MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně Bakalářská diplomová práce Brno 2016 Vedoucí diplomové práce: Vypracovala: PhDr. David Kroča, Ph.D. Veronika Brázdilová
62
Embed
Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty ...
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
MASARYKOVA UNIVERZITA
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY
Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové
Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně
Bakalářská diplomová práce
Brno 2016
Vedoucí diplomové práce: Vypracovala:
PhDr. David Kroča, Ph.D. Veronika Brázdilová
Bibliografický záznam
BRÁZDILOVÁ, Veronika. Výstavba postav v prózách Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty
Schnirch a Ţítkovské bohyně. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta,
Katedra českého jazyka a literatury, 2016. 58 s. Vedoucí bakalářské práce
PhDr. David Kroča, Ph.D.
Anotace
Bakalářská práce se zaměřuje na analýzu typologie postav v prózách Kateřiny Tučkové
Vyhnání Gerty Schnirch a Ţítkovské bohyně. Autorka se ve svém díle zabývá
problematikou poválečného období v Československu a tématem viny, trestu
a odpuštění. V závěru práce dochází ke komparaci daných próz a vytyčení společných
prvků obou románů.
Annonation
This bachelor thesis focuses on the analysis of the characters typology in Vyhnání Gerty
Schnirch (The Expulsion of Gerta Schnirch) and Ţítkovské bohyně (The Ţítková
Goddesses), novels by Kateřina Tučková. In these writings of hers, the author deals
with the issue of post-war period in Czechoslovakia and the topics of guilt, punishment,
and forgiving. At the end of the thesis the two of the books are compared and their
common features are stated.
Klíčová slova
Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch, Ţítkovské bohyně, próza, literární postava,
poválečný odsun Němců, vina, trest, odpuštění, smrt
Keywords
Kateřina Tučková, The Expulsion of Gerta Schnirch, The Ţítková Goddesses, prose,
literary character, post-war expulsion of Germans, guilt, punishment, forgiving, death
Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze
citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro
studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Brně dne 20. března 2016 Veronika Brázdilová
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za trpělivost,
cenné připomínky a podporu při psaní bakalářské práce.
Roku 2008 vychází soubor povídek Ty, která píšeš s podtitulem Čítanka
současné české ţenské povídky, do které přispělo svými povídkami celkem 25 českých
autorek. Kromě Kateřiny Tučkové to byla např. Petra Procházková nebo Sylva
Fischerová. Povídka Kateřiny Tučkové Poslední večer vypráví o devatenáctileté
Patricii. Patricie neví, co si počít se svým ţivotem. V hospodě se setkává se starou
Mekyskou, která kdysi svedla kromě jiných i jejího otce. „Matka by byla smutná, kdyby
věděla, ţe tu s ní sedí, pije a kouří. Moţná by plakala, tedy rozhodně by plakala, kdyţ by
Patricii obviňovala, ţe se tahá s tou kurvou Mekyskou, ţe se od ní nechává svádět ke
kurevskýmu ţivotu.“5 Mekyska v Patricii vidí její matku, která je uţ mrtvá, a nehovoří
o ní zrovna v dobrém. Veškerou vinu za rozpad manţelství i za předčasnou smrt
4 NOVÁKOVÁ, Lucie. Dobře udělaná komerce. Protimluv, 2007, roč. 6, č. 1-2, s. 49. 5 KOPÁČ, Radim. Ty, která píšeš: čítanka současné české ţenské povídky. 1. vyd. Praha: Artes liberales,
2008, s. 232.
10
Patriciina otce svádí na ni. Patricie však na své rodiče vzpomíná poněkud jinak. Táta se
v jejích očích jeví jako alkoholik, který mámu týral. Jiţ v téhle povídce se nám objevuje
klasické téma Kateřiny Tučkové, které je typické pro její další tvorbu. Téměř v ţádné
její próze, moţná aţ na román Fabrika: příběh textilních baronů z moravského
díla je právě titul. Jedná se o první informaci, kterou o díle získáváme. František
Všetička rozlišuje tituly především podle hlediska tematického a stylistického, a to na
tituly protagonistické, temporální, ţánrové, replikové, sentenční a metaforické.12
Tituly
dále můţeme dělit na tituly jednoslovné, tituly v podobě sousloví a tituly větné.
Vnitřní kompoziční výstavba je nazývána kompozice (tzv. kompozice v uţším slova
smyslu). Kompozice je „pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny, a způsob,
jakým jsou navzájem spojeny.“13
Kompozice můţe být buď uzavřená, tedy tektonická,
nebo otevřená, tedy atektonická. „Vyuţití tektonické nebo atektonické kompozice závisí
na ţánrovém modelu. Čím je ţánrový model normativnější, tím směřuje autor spíše
k tektonické kompozici.“14
10 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,
s. 11. 11 Srov. HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd.
Praha: Torst, 2001, s. 175. 12 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,
s. 44. 13 HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 193. 14 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 105.
14
2.2. Teorie literární postavy
V následující kapitole zabývající se teorií literární postavy budeme čerpat
z publikací Bohumila Fořta, Daniely Hodrové, Františka Všetičky a dalších.
V odborné literatuře se můţeme setkat s odlišnými definicemi pojmu postava,
pro účely bakalářské práce jsme zvolili definici z díla Daniely Hodrové: „Postava
představuje takový prvek literárního díla epického a dramatického, který prostupuje
všechny jeho roviny či sloţky a zřetelněji neţ jiné jeho prvky ukazuje jejich
propojenost.“15
Obraz postavy je tvořen jejím zevnějškem, povahou, chováním, jednáním,
jazykovým projevem, myšlenkami, city, atd. Postava je tedy „konstruktem, který si
sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“16
V díle rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Můţe se stát, ţe
v některých ţánrech splývá hlavní postava s hlavním hrdinou, „v centru děje literárního
díla však můţe být i postava negativní, která je sice hlavní postavou, nikoliv však
hrdinou příběhu.“17
Vedlejší postavy jsou součástí celého příběhu nebo jeho podstatné
části. Epizodní postavy se v díle vyskytují jednorázově a v dalších částech příběhu se jiţ
neobjevují.
Bohumil Fořt se v publikaci Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických
zkoumání zmiňuje o dvou prostředcích charakterizace postavy, a to o přímé definici
a nepřímé prezentaci.18
Přímou definicí rozumíme informace, které jsou o postavě
přímo řečeny, ať uţ v pásmech postav nebo vypravěče, přičemţ „definice postav
podané objektivními vypravěči mají jistě objektivnější platnost neţ definice podané
vypravěči subjektivizovanými.“19
Nepřímá prezentace se zaměřuje na jednání postavy.
