Silas Marner - Městská knihovna v Praze

Silas MarnerTkadlec raveloský

George Eliot

Přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi

Znění tohoto textu vychází z díla Silas Marner tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1955. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§Text díla (George Eliot: Silas Marner), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,

je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo

komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 10. 9. 2020.

OBSAH

ČÁST 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83Kapitola 10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91Kapitola 11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .108Kapitola 12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130Kapitola 13 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137Kapitola 14 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .146Kapitola 15 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .160

ČÁST 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .162Kapitola 16 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .163Kapitola 17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .180Kapitola 18 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .192Kapitola 19 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .197Kapitola 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .208Kapitola 21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .211Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215

A dítě mnohem víc než jiný dar, jejž země může sklonku žití dát,

přináší naději a těchu příštích let.

— WORDSWORTH

ČÁST 1

– 8 –

Kapitola 1

V dobách, kdy v selských staveních ještě neúnavně bzučely ko-lovraty – i vznešené dámy, oblečené v hedvábí a bruselské krajky, měly svoje titěrné kolovrátky z leštěného dubu – bylo možno na polních cestách daleko v kraji nebo hluboko v lůně hor vídat oje-dinělé pobledlé postavy pomenšího růstu, které vedle statných venkovanů vypadaly jako zbytky nějakého plemene vyděděnců. Když se některý z těchto mužů cizího vzhledu, tmavá skvrna na pozadí časného zimního západu, ukázal na vysočině, ovčácký pes se vztekle rozštěkal – neboť který pes má rád postavu, shrbenou pod těžkým rancem? A bez toho tajemného břemene vytáhli tito bledí lidé paty z domova zřídkakdy. Ani sám ovčák, třebaže měl dobrý důvod k víře, že ranec neobsahuje nic jiného než lněnou přízi nebo dlouhé stůčky pevného plátna z té příze utkaného, neměl úplnou jistotu, že by toto tkalcovské řemeslo, jakkoli je snad nezbytně potřebné, bylo možno provozovat úplně bez pomoci Nečistého. Na každé osobě či věci, která byla vůbec neobvyklá, nebo i jen prostě občasná či příležitostná, jako třeba návštěva podomního kramáře nebo brusiče, ulpívala v těchto zašlých dobách snadno pověra. Nikdo nevěděl, kde mají takoví kočovní lidé domov nebo odkud pocházejí, a jak jste měli takového člověka posoudit, když jste aspoň neznali někoho, kdo znával jeho otce a matku? Pro venkovany z oněch starých časů byl svět mimo jejich přímou životní zkušenost říší nejistoty a tajů; jejich světa neznalému myšlení bylo kočovné živobytí představou stejně mlhavou jako přezimování vlaštovek, které se s jarem vracejí. Ba i na novousedlíka, přišel-li ze vzdá-leného kraje, se sotvakdy přestali dívat s trochou nedůvěry; to jim bylo jistým zabezpečením proti jakémukoli překvapení pro případ, že by dlouhá doba jeho bezúhonného chování skončila spácháním

– 9 –

nějakého zločinu, zejména požíval-li pověsti co do vědomostí nebo prokázal-li zručnost v nějakém řemesle. Každá zběhlost, ať již v rychlém používání onoho obtížného nástroje, jazyka, nebo v ja-kémkoli jiném oboru vesničanům neznámém, byla už sama o sobě podezřelá, neboť poctiví lidé, zrození a vyrostlí všem na očích, neměli většinou moudrosti ani zručností zrovna nazbyt – aspoň ne víc, než aby dovedli podle různých znamení předvídat počasí – a způsob, jak si zručnost a rychlost v čemkoli osvojit, byl pro ně tak tajemný a nepochopitelný, že je řadili k černokněžnickým čárům. Tak se stávalo, že tito roztroušení tkalci – osamělci, vystěhovalí z měst na venkov – zůstávali v očích svých vesnických sousedů až do konce cizinci a že obyčejně upadali do výstředních zvyků, které jdou s osamělým životem ruku v ruce.

V počátečních letech tohoto století jeden takový tkadlec, jménem Silas Marner, provozoval své řemeslo v kamenném domku, který stál mezi ořechovými alejemi blízko vesnice Raveloe a nedaleko od okraje opuštěného kamenného lomu. Podezřelý zvuk Silasova tkalcovského stavu, tak jiný než známý veselý klapot prosévačky obilí nebo jednodušší rytmus cepů, měl pro raveloské chlapce jakési polostrašidelné kouzlo, takže často nechávali klácení ořechů nebo vybírání ptačích hnízd a nakukovali místo toho do okna kamenného domku – při čemž si jistou bázeň, kterou v nich tajemné pohyby stavu budily, vyvažovali příjemným vědomím pohrdavé nadřazenosti, jež vyvěralo jednak ze směšně střídavých rázů, jednak ze shrbeného postoje tkalce, schýleného jako v šlapacím kole. Někdy se však stávalo, že si Marner, když udělal přestávku, aby spravil chybnou nit, těch malých taškářů povšiml, a třebaže byl na svůj čas skoupý, ošklivil si jejich dotěrnost takovou měrou, že se vyštrachal ze stavu, otevřel dveře a upřel na ně pohled, který je vždycky stačil přimět, aby strachy vzali nohy na ramena. Neboť jak bylo možno věřit, že ty velké hnědé vypoulené oči v bledém obličeji Silase Marnera nevidí ve skutečnosti dost zřetelně nic, co nemají velice blízko, spíš než

– 10 –

nevěřit, že jejich strašlivý pohled každého chlapce, který náhodou zůstane pozadu, může uhranout a seslat na něho tanec sv. Víta, andělskou nemoc nebo zaječí pysk? Zaslechli možná od otce nebo od matky nápověď, že Silas Marner, když je zrovna v rozpoložení, dovede jednomu vyléčit revma, a ještě nejasnější dodatek, že kdyby jen člověk dovedl dost obstojně podkuřovat ďáblu, mohl by Marner jednomu ušetřit i výdaj za doktora. Podobné podivné ohlasy dávné-ho uctívání zlého ducha může pozorný posluchač zachytit mezi še-dovlasými venkovany snad ještě i dnes, neboť prostá mysl si dovede pojem moci a dobroty spojit jen těžko. Matná představa moci, kterou lze usilovným doprošováním přimět, aby upustila od páchání zla, je podoba, jíž nejsnáze nabývá pojem Neviditelna v myslích lidí, kteří odjakživa trpěli krutým nedostatkem základních potřeb a jimž život perné dřiny nikdy nezjasnila nějaká zanícená náboženská víra. Pro ty mají bolest a neštěstí daleko větší škálu možností než štěstí a ra-dost; jejich fantazie je téměř holý úhor co do představ, které živí plamen naděje a touhy, ale zato bují plevelem zkazek, které jsou věčnou pastvou pro strach. „Dovedete si něco vyvzpomenout, na čem byste si pochutnal?“ ptala jsem se jednou starého nádeníka, který už už pracoval k smrti a odmítal všechna jídla, jež mu jeho žena nabízela. „Ne,“ odpověděl, „co živ jsem nebyl zvyklý jíst nic jiného než obyčejnou stravu, a tu jíst nemůžu.“ Životní zkušenosti v něm nevypěstovaly žádnou představu, která by dovedla rozehrát chuťovou fantazii.

A Raveloe byla vesnice, kde dosud ulpívaly mnohé ohlasy dávna, nepřehlušovány hlasy novými. Ne že by to byla jedna z těch farních osad samý úhor, které leží na periferii vší civilizace – obydlená hu-benými ovcemi a tu a tam nějakým tím ovčákem. Zcela naopak, ves ležela v žírné střední rovině kraje, s oblibou námi zvaného Veselou Anglií, a měla statky, které – mluvíme-li z hlediska ducho-venského – platily neobyčejně vítané desátky. Choulila se ale v útulné, hustě zalesněné dolině, dobrou hodinu cesty koňmo od

– 11 –

nejbližšího silničního, mýta vzdálené, takže do ní jaktěživo nedolehl jediný trylek poštovské trubky ani záchvěv veřejného mínění. Byla to vesnice významného vzhledu, s pěkným starým kostelem a velkým hřbitovem uprostřed a s několika velkými usedlostmi z cihel a kamene, které stály přímo u silnice, každá s důkladně obezděným ovocným sadem a ozdobnou větrnou korouhvičkou, a tyčily se průčelím důstojnějším než fara, která vykukovala mezi stromy na protější straně hřbitova – vesnice, jež na první pohled ukazovala středisko svého společenského života a zkušenému oku prozrazovala, že v blízkém okolí sice není žádný velký park a zámek, ale že v Raveloe je několik statkářských špiček, které si mohou sedlačit tak špatně, jak se jim prostě zlíbí, a i z toho špatné-ho sedlačení vytěží v těchto válečných letech dost peněz, aby mohly žít furiantsky a slavit jaksepatří vesele Vánoce, letnice i Velikonoce.

Uplynulo už patnáct let, co Silas Marner přišel do Raveloe. Byl to tehdy docela obyčejný bledolící mladík s vystouplýma, krátkozra-kýma hnědýma očima, v jehož zjevu by lidé jen průměrně vzdělaní a zkušení nebyli spatřovali nic podivného; ale vesničané, do jejichž sousedství se přišel usadit, v něm viděli záhadné zvláštnosti, které odpovídaly výjimečné povaze jeho zaměstnání a jeho příchodu z ne-známých končin, zvaných „na půlnoc“. Viděli je také v jeho způsobu života – neboť nikoho, kdo za ním přišel, nepozval, aby překročil jeho práh, a nikdy nezabrousil do vesnice, aby si v hostinci U Duhy vypil pintu nebo aby si u kolářových poklábosil. Nevyhledával žádného muže ani ženu jinak, než šlo-li o věc jeho řemesla nebo aby si obstaral nejnutnější potřeby; a raveloským dívčinám bylo brzy jasné, že nikdy nebude do žádné z nich mluvit, aby proti své vůli za něho šla – docela tak, jako by je byl slyšel prohlašovat, že se jaktěživo neprovdají za mrtvolu, znovu vzkříšenou k životu. Tento názor na Marnerovu osobnost měl kromě jeho bledého obličeje a nevídaných očí ještě jiný podklad. Jem Rodney, krtkař, totiž tvrdil, že když se jednou večer vracel domů, spatřil Silase Marnera, jak

– 12 –

se opírá o sloupek plotu s těžkým rancem na zádech, místo aby si ranec podepřel o plot, jak by udělal každý člověk při smyslech; a když prý došel až k němu a viděl, že Marnerovy oči hledí strnule jako oči mrtvého, mluvil na něho a třásl jím, ale Marner měl údy ztuhlé a ruce zaťaté do rance, jako by je měl ze železa. Ale právě když prý najisto usoudil, že tkadlec je mrtev, ten přišel zase k sobě, jak bychom snad řekli, co by mrk, pozdravil „Dobrou noc“ a odešel po svém. Jem se dušoval, že to všechno na vlastní oči viděl, tím věrohodněji, že to bylo zrovna ten samý den, co chytal krtky na pozemcích zemana Cassa, poblíž té staré jámy v pile. Někteří říkali, že Marner musel mít „záchvat“ – slovo, které zřejmě vysvětlovalo věci jinak neuvěřitelné, ale kmotr Macey, kostelník rozumbrada, vrtěl hlavou a ptal se, jestli už kdy kdo koho viděl dostat záchvat a nesvalit se na zem. „Záchvat, to je přece šlak, no ne? – a nátura šlaku je už taková, že jednomu částečně odejme vládu v údech, a když jeden nemá děti, aby se na ně obrátil, hodí ho šlak na krk obci. Ne, ne, to není šlak, když to jednoho nechá stát na nohou jako koně mezi vojkama a potom odejít, než by jeden stačil říct hyje! Ale je třeba něco takového, jako že někdo má duši v těle volnou, takže si může odcházet a přicházet, jako pták lítá z hnízda ven a zase zpátky; a právě tak lidi přeberou moudrosti, protože se v tomhle stavu bez tělesné schránky chodí učit k těm, kteří je můžou naučit víc, než kolik se můžou naučit jejich sousedi jenom s pěti smysly a s falářem. A odkudže sebral mistr Marner tu svou znalost bylinek – a taky čarování, jen kdyby se s tím chtěl ukázat? Povídačka Jema Rodneyho není nic víc, než co se dá čekat od každého, kdo viděl, jak Marner uzdravil Sally Oatesovou a uspal ji jako novorozeně, když jí předtím celé dva měsíce, jestli ne déle, srdce tlouklo, div jí z těla nevyskočilo, třebaže ji celou tu dobu kurýroval dochtor. Kdyby Marner chtěl, mohl by vyléčit víc lidí; ale stojí za to mluvit s ním jen v dobrém, i kdyby pro nic jiného než ho udržet, aby jednomu neprovedl nějakou neřádnost.“

– 13 –

Tento neujasněný strach skýtal Marnerovi jistou ochranu před pronásledováním, jemuž by ho byly mohly jeho podivnosti vystavit, ale ještě větší ochranou mu byla skutečnost, že starý tkadlec plátna v sousední farní obci Tarley umřel a že jeho řemeslo z něho učinilo osadníka nadmíru vítaného všem bohatším hospodyním v kraji, ba i rozšafnějším chalupnicím, které si s koncem roku nastřádaly svou zásobičku příze. Jejich vědomí, jak jim je potřebný, by bylo paraly-zovalo jakýkoli odpor či podezření, nepotvrzené nějakou závadou v čistotě nebo kopách plátna, které pro ně tkal. A léta ubíhala, aniž přinesla v názorech sousedů na Marnera nějakou změnu kromě té, že se novota změnila ve zvyk. Ke konci patnáctého roku říkali Raveloští o Silasu Marnerovi právě to, co na začátku; neříkali to sice docela stejně často, ale když už to říkali, věřili tomu ještě mnohem pevněji. Ale k řečem přibyl jeden důležitý dodatek, který s sebou přinesla léta, a to, že mistr Marner má někde schovanou pěknou hromádku peněz a že by strčil do kapsy „větší pány“, než je sám.

Ale zatímco veřejné mínění o něm zůstávalo skorem ustálené a v jeho každodenních zvycích se nejevila skorem žádná patrná změna, Marnerův vnitřní život byl sám v sobě dramatem a promě-nou, jaké prožívá každá náruživá povaha, když se utekla k osamě-losti nebo byla k ní odsouzena. Než přišel do Raveloe, vedl život plný vzruchu, duševní činnosti a bratrského spolužití, jimiž se v tehdejší době, stejně jako dnes, vyznačoval život řemeslníka, v mládí při-jatého za člena malinké náboženské sekty, v níž i nejnepatrnější laik má čáku se vyznamenat a vyšinout, má-li jen řečnické nadání, a když nic jiného, tedy při nejmenším má váhu tichého hlasu při volbě rady starších své církve. V tom malém skrytém světě, jenž sám sebe nazýval církví, která se schází v Lampářském dvoře, poží-val Marner velké vážnosti; platil za mladíka, který vede příkladný život a oplývá vřelou vírou; a obzvláštní zájem na sebe soustřeďoval od té doby, co při modlitební hodince upadl do záhadné strnulosti a pozbyl vědomí – což ostatní mylně považovali za smrt, protože

– 14 –

tento stav trval hodinu nebo i déle. Pátrat po lékařském vysvětlení tohoto úkazu by býval jak sám Silas, tak i kazatel a všichni spoluvě-řící pokládali za svévolné sebevylučování ze závažného duchovního poslání, které v tom možná spočívá. Silas byl očividně bratrem, vyvoleným pro zvláštní naučení, a ačkoli snahu toto naučení vy-ložit mařila skutečnost, že Silas za svého tělesného hypnotického stavu neměl žádné náboženské vidění, přesto sám i ostatní za jeho neklamný účinek považovali to, že světlo víry a náboženská horlivost v Silasovi ještě víc vzplanuly. Člověka méně poctivého, než byl Silas, by to možná bylo zlákalo, aby si pod formulí oživlé pamětí nějaké vidění vymyslel dodatečně a člověk rozumu méně jasného by možná byl takovému výmyslu uvěřil; ale Silas byl muž jak poctivý, tak i jasného rozumu, ačkoliv jako mnoho poctivých a zanícených lidí, ani on neměl vzdělání, které by jeho mystickým sklonům vytyčilo jakoukoli vymezenou dráhu, a ty se proto rozběh-ly i mimo správnou cestu pátrání a poznání. Po matce podědil jistou znalost léčivých bylin a jejich přípravy – malý poklad moudrosti, který mu zanechala jako posvátný odkaz – ale v pozdějších letech míval pochyby, má-li právo tyto vědomosti používat, neboť věřil, že byliny nemohou mít zdárný účinek bez modlitby a že modlitba třebas dostačí sama bez bylinek, a proto se mu jeho vrozená záli-ba, toulat se po lukách a hledat náprstník a pampelišky a devětsil, začala odívat rouchem pokušení.

Mezi členy jeho církvičky byl také mladý muž, o málo starší než Silas, s nímž dlouho žil v přátelství tak důvěrném, že si jim jejich spolubratři z Lampářského dvora navykli říkat David a Jonathan. Pravé jméno Silasova přítele bylo Will Dane a i ten platil za zářivý příklad mladistvé zbožnosti, ačkoliv jevil jistou náchylnost příliš přísně posuzovat bratry méně horlivé a nechat se vlastní září oslepit tou měrou, že se pokládal za moudřejšího svých učitelů. Ale ať už jiní snad na Willovi nacházeli poskvrnu takovou či onakou, pro srdce svého přítele byl bez chyby, protože Marner měl jednu

– 15 –

z těch povah, které snadno podléhají dojmům a samy o sobě po-chybují a které se v nezkušeném věku obdivují pánovitosti a tíhnou k protikladům. Výraz důvěřivé prostoty v Marnerově tváři, ještě posílený oním nedostatkem kritické všímavosti, ten bezbranný laní pohled, jakým se vyznačují velké vystouplé oči, silně kontrastoval se samolibým tlumením niterného triumfu, který číhal v úzkých šik-mých očích a stisknutých rtech Willa Dana. Jedním z nejčastějších námětů, o němž oba přátelé spolu hovořívali, byla jistota spasení: Silas přiznával, že se mu jaktěživo nepodaří dospět výš než pouze k naději promísené strachem, a poslouchal s toužebným podivem, když Will tvrdil, že má neochvějnou jistotu hned od chvíle, kdy v době svého obráceni na víru bratří měl sen, v němž se mu ukázala rozevřená bible a na čisté stránce v ní docela sama slova „Povolán a vyvolen. Amen.“ Takovými rozhovory se zabývala nejedna dvojice bledolících tkalců, jejichž nevědomé duše se podobaly opuštěným mladým ptáčatům, zoufale se třepotajícím v soumraku.

Nepodezíravému Silasovi připadalo, že na toto přátelství nepadl žádný chladivý stín, ani když uzavřel jiný svazek, povahy poněkud hlubší. Už několik měsíců byl totiž snoubencem mladého služebné-ho děvčete a čekali jen, až jejich společné úspory maličko vzrostou, aby se mohli vzít; a nesmírně ho těšilo, že Sáře nijak nevadí, když jim Will při jejich nedělních schůzkách dělá občas společnost. Právě v této době jejich známosti upadl Silas při modlitební hodince do onoho záchvatu strnulosti; z rozličných dotazů a projevů zájmu, s nimiž se na něho obraceli jeho spolubratři, byl jedině Willův názor v křiklavém rozporu s všeobecnou účastí s bratrem, takto vyvoleným pro zvláštní poslání. Vyjádřil se, že jemu tento hypnotický stav při-padá spíš jako navštívení Satanášovo než jako důkaz milosti Boží, a důrazně přítele napomínal, aby se zpytoval, neskrývá-li v hloubi duše nic ďábelsky hříšného. Silas, který považoval za svou povinnost toto pokárání a napomenutí ochotně přijmout jakožto bratrskou službu, se nijak na přítele nehoršil, že o něm má pochybnosti, nýbrž

– 16 –

cítil pouze bolest; a k té se brzy připojila jistá úzkost, když postřehl, že se v Sářině chování k němu začíná ukazovat podivné kolísání mezi úsilím o výraznější projevování oddanosti a mezi bezděčný-mi známkami odklonu a nelibosti. Zeptal se jí, přeje-li si jejich zasnoubení zrušit, ale Sára odpověděla, že ne; církev prý o jejich zasnoubení ví, na modlitebních hodinkách je uznala a nelze je prý zrušit bez přísného zkoumání, ona však nemůže udat žádný důvod, který by cítění bratří považovalo za platný. Tou dobou starší diákon nebezpečně onemocněl, a protože byl bezdětný vdovec, ošetřovali ho ve dne v noci někteří z mladších bratří a sester. Silas si často vzal na starost noční službu u nemocného spolu s Willem, přičemž se ve dvě hodiny v noci navzájem vystřídali. Proti všemu očekávání se už zdálo, že se stařec pozdravuje, když tu jedné noci Silas, který bděl u jeho lůžka, zpozoroval, že obvyklé slyšitelné oddychování nemocného ustalo. Svíčka už bezmála dohořívala a Silas ji musel pozdvihnout, aby nemocnému viděl zřetelně do tváře. Prohlídkou se přesvědčil, že diákon je mrtev – že je mrtev už delší chvíli, protože údy má již ztuhlé. Silas se sám sebe ptal, zda snad neusnul, a podíval se na hodiny – ukazovaly už čtyři hodiny ráno. Co to, že Will nepři-šel? Ve velkých úzkostech se rozběhl vyhledat pomoc a zanedlouho se v domě shromáždilo několik bratří, mezi nimi i kazatel, kdežto Silas zatím odešel po své práci s politováním, že se mu nepoštěstilo promluvit si s Willem, aby se dověděl, proč se u nemocného ne-ukázal. Ale v šest hodin, právě když se chystal jít přítele vyhledat, Will přišel k němu a s ním kazatel. Šli ho vyzvat, aby se dostavil do Lampářského dvora, kde na něho čekají shromáždění bratři; a jediná odpověď, kterou na svůj dotaz po příčině tohoto předvolání dostal, zněla: „To uslyšíš.“ Jiná slova už nepadla, dokud Silas neusedl ve sboru tváří v tvář kazateli s očima těch, kteří pro něho byli vyvolenci božími, vážně na sebe upřenýma. Tu kazatel vytáhl kapesní nůž, ukázal ho Silasovi, a zeptal se ho, ví-li, kde ten nůž nechal? Silas řekl, že neví, že by ho byl nechal někde jinde než ve vlastní kapse – ale

– 17 –

tento podivný výslech ho roztřásl. Potom se mu dostalo napomenutí, aby svůj hřích nezapíral, ale aby se z něho vyznal a kál. Nůž našli ve skřínce vedle lůžka zesnulého diákona – na místě, kde předtím ležel váček s církevními penězi, jak sám kazatel na vlastní oči ještě den předtím viděl. Něčí ruka ten váček odcizila; a čí ruka to mohla být, ne-li ruka muže, jemuž patří tento nůž? Nějakou chvíli zůstal Silas úžasem oněmělý a potom řekl: „Bůh dokáže mou nevinu. Nevím nic, jak se tam můj nůž dostal, ani jak se peníze ztratily. Prohledejte mne i můj příbytek – nenajdete nic než tři libry pět šilinků mých vlastních úspor, o kterých Will Dane ví, že je mám už celých šest měsíců.“ Při těchto slovech si Will zhluboka povzdechl, ale kazatel pravil: „Okolnosti svědčí silně proti tobě, bratře Marnere. Peníze se ztratily v noci právě uplynulé a s naším zesnulým bratrem nebyl nikdo než ty, protože Will Dane nám prohlašuje, že mu náhlá ne-volnost zabránila, aby tě jako obyčejně vystřídal, a ty sám jsi řekl, že nepřišel – a co víc, zanedbal jsi povinnou péči o mrtvého.“

„Musel jsem usnout,“ řekl Silas. Po chvilce potom dodal: „Nebo jsem musel mít další navštívení jako to, při jakém jste mě všichni viděli, takže zloděj musel přijít a odejít, zatímco jsem nebyl ve svém těle, ale mimo ně. Ale říkám znovu, prohledejte mne i můj příbytek, protože nikde jinde jsem nebyl.“ Prohlídka se konala a skončila tím – že Will Dane našel dobře známý váček prázdný, zastrčený za prádelníkem v Silasově světnici! Po tomto nálezu napomenul Will důtklivě přítele, aby se přiznal a déle už svůj hřích netajil. Silas na něho vrhl ostře vyčítavý pohled a řekl: „Wille, slyšel jsi mě za těch devět let, co se spolu bratříme, jen jedinkrát pronést nějakou lež? Ale Bůh dokáže mou nevinu.“

„Bratře,“ řekl Will, „jak mohu vědět, co všechno jsi třebas v nej-tajnějších hlubinách svého srdce činil, že jsi Satanovi poskytl pří-ležitost získat nad tebou moc?“

Silas dosud hleděl na přítele. Náhle ho polil temný ruměnec a už už div prudce nevybuchl, když tu jako by ho byl nějaký niterný otřes

– 18 –

zarazil, krev mu z tváře zase odčerpal a znovu ho celého roztřásl. Nakonec však promluvil a s pohledem upřeným na Willa zajíkavě řekl:

„Už si vzpomínám – ten nůž nebyl v mé kapse.“„Nemám tušení, co tím myslíš,“ řekl na to Will. Ale ostatní pří-

tomní se začali Silase vyptávat, co ví o místě, kde nůž byl, ale Silas jakékoli další vysvětlení odpíral a řekl pouze: „Věru hořký kalich! Víc říci nemohu. Bůh dokáže mou nevinu.“

Po návratu do sboru rokovalo shromáždění o věci ještě dál. Uchýlit se za účelem zjištění pachatele k jakýmkoli zákonným krokům odporovalo zásadám církve v Lampářském dvoře; podle nich nebylo křesťanům dovoleno někoho soudně stíhat, i kdyby případ býval pro církev méně ostudný. Členy však vázala povinnost použít k zjištění pravdy jiné prostředky, a rozhodli se na modlit-bách a losování. Takové rozhodnutí může vyvolat překvapení jen u těch, kdo nemají zkušenosti s tímto pokoutním náboženským životem, který se vedl v zapadlých uličkách našich měst. Silas si klekl se spolubratřími v pevné důvěře, že okamžitý zásah božské moci prokáže jeho nevinu, přesto však s pocitem, že i tak ho čeká smutek a žal – neboť jeho víra v člověka utrpěla krutý otřes. Osudí však rozhodlo, že Silas Marner je vinen. Slavnostně ho ze své církve vyobcovali a vyzvali ho, aby ukradené peníze splatil; jedině vyzná-li se z viny na znamení, že se kaje, mohla by ho církev znovu přijmout do svého stáda. Marner poslouchal mlčky. Nakonec, když už všichni vstali a chystali se odejít, přistoupil k Willu Danovi a hlasem, který se chvěl rozčilením, mu řekl:

„Vzpomínám si, že naposledy jsem nůž použil k tomu, abych ti přiřízl řemen. Nepamatuju se, že bych si ho byl znovu schoval do kapsy. Pemze jsi ukradl ty – a ty jsi taky zosnoval úkladný plán, jak tu ohavnost svést na mne. Ale přes to všechno docela možná, že se ti po-vede dobře, neb není Bůh spravedlivý, který by řídil svět podle prav-dy, alebrž vládne Bůh lži, který vydává svědectví proti nevinným!“

Nad takovým rouháním zavládlo všeobecné zděšení.

– 19 –

Will řekl pokorně: „Ponechávám našim bratřím, aby posoudili, je-li toto hlas Satanův či nikoliv. Nemohu učinit nic jiného, než se za tebe modlit, Silasi.“

Ubohý Marner odešel s oním bezmezným zoufalstvím v srdci – s onou bezmezné otřesenou vírou v Boha i člověka, jež u láskyplné povahy bezmála hraničí s šílenstvím. V hořkosti zraněné duše si říkal: „I ona mě zavrhne.“ A uvažoval, že kdyby svědectví proti němu vydanému neuvěřila, musí se celá její víra zhroutit stejně, jako se to stalo jemu. Lidem zvyklým rozumně uvažovat o podobách, jež na sebe jejich náboženské cítění vzalo, je zatěžko se vmyslet do onoho prostého, nikdy nevzdělávaného stavu mysli, která toto cítění a jeho podobu jaktěživo žádnou rozumovou úvahou od sebe nerozdělila. Mnohem spíš pokládáme, než nepokládáme za nevyhnutelné, že člověk v Marnerově postavení musel začít pochybovat, zda je takové dovolávání se božího soudu losováním udržitelné; ale to by pro něho bylo znamenalo úsilí o samostatné myšlení, jaké dosud ještě nikdy nepoznal – a byl by musel toto úsilí vyvinout v okamžiku, kdy se všechny jeho síly přetavily v muka zklamané víry. Je-li nějaký anděl, který vede záznam nejen lidských hříchů, ale i lidských žalů, jistě ví, kolik žalů a jak hlubokých vyvěrá z falešných představ, za něž nelze žádnému člověku klást vinu.

Marner šel domů a celý den seděl sám, zoufalstvím tak omráčený, že nepocítil ani jediný popud jít k Sáře a pokusit se ji přesvědčit o své nevině. Druhý den našel útočiště před omamnou nevírou v tom, že se posadil za svůj tkalcovský stav a pilně pracoval jako obyčejně; a neuplynulo mnoho hodin, když za ním přišel kazatel a jeden z diákonů se vzkazem od Sáry, že považuje zasnoubení s ním za zrušené. Silas přijal vzkaz mlčky a pak se obrátil k poslům zády a pustil se znovu do práce u stavu. O málo později než za měsíc se Sára provdala za Willa Dana; a ne dlouho potom se mezi bratřími v Lampářském dvoře rozneslo, že se Silas Marner z města odstěhoval.

– 20 –

Kapitola 2

I lidem, jejichž život je mnohostranný, protože ho zpestřilo vzdě-lání, připadá tu a tam zatěžko podržet si pevně dosavadní názory na život, víru v Neviditelného, ba i samo vědomí, že jejich bývalé radosti i žalosti jsou skutečnými zážitky, jestliže se náhle octnou v novém kraji, kde žádná bytost v okolí neví nic z jejich minulosti a nesdílí nic z jejich myšlenek – kde jim matka země předestírá jiný klín a kde lidský život má jiné formy než ty, jež odkojily jejich duši. Srdce, násilím odervaná od staré víry a lásky, někdy možná vyhledávala tento vliv vyhnanství, působící jako doušek z Lethe, v němž minulost přechází v sen, protože všechny její známky zmizely, a v němž rovněž přítomnost je jako sen, protože se neváže k žádným vzpomínkám. Ale i těm jejich zkušenost patrně jen stěží dopomůže, aby si dovedli naprosto jasně představit, jaký to mělo účinek na prostého tkalce, jako byl Silas Marner, když opustil svůj domov a lid a usadil se v Raveloe. Nic nemohlo být nepodobnější jeho rodnému městu, usazenému na dohled rozlehlých kopčitých pásem, než tato lesnatá nížina, kde si pod clonou stromů a keřů připadal skryt i před samým nebem. Když v hlubokém ranním tichu vstal a podíval se ven na orosené trnčí a bujnou hustou trávu, nebylo nikde nic, v čem by viděl i jen sebemenší příbuznost s životem, sou-středěným v Lampářském dvoře, který pro něho kdysi býval svatyní s oltářem k rozdílení nejvyšších darů. Ty obílené zdi a malé lavice, do nichž s tlumeným šustotem vstupovaly dobře známé postavy a v nichž z počátku první z těch dobře známých hlasů a po něm zase jiný tónem, naladěným charakteristicky prosebně, pronášel fráze zároveň známé i tajemné jako škapulíř, jejž člověk nosí na srdci; pulpit, kde kazatel kázával nepopírané učení, kolébal se tělem sem a tam a dávno navyklými pohyby překládal v ruce bibli; ba i ty

– 21 –

přestávky mezi tím, než mohutnící hlas zpěvu opakoval dvojverší písní, jež kazatel právě předříkal; to všechno bývalo pro Marnera zdrojem Božího zvěstování – živnou půdou jeho nábožného zaní-cení – to bylo křesťanství a království Boží na zemi. Tkadlec, který v kostelním zpěvníku nachází nesnadná slova, neví nic o pojmech odtažitých – stejně jako malé dítě neví nic o rodičovské lásce, ale zná pouze jedinou tvář a jediný klín, k nimž vztahuje ručky jako k útočišti a zdroji obživy.

A co se mohlo světu Lampářského dvora podobat méně než svět v Raveloe – ty ovocné sady svou nevšímanou hojností tak zprohýbané, že až vypadaly líně; ten velký kostel na prostorném svatém poli, na nějž lidé postavačně civěli, když v době služeb božích lelkovali před vlastním prahem; ti rudolící sedláci, kteří se těžkopádně klátili polními cestami nebo zapadali k Duze; ty used-losti, kde muži po těžké večeři spali v záři večerního krbu a kde si ženy hromadily zásobu plátna zřejmě i pro celý život příští? V Raveloe nebyla ústa, z nichž mohlo padnout slovo, které by otupělou víru Silase Marnera vyburcovalo k palčivému uvědomě-ní. V raném věku lidstva se věřilo, jak víme, že v každém území sídlí a vládnou jeho místní božstva, takže člověk mohl překročit pohraniční vrchy a dostat se tak z dosahu svých domácích bohů, neboť jejich moc se omezovala pouze na řeky a háje a vrchy, mezi nimiž od narození žil. A nebohý Silas si nejasně uvědomoval něco nikoliv nepodobného citu primitivních lidí, když – ať už ze stra-chu či ze vzdoru – takto před tváří nepříznivého božstva prchali. Připadalo mu, že božská moc, jíž v ulicích svého města a na mod-litebních hodinkách marně důvěřoval, je velice daleko od tohoto kraje, v němž si vyhledal útočiště a kde lidé žijí v bezstarostné hojnosti, aniž vůbec něco vědí nebo potřebují z oné důvěry, která se pro něho změnila v hořkost. Ta trocha světla, kterou v mysli měl, šířila své paprsky kuželem tak úzkým, že jeho zklamaná víra byla clonou dost širokou, aby ho zastřela černí noci.

– 22 –

První, co ho po tom otřesu zaujalo, byla práce u stavu; a nyní, po příchodu do Raveloe, v ní pokračoval bez ustání dál, aniž se kdy ptal proč, a pracoval až dlouho do noci, aby dotkal stůček ubrusového plátna pro paní Osgoodovou dřív, než ona očekává – bez toho, že by snad už předem uvažoval o penězích, které mu za to dílo vyplatí na ruku. Zdálo se, že tká jako pavouk, čistě pudově, bez přemýš-lení. U každého člověka jeví práce, konaná se sveřepou vytrvalostí, sklon stát se takto sama sobě cílem a překlenout tak láskyprázdnou propast jeho života. Silasova ruka se uspokojovala prohazováním člunku a jeho oko pohledem, jak mu čtverečky v tkaném díle na-skakují pod rukou. A pak se ozýval také hlas hladu; a Silas si ve své opuštěnosti musel sám obstarávat snídani, oběd i večeři, sám si nosit vodu ze studánky, sám si věšet kotlík nad oheň; a všechny tyto naléhavé nezbytnosti spolu s tkalcováním napomáhaly oklestit jeho život na slepě nevnímavou činnost předoucího pavouka. Myšlenka na minulost ho plnila odporem, nic u něho nevyvolávalo lásku ani přátelství k těm cizím lidem, mezi nimiž se usadil, a také budoucnost byla samá tma, protože nebyla neviditelná láska, která by o něho dbala. Když dávná úzká stezička jeho myšlení skončila slepě, poutal nyní jeho mysl naprostý zmatek a úder, který zasáhl nejcitlivější čivy lásky, ji zřejmě v Silasovi zabil.

Konečně vsak Silas ubrusové plátno pro paní Osgoodovou do-tkal a dostal mzdu ve zlatě. Jeho výdělky v rodném městě, kde pracoval pro velkého faktora, bývaly poměrně nižší; dostával výplatu týdně a velký díl z tohoto týdenního výdělku připadl na výdaje náboženské a dobročinné. Nyní, poprvé v životě, viděl na dlani pět lesklých zlaťáků; nikdo neočekával podíl z nich a Silas neměl nikoho na světě tak rád, aby mu podíl z nich nabídl. Ale co mu byly ty zlaťáky platné, jemu, jenž před sebou neviděl žádnou jinou vyhlídku než nekonečné dny tkaní? Neviděl v tom smysl, aby se takhle ptal, protože mu bylo příjemné cítit je v dlani a dívat se na jejich blýskavou tvář – všechno to zlato je jeho! – byl to jiný prvek

– 23 –

života, stejně jako to tkaní a ukájení hladu, na hony vzdálený tomu životu víry a lásky, od něhož byl odříznut. Tkalcova ruka znávala dotyk těžce vydělaných peněz ještě předtím, než její dlaň dorostla v plnou šířku; po dvacet let mu už tajuplné peníze představovaly symbol pozemského blaha a přímý smysl dřiny. V letech, kdy pro něho každičký groš měl svůj účel, nestála jeho láska k penězům zřejmě za řeč, neboť tehdy miloval ten účel. Ale nyní, když už nikde žádný účel neviděl, proměnil se jeho zvyk, peníze očekávat a přijímat je s pocitem splněné snahy, v prsť dost hlubokou, aby v ní vzklíčilo sémě lačnosti; a když Silas kráčel za soumraku přes pole k domovu, vytáhl peníze a za té houstnoucí tmy mu připadaly ještě lesklejší.

Asi tou dobou se udála příhoda, jež jako by otvírala dveře možnosti jistého přátelského sblížení se sousedy. Jednoho dne, když si šel dát spravit střevíce, zastihl u krbu sedět ševcovu ženu, postiženou hrozivými příznaky srdeční choroby a vodnatelnosti, které už kdysi viděl u své matky jakožto předzvěst její smrti. Při pohledu na ni, provázeném touto vzpomínkou, zavalil ho nenadále soucit, a když si připomněl, jaké ulehčení matka pocítila po prostém odvaru z náprstníku, slíbil Sally Oatesové, že jí přinese něco, co jí uleví, když jí doktor nepomáhá. Při této samaritánské službě Silas pocítil, poprvé od svého příchodu do Raveloe, vědomí spojitosti mezi svým životem minulým a nynějším, vědomí, jež by bylo mohlo být začátkem jeho záchrany z onoho pavoučího živoření, na něž jeho život poklesl. Ale nemoc povýšila Sally Oatesovou v očích sousedů na osobu velmi zajímavou a významnou a skutečnost, že se jí po vypití Marnerovy „vodičky“ ulevilo, se stala předmětem všeobecné rozpravy. Předepíše-li nějaký lék doktor Kimble, a ten pak účinkuje, je to zcela přirozené, ale když tkadlec, který přišel kdo ví odkud, dělá zázraky s flaštičkou hnědé vody, je nadpřirozený ráz tohoto jevu zřejmý. Nic podobného nikdo nepamatuje od té doby, co vedle v Tarley umřela „babka vědma“; ta měla jak kouzla, tak

– 24 –

vodičky a kdekdo k ní chodil, když na děti doma přišel psotník. Silas Marner musí být člověk stejného druhu, protože jak jinak by věděl, co Sally Oatesové vrátí dech, kdyby neznal o hodně víc než tohle? „Babka vědma“ znala slova, která si pro sebe mumlala, takže jeden neslyšel, co vlastně povídá, a když přitom ovázala dí-těti paleček u nohy kouskem červené niti, stačilo to zabránit, aby se mu voda nevrazila do hlavičky. Vždyť ještě dnes jsou v Raveloe ženy, které nosívaly na krku pytlíček od „babky vědmy“, a proto se jim taky jaktěživo nenarodil žádný blbeček, jako se stalo Anny Coulterové! Moc se podobá pravdě, že Silas Marner dokáže právě tolik, snad i víc; a teď je úplně jasné, jak to, že přišel z neznámých končin a vypadá tak „legračně“. Ale Sally Oatesová si musí dát pozor a doktorovi o tom ani nešpitnout, protože ten by jistě na Marnera zanevřel – měl přece na „babku vědmu“ odjakživa pifku a těm, kdo k ní chodili, vyhrožoval, aby s jeho pomocí už nadosmrti nepočítali!

Silas se najednou octl ve svém domku v obležení – matkami, které na něm chtěly, aby jim vrátil mléko nebo aby dětem zaříkal černý kašel, a muži, kteří chtěli vodičku proti revma nebo zauz-leným žilám na rukou; a žadatelé, aby se zajistili proti odmítnutí, přinášeli v hrsti stříbro. Silas by byl mohl s kouzly, stejně jako s tím svým chudým rejstříkem bylinek, provozovat výnosný ob-chod, ale za takových podmínek ho peníze pranic nelákaly; nikdy v životě totiž netíhl k nepoctivosti, a stále podrážděněji jednoho po druhém odháněl, protože pověst o jeho moudrosti se rozšířila až do Tarley a dlouho trvalo, než lidé přestali vážit tak dlouhou cestu, aby ho požádali o pomoc. Nakonec se však důvěra v jeho moudrost změnila v strach, protože nikdo mu nevěřil, když prohlašoval, že žádná kouzla nezná a nemůže nikoho zázrakem vyléčit, a všichni muži a ženy, které postihla nějaká nehoda nebo nový záchvat po-tom, kdy se k němu marně utekli o pomoc, přičítali své neštěstí zlovolnosti a hněvivému pohledu mistra tkalce Marnera. Tak se stalo, že vzplanutí soucitu k Sally Oatesové, které v něm na chvilku

– 25 –

probudilo pocit bratrské sounáležitosti, odpor mezi ním a sousedy jen ještě prohloubilo a jeho opuštěnost zvýšilo.

Ponenáhlu se zlaťáky, stříbrné koruny a půlkoruny začaly kupit v hromádku a Marner z nich pro své denní potřeby ubíral stále méně a méně a snažil se rozluštit otázku, jak si udržet sdostatek sil pro šestnáct hodin práce denně s výdajem co možná nejmenším. Nestalo se snad už, že lidé, uzavření o samotě ve vězení, našli zalí-bení v tom, že si uplynulý čas poznamenávali rovnými čarami určité délky na zdi, až se jim přírůstek celkového počtu rovných čárek, se-skupených do trojúhelníků, stal samoúčelným cílem? Nezaháníme snad chvíle prázdna nebo únavného čekání opakováním nějakého bezvýznamného pohybu nebo zvuku, až se nám to opakování stane potřebou, která je počátkem zvyku? To nám pomůže pochopit, jak to, že náklonnost ke schránění peněz zesílí až ve sžíravou vášeň u lidí, jejichž obrazotvornost jim hned při prvopočáteční hromádce neukázala žádný jiný cíl než poklad sám. Marner zatoužil, aby se hromádky po deseti rozrostly až do čtverce a potom do čtverce ještě většího; a každý nový zlaťák, ačkoliv sám o sobě přinášel uspokojení, jen ještě Silasovu lačnost podněcoval. Mít méně náruživou povahu, byl by v tomto divném světě, který se mu změnil v beznadějnou hádanku, možná seděl, tkal a tkal a vyhlížel jen konec vzoru nebo konec díla, až by byl zapomněl jak na tu hádanku, tak i na všechno ostatní kromě přímých tělesných pocitů; ale byly tu peníze, které jako mezníky dělily jeho tkaní na časové úseky, a peníze nejenom přibývaly, ale zůstávaly u něho. Začal si myslet, že ho znají, jako ho zná i jeho stav, a za nic na světě by nebyl vyměnil mince, které se staly jeho družnými přáteli, za jiné mince s tváří mu neznámou. Ohmatával je a počítal je, až v něm jejich tvar a barva vyvolaly pocit, jako by byl ukojil hlad; ale vytahoval je pouze v noci, až když skončil denní práci, aby se jejich družnou společností potěšil. V podlaze pod stavem uvolnil několik cihel a pod nimi vyhrabal díru, do níž schovával železňáček s hromádkou svých zlaťáků a stříbrných

– 26 –

mincí; a kdykoliv svůj poklad znovu uložil, zahrabal uvolněné cihly zase pískem. Ne snad, že by ho byl strach z oloupení přepadal nějak často nebo zvlášť silně, neboť v těch dobách bylo takové schráně-ní peněz na venkově běžné; v raveloské farnosti žili staří dělníci, o nichž se vědělo, že mají své úspory doma, patrně v koudelové spodnici v posteli, ale jejich prostomyslní sousedé, třebaže ne všichni stejně poctiví jako jejich předkové za časů krále Alfreda, neměli obrazotvornost dost smělou, aby plán na loupež dovedli zosnovat. Jak by také byli mohli ve vlastní vesnici ty peníze utratit, aby se neprozradili? Byli by museli „utéci do světa“ – počin stejně tajemný a povážlivý jako let balonem.

Tak tedy žil Silas Marner rok za rokem sám a sám, zlaťáky mu v železňáčku přibývaly a jeho život se stále víc a víc scvrkal a ustaloval v pouhý tep lačnosti a jejího ukojení, který neměl vztah k žádné jiné bytosti. Jeho život se zjednodušil na dvě činnosti, na tkaní a lakotění, bez jakýchkoli úvah o cíli, k němuž tyto činnosti směřují. Týmž přerodem možná prošli i lidé moudřejší, když je osud odřízl od vší víry a lásky – jenže místo tkalcovského stavu a hromádky zlaťáků si zvolili nějaké učené bádání, důmyslný vy-nález nebo duchaplnou teorii. Stálo za podiv, že se Marnerova tvář i postava sesychala a křivila do trvalé fyzické podoby s cílem jeho života, takže skýtal týž dojem jako klika nebo ohnutá roura, která jako samostatná součást nemá žádný smysl. Vystouplé oči, které kdysi vypadaly důvěřivé a snivé, vypadaly nyní jako stvořené vidět pouze jedno, a to něco mizivě malého jako zrnko máku, po čem všude slídily; a tkadlec byl tak zvadlý a žlutý, že ačkoliv mu nebylo ještě ani čtyřicet, děti o něm nikdy nemluvily jinak než jako o dě-dovi Marnerovi.

Ale ještě i v tomto stadiu uvadání se udála drobná příhoda, kte-rá svědčila o tom, že všechna míza něhy v něm dosud nevyschla. Jednou z jeho každodenních prací bylo přinést si vodu ze studánky, která byla o dvě pole dál, a k tomu používal hned od té doby, co

– 27 –

přišel do Raveloe, hnědý kamenný hrnec, v němž viděl z té hrstky domácího náčiní, kterou si vůbec dopřál, svou nejmilejší nádobu. Byl mu společníkem celých dvanáct let, celou tu dobu stál na témž místě a celou tu dobu mu časně ráno nastavoval ucho, takže jeho obrys měl pro Silase výraz radostné ochoty a stisk jeho ucha v dlani skýtal Silasovi uspokojení, jež se mísilo s potěšením, že opět má čerst vou čistou vodu. Jednou ráno, když se vracel od studánky, za-kopl o stupeň schůdků přes plot a hnědý hrnec dopadl tak prudce na kameny, položené jako můstek přes strouhu pod ním, že se rozbil na tři kusy. Silas sebral střepy a se smutkem v srdci si je odnesl domů. Hnědý hrnec mu sice už nikdy nemohl být k potřebě, ale Silas sestavil střepy dohromady a postavil si tu trosku na památku na staré místo.

To je tedy příběh Silase Marnera až do patnáctého roku jeho pobytu v Raveloe. Celý boží den proseděl za stavem, uši zaleh-lé jeho jednotvárností a oči zblízka zabodnuté do pozvolného růstu neměnnosti režného díla, a svaly se mu pohybovaly s tak stejnoměrným opakováním, že se přestávka v něm zdála stejně násilná, jako kdyby byl zadržel dech. Ale noc mu přinášela opojné potěšení; na noc zavřel okenice, zastrčil pevně dveře na závoru a vy-táhl své zlato. Už dávno vzrostla hromádka peněz tuze mnoho, aby se do železňáčku vešla, a Silas si na ně ušil dva pevné kožené měšce, které nenechávaly ve svém úkrytu ani kousek nevyužitého místa, nýbrž poddajně vyplnily každičký koutek. Jak se ty zlaťáky leskly, když se sypaly z těch temných kožených hrdel! Stříbra bylo v po-měru ke zlatu velice málo, protože za dlouhé kusy plátna, z nichž se jeho práce hlavně skládala, dostával vždycky zaplaceno zčásti ve zlatě a osobní potřeby si opatřoval pouze za stříbro, při čemž si k placení těchto nákupů vždycky vybíral šilinky a půlšilinky. Nejvíc sice miloval zlaťáky, ale neměnil ani stříbro – ty koruny a půlko-runy, které byly jeho výdělkem, vlastní prací získaným; miloval je všechny. Rozestíral si mince do nízkých hromádek a prohraboval se

– 28 –

v nich rukama; potom je počítal, rovnal do pravidelných sloupečků, palcem a ukazovákem se laskal s jejich oblým obrysem a se záli-bou už myslel na zlaťáky, teprve na půl vydělané prací založenou ještě ve stavu, jako by to byly ještě nenarozené děti, a myslel i na zlaťáky, které mu budou přibývat, jak mu budou přibývat léta, dál a dál po celý život, který se před ním prostíral do nedohledné dálky, zahalené nesčetnými dny tkalcování. Žádný div, že dlel myšlenkami u stavu a u peněz stále – i když putoval přes pole a cesty, aby si došel pro dílo a přinesl si je domů – a že mu kroky nikdy nezabloudily ke křovinaté mezi ani k příkopu podle cesty, aby se ohlédl po bylin-kách, kdysi mu tak známých; i ty patřily minulosti, od níž se jeho život odtáhl jako potůček, který se scvrkl hluboko pod travnatý lem své bývalé šíře v nepatrnou skomíravou stružku, jež si suchopárem písku sama prořezává nové koryto.

Ale kolem Vánoc tohoto patnáctého roku se v Marnerově životě udála druhá velká změna a spjala jeho další běh podivuhodným způsobem s životem jeho sousedů.

– 29 –

Kapitola 3

Nejpřednější osobností v Raveloe byl zeman Cass, který bydlel v tom velkém červeném domě s hezkými kamennými schody vpředu a vzdušnými stájemi vzadu, skorem přímo proti kostelu. Byl sice pouze jedním z několika statkářů v obci, ale jedině jemu se dostávalo čestného titulu zemana, neboť ačkoliv se i o rodině pana Osgooda mělo za to, že ve farnosti sídlí od nepaměti – raveloská představivost se totiž jaktěživo neodvážila vrátit až do té strašlivé prázdnoty, kdy Osgoodové ještě vůbec nebyli – přesto pan Osgood vlastnil pouze statek, na němž hospodařil, kdežto zeman Cass měl ještě jednoho dva pachtýře, kteří si k němu chodili stěžovat na zvěř docela tak, jako kdyby býval skutečný šlechtic.

Ještě stále trval ten skvělý válečný čas, v němž kdekdo tušil ob-zvláštní přízeň Prozřetelnosti vůči majitelům půdy, a pokles cen nepokročil dosud tak daleko, aby strhl plémě malých zemanů a svo-bodníků k závodu po cestě zhouby, k němuž jim výstřední zvyky a špatné hospodaření štědře mazaly kola. Mluvím nyní se zřetelem na Raveloe a farní obce, které se mu podobaly, neboť náš starobylý venkovský život měl mnoho různých tvářností, jak tomu musí být u života všeho, když se prostírá po různorodém povrchu země a když ho různorodě prolíná množství proudů – od větrů nebeských až po myšlenky lidské – jež jsou ve věčném pohybu a s nevypo-čitatelnými výsledky se navzájem kříží. Raveloe se choulilo mezi košatými stromy a rozježděnými cestami stranou od proudů prů-myslové podnikavosti i puritánské přísnosti: boháči jedli a pili, co hrdlo ráčilo, přijímali odevzdaně pakostnici a mrtvici jako záhadné jevy, které jsou ve „vážených“ rodinách běžné, a chudí si mysleli, že boháči jsou docela v právu, když si žijí vesele – a kromě toho jejich hody znamenaly zvýšené množství zbytků, těch dědičných drobtů

– 30 –

chudých. Kdykoli se u zemana Cassa vařily šunky, Betty Jayová to vždycky vycítila, ale její touha skončila pokaždé u mastné tekutiny, v níž se kýty vařily; a když roční doba s sebou přinesla hlavní ve-selice, nebyl člověk, aby je nepovažoval za dobrodiní pro chudinu. Raveloské hody totiž bývaly jako zadní čtvrtě hovězího a sudy piva – velkého měřítka a dlouhého trvání, zvlášť v zimní době, když si dámy naskládaly do cestovních krabic parádní šaty a čepce a riskovaly nebezpečnou jízdu za jezdcem na zadku koně brodění s tím drahocenným břemenem přes potoky a říčky, ať pršelo nebo sněžilo a prostě se nevědělo, jak vysoko voda vystoupí, nedalo se přece předpokládat, že očekávají radovánky krátké. Z toho důvodu se v roční době, kdy se brzy snášela tma a kdy nebylo mnoho co dělat a hodiny se vlekly, všechno vždycky uspořádalo tak, že dům hostům otevřelo několik sousedů jeden po druhém. Jakmile nachys-taným jídlům u zemana Cassa ubylo na hojnosti i chutnosti, stačilo jeho hostům pouze popojít vesnicí kousek výš k panu Osgoodovi a v jeho domě Na Štěpnici našli šunky a pečínky dosud nenačaté, vepřovou sekanou ještě prosáklou vůní žáru, máslo právě stlučené, že čerstvější se nenajde – zkrátka všechno, co si jen mohla sváteční chuť přát, snad ještě lépe upravené, třebaže nikoliv ve větší hojnosti než u zemana Cassa.

Zemanova manželka totiž už dávno zemřela a Červenému domu chyběla ona přítomnost ženy a matky, která je zdrojem lásky i bázně, jež jdou k duhu pokoji i čeledníku; a to zčásti vysvětlovalo, nejen proč jeho sváteční pokrmy oplývají spíš hojností než dokonalou úpravou, ale i proč se pyšný zeman tak snižuje a předsedá stolu častěji v lokále U Duhy než v příšeří tmavých deštěných stěn vlast-ního domu; a možná i to, proč se mu synové právě moc nevyvedli. Raveloe nebyla sice obec, kde by se na mravy bralo tuze přísné mě-řítko, ale přesto kdekdo pokládal u zemana za slabost, že všechny syny nechává doma lenošit; a třebaže se už ledaco muselo prominout mladíkům, jejichž otcové si to mohli dovolit, potřásali lidé hlavou

– 31 –

nad způsobem života druhorozeného syna Dunstana, všeobecně zvaného Dunsey Cass, jehož záliba v čachrech a sázení by se mohla zvrhnout v něco horšího, než je pouhé vyhazování z kopýtka. To se rozumí, říkali sousedé, co na tom záleží, kam to přivede Dunsey – ten škodolibý posměváček, jemuž jako by mok chutnal tím víc, když ostatní byli na suchu – vždycky ovšem s výhradou, že jeho výstřelky nepřivedou do nesnází takovou rodinu, jako je rodina zemana Cassa, která má náhrobek v kostele a korbele starší než král Jiří. Ale bylo by škoda nastokrát, kdyby se pan Godfrey, nejstarší syn a hezký a dobrosrdečný mladý muž s upřímnou tváří, který má jednou statky zdědit, rozhodl jít ve šlépějích bratrových, jak se poslední dobou zdá. Jestli si tak povede dál, přijde o slečnu Nancy Lammeterovou; dobře se přece ví, jak velmi nedůvěřivě se na něho dívá od té doby, letos o svatodušních svátcích to už byl rok, co se tolik mluvilo o tom, že kolikrát není celé dny doma. Něco určitě neklape, něco víc než jen tak ledajakého – to je úplně jasné – protože pan Godfrey nemá už ani z polovice tak zdravou barvu a přímý pohled, jako míval. Jeden čas kdekdo říkal: On a slečna Nancy Lammeterová, to bude dohromady hezký párek! A kdyby se stala paní Červeného domu, byla by to jen změna k dobrému, protože Lammeterovic slečny už mají takovou výchovu, že nestrpí promarnit ani jedinou špetičku soli, a přesto má každý v jejich domácnosti to nejlepší, co mu podle jeho postavení přísluší. Taková snacha by byla pro starého zemana hotová spása, i kdyby nepřinesla ani groš věna, protože přes všechny zemanovy příjmy je věru proč se bát, že jeho kapsa má víc děr než tu, skrz kterou strká dovnitř ruku. Ale jestli pan Godfrey neobrátí nový list, může se klidně se slečnou Nancy Lammeterovou rozloučit.

Jednou odpoledne ke konci listopadu onoho patnáctého roku, co se do Raveloe přistěhoval Silas Marner, stál v tmavě deštěném pokoji, s rukama v postranních kapsách a zády ke krbu, právě tento kdysi nadějný Godfrey. Ubývající šedé světlo dopadalo tlumeně na stěny zdobené puškami, biči a liščími ocasy, na kabáty a klobouky

– 32 –

poházené po židlích, na korbele, které čpěly zvětralým pivem, a na polovyhaslý oheň s dýmkami, opřenými v koutech u krbu – na známky rodinného života, oloupeného o všechno posvátné kouzlo, života, s nímž byl výraz zasmušilého roztrpčení v světlé Godfreyho tváři v smutném souladu. Zdálo se, že čeká a poslouchá, až někoho uslyší přicházet, a za chvilku se vskutku ozval zvuk těžkého kroku, provázeného hvízdáním, který duněl velkou, prázdnou vstupní síní.

Dveře se otevřely a vstoupil podsaditý mladý muž mračného po-hledu se zardělým obličejem a bezdůvodně nadutým vystupováním, které jsou známkou prvního stupně podroušenosti. Byl to Dunsey a při pohledu na něho pozbyla Godfreyho tvář části své zasmušilosti a přijala vyslovenější výraz nenávisti. Hezký hnědý křepelák, který ležel na dlážkách před ohništěm, zalezl pod židli v koutě vedle krbu.

