustit hlavní město, aby čelil jinému španělskému
vojsku, které se právě formovalo na pobřeţí; bylo vysláno dalším konkvistadorem -
Cortésovým rivalem - a mělo Cortése zajmout. Kdyţ byl Cortés pryč, jeden z jeho důstojníků,
poručík Pedro Alvarado, nechal zmasakrovat stovky nebo moţná tisíce zástupců aztécké
šlechty, kteří se pokusili zorganizovat protišpanělské povstání. Cortés se vrátil zpět právě
včas, aby se (k němu) mohl přidat.
Jak šly další dny, situace Španělů shromáţděných v Montezumově paláci obklopeném tisíci
rozzlobených Aztéků - vypadala čím dál beznadějnější. Město Tenochtitlán bylo postaveno v
baţinách při březích jezera Texcoco. Četné ostrůvky byly pospojovány četnými hrázemi a
mosty, z nichţ mnohé byly zničeny obléhajícím davem. Španělům začalo docházet jídlo a byli
odříznuti od zdroje pitné vody.
1. července 1520 byl Montezuma vyslán ven ze svého paláce, aby uklidnil své lidi, ale uvítal
ho déšť kamenů, které mu způsobily nejedno zranění, kterým podle španělských záznamů
nakonec podlehl. Mnozí historikové však pokládají za pravděpodobnější, ţe Cortés došel k
názoru, ţe jeho prominentní vězeň mu jiţ nemůţe být ničím uţitečný a prostě ho zabil. Zpráva
o Montezumově smrti Aztéky ještě více rozohnila, a tak se Španělé rozhodli pokusit se ještě
té noci o útěk.
Kdyţ si kaţdý nabral tolik kořisti, kolik mohl unést, pokusili se konkvistadoři utéci po jedné z
hrází. Byli však zpozorováni a v mţiku ze všech stran obklopeni kánoemi obsazenými
Aztéky. Rozpoutal se krutý boj, v němţ se Španělé zoufale snaţili prodrat se pryč a uniknout.
Mnozí odhodili svůj náklad do vody, aby byli lehčí, ale nebylo jim to mnoho platné. Někteří
byli umačkáni, jiní uvláčeni, další prostě spadli do vody a klesli ke dnu jako kameny díky
nákladu zlata, které vláčeli s sebou. Noc, během které přišlo o ţivot asi tisíc Španělů (a
mnohem více Indiánů), vešla do dějin pod jménem Noche Triste - Noc utrpení.
Podle některých zdrojů se Montezumovým pokladem rozumí zlato, které Španělé ztratili v
boji v jezeře Texcoco. Chamtiví konkvistadoři zachvácení zlatou horečkou nahromadili
celkem ohromné mnoţství drahokamů a zlata. Ačkoliv většina zlata byla zřejmě původně v
podobě aztéckých náboţenských artefaktů, Španělé je přetavili v klínovité pruty. Kolik
takových prutů skončilo na dně jezera Texcoco vedle těl tisíců Španělů a Indiánů není známo,
ale jisté je, ţe dnes je jen velmi malá šance na jejich objevení. Po skončení konkvisty dal
Cortés jezero odvodnit, a na jeho místě dnes stojí Mexico City, jedno z největších měst světa.
V minulosti bylo podniknuto několik pokusů poklad z bývalého dna jezera vyzvednout, a lidé
ţijící na tom místě sní dodnes o tom, ţe ho jednou najdou. Podle článku v časopise Mexico
desconociodo vyšlém v březnu 1981 objevili dělníci hloubící základy pro banku Bank of
Mexico zlatý kotouč z aztécké lodi, který byl výslovně popsán jako "první objevený kus z
Montezumova pokladu". Kromě sporadických objevů jednotlivých předmětů jako byl tento
však nebylo nikdy objeveno nic většího, čemu by se dalo říkat poklad.
Cuauhtémocův poklad
Po útěku Španělů bylo aztécké hlavní město zachváceno epidemií neštovic, které sem přinesli
bílí cizinci. Montezumovi následovníci rychle zemřeli a vlády se proto chopil jeho synovec
Cuauhtémoc. Podle některých verzí legendy o aztéckém pokladu to byl právě on, kdo odnesl
poklad Aztéků - který byl sebrán Španělům - daleko do bezpečí pro případ, ţe by se běloši
vrátili.
To se také stalo - Cortés vystrojil mohutnou armádu sloţenou z indiánských spojenců a malé
flotily lodí a udeřil na aztécké hlavní město. Obléhání Tenochtitlánu začalo v květnu 1521 a
trvalo 80 dnů. Město vyčerpané neštovicemi, suchem a krvavými boji padlo 13. srpna. Mnoho
Aztéků z města uprchlo a Cuauhtémoc byl uvězněn.
Španělé byli přesvědčeni, ţe Aztékové před nimi někam ukryli svůj poklad. Není ovšem zcela
jasné, zda oním pokladem mysleli bohatství které Aztékové odvezli před jejich poslední
návštěvou, nebo jen to zlato o které přišli během útěku o Noci utrpení. Cortés podněcovaný
svými netrpělivými muţi nechal Cuauhtémoca a jeho zástupce mučit. Namočil jim nohy do
oleje a pak jim je strčil nad oheň. Podle jedné zprávy nesl Cuauhtémoc toto utrpení velmi
statečně a vytýkal svému druhovi jeho úpění slovy "Ty si snad myslíš, ţe mě se tahle lázeň
líbí?"
Všechno co se Španělům z mučených Aztéků podařilo dostat bylo, ţe raději naházeli své zlato
do jezera, neţ by padlo do rukou Španělům. To by svědčilo pro verzi aztéckého pokladu jako
zlata ztraceného během Noci utrpení. Stejně jako Mexičané dlouho po něm nechal Cortés
prohledat dno jezera nejlepšími potápěči, jaké dokázal sehnat. Jejich činnost sledoval svým
bdělým zrakem, ale vše co dokázali nalézt byl předmět popisovaný jako "zlaté slunce" -
pravděpodobně kulatý aztécký kalendář, překvapivě shodný s tím, který byl objeven při
hloubení základů Bank of Mexico o čtyři a půl století později.
Poklad z Río Medio
Další teorie o osudu pokladu Aztéků říká, ţe jde o kořist, kterou se Španělům podařilo
shromáţdit, ale ztratila se během cesty lodě zpět do Španělska. Plavby přes Atlantik byly
tehdy velmi riskantním podnikáním a Karibská oblast je dodnes proslulá svými hurikány,
proto ztroskotání nebylo ničím neobvyklým. Podle různých dochovaných zpráv se ale zdá, ţe
sám Cortés nevěřil, ţe našel celý Montezumův poklad, proto tato verze nevypadá příliš
pravděpodobně.
Ještě spornější je další hypotéza, ţe aztécký poklad byl objeven aţ před 30 lety, aby byl
vzápětí znovu ztracen nebo ukraden. V srpnu 1976 bylo několik zlatých předmětů vyzdviţeno
z mořského dna u mexického pobřeţí u vesnice Rio Medio, poblíţ města Veracruz. Jednalo se
o pozoruhodně obsaţný nález sestávající z několika aztéckých zlatých artefaktů, mnoha
zlatých prutů, pravděpodobně přetavených Španěly do snáze transportovatelné podoby kořisti,
a mnoha kusů šperků. Nález byl okamţitě spojován se ztraceným pokladem aztéckého císaře
Montezumy. Podle jednoho vysvětlení ho nashromáţdil kastilský dobrodruh a námořní
kapitán Diego de Figueroa, o němţ se ví, ţe zahynul v bouři právě poblíţ Rio Medio v roce
1528. Jak se poklad dostal ze dna jezera Texcoco nebo odkudkoliv jinud kde měl být ukryt na
Figueroovu loď není nijak vysvětleno.
Nalezený poklad byl v roce 1976 odeslán do Bank of Mexico v Mexico City (moţná do její
pobočky ve Veracruz), ale tam uţ nedorazil. Pátrání novinářů k němuţ došlo aţ v roce 1982,
tedy 6 let poté, naráţelo všude jen na hradbu mlčení. Muzea a univerzity angaţované v tomto
případu se zaměřily na banku, která však striktně popřela, ţe by kdy takové předměty přijala.
Kaţdopádně o tom nikde nebyla ani zmínka. Ztratil se tedy poklad z trezoru v bance, z
některého muzea nebo univerzity, nebo - coţ je pravděpodobnější - byl státu ukraden a
ilegálně rozprodán soukromým sběratelům?
Zlato v horách?
Mnozí američtí hledači pokladů věří raději první verzi legendy - tedy ţe poklad Aztéků byl
převezen do bezpečného úkrytu kdesi na severu aztéckého území. Místní legendy opírající se
o minimální nebo ţádné konkrétní důkazy umisťují Montezumův poklad na několik desítek
míst v Arizoně, Kalifornii, Coloradu, Novém Mexiku, Texasu a především Utahu.
Montezumovo jméno nesou mnohé místní krajinné útvary, například Montezuma´s Castle v
Arizoně ruiny puebla Sinaguan. Jedna z nejvytrvalejších fám uvádí místo poblíţ města Kanab
v jihozápadním Utahu poblíţ hranice s Arizonou, a sice buď v jeskyni v okolních horách nebo
ve vodách některého z blízkých tří jezer (Three Lakes). Kolem těchto dvou míst vzniklo
několik -většinou silně za vlasy přitaţených - historek o ztracených pokladech a jejich
hledačích.
Vyloţeně fantastické příběhy
Na jihozápadě Severní Ameriky se pro hledače pokladů najde mnoho slibných míst - jeskyně,
stará indiánská sídla a místa s tajemnými nápisy s značkami vyrytými do kamenů
(petroglyfy). Právě fotografie takových rytin v okolí města Kanab inspirovaly prospektora
Freddieho Crystala k důkladné prohlídce Johnsnova kaňonu v roce 1914. Kdyţ se vrátil do
města s vyprávěním, jak našel jeskyni plnou pytlů s pokladem, rozpoutala se menší zlatá
horečka. V roce 1924 uţ byla většina obyvatel města přestěhována do provizorních příbytků
při ústí kaňonu a všichni se horečně věnovali pátrání po pokladu. Není třeba dodávat, ţe nic
nenašli.
Později se do hledání aztéckého zlata pustil známý lovec pokladů zvaný Grandt Child.
Inspirován jinými petroglyfy se zaměřil na jezero severně od města Kanab. Podle (jednoho)
článku Maxe Bertoly, spisovatele a sběratele lidových tradic a pověstí v jiţním Utahu, bylo
jedno ze tří jezer označeno aztéckým symbolem pro poklad. Proto Grandt Child pojal
podezření, ţe Aztékové sestrojili jakousi důmyslnou podvodní past, aby svůj poklad ochránili.
V roce 1989 Childovi přátelé potápěči podnikli několik pokusů prozkoumat tunel, který prý
pod vodou objevili a který podle skenovacího zařízení končil rozšířenou komorou. Tvrdili
však, ţe byli zadrţeni záhadnými, nadpřirozenými zásahy včetně tahání a škrcení
neviditelnýma rukama.
Závěr
Z uvedených informací si můţete udělat závěr jaký chcete. Místní turistické ukazatele a
informační tabule podobné věci milují, neboť záhady působí jako spolehlivý tahák na turisty,
a hledači pokladů na internetových fórech diskutují, stále dokola opakují a různě
vyšperkovávají jiţ existující pověsti a fámy. Jak je však zřejmé z předcházejících textů,
hypotéza o Montezumově pokladu ukrytém kdesi na jihu USA (případně kdekoliv jinde) stojí
na velmi vratkých základech. Neexistuje ani důkaz o tom, ţe Aztékové vůbec vlastnili nějaký
tajný poklad, který by pak mohli někam ukrývat.
Nejpravděpodobnější scénář je, ţe Španělům se při jejich prvním pobytu v Tenochtitlánu a v
následujících letech podařilo shromáţdit většinu aztéckého zlata. Některé cennosti vrţené do
vody jezera Texcoco a pak uţ nikdy nebyly oficiálně nalezeny, ale většina z nich byla
pravděpodobně tajně vyhrabána a ukradena Indiány a Španěly poté co jezero bylo odvodněno.
Více aztéckého zlata zřejmě skončilo na dně moře ve vracích španělských galeon, ale i z toho
byla zřejmě podstatná část vyzdviţena a poté ukradena. Líbivá představa ţe kdesi na území
Utahu, Arizony nebo Nového Mexika je dosud jeskyně plná pytlů s aztéckým zlatem a
drahokamy je ze všech moţností pravděpodobná zdaleka, zdaleka nejméně.
Poklad kapitána Kidda
Myšlenka na zakopaný poklad je pro většinu z nás neodlučitelně spjata s romantickým
obrazem pirátů, obávaných námořních lupičů. Všeobecně idealizované představy o pirátech,
které jsou zpravidla na hony vzdálené skutečnosti, vycházejí z ohromného úspěchu románu
Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, který byl i několikrát zfilmován. Tento
dobrodruţný příběh vštípil čtenářům a divákům několik údajných pirátských tradic, například
ţe místo s ukrytým pokladem se na mapě označuje písmenem "X". Jedním z mála pirátů který
podle dochovaných záznamů skutečně někam ukryl nějaký poklad je William Kidd, korzár
který se stal pirátem koncem 17. století. Příběh "kapitána Kidda" inspiroval hledače pokladů
po více neţ 300 let a stal se základem mnohých místních legend, podle nichţ je nějaké
pirátské zlato ukryto téměř v kaţdém koutě a kaţdé díře na a poblíţ pobřeţí dnešního státu
New York, nemluvě o vzdálenějších destinacích. Nechali se všichni hledači pokladu kapitána
Kidda ošálit vypravěči a spisovateli líbivých romantických pohádek, nebo pátrají po skutečné
skrýši plné zlata, které jen čeká, aţ ho někdo objeví?
Skutečný příběh kapitána Williama Kidda
William Kidd se narodil ve Skotsku. Koncem 17. století byl zkušeným a uznávaným
námořníkem, obchodníkem a korzárem, který se usadil v kolonii New York. Námořní obchod
se tou dobou rychle rozvíjel, z Nového světa a Dálného východu do Evropy a zpět se stále
přepravovalo ohromné mnoţství zboţí a majetku. Korzárství, druh legalizovaného pirátství
kdy kapitán měl loď v soukromém vlastnictví a byl vybaven listinou opravňující jej k
zajímání a plenění lodí nepřátelských národů, bylo velmi výnosným druhem podnikání. Stále
větším problémem se však stávalo skutečné pirátství - příbuzné odvětví "podnikání", lišící se
tím, ţe lodě ani jejich posádky nerespektovaly ţádné hranice ani pravidla. Piráti prostě
vyrabovali kaţdou loď, kterou se jim podařilo chytit.
Za této situace se William Kidd rozhodl dát se do sluţeb Anglie coby korzár a vyplout na
dobře vyzbrojené korzárské lodi, která měla křiţovala Indickým oceánem, chytat piráty,
konfiskovat jim jejich kořist a kromě toho získávat jakoukoliv další "legální" kořist z
nepřátelských lodí (coţ pro anglické korzáry znamenalo především lodě francouzské,
respektive plující pod francouzskou vlajkou). Kidd získal podporu mnohých anglických
významných osobností, říkalo se ţe včetně samotného krále Williama, a do těchto smělých
plánů investoval většinu svého majetku.
Smolná plavba
V roce 1695 vyplula z londýnského přístavu Adventure Galley, skvělá válečná loď s 34 děly.
Její štěstí však vypršelo téměř okamţitě. Loď byla zastavena anglickým královským
námořnictvem a značná část její pečlivě vybrané a čestné posádky byla donucena vstoupit do
sluţeb oficiálního námořnictva. Přístav New York, který byl další Kiddovou zastávkou, byl
tou dobou oblíbeným pirátským doupětem, a tak muţe z posádky odvedené k anglickému
námořnictvu nahradili různí kriminálníci, bývalí piráti a podobné problematické existence. V
září roku 1696 Kidd se svou smíšenou posádkou tvořenou čestnými chlapy i zločinci konečně
vyplul do Indie, ale jen se dostal do vod Indického oceánu, postihlo ho další neštěstí v podobě
cholery, které padla za oběť třetina posádky. A také se ukázalo, ţe Adventure Galley je špatně
postavená a ţe do ní zatéká.
Za hranicí zákona
Kiddovo křiţování Indickým oceánem během něhoţ měl chytat piráty suţující lodě kolem
Madagaskaru a zajišťovat bezpečnou plavbu lodím plujícím do a z Rudého moře nedopadalo
nijak dobře. Kidd získal jen málo kořisti kterou mohl zkonfiskovat, a jeho posádka se bouřila,
kdyţ nechával projet jednu bohatě naloţenou obchodní loď za druhou. Jednou Kidd pohádal s
lodním dělostřelcem o kořisti, která jim takto unikla, a udeřil ho přitom vědrem tak, ţe muţ za
několik dnů zemřel.
30. ledna 1698 Kidd zřejmě konečně získal bohatou kořist, kdyţ zajal obchodní loď Quedagh
Merchant naloţenou drahocennými látkami, stříbrem a zlatem. Kořisti bylo dost na to, aby se
Kidd i všichni jeho muţi stali boháči, ale opět tu byla otázka legitimity kořisti - ačkoliv loď
plula s francouzským pověřením, vezla náklad z Indie a jejím kapitánem byl Angličan.
Tou dobou byla Kiddova reputace jiţ váţně otřesena. Kdyţ se plavil přes Atlantik, dostal se
do sporu s velitelem anglické královské flotily, který odeslal do Anglie varovné hlášení o
Kiddových pirátských praktikách. Navíc Kiddovi tou dobou jiţ dávno vypršela lhůta kterou
měl anglickými úřady vyměřenu ke svému pochybnému podnikání a svými pozdějšími
kousky si vyslouţil ještě horší pověst. V Londýně se mezitím změnilo politické klima a
strana, do níţ patřili Kiddovi zastánci, upadla v nemilost. Nikdo z vlivných muţů Anglie si
dále nemohl dovolit zastávat se Kiddových nekalých praktik - a tak byl Kidd oficiálně
prohlášen za piráta.
Cesta domů
Poté co se Kidd stal pirátem se většina jeho posádky vzbouřila a zběhla. Sám Kidd opustil jiţ
vyslouţilou Adventure Galley a vydal se zpět přes Atlantik na lodi Quedagh Merchant. Kdyţ
na jaře roku 1699 doplul do Karibiku a zjistil, k jaké změně došlo ohledně jeho postavení,
rozhodl se vrátit se do Nové Anglie, obhájit se a vyuţít zbytků svého vlivu spolu se značným
bohatstvím, jímţ nyní disponoval, aby zachránil, co se dá. Většinu cenného nákladu tedy
rozprodal a utrţené peníze a zbývající kořist naloţil na novou loď, na které doplul do
Ameriky. Neţ se zkontaktoval s úřady strávil nějaký čas záleţitostmi odpovídajícími jeho
naturelu. Pravděpodobně navštívil několik míst podél pobřeţí Nové Anglie, zejména
Gardiners Island u mysu Long Islandu, kde údajně zahrabal jakýsi poklad do skrýše, kterou
označil mohylou z kamenů. Při komunikaci s guvernérem státu Massachusetts, kterou vedl
přes zplnomocněného prostředníka, Kidd tvrdil, ţe vlastní "zboţí do hodnoty 30 000 liber".
To bylo příliš mnoho, aby to Kidd mohl mít při sobě, proto se věřilo, ţe se v té době většiny
své bohaté kořisti se předtím jiţ zbavil - nejspíš ji někde zakopal.
Smutný Kiddův konec
Kidd, přesvědčený ţe je svým bohatstvím a vlastnictvím dokumentů dosvědčujících ţe kořist
kterou nabyl v Indickém oceánu byla získána legálně dostatečně chráněn, se vydal
bostonskému guvernérovi Richardu Cooteovi, hraběti z Bellomont. Proti němu ale stály síly
ještě mocnější. Guvernér Kiddovy dokumenty zabavil a samotného Kidda uvrhl do ţelez a
poslal do Londýna. Dokumenty které měly klíčový význam pro Kiddovu obhajobu se tenkrát
záhadně ztratily a znovu se objevily aţ po několika stovkách let, prostě zaloţené mezi dalšími
guvernérovými papíry.
Kidd, bez ztracených dokumentů neschopný se účinně hájit a konfrontovaný s bývalými členy
své posádky, byl odsouzen k smrti. Z cely vězení Newgate napsal zoufalý dopis předsedovi
parlamentu, v němţ slibuje zavést vybranou delegaci na místo v Indii či jihovýchodní Asii,
kde "ukryl zboţí a peníze v ceně sta tisíc liber". Dopis nepomohl a Kidd byl 23. května 1701
oběšen. Jeho konec byl vskutku nezáviděníhodný - při prvním pokusu lano prasklo a
odsouzenec (Kidd) musel být pověšen znovu, načeţ bylo jeho tělo potřeno dehtem a zavěšeno
nad Temţi v ţelezné kleci pro výstrahu všem.
Počítání kořisti
A co Kiddův poklad? Jak velký byl, a co se s ním stalo? První na řadě byla skrýš na ostrově
Gardiners Island, ale tu vybrala parta muţů pod vedením guvernéra Bellomonta krátce po
Kiddově zatčení. Hodnota kořisti z této skrýše činila zhruba 20 000 liber (dnes by to odhadem
bylo přes 2 miliony liber nebo 3,8 milionu dolarů). Kidd prostřednictvím svého právního
zástupce uváděl majetek v hodnotě 30 000 liber, z čehoţ lze soudit, ţe 10 000 liber nebylo
objeveno. Kidd však mohl značnou část peněz utratit či rozdat a navíc Bellomont získal
seznam zboţí, který si sám Kidd přivezl do Ameriky, a ten téměř přesně odpovídal věcem
nalezeným ve skrýši.
Znamená to tedy, ţe uţ nikde ţádný další Kiddův poklad nemůţe být? V Kiddově dopisu
britskému parlamentu se píše o pokladu v hodnotě 100 000 liber, a v Nové Anglii se šuškalo,
ţe Kidd vlastnil jmění dokonce ještě třikrát aţ čtyřikrát větší. Máme tyto sumy povaţovat za
poslední pokus o taktický manévr, kterého se dopustil zoufalý muţ odsouzený k smrti, a
ničím nepodloţené spekulace roznašečů klepů? Objevil Bellomont opravdu celou Kiddovu
kořist?
Zločiny na mořích
Většina informací o Kiddově počínání v Indickém oceánu pochází z jeho vlastních výpovědí,
v nichţ pochopitelně sám sebe staví do příznivého světla. Pokud se jim (mu) dá věřit, nikdy se
dobrovolně a vědomě nedal na pirátství, a bral a zabavoval jen kořist, na kterou měl legitimní
nárok, i kdyţ tato legitimita byla samozřejmě sporná. Navíc mnohokrát nevyuţil příleţitosti
napadnout lodě obchodníků z Indie, neboť tušil, ţe by to vyvolalo napětí mezi ním a
posádkou, které by mohlo vést ke vzpouře.
To samozřejmě nemusel být celý příběh. Kidd nejspíš nebyl ani tak nevinným, jak sám o sobě
tvrdil, ani krveţíznivým pirátem jak se o něm později říkalo. Víme například, ţe 15. srpna
1697 Kidd ohroţoval chráněný konvoj britských obchodních lodí a stáhl se zpět teprve tehdy,
kdyţ dostal výstrahu od jejich ozbrojeného doprovodu. Moţná Kidd ať uţ ponoukán
násilnickou posádkou nebo puzen vlastní zločineckou povahou, napadal jen lodě převáţející
pašovaný nebo jinak utajený náklad, který nebyl nikde zaznamenán.
I kdyby Kidd zajal jen tu loď o které to víme stoprocentně - Quedagh Merchant s nesmírně
cenným nákladem - a k ní ještě jednu, vezoucí menší náklad, nemohl by se vrátit do Ameriky
s celou kořistí. Mohl mít tajné skrýše kdekoliv v Indickém oceánu nebo v Karibiku, kde by
kořist ukryl, a teprve potom odplul do Nové Anglie. Stejně dobře mohl před guvernérem
Bellomontem zatajit skutečný rozsah svého bohatství a část ho ukrýt mimo oznámenou skrýš
na ostrově Gardiners Island. I poměrně malé mnoţství Kiddových starých peněz, drahokamů
nebo šperků by dnes mělo značnou cenu.
Honba za Kiddovým zlatem
Čistě rozumové úvahy vedly tisíce lidí po celá staletí k hledání legendárního pokladu kapitána
Kidda v kdejaké díře na a při pobřeţí mezi New Jersey a Connecticutem. S kapitánem
Kiddem je tu spojeno neuvěřitelné mnoţství míst, kde se můţe skrývat část jeho kořisti. To je
dáno částečně tím, ţe hned o několika místech v této oblasti se tvrdí, ţe právě tam Kidd
vystoupil na pevninu, aby se vzdal guvernérovi, a ţe námořní lodě zde často kotvily u
pobřeţí, aby doplnily zásoby pitné vody a jídla. Ţhavými kandidáty v tomto ohledu jsou:
Gardiners Island, Block Island, Charles Island a Thimble Islands - v průlivu mezi Long
Island(em) a pevninou; několik míst v zálivu Raritan Bay v New Jersey; místa kolem ústí
Connecticut River jako Clarkův ostrov (někdy zvaný Kiddův ostrov); místa v údolí řeky
Hudson.
Na některých z těchto míst (například na dnes jiţ zaniklém ostrůvku Money Island v zálivu
Raritan Bay) se našlo několik starých mincí, avšak vzhledem k pohybu lodí, námořníků,
obchodníků a osadníků v celé této části světa není důvod domnívat se, ţe by tyto mince měly
nějakou souvislost právě s kapitánem Kiddem.
Záhadné mapy
Zdání skutečnosti přidaly legendě o pokladu kapitána Kidda ve 20. a 30. letech minulého
století objevy čtyř map s údajně vyznačenými místy ukrytého pokladu. Tyto mapy se našly
schovány v nábytku, který kdysi údajně patřil Williamu Kiddovi, a kam je ukryl buď on sám
nebo členové jeho rodiny. Guy a Robert Palmerovi byli Angličané, bratři, kteří spravovali
pirátské muzeum a byli nadšenými sběrateli všech dobových předmětů jakkoliv souvisejících
s piráty. Jeden z jejich pravidelných dodavatelů, obchodník se staroţitnostmi Artur Hill-
Cutler, jim prodal mimo jiné Kiddovu lodní truhlu a psací stůl, které údajně cestovaly s
Kiddem na jeho poslední plavbě přes Atlantik do Anglie (ačkoliv jejich původ nebyl jasný).
Ještě pozoruhodnější bylo, ţe v tajných dvojitých dnech a dutých lištách objevili spoustu
útrţků pergamenu s mapami znázorňujícími zřejmě všechny tentýţ ostrov.
Bratři Palmerové nechali mapy prohlédnout expertům z britského muzea, kteří je prohlásili za
pravé, ale byly v tak špatném stavu, ţe se s nimi nedalo nijak zacházet. Proto byly mapy
ofotografovány a z těchto fotografií se pak obkreslováním pořizovaly kopie, které byly
pečlivě a neúnavně studovány několika generacemi hledačů pokladů, ale nikdy nikoho nikam
nedovedly.
Všeobecné přesvědčení o těchto mapách je, ţe se jedná o prostou mystifikaci. Artur Hill-
Cutler nebyl nikdy povaţován za velkého poctivce, a není nijak těţké si představit, ţe kdyţ
znal posedlost bratrů Palmerových pro pirátské artefakty, navrtal do nábytku tajné skrýše,
ukryl do nich zfalšované mapy a vše pak draze prodal důvěřivým bratrům. Údajné mapy s
vyznačením skrýše s pokladem jsou příliš dobré na to, aby byly pravé, a navíc obsahují sloţité
značky a podezřele slibnou legendu jako "Pašerákova zátoka", "Vraky" a "Ţelvy". Chybí jen
lebka se zkříţenými hnáty.
