Využití podpůrných terapií u osob s Alzheimerovou chorobou
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Pedagogická fakulta
Ústav speciálněpedagogických studií
Pavla Bartoníková
III. ročník – kombinované studium
Obor: Speciálně pedagogická andragogika
Využití podpůrných terapií u osob s Alzheimerovou
chorobou
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Kozáková, Ph.D.
OLOMOUC 2009
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a
použila jen prameny
uvedené v seznamu literatury, který je v práci uveden.
V Olomouci dne 30.3.2009
………………………
Pavla Bartoníková
Poděkování
Děkuji tímto Mgr. Zdeňce Kozákové, Ph.D. za to, že se ujala
vedení mé bakalářské práce, a za její trpělivost a poskytnutí
cenných připomínek, které daly mé práci směr. Rovněž děkuji všem,
kteří si i přes náročnost své práce našli čas, aby mi svěřili své
profesionální i lidské zkušenosti.
Obsah
Úvod…………………………………………………………. 6 TEORETICKÁ ČÁST
1 Demence………………………………………………………………… 9
1.1 Typy demencí…………………………………………………………… 10
2 Demence – Alzheimerova choroba……………………………………. 11
2.1 Příčiny vzniku Alzheimerovy choroby………………………………….. 14
2.2 Průběh Alzheimerovy choroby…………………………………………. 18
2.3 Terapie Alzheimerovy choroby – farmakoterapie, aktivační
terapie…… 20
3Možné podoby terapií při práci s klienty
s Alzheimerovou chorobou…………………………………………………………………22
3.1 Kinezioterapie……………………………………………………………. 22
3.2 Zooterapie………………………………………………………………... 25
3.2.1 Canisterapie………………………………………………………….27
3.3 Ergoterapie……………………………………………………………….. 32
3.4 Arteterapie……………………………………………………………….. 36
3.5 Reminiscenční terapie……………………………………………………. 41
3.6 Bazální stimulace………………………………………………………… 48
3.7 Muzikoterapie……………………………………………………………. 55
PRAKTICKÁ ČÁST
4 Metodologická východiska……………………………………………... 62
4.1 Cíl šetření………………………………………………………………… 62
4.2Metody šetření……………………………………………………………. 62
4.3Popis zkoumaného vzorku………………………………………………… 63
5 Analýza a prezentace šetření…………………………………………… 63
5.1
Základní informace o zařízeních pečující o klienty
s Alzheimerovou chorobou……………………………………………….. 64
5.2
Využití individuální terapie……………………………………………….. 68
5.3 Využití skupinové terapie…………………………………………………. 73
5.4 Postoje terapeutů k využívání terapií při práci
s klienty
s Alzheimerovou chorobou……………………………………………… 79
5.5
Shrnutí výsledků šetření…………………………………………………… 83
6 Návrh denního terapeutického programu pro klienty
s Alzheimerovou chorobou v Domově pro seniory
Osoblaha……………………………. 85
4.1 Charakteristika zařízení……………………………………………………. 85
4.2 Denní program v domově pro seniory Osoblaha……………………………
87
ZÁVĚR……………………………………………………………………. 99
Seznam literatury…………………………………………………………... 101
Seznam tabulek……………………………………………………………. 105
Seznam grafů………………………………………………………………. 106
Přílohy
Anotace
Úvod
„Zkuste zavřít oči a představit si, jak stojíte uprostřed
místnosti. Nevíte, jak jste se zde ocitli, kolik je hodin a ani
jaké je roční období. Obrazy na zdech, koberec na zemi, nábytek,
lampa, … to všechno je Vám cizí. Nikdy předtím jste tu nebyli.
Sedáte na židli a prohlížíte si všechno kolem, jako byste tu
byli poprvé. Zaujmou Vás dveře v rohu. Asi jste jimi před
chvíli vstoupili, ale teď už nevíte, kam vlastně vedou.
Přichází nějací lidé a oslovují Vás. Cítíte, že byste je měli
znát. Ale prostě si nevzpomenete, jak se jmenují a ani kdo to je.
Hlavou se Vám honí nepříjemné myšlenky: Co tu vlastně chtějí?
Nejsou nebezpeční? Ještě aby tak něco vzali. Nebo mi chtějí
ublížit? S napětím čekáte, co bude.
Vy o tom nevíte, ale jste v bytě, ve kterém žijete více než
čtyřicet let. Dveře vedou do kuchyně, denně jimi projdete snad
stokrát. Tito lidé jsou Vaše děti…“ (Dostupné na World Wide Web:
http://www.stari.cz, cit. 20. 1. 2008)
Úvodní citát vystihuje každodenní stav osoby
s Alzheimerovou chorobou. V poslední době se stále
častěji hovoří o tom, že naše populace stárne, rodí se méně dětí a
přibývá seniorů v důsledku prodlužování kvality a délky
života. S tím jak přibývá seniorů, hovoří se nejen o zajištění
jejich optimálních životních podmínek, ale také o specifických
problémech a nemocech, které se u nich vyskytují. V neposlední
řadě se stále častěji hovoří o Alzheimerově chorobě. Skutečnost, že
se ve vyspělých zemích významně prodloužila střední délka života, a
že tak dochází k rychlému stárnutí světové populace, logicky
znamená i značné zvýšení počtu postižených Alzheimerovou
chorobou.
Alzheimerova choroba sdružuje řadu nejenom socioekonomických a
zdravotnických problémů, ale nastoluje i otázky etické a morální, a
to především v oblasti péče o takto nemocného člověka.
Vyspělost a úroveň země se pozná právě podle úrovně péče o staré a
nemocné. Péče o seniory s Alzheimerovou nemocí se u nás začala
komplexněji rozvíjet a budovat poměrně nedávno, před necelými
patnácti lety. Do té doby byli tito nemocní, stejně jako lidé
s nejrůznějšími handicapy izolováni od ostatní společnosti
v zavřených ústavech.
V době mé činnosti v domově pro seniory, kdy byl domov
považován za zařízení, kam chodili lidé umírat, byli klienti
přesvědčováni, že sami nic nesmějí dělat, od toho, že je tam
zdravotnický a ošetřovatelský personál, aby za ně vše udělal. To
však znamenalo ztrátu samostatnosti a soběstačnosti klientů, která
v nejhorších případech vedla také k jejich imobilitě.
S nástupem nového ředitele nastala nová éra v péči o
klienty v našem domově. Mým úkolem bylo klienty aktivizovat a
motivovat k jakékoliv činnosti. Tento úkol se mi dařilo plnit,
co se týká schopnějších seniorů. Musím se přiznat, že
s klienty s Alzheimerovou chorobou jsem si nejdříve
nevěděla rady. Nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat a
překvapilo mě, že ani ošetřovatelský personál nevěděl, jak
s nimi pracovat, jak se k nim chovat. Z části
budovy, kde byla umístěna paní v pokročilém stádiu
Alzheimerovy choroby, se neustále ozýval křik a nadávky. Paní byla
velmi agresivní, a proto dostávala léky na zklidnění a byla
upoutána na lůžko. Při představě, že jsem to já a po zbytek života
budu brát léky na utlumení a budu celé dny zavřená na pokoji, mi
šel mráz po zádech. Říkala jsem se si, že musí přece existovat
způsob, jak s těmito lidmi komunikovat, pracovat a žít.
Skutečnost, kterou jsem začala v praxi řešit, mě později
inspirovala k výběru tématu této bakalářské práce.
Bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a
praktickou.
Úkolem teoretické části bakalářské práce je přiblížit
problematiku Alzheimerovy choroby, ukázat příčiny, které mohou
způsobovat tuto chorobu. Představit stádia této choroby, metody
léčby a prevence. Cílem teoretické části je přiblížit možné podoby
podpůrných terapií, které mohou přispět ke zkvalitnění života a ke
zlepšení komunikace s klienty s Alzheimerovou
chorobou.
Cílem praktické části je zmapovat, nakolik lze s úspěchem
využívat podpůrné terapie při práci s klienty s Alzheimerovou
chorobou a na výsledcích průzkumu ukázat, jaké zkušenosti mají
pracovníci s aplikací individuálních a skupinových terapií u
osob s Alzheimerovou chorobou. Úkolem bylo také zjistit, zda
pracovníci považují za důležité nadále se vzdělávat v oblasti
péče o klienty s Alzheimerovou chorobou.
Pro průzkum byla použita metoda – dotazníku. Dotazník použitý v
bakalářské práci je určen terapeutům různých zařízení sociální
péče, je zaměřen na využití podpůrných terapií při práci
s klienty s Alzheimerovou chorobou. Dotazníku využíváme
proto, že umožňuje poměrně snadno, rychle a ekonomicky získat
informace od většího počtu respondentů. Pomocí získaných dat si
můžeme utvořit představu o praktickém provádění podpůrných terapií
u klientů s Alzheimerovou chorobou v zařízeních sociální
péče. Pro uspořádání dat byly sestaveny tabulky a všechny
zpracované položky jsou pro přehlednost doplněny grafickým
znázorněním.
Teoretická část
Teoretická část je rozdělena do tří kapitol. První kapitola se
zabývá demencí a jejími typy. Druhá kapitola pojednává již o
samostatném typu demence Alzheimerově chorobě, příčinách, průběhu a
léčbě. Třetí kapitola uvádí možné podoby podpůrných terapií při
práci s klienty s Alzheimerovou chorobou.
1 Demence
Demence je syndrom, který vznikl následkem onemocnění mozku,
obvykle chronického nebo progresívního charakteru. Dochází
k narušení korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace,
schopnosti řeči, učení a úsudku. Vědomí není zastřeno. Obvykle je
přidruženo porušené chápání a příležitostně mu předchází i zhoršení
emoční kontroly, sociálního chování nebo motivace. Tento syndrom se
vyskytuje u Alzheimerovy nemoci, cerebrovaskulárního onemocnění a u
jiných stavů, které postihují mozek. (MKN – 10, 2000)
Demence pochází z latinského „ de“(bez) a „mens“ (ducha).
Označuje celkový úpadek psychických funkcí způsobený atrofií
centrálního nervového systému. V první fázi postihuje
kognitivní funkce – paměť, intelekt, pozornost. Postupně se
přidávají poruchy emotivity – afekty a nálady, mohou se vyskytnout
také deprese. Někdy dochází k poruchám vnímání – halucinacím a
iluzím. Přechodně se mohou objevit vážné poruchy myšlení –
bludy.
V průběhu demence dochází k těžké degradaci osobnosti.
Nemocný člověk ztrácí schopnost zvládat běžné denní aktivity, bývá
dezorientován v prostředí, které pro něj bylo dříve známé, je
neschopen pečovat o vlastní osobu.
Uvedené příznaky by se měli vyskytovat u nemocného alespoň šest
měsíců, abychom mohli demenci spolehlivě diagnostikovat.