Důleţitým charakterizačním prostředkem postav je vzhled. „V případě
literárních postav jsou velice důleţité i postoje, které postavy ke svému vzhledu
zaujímají, popřípadě to, jak a za jakých okolností ke změnám jejich vzhledu dochází.“20
Nemůţeme však opomenout jistou typologii, která se v průběhu historie vyvinula.
15 HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst,
2001, s. 519. 16 RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 44. 17 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 104. 18 FOŘT, Bohumil. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro
českou literaturu AV ČR, 2008, s. 63. 19 Tamtéţ, s. 65. 20 Tamtéţ, s. 67.
15
Kladnou hrdinkou bývá krásná mladá dívka, zatímco zápornou stará bradavičnatá
stařena.
Významným zdrojem pro analýzu literárních postav je jejich jednání, které nám
umoţňuje „usuzovat na jejich morální vlastnosti, ideje, názory, postoje, city a motivace
a v neposlední řadě téţ na jejich vztah k okolí.“21
Daniela Hodrová se zmiňuje o tzv. statickém a dynamickém pojetí postavy.
Podle Hodrové je postava tvořena slovně tematickým komplexem, který se v textu
realizuje pomocí souboru textových jednotek. Některé jednotky se v textu vyskytnou
jen jednou, jako např. popis zevnějšku postavy, jiné se neustále opakují, jako
např. jméno, jiné se obměňují nebo nahrazují jinými.22
Robert Scholes a Robert Kellogg rozlišují dva druhy dynamické charakteristiky,
a to charakteristiku vývojovou, ve které se „osobní rysy postavy zjemňují kvůli
objasnění jejího postupu po linii zápletky, jeţ má etický základ,“ a charakteristiku
chronologickou, v níţ se „osobní rysy postavy rozvětvují za účelem zdůraznění
postupných změn postavy v průběhu zápletky, jeţ má základ časový.“23
Autoři tvrdí, ţe
nejdůleţitějším prvkem postavy je její vnitřní ţivot. Jeho absenci musí nahrazovat jiné
narativní prvky, jako např. komentář nebo naráţka.
Karel Hausenblas ve svém díle hovoří o provázanosti děje, postavy a prostředí.
„Je zde na jedné straně prostředí, z něhoţ se vydělují postavy, na druhé straně pak děj
jako řetěz vzájemně vázaných událostí vznikajících změnami mezi vztahy postav,
změnami v prostředí.“24
Mezi těmihle třemi sloţkami existuje vzájemná závislost.
Teorií literární postavy se ve svém díle zabývá i František Všetička. Uvádí, ţe
postava se v některých případech můţe stát kompoziční záleţitostí a ovlivňovat
kompoziční výstavbu díla. Takové postavy rozlišuje následovně: deus et machina (ve
starém řeckém dramatu se tak označoval bůh, který do díla zasáhl), mytizovaná postava
(je bezprostředně spjata s mytickou postavou), mysteriózní postava (postava opředená
tajemstvím), metuzalémská postava (postava, jejíţ osud se jiţ naplnil, ale ona stále ţije
a přeţívá i osoby daleko mladší), svorníková postava (stmeluje určitou společenskou
jednotku), osudová postava (zásadně ovlivní jinou postavu), postmortální postava
(mrtvá postava, která stále ovlivňuje osoby ţijící), metascénní postava (přímo v románu
21 Tamtéţ, s. 67. 22 HODROVÁ, Daniela. --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst,
2001, s. 519. 23 SCHOLES, Robert a Robert KELLOGG. Povaha vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s. 167. 24 HAUSENBLAS, Karel. Výstavba jazykových projevů a styl. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1971,
s. 116.
16
nevystupuje, je tam o ní řeč), anticipační postava (na začátku díla pronese tezi, která se
dále realizuje), disturbativní postava (narušuje společenský nebo rodinný stav),
kontrovertní postava (buď pozitivní nebo negativní postava, která se v závěru změní ve
svůj pravý opak), klíčová postava (jejím předobrazem byla některá známá osoba),
rámující postava (postava rámující dílo, vystupuje na jeho začátku i konci), postava
vypravěče (zprostředkovává příběh), fiktivní vypravěč (v textu fyzicky nepřítomen),
intrikán (spřádá nekalé a nečestné činy vůči svým protivníkům).25
Petr Bílek ve svém díle uvádí rozdíly mezi dějem a postavou. Děj se „z hlediska
vnímání vyznačuje primární paradigmatičností (nová událost vytěsňuje, překrývá
událost starou, a ta by musela být odkazem aktualizována, aby opět vystoupila do
popředí)“26
, zatímco u postavy se její jednotlivé vlastnosti v průběhu děje nabalují.
Vztahem mezi dějem a postavou se ve svém díle Poetika zabýval jiţ Aristotelés.
Píše, ţe „není správné mínění některých, ţe děj jest jednotný, týká-li se jedné osoby.
Neboť jedné osobě se můţe přihoditi nekonečně mnoho, z kterýchţto jednotlivostí nelze
utvořiti ţádný celek; a rovněţ můţe jednotlivec vykonati mnoho skutků, z nichţ
nepovstal ţádný jednotný děj.“27
25 Srov. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého,
1992, s. 25. 26 BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. 1. vyd. Brno: Host,
2003, s. 161. 27 ARISTOTELÉS. Poetika. Praha: Gryf, 1993, s. 18.
17
3. Vyhnání Gerty Schnirch
„Román o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda
je moţno odpustit a porozumět…“28
Otázka viny a odpuštění je hlavním tématem, které se mladá česká autorka
rozhodla zpracovat. Jistě se jedná o téma velké, leč do dnešní doby přehlíţené
a tabuizované. Poválečný odsun Němců neboli pochod smrti je dodnes nevyřešenou
etapou českých dějin. Dodnes se setkáváme s názory, ţe se nic špatného nestalo. Jak
jinak bychom se mohli chovat k Němcům, kteří mají na svědomí tolik lidských ţivotů.
Jenţe opravdu funguje princip kolektivní viny? Komu ublíţila mladá dívka, řekněme
Gerta, která celý svůj ţivot proţila v Brně, měla českou maminku, mluvila česky, vídala
se s českými kamarády a nikdy nikomu nic zlého neudělala? Jakým právem a za co
můţe být trestána? Lidí jako Gerta, bylo těsně po válce z Brna a z celého českého
pohraničí vyhnáno na tisíce.
Posléze se nám však objeví další otázka a tou je odpuštění. Je však komu
odpouštět, kdyţ se oficiálně nic nestalo?
