PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ CZ.1.07/1.1.30/02.0024 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Oborová exkurze CHEMIE Téma: VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU Autoři: Prof. Ing. Milan Kraitr, CSc. PaedDr. Vladimír Sirotek, CSc.
16
Embed
Oborová exkurze CHEMIE - zcu.cz...Rozšířeným sekundárním nerostem je limonit (Fe(OH)3), většinou ve formě rezavých povlaků. Jak bylo uvedeno v kap. 2, mezi nerudními nerosty
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ
CZ.1.07/1.1.30/02.0024
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Oborová exkurze
CHEMIE
Téma: VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
Autoři: Prof. Ing. Milan Kraitr, CSc. PaedDr. Vladimír Sirotek, CSc.
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
2
1 ÚVOD
Stříbrský rudní revír, dnes už opuštěný, je nepochybně nejvýznamnějším a nejdéle
činným rudním revírem na území Plzeňského kraje. Těžba zde probíhala pravděpodobně již
ve 12. století a s občasným přerušením trvala do roku 1974. Jméno královského horního
města Stříbro vyvolává dojem, že se zde těžilo kovové stříbro. Jeho těžba však připadá
v úvahu jen v nejstarším období, není ale nijak doložena. Stříbro získávané těžbou bylo jen
metalurgicky izolovanou příměsí v olověné rudě. Stříbrské doly byly tedy těženy především
na olovo, v některých obdobích byly hlavním zdrojem olova v českých zemích. V posledních
fázích důlní činnosti byla těžba zaměřena i na zinek.
V okolí Stříbra se zachovaly uzavřené zakonzervované podzemní prostory a četné
pozůstatky po důlní činnosti na povrchu (haldy, poklesové kotliny, propady ap.). Zachovaly se
i některé budovy (zpravidla v pozměněné podobě), které sloužily činnosti těžební nebo
úpravě a zpracování rud. Nejhodnotnější památkou, která je přístupná veřejnosti, je hornický
skanzen, zejména jeho podzemní část, královská dědičná štola Prokop. Skanzen leží na
značené okružní naučné stezce „Historie hornictví na Stříbrsku“. Ta zahrnuje řadu
informačních tabulí, informační panely jsou i na dalších místech se vztahem k dolování.
Městské muzeum na stříbrském náměstí má expozici věnovanou historii dolování a zejména
krásnou sbírku nerostů pocházejících z poslední etapy důlní činnosti ve 2. polovině 20.
století.
Tato exkurzní akce bude zahájena úvodní přednáškou a demonstrací stříbrských
minerálů. Následovat bude návštěva hornického skanzenu včetně podzemních prostor
v dědičné štole Prokop a části naučné stezky. Zbytek času bude věnován terénní práci na
odvalech štoly Nový Prokop, kde budou účastníci hledat a určovat nerosty.
2 VZNIK RUDNÍCH NEROSTŮ
Jako rudy označujeme nerosty a jejich seskupení, které slouží pro dobývání a
následující výrobu kovů; obsah kovu v rudě musí být dostatečný pro rentabilní výrobu.
Způsoby vzniku rudních nerostů a jejich chemismus jsou velmi rozmanité. Většinou ale
souvisejí s magmatogenními procesy. K těm dochází při vrásnění zemské kůry, které je
doprovázeno tvorbou magmatických těles v podpovrchových vrstvách. V blízkosti takových
těles navazuje na fázi tuhnutí magmatu fáze pronikání přehřátých roztoků pod vysokým
tlakem z hloubky na povrch (tzv. procesy hydrotermální). Roztoky pronikají trhlinami
vytvořenými následkem vrásnění. Protože horké roztoky obsahují sulfan magmatického
původu, vylučují se především nerozpustné sulfidy kovů, přítomných ve formě iontů, např.
