-
doc. PhDr. Miroslav Somr, CSc.
Úvod do studia filozofie a etiky
( O universu, existenci člověka, poznávání pravdy a mravním
jednání)
Distanční text pro studující oboru Sociální pedagogika
2004
Pedagogická fakulta JU Fakulta managementu VŠEČeské
Budějovice
Jindřichův Hradec
1
-
Obsah
I. část
1. Co je filozofie ? ……………………………………………………. s. 22. Mílétská škola
…………………………………………………….. 43. Počátky řecké rétoriky a demokratický
zvrat v řecké společnosti 5 4. Koperníkovský obrat ve
filozofii…………………………………… 9 5. Scholastika a cesta k novověké
filozofii ………………………….. 13 6. Pansofie – úvahy o nápravě společnosti
………………………….. 17 7. Evropský racionalismus a anglický empirismus
…………………. 24 8. Francouzské osvícenství 18. století………………………………… 41
9. Encyklopedie a encyklopedisté ……………………………………. 43 10. Německá
filozofie ………………………………………………….. 44 11. Herbartova vědecká filozofie
pedagogiky ……………………….. 50 12. Od filozofie lásky k
materialistickému pojetí dějin ……………… 53 13. Pokus o filozofii
moderní vědy (pozitivismus) ……………………. 55 14. Německá filozofie
iracionalismu a voluntarismu…………………. 56 15. Fenomenologie a
filozofie bytí …………………………………….. 60 16. Pragmatismus
………………………………………………………. 63 17. Doporučená literatura ke studiu
………………………………….. 66
II. část 1. Co je etika ? ………………………………………………………… 672. Hodnota
života ……………………………………………………… 693. Profesní etika
………………………………………………………. 724. Kodex etiky veřejné správy
……………………………………….. 795. Doporučená literatura ke studiu
………………………………….. 90
2
-
I. část
1. Co je filozofie ?
Slovo filozofie pochází z řeckého phileo - láska a sophia -
moudrost, tedy láska k moudrosti. Moudrost sama, jako vrcholná
ctnost, však příslušela pouze bohům, a tak filozofové byli vlastně
jen zbožňovatelé této hodnoty, lidé milující moudrost. Tím ovšem
nevystihujeme samu podstatu tohoto jevu. Filozofie je univerzální
nauka o celku všeho jsoucího, o bytí světa a existenci člověka, o
jeho poznávání pravdy a mravním jednání.
Filozofie byla vždy pokládána za královnu věd, která dostačuje
sama sobě. Když mluvíme o tzv. řeckém zázraku, míníme tím
nejbohatší řecký stát na pobřeží Malé Asie, Mílétos, a první řeckou
filozofickou školu stejného názvu. Jejími představiteli byli
Thalés, Anaximander a Anaximenés. Nejde však o filozofy v pravém
slova smyslu, ale o myslitele v oboru přírodních věd hledající
odpověď na otázku z čeho se skládá svět.
Počátky filozofie spadají do doby mnohem časnější, před Egypťany
a Babyloňany, dokonce ještě před potopu světa, až do prvních dnů
lidstva - domnívá se jeden německý učenec, Jakob Brucker, a podle
toho nazývá první díl svého filozofického pojednání „Předpotopní
filozofie“. Opak je však pravdou. Lidé, kteří se starali o své
živobytí, vlastně pouhé přežití, neměli čas na filozofování, ale
museli v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší. Údiv nad záhadami
světa projevovali až ti, kteří měli dostatek majetku a volného
času. Podle Aristotela se počátek filozofie skutečně vztahuje k
Thalétovi z Mílétu .
To však neznamená, že můžeme ignorovat existenci starověkých
filozofických systémů v Číně a Indii a filozofie zemí Blízkého
Východu. Cesta od Babylonu k Mílétu je dokladem toho, že „národy
přebírají jen to, co by byly téměř již samy schopny objevit.“
(Fergoson). Podél syrského pobřeží vyrostla řada prosperujících
městských států, kde žili Féničané, Chetité, Churrité a Mittanci.
Pro starý kontinentální svět Egypta a Mezopotámie byly tyto syrské
přístavy branou do Středomoří, východiskem velmi výhodného obchodu
s málo vyspělými zámořskými zeměmi. V těchto městech se mluvilo
několika jazyky; fénická abeceda je pak dokladem znalosti písma.
Zdrojem bohatství městských států se stala akumulace obchodního
kapitálu.
Nejdůležitější zastávkou mezi Východem a Západem bylo město
Ugarit, kde se mluvilo ne méně než sedmi jazyky, kde se mezi
klínovými tabulkami našel dvojjazyčný slovník, obsahující pod
heslem cena tyto hodnotící ekonomické údaje: „cena, vysoká cena,
nízká cena, špatná cena, pevná cena, výhodná cena, správná cena,
městská cena ...“ .
Řecký zázrak je životodárně napájen z ekonomického, kulturního a
uměleckého potenciálu východních národů, orientálních moudrostí, z
hojného množství poznatků (kalendář, hlásková abeceda, poznatky z
oblasti matematiky, astronomie). Ty se tvůrčím způsobem v řeckém
duchu přetvářejí, rozvíjejí, prohlubují a obohacují k obrazu svému.
Ekonomické, kulturní, společenské a filozofické dimenze tohoto
procesu, ubírajícího se od mytologického obrazu světa ke světu
víry, se koncentrují v náboženství. Než se budeme podrobněji
věnovat mílétské filozofické škole, vrátíme se ještě stručně k již
naznačenému mytickému obrazu světa a jeho rozkladu.
Nemůžeme opomenout fakt, že naše evropské filozofické myšlení je
úzce spojeno s řeckou kulturou a starověká řecká filozofie je
typickým, tedy řeckým pohledem na svět, hledáním odpovědí na jeho
záhady. Neznámé je zdrojem údivu, problémem k řešení, to, co se
vymyká běžné každodennosti, pouhé zkušenosti, co otřásá naší
jistotou a nutí nás k tomu,
3
-
abychom odkrývali tyto záhady a překročili stín vlastní
nevědomosti k oné velkolepé, skryté a fascinující moudrosti. Platón
říká, že právě filozofii náleží onen údiv, „... diviti se, vždyť
není jiného počátku filozofie než tento ...“. Údiv však není
prapříčinou filozofování. Prvním pokusem pochopení záhady
složitosti světa je mytický obraz. Jeho specifičnost spočívá v tom,
že v obsahu mytických představ nedochází k rozlišení podstaty a
jevu, vnější a vnitřní stránky, představy a předmětu. Subjektivní
zážitky jsou přenášeny do představy fantastických obrazů. Vidění
světa je doprovázeno rysy antropomorfismu (lidské vlastnosti jsou
připisovány přírodním jevům a bohům), rysy hýlozoismu (zživotňování
všech věcí přírody - žije strom, žijí nerosty) a rysy sociomorfismu
(ztotožňování přírody a společnosti).
Na určitém stupni vývoje dochází k rozkladu mytického světa,
světa imaginace a fantazie, a člověk začíná svět nejen pasivně
vnímat, ale vstupuje do jeho dění vlastní aktivitou a se záměrem ho
přetvářet pro sebe sama.
První etapa přírodní filozofie, na jejímž počátku stojí mílétská
škola, si neklade ryze filozofickou otázku co svět je, ale z čeho
se svět skládá.
2. Mílétská škola
Na počátku řeckého zázraku, na rozhraní 7.a 6. století př.n. l.,
tedy na počátku dějin filozofie, stojí první z trojice
představitelů této první řecké filozofické školy Thalés z Mílétu
(624 – 547 př. n. l.), jehož zájem se soustřeďoval zejména na
astronomii, geometrii, problémy praktické techniky a vedle
filozofie také na obchod. Aristotelés o něm píše, že byl vychytralý
obchodník, řekněme spíše velmi prozíravý. Když se jevila bohatá
úroda oliv, vykoupil prý všechny lisy a pak je s velkým ziskem
pronajímal. Mnohem větší je jeho proslulost v oboru matematiky a
astronomie. Podařilo se mu totiž vypočítat přesný den a hodinu
zatmění Slunce, a to je také datum zrození filozofie. „Řecká
filozofie začíná 28. května 585 př. Kristem, neboť to je právě onen
den předpovědění zatmění Slunce. Budiž, dějiny filozofie nejsou
tedy důsledkem osvícení, ale zatmění.“ (Weischedel, W.: Zadní
schodiště filozofie, 1995, s.7.)
Podle tohoto filozofa svět vznikl z původního stavu věcí, kdy
nebylo nic jiného než voda a země plavala na vodě. Thalés má podle
Aristotela na mysli prařeku Okeanos, která podle pověsti obtéká
Zemi. Možná ho inspirovala i pověst o Styxu, řece, která oddělovala
svět života a smrti. Je zde i další podobnost „o vodách, které jsou
pod zemí“, babylonské Apsu. Thalés tvrdí, že onou původní pralátkou
je „voda“.
Další z představitelů přírodní řecké filozofie Anaximander
(610-525 př. n. l.) nakreslil mapu světa a napsal knihu o
kosmologii, ze které se dochovalo několik fragmentů. Ty jsou také
zdrojem našich úvah o jeho systému, v jehož základu spočívá pojem
„neomezeno“, které je definováno jako nehynoucí a nesmrtelné.
Neomezeno je božské, protože je nadáno pohybem a jeho důsledkem je
vydělení základních protikladů: horké a suché, mokré a studené. Ty
jsou základem vesmíru, který se skládá z ohně, vzduchu, moře a
země. Sám Anaximander ho definuje takto: „Z něho věci vznikají a do
něho odcházejí podle potřeby, neboť si dávají navzájem
zadostiučinění za své špatné skutky podle řádu času.“ Základem této
teorie jsou: společný původ, ustavičný pohyb a boj protikladů. K
poslední myšlence o boji protikladů se podrobněji vrátíme v
souvislosti s názory „ temného“ filozofa Hérakleita.
Anaximenés (585-525 př. n. l.), třetí z myslitelů mílétské
školy, určil za prvopočátek všeho „vzduch“. Podle něho se svět
vyvinul ředěním a zhušťováním této primární substance, ke které
patří také mlha a temnota. Ředěním vzduchu vznikl oheň, jeho
zhušťováním voda a země. Tím, že za základní substanci označil
jeden ze čtyř živlů, se vrátil k Thalétovi, ale také
4
-
vykročil vpřed, neboť se pokusil pomocí této substance určit
vznik světa a zároveň existenci čtyř živlů rozlišil kvantitativně.
Její změna vyvolala následně změnu kvality (mokré a studené se
stalo vodou a zemí, suché a horké vzduchem a ohněm). V otázce se
již nacházela odpověď.
3. Počátky řecké rétoriky a demokratický zvrat v řecké
společnosti
Zejména u sv. Pavla se dva proudy, helénský a židovský,
pocházející z Mezopotámie a Egypta, spojily v křesťanství. Později
se k nim v byzantské liturgii připojil ještě třetí – syrský. Bylo
již naznačeno, že kořeny řecké filozofie vyrůstají z náboženství
Blízkého Východu.
Nejvíce spisů se zachovalo z díla Hérakleita z Efesu, který se
rovněž domníval, že základem a počátkem všeho je jeden ze čtyř
živlů – oheň. Byl proslulý svým slohem. Klíčem k jeho stylu byla
zásada pronikání protikladů.
