3/2013 19. ROČNÍK / 22. BŘEZNA měsíčník české a evropské komentované judikatury soudní rozhledy Redakční rada JUDr. František Balák Michal Bobek JUDr. Milan Bořek JUDr. Josef Holejšovský Mgr. Michal Králík, Ph.D. JUDr. Pavel Molek JUDr. František Púry JUDr. Jiří Spáčil JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. prof. JUDr. Pavel Šámal JUDr. Petr Vojtek JUDr. Pavel Vrcha Z obsahu L. Bahýľová Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení 82 M. Pfeiffer Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu 87 Ústavní soud České republiky Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby 89 Nejvyšší soud České republiky Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ 94 Nejvyšší soud České republiky Žaloba na zdržení se provozu pohostinství 99 Vrchní soud v Praze Vyplnění směnky 99 Krajský soud v Ústí nad Labem Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností 109 strany 81–120
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
3/201319. ROČNÍK / 22. BŘEZNA
měsíčník české a evropské komentované judikatury
soudní rozhledyRedakční rada
JUDr. František Balák
Michal Bobek
JUDr. Milan Bořek
JUDr. Josef Holejšovský
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
JUDr. Pavel Molek
JUDr. František Púry
JUDr. Jiří Spáčil
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
prof. JUDr. Pavel Šámal
JUDr. Petr Vojtek
JUDr. Pavel Vrcha
Z obsahu
L. Bahýľová
Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení 82
M. Pfeiffer
Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu 87
Ústavní soud České republiky
Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby 89
Nejvyšší soud České republiky
Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ 94
Nejvyšší soud České republiky
Žaloba na zdržení se provozu pohostinství 99
Vrchní soud v Praze
Vyplnění směnky 99
Krajský soud v Ústí nad Labem
Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností 109
m ě s í č n í k č e s k é a e v r o p s k é k o m e n t o v a n é j u d i k a t u r y
SOUDNÍ ROZHLEDY
3/2013
Zákon o obětech
Konce legislativního procesu se dočkal zákon o obětech
trestných činů. Nová komplexní úprava, která byla ve
Sbírce zákonů vyhlášena pod číslem 45/2013 Sb. a nabude
účinnosti dne 1. 8. 2013, si klade za cíl rozšířit práva obětí
trestných činů. Zákon upravuje podmínky pro činnost po-
skytovatelů pomoci obětem, informace, které mají být obě-
tem poskytnuty, rozšiřuje práva obětí v trestním řízení
a okruh jim poskytované pomoci, lépe chrání soukromí
obětí či uzákoňuje právo na doprovod důvěrníkem při pro-
cesních úkonech. Zákon též novelizuje procesní předpisy:
z pohledu soudů je podstatné především zavedení před -
běžných opatření do TrŘ, jako například předběžné opa-
tření spočívající v zákazu vstupu do určitého obydlí, záka -
zu styku s určitými osobami či zákazu zdržovat se na
konkrétně vymezeném místě.
Velmi významné jsou změny spočívající ve zlepšení ma-
jetkoprávního postavení poškozeného. V TrŘ byla pro-
dloužena lhůta, po kterou trvá zajištění majetku na nároky
poškozeného a byla zakotvena povinnost soudu poučit po-
škozeného o právu přihlásit svůj nárok na náhradu škody.
K posílení nároků poškozeného došlo i v netrestních říze-
ních, konkrétně v OSŘ, EŘ a InsZ. Zejména se zlepšuje
pořadí pro uspokojení pohledávky poškozeného v rámci
rozvrhu v řízení o výkonu rozhodnutí i v exekučním řízení.
Pořadí pohledávky poškozeného se stanoví zpětně ke dni
právní moci rozhodnutí o zajištění majetku podle TrŘ a po-
hledávkám náhrady škody na zdraví způsobeným trestným
činem se přiznává výhodnější pořadí. V InsZ se posiluje
zvýhodnění pohledávky na náhradu škody na zdraví v pří-
padě nedostatku peněžních prostředků v majetkové pod-
statě. Vykonatelná pohledávka poškozeného bude moci být
přihlášena do insolvenčního řízení kdykoli v době trvání
zajištění podle TrŘ (tj. i po lhůtě stanovené InsZ) a bude
uspokojena odděleně z majetku zajištěného v trestním ří-
zení. Tyto změny reálně zvýší šance obětí trestných činů,
aby se domohly náhrady škody, která jim byla způsobena
trestným činem, a budou platit i zpětně na zajištěný maje-
tek před účinností zákona.
Směnečný platební rozkaz
Doprovodná novela OSŘ v zákoně o obětech rovněž vyře-
šila s účinností od 1. 5. 2013 lhůtu pro zaplacení částky,
resp. uplatnění námitek proti vydanému směnečnému (še-
kovému) platebnímu rozkazu. Dosavadní třídenní lhůta
byla zrušena nálezem ÚS č. 369/2012 Sb. Zákonodárce rea-
guje na odůvodnění nálezu, které doporučilo maximálně
sjednotit procesní lhůty v OSŘ, a tuto lhůtu nově stanoví
jako patnáctidenní.
Zrušení anonymních akcií
Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení návrh zá-
kona o transparentnosti akciových společností, který má za
cíl ústavně konformním způsobem omezit anonymní vlast-
nictví obchodních společností. Navrhovaná úprava nabízí
akciovým společnostem tři možnosti řešení. Akciová spo-
lečnost bude muset provést buď zaknihování akcií u Cen-
trálního depozitáře, nebo jejich imobilizaci, tedy fyzické
uložení, u banky s uvedením vlastníka. Jestliže si akciová
společnost žádnou z uvedených variant nevybere, budou se
její listinné akcie na majitele, v souladu se zákonem kon-
struovanou fikcí, považovat od 1. 1. 2014 za listinné akcie
na jméno. Akcionář si je bude muset vyměnit, a dokud tak
neučiní, nebude moci vykonávat práva akcionáře. Návrh
dále upravuje proces, jakým způsobem mají akciové spo-
lečnosti transformaci listinných akcií na majitele provádět.
Návrh zákona navazuje na již platnou rekodifikaci soukro-
mého práva, zejména na ZOK, který již žádné anonymní
akcie nezná. ZOK předpokládá, že nově vzniklé akciové
společnosti budou moci vydávat akcie na majitele pouze
jako zaknihovaný cenný papír nebo jako imobilizovaný
cenný papír.
Nová pravidla pro mezinárodní trestní pomoc
Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení též návrh
zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trest-
ních a doprovodnou legislativu k němu. Tato nová norma
nahrazuje dosavadní hlavu XXV TrŘ upravující právní
styk s cizinou. Předmětný návrh zákona komplexně upra-
vuje spolupráci justičních orgánů České republiky s cizo-
zemskými orgány s ohledem na vzrůstající četnost případů,
v nichž je tato spolupráce nezbytná, jakož i na rozšiřující
se okruh typů a možností této spolupráce. Změny, ke kte-
rým dochází v porovnání se současnou právní úpravou,
spočívají například v zakotvení úlohy a postavení Evrop -
ské jednot ky pro justiční spolupráci (Eurojustu) jako vý-
znamné instituce Evropské unie, ve změně úpravy vyžá-
dání (extradice) osob z ciziny, ve změně mechanismu
uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí či v úpravě
právní pomoci, kde dochází k řadě dílčích modifikací,
zpřesnění a změn.
Doprovodná legislativa k NObčZ schválena vládou
Již minule zde byla řeč o doprovodné legislativě k NObčZ,
proto nyní stojí za zmínku pouze fakt, že dne 27. 2. 2013
vláda schválila tento balík připravovaný Ministerstvem
spravedlnosti a návrhy putují k dalšímu projednávání do
Parlamentu. Ten by se návrhy měl zabývat již na březnové
schůzi Poslanecké sněmovny s cílem schválení ve třetím
čtení do letních prázdnin. Poslanecká sněmovna i vláda zá-
roveň zamítly návrhy na možný odklad účinnosti NObčZ,
a proto vše směřuje k tomu, že největší revoluce v soukro-
mém právu za posledních 20 let nastane skutečně v očeká-
vaný termín 1. 1. 2014. Justiční akademie plánuje v tomto
roce 120 seminářů k novému soukromému právu, tak ne-
váhejme.
Personální záležitosti justice
Soudce NS Robert Fremr, známý svým působením u mezi-
národního tribunálu ve Rwandě, odchází 1. 3. 2013 k Mezi-
národnímu soudnímu dvoru v Haagu.
Mgr. František Korbel, Ph.D.
Aktuality 81SR 3/2013
AKTUALITY
SR 3/201382 Rozbory judikatury
Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení
Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D.*
I. ÚvodVeřejnost – jakožto adresát výkonu veřejné správy – před-
stavuje významný subjekt zejména těch typů správních ří-
zení,1 v nichž se řeší (vlivy na) využívání území a jeho
změny (nejčastěji pořízení územně plánovací dokumen-
tace, územní a stavební řízení) s dopady na veřejné zájmy
(nejčastěji zájem na příznivém životním prostředí, potaž-
mo zájem na ochraně veřejného zdraví). Otázky účasti ve-
řejnosti ve správních řízeních a návazně též otázky týkající
se zastupování jejích zájmů v řízení před správními soudy
se pak poměrně často dostávají na stoly soudců, a byť je ju-
dikatura v této oblasti v zásadních bodech již poměrně ustá -
lená, i nadále se řešením aktuálních problémů rozvíjí. Před-
kládaný výběr z judikatury NSS zahrnuje jak problematiku
účasti veřejnosti v postupech před správními orgány, tak
otázky týkající se institutu účasti veřejnosti a hájení jejích
zájmů před správními soudy, a to typicky těch řízení (resp.
výsledných rozhodnutí), jež mají či mohou mít územně
environmentální dopady.
Účast (zastoupení) veřejnosti ve správních a soudních říze-
ních má několik podob, pro účely tohoto článku lze s jistým
zjednodušením, v rámci správního i soudního řízení, rozli-
šovat tři kategorie: veřejnost jakožto „každý“, veřejnost
v podobě formalizovaných uskupení s právní subjektivitou
(občanská sdružení) a veřejnost jinak zastoupená (institut
zástupce veřejnosti ve smyslu § 23 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů – „StavZ“).2 Zatímco prvně uvedená kategorie ve-
řejnosti má relativně slabé postavení v rámci postupů před
správními orgány a prakticky nulové postavení v řízení před
soudy dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve
znění pozdějších předpisů („SŘS“), občanská sdružení há-
jící veřejné zájmy mohou za splnění podmínek stanovených
zákonem do správních řízení vstupovat v pozici účastníka,
eventuálně hájit toto své postavení a z něho plynoucí práva
v řízení soudním. Zástupce veřejnosti pak má jako speci-
fický subjekt u postupů dle StavZ, jejichž výstupem je vy-
dání opatření obecné povahy (územně plánovací dokumen-
tace, územní opatření), díky možnosti uplatnění námitek
zvláštní, silnější postavení než „prostá“ veřejnost, toto po -
stavení však v řízení před soudy nedosahuje postavení ostat -
ních subjektů rovněž oprávněných k podání námitek (viz
níže).3
II. Účast veřejnosti ve správním řízeníPrávní základ účasti veřejnosti (výše vymezené druhé ka-
tegorie) ve správních řízeních s možným dotčením zájmu
na ochraně přírody a krajiny představuje § 70 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění poz-
dějších předpisů („OchPřKr“),4 a ve srovnání s dalšími
právními předpisy práva životního prostředí, jež umožňu-
jí formalizovaným uskupením veřejnosti za stanovených
podmínek účastnit se správních řízení [§ 115 odst. 7 zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, § 7
odst. 1 písm. d) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované pre-
venci a omezování znečištění, o integrovaném registru zne-
čišťování a o změně některých zákonů, § 23 odst. 9 zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
a o změně některých souvisejících zákonů], je zřejmě nej-
užívanější, což se odráží též do judikatury. Podle § 70 odst. 2
a 3 OchPřKr je občanské sdružení oprávněno – za předpo-
kladu, že u příslušného orgánu státní správy podá (věcně
a místně specifikovanou) žádost o to, aby bylo předem in-
formováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných
správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy
ochrany přírody a krajiny chráněné OchPřKr – účastnit se
správního řízení (v postavení účastníka řízení), pokud
oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu
bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení ozná-
meno. K účastenství ve správních řízeních na základě § 70
OchPřKr se NSS vyjádřil v několika případech.
Limitace účastenství je spatřována především v možném
dotčení zájmů právě na ochraně přírody a krajiny5 (nikoli
např. na životním prostředí jakožto celku nebo jiných jeho
složkách). Jak soud uvedl v rozsudku z 7. 12. 2005, č. j.
3 As 8/2005-118 (825/2006 Sb. NSS), účast občanskýchsdružení podle § 70 OchPřKr nelze vykládat natolik širo -ce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního pro-středí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněnéOchPřKr. Ačkoli OchPřKr vymezuje dotčené zájmy velmi
široce a souvislost argumentace takového občanského sdru-
žení je třeba interpretovat extenzivně, jím uplatněné ná-
mitky je vždy nutno posuzovat právě s přihlédnutím k zá-jmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Je-lisdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochranapřírody a krajiny, oprávněno být účastníkem správního ří-zení, nelze dovodit, že má možnost hájit v tomto řízení i zá-jmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takovéobčanské sdružení by se totiž z pozice ochránce přírodya krajiny dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nadzákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v pod-statě v neomezeném rozsahu, což podle NSS není smyslema účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve
ROZBORY JUDIKATURY
* Autorka je asistentkou soudce NSS.1 Správní řízení je zde vnímáno v nejširším slova smyslu, tj. jako „řízení“
před správními orgány; zahrnuje tak nejen „klasické“ správní řízení, ale
též další postupy před orgány veřejné správy.2 Pod pojem „veřejnost“ je samozřejmě možné podřadit i vlastníky nemo-
vitostí, ti však ve správních řízeních mají zpravidla specifické postavení
a tento příspěvek jim primárně není určen.3 Pojem „veřejnost“ bývá obvykle jinak kategorizován dle Úmluvy o pří -
stupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní
ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“,
publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s., pro ČR účinná od roku 2004), a to na
širokou veřejnost, kam spadají fyzické nebo právnické osoby, jednotlivci
a jejich sdružení, organizace a jejich skupiny (čl. 2 odst. 4), a tzv. dotče-
nou veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním roz-
hodováním nebo která může mít na tomto rozhodování určitý zájem (čl. 2
odst. 5).4 Jedná se zároveň o první právní úpravu zakotvující možnost veřejnosti
vstupovat do správních řízení s environmentálními dopady, jež zůstala
od svého zakotvení v OchPřKr v roce 1992 fakticky bez výraznějších
změn.5 Podle § 2 odst. 1 OchPřKr se ochranou přírody a krajiny podle tohoto
zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob
o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva,
o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče
o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost
krajiny.
Rozbory judikatury 83SR 3/2013
správních řízeních (rozsudek NSS z 4. 2. 2012, č. j. 7 As
2/2009-80).
V řízeních vedených v režimu StavZ má veřejnost v podobě
environmentálních občanských sdružení, za podmínek sta-
novených zvláštními právními předpisy, resp. na jejich zá-
kladě (typicky právě § 70 OchPřKr), postavení účastníka
v územním řízení a (nově de lege lata) též v řízení staveb-
ním.6 Před přijetím novely StavZ č. 350/2012 Sb., účinné
od 1. 1. 2013, však taxativní výčet účastníků stavebního ří-
zení, na rozdíl od územního řízení, tyto subjekty nezahrno-
val. Otázkou, zda je možné účastenství těchto osob ve sta-
vebním řízení založit i při absenci výslovného umožnění
jejich účasti v ustanovení StavZ vymezujícím účastníky to-
hoto řízení (§ 109 odst. 1 StavZ), se zabýval NSS poprvé
v rozsudku z 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009-91 (2127/2010
Sb. NSS), detailně pak v rozsudku z 1. 6. 2011, č. j. 1 As
6/2011-347.7 Jak uvedl v prvním z uvedených judikátů, zá-konné ustanovení, které doplňuje okruh účastníků řízenío osoby, jimž takové právo zakládá zvláštní zákon, není totižničím jiným než explicitním odkazem na zvláštní právníúpravu, již je však třeba v každém případě použít předprávní úpravou obecnou. Zákonodárce může takový odkazdo zákonné definice okruhu účastníků řízení zařadit vesnaze vymezit okruh účastníků co nejúplněji a nejpřesněji,s cílem poskytnout vodítko pro budoucí aplikaci takovéhoustanovení. Absence výslovného odkazu však nemůže niczměnit na skutečnosti, že pokud existuje zvláštní právnínorma, která má užší vymezení, ať už věcné, či osobní, budemuset být podle pravidla lex specialis derogat generali apli-kována před úpravou obecnou, tzn. že ji buď zcela nahradí,nebo ji alespoň dílčím způsobem modifikuje. Ustanovení§ 70 OchPřKr se vztahuje na všechna správní řízení podleStavZ, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněnézájmy ochrany přírody a krajiny. Argumentaci později do-
plnil mj. tím, že tato norma je věcně obecnější než § 109StavZ, který se týká toliko stavebního řízení. Její osobní roz-sah je ovšem vymezen velice úzce, vztahuje se pouze na ob-čanská sdružení a jejich organizační jednotky, jejichž hlav-ním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny.Ustanovení § 109 StavZ má naproti tomu šířeji koncipova-nou osobní působnost. V případě souběžné aplikace, resp.střetu takových dvou norem, nelze proto jednoduše určit,která z nich je obecná a musí „ustoupit“ normě speciální.V daném případě jsou naplněny hypotézy jak § 70 OchPřKr,tak § 109 StavZ, jejich dispozice však nevedou ke stejnémuvýsledku. Na druhou stranu se ovšem nedostávají ani dozřejmého střetu. Jejich souběžná aplikace je proto možná.8
Ve stavebním řízení přitom v zásadě vždy budou dotčeny
zájmy přírody a krajiny, pokud při realizaci stavby připadá
v úvahu kácení dřevin (rozsudek NSS z 4. 5. 2011, č. j. 7 As
2/2011-52, 2393/2011 Sb. NSS).9
Postavení lex specialis však nemá § 70 OchPřKr za situa -
ce, kdy je jeho aplikace vyloučena úpravou účastenství ve
zvlášt ním právním předpisu, jímž je např. § 14 odst. 1 zá-
kona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie
a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění
některých zákonů, který výslovně určuje, kdo je jediným
účastníkem řízení, a a contrario tak vylučuje kohokoli ji-
ného, aby takové postavení měl (viz usnesení NSS z 2. 12.
2003, č. j. 7 A 56/2002-54, 162/2004 Sb. NSS).10 Jak ko-
nečně shrnul NSS v rozsudku z 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011-
-52, zákon při splnění podmínek v § 70 OchPřKr přiznávápostavení účastníka občanským sdružením ve smysluobecné definice účastníka řízení dle § 14 odst. 2 SpŘ 1967.
Toto postavení jim však přísluší (za podmínek § 70OchPřKr) toliko ve správních řízeních, kde není okruhúčast níků zvláštním předpisem stanoven vůbec, a platí tam§ 14 odst. 1 SpŘ 1967 anebo je vymezen speciálně oproti§ 14 odst. 1 SpŘ 1967. Pouze právní normy konstruovanéjako restriktivní, výslovně uzavřené dopadu jiných noremstejné síly a speciality, tedy vylučují užití zvláštních noremOchPřKr. Smyslem a účelem účasti občanských sdružení
podle § 70 odst. 2 OchPřKr přitom není blokace, zdržovánía protahování realizace stavebního záměru procesními ob-strukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argu-menty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismuapod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírodya krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů sou-kromých.
Právo občanského sdružení účastnit se správního řízení je
podmíněno jednak jeho existencí („pokud má právní sub-
jektivitu“) a jednak podáním žádosti o informování o zaha-
jovaných správních řízeních. Podle rozsudku NSS z 18. 8.
2011, č. j. 9 As 40/2011-51, je oprávněním, nikoli povin-
ností občanského sdružení požadovat, aby bylo o těchto
správních řízeních předem informováno; při výkladu § 70OchPřKr je třeba posuzovat celé ustanovení jako jeden vý-znamový celek, který od úvodní proklamace v odstavci 1o účasti občanů (veřejnosti) přechází dále ke konkrétnímpodmínkám této účasti v odstavci 2 a 3, při jejichž splněnímá občanské sdružení ex lege postavení účastníka řízení.V souladu s mezinárodními závazky není účast veřejnosti
ve správních řízeních s dotčeným zájmem na ochraně pří-
rody a krajiny ničím neomezená, resp. nepodmíněná. Po-
žadavek na jistou aktivitu ze strany občanských sdružení
(podání žádosti podle § 70 OchPřKr) – za předpokladu, že
je pro tyto subjekty zpravidla bez obtíží splnitelný, a nebrá -
ní jim tak v přístupu do správních řízení – tak není nadby-
tečný.11
6 Podle § 109 StavZ ve znění účinném od 1. 1. 2013 je účastníkem sta-
vebního řízení též osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis,
pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chrá-
něné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo roz-
hodnuto v územním rozhodnutí.7 Stejně též rozsudek NSS z 1. 6. 2011, č. j. 1 As 18/2011-145.8 Ke vztahu § 70 OchPřKr k § 109 StavZ jakožto normy zvláštní k normě
obecné i pro účely tzv. zkráceného stavebního řízení viz též rozsudek
NSS z 4. 8. 2010, č. j. 9 As 63/2010-111.9 Skutečnost, že o povolení ke kácení dřevin rozhoduje orgán ochrany
přírody a krajiny v samostatném řízení, ještě neznamená, že zájmyochrany přírody a krajiny spočívající v zájmu na ochraně dřevin ros-toucích mimo les před poškozením nebo ničením nemohou být dotčenyve stavebním řízení. Již v tomto řízení se totiž v podstatné míře předurčípřípadný budoucí osud dřevin, neboť se určí (s ohledem zejména natechnické, funkční a případně i estetické či architektonické požadavkyna řádné provedení stavby), v jakém rozsahu a na jakých konkrétníchmístech bude třeba k realizaci stavby pokácet určité dřeviny.
10 Tato úprava je přitom podle rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As
12/2006-111 (stejně též rozsudek NSS z 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006-
-100) v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky, jme-
novitě s Aarhuskou úmluvou, což potvrdil i ÚS ve svém usnesení
z 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/2007. Stejný závěr pak platí i pro
řízení o prodloužení provozu jaderného zařízení (rozsudek NSS z 19. 5.
2011, č. j. 2 As 9/2011-154, 2399/2011 Sb. NSS).11 Viz též rozsudek NSS z 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59 (1483/2008
Sb. NSS), podle něhož česká vnitrostátní úprava umožňuje prostřed -nictvím § 70 OchPřKr přístup dotčené veřejnosti k informacím a do pří-slušných správních řízení velmi široce a stanoví pouhou minimalistic -kou podmínku o tyto informace jednoduchým způsobem požádat a dopředmětných řízení se po obdržení informace o jejich vedení přihlásit.V obdobném duchu viz např. usnesení ÚS z 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS
603/04.