Takové je mínění Britské knihovny dnes: Peter Barber, kurátor oddělení map, prohlásil
"Kiddovy" mapy za falešné. S tím nesouhlasí hledač pokladů Paul Hawkins, který zdůrazňuje,
ţe pokud originální mapy kamsi zmizely a zůstaly jen kopie, pak zkoumání jejich autenticity
musí být pozastaveno. Hawkins dále tvrdí, ţe se mu podařilo rozluštit tajemné značky na
mapě a lokalizovat ostrov s pokladem, který se má nacházet kdesi v Indickém oceánu.
Závěr
Zatím není známo, ţe by někdo někdy našel alespoň jeden z tuctů Kiddových údajně
zahrabaných pokladů. Je nepravděpodobné, ţe by se to ještě podařilo, protoţe guvernér
Bellomont nejspíš opravdu tehdy sebral všechno, co se dalo. Tehdy byl vyhrabán jediný
Kiddův poklad, který prokazatelně existoval. Zbytek jsou pověsti, spekulace, domněnky a
hypotézy coby důsledek bujné představivosti hledačů pokladů, kteří se chytají jakéhokoliv
stébla naděje. Kiddův odkaz ţije (dál), koneckonců právě jeho příběh zřejmě poslouţil jako
inspirace pro Ostrov pokladů. Tento příběh stejně jako mnoho podobných do mysli většiny
lidí navţdy zasel romantickou představu o zahrabaných pirátských pokladech, s níţ se tak
neradi loučíme.
Jáma pokladů na Ostrově dubů
Je jedno tajuplné místo, které spojuje několik příběhů uvedených v této knize, od Svatého
Grálu přes templářské rytíře aţ po kapitána Kidda a ztracená díla Shakespearova. Ve všech
těchto legendách se objevuje otázka, co leţí na dně proslulé Jámy pokladů na Ostrově dubů.
Příběh Ostrova dubů
Ostrov dubů (Oak Island) je nevelký, stromy zarostlý ostrov v zálivu Mahone Bay při pobřeţí
Nového Skotska v Kanadě. Od poloviny 19. století kolují historky o jámě na jakémsi ostrově,
v níţ se zřejmě skrývá obrovský poklad. Během posledních dvou staletí byly vynaloţeny
obrovské sumy peněz a všemoţného úsilí, aby tajemný poklad byl z jámy vyzdviţen. Mimo
jiné stály tyto snahy nejméně šest lidských ţivotů.
Povzbuzující objev
Tajemný příběh Jámy pokladů (Money Pit) na Ostrově dubů rozpoutaly články v novinách v
polovině 19. století. Lišily se v detailech, ale v hlavních rysech příběhu se shodovaly. V roce
1795 mladý muţ jménem Daniel McGinnis, který Ostrov dubů prozkoumával, objevil u
mohutného stromu mírnou prohlubeň, nad níţ podle některých verzí, visela z větve kladka.
McGinnis si dal obojí dohromady, sehnal dva kamarády a společně začali kutat dál v
prohlubni, která se ukázala být jámou vyplněnou volně nasypanou zemí. Několik metrů pod
povrchem narazili na dlaţdice, a 3 m pod nimi na plošinu z dubových trámů či klád.
Záhada mnoha vrstev
Přesvědčeni ţe jáma je dílem lidských rukou a s vidinou zahrabaného pirátského pokladu -
který se měl nacházet někde na pobřeţí Nové Anglie/Newfoundlandu - před očima začali tři
přátelé shánět další pomoc. Trvalo jim to nějakou chvíli, ale v roce 1803 (nebo 1810 podle
jiných pramenů) utvořili obchodní společnost se strategickým partnerem a vrátili se k jámě,
aby pokračovali v kopání. Odkryli několik vrstev jílu, dřevěného uhlí, zvláštního materiálu
určeného později jako kokosové vlákno a několik dalších plošin dubových trámů. V jámě
nebo poblíţ ní se neustále objevovaly podivné značky. V hloubce 24 m se hledači domnívali
objevit truhlu, ale kdyţ se následujícího dne vrátili, našli jámu zatopenou a nemohli vodu z ní
odvést.
Následující pokusy, jakkoliv pečlivě naplánované a vyuţívající nejmodernější soudobé
techniky, naráţely na ty samé problémy. Další důkazy potvrzující ţe jámy byla vyhloubena
lidskýma rukama byly následovány různými neštěstími, při nichţ se některá stěna jámy
zbortila nebo byla celá jáma opětovně zatopena. Vrtné sondy které měly získávat vzorky
údajně jednou získaly několik článků zlatého řetízku, ale pokračování prací zabránilo další
zatopení. Několik paralelních jam vyhloubených poblíţ první jámy - teď uţ oficiálně
nazývané Jáma pokladů (Money pit) - s úmyslem ji odvodnit bylo zatopeno vodou rovněţ. Při
výbuchu parního kotle přišel jeden muţ o ţivot.
V jednom okamţiku se hledači domnívali, ţe narazili na dno jámy, ale to se vzápětí zbortilo,
objevila se další díra vedoucí kamsi do nitra země a jáma byla znovu zatopena. Předpokládalo
se, ţe budovatelé Jámy pokladů ji vybavili důmyslným kanálovým systémem, aby voda
přitékající z nedaleké Smithovy jeskyně (Smith´s Cove) překazila jakýkoliv pokus proniknout
k tajemnému pokladu a zajistila tak jeho věčnou nedosaţitelnost.
Také ve 20. století dorazily k tajemné Jámě na Ostrově dubů četné výpravy, z nichţ některých
se zúčastnily i slavné osobnosti, například Franklin D. Roosevelt (který strávil na ostrově
několik dnů a pomáhal s výkopovými pracemi) a John Wayne. Jeden muţ zahynul v roce
1897 při zřícení zdviţe a čtyři v roce 1965 na otravu plynem. V 60. letech minulého století
byla postavena hráz a silnice, po které se na ostrov mohl dostat bagr a vybagrovat celou oblast
kolem první Jámy, ačkoliv její původní místo bylo uţ tehdy téměř nepoznatelné a provrtané
mezi stovkami dalších šachet a tunelů, ţe pokleslo.
Záchytné body
Kromě malého mnoţství zlata byly v Jámě pokladů nalezeny i další zajímavé předměty:
útrţky pergamenů, staré nástroje a - coţ je moţná nejzajímavější - kamenná tabulka popsaná
kódovanou zprávou, vyhrabaná na začátku 19. století. Ačkoliv se tato tabulka ztratila, pak
byla objevena a v roce 1919 ztracena znovu, záznam tajemných znaků byl zveřejněn v roce
1970. Jednalo se jednoduchý kód, který, vyslovován trhaně, dával povzbudivou zprávu
"čtyřicet stop dolů jsou zahrabány dva miliony liber". V roce 1971 byla dolů do jeskyně
spuštěna videokamera, která přinesla rozmazané záběry čehosi, co bylo prohlašováno za
useknutou ruku a truhlu. V tom okamţiku se klenba jeskyně zbortila. Poté výkopové práce
ustaly a celý ostrov byl nabídnut na prodej.
Od pirátského pokladu k mimozemské technologii
Původní teorie o tom co by mohla skrývat Jáma pokladů byly tématicky omezeny. První
zprávy hovořily jen o tom, ţe tam musí být pirátský poklad, přičemţ nejčastěji byl vzpomínán
kapitán Kidd, který svůj poklad údajně ukryl u východního pobřeţí Severní Ameriky.
Zmiňováni byli i další piráti, například Henry Morgan a Černovous. Dalšími moţnými
budovateli Jámy pokladů byli španělští námořníci, kteří zde ukryli zlato z galony ztroskotané
v bouři, nebo Britové, kteří sebrali či zkonfiskovali poklad Španělům, ale nechtěli svou kořist
oficiálně přiznat. Piráti i Britové z královského námořnictva často zajíţděli do zálivu Mahone
Bay, a Jáma pokladů se svými několika pravidelnými patry oddělenými dubovými trámy
podle některých zpráv odpovídá zásadám britského vojenského stavitelství v 17. století.
Spojení s templáři
Jak pokračovaly výkopové práce a objevovala se celá konstrukce Jámy pokladů včetně pastí s
vodou a bortícími se stěnami a stropy, dostával teorie o pirátech ukrývajících sem své poklady
váţné trhliny. Celá stavba byla příliš komplikovaná na to, aby mohla být dílem několika
muţů; musela tu být početná, dobře vybavená a organizovaná skupina disponující slušnými
stavitelskými znalostmi.
K nejpopulárnějším kandidátům splňujícím tato kritéria patří templářští rytíři. Podle
historických legend templáři zdědili tajné učení od stavitelů Šalomounova chrámu a
egyptských pyramid. Další legendy se vyprávěly o jejich ztracené flotile, námořnických
znalostech a cestách přes Atlantik. Často se zdůrazňuje, ţe kdyţ Kolumbus doplul do
Ameriky, měly jeho lodi na plachtách templářské kříţe.
Konkrétně Ostrov dubů je spojován s legendou o Henrym Sinclairovi, hraběti orknejském a
potomkovi Sinclairů - stavitelů Rosslynské kaple, který se na Islandu seznámil se znalostmi
Vikingů o Newfoundlandu. Zřejmě to byl on, kdo vybaven tajným navigačním uměním
templářů koncem 14. století tajně doplul do Nového světa, aby tam uloţil poklad, který mu
byl svěřen. Důkazem svědčícím pro toto tvrzení má být několik středověkých dopisů, údajně
předkolumbovská rytina ve skále ve Westfordu (stát Massachusetts), která má zobrazovat
rytíře, a často se objevující motiv templářského kříţe na náhrobcích prvních osadníků Nového
Skotska. Podle této teorie neskrývá Jáma pokladů nic menšího neţ ztracený poklad templářů,
coţ můţe být cokoliv - například Svatý Grál, Archa úmluvy, nebo mluvící hlava Jeţíšova (viz
str. 120).
Podobné teorie o předkolumbovských kontaktech Evropanů s americkou pevninou zdaleka
nejsou jen neškodnými fantaziemi. Byly a jsou občas dosud přejímány různými nacistickými
a jinými rasistickými ideologiemi o nadřazenosti bílé rasy jako podpora absurdní teorie, ţe
Amerika byla původně osídlena lidmi nordického typu, coţ ospravedlňuje vyhlazování
Indiánů a nahrává agresivním rasistickým programům.
Další, ještě výstřednější teorie
Dalšími národy které byly technicky i mentálně schopny vybudovat jámu pokladů mohli být
Inkové, hledající bezpečné místo pro ukrytí svého zlata před španělskými konkvistadory, nebo
Atlanťané, kteří do Jámy uloţili své tajné znalosti a technologie (které byly moţná
mimozemského původu) po zničení svého tajemného kontinentu.
Podle jednoho z nejzajímavějších vysvětlení skrývá Jáma pokladů soubor dokumentů
potvrzujících, ţe skutečným autorem Shakespearových divadelních her byl Sir Francis Bacon.
Tuto teorii razí především Dr. Orville Ward Owen, který tvrdí, ţe rozluštil Baconovu šifru
udávající ţe tento alţbětinský filozof a spisovatel ukryl velké mnoţství cenných dokumentů v
jakési podzemní skrýši. O Baconoci se někdy spekuluje, ţe mohl být nepřiznaným synem Sira
Francise Drakea, který často jezdíval do obou Amerik, takţe na jedné ze svých cest klidně
mohl blíţe poznat Ostrov dubů, který je spojován s Newfoundlandem právní mocí darovacího
dekretu půdy který Drakeovi poskytl král Jakub I. Jáma pokladů se mu mohla hodit jako
vhodná skrýš pro důkazy popírající Shakespearovo autorství slavných her. Moţná byl Francis
Drake také členem nějaké tajné společnosti uchraňující tajemné znalosti templářů a tak mohl
o Jámě pokladů vědět uţ dříve.
Jáma jako "bouda"
Mnohé z právě uvedených teorií selhávají z důvodů vyjmenovaných na jiných místech této
knihy - například na tom, ţe nebylo nijak dokázáno, ţe by kapitán Kidd, templáři, Atlanťané
nebo Inkové měli vůbec nějaký tajný poklad, který by potřebovali někam ukrývat. A pokud
jde o samotnou Jámu pokladů, pak je prý téměř jisté, ţe se jedná o přírodní útvar a nikoliv po
dílo lidských rukou. A téměř kaţdá součást legendy o Jámě pokladů je zpochybnitelná, od
prvních zpráv o jejím objevení aţ po veškeré údajné důkazy.
Přirozené jeskyně a jejich zřícení
Nejpádnějším vysvětlením tajemství Jámy pokladů je, ţe se jedná o čistě přírodní útvar, který
byl špatně pochopen a "přetvořen" opakovaným sugestivním převypravováním. Geologické
sloţení a podmínky v příslušné oblasti jsou příznivé vzniku podzemních jeskyní, skalních
zlomů a prasklin. Kdyţ se některá jeskyně přirozeně zbortí, můţe na povrchu nebo hned pod
ním vzniknout jáma, do které napadá zem a kameny. Jáma se postupně zaplňuje novou zemí,
přičemţ do ní mohou napadat nebo být splaveny vodou i kmeny stromů a další velké kusy
dřeva. Pak není těţké si představit, ţe všechno co zbude z původní jámy je mírná
prohlubenina na zemském povrchu, taková, jakou objevil McGinnis, a ţe při hrabání hlouběji
a hlouběji do země narazíme na vrstvu dřeva nahromaděnou během prudké povodně nebo
vichřice kdysi v minulosti. Takový útvar pak můţe snadno vypadat jako dílo lidských rukou.
Do Jámy pokladů mohly ústit mnohé, vzájemně různě pospojované úzké trhliny ve skále
vedoucí aţ z moře, coţ by vysvětlovalo, proč tolikrát a tak náhle zaplavila Jámu pokladů i
okolní průzkumné šachty voda při výkopových pracích, které systém děr puklin musely nutně
narušit.
Podobné procesy a geologické útvary jsou v zálivu Mahone Bay dobře známy a byly
pozorovány i na samotném Ostrově dubů. Jeden z mála skutečně vědeckých průzkumů tohoto
místa provedený Oceánografickým institutem Woods Hole v roce 1995 dospěl k závěru, ţe u
vzniku Jámy pokladů stály se vší pravděpodobností jen přirozené síly.
Velmi sporné "důkazy"
Jestliţe tedy Jáma pokladů je čistě přirozeného (přírodního) původu, jak vysvětlit všechny
další záhadné objevy? Většina z nich je nanejvýš problematická. Koncem 19. století
představovalo veškeré důkazy o tajemství obsahu Jámy pokladů několik novinových článků
neurčitého původu, napsaných dlouho po událostech, o kterých referovaly. Některé z nich jen
opakovaly v různých obměnách jednu a tu samou informaci, a jiné se neshodují v základních
"faktech". Sporná je například kladky visící z větve nad Jámou pokladů, která podle
sugestivního líčení upozornila McGinnise na její přítomnost. Pokud byla jáma pokladů
opravdu vyhloubena proto, aby se do ní mohlo něco ukrýt, proč by její budovatelé nechali na
místě tak jasný důkaz? To samé platí pro tajemné značky objevené v Jámě nebo jejím blízkém
okolí i pro kamennou tabulku s šifrovaným vzkazem.
Tato tabulka je téţ značně podezřelá. Kromě toho ţe není prokázáno, ţe opravdu existovala,
kódovaný záznam vyrytý do jejího povrchu je zřejmě výmyslem pocházejícím ze 70. let
minulého století. Další předměty vytaţené z Jámy jsou nejspíš buď naaranţované ozdoby
jejichţ smyslem mělo být stimulovat hledače k pokračování prací, nebo zbytky zanechané v
Jámě během 200 let trvajících neodborných průzkumů. Také videonahrávka z roku 1971 je
povaţována za podvrh, neboť neobsahuje ţádné měřítko a ţádné předměty na ní zachycené
nejsou snímány podrobněji, takţe ona truhla a uťatá ruka jsou spíše zboţným přáním hledačů
neţ skutečně existujícími věcmi.
Co všechno se povídá
Na celém původu mýtu o Ostrově dubů je cosi velmi podezřelého. Pro novináře píšící v 19.
století nebylo problémem popisované události a příběhy přikrášlit nebo si je rovnou vymyslet,
zvlášť kdyţ se jednalo o neškodné oţivení které mělo popisovanou historku učinit čtenářsky
zajímavější. Zejména v Severní Americe byla silná tradice vypravěčských soutěţí, jejichţ
účastníci se předháněli, kdo vymyslí nejzajímavější příběh. Tato tradice je spojena také s
písemným líčením legendy o Ostrově dubů, které značně připomíná známý příběh E. A. Poea
The Gold Bug (Zlatý brouk či Zlatý skarabeus) z roku 1843, který byl poprvé otištěn právě v
novinách.
Poeův příběh vypráví o útrţku pergamenu, na němţ je neviditelným inkoustem napsána řada
čísel, která jistého zvídavého a důvtipného mladého muţe přivede na stopu ukrytého pokladu
kapitána Kidda. Aby mladý muţ objevil tajnou skrýš, musel najít určité místo přesně pod
větví mohutného stromu a tam vykopat hlubokou jámu.
Zrodila se tedy legenda o Ostrově dubů jako novinářská varianta Poeova Zlatého brouka,
zřejmě obohacená o místní znalosti podzemních útvarů, a své definitivní podoby nabyla aţ
přiţivována dalšími vyprávěními lačných hledačů pokladů, pro něţ často bývá přání otcem
myšlenky?
Jáma pokladů a svobodní zednáři
S fascinující teorií přišel Joe Nickell v časopise Skeptical Inquirer (Skeptický tazatel): podle
něho je legenda o Jámě pokladů dílem společnosti svobodných zednářů. K tomuto hnutí
patřili mnozí z těch, kdo po desetiletí prováděli kolem na Ostrově dubů výkopové práce, a
původní příběh má údajně mnoho společného se zednářskými pověstmi o hledání a
objevování ztracených tajemných znalostí či artefaktů. Zejména nápadná je podobnost se
zednářskou "tajnou komnatou" a obřadem zasvěcení. Například podle původní verze příběhu
o Ostrově dubů objevili hledači při hloubení Jámy pokladů měkkou horninu, dřevěné uhlí a jíl
ještě předtím, neţ se dostali k útvaru který pokládali za truhlu, a udeřili do této vrstvy
sochorem, aby vyzkoušeli její sloţení. Nickell zdůrazňuje, ţe podle zednářské symboliky
představují křída, dřevěné uhlí a jíl svobodu, vřelost a nadšení. Mezi legendou o Jámě
pokladů a zednářskou symbolikou lze údajně najít ještě více souvislostí a podobností.
Jestliţe původní legenda o Ostrově dubů byla opravdu jen vybájeným příběhem, mohla být
napsána ve snaze zamíchat zednářskou symboliku do všeobecně líbivého příběhu, který se
pak autorům tak trochu vymkl z rukou. Nickell jde ještě dál a tvrdí, ţe celá legenda o Ostrově
dubů aţ do 30. let minulého století byla součástí propracované zednářské strategie. Pokud
ano, za jakým účelem? Moţná je tady přeci jen jedno velké tajemství: třeba se zednáři tolik
angaţovali proto, ţe jejich tajemné esoterické tradice a učení, sahající přes templáře aţ do
starého Izraele, Egypta a ještě dál, je vedly k přesvědčení, ţe tam dole musí být zahrabáno
něco výjimečného. Stejně jako je moţné, ţe na dně Jámy pokladů nebylo nikdy nic jiného
kromě mořské vody, vápence a nesplněných snů.
Část 4. - tracení lidé
Někteří lidé se stanou známými, ať v kladném nebo záporném smyslu, aţ po své smrti. Ještě
méně je ale takových, kteří se stihli proslavit ještě za svého ţivota, ale k věčnému odpočinku
se uloţili na neznámém místě nebo v neoznačeném hrobě. Právě takovým hrobům a hrobkám
je věnována tato kapitola. Ačkoliv všichni lidé jimiţ se na následujících stránkách budeme
zabývat nesporně patří mezi významné historické osobnosti, pátrání po nich se stává pátráním
po jejich hrobech. Název této kapitoly by proto mohl také znít "Ztracené hroby", ale nezní
tak, protoţe ne všechny zmiňované osobnosti měly tu moţnost dočkat se pohřbu, a proto dnes
neleţí v ţádném určitém hrobě nebo hrobce.
Se ztracenými významnými lidmi je téměř spojeno jakési tajemno. Moţná proto, ţe ve většině
kultur se udrţuje víra, ţe duch nebo duše člověka nedojde klidu, dokud tělo není správně
pohřbeno; nebo proto, ţe osobní příběhy jsou stále (jaksi) nedokončené, jestliţe jim schází
přesný popis konce ţivota dotyčného jedince a přesnější místo jeho posledního odpočinku.
Pokud je konec něčího ţivota obestřen tajemstvím, vzniká přirozená snaha tuto mezeru v
ţivotopise doplnit, jednak ve snaze dobrat se historické pravdy, a za druhé proto, abychom
pomohli duši zemřelého konečně dojít klidu.
V případě některých osobností popisovaných v této kapitole není pátrání po jejich hrobech
rozhodně motivováno jen snahou doplňovat mezery v dějinách nebo pomáhat jejich duším.
Velcí vládci jako Dţingischán nebo Boudicca byli velmi pravděpodobně pohřbeni se vší
okázalostí a značným bohatstvím, takţe po jejich hrobech pasou také hledači pokladů.
Objasnění konce větší ztracené skupiny lidí jako Cambyssovy armády nebo kolonie na
ostrově Roanoke by bylo objevem nesmírně významným z hlediska archeologického, tedy
pokladem sám o sobě. V kaţdém případě si ten, komu by se podařilo objevit místo posledního
odpočinku kterékoliv z osobností zde zmiňované můţe být naprosto jist, ţe se dočká odměny
v podobě zapsání vlastního jména do dějin historie a archeologie.
Ztracená armáda Cambyssova
Cambysses II. byl vládcem Persie (v letech 530-522 př. n. l.) a následníkem Cyruse II.
Velikého. Ctiţádostivý a touţící vyrovnat se svému otci v dobývání nových území a podřídit
Persii všechny známé národy (= civilizace) světa podnikl Cambysses v roce 525 př. n. l.
invazi do Egypta, kde porazil posledního "pravého" faraóna Psammeticha III. Dnes je však
Cambysses nejčastěji zmiňován ne pro své dobyvatelské úspěchy, ale kvůli své ztracené
armádě - vojenské síle o počtu 50 000 válečníků, vyslaných dobýt oázu jeţ byla střediskem
jednoho maličkého království, která se ztratila v poušti a nadobro zmizela. Jediný člověk tuto
událost nepřeţil a za dobu přes 2000 let se nenašla sebemenší stopa, která by ji pomohla
objasnit.
Přijít na kloub této záhadě a najít místo posledního odpočinku Cambyssovy armády se
pokoušeli mnozí badatelé a dobrodruzi včetně hraběte László Almásyho, který byl
předobrazem hlavního hrdiny knihy i filmu Anglický pacient, leč bez úspěchu.
Hérodotos a Cambysses
Nejstarší podobu příběhu o Cambyssově ztracené armádě přinesl řecký cestovatel a dějepisec
Hérodotos, neohroţený muţ který procestoval celý Egypt pouhých 75 let po perské invazi.
Hérodotos kráčel po Cambyssových stopách a zaznamenával místní příběhy a vyprávění o
perských vetřelcích. Jeho nezaujatost je bohuţel sporná: Hérodotos sdílel všeobecnou antipatii
Řeků vůči Peršanům a ve svých Dějinách (Histories apodeixis) Cambysse nelítostně hanobí -
líčí jej jako despotu, špatného člověka a mizerného vojevůdce.
Hérodotos zpočátku líčí, jak Cambysses podnikl obtíţný přechod Sinajské pouště, přičemţ s
Egypťany, na které jeho armáda narazila, nebojoval. Tato část příběhu je důleţitá v tom, ţe
potvrzuje, ţe Peršané měli zkušenosti s cestováním pouští. Arabské kmeny si Peršané
najímali, aby jim po jejich trase hloubili studně a zakládali umělé oázy. Díky tomu mohla jeho
armáda dorazit na místo bitvy v dobré kondici a přemoci Psammeticha.
Později se Cambysses vydal do hlavních center egyptské kultury, aby byl prohlášen faraónem,
ale, podle Hérodota, vyvinul jen slabé úsilí pro to, aby se něco dozvěděl o svých nových
poddaných nebo jim dokonce sloţil poklonu. Hned se rozhodl vypravit vojenské taţení proti
Etiopanům (na jih), Kartagincům (podél mořského pobřeţí na západ) a národu Amonovu -
obyvatelům oázy Siwa, nevelké úrodné oblasti hluboko vnitru Západní pouště, slavné kvůli
věštírně v chrámu boha Amona (místní jméno Boha slunce Ra, který byl Řeky srovnáván s
Diem). Kněţí z Amonova chrámu se těšili respektu egyptských vládců, kteří byli přesvědčeni,
ţe k legalizaci své nadvlády musejí obdrţet "boţské" poţehnání. Alexandr Veliký který
dobýval Egypt o 200 let později toto respektoval, ale Cambysses se zřejmě řídil jen vlastními
pravidly a Siwany opovrhoval.
Výprava na Siwu
Cambysses vedl svou armádu proti proudu Nilu směrem na Etiopii, přičemţ se zastavil v
Thébách, aby část vojáků v roce 524 př. n. l. poslal na Siwu. Podle III. knihy Hérodotových
Dějin byla armáda o síle 50 000 muţů vyslána s cílem "podmanit si Amonův národ a vypálit
Amonovu věštírnu". Armáda vedena průvodci se tedy vydala do pouště. Po sedmidenním
pochodu na západ se dostala do místa zvaného Řeky "Ostrovy poţehnání", coţ byly oázy na
místě a poblíţ dnešního města Al-Kharga. Poté uţ Cambyssovu armádu nikdo nespatřil.
Samotní obyvatelé oázy Siwa údajně vylíčili Hérodotovi následující události zhruba takto:
Takhle to říkají sami uctívači Amona: kdyţ Peršané přecházeli pískem od "Ostrovů
poţehnání", aby na ně zaútočili, a byli zhruba v polovině cesty … kdyţ snídali, zvedl se náhle
silný jiţní vítr a přišla bouře, která je pohřbila pod závějemi písku; tak zmizeli perští vojáci z
povrchu zemského. To praví amonská pověst o tomto příběhu.
Toto je všechno, co víme o ztracené Cambyssově armádě, coţ mnoho vědců vede k
pochybnostem, zda se tato epizoda vůbec odehrála. Moţná si Hérodotos celý příběh vymyslel,
aby Cambysse ještě více zesměšnil a potupil. Proč by perský vládce ztrácel čas bojem zrovna
s obyvateli oázy Siwa? Proč by vysílal tak silnou armádu proti jedné osadě, kde mohlo ţít
nanejvýš několik tisíc obyvatel? A proč by posílal svou armádu nebezpečnou cestou bez
předchozí přípravy nebo výstrahy?
Na některé z těchto otázek odpovídá, byť nepřímo, sám Hérodotos. Moţným motivem
výpravy mohl být Cambyssův hněv namířený proti postavení kněţí z Amonova chrámu, kteří
- sami nahněvaní nedostatkem úcty ze strany Peršanů - mohli po tehdejším světě posílat
zprávy, ţe Cambyssovo panování nad Egyptem je nezákonné. Moţná ţe i předpovídali
Cambyssovu smrt. Hérodotos líčí Cambysse jako popudlivého opilce, plného zášti a
pomstychtivosti, kdykoliv schopného ztrestat kohokoliv smrtí. Podle všeho byl dost vyšinutý
na to, aby odsoudil vlastní lidi k smrti vysláním na nedostatečnou připravené taţení.
