UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE, ANDRAGOGIKY A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE ŽIVOT S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM BAKALÁŘSKÁ PRÁCE OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE VYPRACOVALA: Romana Synková VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Andrea Preissová-Krejčí, Ph.D. OLOMOUC 2013
44
Embed
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI4 Anotace Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní části, a to teoretickou a praktickou.
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
FILOZOFICKÁ FAKULTA
KATEDRA SOCIOLOGIE, ANDRAGOGIKY A KULTURNÍ
ANTROPOLOGIE
ŽIVOT S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
OBOR: KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
VYPRACOVALA: Romana Synková
VEDOUCÍ PRÁCE: Mgr. Andrea Preissová-Krejčí, Ph.D.
OLOMOUC 2013
2
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedené
literatury a jiných zdrojů.
V Olomouci dne 28. března 2013
…………………………..
3
Ráda bych poděkovala všem informantům, kteří se podíleli na tvorbě rozhovorů, za
jejich vstřícnost a ochotu poskytnout informace z jejich života. Dále bych chtěla
poděkovat vedoucí své bakalářské práce Mgr. Andree Preissové-Krejčí, Ph.D. za její
rady a pomoc.
4
Anotace
Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Je členěna na dvě hlavní
části, a to teoretickou a praktickou. V teoretické části se věnuji vymezení základních
pojmů, rozdělení tělesného postižení a zmiňuji i počet tělesně postižených na území
České republiky. Následně se zabývám integrací tělesně postižených do společnosti,
kde se v souvislosti s tělesným postižením zaměřuji na rodinu, partnerství a sexualitu,
zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a sdružení pro tělesně postižené.
Další kapitola je věnována postojům dnešní společnosti k lidem s tělesným postižením a
s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a také prezentováním tělesně postižených
v médiích. Dále rozebírám psychologii osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.
Praktická část byla realizována formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci a jejím
cílem bylo posoudit, jak se změnil život člověka, který následkem úrazu či nemoci
9.2 Použitá literatura .............................................................................................. 42
9.3 Internetové zdroje ............................................................................................. 43
9.4 Další zdroje ...................................................................................................... 44
8
1 Úvod
Bakalářská práce pojednává o životě s tělesným postižením. Jako inspirace mi
posloužila kniha od známého amerického antropologa Roberta F. Murphyho, která u nás
v roce 2001 vyšla pod názvem Umlčené tělo. Jedná se o autorovu autobiografii, která se
soustřeďuje na jeho život poté, co mu byl diagnostikován nádor v páteři. To postupně
vedlo ke ztrátě hybnosti a upoutání na invalidní vozík což se nejdramatičtěji projevilo
na autorově psychice. Murphymu se knihu, která je výsledkem dlouhodobého terénního
antropologického výzkumu sociálního světa tělesně postižených lidí, podařilo zasadit do
širšího rámce kulturní antropologie.
O problematice tělesného postižení velice často uvažujeme pouze jako o něčem, co se
týká druhých a nikoliv nás. Nedokážeme se tím pádem do situace takto
handicapovaných osob plně vcítit. Mnohdy si neuvědomujeme, že člověk, který
v průběhu svého života ochrnul a ocitl se na invalidním vozíku, přišel o mnohem více,
než o schopnost chodit. Ztratil také část svého vlastního já a získal zcela novou identitu.
Často u něj převládá pocit osamělosti a ve společnosti si začne náhle připadat jako
cizinec.
Mezi čtyři největší změny v životě tělesně postižených lidí patří podle Murphyho
snížená sebeúcta, obsazení a ovládnutí myšlení fyzickými deficity, silný spodní proud
zlosti a získání nové, totální a nežádoucí identity.1
V první kapitole své práce se zabývám definováním a vysvětlením základních pojmů,
které s tělesným postižením souvisejí. Dále se věnuji základnímu rozdělení tělesných
postižení a uvádím i počet tělesně postižených občanů v ČR. V další kapitole jsem se
zaměřila na integraci tělesně postižených do společnosti. Zde se věnuji těmto oblastem:
rodina, partnerství a sexualita, zaměstnanost, sociální péče a služby a organizace a
spolky pro tělesně postižené. Následně se zabývám postoji dnešní společnosti k lidem
s tělesným postižením a s tím souvisejícími předsudky, diskriminací a prezentováním
tělesně postižených v médiích. Poslední dvě kapitoly jsou zaměřeny na psychologii
osob s tělesným postižením a fyzické bariéry.