„No, mladý pane Godfrey, copak ode mne chcete?“ zeptal se Dunsey posměvačným tónem. „Jste můj starší bratr a svým prvo-rozenstvím mně nadřazený, jak víte. Musel jsem tedy přijít, když jste pro mne vzkázal.“

„Hm, chci tohle – a koukej ze sebe tu opici setřást a dobře poslou-chej, rozumíš?“ odpověděl Godfrey zuřivě. Ve snaze obrátit svou zasmušilost v nevybíravý hněv vypil sám víc, než mu bylo zdrávo. „Chci ti oznámit, že musím to pachtovné od Fowlera odevzdat ze-manovi, nebo mu jinak povědět, že jsem ty peníze dal tobě, protože zeman vyhrožuje, že je z Fowlera dostane exekucí, a všechno vyjde najevo stejně, ať mu to řeknu nebo ne. Povídal mi právě teď, než odešel, že by měl vzkázat Coxovi, aby to exekučně vymáhal, jestli se Fowler do týdne neukáže a svůj nedoplatek nevyrovná. Zeman má prázdnou kapsu a není v náladě trpět nějaké šaškoviny. A ty víš, čím hrozil, kdyby ti na to přišel, žes mu znovu zpronevěřil peníze. Tak koukej ty peníze sehnat a to hezky zčerstva, rozumíš?“

„Hoho!“ odpověděl Dunsey uštěpačně, přistoupil k bratrovi blíž a zadíval se mu do obličeje. „Co myslíš, co kdybys ty peníze sehnal sám a tu námahu mi ušetřil, hm? Když už jsi byl takový laskavý

– 33 –

a jednou mi je dal do ruky, neodmítneš mi jistě i tu laskavost, že je za mne ještě zaplatíš. Udělal jsi to přece z bratrské lásky, to nevíš?“

Godfrey skousl ret a zaťal ruku v pěst. „Nechoď ke mně s těmahle očima blíž, nebo jinak ti vyrazím zuby!“

„Ale kde, nic mi neuděláš,“ řekl Dunsey, ale přesto rázem ustou-pil. „Jsem přece úžasně hodný bratr, to nevíš? Mohl bych tě přece kdykoli dát vyhnat z domu i domova jako vyděděnce bez groše až na ten tradiční šilink. Mohl bych zemanovi prozradit, jak se jeho hezký synáček oženil s tou roztomilou mladičkou Molly Farrenovou a jak je celý nešťastný, že nemůže žít se svou ožralou ženou pohromadě, a vklouzl bych na tvé místo jako po másle. Ale vidíš, já to nepoví-dám – jsem tak úslužný a hodný! Vezmeš tedy všechny moje starosti na sebe. Seženeš mi těch sto liber – vím, že seženeš!“

„Jak mám ty peníze sehnat?“ namítl Godfrey, celý rozechvělý. „Ani jediný šilink mi neříká pane. A je to lež, že bys vklouzl na mé místo; tebe by vyhnal z domu taky a tím to končí. Protože jestli začneš s povídačkami ty, začnu já taky. Bob je otcův miláček – však to víš až moc dobře. Přišlo by mu jenom vhod, kdyby se tě zbavil.“

„Co na tom?“ řekl Dunsey, a jak vyhlížel oknem, pokyvoval hlavou ze strany na stranu. „Jít v tvé společnosti by pro mne bylo náramně příjemné – jsi takový roztomilý bratříček a odjakživa jsme se spolu tak rádi hádali, že bych nevěděl, co si bez tebe počít. Ale bude ti asi milejší, když zůstaneme oba pohromadě doma; jistě ti to bude milejší. Tak to tedy už nějak zařídíš, abys tenhle pakatýlek sehnal, a já ti dám sbohem, třebaže se nerad s tebou loučím.“

Dunstan už odcházel, ale Godfrey se za ním rozběhl, chytil ho za rameno a s kletbou řekl: „Povídám ti, já žádné peníze nemám a žádné peníze ani sehnat nemůžu.“

„Vypůjč si od starého Kimbla.“„Povídám ti, že ten mi už víckrát nepůjčí, a já na něho taky už

nepůjdu.“„Tak tedy prodej Bleska.“

– 34 –

„Hm, to se lehko řekne. Potřebuju peníze hned.“„Přece stačí, když na něm zítra pojedeš na štvanici. Jistě tam

bude Bryce i Keating. Dostaneš víc nabídek než jen jednu.“„To jistě – a dostanu se domů v osm večer, bláto až za ušima. Jdu

tancovat k Osgoodovům, paní má narozeniny.“„I hleďme!“ řekl Dunsey, otočil hlavu do strany a snažil se mluvit

titěrně upejpavým diskantem. „A půjde líbezná slečna Nancy – a my si s ní dáme taneček a slíbíme, že už nikdy nebudeme darebačit, a ona nás přijme pěkně na milost a…“

„Nemluv o slečně Nancy, kašpare jeden,“ řekl Godfrey a zrudl, „nebo ti zakroutím krk!“

„Pročpak?“ řekl Dunsey ještě stále strojeným hlasem, ale vzal ze stolu bičík a poklepával si jeho rukojetí do dlaně. „Máš zna-menitou čáku. Radím ti, zase se k ní přilichoť. Ušetří ti to čas, kdyby Molly některý den přebrala o nějakou tu kapku opia víc a udělala z tebe vdovce. Slečně Nancy nebude vadit být druhá, když o tom nebude vědět. A máš hodného bratříčka, který tvoje tajemství dobře zachová, protože ty k němu budeš učiněný div ochoty.“

„Já ti povím, jak to je,“ řekl Godfrey a celý bledý se znovu roztřá-sl. „Málem mi už trpělivost dochází. Kdybys měl krapet víc filipa, třeba bys pochopil, že můžeš člověka štvát trochu moc daleko, až to nakonec přeženeš a jeho doženeš k tomu, že mu je pak jedno, do čeho se vrhne. Nevím, jestli tomu právě tak není zrovna tuhle chvíli – mohl bych přece stejně dobře všechno povědět zemanovi sám – když už nic jiného, aspoň setřesu z krku tebe. A koneckonců se to jednou stejně doví. Ona sama mi už chvíli vyhrožuje, že přijde a poví mu to. Tak si tedy nemaluj, že tvoje mlčení má každou cenu, jakou se ti zlíbí žádat. Cucáš ze mne peníze, až nemám ani vindru, abych umlčel ji, a ona jednoho krásného dne svou hrozbu splní. Je to prašť jako uhoď. Řeknu otci všechno sám a ty můžeš táhnout ke všem čertům.“

– 35 –

Dunsey poznal, že přestřelil a že nastala situace, která by i toho váhavého Godfreyho mohla dohnat k rozhodnému kroku. Řekl však s lhostejným výrazem:

„Jak ti je libo – ale já si nejdřív loknu piva.“ A když zatáhl za zvonkovou šňůru, rozvalil se přes dvě židle a začal rukojetí bičíku poklepávat na lavici v okně.

Godfrey stál ještě stále zády k ohni, neklidně se prsty přebíral obsahem postranních kapes a díval se do podlahy. Jeho statná svalnatá postava v sobě sice chovala notnou míru tělesné odvahy, ale nepomáhala mu úspěšně obstát, když měl čelit nebezpečím takového rázu, že je nemohl zažehnat ani ranou pěstí, ani zaškr-cením. Jeho vrozenou nerozhodnost a mravní zbabělost jen ještě zvyšovalo postavení, v němž se na něho obávané následky jako by hrnuly ze všech stran, a sotva se dal zlostí strhnout k rozhodnutí Dunstana nedbat a všechna možná prozrazení předejít, už mu všechny strasti, které na sebe takovým krokem nezbytně přivolá, připadaly ještě nesnesitelnější než celá zlá přítomnost. Následky otevřeného přiznání nebyly pochybné, ty byly jisté – kdežto pro-zrazení jisté nebylo. Od blizoučké vidiny této jistoty se s pocitem uklidnění vrátil zase k váhavému rozmýšlení a kolísání. Vyděděný syn malého zemana, stejně neochotný dělat kopáče jako žebráka, byl bezmála stejně bezmocný jako vyvrácený strom, který z milosti země i nebes zmohutněl v pěkný kmen na místě, kde vzklíčil prvním výhonkem. Byl by snad dovedl myslet na kopání celkem vesele, kdy-by byl za takových podmínek mohl získat Nancy Lammeterovou; ale protože musel neodvolatelně ztratit jak ji, tak i dědictví, a také zpřetrhat všechny svazky kromě toho jednoho, který ho ponižoval a zůstavoval bez pohnutky, proč se snažit a najít opět své lepší já, nedovedl si pro sebe představit žádnou jinou budoucnost, až by se přiznal, než dát se „naverbovat na vojnu“ – krok to v očích každé „spořádané“ rodiny svrchovaně zoufalý, bezmála rovný sebevraždě. Ne! Raději se svěří náhodě, než vlastní rozhodnosti – raději bude dál

– 36 –

sedat u hostiny a popíjet víno, které tak miluje, i když nad ním bude viset ten meč a hrůza mu bude drtit srdce – ano, raději to, než se vrhnout do mrazivé temnoty, kde není jedinká radost. Neslýchaný ústupek Dunstanovi, prodej toho koně, mu začal ve srovnání se splněním vlastní hrozby připadat snadný. Ale pýcha mu nedovo-lovala obnovit hovor jinak než pokračováním v hádce. Dunstan to očekával a popíjel pivo menšími doušky než obvykle.

„To je ti úplně podobné,“ vybuchl Godfrey trpkým tónem, „mluvit o prodeji mého Bleska tak lhostejně! Prodat to poslední, co ještě můžu vůbec svým majetkem zvát, a nejlepšího koně, jakého jsem kdy v životě měl! Kdybys v sobě měl i jen jiskřičku hrdosti, styděl by ses vidět, jak se naše stáj prázdní a kdekdo se tomu ušklebuje. Ale já věřím, že bys prodal i sám sebe, když už pro nic, tedy pro radost, abys někomu dal pocítit, jak se napálil.“

„Ba, ba,“ řekl Dunstan velmi smířlivě, „vidím, že mi nechceš křiv-dit. Víš dobře, jaký jsem poklad, když jde o to, někoho na nějaký kup uhnat. Z toho důvodu ti radím, abys prodej Bleska svěřil mně. S radostí bych na něm jel zítra na štvanici místo tebe. Nebudu se sice v sedle vyjímat tak hezky jako ty, ale oni budou licitovat na koně a ne na jezdce.“

„Hm, to nejspíš – svěřit svého koně tobě!“„Jak ti je libo,“ řekl Dunstan a s výrazem úplného nezájmu začal

opět poklepávat na lavici v okně. „Ty Fowlerovy peníze musíš za-platit ty – mně do toho nic není. Ty jsi od něho ty peníze přijal, když jsi byl v Bramcotu, a ty jsi řekl zemanovi, že Fowler ještě nezaplatil. Já v tom prsty neměl, to ty sis zamanul, být ke mně tak hodný a ty peníze mi dát, nic jiného na tom nebylo. Jestli nechceš ty peníze zaplatit, nech to tak – mně to je docela jedno. Chtěl jsem ti jenom posloužit, že ti prodej toho koně obstarám, když vidím, že se ti nehodí jet zítra tak daleko.“

Godfrey krátkou chvíli neodpovídal. Nejraději by byl na Dunstana skočil, vyrval mu bičík z ruky a zpráskal ho, div by z něho duši

– 37 –

nevyrazil; a nebyl by mu v tom zabránil žádný tělesný strach – ale sevřel ho jiný druh strachu, živený city ještě silnějšími, než byl jeho hněv. Když opět promluvil, učinil tak hlasem napůl smířlivým.

„Hm, ty tedy nemáš s tím koněm za lubem žádné kejkle, ne? Výhodně ho prodáš a peníze mi poctivě vysázíš, co? Jestli ne, víš, tak se načisto všechno sesype, protože žádnou jinou naději nemám. A jestli mi strhneš střechu nad hlavou, moc velkou radost z toho mít nebudeš, protože tě pod sebou pohřbí taky.“

„Ba, ba,“ přitakal Dunstan a vstal, „no dobrá. Já věděl, že se umoudříš. Já jsem ten pravý, kdo dokáže starého Bryce dostat, aby klopil. Vymáčknu ti za něj aspoň stodvacet liber, to nejmíň.“

„Ale co kdyby zítra třeba lilo, že by psa nevyhnal, jako pršelo včera, to bys pak jet nemohl,“ řekl Godfrey a sám ani dobře nevěděl, přeje-li si takové překažení nebo ne.

„Žádné kdyby,“ odpověděl Dunstan. „Já mám na počasí odjak-živa štěstí. Kdybys chtěl jet ty, pak by pršet mohlo. Ty nemáš v ruce trumfy nikdy, víš – ale já vždycky. Ty máš krásu, abys věděl, a já mám štěstí – proto se mě musíš držet jako falešné grešle pro štěstí; beze mne se neobejdeš nikdy!“

„Zatraceně, mlč už!“ okřikl ho Godfrey prudce. „A dej si pozor, abys zítra zůstal střízlivý, nebo si ještě cestou domů rozbiješ hlavu a Blesk by mohl dopadnout třeba hůř.“

„Netrap si svoje něžné srdíčko,“ řekl Dunstan, když otvíral dveře. „Ještě jsi neslyšel, abych kdy viděl dvakrát, když jsem měl za lubem nějaký obchod; to by zkazilo celý špás. Ostatně, když spadnu, zaru-čeně dopadnu vždycky na nohy.“

S těmi slovy bouchl Dunstan za sebou dveřmi a ponechal Godfreyho hořkému dumání o osobních svízelích, nyní den za dnem nerušenému ničím jiným než vzruchem z lovu, pití, hry v karty nebo z vzácnějšího a méně rozptylujícího potěšení vidět slečnu Nancy Lammeterovou. Rafinovaná a mnohotvárná muka, vyvěrající z vyšší citlivosti, která provází vyšší vzdělanost, jsou

– 38 –

možná méně politováníhodná než onen strašlivý nedostatek ne-osobního potěšení a rozptýlení, který ponechává drsnější duše na pospas věčně dotírající společnosti vlastního žalu a nespokojenosti. Život oněch venkovských předků, jež zpravidla rádi považujeme za postavy nadmíru prozaické – za lidi, jejichž jedinou prací bylo objíždět svou půdu a být v sedle stále těžší a těžší a kteří trávili zbytek svých dnů v pololhostejném ukájení smyslů, otupených jednotvárností – měl do sebe nicméně i jistý patos. I je stíhala neštěstí a jejich mladistvé omyly jim přinášely krušné následky; třebas jim láska k nějaké líbezné panně, živému obrazu nevinnosti, pořádku a klidu, předestřela před očima vidinu života, v němž se i bez hýření nebudou dny zdát příliš dlouhé – ale ztratili tu pannu a vidina zmizela a co jiného jim potom zbývalo, zvlášť když zatím pro lov nebo pro vláčení ručnice přes oraniště tuze ztěžkopádněli, než pít a rozveselit se nebo pít a rozkohoutit se, aby se tak vymanili z pestrých výkyvů osudu a mohli znovu a zas s náruživým důrazem mluvit o věcech, které už celý rok omílají hodinu co hodinu? Mezi těmito zbrunátnělými muži s kalnýma očima byli dozajista i takoví, jež – zásluhou jejich vrozené lidské dobroty – ani hýření jaktěživo nedokázalo dohnat k zvířeckosti; muži, kteří i ve chvílích, kdy měli tváře růžově svěží, cítili ostrý trn zármutku nebo hryzení svědomí, muži, jež třtiny, o něž se opírali, bodaly do srdce, nebo muži, kteří lehkomyslně vložili údy do okovů, z nichž je již žádný zápas nemohl vyprostit; a za těchto smutných okolností, běžných nám všem, nenacházely jejich myšlenky poklidné útočiště nikde jinde než ve vyšlapaném okruhu vlastního malicherného života.

V takovém stavu alespoň byl Godfrey Cass v šestadvacátém roce svého života. Hryzení svědomí, kterému napomáhaly ony drobné neujasnitelné vlivy, jimiž každý lidský vztah působí na poddajnou povahu, ho dohnalo k tajnému sňatku, který rozežíral jeho život jako sněť. Byl to škaredý příběh nízké vášně, ošálení a procitnutí z ošálení, který není zapotřebí z tajných hlubin Godfreyho hořkých

– 39 –

vzpomínek vytahovat na světlo. Věděl již dlouho, že k tomu ošálení zčásti přispěla léčka, nastražená mu Dunstanem, který v bratrově nedůstojném manželství viděl prostředek k ukojení své žárlivé nenávisti a zároveň i hrabivosti. A kdyby se byl Godfrey mohl považovat prostě za oběť, bylo by ho železné udidlo, jež mu osud vložil do úst, drásalo méně nesnesitelně. Kdyby nebyly kletby, které si polohlasem brumlal, když byl sám, platily ničemu jinému než Dunstanově ďábelské lstivosti, byl by se možná ná-sledků svého doznání hrozil méně. Měl však ještě něco jiného, co proklínat – vlastní neřestnou pošetilost, která mu nyní připadala stejně šílená a nevysvětlitelná, jak nám připadají skorem všechny naše pošetilosti a neřesti, když jejich pohnutky jsou dávno ty tam. Celé čtyři roky už myslel na Nancy Lammeterovou a s mlčenlivým trpělivým zbožňováním se jí dvořil jako ženě, která dokázala, že myslel na budoucnost s radostí: stane se jeho manželkou a udělá mu domov krásnější, než jaký kdy byl domov otcův – a když mu bude pořád nablízku, bude pro něho snadné setřást ony pošetilé zvyky, které pro něho beztak nejsou zábavou, nýbrž jen horečný-mi pokusy vyplnit prázdnotu. Godfrey měl v podstatě domáckou povahu, vypěstovanou v domově, kde rodinný krb neznal úsměv a kde denní zvyky nedržel na uzdě žádný domácí pořádek. Měl mírnou povahu, a zapadl proto bez odporu do života rodiny – ale potřeba nějaké něžné trvalé náklonnosti a touha po nějakém vlivu, který by mu ulehčoval konat dobro, jež měl raději, způsobi-la, že mu úpravnost, čistota a nenucená spořádanost domácnosti Lammeterových, ozářené úsměvem mladé Nancy, připadaly jako ony svěží jasné hodiny zrána, kdy všechna pokušení odcházejí spát a ponechávají ucho otevřené hlasu dobrého anděla, který nabádá k pilnosti, střídmosti a mírnosti. A přesto ho naděje na tento ráj nestačila uchránit před jednáním, které mu ho navždycky uzavřelo. Místo aby se vytrvale držel silné hedvábné šňůry, za niž by ho byla Nancy bezpečně vytáhla na zelené břehy, kde bylo

– 40 –

lehko kráčet pevně, nechal se strhnout zpátky do bahna a kalu, v němž nemělo smysl se ještě bránit. Nasadil sám sobě pouta, kte-rá ho olupovala o všechny mravné pohnutky a byla mu ustavičným dráždidlem k hněvu.

A přece bylo jedno postavení ještě horší než to nynější – a to bylo postavení, v němž se octne, až to škaredé tajemství vyjde najevo; a touha, která měla neustále vrch nad všemi ostatními, byla touha oddálit onen osudný den, kdy bude muset snést následky otcova mocného rozhořčení nad ranou, zasazenou jeho rodové pýše – kdy se bude možná muset rozloučit s oním dědičným pohodlím a důstojenstvím, které koneckonců je jistou příčinou, proč žít, a kdy si bude s sebou odnášet jistotu, že je z pohledu i úcty Nancy Lammeterové navždy vyhoštěn. Čím víc ten den oddaloval, tím větší byla možnost vysvobození třebas i jen z části ohavných následků, jimž se zaprodal, tím víc mu zbývalo příležitostí, aby si urval ono prapodivné potěšení z pohledu na Nancy a zachytil několik sla-bounkých známek náklonnosti, která v ní ještě doutná. Touha po tomto potěšení ho tu a tam zachvátila na čas přímo sžíravě, když předtím nechal projít třebas celé týdny a vyhýbal se Nancy jako vzdálené jasnokřídlé metě, která ho jenom zvábí, aby se vzepjal ke skoku a tím víc si uvědomil, jak krvavě se mu jeho okovy zadírají. Jeden z těchto občasných toužebných záchvatů ho držel právě nyní a již sám o sobě by býval dost mocný, aby ho přiměl svěřit Bleska Dunstanovi raději než zklamat svou touhu, i kdyby nebyl měl ještě další důvod, proč se mu na zítřejší štvanici nechtělo. Tímto dalším důvodem byla skutečnost, že místo zítřejšího srazu leželo poblíž tržního městečka Batherley, v němž žila nešťastná žena, jejíž obraz se mu stával den ze dne odpornějším; a jeho myšlenkám připadalo, že její obraz straší v celém okolí městečka. Jho, které si člověk ně-jakým špatným činem sám nasadí, zplodí nenávist i v povaze nej-mírnější; a dobrosrdečný, něžný a laskavý Godfrey Cass se rychle měnil v zahořklého člověka, navštěvovaného krutými chutěmi, jež

– 41 –

jako by do něho vcházely a opouštěly ho a zase vcházely jako démo-ni, kteří v jeho nitru objevili domov pro sebe připravený.

Co má dnes večer dělat, aby zabil čas? Nejlíp snad bude, když zapadne k Duze a poslechne si řeči o kohoutích zápasech; bude tam celá vesnice a co jiného se dá vůbec dělat? Ačkoliv co se jeho týká, kohoutí zápasy ho nezajímají ani za mák. Čmuchna, hnědý křepe-lák, který se před něho posadil a nějakou chvíli ho už pozoroval, teď vyskočila, jak se už nemohla dočkat obvyklého pohlazení. Ale Godfrey ji odstrčil, aniž se na ni podíval, a odešel z pokoje; a oddaná Čmuchna ho neuraženě následovala – snad proto, že neviděla, co jiného by mohla dělat.

– 42 –

Kapitola 4

Když Dunstan Cass za štiplavého rána vyjel a klusal opatrným tichým krokem jezdce, který se musí se svým loveckým koněm krýt, musel se dát úzkou alejí, která na druhém konci vedla podle neohrazené-ho pozemku, jemuž se říkalo Kamenný lom a na němž stál domek, kdysi kameníkova chatrč, nyní už po patnáct let obývaná Silasem Marnerem. V této roční době vypadal ten kus půdy se svým rozmok-lým a rozťapaným jílem a s opuštěným lomem, vysoko naplněným rudohnědou kalnou vodou, vskutku velmi pustě. To byla první myšlenka Dunstanova, když k němu přijížděl; a druhá byla, že ten starý hlupák tkadlec, jehož stav už slyší klapat, má někde schovanou pěknou hromádku peněz. Jak to přijde, že jeho, Dunstana Cassa, kte-rý už tak často slyšel mluvit o Marnerově lakotění, ještě nikdy nena-padlo Godfreymu navrhnout, že by měl toho dědu vystrašit nebo přemluvit, aby mu na skvělou záruku vyhlídek budoucího mladého zemana půjčil peníze? Tento zdroj mu teď připadl tak snadný a pří-jemný – obzvlášť proto, že Marnerův poklad je pravděpodobně dost velký, aby Godfreymu ponechal nad jeho dnešní naléhavou potřebu ještě slušný přebytek a umožnil mu tak přilepšit věrně oddanému bratrovi – že již málem otočil koně zase zpátky k domovu. Godfrey by jistě s největší ochotou ten návrh přijal; jistě by dychtivě uvítal nápad, který by mu mohl ušetřit rozloučení s Bleskem. Ale když Dunstan došel v úvahách až sem, chuť jet dál v něm zase zesílila, až převládla. Nechtělo se mu toto potěšení Godfreymu dopřát; bylo mu milejší, aby se mladý pán Godfrey raději užíral vztekem. Nadto měl Dunstan ještě také samolibé uspokojení z vědomí vlastní důležitosti, že má na prodej koně a tím i příležitost se handrkovat o cenu, napa-rovat se a možná i někoho napálit. Může přece vychutnat všechno potěšení, které mu z prodeje bratrova koně kyne, a přesto mít další

– 43 –

potěšení z toho, až Godfreymu nasadí do hlavy, aby si vypůjčil peníze od Marnera. Proto jel dál k místu srazu.

Bryce a Keating tam ovšem byli, jak Dunstan tak jistě předpoklá-dal – takový to byl miláček štěstěny.

„I safra!“ řekl Bryce, který měl na Bleska zálusk už dlouho. „Vy máte dnes bratrova koně – jak to?“

„Chm, já si ho s ním vyhandloval,“ odpověděl Dunstan, jehož požitek z lhaní, zcela nezávisle na jakékoli účelnosti, nemohla nijak zmenšit pravděpodobnost, že mu jeho posluchač nebude věřit – „Blesk je teďka můj.“

„Jakže! Snad si ho s vámi nevyhandloval za tu vaši kostnatou herku?“ namítl Bryce, který s jistotou očekával, že v odpověď uslyší novou lež.

„Ale měli jsme spolu nějaké menší oučtování,“ řekl nedbale Dunstan, „a Blesk to vyrovnal. Chtěl jsem mu vyhovět, a tak jsem si koně vzal, i když mi to nebylo po vůli, protože jsem měl laskominy na jednu Jortinovu klisnu – kus tak jedinečně plnokrevný, že jste na takovém ještě neseděl. Ale když už ho mám, tak si Bleska nechám, i když mi za něj onehdy jeden člověk tamhle z Flittonu nabízel půldruhé stovky – kupuje pro lorda Cromlecka – takový chlapík se švidravým okem a v zeleném kacafírku. Ale hodlám si Bleska nechat – lepšího skokana hned tak honem neseženu. Ta klisna je plnokrevnější, ale na zadek je krapet slabá.“

Bryce samozřejmě uhodl, že Dunstan chce koně prodat, a Dunstan zase věděl, že to Bryce uhodl (koňské handlířství je pouze jedním z mnoha obchodních jednání mezi lidmi, vedených tímto důvtipným způsobem); a oba měli za to, že handl je v prvním stadiu, když Bryce odpověděl posměšně:

„No, to se divím, věru. Divím se, že si ho chcete nechat – protože jsem ještě v životě neslyšel o člověku, aby nechtěl prodat koně, když se mu za něj nabízí o polovičku víc, než jakou má ten kůň cenu. Budete mít štěstí, jestli dostanete stovku.“

– 44 –

Vtom dojel také Keating a jednání tím dostalo složitější průběh. Skončilo tím, že koně koupil Bryce za sto dvacet liber, splatných v hotovosti po dodání Bleska, zdravého a bez úhony, do stáje v Batherley. Dunseyho už napadlo, že by snad bylo nejmoudřejší, kdyby si štvanici pro ten den odpustil, zajel přímo do Batherley, vyčkal tam Brycova návratu a potom si najal koně a vrátil se domů rovnou s penězi v kapse. Ale zálusk na štvanici, ještě podnícený důvěrou v přízeň štěstěny a douškem pálenky z kapesní čutory, jejž do sebe obrátil jako litkup, nebylo lehko přemoci, zvlášť když pod sebou měl koně, který bude brát ploty k obdivu všech jezdců. Ale Dunstan své štěstí přecenil a ploty podcenil, a při jednom skoku na-bodl koně na kůl v plotě. Jeho vlastní škaredá osoba, zboží naprosto neprodejné, vyvázla bez zranění, kdežto ubohý Blesk, nevědom si své ceny, se svalil na bok a zmučeně vydechl naposledy. Stalo se totiž, že krátkou chvíli předtím musel Dunstan z koně sestoupit, aby si upravil třmen; toto zdržení, které ho ve štvanici odkázalo na zadnější místo, právě když měl chlubný okamžik na dosah, proklí-nal pod vousy jako pohan a ze vzteku nad ním bral potom ploty bezohledněji. Byl by už brzy psy dohnal, když k té osudné nehodě došlo; a proto se octl mezi skupinou dychtivých jezdců vpředu, kteří se vůbec nestarali o to, co se děje za nimi, a mezi vzdálenými opoz-dilci, kteří spíš pojedou než nepojedou úplně stranou od směru cesty, kde Blesk padl. Jen se Dunstan – v jehož povaze bylo dbát víc o okamžité nepříjemnosti než o daleké následky – postavil na nohy a viděl, že s Bleskem je načisto konec, tím okamžikem pocítil uspokojení, že nikde nejsou očití svědci postavení, jež by žádné chvástání nedokázalo změnit v postavení záviděníhodné. Když se po tom otřesu znovu posílil trochou pálenky a spoustou kleteb, zamířil tak rychle, jak jen mohl, k mlází po pravé ruce, neboť ho napadlo, že jím může dojít do Batherley bez nebezpečí, že potká ně-kterého člena lovecké družiny. Prvním jeho cílem bylo, najmout si tam koně a odjet bez prodlení domů, protože jít tolik mil pěšky bez

– 45 –

ručnice a po veřejné cestě k tomu, bylo proti mysli stejně jemu jako všem ostatním bouřlivým mladíkům jeho ražení. Nedělal si nijak zvlášť těžké svědomí, že nese Godfreymu špatnou zprávu, protože mu zároveň může navrhnout záchranu v podobě Marnerových peněz; a jestli se bude Godfrey, jako vždycky, stavět na zadní nohy při pomyšlení, že má udělat nový dluh, z kterého sám bude mít nej-menší užitek ze všech, však se nebude vzpouzet dlouho – Dunstan měl jistotu, že dokáže Godfreyho tak týrat, až udělá všechno. Když se teď potřeba Marnerových peněz stala naléhavá, vyvstávala mu jejich představa stále živěji; vyhlídka, že se má v Batherley objevit v zablácených botách jako nějaký pocestný a vystavit se ušklí-bavým otázkám podkoních, se nepříjemně stavěla do cesty jeho nedočkavosti, aby už byl zpátky v Raveloe a uskutečnil svůj šťastný plán; a nahodilé prohrábnutí kapsy u vesty, zatímco uvažoval, mu připomnělo skutečnost, že ty dvě tři malé mince, které tam jeho ukazováček nahmátl, jsou barvy tuze bledé, aby mohly uhradit jeho dloužek, o němž majitel nájemních koní prohlásil, že bez jeho zaplacení nechce o žádném dalším jednání s Dunstanem Cassem ani slyšet. Koneckonců, podle směru, kterým ho štvanice zavedla, není od domova o tolik dál než od Batherley; ale Dunseyho, který jasnou hlavou nijak nevynikal, dovedlo k tomuto závěru teprve ponenáhlé uvědomění, že jsou ještě jiné důvody, aby zvolil postup tak neslýchaný, jako je návrat domů pěšky.

Chýlilo se už ke čtvrté hodině a začínala padat mlha – čím dřív se tedy dostane na silnici, tím líp. Vzpomněl si, že přejel přes silnici a zahlédl ukazatele cesty jen malou chvíli předtím, než se Blesk nabodl; zapjal si tedy kabát, omotal poplítku loveckého bičíku pevně kolem rukojeti a se sebevědomým poklepáváním na holeně jezdeckých bot, jako by sám sebe chtěl ujistit, že ho pranic nepři-vedlo z klidu, vykročil s pocitem, že se pouští do pozoruhodně zdatného tělesného výkonu, který snad bude k obdivu vybrané-ho kroužku u Duhy ve vhodnou chvíli s to ještě nějak přikrášlit

– 46 –

a zveličit. Donutí-li okolnosti mladého pána Dunstanova typu k tak výjimečnému způsobu dopravy, jako je chůze, pak bičík v ruce je příjemný protijed proti příliš znepokojivému snovému pocitu ob-zvláštní nezvyklosti jeho postavení; a Dunsey, jak tak v houstnoucí mlze kráčel svou cestou, stále si o něco poklepával bičíkem. Byl to bičík Godfreyho, který se mu zlíbilo bez dovolení si vypůjčit, protože měl zlatou rukojeť; nikdo ovšem nemohl vidět, když ho Dunstan držel v ruce, že na té zlaté rukojeti je hlubokými písmeny vyryto jméno Godfrey Cass – mohl pouze vidět, že to je náramně hezký bičík. Dunsey nebyl tak docela bez obav, aby snad nepotkal někoho známého a neposkytl jeho očím pohled na svou žalostnou postavu, protože mlha není žádnou spolehlivou clonou, když se lidé dostanou k sobě opravdu nablízko; ale když se konečně octl v dobře známých raveloských alejích, aniž potkal živou duši, řekl si potichu, to že už patří k jeho obvyklému štěstí.

Avšak s příspěním večerní temnoty byla mlha nyní clonou hustší, než mu bylo milé, protože mu zakrývala vyježděné koleje, do nichž mu rády sklouzaly nohy – ba zakrývala všechno, takže musel držet kroky ve správném směru tím, že škrtal bičíkem o nízké křoví před živým plotem. Co nevidět, myslel si, musí dojít k volnému prostran-ství u Kamenného lomu; pozná je podle mezery v živém plotě. Poznal je však podle jiného úkazu, který ho nenapadlo očekávat – totiž podle jistých záblesků světla, o nichž vzápětí vytušil, že vycházejí z domku Silase Marnera. Tento domek a peníze v něm ukryté mu po celou cestu ani na okamžik nesešly z mysli a představoval si v duchu rozličné způsoby, jak tkalce nalákat a přimět ho, aby se vzdal přímého držení peněz za vyhlídku, že dostane úrok. Dunstan vyciťoval, že to lákání bude muset přikořenit trochou zastrašování, protože jeho počtářské vědomosti nebyly dost jasné, aby mu umož-ňovaly podat jakýkoli pádný důkaz o výhodnosti úroků; a pokud se týče záruky, tu považoval podvědomě za jakési šizení člověka, neboť mu vnuká víru, že dlužnou částku opravdu dostane. Celkem

– 47 –

vzato zpracování lakomcovy mysli je úkol, který Godfrey určitě ponechá svému odvážnějšímu a zchytralejšímu bratru – k tomu závěru aspoň Dunstan v duchu dospěl; a ve chvíli, kdy spatřil světlo, prorážející škvírami v Marnerových okenicích, mu byla představa rozmluvy s tkalcem už tak běžná, že mu připadlo jako něco do-cela samozřejmého, jít tu známost navázat bez prodlení. Takový krok bude třebas provázet lecjaká příjemnost, tkadlec má možná lucernu – a Dunstan měl toho hledání cesty po paměti už po krk. Ještě stále měl k domovu bezmála tři čtvrti míle a v úzkém úvalu to čím dál tím nepříjemněji klouzalo, protože se mlha začala srážet v déšť. Vylezl stranou na násep, protože nevěděl jistě, vychází-li světlo zpředu nebo ze strany domku. Ale tápal opatrně před sebou po zemi bičíkem a konečně došel šťastně až ke dveřím. Hlasitě zaklepal – s celkem škodolibým nápadem, že se starý tkadlec tím nenadálým hlukem vystraší. Nezaslechl však, že by se po zaklepání něco pohnulo – v domku bylo úplné ticho. Že by snad byl tkadlec šel už spát? A když, proč tedy nechal hořet světlo? To by u lakomce byla prazvláštní zapomnětlivost. Dunstan zaklepal ještě hlasitěji, a aniž vyčkal odpovědi, prostrčil dírou u závory prsty s úmyslem dveřmi zatřást a závorový provázek popotáhnout a pustit, protože nepochyboval, že dveře jsou zavřené. Ale k jeho překvapení se dve-ře na ten dvojí pohyb otevřely a Dunstan se octl tváří v tvář jasnému ohni, který osvětloval všechny kouty světnice – postel, stav, tři židle a stůl – a ukazoval mu, že Marner tam není.

Nic nemohlo v tom okamžiku připadat Dunstanovi vítanější než ten jasný plápol na cihlovém ohništi; bez meškání tedy vstoupil a posadil se k ohni. Před ohněm viselo ke všemu ještě něco, co by bylo hladového lákalo, být to v jiném stupni přípravy. Byl to malý kousek vepřového, zavěšený na věšáku na kotlík provázkem provlečeným skrz velký dveřní klíč – po způsobu známém z primi-tivních domácností, v nichž nemají rožňový stojánek. Maso však viselo až na samém konci věšáku – patrně proto, aby se v tkalcově

– 48 –

nepřítomnosti nepeklo příliš rychle. Ten starý vyjevený hlupák tedy mívá k večeři teplé maso? pomyslel si Dunstan. Odjakživa o něm přece jde pověst, že se krmí plesnivým chlebem – schválně, aby měl menší chuť k jídlu. Ale kdepak může být v tuhle hodinu, a k tomu v takovém nečase, že si nechá večeři takhle nedodělanou a dve-ře nezamčené? Vlastní nedávné potíže s hledáním cesty vnukly Dunstanovi myšlenku, že si tkadlec možná vyšel z domku pro něco k topení nebo za nějakou podobnou krátkou pochůzkou, uklouzl a zřítil se do lomu. Tato představa Dunstana zaujala, neboť z ní vyplývaly důsledky zcela nové. Jestli je tkadlec nebožtík, má někdo na jeho peníze právo? Kdo vůbec ví, kde je má schované? Kdo by věděl, že sem někdo přijel a odnesl je? Ale do podrobnějšího zkou-mání důkazů se nepustil, neboť naléhavá otázka „Kde jsou peníze?“ ho nyní zaujala tak cele, až úplně zapomněl, že tkalcova smrt není vůbec jistá. Dospěje-li tupá mysl už jednou k závěru, který hoví její tužbě, zřídka kdy si dovede udržet vědomí toho, že představa, z níž závěr vychází, je sporný dohad. A Dunstanova mysl byla tak tupá, jak už mysl schopná zločinu obyčejně bývá. V životě slyšel pouze o třech úkrytech, v nichž se kdy našel nějaký domkářský poklad: pod došky, v posteli nebo pod podlahou. Doškovou stře-chu Marnerův domek neměl, a Dunstanův první čin – po krátké úvaze, zrychlené dráždidlem chtivosti – byl zamířit k posteli. Ale zatímco k ní šel, přebíhal očima dychtivě po podlaze, na níž bylo možno pod lehce nasypaným pískem rozeznat jednotlivé cihly, v jasu ohně zřetelné. Nikoliv však všude – neboť jedno místo a to pouze jedno jediné, kryl písek úplně a v písku bylo znát stopy prstů, které ho zřejmě pečlivě rozestřely po určitém kousku podlahy. Bylo to blízko šlapadel stavu. V mžiku se Dunstan k tomu místu vrhl, bičíkem odhrnul písek, a když do spáry vetkl tenký konec bičiště, poznal, že cihly jsou volné. Spěšně obě cihly vyzvedl a spatřil, jak vůbec nepochyboval, předmět svého hledání – neboť co jiného než peníze může v těch dvou kožených měšcích být? A podle váhy

– 49 –

musí být plné zlaťáků i Dunstan prošmátral díru kolem dokola, aby se přesvědčil, že v ní už nic víc není, a potom chvatně uložil cihly zase zpět na místo a přehrnul je pískem. Od chvíle, kdy do domku vkročil, uplynulo sotva víc než pět minut, ale Dunstanovi připadalo, že tam je už notnou dobu; a ačkoliv neměl žádnou jasnou před-stavu o možnosti, že Marner je třebas na živu a mohl by se každým okamžikem do domku vrátit, pocítil svíravý tlak nevysvětlitelné hrůzy, když se s měšci v ruce postavil na nohy. Pospíší si ven do tmy a tam si rozmyslí, co s měšci počít. Ihned za sebou zavřel dveře, aby uvěznil ten proud světla – několik kroků ho postačí odvést mimo zrádný dosah paprsků, které pronikají škvírami okenic a otvorem u závory. Déšť tma zhoustly a Dunstan tomu byl rád, ačkoliv špatně se mu kráčelo s oběma rukama plnýma, takže jen tak tak stačil udržet v jedné ruce bičík zároveň s měšcem. Ale až kousek ujde, pak si může dát na čas. Vykročil tedy do tmy.

– 50 –

Kapitola 5

Když Dunstan Cass ukázal domku záda, nebyl od něho Silas Marner dál než nějakých sto, sto dvacet kroků; trmácel se z vesnice s pytlem přehozeným přes ramena místo pláště a s rohovinovou lucernou v ruce. Nohy měl únavou těžké, ale hlavu lehkou a spokojenou, ne-zatíženou jakýmkoli tušením o nějaké změně. Pocit bezpečí vyvěrá častěji ze zvyku než z přesvědčení a z toho důvodu mnohdy trvá i po takové změně v okolnostech, o níž by se bylo dalo čekat, že bude varovným mementem. Uplynulou dobu, po kterou se určitá událost nepřihodila, uvádí tato zvyková logika vytrvale za důvod, proč se taková událost nikdy nepřihodí, i když tato uplynulá doba je právě onou dodatečnou okolností, která činí tu událost hrozivě blízkou. Nějaký člověk vám uvede to, že už čtyřicet let pracuje v dolech a do-sud neutrpěl žádný úraz, jako důvod, proč se nemusí obávat nebez-pečí – ačkoliv se mu strop nad hlavou začíná právě bortit; a často lze pozorovat, že čím víc člověk stárne, tím je pro něho obtížnější zachovat si přesvědčivé ponětí o vlastní smrti. Tento vliv zvyku byl nezbytně silný u člověka, jehož život plynul tak jednotvárně jako život Marnerův – u člověka, který nevídal žádné nové lidi ani neslý-chal o žádných nových událostech, aby to v něm udržovalo při životě pojem neočekávanosti a proměnlivosti; a to celkem prostě vysvětlu-je, proč mohl mít mysl klidnou a spokojenou, ačkoliv ponechal svůj domek i poklad víc bez ochrany než jindy. Silas se těšil na večeři ze dvou radostných důvodů – jednak že bude teplá a chutná, jednak že ho nebude nic stát. Ten kousek vepřového totiž dostal darem od slečny Priscilly Lammeterové, oné znamenité hospodyně, jíž právě ten den odvedl krásný kus plátna, a jedině v případě takového daru si Silas dopřál pečínku. Večeře byla jeho oblíbené jídlo, protože spa-dala do doby veselení, kdy mu srdce jásalo nad zlatem – a kdykoli

– 51 –

měl pečené maso, vždycky si je nechával k večeři. Ale tentokrát, sotva si svůj kousek vepřového důmyslně ovázal provázkem, který pak podle běžného zvyku namotal na klíč od dveří, protáhl jeho okem a zavěsil na věšák na kotlík, náhle si vzpomněl, že nezbytně potřebuje přadeno velmi jemné kroucené příze, má-li časně ráno do stavu „založit“ nové dílo. Vypadlo mu to z paměti, protože při návratu od Lammeterových nemusel jít přes vesnici; ale aby ráno ztrácel čas běháním po pochůzkách, na to nebylo ani pomyšlení. Ležela sice tuze šeredná mlha, aby člověk vytáhl paty z domu, ale byly věci, které Silas miloval víc než osobní pohodlí; odtáhl tedy vepřovou až na samý konec věšáku, vyzbrojil se lucernou a svým starým pytlem a vydal se na cestu, která by za normálního počasí bývala výpravou tak na dvacet minut. Nemohl zamknout dveře, když nechtěl rozvázat pevně zauzlený provázek a zdržet si tak dopečení večeře – takovou oběť podstupovat mu nestálo za to. Kterýpak zloděj zabrousí za takového večera do Kamenného lomu? A proč by měl chodit zrovna ten večer, když se celých patnáct let předtím jaktěživo žádný neobjevil? Tyto otázky si Silas tak doslova v duchu nekladl; uvádím je zde pouze na vysvětlenou, jaký asi byl nejasně cítěný podklad jeho bezstarostného klidu.

Došel ke svým dveřím s pocitem silného uspokojení, že má po-chůzku za sebou, otevřel si a jeho krátkozrakým očím zůstávalo všechno tak, jak to doma zanechal, až na to, že oheň šířil vítaně větší teplo. Zatímco si uklízel lucernu a odkládal klobouk a pytel, přecházel po světnici a stopy jeho okovaných bot v písku na podlaze splynuly se stopami nohou Dunstanových. Potom přistrčil pečínku blíž nad oheň a posadil se k příjemnému zaměstnání – dohlížet na maso a zároveň s tím se hřát.

Každý, kdo by se na něho byl podíval, když mu to červené světlo ozařovalo bledou tvář, podivné vypoulené oči a vychudlou postavu, by byl patrně pochopil tu směsici pohrdavého soucitu, hrůzy a podezření, s níž na něho pohlíželi jeho sousedé v Raveloe. Přesto

– 52 –

jen málo lidí mohlo být neškodnějších než ubožák Marner. V jeho pravdivé prosté duši nemohla ani rostoucí lakota a uctívání zlata zplodit jakoukoli špatnost, přímo škodlivou jiným. S plamenem víry úplně uhaslým a s láskou zdeptanou v poušť přilnul Silas celou náruživostí své povahy k práci a ke svým penězům; a jako všechno, čemu se člověk cele oddá, i ty ho uzpůsobily k vlastnímu obrazu. Tkalcovský stav, jak v něm Marner tak bez ustání hnětl své dílo, hnětl zase duši Marnerovu a víc a víc utvrzoval jeho jednotvárnou lačnost po jednotvárné odezvě. Zlato, jak nad ním po práci tak vy-sedával a pozoroval je růst, odčerpalo mu všechnu schopnost lásky a ukovalo ji v krutou osamocenost, podobnou své.

Jakmile se Silas zahřál, napadlo ho, že by trvalo tuze dlouho, če-kat až po večeři, než vytáhne své zlaťáky, a že by bylo příjemné vidět je při jídle tak nezvykle slavnostním před sebou na stole. Neboť radost je nejlepší víno a Silasovy zlaťáky byly zlatovým vínem právě toho druhu.

Vstal tedy, postavil si bez nejmenšího podezření svíčku vedle stavu, odmetl písek, aniž zpozoroval nějakou změnu, a vyzvedl cihly. Pohled na prázdnou díru mu prudce rozbušil srdce, ale že jeho zlato je pryč, to mu v prvním okamžiku ne a ne jít na rozum – zmocnil se ho jenom děs a dychtivé úsilí, udělat tomu děsu konec. Rozechvělou rukou šmátral po celé díře a snažil se považovat za možné, že ho třebas vlastní oči oklamaly; potom si přidržel svíčku blíž, nevěřícně díru prohlížel a chvěl se víc a víc. Nakonec se roztřásl tak prudce, že pustil svíčku na zem, stiskl si rukama hlavu a snažil se uklidnit, aby mohl myslet. Že by se byl včera večer nečekaně rozhodl schovat si zlato někam jinam a potom na ně zapomněl? Člověk, který padá do temné hlubiny, hledá chvilkovou oporu i na kluzkých kamenech; a Silas svým počínáním, jako by těm klamným nadějím věřil, okamžik zoufalství oddaloval. Prohledal kdejaký kout, zpřevracel celou postel, protřásl ji a promačkal, prohrabal i cihlový výklenek, v němž si ukládal klestí na podpal. Když už nebylo místečko, které

– 53 –

dosud neprohledal, znovu si klekl k díře a celou ještě jednou kolem dokola prohmatal. Nezbývalo už žádné neprozkoumané útočiště, kam se i jen na jediný okamžik před strašlivou pravdou skrýt.

Ano, přece ještě zbývalo jakési útočiště, jež se vždycky vynoří spolu s ochabnutím mysli, svírané drtivým bolem – to jest očekávání nemožnosti, ta víra v protismyslné úkazy, která se přece jen liší od šílenství, neboť ji zevní prokazatelné skutečnosti dovedou rozmetat. Silas vstal z kleče celý roztřesený a ohlédl se na stůl: neleží nakonec zlato tam? Stůl byl holý. Potom se otočil a díval se za sebe – díval se po celé světnici kolem, jako by ty své hnědé oči napínal po nějakém možném objevení měšců na místě, kde je předtím už marně hledal. Viděl kdekterý předmět ve svém domku – a jeho zlato tam nebylo. Znovu si stiskl rozechvělýma rukama hlavu a vyrazil divý, pronikavý skřek, výkřik pustého zoufalství. Několik okamžiků potom zůstal stát bez hnutí; ale výkřik mu ulevil od prvního drtivého dopadu pravdy, který mu hrozil šílenstvím. Obrátil se, dovrávoral ke stavu a přelezl na lavici, na níž při práci sedával – v tom pudově hledal nejsilnější ujištění, že žije ve skutečnosti.

A nyní, když se všechny klamné naděje rozplynuly a první otřes jistoty pominul, mu po prvé vytanula představa zloděje a Silas se jí dychtivě chopil, protože zloděje je možno chytit a přinutit, aby zlato vrátil. Ta myšlenka s sebou přinesla i jistou novou sílu a Silas se rozběhl od stavu ke dveřím. Když je otevřel, déšť se do něho opřel, protože pršelo stále hustěji a hustěji. V takové noci se stopy sledovat nedaly – stopy? Kdy vlastně zloděj přišel? Co byl Silas za dne pryč, byly dveře zamčené, a když se ještě za světla vrátil domů, nikde žádné známky vloupání nebyly. A stejně tak večer, řekl si pro sebe, všechno bylo navlas tak, jak to tam nechal. Písek a cihly vy-padaly, jako když s nimi nebylo hnuto. Byl to opravdu zloděj, kdo ty měšce vzal, nebo to byla nějaká krutá moc, jíž nemohou dosáhnout žádné ruce, kdo ho škodolibě vrhá do pusté beznaděje po druhé? Hrozil se tohoto mlhavějšího děsu a s křečovitým úsilím upjal mysl

– 54 –

na lupiče se skutečnýma rukama, kterého je možno rukama do-sáhnout. V myšlenkách probral zběžně všechny sousedy, kteří kdy pronesli nějakou poznámku nebo položili nějakou otázku, již by mohl nyní považovat za důvod k podezření. Co takový Jem Rodney, známý pytlák a i jinak člověk se špatnou pověstí? Často potkával Marnera na jeho poutích přes pole a jednou žertovně prohodil něco o tkalcových penězích; ba jednou dokonce Marnera pohněval svým okouněním u ohně, když si k němu přišel zapálit dřevěnku, místo aby si hned šel po svých. Jem Rodney je ten zloděj – v tom pomyšlení byla úleva. Jem se dá najít a přinutit, aby peníze vrátil – Marner ho nechtěl potrestat, ale chtěl jenom dostat zpátky zlato, které ho opustilo a ponechalo jeho duši jako osamělého poutníka, ztraceného v neznámé poušti. Je nutno lupiče najít a dopadnout. Marnerovy představy o zákonné moci byly zmatené, ale cítil, že musí jít a svou ztrátu oznámit; a hlavní osoby ve vesnici – farář, strážník a zeman Cass – už Jema nebo kohokoli jiného donutí, aby ukradené peníze vrátil. Tato naděje ho tak podnítila, že vyrazil ven do deště a ani nevzpomněl vzít si něco na hlavu; ba i zamčení dveří si odpustil, protože cítil, jako by už neměl o co přijít. Běžel rychle, dokud ho nedostatek dechu nepřinutil zmírnit krok, právě když zatáčkou blízko Duhy vbíhal do vesnice.

V Marnerových očích byla Duha přepychovým shromaždištěm zazobaných a statných manželů, jejichž ženy mají doma ty bohaté zásoby plátna; bylo to místo, kde nejspíš najde raveloské mocnáře a hodnostáře a kde může svou ztrátu oznámit veřejnosti nejrych-leji. Stiskl kliku a vstoupil do osvětleného šenku či kuchyně po pravé ruce, kde se obyčejně scházívali méně vznešení zákazníci hostince, kdežto lokál po levé straně si pro sebe vyhradila vy-branější společnost, v níž se zeman Cass často kochal dvojím po-těšením – z veselého hodování a z vlastní vlídné blahosklonnosti. Ale v lokále bylo ten večer tma, protože všechny čelné osobnosti, které kroužek u Duhy zdobily, byly dnes vesměs na taneční zábavě

– 55 –

na počest narozenin paní Osgoodové, kde byl i Godfrey Cass. A to bylo také příčinou, že společnost na vysoko ohrazených lavicích v kuchyni byla početnější než obvykle; několik osobností, které by jinak byly měly do lokálu volný přístup, aby svým „lepším“ bližním rozhojňovaly příležitost ke špičkování a projevům blahovůle, se pro ten večer spokojilo tím, že si zpestřily zábavu popíjením svého grogu na místě, kde samy mohly špičkovat a blahovolně shlížet na společnost, která si objednává pivo.

– 56 –

Kapitola 6

Zábava, která byla v nejlepším proudu a velmi živá, když Silas dorazil ke dveřím Duhy, byla z počátku, kdy se společnost teprve sešla, jako obyčejně kusá a mrtvá. Muži začali bafat z dýmky za mlčení, které mělo nádech přísnosti; významnější stálí hosté, kteří pili grog, seděli u ohně nejblíž a dívali se po sobě, jako by se byli vsadili, kdo vydrží déle nemrknout, kdežto pijáci piva, hlavně muži v barchentových halenách a hrubých hazukách, klopili vytrvale víčka a otírali si hřbetem ruky ústa, jako by jejich popíjení piva byl pohřební obřad, k němuž patří rozpačitý smutek. Konečně hospod-ský, pan Snell, muž vyrovnaného založení, zvyklý držet se opodál od lidských sporů – neboť to byly spory bytostí, jež si vesměs žádaly pití – přerušil ticho tím, že pochybovačným tónem řekl bratranci řezníkovi:

„Někerý lidi by řekli, Bobe, že to bylo pěkný hovado, cos včera vyvrhoval, viď?“

Řezník, bodrý, usměvavý, rusovlasý muž, nebyl v náladě s od-povědí se ukvapit. Několikrát si bafl, než si odplivl a odpověděl: „A nebyli by daleko od pravdy, Jene.“

Po tomto chabém a klamném roztání se rozhostilo ticho stejně mrazivé jako předtím.

„Byla to zrzavá durhamská?“ zeptal se po uplynutí několika mi-nut podkovář a dobytčí felčar v jedné osobě, aby nit hovoru zase navázal.

Podkovář se podíval na hospodského a hospodský se podíval na řezníka jakožto na osobu, která na sebe musí vzít povinnost odpovědět.

„Zrzavá byla,“ řekl řezník svou dobromyslnou chraplavou fis-tulí – „a durhamská byla taky.“

– 57 –

„Mně potom nemusíš povídat, kde jsi ji koupil,“ řekl podkovář a rozhlédl se jaksi vyzývavě kolem. „Já přeci vím, kdo u nás v kraji má zrzavý durhamky. A vsadím nevímco, že měla na čele bílou lysku, hm?“

Podkovář se s rukama na kolenou naklonil kupředu, když položil tuto otázku, a v očích mu mazaně blýskalo.

„No, hm – snad měla,“ pravil zvolna řezník v domnění, že odpo-vídá jednoznačně kladně. „Neříkám přeci, že ne.“

„Já to dobře věděl,“ řekl podkovář, zase se zprudka napřímil a mluvil vyzývavě. „Jestli neznám krávy pana Lammetera já, pak bych rád věděl, kdo je zná – to je všecko. A co se týče té krávy, co jsi koupil, láce neláce, já v ní na vlastní oči viděl trokar – ať mi někdo zkusí odporovat!“

Podkovář se tvářil zuřivě a to dobráckému řezníkovi poněkud pozvedlo náladu k rozhovoru.

„Já nejsem na to, abych někomu odporoval,“ pravil, „já jsem pro klid a smír. Někdo má radši useknout žebírko delší – já sám radši sekám kratší; ale s nikým se nehádám. Povídám jen tolik, byl to krásnej ekcemplář – a kdo o tom má nějaký ponětí, tak podívat se na něj, vhrknou mu slzy do očí.“

„Hm, řeči sem, řeči tam, je to ta kráva, co jsem jí píchal trokar,“ pokračoval podkovář nakvašeně, „a byla to kráva pana Lammetera, nebo jsi vrdlouhal, když jsi říkal, že to je zrzavá durhamská.“

„Já nelžu,“ řekl řezník týmž dobráckým chraplavým hlasem jako předtím, „a nikomu taky neodporuju – ani kdyby se mi takový člověk dušoval, až ho trefí šlak. Takový člověk není na žádnou porážku, na ta-kovým nic nevydělám. Povídám jen tolik, že to byl krásnej ekcemplář. A co povídám, za tím taky stojím; ale s nikým se hádat nebudu.“

„Kdepak!“ řekl podkovář s hořkou jízlivostí a rozhlédl se po celé společnosti. „A naposledy taky nejsi paličák a taky jsi nepovídal, že ta kráva byla červená durhamská a taky jsi nepovídal, že měla na čele bílou lysku – tak za tím stůj, když už o tom mluvíš!“

– 58 –

„Ale jděte, jděte,“ pravil hospodský, „dejte s tou krávou pokoj. Pravda je někde mezi vámi oběma – oba pravdu máte i nemáte, jak to vždycky říkám. A co se tejče toho, jestli to byla kráva pana Lammetera, k tomu neříkám nic; ale tohle říkám, jako že Duha je Duha. A pokud se tejče té věci, tak když se už musí mluvit o Lammeterových, tak o téhle věci byste jako měl vědět nejvíc vy, kmotře Macey, ne? Vy přece pamatujete, když otec pana Lammetera tenkrát přišel k nám do kraje a usadil se v Oboře?“

Pan Macey, krejčí a kostelník – jehož revmatismus poslední dobou donutil, aby se o jmenovaný úřad dělil s mladým mužem drobných rysů, který seděl proti němu – měl bílou hlavu nachý-lenou ke straně a palci si točil mlýnek s výrazem uspokojení, ma-linko podbarveným štiplavostí. V odpověď na výzvu hospodského se útrpně usmál a řekl:

„Ba, ba – vím, vím – ale nechávám mluvit jiné. Už jsem to pověsil na řebíček a ponechávám práci mladým. Ptejte se těch, co mají školu v Tarley – naučili se dobropísemnost – to je od mých dob ten pokrok.“

„Jestli tím poukazujete na mne, kmotře Macey,“ řekl jeho ná-hradník v úřadě s výrazem úzkostlivé zdvořilosti, „nejsem nikterak člověk, aby mluvil, když mu to nepřísluší. Jak praví žalm:

Co správné jest, to dobře vím, ba nejen to, řídím se tím.“

„Tak bych teda rád viděl, kdybys držel notu, když se ti dá správný tón, a když už jsi pro nějaké řízení, tak bych rád, aby ses sám řídil tím,“ řekl velký hranáč čtverácké tváře, přes týden znamenitý mistr řemesla kolářského, ale o nedělích regenschori. Při řeči mrkl na dva členy společnosti, kteří byli veřejně známí jeden co „fagot“ a druhý co „flauta“ s přesvědčením, že vyjadřuje názor raveloského hudebního světa.

– 59 –

Pan Tookey, kostelníkův zástupce, který se podílel na neoblí-benosti společné všem zástupcům, silně zčervenal, ale s opatrnou umírněností odpověděl: „Kmotře Winthrope, když mi předložíte nějaký důkaz, že chybuju, tak nejsem člověk, který by řekl, že se nepřejinačí. Ale jsou lidi, kteří si myslejí, že mají na sluch patent, a čekají, že za nimi půjde celý kůr. Myslím, že mínění může být dvojí.“

„Ba, ba,“ řekl pan Macey, který cítil nad tímto útokem na mla-dickou opovážlivost vskutku náramné uspokojení, „v tomhle mají pravdu, Tookey. Mínění je dycinky dvojí – mínění, který má člověk sám o sobě, a mínění, který o něm mají jiný lidi. O nakřáplém zvonu by bylo taky dvojí mínění, kdyby ten zvon mohl sám sebe slyšet.“

„Hleďte, kmotře Macey,“ řekl chudák Tookey, uprostřed vše-obecného smíchu sám vážný, „na přání pana Crackenthorpa jsem se uvolil, že vás budu ve vašem kostelnickém úřadě občas zastupovat, kdykoli k němu nebudete pro svůj neduh způsobilý. A z toho vy-plývá jedno právo, totiž zpívat v kůru – byl byste snad jinak v kůru zpíval vy?“

„Hm, ale starý pán a oni, to jsou dva,“ řekl Ben Winthrop. „Starý pán má hřivnu. Vždyť ho na sklenici zvával sám zeman, jen aby ho slyšel zpívat ‚Ryšavého piráta‘; nemám pravdu, kmotře Macey? To je, vědí, vrozená hřivna. Nebo můj chlapec, malý Aron, ten má taky hřivnu – rovnou zanotuje písničku tak čistě jako skřivánek. Ale co se tejče jich, mladý pane Tookey, oni si raděj zůstanou u svýho ‚Amen‘; mají docela pěkný hlas, když si ho nechaj v nose a nepouštěj ho skrz. Nemají holt vnitřek dělanej na muziku, vědí, mají ho dutej jako troubel.“

Taková a podobná přímočará upřímnost platila u společnosti, shromážděné u Duhy, za nejpovedenější formu řízného vtipu, a kdekdo cítil, že urážlivý výrok Bena Winthropa nasadil aforismu pana Maceyho korunu.