SR 3/201384 Rozbory judikatury
Judikatorní interpretaci si vyžádal i zákonem stanovený po-
stup podání žádosti o informování o zahajovaných správ-
ních řízeních podle § 70 odst. 2 OchPřKr, konkrétně, zda
je tuto žádost nutné podat vždy před zahájením správního
řízení, či zda ji postačuje podat i poté. Podle rozsudku NSS
z 16. 11. 2011, č. j. 6 As 19/2011-728 (2546/2012 Sb. NSS),
ze zákona nevyplývá, že žádost o informace o zahajovanýchsprávních řízeních by musela být nutně podána ještě předzahájením řízení. Dikci „... aby byla předem informo-vána...“ je třeba vykládat v souladu s účelem OchPřKr.Smyslem toho, že mají být občanská sdružení informovánao zahajovaných řízeních předem, není omezení účasti ob-čanských sdružení v přístupu do správních řízení, při nichžmohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, ale za-jištění možnosti efektivní účasti těchto občanských sdruženína celém správním řízení již od jeho počátku. Ostatně ku-příkladu u řízení zahajovaných na žádost není z povahy věciani reálné, aby informace o zahájení řízení byla dána ob-čanskému řízení předem, tj. ještě před zahájením řízení.Hlavním smyslem žádostí o informace o zahajovanýchsprávních řízeních ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr je za-jistit, aby občanská sdružení byla nejprve za stanovenýchpodmínek stanovených zákonem informována správnímiorgány o řízeních, ve kterých mohou hájit zájmy ochranypřírody a krajiny, a pak se mohla na základě obdržení tétoinformace přihlásit písemným oznámením své účasti podle§ 70 odst. 3 OchPřKr, což teprve založí jejich případnéúčastenství v uvedených správních řízeních. Bylo by tedyv rozporu s účelem právní úpravy, kdyby bylo předmětnéustanovení vykládáno tak, že podmínky pro účast občan-ského sdružení ve správním řízení mohou být splněny pouzetehdy, když žádost o informace předchází zahájení správ-ního řízení, ve kterém mohou být dotčeny zájmy ochranypřírody a krajiny.
Stejný závěr potvrdil NSS v rozsudku z 27. 4. 2012, č. j.
7 As 25/2012-26, kde se též vyjádřil k typologii občan -
ských sdružení podle § 70 OchPřKr. Mezi občanskýmisdruženími ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr lze nepochybněrozlišit dvě základní skupiny. První skupinu představují ob-čanská sdružení trvalejšího charakteru, jejichž aktivita jezaměřena proti více zásahům určitého typu nebo v rozsáh -lejším území. V krajní podobě se jedná o občanská sdružení„profesionální“ povahy s celostátní působností. Vedle tohoexistují občanská sdružení založená s cílem obrany protizamýšlenému zásahu nebo kvůli účasti v jediném konkrét-ním správním řízení, případně v úzké skupině řízení vzá-jemně souvisejících. Tato občanská sdružení vznikají adhoc teprve tehdy, je-li zamýšlený zásah oznámen, případněje-li správní řízení zahájeno. Pokud je ochrana životníhoprostředí přiznaným cílem právní normy, resp. životní pro-středí je zájmem, k jehož zachování, ochraně či podpořeprávo směřuje, pak není logický důvod, aby se užití ochran-ných právních norem lišilo při shodném zásahu do životníhoprostředí. V praxi ovšem dochází k zásadní diverzifikacikvality právní ochrany, a to v závislosti na mnoha aspek-tech. Tím hlavním je omezení účasti ve správních řízenícha svěření žalobní legitimace osobám, jejichž práva bylazkrácena nebo porušena. Účast občanských sdružení vesprávních řízeních, při nichž mohou být zájmy přírodya krajiny dotčeny, umožňuje tento nedostatek v určité mířekompenzovat a chránit přírodu a krajinu ve smyslu § 1 a 2OchPřKr bez rozlišování toho, zda dochází k ohrožení zá-jmů nějakých (dalších) osob, tedy možných účastníků správ-ních řízení. Proto je třeba se klonit k široké a efektivní účasti
veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v zá-ležitostech životního prostředí.
K tzv. ad hoc občanským sdružením pak směřuje závěr NSS
v tomto rozhodnutí, že z teleologického výkladu citovanéhoustanovení nelze dovozovat, že by podmínkou účasti občan-ského sdružení ve správním řízení musela být jeho existenceještě před zahájením tohoto řízení, potažmo že by takovésdružení muselo mít podanou žádost ve smyslu § 70 odst. 2OchPřKr. Procesní jistota, které se stěžovatel dovolává,spočívá v tom, že v době zahájení řízení je znám okruhúčast níků správního řízení z řad občanských sdružení, kteřípředem podali žádost o informace. Tato jistota je však re-lativní. Úplnou jistotu v tomto ohledu bude mít správní or-gán teprve v okamžiku, kdy se informovaná občanská sdru-žení k účastenství ve stanovené lhůtě přihlásí. Taková jistotamá svoji nepochybnou hodnotu, ovšem je nutno ji poměřo-vat i s jinými protichůdnými důležitými zájmy, jimž by mělaustoupit, jsou-li dostatečně významné. A takovým je zájemna co možná nejširší účasti na řízení takových částí veřej-nosti, které na předmětu řízení mají, posuzováno hlediskyochrany přírody a krajiny, skutečný a intenzivní zájem.Proto je namístě určitou část právní jistoty obětovat jinémuobdobně důležitému zájmu, který je s ní v rozporu. Míranarušení právní jistoty bude za normálních okolností, tedypři věcném a nešikanózním chování občanských sdružení,resp. subjektů, jež taková sdružení budou zakládat, únosnáa proporcionální. Je-li občanské sdružení založeno teprvepo zahájení správního řízení a podá-li žádost podle § 70odst. 2 OchPřKr, pak je třeba jej informovat o již zahájenýchřízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany pří-rody a krajiny, a umožnit mu účast v nich, lze-li toho ještědosáhnout bez neúnosného prodloužení řízení. Na druhou
stranu občanské sdružení, které existuje v době, kdy je ozná-meno nařízení veřejného ústního jednání, se již nemůže pokonání tohoto jednání stát účastníkem řízení, a tedy aniuplatňovat námitky, neboť mu postupem správního orgánubylo svým způsobem oznámeno, že řízení probíhá. Vyhlá-šení veřejného ústního jednání na úřední desce lze totiž po-važovat za úkon v tomto ohledu svým účelem rovnocennýoznámení správního řízení podle § 70 odst. 3 OchPřKr.
III. Účast veřejnosti při pořízení opatření obecnépovahy
Při pořízení opatření obecné povahy se dle obecného po-
stupu vymezeného SpŘ účast veřejnosti předpokládá, když
dle § 172 odst. 4 SpŘ může k návrhu opatření obecné po-
vahy kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou
být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit
u správního orgánu písemné připomínky nebo na veřejném
projednání ústní připomínky – těmi je pak správní orgán
povinen se zabývat a vypořádat se s nimi v odůvodnění opa-
tření obecné povahy. Subjekty s oprávněním uplatnit při-
pomínky mají ovšem slabší postavení než subjekty s opráv-
něním uplatnit námitky, o nichž musí správní orgán
rozhodnout (§ 172 odst. 5 SpŘ). Vedle dotčených vlastníků
nemovitostí nicméně mohou do kategorie „námitkářů“
spadnout – pokud tak určí správní orgán – i jiné osoby, je-
jichž oprávněné zájmy mohou být opatřením obecné po-
vahy přímo dotčeny; zde by se pak nabízel prostor pro ob-
čanská sdružení. Pro opatření obecné povahy podle StavZ
platí z hlediska dotčených subjektů právní úprava, která pro
účastenství veřejnosti první a druhé kategorie (každý, ob-
čanská sdružení) znamená pozici „připomínkářů“. Opráv-
Rozbory judikatury 85SR 3/2013
něným k podání námitek je zde – při pořízení zásad územ-
ního rozvoje, územního plánu a územních opatření – zá-
stupce veřejnosti.12 V případě územních opatření (o sta-
vební uzávěře, o asanaci území) mají oprávnění k podání
námitek též osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní
předpis (tj. zejména občanská sdružení podle § 70
OchPřKr).
V praxi se zpravidla nevyskytují problémy s tím, že by ve-
řejnost byla vylučována z procesu pořízení opatření obecné
povahy; vedle kvality vypořádání jí uplatněných připomí-
nek, resp. námitek13 se judikatura vyjádřila k přístupu pří-
slušných správních orgánů k veřejnosti v rámci procesu
pořízení tohoto typu správního aktu, který je – v případě
územně plánovací dokumentace – značně specifický a je
podrobně upraven v příslušných ustanoveních StavZ (za
subsidiárního použití SpŘ). Tento postup je pro pořizova-
tele nové územně plánovací dokumentace velice náročný,a to právě proto, aby bylo zajištěno, že zamýšlený záměrúpravy poměrů v území bude prověřen dotčenými orgánystátní správy a dále veřejností, která jej může modifikovatsvými námitkami a připomínkami. Výsledek tohoto proce-su vyjadřuje kompromis mezi různými zájmy, přičemž jed-
notlivé fáze tvorby a schvalování územně plánovací do -
kumentace jsou StavZ upraveny tak, aby bylo dosaženoobecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zá-jmů na rozvoji území (citováno z rozsudku NSS z 18. 11.
2009, č. j. 9 Ao 2/2009-54, 2008/2010 Sb. NSS). Obšírněji
se pak NSS vyjádřil k problematice veřejného projednání
při pořizování územně plánovací dokumentace v rozsudku
z 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, kde mj. uvedl: Ačkolivje tedy řízení námitkové a připomínkové především písem -né, samotné veřejné projednání by mělo sloužit k racionál-nímu diskurzu a slyšení jak pořizovatele (resp. zpracovatelea dotčených orgánů), tak veřejnosti. Veřejné projednání bymělo pod pořit otevřenou diskuzi mezi zastánci konkurenč-ních názorů, včetně názorů ojedinělých či sporných, dopl -něnou možností aktivní participace účastníků v jeho prů-běhu. V tomto ohledu nabývají na významu základní zásadyčinnosti orgánů veřejné správy, především zásada veřejnésprávy jako služby zakotvená v § 4 SpŘ a z ní vyplývajícípožadavek na zdvořilé, slušné a uctivé chování osob vyko-návajících veřejnou správu.
IV. Účast veřejnosti v řízení před správnímisoudy
Dle ustálené judikatury není občanské sdružení nositelem
hmotných práv, před soudem může účinně namítat pouze
porušení svých procesních práv (viz např. rozhodnutí NSS
z 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118, 825/2006 Sb. NSS,
z 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009-251, z 4. 2. 2010, č. j. 7 As
2/2009-80, 2061/2010 Sb. NSS, či z 3. 3. 2011, č. j. 1 As
7/2011-397, 2545/2012 Sb. NSS).14 Jako takové je opráv-
něno podat proti správnímu rozhodnutí žalobní návrh na
základě § 65 odst. 2 SŘS;15 aktivní žalobní legitimace je
založena jednak skutečností, že občanské sdružení bylo (či
mělo být) účastníkem správního řízení, proti jehož výsledku
brojí, a jednak tvrzením o zkrácení na svých (procesních)
právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí. Takové zkrácení na procesních prá-
vech může být dáno (vedle skutečnosti, že občanskému
sdružení nebylo nesprávně přiznáno postavení účastníka ří-
zení) upíráním subjektivních práv sdružení, jež podmiňují
aktivní účast na řízení (viz rozsudek NSS z 22. 7. 2010, č. j.
8 As 2/2010-72), ale též upřením práva na řádné vypořádá -
ní uplatněných námitek, bez něhož by právo účasti v řízeníbylo zcela „holé“ a čistě formální, a bylo by tak okleštěnodo té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem.16
Při uplatňování žalobních námitek je občanské sdružení li-
mitováno předmětem činnosti, který vyplývá z jeho stanov,
tj. jím chráněných zájmů, ale též zákonným ustanovením,
které tomuto subjektu účastenství ve správním a navazují-
cím soudním řízení založilo. V naposled uvedeném roz-
sudku tak NSS označil námitky občanského sdružení
v rámci stavebního řízení v oblasti ochrany před hlukem na
základě § 70 OchPřKr – s ohledem na předmět regulace
tohoto zákona – za neoprávněné, nicméně tento subjekt byl
zároveň aktivně legitimován v intencích zákona o posuzo-
vání vlivů na životní prostředí, který má záběr širší; námitky
spadající do oblasti ochrany veřejného zdraví, resp. život-
ního prostředí v širším slova smyslu, tak musely být vypo-
řádány (srov. rozhodnutí NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As
88/2008-316). Procesní práva přitom nejsou samoúčelná,
slouží k ochraně práv hmotných. V případě občanského
sdružení, jehož hlavním předmětem činnosti je ochrana
přírody a krajiny, pak procesní práva slouží k prosazování
veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny (srov. rozsu-
dek NSS z 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80, 2061/2010 Sb.
NSS).
Podle NSS nicméně na druhou stranu nelze dovozovat, žeobčanské sdružení hájící veřejný zájem v podobě ochranyživotního prostředí má odlišná procesní práva než ostatníúčastníci. Soud proto s ohledem na to, co je občanskýmisdruženími jako účastníky v řízení přípustně uplatňováno,přezkoumává i hmotněprávní podmínky správního úkonua rozpor s hmotněprávní úpravou (viz rozsudek NSS
z 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012-53). K tomu je nutno
12 Při pořízení regulačního plánu StavZ s možností podání námitek ze
strany zástupce veřejnosti nepočítá, zde tedy bude zřejmě moci uplatnit
pouze věcně shodnou připomínku (srov. § 23 odst. 1 StavZ).13 K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního soudu: Opa-
tření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7, s. 239.14 Na druhou stranu, z rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-
-111, je patrný jiný právní názor, když zde soud vyjádřil, že nositeli
(hmotného) ústavního práva na příznivé životní prostředí jsou totiž sicezásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního pro-středí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nichovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, proněž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplníjejich činnosti, a které je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzickýchosob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehožprostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé ži-votní prostředí, ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatníchlidí. Z citovaného rozsudku je zjevná snaha o vyjádření, že občanská
sdružení mohou zásah do práva na příznivé životní prostředí namítat,
a to z titulu své úlohy jakéhosi „prostředníka“ mezi fyzickými osobami
a správní orgány. 15 K tomu, proč občanská sdružení nejsou oprávněna žalovat dle § 65
odst. 1 SŘS, se vyjádřil rozšířený senát NSS ve svém usnesení z 23. 3.
2005, č. j. 6 A 25/2002-42 (291/2004 Sb. NSS), tak, že tento typ subjektů
– tzv. zájemníci – nemohou být ve správním řízení dotčeni na své vlastní
právní sféře. Správního řízení se účastní z toho důvodu, že v něm uplat-
ňují určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájem-
níky jsou právě ekologické spolky. Jejich žalobní legitimaci zakládá
tvrzení o zkrácení na procesních právech.16 Citováno z rozsudku NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-301. K tomu
lze dodat, že pokud se stěžovatelem bylo jednáno jako s účastníkem, ačmu ze zákona takové postavení nenáleželo, nemůže jen z toho stěžovateldovozovat, že de iure účastníkem správního řízení byl, a že mu tedy pří-slušela i všechna odpovídající procesní práva, jejichž ochrany by semohl dovolávat před správním soudem (viz rozsudky NSS z 14. 1. 2013,
č. j. 2 As 7/2011-274, a z 7. 12. 2008, č. j. 3 As 8/2005-118).
SR 3/201386 Rozbory judikatury
dodat, že NSS v rozsudku z 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011-
-175, připustil – v návaznosti na § 23 odst. 10 zákona o po-
suzování vlivů na životní prostředí17 – možnost domáhat se
přezkumu rozhodnutí těchto subjektů i v ryze hmotněprávní
rovině v případě, že by žalobní legitimace byla odvozena
od tohoto ustanovení, případně od přímo aplikovatelného
čl. 10a směrnice Rady 85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posu-
zování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na
životní prostředí ve znění pozdějších změn (viz např. roz-
sudek NSS z 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, a rozsudek
SDEU z 12. 5. 2011, C-115/09, Trianel KohlekraftwerkLünen).
Ustálený právní názor panuje i ve vztahu k aplikaci Aar-
huské úmluvy, kterou je ze strany občanských sdružení
v žalobních návrzích (na podporu přiznání aktivní legiti-
mace) často argumentováno. Dle rozhodovací praxe NSS
(např. rozsudky NSS z 9. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59,
z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111, z 6. 8. 2009, č. j. 9 As
88/2008-316, či z 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98) tato
mezinárodní úmluva nemá povahu smlouvy „self-execu-
ting“, tj. smlouvy samovykonatelné, a proto – byť je sou-
částí českého právního řádu na základě čl. 10 Ústavy – po-
kud by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možné
uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této úmluvy před zá-
konem. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze
dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy, pro přiznání posta-
vení tzv. dotčené veřejnosti18 ve smyslu této úmluvy musejí
nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody
splnit požadavky vnitrostátních předpisů. Aarhuská úmlu -
va poskytuje jen obecné zásady a povinnosti ukládá skrzvnitrostátní legislativu. Má pouze povšechný ráz a otevíráprostor pro politické uvážení zákonodárce strany úmluvypři vytváření příslušné legislativy.19
Aktivní legitimace veřejnosti, resp. dotčené veřejnosti, byla
předmětem úvah NSS též v případě řízení o návrhu na zru-
šení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a
a násl. SŘS.20 Rozšířený senát NSS poukázal v rozsudku
z 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120 (1910/2009 Sb. NSS),
na závazky vyplývající pro ČR z mezinárodního práva
a práva EU, jež vyžadují poskytnout dotčené veřejnosti „ši-roký přístup k právní ochraně“ (čl. 9 Aarhuské úmluvy),což je cíl, který je třeba mít na zřeteli při výkladu a aplikacivnitrostátních norem stanovících podmínky aktivní legiti-mace (porušení práv nebo dostatečný zájem) pro podánížaloby ve věcech týkajících se působnosti úmluvy. To se týkái soudního přezkumu územních plánů. Rozšířený senát
přitom uvedl, že v tomto typu řízení nelze a priori vyloučitaktivní procesní legitimaci k podání návrhu podle § 101aa násl. SŘS i pro osoby z řad tzv. „dotčené veřejnosti“ vesmyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy. I přes tento závěr
dosavadní judikatura NSS v tomto typu řízení v zásadě od-
mítá žalobní legitimaci obdobnou či analogickou § 65
odst. 2 SŘS, tj. přípustnost takového návrhu typicky ze
strany občanských sdružení (za všechny viz např. rozsudky
z 31. 1. 2012, č. j. 2 Ao 9/2011-71, či z 27. 1. 2011, č. j.
7 Ao 7/2010-133), a to i s odkazem na čl. 9 odst. 3 Aarhus -
ké úmluvy, který přístup k soudu výslovně váže na kritéria
stanovená vnitrostátním právem.21 Je však zřejmé, že s ohle-
dem na právo EU (zejména čl. 10a směrnice č. 85/337/EHS
a související judikaturu SDEU) není možné procesní ak-
tivní legitimaci tzv. dotčené veřejnosti v tomto typu řízení
paušálně odmítat. Vždy je třeba v každém konkrétním pří-
padě zkoumat, zda v souladu mezinárodními závazky, resp.
závazky plynoucími ČR z členství v EU, nemá mít (kvali-
fikovaná) veřejnost přístup k soudu zajištěn. Tak tomu bylo
i v případě návrhu na zrušení části národního parku Šuma -
va, kdy NSS přiznal aktivní procesní legitimaci nevládní
organizaci na základě aplikace přímo účinného čl. 10a
směrnice o posuzování vlivů, který je promítnutím ustano-
vení Aarhuské úmluvy do práva EU (rozsudek z 13. 10.
2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, 2185/2011 Sb. NSS).
Podle usnesení NSS z 25. 6. 2008, č. j. 5 Ao 3/2008-27, zá-
stupce veřejnosti není procesně legitimován k podání ná-
vrhu podle § 101a SŘS. Uvedl, že institut zástupce veřej-nosti byl totiž začleněn do nového StavZ právě z tohodůvodu, aby poskytl možnost zapojit se do řízení o vydáníúzemně plánovací dokumentace a vyjádřit své připomínkyi těm, kteří příslušným návrhem územně plánovací doku-mentace na svých právech přímo dotčeni nejsou. Na zá-
kladě § 52 odst. 2 a 3 StavZ nicméně dovodil, že zákon dů-sledně rozlišuje osoby, jejichž práva a povinnosti jsounávrhem územního plánu přímo dotčeny, a ostatní, přičemžprvní skupině osob přiznává v řízení o územním plánu pri-vilegované procesní postavení. Aktivní legitimaci v tomto
typu řízení NSS ustáleně nepřiznává též na základě argu-
mentace, že institut zástupce veřejnosti nebyl promítnut doprávní úpravy soudního přezkoumání opatření obecné po-vahy. Přístup k soudu tohoto subjektu byl nicméně nakonec
nastaven jiným způsobem, a to v rámci soudního přezkumu
rozhodnutí o námitkách (k jejichž podání je zástupce ve-
řejnosti oprávněn) uplatněných v procesu pořízení opatření
obecné povahy, pokud rozhodnutí o námitce splňuje mate-
riální kritéria rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS (viz
usnesení NSS z 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010-24,
2244/2011 Sb. NSS). Z naposled uvedeného usnesení se
podává, že při absenci aktivní legitimace zástupce veřej-
nosti k podání žaloby ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS i k podání
návrhu podle § 101a a násl. SŘS by odepření soudní kon-troly způsobu, jakým byly vypořádány námitky zástupce ve-řejnosti uplatněné v rámci projednávání návrhu změnyúzemního plánu, by ve svých důsledcích vedlo k degradacitohoto procesního institutu, který byl do StavZ zaveden
17 Podle tohoto ustanovení se občanské sdružení nebo obecně prospěšná
společnost, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí,
veřejného zdraví nebo kulturních památek, nebo obec dotčená záměrem,
pokud podaly ve lhůtách stanovených tímto zákonem písemné vyjádření
k dokumentaci nebo posudku, mohou žalobou z důvodu porušení tohoto
zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení po-
dle zvláštních právních předpisů postupem podle SŘS.18 Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „dotčenou veřejnost“ považuje
veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozho-
dováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž
pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu
životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních
předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zá-
jem.19 V souladu s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy judikatura nicméně požaduje,
aby stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti bylo vyhovováno k jejich ná-
vrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo
docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl
povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby); jinak
by soudní ochrana nebyla včasná a spravedlivá (rozsudek NSS z 29. 8.
2007, č. j. 1 As 13/2007-67, 1461/2008 Sb. NSS).20 Podle § 101a odst. 1 SŘS je aktivní legitimace založena tvrzením na-
vrhovatele, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné
povahy. K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního
soudu: Opatření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7,
s. 238.21 Rovněž dle SDEU (rozsudek velkého senátu z 8. 3. 2011 ve věci
C-240/09, Lesoochranárske zoskupenie VLK, bod 45) neobsahuje čl. 9
odst. 3 Aarhuské úmluvy žádnou jasnou a přesnou povinnost, která by
mohla přímo upravovat právní situaci jednotlivců.