1 MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 75 - 113.
9
Druhá, prakticky zaměřená, část práce je věnována terénnímu výzkumu realizovanému
formou rozhovorů s tělesně postiženými jedinci. Jeho cílem bylo posoudit, jak tělesné
postižení jakožto následek úrazu či nemoci v dospělosti změnilo život informantů.
V této části práce jsem se tedy zaměřila na faktory, které jejich život nějakým způsobem
ovlivňují. Jsou to postoje okolní společnosti, způsob života, bariéry v životě tělesně
postižených a vyrovnávání se s postižením.
10
2 Tělesné postižení
2.1 Tělesné postižení
Tento pojem zahrnuje dvě prolínající se skupiny. Jsou jimi:
1. Chronické (dlouhodobé) postižení - ve většině případů jde o onemocnění, které
se vyznačuje dlouhodobým nepříznivým stavem nebo je prakticky nevyléčitelné.
Vede k omezení výkonnosti, což může mít vliv na pohybové schopnosti a zcela
pochopitelně také výrazně ovlivňuje kvalitu života. Přesto však nemusí být na
první pohled patrné a jedinec tak není ihned stigmatizován. Někteří autoři
používají pro tuto skupinu onemocnění označení interní postižení.
2. Lokomoční (pohybové) postižení - jde o takové onemocnění, kdy dochází
k omezení nebo k úplnému znemožnění pohybu. Toto postižení bývá většinou
zřejmé na první pohled a lidé s touto poruchou jsou v určitých činnostech
výrazně omezeni a z některých aktivit dokonce přímo vyloučeni. Kvalita života
je tímto výrazně ovlivněna.2
2.2 Handicap
Je důležité uvědomit si, že handicap není ekvivalentem tělesného postižení. Matoušek
jej charakterizuje jako nepříznivou sociální situaci člověka vyplývající z poruchy nebo
omezené schopnosti.3 Handicap tedy nevzniká samotným postižením, ale rozvíjí se až
v návaznosti na bariéry všeho druhu, postoje okolí a ladění i přiměřenost sociální
interakce.4 Na rozdíl od poruch a funkčních omezení, které Matoušek považuje za
neovlivnitelné, handicap lze systémovými opatřeními změnit.5
2 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 87 - 88. 3 Tamtéž, s. 90 - 91.
4 KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 202. 5 NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 90 - 91.
11
2.3 Stigma
Stigma je ve své podstatě silně diskreditující atribut. Jeho nositelem je ten, kdo vlastní
určitý charakteristický rys, jenž se může vnutit do naší pozornosti a způsobit tak
odvrácení se od tohoto jedince a pominutí nároků jeho dalších atributů. Je zcela běžné,
že na stigmatizovanou osobu pohlížíme jako na někoho, kdo není tak úplně člověkem.
Právě tento předpoklad se stává živnou půdou pro nejrůznější formy diskriminace, které
značně stěžují začlenění takovýchto jedinců do společnosti. Na základě jedné původní
nedokonalosti často připisujeme dané osobě celou řadu dalších nedostatků a pohlížíme
na ni dosti odlišným způsobem. Často se zapomíná, že člověk s nějakým handicapem
má stejné představy o identitě jako ostatní lidé. Věří, že má v rámci své sociální
kategorie nárok na stejné šance. Jestliže ovšem zaznamená, že není všemi plně
akceptován (a ví proč tomu tak je), může uvěřit tomu, že doopravdy nesplňuje
požadavky na to, čím by měl skutečně být. Následkem toho začne svou vadu vnímat
jako něco poskvrňujícího. Brzy na to se objeví pocit hanby, nenávist k sobě samému a
sebeponižování. Pokud se navíc dostane do nějakých problémů, mnohdy se to připíše
právě jeho postižení. Goffman mluví o třech rozdílných typech stigmat. Prvním z nich
jsou tělesné ošklivosti, dále rozlišuje vady charakteru vnímané jako slabá vůle,
nepřirozené vášně atd. a kmenová stigmata rasy, národa a náboženství, která se
zpravidla šíří po rodových liniích.6
Člověk, který je upoután na invalidní vozík, se tedy jaksi odchyluje od standardní lidské
podoby a je tak okamžitě stigmatizován. Spousta lidí, která se v životě nemusí potýkat s
žádným zdravotním znevýhodněním, se potom takovýmto osobám záměrně straní a
mnohdy jim i nevědomě odepírá úctu. Postižené, a tedy stigmatizované osoby mohou na
svou situaci reagovat buď pokusem o nápravu své vady (např. operace) nebo snahou
napravit svůj stav nepřímo tím, že věnují velkou část svého úsilí snaze vyniknout v
některé z činností právě v oblastech, jež jsou na základě obecného přesvědčení pro
danou osobu uzavřeny. Pro tělesně postižené je první možnost často nedostupná, a tak