Román Vyhnání Gerty Schnirch je prvním velkým úspěšným literárním počinem
spisovatelky Kateřiny Tučkové. Kniha byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu
Josefa Škvoreckého, roku 2010 získala čtenářskou cenu Magnesia Litera.
3.1. Historicko-společenský kontext
Vztahy Čechů (Slovanů) a Němců (Germánů) byly jiţ z historického hlediska
plné konfliktů, které se ve 20. století ještě více prohloubily druhou světovou válkou.
Společné souţití Čechů a Němců na našem území sahá daleko do minulosti.
Němci kolonizují české země jiţ v období posledních Přemyslovců, tedy ve dvanáctém
a třináctém století. Podle Českého statistického úřadu ţilo roku 1930 v českých zemích
z celkové populace 29,5 % obyvatel německé národnosti. Do roku 1950 se počet Němců
ţijících na našem území sníţil na 1,8 % z populace.29
Můţe za to právě odsun Němců
odehrávající se v bouřlivém emotivním období těsně po válce.
to slovo, které pohnulo masami, určilo tolik lidských osudů a za které je Edvard Beneš
kritizován. Ono vylikvidování německého obyvatelstva je popřením humánního
principu a etických norem. Podobné projevy prezidenta Beneše mohli lidé slyšet i na
jiných místech, např. v Praze nebo Lidicích. On sám si byl vědom násilností, kterých se
lid dopouští. „Slyším z některých stran, ţe tu a tam se nepostupuje vţdy tak, jak by se
postupovat mělo. Tato otázka však vyřízena být musí a já jsem přesvědčen, ţe vyřízena
bude. Proto radím k rozumnému a opatrnému postupu do té doby, neţli se se Spojenci
o všech otázkách v této věci dohodneme.“37
V průběhu války a bezprostředně po ní byly vypracovány tzv. Benešovy dekrety.
Dekrety se netýkaly pouze znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven nebo
bank, ale především pojednávali o Němcích a Maďarech, kterým měl být zkonfiskován
majetek a odebráno československé státní občanství. „V minulosti i současné době se
můţeme setkat jak s názory, které povaţují přijetí těchto dekretů za počátek destrukce
našeho právního řádu po II. světové válce, aţ po názory, které povaţují dekrety za
právní normy umoţňující spravedlivé potrestání těch, kteří se provinili spoluprací
s fašismem.“38
Ve dnech od 17. července 1945 do 2. srpna 1945 se v Postupimi konala
tzv. Postupimská konference. Sešli se zde zástupci tří velmocí: Sovětského svazu, USA
a Velké Británie. Projednávali politiku spojenců vůči Německu. V závěru se shodli na
politice 4 D: demokratizace, demilitarizace, denacifikace a dekartelizace. Zabývali se
záleţitostmi Němců ţijících v nejvíce postiţených zemích: v Československu, Polsku
a Maďarsku. „V této záleţitosti dospěli k dohodě o nutnosti provést odsun německého
obyvatelstva z těchto států. Měl však být zastaven tzv. divoký odsun a transfer měl být
nadále prováděn spořádaně a lidsky.“39
V dokumentech z Postupimské konference
můţeme také nalézt větu o tom, ţe je nutné „přesvědčit německý lid, ţe utrpěl úplnou
vojenskou poráţku a nemůţe se vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil.“40
Pokud se se zaměříme přímo na historii Brna, pak můţeme říci, ţe v květnu roku
1945 to jiţ nebylo město, jakým bývalo. Od srpna 1944 bylo vystavěno buď
americkým, nebo sovětským náletům. Ty si vyţádaly asi 700 lidských ţivotů a byla
poničena řada domů. Díky tomu se značná část obyvatelstva ocitla bez střechy nad
37 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa. 1. vyd. Praha: Academia, 1991, s. 59. 38 RICHTER, Karel a kol. Bez démonů minulosti: česko-německé vztahy v osudových okamţicích společné
historie. 1. vyd. Praha: Rodiče, 2003, s. 248. 39 NĚMEČEK, Jan. Cesta k dekretům a odsunu Němců: datová příručka. 1. vyd. Praha: Littera Bohemica,
2002, s. 92. 40 MACHÁČEK, Pavel. Cesta Čechů a Němců ke dnešku. 1. vyd. Praha: Aventinum, 2002, s. 101.
21
hlavou. 25. dubna 1945 započalo osvobozování Brna Rudou armádou. Dne
11. května 1945 vydal Bedřich Pokorný, velitel brněnské Národní bezpečnostní stráţe,
rozkaz k zadrţení všech Němců starších 12 let, ti byli odvlečeni do sběrných táborů. Pro
německé obyvatelstvo začínaly krušné časy. Ţeny byly znásilňovány, muţi mučeni.
Podle svědectví Leopolda Stehlíka bylo v brněnských lágrech násilí na denním pořádku:
„V ţenském oddělení se slavily orgie, aspoň jsme tak usuzovali podle hluku. Pak jsme
byli na řadě my. Dveře se rozletěly, my museli nastoupit a začala hodina tělocviku. […]
Kapající krev musel kaţdý slízat z podlahy, prý abychom nebyli chudokrevní.“41
V témţe článku se Jaroslav Ostrčilík zmiňuje o tom, ţe hrobník během svého působení
na Kounicových kolejích vyvezl asi 1 800 mrtvol.
V Brně z německého obyvatelstva zůstaly převáţně jen ţeny, děti a starci.
Vylikvidování však mělo být úplné, proto v noci z 30. na 31. května 1945 započal
tzv. brněnský pochod smrti. Do čela akce byl dosazen Bedřich Pokorný. Průvod asi
25 000 lidí pod dohledem dělníků ze Zbrojovky, kteří paradoxně po celou dobu války
dodávali Hitlerovi zbraně, se táhl přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem
k rakouským hranicím. „Zastrašené děti plakaly a křičely, mnohé z nich klesaly k zemi,
ale rána paţbou jim zase pomohla na nohy; nebo zůstaly leţet a byly později
zahrabány.“42
Průvod se dostal aţ do Pohořelic, kde se však zastavil. Rakousko
vysídlené Němce odmítlo, nebylo schopno pojmout takové mnoţství lidí. Jedna ţena
z Pohořelic uplynulé události popisuje slovy: „Hnali je v tom vedru, na svatodušní
svátky praţilo po obědě slunce, jako dobytek. Jako dobytek je hnali. Anička, sousedka,
přinesla od studně kýbl čerstvé vody. Ale ti revolucionáři s puškami nás zahnali do
stavení. A co si o tom myslím? Ţe ti Němci museli odpochodovat do Rakouska, to
povaţuji za správné, nic jiného nezasluhovali, ale ţe je, děcka, ţeny a staré muţe, v tom
vedru a hladu a ţíznivé hnali jako dobytek…hanba pluť!“43
Do Rakouska se však
většina Němců nedostala. Zhruba tisícovka z nich skončila v některé z jihomoravských
vesnic, aby pomáhala při sezonních pracích, dalších několik tisíc lidí zůstalo ve
sběrném táboře za Pohořelicemi, kde zemřelo na úplavici. Jen malé mnoţství Němců
přišlo do Vídně, kde byli ubytováni v internačním táboře v centru města.