Rozbory judikatury 87SR 3/2013
k prosazování veřejných zájmů v procesu územního pláno-vání. Z toho pak lze vyvozovat závěr, že zástupce veřejnosti
je oprávněn podat žalobu proti rozhodnutí o námitkách ve
smyslu § 65 odst. 2 SŘS.
V. ZávěremJudikatura NSS týkající se otázek účasti veřejnosti ve správ-
ním a soudním řízení je dílem poměrně ustálená, dílem je
však stále aktualizována. Pro posuzování sporných otázek
je přitom zpravidla vždy nutné vypořádat se – vedle sa-
motné interpretace národní právní úpravy – s požadavky
práva Evropské unie i práva mezinárodního, obecně veřej-
nosti zaručujícími široký přístup do správních řízení
a k soudní ochraně. Nutno dodat, že zájmy veřejnosti v ří-
zení před soudy je s účinností novely SŘS č. 303/2011 Sb.
oprávněn zastupovat – podáním žaloby ve veřejném zájmu
– též veřejný ochránce práv. Jelikož ochránce oficiálně avi-
zuje (byť střídmou) aktivitu v této oblasti, v blízké budouc-
nosti lze v této oblasti očekávat minimálně judikatorní in-
terpretaci § 66 odst. 3 SŘS, který podmiňuje aktivní
legitimaci ochránce k tomuto typu žaloby prokázáním zá-važného veřejného zájmu.
Obvyklý pobyt v evropskémrodinném právu
JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer*
I. Pojem obvyklý pobytO pojmu obvyklý pobyt nelze v současnosti již hovořit ji-
nak než jako o jednom z významných pojmů mezinárod-
ního práva soukromého. Jedná se nejen o jeden z hranič-
ních určovatelů v oblasti kolizního práva, ale zároveň
i o jedno ze základních kritérií jurisdikčních pravidel v ob-
lasti mezinárodního procesního práva. Kritérium obvy-
klého pobytu je vnímáno jako určitý kompromis mezi
dvěma tradičními hraničními určovateli – domicilem z ob-
lasti common law a státní příslušností, která je historicky
úzce spjata s kontinentální Evropou. Je vnímáno jako mo-
derní koncept a postupně se stává nejčastěji aplikovaným
kritériem jak v kolizní, tak i procesní úpravě mezinárod-
ního práva soukromého.
V souvislosti se zkoumaným pojmem je třeba upozornit
na terminologickou dualitu v českém právním prostředí,
která je zřejmě důsledkem nejednotného překladu anglic-
kého habitual residence. V češtině se promiskue objevují
termíny obvyklý pobyt a obvyklé bydliště. V žádném jiném
jazykovém znění unijních předpisů mezinárodního práva
soukromého z rodinněprávní oblasti jsem obdobnou ter -
minologickou dualitu nezjistila. I ve slovenštině, kde sice
také existuje pojem obvyklé bydlisko,1 je ve zkoumaných
nařízeních habitual residence jednotně překládáno jako
obvyklý pobyt. Srovnáme-li české jazykové verze těchto
nařízení, zjistíme, že v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o pří-
slušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí
a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen
„nařízení o výživném“) je habitual residence překládáno
jako obvyklý pobyt, ale v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003
o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech
manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zru-
šení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II
bis“), v nařízení Rady (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí
posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech
rozvodu a rozluky (dále jen „nařízení Řím III“), a v návrhu
nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání
a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových (dále jen „ná-
vrh nařízení Řím IV“)2 jako obvyklé bydliště. Který z obou
českých termínů je k vystižení koncepce pojmu habitualresidence termínem vhodnějším, o tom je vedena občasná
akademická diskuze. Já se ve svém příspěvku přikláním
k termínu obvyklý pobyt, a to vzhledem ke skutečnosti, že
tento termín používá nový zákon o mezinárodním právu
soukromém,3 který byl přijat v rámci rekodifikace a který
by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014 a nahradit stávající vnit-
rostátní úpravu mezinárodního práva soukromého.4 Dů -
vodová zpráva k vládnímu návrhu nového zákona5 volbu
českého termínu obvyklý pobyt na úkor termínu obvyklé
bydliště nekomentuje.
Zásluhy na prosazení obvyklého pobytu v mezinárodním
právu soukromém patří Haagské konferenci mezinárodního
práva soukromého.6 Poprvé se tento pojem v haagských
úmluvách objevil již na počátku minulého století7 a od té
doby bylo kritérium obvyklého pobytu využito v kolizních
normách i jurisdikčních pravidlech v řadě dalších haag-
ských úmluv, zejména právě v oblasti mezinárodního ro-
dinného práva. Díky dlouholeté systematické aplikaci to-
hoto hraničního určovatele v rámci unifikační činnosti
Haagské konference mezinárodního práva soukromého tak
obvyklý pobyt získal v mezinárodním právu soukromém
své trvalé místo. Navzdory této skutečnosti a přes opako-
vané iniciativy některých smluvních států v rámci projed-
návání jednotlivých úmluv8 pojem obvyklý pobyt Haagská
konference mezinárodního práva soukromého nedefino-
vala.9
Kritérium obvyklého pobytu se následně začalo objevovat
v unijním právu, mj. i jako důsledek zcela jasně patrného
trendu odklonu od klasického navazování kontinentálních
právních řádů na hraničního určovatele státní příslušnosti.10
V souvislosti se vzrůstající mobilitou osob v rámci expan-
dující Evropské unie začal být pojem obvyklého pobytu
vnímán jako lépe vyhovující a lépe odpovídající postupu-
jícímu procesu evropské integrace a postupnému odstraňo-
vání bariér v rámci jednotného vnitřního trhu. Odklon od
kritéria státní příslušnosti v rámci unijního práva souvisí
* Autorka je interní doktorandkou na katedře obchodního práva Práv-
nické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tento příspěvek vznikl
v rámci programu Specifický vysokoškolský výzkum č. 264 401 „Mezi-
národní právo soukromé a obchodní právo v době rekodifikace“, pod-
porovaného Univerzitou Karlovou.1 Nově např. ve slovenské jazykové verzi rozsudku SDEU z 26. 4. 2012,
C-419/10.2 KOM(2011) 126 v konečném znění.3 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.4 Zákon č. 67/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.5 Viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-mezinarodnim-pravu-
soukromem/navrh-zakona.html.6 Haťapka, M. Ešte raz k pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom prá -
ve súkromnom a procesnom. Justičná revue, 2011, s. 505–513.7 V Haagské úmluvě upravující otázky opatrovnictví nezletilých Con-
vention du 12 juin 1902 pour régler la tutelle des mineurs (http://www.
hcch.net/index_en.php?act=text.display&tid=15).8 Cavers, D. F. „Habitual residence“: A useful concept? American Uni-
versity Law Review, 1971–1972, s. 475–493. 9 Haťapka, M. K pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom práve sú-
kromnom a procesním. Justičná revue, 2001, č. 2, s. 184–185.10 Pauknerová, M. Kodifikace mezinárodního práva soukromého v EU:
Má ještě smysl rekodifikace českého mezinárodního práva soukromého?
in Pauknerová, M., Tomášek, M. a kol. Nové jevy v právu na počátku
21. století. IV. Proměny soukromého práva. Karolinum, 2009, s. 185.
SR 3/201388 Rozbory judikatury
rovněž s otazníky, které se objevují nad přípustností určo-
vání rozhodného práva dle tohoto tradičního hraničního ur-
čovatele ve světle striktního zákazu diskriminace na zá-
kladě státní příslušnosti zakotveném v primárním právu,
v čl. 18 SFEU (dříve v čl. 12 SES).11 Dominance obvyklého
pobytu je velmi zřetelná právě v instrumentech unijního ro-
dinného práva, v právní oblasti, do které se unifikační úsilí
Evropské unie v poslední době soustřeďuje. Tento pojem
se objevuje ve všech dosud přijatých či navrhovaných unij-
ních nařízeních z oblasti mezinárodního rodinného práva
(v nařízení Brusel II bis, v nařízení o výživném, v nařízení
Řím III i v návrhu nařízení Řím IV). Ani v těchto nařízeních
však obvyklý pobyt není definován.
II. Výklad pojmu obvyklý pobytObvyklý pobyt je považován za pojem nikoliv právní, ale
pojem skutkový, faktický, který není vnímán ani interpre-
tován jednotně. Výklad tohoto pojmu závisí samozřejmě
také na typu instrumentu, jehož je součástí. V rámci unij-
ních právních předpisů je obvyklý pobyt třeba interpretovat
autonomně, tedy nezávisle na vnitrostátním právu jednot-
livých členských států EU. V evropském rodinném právu
nenajdeme ustanovení, které by odkazovalo na definici či
výklad pojmu ve vnitrostátní právní úpravě jednotlivých
členských států, a bylo tedy konstruováno obdobně jako
čl. 59 nařízení Brusel I pro účely určení bydliště (resp. do-
micilu) fyzických osob. V případě obvyklého pobytu vy-
cházíme ze závazného jednotného unijního výkladu SDEU.
Jinak je tomu s pojmem obvyklý pobyt v haagských úmlu-
vách, kdy výklad pojmu provádí jednotlivé smluvní státy
na základě interpretačních pravidel mezinárodních smluv
zakotvených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z ro -
ku 1969.12 Ne zcela jasná je, dle mého názoru, otázka vý-
kladu hraničního určovatele obvyklého pobytu v kolizních
normách Haagského protokolu z roku 2007 o právu roz-
hodném pro vyživovací povinnosti.13 Jeho kolizní normy se
na území členských států EU aplikují na základě přímého
odkazu v čl. 15 nařízení o výživném.14 Je proto otázkou,
zda pojem obvyklého pobytu v uvedeném Haagském Pro-
tokole z roku 2007 interpretovat v souladu s výkladovými
pravidly mezinárodních smluv nebo zda tento pojem, je-li
aplikován prostřednictvím nařízení o výživném, podléhá
jednotnému výkladu SDEU.
V rámci koncepce obvyklého pobytu v oblasti rodinně-
právní je dle mého názoru dále třeba rozlišovat mezi pojmy
obvyklý pobyt dítěte a obvyklý pobyt dospělého. Tento ná-
zor se opírá i o dále analyzovanou judikaturu SDEU, která
toto rozlišování potvrzuje.15 SDEU se výkladem pojmu ob-
vyklý pobyt v evropském mezinárodním právu soukromém
zabýval dosud pouze dvakrát a v obou případech se jednalo
právě o interpretaci obvyklého pobytu dítěte v rámci rodin-
něprávního sporu. V obou případech to bylo v souvislosti
s čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel II bis, který obsahuje pravidlo
obecné mezinárodní příslušnosti soudů ve věcech rodičov-
ské zodpovědnosti a který vychází z jediného kritéria pro
založení pravomoci soudů – z kritéria obvyklého pobytu
dítěte. Klíčovým bylo první rozhodnutí v roce 2009 – velmi
očekávaný rozsudek ve věci A (C-523/07).16 Jedna z před-
běžných otázek, se kterými se na tehdejší Evropský soudní
dvůr („ESD“) obrátil finský soud, se týkala výkladu pojmu
obvyklý pobyt dítěte v případě, kdy dítě má trvalé bydliště
v jednom členském státě, ale pobývá v jiném členském státě
a pobyt často mění. ESD označil obvyklý pobyt dítěte za
místo, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci so -
ciálního prostředí, a uvedl devět pojmových znaků, ke kte-
rým by při zjišťování obvyklého pobytu dítěte mělo být při-
hlédnuto: trvání pobytu, jeho pravidelnost, podmínky po-
bytu, důvody pobytu dítěte na území členského státu, ale
i státní příslušnost dítěte, místo školní docházky, jazykové
znalosti, rodinné a sociální vazby. Tyto pojmové znaky nej-
sou v rozhodnutí ESD řazeny hierarchicky, je tedy zřejmě
třeba vycházet ze skutečnosti, že jednotlivé parametry mají
stejnou relevanci. ESD dále zdůraznil, že je třeba vždy při-
hlédnout ke všem konkrétním skutkovým okolnostem
v každém jednotlivém případě. Domnívám se, že i přesto,
že výklad podaný v tomto rozhodnutí je jasně označen za
výklad pro účely určení obvyklého pobytu dítěte v rámci
aplikace nařízení Brusel II bis, lze v tomto rozsudku uve-
dená kritéria aplikovat také při určování obvyklého pobytu
dítěte jako jurisdikčního kritéria v čl. 3 od července tohoto
roku použitelného nařízení o výživném. Druhým rozhod-
nutím SDEU byl rozsudek z roku 2010 ve věci Mercrediv. Chaffe (C-497/10 PPU).17 Na SDEU se s žádostí o spe-
cifikaci kritérií vhodných pro určení obvyklého pobytu dí-
těte pro účely určení mezinárodní příslušnosti tentokrát ob-
rátil britský odvolací soud. V tomto případě hrál rozhodující
úlohu věk dítěte, konkrétně se jednalo o kojence. SDEU
mimo jiné uvedl, že prostředím dítěte nízkého věku je zpra-
vidla především rodinné prostředí tvořené osobou či oso-
bami, s nimiž dítě žije a které o ně pečují.
Z výkladu SDEU je patrné, že koncepce pojmu obvyklého
pobytu dítěte je velmi široká. Uváděné pojmové znaky lze
vnímat pouze jako vodítko při hodnocení konkrétního skut-
kového stavu. Pojem je interpretován až příliš široce, nejsou
což v řadě případů vede k nežádoucí právní nejistotě úča-
stníků právních vztahů, k průtahům v soudním řízení z dů-
vodů zdlouhavého dokazování a k nežádoucí nepředvída-
telnosti soudních rozhodnutí – tedy k situacím, kterým se
právě unifikace evropského mezinárodního práva soukro-
mého snaží předejít.
III. Určování obvyklého pobytu při zjišťovánímezinárodní příslušnosti soudů
OS v Chebu se nedávno zabýval případem,18 který zrcadlí
nastíněné problémy. Jednalo se o zcela běžný návrh na
úpravu styku s nezletilým synem, který podal otec nezle -
tilého. Syn i rodiče jsou českými státními příslušníky, ale
vzhledem ke skutečnosti, že se matka po rozvodu odstěho-
vala se synem do Německa, musel český soud nejprve vy-
řešit otázku své mezinárodní příslušnosti, resp. tedy otázku
obvyklého pobytu dítěte jako relevantního jurisdikčního
kritéria. Bylo zjištěno, že dítě i matka bydlí v Německu
u matčina německého přítele, kde je chlapec přihlášen u or-
gánů státní sociální péče, dostává zde státní doplatek vý-
11 Pauknerová, M. Evropské právo a některé nové trendy v mezinárodním
právu soukromém. Právník, 2009, č. 2, s. 121–138, Basedow, J. Das
Staatsangehörigkeitprinzip in der Eruopäischen Union. IPRax, 2011,
č. 4, s. 109–220.12 Vyhláška č. 15/1988 Sb.13 Viz http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=133.14 Sehnálek, D.,Turoňová, J. Nařízení o výživném a postavení mezinárod-
ních smluv v Evropské unii. Právník, 2010, č. 3, s. 233–250.15 Bod (44) rozsudku ESD C-523/07 ve věci A.16 Úř. věst. C 141/14, 20. 6. 2009, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/Lex
UriServ.do?uri=OJ:C:2009:141:0014:0015:CS:PDF.17 Úř. věst. C 328, 4. 12. 2010.18 Usnesení OS v Chebu z 6. 4. 2012, č. j. 17 P 1/2006-277.
Ústavní právo 89SR 3/2013
živného, má zde i volnočasové aktivity (hraje za místní
sportovní oddíl kopanou). Školní docházku ale nezletilý vy-
konává na území ČR, kde bydlí otec, prarodiče i jeho ka-
marádi a kde má také svého dětského lékaře. Na území Ně-
mecka odjíždí s matkou, která do ČR dojíždí za prací, vždy
až navečer. Zvážíme-li jednotlivá kritéria uvedená v roz-
hodnutí tehdejšího ESD ve věci A, lze dle mého názoru na
základě těchto skutkových zjištění dojít jak k závěru, že
nezletilý má obvyklý pobyt na území České republiky, tak
i k závěru, že jeho obvyklý pobyt je na území Německa.
OS v Chebu dovodil, že dítě má obvyklý pobyt na území
Německa, prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení
zastavil. Rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Bylo konsta-
továno, že nezletilý bydlí více než 2 roky na adrese v Ně-
mecku, což je dostatečně dlouhá doba pro závěr o stabilitě
a trvalosti bydliště. Případ se následně dostal až k NS,19
který rozhodnutí OS i KS zrušil. Soudům nižšího stupně
vytkl, že pominuly hodnotit poměr nezletilého k místu
školní docházky, jazykovým znalostem a rodinným a so -
ciálním vazbám. Uvedl, že školní docházka vykazuje rov-
něž určitý znak pravidelnosti a začlenění do společenského
prostředí a že ve spojení s dalšími vazbami na území ČR
může tato skutečnost zeslabovat závěr o jednoznačném za-
členění nezletilého do německého prostředí. NS na závěr
ale konstatoval, že poměr jednotlivých kritérií uvedených
v judikatuře SDEU lze určit až s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu. Jinými slovy konstatoval, že hodno-
cení může po opětovném přezkumu vyznít ve prospěch
příslušnosti soudů jak jednoho, tak i druhého v úvahu při-
cházejícího členského státu (tedy České republiky či Ně-
mecka). OS v Chebu provedl další rozsáhlé dokazování
a znovu zhodnotil relevanci jednotlivých klíčových para-
metrů uváděných unijní judikaturou. Dodatečně si vyžádal
informace od několika německých správních úřadů, vy-
slechl tři další svědky. Nicméně došel ke stejnému závěru
a znovu konstatoval svou mezinárodní nepříslušnost. Zjiš-
ťování jedné podmínky řízení – mezinárodní příslušnosti –
tak trvalo celkem téměř dva roky.
Teoreticky by bylo možné výše nastíněné situaci předejít
uzavřením prorogační dohody, ve které by strany předem
určily členský stát, jehož soud bude pro řešení sporu mezi-
národně příslušný. Smluvní autonomie stran se v meziná-
rodním právu soukromém projevuje (vedle volby rozhod-
ného práva) právě prorogací, která postupně opatrně
proniká i do mezinárodního rodinného práva. Na výše uve-
dený případ aplikovatelné nařízení Brusel II bis, které bylo
přijato v roce 2003, však uzavření prorogační dohody stra-
nám neumožňuje (s výjimkou určité možnosti omezené
prorogace v rámci čl. 12 nařízení Brusel II bis). Nařízení
o výživném, které bylo přijato o pět let později, je již v tomto
ohledu koncipováno moderněji a nabízí omezenou proro-
gaci ve věcech vyživovacích povinností v čl. 4 odst. 1, nic-
méně s ohledem na ochranu nezletilých ani toto nařízení
neumožňuje volbu fóra v případě sporu, který se týká vy-
živovací povinnosti k dítěti mladšímu osmnácti let (čl. 4
odst. 3 nařízení o výživném).
IV. ZávěrJe evidentní, že obvyklý pobyt je živým a otevřeným po-
jmem, který není svázán žádnými předem stanovenými
pevnými pravidly.20 Dle mého názoru ale výše uvedený pří-
klad jasně ukazuje, že takové vnímání pojmu obvyklého
pobytu se může v praxi jevit jako přinejmenším problema-
tické až kontraproduktivní. Nejde totiž v žádném případě
o výjimečný případ. Jak podotýká sám soudce OS v Chebu
v odůvodnění svého rozhodnutí, v příhraničních regionech
tvoří obdobné případy nezanedbatelné procento nápadu.
Uvádí, že nelze připustit situaci, kdy se soudy v rámci své
běžné agendy nejprve zabývají obsáhlým dokazováním
k naplnění podmínek řízení, neboť smysl soudního řízení
spočívá v praktickém rozhodování jednotlivých sporů a ji-
ných právních věcí, nikoliv v akademickém cizelování
právních pouček. Vyjadřuje obavu, že vedení dokazování
v otázce naplnění této podmínky řízení by naprosto para-
lyzovalo činnost senátů vyřizujících agendu s mezinárod-
ním prvkem. I za takovýchto skutkových okolností by dle
názoru soudu mělo být automaticky, bez rozsáhlého a ná-
kladného dokazování určitelné, které soudy jsou k projed-
nání konkrétní věci příslušné a které právo se v dané věci
užije jako právo rozhodné. I já se na základě výše uvede-
ného domnívám, že v budoucnu bude třeba uvažovat o při-
jetí určité unifikující definice obvyklého pobytu fyzických
osob, jinak nevylučuji, že dnes moderní hraniční určovatel
upadne v nemilost, protože v aplikační praxi při současné
složitosti rodinných a mezilidských vztahů vůbec nebude
v tomto čísle SR 3/2012 s. 96).20 Zavadilová M., Turoňová J. Pravidla určování mezinárodní soudní pří-
slušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Ev-
ropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, č. 7, s. 246–252.
26.Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby
čl. 12 LPSčl. 8 EÚLP, čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP§ 83, 83a a 84 TrŘ
Domovní prohlídka může být zákonně provedena jenv obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádněoznačen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jinéhosubjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídceje porušením základních práv chráněných čl. 12 LPSa čl. 8 EÚLP.
Potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní ří-zení může vynutit nařízení a provedení domovní pro-hlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná zespáchání trestného činu, to ovšem za předpokladu, žeexistují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledanáosoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchtoprostorách skutečně nachází. V takových případech jesamozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlíbyly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně specifi-kovány.
Nález ÚS z 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2227/12
ÚSTAVNÍ PRÁVO
SR 3/201390 Ústavní právo
K věci: Policie České republiky zahájila trestní stíhání
P. H. ml. (obviněného), trvale bytem v domě na adrese to-
tožné s adresou stěžovatele S. L. Stěžovatel byl přitom s ob-
viněným v příbuzenském vztahu, stejně jako s dalšími oso-
bami žijícími v daném domě, přičemž v domě je několik
samostatných domácností. Obviněný v domě užíval dva po-
koje s příslušenstvím a společně s P. H. st. též kuchyni
v 1. podlaží. Stěžovatel pak s manželkou a synem užívá sa-
mostatnou uzamykatelnou bytovou jednotku sestávající ze
tří pokojů, kuchyně a koupelny se sociálním zařízením
v 1. nadzemním podlaží předmětného domu. Dne 28. 5.
2012 soudce OS pro Prahu 5 na návrh státního zástupce na-
řídil domovní prohlídku domu, který obýval obviněný. Do-
movní prohlídka byla následně provedena v celém domě.
Při prohlídce stěžovatel upozornil na to, že některé vydané
věci jsou v jeho vlastnictví a byly umístěny v oddělené by-
tové jednotce, kterou obviněný neužívá a nikdy neužíval.