„Vidím, co je nad slunce jasnější,“ řekl pan Tookey, který se už dál neudržel, aby zachoval klid. „Spikli jste se, že mě vypíchnete

– 60 –

z kůru, abych nebral svůj díl z vánoční ofěry – to je ono. Ale já si o tom promluvím s panem Crackenthorpem – já se nikým sekýrovat ani vystrnadit nedám.“

„Ale co jich nemá, Tookey,“ řekl Ben Winthrop. „My jim jejich podíl dáme, jen aby nezpívali – vědí? Rádi jim zaplatíme. Jsou věci, za které lidi rádi zaplatějí, aby se jich zbavili, a nemusejí to být jenom vši.“

„Ale jděte, jděte,“ řekl hospodský, který měl pocit, že platit li-dem za jejich nepřítomnost někde je zásada pro lidskou společnost nebezpečná, „žert je žert. Doufám, že jsme tady mezi sebou samé přátelstvo. Musíme umět dávat i brát. Jak říkám, oba pravdu máte i nemáte. Souhlasím tady s kmotrem Maceym, co se tejče toho dvo-jího mínění; a kdyby se mě někdo optal na moje, tak bych řekl, že mají pravdu oba. Tookey má pravdu a Winthrop má pravdu taky; a oba musejí drobátko ustoupit a potom se shodnou.“

Podkovář zatím bafal z dýmky za čtyři, jako by v něm taková otřepaná zábava budila pohrdání. Sám o hudbu nestál a nikdy do kostela nechodil, protože jaksi patřil k lékařskému cechu a každou chvíli ho mohl někdo shánět k stelné krávě. Ale řezník, který hudbu z duše miloval, poslouchal s rozpolceným zájmem – přál si jednak Tookeyho porážku, jednak zachování klidu.

„To se rozumí,“ navázal na smířlivé stanovisko hospodského, „všichni máme našeho starého kostelníka rádi; je to přirozená věc, býval přece nějaký zpěvák a má bratra, kterého kdekdo široko daleko v kraji zná jako nejlepšího houslistu. Ech, škoda, že Šalomoun nebydlí u nás ve vesnici a nemůže nám zahrát, když máme chuť, co, kmotře Macey? Dával bych mu játra i droby zadarmo – opravdu zadarmo.“

„Ba, ba,“ přitakal pan Macey s krajní samolibostí, „copak naše rodina, ta byla muzicírováním vyhlášená, co lidská paměť sahá! Ale takový fortele už vymírají, jak říkám Šalomounovi, jen se u nás ukáže; takový hlasy, jako bejvaly, ty už nejsou a není ani pamětníka, aby pamatoval co my, leda my starý kokrhavý vrány.“

– 61 –

„Ale vy, kmotře Macey, přece pamatujete, když se otec pana Lammetera tady u nás v kraji usadil, ne?“ zeptal se hospodský.

„To bych řek, že pamatuju,“ odpověděl stařec nyní již dost zpra-covaný podkuřovacím ceremonielem nezbytným k tomu, aby se rozpovídal, „a byl to fajnový starý pán – stejně fajnový, jestli ne ještě fajnovější, než je náš pan Lammeter dneska. Pokud jsem si to vůbec mohl složit dohromady, přišel odněkad od půlnoci. Ale nikdo tady o těch končinách nic přesně neví, ale daleko na půlnoc to být nemohlo, ani moc jinačí od našeho kraje, protože si s se-bou přivedl fajnový plemeno ovcí, tak tam teda musejí být dobrý pastviny a všechno venkoncem s rozumem. Šla o něm řeč, že tam prodal vlastní půdu, než přišel k nám a usadil se v Oboře, a to byla ňáko divná věc na člověka, který má vlastní půdu, aby si šel jinam a najímal si statek v cizím kraji. Ale povídalo se, to že proto, že mu umřela žena – i když věci mívají často příčiny, že jeden ani neví co a jak. To je asi tak všechno, co jsem si z toho vybral; ale některý lidičky jsou takoví mudrci, že vám z rukávu sypou padesát příčin jednu za druhou a celou tu dobu na ně ta opravdická mrká z kouta, ale oni ji nevidějí. Než tak nebo tak, brzo se ukázalo, že mezi sebou máme novýho farníka, který se vyzná v patřičnostech, ví, jak co cho-dí, dovede řádně hospodařit a je v očích všech vážený. A mladý – to jako pan Lammeter, co ho známe dneska, protože sestru jaktěživo neměl – se začal brzo točit kolem slečny Osgoodové, to jako sestry pana Osgooda, co ho známe dneska, a byla to fajnová krasotinka – ech, ani představit si to nedovedete – říkají, že ta jejich mladší je celá ona, tak už to chodí s lidma, co nevědějí, co bylo před nima. Já bych to měl přeci vědít, protože jsem je starýmu faláři – panu Drumlowovi, co už není – pomáhal sezdávat.“

Zde se pan Macey na chvíli odmlčel; vždycky vyprávěl na pokra-čování, neboť očekával, že se ho budou posluchači vyptávat na podrobnosti toho, co předcházelo.

– 62 –

„Ba, ba, a přitrefilo se tenkrát něco moc zvláštního, kmotře Macey, že jste si tu veselku tak zapsal do paměti, viďte?“ řekl hos-podský přejícím hlasem.

„To bych řek, že přitrefilo – něco móc zvláštního,“ odpověděl pan Macey a kýval přitom hlavou ze strany na stranu. „Protože pan Drumlow – chuděra starý pán, já ho měl moc rád, i když to měl v hlavě drobátko nazadrmo, to víte, jedno k druhýmu, to stáří a sem tam nějaký ten lok něčeho pro zahřátí, když na ty oddavky uhodi-lo zrovna studený ráno. A mladý pan Lammeter, ten nedal jinak, než že musí mít oddavky v lednu – to byla, holenku, to se rozumí, moc nerozumná doba na veselku, protože ta není jako křtiny nebo pohřeb, aby jeden nemoh počkat. A tak pan Drumlow – chuděra starý pán, já ho měl moc rád – ale když přišlo na ty otázky, tak je řekl ňáko v opačným pořádku a povídá: ‚Bereš si tady toho muže za svou právoplatnou manželku?‘, povídá, a potom povídá: ‚Bereš si tady tu ženu za svého právoplatného manžela?‘ Tak to povídá. Ale nejpodivnější na té celé věcnosti je, že si toho nikdo nevšim než já a oba mladí odpověděli bez okolků své ‚ano‘ právě tak, jako jsem já na patřičném místě říkával své ‚amen‘ a ani neposlouchal, co bylo předtím.“

„Ale vy, kmotře Macey, jste věděl zatrachtile dobře, co se děje, viďte? S vámi to jenom hrálo, co?“ prohodil řezník.

„Pámbu uchovej!“ odpověděl pan Macey, který se na chvíli od-mlčel a usmíval se útrpně nad nedochůdnou představivostí svého posluchače – „vždyť já se na celým těle třásl! Bylo mi jako kabátu, o který se tahají za šosy, za každý jinam, protože jsem nemohl faláře zarazit, takovou dovolenost jsem si opovážit netroufal, a zase jsem si říkal, povídám si; ‚Jářku, co když nebudou napevno sezdaný, když byly ty otázky tak naruby?‘A v hlavě mi to hučelo jako ve mlejně, protože já byl vždycky jako dělanej na to věci si přemlít a vidět až nakonec za ně, a tak si v duchu povídám: ‚Co to utvrzuje lidi v svazku manželství, oumysl těch slov, nebo ty slova samý?‘ Protože

– 63 –

falář to myslel dobře a ženich a nevěsta to mysleli taky dobře. Ale když si to pak důkladně předložím, tak u většiny věcí je oumysl málo platnej, protože chceš třeba sklížit dvě věci dohromady a máš třeba špatnej klíh, a kde jsi potom? A tak si povídám: ‚Ne, oumysl není nic, všechno záleží na klíhu.‘ A vrtalo mi vám to hlavou, jako by mě čekalo tahat za tři zvony najednou, když jsme šli do sakristie a oni se tam začali podpisovat. Ale co je platný všechno mluvení? – nemůžete si domyslet, co se děje v hlavě člověku, který má krapet filipa.“

„Ale přes to všechno jste mlčel, kmotře Macey, že?“ řekl hospod-ský.

„Ba, ba, mlčel jsem jako ryba, dokud jsem nebyl s panem Drum-lowem sám, a potom jsem mu to všechno vysypal, ale rozumí se zdvořile, na to já byl vždycky. Ale ten to bral na lehkou váhu a povídá: ‚Ale jdou, jdou, Macey, s tím si nedělaj těžkou hlavu,‘ po-vídá, ‚to netvrdí ani oumysl ani slova – to tvrdí matrika – to je ten klíh.‘ Tak vidíte, ten s tím žádný štráchy nedělal, protože oni faláři a dochtoři znají všecko tak říkajíc nazpaměť a jako se moc netrá-pějí mutýrováním, co je špatně a co je dobře, jak to mně už vrtalo hlavou moc a mockrát. A na mou věru, to manželství se vyvedlo docela pěkně, jenže chuděra paní Lammeterová – to jako bývalá slečna Osgoodová – umřela dřív, než děvčata odrostly; ale co se tejče blahobytu a vší patřičný oucty, těžko byste našli rodinu, který by si někdo vážil víc.“

Všichni posluchači pana Maceyho slyšeli tuto historku už bůhvíkolikrát, ale každý ji vyslechl, jako by to byla oblíbená písnič-ka, a na jistých místech bafání z dýmek na okamžik ustávalo, aby posluchači mohli všechny myšlenky upnout na očekáváná slova. Ale vyprávění nebylo ještě u konce; a jak se patřilo, navazující otázku položil hospodský pan Snell:

„No a neříkalo se, když starý pan Lammeter přišel do naší kon-činy, že má šikovné jměníčko?“

– 64 –

„No baže,“ odpověděl pan Macey, „ale já bych řek, že našemu dnešnímu panu Lammeterovi dalo co proto, aby to udržel po-hromadě. Anžto o Oboře se odjakživa tvrdí, že na ní nikdá nikdo nezbohatne; třebaže on ji má za pakatel, protože to je tak říkajíc nadační půda.“

„No a málo lidí ví tak dobře jako vy, jak to přišlo, že to je nadační půda, nemám pravdu, kmotře Macey?“ poznamenal řezník.

„Jak by to taky mohli vědět?“ odpověděl starý kostelník poněkud pohrdavě. „Vždyť můj vlastní dědek šil livreje pro štolby toho pana Cliffa, co sem přišel a vystavěl v Oboře ty velikánský maštale! Je to přece konírna čtyřikrát větší, než jakou má zeman Cass, pro-tože neměl v hlavě nic jiného než koně a lov, totiž ten Cliff – krejčí z Londýna, jak některý říkali, co se od samého šizení lidí zbláznil. On vám nedovedl vůbec jezdit, na mou duši ne! Říkalo se, že na koni sedí tak pevně, jako by měl obě nohy levé a k tomu dřevěné – můj dědek to o něm slyšel starého zemana Cassa říkat moc a mockrát. Ale jezdit musel, jako by ho rohatý honil, a měl vám syna, chlapíč-ka tak šestnáct let; a táta nedal jinak, než že musí jezdit a jezdit – třebaže se chlapíček strachy celý třás, říkalo se. A mezi lidima šla jedna řeč, že táta chce z toho chlapce ježděním tu krejčovinu vyhnat a udělat z něj pána – no, jsem přece sám krejčí, ale v ouctě k vůli Boží, která mě k tomu stvořila, jsem na to hrdej, protože ‚Macey, mistr krejčovský‘ jsme měli nade dveřma napsáno už dávno před-tím, než se na šilinkách objevila hlava královny. Ale ten Cliff, ten se styděl, aby mu říkali krejčí, a hrozně se vztekal, když se tomu jeho ježdění smáli, a žádný urozený pán tady v okolí ho nemoh ani cítit. Ale tak nebo tak, chuděra chlapíček se rozstonal a umřel a táta ho nadlouho nepřežil, anžto mu přeskakovalo čím dál tím víc, a po-vídalo se, že uprostřed noci chodívá s lucernou v ruce do maštale a rozsvěcuje si tam spoustu světel, protože na něj sedla nespavost; a tam se postavil, práskal bičem a díval se na koně, a jak se povídalo, bylo to milosrdenství Boží, že ty maštale nelehly popelem i s těmi

– 65 –

ubohými němými tvory uvnitř. Ale nakonec umřel dočista šílenej a potom se přišlo na to, že svůj celej majetek, Oboru a všechno všudy vůbec, odkázal jednomu londýnskýmu dobročinnýmu spolku, a tak se stalo, že Obora je nadační půda; třebaže co se tejče maštalí, pan Lammeter je nikdy neužívá – nejsou dnes vůbec k poznání – Pán Bůh s námi a zlý pryč! – kdybyste tam začali bouchat vratama, tak by to po půl farnosti dunělo jako hrom.“

„Ba tak, ale děje se v těch stájích víc, než co lidé vidí ve dne, že, kmotře Macey?“ řekl hospodský.

„Pravdaže – jen si jděte kolem, když je tmavá noc, to stačí,“ pravil pan Macey a tajuplně zamrkal, „a jestli se vám uzdá, dělejte si, že nevidíte v maštali světla, ani že neslyšíte dupat koně ani práskat bič, a když je tak před rozedněním, taky hrozný vytí. Říkávalo se tomu ‚Cliffovo odpočinek‘, už když jsem býval ještě malý kluk; totiž aby se tomu rozumělo, některý lidi říkali, že jako na tu chvíli mu rohatý dává odpočinek od smažení v kotli. To mi aspoň říkával táta a to byl člověk venkoncem rozumnej, třebaže dneska jsou lidi, že znají líp, co se stalo před jejich narozením, než svý vlastní řemeslo.“

„Co říkáš tomuhle, Dowlasi, hm?“ pravil hospodský a obrátil se přitom na podkováře, který div nepraskl netrpělivostí, kdy už dojde v hovoru řada na něho. „To je přece oříšek pro tebe, ne? Louskej!“

Pan Dowlas byl v této společnosti opoziční živel a byl na své postavení pyšný.

„Co tomu říkám? Já říkám, co by měl říct každý, kdo nezavírá oči, když se chce podívat na ukazatele cesty. Říkám, že se v tuhle ránu vsadím o deset zlatých s každým, kdo se mnou přečká některou suchou noc na louce před maštalí Obory, že ani neuvidíme žádný světla, ani neuslyšíme žádný zvuky, leda vlastní smrkání. To říkám já a řek jsem to už nevím kolikrát; ale nikdo tady nemá odvahu vsadit desetilibrovou bankocetli na duchy, co na ně tak svatosvatě věří.“

„No, Dowlasi, moc lehko se ti to sází, moc,“ řekl Ben Winthrop. „To se můžeš taky s někým sázet, že nedostane revma, když si v mraze

– 66 –

vleze až po krk do rybníka a prostojí tak noc. Byla by to pro něho ukrutná legrace, až by tu sázku vyhrál, protože revma dostal. Lidi, co na Cliffovo odpočinek věřejí, ani nenapadne, aby se pro nějakých deset zlatých odvažovali k těm maštalím nablízko.“

„Jestli chce mistr Dowlas o tomhle slyšet pravdu,“ řekl pan Macey s jizlivým úsměškem a poklepával přitom palci o sebe, „tak se teda nepotřebuje vůbec sázet – ať si jde a probdí si tam noc sám – nikdo mu v tom nebude bránit – a potom může farníkům prozradit, jestli mají pravdu nebo ne.“

„Děkuju pěkně, to jste si mě zavázal!“ řekl podkovář s pohrdlivým zafuněním. „Když jsou lidi blázni, tak mi do toho přece nic není. Já přece pravdu o těch duchách teprve poznat nepotřebuju – já ji přece už znám. Ale nejsem proti sázce – všechno poctivě a otevřeně. Ať se někdo se mnou vsadí o deset zlatých, že Cliffovo odpočinek uvidím, a půjdu tam hlídat sám. Já společnost nepotřebuju. Půjdu stejně ochotně, jako si nacpu tuhle fajfku.“

„Hm, ale kdo bude hlídat tebe, Dowlasi, aby jako všichni věděli, žes tam byl? To přece není poctivá sázka,“ řekl řezník.

„To že není poctivá sázka?“ vyjel pan Dowlas hněvivě. „Rád bych někoho viděl vstát a slyšel ho tvrdit, že se chci sázet nepoctivě. Tak honem, mistře Lundy, rád bych vás to slyšel tvrdit.“

„To byste rád, to věřím,“ odpověděl řezník. „Ale není to moje věc. Nejste žádný můj kus dobytka a já nebudu zkoušet vaši cenu smlou-vat. Jestli vám někdo nabídne cenu, na jakou jste se sám odhadl, budiž. Ale já jsem pro ticho a klid, víme?“

„Hm, pro to je taky každý rozňafaný čokl, když na něj člověk napřáhne hůl,“ řekl podkovář. „Ale já se nebojím žádnýho člověka ani ducha a od hodiny se na místě poctivě vsadím. Já aspoň nejsem vořech, který strachy schlípne ocas!“

„Ja, je v tom ale tenhle háček, Dowlasi,“ promluvil hospodský tónem velmi upřímným i snášelivým. „Podle mého mínění jsou lidi, co by prostě ducha neviděli, ani kdyby jim stál před nosem

– 67 –

jako sloup. A to má svou příčinu. Podívej se, moje žena například, ta neucejtí nic, kdyby měla pod nosem sýr, že jiný by se zalkl. Já sám ještě nikdy ducha neviděl, ale to si říkám: ‚To na to asi holt nemám čuch.‘ Totiž když si ducha zaměním za čuch nebo opačně. A tak jsem pro to, držet s oběma stranama – protože jak říkám, pravda leží někde uprostřed. A kdyby tam Dowlas šel hlídat a řekl mi, že po Cliffovo odpočinku neviděl do rána ani zdání, dal bych mu za pravdu; a kdyby mi někdo říkal, že přes to všechno je ten Cliffovo odpočinek jistota jistoucí, dal bych za pravdu jemu taky. Anžto já měřím všechno podle toho čuchu.“

Podkovář – muž, jemuž byl každý kompromis silně proti srsti – nepřijal hospodského výklad a přirovnání právě příznivě.

„Jdi, jdi,“ řekl a s nově podnícenou zlostí postavil sklenici na stůl. „Co s tím má co dělat čuch? Copak už někdy duch udělal člověku modřinu? To bych aspoň moc rád věděl! Jestli o to duchové stojí, abych na ně věřil, tak ať nechají těch schovávaček po tmavých a pustých koutech – a ukážou se tady, kde je nějaká sešlost a světlo.“

„To by měli duchové o co stát, jestli jim někdo tak nezdělanej věří nebo ne!“ prohodil pan Macey s hlubokou nevoli nad podkovářovou nehoráznou neschopností pochopit zákonitost zjevování duchů.

– 68 –

Kapitola 7

A přesto hned příští okamžik jako by chtěl provést důkaz, že duchové mají povahu blahovolnější, než jakou jim přisuzuje pan Macey – neboť z čista jasna bylo vidět v teplém světle stát bledou vyzáblou postavu Silase Marnera a beze slova se těma podivnýma, jakoby nepozemskýma očima rozhlížet po celé společnosti. Dlouhé dýmky udělaly současný pohyb jako tykadla nějakého polekaného hmyzu a všichni přítomní, ani pochybovačného podkováře nevyjímajíc, měli dojem, že vidí nikoli Silase Marnera z masa a krve, nýbrž jeho ducha – protože dveře, jimiž Silas vešel, skrývalo vysoké pažení za lavicemi a nikdo jeho příchod nezpozoroval. O panu Maceym, který seděl od ducha hezký kousek, by se dalo předpokládat, že pocítil jakési škodolibé zadostučinění, které patrně mírnilo jeho podíl na všeobecném leknutí. Neříká snad už odjakživa, že když Silas Marner je v tom svém divném vytržení, jeho duše že se mu odpoutá od těla? Tady je důkaz – ale přesto by se byl celkem vzato stejně dobře spokojil i bez něho. Na chviličku zavládlo v šenku hrobové ticho, protože krátký dech a silné rozčilení nedovolily Marnerovi promlu-vit. Hospodský, uvyklý vědomí, že má povinnost povolit vstup do domu každému hostu, a důvěřivý, že ho jeho neúchylná nestrannost ochrání, se konečně podjal úkolu ducha zaříkat.

„Mistře Marnere,“ pravil smířlivým tónem, „copak tady pohle-dáváte? Co vás sem přivádí?“

„Loupež!“ vyhrkl Silas sípavě. „Oloupili mě! Hledám strážníka – a smírčího – a zemana Cassa – a pana Crackenthorpa.“

„Chyť ho a drž, Jeme Rodney,“ řekl hospodský, jenž zanechal myš-lenky, že jde o ducha; „bojím se, že mu přeskočilo. Je na kůži promoklý.“

Jem Rodney seděl až na samém kraji lavice a měl příhodně blízko k místu, kde stál Marner, ale odmítl posloužit.

– 69 –

„Pojďte si ho chytnout sám, pane Snell, jestli máte chuť,“ řekl Jem značně nevrle. „Oloupili ho, a co já vím, taky možná i zavraždili,“ dodal bručlavým šeptem.

„Jeme Rodney!“ řekl Silas, když se otočil a upřel své podivné oči na podezíraného muže.

„Aj, mistře Marnere, copak mi chcete?“ řekl Jem, trošku roztře-sený, a popadl svůj džbánek jako obrannou zbraň.

„Jestli jste mi ty peníze ukradl vy,“ pravil Silas, sepjal prosebně ruce a zesílil hlas až do křiku, „tak mi je vraťte – a nebudu vám dělat žádné opletačky. Neudám vás ani strážníkovi. Vraťte mi je a já vám dám – dám vám zlaťák.“

„Já že vám ukrad peníze?“ zvolal Jem hněvivě. „Řekněte ještě jednou, že jsem vaše peníze ukrad já, a v tu ránu vám hodím tenhle džbánek na hlavu!“

„No pojďte, pojďte, mistře Marnere,“ řekl hospodský, když nyní rázně vstal a popadl Marnera za rameno, „jestli máte něco na srdci, tak to povězte rozumně a ukažte, že to máte v hlavě v pořádku, jinak nemůžete čekat, že vás bude někdo poslouchat. Vždyť jste mokrý jak myš. Sedněte si, osušte se a mluvte rovnou k věci.“

„No, to se ví, člověče,“ řekl podkovář, který si začal uvědomovat, že se až doposud se situací nevyrovnal tak, jak mu jeho schopnosti dovolovaly. „Tak už dost toho čumění a křiku, nebo jinak vás sváže-me jako pominutýho. Proto jsem taky z počátku nic neříkal – myslím si, ten člověk se pominul.“

„Ba, ba, domluvte mu, ať se posadí,“ ozvalo se několik hlasů najednou s velkým potěšením, že skutečná existence duchů zůstává i nadále problémem nevyřešeným.

Hospodský přinutil Marnera, aby si svlékl kabát, a potom ho po-sadil na židli doprostřed kruhu opodál od všech ostatních hostů a do přímé záře ohně. Tkadlec, tuze zemdlený, aby před sebou měl jakýko-li jiný jasný cíl kromě získat pomoc a přijít zase ke svým penězům, se bez odporu podrobil. Pomíjivý strach, jejž společnost před chviličkou

– 70 –

pocítila, zatím už v silné zvědavosti zapomněla a všechny tváře visely na Silasovi, když se hospodský zase posadil a řekl:

„Tak co, mistře Marnere, copak to máte na srdci – jako že vás okradli? Tedy povídejte!“

„Radil bych mu, aby už neopakoval, že jsem ho okrad já,“ zvolal chvatně Jem Rodney. „K čemu by mi jeho peníze byly? To bych už stejně dobře moh ukradnout faráři rochetu a nosit ji.“

„Ty teď mlč, Jeme, ať raději slyšíme, co má na srdci on,“ řekl hospodský. „No tak, mistře Marnere!“

Konečně Silas začal, a když tajemná povaha loupeže vyšla najevo, za četných otázek svou příhodu dopověděl.

Toto podivné, dosud nepoznané postavení, v němž své strasti odhaloval raveloským sousedům, seděl v teple jiného krbu než vlastního a vnímal přítomnost tváří i hlasů, které mu byly prvním příslibem jakés takés pomoci, mělo nepochybně na Marnera svůj vliv přes všechno vášnivé zaujetí, s nímž myslel na svou ztrátu. Naše vědomí neuznamená zrod něčeho, co vzklíčí v nás, o nic častěji než toho, co vzklíčí mimo nás; míza jistě proběhla kmenem mnohokrát, než objevíme sebemenší náznak poupěte.

Slabá nedůvěra, s níž mu jeho posluchači z počátku naslouchali, pod přesvědčivou nelíčeností tkalcova zármutku pozvolna roztála, neboť pochybovat o tom, že Marner mluví pravdu, bylo pro sousedy nemožné – nikoliv proto, že by byli z povahy jeho údajů současně dokázali usoudit na naprostý nedostatek jakékoli pohnutky, aby mluvil nepravdu, nýbrž proto, jak podotkl pan Macey, že „lidem, za kterýma stojí Nečistý, není podobné, aby byli tak na hromadě,“ jako je chudák Silas. Podle zvláštního úkazu, že lupič nezanechal žádné stopy a vyčíhal tak přesně minutku, jakýmkoli lidským úsilím naprosto nevypočitatelnou, kdy Silas odejde z domova a nezamkne dveře, spíš pravděpodobnější se zdál závěr, že Silasův nečistý dů-věrný svazek v tomto směru, pakliže kdy vůbec existoval, trvat přestal, a že tedy tuto ničemnou hanebnost provedl Marnerovi

– 71 –

někdo, za kým je úplně marné posílat strážníka. Ale proč by tento nadpřirozený zlosyn musel čekat, až Silas zapomene zamknout dveře, to byla otázka, která nikoho nenapadla.

„Ne, ne, mistře Marnere, v tomhle díle Jem Rodney prsty nemá,“ prohlásil hospodský. „Musíte přestat na chudáka Jema pošilhávat. Jem má možná sem tam nějaký ten vroubek, co se tejče nějaký-ho toho zajíce a podobně, když už by někdo musel mít oči pořád na šťopkách a ne a ne je přimhouřit – ale teď tady sedí u svýho džbánku jako nejpořádnější muž z celý farnosti už dávno předtím, než jste podle vlastních slov odešel z domova, mistře Marnere.“

„Ba, ba,“ ozval se pan Macey, „jenom žádný obviňování nevinný-ho, mistře Marnere. To je proti zákonu. To napřed mušejí bejt lidi, co to proti člověku odpřisáhnou, než ho můžete zatknout. Jenom žádný obviňování nevinnýho, mistře Marnere.“

Silas neměl paměť tak docela ztupělou, aby ji tato slova ne-dokázala vyburcovat. S pocitem výčitky svědomí, pro něho tak novým a cizím jako všechno ostatní za poslední hodinu, vyskočil se židle, přistoupil až k Jemovi a zadíval se na něho, jako by se chtěl přesvědčit o výrazu jeho obličeje.

„Chybil jsem,“ řekl, „ano, ano, měl jsem si to rozvážit. Nevím o ničem, co by proti vám svědčilo, Jeme. Jenže jste byl u mne doma častěji než kdo jiný, a tak jste mě napadl první. Neviním vás – nebu-du vinit ani nikoho jiného – jenom,“ dodal, chytil se přitom rukama za hlavu a v zbědované zmatenosti se odvrátil, „jenom se snažím – snažím se domyslet, kam se poděly moje peníze.“

„Ja, ja, ty se bezpochyby propadly tam, kde je dost horko, aby se roztavily,“ poznamenal pan Macey.

„Pchá!“ prohodil podkovář. A potom se s výrazem, jako by vedl výslech, zeptal: „A kolikpak peněz tak mohlo v těch dvou měšcích být, mistře Marnere?“

„Dvě stě sedmdesát dva zlatých, dvanáct a půl šilinku, když jsem to včera počítal,“ řekl Silas a s těžkým povzdechem se opět posadil.

– 72 –

„Chm! To přece není tak těžké, to se dá unést. Vloupal se k vám nějaký pobuda, to je všechno; a co se tejče toho, že tam nezanechal kročeje a že cihly i písek byly jaksepatří jako předtím – no, máte přece oči spíš jako blecha, mistře Marnere, musejí koukat tak zblíz-ka, že toho nemůžete dobře vidět moc najednou. Můj názor je ten, že kdybych býval na vašem místě já nebo vy na mojím – protože to vyjde na jedno – nebyl byste si myslel, že jste našel všechno tak, jak jste to tam nechal. Ale můj návrh teď zní, aby vás dva nejrozum-nější z naší sešlosti tady doprovodili k mistru Kenchovi, našemu strážníkovi – je nemocný a leží v posteli, tolik vím – a zařídili s ním, aby jednoho z nás určil jako svýho zástupce; protože tak to je podle zákona a já pochybuju, že si někdo troufne v tomhle mi odporovat. Ten kousek cesty ke Kenchovi nestojí za řeč; a potom, jestli budu tím zástupcem já, tak půjdu s vámi, mistře Marnere, a udělám v tý vaší sednici prohlídku; a kdyby se někomu na tomhle návrhu něco nezdálo, tak bych ho s díky poprosil, aby se přihlásil a otevřeně to řek jako muž.“

Touto myšlenkově bohatou řečí nabyl podkovář opět samolibé důvěry a s jistotou doufal, že uslyší, jak společnost co jednoho z daleko nejrozumnějších mužů navrhne jeho.

„Ale napřed se ještě podívejme, jaký je venku večer,“ ozval se hospodský, který sám sebe považoval rovněž za osobu na věci zú-častněnou. „Hm, ještě pořád cedí jako z konve,“ oznámil, když se vrátil od dveří.

„No, já nejsem člověk, aby se deště bál,“ řekl podkovář. „Protože by špatně vypadalo, kdyby smírčí Malam slyšel, že váženým lidem, jako jsme my, někdo přišel s udáním a my v tom neudělali žádný kroky.“

Hospodský s tímto názorem souhlasil, a když vysondoval náladu společnosti a patřičně sehrál krátkou ceremonii, v životě vysokého duchovenstva známou jako nolo episcopari (nepřeji si úřad biskupa zastávat), uvolil se chladnou důstojnost výpravy ke Kenchovi na svá

– 73 –

bedra vzít. Ale k silné rozmrzelosti podkovářově pan Macey zniče-honic vznesl námitku proti tomu, že podkovář navrhl za zástupce ramene spravedlnosti sebe; tento přemoudrý starý pán, jenž si osoboval znalost zákonů, totiž prohlásil jako fakt, který mu zůstavil jeho otec, že žádný doktor nemůže být zároveň i strážníkem.

„A vy jste, počítám, dochtor, i když jenom dobytčí dochtor – pro-tože kaštan zvostane kaštan, i když je koňský,“ uzavřel pan Masey a sám se vlastnímu „ostrovtipu“ až trochu podivil.

O této otázce se rozpředla horlivá debata, protože podkovář samozřejmě neměl chuť svou felčarskou hodnost zapírat, ale namí-tal, že doktor může být strážníkem, když se mu to uzdá – zákon to prý míní tak, že jím být nemusí, když nechce. Pan Macey to prohlásil za nesmysl, protože to nevypadá na to, že by zákon přál víc dok-torům než ostatním lidem. Kromě toho, když se v povaze doktorů víc než u ostatních lidí jeví vrozená nechuť dělat strážníka, jak to přijde, že se pan Dowlas o zastupování v této hodnosti tak dere?

„Já přece strážníka vůbec zastupovat nechci,“ řekl podkovář, kterého tyto nemilosrdně průkazné důvody zahnaly do úzkých, „a žádný člověk to o mně tvrdit nemůže, když bude chtít mluvit po pravdě, ale kdyby měl někdo na jednoho žárlit a řevnit, že se v dešti táhne ke Kenchovi, to ať si tam jde, komu se to líbí – mě k tomu nedostanete, abych tam šel, to vám povídám!“

Leč zásahem hospodského se spor urovnal. Pan Dowlas se uvolil jít jako druhý průvodce, nikoliv však přistoupit na úřední pověření; a tak se chudák Silas, navlečený do nějakých půjčených starých šatů, vydal s oběma společníky znovu ven do deště a myslel na ty dlouhé noční hodiny před sebou ne jako člověk, který touží po odpočinku, ale jako ten, kdo očekává, že do rána nezamhouří oka.

– 74 –

Kapitola 8

Když se Godfrey Cass o půlnoci vrátil z večírku u paní Osgoodové, ani ho tuze nepřekvapila zpráva, že Dunsey ještě nepřišel domů. Možná, že Bleska neprodal a čeká na jinou příležitost – možná, že se při odpolední mlze raději ubytoval na noc u Červeného lva v Batherley, jestliže ho konec štvanice zanechal někde tam v oko-lí – protože si pravděpodobně nepřipouští mnoho starostí s tím, že nechá bratra čekat v nejistotě. Godfrey měl příliš plnou hlavu toho, jak se Nancy Lammeterová tvářila a chovala, příliš plnou zlosti na sebe i na svůj úděl, kterou v něm pohled na ni pokaždé vyvolal, aby se v myšlenkách nějak zvlášť obíral Bleskem nebo úvahami o tom, jak se Dunstan pravděpodobně zachová.

Druhý den ráno vřela celá vesnice nad novinou o loupeži vzru-šením a Godfrey trávil čas stejně jako všichni ostatní sbíráním zpráv o tom, rozprávěním a chozením ke Kamennému lomu. Déšť smyl každičkou možnost rozeznat nějaké kročeje, ale bedlivá prohlídka na místě činu objevila v opačném směru od vesnice troudník s křesacím kamínkem a ocílkou, napůl zabořený do bláta. Nebyl to troudník Silasův, protože jediný, který kdy měl, stál dosud u něho na římse; a úsudek většiny zněl, že troudník ve strouze je v nějaké spojitosti s loupeží. Malá menšina ale kroutila hlavou a projevovala v narážkách názor, že na takovouhle krádež nemůže nějaký ledajaký troudník vrhnout tuze moc světla, že celé vyprávění mistra Marnera vypadá vůbec nějak podivně a že se už přece staly případy, kdy si někdo něco natropil sám a potom honil spravedlnost, aby vypátrala pachatele. Ale při bližším vyptávání, jaký podklad pro takový názor mají a co by mohl mistr Marner takovým falešným předstíráním získat, jenom kroutili hlavou jako předtím a odpovídali, to že člověk nikdy neví, co někteří lidé pokládají za zisk; kromě toho, podklad

– 75 –

nepodklad, každý má prý právo myslet si, co chce, a tkadlec, jak kdekdo ví, je krapet padlý na rozum. Pan Macey, ačkoliv se přidal k těm, kdo Marnera proti všemu podezírání z šalby obhajovali, ohrnoval na troudník nos taky – ba dokonce to zavrhoval jako nápad značně bezbožný, neboť v sobě skrývá náznak, že všechno na světě musí být dílem lidských rukou a že není moci, která by dovedla zlaťáky vzít, aniž pohne cihlami. Přesto značně ostře vystoupil proti panu Tookeymu, který ve své zástupcovské horlivosti považoval toto stanovisko k případu za tak vhodné pro úřad kostelníka, že šel ještě dále a zapochyboval, je-li vůbec správné do vyšetřování loupeže se pouštět, když jsou okolnosti tak záhadné.

„Jako kdyby,“ končil pan Tookey, „jako kdyby nebylo nic, než co dokážou vysvětlit smírčí a strážníci.“

„Kouknou, Tookey, dají si pozor, aby nepřestřelili,“ řekl pan Macey a pokýval hlavou káravě do strany. „To dělají vždycky; když já hodím kámen a trefím se, oni si myslejí, že je ještě něco lepšího než se trefit, a pokoušejí se hodit kamenem až za trefu. Co jsem říkal, to platilo proti tomu troudníku; neřekl jsem ani slovo proti smírčím a strážníkům, anžto ty ustanovil už král Jiří, a špatně by se slušelo na člověka, který ve farnosti zastává ouřad, aby napadal krále Jiřího.“

Zatímco se podobné rozprávky vedly v hloučku lidí venku před Duhou, konala se uvnitř Duhy důležitější porada za předsednictví faráře pana Crackenthorpa se zemanem Cassem a jinými mohovi-tými farníky co přísedícími. Pana Snella, hospodského, právě napadlo – protože člověk je, jak poznamenal, zvyklý všechno si důkladně sesumírovat – uvést troudník, jejž měl v hodnosti strážní-kova zástupce tu nesmírnou čest osobně najít, ve spojitost s jistými vzpomínkami na podomního kramáře, který se tak někdy před měsícem stavěl u něho v hospodě na sklenici a mezi řečí uvedl, že s sebou stále nosí troudník, aby si měl čím zapalovat fajfku. To byla zřejmě pevná stopa, která stála za další sledování. A protože paměť,

– 76 –

patřičně obtěžkaná zaručenými fakty, bývá někdy překvapivě plodná, pan Snell si ponenáhlu obnovil živý dojem, jímž na něho zapůsobil kramářův obličej i hovor. Měl „takový divný kukuč“, který se páně Snellovy citlivé vnímavosti nepříjemně dotkl. To se rozumí, neřekl nic zvláštního – ne, leda to o tom troudníku – ale nesejde na tom, co člověk říká, nýbrž na tom, jak to říká. Kromě toho měl cizokrajně snědou pleť, která nevěstila zrovna velkou poctivost.

„Neměl v uších kruhy?“ přál si vědět pan Crackenthorp, který měl o cizích zvyklostech jisté znalosti.

„No – počkejme – já se podívám,“ řekl pan Snell jako účinlivá jasnovidka, která se opravdu nerada zmýlí, je-li to aspoň trochu v její moci. Když na chviličku roztáhl koutky úst a zamhouřil oči, jako by se pokoušel ty náušnice zahlédnout, zřejmě se té snahy vzdal a řekl: „Inu, v kastli oringle na prodej měl, tak se dá docela přirozeně předpokládat, že je třebas měl i v uších. Ale stavoval se málem v každém stavení ve vesnici; je tedy možná, že se najde někdo jiný, kdo je viděl na něm, i když sám to s určitostí tvrdit nemůžu.“

V předpokladu, že se na kramářovy náušnice bude pamatovat možná někdo jiný, se pan Snell nemýlil. Čím dál totiž vyptávání mezi vesničany pokračovalo, s tím větším důrazem se uvádělo, že by farář rád věděl, měl-li kramář v uších náušnice, a tak se vyvolal dojem, že na zjištění toho faktu velmi mnoho záleží. A protože nikdo, kdo tu otázku slyšel, neměl žádnou přesnou představu onoho kramáře bez náušnic, představil si ho ovšem každý s náušnicemi, většími nebo menšími, jak už koho napadlo; a vzápětí nabyla tato představa povahy živé vzpomínky, takže sklenářova žena, dobrá duše s po-ctivými úmysly a nezvyklá lhát, jejíž chalupa patřila k nejčistším ve vesnici, bez rozpaků prohlásila, že tak jistě, jak určitě hodlá o těchto Vánocích, které jsou přede dveřmi, přistoupit ke stolu Páně jako dosud všechna boží léta, viděla v obou kramářových uších viset veliké náušnice ve tvaru tenkého půlměsíce, kdežto Jinny Oatesová, dcerka ševcova, osoba nadaná obrazotvorností bujnější, tvrdila

– 77 –

nejenom, že je viděla také, ale krom toho, že jí při pohledu na ně až v těle stydla krev – jak jí stydne právě tuhle chvíli, co tady na tom fleku stojí.

Aby se ještě dále objasnila stopa, kterou poskytl nalezený troudník, provedla se po jednotlivých příbytcích ve vesnici také sbírka všech předmětů od kramáře koupených a ty se pak zanesly k Duze a tam vystavily. Po pravdě řečeno, celé vesnice se zmocnil pocit, že k vy-světlení té loupeže je zapotřebí vykonat hodně práce u Duhy a že se žádný muž nemusí doma ženě zvlášť omlouvat, když tam jde v čase, kdy je Duha dějištěm plnění vážných občanských povinností.

Jisté zklamání, ba snad i slabé rozhořčení vyvolalo, když se po vsi rozneslo, co při výslechu před zemanem a farářem prohlásil Silas Marner – nezůstala mu prý na kramáře žádná jiná vzpomínka než to, že přišel k jeho dveřím, ale do domku vůbec nevešel, nýbrž ihned se obrátil na odchod, když mu Silas škvírou pootevřených dveří řekl, že nic nepotřebuje. Tak zněla Silasova výpověď, ačkoliv silně lpěl na myšlence, že pachatelem je kramář, i když jen proto, že mu poskytovala určitou představu, kde je jeho zlato nyní, když je něčí ruce vybraly z úkrytu – viděl je nyní v kramářově krosně. Ale vesnice si s jistou podrážděností říkala, že každý jiný než takový „slepý krtek“ jako Marner by byl toho člověka viděl slídit kolem, protože jak to, že hned vedle ve strouze nechal svůj troudník, jestli tam neokouněl? Beze sporu si všechno obhlédl, když mluvil s Marnerem ve dveřích. Kdekdo přece může poznat – stačí, když se na něho jen podívá – že ten tkadlec je cvok a lakomec. Je div, že ho ten kramář nezavraždil; případů, že lidé toho druhu, s oringlemi v uších, někoho zavraždili, je přece známo dost a dost; jeden takový stál před kvartálním senátem, není to ani tak dávno, jsou přece ještě na živu pamětníci toho.

To se rozumí, Godfrey Cass, když vstoupil do Duhy právě za jednoho tak často opakovaného vyprávění, jímž pan Snell líčil své svědectví, bral jeho vývody na lehkou váhu a prohlásil, že si sám

– 78 –

koupil od kramáře perořízek a že ho považuje za člověka náramně přívětivého a veselého; že by ten člověk měl zlý kukuč, to je prý holý nesmysl. Ale o tom se po vesnici mluvilo jako o mladické řeči do větru – „jako kdyby byl na tom kramáři viděl něco divného jenom kmotr Snell!“ Naproti tomu bylo přinejmenším půl tuctu lidí, kteří by byli nelenovali předstoupit před smírčího Malama se svědectvím mnohem překvapivějším, než jaké může kdy podat hos-podský. Zbývalo jen doufat, že se pan Godfrey nevypraví do Tarley, nezchladí nějakou studenou lázní to, co tam vypověděl kmotr Snell, a nezabrání tak soudci, aby vystavil zatykač. Byl v podezření, že má něco takového za lubem, když ho vesničané po poledni viděli zamířit koňmo směrem na Tarley.

Ale tou dobou už Godfreyho zájem o loupež ustoupil do pozadí před rostoucí úzkostí, co je s Dunstanem a Bleskem, a Godfrey od-jížděl nikoli do Tarley, nýbrž do Batherley, protože mu nejistota, co s nimi je, nedopřávala klid. Možnost, že mu Dunstan provedl ška-redý kousek a s Bleskem ujel, a až peníze za koně prokarbaní nebo jinak promarní, že se s koncem měsíce zase vrátí, byl strach, který na něho dotíral ještě úporněji než myšlenka, zda se mu nepřihodilo nějaké neštěstí; a když teď tanec u paní Osgoodové patřil minulosti, zlobil se Godfrey sám na sebe, že koně svěřil Dunstanovi. Místo aby se snažil své obavy zahnat, ještě je v sobě živil v té pověrčivé do-mněnce, která dříme v nás všech – že totiž, čím určitěji něco zlého očekáváme, tím spíš se to nestane; a když zaslechl klusem proti sobě přijíždět koně a spatřil klobouk, který se vynořil nad křovím v zákrutu aleje, měl pocit, jako by jeho čáry byly měly úspěch. Ale sotva se mu kůň přiblížil na dohled, znovu se mu sevřelo srdce. Nebyl to Blesk – a po několika málo okamžicích rozeznal, že jezdec není Dunstan, nýbrž Bryce, a že přitahuje koni uzdu a s výrazem, který napovídá něco nepříjemného, hodlá promluvit.

„Jářku, pane Godfrey, má to štěstí ten váš bratr, mladý pan Dunsey, co?“

– 79 –

„Co tím myslíte?“ zeptal se Godfrey chvatně.„Ale? Copak ještě není doma?“ namítl Bryce.„Doma? Ne. Co se stalo? Mluvte rychle! Co udělal s mým koněm?“„Aha, však já si myslel, že je váš, i když pan Dunsey předstíral, že

jste si ho spolu vyměnili.“„Vzal s Bleskem pochopa a přelámal mu nohy, ne?“ řekl Godfrey,

rozčilením celý zardělý.„Něco horšího,“ odpověděl Bryce. „Abyste věděl, dohodl jsem se

s ním, že toho koně za sto dvacet liber koupím – šílená cena, ale já měl na to zvíře odjakživa zálusk. A co vám neudělá, jako že jede a nabodne ho – skočí s ním přes plot s ostrými kůly – nad svahem, pod kterým je příkop. Když koně našli, bylo už hezky dávno po něm. Tak on od té doby nebyl doma, co?“

„Doma? Ne,“ řekl Godfrey. „A udělá líp, když se doma neukáže. Byl jsem to ale sakra blázen! Nemohl jsem já vědět, že to takhle skončí?“

„No, abych vám řekl pravdu,“ pravil Bryce, „když jsem už kup toho koně smluvil, tak mě napadlo, jestli si snad na tom koni nevyjel a neprodal ho bez vašeho vědomí, protože jsem nevěřil, že patří jemu. Věděl jsem, že mladý pan Dunsey občas tropí ledajaké kousky. Ale kde jen je? V Batherley ho nikdo ani okem nespatřil. Ublížit si nemohl, protože určitě musel odejít pěšky.“

„Ublížit si?“ řekl Godfrey zatrpkle. „Ten si neublíží nikdy – ten se narodil, aby ubližoval jiným.“

„Vy jste mu tedy dovolil, aby toho koně prodal, hm?“ zeptal se Bryce.

„Ano; chtěl jsem se toho koně zbavit – byl na mne odjakživa trochu tvrdohubý,“ odpověděl Godfrey a při pomyšlení, že Bryce čenichá v prodeji koně peněžní nesnáze, uraženou pýchou div ne-skřípal zuby. „Chtěl jsem se po něm poohlédnout – myslel jsem si, že v tom je nějaká čertovina. Tak se zase vrátím,“ dodal, obrátil koně a přál si, aby se mohl Bryce nějak zbavit – protože cítil, že dávno

– 80 –

obávaná krize v jeho životě se na něho už už hrne. „Vy jedete do Raveloe taky, ne?“

„Ne, teď už ne,“ řekl Bryce. „Jel jsem tam, protože jsem měl namí-řeno do Flittonu, a myslel jsem, že bych se mohl už jedním vrzem stavět na slovíčko taky u vás a povědět vám, co všechno o tom koni vím. Mám dojem, že se mladému panu Dunseymu nechtělo se ukazovat, dokud ta špatná novina trochu nevyvětrá. Možná, že si zašel na návštěvu ke Třem korunám u Whitbridge – ten hostinec vím, že má rád.“

„Možná, že má,“ připustil Godfrey poněkud nepřítomně, ale po-tom se sebral a s nucenou lhostejností dodal: „Sázím se, že o něm uslyšíme až moc brzy.“

„No, tady se naše cesty dělí,“ řekl Bryce, kterého nijak nepřekva-povalo, že vidí Godfreyho tak schlíplého. „Dám vám tedy sbohem a přál bych si, abych vám po druhé mohl přinést zprávy lepší.“

Godfrey jel zvolna dál a představoval si v duchu výjev, jak se přiznává otci – to přiznání, jak cítil, před nímž pro něho už déle záchrana není. Tu věc s penězi musí prozradit hned časně zítra ráno; a kdyby ostatní zatajil, Dunstan se jistě brzy vrátí, a jakmile pozná, že hlavní síle otcova hněvu musí čelit on, ze vzteku vysype celou historii od a až do zet, i když tím sám nemůže vůbec nic získat. Je snad ještě jeden krok, jak by si mohl přece jen Dunstanovo mlčení uchovat a tu osudnou chvíli oddálit – mohl by otci říci, že peníze, které mu Fowler zaplatil, utratil sám; a protože se takového provinění dosud nikdy nedopustil, celá věc by patrně po menší bouři utichla. Ale k tomu se nemohl Godfrey snížit. Cítil, že se odevzdáním peněz Dunstanovi už beztak provinil porušením důvěry sotva méně trestuhodným, než kdyby byl peníze rovnou utratil sám pro sebe; ale přesto byl mezi těmi dvěma skutky rozdíl, který v něm vzbuzoval pocit, že druhý je o tolik hanebnější než první, až mu je prostě nesnesitelný.

„Netvrdím o sobě, že jsem vtělená ctnost,“ řekl si v duchu, „ale úplný ničema taky nejsem – aspoň někde se musím zarazit. Raději

– 81 –

ponesu následky toho, co jsem udělal, než abych se falešně při-znával k činu, kterého bych se nebyl nikdy dopustil. Nikdy bych nebyl ty peníze vydal dobrovolně – donutilo mě k tomu týrání.“

Po celý zbytek dne, až na občasné zakolísání, setrvával Godfrey pevně na svém odhodlání ze všeho se otci vyznat a mlčet o historii se ztrátou Bleska až do příštího rána, aby mu posloužila jako úvod k přiznání závažnějšímu. Starý zeman byl na častou synovu nepří-tomnost doma zvyklý a to, že se ani Dunstan, ani Blesk neukazovali, nepokládal za věc hodnou povšimnutí. Godfrey si znovu a znovu opakoval, nechá-li si tuto příležitost k přiznání ujít, že jiná se mu už třebas nikdy nenaskytne; k odhalení by mohlo dojít způsobem ostudnějším než z Dunstanovy zlomyslnosti – mohla by přijít ona, jak už vyhrožovala. A potom se snažil tu scénu si ulehčit tím, že si ji předem v duchu přehrával; ustanovil se na tom, že od přiznání k vlastní slabosti, v níž peníze vydal Dunstanovi, přejde k okolnosti, že ho Dunstan měl úplně v moci, z níž se nebyl s to vyprostit, a jak potom otce pomalu připraví, aby očekával něco strašně zlého, dřív než mu vypoví skutečnou pravdu. Starý zeman byl člověk neúprosný; činil rozhodnutí v zuřivém hněvu a nedal se od nich odvrátit ani potom, když se už jeho hněv utišil – právě tak, jako žhavá sopečná láva chladne a tvrdne v kámen. Jako mnozí prudcí a neúprosní mužové, i on nechával s blahovůlí vlastní nevšímavosti zlo bujet, až na něho začalo se vší dráždivou silou dotírat, a potom se proti němu obrátil s divou přísností a nesmiřitelnou zatvrzelostí. Takto měl ve zvyku jednat s pachtýři: trpěl jim, aby se s placením opožďovali, aby zanedbávali ploty kolem polí, huntovali si dobytek, prodávali slámu a i jinak špatně hospodařili – a když se mu potom vinou této shovívavosti nedostávaly peníze, sahal k nejtvrdším opatřením a neznal slitování. To všechno Godfrey věděl a nesl to tím tíživěji, že ho nikdy nepřestal týrat trapný pocit, kdykoli byl svědkem otcových náhlých záchvatů nesmiřitelnosti, pro kterou neměl vlivem vlastní vrozené nerozhodnosti pražádné pochopení.

– 82 –

(Nesoudil chybnou shovívavost otcovu, která tyto záchvaty před-cházela, neboť ta mu připadala zcela přirozená.) Ale přesto zbývá ještě naděje, myslel si Godfrey, že by otcova pýcha mohla jeho manželství vidět v takovém světle, že ho přiměje, aby celou věc raději ututlal, než aby syna vyhnal z domu a přivedl rodinu do řečí celého kraje na deset mil kolem.

Takový byl názor na věc, který se Godfreymu podařilo udržet si před očima až skorem do samé půlnoci, a usínal s přesvědčením, že s vnitřním bojem nadobro skoncoval. Ale když se v tichu ranního šera probudil, shledal, že není s to večerní myšlenky znovu oživit – jako by se byly únavou úplně vyčerpaly a nedaly se k další činnosti vůbec povzbudit. Místo důvodů k podpoře přiznání nedovedl v sobě vyhmatat nic jiného než jeho zlé následky. Vrátil se mu starý strach před hanbou a zneuctěním – starý odpor před myšlenkou, že tím mezi sebou a Nancy vztyčí nepřekonatelnou hradbu starý sklon spoléhat na náhody, které budou třebas pro něho příznivé a před prozrazením ho zachrání. Koneckonců, proč by měl vlastní rukou všechnu naději na ně zmařit? Viděl včera celou věc ve špatném světle. Soptil hněvem na Dunstana a nemyslel na nic jiného, než jak jejich vzájemné porozumění nadobro rozvrátit; ale skutečně nej-moudřejším by bylo, kdyby se pokusil zmírnit otcův hněv, který stíhá Dunseyho, a udržet domácí poměry co možná nejpodobnější stavu dosavadnímu. Jestli se Dunsey několik dní nevrátí domů (a Godfrey nevěděl nic víc, než že ten ničema má v kapse dost peněz, aby se mohl venku zdržet ještě déle), všechno se možná šťastně přežene.

– 83 –

Kapitola 9

Godfrey vstal a šel se nasnídat dřív než jindy, ale zůstal v deštěném pokoji, dokud jeho mladší bratři nedojedli a neodešli – čekal na otce, který se vždycky před snídaní šel se svým šafářem projít. V Červeném domě snídal každý v jinou hodinu a zeman býval vždyc-ky poslední, poněvadž dával své poněkud chabé ranní chuti k jídlu dlouho na čas, než ji vyzkoušel. Na stole stály vydatné pokrmy už málem dvě hodiny, než se objevil – velký statný šedesátník s tváří, jejíž zachmuřené čelo a značně pevný pohled byly jaksi v rozporu s chabými a slabými ústy. Na jeho zjevu bylo vidět známky noto-rické nedbalosti a i oblek měl nepořádný; a přece bylo v osobnosti starého zemana něco význačně odlišného od postav obyčejných sedláků v obci, kteří byli možná na puntík stejně vzdělaní jako on, ale protože se ploužili celým životem s vědomím, že žijí v soused-ství lidí „lepších“, než jsou sami, neměli v hlase ani v držení těla onu klidnou rozvahu a pánovitost, jíž se vyznačoval muž, který pokládal vyšší kruhy za bytosti tak velmi vzdálené, že s nimi má osobně co dělat o málo víc než s Amerikou nebo s hvězdami. Zeman byl již od dětství zvyklý na hold celé obce, byl zvyklý na názor, že jeho rodina, jeho korbele i všechno, co mu patří, je nejstarší a nejlepší; a protože se nikdy nestýkal s vyšší venkovskou honorací, než byl sám, nerušilo jeho úsudek žádné srovnávání.

Když vstoupil do pokoje, pohlédl na syna a řekl: „Co to, panáčku? To ses ještě nenasnídal?“ Ale po nějakém vlídném ranním pozdravu mezi nimi nebylo ani zdání – nikoliv snad z nějakého nepřátelství, nýbrž proto, že líbezný květ vzájemné zdvořilosti nepatří ke kvě-teně podobných domovů, jako byl Červený dům.

„Ale ano, pane otče,“ odpověděl Godfrey, „jsem už po snídani. Jenom jsem na vás čekal, abych si s vámi mohl promluvit.“

– 84 –

„Ach tak!“ řekl zeman, lhostejně si dřepl do svého křesla, a zatím-co ukrajoval kousek hověziny a nastrkoval ho ve vzduchu ohaři, kte-rý spolu s ním vběhl do pokoje, mluvil s těžkopádnou pokašlávavou manýrou, kterou Raveloští považovali za výsadu jeho důstojenství: „Zazvoň mi o pivo, jo, hm? Vy mladí se většinou staráte jen o vlastní blaho. Nijak s ním nepospícháte, když jde o jiného a ne o vás.“

Zeman vedl život stejně nečinný jako jeho synové, ale bylo už bajkou, tradovanou jím i jeho současníky v Raveloe, že mládí je výhradně dobou bláznivých skopičin a že jejich věkem vyzrálá moudrost je trvalá zkouška trpělivosti, mírněná trpkou ironií. Než Godfrey opět promluvil, vyčkal, až otci přinesli pivo a dveře zase zavřeli – přestávka to, za níž zemanův ohař Šíp shltal tolik kousků hověziny, že by byly chudému člověku stačily na sváteční oběd.

„S tím Bleskem jsem měl zase jednou zatracenou smůlu,“ začal, „stalo se to předevčírem.“

„Cože? Polámal si nohy?“ zeptal se zeman, když si přihnul z piva. „Já myslel, že umíš jezdit líp než takhle, synku. Já v životě koně ještě nezrasoval. Kdyby jo, tak jsem si musel jiného napískat, protože můj otec nebyl docela tak ochotný rozvazovat měšec jako jiní tátové, co znám. Ale musejí obrátit nový list – musejí. S těmihle hypoté-kami a nedoplatky si nemůžu loktem do kapsy jako nějaký žebravý vandrák. A ten hlupák Kimble říká, že noviny píšou o míru. To by venkovu podrazilo nohy. Ceny by letěly dolů, jako když jim hoří koudel, a já bych se těch nedoplatků nedočkal, ani kdybych všechny ty chlapy dal vydražit. Jako tadyhle ten mizera Fowler, už mu déle čekat nebudu; řekl jsem Winthropovi, aby zrovna dnes zašel ke Coxovi. Ten lotr prolhaná mi na minulý měsíc určitě sliboval zaplatit sto liber. Využívá toho, že je na tom odlehlém statku, a myslí si, že na něj zapomenu.“

Zeman pronesl tuto řeč s obvyklým pokašláváním a přerušovaně, ale žádná přestávka nebyla dost dlouhá, aby se jí Godfrey mohl chytit jako záminky a ujmout se slova zase sám. Cítil, že otec chce

– 85 –

zažehnat jakoukoli žádost o peníze na základě nehody s Bleskem a že ho důraz, který proto musel na nedostatek peněz i nedoplatky pachtovného klást, jistě přivede do myšlenkového rozpoložení pro synovo přiznání nanejvýš nepříznivého. Ale když už teď začal, musí pokračovat.

„Je to horší, než že si kůň zlámal nohy – nabodl se na plot a zabil se,“ řekl Godfrey, jakmile otec zmlkl a pustil se do krájení masa. „Ale nemyslel jsem na to, že vás požádám, abyste mi koupil nového; myslel jsem jenom na to, že jsem tak přišel o možnost penězi za Bleska vám zaplatit, jak jsem chtěl. Dunsey na něm jel předevčírem na tu štvanici, aby ho pro mne prodal, a když se s Brycem dohodl, že mu ho za sto dvacet liber dá, pustil se za psy a při tom nějak ztřeštěně skočil nebo co a v tu ránu byl s koněm amen. Nebýt toho, byl bych vám dnes ráno vyplatil sto liber.“

Zeman zatím odložil nůž i vidličku a celý užaslý se díval na syna; nebyl totiž natolik bystroduchý, aby s dostatečnou pravdě-podobností hned tak rychle uhodl, co asi způsobilo tak zvláštní obrat ve vzájemném poměru rodičů a dětí, jako je tento úmysl jeho syna vyplatit mu sto liber.

