-
1
PSYCHOLOGIE Psychologie je věda o člověku, o jeho duševním
životě, o jeho psychice
Psychika zahrnuje: prožívání a chování, které může být vědomé či
nevědomé
Psychologie je tedy nauka o lidském prožívání a chování, o
lidském vědomí a podvědomí
Jiná definice: psychologie studuje psychické jevy, které obvykle
třídíme takto:
Psychické jevy:
1) psychické procesy - (obvykle krátké děje): vnímání,
představivost, fantazie, myšlení, řeč
2) psychické stavy - (mají již delší průběh): pozornost, emoce,
náročné životní situace
3) psych. vlastnosti - (nejdelší - relativně trvalé znaky
osobnosti): charakter /povaha/,
temperament, schopnosti, vlohy, motivace, potřeby, hodnoty,
seberegulační vl., apod.
4) psychické obsahy (získané v procesu učení): vědomosti,
dovednosti, návyky, zájmy, postoje
Charakteristika psychických jevů:
1) jsou funkcí (produktem, projevem činnosti) mozku /nejvýše
organizované hmoty/ -
2) jsou výsledkem života v lidské společnosti (viz. příklady
tzv.vlčích dětí)
3) utvářejí a projevují se v činnosti
4) v životě člověka plní funkce: a) poznávací (okolní realitu,
sebe, druhé ..)
b) regulační (řídící, žít v prostředí, navazovat vztahy)
Význam psychologie
- psychologie člověku pomáhá:
1) lépe poznat sám sebe - své vlastnosti osobnosti, vlohy,
talent, schopnosti, inteligenci...
2) rozvíjet sebe - rozvíjet kladné a potlačovat záporné
vlastnosti
3) poznávat druhé lidi (spolužáky) - rozumět projevům chování,
předvídat reakce druhých
4) působit na druhé - umět asertivně komunikovat, používat
psychologii v osobním životě
5) uspořádat podmínky, ve kterých lidé žijí, pracují, studují
(psychohygiena učení...)
Odvětví psychologie:
1) teoretické disciplíny: - obecná ps., ps.osobnosti, vývojová,
sociální ps. a patopsychologie
2) aplikované ps. disciplíny: - pedagogická, klinická,
poradenská, psychologie práce
3) speciální ps. disciplíny: - psychologie dopravy, reklamy,
sportu, vojenská, forenzní
-
2
Biologická a sociokulturní determinace, modely
determinace, vrstvy psychiky z hlediska determinace
determinace – příčinná podmíněnost a zákonitá závislost věcí a
jevů.
Aplikace přístupů determinace
chování je vždy podmíněno určitými faktory a vlivy
tyto činitele lze poznat, poznatelnost je omezena složitostí
psychických jevů a rozvojem
metod
psychický život probíhá podle určitých zákonitostí.
Biologická determinace
1) vnitřní činitelé
nervová soustava a její činnost (nervy a synapse)
žlázy s vnitřním vyměšováním (hypofýza, pankreas, epifýza,
brzlík, štítná žláza, nadledvinky
– hormony se vylučují přímo do krve – nelze vůlí ovládnout
dědičnost
tělesný stav organismu, odolnost vůči nemocem
2) vnější činitelé
mikro a makroklimatické podmínky (čistota vzduchu, koncentrace
CO2, geomagnetické
pole, erupce na Slunci)
složení potravy, kvalita vody, kouření
Sociokulturní determinace
a) výchovné vlivy prostředí – zážitky z dětství, …
b) společenské normy – zvyky, zákony, společenské tabu, …
c) výtvory lidské kultury a civilizace – lidnatost,
náboženství
Modely determinace
1. ontogenetický : 2. strukturální :
-
3
3. intervariabilní : - týká se schopností (např.
inteligence)
- průměrné IQ je nejvíce ovlivněno prostředím
Přístupy k psychologii osobnosti
Hledisko PSYCHOANALÝZA BEHAVIORISMUS HUMANISTICKÁ
PSYCHOLOGIE
struktura
osobnosti
id,
ego,
super-ego
naučené reakce,
zvyky
vlastní „Já“,
sebepojetí
základní
motivy sex a agrese podněty všeho druhu
potřeba
seberealizace
determinace dědičnost,
vrozené pudy,
biologické potřeby
učení
nápodoba vzoru,
kritické
životní situace
svobodná
volba vývoje,
vlastní aktivita
role
nevědomí maximální žádná minimální
pojetí
svědomí super-ego sebezpevňování obraz ideálního „Já“
v terapii
jde o: odkrývání
(potlačených motivů)
(pře)učení (působením odměn a
trestů)
spoluprožívání (akceptace, empatie)
-
4
PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
OSOBNOST je organická jednota všeho tělesného a psychického,
vrozeného a získaného,
typická pro daného jedince, utvářená a projevující se v jeho
chování (každý člověk je osobností)
Struktura osobnosti: - osobnost se skládá z těchto složek:
1) motivace (aktivačně-motivační vlastnosti) - zahrnují vše to,
co žene člověka k určité činnosti,
oč usiluje, k čemu směřuje, tzv. motivy: potřeby, pudy, cíle,
zájmy, ideály, plány, ale také např.
zvyky
2) charakter, postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - jádro
osobnosti, které je člověku
zdrojem zodpovědného jednání, zahrnuje vlastnosti, které mají
morální význam
3) seberegulační vlastnosti - na základě poznání sebe sama -
řídí a kontrolují prožívání a
chování
4) temperament - dynamické vlastnosti, charakterizují formální
průběh prožívání a chování z
hlediska dynamiky a intenzity (cholerik, sangvinik, flegmatik,
melancholik, extravert x introvert)
5) schopnosti - výkonové vlastnosti určují, jak úspěšně může
osobnost vykonávat určitou
činnost: vlohy, schopnosti speciální a obecné = inteligence
6) individuální vlastnosti psychických procesů a stavů -
podílejí se na charakteristice
osobnosti, vytvářejí tzv. individuální zvláštnosti našeho
vnímání, představivosti, fantazie, tvořivosti,
myšlení, paměti, řeči, pozornosti, emocí, chování ve stresu,
konfliktu apod.
Základní témata psychologie osobnosti
1) popis struktury osobnosti
2) determinace vývoje osobnosti
3) dynamika osobnosti
4) posouzení integrity osobnosti:
racionální přístupy
emocionální stabilita
zdravé sebevědomí
5) posouzení patologie osobnosti.
-
5
MOTIVACE
je souhrn hybných činitelů, které vedou jedince k tomu, aby něco
vykonal (nebo naopak
nekonal)
Motivace zahrnuje:
a) vnější činitele /vnější motivace/: - tzv. incentivy
1) odměny (hezké známky, pochvala, úsměvy, pohlazení,
výhody)
2) tresty (špatné známky, po-známky na ZŠ, napomenutí, důtky
...)
3) příkazy (rozkazy, výzvy - učitelů, rodičů)
4) prosby, přání a očekávání druhých (co od nás druzí chtějí,
očekávají, potřebují)
5) nabídky, pobídky (zboží ve výkladní skříni, jakákoliv
reklama)
6) vzory (také antivzory) - vedou k nápodobě (nebo odmítání)
7) další podmínky vnějšího prostředí (mikro i makro- klima,
změny počasí apod.)
b) vnitřní činitelé /vnitřní motivace/:
1) potřeby (nižší, vyšší) - nejsilnější mot. činitel, také pudy
a instinkty
2) zájmy (sportovní, jazykové, umělecké ...)
3) emoce - kladné i záporné (radost, touha, zamilovanost, ale i
strach, nejistota ..)
4) pocit povinnosti, tzv. morální motivace
5) návyky - zvyky, zdravé x nezdravé
6) postoje a hodnoty (názory) - vedou k aktivitě
7) životní plány, cíle, ideály - cíle rozlišujeme: blízké
(zlepšit známku...), střední (maturita) a
dlouhodobé, perspektivní (rodina, práce, spol. postavení,
koníčky ..) - nutno písemně napsat
POTŘEBA je stav nedostatku nebo nadbytku, který člověk pociťuje
jako nepříjemný a má
proto snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit, potřeba
je nejsilnější motivační činitel
Třídění potřeb:
a) nižší: - biofyziologické, elementární - základní, slouží k
zachování existence
- p.potravy (jídla a pití), spánku, dýchání, vyprazdňování,
bezpečí, světla, tepla, odpočinku,
sexu, zachování rodu, (p.drogy - při závislosti, ot.proč odmítnu
nabízenou drogu?)
b) vyšší: - psychické - jsou spjaty se společenským
začleněním
dělíme na:
1) poznávací: - uspokojena lid. zvídavost, základem je vrození
orientačně pátrací reflex,
potřeba určitých podnětů, touha po informacích, po vzdělání
2 typy: - receptivní - pouhé pasivní získání vědomostí
(informací, novinek, zajímavostí)
- heuristické - objevitelské, samostatné řešení problémů, jde
spíše o objevení postupu řešení
či samostatné odvození nového poznatku, př. problémového
vyučování
2) sociální: - uspokojují se ve společenských vztazích (někdy i
protichůdné)
- p.obliby - být druhým lidem sympatický + p.přátelství
- p.statusu - zaujímat mezi nimi pevné postavení
- p.prestiže - být oceňován, vyniknout, být lepší než druzí
- p.afiliace - patřit do skupiny, být mezi svými, p. citové
odezvy
- p.dominance - získat převahu, vést druhé lidi + p.moci
- p.submise - nechat se vést druhými, podřídit se, ustoupit,
uznávat převahu
-
6
- p.kooperace - spolupracovat s druhými
- p.identifikace - mít vzor, idol, k napodobování, k
obdivování
3) výkonové - nalézt uspokojení v činnosti,
2 typy: - dosáhnou úspěchu x vyhnout se neúspěchu
- je uspokojována i p. aktivity, činnosti: - pracovní, herní,
zájmové, rekreační, sportovní ..
