Nový VLSB 1 2015 - Mariánská TýniceV pátek 6. března 2015 navštívil prezident České republiky Miloš Zeman v rámci návštěvy Plzeňského kraje také Kralovice. Byl přijat

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍKčtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska

číslo 1 / 2015 / ročník XXV

STÁLÁ EXPOZICE

Historie Mariánské Týnicea mariánský kult- nejnovější archeologické nálezy- Santiniho stavba barokního ob-

jektu- osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu

20. a 21. století- mariánské poutní místo

(sochy, obrazy)Raně středověké obydlí a archeo-logické nálezy severního PlzeňskaKultura a vzdělanost severníhoPlzeňska:- veduty a vyobrazení sídel- kaple jako liturgický prostor- školní třída- galerie světců- oratoř a liturgické předměty- umělecké vybavení prostředí

společenských elit 19. stoletíNárodopis severního Plzeňska:- lidové zvyky- náves s kaplí a včelařství- selská jizba a komora- stodola- kovárna- slévárna litinyMěsta, spolky a řemeslaseverního Plzeňska:- řemeslnické dílny a obchody- kuchyně 30.– 40. let 20. století- hostinecKostel Zvěstování Panny Marie:- rekonstruovaná památka vrcholné-

ho baroka, obnovená kupole a inte- riér s freskovou výzdobou

VÝSTAVY

PETR BRANDL - restaurovanéobrazy - Zavraždění sv. Václava,Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory(kostel Zvěstování P. Marie - časověneomezeno)

JUBILANTI HOLLARU- tvorba českých umělců grafiků

25. 3.–3. 5. 2015

SEDMDESÁT LET OD KONCEDRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKYNA SEVERNÍM PLZEŇSKU6. 5.–14. 6. 2015

KULTURNÍ AKCE

JARNÍ OŽIVLÁ PROHLÍDKAna téma „Baroko“sobota 28. 3. 2015 od 14 do 17 hodin

KONCERTY

16. dubna 2015Lukáš Klánský - klavír

květen 2015Koncert učitelů ZUŠ Kralovice

Koncerty se konají v Muzeu a galeriiseverního Plzeňska v MariánskéTýnici od 19.00 hod.Doprava na koncerty je opět zajiště-na autobusem - odjezd od Lidovéhodomu v Kralovicích v 18.30 hod,od ZUŠ Kralovice v 18.35 hod.Vstupné: 100,- / 60,- / 30,- KčZměna programu vyhrazena.

2 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV

první číslo Vlastivědného sborníku,které se k Vám právě dostalo, signa-lizuje už konec prvního čtvrtletí roku s pětkou na konci letopočtu.

Jak se z následujících řádků můžezdát, letos na nás čeká doslova zápla-va nejrůznějších důležitých výročí.Bývají příležitostí zamyslet se nadurčitým tematem (třeba v novýchsouvislostech) či získat grant na pod-poru dlouho odkládané publikace. Zapřipomenutí stojí čerstvý, nově vyda-ný katalog k výstavě o první světovéválce. Ale tento rok nás čeká takévýročí druhé světové války. Nelzepřehlédnout ani výročí kladrubskéhoa plaského kláštera, výročí řady obcí.

Reflektor času má právo na svůjrytmus, i když ani on nezastaví dění,a přítomnost se záhy mění v minu-lost. Kdo však tuto žeň výročí nejčas-těji pocítí, jsou paměťové instituce,od nichž se očekává připravenostreagovat na společenskou (kulturněhistorickou ale i pseudopolitickou) objednávku.

Rok 2015 má dobře „naloženo“. Při-náší již 600. výročí upálení JanaHusa v Kostnici (1415–2015), dvě sto-letí od Vídeňského kongresu a konce

napoleonských válek (1815–2015)a také dvě století od narození rodákaz Třebokova u Obory, Františka Ale-xandra Hebera (1815–1849), zaklada-tele české kastellologie. Devět set letuplyne od tzv. kladrubského falsa(1115–2015), zmiňujícího donaci čet-ných lokalit benediktýnskému kláš-teru, v níž jsou zmiňovány poprvévesnice Tachovska i Plzeňska. Je takvyvolán zájem o dějiny obcí. Z naše-ho okolí například Mladotic a Pňo-van. Mnozí další budou slavit a připo-mínat si vzdálené i blízké časy. U ob-cí a měst je stáří jakousi přidanouhodnotou. Dříve se toto vztahovaloi na moudré kmety (tehdy bývalopodle básníků velebným kmetůmpadesát let). Dnes je zpravidla stářímyšlenek, slov i skutků synony-mem zastaralosti a neplatnosti.