(Jirák,1998)
Klinické projevy demence
Poruchy kognitivních funkcí, které se projevují:
· Poškozením paměti (poškozením schopnosti naučit se nové
informace nebo vybavit si informace dříve naučené)
· Narušením pozornosti (nedokáže se soustředit, zhoršuje se jeho
výkonnost)
· Úpadek myšlení (myšlení se stává bradypsychickým, nevýbavným,
mizí schopnost plánovat, rozhodovat)
· Jednou ( nebo větším počtem ) následujících gnostických funkcí
:
a) afázií (poruchou jazyka)
b) apraxií (neschopností výkonu hybných funkcí vyššího řádu při
zachované motoriky)
c) agnozií (neschopností poznávat nebo určovat předměty přes
zachované poznávací funkce)
d) poruchou exekutivních funkcí (plánování, organizování,
abstrahování ). (Vágnerová,2004)
Defekty poznávacích funkcí výše uvedené, jsou příčinou
významného poškození funkce v zaměstnání nebo ve společnosti,
a v porovnání s předchozí úrovní představují významný
pokles . (Vágnerová, 2004)
1.1 Typy demencí
Vzhledem k etiologii postižení se demence obvykle dělí do
dvou základních skupin:
1.Atroficko – degenerativní demence
a) Alzheimerova choroba – nejčastější demence vůbec
b) Demence s Lewyho tělísky - je pokládána za jednu
z variací Alzheimerovy choroby
c) Demence při Parkinsonově chorobě
d) Huntingtonova chorea - geneticky podmíněné onemocnění
e) Pickova choroba
f) Onemocnění motorického neuronu (OMN) a další (Bálint,
1998)
2.Sekundární demence
Vznikají v důsledku poruchy, která poškozuje mozek. Ty se
dále člení na :
Ischemicko – vaskulární demence
· Jsou způsobené kombinací faktorů, které vedou
k nedostatečnému prokrvení a okysličení mozkové tkáně a ke
snížení mozkové látkové přeměny. Mezi tyto faktory patří především
cévní poruchy – uzávěry mozkových tepen způsobené cévními
trombózami, které pak vedou k mozkovým infarktům, nebo zvýšená
srážlivosti krve. Mezi tyto faktory dále patří :
a) Multiinfarktová demence
b) Vaskulární demence s náhlým začátkem
c) Biswangerova choroba
d) Leukoaraióza a další
Ostatní sekundární demence – jsou vyvolané jinými příčinami
(např. infekční, poúrazové, metabolické).
Demence smíšeného typu. Demence vzniká na smíšeném podkladě,
nemocný trpí jak Alzheimerovou chorobou, tak i vaskulárním
poškozením mozku. Jedná se asi o 10% demencí. (Bálint, 1998)
2 Demence - Alzheimerova choroba
„ Alzheimerova choroba je progresivním neurodegenerativním
onemocněním, které se projevuje atrofií mozkové kůry i
subkortikálních oblastí. Stupeň atrofie obvykle odpovídá úpadku
schopností nemocného, ale ne vždy je tento vztah tak jednoznačný.
Dochází k úbytku neuronů i jejich synaptických spojení,
v mozkové kůře se vytvářejí ložiska bílkoviny beta amyloidu,
která poškozují nervové buňky a neurofibrilární zámotky. Dochází
k poruše rovnováhy neurotransmiterů, postižen je především
cholinérgní systém. Narušení metabolismu glukózy v mozku
pozitivně koreluje se závažností demence. Choroba trvá průměrně 8
let a končí smrtí.“ (in Vágnerová, 2004, Kohler, 1999, Jirák,
2001)
Obr. č. 1 Mikroskopický pohled na mozkovou tkáň postiženou
Alzheimerovou chorobou. Tmavé skvrny jsou amyloidové plaky.
(Dostupné na World Wide Web: http://www.stari.cz, 20. 1.
2008)
Podle americko-brazilské studie je léčba inzulínem, která
zvyšuje jeho působení u diabetiků, nadějnou šancí pro pacienty
s Alzheimerovou chorobou. Vědci z americké Severozápadní
univerzity (NWU) ve spolupráci s kolegy z Rio de Janeira
vystavili neurony hipokampu současnému působení inzulínu a
rosiglitazonu. Výsledek byl pozitivní: mozkové buňky vykázaly o
mnohem nižší citlivost vůči destruktivnímu vlivu hormonů skupiny
ADDL.
Wiliam Klein z NWU vysvětli, že citlivost vůči inzulínu
může klesat s věkem. Pro klienty s Alzheimerovou chorobou
je to rizikový faktor a vědci teď prokázali, že posílení vnímavosti
vůči inzulínu chrání neurony před poškozením. Podle Sergio Ferreira
z URJ se poznání Alzheimerovy choroby jako typu mozkové
cukrovky, otevírá cesta k vývoji jedné z možnosti léčby
této demence. ( Dostupné na World Wide Web
http://www.novinky.cz/clanek/160382-alzheimer-mozna-pujde-lecit-jako-mozkova-cukrovka.html,
cit. 6. 2. 2009)
Nežádoucím aspektem prodlužujícího se lidského života jsou
choroby dříve téměř neznámé, jejichž frekvence však
v posledních letech velmi rychle vzrůstá. Příkladem může být
degenerace mozku s průvodní demencí. Předpokládá se, že
v současné době v České republice žije 140 000 takto
postižených obyvatel. Demence postihuje v českých poměrech 5%
65 letých obyvatel a s postupujícím věkem počet nemocných
narůstá na 15% 75 letých a dokonce 25% 85letých. (Dostupné na World
Wide Web http://gcentrum.alvepi.com/alz/index.php?page=data/a.html,
cit. 12. 7. 2008). Převážnou část demencí ve stáří tvoří
Alzheimerova demence, která prezentuje 50-60% postižených dementním
syndromem. Alzheimerova choroba je degenerativní postižení mozku a
jeho tzv. kognitivních funkcí. Typicky se projevuje rozvojem
demence. Zhoršení myšlení a mentálních funkcí ve vysokém věku zná
lidstvo už dlouho. S popisem takových stavů se setkáváme ve
starých letopisech. Obvykle se považovaly za přirozenou součást
stárnutí. Se zlepšujícími se životními podmínkami, rozvojem
medicíny a prodlužujícím se lidským věkem však začaly být
kognitivní poruchy nápadnější. Změny v lidském mozku a
příslušnou nemoc poprvé popsal německý neuropatolog Alois Alzheimer
v roce 1906. (Dostupné na World Wide Web
(http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/ze/xsl/3626_2735.html,
cit.12.7.2008).V roce 1907 popsal histologický nález
v mozku paní Auguste D., která zemřela s diagnózou těžké
demence po čtyřletém průběhu nemoci ve věku 51 let. Spíše než
samotný Alzheimer považovali jeho spolupracovníci histologický
nález, který přinesl objev neuronálních klubek (plaků), za natolik
odlišný od „běžné“ demence, že prosadili pojem Alzheimerovy nemoci
(Koukolík, Jirák, 1999, s.33)
Dnes Alzheimerova choroba postihuje podle hrubých odhadů
celosvětově na 18-25 milionů. Vyhlídky do budoucna přitom
nevypadají nijak optimisticky. Počet nemocných totiž
v souvislosti se stárnutím populace roste. V příštích 20
letech by se měl počet zdvojnásobit, o čemž vypovídá následující
graf.
Graf č.1 Zvyšující se nárůst demence ve světě (Dostupné na World
Wide Web: http://www.stari.cz, 20.1.2008)
05101520253035198020002025Sloupec2Sloupec1Lidé trpící demencí (v
miliónech)
Touto chorobou trpí a trpěla celá řada známých osobností.
Nejznámější byl americký prezident Ronald Regan, dále pak choroba
také postihla britského ministerského předsedu Winstona Churchilla,
francouzského hudebního skladatele Maurice Ravela nebo také
amerického herce Charlese Bronsona..
2.1 Příčiny vzniku Alzheimerovy choroby
Příčinou Alzheimerovy choroby je degenerativní onemocnění mozku,
při kterém dochází k zániku některých mozkových buněk a ke
změně mozkové látkové výměny. V mozku a v okolí neuronů se
ukládají v podobě vláken škodlivé bílkoviny a vytváří tzv.
amyloidové plaky. Tím dochází k narušení přenosu vzruchu a zániku
neuronů. Přenos vzruchu je kromě toho narušen také úbytkem
acetylcholinu, který je pro tento přenos nutný. Přesná příčina
tohoto onemocnění není bohužel dosud známa, ale odborníci objevili
několik faktorů, které mohou riziko vzniku zvyšovat.
Nejvýznamnějším faktorem je samozřejmě věk, starší lidé jsou touto
chorobou ohrožení více než lidé mladší. Jako možná příčina se jeví
také dědičnost a pohlaví. Alzheimerovou chorobou trpí více ženy než
muži. Vědci dále zkoumají další rizika vzniku, a to hlavně virové
infekce, toxické vlivy prostředí a poruchy imunitního systému.
(Jirák, 2001)
Obr. č. 2 Amyloidové plaky v okolí neuronů (Dostupné na World
Wide Web: http://www.stari.cz , cit20.1.2008)
Normální mozková tkáň
Mozková tkáň pacienta
s neuronovými buňkami
s Alzheimerovou chorobou
Rizikový faktor, který může každý z nás do jisté míry
ovlivnit, je nízká duševní aktivita a nízké vzdělání; zdá se totiž,
že „trénovaný“ mozek je vůči chorobě odolnější. Statistická analýza
výsledků několika studií týkajících se vztahu úrovně vzdělání a
propuknutí Alzheimerovy nemoci však došla k závěru, že nízká
úroveň vzdělání je sice silnějším ukazatelem pravděpodobnosti
rozvoje této nemoci, avšak je nutné mít zároveň na paměti, že
úroveň vzdělání a zaměstnání často souvisí s dalšími faktory
životního stylu, které ovlivňují mnoho chorob včetně demence.
(Hrušová, 2005)
Některé zdroje uvádějí další možné rizikové faktory, jako je
dědičnost, faktory životního prostředí a další faktory, mezi které
řadí alkohol, kouření a vysoký krevní tlak, úrazy hlavy, toxické
látky, viry nebo účinky hliníku. Tyto faktory jsou však uváděny
jako pravděpodobné, nejsou prozatím spolehlivě prokazatelné, nelze
je tedy chápat jako jedny z příčin. (Hrušová, 2005)
Propuknutí Alzheimerovi choroby předchází varovné signály:
a) Zapomenutí telefonního čísla. Nemocní zapomínají často a
nevzpomenou si ani později.
b) Obtíže s vykonáváním každodenních činností. Lidé s
touto chorobou si jídlo připraví, ale pak zapomenou, že ho
vůbec kdy vařili.
c) Problémy s řečí; zapomínání jednoduchých slov,
nesrozumitelné a nelogické věty. Nemocní zapomínají, dochází ke
zhoršení nebo ztrátě paměti. Jednoduché výrazy nahrazují
špatnými.
d) Dezorientace v čase a prostoru. Nemocní se ztrácejí
ve vlastní ulici, často nevědí, kde jsou, jak se tam dostali,
či jak přišli domů.
e) Velmi špatné hodnocení situace. Nemocní např. neodhadnou, jak
se mají obléci. Kdy mají navštívit lékaře.
f) Problémy s abstraktním myšlením. Nemocní nevědí, např.
jak vyplnit složenku, co ta čísla znamenají, jaký je jejich
smysl.
g) Přemísťování a schovávání věcí na neobvyklá a nepatřičná
místa. Nemocní však velmi často ukládají peněženku do trouby nebo
klíče do cukřenky. Za několik málo vteřin nevědí, že klíče vůbec
drželi v ruce.
h) Změny v náladách a chování. Každý má někdy špatnou
náladu. Nemocní prožívají velmi prudké změny nálad.
i) Změny osobnosti. Nemocní se mění zásadním způsobem. Často se
stávají podezíravými či ustrašenými.
j) Ztráta iniciativy a zájmu. Lidé s Alzheimerovou chorobou
propadají naprosté pasivitě a potřebují být podněcováni
k činnosti. ( Hrušová, 2005)
Rychlejší vývoj demence a časnější úmrtí se zaznamenává u lidí v
těžším stupni afázie: vyšší stupeň postižení jazykových funkcí
předpovídá podobně jako výskyt primitivních reflexů časnější úmrtí.
