skautflex10

I když se mi to zdá jako chvíle, je to už jedenáct měsíců, co jsme vydali první skautFLEX.

Od té doby se pár věcí změnilo. Grafika, pracovní tým, některé rubriky byly nahrazeny jinými a některé se stále drží. Stejně jako v předchozích číslech můžete i v tomto najít tipy, které se vám hodí do oddílu, pozvánky na zajímavé akce a samozřejmě se podíváme, jak se tančilo na plese a koukalo na TOPu.

V profilu vás seznámíme s Matějem O. Havlem – velitelem hradeckého Svojsíkáče a ujít si rozhodně nenechejte ani článek o setkání s další osobností.

Přeji vám, ať najdete v desátém čísle vše, co hledáte a dejte pozor na vodníky, v březnu se probouzejí ze zimního spánku.

Zdeňka Pavlišová - Zipi

2

Havlíčkův brodKam vyrazit

Sůl a pepřVelikonoční zapichovátka

Na schůzce

Moskva

Na cestě

Matěj Havel

Lidé a rozhovory

Beseda s Jiřím NavrátilemSvojsíkův závodImigrační úřadUkrajina

Těšíme se na

Skautský plesTOP - filmový festival

Co bylo

3

Stále nejsi spokojený s dostupností skautFLEXu? Přečti si o třech zaručených způsobech, jak časopis získat. Tentokrát si určitě vybereš.

V elektronické podobě ti časopis každý měsíc chodí na mail. Můžeš si ho také stáhnout na www.skaut-hradec.cz . Tento způsob je nejrychlejší, nejlevnější a nejbarevnější.

Pokud ti nevadí dostávat černobílou kopii skautFLEXu, navíc s několikadenním zpožděním, vyzkoušej druhý způsob získávání. V každém středisku máme kontaktní osobu, která ti časopis každý měsíc předá do rukou nebo nechá v klubovně. Záleží na dohodě. Nevýhodou je horší kvalita tisku a pozdní dodání.

Žhavá novinka! Předplatné skautFLEXu! Pokud ti nevadí za jedno číslo časopisu zaplatit 15 Kč (tj. 165 Kč ročně), bude ti

chodit jeho černobílá kopie domů do schránky. Konečně si skautFLEX přečteš ve vlaku nebo ve škole pod lavicí. A to vše jen s malým zpožděním, takže ti neunikne žádná akce. Jako předplatitel můžeš očekávat řadu výhod, například přílohy!

1

2

3

Rozhodl ses přeplatit skautFLEX? Nechodí ti na mail? Chybí ti v časopise nějaká rubrika nebo naopak nějakou považuješ za zbytečnou? Uvítáme jakékoliv připomínky, protože chceme být nejlepší! Ozvi se na mail: [email protected] nebo na tel.: 775 048 483.

Pro prvního předplatitele máme PŘEKVAPENÍ!

Ples vlastně začal už v pátek – roveři z kmene Cumulus připravili celohradeckou předplesovou schůzku. Návštěvníci, kterých bohužel mnoho nebylo, si mohli vyzkoušet své znalosti etikety a samozřejmě klasické i latinskoamerické tance. Připraven byl i bar.

Další den už byl na řadě samotný ples, který se letos konal potřetí, opět v hradeckém Adalbertinu. Hudbu obstaral Lucky band a oproti minulému roku, kdy hrála Fontána, to bylo příjemné překvapení. Novinkou byla afterparty, která se nakonec uskutečnila v Central Music Baru. Plesalo se až do časných ranních hodin. Fotky z plesu komentuje módní návrhářka Beáta Rajská.

(sw, Beáta, foto sk)

3

Děvčata nenechala nic náhodě a při výběru šatů zabrousila do oddělení „the best of“. Žužu zvolila černou sukni a top v kombinaci se světlým šátkem na hlavě. To nezklame nikdy.

Že by pokročilejší hodina? Pánové mají trochu nedbale zavázané kravaty. Hafčusova pekelná kombinace červené košile a černého smokingu si o to ale přímo říká! Chlapče, jestlipak máš na ten svůj kukuč zbrojní pas?

Nejkrásnější pár plesu? Světluška dělá, že se dívá jinam, a my se můžeme jen dohadovat, co se mu asi honí hlavou. Každopádně oceňuji zvolenou barvu košile a vzoru na kravatě, perfektně ladí s Janinými vlasy. Dobrá práce, Světluško!

4

Moderátoři Terka (v bílé košili) a Žaneta (s černým motýlkem) jsou mladí, ale nepochybně je čeká zářivá budoucnost. Jejich výkon byl profesionální a za pár let možná budou komentovat předávání Českých lvů, nebo alespoň Dobré ráno!

Želva celý ples skvěle zorganizovala a patří jí za to dík. Vzhledem k Želvinu dynamickému pojetí tance jsou elastické šaty velmi vhodnou volbou. Zlatý kruh na pravém rameni slouží k vyvažování a absorbuje část energie při divokém křepčení. Všimněte si ale také Lahváče, který poskakuje za Želvou. Ten člověk snad nemá třísla!