A těch jubilantů! Nestačíme možnáani všem popřát. Čas tak letí. V na-šem sborníku se ale pokusíme re-flektovat alespoň část významnýchhistorických okamžiků (z hlediskavěčnosti) a během roku o tom bude-me Vás, čtenáře, informovat.

Irena Bukačová

VÁŽENÍ ČTENÁŘI

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ

Našim čtenářům a badatelům při-pomínáme, že v Muzeu a galeriiseverního Plzeňska v MariánskéTýnici je pro nejširší veřejnost pří-stupná knihovna s fondem 14 000kusů knih, z nichž většina je určenak zapůjčení domů, zbytek k prezenč-nímu studiu v muzeu. Třetina svazků

je regionálního charakteru. Knihov-na je otevřena v pondělí a středu od8 do15 hodin. Pokud chcete mít jisto-tu, můžete se předem telefonickyobjednat na číslech 373 396 410 nebo373 397 991.K dispozici je také veřej-ně přístupný internet.

V pátek 6. března 2015 navštívil prezident České republiky Miloš Zemanv rámci návštěvy Plzeňského kraje také Kralovice. Byl přijat na radnici sta-rostou města ing. Rudolfem Salfickým, setkal se s řediteli místních institucía následně také v Lidovém domě s občany. Závěrem odpověděl na několikvznesených dotazů a také připjal pamětní stuhu na městský prapor.3 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2015 / ročník XXV

UDÁLOSTI OBRAZEM


„Poustevníci, poustevny a pouštěv Plzeňském kraji“ je název knihyPetra Rožmberského a Luďka Krč-máře, která vyšla loni v nakladatel-ství Českého lesa v Domažlicích. Dí-lo čítá 159 stran a je doplněno množ-stvím černobílých fotografií, dobo-vých map i jiných vyobrazení. Abykniha zaujala také širší publikuma příliš nerušila čtenáře odbornýmiodkazy, zvolila redakce osobitou for-mu jejich uvedení a zestručnila je nanejnutnější minimum pod jednotlivý-mi textovými oddíly.

Dílo je tematicky provázáno s výsta-vou na stejné téma, jež se v roce 2014uskutečnila v Západočeském muzeu.V prvé části se obeznámíme s obec-nými dějinami poustevnictví a poslé-ze i se specifickým vývojem v čes-kém prostředí. Zbylou většinu publi-kace pak tvoří především encyklope-dická část, v níž jsou stručně zdoku-mentována jednotlivá města, obcei další místa našeho kraje, ve kterých působili poustevníci.

Pokud by ovšem čtenář čekal ste-reotypní vyprávění o vousatém star-

POUSTEVNICTVÍ NA PLZEŇSKU

n Radovan Lovčí

VZPOMÍNKA NA MILANA BUŠKA

Milan Bušek / 24. 7. 1935–16. 2. 2015/ kterého mnozí znají z dob jeho učitel-ského působení na Základní školev Kralovicích a později, v období od1. 4. 1981 do 31. 1. 1987, také jako ředi-tele tehdejšího Okresního muzea

Plzeň-sever v Mariánské Týnici,zemřel v pondělí 16. února 2015 ve věku nedožitých osmdesáti let.