Všeobecně uznávaným zakladatelem řecké rétoriky byl Gorgiás z
Leontín, který v roce 426 př. n. l. navštívil Athény a svým
květnatým slohem okouzlil své posluchače. Stylem připomínal
Hérakleita, ale přece zde byl podstatný rozdíl. Zatímco obsah a
forma tvoří u Hérakleita jednotu, je forma u Gorgia samoúčelná.
Otázkám rétoriky se budeme věnovat v souvislosti s ideou vzdělání a
názory Platóna, neboť ze sofistů, ke kterým Gorgia řadíme, je
čelným představitelem trivia, v němž rétorika – řečnictví - tvořila
páteř jejich společenského uplatnění v době Periklově.
Je nepravděpodobné, že se Gorgiás učil od Hérakleita a nepatří
zároveň k zakladatelům sicilské rétorické školy. Za její
zakladatele se považují Empedoklés z Akragantu, Korex a Teisiás ze
Syrakus. Je pravděpodobné, že všichni čerpali ze společného
liturgického pramene „ převzali starou liturgickou formu, zbavili
ji jejího rituálního zaměření a zesvětštili ji jako uměleckou
formu.“ (Thomson, G.: První filozofové, 1958, s. 132.) Můžeme tedy
říci, že všechny formy mají společný rituální základ. Např.
pohřební řeč (epitafios) souvisela se žalozpěvem (thernos). Na
rozdíl od něj však byla mluvená, nikoliv zpívaná. Ke chvále
žijícího byla pronášena chvalořeč (enkomion), ta byla spjata s
hymnem (hymnos), který byl reprodukován zpěvem; podstatnější rozdíl
tkvěl v tom, že chvalořeč byla určena člověku, a ne bohu.
Podmínkou pro uplatnění rétoriky byl demokratický zvrat
společnosti, nastolení Periklovy otrokářské demokracie a možnost
uplatnění svobodných občanů ve věcech veřejných. Demokratická
revoluce byla výsledkem vystupňovaného boje mezi statkářskou
aristokracií na straně jedné a obchodníky spolu s rolníky na straně
druhé. Bylo by naprosto jednostranné, kdyby celá záležitost byla
interpretována jako boj mezi bohatstvím a chudobou nebo ještě
přesněji, mezi otrokáři a otroky, neboť většina chudých občanů
vlastnila jednoho nebo dva otroky a jejich cílem tedy nebylo
zrušení otroctví, ale jeho rozšíření pro vlastní uspokojování
životních potřeb, boj o větší podíl na hmotných společenských
statcích. Bludný kruh se uzavřel a nerovnost se prohloubila.
Se změnou způsobu života přichází i změna názorů na svět.
Filozofie se dostává do konfliktů s tradičními představami. Jako
příklad je možno uvést vyhnání filozofa Anaxagora z Athén za
bezbožnost, když tvrdil, že Slunce a Měsíc jsou z kamene, což
odporovalo tradičním náboženským představám.
Společenský rozvoj přináší nové společenské uspořádání, nová
myšlenková pojetí a velký převrat ve filozofii. Do středu její
pozornosti se dostává člověk, a sofista Protagorás, který
prohlašuje, že „člověk je mírou všech věcí“.
Sofisté přivedli filozofii do roviny praktického uplatnění,
individuální lidské přirozenosti,
5
-
postavili rétoriku do čela společenského uplatnění všech
svobodných občanů a onen hanlivý přídech, kdy jim bylo vytýkáno, že
vědomě převraceli nepravdivá tvrzení do podoby pravdy a naopak, že
sofismata, umění klamat, se stala základem jejich učení, je
přinejmenším nepřiměřený. Jejich filozofie byla zaměřena na
praktické jednání, a proto byla snadněji napadnutelná v oblasti
teoretické, tak jak to použil a využil Platón. Připomeňme si v této
souvislosti výrok Hegelův , že díky sofistům se „ Řecko stalo
učeným.“
Než přejdeme k demokratické změně v životě řecké společnosti,
zastavíme se u představitele, jehož učení vedlo k teorii smíru, k
názoru nové střední třídy. Ta zaujímala postavení mezi statkářskou
aristokracií a rolníky a prohlašovala, že odstranila boj mezi
třídami demokracií. Můžeme se domnívat, že tento výrok má svůj
základ hudebním souzvuku, tak jak ji popisují Pýthagorejci, kdy
harmonia je „ koordinace protikladů, sjednocené množství, smíření
neshod.“ U zrodu tohoto učení stojí Pýthagorás ze Samu (571-497 př.
n. l.), který se zajímal o teorii čísla a pozvedl význam matematiky
nad pouhé obchodní počítání. Založil náboženský řád, který vládl v
Krotónu a v bohatém městě Sybaris. Když mezi těmito městy vypukla
válka a Sybaris byla zničena, musel uprchnout a až do své smrti žil
v Metapontu. Traduje se, že musel uprchnout před Polykratovou
tyranií, ale nijak nám to neulehčuje volbu, zda jeho přesvědčení
bylo aristokratické či demokratické. Spíše se přikloníme k názoru
že „ slovo aristokratia je tu míněno ve svém doslovném a
filozofickém smyslu jako vláda nejlepších, a naprosto ne ve smyslu
politickém.“ (Thomson, cit. D. s. 242.) Není tedy pravda, že
Pýthagorejci zastupovali statkářskou aristokracii, velké
statkáře.
Pýthagorejci pěstovali hudbu jako prostředek očisty duše a jako
první se začali hlouběji zajímat spojitost mezi hudbou a
matematikou. Tělo a duši pokládali za antagonismus, vytvořili
teorii deseti párů protikladů, např. liché - sudé, omezené -
neomezené, dobré - zlé, atd., ze kterých jako podstatné můžeme
vydělit čtyři: omezené - neomezenéliché - sudé jedno - množství
dobré - zlé .
Zároveň vyvodili nový revoluční postulát při objasňování
struktury vesmíru. Za prvotní substanci stanovili číslo.Původní
pár,omezené a neomezené, představuje dvě stránky čísla: liché a
sudé. Výchozím bodem tohoto názoru je učení mílétské školy,
Anaximenova teorie ředění a zhušťování. Důvodem byly příčiny
ekonomické. „Základním činitelem byl růst společnosti zaměřené na
výrobu směnných hodnot,a z toho vyplývající úpadek starých vztahů,
založených na výrobě užitných hodnot. … Jeden druh zboží je stejně
dobrý jako druhý, je-li směnná hodnota stejně veliká“ (Tamtéž, s.
254-255.)
Neméně podstatným prvkem tohoto učení je teorie o splývání
protikladů ve středu. Matematické zkoumání hudební stupnice spojuje
obě stránky Pýthagorova učení: praktickou a teoretickou. Na řecké
lyře byly ze sedmi strun tři naladěny v různých intervalech podle
tóniny, ostatní čtyři ve stejných pro všechny tóniny. Pýthagoras
objevil, že intervaly mezi čtyřmi pevnými tóny odpovídají číselným
řadám 6-8-9-12 a vyvodil, že aritmetický střed je číslo 9.
Pro Pýthagora byl konstruktivní nikoli proces splynutí, ale boj
protikladů, který „řešil jejich vzájemným prostupováním, z něhož
vznikla organická jednota.“ (Tamtéž, s. 256)
To je základ Pýthagorovy teorie smíru, teorie středu, harmonie,
souladnosti, domnělé demokratizace společnosti.
Demokratická revoluce v řecké společnosti dominovala v období
perských válek, které končily roku 479 př. n. l., a do tohoto
období vstupují jména dvou myslitelů, kteří přivodili
6
-
zvrat v řeckém filozofickém myšlení - Hérakleitos a Parmenidés.
Již citovaný Wilhelm Weischedel je nazval „protikladnými
dvojčaty.“
Hérakleitos (530-470 př. n. l.) patřil k aristokracii z Efesu,
pocházel ze starobylé královské rodiny a mohl být králem, kdyby
tento úřad nepostoupil bratrovi.
Pýthagorovskému učení o splynutí protikladů ve středu oponuje
Hérakleitos názorem, že svět je tvořen protiklady, napětím, nikoli
harmonií, ale bojem. „Boj je otcem i králem všeho, jedny činí bohy,
druhé lidmi, jedny dělá otroky a druhé svobodnými.“ Závěr: Pro
Hérakleita je „ boj absolutní, jednota je relativní“. To je
dialektický přístup, hlavní idea jeho díla a přínos lidskému
nazírání na svět; cesta k filozofickému pojetí, že pět smyslů a
rozum jsou společné všem lidem a proto je myšlení společné všem:
„Jediná věc, která je trvalá a absolutní, a proto božská -
„nesmrtelná a nehynoucí“ - jako Anaximandrovo neomezeno - je tento
boj protikladů nebo spíše zákon, který je za ním, zákon ustavičné
změny“ (Thomson, cit. d. s.266.).
Úkolem filozofie je probudit spící lidi, neboť všude je
nedostatek vhledu, loga. „Duši je vlastní logos“ Jsou tři hlavní
významy slova logos: rozmluva, rozum, ratio (ve smyslu
kvantitativního poměru). Slovo (logos) je společné, ale většina
lidí žije vinou špatných učitelů tak, jako by měla vlastní
moudrost. Učitelé se nemýlili v požadavku shromažďování a
osvojování vědomostí, ale v tom, že se spokojili s povrchním
pozorováním a překotnými závěry. Hérakleitos přirovnává hledání
pravdy k hledání zlata: „Kdož hledají zlato, vykopou mnoho země a
málo najdou.“ Podstata věcí, jejich přirozená povaha se skrývá, a
proto je pravda jiná, než se zdá. Dialektika spočívá v tom, že
podstata se jeví a jev je podstatný. Lidé nemohou očekávat
porozumění pravdě, když ji uslyší poprvé. Za moudrost považuje to,
co vede k poznání smyslu, jímž jsou všechny věci řízeny. „Svět,
jenž je stejný pro všechny, není dílem žádného boha ani člověka,
vždycky byl, je teď a bude věčně živým ohněm, rozněcovaným podle
míry a hasnoucím podle míry.“ Primární substancí je podle
Hérakleita oheň, ale ne ve smyslu prvopočátku, jako je tomu v
pojetí mílétské školy, protože jeho svět nemá počátek a existoval
od pradávna. Jeho vesmír je bez času a sám sebe řídí. Oheň je
pouhým symbolem ustavičné změny a boje protikladů. Oheň je cyklus
změn: oheň-vzduch-voda-země-voda-vzduch-oheň: „Oheň žije smrtí
vzduchu a vzduch žije smrtí ohně, voda žije smrtí země a země žije
smrtí vody. V obvodu kruhu začátek a konec jsou společné.“ Touto
neustálou proměnou je uchovávána existence světa. Je to věčný boj
protikladů . Jako první vyslovil Hérakleitos teorii kauzality.
Zákon pronikání protikladů ukázal na vztah mezi přírodními formami
a výrobními vztahy obrážejícími se v lidském vědomí. Odmítl možnost
univerzálního okamžiku a symbolem všeobecné protikladnosti se mu
stala řeka. „Do téže řeky vstoupíme a nevstoupíme, jsme i nejsme.