Věčně usměvavá Sisla dokázala svým šarmem uhranout nejednoho muže, viď, Zdendo? Barevná kombinace červené a černé je sice poslední dobou poněkud přeceňována, ale Sisla to kompenzuje materiálem sukně. Jen tak dál!

Další roztomilý pár! Tučnik a Zipi načapaní v plesovém zákulisí. Tučnikova košile říká: „Chci vypadat dobře a chci působit dojmem dlouhána.“ Absence vázanky by naopak naznačovala: „Je mi jedno, jak vypadám.“ Dohromady skvělý kontrapunkt!

Na TOP (skautský filmový festival), který se konal druhý únorový víkend v klubovně v Sokolovské ulici, jsem dorazila kolem půl druhé a pohodlně se usadila v příjemně vytopeném prvním filmovém sále. Druhý sál bych nazvala asi dokumentární, ale není to příliš přesné, protože v pokročilejších hodinách jsme i tam mohli shlédnout hrané filmy.

Zrovna byla přestávka a k mé radosti jsem propásla jen první blok, který začínal po desáté hodině. Návštěvníci se začali pomalu trousit. Celkově festival navštívilo kolem čtyřiceti lidí. Třetí ročník TOPu pro královéhradecké rovery opět připravili Okoun se Swištěm. Zeptala jsem se jich, jak jsou s letošním ročníkem spokojeni.

„Pro mě osobně zatím nejpovedenější ročník. Počet návštěvníků bych odhadl o něco nižší, než dříve, nicméně díky menším (a vytopenějším) místnostem to ve výsledku vypadalo lépe. Co se ohlasu návštěvníků týká, tak jsme se s programem trefili blíž, než loni. Překvapil mě velký zájem o dokumentární sekci,“ zhodnotil festival Okoun.

„Letos se promítalo jen do třetí hodiny ranní, což je oproti loňským ročníkům trochu zklamání. Ovšem i tak to stálo za to, většina filmů se líbila. Dramaturgie letos byla na slušné úrovni, TOP už rozhodně není jen snůška náhodně vybraných filmů, které máme rádi. Příští rok na tom zkusíme ještě trochu zapracovat a uvést několik dalších tématických bloků,“ řekl Swišť.

5

Jak se líbily jednotlivé snímky?Příběh Alvina StraightaZuzka, 17 let: Na první pohled na mě film působil určitě smutně a vyvolával lítost. Osud staříka, který je nemocný a jede spoustu kilometrů na zahradní sekačce za bratrem, se kterým se dlouhé roky nebavil, moc vesele nepůsobí. Když se nad tím zamyslím bylo vlastně spíš povzbudivé, že se v člověku najde tolik síly, aby něco takového udělal. Šlo tam o určitý pocit povinnosti k bližnímu.

Kult hákového křížeMeruňka, 17 let: Byl to drsný a dobrý film o neonacistovi. Celkově na mě udělal silný dojem. Nechci to říkat, ale rozbrečel mě ten konec.Zuzka, 17 let: Téma bylo samo o sobě hodně dobré. Film byl výborný, protože byl hodně reálný.

Francouzská spojkaTučňák, 17 let: Tenhle film mě moc nezaujal. Je to na mě asi moc starý film. Navíc jsem nepochopil pointu.Skippy, 20 let: Pro mě nejlepší film, který jsem na letošním TOPu viděla. Syrová detektivka ze starý školy. Strhující tempo až do konce.

Bowling for ColumbineŽelva, 20 let: Mě na tom hrozně přitahuje to, jak ukazuje mentalitu některých Američanů a jaký vliv mají na Američany média a jiní manipulátoři.

SmrtihlavLahváč, 17 let: Na první pohled jsem ho nedokázal odhadnout, kvůli zpracování, kterého jsem se na začátku lehce zalekl, ale myšlenka byla nová a pro mě do té doby nezamýšlená. Co když naše povaha utvářená skutky a okolím vůbec není naše? Nakonec vcelku zajímavý film.

Truman ShowSisla, 17 let: Film se mi líbil, protože mám ráda Jima Carreyho. Úplně mě dostalo, jak byl součástí reality show a nevěděl o tom, všechno kolem něj bylo nahrané. A na konci jak narazí na tu zeď, to byl pro mě docela šok.

Český senSwišť, 22 let: Je to dokument, nebo reality show? Možná trochu sociální experiment? Tvůrci nedokumentárně manipulují, ale až do konce neví, jak jejich snažení dopadne. Film byl natočen v době, kdy jsme vstupovali do EU a je to na něm vidět. Každopádně sledovat reakce lidí na otevření neexistujícího hypermarketu a tvůrce reklamy, kteří „neradi naštvávají lidi“, je dost dobrá zábava.

Černobyl - nultá hodinaSvětluška, 21 let: Dokument byl o událostech hodinu před výbuchem. Na tom bylo zajímavé sledovat jednání jednotlivých aktérů vedení elektrárny. Působilo to na mě dost realisticky.