Většinu svého profesního životavěnoval učitelskému povolání, jed-nak jako ředitel Základní devítileté,později Zvláštní (dnešní Praktickéškoly) v Kralovicích a také jako škol-ní inspektor. V letech 1981 až 1987vyměnil toto povolání za místo ředi-tele Muzea v Mariánské Týnici. Zajeho působení se zde začala připra-vovat přestavba muzejní expozice.Mezi pracovníky muzea i mezi dob-rovolnými pracovníky byl oblíben prosvoji odbornost, pracovitost, moud-rost, i pochopení pro starosti dru-hých. Jeho angažovanost se dotýkalai oblasti kralovického sportu, hlavněoddílu odbíjené a také kulturně poli-tického dění v Kralovicích. /jdi/


ci v jeskyni, situované kdesi v lese,bude zklamán, neboť situace bylamnohem složitější a mnohovrstev-nější. Dozví se, jak se role poustevní-ků postupně proměňovala, jaká měliněkteří poustevníci bratrstva, kterakstát – který postupem času stále víceupevňoval svou kontrolní moc napoddanými – omezoval, reguloval či

dozoroval život poustevníků, až bylonakonec poustevnictví za vlády Jose-fa II. oficiálně zrušeno. A leckdobude možná i překvapen, když zjistí,že každý poustevník nebyl nutněmnichem, nýbrž že někdy měl i ženua děti či že mohl spravovat blízkoukapli, nebo dokonce kostel, a jehopoustevnou nebyla jen jeskyně, ale leckdy přímo skromný dům.

Publikaci sepsali zkušení publicistéz našeho kraje. Luděk Krčmář jezaměstnán v Západočeském muzeua během své odborné dráhy sepsaljiž několik desítek knižních publikacívázaných k dějinám západních Čech. Před sklonkem roku 2014 vydal svojinejnovější knihu spojenou s dějinamináboženství. Dílo nese název „Poutnímísta a místa zvláštní zbožnosti naseverním Plzeňsku“ a vydalo ji kra-lovické nakladatelství Ashram.

Petr Rožmberský potom působíjako externí pracovník katedry ar-cheologie Filozofické fakulty ZČU.Je dobře znám rovněž čtenářůmVlastivědného sborníku svými pravi-delnými studiemi k dějinám severní-ho Plzeňska. Za sebou má četné mo- nografické práce.

K POCTĚ MOJMÍRA HORYNY

n Irena Bukačová

Mariánská Týnice, která vděčí zasvůj nynější vzhled Mojmíru Horyno-

vi, bývala před zahájením systema-tické obnovy na počátku 90. let 20.

Titul publikace.

Prezentaci Santiniho se vzpomínkou na Mojmíra Horynu (1945–2011)uvedl Prof. PhDr. Ing. Jan Royt. PhD. společně s PhDr. Irenou Bukačovouv Západočeské galerii v Plzni spolu s představením knihy ArchitekturaJana Blažeje Santini-Aichla na severním Plzeňsku dne 6. února 2015v pořadu „Vzpomínka na Mojmíra Horynu“. Následující text si všímáHorynova přínosu pro záchranu architektonického dědictví.


století stavebním torzem, devastova-ným po staletí tragickým osudem.Jako dílo Jana Blažeje Santinihoi přes svůj havarijní stav přitahovalapo desetiletí pozornost odbornéi laické veřejnosti, která se usilovalao její záchranu. V roce 1988 vypraco-val Horyna, ještě v SÚRPMO v ateli-éru Dobroslava Líbala, tehdy značněidealistickou vizi obnovy MariánskéTýnice. Podle jeho zásad, respekto-vat autenticitu mimořádného archi-tektonického díla a obnovit původnívzhled všech jeho dominant, se přiobnově postupovalo téměř dvě dese-tiletí. Proto od roku 1993 býval v Ma-riánské Týnici velmi často. Spolujsme přesvědčovali ty, kteří rozhodo-vali o financování obnovy, řešili jsmezásadní i drobné stavební záležitosti,

podložené smysluplnou interpretacísouvislostí, spolu jsme hledali ideálnípodobu stavby. Svojí přítomnostíHoryna dodával obnově váhu, vý-znam a smysl a dovedl pro ni na-dchnout všechny, od zedníků přesrestaurátory až po ministry. Největ-ším úspěchem byla obnova již osm-desát let zřícené kupole kostela Zvě-stování Panny Marie, která vrátilakrajině dominantu a areálu původnívzhled. Když se Mojmír Horyna doTýnice vracel, často říkal, že realiza-ce památkové obnovy MariánskéTýnice není jen splněný památkář-ský sen, ale to největší, co po něm jednou zůstane.