Podle alternativního vysvětlení měla být oáza Siwa jen jednou zastávkou na delší cestě, jejíţ
cíle zřejmě leţely dále na západ. Od původního záměru zaútočit od moře na Kartágo
Cambysses upustil, protoţe Féničané, kteří provozovali jeho námořnictvo, odmítli jít proti
svým příbuzným rodům které kolonii v Kartágu zaloţily. Moţná se Cambysses proto rozhodl
přiblíţit se ke Kartágu po souši od východu. Tím by se dala vysvětlit neobyčejná vojenská síla
vyslané armády.
Pokud měl Hérodotos pravdu, potkal perskou armádu ţalostný konec. Území kterým
procházela bylo pusté a plné proláklin s velkými i menšími kameny, větrem zformovaných
pahorků, plání posetých solí a pískem, písečných moří a obrovských dun. Vojáci museli čelit
pouštním větrům teplejším neţ 40 oC, které vanuly bez přestávky po celý den, silným
pouštním bouřím zasypávajícím všechno, co byť jen na chvíli zůstane stát, a obejít se bez
moţnosti doplnit zásobu vody. Není jasné, jak se uctívači Amona o osudu perské armády
dozvěděli, kdyţ, jak Hérodotovi tvrdili, se do oázy Siwa nedostal jediný voják. Moţná se jen
domýšleli, jaký konec Peršany s největší pravděpodobností potkal.
Armáda v poušti
Nehledě na tajemství obestírající celý příběh, smutný konec Cambyssovy armády uprostřed
pouště by musel znamenat, ţe tam někde zůstalo obrovské mnoţství koster, brnění, zbraní,
oblečení a dalších předmětů z doby slávy perské říše, které dodnes čekají na své objevení.
Perská armáda sdruţovala muţe z různých částí tehdejšího světa. V místních podmínkách -
téměř absolutně suchý vzduch a vrstva písku, která měla všechno přikrýt, by pozůstatky
Cambyssovy armády měly teoreticky zůstat zachovány v mimořádně dobrém stavu. Někde ve
východní části Sahary tedy moţná čeká na své objevení jedinečný archeologický poklad.
Obtíţná lokalizace
Hérodotos uvádí jen několik málo informací pouţitelných k přesnějšímu určení místa, kde se
Cambyssova armáda ztratila. Popisuje její cestu od oáz známých jako "Ostrovy poţehnání",
na jejichţ místě se dnes rozkládá město Al-Kharga. Odsud se perští vojáci dali
pravděpodobně obvyklou karavanní cestou do oázy Siwa, která vedla přes oázy Dakhla
(několik set kilometrů směrem na západ) a poté Farafra (dalších několik set kilometrů na
severozápad). Podle Hérodotových údajů to vypadá, ţe Peršané se dostali do Dakhly a moţná
i do Farfary, a zmizeli aţ při pokusu urazit poslední úsek své cesty. I kdyţ se tímto (pokud
uvěříme) okruh pátrání značně zmenšil, stále zůstává k prozkoumání obrovské území. Jestliţe
se Peršané poblíţ Dakhly ztratili orientaci a pak se vydali špatným směrem, mohli skončit
kdekoliv v Západní poušti.
Západní poušť je jednou z nejnehostinnějších oblastí na světě, kde by si člověk přál pátrat po
ztracených věcech. Její plocha pokrývá zhruba dvě třetiny rozlohy současného Egypta. Jedná
se o území zabírající 680 000 čtverečních kilometrů, coţ odpovídá ploše Rakouska, Belgie,
Dánska, Řecka, Nizozemska, Norska a Švýcarska dohromady. Přírodní podmínky zde jsou,
jak jiţ byla řečeno, nesmírně drsné. Některé duny uprostřed písečných moří jsou
nepřekonatelnou překáţkou i pro nejmodernější vozidla s pohonem čtyř kola a speciálním
vybavením. Na většinu území je zakázán vstup kvůli bezpečnosti: miliony min které zde
zbývají ještě z 2. světové války, blízkost hranic s Lybií, lokální politická nestabilita v
souvislosti s těţbou ropy a terorismem. A vţdy je tu moţnost, ţe jakýkoliv objev můţe být
záhy pohlcen věčně pohyblivým pískem, aby ho jiţ nikdo nikdy nespatřil.
Tajemný hrabě Almásy
O rozluštění záhadného zmizení Cambyssovy armády snilo bezpočet dobrodruhů a
cestovatelů. Zřejmě nejznámějším z nich bonviván, pilot a pouštní badatel rakousko-
maďarského původy László Ede Almásy, jehoţ osud se stal předlohou pro knihu Anglický
pacient a stejnojmenný film, v němţ hlavní postavu ztvárnil Ralph Fiennes. Almásy začal
zkoumat poušť jako amatér, ale jeho zkušenosti s vyuţitím motorových vozidel a naprostá
absence ohledu na vlastní bezpečnost mu zajistily značnou popularitu.
Ve 30. letech 20. století se hrabě Almásy stal členem spolku převáţně britských šlechticů-
důstojníků, kteří se zajímali o cestování pouští a její průzkum. Zpočátku se zaměřili na pátrání
po tajemné "Oáze malých ptáků" jménem Zerzura, o níţ se zmiňovaly některé středověké
texty. Almásy ohromil členy "Zerzura klubu", jak se sami nazvali, tím, ţe tuto ztracenou oázu
objevil, avšak jeho pátrání po Cambyssově armádě bylo mnohem nebezpečnější a zdaleka ne
tak úspěšné.
Almásy byl nadšeným obdivovatelem Hérodota, a proto se v roce 1936 vydal po stopách
armády perských dobyvatelů přesně tak, jak slavný řecký dějepisec uváděl. Jeho výpravu
popsal Saul Kelly v knize The Lost Oasis: The Desert War and the Hunt for Zerzura (Ztracená
oáza: Pouštní válka a pátrání po oáze Zerzura). Kelly líčí, jak Almásy na své předchozí
výpravě objevil keramické střípky, které napovídaly, jak Peršané doufali přejít bezvodou
poušť: mohli pouţít stejnou strategii jako při úspěšném přechodu přes Sinajskou poušť, tedy
vyhloubit podél plánované trasy obrovské jámy pro amfory (nebo jiné nádoby) a zaplatit
domorodcům, aby do nich nanosili vodu.
Taková byla Almásyho teorie. Kdyţ se však hrabě v roce 1936 vydal z oázy Farfara do
pouště, neobjevil skrýše s nádobami, ale řady mohyl, které popsal jako "velmi staré duté,
kruhové pyramidy z kamenů vysoké jako dospělý muţ". Ty mohly Peršanům slouţit jako
milníky vyznačující cestu hrůzostrašným mořem písku. Moţná je postavili zvědové, které
Peršané najali v naději, ţe jim takto vyznačí cestu aţ do Siwy.
Kelly dále líčí, jak se Almásyho skupina musela potýkat s problémy, které jí pomohly
pochopit osud Cambyssovy armády. Cestu vpřed jim znemoţnily nepřekonatelné obrovské
duny, a navíc se zvedl horký pouštní vítr zvaný chamsín, bičující vozidla nápory palčivého, aţ
44 oC teplého vzduchu. Všechna auta aţ na jedno havarovala, a lidé byli rádi, ţe si ve zbylých
zachránili holý ţivot, kdyţ se jim podařilo uniknout z pouště koridorem mezi dvěma dunami a
po čtyřech dnech dorazit do Siwy. Almásy hned naplánoval další výpravu, ale jeho plány
přerušila válka a on uţ nikdy nedostal šanci je uskutečnit.
Sporné objevy
V poslední době se objevily mírně matoucí zprávy o objevech v Západní poušti, které
vypadají, jako by byly pravé. Podle profesora Mosalama Shaltouta, předsedy střediska
výzkumu pouští egyptské univerzity v Minufiya, italská expedice pátrající v roce 1996 v
Západní poušti po stopách meteoritů narazila také na zajímavé archeologické nálezy v oáze El
Bahrajn. Aly Bakarat, geolog který se výpravy účastnil, objevil ostří a jilec dýky, střepy
keramiky, úlomky lidských kostí, pohřební mohyly, hroty šípů a stříbrný náramek, který byl
podle fotografií zařazen do doby odpovídající rozkvětu perského království.
V roce 2000 se rozšířily zprávy o objevech týmu geologů (údajně z univerzity Helwan v
Káhiře) pátrajících po ropě, kteří ve stejné oblasti učinili podobné objevy - rozdrcené hroty
šípů a lidské kosti.
V roce 2003 vedl další výpravu do téţe oblasti geolog Tom Bown, doprovázený archeoloţkou
Gail MacKinnonovou a filmovým štábem. Měli jít po stopách objevů Aly Barakata, o nichţ
tvrdili, ţe byly zatajeny egyptskými úřady. Bown tvrdil, ţe našel pozůstatky dávné výpravy
na tom samém místě, poblíţ oázy El Bahrajn, na místě zvaném Wadi Mastour (Skryté údolí).
Ve své zprávě zašel tak daleko, ţe popisoval, jak viděl tisíce lidských kostí jimiţ byla poušť
poseta.
Další expedice vypravená v roce 2005 tvrzení Barakata i Bowna váţně zpochybnila. Tým
vypravený univerzitou v Toledu v Ohiu spolu s britskými a egyptskými společnostmi, se
vypravil na místo poblíţ El Bahrajn. Našli velký hrnec o kterém se před nimi zmiňovali
Barakat i Bown, ale určili ho jako římský, ale neobjevili ani stopu po pohřebištích, o nichţ se
tvrdilo, ţe jsou tam v poušti běţné. Namísto polí posetých lidskými kostmi našli velké
mnoţství zbytků zkamenělin mořských jeţovek, které mají typické kulovité schránky, snadno
zaměnitelné za úlomky lidských kostí. Tím by se dala vysvětlit mylná tvrzení předchozích
výprav.
Dá se Hérodotovi věřit?
Navzdory několika slibným tvrzením a nejasným objevům nebyla zatím Cambyssova ztracená
armáda objevena, dokonce chybí i přesvědčivé důkazy, ţe vůbec existovala. Mohyly a
keramické střepy objevené hrabětem Almásym stejně jako zbraně a kosti které údajně viděli
Barakat a Bown moţná nebyly tím, za co byly svými objeviteli povaţovány. Mohlo se jednat
o pozůstatky mnoha jiných výprav, které podnikaly úmornou cestu pouští - například po
karavanách otroků putujících dodnes pouţívanou takzvanou Čtyřicetidenní cestou vedoucí
Západní pouští přes Al-Khargu.
Při zkoumání důvěryhodnosti celého příběhu se dostáváme aţ k Hérodotovi. Nutno říci, ţe
Hérodotos nebyl ostatními antickými spisovateli povaţován právě za vzor serióznosti, a
někteří dokonce tvrdili, ţe čestný titul "Otec historie" kterým ho (Hérodota) obdařil Cicero by
měl spíše znít "Otec lţí". Jak jsme se zde jiţ zmínili, Hérodotos rozhodně byl proti Peršanům
zaujatý a jeho popis Cambyssovy osobnosti odpovídá charakteristice postavy padoucha z
pantomimické hry. Ve skutečnosti se podle jiných dochovaných egyptských pramenů zdá
moţné, ţe mnoho skupin ve starém Egyptě perské vetřelce vítalo, a sám Cambysses podle
některých nápisů ctil egyptské náboţenství a zvyky chvályhodným způsobem. To samozřejmě
neznamená, ţe si Hérodotos celou historku o ztracené Cambyssově armádě vymyslel, nebo ţe
by k ní byl přiveden klamnými prameny, ale přidává to další nejistotu k jiţ tak dost spletitému
případu.
Pokud se rozhodnete Hérodotovi uvěřit, můţete se po Cambyssových stopách vydat sami. Od
roku 2004 organizuje cestovní agentura Aqua Sun Desert pouštní safari do Západní pouště na
(nám jiţ známá) místa Dakhla, Farfara, Siwa a El Bahrajn, a má v programu přímo hledání
stop po ztracené perské armádě. Podle zpráv ze současné doby mají tyto výpravy pokračovat
ještě několik let. Manaţer agentury Aqua Sun Desert Hisham Nessim říká: "Jestliţe objevíme
jakoukoliv stopu po ztracené Cambyssově armádě, bude to objev století".
Hrob královny Boudicci
Boudicca - coţ je vědci preferovaná verze známějšího jména Boadicea - je jednou z
legendárních postav britské historie: archetyp ţeny-bojovnice, která podle všeho zosobňovala
nezlomného ducha Británie, coţ vyjádřila svým heslem "Britové nikdy, nikdy nebudou
otroky!" V letech 60-61 n. l. vedla svůj kmen Iceni a několik dalších spojených keltských
kmenů v krvavém povstání proti okupačním římským vojskům, ale v rozhodující bitvě byla
poraţena a zahynula. Místo jejího posledního odpočinku však nebylo nikdy nalezeno, a tak se
o něm dodnes rojí spekulace od seriózních aţ po vyloţeně směšných.
Povstání kmene Iceni
Boudicca byla královnou Icenů, kmene britských Keltů ţijícího ve Východní Anglii na území
kolem dnešního Norfolku. Její jméno pochází z keltského bouda, coţ znamená "vítězství", a v
době ţelezné to byl ekvivalent jména Victoria, které se ujalo později, kdyţ viktoriáni
zpopularizovali její legendu. Známější verze královnina jména "Boadicea" je pravděpodobně
výsledkem špatného přepisu Tacita, římského historika jehoţ dílo je původním pramenem
Boudiccina příběhu. Dalším zdrojem je Dio Cassius, o něco později ţijící řecko-římský
dějepisec, který svou verzi příběhu zřejmě zaloţil z větší části na zápiscích Tacitových, k
nimţ si přidal několik detailů.
Po dobyvačném taţení Římanů Británií v roce 43 n. l. se v jejich rukou ocitla většina
jihovýchodní Anglie, některá okrajová území byla ponechána pod správou místních
kmenových vládců, coţ byl tehdy obvyklý postup. Další vývoj událostí zpravidla vypadal tak,
ţe dotyční králové vládli svému území pod římským dohledem aţ do své smrti, před níţ
zajistili poklidný převod moci a vládu nakonec předali Římu. Na území kmene Iceni byl
takovým místním králem ustanoven Prasutagus, který měl manţelku Boudiccu. Odměnou za
to ţe oficiálně uznal nadvládu Říma a římského císaře ustanovil spoludrţitelem svého
království mu bylo povoleno ponechat si značnou sumu peněz pro vlastní potřebu.
Kdyţ Prasutagus zemřel, zanechal své království a svůj lid ve sloţité situaci: římské právo
neuznávalo dědictví po přeslici, a Prasutagus měl pouze dcery (i kdyţ Římané by jeho
království nejspíše zabrali tak jako tak). Celé království bylo navíc silně zadluţené. Kdyţ
správu království převzali Římané, Iceni rázem přišli o svou svobodu, kterou si do té doby
ţárlivě střeţili. Jejich půda od teď patřila Římanům, kteří s nimi samými začali jednat
podobně jako s otroky. Občané království byli zatíţeni krutými daněmi a - podle Tacita -
Boudicca a její dcery byly zbičovány a znásilněny.
V roce 60 n. l., kdyţ římský guvernér Suetonius Paulinus byl zaneprázdněn v severním
Walesu taţením proti Druidům, kmen Iceni a jeho sousedé Trinovanté se vzbouřili. Do čela
rebelů se postavila charismatická a energická Boudicca, kterou Dio Cassius popisuje jako
výjimečnou a pozoruhodnou postavu:
Boudicca byla vysoká, statná a obdařená silným hlasem. Vodopád jasně rusých vlasů jí spadal
aţ ke kolenům. Nosila zlatý náhrdelník z mnoha drobných, ozdobných kousků, mnohabarevné
šaty a přes ně silný plášť spojený broţí. Nosila s sebou dlouhé kopí, kterým naháněla hrůzu
kaţdému, kdo na ni upřel svůj zrak.
Horda Britů nejprve napadla římskou osadu Camulodunum (dnešní Colchester), kterou téměř
srovnala se zemí a zmasakrovala většinu obyvatel. Vzápětí Britové porazili i římskou legii,
která proti nim byla vyslána, a v roce 61 n. l. a vydali se na nedávno zřízené římské obchodní
a správní středisko Londinium (dnešní Londýn).
Kdyţ Suetonius uslyšel nové zprávy o povstání, zrušil své taţení a rychle se místo toho vydal
z Walesu do Londonia. Pochodoval celou dobu po římské cestě známé jako Watling Street a
dorazil krátce před britskými rebely. Kdyţ zjistil, ţe nemá dost muţů na to, aby město
dokázal ochránit, stáhl se zpět a co nejvíce obyvatel nechal evakuovat. Britové pak
Londonium vypálili, srovnali se zemí a zabili kaţdého, na koho narazili. Poté se po Watling
Street vydali do Verulania (dnešní St. Albans), kde provedli to samé. Boudiccino vojsko
pozabíjelo celkem 70 000-80 000 lidí.
Bitva u Watling Street
Suetonius se vydal po Watling Street zpět a snaţil se shromáţdil muţů co nejvíce mohl.
Podařilo se mu jich sehnat kolem 10 000, zatímco za Boudiccu bojovalo údajně 230 000
muţů. Zkušený římský guvernér věděl, ţe pokud se s Brity střetne v otevřené krajině, pak
jeho armádu sevřou ze všech stran a rozsekají na kousky. Zároveň však věřil, ţe kdyţ se mu
podaří usměrnit střetnutí do vhodného prostředí, potom vynikající strategie a technika
římského vojska dokáţou nepřítelovu početní převahu anulovat.
Tacitus píše, ţe Suetonius "dokázal konečné střetnutí oddálit a načasovat. Vybral si k boji
úzkou soutěsku, zezadu uzavřenou lesem, kdyţ se předtím přesvědčil, ţe ani jediný
nepřátelský voják není nikde jinde neţ před ním, kde se rozprostírala širá pláň … ". Toto je
jediný popis místa, kde se odehrála bitva nazývaná všeobecně "bitvou u Watling Street",
protoţe Suetonius který postupoval po této silnici zřejmě vybral místo leţící nedaleko od ní.
Pronásledující Britové skálopevně přesvědčení o svém vítězství sestavili kolem budoucího
bitevního pole do obrovského kruhu vozy vezoucí jejich ţeny, děti a staré lidi, aby všichni
měli na boj dobrý výhled.
Britští bojovníci neschopní čelit brnění, taktice a disciplíně Římanů byly poraţeny a donuceny
k ústupu, ale při něm narazili na vlastní vozovou hradbu. Římané pozabíjeli 80 000 protivníků
během jediného dne, coţ je na britské půdě smutný rekord, který byl kdy zaznamenán. Podle
Tacita Boudicca masakr přeţila, ale po něm spáchala sebevraţdu jedem (její dcery podle
tradice odešly ze světa stejným způsobem současně s ní). Dio Cassius píše, ţe Boudicca
onemocněla a zemřela, pravděpodobně zoufalstvím nad svou totální poráţkou. Podle něho
byla také slavně pohřbena spolu s velkým bohatstvím. Tím pádem se nabízí otázka: kde dnes
spočívá Boudiccino tělo, a lze ještě objevit cennosti, které byly uloţeny do jejího hrobu?
Velká neznámá
Za předpokladu ţe Boudicca byla kdesi pohřbena (a nikoliv zpopelněna) se rýsují dvě
mnoţnosti. Pokud padla na bitevním poli, pak byla pravděpodobně pohřbena tam, moţná
mezi desetitisíci dalších mrtvých těl, která byla ponechána na pospas mrchoţroutům nebo
naházena do masových hrobů. Nebo mohla uprchnout někam do bezpečí a být pohřbena tam.
Kam (by) mohla Boudicca utéci? Dá se předpokládat, ţe někam na území svého kmene Iceni,
ale není jisté, ţe odtamtud opravdu pocházela. Je moţné, ţe byla z jiného kmene a za
Prasugata se vdala kvůli vytvoření kmenového spojenectví. Tato moţnost činí šanci na
objevení Boudiccina hrobu ještě menší.
Dva vzpomínané původní prameny, totiţ Tacitus a Dio Cassius, při pátrání příliš nepomohou.
Tacitovy údaje mohou být poměrně přesné. Autor je psal kolem roku 100 n. l., tedy v době,
kdy příslušné události ještě byly v ţivé paměti mnoha lidí, a měl informace z první ruky v
osobě svého tchána Gnaea Julia Agricoly, který se bitvy u Watling Street osobně zúčastnil
jako mladý vojenský tribun a později se stal guvernérem v Británii. Tacitus však uvádí
zoufale málo podrobností umoţňujících určit místo bitvy (viz předcházející text "Bitva u
Watling Street"). Proto nezbývá neţ spoléhat se i na méně důvěryhodné a nepřímé prameny -
folklóru a archeologických nálezech.
Místní legendy
Lidovou slovesnost je jako pramen historických událostí třeba brát s rezervou, ale určité
místní tradice v ní zůstávají zachovány na staletí nebo dokonce tisíciletí.
Nádraţí King´s Cross
V lidových tradicích ohledně Boudiccina hrobu převládá názor, ţe keltská královna-bojovnice
je pohřbena pod jedním z nástupišť současného nádraţí King´s Cross, jednoho z
nejdůleţitějších nádraţí v Londýně, odkud vyjíţdějí vlaky na sever po nejvytíţenější
ţelezniční trati v Británii. (Dnes je mezinárodně slavné i proto, ţe právě zde Harry Potter
nastupoval na vlak do Bradavic v populárních knihách i filmech). Ať tato legenda vypadá jak
chce absurdně, je obdivuhodně rozšířená, i kdyţ se čísla příslušného nástupiště značně liší.
Nejčastěji se tvrdí, ţe Boudicca odpočívá pod nástupištěm číslo 10.
Původní jméno nádraţí King´s Cross znělo Battle Bridţe, tedy Most Bitvy. Můţe se tedy
jednat o místo slavné bitvy u Wattling Street, coţ je moţná základem této legendy. Na druhé
straně moţná můţe za zrod této legendy kniha Lewise Spence Boadicea - Warrior Queen of
the Britons (Boadicea - bojovnice a královna Britů). Spence byl folklorista a spisovatel
věnující se okultním a pseudohistorickým tématům jako Atlantida a různé pověsti a tradice, a
ví se o něm, ţe příliš přísně nelpěl na vědecky doloţených faktech.
Dalším impulsem pro tuto teorii byl v roce 1988, kdy britské noviny The Daily Telegraph
přinesl zprávu, ţe stavební dělníci pracující na nástupišti číslo 10 nádraţí King´s Cross
vykopali kostru královny bojovnice. Tato zpráva se rychle rozšířila, přičemţ jako datum
objevu byl uváděn nejčastěji 22. únor. Věc však vypadá jinak, kdyţ dnes víme, ţe ve
skutečnosti se jednalo o 28. únor a zmíněný článek vyšel 1. dubna.
Gop Hill
Velká Británie je doslova poseta pohřebními mohylami pocházejícími od doby kamenné aţ po
konec doby ţelezné (kdy do Británie přišli Římané). K některým z nich se vztahují místní
legendy a tradice spojené s Boudiccou. Velmi zajímavý je soubor tradic, který klade místo
bitvy u Watling Street a Boudiccin hrob do severního Walesu. Velmi starý prehistorický
násep zvaný Gop Hill, dříve známý jako Gop Paulini (z velšského Coperleni), coţ naznačuje
moţnost, ţe byl pojmenován po Suetoniu Paulinovi. Také další stará jména míst v této oblasti
znějí velmi sugestivně, například Hollow of no Quarter (Údolí bez milosti) nebo Hill of
Carnage (Pahorek masakru), a topografie krajiny údajně odpovídá Tacitovu popisu. Nějak
spojené s Boudiccou nebo její poslední bitvou jsou také rytiny na některých kamenech - jeden
z nich se jmenuje Buddig´s Stone (Boudiccin kámen), další Stone of Place of Lamentation
(Kámen místa nářků). K věrohodnosti legendy přispěl také úzký zlatý náhrdelník - typický
keltský šperk, objevený v této oblasti a pokládaný za jeden z předmětů pohřebných spolu s
keltskou královnou. Existuje také řada místních pověstí, v nichţ se vyskytují duchové
Boudicci, Suetonia a římských i keltských válečníků.
Archeologové píšící do časopisu Mercian Mysteries cyvysatvili tyto severovelšské tradice
jako zcela nepodloţené a spekulativníaţ podvrh. Podle nich se jedná o kombinaci špatných
překladů a zboţných přání dávných historiků, jejichţ práce se staly základem místních tradic
kdyţ se jich chopili jiní. Například straší jméno Gop Hillu - Coperleni - pochází prý mnohem
pravděpodobněji ze slov copa´r (vrcholek nebo špička) Leni (zřejmě vlastní jméno místního
významu) neţ od Suetonia Paulina. Budding´s Stone je zase prý zkomolenou verzí jména
Vuddig´s Stone a s Boudiccou nemá nic společného. Objevený náhrdelník pochází z Irska a
navíc z doby dávno předtím, neţ Boudicca ţila.
Dívka z mohylového hrobu
Dochované pohřební mohyly hrají často významnou roli v místním folkloru a legendách. Není
divu, ţe několik jich je spojováno také s osobou Boudicci. Například málo známá mohyla na
vřesovišti Hampstead Heath je v okolí známá jako "Boudiccin hrob". Její stáří je však jiné -
podle všeho pochází (tato mohyla) z doby bronzové a je stará 2000 - 3000 let, coţ je příliš
mnoho na to, aby mohla opravdu být Boudicciným hrobem. Na druhou stranu můţe být i
mnohem mladší - na mapách se objevuje aţ od roku 1725 a jediná sonda dovnitř, kterou
provedl v roce 1894 Sir Hercules Read, kustod Britského muzea, odhalila ve vrchní vrstvě suť
z nedávné doby. Jinými slovy - můţe se jednat o napodobeninu staré mohyly ze 17. nebo 18.
století nebo jen o zasypanou hromadu odpadků.
Mohyly spojované s Boudiccou najdeme také v její domovině ve východní Anglii. Jde
například o mohylu v Quidenhamu v Norfolku, známou pod jmény Viking´s Moud, Bubberies
nebo Quidenham Mond, která je povaţována namísto posledního odpočinku královny
Boudicci a všech jejích šperků. To samé se občas tvrdí také o mohyle v Garboldisham
známou jako Soldier´s Hill.
Lady of Birdlip
Archeologické nálezy bývají zpravidla přesvědčivější neţ folklórní tradice a pověsti, neboť
poskytují hmatatelné důkazy. Avšak i kdyţ archeologové dokáţou najít nápisy nebo jiné
znaky určující dobu původu nálezu, přiřazování identity hrobům nebo tělům v nich
pohřebných je otázkou čiré spekulace. Ukázkovým příkladem je kostra ţeny pojmenované
Lady of Birdlip, objevené poblíţ města Birdlip v hrabství Gloucestershire koncem 19. století.
Kromě kostí bylo v hrobě objeveno velké mnoţství předmětů do hrobů obvykle ukládaných, a
hrob sám byl ze stran těsně sevřen dalšími dvěma hroby. Stáří hrobu bylo určeno na 1. století
n. l., coţ je v pořádku, a předměty v hrobu nalezené - zrcátko, broţe, náhrdelník a mísy
napovídaly, ţe se jedná o hrob ţeny.