- důležité je úroveň aspirace, tj. vytýčení cílů, na které si
troufáme
4) p.estetické, kulturní - p.krásy, uměleckého zážitku (z četby,
filmy, obrazu, hudby), kultura
stolování, bydlení, oblékání, kultura mluvy
5) p.existenciální - p.smyslu života, p.uskutečňovat určitý
cíl
CHARAKTER
je soustava vlastností, které souvisí s morálkou jedince (mravní
principy, zásady, hodnoty,
přesvědčení, které se pak projevuje v mravní stránce
chování)
Ch. se projevuje (lze jej popsat) v POSTOJÍCH a ve VZTAZÍCH
jedince k důležitým
skutečnostem:
a) vztah k sobě samému - ješitnost, ctižádostivost, samolibost,
čestnost, sebekontrola,
sebeúcta, sebedůvěra, sebekritičnost, upřímnost, sebevědomí +
viz. vlastnosti seberegulační
b) vztah k druhým lidem (ke společnosti) - dobrosrdečnost,
štědrost, taktnost, slušnost,
vlídnost, pozornost, lakota, povýšenost, kooperativnost,
obětavost, slušnost, úcta k druhým,
tolerantnost, závist, sobectví, vypočítavost, chamtivost, kladný
či záporný vztah k lidem
c) vztah k práci (pracovní char. vlastnosti) - postoj k práci:
svědomitost, smysl pro
povinnost, zodpovědnost, pracovitost, usilovnost, lenivost,
vyhýbání se práci
+ způsob práce: důkladnost, přesnost, pořádkumilovnost,
dochvilnost x nepořádnost,
povrchnost, nepřesnost, pomalost, lajdáctví
d) vztah k hodnotám - materiálním (hmotným) i duchovním:
- vztah k morálce: zásadovost, pevnost, spolehlivost,
disciplinovanost
- vztah k životnímu prostředí, ke zvířatům, přírodě (ekologie -
vztah čl. k systémům, které
ho obklopují),
- k životu vůbec = světonázorové charakterové vlastnosti (původ
a smysl bytí, smysl života,
uspořádání společenských vztahů): uvědomělost, chápání smyslu
života, životní optimismus x
pesimismus, fanatismus, fatalismus (= osudovost), pokrokovost,
zaostalost,
- vztah k věcem, penězům - příliš velká hodnota je dána penězům
(jsou i jiné hodnoty), otázka: "co
po nás zůstane?" - peníze je třeba investovat do budoucnosti ne
do spotřeby
Hodnota (vaule) – je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému
objektu (předmětu, jevu,
činnosti) podle toho jak uspokojuje jeho potřeby, zájmy. Do této
skupiny char. vlastností patří např.:
vztah k morálce, k životnímu prostředí, vztah k životu, vztah k
věcem, majetku.
Jednotlivé složky char. jsou navzájem spjaty např. vztah k sobě
souvisí s plněním pracovních
povinností, s postojem k přírodě.
Utváření charakteru
Charakter není vrozený, utváří se především v předškolním věku.
jeho vývoj začíná patrně až
kolem 3 let v období tzv. sebeuvědomování, které je spojeno s
negativismem. Charakter se utváří
v procesu zvaném interiorizace (zvnitřnění), kdy dochází k
přijetí vnějších požadavků na své vnitřní
přesvědčení.
Dvě vývojová stadia procesu interiorizace podle Piageta:
heteronomní – jednání jedince je určováno z vnějšku (rodiče)
autonomní – jednání je určováno zvnitřnělými normami
-
7
Tři etapy procesu itezeriorizace.
První podmínkou pro utváření charakteru je určitá rozumová
zralost jedince, který vnější
požadavky rozumově chápe.
V další fázi postupně dochází k přetváření vnější mravní
autority ve svůj vnitřní mravní zřetel
především tím, že dítě požadavek citově prožívá.
V poslední etapě utváření char. vlastností jedinec bez vnějších
příkazů uvědoměle jedná.
Na utváření charakteru má rozhodující vliv rodina se svým
způsobem života a výchovným
stylem, škola, skupina vrstevníků v poslední době se více
upozorňuje na význam sebevýchovy.
Charakterologie dle R.F. Pecka
Na základě velkého výzkumu v USA rozlišuje 5 charakterových
typů, které lze řadit
vzestupně.
a) amorální – (cca 1.rok: kojenec), bez svědomí, bez ohledu na
druhé, jedná bez zábran
b) prospěšný, účelově zaměřený – (2-6 let: předškolní věk),
stále výrazně egocentrický,
morálně se chová pouze tehdy, když se to vyplatí
c) konformní – (6-15 let: školní věk), dělá to, co druzí, snaží
se vyhovět jejich očekávání,
dodržuje stanovená pravidla
d) iracionálně vědomý – (časté v pubertě a adolescenci), jedná
podle svých vlastních vnitřních
norem, které jsou ale obecně nepřijatelné, je nepřizpůsobivý,
často podléhá emocím
e) racionálně altruistický – (ideál v dospělosti) je nejvyšší
stupeň morální orientace, upouští
od egocentrismu, prosazuje altruismus, jedinec jedná podle
zdravých vnitřních zásad
Postoj
je relativně stálá soustava hodnocení, cítění a sklonů jednat
vzhledem k určitým objektům
(předmětům, podnětům)
- př. postoj k druhým lidem, čistotě přírody, ke kultuře, k
národu, k trestu smrti, k dětem, k
hudbě, k životnímu prostředí, k drogám ...
3 složky postoje: (př. mého postoje k dětem)
1) poznávací, kognitivní - o daném předmětu něco vím, nějak jej
hodnotím = naše vědomosti,
zkušenosti, názory o daném objektu postoje (např.děti jsou
bezelstné, bezprostřední ..)
2) citová, emocionální (emotivní, emoční ?) - jaký citový vztah
mám k objektu, líbí x nelíbí,
mám x nemám rád
3) tendence jednat, konativní, bahaviorální - chci s objektem
nějak zacházet, pracovat a
dětmi, hrát si s nimi, vychovávat je - něco vykonat, být
aktivní
SEBEREGULAČNÍ VLASTNOSTI
jsou ty vlastnosti osobnosti, ve kterých člověka na základě
poznání sebe sama řídí a
kontroluje své chování a prožívání
a) sebeuvědomování - se začíná rozvíjet kolem tří let (období
prvního vzdoru) = rozvoj vědomí
vlastní existence, čl. si uvědomuje své místo na světě,
postavení v čase, svůj věk apod.
b) sebepoznání - jde o nalezení obrazu sebe sama, který se
rozvíjí v pubertě (viz. období
druhého vzdoru) a dotváří v adolescenci
sebepoznávání - zahrnuje tyto tři složky:
1) představu o svém těle - vnější vzhled, moje zdraví, fyzická
zdatnost apod.
2) představa o svých vlastnostech osobnosti (charakter,
temperament, moje svědomí)
3) plány a životní cíle (čeho chci dosáhnout, vztah k mým
rodičům po založení rodiny, podíl
zaměstnání a koníčků, péče o rodinu o sebe ..)
c) sebehodnocení - posouzení vlastních vlastností osobnosti
-
8
může dojít k: 1) sebepodceňování 2) sebepřeceňování 3) zdravé
sebevědomí
4 obrazy sebe sama: Venovy diagramy
1) subjektivní Já - jak čl. vidí sám sebe v přítomné době: jaký
jsem, co umím, kam patřím, jaké
mám postavení? (obsahuje také tzv. obranné Já - odvrácení od
nesnesitelného)
2) zrcadlové Já - jak mě vidí druzí lidé
3) reálné Já - jaká je skutečnost
4) ideální já - jakým by chtěl být, kým se stát,
- velký význam sebevýchovy (např. metoda SANKALPY)
E.Gibbon: "Největší a nejdůležitější část výchovy každého
člověka je ta, kterou si dal sám"
d) sebekritika - vyslovené sebehodnocení zaměřené na vlastní
nedostatky (ve vlastnostech,
schopnostech, v činech, i v úmyslech) - je-li upřímná, je
účinným mechanismem seberegulace
e) svědomí - soustava vnitřních mravních zásad, které určují, co
se smí a nesmí, co je morální a
nemorální (jde zvnitřněný systém zákazů a příkazů - v Bibli
"Desatero")
f) volní vlastnosti - velmi ovlivňují naše chování
vůle je proces cílevědomého a záměrného sebeřízení,vlastnosti
vůle:
1) kladné - vytrvalost, houževnatost, cílevědomost, odvaha,
rozhodnost, trpělivost, píle
2) záporné - lenost, zbabělost, liknavost, vznětlivost + další
ne + .... viz výše
TEMPERAMENT
je souhrn vlastností organismu určujících dynamiku a intenzitu
prožívání a chování
osobnosti
- dynamikou - rozumíme tempo průběhu a střídání psychických
procesů, stavů, činností
- intenzitou rozumíme u prožívání jeho hloubku a u chování jeho
vnější výrazovost
Vlastnosti typů tzv. klasické typologie temperamentu
(Hippokratova-Galénova typologie)
a) sangvinik (krev): Kladné: - optimismus; všímavost;
přizpůsobivost; podnikavost; pohotovost; výřečnost; aktivita;
dobrosrdečnost; družnost v jednání; rozhodnost; otevřenost k
druhým; nekonfliktnost; smířlivost;
snášenlivost; ukázněnost; družnost; společenskost; bez
trémy.
Záporné: - povrchnost; lehkomyslnost; nerozvážnost; riskující;
přehnaná odvážnost;
nesoustředěnost; nestálost; snadno se nechá rozptýlit; po
nadšení obvykle rychle ochabne;
bezmyšlenkovitost; přílišná hovornost; ovlivnitelnost; malá
náročnost k sobě; přehánějící vnější
projevy; nekritičnost.