M2+ + H2S MS + 2H+ (1)
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
3
Sulfidické nerosty vyplňují žíly a vznikají tak žilná ložiska rud. Vylučování různých
kovů probíhá postupně při klesající teplotě (od teploty několika set oC). Vzhledem k různému
složení krystalizujících roztoků vznikají různé rudní minerály. Pro stříbrský revír je dominantní
asociace kovů Pb-Zn-Ag, při níž se vylučují sulfidy Pb a Zn, tj. nerosty galenit (PbS) a sfalerit
(ZnS). Stříbro se zpravidla nevylučuje samostatně, malá kvanta Ag2S jsou příměsí galenitu,
který je „stříbronosný“.
Žíly obvykle nejsou tvořeny samotným rudním minerálem, ale obsahují nerudní
výplň. Tu tvoří nejčastěji křemen (SiO2) ve více generacích (fázích vylučování), případně kalcit
(CaCO3) nebo baryt (BaSO4) či jiné nerosty. Pořadí vylučování rudních i nerudních součástí žíly
může být podle okolností různé a u každého nerostu je obecně možnost vylučování ve více
generacích (vrstvách). Vylučování jednotlivých vrstev odpovídá přívodu roztoku určitého
složení, kterému předcházelo přerušení přísunu dříve přiváděného roztoku. Obvykle se na
stěnách pukliny vylučují nejprve nerudní nerosty (např. křemen) a pak teprve rudní minerály.
Termín „žíla“ vyvolává představu, že jde o útvar lineární (potrubí). Hydrotermální žíly jsou však
zploštělé útvary prostorové, tvaru spíše čočkového nebo deskového, s různým úklonem. Při různé mocnosti
(tloušťce), řádově cm–m mohou mít šířku několika metrů i více a vyplňovat pukliny v délce až několika
kilometrů. Vzhledem ke zmíněné složité struktuře (často více vrstev různých nerostů) si můžeme představit
rudní žílu s nerudní výplní jako obří sendvič (housku tvoří okolní hornina, tj. stěny pukliny, vrstvu másla např.
křemen a pak střídající se vrstvy různé náplně); výplň žíly může či nemusí být symetrická. Stříbrské rudní žíly
jsou zpravidla tzv. žíly pravé, které jsou uloženy nesouhlasně vzhledem k okolí, tj. neleží mezi vrstvami okolní
horniny, ale protínají je.
3 TĚŽBA A ÚPRAVA RUD
V nejstarších historických obdobích se rudy těžily na povrchových výchozech ložisek,
později převládala těžba hlubinná. Ve 20. století k ní přistoupila těžba lomová se skrývkou
nadloží dobývaných vrstev, analogická tzv. povrchové těžbě hnědého uhlí v severních
Čechách.
Vytěžené rudy jsou v závislosti na těžebních metodách více či méně znečištěny,
především nerudními nerosty (u žilných ložisek hlavně nerudní výplní žil). Navíc je zpravidla
ruda směsí několika minerálů (tzv. polymetalická ložiska, k nimž patří i stříbrský revír). Vlastní
hutní výrobě kovů proto musí obvykle předcházet úprava rudniny. Vývoj úpravárenských
metod od starověku zaznamenal obrovský pokrok v technickém řešení postupů, základní
principy však zůstaly zachovány. Jde zejména o procesy drcení (rozmělňování) pevného
materiálu a jeho třídění (oddělování rudy od hlušiny nebo separace jednotlivých rud). Zde se
odedávna uplatňoval princip gravitační – dělení na základě různé hustoty (např. rýžování
zlata). V nové době má velký význam také princip flotační (vyplavování rud na povrch
suspenze pomocí úpravy její smáčivosti).