Mojmír Horyna měl rád, ostatnějako celá generace studentů 70. let,filosofa Jana Patočku, který napsal,že „historie je to, co se již nedá mě-nit, co lze buď uchovávat nebo ztra-tit“. K tomu si Mojmír přidal, že„z osobní skutečnosti víme, že sesami považujeme za souhrn toho, cojsme prožili, že tedy naše osobní his-torie zakládá naší identitu. Souhrntoho co, jsme prožili, vtahuje do našíidentity jak rodinu, tak lidi, se který-mi jsme se setkali, tak svět, ve kte-rém žijeme“. Návažu-li na jeho slova,s útěchou si mohu říci, že zůstal sou-částí mé osobní historie i mnoha lidísvé generace a bude spoluvytvářetnaši identitu do té doby, dokud spo-lečnou historii budeme uchovávat. Spolu s Janem Patočkou sdílel takénázor, že „ztráta historie vede keztrátě kulturní identity jedince i celéspolečnosti. K tomu může dojít i ma-nipulativní dezinterpretací historie.Člověk zbavený plnosti dějin v jejichsvébytnosti oproti pouhým nároků

Prof. Mojmír Horyna přednášív Mariánské Týnici v roce 2007.

Foto Václav Podestát.


dneška, je bezbranný vůči tlakůmpřítomnosti (ekonomické, politické,sociální, ideologické i jiné manipula-ci). Takto kultury zbavený člověk jeovšem žádoucí pro mocenské struk-tury všeho druhu.“ Horynovo pozná-ní historických a filosofických souvis-lostí i nám proto otevíralo dimenzinadčasovosti a orientovalo násv chaosu doby k věčným hodnotám.

V letošním roce si připomenemev Mariánské Týnici nedožité sedm-desátiny Mojmíra Horyny. Jeho broz-nová busta od akademického socha-ře Oldřicha Karbana, která byla najeho počest zhotovena k jeho 60.narozeninám jako výraz uznání apodílu na obnově této jedinečné San-tiniho stavby, se na nás přísně dívá.Horyna vstoupil do života zdejšíhoregionu svojí badatelskou, přednáš-kovou a vědeckou činnností, jíž obje-vil pro veřejnost památkové hodnotyPlaska i Manětínska. Jeho pozor-nost, věnovaná barokní architektuřezápadních Čech (Plasy, Mladotice,

Manětín Kladruby, Týnec u Klatovaj.), přinesla plody v podobě otevřenícesty k jejich obnově. Poslední před-nášku přednesl Mojmír Horyna proveřejnost v Mladoticích u příležitostitřístého výročí vysvěcení kaple Jmé-na Panny Marie z let 1708–1710. Bylapostavena podle projektů Jana Bla-žeje Santiniho. Jeho hluboké znalos-ti památkového dědictví se odrazilyv práci na Koncepci památkové péčePlzeňského kraje (2004), jíž jakoprvní krajskou koncepci v České re-publice charakterizovala jasná zod-povědnost za kulturní hodnoty, kte-rou se musí všechny kategorie spo-lečenských reprezentací řídit.

Mojmír Horyna zanechal jedinečnýodkaz nejen ve své vědecké a odbor-né činnosti, zůstává ale také příkla-dem angažovaného postoje k úkolůmochrany kulturního dědictví, které bybez ohledu na historickou situacimělo být vždy společenskou priori-tou.

prof. PhDr. Mojmír Horyna (1945–2011)vystudoval v roce 1970 dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-vy v Praze, dále ve Vídni a ve Štýrském Hradci. Studium ukončil diplomovouprací „Pražská retáblová tvorba v letech 1680-1725“. Do roku 1987 pracovalve Státní ústavu pro rekonstrukce v ateliéru stavebně-historického průzku-mu, vedeném Dr. Dobroslavem Líbalem. Mezi roky 1988–1990 pracovalv Národní galerii v Praze. Od roku 1990 působil v Ústavu pro dějiny uměníFilozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Habilitační práci na téma:„Gotika a baroko v sakrální architektuře Jana Blažeje Santiniho-Aichela“obhájil v roce 1992 a docentem se stal v roce 1993. Profesorem byl jmenovánv roce 2002. Od roku 2000 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UKPraha. Je autorem 9 monografií, 148 odborných studií v českých i zahranič-ních časopisech a sbornících a 51 dalších článků.


