VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA - VŠPJ/Metody a techniky sociální práce... · 6 Metody sociální práce jsou způsoby, jako dosáhnout předem stanovené cíle prostřednictvím

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

METODY A TECHNIKY

SOCIÁLNÍ PRÁCE

STUDIJNÍ TEXT

Jana Gabrielová

2017

Katedra sociální práce

2

OBSAH

ÚVOD……………………………………….….…….….……….………………..…4

1. HISTORIE VÝVOJE METOD SOCIÁLNÍ PRÁCE………………………………5

1.1. Vymezení základních pojmů ............................................................................. 5

1.2. Směry a přístupy k definování metody ............................................................. 6

1.3. Etapy vývoje metodiky sociální práce .............................................................. 7

2. KLASIFIKACE METOD ...................................................................................... 12

3. SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM ............................................................. 16

3.1. Historický vývoj sociální práce s jednotlivcem .............................................. 17

3.2. Problémy řešené v prípadové sociální práci .................................................... 18

3.3. Etapy sociální práce s jednotlivcem ................................................................ 18

4. SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU ......................................................................... 21

4.1. Rodina jako primární socializační činitel ........................................................ 21

4.2. Změny současné rodiny ................................................................................... 22

4.3. Rodina jako klient sociální práce .................................................................... 23

4.4. Hodnocení rodiny ............................................................................................ 26

4.5. Uspokojování potřeb dětí v rodině .................................................................. 26

5. SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU .................................................................... 28

5.1. Cíle skupinové sociální práce .......................................................................... 29

5.2. Druhy skupin ................................................................................................... 29

5.3. Skupinová dynamika ....................................................................................... 30

5.4. Modely práce se skupinou ............................................................................... 30

5.5. Etapy práce se skupinou .................................................................................. 32

6. SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU .................................................................. 35

6.1. Vymezení pojmu komunita ............................................................................. 36

6.2. Typologie komunit .......................................................................................... 37

6.3. Etapy sociální práce s klientem ....................................................................... 39

6.4. Modely komunitní sociální práce .................................................................... 42

7. SOCIÁLNÍ TERAPIE, SOCIÁLNÍ REHABILITACA A SOCIÁLNÍ

PREVENCE…………… ................................................................................... 44

7.1. Sociální terapie ................................................................................................ 44

7.2. Sociální rehabilitace ........................................................................................ 45

7.3. Sociální prevence ............................................................................................ 48

8. SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ ................................................................................ 52

8.1. Charakteristické znaky poradenství ................................................................ 52

8.2. Pojmové vymezení sociálního poradenství ..................................................... 53

3

8.3. Legislativní vymezení sociálního poradenství ................................................ 54

8.4. Poradce ............................................................................................................ 57

9. SUPERVIZE .......................................................................................................... 60

9.1. Co je supervize ................................................................................................ 60

9.2. Formy a cíle supervize .................................................................................... 61

9.3. Funkce supervize ............................................................................................. 63

9.4. Zaměření supervize ......................................................................................... 64

9.5. Balintovské skupiny ........................................................................................ 65

10. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY ................................................................................. 67

10.1. Systémové projekty jako součást makropaxe sociální práce ........................ 67

10.2. Postoj sociálního pracovníka k systému........................................................ 68

10.3. Aktéři systémové změny ............................................................................... 70

10.4. Definice problému, jeho rozsahu a naléhavosti ........................................... 70

10.5. Kontexty plánované změny ........................................................................... 71

10.6. Strategie řešení .............................................................................................. 73

POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................................... 76

4

ÚVOD

Vážené studentky a vážení studenti,

studijní text s názvem „Metody a techniky sociální práce“ bude vaším průvodcem při

studiu předmětu Metody a techniky sociální práce. Je určený pro studenty odboru

Zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.

Studijní text je rozdělený do deseti kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení

základních pojmů a popisuje etapy vývoje metodiky sociální práce. V druhé kapitole

je prezentovaná klasifikace a metody z různých aspektů. Třetí kapitola popisuje

sociální práci s jednotlivcem, která je považovaná za historicky nejstarší, a tedy

i nejrozpracovanější metodu sociální práce. Ve čtvrté kapitole je pozornost zaměřená

na sociální práci s rodinou. Předmětem páté kapitoly je sociální práce se skupinou,

v rámci které je pozornost věnovaná cílům skupinové sociální práce, modelům práce

se skupinou, skupinové dynamice a etapám sociální práce se skupinou. Šestá kapitola

se zabývá sociální prací s komunitou. V sedmé kapitole jsou charakterizované pojmy

jako sociální terapie, sociální rehabilitace a sociální prevence. Osmá kapitola rozebírá

problematiku sociálního poradenství a jeho pojmové a legislativní vymezení. Devátá

kapitola popisuje supervizi, její formy a cíle, funkce, zaměření a Balintovské skupiny.

A poslední, desátá kapitola se věnuje systémovým projektům, které patří do

makropraxe sociální práce.

Přeji hodně úspěchů při studiu a věřím, že tento studijní text vám k nim dopomůže.

Mgr. Jana Gabrielová, PhD.

5

1. HISTORIE VÝVOJE METOD SOCIÁLNÍ

PRÁCE

Cíl:

Cílem této kapitoly je definovat pojmy vztahující se k metodám sociální práce

a přiblížit studentům historii vývoje metod sociální práce.

Klíčová slova:

metoda, metodika, metodologie, technika, přístup

Průvodce studiem:

Tato kapitola přináší vymezení základních pojmů a poskytuje teoretický základ pro

další kapitoly. Z časového hlediska není tato kapitola náročná.

1.1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která

speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na

profesionálním základě. V moderní složité společnosti má sociální práce

nezastupitelné místo. (Mühlpachr, 2004).

METODOLOGIE je částí vědy, která se zabývá budováním metod, kterými

disponuje daná vědní oblast (Levická, 2002). Podle Žilové (2000) se metodologie

sociální práce zaobírá teoretickými, gnozeologickými, logickými

a psychologickými otázkami metod, metodických postupů a metodik stejně jako

principy a zákony vědeckého bádání jako tvořivého procesu. Součástí metodologie

je tvorba, hodnocení efektu používaných metod, ale také metod používaných

v oblasti empirického výzkumu a následně při tvorbě teoretických zevšeobecnění.

Pod METODIKOU v sociální práci rozumíme soubor pravidel, postupů

v konkrétní sociální práci, určitou nejvšeobecnější a nejužívanější posloupnost, ze

které sociální pracovník vybírá a aplikuje postupy na konkrétní podmínky sociální

práce s klientem, skupinou nebo komunitou, institucí k dosažení cíle. Jsou to

konkrétní postupy, způsoby, jak dosáhnout předem stanovený cíl prostřednictvím

plánované, vědomé činnosti v sociální práci (Strieženec, 2001).

METODA – pochází z řeckého slova methodos – což znamená cesta za něčím, postup,

technika. Je to záměrně zvolená cesta, která nás má dovést do cíle. Jsou to postupy do

jisté míry specifické, které využíváme od začátku až do konce činnosti a při jejich

využívaní je vysoko pravděpodobné, že dodržením těchto metod se dopracujeme

k platným výsledkům.

6

Metody sociální práce jsou způsoby, jako dosáhnout předem stanovené cíle

prostřednictvím profesionální činnosti sociálních pracovníků při práci s jednotlivcem,

rodinou, skupinou, komunitou nebo institucí (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).

Matoušek (2008) uvádí, že v anglosaském vnímání, které ovlivňuje většinu západních

zemí, se jako metody označují specifické postupy sociálních pracovníků definované

cílem nebo cílovou skupinou. Cílem může být úřední úkon, poskytnutí materiální

pomoci, vytvoření plánu postupu, poskytnutí komplexní pomoci, výzkum, formulace

politiky apod. Cílovou skupinou může být jednotlivec, rodina, skupina, místní

komunita, věková skupina, případně i veřejnost.

TECHNIKU SOCIÁLNÍ PRÁCE můžeme chápat jako návod na použití metody, nebo

na její modifikaci, přizpůsobení tak, aby zodpovídaly specifickým problémům,

vyplývajícím z klientovy situace. Technika je tak způsobem, který umožňuje klientovi

ve spolupráci se sociálním pracovníkem něco získat, něčeho dosáhnout (Levická,

2002).

V porovnání s metodami jsou techniky vymezeny úžeji a konkrétněji. Techniky

v sociální práci jsou v praxi osvědčené postupy a zručnosti sociálních pracovníků. Jsou

používány v souladu s metodami, v rámci kterých jsou aplikovány na dosažení předem

stanovených cílů (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).

PŘÍSTUP vyjadřuje preferované nastavení pracovníka, resp. organizace a obecně

určený rozsah a cíl práce. Přístup se vztahuje na teorii sociální práce, ze které sociální

pracovník, resp. organizace vychází: např. přístup orientovaný na úlohy, přístup

orientovaný na člověka, sociálně-ekologický přístup, feministický přístup, křesťanský

přístup, přístup harm reduction apod. (Mátel, Oláh, Schavel, 2011).

1.2. SMĚRY A PŘÍSTUPY K DEFINOVÁNÍ METODY

Ve vývoji metodiky sociální práce je možné identifikovat dva základní směry:

1. Směr, který je charakteristický praktickým používáním některých náhodně

zvolených metod a jejich přizpůsobováním se sociální realitě

Sociální pracovníci si na základě subjektivního odhadu volili určitou metodu,

kterou se podobný problém řešil v jejich předcházející praxi. Při praktickém použití

si značili celý průběh řešení případu, všechny modifikace známého postupu

a výsledky, které v praxi dosáhli. Ty činnosti, které vedly k očekávaným

výsledkům, doporučili k používání kolegům a také poukazovali na nevhodnost

postupů, které se ukázali jako chybné. V podstatě tedy šlo o kolegiální podporu,

výměnu vlastních zkušeností s použitými postupy, prostřednictvím kterých dospěli

ke zlepšení klientovy situace. Tyto pracovní postupy se do sociální práce zavedly

bez hlubší vědecké analýzy (Levická, 2002).

7

2. Směr, který je charakteristický vědeckým zpracováním používaných metodických

postupů

Tento směr od svého začátku byl postavený na vědeckém úsilí vypracovat soubor

vhodných metod pro nově se rozvíjející oblast vědeckého poznávání – sociální

práci, šlo hlavně o metodické postupy orientované na rozvoj výzkumné činnosti

v sociální práci. Tento směr usiloval také o vědecké vysvětlení úspešnosti, či

neúspěšnosti pracovních postupů použitých v praktické činnosti s klientem

(Levická, 2002).

O metodě se stále uvažuje jako o určité věcné, logické a časové posloupnosti přítomné

v praktické činnosti sociálního pracovníka. V pracích zabývajících se metodikou

sociální práce se tak můžeme setkat s dvěma přístupy k definování metody sociální

práce:

1. Přístup charakteristický snahou definovat metodu na základě jejich venkovních

charakteristik. Sem můžeme zařadit např. následující definici od Cristiny de

Robertis (1998, In Levická, 2002): „Metoda sociální práce je způsob postupu

sociálního pracovníka, který začíná prvním střetnutím s klientem a trvá až do

skončení práce s tímto klientem“.

2. Přístup orientovaný na objasnění, popsání a analyzování jednotlivých kroků,

charakteristických pro konkrétní profesionální jednání. Sem můžeme zařadit např.

definici Charvátové (1999, In Levická, 2002), která chápe metodu jako „souhrn

návodů na splnění určitých úloh, které vycházejí z metodologie příslušného

vědeckého nebo aplikovaného oboru s cílem více, či méně normativním způsobem

zabezpečit vzájemnou porovnatelnost rozličných výsledků“. Střetneme se s tím

zejména u autorů, kteří se orientují na určité specifické pole sociální práce

a v oblasti metodiky se zabývají metodami orientovanými právě na specifickou

oblast sociální práce. Tato skupina autorů je velmi různorodá a spojuje ji odmítavý

přístup k tzv. klasickému chápání pojmu metoda a navrhuje hovořit raději

o formách práce, metodice či metodických systémech a metodické práci (Levická,

2002).

1.3. ETAPY VÝVOJE METODIKY SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cristina de Robertis (1998) vývoj metodiky sociální práce rozdělila do pěti etap:

1. mimovolní formování metod sociální práce v období přechodu od dobročinné,

voluntaristické podoby sociální práce k profesionální sociální práci (roky 1900–

1920),

2. vypracování metodiky sociální práce, v Evropě výrazně ovlivněné rozvojem sociální

práce v USA (roky 1920–940),

3. přechod od používání „klasické“ metodiky k jejímu rozšíření a dopracování

o metody zaměřené na sociálnu analýzu so zřetelem na realizované úlohy (roky

1940–1955),

4. znovu objevení významu metody „case work“ (roky 1955–1960),

8

5. objevení, respektive znovuobjevení významu práce so skupinou, s komunitou, a též

komplexního přístupu (začínající od 60-tých roků).

Oproti tomu Johannes Schilling (1999) proces vývoje metod (metody používané jak

v sociální práci, tak i v sociální pedagogice) rozdělil do čtyř vývojových fází a to:

1. fáze: začátky (začátek 20. století),

2. fáze: přebrání amerických modelů (50-tá léta),

3. fáze: kritika metod (1968–1975),

4. fáze: diferenciace (80-tá léta).

Schillingovo třídění do čtyř fází v podstatě akceptuje ty skutečnosti ve vývoji metodiky

sociální práce, podle kterých přistupovala ke zpracování problematiky i Cristina de

Robertis.

Optimálním, pro zachycení a pochopení vývoje metod sociální práce, se zdá být

kombinace Schilingovho přístupu a přístupu Cristiny de Robertis.

Z uvedeného vychází, že můžeme podle Levickej (2002) ve vývoji metodiky sociální

práce identifikovat šest výrazných období.:

1. Mimovolní formování v období přechodu od dobročinné, voluntaristické podoby

sociální práce k profesionální sociální práci (léta 1900–1920)

V počátečních fázích formování se sociální práce jako vědní disciplíny nemůžeme

hovořit o existenci uceleného systému pracovních postupů v sociální práci. Používané

pracovní postupy byly sociálními pracovníky volené buď náhodně, na základě

podobnosti se situací z jiné oblasti (např. z pedagogiky, psychologie apod.), nebo

intuitivně na základě životních zkušeností sociálního pracovníka. Až se zvyšujícím se

počtem klientů sociální práce dochází ke snaze o vybudování její vědeckého základu,

a tím i o vybudování souboru ověřených pracovních postupů, které by pomáhaly

sociálním pracovníkům úspěšně řešit jednotlivé sociální případy.

Velkým impulzem pro rozvoj metod sociální práce byl vznik jednotlivých škol sociální

práce, které se zaměřovali i na přípravu sociálních pracovníků v oblasti vhodných

metodických postupů používaných v praxi sociální práce. Je to období, ve kterém

vychází klasické dílo z oblasti metodiky sociální práce Social Diagnosis od Mary

Richmondové (Levická, 2002).

2. Vypracování metodiky sociální práce, výrazně ovlivněné rozvojem sociální práce

v USA (roky 1920–1940)

V tomto období vyšel francouzský překlad díla Mary Richmondové – Nové metody

asistence, sociálních služeb a individuální práce (1926), které se rychle rozšířilo v celé

Evropě, a to i proto, že v roku 1928 se v Paříži uskutečnil první mezinárodní kongres

zaměřený na sociální služby, kterého se zúčastnilo 1033 delegátů. Na kongrese,

kterého se zúčastnily všechny zakladatelky (zakladatelé) škol sociální práce, se

diskutovalo i o práci M. Richmondové.

3. Přechod od používání metodiky k jejímu rozšíření a rozpracování o metody

zaměřené na analýzu se zřetelem na řešení úlohy (léta 1940–1955).

9

V tomto období došlo k posílení postavení sociálních asistentek, čemuž napomohlo

i organizování mezinárodních kongresů sociálních asistentek od roku 1946, které se

zaměřovali i na problematiku významu a funkcí sociální asistentky, analýzu činností

vykonávaných sociálními asistentkami apod.

Termín metoda je nahrazený termínem „technika – techniky“

Přičemž mezi základné techniky byly zařazené:

návštěva v rodině a dohled nad ní,

finanční pomoc,

ošetřovatelská pomoc,

pomoc orientovaná na oblast hygieny,

psychologická pomoc apod. (Levická, 2002).

4. Znovuobjevení významu metody „case work" (léta 1955–1960)

Metoda case work začala opětovně nabývat na popularitě mezi sociálními asistentkami

po Mezinárodní konferenci sociální práce v roce 1950 v Paříži.

Levická (2002) uvádí, že o znovuobjevení metody case work v Evropě hovoříme

proto, že evropské země mechanicky nepřevzali metodu Richmondové, ale snažili se

do ní zakomponovat poznatky z psychologie, psychoanalýzy a jiných vědních

disciplín, což přispělo k budování sociální práce jako vědy a změně profilu sociálního

pracovníka.

Dopad zdůrazňování významu metody case work vedl k několika změnám:

znamenal přechod od sociální asistence, která byla závislá na politice konkrétní

instituce a cílům orientovaným na podporu jednotlivce s důrazem na dosažení

samostatnosti,

case work vyžadoval co nejkomplexnější znalosti o jednotlivci z pohledu

psychologie, sociologie, či práva, což přispělo k budování sociální práce jako vědy,

sociální práce, která vyžadovala široké spektrum vědomostí, přestala být v Evropě

dobročinnou činností podléhající panující módě,

tato metoda přispěla i ke změně profilu sociálního pracovníka, od kterého se začali

vyžadovat hlubší znalosti psychologie, pedagogiky, ošetřovatelství,

přísně administrativní nároky, vyžadující konkrétní znalosti pro výkon profese

sociálního pracovníka pozitivně působily na vytváření vnitřní hierarchie profese

sociálního pracovníka, přičemž došlo k rozlišení mezi jednotlivými posty

v závislosti od vzdělání sociálních pracovníků. Pro výkon této profese se na

některých pracovních pozicích začíná v Evropě vyžadovat vzdělání univerzitního

typu (Levická, 2002).

5. Kritické období (1961–1980)

Začátkem 70. let bylo zpochybněno klasické dělení metod sociální práce a bylo

požadováno, aby sociální pracovník byl schopný používat celou řadu metod

a intervencí, přičemž se vycházelo z tzv. generalistické podstaty sociální práce.

10

Generalistická metoda je vlastně založená na respektování principu multifaktoriálnosti

a interdisciplinárnosti sociální práce.

Podle Levické (2002) se sociální pracovníci v realitě nezaobírají jen „jednotlivcem“,

„skupinou“, či „komunitou“. Každý jedinec je členem určitého společenství bez

ohledu na reálné interpersonální vazby existující v daném společenství a každé lidské

společenství se skládá z jeho individuálních členů. Pokud chce být sociální pracovník

ve své práci úspěšný, musí respektovat všechna fakta, která se na jeho úspešnosti

mohou podílet. To znamená, že při práci s jednotlivcem musí mít na zřeteli fakt, že

tento jednotlivec je členem nějaké konkrétní užší i širší společnosti, skupiny, že žije

v konkrétním sociálním prostředí, atd. a opačně. Při práci se skupinou, musí sociální

pracovník nejenom vnímat, akceptovat konkrétní, jednotlivé členy skupiny, ale musí

se pokusit využit je jak k rozvoji jednotlivce, tak i celé skupiny.

6. Změny v metodice sociální práce ve vztahu ke globalizačním tendencím (1980 -

současnost)

Kromě celosvětových problémů v tomto období jako jsou nárůst HIV pozitivních,

drogově závislých, nárůst chudoby ve světovém měřítku, byl výrazným mezníkem

vznik Evropské unie, která představuje nový ekonomický, sociální i kulturní prostor

v Evropě. Spolu s pozitivy, kvůli kterým vznikla, však se sebou přinesly i problémy,

které je potřeba řešit a které spadají do kompetence sociální práce. Kromě toho je

potřebné vyrovnat se s dalšími celosvětovými problémy jako je stárnutí populace,

nárůst dlouhodobě nemocných, či prudký nárůst nezaměstnanosti v důsledku krize

(Levická, 2002).

To všechno podle Žiakové a kol. (2011) způsobuje, že sociální pracovník v současnosti

potřebuje ovládat všechny známé metody sociální práce, umět je vhodně používat

a kombinovat. V současnosti existuje relativně komplexní systém postupů, metod

a technik sociální práce, tedy metodika sociální práce. Relativitu přitom představuje

neustálý vývoj sociální práce s ohledem na změny a aktuální dění ve společnosti. Proto

její metodika není neměnná či uzavřená, právě naopak, je potřebné neustále

přehodnocovat a dotvářet metodický systém. S dnešním množstvím problémů, které

spadají do kompetence sociální práce, je otázkou, zda se systém v blízké budoucnosti

nebude muset výrazněji měnit.

Shrnutí

První kapitola byla zaměřená na vysvětlení základních pojmů, které úzce souvisí

s problematikou metod a technik sociální práce. Konkrétně byly charakterizovány

pojmy metodologie, metodika, metoda, technika a přístup.

Σ

11

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vysvětlete pojmy a rozdíly mezi pojmy: metoda, metodika sociální práce,

metodologie, technika a přístup.

2. Uveďte alespoň 3 příklady metody, techniky a přístupu.

3. Jaké jsou dva základní směry ve vývoji metodiky?

4. Charakterizujte dva přístupy k definování metody sociální práce.

5. Popište šest období vývoje metodiky sociální práce.

Doporučená literatura

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-

7367-368-0.

12

2. KLASIFIKACE METOD

Cíl:

Tato kapitola se zaměřuje na klasifikaci metod z různých aspektů. Přináší dělení metod

z časového, demografického a statusového hlediska, podle místa výkonu a podle

vykonávané činnosti/aktivity.

Klíčová slova:

klasické metody, moderní metody, historické hledisko, demografické hledisko

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade střední nároky na studium. Jde v ní o rozdělení metod sociální

práce z různých aspektů.

Sociální práce podobně jako je tomu například v psychologii, filozofii, pedagogice,

sociologii používá metody, které bychom mohli zařadit do tří skupin:

1. Metody používané téměř ve všech společensko-vědních disciplínách, samozřejmě

po jejich aplikaci na konkrétní oblast poznání – patří sem metody jako např.:

analytická metoda, logicko-analytická (nebo regresivní) metoda, syntetická, nebo

progresivní metoda, induktivní metoda, deduktivní metoda, genetická metoda,

deskriptivní metoda, axiomatická metoda, empirická metoda, výzkumné metody,

historiografické metody.

2. Metody společné více disciplínám, používané především v psychologii, pedagogice,

sociologii a sociální práci a v některých jiných vědních disciplínách – např.