Stěžovatel se domníval, že takto provedenou domovní pro-
hlídkou byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
ÚS shledal předmětnou ústavní stížnost důvodnou a ve
svém nálezu uvedl, že danou domovní prohlídkou v obydlí
stěžovatele a odnětím specifikovaných věcí Policie České
republiky porušila čl. 11 a čl. 12 LPS, čl. 8 EÚLP a čl. 1
Dodatkového protokolu k EÚLP, zaručujících základní
právo na nedotknutelnost a respektování obydlí a základní
právo na ochranu a pokojné užívání majetku.
Z odůvodnění: ÚS v nálezu uvedl, že pojem obydlí, kte-
rého se domovní prohlídka týká, je v trestním právu defi-
nován mj. § 133 TrZ, dle něhož se obydlím rozumí dům,
byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství
k nim náležející. Podle doktríny jde o široký pojem, který
klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoliv titulu,
např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah,
bydlení na základě rodinných vztahů atd. Za obydlí se po-
važuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu posky-
tuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, a zajiš-
ťuje ochranu nejen jeho osoby, ale i jeho osobních věcí atd.
Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastní-
kem, nájemníkem, držitelem, uživatelem apod.
Základní právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1
LPS, resp. právo na respektování obydlí dle čl. 8 odst. 1
EÚLP není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek
definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 LPS, resp. čl. 8 odst. 2
EÚLP. Těmito podmínkami jsou obecně „zákonnost“, po-
tažmo „soulad se zákonem“, sledování legitimního cíle
a „nezbytnost v demokratické společnosti“. Výjimky však
musejí být interpretovány a aplikovány v každém jednotli-
vém případě restriktivně.
Důvody uvedené k ospravedlnění domovní prohlídky mu-
sejí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip
proporcionality. Je nutno posoudit zvláštní okolnosti pří-
padu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledova-
nému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost
trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla pro-
vedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za
nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných dů-
kazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných pro-
stor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené pří-
kazem k prohlídce.
Na rozdíl od výše zmíněné zákonné úpravy LPS ani EÚLP
blíže nespecifikují obsah pojmu „obydlí“. Ten má dle čl. 12
odst. 1 LPS a čl. 8 odst. 1 EÚLP autonomní obsah a vždy
je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Nelze
však tento pojem zužovat jen na pojem „byt“, jak je defi-
nován v § 2 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů (jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle
rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení), a na který
odkazuje § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ka-
tastrální zákon. Ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí
nejsou ve vztahu k domu zapsány žádné samostatné jed-
notky určené k bydlení, nelze bez dalšího dovozovat, že se
v něm nenachází více obydlí.
Domovní prohlídka přitom může být zákonně provedena
jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně
označen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jiného sub-
jektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je po-
rušením základních práv chráněných výše uvedenými us-
tanoveními LPS a EÚLP.
ÚS připouští, že potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou
pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení do-
movní prohlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani ob-
viněná ze spáchání trestného činu, to ovšem za předpo-
kladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že
hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se
v těchto prostorách skutečně nachází. V takových přípa-
dech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její
obydlí byly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně spe-
cifikovány.
V posuzovaném případě vše nasvědčuje tomu, že prostory
stěžovatelem popsané byly jeho „obydlím“. ÚS proto ak-
ceptoval tvrzení stěžovatele, že vstup policie do jeho obydlí
zasáhl jeho právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 LPS,
potažmo na respektování obydlí dle čl. 8 EÚLP. Primární
otázkou k posouzení tak bylo, zda příkaz k domovní pro-
hlídce zmocňoval Policii ČR též k domovní prohlídce
obydlí stěžovatele.
ÚS připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k domovní
prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixova-
ných informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na
stručné a fragmentární informace poskytnuté policejními
orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku
těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek
času a prostředků. Přesto však lze příkaz k domovní pro-
hlídce vydaný soudcem OS pro Prahu 5 akceptovat jako ús-
tavně relevantní, neboť z něj lze bez výkladových obtíží do-
vodit, že z konkrétních a dostatečných důvodů povoluje
domovní prohlídku obydlí obviněného nacházejícího se ve
specifikovaném domě. Z tohoto příkazu ale v žádném
ohledu neplyne, že zmocňuje i k domovní prohlídce obydlí
třetích osob v tomto domě se případně nacházejících.
Jak již ÚS uvedl, potřeba nalézt věc důležitou pro trestní
řízení může vynutit nařízení a provedení domovní pro-
hlídky v obydlí třetí osoby. Pokud tedy policie měla za to,
že existovalo důvodné podezření, že v obydlí stěžovatele
se nacházela věc důležitá pro trestní řízení, měla svá zjištění
promítnout do návrhu státního zástupce na vydání příkazu
k domovní prohlídce. Z uvedeného je možné uzavřít, že do-
movní prohlídka v obydlí stěžovatele byla nepovolená, ne-
zákonná, a tudíž i neústavní.
Policie přitom při vyhotovení návrhu na vydání příkazu
k domovní prohlídce v katastru nemovitostí ověřila, že
v předmětném domě se nenacházejí žádné samostatné by-
tové jednotky. ÚS je toho názoru, že z uvedeného zjištění
nebylo možné bez dalšího dovozovat, že v domě se nachází
Ústavní právo 91SR 3/2013
pouze jedno „obydlí“, tj. obydlí obviněného, navíc když
bylo zcela zřejmé, že obviněný není vlastníkem nemovi-
tosti, v níž má trvalé bydliště. Bylo tudíž věcí policie, aby
před zahájením domovní prohlídky v souladu s § 84 TrŘ
předchozím výslechem obviněného či jiným dovoleným
způsobem zjistila všechny relevantní skutečnosti vztahující
se k vymezení předmětu domovní prohlídky.
Jelikož předchozí výslech obviněného nebyl proveden, ne-
byly zjištěny všechny relevantní skutečnosti ohledně obydlí
a jejich uživatelů v domě se nacházejících. Přesto byly stě-
žovateli v jeho obydlí odňaty specifikované věci, aniž mu
bylo vydáno písemné potvrzení o převzetí věcí, resp. opis
protokolu o domovní prohlídce.
ÚS tak uzavřel, že domovní prohlídka neměla zákonný
podklad, neboť nebyla ve vztahu k obydlí stěžovatele vůbec
nařízena. Z tohoto důvodu nebylo nutné a možné dále po-
suzovat, zda sledovala legitimní cíl a byla nezbytná v de-
mokratické společnosti. K porušení čl. 12 EÚLP a čl. 8 LPS
tudíž došlo. Ze závěru o nezákonnosti a protiústavnosti do-
movní prohlídky bylo nutno dovodit, že též odnětí movitých
věcí stěžovateli policií postrádalo zákonný podklad a poru-
šilo čl. 11 LPS i čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP.
Komentář: V prezentovaném nálezu ÚS navazuje na svá
dřívější rozhodnutí týkající se problematiky domovních
prohlídek (resp. v širším smyslu i prohlídek jiných prostor).
Oproti starším judikátům pak upřesňuje adekvátní postupy
orgánů činných v trestním řízení pro případ, že v budově
určené k domovní prohlídce se nachází více „obydlí“, aniž
tato skutečnost vyplývá např. z katastru nemovitostí (ne-
existence zápisu samostatných jednotek určených k byd-
lení). Analogicky jako v nynější věci (provedení prohlídky
u subjektu, který není v příslušném příkazu uveden) judi-
koval ÚS v případě jiných prostor ve svých nálezech
z 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (147/2001 USn.),
a z 13. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 424/2000 (29/2002 USn.).
Pozitivem je pak to, že se ÚS vyhnul poměrně rozšířenému
nadužívání čl. 36 LPS garantujícího právo na spravedlivý
proces (v případě domovních prohlídek a prohlídek jiných
prostor např. v nálezu z 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08,
191/2009 USn.) a konstatoval přímo porušení hmotných zá-
kladních práv stěžovatele (srov. Wagnerová, E. in Wagne-rová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Klu-
wer ČR, 2012, s. 334).
ÚS i v nynějším případě vychází ze svých tradičních závěrů
o zásadní důležitosti domovní svobody, kterou prvně kom-
plexním způsobem rozvinul ve svém nálezu z 22. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 287/96 (62/1997 USn., SR 3/1998 s. 70).
V něm uvedl, že domovní svoboda jako ústavně zaručené
právo plynoucí z čl. 12 LPS spolu se svobodou osobní a dal-
Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závaž -ným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýkáse totiž mj. způsobilosti mít práva garantovaného čl. 5LPS a práva na soukromý a rodinný život garantova-ného v čl. 10 odst. 2 LPS. Právě proto při aplikaci zá-konných ustanovení umožňujících rozhodnout o zba-vení, případně omezení způsobilosti občana k právnímúkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používáníšetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jakto vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS.
Pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, us-tanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájitpráva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitompovinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjis -tí, že opatrovník svoji funkci v řízení nevykonává fak-ticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy jesoudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně čin nýopatrovník, je nepřípustným formalismem, který vesvém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka naspravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidelze strany obecného soudu je porušením ústavně zaruče-ných práv ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS.
Nález ÚS z 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11
K věci: U OS v Děčíně bylo na základě návrhu ústavu
sociální péče, v němž je stěžovatelka trvale umístěna, za-
hájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům
stěžovatelky. Dle návrhu stěžovatelka trpí paranoidní schi-
zofrenií, její stav je již delší dobu neuspokojivý a nejeví
známky zlepšení. Daný návrh spolu s poučením o možnosti
zvolit si právního zástupce byl stěžovatelce doručen, avšak
stěžovatelka nijak nereagovala. OS jí proto dle § 187 odst. 1
OSŘ pro dané řízení ustanovil opatrovníka V. K., advo-
kátku. Za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatelky
OS poté ustanovil znalce z oboru lékařství. Následně pro-
běhlo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelky, která
o jeho konání nebyla vyrozuměna. V jeho průběhu zástupce
navrhovatele přednesl podaný návrh, soud konstatoval zna-
lecký posudek a protokol o výslechu znalce. Řediteli ústavu
sociální péče byla dána možnost se k věci vyjádřit, stejně
tak přítomné opatrovnici, která s návrhem na zbavení způ-
sobilosti stěžovatelky k právním úkonům souhlasila. Soud
ještě téhož dne stěžovatelku zbavil způsobilosti k právním
úkonům s tím, že se od doručení rozsudku stěžovatelce
upouští. Soudem ustanovená opatrovnice i navrhovatel,
jimž jako jediným bylo rozhodnutí doručováno, se vzdali
práva na odvolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala zejména na
formální postup opatrovnice, nekvalitní znalecký posudek,
podjatost znalce a neprovedení osobního výslechu stěžova-
telky OS; taktéž bylo namítáno, že napadený rozsudek ne-
respektuje převládající trendy v demokratických právních
státech, tj. upouštění od omezování či zbavování způsobi-
losti k právním úkonům a volbu jiných institutů, např. so-
ciální asistence či formy opatrovnictví při současném za-
chování svéprávnosti.
ÚS ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil,
neboť jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžova-
telky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS.
Z odůvodnění: Právní subjektivita svobodného jednotlivce
a garance jejího faktického výkonu se řadí mezi vysoce dů-
ležité ústavní hodnoty mající ústřední postavení v ústavním
pořádku (čl. 1, čl. 9 odst. 2 Úst a čl. 5 LPS), stejně jako
K postupům obecných soudů v řízeních dle § 186 a násl.
OSŘ (řízení o způsobilosti k právním úkonům) se ÚS již
vyjádřil v mnoha rozhodnutích. Způsobilost mít práva a po-
vinnosti přitom není jen otázkou vztahů mezi občany na-
vzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako
veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vzta-
zích vertikálních (mezi státem a jednotlivcem), kde jednot-
livce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své
osobnosti. Za vertikální vztah je třeba označit postavení
účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez ná-
vrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k práv-
ním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce uči-
nil osobu „objektem“ práva, neboť měl za to, že jde o věci,
v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento ve-
řejný zájem nemůže vždy a zcela (automaticky) převážit
nad zájmem jednotlivce a zbavit jej určitých základních
práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna
základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní
moc přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo ma-
nipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva.
Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úko-
nům musejí být brány v úvahu i při soudním rozhodování.
V žádném aplikačním postupu ani v žádném individuálním
či v normativním aktu veřejné moci tak nesmí být obsaženo
nic, co by porušovalo základní práva člověka (srov. nálezy
ÚS z 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, 223/2005 USn.,
a z 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, 188/2009 USn.).
V nálezu z 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (224/2007
USn.), ÚS dodal, že zbavení způsobilosti k právním úko-
nům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity,
neboť se dotýká způsobilosti mít práva garantované čl. 5
LPS a práva na soukromý a rodinný život, které je garan-
továno v čl. 10 odst. 2 LPS, ale současně také práva volit
a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení
umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení
způsobilosti občana k právním úkonům, musejí soudy dbát
o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu zá-
kladních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS.
V nyní posuzované věci se ÚS v prvé řadě zaměřil na pro-
cesní postup OS opírající se o § 187 odst. 2 a § 189 OSŘ,
dle nichž lze od výslechu vyšetřovaného upustit, pokud jej
nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyše-
třovaného, resp. že soud může rozhodnout, že upustí od do-
ručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jest-
liže podle závěrů znaleckého posudku adresát není s to
význam rozhodnutí pochopit. Jak již ÚS vyslovil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 303/05 (141/2007 USn.), z hlediska ústavní
konformity je třeba na tato ustanovení nahlížet tak, že se
jedná o mezní případy omezení základních procesních práv
účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmí-
nečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která
bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel.
V daném případě se tak nestalo. O zbavení způsobilosti stě-
žovatelky k právním úkonům obecný soud rozhodl, aniž by
Ústavní právo 93SR 3/2013
ji vyslechl či ji byť jen předvolal k ústnímu jednání, a poté
upustil i od doručení rozhodnutí stěžovatelce, přičemž tak
učinil na podkladě toliko obecného a stručného poukazu na
znalecký posudek. V tomto směru ÚS upozornil, že soud
je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních po-
měrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním
kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o po-
třeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními pro-
středky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice
závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a ne-
může nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký
posudek musí soud nadto hodnotit, nikoli přebírat doslovně,
a to včetně tvrzení, že vyšetřovaná není schopna chápat vý-
znam soudního řízení či soudního rozhodnutí. OS si takto
nepočínal, když své závěry opřel toliko o znalecký posudek
a přednes zástupce navrhovatele, přičemž účast samotné
stěžovatelky na procesu, a tedy možnost uvést skutečnosti
ve svůj prospěch zcela vyloučil, a to přesto, že uvedenému
nic nebránilo. Z tohoto postupu soudu je seznatelný zřejmý
nedostatek respektu k osobnosti stěžovatelky, je z něj patrná
snaha ulehčit věc „pro dobro soudu samotného“, s nímž je
zmíněný respekt k osobě stěžovatelky v kolizi. Tento cíl
sledovaný obecným soudem při použití popsaného proces-
ního postupu však není legitimní, a tím méně šlo o sledování
cíle nezbytného pro svobodnou a demokratickou společ-
nost, tedy ochranu základních práv jiných osob nebo
ochranu veřejného zájmu. OS tak vedle práva na spraved-
livý proces porušil i základní právo stěžovatelky na její
osobnost garantované čl. 5 LPS, neboť její osobnost daným
procesním postupem ignoroval.
Účastníku soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí du-
ševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, mu -
sí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. K tomu
slouží funkce opatrovníka, která byla vytvořena proto, aby
byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což předsta-
vuje vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou
povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrov-
níka není procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala čin-
nost soudu okleštěním procesních práv účastníka.
Ustanovená opatrovnice stěžovatelky, byť se jednalo o ad-
vokátku, neučinila jménem stěžovatelky či v součinnosti
s ní v průběhu řízení ani jediný úkon, nepočítaje v to účast
u ústního jednání, kde se s ohledem na závěry znaleckého
posudku (nikoliv osobního kontaktu se stěžovatelkou) při-
pojila k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k práv-
ním úkonům; neučinila tak ani jediný úkon v zájmu stěžo-
vatelky. Nepodala soudu žádné vyjádření, nebyla přítomna
výslechu znalce psychiatra soudem a neuplatnila poté proti
napadenému rozsudku opravný prostředek. Dle ÚS tak sice
bylo učiněno zadost procesnímu požadavku ustanovit opa-
trovníka, vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost
splněna, však takové ustanovení zjevně nebylo v zájmu stě-
žovatelky a nevedlo k ochraně jejích práv.
Má-li účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za
jeho volbu a za jeho kroky v řízení tento účastník sám. Pokud
však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví
soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a opráv-
něné zájmy účastníka řízení. Má povinnost zprostit opatrov-
níka funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci v řízení ne-
vykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně (jako
v daném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a tole-
rován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným for-
malismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupe-
ného účastníka na spravedlivé řízení.
ÚS v dalším řízení doporučil věnovat pozornost závěrům
přijatým v nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 557/09, dle něhož právní
norma umožňující omezení základních práv musí být vy-
kládána a aplikována s vědomím významu a šíře vztahů,
které pokrývají omezovaná základní práva; omezení zá-
kladních práv přitom musí být přísně proporcionální. Nadto
musejí obecné soudy vždy zvážit všechny mírnější alterna-
tivy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného
cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících
práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořád -
ku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí
být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není
důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům;
musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje
plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní
osobnosti) osoby omezované, a je třeba odůvodnit, proč
nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Při rozhodování
o omezení způsobilosti k právním úkonům (či o jeho roz-
sahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opa-
tření.
Komentář: V publikovaném nálezu ÚS shrnuje dřívější zá-
věry k otázce zbavení či omezení způsobilosti k právním
úkonům. Významnou prejudikaturu tvoří zejména nálezy
sp. zn. IV. ÚS 412/04, sp. zn. II. ÚS 2630/07 a sp. zn. I. ÚS
557/09. ÚS tak konstantně, jak je výše uvedeno, zdůrazňuje
potřebu dodržení hmotných i procesních práv osoby, o jejíž
způsobilosti se jedná.
Význam této problematiky je dán již tím, že způsobilost
mít práva, právo na právní osobnost ve smyslu čl. 5 LPS,
je v samotném jádru právní modernity; právní subjektivita
brání v tom, aby s jedincem bylo nakládáno jako s pouhým
právním objektem (blíže Baroš, J. in Wagnerová, E., Šimí-ček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních
práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR,
2012, s. 141 a násl.) a má také velmi úzký vztah k důstoj-
nosti každého jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 412/04).
Každý zásah do tohoto atributu člověka je eo ipso nanej -
výš citlivým.
Ačkoli je právo na právní osobnost člověku inherentní, stát
jej tudíž uznává, a nikoli propůjčuje, a člověk by stran jeho
držení zásadně neměl být omezen (viz literatura citovaná
výše, tamtéž), jsou situace, kdy je „zásah“ do tohoto práva
nezbytný. Na úrovni „jednoduchého“ práva se z hmotně-
právního hlediska jedná zejména o § 10 ObčZ, z hlediska
procesního § 186 a násl. OSŘ. Poměrná stručnost této
úpravy si však vyžaduje dotváření teorií i praxí, přičemž
příkladem tohoto dotváření je i judikatura ÚS.
Ačkoli ÚS ve shora uvedeném smyslu ve své rozhodovací
činnosti konstantně zdůrazňuje nutnost subsidiarity a pro-
porcionality při omezování (zbavování) způsobilosti k práv-
ním úkonům, nejsou tyto postuláty v řízeních před obec-
nými soudy dosud stále dodržovány. ÚS tak zdůrazňuje, že
způsobilost k právním úkonům nemá být omezována ve vět-
ším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních
práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, resp.
že nelze osobu způsobilosti k právním úkonům zbavit, po -
stačí-li omezení, a nelze omezit, postačí-li k dosáhnutí sle-
dovaného cíle jiná, mírnější forma. Přesto ze statistických
dat vyplývá, že soudy v České republice i v posledních le-
tech násobně častěji v příslušných řízení rozhodnou o zba-
vení způsobilosti k právním úkonům než o jejím omezení
(blíže Kotrady, P. Několik úvah k rozhodování o způsobi-
SR 3/201394 Civilní právo procesní
losti k právním úkonům. Právní rozhledy, 2012, č. 13–14,
s. 499). Na druhou stranu je třeba konstatovat, že zmíněné
postuláty ÚS jsou obecnými soudy rovněž akceptovány (viz
např. rozsudek NS z 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010,
SR 10/2011 s. 374, dle něhož by měly soudy zkoumat, zda
k ochraně vyšetřované osoby nepostačují mírnější pro-
středky než omezení způsobilosti k právním úkonům, ze -
jména prostřednictvím sociálních služeb podle zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách).
Lze přitom říci, že judikatura ÚS tak původně předzname-
nala požadavky vyplývající z Úmluvy o právech osob se
zdravotním postižením (vyhlášena pod č. 10/2010 Sb. m. s.,
ve znění opravy vyhlášené pod č. 44/2010 Sb. m. s.) a taktéž
úpravu dle NObčZ – tato právní úprava odpovídá argumen-
taci stěžovatelky v ústavní stížnosti. K hlavním změnám
dle NObčZ lze jen ve stručnosti uvést, že se mění termino-
logie („svéprávnost“ namísto „způsobilost k právním úko-
nům“ – § 15 NObčZ), již nebude možné úplné zbavení své-
právnosti (viz § 55 a násl. NObčZ, které obsahují i zmíněné
požadavky subsidiarity a proporcionality) a zavádějí se
nové instituty, jakožto mírnější alternativy k omezení své-
právnosti (např. nápomoc při rozhodování, zastoupení čle-
nem domácnosti či tzv. předběžné prohlášení; viz § 38
a násl. NObčZ). Pozornost bude potřeba posléze věnovat
i přechodnému ustanovení § 3033 NObčZ, dle něhož
„osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž
způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti
nejpozději uplynutím tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, ledaže soud rozhodne jinak“.
Pro úplnost je možné uvést, že z hlediska platné právní
úpravy se věci v poslední době v odborné literatuře věnoval
např. P. Kotrady ve shora citované stati (z hlediska hmotného
i procesního práva, s přihlédnutím k NObčZ a se zohledně-
ním problematiky opatrovnictví, a to i obcemi, dokazování
znaleckými posudky atd.); co se týká budoucí úpravy věci
dle NObčZ, lze upozornit např. na příspěvek Z. Berkové
(Berková, Z. Řízení o způsobilosti k právním úkonům a nový
občanský zákoník. Právní fórum, 2012, č. 9).
JUDr. Faisal Husseini, Brno
CIVILNÍ PRÁVO PROCESNÍ
28.Správní orgán jako účastník řízení podle částipáté OSŘ
§ 250a odst. 1 OSا 8a zákona č. 118/2000 Sb.
Procesní pravidlo, podle něhož správní orgán, kterýrozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních,pracovních, rodinných a obchodních vztahů, není účast -níkem řízení podle části páté OSŘ, v němž je soud něprojednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl(§ 250a odst. 1 OSŘ), se neuplatní bez výjimek. Soudnířízení podle páté části OSŘ se koná za jeho účasti, po-kud ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že roz-sudek, který může být výsledkem tohoto řízení, uložísprávnímu orgánu, jehož rozhodnutí nahradí (§ 250jodst. 2 OSŘ), konkrétní hmotněprávní povinnost. Ne -má-li správní orgán samostatnou právní subjektivitu,je za takových okolností účastníkem řízení podle částipáté OSŘ stát s dodatkem organizační složky, o jejížrozhodnutí jde.