41 OSTRČILÍK, Jaroslav. Kdyţ Češi zabíjeli Němce z Brna: „Krev jsme museli slízat z podlahy“. [online].
Podle publikace Němci ven! Die Deutschen raus! bylo na moravském území
celkem 4 140 obětí brněnského pochodu, z toho 1 700 na cestě z Brna do Pohořelic,
2 000 v Pohořelicích, 190 v okolních obcích a 250 na cestě ke hranicím. K tomuhle
počtu se ještě uvádí 1 066 mrtvých na cestě od hranic do Vídně.44
Roku 1947 byl násilný odsun německého obyvatelstva zastaven. Němci, kteří
zůstali na našem území, se stali jakýmisi nepohodlnými svědky oněch událostí. Začít ţít
nový ţivot nebylo snadné, a to jak uţ z hlediska pracovního, tak i společenského.
Trauma z poválečných událostí je neopustilo nikdy.
A jak se na násilný odsun Němců díváme dnes? Bohuţel se stále dají najít lidé,
kteří věří v jeho správnost a nutnost. Avšak s kaţdou novou generací se situace
zlepšuje. Podstatné je, aby se o událostech mluvilo, ne aby se tajily. Problémem se
zabýval uţ Václav Havel, který v dopise spolkovému prezidentovi Richardu von
Weizsackerovi z roku 1989 napsal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji
vyhnání Němců po válce. Vţdy mi to připadalo jako hluboce nemorální čin, který
uškodil nejen Němcům, ale moţná ještě více Čechům.“45
Roku 2000 vznikla z iniciativy
studentů Masarykovy univerzity v Brně organizace Mládeţ pro interkulturní
porozumění (MIP). Oslovili Magistrát města Brna, aby se násilně odvlečeným Němcům
omluvil. Výsledkem nebyla omluva, ale politování nad poválečnými událostmi. „Městu
Brnu je velmi líto všech spoluobčanů, kteří v tomto období nespravedlivě trpěli a museli
Brno za tragických okolností opustit. Je nám líto, ţe s námi i nadále neţijí desetitisíce
českých, ţidovských, německých, romských a dalších spoluobčanů. Všichni tito lidé
tvořili město Brno v jeho kulturní, náboţenské, ideové a národnostní pestrosti. Jejich
ztráta je ztrátou nás všech. Je nám proto líto i německých spoluobčanů, kteří museli
Brno nuceně opustit roku 1945.“46
Jiří Löv, tehdejší radní, se k situaci vyjádřil
následovně: „Ta doba po válce uţ je tak dlouhá, ţe uţ snad vychladly všechny vášně
a ţe se můţeme racionálně s touto stránkou vyrovnat.“47
Můţeme tedy jen doufat, ţe se časem dokáţeme k tak choulostivé otázce
postavit čelem a přiznat naši vinu. Záměrně poukazujeme na slovo naši, neboť pokud
opravdu, jak mnozí tvrdí, existuje princip kolektivní viny, dokonce i napříč generacemi,
naskýtá se otázka: nejsme i my vinni?
44 HERTL, Hanns a kol. Němci ven! Die Deutschen raus!: brněnský pochod smrti 1945. Praha: Dauphin,
2001, s. 207. 45 Tamtéţ, s. 7. 46 MAREK, Jaromír. Politování nad odsunem Němců z Brna. [online]. 18. 5. 2001 [cit. 10. 11. 2015].
Dostupné z: <http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/politovani-nad-odsunem-nemcu-z-brna> 47 POLLACK, Martin a kol. Brněnský pochod smrti. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 2012, s. 41.
Román Vyhnání Gerty Schnirch nese titul v podobě sousloví, kterým se
nejčastěji autor snaţí naznačit obsah díla.48
Podle klasifikace Františka Všetičky jej
můţeme označit za titul protagonistický, coţ je titul, který „dostává literární dílo podle
hrdinova jména, označení, poslání, funkce nebo společenského postavení.49
První slovo
titulu naznačuje nekoordinovaný a nelidský odsun německého obyvatelstva, ke kterému
došlo bezprostředně po ukončení druhé světové války. „Druhé a třetí slovo titulu, ono
ţenské jméno, naznačuje, ţe autorka si pro své svědectví zvolila beletristickou formu
nahlíţející obecnější děje skrze příběh jedné ústřední postavy, prostřednictvím
konkrétního, jedinečného a neopakovatelného lidského údělu.“50
Kniha je rozdělena na prolog, pět samostatných oddílů a slovníček cizích názvů.
Jednotlivé oddíly nesou příznačné názvy, které podávají předběţné informace o jejich
obsahu. Aţ na oddíl poslední, který se celkově vymyká ze zavedené kompoziční
výstavby celého díla, jsou dále členěny do číslovaných kapitol.
První oddíl se nazývá Válkou s cejchem Schnirchů. Jiţ na první pohled je čtenáři
patrné, ţe se v oddíle seznámí se členy rodiny Schnirchů, jejich politickými postoji,
vzájemnými vztahy a společenskou situací. Skládá se z 19 kapitol. Druhý oddíl,
pojednávající o vyhnání německého obyvatelstva z Brna a jeho následného začlenění do
zemědělských prací, nese název Kdyţ se kácí les, lítají třísky. Jedná se o české přísloví,
které znamená, ţe prosazování prospěšné nebo i jen zdánlivě prospěšné věci s sebou
nese negativní jevy, někdy dokonce i kruté postupy. Druhý oddíl je oddílem
nejobsáhlejším, skládá se z 25 kapitol. Pod názvem třetího oddílu Město Deutschfrei se
čtenáři vybaví Brno jako město bez všech jeho typických německých atributů. Němci se
v Brně stávají méněcennou sloţkou obyvatelstva. Oddíl je sloţen z 23 kapitol.