Zákonitě se objevila teorie, ţe Lady of Birdlip není nikdo jiný neţ královna Boudicca,
pohřbená se svými dvěma dcerami po boku. Příslušná oblast byla koncem doby ţelezné
obývána kmenem Dobuni, coţ mohl být původní národ Boudiccin, k němuţ se Boudicca
uchýlila po zničující poráţce někde nedaleko. Zajímavé je, ţe nezvyklé mnoţství dobunských
mincí bylo objeveno ve Východní Anglii, coţ naznačuje spojitost mezi kmeny Dobuni a Iceni.
Problém s určením kostry Lady of Bordlip je - kromě toho ţe chybí jakékoliv důkazy - také v
tom, ţe lebka vypadá podle mínění většiny expertů spíše jako muţská. Proti tomuto závěru
hovoří pouze očividně "ţenské" pohřební předměty objevené v hrobě. Podle archeologa
Malcolma Watkinse byla Lady of Birdlip mnohem spíše šamanem nebo knězem neţ slavnou
královnou-bojovnicí.
Sem a tam po římské silnici
Většina vědecké obce klade místo bitvy u Watling Street (a tím pádem zřejmě i Boudiccina
hrobu) do blízkosti staré římské silnice Watling Street, nejspíše do oblasti zvané Midlands
nedaleko některé římské pevnosti nebo tábora. Suetonius a jeho armáda, vědomi si početní
převahy protivníka, se mohli uchýlit do relativního bezpečí pevnosti Viroconium (dnešní
Wroxeter), takţe místo rozhodující bitvy mohlo leţet někde mezi touto pevností a Verulaniem
(St. Alban) nedaleko silnice Watling Street.
Zde se nabízí několik kandidátů. Například Venonis (dnešní High Cross) v hrabství
Leicestershire, leţící na místě kde Watlig Street křiţuje další významnou římskou silnici
Fosse Way. Toto místo se mohlo zamlouvat Suetoniovi, který doufal v pomoc dalších
římských vojáků z legie usazené v Exeter, kteří měli přijít právě po Fosse Way. Jsou důkazy,
ţe ve Venonis opravdu byla římská pevnost nebo tábor. Dalším kandidátem je Lactodorum
(dnešní Towcester) v Northamptonshire, coţ byla římská pevnost poblíţ Watling Street jiţně
od Venonis.
Za nejţhavějšího kandidáta je povaţována pevnost Mandussedum (dnes Mancetter), leţící
poblíţ Atherstone v hrabství Warwickshire. Archeologické nálezy řadí pevnost právě do
příslušné doby, topografie místa odpovídá Tacitovu popisu, a zvláštní ohrady pro koně v
nedalekém táboře zvaném Lunt (dnešní Coventry) byly údajně zhotoveny pro zvířata
poraţených Britů, kterých se Římané zmocnili jako válečné kořisti. Tato teorie je hlavně
dílem historika Grahama Webstera. Kromě zde uvedených okolností však ani pro ni
neexistuje ţádný přesvědčivý důkaz.
Tajemná královna
Jak uvádí Graham Webster, pro dějiště bitvy u Watle Street svědčí objev hromadného hrobu
muţů pohřbených spolu se zbraněmi a dalšími válečnickými dobovými artefakty. Místo
posledního odpočinku královny Boudicci však zůstává zahaleno tajemstvím, i kdyţ se
předpokládá, ţe její lidé ji pohřbili s písemnými identifikačními znaky.
Historickým problémem je i samotná Boudicca jako osobnost. Nám je známá jen podle dvou
zde jiţ zmíněných římských pramenů, a její existence není zaznamenána ani doloţena ţádným
dalším dokumentem. Dokud nebylo ve středověké Evropě během renesance vzkříšeno dílo
Tacitovo, ani takoví britští historikové jako Bede nebo Geoffrey of Monmouth jako by vůbec
nevěděli, ţe nějaká Boudicca vůbec kdy existovala. I její konec je zahalen velkým
tajemstvím. Kde se odehrála rozhodující bitva? Byla Boudicca pohřbena, a pokud ano, kým a
jakým způsobem? Mohla být spálena, uvrţena do masového hrobu nebo prostě ponechána
někde na poli, kde padla. Jak to s ní bylo opravdu se nejspíš uţ nikdy nedozvíme.
Hrob Dţingischánův
Dţingischán byl válečník pocházející z mongolských stepí, který dokázal spojit několik
naprosto rozdílných kmenů a národů své domoviny v silnou armádu, s jejíţ pomocí si
podmanil území sahající od Tichého oceánu ke Kaspickému moři. Celá Evropa se chvěla
strachem jen při vyslovení jeho jména, a Čína, Střední Asie a Střední východ poznaly jeho
hněv a moc v plné míře na vlastní kůţi.
Kdyţ Dţingischán 18. srpna roku 1227 během taţení do západní Číny zemřel, bylo jeho tělo
převezeno zpátky do vlasti ke spálení. Podle jedné legendy byla jeho hrobka postavena na dně
řeky, jejíţ tok byl jen kvůli tomuto účelu sveden stranou, a po dokončení stavby se opět
vrátila do svého původního koryta. Jiná legenda hovoří o tom, jak kolem hrobky byly
proháněny stovky koní, kteří její okolí zdupali do naprosté roviny a zahladili veškeré stopy po
stavebních pracích. Nakonec byl na tomto území vysázen les. V obou verzích se hovoří o tom,
ţe hrobku stavěli otroci, kteří byli poté zabiti, a vojáci kteří je zabili byli sami popraveni, aby
nikdo ţivý nevěděl, kde se nachází hrobka, v níţ je pohřben Dţingischán a spolu s ním také -
jak se věřilo - nemalá část válečné kořisti. Kaţdého kdo by se pokusil odhalit toto tajemství a
narušit Dţingischánův věčný spánek měla stihnout strašlivá kletba. Proto se Dţingischánův
hrob stal v Mongolsku ich choring - velkým tabu.
Lákavá výzva
Tolik praví o Dţingischánově hrobce legendy. Její skutečné místo zůstává jednou z velkých
nevyřešených historických hádanek. Po mnoho let byla někdejší Dţingischánova vlast pro
vědce ze západu prakticky nepřístupná: takzvané Vnější Mongolsko - později Mongolská
republika - se stala satelitem Sovětského svazu, zatímco jiţní Mongolsko zůstalo ţárlivě
střeţenou částí Číny. Na Moskvě zcela závislá mongolská vláda neměla na důkladnější
archeologický průzkum tak rozsáhlého území nikdy dostatek prostředků. Po pádu Sovětského
svazu se nezávislé Mongolsko stalo akceschopnějším, coţ se projevilo i novu vlnou zájmu o
místo posledního odpočinku velkého dobyvatele.
Zájem je opravdu velký, bezpochyby proto, ţe pátrání po stopách Dţingischánových je
značně obtíţné a vzrušující. Za prvé proto, ţe o době začátku slávy mongolské říše je známo
překvapivě málo, coţ je dáno nedostatkem přímých pramenů informací. Mongolové ţijící za
Dţingischána byli převáţně negramotní a nevěnovali mnoho pozornosti zaznamenávání
vlastní historie. Prakticky vše co o této době víme pochází z cizích pramenů nebo z děl
napsaných dávno po Dţingischánově smrti. Také archeologických nálezů z příslušné doby je
poskrovnu, jednak kvůli nedostatečnému průzkumu a dále také proto, ţe Dţingischán a jeho
dobyvačné hordy vedli kočovný ţivot, pouţívali materiály poměrně rychle podléhající zkáze a
nepouštěli se do budování ţádných větších staveb.
Druhým důvodem je romantická touha po velkém objevu, čili - řečeno slovy Indiana Jonese -
"po bohatství a slávě". Kromě historické hodnoty jakou by představoval objev hrobu jedné z
nejvýznamnějších osobností světové historie lze očekávat, ţe v hrobce je spolu s
Dţingischánovým tělem ukryto také nemalé bohatství, proti němuţ, jak říká známý hledač
hrobů Maury Kravitz, "by byla Tutanchamonova hrobka slabým předkrmem". Dţingischán a
velitelé jeho vojska při svých dobyvačných výpravách vyrabovali a zpustošili nesčetné říše a
království v Číně, Střední Asii, Persii a ve východní Evropě, přičemţ nashromáţdili ohromné
mnoţství darů a kořisti, které si odvezli zpět do Mongolska. Vědci nejsou zajedno v názoru,
zda byl Dţingischán pohřben spolu s předměty, jeţ mu měly slouţit na jeho věčné cestě, jak
praví legendy. Pokud tomu tak bylo, pak by se mohlo jednat o největší poklad jaký kdy byl do
nějakého hrobu uloţen. Maury Kravitz, sponzor a vedoucí dlouhodobého projektu jehoţ cílem
je průzkum starých mongolských sídel a pátrání po Dţingischánově hrobce, zdůrazňuje, ţe
kořist nashromáţděná Mongoly během taţení po celé Eurasii nebyla nikdy nijak zaznamenána
ani odhadem, takţe její podstatná část můţe být dodnes ukryta kdesi ve stepích a v horách.
Hledání Dţingischánovy hrobky je spojeno s další velkou záhadou asijských dějin - místem
hrobky čínských císařů z dynastie Jüan (1279-1368), vystavěné jejich potomky (včetně
velkého Kublaj-chána). Podle legend hodlali vládci z této dynastie následovat Dţingischána a
být pohřbeni na stejném tajném místě jako on. Jinými slovy - Dţingischánova hrobka a
poklad v ní uloţený mohou být pouhou špičkou ledovce…
Střípky z historie
O Dţingischánově ţivotě a smrti existuje jen několik údajů které lze povaţovat za holá fakta.
Pocházel pravděpodobně z Hentiy aymag, místa poblíţ pramenů řek Kerulen a Onon, a v
mládí byl nucen uprchnout před nepřáteli do pohoří Hentiyn Nuru na úpatí hory Burchan
Chaldun (Buddhovy útesy), která zůstala navţdy jedním z jeho oblíbených míst. Podle legend
si přál být pochován na místě, které pro něho mělo velký význam - coţ mohla být právě hora
Burchan Chaldun. Naneštěstí existují desítky míst tohoto jména, které jsou podle místních
tradic nějak spojovány s Dţingischánem.
Hlavním pramenem informací o ţivotě a smrti Dţingischána je kniha s názvem The Secret
History of the Mongols (Tajné dějiny Mongolů), napsaná 13 let po jeho smrti, která západním
vědcům nebyla vůbec známá aţ do 19. století. Podle tohoto díla (předpokládá se, ţe směšuje
fakta se značnou dávkou fantazie a mytologie) se Dţingischán (nebo Temudţin, jak byl
nazýván původně) narodil a později byl korunován na Velkého chána v okolí současného
města Batiršit poblíţ hranic s Ruskem. Zde je další moţné místo jeho hrobky.
Podle dalších, teprve nedávno uveřejněných textů bylo mauzoleum na Dţingischánovu počest
vystavěno na místě jeho někdejšího paláce, odkud dvorní úředníci odjeli na místo jeho
posledního odpočinku, aby tam provedli patřičné rituální obřady. To si protiřečí s tradičními
legendami, podle nichţ nikdo nevěděl a neví, kde byl Dţingischán pohřben. To však
neznamená, ţe by to nemohla být pravda, nabízí se tedy moţnost, ţe ten kdo dokáţe najde
Dţingischánův palác se dostane i k jeho hrobce. Vlastní mauzoleum Dţingischánovi postavili
také Číňané v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, a sice prý nedaleko místa, kde zemřel.
Podle nich ukrývá toto mauzoleum pozůstatky které jsou s Dţingischánem spojovány.
Napospas přírodě?
Mnozí vědci zastávají názor, ţe ţádná Dţingischánova hrobka nikdy neexistovala. Morris
Rossabi, profesor mongolské a čínské historie na univerzitě Columbia ve státě New York
tvrdí, ţe v době Dţingischánovy smrti nebyla mezi Mongoly rozšířena ţádná pohřební
kultura. Místo toho bývalo zvykem ponechat mrtvé tělo napospas přírodě a divokým
zvířatům, přivázat ho ke koni nebo nechat leţet v poušti. Není jisté, zda by takto drsně
Mogolové zacházeli (naloţili) i s tělem svého nejvyššího vůdce, v jejich očích postaveného na
roveň bohům, ale přinejmenším dvě okolnosti nasvědčují, ţe je to moţné. Za prvé -
Dţingischán údajně povaţoval za své velké ctnosti prostotu, oddanost tradičnímu
mongolského způsobu ţivota a sblíţení s obyčejnými válečníky kteří za něho bojovali a
slouţili mu. V dopise který pravděpodobně sám Dţingischán poslal jistému taoistickému
mnichovi, píše: "Já, ţijící v severní divočině, nemám ţádné přehnané nároky. Nesnáším
přepych a vyznávám umírněnost. Mám jen jedny šaty a jedno jídlo. Jím to samé jídlo a jsem
oblečen ve stejných hadrech jako moji poddaní pastevci." Za druhé - podle mongolské tradice
není tělo po smrti nijak důleţité, důleţitá je jen duše; proto od Dţingischánových muţů
nemuselo být ţádným projevem neúcty, jestliţe (by) nechali tělo svého vůdce napospas
přírodě bez jakýchkoliv obřadů.
Jestliţe se tedy nekonal pohřeb, jak vysvětlit legendy ohledně Dţingischánovy hrobky?
Jedním moţným přístupem je vyjít ze souvislostí mezi těmito legendami a podobnými v
jiných částech světa. Velké osobnosti jako byl Dţingischán se snadno mohou záhy stát více
neţ historickou postavou a získat aţ mýtické postavení. Na příklad osoba Alexandra Velikého
dala vzniknout bezpočtu legend a lidových tradic ve všech zemích, kam kdy vstoupil. To
samé platí i o Dţingischánovi. Legenda o jeho pohřbení silně připomíná konec sumerského
hrdiny Gilgameše, který byl pohřben v hrobě na dně dočasně vyschlé řeky. Podobně byli
podle pověstí pohřbíváni také keltští králové z počátku doby ţelezné. Z toho vyplývá, proč je
třeba legendu o Dţingischánově hrobce brát s rezervou.
Hledači hrobů
Mnoho lidí s touto teorií nesouhlasí a proto od začátku 90. let minulého století bylo
podniknuto nemálo váţných pokusů najít Dţingischánovu ztracenou hrobku. V letech 1993 a
1996 zorganizovali Japonci rozsáhlou operaci s nasazením vrtulníků vybavených satelitními
navigačními systémy a magnetometry, ale vrátili se s prázdnýma rukama. V roce 2000 začala
velká výprava mongolsko-americká, u jejíhoţ zrodu stál a celou ji řídil pozoruhodný
Američan Maury Krawitz, obchodník se zlatem.
Kravitz byl Dţingischánem přímo posedlý od doby, kdy o něm četl v době své vojenské
sluţby. Koncem 90. let nashromáţdil skupinu vědců a různých odborníků a s mongolskou
vládou uzavřel smlouvu, jeţ mu dovolovala podnikat vykopávky na místech spojených s
dobou Dţingischánovy největší slávy. Prvním objevem Kravitzovy expedice bylo místo, kde
se konalo shromáţdění chánů zvané kurultaj (Velká úmluva) kde byl Dţingischán prohlášen
chánem v roce 1206. Později se průzkum soustředil na jednu z hor jménem Burchan Chaldun,
kde podle některých vědců mohla Dţingischánova hrobka být (neví se však, v které z hor toho
jména). V roce 2001 učinila výprava největší objev: Ologchiin Cherem, jakási hladová zeď,
známá také jako Ulan Chad nebo - ještě slibněji - Dţingischánova zeď.
Cherem
Cherem čili zeď - místo - je 180 metrů vysoký pahorek obkrouţený ze tří stran zdí, který se
nachází 320 km od mongolského hlavního města Ulánbátaru, nedaleko místa Dţingischánova
narození a korunovace. Zeď je 3 km dlouhá a její výška se pohybuje od 2,5 do 3,5 m. Ačkoliv
je dnes ve stavu pokročilého rozpadu, vědci se vesměs shodují v tom, ţe nic takového v
Mongolsku ještě nikdy předtím objeveno nebylo. Uvnitř zdí ohraničeného prostoru odhalil
předběţný průzkum více neţ 40 hrobů, spolu se širokou cestou vedoucí od niţší části
zjevného pohřebiště do vyšších poloh, kde jsou pravděpodobně pohřbeni nejvýznamnější lidé.
Zbytky keramiky objevené na místě stejně jako rozbor kostí uhlíkovou metodou datují stáří
pohřebiště do začátku éry Dţingischánovy říše. Kravitz a jeho tým jsou přesvědčeni, ţe v
jednom z hrobů spočívá sám Dţingischán, a ţe v okolních zhruba 100 hrobech jsou uloţeni
vojáci popravení kvůli uchování místa vládcova posledního odpočinku v tajnosti. Pokud mají
pravdu, pak by ve výše poloţených hrobech mohli být uloţeni vysocí důstojníci
Dţingischánovy armády nebo jeho potomci.
Avraga
V roce 2004 objevila japonsko-mongolská expedice v Avraga ruiny stavby, která údajně byla
Dţingischánovým palácem.
Podle některých zpráv bylo na tomtéţ místě objeveno také mauzoleum, coţ podle starých
zpráv ţe se vysocí hodnostáři přesouvali od mauzolea k nedaleké hrobce znamená, ţe
Dţingischánova hrobka musí být někde blízko. Zbytky keramiky objevené na místě s datem
událostí souhlasí, a také místní typografie se údajně shoduje s dochovanými dobovými
záznamy.
Dţingischán v Číně
K dalšímu zmatení celého problému přispěla zpráva čínských archeologů z roku 2000, kteří
tvrdí, ţe v autonomní oblasti Xinjiang Ujgur objevili "pravou" Dţingischánovu hrobku mezi
dvěma jezery nedaleko od nadzemního mauzolea vybudovaného pro jednoho z jeho vnuků.
Politické hry kolem Dţingischána
Shrnutím údajů z předcházejících stránek zjistíme, ţe na stopě Dţingischánovy hrobky jsou
nejméně tři výzkumné skupiny pátrající na nejméně čtyřech místech: Burchan Chaldun, kde
Kravitzova výprava objevila domnělé ruiny starého chrámu, neţ se musela dát na ústup před
náletem bodavých muchniček, Ologchin Kherem, Avraga a konečně ono tajemné místo v
Číně.
Naposledy zmíněné "čínské" místo můţeme pravděpodobně (ze seznamu) vyškrtnout. Nikde
o něm není ani zmínka kromě oné jediné zprávy z roku 2000, kterou je nutno posuzovat v
politickém kontextu. Čínské úřady se obávají, ţe by objev Dţingischánovy hrobky na území
Mongolska mohl podnítit nacionalismus Mongolů ţijících na území Číny, kteří by
pravděpodobně stupňovali své stávající územní nároky. Ze stejného důvodu se Číňané snaţí
zdůrazňovat cokoliv, co by mohlo přispět k jejich obrazu coby pravých pokračovatelů
mongolského dědictví - proto současné plány na rozšíření vlastního Dţingischánova
mauzolea.
Politické zájmy hrají významnou roli i v Mongolské republice. V roce 2006 země slavila 800
let mongolské jednoty, datované od Dţingischánovy korunovace. Sám Dţingischán je zde
velmi oblíbenou kultovní postavou. Jeho hrobka - kromě neocenitelné historické hodnoty
umoţňující doplnit dosud značné mezery ve znalostech o příslušné době - by se velmi
pravděpodobně stala národní svatyní a poutním místem. Na druhé straně je zde poměrně ostrý
střet zájmů v otázce archeologického průzkumu - archeologové jsou některými vlivnými
skupinami povaţováni za narušitele a nesvětitele svaté půdy, jednající proti tradici (velící)
nerušit zemřelé v jejich věčném spánku, a navíc čelí podezření, ţe si chtějí přivlastnit poklady
patřící po právu hostitelské zemi. Kravitzova výprava se dostala do velkých potíţí, kdyţ na
základě obvinění vzneseného bývalým předsedou mongolské vlády měla být v roce 2002
kvapně vyhoštěna ze země. Kravitz musel vynaloţit veškeré své vyjednavačské schopnosti,
aby mu Mongolové dovolili zůstat, přestoţe jeden ze základních bodů smlouvy o průzkumu
říká, ţe veškeré nálezy připadnou vládě hostitelské země.
Pátrání pokračuje
V současné době se hledání Dţingischánovy hrobky soustředí především na Cherem.
Kravitzova expedice se v létě 2006 vrátila na místo, aby pokračovala ve vykopávkách, ale do
vydání této knihy nebylo známo, zda něco podstatného nalezla. Hledají ale opravdu na
správném místě? Ačkoliv objev cheremského pohřebiště má nesmírný historický význam, s
legendami o Dţingischánově pohřební se příliš neshoduje. Objev dalších nejméně 40 hrobů
napovídá, ţe místo rozhodně nebylo tajné, a také fakt ţe ţádný z hrobů není nijak větší ani
ozdobnější neţ ostatní neodpovídá očekávání.
Sám Kravitz mluvil o svém přesvědčení, ţe Dţingischán je pohřben právě na Burchan
Chaldun, své oblíbené horské pevnůstce. Kdo by tomuto zapálenému Američanovi chtěl jeho
přesvědčení a ţivotní sen vyvrátit, má moţnost: stačí se rozhodnout, která z hor jménem
Burchan Chaldun je ta pravá, a pustit se do vykopávek. Ale pozor - přeţít v mongolském
vnitrozemí není legrace: čekají vás nebezpečné hory daleko v nedostupné divočině, nálety
miliardových hejn bodavého hmyzu, a samotné místo je navíc moţná chráněné
Dţingischánovou kletbou.
Ztracená kolonie (Ztracení kolonisté) na Roanoke
Někdy mezi lety 1587 a 1590 zmizeli téměř beze stopy všichni obyvatelé první anglické
kolonie v Americe. Nechali po sobě jen nevelký, ale o to záhadnější vzkaz vyrytý do
dřevěného sloupu - "CROATOAN". I po čtyřech stech letech zůstává tato "nejstarší záhada
Ameriky" stále zahalena rouškou tajemství, kterou ale nejmodernější technické metody slibují
(po)odhalit.
První osadníci v Americe
Koncem 16. století byla alţbětinská Anglie celá ţhavá do osidlování Ameriky. Vydatný příliv
bohatství z Nového světa učinil Španělsko, odvěkého nepřítele Anglie, mocným a bohatým, a
proto Angličané zoufale prahli po vlastnictví strategicky významného území v nově objevené
části světa, které by se mohlo stát bránou k moţnostem objevování nových nalezišť kovů,
zemědělské půdy a všemoţných jiných zdrojů bohatství. Poté co královnin oblíbenec Sir
Walter Raleigh obdrţel v roce 1584 za odměnu povolení zaloţit v Americe kolonii, rychle
vyslal první výpravu na území dnešního státu Virginie. Dobré vztahy s domorodci které se
osadníkům podařilo nastolit a příznivé zprávy posílané do vlasti vedly Raleigha k rozhodnutí
vyslat skupinu osadníků, která se měla stát základem nové kolonie. V roce 1585 byla zaloţena
první anglická kolonie na území Ameriky na ostrově Roanoke Island (dnes území Severní
Karolíny).
První kolonii které velel kapitán Ralph Lane se nevedlo nijak zvlášť dobře. Osadníci měli
záhy problém kde a jak sehnat dostatek jídla a také začali neshody se sousedními indiánskými
kmeny. Proto všichni netrpělivě čekali na návrat zásobovací flotily, a proto kdyţ v dubnu
1586 u břehů kolonie přistál Sir Francis Drake, vracející se z Karibiku, kde pilně přepadal
španělské lodě, rozhodli se kolonisté nečekat dál a vděčně přijali jeho nabídku dovézt je
domů. Přitom jen chvíli poté dorazila zásobovací flotila vedená Sirem Richardem Grenvillem.
Kdyţ našla(i) kolonii opuštěnou, Greenville rozhodl vrátit se do Anglie, ale na místě zanechal
15 muţů, aby hlídali nárok Anglie (a Sira Raeligha) na toto území.
Whiteova kolonie
V roce 1587 se na ostrově Roanoke zastavila druhá skupina kolonistů shromáţděná Waltrem
Raleighem, aby se porozhlédla po Greenvillových muţích. Kdyţ skupina určená k průzkumu
vystoupila na pobřeţí a rozhlédla se kolem, naskytl se jí nepěkný pohled: vše co zbylo po 15
muţích byly kosti jediného člověka. Jediný indiánský kmen, který zůstal bělochům přátelsky
nakloněn - Croatanové ze sousedního ostrova Hatteras - později vyprávěli, ţe skupinka
osadníků byla napadena Indiány, a devět muţů kteří přeţili nasedlo do malého člunu, odpluli
pryč a uţ je nikdo nikdy neviděl.
Noví kolonisté neměli mnoho chuti zkoušet obnovit kolonii na Roanoke a upírali své zraky
spíše k pevnině do oblasti kolem zálivu Chesapeake Bay, kde měli v úmyslu vybudovat
"Raleighovo městečko". Ale Simon Fernandez, kapitán flotily která je přivezla, odmítl plout
dál, protoţe by prý zmeškal příhodné počasí pro plavbu zpět přes Atlantik
(pravděpodobnějším vysvětlením ovšem je, ţe potřeboval více času věnovat pirátství, které
bylo jeho skutečným hlavním "zaměstnáním").
Hlavní část kolonistů se vylodila na pobřeţí 22 července. Dohromady to bylo 91 muţů, 17 ţen
a 9 dětí vedených Johnem Whitem, Raleighovým přítelem, který se zúčastnil jiţ první
kolonizační výpravy a vyznal se proto v okolní krajině. Kolonisté se pustili do obnovování
zpustlé osady. 18. srpna se Whiteově dceři narodila dcera jménem Virginia Dare, která se tak
stala prvním anglickým dítětem narozeným v Novém světě. Hlavně kvůli napjatým vztahům s
domorodci, které se ještě zostřily zavraţděním osadníka jeţ se vydal na pobřeţí sbírat
chobotnice, se osadníci rozhodli vyslat guvernéra Whitea s Fernadnezem zpět do Anglie s
ţádostí o další zásoby a posily. Lodě napjaly plachty 28. srpna. White odjel, aby svou rodinu
uţ nikdy nespatřil.
Záhadné zmizení
White se za kaţdou cenu snaţil vrátit se do Ameriky co nejrychleji, ale jeho plány neustále
kříţily nepříznivé okolnosti. Vypukla válka se Španělskem a téměř všechny pouţitelné lodě
byly zabaveny a nasazeny na obranu Anglie proti útoku španělského loďstva. Kdyţ se White
konečně vydal zpátky na Ranaoke s malou flotilou tří lodí vedenou kapitánem Abrahamem
Cookem, psal se srpen 1590.
Kdyţ se první skupina (včetně Whitea, který celou epizodu popsal ve svém deníku) vylodila,
trubač zatroubil charakteristické tóny několika známých anglických písniček a všichni hlasitě
volali, ale nedočkali se ţádné odpovědi. Na severním konci ostrova objevili místo, kde
kolonie ţila, naskytl se Whiteovi a jeho druhům velmi zvláštní první pohled. Na stromě
rostoucím na písčitém břehu byla vyryta písmena CRO. Pak přišli dál ke zbytkům obydlí. Od
Whiteova odjezdu tu byla vztyčena nová palisáda z dřevěných kůlů, ale všechny domy za ní
byly zbořeny, a jediné co zůstalo byly hromady olova, ţeleza a ţelezné rudy. Na jednom z
kůlů palisády byl vyryt nápis CROATOAN.