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
4
4 VÝROBA A VYUŽITÍ OLOVA
Princip hutní výroby olova se od středověku nezměnil, zdokonalil se jen technicky. Jde
o dvoufázový proces pražně–redukční, který zjednodušeně vyjadřují reakce (2)–(4). V první
fázi se galenit (PbS), případně řidčeji se vyskytující ruda olova cerusit (PbCO3) termicky
rozloží (vypraží) na klejt (PbO):
2 PbS + 3 O2 2 PbO + 2 SO2 (2)
PbCO3 PbO + CO2 (3)
Ten se pak v peci při teplotách přes 1 000 oC redukuje uhlíkem (v minulosti dřevěným uhlím,
dnes koksem):
PbO + C Pb + CO (4)
Olovo je odedávna ceněným kovem s rozmanitým využitím. Konstrukční využití má od starověku
k výrobě potrubí, nověji v chemickém průmyslu a k výrobě akumulátorů. Četné jsou aplikace slitin olova – např.
liteřina pro knihtisk (s příměsí Sb a Sn), pájka (Pb + Sn), ložiskový kov (Pb + Cu, Sn, Sb) aj.
Vojenský význam má olovo pro výrobu nábojů, včetně broků (zde slitina Pb s malou
přísadou As). Tento účel býval v minulosti hnací silou rozvoje těžby olova. Na bázi olova se
vyrábějí i různé chemikálie, např. minium (Pb3O4) pro nátěrové hmoty.
Dominantním způsobem využití olova bylo odedávna jeho využití v hutnictví stříbra.
Historicky nejstarší princip výroby stříbra (analogicky použitelný i pro zlato) užívaný u nás od
středověku je tzv. odhánění. Pražením stříbrných rud získaný „kamínek“ (zpravidla vedle Ag
obsahoval Cu aj. příměsi) se smísil s hutním (surovým) olovem, které rozpustilo stříbro,
ostatní složky zůstaly beze změny. V další fázi se olověná tavenina s obsahem Ag oxidovala
proudem vzduchu. Olovo postupně přešlo na PbO. Ten má větší hustotu než stříbro a klesne
ke dnu, stříbro vyplave na povrch a sbírá se. (Při analogické separaci zlata vyplave struska
PbO na povrch.) Popsaný postup získávání stříbra byl samozřejmě použitelný i pro zpracování
stříbronosného galenitu, který se těžil i ve stříbrském revíru. V tomto případě se podrobilo
procesu odhánění surové hutní olovo získané z galenitu reakcemi (2) a (4).
Později přibyly různé jiné technologie výroby stříbra, používané dodnes, mj. metoda amalgamační
nebo kyanidové loužení.
Sfalerit na rudních žilách na Stříbrsku i jinde v Evropě nebyl do 18. století metalurgicky využíván a
představoval nepříjemnou nečistotu, kterou bylo třeba od galenitu oddělit ručním tříděním. Proto se spolu
s hlušinou z těžby ukládal na odpadních haldách po těžbě. Teprve od 19. století, ve Stříbře pak zejména po r.
1950, se stal cenným cíleným produktem těžby. Hutnické zpracování zinkových rud je zcela analogické
popsanému hutnění rud olovnatých. Redukce ZnO, analogická reakci (4), je však provozována nad bodem varu
zinku, který z pece oddestiluje.
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
5
5 GEOLOGIE STŘÍBRSKÉHO RUDNÍHO REVÍRU
Zdejší horniny jsou starohorní, původně sedimentární břidlice (svrchní
proterozoikum, stáří cca 600–1100 milionů let /Ma/) metamorfované převážně na různé
fylity. Ty jsou silně zvrásněné a prostoupené více než 50 rudními žilami s mnoha odžilky,
s převládajícím směrem severojižním. Žilné zrudnění bylo pravděpodobně vázáno na
nedaleké žulové těleso u Kladrub, které se vytvořilo při variském vrásnění koncem mladších
prvohor, případně na samém počátku druhohor (podle různých autorů před cca 200–
280 Ma). Minerální asociace tohoto zrudnění je označována jako pozdněvariská
polymetalická (více kovů současně) (p – pol) a stříbrský revír je jejím nejvýznamnějším
výskytem v ČR. Její zrudnění Pb-Zn-Ag již bylo charakterizováno v kap. 2.
Délka žil dosahuje až 3 km, mocnost (tloušťka) od několika cm do 3 m. Těžba
probíhala v posledním období provozu až do hloubek kolem 350 m.