Veškeré jsoucno je ve věčném toku ( panta rhei).“
Jeho současník Parmenidés (540-465 př. n. l.) dospívá k opačnému
stanovisku než Hérakleitos. Zatímco Hérakleitos usiloval o
pochopení světového dění, vidí Parmenidés základ jsoucna v čistém
bytí. Základní Parmenidova věta zní: „Bytí jest“. Pod pojmem bytí
je míněno to, co zůstává, když zmizí věci, promění se v pouhé nic a
zůstává pouze skutečné. Toto bytí je pouze jedno a v něm je
obsaženo vše ve vzájemných souvislostech. Je pro něj
charakteristický nikoli boj a protikladnost, ale nedělitelnost,
stejnorodost a celistvost. Člověk proto při svém tázání po
existenci jsoucího zůstává na pomíjivosti věcí a šerosvitu
skutečnosti. Musí se od nich odpoutat a soustředit se na věčné a
vždy jsoucí . Ve jménu čistého bytí je skutečnost zavržena .
Zůstává pouze jediné - čisté bytí - neměnné, nehybné, věčné.
Parmenidés se stal hlavou tzv. eleatské školy a jeho učení dále
rozvíjeli Zenón z Eleje a Melissos ze Samu. Jejich učení mělo
podstatný význam pro další vývoj filozofie, neboť oddělilo smyslový
svět od světa rozumu a přispělo k objasnění mnoha odlišných a
nevyjasněných pojmů. Pochopili, že změnu je možno vysvětlit pouze z
dění. Existuje přímá
7
-
linie jejich vlivu na filozofii autora velkých dialogů -
Platóna. Hérakleitos a Parmenidés položili základy metafyzického
filozofování, které se
v „nekonečných variacích“ promítá do všech sfér filozofických
cest, rozjímání a hledání adekvátních odpovědí při pokusech
objasnit nekonečně záhadné tajemství skutečnosti.
4. Koperníkovský obrat ve filozofii
Obrat od problémů kosmu k problémům člověka, to je onen
koperníkovský obrat ve filozofii typického Athéňana Sókrata (469-
399 př. n. l. ), který je také nazýván otcem pedagogiky. Jeho žák
Platón jej učinil protagonistou svých dialogů. Sókrates svůj zájem,
své rozjímání, nesoustředil na objasnění podstaty světa a jeho
dění, tak jako jeho předchůdci, ale centrem jeho zájmu se staly
otázky mravního života, hledání principů správného, mravního
jednání. Sókrates je tedy především etikem. Nejvyšším cílem jeho
individuálně etických snah je dosažení blaženosti. Rozumová výchova
slouží výlučně výchově mravní a mravní problém je otázkou vědění
(nikdo nechybuje úmyslně, ale pouze z nedostatku poučení o tom, co
je dobré). Morálním kritériem je pouze svědomí. Základní krédo jeho
filozofie je vyjádřeno sebestředně: Poznej sám sebe! Na příkladech
z praktického života vysvětluje povahu ctnosti a cesta k jejich
poznání je vedena dialogem, v němž pomocí otázek bylo odlišováno
správné od mylného. Omyl vyvolával rozpor, který byl podnětem k
hledání pravdy. Základními znaky této sokratické metody byly:
návodné řeči, otázky, indukce a definice. Tento způsob rozmluvy
vedl k určování mravních, právních a politických pojmů.
Cíl lidského života spatřuje Sókrates v blaženosti, která je
výsledkem ctnosti pramenící v moudrosti, tj. ve správném vědění o
dobru . Pramenem mravních zásad jsou lidské ctnosti. Jeho extatické
stavy jsou důkazem jeho vztahu k iracionálnímu a v jeho daimoniu
(vnuknutí) je obsaženo varování před nedobrým, před tím, čemu se
máme vyhnout. Svým neustálým a obtěžujícím dotazováním chce člověka
přimět k tomu, aby se choval a jednal tak, jak to náleží jeho
lidství. Správné myšlení nás musí vést ke správnému a mravnému
jednání. Známky úpadku v řecké společnosti vedou podle něho i k
úpadku ducha. Jeho vnitřní hlas – daimonion - je prostředkem
spojení mezi bohy a lidmi. Sókrates je občan-filozof, který
nepřestává lidem klást otázky a nesmlouvavě hledá kořeny pravdy,
mravné moudrosti. V sedmdesáti letech ho obžalovali z bezbožnosti a
ze špatného vlivu na mládež. Moudrý stařec je nebezpečným soudcem
bezvýznamných žalobců. Neunikl z vězení a vypil číši jedu: „ Nyní
je čas odejít: pro mne, abych zemřel, pro vás, abyste žili. Kdo z
nás jde vstříc lepšímu osudu, je skryto každému kromě boha“, tak
zní závěr jeho obhajoby. Cesta k moudrosti - vím, že nic nevím -
byla cestou ke ctnosti a moudrá ctnost cestou k lidské
mravnosti.
Nejvýznamnější Sókratův žák Platón (427- 347 př. n. l.) je
pokračovatelem předchozích filozofických škol a tvůrcem přesně
vymezených pojmů, kterými oddělil dva světy - svět jsoucí a svět
idejí, které jsou podstatou světa a našeho poznání. Poznání je
pouhým rozpomínáním se duše na to, co nazírala ve světě idejí.
Moudrost, statečnost a uměřenost, to jsou tři základní ctnosti jeho
etiky. Ty také odpovídají jeho rozvrstvení společnosti na tři
skupiny: - filozofové-vládci (jejich základní ctností je
moudrost),- vojáci (základní ctností je statečnost),- výrobci-
řemeslnící a zemědělci (základní ctností je uměřenost).
Když se po Sókratově smrti jeho žáci ocitli v nebezpečí, musel
také Platón opustit Athény. Vrátil se po deseti letech a založil
tady tzv. Akademii, kde vyučoval své žáky. Nad její branou
8
-
byl nápis: „Nikdo, kdo nestudoval matematiku, sem nesmí
vstoupit.“ Matematika byla předělem v Platónově pojetí viditelného
a pomyslného světa. Člověk nepoznává pravý svět, tzn. ideje, ale
pouze odraz těchto idejí. Vztah těchto dvou světů vysvětluje ve
svém spisu Ústava. Platón vytvořil matematický systém světa, ale
světa bez pohybu. Jeho filozofické názory jsou obsaženy v jeho
dialozích, z nichž uvedeme nejdůležitější:Obrana Sókrata -
přebásnění Sókratovy obhajobyPrótagorás - konfrontace s názory
sofistů o zdatnosti a ctnosti Gorgiás - rovněž o ctnosti Menón -
věnováno významu matematiky Zákony - poslední velké dílo, dokončené
po jeho smrti jedním z jeho žáků, je věnováno mravnímu založení
státu. Jeho mravním principům má odpovídat i výchova jeho občanů.
Právě v oblasti výchovy je veden jeho spor se sofisty. Jak již bylo
naznačeno, jde vlastně o spor mezi teorií a praxí. Praktická
sofistická filozofie si kladla za úkol naučit občany: myslet,
mluvit a jednat. Zatímco vůdčí vědou byla v jejich pojetí rétorika,
pro Platóna jí byla matematika. Sókratovo „Vím, že nic nevím“
nahrazuje míněním, že v idejích je dána míra našemu jednání a
myšlení. Ideje jsou v Platónově pojetí věčné a hierarchicky
uspořádané, tzn. možnost postupu od nižší ideje k idejím vyšším.
Nejvyšší ideou je idea dobra. Ta je totožná s idejí božství.
Projevy dobra: věda, pravda a ctnost jsou člověku přístupny jako
projevy oněch božských idejí ukazujících cestu od světa smyslového
ke světu rozumu, klidu a světu idejí.
Platón rovněž vyjádřil svou vizi ideálního státu ve svých dvou
velkých spisech - Ústavě a Zákonech. Platónovo filozofické dílo se
stalo základní složkou metafyzického myšlení až do novověku. V jeho
pojetí je vědění schopností duše, která je nesmrtelná. Jeho
rozdvojení světů na svět idejí a svět smyslový nepřijal jeho žák
Aristotelés: „Neměli bychom se domnívat, že „dům“ existuje bez
určitých domů“. Jinak řečeno: obecné neexistuje bez
jednotlivého.
Stává se, že žák překoná svého učitele. Dvacet let žil v
Platónově Akademii, do svých sedmnácti let, největší filozof
starověku Aristotelés (384-322 př. n. l.). Z Athén odešel až po
Platónově smrti. Od roku 343 př. n. l. byl vychovatelem mladého
krále Alexandra. Po jeho odchodu do Persie byl stejně jako Sókrates
obžalován z bezbožnosti. Zachránil se útěkem a zemřel v exilu. Jeho
spisy dělíme na:- logické, Organon,věnované správnému filozofickému
myšlení - přírodovědné , Fyzika ( 8 knih) - metafyzické , věnované
tomu, co přesahuje přírodu( fysis)- etické (10 knih), tzv. Etika
Nikomachova , vydána posmrtně jeho synem, podle kterého byla
nazvána, a další spisy věnované oblasti politické, literatuře a
rétorice.
Podle Aristotela je možno ideje přirovnat k formě. Každý předmět
má podle něho látku a formu. Jejich vztah je hierarchicky
uspořádán. Nejvyšší čistá forma je Bůh, nejnižší stupeň bez formy
je hmota.
Aristotelés založil logiku, jako vědu určující postup myšlení, a
psychologii, která se rovněž zabývá lidským myšlením. Rozumové
myšlení se děje v pojmech a správné pojmy získáváme definicí.
Dělíme je na pojmy vyšší a nižší obecnosti (živočich a člověk). Na
věc je možno se dívat z různých hledisek, tzv. kategorií, kterých
stanovil 10 (např. kvantita, kvalita, poloha, atd.).
Člověk je podle Aristotela tvor společenský (zóon politikón) a k
udržení života potřebuje společenství s jinými lidmi. Nejvyšším
dobrem pro člověka je blaženost, kterou chápe jako dokonalou
rozumovou činnost v dokonalém životě.
Politika je pro Aristotela užitá etika a formy jejího působení
rozděluje do tří oblastí:
9
-
monarchie - vláda jednotlivce, aristokracie - vláda několika a
politeiá - vláda mnoha. Žádné z těchto forem nedává přednost.
Aristotelovy myšlenky našly svoje pokračování i ve 20. století v
podobě vitalismu, holismu a novotomismu.
Ve starověké řecké filozofii jsou předmětem zkoumání zejména
otázky ontologické (zabývající se povahou bytí, jsoucna), problémy
gnoseologické (otázky týkající se procesu poznávání a myšlení,
jinak také nazývané otázky noetické) a otázky týkající se člověka,
jeho podstaty, smyslu života - antropologické, které jsou zde
řešeny pouze v rámci vysvětlování dané koncepce ontologické.
Ontologická kategorie bytí má dva základní momenty: - základ, to,
co činí bytí podstatným, tedy jeho základ, substance, esence - to,
co existuje ve vztahu k tomu, co dělá věc věcí, jevová stránka.Je
to vztah mezi podstatou a jevem.
Otázky do diskuse:1.Pokuste se vyjádřit svou vlastní představu
filozofie. 2. Má filozofie význam pro život lidí a život
společenský vůbec? 3. Zamyslete se nad vztahem filozofie a
náboženství , v čem spatřujete jejich význam? 4. Domníváte se, že
Sókratovo pochybování vede k zpochybňování ? 5. Je Platónovo dělení
společnosti základem teorie elit? 6. V čem spočívá tzv. „
Koperníkovský“ obrat v dějinách filozofického myšlení? 7. Má
rétorika význam i v současnosti, čím bylo a je slovo v dějinách
společnosti?8. Jaký by měl být vztah mezi moudrostí, mravností a
občanskou ctností?