Morenova sociometrická metoda, metoda kauzálních atributů, zážitkové metody,

exemplifikace, heuristika, metody optimální komunikace, hodnocení.

3. Metody vlastní sociální práce, tedy metody, které vznikly přímo v oblasti praxe

sociální práce (Levická, 2002).

Historické hledisko

Z historického hlediska rozdělujeme metody na klasické metody, kam zařazujeme

sociální práci s jednotlivcem, sociální práci se skupinou a sociální práci s komunitou

a na moderní metody (nové metody), kam patří např. sociální management, sociální

projektování, supervize, poradenství, krizová intervence.

Dělení na klasické a moderní metody sociální práce je důsledkem přirozeného vývoje

ve vnitřní sociální práci. V počátečním období, tj. v meziválečném období, se

13

v metodice sociální práce hovořilo o třech základních druzích metod sociální práce.

Z uvedeného vyplývá, že ukazovatelem, na základě kterého se metody dělili, byl počet

klientů, se kterými se pracovalo. „Moderní metody“ se rozvíjeli v podstatě od začátku

formování se sociální práce, ale jejich charakteristiky, cíle a výsledky nebyli teoreticky

dostatečně definované. Stejně tak je význam této skupiny metod vázaný na rozvoj

teorie sociální práce. Až když se sociální práce zformovala jako věda, měla dostatek

argumentů pro odborné zdůvodnění potřebnosti rozvoje svých „nových metod“

(Levická, 2002).

Demografické hledisko

Dělících faktorů je více např. věk, kdy můžeme hovořit o sociální práci s dětmi,

sociální práci s mládeží, sociální práci s dospělou populací, sociální práci s občany

vyššího věku, nebo pohlaví, na základě čehož můžeme hovořit o sociální práci se

ženami a o sociální práci s muži nebo podle příslušnosti k etniku, potom jde např.

o sociální práci s etnickými skupinami, sociální práci s Romy (Levická, 2002).

Statusové hledisko

Dělícím faktorem je postavení klienta ve společnosti: sociální práce se zaměstnanými,

sociální práce s bezdomovci, sociální práce se společensky nepřizpůsobivými

osobami, sociální práce s migranty, sociální práce s etnickými minoritami atd.

(Levická, 2002).

Podle místa výkonu

Podle místa výkonu rozeznáváme: terénní sociální práci, institucionální sociální práci,

komunitní sociální práci a ambulantní sociální práci.

Podle druhu vykonávané činnosti/aktivity

Podle druhu vykonávané činnosti/aktivity rozlišujeme: sociální služby, sociální

poradenství, sociální prevenci, sociálněprávní ochranu, penitencionární

a postpenitencionární péči, supervizi, negociaci, mediaci, náhradní rodinnou péči,

krizovou intervenci, streetwork, vzdělávání profesionálů, sociální výzkum apod.

(Levická, 2002).

Rozlišujeme několik základních metod, které se po přizpůsobení využívají téměř při

všech formách práce a pracovních postupech. K základním metodám sociální práce

patří rozhovor a pozorování.

A tzv. specifické metody, které jsou používány při konkrétním pracovním postupu.

Specifické metody sociální práce: poradenský rozhovor, diagnostický rozhovor,

rolové hry, brainstorming, konfrontace, zadávání domácích úloh, rozhodování na

papíře, reflexe atd.

Výběr formy práce je daný počtem přicházejících klientů, výběr postupu práce

a konkrétní metody závisí na orientaci, přístupu, směru či teorii sociální práce, jejím

zastáncem je sociální pracovník, který si postup a metodu vybírá (behaviorální sociální

práce, systemický přístup, teorie konání, terapeutické přístupy) (Žiaková a kol., 2011).

Podle Levické (2002) k nejakceptovanější klasifikaci v oblasti metod sociální práce

patří Hainesovo (1975) dělení metod, které vychází z účasti klienta na realizaci dané

14

metody. Metody, které se orientují přímo na práci s klientem, označuje Haines jako

bezprostřední nebo přímé metody a metody, při kterých se nepředpokládá účast klienta

Heines nazývá nepřímé.

Metody orientované na přímé jednání Metody orientované na nepřímé jednání

1. Objasnění – podpoření:

objasňování

podpora

sebeporozumění

1. Organizace – dokumentace:

organizace „prostoru“

organizace času

dokumentace

2. Informování – edukace:

informační pomoc

materiální pomoc

výchovná pomoc

2. Programování a plánování

metodického jednání:

vstupní fáze tvorby skupiny

organizace dočasného dělení

skupiny

aktivity napomáhající – tvorbě

programu skupiny

3. Persuaze:

poradenství

konfrontace

persuaze

3. Metodické jednání zacílené na

změnu chování klienta

4. Dohled – ovlivňování pomocí

autority:

kontinuita pracovních postupů

rozhodování o požadavcích

a omezeních

dohled

4. Spolupráce s jinými sociálními

pracovníky:

kontakt

koordinace

týmová práce

konzultační činnost

5. Rozšiřování kontaktů – tvorba

nových možností:

rozšiřování sociální sítě

odhalování nových možností

využívání a tvorba struktur prostředí

a účast v nich

5. Metodické jednání na pozadí

sociálních institucí:

sociální pomoc

negociace

lobování

6. Strukturování pracovních vztahů

s klientem:

strukturování v čase

využívání místa

koncentrace na hlavní cíle

zdroj: Levická (2002)

Shrnutí

Tato kapitola se zabývá klasifikací metod. Popisuje rozdělení metod z hlediska

časového, demografického a statusového. A taktéž podle místa výkonu a podle druhu

vykonávané činnosti/aktivity. V závěru přináší Hainesovo dělení metod, které patří

k nejakceptovanější klasifikaci v oblasti metod sociální práce.

Σ

15

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vyjmenujte a popište různé dělení metod sociální práce.

2. Vysvětlete, jaký je rozdíl mezi základními a specifickými metodami a uveďte

alespoň 2 příklady.

Doporučená literatura

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

16

3. SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM

Cíl:

Cílem této kapitoly je charakterizovat sociální práci s jednotlivcem jako jednu z metod

sociální práce. V rámci ní je pozornost věnovaná historickému vývoji této metody,

který se datuje od 19. století. Taktéž popisuje problémy řešené v případové sociální

práci a etapy sociální práce s jednotlivcem.

Klíčová slova:

sociálna práce s jednotlivcem, případová sociální práce, case work, individuální

sociálna práce

Průvodce studiem:

Tato kapitola je věnovaná sociální práci s jednotlivcem, která je považovaná za

historicky nejstarší, a tedy i nejrozpracovanější metodu sociální práce. Klade střední

nároky na studium.

Sociální práce s jednotlivcem je považovaná za jednu ze základních metod (forem)

sociální práce. Zároveň je nejrozpracovanější formou sociální práce. Zakladatelkou

této formy práce byla Mary Richmondová, která zavedla pojem „case work – a jako

první vydala publikaci zabývající se metodikou sociální práce, Social Diagnosis

(Žiaková a kol., 2011).

Podle Levické (2002) je možné v dílech evropských i domácích autorů najít

následovné označení: individuální sociální práce, sociální práce s jednotlivcem,

případová sociální práce a case work. Všechny čtyři terminologické spojení se vztahují

na aktivity sociálního pracovníka zaměřené na práci s jedním, konkrétním klientem.

V americké literatuře se střetáváme více s pojmem případová sociální práce, respektive

case work, v evropské literatuře nacházíme všechny čtyři způsoby poměrně

rovnoměrně zastoupeny. V domácí literatuře se používá převážně termín individuální

sociální práce.

V této souvislosti je podle Mátela (2013) potřebné upozornit na nesprávnou praxi,

převzatou sociálními pracovníky od lékařů, ve které jsou osoby v profesionální péči

označovány jako „případy“.

„Případem“ sociálního pracovníka je specifická sociální situace nebo sociální

problém, ne však osoba nebo osoby v něm zúčastněné. Tato skutečnost je vyjádřená i

terminologicky – pro osobu se používá označení „klient“ (Mátel, 2013).

17

3.1. HISTORICKÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE

S JEDNOTLIVCEM

Sociální práce s jednotlivcem je historicky nejstarší metodou sociální práce. Toto

tvrzení se vztahuje jak na praktickou rovinu sociální práce, kterou představuje v jejich

začátcích neformální sousedská pomoc, tak na teoretickou oblast sociální práce.

Snaha vědecky podložit profesi sociální práce začíná právě teoretickým

rozpracováním postupu sociálního pracovníka s jeho konkrétním klientem.

V USA se už v 19. století setkáváme s požadavkem individuálního přístupu při řešení

sociálních problémů ve společnosti. V roku 1843 byl v USA založený Spolek pro

zlepšení podmínek chudých, který se zabýval otázkami řešení chudoby a přistupoval

k pomoci (v porovnání s tehdejší praxí americké sociální práce) mnohem

individuálněji. Cílem spolku bylo navštěvovat chudé v jejich domech, podporovat je,

nakolik to je potřebné, pomáhat jim při získávaní práce, povzbuzovat je při dosahovaní

samostatnosti, vést je k úctě k sobě samým, pěstovat u nich návyky a v konečném

důsledku poskytovat i nevyhnutelnou materiální pomoc (Skidmore, Thackerey, 1998,

In Levická, 2002).

V roce 1877 se v USA sjednotili charitativní organizace do Sdružení charitativních

organizací (COS). Vznik COS dal impulz k rozvoji individuální sociální práce.

Hlavními tezemi COS boly: potřeba vedení co nejúplnějších záznamů o případu,

potřeba centrální evidence, význam návštěv – dobrovolných sociálních pracovníků

v domácnostech klienta apod. Záznamy vedené v COS nejdříve posloužily i pro

výzkum zabývající se realizováním materiální podpory na individuálním principu.

Právě tito rodinní „inspektoři “ přispěli k rozvoji sociální práce zjištěním, že ne všichni

chudí jsou stejní, a proto nesmí být posuzování stejně a tedy je potřebné zacházet

s nimi podle jejich individuálních potřeb.

V roce 1905 vznikl v USA Spolek služeb rodině, k jeho zakladatelkám patřili i Mary

Richmondová a Francis H. Kleanová. Tento spolek poskytl služby více jak tisícům

klientů a o formě a účinnosti poskytnuté pomoci si vedl záznamy. Richmondová

a Kleanová zpracovaly tyto záznamy o poskytnutých službách, které Spolek vydal pod

názvem „Social Casework“ (Levická, 2002).

Na začátku 20. století byly pro případovou sociální práci charakteristické zejména

následující aktivity:

hledání práce pro členy rodin, kteří se nacházeli v problémech,

zabezpečení školy pro děti,

umístění dětí zanedbávaných, podvyživených a opuštěných do zaopatřovacích

institucí, přičemž v této oblasti dominoval názor, že pokud není možné změnit

prostředí, je potřebné vybrat z něho jednotlivce, a to i tehdy, jak by mělo dojít

k rozdělení rodiny (Levická, 2002).

Rozvoj případové sociální práce v 20. letech minulého století ovlivnila i rozvíjející se

psychoanalýza, která zaměřila pozornost na příčino-důsledkové vztahy mezi jedincem

a jeho prostředím. Desetiletí po první světové válce (1918–1928) se tak neslo ve

18

znamení úsilí o využití psychosociálních obsahů v metodickém konání orientovaném

na oblast případové práce, zdůrazňující závažnost řešených problémů (Levická, 2002).

3.2. PROBLÉMY RIEŠENÉ V PRÍPADOVÉ SOCIÁLNÍ PRÁCI

Případová práce se zabývá řešením takových problémů, které klienta skličují

a omezují optimální využívání jeho vnitřních a vnějších možností. Některé problémy

vyplývají z prostředí. Další jsou mezilidské, zejména rodinné; ty tvoří hlavní oblast

případové práce. Další skupinou problémů jsou problémy vnitřní, intrapsychické

(Havránková, 2003a).

Je žádoucí odlišovat cíle, které sociální pracovník v případové práci sleduje a postupy,

kterých při tom využívá. Cílem je nejlépe dosažené řešení problémů uvedených výše.

Užívané postupy můžeme rozdělit následovně:

poskytnutí psychické podpory klientovi, vyjádření zájmu,

explorace problému, ventilace klientových pocitů,

přímé ovlivnění klienta,

reflexe souvislostí, zejména vztahů mezi prožitky klienta a tím, co se děje v jeho

prostředí (Havránková, 2003a).

3.3 ETAPY SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM

Americká škola reprezentovaná v této oblasti zejména Richmondovou a Robinsovou

měla poměrně silný vliv i na rozvoj naší sociální práce s jednotlivcem, a to jak v období

let 1918–38, tak i po rekonstrukci tohoto vědního odboru v roce 1991.

Richmondová hovořila o pěti základních etapách sociální práce, kterými jsou:

1. etapa sociální evidence a prvního kontaktu,

2. sociální diagnostika,

3. etapa vypracování sociálního plánu,

4. sociální terapie,

5. etapa ověřování výsledků/účinnosti sociální terapie.

Francouzská škola, reprezentovaná Cristinou de Robertis (1998), vymezuje tři

základní etapy nebo fáze sociální práce, a to:

1. seznámení se s případem,

2. hodnocení /stanovení sociální diagnózy,

3. intervence a zakončení.

Kombinací obou přístupů je vytvořený nový model, který je zároveň vnitřně

dostatečně diferencovaný tak, aby mohl být vhodným modelem zejména po dobu

školské přípravy budoucích sociálních pracovníků, ale též může fungovat jako

„kontrolní model“ sociálních pracovníků v praxi v případě, že z rozličných důvodů se

nedaří úspěšně řešit klientovu situaci. Tento model se skládá ze čtyř základních

okruhů:

19

A) Seznámení se s případem:

a) kontakt,

b) analýza případu (situační analýza),

c) evidence.

B) Sociální hodnocení:

a) sociální diagnostika,

b) plán práce,

c) volba pracovních metod.

C) Sociální intervence:

a) sociální terapie, rehabilitace,

b) poradenství,

c) diskuse.

D) Zakončení případu (Levická, 2002).

Havránková (2003a) nabízí čtyř složkový model:

1. Sociální studie – je etapou přezkoumávání, ale i důležitých rozhodnutí, např. zda

vstoupit do procesu terapie, nebo ne. Klient předkládá problém. Klíčová je

motivace ke změně. Častým problémem klienta je pasivní očekávání pomoci

zvonku. Hlavní úlohou této fáze je klienta angažovat, dosáhnout toho, aby

participoval na řešení svého problému. Proto pracovník musí klientovi objasnit,

v čem je změna, na které se bude sám klient podílet, cennější.

2. Vyšetření – je to dynamický a stále se měnící proces. Jde o přesné vymezení

problému a stanovení pracovní hypotézy, která by měla být pouze vodítkem pro

potřebnou intervenci, ne prostředkem kategorizace či nálepkování. Pracovní

hypotéza se mění s měnící se životní situací klienta. Upřesňují se cíle, které

odpovídají klientovým potřebám, ale též reagují na dostupnost služeb.

3. Intervence – začíná už prvním kontaktem. Spočívá v rozhovorech, v uklidňování

hladiny emocí, ve vztahu, který je zásadním léčebným prostředkem. Cíle intervence

určují klient a pracovník společně.

4. Ukončení – je závěrečnou fází případové práce. Mělo by být předem domluvené,

za jakých okolností proces poskytování profesionální pomoci skončí. Ukončení by

mělo nastat, když se klient může ohlédnout s uspokojením na to, co bylo uděláno

a když pracovník vidí jeho schopnost poradit si v různých situacích.

Shrnutí

Tato kapitola se věnovala sociální práci s jednotlivcem. Poukázala na historický vývoj

této metody, problémy řešené v jejím rámci. Závěr kapitoly byl zaměřený na etapy

sociální práce podle Levické (2002) a Havránkové (2003b).

Σ

20

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jaké problémy jsou řešeny v rámci případové sociální práce? Uveďte příklady na

každou z nich.

2. Popište etapy sociální práce s jednotlivcem.

Doporučená literatura

HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 67–81. ISBN 80-7178-548-2.

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

21

4. SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU

Cíl:

Tato kapitola se věnuje sociální práci s rodinou. Popisuje rodinu jako primárního

socializačního činitele. V současnosti je rodina ovlivněna vícero změnami, např.

snižuje se stabilita rodiny, mění se celková struktura rodiny, klade se důraz na

materiální hodnoty. V další části je rodina charakterizovaná jako klient sociální práce.

V závěru je pozornost věnovaná základním ukazovatelům funkcí rodiny, které by

sociální pracovník jako profesionál měl umět zhodnotit.

Klíčová slova:

rodina, hodnocení rodiny, depistáž

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade střední nároky na studium. Je v ní prezentována rodina, změny

současné rodiny a rodina jako klient sociální práce.

Rozvoj sociální práce s rodinou je úzce spjatý s rozvojem sociální práce zaměřené na

řešení problémů jednotlivců. Rodina stála od počátků profesionalizace sociální práce

v objektu zájmu sociálních pracovníků jako sociální prostředí, které při vzniku, ale

i řešení problémů jednotlivců sehrávalo významnou úlohu. V současnosti se s prací

s rodinou setkává v průběhu své praxe téměř každý sociální pracovník.

4.1. RODINA JAKO PRIMÁRNÍ SOCIALIZAČNÍ ČINITEL

Při objasňování a hledání možností jak rodině pomoci, když se ocitne v problémové

situaci a pomoc potřebuje, je pro sociálního pracovníka důležité, aby byl zorientovaný

v základních otázkách týkajících se rodiny.

Rodina je nejpřirozenější sociální skupinou schopnou ve vzájemné spolupráci

a solidaritě zaručovat péči o své členy a uspokojovat jejich hmotné a duchovní potřeby

už od dětství.

Důležitost rodiny spočívá také v tom, že je prvním závazným modelem společnosti,

se kterým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobnostní vývin, jeho vztahy k jiným

skupinám lidí.

22

Rodina je v demokratické společnosti právem chápána jako primární subjekt

společnosti, je s ní životně svázaná a tvoří její základ. Vzniká spontánně na základě

osobních vztahů a svobodného rozhodnutí.

Stát vnímá rodinu především přes funkce, které projevují navenek její vnitřní

rozvojový potenciál, nezastupitelný pro každého člověka a společnost.

V současném světě význam rodiny roste přímo úměrně s nárůstem celosvětových

problémů.

Rodinu můžeme charakterizovat j sociální skupinu, která poskytuje svým členům:

bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence,

ochraňující prostředí (hmotné i sociální),

podporu autonomie příslušníka rodiny,

zajištění životních potřeb,

vzájemnou podporu,

východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí

(společnosti) (Hudecová a kol., 2009).

4.2. ZMĚNY SOUČASNÉ RODINY

Rodina v současnosti navzdory mnohým změnám zůstává stále důležitým oporným

bodem pro členy rodiny a základní společenskou jednotkou. Tvar současné rodiny je

však poznamenán celou řadou důležitých momentů a skutečností, které se projevují

vícero charakteristikami. Mezi základní charakteristiky současné rodiny patří:

Oblast zakládání rodiny ztrácí svoji ritualizovanou podobu.

Snižuje se stabilita rodiny.

Mění se celková struktura rodiny.

Rozvoj zaznamenává antikoncepce a plánované rodičovství.

Důraz na materiální hodnoty a zvýšení své životní úrovně.

Vysoká zaměstnanost a vzdělanost žen při „plném úvazku“ v domácnosti.

Častěji se objevuje dvojkariérový model rodiny.

Odklon od předešlé typické rodinné koalice (dominantní hostinnější otec a laskavá

submisivnější matka).

Dochází k omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery a rodiči a dětmi.

Ke změnám dochází v organizaci rodinného cyklu (Hudecová a kol., 2011).

Tyto základní změny současné rodiny se promítají do množství odlišností, které budou

v budoucnosti určitě vyvolávat zvýšenou pozornost i ze strany pomáhajících profesí

včetně sociálních pracovníků.

K uvedeným odlišnostem můžeme zařadit:

odlišnosti ve vstupu do partnerství, zvyšuje se věk partnerů, zejména žen,

odlišnosti ve vztahu k narození dětí, klesá porodnost, zvyšuje se tendence mít jedno

dítě, narození se posouvá do období mezi 25–30 rokem života,

zvyšuje se rozvodovost,

23

rodina se atomizuje, má stále nižší počet členů, klesá účast prarodičů na výchově

a děti jsou ochuzeny o přebírání vzorů jednání a tradice.

život rodiny je ovlivněný společenskou situací, projevuje se to profesionální

kariérou rodičů, nároky na vzdělání, protipólem je nezaměstnanost, rodiče mají

málo času na děti, méně prostoru věnovat se dětem, partnerovi, pěstovat

příbuzenské a přátelské vztahy,

uvolněný prostor rodičovské výchovy a péče přebírají jiné sociální struktury, děti

jsou odkázány samy na sebe, hledají uspokojení mimo rodiny, často se dostávají do

různých gangů a part, často s kriminálním zázemím (Hudecová a kol., 2011).

Tyto změny mohou narušit stabilitu rodiny. Jsou v úzkém vztahu se změnou struktury

rodiny, změnou rolí jejich členů. Rodina tak v mnohých případech přestává být

bezpečným místem, prostorem pro adekvátní rozvoj všech jejich členů. Místo bezpečí

se stává místem stresu, konfliktů. Můžeme tedy předpokládat, že všechny uvedené

změny, kterými bude rodina procházet, a nové typy rodin budou klást nové nároky na

dospělé i děti, ale i na pomoc ze strany sociálních pracovníků (Hudecová a kol., 2009).

4.3. RODINA JAKO KLIENT SOCIÁLNÍ PRÁCE

V životě rodiny se může vyskytnout situace, kterou rodina svými vlastními silami

nedokáže zvládnout a která si vyžaduje profesionální pomoc. Jde o situace, kdy se

rodina stává klientem sociální práce.

Ve většině případů se sociální pracovníci zaměřují na sledování skutečnosti, či rodina

plní ve vztahu ke svým členům a společnosti jednotlivé funkce, používáme na

označení rodin, které se stávají klienty sociální práce, pojem dysfunkční rodina.

Dunovský (1986) navrhl na základě hodnocení funkčnosti rodiny a jejich poruch ve

vztahu k dítěti 4 pásma funkčnosti rodiny:

1. Funkční rodina – je to rodina bez narušení, která je schopná zabezpečit dítěti dobrý

vývin.

2. Problémová rodina – vyskytují se v ní poruchy některých funkcí, které však vážněji

neohrožují rodinný systém a vývin dítěte v něm. Rodina je schopná řešit svoje

problémy sama, vlastními silami nebo pomocí jiných.

2. Dysfunkční rodina – jsou v ní vážnější poruchy některých nebo všech rodinných

funkcí, které bezprostředně ohrožují, poškozují rodinu jako celek a výchovu dětí.