V 19. století zasáhla těžba na žilách několikrát obří dutiny o rozměrech kolem 10x5x2 m, vyplněné dokonale
krystalovaným galenitem s krychlovými krystaly o hraně přes 10 cm, s mocností jeho vrstvy větší než metr, kde
se získalo přes 100 t čistého galenitu. (Vzorky skončily v různých muzeích, nejlepší jsou k vidění
v Naturhistorisches muzeu ve Vídni.)
V různých místech revíru je odlišné minerální složení. Celkový počet popsaných
nerostů byl nejméně 20–30 druhů. Z rudních nerostů se kromě galenitu a sfaleritu hojně
vyskytoval pyrit resp. markazit (FeS2), vzácně chalkopyrit (CuFeS2) a arsenopyrit (FeAsS).
Nejsou popsány žádné stříbrné nerosty známé např. z Příbrami, Kutné Hory či Jáchymova.
Není doloženo ani elementární stříbro, takže jediným zdrojem stříbra byl zmíněný
stříbronosný galenit s obsahem maximálně 0,1 % Ag (vyšší byl jen na ložisku u Kšic). Galenit
tvořil vložky v křemenné žílovině. Pokud byl krystalovaný, převládaly krychle nad osmistěny.
Sfalerit se vyskytoval ve dvou generacích s různým zbarvením: medově žlutý a tmavohnědý.
Ze sekundárních rudních nerostů (jsou to produkty přeměny původně vzniklých sulfidických
minerálů) byl nejvýraznější a nejčastější různě zbarvený krystalovaný cerusit (PbCO3). Dobře
vyvinuté krystaly zelené, hnědé či žlutavě zbarvené měl relativně častý pyromorfit
Pb5[Cl(PO4)3]. Jeho velmi vzácná forma šedých ledvinitých agregátů byla nazvána miesit
(německy Stříbro = Mies). Rozšířeným sekundárním nerostem je limonit (Fe(OH)3), většinou
ve formě rezavých povlaků.
Jak bylo uvedeno v kap. 2, mezi nerudními nerosty ve výplni stříbrských žil převládal
křemen ve více generacích, kalcit a baryt se hojněji nacházely jen v některých místech revíru.
Názorný přehled nejdůležitějších rudních žil těžených jak v historickém období, tak
v poslední etapě důlní činnosti v l. 1950-1975 poskytuje obr. 1. Stříbrský revír tvoří 4 revíry
dílčí (Centrální, Všech svatých, Jirenský a Kladrubský). Mimo mapku leží samostatné revíry
podobného rázu, Kšický revír (asi 6 km severně od Stříbra) a Svatopetrský revír (asi 3 km
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
6
severovýchodně od centra Stříbra). Nejvýznamnější v historickém období i ve 2. polovině 20.
století byl revír Centrální. Hlavní žilou je zde Dlouhá žíla (Langenzug) o délce téměř 3 km (až
po důl Kazimír). Na ní leží 3 z hlavních šachet v době historické, i v závěrečné etapě dolování,
kdy nesly označení Jáma I, II a III.
Druhou nejvýznamnější rudní žilou je žíla Bohaté požehnání (Reichensegen Gottes),
v jejíž blízkosti probíhá dědičná štola Prokop. Ta byla založena jako hlavní odvodňovací štola
revíru již v r. 1513. (Termín dědičná štola vyjadřuje skutečnost, že u těchto odvodňovacích
děl se počítalo s dlouholetým trváním činnosti). Sloužila ovšem i těžbě a nachází se na ní i
historická šachta, po roce 1950 nazvaná Jáma IV ( též Brokárna, podle nedaleké továrny na
broky u ústí štoly Prokop). V polovině 18. století dosáhla délka štoly 2,5 km.