se kvůli kompenzaci věnují např. nejrůznějším sportům.7
6 GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 11 - 13. 7 Tamtéž, s. 17 - 18.
12
2.4 Základní rozdělení tělesných postižení
Tělesné postižení můžeme rozdělit na vrozené (první projevy se objeví do druhého roku
věku dítěte) a získané (k poruše došlo až po druhém roce věku dítěte). Nelze opomenout
ani progresivní (či regresivní) onemocnění, které sice k tělesnému postižení vede až
v průběhu života, ale predispozice již získal jedinec při narození.8 Z hlediska prognózy
zase rozlišujeme tělesné postižení relativně stabilizovaného charakteru, tělesné
postižení, při kterém je možno léčbou dosáhnout jistého zlepšení stavu a tělesné
postižení, při němž se stav zhoršuje. Podle stupně tělesné postižení hodnotíme jako
lehké, střední a těžké.9
Z hlediska příčin a projevů tělesné postižení dělíme na obrny, deformace a amputace.10
2.4.1 Obrny
Obrny mají původ v poškození centrálního nervového systému. Dochází k tomu
v průběhu vývoje jedince, vlivem nemoci nebo po úrazu. Obrny podle intenzity dělíme
na parézy (částečné ochrnutí) a plegie (úplné ochrnutí). Relativně častá je dětská
mozková obrna, která podle stupně, rozsahu a specifických symptomů může být různě
závažná, přičemž dominují poruchy svalového napětí, hybnosti a koordinace pohybů
s patrnou disharmonií motorického vývoje. Dalšími typy obrn jsou např. infekční obrna,
traumatická obrna a periferní obrna.11
2.4.2 Deformace
Jako deformace označujeme vrozené i získané vady vyznačující se nesprávným tvarem
určité části těla. Může jít např. o získanou deformaci páteře. U tohoto postižení hraje
8 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. II. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2010. s. 51. 9 LECHTA, Viktor. Základy inkluzivní pedagogiky (Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole).
Praha: Portál, 2010. s. 236. 10
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 123. 11
Tamtéž, s. 123 - 126.
13
klíčovou roli rehabilitace. Zařadit sem můžeme také malformaci, což je patologické
vyvinutí různých částí těla, většinou končetin.12
2.4.3 Amputace
Amputace je umělé oddělení části nebo celé končetiny od trupu. Amputace může nastat
již v dětském věku v důsledku vážných úrazů. Provádí se při vážných poranění (zvláště
pokud jsou zničeny důležité cévy), při nezvládnutelné infekci s celkovými septickými
projevy ohrožujícími život, při dlouhodobém nevyléčitelném místním onemocnění a u
velmi těžkých vrozených deformit nohou.13
Obecně rozlišujeme amputaci primární (časnou), která se provede ihned, co se posoudí
škody z úrazu, sekundární, v případě, že je amputace jediným možným racionálním
řešením a terciální, když je stav definitivní a další úspěchy v léčbě již nelze očekávat.14
Ve většině případů se ztráta končetiny dá kompenzovat protézou. Její používání však
není vůbec jednoduché a jedinec se tak s ní po amputaci musí dlouho učit zacházet.15
2.5 Počet tělesně postižených občanů v ČR
Z demograficko-statistického hlediska lze říci, že v České republice žije zhruba 1 milion
zdravotně postižených občanů, což je téměř 10 procent celé populace.16
Výsledky
šetření o zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007 ukázaly, že
osoby s tělesným postižením jsou mezi nimi druhou nejpočetnější skupinou. Napočítáno
jich bylo celkem 550 407 tisíc. Dále bylo zjištěno, že výskyt tělesného postižení se
12
VEČEŘOVÁ, Jitka. Zahrady pro tělesně postižené. Lednice 2006. s. 15. Diplomová práce na
Zahradnické fakultě Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně. 13 KURKOVÁ, Petra. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2008. s. 51. 14
Tamtéž. 15
NOVOSAD, Libor. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita (diskurzivní pohledy na tělo,
tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení). Praha: Portál, 2011. s. 128. 16
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.