Záhadný nápis Whitea uklidnil. Jak vysvětloval ve svých zápiscích, mluvil s osadníky o tom,
ţe nejrozumnější bude nezůstávat na ostrově, ale přesunout se "na pevninu, asi 80 kilometrů
do vnitrozemí". Také bylo s osadníky předem domluveno, ţe pokud se odstěhují, nechají o
tom Whiteovi někde vyrytou zprávu v podobě "tajných znaků". Pokud by byli v nebezpečí,
měli nad zprávu vyrýt maltézský (osmišpičkový) kříţ. Protoţe nad písmeny ţádný kříţ nebyl,
White se domníval, ţe osadníci jsou v bezpečí a ţe se prostě jen zařídili podle jeho instrukcí.
Při dalším průzkumu objevili White a jeho druhové, ţe několik beden zahrabaných při jeho
odjezdu bylo dosud na svém místě, ale byly zotvírány a jejich obsah rozházen kolem. To si
White vysvětloval tak, ţe osadníci si vzali s sebou co potřebovali, a potom přišli Indiáni, kteří
zničili a rozházeli věci, jimţ nemohli rozumět, k čemu slouţí. Čluny které kolonie měla k
dispozici byly rovněţ pryč.
White byl přesvědčen, ţe nápis na stromě a na kůlu znamenaly, ţe osadníci se uchýlili ke
spřáteleným indiánům z kmene Croatanů, ţijícím na ostrově Hatteras. To nebylo přesně to, na
čem se před rozloučením dohodli, ale dávalo to smysl. Proto následujícího dne se White s
kapitánem Cookem dohodli, ţe podniknou krátkou cestu na ostrov Hatteras, ale osud a ţivly
jejich záměr překazily. Přihnal se hurikán, dvě kotevní lana se přetrhla a lodě jen taktak
unikly ztroskotání, byly donuceny upustit od záměru plout na Hatteras a místo toho se musely
vrátit do Anglie.
Dohady a pozorování
Raleighův dekret na výhradní průzkum území Virginie v roce 1590 vypršel, coţ zřejmě
vysvětluje jeho ztrátu zájmu o organizování dalších výprav do Ameriky. White se musel
smířit s tím, ţe svou rodinu uţ nikdy neuvidí, a uchýlil se na svůj statek v Killmore v Irsku.
Byl však přesvědčen, ţe kolonie z Ranaoke, čili Whiteova společnost, přeţila a stále přeţívá.
Raleigh sponzoroval dvě výpravy, které se v letech 1602 a 1603 měly mimo jiné
porozhlédnout po pozůstatcích kolonie v Roanoke, ale obě byly odloţeny. Pozdější
návštěvníci a osadníci v Severní Americe se několikrát pokusili najít stopy, případně navázat
kontakt s kolonisty z Roanoke, ale bez úspěchu. Úspěšnější byli naopak v tom, ţe se jim
podařilo vybudovat a udrţet stále osídlenou kolonii v Jamestownu ve Virginii. Lee Miller,
autor knihy Roanoke: Rozluštění záhady ztracené kolonie, zdůrazňuje, ţe mnozí z
jamestownských osadníků měli stejná příjmení jako "ztracení" kolonisté, coţ vysvětluje tím,
ţe se zřejmě jednalo o příbuzné, kteří byli k cestě do Nového světa částečně motivováni
touhou nalézt své blízké.
John Smith, vůdce nové kolonie, slyšel od Indiánů kolem Jamestownu historky o Evropanech
ţijících dále na jihu, ale ani on (sám) ani Christopher Nešpory, který byl v roce 1607 vyslán z
Anglie, aby pomohl jamestownským osadníkům a zvlášť se pokusil najít stopy po Whiteově
kolonii, nebyli schopni jejich vyprávění prověřit. Smůlu měla rovněţ výprava vyslaná z
Jamestownu v roce 1609. Během následujících několika staletí se několik cestovatelů
zmiňuje, ţe viděli nebo potkali lidi kteří vypadali jako Evropané nebo mluvili anglicky, nebo
přinejmenším o Indiánech s kavkazskými rysy a se znalostmi angličtiny a křesťanství, ale
nikdo nebyl schopen přesvědčivě doloţit, ţe našel ztracené kolonisty z Roanoke. Zmizení
všech 117 lidí tak zůstalo nevyřešeným tajemstvím.
Teorie o ztracené kolonii
Nejobvyklejším vysvětlením záhady kolem kolonistů z Roanoke je, ţe je nikdo nemohl nalézt
proto, ţe byli mrtví. Mohli být zabiti nepřátelskými Indiány nebo zahynout hladem. Obě tyto
verze jsou stejně hodnověrné. První pokus o osídlení ostrova Roanoke ztroskotal právě kvůli
nedostatku jídla, a jamestownská kolonie se dostala velmi blízko vyhladovění o 20 let později.
Moţná osadníkům z Roanoke prostě došly potraviny a lidé se v místních podmínkách
nedokázali uţivit zemědělstvím ani sběrem plodů. Tato teorie značně získala na věrohodnosti
po prozkoumání letokruhů starých stromů rostoucích v příslušné oblasti. Podle speciální
dendrologické laboratoře univerzity v Arkansasu letokruhy napovídají, ţe v letech 1587-1590
zaţila oblast nejhorší sucha za posledních 800 let (1185-1984).
Kdyby (však) kolonisté na Roanoke zahynuli hladem, měl by White pravděpodobně objevit
zbytky jejich těl na místě, a samotná kolonie by nebyla pečlivě rozebrána a zbavena většina
věcí, které se daly odnést. Pokud tedy osadníci zahynuli hladem, rozhodně se tak nestalo
přímo na Roanoke.
Těţké časy
Delší období sucha a nouze zvyšuje pravděpodobnost, ţe se kolonisté dostali do střetů se
svými sousedy. V době extrémního nedostatku byli zřejmě Indiáni méně přátelští a více
střeţili své skromné zásoby, takţe byla mnohem větší moţnost konfliktů s bělochy, kteří by se
jim chtěli vzít, ukrást nebo násilím si vynutit jídlo, o coţ se pokoušeli předchozí obyvatelé
kolonie. Croatanové byli sice k bělochům přátelští (určitě alespoň kdyţ White odjíţděl), ale
ostatní sousední kmeny ne. V té době také v místní indiánské populaci docházelo k migracím
a kmenovým válkám, které mohly být rovněţ částečně zapříčiněny nebo vystupňovány
velkým suchem.
Z toho ţe kolonisté postavili u své osady palisádu lze soudit, ţe se cítili ohroţeni. Tím si
můţeme být jisti, neboť jedním z důvodů, proč byl White poslán zpět do Anglie, aby jim
sehnal podporu. Na takové podmínky ale museli být kolonisté zvyklí, a navíc nikde nebyla
nalezena ani známka nějakého boje nebo masakru. Je moţné, ţe osada byla obleţena, a ţe
osadníci - nejspíš muţi - byli likvidováni jeden po druhém, kdyţ se odváţili překročit palisádu
v zoufalé snaze sehnat někde něco k jídlu. Nakonec mohly zůstat naţivu jen ţeny a děti, které
mohly být některým indiánským kmenem zajaty a postupně s ním splynout. Takový příběh
vypadá pravděpodobně, ale neexistuje jediný přímý důkaz, který by ho potvrzoval.
Poindiánštění kolonistů
Nejrozšířenějším a všeobecně přijímaným vysvětlením osudu kolonistů z Roanoke je, ţe byli
zabiti Indiány, ale aţ poté co upustili ostrov Roanoke. Jako první s tím přišel kapitán John
Smith, velitel kolonie Jamestown. Při jednáních která vedl s náčelníkem nepřátelského kmene
Powhatanem (otcem Pocahontas) se dozvěděl, ţe skupina bílých muţů se usadila mezi
Indiány ţijícími na jiţním břehu zálivu Chesapeake Bay - právě tam, kde původně hledal
"Raleghovo město", neţ byl bouří zahnán na Roanoke. Powhatanovi lidé se cítili silně
ohroţeni vpádem bílých muţů na své území, a navíc byli nepřáteli Indiánů od zálivu
Chesapeake, kteří nepatřili k jejich kmenovému svazu. Proto Powhatan nařídil útok, při
kterém jak tvrdil, jeho lidé zabili většinu všech bělochů. Na důkaz svého tvrzení ukázal
Smithovi hlaveň muškety, mosazný moţdíř a několik kusů ţeleza, které patřily kolonistům z
Roanoke.
Toto nemusí být úplný konec příběhu, neboť existuje řada příznaků, ţe část kolonistů byla
asimilována do indiánských kmenů ţijících v okolí Roanoke, moţná skupina, která se
nepřipojila k ostatním na výpravu do zálivu Chesapeake Bay. Nejpravděpodobnějšími
kandidáty jsou Craotanové. Kolonisté s nimi měli vţdy dobré vztahy, zejména s náčelníkem
jménem Manteo, který jednou navštívil Anglii a stal se věrným spojencem všech Angličanů.
Tato hypotéza je navíc podpořena poslední vzkazem kolonistů - "croatoan". Předpokládá se
proto, ţe někteří osadníci zůstali na Roanoke a později se přidali k Indiánům ţijícím na
ostrove Hatteras. Na Roanoke nechali Whiteovi vzkaz, aby věděl, kde je má hledat, ale pak
byli kvůli suchu donuceni odsunout se na pevninu. Osadníci začali uzavírat sňatky s indiány a
postupně získali také nová jména.
Pádným důkazem na podporu této hypotézy je osud indiánů kmene Lumbee ze Severní
Karolíny. V 19. století se rozšířila zvěst, ţe část příslušníků tohoto kmene jsou potomci
kolonistů z Roanoke: nasvědčoval tomu jejich přízvuk, vzhled a jména. Od té doby tato teorie
byla střídavě přijímána a zase vycházela z módy. Někteří antropologové argumentovali, ţe
původní hypotéza vzniklá v 19. století byla zaloţena na nesprávném výkladu tehdejší historie
kmene Lumbee, která předpokládala jejich migraci z oblasti kolem Roanoke v 18. století, a ţe
jména pouţívaná v tomto kmeni neodpovídají jménům obyvatel ztracené kolonie. V poslední
době přišly ke slovu testy DNA, které mají porovnat chromozomy Y Indiánů Lumbee kteří by
podle svých příjmení mohli být příbuzní anglických rodin z nichţ pocházeli kolonisté na
Roanoke. Celá věc je komplikována otázkou rasové segregace, která byla v případě Indiánů
Lumbee v Severní Karolíně přísně dodrţována aţ do 60. let 20. století, kdy Indiáni získali
občanská práva, a důkaz, ţe někteří Indiáni měli bílé předky by nutně znamenal nemalé
politické a občanskoprávní změny.
Další teorie
Právě uvedená teorie vysvětlující osud ztracených kolonistů z Roanoke není zdaleka jediná.
Zmizení kolonistů zcela beze stopy vyvolalo mnoho nejrůznějších dohadů včetně únosu
mimozemšťany. V poněkud hodnověrnějších teoriích hrají svou roli také Španělé. V San
Augustinu na Floridě byla zřízena španělská kolonie, a v zájmu Španělů bylo zlikvidovat
všechny anglické kolonie na pobřeţí Severní Ameriky, které jim byly trnem v oku. V
některých případech se jim to prokazatelně podařilo.
Dnes je známo, ţe obyvatelé kolonie San Augustin o anglické kolonii na Roanoke věděli a ţe
vyslali výpravu, která ji měla najít a zřejmě zničit. Kdyţ však v červnu roku 1588 na ostrov
Roanoke dorazili, Angličané uţ byli pryč. Jinými slovy - na původním místě přeţila jen
necelý rok.
Lee Millerová v knize Roanoke: Solving the Mystery of the Lost Colony (Roanoke: Vyřešení
záhady ztracené kolonie) tvrdí, ţe za zmizením kolonistů stojí něco víc neţ jen smůla a špatné
hospodaření. Podle ní byla kolonie plánovitě zničena Sirem Francisem Walsinghamem,
náčelníkem anglické zpravodajské sítě a Raleighovým osobním nepřítelem u dvora,
prahnoucím po tom získat výsadní právo na průzkum Virginie sám pro sebe.
Millerová tvrdí, ţe z vyprávění námořníků, kteří se plavili s Fernandezovou flotilou s
Whiteovými kolonisty na palubě, ale byli vysazeni v Karibiku před tím, neţ lodě dopluly do
Severní Ameriky, jasně vyplývá, ţe Fernandez měl od počátku jasný záměr nechat osadníky
na (ostrově) Roanoke a neodvézt je později nikam do příznivějších oblastí. Podle všeho to
udělal proto, ţe byl zavázán Walsinghamovi, který ho pár let předtím zachránil před šibenicí.
Millerová je rovněţ přesvědčena, ţe Walsingham se svými intrikami stál také za zmařením
Whiteových a Raelighovým pokusů vypravit za kolonisty na Roanoke další zásobovací a
pátrací výpravy.
Kameny Eleanor Dareové
V roce 1937 se zdálo, ţe se do mozaiky příběhu ztracené kolonie na ostrově Roanoke podařilo
zasadit chybějící nikoliv kamínek, ale rovnou kámen, nanejvýš zajímavý, objevený v baţině
asi 100 km od Roanoke. "Kámen Eleanor Dareové", jak se mu brzy začalo říkat, měl na
povrchu vyryty znaky, které se po rozluštění ukázaly být vzkazem od Eleanor Dareové, dcery
Johna Whitea a matky Virginie Dareové, svému otci. Eleanor vysvětluje, ţe kolonisté uprchli
z Roanoke po útocích nepřátelských Indiánů. V následujících třech letech bylo objeveno 40
dalších kamenů, které zřejmě lemovaly dlouhou cestu kolonistů z Karolíny do Georgie.
Objevené kameny vyvolaly mediální senzaci, ale v roce 1940 se potvrdilo, ţe se jedná o velmi
dobře připravenou mystifikaci.
Hledání nového místa pobytu kolonistů
Jestliţe opravdu část kolonistů z Roanoke přeţila, splynula s některým indiánským kmenem a
posléze se společně s ním odsunula na pevninu, je moţné objevit místo jejich dalšího pobytu,
a konečně tak objasnit, co se se ztracenou kolonií na Ranaoke vlastně stalo? Tým výzkumníků
zvaný Lost Colony Center for Science and Research (Středisko pro vědu a výzkum ztracené
kolonie, zkráceně LCCSR) je přesvědčen, ţe ano. Tito lidé tvrdí, ţe kombinací starých a
nových technik je moţné lokalizovat a prozkoumat místa, která kolonisté (z Roanoke) obývali
nebo kterými procházeli.
Jejich prvním úkolem bylo určit místo původní croatanské osady na ostrově Hatteras. Při
vykopávkách byl objeven pečetní kruh pocházející z konce 16. století, který pravděpodobně,
soud podle znaku, patřil některému z původních obyvatel osady na Roanoke (pod vedením
Ralpha Lanea). Nález pečetě potvrzuje přinejmenším fakt, ţe croatanští Indiáni z příslušné
osady měli s kolonisty nějaký kontakt.
Poté se vědci soustředili na ověření hypotézy, podle níţ se kolonisté sloučili s Croatany a
všichni společně se odsunuli na pevninu. Opírali se zejména o poznámku Johna Whitea, ţe
podle původního plánu se kolonisté měli přesunout "50 mil do vnitrozemí". Při studiu starých
listin se podařilo zjistit, ţe kmeni croatanských Indiánů zřejmě patřila půda na místě zvaném
Gum Neck - přesně 80 km (= 50 mil) od ostrova Roanoke směrem do vnitrozemí, coţ je jedno
z mála míst vhodných k osídlení v celém okolí, kde kdysi bývaly baţiny. Tým LCCSR se
nyní snaţí vyuţít leteckých snímků a satelitních fotografií k přesnější lokalizaci sídla
anglicko-indiánské kolonie na místě Gum Neck nebo v jeho blízkém okolí.
Výzkumy pokračují, záhada trvá
Teorie o přesídlení kolonistů z Roanoke k zálivu Chesapeake Bay a na území Severní
Karolíny jsou zatím nepotvrzené. Odpovídají však zatím získaným důkazům, zejména
sugestivnímu líčení cestovatelů o setkání se zřejmými potomky Evropanů na daném území.
Archeologické výzkumy prováděné podle výsledků moderních technologií jako vzdušných
radarů a magnetometrického snímkování by mohly pomoci určit přesnější místo pobytu
kolonistů, ale zatím se tak nestalo. Phil Evans, který pomáhal zakládat Nadaci Ztracené
kolonie, coţ je skupina historiků a archeologů kteří se přímo na Roanoke snaţí určit přesné
místo pobytu první kolonie, které bylo mezitím ztraceno kvůli zanedbávání a pohybům písku,
říká: "Dokud záhada Ztracené kolonie zůstane nevyřešena, bude stále fascinovat mnoho lidí…
Nechci tuto tajemnost odstranit. Právě to dělá celý příběh zajímavým a vzrušujícím."
Na závěr ještě jedna ne právě příjemná, ale nutná poznámka: snaha dokázat, ţe obyvatelé
Ztracené kolonie splynuli s Indiány a zanechali v jejich kmeni nebo kmenech své potomky,
naráţí na nemalé ideologické problémy. V oblasti kde stoupají rasové a etnické konflikty
vzniká nedůstojná potřeba vytvoření historického obrazu, který by nějak mohl zpochybnit
nároky a práva současných Indiánů. Ztracená kolonie proto není jen historickou záhadou, ale
současně také prvním dějstvím Dlouhého a často tragického dramatu kolonizace Severní
Ameriky.
Poslední let Amelie Earhartové
Přestoţe odváţné lety které byly skutečnými hrdinskými činy přinesly Amelii Earhartové
obrovskou slávu, díky které se stala legendou ještě za svého ţivota a následující generace ţen
ji uctívala jako feministickou ikonu, její sláva nebyla završena famózním úspěchem, ale
ztroskotáním. Kdyţ 2. července 1937 Amelia Earhartová a její navigátor Fred Noonan
vystartovali k průzkumnému letu nad Tichý oceán k poslední etapě své vzdušné cesty kolem
světa, začala tím jedna z největších záhad 20. století.
Letadlo padá
Poté co Earhartová s Noonanem dokončili téměř tři čtvrtiny svého heroického letu
dvoumotorovým strojem Lockheed L-10 Electra, odstartovali z letiště Lae na Nové Guineji 2.
července 1937 přesně o půlnoci místního času. Jejich cílem byl Howland Island, malý
korálový ostrov slouţící jako přistávací plocha, vzdálený 4113 km. Tam však nikdy
nedoletěli. Člun americké námořní hlídky Itasca kotvící tou dobou na Howland Island, aby
letadlu doplnil palivo a radiovým signálem ho navedl k přistání, zachytil nejasné vysílání
Earhartové, ale bylo jasné, ţe ona nedokáţe ani slyšet odpovědi ani najít ostrov. Poslední
signál byl zachycen v 8,43 místního času. Dnes se předpokládá, ţe Earhartovové a Noonanovi
zkomplikovaly přistání společně povětrnostní podmínky a špatná mapa - ostrov byl ve
skutečnosti 10 kilometrů dále na východ neţ měl být podle mapy, přičemţ mraky osvětlené
shora vycházejícím sluncem vrhaly na hladinu moře stíny připomínající ostrovy.
Pátrání na moři
Kapitán průzkumné lodi Itasca Warner Thomson předpokládal nejpravděpodobnější vývoj
událostí - ţe Earhartové s Noonanem došlo palivo a spadli s letadlem někde poblíţ místa,
odkud byl vyslán poslední zachycený signál, to znamená severozápadně od ostrova Howland
Island. Prohledal tedy se svou lodí celou oblast, ale nenašel nic. Američtí námořní důstojníci
došli na základě posledního zachyceného vysílání Earhartové k odlišnému závěru. Její
poslední vzkaz zněl: "Jsme na pozici 157/337, zopakuji tento vzkaz, zopakuji tento vzkaz
ještě na 6210 (= jiná frekvence). Stop". Udanou pozici vymezenou dvěma limity (157 a 337
stupňů) svědčí o standardní vyhledávací taktice, a Noonan ji pravděpodobně zvolil proto, ţe
jim dával šanci buď objevit Howland Island, nebo, v případě neúspěchu, doletět k některému
ostrovu na jihovýchodě.
Zatímco k udanému místu mířily americké letadlové lodě, bylo zachyceno další
nesrozumitelné hlášení, které vypadalo jako vysílané ze ztraceného letadla. Povzbuzeni touto
zprávou nasvědčující, ţe Earhartová se pokouší někde přistát, zaměřila armáda síly na místo,
odkud byl poslední signál nejspíše vyslán - k neobydleným ostrovům Phoenix Islands leţícím
na jihovýchod od ostrova Howland.
Během následujících dvou týdnů vojenské lodě projely kříţem kráţem celou oblast, ale nikde
nespatřily známky ţivota. Jeden pilot se měl dojem, ţe vidí stopy současného osídlení na
ostrově Gardner, jednom ze souostroví Phoenix Islands, ale ani kdyţ nad ním několikrát
přeletěl a vysílal signály, nespatřil ţádnou reakci a navíc ani stopy po vraku letadla či lodě.
Oblast pátrání se poté rozšířila i na vody kolem Gilbert Islands, obydleného souostroví, které
Earhartová musela přeletět cestou k Howland Island, a kde mohla skončit, kdyby se v případě
potíţí pokoušela vrátit po stejné trase. Ani zde nebyla objevena sebemenší stopa po letadle
nebo jeho posádce, proto bylo pátrání 18. července odvoláno. Oficiální verdikt zněl: Amelia
Earhartová nezvládla řízení, letadlo spadlo do moře a kleslo beze stopy ke dnu, kde se stalo
podmořskou rakví pilotky i navigátora.
Konspirační teorie
Zmizení Amelie Earhartové se stalo národní tragédií a ţhavým tématem přetřásaným v mnoha
světových médiích. Podobně jako v případě smrti princezny Diany se velmi rychle vyrojila
řada různých konspiračních teorií. Jeden australský plátek napsal, ţe americká armáda vyuţila
pátrání po Amelii Earhartové jako záminku k přelétávání Marshallových ostrovů, které byly
pod správou Japonska a bylo podezření, ţe se zde budují tajné vojenské základny. Tato teorie
později inspirovala úspěšný film Flight for Freedom (Let za svobodou), natočený v roce 1943
s Rosalind Russellovou a Fredem MacMurrayem v hlavních rolích. Podle tohoto filmu byla
Amelia Earhartová ve sluţbách americké armády a její transpacifický let byl jen záminkou k
provádění špionáţe. Film přispěl k tomu, ţe většina lidí viděla za zmizením Amelie
Earhartové více neţ jen obyčejnou nehodu. Hned po jeho uvedení se objevily zvěsti, ţe
Earhartová byla ve skutečnosti donucena americkou vládou změnit své původní plány.
Dohady a spekulace vyvrcholily v roce 1966 vydáním knihy Freda Goernera The Search for
Amelia Earhart (Pátrání po Amelii Earhartové), v níţ se psalo, ţe Amelia Earhartová nouzově
přistála na Marshallových ostrovech, upadla do japonského zajetí a zemřela ve vězení.
Později se ještě tvrdilo, ţe celý incident byl ututlán americkou armádou, aby se nevzbouřilo
veřejné mínění za to, ţe oblíbená hrdinka byla vyslána do nebezpečí a nakonec ponechána bez
pomoci. Některé knihy a články šly ještě dál - podle nich byla Amelia Earhartová tajně
odvezena zpět do Ameriky, kde ţila dále s novou identitou: údajně zemřela jako Irene
Bolamová ve státě New Jersey v roce 1982.
Odhalené mystifikace
Jako důkazy na podporu těchto odváţných teorií byly uváděny: údajná rádiová vysílání
zachycená po nehodě z různých míst Pacifiku, fotografie zobrazující Earhartovou a Noonana
v zajetí, svědectví lidí kteří tvrdili, ţe viděli zmíněnou dvojici ve vazbě, a "skutečnost", ţe
americká vláda stále drţí dokumenty ohledně letu Amelie Earhartové a odmítá je vydat. Jen
málo z těchto "důkazů" obstojí. Z analýzy radiových vysílání vyplynulo, ţe většinou se
jednalo o nepodloţené poplašné zprávy, nebo ţe taková hlášení nikdy neexistovala (s jedinou
výjimkou - viz str. 195?), ţe dotyčné fotografie byly pořízeny buď dříve, nebo pocházely z
filmu Flight for Freedom, a ţe uvedená svědectví nemohou být povaţována za průkazná.
Utajované záznamy jsou mýtem, ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Dnes se všeobecně soudí,
ţe zdrojem většiny dohadů a spekulací je právě zmíněný film z roku 1943. Nicméně byla
teorie o moţném přeţití posádky shledána natolik závaţnou, aby se jí začali intenzivně
věnovat archeologové.
Vykopávky na ostrovech Tinian a Saipan
Saint John Naftel bojovaol ve II. světové válce a po ní velel skupině bývalých zajatců
pracujících na ostrově Tinian, které dostal na starost krátce po jejich vysvobození z
japonského zajetí v roce 1944. Říkal, ţe jeden z dělníků mu ukázal dva hroby, které měly být
místy posledního odpočinku Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana. V roce
2004 se Naftelovi podařilo dostat na ono místo tým archeologů a historiků, ale ani pečlivé
vykopávky neodhalily ţádné kosti ani jiné věcné důkazy.
Podle jiné verze měla být Amelia Earhartová drţena v zajetí na ostrově Saipan. Podle
reportáţe BBC News z března 2005 o tom tehdy americké úřady informoval telegrafem
francouzský konzul. Existuje také místní neověřená zpráva, podle které byla Earhartová
drţena v japonském vězení, v němţ později zemřela a vedle něho byla zpopelněna. V roce
2005 získali vědci povolení k vykopávkám v místě vězení a kolem něho, ale nic nenašli.
Hledejte Amelii!
Pro ty kdo se pátráním po osudu Amelie Earhartové zabývají seriózně jsou veškeré
spekulativní teorie jen rozpracováním dvou hlavních moţností: buď Earhartová spadla se
svým letadlem do moře, a v tom případě vrak Electry stále spočívá na mořském dně, a nebo se
jí podařilo přistát na některém z ostrovů Phoenix Islands, odkud ale nebyla nikdy zachráněna
a zemřela tam. Obě varianty byly a jsou dosud předmětem zkoumání četných výprav.
Nauticos Corporation
S nejjednodušším vysvětlením zmizení Amelie Earhartové přišel kapitán člunu pobřeţní
hlídky z příslušné oblasti. Ostrov Howland byl téměř na hranici doletu letadla Electra, takţe
během jeho hledání a létání v kruzích muselo Earhartové a Noonanovi dojít palivo, takţe
museli nouzově přistát a spoléhat, ţe je spasí záchranný člun. Buď však nepřeţili přistání na
vodě, nebo se i s člunem potopili - kaţdopádně vrak jejich letadla musí spočívat kdesi na
mořském dně v hloubce kolem 5 km.
Z této teorie vycházel tým Nauticos Corporation, tvořený zkušenými hlubinnými potápěči a
pátrači, kteří věří, ţe podmínky v příslušné oblasti Tichého oceánu jsou natolik příznivé, ţe
zbytky letadla mohly dodnes zůstat zachovány v poměrně dobrém stavu. Vedoucí týmu David
Jourdan říká: "Hlubina oceánu je skvělé konzervační prostředí. Nejsou tam proudy, ani příliv
a odliv, a uţ vůbec ţádný vliv lidské činnosti, která by mohla to co je tam dole nějak narušit.
Biologický materiál se rychle rozloţí, ale kov přeţije. Předpokládáme, ţe letadlo najdeme
téměř ve stejném stavu jako bylo v okamţiku havárie."