Dne 18. října loňského roku jsme simimo jiná výročí také připomenuli již180 let od narození prvního profeso-ra matematiky na pražské německépolytechnice, Johanna Liebleina,dnes téměř zapomenutého němec-

kého matematika a pedagoga půvo-dem ze západočeského Manětína.Narodil se 18. října 1834 v Manětíně a 24. prosince 1881 v Praze zemřel.

Ačkoliv na pražských vysokých ško-lách studovali v první polovině 19.

n Bohumil Tesařík

JOHANN LIEBLEIN /1834 – 1881/

Nepublikovaná pozůstalost Mojmíra Horyny (seznam rukopisných pracíuložených v muzejní knihovně v Mariánské Týnici):

Hubenov u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně histo-rický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodoku-mentace Viktor Kovařík 2002. Přírůstkové číslo 9970.Kalec u Manětína. Hospodářský dvůr plaského kláštera. 2004. Stavebněhistorický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodo-kumentace Viktor Kovařík. Přírůstkové číslo 9091.Lednice u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně histo-rický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodoku-mentace Viktor Kovařík 2003. Přírůstkové číslo 9092.Lomany u Plas. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historickýprůzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentaceViktor Kovařík 2003. Přírůstkové číslo 9970.Mariánský Týnec. Bývalé proboštství a kostel Tejnice Mariánská. Stavebněhistorický průzkum, Mojmír Horyna, 1988. Přírůstkové číslo 9095. Mariánská Týnice. Kostel Zvěstování Panny Marie. IV. etapa rekonstruk-ce - obnova kupole: Posouzení problematiky obnovy Mojmír Horyna, 1998.Přírůstkové číslo 7784.Rohy u Kožojed. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně historickýprůzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentaceViktor Kovařík 2004. Přírůstkové číslo 9099.Sechutice u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně his-torický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodoku-mentace Viktor Kovařík, 2002. Přírůstkové číslo 9969.Olšany u Kralovic. Hospodářský dvůr plaského kláštera. Stavebně histo-rický průzkum Mojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodoku-mentace Viktor Kovařík 2005.Černá Hať u Manětína. Hospodářský dvůr. Stavebně historický průzkumMojmír Horyna, archivní část Irena Bukačová, fotodokumentace ViktorKovařík 2005.


století většinou Češi, přednášelo sedo počátku šedesátých let výhradněněmecky. Toto dlouhé období nerov-noprávného postavení češtinys němčinou definitivně skončilo 23.listopadu 1863, kdy císař FrantišekJosef I. podepsal tzv. „Organický sta-tut“ (vlastně stanovy s 25 paragrafy)„Polytechnického Ústavu KrálovstvíČeského“. První školní rok zahájiladvojjazyčná pražská polytechnika napodzim roku 1864, kdy na slavnosti,která následovala po mši v kostelesv. Jiljí, byly všechny projevy proná-šeny česky i německy. Tím bylo ofici-álně uvedeno do života ustanovení,že „co vyučovací a jednací jazykyjsou na polytechnickém ústavu krá-lovství Českého oba zemské jazykystejně oprávněny... vysvědčení o ná-vštěvě neb o zkoušce v tomtéž před-mětu v jednom nebo druhém jazykuvystavená, mají stejnou platnost...pro každý z hlavních předmětů jme-nováni dva řádní profesoři, z nichžjeden předmětu v německé, druhýv české řeči jest povinen vyučovati“.