14
rapidně zvyšuje ve věku 45 - 59 let. Nejčastější příčinou tělesného postižení je u mužů i
u žen nemoc. Ta je potom s velkým rozdílem následována úrazem.17
Díky stárnutí populace, negativním prenatálním i časně postnatálním vlivům, neklesající
úrazovosti a nárostu degenerativních i tzv. civilizačních onemocnění nelze očekávat, že
lidí s funkčním omezením motoriky bude ubývat.18
17
Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS. Výsledky šetření o zdravotně
postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha 2008. s. 15 - 17. 18
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 200.
15
3 Integrace tělesně postižených do společnosti
Integrace náleží k základním fenoménům rozvoje osobnosti a utváření kvality života
tělesně handicapovaných. Nelze ovšem říci, že je na ni naše společnost připravena.
Izolovanost postižených lidí je velice závažným jevem, jenž se promítá do všech oblastí
života. Znamená to především popření práva postižených podílet se na společenském
dění a využívat svých schopností v rovné soutěži se zdravými. Zároveň vyvolává
vysoké ztráty ekonomické.19
Adaptaci potom lze definovat jako schopnost postiženého člověka přizpůsobit se
sociálnímu prostředí, komunitě, společenským podmínkám. Hovořit můžeme také o tzv.
utilitě, což znamená, že tělesně handicapovaný člověk již není samostatný a v mnoha
oblastech je závislý na pomoci druhých. Není zkrátka schopen se zcela socializovat a
nemůže také trvale žít samostatně. Je třeba zmínit i inferioritu. Typická je pro ni
především nepoužitelnost a vyčlenění (totální izolace) ze společnosti. V tomto případě
se vůbec nevytvářejí sociální vztahy, což vede k segregaci tělesně postižených.20
3.1 Tělesně postižení a rodina
Rodina je velice důležitým faktorem v životě každého člověka. Záleží především na její
skladbě, hodnotové orientaci, na výchovném stylu, jenž může mít širokou škálu podob a
na její sociokulturní a ekonomické úrovni.21
Rodinám s tělesně handicapovaným členem se často nedostává úcty a porozumění. Je
zcela logické, že právě ti, co postiženého člověka moc dobře neznají, nejvíce podléhají
stereotypním reakcím. Pokud se s ním ovšem nějakým způsobem sblíží, přístup k nim
většinou výrazně změní. Existují ale i takové případy, kdy mnohem vstřícnější postoj
k postiženým osobám zaujímají lidé, kteří s nimi naopak nijak blízký vztah nemají.
Nakonec platí, že postižení daného jedince může úplně stejným způsobem odpuzovat
19
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 25. 20
KRHUTOVÁ, Lenka. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2005. s. 26 - 27. 21
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 28.
16
osoby mu blízké i zcela cizí.22
Pokud je tělesně postiženým někdo dospělý, může dojít k
výraznému narušení rodinného systému. Role autority a vzájemnosti je naprosto
vykolejena. Velké problémy působí i pocit závislosti, pocit viny (postižený člověk si
připadá jako přítěž) a pocit odcizení rodinnému životu, což je částečně způsobeno
ztrátou spontánnosti a pohyblivosti. Je potom velice důležité rodiny s tělesně
postiženým členem podporovat, a to nejen ekonomicky. Poskytována by jim měla být
také odborná lékařská a metodická pomoc.23
3.2 Partnerství a sexualita člověka s tělesným postižením
Vůbec jednou z prvních obětí paralytického postižení se stává sexuální život páru. Ten
buď zcela končí, nebo se dramaticky mění. Zdravý člověk by se však měl naučit
respektovat určitá omezení, jež z postižení jeho partnera vyplývají a také objevovat,
vnímat a rozvíjet jeho vlastnosti a schopnosti, které jej činí jedinečným, přitažlivým či
atraktivním.24
Partneři by mezi sebou měli také naprosto otevřeně komunikovat ve
všech oblastech, neboť dialog snižuje napětí a vede ke zvýšení důvěry.25
Pohybově postižený člověk, jenž by si chtěl vyvážený partnerský svazek teprve
vytvořit, bude mít situaci ztíženou o následující faktory: zdravotní stav, psychický stav
a sociální klima. První jmenovaný faktor může nezasvěcenu osobu vylekat nebo
odpudit, psychický stav zase výrazně ztěžuje navázání a následně i udržení partnerského
vztahu. Nakonec větší šanci uspět při hledání partnera mají ti, co mají jasnou životní
perspektivu a zázemí citlivě podporující touhu po partnerském soužití. Tělesně postižení
mají navíc relativně omezeny reálné možnosti setkávání se, jelikož se i přes integrační
snahy většinou pohybují v omezeném sociálním okruhu lidí. To jejich možnosti
seznámení a volbu partnera rovněž limituje. Velice často se stává, že tělesně postižený
člověk dá přednost stejně postiženému partnerovi, neboť právě u něj nachází
porozumění pro své problémy. Za důkaz úspěšného začlenění se tělesně postižených do
22
GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 65. 23
MURPHY, F. Robert. Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s. 163 - 175. 24
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 39. 25
PODEŠVA, Libor. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 22.