Předposlední oddíl, skládající se z osmi kapitol, nese název Minulost přítomná. Spojení
slov minulost přítomná bychom mohli chápat jako oxymóron neboli protimluv, coţ je
obrazné pojmenování metonymické. Závěrečný oddíl Sólo pro Barboru je ze všech pěti
oddílů nejkratší.
48 Srov. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 100. 49 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992,
s. 44. 50 JANOUŠEK, Pavel. Svědectví nejen o Gertě Schnirch, aneb, Takoví jsme byli. Host, 2009, roč. 25,
č. 9, s. 61-62. Dostupné také z: <http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2009/9-2009/svedectvi-nejen-o-gerte-
schnirch>
24
Kompozice románu Vyhnání Gerty Schnirch je tektonická, neboť končí smrtí
hlavní hrdinky Gerty.
3.3. Děj románu Vyhnání Gerty Schnirch
Příběh se odehrává v dlouhém časovém období, které zahrnuje prakticky celý
ţivot hlavní hrdinky Gerty Schnirch. Román Kateřiny Tučkové „líčí osudy titulní
hrdinky od třicátých let, kdy vyrůstala v typické národnostně smíšené středostavovské
rodině, a prostřednictvím její dcery a vnučky je doveden aţ do polistopadové reality.“ 51
Gerta Schnirch je dcerou brněnského Němce Friedricha Schnircha, který
sympatizuje s nacistickými myšlenkami, a české matky Barbory Schnirch, rozené
Ručkové. Rodina je rozdělena na dvě části, tu německou, která se skládá z otce a bratra
Friedricha, a tu českou, do níţ patří Gerta s matkou. Po matčině smrti v zimě roku 1942
se Gertin ţivot postupně hroutí. Bratr odchází do války a Gerta zůstává s otcem sama.
Proţívá mnohé tragédie, jakými jsou bombardování města Brna nebo nechtěné
těhotenství v mladém věku poté, co ji otec znásilní. Dceru pojmenuje symbolicky po
matce Barbora.
S malou Barborou se po konci války ocitá v průvodu německého obyvatelstva,
ţen a starých lidí, kteří jsou vyhnáni z města Brna. Během cesty do sběrného tábora
v Pohořelicích trpí nejen po psychické stránce, kdy proţívá strach o svůj a Barbořin
ţivot, ale i po stránce fyzické. „Voják, který z ní právě vstal, se na ni podíval, jak se
stáčí na bok, s koleny konečně stisknutými k sobě, a kopnul ji do ještě odhalené
zadnice.“ (s. 94) Po strastiplné cestě se Gerta ocitá ve sběrném táboru v Pohořelicích,
kde lidé umírají na úplavici a tyfus. Vyhlídka na lepší budoucnost se Gertě naskýtá ve
chvíli, kdy v táboře uslyší křik jednoho z pohořelických pomocníků shánějícího
pracovníky na zemědělské práce. „Lepší ţeny neţ muţe, s těmi bude méně problémů.“
(s. 114)
Gerta se dostává spolu s dalšími ţenami do vesnice Perná. Jsou ubytovány
u staré paní Zipfelové, která si k ţenám vybuduje přátelský, téměř aţ mateřský vztah.
Gerta začne pracovat na statku Huberta Šenka. Jednou, kdyţ spolu s Johannou jdou na
vinohrad, zaslechnou v polích volání o pomoc: „Hilfe, jsem zraněný!“ (s. 122)
O zraněném Němci se svěří paní Zipfelové, která se s nebezpečnou situací obrátí na
51 MACHALA, Lubomír a kol. Panorama české literatury (2). 1. vyd. Praha: Kniţní klub, 2015, s. 166.
25
Huberta Šenka. Nalezeného muţe ruští vojáci zastřelí, coţ si Gerta vyčítá a dává za
vinu.
Vzhledem k tomu, ţe Gerta vystudovala obchodní školu a umí česky i německy,
se dostává do kanceláře a stává se administrativní silou pro konfiskaci a evidenci
majetků zabíraných Národním pozemkovým fondem. Jejím nadřízeným se stává
komisař Schmidt. Uţ podle jména je patrné, ţe je Schmidt německé národnosti, coţ
podstatně narušuje jeho moţnosti ve výkonu své práce. „Kdyţ si přišel německý
hospodář na komisařství stěţovat, vběhl do kanceláře Jech a před Schmidtovým stolem
Hammera ztloukl, kopal do něj ještě na zemi. Gerta mezi dveřmi viděla, jak se tomu
Schmidt snaţil bránit do chvíle, neţ na něj Jech vykřikl, jestli taky náhodou není Němec.
Schmidt strnul, nechal Hammera leţet na zemi a Jecha řvát, ţe na majetek po prašivých
Němcích má nárok.“ (s. 137) Po čase se komisař Schmidt pod nátlakem okolností
rozhodne pro útěk. Situace Němců se neustále zhoršuje, tudíţ má strach o svůj ţivot.
Navrhne Gertě, aby utekla s ním, ta však odmítá.
Po Schmidtovi na post komisaře nastupuje Kratina, který však ve funkci vydrţí
jen krátce. Jeho nástupcem se stává Hanák. Komisař Hanák je zarputilým stoupencem
kolektivní viny německého obyvatelstva. „Kaţdý Němec udělal, kaţdý je vinný, ţenská,
slyšíte? To Němci si odsouhlasili obsazení Československa, všichni. Neznám jediného,
co by to nechtěl.“ (s. 172)
Roku 1947 Gerta obdrţí Povolení k pobytu pro osoby bez státní příslušnosti.
Gerta však časem musí přestat pracovat na národním výboru, stane se totiţ třídně
nespolehlivou. „Jsem přece Němka, ne? I kdyţ československá občanka. Kdoví, co bych
mohla v rámci své funkce provést.“ (s. 234)
Perná je ovšem jen přestupní stanicí v Gertině ţivotě. Zpět do rodného města jí
dopomůţe dávný známý Karel, který pracuje na krajském výboru v Brně. Ovšem ani
v Brně Gerta nepřestane být osobou neţádoucí. „Staronové Brno. Stejné město, stejná
síť ulic a vzpomínek, které se s nimi pojí. Jenţe deutschfrei, zbavené Němců, pro Němce
nevhodné. Pro Gertu uţ Brno nemohlo nikdy být klidným, teplým domovem.“ (s. 241)
S Karlem Gerta naváţe intimní vztah, stará se o ni i o Barboru. Plnohodnotným
se vztah však nestane nikdy, jelikoţ je Karel ţenatý. Karel začne pátrat po tom, co se
tehdy v květnu roku 1945 opravdu stalo, přičemţ stále častěji naráţí na nejasnosti a na
údaje, které nedávají smysl. „Zvláštní kniha úmrtí obsahovala karty zemřelých. Kdyţ
jimi listoval, zjistil, ţe se neliší ani jediná. Dysenterie. Dysenterie a marasmus senilis.