V pokročile fázi onemocnění klesá schopnost pacientů
komunikovat s okolím. Nemocní bývají afatičtí, přestávají
poznávat své příbuzné i přátele. Nakonec se stávají závislými na
pečující osobě, nejsou schopni se o sebe postarat, jsou
inkontinentní a němí. (Hrušová, 2005)
V souvislosti se správnou diagnózou a obavami panujícími
z této nemoci existují také mýty, které ovlivňují vnímání této
nemoci ze strany laické veřejnosti:
· Pokud někdo v rodině onemocněl Alzheimerovou chorobou,
onemocním určitě i já. I když hrají geny určitou úlohu, pouze 5-10%
případů této nemoci je dědičných.
· Alzheimerovou chorobou onemocní pouze staří lidé. I když je
věk nejvíce rizikovým faktorem, není pravidlem, že se tato nemoc
týká pouze lidí v pokročilém věku. Tato nemoc se dnes týká
také lidí ve věku 40-50 let.
· Na Alzheimerovu nemoc existuje léčba. V současné době
neexistuje lék na tuto chorobu. Jsou však k dispozici
medikamenty i další terapeutické přístupy, které mohou
v počátečním a v lehce pokročilém stádiu postup nemoci
zpomalit a zkvalitnit tak i život v její pokročilé fázi,
nemohou ji však vyléčit.
· Ztráta paměti znamená Alzheimerovu nemoc. Mnoho z lidí má
problémy s pamětí, ale to neznamená, že trpí Alzheimerovou
chorobou. Pokud však problémy s pamětí ovlivňují jejich
každodenní fungování a jsou spojeny se změnami komunikačních
schopností, hodnocení apod., je dobré navštívit lékaře, který
stanoví přesnou diagnózu.
· Alzheimerovu nemoc způsobuje hliník. Není to prokázáno –
navzdory velkému množství provedených výzkumů. Alzheimerova nemoc
může být způsobena kombinací řady rizikových faktorů – mj. i
životní styl, genetické faktory nebo i faktory okolního životního
prostředí.
· Alzheimerově nemoci lze předejít. Protože dosud není zjištěna
přesná příčina vzniku této nemoci, nelze ani určit spolehlivou
prevenci proti jejímu onemocnění, i když narůstá počet zjištění, že
dobrá fyzická a psychická kondice mohou rizika vzniku nemoci
snížit.
· Vitamíny a další podpůrné prostředky mohou zabránit vzniku
Alzheimerovy nemoci. Průzkumy prokázaly, že vitamin B, vitamin E a
gingko biloba mohou příznivě ovlivňovat mozkovou činnost, zabránit
vzniku choroby však nedokážou.
· Jakmile onemocním Alzheimerovou chorobou, můj život skončil.
Spousta lidí s touto nemocí žije dál smysluplný a aktivní
život. Včasná diagnóza a medikace jsou velmi důležité. Kromě toho
je velmi důležitá podpora a spolupráce okolí, které mohou zvýšit a
obohatit kvalitu života nemocného.
· Všichni nemocní Alzheimerovou chorobou jsou agresivní a
násilničtí. Alzheimerova choroba ovlivňuje osobnost individuálně.
Ztráta paměti a následná zmatenost mohou často vyvolat frustraci
nebo obavy. Pokud je nejbližší okolí o vývoji choroby a průvodních
jevech jednotlivých jejích fází poučeno, lze těmto projevům účinně
předcházet.
· Lidé s Alzheimerovou chorobou nemohou rozumět, co se děje
okolo nich. Někteří rozumí, další mají s porozuměním obtíže.
Nemoc ovlivňuje schopnost komunikace a rozumění okolnímu světu,
ačkoli ovlivňuje každého nemocného jednotlivě. Nemocný zůstává
stejným člověkem jako před onemocněním, avšak potřebuje být chápán
a přijímán s citlivostí a respektem. (Hrušová, 2005)
Prevence Alzheimerovy choroby
Je velmi těžké hovořit o prevenci, protože přesné příčiny vzniku
choroby nejsou známé. Je však přece něco, co můžeme už dnes pro
sebe udělat. Z dlouholetého pozorování vyplývá, že
Alzheimerova choroba probíhá u osob s bohatým duševním
životem, trénovaným intelektem a žijícím také aktivním životem.
Trénink mozku prospěje člověku ve všech ohledech. Nejlepším
způsobem je neustálé učení se novým věcem (např. cizímu jazyku,
práci na počítači, luštění křížovek nebo četba). Nejdůležitější je,
aby Vás činnost rozvíjející ducha bavila. (Dostupné na World Wide
Web http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xchg/zc/xsl/3626
2735.html)
2.2 Průběh Alzheimerovy choroby
Průběh Alzheimerovy nemoci se obvykle fázuje do následujících
fází:
První prodromální fáze – rozvíjí se pomalu, plíživě; je
zvýrazněná zapomnětlivost, která převyšuje běžné stařecké
zapomínání.
Druhá časná fáze – porucha aktivit denního života, významné
výpadky paměti, porucha plynulosti řeči, objevují se emoční změny.
Nemocný si obtížně vybavuje jména, data a události. Prostorová
orientace bývá zachována.
Třetí intermediální fáze – výrazné narušení osobnostních rysů,
prostorová i časová orientace je narušena, řeč je obsahově chudá,
objevují se perseverace, konfabulace a fatické poruchy.
Čtvrtá pozdní fáze – nemocný prakticky nekomunikuje
s okolím, paměť výrazně narušena, přítomna je dezorientace,
echolálie a neologismy. Poruchy chůze, hybnosti, výrazné axiální
reflexy.
Pátá terminální fáze – nemocný je imobilní, inkontinentní,
emočně je zcela plochý, řeč je nesrozumitelná. Postižený většinou
umírá na přidružené onemocnění.
Nemoc trvá roky. Několikaměsíční průběh je vzácný, stejně tak
jako přežívání více než 10 let. (Vágnerová,2004)
Výše popsané obtíže doprovázejí tyto projevy:
· v případě poruch paměti má klient s Alzheimerovou
chorobou potíže se získáváním nových znalostí, špatně se orientuje
v prostoru, čase a lidech, amnézie ovlivňuje jeho nepříliš
časově vzdálené vzpomínky a velmi často se u něho projevuje
konfabulace a nedostatek vhledu.
· deficity pozornosti se nejčastěji projevují jako neschopnost
začít nebo ukončit určitý úkol nebo akci, klientovy reakce jsou
zmatené a jeho schopnost reagovat je snížená; člověk není schopen
vzdorovat rušivým podnětům. Není výjimkou ani fixace na jeden
nepodstatný úkol, přičemž úkol jako celek je zapomenut.
· poruchy úsudku a abstrakce se ve svém důsledku u pacienta
projevují jako neschopnost předvídat důsledky, tendence brát věci
doslova, neschopnost vytvořit si představu o nepřítomných objektech
nebo okolnostech. Nemocný také v důsledku nerealistického
odhadu odmítá pomoc a důkazy o snížení svých schopností. Nakonec
ztrácí schopnost chovat se podle společenských konvencí a ztrácí
zábrany.
· poruchy vnímání a prostorové orientace s sebou nesou
neúspěch při rozeznávání předmětů nebo lidí, mylný výklad podnětů
z prostředí, čili iluze, úzkost a nejistotu, potíže
s nacházením správné cesty, nepřesný odhad cílové vzdálenosti,
klopýtání, a také potíže s nacházením věcí, když nejsou na
svém místě nebo je za nimi málo kontrastní prostředí .(Hrušová,
2005)
„Příčiny a spouštěče tohoto všeho jsou však stále nejasné. Víme,
co se v mozku děje, ale nevíme přesně, proč. Mnozí odborníci
považují za klíčový krok ve vývoji nemoci chorobné změny
odehrávající se uvnitř nervových buněk. Rozsahem nevratného
postižení a hloubkou změn pro jedince a okolí lze označit
Alzheimerovu chorobu za prahové onemocnění, při němž se určité
změny postupně kumulují až do takového stavu, který pak vede ke
kvalitativnímu zvratu. Přeruší se pacientovo spojení s okolím,
s jeho blízkými, s jeho minulostí i přítomností, ztrácí
se nejen svému bezprostřednímu okolí, ale nakonec i sám sobě.
(Hrušová, 2005, s. 15-20)
Test, kterým by bylo možné u živého člověka jednoznačně stanovit
diagnózu Alzheimerovy nemoci, neexistuje. Jak jsem uvedla výše,
stoprocentní (definitivní) diagnóza je možná pouze po smrti
nemocného. Odhalení tzv. alzheimerovských senilních plaků a
neuronových klubek v mozku vyžaduje pitvu. U živého člověka
lze diagnózu Alzheimerovy nemoci stanovit s přesností 90% za
použití baterie nejrůznějších testů; mezi základní a nejužívanější
testy patří tzv. MMSE Test (Mini-Mental State Examination) viz
Příloha č. 2, test pro hodnocení kognitivních funkcí pacienta. Je
rozdělen na dvě části; v části první zkoumá pacientovu
orientovanost v čase a prostoru, rozsah pozornosti a
zapamatovaných údajů, pozornost a počítání, paměť a výbavnost.
Druhá část se zaměřuje na pacientovu schopnost pojmenování,
schopnost správně reagovat na třístupňový příkaz, čtení a vyhovění
příkazu, schopnost psaní a obkreslování. Pacient může maximálně
získat 30 bodů, v normálu je mezi 30- 25 body, lehká demence
je diagnostikována při získání 24-18 bodů, středně těžká mezi 17 a
6 body, od šesti bodů dolů se jedná o demenci těžkou.
Po potvrzení možných obav a podezření blízkých, že se jedná o
Alzheimerovu chorobu, tedy po správné diagnóze a nasazení terapie,
nastává pro nejbližší okolí nemocného i jeho samotného další
náročná životní etapa: zvládnutí běžného života s touto
nemocí. Pokud se rodiny ihned po diagnostickém procesu neobrátí na
instituce se žádostí o přijetí jejich nemocného, musí se připravit
na to, že péče o člověka s Alzheimerovou nemocí je velmi
náročná záležitost, má svá specifika a úskalí“. ( Hrušová, 2005,
s.15-20)
2.3 Terapie ACH – farmakoterapie
Farmakoterapie Alzheimerovy choroby můžeme zhruba rozdělit na
farmakoterapii kognitivních a nekognitivních funkcí.