Do období filozofie helénismu náleží stoicismus, epikureismus a
skepticismus. Základní teze stoické filozofie vychází z
přesvědčení, že člověk může snášet utrpení
tohoto světa, protože záleží na jeho osobním rozhodnutí, zda
chce z něho odejít. Otázka svobodné volby pramení ze samé podstaty
člověka jako svobodné bytosti kráčející ze světa nesvobody do světa
blaženosti. Počátky stoicismu se dochovaly ze zlomků dílu Zénóna z
Eleje a k nejvýznamnějším představitelům tohoto směru patřili první
ministr císaře Nerona Seneca, otrok Epiktétos, císař Marcus
Aurelius nebo představitel středního proudu Poseidónios.
Nejdůležitější částí stoické filozofie byla etika. Jejím
klíčovým momentem byla souladnost našeho života s přírodou. Žít v
souladu s přírodou je projevem rozumného člověka a jeho rozumného
života. To je také podstata ctnosti skýtající nejvyšší uspokojení,
kterou je blaženost. Ctnost znamená dobro, špatnost zlo. Člověk se
musí naučit omezovat svoje vášně. Toto zbavení se vášní vede k
apatii (apatheia) a je výrazem moudrosti. Krédem stoické filozofie
je dosažení hrdé a nezničitelné důstojnosti osobnosti.
Kolem roku 300 př. n. l. zakládá Epikúros v Athénách
filozofickou školu, která je zaměřena zejména na etiku. Sám si
příliš necení státu ani politiky a jeho zásada „žij skrytě“ nabádá
člověka, aby více než životu veřejnému se věnoval vlastnímu
soukromí. Jeho důraz na život však není míněn jako prostopášné
holdování a smyslové rozkoše; jeho cíl spíše směřuje k získávání
slasti a vyhýbání se strastem. To je podle jeho etiky výraz
blaženosti. Štěstí můžeme nalézt v radostném rozjímání a vyváženém
stavu klidu našeho ducha (ataraxie). Blažený může být pouze ten,
kdo se dokáže ovládat.
Skepticismus pokládal pravé poznání za nemožné. Nepoznatelnost
všeho jsoucího nás
10
-
musí vést k závěru, abychom se zdrželi jakéhokoliv soudu a
naplnili tak ideál radostného a neotřesitelného duševního klidu. K
nejstarším představitelům tohoto směru náleží Pyrrhón. V platónské
Akademii působil také Karneadés a nejmladším představitelem tohoto
směru, žijícím v době narození Krista, byl Ainesidémos.
Vraťme se však stručnou poznámkou k největšímu filozofovi
starověku, k Aristotelovi. Jeho ucelená ontologická koncepce
hluboce ovlivnila středověkou filozofii a stala se jedním z
teoretických východisek filozoficko teologických názorů. Hlavním
směrem středověké filozofie v 9.-15. století byla scholastika. Chce
využít nebo snad dokonce zneužít učení Aristotela, které se stává
rušivým momentem vyváženého systému křesťanské filozofie. Začíná se
přenášet znalost Aristotelova díla do západní filozofie, a toto
učení, které nelze jednoduše připojit ke křesťanské víře, vyvolává
obavy, že povede k duchovní roztržce mezi pravdou rozumu a pravdou
víry. Je potřeba najít cestu ke smíru a k vítězství víry nad vědou
a filozofií, nebo alespoň dosáhnout uznání církevních dogmat tím,
že bude uznána pravdy víry jako pravda rozumu, neboť nad oběma
stojí nejvyšší instance - Bůh.
5. Scholastika a cesta k novověké filozofiiScholastika vychází z
teze priority víry před rozumem. Potíž je však v tom, že její
představitelé nejsou ve svých názorech jednotní a vedou řadu
sporů. Z nich nejvýznamnější je spor o univerzálie, spor o poměru
mezi podstatou a jevem, obecným a jednotlivým. Tento spor
označujeme jako spor mezi nominalisty a realisty. Jeho podstatou
byl postoj k otázce, zda obecné pojmy reálně existují, nebo to jsou
pouhé abstrakce. Nominalisté tvrdili, že reálně existují pouze
jednotlivé předměty a obecné pojmy jsou výsledkem abstrakce,
lidského myšlení. Realisté byli naopak přesvědčeni, že obecné pojmy
jsou na konkrétních věcech nezávislé, mají tedy vlastní, reálnou
existenci a jsou věčné. Převládajícím směrem v tomto sporu se stal
realismus a položil filozofický základ katolicismu. Jako příklad
těchto dvou středověkých filozofických směrů můžeme uvést konflikt
realisty Jana Husa s jeho nominalistickými soudci v Kostnici.
Do řad nominalistů náleží nejvýznamnější představitel
scholastiky Tomáš Akvinský (1225-1274). Měl prý impozantní hmotnost
a musel si udělat u čtenářského pultu kruhový výřez, aby mohl
usednout ke studiu. Byl málomluvný a jeho spolužáci ho nazývali
„němým volem“. Byl však velmi přemýšlivý a schopný plného
soustředění. Tento dominikánský mnich se vydal na cestu překlenutí
vznikajícího rozporu mezi vědou a vírou, k systematickému
uspořádání církevního dogmatu, k vytvoření pevného přesvědčení o
prioritě víry a pevného svorníku mezi vědou a vírou. „Věřím, abych
pochopil“ mělo zdůvodnit nadřazenost teologie nad filozofii. Tomáš
Akvinský tvrdí, že mezi předmětem teologie (zjevením) a předmětem
filozofie (rozumem) není a nemůže být rozpor, protože konečným
účelem obou je Bůh. Pomocí systému logické deduktivní metody
vypracované Aristotelem vede svůj spor, který se mnohdy zabývá
zcela absurdními tématy, např. kolik andělů se vejde na špičku
jehly. Je třeba ještě podotknout, že znalost Aristotelova díla byla
ve scholastice velmi zprostředkovaná. „Byl to vlastně latinský
překlad hebrejského překladu komentáře k arabskému překladu
syrského překladu řeckého textu Aristotelova“.
Zároveň se objevila řada kritiků scholastické filozofe, z nichž
např. anglický filozof Roger Bacon (1214-1294) scholastikou pohrdal
a za pramen poznání pokládal zkušenost a logický úsudek.
Dílo Tomáše Akvinského se stalo encyklopedií středověkého
myšlení a on sám byl roku
11
-
1322 prohlášen za svatého. V současnosti na jeho učení navazuje
filozofie novotomistická. V roce 1879 papež Lev XIII. vyhlásil
novotomismus za oficiální katolickou filozofickou platformu. K jeho
výrazným představitelům náleží D. Marcier , J. Maréchal a J.
Maritain.
V řadách dominikánského řádu stanul i Giordano Bruno
(1548-1600), který však po druhé obžalobě pro nařčení z kacířství
svou mnišskou kutnu odložil. Neohroženě na své bludné pouti Evropou
hlásal svoje názory a zneklidňoval papežskou moc. Jeho kritika
církevní strnulosti a tuposti ho nakonec přivedla k pochybování o
podstatě náboženství a jeho významu pro život pozemský. Když se ze
svých cest vrátil do Benátek, byl opět obviněn z kacířství a v roce
1593 převezen do Říma. Zde měl odvolat svých osm tvrzení z oblasti
kosmologie a filozofie (např. názor na pohyb Země, nekonečnost a
věčnost vesmíru, otázky vzniku a zániku věcí, atd.). Na jeho názory
měl bezpochyby vliv spis polského astronoma Mikuláše Koperníka Šest
knih o obězích nebeských sfér, který vyšel v roce 1543. (Není bez
zajímavosti, že jeho originál si na svých teologických studií
zakoupil J. A. Komenský a zřejmě ho důkladně prostudoval). Bruno
dochází k názoru, že hmota je věčná a neustále se proměňuje. Celý
kosmos je plný protikladů, vzájemně propojených a souvisejících.
Popření výsadního postavení Země zcela ohrozilo středověký obraz
světa a samu podstatu církevního dogmatu. Kacíři končí na hranici,
někteří odvolají, aby zachránili svůj život, střídají se jména
Luther, Campanella, Galileo Galilei, ale vítězství těch, kteří měli
moc, nemohlo zastavit jejich myšlenky vedoucí k onomu velkému
vítězství vědy; jak to vyjádřil Francis Bacon (1561-1626), vědění
je moc.
Cesta Francise Bacona od příslušníka právnického stavu přes
člena Dolní sněmovny k hodnosti generálního prokurátora a lorda
kancléře za panování Jakuba I. ho přivedla k hmotnému bohatství.
Rok 1620 byl vrcholem jeho kariéry. Stal se třetím mužem v zemi a
vedle toho dokončil svůj nejslavnější spis Nové organon, který, jak
naznačuje název, byl protikladem metody Aristotelovy. Jeho
induktivní metoda je nová zejména svým cílem - poznání má sloužit
člověku. Prioritu v postupu vědeckého bádání má propojení teorie a
praxe. Jeho hlavní myšlenka směřuje k určení našeho jednání.
Skutečné poznání musí být účinné a pracující. Poznání vyplývá z
práce, prací jest, práci ovlivňuje a zmnohonásobuje její účinnost.
Protože je poznání v podstatě prací, musí mít její charakteristické
rysy. Musí být kolektivní a mít společenský charakter. Nemůže být
vytvořeno žádným hrdinou doby, ale je výsledkem organizované
spolupráce. Účinné poznání musí být nezbytně metodické. Z toho je
možno odvodit základní rysy Baconovy intuice o podstatě poznání:
účinnost, pracovní ráz, kolektivnost a metodičnost.
Připomeneme si ještě jedno Baconovo dílo, které je svědectvím
jeho vědecké a literární fantazie. Jedná se o nedokončený náčrtek
Nová Atlantida. Utopická literatura má svou historii. Více než sto
let před tímto spiskem jiný anglický kancléř, Thomas More, napsal
svou Utopii a na něho navázal svým Slunečním státem Ital Tommaso
Campanella. Představa ideálního státu, státní organizace,
spravedlivých zákonů, má svoje společenské kořeny a není to výtvor
pouhé fantazie. Tyto představy jsou vyvolávány konkrétními
společenskými poměry, nebo spíše vztahy a rozpory, konflikty a
snahou po lepším příštím. Bacon však měl jiný záměr, než jeho
předchůdci, kteří svými názory směřovali do oblasti sociální, do
sféry lidské svobody a osvobození člověka. Bacon v Nové Atlantidě
rozpracovává v prvé řadě myšlenku panství člověka nad přírodou. Ten
bájný ostrov, známý již z doby Platóna, má sloužit k tomu, aby byly
„… co nejvíce prozkoumány hranice lidského panství“. Zamyšlení nad
lidmi vysokého postavení, nad nahrazením politiků vědci , touha
hledat moc nad druhými a neztratit moc nad sebou, to vše nás vede k
zamyšlení nad úvahami muže stojícího na prahu novověkého
filozofického myšlení. Čas filozofie vstupuje do světa vědy. Je
její metodou, časem příštích
12
-
dnů. Čím tedy Bacon byl? Pouhým popularizátorem, programátorem
vědy? Jeho mladší souvěrníci, mužové 17. století, které Bacon
nazval stoletím geniů, ho právem považovali za jednoho z největších
myslitelů. Napsal přes 30 filozofických spisů, ale většina z nich
zůstala nedokončená. Dochoval se nárys jeho monumentální práce
rozdělené do šesti dílů - Veliké obnovení věd. Francis Bacon je
prvním představitelem novověké filozofie.