V roce 2002 průzkumná loď týmu Nauticos vybavená speciálním zařízením ke zkoumání
mořského dna propátrala 2160 čtverečních kilometrů dna poblíţ ostrova Howland Island, v
oblasti která byla podle posledního zachyceného signálu Amelie Earhartové vybrána jako
nejpravděpodobnější místo havárie. Bohuţel prasklá hydraulická hadice způsobila, ţe výprava
téměř ztratila skenovaní zařízení za několik milionů dolarů a byla předčasně ukončena zhruba
ve dvou třetinách své cesty, aniţ by našla jedinou známku přítomnosti vraku zříceného
letadla. Ačkoliv členové týmu Nauticos zůstávají ohledně svých dalších plánů optimističtí,
faktem je, ţe jejich další výprava naplánovaná na rok 2004 se neuskutečnila.
Trosečníci
Zřejmě nejpřesvědčivější vysvětlení osudu Earhartové a Noonana je výsledkem práce týmu
odborníků zvaného The International Group for Historical Aircraft Recovery (Mezinárodní
Skupina pro hledání historických letadel - TIGHAR). Pečlivé studium a analýza všech
dostupných údajů dovedly tým TIGHAR k podrobnému průzkumu včetně vykopávek na
nepatrném ostrově Nikumaroro, dříve známého pod jménem Gardner Island. Podle původních
předpokladů neměla Electra dost paliva, aby doletěla aţ sem, ale tým TIGHAR zjistil, ţe
letadlo mělo navíc přídavné nádrţe, díky kterým se mohlo udrţet ve vzduchu o několik hodin
déle oproti dřívějším předpokladům. Pokud letadlo drţelo i nadále kurs 337o, který hlásila
Earhartová ve svém posledním zachyceném vysílání, mohlo snadno doletět na ostrov
Nikumaroro, který při letu tímto směrem musel být ze vzduchu vidět.
Hypotéza týmu TIGHAR vychází z toho, ţe Earhartová dokázala nouzově přistát na ploše u
pobřeţí korálového ostrova, viditelné za odlivu, na kterou v roce 1929 najela loď S.S.
Norwich. Po přistání letci zřejmě dokázali znovu nastartovat motory a udrţet je v chodu tak
dlouho, aby mohli dobít baterie a vyslat poslední signály, neţ letadlo zaplavil příliv. To by
vysvětlovalo záhadnou radiovou zprávu, popisovanou jako nesrozumitelná, ale znějící jako
Ameliin hlas, zachycenou operátory na ostrově Nauru večer 2. července 1937 na frekvenci o
níţ předtím Earhartová říkala, ţe na ni přejde.
Poté co letadlo bylo zaplaveno nebo úplně spláchnuto do moře, Earhartová s Noonanem se
stali trosečníky na opuštěném ostrově. Při pátrání po okolí mohli narazit na skrýš zásob
zbylých po záchranné akci po ztroskotání lodi Norwich před osmi lety, ale nedostatek vody a
nesčetná další nebezpečí číhající na pustém ostrově - od nemocí a zranění po tropické bouře a
spalující sluneční ţár - musely trosečníky postupně zcela vyčerpat, zejména kdyţ vojenské
pátrací letouny při případných přeletech očividně přehlédly vrak jejich letadla (zřejmě proto,
ţe za přílivu nebyl vidět nebo nebyl z výšky odlišitelný od vraku lodi Norwich). Není jasné,
proč se trosečníci sami nesnaţili pátrací letadla na sebe nějak upozornit, ale i zde se nabízí
mnoho vysvětlení - mohli být příliš slabí nebo prostě skrz hustou ostrovní vegetaci nebyli
vidět.
Tým TIGHAR nashromáţdil na podporu své teorie pozoruhodné mnoţství podrobných a
sugestivních argumentů. V roce 1938 došlo k pokusu ostrov osídlit, přičemţ osadníci údajně
objevily stopy nasvědčující, ţe předtím uţ tu někdo tábořil, a dokonce tvrdili, ţe našli
hromádku lidských kostí, pouzdro od sextantu a podráţku od ţenské boty. Vykopávky na
ostrově pak odhalily kovové předměty, které se po propláchnutí a ošetření ukázaly být z
letadla. Mnohé z nich nepochybně pocházely z jiných letadel, od osadníků nebo návštěvníků
ostrova z pozdější doby, ale některé mohly pocházet z letadla Earhartové. Byly objeveny také
zbytky kovových panelů pouţívaných v kabině letadla pro izolaci a zakrytí nerůznějších
drátů, jaké se v příslušné době nepouţívaly ve vojenských letadlech, ale podle mnohých
tvrzení mohly pasovat do Ameliina letounu Electra.
Rozhodující důkaz který by definitivně potvrdil závěry týmu TIGHAR se však zatím objevit
nepodařilo. Potápěči pátrající kolem útesu a v blízkosti pobřeţí po vraku Electry nebo jeho
troskách nic nenašli, a zbytky zmíněných panelů a dalších částí vybavení letadla nelze
Ameliinu letadlu přisuzovat s jistotou. Studium záznamů prvních osadníků o nalezených
lidských kostech historku o ztroskotání podporuje, ostatky podle popisu odpovídaly ţeně
euroasijského původu o vzrůstu odpovídajícím Earhartové, ale veškeré pokusy najít znovu
samotné kosti byly neúspěšné. Členové týmu TIGHAR doufají, ţe pokud by se kosti podařilo
najít, mohla by analýza DNA a porovnání jejích výsledků s ţijícími příbuznými Amelie
Earhartové být poslední tečkou za záhadou jejího zmizení.
V modravých hlubinách
Smrt vyčerpáním po dlouhém hladovění na pustém ostrově by byla pro tak obdivovanou a
slavnou osobnost jakou byla Amelie Earhartová věru smutným koncem. Mnoho lidí závěrům
týmu TIGHAR prostě nechce uvěřit, navzdory okolnostem které ji nepřímo potvrzují, a
podvědomě dávají přednost romantičtějším vysvětlením propleteným špionáţí a konspirací,
které budou se jménem Amelie Earhartové zřejmě spojovány tak dlouho, dokud bude její
jméno vzpomínáno. Její osud nejspíš zůstane navţdy otevřený. Je moţné, ţe se někdy podaří
objevit vrak letadla Electra, jak doufají členové týmu Nauticos, ale je téměř vyloučeno, ţe by
se ještě našly ostatky Amelie Earhartové, které by bylo moţné konečně svěřit zemi (pohřbít).
Část 5. - Ztracené vraky
Cestování po mořích bylo vţdy nebezpečným podnikáním, coţ dokazují vraky lodí, jimţ jsou
dna světových moří zejména v některých místech přímo poseta. Jen malá část vraků byla
lokalizována a určena, z čehoţ vyplývá, ţe zbývající většina zůstává "ztracena" - tedy
neobjevena a neprozkoumána. Podle odhadů UNESCO leţí na dně světových moří a oceánů
přes tři miliony neobjevených vraků. Mnohé z těchto lodí klesly ke dnu s velmi důleţitým
nebo cenným nákladem, mnohé jsou předměty značného historického významu samy o sobě.
Proto představují lodní vraky nejpočetnější kategorii ztracených cenností a jejich hledání patří
k nejlukrativnějšímu podnikání jemuţ se věnují lovci ztracených pokladů. Náklad některých
lodí vyzdviţený z mořského dna by dnes měl hodnotu desítek, ne-li stovek milionů.
Ukázkovým příkladem budiţ Nuestra Se?ora de Atocha, ztroskotaná španělská galeona
objevená Melem Fischerem v roce 1985, která svým objevitelům vynesla zlato, stříbro a
šperky v hodnotě zhruba 40 milionů dolarů.
Hledání ztroskotaných vraků je velice obtíţné. Teprve poměrně nedávno jsou lodě vybaveny
zařízením umoţňujícím stanovit poměrně přesně jejich polohu v okamţiku potopení, a často
ztroskotaly kvůli špatnému počasí, coţ znamená, ţe se tou dobou mohly nacházet někde úplně
jinde neţ měly být podle plánované trasy. Loď která jednou klesne pod hladinu je pak téměř
ztracena, zejména pokud klesla na dno do velké hloubky, kam lze proniknout jen s
nejmodernější technologií.
Vyhlídky se však zlepšují s rozvojem podmořské výzkumné techniky, zejména nových
zobrazovacích systémů jako je skenovací sonar, který dokáţe přenášet podrobné trojrozměrné
obrazy mořského dna, nebo magnetometrů, přístrojů schopných na dálku zaznamenat
přítomnost většího mnoţství kovů v mořské vodě, coţ můţe být například vrak ztroskotané
lodi nebo část jejího nákladu. Značný pokrok zaznamenala také nejrůznější dálkově ovládaná
sledovací zařízení: na dálku řízené miniponorky s kamerami jsou stále dokonalejší a levnější,
takţe umoţňují průzkum většího počtu míst včetně hlubokých vod. Hromadné rozšíření těchto
technologií vedlo UNESCO k tomu, ţe v roce 2001 vydalo nařízení jehoţ smyslem je ochránit
ztroskotané vraky před rabováním. Všem ztraceným vrakům hrozí v současné době stále větší
nebezpečí, ţe jednou budou objeveny.
Ani všechna technika světa však nezmůţe mnoho proti největší překáţce ztěţující objevení
ztroskotaných vraků: prostředí pod mořskou hladinou můţe být extrémně ničivé a mnohé
vraky proto mají jen nepatrnou naději, ţe aspoň něco z nich zůstane zachováno. Kovy reznou
a rozpadají se, dřevo je rychle rozloţeno spolupůsobením mnoha různých vlivů a ţivých
organismů, od korálů a mořských červů po bakterie. Na druhou stranu někdy dokáţe
podmořské prostředí být vůči vrakům také výjimečně šetrné a pomáhá je uchovat v
překvapivě dobrém stavu: pokud je ztroskotaná loď rychle pokryta nánosem naplavenin, ty
vytvoří vrstvu zamezující přístupu kyslíku a tím se reznutí a ostatní rozkladné procesy
zpomalí na minimum. Značnou šanci na uchování v dobrém stavu mají také lodě, které klesly
do velmi chladných vod, kde biologické rozkladné procesy probíhají velmi pomalu nebo
vůbec.
V této kapitole se budeme věnovat čtyřem (konkrétním) ztraceným vrakům nebo flotilám,
potopených v různých dobách na různých místech, které dosud vzdorují pokusům (snahám) o
(své) objevení, ať se o ně snaţí vědci nebo lovci pokladů. Jestli tyto lodě dokázaly aţ dodnes
odolat zubu času, tedy působení chemických a biologických rozkladných procesů, není úplně
jisté, ale všichni mořští archeologové úpěnlivě doufají, ţe ano, neboť všechny mají obrovský
historický význam.
Perská válečná flotila
Svět antiky byl mimo jiné charakterizován četnými ničivými střety mocných civilizací: Egypt
proti Nubii, Řím proti Kartágu, Řecko proti Persii. Posledně jmenovaný konflikt měl zásadní
význam pro další vývoj evropských dějin: konečné vítězství Řeků ji umoţnilo udrţet si
nezávislost na dalších 300 let, během nichţ řecká kultura a věda vzkvétaly, aţ vyvrcholily v
období, které dnes nazýváme zlatým věkem antiky. Antické Řecko tak rozhodujícím
způsobem ovlivnilo kulturu celé Evropy.
Ke klíčovým střetnutím v konfliktu perské říše a řeckých městských států patří bezesporu
tragický osud, který nejméně třikrát postihl obrovskou perskou válečnou flotilu. Podle
antických pramenů tehdy klesly ke dnu Egejského moře doslova stovky lodí a tisíce muţů,
které silná ochranná vrstva usazenin moţná dokázala uchovat v dobrém stavu po celá dvě a
půl tisíciletí. Tento poklad nevyčíslitelné historické hodnoty dodnes čeká, aţ ho někdo objeví
a získá současně bohatství i slávu.
Dareios a Xerxes
V 5. století př. n. l. si perská říše podmanila většinu tehdy známého světa - sdruţovala země
od Himálaje po Balkán a od horního toku Nilu po břehy Kaspického moře. Pod perskou
nadvládu se dostalo i několik řeckých městských států v Malé Asii (na území dnešního
Turecka). Proto hleděli perští vládci s nevolí na dosud svobodné a nezávislé řecké státy na
evropské pevnině, mimo jiné i proto, ţe některé z nich, například Athény a Eretria, aktivně
zasahovaly do dění v Malé Asii, kde podněcovaly povstání proti perské nadvládě. Proto se
Dareios Veliký, vládce Persie, rozhodl je konečně zlikvidovat. V roce 492 př. n. l. vypravil do
Řecka armádu, v jejímţ čele stanul jeho švagr Mardonius.
Mořská bouře a příšery u hory Athos
Mardonius přešel přes průliv Helespont (dnes Dardanely) oddělující Malou Asii od Evropy a
pochodoval podél pobřeţí Egejského moře, doprovázen početnou flotilou lodí zajišťující (mu)
podporu a zásobování. Flotila přeplula Egejské moře, doplula k pevnině a pokračovala podél
pobřeţí do Acanthu. K dalšímu postupu potřebovala obeplout poloostrov Athos, vybíhající
daleko do moře. Podlé Hérodota, jehoţ Dějiny jsou hlavním pramenem informací o řecko-
perských válkách, kdyţ flotila zatáčela kolem hory Athos, stalo se něco neobyčejného:
Zvedl se severní vítr, tak prudký, ţe mu nic nemohlo vzdorovat. Pohazoval sa obrovským
mnoţstvím lodí proti sobě, drtil je a hnal na mělčinu proti hoře Athos. Říká se, ţe počet
zničených lodí byl jen o málo menší neţ 300, a muţů, kteří se utopili, bylo více neţ 20 000. V
moři kolem Athosu se vyskytuje hojné mnoţství různých příšer, a mnoho muţů bylo ve vodě
uchváceno a seţráno těmito zvířaty; jiní byli prudce vrţeni na skály; někteří co neuměli plavat
se utopili; a další zemřeli chladem.
Mardonius poté co pozbyl námořní podpory byl nucen vrátit se zpět, a perská invaze do
Řecka byla odloţena o dva roky. Ani druhá perská výprava uskutečněná v roce 490 př. n. l.
nebyla nijak úspěšná, a neţ mohl Dareios naplánovat další pokus, zemřel. Úkol potrestat
vzpurné řecké státy zůstal na jeho následovníka Xerxese.
Největší armáda, jakou kdo kdy viděl
V roce 480 př. n. l. shromáţdil Xerxes zřejmě dosud největší armádu v historii lidstva. Říkalo
se, ţe při spatření všech vojáků nastoupených v sevřených řadách plakal, kdyţ si prý
uvědomil, ţe za pár desetiletí všichni tihle muţi uţ nebudou naţivu. Dobové odhady byly
pravděpodobně silně přehnané - mluví se v nich o pozemní i námořní síle celkem 2 641 610
muţů doprovázených zhruba stejným počtem pomocníků a přisluhovačů, dohromady tedy
celkem přes 5 milionů lidí. Moderní vědci se nad těmito údaji jen usmívají a doporučují je
řádově zmenšit. Nicméně v kaţdém případě byla Xerxesova armáda výjimečná svou
početností i rozmanitostí - bojovali v ní příslušníci 46 různých národností, včetně mnoha
Řeků - občanů řeckých maloasijských států a kolonií, které byly v nepřátelském vztahu s
pevninskou aliancí Athén a Sparty, které stály v čele řeckého odporu.
Pozemní armádu doprovázela početná námořní flotila čítající údajně 1207 trirem (či triér)
(válečných galér poháněných třemi řadami vesel nad sebou) a k tomu bezpočet menších
zásobovacích a pomocných lodí. Válečné lodě pocházely z Fénicie, Egypta, Kypru a Malé
Asie, včetně mnoha řeckých států ovládaných Perskou říší, a proto představovaly jedinečný
výběr nejvyspělejší námořní bojové techniky své doby.
Neštěstí u Magnesie a Euboeou
Xerxes pamětliv neštěstí které postihlo Dareiovu flotilu ve zrádných vodách kolem hory
Athos, se rozhodl vykopat kanál napříč šíjí poloostrova oddělující horu Athos od pevniny.
Nařídil, ţe kanál musí být tak široký, aby se do něho vešly dvě galéry vedle sebe, a práce na
něm měla trvat dva roky. Tento velkolepý plán se nakonec ukázal být málo efektivním -
perské lodě úspěšně překonaly athoský poloostrov, velké mnoţství jich bylo zničeno ve dvou
mohutných bouřích.
V prvním případě flotila kotvila u pobřeţí Magnesie na nevhodném místě, kde v poměrně
bezpečném zálivu byl dostatek prostoru jen pro několik lodí, takţe ostatní musely zakotvit v
řadách tak, ţe poslední lodě byly aţ dost daleko na moři. Kdyţ se jednoho rána zvedl prudký
vítr, Peršané stihli jen několik málo lodí vytáhnout na mělčinu do bezpečí. Podle Hérodota
lodě zastiţené vichrem na širém moři byly vydány bouři na milost a nemilost, uchváceny
větrem a vrţeny na skály na pobřeţí Pelionu, Sepias, Meliboea a Casthanaea.
Řekové povaţovali tuto událost za dobré znamení (ze svého pohledu) - za zásah Borea(-se),
boha severního větru. Ať uţ se jednalo o boţský zásah nebo ne, tato událost stála Peršany
mnoho lodí a zásob. Hérodotos o tom píše:
Nejstřízlivější odhad kolik lodí bylo ztraceno uvádí číslo 400, spolu s nespočitatelnými
posádkami, a k tomu takové bohatství, ţe magnéský král Ameinokles, syn Cretinův, kterému
patřila země kolem Sepias, měl z této námořní katastrofy obrovský prospěch. V následujících
dnech a měsících vyplavovalo moře na pobřeţí zlaté a stříbrné poháry v takovém mnoţství, ţe
stačilo jen se sehnout a sbírat je. Do jeho rukou se dostaly také truhly s perským pokladem, a
sám Ameinokles se tím stal ohromně bohatým.
Zatímco hlavní část perské flotily byla zasaţena bouří u magneského pobřeţí, oddělená
skupina asi 200 lodí se pokusila obeplout Euboeu a překvapit řecké loďstvo. Také tyto lodě
byly ale zaskočeny bouří. Podle Hérodota vrhl silný vítr perské lodě proti pobřeţí ostrova
Euboea a všech 200 lodí bylo ztraceno.
Tyto přírodní katastrofy sice nezpůsobily perské válečné flotile vzhledem k její celkové
velikosti drtivé ztráty, tak byla obrovská, ale připravily ji o taktickou výhodu nad početnějším
loďstvem řeckým, které v následujících námořních bitvách většinou vítězilo. Slavná je
například bitva v průlivu Artemision mezi magnesií a Euboeou, v níţ bylo zničeno obrovské
mnoţství perských galér. Tato námořní vítězství zpomalila postup perské armády a učinila
konec Xerxesovým nadějím na rychlé a drtivé vítězství v celé válce. Bez podpory loďstva byl
Xerxes donucen stáhnout svou armádu z Balkánu a přenechat pokračování ve válce
Mardoniovi, který se osvědčil jiţ předtím. Časem však byli Peršané vytlačeni z Řecka úplně a
navţdy.
Poklad v Egejském moři
I kdyţ Hérodotos nepochybně přeháněl co se týče počtu galér a vojáků vyslaných do války
proti Řecku během perské invaze, mnoţství ztroskotaných vraků perských lodí musí být v
kaţdém případě ohromné. Na dně Egejského moře tehdy skončily stovky lodí, tisíce muţů a
obrovské mnoţství zbraní, brnění, peněz a válečné kořisti všeho druhu. Všechny tyto
předměty pocházejí z doby před 2500 lety, z níţ jsou archeologické nálezy velmi skrovné,
přinejmenším pokud jde o lodě a tehdy pouţívané námořní technologie. Velikost a
různorodost perské invazní armády znamená, ţe pozůstatky perského loďstva by poskytly
jedinečný obraz dobové vojenské a námořní techniky nejen Persie a Řecka, ale celého
tehdejšího světa. Pro hledače pokladů je zde také příslib velkého mnoţství cenných předmětů,
zejména zlatých a stříbrných pohárů, a také "truhel s perským pokladem", o kterých píše
Hérodotos.
Pro archeology by největším pokladem bylo objevení vraku triremy, perské galéry
představující vrcholné dílo antického vojenského námořnictví. Dosud se ţádná trirema
nenašla, a tak historikové stále tápou v mnoha otázkách ohledně těchto špičkových perských
bojových lodí. Při pokusu o sestavení repliky triremy se například zjistilo, ţe rychlost těchto
lodí neodpovídala výkonům přisuzovaných antickým galérám, které musely být mnohem
rychlejší, neţ jsou současní vědci schopni vysvětlit. Objev více neţ tisíce troskotaných galér
perské invazní flotily by pomohlo rozsoudit desítky vědeckých sporů. Dr. Robert Hohlfelder,
mořský archeolog z Coloradské univerzity, říká: "Podmořští archeologové mají jakýsi seznam
přání. Najít triremu je rozhodně jednou z největších tuţeb většiny z nich. Moře kolem Athosu
je podle mě jedním z nejslibnějších míst, kde bychom mohli v tomto směru mít štěstí".
Důvodů proč jsou zbytky trirem tak vzácné je hned několik. Protoţe antické galéry
nepouţívaly ţádnou zátěţ, po ztroskotání neklesly hned ke dnu, ale dál pluly po hladině.
Podle starých záznamů byly v případě potřeby opravy nebo rozebrání jednoduše vytaţeny
lany na břeh. Jako zátěţ někdy slouţil náklad, který porouchanou loď stáhl ke dnu. Proto byly
některé ztroskotané antické galéry později objeveny. Triremy však byly válečné galéry, které
ţádný těţký náklad nevezly. Nejtěţší součástí triremy byl pravděpodobně bronzový bodec na
přídi určený k drcení trupů nepřátelských lodí. Tato beranidla zřejmě dosud leţí na dně
Egejského moře spolu s kovovými zbraněmi a brněním, které měli vojáci vezoucí se na
palubách.
Zachovány v hlubině?
Středozemní moře patří jiţ zhruba tisíc let k nejintenzivněji prozkoumávaným mořím světa.
"Průzkum" zahrnuje také aktivity lovců pokladů a vykradačů potopených vraků, takţe panují
oprávněné obavy, ţe nejlépe přístupné antické vraky jiţ byly zbaveny všeho cenného,
poškozeny a znehodnoceny, takţe pro archeologii jiţ nemají velký význam. Také pouţívání
rybářských vlečných sítí, které se zatíţeny těţkými předměty a taţeny loděmi vlečou po dně a
zničí prakticky vše, co jim stojí v cestě, velmi pravděpodobně poškodilo nebo docela zničilo
mnoho antických vraků.
Vědci však doufají, ţe některé vraky lodí perské válečné flotily zůstaly uchráněny před
ničením i rabováním. Lodě pravděpodobně ztroskotaly v hluboké vodě - při pobřeţí kolem
hory Athos spadá mořské dno strmě do hloubky aţ 600 m, coţ vraky mohlo uchránit před
lovci pokladů. Dalším příznivým jevem je, ţe v Egejském moři se rychle tvoří a ukládají
usazeniny, takţe veškeré trosky kleslé na dno zřejmě byly brzy pokryty silnou ochrannou
vrstvou.
Hledání perské flotily
Pátrání po zničené perské válečné flotile nabralo v posledních letech nový směr díky
koordinované mezinárodní spolupráci při hledání a zkoumání starých vraků a také zásluhou
nových (pouţívaných) technologií. Vznikl speciální program PWWS - Persian Wars
Shipwreck Survey (Průzkum vraků perských válečných lodí), na kterém spolupracují řecké
archeologické instituce spolu s kanadským archeologickým institutem v Athénách a několika
institucemi a jednotlivými vědci z dalších zemí. V rámci tohoto programu se vyuţívají sonary,
miniponorky a dálkově ovládaná podmořská vozítka, které společně mapují a popisují mořské
dno v oblasti popsané Hérodotem.
Za tři roky prozkoumal tým PWSS vody kolem polostrova Athos, ostrova Euboea a průliv
Artemison, místo hlavní námořní bitvy. Výsledky průzkumu nebyly nijak ohromující. K
nejvýznamnějším objevům patří vrak nákladní lodi při pobřeţí Athosu, která vezla amfory
identifikované původem z Mende, řeckého města leţícího na západ od hory Athos. To však
znamená, ţe dotyčná loď buď neměla s Dareiovou flotilou nic společného (je zřejmě o století
starší), nebo mohlo jít o zásobovací loď vezoucí věci zabavené Peršany v Řecku.
K vůbec nejdůleţitějšímu objevu došlo zásluhou chobotnice, která ostatně patří k
Hérodotovým "strašným mořským příšerám". Členové výzkumného týmu PWSS, povzbuzeni
zprávou, ţe rybáři vytáhli spolu se svým úlovkem také dvě bronzové přilby z doby mezi lety
500-523 př. n. l. zaměřili své pátrání na stejnou oblast a na dně objevili velkou nádobu, která
byla toho času domovem velké chobotnice. O chobotnicích je známo, ţe mají ve zvyku sbírat
z mořského dna různé předměty a odnášet si je do svého úkrytu. Mezi kořistí této chobotnice
se našel i zlatý sauroter - špičatý hrot nebo bodec na kopí řeckého těţkooděnce, nasazující se
na oba konce násady, umoţňující zabodnutí kopí do země a činící z kopí oboustranně ostrou
zbraň. Objev příslušenství zbraně na místě kde krátce předtím byly nalezeny další dvě části
vojenské výstroje utvrzovalo vědce v přesvědčení, ţe by se mohlo jednat o místo kde skončila
přinejmenším část vraků perské válečné flotily (jak jiţ víme, perská armáda zahrnovala
mnoho řeckých vojáků z perských vazalských států v Malé Asii a také z řeckých států
nepřátelských Spartě a Athénám).
Méně štěstí měl tým PWSS při pátrání ve vodách kolem Euboeji, ale podle plánu se sem měl
v roce 2006 vrátit a dokončit mapování mořského dna a důkladně prozkoumat nejslibnější
lokality podmořskými sledovacími zařízeními. Je třeba připomenout, ţe vyspělou
podmořskou technikou nejsou vybaveni jen vědci. Katerina Dellaporta, ředitelka institutu
řeckého podmořského archeologického výzkumu a jedna z vedoucích osobností projektu
PWSS, varuje: "Lovci pokladů donedávna pouţívali jen běţné potápěčské vybavení. Dnes
však rozvoj příslušných technologií, zejména dálkově řízených miniponorek, umoţňuje
kaţdému přístup i do hluboké vody". Ačkoliv přístup do velkých hloubek nemá rozhodně
"kaţdý" - pořízení a provoz příslušných zařízení stojí řádově desítky aţ stovky tisíc dolarů -
nezbývá neţ doufat, ţe to budou mořští archeologové a nikoliv lovci pokladů, kdo se jako
první dostane k vrakům Dareiovy a Xerxesovy ztracené válečné flotily.
White Ship
V roce 1120 se přihodila jedna z nejvýznamnějších lodních katastrof v historii Anglie -
tragédie, která stála ţivoty výkvět anglické šlechty a nepřímo uvrhla celý národ do dvou
desetiletí chaosu a bezvládí - období známého jako "velká anarchie". Dědic anglického trůnu
a stovky členů šlechtických rodin zmizely, kdyţ White Ship (Bílá loď), jedna z
nejmodernějších lodí své doby, zmizela i se všemi cestujícími. Její vrak ani náklad
nevyčíslitelné hodnoty (myšleno v historickém i materiálním významu) nebyly nikdy
nalezeny.