„Pravda je, pane otče – moc mě to mrzí – ale všechno byla moje vina,“ řekl Godfrey. „Fowler mi těch sto liber opravdu zapla-til. Vyplatil je mně, když jsem si tam minulý měsíc jednou zajel. A Dunsey na mně ty peníze mámil a já mu je dal, protože jsem doufal, že vám je dávno dřív, než dnes budu moci zaplatit.“

Zeman zbrunátněl hněvem, ještě než syn domluvil, a jen těžko hledal slova. „Ty jsi dal ty peníze Dunseymu, panáčku? A jakpak dlouho jsi s Dunseym tak jedna ruka, že se s ním musíš punktovat, abyste mi zpronevěřili moje peníze? Začínáš ludračit? Povídám ti, tohle trpět nebudu. Pěkná spřež jste, panáčku, ale já vás do jednoho vyženu z domova a znova se ožením. Rád bych, aby sis zapsal za uši, panáčku, že můj majetek není žádný fideikomis – už od časů mého děda si Cassové můžou se svou půdou nakládat, jak chtějí.

– 86 –

Na to pamatuj, panáčku! Dá ty peníze Dunseymu! Pročpak bys měl Dunseymu ty peníze dávat? Za tím vším je nějaká lež.“

„Žádná lež, pane otče,“ řekl Godfrey. „Sám bych nebyl na ty peníze sáhl, ale Dunsey mi nedal pokoj a já byl takový hlupák, že jsem mu je dal. Ale chtěl jsem vám je zaplatit, ať mi je už vrátí nebo ne. Nic víc na tom není. Nikdy jsem ty peníze zpronevěřit nechtěl a nejsem vůbec člověk, který by to udělal. Znáte mě, pane otče, a víte, že jsem co živ žádný nepoctivý kousek neprovedl.“

„Kde je tedy Dunsey? Proč se s tím řečněním tady zdržuješ? Běž a Dunseyho mi přiveď, jak ti říkám, a ať mi vysvětlí, nač ty peníze potřeboval a co s nimi provedl. Bude toho litovat. Vyženu ho. Řekl jsem to a udělám to. Proti mně se na zadní nohy stavět nebude. Běž a přiveď ho!“

„Dunsey se nevrátil, pane otče.“„Cože! To tedy srazil vaz?“ opáčil zeman poněkud rozmrzele při

pomyšlení, že v takovém případě by svou hrozbu splnit nemohl.„To ne, myslím, že si neublížil – protože koně našli mrtvého

a Dunsey patrně už odešel. Řekl bych, že se za nějakou chvíli zase ukáže. Ale kde je, to nevím.“

„A jak to, proč jsi moje peníze musel dávat jemu? Odpověz mi na to!“ zaútočil zeman znovu na Godfreyho, když Dunsey nebyl po ruce.

„Proč? Ani nevím, pane otče,“ řekl Godfrey váhavě. To byla nejapná vytáčka, ale Godfrey lhaní nemiloval, a protože neměl dostatečný pojem o tom, že bez pomoci nepravdivých slov se žádná obojetnost dlouho se zdarem neudrží, neměl připravenou ani jedi-nou vymyšlenou pohnutku.

„Ani nevíš? Já ti tedy povím, co v tom vězí, panáčku. Provedl jsi něco nekalého a uplácel jsi ho, aby to na tebe nepověděl,“ pravil ze-man a tímto nečekaným zábleskem ostrovtipu až vyděsil Godfreyho, který ucítil, že se mu srdce prudce rozbušilo nad tím, jak blízko pravdě otec hádá. Nenadálé leknutí ho ponouklo, aby udělal další krok – na nakloněné ploše k tomu stačí sebenepatrnější popud.

– 87 –

„Inu, pane otče,“ řekl se snahou mluvit s bezstarostnou nenu-ceností, „byla to taková maličkost docela mezi mnou a Dunseym, nikoho jiného se vůbec netýká. Stojí přece sotva za to, pídit se po skopičinách mladých lidí; vůbec by to pro vás nebylo nic znamenalo, pane otče, kdybych nebyl měl takovou smůlu a nepřišel o Bleska. Byl bych vám ty peníze vyplatil.“

„Skopičiny! Pchá! Máš nejvyšší čas, abys všech skopičin nechal. A chci, aby sis pamatoval, panáčku, že jich nechat musíš!“ řekl ze-man, zamračil se a hodil po synovi hněvivým pohledem. „Na ty tvoje alotrie z mé kapsy už peníze nepůjdou, to si nemysli. Vezmi si mého děda – ten měl maštale plné koní, vedl ještě velký dům a ke všemu v horších dobách podle toho, co jsem vyrozuměl; a já bych to svedl taky, nemít na krku čtyři takové budižkničemy, aby mě vysávali jako pijavice. Byl jsem na vás všechny jako táta až moc hodný – v tom to vězí. Ale prr, panáčku, já teď přitáhnu uzdu!“

Godfrey mlčel. Málokdy sice vynikal v úsudcích zvláštním bys-trozrakem, ale odjakživa měl pocit, že otcova shovívavost nevyvěrá z laskavé dobroty, a často mívával nejasnou touhu po nějaké pevné kázni, která by byla jeho vlastní bloudivou slabost podchytila a jeho lepším sklonům pomáhala k uplatnění. Zeman dojedl chvatně chléb i maso, přihnul si zhluboka piva, otočil se s křeslem od stolu a načal řeč znovu.

„Ještě mnohem horší to bude pro tebe, to víš – potřeboval by ses trošku snažit a pomáhat mi udržet všechno pohromadě.“

„Přece jsem vám, pane otče, nabízel už často, že si vezmu celou správu na starost, ale víte taky, že jste mi to měl vždycky za zlé, a mně připadalo, jako byste si myslel, že se tlačím na vaše místo.“

„Že jsi mi to nabízel nebo že já ti to měl za zlé, o tom nic nevím,“ řekl zeman, jehož paměť si podržovala jen jisté silné dojmy, ne-mírněné podrobnostmi, „ale vím o jednom: že jsem ti to neměl za zlé, když se tehdy zdálo, že myslíš na ženění, a ani mě nenapadlo klást ti do cesty nějaké překážky, jak to mívají leckdy otcové ve zvyku.

– 88 –

Docela rád bych viděl, kdyby sis vzal tu Lammeterovu dceru – raději než každou jinou. Myslím, že kdybych ti byl řekl ne, tak by ses jí byl držel, ale protože jsem ti nebránil, tak jsi toho nechal. Jsi váhavý a nerozhodný – v tom jsi celá nebožka matka. Ta v životě neměla kusa vlastní vůle; ženská konečně žádnou nepotřebuje, když má za manžela pořádného muže. Ale tvoje žena ji potřebovat bude, protože ty v sobě stěží najdeš dost rozhodnosti, abys obě nohy přiměl šlapat stejným směrem. Řekla ti snad Nancy rovnou, že tě nechce, hm?“

„Ne,“ odpověděl Godfrey a pocítil až horko a nevolno, „ale ne-myslím, že mě chce.“

„Nemyslíš! Proč nesebereš odvahu, aby ses jí zeptal? Trváš na tom, že musíš mít tuhle – je to tak?“

„Není na světě jiná, kterou bych si chtěl vzít,“ odpověděl Godfrey vyhýbavě.

„Tak dobrá, nech to na mně a já o ni požádám za tebe, to je to celé, když nemáš dost kuráže, abys to udělal sám. Řekl bych, že do mé rodiny se Lammeter asi moc rozpakovat nebude svou dceru vyvdat. A co se týče té krasotinky samé – tak o tom svém bratranci nechce ani slyšet – a pokud vidím, nikde nikdo, kdo by ti vlezl do cesty.“

„Prosím vás, pane otče, já bych to pro tuhle chvíli nechal raději běžet,“ řekl Godfrey poplašeně. „Myslím, že právě teď se na mne trochu hněvá, a rád bych si to proto domluvil sám. Muž si přece musí tyhle věci vyřídit sám.“

„Jářku, tak si to domluv a vyřiď – a zkus, jestli bys nemohl obrátit nový list. To právě musí muž udělat, když pomýšlí na ženitbu.“

„Nevidím, jak bych na to mohl teď pomýšlet, pane otče. Vám by se asi nezdálo, usadit mě na jednom z vašich hospodářství, a já pochybuju, že by přišla sem a žila v našem domě se všemi mými bratry. Je to tady docela jiný život, než na jaký je zvyklá.“

„Že by se jí nechtělo žít v našem domě? To mi nepovídej. Jen se jí zeptej, víc nepotřebuješ,“ řekl zeman s úsečným pohrdavým smíchem.

– 89 –

„Raději bych to pro tuhle chvíli nechal běžet, pane otče,“ opakoval Godfrey. „Doufám, že to nebudete hledět nějakými dotazy uspíšit.“

„Udělám, co uznám za dobré,“ namítl zeman, „a ukážu ti, že pá-nem jsem tady já; jinak si můžeš jít, kam chceš, a najít si někde jinde statek, kam by ses přiženil. Teď běž a vyřiď Winthropovi, aby ke Coxovi nechodil, ale počkal na mne. A dej mi taky osedlat mého koně. A počkej! Poohlédni se po té Dunseyho herce a prodej ji a peníze mi přines, slyšíš? Na moje útraty si už žádnou kobylu držet nebude. A jestli víš, kde se schovává – a řekl bych, že to víš – tak mu můžeš povědět, aby si zpáteční cestu domů ušetřil. Ať si jde někam sloužit za čeledína a živí se sám. Mne už cucat nebude.“

„Já nevím, kde je, pane otče; a kdybych to věděl, nijak by se pro mne nepatřilo, abych ho vykazoval z domova,“ řekl Godfrey, zatímco mířil ke dveřím.

„Spral tě ďas, panáčku! Nestůj a neodmlouvej, ale maž a dej mi přivést koně!“ zvolal zeman a chopil se dýmky.

Godfrey odešel z pokoje a sotva věděl, zda se mu víc ulevilo z vě-domí, že rozmluva s otcem je u konce, aniž vyvolala v jeho postavení nějakou změnu, nebo víc přitížilo z toho, že ještě hloub zabředl do vytáček a šalby. To, co se mluvilo o jeho ucházení o ruku Nancy, v něm vzbudilo nový strach, aby ho snad pár slov, prohozených po obědě otcem k panu Lammeterovi, nevehnalo do toho hrozného postavení, že by se jí musel rozhodně zříci právě ve chvíli, kdy se mu zdá, že ji má na dosah. Utekl se k obvyklému útočišti, totiž k doufání v nějaký nepředvídaný šťastný obrat, v nějakou příznivou náhodu, která ho zachrání před nepříjemnými následky – ba možná i ospravedlní jeho neupřímnost tím, že prokáže její prozíravost.

V tomto Godfreyho spoléhání na šťastný vrh kostek osudu mů-žeme jen stěží spatřovat přežitou zaostalost. Příznivá Náhoda je dodnes bohyní všech lidí, kteří se řídí vlastními nápady, místo aby dbali zákona, v nějž věří. Nechť se i vzdělaný a uhlazený člověk dnešní doby octne v situaci, k níž se stydí přiznat, hned se jeho

– 90 –

mysl upne na všechna možná východiska, která by ho mohla před pravděpodobnými následky této situace zachránit. Nechť třebas žije nad své příjmy nebo se vyhýbá cílevědomé poctivé práci, která s sebou nese mzdu, a hned se přistihne, že sní o možném dobrodinci, o možném hlupákovi, který by se dal lichocením osedlat, aby použil svůj vliv, o možném rozpoložení mysli u nějaké možné osoby, která se ještě vůbec neukázala. Nechť třebas zanedbá povinnosti svého úřadu, a nevyhnutelně zakotví svou naději na náhodě, že se zane-dbaná věc ukáže méně důležitá, než se předpokládalo. Nechť zradí důvěru svého přítele, a jistě začne vzývat tutéž úskočnou složitost zvanou Náhoda, která mu skýtá naději, že se to jeho přítel nikdy nedoví. Nechť zanechá poctivého řemesla a věnuje se titěrným kouzlům povolání, pro něž ho příroda nikdy neurčila, a jeho ná-boženstvím se neomylně stane uctívání blahoslavené Náhody, v niž bude věřit jako v mocnou strůjkyni úspěchu. Nemravná, nezdravá zásada, v tomto náboženství velebená, je přirozený následek toho, že každé sémě vydá žeň svého druhu.

– 91 –

Kapitola 10

Smírčího Mallama považovali všichni v Tarley i v Raveloe samo-zřejmě za muže velice širokého rozhledu s přihlédnutím k tomu, že i bez důkazů dovedl vyvodit závěry mnohem dalekosáhlejší, než jaké se daly očekávat od jeho sousedů, kteří členy kolegia smírčích soudů nebyli. Na takového člověka nevypadalo, jak leželo nasna-dě, že by stopu troudníku zanedbal; a vskutku uvedl ihned v chod pátrání stran kramáře jména neznámého, kudrnatých černých vlasů a cizokrajně zbarvené pleti, který nosí krosnu s nožířským a ozdob nickým zbožím a v uších má velké náušnice. Ale buď proto, že se pátrání vleklo tuze liknavým krokem, aby hledaného doho-nilo, nebo proto, že se popis hodil na tolik kramářů, že si pátrání nevědělo rady, jak si mezi nimi vybrat, týdny míjely a ve věci krá-deže se neukazoval žádný jiný výsledek než pozvolné opadávání rozruchu, který v Raveloe vyvolala. Nepřítomnost Dunstana Cassa nebyla skorem vůbec předmětem pozornosti, neboť už jednou se s otcem pohádal a odešel, nikdo nevěděl kam, a po šesti nedělích se vrátil, zase se nastěhoval do starého bydliště, aniž mu to někdo zakázal, a naparoval se jako vždycky předtím. Jeho rodina, která očekávala, že to dopadne zase tak – s tou jedinou výjimkou, že zeman byl tentokrát rozhodnut přístup do starého bydliště mu zakázat – o jeho nepřítomnosti vůbec nemluvila; a když si toho po-všiml jeho strýc Kimble nebo pan Osgood, tu vysvětlení, že odpravil Bleska a dopustil se nějakého poklesku vůči otci, stačilo zažehnat každý podiv. Vidět nějakou spojitost ve skutečnosti, že k Dunseymu zmizení i k loupeži došlo jeden a týž den, nikoho ani zdaleka nena-padlo – ba ani Godfreyho, který měl hlubší příčinu než kdo jiný vědět, čeho je jeho bratr schopen. Nepamatoval se, že by mezi nimi byla o tkalci padla zmínka od těch časů, někdy před dvanácti lety,

– 92 –

kdy bývalo jejich chlapeckou kratochvílí, tropit si z něho posměšky; a kromě toho dokazovala jeho představivost Dunstanovi neustále alibi – neboť ho ustavičně viděl v nějakém útulném zapadáčku, kam odešel, když nechal Bleska Bleskem – viděl ho, jak tam žije na útraty náhodných známostí a uvažuje o návratu domů ke své staré zábavě, trápit staršího bratra. A i kdyby si byl něčí mozek v Raveloe obě řečené události srovnal dohromady, pochybuji, že by se spojení, pro vžitou důstojnost rodiny se zděnou hrobkou a velebnými korbely tak nactiutrhačné, nebylo dočkalo potlačení jakožto nebezpečný blud. Ale vánoční nákypy, bachořice a kýty i hojnost lihových ná-pojů, které svádějí důvtipnost na cesty mlhavého snění, jsou proti nebezpečné nápaditosti bdělé mysli znamenitou ochranou.

Když se o loupeži hovořilo u Duhy nebo jinde v dobré společnosti, i nadále kolísala rovnováha mezi rozumovým vysvětlením, za-loženým na troudníku, a mezi teorií neproniknutelného tajemství, které se vymyká všemu vyšetřování. Zastánci směru troudník- -kramář pokládali protivnou stranu za pověrčivé tupohlavce, kteří si myslí, protože mají sami slepičí mhu na očích, že i všichni ostatní mají stejně kalný rozhled, a přívrženci nevysvětlitelnosti víc, než jen napovídali, že jejich protivníci jsou slepice, které mají sklon kdákat dřív, než ještě najdou zrno – co se týče hloubky, že jsou mělčí než plo-chá sběračka na mléko – že jejich celý bystrozrak spočívá v úsudku, že za vraty stodoly nic není, protože skrz ně není vidět – takže ačkoli jejich polemika nepomohla objasnit nic faktického o loupeži, ob-jasnila alespoň některé faktické názory významu podružného.

Ale zatímco ztráta chudáka Silase přispívala tímto způsobem k čeření líného toku raveloských rozprávek, Silas sám cítil z olou-pení, o němž se jeho sousedé ve chvílích zábavy přeli, sžíravou bezútěšnost. Všem, kdo ho viděli předtím, než o své zlato přišel, snadno mohlo připadat, že život tak zprahlý a scvrklý jako Silasův jen stěží může ještě nějakou ránu ucítit, jen stěží může ve své vet-chosti utrpět vůbec jakoukoli újmu, aby ho nepodťala nadobro.

– 93 –

Ve skutečnosti to však býval život čilý, naplněný cílevědomým snažením, které mu bylo ochrannou hradbou před bezradostným neznámem širého světa. Býval to život zaníceně upjatý – a třebaže předmět, k němuž se všemi žilkami upínal, měl povahu věci mrtvé a prohnilé, uspokojoval jeho touhu na něco se upnout. Ale nyní se tato hradba sesula, všechna opora zničehonic zmizela. Marnerovy myšlenky nemohly už déle kroužit starou dráhou – jejich běh za-razila prázdnota podobná oné, na jakou narazí mravenčí dělník, když se lopotí domů po známé pěšince, která se zatím propadla do země. Stav mu zůstal, zůstalo mu i tkaní a přirůstavý vzor v plátně; ale lesklý poklad v díře pod nohama byl pryč; vyhlídka, že se jím bude prohrabávat a že ho bude přepočítávat, byla pryč – večery už neskýtaly vidinu blaženství, které ukonejší hlad ubohé duše. Pomyšlení na peníze, jež si prací svých rukou vydělá, mu už nedo-vedlo působit radost, protože představa té skrovné částky mu jen znovu připomínala jeho ztrátu; a ta náhlá rána zasáhla naději silou příliš drtivou, aby se představivost mohla obírat obrazem, jak mu z těch nepatrných začátků narůstá nové jmění.

Tu prázdnotu vyplňoval zármutkem. Zatímco seděl u tkaní, co chvíli tiše zasténal jako člověk, kterého souží bolest; bylo to známkou, že se v myšlenkách opět vrátil k té nečekané propasti – k prázdnotě večerních hodin. A celý večer pak, když ve své osamě-losti seděl u skomíravého ohně, podpíral si lokte o kolena, bořil hlavu do dlaní a velmi tiše sténal – ne jako člověk, který chce, aby ho někdo slyšel.

A přesto nebyl ve svém trápení úplně opuštěný. Odpor, jejž Marner odjakživa u sousedů vyvolával, částečně rozptýlilo nové světlo, v němž jim ho toto neštěstí ukázalo. Místo člověka, který má víc chytráctví, než kolik si ho počestní lidé mohou kdy osvo-jit, ba co horšího, který nemá chuť toto chytráctví využít v zájmu sousedů, nyní viděli, že Silas byl tuze malý chytrák, aby si dokázal ochránit zájmy svoje. Všeobecně se o něm mluvilo jako o „ubohém

– 94 –

zkřísnutém dědovi“ a tkalcovo vyhýbání sousedům, jež předtím vesničané přičítali jeho zlé povaze a pravděpodobnému obcování se společností horší, nyní pokládali za pouhou potřeštěnost.

Tato změna k vlídnějšímu cítění vůči Silasovi se jevila rozličným způsobem. Byla doba, kdy se vzduchem nesly vůně vánočního kuchtění a kdy hromady vepřového a jelit v zámožných rodinách připomínají dobročinnost; a Silasovo neštěstí ho postrčilo v paměti hospodyň, jako byla paní Osgoodová, až na nejčelnější místo. I fa-rář Crackenthorp, ačkoliv Silase káral, že mu peníze byly odňaty pravděpodobně proto, že na ně tuze mnoho myslel a jaktěživ se ne-ukázal v kostele, doplnil své ponaučení darem vepřových nožiček, záměrně určeným k tomu, aby rozehnal bezdůvodné předsudky proti duchovnímu stavu. Sousedé, kteří neměli co dát, leda útěchu slovy, jevili sklon nejenom Silase zdravit a trochu zavrubněji si s ním o jeho neštěstí promluvit, když ho ve vesnici potkali, ale nelenili ani zajít si za ním až do jeho domku a dát si od něho přímo na místě zopakovat všechny podrobnosti; a potom se ho snažili povyrazit slovy jako: „No, mistře Marnere, koneckonců na tom nejste o nic hůř, než ostatní chudáci; a kdyby z vás snad jednou byl mrzák, tak farnost vám přizná podporu.“

Jedna z příčin, myslím, proč tak zřídka kdy můžeme svým bližním poskytnout útěchu slovy, leží v tom, že se naše dobrá vůle, ať máme sebelepší úmysly, znešvaří ještě dřív, než nám stačí splynout ze rtů. Můžeme poslat jelita i vepřové nožičky, aniž je přikořeníme vlast-ním sobectvím – ale jazyk je říčka, která skorem vždycky chutná po nečisté půdě. V Raveloe bylo jistě laskavosti hodně, ale často měla pivní a packářskou příchuť a projevovala se formami na hony vzdálenými vší uhlazené zdvořilosti a pokrytectví.

Například pan Macey, jenž přišel jednou večer k Silasovi vý-hradně proto, aby mu oznámil, že mu nedávné události dopomohly k značně lepšímu postavení v očích člověka, který není se svým

– 95 –

úsudkem jen tak lehce hotov, zahájil rozhovor tím, že sotva se po-sadil a připravil si palce na mlýnek, prohlásil:

„Jářku, mistře Marnere, přece vlastně nemáte proč, takhle se-dět a fňukat. Jste na tom o hodně líp, že jste o ty peníze přišel, než kdybyste si je byl nějakými techtly uchránil. Když jste se tady v naší končině prvně ukázal, tak jsem si myslíval, že nejste o nic lepší, než takoví jako vy už bývají; byl jste o hodně mladší, než jste teďka, ale odjakživa jste poulil oči, taková vychudlá bledule, abych se tak vyjádřil, krapet jako holobradé tele. Ale jeden nikdá neví; když ně-jaký tvor vypadá všelijak a ne zrovna k světu, nemusel v tom hned mít prsty rohatý – víme, mluvím jako o ropuchách a takové havěti, anžto ta bejvá často neškodná a proti všelijakýmu hmyzímu neřá-du docela užitečná. A pokud vidím, tak skorem navlas stejné je to i s vámi. Ačkoli co se tejče těch bylinek a lektvarů na kurýrování dechu, tak jestli jste si ty vědomosti přinesl z dalekých končin, no, mohl jste s nimi být štědřejší. A jestli jste k těm vědomostem přišel nějak nekale, tak jste to přece mohl vynahradit pravidelným cho-zením do kostela – poněvadž co se tejče těch děcek, co je zaříkala babka vědma, tak jsem u jejich křtu přisluhoval napořád a snášely svěcenou vodu jakoby nic. A to dá taky rozum – protože když si rohatý zamane, že pro změnu udělá řekněme nějakou dobrotu, kdo by proti tomu co měl? To si aspoň myslím já, kterej tady na farnosti kostelničím už štyrycet let a vím, když s farářem na Popeleční stře-du křižujeme farníky popelcem, nekřižujeme se nad lidma, co se raděj chtějí vykurýrovat bez dochtora, ať si Kimble říká, co chce. A tak, mistře Marnere, jak jsem už povídal – protože věci se všelijak kroutějí, až někdy jednoho třeba odvedou od nebeklíče bůhví kam, než se dostane zase zpátky – tak vám teda radím, abyste jako ne-ztrácel hlavu; poněvadž co se tejče toho mínění, že máte za ušima a vyznáte se ve víc věcech, co nesnesou denní světlo, tak to teda můj názor není a taky to tak říkám sousedům. Říkám jim přece: ‚Povídáte o mistrovi Marnerovi, že si vymyslel pohádku – ale to je nesmysl, po-

– 96 –

vídám já – musel by to bejt chytrák už nějak mazanej, aby si vymyslel takovouhle pohádku – a povídám, že vypadal vyjevenej jako zajíc.‘“

Po celou tu rozbíravou řeč seděl Silas stále bez hnutí v téže pozici jako předtím – s lokty podepřenými o kolena a s hlavou sevřenou v dlaních. Pan Macey, který nepochyboval, že ho Silas poslouchá, zmlkl v očekávání nějaké uznalé odpovědi, ale Marner mlčel dále. Vyciťoval sice, že to ten stařec myslí dobrosrdečné a sousedsky; ale jeho útěcha na něho dopadala, jako slunce dopadá na všechno zpražené – neměl už sílu ji vychutnat a cítil ji jako něco strašlivě vzdáleného.

„Jářku, mistře Marnere, nemáte na to ani slovo?“ řekl konečně pan Macey s lehounkým nádechem netrpělivosti.

„Ach,“ odpověděl Marner pozvolna a potřásal hlavou v dlaních, „děkuju vám – děkuju vám mockrát.“

„Tak, tak, baže – však já si to myslel,“ řekl pan Macey. „A radím vám – máte nějaký sváteční šaty?“

„Nemám,“ odpověděl Marner.„Bodejť, ani jsem o tom nepochyboval,“ řekl pan Macey. „Tak si ode

mě teda dejte poradit a sváteční šaty si pořiďte; je tady ten Tookey, je to ubožák, ale má po mně můj krejčovský závod a v živnosti něco mejch peněz, a ten vám udělá šaty lacino a ještě vám počká a pak můžete chodit do kostela a bejt krapet sousedskej. Vždyť jste mě ještě ani jednou neslyšel říkat moje ‚Amen‘, co jste přišel do naší končiny, a já vám doporučuju, abyste si pospíšil, protože to za moc stát nebude, až Tookey bude kostelničit docela sám, anžto příští zimu třeba už nebudu vůbec stavu faláři přisluhovat.“ Zde se pan Macey odmlčel – možná, že očekával od svého posluchače nějakou známku pohnutí, když ale žádnou nepozoroval, pokračoval: „A co se tejče peněz za ty šaty, mistře Marnere, no, vždyť si při tom tkaní přijdete dobře tak na libru tejdně a jste vlastně mladík, co, přes všechno, že vypadáte tak zkřísle. Nemohlo vám přeci bejt víc než nějakejch pětadvacet, když jste se mezi našinci prvně ukázal, co?“

– 97 –

Silase trochu vyburcovalo, když se tón řeči změnil v tázavý, a od-pověděl mírně: „Ani nevím; to nemůžu s určitostí tvrdit – je to už tak hrozně dávno.“

Není divu, že pan Macey, když dostal takovouhle odpověď, později večer u Duhy poznamenal, že Marner „má v hlavě jeden chumel“ a že je velká pochybnost, jestli vůbec pozná, když přijde neděle, z čeho je vidět, že Silas je větší pohan než leckteré zvíře.

K Silasovi přišel kromě pana Maceyho ještě jiný těšitel s myslí přebitou týmž námětem. Byla to žena, paní Winthropová, manželka kolářova. Obyvatelé Raveloe nebrali pravidelnou docházku do kostela nijak přehnaně přísně a nebyl by se ve farnosti našel snad jediný člověk, který by nezastával názor, že chodit do kostela každou neděli, co jich v kalendáři je, by bylo projevem vypočítavé snahy být s nebem na příliš dobré noze a získat tak nespravedlivě výhodu nad svými bližními – projevem přání být lepší než „obyčejní lidé“, což by vrhalo stín na ty, kdo měli při křtu poctivé kmotry a kmotřičky stejně jako oni a kdo mají stejné právo na křesťanský pohřeb. Zároveň s tím se pokládalo za nutné pro všechny, kdo nepatřili k domácí čeládce ani k mládeži, aby jednou za rok o některých velkých svátcích přijali večeři Páně; zeman Cass sám přistupoval ke stolu Páně na Boží hod vánoční, kdežto ostatní vesničané, považovaní za „řádné lidi“, chodili do kostela častěji, přesto však ještě stále s umírněností.

K těm patřila i paní Winthropová. Byla to žena po všech stránkách úzkostlivě svědomitá a do všech povinností tak hr, že jí připadalo, jako by jí jich život ukládal tuze spoře, když nevstávala v půl páté, ačkoliv proto právě mívala v pokročilejších dopoledních hodinách o práci nouzi a odstranit tuto závadu bylo pro ni ustavičným problé-mem. Přesto však neměla onu hašteřivou letoru, o níž se leckdy předpokládá, že je nezbytným průvodcem takových životních zvyk-lostí; byla to velice mírná a trpělivá žena, která měla v povaze vyhle-dávat všechny smutnější a vážnější stránky života a živit jimi svou duši. Byla to žena, která každému v Raveloe přišla na mysl první,

– 98 –

když se někde v rodině vyskytla nemoc nebo smrt, když bylo nutno přikládat pijavky, nebo když nenadále selhala pomocnice u šestine-dělky. Byla to „milá ženská“ – hezká, svěží a růžolící, se rty vždycky lehce našpulenými, jako by si ustavičně připadala, že je v jedné místnosti s nemocným spolu s lékařem nebo knězem. Ale nikdy nefňukala, živá duše ji ještě neviděla zaplakat; byla prostě vážná a zvyklá pouze potřásat hlavou a skorem neslyšitelně povzdychávat jako truchlící účastník pohřbu, který nepatří k příbuzenstvu. Zdálo se podivné, že se Ben Winthrop, který miloval svůj korbel i žer-tování, s Dolly tak pěkně snáší; ta však přijímala manželovy žerty i bodrost stejně trpělivě jako všechno ostatní, neboť měla za to, že „mužský už prostě jiný nebudou“, a dívala se na silnější pohlaví jako na zvířata, která jsou z vůle boží člověku už od přírody jenom na potvoru, jako třebas bejčkové a krocani.

Tato hodná, užitečná žena mohla sotva ujít tomu, aby její mysl netíhla silně k Silasu Marnerovi, když se nyní jevil ve světle trpitele, a tak jednu neděli odpoledne sebrala svého chlapce Arona a šla s ním navštívit Silase; v ruce nesla několik menších škvarkových hnětánků, placatých to lístkových koláčů, v Raveloe velice oblí-bených. Aron, sedmileté klouče s tvářemi jako jablíčka a s čistým naškrobeným krejzlíkem, který vypadal jako talíř pod ta jablíčka, potřeboval všechnu svou dobrodružnou zvědavost, aby ho sdosta-tek osmělila proti možnosti, že mu třebas ten tkadlec s velikýma očima nějak ublíží; a jeho nejistota ještě hodně zesílila, když došli ke Kamennému lomu a uslyšeli záhadný klapot stavu.

„Hm, jako kdybych si to nebyla myslela,“ řekla paní Winthropová smutně.

Museli klepat hlasitě, než je Silas uslyšel; ale když konečně přišel ke dveřím, nedával najevo žádnou rozmrzelost, jak by se byl kdysi zachoval při spatření návštěvy jak nezvané, tak i neočekávané. Dříve se jeho srdce podobalo zamčené klenotničce, která v sobě skrývá poklad – ale nyní byla klenotnička prázdná a zámek rozbitý. Když

– 99 –

ho osud zbavil jediné jeho opory a nechal ho tápat v temnotách, měl nyní Silas nezbytně pocit, třebaže nejasný a polozoufalý, že přijde-li mu nějaká pomoc, musí přijít zvenčí; a při spatření svých bližních pocítil slabý záchvěv očekávání, chabé povědomí své závislosti na jejich dobré vůli. Otevřel dveře dokořán, aby mohla Dolly vejít, ale neoplatil její pozdrav jinak, než že o kousíček popostrčil dřevěné křeslo na znamení, že si do něj má sednout. Jakmile se Dolly posa-dila, stáhla bílou utěrku, která skrývala její škvarkové hnětánky, a řekla svým nejvážnějším tónem:

„Včera jsem pekla, mistře Marnere, a škvarkové hnětánky se mi povedly líp než jindy, a tak vás prosím, abyste tu trochu ode mne přijal a neměl mi to za zlé. Já sama takové věci nejím, protože po celý boží rok mám nejraději kousek chleba. Ale mužský žaludky jsou hrozně legrační, potřebují pořád změnu – to potřebují, já vím, pámbu jim požehnej!“

Dolly slabounce vzdychla, když podávala hnětánky Silasovi, a ten jí upřímně poděkoval a podíval se na ně nepřítomně a velmi zblízka, jak byl zvyklý se dívat na všechno, co vzal do ruky – a celou tu chvíli spočívaly na něm užaslé jiskrné oči malého Arona, který si z matčina křesla udělal baštu a zezadu kolem ní vykukoval.

„Jsou na nich vytlačený písmena,“ řekla Dolly, „Já sama je přečíst neumím a nikdo, ani sám pan Macey správně neví, co vlastně zna-menají. Mají ale význam dobrý, protože to jsou ty samý písmena, co jsou v kostele na přehozu na kazatelně. Co to je za písmena, Aronku?“

Aron se schoval za svou baštu docela.„Ale, ale, to je nezpůsob!“ napomenula ho matka vlídně. „No dobrá,

ať už jsou ty písmena, co chtějí, význam mají dobrý a ta formička je u nás v domě, jak říká Ben, už co byl maličký robě, a jeho matka ji vtiskovala do hnětánků a já ji do nich tisknu odjaktěživa taky, protože jestli to je pro něco dobrý, tak to máme na tomhle světě zapotřebí.“

„Je to I. H. S.,“ pravil Silas a nad takovým důkazem učenosti vy-koukl Aron zase kolem křesla.

– 100 –

„No vidíte, vy to přečíst umíte,“ řekla Dolly. „Ben mi to už přečetl nevímkolikrát, ale vždycky mi to zase vyklouzne z paměti – tím víc škoda, že to jsou dobrý písmena, jinak by je přece neměli v kostele; a já je teda tisknu na všechny pecny a na všechny koláče, i když se někdy rozlezou, jak těsto kyne – protože jak jsem už řekla, jestli jsou pro něco dobrý, máme to na tomhle světě zapotřebí – to věru máme; a doufám, že přinesou dobro vám, mistře Marnere, protože právě s tím přáním jsem vám ty hnětánky přinesla, a jak vidíte, ty písmena mi tentokrát vyšly líp než jindy.“

Silas si nedovedl význam písmen vysvětlit o nic lépe než Dolly, ale nebylo možno nevycítit přání poskytnout mu útěchu, které vyznívalo z jejího tichého hlasu. Řekl vřeleji než předtím: „Děkuju vám – mockrát vám děkuju.“ Ale odložil hnětánky a nepřítomně se posadil – v pusté nevědomosti jakéhokoli určitého prospěchu, který by mu mohly hnětánky a písmena, ba i Dollina laskavost přinést.

„Ba, jestli vůbec někde dobro je, máme ho zapotřebí,“ opakovala Dolly, která se nerada jen tak lehce vzdávala příhodné fráze. Zatímco hovořila dále, dívala se soucitně na Silase. „To vy jste dneska ráno neslyšel zvony na kostele, mistře Marnere? Řekla bych, že jste ani nevěděl, že je neděle. Když tady žijete tak osaměle, tak zapomenete myslím vůbec počítat, a taky, když vám stav tak rámusí, nemůžete ani zvony slyšet, zvlášť teď, když mráz dusí každý zvuk.“

„Ale ba, já je slyšel,“ odpověděl Silas, pro kterého nedělní zvonění bylo pouze běžnou událostí dne a nikoliv rysem jeho posvátnosti. V Lampářském dvoře zvony neměli.

„Jemináčku!“ řekla Dolly a odmlčela se, než zase znovu promlu-vila. „Ale škoda přeškoda, že pracujete i v neděli a aspoň se čistě neustrojíte, když už do kostela nejdete – protože jestli si pečete kousek masa, tak od toho třeba nemůžete, to se rozumí, když jste samotný mužský. Ale máme přece pekárnu, a tak kdybyste se od-hodlal občas přispět dvěma pencemi na pec – to se rozumí, ne každý týden, k tomu bych se nerada odhodlala sama – mohl byste si tam

– 101 –

ten ždibek oběda zanést, protože tak se to věru docela patří, mít v neděli kousek něčeho teplého a nejíst tak, abyste ani nerozeznal nedělní oběd od sobotního. Ale teď, co máme naše požehnané Vánoce zase přede dveřmi jako jiná léta, kdybyste si na Boží hod zanesl oběd do pekárny a šel do kostela a viděl všechno to jehličí a cesmínu a poslechl si zpívání a potom přistoupil ke stolu Páně, tak by se vám moc ulevilo a věděl byste, na čem vlastně jste, a mohl byste se odevzdat do vůle Jich, kdo znají všechno líp než my, když byste věděl, že jste udělal, co máme povinnost dělat všickni.“

Dolly pronesla své napomenutí, řeč to na ni nezvykle dlouhou a namáhavou, konejšivým domlouvavým hlasem, jakým by se asi byla snažila přemluvit nemocného, aby snědl lék nebo misku ovesné kaše, na kterou nemá nejmenší chuť. Na Silase předtím ještě nikdo přímo nenaléhal, proč vlastně nechodí do kostela, neboť to se pokládalo pouze za jeden rys jeho celkového podivínství; a Silas byl tuze přímý a prostý, aby Dollyině výzvě hleděl uhnout:

„Ale kde,“ řekl, „kostel, ten já vůbec neznám. Co živ jsem ještě v kostele nebyl.“

„Že ne?“ opáčila Dolly tichým užaslým tónem. Když si pak připa-matovala, že Silas přišel odkudsi z neznámého kraje, řekla: „Bylo by snad možné, že jste se narodil někde, kde lidi nemají kostel?“

„Ale mají,“ řekl Silas přemítavě, jak tak seděl v obvyklé pozici s lokty podepřenými o kolena a s hlavou v dlaních. „Byly tam koste-ly – hodně kostelů – bylo to velké město. Ale já je vůbec neznal – chodil jsem do sboru.“

Toto nové slovo přivedlo Dolly do silných rozpaků, ale skorem se bála vyptávat dál, aby snad „sbor“ neznamenal nějaké doupě hříchu. Po chvíli rozmýšlení řekla:

„No, mistře Marnere, nikdá není tuze pozdě, aby se člověk ob-rátil, a když jste nikdá neměl žádný kostel, tak se nedá vůbec ani hádat, jak vám třeba udělá dobře. Protože já se cítím tak posílená a spokojená jako nikdá, když si tam zajdu a poslechnu si modlitby

– 102 –

a to zpívání k chvále a slávě Boží, jak to předzpěvuje pan Macey – i ty krásný slova pana Crackenthorpa a zvlášť v den, kdy přisluhuje večeři Páně. A když přijde nějaká ta starost, pak cítím, že ji unesu, protože jsem hledala pomoc na pravým místě a odevzdala jsem se do vůle Jich, kterým se musíme všickni odevzdávat až do posledka, a když člověk udělá svoje, tak se nedá věřit, že by Oni, co jsou tam nahoře nad námi, byli horší, než jsme my, a neudělali zase svoje.“

Výklad nebohé Dolly, jímž podala své prosté raveloské krédo, dopadal na Silasův sluch celkem naplano, protože v něm nebylo jediné slůvko, které by mu mohlo v paměti vyburcovat pojem toho, co znával jako náboženství on, a jeho pochopení mu úplně zastíralo to osobní zájmeno v množném čísle, které nebylo vůbec projevem nějakého Dollyina kacířství, nýbrž pouze jejím způsobem, jak se vyvarovat opovážlivé důvěrnosti. Mlčel i dál, protože se mu nechtě-lo projevit souhlas s onou částí Dollyiny řeči, které rozuměl úplně dobře – s jejím doporučením, aby chodil do kostela. Silas po pravdě už tolik odvykl mluvit něco víc než krátké otázky a odpovědi, nutné k provozování jeho prosté živnosti, že vůbec těžko shledával slova, když ho nepohádal nějaký určitý cíl.

Tu se však malý Aron, který si zatím na strašidelný zjev tkalcův už zvykl, přišoural z boku k matce a Silas, který si ho teprve nyní prvně všiml, jak se zdálo, se pokusil oplatit zjevné známky Dollyiny dobré vůle tím, že klučinovi nabídl kousek hnětánku. Aron maličko ucouvl a třel si hlavu o matčino rameno, ale přesto si myslel, že ten kousek hnětánku stojí za nebezpečný pokus, natáhnout po něm ruku.

„Ale styď se, Arone,“ řekla matka, přesto si ho však vzala na klín. „Můžeš přece ještě nějakou chvíli s hnětánkem počkat. Je to ukrutný jedlík,“ pokračovala se slabým povzdechem – „bůhví, že je. Je to můj nejmladší a rozmazlujeme ho až hanba, protože buď já, nebo otec ho musíme mít pořád na očích – jinak nedáme.“

Hladila Aronovu hnědou hlavičku a myslela si, že vidět takové „dítě jako vobrázek“ musí mistrovi Marnerovi dělat dobře. Ale

– 103 –

Marner na protější straně u krbu viděl tu hezkou růžovou tvářičku jako pouhý matný kotouč s dvěma tmavými skvrnami.

„A hlásek má jako skřivánek – ani byste nevěřil,“ pokračovala Dolly, „dovede zazpívat vánoční koledu, docela jak ho to otec naučil; a já to považuju za znamení, že se dobře vyvede, když umí tak rychle pochytit dobrý písničky. No, Arone, pojď, stoupni si a zazpívej mi-strovi Marnerovi tu koledu, no!“

Aron odpověděl tím, že si opět třel čelo o matčino rameno.„Ale jdi, to je nezpůsob,“ napomenula ho něžně Dolly. „Stoupni

si, když ti to maminka povídá, a dej mi hnětánek, já ti ho podržím, než dozpíváš.“

Pod bezpečnou ochranou nebyl Aron proti tomu, ukázat své umění třebas i lidožroutovi a po několika dalších známkách styd-livosti, kterou jevil hlavně tím, že si mnul hřbetem rukou oči a po-tom mezi pěstičkami pokukoval po mistru Marnerovi, aby viděl, zda se té koledy opravdu už nemůže dočkat, si konečně nechal patřičně přičísnout hlavu, postavil se za stůl – který mu zakrýval celé tělíčko až pod ten široký krejzlík, takže vypadal jako andělská hlavička bez přítěže těla – a začal jasným hláskem a tempem, které mělo rytmus pilného kladiva, šveholit písničku:

„Pokoj s vámi, drazí páni, nic vás nermuť v tuhle chvíli, dnes jest v chlévě narodil se Spasitel náš, Pán náš milý!“

Dolly poslouchala se zbožným pohledem a pomrkávala po Marnerovi s nemalou důvěrou, že ho ta melodie pomůže přilákat do kostela.

„To je vánoční zpívání,“ řekla, když Aron skončil a znovu se zmocnil svého kousku hnětánku. „Žádné jiné zpívání se nevyrovná vánočnímu zpívání ‚Slyšte, chválu anděl zpívá‘, A můžete si před-

– 104 –

stavit, jaký to je v kostele, mistře Marnere. ten fagot a ty hlasy do-hromady, že vám to nedá a musíte si myslet, že jste se dostal už na ten lepší svět – i když si nechci nijak stěžovat na ten svět vezdejší, když jeden uváží, že nás do něho postavili Oni, co rozumějí všemu nejlíp – ale při tom všem pití a hádání a zlých nemocech a těžkým umírání, co jsem už tolikrát a tolikrát viděla, jeden docela rád slyší o nějakým světě lepším. Ten chlapec zpívá pěkně, mistře Marnere, viďte?“

„Tak, tak,“ přisvědčil Silas nepřítomně, „moc pěkně.“ Vánoční koleda s tím rytmem, jako když buší kladivo, zněla

jeho uším jako cizí melodie, úplně nepodobná nábožným písním, a nemohla mít vůbec takový účinek, jaký Dolly zamýšlela. Ale Silas jí chtěl projevit svou vděčnost a jediný způsob, který ho napadl, byl ten, že nabídl Aronovi ještě kousek hnětánku.

„Ach ne, to ne, děkuju vám, mistře Marnere,“ řekla Dolly a za-držela Aronovy ochotné ruce. „Teď už musíme jít domů. A tak vám tedy dávám sbohem, mistře Marnere, a kdyby se vám někdy mělo udělat nějak špatně a vy si nemohl všechno potřebný obstarat sám, přijdu a uklidím vám a dám vám dohromady nějaký ten ždibek jídla, a docela ráda. Ale prosila bych vás a žádala, abyste nechal toho tkaní v neděli, protože to škodí tělu i duši – a ty peníze, co takhle vyděláte, by vám byly jednou špatná duchna na smrtelný posteli, kdyby se vám nerozplynuly dřív, nikdo neví kam, jako jíní na slunci. Jistě mi odpustíte, že s vámi mluvím takhle otevřeně, mistře Marnere, pro-tože vám přeju jen to nejlepší – to mi věřte. Hezky se pokloň, Arone!“

Silas řekl „Sbohem a pěkně vám děkuju,“ když otevřel Dolly dve-ře, ale neubránil se pocitu úlevy, když byla pryč – pocitu úlevy, že si může zase jít nerušeně tkát a bědovat. Její prostý názor na život a jeho příjemnosti, jímž se ho snažila povyrazit, pro něho byl pouze jakýmsi vylíčením neznámých věcí, které si jeho obrazivost nedo-vedla vypodobnit. Pramen lásky lidské a pramen víry v lásku božskou v něm dosud nevytryskl a jeho duše byla ještě stále oním scvrklým

– 105 –

pramínkem – jedině s tím rozdílem, že jeho uzoučká písčitá stružka byla zatarasena a pramínek zmateně narážel na temné překážky.

A tak přes všechno dobře míněné domlouvání pana Maceyho strávil Silas celý Boží hod v osamělosti a se smutkem v srdci jedl své maso, i když je dostal zdarma jako sousedský dárek. Ráno se díval ven do holomrazu, který zřejmě krutě dotíral na každičké stéblo trávy, zatímco se polozamrzlá rezavá tůň tetelila pod nárazy mrazivého větru, ale k večeru začal padat sníh a zastřel mu i tento bědný výhled a semkl ho ještě těsněji s jeho jednostranným žalem. A Silas seděl ve svém vyloupeném domově celý ten nekonečný ve-čer, nedbal ani, aby zavřel okenice nebo zamkl dveře, tiskl si hlavu v rukou a naříkal, dokud ho nerozrazila zima a neřekla mu, že oheň v krbu je šedý popel.

Nikdo na celém světě kromě něho nevěděl, že je to týž Silas Marner, jenž kdysi miloval svého bližního něžnou láskou a věřil v neviditelné dobro. I jemu samému připadala nyní tato minulá zkušenost jen matná.

Ale ve vesnici hlaholily radostně zvony a v kostele bylo mezi záplavou tmavozelených ratolestí víc červených tváří než kdykoli jindy po celý boží rok – tváří, které se na bohoslužby delší než ob-vykle připravily vonnou snídaní z topinek a piva. Ty zelené haluze, i ten chvalozpěv a chorál, nikdy neslýchaný než o Vánocích – ba i Athanasiovo krédo, které se lišilo od ostatních jenom tím, že bylo delší a zvlášť posvátně působivé, poněvadž se četlo pouze při vzácných příležitostech – budily jakýsi nejasný slastný pocit, jejž by byli dospělí dovedli stejně málo vyjádřit slovy jako děti, pocit, že se pro ně vysoko na nebi i hluboko v zemi vykonalo něco velkého a tajemného, co si svou přítomností v kostele přivlastňují. A potom se ty červené tváře rozcházely tím štiplavým holomrazem do svých domovů s pocitem, že po celý zbytek dne mohou bez omezování jíst a pít a veselit se a využívat té křesťanské svobody bez nejmenšího ostychu.

– 106 –

Na rodinné schůzce v domě zemana Cassa se ten den nikdo o Dunstanovi ani nezmínil – nikdo jeho nepřítomnosti neželel ani se nebál, že potrvá tuze dlouho. Byli tam i doktor a jeho žena, strýc a teta Kimblovi, a každoroční vánoční rozprávka se vedla bez sebe-menší vynechávky, až vyvrcholila páně Kimblovými zážitky, když před třiceti lety hospitoval jako fiškus v londýnských nemocnicích, jakož i drastickými stavovskými historkami, jež tehdy nasbíral. Potom přišly na řadu karty s každoročním opomíjením tety Kimblové přiznávat barvu a s rozčilováním strýce Kimbla nad rozhodujícím Štychem, který mu byl jen zřídka kdy pochopitelný – pokud ho ne-bral on nebo jeho partner – aniž provedl generální prohlídku všech štychů od začátku, aby se přesvědčil, že nikde nedošlo k přestoupení pravidel; a to všechno zahalovaly silné teplé výpary punče a grogu.

Ale božíhodová hostina, protože byla schůzkou čistě rodinnou, nebyla onou přeskvělou vánoční slavností, jíž Červený dům tak slynul. Proslulost pohostinnosti zemana Cassa se již od časů jeho předků v nepamětných dobách zakládala na jeho velkém silvestrovském bále. To byla ona slavnost, na kterou spoléhala celá společnost raveloská i tarleyská – ať už staré známosti sobě odcizené dalekou neschůdnou cestou nebo ochladlé známosti sobě odcizené nedorozuměním kvůli zaběhlým telatům nebo známosti založené na občasné blahovolnosti – a počítala, že se na ní setká a vzájemně se patřičně shodne. To byla ona slavnost, na kterou si spanilé dámy, jež přijížděly na polštářku za jezdcem, posílaly už napřed škatule se zásobou víc než jedné plesové toilety, neboť tyto radovánky neměly skončit za jediný večer jako ty nedomrlé zábavy městské, kde se celá zásoba jídla vyloží na stůl hned najednou a kde je nouze o stlaní. Červený dům měl zásoby jako na obležení a pokud šlo o hostinské peřiny, spodnice jako svrchnice, připra-vené kdykoli k rozestlání na podlaze, těch měli takovou hojnost, jakou lze přirozeně očekávat v rodině, kde si už po mnoho pokolení zabíjejí vlastní husy.

– 107 –

Godfrey Cass se na ten silvestrovský večer těšil s bláhovou ztřeštěnou touhou, která ho napůl ohlušovala vůči jeho neodbytné-mu druhovi, strachu.

„Dunsey se co nevidět vrátí domů, bude z toho mazec jako dům – a jak uplatíš jeho truc, aby mlčel?“ ptal se strach.

„Ech, před Silvestrem se možná ani domů nevrátí,“ odpovídal Godfrey, „a to už budu sedět vedle Nancy a tancovat s ní a vymámím na ní milý pohled, i kdyby nechtěla.“

„Ale peněz je zapotřebí na jiné straně,“ říkal strach už hlasitěji, „a jak je seženeš, abys nemusel prodat briliantovou jehlici po mat-ce? A jestli je neseženeš…?“

„Hm, ale třeba se něco natrefí, co věci usnadní. Tak nebo tak, jednu radost mám na dosah: přijde Nancy.“

„Ano, dejme tomu, že tvůj otec přivede věc tak daleko, že budeš muset volky nevolky odmítnout se s ní oženit – a udat k tomu dů-vody, co pak?“

„Mlč už a netrap mě! Vidím už Nancyiny oči, zrovna jak se na mne podívají, a už cítím její ruku ve své.“

Ale strach mluvil dál, i když v hlučné vánoční společnosti, a za nic se nedal úplně umlčet, ani vydatným pitím ne.

– 108 –

Kapitola 11

Uznávám, že některé ženy nevypadají zrovna nejlépe, když sedí na koni v sedle za jezdcem, navlečené do hřebíčkového haveloku a hřebíčkového kastoru s dýnkem podobným malému kastrolku, neboť šat, připomínající kočovskou pláštěnku, střiženou z úsporně malého kusu látky, z něhož vybude jenom na paškvil límce, není zvlášť vhodný k zakrytí nedokonalých forem, a také hřebíčková není barva, aby se od ní živým kontrastem odrážela pobledlá líčka. Tím většího triumfu dosáhla krása slečny Nancy Lammeterové, že vypadala přímo kouzelně v takovémto úboru, když seděla na podušce na zadku koně za svým velkým vzpřímeným otcem, jednou paží se ho držela kolem pasu a očima vyjevenýma úzkostí se dívala dolů na záludné, sněhem zapadané jámy a louže, z nichž pod duso-tem Valáškových kopyt vystřikovaly hrozné cáky bláta. Malíři by se byla možná líbila víc v oněch chvílích, kdy netrpěla malomyslnou zaražeností – ale jisté je, že květ na jejích lících byl s okolní hře-bíčkovou hnědí v nejživějším kontrastu, když dojela přede dveře Červeného domu a spatřila pana Godfreyho Cassa, přichystaného sesadit ji z polštářku. Přála si, aby její sestra Priscilla byla přijela zároveň v sedle za sluhou, protože pak by to už byla nějak zařídila, aby pan Godfrey sesadil z koně dříve Priscillu, a zatím by byla otce přemluvila, aby zajel za roh k stupátku, místo aby sestoupil přímo u dveří. Je to hrozně trapné, když jste daly mladému muži docela jasně na srozuměnou, že se za něho rozhodně za nic na světě ne-vdáte, ani kdyby o vás nevímjak stál, a on vám přesto ustavičně prokazuje nápadnou pozornost; ostatně, myslí-li to upřímně, proč vám neprokazuje pozornost stále stejnou, místo aby jednal tak divně jako pan Godfrey Cass, který se někdy chová, jako by s ní nechtěl vůbec promluvit a celé týdny si jí ani nevšimne, a potom

– 109 –

zničehonic jí najednou div zase nevyznává lásku? Ke všemu je ještě docela zřejmé, že ji vlastně opravdově nemiluje, nebo jinak by přece nedával lidem příležitost, aby o něm mluvili právě to, co se mluví. Myslí si snad, že slečnu Nancy Lammeterovou získá nějaký muž, zeman nebo nezeman, který vede špatný život? Nic takového taky jaktěživa neviděla u vlastního otce, který je nejstřízlivější a nejlepší člověk široko daleko v kraji, jen tu a tam trošinku prchlivý a unáh-lený, když mu někdo něco neudělá hned na puntík přesně.

Všechny tyto myšlenky proběhly hlavou slečny Nancy v ob-vyklém pořadí ve chvilce mezi tím, kdy po prvé zahlédla pana Godfreyho Cassa stát u dveří a kdy k nim dojela. Naštěstí vyšel i starý zeman a halasně vítal jejího otce, takže jí připadalo, jako by pod pláštíkem všeho toho hluku byla nalezla úkryt pro své roz-paky i nedbání jakýchkoli patřičně obřadných způsobů, zatímco ji z hřbetu koně sesazovaly silné ruce, jež ji zřejmě shledávaly směšně malou a lehoučkou. A nejlepší důvod, aby si hned pospíšili do domu, byl ten, že právě začal zase padat sníh a hrozil hostům, kteří byli ještě na cestě, nepříjemnou jízdou. Těch však byla mizivá menšina, protože odpoledne se už začínalo šeřit a dámám, které přijížděly z větší dálky, by nezbylo tuze mnoho času, aby se včas ustrojily k odpolednímu čaji, který je měl naladit k večernímu plesu.

Když slečna Nancy vstoupila, ozýval se celým domem šum hlasů, promíšený vrzáním houslí, preludujících v kuchyni; ale Lammeterovi byli hosté, na jejichž příchodu zřejmě záleželo tolik, že ho domácí vyhlíželi z oken – neboť paní Kimblová, která dělala při těchto slavných událostech v Červeném domě hostitelku, vyšla ven do síně slečnu Nancy přivítat a odvést ji nahoru. Paní Kimblová byla sestra zemanova a zároveň žena doktorova – dvojí to důstojnost, s níž byl její průměr v pase přímo úměrný, takže cesta do schodů byla pro ni značně únavná. Neodmítla tedy prosbu slečny Nancy, aby si směla sama najít modrý pokoj, kde byly škatule slečen Lammeterových uloženy hned od rána, kdy došly.

– 110 –

V celém domě byla sotva jediná ložnice, kde by se nebyly ozývaly projevy ženské chvály a kde by se nebyla nějaká žena zabývala v tom či onom stadiu strojením v prostoru značně zmenšeném nouzovými lůžky, ustlanými na podlaze; a slečna Nancy, když vstou-pila do modrého pokoje, musela udělat zdvořilé pukrlátko hloučku hned šesti dam najednou. Na jedné straně tam byly dámy – nikoliv méně významné než slečny Gunnovy, dcery obchodníka s vínem v Lytherly, oblečené podle nejnovější módy s nemožně upjatou sukní a nemožně krátkým živůtkem a okukované slečnou Ladbrookovou (ze Staré louky) s plachostí nikoli neživenou niterným nesouhla-sem. Slečna Ladbrooková cítila jednak, že slečny Gunnovy musí považovat její sukni za nemožně volnou, jednak, jaká je to škoda, že slečny Gunnovy nedávají najevo víc zdravého úsudku, jak by činila ona, být na jejich místě, že by totiž módu tak nepřeháněla. Na druhé straně stála paní Ladbrooková v temenní čepičce a s falešnou ofi-nou, turban ještě v ruce, ukláněla se, lichotivě se usmívala a říkala: „Až po vás, madame,“ jiné dámě v podobném postavení, která jí zdvořile nabídla u zrcadla přednost.

Ale jen slečna Nancy udělala svou poklonku, už jí vyšla vstříc postarší dáma, jejíž volný bílý mušelínový šátek a hladký čepec na lokýnkách jemných šedivých vlasů byl v příkrém protikladu s nadoudaným žlutým hedvábím a s čepci jejích sousedek, mašlemi přeplácanými. Přistoupila k slečně Nancy náramně titěrně a s pisk-lavou líbezností řekla zvolna:

„Doufám, že tě nacházím při plném zdraví, neti.“ Slečna Nancy políbila s patřičnou úctou tetu na tvář a odpověděla s touž vlídnou titěrností: „Děkuji vám, tetinko, ano, při plném zdraví. A doufám, že vás nacházím rovněž při zdraví.“

„Děkuji ti, neti, pro tu chvíli jsem při zdraví! A jak se daří mému švagrovi?“

Tyto povinné uctivé dotazy a odpovědi pokračovaly tak dlouho, až se do nejmenších podrobností zjistilo, že Lammeterovi jsou do

– 111 –

jednoho všichni zdrávi jako obyčejně a rovněž tak i Osgoodovi, také že neť Priscilla musí jistě už každou chvíli přijet a že cestování na sedle za jezdcem je v sněhové vánici protivné, i když havelok je vydatnou ochranou. Potom teta obřadně představila Nancy svým hostům, slečnám Gunnovým, jakožto dcerám matky, která se znáva-la s jejich matkou, ačkoliv se je teprve tentokrát podařilo po prvé přemluvit, aby vážily cestu do této končiny; a obě dámy pocítily nad tím, že v takovém zapadlém venkovském hnízdě nacházejí tvář i postavu tak půvabnou, překvapení tak silné, že se jich zmocnila jistá zvědavost, jaké šaty si asi oblékne, až svleče svůj havelok. Slečna Nancy, jejíž myšlenky si vždycky vedly s touž slušností a umírněností, jimiž tak nápadně vynikalo její chování, si v duchu řekla, že rysy slečen Gunnových jsou spíš hrubé než jemné a že by šaty tak hluboce vystřižené, jako mají na sobě ony, bylo možno připsat na vrub ješitnosti, kdyby měly hezká ramena, ale když jsou jaká jsou, že nelze rozumně předpokládat, že by tak ukazovaly krk z touhy stavět se na odiv, jako spíš z nějaké nutnosti, která není nijak v rozporu s rozumem ani cudností. Když otvírala svou škatuli, cítila přesvědčení, že takového názoru musí být i teta Osgoodová, neboť mysl slečny Nancy se podobala mysli tetině takovou měrou, že to kdekdo považoval až za překvapující, uváží-li se, že jejich příbuzenství bylo ze strany pana Osgooda; a třebaže by se vám to podle obřadnosti jejich vzájemného přivítání snad nezdálo, mezi tetou a neteří vládl láskyplný vztah a obapolný obdiv. Ani to, že slečna Nancy odmítla ruku bratrance Gilberta Osgooda (jedině z toho důvodu, že je jejím bratrancem), třebaže to tetu z míry za-rmoutilo, ani sebemíň neochladilo její náklonnost, jež ji přiměla k rozhodnutí odkázat Nancy některé ze svých dědičných šperků, ať už Gilbertovou budoucí ženou bude která chce.