Otázky do diskuse: 1. Je stoická myšlenka o svobodné volbě
odchodu ze světa slučitelná s křesťanstvím? Má
ještě dnes svoje vyznavače? 2. Proč se mění současné postoje
katolické církve k ostatním náboženstvím a k osobě Jana
Husa? Domníváte se, že rozpor vědy a víry je jen ideové
povahy?3. Je Baconův výrok, že vědění je moc, oprávněný a má věda a
vzdělanost adekvátní místo
v hierarchii společenských hodnot?4. Zamyslete se nad výrokem F.
Bacona: „Je to tajemství přírody a politiky, že je leckdy
bezpečnější změnit spoustu menších věcí než jednu velkou“.5. Je
utopická literatura a její představa ideálního státu stále
utopií?
6. Pansofie – úvahy o nápravě světa( Několik poznámek k
filozofii Jan Amose Komenského)
V roce 1668 vydává Komenský dílo Unum necesarium (Jedno
potřebné), kterým šestasedmdesátiletý kmet podává hluboce jímavý a
úchvatný přehled své plodné životní činnosti. Jeho život a dílo se
naplnily a na jeho konci děkuje Bohu za to, že se mohl stát mužem
naděje a touhy. Zároveň je to však také vyjádření zklamání a
nenaplněných nadějí, nepochopení, životních osudů, bolestí a ztrát.
Je to daň za jeho víru v člověka a v budoucnost lidstva. Spisek je
věnován synovi „zimního krále“ Fridricha, Ruprechtovi Falckému.
Který v té době žil v Anglii a měl značný vliv na královském dvoře
znovu obnovené monarchie. V tomto období byl Komenský pod vlivem
„odpadlíků“m kteří se rozešli s uznávanou kalvínskou církví a
hlásali ideu úplné náboženské nesnášenlivosti. Pronásledovaným
členům sekty labadistů zajistil útulek u jednoho z exulantů za
Atlantikem. Na Komenského doléhalo celkové společenské klima velmi
silně, neboť si stále více uvědomoval, že bezvýchodnost současné
situace vede k úpadku Jednoty a dotýká se plně i jeho národa. Cesta
z tohoto bludného kruhu byla již mimo hranice reálného uvažování.
Vize naděje se otevírala jen chiliastickému věření, apokalyptickém
zvratu. Cestou naděje a nápravy měla být Obecná porada o nápravě
věcí lidských (De rerum humanarum emendatione, consultattio
catholica). Toto dílo je na jedné straně oslovením celého lidstva,
ale aké vyjádřením vlasteneckého cítění a souhrnu veškerého
tehdejšího poznání. Komenský sám ve svém dopisu Ludvíku de Geeroovi
píše, že se toto dílo „ …
13
-
obrací k pokolení lidskému, především pak k učencům evropským“.
Ze sedmi dílů byly otištěny pouze dva : Panathorsia a Pannuthesia,
následujícím třetím dílem je Pansophia (Vševěda),zabývaqjící se
nutností nové vědy a nové společnosti. Ve skutečnosti však Komenský
ani na konci svého života neměl jasno, co vševěda představuje. Tím
se vlastně do určité míry problematizovala celková koncepce
Konzultace.Po tomto díle následoala Pampaedia (Vševýchova),
Panglottia (Všejazyk), Panorthosia(Všenáprava), podle které proces
dalšího zespolečenšťování závisí na vytvoření lidského prostředí
pro postupný proces výchovy a nutnost tolerantní komunikace.
Závěrečná, sedmá část, Pannuthesie(Vševýzva) je naléhavou výzvou k
účasti na společném díle.Obecně se uvádí, že pro dnešní dobu je
nejpřitažlivější čtvrtá a šestá část Obecné porady. Komenský ve
Vševýchově dovršil svoje celoživotní zamýšlení se nad otázkami
výchovy a vzdělávání. Je to proces neustálého upřesňování a
propracovávání celkovitosti jeho všenápravných myšlenek. Konzultace
je vrcholem jeho teoretického, pedagogického, tvůrčího úsilí.
Všenáprava je výzvou pro současnou evropskou integraci . Nejde
pouze o projekt vytvoření mezinárodních institucí, ale také
myšlenku mírového uspořádání univerza. Komenského „dějinnou
filozofii“, jak toto pojetí označuje J. Polišenský, jako „…obraz
vývoje lidské společnosti založený na poznání hmotných základů
civilizace. Aspoň nepřímo znamená Všenáprava myslitelské dovršení
české husitské reformace a humanismu a je svou pokrokovostí
dokladem sepětí s evropským myšlením o společnosti. Obecná porada,
znamenající logické vyvrcholení autorova úsilí, zůstala nedokončena
a do roku 1966 nevydána. Jí však asi patřila poslední spisovatelská
činnost Komenského, který podle svého dopisu z února 1670 pracoval
na jednosvazkovém výboru z Obecné porady, určeném českému národu a
napsaném česky. I v tomto tragicky nedokončeném programu jde o
návrat k onomu velkolepému plánu, který si Komenský kdysi v mládí
načrtl.“ ( Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha, SPN 1987, str. 34 –
35). Tímto dílem se dokreslen Komenského portrét filozofa,
pedagoga, sociologa, politika,teologa, ušlechtilý zjev velkého
myslitele, který je právem řazen k největším světovým osobnostem
své doby. Komenského aktivní pojetí vztahu ke světu základ v
Jednotě bratrské. Bez zřetele k tomuto faktu není možné Komenského
vývoj pochopit, ani mu vymezit správné místo. Bylo již řečeno, že
Komenského Konzultace se skládá ze sedmi částí. Rozdílný je nejenom
rozsah těchto částí, ale i jejich závažnost. Jádro celého projektu,
pramen myšlenky nápravy člověka a věcí pregnantně vyjádřil Jan
Patočka:“ Ani člověk, ani věci nejsou reálné tím, čím jsou ve své
podstatě. Skutečnost světa a člověka se ostře odráží od jejich
věčné bytnosti, ač tato bytnost je činí tím, čím jsou: vždyť tato
skutečnost je zlomkovitá, prchavá, nahodilá, nesouvislá. S
klasickou filozofickou tradicí soudí Komenský, že tedy je třeba
obratu, který má být v budoucnu proveden, povede k tomu , že věci i
člověk dojdou ke svého cíle, stanou se tím, za čím směřují. To, co
došlo svého cíle, je však nazýváno dokonalý, univerzální obrat a
jím působená reformace, znovutvoření „lidských věcí“ teprve vede k
jejich dokonalosti a tím lidstvo ke štěstí. Cílem Porady je tedy
Teologia, Philosophia, Politia perfekta. Z těchto všech cílů
nejcharakterističtější je cíl třetí, politický: harmonie a mír s
věcí a Bohem je výraz, který je v těchto oborech metaforický,
kdežto v oboru politickém nabývá svého původního významu: dokonalá
společnost lidská je společnost míru.“ (Aristoteles, jeho
předchůdci a dědicové, Praha, NČSAV 1964, str. 365). Praktické
uskutečnění tohoto programu je dáno do rukou představitelů vědy,
státu a církve. Dále jsou k němu zváni všichni, kteří se na něm
chtějí podílet. Všem je dáno možnost tohoto zdokonalování univerza,
sebe i světa. Komenský svým momentem pojetí vzdělání překračuje
jednostranné humanistické pojetí kultivace pouze individuálního JÁ.
Svou myšlenkou, že
14
-
vzdělaností se člověk přibližuje druhým lidem, že toto vzdělání
není pouhé nazírání na svět, ale že je prostředníkem aktivního
vztahu k němu, že je nástrojem jeho přeměny. Dokonalost souladnosti
je procesem usilování, přibližování se k Bohu, protože sama
dokonalost je dílem Božím. V tomto stvoření světa je jeho
dokonalost, krása a dobrota. Člověk má ve své přirozenosti v sobě
kořen dobra a je stvořen k tomu, aby jeho podobu zviditelňoval.