Taková rodina na rozdíl od předcházejících potřebuje soustavnou pomoc ze strany

odborníků.

3. Afunkční rodina – poruchy jsou v ní natolik závažné, že rodina přestává plnit svoje

úlohy. Vážně ohrožuje existenci a zdraví dětí, které musí být umístěny z tohoto

důvodu do náhradní rodinné výchovy.

Za nejvhodnější pro označení rodin, které se stávají klienty sociální práce, je

v současnosti považované označení klinické rodiny. Matoušek (2003a, s. 187)

klinickou rodinu označuje jako „rodinu, která byla nebo je kvůli svým problémům v

kontaktu s pomáhajícími institucemi“. Klinické rodiny jsou definovány přítomností

24

nějaké poruchy. Vhodnost tohoto označení je hlavně v tom, že nevychází ze stanovení

normy jako určitého statistického průměru, ideálu nebo zvyklosti, ale z pojetí normy

jako nepřítomnosti poruchy.

Matoušek (2003a) uvádí klasifikaci rodin, která je konstruovaná pro potřeby sociálních

pracovníků a opírá se o znaky fungování rodiny:

1. Perfekcionistické rodiny – v těchto rodinách jeden nebo oba dospělí nadměrně

zdůrazňují žádoucí způsoby chování, přičemž překročení norem je doprovázeno

vysokou úzkostí. Vyžadují od svých členů úspěch ve všech situacích. Tyto rodiny

se považují za relativně lépe ovlivnitelné než níže uvedené typy rodin. Agentury

poskytující pomoc vyhledávají členové rodin sami a snaží se s nimi spolupracovat.

2. Nepřiměřené rodiny – jeden nebo oba dospělí v těchto rodinách spoléhají při řešení

problémů, které ostatní rodiny zvládají samostatně, na vnější pomoc. Tu nacházejí

v širší rodně, v komunitě nebo u pracovníků sociálních služeb. Potíže jsou zejména

při obstarávání peněz, hospodaření s nimi a při výchově dětí. V těchto rodinách se

obvykle nevyskytují antisociální tendence. Při dobrém a dlouhodobém vedení ze

strany sociálního pracovníka bývají ovlivnitelné.

3. Egocentrické rodiny – rodina s jedním dospělým (v tom případě častěji s otcem)

nebo s oběma dospělými pohlcenými svou společenskou kariérou. Těmto rodinám

nechybějí příjmy, ale ty jsou vydávány zejména na prestižní záležitosti. Členové

rodiny k sobě mají spíše instrumentální vztahy, jednotlivci mají hodnotu jen tehdy,

když bezprostředně uspokojují potřeby někoho jiného nebo dobře rodinu

reprezentují navenek. Agentury poskytující pomoc vnímají členové těchto rodin se

silnou ambivalencí a mají sklon jich zneužívat k prosazení individuálních zájmů.

4. Asociální rodiny – vyznačují se nedostatkem hodnotového a sociálního napojení na

běžnou společnost. Uspokojování svých potřeb řeší bez ohledu na platné právní

normy. Potíže těchto rodin řeší orgány státu dohlížející nad situací dětí a nad

dodržováním zákona, které jsou na situaci rodiny upozorněny chováním dospělého,

příp. dítěte. Prognóza sociální práce s rodinou není dobrá, odborný zásah by si měl

dávat realistické cíle a postupovat po malých krocích.

Rodina se klientem sociální práce může stát v různých situacích a k prvnímu kontaktu

s rodinou může dojít za různých okolností:

Rodina nebo její člen sama vyhledá pomoc sociálního pracovníka. V tomto případě

jsou vytvořeny obyčejně nejoptimálnější podmínky na spolupráci. Rodina projevila

zájem o změnu už jen tím, že sama přišla.

Rodina nebo její člen přichází za sociálním pracovníkem na podnět jiného subjektu

(školy, soud, policie apod.). V tomto případě je důležité nevytvářet si obraz o rodině

jen na základě informace od jiných osob nebo institucí. Informace o rodině

z distribuující instituce mohou být například ovlivněny potřebami dané instituce,

ne potřebami rodiny.

Rodina je vyhledaná v procesu depistáže. Rizikem pro navázání spolupráce v tomto

případě je skutečnost, že rodina může vyhledání chápat jako neoprávněný zásah do

jejího soukromí.

25

Rodina nebo její člen je předvolána na základě upozornění jiné instituce nebo

osoby.

Členka rodiny nebo celá rodina je umístěna do zařízení, kde s ní sociální pracovník

navazuje kontakt (Hudecová a kol., 2009).

Typy služeb poskytovaných rodinám

Krizové služby – jsou poskytovány v situaci ohrožení dítěte nebo dospělého, ale i po

opětovném sjednocování rodiny potom, co se vrátil ohrožený (ohrožující) člen po

dočasném odloučení. Jde o služby krátkodobé, vyžadující rychlé a kvalitní

hodnocení rodinné situace profesionálem a kompetenci poskytovat krátkodobou

efektivní pomoc. Pracovník poskytující krizovou pomoc musí umět spolupracovat

s jinými institucemi, včetně policie a soudu. Počet rodin, se kterými ve stejném čase

pracuje, by neměl být velký. Profesionál by měl být dostupný, pokud je to možné,

nepřetržitě. Návštěvy v rodině jsou samozřejmostí, v případě potřeby se opakují.

Při této formě práce je potřebná průběžná supervize a možnost konzultace

s odborníky, včetně lékařů a právníků. Součástí krizových služeb jsou azylové

zařízení pro děti, azyly pro matky s malými dětmi.

Poradenské služby – jde o služby krátkodobé, poskytované ve specializovaných

institucích, kde mají rodiny k dispozici tým profesionálů. Pomoc má podobu krátké

série dohodnutých schůzek.

Vzdělávací programy – jde o služby poskytované dlouhodobě, jejich cíl je

formulován všeobecně, například jako podpora rodičů v rodičovské roli, rozvoj

schopností tvořivě řešit konflikty, udržovat kvalitní vztahy. Některé druhy

programů jsou přímo nazývány „školy rodičů“ a probíhají v odpoledních hodinách

ve školských budovách. Jindy mají vzdělávací programy charakter víkendových

kurzů.

Terapeutické služby – můžeme rozdělit na typ svépomocně a typ profesionálně

vedené služby. Mohou být poskytovány jednotlivcům, kteří mají problémy

v rodinném spolužití, nebo celým rodinám. Pokud jsou poskytovány jednotlivcům,

jsou cílovými skupinami jako „původci problémů“, i jako „oběti“.

Profesionálně řízená terapie rodiny by měla být podložena smlouvou, v které je

stanoven cíl terapie. Cíl by měl být jasně definovaný. Takovýto cíl umožňuje

formulovat kritéria, podle kterých se dá poznat, či je postup efektivní.

Preventivní programy – jsou dlouhodobé programy, jejich cílovou skupinou jsou

vznikající rodiny, u kterých je vysoká pravděpodobnost vážných těžkostí, nebo

rodiny, ve kterých se narodilo hendikepované dítě, jehož výchova bude

představovat značnou zátěž. Pomáhajícími pracovníky mohou být profesionálové

i zaškolení dobrovolníci. Kontakt pomáhajících pracovníků s rodinami je

pravidelný a dlouhodobý (Matoušek, 2003a).

Vybrané metody, techniky a postupy sociální práce s rodinou

Návštěva v rodině.

Rozhovor.

Pozorování.

26

Analýza materiálů o rodině.

Diagnostika pomocí věcí.

Dotazník.

Projektivní metody a techniky.

Modelování.

Hraní rolí.

Sanace rodiny (Hudecová a kol., 2009).

4.4. HODNOCENÍ RODINY

Hodnocení rodiny vždy probíhá v kontextu souboru očekávání. Ten je tvořen

očekáváním:

subjektu, který zřídil příslušnou službu (agenturu) hodnotící rodinu,

toho, kdo dal podnět k hodnocení rodiny,

toho, kdo rodinu hodnotí,

členů rodiny (Matoušek, 2003a).

Hodnocení rodiny by se mělo začínat v neautoritativním, partnerském duchu.

Profesionál by měl členům rodiny aktivně naslouchat a měl by se pokoušet vcítit se do

jejich vnímání rodinné situace. Profesionál zkoumající rodinu by neměl zapomenout

na to, že i on sám je testovaný, zejména pokud jde o důvěryhodnost a schopnost

poskytovat účinnou podporu a pomoc (Matoušek, 2003a).

Existuje několik základních ukazovatelů funkcí rodiny, které by profesionál měl umět

zhodnotit. Jsou to:

kulturní a hodnotová orientace rodiny,

nasycení základních potřeb jednotlivých členů rodiny (jídlo, oblečení, teplo,

bezpečí, hygiena, soukromí),

stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny,

funkčnost rodičovského systému (kvalita vztahů k dětem, v dimenzích akceptace,

disciplína, angažovanost),

hodnocení vývoje dětí (s ohledem na emocionalitu a sociální vztahy),

funkčnost manželského systému,

vztahy členů rodiny k širšímu příbuzenstvu,

vztahy k institucím, které jsou pro rodinu významné (zaměstnavatelé rodičů,

školy),

jiné významné sociální vazby členů rodiny,

zaměstnání rodičů, jeho perspektiva a pracovní spokojnost,

materiální zdroje, které má rodina k dispozici a způsob rozhodování o nich

styl komunikace (Matoušek, 2003a).

27

4.5. USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB DĚTÍ V RODINĚ

Matoušek (2003) potřebu nechápe pouze jako nějaký deficit nebo přebytek energie na

straně lidského organismu, který má být uveden do stavu žádoucí rovnováhy, ale

především jako vztahový, intencionální fenomén. Potřeba se vztahuje a směřuje vždy

k určitému cíli. Potřeby představují základní způsoby vztahování člověka ke světu.

Základní dělení potřeb:

Biologické potřeby – čistý vzduch, čistá voda, správná strava, přiměřené teplo, stálé

přístřeší a ochrana před škodlivými vlivy.

Psychické potřeby – potřeba stimulace; potřeba „smysluplného světa“; potřeba

jistoty a bezpečí; potřeba osobní identity a potřeba „otevřené budoucnosti“

(podrobněji viz. Matoušek, 2003a).

Každá z uvedených potřeb se v průběhu života postupně dotváří a každá také může být

kratší nebo delší dobu neuspokojována. Je-li toto neuspokojení dlouhodobé, dochází

k deprivaci, stavu, kdy zmíněné základní životní potřeby nejsou v dostačující míře

a dost dlouhou dobu uspokojovány.

Shrnutí

Tato kapitola se věnovala bližšímu opisu sociální práce s rodinou. V rámci ní byla

charakterizována rodina jako významný činitel socializace jednotlivce. Na rodinu jako

klienta sociální práce – okolnosti, kdy se rodina stává klientem sociální práce, typy

služeb učené rodinám – je zaměřený závěr této kapitoly.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Popište rodinu jako klienta sociální práce.

2. Jaké základní ukazatele funkce rodiny by měl umět sociální pracovník jako

profesionál zhodnotit?

Doporučená literatura

HUDECOVÁ, A. a kol. Sociálna práca s rodinou. Banská Bystrica: Pedagogická

fakulta, Univerzita Mateja Bela, 2009. 248 s. ISBN 978-80-8083-845-4.

MATOUŠEK, O. Práce s dětmi a s rodinou. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a

řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 181–200. ISBN 80-7178-548-2.

Σ

28

5. SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit studenty s problematikou sociální práce se skupinou.

Jsou v ní prezentovány cíle skupinové sociální práce, modely práce se skupinou, druhy

skupin a etapy sociální práce se skupinou.

Klíčová slova:

skupina, sociální práce, skupinová dynamika

Průvodce studiem:

V této kapitole je pozornost věnovaná sociální práci se skupinou. Klade střední nároky

na studium.

Skupinová sociální práce je metodou sociální práce, ve které se malé množství osob

sdílejících podobné zájmy nebo problémy pravidelně střetává a věnuje aktivitám

zaměřeným na dosahování zvolených cílů s podporou, provázením nebo facilitací

sociálního pracovníka.

Sociální práce se skupinou se začala v sociální práci využívat koncem 19. a začátkem

20. století, její větší rozmach nastal před prvou světovou válkou (Matoušek, 2001).

Oficiálně byla uznána jako jedna ze základních metod sociální práce v roce 1935 na

Národní konferenci sociální práce, kde byly přijaty i hlavní cíle sociální práce se

skupinou:

pomáhat členům skupiny, aby se učili aktivní účasti na životě skupiny

a prostřednictvím toho rozvíjeli vlastní chápání problémové situace a posilňovali

svoji občanskou zodpovědnost, aby se začali zajímat o sociální dění ve společnosti,

prostřednictvím rozvoje skupiny přispět k rozvoji individuálních potenciálů

jednotlivých členů a k obohacení jejich života,

zabezpečovat přirozený růst a rozvoj sociálního fungování členů skupiny,

zabraňovat sociální dysfunkci členů skupiny,

poskytovat pomoc a oporu jednotlivcům, kteří žijí v dysfunkčních sociálních

vztazích, nebo těm, kteří to potřebují vzhledem k jejich sociální situaci (Levická,

2006).

29

5.1. CÍLE SKUPINOVÉ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Skupinová sociální práce má za cíl nápravu fungování skupiny a dosahování společně

vytyčených cílů. Práce se skupinou je metodou orientovanou na odstraňování nebo

eliminaci překážek v oblasti sociální interakce jejich jednotlivých členů, na schopnost

tvořit a dosahovat společné cíle (Levická, 2002).

Podle Matouška (2008) cílem skupinové práce je zlepšení kvality života celé skupiny

a podpora individuálních potřeb členů skupiny, např. navození změny chování, rozvoj

sociálních zručností, posilnění sebevědomí apod., přičemž k očekávané změně má

dojít v sociálním fungovaní skupiny nebo v běžném životě každého účastníka.

Německý sociální pedagog Schilling (1999, In Mátel, 2013) jako cíl skupinové

sociální práce uvádí zabezpečení jistoty, podpory a pomoci, pomocí skupinových

zkušeností jednotlivých jejich členů a zprostředkování hodnot a norem, stejně jako

nabídky možnosti řešení problémů těchto členů.

Metoda sociální práce se skupinou osob může pomoci skupině:

dosáhnout společně stanovené cíle,

dosáhnout změnu požadovanou členy skupiny, kteří mají problémy individuální,

rodinné, pracovní apod.,

napomoci členům k samostatnému rozvoji a k svépomoci, a tak obohatit

individuální osobnosti apod. (Levická, 2002).

5.2. DRUHY SKUPIN

Skupinová práce se využívá ve vícerých pomáhajících profesích, zejména v (sociální)

psychologii, sociální pedagogice, psychoterapii, andragogice a sociální práci. Existuje

vícero typologií skupin od rozličných autorů.

Skupinové psychoterapie – jde o rozličné modely terapií, kde léčebným nástrojem

je i skupina. V rámci ní se zasahuje hlouběji do analýzy mechanizmů a procesů

člověka. I když probíhá v skupině, je zaměřená více osobnostně. Sociální pracovník

ji může vykonávat jen po absolvování psychoterapeutického výcviku a vystupuje

v roli terapeuta.

Skupinové poradenství – na rozdíl od individuálního poradenství, skupinové

poradenství ekonomičtěji využívá čas, finance, efektivně pracuje se skupinovou

dynamikou, využívá zkušenosti, poznatky a vzájemné poradenství lidí, kteří mají

podobné problémy (např. nezaměstnanost); situace se lépe ilustrují a modelují,

klient si při tomto typu poradenství může vybrat z více názorů.

Skupinová supervize – jde o efektivní formu zvyšování profesionálních kompetencí

pomáhajících profesionálů, která využívá „sílu“ skupiny a jejich významných

charakteristik pod vedením profesionálního supervizora.

Vzdělávací skupiny – jejich cílem je rozvoj zejména poznatků členů skupiny.

Sociální pracovník může být v roli lektora nebo facilitátora.

Výcvikové (tréninkové) skupiny – skupina zaměřená na to, aby se její členové

prostřednictvím analýzy toho, co se v ní událo („tady a teď“), propracovali se

30

k takovým změnám sociálního jednání, které by jim umožnily, aby byli v sociálních

situacích úspěšnější.

Rekreační a zájmové skupiny – jejich cílem je napomáhání smysluplného trávení

volného času (např. dětí, mládeže, seniorů) a rozvoji různorodých zájmů

jednotlivých členů skupiny. Sociální pracovník je v role animátora nebo facilitátora.

Diskusní skupiny – jejich cílem je podporovat výměnu názorů a zkušeností

účastníků skupinových střetnutí, za podmínky respektování pravidel eticky

senzitivní komunikace a kultury slova. Přínosem jsou zejména tematické diskuse

vedené na existenciálně důležitá témata. Sociální pracovník tu může hrát roli

moderátora, lektora, animátora nebo facilitátora.

Skupiny sociální akce – sem patří ty skupiny, jejich cílem je veřejně prospěšná

činnost, či už na bázi dobrovolnosti (dobrovolnické skupiny), charity nebo

smysluplnosti praktické činnosti (pracovní skupiny). Sociální pracovník vystupuje

většinou jako koordinátor.

Svépomocné skupiny – skupina lidí, kteří se vzájemně podporují a řeší svoje

problémy bez nevyhnutelné účasti odborníka (Mátel, 2013).

5.3. SKUPINOVÁ DYNAMIKA

Skupinová dynamika je souhrnem všech procesů a změn (vnitřních i vnějších), které se

odehrají po dobu existence a práce skupiny. Je jednou ze základních charakteristik, kterou

se odlišuje skupinová práce od práce s jednotlivcem. Je souhrnem norem a interakcí

zahrnujících to, co probíhá vevnitř ve skupině a co přichází zvenku (Mátel, 2013).

Do skupinové dynamiky patří:

cíle skupiny,

pravidla (normy) skupiny,

vůdcovství a vedení skupiny,

role ve skupině,

tvorba podskupin,

vztahy jedinců a skupiny,

koheze a tenze,

skupinová atmosféra,

projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuální interakce,

vývoj skupiny (Havránková, 2003b).

5.4. MODELY PRÁCE SE SKUPINOU

Catherine Popelová a Beulah Rothmanová (de Robertis, 1998, In Levická, 2002)

stanovili tři základní modely:

1. Sociálně orientovaný model

2. Nápravný model

3. Interakční model

31

1. Sociálně orientovaný model – model společných cílů

Tento model obsahuje činnosti zaměřené na realizaci skupinových zájmů a často bývá

uplatňovaný na základě očekávání takových součástí společnosti, jakými jsou

například občanské organizace, rodičovské výbory, sousedstva atd. V literatuře se

v souvislosti s tím můžeme setkat i s termínem model společných cílů.

Skupiny sloužící společným cílům vznikají a trvají z důvodu společně vytýčených

zájmů, které upevňují skupinové vztahy. V posledních letech se tato metoda spojuje

s možností regulace problémů souvisejících s rozvojem i růstem společnosti.

Tento model práce so skupinou je postavený na následujících zásadách:

objasňovat směřování politických agentur,

pozitivně využívat možnosti místních organizací,

ztotožnit se s cíli organizace, kterých jste členy,

vypracovávání zpráv,

poznání alternativ a jejich následků.

Základem tohoto modelu jsou zásady demokracie. Každý pracovník, bez ohledu na

jeho formální postavení, se usiluje o prosazení základních principů demokracie v práci

se skupinou. Z hlediska cílů je orientovaný na úspěšnou socializaci členů skupiny

(Levická, 2002).

2. Nápravný model

Nápravný, nebo terapeutický model je orientovaný klinicky. Skupina tu plní roli

činitele vyvolávajícího a posilňujícího očekávané změny. Sociální pracovník ulehčuje

interakci mezi jednotlivými členy skupiny s cílem dosáhnout změny u jednotlivců,

nebo pomáhá jednotlivcům při dosahování soběstačnosti a zlepšení vlastního

fungování. Sociální pracovník napomáhá skupině dosáhnout pozitivní změny ve

fungování skupiny jako celku. Zaobírá se problémy dysfunkce ve skupině a též vztahy

jednotlivých členů i mimo skupiny. Skupinová práce orientovaná na nápravu má

možnosti širokého uplatnění v nemocnicích, nápravných institucích, rodinných

vztazích, v poradenství ve školách, ve střediscích zdraví atd. (Levická, 2002).

3. Interakční model

Jde o model opírající se o vzájemnost, spolupatřičnost členů skupiny. Tento model

slouží stejně jednotlivci i společnosti. Vychází z faktu, že jednotlivce je možno vidět,

porozumět mu a léčit ho jen v kontextu různých systémů i podsystémů, do kterých

náleží. Důraz je kladen na spolupatřičnost, která vzniká mezi jednotlivcem

a společenskou skupinou. Model vzájemných cílů vychází ze systémů relace mezi

jednotlivcem a společností. Spolupatřičnost je centrálním bodem sociální práce. Malá

skupina je pólem, na kterém je možné kultivovat a usměrňovat jako individuální, tak

i společenské fungování.

32

5.5. ETAPY PRÁCE SE SKUPINOU

Všeobecně je možné v práci se skupinou rozeznat pět etap ve vývoji skupiny:

1. etapa – preafilační fáze tvorby skupiny

Jde o činnosti směřující k vytvoření skupiny, která tvoří jakousi vstupní fázi k samotné

sociální práci se skupinou. Je to období, v kterém sociální pracovník uvažuje

o zastavení skupiny, počtu klientů, problémech, které budou řešit, výběru klientů do

skupiny, o možných vztazích, které se ve skupině mohou vytvořit. Preafilační období

končí formálním zastavením skupiny. Z hlediska obsahového zaměření činností,

kterými se sociální pracovník zabírá, můžeme preafilační období rozdělit na dvě fáze.

První fáze se orientuje na tvorbu skupiny. Formování skupiny může probíhat

v podstatě několika způsoby:

už existující skupina se sama obrací na sociálního pracovníka se žádostí o pomoc,

výběr a tvorbu skupiny dělá sociální pracovník,

sociální pracovník „převezme" skupinu, nebo že skupina byla zorganizovaná

někým jiným.

Druhá fáze je určená na vypracování projektu práce se skupinou. Projekt musí

obsahovat:

hlavní cíle sociálního pracovníka, které chce dosáhnout při práci se skupinou,

definování potřeb skupiny a zdrojů, které může pro skupinu použít.

Po tomto období začíná přímá práce se skupinou, ve které také můžeme rozlišit určité

specifické úseky, opakující se při práci s každou skupinou, či jednotlivé etapy

(Levická, 2002).