1.Terapie kognitivních poruch- chorobný stav neodstraňují, jen
zpomalují. Za nadějné se považuje podávání inhibitorů
acetylcholinestázy – odbourávají acetylcholin v CNS (Cognex,
Exelon, Aricept), které jsou však finančně náročné a často se s
nimi nesetkáváme. V denní praxi se dále podávají preparáty
z okruhu tzv. „zametačů volných radikálů“ (Junec, Separtrem),
vitamíny E a C, preparáty z jinanu dvoulaločného (ginko
biloba), nootropika (Nootropil,Geratam), námelové alkaloidy
(Secatoxin), vazodilatancia II.generace (Cavinton, Enelbin ,
Agapurin), blokátory kalciových kanálů (Stugeron, Cinnabene).
Teorie nedoporučuje kombinovat více jak tři preparáty najednou. Při
malém terapeutickém úspěchu jsou preparáty vyřazovány po dvou až
třech měsících a jsou nahrazovány novými . (Bartoš, 2002)
2. Terapie nekognitivních poruch- používá se v případě
léčby přidružených symptomů Alzheimerovy choroby, jako jsou poruchy
spánku, paranoidně-halucinatorní syndromy, stavy neklidu,
depresivní nebo úzkostné stavy. V případě neklidu a zmatenosti
se podávají Tiapridal a Haloperidol. K léčbě depresí se
užívají antidepresiva (Efektin, Remeron, Deprex)
Terapie demence zahrnuje jak přístupy farmakologické,
biologické, tak přístupy nebiologické – psychoterapeutické přístupy
včetně nácvikových technik, socioterapie, práce s nejbližšími
příbuznými pacientů aj. (Bartoš, 2002)
Možnosti nefarmakologické léčby demencí
Léčba demencí by měla být komplexní a měla by být konzultována
v multidisciplinárním týmu. Kromě léčby farmakologické by se
měla uplatnit integrující a následně aktivační terapie a trénink
kognitivních funkcí. K úspěchu léčby výrazně přispívá
pravidelný režim, dobré rodinné zázemí nemocného, co nejdelší
setrvání v domácím prostředí a přiměřená aktivita během dne.
(Hátlová, Suchá 2005)
Aktivační terapie:
1. Ergoterapie - jejím cílem je smysluplná činnost člověka
s demencí, vnímání sounáležitosti s druhými, vyplnění
volného času, prevence proti depresi, úzkosti a neklidu. Cílem je
udržení popř. rozvíjení stávajících schopností pacienta. Je však
nutné vzít v úvahu možnou apraxii u osob s demencí a také
počítat s určitou apatií a nechutenstvím k činnosti
z jejich strany. Důležitá je správná motivace. Příklady
činností: výtvarné techniky, práce s papírem, textilní
techniky, pečení nebo vaření, nácvik jemné motoriky. (Müller,
2005)
2. Canisterapie – jedná se o asistovanou psychoterapii pomocí
psa. Má výrazně pozitivní účinky na psychiku lidí postižených
demencí (působí na snížení deprese, úzkosti, stimuluje společenské
chování a zlepšuje komunikaci). Má pozitivní vliv i na fyziologické
funkce (dochází k poklesu tlaku a ke zpomalení srdeční
činnosti). ( Galajdová,1999)
3. Reminiscenční terapie - je definována jako aktivizační a
validační metoda, která využívá vzpomínek a jejich vybavování
prostřednictvím různých podnětů. Vychází ze skutečnosti, že i
v poměrně pokročilé fázi demence zůstává dlouhodobá paměť
zachována. Součástí reminiscenční terapie je vyhledávání nejlepšího
způsobu komunikace s pacientem. ( Holmerová, Suchá, 2003)
4. Muzikoterapie – jako léčebný prostředek se využívá hudba.
V terapii se využívá hudebních nástrojů nebo se jen zpívá.
Není bez zajímavosti, že i lidé v určitém stupni afázie, kteří
mají při běžné řeči problém si vzpomenout na určité slovo, jsou
schopni vybavit si celé texty písní. ( Šimanovský,1998)
5. Arteterapie – znamená v širším pojetí léčbu uměním,
například pomocí poezie, hudby, tance, divadla a výtvarného umění,
v užším pojetí znamená léčbu výtvarným uměním.(Dostupné na
World Wide Web http://www.arteterapie.cz/index.php
?disp=arteterapie&lang=0, 21.1.2009)
6. Kinezioterapie – je cíleným působením pohybu na psychiku
nemocného, na jeho duševní procesy, funkce, stavy, osobnost a její
vztahy prostřednictvím předem určeného, aktivně prováděného
pohybového programu využívajícího prvků tělesných cvičení, sportů a
pohybových her. ( Hátlová, 2005, s.29).
7. Bazální stimulace – je nejpopulárnější pedagogicko –
ošetřovatelský koncept určený lidem jakkoli tělesně nebo duševně
postižené, mentálně postiženým a také pro ty, kteří mají jakýmkoli
způsobem postiženo vnímání, zkrátka pro většinu pacientů, obyvatel
domovů pro seniory a jiných zařízení. Je zcela již neodmyslitelnou
součástí jejich života. (Friedlová, 2007)
V této části jsme si shrnuli poznatky o Alzheimerově
chorobě, jejich příznacích, prevenci a léčbě. V krátkosti jsme
si představili možnosti nefarmakologické léčby Alzheimerovy choroby
pomocí terapií. Podrobněji se jednotlivým terapiím budeme věnovat
v následující kapitole.
3 Možné podoby terapií při práci s klienty
s Alzheimerovou chorobou
Tato kapitola se podrobněji zaměřuje na jednotlivé terapie.
3.1 Kinezioterapie
Cílem činnosti je pomáhat klientům znovunalézat uvědomění si
vlastního těla, jeho ovládání, získat zkušenosti prostřednictvím
spoluúčasti na smysluplné činnosti a prožít sebe sama jako
platného, potřebného pro ostatní. Program je tvořen dlouhodobě.
Základní obsah je utvářen zkušeností z každodenní činnosti. Je
vhodná pro klienty, kteří jsou úzkostní, napjatí, depresívní, kteří
se chovají agresivně.
Kinezioterapie vyžaduje aktivní účast klienta. Působí na
psychiku nemocného, na jeho duševní procesy, funkce, stavy,
osobnost a její vztahy prostřednictvím předem určeného, aktivně
prováděného pohybového programu. Tento program využívá prvků
tělesných cvičení a pohybových her. Klienti s Alzheimerovou
chorobou jsou obvykle ve velmi dobré fyzické kondici, které se dá
při kinezioterapii a taneční terapii dobře využít. Zároveň často
trpí nespavostí a vlivem kinezioterapie či jiných činností
prováděných během dne dojde ke vzniku přirozené únavy, čímž je
možné regulovat noční neklid, zlepšit kvalitu spánku a snížit
nežádoucí chování, jako je bloudění atd. Klienti, kteří celý život
těžce pracovali, potřebují pohyb k naplnění pocitu
potřebnosti. Pohyb provázíme tichou hudbou nebo slovním
doprovodem.
Program terapie je tvořen dlouhodobě. Musí mít pro klienta
smysl, který je v kolektivní skupinové práci, uvědomování si
vlastního těla, zlepšení fyzické kondice. Důraz není kladen na
přesnost v provádění cviků, nikoho neopravujeme, pouze
podporujeme nadšení a chválíme.
U lehčích forem demence můžeme využít aktivně relaxující
programy. Tyto programy se zaměřují na udržení stávající kondice,
rozvoj sebeuvědomění, uvolňování napětí a k obnovování
dovedností a znalostí. K tomu se používají jednoduché hry,
cvičení formou manipulace s předměty, řešení úkolů spojených
s manipulací. Zařazujeme také neverbální komunikativní
programy, komunikativní programy s jednoduchou formou
spolupráce a verbální komunikaci.
U těžších forem provádíme gymnastická cvičení, která jsou méně
náročná a při nichž je nemocný veden k uvědomování si
vlastního těla. (Hátlová, 2005).
Kinezioterapie dle Hátlové (2005) má tři části:
Úvodní část
Před zahájením cvičení je dobré snížit celkové napětí, motivovat
nemocného k účasti na cvičení. Snažíme se klienta uvést do
reality, vzpomenout si společně, jaké je dnes datum, které je roční
období. Objasníme také, co budeme dělat, co k tomu tady máme a
podobně.
Posadíme se na židli v kruhu, zeptáme se klienta, jak se
dnes cítí a zda se těší na cvičení, apod. Pak se soustředíme na
vlastní dech, dýcháme zhluboka a pomalu vydechujeme. Postupně
zvyšujeme a následně uvolňujeme svalové napětí, abychom si
uvědomili pocity vlastního těla. (Hátlová, 2005)
Hlavní část
Cvičení je mírné až středně zatěžující. Větší zátěž použijeme
pouze v případě pozitivní motivace klienta. Cvičení může
probíhat jak v sedě, tak v leže.
Závěrečná část
Dechová cvičení a polohování. Komunikujeme s klientem o
tom, jak se cítí, zda je cvičením nadšený. Cvičení je zařazeno jako
součást léčebného programu 3x týdně. Délka cvičební jednotky je
30-45 minut. (Hátlová,2005)
Po skončení cvičení si uděláme pár poznámek o jeho průběhu – jak
spolu klienti komunikovali, jak se cítili. A také spontánní
postřehy zaznamenané během terapie, které nám ušetří spoustu
dedukcí nad dokumentací a nad vhodnou literaturou o kinezioterapii.
(Hátlová, 2005)
Uvedeme si doporučené formy cvičení pro jednotlivá postižení u
demence Alzheimerova typu.
a) Při úbytku paměťových funkcí a apraxií – provádíme nácvik
sociálních dovedností a návyků, vedoucích k soběstačnosti.
Procvičována je pohyblivost rukou, správné držení těla a chůze.
b) Při úbytku dalších kognitivních funkcí – nemocný nedokáže
zpracovat běžné informace. Zde využíváme kinezioterapeutické hry.