Očitým svědkem všech těchto his-torických událostí, kdy v Prazevznikly namísto dvou dvojjazyčnýchvysokých škol, polytechniky a univer-zity, školy čtyři - dvě české, dvěněmecké, byl protagonista našehovyprávění, tehdy třicetiletý profesorJohann Lieblein, patřící mezi ně-mecké profesory, kteří s pražskoupolytechnikou spojili celý svůj života velmi výrazně ovlivnili vývoj výukymatematiky v Čechách (pro mnohéjiné byla Praha pouze přestupní sta-nicí na cestě za lepší kariérou).Právě on v roce 1864 z přihlášenýchjedenácti uchazečů vítězně uspěl ve

vypsaném veřejném konkurznímřízení před komisí sestavenou z čle-nů profesorského sboru o mimořád-nou stolici matematiky s německouvyučovací řečí. O úrovní konkurentůsvědčí, že mezi odmítnutými kandi-dáty byl například Karl Hellmer,později profesor mechaniky nabrněnské technice a po dvě obdobíjejí rektor. Místo mimořádnýcha řádných vysokoškolských profeso-rů, jmenovaných samotným císařem(museli složit přísahu věrnosti pa-novníkovi, zemi a škole), přinášelov 19. století v rakouské monarchiivysokou společenskou prestiž, po-skytovalo slušný a pravidelný plata celoživotní jistotu místa (po dosa-žení 72 let věku byli penziováni).

Johann Lieblein se narodil 18. října1834 v dvojjazyčném městečku Ma-nětín, české barokní „perly“ v pod-manivém koutu krajiny severníhoPlzeňska. Navštěvoval reálku v Mi-kulandské ulici v Praze a poté studo-val na Českém stavovském polytech-nickém ůstavu v Praze. Zde byl ještějako student v květnu 1858 jmenovánasistentem matematiky a místo za-stával až do konce školního roku1862/63. V roce 1863 získal aprobaci(zkoušku učitelské způsobilosti) promatematiku a nauku o strojích navyšší reálce a geometrické kreslení astavebnictví na reálce nižší. Byl jme-nován učitelem na vyšší reálce v Li-toměřicích, ale již ve školním roce1863/64 se vrátil do Prahy působitjako suplent matematiky na svéalma mater. Veškerá výuka probíhalaněmecky. Jak jsme již uvedli, bylv roce 1864 jmenován mimořádnýma v roce 1869 řádným profesorem


matematiky na již samostatné ně-mecké technice. Toto místo zastávalaž do své předčasné smrti na Štědrýden roku 1881. Byl pochován jako je-den z posledních (před zákazempohřbívání) na dnes zapomenutém aopomíjeném Malostranském hřbito-vě. Jeho hrob patří mezi tzv. „hrobyzaváté“, patřící významným osob-nostem, které jsou zde pochovány,ale dosud, pro součastníky, na nezná-mém místě.

Za dobu jeho působení se v letech1864–1881 vystřídaly na české stolicimatematiky čtyři významné vědeckéosobnosti: František J. Studnička(patřil ke generaci matematiků a pří-rodovědců, kteří završili obrozene-cké tradice české vědy, měl nesmír-ně široký okruh zájmů, věnoval senejen matematice, ale také fyzice,meteorologii, historii vědy, byl rov-něž jedním z našich nejvýznamněj-ších popularizátorů přírodních věd),Gabriel Blažek (jako soukromý do-cent přišel z vídeňské univerzity)a bratři Emil a Eduard Weyrovi(jejichž jména se dosud objevují ve světové matematice).

Profesor Lieblein přednášel jednakelementární matematiku (aritmetic-ké a geometrické řady, binomická vě-ta, logaritmy, lineární a kvadratickérovnice, soustavy rovnic o dvoua více neznámých, kuželosečky), jed-nak vyšší matematiku (trigonometriia polygonometrii, klasifikaci elemen-tárních funkcí a jejich vlastností,konvergenci a divergenci řad, řešenírovnic vyšších stupňů, analytickougeometrii v rovině a prostoru, dife-renciální a integrální počet, variačnípočet a počet pravděpodobnosti)