Zakreslená štola sledující žílu Nový Prokop (č. 4) je lokalitou, pod jejímž ústím v údolí
Úhlavky budeme provádět terénní práce. Kromě dalších zrušených šachet a
nepojmenovaných štol zahrnuje obr. 1 i některé povrchové deprese v poddolovaných
územích (doutníkovité útvary v mapce).
Detailnější zakreslení hlavních rudních žil a důlních děl ukazuje obr. 2, na němž není
zachycen na jihu Kladrubský revír, který měl i v minulosti menší význam a ve 2. polovině
20. století nebyl těžen, ani revír Jirenský, kde po r. 1950 probíhala jen málo úspěšná
průzkumná těžba. Nejvýznamnější jámy z poslední éry těžby jsou vyznačeny jinou značkou
než jámy a komíny menšího významu. Značky s popiskem počínajícím št. označují štoly.
6 HISTORIE STŘÍBRSKÉHO RUDNÍHO REVÍRU
Počátky těžby v revíru pravděpodobně spadají již do 12. století. Nevěrohodná Hájkova kronika
z 16. století datuje vznik města a počátek těžby rokem 1132. Nejstarší listinný doklad související se Stříbrem
datovaný rokem 1186 nemá rovněž objektivní hodnotu. V nejstarším období lze předpokládat těžbu stříbrem
bohatých svrchních poloh ložiska, které však byly brzy vytěženy. První věrohodná listina z r. 1410 již mluví jen o
olověných dolech. Německý název města „Mies“ je odvozen od keltského Misa, kterým byla pojmenována
zdejší řeka Mže (něm. Mies).
Přestože město získává statut královského horního města již v r. 1254, nastává rozvoj
těžby až v 15. století, což souvisí s rozvojem využití střelných zbraní a zejména s poptávkou
po olovu jakožto nezbytné surovině k hutní výrobě stříbra (kap. 4). Olovo vyrobené
v místních hutích resp. olověná ruda byly postupně v průběhu 16. století dodávány do
stříbrných hutí prakticky ve všech českých stříbrných revírech počínaje Kutnou Horou a
konče Jáchymovem. Výrazný rozvoj a optimistické perspektivy stříbrského revíru naznačuje
také již zmíněná (kap. 5) ražba dědičné štoly Prokop po r. 1513. Po období úpadku ve 30-leté
válce dochází k oživení důlní činnosti na přelomu 17. a 18. stol. zejména na žíle Boží
požehnání (mj. jáma Göpelschacht, pozdější Brokárna). V době otevření nové huti v r. 1720
byla nalezena průměrná kovnatost těžené rudy 25–30 % Pb a asi 0,1 % Ag.
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
7
Zlatá éra hornické činnosti ve Stříbře začala otevřením dolů na Dlouhé žíle: Langenzug
(nověji Jáma I) v r. 1774 a Frischglück (pozdější Jáma II) v r. 1781, dolu Nový Prokop (1780) a
vybudováním úpravny rudy (puchverk, stoupovna) v areálu Koubkova mlýna na levém břehu
Mže proti ústí dědičné štoly (1796).
Politická situace v období napoleonských válek mimořádně oživila zájem o olovo pro vojenské účely.
Rakouské mocnářství ztratilo olověné doly v Korutanech a stříbrský revír se stal hlavním zdrojem olova. V r.
1809 byla veškerá stříbrská těžba odváděna do státní hutě v Jáchymově a do Stříbra bylo „totálně nasazeno“
500 horníků z jiných revírů. Přes 700 horníků pak zde produkovalo 45 t rudy měsíčně (540 t/rok).
V r. 1820 došlo ke zdokonalení systému odvodňování v komplexu dědičné štoly Prokop. (Proražení
skalního nátokového kanálu délky přes 200 m z řeky Mže do komory vodního kola o průměru 6 m).Tímto kolem
byl poháněn mihadlový systém („soutyčí“) spojený s pístovými čerpadly odvodňujícími polohy až do hloubky
150 m pod úrovní dědičné štoly. To umožnilo prohloubení šachet na úroveň přes 300 m pod povrchem. Vodní
energie poháněla i těžní zařízení.