Desetkrát, dvacetkrát, ve čtyřech stovkách. Stejné úmrtní karty. I u ţen narozených ve
26
dvacátých letech. I u dětí. Dysenterie a marasmus senilis. Co je to za nesmysl? říkal si.“
(s. 245) Karel začne být ve svém bádání nebezpečný, tudíţ na sebe upoutá pozornost
osob na vyšších funcích. Jednoho dne přestane Gertu navštěvovat. Gerta po něm začne
pátrat a zjistí, ţe byl pro svou nebezpečnost „odstraněn“.
Barbora se Gertě čím dál více odcizuje. Nechce ţít jako její matka v ústraní,
schovávat se a neustále se něčeho obávat. Najde si přítele Járu, kterého si posléze
i vezme. Propast mezi ní a matkou ještě více prohloubí právě Jára, se kterým si Gerta
nerozumí. Pojítkem mezi nimi se stává aţ Barbořina dcera Blanička, která se o rodinnou
minulost zajímá a přichází s myšlenkou omluvy násilně vysídleným Němcům. Zcela se
však Barbora s Gertou usmiřuje aţ v nemocnici, kdyţ je Gerta v kómatu a umírá.
3.4. Postavy
V následujících kapitolách se pokusíme analyzovat románové postavy, které
jsou svými charakterovými vlastnostmi velmi různorodé. Postavy v díle se pod
nátlakem okolních vlivů vyvíjejí a často se dostávají do extrémních situací, kterými jsou
ovlivněny po celý zbytek ţivota.
Postavy bychom mohli rozdělit na postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Dále také
na ţenské nebo muţské, jelikoţ pohlaví v románu hraje důleţitou roli. Muţské postavy
jsou pojaty spíše negativně (aţ na pár výjimek, viz Karel Němec nebo Hubert Šenk),
zato ţenské postavy jsou nositelkami převáţně kladných vlastností.
3.4.1. Hlavní postavy
Hlavní postavou románu je dívka jménem Gertruda Schnirch, která je zároveň
i hlavní hrdinkou. Pro příběh je velmi důleţitá, coţ značí i umístění jejího jména do
titulu knihy. Význam jména Gertruda znamená „silná v kopí“52
. Pojem kopí můţeme
povaţovat za symbol boje, z čehoţ vyplývá, ţe je Gerta silná a odváţná v těţkých
chvílích svého ţivota.
Postava Gerty je postavou velmi komplikovanou a těţce uchopitelnou. Literární
postava je utvářena především zevnějškem, chováním, jednáním, pocity atd. O Gertině
zevnějšku toho však autorka románu mnoho neuvádí. Z jistých nečetných naráţek se
dozvídáme, ţe je „taková drobná hezká Němka.“ (s. 156) Mimo fakta, ţe je drobná
a hezká, bychom se mohli pozastavit i nad slovem Němka, které je nositelem jistých
52 KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia, 2010, s. 385.
27
zauţívaných stereotypních znaků. Gertin zevnějšek je v próze do jisté míry potlačen
z toho důvodu, aby se jednalo o postavu neutrální, lehce ztotoţnitelnou s dalšími násilně
vysídlenými Němci.
Postava Gerty se v průběhu románu mění, můţeme říci, ţe s ním vyrůstá
a formuje se. Vývoj je moţno sledovat z pohledu kompoziční výstavby díla, která se
primárně dělí na pět částí. V kaţdé z nich se Gerta určitým způsobem proměňuje.
V první části se v Gertě i přes mnohá utrpení stále skrývá naděje na lepší budoucnost.
Ta ji opouští v části druhé, ve které Gerta přestává vidět svět naivníma dětskýma očima.
Ztráta naděje je metaforicky vyjádřena ztrátou víry v Boha. Avšak Gerta ještě stále touţí
po přeţití a myslí na nový začátek, který má před sebou. Ve třetí části románu na ţivot
zcela rezignuje. Přestoţe jsou počáteční vyhlídky na nový spokojený ţivot příznivé,
v konečné fázi je opět zklamána a upadá vůči okolnímu světu do apatie. Teprve ve
čtvrté části se Gerta, nyní jiţ jako stará ţena, dokáţe se svou minulostí smířit.
Závěrečná pátá část je konečným mezníkem jejího ţivota, Gerta umírá.
Jak jiţ bylo zmíněno, Gerta se v průběhu románu vyvíjí. V první části,
pojmenované Válkou s cejchem Schnirchů, je Gerta ještě dítětem, které nedokáţe
vyhodnotit situaci z její širší perspektivy. Dokládá to např. příhoda, ve které je Gerta
svědkem hádky matky a otce. Matka věnuje ţidovské sousedce paní Goldsteinové
půllitr mléka, s čímţ otec razantně nesouhlasí. Strhne se hádka, ve které Gerta nedokáţe
vnímat příčinu v tom, ţe matka udělala správnou věc, kterou otec nespravedlivě
odsuzuje. Gerta se dokonce ve svém pokoji modlí, „aby paní Goldsteinová nechodila za
nimi, kdyţ bude zas potřebovat mléko…aby se matka nenechala obměkčit malou Hanou
s očima velikýma a tmavýma jako první puklé kaštany, kterou měla paní Goldsteinová
v náručí.“ (s. 19) Stejně tak se v jiné části románu modlí, aby před domy neposedávali
lidé s naloţenými bryčkami, kvůli kterým byla matka smutná. Na ukázkách je
prostřednictvím Gerty ztvárněna obecná nechápavost a nevinnost dětí, které jsou svědky
tragických událostí.
Pro mladou Gertu je charakteristická silná víra v Boha a velmi kladný vztah
k její matce. Poněkud chladnější vztah můţeme vypozorovat mezi ní a otcem. Nejprve
se otci snaţí všemoţně zalíbit, aby ji měl stejně rád, jako jejího bratra Friedricha. Začne
mluvit pouze německy, nosit dirndl, dokonce nastoupí na německou obchodní akademii
(Deutsche Handelsakademie). Po čase však její snahy ustanou a začne k otci cítit spíše
nenávist. Domácnost se rozdělí na dvě části, českou (Gerta s matkou) a německou (otec
s Friedrichem).
28
Pro Gertu je čím dál obtíţnější vyrůstat v tak vyhraněné německé domácnosti,
kdyţ sama se jako Němka necítí. Poté, co ji otec přihlásí do Svazu německých dívek,
začíná tušit, ţe němectví v ní příliš silné není. Na otcovo přání však do svazu vstoupí.