Ty jsou zaměřeny na dovednosti s nutností řešení jednoduchých
úkolů samostatně, ve spolupráci s jedincem nebo skupinou 3-8
osob. Klient je terapeutem pozitivně motivován k dalšímu
cvičení a k úspěšnému splnění zadaného úkolu.
c) U poruchy vnímání – je cvičení zaměřenou rozpoznávání kvality
předmětu. Využíváme přitom předměty z různých látek o různé
hmotnosti, barevnosti, lišících se tvarem a povrchem. Úkolem
klienta je výběr předmětu, který má určité kvality a s ním
provede předem daný pohybový úkon.
d) U poruchy řeči – využíváme cvičení pomocí herních motivů
stimulujících ke komunikaci.
e) U poruchy spánku – se využívá světelné terapie, která má
relaxačně - koncentrační charakter. Užívá se 3x denně (po
probuzení, po odpoledním odpočinku a před spaním) v rámci
denního režimu.
f) U agresívního chování – se cvičení zaměřuje na snížení
napětí, které může být jeho příčinou a vnímání sebe sama
prostřednictvím těla je zařazováno:
· Po ranním probuzení
· Po dopoledním spánku
· Před spaním (Hátlová,2005)
3.2 Zooterapie
Každý člověk trpí potřebou dotyku - taktilní deprivace. Už od
dětství čekáme na mámino objetí a pohlazení, v dospělosti pak
po náruči milovaného partnera a ve stáří toužíme, aby nás někdo
vůbec pohladil či se nás dotkl. Jak kdysi někdo řekl „ Děti jsou
malé a krásné a to člověka nutí, aby se jich dotkl. Kdežto starý
člověk vypadá odpudivě a většinou moc nevoní“. Ruku na srdce, kdo
z nás snáší nepříjemné pachy tak, aby to nebylo znát na jeho
kontaktu s klientem. (Galajdová, 1999)
To dokáže jen zvíře, pro něj jsou všichni, kdo jej pohladí a
nakrmí, či s ním jdou na procházku, milí a krásní. Starý
člověk má omezenou možnost doteku. Dotýkat se zvířete je považováno
za společensky přijatelné a zvíře je ochotno se mazlit a hrát si.
Většina klientů, která není schopna komunikovat s lidmi,
obvykle ráda komunikuje se zvířaty. A později díky zvířeti
komunikuje s terapeutem. Z metod zooterapie používáme
hlavně animal assisted activities (dále jen AAA), což je činnost za
pomocí zvířat, výsledky, které lze vyjádřit pouze v pocitech
radosti, spokojenosti a štěstí. (Galajdová, 1999, Velemínský,
2007)
Zooterapii lze rozdělit na:
a) pasivní, kdy zvíře má pozitivní efekt již pouhou svou
přítomností v určitém prostředí,
b) interaktivní, kdy klient pečuje o zvíře stále (rezidentní
typ-zvíře přítomné v ústavu), nebo formou projektů
v různých časových délkách a pravidelnosti (návštěvní
typ).
c) další metoda zooterapie, tedy animal assisted therapy se
používá spíše u dětí a mentálně handicapovaných. (Galajdová,
1999)
Pasivní AAA - nejjednodušší formou pasivní AAA je umístění
akvária nebo klece s ptáčky nebo drobnými hlodavci do
společenské místnosti domova. Pestré barvy rybiček, bublání vody
nebo švitoření ptáčků přinášejí uklidnění a potěšení obyvatelům a
odvádějí pozornost od jejich starostí. Role klienta je zde pasivní,
o zvířata se nestará, ale těší se z jejich přítomnosti. Velmi
vhodné je zřízení venkovních krmítek, umístěných blízko balkónu,
aby měli možnost sledovat ptáky. Pro krmení a údržbu musí být
stanovena pověřená osoba. (Galajdová, 1999)
Interaktivní AAA - při této formě zooterapie dochází
k přímému působení zvířete a člověka. Může být rezidentního
typu (zvíře je trvale přítomno v zařízení) nebo návštěvního
typu. Je vhodná pro klienty ve všech fázích Alzheimerovy choroby.
Využívá se hlavně v případech, kdy selhávají jiné druhy
terapie. Klienti v terminálním stadiu, kterým se zvíře pokládá na
lůžko, se ho snaží alespoň dotknout. Hlavním předpokladem pro
terapii je vhodné zvíře, které je pro terapii vhodně cvičené.
Klienti, kteří vstupují do kontaktu se zvířetem, na ně nesmí být
alergičtí, musí dodržovat hygienické podmínky a nesmí mít strach ze
zvířat. (Galajdová, 1999)
Podpůrné působení zvířete se projevuje zlepšením komunikace
s klientem, kde zvíře může být vhodným námětem pro rozvinutí
komunikace s problémovým klientem. Udržuje také denní rytmus
klienta, tím snižuje riziko brzkého nástupu zmatenosti a deprese a
naplňuje potřebu tělesného kontaktu. Zvíře pomáhá terapeutovi
„prolomit bariéru“, kterou si kolem sebe staví klient jako ochranu
proti okolí. Zvíře je dobrým prostředníkem mezi personálem a
klientem. Zvíře nevnímá ztíženou schopnost komunikace, ošklivost,
vždy má dobrou náladu a opětovně se snaží navazovat kontakt, nikoho
neodsuzuje. (Galajdová, 1999, Velemínský, 2007)
Rezidentní AAA – zvíře je stále přítomno v zařízení.
Vychází z bytostné potřeby člověka – pečovat o někoho.
„Potřeba a přání vlastnit zvíře přichází většinou z touhy
po nalezení cesty zpět k přírodě. Přilnutí člověka ke zvířeti
je obdobou lidské potřeby, vyjádřené pocity lásky a přátelství
v nejčistším a v nejušlechtilejším slova smyslu.“
„Ne každému je dáno,“ dodává docent Poduschka, aby své stáří
mohl prožít v kruhu své rodiny a svých oblíbených zvířat, jako
profesoru Lorenzovi. Pokusme se tedy splnit starým lidem
v ústavech jejich touhu po teple, náklonnosti a styku
s žijící přírodou.“ (Galajdová, 1999, s. 121)
Každý z klientů se převážnou část svého života o někoho
staral. Pokud zůstane na sklonku svého života v domě sám, nemá
proč ráno vstát, nachystat si snídani, jít ven, pečovat o sebe.
Když však má na starost nějaké zvířátko, tak ho donutí, aby
s ním šel ráno ven, aby mu dal najíst a za to je mu vděčné.
V současné době mají klienti v domovech pro seniory
možnost se starat o nějaké zvířátko. Většinou se jedná o králíka,
kočky nebo andulky. Je nutné, aby zvíře mělo potřebná očkování a
veterinární prohlídku. Zdůrazňuji potřebu zodpovědné osoby (někdo
z personálu), která se bude starat o životosprávu zvířete.
Klient se může starat sám, ale je potřeba dohledu pověřené osoby.
Psi proto nejsou vhodní. Pes vyžaduje pravidelný pohyb, výcvik a
jednoho majitele. Proto se doporučuje využití psů formou
návštěvních programů. (Galajdová, 1999)
Návštěvní typ – zvíře s dobrovolníkem, psovodem či
pověřenou osobou navštěvuje denní centra, domovy pro seniory a jiná
zařízení dvakrát až třikrát do týdne. Dodržují se všechny
hygienické i veterinární podmínky jako u rezidentního typu.
K návštěvám jsou vhodná tytéž zvířata jako u rezidentního
typu. Klient nemá za zvíře žádnou zodpovědnost, může ho hladit ,
mazlit se s ním.
Nejznámější typ zooterapie je canisterapie. (Galajdová,
1999).
3.2.1 Canisterapie
„Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které
bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali…Léčebné
účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je
znají již tisíce let.“
Dr.Nicholas J.Saunders (Galajdová, L., 1999, s.13)
V dnešní době existuje mnoho lidí, kteří trpí psychickými,
tělesnými nebo sociálními problémy. Některým chybí smysl života,
jiní se nemají komu svěřit se svými radostmi a starostmi. Někdy
přítomnost někoho, kdo nesoudí, ale má rád, je velmi cenným lékem
pro duši. V mnoha případech může člověku přinést podporu pes,
kamarád, společník nejvěrnější. Již ve starověku se pes stal
životně důležitým spojencem člověka, společníkem, důvěrníkem a
přítelem. Přátelství člověka a zvířete je plně srovnatelné
s přátelstvím mezi dvěma lidmi. (Galajdová, 1999)
Pojem canisterapie se skládá ze slov canis – pes a terapie –
léčba. Canisterapie je léčebná terapie lidské duše psí láskou.
Jedná se o terapii, která využívá pozitivního působení psa na
psychickou, fyzickou a sociální pohodu člověka.
Ve světě se canisterapie rozvinula v padesátých letech
minulého století. V České republice vznikla v roce 1993 a
zavedla jej J. Lacinová jako termín pro jednu z oblastí
zooterapie, kterou se začala jako první v České republice
zabývat.
V canisterapeutickém procesu je nejdůležitější přímý
kontakt člověka se psem. Ten přináší oběma stranám radost a pocit
uspokojení, také nabízí oporu při překonávání stresových situací
(snižuje psychické i fyzické vnímání stresu), odreagování od
problémů všedního života, psychosociální podporu, poskytuje pocit
bezpečí, snižuje pocit osamění a deprese, stimuluje k pohybu,
nabízí prostor pro „vypovídání se „ (pes je vděčným posluchačem).
Dlouhodobý kontakt tak podporuje posílení imunity, urychlení léčby,
stabilizace duševní rovnováhy a větší chuť do života. (Odendaal,
2007)
Canisterapie jako psychoterapeutický přístup respektuje
individualitu klienta. Dobrá znalost osobní, rodinné anamnézy
klienta umožňuje canisterapeutickému týmu zvolit nejlepší přístup
ke klientovi. To znamená takový přístup, který využívá klientovy
schopnosti a možnosti k dobré spolupráci při terapii.
Sociální zařízení, kam dochází canisterapeutický tým (pes a
psovod), musí s návštěvou týmu souhlasit. Návštěvy musí být
schváleny vedením instituce a mělo by se tak dít na základě týmem
předložených osvědčení (certifikát terapeutického týmu, platný
očkovací průkaz psa, pojištění psa za způsobenou škodu). Veškeré
tyto informace je vhodné představit personálu zařízení formou
skupinové přednášky z důvodu nedůvěry nebo neznalosti
problematiky canisterapie. (Galajdová,1999).
Canisterapie u seniorů žijících v domovech pro seniory
Tato část kapitoly se zaměřuje na problémy seniorů žijících
v domovech pro seniory.
Většina klientů žijících v domově pro seniory trpí určitými
zdravotními problémy. Ať už jde o psychické nebo tělesné
onemocnění, znamená to zásah do životního stereotypu člověka. Pro
klienta je důležitým okamžikem smíření se svým zdravotním stavem a
naučit se žít s omezeními, která s sebou onemocnění
přináší. Neméně důležitá je také adaptace na nové prostředí. Každý
člověk, který přichází do domova pro seniory, může mít pocit
smutku, protože opouští své přátelé a rodinu. Často bývá vyvolán
pocit osamělosti. Vzniká na základě domněnky, že do domova byli
odloženi a to z důvodu, že už jsou nepotřební a nemá je nikdo
rád. Člověk s přibývajícím věkem ztrácí své síly, přibývají mu
zdravotní potíže a vzrůstá jeho závislost na jeho okolí. Soustavná
péče o závislé osoby se pak pro pečovatele, kteří se o své rodinné
příslušníky starají, tak stává nezvladatelná. Proto se jako jediné
možné řešení, jeví umístění starého člověka do zařízení pro
seniory. (Kolektiv autorů, 2007)
V současné době jsou v domovech pro seniory i
v jiných zařízeních využívány různé podpůrné terapie. Mezi
oblíbenou terapii patří canisterapie, která je sociálně přiměřeným
programem a umí s těmito problémy pomáhat. (Kolektiv autorů,
2007)
Poprvé jsem se setkala s canisterapií v Domově pro
seniory v Krnově. Docházela jsem tam v době pracovní
terapie, kdy mě jedna z klientek učila malovat vajíčka voskem.