Úkoly sebevýchovy sangvinika: pěstovat větší vytrvalost,
důslednost, soustředění apod.
b) cholerik (žluč) Kladné: - citové zážitky silné a hluboké;
vášnivost; citlivost; schopnost silného volního zaujetí;
zásadovost; velká pracovitost; výkonnost; rychlé pracovní tempo;
snadný přechod od jedné činnosti
ke druhé; iniciativnost; aktivnost; důkladnost; samostatnost;
energičnost; snaha po uplatnění.
Záporné: - výbušnost; hněvivost; vzteklost; impulsívnost;
podléhání citovým hnutím; prudká
vzplanutí; dráždivost; zbrklost; špatné sebeovládání; dříve
jedná než myslí; prudkost; netrpělivost;
nevyváženost; nesnášenlivost; nesmiřitelnost; vzdorovitost;
tvrdohlavost; prosazování vlastní vůle.
Úkoly sebevýchovy cholerika: naučit se více ovládat, nedávat
příliš najevo své prožívání.
-
9
c) flegmatik (sliz, hlen) Kladné: - vyrovnanost; smysl pro
spravedlnost; chladnokrevnost; klid; trpělivost; vytrvalost;
rovnoměrnost činnosti; schopnost snášet dlouhodobé zatížení;
samostatnost; snášenlivost;
přizpůsobivost; dobromyslnost; vyváženost reakcí;
pořádkumilovnost; sebeovládání; disciplína.
Záporné: - nedostatek citového zaujetí; lhostejnost; malá
citlivost; ochablost; pasivita;
pohodlnost; pomalost; váhavost; nerozhodnost; nedostatek
pracovního nadšení; malá aktivita;
neprůbojnost; nepružnost; stereotypnost; šablonovitost;
přizpůsobivost jen prostřednictvím
kompromisů.
Úkoly sebevýchovy flegmatika: zvýšit pružnost, aktivitu,
překonat pohodlnost, rozvíjet
tvořivost.
d) melancholik (černá žluč) Kladné: - hluboké; stálé a trvalé
city; vážnost; hlubokomyslnost; svědomitost; smysl pro
povinnost; houževnatost; pečlivost; důkladnost; ohleduplnost k
druhým; oddanost; věrnost.
Záporné: - pesimismus; malomyslnost; smutek; obavy;
starostlivost; ustaranost; plachost;
bojácnost; zakřiknutost; skleslost; nevýraznost v projevu;
bolestínství; slabost a pomalost reakcí;
neschopnost dlouhodobého pracovního zatížení a vypětí; rychlé
vyčerpání; nejistota; nedostatek
sebedůvěry a odvahy; uzavřenost; samotářství; sklon zabývat se
příliš vlastními prožitky;
nedůvěřivost; urážlivost.
Úkoly sebevýchovy melancholika: zaujmout reálný postoj k životu,
neidealizovat si skutečnost.
Jungova typologie
a) extravert je družný, společenský, má hodně přátel, cítí
potřebu být obklopen lidmi, se kterými si může povídat,
nerad sám čte a studuje. Touží po vzrušení, rád riskuje, je
spíše impulsivní, lehce se rozhněvá, má
sklon k agresívnosti, je bezstarostný, nenucený, optimistický,
veselý, lehkomyslný.
b) introvert je naopak klidný, introspektivní, spíše nesmělý,
zdrženlivý a uzavřený vůči lidem, kteří nejsou jeho
intimními přáteli. Nemá rád vzrušení, bere vážně každodenní
povinnosti a oceňuje spořádaný způsob
života. Přísně kontroluje své city, málokdy se rozzlobí. Je
spolehlivý, trochu pesimistický, klade
velký důraz na etickou stránku věcí.
Eysenckova typologie
a) labilita,
tj. náladovost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, nadměrná
vzrušivost i na podněty menší
intenzity, společenská plachost, neklid.
b) stabilita, kterou lze snadno charakterizovat pomocí opačných
vlastností lability.
Typologie podle I. P. Pavlova
Vychází z vlastností nervových procesů vzruchu a útlumu.
Rozlišuje jejich:
sílu, vyrovnanost, pohyblivost
Podle I.P.Pavlova existují čtyři temperamentní typy
a) slabý – nezvládá silné podněty (vedou k útlumu), neumí se
přizpůsobit, převládá bázlivost, je
zranitelný, citlivý, plachý (melancholik)
-
10
b) silný, nevyrovnaný – vyznačuje se velkou silou obou procesů,
ale převládá vzruch nad
útlumem, je impulsivní, výbojný (cholerik)
c) silný, vyrovnaný a nepohyblivý – malá pohyblivost nervových
dějů, při velké síle, potřebuje
silnější podněty, aby vůbec započal s aktivitou (flegmatik)
d) silný vyrovnaný a pohyblivý – vyznačuje se dostatečnou silou
a vyrovnaností nervových
procesů, dobře se vyrovnává s náhlými životními situacemi
(sangvinik)
Kretschmerova konstituční typologie
Typologie stanovená na základě odlišností lidí podle tělesné
stavby rozlišuje E. Kretchmer typy:
1) astenik - vytáhlý, štíhlý, úzký hrudník, ramena i boky,
dlouhé končetiny a slabší svalstvo
tzv.schizotymní typ – podobný introvertu, častěji se u něj
vyskytuje schizofrenie
2) pyknik - menší postava, zavalité tělo, sklony k obezitě,
měkké svalstvo, kulatá menší hlava
tzv. cyklotymní typ - podobný extravertu, častý je výskyt
cyklofrenie (maniodepresivní
psychózou)
3) atletik - dobře vyvinuté svaly, souměrná postava se širokými
rameny a hrudníkem, relativně
štíhlé nohy, hrubý kostnatý obličej, tzv. viskózní typ
psychomotoricky spíše klidný,
rozvážný, solidní, ale pomalý, malá citlivost a vzrušivost
Scheldonova typologie
Americký psycholog, který ostře kritizoval Kretchmerovu
typologii, ale na základě studia
mnoha set lidí došel k následující typologii, která koresponduje
s Kretchmerovu typologií:
a) typ ektomorfní – (tělo utvářené „křehce“ nervovou soustavou,
mozkem), cerebrotonní
povaha se vyznačuje přecitlivělostí se sklonem k introverzi,
samotářství, emočně zdrženlivý
b) typ endomorní – (tělo utvářeno vnitřně, tukem), viscerotonní
povaha – člověk je
snášenlivý, klidný, společenský, rozvážný, uvolněný preferující
tělesné pohodlí a požitkářství
c) typ mezomorfní – (tělo je utvářeno vnějšně, svaly),
somatotonní povaha – člověk je smělý,
přímý, aktivní, s energií a touhou po moci, po sebeuplatnění, se
sklonem k dobrodružství a
agresivitě
VÝKONOVÉ VLASTNOSTI, SCHOPNOSTI
jsou základní, všeobecné a relativně trvalé vlastnosti osobnosti
člověka, projevující se
v kvantitativních a kvalitativních charakteristikách výkonu.
Za schopného považujeme člověka, který danou činnost
vykonává:
a) kvalitně (dobře, správně ) b) rychle c) lehce (snadno,
pohodlněji, s menším úsilím)
Nejsou vrozené ale vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených
vloh (dispozic).
Vlohy (dispozice) jsou anatomicko-fyziologické zvláštnosti
člověka, jeho organismu a činnosti
centrální nervovém soustavy. rozlišujeme následující stupně
vloh:
nadání – umožňuje nadprůměrné výkony (hudební, umělecké)
talent – je vysoce rozvinuté nadání, je předpokladem
vynikajících výkonů
genialita – mimořádně rozvinutý talent, vytváří vrcholná díla s
historickým významem,
ovlivňují vědecký pokrok, trvale obohacují lidstvo
Druhy schopností
Mezi nejznámější rozlišení patří druhy schopností podle Cattela
a Guilfroda:
-
11
R. B. Cattell – rozlišuje schopnosti perceptivní (spojené s
vnímáním, senzitivitou) a
efektorické (spojené s výkonem)
J. P. Guilford na základě faktorové analýzy dospěl k těmto třem
druhům schopností:
perceptivní – rozlišovací schopnosti barev, zvuků, vůní, chutí,
rozvinutost smyslu pro
rovnováhu
psychomotorické – faktory síly, zrychlení, motorické rychlosti,
koordinace pohybů, statické
a dynamické přesnosti, obratnosti
intelektové – faktor konvergentního a divergentního myšlení,
řeči, paměti, hodnocení
Nejobecnější dělení schopností je jejich rozdělení na specifické
schopnosti (herecké, jazykové,
matematické) a obecné schopnosti (moudrost, soudnost – tzv.
všeobecná inteligence)
Pojem inteligence
Inteligence je schopnost učit se zkušenosti, přizpůsobit se
řešit nové problémy, používat
symboly, myslet, usuzovat, hodnotit a orientovat se v nových
situacích na základě určování
podstatných souvislostí.
Nebo též je inteligence definována jako obecná rozumová
schopnost.