17
společnosti můžeme považovat schopnost založení vlastní rodiny. Je důležité uvědomit
si, že i takovéto osoby mají plné právo na rodinný a rodičovský život.26
3.3 Zaměstnanost tělesně postižených
Práce, resp. zaměstnání má pro tělesně postižené velký význam. Je předpokladem jejich
úplné integrace do společnosti a přispívá k sebeurčení, uznání a kvalitě života. Podle
některých autorů práce znamená zajištění existence, určitou míru nezávislosti, rozšíření
duševního horizontu, strukturovaný všední den, účast na společenském životě, rozvoj a
vývoj k větší odpovědnosti. Někteří ji dokonce považují za zdroj smyslu života.
Zaměstnání pro postižené mnohdy představuje možnost získání vyššího statutu.
Pracující lidé pociťují, že jsou pro společnost užiteční a cenní.27
U tělesně postižených osob je však uplatnění na trhu práce poměrně komplikované.
Důležitá je především správná lokalizace a také podchycení a programové rozvinutí
těch vloh a schopností handicapovaného člověka, jenž nejsou jeho vadou nijak omezeny
nebo deformovány. Ti, co se potom rozhodnou takovéto osoby zaměstnat, musí téměř
vždy investovat do stavebních úprav, nákupu nejrůznějších pomůcek, strojů a
přístrojového vybavení. V tomto jim však vyjadřuje podporu stát a také náklady spojené
se zřízením a provozem společensky žádoucích pracovních míst zčásti hradí státní či
obecní prostředky. Občas se ale bohužel stává, že jsou dotace zneužívány. Právě proto
musí být jejich přidělování objektivně kontrolovatelné a ekonomická podpora by se
měla vždy realizovat ve spolupráci se sociálním pracovníkem, psychologem, lékařem
specialistou nebo odborníkem v oblasti ergonomie. Tato opatření však nakonec
znamenají další byrokratické překážky na cestě tělesně postižených k pracovnímu
uplatnění.28
Specializované pracoviště pro postižené osoby představují chráněné dílny a chráněná
pracoviště, jejichž cílem je vytváření základních předpokladů pro pracovní a
společenské uplatnění postižených občanů vedoucí k dosažení optimální úrovně sociální
adaptace. Vykonavatelem úkolů státu v oblasti zaměstnanosti jsou úřady práce, přičemž
26
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 37 - 38. 27
PROCHÁZKOVÁ, Lucie. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. Brno:
MSD, 2009. s. 40 - 43. 28
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 33 - 34.
18
jedním z jejich nejdůležitějších úkolů je věnovat pozornost občanům se změnou
pracovní schopnosti v důsledku těžšího zdravotního postižení.29
3.4 Sociální péče a služby
Sociální služby představují pro tělesně postižené poměrně širokou škálu podpor,
opatření a pomoci. Tito lidé často nejsou schopni žít zcela samostatně, a proto mohou
zažádat o umístění v zařízení s pobytem (např. ústavy sociální péče) nebo o podporu
v domácích podmínkách, jenž má obvykle tři podoby. Tou první je péče domácí, kdy je
postiženému jedinci přidělen ošetřovatel docházející do jeho domácnosti. Pomáhá mu
tam převážně s hygienou, aplikací léčiv a rehabilitací, s oblékáním, vařením a
vyřizováním nejrůznějších pochůzek. Rozsah pomoci je stanoven smluvně a položky
(až na nějaké výjimky) hradí sám klient. Druhou podobou je osobní asistence. Její
kořeny přímo souvisejí s hnutím Nezávislý život, které založilo několik tělesně
postižených studentů na kalifornské univerzitě v Berkeley. Námětem spojujícím
nezávislý život s osobní asistencí je především úsilí o nezávislost každého jedince.