„Vţdyť na tom nebylo nic špatného – chodit do výtvarného kurzu a čas od času
nacvičovat německé písně a pochod v uniformě na programy různých Paraden. Nebo
bylo?“ (s. 25) Gertu začínají trápit pochybnosti o správnosti německého počínání,
ovšem teprve aţ po smrti matky si začíná všechny následky naplno uvědomovat.
Přestoţe je Gerta napůl Němka, tak si přeje, aby „Němci, kteří přinášejí tolik neštěstí,
uţ konečně co nejrychleji prohráli.“ (s. 50)
Propast mezi ní a otcem se po pohřbu nadále prohlubuje. Blíţí se konec války,
Brno je bombardováno a ona si uvědomuje, ţe pro ni osud jejího otce není důleţitý. Na
jeho moţnou smrt reaguje slovy: „Ať si tam třeba chcípne.“ (s. 50)
Při náletech Gerta poprvé pociťuje přítomnost války. Ztrácí svou jedinou
přítelkyni Janinku, která po proţitých hrůzách psychicky zkolabuje.
Kromě války a ztráty matky i Janinky se Gerta musí vypořádat s další tragédií,
a tou je její nechtěné těhotenství. Jiţ v průběhu prvního náletu jsou patrné jisté náznaky,
např. kdyţ si Gerta při pádu ze schodů chrání své vyklenuté břicho. Z dalšího vyprávění
se dozvídáme, ţe Gerta otěhotněla poté, co ji její otec znásilnil. Gerta cítí k
nenarozenému dítěti nenávist, dokonce se pokouší o potrat, ale „skřet, rozpínající se
v ní, zvítězil.“ (s. 61) Zprvu se jí dítě opravdu jeví spíše jako vetřelec. Se skutečností, ţe
je těhotná, se dokáţe smířit aţ na hřbitově, kde si uvědomí, ţe jí dítě seslala matka, aby
nebyla sama. Na její počest pojmenuje svou dceru symbolicky Barbora.
Po válce Gertino trápení nekončí, ale naopak teprve začíná. Po osvobození Brna
je Gerta jako brněnská Němka vyuţívána při odklízecích pracích, během nichţ je
několikrát odvlečena k Rusům. Domů se vrací „s rozedřenými zády a s otoky
a podlitinami na stehnech, podle toho, jak moc se jim bránila.“ (s. 84) Také pro ni platí
nová nařízení. Všichni Němci, aţ na staré ţeny, musí odejít kvůli bezpečnosti
prezidenta Beneše za město. Gerta však v Brně i přes zákaz zůstává. Necítí se jako
brněnská Němka, „vţdyť je přece taky Češka, z vlastní volby a především po matce.“
(s. 74) Během projevu prezidenta Edvarda Beneše si však uvědomí, ţe právě ona, Gerta,
je jednou z těch, proti nimţ dav skanduje: „smrt Němcům!“ (s. 80) V noci na konci
května je spolu s dalšími Němci zařazena do průvodu a vyvedena z města. Tím končí
první etapa Gerty Schnirch, ve které se z malého dítěte stává dospělá ţena.
29
Druhá část knihy je ve znamení ztráty naděje, která je symbolizována ztrátou
víry v Boha. „Bůh? Tomu přestala důvěřovat uţ dávno. Dřív se k němu modlila, prosila
jej, aby jí pomohl, aby něco udělal. Cokoliv, co změní její ţivot. Pak pochopila, ţe Bůh
to za ni neudělá.“ (s. 11) V průvodu vysídlených brněnských Němců zaţívá četné
hrůzy, vůči kterým se naučí být do značné míry apatická. Násilí, okolní smrt
a znásilňování jiţ pro Gertu nejsou jen prázdné pojmy. „Ostatně, jako by měla na čele
celý ţivot napsáno, ţe její tělo se můţe beztrestně brát. A oproti tomu, co s ní dělal otec,
teď aspoň dobře ví, za co to má. Za něj. Za tu německou půlku z něj.“ (s. 94)
Gerta s Barborou přeţije nebezpečnou cestu do Pohořelic, kde jsou umístěny
v provizorně zbudovaném táboře. Z něj se Gertě podaří uniknout jako pracovní síla do
Perné, kde je ubytována u paní Zipfelové. Jelikoţ vystudovala obchodní akademii a umí
česky i německy, dostává se do kanceláře ke správnímu komisaři Josefu Schmidtovi.
Ovšem ani v Perné se necítí zcela v bezpečí. Obyvatelé se na ni zpočátku dívají jako na
„sviňskou Němku“ (s. 133) Po čase však na své postavení v Perné zapomíná a začíná se
cítit jako „potřebný člověk, jehoţ práci oceňují.“ (s. 135)
I přes všechny útrapy Gerta stále doufá, ţe se jednoho dne vrátí zpět do Brna.
Odmítá nabídku komisaře Schmidta, aby s ním utekla za hranice. Proč by to dělala,
kdyţ to nejhorší, uţ má za sebou? Chce se vrátit do Brna a tam si najít byt. Vţdyť jako
dcera Češky na to má nárok.
V Gertině ţivotě můţeme objevit několik momentů, ve kterých se i přes hrozící
nebezpečí postaví za správnou věc. Poté, co byla Ula na vinohradě znásilněna a paní
Zipfelová se u nového komisaře Kratiny spravedlnosti nedovolala, se Gerta rozhodne
k velmi nebezpečnému kroku. Do hromady papírů, které má Kratina podepsat, zařadí
i jeden navíc. Stojí v něm: „Na vědomost se dává, ţe kdo bude přistiţen nebo mu bude
prokázán trestný čin ublíţení na zdraví, a to jak vůči českým, tak vůči německým
obyvatelům, nebude mu ani jeho rodině ze zabaveného majetku určeného k přerozdělení
darováno nic.“ (s. 167) Tímhle činem Gerta riskuje všechno, prokáţe však, ţe je velmi
statečná.
Jednoho dne se v Perné objeví Karel, čímţ se její ţivot radikálně změní. Tou dobou uţ
Gerta nepracuje na Národním výboru, jelikoţ je třídně nespolehlivá, ale znovu na poli.