Druhy inteligence
Ch. E. Spearman začátkem minulého století zavedl tzv.
dvoufaktorovou teorii inteligence:
G-faktor (generální) inteligence – užíváme při všech
činnostech
S-faktor (speciální) inteligence – zahrnuje zvláštní schopnosti
pro řešení speciálních
problémů
R. B. Cattell – nejvíce akceptovaná
fluidní (biologická, vrozená) je nezávislá na učení, vzdělání,
kultuře, zkušenosti člověka, je
„kulturně spravedlivá“, je určena nadáním jedince v oblasti
nervových procesů zpracovávat
vnímané vztahy, s přibývajícím věkem se nemění
krystalická (kulturní, získaná) je založena na kognitivních
procesech získaných učením, na
vědomostech a schopnosti využívat je, mění se s úrovní
vzdělání
I Amthauer – vyvinul v roce 1953 Test struktury inteligence,
který obsahuje 9 subtestů
velmi oblíbený v ČR
1) IN – informace (logický úsudek …)
2) EL – eliminace slova (jazykový cit …)
3) AN – analogie (kombinační schopnosti flexibilita …)
4) GE – generalizace, zobecňování (tvoření nadřazených
pojmů)
5) AR – aritmetika (praktické početní myšlení)
6) NU – numerické řady (teoretické početní myšlení)
7) PL – plošná představivost (bohatství představ)
8) SP – prostorová představivost
9) ME – mechanická paměť (schopnost uchovat v krátkodobé paměti
naučená slova, úroveň
koncentrace …)
Je možno srovnávat výsledky ve faktorově blízkých skupinách
subtestů (bloků), které jsou tyto:
verbální subtesty (IN, EL, AN, GE, ME) – vyžadují schopnost
operovat se slovy jako
symboly, ukazuje úroveň verbální inteligence, úspěch v tomto
bloku svědčí o zaměření na
společenské vědy
matematické subtesty (AR, NU) – projevuje se v nich schopnost
operovat s čísly,
kvantitativními symboly, popisuje matematicko-přírodovědné či
teoreticky technické nadání
názorové subtesty (PL, SP) – zkouší úroveň myšlení vázaného na
názor a vypovídají o
technickém a přírodovědeckém nadání
-
12
Jako určitou vzpouru proti přeceňování jazykového a
logicko-matematického pojetí inteligence
uvádí H. Gardner následujících devět druhů inteligence:
1) jazyková (lingvistická)
2) logicko-matematická
3) představivost prostorová a plošná
4) pohybová (tělesně-kinestetická) – sport, manuální
zručnost
5) hudební – schopnost vnímat hudbu, komponovat,
improvizovat
6) intrapersonální – inteligence osobnostního rozvoje –
schopnost vnímat, pohotově
registrovat a ovládat své vlastní emoce, schopnost seberegulace,
sebepojetí
7) interpersonální – inteligence pro mezilidské vztahy,
schopnost vyjednávat, komuni-kovat
8) ekologicky-přírodní – vztah k přírodě, ekologické cítění
9) spirituální – pochopení tzv. transempirické dimenze
osobnosti
Robert J. Sternberg rozlišuje tyto tři druhy tzv. úspěšné
inteligence:
1) analytická – schopnost zhodnocovat myšlení, dělat správná
rozhodnutí
2) kreativní – schopnost vytvořit nové a zajímavé myšlenky
3) praktická – aplikace v praktickém životě
Měření inteligence
MV= mentální věk, FV = fyzický věk, IQ – inteligenční
kvocient
IQ = MV/FV x 100
Nyní se nově IQ počítá pomocí tzv. odchylkového IQ, kdy se
srovnává individuální výkon
jedince s průměrným (standardizovaným) výkonem jedinců dané
věkové skupiny (v tomtéž IQ testu)
Pásma inteligence podle Bineta
nad 140 = genialita (0,2%)
130 a více = výjimečná inteligence (2,8%)
120 – 129 = vysoce nadprůměrná inteligence (12%): snadno
vystudují VŠ
110 – 119 = nadprůměrná inteligence (12%): ještě vystuduje
VŠ
90 – 109 = průměrná inteligence (50%):
a) lepší průměr (100 – 110) – vystuduje VŠ jen s obtížemi
b) slabší průměr (90-100) – dokáže složit maturitní zkoušku
c) 80 – 89 = podprůměrná inteligence (10%): dokáže absolvovat
ZŠ
70 – 79 = výrazně podprůměrná inteligence (10%): s problémy
zvládne ZŠ
interval mezi 70 – 80 je považován za hraniční pásmo mezi normou
a mentální retardací
50 – 69 = lehká mentální retardace – dříve debilita (6,8%)
35 – 49 = střední mentální retardace – dříve imbecilita
(2,0%)
20 – 34 = těžká mentální retardace – dříve idiocie
0 – 19 = hluboká mentální retardace – dříve hluboká idiocie
(celkem idiotie 0,2%)
Emocionální inteligence
Dle Daniela Golemana existuje 8 základních pocitů, ze kterých je
pak možno kombinováním
odvodit všechny emoce: hněv (zlost), smutek, ostych (bázeň),
štěstí, láska, překvapení, odpor, stud
Emoce je pocit, kterému jsou vlastní
- myšlenky (u žárlivosti: kdyby mě byl parter nevěrný, zbortí se
můj svět),
- psychické stavy (neklid, úzkost, nedostatek odvahy, slabost,
závislost)
- biologické stavy (vnitřní napětí, nervozita, poruchy oběhového
ústrojí)
- pohotovost jednat (ublížit partnerovi, sobě nebo sokovi)
-
13
I emoce mají tedy své logické principy, které rozhodují o našem
jednání, ačkoli je ryze
rozumově pokládáme za nelogické - v rámci psychologie vzniká
nový obor tzv. psychologika
(studuje emocionální inteligenci)
Pojem emocionální inteligence (dále jen EQ) dosud málo používán,
přesto se zdá, že tato EQ
rozhoduje z 80% o úspěchu člověka v životě (jen 20% pak zbývá na
klasické IQ)
Jedna moudrá definice inteligence říká: Inteligence je schopnost
jedince co nejlépe odpovídat
na požadavky okolního světa
EQ se vyznačuje okamžitým (bleskovým) rozhodováním, které může
být tedy často nepřesné,
chybné, přesto jej ale považujeme za absolutně správné
Pět aspektů EQ:
EQ lze popsat pomoci 5 důležitých vlastností či schopností,
které bychom měli rozvíjet od
dětství: (v závorce ukázky z 52 testů EQ)
1) Sebevědomí - uvědomování si sebe sama, znalost sebe sama,
porozumění vlastními životu a
jeho poznání, orientace ve vlastních prožitcích - mělo by
vyústit ve zdravou sebeúctu (mohli byste
žít sami, mají z vás lidé strach, využíváte rozumně svůj čas,
umíte bojovat, lpíte na zvyklostech)
2) Seberegulace, organizace vlastního života - sebeovládání,
zvládání nejrůznějších nálad,
negativních emocí (strach, úzkost), management stresu a
konfliktu (dokážete kontrolovat své
myšlenky, jak se vyrovnáváte s ranami osudu, cítíte se být
duševně pod tlakem, dopřáváte si iluze)
3) Sebemotivování - schopnost vytrvat u řešené úlohy, nenechat
se odradit neúspěchy, být
pilný a flexibilní (jste ochotni dodržovat sebedisciplínu,
myslíte pozitivně, máte dostatek optimismu,
věříte si)
Tyto první tři dimenze EQ se týkají osobnosti jedince, další dvě
pak souvisí se vztahy k druhým
4) Empatie (a akceptace) - vcítění se do druhých, soucítění s
jinými, účast na utrpení druhých,
jde o pokus vcítit se do kůže druhého i třeba nesympatického
člověka (umíte naslouchat ostatním
lidem, jak dobře znáte druhé lidi, umíte usmiřovat lidi, jste
dobrým sousedem)
(Rogersovo umění akceptace - uznávat osobnost druhého), empatie
je podobná se slovem
sympatie - můžeme být velmi empatičtí s naším nesympatickým
únoscem
5) Angažovanost v kontaktu s druhými - nebýt v životě pouze
divákem, ale zapojit se do
dění, účastnit se aktivit, snažit se o dobrý kontakt s druhými
lidmi a pociťovat radost z přítomnosti
druhých lidí (umíte se ubránit, umíte odpouštět, jste družní,
občansky odvážní, jdete ostatním lidem
na nervy, mají před vámi lidé dostatečný respekt, nejste
utlačováni)
Příklady nezdravých životních postojů:
- potřebuji lásku a uznání lidí, kteří jsou pro můj život
důležití
- každý problém má jen jedno správné řešení a je velká
katastrofa, když toto řešení nenajdu
- je pro mne nesnesitelné, když události a lidé nejsou takoví,
jaké bych je chtěl mít
- musím se neustále obávat nových nebezpečí
- potřebuji někoho silného, o koho bych se mohl opřít
Honba za uznáním, perfekcionalismem a jistotou může tedy (stejně
jako pasivní život bez
zodpovědnosti) přispět k psychickým problémům a zmatkům
Nároky na úspěch ve 3. tisíciletí: - sebevědomí: být přesvědčen
o sobě - motivace: chuť něco dokázat
- vize: hledat a nalézat smysl a konkrétní cíle - energie:
vnitřní hnací síla k činnosti
- jistota v rozhodování: rozvoj schopnosti prosazení a
srozumitelnosti
- zvládání stresu: pozitivní zvládání pracovní zátěže a
porážek
-
14
- zvládání konfliktů: kooperativní vyjednávání, smysl pro férový
boj
- flexibilita: zvládat nasazení ve více rolích, funkcích
- kreativita: tvořit nové nápady, být otevřen novým řešením
- sociabilita: schopnost začlenit se, zaujmout sociální
postoj
- pragmatismus: praktické znalosti o zákonech trhu, o podnikání
apod.
- mobilita: akceptovat časté změny pracoviště, bydliště, časté
stěhování
Výše uvedené kategorie bohužel nejsou příliš na školách
vzdělávány.
Pětifaktorový model osobnosti (velká pětka)
- vznikl analýzou nejčastěji užívaných adjektiv vyjadřujících
osobnostní vlastnosti
Od 2. pol. 20.stol. využívá řada psychologů v psychodiagnostice
pět základních faktorů (rysů)
osobnosti - tzv. velká pětka (Big Five):
* extraverze x introvert (zjišťuje kvalitu a kvantitu
mezilidských interakcí, úroveň aktivace),
dominanci x submisi.