Tři z dam se brzy vzdálily, ale slečnám Gunnovým přišlo velmi vhod, že neochota paní Osgoodové opustit svou neteř poskytuje i jim záminku, aby zůstaly a dívaly se na strojení té venkovské

– 112 –

krásky. A byla to skutečně radost – od prvního otevření škatule, v níž všechno vonělo levandulí a růžovými lístky, až k sepnutí krátkého korálového náhrdelníku, který jí těsně obepínal bílý krček. Všechno, co patřilo slečně Nancy, dýchalo delikátní čistotou a úhledností; ani jediný faldíček nebyl nikde, kde neměl co dělat, ani jediný kousek prádla nesvítil bělostí jinde, než kde plnil svůj účel, ba i špendlíky na polštářku měla zapíchané do vzorečku, který nestrpěla ani v nej-menším porušit; a pokud se týká její vlastní osoby, skýtala tutéž představu dokonalé neměnné ladností jako tělíčko malého ptáčete. Je pravda, že měla světlehnědé vlasy vzadu zastřižené jako chlapec a vpředu vyčesané do četných plochých prstýnků, které jí úplně odhalovaly čelo – ale neexistoval prostě účes, který by byl dokázal, aby líčka i krček slečny Nancy vypadaly jinak než krásně; a když konečně stála ustrojená v stříbřitém hedvábném ripsu s krajkovým fižátkem, korálovým náhrdelníkem a korálovými slzičkami v uších, nemohly slečny Gunnovy najít k zkritizování nic než její ruce, jež jevily stopy stloukání másla, hnětení sýrů, ba i práce ještě těžší. Ale slečna Nancy se za to nestyděla, neboť při strojení vypravovala tetě, jak si včera s Priscillou skládaly své škatule, protože na dnešek ráno připadl obvyklý den pečení, a protože odcházejí z domova, že musela napéci i důkladnou zásobu sekané pro čeledník; a když tuto rozšafnou poznámku dopověděla, obrátila se k slečnám Gunnovým, aby se snad nedopustila té neomaleností, že je nezahrnuje do roz-hovoru. Slečny Gunnovy se upjatě usmály a pomyslely si, jaká je to škoda, že tyhle venkovské bohačky, které si mohou dovolit kupovat tak pěkné šaty (krajky i hedvábí slečny Nancy stály jistě fůru peněz), vyrůstají v takové nevzdělanosti a neuhlazené sprostotě. Vždyť ona skutečně říkala „kejta“ místo „kýta“, „možná“ místo „snad“ a „her-bábí“ místo „hedvábí“, což bylo pro mladé dámy, které se pohy-bovaly v dobré lytherlyské společnosti a byly zvyklé říkat „herbáví“ i v domácím soukromí a „možná“ říkaly pouze, když se to hodilo, nezbytně pohoršlivě. Slečna Nancy vpravdě neměla nikdy žádnou

– 113 –

vyšší školu než elementárku paní Tedmanové; její znalost světské-ho písemnictví sotva přesahovala veršovánky, které vyšila na svém velkém vyšívaném vzorníku s beránkem a pastýřkou, a když měla sesumírovat nějaký účet, musela odečítání provést skutečným od-bíráním hmatatelných kovových šilinků a půlšilinků od hmatatelné kovové hotovosti. Za dnešních dob se přece asi sotva najde služka, která má méně vědomostí než slečna Nancy; a přesto měla základní vlastnosti ušlechtilé dámy – krajní pravdivost, jemnocit a čestnost v jednání, úctu k jiným a vrozeně ušlechtilé chování – a kdyby ani ty nestačily přesvědčit správně mluvící krásky, že se její cítění může byť i jen trochu podobat cítění jejich, pak si dovolím dodat, že byla maličko pyšná a náročná a stejně stálá ve svém postoji vůči nedoloženému mínění jako vůči chybujícímu ctiteli.

Jejímu zneklidnění o sestru Priscillu, které ve chvíli, kdy sponka korálového náhrdelníku zaklapla, dostoupilo povážlivé síly, udělala šťastný konec ta veselá čiperná dáma sama, když s obličejem od mrazu a sněhu celým zčervenalým znenadání vstoupila. Po prvních otázkách a pozdraveních se obrátila k Nancy, prohlédla si ji od hlavy až k patě – a potom si ji otočila, aby se přesvědčila, zda zezadu vypadá stejně bezvadně.

„Co říkáte těmhle šatům, tetko Osgoodová?“ zeptala se Priscilla, zatímco jí Nancy pomáhala se svlékat.

„Věru náramně pěkné, neti,“ odpověděla paní Osgoodová s ob-řadností ještě malinko škrobenější. Odjakživa pokládala neteř Priscillu za tuze neotesanou.

„Přes všechno, že jsem o pět let starší, musím mít všechny šaty stejné jako Nancy a tyhle mi dělají žlutou pleť; víte přece, že si postavila hlavu a neoblékne žádné, když já nemám navlas stejné, protože chce, abychom vypadaly jako sestry. A co se jí napovídám, jak si lidé budou myslet, že mi bláhovost nakukává, že budu vypadat hezky ve všem, v čem vypadá hezky ona. Protože já ošklivá jsem – to se nedá popřít; já jdu podobou do otcovy rodiny. Ale božínku, mně

– 114 –

to nevadí, vám ano?“ Tu se Priscilla obrátila k slečnám Gunnovým a mlela o sto šest dál příliš zaujatá potěšením z povídání, aby si povšimla, že její upřímnost není vítána. „Ty hezké zastávají mucho-lapky – my máme aspoň od mužských pokoj. Já si o mužských moc nemyslím, slečno Gunnová – nevím, co si o nich myslíte vy. A abych si od rána do večera dělala hlavu a mořila se kvůli tomu, co si o člověku myslí oni, a abych si ztrpčovala život kvůli tomu, co dělají, když je nemáte na očích – to je bláhovost, jak říkám Nancy, které nemusí propadnout žádná ženská, když má hodného otce a pěkný domov; to ať nechá takovým, které nemají ani vindru a nemůžou jinak. Jak říkám, volnost je nejlepší manžel a taky jediný, kterému bych kdy slíbila poslušnost. Vím, že není nic příjemného, když je jeden odjakživa zvyklý žít na velké noze a mít všeho na sudy a tak dál, aby potom šel očuchávat nějaký cizí krb, nebo se skrčil do koutka a třel bídu s nouzí sám – díky Bohu, otec je rozumný člověk a jistě má před sebou ještě dlouhý život. A když má jeden mužského u kamen, nesejde na tom, jestli je už třebas dětina – proto se ještě nemusí domácnost rozsypat.“

Choulostivý úkol, přetáhnout úzké šaty přes hlavu a nepocu-chat při tom pečlivě učesané lokýnky, přinutil slečnu Priseillu, aby přerušila tento překotný přehled života, a paní Osgoodová se té příležitosti chopila, aby vstala a řekla:

„Přijdeš za námi, neti, viď? Slečny Gunnovy by už rády šly dolů.“„Sestři,“ řekla Nancy, když zůstaly o samotě, „určitě jsi slečny

Gunnovy urazila.“„Co jsem provedla, dítě?“ zeptala se Priscilla trochu polekaně.„Přece ses jich ptala, jestli jim vadí, že jsou ošklivé – jsi někdy

strašně otevřená.“„Božínku, to že jsem řekla? No jaká pomoc, už mi to uklouzlo,

ještě štěstí, že jsem toho neřekla víc, protože já se špatně snesu v životě s lidmi, kterým pravda nevoní. A s tím že jsem ošklivá, dítě? Tak se na mne jenom tady v tom stříbrném herbábí podívej – říkala

– 115 –

jsem ti přece, jak to dopadne – vypadám v něm žlutá jako kanárek. Každý si bude myslet, že jsi ze mě chtěla udělat hastroše.“

„Ale, Priscy, to neříkej. Něco jsem se tě naprosila a nažebronila, abychom si tohle herbábí nebraly, jestli se ti jiné líbí líp. Byla bych docela ráda vzala, co bys byla vybrala ty, však ty víš, že to tak je,“ řekla Nancy v úzkostlivé sebeobhajobě.

„Hlouposti, dítě, dobře víš, že sis toužebně přála tohle; a plným právem, protože máš pleť jako smetanu. To by bylo pěkné, aby ses strojila do něčeho, co jde k pleti mně! Ale co se mi nezdá, to je ten tvůj vrtoch, že já se musím strojit stejně jako ty. Ty si se mnou vůbec děláš, co chceš – odjakživa, hned jak jsi se začala batolit. Když jsi chtěla jít až na konec pole, tak jsi na konec pole šla – a naplácat jsem ti nemohla, protože jsi celou tu dobu vypadala roztomilá a ne-viňoučká jako andělíček.“

„Věř mi, Priscy,“ řekla Nancy něžně, zatímco zapínala korálový náhrdelník, navlas stejný jako její, kolem Priscillina krku, který ne-byl ani zdaleka takový jako její, „že docela ráda ustoupím, pokud to je správné, ale kdo by se tedy měl oblékat stejně, když už ne sestry? Chtěla bys, abychom chodily každá jinak, jako bychom byly cizí a k sobě nepatřily – my dvě, které nemáme na světě ani matku, ani žádnou další sestru? Já bych udělala, co je správné, i kdybych si měla vzít šaty barvené třeba košenilou; a vůbec bych raději, kdybys vybírala ty a nechala mě nosit, co se líbí tobě.“

„Tak vidíš, tady to máme zas! Ty dojdeš vždycky k tomu samému, kdyby do tebe člověk mluvil od rána do večera a od večera do rána. Bude to pěkná podívaná, jak budeš svého manžela komandovat a celou dobu budeš šveholit tišeji, než bzučí čajník, když se v něm vaří voda! Ráda vidím mužské pod komandem!“

„Takhle přece nemluv, Priscy,“ řekla Nancy, mírně uzardělá. „Přece víš, že se vůbec nehodlám vdávat.“

„Ale kdepak, ty vůbec nehodláš nic!“ pokračovala Priscilla, zatímco si skládala odložené šaty a zavřela škatuli. „Pro kohopak

– 116 –

budu mět pracovat já, až tady otec nebude, jestli si ty vezmeš do hlavy, že zůstaneš starou pannou, protože někteří lidé nejsou tak hodní, jaké bys je chtěla mít? Dochází mi s tebou už trpělivost – že se tak upíchneš a sedíš věčně na zkaženém vejci, jako by na světě nebylo ani jediné čerstvé. Jedna stará panna ze dvou sester je až nad hlavu – a mně bude svobodný život slušet, protože mě pro něj Bůh Všemohoucí určil. Pojď, můžeme už jít dolů. Jsem už našňořená, jak už takový hastroš může být – nic mi nechybí, abych mohla jít plašit vrány, když teď mám i oringle v uších.“

Když obě slečny Lammeterovy vešly společně do spodního velké-ho pokoje, mohl jistě každý, kdo povahy obou dívek neznal, spat-řovat důvod, proč hranatá a nemotorná Priscilla s nápadnými rysy obličeje má na sobě navlas stejné šaty jako její hezká sestra, buď v nepodložené ješitnosti dívky jedné, nebo v zlomyslném úskoku dívky druhé, aby tak její vlastní neobvyklá krása tím víc vynikla. Ale Priscillina dobromyslná a sebezapomínavá veselost i střízlivý rozum by byly takové podezření brzy rozptýlily; a skromná mírnost Nancyiny řeči i jejího chování jasně hovořily o mysli, která nehostí žádnou tajenou lest.

Na slečny Lammeterovy čekala vyhrazená čestná místa poblíž čela hlavního čajového stolu v deštěném pokoji, který teď s hezký-mi snítkami cesmíny a s tisovými a vavřínovými haluzemi z hustě vzrostlé staré zahrady činil svěží a vlídný dojem; a Nancy pocítila v nitru neklid, jemuž nedovedlo zabránit ani nejpevnější odhodlání, když spatřila pana Godfreyho Cassa, jak jí jde vstříc, aby ji zavedl na místo mezi sebou a panem Crackenthorpem, kdežto Priscillu si na druhou stranu mezi sebe vyžádali otec a zeman. Jistě to nebylo Nancy docela lhostejné, že nápadník, jehož se zřekla, je mladý muž, který ve farnosti zaujímá vskutku nejpřednější postavení – a je domovem v starobylém a nádherném popokoji, kde jednoho dne mohla ona být paní domu s vědomím, že se o ní mluví jako o paní z Cassů, zemanově ženě. Tyto okolnosti vystupňovávaly v jejích

– 117 –

očích drama, které se odehrávalo v jejím nitru, a jen ještě zesilovaly důraz, s nímž sama sobě prohlašovala, že ji sice ani sebeoslnivější hodnost nepřinutí provdat se za muže, jenž svým chováním prokazuje naprostý nezájem o svou pověst, ale že „láska jednou, láska na věky“ je heslem řádné a počestné ženy a že žádný muž nad ní jaktěživo nezíská jakékoli právo, které by na ní vyžadovalo, aby zničila uschlé kvítí, jež kvůli Godfreymu Cassovi chová jako poklad a vždycky jako poklad chovat bude. A Nancy dovedla držet slovo, které sama sobě dala, i za okolností velmi krušných. Ale nic než slušivý ruměnec neprozrazoval vír myšlenek, které na ni dotíraly, když usedala na místo vedle pana Crackenthorpa, neboť byla ve všem počínání tak vrozeně vkusná a dovedná a její hezké rty se k sobě tiskly s tak klidnou pevností, že by pro ni bylo bývalo těžké, aby na sobě dala vidět rozčilení.

Farář Crackenthorp neslynul zvykem, že by nějaký rozkošný ruměnec přešel bez vhodné poklony. Nebyl ani dost málo povýšený nebo aristokraticky zdrženlivý, byl to naopak prostý šedovlasý muž s veselýma očima v drobném obličeji a s bradou podepřenou velkým, bohatě zřaseným bílým nákrčníkem, který jako by převlá-dal nad všemi ostatními rysy jeho zjevu a vtiskoval jakýsi obzvláštní charakter všem jeho poznámkám, takže posuzovat jeho líbeznosti odloučeně od jeho nákrčníku by bylo bývalo povážlivým, ba snad i nebezpečným pokusem o trhání souvislosti.

„Cha, slečno Nancy,“ řekl a v chomoutu nákrčníku k ní otočil hlavu s příjemným úsměvem, „až mi bude někdo tvrdit, že jsme letos měli tuhou zimu, tak mu povím, že jsem na Silvestra viděl kvést růže – hm, Godfrey, co říkáte vy?“

Godfrey neodpověděl a velmi nápadně se vyhnul pohledu na Nancy – neboť i když se tyto dvorné osobní narážky v starobylejší raveloské společnosti považovaly za neobyčejně vkusné, pokorně uctivá láska má vlastní zákoník zdvořilosti, jemuž učí muže jinak nepatrně vzdělané. Ale zemana dost hněvalo, že se Godfrey ukazuje

– 118 –

po této stránce takový nedovtipný kavalír. V tuto pokročilejší denní hodinu býval zeman vždycky v lepší náladě, než v jaké jsme ho viděli u stolu při snídani, a měl pocit, že plnit dědičnou povinnost, být totiž hlučně bodrý a blahosklonný, je docela příjemné; a velká stříbrná tabatěrka byla neustále ve službě, neboť ji čas od času nabízel všem sousedům kolem bez výjimky, ať už třeba tuto přízeň odmítli sebečastěji. Až do té chvíle uvítal zeman výslovně pouze hlavy rodin, jak po sobě přicházely; ale s tím, jak se večer připoz-díval, počaly se vždycky paprsky jeho pohostinnosti šířit dál a dál, až potom popleskával po zádech i hosty nejmladší a projevoval nad jejich přítomností obzvláštní potěšení v plné víře, že se mladí musí cítit na světě o to šťastnější, že jsou příslušníky farnosti, kde je takový bodrý muž jako zeman Cass, který je k sobě pozve a po-přeje jim všechno nejlepší. Bylo zcela přirozené, že si už v tomto počátečním stadiu bodrého rozpoložení přál synovy nedostatky vynahradit pohledem i slovem svým.

„Ba, ba,“ začal a nabídl z tabatěrky šňupec panu Lammeterovi, který už po druhé poděkoval úklonou a mávl rukou na znamení, že nabídku rozhodně odmítá, „my stará chasa bychom si možná dnes večer přáli být mladší, když v bílém saloně vidíme viset ten pugét jmelí. Pravda, pravda, že s většinou věcí to šlo posledních třicet let z kopce – země upadá, už co na starého krále trhla nemoc. Ale když se podívám tuhle na slečnu Nancy, tak si začínám myslet, že děvčata se drží na výši – ať mě nevímco, jestli si vzpomínám na druhou, která by se jí vyrovnala, i když jsem ještě byl švarný mládenec a hrozně si domýšlel na svůj copánek. Nic ve zlém, madame,“ dodal a naklonil se k paní Crackenthropové, která seděla vedle něho, „vás jsem neznal, dokud jste byla tak mladinká jako tuhle slečna Nancy.“

Paní Crackenthorpová – drobná mžouravá žena, která si ustavičně nervózně žmoulala kraječky, mašličky i zlatý řetízek, kroutila hlavou hned tam nebo tam a tiše si pro sebe funěla velmi podobně jako morče, které ustavičně poškubává čumáčkem a v každé společnosti

– 119 –

bez rozdílu si samo pro sebe kvičí – na to zamžourala, zavrtěla se směrem k zemanovi a řekla: „Ale kdepak – nic ve zlém.“

V této zemanově křiklavé pokloně Nancyině kráse tušili všichni kromě Godfreyho diplomatický tah a její otec se ještě malinko víc napřímil v zádech, když se na ni s vážným uspokojením podíval přes stůl. Tento vážný a spořádaný stařešina rodu nehodlal slevit ani puntík ze své důstojnosti tím, kdyby vzbudil zdání nějakého nadšení nad představou, že by se rodina jeho a zemanova mohly sňatkem spříznit. Každá pocta, prokázaná jeho dceři, ho ovšem tě-šila – ale bude muset vidět změnu po víc než jedné stránce, než se uráčí dát svolení. Jeho hubená, avšak zdravá postava a ostře řezaná rozhodná tvář, která vypadala, jako by v životě ještě nebyla poznala zardělost z náruživosti, byla v silném protikladu nejenom s osobou zemanovou, ale i se vzhledem všech raveloských statkářů vůbec – v souhlase s jeho vlastním oblíbeným rčením, že „na plemeni záleží víc než na píci“.

„Slečna Nancy je až ku podivu podobná nebožce matce, nemyslíš, Kimble?“ zeptala se statná dáma téhož příjmení a rozhlédla se po manželovi.

Ale protože doktor Kimble (venkovští ranhojiči požívali v star-ších dobách tohoto titulu i bez oprávnění lékařským diplomem) byl hubený a čiperný človíček, pobíhal s rukama v kapsách po celém pokoji a vemlouval se s lékařskou nestranností do přízně svých pacientek, které ho vesměs přijímaly vlídně jako doktora, který má na své povolání dědičné právo – ne jako jednoho z těch nuzných felčarů, co shánějí klientelu po všech čerchmantských kon-činách a stačí z celého příjmu sotva uchránit svou jedinou herku před smrtí hladem, nýbrž jako muže zámožného, který si může dovolit stejně vybraný a bohatý stůl jako nejlepší jeho pacienti. Už od nepamětných dob býval raveloský doktor vždycky Kimble; jméno Kimble přímo zvonilo doktořinou a těžko bylo uvažovat bez pohnutí o truchlivé skutečnosti, že nynější pravorozený Kimble

– 120 –

nemá syna, takže jeho praxe může jednoho krásného dne přejít do rukou nástupce s nějakým nepřiměřeným jménem jako Taylor nebo Johnson. Ale v takovém případě by si moudřejší hlasy v Raveloe volaly doktora Blicka z Flittonu – to by bylo méně nepřirozené.

„Říkalas mi něco, chotinko?“ řekl pravorozený doktor, když přispěchal po bok manželce. Ale jako by předvídal, že se jí bude příliš nedostávat dechu, aby mohla svou poznámku opakovat, ihned pokračoval bez přestávky: „Á, slečno Priscillo, pohled na vás mi oživuje chuť té přeskvělé tlačenky. Doufám, že z té várky ještě něco zbývá.“

„Bohužel ne, doktore, nezbývá,“ odpověděla Priscilla, „ale ručím vám za to, že příští várka bude stejně dobrá. Moje tlačenky se mi dobře nevedou jenom náhodou.“

„Ne jako to tvoje doktorování, Kimble, co? – protože si lidičky zapomenou brát tvou medicínu, co?“ řekl zeman, který se díval na léky a doktory, jako se mnozí pravověrní věřící dívají na církev a duchovenstvo – rád si na nich smlsl vtipem, když byl zdráv, ale ne-dočkavě dychtil po jejich pomoci, když mu cokoli chybělo. Poklepal si na tabatěrku a s vítězným smíchem se rozhlédl kolem.

„Á, copak moje přítelkyně Priscilla, ta jedla vtipnou kaši!“ pravil doktor, který raději přičti vtip k dobru dámě, než aby švagrovi dovo-lil mít nad ním vrch. „Ta si vždycky schová krapet pepře, aby měla čím přikořenit řeč – proto taky nikdy nepřepepří svou tlačenku. To zase moje manželka tady nevysype pohotovou odpověď nikdy, ale když ji nahněvám, zaručeně mi hned druhý den propálí pepřem hr-dlo nebo mi vodnatou zeleninou užene koliku. To je strašná půjčka za oplátku.“ A tady se čiperný doktor zoufale zašklebil.

„Už jste někdy něco podobného slyšela?“ zeptala se paní Kimb-lová a velmi dobrosrdečně se smála přes svou dvojitou bradu stranou na paní Crackenthorpovou, která mžourala a přikyvovala a pokoušela se vlídně usmát, ale její pokus se rozplynul ve funění a poškubávání rty.

– 121 –

„To je patrně taková půjčka za oplátku, jakou praktikujete ve svém řemesle, Kimble, když máte na některého pacienta spadeno,“ poznamenal farář.

„Kdepak, na pacienty nemáme spadeno nikdy,“ odpověděl pan Kimble. „leda když nám odejdou – a v takovém případě, víte, ne-máme příležitost jim něco předepsat. Á, slečno Nancy,“ pokračoval, když se zničehonic přitočil bokem k Nancy, „nezapomenete na svůj slib? Víte přece, že jste mi slíbila schovat taneček.“

„Počkat, počkat, Kimble, jenom ne tak hr,“ řekl na to zeman. „Nelez mladým do zelí. Tadyhle můj syn Godfrey si to s tebou bude chtít rozdat, jestli mu slečnu Nancy uneseš. Ať visím, jestli si u ní nezamluvil první tanec on. No, panáčku, co říkáš?“ pokračoval, zvrá-til se zády na lenoch křesla a zadíval se na Godfreyho. „Nepožádal jsi slečnu Nancy, aby s tebou zahájila bál?“

Godfreyho přiváděly tyto nápadně významné narážky na Nancy do velmi trapných rozpaků, a protože se bál pomyslet, kde to všech-no skončí tou dobou, až otec zahájí jako obyčejně před večeří i po večeři pití, aby dal svým hostům příklad, neviděl jiné východisko, než se obrátit k Nancy a co možná nejméně nemotorně říci:

„Ne, ještě jsem ji nepožádal, ale doufám, že se k tomu uvolí – jestli mě ovšem už nepředešel někdo jiný.“

„Ne, ještě jsem se nezadala,“ řekla Nancy klidně, ačkoliv s uzar-děním. (Jestli si pan Godfrey dělá nějaké naděje z toho, že se uvolí s ním tančit, tak brzy z toho omylu procitne – není ale zapotřebí, aby k němu byla nezdvořilá.)

„Pak tedy doufám, že proti tomu nic nemáte a zatančíte si se mnou,“ řekl Godfrey a pocit, že na celé té věci je něco trapně tísnivé-ho, ho začal opouštět.

„Ne, nic proti tomu nemám,“ odpověděla Nancy chladným tónem.„Mhm, jsi ty šťastný mládenec, Godfrey!“ řekl strýc Kimble. „Jsi

ale můj kmotřenec, tak ti nebudu stát v cestě. Jinak nejsem přece ještě tak starý, co, chotinko?“ pokračoval, když se znovu přitočil

– 122 –

k manželce. „Vadilo by ti snad, kdybych si vzal druhou, až ty nebu-deš? Že ne, kdybych si napřed pořádně poplakal?“

„Ale jdi, jdi, vem si šálek čaje a přestaň, prosím tě, s tím řečně-ním,“ řekla dobromyslná paní Kimblová, trochu pyšná na manžela, na něhož se jistě celá společnost musí dívat jako na člověka úžasně chytrého a zábavného. Jen kdyby se při kartách tak hned nečertil!

Zatímco usedlé a rozšafné osobnosti pestřily zábavu u čaje ta-kovýmto způsobem, dolehl do pokoje zvuk houslí; přiblížil se na vzdálenost, z níž ho bylo slyšet zřetelně, a ponoukal mládež k tomu, že se po sobě sdílně dívala s nedočkavostí, kdy už jídlo skončí.

„Hleďme, Šalomoun je už v síni,“ řekl zeman, „a hraje, myslím já, mou zamilovanou – ‚Oře chasník zlatovlasý‘ – to nám jako dává na srozuměnou, že moc nepospícháme, abychom si poslechli jeho hru. Bobe,“ zavolal na svého třetího syna, nohatého mladíka, který seděl na druhém konci pokoje, „otevři dveře a řekni Šalomounovi, aby šel dovnitř. Zahraje nám nějakou písničku tady.“

Bob poslechl a Šalomoun vešel; při chůzi fidlal dál, za nic na světě by nebyl přestal uprostřed písničky.

„Pojďte sem, Šalomoune,“ zvolal zeman hlasitým ochráncovským tónem. „Tady sem k nám, kamaráde. Cha, já věděl, že to je ‚Oře chasník zlatovlasý‘. Hezčí písničku neznám.“

Šalomoun Macey, malý svěží stařec s bujnou hřívou dlouhých bí-lých vlasů, které mu spadaly málem až na ramena, zamířil na ozna-čené místo a mezi hrou se ustavičně uctivě ukláněl, jako by chtěl říci, že si společnost sice cení, ale ještě víc že si cení správnou melodii. Když celou píseň přehrál znovu a sklonil housle, opět se uklonil zemanovi a faráři a řekl: „Doufám, že vaši milost i vaši důstojnost vynacházím při spokojenosti a přeju oběma zdraví a dlouhý život a šťastný nový rok. A to samé přeju i vám, pane Lammeter, prosím, a taky všem ostatním pánům a paním a mladým slečnám.“

Když Šalomoun pronášel poslední slova, ukláněl se úzkostlivě na všechny strany, aby snad nezanedbal patřičnou úctu. Ale hned

– 123 –

potom začal zase povrzávat a spustil písničku, o níž věděl, že ji jako obzvláštní poctu přijme pan Lammeter.

„Děkuju vám, Šalomoune, děkuju vám,“ řekl pan Lammeter, když housle opět zmlkly. „To je ‚Tam daleko za horami‘, viďte? Otec mi říkával, kdykoli jsme tu písničku slyšeli: ‚Ach, chlapče, já se taky narodil tam daleko za horami‘. Je spousta písniček, na kterých nevi-dím ani hlavu, ani patu, ale tahle ke mně mluví jako skřivánčí zpěv. Myslím, že to dělá to jméno – na jméně písničky moc záleží.“

Ale Šalomoun se jen jen třásl, aby mohl hrát dál, a vzápětí spustil s opravdovou vervou „Sir Roger de Coverley“, přičemž se ozvalo odstrkování židlí a smích hlasů.

„Ja, ja, Šalomoune, však my víme, co to znamená,“ řekl zeman a vstal. „Je na čase začít s tancováním, že? Tak nás tedy veďte a my všichni půjdeme za vámi.“

A tak Šalomoun, bílou hlavu skloněnou ke straně, vyhrával, co mu síly stačily, a mašíroval v čele veselého průvodu do bílého salo-nu, kde visel trs jmelí a četné lojové svíce působily opravdu skvělým dojmem, jak zářily mezi větévkami cesmíny s červenými bobulemi a odrážely se v starodávných oválných zrcadlech, zapuštěných do výplní bílého deštění. Prapodivný průvod! Zdálo se, jako by starý Šalomoun v těch odřených šatech a dlouhých bílých kadeřích tu ho-noraci za sebou vábil kouzelným pištěním svých skřipek – jako by vábil rozšafné matróny v turbanovitých čepcích, ba dokonce i samu paní Crackenthorpovou, jejíž stojaté péro dosahovalo špičkou právě zemanovi k ramenu – jako by vábil líbezné dívčiny, samolibě si vě-domé svých krátkých živůtků a hladkých sukní bez jediného záhybu vpředu – jako by vábil ramenaté otce v bachratých pestrých vestách a růžolící syny, většinou stydlivé a upejpavé, v krátkých nohavicích a velmi dlouhých šosatých kabátech.

Pan Macey a hrstka ostatních privilegovaných vesničanů, kte-ří směli dělat při těchto slavnostních událostech diváky, seděli už na lavicích, postavených pro ně u dveří a obdiv i uspokojení

– 124 –

té skupiny neznaly mezí, když se páry seřadily k tanci a zeman s paní Crackenthorpovou zahájili tanec a proplétali si ruce s fa-rářem a s paní Osgoodovou. Tak se to patřilo – tak to bylo, jak byl každý odjakživa zvyklý – a zdálo se, že tím obřadem se znovu stvrzuje výsadní charta raveloských. Nepokládalo se za nepat-řičnou lehkovážnost, aby si staří a postarší lidé trochu zatančili, než se posadí ke kartám, nýbrž spíše za část jejich společenských povinností. Neboť v čem jiném ty povinnosti záležely, když už ne v tom, aby se ve vhodný čas veselili, aby si v patřičných intervalech navzájem opláceli návštěvy a drůbež, aby skládali jeden druhému osvědčenými tradičními frázemi věčně stejné poklony, častovali se vyzkoušenými žerty a dobíráním, nutili z pohostinství své hosty jíst a pít přes míru a aby sami jedli a pili přes míru v domě sousedově a ukázali mu tak, že se jim pohoštění zamlouvá? A rozumí se, že farář šel v těchto společenských povinnostech příkladem – neboť pro mysl raveloských by nebylo bývalo možné bez mimořádného zjevení pochopit, že by duchovní měl být bledolící připomínkou vší velebnosti místo přiměřeně chybujícím člověkem, k jehož výhradnímu právu předčítat modlitby a kázat, lidi křtít, oddávat a pohřbívat se nezbytně váže souběžné právo prodávat jim půdu, do níž budou pohřbeni, a vybírat desátek v naturáliích; v tomto posledním bodě bývalo ovšem slýchat jisté tiché reptání, ale nikoliv tak mocné, aby dostoupilo až meze bezbožnosti – reptání významu o nic vážnějšího než bručení na déšť, které rozhodně neprovází duch rouhavě vzpurný, nýbrž přání, aby se co nejrychleji začlo s předčítáním modlitby za pěkné počasí.

Nebyl tedy důvod, proč by se farářovo tancování nemělo brát jako část všeobecného bontonu stejně jako tancování zemanovo, nebo na druhé straně, proč by služební úcta měla pana Maceyho zdržovat, aby farářovo tancování neviděl oním kritickým okem, jímž mimořádně bystré mozky musí nezbytně pozorovat počínání svých omylných bližních.

– 125 –

„Zeman si vede křepce, když jeden pováží tu jeho váhu,“ pozna-menal pan Macey, „a přidupává náramně pěkně. Ale co se tejče figury, to je všechny strčí do kapsy pan Lammeter; vidíte, hlavu drží jako voják a není ani tak oplácanej jako většina toho staršího panstva – ty jsou ponejvíc samý sádlo – a lejtka má jedna radost. Falář je celkem čipera, ale lejtka nestojejí zrovna za řeč – má je ke kotníku drobet moc silný, kdyby měl kolena kapku blíž k sobě, nic by nevadilo. Ale mohl by si vést hůřejc, mohl by si vést hůřejc, i když nemá v rukou takový kavalírský mávnutí jako zeman.“

„Když už mluvíte o mrštnosti, tak koukejte paní Osgoodová!“ řekl Ben Winthrop, který držel malého Arona mezi koleny. „Ta cupe těmi malinkými krůčky, že nikdo ani nevidí, jak vlastně jde – jako by měla na nohou malinkatý kolečka. Nevypadá ani o den starší než loni – je to nejpohlednější ženská široko daleko, druhou takovou figuru by jeden sotva našel.“

„Na ženský figury já pozornost neplejtvám,“ odpověděl pan Macey s jistým pohrdáním. „Ty nenosejí ani kabát, ani krátký nohavice – z jejich figury jeden moc nevidí.“

„Tatí,“ ozval se Aron, který nohama horlivě vyklepával takt, „jak drží paní Crackenthorpové v hlavě to veliké kohoutí péro? To v ní má dírku jako můj pejřatej korek na tamburínu?“

„Tiše, tiše, chlapče! Tak se už dámy strojejí, víš, tak,“ odpověděl mu otec, polohlasně však dodal k panu Maceymu: „Ale vypadá s tím legračně, že – krapet jako flaška s krátkým hrdlem a s dlouhým brkem v něm. Helejme se, zatroleně, tamhle teď začíná mladý ze-man, se slečnou Nancy do páru. To je, panečku, děvče! – jako růžová a bílá kytička – jeden by nikdá nepomyslel, že vůbec některá může bejt tak pěkná. Ani bych se nedivil, kdyby z ní jednou koneckonců byla paní z Cassů – a žádná by se na to nehodila líp, protože z nich by byl náramný párek. Vsadím se, o co chcete, že na figuře mladýho pána Godfreyho nenajdete ani chlup, Macey!“

– 126 –

Pan Macey vyšpulil rty, naklonil hlavu ještě víc na stranu a točil palci mlýnek dvojnásob rychleji, zatímco očima sledoval Godfreyho při tanci. Nakonec shrnul svůj úsudek:

„Dolní polovička je docela pěkná, ale záda má krapet moc kulatý. A co se tejče těch kabátů, co si dává šít u toho krejčího ve Flittonu, tak mají moc ubohej střih, aby za ně platil dvakrát víc než tady.“

„Ále, ale, kmotře Macey, vy a já, my jsme dva,“ řekl Ben, tím hle-dáním vší trochu nahněvaný. „Když mám džbánek dobrého piva, tak ho koukám spolknout, abych polahodil útrobám, a neočuchávám ho a nečumím do něj, jestli najdu v pěně nějakou hnidu. Rád bych viděl, abyste mi ukázal mladíka urostlejšího, než je mladý pán Godfrey – nějakého, který by vás snadněj položil na lopatky nebo vypadal milejc, když má kuráž a náladičku.“

„K smíchu!“ odsekl pan Macey, vydrážděný tím k větší příkrosti. „Pořád se ještě nevybarvil; pořád je ještě trošku jako nedopečenej vdolek. A nevím, jestli mu nějak neměkne mozek, protože jak by si ho jináč mohl takovej mizera Dunsey, kterýho v poslední době živá duše nespatřila, otočit kolem prstu tak, že ho nechá napíchnout toho pěknýho loveckýho koně, co o něm mluvil celej kraj? A jednu chvíli se pořád točil kolem slečny Nancy a hned potom bylo zase všechno v luftě, abych se tak vyjádřil, jako čuch z horký kaše. Když jsem si namlouval já, tak takhle jsem si neved!“

„Hm, ale možná, že slečna Nancy tak říkajíc ucukla, ale vaše děvče ne,“ řekl Ben.

„To bych řek, že ne,“ ohradil se pan Macey důrazně, „Než jsem řek ‚a‘, dal jsem si hezky pozor, abych věděl, že ona řekne ‚b‘ a k tomu zatroleně rychle! Já neotvíral hubu naplano, jako když pes chňapne po mouše a zase ji sklapne a sousto nikde.“

„Hm, mně se zdá, že se slečna Nancy zase trošku umoudřila,“ řekl Ben, „protože mladý pán Godfrey nevypadá dneska večír tak schlíple. A vidím, že se ji chystá odvést, aby se někde spolu posadili, když teď dotančili – to přece vypadá na cukrování, baže tak!“

– 127 –

Příčina, proč Godfrey a Nancy nechali tance, nebyla tak něžná, jak si Ben představoval. V husté tlačenici párů stihla Nancyiny šaty menší nehoda; byly sice vpředu dost krátké, aby tu a tam ukázaly štíhlý kot-ník, ale vzadu byly zato dost dlouhé, aby je mohlo zachytit statné po-dupnutí zemanovy nohy, a to jí v pase vytrhlo několik stehů a značně poplašilo sesterské srdce Priscillino, stejně jako vážně znepokojilo mysl Nancyinu. Niterný boj lásky může mysl člověka zaujmout velmi silně, ale sotva do té míry, aby mu odňal schopnost vnímat poruchu v celkovém vnějším rámci. Jakmile Nancy skončila svou úlohu ve figuře, kterou právě s Godfreym tančila, s tmavým ruměncem v tváři mu řekla, že si musí jít sednout a počkat, až k ní bude moci přijít Priscilla – neboť sestry si už šeptem vyměnily několik slov i význam-ný pohled, který pověděl všechno. Žádný méně naléhavý důvod než tento by nebyl Nancy pohnul, aby Godfreymu poskytla takovou pří-ležitost posadit se s ní někam stranou. A Godfrey? Ten se pod účinkem dlouhého kouzla kolového tance s Nancy cítil tak blažený, a tak za-pomněl na všechno ostatní, že ho pohled na její rozpaky sdostatek osmělil, aby v sobě našel odhodlání beze všeho ptaní a dovolování ji vést do vedlejšího malého pokoje, kde stály karetní stolky.

„Ach ne, děkuji vám,“ řekla Nancy odměřeně, jakmile zpozorova-la, kam Godfrey míří, „tam ne. Počkám tady, až Priscilla bude mít čas a přijde za mnou. Mrzí mě, že jsem vás vyřadila z tance a že vás tak obtěžuji.“

„Ale vždyť tam vám bude samotné příjemněji,“ řekl chytře Godfrey, „nechám vás tam, až vaše sestra bude mít čas přijít.“ Mluvil tónem úplně lhostejným.

To byl návrh docela přijatelný a právě to, co si Nancy přála – proč ji tedy trochu zamrzelo, že to pan Godfrey vůbec navrhl? Vešli a Nancy se posadila na židli u jednoho z karetních stolků – v nej-upjatější a nejnepřístupnější pozici, jakou si mohla zvolit.

„Děkuji vám, pane,“ řekla vzápětí, „už vás nemusím déle obtě-žovat. Je mi líto, že jste měl s tanečnicí takovou smůlu.“

– 128 –

„To je od vás velice zlomyslné,“ namítl Godfrey, který stál vedle ní bez sebemenší známky, že by chtěl odejít. „Litovat, že jste se mnou tančila!“

„Ach ne, pane, nechci říkat vůbec nic zlomyslného,“ odpověděla Nancy, která vypadala k zbláznění roztomile a krásně. „Když páni mají tolik zábav, tak pro ně jeden tanec asi nic moc neznamená.“

„Víte dobře, že to není pravda. Víte, že jeden tanec s vámi pro mne znamená víc než všechny ostatní zábavy na světě.“

Bylo tomu už dlouho, předlouho, co jí Godfrey řekl něco tak otevřeného jako tohle, a Nancy to rozrušilo. Ale instinktivní dů-stojnost i odpor k jakémukoli citovému projevu ji přiměly, aby zůstala sedět úplně klidně a aby jedině do hlasu vložila trochu víc rozhodnosti, když řekla:

„Na mou pravdu, pane Godfrey, to vůbec nevím – a mám velmi dobré důvody myslet si něco docela jiného. Ale jestli je to pravda, nechci o tom nic slyšet.“

„Vy mi tedy, Nancy, neodpustíte nikdy? – Nikdy o mně nebudete smýšlet pěkně, ať se stane, co stane – nikdy si nebudete myslet, že dobrá přítomnost může vyvážit minulost? Ani kdybych se polepšil a zanechal všeho, co se vám nelíbí?“

Godfrey si zpola uvědomoval, že ho tato nenadálá příležitost promluvit si s Nancy o samotě zbavila vší rozvahy; ale slepý cit mu už rozvázal jazyk. Nancy cítila po pravdě velké rozčilení nad možností, kterou Godfreyho slova napovídala, ale právě toto mocné pohnutí, jehož se bála, že by mu třebas také nemusela stačit odolat, v ní zburcovalo všechny síly sebevlády.

„Změnu k lepšímu bych viděla ráda u každého, pane Godfrey,“ odpověděla tónem sotva znatelně odlišným než prve, „ale bylo by líp, kdyby žádná změna nebyla zapotřebí.“

„Máte srdce z kamene, Nancy,“ odpověděl Godfrey nedůtklivě. „Kdybyste mi dala naději, mohl bych se polepšit. Jsem hrozně ne-šťastný – ale vy nemáte vůbec cit.“

– 129 –

„Myslím,“ namítla Nancy a přes všechno své odhodlání vybuchla, „že nejmíň citu mají lidé, kteří se špatným jednáním začínají.“ Godfreyho ten slabý výbuch potěšil a byl by rád pokračoval a přiměl ji k hádce – Nancy je tak k zbláznění klidná a pevná! Ale ještě stále jí není docela lhostejný.

Avšak příchod Priscilly, která vtom přiběhla a zvolala: „Pro pět ran, dítě, ukaž ty nešťastné šaty!“ všechny Godfreyho naděje na hádku zmařil.

„Teď asi budu muset odejít,“ řekl Priscille.„Mně je to docela jedno, jestli půjdete, nebo zůstanete,“ od-

pověděla tato upřímná dáma a hledala přitom s přemítavým za-chmuřením něco v kapse.

„Přejete si vy, abych odešel?“ zeptal se Godfrey s pohledem upřeným na Nancy, která na Priscillin příkaz nyní stála.

„Jak vám libo,“ odpověděla Nancy. Snažila se znovu získat vše-chen dřívější klid a bedlivě upírala oči na lem své sukně.

„Jak mi libo? Pak zůstanu!“ řekl Godfrey se ztřeštěnou odhod-laností vytěžit z tohoto potěšení dnes večer, co se dá nejvíc, a ne-myslet vůbec na zítřek.

– 130 –

Kapitola 12

Zatímco Godfrey Cass lokal z líbezného zjevu Nancyina plnými doušky zapomnění a úmyslně potlačoval všechno vědomí onoho tajného pouta, které ho v jiných chvílích tak drásalo a jitřilo, že mu rozhořčení až kalilo i samou záři slunce, zavátými raveloskými alejemi kráčela volným nejistým krokem Godfreyho žena se svým dítětem v náruči.

Tato cesta v předvečer Nového roku byla předem uvážený čin pomsty, kterou hýčkala v srdci hned od chvíle, kdy jí Godfrey v zá-chvatu prudkého hněvu řekl, že raději zemře, než by ji veřejně uznal za svou ženu. Věděla, že na Silvestra bude v Červeném domě četná společnost – její manžel bude úsměvy rozdávat i přijímat a její exis-tenci bude skrývat v nejhlubším koutku srdce. Ale ona mu tu radost překazí; přijde tam ve svých špinavých cárech, s povadlou tváří, kdysi stejně hezkou jako ty nejhezčí, a s robětem, které má vlásky i oči po otci, a projeví se zemanovi co manželka jeho nejstaršího syna. Zřídkakdy se stává, že se lidský ubožák ubrání, aby se nedíval na svou ubohost jako na špatnost spáchanou na něm těmi, kdo jsou méně ubozí. Molly věděla dobře, že příčinou jejích špinavých cárů není manželovo zanedbávání, nýbrž démon Opium, jemuž duší tělem otročí ve všem kromě toho, že jí poslední zbytky mateřské něhy zbraňují obětovat mu i své hladové dítě. To všechno věděla dobře; přesto se v ní ve chvílích, kdy měla své zbídačelé vědomí ne-opojené, palčivý pocit bídy a ponížení ustavičně obracel v hořkost vůči Godfreymu. Jemu se vede dobře – a kdyby se jí stalo po právu, vedlo by se dobře i jí. Přesvědčení, že Godfrey svého sňatku lituje a trpí jím, jenom ještě její mstivost podněcovalo. Spravedlivé a se-bekáravé myšlenky nás nenavštěvují tuze zhusta ani v nejčistším prostředí a s nejlepším ponaučením nebes a země; jak si pak mohli

– 131 –

ti křehcí bělokřídlí poslíčkové proklestit cestu do Mollyiny jedem zamořené komůrky, neobývané žádnými ušlechtilejšími vzpo-mínkami než na hospodský ráj sklepnice, ráj s růžovými mašlemi a žertováním pánů?

Vydala se na cestu hodně časně, ale zdržela se na silnici, neboť její liknavost ji přivedla k domněnce, že počká-li pod teplou střechou, sníh přestane padat. Čekala však déle, než tušila, a když se nyní s ta-kovým zpožděním octla v zasněžené pustině kostrbatých dlouhých alejí, ani živý plamen pomstychtivosti nedokázal, aby neklesala na duchu. Bylo sedm hodin večer a tou dobou už nebyla tuze daleko od Raveloe, ale nevyznala se v těch jednotvárných alejích dost, aby poznala, jak blízko už má k cíli cesty. Cítila potřebu útěchy a věděla jenom o jediném zdroji – o starém známém démonu za ňadry; když ale černý zbytek vytáhla, chviličku váhala, než ho zdvihla k ústům. V tom okamžiku však mateřská láska zaúpěla raději o bolestivé vědomí než o zapomnění – zaúpěla, že bude raději snášet mučivou únavu, než aby měla náruč tak bezcitnou, že by tíhu drahého bře-mene v loktech necítila. Vzápětí Molly něco odhodila, leč nebyl to ten černý zbytek – byla to prázdná lahvička. A kráčela zase dál pod mrakem, který se trhal a jímž tu a tam problesklo světlo hvězdy, jež se však opět mžikem zaclonila, protože se od chvíle, kdy přestalo sněžit, zvedl mrazivý vítr. Ale kráčela stále ospaleji a ospaleji a tisk-la spící dítě k ňadrům stále podvědoměji a podvědoměji.

Zvolna prosazoval démon svou vůli a zima a únava mu pomá-haly. Zanedlouho necítila žena nic než neodolatelnou naléhavou touhu, která zastírala všechnu budoucnost – touhu lehnout si a spát. Dospěla na místo, kde její kroky už nevedl živý plot, šla dál nazdařbůh jako v mlze a nebyla s to rozeznat jediný předmět, ač-koliv široko daleko se táhlo bílo a hvězd zářilo víc. Konečně klesla u osamoceného hlodašového keře, u podušky poměrně ještě pod-dajné; a sněhové lože bylo také měkké. Necítila, že lůžko je studené, a nedbala, zda se děcko probudí a bude ji volat. Ale paže dosud

– 132 –

nepolevily a dosud instinktivně svíraly v náruči maličké, které dří-malo dál stejně sladce, jako by je bylo uspalo houpání v kolébce, ověšené krajkami.

Ale konečně se dostavila úplná strnulost – napětí prstů polevilo, paže se uvolnily a potom se malá hlavička svezla matce z prsou a modrá očka se ze široka otevřela do chladného světla hvězd. Nejdříve se ozvalo slabé lítostivé zavrnění „mama!“ a potom se děcko pokusilo znovu se uvelebit na podušce paží a prsou; ale ma-mino ucho neslyšelo a polštář jako by ustavičně klouzal dozadu. Vtom se dítě, celé promáčené sněhem, svalilo až matce na kolena, a jeho očka náhle upoutalo jasné třpytivé světýlko na bílé zemi; a s pravým dětským sklonem k přelétavosti se okamžitě zabralo do pozorování té jasné živé věcičky, která k němu stále běžela a přece nikdy nedoběhla. Tu jasnou živou věcičku musí chytit! A v mžiku padlo dítě na všechny čtyři a natáhlo ručičku, aby to světýlko chytilo. Ale světýlko se takhle chytit nedalo a dítě zvedlo hlavičku, aby vidělo, odkud to záludné světýlko přichází. Vycházelo z místa velmi jasného; a maličké se postavilo zase na nožky a batolilo se sněhem – starý ušmouraný šátek, do něhož bylo zavinuto, táhlo za sebou a na zádíčkách se mu házel směšný čepeček – až se vbatolilo do otevřených dveří Silasova domku a rovnou k teplému krbu, kde jasně plápolal oheň z polen a klestí a už dokonale prohřál starý pytel (Silasův plášť), rozprostřený na cihlách k uschnutí. Maličké, zvyklé zůstávat samo po celé dlouhé hodiny, aniž si ho matka po-všimla, si sedlo na pytli na bobeček, úplně spokojené natahovalo ručičky k teplu, broukalo si a mnohými nesouvislými zvuky štěbe-talo k veselému ohni jako čerstvě proklubané housátko, kterému začíná být dobře a pohodlně. Ale brzy začalo teplo mít uspávavý účinek a malá zlatá hlavička klesla na starý pytel a modrá očka se zastřela jemnými poloprůsvitnými víčky.

Kde však byl Silas Marner, zatímco k jeho krbu přišel tento po-divný host? Byl v domku, ale dítě neviděl. V posledních několika

– 133 –

týdnech, od té doby, co přišel o své peníze, si navykl otvírat dveře a dívat se chvílemi ven, jako by si myslel, že se k němu peníze třebas zase nějak vrátí nebo že se třebas na cestě nějak záhadně vyskytne nějaká stopa či zpráva o nich a nastražené ucho nebo napjatý zrak ji možná zachytí. Tomuto znovu a znovu opakovanému počínání, pro něž by nebyl dovedl udat žádný určitý důvod a jež pochopí sotva kdo jiný než ti, kdo zažili nevysvětlitelné odloučení od předmětu nade všechno na světě milovaného, propadal hlavně večer, když nepracoval za stavem. Za soumraku i později, kdykoli nebyla tmavá noc, vyhlížel Silas ven na onen úzký pruh kolem Kamenného lomu a napínal oči i uši – nikoliv s nadějí, ale jedině s tesknou touhou a s neklidem v srdci.

Toho rána mu několik sousedů řeklo, že je poslední den v roce a že musí zůstat vzhůru a poslechnout si, jak zvony starému roku odzvoní a nový přivítají, protože to přináší štěstí a možná, že mu to i přine-se zpátky jeho peníze. To bylo ovšem jenom přátelské vtipkování Raveloských na lakomcovo pološílené podivínství, ale možná, že to pomohlo uvrhnout Silase do rozčilení silnějšího, než v jakém býval obvykle. Od chvíle, kdy se začalo smrákat, znovu a znovu otvíral dveře, ačkoliv je pokaždé zase ihned zavřel, neboť viděl celý výhled před sebou zastřený závojem padajícího sněhu. Když je však otevřel naposledy, sníh už přestal padat a mraky se tu a tam protrhávaly. Zůstal stát a poslouchal a dlouhou chvíli napínal oči – tehdy bylo skutečně něco na cestě a přicházelo k němu, ale jeho oko to vůbec nezahlédlo. A to ticho a širá sněhová pláň bez jedinké stopy jako by tísnivost jeho samoty jen ještě zvyšovaly a jeho tesknou touhu zmrazovaly v zoufalství. Znovu zašel dovnitř a položil pravou ruku na závoru dveří, aby je zavřel – ale nezavřel je, neboť ho zarazila, jako už jednou od času té ztráty peněz, neviditelná čarovná hůlka strnulého bezvědomí, takže stál jako kamenná modla s očima vytřeštěnýma, ale nevidomýma a držel dveře otevřené neschopen zabránit v pří-stupu ať dobru či zlu, které by snad k němu chtělo tudy vniknout.

– 134 –

Když se Marnerovi vrátilo vědomí, pokračoval v pohybu, v němž strnul, a zavřel dveře bez sebemenšího tušení o okénku ve vlastním vědomí, bez sebemenšího tušení o jakékoli změně, která se zatím udála, leda že snad světlo zesláblo a že mu je zima a mdlo. Pomyslel si, že asi tuze dlouho prostál u dveří a vyhlížel ven. Zamířil k ohništi, kde se obě polena už rozpadla a vysílala jenom červený blikavý svit, posadil se do své židle u krbu a shýbl se, aby shrabal dříví dohromady, když vtom se jeho zamlženému zraku zazdálo, jako by na podlaze před ohništěm leželo zlato. Zlato! – jeho vlastní zlato! vrátilo se k němu stejně tajuplně, jako ho opustilo! Cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo, a prvních několik okamžiků nebyl s to ani natáhnout ruku a uchopit navrácený poklad. Ta hromádka zlata jako by před jeho rozčileným zrakem zářila a rostla. Konečně se naklonil kupředu a natáhl ruku; ale místo s tvrdými mincemi se známým nepoddajným obrysem se jeho prsty setkaly s teplými hebkými kučerami. V nevýslovném úžasu padl Silas na kolena a sklonil hlavu až nízko k zemi, aby na ten zázrak popatřil zblíž – bylo to spící dítě, buclaté, krásné robě s hebkými žlutými prstýnky po celé hlavičce. Je to snad jeho malinká sestřička, která se k němu ve snu vrátila – malinká sestřička, kterou nosíval v náruči po celý rok, než zemřela, dokud byl ještě malý bosatý chlapec bez bot i bez punčoch? To byla první myšlenka, která Silasovi kmitla po tom čirém úžasu. Je to opravdu sen? Vstal zase, sestrčil polena dohromady a přihodil na ně trochu suchého listí a klestí, až vyšlehl plamen; ale plamen tu vidinu nerozptýlil – naopak ještě zřetelněji osvětlil drobnou bucla-tou postavičku dítěte a jeho vetché oblečení. Nesmírně se podobalo jeho malé sestřičce. Silas se zhroutil do židle bez vlády; ta dvojí nenadálost – nevysvětlitelné překvapení a nápor vzpomínek – ho zmohla. Jak a kdy vešlo dítě dovnitř bez jeho vědomí? Vůbec přece nepřekročil práh. Ale spolu s tou otázkou, a málem že ji neodstrčila, mu vytanula i vidina starého domova a starých ulic, jež vedly do Lampářského dvora – a v té vidině zas vidina další, vidina myšlenek,

– 135 –

které ho provázívaly na těch vzdálených místech. Ty myšlenky mu nyní připadaly cize podivné – jako stará přátelství, jež nelze vzkří-sit; a přesto měl snově nejasný pocit, že toto dítě je jakýmsi poslem, který přišel z onoho dávného života. Rozehrávalo v něm struny, na něž v Raveloe doposud nic neuhodilo – dávné záchvěvy něhy – dávné pocity zbožné úcty z tuchy, že jeho život řídí nějaká vyšší moc, neboť jeho představivost se dosud nevymanila z tajemnosti náhlého objevení dítěte a nesestrojila si ještě žádný dohad, jakým obyčejným, přirozeným způsobem se ta událost asi mohla přihodit.

Ale od krbu se ozvalo zaplakání – dítě se probudilo a Marner se shýbl a vyzdvihl si je na klín. Pověsilo se mu kolem krku a do jeho pláče se čím dál tím hlasitěji mísilo přerývané volání „mama!“, jak už malé děti dávají najevo zmatek z probuzení. Silas přitiskl dítě k sobě a skorem podvědomě je konejšil něžnými chlácholivými zvuky, zatímco v duchu uvažoval, kdyby ten zbytek ovesné kaše, která mu u skomíravého ohně vychladla, jenom maličko přihřál, že by možná stačil, aby se jím dítě nakrmilo.

Příští hodinu měl plné ruce práce. Kaše, oslazená trochou sypké-ho surového cukru ze staré zásoby, z níž si pro sebe už dlouho ne-vzal, utišila pláč holčičky a pohnula ji, aby naplno otevřela modrá očka a dívala se klidně na Silase, zatímco jí kaši podával lžící do pusinky. Potom se mu svezla z klína a začala se batolit po světni-ci, ale motala se tak roztomile, že Silasovi nedalo, aby nevyskočil a nechodil za ní, aby snad neupadla na něco, čím by si ublížila. Ale holčička se svalila na podlahu jenom na zadeček a vsedě si začala tahat botičky a dívala se na něho s plačtivou tvářičkou, jako by ji botičky tlačily. Silas si ji znovu vyzdvihl na klín, ale trvalo nějakou chvíli, než jeho těžkopádnou staromládeneckou mysl napadlo, že celá obtíž je v tom, že botičky jsou mokré a zařezávají se jí do teplých kotníčků. S jistými obtížemi je zul a děťátko se ihned bla-ženě zabralo do zkoumání pratajemství vlastních bosých prstíčků a s četným pokuckáváním nabízelo Silasovi, aby nad tím tajemstvím

– 136 –

hloubal také. Ale mokré botičky přivedly konečně Silase na nápad, že děťátko patrně capalo sněhem, a to ho vyburcovalo z naprosté myšlenkové prázdnoty, v níž si nevzpomněl ani na jediný přirozený způsob, jak mohlo dítě přijít nebo se vůbec dostat do domku. Tato nová myšlenka ho pohnula, že aniž čekal, až si propracuje něja-ký dohad, vzal dítě na ruku a zamířil ke dveřím. Sotva je otevřel, ozvalo se opět volání „mama!“, které Silas neslyšel od chvíle, co se dítě z hladu probudilo. Když se shýbl, tak tak že rozeznal kročeje, vtisknuté těmi malinkými nožkami do panenského sněhu, a potom sledoval jejich stopu až k hlodašovému keři. „Mama!“ volala maličká znovu a znovu a natahovala se kupředu, div nevypadla Silasovi z ná-ruče, dřív než si sám uvědomil, že před sebou má něco víc než jen keř – že tam leží lidské tělo s hlavou hluboko zabořenou do hlodaše a polozakrytou setřeseným sněhem.