Po polovině 19. století začaly být v revíru zaváděny parní stroje k pohonu těžních
zařízení i k drcení rudniny ap. Doly s mírným kolísáním vcelku dobře prosperovaly. V r. 1850
bylo v revíru zaměstnáno přes 500 horníků. V roce 1871 necelých 400 pracovníků díky rozvoji
technického vybavení vyrubalo 1350 t rudy. Konkurence olova ze zámoří způsobila kolem r.
1890 přechodnou krizi, ale kolem r. 1900 se opět těžilo s necelými 500 horníky 2500 t
rudy/rok. Překvapivá je stagnace těžby v období 1. světové války. Intenzivní těžba se
prováděla pod vojenskou správou pouze na dole Vojtěch v Milíkově (revír Všech svatých).
V meziválečném období probíhá nesmělé oživování těžby. Značný rozsah měl pouze
projekt založení nového dolu LEO (po 2. světové válce Jáma III). Ten byl uveden do provozu
v r. 1926. Byl vybudován na nejvyšší soudobé technické úrovni, plně elektrifikován (mj. i
pomocí 3 vlastních vodních elektráren). Důl byl vybaven moderní mokrou úpravnou rudy,
produkující rudní koncentráty.
Celý komplex měl nejlepší technickou úroveň v revíru a dobré předpoklady úspěšného provozu. Byl
však podceněn geologický průzkum a výtěžnost byla mnohem nižší než se předpokládalo. Aby mohla fungovat
pětinásobně předimenzovaná úpravna s kapacitou 100 t rudniny (rubaniny)/8h, pokusili se majitelé zvýšit
přísun suroviny obnovením těžby na jámě Frischglück (pozdější Jáma II) v r. 1927. Celý neúspěšný projekt byl
ukončen zastavením těžby v r. 1930, demontáží a prodejem zařízení úpravny a propuštěním 200 zaměstnanců.
Tím také na příštích 20 let skončila činnost stříbrského revíru.
Poslední etapa těžby, založená na strategii surovinové nezávislosti státu, byla
zahájena v r. 1950. Západočeský rudní průzkum prováděl práce na zpřístupnění dříve
těžených dolů na Dlouhé žíle (nově označeny č. I, II, III), systému dědičné štoly Prokop a jámy
Brokárna (č. IV) a dále jámy Vojtěch v Milíkově. Na těchto dílech byla k 1. 1. 1957 zahájena
těžba, která trvala 10-18 let. Na řadě dalších lokalit byly provedeny zpřístupňovací práce na
důlních dílech spojené jen s geologickým průzkumem a k vlastní těžbě nedošlo. Sem patří
např. doly v revíru Jirná nebo důl Nový Prokop, kde budeme provádět terénní práce na
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
8
odvalech. V obnoveném revíru po r. 1957 pracovalo 250–300 horníků. V l. 1957 – 1974 bylo
vytěženo přes 600 kt rubaniny s maximem 63 kt/rok v r. 1965. (Tento údaj není kompatibilní
s dříve uvedenými daty o těžbě rudy. Rubanina neprošla úpravnou a obsahovala větší podíl
hlušiny.) Její kovnatost kolísala u olova v rozmezí 1,97–3,73 %, u zinku 0,12–1,47 % a u
stříbra 10–40 g/t (0,001-0,004 %). Protože závod Stříbro podniku Rudné doly Příbram neměl
vlastní úpravnu, dopravovala se rudnina vlakem nebo auty do úpravny v Příbrami–Březových
Horách. V r. 1966 ukončily z hlavních provozů těžbu jámy č. II a č. IV. V r. 1974 zastavila
provoz jáma č. III a jako poslední č. I. V r. 1975 probíhaly následné likvidační práce a tím
definitivně skončila důlní činnost ve stříbrském rudním revíru. Nedotěžené zásoby rud byly
odepsány z bilančních ložisek ČR a dobývací prostor Stříbro byl v r. 1992 zrušen.