* emocionální stabilita x labilita = neuroticismus (zjišťuje
míru přizpůsobení), kontrola citů a
kontrola podnětů
* intelekt, otevřenost ke zkušenosti, kultura (zjišťuje aktivní
vyhledávání nových zážitků,
toleranci k neznámému a jeho chování), duševní otevřenost
(otevřenost kultuře)
* přívětivost, vstřícnost (zjišťuje kvalitu mezilidské orientace
od soucítění po nepřátelství v
myšlenkách, pocitech a činech), vlídnost (spolupráce a
srdečnost),
* svědomitost (zjišťuje individuální úroveň při organizaci,
motivaci a vytrvalosti chování
zaměřeného na cíl), houževnatost
Rozšířený, celosvětově užívaný model lidské osobnosti (Costa a
McCrae, 1985), říká, že
normální lidská osobnost má pět rozměrů. Někdy se jim říká Velká
pětka = Pětirozměrný model
osobnosti
Autorem jednoho z nejúspěšnějších a v současnosti nejčastěji
užívaných modelů je italský
profesor psychologie osobnosti na univerzitě La Sapienza v Římě
Gian Vittorio Caprara. Podle jeho
testu lze z pěti faktorů definovat osobnost většiny lidí. Těmto
faktorům se říká Big Five ("velká
pětka"). Každý z faktorů se dělí na další dva podfaktory a
osobnost člověka je v tomto testu tudíž
definována deseti charakteristikami (toto pojetí ale již není
využíváno)
-
15
NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE
FRUSTRACE
je psychický stav vyvolaný překážkou, která stojí na cestě k
cíli nebo brání (ohrožuje či
oddaluje) uspokojení určité potřeby (je-li dlouhodobé =
deprivace)
Druhy frustrace:
1) malé: drobné, téměř každodenní - hlad, žízeň, omezování
svobody, hledání předmětů ...
2) velké: významné životní F.: neuspokojení sociálních potřeb,
nepochopení, nedostatek citové
odezvy, lásky
3) existenciální: ztráta smyslu života, rezignace, pocit
marnosti, zbytečnosti (V.E.Frankl viděl u
vězňů v koncentračním táboře, ale tento pocit mohou mít i lidé
žijící v blahobytu, pohodlí, „mít vše“
- přesycení)
Frustrační tolerance - je stupeň odolnosti vůči frustraci, tj.
doba, po kterou jedinec zvládá
frustrační situace, neprojevuje typické frustrační chování (než
zareaguje, vybuchne, rozčílí se..)
Reakce na frustraci - tzv. obranné frustrační mechanismy
- jde o reakce, které usilují o zachování vnitřní rovnováhy,
vlastního duševního i tělesného
zdraví (zvýšení sebepojetí, sebeúcty)
Model frustrace
osoba
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
náhr.cíl 4 - volba náhr.cíle
2 - únik
3 - obejití překážky
1 - útok
5 - fixace
-
16
2 hlavní reakce jsou útok a únik
1) útok - tato agrese může mít nejrůznější formy (slovní,
tělesné napadení ..autoagrese, nebo
útok na věci - rozbíjení zařízení na internátě, na
chodníku..)
- známá teorie „agrese - frustrace“ tvrdí, že každá agrese je
vždy důsledkem frustrace (platí jen
někdy: má hlad - je agresivní, obecně ale nelze přijmout
Příklady útoku:
- projekce - přesouvání vlastní viny na druhého (učitel špatně
zkoušel, protože neměl náladu +
tzv. negativní přenos emočního napětí, uleví se mu, když naštve
druhého - předá negativní emoci)
- introjekce - přisuzování si vlastností, které jedinci
evidentně schází - jako kdyby dosáhl cíle,
(též obecně přijímání a přebírání cizích názorů a motivů za
vlastní)
- šikana - přesunutí agrese z jedné osoby na jinou (tzv. obětní
beránek)
- egocentrismus - krajní forma individualismu, egoismu =
sobectví
2) únik, ústup - člověk se tímto útěkem zbaví překážky, ale
zároveň i cíle, je většinou
hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. únik
z místa nehody
(zvířata vědí, kdy je nebezpečí velké x člověk někdy ne) -
přesto nelze ústup používat vždy (zkouška
na VŠ)
- tento únik může mít nejrůznější doprovodné formy:
- velmi častá je tzv. regrese - únik k vývojově nižšímu,
primitivnějšímu, méně zralému,
infantilnímu (dětskému) způsobu chování, který jedinec již
překonal (šaškování, předvádění se u dětí,
pláč u dospělých, u dětí ještě častý tzv. negativismus -
vykonává opak toho, co je požadováno)
- transgrese - je opačným jev a znamená „útěk dopředu“ , tj.
projev vývojově staršího, vyššího
chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka
projevuje mateřskou péči, předčasný
strach ze smrti u mladého člověka)
- sublimace - uvolnění psych. napětí únikem k vyšším či nižším
principům v myšlení (tzv. denní
snění - časté u pubescentů, či únik do četby) a chování,
uchýlení k náboženským sektám, nebo také
k alkoholu, drogám, hernám či jiné toxikomanii - může vést až k
úniku ze života (pojem zavedl
Freud, který uměleckou tvorbu i intelektuální činnost odvozuje z
dynamické síly sexuálního pudu -
tzv. transmutace sexuální energie)
- racionalizace - rozumové ospravedlňování neúspěchu dodatečně
vymyšlenými důvody,
motivy, tzv. “objektivní příčiny“ (je dobře, že mě nevzali na tu
VŠ - nemusím platit školné, ty hrozny,
co jsou vysoko, jsou stejně příliš kyselé ...) dtto tzv.
bagatelizace = zlehčování, zmenšování
významu cíle (uchovat pocit sebeúcty)
- potlačování, popírání - snaha zapomenout na cíl (neuspokojenou
potřebu), vytlačit ji z
vědomí, je pouze zdánlivým řešením - viz. Freud takto vysvětluje
mechanismus vzniku neuróz
- somatizace - odvedení, přenesení, přeměna (konverze) psych.
napětí do oblasti tělesné = únik
do nemoci (vztah mezi city a vegetativní NS) - vznik známých
psychosomatických, civilizačních
poruch (žaludeční vředy, nespavost, migrény, vysoký krevní tlak
atd..) na škole tzv. konverzní
neuróza - nevolnost před zkouškou
- izolace - omezení či ztráta sociálního kontaktu, stažení se do
samoty, odloučení se, osamocení,
obranný mechanismu, který ale není trvalým řešením (vedl by k
sociální deprivaci)
- identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí,
organizací), která daného cíle dosáhla
(může být i románový hrdina, herec, zpěvák, sportovec atd.)
Další možné hlavní reakce na F.(obranné mechanismy)
3) obejití překážky - třeba i delší cestou, oklikou, může být
morálně nepřijatelné
-
17
4) kompenzace, volba náhradního cíle - je sice méně žádoucí,
lákavý, ale je dosažitelný, jako
první ukázal na důležitost k. A.Adler - např. ve škole žák
kompenzuje nedostatky v IQ tělesnou či
sociální převahou (zralostí)
- kanalizace - koncentrace nevybité pudové energie a její
svedení, vybití do společensky
neškodného chování (poskytuje bezprostřední uspokojení - rozbít
vázu, štípat dříví, běh, sport, v
sexu: necking, petting)
5) fixace - ustrnutí, ulpívání na určitém způsobu chování, které
by již vyžadovalo od jedince
jiné, vhodnější reakce - viz. Freudova teorie fixací (bod mezi
jedincem a překážkou, přestává vidět
cíl)
DEPRIVACE
je ps. stav, který vzniká, když není dlouhodobě (chronicky)
uspokojována základní potřeba
(nebo není dosaženo vytýčených cílů)
- D. vzniká i když je uspokojována potřeba, ale dlouhodobě pouze
na úrovni existenčního
minima
Druhy deprivace:
1) biologická, biofyziologická - nedostatek výživy, pití, jídla,
sexu, vody, tepla, ale i kyslíku či
spánku
2) psychická - rozlišujeme tyto druhy:
a) citová - při nedostatku citové odezvy, pohlazení,
neuspokojena potřeba lásky, jistoty, děti
v DD - velké vypoulené oči, touha po doteku s teplým lidským
tělem, dotek „kůže na kůži“ (viz.
příklad z pokusu s opicemi Macacus resus..), může být v rodině
(tzv. skrytá neúplnost), tzv.
dysfunkční či dokonce afunkční rodiny (nejen že neplní základní
fce rodiny, ale vedou život, který
poškozuje dítě), ve výchově dětí je důležité „množství a kvalita
času“, který rodiče věnují dětem
(nutno rozpoznat dítě mentálně retardované /oligofrenie/ od
dítěte psychicky deprivovaného, tzv.
sociální debilita - vlivem výchovné zanedbanosti ze strany
rodiny)
b) senzorická, smyslová - nedostatek smyslových podnětů (pobyt
pod vodou, v laboratoři)
c) kognitivní - nedostatek informací, nových poznatků (student
na konci prázdnin)
d) konativní - nedostatek činnosti (dlouhodobý pobyt v
nemocnici, hospitalismus)
e) motorická - nemožnost pohybu f) existenční - nenaplněná
potřeba existenční
jistoty, pocit dlouhodobého ohrožení života (ve válce -
otupění)
3) sociální - nedostatek sociálních kontaktů, problémy v
mezilidských vztazích
STRES
je stav organismu, který je odezvou na nadměrnou zátěž tělesnou
či psychickou
- o poznání základních mechanismů stresu se zasloužil zejména
Hans Selye, narodil se v
Maďarsku, lékařství studoval v Praze, v r. 1956 zavedl pojem
stres v knize „Stres života“
Stadia stresu (3 fáze)
1) poplachová reakce - kdy se během několika vteřin změní
životní funkce (z člověka se stává
zvíře)
- hypotalamus uvolní z dřeně nadledvinek stresové hormony tzv.