Bitva o ČernobylSvětluška, 21 let: Dokument pojednával o řešení situace několik týdnů po výbuchu. Tenhle dokument mi poměrně sebral dech, protože až doteď jsem toho mnoho o havárii nevěděl, a tak až teď opravdu vím, co se tam stalo. Docela mě vzalo, kolik lidí to odneslo životem. Samozřejmě mě pobavilo zakrývání faktů z ruské strany. Byla to bomba.

6

KlassSisla, 17 let: Film se mi líbil, protože to bylo takové opravdové. Běhal mi mráz po zádech, že se někde něco takového děje.Světluška, 21 let: Film mě šokoval tím, co vše se může stát ve škole. Zároveň mě vyděsil, že se něco takového opravdu děje.

Donnie DarkoLahváč, 17 let: Tak to je film, který jsem sledoval zcela fascinován díky jeho relativní složitosti. Tento snímek, ukazující na život do jisté míry mentálně postiženého mladého kluka, který prožívá vše, co ostatní, jen se u něho objevuje element, který my ostatní asi nezažíváme, se musí sledovat se zájmem a chutí, pochopit, jinak to asi nemá smysl. Co v něm člověk uvidí, je individuální.Světluška, 21 let: Tenhle film se mi nelíbil, protože jsem moc nepobral sled událostí. Někdo mi říkal, že to pochopil až napočtvrté.

ZloLahváč, 17 let: Zaujalo mne pohledem na neskutečný vnitřní souboj. Dalo by se to přirovnat ke komunistické vládě tehdejší doby. Perfektně zpracovaná ukázka společenského zla, které musí jedinec snášet, aby dosáhl vytyčeného cíle.

Děkujeme, že kouříteLupen, 17 let: Byl to typ filmu, který se mi líbí, ale k podobným snímkům se dostanu zpravidla pouze na TOPu. Nebyl to film s akčním hrdinou který jede a všechno válcuje. Ukazovalo to jak kladné tak stinné stránky věci. Působil hrozně věrohodně. Přijde mi jiný, než všechny ty hollywoodské.

Ed WoodOkoun, 21 let: Taková třešnička na závěr pro nejotrlejší diváky.Swišť, 22 let: Ano, závěrečné titulky jsme myslím viděli sami dva. Každopádně se těšte na další TOP!

(sk)

Přípravy Svojsíkáče už jsou v plném proudu a čas utíká jako voda. K dnešnímu dni je přihlášeno šest hlídek, z toho tři chlapecké a tři dívčí. Aby mohl závod proběhnout, nejsou potřeba jen samotní soutěžící, ale je potřeba i pomoc minimálně čtyřiceti dalších lidí, kteří budou během závodu šéfovat jednotlivá stanoviště.

Pokud máte 16. května čas, nebo jste ochotní si ho udělat, přijďte nám pomoci se Svojsíkáčem. Pro hladký průběh příprav i závodu se prosím přihlašujte do 10. května na mail Lindě, hlavní rozhodčí závodu: [email protected]

(zp)

7

V předchozích číslech časopisu jste se mohli dozvědět veškeré info o organizačních záležitostech jarního výletu na Ukrajinu. Ale jak bude vypadat akce den po dni?

Ve čtvrtek 7. května odjíždí pět minut po jedenadvacáté hodině vlak z Hradce Králové, ve kterém zahájíme naši cestu. Celou noc budeme cestovat v lehátkovém voze. V pátek dorazíme kolem sedmé hodiny do Košic, kde si projdeme centrum. Kolem poledne bude naše cesta pokračovat přes Michalovce až do Užhorodu na Ukrajině.

Po celodenním cestování různými dopravními prostředky nás bude k večeru čekat výstup do hor, kde najdeme místo na spaní. Sobota bude podle Inkova předpokladu jedním z nejhezčích, ale zároveň i nejnáročnějších dní expedice.

Téměř dvacetikilometrová horská trasa povede přes vrcholy poloniny. Je možné, že uvidíme zbytky sněhu z letošní zimy a o kousek dál rozkvetlé louky.

V neděli nás bude čekat sestup z vrcholků do horské vesnice Bukovcovij, odkud přejedeme do Malého Berezného. Cílem nedělního dne bude dorazit na vlak, který nás dopraví v pondělí 11. května zpět do Hradce Králové. Návrat bude v sedm hodin a osm minut, a protože budeme cestovat opět lehátkovým vozem, můžou všichni školou povinní vyrazit odpočatí do školních lavic.

Jestli je ještě někdo, kdo se chce přidat k cestovatelům na Ukrajinu, je nejvyšší čas se ozvat Inkovi na email [email protected].

(Ink, zp)

16. května

7. až 11. května

Po prvním setkání s osobností, které se konalo před měsícem, se můžete těšit na další. Tentokrát nás navštíví Jiří Navrátil, velká skautská osobnost a v současné době místostarosta Junáka. Setkání se koná 3. dubna od 16 hodin v kuklenské klubovně.