Toto směřování k dobru je smyslem Komenského všenápravného úsilí,
oněch zvratů, ke kterým lidstvo dospělo. V negativitě těchto jevů
je obsaženo jádro možné nápravy, odstranění konfliktů, tendence ke
sjednocování a zdokonalování. Komenského víra v lidskou přirozenost
je zároveň přesvědčením, že právě v ní tkví základ pospolitosti,
vzájemnosti, vstřícnosti a rozumnosti. Je třeba hledat prostředky k
tomuto lidskému cíli, který je v životě pozemském, v jeho naplnění
skutečnými činy. Přechod od pasivity rozjímání k aktivitě jednání
má v sobě náboj vstřícnosti, který je dán člověku od Boha. Její
využití je natolik lákavé, že vyvolává svobodné spontánní
rozhodnutí každého z nás. Komenského výzva je v kontextu jeho díla
stále znatelnější, stále jasnější, stále propracovanější,
přesvědčivější a potřebnější. Končí doba rozptýlenosti, nastává
doba usmíření a sjednocení. Cesta světem do proměnlivosti jeho
věčnosti je stále otevřenější a schůdnější, neboť Bůh, jediný
průvodce a vládce světa nám ukazuje směr! Tato pouť společného
vědění je cestou a pozvánkou na poradu o nápravě věcí lidských, na
společnou aktivitu při uskutečňování jejího programu.Představo o
možnosti příchodu osvíceného věku přináší na světlo každodennosti i
představy lidového chiliasmu, ve kterém utopie i emancipace jsou
spojeny nezměrnou touhou po „plnějším světle“ lidské mysli. Věčný
poutník hledá toto světlo ve svém srdci i mohutnosti přírody. Tato
cesta hledání je snahou po souzvuku s harmonií vesmíru je
vyjádřením velké lidské touhy. „Svět tedy hledá a hledáním vyznává
svou touhu po plnějším světle. Jestliže je tato touha vštípena
našemu srdci bez naděje a nasycení, pak bude nutné zrušit axióm, že
Bůh a příroda nečiní nic nadarmo. Je-li však nezrušitelné, pak je
splnitelná ona touha, ne nadarmo v lidskou povahu vložená a dosud
udržovaná“. ( Ransdorf,M.: Muž velké touhy, Praha, Laguna 1995,
str.94). Komenského Všeobecná porada o nápravě věcí lidských se
stala pro myslitelský svět velkým překvapením. Vycházela z
přesvědčení „ … o nové věku, který nastává, vyrostla zde koncepce
díla, nejpyšnější architektura, vzrostlá z architektonického ducha
Komenského. Prostředky teologickými a prostředky tradiční filozofie
propracovává se autor k výsledkům, které žádná tradiční teologie
ani filozofie neobsahovala, to jsou ony postuláty budoucího mírově
se rozvíjejícího lidstva, které až budou vtěleny ve skutečnost,
učiní ze všech lidí jednotnou sílu, povolanou k tomu, aby dokončila
svět. … zásadní obrat, který vyvede mysl z bloudění v labyrintech
světa a zbavenou zátěže všech oněch tendencí a sil, které ji
izolují od všeobecného středu, povede ji k pochopení a organizování
celého pořádku světa tam, kde dosud není dokonán. Tak je celý svět
pojat sub specie educationis po zorným úhlem pořádku, který
pochopit, osvojit si a přijmout za základní zákon vlastního rozumu
i vůle je úkolem budoucího člověka.“ ( Patočka, J.: Aristoteles,
cit. d. str.384).Učitel národů se tímto dílem stal skutečným poslem
budoucnosti. I když svým díle zůstal stát „ před branami moderní
filozofie a vědy“ , přece jenom onen impuls aktivity byl něčím, co
bylo směřováním k „ nadosobnímu cíli“, impulsem změny poměrů,
univerzálním aktivním směřováním k obratu, snahou „ proniknout
středověkými prostředky nad středověk“. Kdybychom se připojili k
názoru Jana Patočky, že „ … Komenský základní koncepce neměnil,
nýbrž připojoval většinou jen další myšlenky, vynálezy (inventa) a
souvislosti“, pak Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských
stále zůstává dílem velkolepým,
15
-
myslitelsky otevřeným všemu novému, provokujícím k dalšímu
prohloubení oné nekonečné cesty za poznáním, za přeměnu světa a
lidstva. K nápravě věcí lidských je potřeba podle Komenského
konkrétních činů v úsilí o moudrost, na poli náboženství i v
oblasti politických schopností. Láska k moudrosti, filozofie a
filozofové prospěli lidstvo jen málo. Povýšení filozofie na vědu
věd, na světlo blaženosti, které zrovnoprávňuje člověka s Bohem
však nepřineslo nic životu. Komenský svoje osobní zklamání nad
prázdnotou filozofických frází opírá o realitu života:“ …samotný
život dosvědčil, že zmatkům se nedá zabránit výčitkami, nářkem a
posměchem / pokud se nesáhne k nápravným prostředkům), protože
mnozí lidé se při své hlouposti pošklebují jak úsměškům, tak i
nářkům moudrých.“( Obecná porada o nápravě věcí lidských I., Praha
1992, str. 100). Komenský se domnívá, že cesta k vědění je příliš
chaotická, že to je změt názorů a myšlenkových kreací. Lidské
hledání je i bloudění. Křižovatky cest lidského utrpení vedou po
cestě pozemské a je pouze na člověku a celém lidském seskupení, aby
rozum, vůle a láska ho přivedly k harmonii, na cestu pravé
ušlechtilosti. Lidské hledání je puzením naší touhy po svobodě, po
opravdovosti, zbavení se chyb a omylů, které nás vedou do propasti
zoufalství a netečnosti. Naše podstata je dobro. Člověk jako tvor
Boží hledá na této zemi to, co je pro něj prospěšné. V našem životě
však bloudíme, nerozeznáváme dobro, dobro pravdy a jsme klamáni
pouze zdánlivým dobrem. Humanistická vize dobra u Komenského není
egoistická. Dobro j kategorie všelidská a musí přinášet celkový
prospěch nám všem. Filozoficko- pedagogická kategorie cíle zde
tvoří osu celého uvažování. Všechny omyly, kterých se lidé
dopouštějí, tkví mimo jiné v tom, že nedokáží volit na své cestě za
dobrem adekvátní prostředky, které by odpovídaly a byly přiměřené
jejich cílům. „ … Je tedy naděje, že lidé zamíří ke svým nejlepším
cílům, pokud budou jejich schopnosti osvobozeny od překážek, aby
věděli, že je v jejich moci vše, co vědí a chtějí … A tak, pokud
budeme čerpat své vědění, svou lásku a pravidla svého jednání ze
společných zdrojů, budeme moci sdílet všem dostačující, všeobecnou,
pravdivou, správnou filozofii, náboženství i společenskou správu.“
(Tamtéž, cit. d. str. 103).Hledání cest k tomuto dobru je výzvou
celému lidskému pokolení. Komenského univerzální kategorii dobra je
naplněna nejen stvořením svobody pro všechny a pro každého
jednotlivě, ale také symbolem tvořivé síly, která naše úmysly
přeměňuje ve všeobecný užitek. Náprava světa je v rukou lidských.
Hledání ztracené shody duše a svědomí přivedlo mnoho lidí k
zatracení od církví, vzalo jim nejen osvobozující sílu víry, ale
přivedlo je až na hranici lidského opovržení. Komenského volání k
mocným tohoto světa není poníženou prosbou. Je to výraz práva
člověka na život, život pozemský, pro který byl stvořen a který se
mu stává bezmeznou mocí mocných nedostupným. „Kdokoli zbloudil z
cesty, má nejen právo, ale i povinnost se na ni navrátit, natož o
tom uvažovat, a to tím více čím významnější je záležitost, pro
kterou se vydal na cestu , a čím nebezpečnější končiny, do kterých
zabloudil.( Tamtéž, cit. d. str.106). Cesta k nápravě věcí lidských
je obsažena v IX. kapitole Panegersie. K obecné nápravě, k obecnému
dobru je nutné používat dosud nepoužívaných a obecných způsobů „
cestou jednoty, jednoduchosti a dobrovolnosti“. Harmonie věcí
vyžaduje harmonii postupů, prostředků a harmonickou kategorii cíle.
Prezentace těchto kategorií je doprovázena jejich obsahovou
explanací. Jednota je zde pochopena jako vzájemná provázanost .
Jednoduchost se vyznačuje nejen vlastní podobností, ale také
soběstačností a neměnností a oba tyto principy jsou doprovázeny
nutnou dobrovolností, obsahující svobodné rozhodnutí pramenící z
vlastní náklonnosti. Celý smysl této trojjedinosti lidského snažení
uzavírá Komenský objasněním jeho konečného smyslu, „ … musíme se
vrátit od mnohosti, do které jsme upadli, k jednotě, tedy
16
-
zanechat úsilí o nekonečné množství maličkostí, které nás
donekonečna rozptyluje, a společně se zaměřit na péči o společnou
spásu. Je třeba se také vrátit od různých spletitostí, do kterých
jsme se zamotali, k jednoduchosti, vrozené nám i věcem. A od
krutostí, kterými jsme naplnili všechno, co nám náleží, k vrozené
svobodě.“ ( Tamtéž, cit. d. str.110). Člověk v pojetí Komenského je
vybaven novou kvalitou v procesu svého vývoje. Jde o jednotu rozumu
a víry, vědění a věření, myšlení a jednání. Je to obraz jeho
nedokonalé dokonalosti jako pána veškerého tvorstva. „Komenský se
tak svými humanistickými předpoklady a postuláty dostává do
protikladu k oběma dehumanistickým proudům 17. století, a to jak k
protireformačnímu proudu, snižujícímu lidský rozum ve prospěch
pokorné víry, jako i k proudu mechanistického materialismu,
rozvíjejícího se od Machiavelliho až k Hobbesovi státní rézóny a v
oblasti individuální etiky od La Rochfoucaulda až k Mandevillovi.“(
Popelová, J.: Filozofia Jana Amose Komenského. Bratislava 1985, 151
– 152). Komenského velká idea HARMONIE je svorníkem nového
filozofického poslání PANSOFIE, vzájemné opory mezi duchem víry a
přirozeností rozumu. Cestami jednoduchosti nás vede k pochopení,
touha nás doprovází na cestě dobrovolnosti a ke konání dobra na
principu jednoty. Tyto univerzální prostředky nápravy nejsou negací
předešlého. Mají mnohem vyšší a vznešenější cíl: vést nás k nápravě
věcí lidských, k všeobecnému zdokonalování. Rady, jež člověk
přijímá z něj činí zrcadlo veškerenstva, reálnou činnou bytost,
kráčející osvětlenou cestou od zamyšleného rozjímání k všelidskému
dorozumívání. Svým konáním, prací, dociluje člověk harmonického
souznění mezi ním a věcmi. Tak se Komenského PANEGERSIE stává
skutečným probuzením a pozváním všech lidí k pokojné, soustředěné
poradě o nápravě věcí lidských. Filozofické zlidštění člověka a
jeho zespolečenštění je spojeno s jeho aktivitou, s otevřeností
milosti víry a pokory, ale také světla rozumu. Aktivita zbavuje
člověka poníženosti, bezvýznamnosti a nicotnosti. Vznešenost lidské
společnosti je povznesením se nad lidskou marnivost, samolibost a
povýšenost. Stav starosti a úzkosti není možno překonat v sobě bez
hlubšího porozumění bolestem a strastem druhých lidí, povznesením
se nad lidskou sobeckost. Řešit problém však znamená znát jeho
podstatu, pochopit, že cesta od jevu k podstatě je filozofickým
rozvažováním, které zcela překrývá dogmatické zjednodušení pouhého
rozjímání a pojem usilování je výrazem lidské aktivity v tomto
pozemském světě. Prostředky nápravy jsou nejen zdrojem vnitřního
přesvědčení a snažení, ale také vyjádřením bytostného optimismu
Komenského, že „ …věci lidské jsou v užším smyslu jen ty, a všechny
ty, které vytvářejí lidskou přirozenost“.( Tamtéž, cit. d. str.80).
Zdrojem těchto snah je dar nejcennější, láska člověka ke svobodě.
Konečným cílem j přivést člověka na svobodu. Jaké jsou hlavní znaky
Komenského všenápravy. Jiřina Popelová ve své monografické studii
Jana Amose Komenského, pokládá za hlavní znak dobrovolnost obnovy.
To co je na tomto tvrzení podstatné, následuje v rozvedení této
myšlenky. Naše teze o cestě k lidské svobodě je v citovaném díle
spojena s ohraničením svobody, které není dáno jako svoboda svědomí
všem. Popelová uvádí, zcela v kontextu s Komenského postojem,
že „ … svobodu svědomí odmítá přiznat lidem bez vzdělání, bez
věcných znalostí, lidem, kteří jsou neústupní, zvrácení a bezbožní.
… svědomí není svobodné tam, kde ho spoutávají pouta nevědomosti,
neústupnosti anebo bezbožnosti. I svoboda bez úplného poznání práva
není svobodou, ale násilím.“ ( cit. d. str.188).Novou cestou světla
je Komenského Panaugia, cesta k nalezení univerzálního světla, síly
oživující a integrující naše pozemské usilování, naplňující vše
myšlenkou všeosvícené
17
-
spolupráce. Není to ovšem mystické osvícení naší mysli. Komenský
nachází v oblasti lidských srdcí reálnou hodnotu lidského ducha,
rozumové světlo – MOUDROST. Proč onen poetický obraz světla? Je to
snaha o nalezení podstaty rozumového světla na naší cestě bloudění
v temnotách. Světlo není zde pouhým protikladem tmy, je zdrojem
moudrosti a ctnosti naší mysli, je protikladem nečisté mysli – tmy,
které je stavem úzkosti. Zde je i etický prvek celého výkladu.
Lidský rozum a lidská vůle společně se světlem v našem svědomí
tvoří triádu naplněnosti našeho srdce citem lásky, radosti a
zbožného účastenství. Člověk se tímto vnitřním světlem vymaňuje z
temnoty otupělosti mysli, nepravostí i špatností. Všeobecné světlo,
panaugie, je vrcholem dobra, zbavujícím člověka temnoty omylů a
hříchů, které má prozářit člověka, „… aby každý člověk byl takto
osvícen, aby každý, kdo má oči k vidění, mohl vidět, kdo má uši k
slyšení, mohl slyšet, aby každý, kdo má srdce k chápání, mohl
chápat.“ (cit. d. str.144).