katecholaminy (přes sympatický
nervový systém pak jdou přímo do krve) - pozor: tento proces
nelze vůlí ovlivnit !!!
adrenalin a noradrenalin
2) fáze adaptace - v této fázi mizí příznaky z 1. fáze poplachu,
dochází k lepšímu využití
uvolňované energie, organismus sahá do hlubších rezerv,
připravuje se na delší boj
-
18
3) stadium vyčerpání
- pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu
a odporu, dojde časem k
vyčerpání adaptačních schopností organismu, může mít tyto podoby
psychosomatické tzv.
civilizační nemoci, neurotických poruch, syndrom vyhoření
Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme:
a) eustres - příznivá část stresu, mobilizaci sil, člověk
dosahuje vrcholného výkonu
b) distres - škodlivá část stresu, může mít negativní důsledky
pro organismus
BLUDNÝ KRUH: chybná reakce - negativní sebehodnocení - špatné
pocity
STRESORY
= příčiny stresu, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou
reakci
1) vnější:
a) fyzikální: hluk, chlad, teplo, nevhodné klima, nikotin pro
nekuřáky, magnetické pole země
narušeno, ekologické a meteorologické faktory (nečistota vody,
ovzduší, tropická vedra ...)
b) sociální: časová tíseň (termíny), nepřiměřené požadavky,
úkoly (tlak ohrožení), konflikty, hádky,
nedorozumění, nespravedlivá kritika, závažné životní události
(úmrtí blízkých, rozvody..)
2) vnitřní
a) tělesné: neuspokojené základní potřeby, nedostatek jídla,
pití, spánku, sexu (+ pocity tzv.
„absťáku“ při nedosažitelnosti drogy /nutno rozlišovat opiáty a
stimulanty/, alkoholu, nikotinu,
kofeinu), silná únava ...
b) psychické: příliš velký pocit zodpovědnosti, příliš velké
očekávání od sebe či od druhých,
perfekcionismus, puntíčkářství, vysoké cíle, soutěživost,
výkonnost, neschopnost relaxace ...
- negativní emoce - strach, úzkost, napětí, nervozita, frustrace
(nemožnost dosáhnout určitého cíle),
pocit ohrožení, ztráta lásky, bezpečí, silná nenávist
Nejčastějšími zdroji stresu jsou frustrace a přetížení (viz.
testy od Dr. Rheinwaldové)
Odolnost vůči stresorům je velmi individuální: co je pro někoho
již stresorem, může prožívat
jiný jako příjemný, vzrušující pocit mírné nejistoty (co je pro
někoho perfektní, může být pro
druhého perverzní)
Zdravého jedince překážky neničí, ale mobilizují k vyššímu
výkonu - nutno si uvědomit, že
projevy stresu nelze vůlí ovládat, není proto správné snažit se
o jejich odstranění (vždyť vlastně
slouží k záchraně života - při ohrožení nutno utéci), ale pouze
o jejich zmírnění, aby neškodily a
pouze mobilizovaly (někdo má dokonce potěšení, radost z
překonávání stresu - problém
workholismu)
PREVENCE STRESU - SEDMERO předcházení:
- každý stres je vyvolán naší reakcí na stresory a proto je mu
možno předejít změnou myšlení,
změnou postoje k lidem, k situacím (základní poučka z terapie:
když nemohu změnit partnera,
odstranit např. jeho nepříjemné zlozvyky, změním svůj postoj k
těmto zlozvykům)
- vyhnout se chceme tzv. distresu, tj. škodlivé části stresu.
Tzv. eustres - stav zdravé
pohotovosti organismu, je normální a nutný k výkonům a
produktivitě
I. přiměřená míra zátěže
- na každý den mít seznam úkolů, seřazených dle důležitosti (=
priority), čas je vzácný dar,
nutno rozlišit, co je podstatné, důležité, co to vlastně je?
- naučte se říkat NE! je-li to jen trochu možné, vyhněte se svým
stresorům: málo času,
nepříjemní lidé
-
19
- říkejte NE také sami sobě, problém workholismus = závislost na
práci workholik = člověk,
který redukuje svůj osobní život pouze na práci, cítí se
nejpříjemněji právě ve své práci, prací si
zvyšuje hladinu adrenalinu, má pocit, že jeho možnosti neznají
hranic (na přepracování pak brzy
umírá)
Je důležité občas si položit otázku: "Co bych asi dělal, kdyby
mě lékař oznámil, že mi zbývají
už jen 3 měsíce života (přitom bych byl bez bolestí a nebyl
upoután na lůžko)"
II. zdravý spánek a správná životospráva, výživa
-prý 60-80% nemocí pochází z nesprávné výživy - střídání práce a
odpočinku, pravidelná
stolice
Spánek - jediná, vědecky ověřená metoda regenerace mozku
- dopřejte si klidný spánek (aspoň 3x týdně 8 hodin - je
individuální)
- dbejte na správnou výživu - zejména vitaminy C, B (pro zdraví
CNS, sílu nervů) a hlavně A
(chrání před stresem - ořechy, černý rybíz, vejce, pomeranč) +
ovoce, zelenina, celozrnné produkty)
- udělat si čas alespoň na jedno klidné jídlo denně
- občas i mírné množství alkoholu - udělá dobrou práci v krvi
(ale ne dlouhodobě - jsou z něj
deprese)
- kofein v kávě uvolňuje stresový hormon, který (působí-li
dlouhodobě) ničí nervové tkáně,
poslední výzkumy ukazují, že může být silný čaj škodlivější než
káva
III. myslete pozitivně, usmívejte se, zpívejte
- u Slovanů patří k bontónu stěžovat si, "život není k ničemu,
horší už to být ani nemůže" =
sebelitování, očekávání neúspěchu, podrážděnost, stěžování
si
- u Američanů je tomu naopak, vždy široký úsměv (nacvičený) -
mají návyk pozitivního myšlení
- naše rozhodovací procesy obvykle vyžadují zařazení svého
vnitřního pocitu do jedné z
kategorií:
MUSÍM X MĚL BYCH X CHCI
1) musím - má charakter povinnosti, závazku
2) měl bych - je manipulativní technika, kterou se jedinec
dobrovolně zříká vlastního
rozhodování a nechává za sebe rozhodovat druhé
3) CHCI - dělá zázraky, neboť preferuji své hodnoty, uspokojuji
své potřeby, tzv. vnitřní
motivaci, co děláme rádi a dobrovolně, není nikdy stresorem
- věřte si, posilujte si sílu svého "Já", svou sebejistotu a
sebedůvěru
- vědomě se usmívejte - protáhne se 14 obličejových svalů - má
velký vliv na NS, vzniká nový
vědecký obor tzv. psychoneuroimunologie - vliv smíchu na zvýšení
odolnosti, imunity (mozek totiž
nerozlišuje mezi skutečně prožívanou radostí, realitou nebo jen
imaginací)
Epiktetus: „Lidé by měli přikládat větší pozornost odstranění
škodlivých myšlenek z mysli, než
odstranění vředů a nádorů z těla“
IV. rozumně se pohybujte, relaxujte
- pohyb podporuje metabolismus, spaluje vyplavené stresové
hormony
- rozumně pěstovaný pohyb, jízda na kole, práce na zahrádce
apod. - nyní znovu kladen důraz
na obyčejnou chůzi, neboť pohyb lýtkových svalů při chůzi
způsobuje lepší prokrvení dolních
končetin a tím se odlehčí zatíženému srdci
- naučme se relaxovat, uvolnit tělo i mysl s prožitkem klidu,
vyrovnání, vnitřního ticha,
málokdy se zasníme nad krásou dne, blízkostí druhého, poselstvím
hudby ... pořád je kam spěchat a
-
20
mnozí považují čas věnovaný klidu, odpočinku za ztracený,
zbytečně proplýtvaný .. chceme-li ale
umět soustředit svou energii, musíme se naučit uvolnit tělo i
mysl, prožít sami sebe. Obvyklým
stavem dospělého člověka je však stálé napětí, duševní i
tělesné, toto napětí celých svalových skupin
vyvolává nervovou i fyzickou únavu. Měli bychom se naučit cítit
jednotlivé svaly, či skupiny svalů a
uvolnit je, zrelaxovat celé tělo a pak i celou mysl
- každé vyplavování snižuje stres: - dýchání, zpěv, smích, ale i
pláč, křik, stolice, menstruace,
porod (vyplacení plodového lůžka) a samozřejmě sex (zážitek
orgasmu, výron semene..)
- poslech hudby, subliminální muziky, malování, hra na hudební
nástroj atd.