K věci: Tříčlenný senát 30 Cdo NS měl podle rozvrhu práce
rozhodovat o dovolání proti rozsudku MS v Praze, který
napadeným rozsudkem změnil rozsudek OS pro Prahu 2
ve věci uplatněného nároku na náhradu škody způsobeného
zahájením trestního stíhání. Dospěl však k závěru, že věc
je třeba předložit k projednání a rozhodnutí velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia NS podle § 20 zá-
kona o soudech a soudcích („SSZ“). Senát 30 vzal v úvahu,
že předchozí nejednotná judikatura NS týkající se otázky,
zda podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stí-
hání je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění náro -
ku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
podle zákona č. 82/1998 Sb., byla sjednocena rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
z 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (Rc 31/2010), na
který poukazuje dovolatelka. V tomto rozsudku NS dospěl
k závěru, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soudpřizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn ob-žaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, ná-hradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podlezákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesenío zahájení trestního stíhání stížnost. Uvedený rozsudek
však byl zrušen nálezem pléna ÚS z 6. 12. 2011, sp. zn.
Pl. ÚS 35/09. V něm ÚS dospěl k závěru opačnému, totiž
že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když ne-podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání,ledaže by tu [opět] (v konkrétním případě) byly dány důvodyhodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.Tento právní názor byl potvrzen a dále rozveden např. též
v nálezu ÚS z 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 28/12. V následném
kajícím se téže právní otázky, NS převzal sice názor vyjá-
dřený ÚS v právě citovaném nálezu, avšak senát 30 měl za
to, že je třeba v této procesní situaci respektovat závěry
obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia NS z 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo
4291/2009 (Rc 96/2010), dle nichž rozpor v judikatuře NSje odstraněn v rovině rozhodovací činnosti tohoto soudu jenpostupem dle § 20 odst. 1 SSZ, nebyl-li již odlišný právnínázor vysloven ve stanovisku NS, zaujatém podle § 14odst. 3 SSZ, anebo nebyl-li již odlišný právní názor vyslovenprávě velkým senátem. Proto postupoval, jak uvedeno výše.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak
věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1
SSZ, pokud jde o otázku odstraňování rozporů v judikatuře
NS, následujícím způsobem.
Z odůvodnění: Velký senát vychází z toho, že v důsledku
zrušujícího nálezu ÚS bylo odstraněno sjednocující roz-
hodnutí NS, jenž je ve smyslu čl. 92 Úst vrcholným soud -
ním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s vý-
jimkou záležitostí, o nichž rozhoduje ÚS nebo NSS, a jenž
dle § 14 odst. 1 SSZ rozhodováním o mimořádných oprav-
SR 3/201396 Civilní právo procesní
ných prostředcích zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodo-
vání. V takovém případě je namístě rozpor v judikatuře uve-
dený ve zrušeném rozhodnutí NS odstranit leda postupem
podle § 20 odst. 1 SSZ, a to i tehdy, je-li důvodem pro pří-
padnou odlišnost názoru závazný názor ÚS. Jinými slovy
řečeno rozpory v rozhodování NS přísluší řešit zákonem
stanoveným způsobem velkému senátu NS a prosté převzetí
názoru ÚS procesním senátem NS do jeho rozhodnutí ke
sjednocení rozhodování nepostačuje.
Komentář: Jakkoliv rozhodnutí velkého senátu NS v roze -
bírané otázce primárně směřuje do vnitřních řad (vůči pří-
padnému postupu „malých“ senátů NS), neboť zcela jasně
stanoví, že k odstraňování rozporů v judikatuře NS je po-
volán jen a pouze jeho velký senát, má toto rozhodnutí ne-
pochybně i značný informační dosah do právní (soudní)
praxe. Účastníci, resp. jejich právní zástupci v mnoha pří-
padech pro ten či onen právní názor argumentují judikatu-
rou NS či ÚS, přičemž je zde jistý trend v zaměnitelnosti
významu či dosahu čl. 89 odst. 2 Úst (o závaznosti vyko-
natelných nálezů ÚS) s procedurou odstraňování rozporů
v judikatuře NS, resp. v synonymizaci takového postupu
s rozhodováním ÚS. Je třeba ovšem důsledně odlišovat ka-
sační závaznost judikatury ÚS od její závaznosti prece-
denční (k tomu srov. např. nález ÚS z 13. 11. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 301/05), což – s přihlédnutím k jasně stanovené
proceduře při sjednocování judikatury NS, jak je ostatně
zřejmé i z právě publikovaného příspěvku – činí v praxi
jisté interpretační a aplikační potíže. Že by mechanické pře-
vzetí právního názoru obsaženého v příslušném nálezu ÚS
„malým“ senátem NS mohlo způsobit jisté potíže, aniž by
byl nadále respektován právní názor velkého senátu NS, je
v posledním období snad nejvíce zřejmé na rozporné judi-
katuře ÚS v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka z dů-
vodu, že „nabyvatel“ jednal v dobré víře v zápis do katastru
nemovitostí. Velký senát totiž v rozsudku z 9. 12. 2009,
sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (Rc 56/2010), zaujal právní ná-
zor, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převe-
dené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovi-
tosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní
smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
Pokud by „malé“ senáty NS mechanicky přebíraly právní
názory z protichůdné judikatury ÚS (k tomu srov. Vrcha, P.K nabytí nemovitosti od nevlastníka. Právní rozhledy, 2012,
č. 21), byl by nejen zjevně nerespektován shora citovaný
právní názor velkého senátu NS, ale docházelo by k pro-
hlubování rozporné judikatury na půdě NS, což je pocho-
pitelně jev naprosto nežádoucí a neakceptovatelný.
JUDr. Pavel Vrcha, Brno
Poznámka redakce: Srov. též komentář na straně 105.
30.„Obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízeníRady ES č. 2201/2003
čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003
Příhodnější než výraz „obvyklé bydliště“ použitý v pře-kladu čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 by bylvýraz „obvyklý pobyt“, který představuje místo, v němžmá osoba těžiště svého života.
Trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je jednímz ukazatelů „obvyklého bydliště“; klíčovými skuteč-
nostmi však jsou i poměr nezletilého k místu a podmín-kám školní docházky, jeho jazykové znalosti, rodinnéa sociální vazby. Úkolem soudu je s přihlédnutím kevšem okolnostem případu určit poměr rodinného a spo-lečenského začlenění dítěte v jednom členském státuk rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jinémčlenském státu.
K věci: KS v Plzni potvrdil rozsudek OS Plzeň-sever, kte-
rým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalované jsou
spoluvlastnicemi. Rozsudek odvolacího soudu se opírá
o právní názor, že žalované převedly platnou kupní smlou-
vou každá ideální 3/10 pozemku, neboť uplatnění relativní
neplatnosti této smlouvy žalobkyní z titulu porušení jejího
předkupního práva jako spoluvlastnice ideální 1/10 tohoto
pozemku podle § 40a a 140 ObčZ bylo výkonem práva uči-
něným v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovo-
lání, které však není přípustné.
Z odůvodnění: Námitka relativní neplatnosti právního
úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní
úkon, který – je-li učiněn po právu – vyvolá s účinky ex tunc
neplatnost dotčeného právního úkonu (viz např. rozsudek
NS z 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009, SR 10/2011
s. 371). Vznesení této námitky je tak výkonem práva, který
podléhá též kritériím stanoveným v § 39 ObčZ, podle něhož
je mimo jiné neplatný právní úkon, který se příčí dobrým
mravům. Neobstojí námitka žalobkyně, že rozsudek odvo-
lacího soudu je v rozporu s rozsudkem NS z 7. 10. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1148/99 (SR 4/2001 s. 113), podle kterého
nemůže být právo podle § 3 ObčZ založeno. Žalobkyně
totiž nesprávně argumentuje tím, že se „řádně“ dovolala re-
lativní neplatnosti kupní smlouvy z 19. 4. 2001, a že žalo-
vaný 3) tak nabyl spoluvlastnické podíly na základě ne-
platné smlouvy. Přehlíží, že odvolací soud spoluvlastnické
právo žalovaného 3) k pozemku podle § 3 odst. 1 ObčZ ne-
založil (to vzniklo kupní smlouvou), ale že shledal neplat-
ným výkon práva dovolat se relativní neplatnosti kupní
smlouvy. Vznesení této námitky je úkonem hmotněpráv-
ním, podléhajícím kritériím § 39 ObčZ; přitom je třeba vy-
cházet ze všech okolností případu (srov. přiměřeně usnesení
NS z 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, C 2955).
Žalobkyně byla původně srozuměna s tím, že pozemek
parc. č. 1200/24 budou užívat jako cestu vlastníci soused-
ních stavebních pozemků, tedy že postupně všichni získají
příslušný spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku. Žalob-
kyně spolu s bratrem byli posledními kupujícími stavebních
pozemků, a proto již koupili i spoluvlastnické podíly k po-
zemku. Přesto následně nesouhlasila se zřízením přístupové
cesty po pozemku pro žalované 4) a 5) a uplatnila předkupní
právo; jeho úspěšným uplatněním by v rozporu s původním
záměrem zkomplikovala přístup dalším osobám k jejich po-
zemkům. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva
žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy,
není vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v roz-
sudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená;
na tom nic nemění skutečnost, že přesnější než posouzení
jednání žalobkyně jen podle § 3 odst. 1 ObčZ by byla v dané
věci aplikace § 39 ObčZ.
Komentář: Povaha námitky relativní neplatnosti byla pů-
vodně nejasná; z důvodové zprávy k novele ObčZ prove-
dené zákonem č. 131/1982 Sb. se podávalo, že jde spíše
o procesní úkon. To bylo ovšem zjevně nesprávné (kritické
poznámky k tomuto pojetí a vymezení podstaty relativní
neplatnosti obsahuje článek Základní otázky relativní ne-
platnosti v občanském právu. Právník, 1986, č. 3). Judika-
tura nyní jasně vychází z toho, že jde o hmotněprávní úkon:
Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Pro-jev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává,musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativ -ní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věcijeho relativní neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účast -ník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní; toještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává (roz-
sudek NS z 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003). Viz též
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti,se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právnívztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je dů-vod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedo-volá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého po-čátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto práv-ního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemo-vitostí věcné právo. K dovolání se relativní neplatnostizákon nestanoví žádnou formu, proto tak lze učinit žalobounebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu(nároku) v řízení před soudem; postačuje, aby oprávněnáosoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonui mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní ne-platnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění (ná-
Obchodní právo 99SR 3/2013
mitka) došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům)právního úkonu, popř. – namítá-li neplatnost právního úko -nu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkůmprávního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došelposlednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občan -ském soudním řízení řešit jako otázku předběžnou. K tomu
lze jen dodat, že relativně neplatný úkon se v případě, že
není vznesena námitka neplatnosti, za platný jen „nepova-
žuje“, ale platný doopravdy je (k tomu blíže viz zmíněný
článek v Právníku).
JUDr. Jiří Spáčil, Brno
32.Žaloba na zdržení se provozu pohostinství
§ 127 odst. 1 ObčZ
Ani v případě, kdy u pohostinství se shromažďujícíhosté ruší vlastníka sousedního pozemku hlukem nadmíru přiměřenou poměrům, nemůže se tento vlastníkve sporu podle § 127 odst. 1 ObčZ domáhat, aby se vlast -ník pohostinství nebo jiná k tomu oprávněná osobazdrželi provozu pohostinství.
K věci: Žalobkyně se v řízení mimo jiné domáhala, aby se
žalovaní zdrželi provozu pohostinství v označeném domě
a na označeném pozemku, neboť je rušena hlukem ze strany
hostů shromažďujících se u pohostinství.
KS v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek OS v Pra-
chaticích, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zdržení se pro-
vozu pohostinství. V části, v níž soud prvního stupně zamítl
žalobu o zdržení se obtěžování hlukem, odvolací soud roz-
sudek prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dal-
šímu řízení.
Žalobkyně v dovolání namítá, že pouhý zákaz obtěžování
hlukem nezabrání hluku ze strany hostů shromážděných
u pohostinství; proti nim žalobkyně žalobu směřovat ne-
může, neboť je nezná. Tím reaguje na tvrzení, že není v mo -
ci žalovaných zamezit hostům odcházejícím z pohostinství
chovat se hlučně.
NS dovolání odmítl jako nepřípustné.
Z odůvodnění: Okolnosti uvedené žalobkyní projednávaný
případ od případů řešených dosavadními rozhodnutími NS
neodlišují a nejsou důvodem pro to, aby se NS odchýlil od
názoru, že domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovitosti
ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak,
že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem
ze své nemovitosti (případně z jiné své věci) pronikajícím
na nemovitost žalobce [viz např. rozsudek z 22. 2. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 (C 4802); ze stejného pravidla
vycházel také např. rozsudek z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1421/2003 (Rc 14/2006)]. Jde totiž o to, že činnost, kterávyvolává rušení, pochází z užívání věci vlastníkem (resp. ji-nou oprávněnou osobou), přičemž žalobce není rušen sa-motnou činností, která ani není konána na jeho pozemku,ale jejími výsledky (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hul-mák, M. a kol. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2009, s. 721).
Tím, oč jde žalobkyni v dovolání, není otázka formulace
žalobního návrhu, nýbrž otázka pasivní věcné legitimace,
tedy o to, zda žalovaným lze anebo nelze přičítat hluk
hostů odcházejících z pohostinství. Jestliže ano, je však
řešením žalobní návrh, aby se žalovaní zdrželi obtěžování
hlukem (kdyby žalovaným chování hostů přičítat možné
nebylo, není zřejmé, na základě čeho by jim měla být ulo-
žena jakákoliv povinnost). Věcnou legitimaci u každého
ze žalovaných posoudí nalézací soudy v pokračujícím ří-
zení o uvedeném návrhu. Zde lze jen připomenout – aniž
by dovolací soud posuzoval, zda to kromě žalobčiných
námitek dopadá též na okolnosti daného případu – že ža-loba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli,tak i proti vlast níku nemovitosti, který ji přenechal jiné -mu k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohotovlast níka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil(rozsudek NS z 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005;
srov. též výše uvedený rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo
2296/2006, nebo rozsudek NS z 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1614/2005).
Komentář: I když dovolací soud shledal dovolání nepří-
pustným, stojí jeho kazuistické rozhodnutí za pozornost,
poněvadž sousedské spory tohoto druhu nejsou nijak
vzácné. Lze proto předpokládat, že právní praxe výše zfor-
mulovanou právní větu přivítá.
JUDr. František Balák, Strakonice
OBCHODNÍ PRÁVO
33.Vyplnění směnky
čl. I. § 10 SŠZ§ 37 odst. 1 ObčZ
Okolnost, že směnečná listina byla opatřena datem vy-stavení, které následuje po okamžiku, kdy k vydání lis-tiny do oběhu skutečně došlo, nečiní sama o soběsměnku neplatnou a z hlediska směnečného práva platísměnka za vystavenou dnem, který je v ní uveden. Prokauzální souvislosti směnky je však rozhodující, kdyk uvedení listiny do oběhu skutečně došlo. Z hlediska
kauzální obrany směnečného dlužníka jsou tedy důle-žité všechny skutečnosti, které nastaly i v době od sku-tečného vydání listiny do data ve směnce uvedenéhojako den jejího vystavení.
Ujednání o tom, jak má být směnka vyplněna, musí býturčité, ale jen natolik, aby poskytovalo obecnou a rám-covou představu, co a jak má být do směnky dopsáno.Majitel směnky není ze zákona povinen podávat nikomuzprávu o tom, že směnka byla vyplněna a jak se takstalo. Může se však k tomu zavázat smluvně. Není anizakázáno takové zprávy podávat i bez dohody.
Usnesení VS v Praze z 19. 6. 2012, sp. zn. 5 Cmo 135/2012
SR 3/2013100 Obchodní právo
K věci: KS v Praze ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz. Zjistil, že sporné směnky byly vystaveny 28. 4.
2008 a splatné jsou 8. 5. 2008. Dále zjistil, že dne 2. 12.
2006 a 4. 1. 2007 byly mezi účastníky uzavřeny franchi-
singové smlouvy na provozování obchodu s využitím
know-how žalobce. Dne 1. 12. 2006 a 4. 1. 2007 byly sjed-
nány dohody o udělení vyplňovacího práva s tím, že do
směnek může žalobce doplnit dlužnou částku a splatnost.
Pokud se týká kauzálních námitek, potom soud prvního
stupně uvedl, že sice k tomu byly žalovanou předloženy ně-
které listiny, ale všechny spadají do doby před vystavením
směnek, a proto nejsou způsobilé prokázat důvodnost ná-
mitek žalované, nakolik se vztahují ke kauzálním vztahům
účastníků. Nebyla prokázána ani námitka neurčitosti smluv
o udělení vyplňovacího práva. Žalovaná v odvolání pouka-
zovala na neúplnost skutkových zjištění, když nebyly pro-
vedeny žalovanou navrhované důkazy. Uvedla, že obě blan-
kosměnky byly vystaveny zároveň s uzavřením dohod
o jejich vyplnění. Nebylo v nich obsaženo datum vystavení.
Ve stejných dnech byly uzavřeny i franchisingové smlouvy.
Směnky zajišťovaly nároky z těchto smluv. Žalovaná netu-
šila, že byly vyplněny, a tedy těžko lze od ní očekávat, že
se dostaví do místa splatnosti. Závěr soudu, že listiny pře-
dložené žalovanou nejsou relevantní, vychází z přehlédnutí
skutečnosti, že podle smluv o vyplnění byly směnky vysta-
veny bez uvedení data vystavení, které dopsal později ža-
lobce. Z doplněného dokazování odvolací soud dospěl k zá-
věru, že směnky v nevyplněné podobě byly vystaveny již
při uzavírání franchisingových smluv a smluv o udělení vy-
plňovacího práva.
Z odůvodnění: Soud prvního stupně svůj rozsudek založil,
pokud jde o kauzální námitky, předně na okolnosti, že ža-
lovaná v této souvislosti se dovolává okolností, které nastaly
předtím, než byly směnky vystaveny. K tomu je nutno uvést,
že z hlediska ryze směnečného skutečně platí sporné
směnky za vystavené až dnem 28. 4. 2008, a to bez ohledu
na to, zda je tento údaj ve směnkách pravdivý. Tedy bylo-li
by z hlediska směnečného práva významné datum vysta -
vení směnky, muselo by se vycházet z tohoto údaje, jak je
ve směnkách obsažen. Jestliže se však máme zabývat kau-
zálními okolnostmi směnky, potom nelze vycházet z těchto
formalizovaných údajů, ale je nutno vyjít z toho, jaká byla
– i ve vztahu k vydání směnky – reálná skutečnost; tzn. je
nutno vyjít z toho, kdy skutečně předmětné listiny, třebaže
ještě jako směnky nevyplněné, byly doopravdy uvedeny do
oběhu, kdy skutečně začaly plnit svou funkci – v tomto pří-
padně zajišťující. K tomu, jak bylo dovozeno výše, došlo
již při uzavření příslušné franchisingové smlouvy. Proto
z hlediska kauzálního je nutno považovat za potenciálně
významné všechny okolnosti, které nastaly v souvislosti
s těmito smlouvami, ve vztahu ke sporným směnkám. Proto
soud prvního stupně nepostupoval správně, když se těmito
namítanými okolnostmi nezabýval a když neumožnil žalo-
vané k nim provést dokazování, které navrhovala.
Odvolací soud k otázce vyplnění směnky ještě uzavírá, že
obě smlouvy o udělení vyplňovacího práva zakládají právo
vyplnit obě směnky s dostatečnou určitostí. Je nutno si uvě-
domit, že v případě blankosměnek a dohod o jejich vyplnění
se jedná v podstatě o predikci a odhad budoucího vývoje.
Ten je předvídatelný jen v hrubých rysech, a to ještě za stan-
dardního vývoje událostí. Do detailu není schopen budouc-
nost předpovědět nikdo. Dohody o vyplnění blankosměnek
tedy nemohou být podrobným návodem na vyplnění směn -
ky, ale jen poměrně obecnou směrnicí, jak při vyplňování
postupovat. Obě smlouvy, kterými se vyplnění budoucích
směnek upravuje, z těchto důvodů jsou natolik určité, na-
kolik to lze od smluv tohoto typu vůbec očekávat. Pokud
je vytýkáno, že žalované nebylo sděleno, že směnka nebyla
vyplněna a jak se tak stalo, pak čl. I. § 10 a ani jiné ustanovení
SŠZ takovou povinnost majiteli směnky neukládá. Nebylo
to ani mezi účastníky sjednáno. Někteří směneční věřitelé
(např. běžně banky) tak sice činí i bez dohody s dlužníky.
Jednají tím však nad své povinnosti. Není také povinností
majitele směnky, a to i když byl tou osobou, která směnku
doplnila, aby prokazoval, že se tak stalo v souladu s udě-
leným vyplňovacím právem. Naopak tíže tvrzení i dokazo-
vání o tom, že směnka je vyplněna protiprávně, leží na
straně toho dlužníka, který se této okolnosti dovolává.
Komentář: Toto usnesení řeší dva okruhy otázek. Předně
dovozuje, že i když formální platnosti směnky nevadí pří-
padná nepravdivost jejího obsahu a je nutno ve směnečných
vztazích i z těchto nepravdivých údajů směnečné listiny
vycházet, nelze to promítnout do případných kauzálních
vztahů se směnkou souvisejících, kde je nutno vycházet ze
zjištěných skutečností. Druhou skupinou jsou otázky, které
jsou ve stručném, i když brilantně formulovaném čl. I. § 10
SŠZ řešeny, ale je nutno prostřednictvím judikatury tyto
dále vyjasňovat pro jejich lepší pochopení. Zde se domý-
šlejí obsahové vlastnosti dohody o vyplnění směnky, což je
smlouva nepojmenovaná. Dále se dovozuje, že zákono-
dárce skutečně nestanovil povinnost notifikovat vyplnění
směnky a proč tak učinil.
JUDr. Zdeněk Kovařík, Praha
34.Povaha řízení a účastenství v řízení dle § 183kObchZ (squeeze-out). Podstatná doba pro zhodnocení přiměřenosti protiplnění
§ 183k a 183i ObchZ§ 94 odst. 1, § 200e OSŘ
1. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění zanucený výkup akcií podle § 183k ObchZ je řízenímo některých otázkách obchodních společností [§ 200eve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ], jež je coby řízenínesporné ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2OSŘ).
V řízení o přezkoumání výše protiplnění dle § 183k ObchZ se jedná nejen o právech a povinnostech hlav-ního akcionáře, ale i společnosti, ve které došlo postu-pem podle § 183i a násl. ObchZ k vytěsnění minoritníchakcionářů, kteroužto společnost je proto nutné ve smys -lu § 94 odst. 1 věty první OSŘ považovat za účastníkařízení.