2. etapa – formování skupiny

V této etapě se vytvářejí skupinové „pozice“, řeší se otázky moci, začínají se budovat

vztahy a vytváří se skupinová komunikace. Vytváří se vnitřní vazby, členové na sebe

berou určité role a vytvářejí si normy pro fungování skupiny (Řezníček, 1994). Je to

tedy období, ve kterém se tvoří vnitřní struktura skupiny, její hierarchie a v kterém si

skupina volí svého neformálního vůdce.

3. etapa – udržování skupiny

Vnitřní vztahy ve skupině dosahují určité míry stability, jednotliví členové dokáží

z interpersonálních vazeb získat podporu pro svoje jednání. V této etapě se tvoří

nejoptimálnější podmínky pro fungování skupiny. Skupina si vytváří vlastní

skupinovou identitu, která je ve své podstatě odrazem jejich jednotlivých členů. Tato

etapa je zároveň obdobím, ve kterém jednotlivci mohou rozvíjet vlastní schopnosti

a zájmy.

4. etapa – etapa diferenciace nebo etapa konfliktů

Ve čtvrté etapě dochází k výraznému prosazování individuálních zájmů, k porušování

některých skupinových norem, nebo dohodnutých forem akceptovatelného jednání

apod., což může v některých případech vést k roztržkám ve skupině, nebo až

k otevřenému konfliktu. Někdy může toto jednání být podnětem pro „vyčistění“

atmosféry ve skupině. Po počátečním napětí nastává uklidnění, které může být

33

následováno zlepšením fungovaní skupiny a může napomoci k dosažení skupinových

cílů.

5. etapa – ukončení práce se skupinou

Jde o závěrečnou etapu, která má obsahovat zhodnocení práce skupiny za celé

předcházející období. Členové skupiny pod vedením sociálního pracovníka

rekapitulují průběh práce skupiny, analyzují její činnost v jednotlivých etapách,

hodnotí pozitiva i negativa práce skupiny a vyjadřují se k splnění či nenaplnění cílů

skupinových i individuálních. Skutečnost, že sociální pracovník oficiálně ukončuje

práci se skupinou, ještě nemusí znamenat přerušení kontaktu jednotlivých členů

skupiny. Naopak, nově získaný „sociálny kapitál“ (kapitál založený na mezilidských

vztazích) má fungovat i po organizované práci se skupinou jako zdroj neformální

sociální opory (Levická, 2002).

Úlohy a dovednosti v této fázi:

shrnout cíle, které si skupina dala,

shrnout zkušenosti zdůrazňující zisky a pocity ztráty,

posilňovat zájmy mimo skupiny,

pomoci skupině vrátit se do úrovně plánování, pokud chce pokračovat, ale s jiným

cílem,

zhodnotit schůzky a požádat o zpětnou vazbu (Navrátil, 2001).

Fáze vývoje uzavřené skupiny

Rozeznáváme uzavřenu skupinu a otevřenu skupinu. Uzavřená skupina pracuje jako

uzavřený celek, má stálý počet členů, bez možnosti zapojení nových členů

(terapeutická skupina, svépomocná skupina). Otevřená skupina – otevřený systém, do

kterého můžou v průběhu práce vstoupit noví členové.

Pokud skupina pracuje se všemi členy od začátku do konce své existence, prochází

zákonitě určitými vývojovými stádii. Yalom (1999, In Havránková, 2003b) popisuje

čtyři etapy:

1. Orientace a závislost – skupina hledá svoji strukturu a cíle, prožívá závislost na

terapeutovi a zaobírá se skupinovými hranicemi.

2. Konflikt, dominance a revolta – probíhají boje o dominanci, o postavení ve skupině

a o role.

3. Rozvoj soudržnosti – nastává úsilí o harmonické vztahy a vzájemnou náklonnost,

někdy i za cenu toho, že zůstanou nevyřešené nejasnosti ve vztazích.

4. Zralá skupinová práce – po dosažení stability a pevné koheze skupina hlouběji

přepracovává svoje témata (Havránková, 2003b).

Skupinová sociální práce patří mezi základní metody sociální práce. Je možné ji

zařadit mezi „posilňující“ modely, protože předpokládá aktivní přispění každého

jednotlivého člena skupiny (Navrátil, 2001).

34

Shrnutí

Tato kapitola se věnovala sociální práci se skupinou. Popisovala cíle skupinové

sociální práce, které se liší v závislosti na druhu skupiny, členů skupiny apod.

Pozornost byla též věnovaná modelům práce se skupinou podle Popelové

a Rotmanové, které rozeznávají tři základní modely: sociálně orientovaný model,

nápravný model a interakční model. V závěru se zaobírala pěti etapami sociální práce

se skupinou – preafilační fáze tvorby skupiny, formování skupiny, udržování skupiny,

etapa diferenciace nebo etapa konfliktů a ukončení práce se skupinou.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jaké jsou hlavní cíle práce se skupinou?

2. Jaké skupiny rozlišujeme při skupinové práci?

3. Popište vývojové fáze skupiny.

Doporučená literatura

HAVRÁNKOVÁ, O. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 153–168. ISBN 80-7178-548-2.

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied

a zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-

7367-368-0.

NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.

ISBN 80-903070-0-0.

ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.

Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.

Σ

35

6. SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU

Cíl:

Tato kapitola přináší popis sociální práce s komunitou. V úvodu je vymezen pojem

komunita a různé druhy komunit. Další část se zaměřuje na etapy sociální práce

s komunitou a modely komunitní sociální práce.

Klíčová slova:

komunita, duchovní komunita, sídelní komunita, projekt, plánování

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade střední nároky na studium. Zaobírá se sociální prací s komunitou,

která je považovaná za nejmladší metodu z časového hlediska.

Komunitní sociální práce je jednou z hlavních metod sociální práce (vedle individuální

a skupinové sociální práce) (Navrátil, 2001).

Sociální práce s komunitou se uznává jako samostatná forma sociální práce posledních

třicet roků. Před tím se pod pojmem sociální práce s komunitou chápala také sociální

práce se společností. V literatuře se můžeme střetnout i s pojmem komunitní sociální

práce. Je přitom velmi důležité odlišovat komunitní práci od komunitní sociální práce

(Žiaková a kol., 2011).

Autorky Coulshed a Orme (In Pavelová, Tvrdoň, 2006) se pokusily vymezit rozdíl

mezi komunitní prací a sociální prací s komunitou.

Komunitní práci chápou jako přípravu členů komunity na překonávání a řešení

problémů komunity pomocí iniciace nebo přímé práce se skupinami a organizacemi

v komunitě, přičemž cílem je posilnit jejich pocit solidarity a kompetencí. Komunitní

práce přitom může být prvkem sociální práce, ale nezahrnuje celou sociální práci, jako

ani sociální práce nepokrývá celou komunitní práci.

Komunitní sociální práce (sociální práce s komunitou) je potom formou sociální práce,

která nachází uplatnění v sociální komunitě, a cílem které je aktivizace a podpora členů

této komunity.

36

6.1. VYMEZENÍ POJMU KOMUNITA

I navzdory pokusům mnohých autorů definovat explicitně komunitu, jasné

a jednoznačné vymezení neexistuje. Pojem komunita může vyvolávat různé představy.

Ve Velkém sociologickém slovníku (Petrusek a kol. 1996) je komunita definována

takto: „Slovo komunita pochází z latinského slova communitas, v slovenském

jazykovém prostředí znamená společenství, pospolitost, obec, ale též společné

prožívání lidí. Je to druh územní, resp. lokální, sociální skupiny, která je založena na

fyzické blízkosti svých členů. Je to sociálny útvar charakterizovaný vnějšími vnitřními

znaky na dvou úrovních:

a. sociální vazby mezi členy v rámci vlastní komunity,

b. sociální vazby a specifické postavení komunity v rámci širšího sociálního

prostředí.“

Existují různé interpretace k tomu, co vlastně dělá komunitu komunitou. Je to rozměr

společného? Rozměr různého? Oba dva tyto rozměry mají v životě komunity svoje

místo a nejsou nadřazeny jedna druhé. Podle nás koncept obohacování komunity

probíhá právě akceptací různorodosti, která ale není tým, co komunitu rozděluje, ale

spojuje (Pavelová a kol., 2013).

Žitniaková-Gurgová (2006 In Pavelová a kol., 2013) považuje za nevyhnutelné pro

fungování komunity tyto složky:

• Jednota různosti – tolerance a akceptace různých názorů. V komunitě je potřebné

vytvořit otevřenou atmosféru, ve které má každý právo vyjádřit svůj názor,

i nesouhlas. Pavelová a kol. (2013) k tomu dodávají, že právě toto může být

problémem, jak nedokážeme v komunitě posilnit vyjadřování nesouhlasných

názorů ze strachu ze zesměšňování, resp. nepřijetí komunitou,

• Společné hodnoty – hodnotová orientace ovlivňuje vztahové rámce členů komunity

a rozhodnutí pro investici do dění komunity.

• Péče, důvěra a týmová práce – posilňováním těchto složek se můžeme přiblížit

ideální komunitě, kde se členové k sobě chovají ohleduplně, respektují individuální

rozdíly a chrání si svoji identitu. Vybudování důvěry není jednoduchou a rychlou

záležitostí, proto si na skutečnou týmovou práci musíme počkat a být dostatečně

trpěliví.

• Vnitřní komunikace – základním předpokladem fungování komunity je efektivní

komunikace.

• Účast na věcech veřejných – jedním ze základních principů demokracie je možnost

občanů aktivně participovat na věcech veřejných.

• Potvrzení existence – zdravá komunita musí svoji existenci neustále potvrzovat.

• Vazby komunity – současné komunity nemohou existovat izolovaně, jsou

ovlivňovány regionálním celostátním a světovým ekonomickým a politickým

vývojem, zákony apod.

• Výchova mládeže – příprava mladých lidí k příslušnosti ke komunitě.

• Vize budoucnosti – krátkodobé i dlouhodobé cíle komunity do budoucnosti by měli

charakterizovat aktuální a předpokládané potřeby členů komunity.

37

V běžném životě se s pojmem komunita střetáváme ještě v jiné podobě a v jiných

souvislostech, např. komunita jako forma práce v psychoterapeutické skupině pod

vedením psychologa, při léčení závislostí (terapeutická komunita) nebo tréninku

psychosociálních způsobilostí (výcviková komunita) apod. Terapeutická komunita má

podle Pavelové a kol. (2013) širší uplatnění i v sociální práci, její vedení může převzít

psychoterapeut i sociální pracovník, nejen psycholog a využití je možné aplikovat

i v jiných oblastech, při jakékoliv cílové skupině sociální práce. Výcviková komunita

(nebo tréninková) je vhodným prostorem pro rozvoj osobnosti, kompetencí a zručností

pracovníků v pomáhajících profesích a nese prvky sociálního učení (Pavelová a kol.

2013).

6.2. TYPOLOGIE KOMUNIT

Existují různé druhy komunit, které se navzájem odlišují zejména počtem členů, mírou

závislosti na jiných společenstvech, hustotou osídlení, demografickým a sociálním

složením, historickým vývojem i charakteristickým způsobem života.

Komunity můžeme členit podle různých kritérií:

1. z hlediska sociálních vazeb mezi členy,

2. z hlediska geneze jejich vývoje,

3. z hlediska jejich cíle (Pavelová, Tvrdoň, 2006).

1. Rozdělení komunit z hlediska sociálních vazeb mezi jejich členy

Žilová (2003) z hlediska sociálních vazeb členů komunity rozeznává v současné době

dvě formy komunity:

První je komunita v rámci sídla (sídelní jednoty jako je ulice, dědina, město,

region). Můžeme ji nazvat sídelná nebo regionální komunita.

Podle Žilovej (2003) má sídelní (regionální) komunita charakteristiky, kterými se

odlišuje od širšího sociálního prostředí. Obyvatelé této komunity:

- mají charakteristické citové, intelektuální a kulturní vztahy s ostatními členy

komunity,

- mají konkrétní vztahy k místu bydliště,

- může je vázat společný osud, pozitivní i negativní životní situace,

- mají podobné a často shodné etické normy a hodnoty,

- jsou v podobné ekonomické situaci a na konkrétní společenské úrovni.

Druhou formou je duchovní komunita, např. profesionální obec, obdivovatelé

významné osobnosti, v různých regionech rozptýlení jedinci konkrétního vyznání

apod.

Je to nová forma komunity, její vznik je spojený s rozvojem moderní společnosti.

V rámci ní neexistuje hierarchické uspořádání sociálních pozic.

Charakteristická je tím, že:

- členové komunity jsou duchovně spřízněné osoby,

38

- udržují vzájemný kontakt, který není podmíněn osobním kontaktem (osobním

setkáváním členů komunity),

- mohou (ale nemusí) být vázáni na jednu lokalitu, intelektově, kulturně

a společensky na jedné úrovni.

2. Rozdělení komunit z hlediska geneze jejich vývoje

Fenomén komunity není jednou provždy daný určitými charakteristikami. V důsledku

modernizačních procesů procházel podstatnými změnami. Z tohoto aspektu můžeme

rozlišovat tradiční, historicky přechodnou, současnou a postmoderní komunitu.

Tradiční komunita je regionální komunita, v prostředí, které lidstvo přežilo většinu

svých dosavadních dějin. Byla charakteristická těmito znaky:

a) měla jednoznačně vymezený prostor, a tím byla lehce odlišitelná od jiných

komunit,

b) mezi příslušníky byly mnoholeté příbuzenské vztahy a rozvětvené rodiny měli

velký význam pro vnitřní strukturu komunity,

c) komunita byla schopna v podstatě uspokojit všechny potřeby svých členů, a to

převážně ze svých zdrojů,

d) často vystupovala jako mocensky suverénní celek, a to ve vztahu k vlastním

členům i navenek,

e) ze společného života v komunitě vyplývala určitá příbuznost hodnotové

orientace jejich členů.

S rozvojem moderní společnosti se postupně charakteristické znaky tradiční

komunity (mocenská autonomie, všestranná soběstačnost apod.) vytráceli

a charakter komunity se mění.

Historicky přechodná komunita je hospodářsky a sociálně soběstačná, ale

mocensky je závislá. Zařazujeme sem komunity, osídlení v období po vzniku

moderní státní moci, ale ještě před urbanizací, která mnohostranně propojuje města

s jejich zázemím.

Současná komunita není soběstačná po žádné stránce, ale v rámci ní je ještě stále

možné uspokojit potřeby jednotlivců i celých domácností. Patří sem městské,

předměstské a venkovské lokality.

Postmoderní komunity vytvářejí lidé podobně smýšlející, duchovně spříznění. Není

nutná mocenská autonomie, sociální nebo hospodářská soběstačnost, dokonce ani

lokální báze. Také ji můžeme chápat jako duchovní komunitu.

3. Rozdělení komunit podle jejich cíle

Žilová (2003) člení komunity podle cíle, který mají vědomě nebo spontánně dosáhnout

na:

Regionální komunity.

Duchovní komunity.

Občanské komunity – větší nebo menší počet lidí spojených jedním cílem a zájmem,

kteří se organizovaně střetávají a vyvíjejí aktivity směrem na dosažení cíle. Nejsou

mezi nimi nevyhnutelné intenzivní interakce (např. jako sociální skupiny), ani

39

společně obývaný region (jako u regionální komunity), nemusí být duchovně

spřízněné duše. Příkladem této komunity jsou např. občanské komunity Zdravé

město, ochránci. Cílem občanské komunity může být také každodennost ve smyslu

sousedského soužití bez jiného centrálního cíle.

Terapeutická komunita – chápání této komunity je vymezené ve dvou významech.

V širším smyslu slova jako specifická forma organizace léčebné instituce – změna

tradiční autoritativní organizace na otevřenou komunikaci všech členů instituce

včetně pacientů, nebo v užším smyslu slova jako léčebná metoda. Tuto metodu

definuje Hartl (1997) jako přístup, který využívá dynamiku malé skupiny a většího

společenství, kde na restrukturalizaci klientovy osobnosti pracuje sám klient, malá

skupina i komunita, do které patří.

Komunita s potřebou společenské intervence (sociální komunita) – je to komunita,

která je definována nejenom regionem a z něho vyplývajících podmínek

a determinant konkrétních obyvatel, ale je definována výraznou sociální, tedy

negativní (společensky neočekávanou) situací, kterou je například vysoká míra

nezaměstnanosti, významná drogová závislost apod., vzniká potřeba dalšího

přívlastku této komunity, který by evokoval nutnost řešení daného problému.

Toto členění Pavelová a Tvrdoň (2006) doplňují o výcvikovou komunitu. Výcviková

komunita je společenství osob, které se zúčastňují různých výcvikových programů,

kde získávají zkušenosti a připravují se na práci v komunitách a nejenom tam.

6.3. ETAPY SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU

V sociální práci s komunitou můžeme podobně jako je to i v sociální práci

s jednotlivcem či skupinou, najíst pět základních etap, kterými jsou:

1. Etapa získávání informací

Získávání prvních a základních informací, které komunitu definují ze sociálního,

demografického, ekonomického a jiného hlediska, tedy definují strukturu komunity,

její potřeby a sociální problémy. Prvotní informace získávají sociální pracovníci od

institucí, zařízení sociálních služeb působících dočasně nebo trvale v rámci komunity,

např. z oblasti zdravotnictví, školství, policie a pod. Tyto informace mají signalizační

charakter a nedefinují sociální jev (problém) blíže, evokují však potřebu bližšího

výzkumu (Levická, 2002).

Sociální pracovník si zjišťuje všechny dostupné informace o komunitě s cílem

porozumět problému komunity (Kinkor, 2003).

Této etapě též odpovídá etapa, kterou Navrátil (2001) nazývá monitoring. Je to

průběžné sledování lokality s cílem včasného odhalení problémů. Monitoring může

mít charakter sběru a vyhodnocování informací, které shromažďují instituce činné

v lokalitě. V případě potřeby mohou komunitní střediska navrhovat a vykonávat různá

zjištění, která napomohou při analýze problémového jevu.

40

2. Etapa kvalifikace a kvantifikace sociálního problému

Je potřebné zjistit dominantní, prioritní sociální problém z hlediska občanů komunity

a celé společnosti. Analyzovat příčiny a důsledky, tendence vývoje sociálního jevu,

hledat souvislosti. Dále se definuje rozsah sociálního problému, finanční, technické,

personální zdroje řešení sociálního problému, a to v rámci komunity i mimo ní (ze

státních, nestátních a jiných zdrojů).

Levická (2002) označuje tuto etapu jako diagnostickou, ve které sociální pracovník

usiluje o stanovení hlavního problému komunity a odhalení příčin tohoto problému.

V podstatě se využívají shodné metodické postupy jako při diagnostikovaní problémů

jednotlivce, či skupiny. Rozdíl spočívá v množství sesbíraných údajů a v náročnosti

jejich správného roztřídění, analyzování a odhalování kauzálních atribucí. Na vzniku

a rozvoji sociálních těžkostí komunity se podílí velké množství faktorů a pro jejich

správnou identifikaci a pro porozumění těmto problémům se jeví optimální spolupráce

už po dobu této etapy s akceptovanými členy komunity.

Navrátil (2001) tuto etapu nazývá výzkum a analýza. Když se v průběhu monitoringu

začíná projevovat nezralost, je potřebné na její hlubší pochopení využít výzkum.

Kromě sociologických a psychologických výzkumných technik je dobrým zdrojem

cenných informací tzv. expertní rozhovor.

3. Etapa navrhovaní projektů sociálních opatření (např. nápravných, terapeutických)

Navrhované opatření, rozsah a metody jejich realizace jsou konzultovány

a analyzovány v komunitě, důležitá je účast členů komunity (Levická, 2002).

Z pohledu participace členů komunity na přípravě a realizaci sociálních opatření je

možné rozlišit:

projekty a opatření, realizovatelné v rámci vzájemné pomoci obyvatel při jejich

dobré vůli a ochotě,

projekty a opatření, které je potřebné zabezpečit v plánu rozpočtu komunity nebo

přes nadřazený orgán nebo finanční prostředky získat z jiných zdrojů,

projekty a opatření, které slouží obyvatelům většího územního celku (regionu),

které se komunita nesnaží realizovat sama, nebo dokonce představa jejich realizace

vyvolává u členů komunity negativní stanoviska (Novotná, Schimmerlingová,

1992, In Pavelová, Tvrdoň, 2006).

V této etapě je vytvořen společný plán, který obsahuje:

vytyčené hlavní cíle,

zvolené pracovní postupy,

určené hlavní zdroje (finanční i personální),

stanovený kalendář – tedy plán práce rozvrhnutý do konkrétních termínů, se

specifickým důrazem na kontrolu klíčových momentů projektu,

zodpovědné osoby,

strategii v případě nepředvídaných událostí apod. (Levická, 2002).

U Navrátila (2001) se setkáváme s pojmenováním této etapy jako projektování. Podle

informací o problému, stavu komunity a širšího legislativního a sociálno-

41

ekonomického rámce komunitní pracovník navrhuje projekt, jehož cílem má být

odstranění nebo zmírnění problému. V projektu komunitní pracovník identifikuje

problémy lokality, cíle projektu, zdroje, které budou při jeho realizaci využity,

konkretizuje realizační vykonávací plán.

Projekt by měl být posuzovaný (oponovaný, minimálně připomínkovaný)

a odsouhlasený.

Vzhledem k délce trvání rozeznáváme projekty: krátkodobé, střednědobé

a dlouhodobé.

Projektování je osobní dovednost důležitá pro sociální práci s komunitou, či

v komunitě.

4. Etapa realizace sociálních opatření

Je velmi náročná pro sociálního pracovníka, pro tým spolupracujících odborníků, ale

i pro samotné členy komunity. Úlohou sociálního pracovníka je koordinovat

spolupráci komunity a jejich členů s realizátorem, který sociální opatření realizuje,

případně spolupráci zabezpečuje jako hlavní organizátor (podle rozsahu sociálních

opatření). Vnímá (zjišťuje, měří) aktuální efekt sociálních opatření, zjišťuje, definuje

a navrhuje opatření na řešení možných problémů. V rámci styku s komunitou poznává

též další sociální problémy, které byly doposud skryty (Pavelová, Tvrdoň, 2006).

Podle Levické (2002) realizovat projekt začínáme okamžitě po jeho přijetí v komunitě

a vytyčení postupů na dosažení cílů.

Tato etapa má několik důležitých úseků:

využití existujících komunitních zdrojů – především služeb při odstraňovaní

sociálních problémů komunity,

získání podpory mimo zdroje komunity,

informace o dosažených úspěších.

Významnou součástí čtvrté etapy je pravidelná a dostatečně přístupná informovanost

členů komunity o práci na projektu, o dosahovaných úspěších, ale též o problémech

a komplikacích, které při realizaci projektu mohou nastat. Největším nepřítelem není

částečný neúspěch, ale nedostatek informací (Levická, 2002).