Jiří Navrátil se narodil v září 1923 v Lipsku, kde jeho otec působil v diplomatických službách. Po návratu do Prahy začal Jiří chodit do obecné školy a vstoupil do skautské organizace. Byl členem „Dvojky“, tedy 2. oddílu, který vedl Jaroslav Foglar. Později tento oddíl opustil a založil vlastní vodácký oddíl – vodáckou Dvojku.

Za války, kdy byl Junák nacisty zakázán, vstoupil Navrátilův vodácký oddíl do Klubu českých turistů, kam se později přidala řada dalších skautských oddílů. Navrátil se stal vedoucím oddílů mladých turistů v Praze 2. Při jedné z akcí organizovaných tehdejším proněmeckým Kuratoriem pro výchovu mládeže skauti demonstrativně nehajlovali, Jiří Navrátil byl zatčen gestapem a vyslýchán.

Po válce začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Zúčastnil se protestního pochodu studentů na Hrad 25. února 1948 a byl ze studií vyloučen. Na jaře 1949 jej oslovila Dagmar Skálová, aby zmobilizoval starší skauty k účasti na protikomunistickém povstání 17. května 1949, které organizovali nekomunističtí důstojníci Československé armády.

8

Akce však byla od počátku sledována tajnou policií a 17. května večer byli skauti pozatýkáni na domluvených shromaždištích. Již v srpnu byla celá skupina postavena před soud a Jiří Navrátil byl odsouzen k dvaceti letům žaláře.

Pracoval v uranových dolech na šachtě Rovnost a zde s dalšími skauty založil roverskou družinu. S pomocí civilních zaměstnanců dolu zprostředkovávali spojení s okolím, opatřovali léky, jídlo a posílali dopisy. Po těžkém onemocnění byl Jiří převezen do věznice v Hradci Králové, pak prošel řadou dalších věznic a po amnestii prezidenta republiky v roce 1960 byl propuštěn z věznice v Leopoldově.

Po propuštění z vězení se dlouhou dobu živil jako dělník. Teprve po delší době získal místo redaktora v týdeníku Lidové strany Rodina, psal také do deníku Lidová demokracie a překládal anglickou literaturu. V té době také dokončil Právnickou fakultu. Ihned po listopadu 1989 se plně věnoval práci v nově obnovené skautské organizaci. Stal se členem Ústřední rady Junáka a Náčelnictva chlapeckého kmene. Ve funkci zahraničního zpravodaje obnovoval kontakty se zahraničními skautskými organizacemi. Po odchodu bratra Jarmila Burghausera byl zvolen starostou Junáka a od roku 2001 je místostarostou.

(Kobra)

3. dubna, Kukleny

9

Chceš si zkusit jaké to je být cizincem a žádat o občanství v naší zemi? Máš ponětí jaké překážky a záludnosti si na Tebe připraví byrokratický aparát při pohovoru? Dokážeš se stát občanem ČR ?

Tak na tyto a další otázky si najdeš odpověď v pátek 20.března od 17 hodin do klubovny střediska Karla Šimka v ulici Sokolovská. Čeká Tě netradiční hra, boj proti formulářům a prapodivným otvíracím hodinám úřadů. S sebou určitě nezapomeň něco na psaní a důvtip! Přihlašuj se na adresu: [email protected]

(Fugas)

20. března, Sokolovská

Matěji Havlovi je dvacet dva let. Vede oddíl v novohradeckém středisku Svatého Jiří, připravuje základní kolo Svojsíkova závodu a věnuje se výchově činovníků v rámci kurzu Stříbrná řeka. Nejen o tom jsme mluvili v kavárně artkina Centrál.

Jak ses dostal ke skautingu?To si pamatuju naprosto přesně. Doma se v předsíni najednou objevil nějaký chlap a něco s tátou v kuchyni domlouval. Pak se přišel zeptat, jestli chci chodit do skautu. Já jsem řekl, že nechci. Ale táta mě stejně přihlásil. Chodit na schůzky jsem začal v září 1994, to mi bylo sedm let. Takže ke skautingu jsem se nedostal vlastním přičiněním, přihlásili mě tam rodiče. Táta do skautu nikdy nechodil, toho to minulo, ale děda před a po válce skautoval a v roce 1968 vedl skautský oddíl.

Co tě v minulosti ve skautu udrželo a co tě tam drží dnes?V jednu chvíli mě tam museli udržet rodiče. Po dvou letech mě to tak nějak přestalo bavit a chtěl jsem odejít. Táta mě tam ale posílal dál a pak mě to zase chytlo. Když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct, stal jsem se rádcem. To mě chytlo a drželo mě to dlouho, v podstatě mě to drží až dodnes. Oddíl, ve kterém jsem vyrůstal, teď vedu a zároveň trochu dělám do školení činovníků. To je na tom to dobrý, že pořád přichází něco nového. Těším se, co bude dál.