Mezi dvěma královstvími
Po normanském vítězství kdy byl Vilém dobyvatel v roce 1066 korunován anglickým králem
vládli v Anglii Normané. Normanští králové jakoţto vládci obou zemí oddělených kanálem
La Manche byli nuceni často cestovat mezi svými drţavami sem a tam, ve snaze udrţet si
vládu nad územím na evropském kontinentě i v Británii. V roce 1120 Jindřich I., normanský
král Anglie a syn Viléma Dobyvatele, byl nucen odcestovat do Normandie, aby se střetl s
francouzským králem Ludvíkem VI. Doprovázel jej jeho jediný legitimní syn a dědic, 17letý
William Adelin. Adelin byl později přejmenován na Athelinga, coţ je saský výraz pro krále, a
nesl jméno William Atheling, aby ukázal, ţe v jeho osobě jsou spojena království saské a
normanské.
Jindřich I. ve sporu s francouzským králem uspěl, získal pro svého syna uznání titulu vévody
normanského, a vracel se zpět do Anglie přes normanský přístav Barfleur, odkud jeho otec
zahájil invazi do Anglie před 60 lety. Nálada celé vracející se skupiny byla slavnostní,
zejména proto, ţe mladý William byl doprovázen "mladým dvorem", coţ byla jakási mladší
obdoba královského dvora jeho otce, zahrnující mnoho významných dědiců a potomků
šlechtických rodů z Anglie i Normandie. K této skupině patřili i Williamův vlastní polobratr a
polosestra - Jindřich I. proslul jako ze všech panovníků nejplodnější otec nemanţelských dětí
v celé historii anglické monarchie. William byl jeho jediným legitimním synem (jedním z
pouhých dvou legitimních dětí), a proto byl středem veškerých jeho ambicí ohledně
pokračování rodu.
Le Blanche Nef
25. listopadu se Jindřich I. v přístavu Bartfleur připravoval k nalodění, kdyţ mu vstoupil do
cesty Thomas FitzStephen, kapitán lodi Le Blanche Nef (anglicky White Ship) - krásné, nové
a nanejvýš pohodlné. FitzStephenův otec byl kapitánem lodi Mora, vlajkové lodi invazní
flotily Viléma Dobyvatele, a teď osobně prosil Vilémova (jeho) syna, aby byl tak laskav a
poctil jej tím, ţe se přes kanál nechá převézt na jeho přepychové lodi. Jindřich I. to odmítl,
neboť jeho vlastní cestovní plány byly jiţ pevně stanoveny, ale nabídl FitzStephenovi, ţe
můţe svézt jeho syna Williama Adelina s jeho společností. Poté nastoupil na svou vlastní loď
a vyplul do Anglie, kam dorazil bez jakýchkoliv problémů.
Protoţe syn William a jeho společnost stále bujaře slavili a hodlali v tom pokračovat i cestou,
jejich odjezd se zpozdil aţ do doby, neţ byly na palubu White Ship naloţeny všechny sudy s
vínem, které se v přístavu daly sehnat. Na palubě pitka pokračovala, a kapitán s posádkou se k
ní zřejmě připojili. Celá společnost byla natolik opilá, ţe kdyţ se k lodi dostavila skupina
duchovních vedených biskupem z Coutance, byli zahnáni nevybíravými nadávkami zpět. Tou
dobou přinejmenším jeden cestující - Stephen de Blois - z lodi vystoupil: moţná kvůli
prudkému průjmu, který ho náhle postihl, nebo to bylo vnuknutí zdravého rozumu -
kaţdopádně tohoto rozhodnutí určitě nikdy nelitoval.
Neštěstí udeřilo
Kdyţ byla White Ship konečně připravena k vyplutí, všichni do jednoho na palubě byli namol
opilí a padla noc. Na lodi bylo celkem asi 300 lidí, z toho 140 šlechticů a 18 šlechtičen.
Přejezd kanálu La Manche nebyl obecně nijak nebezpečný - Jindřich I. ho přeplul mnohokrát,
a jeho otec 17krát jen za dobu svého kralování. Nicméně námořní technologie pouţívané ve
12. století byly celkem dost primitivní, a tak kaţdá cesta po moři znamenala určité nebezpečí,
zejména cesta s opilým kapitánem, kormidelníkem a posádkou. Aby nepříznivých okolností
nebylo málo, mladý William se rozhodl předjet svého otce a doplout do Anglie jako první, a
naléhal na FitzStephena, aby plul nejkratší moţnou cestou.
To byla ovšem osudová chyba. Správná námořní dráha z Barfleuru do Anglie vedla nejdříve
na jih, aby se vyhnula nebezpečným mělčinám, a teprve potom se lodě obrátily k severu
směrem k Anglii. Opilý kormidelník White Ship se pokusil zkrátit obvyklou cestu tím, ţe
zamířil rovnou na sever, ale navedl loď přímo na skálu zvanou Quilleboeuf, pouhé 2,4 km od
přístavu.
Loď se začala potápět, ale pro Williama nebylo ještě nic ztraceno. Rychle se nacpal do
záchranného člunu, jediného, který byl na lodi, a poháněn vesly začal směřovat zpět k
pobřeţí. Kdyţ však William uslyšel zoufalý křik své polosestry Matildy, hraběnky de Peche,
která ho úpěnlivě prosila, aby ji ne lodi nenechával, nařídil obrátit člun zpět. Jak se však člun
přiblíţil k potápějící se lodi, byl v mţiku ověšen spoustou lidí, kteří se do něho zoufale snaţili
dostat, a přetíţený člun se nakonec potopil také.
Takhle se událost seběhla podle vyprávění řezníka z Rouenu jménem Berthold, který
nastoupil na palubu jen proto, aby unikl dluhům. Podařilo se mu vyšplhat na jeden ze stoţárů,
který zůstal vyčnívat nad hladinu, a následujícího rána byl zachráněn. Z celé lodi byl jediným,
kdo přeţil: několik lidí se pokusilo doplavat ke břehu, ale ve tmě, proti vysokým vlnám a
silnému proudu neměli šanci. Kdyţ smutná zpráva dorazila do Anglie, nikdo neměl odvahu
sdělit ji králi. Nakonec byl vybrán jeden z jeho potomků, aby mu ono strašné poselství předal.
Říká se, ţe král omdlel a potom se uţ nikdy v ţivotě nezasmál.
Ztracená generace
Politický dopad této tragédie na vlivnou společnost v severozápadní Evropě byl obrovský,
nemluvě o osobním neštěstí rodičů, kteří přišli o své děti. Pocit který následně zavládl dobře
zachytil Winston Churchill ve svém díle Dějiny anglicky mluvících národů (A History of
English Speaking People):
Na stoţáru nad mořskou hladinou zůstali dva muţi, lodní řezník a šlechtic. "Kde je princ?"
ptal se šlechtic nad vlnami. "Všichni se utopili" odpověděl mu řezník. "Pak, je tedy pro Anglii
vše ztraceno" pravil rytíř a vrhl se do vln.
Neštěstí White Ship je někdy přirovnáváno ke ztroskotání Titaniku, na jehoţ palubě bylo
rovněţ mnoho bohatých a významných lidí, jejichţ smrt měla dalekosáhlé důsledky na ţivot
Británie. Z nedávné doby se nabízí srovnání s neštěstím lodi Marchioness na Temţi, ke
kterému došlo v roce 1989.
Pro Anglii 12. století mělo ztroskotání White Ship velmi neradostné důsledky. Přes své četné
nemanţelské aktivity nebyl Jindřich I. schopen zplodit dalšího legitimního muţského dědice
trůnu. Ačkoliv nutil své barony přísahat věrnost jeho jediné legitimní dceři, která se taktéţ
jmenovala Matilda, představa ţeny-vládkyně prostě nebyla slučitelná se středověkým
veřejným míněním. Kdyţ Jindřich I. v roce 1135 zemřel, většina šlechticů na sliby věrnosti
Matildě rychle zapomněla a nadšeně prohlásili králem jejího bratrance Stephena de Blois,
toho, který ke svému štěstí opustil palubu bílé lodi krátce před tím, neţ vyplula vstříc své
záhubě. Matilda si dokázala získat podporu části šlechty a pokusila se znovu získat korunu
pro sebe, pročeţ svou zemi uvrhla do téměř 20 let trvající občanské války. Byla to doba
nestálá, bez vlády a bez zákonů, kdy, řečeno památnými slovy tehdejší Anglosaské kroniky
"Kristus spal a všichni svatí s ním".
Poklad z 12. století
Vrak White Ship představuje příslib zlatého dolu z hlediska historického i materiálního.
William Adelin a jeho přátelé a známí byli bohatě vybaveni penězi i šperky. Na palubě lodi se
pravděpodobně vezlo velké mnoţství zlatého a stříbrného nádobí, pohárů a dalších cenných
věcí. Objevit dnes vrak White Ship by znamenalo získat jedinečný obraz o ţivotě anglického
královského dvora na počátku 12. století. Také samotná loď by měla obrovský význam.
Jakoţto vrcholné dílo své doby by White Ship mohla poskytnout skvělý pohled na tehdejší
stav a vývoj stavitelství lodí, od válečných veslic jaké pouţíval Vilém Dobyvatel aţ po
středověké galeóny s vysokými příděmi a kajutami na zádi.
Otázkou je, co z vraku White Ship a jeho nákladu zůstalo do dneška. Část - ne-li většina -
nákladu byla pravděpodobně zachráněna krátce po ztroskotání, a většinu z toho, co zůstalo,
zřejmě odnesly pryč silné proudy a příliv s odlivem. Je známo, ţe mnoho těl cestujících bylo
mořem vyvrhováno na pobřeţí Normandie ještě několik týdnů po neštěstí. Zřejmě ty samé
síly vody zničily vrak lodi, a sášně a další mořští měkkýši určitě značně rozloţili všechny jeho
dřevěné části, neţ byly zbytky pokryty ochrannou vrstvou usazenin.
Jinými slovy - naděje na objevení zachovalých zbytků vraku White Ship není velká, ale kvůli
jeho potenciální historické hodnotě určitě stojí za to v hledání pokračovat. Přes to a ačkoliv se
všechny dostupné prameny shodují v tom, kde White Ship ztroskotala, neexistují záznamy o
tom, ţe by na tom místě někdo podnikal nějaký průzkum nebo se potápěl. Místní nepříznivé
podmínky činí takové pátrání obtíţným aţ nebezpečným, i kdyţ s moderními technologiemi
jako jsou sonary a dálkově ovládané miniponorky by bylo moţné provést alespoň předběţný
průzkum. Moţná, ţe v nějaké písčité prohlubni pod ochrannou stěnou skály spočívají šperky
zasypané kosti samotného Williama Adelina, čekající, aţ je jednou někdo objeví.
Stříbrná flotila 1715
7. června 1494 papeţ Alexandr VI. rozdělil Nový svět mezi Portugalsko a Španělsko tak, ţe
Španělsku připadlo veškeré území na západ od Brazílie a k tomu Východoindické souostroví.
Toto obrovské území se brzy stalo zdrojem obrovského bohatství, neboť všechny cennosti zde
získané plynuly do Španělska. Z Východoindického souostroví to bylo koření, hedvábí,
vzácná dřeva, slonovina a čínský porcelán, po kterém byla v Evropě neuspokojitelná
poptávka, z Ameriky pak zlato, stříbro a drahokamy. Doprava získaných pokladů do
Španělska však nebyla jednoduchá, a španělské lodě a jejich posádky se musely potýkat s
kurdějemi, primitivní navigační technologií, obrovskými bílými plochami na mapách, piráty,
korzáry, loděmi nepřátelských národů, a především s nepředvídatelným počasím. V té době se
španělská vláda zoufale snaţila zavést přísnou kontrolu nad zámořským obchodem mezi
Evropou a koloniemi; chtěla si tím zajistit všechny výhody pouze pro sebe, aby z dováţeného
zboţí mohla vybírat daně a 20% podíl zvaný quinto (královská pětina), a udrţet si ţárlivě
střeţený monopol v přístavech jako byla například Sevilla.
Flotily převáţející poklady
To vše měl zajistit systém zvaný flota čili systém kolon. Zákonem bylo stanoveno, ţe veškerý
obchod mezi Amerikou a Španělskem musí probíhat prostřednictvím zvláštní lodní flotily,
která bude dvakrát za rok převáţet v Evropě vyrobené zboţí ze Španělska do Nového světa, a
opačným směrem pak bohatství získané v koloniích. Tyto transatlantické plavby se staly
známými jako "stříbrné flotily", protoţe převáţely obrovské mnoţství stříbra, zlata a
drahokamů, a později také jako "talířové flotily", protoţe podstatnou část jejich nákladu tvořil
čínský porcelán (včetně talířů). Tento porcelán se do Nového světa dostával díky doplňkové
dopravě tzv. manilskou cestou, kterou zajišťovaly jedna nebo dvě (pořádně velké) galony:
vyplouvaly z Východoindického souostroví, s nákladem porcelánu, koření, hedvábí a dalším
zboţím projely severním Pacifikem s a dopravily svůj náklad na západní pobřeţí Mexika,
odkud ho karavany mul přenášely do Veracruzu na východním pobřeţí, odkud pokračovalo
lodí dál do Španělska.
Mnoţství cenného zboţí přepravovaného těmito flotilami bylo ohromující. Z drahých kovů
převaţovalo stříbro z jihoamerických stříbrných dolů, ale obrovské bylo také mnoţství zlata,
drahokamů a jemně zpracovaných šperků vyrobených umělci v Americe i na Dálném
východě. Tuny stříbra a stovky kilogramů zlata zvedaly hodnotu převáţeného nákladu do
milionů. Kdyţ dnes vezmeme v úvahu ještě jejich historickou hodnotu, pak by v současné
době hodnota nákladu průměrné španělské galeony činila řádově stovky milionů dolarů nebo
liber.
Úspěšné plavby
Navzdory nebezpečí které s sebou daleké plavby tehdy přinášely byly transatlantické a
transpacifické flotily poměrně úspěšné. Manilské flotily, které se musely potýkat s horšími
podmínkami, ztratily za 250 let po které tento systém fungoval zhruba 40 lodí. Transatlantické
stříbrné flotily byly ještě úspěšnější, přestoţe po celé dvě a půl století byly středem pozornosti
pirátů, korzárů a válečného námořnictva cizích států. Protoţe lodě stříbrných flotil pluly vţdy
těsně pohromadě a měly zajištěnou ochranu skvěle vyzbrojených válečných galeon, nebyly
pro nepřátele nijak snadnou kořistí. Váţnějším nebezpečím neţ cizí lodě pro ně bylo počasí -
bylo například striktně nařízeno, ţe na cestu z karibské oblasti zpět do Španělska musí flotila
vyplout včas před vypuknutím období hurikánů. Právě hurikány způsobily atlantickým
stříbrným flotilám tři největší neštěstí, a sice v letech 1622, 1715 a 1733, kdy byly flotily
zcela zničeny.
Flotila z roku 1715
Stříbrná flotila vypravená v roce 1715 patřila k nejbohatším vůbec, hlavně díky jedinečné
souhře okolností. Válka o španělské dědictví v letech 1701-1714 oslabila postavení Španělska
vůči ostatním evropským mocnostem. Protoţe válečný stav se rozšířil i do zámoří, bylo pro
flotily nebezpečné pokusit se přeplout Atlantik, kdyţ se musely obávat střetnutí s celou
válečnou flotilou některého nepřátelského státu. Proto stříbrné flotily po dva roky setrvávaly
ve Španělsku, takţe v přístavech Nového světa se za tu dobu nahromadilo větší bohatství neţ
kdy předtím.
Bylo obvyklé, ţe se do Nového světa vypravovaly dvě flotily na dvě různá místa v Karibiku.
Flotila nazvaná Nueva Espa?a flota měla plout do mexického Veracruzu (čili Nového
Španělska - Nueva Espa?a), zatímco cílem flotily Tierra Firme flota byly přístavy v Jiţní
Americe, přičemţ hlavní zastávka měla být v přístavu Cartagena. Po naloţení měly obě flotily
vyplout, setkat se v Havaně a přes Atlantik pokračovat v jednom konvoji. To všechno musely
stihnout před vypuknutím období hurikánů.
Čekání v Havaně
Rok 1715 se neměl nijak lišit od těch předchozích. Kapitán Don Antonio de Echeverz y
Zubila, který velel Cartagenské flotile, připlul do Havany podle plánu. Jeho lodě úpěly pod
nesmírně cenným nákladem truhel plných bolivijského stříbra a zlatých mincí, kolumbijských
smaragdů a pytlů napěchovaných jemně zpracovanými peruánskými šperky. Jeho flotila byla
připravena zvednout kotvy jiţ v polovině března, ale jeho nadřízený a kapitán druhé flotily
Don Juan Esteban de Ubilla, se opozdil. Jeho Nueva Espa?a flota stále kotvila ve Veracruzu,
kde čekala na opoţděnou karavanu mul přicházející od pobřeţí Tichého oceánu s nákladem
zboţí z Dálného východu přivezeného manilskými galeonami za uplynulé dva roky. Mezitím
kapitán Ubilla nemarnil čas a plnil své truhly zlatými a stříbrnými pruty a mincemi. Kdyţ
karavana mul konečně dorazila, a vyloţila svůj náklad, přibylo k tomu ještě nemalé mnoţství
hedvábí, koření, slonoviny, vzácného dřeva, indigového barviva a drahého porcelánu. Poté
kapitán Ubilla konečně vyplul a do Havany dorazil v půlce května.
Ke svému zděšení však byl zdrţován i zde. Všichni obchodníci v Novém světě nutně
potřebovali odeslat své zboţí do Evropy, a stříbrná flotila představovala jejich první šanci po
třech letech. Proto bylo všech 11 lodí spojené flotily naloţeno aţ po zábradlí bednami a ţoky
plnými všeho moţného. Havanský guvernér navíc přesvědčoval oba kapitány, aby se k jejich
konvoji mohla připojit ještě francouzská loď Grifon, kterou si najal on osobně. Jeho ţádost
nebyla přijata právě s nadšením, a vyjednávání neţ posléze oba souhlasili způsobilo další
zdrţení.
Svatební dar španělské královně
Hlavní zpoţdění odjezdu stříbrné flotily však bylo způsobeno pozoruhodným příběhem
týkajícím se svatebního daru španělské královně. Král Filip V. španělský nedávno ztratil svou
první ţenu Marii Louisu Savojskou, coţ bylo pro jeho prostopášnou povahu velkým
neštěstím. Jakoţto hluboce věřící muţ Filip odmítal sex mimo manţelství, ale přitom byl
svým chtíčem ovládán natolik, ţe údajně musel být násilím odvlečen od těla své mrtvé ţeny.
Jeho příští ţena Isabella Farnese, vévodkyně parmská, neochotně souhlasila s tím, ţe si Filipa
vezme, i kdyţ ještě nedostala slíbený dar, ale odmítla se účastnit svatebního obřadu, dokud jí
dar nebude v plné výši doručen. Svatebním darem králově nové nevěstě bylo obrovské
mnoţství nejjemnějších šperků, jaké se ve španělské říši daly sehnat, a proto král naléhal, aby
stříbrná flotila neopouštěla Karibik, dokud dar pro královnu - který zabral celkem osm truhel -
nebude donesen na palubu a uloţen v Ubillově kajutě.
Bylo 24. července, kdyţ španělská flotila konečně zvedla kotvy a opustila Havanu. Vezla
zboţí (lépe řečeno poklad) v deklarované hodnotě celkem přes 14 milionů pesos (a k tomu
ještě značné mnoţství zboţí pašovaného, nikde nezaznamenaného, které svou hodnotou
mohlo převyšovat to oficiálně deklarované). Přepočteno na současné poměry mohla hodnota
nákladu počítaná jen podle váhy kovů činit odhadem 220 milionů liber nebo 418 milionů
dolarů.
Smrtící hurikán
Původní plán plavby byl vyrazit na sever plout s Golfským proudem podél východního
pobřeţí Floridy aţ do oblasti kde vanou pasáty, které budou pohánět lodě přes celý Atlantik.
První část cesty probíhala velmi dobře a flotila plula rychle, ale 29. července se vítr utišil a
následujícího rána dostaly moře i nebe zlověstnou podobu. Slunce se marně snaţilo
proniknout skrz vše prostupující mlhu, zatímco moře se začalo hrozivě dmout navzdory
úplnému bezvětří. Hejna mořských ptáků do té doby provázejících lodě náhle zmizela, a
odpoledne ze nebe zatáhlo. Nešťastní námořníci se postupně dostávali do dráhy silného
hurikánu zuřícího dál na volném moři. Ten teď změnil kurs a hnal se na západ v plné síle
vstříc lodím stříbrné flotily, které tlačil na rozeklané útesy a mělčiny na pobřeţí Floridy.
Brzy ráno 31. července pak potkal všech 11 lodí španělské stříbrné flotily neodvratný konec.
Jako první narazila na útes Ubillova vlajková loď. Podle očitých svědectví přeţivších
námořníků byla uchvácena obrovskou, asi patnáctimetrovou vlnou a vrţena na útes takovou
silou, ţe se horní polovina paluby okamţitě odtrhla. Vzápětí byla celá loď rozdrcena na třísky
a kapitán i 223 členů posádky mrtví. Zbytek flotily potkal stejný osud, s výjimkou lodi
Grifon, jejíţ kapitán prozíravě zvolil kurs dále na východ a nejhoršímu pásmu hurikánu se tak
vyhnul. Více neţ 700 - moţná přes 1000 - muţů utonulo nebo bylo rozdrceno o skály, a
většina drahocenného nákladu skončila rozptýlena po mořském dně nebo k němu klesla spolu
se zbytky vraků. Jedinou výjimkou byla loď Urca de Lima, která rychle klesla ke dnu a díky
svému velmi pevnému trupu zůstala téměř neporušena. Námořníci kteří katastrofu přeţili se
vydrápali na pobřeţí, schoulili se k sobě a vyčkávali, dokud hurikán neodezněl a ranní slunce
neodhalilo plný rozsah katastrofy. Trosky vraků a mrtvá těla byly vyplavovány na pobřeţí
Floridy v pásmu kolem 50 km, mezi dnešními místy Fort Pierce a Sebastian Inlet.
Záchrana nákladu
První důstojník rozdělil přeţivší námořníky na dvě skupiny a vyslal je k místu katastrofy, aby
se co nejrychleji pokusili zachránit, co se dá. Zpráva o katastrofě byla poslána do okolních
španělských kolonií, a brzy přišla pomoc. Jako první byla na řadě Urca de Lima, která
poškozena relativně málo, zato ostatní lodě byly zničeny částečně nebo úplně, coţ záchranu
nákladu velice ztěţovalo. Domorodí potápěči pracovali neúnavně (bez oddechu), navzdory
špatné viditelnosti, proměnlivému počasí a hejnům ţraloků krouţících kolem.
K uskladnění zachráněného nákladu byla na pobřeţí postavena malá pevnůstka, ale zpráva o
tom se rychle roznesla, takţe brzy se sem začali stahovat piráti, hrdlořezové a lupiči touţící
urvat si svůj díl z kořisti, kterou zachránil někdo jiný. Španělům se podařilo zachránit asi 25-
30 procent nákladu flotily (včetně více neţ 5 milionů "španělských dolarů" - stříbrných mincí
v hodnotě 8 realů), neţ se po třech letech nakonec odsunuli. Neţ definitivně odešli, všechny
části vraků vytaţené na břeh spálili. Záhy poté odtáhli i piráti a další lupiči kvůli tomu, ţe se
obávali jedni druhých, nepřátelským Indiánům a všeobecně nepříznivým podmínkám. Místo
kde spočívaly vraky zůstalo ještě po několik desetiletí jasně viditelné díky vyčnívajícím
stoţárům, a bylo běţné, ţe projíţdějící lodě se tu zastavily a jejich posádky zkoušely štěstí při
hledání pokladů. Časem však bylo přesné místo ztroskotání zapomenuto a vraky byly
ponechány na pokoji. Jedinou připomínkou jejich existence byly mince, kousky dřeva a
dalších trosek vyvrhované na pobřeţí při kaţdé větší bouři.
Flotila z roku 1715 znovu objevena
Úsek floridského pobřeţí kde v roce 1715 skončil příběh stříbrné flotily je znám jako "Pobřeţí
pokladů", protoţe podél něho leţí na mořském dně úctyhodný počet ztroskotaných vraků a
moře občas vyvrhne na břeh něco z jejich nákladu. Mnozí místní obyvatelé musejí mít nejasné
tušení o pokladech leţících nedaleko břehu, ale ani po roce 1928, kdy byla ve vodách u Fort
Pierce v hloubce méně neţ 4,5 m znovu objevena Urca de Lima, a podařilo se vyzdvihnout
její děla a kotvy, nebylo dosud uspořádáno systematické pátrání po vracích ostatních lodí.
Hledání pokladů u floridského pobřeţí začalo váţněji aţ v 60. letech 20. století. Kip Wagner,
jeden z místních obyvatel, se začal o historii potopených pokladů zajímat poté, co na pláţi
nedaleko svého domu našel několik mořem vyvrţených starých mincí. Po potopeném
bohatství začal pátrat jiţ v roce 1949 na vlastní pěst, ale bez úspěchu. Koncem 50. let se pak
spřátelil s nadšencem a místním amatérským historikem a začali pátrat po moţném původu
nalezených mincí společně. Ze starých map, místních záznamů a hromady dokumentů ze
španělských archivů poskládali Wagner a jeho partner příběh stříbrné flotily z roku 1715 a
začali lokalizovat místa ztroskotání jednotlivých vraků.
Průlom nastal, kdyţ si Wagner jednoho dne všiml sníţeniny v povrchu pláţe, kde jeho pes
vyhrabal jezírko se sladkou vodou. Wagner zjistil, ţe narazil jeden z původních španělských
táborů (postavený zde právě kvůli zdroji pitné vody), leţícímu přímo naproti vraku lodi
Nuestra Se?ora de la Regla. Wagner do svého týmu přibral ještě pilota a další pomocníky a
brzy se jim podařilo objevit první vrak a po něm několik dalších. Hon za pokladem mohl
začít. Wagner a jeho společníci objevili tisíce španělských dolarů, zlatých mincí, čínského
porcelánu, prstenů, broţí, kříţků, náušnic, náhrdelníků a také opravdový poklad jak má být -
truhly plné mincí a zlatých a stříbrných prutů.
7 vraků objeveno
Po Wagnerových pionýrských počinech se k pátrání po potopeném bohatství stříbrné flotily
1715 připojilo mnoho amatérských terénních historiků i hledačů pokladů. Vraky šesti lodí z
flotily byly spolehlivě lokalizovány; v případě sedmého vraku to není jisté, neboť určit jeho
stáří není snadné a v okolí je mnoho vraků z roku 1715. Původní flotila čítala 12 lodí, Grifon
se však neštěstí vyhnul, takţe z ní zbylo 11 vraků.
Do ztracené stříbrné flotily 1715 patřily tyto lodě: Nuestra Se?ora de la Regla (vlajková loď
flotily Nueva Espa?a flota a z toho důvodu známá i pod jménem La Capitana), Santo Cristo
de San Roman, Urca de la Lima (téţ El Refuerzo čili "zásobovací loď"), Nuestra Se?ora de las
Nieves, Nuestra Se?ora de Carmen y San Antonio, Nuestra Se?ora del Rosario, Nuestra
Se?ora de la Concepcion, El Se?or San Miguel, další loď jménem San Miguel (téţ Se?ora de
la Popa), El Ciervo a kubánská Frigatilla (menší dopravní loď koupená kapitánem Ubillou ke
zvýšení kapacity flotily).