vždy v rozsahu daném tehdejšímučebním plánem. Jako mimořádnýprofesor měl stanoven úvazek před-nášet šest hodin týdně; konal povin-né přednášky pro všechny studentyprvního ročníku, ale také se svýmasistentem pro ně vedl repetitoriak docílení toho, aby si doplnili chybě-jící středoškolské znalosti. V tomtosměru se také jako člen několikakomisí věnoval organizaci výukymatematiky na středních školách.Počínaje školním rokem 1865/66konal také mimořádnou dvouhodino-vou přednášku, ve které se věnovalnějakému vybranému tématu z vyššímatematiky (variační počet, vyššíalgebra, algebraické křivky aj.). Ele-mentární matematiku vyučovalpodle tehdy nové učebnice J. P.Herra „Lehrbuch der höhere Mathe-matik“ (Vídeň 1857), vyšší matemati-ku podle učebnice C. L. M. H. Navie-ra „Lehrbuch der Differential- undIntegralrechnung“ (Hannover 1854).V roce 1867 vyšlo v pražském nakla-datelství G. Neugebauera prvnívydání jeho učební pomůcky „Samm-lung von Aufgaben aus der algebra-ischen Analysis“ („Sbírka úloh z al-gebraické analýzy“). Druhé oprave-né a rozšířené vydání, již po smrtiautora, připravil k tisku v roce 1889Dr. W. Láska pod názvem „Lieblein´sSammlung von Aufgaben aus deralgebraische Analysis zum Selb-stunnterrricht“. Není bez zajímavos-ti, že původní vydání těchto publikacívlastní a dodnes se používá na Har-ward University a University ofMichigan. Lieblein byl učitelemopravdu povolaným i zapáleným,jeho přednášky byly sice „akurátní“,


ale důkladně promyšlené, srozumi-telně a skvěle přednesené. Sám seodborně zabýval teorií tzv. polarpla-nimetru, řetězovými zlomky a jejich užitím v praxi.

J. Lieblein vždy vystupoval jakoskutečný a nepochybný Němec. Výz-namně se angažoval v česko-němec-kých sporech ještě na utrakvisticképolytechnice - zprvu s několika další-mi profesory požadoval rozděleníjednotného profesorského sboru načeský a německý a zejména pozdějipři rozdělení Polytechnického ústa-vu království Českého na dvě samo-statné školy. Stejně aktivní byli v tehdy velmi čilém, společenskémživotě. Dvacet pět tisíc „pražských “Němců s půl milionem Čechů nepě-stovali téměř žádné styky (samozřej-mě mimo obchodních). Lieblein pat-řil k lidem se širokým kulturním roz-

hledem. Protože byl znalec a milov-ník hudby, uvedl údajně na němec-kou scénu do Prahy skladatele mo-numentálního díla a reformátoraopery Richarda Wagnera, který zdejiž v roce 1863 dirigoval některé svéskladby.

O životě, učitelské a vědecké práciněmeckého profesora matematikyJohanna Liebleina je k dispozicimálo informací. Z dostupných zdro-jů, ze kterých bylo čerpáno, je nutnouvést především habilitační práci„Česká matematická komunita v le-tech 1848–1918“ doc. RNDr. MartinyBečvářové, PhD. z Ústavu aplikova-né matematiky FD ČVUT Prahaz roku 2005 a práci RNDr. Pavla Šiš-my, Dr. „Němečtí matematici působí-cí na našem území“ z Ústavu mate-matiky a statistiky, Přírodovědeckéfakulty MU Brno (ve spolupráci se

Současný pohled na Malostranský hřbitov, kde je J. Lieblein pochován.(www.panoramio.com/photo)


zesnulým RNDr. Jaroslavem Foltou,CSc.). Jako použitou literaturuk Liebleinově biografii autoři uvádějípublikaci F. Starka, W. Gintla a A.Grünwalda „Die k. k. DeutscheTechnische Hochschule in Prag“(Praha 1906). Mimo životopisnýchúdajů byly k dokreslení dobové atmo-sféry a doplnění historickými reálie-mi použity poznatky z kapitoly „Jaksi Češi a Němci rozdělili pražská vy-soká učení“ z publikace prof. RNDr.Ivo Krause, DrSc., FEng., dr.h.c.(Katedra inženýrství pevných látek,Fakulta jaderná a fyzikálně inženýr-ská, ČVUT v Praze) „Dějiny technic-kých věd a vynálezů v českých zemích“ (Praha 2004).