Jakými kurzy jsi za svou dosavadní skautskou kariéru prošel?Čekatelky jsem dělal s tebou v roce 2005 tady v Hradci. V roce 2006 jsem absolvoval vůdcovský lesní kurz Stříbrná

řeka a minulý rok jsem absolvoval instruktorskou lesní školu, také na Stříbrné řece. Obzvlášť vůdcovský kurz mi dal opravdu hodně. Nejen vzdělání a informace, které potřebujeme k provozu, ale i kontakty na jiné skauty. Poznal jsem, jak se skauting dělá v jiných koutech země. Hodně mě posunulo, že jsem mohl zůstat na lesní škole jako instruktor elév. Roverům bych vzkázal, aby se vzdělávali. Já jsem se taky trochu bál, ale zbytečně.

Kromě vedení oddílu máš teď na starost i pořádání okresního kola Svojsíkova závodu. Jaké bude?Doufám, že bude originální a zábavné. Věřím Arabce, která řídí program, že ho udělá zajímavě. A také doufám, že naše okresní kolo bude úspěšné, že se přihlásí dost družin, že všechno proběhne hladce a nebudou protesty.

Do organizačního týmu jsi přizval i další rovery z Hradce. Jak se ti s nimi spolupracuje?Zatím se mi s nimi spolupracuje výborně. Stále jsme ve fázi, kdy připravujeme, například řešíme rozpočet, Arabka řeší 10

program a disciplíny a podobně. Širší spolupráce s hradeckým roverstvem nastane až tak měsíc před závodem, kdy budeme nabírat rozhodčí, budeme je školit na stanoviště a závod budeme připravovat i po materiální stránce.

Na závod jste pozvali i hlídky z okolí Hradce Králové. Co vás k tomu vedlo?Svojsíkův závod už není pojatý jen jako okresní. Konají se základní kola, do kterých se v rámci kraje může přihlásit kdokoliv. Pozvat hlídky z okolí byl nápad Zipi. Už máme přihlášené tři hlídky z Třebechovic a přihlásí se snad i hlídka ze Stěžer. Navíc asi nikdo nepořádá základní kolo pro okres Hradec Králové venkov.

Co si myslíš o projektu zpravodajů okresní rady, kdy má každý na starost určitou oblast?Myslím si, že zpravodajové by měli sloužit jako nástroj okresní rady. Rada je něčím pověří a to by měli vykonat. Trochu se bojím, aby zpravodajové nevytvořili něco jako paralelní okresní radu. Jinak ale vnímám jejich roli pozitivně. Stejně vnímám výchovnou radu. Pokud nebude suplovat pozici okresní rady, nebude chodit po střediscích a říkat jim, jak to mají dělat, může to být užitečný nástroj. Pokud ovšem střediska sama nepožádají o pomoc.

Nemáš strach z toho, že okresní rada, která se schází asi jednou za měsíc, nebude dostatečně pružně reagovat na aktuální situaci? Myslím, že jednou za měsíc není málo. Pak je to spíš otázka přípravy činnosti okresní rady, s čím přijdou členové rady, předseda, co se na radě řeší. Jestli se střediska vůbec svěřují se svými problémy.

Myslím, že by to mohlo fungovat. Střediskové rady máme také jednou měsíčně a docela to funguje.

Myslíš, že se hradecký skauting v současnosti vyvíjí správným směrem?To je těžká otázka! Spíš si myslím, že se to vyvíjí správným směrem. Moc se mi líbily první i druhé SKAUTdays. V souvislosti s propagací a vůbec povědomí veřejnosti o skautech to byla velmi důležitá akce. Co se týká členské základny, tak si myslím, že jsme se odrazili ode dna. Nejen zásluhou SKAUTdays, ale také tím, že se vyměnily generace. Na střediska přišli lidé s novými nápady. Ne že by to starší generace dělala špatně, ale nové koště dobře mete.

Co děláš kromě skautingu?Toho je hodně. Studuji dva obory na Pedagogické fakultě. Češtinu a dějepis pro střední školy jako učitelský obor a chrámové sbormistrovství jako neučitelský obor. Kromě studií jsem varhaníkem v kostele na Pouchově.

(sw)11

Na Expedici Tundra 99 jsme se připravovali velmi dlouho. Po dvou letech shánění informací a sbírání odvahy se podařilo akci uskutečnit. Následující reportáž je o naší červencové návštěvě Moskvy, hlavního města Ruska.

Z Česka naše čtveřice vyrazila nočním rychlíkem Silesia do Varšavy. Ke třem skautům, kteří se na akci společně chystali, přibyla hezká dívka, která projevila zájem jet. Nikdo nebyl proti, tak jela. Vyjeli jsme tedy v sestavě Petr Matouš - Filosof, Jirka Jadrný - Pedro, Pavel Matouš – Ink a neskautka Martina Vidláková.

Druhý den ráno jsme ve Varšavě přesedli na rychlík a před polednem dorazili k hranicím s Běloruskem. Za nimi v Brestu nás velmi příjemně překvapily neuvěřitelně nízké ceny všeho. Poznali jsme zde ekonomickou krizi z té příjemnější stránky, z pohledu cizince, kterému devalvace zlevnila vše, nač si vzpomene. V místních stáncích s občerstvením jsme si kupovali jídlo za haléřové částky.