– 137 –

Kapitola 13

V Červeném domě bylo po časné večeři a zábava zatím dospěla k onomu stadiu, kdy rozpačitý ostych už přešel v nenucené vese-lí, kdy bylo možno pány, vědomé si své neobvyklé znamenitosti, konečně přemluvit, aby zatančili námořnický dupák, a kdy zeman dával přednost hlasitému rozkládání, štědrému nabízení šňupců a popleskávání hostů po zádech před dalším vysedáváním u whis-tového stolku – volba to jenom pro zlost strýci Kimblovi, v střízlivých profesionálních hodinách vždycky roztěkaně vlídnému, jenž u karet a brandy soustředěně zpřísněl a zahořkl, před soupeřovým roz-dáváním míchal s pronikavým podezíravým pohledem a malinké trumfy obracel s výrazem nevýslovného znechucení, jako by se ve světě, kde se mohou takové věci dít, mohl člověk raději hned oddat ztřeštěné marnotratnosti. Jakmile večer pokročil až k tomuto stupni volností a veselí, bývalo zvykem, že si čeládka, když její těžká služba s podáváním večeře zatím už dávno skončila, vybírala svůj podíl zábavy tím, že přišla přihlížet tanci, takže zadní části domu zůstaly prázdné.

Do bílého salonu bylo možno ze síně vejít dvojími dveřmi a oboje byly dokořán, aby se místnost trochu větrala; ale v předních se tlačila čeládka a vesničané, takže jen zadní vchod zůstával volný. Bob Cass tančil námořnický dupák a otec, z míry pyšný na tohoto mrštného syna, o němž nepřestal prohlašovat, že je právě takový, jako býval za mladých let sám, a to tónem, který naznačoval, že to je nejvyšší pochvala, jakou může šikovného mladíka ocejchovat, byl středem skupinky, která se sesedla proti tanečníkovi nedaleko zadního vchodu. Godfrey stál kousek opodál, nikoliv aby se obdivoval bra-trovu tanečnímu výkonu, ale aby měl stále na očích Nancy, která seděla ve skupince poblíž svého otce. Držel se stranou, protože

– 138 –

nechtěl stát na ráně a přímo se nabízet zemanovi za terč otcovského vtipkování o manželství a o kráse slečny Nancy Lemmeterové, které bude nejspíš čím dál tím okatější. Měl však naději, až námořnický tanec skončí, že si s ní zase zatančí, a prozatím bylo velmi příjemné mít možnost úplně nepozorovaně se na ni dlouhé chvíle dívat.

Ale když Godfrey zvedl od jednoho takového dlouhého zadívání oči, spočinul jeho pohled na předmětu, který u něho v tu chvíli vy-volal stejné zděšení, jako by to bylo zjevení z hrobu. A vskutku to bylo zjevení z onoho skrytého života, který leží jako tmavá zapadlá ulička za pěkně naparáděnou fasádou, vystavenou slunečnímu světlu a zraku ctihodných obdivovatelů. Bylo to jeho vlastní dítě v náruči Silase Marnera. To ho napadlo hned na první ráz, bez ja-kékoli pochyby, ačkoli dítě už několik měsíců neviděl; a když se v něm ozvala naděje, že by se mohl třebas mýlit, pan Crackenthorp a pan Lammeter už přistoupili k Silasovi, nad tou divnou událostí užaslí. Godfrey se k nim ihned připojil, protože neklid mu nedal, aby nevyslechl každičké slovo – a snažil se vší mocí ovládat, ale uvědomoval si, že kdyby si ho někdo všiml, musel by vidět, že má rty jako plátno a celý se třese.

Ale oči všech na té straně místnosti visely teď na Silasi Marnerovi; i sám zeman vstal a ptal se pohněvaně: „Jak to? Co to? Jak si to představujete, takhle sem přijít?“

„Přišel jsem pro doktora – potřebuju doktora,“ řekl Silas hned v prvním okamžení panu Crackenthorpovi.

„Ale, ale, copak se stalo, Marnere?“ zeptal se farář. „Doktor je tady, jenom mi klidně řekněte, nač ho potřebujete.“

„Nějaká žena,“ řekl Silas tichým hlasem, napůl bez dechu, právě když k nim Godfrey přistoupil. „Leží mrtvá – myslím, že mrtvá – ve sněhu u lomu – kousíček od mých dveří.“

Godfrey pocítil srdce až v hrdle – jeho duši svírala tu chvíli jediná hrůza – že ta žena třebas mrtvá není. Byla to hrůza hříšná – věru ohavný vetřelec, aby se zahnízdil v laskavé povaze Godfreyho – ale

– 139 –

žádná povaha není záštitou proti zlým přáním u člověka, jehož štěstí závisí na obojakosti.

„Tiše, tiše,“ řekl pan Crackenthorp. „Běžte tamhle do síně. Já vám doktora pošlu. Našel ve sněhu nějakou ženu – a myslí, že je mrtvá,“ dodal tlumeným hlasem k zemanovi. „Nejlíp mluvit o tom co nejmíň, polekalo by to dámy. Řekneme jim jenom, že se nějaká ubožačka z hladu a zimy rozstonala. Já půjdu a přivedu Kimbla.“

Ale tou dobou se dámy už nahrnuly dopředu ze zvědavosti, co asi přivedlo tohoto samotářského tkalce za tak podivných okolností do Červeného domu, a také ze zájmu o to hezounké dítě, vším tím jasem a četnou společností napůl poplašené a napůl oslněné, jež hned krabatilo čelíčko a schovávalo tvářičku, hned zas zdvihlo hlavičku a smířlivě se rozhlíželo, dokud nějaké pohlazení nebo mazlivé slůvko opět nepřivolalo mráček a nepřimělo holčičku, aby si s novou umíněností zabořila tvářičku.

„Co je to za dítě?“ ptalo se několik dam najednou, a mezi jinými i Nancy Lammeterová, která oslovila Godfreyho.

„Nevím – myslím, že nějaké chudačky, kterou našli ve sněhu,“ zněla odpověď, kterou ze sebe Godfrey se strašlivým přemáháním vypravil („Koneckonců, mám já jistotu?“ dodal si chvatně v duchu, aby předešel výčitky svědomí).

„To byste tedy udělal nejlíp, kdybyste nechal dítě tady, mistře Marnere,“ pravila dobrosrdečná paní Kimblová, která přesto vá-hala přivést ty špinavé hadříky do styku se svým nazdobeným hedvábným živůtkem. „Řeknu některému z děvčat, aby si pro ně přišlo.“

„Ne – ne – nemůžu se s ní rozloučit, nemůžu se jí vzdát,“ vyhrkl Silas prudce. „Přišla ke mně – mám právo si ji nechat.“

Návrh odejmout mu dítě zastihl Silase úplně nepřipraveného a slova, která pronesl pod účinkem nenadálého silného vnuknutí, mu samému připadla jako zjevení – ještě minutu předtím neměl s dítětem žádný určitý úmysl.

– 140 –

„Už jste někdy něco takového slyšela?“ zeptala se paní Kimblová sousedky s mírným podivem.

„A teď, dámy, vás musím obtěžovat, abyste laskavě ustoupily,“ prohlásil pan Kimble, který právě přišel z hracího pokoje od karet a jehož toto vyrušení poněkud roztrpčilo; ale dlouholetá odborná praxe ho vycvičila uposlechnout nepříjemné výzvy, i když nebyl zrovna střízlivý.

„Mrzutá věc, Kimble, co, že se to nachomejtne zrovna teď?“ řekl zeman. „Mohl si zajít pro tvého mládence – toho famulusa – toho tentononc, jak se jmenuje?“

„Mohl? Hm – co to má za smysl, mluvit o tom, že mohl?“ bručel strýc Kimble, zatímco pospíchal s Marnerem ven a za ním pan Crackenthorp a Godfrey.

„Godfrey, sežeň mi nějaké silné boty, prosím tě. A počkej, až někdo doběhne k Winthropovým a přivede Dolly – lepší ženskou neseženem. Ben tady přece před večeří byl, odešel už?“

„Ano, pane, potkal jsem ho,“ ozval se Marner. „Ale ne mohl jsem se zdržovat a něco mu vykládat, tak jsem mu jen řekl, že jdu pro doktora, a on řekl mně, že doktor je u zemanových. A tak jsem si pospíšil a běžel jsem a vzadu v domě nebylo vidět živou duši a já tedy šel dál, kde byla společnost.“

Dítě, nyní už nerozptylované jasnými světly a usměvavými ženskými tvářemi, začalo plakat a volat svou „mama“, ačkoliv se pořád pevně drželo Marnera, který už zřejmě získal jeho plnou důvěru. Godfrey se vrátil s žádanými botami a pláč dítěte v něm vzbuzoval pocit, jako by mu někdo natahoval útroby na skřipec.

„Já jdu,“ řekl chvatně, jak dychtil po nějakém pohybu, „jdu přivést tu ženu – tu paní Winthropovou.“

„Eh, dej pokoj – pošli někoho jiného,“ odbyl ho strýc Kimble a pospíchal s Marnerem pryč.

„Kdybyste mě mohli potřebovat, tak pro mne vzkažte, Kimble,“ řekl pan Crackenthorp. Ale doktor byl už z doslechu.

– 141 –

Rovněž Godfrey byl ten tam; rozběhl se pro klobouk a plášť, protože měl právě ještě dost jasných myšlenek, aby si uvědomil, že nesmí vypadat jako nepříčetný – ale vyřítil se z domu do sněhu, aniž dbal, že má jenom tenké střevíce.

V několika minutách už chvatným krokem mířil ke Kamennému lomu po boku Dolly, která si sama sice připadala docela na svém místě, když se plahočí mrazem a sněhem, aby vykonala skutek mi-losrdenství, ale dělala si velké starosti, že si mladý pán ze stejných pohnutek promáčí nohy.

„Mnohem líp byste udělal, kdybyste se vrátil, pane,“ řekla Dolly s uctivým účastenstvím, „nemáte příčinu, proč byste se měl nastu-dit. A já bych vás prosila, jestli byste byl od té dobroty a na zpáteční cestě řekl mému muži, aby za mnou přišel – jistě bude u Duhy, mys-lím – jestli ho najdete dost střízlivého, aby byl člověku co platný. Ostatně tam patrně bude paní Snellová, ta by nám snad poslala hocha, aby nám oběhal, co bude zapotřebí, protože budeme možná něco potřebovat od dochtorovic.“

„Ne, ne, když jsem už šel, tak zůstanu – zůstanu tady venku,“ řekl Godfrey, když se octli proti Marnerovu domku. „Kdybych mohl něco udělat, jen hezky přijďte a řekněte mi to.“

„Jak chcete, pane, jste hrozně hodný, máte laskavé srdce,“ řekla Dolly, když už mířila ke dveřím.

Godfrey se utápěl v myšlenkách příliš bolestných, aby při této nezasloužené chvále ucítil bodnutí výčitek svědomí. Přecházel sem a tam, aniž si uvědomoval, že se brouzdá po kotníky ve sněhu, aniž si uvědomoval vůbec něco kromě rozechvělého napětí, co se vlastně děje v domku a jaký účinek bude každá z obou možností na jeho budoucí osud mít. Ne, nikoliv tak docela nevědomý všeho ostatního. Ještě hlouběji a napůl zardoušeno vášnivou touhou a hrůzou, v něm vězelo uvědomění, že by neměl na ty dvě alterna-tivy čekat; že by měl následky svého počínání na sebe vzít, k té nešťastnici se přiznat jakožto k manželce a dostát oprávněným ná-

– 142 –

rokům toho bezbranného dítěte. Neměl však dost mravní odvahy, aby dovedl o tomto skutku, jímž by se vlastně zřekl Nancy, vůbec uvažovat jako o činu, který by dokázal; měl pouze tolik svědomí a tolik srdce, aby ho navždy zkrušovaly tíhou slabosti, která mu toto zřeknutí znemožňuje. A v tu chvíli odhodila jeho mysl všechnu přítěž a rozletěla se k nenadálé vyhlídce na vysvobození z toho dlouhého jařma.

„Je mrtvá?“ ptal se ho hlas, který v jeho nitru překřičel všechny ostatní. „Jestli je, tak se můžu oženit s Nancy, a pak budu už na-příště řádným člověkem a nebudu mít žádné tajnosti. A dítě? O to už bude nějak postaráno.“ Ale tuto vidinu mu zastřela druhá možnost: „Třeba žije – a pak je se mnou konec.“

Godfrey vůbec nevěděl, jak dlouho trvalo, než se dveře domku otevřely a pan Kimble vyšel. Vykročil strýci vstříc, připraven potla-čit rozčilení, které jistě pocítí, ať už uslyší zprávu kteroukoli.

„Když jsem šel už tak daleko, počkal jsem na vás,“ řekl, aby promluvil první.

„Dej pokoj, to byla od tebe hloupost, chodit ven; proč jsi neposlal někoho z čeládky? Tady se nedá nic dělat. Je mrtvá – řekl bych, že je po smrti už kolik hodin.“

„Co je zač, ta žena, jak vypadá?“ zeptal se Godfrey a cítil, že se mu do tváře žene krev.

„Mladá ženská, ale vyzáblá, s dlouhými černými vlasy. Nějaká tulačka – čistě v cárech. Ale má na ruce snubní prsten. Zítra ji musejí dopravit do márnice. Tak pojď, půjdem spolu.“

„Chci se na ni podívat,“ řekl Godfrey. „Myslím, že jsem včera ta-kovou ženu viděl. Za minutku vás dohoním.“

Pan Kimble pokračoval v cestě, kdežto Godfrey se vrátil a vešel do domku. Vrhl na mrtvou tvář na polštáři, kterou Dolly s patřičnou péčí upravila, jenom jeden jediný pohled; ale tento poslední po-hled na nešťastnou nenáviděnou ženu se mu vtiskl do pamětí tak hluboko, že ještě po šestnácti letech, když vyprávěl historii této

– 143 –

noci celou a nezkrácenou, před sebou živě viděl každičký rys té vyzáblé tváře.

Vzápětí se obrátil ke krbu, kde seděl Silas Marner a hýčkal dítě. Holčička byla teď úplně tichá, ale nespala – sladká ovesná kaše a teplo ji ukonejšily do onoho klidu s široce rozevřenýma očima, který v nás starších lidských bytostech, s tím věčným vírem v nitru, budí v přítomnosti malého dítěte pocit jisté posvátné úcty, jaký asi míváme před nějakou klidnou velebností nebo krásou na zemi či na nebi – před trvale žhoucí hvězdou nebo před květy obsypaným šípkem nebo před stromy, shrbenými nad tichou pěšinou. Ta široce otevřená modrá očka se zadívala do očí Godfreyho bez jakéhokoli nepokoje nebo známky poznání – dítě nemohlo ani viditelně, ani slyšitelně uplatňovat na svého otce nějaké právo; a otec se zmítal v divné směsici pocitů, v rozporu mezi radostí a lítostí, že v tlukotu toho malého srdíčka není ani stopa po ohlasu položárlivé touhy v srdci jeho, když tu se modrá očka od něho pozvolna odvrátila a upřela se na podivný obličej tkalcův, hluboko k nim sehnutý, aby do nich viděl, zatímco malá ručička začala tahat Marnerovu vyzáblou líc, až mu ji samou něžností pitvořila.

„Odnesete zítra to dítě na faru?“ zeptal se Godfrey a snažil se mluvit, jak dovedl nejlhostejněji.

„Kdopak to říká?“ opáčil Marner zostra. „Budou ji na mně chtít?“„Ale snad byste si ji přece nechtěl nechat, no ne – takový starý

mládenec jako vy?“„Chci. Dokud nikdo nedokáže, že má právo mi ji vzít,“ odpověděl

Marner. „Matka je mrtvá a počítám, že otce nemá; je to opuštěný tvor – a já jsem opuštěný tvor. Moje peníze mi zmizely, nevím kam – a tohle mi přišlo, nevím odkud. Nic nevím – jsem krapet jako v mátohách.“

„Chuděrka malá,“ řekl Godfrey. „Dovolte mi, dám vám něco, abys-te jí sehnal nějaké oblečení.“

Měl už chviličku ruku v kapse a nahmátl v ní půlzlaťák, a jen ho vtiskl Silasovi do ruky, vyběhl rychle z domku, aby dohnal pana Kimbla.

– 144 –

„Hm, vidím, že to není ta samá žena, co jsem předtím viděl,“ řekl, když doktora dohonil. „Je to hezký žabeček a zdá se, že si ji ten staroch chce u sebe nechat – na takového skrblíka, jako je on, to je divná věc. Ale dal jsem mu maličkost na přilepšenou a obec se s ním asi o právo, to dítě vydržovat, moc tahat nebude.“

„To ne – ale bývaly doby, kdy bych se s ním byl o ně tahal sám. Ale teď už je pozdě. Kdyby se maličká rozběhla do ohně, tak tvá teta je už moc tlustá, aby ji předběhla; dokáže už jen sedět a kdá-kat jako poplašená kvočna. Jsi mi ty ale blázen, Godfrey, vylítnout takhle ven v tanečních střevících a v tenkých punčochách – ty, jeden z největších šviháků na celém bále a ve vlastním domě k tomu! Nač tropíš takové eskapády, mládenečku? Týrala tě snad slečna Nancy a ty jí chceš udělat truc, že si zničíš lakýrky?“

„Hm, dnes bylo vůbec všechno protivné. To hopsání a šmajch-lování mě k smrti otrávilo – a potom ten poprask s tím dupákem! A musel jsem tancovat s druhou slečnou Gunnovou,“ řekl Godfrey, rád vytáčce, kterou mu strýc bezděky napověděl.

Výmluvy a nevinné lži, které tíží lidskou mysl ctižádostivě dbalou své čistoty právě tak, jako velkého herce tíží falešné tahy líčidla nepostřehnutelné žádným okem než jeho vlastním, snáší člověk lehounce jako pouhé pápěří, jakmile už jednou lživě i jednal.

Když se Godfrey opět ukázal v bílém saloně, vstoupil tam se suchýma nohama, a když už musíme přiznat pravdu, i s pocitem úlevy a radosti, který byl tuze silný, aby se s ním mohly bolestné myšlenky v boji měřit – neboť nemůže se teď snad odvážit, kdykoli se mu jen naskytne příležitost, říkat Nancy Lammeterové nejněžnější lichotky? A slíbit jí i sobě, že bude provždycky právě takový, jakého si ho ona přeje mít? Že by někdo poznal jeho mrt-vou ženu, takové nebezpečí nehrozí – (nebyly to doby horlivého vyšetřování, ani rozsáhlého pátrání) – a co se týče zápisu jejich sňatku v matrice, ten je tuze daleko, utopený v stránkách nikdy nelistovaných, stranou zájmu každého jiného člověka než jeho

– 145 –

samého. Dunsey by ho mohl prozradit, jestli se vrátí; ale Dunsey se už dá nějak umlčet.

A když se pro někoho věci vyvinou o tolik lépe, než měl důvod se bát, není to důkaz, že jeho chování bylo méně bláhové a hanebné, než by se jinak zdálo? Když s námi osud jedná pěkně, začneme si přirozeně myslet, že to není tak docela nezasloužené a že je jenom spravedlivé, abychom pěkně jednali i sami se sebou a nemařili si vlastní štěstí. Jaký by to mělo koneckonců smysl, kdyby se Nancy Lammeterové ze své minulosti vyznal a zahrabal tak vlastní štěstí? – ba dokonce štěstí její? – neboť což nemá aspoň slabou důvěru, že ho Nancy miluje? A pokud jde o dítě, postará se, aby se mu dostalo péče – nikdy je neopustí – udělá pro ně všechno kromě uznání za své. Bude možná bez otcova uznání v životě stejně šťastné, když člověk uváží, že nikdo nemůže vědět, jak se věci vyvinou, a že – je snad zapotřebí ještě nějaký jiný důvod? – nu dobrá, tedy že otec bude jistě mnohem šťastnější, když se k svému dítěti nepřihlásí.

– 146 –

Kapitola 14

Ten týden se v Raveloe konal chudinský pohřeb a v Kenchově dvo-ře v Batherley se vědělo, že „ta tmavovlasá žena se zlatovlasým dítětem“, která se tam nedávno ubytovala, zase někam odešla. To byla všechna jmenovitá pozornost věnovaná tomu, že Molly zmize-la lidským zrakům navždy. Leč neželená smrt, která se zdála pro celkový běh světa tak svrchovaně bezvýznamná jako zvadlý lístek, spadlý ze stromu, byla pro jisté lidské životy, jež známe, přímo pře-bitá osudovostí, neboť měla na jejich radosti i žaly vliv až do jejich posledního dechu.

Rozhodnutí Silase Marnera, to „tulaččino dítě“ si ponechat, vy-volalo ve vesnici sotva méně údivu a přemílání než krádež jeho peněz. K onomu zmírnění úsudku o něm, které se datovalo od chvíle jeho neštěstí, k onomu splynutí odporu a podezření vůči němu v poněkud pohrdavou útrpnost s ním co s tvorem opuštěným a pomateným, nyní přistoupilo porozumění hlubší, obzvlášť mezi ženami. Pečlivé matky, které věděly, co to je, udržet děti „zdravé a čisté“, i nedbalé matky, které věděly, co to je, když jim darebné ná-pady dětí, jež se sotva udrží na nohou, co chvíli rozvážou založené ruce a překazí poškrabování na loktech, se stejně zvědavě zabývaly dohady, jak si opuštěný muž s dvouletým děckem na krku povede a co si s ním počne a stejně ochotně sypaly své připomínky – ty dobré mu hlavně radily, co by měl nejlépe udělat, a ty nedbalé mu nepřestaly zdůrazňovat, co se mu jaktěživo udělat nepodaří. Ze sousedských úsluh pečlivých matek byly pro Marnera nejpři-jatelnější úsluhy Dolly Winthropové, neboť ta je prokazovala bez jakéhokoli okázalého a ryčného poučování. Silas jí ukázal půlzlaťák, který dostal od Godfreyho, a zeptal se jí, co by měl udělat, aby dítěti opatřil nějaké oblečení.

– 147 –

„I co, mistře Marnere,“ odpověděla Dolly, „není potřeba nic kupo-vat, aspoň ne víc než botičky, protože mám ještě doma šatičky, co je před pěti roky nosil Aron, a je to věčná škoda, utrácet peníze za hadříky pro tyhle caparty, vždyť to dítě, pámbu požehnej, poroste jako z vody – věru, že poroste.“

A ještě týž den přinesla Dolly raneček a jeden po druhém před-vedla Marnerovi ty drobné kousky prádla a šatstva v patřičném pořádku, jak šly po sobě, většinou záplatované a spravované, ale všechny čisté a pěkné jako čerstvě rozvité kytičky. To byl úvod k velkému obřadu s mýdlem a vodou, z něhož batole vyšlo v nové kráse a po něm pak sedělo Dolly na klíně, hrálo si s prstíčky na nož-kách, pokuckávalo se a tleskalo ručkama s výrazem, jako by na sobě bylo objevilo řadu nových věcí, což sdělovalo střídavě žvatláním „ga-ga-ga“ a voláním „mama“. To „mama“ nebylo výrazem nějaké potřeby ani nepříjemného pocitu – děťátko bylo zvyklé je volat, aniž na ně očekávalo ať už něžné slůvko, ať pohlazení.

„Jeden by řek, že ani andělíčkové v nebi nemůžou být líbeznější,“ poznamenala Dolly a hladila přitom ty zlaté kadeře a líbala je. „A když si jeden pomyslí, že to mělo na sobě ty špinavé hadry – a že ta nebožačka máma – zmrzla ve sněhu! Ale Oni shůry se o to postarali a přivedli to k vašim dveřím, mistře Marnere. Dveře byly dokořán a ono přicapalo sněhem k vám a dovnitř, jako by to byl malinký hladový čermáček. Neříkal jste, že dveře byly dokořán?“

„Tak, tak,“ přisvědčil Silas přemítavě. „Tak, tak – dveře byly doko-řán. Peníze zmizely, nevím kam, a tohle mi přišlo, nevím odkud.“

Nikomu se ani slovem nezmínil, že nemá nejmenší tušení, jak a kdy k němu dítě vešlo, neboť se bál vyptávání, z něhož by mohlo vyjít najevo, nač měl podezření sám – že totiž byl v jednom tom svém záchvatu bezvědomí.

„I co,“ řekla Dolly s konejšivou vážností, „je to jako s nocí a ránem, se spaním a probuzením, s deštěm a žněmi – jedno odejde, druhé přijde a nikdo neví jak ani odkud nebo kam. Jeden může dělat svý

– 148 –

divy a fretovat se a starat, ale koneckonců dokáže jenom málo – velký věci přicházejí a odcházejí bez našeho přičinění – baže tak, bez našeho přičinění. A máte myslím docela pravdu, mistře Marnere, že jste si tu maličkou nechal, když jeden uváží, že vám byla poslaná, třeba jsou lidi, že myslejí jináč. Bude vám možná krapet na obtíž, dokud je takhle maličká, ale já přijdu, a moc ráda, a opatřím vám ji a ohlídám – nějaká ta volná chvilka mi vyjde skorem každý den, protože když si jeden ráno přivstane, tak potom k desáté jako by hodiny najednou stály, než zase přijde čas, začít se krapet točit ko-lem vaření. Tak jak povídám, přijdu a to dítě vám opatřím, a ráda.“

„Děkuju vám… pěkně vám děkuju,“ řekl Silas poněkud váhavě. „Budu rád, když mi poradíte co a jak. Jenže,“ dodal znepokojeně, naklonil se kupředu a zadíval se s jistou žárlivostí na maličkou, jak měla tak hlavičku zvrácenou na Dollyino nadloktí a spokojeně si ho z dálky prohlížela – „jenže já si ji chci opatrovat sám, jináč by si mohla zamilovat někoho jiného a neměla by ráda mne. Byl jsem zvyklý sta-rat se o svou domácnost sám – můžu se to naučit, můžu se to naučit.“

„Ale to se rozumí,“ potvrdila Dolly vlídně. „Znám mužský, že si s dětma dovedou poradit jedna radost. Mužský bývají většinou nemotorný a protivný, dej jim pámbu nebe, ale když se jim truňk vykouří z hlavy, nejsou ani tak nerozumný, i když sázení pijavek a fačování jim jde špatně – na to jsou moc hr a netrpěliví. Podívejte, tohle se navlíkne první, hned na tělíčko,“ pokračovala Dolly, když vzala košiličku a děcku ji oblékala.

„Tak, tak,“ přisvědčil učenlivě Marner a přiblížil oči hodně blízko, aby se mohly do všech těch tajů zasvětit, a vtom ho děťátko popadlo oběma malýma ručkama za hlavu a se spokojeným broukáním mu přitisklo pusinku na tvář.

„Jen se podívejte,“ řekla Dolly s žensky jemným útlocitem, „nej-radši má vás. Dám nevím co, že chce k vám na klín. Jen si jdi, ma-ličká – vemte si ji, mistře Marnere, můžete ji oblíct a potom můžete směle říkat, že jste ji opatroval od první chvíle, co k vám přišla.“

– 149 –

Marner si vzal holčičku na klín, celý rozechvělý pohnutím pro něho záhadným, pohnutím nad něčím neznámým, co mu začíná v životě svítat. Myšlenky i city mu vířily v nitru v takovém zmatku, že kdyby se je byl pokusil vyjádřit, byl by mohl říci pouze to, že mu dítě přišlo místo zlata – že se to zlato změnilo v dítě. Vzal od Dolly hromádku šatiček a pod jejím vedením dítě oblékl – ovšem za přerušování rozličnými prostocviky roběte.

„Tak vidíte! Vždyť se to učíte docela hravě, mistře Marnere,“ pochválila ho Dolly, „ale co si s ní počnete, až si budete muset sednout za stav? To víte, s každým novým dnem bude čipernější a rozpustilejší – to bude, pámbu jí požehnej! Ještě štěstí, že máte to ohniště podezděný a ne až u podlahy, protože tak nemůže tak lehce dosáhnout na oheň; ale jestli máte doma něco, co se dá rozlít nebo rozbít nebo čím by si mohla pořezat prstíčky, zaručeně po tom půjde a je jenom správné, abyste to věděl.“

Silas chviličku poněkud zaraženě uvažoval. „Uvážu ji k noze stavu,“ řekl nakonec – „uvážu ji na nějaký pevný dlouhý pruh ně-čeho.“

„No, to možná půjde, když je to holčička, protože ty si dají spíš říct, aby poseděly na jednom místě než chlapci. Já vím, co chlapci dovedou – protože jsem měla čtyři – ví Bůh, čtyři jsem měla – a kdybyste vzal ty a přivázal je, tak se budou vzpouzet a vřískat, jako by je na nože bral. Ale já vám sem přinesu naši stoličku a pár červených klůcků a nějaký maličkosti, aby si měla s čím hrát, a ona si bude sedět a povídat s tím, jako by byly živý. Aj, kdyby to nebyl hřích na chlapcích, aby si je jeden přál mít jiný, pámbu jim požehnej, tak bych bývala ráda, kdyby jeden z nich byl holčička; jen když si jeden představí, jak ji mohl učit uklízet a spravovat a plést a všech-no vůbec. Ale to můžu učit tuhle tu maličkou, mistře Marnere, až na to bude krapet starší.“

„Ale bude to holčička moje,“ řekl Marner poněkud zprudka. „Nebude nikoho jiného.“

– 150 –

„Jak jinak, to se rozumí. Budete na ni mít plné právo, když k ní budete jako otec a podle toho ji vychováte. Ale,“ dodala Dolly a při-stoupila tím k věci, o níž se už předtím rozhodla zmínit, „musíte ji vychovat jako dítě pokřtěných lidí a vodit ji do kostela a nechat se ji naučit katechismus, jako ho dovede odříkávat můj malý Aron – to ‚Věřím v Boha‘ a všechno vůbec, to ‚Neubližuj nikomu slovem ani skutkem‘ – stejně dobře, jako kdyby byl náš kostelník. Tohle tedy musíte udělat, mistře Marnere, jestli se chcete k tomu sirotečkovi zachovat, jak se sluší a patří.“

Marnerův bledý obličej se náhle zarděl, protože pocítil novou úzkost. Jeho myšlenky se zabývaly tuze horlivě snahou vyložit si Dollyina slova dost jasně a určitě, aby ho napadlo jí odpovědět.

„A já věřím,“ pokračovala, „že ta chuděrka malá není vůbec křtěná a není nic správnějšího, než aby se promluvilo s farářem. A kdybyste proti tomu jako nic neměl, tak bych to hned ještě dneska sjednala s panem Maceym. Protože víte, mistře Marnere, kdyby se s dítětem stalo něco špatnýho a vy byste neměl klidný svědomí, že jste správně splnil svoje – očkování a všeckno vůbec, co by ho ochránilo před zlem – až do konce svého života vezdejšího byste nemohl klidně usnout. A nedovedu si představit, že by mohli mít pokojný odpočinek lidi, až se dostanou na ten svět druhý, když neudělali jaksepatří svoje pro bezbranný děti, co se rodějí, ani se o to neprosí.“

Dolly byla nyní sama v rozpoložení nějakou chvíli mlčet, pro-tože mluvila z hloubi vlastní prosté víry a byla velmi zvědavá, zda její slova vyvolají u Silase žádaný účinek. Ten cítil zmatek a tíseň, protože Dollino slovo „křtěná“ pro něho nemělo žádný určitý vý-znam. Jako protestant slýchával pouze o konfirmaci a vídával pouze konfirmaci dospělých mužů a žen.

„Co tím myslíte, že není ‚křtěná‘?“ zeptal se konečně bázlivě. „Nebyli by na ni lidé i bez toho hodní?“

– 151 –

„Pro pána krále, mistře Marnere!“ řekla Dolly trochu zarmou-ceně a soucitně. „To jste neměl otce ani matku, aby vás učili modlit a že jsou dobrý slova i dobrý věci, který nás chrání před zlým?“

„Ba měl,“ odpověděl Silas tišeji. „O tom vím hodně – vídal jsem, vídal. Ale váš mrav tady je jinačí – můj kraj je odsud notně daleko.“ Zamlčel se na chviličku a potom dodal rozhodněji: „Ale já chci pro to dítě udělat všechno, co je možné. A co je pro ně tady v kraji správné a co myslíte, že mu prospěje, všechno udělám, jen když mi povíte co a jak.“

„Tak dobrá, mistře Marnere,“ řekla Dolly s radostí v srdci, „po-prosím pana Maceyho, aby o tom promluvil s farářem. A vy pro ni musíte vybrat nějaký jméno, protože při křtu musí nějaký jméno dostat.“

„Moje matka se jmenovala Hepzibé,“ pravil Silas, „a moje malá sestřička dostala jméno po ní.“

„Hm, to je těžké jméno,“ řekla Dolly. „Skorem si myslím, že ani není křesťanské.“

„Je to jméno z bible,“ namítl Silas, jemuž se na paměť vracely dávné pojmy.

„Pak nemám právo něco proti němu mít,“ řekla Dolly, kterou Silasovy znalosti v tomto oboru značně překvapily, „ale to víte, já nemám školy a nový slova mi těžko lezou do hlavy. Můj muž říká, že to je se mnou vždycky pěšky jako za vozem – ba, ba, tak to říká – protože ten je moc chytrý, pomáhej mu pámbu! Ale to muselo být nepohodlí, říkat vaší malé sestřičce takovým těžkým jménem, když to nebylo v nějakým povídání řekněme slavnostním – nemám prav-du, mistře Marnere?“

„My jí říkávali Eppie,“ odpověděl Silas.„No, jestli v tom není nic špatnýho, to jméno takhle zkracovat,

bylo by tak jistě příhodnější. A tak já teďka jdu, mistře Marnere, a promluvím si o tom křtění, ještě než spadne večer. A přeju vám všechno nejlepší a hodně štěstí a věřím, že vás nemine, když pro

– 152 –

toho sirotečka uděláte všechno správně, jak se to patří – a taky se nesmí zapomenout na to očkování – co se tejče praní těch jeho had-říčků, tak nikde nemusíte nikoho shánět, protože ty přeperu jednou rukou, když mám doma krapet mydlinek. Ach, ten můj andělíček zlatej! Musíte mi dovolit, abych jednou taky přivedla našeho Arona, a on jí ukáže vozejček, co mu udělal táta, a to černobílý štěně, co se o ně sám stará.“

Dítě pokřtěno bylo, protože farář rozhodl, že dvojí křest je menší riziko než žádný – a tentokrát se Silas, oblečený tak čistě a úpravně, jak jen dovedl, ukázal ve zdech kostela po prvé a účastnil se obřa-du, který jeho sousedé považovali za posvátný. Na základě ničeho, co slyšel nebo viděl, si nemohl vůbec nijak srovnat náboženství Raveloských se svou starou vírou; kdyby to byl kdykoli v dřívějším životě snad dokázal, byl by mu k tomu musel dopomoci spíš silný cit, ochotný harmonicky se rozechvít, než rozumové porovnávání frází a pojmů, a nyní už ten cit dlouhá léta spal. Neměl o křtění ani o cho-zení do kostela žádnou jasnou představu kromě toho, že to podle řeči Dolly je pro dobro dítěte – a tak a podobně, jak týdny narůstaly v měsíce, dítě uplétalo nové a nové pásky mezi životem jeho a živo-tem těch, jichž se až doposud vytrvale stranil do osamocení stále uzavřenějšího. Na rozdíl od zlata, které nepotřebovalo nic a které bylo nutno uctívat v těsně uzavřené samotě – od zlata, jež bylo skryto před světlem dne a bylo hluché ke zpěvu ptactva a neodpovídalo na žádný lidský hlas – byla Eppie tvor s ustavičnými nároky a s věčně rostoucími tužbami, který vyhledával a miloval sluneční jas a živoucí zvuky a živoucí pohyb; který s důvěrou v novou radost všechno stále zkoušel a rozněcoval lidskou laskavost ve všech zracích, jež na ní spočinuly. Zlato udržovalo Silasovy myšlenky ve věčně uzavřeném kruhu, který je nepropustil nikam dál než k sobě, kdežto Eppie byla jsoucnost uhnětená ze změn a nadějí a to pohánělo jeho myšlenky vpřed a zanášelo je daleko a daleko od jejich bývalého dychtivého klusu k stále téže slepé hranici – zanášelo je vstříc novým věcem,

– 153 –

jež přijdou s nadcházejícími léty, až Eppie doroste k pochopení, jak velký zájem na ní její otec Silas má – a ponoukalo ho k hledání podo-by těch časů ve svazcích a shovívavé lásce, jež poutají dohromady rodiny jeho sousedů. Zlato vyžadovalo, aby seděl a tkal déle a déle, stále a stále hlušší a slepější ke všemu kromě k jednotvárnému klapotu stavu a nekonečně opakované vazbě díla, kdežto Eppie ho od jeho tkaní odváděla, budila v něm dojem, že každá taková pře-stávka v práci je sváteční chvíle, svým svěžím životem opět oživovala jeho vnímavost, dokonce i k starým přezimělým mouchám, které se v časném jarním slunci škrábaly ven, a rozehřívala ho k radosti, protože měla radost sama.

A když slunce zesílilo a svítilo déle, takže se luka posela blatouchy, bylo možno za slunného poledne nebo před podvečerem, když se stíny pod křovím začaly dloužit, Silase vídat, jak prostovlasý vychází z domku a nese Eppii za Kamenný lom někam, kde rostou květiny, dokud nedojdou k některé oblíbené mezi, na níž si může posedět, za-tímco se Eppie bude batolit kolem, trhat kytičky, požvatlávat ke kří-dlatým věcičkám, které slastně bzučí nad zlatými květy, a ustavičně burcovat pozornost svého „tata-tata“ tím, že mu nosí kytičky. Tu pak chvílemi nastavila ouško nějakému nenadálému cvrliknutí a Silas se jí naučil udělat radost tím, že ji chvatným znamením úplně utišil, aby mohli poslouchat, zda se ptáček ozve znovu – a když se skutečně ozval, tu se prohnula v zádíčkách a s perlivým jásotem se rozesmála. Jak takhle sedával na mezích, začal se Silas opět dívat po bylinkách kdysi mu známých, a když mu ty lístečky se svým nezměněným tva-rem i zbarvením ležely na dlani, pociťoval náhlý příval vzpomínek, od nichž se pak bázlivě odvracel tím, že hledal útočiště v malém světě Eppiině, který jeho zesláblou mysl nezatěžoval.

S tím, jak mysl dítěte nabírala vědomosti, Silasova mysl nabírala paměť; s tím, jak se rozvíjel její život, rozvíjela se také jeho duše, chladným těsným vězením dlouho umrtvovaná, a ponenáhlu se třepotavě probírala k plnému vědomí.

– 154 –

To byl vliv, který musel s každým rokem sílit. Tónům, jež roze-chvívaly Silasovo srdce, přibývalo na zřetelnosti a vyžadovaly si určitější odpovědi; Eppiiným očím i uším tvary i zvuky jasněly a při-bývalo toho, čeho si na její důtklivou žádost musel „tata-tata“ všímat a co musel vysvětlovat. A pak také, když jí byly tři roky, projevila Eppie znamenité vlohy k darebnostem a k vymýšlení důmyslných způsobů, jak člověka zlobit, což dovedlo důkladně pocvičit nejen Silasovu trpělivost, ale i jeho bdělost a důvtip. Za takových okolnos-tí uváděly chudáka Silase do krutých rozporů protichůdné příkazy lásky. Dolly Winthropová mu řekla, že Eppii jen prospěje, když ji potrestá – vychovávat dítě a nedat mu tu a tam pocítit, jak to na měkké a neškodné části krapet brní, to prý nejde.

„To se rozumí, mohl byste zkusit ještě jedno, mistře Marnere,“ dodala Dolly přemítavě. „Mohl byste ji jednou zavřít do uhelníka. Právě tak jsem si poradila s Aronem – protože jsem byla do svého nejmladšího tak zblázněná, že jsem se ho jaktěživo neodhodlala vyplatit. Ne že bych byla měla to srdce, nechat ho v uhelníku dýl než minutku, ale docela to stačilo, aby byl umouněnej jako mouřenín, takže se musel celej mejt a přestrojit – a šlo mu to stejně k duhu jako rákoska, to šlo. Ale to vám kladu na srdce, mistře Marnere, že jako jedno z toho si vybrat musíte – buď vyplatit, nebo uhelník – nebo jináč vám přeroste tak přes hlavu, že ji neudržíte.“

Smutná pravda těchto posledních slov učinila na Silase hluboký dojem, ale síla jeho vůle selhávala před jedinými dvěma způsoby trestu, jichž mohl použít, a to nejen proto, že bylo pro něho bolestné Eppii ublížit, ale také proto, že se třásl i jen před sebemenší vádou s ní, aby ho snad proto neměla méně ráda. Nechť se i nějaký laskavý Goliáš dá spoutat s malinkým něžným tvorem a potom se bojí, aby mu táhnutím neublížil, a ještě víc se bojí, aby se šňůra nepřetrhla – kdo z těch dvou je pánem, prosím? Bylo jasné, že Eppie s těmi krátkými batolivými krůčky jednoho krásného dne, jen když budou okolnosti nějakému šibalství příznivé, otce Silase jaksepatří prožene.

– 155 –

Na příklad. Silas moudře zvolil široký pruh plátna jako pouto, jímž ji přivázat ke stavu, když pracuje; plátno ji obepínalo širokým pásem kolem bříška a bylo dost dlouhé, aby mohla dojít až k nízké zasunovací postýlce a posadit se na ni, ale zas ne tak dlouhé, aby se mohla pokusit o nějaké lezení po nebezpečných výškách. Jednou za krásného letního jitra „zakládal“ Silas do stavu nové dílo a byl do své práce, při níž potřeboval nůžky, zabranější než obvykle. Na výslovné varování Dolly Winthropové schovával tyto nůžky úzkostlivě mimo dosah malé Eppie; ale jejich cvakání mělo pro její sluch obzvláštní přitažlivost, a když pozorovala výsledek tohoto cvakotu, odvodila si z něho logickou poučku, že táž příčina vyvolá týž účinek. Silas se posadil za stav a klapot tkaní se rozlehl světnicí, ale nůžky zapo-mněl na trámku, kam Eppiina krátká ručička přece jen stačila do-sáhnout; a když jako myška vyčíhala vhodnou příležitost, vykradla se tiše ze svého koutku, sebrala nůžky, odbatolila se zase zpátky k postýlce a otočila se zády, aby své počínání utajila. Co se týče použití nůžek, měla úmysl zcela určitý – a když plátěný pruh sice klikatě, ale přece jen úspěšně přešmikala, stačil mžik, aby otevřený-mi dveřmi vyběhla ven, kam ji lákalo slunce, zatímco se chudák Silas domníval, že dítě je ten den hodnější než jindy. Ne dříve, než až když náhodou potřeboval nůžky, s leknutím zpozoroval strašlivou skutečnost: Eppie vyběhla sama ven – třebas spadla do Kamenného lomu! Silas, roztřesený nejdivější hrůzou, jaká ho mohla zkrušit, se vyřítil ven, volal „Eppie!“, pobíhal rozčileně po neohrazeném kusu země, prohlížel všechny suché jámy, do kterých mohla spadnout, a potom se s tázavým děsem zahleděl na klidnou červenou hladinu vody. Na čele se mu perlily kapky studeného potu. Jak dlouho je už Eppie pryč? Zbývá jediná naděje – že prolezla plotem a zaběhla do polí, kam ji zpravidla vyváděl na procházku. Ale tráva na louce byla vysoká a Eppii nebylo možno najít jinak, i kdyby tam byla, než louku podrobně prohledat, ale to by znamenalo neoprávněné vstupování na majetek pana Osgooda a poškozování jeho sklizně. Co naplat,

– 156 –

musí se toho přestupku dopustit; a tak chudák Silas, když zblízka prohledal všechno křoví kolem, křížem krážem procházel trávou a ve vzbouřené představivosti už začínal vidět Eppii za každým šťovíkem, ale kdykoli se přiblížil, pokaždé ji viděl utíkat dál. Louku prohledal marně; přelezl po schůdkách plot a na vedlejším poli už se skomíravou nadějí zamířil k rybníčku, právě teď seschlému na letní mělkou kaluž, takže vodu vroubil široký pruh notně mazlavé-ho bláta. A tam vskutku seděla Eppie a vesele si žvatlala k botičce, které používala jako kbelíček k přelévání vody do hluboké stopy po dobytčím paznehtu, zatímco bosou nožičku měla pohodlně položenou na kopečku olivově zeleného bahna. Skrze protější plot ji udiveně a nedůvěřivě pozorovalo tele se zrzavou hlavou.

U křtěného dítěte to byl jasně případ prohřešení, které vyža-dovalo přísný postup; ale Silas, jenž se radostí nad opětovným nalezením svého pokladu div nerozkřepčil, nedokázal nic jiného, než ji popadnout a zasypat polovzlykavými polibky. Teprve když ji přinesl domů a začal uvažovat o nezbytném umytí, vzpomněl si také na nutnost, že bude muset Eppii potrestat a „dát jí na pamětnou“. Pomyšlení, že by mohla zase znovu utéci a přijít k nějakému úrazu, ho plnilo neobvyklou rozhodností a po prvé si pevně předsevzal zkusit uhelník – malý zavřený výklenek vedle krbu.

„Ošklivá Eppie, ošklivá,“ spustil najednou, zatímco ji držel na koleně a ukazoval jí na zablácené nožičky a šatičky – „ošklivá, že stříhala nůžkama a utekla. Eppie musí do uhelníku, že byla taková ošklivá. Tata-tata ji musí strčit do uhelníku!“

Silas skorem očekával, že tohle ji už postraší dost a že se Eppie rozpláče. Ale místo toho mu začala na koleně pohopsávat, jako by ten nápad sliboval nějakou zábavnou novotu. Když viděl, že mu nezbývá než sáhnout ke krajnosti, strčil ji do uhelníku a s roze-chvělým pocitem, že používá až příliš rázné opatření, přidržoval dvířka zavřená. Chviličku bylo ticho, ale potom se ozvalo zajíkavé kňourání „Vovžít! Vovžít!“ a Silas ji zase pustil ven a řekl: „Teď už

– 157 –

nebude Eppie nikdá ošklivá, jinak by musela zase do uhelníku – do té ošklivé černé díry!“

Tkaní musí dnes ráno pěknou chvíli počkat, protože teď musí Eppii umýt a čistě převlíknout; ale doufejme, že tenhle trest bude mít trvalý účinek a ušetří pro budoucnost čas – třebaže by možná bývalo líp, kdyby si byla Eppie poplakala víc.

Za půl hodinky byla Eppie zase čistá a Silas se otočil, aby se podí-val, co by se dalo s tím plátěným pruhem dělat, ale zase ho odhodil, protože usoudil, že Eppie bude po zbytek dopoledne už hodná i bez uvázání. Otočil se zase zpátky, aby ji posadil do jejího křesílka vedle stavu, když vtom na něho vyjukla znovu s obličejíčkem i ručičkama jako saze a řekla: „Eppi v čejný díže!“

Ten naprostý nezdar s uhelníkovou disciplínou otřásl Silasovou vírou v účinnost trestání. „Všechno bere jako šprým,“ pozna-menal k Dolly, „když jí neudělám bolest – a to já nedokážu, paní Winthropová. Jestli mě sem tam někdy krapet zlobí, to už vydržím. A netropí žádné darebačiny, než z jakých s časem vyroste.“

„No, kus pravdy na tom je, mistře Marnere,“ řekla Dolly s poro-zuměním. „Ale když se už nemůžete odhodlat dost ji vystrašit, aby nechala věci na pokoji, musíte se ze všech sil snažit uklízet je tak, aby k nim nemohla. Právě tak to dělám se štěňaty, co si je mí chlapci věčně chovají. Ty se něco natrhají a nakoušou – trhat a kousat muse-jí, i kdyby to byla něčí sváteční čepice, když ji jeden pověsí někam, odkud ji můžou stáhnout. Pomoz jim pámbu, těm je všechno jedno, co rvou – to mají z toho, jak se jim prořezávají zuby, to je ono!“

Tak vyrůstala Eppie bez trestání a břímě jejích nepřístojností nesl za ni na bedrech otec Silas. Kamenný domek se jí proměnil v měkké hnízdečko, vystlané prachovou trpělivostí, a ani ve světě, který se rozkládal venku mimo kamenný domek, nepoznala jediné zamračení či odmítnutí.

Na většinu pochůzek po statcích ji brával Silas s sebou přes všechny nesnáze, které mu působilo nést ji spolu s přízí nebo

– 158 –

hotovým plátnem, protože ji nerad nechával u Dolly Winthropové, která by si ji kdykoli byla ochotně a ráda vzala na starost; a malá kudrnatá Eppie, tkalcova holčička, se stala předmětem zájmu jak v některých usedlostech odlehlejších, tak i ve vesnici. Až doposud se k Silasovi všude chovali velmi podobně jako k nějakému uži-tečnému skřítkovi nebo permoníkovi – jako k roztodivnému a ne-vysvětlitelnému tvoru, na něhož se sice musí nezbytně pohlížet s nedůvěřivou zvědavostí a odporem a s nímž je nejlépe všechno zdravení i projednávání co možná nejvíc zkrátit, ale zároveň jako k tvoru, kterého si musí člověk hledět svým chováním naklonit a občas mu přispět do domácnosti dárkem kousku vepřového nebo trochy něčeho ze zahrady se zřetelem k tomu, že nebýt jeho, nikdo by člověku přízi nesetkal. Nyní se však Silas setkával s upřímně usměvavými tvářemi a veselými dotazy jako člověk, jehož radosti i trampoty lze pochopit. Všude si musel chviličku posedět a popo-vídat o dítěti a vždycky pro něho měli lidé pár účastných slov jako: „Copak to, mistře Marnere, budete mít jenom štěstí, jestli chytne spalničky brzo a lehce si je odbude!“ – nebo: „No, moc samotných mužských zrovna není, co by stáli o to, vzít si nějaký takhle maličký na starost – ale podle mýho to je od toho tkaní, že jste šikovnější než mužský, co dělají jenom venku – jste málem stejně šikovnej jako ženská, protože tkaní, to jde hned za předením.“ Postarší hospodáři a hospodyně, usazení pozorně ve velkých kuchyňských židlích s opěradly pro ruce, pokyvovali hlavou nad těžkostmi, které s výchovou dětí souvisejí, ohmatávali Eppiiny baculaté ru-čičky a nožičky a chválili je, jak jsou podivuhodně svalnaté, a říkali Silasovi, jestli se Eppie vyvede – to samo sebou nemůže nikdo vědět napřed – že to bude pro něho docela pěkné, mít doma řádné děvče, aby se o něho staralo, až mu dojdou síly. Děvečky si ji rády braly na ruku a nosily ji ven podívat se na slepice a kuřátka nebo dají-li se na sadě už natřást nějaké třešně a malí kloučkové a holčičky se k ní blížili pomalu, opatrnými pohyby a s upjatým pohledem, jako když

– 159 –

se štěňátka octnou tváří v tvář tvorečku svého druhu, až přitažlivost zesílila k bodu, kdy se pusinky našpulily k pocelu. Žádné dítě se nebálo přiblížit k Silasovi, když měl u sebe Eppii, teď už na něm nebylo nic odpudivého pro mladé ani pro staré – neboť malé dítě ho dokázalo spojit opět s celým světem. Mezi ním a dítětem bylo pouto lásky, které pojilo oba v jednu bytost a pouto lásky pojilo také dítě se světem – s celým, od mužů a žen s rodičovským pohledem a hlasem až k sedmitečným sluníčkům a kulatým oblázkům.

Silas začal nyní o raveloském životě uvažovat zcela ve vztahu k Eppii – musí mít všechno, co je v Raveloe dobré; a naslouchal učenlivě ve snaze dojít k lepšímu porozumění, jaký je ten život, od něhož se celých těch patnáct let odtahoval stranou jako od něčeho cizího, s čím nemůže mít nic společného – naslouchal jako člověk, jenž má vzácnou rostlinku a rád by jí poskytl živný domov v nové půdě, uvažuje o dešti a slunci i všech ostatních vlivech ve vztahu k své sazeničce a horlivě se pídí po všech vědomostech, které mu dopomohou uspokojit potřeby tápavých lačných kořínků nebo uchránit lístky i poupátka před poškozením. Náklonnost k lakotění v něm hned na samém začátku dočista zardousila ztráta jeho dlouho schovávaného zlata; a mince, které si vydělal později, mu připadaly stejně nicotné jako cihly přivezené k dostavbě domu, nenadále po-hlceného zemětřesením – vědomí bolestné ztráty ho tížilo příliš, aby se v něm při pocitu nově vydělaného peníze na dlani znovu probu-dilo ono bývalé jásavé uspokojení. A nyní se objevilo něco, co mu nahradilo jeho poklad, co dodávalo jeho výdělkům stále závažnější poslání, co stavělo jeho naděje i radost vytrvale výš než ty peníze.

V dávných dobách se objevovali andělé, kteří brali lidi za ruku a odváděli je z města zkázy a zhouby. Nyní už žádné bělokřídlé anděly nevídáme. A přesto lidé dodnes docházejí vysvobození z hrozící zkázy – v jejich ruce se octne jiná, která je něžně odvádí vstříc zemi klidu a jasu, takže se již ani dozadu neohlížejí. A bývá to někdy i ruka malého dítěte.

– 160 –

Kapitola 15

V Raveloe byl člověk, jak čtenář jistě uvěří, jenž pozoroval sice se zájmem skrytějším, ale s bedlivostí pozornější než kdo jiný, jak Eppie za tkalcovy péče roste a prospívá. Neodvažoval se učinit nic, co by prozrazovalo silnější zájem o schovanku chudého muže, než jaký bylo možno očekávat od laskavosti mladého zemana, když mu nahodilé setkání připomnělo, aby něčím menším podaroval prosto-myslného starocha, jehož si ostatní všímali s takovou vlídností; ale v duchu si říkal, že on už přijde čas, kdy bude moci něco udělat, čím dceři pomůže a prospěje, aniž tím vzbudí nějaké podezření. Nesl prozatím nějak příliš těžce, že nemůže dceři poskytnout, co jí rodovým právem náleží? To nemohu tvrdit. Dítě mělo svou péči a docela slibnou vyhlídku, že bude šťastné, jak už lidé ve skromném postavení často bývají – možná, že i šťastnější než ti, kdo vyrůstají v přepychu.

Ten pověstný prsten, který bodal svého vlastníka, kdykoli za-pomněl konat povinnost a řídil se jen touhou! Ráda bych věděla, bodal-li prsten hodně citelně, když se vydal na lov, nebo bodal-li tenkrát jenom lehce a bodal do živého až tehdy, když už lov dávno skončil a naděje, která již složila křídla, se ohlížela zpátky a změnila se v lítost?

Tvář i oko Godfreyho Cassa zářily nyní živěji než kdy předtím. Byl ve svém snažení tak nerozptýlený, že činil dojem muže rozhodného. Žádný Dunsey se nevrátil; lidé usoudili, že se musel dát naverbovat na vojnu nebo odjet někam do ciziny, a nikomu se nechtělo nějak určitě se vyptávat a rozviřovat námět, pro váženou rodinu Cassových tak choulostivý. Godfrey už přestal vidět Dunseyho jako stín, který mu leží přes cestu; cesta před ním teď vedla rovnou vstříc splnění nejvyšších, dlouho hýčkaných tužeb. Kdekdo říkal, že se Godfrey

– 161 –

dal správným směrem; a bylo naprosto jasné, jak všechno skončí, protože nebylo v týdnu mnoho dní, aby ho lidé neviděli jet na koni k Oboře. A když se ho někdo škádlivě zeptal, je-li už datum pevně známo, usmíval se Godfrey s příjemným vědomím nápadníka, který by mohl říci „ano“, kdyby chtěl. Cítil se jako polepšený člověk, vy-svobozený od pokušení; a vidina budoucího života mu připadala jako zaslíbená země, o niž už nemá důvod bojovat; viděl se s celým svým štěstím v jednom kruhu u vlastního krbu, zatímco se na něho Nancy usmívá, jak si hraje s dětmi.

A to druhé dítě, to u cizího krbu? Ne, nezapomene na ně; zařídí už, aby o ně bylo dobře postaráno. To je otcovská povinnost.

ČÁST 2

– 163 –

Kapitola 16

Byla jasná podzimní neděle šestnáct let po tom, kdy Silas Marner našel před krbem svůj nový poklad. Zvony starého raveloského kostela duněly veselým hlaholem, který prozrazoval, že ranní bo-hoslužby skončily a za stálého pozdržování přátelskými pozdravy a dotazy se z klenutého portálu ve věži zvolna trousili bohatší farníci, kteří uznali toto jasné nedělní ráno za vhodné k návštěvě kostela. V těch dobách bývalo na venkově zvykem, že vznešenější oudové církve odcházeli nejdříve, zatímco jejich prostší bližní vy-čkávali, přihlíželi a hladili si skloněné hlavy nebo sekali poklonky kdekterému většímu poplatníkovi, který se po nich všímavě ohlédl.

Mezi nejčelnějšími v těchto hloučcích dobře oblečených farníků, kteří proti nám přicházejí, jsou lidé, jež poznáme i přes ten čas, kte-rý je svou rukou poznamenal všechny. Ten velký světlovlasý čtyři-cátník se v obličeji nijak tuze nezměnil proti Godfreymu Cassovi, když mu bylo šestadvacet; je pouze v těle plnější a pouze ztratil onen nedefinovatelný výraz mládí – ztráta to, již lze postřehnout, třebaže oči dosud nepozbyly lesku a vrásky se dosud nedostavily. Hezká žena, ne o mnoho mladší než on, která se ho vede pod paždí, se možná změnila víc než její manžel; rozkošný ruměnec, který jí vždycky kvetl na líčkách, se dnes objevuje pouze občas, se svěžím ranním vzduchem nebo s nějakým silným překvapením – přesto však pro všechny, kdo mají v lidské tváři zalíbení zvlášť pro to, co prozrazuje o životních zážitcích, je dnes Nancyina krása poutavější něž dřív. Lidská duše zhusta vyzrává do plnější dobroty, až když stáří rozestřelo svůj nehezký závoj, takže pouhý pohled nikdy nedokáže vzácnost plodu rozeznat. Ale k Nancy nebyla léta tak krutá. Pevná a přesto mírná ústa a jasný pravdivý pohled hnědých očí teď hovoří o povaze, kterou život zkoušel, a která si zachovala

– 164 –

nejskvělejší vlastnosti; ba i oblek s tou svou vkusnou úpravností a čistotou má větší váhu, když koketnost mládí s ním nemůže nyní mít nic společného.

Pan Godfrey Cass a paní Cassová (jakýkoli honosnější titul odu-mřel na rtech Raveloských tou chvílí, kdy se starý zeman odebral ke svým otcům a dědictví po nich rozdělil) se obrátili, aby se poohlédli po velkém starci a prostě oblečené ženě, kteří kráčejí poněkud po-zadu – neboť Nancy poznamenala, že musejí počkat „na otce a na Priscillu“ – a teď všichni zahýbají na užší cestu, která vede přes hřbitov k malé brance naproti Červenému domu. Nebudeme je teď sledovat dál – neboť nejsou v tom odcházejícím shromáždění věří-cích třebas ještě někteří jiní, jež bychom rádi zase spatřili – někteří z těch, kdo pravděpodobně nebudou v tak pěkném oděvu a koho třebas nepoznáme tak snadno jako pána a paní Červeného domu?