Literatura ke studiu: Popelová, J.: Filozofia Jana Amose
Komenského. Bratislava 1985 Ransdorf. M.: Muž velké touhy. Praha
1995Somr, M.: Muž naděje a touhy, posel budoucnosti. České
Budějovice 1999
7. Evropský racionalismus a anglický empirismus
Problém poznání v počátcích novověké filozofie klade do svého
základu zkušenost (empiria). Odtud označení empirismus,
vysvětlující původ lidského poznání ze zkušenosti. Popírá jak
vrozené ideje, tak pro všechny časy platné pravdy. K této
gnoseologické linii patří např. anglický filozof John Locke, známý
svou tezí: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech“.
Výjimečné postavení zde má Thomas Hobbes, který svou empirickou
filozofii spojoval s deduktivní metodou.
Další filozofický směr odvozuje veškeré naše poznání z počitků
(sensus = počitek); od toho souhrnné označení senzualismus. Jeho
počátky nacházíme již v antické filozofii (stoikové, epikurejci).
Na něm vybudovali svoje filozofické systémy Hobbes, Locke a německý
filozof Feuerbach, chápající smyslová data jako odraz vnějšího
světa. Naproti tomu idealistický senzualismus, který reprezentuje
Berkeley a Hume, pokládá za jediný pramen poznání počitek a popírá
existenci či poznatelnost vnějšího světa.
Směr vyznávající suverenitu lidského rozumu (ratio = rozum)
racionalismus se domnívá, že skutečné, pravé poznání má svůj zdroj
v racionálním myšlení. Věnujme se nyní stručně událostem, které
předznamenaly filozofické myšlenky vůdčího představitele tohoto
směru René Descarta.
Čtrnáct let po Baconově smrti vypukla Anglická revoluce.
Filozofie se v 17. století vymanila z područí teologie. Ideálem
veškerého poznání se stává matematika a v souvislosti s tím vzrůstá
úsilí o nalezení bezpečné metody, která povede k převaze rozumu
tvořícímu základ našeho poznání. Jestliže u zrodu novověké
filozofie stál F. Bacon svým důrazem na význam metody, pak
nejvýznamnější racionalista René Descartes kráčí dál, ke
zobecňování poznatků, k nimž se dospělo. Za jeho života se nové ve
Francii probojovávalo k životu, ale staré zvítězilo. Narozdíl od
Anglie proběhla revoluce ve Francii až v 18. století. V 16. století
se zde šíří protestantismus z Německa. Hugenotství (tak se nazýval
kalvinismus ve Francii), které se šířilo zejména mezi nižší
šlechtou v jižní Francii a ve Švýcarsku, končí krveprolitím
18
-
v Bartolomějské noci (1572), kdy katolická strana povraždila
vůdce hugenotů. Vše je však mnohem složitější. Ne katolická strana,
ale sám vůdce hugenotů Jindřich IV. Navarský, který se stal králem,
přestoupil na katolickou víru a celý proces završuje kardinál
Richelieu, který ideologicky spoutal národ pod dogma katolické
církve. Nový výrobní způsob, kapitalismus, potřeboval novou
ideologii, ale vítězství slavila stará ideologie katolická. To je
společenské pozadí „filozofa s maskou“ René Descarta.
René Descartes (1596-1650) studoval práva a dosáhl právnického
licenciátu. Od počátku projevoval lehkou skepsi ke knihám, chtěl
studovat život a sebe. Descartes, katolík, odchází do Holandska a
vstupuje do protišpanělské armády. S vojskem Maxmiliána Bavorského
byl zřejmě účastníkem bitvy na Bílé Hoře. Svůj první filozofický
spis Rozprava o metodě vydává v roce 1637. Ovlivněn Koperníkem
vydává spis O světle čili o světě. V krátkých sentencích Principy
filozofie vystihuje problematiku filozofie.
V červnu nebo červenci 1642 se sešel s Komenským. Komenský se v
té době zabýval pansofií, všemoudrostí, vědou, která měla být
nástrojem společenských změn. Předmět rozpravy není přesně znám,
ale víme, že si nemohli porozumět. Descartes se s Komenským loučí s
galantní ironií: „Ode mě je možno dostat jen částečné poznání,
kdežto vaše věda (míněna pansofie - M. S.) chce obsáhnout vše.“
Další zajímavé setkání se uskutečnilo s dcerou zimního krále
Alžbětou Falckou v Haagu. Tato jeho bystrá žákyně měla po vydání
jeho Meditací mnohem zasvěcenější poznámky než mnozí filozofové,
zejména o poměru duše a těla. Pod jejím vlivem se Descartes začíná
zabývat etikou a píše spis O vášních. Alžbětě jsou věnovány také
jeho Principy filozofie. Nebyl ženatý, měl však dceru, která mu
zemřela a byla pokřtěna v kalvínském klášteře. Otázka jeho vztahu k
náboženství zůstává nejasná. Francouzi tvrdí, že zůstal katolíkem.
V citovaných Principech filozofie uvádí své rozdělení věd: a)Logika
( metoda) Metafyzika Fyzika b)ž vědy praktické: Mechanika Medicína
Morálka Obrazem vědy se pro něho stává strom: Metafyzika - to jsou
kořeny Fyzika - je kmen Mechanika, medicína morálka - to jsou větve
stromu, které přinášejí ovoce. To je základ spojení mezi teorií a
praxí. Základem všech věd je logika ( metoda) . Na rozdíl od Bacona
na první místo klade dedukci, ale není pro něho cestou k prvnímu
porozumění. Hlavní cestou je analýza. Je potřeba si na každý
způsobit řešení osvojit určitá pravidla. Intuice je bezprostřední
chápání vztahu dvou pojmů. První intuicí je: Cogito, ergo sum
(Myslím, tedy jsem). Od tohoto tvrzení došel k rozlišení tělesného
a duševního a o tento rozdíl se opírá celá jeho fyzika. Dedukce se
skládá z intuicí. Každý článek dedukce musí být intuitivní. Zde
není protiklad s myšlením. Podle Descarta duše úzce souvisí s
tělem, dokladem jsou naše vjemy a vášně. Jeho spis věnovaný etickým
otázkám O vášních je důkazem, že základem pro filozofii Descartovu
byla fyzika (kmen stromu). Na jejím základě je budována i jeho
etika. Podnětem k napsání spisu O vášních byly etické problémy při
dopisování s princeznou Elizabetou. Oba dva četli stoiky a filozof
přitom dospěl k závěru, že stoická etika vede k necitelnosti
člověka k lidem, a proto se rozhodl napsat tento spis. Vášně jsou
rozruchy
19
-
těla, které si naše duše uvědomuje. Citový stav, vzruch, je vždy
spojen s věcí, která vzruch způsobuje. Vášně buď podporují nebo
zmírňují výkon těla i ducha. S tím souvisí otázka lidské svobody. V
lidské moci je zbavit se určité vášně tím, že se od jednoho
předmětu obrátím na předmět jiný. Na problematiku podmíněného
reflexu u Descarta pak ve svém učení navázal I. P. Pavlov.
Descartes rozlišuje šest základních vášní: Obdiv, láska, nenávist,
touha, radost, smutek. Každá z nich se vztahuje k věci: Obdiv: věc,
která mě uchvátila, kterou obdivuji. Láska: něco, co se nás dotklo
tak, že se s touto věcí chceme spojit. Nenávist: co nás vede k
odloučení od škodlivé věci. Touha: předmět pro budoucnost, chceme
to, co ještě nemáme. Radost: těšíme-li se z nějaké věci.Smutek: věc
způsobující nějaké zlo, které je nám nemilé.
Po těchto základních vášních rozebírá tzv. vášně druhotné.
Vlastní etikou se zabývá třetí kapitola knihy. My sami a druhý
člověk se staneme předmětem etiky a vášně. Máme si vytvořit návyk
touhy, chtít získat dobro pro sebe i pro druhé. Nejvyšší ze všech
věcí je šlechetnost vůči sobě i vůči druhým. V největšího dojetí,
jsou také schopni prožít největší rozkoš v životě. Užívání rozkoše
závěru knihy se Descartes zcela odchyluje od stoiků. Lidé, kteří
jsou schopni, vášně, musí směřovat k tomu, aby byl člověk
šťasten.
Descartes není jen racionální člověk, je člověk renesanční,
který ovládá vášně, a přitom žije plným životem. Jeho filozofie je
filozofií více praktickou než spekulativní. Od něho také pochází
pozoruhodná věta: „Jako si herci nasazují masku, aby se na jejich
čele neobjevil stud, tak i já vstupuji na jeviště světa s maskou“
(Odtud ono označení „ filozof s maskou“). Jeho metodická skepse ho
dovedla k nalezení neotřesitelné jistoty, kterou se stalo právě ono
pochybování. Toto pochybování je aktem myšlení. Tím, že myslím,
existuji: „Myslím, tedy jsem“, to je kritérium pravdy . Filozofie
se dále ubírá jeho duchem, ale jeho pokračovatelé, přesvědčení o
síle ducha a rozumu, jdou vlastní cestou. Ať je to Němec Gottfried
Wilhelm Leibniz, Holanďan Benediktus Spinoza, anglický filozof
Thomas Hobbes či John Locke. Ale v samotné Francii se proti jeho
učení zvedá otevřený boj. Tvůrce racionální filozofie se na konci
svého života uchýlil do ustraní vlastní pracovny v Holandsku, kam v
roce 1629 odešel. V roce 1649 přichází do Stockholmu a zde 11.
února 1650 umírá. Jeho poslední rozloučení se světem je velmi
prosté: „Tak moje duše, je třeba jít.“
V roce 1662 se Descartes dostává na index. D´Alambert o něm v
roce 1750 mluví jako o prvním vůdci spiklenců a v 19. století je
subjektivisticky prohlašován za fideistu a tomistu. Teprve po roce
1946 se mu postupně dostalo uznání, kdy byla vyzdvihována jeho
metoda jako nástroj myšlení, které humanizuje člověka. Descartova
metafyzika se v následujícím období stává základem dvou
protichůdných koncepcí. Descartův dualismus duše a hmoty se pokusil
překonat Spinoza, když „rozpouští“ Boha v přírodě. Druhou linii
reprezentuje německý filozof Leibniz. Chtěl stanovit nejmenší prvek
skutečnosti, který nalezl v monádě. Ta pro něj představovala celý
svět. Monáda není hmotná, ale duchovní jednotka bytí. Objektivní
realita je pouhým jevem, fenoménem naší subjektivity. Zůstaňme však
v duchu Descartovy filozofické skepse „… krajně podezíraví vůči
takovým výrokům našich přátel, které jsou nám ku prospěchu“.
Jak již bylo řečeno, Descartova metafyzika se stala zdrojem dvou
protichůdných ontologických koncepcí. První z nich představuje
holandský filozof Baruch Spinoza (1632-1677). Základ jeho filozofie
tvoří panteisticky pojatá substance (panteismus chápe Boha jako
20
-
neosobní princip, který je rozpuštěn v přírodě), která je
nositelkou jak rozprostraněnosti, tak i myšlení.