Když jsme se tak jedno odpoledne věnovali své činnosti
v dílně, tak se z ničeho nic otevřeli dveře a do
místnosti vběhlo už větší štěně labradora (tento pejsek byl
součástí domova a tak byl každý den k dispozici klientům).
Najednou jakoby celá místnost ožila. Bylo velmi zajímavé sledovat
reakce klientů na tohoto pejska. Snad nebylo člověka, který by se
s pejskem nepomazlil nebo ho jen nepohladil. Všimla jsem si
také pána, který za celou dobu, co jsem docházela do dílny,
nepromluvil, jen si tak seděl ve svém vozíčku a něco vyráběl. Ani
jeho však pejsek nenechal chladným. Když mu pes položil hlavu do
klína a on ho pohladil, měla jsem pocit, že mu pán chce svěřit svá
trápení. Jako by říkal „ jen ty mi rozumíš“. Po nějakém čase začal
dotyčný pán také komunikovat s lidmi prostřednictvím pejska. A
tak jsem se na vlastní oči přesvědčila, že pes může být cenným
lékem na bolavou duši. Proto bych terapii se psem doporučila asi do
každého sociálního zařízení.
Cíle canisterapie u seniorů
· ovlivnění zdravotního stavu klienta
· zvýšení kvality života
· zlepšení adaptace
· zmírnění stresu
· zvýšení sebevědomí
· zlepšení jemné motoriky
· zbavení pocitu osamělosti (Kol.autorů, 2007)
Konkrétní oblasti ovlivňované canisterapií
1. Vzájemná interakce
a) interakce mezi obyvateli domova – canisterapie poskytuje
příležitost k setkávání obyvatel. Prostřednictvím psa dochází
ke sbližování klientů a přispívá k pozitivnímu naladění mezi
nimi.
b) interakce mezi klientem a psem – základním předpokladem
úspěšné terapie je navázání dobrého terapeutického vztahu
s klientem. Terapeut se mnohdy potýká s problémy získat
důvěru. Pes má mnohem snazší úlohu. Je pro něj snáze čitelný. Je
opravdový, chová se přirozeně, nic nehraje. (Kol.autorů, 2007)
2. Emoce a chování klienta – canisterapie potlačuje negativní
emoce vznikající vlivem nečinnosti a vyvolává v nich emoce
kladné. Terapie přispívá k ovlivnění myšlení klientů o jejich
trápení, což je pozorovatelné ve změně chování. Je jim umožněno
prožívat bezprostřední radost z přítomnosti zvířete, které
dokázalo upoutat jejich pozornost. Klienti se obdivují psům, jejich
dovednostem. Pes viditelně projevuje své city a lásku. (Kolektiv
autorů, 2007)
3. Stimulace k aktivitě seniorů
a) vzbuzení zájmu o aktivity venku - canisterapie je nenásilná
forma terapie, která dokáže v klientovi vzbudit zájem chodit
zase ven na procházky, psa vodit na vodítku atd.
b) ostatní aktivity
· Povely poslušnosti
Klienti velmi obdivují dovednosti psa a velmi rádi také psům
dávají povely (sedni, lehni, dej pac).
· Kognitivní trénink
V rámci canisterapie můžeme trénovat zrakovou paměť (
ukryjeme předměty, které pes používá, pod šátek a klienti hádají,
co je pod ním ukryto). Zároveň lze i trénovat paměť. Klientům
podáváme informace o psech ( o krmení, návštěvách u veterináře
atd.).
· Soutěže
Při terapii lze soutěžit v přetahování nebo házení aportu.
Můžeme také zařadit i výtvarné činnosti ( vytváření obrázků či
mandal z pamlsků, které smí pes sníst). Klienti také mohou
zkusit soutěžit v tom, jak zvládli zadávání povelů.
(Kol.autorů, 2007)
· Granulování a odměňování psa
Tato aktivita spočívá v odměňování psa buď přímo
z dlaně nebo se pamlsky ukládají po místnosti a pes je musí
sám vyhledat.
4. Sebevědomí
Pes neklade na klienta přílišné nároky, které se mohou objevovat
ze strany rodiny a on je již nezvládá plnit. Zvířecí očekávání jsou
prostá – pomazlit se, splnit povel. Klient se nemusí bát, že selže,
naopak, může získat pocit sebejistoty, že se dokázal naučit ovládat
psa, zapamatoval si spoustu nových informací a tím se vlastně
přesvědčil, že na tom není až tak špatně.
5. Jemná motorika
Cílem canisterapie v oblasti jemné motoriky je procvičení
obratnosti, hybnosti a úchopové funkce ruky. (Kol.autorů, 2007)
· Hmatová stimulace
Pro klienta je příjemné dotýkat se psa, hladit (viz Příloha č.2
obr.č.1). Přináší prožitek slasti v zanedbávané hmatové
stimulaci, tedy možnost pomazlit se, vzájemně se přitulit. Bez
pocitu studu, trapnosti.
· Polohování
Spasticita je zvýšení napínacích reflexů, zvýšení svalového
tonu, které se nejlépe hodnotí rychlým oddálením svalových úponů,
kdy ucítíme víceméně pružný odpor. Polohování je metoda, která
přispívá ke zmírnění spasticky horní končetiny. (Kol.autorů,
2007)
· Úchopová funkce ruky
Používáme předměty různých tvarů a velikostí a vyrobené
z rozličných materiálů:
· Válcový úchop (předměty k aportování – kost, hřeben na
česání psa)
· Kulový úchop (míček)
· Klíčová špetka (nasazování vodítka), je potřebné vyvinutí i
určité svalové síly při stlačení palce proti ukazováku, což je
zapotřebí k připnutí vodítka
· Pinzetová špetka (zapínání suchých zipů na obojku, úchop
piškotu)
· Háčkový úchop (nasazování obojku přes hlavu – záleží na typu
obojku)
(Kol.autorů, 2007, s. 139)
Terapeutické aktivity spojené s procvičováním jemné
motoriky
· Házení aportu
Klientovi dáme za úkol házet požadovaným směrem
k procvičování žádoucích pohybů.
· Házením aportu před sebe, procvičujeme flexi ramenního kloubu,
extenzi v loketním kloubu, v zápěstí se děje pohyb
z dorzální flexe do palmární
· Házení aportu přes abdukci ramenního kloubu
· Házení spodem – extenze ramenního kloubu, supinace
předloktí
· Hlazení psa
Procvičujeme hybnost ramenního kloubu, loketního kloubu, zápěstí
a propínání prstů do extenze
· Česání a kartáčování psa
Pomůcky: hřeben, rukavice. Při používání hřebenu procvičujeme
válcový úchop. Můžeme si také navléknout rukavice a tím procvičíme
extenzi prstů.
· Připnutí vodítka
Použijeme klíčovou špetku a k připnutí vodítka do očka je i
za potřebí svalové síly.
· Nasazení obojku
Pohyb lze provést jednou horní končetinou nebo oběma.
· Granulování
Pes vyhledává piškot ukrytý v dlani klienta a čumákem
rozevírá klientovu dlaň. Jde o velmi zábavnou formu hry, záleží na
klientovi, kam si odměnu pro psa schová. (Kolektiv autorů,
2007)
Zhodnocení významu canisterapie u seniorů
Tato terapie přispívá k trénování kognitivních funkcí –
pozornosti, paměti. Dává jim pocit úspěchu. Během terapie klient
zjišťuje, co všechno ještě dokáže. Někdy pomáhá v nalezení
důvěry v sebe sama. Vede k procvičování jemné motoriky.
Významně ovlivňuje emoce. Pomáhá klientům nalézt to, co je důležité
pro jejich život, ať už se to týká jejich sociálního začlenění či
vlastních hodnot a tím významně přispívá k ovlivnění kvality
života. Pomáhá rozšířit okruh zájmů klienta. Canisterapie přispívá
k vytváření příznivých životních podmínek, které život
v sociálních zařízeních usnadňuje. (Kol.autorů, 2007)
3.3 Ergoterapie
Ergoterapie je činnost, která prostřednictvím smysluplného
zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince
potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových
činností u osob jakéhokoliv věku s různým typem postižení
(fyzickým, smyslovým, psychickým nebo sociálním znevýhodněním).
Podporuje maximálně možnou účast jedince v běžném životě,
přičemž respektuje plně jeho osobnost a možnosti.
Pro podporu účasti jedince využívá specifické metody a techniky,
nácvik konkrétních dovedností, poradenství či přizpůsobení
prostředí. (Pfeiffer, 1990)
Pojmem „zaměstnávání“ jsou myšleny veškeré činnosti, které
člověk vykonává v průběhu života a jsou vnímány jako součást
jeho identity. (Dostupné na World Wide Web
http://www.ergoterapie.cz/Default.aspx, cit. 31. 8. 2008).
Ergoterapie a její cíle
Cílem ergoterapie je umožnit klientům zachovat si maximální
soběstačnost v běžných denních činnostech (z anglického
originálu Activites of Daily Living, ADL) pracovních činnostech a
aktivitách volného času. Nácvik činností, v kterých je klient
z důvodu onemocnění, úrazu, vývojové vadě či procesu stárnutí
limitován, probíhá v reálných podmínkách a pokud je to možné i
v jeho vlastním prostředí. Ergoterapeut pomáhá řešit otázky
související se snížením či ztrátou soběstačnosti. Hlavním
terapeutickým prostředkem v ergoterapii je smysluplná činnost
či zaměstnávání, která pomáhá k obnově postižených funkcí.
Zvolené činnosti zohledňují osobní, sociální a kulturní potřeby
klienta a jeho aktuální zdravotní stav, věk, pohlaví a také
prostředí, ve kterém se nachází. Výběr činností, které se využívají
jako terapeutický prostředek, musí odrážet tyto skutečnosti a musí
se vztahovat k sociálním rolím, které klient zastává.
(Klusoňová, 1990, Česká Asociace ergoterapeutů, 2008).
Cíle ergoterapie
· Podporovat zdraví a duševní pohodu klienta prostřednictvím
smysluplné aktivity
· Pomáhat zlepšit schopnosti, které klient potřebuje pro
zvládání běžných denních činností a aktivit volného času
· Umožnit klientovi naplňovat jeho sociální role
· Napomáhat k plnému zapojení klienta do aktivit jeho
sociálního prostředí a komunity
· Uplatňovat terapii zacílenou na klienta, který je aktivním
účastníkem terapie a podílí se na plánování a procesu terapie
· Posilovat klienta v udržení, obnovení či získání
kompetencí potřebných pro plánování a realizaci jejich každodenních
činností v interakci s prostředím (zvládání nároků jak
sociálního, tak i fyzického prostředí)
· Usilovat o zachování příležitosti účastnit se aktivit
každodenního života všem osobám bez ohledu na jejich zdravotní
postižení či znevýhodnění (Dostupné na World Wide Web
http://www.ergoterapie.cz/Default.aspx, cit. 31.8.2008).
Prostředí, kde ergoterapeut pracuje:
- ambulantní a lůžková zdravotnická zařízení
- rehabilitační centra a ústavy, léčebny pro dlouhodobě
nemocné
- denní stacionáře, terapeutické dílny a komunitní programy pro
osoby s duševním onemocněním
- domovy pro seniory a domovy pro osoby se zdravotním
postižením
- služby domácí péče a osobní asistence.