Znamená to, že všechny osoby s těžkým handicapem mají právo rozhodovat o vlastním
životě a přebírat za něj odpovědnost. Tuto formu podpory lze zjednodušeně považovat
za kompenzaci činností, které nemůže postižený člověk vykonávat sám a které jej
v životě omezují, prostřednictvím osobního asistenta. Požadavky takto
handicapovaných osob jsou zaznamenávány příslušnou agenturou, která v požadovaném
čase a rozsahu ke svým klientům posílá zaškolené asistenty, kteří zrovna mají službu.
Asistenti mohou být ovšem k postiženým vybíráni i natrvalo. Nakonec třetí podobou
podpory života v domácích podmínkách je tzv. respitní péče, která se však u nás dosud
neujala. Vychází se z předpokladu, že člověk pečující v rodině o někoho postiženého,
potřebuje a má i nárok na odpočinek, volný čas. Právě proto by měl být ve výkonu péče
zastoupen asistentem (na určitou dobu převezme péči postiženého) nebo stacionářem
(péči přebírá na několik hodin denně či několik týdnů v roce). Dospělý člověk
29
KREJČÍŘOVÁ, Olga. Manuál zaměřený na orientaci v poradenství a v problematice pracovního
uplatnění osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. s. 12.
19
s handicapem si potom může sám vybrat čas, způsob i agenturu v takovém objemu
služeb, na něž má ze zákona nárok.30
Poskytovatelů sociální péče a služeb se v Olomouci a jeho okolí nachází poměrně dost.
Pečovatelské služby pro tělesně postižené nabízí třeba Charita Olomouc a POMADOL,
s. r. o. Osobní asistenci potom poskytují např. organizace Spolek Trend vozíčkářů
Olomouc nebo Maltézská pomoc.31
3.5 Organizace a sdružení pro tělesně postižené
V České republice najdeme několik neziskových organizací zaměřujících se na
sdružování a pomoc tělesně postiženým osobám. Jednotlivými právními formami
organizací občanské společnosti potom jsou občanské sdružení, nadace a obecně
prospěšná společnost. Nejsou tedy zřizovány za účelem finančního zisku, vyplňují
prostor mezi občanem, obcí a státem a významným znakem je především podíl práce
dobrovolníků. Financovány jsou většinou z členských příspěvků, vlastní činnosti,
sponzorských darů a ze státního nebo obecního rozpočtu.32
Tělesně postižení jedinci, kteří se stanou členy takovýchto organizací, potom
samozřejmě smějí využívat nabízené služby. Může jít třeba o již zmiňovanou osobní
asistenci, sociálně právní poradenství, půjčování kompenzačních pomůcek, pomoc při
hledání pracovního uplatnění, volnočasové aktivity atd. Zároveň mohou také díky
pobytu v prostředí s jinými lidmi trpícími podobným postižením alespoň částečně
odbourávat své psychické problémy. Mají pocit, že pouze v této společnosti se dokáží
plně otevřít a prozradit nápadně upřímné věci. Cítí se zde zkrátka mnohem více
uvolnění, neboť jsou tu přijímáni jako zcela normální osoby. Odtud se jim také dostává
morální podpory, pocitu důvěry i soucitu.
Člověk, jenž se náhle ocitne na invalidním vozíku, se také může spolehnout na to, že
stejně postižené osoby, které jsou se svou situací již vyrovnány, mu poskytnou pomoc.
Většinou ho zahrnou návštěvami, jejichž prostřednictvím jej uvítají v klubu a vysvětlí
30
NOVOSAD, Libor. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. s. 44 - 50. 31
Katalog poskytovatelů sociálních služeb Olomouckého kraje 2011. s. 23 - 28. 32
PROCHÁZKOVÁ, Marcela. Pohybově postižení v kontextu antropologie občanské společnosti. Brno
2011. s. 31. Bakalářská práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Masarykovy na ústavu antropologie.