Navrátil (2001) nazývá tuto etapu implementací. Jde tu o vlastní činnost. Komunitní

pracovník podporuje spolupráci všech subjektů.

Součástí etapy realizace (projektu) jsou často korekce (cílů, metod, postupů,

financování apod.), které je potřebné udělat právě kvůli některým doposud skrytým

problémům, které vyšli najevo až v této fázi. Je lepší korigovat nesprávné rozhodnutí

dříve než později, protože jinak přinesou víc škody než užitku.

5. Etapa vyhodnocení

Je etapou posouzení efektivnosti realizovaného projektu ze třech hledisek:

z hlediska zlepšení sociální situace v komunitě,

z hlediska vyšší úrovně soběstačnosti komunity,

42

z hlediska efektivnosti vynaložených finančních prostředků (Pavelová, Tvrdoň

2006).

Na vyhodnocení se mají podílet členové komunity, sociální pracovník, experti,

regionální a rezortní státní orgán, případně nestátní subjekty, do působnosti kterých

komunita a její sociální problém spadá. Zaměřit by se měli na dva fenomény:

na zjištění sociálních a ekonomických zlepšení, ke kterým dochází nebo už během

sociální práce s komunitou došlo,

na zjištění, zda lidé, kteří se aktivně zúčastnili procesu úpravy poměrů a realizace

projektu, zlepšili svoje schopnosti a znalosti, aby rozpoznali a řešili svoje problémy

v rámci obce (Pavelová, Tvrdoň, 2006).

Tuto etapu Navrátil (2001) nazývá hodnocení (hodnotící výzkum), které má přinést

informace o efektivitě daného programu. Při hodnocení se mohou použít metody

naznačené ve výzkumné fázi.

Součástí etapy vyhodnocení je evaluace metod a postupů, jejich ověřením

a opodstatněním v práci získáváme důležité informace k dalším projektům.

6.4. MODELY KOMUNITNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Komunitní sociální práce reprezentuje velmi širokou paletu rozmanitých perspektiv,

strategií, modelů a technik. Mnozí autoři se snaží do této rozmanitosti vnést systém,

což, samozřejmě, není jednoduché. I navzdory složitému zařazení do systému je to

důležité pro praktické využití a správné postupy v komunitní sociální práci (Pavelová

a kol., 2013).

Se zajímavým pojetím komunitní práce přichází Popple (1995). Podle něj se jednotlivé

modely komunitní práce vyvíjely nekoordinovaně, tak, jak bylo třeba přistupovat k

určitým těžkostem, nebo jak byly aplikovány jednotlivé teoretické přístupy. Modely

nejsou podle něj jednoznačně oddělené, spíše se vzájemně překrývají. Využívání

modelů je podle jeho názoru důležitou metodou kategorizace centrálních přístupů

komunitní sociální práce (Pavelová a kol., 2013).

Modely komunitní sociální práce

komunitní péče,

rozvoj komunitních organizací,

komunitní rozvoj,

sociální/komunitní plánování,

komunitní vzdělávání,

komunitní akce,

feministická komunitní práce,

antirasistická komunitní práce (Popple, 1995).

43

Shrnutí

V této kapitole byla pozornost věnovaná sociální práci s komunitou. Nejprve jsme

definovali pojem komunita a rozdělili komunity z hlediska sociálních vazeb mezi

členy, z hlediska geneze jejich vývoje, z hlediska jejich cíle. Potom jsme popsali pět

etap práce se skupinou – etapa získávání informací, etapa kvalifikace a kvantifikace

sociálního problému, etapa navrhování projektů sociálních opatření (např. nápravných,

terapeutických), etapa realizace sociálních opatření a etapa vyhodnocení.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vysvětlete rozdíl mezi komunitní prací a komunitní sociální prací.

2. Popište etapy práce s komunitou.

3. Myslíte, že by se ve Vašem okolí dala využit komunitní práce? Vysvětlete jak

a připravte návrh práce s komunitou.

Doporučená literatura

KINKOR, M. Komunitní práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální

práce. Praha: Portál, 2003, s. 253–269. ISBN 80-7178-548-2.

PAVELOVÁ, Ľ. a kol. Komunitná sociálna práca. Sociálna práca v komunite.

Bratislava: IRIS, 2013. 249 s. ISBN 978-80-89238-79-8.

PAVELOVÁ, Ľ., TVRDOŇ, M. Komunitná sociálna práca. Nitra: Fakulta sociálnych

vied a zdravotníctva UKF, 2006. 175 s. ISBN 80-8050-983-2.

NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.

ISBN 80-903070-0-0.

ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.

Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.

Σ

44

7. SOCIÁLNÍ TERAPIE, SOCIÁLNÍ

REHABILITACE A SOCIÁLNÍ PREVENCE

Cíl:

Tato kapitola se zabývá vymezením pojmů sociální terapie, sociální rehabilitace

a sociální prevence.

Klíčová slova:

sociální terapie, sociální rehabilitace, sociální prevence

Průvodce studiem:

Tato kapitola není pro studenta náročná, protože přináší definice pojmů, které jsou

studentovi známé i ze studia jiných předmětů.

7.1. SOCIÁLNÍ TERAPIE

Podle Mátela (2013) se v odborné literatuře s výrazem sociální terapie můžeme setkat

ve více významech. Důležité je přitom rozlišení původního profesního kontextu, ve

kterém je daný výraz používaný a vysvětlovaný:

Původní kontext terapeutický, kde přidanou hodnotou je oblast „sociální“,

příznačný je pro medicínu, psychiatrii nebo psychologii. Sociální terapie je

profesionální intervence zaměřená na podporu klientových významných blízkých

osob. Rozhodující činitele vidí v sociální podpoře. Její významnými prvky jsou

emocionální podpora, poskytování informací a praktická přímá pomoc (Matoušek,

2008).

Původní sociálny kontext, příznačný pro sociální pedagogiku a sociální práci, kde

přidanou hodnotou je rozměr terapeutický. Marie Krakešová (1946, In Mátel, 2013)

používala výraz „sociální terapie“ v souvislosti s důrazem na psychosociální přístup

v případové sociální práci. V souvislosti s kompetencemi sociálních pracovníků,

předpokladem pro terapeutický rozměr intervence by měl být specializovaný

akreditovaný výcvik ( pokud není je součástí pregraduálního studia), např. sociálně-

psychologický výcvik, psychoterapeutický výcvik, výcvik PCA, behaviorální, resp.

kognitivně-behaviorální výcvik apod., aby tak sociální pracovníci dokázali

využívat různorodé terapeutické metody a techniky ve své profesionální praxi.

45

Sociální terapií v sociální práci rozumíme psycho-sociálně orientovanou intervenci

sociálního pracovníka s využitím různorodých terapeutických metod a technik,

integrální součástí je vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem (Mátel, 2013).

Sociální terapie je svojí podstatou sociálně-výchovným působením na klienta s cílem

dosáhnut nápravu (sanaci) poměrů v osobním životě klienta. Sanace se realizuje

prostřednictvím konkrétní formy sociální pomoci.

Sociální terapie je proces, který je založen na dynamické interakci mezi klientem

a sociálním pracovníkem. V tomto procese jde o vědomé úsilí, o formování názorů,

přesvědčení, postojů, citů a jednání klienta.

Úlohou sociálního pracovníka je mobilizovat individuální zdroje v klientovi

samotném, stejně jako i potenciální zdroje v klientově bezprostředním okolí, cíleně

vytvářet možnosti pro získání nových, především pozitivních zážitků klienta (Levická,

2002).

Socioterapie je terapie sociálních vztahů. Jejím cílem je zvýšit kvalitu života

jednotlivce, zmobilizovat jeho vnitřní sily a potenciál jeho sociálních vztahů směrem

ke zmírnění napětí v jednotlivcovi a v jeho sociálním systému (Mátel, 2013).

Z hlediska sociální práce můžeme socioterapii chápat jako psycho-sociální intervenci

orientovanou na obnovení, posilnění a terapii sociálních vztahů (Mátel, 2013).

7.2. SOCIÁLNÍ REHABILITACE

WHO v roce 1969 definovala rehabilitaci jako komplexní, koordinované využívání

medicínských, sociálních, výchovných a pracovních prostředků na výcvik nebo

procvičování jednotlivce do nejvyšší možné míry s cílem umožnit mu začlenění nebo

znovu začlenění do společnosti. Pod společenským začleněním rozumíme jeho aktivní

účast na pracovním procesu, vzdělávání nebo dalších aktivitách společenského

a veřejného života, ale též rozvoj kontaktů a aktivit v soukromém životě. Přičemž

v praxi rozeznáváme rozdíly mezi habilitací, kterou chápeme jako proces prvotního

začlenění jedince do společnosti (o habilitaci hovoříme zejména ve vztahu k dětem)

a rehabilitací, tedy novým, opětovným začleněním jedince do společnosti (Levická,

2002).

Podle Juhásové a kol. (2012) ucelenou rehabilitaci můžeme charakterizovat jako

souhrn aktivit multidisciplinárního charakteru, zaměřených na předcházení, zmírnění

nebo odstraňování nepříznivých důsledků postižení nebo oslabení jednotlivce zejména

ve prospěch jejich optimální socializace. Jde o vzájemně sladěný a návazný,

v plánovaném sledu nebo současně uskutečňovaný řád činností všech zúčastněných

odborníků. Ucelenou rehabilitaci tvoří čtyři složky: sociální, pracovní, pedagogická

a léčebná rehabilitace.

Léčebná rehabilitace však nepatří do kompetence sociálních pracovníků. Pedagogická

(resp. výchovná) rehabilitace se podle Jankovského (2012, In Juhásová, 2012) snaží

pomocí pedagogicko-psychologických prostředků o obnovení normálního vývoje

46

osobnosti, či o reedukaci. Při pracovní (resp. profesní rehabilitaci) jde o snahu pomoci

klientovi uplatnit se na trhu práce. Hlavně jde o opětovné zařazení klienta na trh práce.

Sociální rehabilitace je odborná činnost na podporu samostatnosti, nezávislosti

a soběstačnosti klienta rozvojem a nácvikem jeho zručností nebo aktivizováním jeho

schopností a posilňováním jeho návyků při sebeobsluze v péči o domácnost a při

základních sociálních aktivitách. Cílem sociální rehabilitace je zbavit osoby, hlavně

zdravotně znevýhodněné, přílišné závislosti na pomoci jiných osob.

Navzdory velké variabilitě, dané rozličnou skladbou klientely sociální práce, můžeme

najít u všech klientských skupin několik společných principů, které by měl sociální

pracovník v práci s klientem respektovat:

1. Orientace na potřeby klienta

Potřeby jsou interní normou klienta, kterou si jedinec vytváří postupně na základě

vlivu jeho prostředí, předcházejících životních zkušeností, vzdělání, dostupných

možností apod. Hierarchie potřeb, kterou si jedinec buduje v průběhu svého života,

bývá častokrát narušena, respektive bývá nenaplněna v důsledku životních situací,

následkem kterých se jedinec stává klientem sociální práce (Levická, 2002).

Sociální pracovník, který s klientem pracuje, by si měl být vědom následujících

skutečností:

významu potřeb všeobecně,

významu tzv. nemateriálních potřeb,

individuálního chápání a cítění potřeb klienta.

K základním potřebám, na které se zaměřuje sociální pracovník v procesu sociální

rehabilitace, patří:

jistota a bezpečí,

soukromí,

stabilita,

důvěra a sebedůvěra,

lidské kontakty,

komunikace (Levická, 2002).

2. Orientace na klienta jako individualitu

V této časti sociální praxe, ve které se sociální pracovník orientuje na přímé působení

na klienta, má k dispozici poměrně širokou škálu forem a metod pomoci. Tyto

mimoekonomické formy pomoci orientované především na oblast psychosociálního

fungování klienta plně umožňují realizaci požadavku individuálního přístupu ke

klientovi. Umožňují sociálnímu pracovníkovi, aby volil a preferoval ty formy práce

s klientem, které v optimální míře odráží potřeby, představy a požadavky klienta

(Levická, 2002).

3. Orientace na zachování suverenity klienta a podporování jeho kompetencí

Jen klient, který vnímá sám sebe jako jedince schopného dělat rozhodnutí, nést

zodpovědnost, plánovat změnu, bude schopný tuto změnu i dosáhnut. Takový klient

47

se stává v pravém smyslu partnerem sociálního pracovníka, je schopný přinášet nové

návrhy a řešení vlastní situace a realizovat vlastní očekávání.

Klient, vědomý si vlastní hodnoty a reálných možností, je schopný poznat a ujmout se

svých kompetencí. Stává se aktivním při prosazování svých oprávněných zájmů,

dokáže najít možné zdroje pomoci, a to jak v členech vlastní rodiny, tak i v širším

prostředí (Levická, 2002).

4. Orientace na image sociálního klienta

Z historického vývinu samotné profese vidíme, že jednotlivec, který potřebuje

některou z forem sociální pomoci, byl i v minulosti ve vědomí ostatních členů

společnosti vnímán velmi negativně, a to především jako lajdák, žebrák, kriminálník,

kripl, neschopný atd. (Levická, 2002).

Podle Levické (2002) se v současnosti i navzdory velkému počtu klientů pojem

„klient“ sociální práce neustále chápe negativisticky.

Je proto z hlediska individuálního prožívání a celkového zvládnutí sociálně-

problémové situace klienta nevyhnutelně potřebné působit i na vnímání image klienta

ve společnosti, ale též pracovat s klientem na sebepřijetí v roli klienta sociální práce.

Z hlediska časové organizace sociální rehabilitace můžeme hovořit o preventivní,

aktuální a následné rehabilitační péči.

Preventivní rehabilitační péče se zaměřuje na předcházení vzniku chyb nebo poruch

(např. ozdravné pobyty pro horníky, preventivní práce s mládeží, zdravý životný styl,

apod.)

Aktuální rehabilitační péče nastupuje bezprostředně po vzniku sociálně problémové

situace, s cílem odstranit, nebo zmírnit dopad této situace na klienta. Podle délky trvání

může být aktuální rehabilitační péče krátkodobá (několik dní) a dlouhodobá (několik

roků).

Následná rehabilitační péče je soubor služeb, navazujících na aktuální rehabilitační

péči. U některých klientů přerůstá do tzv. celoživotní péče.

Sociální rehabilitace zahrnuje opatření, která uzpůsobují jednotlivce pro život ve

společenském prostředí, pro kontakty s jinými lidmi. Jako taková je imanentní složkou

sociální práce.

Sociální rehabilitace se zaměřuje především na následující oblasti:

samostatnost, nezávislost na pomoci jiných (ovládání sebeobslužných prací,

domácích prací, schopnost používat dopravní prostředky, vybavovat si svoje osobní

záležitosti, nakupovat apod.),

dorozumívání se – kromě běžně hovorové řeči jde o zvládání různých druhů

náhradní komunikace (posunková řeč, systém MAKATON, počítače ...),

dobré společenské vystupování, orientované na budování pozitivního klientského

image,

oblast individuálních zájmů,

48

rodinný život – hospodaření, udržování bytu, výchova dětí, spolužití členů rodiny

včetně otázek sexuálního soužití manželů (Levická, 2002).

Formy sociální rehabilitace jsou závislé na věku a problému klienta. Součástí sociální

rehabilitace jsou i socio-terapeutické programy se zaměřením na posilnění sebedůvěry,

změnu postojů klienta, na oblast komunikace a asertivního jednání apod.

7.3. SOCIÁLNÍ PREVENCE

V teoretické rovině se pojmem prevence označují ty činnosti, jejichž cílem je zabránit

patologickým projevům v životě společnosti všeobecně

V širším slova smyslu můžeme pod pojmem prevence v sociální práci označit:

činnosti orientované na předcházení, zabránění vzniku problému,

činnosti následné, které se začínají s cílem nedovolit opakovaní problému,

činnosti zaměřené na snižování dopadů nežádoucího jednání (Levická. 2002).

Pojmové vymezení sociální prevence

Narůstající sociální problémy obyvatelů vyvolávají neustálou potřebu zkvalitnit

některé činnosti sociální práce. Jednou z možností jak se podílet na řešení těchto

problémů je naučit se těmto problémům předcházet, případně když už se objeví,

zabránit jejich dalšímu prohlubování nebo zamezit jejich opakování, a to důslednou

organizovanou a cílenou prevencí. Při řešení sociálních problémů můžeme hovořit

konkrétně o sociální prevenci (Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).

Bubelíny (2001) pod pojmem sociální prevence rozumí vytváření příznivých

společenských podmínek v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, výchovně-

vzdělávací, v oblasti zaměstnanosti, podmínek na využití volného času, růstu životní

úrovně, duchovního rozvoje, humanizace a zkvalitňování způsobu života společnosti

jako celku, sociálních skupin, jako i pro socializaci a sociální integraci každého

jednotlivce. Cílem sociální prevence musí být sociálně přizpůsobivé chování, tedy

chování neslučující se s konáním protispolečenským.

Legislativní vymezení sociální prevence

V zákoně o sociálních službách č. 108/2006 jsou definované služby sociální prevence.

Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou jím

ohrožené. Sociální služby v této kategorii jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení

velmi různorodých nepříznivých sociálních situací vedoucích k sociálnímu vyloučení

(Zákon o sociálních službách č. 108/2006). Uživateli služeb sociální prevence tak je

velmi široký okruh osob v nepříznivé sociální situaci, které řeší často velmi odlišné

životní situace a v nepříznivé situaci se mohly nebo mohou ocitnout z více různých

důvodů (např. v důsledku krizové sociální situace, životních návyků a způsobu života

vedoucího ke konfliktu se společností, v důsledku sociálních dopadů, které má život

v sociálně znevýhodňujícím prostředí, nebo tím, že uplatnění jejich práv

a oprávněných zájmů ohrozila nebo ohrožuje trestná činnost jiné fyzické osoby)

(Služby sociální prevence, 2017). Služby sociální prevence chrání jejich uživatele před

49

vznikem nepříznivé sociální situace nebo jim jí pomáhají překonat a chrání společnost

před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů (Zákon o sociálních službách

č. 108/2006).

Platná právní úprava zákona rozlišuje 18 druhů sociálních služeb spadajících do této

kategorie. Ze služeb sociální prevence jsou bezplatně poskytovány:

raná péče,

telefonická krizová pomoc,

tlumočnické služby,

krizová pomoc,

sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,

sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,

terénní programy a

sociální služby v kontaktních centrech, nízkoprahových zařízeních pro děti

a mládež a v intervenčních centrech (Zákon o sociálních službách č. 108/2006).

Dalších sedm služeb sociální prevence je poskytováno bezplatně s výjimkou stravy

nebo stravy a ubytování, které u těchto služeb hradí uživatel služby. Jedná se o:

azylové domy (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),

domy na půl cesty (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),

terapeutické komunity (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím

zajištění),

služby následné péče (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),

nízkoprahová denní centra (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění),

sociálně terapeutické dílny (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění) a

sociální rehabilitace (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění)

(Zákon o sociálních službách č. 108/2006).

Úrovně prevence

Matoušek (2008) rozlišuje prevenci primární, sekundární a terciární.

Primární prevence je podle něho cílená na celou populaci (tzv. nespecifická) nebo na

určitou cílovou skupinu (specifická) v čase, kdy se očekávaný problém této skupiny

ještě neprojevil.

Sekundární prevence (někdy označovaná také jako indikovaná) má jako cílovou

skupinu osoby se zvýšeným rizikem sociálního selhání, případně osoby, u kterých už

k selhávání dochází, ale jeho míra se ještě nedá indikovat.

Terciární prevence by se měla realizovat u osob, u kterých už k sociálnímu selhání

došlo.

Tyto výše vzpomínané tři základní úrovně prevence jsou všeobecně známé. Podle

Schavela, Číšeckého, Oláha (2009) někteří autoři se přiklánějí k novějšímu

pojmenování jednotlivých úrovní:

univerzální – zaměřena na celou populaci všeobecně jako i na specifické

podskupiny,

50

selektivní – zaměřená na podskupiny v podmínkách vysokého rizika,

indikovaná – zaměřená na jednotlivce, kteří projevují specifické znaky

a symptomy, např. prevence sociálně-patologických jevů.

Cíle, determinanty a funkce prevence

Jednotlivé cíle prevence jsou formulovány v závislosti na problému, poruchách nebo

jevu, kterým se prevence zabývá, od úrovně, ve které se prevence realizuje (primární,

sekundární, terciární), od samotných nositelů preventivních aktivit a případně

i subjektů, které se na realizaci aktivit taktéž podílí. Základním cílem, a to je společné

pro všechny úrovně prevence, je předcházet, zamezit nebo minimalizovat

prezentované problémy, poruchy nebo jevy (Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).

Mezi determinanty, které ovlivňují cíle prevence, řadíme:

legislativní rámec uplatňování prevence,

formulování obsahu preventivních aktivit,

institucionální zázemí,

zapojení médií, využívání informačních technologií,

mezisektorová spolupráce,

odborný potenciál, vědomosti a dovednosti nositelů preventivních aktivit,

síťování místních, regionálních a národních, případně mezinárodních institucí,

využití jejich odborného potenciálu a vlastních zkušeností (Schavel, Číšecký, Oláh,

2009).

Uvedené determinanty ovlivňují i samotné funkce prevence. Ty by měly být

podporované shora, ale zároveň vycházet z potřeb, které signalizují odborníci nebo

subjekty. Patří mezi ně zejména:

depistáž, plánování a projektování v rámci preventivních aktivit, jejich evaluace,

příprava a vzdělávání nositelů prevence prostřednictvím specializovaných

programů formou tréninků a výcviků, ale i prostřednictvím poskytování

informačních materiálů,

podpora, pomoc a poradenství pro instituce, které se podílí na realizaci

preventivních aktivit,

definování priorit, identifikování základních okruhů problémů,

dokumentování aktivit v oblasti prevence, přehled o realizaci aktivit na místní,

regionální i národní úrovni,

péče o odborný růst a vzdělávání nositelů preventivních aktivit – realizátorů

(Schavel, Číšecký, Oláh, 2009).

U Levické (2002) se setkáváme s trošku odlišným vymezením základních funkcí

prevence:

Obnova – sociální práce se orientuje na eliminaci těch faktorů v procesu interakce,

které vedou k narušení vztahů. Cílem je navrácení nejvyššího stupně společenského

fungování. Uplatňují se tu metody rehabilitační a kurativní.

Zajištění zdrojů – jde především o zdroje, kterými disponuje sám jedinec. Tyto

zdroje leží v intelektuální, emocionální a duchovní složce osobnosti člověka.

Hlavním nástrojem rozvoje těchto lidských rozměrů je výchova.