2. Soud musí při zhodnocení přiměřenosti protiplněnívycházet ze stavu v době přechodu vlastnického právak akciím ostatních akcionářů na hlavního akcionáře.
Usnesení VS v Praze z 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Cmo 68/2011
K věci: MS v Praze rozsudkem z 1. 7. 2010 zamítl žalobu
žalobce Ing. T. M., kterou by bylo určeno, že protiplnění
Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání
dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kte-
rou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věři-
tele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny
předpoklady uvedené v § 42a ObčZ.
Komentář: Poměrně obsáhlá judikatura dovolacího
soudu k podmínkám odporovatelnosti je nyní doplňována
o závěr, že odporovatelným úkonem může být i dohoda
o dědictví, jestliže tento hmotněprávní úkon jeden
z účast níků učinil v úmyslu zkrátit své věřitele (tím, že
nezdědí zůstavitelův majetek ve výši odpovídající jeho
dědickému podílu a že proto tento majetek nemůže být
použit k uspokojení jeho věřitelů). To platí přesto, že do-
hoda o vypořádání dědictví nenabývá právních účinků
svým uzavřením, ale až usne sením soudu o dědictví
[§ 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. Soud totiž v řízení o dě-
dictví při rozhodování o schválení této dohody zkoumá,
zda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, nikoliv
zda nebyla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů
některého z dědiců.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn.31 Cdo 717/2010 (Rc 104/2012, OR 7–8/2012 s. 220)
Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z pro-
dlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ, nelze
bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního pří-
padu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v ob-
dobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku
z prodlení se sazbou zákonnou.
Komentář: Srov. též výstižný komentář JUDr. Jiřího Spáči -
la k tomuto rozhodnutí v časopise Obchodněprávní revue.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009 (Rc 105/2012, PR 13–14/2012 s. 510, BA 11/2012 s. 47)
Ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ lze aplikovat v případě pro-
mlčení i v obchodních závazkových vztazích.
Komentář: Komplexnost právní úpravy promlčení v ObchZ
znamená, že upravuje běh a délku všech proml čecích dob,
a že se tedy u nároku na vrácení plnění z neplatné obchodní
smlouvy neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 ObčZ, nýbrž § 394
odst. 2 a § 397 ObchZ. Tím ovšem není vyloučeno použití
§ 107 odst. 3 ObčZ, neboť tento případ ObchZ neupravuje
(nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). Ar-
gument komplexnosti právní úpravy promlčení v ObchZ
s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení
ObčZ nemůže právě s ohledem na princip speciali ty ObchZ
vyjádřený v § 1 ObchZ obstát, čímž NS reviduje svůj názor
vyjádřený v Rc 26/2004. Jinak ovšem je odkazováno na
předchozí judikaturu, zejména na roz sudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 14. 7. 2010,
sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (Rc 32/2011), se závěrem, že
důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallag-matického závazku ve smyslu § 457 ObčZ, že § 107 odst. 3
ObčZ dopadá na všechny případy, kde synallagmatickývztah vznikl ze zákona a že typicky oboustranně zavazujícísmlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obouúčastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž takjsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už při-jatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájem-nými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodá-vajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplaceníkupní ceny. Kromě toho platí, že na charakteru synallag-matického závazku smluvních stran nic nemění ani okol-nost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátitpřijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu),nýbrž přímo vlastníku této věci (Rc 4/1998 nebo rozsudek
NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99).
Rozsudek NS z 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010(Rc 106/2012, PR 22/2012 s. 805)
Společenství vlastníků jednotek je oprávněno v rámci
správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 BytZ podat negatorní
žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ proti osobě, která neopráv-
něně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným čás-
tem domu.
Rozsudek NS z 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009(Rc 107/2012, C 10372, PR 8/2012 s. 298)
Oprávněný držitel má právo věc užívat ve stejném rozsahu
jako vlastník a z tohoto užívání mu ve vztahu k vlastníkovi
nevznikají žádné povinnosti; jediná povinnost, kterou
oprávněný držitel vůči vlastníkovi má, je povinnost vydat
mu věc.
Usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010 (Rc 108/2012)
Majetek patřící do společného jmění manželů může být
použit k zajištění závazku jen jednoho z manželů vzniklého
za trvání manželství (např. zajišťovacím převodem práva,
které je součástí společného jmění manželů).
Komentář: Překonáván je závěr rozsudku NS z 28. 11.
2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, podle nějž předmětem
smlouvy o zajišťovacím převodu práva k zajištění splnění
závazku pouze jednoho z manželů nemohou být členská
práva a povinnosti vyplývající ze společného členství těchto
manželů v bytovém družstvu. Velký senát považuje tento
názor vycházející výhradně z gramatického výkladu § 553
ObčZ za nepřiměřeně zužující a odporující logickému vý-
kladu dotčeného ustanovení. To se ukazuje zejména s ohle-
dem na § 145 odst. 3 ObčZ, jež ve spojení s § 143 odst. 1
písm. b) ObčZ umožňuje (dokonce) uspokojit dluh jednoho
z manželů i z majetku patřícího do společného jmění man-
Kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá přímo vlast -
níku, splní povinnost vydat věc za prodávajícího, a i povin-
nost vůči prodávajícímu, který není vlastníkem věci. Jelikož
vlastnické právo se nepromlčuje, nemůže prodávající ani
kupující uplatnit námitku promlčení.
Komentář: Postupováno zcela podle argumentace
Rc 32/2011, Rc 4/1988 s. 21–22, a konečně i rozhodnutí
NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a z 31. 1. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž kupující z neplatnésmlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbržpřímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za pro-
Výběr rozhodnutí 107SR 3/2013
dávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost vy-plývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodáva-jícímu, který není vlastníkem převáděné věci. Jestliže si
tedy v dané věci účastníci neplatné kupní smlouvy plnili,
vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona po-
dle § 457 ObčZ a obě strany byly povinny si plnění vzá-
jemně vrátit. Na tomto charakteru závazku nic nemění
ani okolnost, že předmět koupě byl vrácen nikoliv prodá-
vajícímu, ale vlastníku, tj. okradenému M. B. (resp. jeho
pojišťovně). Tímto „vrácením“ předmětného automobilu
žalobce splnil svou povinnost vyplývající ze synallagma-
V případě, že zaměstnavatel (jiná povinná osoba) není pro
nedostatek finančních prostředků schopen poskytovat
svému (bývalému) zaměstnanci, kterému vzniklo právo na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní ne-
schopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invali-
dity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo ne-
moci z povolání v době před 1. 1. 1993, a nevztahuje se na
něho ani smluvní pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjed-
nané v době do 31. 12. 1992, a který proto nemá nárok na
uspokojení svého práva z titulu zákonného pojištění (dří-
vějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pra-
covním úrazu nebo nemoci z povolání, náhradu z odpověd-
nosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání,
má tuto povinnost, nestanoví-li zákon jinak, podle § 251
věty druhé ZPr 1965 (ve znění účinném do dne 28. 5. 1992)
stát; to platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná
osoba) dosud nezanikl.
Rozsudek NS z 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009(SJ 117/2012, C 9219)
Zaplacení dohodnuté splátky není částečným plněním zá-
vazku s účinky uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3
ObchZ.
Komentář: Pro Soubor bylo rozhodnutí zobecněno nepo-
měrně rozsáhlejší právní větou: Prohlášení o prodlouženípromlčecí doby (§ 401 ObchZ) lze učinit i před počátkemjejího běhu a délka prodloužení zákonem stanovené pro-mlčecí doby je věcí strany, která prohlášení činí, přičemžmaximálně může být prodloužena na 10 let. Je-li prohláše-ním založena delší promlčecí doba, má věřitel nepochybně– bez rizika, že námitka promlčení bude úspěšně vznesenav soudním řízení – možnost posečkat s vymáháním pohle-dávky v případě, kdy se dlužník dostane do situace, že ne-může dodržet dohodnuté termíny splátek, až do doby, kdyse jeho finanční situace zlepší, a po tuto dobu jednat o mi-mosoudním vyřízení věci, tedy bez vynaložení a následnéhouplatňování nákladů spojených se soudním řízením protidlužníkovi. Z tohoto důvodu nelze prohlášení o prodlouženípromlčecí doby považovat za rozporné s dobrými mravy.
Rozsudek NS z 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 815/2009(SJ 118/2012, C 10198, C 10199)
Právo Fondu pojištění vkladů na zaplacení příspěvku podle
§ 41c BankZ se promlčuje; promlčecí doba činí tři roky.
Systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v § 41a
a násl. BankZ se vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů
SR 3/2013108 Výběr rozhodnutí
u tuzemských bank, bez ohledu na to, zda jde o vklady v tu-
zemsku nebo o vklady u zahraničních poboček tuzemských
bank.
Rozsudek NS z 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008(SJ 119/2012, C 9699, C 9700, C 9701, SR 9/2011s. 336)
Odpovídá-li objednatel za škodu způsobenou třetím oso-
bám vadným provedením díla zhotovitelem, provedeným
na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem
a zhotovitelem podle § 536 a násl. ObchZ, má objednatel
proti zhotoviteli postih podle § 440 ObčZ.
Rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009(SJ 120/2012, C 9709)
Projevily-li strany v leasingové smlouvě ve smyslu § 351
odst. 1 ObchZ vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy
právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne
odstoupení od smlouvy nadále trvalo, trvá po odstoupení
od smlouvy i právo na zaplacení smluvní pokuty vázané na
Aplikace ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty za-kotvené v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP nachází uplatněníjen v případě, že se jedná o vklady vložené do základ-ního kapitálu obchodní společnosti.
Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca20/2009-39
K věci: Žalobce Ing. B. K. se žalobou podanou v zákonem
stanovené lhůtě domáhal přezkoumání zákonnosti a ná -
sledného zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředi-
telství v Ústí nad Labem z 17. 12. 2008, kterým bylo za-
mítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního
úřadu v Libochovicích („správce daně“) z 18. 12. 2007,
jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve
výši 135 520 Kč ve smyslu zákona č. 357/1992 Sb., o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění v době rozhodné („DDDP“). Současně se žalobce do-
máhal i zrušení uvedeného platebního výměru.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu a uskutečně-
ném jednání dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je
nedůvodná.
Z odůvodnění: V daném případě mezi žalobcem a žalova-
ným nebylo žádného sporu ohledně základních skutkových
okolností daného případu, které jsou ostatně náležitě za-
chyceny ve správním spise, jenž soudu předložil žalovaný.
Soud proto bez dalšího vycházel z faktu, že dne 29. 2. 2000
bylo žalobcem sepsáno prohlášení o vkladu jedné ideální
poloviny předmětných nemovitostí do vlastnictví společ-
nosti B., s. r. o. Vkladatelem byl žalobce, jenž do vydání
žalobou napadeného rozhodnutí byl zároveň společníkem
této společnosti. Dále soud vycházel ze skutečnosti, že
vklad práva do katastru nemovitostí byl zapsán rozhodnu-
tím Katastrálního úřadu v L. dne 12. 6. 2000 s tím, že právní
účinky vkladu vznikly dnem 29. 3. 2000. Vkládané nemo-
vitosti byly oceněny znaleckým posudkem na 2 702 895 Kč
představující ½ zjištěné ceny po zaokrouhlení ve výši
5 405 790 Kč. Pro vyhodnocení předmětné žaloby má pak
význam i skutečnost, že usnesením KS v Ústí nad Labem
z 14. 4. 2004 byl zamítnut návrh společnosti B., s. r. o., na
zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3.
2001, přičemž toto zamítavé usnesení KS bylo potvrzeno
usnesením VS v Praze z 4. 5. 2005, vůči němuž pak bylo
usnesením NS z 12. 10. 2006 zamítnuto dovolání podané
společností B., s. r. o.
Z právě uvedeného vyplývá, že předmětným vkladem byla
změněna výše obchodního majetku společnosti v souladu
s § 6 ObchZ, přičemž ale nedošlo ke zvýšení základního
kapitálu společnosti B., s. r. o. Skutečnost, že nedošlo ke
zvýšení základního kapitálu dotyčné společnosti do vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, přitom dokládají i výpisy
z obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem po-
řízené mj. ke dni 21. 9. 2000 a zejména pak úplný výpis
z obchodního rejstříku ohledně společnosti B., s. r. o., který
je volně dostupný na portálu www.justice.cz a do něhož na-
hlédl soud při projednávání předmětné věci. V daném pří-
padě převodcem dotyčných nemovitostí byl nepochybně
žalobce, což ostatně nikterak nezpochybňoval ani sám ža-
lobce, a proto mu svědčilo postavení poplatníka, zatímco
společnost B., s. r. o., byla v daném případě „jen“ ručitelem
ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) DDDP.
Žalobce mylně dovozuje, že v jeho případě došlo k mar-
nému uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Z hle-
diska námitky prekluze představuje relevantní právní
úpravu především § 22 DDDP, a nikoliv § 20 odst. 6 písm. e)
DDDP, jak dovozoval žalovaný. V daném případě totiž ne-
byla dána aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP jako tako-
vého, tj. včetně ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty,
díky čemuž u vkladů ve smyslu tohoto ustanovení po dobu
pěti let od okamžiku rozhodného pro podání daňového při-
znání tříletá prekluzivní lhůta stanovená v § 22 DDDP ne-
běží. Je tomu tak proto, že žalobcem učiněný vklad nepřed-
SR 3/2013110 Správní právo
stavuje vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, neboť
tento vklad měl vliv pouze na výši obchodního majetku,
a nikoliv na výši základního kapitálu společnosti B., s. r. o.,
jak již bylo soudem konstatováno výše. Aplikace ustano-
vení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, které je zakotveno
v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, totiž nachází uplatnění jen
v případě, že se jedná o vklady vložené do základního ka-
pitálu té které obchodní společnosti, což v případě žalobce
v době rozhodné prokazatelně nenastalo.
S ohledem na právě uvedené skutečnosti soud při vyhod-
nocování námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty k vy-
měření daně vycházel z toho, že právní účinky předmětného
vkladu do katastru nemovitostí vznikly dnem 29. 3. 2000,
a proto běh tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v § 22 odst. 1
DDDP začal běžet dnem 31. 12. 2000, neboť žalobci jakožto
poplatníkovi vznikla povinnost podle § 21 odst. 2 písm. a)
Ke spáchání přestupků ve smyslu § 22 odst. 1 písm. l)PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz a podle§ 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz, tedy nepředložení dokladuo registraci vozidla či zelené karty nebo dokladu o hra-ničním pojištění řidičem vozidla, dochází již v oka mži ku,kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení,a proto při rozhodování o vině za tento přestupek je ire-levantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi krátkédobě zpětně předložit tyto doklady správnímu orgánu.
Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 31. 10. 2012, č. j. 78 A 3/2011-27
K věci: Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silnič-
ního hospodářství, z 15. 4. 2011, kterým došlo k zamítnutí
jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec, od-
boru dopravy a silničního hospodářství, z 24. 1. 2011, jímž
byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
§ 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů („PřesZ“), a také ze spáchání
přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů („OdpVoz“), za které mu s odkazem
na § 16 odst. 2 OdpVoz byla uložena pokuta ve výši
2 000 Kč a také mu byla uložena povinnost uhradit náhradu
nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupků se
žalobce údajně dopustil tím, že dne 6. 10. 2010 kolem 8.15
hod. na místní komunikaci řídil motorové vozidlo se zapo-
jeným jednoosým přívěsným vozíkem a na výzvu policisty
nepředložil doklady k taženému přívěsnému vozíku – do-
klad o registraci a zelenou kartu či doklad o pojištění od-
povědnosti z provozu vozidla.
Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud
k závěru, že předmětná žaloba naprosto není důvodná.
Z odůvodnění: Soud se neztotožnil s žalobcovými námit-
kami o tom, že se žalovaný dostatečně nezabýval všemi
okolnostmi případu, neboť se údajně nezabýval žalobcovou
argumentací o tom, že již prvoinstanční správní orgán ne-
vzal v úvahu to, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké
době předložit kontrolujícím policistům potřebné doklady,
což mu však nebylo umožněno, a že prvoinstanční správní
orgán měl volit vůči žalobci uložení mírnějšího opatření.
Po zevrubném prostudování odůvodnění žalobou napade-
ného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že toto rozhodnutí
je dostatečně zdůvodněno, a netrpí tedy vadou v podobě
nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, kvůli
které by jej soud zrušil s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a)
SŘS. Ve vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům
prvoinstančního orgánu žalovaný vyslovil zřetelný a jedno-
značný právní názor ohledně toho, že z platné právní úpravy
vyplývá, že při provozu vozidla s připojeným přívěsným
vozíkem je řidič povinen mít u sebe mj. zelenou kartu a do-
klady o registraci taženého přípojného vozíku. Dále ve
vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům prvoin-
stančního orgánu žalovaný konstatoval, že ze spisového ma-
teriálu vyplynulo, že žalobce v době inkriminované kon-
troly hlídkou Policie ČR u sebe neměl požadované doklady
v podobě zelené karty a dokladu o registraci taženého pří-
pojného vozíku, což ani sám žalobce nepopíral, a proto není
pochyb o spáchání dotyčných přestupků jednak podle § 22
odst. 1 písm. l) PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) zá-
kona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunika-
cích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů („ProvPoz“), a jednak podle § 16 odst. 1 písm. c)
OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz.
V tomto právě nastíněném odůvodnění žalobou napade-
ného rozhodnutí je dle názoru soudu vysloven kategorický
závěr žalovaného o tom, že ke spáchání dotyčných pře-
stupků došlo ze strany žalobce již v okamžiku provádění
inkriminované silniční kontroly hlídkou Policie ČR.
Z tohoto kategorického závěru, s nímž se ztotožňuje i soud
s ohledem na relevantní právní úpravu obsaženou v § 16
odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz a § 6 odst. 8 písm. b)
ProvPoz, tak lze dovodit, že správní orgán nemá prostor při
rozhodování o vině za dotyčné přestupky vzít v potaz sku-
tečnost, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké době pře-
dložit kontrolujícím policistům potřebné doklady, což mu
však nebylo umožněno. Rovněž z tohoto kategorického zá-
věru žalovaného vyplývá, že v důsledku kogentní úpravy
odst. 8 písm. b) ProvPoz a § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ správní
orgán nemá prostor při rozhodování o vině za dotyčné pře-
stupky ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské
nebezpečnosti.
Pokud ke spáchání obou předmětných přestupků dochází
již v okamžiku, kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá
u sebe při řízení, je při rozhodování o vině za tyto přestupky
zcela irelevantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi
krátké době zpětně předložit tyto doklady správnímu or-
gánu. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že výše přede-
střená právní úprava týkající se dotyčných dvou přestupků
neumožňovala vyřešení věci jiným způsobem než uložením
sankce v podobě pokuty. V této souvislosti s ohledem na
žalobcovy žalobní námitky soud považuje za nutné uvést,
že v daném případě bylo vhodné, aby i tyto dílčí úsudky
byly žalovaným v odůvodnění žalobou napadeného rozhod-
nutí výslovně zmíněny, ovšem pokud tak žalovaný výslovně
neučinil, nezpůsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozhod-
nutí pro nedostatečné zdůvodnění v intenzitě nutně vedoucí
k jeho zrušení soudem.
Pro úplnost k sankci v podobě pokuty ve výši 2 000 Kč,
která byla žalobci uložena v předmětné věci za dotyčná dvě
přestupková jednání, a to jednak podle § 22 odst. 1 písm. l)
PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz – když
hlídce Policie ČR na požádání nepředložil k tažnému pří-
věsnému vozíku doklad o jeho registraci, a jednak podle § 16
odst. 1 písm. c) OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz
– když jako řidič vozidla nepředložil zelenou kartu či doklad
o hraničním pojištění, soud uvádí, že správní orgán legitimně
rozhodoval o uložení sankce za přestupek dle § 16 odst. 1
písm. c) OdpVoz, který byl nejpřísněji postižitelný, což od-
povídá dikci § 12 odst. 2 PřesZ. V § 16 odst. 2 OdpVoz je
přitom výslovně zakotveno, že za tento přestupek lze v blo-
kovém řízení uložit pokutu do 1 500 Kč, což nebyl případ
žalobce, neboť ten odmítl dotyčné přestupky projednat v blo-
kovém řízení s hlídkou Policie ČR, a ve správním řízení,
což je případ žalobce, lze uložit pokutu od 1 500 Kč do
SOUDNÍ DVŮR EULEDEN 2013
Neposlušný nejvyšší soud: tentokrát slovenský
čl. 267 SFEU [Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnos-ti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech ži-votního prostředí, podepsaná v Aarhusu dne 25. 6. 1998 a schvá-lená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005//370/ES z 17. 2. 2005;1 čl. 191 odst. 1 a 2 SFEU; směrnice Rady85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posuzování vlivů některých veřejnýcha soukromých záměrů na životní prostředí2 ve znění směrnice Ev-ropského parlamentu a Rady 2003/35/ES z 26. 5. 2003;3 směrniceRady 96/61/ES z 24. 9. 1996 o integrované prevenci a omezováníznečištění4 ve znění nařízení Evropského parlamen tu a Rady (ES)č. 166/2006 z 18. 1. 20065 – těmito ustanoveními se níže dále ne-zabýváme] nález ÚS z 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, Slovenské důchodyXVII (srov. Knob, M. Další pokračování ságy slovenských dů-chodů před Ústavním soudem. Soudní rozhledy, 2012, č. 4, s. 127)
Rozsudek z 15. 1. 2013, C-416/10, Križan a další (velký senát,GA J. Kokott, vyjádření ČR)
K věci: Předběžné otázky se k Soudnímu dvoru dostaly
v rámci řešení sporu o obsah práva dotčené veřejnosti
účast nit se řízení, ve kterých jsou přijímána rozhodnutí
s vlivem na životní prostředí. Na jedné straně v něm vystu -
povala společnost provozující skládky odpadů, na straně
druhé skupina obyvatel města, kde příslušné orgány povo-
lily vybudovat skládku. Toto povolení soudy ve správním
soudnictví zrušily, neboť podle nich porušovalo pravidla
upravující účast dotčené veřejnosti na integrovaném řízení.
Dotčené veřejnosti nebylo např. zpřístupněno územní roz-
hodnutí o umístění skládky, s odkazem, že se jedná o ob-
chodní tajemství budoucího provozovatele skládky.
Provozovatel skládky však napadl rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který o sporném povolení rozhodoval v posledním
stupni, před Ústavním soudem. Ten ústavní stížnosti vyho-
věl, rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a vrátil mu věc no-
vému rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu několik účast -
níků před ním probíhajícího řízení tvrdí, že je dotčeným
nálezem vázán. Zdůrazňuje však, že má stále pochybnosti
o slučitelnosti zpochybněných rozhodnutí s unijním prá-
vem. Vedle otázek týkajících se výkladu příslušných usta-
novení práva EU se Nejvyšší soud dotázal, nakolik je pro
něj rozhodnutí Ústavního soudu závazné.