Původně jsme z Brestu chtěli pokračovat na sever do Petrohradu, ale v euforii z nízkých cen jsme se rozhodli zajet do Moskvy. Tahle zajížďka nás vyšla asi na šest dolarů a nám přišlo škoda Moskvu za tuhle cenu vynechat. Plackartnyj poezd neboli místenkový lehátkový vagón se stal naším přechodným domovem na příštích sedmnáct hodin. Tyto vagóny nám na cestách velmi vyhovují a vy je budete moci vidět, pokud s námi v květnu pojedete na Podkarpatskou Rus.

Hlavní město RuskaV osm hodin ráno nás dežurnaja (průvodkyně ve vlaku) vzbudila se slovy: „Užé búďet Maskvá.“ Začali jsme se fofrem balit, ale po chvíli jsme zjistili, jak je čas šíleně relativní – do Moskvy jsme dojeli až za několik hodin kolem jedenácté dopoledne. Na Běloruském nádraží jsme v oficiální směnárně vyměnili dolary (když jsme po zkušenostech z Běloruska sháněli veksláky, koukali na nás všichni jako na blázny). Rusko bylo již tehdy ekonomicky daleko před Běloruskem. Rubl byl tehdy za korunu a padesát haléřů.

Začali jsme shánět levné ubytování, což se nám povedlo na koleji deset minut metrem od centra. Za osobu a za noc jsme platili sedmdesát rublů. První, co jsme chtěli vidět, bylo samozřejmě Rudé náměstí. Celkový dojem z něj nebyl špatný, jen nám jakýsi pomatenec stále vnucoval tričko s Kremlem za 150 rublů a odmítal pochopit, že ho nechceme.

12

Dále jsme se šli projít kolem kremelské zdi k řece Moskvě, podél níž jsme došli až ke chrámu Krista Spasitele, který byl jako křesťanský stánek Stalinem zbourán a v posledních letech byl ve velkém stylu nově postaven. U chrámu na nábřeží seděla a popíjela parta lidí přibližně v našem věku. Dali jsme se s nimi do řeči. Byli to členové volebního týmu známého nacionalisty Vladimíra Žirinovského, který jim poskytoval ubytování i peníze. Seděli jsme s nimi u Moskvy a do večera popíjeli a povídali si o všem možném.

Návštěva mauzoleaRáno jsme se šli podívat na Lenina. Rudé náměstí bylo z velké části ohrazeno a pouštělo se jen úzkým vchodem, odkud se k mauzoleu táhla dlouhá řada lidí. Ještě před vchodem na náměstí nás důkladně kontrolovali. Zajímavější než mrtvola masového vraha bylo prostředí a to, co se v něm odehrávalo. Dav turistů se pomalu sunul přesně vyhrazeným koridorem k mauzoleu. Kdokoli špitl, byl důrazně napomenut vojáky důrazným posunkem. Bylo třeba dodržovat úplné posvátné ticho. U Lenina se nebylo možné ani na chvíli zastavit. Poté, co jsme pomalu prošli kolem Lenina zabaleného v rudém sametu, jsme museli pokračovat přesně vyznačeným slalomem mezi hroby dalších komunistických představitelů země. Za jakoukoli sebemenší odchylku od trasy jsme byli důrazně napomínáni vojáky, což nás docela bavilo drobně pokoušet.

Po prohlídce mauzolea jsme čirou náhodou potkali kamaráda Slávka z Pardubic, který byl s námi v zimě na chatě Skalní nevěsta v Adršpachu. Nevěděli jsme, že tu bude, on nevěděl o nás a potkali jsme se náhodou. V Moskvě na Rudém náměstí. Odjížděl na trek do Alma-Aty a měl ještě den času, tak se k nám přidal. Společně jsme navštívili slavný chrám Vasila Blaženého se spoustou kopulí. Zvenku vypadá jako malý, ale uvnitř je docela zajímavé bludiště.

Poté jsme si šli projít nejslavnější ruský obchodní dům Gum. Stojí rovněž přímo na Rudém náměstí a zevnitř vypadá moc zajímavě. Světlo dopadá ze shora, zvláštně klenutou prosklenou střechou, pod níž je několik pater obchodů. Mezi jednotlivými částmi domu se ve vyšších patrech přechází po lávkách.

13

Žirinovského mítinkOdpoledne nás naši noví známí z Žirinovského Liberálně demokratické strany Ruska pozvali na mítink svého lídra. Mítink probíhal na Běloruském nádraží. Mluvilo se o zločinné válce NATO v Kosovu a vnitrostátních problémech. Žirinovskij mluvil důrazně a jednoznačně a působil rozhodným a přesvědčivým dojmem – dokonalý populista. Dostali jsme nejen spoustu propagačních materiálů, ale také oběd, který byl na mítinku rozdáván. Pirožky byly trochu tuhé, ale těstoviny byly fajn. Najedli jsme se s místní chudinou opravdu dosyta. Nutno dodat, že jelikož jsme byli představeni jako mezinárodní delegace, dostali jsme dvojité porce.