S jeho pomocí se vrátí na začátku roku 1951 do tak pro ni vytouţeného Brna. Dostane
byt a práci v Kuřimi, kde nastoupí v továrně obráběcích strojů. Po Karlově boku
začínají pro Gertu první a poslední šťastné chvíle od matčiny smrti. Ale Brno uţ není
tím Brnem, ze kterého tehdy odešla. Stává se pro ni nepřátelským místem. „S
30
uplývajícím časem Gerta zostřuje svůj kritický pohled na Čechy – vlastně uţ stojí
definitivně mimo jejich společenství, stala se cizinkou ve vlastním městě.“53
V dopise
Terese do Vídně píše: „My tady jsme odsouzeni k ztrouchnivění, stále vinní za všechno,
čím tahle republika trpí.“ (s. 269)
Po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 se Gerta ocitá
v naprostém ústraní a strachu. Z kanceláře, kam se za ta léta vypracovala, je opět
přesunuta do skladu. S Barborou si přestává rozumět, dokonce je jejím muţem
vypovězena z domu. Gerta se po letech ocitá opět sama. „Tenkrát to bolelo fyzicky. Po
celém těle z nočního pochodu. Z pozdějších prací na poli, uvnitř to bolelo z poníţení,
které jí připravil ten voják. Bylo ale pro co jít dál. Pro Barboru. Pro co ale ţít dál ve
chvíli dalších poníţení, které si nezaslouţila, a ve chvíli, kdy ji Barbora ze svého ţivota
vyřadila, to nevěděla.“ (s. 341) Tím se Gerta ve třetí části románu znovu vzdává všech
nadějí, tentokrát však s daleko rozsáhlejšími následky. Je jiţ dost stará na to, aby
věděla, ţe ji další lepší budoucnost nečeká. Naděje vloţené do dcery ztroskotají
a zůstává jen ona sama.
Poslední léta svého ţivota proţije Gerta „šťastná, protoţe smířená.“ (s. 386)
Celé dny tráví doma, definitivně odstřihnutá od světa. Vídá se jen se sousedkou nebo
Johannou. Nesleduje televizi, zprávy, ani dění kolem. Je stále těţší s ní vyjít, avšak
nakonec se prostřednictvím Blaničky, její vnučky, usmiřuje s Barborou. A tak, tedy uţ
podruhé, jí novou chuť do ţivota vlije další ţena z její rodové linie.
Poslední část knihy popisuje konec Gertina ţivota. I přesto, ţe leţí v kómatu, si
jsou s Barborou blíţ, neţ kdy byly. Umírá vyrovnaná se vším, co ji kdy potkalo.
3.4.2. Vedlejší a epizodní postavy
V románu Vyhnání Gerty Schnirch se objevuje mnoţství odlišných typů postav,
které jsou ve vzájemné interakci. Primárně se dělí na postavy kladné a záporné, ţenské
a muţské.
Nejzápornější muţskou postavou objevující se v příběhu je postava Gertina otce
Friedricha Schnircha, který je fanatickým stoupencem Adolfa Hitlera. V románu je
prezentován jako hlava rodiny Schnirchů, jako ten pravý germánský Němec. Pracuje na
úřadě Oberlandratu a jednoznačně se staví na protiţidovskou stranu, coţ je v knize
53 VANÍČEK, Jakub. Řešení pohořelického pochodu v řeči „politically correct“. [online]. 16. 12. 2009
Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z knihy Ţítkovské bohyně. Odkazuji na ně číslem strany
přímo v textu. 59 KLÍČOVÁ, Eva. Folklorní svéráz a kontinuita autorského typu. Host, 2012, roč. 28, č. 5, s. 60-61.
38
pamětníků bohyně vykonávaly. Dokázaly díky svým schopnostem napravovat zlomené
končetiny, najít ztracené nebo ukradené věci, předpovídat budoucnost a léčit nemoci
i zlomená srdce. Na druhou stranu však dokázaly disponovat i zlými silami, kterými
mohly člověka uřknout. „Kopaničáři věřili, ţe někteří lidé, ať muţi nebo ţeny, uměli
vládnout nečistými silami, škodzili luďom a uměli dobytku porobic.“60
Takovým ţenám
se říkalo bosorky, coţ není termín zcela neznámý. Můţeme se s ním setkat i v klasické
české literatuře, např. v díle Nikola Šuhaj loupeţník od Ivana Olbrachta je napsáno:
„Nikola Šuhaj věděl ihned, ţe před ním na ţebříčku stojí baba jaga. Bosorkáňa.
Povitrula. Čarodějnice.“61
Naopak s pojmem bohyně se můţeme setkat například ve
čtvrtém díle Gabry a Málinky od Amálie Kutinové. Termín bohyně vznikl mimo
Kopanice, místní ţeny si tak samy neříkaly. Označovaly se jako babky či tetky. Pojmy
boţec a bohyně zavádí v polovině 18. století páter Karel Kulich, který byl poslán do
Kopanic na inspekci.
Krajina kolem Ţítkové je izolovaná od okolního světa a do značné míry zaostalá,
není tedy divu, ţe se fenomén bohování objevil právě zde. Přestoţe jsou bohyně i po
letech stále opředeny tajemstvím, existují dokumenty, které nám jejich minulost
přibliţují. Jsou to například „články národopisců z 19. století, kteří zachytili bohyně
v době jejich největší slávy, nebo hanopisy kněze Josefa Hofera, který bohyně
pranýřoval ještě za první republiky.“62
Mezi národopisce 19. století se se svými
pracemi řadí František Bartoš, Josef Klvani nebo Jan Húska. Na začátku 20. století
pobýval na Kopanicích katolický kněz, posléze konvertita k evangelické církvi, Josef
Hofer, který se o bohyně zajímal. Zaujal k nim však zcela negativní postoj, coţ dokládá
jeho publikace Bohyně na Ţítkové. Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé
venkovanky „bohyňují“ čili čarují63
, která vyšla roku 1913. I v dalších jeho publikacích
se o bohyních zmiňuje podezřívavě. V knize Kopaničářské povídky stojí: „Máme na
Ţítkové tři báby, jimţ se říká bohyně. Tyto bohyně vodí velmi dovedně za nos zvláště
lehkověrné ţeny; ovšem ţe i muţe, ale ţen jim přijde pod ruku daleko více neţ muţů.“64
Právě církev byla po celá dlouhá léta jejich největším nepřítelem. Jiţ z roku 1630 je
60 JILÍK, Jiří. Ţítkovské čarování: pravdivý příběh ţítkovských bohyní. 2. vyd. Brno: CPress, 2013, s. 63. 61 OLBRACHT, Ivan. Nikola Šuhaj loupeţník. 26. vyd. Praha: Albatros, 1979, s. 13. 62 KULTÁNOVÁ, Zuzana. Tučková: Nejlepší bylo se do toho kraje rozjet. [online]. 12. 3. 2012