Tehdejší Nizozemí bylo tvořeno Holandskem, Belgií a částí
Francie. Holandsko se stalo první republikou, která se dlouhým
bojem (1568-1609) roku 1609 vymanila ze španělské poroby jako
samostatná republika a bylo první zemí, v níž mělo převahu městské
obyvatelstvo. Ve městech probíhá rušný politický život. Již v 17.
století se stává Holandsko typickou kapitalistickou zemí. Svým
loďstvem navazuje obchodní kontakty s Čínou, Japonskem i carským
Ruskem. Bohaté měšťanstvo je kalvínského vyznání, rozvíjí se umění,
jsou budovány tiskárny, vydávány noviny i pokrokové knihy
(Galileo). Vzkvétá zde věda.
Rodina Barucha Spinozy se do Holandska přistěhovala z
Pyrenejského poloostrova v době pronásledování Židů za vlády
Isabely I. Kastilské. Spinozova matka zemřela, když mu bylo šest
let. V jedenácti letech vstoupil do židovské školy nazývané „Strom
života“, instituce velmi ortodoxního zaměření, kde se vyučovalo
hebrejsky. Po jejím ukončení přestupuje na další školu (vedenou
bývalým jezuitou). V roce 1650 zakládá v Amsterodamu pokrokové
knihkupectví, a 1652 vlastní školu. Ve škole bývalého jezuity
Franciska van Endena se učí latinu a řečtinu, čte antickou i novou
filozofii. Největší vliv však na něho měla filozofie Descartova.
Studuje matematiku, fyziku, chemii i lékařství. Důkladně se zabývá
teologií, a tak je postupně připravován jeho rozchod s židovskou
církví. Dochází k názoru, že Bible není dílem inspirovaným Bohem,
ale je dílem lidským. Bible vede k mravnosti, ale názory v ní
obsažené nás nemohou omezovat v oblasti filozofie, ani v našem
poznání. Bůh v jeho pojetí je zlidštěn. Dospívá k závěru, že smír s
církví není možný. Ohled k otci ho vedl k určitému zmírnění jeho
postoje, ale po otcově smrti se vše znovu otevírá. Je vyloučen z
židovské obce a dán do velké klatby. To ovlivňuje jeho další
rozhodnutí ke změně povolání; nakonec se stává brusičem čoček.
Z toho, co bylo záměrně podrobněji řečeno, plyne závěr, proč
Spinoza nastupuje cestu s hnutím, které by bylo možno označit jako
holandské osvícenství. Je to vlastně pokus o sloučení náboženství s
vědou. Sám, opíraje se o svého oblíbeného Descarta, klade důraz na
vědu. Roku 1656 je však Descartovo učení v Holandsku zakázáno a sám
filozof je nařčen, že jeho učení vede k pohanství. Monarchistická
skupina vedená Vilémem Oranžským ostře vystupuje proti názoru, že
náboženství je záležitostí rozumu. Spinoza, žijící v Haagu, se
zúčastňuje sjezdů sektářů, které se konaly v Rinsburgu. Členové
sekty kladli důraz na skromný život, neměli kněží a formovali se
zejména z řad řemeslníků a zemědělců. Z tohoto vztahu k lidovým
vrstvám pramení Spinozova etika. Jeho první spisek „Malá etika“
koloval pouze v opisech. Další spis věnovaný, Descartovi, doplnil
roku 1663 o dílo, které jako jediné bylo vydáno pod jeho jménem
„Cogitata metafyzica“, kde se již od Descarta odklání.
V této době již začíná pracovat na své „Etice“ (dílo se dělí na
část - noetickou, metafyzickou a vlastní etickou). Tento spis psal
původně jako rozpravu, ale posléze užívá geometrické metody a
noetickou část vypouští. Pak byla vydána samostatně pod názvem „O
napravení rozumu“. Jeho Etika vydaná v roce 1675 s
Teologicko-politickým traktátem patřila mezi jediné dva dokončené
spisy, protože veškerou činnost mu ztěžovala nemoc
(tuberkulóza).
Snaží se vytvořit etiku jako vědu, která své normy odvozuje z
objektivních zákonů. Člověk podle něho není bytostí sociální,
náležící k určitému historickému systému, ale je „věc“ přírody.
Příroda pak jako substance existuje sama o sobě, nezávisle na
rozumu a mimo rozum. Spinozova teorie poznání má tři stupně. Nižší
stupeň vědění je založen na obrazotvornosti, opírající se o
smyslové vnímání vnějšího světa, druhý, vyšší stupeň je založen na
rozumu, na kterém je založena hodnověrnost, jasnost a přesnost
pravdy. Jejich omezenost je dána tím, že jsou zprostředkované.
Třetí, nejvyšší druh vědění, který se rovněž opírá o rozum,
21
-
není zprostředkováván dokazováním, ale jsou to pravdy vnímané
intuicí, tedy bezprostředně. Prvním druhem vědění je vědění
smyslové, druhé a třetí je intelektuální.
22
-
Spinozova etika
Spinoza bývá vykládán jako mystik, který za nevyšší cíl osobního
života považuje lásku k Bohu. To je však zásadní omyl. Jeho etika
je poprvé v dějinách zapojena do problému poznání. Dřívější etika
pouze řešila, jak změnit hříšného člověka a stanovit smysl života
jako přípravu na život blažený. Spinoza to odmítá. Podle něj je
smrt porušením pohybu a klidu v našem těle a smysl života je v
životě pozemském. Svobodný člověk nepřemýšlí o žádné věci méně než
o smrti. Jeho moudrost tkví v přemítání o životě a nikoli o smrti.
Svobodný člověk žije dle rozumu a usiluje o dobro přímo, chce žít
své vlastní bytí a hledá svůj vlastní prospěch. Jen v existenci
mohu dosáhnout blaženosti, která je cílem pozemského života.
Pozemský život má význam sám o sobě a není průchodištěm pro smrt.
Náboženství vidí člověka jako hříšného a etika je překonáním
hříšnosti. Spinoza vychází z lidské přirozenosti a staví ji proti
náboženskému pojetí člověka a feudálnímu pojetí výsad. Všichni lidé
mají svou přirozenost a z ní plynou práva. Tato lidská přirozenost
je podle něj neměnná. S problémem pravdivosti poznání souvisí
otázka dobra. Dobrem je to, co nám způsobuje radost, zlo nám
způsobuje žal. Pravé dobro je to, o čem bezpečně vím, že je svou
užitečnost zaměřuje k tomu, abych se blížil k lidské přirozenosti,
zatímco zlo mě od ní odvádí. Nejvyšší dobro nás přivádí k lidské
přirozenosti s ostatními lidmi. Otázka zní , zda můžeme tohoto
nejvyššího dobra dosáhnout. Spinoza tvrdí, že ke svému jednání jsme
vedeni ne úvahami, ale afekty. Afekt je po něj bod, přímka, tedy
věc, kterou musíme zkoumat. Afekty vyplývají z téže nutnosti a moci
přírody. Jsou to rozruchy těla, jimiž se schopnost těla jednat
zvětšuje nebo zmenšuje, podporuje nebo omezuje, a zároveň to jsou
ideje tohoto afektu v naší mysli.
Rozeznává tři základní vášně: 1. Afekt je žádost, to je sama
podstata věcí, je to snaha každé bytosti o setrvání v bytí.
Proto
žádost provázená radostí podporuje naše bytí a schopnost
udržovat se v něm. 2. Dalším afektem je radost , podporující pud
sebezáchovy. 3. Posledním afektem je žalost, která pud sebezáchovy
snižuje. Mnozí se domnívají, že jsou svobodní, pokud se mohou
oddávat svým vášním. To je nesvoboda. Svobodný člověk je člověk
ctnostný. Ctnost je lidská mohoucnost, která se vymezuje snahou
člověka setrvat ve svém bytí, tj. pudem sebezáchovy.
Člověk je nejužitečnější tvor, a proto si lidé mají uchovávat
své bytí a své dobro. Nejvyšší dobro pro člověka je žít s druhými
lidmi v etickém životě.
Lítost, pokání, soucit nejsou ctnosti, ale lidskou slabostí (na
rozdíl od učení církve, která je považuje za ctnosti). Radostný
život je oporou našeho života. Čím máme bohatší myšlení, tím
bohatší je naše tělo. Základními prostředky k dosažní nejvyššího
dobra jsou: 1. Morální filozofie 2. Výchova 3. Medicína 4.
Mechanika
Spinoza nevidí, že chyba je ve společenském řádu, a domnívá se,
že k etickému jednání stačí vést rozumem a výchovou. Co je však v
jeho etice základní, je vyjádření smyslu života. Smysl života není
v nebesích, ale v životě pozemském. Nade vším stojí požadavek
svobody a rozumu. Lidé musí žít podle svého rozumu a podle své
svobodné vůle.
V anglických dějinách proběhly dvě revoluce: prvá v letech
1641-49, druhá v roce 1688; k ní se její aktéři hrdě hlásí. Ve
skutečnosti však o žádnou revoluci nešlo. Byla to revoluce bez
23
-
boje, protože feudálové byli zbaveni moci již v revoluci první.
K první revoluci se váže jméno Hobbesovo, ke druhé jméno
Lockovo.
Thomas Hobbes (1588- 1679), syn chudého faráře, v patnácti
letech nastupuje do Oxfordu a jako devatenáctiletý se stává
doktorem logiky. Cestuje po Evropě a začíná přijímat konzervativní
myšlenkové koncepce. V roce 1641 se setkává s pozdějším doživotním
protektorem O. Cromwellem a nastává zvrat v jeho myšlení. Začíná
studovat díla Descarta a Koperníka, vyučuje syna krále Karla I. V
roce 1651 vydává svůj spis Leviathan. V něm napadá ideologii, která
byla pramenem feudální moci. Prohlašuje, že základem vládní moci
není Bůh, ale lidská potřeba. Ukazuje na přirozenost lidské vlády.
Tvrdí, že nechce být Galileem společenské vědy, ale že chce nalézt
zákony lidské společnosti. Hlavními spisy před vydáním tohoto díla
„O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského“
(Leviathan) byly spisy O těle, O člověku a O občanu.
Filozofie je podle Hobbese poznání následků nebo jevů vyvozených
z přesných závěrů v jejich příčinách, nebo takového poznání příčin
vyvozených z jejich pozorovaných následků. Cílem filozofie je
umožnění předvídání následků, možnost užívat jich v našem životě.
„Pozoruji příčinné vztahy, abych je použil v životě. Konečným cílem
filozofie není poznání, ale praxe. Poznání pouze umožňuje lepší
praxi“. Ke spojení filozofie s praxí dochází proto, aby docházelo k
rozvoji výrobních sil. Z filozofie vylučuje teologii, astrologii a
historii. Tvrdí, že historie není založena na vědeckém základě, ale
na autoritě. Proto nás vede k bloudění. Filozofie musí spočívat na
vědeckém, logickém základě. Úkolem filozofie je poznat vlastnosti
věcí. Jeho pojem substance je hmotný, substance = tělo. Jednotlivé
věci, těla, to jsou substance. Není jiné substance než je hmota.
Netělesná substance je jako netělesné tělo. Věci tím lépe
poznáváme, čím více poznáváme jejich vlastnosti, a ty nezávisí na
vnitřním dění hmoty. Pohyb u Hobbese není vlastností hmoty. Pohyb
vzniká a zaniká. V oblasti teorie poznání vychází z předpokladu, že
reálné je jen individuální. Všechny duševní jevy jsou nazývány
ideou. My máme jen představy jedinečné (ne kočk