Po jídle jsme se začali dohadovat, jak dál. Docela nás zchladilo, že nám odmítli prodat jízdenky za jízdné pro Rusy. Místo toho nás odkázali na cizinecké kasy v Inturistu, kde je jízdné několikanásobně dražší a cesta do Murmanska by nás přišla na 1100 rublů za asi 1950 kilometrů. Jízdné se kupovalo na jméno a na pas a tak nám nepomohla ani Pedrova dobrá ruština. Nakonec jsme si koupili letenky, což byla nejlevnější volba. Letadlo již nemělo zvýšené ceny pro cizince a vyšlo nás tak levněji než vlak. Letěli jsme za pouhých 1000 rublů.

Nejsympatičtější členka Žirinovského týmu Ljuba s námi vyrazila do města. Moc na nás zapůsobil večerní Starý Arbat, ulička, kde je v noci i na Moskevské poměry velmi čilý ruch. Romantická procházka na mě zapůsobila asi nejvíce z celé Moskvy. Zaujalo mě i to, že se na Arbatu nachází česká hospoda. Ceny českého piva kolem stovky rublů nás však nenalákaly.

Ráno po snídani jsme měli sraz s Ljubou a šli jsme si prohlédnout Kreml. Ljuba nám koupila lístky za ceny pro Rusy. U vchodu kontrolovali, zda jsme Rusové. Můj ruštinou téměř nepoznamenaný bratr na otázku: „Ty znaješ gavariť parusky?" odpověděl bezchybně: „Da.“ Po důkladné kontrole, zda neneseme zbraně, jsme si konečně vydechli, protože jsme již věděli, že jsme se vyhnuli desetkrát dražšímu cizineckému vstupnému. Kremelské pravoslavné chrámy jsou bohatě zdobené. Byl jsem rád, že jsem si mohl vše prohlédnout, ale jinak mi třeba náš chrám svatého Víta přijde hezčí.

Ztracená MartinaMartina najednou říkala, že možná neměla ani jezdit, protože je nervózní, že nemá zkoušku a že se s rodiči rozešla ve zlém. Při posledním rozchodu před odletem jsme měli sraz na Běloruském nádraží. Martina ale nedorazila. Času do odletu bylo tak akorát, tak jsme začali běhat a všude ji shánět. Neuspěli jsme, letadlo nám uletělo. Podařilo se nám zjistit, že batoh si vyzvedla, takže k úschovně musela dorazit. Zaměstnanec úschovny nám ji přesně popsal. Prý tam byla s nějakým anglicky mluvícím Rusem.

14

Prošli jsme všechny vlaky jedoucí na západ, přestože se nám zdálo nemožné, aby sama odjela. Postupně jsme se rozjeli na všechna místa Moskvy, kde jsme se kdy scházeli. Nechali jsme ji vyhlásit nádražním rozhlasem. Slávek se jel dokonce podívat za Moskvu na letiště Šeremetěvo, jestli tam nejela sama.

Vyzkoušeli jsme i mnoho dalších věcí a předem dohodnutých pojistek. Po několika hodinách jsme tedy zašli i na policii nahlásit zmizení Martiny. Ptali jsme se, zda nemají zprávy, jestli se jí něco nestalo. Tam nám hodně pomohla Ljuba, která byla celou dobu s námi a vše nám pomáhala řešit. Domluvila se s policisty, kteří potom zavolali na centrální moskevskou evidenci a tam nám zjistili, že žádná dívka odpovídající popisu, natož cizinka nebyla hospitalizována ani se neví o žádném trestném činu. Čekali jsme před úschovnou od tří odpoledne do deseti večer a potom tam zanechali ceduli, kdyby náhodou Marina ještě dorazila a vrátili se na kolej.

Večer jsme se dohadovali, co se mohlo stát. Nechápali jsme, co se stalo a co si počne, když neumí ani slovo Rusky? Nevymysleli jsme nic, shodli jsme se, že nevíme, co víc dělat, ale ani tak se nám neusínalo dobře.

Ráno jsme zašli na české velvyslanectví. Chtěli jsme kontaktovat konzula, aby nám poradil, zda můžeme pro Martinu ještě něco udělat. Na velvyslanectví nám vrátná řekla, že všichni kompetentní jsou pryč, protože je svátek. Na náš dotaz, co mají v létě v Rusku za svátky, nám odpověděla: „Jste na výsostném území České republiky, máme české svátky, je Cyril a Metoděj!“ Zanechali jsme tam tedy alespoň informaci o tom, co se stalo.

Pak už jsme si na Běloruském nádraží koupili lístky a spěchali metrem a autobusem na Šeremeťevo. O chvíli později jsme vzlétli letadlem tupolev a po hodině a půl letu přistáli za polárním kruhem. První věc, která nás přivítala v Murmansku, byl velký nápis Tesla Pardubice na radaru. Jeli jsme za dalším programem. Ale to už je jiná kapitola.