Je však nemožné zmýlit si Silase Marnera. Jeho velké hnědé oči jako by nabyly schopnosti vidět do větší dálky, jak se stává s očima, které byly v mladším věku krátkozraké, a mají nyní přiměřenější, méně nepřítomný pohled – ale po všech jiných stránkách lze po-zorovat známky, že v uplynulých šestnácti letech tělesně značně zeslábl. Tkalcova nahrbená záda a bílé vlasy mu dodávají málem vzezření věku hodně pokročilého, ačkoliv mu není víc než pětapa-desát; ale těsně po jeho boku jde nejsvěžejší květ mládí, rusovlasé osmnáctileté děvče s důlky na líčkách, jehož snaha ty kudrnaté kaštanové kadeře zkrotit a přihladit je pod hnědou karkuli byla marná – vlasy se jí vlní stejně tvrdošíjně jako potůček, čeřený ostrým březnovým vánkem, a zpod hřebene, který je má vzadu držet na uzdě, vyskakují drobné prstýnky a vykukují pod střechou karkule. Eppie se nemůže ubránit jisté zlosti na ty vlasy, protože v Raveloe není druhé děvče, které by mělo i jen trochu podobně vzpurné vlasy, a Eppie si myslí, že vlasy mají být hladké. Nevidí ráda, aby se jí mohlo něco vytýkat, ani maličkosti ne – vidíte přece, jak úhledně má ty modlitby zabalené v tom strakatém kapesníku.

– 165 –

Ten vzhledný mladý chasník v nových mezulánových šatech, který jde za ní, neví nikdy docela jistě, jak se k obecné otázce vlasů vyslovit, když ji Eppie přivede na přetřes, a myslí, že hladké vlasy jsou snad zpravidla nejlepší, ale že nechce, aby Eppie měla vlasy jinačí, než má. Dívka jistě tuší, že za ní jde někdo, kdo na ni velmi upjatě myslí a sbírá odvahu se k ní připojit ihned, jakmile vyjdou ven do aleje – neboť proč by se jinak dívala tak plaše a dávala takový pozor, aby neodvrátila hlavu od otce Silase, jemuž neustále šeptá sekanými větami, jako kdože v kostele byl a kdo v kostele nebyl a jak krásně vypadají ty červené jeřabiny za zdí farní zahrady?

„Tolik bych si přála, tatínku, abychom měli zahrádku taky my – a v ní ty plné sedmikrásy, jako má kmotřička Winthropová,“ řekla Eppie, když vyšli do aleje. „Jenže povídají, že by to dalo spoustu kopání a vožení čerstvé hlíny – a to byste přece dělat nemohl, ta-tínku, viďte? Ostatně bych ani nerada, abyste to dělal, protože to by na vás byla tuze těžká práce.“

„Ale ba, dítě, dokázal bych to, kdybys chtěla mít kousek zahrádky; když teď máme ty dlouhé večery, tak bych mohl vždycky navézt trochu hlíny z úhoru, zrovna co by ti stačilo na pár kytiček, a ráno zase, než si sednu ke stavu, bych mohl chvíli kopat a rýt. Proč jsi mi neřekla už dřív, že bys ráda kousek zahrádky?“

„To bych vám mohl skopat já, mistře Marnere,“ ozval se mladý chasník v mezulánu, který zatím zaujal místo vedle Eppie a nyní se bez dlouhých obřadností vmísil do hovoru. „To bude pro mne hračka, až budu mít po denní práci, nebo po chvilkách, kdy se prá-ce zrovna nehrne. A přivezu vám nějakou hlínu ze zahrady pana Cassa – ten mi to jistě rád dovolí.“

„Á, to jsi ty, Arone, chlapče milá?“ podivil se Silas. „Ani jsem o tobě nevěděl, protože když o něčem mluví Eppie, tak nevidím neslyším, než co povídá ona. No, kdybys mi s tím kopáním mohl pomoct, tím jí můžeme pořídit nějaký ten kousek zahrádky o to dřív.“

– 166 –

„Tak jestli proti tomu nic nemáte,“ navrhl Aron, „přijdu dnes odpoledne na Lom a domluvíme se, jaký kus země má zahrádka zabrat, a ráno si o hodinku přivstanu a začnu s tím.“

„Ale ne dřív, dokud mi neslíbíte, tatínku, že vy se do žádného těžkého kopání pouštět nebudete,“ ozvala se Eppie. „Protože já bych se o tom nebyla vůbec zmínila,“ dodala napůl ostýchavě a napůl šibalsky, „nebýt kmotřičky Winthropové, která říkala, že Aron bude tak hodný a –“

„To jsi mohla vědět bez toho, aby ti to musela matka říkat,“ pravil Aron. „A mistr Marner jistě ví taky, doufám, že se dovedu otáčet a rád mu udělám kus poctivé práce, a nebude tak nepřející, aby mi ji nějak bral z rukou.“

„Tady to máte, tatínku. Rukou na to nesáhnete, dokud nebude zbývat jenom docela snadná práce,“ řekla Eppie. „Vy a já si může-me vyznačovat záhonky a píchat díry a sázet sazeničky. Bude to v Lomu hned veselejší, až budeme mít nějaké ty květiny, protože já si vždycky myslím, že květiny nás dovedou vidět a rozumět, o čem mluvíme. A já si tam dám rozmarýnu a rezedu a jasmín, protože všechny tak pěkně voní – ale levandule, myslím, ta nebude, tu mají v zahradách jenom páni.“

„To není důvod, proč bys ji nemohla mít taky ty,“ řekl Aron, „pro-tože já ti můžu přinést odnože, od čeho chceš. Těch se já nařežu, až mi jde hlava kolem, když dělám na zahradě, a většinou je odhazuju. V Červeném domě mají levandule velký záhon, paní ji má moc ráda.“

„Nu,“ pravil Silas vážně, „jenom aby sis kvůli nám moc nedovo-loval nebo nežádal pro nás nic, co si v Červeném domě hodně cenějí. Pan Cass k nám přece byl už tak hodný, přistavěl nám ten kus k domku a dal nám postele a všelijaké jiné věci a tak bych si tedy nemohl na sebe vzít, abych na něm mámil něco ze zahrádky nebo co jiného.“

„Co vás nemá, jaképak mámení,“ namítl Aron; „v celé farnosti přece není jedna zahrada, aby se v ní do nekonečna neplýtvalo se

– 167 –

vším, co roste, protože v domě není dost lidu, aby to stačili spotře-bovat. Někdy si tak sám v duchu říkám, že nikdo by nemusel mít nouzi o stravu, kdyby se všecka půda co nejvíc využila a kdyby ne-bylo sousto, aby si nenašlo cestu do něčího žaludku. Zahradničení ponouká jednoho k myšlení – to ponouká. Ale teď se musím vrátit, jinak by si matka dělala starost, že ještě nejsem doma.“

„Přiveď ji odpoledne s sebou, Arone,“ řekla Eppie. „Nerada bych s tou zahrádkou něco ujednávala na pevno, aby ona o všem nevě-děla hned od začátku – co vy, tatínku?“

„Tak, tak, Arone, jen ji přiveď, jestli můžeš,“ potvrdil Silas. „Jistě nám bude mít co povědět, co nám pomůže, aby se to všechno po-padlo za správný konec.“

Aron se obrátil zpátky k vesnici, kdežto Silas a Eppie pokračovali v cestě osamělou chráněnou alejí.

„Ach, tatíčku, tatíčku!“ začala Eppie, když zůstali sami dva, po-padla Silase za loket a stiskla mu ho a hbitě se přitočila a vtiskla mu ze strany důkladnou hubičku. „Můj zlatý drahý tatíčku! Jsem tak šťastná! Myslím, že si nebudu už přát nic jiného, až budeme mít tu zahrádku, a já věděla, že nám ji Aron zreje,“ pokračovala s šibalským zadostučiněním, „já to dobře věděla!“

„Jsi mi ty mazané kotě, jen co je pravda,“ řekl Silas s vlídně klidným výrazem stáří, ozářeného láskou a štěstím. „Ale aby sis něco nenadrobila a neměla u Arona dluh!“

„Ale kde, vůbec ne,“ odpověděla Eppie se smíchem a poskočila jako kůzle, „on to dělá rád.“

„Ukaž, dej mi ty modlitby, ponesu ti je, jinak je ještě upustíš, když tak skáčeš.“

Vtom si Eppie uvědomila, že její chování někdo sleduje; sledoval je však pouze přívětivý osel, který se s polenem uvázaným k noze popásal u cesty, osel mírný, k lidským marnostem nijak pohrdavě kritický, nýbrž vděčně ochotný se jich účastnit – pokud možno tím, že držel, když ho někdo škrábal na nose. A Eppie ho nezapomněla svou

– 168 –

obvyklou pozorností potěšit, ačkoliv z toho plynula nepříjemnost, že se za nimi bude namáhavě pachtit až k samým dveřím domku.

Ale hlas pronikavého štěkotu uvnitř, jakmile Eppie strčila klíč do zámku, zvrátil jeho úmysly a osel se bez odhánění zase odbelhal. Pronikavý štěkot byl předzvěstí rozčileného uvítání, jež je čeká od chytrého hnědého jamníka, který jim pak napřed zuřivě obskákal nohy a potom se rozběhl s vrčivým kňučením k mourovatému ko-těti pod stavem a zase přiběhl zpátky s hlasitým štěkotem, jako by chtěl říci: „Vidíte, že jsem se o to nedochůdče staral dobře,“ – kdežto kočičí paní matka seděla na okně, vyhřívala si na sluníčku bělostnou hruď a rozhlížela se s ospalým výrazem, že jako očekává pohlazení, ačkoliv se kvůli němu nehodlá ani dost málo namáhat.

Přítomnost těchto šťastných zvířecích tvorů nebyla jedinou změnou, která se s vnitřkem kamenného domku udála. V obytné světnici už nestála žádná postel a celou malou prostoru slušně vy-plňoval pěkný nábytek vesměs dost lesklý a čistý, aby uspokojil oko Dolly Winthropové. Ten dubový stůl a třírohé dubové křeslo byly sotva kusy nábytku, jaké by se daly očekávat v domku tak chudém – přišly s postelemi a ještě jinými věcmi z Červeného domu, neboť pan Godfrey Cass byl k tkalci velice hodný, jak říkala celá vesnice. A není prý nic než správné, aby si lidé, kteří si to mohou dovolit, člověka všímali a podporovali ho, když vychoval malého sirotka a byl mu otcem i matkou – a přišel ještě ke všemu o peníze, takže nemá nic, než co si týden od týdne vydělá, a taky, když to s tkaním jde teď z kopce – protože se lnu přede čím dál tím míň – a mistr Marner není už žádný mladík. Nikdo tkalci nezáviděl, protože všichni ho považovali za člověka výjimečného, jehož nároky na sousedskou pomoc nemají v Raveloe sobě rovné. Pověra, pokud se k němu ještě nějaká vázala, nabyla docela nového zbarvení; a pan Macey, nyní velmi vetchý stařeček s víc než osmi a půl křížky na zádech, jehož už jaktěživo nebylo vidět jinde než sedět doma v koutě u krbu nebo vyhřívat se na sluníčku před prahem, byl toho

– 169 –

názoru, že když některý člověk udělal pro malého sirotečka to, co pro něj udělal Silas, je to znamení, že jeho peníze vyjdou jednou na světlo boží, nebo přinejmenším, že lupič si bude muset svůj čin odpykat – neboť, jak pan Macey o sobě prohlásil, ještě pořád mu rozum slouží stejně dobře jako kdy dřív.

Silas se zatím posadil a zálibným pohledem pozoroval, jak Eppie prostírá čistý ubrus a staví na něj bramborový nákyp, zvolna ohřátý osvědčeným nedělním způsobem – to jest vložením do prázdného hrnce, zavěšeného nad polovyhaslý oheň, jakožto nejlepší náhra-dou za troubu. Silas totiž nechtěl ani za nic svolit, aby mu vybavení domácnosti doplnili ještě roštovým stojánkem a troubou, neboť miloval ten starý cihlový krb, jako kdysi milovával svůj hnědý hrnec – cožpak nenašel Eppii právě tam? Bůžkové domácího krbu žijí pro nás dodnes; a každá nová víra budiž k tomuto modlářství shovívavá, nechce-li podtínat své vlastní kořeny!

Silas obědval tentokrát mlčenlivěji než obvykle, brzy odložil vid-ličku i nůž a polonepřítomně pozoroval Eppii, jak si hraje s Chňapem a s kočkou, a tím se její obědvání dost značně protahuje. A přesto to byl pohled, který věru mohl roztržitost zarazit a myšlenky upoutat: Eppie, s těmi zářivými kaskádami vlasů a s bělostí kulaťoučké brady a hrdla, jež se odrážely od tmavomodrých kartounových šatů, se vesele smála, jak se jí kotě všemi čtyřmi packami křečovitě drží nad loktem jako model pro ucho džbánu, zatímco Chňap z pravé strany a Číča z levé natahovali packy po soustu, které držela tak, že ho ani jeden z nich nemohli dosáhnout – při čemž Chňap chvílemi ustal, aby kočce důtklivým sápavým zavrčením vytkl lakotnost i marnost jejího chování – až se Eppie smilovala, oba je pohladila a sousto mezi ně rozdělila.

Ale když pohlédla na hodiny, konečně hry zanechala a řekla: „Tatíčku, vy si chcete jít na sluníčko vykouřit svou fajfku, viďte? Ale já musím napřed uklidit, aby v domě bylo všechno jak se patří, až přijde kmotřička. Já si pospíším – nebude mi to trvat dlouho.“

– 170 –

Ode dvou let si Silas zvykl vykouřit denně jednu dýmku, a to na důtklivé naléhání mudrců raveloských, kteří mu to doporučovali jako prostředek „moc dobrý na záchvaty“; a tuto radu schválil i dok-tor Kimble s odůvodněním, že člověku nemůže vadit, když zkusí něco, co mu nemůže uškodit – zásada to, která musela v lékařské praxi tohoto pána zastat věru velmi mnoho. Silasovi kouření nijak zvlášť nechutnalo a často mu bylo divné, jak si v něm mohou jeho sousedé tolik libovat, ale ono nové já, jež se v něm vyvinulo od té doby, co u svého krbu našel Eppii, silně uvyklo jaksi pokorně se podrobovat ve všem, co vesnice považovala za dobré – bylo to jedi-né vodítko, jímž se mohla jeho zmatená mysl řídit při láskyplném pečování o mladý život, poslaný mu z temna, do něhož zmizelo jeho zlato. Tím, že hledal, co je pro Eppii nezbytné, a podílel se na účincích, které u ní všechno vyvolávalo, začal si také sám osvojovat podoby zvyklostí a názorů, jež byly kadlubem raveloského života; a jak se mu zároveň s opětným probouzením vnímavosti probouzela i paměť, začal hloubat o prvcích své staré víry a slučovat je s novými dojmy, až si ponenáhlu opět uvědomil spojitost mezi svou minulostí a přítomností. Poznání, že nade vším stojí dobrota a víra v člověka, jež provází každý čistý klid duše a radost, v něm vzbudilo nejasný dojem, že kdesi se stala nějaká chyba, že příčinou onoho temného mraku, který zastřel nejkrásnější léta jeho života, byl nějaký omyl; a s tím, jak mu připadalo stále snadnější a snadnější otvírat Dolly Winthropové své srdce, postupně jí vypověděl ze svého dřívější-ho života všechno, co uměl vylíčit. Toto svěřování byla nezbytně procedura pomalá a obtížná, neboť Silasově skrovné vyjadřovací schopnosti nenapomáhala žádná zvlášť bystrá chápavost u Dolly, jejíž omezená znalost zevního světa jí neskýtala žádný klíč k poro-zumění cizím obyčejům a činila z každé novoty zdroj údivu, který je při vyprávění na každém kroku zarážel. Jenom po malých kouskách a s přestávkami, které ponechávaly Dolly čas, aby si mohla v duchu rozbírat, co slyšela, až se s tím jakž takž obeznámí, dospěl Silas

– 171 –

konečně k vyvrcholení oné smutné historie – k losování a k fa-lešnému svědectví, jež o něm osudí vydalo, a to musel v několika rozhovorech znovu a znovu opakovat za Dollyina stále nového vy-ptávání stran podstaty tohoto způsobu, jak odhalit viníka a očistit nevinného.

„A je ta vaše bible ta samá, víte to jistě, mistře Marnere – ta bible, co jste si ji z toho kraje přinesl s sebou – je ta bible ta samá, jakou mají u nás v kostele a v jaký se učí Eppie číst?“

„Baže,“ odpověděl Silas, „každičkým kouskem ta samá; a v bibli, jak víte, se o losování mluví,“ dodal tišeji.

„Ach božínku, božínku,“ řekla Dolly zkormouceným hlasem, jako by slyšela nepříznivou zprávu o stavu nějakého nemocného, a na další chvíli se odmlčela. Konečně pak dodala:

„Najdou se možná moudrý lidi, co vědí, jak to všecko vlastně je. Dám krk, že farář to ví; ale na to jsou potřeba zdělaný slova, aby se ty věci vysvětlily, a takový, že jim obyčejný lidi ani moc nerozumějí. Já si nikdá nedokážu správně rozebrat význam toho, co v kostele slyším, jen sem tam nějaký ten ždibek, ale to vím, jsou to dobrý slova – to vím. Ale vám, mistře Marnere, leží v hlavě tohle: Jako že kdyby se Oni tam nahoře k vám byli zachovali jaksepatří, tak by nebyli nikdá dopustili, abyste z toho vyšel jako hříšnej zloděj, když vy jste zatím byl nevinnej.“

„Tak, tak,“ přisvědčil Silas, který se už naučil rozumět Dollyiným slovním obratům, „právě to mě ranilo jako kus rozžhaveného že-leza – protože jsem neměl, víte, jedinou duši, ani tam nahoře ani tady dole, aby jí na mně záleželo nebo aby ke mně lnula. A ten, s kterým jsem kamarádil deset let a déle, hned ještě jako chlapec, a o všechno se s ním dělil – můj nejlepší přítel, skorem bratr, kte-rému jsem důvěřoval, ten se postavil proti mně a pracoval k mé zkáze.“

„E, byl mi to špatenka – nedovedu si představit, že by se našel druhej takovej!“ řekla Dolly. „Jsem z toho celá pryč, mistře Marnere;

– 172 –

je mi, jako bych se byla probudila a nevěděla, jestli je noc nebo ráno. Cejtím ňáko takovou jistotu, jako když si něco někam položím a hnedka to pak nemůžu najít, že jako byla spravedlnost v tom, co se vám stalo, jen kdyby si to jeden doved rozebrat; a neměl jste vůbec příčinu ztrácet tak hlavu, jako jste ji ztratil. Ale my si to spolu ještě probereme – protože mě leckdy, když sázím pijavky nebo přiklá-dám obklady nebo dělám něco takovýho, napadne ledaco, na co bych jaktěživo nepřipadla, kdybych seděla jenom tak klidně.“

Dolly byla žena tuze účinlivá, aby neměla habaděj těch příležitos-tí k osvícení, o nichž se zmínila, a netrvalo dlouho, než se k tomuto námětu vrátila.

„Mistře Marnere,“ řekla jeden den, když přinesla Eppii domů vyprané prádlo, „to vaše neštěstí a to losování mi dalo mutýrování až běda – motalo se mi hned tak, hned zas tak, až jsem nevěděla, za kterej konec to popadnout. Ale zničehonic mi to najednou při-padlo všechno dočista jasný tu noc, co jsem hlídala chuděru Bessy Fawkesovou, co je dnes už nebožka a nechala po sobě děti, pámbu je opatruj – a připadlo mi to tak jasný jako slunce. Ale jestli si to teďka dost pamatuju nebo jestli to nějak dostanu na jazyk, to vám nepovím, protože já v sobě často mívám hodně nápadů, který ze sebe jaktěživo nevypravím. A co se tejče toho, jak jste povídal, že se lidi v tom vašem kraji jaktěživo nemodlejí naučený modlitby ani je nečtou z knížky, tak to musejí bejt zázračně chytrý lidi – protože kdybych já neznala otčenáš a všelijaký ty ždibky svatejch slov, co si stačím odnést s sebou domů z kostela, tak bych mohla proklečet celej večír a nedokázala ze sebe vypravit slovo.“

„Ale obyčejně dokážete ze sebe vypravit dost, abych si z toho něco vybral, kmotra Winthropová,“ řekl Silas.

„No dobrá, mistře Marnere, přišlo mi to tedy ňáko takhle. Z toho losování a že soud dopadl špatně, z toho si nemůžu vybrat nic – na to by možná byl potřeba farář, aby to vysvětlil, a ten by nám to dovedl povědět jenom těma zdělanejma slovama. Ale nad slunce

– 173 –

jasnější mi přišlo jedno, a to mě napadlo, když jsem se starala o chuděru Bessy Fawkesovou, a vždycky mě to napadá, když je mi někoho líto a já cejtím, že není v mej moci, abych mu pomohla, ani kdybych vstávala o půlnoci – to mě tedy napadá, že jako Oni nad námi mají srdce o moc láskyplnější, než jaký mám já – pro-tože já nemůžu bejt přece lepší než Oni, co mě stvořili – a jestli mi něco připadá jako tvrdost, tak jen proto, že jsou věci, o kterejch nic nevím, a co se tejče toho, je možná spousta věcí, o kterejch nic nevím, protože toho vím jenom málo – tak to je. A jak jsem na to tak myslela, přišel jste mi na mysl vy, mistře Marnere, a už se mi to hrnulo do hlavy! – Jestli já v srdci cejtím, co bylo po právu a správný pro vás a ty, co se modlili a tahali los, všickni až na toho špatenku, jestli by vám byli oni rádi udělali po právu, kdyby byli mohli, copak nejsou ještě Oni, co nás stvořili a vědí víc než my a mají mocnější vůli? A to je všeckno, o čem jsem docela jistá, a všeckno ostatní je pro mne jedna velká hádanka, když o tom špekuluju. Chodí přece na lidi horkost a bere i takový, co jsou už dospělí, a nechává tady bezbranný děti – každou chvíli si někdo přeláme oudy – a taky ty, co jsou od přirozenosti spravedliví a střízliví, musejí trpět vinou těch, co jsou pravej opak – ba, ba, je na tomhle světě trápení a jsou věci, který jeden nikdá nepochopí, že jsou spravedlivý. A všechno, co mu-síme udělat, je důvěřovat, mistře Marnere – musíme žít spravedlivě, jak to jen umíme, a důvěřovat. Protože když my, co víme tak málo, rozeznáme aspoň krapet dobra a spravedlnosti, můžeme vzít jako jistotu, že toho dobra i spravedlnosti je na světě víc, než můžeme vědět – já sama tuhle v srdci cejtím, že to tak bejt musí. A kdybyste byl mohl důvěřovat dál, mistře Marnere, nebyl byste před svejma bližníma utek a nebyl potom tak opuštěnej.“

„Ach, to by ale bývalo těžké,“ namítl Silas zdušeným hlasem, „důvěřovat, to by tehdy bývalo těžké.“

„To jistě,“ potvrdila Dolly skorem zkroušeně. „Takový věci se snadněj říkají, než dělají, a skoro se hanbím, že tak mluvím.“

– 174 –

„I to to,“ řekl Silas, „máte docela pravdu, kmotra Winthropová – máte pravdu. Na světě je lecjaké dobro – teď už to cítím taky; a člověk z něho má pocit, že toho dobra je přes všechno trápení i lidské špatností víc, než může očima vidět. To losování je temná nejasnost. Ale nebe mi poslalo dítě, jsme v rukou osudu, v rukou osudu.“

Tato rozmluva se udála, dokud Eppie byla ještě menší a Silas se s ní musel každý den na dvě hodiny rozloučit, aby se naučila číst v soukromé elementárce, když se ji předtím marně snažil na tom prvním kroku k vědění vést sám. Nyní, když už dorostla, se dal Silas v oněch chvílích klidné sdílnosti, jež přicházejí na lidi, kteří spolu žijí v dokonalé lásce, často svést k tomu, aby také jí vyprávěl o své minulosti a jak a proč žil v takové osamělosti, dokud mu ji osud neposlal. Nebylo by pro něho totiž možné před Eppií zatajit, že není jeho vlastní dítě – neboť i kdyby bylo lze očekávat, že raveloské klepny zachovají po té stránce v její přítomnosti nejzdrželivější mlčení, nebyl by mohl Eppiiny vlastní dotazy po matce, jak bude dívka dospívat, všelijak odbývat, aby zároveň i úplně nezastřel celou minulost a nevztyčil tak mezi jejich srdci trapnou přehradu. Eppie tedy věděla už dávno, že její matka zemřela venku ve sněhu a že ji samou našel před krbem otec Silas, který zprvu považoval zlaté prstýnky jejích vlasů za ztracené zlaťáky, jež se mu zase vrátily. Něžná a osobitá láska, s níž ji Silas vychovával jakožto její téměř nerozlučný společník, k čemuž přispívala i odlehlost jejich obydlí, ji uchránila před špatným vlivem vesnických řečí a zvyků a uchovala její mysli onu svěžest, o níž se někdy má nesprávně za to, že je samozřejmým rysem venkovanů. Dokonalá láska dýše poezií, jež dovede vzájemný poměr i nejméně vzdělaných lidských bytostí povznést, a tento dech poezie obklopoval Eppii hned od chvíle, kdy se pustila za zářivým paprskem, který ji zval k Silasovu krbu, takže nijak nepřekvapuje, jestliže i v jiných věcech kromě své křehké krásy nebyla docela běžné vesnické děvče, nýbrž měla jistou

– 175 –

zjemnělost a vroucnost, jimž ji nenaučil žádný jiný učitel než něžně pěstovaný, nezkažený cit. Byla tuze dětská a prostoduchá, aby se její obrazotvornost zatoulala do úvah, kdo byl její neznámý otec, a dlouhou dobu ji vůbec ani nenapadlo, že nějakého otce mít musela, a na myšlenku, že matka měla nějakého manžela, připadla po prvé až tehdy, když jí Silas ukázal snubní prsten, jejž stáhli z vyhublého prstu a jejž Silas pečlivě schovával v malé lakované krabičce, která měla podobu střevíčku. Když Eppie dospěla, odevzdal tuto krabičku do opatrování jí a ona ji často otvírala a dívala se na prsten – přesto však sotvakdy pomyslela na otce, jehož symbolem ten prsten byl. Nemá snad hned u sebe otce, který ji miluje víc, než své dcery milují všichni skuteční otcové ve vesnici, jak se zdá? Naopak často dotíraly Eppii na mysl otázky, kdo byla její matka a jak se stalo, že zemřela v takové opuštěnosti. Její znalost paní Winthropové, která jí byla člověkem po Silasovi nejbližším, v ní vzbuzovala pocit, že mít matku musí být úžasně krásné; a znovu a znovu naléhala na Silase, aby jí vyprávěl, jak její matka vypadala, komu byla podobná a jak ji našel ležet v hlodašovém keři, k němuž ho dovedly malinké šlépěje a natažené ručky. Ten hlodašový keř tam rostl dosud a toho dne po poledni, když si Eppie vyšla se Silasem na sluníčko, byl keř prvním předmětem, který upoutal její oči i myšlenky.

„Tatínku,“ řekla tónem mírné vážnosti, který někdy jako smut-nější, pomalejší hudební tempo tlumíval její hravost, „přesadíme si ten hlodaš do zahrádky; dáme ho do kouta a hned k němu nasázíme sněženky a krokusky, protože Aron říká, že ty nikdy nezajdou, ale čím dál víc se množí.“

„Tak, tak, dítě,“ přisvědčil Silas, který měl vždycky chuť do poví-dání, když měl dýmku v ruce, neboť měl zřejmě z přestávek větší požitek než z bafání, „to by nebylo pěkné, na ten hlodaš zapomenout. Podle mého není nic hezčího, než když je žlutě obsypaný. Ale právě mě napadá, jak si my uděláme plot – možná, že by nám mohl nějak poradit Aron. Ale plot mít musíme, nebo jinak se nám tam budou

– 176 –

plést osli a kdovíco a všechno nám pošlapou. A jak jsem vyrozuměl, tak na plot dnes člověk těžko sežene dříví.“

„Mhm! Já vám něco povím, tatíčku,“ tleskla Eppie po krátkém přemýšlení nenadále rukama. „Válí se tady kolem spousta volných kamenů, některé nejsou tak velké a ty by se daly narovnat do výšky a tím postavit kolem zahrádky ohradu. Vy a já můžeme nosit ty nejmenší a Aron by nanosil ty ostatní – já vím, že ano.“

„Ale, ale, moje přezlatá,“ namítl Silas, „není přece těch kamenů dost, aby stačily kolem dokola. A že bys je nosila ty, to by nešlo, vždyť bys s těma svýma ručičkama unesla kámen sotva větší než cibule. Jsi křehce stavěná, má milá,“ dodal s něžným přízvukem – „tak to říká kmotra Winthropová.“

„Oho, jsem silnější, než si myslíte, tatíčku!“ řekla Eppie. „A kdyby nebylo dost kamenů, aby stačily kolem dokola, tak stačí aspoň na kus a na zbytek potom už seženeme kůly a dříví snadněji. Podívejte tamhle, kolem velké jámy, co tam je kamenů!“

Eppie se rozběhla přímo k lomu s úmyslem jeden z kamenů zvednout a ukázat svou sílu, ale překvapeně uskočila zpátky.

„Jejej, tatínku, pojďte honem a podívejte se,“ zvolala, „pojďte se podívat, jak od včerejška opadla voda! Ještě včera byl přece lom plný až bůhvíkam!“

„Ba, ba, na mou věru,“ potvrdil Silas, když k ní došel. „Hm, to je asi to odvodňování, počítám, co s ním hned po žních začali na polích pana Osgooda. Onehdy, není to dávno, mi říkal jeho poklasný, když jsem kolem nich šel: ‚Mistře Marnere,‘ povídá, ‚ani bych se nedivil, jestli vám ten váš kousek úhoru vysušíme na troud.‘ Do toho odvodňování se prý pustil pan Godfrey Cass, říkal mi – přebírá tu půdu od pana Osgooda.“

„To bude člověku připadat divné, když bude ten starý lom vy-schlý!“ řekla Eppie, odvrátila se, shýbla a zvedla notně velký kámen. „Podívejte, tatíčku, tenhle unesu docela dobře,“ řekla a ušla s ním velmi statečně několik kroků, ale potom ho najednou pustila.

– 177 –

„Aha, jsi statný silák, viď?“ řekl Silas, zatímco si Eppie se smí-chem protřepávala rozbolené ruce. „Už toho nech, půjdeme si raději sednout na mez tamhle k těm schůdkům a to zdvíhání si odpustíme. Mohla by sis ublížit, dítě. Potřebovala bys potom, aby na tebe někdo pracoval a moje ruka už není tuze silná.“

Silas vyslovil poslední větu pomalu, jako by napovídala víc, než se uchu zdá; a když se usadili na mezi, Eppie se k němu přitulila, vzala něžně ruku, která už není tuze silná, a držela si ji na klíně, zatímco Silas zase poslušně bafal z dýmky, jež mu zaměstnávala druhou ruku. Jasan v živém plotě za nimi jim dělal prolamovanou plentu před sluncem a pohazoval zem kolem nich šťastnými hravými stíny.

„Tatínku,“ řekla Eppie velmi jemně, když tak seděli chviličku mlčky, „kdybych se vdávala, měla bych se dát oddat s matčiným prstenem?“

Silas sebou skorem nepostřehnutelně škubl, ačkoliv Eppiina otázka zapadala do spodního proudu myšlenek, který mu táhl hlavou, a potom řekl zdušeně: „Jak to, Eppie, ty o tom uvažuješ?“

„Teprve poslední týden, tatínku,“ odpověděla Eppie s prostou upřímností, „co o tom se mnou mluvil Aron.“

„A co říkal?“ ptal se Silas ještě stále týmž přidušeným hlasem, jako by se chtěl úzkostlivě vyvarovat i sebeslabšího přízvuku, který by mohl Eppii ublížit.

„Říkal, že by se rád oženil, protože mu už jde na čtyřiadvacet a má teď spoustu zahradnické práce, co pan Mott zahradničení nechal. Chodí teď pravidelně dvakrát týdně ke Cassovým a jednou k Osgoodovým a chtějí si ho ještě vzít taky na faře.“

„A kteroupak si chce brát?“ zeptal se Silas s úsměvem spíš po-smutnělým.

„To se přece rozumí, že mě, tatíčku!“ zvolala Eppie se smíchem, až se jí na líčkách prohloubily dolíčky, a políbila otce na tvář. „Jako by ho napadlo brát si některou jinou!“

„A ty si ho chceš vzít taky, viď?“ řekl Silas.

– 178 –

„Jednou jistě,“ odpověděla Eppie, „ale ještě nevím kdy. Aron tvrdí, že každý se jednou ožení nebo vdá. Ale já mu řekla, že to není prav-da, povídám mu, podívej se na tatínka – ten nebyl ženatý vůbec.“

„Nebyl, dítě,“ přisvědčil Silas. „Tvůj otec byl opuštěný člověk, dokud mu osud neposlal tebe.“

„Ale nikdy už opuštěný nebudete, tatínku,“ pravila Eppie něžně. „Právě tohle mi říkal Aron: ‚Na to bych nemohl vůbec pomyslet, Eppie, abych tě mistru Marnerovi odvedl!‘ A já mu řekla: ‚Taky by ti to nebylo nic platné, Arone, i kdyby tě to napadlo.‘ A on chce, abychom my tři žili všichni pohromadě, abyste už nemusel na práci ani sáhnout, tatínku, leda kdybyste se chtěl trochu zabavit, a byl by na vás prý tak hodný jako vlastní syn – právě tak to říkal.“

„A tobě by se to tak líbilo, Eppie?“ zeptal se Silas a zadíval se na ni.

„Mně by to nevadilo, tatínku,“ řekla Eppie docela prostě. „A ráda bych viděla všechno tak zařízené, abyste nemusel moc pracovat. Ale kdyby nebylo toho, tak bych raději, aby se nic neměnilo. Jsem úžasně šťastná, těší mě, že mě Aron má rád a že k nám chodí často na návštěvu a že se k vám hezky chová – chová se k vám přece vždycky hezky, tatínku, že?“

„Baže, dítě, nikdo by se nemohl chovat líp,“ odpověděl Silas s dů-razem. „Je to syn své matky.“

„Ale já nechci, aby se něco měnilo,“ řekla Eppie. „Ráda bych žila ještě dlouho a dlouho tak, jak právě žijeme. Jenže Aron to měnit chce; a trošku mě rozplakal – jenom trošku – protože říkal, že ho nemám ráda, poněvadž kdybych ho prý měla ráda, že bych chtěla, abychom se vzali, jako to chce on.“

„Nu, moje zlaté dítě,“ pravil Silas a odložil dýmku, jako by už déle nemělo smysl, aby předstíral, že kouří, „jsi na vdávání moc mladá. Zeptáme se kmotry Winthropové – zeptáme se Aronovy matky, co myslí ona – jestli se to dá nějak dobře zařídit, ona na to přijde. Ale tohle na paměti mít musíme, Eppie: věci se změní, ať

– 179 –

se nám to líbí nebo ne – nepůjdou dlouho dál tak, jak právě jsou, a nezůstanou beze změny. Já budu čím dál tím starší a bezmocnější a stanu se ti jaksi břemenem, jestli od tebe neodejdu nadobro. Ne že bych myslel, že bys mě pokládala za břemeno – vím, že by sis to nemyslela – ale byla by to pro tebe tíha. A když to tak v duchu vidím před sebou, docela se mi líbí myšlenka, abys mimo mne měla ještě někoho jiného – někoho mladého a silného, který tě bude po celý tvůj život provázet a bude se o tebe až do smrti starat.“ Silas ustal v řeči, opřel se zápěstími o kolena, a zatímco se díval do země, přemítavě prsty nadzvedával a zase přiklapoval.

„Vy byste tedy viděl rád, kdybych se vdala, tatínku?“ zeptala se Eppie s trochou rozechvění v hlase.

„Já nebudu ten, kdo by řekl ne, Eppie,“ pravil Silas důrazně, „ale zeptáme se tvé kmotřičky. Ta bude jistě spravedlivě smýšlet jak s tebou, tak se synem.“

„Tak tamhle zrovna jdou,“ zvolala Eppie. „Pojďte, půjdeme jim naproti. Jejda, fajfku! Nezapálíte si ještě, tatínku?“ zeptala se Eppie a zdvihla tu léčebnou pomůcku ze země.

„Ne, dítě,“ řekl Silas, „pro dnešek jsem už kouřil dost. Myslím, že menší dávka mi prospívá víc než tolik najednou.“

– 180 –

Kapitola 17

Zatímco Silas a Eppie seděli na mezi a rozprávěli ve skvrnitém stínu jasanu, odolávala slečna Priscilla Lammeterová sestřinu přemlou-vání, že učiní lépe, když zůstane v Červeném domě až do čaje a ne-chá otce, aby si důkladně zdříml, než když odjedou domů do Obory tak brzy po obědě. Rodinná společnost (pouze čtyřčlenná) seděla kolem stolu v tmavě deštěném obývacím pokoji a měla před sebou nedělní dezert – čerstvé hrušky, jablka a pěstěné lískové oříšky, vlastní Nancyinou rukou patřičně nazdobené zelenými listy ještě předtím, než zvony začaly zvát do kostela.

Tmavě deštěný obývací pokoj se značně změnil od té doby, co jsme ho viděli za mládeneckých let Godfreyho a za vlády starého zemana vdovce. Nyní je všechno samý lesk, na němž jaktěživo ne-smí lpět ani zrníčko včerejšího prachu, od dvouloketního pruhu dubových parket kolem koberce až po ručnici, bičíky a vycházkové hole starého zemana, vyrovnané na jeleních parozích nad krbovou římsou. Všechny ostatní svědky jezdeckých a loveckých zálib od-stranila Nancy do jiné místnosti, zavedla však v Červeném domě zvyk dětinné úcty k rodičům a zbožně uchovává na čestném místě tyto památky na nebožtíka otce svého manžela. Korbele stojí do-sud na příborníku, ale vypouklé stříbro není již rukama ohmatané a zakalené a ani žádné slivky v něm nešíří do vzduchu nepříjemné pachy; všude je cítit jedině vůni levandule a růžových lístků, jež plní vázy z derbyshirského kazivce. Všechno v tomto pokoji, kdysi ponurém a zpustlém, září čistotou a pořádkem, neboť před patnácti lety tu nastoupil vládu nový řídící duch.

„Podívejte, tatínku,“ řekla Nancy, „máte opravdu nějaký důvod, abyste jezdili na čaj domů? Nemůžete stejně dobře zůstat u nás? Vypadá to na takový krásný večer!“

– 181 –

Starý pán hovořil s Godfreym o tom, jak stoupají chudinské při-rážky a jak katastrofální jsou vůbec časy, a rozmluvu svých dcer neslyšel.

„Musíš se zeptat Priscilly, má milá,“ odpověděl hlasem, který kdysi býval pevný, ale nyní zněl už hodně třaslavě. „Ta řídí mne a statek taky.“

„A je moc dobře proč, abych vás řídila, tatínku,“ řekla Priscilla, „jinak byste si s tím revmatismem uhnal smrt. A pokud jde o statek, tak když se něco zvrtne špatně, jak to v dnešních dobách ani jinak nejde, nic neubíjí mužského tak brzo, jako když nemá nikoho než sebe, komu to vytýkat. Daleko nejlepší je dělat pána tak, že poroučení necháš někomu jinému a plísnění si podržíš ve vlastních rukou. Já aspoň myslím, že to může leckterému mužskému ušetřit mrtvičku.“

„Ale, ale, má milá,“ poznamenal otec s klidným smíchem, „neříkal jsem přece, že to neřídíš k dobru nás všech.“

„Tak to zařiď tak, abyste mohli zůstat na čaj, Priscillo,“ ozvala se Nancy a položila láskyplně ruku na sestřino rameno. „No, dej si říci, a projdeme se trochu po zahradě, zatímco si tatínek zdřímne.“

„Dítě drahé, ten si krásně zdřímne v kolesce, protože já budu kočírovat. A o tom, abychom zůstali na čaj, se nedá vůbec mluvit, protože té naší dojičce, když teďka ví, že se bude po svatém Michalu v říjnu vdávat, je docela jedno, jestli vyleje čerstvé mléko do koryta prasatům místo do krajáčů. Takové jsou všechny – jako kdyby si myslely, že se svět převrátí na ruby, protože ony se mají vdávat. Pojď se mnou, já si vezmu klobouk a budeme mít ještě čas se projít po zahradě, než nám zapřáhnou koně.“

Když sestry procházely zahradou po čistě umetených cestičkách mezi jasně zelenými pažity, od nichž se ladně odrážely tmavé kuže-le, loubí a hradbovité stěny tisů, Priscilla řekla:

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že si tvůj manžel vyměnil tu půdu s bra-trancem Osgoodem a pouští se do mlékaření. Věčná škoda, že jste to neudělali už dřív, protože ti to trochu pomůže zaměstnat myšlenky.

– 182 –

Není nad mlékaření, když lidé potřebují nějakou tu starost, aby jim dny líp ubíhaly. V tom leštění nábytku, když se už jednou v desce stolu vidíš jako v zrcadle, přece nic víc nenajdeš, ale při mlékaření máš pořád něco nového – vždyť i uprostřed zimy máš radostičku, když se morduješ s máslem a stlučeš hroudu, ať to jít chce nebo ne. Má milá,“ dodala Priscilla a stiskla sestře láskyplně ruku, jak tak šly vedle sebe, „když budeš mlékařit, tak ti nikdy nebude do smutku.“

„Ach, Priscillo,“ řekla Nancy a s vděčným pohledem jasných očí jí stisk oplatila, „ale Godfreymu to nenahradí nic – pro muže mlé-kaření tolik neznamená. A mně bývá do smutku jenom kvůli tomu, na čem záleží jemu. Já jsem spokojená s tím požehnáním, co už máme, kdyby jenom stačilo k spokojenosti taky jemu.“

„S tímhle mi dochází všechna trpělivost,“ vybuchla Priscilla zprudka, „tyhle mouchy těch mužských! Pořád a pořád něco chtějí a nikdy nejsou spokojení s tím, co mají. Když je nic nepíchá ani nebolí, to si v klidu a pohodlí v lenošce posedět nedovedou, to ne, to si musejí strčit do pusy fajfku, aby jim bylo líp než dobře, nebo musejí hltat něco ostrého, i když musejí pospíchat, protože co ne-vidět přijde další jídlo. Ale s radostí musím přiznat, že náš otec jaktěživo takový nebyl. A kdyby se bylo Bohu zlíbilo udělat tě tak ošklivou jako mne, takže by mužští nebyli za tebou běhali, mohly jsme se obě držet pěkně doma v rodině a nemít vůbec co dělat s lidmi, co mají v žilách takovou neklidnou krev.“

„Ale jdi, takhle nemluv, Priscillo,“ namítla Nancy s lítostí, že tento sestřin výbuch vyvolala, „nikdo přece nemá důvod Godfreymu něco vytýkat. Je docela přirozené, když cítí zklamání, že nemá děti – kaž-dý muž touží mít někoho, pro koho pracovat a schránět, a Godfrey se vždycky tolik těšíval, co všechno se s nimi navyvádí, dokud budou maličké! Je jistě hodně takových, co by s tou svou touhou nadělali víc než on. Je to nejlepší manžel pod sluncem.“

„Ach, to já znám,“ odpověděla Priscilla s uštěpačným úsměvem, „to já znám, jak to manželky dělají – nejdřív jednoho poštvou, aby

– 183 –

na jejich manžela huboval, a potom se na jednoho oboří a manžela vychvalují, jako by ho chtěly prodat. Ale otec už na mne bude če-kat – musíme se vrátit.“

Velká koleska se spolehlivým starým plesnivákem čekala před hlavními dveřmi a pan Lammeter už stál na kamenných schodech a krátil si čas tím, že Godfreymu vyprávěl vzpomínky na Strakáče a jaké úžasně skvělé vlastnosti měl, dokud na něm jeho pán ještě jezdíval.

„Jiného než dobrého koně jsem pod sebou nestrpěl, víš?“ řekl starý pán, jemuž bylo proti mysli, aby ten čas bujnosti úplně vy-mizel z paměti lidí mladších než on.

„Pamatujte, abyste ještě před koncem týdne přivedl Nancy do Obory, pane Casse,“ zněla Priscillina poslední připomínka, když se chopila opratí a jemně jimi pocukala co přátelské pobídnutí Strakáči.

„Zajdu si procházkou do polí u Kamenného lomu, Nancy, a podí-vám se na to vysoušení,“ řekl Godfrey.

„Budeš doma do čaje, můj milý?“„No ovšem, za hodinku jsem zpátky.“Takový byl už Godfreyho zvyk, že v neděli odpoledne chodíval

na volnou procházku a přitom si trochu promýšlel své sedlačení. Nancy ho doprovázela zřídka, protože ženy její generace – leda když si vzaly na starost i řízení venkovních prací jako Priscilla – neměly nijak zvlášť v oblibě jiné chození než po vlastním domě a zahradě, kde při výkonu domácích povinností užily pohybu sdostatek. A tak Nancy, když u ní Priscilla nezůstala, seděla obyčejně s biblí před se-bou, sledovala chvíli zrakem text, a potom ponenáhlu očím dovolila, aby se těkavě zatoulaly, jak si to už předtím vynutily i její myšlenky.

Ale Nancyino nedělní přemýšlení se zřídka kdy rozcházelo se zbožným a vznešeným cílem, jejž napovídala kniha před ní roze-vřená. Neměla sice dost náboženského vzdělání, aby úplně jasně vystihla vztah mezi posvátnými doklady minulosti, jež otvírala

– 184 –

pouze namátkou, a mezi prostým, bezvýznamným životem svým, ale obě silné složky Nancyiny povahy, to jest smysl pro správnost a vědomí odpovědnosti za účinek, jaký bude její chování mít na druhé, v ní vypěstovaly zvyk zkoumat své minulé city i činy se sebezpytavou starostlivostí. Protože se o pozornost její mysli ne-ucházela žádná velká pestrost námětů, vyplňovala prázdné chvíle tím, že v nitru znovu a znovu prožívala všechny zážitky zapsané v paměti, zvlášť pak všechny události patnácti let manželství, jež její život i jeho smysl zdvojnásobovalo. Připomínala si všechny ne-patrné podrobnosti, slova, přízvuk i pohledy v stěžejních výjevech, jež byly v jejím duševním vývoji mezníkem proto, že jí umožnily hlubší pochopení vztahů a zkoušek lidského života, nebo jež si od ní vynutily, aby se trochu přemáhala k shovívavosti a trpkému plnění povinnosti, ať už domnělé, nebo skutečné – a ustavičně se sama sebe tázala, nebyla-li snad po kterékoli stránce hodna pokárání. Takovéto přehnané hloubání a sebezpytování je možná chorobný zvyk u duše mravně přecitlivělé nevyhnutelný, když jí osud odepřel její patřičný podíl tělesné činnosti a normálních životních nároků na její vroucnost – nevyhnutelný u ušlechtilé bezdětné ženy, jejíž životní úděl je omezený. „Dokážu tak málo – udělala jsem to všechno dobře?“ je otázka, která jí ustavičně napadá – a nikde žádný hlas, kte-rý by ji z té samomluvy vyrušil, nikde žádný neodbytný požadavek, který by její životní síly odvrátil od planého stýskání nebo přílišné úzkostlivosti.

Nancyiným manželským životem se táhla jedna hlavní nit bo-lestných zážitků a na té visely jisté hluboce cítěné výjevy, jež si ze všech oživovala v úvahách nejčastěji. Krátká rozmluva s Priscillou v zahradě svedla běh Nancyiných vzpomínek onoho nedělního odpoledne, o němž mluvíme, právě tímto častým směrem. První zatoulání jejích myšlenek od textu, který se ještě stále poslušně snažila sledovat očima a mlčelivými rty, směřovalo k smyšlenému rozvádění obhajoby, kterou uvedla na obranu svého manžela proti

– 185 –

výtce, nadhozené Priscillou. Ospravedlnění milované osoby je nejlepší balzám, jaký si láska dovede pro své rány najít. „Muž musí v hlavě nosit tolik věcí,“ je článek víry, jímž si manželka často po-máhá udržet usměvavou tvář při drsných odpovědích a necitelných slovech. A všechny nejhlubší rány zasazovalo Nancy uvědomění, že nepřítomnost dětí u jejich krbu tíží mysl jejího manžela jako zkrácení, s nímž se nedovede smířit.

A přece by se bylo dalo čekat, že něžná Nancy ponese ještě bo-lestněji újmu odepřeného požehnání, na něž se těšila se všemi těmi nejrůznějšími nadějemi a přípravami, slavnostně vážnými i roztomile malichernými, jež plně zaměstnávají mysl milující ženy, když oče-kává, že se stane matkou. Nemá snad jednu zásuvku prádelníku plnou rozkošných věciček, které ušila vlastníma rukama, všechno nové a nedotčené přesně tak, jak to tam nachystala před čtrnácti lety – přesně tak, jenom až na jediné šatičky, jichž se použilo jako rubášku? Ale toto přímé osobní utrpení snášela Nancy tak pevně a bez reptání, že už před lety náhle upustila od zvyku do té zásuvky nahlížet, aby tím snad v sobě neživila touhu po něčem, co jí není souzeno.

Snad ji právě tato přísná zdrželivost v hovění něčemu, co u sebe samé považovala za hříšnou lítost, odpuzovala od posuzování manžela podle svého vlastního měřítka. „Pro muže je zklamání v téhle věci něco docela jiného – něco mnohem horšího – žena se může vždycky utěšit tím, že se věnuje manželovi, ale muž potřebuje něco, co ho pohání, aby hleděl víc do budoucna – a sedět u krbu je pro něho o tolik nudnější než pro ženu!“ A kdykoli dospěla Nancy při svých rozjímáních – ve snaze vidět s předsevzatým porozuměním všechno tak, jak to vidí Godfrey – až k tomuto bodu, po každé začala znovu zpytovat sama sebe. Udělala opravdu všechno, co je v její moci, aby Godfreymu jeho zkrácení ulehčila? Byl vskutku správný ten její odpor, který ji před šesti lety a znovu před čtyřmi lety stál tolik bolesti – ten odpor proti manželovu přání, aby přijali za vlastní nějaké dítě cizí? Přijetí cizího dítěte za vlastní bylo myšlenkám

– 186 –

a zvyklostem oněch časů vzdálenější než době naší, ale přesto na ně měla Nancy vlastní názor. Mít svůj osobní názor na všechny věci, které nebyly výhradně mužské a které došly jejího povšimnutí, bylo pro její mysl stejně nezbytné jako mít přesně vyhrazené místo pro každý předmět osobního majetku – a její názory byly vždycky zásady, jimiž se muselo neochvějně řídit jednání. Byly to zásady pevné nikoli pro svůj základ, na němž spočívaly, nýbrž proto, že je zastávala s tvrdošíjností neodlučitelnou od svého způsobu myšlení. Pro všechny životní povinnosti a patřičnosti, od chování dětí k ro-dičům až k úpravě večerní toilety, měla hezká Nancy Lammeterová v době, kdy dosáhla třiadvaceti let, svůj vlastní nezměnitelný malý zákoník a uvedla už každičký svůj zvyk v naprostý soulad s tímto zákoníkem. Tyto rozhodné úsudky, které chovala s krajně zdržen-livou skromností v nitru, zapouštěly v její mysli kořeny a sílily v ní stejně nenápadně jako tráva. Před lety, jak víme, trvala na tom, že se musí strojit stejně jako Priscilla, protože „je správné, aby se sestry oblékaly stejně“, a protože „by udělala, co je správné, i kdyby si měla vzít šaty barvené košenilou“. To byl sice nicotný, ale typický příklad toho, jak si Nancy sešněrovala život regulemi.

Právě jedna z těchto strohých zásad, nikoli nějaký malicherný sobecký cit, byla základem Nancyina tvrdošíjného odporu proti manželovu přání. Přijmout cizí dítě za své, protože mít vlastní vám nebe odepřelo, znamenalo snahu být strůjcem svého osudu proti vůli Prozřetelnosti; Nancy byla přesvědčena, že přijaté dítě by se jaktěživo nevyvedlo a bylo kletbou pro ty, kdo svévolně a vzpurně usilovali o něco, bez čeho jim je – z nějaké hlubší příčiny – očividně lépe se obejít. Když člověk vidí, že mu něco není souzeno, říkala Nancy, je jeho svatou povinností zanechat i jen touhy po tom. A v té věci by snad i největší mudrc byl dokázal sotva víc než její zásadu lépe slovně vyjádřit. Ale okolnosti, z nichž vyvozovala závěr, že něco není člověku souzeno, záležely na ještě podivnějším způsobu myšlení. Nancy se třebas vzdala úmyslu něco na určitém místě

– 187 –

koupit, když jí v tom třikrát po sobě zabránil déšť nebo nějaká jiná překážka vyšší mocí seslaná, a předvídala zlomení nohy nebo nějakou jinou vážnou nehodu každému, kdo by chtěl přes všechna podobná znamení svou vůli prosadit.

„Ale, proč si máš myslet, že by se nám to dítě nevyvedlo?“ řekl mezi jinými námitkami Godfrey. „Prospívá u toho tkalce tak, jak jen dítě prospívat může, a ten ji přece za svou přijal. Nikde jinde v celé farnosti druhé tak hezké děvčátko nenajdeš – ani takové, které by se líp hodilo k postavení, jaké bychom jí mohli dát. Kde je jaká pravděpodobnost, že by mohla být něčí kletbou?“

„Ano, můj milý Godfrey,“ odpověděla Nancy, která seděla s ruka-ma pevně sepjatýma a s tesklivou, toužebnou láskou v očích. „U tkal-ce se to dítě třebas nevyvede špatně. Ale on si ji přece vědomě nehledal, jako by byl případ náš. Bude to chybné – cítím jistotu, že ano. Nepamatuješ se na tu paní, co jsme se s ní setkali v lázních v Roystonu, jak nám vyprávěla o dítěti, které přijala její sestra za vlastní? To bylo jediné adoptování, o jakém jsem kdy slyšela, a to dítě, když mu bylo třiadvacet, vypověděl soud ze země. Drahý Godfrey, nežádej na mně, abych udělala něco, o čem vím, že je to chybné – nikdy bych už nebyla znovu šťastná. Pro tebe to je těžké, to vím – pro mne to je snadnější – ale je to vůle Prozřetelnosti.“

Mohlo by se zdát zvláštní, že Nancy – se svou náboženskou teorií, skouskovanou z úzkoprsých společenských tradic, z mylně chá-paných úryvků církevní doktríny a z dívčího mudrování na podkla-dě nepatrných zkušeností – docela samostatně dospěla k způsobu myšlení tak úzce spřízněnému s myšlenkovým postupem mnoha zbožných lidí, jejichž prvky víry formuje do celistvosti systém jejím vědomostem zcela vzdálený; zvláštní, pravím, kdybychom nevěděli, že se lidské víry stejně jako všechno, co vypučí samovolně, vymykají jakémukoli spoutání systémem.

Godfrey hned napoprvé označil Eppii, tehdy asi dvanáctiletou, jako dítě vhodné k tomu, aby je přijali za vlastní. Nikdy ho ani

– 188 –

nenapadlo, že by se Silas rozloučil spíš se životem než s Eppií. Tkadlec bude jistě přát jen to nejlepší dítěti, s nímž si dal tolik námahy a starostí, a bude rád, že ji potká takové štěstí; Eppie mu zůstane provždycky velmi vděčná a tkalci se dostane dobrého zaopatření až do konce života – zaopatření po zásluze takového, jaké odpovídá jeho skvělému chování k dítěti. Není snad zcela na místě, aby lidé ve vyšším životním postavení ulehčili od břemene bedrům člověka v postavení nižším? Godfreymu to připadalo jako čin mimořádně patřičný – z důvodů, jež znal jedině sám; a pod vlivem běžného klamu si představoval, že onen krok bude snadný, poněvadž měl osobní pohnutky, aby si to přál. Byl to značně sy-rový způsob odhadu Silasova vztahu k Eppii – musíme však mít na paměti, že mnohé z dojmů, jež mohl Godfrey o dělném lidu v okolí ještě nejspíš nasbírat, podporovaly názor, že mozolnaté dlaně a skromné poměry může hluboká náklonnost provázet jen stěží; a neměl příležitost, i kdyby k tomu býval měl schopnosti, obeznámit se důvěrně se vším, co bylo v tkalcově dosavadním živo-tě výjimečné. Jedině nedostatek přiměřených znalostí zavinil, že se Godfrey mohl vážně obírat bezcitným záměrem – jeho vrozená laskavost přežila onen ničivý čas krutých přání, a když ho Nancy co manžela chválila, nezakládala se ta chvála tak docela na svéhlavém sebeklamu.

„Udělala jsem správně,“ řekla si v duchu, když si všechny ty jejich rozhovory v duchu zopakovala – „cítím, že jsem udělala správně, že jsem mu řekla ne, i když mě to bolelo víc než nevímco – ale jak hezky se k tomu Godfrey zachoval! Mnohý jiný muž by se na mne byl jistě velice rozhněval, že se stavím proti jeho přání, a byl by mi třebas i vyčetl, jakou má smůlu, že si vzal mne. Ale Godfrey nebyl jaktěživo takový, aby mi řekl jediné nelaskavé slůvko. Než jedno utajit nedovede – všechno mu připadá úžasná prázdnota, to vím – a polnosti? Když tak jde obhlížet, co kde je všude zapotřebí, jak jinak by mu bylo, kdyby mu odrůstaly děti, pro které by to všechno

– 189 –

dělal! Ale nebudu reptat, a kdyby si byl vzal ženu, která by mu byla dala děti, možná, že by ho trápila zas nějak jinak.“

Tato možnost byla Nancyinou hlavní útěchou; a aby jí dodala ještě větší účinnosti, ze všech sil se snažila učinit nemožným, že by se kterákoli jiná žena byla mohla vyznačovat láskou něžnější a dokonalejší. Nerada ho tím jediným odmítáním hněvala, ale neměla vyhnutí. Godfrey nebyl k její láskyplné snaze nevnímavý a neposuzoval Nancy pro pohnutky její neústupnosti nijak ne-spravedlivě. Bylo nemožné prožít s ní patnáct let a neuvědomit si, že hlavními rysy její povahy jsou nesobecké lpění na správnosti a poctivá upřímnost, čirá jako rosa na květu; Godfrey to po pravdě cítil tak silně, že se jeho vlastní, kolísavější povaha, příliš neochotná čelit obtížím, aby byla neúchylně prostá a pravdivá, stápěla v jisté uctivé bázni před touto něhyplnou ženou, která se mu snažila vyčíst z očí každé přání s lačnou touhou je splnit. Zdálo se mu nemožné, aby se jí vůbec kdy přiznal, jak to po pravdě s Eppií je – do smrti by se nevzpamatovala z odporu, který by v ní vzbudila historie jeho prvního manželství, kdyby se jí s ní svěřil až nyní po tom dlouhém tajení. A také dítě, myslel si, by jí jistě bylo solí v očích – už jen pohled na Eppii by pro ni byl utrpením. Otřes, který by utrpěla Nancyina hrdost, smíšená s neznalostí špatnosti světa, by dokonce mohl ohrozit i její křehkou tělesnou soustavu. Když se s ní už s tím-to tíživým tajemstvím na srdci oženil, musí je v něm udržet až do konce. Ať už udělá cokoli jiného, nenapravitelnou roztržku mezi sebou a touto dávno milovanou ženou vyvolat nemůže.