51

Náprava – v případě, že dojde k odchylce od akceptovaných sociálních norem,

vyvíjí sociální práce aktivity směřující k nápravě. Rozdíl mezi obnovou a nápravou

spočívá v tom, že obnova nastupuje ještě předtím, než došlo ze strany jedince

k poruchám chování.

Shrnutí

Sociální terapie je proces, který je založen na dynamické interakci mezi klientem

a sociálním pracovníkem. V tomto procesu jde o vědomé úsilí, o formování názorů,

přesvědčení, postojů, citů a jednání klientů. Sociální rehabilitace je odborná činnost

na podporu samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti klienta rozvojem a nácvikem

jeho zručností nebo aktivizováním jeho schopností a posilňováním jeho návyků při

sebeobsluze v péči o domácnost a při základních sociálních aktivitách. Sociální

prevence je činnost zaměřená na předcházení a zabraňování příčin vzniku,

prohlubování nebo opakování sociálně-patologických jevů.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vysvětlete pojem sociální terapie.

2. Co je cílem sociální rehabilitace?

3. Kde všade se sociální pracovník může setkat s prevencí v praxi?

4. Vyjmenujte a popište jednotlivé úrovně prevence.

Doporučená literatura

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied

a zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-

7367-368-0.

SCHAVEL, M., ČÍŠECKÝ, F., OLÁH, M. Sociálna prevencia. Bratislava: VŠZaSP

sv. Alžbety, 2009. 138 s. ISBN 978-80-89271-22-1.

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:

˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&par

t=&name=&rpp=15

Σ

52

8. SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ

Cíl:

Cílem této kapitoly je blíže charakterizovat sociální poradenství jako jednu z metod

řešení sociálních problémů klientů. Sociální poradenství je klíčovým nástrojem

v činnostech sociálních pracovníků.

Klíčová slova:

základní sociální poradenství, odborné sociální poradenství, poradce

Průvodce studiem:

Tato kapitola neklade vysoké nároky na studenta, protože jsou v ní prezentovány

základní informace vztahující se k sociálnímu poradenství.

Sociální práce se zabývá řešením problémů. Jednou z metod při řešení sociálních

problémů klientů je právě sociální poradenství. Mohli bychom říci, že sociální

poradenství je zároveň klíčovým nástrojem v činnostech sociálních pracovníků, bez

poradenství je práce s klientem téměř nemožná. V této souvislosti je potřebné

zdůraznit, že pojem sociální poradenství, jako i jeho praktické uplatnění, není možné

vymezit bez poznání všeobecných poradenských přístupů a jednotlivých

poradenských systémů, které jsou zatím ve Slovenské a České republice známé

a v praxi se dlouhodobě uplatňují. Je jen přirozené, že sociální poradenství musí čerpat

z těchto zdrojů, hledat společná východiska a přístup při řešení poradenských

problémů klienta (Schavel, Oláh, 2012).

8.1. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY PORADENSTVÍ

Koščo (1980) uvádí klasifikaci charakteristických znaků poradenství, ze kterých

každý zároveň, a to je zajímavé, platí, podle Schavela a Oláha (2012), i pro sociální

práci jako obor:

Interdisciplinární a komplexní charakter – na řešení úloh teorie a praxe poradenství

se podílí více vědných disciplín a odborníků (psychologie, pedagogika, ekonomie,

sociologie, filozofie, medicína, právo atd.). Efektivita samotné poradenské práce

potom závisí na účinném využití příslušných poznatků a jejich začlenění do teorie

a praxe.

53

Multisférový a multikonzumní charakter – řeší a slaďuje zájmy a potřeby širokého

spektra uživatelů a vzhledem na to i vytváření sítě poradenských služeb. Je

nástrojem zefektivňování sociálních procesů v rámci rodiny, různých institucí

a rezortů, jako jsou například rezort práce, sociálních věcí a rodiny, zdravotnictví,

školství apod.

Profesionální charakter – poradenství je vykonávané na profesionálním základě

teoreticky i prakticky připravovanými odborníky a pro velký počet pracovníků je

hlavním zaměřením. Profesionalizovaný charakter poradenství vyjadřuje kvalitu

úrovně poskytovaných poradenských služeb, i když nelze zásadně tvrdit, že jen

profesionál může byť dobrým poradcem. V každém případě však charakter samotné

profesionalizace předpokládá uplatnění profesionálních poradců, jednotlivců

s požadovanými teoretickými vědomostmi a praktickými dovednostmi. Samotná

profesionalizace na některých úrovních předpokládá přípravu špičkových

odborníků.

Institucionalizovaný charakter – organizuje a vykonává se ve státních i nestátních

institucích, poradnách, stacionářích a střediscích, které svoji odbornou činnost

vykonávají na základě příslušného povolení

Procesuální, biodromální charakter – teda ne charakter jednorázový, epizodický.

Poradenství slouží člověku ve všech etapách životní cesty, hlavně v jejich

náročných a krizových situacích.

Edukativně-formativní charakter – samo o sobě je poradenství součástí výchovy

v širším smyslu slova, vnímáme ho jako každé působení na osobnost člověka za

účelem jeho socializace a komplexního rozvoje osobnosti. Je nejenom nástrojem

konkrétní pomoci, ale i prostředkem celkového osobnostního rozvoje. Rozvíjející

charakter je formulovaný tendencí pomáhat jednotlivcům v morálním vývoji, při

efektivním seberozvoji, seberegulaci, samostatném rozhodovaní a zintenzivňovaní

hledání možných variant optimálního řešení.

Personální charakter – cílem poradenství je člověk ve své celistvosti, i když tento

účel dosahuje korekcí a působením na jednotlivé složky osobnosti, konkrétně

situace, plány apod.

Vnitřní diferenciace – v rámci poradenství se konstituje více specializací, které se

organizují podle problémových okruhů, typů činností a institucí, ve kterých se

poradenské aktivity vykonávají, např. psychologické, sociální, pedagogické.

8.2. POJMOVÉ VYMEZENÍ SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ

Strieženec (2001) sociální poradenství chápe jako profesionální odbornou činnost,

vykonávanou odborníkem a založenou na vztahu, podpoře, pomoci, rozvoji,

optimálním uplatnění klienta a jeho reálné orientace v životě. Sociální poradenství

slouží na odstranění, zmírnění negativních návyků nebo způsobů chování klienta

a jeho začlenění do společenského rámce, rodiny, pracovního kolektivu, komunity.

54

Sociální poradenstvo má svoji teoretickou bázi, opírá se zejména o zdroje z jiných

společensko-vědních disciplín, především z psychologie, sociologie, pedagogiky,

filozofie, medicíny, práva etiky, sociální práce.

Předmětem sociálního poradenství je podle Gaburu (2004) především širší oblast

mezilidských vztahů, růst a dozrávání jedince, způsob seberealizace, zvládnutí

sociálních rolí, řešení krizí a konfliktů bez psychopatologických rysů, hledání hodnot

a smyslu života klienta v různých sociálních situacích, zvyšování kvality života

a kvality sociálního prostředí.

Cílovou skupinou v sociálním poradenství jsou lidé, kteří jsou schopni za podpory

poradců samostatně zvládnout svoji životní situaci a převzít zodpovědnost za svoje

jednání a další fungování ve společnosti (Schavel, 2013).

8.3. LEGISLATIVNÍ VYMEZENÍ SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ

Sociální poradenství je sociální služba, kterou řada jejích charakteristik odlišuje od

dalších dvou základních kategorií sociálních služeb (služby sociální péče a služby

sociální prevence). Sociální poradenství tak současně reprezentuje třetí samostatnou

základní kategorii sociálních služeb i sociální službu.

V zákoně o sociálních službách je proto sociální poradenství vymezeno odlišným

způsobem než další sociální služby. Důvodem odlišného právního vymezení

sociálního poradenství je také specifický vztah k dalším sociálním službám a dále i to,

že služba zahrnuje dvě základní oblasti s odlišným charakterem. Těmito dvěma

oblastmi jsou základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství (Sociální

poradenství, 2017).

Základní sociální poradenství

Při základním sociálním poradenství jsou osobám, jež jsou ohroženy nebo se ocitly

v nepříznivé sociální situaci, poskytovány informace, které přispívají k jejímu řešení

nebo pomáhají předejít jejímu vzniku. Základní sociální poradenství je činností při

poskytování sociálních služeb, která musí být zajištěna vždy při poskytování všech

dalších druhů sociálních služeb. Základní sociální poradenství tak poskytovatelé

sociálních služeb nenabízejí jako samostatnou sociální službu, ale je součástí všech

jimi zajišťovaných sociálních služeb (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách).

Z poradenských metod mohou sociální poradcové nejčastěji využívat:

kvalifikovanou informaci, poskytovat informace a poznatky, které by měly pomoci

klientovi orientovat se v problému a hledat přiměřená řešení, umožnit mu pochopit

souvislosti jeho situace, právní a sociální aspekty jeho problému, distribuci klienta,

pokud problém klienta nebo jeho řešení nespadá do profesionální kompetence

sociálního poradce, který vykonává základní sociální poradenství, poradce odešle

klienta poradcovi, který zabezpečuje vyšší stupeň sociálního poradenství, nebo do

jiné instituce kompetentní řešit klientův problém (zdravotnictví, soud, policie, atd.),

55

klarifikace problému, sociální poradce spolu s klientem objasňují různé aspekty

prezentovaného klientova problému, aby klientovi byl jasný základní rámec

problému, aby pochopil jeho příčiny a souvislosti a mohl se rozhodnout pro

optimální řešení,

ventilace klienta, poradce často vytváří pro klienta prostor, aby se mohl vypovídat,

zbavit se nahromaděných pocitů nejistoty, napětí strachu, úzkosti, umožňuje mu

hovořit o těžkostech a problémech bez obav ze zesměšnění, ignorování

a nepochopení,

povzbuzení klienta, poradce posilňuje povzbuzením a pochvalou také kroky klienta

nebo také jeho chování, které vede k úspěšnému řešení problému, klient si takovéto

chování zakomponuje do všeobecně používaného vzorce chování, který může být

prevencí recidivy problému,

doprovázení klienta, zejména v prvních etapách sociální poradenské práce některé

skupiny klientů vyžadují určitý typ vedení, postupné učení klienta elementárním

sociálním, hygienickým, samoobslužným činnostem, doprovázení klienta se

realizuje v jeho životním prostoru a má jen dočasný charakter, dokud si klient

a někdy i jeho okolí neosvojí potřebné návyky,

persuaze klienta, v některých situacích je potřebné, aby poradce dokázal přesvědčit

klienta o nevyhnutelnosti určitých kroků, postupů a motivoval ho k změně

(Schavel, 2013).

Sociální poradce by měl tyto poradenské metody práce s klientem zvládat v různých

prostředích, všade tam, kde se může sociální poradenství realizovat – sociální práce na

ulici, sociální práce v teritoriu klienta (rodina, klub, škola), ambulantní sociální práce,

semirezidenciální a rezidenciální sociální práce. Kromě všeobecných dovedností

poradenské práce by měl být sociální poradce orientován ve specificích poradenské

práce jeho pracovního zaměření (Schavel, 2013).

Odborné sociální poradenství

Odborné sociální poradenství poskytovatelé zajišťují již jako samostatnou sociální

službu. Při poskytování odborného sociálního poradenství se mohou poskytovatelé

této služby zaměřovat na široké množství nepříznivých sociálních situací, společensky

nežádoucích či rizikových jevů nebo skupin osob. Jednotliví poskytovatelé sociálních

služeb a jednotlivé poskytované sociální služby odborného sociálního poradenství se

přitom zpravidla zaměřují pouze na určitý okruh nepříznivých sociálních situací (např.

nepříznivý zdravotní stav, drogová závislost apod.) nebo určité skupiny osob (např.

senioři, děti se zdravotním postižením apod.) (Sociální poradenství, 2017).

Některé služby odborného sociálního poradenství se specializují výhradně na určité

specifické situace (např. domácí násilí, závislost na herních automatech) nebo jsou

poskytovány specifickým skupinám osob (cizinci v obtížné sociální situaci, osoby

HIV pozitivní, oběti obchodu s lidmi apod.). Odborné sociální poradenství se velice

často zaměřuje i na situace nebo na skupiny osob, na které se žádné další druhy

sociálních služeb nijak výrazněji nezaměřují (např. oběti trestných činů, osoby

56

opouštějící výkon trestu, pachatelé domácího násilí apod.) (Sociální poradenství,

2017).

Odborné sociální poradenství mohou poskytovat např. občanské poradny, manželské

a rodinné poradny, poradny pro seniory, poradny pro osoby se zdravotním postižením,

poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí apod. Odborné sociální poradenství

zahrnuje také sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu

se společností (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách).

Při poskytování odborného sociálního poradenství jsou vždy vykonávány tyto základní

činnosti:

zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

sociálně terapeutické činnosti a

pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních

záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách)

Při poskytování sociální služby mohou být zajištěny i další činnosti. Organizace

poskytující odborné poradenství např. osobám se zdravotním postižením mohou svým

uživatelům umožnit zapůjčení tzv. kompenzačních pomůcek. Tyto pomůcky

uživatelům služby pomáhají zvládnout nepříznivou sociální situaci spojenou se

zdravotním postižením (půjčování těchto pomůcek ale není zákonem vyžadovanou

součástí této služby a týká se jen odborného sociálního poradenství pro určité skupiny

osob v nepříznivé sociální situaci (osoby se zdravotním postižením aj.). Službu lze

poskytovat terénní a ambulantní formou a jejím uživatelům je poskytována bezplatně

(Sociální poradenství, 2017).

Z poradenských metod na svém stupni intervence bude sociální poradce nejčastěji

využívat:

tréninky a nácviky s klientem, sociální poradce učí klienty určité sociální dovednosti

potřebné pro odstranění či minimalizování klientova problému (trénink efektivní

komunikace, trénink asertivního jednání, trénink konstruktivního řešení konfliktů,

trénink optimálního rozhodování atd.),

tréninky odstranění nevhodných návyků či změny určitých vzorců jednání, které

klientovi komplikují život, součástí tréninků je i nácvik relaxačních

a koncentračních technik,

modelování určitých situací ze života, které se klient s podporou sociálního poradce

učí postupně zvládat či efektivně řešit, klient spolu s poradcem vytvářejí optimální

scénáře fungování v určitých životních situacích,

systémovou práci s rodinou, individuální problémy mnohých klientů mají svoje

kauzální zakotvení v poruchovém fungovaní rodiny, ve které klient žije, a proto

odborný sociální poradce bude mnohé problémy klientů řešit v rodinném kontextu,

nebo bude pracovat s celou rodinou, tím se odstraňuje identifikace černé ovce či

poruchového člena, poradce získá komplexní obraz problému a do řešení je

zapojené celé rodinné společenství,

skupinové a komunitní poradenství v sociální oblasti ekonomičtěji využívá čas,

finance, efektivně pracuje se skupinovou dynamikou, využívá zkušenosti, poznatky

57

a vzájemné poradenství lidí, kteří mají podobné problémy, situace se lépe ilustruje

a modeluje, klient si může vybrat z více nástrojů (Schavel, 2013).

8.4. PORADCE

Co charakterizuje dobrého poradce

C. R. Rogers přišel s dobře ověřitelnou hypotézou o tom, co utváří dobrého poradce.

Hovoří, že poradce musí být otevřený a musí prokázat, že má pozitivní vztah k svým

klientům, a to bez jakýchkoliv podmínek. Přijímá klienty jako cenné osoby bez ohledu

na to, kým jsou, co říkají a co dělají. Kongruence (shoda) znamená, že poradce nemá

skrývat svoje pocity: jeho verbální i neverbální jednání si nesmí navzájem odporovat

a pro klienta musí byť úplně čitelné. Upřímnost poradců by měla být základem jeho

poctivosti, srdečnosti a nepřítomnosti jakékoliv přetvářky. Empatie poradce spočívá

v jeho schopnosti vcítit se do vztahů klientů a vidět svět jejich očima, i když sám

zůstává mimo (Hartl, 2003).

Co charakterizuje špatného poradce

V určitém smyslu je mnohem jednodušší vyjmenovat to, co brání dobrému

poradenství. J. W. Loughary a T. M. Ripley (Hartl, 2003) špatné poradce do 4 typů

podle toho, co říkají svým klientům:

Vy si myslíte, že máte problém! Jen si poslechněte, jaké problémy mám já.

Dovolte, abych vám poradil, co máte dělat.

Rozumím tomu, protože i já jsem měl takový problém.

O všechno se postarám a vyřeším to (Hartl, 2003).

Osobnost poradce

Osobnost poradce hraje v poradenském procesu velmi důležitou roli.

Poradce musí rozumět svým vlastním sociálním, ekonomickým a kulturním hodnotám

a být schopný oddělit svoje vlastní přání, potřeby a problémy od těch, které tíží klienty.

Poznat sám sebe znamená přesně rozlišit rozdíl mezi dvěma pohledy: bod, ve kterém

se nachází poradce, a kde druzí teprve začínají. Čím víc se oba pohledy překrývají, tím

méně účinná bývá poskytovaná pomoc. Aby k této situaci nedošlo, potřebuje poradce

neustále informace o vlastním vývoji. Znalost sebe samého není něco, čeho se dosáhne

jednou provždy, jde o proces, který se nikdy nezastaví, protože každý člověk se po

dobu života stále mění (Hartl, 2003).

Osobní rozvoj poradce

Osobní rozvoj poradce zahrnuje rostoucí sebeuvědomění, počet a rozsah dovedností,

sledování vlastní úspešnosti a rozvoje, využívání dovedností, které pomáhají rozvíjet

druhé, poskytování a přijímání opory prostřednictvím komunikace, učení se od

druhých. Zejména u poradců se uplatňuje zásada: Měním jiné a současně měním sebe

pod vlivem jiných a systému (Hartl, 2003).

58

Odbornost poradců

Aby si kvalifikovaný poradce počínal odborně a dosahoval úspěchy ve své práci, musí

mít solidní teoretické vzdělání a vědět, jak svoje teoretické poznatky uplatňovat

v praxi.

Odbornost v pomáhajících profesích souvisí s vírou klienta, že poradce zná odpovědi

na množství otázek, které klienta trápí, a má též informace, jak dané problémy zvládat.

Teoretická výuka budoucího poradce zahrnuje všeobecnou znalost psychologie

a hlavně znalost důležitých teorií osobnosti a strategie hlavních poradenských škol,

které z těchto teorii osobnosti vycházejí.

Praktická výuka poradců učí, jak vést poradenský proces od začátku až po ukončení,

které odborné techniky je možné v různých situacích používat.

Završená odbornost – staví na základech sociálního ovlivňování. Poradce musí být

schopný splnit, co slíbil, ať už jde o hmatatelný nebo nedomluvený kontrakt.

Odbornost není jen v chování, ale i ve výsledku, ke kterému jednání směřuje (Hartl,

2003).

Shrnutí

Sociální poradenství je profesionální odborná činnost, vykonávaná odborníkem

a založená na vztahu, podpoře, pomoci, rozvoji, optimálním uplatnění klienta a jeho

reálné orientace v životě. Rozlišujeme základní sociální poradenství a odborné sociální

poradenství. Při základním sociálním poradenství jsou osobám, jež jsou ohroženy nebo

se ocitly v nepříznivé sociální situaci, poskytovány informace, které přispívají k jejímu

řešení nebo pomáhají předejít jejímu vzniku. Odborné sociální poradenství

poskytovatelé zajišťují již jako samostatnou sociální službu. Při poskytování

odborného sociálního poradenství se mohou poskytovatelé této služby zaměřovat na

široké množství nepříznivých sociálních situací, společensky nežádoucích či

rizikových jevů nebo skupin osob.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jaké je legislativní vymezení sociálního poradenství?

2. Jaké úrovně sociálního poradenství rozeznáváme? Uveďte, jaké jsou mezi nimi

rozdíly z hlediska využívaných metod a odbornosti poradců.

3. Vysvětlete pojem „završená odbornost“.

Doporučená literatura

HARTL, P. Poradenství. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce.

Praha: Portál, 2003, s. 83–118. ISBN 80-7178-548-2.

Σ

59

SCHAVEL, M. Sociálne poradenstvo. In: Mátel, A. a kol. Teórie a metódy sociálnej

práce I. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2013. s. 259–279. ISBN 978-80-971445-1-

7.

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:

˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&p

art=&name=&rpp=15>

60

9. SUPERVIZE

Cíl:

Cílem této kapitoly je přiblížit studentům supervizi. Kromě definování tohoto pojmu

je pozornost věnovaná i formám a cílům supervize, funkcím a zaměření supervize

a Balintovské skupiny.

Klíčová slova:

supervize, supervizor, individuální supervize, skupinová supervize, týmová supervize,

autovize, intervize

Průvodce studiem:

Tato kapitola neklade vysoké nároky na studium, protože se věnuje supervizi, která

doprovází studenta po dobu celého studia.

Supervize se stala v posledních letech přirozenou součástí zkvalitnění odborné

činnosti sociálních pracovníků. O supervizi se často hovoří jako metodě sociální práce,

jako o moderní metodě, která podporuje efektivní postupy a způsoby řešení sociálních

problémů klientů. Mohli bychom říci, že se více dotýká sociálních pracovníků, jako

nositelů pozitivní změny a je orientovaná či už na proces práce s klientem, vztahy mezi

klientem a sociálním pracovníkem, na obsah nebo v konečném důsledku i na

uspořádání jednotlivých systémů, které podporují kvalitu intervenčních postupů

v sociálních subjektech.

9.1. CO JE SUPERVIZE

Supervize je celoživotní forma učení zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností

a kompetencí supervidovaných, při které je důraz kladen na aktivizaci jejich vlastního

potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. Z institucionálního hlediska je

supervize profesionálním postupem pozorování, reflexe profesní praxe

i postgraduálního vzdělávání (Koláčková, 2003).

Co se v supervizním procesu děje? Hawkins a Shohet (2004) popisují základní

supervizní situaci následovně: Jeden člověk (supervizant – pracovník, který je

supervidovaný) přináší druhému člověku (supervizorovi – odborníkovi, který

supervizi realizuje) příběh, obraz, pocity týkající se třetího člověka (klienta) a podává

61

selektivní, subjektivní zprávy o některých aspektech své práce. Supervizor obyčejně

klienta nezná.

Ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem a supervizantem jde o společné hledání

řešení v atmosféře důvěry, o rozvíjení sebereflexe vedoucí k doposud

neuvědomovaným souvislostem, vztahům, pocitům a jejich odrazem v pracovní

činnosti. Supervidovaní však mohou být nejenom jednotlivci, ale i skupiny a týmy.