- ve speciálních školách
- v lázeňských zařízeních (Müller, 2007).
Náplň práce ergoterapeuta
Provádí ergoterapeutické vyšetření zaměřené na analýzu činností
klienta, hodnocení senzomotoriky, orientační vyšetření kognitivních
funkcí ve vztahu k analýze běžných denních činností (ADL).
Provádí hodnocení a nácvik běžných denních činností (např.
příjem jídla, osobní hygiena, oblékání, přesuny, použití WC) a
instrumentálních (především příprava jídla, nakupování, úklid)
pomocí standardizovaných testů.
Na základě ergoterapeutického vyšetření a analýzy funkčních
schopností sestavuje krátkodobý a dlouhodobý plán.
Aplikuje ergoterapeutické postupy a metodiky v individuální
i skupinové terapii. Ve spolupráci s ostatními odborníky
provádí rehabilitaci kognitivních funkcí a nácvik komunikačních a
sociálních dovedností. (Pfeiffer, 1990).
Rozdělení ergoterapie
V základním rozlišení ergoterapie se zaměřujeme na čtyři
základní oblasti.
· Ergoterapie cílená na postiženou oblast
· Ergoterapie zaměřená na výchovu soběstačnosti
· Oblast předpracovní rehabilitace
· Ergoterapie k naplnění volného času a zlepšení celkové
kondice (in Müller, 2007, s. 258, Pfeiffer, 2001)
Ergoterapie cílená na postiženou oblast
„Jde o terapii zaměřenou především na oblast poruchy, která již
může způsobit disabilitu. Cílem je vždy cvičit nebo trénovat
postiženou oblast, a to jejím aktivním zapojením. Velice důležitý
je zde vhodný výběr aktivity a konkretizace, co danou aktivitou
sledujeme.
Př.:
· Zvětšení svalové síly
· Zlepšení svalové koordinace
· Zvětšení rozsahu pohybu
· Nácvik setrvání v určité poloze (stoj ,sed)
· Nácvik úchopu
· Cílený trénink kognitivních a exekutivních funkcí (paměť,
pozornost, organizace)
Všemu předchází ergoterapeutické vyšetření a hodnocení. Při
cvičení samotném jde pak o motivaci pohybu, který má být přesný,
cílený a postupně dávkovaný. Vybraná činnost/aktivita se většinou
provádí s nějakým nástrojem, sportovním nářadím, které mohou
být speciálně upraveny. Velkým motivačním činitelem může být práce
na předem zvoleném výrobku. Výrobek samotný není hlavním cílem
terapie“. (Müller, 2007, s. 258) Pro každého z nás a stejně tak i
pro člověka postiženého demencí je důležité provádět smysluplnou
činnost, která přináší požitek jemu i ostatním. Každá činnost,
kterou s postiženým vykonáváme by měla vést k úspěchu, což zvyšuje
pravděpodobnost, že postižený bude i nadále vyhledávat aktivity.
Činnost také musí být pro klienta s Alzheimerovou chorobou
zajímavá vzhledem k jeho věku a postavení.
Práce se slaným těstem
Slané těsto můžeme použít jako modelovací hmota, ze které můžeme
vytvořit velké množství drobných ozdob, dekorativních předmětů,
výrobky k různým příležitostem a ročním obdobím. Slané těsto je
vynikající tvůrčí materiál, můžeme ho válet, libovolně tvarovat,
protahovat, krájet, stříhat, strouhat, vykrajovat, zaplétat, zdobit
otiskováním různých předmětů (knoflíků, víček a uzávěrů fixů,
špejlí, vidličky, nožíků apod.). Klienti si tak procvičí jemnou
motoriku, zapojí fantazii a ještě se skvěle pobaví.
Barvení těsta
S těstem můžeme pracovat v syrovém stavu, nebo si
jednotlivé kousky obarvíme. Použijeme buď temperové barvy nebo
potravinářské barvivo. Temperovou barvu nebo potravinářské barvivo
smícháme s trochou těsta a zpracujeme hnětením, dokud se barva
nespojí s těstem. Abychom získali požadovaný odstín, přidáváme
barvu do těsta postupně po malých částech.
Během pečení barvičky trochu vyblednou, ale po nalakování se
opět rozjasní.
Příprava těsta
Výroba těsta je velmi jednoduchá. Základem, je mouka, sůl a voda
v poměru: 2 hrnky hladké mouky, 2 hrnky soli, ½ hrnku vody.
Mouku a sůl smícháme na vále a za postupného přidávání vody
hněteme husté, ale snadno tvarovatelné těsto, které by se nemělo
lepit. Pokud se těsto lepí, přidáme mouku. Když se naopak drolí,
přilijeme vodu. Důkladně propracované těsto uschováme v igelitovém
sáčku, aby neosychalo. Připravit si ho můžeme i předem a uložit v
chladu.
Sušení těsta
Výrobky sušíme troubě při teplotě 50 - 150 °C po dobu několika
hodin. Záleží jak na tloušťce výrobku. Po upečení (u malých výrobků
30 až 40 minut) rozložíme výrobky na vzduch, můžeme je položit
ještě na topení na dosušení, ale nesmí být topení příliš horké, aby
nám výrobky nepopraskaly.
Když máme výrobky suché a vychladlé natřeme je bezbarvým lakem a
necháme zaschnout viz Příloha č.2 obr. č .2.
Tato činnost byla velmi oblíbená u klientů v našem zařízení.
Někteří klienti si jen tak v rukách hnětli těsto, jiní zase
vytvářely různé výrobky, které pak darovali svým vnoučatům.
3.4 Arteterapie
Arteterapie (řec. ars - umění, terape - léčení, léčba). Umělecká
tvorba může být chápána jako forma imaginativní komunikace, nebo-li
specifický způsob dorozumívání mezi lidmi, neboť při ní dochází
k výměně takových informací, jejichž obsah a charakter není
sdělitelný jinými prostředky. (Šicková-Fabrici, 2002)
Arteterapie je léčebný postup, který pro poznání a ovlivnění
lidské psychiky a mezilidských vztahů využívá výtvarného projevu
jako hlavního prostředku. (Dostupné na World Wide Web
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0,
)
Vymezení arteterapie
V širším pojetí znamená arteterapie léčbu uměním, například
pomocí poezie, hudby, tance, divadla a výtvarného umění,
v užším pojetí znamená léčbu výtvarným uměním. Arteterapii
dělíme na receptivní a produktivní. (Dostupné na World Wide Web
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0,
)
Teoretická východisky arteterapie
„Arteterapie hledá a nachází svá svébytná východiska nejen
v psychoterapii, ale i v teorii umění, filosofii,
teologii…“(Šicková-Fabrici, 2002, s. 33)
„V arteterapii jde u každého jednotlivého klienta o
naplnění různých cílů. Mezi nejčastější cíle patří navození
kompenzačního procesu, aktivizace, zprostředkování kontaktu,
přeformování stereotypů, komunikace prostřednictvím výtvarného
projevu, odstranění úzkostných stavů, socializace nebo kanalizace
agresivity… Východisko interpretačních směrů v arteterapii
nacházejí své teoretické zázemí v dynamické psychologii
S.Freuda, C.G.Junga a A.Adlera. Východiska neinterpretačních směrů
jsou ve fenomenologii, tvarové psychologii, v humanistické
psychologii C.R.Rogerse a v existenciálně-analytickém přístupu
V.Frankla.“ (Šicková-Fabrici, J. 2002, s. 33)
Formy arteterapie
Arteterapii lze aplikovat formou:
a) Individuální terapie – klient má k dispozici terapeuta
jen pro sebe, navazuje úzký kontakt, vzniká tak intenzivní zážitek
styku s chápajícím člověkem. Je vhodná pro klienty, jejichž
problém vyžaduje celou pozornost terapeuta nebo jejichž chování by
mohlo působit ve skupině rušivě a na ostatní klienty mít negativní
následky.
b) Skupinová arteterapie - je náročnější hlavně pro terapeuta,
ale má i své výhody. Při skupinové arteterapii probíhá sociální
učení mnohem rychleji a intenzivněji. Klienti se mezi sebou cítí
sounáležitost a pokud mají problémy, mohou se navzájem podpořit.
Zpětné vazby členů skupiny jsou podnětné pro každého jednotlivce,
naopak nevýhodou je, že skupina vyžaduje větší pohotovost a
obratnost terapeuta. Nevýhodou je také to, že větší skupinu je
obtížné organizačně zvládnout. (Šicková-Fabrici, 2002)
Cíle arteterapie
Individuální cíle:
· Sebeprožívání a sebevnímání
· Vizuální a verbální organizace zážitků
· Růst osobní svobody a motivace
· Poznávání vlastních možností
· Uvolnění
· Svoboda pro experimentování při hledání výrazu pocitů, emocí
nebo konfliktů
· Rozvoj fantazie
· Celkový rozvoj osobnosti
Sociální cíle:
· Vyjádření uznání hodnoty druhých lidí, vnímání a přijetí
druhých lidí, jejich ocenění
· Navázání kontaktů
· Společné řešení problémů
· Zkušenost, že druzí mají podobné zážitky jako já
· Reflexe vlastního fungování v rámci skupiny
· Pochopení vztahů (Šicková-Fabrici, 2002)
U seniorů je arteterapie aplikována při cvičení krátkodobé
paměti, pro posílení vědomí vlastní hodnoty, je dobrá i jako
pomůcka rehabilitace jemné motoriky, pomáhá jim v přizpůsobení
se nové životní situaci, poklesu fyzických sil, ztrátě zdraví,
specifikům důchodového věku.
Hlavní strategie arteterapie se seniory je v práci
s klientem v jeho momentálním problému, práce
s technikami, které odpovídají věku klientů. Hlavním cílem je
posílení smyslu pro důstojnost. Arteterapie se seniory se snaží
aktivizovat zbytky vitality, flexibility a stimulovat jejich
kreativitu.
Arteterapie s klietny s Alzheimerovou chorobou má
následující rysy charakteristické pro jejich výtvarné projevy =
výrazně prodloužené tvary objektů, chaotické uspořádání,
ornamentalizace, úspěchy v kolážích. ( Müller,2007).
Arteterapie je tedy léčení uměním, receptivním vnímáním
uměleckých děl. Umožňuje vyjádření emocí, které člověk nemůže nebo
nedovede vyjádřit jiným způsobem, přináší pocit uvolnění, očištění.