Z rozhodnutí: (62) Podstatou první otázky předkládajícíhosoudu je, zda čl. 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu,že se vnitrostátní soud může na Soudní dvůr obrátit s žádostío rozhodnutí o předběžné otázce bez návrhu, a to i když roz-hoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního roz-hodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnit-rostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladus právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným sou-dem. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda čl. 267SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že tentýž vnitrostátnísoud zavazuje k tomu, aby věc předložil Soudnímu dvoru,
SR 3/2013112 Evropské právo
3 000 Kč. Jelikož v příkazním řízení byla žalobci rozhod-
nutím – příkazem o uložení pokuty prvoinstančního správ-
ního orgánu z 18. 10. 2010 uložena pokuta ve výši 2 000
Kč, bylo ve smyslu § 87 odst. 4 PřesZ vyloučeno, aby prvo-
instanční správní orgán a posléze žalovaný ve svých násled-
ných rozhodnutích (z 24. 1. 2011 a 15. 4. 2011) žalobci ulo-
žili jiný druh sankce než finanční pokutu. Prvoinstančním
správním orgánem uloženou sankci v podobě pokuty ve výši
2 000 Kč je proto soud nucen vyhodnotit jako přiměřenou
sankci a plně odpovídající zákonné dikci, když byla uklá-
dána za dva přestupky a navíc byla uložena v dolní polovině
hranice zákonné sazby s přihlédnutím k výpisu ze žalobcovy
evidenční karty řidiče. V důsledku této skutečnosti proto
soud nemohl jakkoliv zvažovat zrušení uložené sankce pro
její nezákonnost. Pro úplnost soud ještě dodává, že o pří-
padné moderaci trestu za dotyčné přestupky nerozhodoval,
neboť moderace trestu dle § 78 odst. 2 SŘS připadá v úvahu
výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve
správní žalobě. Žalobce však o upuštění od trestu v před-
mětné žalobě nepožádal.
Soud proto uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutko-
vým a především pak právním okolnostem případu byl nu-
cen vyhodnotit předmětnou žalobu jako nedůvodnou, neboť
napadené rozhodnutí žalovaného včetně prvoinstančního
rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Na základě
všech výše uvedených závěrů soud proto podle § 78 odst. 7
SŘS předmětnou žalobu zamítl.
Komentář: V předmětné věci žalobce nezákonnost roz-
hodnutí správních orgánů obou stupňů důrazně dovozoval
ze skutečnosti, že ačkoliv při silniční kontrole nepředložil
potřebný doklad o registraci taženého přívěsného vozíku
a potřebnou zelenou kartu či doklad o hraničním pojištění
vozidla, tak policistům při silniční kontrole nabídl jejich
předložení do 5 minut, kdy by je přivezla žalobcova man-
želka přivolaná žalobcem telefonicky, popř. sám žalobce
mohl potřebné doklady neodkladně obstarat, neboť žalobce
byl s vozidlem a přívěsným vozíkem vzdálen od svého
domu cca 500 m. Tato argumentace však nemohla jakkoliv
vyvinit žalobce ze spáchání obou přestupků, neboť s ohle-
dem na striktní právní úpravu zakotvenou v § 6 odst. 8
písm. b) ProvPoz a § 17 odst. 1 OdpVoz ke spáchání do-
tyčných přestupků dochází již v okamžiku, kdy řidič vo-
zidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení. Správní or-
gány při rozhodování o vině za dotyčné přestupky neměly
prostor ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské
nebezpečnosti. Žalobcem použitá argumentace mohla být
zohledněna pouze při rozhodování správních orgánů o výši
sankce (což bylo učiněno), přičemž s ohledem na relevantní
právní úpravu sankce nemohla mít jinou podobu než po-
kutu, a to v rozmezí od 1 500 Kč do 3 000 Kč.
Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., Ústí nad Labem
EVROPSKÉ PRÁVO
1 Úř. věst. L 124, s. 1. 2 Úř. věst. L 175, s. 40.3 Úř. věst. L 156, s. 17.4 Úř. věst. L 257, s. 26.5 Úř. věst. L 33, s. 1.
Evropské právo 113SR 3/2013
i když jeho rozhodnutí mohou být u ústavního soudu před-mětem opravného prostředku omezeného na přezkum pří-padného porušení práv a svobod zaručených vnitrostátníústavou nebo mezinárodní úmluvou....
(64) Pokud jde o ostatní aspekty první předběžné otázky,podle ustálené judikatury čl. 267 SFEU přiznává vnitro -státním soudům tu nejširší možnost obrátit se na Soudnídvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvoláváotázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanoveníunijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim bylpřed ložen (rozsudky z 27. 6. 1991, Mecanarte, C-348/89,Recueil, s. I-3277, bod 44 a z 5. 10. 2010, Elčinov, C-173/09, Sb. rozh. s. I-8889, bod 26).
(65) Čl. 267 SFEU tedy přiznává vnitrostátním soudůmmožnost, případně jim ukládá povinnost podat žádosto rozhodnutí o předběžné otázce, jakmile buď na návrhúčast níků řízení, nebo i bez návrhu, dospějí k závěru, žezáklad sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit, spa-dající pod první pododstavec tohoto článku (rozsudkyz 10. 7. 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I-4025,bod 20 a z 21. 7. 2011, Kelly, C-104/10, dosud nezveřejněnýve Sbírce rozhodnutí, bod 61). Skutečnost, že účastníci původního řízení nevznesli před předkládajícím soudemotázku unijního práva, proto nebrání tomu, aby se před-kládající soud mohl obrátit na Soudní dvůr (rozsudkyz 16. 6. 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563, bod 7a z 8. 3. 2012, Huet, C-251/11, dosud nezveřejněný veSbírce rozhodnutí, bod 23).
(66) Řízení o předběžné otázce totiž spočívá na dialogumezi soudy, jehož zahájení zcela závisí na tom, jak vnitro -státní soud posoudí relevanci a nezbytnost předběžnéotázky (rozsudky z 16. 12. 2008, Cartesio, C-210/06, Sb.rozh. s. I-9641, bod 91 a z 9. 11. 2010, VB Pénzügyi Lízing,C-137/08, Sb. rozh. s. I-10847, bod 29).
(67) Kromě toho existence vnitrostátního procesního pra-vidla nemůže zpochybnit možnost, kterou mají vnitrostátnísoudy, totiž předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutío předběžné otázce, mají-li – jako je tomu ve věci v původ-ním řízení – pochybnosti o výkladu unijního práva (výšeuvedený rozsudek Elčinov, bod 25 a rozsudek z 20. 10. 2011,Interedil, C-396/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhod-nutí, bod 35).
(68) Pravidlo vnitrostátního práva, na základě něhož po-souzení provedená soudem vyššího stupně zavazují jinývnitrostátní soud, tedy nemůže posledně uvedený soud zba-vit možnosti předložit Soudnímu dvoru otázky týkající sevýkladu unijního práva, kterého se týkají taková právní po-souzení. Pokud se totiž takový soud domnívá, že by v dů-sledku právního posouzení provedeného na vyšším stupnimohl vydat rozsudek v rozporu s unijním právem, musí mítmožnost položit Soudnímu dvoru otázky, kterými se zabývá(rozsudek z 9. 3. 2010, ERG a další, C-378/08, Sb. rozh.s. I-1919, bod 32, jakož i výše uvedený rozsudek Elčinov,bod 27).
(69) V této fázi je třeba zdůraznit, že vnitrostátní soud, kterýuplatnil možnost, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, jepro účely vyřešení sporu v původním řízení vázán výklademdotčených ustanovení poskytnutým Soudním dvorem a musípřípadně odmítnout posouzení soudu vyššího stupně, pokudmá s ohledem na tento výklad za to, že tato posouzení nejsouv souladu s unijním právem (výše uvedený rozsudek Elčinov,bod 30).
(70) Zásadami uvedenými v předcházejících bodech jepředkládající soud stejně tak vázán, pokud jde o právní ná-zor, který ve věci v původním řízení vyjádřil ústavní souddotyčného členského státu, jelikož z ustálené judikatury vy-plývá, že nelze připustit, aby pravidla vnitrostátního práva,i kdyby byla ústavní povahy, porušovala jednotnost a účin-nost unijního práva (rozsudky z 17. 12. 1970, InternationaleHandelsgesellschaft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 3 a z 8. 8.2010, Winner Wetten, C-409/06, Sb. rozh. s. I-8015, bod 61).Soudní dvůr již ostatně uvedl, že se uvedené zásady použijíve vztazích mezi ústavním soudem a jakýmkoli jiným vnit-rostátním soudem (rozsudek z 22. 6. 2010, Melki a Abdeli,C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667, body 41 až 45).
(71) Vnitrostátní pravidlo, které Najvyšší súd Slovenské re-publiky zavazuje k tomu, aby zastával právní názor Ústav-ného súdu Slovenské republiky, tedy předkládajícímu soudunemůže zabránit v tom, aby Soudnímu dvoru předložil žá-dost o rozhodnutí o předběžné otázce v jakémkoli okamžikuřízení, který považuje za vhodný, a případně odmítl posou-zení vyjádřená Ústavným súdem Slovenské republiky, kteráby se ukázala jako odporující unijnímu právu.
(72) Konečně je Najvyšší súd Slovenské republiky jakožtonejvyšší soud dokonce povinen Soudnímu dvoru předložitžádost o rozhodnutí o předběžné otázce, dospěje-li k závěru,že základ sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit,spadající pod první pododstavec čl. 267 SFEU. Skutečnost,že je u ústavního soudu dotyčného členského státu možnépodat opravný prostředek proti rozhodnutím vnitrostátníhosoudu, který je omezen na přezkum případného porušenípráv a svobod zaručených vnitrostátní ústavou nebo mezi-národní úmluvou, totiž neumožňuje mít za to, že tento vnit-rostátní soud nelze kvalifikovat jako soud, jehož rozhodnutínelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátníhopráva ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU.
(73) S ohledem na předcházející je třeba na první otázkuodpovědět tak, že čl. 267 SFEU musí být vykládán v tomsmyslu, že takový vnitrostátní soud, jako je předkládajícísoud, má povinnost se na Soudní dvůr bez návrhu obrátits žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, a to i když roz-hoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního roz-hodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnit-rostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladus právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným sou-dem.
Komentář: Důvody pro výběr uvedeného rozhodnutí a ze -
jména pasáže týkající se závaznosti právního názoru Ústav -
ního soudu vysloveného v kasačním rozhodnutí, jímž vy-
hověl ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jsou ve světle nedávné kontroverze ohledně tzv. slo-
venských důchodů zřejmé – blíže viz citovaný nález ÚS.
Zdrženlivý přístup Soudního dvora k aplikaci Listiny základních práv EU
čl. 47 LPEU; čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 3 nařízení Evropskéhoparlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 z 15. 3. 2006, kterým se sta-noví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraničnípohyb osob (Schengenský hraniční kodex)6
Rozsudek z 17. 1. 2013, C-23/12, Zakaria (5. senát, GA Y. Bot –rozhodnuto bez stanoviska)
6 Úř. věst. L 105, s. 1.
SR 3/2013114 Evropské právo
K věci: V řízení před lotyšským soudem šlo o to, zda na-
řízení č. 562/2006 stanoví právo osob podat odvolání nejen
proti odepření vstupu na území členského státu (jež toto na-
řízení upravuje výslovně), nýbrž i proti protiprávnímu jed-
nání, k němuž došlo během řízení o přijímání rozhodnutí
o povolení takového vstupu. Panu Zakariovi totiž lotyšské
úřady sice vstup do Schengenského prostoru umožnily, při
prohlídce na rižském letišti se však podle něj chovali hrubě
a urážlivě, a znevážili tak jeho lidskou důstojnost. V dů-
sledku doby, kterou si vyžádala uvedená kontrola, navíc
pan Zakaria zmeškal svůj letecký spoj.
Z rozhodnutí: (33) Pokud jde o čl. 13 odst. 3 nařízeníč. 562/2006, tento článek stanoví, že osoby, jimž byl odepřenvstup, mají právo na odvolání. Podle uvedeného ustanoveníse odvolání podávají v souladu s vnitrostátními právnímipředpisy.
(34) Je třeba dodat, že celý čl. 13 nařízení č. 562/2006 jevěnovaný otázkám týkajícím se odepření vstupu.
(35) Jak lotyšská vláda a Komise zdůraznily, čl. 13 odst. 3nařízení č. 562/2006 ukládá členským státům povinnoststanovit opravný prostředek pouze proti rozhodnutímo odepření vstupu.
(36) Dále je zjevné, že navrhovatel ve věci v původním řízeníani předkládající soud nezpochybnili platnost uvedenéhoustanovení.
(37) Svou druhou a třetí otázkou se předkládající soud táže,zda čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006, s přihlédnutímk bodu 20 odůvodnění a čl. 6 odst. 1 téhož nařízení, jakoži k čl. 47 LPEU, stanoví povinnost členského státu zaručitmožnost podat opravný prostředek proti údajnému proti-právnímu jednání, k němuž došlo během řízení o přijímánírozhodnutí o povolení vstupu, a to buď k soudu, nebo kesprávnímu orgánu, který z hlediska institucionálníhoi funkčního skýtá stejné záruky jako soud.
(38) Vzhledem k tomu, že tyto dvě otázky byly položeny vý-lučně pro případ kladné odpovědi na první otázku, tedy propřípad, že by čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006 stanovil,že osoby mají právo podat odvolání nejen proti odepřenívstupu, nýbrž i proti protiprávnímu jednání, o kterém sezmiňuje navrhovatel v původním řízení a které je popsánov bodě 11 tohoto rozsudku, není třeba na ně odpovídat.
(39) V každém případě však předkládací rozhodnutí nepo -skytuje dostatečné informace o sporu ve věci v původnímřízení, včetně relevantních skutkových okolností, na základěkterých by Soudní dvůr mohl určit, jaký význam má čl. 6nařízení č. 562/2006 pro přezkum tohoto sporu. V důsledkutoho Soudní dvůr nemůže ani určit, zda situace navrhova-tele ve věci v původním řízení se řídí unijním právem vesmyslu čl. 51 odst. 1 LPEU, podle kterého jsou její ustano-vení určena členským státům, výhradně pokud uplatňujíunijní právo (v tomto smyslu viz rozsudky z 5. 10. 2010,McB., C-400/10 PPU, Sb. rozh. s. I-8965, bod 51; a z 8. 11.2012, Iida, C-40/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhod-nutí, body 79 až 81).
(40) Je na předkládajícím soudu, aby určil, zda s ohledemna okolnosti sporu v původním řízení spadá situace navrho-vatele ve věci v původním řízení do působnosti unijníhopráva, a pokud tomu tak je, zda odmítnutí přiznat tomutonavrhovateli právo obrátit se na soud porušuje jeho právapřiznaná čl. 47 LPEU. V této souvislosti je třeba připome-nout, že příslušníci pohraniční stráže jsou ve smyslu čl. 6uvedeného nařízení povinni při plnění svých úkolů plně ctít
lidskou důstojnost. Členské státy musejí ve svých vnitro -státních právních řádech stanovit odpovídající opravnéprostředky, kterými při dodržení čl. 47 LPEU zabezpečíochranu osob uplatňujících práva, která vyvozují z čl. 6 nařízení č. 562/2006.
(41) Pokud se naopak uvedený soud vzhledem k odpovědiSoudního dvora na první otázku bude domnívat, že uvedenásituace nespadá do působnosti unijního práva, bude musettuto situaci přezkoumat ve světle vnitrostátního práva a zo-hlednit rovněž Evropskou úmluvu o ochraně lidských práva základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. 11. 1950,jejímiž stranami jsou všechny členské státy (v tomto smysluviz rozsudek z 15. 11. 2011, Dereci a další, C-256/11, dosudnezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 72 a 73).
(42) S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenéotázky odpovědět tak, že čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006ukládá členským státům povinnost stanovit opravný pro-středek pouze proti rozhodnutím o odepření vstupu na jejichúzemí.
Komentář: V rozsudku je nejzajímavější pasáž obsažená
v bodech 37 až 40: Soudní dvůr totiž ponechává případný
rozšiřující výklad nařízení č. 562/2006 zcela v rukou před-
kládajícího soudu, stejně jako určení, zda daná situace
spadá do rozsahu působnosti LPEU. V bodu 40 rozsudku
totiž připouští, že ačkoliv výslovný požadavek na stanovení
prostředků právní ochrany nařízení upravuje pouze proti
rozhodnutím o odepření vstupu (čl. 13 odst. 3), kombinace
při provádění kontrol) a čl. 47 LPEU (upravující obecně
právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces) by
potenciálně povinnost zajistit ochranu stanovit mohly. Po-
někud nepochopitelně však Soudní dvůr ponechává určení,
zda daná situace spadá do rozsahu působnosti LPEU (čl. 51
odst. 1) na předkládajícím soudu.
Osobu vyžádanou na základě eurozatykače za účelem trestního stíhání není třeba před jejím předáním vyslechnout
čl. 47 a 48 LPEU; rozhodnutí Rady 2002/584/SVV z 13. 6. 2002o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi člen-skými státy7 ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVVz 26. 2. 20098
Rozsudek z 29. 1. 2013, C-396/11, Radu (velký senát, GAE. Sharpston, vyjádření ČR)
K věci: Předkládající soud v Rumunsku se jakožto vyko-
návající justiční orgán ve smyslu rámcového rozhodnutí
o eurozatykači zabýval žádostmi německých justičních
orgánů, které se týkaly předání C. Radua za účelem trest -
ní ho stíhání pro skutky odpovídající loupeži ve smyslu
člán ku 211 rumunského trestního zákona. Dotčený se
svým předáním nesouhlasil a napadl je s poukazem na po-
rušení řady ustanovení LPEU i EÚLP. Jejich výkladu se
pak týkaly předložené předběžné otázky.
Z rozhodnutí: (39) Na rozdíl od toho, co tvrdí C. Radu,dodržení čl. 47 a 48 LPEU nevyžaduje, aby justiční orgánčlenského státu mohl odmítnout výkon evropského zatýka-cího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání z dů-
7 Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34.8 Úř. věst. L 81, s. 24.
Evropské právo 115SR 3/2013
vodu, že vyžádaná osoba nebyla před vydáním tohoto za-týkacího rozkazu vystavujícími justičními orgány vyslech-nuta.
(40) Je nutno konstatovat, že povinnost vystavujících jus-tičních orgánů vyslechnout vyžádanou osobu před vydánímtakového evropského zatýkacího rozkazu by nutně ohrozilasamotný systém předávání stanovený rámcovým rozhodnu-tím 2002/584, a tudíž vytvoření prostoru svobody, bezpeč-nosti a spravedlnosti, neboť takový zatýkací rozkaz musímít zejména za účelem zabránění útěku dotyčné osoby ur-čitý účinek překvapení.
(41) Evropský zákonodárce v každém případě zajistil do-držení práva být vyslechnut ve vykonávajícím členskémstátě způsobem, který neohrožuje účinnost mechanismu evropského zatýkacího rozkazu.
(42) Z čl. 8 a 15 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá,že vykonávající justiční orgán musí před rozhodnutím o pře-dání vyžádané osoby za účelem trestního stíhání provésturčitou kontrolu evropského zatýkacího rozkazu. Čl. 13 to-hoto rámcového rozhodnutí kromě toho stanoví, že vyžá-daná osoba má právo na právního zástupce, pokud souhlasíse svým předáním a případně se zříká práva na „zásaduspeciality“. Mimoto podle čl. 14 a 19 rámcového rozhod-nutí 2002/584, pokud vyžádaná osoba, na kterou je vydánevropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, ne-poskytne souhlas se svým předáním, má právo být vyslech-nuta vykonávajícím justičním orgánem za podmínek stano-vených vzájemnou dohodou s vystavujícím justičnímorgánem.
(43) ... vykonávající justiční orgány nemohou odmítnout vý-kon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelemtrest ního stíhání z důvodu, že vyžádaná osoba nebyla ve vy-stavujícím členském státě před vydáním tohoto rozkazu vy-slechnuta.
Komentář: Více než rozsudek Soudního dvora je možná
zajímavé stanovisko GA Sharpston, jež se řadou otázek
spojených s aplikací LPEU zabývala.
Byla erupce islandské sopky Eyjafjallajökull v dubnu2010 mimořádnou okolností?
čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Ra -dy (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společnápravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případěodepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpožděníletů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/919
K věci: Žádost byla podána v rámci sporu mezi paní
McDonagh a společností Ryanair Ltd, který se týkal sku-
tečnosti, že tato společnost odmítla poskytnout D. McDo-
nagh péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení
č. 261/2004 poté, co byl v důsledku erupce islandské sopky
Eyjafjallajökull zrušen její let a došlo k uzavření části ev-
ropského vzdušného prostoru.
Z rozhodnutí (z výrokové části): 1) Článek 5 nařízení
č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že takové
okolnosti, jako je uzavření části evropského vzdušného pro-
storu v důsledku erupce sopky Eyjafjallajökull, představují
„mimořádné okolnosti“ ve smyslu tohoto nařízení, které
nezbavují letecké dopravce jejich povinnosti poskytnout
péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení
č. 261/2004.
2) Čl. 5 odst. 1 písm. b) a článek 9 nařízení č. 261/2004
musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě zrušení
letu z důvodu „mimořádných okolností“, které trvaly po ta-
kovou dobu, jakou byla doba ve věci v původním řízení,
musí být splněna povinnost poskytnout péči cestujícím v le-
tecké dopravě upravená v těchto ustanoveních, aniž je tím
dotčena platnost uvedených ustanovení.
Cestujícímu v letecké dopravě však mohou být jakožto ná-
hrada z důvodu, že letecký dopravce nesplnil svou povin-
nost poskytnutí péče podle čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 na-
řízení č. 261/2004, vráceny pouze částky, které se s ohledem
na okolnosti každého konkrétního případu jeví jako nez-
bytné, vhodné a přiměřené k nahrazení selhání leteckého
dopravce při poskytnutí péče uvedenému cestujícímu, což
musí posoudit vnitrostátní soud.
Možnost použít přednostní řízení při přezkumu žá-dostí o azyl podaných osobami patřícími do určitékategorie vymezené na základě státní příslušnosti či země původu
čl. 23 a [39] směrnice Rady 2005/85/ES z 1. 12. 2005 o minimál-ních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odní-mání postavení uprchlíka10
Rozsudek z 31. 1. 2013, C-175/11, D. a A. (2. senát, GA Y. Bot)
K věci: Předběžné otázky předložily irské imigrační orgány
v rámci řízení o přiznání postavení uprchlíka v rámci před-
nostního řízení. První otázka, jíž se zabýváme níže, mířila
na to, zda čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85 musí být vy-
kládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát uplat-
nil zrychlené nebo přednostní řízení na posouzení určitých
kategorií žádostí o azyl vymezených na základě kritéria
státní příslušnosti nebo země původu žadatele.
Z rozhodnutí: (57) S cílem odpovědět na první otázku jetřeba předeslat, že – jak se uvádí v třetím a čtvrtém boduodůvodnění a v čl. 1 směrnice 2005/85 – účelem této směr-nice je stanovit minimální společné normy pro spravedlivéa účinné azylové řízení v členských státech.