Jakmile dojde k propojení alespoň dvou osob (supervidovaného a superizora), stává se

jejich vzájemná interakce významným aspektem supervize. Supervizor

a supervidovaný tvoří malý, uzavřený systém. Proces supervize je uskutečňován

v kontextu vztahů. Pokud je funkční, je kooperativní, demokratický, otevřený,

vzájemný, respektující a „zúčastněný“ (Koláčková, 2003).

9.2. FORMY A CÍLE SUPERVIZE

Cíle supervize mohou být krátkodobé – např. získání několika elementárních

profesionálních dovedností, vytvoření základních podmínek pracovního týmu

k úspěšné práci, nebo dlouhodobé – např. formulace a monitoring plánů osobního

rozvoje pracovníků, harmonizace fungování celé organizace, zvyšování citlivosti

organizace na potřeby klientů (Koláčková, 2003).

Podle počtu supervidovaných i způsobu realizace je možné rozlišit individuální

a skupinovou supervizi.

Individuální supervize spočívá ve strukturovaném kontaktu s jedním pracovníkem.

Její úlohou je reflektovat a podpořit profesionální fungování pracovníka a jeho další

rozvoj. Má podobu plánovaných, časově vymezených schůzek s předem dohodnutým

programem. Supervizor a supervidovaný spolupracují na základě písemné supervizní

dohody, kterou si vytvoří při prvním kontaktu (Koláčková, 2003).

Struktura individuálního supervizního procesu zahrnuje:

supervizantovu reflexi minulého období a práce s klientem,

předložení problému (situace), který má být řešen,

poskytnutí prostoru k přemýšlení, sebereflexi a sebehodnocení supervizanta,

poskytování zpětné vazby ze strany supervizora,

nabídka a stimulace možností řešení,

zapojení supervizantovy tvořivosti a fantazie,

podpora rozhodnutí supervizanta o konkrétní strategi budoucí práce,

závěrečné oboustranné zhodnocení splnění objednávky (Koláčková, 2003).

Skupinová supervize je strukturovaný proces, který dává pracovníkům možnost

diskutovat ve skupině o své práci, o svých skutečných aktuálních pocitech a vztazích,

které prožívají při práci. Cílem je profesionální rozvoj jednotlivců v kontextu skupiny.

Skupinová supervize má podobu plánovaných, časově vymezených schůzek s předem

dohodnutým programem (Koláčková, 2003).

62

Skupinová supervize je výhodná proto, že se v ní objevuje bohatší materiál, vícero

aspektů životných a pracovních zkušeností, různé typy identifikace s poradcem

i klienty. Skupinová supervize minimalizuje přenosy a tendenci závislosti na

supervizorovi. Supervizant má v ní možnost učit se z úspěchů a chyb ostatních

účastníků (Gabura, 2009).

V týmové supervizi je klientem supervizora pracovní tým (sociálních pracovníků) bez

rozdílu pozice, potřeb, zdrojů a zodpovědnosti. Zaměřuje se především na činnost

týmu jako celku a jeho efektivitu (Koláčková, 2003).

Supervizor má v supervizní skupině vedoucí roli, takže plní následující úlohy:

Facilituje – ulehčuje komunikaci a podporuje práci na dohodnutých cílech, udržuje

rovnováhu v zapojení členů skupiny.

Moderuje – řídi skupinový rozhovor, kladení otázek, tematicky strukturuje debatu,

vede skupinový rozhovor k cíli.

Organizuje a kontroluje časový průběh skupinového supervizního sezení, jehož

struktura má být stabilní – má mít stejný rituál zahajování a zakončení, způsob

poskytování zpětné vazby apod.

Stará se o sycení potřeb účastníků – jde o vyvážené naplňování potřeby výkonu,

potřeby bezpečí, individuálního ocenění a podpory i potřeby zachování skupiny

(je potřebné zvládnout soutěživost a rivalitu, vztahy k autoritě apod.).

Poskytuje model – členové probírají supervizorův způsob poslouchání, intervence

zaměření pozornosti, zacházení s informacemi apod. proto je potřebné, aby

supervizor vědomě nabízel co nejširší škálu možných postupů a reakcí a všímal si,

jaké zrcadlo mu skupina ukazuje. To mu pomůže pochopit, které varianty reakcí je

potřebné rozšířit.

Umí zacházet s mocí – využívá svoji autoritu ve prospěch členů skupiny. Umí být

laskavým a citlivým profesionálem. Odlišuje svoji úzkost od úzkosti členů skupiny,

umí zacházet s nejistotou.

Stará se o sebe – pozná svoje hranice, hranice zodpovědnosti, chrání sám sebe před

syndromem vyhoření (Havrdová 1999, In Koláčková, 2003).

Pro vytvoření bezpečného stimulujícího prostředí zaměřeného na profesionální rozvoj

členů supervizní skupiny je potřebné, aby supervizor dodržoval některé zásady týkající

se těchto oblastí (Růžička, 2001, In Koláčková, 2003):

Podmínky – nepředvídané situace mohou být ohrožující, proto je účelné, když si

supervizor vytvoří hypotézu o jednotlivých členech skupiny („diagnózu“), na

základě které může anticipovat projevy a reakce členů a připravit si individuální

přístup ke každému členovi v kontextu skupiny.

Budování vztahu pracovní aliance – všeobecně platí, že základem vztahu je

akceptace, otevřenost a empatie, které jsou předpokladem důvěry a bezpečí

a vytvářejí půdu pro vznik pracovní aliance. Je jasné, že jde o aktivní a záměrné

úsilí obou dvou stran (supervizora a supervidovaných). Pro vytvoření bezpečného

prostředí je důležité rozumět tomu, co je pro koho bezpečné nebo nebezpečné. Je

potřebné dávat pozor na zranitelné struktury osobnosti, respektovat je a vést k tomu

63

i členy skupiny. Je potřebné důsledně rozlišovat interpretaci a popis chování.

Samozřejmým požadavkem je zachování mlčenlivosti.

Otevřenost – úcta a respekt, tolerance k rozličným názorům, možnost diskuse,

každý hovoří sám za sebe, snaha porozumět pocitům a jednání druhých.

Informovanost – je potřebné uspokojovat potřebu lidí být informován o tom, co se

bude dít a kdy (odkdy dokdy, termíny).

Zázemí – je potřebné nezapomínat i na základní potřeby (přestávky na jídlo, pití,

WC, teplo, světlo apod.).

Pravidla (psaná i nepsaná) – jsou podmínkou dobré práce ve skupině a vytvářejí

skupinovou kulturu a její styl práce. Skupinové normy musí splňovat dvě

podmínky: členové skupiny se musí na nich sjednotit a normy musí sloužit

skupinovému cíli.

Systematičnost – spolupráce na základě kontraktu so stanovenými cíli, je

dohodnutá, dlouhodobá, kontinuální spolupráce, např. součást celoživotního

vzdělávání nebo výcviku, způsob práce v organizaci.

Každý člen supervizní skupiny musí dostat možnost vyjádřit se k osobě supervizora,

k programu, k ostatním členům. Zároveň musí být připravený přijímat zpětnou vazbu

(pozitivní i negativní). Úlohou supervizora je zajistit všem členům dostatečný prostor

a příležitost k vyjádření (Koláčková, 2003).

Další formy supervize

Intervizi poskytuje kolega v podobné profesionální situaci formou podpory, ujištění,

připomínky, nápadu, nového pohledu na poradenskou situaci, či klientův problém.

Intervize je supervizním střetnutím bez supervizora (Mátel, 2013).

Autovize je proces sebereflexe pracovníka (supervizora). Pracovník (supervizor) sám

sebe klade užitečné otázky, na které hledá odpovědi. Všímá si svých postupů, pocitů

a tělesných reakcí při práci s klientem (supervidovaným), které písemně (nebo

s využitím videozáznamu) vyhodnocuje. Borders a Leddick (In Koláčková, 2003)

nabízí pro tento proces následující otázky:

Co jsem slyšel, že můj klient hovoří, a co jsem viděl, že dělá?

Co jsem si myslel a co jsem cítil při svém pozorování?

Jaké jsem měl alternativy, co říci a udělat v tomto momentě?

Jak jsem si mezi nimi vybral?

Jak jsem měl v úmyslu pokračovat se zvolenou možností reakce?

Co jsem skutečně udělal? (Koláčková, 2003).

9.3. FUNKCE SUPERVIZE

Kadushin a Harkness (2002) rozeznávají 3 základné funkce supervize v sociální práci:

1. Řídící funkce – bývá též označována jako administrativní, normativní nebo

manažerská funkce. Je zaměřena na usměrňování výkonu profesionální úlohy

sociálního pracovníka s přihlédnutím na dodržování právních a etických norem,

64

standardů kvality, na poslání a cíle organizace, i na dodržování náplně práce

konkrétních zaměstnanců.

V administrativní supervizi je primární problém zaměřen na správnou, efektivní

a vhodnou implementaci politiky a pracovních postupů pracoviště. Primárním

cílem je zajistit dodržování politiky a postupů agentury (Kadushin, Harkness,

2002).

2. Vzdělávací (formativní) funkce – by měla pro supervidovaného přinést využití

svých předpokladů, dovedností a schopností do efektivní práce s klientem a řešení

problémů, se kterými se ve své praxi setkává.

Vzdělávací funkce tedy pomáhá potvrzovat odborný status supervidovaného

a podporuje ho v dalším profesním rozvoji, učí ho reagovat na aktuální potřeby

klientů, organizace a společnosti.

Podle Hawkinsa a Shoheta (2004), vzdělávací funkce se týká především rozvoje

schopností, porozumění a dovedností supervidovaných, což se děje reflektováním

a rozebíráním práce supervidovaného.

3. Podporná (restorativní) funkce – se projevuje poskytováním opory

v emocionálních ohroženích supervidovaného, poskytováním odhodlání pro další

práci a poskytovaní naděje. Cílem supervize je potom snižovat subjektivně

pociťovanou zátěž vyvolanou profesionální činností, zvyšovat motivaci

a podporovat i úpravu pracovního prostředí.

Ve sledování podporné funkce supervize primárním problémem je pracovní morálka

a pracovní uspokojení. Primárním cílem je zvyšovat pracovní morálku a pracovní

uspokojení (Kadushin, Harkness, 2002).

Hawkins a Shohet (2004) upozorňují na to, že cílem této funkce supervize je

zabránit, aby pracovníci nebyli „přeplněni emocemi“, které se vyplavují působením

zoufalství, bolesti a roztříštěnosti klientů. Podceňování významu práce s těmito

emocemi vede k nižší výkonnosti pracovníků, kteří se buď začnou identifikovat se

svými klienty, nebo se začnou bránit další možnosti nechat na sebe klienta působit.

9.4. ZAMĚŘENÍ SUPERVIZE

Mátel, Oláh a Schavel (2011) zdůrazňují, že supervizor má několik možností, na co se

v procesu supervize může zaměřit. Centrem pozornosti může být obsahové

tematizované sezení, může ho zaujímat efektivnost intervence, vztah sociální

pracovník – klient nebo sociální pracovník – supervizor. Všechny výše uvedené

aspekty jsou důležité v různé fázi procesu práce s klientem, většina supervizorů v praxi

některý z těchto aspektů preferuje. A proto uvedení autoři rozlišují následující

zaměření supervize:

1. Reflexe obsahu sezení sociálního pracovníka s klientem. Při tomto zaměření

supervize je důležité, jak klient a sociální pracovník prezentují sebe, které obsahy

do sezení přináší klient a které sociální pracovník, které informace klient považuje

65

za nepodstatné (obrana) a které vytěsní sociální pracovník, či jsou reference velmi

všeobecné (klient i sociální pracovník se obávají jít do hloubky) a jak se obsah

tohoto sezení vztahuje na předcházející sezení. Jde tu o základní otázky poznání:

Jak to udělám (např. rozhovor s klientem, návštěva v domácnosti) Jak to dělají jiní,

co se můžeme od nich naučit? Co děláme nesprávně, resp. co bych mohl udělat

nesprávně? Jak bych to udělal lépe? Těmito otázkami je iniciovaná reflexe profesní

úlohy i profesního výkonu, jejich další vývoj a konsolidace.

2. Explorace procesu práce s klientem, strategie a intervence sociálního pracovníka.

V rámci tohoto zaměření supervizor orientuje svoji pozornost na to, co se vědomě

nebo nevědomě událo v procesu práce s klientem. Pro takto zaměřenou supervizi je

důležité, co se událo před sezením s klientem, jak sezení začalo, jaký mělo průběh

a jak skončilo, co se stalo po sezení, jaké intervence využil sociální pracovník

a v které fáze procesu je uplatnil, jaký byl cíl těchto intervencí a k čemu tyto

intervence vedly. Tento druh zaměření supervize je užitečný hlavně v případě, když

jsou intervence sociálního pracovníka málo efektivní a sociální pracovník má

objektivní problémy v práci s klientem.

3. Zaměření na vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem. Hlavním cílem tohoto

zaměření supervize je, aby sociální pracovník získal větší rozhled a porozuměl

dynamice vztahu mezi ním a klientem. Supervizor se zajímá o historii vztahu,

sociální pracovník referuje o tom, jak se s klientem setkal, proč si ho klient vybral,

čeho si poprvé všiml na klientovi.

9.5. BALINTOVSKÉ SKUPINY

Jejich zakladatelem je britský psychoanalytik maďarského původu Michael BALINT

(1896-1970).

Balintovské skupiny mají 5 etap, resp. fází:

1. Expozice (přednesení) případu – účastníci balintovských skupin si se sebou

přinesou nějaký kazuistický případ z profesní praxe, o kterém by mohli referovat.

Svoje případy účastníci stručně představí. Vedoucí nebo člen skupiny je může

stručně pojmenovat, sepsat je na flipchart, aby to viděla celá skupina. Potom se

hlasováním vybere ten, který chce, aby byl přednesen. Je možné hned začít

s případem, který některý z účastníků cítí jako složitý a komunikuje velkou nutnost

řešit ho. Vedoucí skupiny může navrhnout některé případy i odmítnout (pokud jsou

příliš všeobecné, případně jde o osobní problém). Protagonista, kterého případ byl

skupinou vybrán, blíže o něm referuje, hlavně o souvislostech, o kterých si myslí,

že by pomohly ostatním k porozumění případu. Neomezuje se na fakta, ale popisuje

průběh případu, neúspěchy intervencí a svoje pocity. Ostatní ho pozorně

poslouchají, do expozice nemohou zasahovat.

2. Otázky, doptávání se – účastníci mohou protagonistovi klást otázky směřující

k hlubšímu objasnění případu. Otázky by měly být věcné, ne manipulativní, aby

samotné nenabízely „správnou“ odpověď.

66

3. Fantazie – v této a následující etapě protagonista nemůže mluvit. Účastníci skupiny

volně vytvářejí asociace, fantazie o tom, o co podle nich v případu jde. Jde

o tvořivou fázi, ve které se zapojuje vícero smyslů. Fantazie začíná účastník

skupiny obyčejně formulací: „Mám takovou fantazii...“

4. Praktické náměty, doporučení – účastníci se vyjadřují k praktickým postupům,

které by oni sami zvolili, kdyby byli v pozici protagonisty. Využívají se přitom JÁ

výpovědi: „Kdybych byl na tvém místě...“ Svými náměty ukazují rozličné cesty

řešení, přitom však nesmí docházet k obviňování, znevažování či kritice

protagonisty.

5. Rekapitulace – protagonista dává skupině zpětnou vazbu. Vyjadřuje svoje postřehy

k tomu, co bolo vypověděno, co ho zaujalo, s čím souhlasí, s čím nesouhlasí. Jeho

úlohou není hodnotit skupinu, ale spíš ocenit nové pohledy, aha zážitky, vyjádřit,

zda se jeho očekávání formulovaná na začátku sezení naplnila. Nakonec vedoucí

skupiny protagonistovi a členům skupiny poděkuje (Koláčová, 2003).

Shrnutí

Supervize je celoživotní forma učení zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností

a kompetencí supervidovaných, při které je důraz kladen na aktivizaci jejich vlastního

potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí. Podle počtu supervidovaných i způsobu

realizace je možné rozlišit individuální a skupinovou supervizi. K dalším formám patří

intervize a autovize. Intervizi poskytuje kolega v podobné profesionální situaci formou

podpory, ujištění, připomínky a pod. Autovize je proces sebereflexe pracovníka

(supervizora).

Otázky a úkoly k procvičení

1. Charakterizujte pojem supervize.

2. Popište formy supervize a uveďte příklady problémů, které by se v jejich rámci

mohli řešit

3. Z jakých etap se skládá Balintovská skupina?

Doporučená literatura

HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál,

2004. 208 s. ISBN 80-7178-715-9.

KOLÁČKOVÁ, J. Supervize. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální

práce. Praha: Portál, 2003, s. 349–365. ISBN 80-7178-548-2.

Σ

67

10. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY

Cíl:

Cílem této kapitoly je přiblížit studentovi problematiku systémových projektů.

Pozornost je věnována postoji sociálního pracovníka k systému, aktérem systémové

změny, definování problému, kontextem plánované změny a strategiím řešení.

Klíčová slova:

systémové projekty, makropraxe, aktéři systémové změny, strategie řešení

Průvodce studiem:

Tato kapitola se zabývá systémovými projekty, které patří do makropaxe sociální

práce. Klade vyšší nároky na studium.

Významné iniciativy v sociální oblasti jsou buď opřeny o silnou vizi jednoho člověka,

či malé skupiny lidí (potom jsou jejich nositeli obvykle nestátní organizace), nebo

vznikají z rozhodnutí státní správy či samosprávných orgánů.

Tyto orgány mohou reagovat na potřebu pociťovanou velkou částí občanů, kterou

např. indikují průzkumy veřejného mínění, nebo příslušný orgán státní správy (územní

samosprávy) může sociální problémy zjišťovat sám, navrhovat a realizovat opatření,

která je řeší nebo se mohou pokoušet předcházet vzniku určitých problémů.

10.1. SYSTÉMOVÉ PROJEKTY JAKO SOUČÁST MAKROPAXE

SOCIÁLNÍ PRÁCE

Do makropraxe jsou počítány komplexnější úrovně odborné praxe, přesahující práci

individuální a skupinovou. Jsou to obvykle:

řízení organizací,

kontaktní a koordinační práce s organizacemi,

projekty týkající se velkých místních společenstev,

navrhování, řízení a hodnocení systému sociálních služeb,

iniciativy ovlivňující místní, regionální a státní sociálnu politiku (Matoušek,

2003b).

Každý případ, se kterým se sociální pracovník střetává, má jak stránku osobní, tak

stránku skupinovou, komunitní i stránku systémovou.

68

10.2. POSTOJ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA K SYSTÉMU

Sociální pracovník je v našich podmínkách téměř vždy závislý buď na státu, nebo na

nestátním právním subjektu, který jeho činnost financuje. Státní organizace

poskytující sociální služby jsou součástí státní správy a prostředky čerpají z rozpočtu

příslušného ministerstva. Stejně tak nestátní organizace čerpají prostředky

z příslušných rezortních rozpočtů, příp. z rozpočtů obcí.

Organizace čerpající prostředky ze zdrojů nezávislých na státní správě a samosprávě

(z nadací, z mezinárodních programů) jsou závislé na grantové politice donorů.

I navzdory této závislosti by měl umět profesionál kriticky hodnotit systémový kontext

vlastní práce, začínající politikou nadnárodních organizací, přes politiku státních

orgánů až k politice orgánů s regionální či místní působností. Kritické hodnocení

vlastní organizace z hlediska zájmů zaměstnanců nedělá zaměstnancům problémy, ale

kritické hodnocení vlastní organizace jako systému reagujícího na potřeby klientů je

něco jiného – také zhodnocení si vyžaduje úplně jinou „optiku“, než jaká je optika

zaměstnance.

Výsledkem kritického hodnocení systémů nadřazených jednotlivé sociální službě

(jednotlivé organizaci) mohou být tyto závěry:

systém potřeb klienta vnímá jako oprávněnou a reaguje na ni nejlepším možným

způsobem,

systém potřeb klienta vnímá jako oprávněný, ale reaguje na ně způsobem pro

klienta nepříznivým,

systém potřeb klienta nevnímá jako oprávněný, a proto na ně nereaguje.

Při popisu interakce mezi profesionály a institucionálními systémy, ve kterých

profesionálové působí, je možné role aktérů dělit na ty, kteří služby poskytují a na ty,

kteří vznáší požadavky. Kabele (1993, In Matoušek, 2003b) v tomto duchu odlišuje

„stranu řešitelů problému“ a „stranu nárokovatelů“.

Nejpočetnější skupinu nárokovatelů tvoří zpravidla jednotlivci vystavení těžkostem,

které za daných okolností nemohou zvládnout na očekávané úrovni (tj. prvotní

řešitelé). Stranu řešitelů představují obvykle instituce legitimované politickou

potřebou nadindividuálních řešení problémů (služebnosti), které se avšak taktéž

přirozeně zajímají o svoji vlastní prosperitu. „Nelegitimní“ zájmy institucí

a „nekonečné množství“ nároků nárokovatelů, přenášejících na instituce

zodpovědnost, staví obě dvě strany do protichůdné pozice.

Takovéto dělení rolí má význam zejména v koncepční diskusi o principech sociální

politiky. Pro popis situace sociálního pracovníka se hodí málo, protože sociální

pracovník může být současně řešitelem problému – v případech, ve kterých má k řešení

vytvořené podmínky a má potřebné kompetence – i nárokovatelům – v případech, kdy

naráží na legislativní, organizační nebo jiné bariéry při pokusech efektivně řešit

problém jednotlivce nebo skupiny.

Knopf (1995, In Matoušek, 2003b) se pokusil o typologii postojů profesionálů

působících v pomáhajících profesích k byrokracii. Byrokracie je u něho míněna jako

69

instituce zaměstnávající profesionála, tak soustava dalších institucí, s kterými

profesionál přichází do styku.

Typologie postojů profesionálů působících v pomáhajících profesích:

Zaměstnanec typu bojovníka/válečníka systém neuznává, pokouší se s tím otevřeně

bojovat a skoro vždy prohrává.

Pomlouvač a stěžovatel jsou též odpůrci systému, podrobují kritice části systému

nebo jejich představitele; většinou přežívají v nižších pozicích, jsou jim

přidělovány méně významné úlohy a jejich výkon je ostře sledovaný.

Tanečník investuje do práce nevyhnutné minimum, pokud to jde, ignoruje pravidla

a standardní postupy.

Obranář je ustrašený, nesnáší konflikty, přizpůsobuje se nárokům.

Stroj je rozený byrokrat, drží se pravidel doslova a dělá mu dobře moc, kterou tím

získává nad ostatními; často bývá jmenován do vedoucích funkcí.