V. pěstujte své zájmy a vztahy
- také zájmy jsou naše "baterky" - dokáží velmi intenzívně
dobíjet, a proto: dopřejte si denně
aspoň chvilku pro sebe, pro své zájmy - pokuste se v dospělosti
prosadit zásadu 4x3: mít pro sebe
denně 3 minuty, týdně 3 hodiny, měsíčně 3 dny a ročně 3
týdny
- pokud možno i více zájmů, více cílů, více nadějí na úspěch
- prý asi z 80% rozhodují o naší celkové životní spokojenosti
naše mezilidské vztahy, tyto
vztahy nutno umět pěstovat, kultivovat v každém čase a prostoru
(věku a situaci, doma i v práci),
naučme se vzájemně více hladit, chválit, odměňovat, najít si čas
pro sebe, nebát se říci: „mám tě
rád“
VI. pojmenujte své stresory
- naučte se identifikovat své stresory., napište si seznam svých
osobních stresorů (někdo se cítí
přetažený, nervózní, ale neví přesně z čeho, ale proti ničemu se
nedá bojovat)
- prozkoumejte své prostředí ve škole, doma, přemýšlejte o
lidech kolem vás, o situacích, které
prožíváte a které vyvolávají stres
- některé stresory nemůžeme změnit (nutno změnit svůj postoj k
nim), některé lze zmírnit nebo
zcela odstranit
- nikdo nemusí žít se svými S., bohužel ale mnoho lidí si S.
pěstuje, neboť jim přináší jisté
výhody: více peněz, moc, slávu, úspěch, prestiž, pohodlí,
bezpečí apod. - žaludeční vředy mají
skutečně nejčastěji úspěšní, poctiví a velmi svědomití lidé se
spoustou úkolů, povinností, závazků,
aktivit
- nebo neznají jinou alternativu (učitel prý neumí nic jiného,
ale umí, jen se to bojí vyzkoušet)
- nebo mají strach z neznámého, z příliš radikálního řešení
VII. nebojte se změny
- změnit způsob zacházení se stresovými situacemi, které nemohu
ovlivnit
- jde o změnu myšlení, cítění a jednání
Již ve 4. stol. př. n. l. vyzývá Démosthénes: Člověče buď
trpělivý přijmout věci, které nemůžeš
změnit, buď rozhodný a odvážný, a změň ty, které změnit můžeš, a
buď moudrý, abych odlišil
jedny od druhých
- změny aktivní: změna způsobu života, přestěhovat se, změnit
zaměstnání, nestýkat se s
nepříjemnými lidmi, změna životní filozofie, změna životního
režimu (odpočinek, příjem energie,
strava, změna v nedostatku pohybu..), prý až 75% všech nemocí
lze vyléčit změnou životního stylu či
prostředí
změny pasivní: - energetické zářiče, psychoterapie, pomoc
senzibila
Skutečná změna ale musí začít uvnitř každého z nás !!!
-
21
Již ve 4. stol. př. n. l. vyzývá Démosthénes: Člověče, buď
trpělivý přijmout věci, které
nemůžeš změnit, buď rozhodný a odvážný, a změň ty, které změnit
můžeš, a buď moudrý, abys
odlišil jedny od druhých.
Management stresu: a) tělesné uvolnění
Je třeba si plně uvědomit, že projevy stresu nelze vůlí ovládat,
není proto možné vědomě se
snažit o jejich odstranění, ale pouze o zmírnění, aby tolik
neškodily. Toho dosáhneme tím, že budeme
ovlivňovat ty tělesné funkce a procesy, které ovládat vůlí lze a
o kterých již bylo vědecky prokázáno,
že vedou ke snížení hladiny stresových hormonů v krvi. V akutní
stresové situaci se proto obvykle
doporučuje (sedmero tělesného uvolnění):
1. protistresové dýchání (pomalý nádech, prudký výdech),
2. zvolnit tempo pohybů a řeči,
3. uvolnit obličej (masáží, omytím vodou),
4. chvilková tělesná cvičení (akupresurní rozcvička, jednoduché
pohyby k uvolnění tenze
v oblasti ramen a šíje),
5. autorelaxační cvičení (Schultzův autogenní trénink,
Jakobsonova progresivní relaxace,
jóga, pět Tibeťanů, kalanetika, některé cviky kineziologie),
6. zaměstnat tělo (pohybem, činností),
7. protistresové masáže (zejména trapézu, šíje, lýtek).
Management stresu: b) psychické uvolnění
Pro zvládání akutní stresové situace se někdy osvědčuje pokusit
se provést některá
z následujících doporučení (sedmero psychického uvolnění):
1. vnímat maličkosti (drobné krásy kolem sebe),
2. vypnout mozek (pokusit se na nic nemyslet),
3. poslech hudby (s antistresovými účinky),
4. vizualizace spokojenosti (představit si okamžiky svého
opravdového štěstí),
5. autosugesce zvládnutí stresu (představit si dosažení cíle,
vyřešení situace),
6. myšlenková relaxace (snění, imaginace, meditace)
7. ventilace v komunikaci (vypovídat se, svěřit se někomu).
KONFLIKT
je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou vzájemně
se vylučujících motivů (sil,
potřeb, názorů, cílů).
Rozlišujeme tyto dva druhy konfliktů:
a) intrapersonální (vnitřní, uvnitř jedince, intrapsychický) =
stav současného působení dvou
nebo více motivů, z nichž žádný nemá výraznou převahu
b) interpersonální (vnější, mezi lidmi) = střetnutí mezi dvěma
(nebo více) jedinci různých
zájmů, potřeb, názorů, motivů apod.
- obvykle vzniká psychické napětí prožívané jako nepříjemné
- ve fázi řešení konfliktu se často projevují skutečné (jinak
úspěšně ukrývané) charakterové,
temperamentové, seberegulační vlastnosti osobnosti
-
22
Typy intrapersonálních konfliktů
1) přitahování - přitahování (+ +)
- nutno se rozhodnout pouze pro jeden cíl ze dvou možností, oba
jsou stejně přitažlivé
(dovolená u moře x na horách, jít na rande x do studovny)
2) vyhýbání - vyhýbání (- -)
- rozhodnout se mezi stejně nežádoucími cíli (mýt nádobí x
žehlit, pokuta x vězení, poznámka x
dom. úkol...)
3) přitahování - vyhýbání (+- +-)
- jeden cíl obsahuje zároveň kladné i záporné motivy (touha
imponovat x strach ze zranění, sex
dobrodružství x strach z AIDS, příjemné x nebezpečné)
Řešení intrapersonálních konfliktů
a) prosté převládnutí jednoho cíle (obvykle vyřeší čas)
b) podrobná analýza výhod a nevýhod jednotlivých možností
c) vědomé potlačení jednoho z cílů, jeho vytěsnění z vědomí -
dojde k uvolnění, převládnutí
druhé alternativy
d) racionalizace - vědomé zdůvodnění nevhodnosti jednoho z
cílů
Příčiny konfliktů
1) vnitřní - ležící v osobnosti jedince:
a) tzv. konfliktotvorné osobnosti:
- nevhodný temperament (obvykle cholerici, tj. vznětlivost,
impulzivita)
- nemorální charakterové vlastnosti (závistivost, ješitnost,
ziskuchtivost, nedostatek tolerance,
sobectví, egoismus, žárlivost, nepořádnost, lenost)
- nedostatky v seberegulačních vlastnostech (snížené
sebeovládání, zvýšené sebevědomí,
kariérismus, arogance, ctižádostivost, nedostatek
sebekritiky)
b) nepříznivý aktuální psychický a tělesný stav
- únava, nemoci, neuspokojené potřeby
- stres, frustrace - napětí, podrážděnost
- negativní emoce (nejistota, pocity viny, strach, úzkost až
deprese)
2) vnější - související s konfliktní situací
a) chybné hodnocení situace ze strany účastníků konfliktu,
vyplývá z nedostatku informací, ze
zkresleného vnímání - prosté nedorozumění (lze v klidu
vysvětlit, je-li vůle, je i cesta - žádný
konflikt)
b) přirozená rozdílnost v potřebách, postojích, názorech,
zájmech, hodnotách, cílech
c) nepříjemná realita - něčím odpuzující skutečný stav věcí
(nevhodné chování, oblečení)
Řešení interpersonálních konfliktů
- nutno použít jiných technik než při např. při navazování
normálního vztahu či jeho udržení
(pro udržení je třeba nehádat se)
1) úvodní: - oznam partnerovi, že proti němu něco máš, že s ním
potřebuješ něco prodiskutovat
- nutno určit čas a místo (ne před dětmi, tchýní x lehčí
konflikty možno odehrát před
dětmi - jsme vzorem, který stále pozorují, napodobují
-
23
2) fáze hlavní, střední: - řekni, co si myslíš, kritizuj, co se
ti nelíbí
- otevřeně projev své pocity (i zvýšeným hlasem možno odreagovat
napětí)
- totéž nutno umožnit partnerovi, v této fázi nutno provést:
a) analýzu pocitů všech zainteresovaných ve vztahu k
problému
b) analýzu motivů, tj. potřeb, zájmů a přání lidí v konfliktu
(nezaměřovat se pouze na
prosazení požadavku, postoje) (POZOR: některé motivy jsou často
neuvědomované)
c) specifikace přání (upřesnění) - obvykle jde v konfliktu o
změnu, a proto: NUTNO
PŘEVÉST KONFLIKT NA PROBLÉM (situaci k řešení) = co, jak, kdy
dělat či nedělat, jak se
chovat, aby...