A jak to bylo s Martinou? Později jsme zjistili, že Martina potkala anglicky mluvícího Rusa, který jí koupil lístek. Rozhodla se prý během chvilky. Chopila se příležitosti a rozhodla se odjet domů. Cítila jako úplně normální, že odjela, nic neřekla a ani nám nenechala vzkaz. Řekla, že si uvědomila, že škola musí být prioritou. Zdůraznila, že je dospělá. Dozvěděli jsme se, že letadlo jsme si prý neměli nechat uletět.

Tak tohle byla jedna z našich prvních silných cestovních zkušeností. Teď už jsme od naší první velké expedice o hodně poučenější a víme, že lidi, které neznáme na náročné cesty nebereme bez prověření. Martina navíc ani nebyla skautka. Podkarpatská Rus bude jen krátká, levná a relativně málo náročná akce. Přesto si s účastníky chceme předem popovídat.

(Ink)

15

V dnešní tipu na výpravu se podíváme na Vysočinu, do Havlíčkova Brodu. Tamní okresní rada nabízí možnost ubytování ve Skautském klubu. Až na nepřítomnost koupelny je objekt skvěle vybaven. Zvlášť příjemná je možnost využití velkého sálu, kde si můžou děti i za nepříznivého počasí užít skoro stejně dobře, jako venku.

Do Brodu se dostanete snadno autobusem a ještě snáze a levněji vlakem. Možná vás může odradit, že se Skautský klub nachází tak blízko u centra, ale nemusíte z toho mít strach. Havlbrod je celkem klidné město a hlavně z něj můžete vyrazit na překrásné výlety do okolí. Výšlap si užijete v Železných horách, skautskou výchovu můžete posílit výletem k Wolkerovu pomníku a zapomenout nesmím ani na možnosti, které vašemu programu nabízí místní sportovní areál a horolezecká stěna.

Tuto klubovnu uvítají zejména početnější oddíly. Složí se zde čtyřicet lidí a ještě zbývá dost místa pro další činnosti. Cena je deset korun za den a osobu.

Kontakt: B. Janeček – 776 009 771. Více na http://orjhb.skaut.org.

(zp)

16

Sedíme v kruhu. Jeden člověk, zpravidla ten, kdo vysvětluje hru, má v ruce jakékoliv dva předměty. Například špunt od dřezu a pastelku. Potom vezme špunt, dá ho sousedovi po pravé ruce a řekne: „To je sůl.“ Soused si špunt vezme, podívá se na něj a řekne: „Co že to je?“ a vrátí špunt zpět prvnímu hráči. Ten si špunt opět vezme a s naprostou vážností řekne: „To je sůl.“ a pošle to zpět hráči napravo. Ten špunt vezme a s důvěrou řekne: „Aha, to je sůl.“

Takto se opakuje celý proces, dokud neobjedete jednou kruh. Aby to nebylo tak jednoduché, vyšle hráč, který vyslal na pravou stranu „sůl“ hned na levou stranu jiný předmět, například pastelku se slovy: „To je pepř.“ A celá scéna se opakuje z obou stran, dokud se oba předměty nevrátí zpět k prvnímu hráči.

U této hry můžete procvičovat nejen bystrost, ale zaručeně se i hodně nasmějete. Je úspěch, když se podaří dostat předměty zpět na start v přibližně stejný čas.

(zp)

17

Pomalu se blíží jaro a s ním přicházejí Velikonoce. Děti to táhne ven, ale bylo by pěkné, aby si domů ze schůzky odnesly aspoň malý velikonoční výrobek. Vyrobit zapichovátka do květináče je velmi jednoduché. I s touto rukodělkou zaručeně stihnete spousty her pod nesmělým jarním sluníčkem.

Na výrobu zapichovátek potřebujeme špejle, tvrdé barevné papíry, lepidlo na papír, izolepu, mašličku a spousty obrázků s velikonočními motivy a zvířátky. Zvířátka si děti mohou nakreslit samy. Lepší ale bude, když přinesete velikonoční ubrousky nebo nálepky, které každý rok vycházejí jako příloha k časopisům pro ženy.

Práci usnadníte také tím, že vystřihnete několik tvarů vajíček z tvrdého papíru, které si pak děti obkreslí, aby neměly šišatá vejce.

Postup je velice snadný. Na jedno zapichovátko potřebujeme vystřihnout dvě vajíčka ze stejného papíru. Na ně pak nalepíme libovolný obrázek. Mezi vajíčka vložíme špejli, kterou pro jistotu upevníme malým kouskem izolepy a vejce k sobě přilepíme lepidlem. Aby bylo zapichovátko veselejší, na špejli navážeme barevnou mašličku.

Děti si pak doma zapichovátka umístí do květináče nebo do stojánku na tužky. Pokud si jich děvčata vyrobí víc, mohou je věnovat koledníkům.

(sk)

SkautFLEX - měsíčník hradeckého skautinguVydává Okresní rada Junáka - Hradec KrálovéKontakt na redakci: [email protected]

Redakce: Radka Fabiánová - Skippy (sk), Zdeňka Pavlišová - Zipi (zp), Jakub Fabián - Swišť (sw)Jazyková a obsahová korektura: Jakub Fabián - Swišť

Grafická podoba a sazba: Ondřej Koupil - Okoun