20
mu, jak nejlépe zvládat své tělo a svou psychiku. Ne vždy se však dotyčný s
charakteristikami lidí mu podobnému ztotožní.33
Tělesně postižení lidé většinou chtějí nějakou formou veřejně prezentovat svůj pohled
na svět a měli by tedy takovou možnost dostat. Důraz je na to kladen především v
Americe. Jakmile člověk náležející do této stigmatizované kategorie dosáhne vysokého
pracovního, politického nebo finančního postavení, zpravidla se před ním otevře zcela
nová kariéra, spočívající v zastupování celé skupiny tělesně postižených. Cizí člověk k
těmto lidem pronikne jen velice těžko. Volný přístup mají pouze ti, co patří k tzv.
zasvěceným. Řadí se sem osoby pracující v nejrůznějších podporových zařízeních a
vykonávající činnosti, které jsou pro tělesně postižené nezbytné (např. sestry a
fyzioterapeuti) a také osoby spojené s takto handicapovanými skrze sociální strukturu
(např. rodina).34
Významným sdružením v Olomouci je Občanské sdružení Dobré místo pro život
zastřešující spoustu organizací. Jednou z nich je i Spolek Trend vozíčkářů Olomouc.
3.5.1 Občanské sdružení Dobré místo pro život
Občanské sdružení Dobré místo pro život je registrováno od roku 2009. Funguje na bázi
dobrovolnictví, tudíž se členem může stát každý, kdo chce nezištně pomoci druhým.
Jeho cílem je vyhledávat pro jednotlivé organizace takové podporovatele, kteří budou
svou pomoc zaměřovat pouze na jedno sdružení a věnovat se mu tak naplno. Pro každou
organizaci se snaží jednou ročně uspořádat akci, která jim finančně pomůže překonat
těžké období financování příspěvkových organizací. Tyto akce ovšem neusilují jen o
výtěžek, jde také o představení a přiblížení těchto organizací spoluobčanům. Touží
rovněž odbourávat mezi zdravými a handicapovanými lidské bariéry.35
33
GOFFMAN, E. Stigma (Poznámky o způsobech zvládání narušené identity). Praha: Sociologické
nakladatelství, 2003. s. 30. 34
Tamtéž, s. 36 - 41. 35
O sdružení. [online]. [cit. 2013-03-05] Dostupné z: http://www.dobremistoprozivot.cz/o-sdruzeni.php
21
3.5.2 Spolek Trend vozíčkářů Olomouc
Spolek Trend vozíčkářů je jedním z největších poskytovatelů osobní asistence v rámci
celé České republiky. Vznikl v roce 1994 a o tři roky později realizoval svůj první
projekt. Během následujících let se postupně rozšířil. Cílem této organizace je
napomáhat všestranné integraci těžce tělesně postižených občanů a vytvářet podmínky
pro prosazování rovnoprávného a rovnocenného postavení člověka s fyzickým a
kombinovaným postižením ve společnosti. Důraz je kladen především na vytvoření
takových podmínek, za nichž by se o sebe tyto osoby dokázaly samy postarat (případně
za pomoci svých osobních asistentů). Spolek Trend vozíčkářů také podporuje úsilí o
zlepšení životních i sociálních podmínek vlastní aktivitou lidí na invalidním vozíku.
Dále jsou jím realizovány nejrůznější programy, poskytovány sociální a jiné služby v
oblasti podpory těžce zdravotně postižených a prosazována rovnoprávná a rovnocenná
postavení těchto osob. Tímto jsou vlastně vytvářeny podmínky pro plnou účast lidí se
zdravotním postižením ve společnosti. Tato organizace se také ještě podílí na tvorbě a
úpravách obecně závazných předpisů, týkající se této skupiny obyvatel, obhajuje práva
a zastupuje jejich zájmy vůči státním orgánům a jiným institucím na obecní, okresní i
krajské úrovni, spolupracuje při odstraňování jak architektonických, tak
psychologických bariér, informuje veřejnost o nejnovějších metodách a přístupech
uplatňovaných k zdravotně postiženým a sdružuje a spravuje prostředky určených na
pomoc takovýmto lidem. V souladu se svým posláním a zaměřením s těmito prostředky