- důležité je dodržet v této fázi ”asertivní zásady otevřené
komunikace” (viz. níže)
3) fáze závěrečná, konečná: - vypracování společného návrhu
řešení = oboustranně přijatelný
kompromis (nutno vyjít ze společného cíle)
- možno nabídnout ruku k smíru, uznat svůj podíl viny, omluvit
se, slíbit nápravu, uznat, že to
tak druhý nemyslel (není možno mýliti se schválně), najít na
druhém něco pěkného
ZÁSADY ŘEŠENÍ KONFLIKTU (desatero)
Je třeba si uvědomit, že já rozhoduji o tom, co je vlastně pro
mne konfliktem a já mám
dovednosti jej zvládnout tak, aby nebyla narušena moje sebeúcta
(můj postoj ke konfliktu určuje
jeho další průběh)
1) cílem není porazit druhého, ale společnými silami vyřešit
problém (viz. hry s nulovým a
nenulovým součtem)
2) iniciátor ”konstr.hádky” si předem ujasní oč mu vlastně jde,
čeho chce dosáhnout
3) hádku uskutečnit co nejdříve po konfliktní události, ale vždy
po dokonalé analýze možných
důsledků (nutno vycházet ze znalosti osobnosti partnera -
zejména ze schopnosti, ochoty přiznat
chybu a dalších osobn. vlastností - ješitnost, vztahovačnost,
neschopnost konstruktivního přístupu a
hlavně jeho obav, strachů např. u vedoucích strach z
neuvědomované ztráty prestiže ..) --> po zralé
úvaze tedy nutno volit čas a místo (nálada partnera po obědě při
kávě, lepší než před obědem)
4) ve fázi střední možno vynášet určité soudy (lépe jevíš se
jako sobec, než jsi sobec), výčitky,
podpořené vlastními pocity (za ty nikdo nemůže) - možno zvýšit
hlas, odreagovat se
5) totéž umožnit partnerovi s tím, že provádíme tzv. vnímající
naslouchání tj. dáváme najevo
svůj zájem o to, co říká, co cítí, jak to vlastně myslí - a
hlavně: proč to vlastně říká (skutečné motivy
bývají často nevyslovené - v práci jde nejčastěji o nedocenění
zejm. hmotné, finanční ale i citové,
pochvalou)
6) nutno provádět tzv. parafrázování tj. svými slovy zopakovat
názor partnera
7) nedopouštět se přestupků proti pravidlům čestné hry (fair
play):
a) vyčítání již dříve oddiskutovaných záležitostí (praní
špinavého prádla)
b) nepoužívat rány pod pás, tj. urážení či zesměšňování partnera
poznámkami, které jej
zasahují na citlivém místě (jen se nezakoktej, už zase máš ty
fleky na krku ...), připomenutí
neúspěchů ve studiu apod.
c) útok na osoby nebo věci, které má partner rád (už tvoje matka
..., rozšlapat sbírku motýlů)
d) přitlačení ke zdi neadekvátními výhrůžkami (já se zastřelím,
rozvedeme se ...)
e) používání příliš obecných formulací - nutno upřesnit
8) v závěrečné fázi myslet na ukončení, společné zvládnutí
problému, přeformulovat výčitky v
přání, v návrh přijatelného kompromisu (místo spojky ale
používat spojku a) - zaměřit se na
společný cíl (žít v klidu), rozhodnout v čem možno ustoupit,
změnit se - za každý návrh kompromisu
(ústupek) nutno poděkovat
-
24
9) většina lidí chybně vyžaduje nejprve změnu u druhých, mnohem
snazší je začít u sebe (změní
se časem i okolí)
10) nedaří-li se konflikt řešit, nalézt oboustranně přijatelný
kompromis - doporučují
psychologové pauzu na uklidnění - využít podvědomí, SM, uvědomit
si, že konflikty jsou svým
způsobem zdravé a nutné, vyčistí vztahy, (lidé se liší v
potřebách, zájmech, hodnotách) ... šťastná
manželství mají také konflikty, ale umí je řešit
Psychologie efektivního řešení konfliktů:
- nutno převést konflikt na problém, tj. nejprve se pokusit
potlačit emoce, a tím vznikne tzv.
situace k řešení (která má různé varianty a jde o to: objevit
pro obě strany tu nejlepší) - je pak
vlastně výzva pro naši inteligenci, vůli, emoce apod.
STYLY ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ
Př. ovládnutí jedné volné místnosti mezi dvěma byty (lze ukázat
všech 5 stylů obvyklého řešení)
(A domluvil na schůzi, že zaplatí a obsadí, B najednou vylomil
zámek, nevěděl o dohodě, B ale
nepotřebuje další místnost, potřebuje vylepšit sociální
zařízení)
zisk A 1 5 1 - žralok
(orientace 2 - medvěd
na výkon) 4 3 - želva
4 - liška
3 2 5 - sova
zisk B (orientace na vztahy)
Styly (možnosti) řešení konfliktu, chování lidí v konfliktu
1) A-výhra, B-prohra: útok (žralok)- konfrontační (konkurenční)
styl: agresivní, silové,
konfrontační řešení, soupeřivý styl, boj, „kdo z koho“, jde
pouze o to zvítězit, prosadit si svou (musí
vynaložit mnoho energie, síly, do budoucnosti těžko udržitelné
řešení)
2) A-prohra, B-výhra: útěk (medvídek) přizpůsobivý, adaptační
styl: - pasivní ústup, žádný
zisk, ale také žádný konflikt, jedinec soustředěn pouze na
udržení dobrých mezilidských vztahů
3) A-prohra, B-prohra: nulové řešení (želva), únikový styl: -
popření konfliktu, nikdo z A,B
místnost nedostane, „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale často se
směje, raduje z vítězství někdo třetí
4) 50% A i B: kompromis (liška), kompromisní styl: - každý
částečně ustoupí, dle hesla: „dej
a ber!“, mělo by být v rovnováze, bohužel většinou vnímána
ztráta než výhoda polovičního zisku,
je to řešení obvykle velmi rychlé, jednoduché
5) A-výhra, B-výhra: dohoda (sova), integrační styl: -
vyjednáváním nalézt řešení, které je
oboustranně výhodnější než kompromis, bere se maximální ohled na
vztah i potřeby obou, nutno je
ale znát, nutno proto vyjednávat, př. rozdělení pomeranče
typ jedn. V Ý H O D Y N E V Ý H O D Y
1- žralok rychlé řešení, dobrý výkon, lze použít při
malých a velkých problémech
velký výdej energie, nelze dlouho udržet,
samota, problémy ve vztazích
2-medvěd preferování dobrých vztahů potlačení sebe, nízké
výsledky
3-želva klid, pohoda, získává čas, šetří energii konflikty se
neřeší, pod „krunýřem“ to vře
4-liška je časté, když málo času na vyjednávání bohužel se více
vnímá jako prohra
5-sova maximální zisky, dlouhodobě se vyplácí, je
nejlepší řešení konfliktů
více času, práce, námahy, bývá složité
-
25
LITERATURA:
BAKALÁŘ, P. Psychologie v otázkách. Praha: Portál, 1999.
BLATNÝ, M. a kol. Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2010.
CAKIRPALOGLU, P. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada,
2012.
ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál,
2001.
DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál,
1997.
FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál,
1997.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál,
2000.
HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004.
HELUS, Z. Úvod do psychologie. Praha: Grada, 2010.
HOLEČEK, V. Psychologie v učitelské praxi. Praha: Grada,
2014.
HOLEČEK, V., MIŇHOVÁ, J., PRUNNER, P. Psychologie pro právníky.
Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.
HOMOLA, M. Úvod do psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1973.
HOWARD, P. J. Příručka pro uživatele mozku. Praha: Portál,
1998.
KERN, H. a kol. Přehled psychologie. Praha: Portál, 1999.
KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum,
1994.
LOKŠOVÁ, I. Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve
škole. Praha: Portál, 1999.
MÍČEK, L., ZEMAN, V. Učitel a stres. Brno: FF MU, 1992.
MIKŠÍK, O. Psychologická charakteristika osobnosti. Praha :
Karolinum, 2003.
NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia,
1997.
NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998.
NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1995 (1997
- 2.vyd.).
PIAGET, J. Psychologie inteligence. Praha: Portál, 1998.
PLAMÍNEK, J. Řešení konfliktů a umění rozhodovat. Praha: Argo,
1994.
PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia,
2004.
PORTMANNOVÁ, R. Hry pro posílení psychické odolnosti. Praha:
Portál, 1999
ROGERS, C. R. Ako byť sám sebou. Bratislava: Iris, 1995.
ROGERS, C. R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.
ROSEOVÁ, A.,WEISSOVÁ, L. Rozvíjíme sebedůvěru dětí. Praha:
Portál, 1997.
ROTTENFUSSER, R. Víš, kdo jsi? Praha: Portál, 2000.
RUISEL, I. Základy psychologie inteligence. Praha: Portál,
2000.
ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. (Obor v pohybu). Praha: Grada,
2010.
SCHWALBE, B. H. Osobnost, kariéra, úspěch. Praha: Grada
Publishing, 1995.
SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno:
Barrister&Principal, 2002.
STERNBERG, R., J. Úspěšná inteligence. Praha: Portál, 2001.
VÁGNEROVÁ,M Psychologie osobnosti. Praha: Nakl.Karolinum,
2010.
/tučně a odsazeně uvedena doporučená novější literatura, ze
které bude čerpáno při
tvorbě písemného testu ze znalostí psychologie osobnosti/
-
26
PRINCIP SOCIALISMU
Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy
nenechal
propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal
propadnout rovnou celou
třídu.
Třída totiž trvala na tom, že socialistický model funguje, že
nikdo by neměl být
chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné
úrovni.
Profesor řekl: "OK, uděláme v této třídě experiment
socialistického plánu.
Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou
dostávat stejnou
známku, jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo
ani nedostane za 1."
Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za
2. Studenti,
kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří
studovali málo, byli
spokojení.
U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě
méně a ti, kteří
studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni
studovali málo. V tomto
testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený.
Při třetí zkoušce byl průměr 5.
Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše
se zvrhlo v
následné hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat
ve prospěch někoho
jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli.
Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže
fungovat, protože
odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět,
ale když si vláda
celou odměnu vezme, nikdo se nebude snažit nebo nebude chtít
uspět.
Pět vět, které se vztahují k experimentu:
1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a
prosperující legislativně
odstavit od příjmů.
2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí
odpracovat jiný člověk,
aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.
3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od
někoho jiného.
4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí.
5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat,
protože se druhá polovina
o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré
pracovat, protože někdo jiný
bezpracně dostane to, co oni vytvořili, tak to je začátek konce
každého národa.
A teď to pošli dál. Protože to platí i pro naši republiku, i
když už v socialismu
nežijeme. Ale když to nepošleš, nic se Ti nestane, jen se o té
pravdě nedozví další
slušní lidé.