Zároveň se tvůrčí činností dostává do kontaktu se skutečným já
osobnosti a postupně nás učí lépe porozumět tomu, co se v nás děje,
integrovat do své osobnosti nevědomé dimenze duše a být více sami
sebou, zdravějšími, spokojenějšími, kreativnějšími,
komunikativnějšími…lidmi, i v ostatních životních oblastech se pak
chováme spontánněji a rozhodujeme se pružněji a svobodněji. Na
papíře je totiž dovoleno všechno… ( Dostupné na World Wide Web
http://www.arteterapie.cz/index.php?disp=arteterapie&lang=0,
)
Práce s barvou
Barva v arteterapii představuje intenzitu a stav emočního
života. Barvy mají v arteterapii estetický, psychologický a
kulturní kontext. Vliv barev a barevných kombinací na psychické a
fyzické zdraví člověka je prokázaný. (Šicková–Fabrici, 2002)
Jejich působení je individuální. Klienti rozeznávají barvy,
které na ně působí pozitivně pouze v počátečních stadiích. Ve
stadiích, kdy už nemoc pokročila dále, malují prostě pastelkou, na
kterou jim ukážeme nebo dáme do ruky. I v těchto fázích však
vybírám pastelky, které klient preferoval dříve, a které jsou
pozitivně laděné (bílá, červená, růžová, modrá, přírodní odstíny
zelené, žluté, hnědé, oranžové). A to z podstatného důvodu. Po
dokončení obrázku nebo výrobku spolu hovoříme o tom, co klient
vyrobil, jak se mu obrázek líbí, jaké představy v něm vyvolává
a kam bychom ho mohli pověsit.
Stalo se mi, že jedna klientka používala při malování obrázků
pouze fialovou pastelku. Když jsme se spolu na obrázek pozorně
zahleděli, byla z něho velmi rozrušena a řekla, že jí velmi
chybí synové. Rozpovídala se o svém životě, o tom jak se nepohodla
se svými syny a ti na ni zanevřeli a ona má strach, že už je
neuvidí, protože jeden byl nasazen jako voják v Iráku a druhý
ani neví, kde bydlí. Tak jsem se rozhodla spojit se ze synem, který
byl nasazen v Iráku. Podařilo se mi zastihnout jeho ženu. Ona
potvrdila, že manžel nekomunikuje s maminkou. Vylíčila jsem jí
situaci a poprosila ji, zda by nemohl syn mamince aspoň poslat
pohlednici a napsat, že je v pořádku. Ona souhlasila a
zanedlouho paní přišel dopis od syna. Paní byla v sedmém nebi,
ujistila se, že je její syn v pořádku a vrátila se jí chuť do
života. Od té doby už malovala jen veselými barvami a fialovou
pastelku jsme schovali do šuplíku.
Výtvory, které vzniknou v průběhu arteterapie mohou
terapeutovi signalizovat jaký je stav klientovy jemné motoriky a
paměti. V žádném případě se však nesnaží kresbu diagnostikovat.
Pokud si všimne některých opakujících se prvků ve výtvarném projevu
klienta, nebo se domnívá, že klient chce svým projevem něco sdělit,
promluví si o tom s klientem. Jestli klient bude chtít, může
jeho tvorbu ukázat jeho psychologovi nebo psychiatrovi a ten ji
diagnostikuje. (Liebmann, 2005)
Průběhu sezení dle Liebmannové:
Úvod a „rozehřátí“
Než se pustíme do samotné činnosti, vysvětlíme co budeme dělat a
co se od nich očekává. Vysvětlíme jim, že se nemusí obávat nějakého
hodnocení svých výtvorů, že budeme spolu malovat pro radost.
Rozehřát se můžeme například tělesným cvičením. (Liebmann,
2005)
Samotná činnost
Při samotné činnosti necháme každého, aby se plně soustředil na
svou práci. Důležité je vůbec nemluvit. Pro některé klienty může
být tato technika neobvyklá a mají z ní obavy, chtějí svou
nervozitu kompenzovat mluvením. S těmito klienty samozřejmě
komunikujeme. Terapeut pomalu a jasně vysvětlí, co je tématem
práce. (Liebmann, 2005)
Pokud máme skupinu sestavená z klientů v různých
stadiích nemoci, zadáváme jim několik témat, každému tak, aby ho
dokázal zvládnout. Klienti, kteří nejsou schopni něco namalovat,
dostávají omalovánky nebo jim můžeme dát mandaly vymalovat.
Používáme je, abychom zefektivnili jejich práci. Klienti
v raných stadiích Alzheimerovi choroby si uvědomují, že „to je
pro malé děti“, a proto i já si vezmu mandaly a vymalovávám.
Ostatní se nevysmívají klientům, kteří dělají to, co já. A tak se
vyhýbáme konfliktům.
Interpretace
Vzniklá díla interpretujeme zásadně společně. Klienta za výtvor
pochválíme, a ptáme se ho, jak na něj jeho vlastní výtvor působí.
Pokud víme, že to klienta zajímá, řekneme svůj názor a ptáme se na
názor ostatních. Pokud však nechce, k interpretaci ho
nenutíme. Interpretace slouží k posílení vztahů ve skupině a
působí kladně na sebevědomí jedince, který je skupinou ohodnocen
kladně. Sociální pracovník rovněž interpretuje svůj výtvor a
nechává ho posuzovat ostatními. (Liebmann, 2005)
Hodnocení
Z průběhu činnosti vypracujeme krátké hodnocení svých
postřehů, prohlédneme si všechny výtvory. Zaznamenáme si, kdo byl
skupinou nejlépe ohodnocen, kdo hodnotit nechtěl, apod. Hodnocení
nám slouží k posouzení vztahů ve skupině. Je dobré vědět, jak
se klienti cítí, jestli jsou schopni v tomto typu terapie dále
pokračovat, abychom je nepřepínali.(Liebmann, 2005)
Zakončení sezení
Je dobré mít pro zakončení terapie svůj rituál, závěrečný slogan
nebo krátkou relaxaci s hudbou. Každému osobně poděkujeme a
vyjádříme své kladné pocity nad tím, co jsme dnes spolu prožili.
(Liebmann, 2005).
3.5 Reminiscenční terapie
Schopnost aktivně si vybavovat vzpomínky patří k základním
vlastnostem lidské psychiky. Při vzpomínání vstupují staré paměťové
stopy do vědomí člověka a ten pak může znovu prožívat události
svého života. Vybavování vzpomínek a hodnocení prožitého života je
tak pro člověka v pozdějším věku základní životní potřebou.
(Janečková, Holmerová, 2005)
Reminiscenční terapie je jednou z metod účinných
v terapii a péči o klienty s demencí. Je přístupem, který
pomáhá především rodinným pečovatelům lépe komunikovat
s jejich blízkými postiženými demencí a nacházet znovu jejich
lidskou důstojnost. (Holmerová, Suchá, 2003)
Jde o aktivní a validační metodu, která využívá vzpomínek a
jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů. Je vhodná
samozřejmě i pro zdravé seniory, kde působí preventivně, ale
zejména je důležitá pro klienty s demencí, kteří trpí
poruchami krátkodobé paměti a velmi dobře si vybavují dávno minulé
události. Součásti této terapie je vyhledávání co nejlepšího
způsobu komunikace s klientem. (Holmerová, Suchá, 2003)
Reminiscenční terapie může být individuální nebo skupinová. Jak
jsem již řekla, jejím cílem je dosažení co nejlepší komunikace
s klientem, ale také zlepšení stavu klienta a posílení jeho
důstojnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že tuto metodu bychom
měli vzít na vědomí a považovat ji jako součást každého oddělení,
které poskytuje péči klientům s demencí (jak ve zdravotnictví,
tak i sociálním resortu) a to z několika důvodů:
· Jedná se o metodu účinnou a snadno aplikovatelnou
· Vhodnou pro klienty s lehkou či středně těžkou
demencí.
V tomto kontextu musím zdůraznit, že jde o metodu, která
využívá vybavování starších vzpomínek jako prostředek
k aktivizaci a dalším cílům. Nejde o „cvičení paměti“, které
bývá naopak u těchto klientů velmi problematické. (Holmerová,
Suchá, 2003)
Postupy v reminiscenční terapii
V první řadě se seznámíme s klienty. Vstupní rozhovor
by měl být individuální. Cílem tohoto rozhovoru je orientačně
zjistit skutečnosti, které budou pro další terapii důležité a
potřebné:
· zda je klient rád v kolektivu, či vyhledává samotu
· do jaké míry klient rozumí mluvené řeči
· zda se umí slovně vyjadřovat, či raději preferuje jiné způsoby
a jaké (kresba, zpěv, pohyb…)
· zjistit klientovy zájmy (Holmerová, Suchá, 2003)
Po této vstupní fázi probíhá vlastní terapie, která může být
skupinová nebo individuální.
Individuální reminiscenční terapie je určena klientům, kteří se
straní společnosti. Skupinová reminiscenční terapie je optimální
jak pro klienta, tak i pro terapeuta, a to z několika
důvodů:
· je účelnější a lépe využívá čas a prostor terapeuta
· zlepšuje komunikaci celé skupiny
· více stimuluje (vzpomínky jedněch, vyvolávají vzpomínky
druhých)
Integrovaná reminiscenční terapie
Jednotlivé nápady, postupy a aktivity by měly být a mnohdy již
jsou součástí oddělení, a to jak ve vybavení jednotlivými
pomůckami, tak zejména v postojích a přístupu ošetřujících.
Příjemné prostředí, nábytek či drobné předměty z doby mládí
klienta tento přístup usnadní. Zejména ošetřující personál by si
měl uvědomit, že demence probíhá sice svým zákonitým způsobem, ale
postupně progreduje postižením jednotlivých funkcí u každého
klienta individuálně. I v pokročilých stádiích demence
s výrazným postižením kognitivních funkcí, bývají některé
funkce, včetně estetického vnímání zachovány. Není zdaleka pravdou,
že klienti s demencí nepotřebují důstojné zacházení a příjemné
prostředí. Toto mínění slýcháme dosti často a jeho praktické dopady
jsou závažným prohřeškem proti dobré péči. (Holmerová, Suchá,
2003)
Základní předpoklady pro úspěšnou reminiscenční terapii:
· pozorně naslouchat
· zaznamenat si jednotlivé události klientova života, abychom se
k nim mohli vracet
· být empatický
· citlivě se chovat jak ke klientům, tak rodinným
příslušníkům
· umět zvládnout negativní emoce ze strany klienta
· zřetelně projevovat zájem o klientovo sdělení (Holmerová,
Suchá, 2003)
Důvody pro reminiscenční terapii:
· soustřeďuje se na vzpomínky klientů, jejichž krátkodobá paměť
a vzpomínky na nedávné události jsou narušeny
· umožňuje klientům, aby se ve vzpomínkách vrátili do doby, kdy
byli zdraví, šťastní a evokovali zážitky z této doby, namísto
chybějících vzpomínek na nedávné události
· vrací jim sebedůvěru tím, že se jim znovu podaří evokovat svou
osobnost v dřívějších souvislostech
· pečujícímu umožní vzpomínat na dřívější život, události a
postoje klienta, obeznámit se daleko lépe s jeho premorbidní
osobností, než to umožňuje jakákoliv jiná metoda. Jde o unikátní
metodu, která je cestou k pochopení nynějšího chování
klienta
· reminiscenční terapie také seznamuje pečující
s klientovými dávnými zájmy tak, aby bylo možné naplánovat
denní režim a jednotlivé aktivity a i v situaci zhoršující se
soběstačností
· reminiscenční terapie a lidé, kteří se na ní podílejí, jsou
tak důležitým sociálním zázemím jak pro klienta, tak pro
pečujícího. Je to velmi důležité, protože každý typ a fáze demence
s sebou přináší sociální izolaci.