Kat/popravčí má mnoho nápadů, a pokud to jeho pozice umožňuje, dělá časté

změny a kvůli nim ruší programy a mění personál.

Když tuto typologii zevšeobecníme, uvidíme, že upozorňuje na dva druhy

nebezpečenství, která profesionálovi hrozí při střetu s byrokratickým systémem.

Prvním je rychlá rezignace a neefektivní ukřivděný postup a druhým jsou nereálná

očekávání rozsáhlých změn vynucovaných bezhlavou ofenzívou nebo nedomyšlenými

pokusy.

Knopf (In Matoušek, 2003b) taktéž poskytuje soubor doporučení, která bychom si měli

zachovat při konfrontaci s byrokratickými aparáty. Při realizaci systémové změny je

významné:

Dobře definovat vlastní potřebu a potřebu klienta, sestavit soubor alternatívních

postupů, zvolit ten nejlepší, pokusit se o jeho realizaci a zhodnotit výsledek.

Snažit se o změnu v těch záležitostech, při kterých je to nadějné, na ostatní

rezignovat.

Shromáždit o byrokratickém aparátu dostatek informací a poznat jeho strukturu.

K byrokratům se chovat jako ke klientům, nebo i oni jsou lidé se zvláštními

potřebami a mají emoce.

Pokud je to možné, pěstovat neformální kontakty s byrokracií, vytvářet si k nim

příležitost.

Pokud začala přímá válka s byrokracií, nepokračovat v ní, uzavírat příměří

a vyjednávat.

Najít si spojence mezi kolegy, společně s nimi hledat řešení a neupadat přitom do

neproduktivního omlouvání byrokratů.

Vyjasnit si pracovní smlouvu a vlastní očekávání od práce.

Starat se o vlastní profesionální rozvoj (vzdělávání, výcviky).

Neočekávat od byrokracie uznání hodnoty vlastní práce.

I ve vysokých pozicích si stále udržovat kontakt s klienty a díky tomu mít z první

ruky zprávy o potřebnosti a kvalitě poskytovaných služeb (Matoušek, 2003b).

70

10.3. AKTÉŘI SYSTÉMOVÉ ZMĚNY

Okruh lidí, kteří se musí angažovat v úspěšné systémové změně, je mnohem širší než

jednotlivec, případně skupina osob, které si jako první uvědomily problém a daly

podnět k změně. Účastníky procesu změny v sociálních makrosystémech je žádoucí

třídit podle jejich očekávání role v procesu změny následovně:

jednotlivec nebo skupina iniciující proces změny – tedy lidé, kteří si problém

uvědomili jako první a jsou přímo zainteresovaní na změně; k jejich realizaci

mohou mít předpoklady, ale též nemusí,

osoba nebo osoby řídící proces změny – tedy člověk nebo lidé, kteří koordinují

činnost jiných lidí a sledují řešení problému od první formulace až po konec,

skupina klientů – tedy lidí, u kterých se očekává, že ze systémové změny budou

bezprostředně profitovat; u větších projektů se dá očekávat mnohostranný zisk,

mezi profitujícími skupinami je potom žádoucí stanovit priority a označit skupinu,

která má mať primární zisk,

podporné skupiny – tedy formální nebo neformální skupiny, které mají též zájem

na tom, aby problém byl řešen, a mohou k jeho řešení přispět,

skupina s pravomocí nutnou k uskutečnění změny – může jít o státní úředníky,

volené zástupce nebo o lidi řídící neziskovou nestátní organizaci,

skupina realizující proces změny – tedy skupina plně zaměstnaná uskutečňováním

změny, obvykle patřící do nějaké organizace.

Tyto skupiny najdeme u většiny autorů ve všeobecné kategorii celého systému.

Nettingová a kol. (1993, In Matoušek, 2003b) ve svojí práci odlišují cílový a akční

systém.

Cílový systém je systém, který má být změněn, aby došlo k očekávanému výsledku

(např. způsob poskytování určité služby), nebo skupina, která má být ovlivněna.

Akční systém zahrnuje všechny předpokládané aktéry změny (jeho jádrem jsou ti, kteří

řídí proces řešení problému) (Matoušek, 2003b).

10.4. DEFINICE PROBLÉMU, JEHO ROZSAHU

A NALÉHAVOSTI

Prvním nutným krokem při definování problému je určení skupinové příslušnosti

problému. Jinými slovy – nejprve je potřebné zvážit, kdo problém nastolil a potom je

potřebné se zabývat tím, jak by tuto věc posuzovali jiné skupiny, o kterých se dá

předpokládat, že se jich týká. Přitom může vyjít najevo, že ne všechny skupiny,

kterých se problém týká, ho definují stejným způsobem. Dokonce se může ukázat, že

některé problémem dotknuté skupiny ani nemají reprezentaci, která by jejich hledisko

formulovala a konfrontovala ho s pohledy jiných. Příkladem skupin, které nemají

reprezentaci a nedokáží lobovat ve prospěch svých zájmů, jsou rodiny s nízkými

příjmy, lidé žijící bez domova, mladiství opouštějící po dlouhém pobytu ústavní

zařízení. Někdy problém identifikuje skupina, která k němu má geograficky

71

a politicky daleko, avšak skupiny, kterých se problém přímo týká, ho zatím takto

nepociťují.

Dalším krokem by mělo být získání věrohodných údajů dokumentujících rozsah

a vážnost problému. Oficiální statistiky takovéto údaje v některých případech

poskytují, jindy ne (např. počet Romů žijících na území ČR).

Pokud není v silách iniciátorů systémové změny uskutečnit průzkum na

reprezentativním vzorku populace, měli by se alespoň pokusit o empirickou sondu,

která by popsala typické podoby problému a kvalifikovaně se pokusila odhadnout jeho

rozsah a další vývoj. Jednou z možností, jak sociální problém popsat, je podat popis

situace skupiny lidí, která je v podstatných rysech porovnatelná s cílovou skupinou,

ale která daným problémem z nějakého jasně určitelného důvodu netrpí. Je možné

například porovnat osudy dvou skupin stejně nadaných romských dětí se stejným

rodinným zázemím, ze kterých jedno navštěvuje základní školu a druhé speciální

školu.

Průřezová data, zachycující stav problému v jednom okamžiku, nejsou skoro nikdy

dostačující základnou pro definici problému a pro zvážení efektivní strategie jeho

řešení. Dynamiku problému je možné popisovat podle starších výzkumů

realizovaných jinými subjekty, samozřejmě s kritickým přezkoumáním použitých

metod a z nich vyplývajících chyb. Data poskytující představu o problému a jeho

vývoji jsou nutná zejména pro posuzování rozsahu a naléhavosti problému. Bez

takovýchto údajů není možné zdůvodňovat, že problém je zralý na řešení. Věrohodné

údaje jsou nutnou podmínkou vstupu problému do soutěže o pozornost veřejnosti,

médií a politiků.

Samotná fakta získaná více nebo méně systematickým průzkumem, ale nestačí na to,

aby problém začal být považován za významný, nebo aby se stal v soutěži s jinými

problémy prioritou. Problém musí jednak vstoupit do širokého povědomí veřejnosti

(opakované prezentování v masmédiích) a navíc se k němu musí vyjadřovat osoby

vybavené neformální autoritou a osoby vybavené formální pravomocí nutnou k řešení

alespoň některých aspektů problému.

Definice problému by měla zahrnovat i popis celkového cíle, ke kterému plánovaná

změna směřuje. Celkový cíl by měl být objektivizovatelný. Pokud by vytyčeným cílem

projektu mělo být např. zlepšení kvality života klientů, bude těžké konstatovat, kdy

byl cíl dosažen. Pokud však bude kvalita života definovaná jako soubor jednoznačně

indikovatelných kritérií, případně měřitelných cílů nižší úrovně, potom bude možné

říci, či se vize systémové změny naplnila nebo ne (Matoušek, 2003b).

10.5. KONTEXTY PLÁNOVANÉ ZMĚNY

Jak bylo už naznačeno, historický vývoj problému je významným kontextem, jehož

znalost je nutnou podmínkou dobrého pochopení povahy problému. Jinak by definice

problému i z něj vycházející strategické rozhodnutí mohla být zbytečným opakováním

postupů, které se už v minulosti ukázali jako slepá ulička.

72

Odezvy na publikování problému ukáží, na jaké překážky bude realizace problému

narážet. Je pravděpodobné, že překážky, které budou řešitelé problému překonávat

v současnosti, jsou jen novými verzemi překážek, se kterými se střetli jejich

předchůdci, když problém identifikovali už v minulosti a pokusili se něco s ním dělat.

Dalším kontextem, který by měl být při přípravě systémového projektu zmapovaný,

jsou instituční vazby a kompetence.

Systémový projekt by měl počítat s platnou národní i mezinárodní legislativou.

V návrhu systémové změny je nutné na tyto právní normy odkázat, příp. klíčové

pasáže z nich citovat a komentovat. V mnohých případech je možné pro změnu

nepříznivé situace klienta, která bývá spojena s praxí a s platnou legislativou, použít

jako argument ustanovení mezinárodních právních norem.

U nás často používaným argumentem pro nutnost systémových změn jsou příklady

dobré praxe z jiných zemí. Avšak tyto země mají odlišné tradice, jiné zdroje

(ekonomické i neekonomické – např. dobrovolníci), jiný právní systém, jiné způsoby

vzdělávání personálu a kvalifikační předpoklady pro práci, v některých případech

i značné odlišnosti v klientele sociálních služeb. Praxe vyzkoušená v jiných zemích

proto nemůže být ničím víc než inspirací; věrné okopírování systému služeb, který

vznikl v odlišných podmínkách, se nemůže podařit.

Samozřejmostí by mělo být shromáždění informací o problému z vědeckých článků,

monografií a přehledových prací týkajících se řešeného problému nebo problémů

bezprostředně s ním souvisejících. Tyto informace je nutné kriticky zhodnotit, např.

expertní skupina zodpovědná za metodiku řešení zformuluje vlastní stanovisko

reagující na aktuální odbornou diskusi. Je totiž pravděpodobné, že při literární rešerši

budou nalezena rozdílná stanoviska odborných autorit, se kterými je lepší se vypořádat

před začátkem projektu. Výstupem kritického hodnocení odborné literatury by měla

být konzistentní teorie vysvětlující příčiny problému. Tato teorie potom bude využita

jako vodítko při řešení problému.

V neposlední řadě je žádoucí zmapovat ekonomické aspekty problému, který má být

systémově řešen. Když se podaří předkladatelům projektu dokázat, že navrhovaná

varianta je:

- levnější jako současný systém, přičemž kvalita předpokládané služby je vyšší nebo

stejná,

- stejně nákladný jako současný systém, ale kvalita služeb je výrazně vyšší,

potom naděje na akceptaci navrhovaného řešení stoupá. Kromě zlepšení situace

klientů je vždy potřebné zvažovat i efekt navrhované změny pro celý stát, resp. jiný

subjekt, který se na financování systému podílí (Matoušek, 2003b).

V ideálním případě by navrhovaná změna měla být jednak méně nákladná než

dosavadní systém, jednak by měla pro klienta vytvářet příznivější podmínky než jaké

má za současného stavu. Přesvědčivým argumentem může být také kalkulace nákladů,

které bude muset stát nebo nějaký jiný subjekt vynaložit, pokud se systémová změna

neuskuteční. Taktéž sám proces změny obvykle vyžaduje určité náklady, které by měl

73

tým zabezpečující změnu poznat předem a měl by poznat i zdroje, ze kterých budou

tyto náklady hrazeny.

Konečně je nutné podívat se na problém z perspektivy cílové skupiny. Cílová skupina

– tedy osoby, které ji věrohodně reprezentují – by měla prověřit záměry systémového

projektu a zhodnotit jeho přijatelnost. Není přitom nutné, aby cílová skupina od

začátku souhlasila s cíli i navrhovanými postupy, ale je nutné, aby s touto skupinou

bol veden dialog a aby stanoviska cílové skupiny byly v maximálně možné míře

respektovány (Matoušek, 2003b).

10.6. STRATEGIE ŘEŠENÍ

V zásadě jsou 3 možnosti:

První spočívá ve změně systému změnou zákona, resp. na něho navazujících

právních norem. Od tohoto postupu se očekává plošná změna v chování všech

poskytovatelů příslušných služeb. Změna legislativy je však zdlouhavý

a kontroverzní proces. Vysoká politika je diktována zejména stranickými zájmy.

Naděje na úspěch má tedy ten, kdo svůj záměr dokáže spojit se zájmy stran a najít

sympatizanty. Takzvaný lobbing, tedy ovlivňování zákonodárců mimo parlamentní

debaty, je v tomto případě nutností. Je žádoucí pokusit se už předem – např. podle

záznamu parlamentních debat a hlasovaní – vytipovat zákonodárce, kteří by mohli

systémovou změnu podpořit, a na druhé straně ty, u kterých je skoro jisté, že budou

proti ní, podobnou předpověď je možné udělat i s ohledem na zainteresované státní

i nestátní organizace.

Druhý postup bývá charakterizován jako cesta zdola nahoru. Žádoucí změna je

realizována nejprve v malém měřítku – např. v jedné organizaci – a potom je model

postupně rozšiřován do dalších organizací. Ani v tomto případě však nedojde

k šíření nového systému automaticky. Tu je taktéž potřebné dlouhodobě

a intenzivně ovlivňovat poskytovatele služeb prostřednictvím odborného tisku, na

půdě profesních organizací i při neformálních kontaktech s kolegy. Pokud se podaří

model rozšířit, je žádoucí udržovat užší kontakt s nositeli inovací; ale neuzavírat se

před komunikací s ostatními poskytovateli služeb stejné klientele.

Třetí strategie, nepochybně nejméně účinná, spočívá ve vytvoření ideálního modelu

jako koncepce, tedy jen „na papíře“ s předpokladem, že tento model bude

poskytovateli péče nebo správními orgány využit. U tohoto postupu hrozí, že

koncepce skončí v kancelářích příslušných úřadů nebo v archívech příslušných

zařízení.

Efektivní strategie by měla postupovat po vytyčených krocích k celkovému cíli. Každý

krok (etapa) může mít svoje cíle nižší úrovně, hlavní zodpovědnou osobu a časový

horizont, po dobu kterého mají být jednotlivé postupové cíle dosaženy.

Nettingová a kol. (1993, In Matoušek, 2003b) odlišují strategii systémové změny od

taktiky. Taktika charakterizuje každodenní způsoby jednání, strategie je vytyčením

všeobecného směru postupu. Taktika se zaobírá konkrétním využívaním dostupných

74

zdrojů – od lidského kapitálu (t j. všech zainteresovaných a zainteresovatelných lidí)

až po zdroje finanční a zdroje typu služeb. Taktika může mít tři formy:

Spolupráce – ta je vhodná tehdy, kdy cílová skupina a akční systém souhlasí, že

změna je nutná.

Kampaň – přichází do úvahy v případech, kdy si cílová skupina není plně vědoma

nutnosti změny, je nevyhnutelné ji přesvědčovat, nebo dokonce vychovávat (např.

mladí lidé ohroženi vznikem závislostí na návykových látkách).

Konfrontace – je nutná v případech, kdy akční systém a cílová skupina spolu

nesouhlasí v předpokládané systémové změně. Může jít o jakékoliv vyjednávání

mezi subjekty s rozdílnými zájmy, může mít formu veřejné demonstrace nebo

soudních procesů. Některé konfrontační postupy záměrně porušují zákony, aby se

dosáhlo jejich změny (např. příslušník etnické menšiny se chová jako příslušník

většiny, pro kterého platí jiné normy). Zastánci této taktiky si měli předem

uvědomit možné následky svého jednání.

Taktiku je možné v průběhu realizace projektu měnit. Konfrontace je taktika, ke které

je možné přejít od spolupráce nebo kampaně, ale pokud už jednou byla konfrontace

zvolena, je těžké postupovat jinak (Matoušek, 2003b).

Shrnutí

Tato kapitola se věnovala systémovým projektům. Systémové projekty zařazujeme do

makropraxe sociální práce. Jednou z úloh sociálního pracovníka je i kritické

hodnocení systémů, přičemž může dojít k těmto závěrům: systém potřebu klienta

vnímá jako oprávněnou a reaguje na ni nejlepším možným způsobem, systém potřebu

klienta vnímá jako oprávněnou, ale reaguje na ni způsobem pro klienta nepříznivým

nebo systém potřebu klienta nevnímá jako oprávněnou, a proto na ni nereaguje.

K tomu, aby systémová změna byla úspěšná, je potřebné, aby se angažoval nejenom

sociální pracovník, ale i širší okruh lidí, např. osoby řídící proces změny, skupina

klientů, podporné skupiny, skupina s pravomocí nutnou k uskutečnění změny

a skupina realizující proces změny.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Vysvětlete pojem makropraxe a uveďte, co do ní zařazujeme.

2. Popište postoj sociálního pracovníka k systému.

3. Popište aktéry systémové změny.

4. Definujte problém, jeho rozsah a naléhavost.

5. Popište tři strategie řešení problémů.

Σ

75

Doporučená literatura

MATOUŠEK, O. Systémové projekty. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 309–323. ISBN 80-7178-548-2.

76

POUŽITÁ LITERATURA

BUBELÍNI, J. Prevencia kriminality. Bratislava: Ministerstvo vnútra SR, 2001. 252 s.

ISBN 80-8054-253-8.

DUNOVSKÝ, J. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum, 1986.

GABURA, J. Sociálne poradenstvo. Bratislava: Občianske združenie Sociálna práca,

2009. 222 s. ISBN 80-89185-10-X.

GABURA, J., MYDLÍKOVÁ, E. Vedenie sociálneho prípadu. Bratislava: ASSP,

2004. 126 S. ISBN 80-968713-2-3.

HARTL, P. Poradenství. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce.

Praha: Portál, 2003, s. 83–118. ISBN 80-7178-548-2.

HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 67–81. ISBN 80-7178-548-2.

HAVRÁNKOVÁ, O. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 153–168. ISBN 80-7178-548-2.

HAWKINS, P., SHOHET, R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál,

2004. 208 s. ISBN 80-7178-715-9.

HUDECOVÁ, A. a kol. Sociálna práca s rodinou. Banská Bystrica: Pedagogická

fakulta, Univerzita Mateja Bela, 2009. 248 s. ISBN 978-80-8083-845-4.

JUHÁSOVÁ, A. a kol. Sociálna rehabilitácia ľudí so zdravotným postihnutím. Nitra:

UKF, 2012. 288 s. ISBN 978-80-558-0081-3.

KADUSHIN, A., HARKNESS, D. Supervision in Social Work. New York: Columbia

University Press, 2002. 576 s. ISBN 023112094X.

KINKOR, M. Komunitní práce. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální

práce. Praha: Portál, 2003, s. 253–269. ISBN 80-7178-548-2.

KOLÁČKOVÁ, J. Supervize. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální

práce. Praha: Portál, 2003, s. 349–365. ISBN 80-7178-548-2.

KOŠČO, J. a kol. Teória a prax poradenskej pschológie. Bratislava: SPN, 1980. 431

s.

LEVICKÁ, J. Na ceste za klientom. Trnava: ProSocio, 2006. 331 s. ISBN 80-969454-

0-8.

LEVICKÁ, J. Metódy sociálnej práce. Trnava: ProSocio 2002. 128 s. ISBN 80-89074-

38-3.

MÁTEL, A. Metódy a prístupy v sociálnej práci. Nitra: Fakulta sociálnych vied a

zdravotníctva UKF, 2013. 242 s.

MÁTEL. A., OLÁH, M., SCHAVEL, M. Vybrané kapitoly z metód sociálnej práce I.

Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2011. 214 s. ISBN 978-80-8132-027-9.

77

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-

7367-368-0.

MATOUŠEK, O. Práce s dětmi a s rodinou. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a

řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a, s. 181–200. ISBN 80-7178-548-2.

MATOUŠEK, O. Systémové projekty. In: MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení

sociální práce. Praha: Portál, 2003b, s. 309–323. ISBN 80-7178-548-2.

MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. 314 s. ISBN 978-80-

7367-331-4.

MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně,

2004. 100 s. ISBN 80-210-3323-1.

NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001. 166 s.

ISBN 80-903070-0-0.

PAVELOVÁ, Ľ. a kol. Komunitná sociálna práca. Sociálna práca v komunite.

Bratislava: IRIS, 2013. 249 s. ISBN 978-80-89238-79-8.

PAVELOVÁ, Ľ., TVRDOŇ, M. Komunitná sociálna práca. Nitra: Fakulta sociálnych

vied a zdravotníctva UKF, 2006. 175 s. ISBN 80-8050-983-2.

PETRUSEK, M. a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 747 s.

ISBN 80-7184-311-3.

POPPLE, K. Analising Community Work. Its Theory and Practice. Philadelphia: Open

University Press, 1995. 144 s. ISBN 0-335-19408-7.

ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994. 80 s. ISBN 80-85850-

00-1.

SCHAVEL, M. Sociálne poradenstvo. In: Mátel, A. a kol. Teórie a metódy sociálnej

práce I. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2013. s. 259–279. ISBN 978-80-971445-1-

7.

SCHAVEL, M., ČÍŠECKÝ, F., OLÁH, M. Sociálna prevencia. Bratislava: VŠZaSP

sv. Alžbety, 2009. 138 s. ISBN 978-80-89271-22-1.

SCHAVEL, M., OLÁH, M. Sociálne poradenstvo a komunikácia. Bratislava: VŠZaSP

sv. Alžbety, 2012. 218 s. ISBN: 978-80-89535-08-8.

Služby sociální prevence [online]. 2017. [cit. 2017–06–15]. Dostupné z:

http://slovnik.mpsv.cz/sluzby-socialni-prevence.html

Sociální poradenství [online]. 2017. [cit. 2017–06–15]. Dostupné z:

http://slovnik.mpsv.cz/socialni-poradenstvi.html

STRIEŽENEC, Š. Úvod do štúdia sociálnej práce. Trnava: Tripsoft, 2001. 197 s.

ISBN 80-968294-6-7.

78

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách [online]. [cit. 2016–02–18]. Dostupné z:

˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&fulltext=&nr=108~2F2006&par

t=&name=&rpp=15

ŽIAKOVÁ, E. a kol. Sociálna práca – Teoretické východiská a praktické kontexty.

Košice: FF UPJŠ, 2011. 283 s.

ŽILOVÁ, A. Kapitoly z teórie sociálnej práce. Žilina: Edis, 2000. 119 s. ISBN 80-

7100-783-8.

ŽILOVÁ, A. Komunitná sociálna práca. In TOKÁROVÁ, A. a kol. Sociálna práca.

Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce. Prešov: Akcent Print. 2003. s. 465-

478. ISBN 80-968367-5-7.

79

Vysvětlivky k používaným symbolům

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