7 SOUČASNÝ STAV STŘÍBRSKÉHO REVÍRU
Důlní díla jsou v současnosti zlikvidována, povrch rekultivován, odvaly z těžby
většinou rozvezeny jako stavební materiál (úprava cest ap.). Podzemní prostory jsou v tzv.
mokré konzervaci, jsou odvodňovány štolami s průměrným odtokem jednotlivých štol 0,8–
3,7 l/s. Přístupy do podzemních prostor jsou uzavřeny (poklopy, mříže). Pravidelně se
monitoruje klesání terénu (propady ap.) nad vytěženými ložisky stejně jako stav 11 jam, 9
komínů a 26 štol. Správu opuštěných děl a jejich monitoring provádí s. p. DIAMO, Stráž p.
Ralskem, odštěpný závod SUL Příbram.
Mimořádné postavení má část areálu dědičné štoly Prokop, kterou má v pronájmu
Hornicko-historický spolek Stříbro. Tato nezisková organizace zde provedla rekonstrukci,
jejímž výsledkem bylo zpřístupnění podzemních prostor v rámci Hornického skanzenu Stříbro
v r. 2006.
8 HORNICKÝ SKANZEN STŘÍBRO
Hornický skanzen tvoří:
1. Povrchová expozice. Je zde vystaveno především rozměrnější strojní zařízení související
s důlní těžbou včetně zařízení dopravních. U skanzenu je postavena replika těžní věže a
povrchová železniční trať o délce 350 m. Budovy při vstupu do podzemí, kde je pokladna a
prodej suvenýrů, jsou adaptovány z pozůstatků objektu výrobny broků. „Brokárna“ dala svůj
název i nedaleké šachtě č. IV (dříve Žentourová jáma /těžní stroj na ní poháněl žentour/ =
Göpelschacht).
2. Prohlídková trasa v podzemí v celkové délce okruhu asi 700 m (zhruba mezi popisky
„štola Prokop“ a „býv. důl „Brokárna“ v obr. 2 a 3 resp. mezi čísly 1 a 2 v obr. 1). Podzemní
okruh zahrnuje část dědičné štoly Prokop při jejím ústí a některé související chodby. Je
upraven zcela bezpečně. Návštěvníci jsou vybaveni přilbou pro ochranu hlavy, prochází se
VÝSKYT A TĚŽBA RUDNÍCH MINERÁLŮ NA STŘÍBRSKU
9
místy úzkými a sníženými chodbami, nutné je teplejší oblečení a neklouzavá obuv, chodníky
jsou vlhké.
Mimořádnou pozornost zasluhují pozůstatky po systému odvodňování podzemí asi
60 m od ústí štoly. Přívodní kanál z řeky Mže tesaný ve skále zde končí v zachovalé komoře,
kde bylo umístěno obří vodní kolo (průměr 6 m), které bylo spojeno s kmitajícím souborem
tyčí („mihadlové soutyčí“), umístěným ve strojní chodbě dlouhé 300 m. Tímto agregátem
byla poháněna vícestupňová pístová čerpadla, odvádějící vodu ze spodních pater pod úrovní
štoly. (Srovnej s kap. 6.) Z komory vodního kola byla voda odváděna odvodním kanálem
z podzemí zpět do řeky.
Při průchodu chodbami se dostaneme do důlních prostor, kde poznáme principy
jednotlivých dobývacích postupů. Narazíme na zbytky rudních žil, kde názorně pochopíme
jejich strukturu a prostorové uložení. Můžeme pozorovat polohu žil vzhledem k vrstvám
fylitové horniny, které jsou žilami protínány. Uvidíme šachtu Brokárna, nahlédneme do
starých středověkých dobývek.
V podzemní expozici nalezneme dobývací techniku, sklad trhavin, hasicí a dýchací
aparáty a vzorky nerostů. Získáme informace o bezpečnosti práce v podzemí.
Od r. 2012 je možno na internetu absolvovat virtuální prohlídku skanzenu.