Ostatně, proč se nemohl smířit s myšlenkou, že u krbu, zjasně-lého přítomností takové ženy, nejsou děti? Proč zalétala jeho mysl tak neklidně k oné nevyplněné mezeře, jako by byla jedi-ným důvodem, proč život pro něho není nezkalená radost sama? Domnívám se, že tak tomu je se všemi muži i ženami, kteří se dožijí středních let bez jasného uvědomění, že život nemůže nikdy být nezkalená radost sama – pod tíhou mlhavé jednotvárnosti skles-

– 190 –

lých chvil nespokojenost hledá určitý cíl a nachází ho v postrádání nějakého nepoznaného dobra. Nespokojenost, přemítavě usazená u bezdětného krbu, myslí se závistí na otce, jehož návrat domů zdraví mladé hlásky – a usazená u stolu, kde malé hlavičky tvoří v řadě stupínky jako stromečky ve školce, vidí za každou z nich číhat černou starost a myslí si, že pohnutky, z nichž se lidé vzdávají volnosti a uvazují se v pouta, nejsou dozajista nic jiného než chvil-kové pomatení. V Godfreyho případě byly ještě další příčiny, proč mu na mysl ustavičně dotírala právě tato stránka jeho životního údělu – jeho svědomí, kvůli Eppii nikdy úplně klidné, nyní vidělo v bezdětnosti jeho domova rys odplaty; a jak čas za Nancyina od-mítání přijmout děvče za vlastní ubíhal, stávala se jakákoli náprava jeho chyby čím dál tím nesnadnější.

Tohoto nedělního odpoledne tomu byly již čtyři roky, co mezi nimi o té věci padla nějaká zmínka, a Nancy měla za to, že to je věc už navždy pohřbená.

„Ráda bych věděla, jestli ho to bude tížit míň nebo víc, čím bude starší,“ přemýšlela. „Bojím se, že víc. Starší lidé postrádají děti tíž – co by si bez Priscilly počal otec? A kdybych umřela, bude Godfrey hrozně osamělý – když se s bratry nijak zvlášť nestýká. Ale nebudu si to prozatím tolik připouštět a snažit se uspořádat všechno už napřed – musím se starat, co nejlíp umím, o přítomnost.“

S touto poslední myšlenkou se Nancy probrala z rozjímání a sto-čila opět oči k opuštěné stránce, která byla tentokrát opuštěna déle, než Nancy myslela, protože vzápětí ji překvapil příchod služebné s čajovým příborem. Po pravdě zbývala ještě chvíle do hodiny, kdy se obvykle čajovalo, ale Jane měla své důvody.

„Vrátil se už pán do dvora, Jane?“„Ne, ma’am, nevrátil,“ odpověděla Jane se slabým důrazem, kte-

rého si však její paní nepovšimla.„Nevím, ma’am, jestli jste je už viděla,“ pokračovala po krátké

pomlčce Jane. „ale lidi se někam hrnou, všichni jedním směrem,

– 191 –

kolem předního okna. To se zaručeně něco stalo. Ve dvoře není jeden mužskej, jinak bych některýho poslala, aby se podíval. Byla jsem už v nejvyšším vikýři, ale pro stromy není nic vidět. Dej Bůh, aby se nikomu nic nestalo, o nic jinýho nejde.“

„Ale ne, řekla bych, nic zvláštního že se nestalo,“ odpověděla Nancy. „Třeba se zase panu Snellovi utrhl býk a vyběhl, jako se to už stalo.“

„Pak tedy, aby jenom nikoho nenabral, o nic jinýho nejde,“ řekla Jane, jíž se tak docela neošklivil předpoklad, který skýtal možnost několika pomyslných neštěstí.

„To děvče mě vždycky poděsí,“ pomyslela si Nancy, „už aby raději Godfrey přišel.“

Přistoupila k průčelnímu oknu a zadívala se po cestě, jak dale-ko jen dohlédla, a to s neklidem, který pociťovala jako dětinský, protože nikde nebyla ani známka rozruchu, o němž mluvila Jane, a Godfrey se pravděpodobně nebude stejně vracet cestou přes vesnici, nýbrž od polí. Zůstala však u okna stát a hleděla na pokojný hřbitov s dlouhými stíny náhrobků přes svěže zelené rovy a na pes-tré podzimní barvy stromů ve farní zahradě vzadu. Před takovou klidnou krásou venkovní scény si člověk uvědomuje pocit neurči-tého strachu zřetelněji – jako když se prosluněným vzduchem na pomalých plácavých křídlech nese havran. Nancy toužila, čím dál tím víc, aby Godfrey už byl doma.

– 192 –

Kapitola 18

Na druhém konci pokoje otevřel kdosi dveře a Nancy vycítila, že to je její manžel. Obrátila se od okna s radostí v očích, protože jeho příchod utišil hlavní manželčinu úzkost.

„Jsem tak ráda, můj milý, že jsi konečně doma,“ řekla, zatímco mu šla naproti. „Už jsem začínala mít…“

Náhle se zarazila, protože Godfrey odkládal klobouk roztře-senýma rukama a otočil se k ní s bledým obličejem a podivným neúčastným pohledem, jako by ji sice skutečně viděl, ale jako by ji viděl pouze co část scény pro ni neviditelné. Neodvažovala se znovu promluvit a položila mu pouze ruku na rameno; nechal však ten dotek bez povšimnutí a vrhl se do svého křesla.

Jane už stála se syčícím čajníkem ve dveřích. „Řekni jí, prosím tě, aby zůstala venku,“ pravil Godfrey, a když se dveře opět zavřely, snažil se vyjádřit srozumitelněji.

„Posaď se, Nancy – tady,“ začal a ukázal na židli proti sobě. „Vrátil jsem se domů, jak rychle jsem stačil. Chtěl jsem zabránit, aby ti to neřekl někdo jiný než já. Zažil jsem strašlivý otřes – ale největší starost mi dělá, jaký otřes to bude pro tebe.“

„Je to otec nebo Priscilla?“ zeptala se Nancy, s rozechvělými rty a stiskla křečovitě ruce na klíně.

„Ne, není to nikdo z živých,“ odpověděl Godfrey, jenž nebyl tu chvíli s to vyjádřit se s onou šetrnou opatrností, s níž by si byl přál své odhalení vyjevit. „Je to Dunstan – můj bratr Dunstan, který nám před šestnácti lety zmizel z očí. Našli jsme ho – našli jsme jeho mrtvolu – jeho kostru.“

Děsivá hrůza, kterou v Nancy vzbudil Godfreyho výraz, byla pří-činou, že ta slova cítila jako úlevu. Seděla poměrně klidně a čekala, co dalšího jí má Godfrey co povědět. Ten pokračoval:

– 193 –

„Lom nenadále vyschl – od toho odvodňování, myslím – a tam leží – tam ležel celých šestnáct let, zaklíněný mezi dva velké balvany. Našly se jeho hodinky s pečetítky a našel se i můj lovecký bičík se zlatou rukojetí s vyrytým mým jménem – vzal si ho bez mého vědomí ten den, co jel s Bleskem na štvanici – naposledy, co ho lidé viděli.“

Godfrey se odmlčel – nebylo snadné vyslovit, co mělo násle-dovat. „Myslíš, že spáchal sebevraždu?“ zeptala se Nancy skorem s podivem nad tím, že jejím manželem tak hluboce otřáslo něco, co se před všemi těmi dlouhými lety stalo bratrovi, kterého nijak nemiloval a jemuž se prorokovaly horší věci.

„Ne, spadl tam,“ odpověděl Godfrey tichým, ale zřetelným hla-sem, jako by v té skutečnosti tušil nějaký hluboký význam. Vzápětí dodal: „Dunstan byl ten zloděj, který oloupil Silase Marnera.“

Překvapení i stud zaplavily Nancyinu tvář i hrdlo krví, protože její výchova ji naučila považovat i vzdálenou spřízněnost se zloči-nem za nečest.

„Ach, Godfrey!“ řekla s útrpností v hlase, protože okamžitě uvá-žila, že tuto hanbu musí její manžel cítit ještě palčivěji.

„V lomu byly taky ty peníze,“ pokračoval Godfrey – „všechny tkalcovy peníze. Všechno posbírali a odvážejí kostru k Duze. Ale já přišel domů, abych ti to pověděl – nedalo se tomu zamezit, vědět to musíš.“

Ustal a dvě dlouhé minuty se díval mlčky do podlahy. Nancy by mu byla ráda v tom zneuctění poskytla několika slovy útěchu, ale upustila od toho, protože instinktivně vycítila, že za tím ještě něco vězí – že Godfrey má ještě něco jiného na srdci, co jí chce povědět. Konečně pozdvihl oči k jejímu obličeji a upíral je na ni, zatímco říkal:

„Všechno vyjde na světlo boží, Nancy, dříve nebo později. Když to je vůle Všemohoucího, všechna naše tajemství vyjdou najevo. Žil jsem s tajemstvím na srdci, ale už to před tebou dál skrývat nebudu.

– 194 –

Nechtěl bych, aby ses to dověděla od někoho jiného než ode mne – nechtěl bych, abys na to přišla po mé smrti. Povím ti to teď sám. Celý život jsem v sobě zápasil mezi ‚udělám‘ a ‚neudělám‘ – ale teď se zajistím.“

Nancy opět propadla děsivé hrůze. Oči obou manželů se setkaly s výrazem bázně jako ve chvíli krize, která staví lásku stranou.

„Nancy,“ začal Godfrey zvolna, „když jsem si tě bral, něco jsem před tebou zatajil – něco, co jsem ti měl říci. Ta žena, kterou Marner našel mrtvou ve sněhu – Eppiina matka – ta zbídačelá ubožačka – byla moje žena. Eppie je moje dítě.“

Odmlčel se s hrůzou, jaký bude mít jeho přiznání účinek. Ale Nancy seděla úplně klidně až na to, že jí oči klesly a přestaly se dívat do očí jeho. Byla bledá a tichá jako hloubavá socha a pevně svírala ruce na klíně.

„Nikdy už o mně nebudeš smýšlet stejně jako doposud,“ řekl Godfrey po krátké chvíli s jistým chvěním v hlase.

Nancy mlčela.„Neměl jsem to takhle nechat a k dítěti se nepřihlásit – neměl

jsem to před tebou tajit. Ale nebyl bych snesl, Nancy, abych se tě musel vzdát. Dal jsem se svést, abych si ji vzal – a trpěl jsem za to.“

Nancy ještě stále mlčela a dívala se dolů, a Godfrey skorem očekával, že se každou chvíli zvedne a prohlásí, že odchází domů k otci. Jak by mohla mít nějaké slitovné pochopení pro ty viny, které jí musejí při jejích prostých přísných názorech připadat tak mrzké?

Konečně však pozdvihla oči opět k němu a promluvila. V jejím hlase nebylo po hněvu ani stopy – jedině hluboká lítost.

„Kdybys mi to byl pověděl tehdy před šesti lety, Godfrey, mohli jsme aspoň zčásti svou povinnost vůči tomu dítěti splnit. Myslíš, že bych ji byla odmítla přijmout k sobě, kdybych byla věděla, že je tvoje?“

V tom okamžiku pocítil Godfrey všechnu trpkou tíhu chybného jednání, které bylo nejenom přímo marné, ale obrátilo se naopak

– 195 –

proti němu. Neposoudil ještě správně tuto ženu, s níž už takový čas žije. Promluvila však znovu, nyní vzrušeněji:

„A – ach, Godfrey – kdybychom ji byli měli hned od začátku – kdyby ses jí býval ujal, jak jsi měl, byla by si mě zamilovala jako matku – a ty bys býval se mnou šťastnější. Byla bych lehčeji přestála smrt svého robátka a náš život se mohl víc podobat tomu, jak jsme si myslívali, že bude vypadat.“

Slzy skanuly a Nancy zmlkla.„Ale ty by sis mě přece nebyla vzala, Nancy, kdybych ti to byl

pověděl,“ namítl Godfrey, kterého hořkost sebevýčitek nutkala, aby sám sobě prokázal, že jeho jednání nebylo čiré bláznovství. „Teď si třebas myslíš, že by sis mě byla vzala, ale tehdy by sis mě byla nevzala. Při hrdosti tvé i při hrdosti tvého otce by se ti po těch řečech, co by to bylo nadělalo, bylo hnusilo mít se mnou vůbec co dělat.“

„Nemohu říci, jak bych se byla v té věci zachovala, Godfrey. Ale nikdy bych si nebyla vzala žádného jiného. Jenže jsem nestála za to, aby se někdo kvůli mně dopouštěl nepravosti – za to nestojí na tomhle světě nic. Nic není tak dobré, jak se to zdá napřed – ani náš sňatek takový nebyl, jak vidíš.“ Když Nancy pronesla poslední slova, objevil se jí na tváři slabounký posmutnělý úsměv.

„Jsem špatnější člověk, než sis o mně myslela, Nancy,“ řekl Godfrey značně rozechvěle. „Můžeš mi vůbec někdy odpustit?“

„Mně jsi ublížil jen málo, Godfrey – a vynahradil jsi mi to, byl jsi na mne celých patnáct let hodný a laskavý. Ale ublížil jsi hlavně někomu jinému – a bojím se, to že se úplně napravit nedá nikdy.“

„Ale můžeme si přece vzít Eppii teď,“ pravil Godfrey. „Nebudu si z toho nic dělat, když se to lidé konečně dovědí. A budu až do konce života poctivý a přímý člověk.“

„Teď to bude něco docela jiného si ji vzít, když je už dospělá,“ řekla Nancy a potřásla smutně hlavou. „Ale je to tvá povinnost, abys

– 196 –

ji uznal za svou a zaopatřil ji; a já pro svou osobu udělám svou povinnost k ní taky a budu se modlit k Bohu Všemohoucímu, aby jí vnukl lásku ke mně.“

„Pak tedy zajdeme spolu k Silasi Marnerovi ještě dnes večer, hned jak u Kamenného lomu všechno utichne.“

– 197 –

Kapitola 19

Mezi osmou a devátou hodinou toho večera seděli Eppie a Silas spolu sami v domku. Po velkém rozčilení, do něhož odpolední události tkalce uvedly, pocítil touhu po takovém klidu a požádal dokonce i paní Winthropovou a Arona, kteří se docela samozřejmě zdrželi déle než všichni ostatní, aby ho nechali o samotě s jeho dítě-tem. Rozčilení ho dosud nepřešlo; dosáhlo pouze onoho stupně, kdy břitkost vnímání činí jakékoli vnější dráždidlo nesnesitelným – kdy člověk necítí ochablost, ale spíš zrychlené kolotání niterného živo-ta, při němž je spánek holou nemožností. Kdokoli pozoroval takové chvíle u jiných lidí, pamatuje se na jejich zjasněné oči a prazvláštní vyhraněnost, jíž tento pomíjivý vliv obestře rysy jinak nevýrazné. Zdá se, jako by zcitlivění sluchu pro všechny duchovní hlasy roze-chvívalo divotvorným vlněním celou těžkou smrtelnou schránku – jako by posluchačovu tvář prostoupila „krása z šepotu zrozená“.

I Silasova tvář jevila takovouto proměnu, když tak seděl ve svém křesle a díval se na Eppii. Ta si přitáhla židli k jeho kolenům a kupře-du nakloněná ho držela za obě ruce a vzhlížela mu přitom do tváře. Na stole vedle nich leželo nalezené zlato, osvětlené svíčkou – to staré dlouho milované zlato, vyrovnané do úhledných sloupečků, jak si je Silas kdysi rovnával v dobách, kdy bývalo jeho jedinou ra-dostí. Zrovna jí dovyprávěl, jak každý večer zlaťáky počítával a jak zoufale pusto měl v duši, dokud mu osud neposlal ji.

„Zprvu na mne tu a tam chodíval takový nějaký pocit,“ vypravoval přitlumeným hlasem, „jako by ses snad měla zase proměnit ve zlato, protože někdy, ať jsem otočil hlavu, kam chtěl, všude se mi zdálo, že vidím zlato – a myslel jsem si, jak bych byl rád, kdybych je mohl hmatat a přesvědčit se, že se mi vrátilo. Ale to netrvalo dlouho. Za krátkou dobu bych si byl myslel, že mě stihla nová kletba, kdyby

– 198 –

tě bylo ode mne odehnalo – protože jsem začal cítit potřebu vidět tvá očička a slyšet tvůj hlásek a cítit dotek tvých prstíčků. Tehdy jsi nevěděla, Eppie, když jsi byla takhle maličká – tehdy jsi nevěděla, co k tobě cítí tvůj starý otec Silas.“

„Ale vím to teď, tatínku,“ řekla Eppie. „Nebýt vás, byli by mě strčili do chudobince, a tam by nebyl nikdo, kdo by mě měl rád.“

„Ba, dítě moje milené, spása to byla moje. Kdyby mi tě nebylo nebe poslalo, abys mě zachránila, byl bych lakotil až do hrobu. Ty peníze mi vzal osud právě včas, a vidíš, zůstaly schované – schované, až jich bude zapotřebí pro tebe. Je to zázrak – náš život je zázračný.“

Několik minut seděl Silas mlčky a díval se na peníze. „Teď už nade mnou moc nemají,“ řekl přemítavě – „ne, peníze už ne. Jsem zvědavý, jestli by ji nade mnou ještě někdy získaly – bezpochyby by mohly, kdybych ztratil tebe, Eppie – mohl bych si vzít do hlavy, že jsem znova opuštěný, a ztratit pocit, že Bůh je ke mně dobrotivý.“

V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře a Eppie muse-la vstát, ještě než Silasovi odpověděla. Vskutku krásná vypadala s tou něhou v očích, se slzami na krajíčku a s lehkým ruměncem na líčkách, když vykročila otevřít dveře. Zarděla se temněji, když spat-řila pana Godfreyho Cassa a jeho paní. Udělala svou venkovanskou poklonku a podržela jim dveře dokořán, aby mohli vstoupit.

„Vyrušujeme vás hodně pozdě, má milá,“ řekla paní Cassová, vza-la Eppii za ruku a zadívala se jí do obličeje s výrazem úzkostlivého zájmu a obdivu. Nancy byla nyní bledá a rozechvělá.

Když Eppie přistrčila panu a paní Cassové židle, šla si stoupnout k Silasovi, proti nim.

„Věru, Marnere,“ řekl Godfrey, jenž se snažil mluvit naprosto pevně, „je to pro mne velkou útěchou, když vás vidím zase s vašimi penězi, které jste musel tolik let postrádat. Ten, kdo na vás to bez-práví spáchal, byl člen mé rodiny – tím mě to rmoutí víc – a považuji za svou povinnost v každém směru vám to vynahradit. Všechno, co bych pro vás mohl udělat, nebude nic než splátka na velký dluh,

– 199 –

i kdybych nepřihlížel k ničemu víc než k té loupeži. Ale jsou ještě jiné věci, za které vám jsem zavázán – budu zavázán, Marnere.“

Godfrey se zarazil. On a jeho žena se domluvili, že věc jeho otcov-ství je dlužno přivést na přetřes velmi opatrně, a bude-li to možné, ponechat odhalení až na později, aby na ně mohli Eppii ponenáhlu připravit. K tomu nabádala Nancy, protože hluboce cítila, v jak trapném světle se musí Eppii poměr mezi jejím otcem a matkou nezbytně jevit.

Silas, který byl vždycky v silných rozpacích, když s ním mluvil někdo z „lepších lidí“ rázu páně Cassova – těch urostlých, vlivných blahobytných mužů, jež bylo vídat většinou na koni – odpověděl poněkud stísněně:

„Mám už beztak hodně, pane, zač vám děkovat. A co se týče té loupeže, tak v té nevidím pro sebe žádnou škodu. A i kdyby, tak vy jste jí nemohl zabránit – vy za ni odpovědnost nenesete.“

„Takhle se na to můžete dívat vy, Marnere, ale nikdy ne já – a doufám, že mi dovolíte jednat podle toho, co se jeví spravedlivé cítění mému. Vím, že vám k spokojenosti stačí málo – celý život jste neznal nic než pilnou práci.“

„Ba, pane, ba,“ přitakal Marner přemítavě, „Bez své práce bych na tom býval zle – to byla opora, která mě držela, když jsem všechno ostatní ztratil.“

„Ano,“ řekl Godfrey, jenž vztahoval Marnerova slova pouze na jeho hmotné životní potřeby, „vaše řemeslo bylo pro tenhle kraj dobré, protože tady bylo zapotřebí utkat hodně plátna. Ale dnes už pro vás takováhle vytrvalá práce není, Marnere – je na čase, abys-te se šetřil a trochu si odpočinul. Vypadáte hodně strhaný, i když nejste vlastně ještě starý, nebo ano?“

„Pětapadesát, pokud to tak mohu odhadnout, pane,“ odpověděl Silas.

„Nu vida, to tady můžete být ještě dobrých třicet let – podívejte starého Maceyho! A ty peníze tady na stole, to je koneckonců vlastně

– 200 –

jenom hromádka. Moc s nimi nepořídíte tak ani tak – ať je už uložíte na úrok nebo ať z nich budete žít tak dlouho, dokud vám vystačí. Nepořídil byste s nimi moc, ani kdybyste se nestaral o nikoho jiného než o sebe, a vy se dnes už hezkých pár let staráte o dva.“

„I co, pane,“ pravil Silas, jímž nic z toho, co mu říkal Godfrey, nepohnulo, „já nemám z nouze strach. My v budoucnu vyjdeme docela dobře – Eppie a já už nějak vyjdeme. Málokterý dělný člověk má uspořeno tolik jako tohle tady. Nevím, co to znamená pro pány, ale v mých očích to je hodně – skorem až moc. A co se týče nás, my máme přání málo.“

„Jenom tu zahrádku, tatínku,“ řekla Eppie a vzápětí se začervena-la až po uši.

„Vy máte ráda zahradu, má milá, ano?“ zeptala se Nancy v domně-ní, že by tento obrat v nazírání na věc mohl jejímu manželu pomoci. „V tom bychom se tedy shodly – já věnuju zahradě hodně času.“

„Ano, v Červeném domě je zahradničení až až,“ řekl Godfrey překvapený tím, jak obtížné se mu nyní jeví stočit hovor na návrh, jehož přednesení mu zdálky připadalo tak snadné. „Celých šestnáct let jste se o Eppii staral poctivě, Marnere. Bylo by vám jistě velkou útěchou, kdybyste ji viděl dobře zaopatřenou, nemám pravdu? Vypadá zdravě, je svěží jako květ, ale nezdá se, že by vydržela nějaké strádání – nevypadá jako silácké děvče dělných rodičů. Jistě byste rád viděl, kdyby se o ni starali lidé, kteří ji mohou slušně zaopatřit a udělat z ní dámu – k tomu se hodí líp než pro drsný život, jaký ji třebas v několika málo letech čeká.“

Marnerovu tvář přelétla lehounká červeň a zase zmizela jako prchavý záblesk. Eppie se jenom divila, proč pan Cass mluví takhle o věcech, které přece zřejmě nemají co dělat se skutečností – ale Silase se to dotklo nelibě a zmátlo ho to.

„Nechápu, co tím myslíte, pane,“ odpověděl, protože neměl poho-tově slova, která by vyjádřila smíšené pocity, s nimiž vývody pana Cassa vyslechl.

– 201 –

„Nu, myslím to takhle, Marnere,“ řekl Godfrey, jenž se rozhodl přistoupit k věci. „Jak víte, paní Cassová a já nemáme děti – niko-ho, komu by přišel k dobru náš pěkný domov a všechno ostatní, co máme – víc, než stačíme spotřebovat sami. A rádi bychom měli doma někoho, kdo by nám zastával dceru – rádi bychom si vzali Eppii a jednali bychom s ní po všech stránkách jako s vlast-ním dítětem. Doufám, že by pro vás bylo ve stáří velkou útěchou, kdybyste viděl, jakého štěstí takhle došla, když jste si už dal tolik záležet, abyste ji tak dobře vychoval. A je jenom správné, aby se vám za tu péči dostalo všemožné odplaty. A Eppie vás jistě bude mít navždycky ráda a bude vám navždycky vděčná – chodila by vás velmi často navštěvovat a všichni bychom pořád hleděli, abychom vám zpříjemnili život vším, co je v naší moci.“

Když prostý člověk, jako Godfrey Cass, mluví pod tíhou jistých rozpaků, nutně připadá na slova, která jsou drsnější než jeho úmys-ly a která zpravidla působí na přecitlivělé čivy drásavě. Zatímco Godfrey mluvil, objala Eppie zlehounka Silase rukou kolem krku a spočinula mu mazlivou dlaní na hlavě – a ucítila, že se Silas prudce chvěje. Když pan Cass domluvil, Silas chvíli mlčel – z víru citů, všech stejně bolestných, úplně bezmocný. Z vědomí, že její otec trpí tísní, překypovalo Eppii srdce a právě se chystala sklonit a promluvit na něho, když vtom jedna z hrůz, které v Silasově nitru bojovaly, konečně všechny ostatní přehlušila a on chabě řekl:

„Eppie, dítě moje, mluv. Nebudu ti stát v cestě. Poděkuj panu a paní Cassové.“

Eppie spustila ruku z otcovy tváře a postoupila o krok kupředu. Líčka měla zardělá, ale tentokrát nikoli z ostýchavosti – vědomí, že otec trpí úzkostmi, každou takovou myšlenku na vlastní osobu zapudilo. Maličko se uklonila, nejdříve paní Cassové a potom panu Cassovi, a řekla:

„Děkuju vám, paní – děkuju vám, pane. Ale nemůžu opustit svého tatínka ani nikoho uznat za bližšího, než mi je on. A nechci

– 202 –

ani být žádná dáma – ale přesto vám děkuju.“ (Tu Eppie udělala novou poklonku.) „Nemohla bych odejít od lidí, mezi kterými jsem si zvykla.“

Při posledních slovech se Eppii maličko roztřásly rty. Ustoupila opět za otcovo křeslo a objala ho kolem krku – a Silas zvedl s potla-čeným vzlykem k ní ruku a nahmátl ruku její.

Nancy vhrkly do očí slzy, ale do její sympatie k Eppii se přirozeně mísil zármutek kvůli manželovi. Neodvažovala se promluvit a jen uvažovala, co se v jeho mysli děje.

Godfrey cítil podráždění, jemuž skorem nikdo z nás neujde, na-razí-li na neočekávanou překážku. Když přišel, překypoval zkrou-šeností a odhodláním napravit svou chybu, pokud mu to ještě čas dovoluje; byl v zajetí stěžejních citů, které ho měly vést k předem stanovenému jednání, na němž se rozhodl jakožto na správném, a nebyl hotov ocenit s živým porozuměním city jiných lidí, které se stavěly na překážku jeho ctnostným předsevzetím. Rozčilení, s nímž opět promluvil, nebylo tak docela prosto hněvu.

„Ale mám na vás právo, Eppie – právo silnější než každé jiné. Je mou povinností, Marnere, uznat Eppii za své dítě a postarat se o ni. Eppie je moje vlastní dítě – její matka byla mou ženou. Mám na ni přirozené právo, před kterým musí každé jiné ustoupit.“

Eppie sebou prudce trhla a zbledla jako plátno. Naproti tomu Silas, jemuž Eppiina odpověď ulevila od strachu, zda se snad jeho smýšlení nerozchází s jejím, pocítil, že v jeho nitru uvolnila ducha odporu, nikoliv bez jisté příměsi otcovského rozlícení. „Pak tedy, pane,“ odpověděl s přízvukem trpkosti, která v něm dřímala od onoho památného dne, kdy se jeho mladistvé naděje rozplynuly vniveč – „pak tedy, pane, proč jste to neřekl hned před šestnácti lety a nehlásil se o ni dřív, než jsem si ji zamiloval, místo abyste mi ji přišel brát dnes, kdy byste mi mohl stejně dobře chtít vyrvat srdce z těla? Bůh ji dal mně, protože vy jste se od ní odvrátil, a On na ni pohlíží jako na mou – žádné právo na ni nemáte! Když někdo

– 203 –

zabouchne před požehnáním dveře, to potom připadne člověku, který mu otevře.“

„To vím, Marnere. Chybil jsem. Už dlouho lituji, jak jsem se v té věci zachoval,“ odpověděl Godfrey, který chtě nechtě musel ostří Silasových slov vycítit.

„To slyším rád, pane,“ pravil Marner s rozčilením stále silnějším, „ale lítost nemění nic na tom, co se dálo těch šestnáct let. To, že teď přijdete a řeknete ‚Já jsem její otec‘, nemění nic na citech, které v sobě chováme. Mně říkala ‚otec‘ od první chvíle, kdy to dovedla vyslovit.“

„Ale myslím, že byste se na tu věc měl dívat rozumněji, Marnere,“ namítl Godfrey, tou nenadálou tkalcovou otevřeností poplašený. „Nejde přece o to, že by vám ji někdo měl vzít nadobro, abyste ji už vůbec nikdy nespatřil. Bude velice blízko u vás a bude vás chodit velice často navštěvovat. Bude k vám pořád cítit docela stejně.“

„Docela stejně?“ opáčil Marner ještě trpčeji než předtím. „Jak by ke mně mohla cítit docela stejně, jako cítí teď, kdy jíme ze stejného kousku a pijeme ze stejného hrníčku a jeden boží den za druhým myslíme na stejné věci? Docela stejně? To je planá řeč. Roztrhli byste nás na dva kusy.“

Godfrey nezakusil v životě dost, aby dovedl jadrnou pravdu Marnerových prostých slov rozeznat, a pocítil opět spíš hněv. Připadalo mu, že tkadlec je strašně sobecký (soud lehce vynášený těmi, kdo svou vlastní obětavost ještě nikdy zkoušce nepodrobili), když se takhle staví proti něčemu, co je beze vší pochyby Eppiinu blahu na prospěch; a cítil povinnost – pro její dobro – své otcovské právo uplatnit.

„Byl bych myslel, Marnere,“ řekl stroze – „byl bych myslel, že při své lásce k Eppii budete mít jenom radost z toho, co je pro její dobro, i když to třebas vyžaduje, abyste se něčeho vzdal. Měl bys-te mít na paměti, že váš vlastní život je nejistý, a děvče je zrovna v letech, kdy se může její osud brzy rozhodnout docela jinak, než

– 204 –

jak by se utvářel v domě jejího otce – vdá se třebas za nějakého obyčejného podruha, a ať bych pro ni potom udělal co udělal, dobré postavení bych jí poskytnout nemohl. Stavíte se do cesty jejímu blahu – a ačkoli mi je líto, že vám působím bolest po tom všem, co vy jste vykonal a co já jsem vykonat zanedbal, cítím nyní jako svou povinnost trvat na tom, že se péče o svou dceru ujmu sám. A své povinnosti hodlám dostát.“

Těžko by se dalo říci, koho z nich poslední Godfreyho řeč pobouři-la víc – zda Silase či Eppii. Zatímco poslouchala tento zápas svého starého, dlouho milovaného otce s tím novým neznámým otcem, který zničehonic přišel zaujmout místo onoho černého beztvarého stínu, jenž kdysi držel snubní prsten a navlekl jej na matčin prst, měla Eppie myšlenky v jednom víru. Její obrazotvornost zalétala jako střela hned k dohadům o minulosti, hned k dohadům o bu-doucnosti, k dohadům, co z tohoto projeveného otcovství vyplývá; a poslední Godfreyho řeč obsahovala slova, která jí napomohla zpřesnit zvlášť dohady o budoucnosti. Ne snad, že tyto myšlenky, ať už o minulosti nebo o budoucnosti, určovaly její rozhodnutí – to už dávno určily její city, které se tetelily souzvučně s každým slovem, jež vyřkl Silas – ale vzbouřily v ní, ještě kromě těchto citů, i odpor k nabízenému osudu a k nově projevenému otci.

Silase naproti tomu opět přepadlo hryzení svědomí a nejistota, zda snad na Godfreyho nařčení není něco pravdy – zda snad ne-staví vlastní vůli Eppiinu blahu do cesty jako překážku. Dlouhou chvíli bojoval v němotě o vítězství nad sebou samým – o vítězství, nezbytné k vyřčení těch těžkých slov. Splynula mu ze rtů třaslavě:

„Už neřeknu ani slovo. Budiž po vašem. Promluvte si s dítětem. Nebudu jí nijak bránit.“

I Nancy, se vší tou zbystřenou vnímavostí vlastních něžných citů, sdílela manželovo hledisko, že Marnerovo přání podržet si Eppii i potom, když se přihlásil její pravý otec, není ospravedlnitelné. Cítila sice, že to je pro ubohého tkalce velmi těžká zkouška, ale její

– 205 –

zákoník nepřipouštěl žádnou pochybnost o tom, že by pokrevní otec neměl na dítě větší právo než kterýkoli pěstoun. Kromě toho – Nancy, celý život zvyklá na blahobytné poměry a výsady „váženosti“, nedovedla pochopit radosti, jež výchova a zvyklosti již od malička připínají ke všem drobným cílům a snahám chudých, kteří se chudí narodili; podle jejího názoru udělá Eppie, nastoupí-li znovu své rodové právo, sice tuze dlouho odpírané, ale nepopiratelné štěstí. Proto vyslechla poslední Silasova slova s úlevou a pomyslela si, stejně jako Godfrey, že svého touženého cíle dosáhli.

„Má drahá Eppie,“ pravil Godfrey a díval se na dceru nikoli zcela bez rozpaků s vědomím, že je dost stará, aby ho mohla sou-dit, „vždycky bude naším přáním, abys osvědčovala svou lásku a vděčnost člověku, který ti tolik let byl otcem, a budeme ti ochotně pomáhat v tvé snaze, po všech stránkách mu zpříjemnit život. Ale doufáme, že se naučíš mít stejně ráda i nás – a i když jsem se k tobě celá ta dlouhá léta nechoval tak, jak se otec chovat má, chci pro tebe až do konce svého života udělat všechno, co je vůbec v mých silách, a zaopatřit tě jako své jediné dítě. A v mé ženě budeš mít nejlepší matku na světě – to bude požehnání, které jsi neznala od chvíle, kdy jsi byla dost stará, abys je vycítila.“

„Dítě drahé, budu tě chovat jako poklad,“ řekla Nancy svým jemným hlasem. „Když budeme mít svou dceru, nebude nám už nic chybět.“

Eppie tentokrát nepokročila kupředu, ani se neuklonila, jako učinila předtím. A zatímco držela Silase za ruku a pevně mu ji tisk-la – byla to tkalcovská ruka s dlaní a konečky prstů na takový stisk citlivými – promluvila s chladnější rozhodností než předtím:

„Děkuju vám, paní – děkuju vám, pane, za vaše nabídky – nabízíte mi strašně moc a daleko víc, než si vůbec přeju, ale život by mě už nemohl nikdy těšit, kdybych se musela od tatínka odloučit a věděla, že sedí doma a myslí na mne a cítí se opuštěný. Všechny dny, co jsme tady spolu prožili, byly šťastné a já si nějaké štěstí bez něho neumím

– 206 –

vůbec představit. A tatínek říká, že nikoho na světě neměl, dokud mu nebe neposlalo mne, a kdybych mu odešla, neměl by zas nikoho. A staral se o mne hned od začátku a hned od začátku mě měl rád, a dokud bude na světě, tak ho neopustím a nikdo se jaktěživo nesmí mezi něho a mne vetřít.“

„Ale musíš napřed mít jistotu, Eppie,“ pravil Silas tichým hla-sem – „musíš napřed mít jistotu, že nikdy nebudeš litovat, protože sis vybrala zůstat raději mezi chudými lidmi a v chudých šatech a poměrech, když jsi mohla mít všechno nejlepší.“

Jeho citlivost po této stránce jenom ještě zesílila, když poslou-chal Eppiino vyznání věrné lásky.

„Toho nemůžu litovat nikdy, tatínku,“ odpověděla Eppie. „Ani bych nevěděla, na co myslet a co si přát, kdybych kolem sebe měla všechny ty pěkné věci, na jaké jsem nebyla zvyklá. A vedla bych si věru špatně, kdybych se jenom strojila a jezdila si v kočárku a se-děla v kostele ve zvláštní lavici, až by si o mně lidé, co je mám ráda, museli myslet, že se mezi ně už nehodím. O co bych potom mohla mít nějaký zájem?“

Nancy se podívala na Godfreyho bolestně tázavým pohledem. Ale Godfrey upíral oči na podlahu a čáral po ní koncem hole jako duchem nepřítomný člověk, který o něčem hloubá. Pomyslela si, že zbývá ještě několik slov, jež by možná vyzněla lépe z úst jejích než jeho.

„Co říkáš, je úplně přirozené, dítě drahé – je úplně přirozené, že lneš k těm, kdo tě odchovali,“ pravila vlídně; „ale vážou tě k tvému zákonnému otci taky povinnosti. Je možná zapotřebí, aby se víc než jeden člověk něčeho vzdal. Když ti otec otvírá dveře tvého domova, myslím, že je správné, aby ses k tomu domovu neobracela zády.“

„Nemůžu mít pocit, že mám víc než jednoho otce,“ řekla zprudka Eppie, zatímco se jí do očí draly slzy. „Odjakživa jsem si představovala domov jako domeček, kde on bude mít svůj koutek na sezení a já se o něho budu starat a všechno mu udělám – jiný

– 207 –

domov si představit nedovedu. Nejsem na dámu vychovaná a ne-mám na to vůbec myšlenky. Mám ráda dělné lidi a jejich stravu a jejich zvyky. A,“ dodala vášnivě a slzy jí vyhrkly, „zaslíbila jsem se jednomu dělnému člověkovi, že si ho vezmu, a ten bude žít tady s námi a pomůže mi o tatínka se starat.“

Godfrey vzhlédl k Nancy se zardělým obličejem a s palčivýma, rozevřenýma očima. Toto zmaření záměru, jejž se rozhodl splnit pod vlivem zaníceného vědomí, že jím do jisté míry napraví nej-těžší provinění svého života, v něm vzbudilo pocit, že ho vzduch ve světnici dusí.

„Pojďme,“ řekl ztlumeným hlasem.„Teď už o tom dál mluvit nebudeme,“ řekla Nancy a vstala.

„Přejeme vám všechno nejlepší, milé dítě – a vám taky, Marnere. Přijdeme se na vás zase podívat. Hodina už pokročila.“

Takovým způsobem zakryla manželův překotný odchod – neboť Godfrey zamířil rovnou ke dveřím, neschopen promluvit jediné slovo.

– 208 –

Kapitola 20

Nancy a Godfrey kráčeli ve světle hvězd domů mlčky. Když vešli do dubového obývacího pokoje, Godfrey se vrhl do svého křesla, kdežto Nancy odložila klobouk a šál a zůstala stát u krbu v blízkosti manžela, neboť ho nechtěla ani na chviličku opustit, a přesto se zase bála promluvit i jediné slovo, aby se snad nějak nelibě nedotklo jeho citů. Konečně k ní Godfrey otočil hlavu a jejich oči se setkaly a zahleděly do sebe, aniž sebou kdo z obou pohnul. Takový němý vzájemný pohled manželů, kteří jeden druhému důvěřují, je jako první okamžik odpočinku nebo úniku z velké únavy nebo z velkého nebezpečí – okamžik, jejž nesmí porušit ani slovo ani čin, který by vytrhl smysly z nově vychutnávaného klidu.

Ale brzy natáhl Godfrey ruku, a když mu do ní Nancy vložila svou, přitáhl ženu k sobě a řekl:

„Tím to tedy končí!“Sklonila se, políbila ho, a jak tak vedle něho stála, řekla: „Ano,

bojím se, že se musíme vzdát naděje, že ji dostaneme za dceru. Nebylo by správné chtít ji nutit, aby k nám šla proti své vůli. Na její výchově, ani na tom, co z ní vzešlo, nemůžeme nic změnit.“

„Ne,“ potvrdil Godfrey s břitkou rozhodností v hlase, která byla v silném protikladu k jeho obvykle lhostejné a bezdůrazné řeči – „jsou dluhy, které člověk nemůže vyrovnat jako dluh peněžní tím, že zaplatí navíc za ty roky, co uplynuly. Zatímco jsem pořád odkládal a odkládal, stromy odrůstaly – a dnes je už tuze pozdě. Marner měl pravdu v tom, co říkal o člověku, když zabouchne před požehnáním dveře – že potom připadne někomu jinému. Kdysi jsem chtěl platit za bezdětného, Nancy – a teď budu platit za bezdětného proti své vůli.“

Nancy nepromluvila ihned, nýbrž až po chvíli se zeptala: „Ty tedy veřejně neohlásíš, že Eppie je tvoje dcera?“

– 209 –

„Ne – jaký užitek by z toho komu kynul? Jenom škoda. Musím pro ni udělat, co je v mých silách, v tom životním postavení, jaké si vybere. Musím se podívat, koho si to vlastně chce vzít.“

„Jestli z toho nikomu nekyne žádný užitek, kdyby se ta věc ohlá-sila,“ řekla Nancy, která si pomyslela, že nyní si už může popřát úlevu nebránit se citu, jejž se předtím snažila umlčet, „tak bych přijala s velkým povděkem, kdybychom nemuseli jaktěživo otce a Priscillu znepokojovat minulými událostmi nic víc, než že jim po-víme o Dunstanovi – s tím se nedá nic dělat, to se dovědět musejí.“

„Vložím to do své poslední vůle – myslím, že to vložím do po-slední vůle. Nechce se mi líbit, něco takhle nechávat, aby se na to pak přišlo jako na tohle s tím Dunstanem,“ pravil Godfrey přemí-tavě, „ale nikde nevidím, že by z toho pošlo něco jiného než obtíže, kdybych to prohlásil hned. Musím dělat, co je v mých silách, abych jí dopomohl ke štěstí podle jejího. Mám takový dojem,“ dodal po kratičké přestávce, „že ten, o kom mluvila, že se mu zaslíbila, je Aron Winthrop. Vzpomínám si, že jsem ho viděl odcházet s ní a s Marnerem z kostela.“

„Nu, ten je opravdu rozumný a přičinlivý,“ prohodila Nancy ve snaze dívat se na celou věc tak růžově, jak jen možno.

Godfrey se znovu zahloubal do přemítání. Potom zvedl smutné oči k Nancy a řekl:

„Je to moc hezké, milé děvče, viď, Nancy?“„Ano, můj drahý – a má úplně tvoje vlasy a oči. Divím se, že mi

to ještě nikdy nebylo nápadné.“„Domnívám se, že ke mně pocítila odpor při pomyšlení, že jsem

její otec – hned potom jsem zpozoroval v jejím chování změnu.“„Nemohla se smířit s myšlenkou, že by se neměla na Marnera

dívat jako na otce,“ řekla Nancy, protože nechtěla manželovi jeho bolestný dojem potvrzovat.

„Myslí si, že jsem se choval špatně k její matce stejně jako k ní. Myslí si, že jsem horší, než jsem. Ale ona si to myslet musí – plnou

– 210 –

pravdu se nikdy dovědět nemůže. To je část mého trestu, Nancy, že ke mně moje dcera cítí odpor. Být k tobě tehdy poctivý – ne-být takový hlupák – nikdy bych nebyl do tohohle trápení zabředl. Neměl jsem právo očekávat, že z toho manželství vzejde něco jiného než zlo – a když jsem se ještě ke všemu vyhýbal splnit otcovskou povinnosti.“

Nancy mlčela; její mravní přísnost jí nedovolovala, aby se poku-sila zmírnit ostří toho, co pokládala za zasloužené hryzení svědomí. Po krátké chvíli promluvil Godfrey znovu, ale tentokrát tónem dost změněným – do předešlé sebevyčítavosti se v něm mísila něžnost.

„Ale přes to všechno jsem dostal tebe, Nancy – a přece jsem ještě reptal a byl nesvůj, že nemám ještě něco jiného – jako kdybych si to zasluhoval!“

„Já na tobě nikdy vady nenalézala, Godfrey,“ řekla Nancy s vážnou upřímností. „Můj jediný smutek by se rozplynul, kdyby ses smířil s údělem, který nám nebe přisoudilo.“

„Nu, snad není tuze pozdě, v tomhle něco trochu napravit. Ačkoliv, ať si říká kdo chce, co chce, některé věci napravit už tuze pozdě je.“

– 211 –

Kapitola 21

Druhý den ráno, když Silas a Eppie seděli u snídaně, Silas jí řekl:„Eppie, už celé dva roky mám v hlavě jednu věc, a když se nám

teď ty peníze vrátily, můžeme to udělat. V noci jsem o tom uva-žoval a hloubal a myslím, že vyrazíme hned zítra, dokud ještě trvá tohle hezké počasí. Domek a všechno všudy necháme na starost tvé kmotřičce, sbalíme si věci do uzlíčku a půjdeme.“

„A kam zamíříme, tatínku?“ zeptala se Eppie s velkým pře-kvapením.

„Do mého starého kraje – do města, kde jsem se narodil – a do Lampářského dvora. Rád bych viděl pana Pastona, našeho kazate-le – třeba vyšlo něco najevo, co jim ukázalo mou nevinu, co se týče té krádeže. A pan Paston býval náramně osvícený člověk – chtěl bych si s ním promluvit o tom losování. A rád bych mu pověděl o náboženství tady v tom kraji, protože si tak trochu myslím, že o něm asi moc neví.“

Eppie měla velkou radost, protože jí kynula vyhlídka nejen na podiv a potěšení z poznávání cizího kraje, ale i na návrat a jak bude vše podrobně vyprávět Aronovi. Aron je ve většině věcí o tolik moudřejší než ona – bude jistě moc příjemné mít proti němu tuhle maličkou výhodu. Paní Winthropová, ačkoli měla nejasný strach z nebezpečí, jež takovou dlouhou výpravu provázejí, a vyžadovala dlouhé ujišťování, že je cesta nevyvede z končin, kde jezdí pouze formanské káry a pomalé fasuňky, uvítala nicméně s velkým potě-šením, že Silas hodlá znovu navštívit svůj rodný kraj a zjistit, zda ho snad čas z toho falešného nařčení neočistil.

„Budete mít pro celý zbytek života lehčí hlavu, mistře Marnere,“ řekla Dolly – „to budete. A jestli se dá v tom vašem Dvoře, co o něm mluvíte, pochytit nějaké osvícení, tak toho máme na tomhle světě

– 212 –

zapotřebí všichni, a já sama budu ráda, jestli se vám ho podaří při-nést s sebou.“

A tak čtvrtý den od té chvíle se Silas a Eppie ve svátečních šatech a s malým ranečkem, svázaným v modrém plátěném šátku, ubírali ulicemi velkého továrního města. Silas, celý zmatený změnami, jež se s jeho rodištěm za uplynulých třicet let udály, zastavil už několik lidí po sobě a ptal se na jméno města, aby se úplně ujistil, že si je nemýlí s nějakým jiným.

„Zeptejte se na Lampářský dvůr, tatínku – zeptejte se tady toho pána s těmi třapci na ramenou, co stojí tamhle u dveří toho krámu – ten nemá naspěch jako ostatní,“ řekla Eppie, otcovým zmatkem trochu stísněná a mimo to ze všeho toho hluku, ruchu a množství cizích lhostejných tváří celá nesvá.

„I kde, dítě, ten o něm nebude vědět nic,“ odpověděl Silas, „do Dvora páni nikdy nechodili. Ale možná, že by mi někdo mohl pově-dět, kudy se jde do Žalářní ulice, kde je vězení. Odtamtud už cestu znám, jako bych ji byl viděl včera.“

Po jistých nesnázích, dlouhém klikatění a dalším vyptávání ko-nečně došli do Žalářní ulice; a ponuré zdi věznice, první to obraz, jenž odpovídal kterékoli představě v Silasově paměti, ho potěšily jistotou, již mu až doposud nemohlo ani sebevětší ujišťování o jmé-ně města vnuknout, že je skutečně ve svém rodišti.

„Aha!“ řekl a zhluboka si nadechl. „Tamhle je věznice, Eppie – ta je pořád stejná – teď už se nebojím. Je to třetí ulička po levé ruce od vězeňských vrat – tak musíme teď jít.“

„Br, je to ale šeredná černá budova!“ zvolala Eppie. „Vždyť za-krývá skorem celé nebe! Je ještě horší než ten chudobinec. Jsem ráda, že teď už v tomhle městě nebydlíte, tatínku. Je ten Lampářský dvůr jako tahle ulice?“

„Dítě moje zlaté,“ odpověděl Silas s úsměvem, „to není tak velká ulice jako tahle. Mně samému nebývalo nikdy v téhle ulici volno, ale Lampářský dvůr jsem míval rád. Všechny krámy se tady změnily,

– 213 –

myslím – nemůžu se v nich vyznat – ale já tu uličku poznám, protože je to ta třetí. – Tady je to,“ řekl s přízvukem uspokojení, když došli k uzounké uličce. „A potom musíme zahnout znova vlevo a potom jít kousek rovně kupředu Podkovní ulicí – a potom dojdeme k prů-jezdu vedle toho arkýře v patře, kde je na cestě ta strouha, co tam někdy teče voda. Ano, všechno to vidím jako před sebou.“

„Ach, tatínku, mně vám je, jako bych se dusila,“ řekla Eppie. „Nikdy by mě nebylo napadlo, že lidi vůbec takhle můžou žít, tak natlačeně na sobě. To bude Lom připadat člověku pěkný, až se zase vrátíme!“

„Dnes to připadá, dítě, všelijaké i mně – a páchne to tady. Ne-vzpomínám si, že by tady bývalo tak páchlo.“

Tu a tam vyhlédla z temných dveří na cizince sinavá, zmazaná tvář a zvýšila Eppiin neklid, takže bylo pro dívku kýženou úlevou, když se z těch uliček vymotali do Podkovní ulice, kde bylo vidět širší pruh oblohy.

„Namoutě duchu!“ podivil se Silas. „Podívej, co vychází ze Dvora lidí, jako by se byli ve sboru modlit v tuhle denní dobu – ve všední den v poledne!“

Náhle sebou trhl a zkameněl jako sloup s výrazem tak zkor-mouceně užaslým, že až Eppii poplašil. Stáli před prostranstvím v průčelí velké továrny, z níž se hrnuli muži a ženy na oběd.

„Tatínku,“ řekla Eppie a stiskla mu paži, „co se děje?“ Ale musela na něho promluvit ještě několikrát, než jí byl Silas

s to odpovědět.„Je pryč,“ pravil konečně se silným vzrušením – „Lampářský dvůr

je pryč, dítě. Musel bývat tady, protože tuhle je ten dům s arkýřem v patře – ten znám – je pořád stejný – ale tohle prostranství tady prorazili nově – a podívej, ta velká továrna! Dvůr je celý pryč – sbor a všechno vůbec!“

„Pojďte tamhle do toho kartáčnického krámku, tatínku, a posaď-te se – jistě vás tam nechají sednout,“ řekla Eppie, vždycky na stráži,

– 214 –

nejde-li snad na otce zase jeden z těch jeho podivných záchvatů. „Kdoví, možná, že vám v tom krámku zrovna všechno o Dvoře po-vědí.“

Ale ani od kartáčníka, který se přistěhoval do Podkovní ulice teprve před deseti lety, když továrna už stála, ani z kteréhokoli jiného pramene jemu dostupného se Silasovi nepodařilo o starých přátelích z Lampářského dvora ani o kazateli, panu Pastonovi, něco se dovědět.

„Po tom starém Dvoře není ani památky,“ řekl Silas večer po svém návratu Dolly Winthropové – „všechno všudy je pryč, i hřbitůvek. Pryč je i můj bývalý domov – teď už nemám jiný domov než tenhle. Nikdy se už nedovím, ani jestli přišli pravdě s tou krádeží na kloub, ani jestli by mi byl pan Paston mohl to losování nějak osvětlit. To mi je temné, kmotra Winthropová, temné – a bojím se, že mi to temné zůstane až do posledka.“

„Baže tak, mistře Marnere,“ řekla Dolly, která seděla s klidným pozorným výrazem ve tváři, vroubené nyní šedými vlasy. „Bojím se, to že by mohlo. Je to vůle Jich nad námi, aby pro nás mnohá věc zůstala temná – ale jsou leckterý věci, co jsem nikdá necejtila jako temný, a to jsou hlavně věci, co jednomu přicházejí při každodenní práci. Bylo to pro vás tenkrát těžký navštívení, mistře Marnere, a zdá se, že se jako už nikdá nedovíte, jak to po pravdě bylo – ale to nic nevadí. Pravda přesto je, mistře Marnere, i když vám i mně to je temný!“

„Ne,“ řekl Silas, „ne, to nic nevadí. Od těch časů, co mi nebe to dítě poslalo a já se ji naučil milovat víc než sebe samého, osvítilo mě dost světla, aby mi stačilo k víře – a když teď to dítě říká, že mě nikdy neopustí, tak myslím, že budu věřit až do hrobu.“

– 215 –

Závěr

Raveloe pokládalo jednu dobu v roce za zvlášť vhodnou pro svatby. Byl to čas, kdy všechny velké bezy a čilimníky v starobylých zahra-dách vystavovaly na odiv svou nachovou a zlatou houšť nad hře-beny omšelých zdí a kdy telata byla ještě tak malá, že potřebovala celá vědra libovonného mléka. Lidé tehdy neměli ještě tak napilno, jak se museli přičiňovat později, když nadešla hlavní doba sýraření a sekala se sena; kromě toho to byl čas, kdy se nevěsta mohla bez nepohodlí ustrojit do vzdušných svatebních šatů a předvést je v plné kráse.

Ráno toho dne, kdy se vdávala Eppie, dopadaly sluneční paprsky na bezové hrozny na štěstí tepleji než jindy, protože její svatební šaty byly vskutku velmi lehké, častokrát už přemýšlela, ačkoliv se jich v srdci zároveň již předem zříkala, že nejskvělejší svatební šaty by byly z bílého etaminu, řiďounce poházeného malilinkými růžovými snítkami, takže když ji paní Nancy Cassová prosila o dovolení, aby jí směla dát svatební šaty ušít, a žádala ji, aby si sama zvolila, jaké mají být, dřívější přemítání Eppii umožnilo dát ihned rozhodnou odpověď.

Kdo ji viděl zpovzdáli, když kráčela přes hřbitov a dál přes vesni-ci, tomu se jevila jako oblečená čistě v bílém a její vlasy vypadaly jako krůpěj zlata v lilii. Jednou rukou se vedla pod paždí manžela a ve druhé pevně tiskla ruku svého otce Silase.

„Vy mě od sebe nevyvdáte, tatínku,“ řekla, než se odebrali do kostela, „vy jenom přijmete Arona za syna.“ Za nimi kráčela Dolly Winthropová se svým mužem a tím končil kratičký svatební průvod.

Mnoho očí se na něj dívalo a slečna Priscilla Lammeterová byla ráda, že s otcem dojela ke dveřím Červeného domu náhodou právě včas, aby tu hezkou podívanou nezmeškala. Přijeli dnes dělat

– 216 –

společnost Nancy, protože pan Cass musel ze zvláštních důvodů odjet do Lytherley. To byla zřejmě škoda, protože jinak by se byl šel třebas podívat, jako se pan Crackenthrop a pan Osgood půjdou podívat určitě, na svatební hostinu, kterou objednal u Duhy, neboť jevil docela přirozeně velký zájem o tkalce, na němž jeden člen Cassovy rodiny spáchal bezpráví.

„Skorem bych si přála, aby Nancy bývala měla to štěstí a našla nějaké podobné dítě a vychovávala je,“ řekla Priscilla otci, jak tak seděli spolu v kolesce. „Byla by aspoň měla něco malého, na co myslet, ne jenom samá jehňata a telata.“

„Ano, ano, má milá,“ pravil pan Lammeter, „takhle člověk cítí, když stárne. Starým lidem připadá všechno šedší – potřebovali by u sebe mít nějaké mladé oči, aby jim řekly, že svět je pořád stejný, jako býval.“

Vtom vyšla Nancy, aby otce a sestru přivítala, a skupina svateb-čanů už přešla kolem Červeného domu a vkročila do chudší části vesnice.

Dolly Winthropová byla první, koho napadlo, že starý pan Macey, který se dal i s lenoškou vysadit před dveře svého domku, bude očekávat, že si ho svatebčané nějak zvlášť povšimnou, až půjdou mimo, protože je tuze starý, aby se mohl účastnit svatební hostiny.

„Pan Macey čeká na kousek řeči s námi,“ připomněla Dolly. „Dotkne se ho to, jestli půjdeme kolem a nepromluvíme s ním slůvko – a to regma ho drží pořádně!“

Stočili se tedy k zápraží, aby starci stiskli ruku. Pan Macey se na tu příležitost těšil a měl řeč už předem nachystanou.

„No, mistře Marnere,“ pravil hlasem, který mu silně přeskakoval, „tak jsem se teda dožil, že na moje slova došlo. Já byl první, kdo říkal, že byste mouše neublížil, i když třeba ten váš kukuč mluví proti vám – a já byl taky první, kdo říkal, že ty peníze dostanete zpátky. A je to taky jenom správný, že jste je dostal. A byl bych, a moc rád, při tomle obřadu svátosti manželství říkal svoje ‚ameny‘ – ale

– 217 –

Tookey to teďka už hezkou chvíli obstarává sám a já doufám, že proto nebudete mít štěstí o nic menší.“

Na volném prostranství před Duhou se už shromáždili pozvaní hosté, ačkoliv do stanoveného počátku hostiny chyběla skorem ještě hodina. Ale tímto způsobem mohli nejenom labužnicky vychutnávat už i zdlouhavé čekání na příští veselí, nýbrž měli také habaděj času, aby mohli rozprávět o podivné historii Silase Marnera a po patřičných rozkladech dojít postupně k závěru, že na sebe přivolal požehnání tím, že se k opuštěnému dítěti bez mámy choval jako otec. Proti tomuto mínění nic nenamítal dokonce ani podkovář – ba naopak se ho chytil jakožto mínění výhradně svého a vyzýval kdekterého smělce mezi přítomnými, aby mu to popřel. Leč s žádným popíráním se nesetkal a všechny drobné rozpory mezi členy společnosti se rozplynuly ve všeobecném souhlasu s názorem pana Snella, že když si nějaký člověk své štěstí zasloužil, pak se na jeho sousedy patří, aby mu je ze srdce přáli.

Když se svatební skupinka přiblížila, rozlehl se na dvoře Duhy srdečný pozdravný jásot a Ben Winthrop, jehož žerty si podržely svou vítanou kořennou příchuť, uznal za příjemnější zajít mezi sousedy a přijímat blahopřání, neboť nepotřeboval domluvenou chvilku odpočinku v Kamenném lomu, než se připojí ke svatební společnosti.

Eppie měla nyní v Lomu větší zahrádku, než jakou kdy očekávala, a i po jiných stránkách tam na útraty pana Cassa, vlastníka, nastaly změny, aby bydlení vyhovovalo Silasově četnější rodině – neboť Silas i Eppie prohlásili, že raději zůstanou v Kamenném lomu, než aby se přestěhovali kamkoli do nového domova. Zahrádku ohrani-čovala ze dvou stran hradba z kamenů, ale vpředu ji uzavíral pro-lamovaný plot, jímž se samozřejmou radostí prozařovaly květiny, když jim ti čtyři srostlí lidé přišli na dohled.

„Ach, tatínku,“ řekla Eppie, „my ale máme hezký domov! Myslím, že nikdo na světě nemůže být šťastnější než my!“

George Eliot Silas MarnerTkadlec raveloský

Překlad Emanuela a Emanuel TilschoviIlustrace na obálce Hugh ThomsonRedakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v PrazeMariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydáníVerze 1.0 z 10. 9. 2020

ISBN 978-80-274-1046-0 (epub)ISBN 978-80-274-1047-7 (pdf)ISBN 978-80-274-1048-4 (prc)