Z těchto lodí se dodnes podařilo přesvědčivě lokalizovat vraky: Nuestra Se?ora de la Regla,
Santo Cristo de San Roman, Urca de la Lima, Nuestra Se?ora de las Nieves, Nuestra Se?ora
de Carmen a Nuestra Se?ora del Rosario. El Ciervo a Frifatilla se podle dochovaných zpráv
potopily v hluboké vodě. Pokud je to pravda, bude třeba k jejich nalezení a případnému
zachraňování nákladu třeba sloţitých operací s pouţitím nejmodernější techniky. Nuestra
Se?ora de la Concepcion se údajně potopila u mysu Cape Canaveral. San Miguel byl(a)
vrţen(a) na pobřeţí téměř nepoškozen(a), pravděpodobně místa Sandy Point jiţně od Vero
Beach. Tato loď podle záznamů nevezla ţádné poklady, ale vzhledem k okolnostem které
víme o pašování by bylo určitě zajímavé poohlédnout se po zbytcích jejího vraku. Neurčitelná
loď kterou mohl(a) být El Se?or San Miguel se potopila na útesech poblíţ Nassau Sound,
jiţně od Fernandina Beach. Aby to nebylo tak jednoduché, byl nedaleko Melbourne Beach
objeven další vrak který mohl pocházet z roku 1715. Stříbrem vykládaná pistole objevená zde
v listopadu 2005 vedla hledače pokladů k domněnce, ţe by se mohlo jednat o jeden z dosud
neobjevených vraků stříbrné flotily.
Co zbylo?
Všeobecně se věří, ţe vraky které se dosud podařilo lokalizovat a případně z nich úspěšně
vyzvednout část nákladu jsou právě ty, které vezly drahocenný poklad stříbrné flotily. Kdyţ
se vezme v úvahu mnoţství nákladu zachráněné v období před 290 lety aţ dodnes, jehoţ
hodnota dosahuje miliony dolarů, nabízí se představa, ţe uţ tam dole nezbylo mnoho věcí, pro
které by stálo za to potápět se dál. Je pravda, ţe dosud objevené vraky při pouţití moderních
technologií jako jsou magnetometry a sonary téměř nemají šanci uchránit si nějaká tajemství,
ale nadšenci chtiví lovení potopených pokladů nemusejí propadat skepsi přinejmenším ze tří
dobrých důvodů:
Za prvé - stříbrná flotila převáţela celkem vskutku ohromující bohatství. Jedním z prvních
velkých objevů Wagnerova týmu byla metr dlouhá truhla obsahující 85 kg stříbrných mincí.
Podle seznamu nákladu mělo být na všech lodích dohromady takových truhel 1300, to
znamená přes 110 tun stříbra jen v této podobě.
Za druhé - bylo veřejným tajemstvím, ţe oficiální seznamy zahrnovaly jen zhruba polovinu
skutečného nákladu flotily. Obchodníci, šlechtici i námořníci všichni bez rozdílu své zboţí
zatajovali a pašovali ve snaze vyhnout se vysokým daním uvaleným španělskou vládou na
veškeré zboţí dováţené z Nového světa. Například jeden podnikavý kapitán si nechal ze zlata
zhotovit kotvu a pomalovat ji, aby vypadala jako ţelezná. Z nedávných výzkumů vyplývá, ţe
mnohé gaelony běţně vozily více zboţí nepřiznaného neţ oficiálně deklarovaného. Tento stav
se téměř jistě týkal také stříbrné flotily z roku 1715. Z vraku jedné z objevených lodí - Las
Nieves, která podle oficiálních záznamů neměla vézt ţádné cennosti, byly během několika let
vyzdviţeny věci za několik milionů liber.
Za třetí - četnost s jakou jsou mince a různé další drobné předměty vyvrhovány na pobřeţí
svědčí o tom, ţe pod mořskou hladinou musí stále být obrovské mnoţství pokladů.
Zřejmě největším pokladem který dosud spočívá na mořském dně je svatební dar určený pro
královnu Isabellu. Není přesně známo, co všechno zahrnoval, ví se však, ţe k němu patřilo
srdce zhotovené ze 130 spojených perel, prsten se smaragdy váţící 74 karátů, pár náušnic z
nichţ kaţdou tvořily 14karátové perly, a růţenec z kousků korálů o velikosti dětských
kuliček. Není jasné, jaká část královnina daru byla jiţ objevena a zachráněna, ale je velmi
pravděpodobné, ţe jeho naprostá většina na své objevení dosud čeká.
Jak hledat potopené poklady
Pozor - toto není návod, proto lovci pokladů zatím nemají důvod k přílišnému nadšení.
Hledání a nalézání pokladů z nákladu stříbrné flotily z roku 1715 není a nebude snadné. V
příslušné oblasti operují jiţ desítky let profesionální i amatérští hledači pokladů a námořní
historikové, včetně týmu zaloţeného legendárním hledačem potopených pokladů Melem
Fischerem, který má rozhodně největší šanci objevit některé ze zbývajících lodí stříbrné
flotily. Místní podmínky nejsou pátrání podmořskou hladinou právě příznivé, o čemţ se jiţ
dávno přesvědčili Španělé pokoušející se zachraňovat náklad lodí a jejich indiánští otroci.
Počasí umoţňuje pátrání jen v poměrně krátkém časovém období, přístup k pravděpodobným
místům ztroskotání často ztěţují prudký vítr a vysoké vlny. Potápění k vrakům lodí a potápění
kolem útesů mohou být nebezpečné, zvlášť kdyţ jsou zkombinovány. Vybavení pro průzkum
a vyzvedávání nákladů ze starých vraků je velmi drahé. Kromě toho je třeba počítat se
ţraloky, špatnou viditelností, usazeninami přinášenými řekami a vířenými v neklidných
vodách tak, ţe jsou trvale zakalené. +
Je třeba také mít na paměti, ţe pátrání po potopených pokladech a případné přenášení
jakýchkoliv předmětů na břeh jsou přísně kontrolovány. Do některých oblastí známých vyšší
koncentrací vraků nemají hledači pokladů vůbec přístup. O pátrání v ostatních místech je
třeba ţádat a za povolení zaplatit. Málo oblíbený mezi lovci pokladů je také zákon, podle
kterého má stát Florida nárok zkonfiskovat prvních a nejlepších 25 procent z jakéhokoliv
bohatství vyloveného z moře. To se netýká pátrání na pobřeţí, takţe nejoblíbenější a
nejčastěji provozovanou metodou hledání pokladů na Floridě je prostě procházet se po pláţi s
detektorem kovů. Také návštěva pláţe po velké bouři se můţe vyplatit - vţdy máte šanci najít
nějaké španělské dolary, zlaté dublony nebo dokonce staré šperky, třeba z těch určených
původně pro samotnou španělskou královnu.
Expedice Johna Franklina
V roce 1845 Sir John Franklin vyrazil na cestu výpravu pořádanou britským námořnictvem.
Jeho expedice měla za úkol zmapovat severoamerickou Arktidu a ověřit moţnost plavby do
Tichého oceánu bájnou severozápadní cestou. 26. července roku 1845 byly dvě lodě
Franklinovy expedice Erebus a Terror spatřeny velrybáři v Baffinově moři na začátku
severozápadní cesty. Poté uţ je ţádný Evropan nikdy nespatřil. V následujících letech se osud
Franklinovy expedice stal jedním z největších mediálních témat své doby, kdy mimořádně
zaujatá veřejnost bez dechu sledovala kaţdou novou zprávu přicházející od početných dalších
expedic vypravovaných do Arktidy s cílem najít stopy po zmizelých lodích a lidech. Během
160 let od zmizení Franklinovy expedice bylo uspořádáno nejméně 40 takových pátracích
výprav, přičemţ počet lodí a muţů při nich ztracených překročil ztráty Franklinovy expedice.
Přestoţe dnes je jiţ moţné sestavit téměř kompletní obraz tragického osudu Franklinovy
ztracené expedice, ale přesto mnoho záhadného zůstává. Tento příběh představuje průnik tří
tématických okruhů probíraných v této knize - ztracení lidé, ztracené lodě a ztracené
dokumenty. Lidé věnující se dodnes pátrání po nich jsou přesvědčeni, ţe pozůstatky a stopy
Franklinovy expedice někde v nedostupných oblastech Arktidy stále čekají, aby jednoho dne
šťastným objevitelům konečně vydaly své tak dlouho střeţené tajemství.
Smělé plány
Franklinova expedice byla uspořádána v rámci průzkumného programu britského královského
námořnictva jednak proto, aby muţstvo i důstojníci byli v době míru něčím zaměstnáni, a
částečně také jako důsledek zpupnosti viktoriánské vlády, která se usilovně snaţila
demonstrovat a šířit moc, technickou vyspělost a odvahu Britského impéria pokud moţno do
všech koutů světa. Například Franklinova expedice byla součástí dobývání Arktidy
severozápadní cestou, kýţeným spojením Atlantiku s Pacifikem kolem nejsevernějšího
výběţku amerického kontinentu, které, jak se doufalo, by umoţnilo podstatně zkrátit cestu z
Evropy na Dálný východ, aby nebylo nutné obeplouvat mys Dobré naděje (kolem Afriky)
nebo Hornův mys (kolem Jiţní Ameriky). I dnes, kdy se běţně vyuţívá Suezský průplav,
dávají mnohé námořní dopravní společnosti přednost této severní cestě.
Sir John Franklin vykonával za svůj ţivot řadu povolání, v nichţ ne vţdy byl úspěšný, jako
člen britského námořnictva se zúčastnil dvou hlavních námořních bitev významných pro
britskou historii (u Kodaně a Trafalgaru), jen taktak přeţil pozemní výpravu jenţ měla
zmapovat část severoamerické Arktidy, a byl poslán domů krátce před penzí jako guvernér
Tasmánie. V roce 1845 se navzdory svému pokročilému věku a poměrně chatrnému zdraví
nechal na vlastní ţádost ustanovit do čela expedice, která měla za úkol zmapovat
severozápadní průliv (ačkoliv někteří historikové tvrdí, ţe hlavním posláním expedice byla
spíše méně slavná práce spočívající v měření magnetismu, a ţe Franklin tudíţ nebyl tak
docela neohroţeným velitelem a cestovatelem podle viktoriánského mýtu).
Lodě - vrchol techniky
Britské námořnictvo vypravilo na expedici dvě mohutné válečné lodě postavené tak, aby
odolaly bombardování a vybavilo je veškerou technikou, kterou mohla podle očekávání
expedice potřebovat, aby se mohly probíjet silným ledem. Trupy lodí byly zesíleny a
opancéřovány a vybaveny ústředním topením, vrtulovým pohonem a dalším vybavením na
lámání a řezání ledu. V rámci přípravy na dlouhou cestu byly lodě vybaveny vším moţným
od rozsáhlé knihovny a osobně označených souprav nádobí pro důstojníky aţ po zásoby
potravin na tři roky zahrnujících obrovské mnoţství konzervovaného jídla (které bylo v této
době úplnou, ještě nevyzkoušenou novinkou).
Dvě lodě výpravy nesoucí jména Erebus a Terror s posádkami čítajícími dohromady 129
muţů vypluly 19. května 1845. V červenci se setkaly se zmíněnými velrybáři v Baffinově
zálivu a poté zamířily do průlivů a úţin Kanadského arktického souostroví. Později se
ukázalo, ţe zimu na přelomu let 1845-46 výprava přeţila utábořená na ostrově Beechey
Island, potom byla schopna pokračovat aţ k severozápadnímu cípu Ostrova krále Williama
(King William Island), leţícího nedaleko kanadské pevniny na území dnešního teritoria
Nunavut. Počasí však výpravě nepřálo, a v září 1846 byly obě lodě opět uchváceny ledem do
sevření, které nepovolilo po dva roky. To co následovalo je jen fiktivní příběh sestavený z
kusých informací a dohadů, které přivezly pátrací expedice.
Hledejte Franklina!
Kdyţ uplynuly dva roky a po Franklinově výpravě nebylo nikde ani vidu ani slechu, vypravilo
britské námořnictvo a vláda první z řady výprav, které byly zpočátku povaţovány za
záchranné, později pátrací, jejichţ úkolem bylo rozluštit záhadu úplného zmizení dvou lodí se
129 muţi na palubě. Přestoţe většina pobřeţí v příslušné oblasti byla jiţ zmapována, prvních
14 výprav objevilo jedinou stopu po Franklinových muţích - zimní tábor na ostrově Beechey
Island leţícím zhruba ve třetině severozápadní cesty, spolu s hroby tří muţů zemřelých na
tuberkulózu.
První další zprávy o osudu Franklinovy výpravy se objevily aţ v roce 1854. Dr. John Rae,
zeměměřič Hudson´s Bay Company, hovořil s Eskymákem, který mu sdělil ţe před 4 roky
narazili jeho lidé poblíţ Ostrov krále Williama na skupinu asi 40 bílých muţů, kteří byli ve
velmi zbědovaném stavu. Ve výpravě nebyl ţádný tlumočník, a tak Eskymáci pochopili jen
tolik, ţe bílí muţi se chtějí dostat dál na jih. Protoţe Eskymáci trpěli hladem také a nebyli
schopni bělochům nijak pomoci, pokračovaly obě skupiny dál svou cestou. Později byla těla
bílých muţů z jiné skupiny objevena Eskymáky poblíţ ústí velké řeky. Z některých známek
na tělech se dalo soudit, ţe muţi byli dohnáni ke kanibalismu. Kdyţ Dr. Rae tyto zprávy
podal dál, byla mu nabídnuta odměna za jakýkoliv důkaz na podporu těchto tvrzení. Rae byl
skutečně schopen získat mnohé předměty, které Eskymáci nashromáţdili a které prokazatelně
pocházely z obou lodí a majetku jejich posádek.
Poznámky, čluny a těla
Franklinova ţena Lady Jane Franklinová shromáţdila dostatek peněz, aby mohla financovat
další expedici která měla jít po nových stopách. V roce 1859 vyrazila loď Fox které velel
kapitán Leopold McClintock, a doplula aţ k Ostrovu krále Williama. Podle stop které zde tato
výprava objevila se zdálo, ţe záhada je vyřešena. Na ostrově totiţ McClintockovi lidé našli
mohylu se stručnou zprávou, naškrábanou standardním způsobem obvyklým v britském
námořnictvu a sloţenou ze dvou částí. První z nich, datovaná 28. května 1847, popisovala
pohyb lodi od roku 1845, včetně zimního tábora na ostrově Beechey Island, současnou polohu
a několik průzkumných výprav. Končila slovy "all well", naznačujícími, ţe je vše v pořádku.
Druhá část zprávy s datem 25. dubna 1848 uţ byla mnohem pochmurnější. Psalo se v ní, ţe
obě lodě byly opuštěny poté, co byly opět sevřeny v zajetí ledu, a ţe zemřelo 9 důstojníků a
15 členů posádky včetně samotného Franklina, který zemřel 11. června 1847, a ţe ti kdo
přeţili se teď probíjejí na jih směrem k řece Back´s Fish River (pravděpodobně s úmyslem
pokračovat po jejím proudu aţ k základnám Společnosti Hudsonovu zálivu).
Při dalším pátrání McClintock sledoval hotovou "cestu smrti", na níţ naráţel na mrtvá těla,
rozházené vybavení a také jeden z lodních člunů, předělaný na saně, ale potom evidentně
opuštěný. Byl naloţen zajímavým nákladem včetně stříbrných čajových lţiček, pantoflí,
jednoho výtisku novely Farář Wakefieldský od Olivera Goldsmithe a neotevřených masových
konzerv.
Záhada vyřešena?
Teď vypadal příběh poměrně jasně: v situaci kdy loď byla uvězněna v nepovolujícím ledovém
sevření, zásoby ubývaly a jejich druhové umírali se posádka obou lodí odváţně rozhodla
zkusit dostat se na pevninu. Přemoţeni mrazem, hladem a kurdějemi (z nedostatku vitamínu
C) muţi nakonec po cestě zahynuli a stali se tak (slovy Jane Franklinové, napsanými ještě
před zmizením ) "prvními a jedinými oběťmi objevování Arktidy v moderní době". Lodě se
podle informací od Eskymáků potopily nedaleko Ostrov krále Williama. Nalezené poznámky
i ostatní předměty byly vystaveny pro veřejnost a celý příběh se stal jedním z velkých mýtů
spojených s objevitelskými výpravami při budování Britského impéria.
I při výše uvedené verzi příběhu však stále zůstává leccos neobjasněno. Proč námořníc i
opustili lodě a vydali se na sebevraţedný pochod dlouhý přes 1200 km přes vodopády a
peřeje? Proč naloţili do improvizovaných saní z upraveného člunu nepotřebné a těţké věci?
Pokud opravdu zemřeli hladem, proč některé konzervy s potravinami zůstaly neotevřené? A
proč se ve zprávě zanechané v mohyle na Ostrově krále Williama objevují faktické chyby
(například nesprávné datum přezimování na ostrově Beechey Island), ale tak málo informací,
které by byly uţitečné případným zachráncům?
Odpovědi na některé z těchto otázek nabízí analýza těl tří muţů pohřbených na ostrově
Beechey Island, která byla provedena v 80. letech 20. století. Ukázalo se, ţe kromě
tuberkulózy vykazovala těla také slabší příznaky otravy olovem. Stín podezření proto padl na
konzervované maso. Technologie konzervárenství byla v té době v začátcích a firma která
dodala konzervy výpravě neměla příliš vysoký bezpečnostní kredit. Olovo které se pouţívalo
k uzavírání konzerv se zřejmě dostávalo do jejich obsahu a těm kdo ho jedli způsobovalo
pomalou otravu. Tím by mnohé bylo jasnější. Otrava olovem zhoršuje paměť, oslabuje
soustředěnost a schopnost hodnotit situaci. To by vysvětlovalo chyby ve zprávě, sebevraţedný
plán odchodu na pevninu, podivný náklad na saních a nesnědené konzervy (moţná, ţe muţi
pojali podezření, ţe s nimi není něco v pořádku). Nedostatek hygieny při zpracování konzerv
mohl také způsobit tvorbu botulotoxinu (klobásového jedu) uvnitř a propuknutí otravy-
botulismu mezi námořníky. Moţná právě tohle zabilo Franklina.
Kde jsou lodě a lodní deníky?
Toto zřejmě logické vysvětlení proč a jak skončila neštěstím Franklinova expedice není však
celý její příběh. Několik otázek stále ještě zůstává nezodpovězených. Kde je tělo Johna
Franklina? Byl pohřben, a pokud ano, kde? Kde se potopily obě lodě výpravy, a jsou stále
ještě na mořském dně? Kde jsou lodní deníky, které měly být kapitány a důstojníky vedeny a
opatrovány a dodatečně by mohly pomoci definitivně rozluštit záhadu smutného konce
výpravy?
Někteří vědci zabývající se Franklinovou expedicí blíţe se odmítli spokojit s oficiální verzí
příběhu a hledali odpovědi na otevřené otázky v informacích získaných od Eskymáků. Při tom
zjistili, ţe skutečný příběh výpravy mohl být mnohem delší, neţ se zatím předpokládalo.
Arktické zlato
Zmizení lidí, lodí a záznamů Franklinovy expedice má z historického hlediska značný
význam a proto vzbuzuje takový zájem. Příběh této výpravy byl jedním z nejvýznamnějších
kapitol historie dobývání Arktidy, navíc obestřenou tajemstvím a dramaty četných osobních
tragédií. Samotné lodě by měly obrovskou historickou hodnotu, neboť do současné doby se
nedochovaly ţádné bombám odolné lodě, navíc vybavené nejlepší technologií poloviny 19.
století pro plavbu v polárních vodách.
Pokud jde o ztracené lodní deníky, ty jsou pro nadšence zabývající se dosud osudem
Franklinovy expedice jakýmsi Svatým Grálem. Jak říká jeden z nich, Russell Potter "Ze všech
pohřešovaných dokumentů týkajících se nejrůznějších záhad moderních časů se nic
nevyrovná těmto Franklinovým papírům." Moţná jsou deníky v kajutách potopených lodí,
takţe existuje naděje, ţe objev jednoho pomůţe najít i druhé.
Co vyprávěli Eskymáci
McClintock byl schopen najít pouze zbytky, tělesné pozůstatky a různé záchytné body, které
získal díky informacím od Eskymáků shromáţděným Dr. Raem a jím samotným. Anglická
viktoriánská společnost však nepřijala zdaleka celý příběh bez výhrad - částečně proto, ţe
některé informace byla nejasné, a zejména kvůli tomu, ţe se mnohdy jednalo o věci, které lidé
nechtěli slyšet. Například informace ţe podle Eskymáků byli přeţivší Franklinovi muţi
donuceni ke kanibalismu způsobila v puritánské anglické společnosti vlnu pobouření, a
mnohé významné osobnosti včetně například Charlese Dickense to rovnou prohlásily za
nemoţné.
Řadu informací od Eskymáků získal novinář Charles Francis Hall, který na vlastní pěst
podnikl několik cest do Arktidy s úmyslem objasnit záhadu kolem Franklinovy expedice. Hall
mluvil s Eskymáky, kteří viděli na vlastní oči Franklinovy lodě. Vyprávěli, ţe jedna loď se
potopila blízko místa, kde byla posádkou opuštěna, a byla ledem rozdrcena na třísky, zatímco
druhá byla zanesena dál na jih, kde se potopila poměrně neporušena. Eskymáci vyprávěli téţ
o tom, jak viděli bílé muţe, nejdříve poblíţ lodí a potom během jejich cesty na jih, ale
kupodivu dlouho poté, co Angličané podle zápisu zanechaného v mohyle lodě opustili.
Objevily se také zprávy o tom, ţe někteří bílí muţi strávili mezi Eskymáky celý zbytek ţivota.
Ani tato informace se však nehodila do veřejností přijímaného obrazu o posledních dnech
expedice.
Moderní teorie
David Woodman, odborník zabývající se osudem Franklinovy expedice, poskládal
dohromady vyprávění Eskymáků sesbírané Hallem a ostatními cestovateli s výsledky
vlastních výzkumů ve snaze získat co nejúplnější obraz toho, jak expedice doopravdy
skončila. Podle všeho se zdá, ţe údaj o opuštění lodí datovaný ve zprávě zanechané v mohyle
se týkal jen části výpravy. Ta odešla, zatímco ostatní zůstali na místě. Kdyţ však jedna z lodí
byla rozdrcena ledem potopila se, mnoho muţů a zásob bylo ztraceno a zřejmě se odhodlal k
odchodu i zbytek. Eskymáci kteří později viděli druhou loď dále na jihu říkali, ţe vypadala,
jako by byla opuštěna zcela nedávno, to znamená, ţe zřejmě byla obydlena znovu,
přinejmenším několika málo přeţivšími muţi. Moţná ţe ti ji dokonce zkoušeli řídit aţ k
místu, kde ji Eskymáci našli. Kaţdopádně nedlouho poté se i tato druhá loď potopila, ale její
stoţáry ještě vyčnívaly nad hladinu, coţ svědčí o tom, ţe musela být v docela dobrém stavu.
Pokud jde o přeţití Franklinových muţů pak část z nich zřejmě ţila s Eskymáky asi rok, a
někteří pokračovali v cestě podél řeky Back´s Fish River a dostali se téměř k základnám
Hudsonské společnosti. To všechno dohromady muselo trvat o několik let déle, neţ se
původně předpokládalo. Pak bylo moţné, ţe Dr. Rae získal od Eskymáků informaci o setkání
se zoufalými bílými muţi v roce 1850, dva roky po zápisu v mohyle. Tak jako tak - celý
příběh je stále nejasný, objevuje se v něm opakované opouštění a znovuobydlování lodí a
zoufalé pokusy jednotlivých skupin proniknout někam pryč zasněţenými pláněmi. Jisté je jen
jedno - ţe všechny členy výpravy nakonec potkal stejný osud.
Pátrání po lodích
Pro badatele jako je David Woodman pátrajících po Franklinových ztracených lodích je ze
všech eskymáckých svědectví nejdůleţitější lokalizace druhé lodi. Několik dotazovaných se
shodovalo, ţe loď byla spatřena u břehů poloostrova Utjulik, známého také jako Adelaide
Peninsula, ale údaje o přesnější lokalizaci se rozcházely. Nejpravděpodobnější se zdají dvě
místa - buď severně od ostrova O´Reilly Island, nebo dále na jih, západně od Grant Point,
poblíţ ostrova Kirkwall, známého pod eskymáckým jménem Umiartaliq čili "ostrov lodí".
Na základě těchto informací Woodman sám vedl několik výprav, které měly najít vrak
Franklinovy lodě, určit, o kterou ze dvou lodí se jednalo a provést nebo připravit její
podrobný průzkum nebo vyzdviţení. První výpravy zkoumaly mořské dno v obou (cílových)
oblastech pomocí magnetometru ve snaze objevit kovové předměty jako kotvy, kladky
rumpálů, šrouby apod. Protoţe magnetometry hlásily přítomnost různých anomálií příliš
často, další výpravy změnily taktiku: badatelé provrtali do ledu díry a jimi spouštěli sonarové
jednotky snímající zblízka mořské dno.
Ačkoliv ţádná z četných výprav neobjevila na dně pozůstatky Franklinovy lodi, podařilo se
jim nashromáţdit mnoho uţitečných informací. Zmapování mořského dna pomohlo zmenšit
okruh budoucího pátrání, neboť se vědělo, ţe loď musela klesnout do vody hluboké tak, aby ji
celou pohltila, ale aby konce stoţárů (ještě) vyčnívaly nad hladinu. Ukázalo se také, ţe
mořské dno v této oblasti není poznamenáno drhnutím ledových ker. Ty bylo slibné, protoţe
to znamenalo, ţe cokoliv co kleslo ke dnu mělo velkou šanci zůstat neporušeno a
pravděpodobně dobře zachováno. V tak chladné vodě neţijí ţádní měkkýši jako šášně a
podobní, kteří v teplejších vodách dokáţou velmi rychle zničit všechno dřevěné. Sám
Woodman říká: "Představuji si ten krásný, dřevěný vrak spočívající zpříma na mořském dně,
se vším všudy včetně stoţárů, jako jeden z nejlépe zachovalých vraků na světě." Nálezy na
souši - různé předměty a dřevo pocházející velmi pravděpodobně z Franklinových lodí,
tábořiště Angličanů a dokonce lebka muţe-bělocha - potvrzovaly, ţe místo posledního
odpočinku vraku druhé lodi je zřejmě hodně blízko.
Badatelé pokračující v pátrání po osudu Franklinovy expedice doufají, ţe vrak druhé lodi, ať
jde o Erebus nebo Terror, bude objeven a prozkoumán; snad se na něm najde i lodní deník,
který by konečně mohl vysvětlit záhadný příběh o opuštění lodi, jejím opětovném obsazení,
zoufalých výpravách na souš a tragickém konci celé výpravy. Moţná se dozvíme i kde je
pohřben John Franklin. Ale objevit (ten) vrak nebude jednoduché. Poslední výprava k
poloostrovu Utjulik v roce 2004 potvrdila, ţe šanci objevit vrak má jen sonar přímo skenující
mořské dno, a ţe z lokalit udávaných Eskymáky jako místa potopení vraku byla dosud takto
důkladně prozkoumána jen malá část.
Pátrání komplikuje také celosvětová změna podnebí, projevující se v Arktidě dramatickým
úbytkem ledu, který kdysi způsobil záhubu Franklinovy expedice: pracovat na silném ledě je
mnohem snazší neţ na tenkém, který můţe kdykoliv prasknout. Globální oteplování také
pomohlo tomu, ţe severozápadní průliv, který se Franklin a 128 jeho druhů pokusili
prozkoumat a ztratili při tom ţivoty, se konečně otevřela a stala se běţně pouţívanou
obchodní námořní trasou. Franklinův sen se stal skutečností, i kdyţ v mozaice informací o
osudu jeho výpravy mnohé velice podstatné kamínky stále chybějí.