(58) Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka,jak vyplývá z osmého bodu odůvodnění směrnice 2005/85,se zakládá na dodržování základních práv a zásad přizna-ných zejména Listinou. Ustanovení obsažená v kapitole IItéto směrnice stanoví základní zásady a záruky, v souladus nimiž musejí členské státy podle čl. 23 odst. 1 vyřizovatvšechny žádosti o azyl v posuzovacím řízení.
(59) Článek 23 odst. 2 uvedené směrnice stanoví, že členskéstáty zajistí, aby toto řízení bylo dokončeno co nejdříve,aniž by tím bylo dotčeno přiměřené a úplné posouzení.
(60) Zájem na co nejrychlejším zpracování žádostí o azylmají podle jedenáctého bodu odůvodnění členské státy i ža-datelé o azyl.
(61) V tomto kontextu čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85dává členským státům možnost uplatnit přednostní nebozrychlené řízení o žádostech o azyl.
9 Úř. věst. L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10; oprava v Úř. věst. L 92, 4. 4.
2009, s. 5.10 Úř. věst. L 326, s. 13.
SR 3/2013116 Evropské právo
(62) Tato možnost členských států stanovit přednostní vy-řízení žádosti o azyl musí být vykládána s přihlédnutímk prostoru pro volné uvážení, který tyto státy mají, pokudjde o organizaci vyřizování takových žádostí.
[V bodech 63 až 70 Soudní dvůr vymezuje – velice široce– prostor pro volné uvážení členských států. Pak se obracík ústřední otázce, týkající se dopadů zásady zákazu diskri-minace na daný případ.]
(71) Pokud jde o zásadu zákazu diskriminace dovolávanoužalobci v původním řízení, je třeba konstatovat, že v azylo-vých věcech a zejména v systému zavedeném směrnicí2005/85 hrají země původu, a tudíž státní příslušnost ža-datele rozhodující roli, jak vyplývá ze sedmnáctého boduodůvodnění i z osmého bodu odůvodnění této směrnice.Z čl. 8 odst. 2 písm. b) této směrnice totiž vyplývá, že zeměpůvodu žadatele má vliv na rozhodnutí rozhodujícího or-gánu vzhledem k tomu, že tento orgán je povinen se infor-movat o všeobecné situaci existující v této zemi, aby mohlposoudit existenci či neexistenci nebezpečí pro žadateleo azyl a případně potřebu mezinárodní ochrany pro tohotožadatele.
(72) Jak dále vyplývá ze sedmnáctého bodu odůvodněnísměrnice 2005/85, unijní zákonodárce zavedl pojem „bez-pečná země původu“, podle něhož – lze-li třetí zemi poklá-dat za bezpečnou zemi původu – by měly mít členské státymožnost ji označit za bezpečnou s domněnkou, že je pro da-ného žadatele bezpečná. Proto v čl. 23 odst. 4 písm. c) tétosměrnice stanovil, že členské státy mohou stanovit, že seposuzovací řízení upřednostní nebo urychlí, pokud se žá-dost o azyl považuje za nedůvodnou, protože žadatel po-chází z bezpečné země původu ve smyslu téže směrnice.
(73 Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 67svého stanoviska, že státní příslušnost žalobce je skuteč-ností, kterou lze vzít v úvahu pro odůvodnění přednostníhonebo zrychleného řízení o žádosti o azyl.
(74) Je však nutno upřesnit, že s cílem vyhnout se diskrimi-naci mezi žadateli o azyl z určitých třetích zemí, jejichž žá-dosti podléhají přednostnímu posuzovacímu řízení, a stát-ními příslušníky jiných třetích zemí, jejichž žádosti jsouposuzovány v řádném řízení, toto přednostní řízení nesmípřipravit žadatele patřící do první kategorie o záruky vy-žadované čl. 23 směrnice 2005/85, které se uplatňují navšechny formy řízení.
(75) Zavedení takového přednostního řízení, jako je řízenív původní věci, tak musí v plném rozsahu umožnit výkonpráv, jež uvedená směrnice přiznává žadatelům o azyl, kteříjsou nigerijskými státními příslušníky. Tito žadatelé musejímít zejména možnost využít dostatečné lhůty pro shromáž-dění a předložení údajů nezbytných k podpoření své žádosti,a tím rozhodujícímu orgánu umožní, aby tyto žádosti spra-vedlivě a úplně posoudil a ujistil se, že žadatelé nejsouv zemi svého původu vystaveni nebezpečí....
(77) Z předchozích úvah vyplývá, že čl. 23 odst. 3 a 4 směr-nice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že nebránítomu, aby členský stát při dodržení základních zásad a zá-ruk uvedených v kapitole II téže směrnice posoudil určitékategorie žádostí o azyl vymezené na základě kritéria státnípříslušnosti nebo země původu žadatele ve zrychleném nebopřednostním řízení.
Jan Komárek, Londýn
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVALEDEN 2013
Nošení náboženských symbolů na pracovišti a „náboženské překážky“ na straně zaměstnance
Rozsudek z 15. 1. 2013, č. 48420/10 a další, Eweida a další protiSpojenému království
K věci: Případ se týká čtyř praktikujících křesťanů, kteří se
– každý v jiných situacích – dovolávali své svobody nábo-
ženského vyznání. Paní Eweidě, jež pracovala u odbavovací
přepážky letecké společnosti British Airways, předpisy za-
městnavatele po několik měsíců neumožňovaly nosit na
krku viditelně křížek. Podobně na tom byla paní Chaplin,
pracující jako zdravotní sestra v nemocnici. Paní Ladele
pracovala jako matrikářka, v duchu svého náboženství však
odmítala provádět registrace párů stejného pohlaví. Prob-
lém s homosexuálními páry měl i zaměstnanec poradny pro
mezilidské vztahy a sexuální terapii pan McFarlane, což ho
stálo místo.
Z odůvodnění: 89. V řízení před vnitrostátními soudya před Soudem nebylo sporu o tom, že trvání paní Eweidyna viditelném nošení křížku v práci bylo motivováno jejímpřáním podávat důkaz o své křesťanské víře. [...] Soud máza to, že chování paní Eweidy bylo projevem jejího nábo-ženského vyznání ve formě bohoslužby, provádění nábožen-ských úkonů a zachovávání obřadů, a jako na takové se naně vztahuje čl. 9. [...]
91. Soud se domnívá, že odmítání ze strany British Airwaysmezi zářím 2006 a únorem 2007 dovolit stěžovatelce, abyzůstala na své pozici, pokud bude viditelně nosit křížek,představovalo zásah do jejího práva projevovat své nábo-ženství. Jelikož tento zásah nelze přímo přičítat státu, musíSoud zkoumat, zda vzhledem ke všem okolnostem státní or-gány dostály svým pozitivním závazkům vyplývajícímz čl. 9; jinými slovy, zda právo paní Eweidy volně projevovatsvé náboženství bylo ve vnitrostátním právním řádu dosta-tečně zajištěno a zda byla zachována spravedlivá rovno-váha mezi jejími právy a právy třetích osob.
92. Podobně jako v řadě smluvních států [...], Spojené krá-lovství nemá žádná zákonná ustanovení upravující nošenínáboženského oblečení nebo symbolů na pracovišti. PaníEweida zahájila vnitrostátní řízení o náhradu škody způ-sobenou přímou a nepřímou diskriminací [...]. V řízenípřed pracovním soudem bylo akceptováno, že tento soudnemá pravomoc posuzovat žádný oddělený nebo samo -statný nárok na základě čl. 9 Úmluvy. Stěžovatelka mohlauplatnit čl. 9 před odvolacím soudem, byť tento soud roz-hodl, že nedošlo k žádnému zásahu do práv zaručenýchv čl. 9. Nicméně ačkoli posouzení případu paní Eweidyvnitrostátními soudy se primárně zaměřovalo na námitkudiskriminačního zacházení, je jasné, že ospravedlnitelnostpředpisů o jednotném oblečení a přiměřenost opatřenípřijatých British Airways ve vztahu k paní Eweidě byly de-tailně přezkoumány. Soud se proto nedomnívá, že by ne-dostatek specifické ochrany ve vnitrostátním právu sámo sobě znamenal, že právo stěžovatelky projevovat své ná-boženství nošením náboženským symbolů v práci bylo ne-dostatečně chráněno.
Evropské právo 117SR 3/2013
93. Když hodnotili přiměřenost kroků učiněných British Air-ways s cílem vynutit si respektování svých předpisů o jed-notném oblečení, vnitrostátní soudci na všech stupních seshodli, že účel předpisů byl legitimní, konkrétně sdělovaturčitý obraz společnosti a podporovat rozpoznatelnostznačky a personálu. Pracovní soud měl za to, že požadavekpodřídit se předpisům byl nepřiměřený, neboť nerozlišovalmezi předmětem nošeným jako náboženský symbol a šper-kem nošeným čistě z okrasných důvodů. Toto rozhodnutíbylo na základě odvolání zvráceno odvolacím soudem,který shledal, že British Airways postupovaly přiměřeně.K tomuto závěru odvolací soud dospěl, když poukázal naskutkové okolnosti zjištěné pracovním soudem a zejménana to, že předpisy o oblečení byly v účinnosti již několik leta není známo, že by způsobovaly stěžovatelce nebo jinémučlenu personálu nějaký problém; že paní Eweida podalaformální stížnost, ale pak se rozhodla přijít do práce s od-haleným křížkem, aniž by vyčkala výsledku stížnostního ří-zení; že jakmile byla stížnost podána, British Airways sedaným problémem pečlivě zabývaly, proběhl i konzultačníproces a výsledkem bylo uvolnění předpisů o oblečení tak,aby bylo povoleno viditelné nošení náboženských symbolů;a že paní Eweidě bylo během tohoto procesu nabídnutomísto v administrativě se stejným platem a že v únoru 2007byla vrácena na svoji starou pozici.
94. Podle názoru Soudu je jasné, že tyto faktory dohromadyzmírnily rozsah zásahu, který stěžovatelka utrpěla, a musejíbýt vzaty v potaz. Navíc, při vážení přiměřenosti opatřenípřijatých soukromou společností ve vztahu k jejímu zaměst -nanci se vnitrostátní orgány, zejména soudy, pohybujív rámci prostoru pro vlastní uvážení. Soud nicméně v danémpřípadě dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha nebylazachována. Na jedné misce vah bylo přání paní Eweidy pro-jevovat své náboženské přesvědčení. Jak bylo výše pozna-menáno, jde o základní právo, a to proto, že zdravá de -mokratická společnost potřebuje tolerovat a udržovatpluralismus a rozmanitost, ale také kvůli významu, kterýmá pro jednotlivce, jenž učinil z náboženství ústřední prin -cip svého života, schopnost sdělovat toto své přesvědčeníjiným. Na druhé misce vah je přání zaměstnavatele chránitobraz společnosti. Soud se domnívá, že zatímco tento cíl jenepochybně legitimní, vnitrostátní orgány mu přiznaly pří-liš velkou váhu. Křížek paní Eweidy byl diskrétní a nemohljí ubírat na profesionálním zjevu. Neexistovaly žádné dů-kazy o tom, že nošení jiných – dříve povolených – kusů ná-boženského oblečení, jako jsou turbany nebo hidžáby, ji-nými zaměstnanci, mělo nějaký negativní dopad na značkuči obraz British Airways. Navíc, skutečnost, že společnostbyla schopna změnit předpisy o jednotném oblečení tak, žeumožnila nosit viditelně šperky s náboženskými symboly,prokazuje, že dřívější zákaz neměl zásadní důležitost.
95. Soud proto uzavírá, že za těchto okolností, kdy nejsoudůkazy o jakémkoli skutečném narušení zájmů třetích osob,vnitrostátní orgány nedokázaly dostatečně ochránit právoprvní stěžovatelky projevovat své náboženství, v rozporus pozitivními závazky vyplývajícími z čl. 9. Ve světle tohotozávěru nepovažuje Soud za nezbytné zkoumat odděleně stě-žovatelčinu námitku porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9.
Komentář: Případ paní Eweidy byl jediným z celé čtveřice,
kde ESLP dospěl k závěru o porušení EÚLP. Ve skutkově
obdobném případě paní Chaplin svůj odlišný verdikt odů-
vodnil zejména daleko větší závažností důvodů, pro které jí
nošení křížku nebylo povoleno, totiž zájmem na bezpečnosti
a zdraví zdravotnického personálu a pacientů, které by
mohly být ohroženy, pokud by například rozrušený pacient
zatahal za řetízek nebo pokud by se křížek dostal do kontaktu
s otevřenou ránou. Navíc i nošení jiných náboženských sym-
bolů bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno.
Pokud jde o stěžovatele, kterým jejich křesťanská víra
nedovolovala poskytovat služby homosexuálním párům,
ESLP akceptoval snahu vnitrostátních orgánů zajistit rovné
zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich sexuální
orientaci a upřednostnění tohoto zájmu nad respektováním
omezení plynoucích pro stěžovatele z jejich víry. V případě
pana McFarlana přihlédl též navíc k tomu, že na svou pozici
v poradně nastoupil přesto, že si musel být vědom toho, že
bude muset poskytovat služby i párům stejného pohlaví.
Je třeba konstatovat, že odůvodnění závěru o neporušení
u posledních dvou stěžovatelů je argumentačně poměrně
chudé. Staví v podstatě na jednoznačném – a nijak blíže ne-
(58), Polsko (56), Řecko (52), Itálie (36), Moldavsko (25)
a Maďarsko (24).
Co se týče České republiky, ta si v posledních letech udržu -
je relativně stabilní (a relativně nízký) počet nových stíž-
ností (726 – 606 – 522 – 547); v průměru na počet obyvatel
ve výši 0,52 se v loňském roce zařadila až na 31. místo. Na
konci roku 2012 čekalo na rozhodnutí štrasburských soudců
961 stížností proti České republice (22. místo). Její svědomí
v uplynulém roce zatížilo 10 odsuzujících rozsudků, což ji
řadí na celkové 19. místo, o které se dělí ještě s Rakous -
kem, Lotyšskem, Srbskem a Spojeným královstvím.
Jiří Kmec, Praha
5 Statistiky jsou přístupné na internetových stránkách ESLP
(www.echr.coe.int).
K NOVÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU ZE SOUDNÍ PRAXE
Legitimace podílového spoluvlastníka k podánínávrhu na prodej věci veřejnou dražbou
§ 1147 NObčZ
I spoluvlastník, jenž byl ve sporu o zrušení spoluvlast-nictví žalovaným, může navrhnouti povolení exekucesoudní dražbou dle § 352 exekučního řádu.
Rozhodnutí NS Československé republiky z 15. 2. 1922, R I181/22 (Vážný 1500)
K věci: Spoluvlastník A vysoudil na spoluvlastníku B spor
o zrušení společenství nemovitostí, načež se B domáhal na
soudě, by povolena byla dražba nemovitosti dle § 352 ex. ř.
Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční
návrh zamítl.
SR 3/2013120 K novému občanskému zákoníku
Exekuce dražbou k vůli zrušení spoluvlastnictví může býti
povolena jen na základě některého exekučního titulu, jak
jsou vypočteny v § 1 čís. 1 až 18 ex. ř., a smí býti povolena
jen tehdy, když z exekučního titulu lze seznati jak osobu
oprávněného, tak i osobu dlužníka, jakož i předmět dluž -
ného plnění neb opomenutí; exekuce ve prospěch osoby
jiné nežli té, která jest v exekučním titulu označena jako
oprávněná, nebo proti někomu jinému než-li tomu, kdo jest
dle titulu exekučního dlužníkem, může býti povolena jen
za podmínek § 9 ex. ř. Dle obsahu exekučního titulu, o který
se exekuční návrh opírá, byl to v tomto případě vymáhající
věřitel, jenž byl odsouzen, aby trpěl prodej domu patřícího
společně jemu a dlužnici soudní dražbou, a také on to byl,
jemuž byla uložena náhrada útrat sporu. Z toho plyne, že
oprávněnou dle tohoto exekučního titulu jest dlužnice, ni-
koliv však vymáhající věřitel a že jenom dlužnice má právo
na základě uvedeného exekučního titulu vést exekuci a že
proti ní uvedený exekuční titul exekučním titulem není, po-
kud nebyly splněny podmínky § 9 ex. ř. Pokud se pak týče
§ 561 čís. 2 c. ř. s., že výpověď z nájmu může býti provedena
nejen stranou vypovídající, nýbrž i stranou vypovězenou,
nelze ustanovení toto v tomto případě obdobně použíti, po-
něvadž ustanovení to jest povahy výjimečné a jako takové
musí býti vykládáno přesně. Že byly splněny podmínky § 9
ex. ř., ani vymáhající věřitel sám netvrdí, a proto již tato
okolnost stačila, aby návrh byl zamítnut.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Z odůvodnění: Základním pravidlem spoluvlastnického
poměru je, že pravidelně může každý společník žádati za
zrušení spoluvlastnictví (§ 830 a 843 OZO). Důsledek této
zásady vede nutně k tomu, že rozsudek vyhovující žalobě
jednoho společníka na zrušení spoluvlastnictví soudní draž-
bou ve smyslu § 843 OZO působí v hlavní věci, totiž
v otázce zrušení spoluvlastnictví, ve prospěch obou stran
ve sporu, tedy ve prospěch žalobce i žalovaného, a proti
oběma (judicium duplex). Rozsudkem tím je totiž otázka
zrušení spoluvlastnictví mezi stranami rozhodnuta, ani je-
den ani druhý z nich nemůže o zrušení to znova žalovati,
ježto by tomu bránila zásada procesní, že nelze rozhodovati
opětně o téže věci sporné (ne bis in idem – res judicata).
Kdyby se žalovanému odepřelo právo použíti rozsudkem
toho i proti odpůrci žalobci, nemohl by v případě, že by ža-
lobce rozsudku toho nepoužil, uplatniti již vůbec své právo
na zrušení spoluvlastnictví, což by se právě příčilo stěžej-
ním zásadám hmotného práva o spoluvlastnictví (§ 831
a 832 OZO). Jde tedy z této povahy věci samé, z povahy
poměru spoluvlastnického, že i žalovaný může navrhnouti
povolení exekuce soudní dražbou společné nemovitosti ve
smyslu § 352 ex. ř., když žalobce s návrhem tím otálí, a do-
konce návrhu tomu se opírá, jak je tomu v tomto případě.
Důsledně musí žalovanému v takovém případě připadnouti
role strany vymáhající a týž má též nárok na náhradu útrat
dotyčného potřebného exekučního návrhu.
Komentář: V praxi stále panují určité nejasnosti týkající
se třetího způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví,
jímž je nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku podle ve-
likosti podílů, a to zejména pokud jde stav, který nastává
po právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlast-
nictví.
Vzhledem ke skutečnosti, že prodej společné věci se reali-
zuje postupem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, je
předpokladem pro zahájení řízení o prodeji společné věci
po zrušení podílového spoluvlastnictví nařízení výkonu
rozhodnutí soudem na základě návrhu některého ze spolu-
vlastníků (Rc 81/1967). Aktuální judikaturou bylo jedno-
značně stanoveno, že k prodeji společné věci a rozdělení
výtěžku mezi spoluvlastníky, tj. přímo k úkonům zpeně-
žení, nelze přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, ne-
boť předpokladem pro zahájení řízení o prodeji nemovitosti
po zrušení podílového spoluvlastnictví je nařízení výkonu
rozhodnutí soudem na návrh některého ze spoluvlastníků.
Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a o na-
řízení prodeje společné věci vzniká pouze exekuční titul,
který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se do-
máhal jeho výkonu (usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1886/2006,
SR 4/2008 s. 133). Nalézací soud prodej věci nerealizuje
a pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o zrušení a vy-
pořádání spoluvlastnictví je nutné podání návrhu na výkon
rozhodnutí kterýmkoliv ze spoluvlastníků a následný po-
stup exekučního soudu. Jestliže však k podání návrhu ne-
dojde, nemůže nastat ani soudní výkon rozhodnutí; tento
závěr se opírá o starší judikaturu, která vymezila, že rozsu-
dek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením pro-
deje a rozdělením výtěžku v žádném případě nenahrazuje
též nařízení výkonu rozhodnutí, neboť je jen rozhodnutím
v nalézacím řízení, i když svého druhu. Od jiných rozhod-
nutí stanovících povinnost se liší tím, že neukládá takovou
povinnost a že oprávněným k návrhu na jeho výkon může
být jak žalobce, tak i žalovaný. To však vyplývá z toho, že
jím soud rozhodl jen o tom, jakým způsobem bude prove-
dena likvidace spoluvlastnictví (Rc 81/1967).
Základní mechanismus likvidace spoluvlastnického vztahu
nařízením prodeje tak zůstal u právní úpravy účinné v po-
měrech OZO a souvisejících procesních předpisů a sou-
časné právní úpravy shodný.
Hmotněprávní úprava obsažená v NObčZ nenaznačuje, že
by mělo dojít k odklonu od dosavadních závěrů vyslove-
ných v Rc 81/1967 a sp. zn. 20 Cdo 1886/2006 (pokud by
nebyla přijata speciální procesní úprava, která by tuto
otázku upravila výslovně). Podle § 1147 NObčZ není-li roz-
dělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za při-
měřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Ne-
chce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci
ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud roz-
hodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Z uvedeného vyplývá, že i nová právní úprava počítá s li-
kvidací spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě
tam, kde nepřichází v úvahu ani rozdělení věci ani její při-
kázání do vlastnictví některého ze spoluvlastníků. Soudní
rozhodnutí o takovém způsobu vypořádání bude mít i na -
dále povahu rozhodnutí, jehož realizace se může domáhat
kterýkoliv z dosavadních podílových spoluvlastníků. Tento
závěr je ostatně i v souladu s § 1140 odst. 2 NObčZ, podle
kterého každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své
oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví
rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, BrnoJUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno
INHALTSVERZEICHNIS
Rechtsprechung des Obersten Verwaltungsgerichts: Teilnahme der Öffentlichkeit an Verwaltungs- undGerichtsverfahren
Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D., Brno
Die Öffentlichkeit – als Adressat der Ausübung der öffentlichen Verwaltung – stellt ein wichtiges Subjekt insbesondere bei jenenTypen von Verwaltungsverfahren dar, in denen die Nutzung des Gebiets und ihre sich auf öffentliche Interessen auswirkendenÄnderungen behandelt werden (meistens handelt es sich um Erstellung der Dokumentation zur Raumordnungsplanung, Bebauungs-oder Bauverfahren, mit der das Interesse an der Umwelt oder am Schutz der öffentlichen Gesundheit betroffen werden können). DerAufsatz beschreibt sowie die Problematik der Teilnahme der Öffentlichkeit an den Prozeduren vor den Verwaltungsorganen, als auchFragen betreffend des Instituts der Teilnahme der Öffentlichkeit und Wahrung ihrer Interessen vor Verwaltungsgerichten. Neben derAuslegung der nationalen Rechtsregelung ist es erforderlich, auch den Erfordernissen des EU-Rechts und des internationalen Rechtsgerecht zu werden, die der Öffentlichkeit einen breiten Zugang zu Verwaltungsverfahren und zum gerichtlichen Schutz gewährleisten.
Zum neuen Bürgerlichen Gesetzbuch aus der gerichtlichen PraxisLegitimation des anteiligen Miteigentümers zur Einreichung des Vorschlags auf Verkauf der Sache