Matematické vědy se dotýká i dvo-jice výroků slavných osobností:„Neexistuje žádná národní věda, takjako neexistuje národní násobilka“

(Anton Pavlovič Čechov), dále:„Dobrý učitel matematiky je učitel,který ví, že studentům matematikak ničemu nebude, ale při jeho výkla-du na to zapomenou.“ (Emil Carda,Mudrosloví matematicko-pedagogic-ké).

Vedle osudů osobností dobře zná-mých je zajímavé a poučné sledovati cesty k naplnění životního poslánípřírodovědců a techniků, jejichž jmé-na již vstoupila trvale do stínu zapo-mnění. Profesor matematiky napražské německé polytechnice Jo-hann Lieblein, pocházející z českéhoprostředí severního Plzeňska, při-spěl svojí uznávanou vědeckou a pe-dagogickou autoritou k tomu, že sePraha ve druhé polovina 19. stoletístala rovnoprávným evropským uni-verzitním městem a místem pro pěstování exaktních věd.

Muzeum získalo 10. června 2001pozůstalost sochařky Marie Uchyti-lové, kralovické rodačky (1924), kteráby v minulém roce oslavila nedožitédevadesátiny. Zemřela v roce 1989,tedy před 25 lety. V roce 2013 bylaprezidentem Milošem Zemanemoceněna in memoriam státnímvyznamenáním - Medaile Za zásluhyprvního stupně, za zásluhy o stát v oblasti umění.

Jejím nejznámějším dílem je Lidic-ký pomník, tedy Pomník dětskýmobětem války, který v bronzu stojív Lidicích a jeho sádrový model jeumístěn v kostele v Mariánské Týni-

ci. Tvoří jej kompozice 82 soch dětív nadživotní velikosti, které předsta-vují lidické děti, zavražděné za druhésvětové války. Před několika lety sezačaly objevovat drobné problémyv souvislosti s instalováním bronzo-vého pomníku v Lidicích. Týkaly setotiž otázek autorského práva, kteréjsou vždy velmi citlivou záležitostí.Podle pozůstalosti zdědili díla i auto-rská práva dcera sochařky, SilvieKlánová a manžel sochařky J. V.Hampl. Potud bylo zřejmé, že autor-ská práva jsou součástí pozůstalostipo zemřelé sochařce. V Lidicích, kdeu pomníku J. V. Hampl požadoval,

n Irena Bukačová

KAUZA POMNÍK LIDICKÝCH DĚTÍ


aby byl uveden jako spoluautorpomníku, vznikl vleklý spor, jakýmzpůsobem definovat jeho podíl namonumentálním díle. Také druhádědička autorských práv projevilasvůj názor, že také ona pomáhala svématce Marii Uchytilové s prací napomníku a na základě svých zkuše-ností nemohla jednoznačně spoluau-torství J. V. Hampla potvrdit. Ten seobrátil na soud o určení svého spolu-autorství. Instituce, které spravujíodkaz sochařky Marie Uchytilové,

památník v Lidicích a Muzeumv Mariánské Týnici se k tomuto spo-ru nemohou a nechtějí vyjádřit. Me-dializaci považujeme za velmi ne-vhodnou cestu, která vede i k jistéprofanaci tak angažovaného umělec-kého díla. Překvapivé je, že za životaMarie Uchytilové a ještě v prvníchletech realizace pomníku v Lidicích,bylo dílo jednoznačně i se souhlasemdědiců označováno jako dílo zemřelésochařky a teprve v posledních le-tech se její podíl definuje jako spolu-autorský. K medializaci přispělo i na-táčení České televize pro programReportéři. V muzeu v Mariánské Tý-nici, které se laskavě ujalo sochařči-ny pozůstalosti, natáčel televizníštáb během února 2015 dvakrát. Bylyprezentovány sbírkové předměty, fo-tografie a rozsáhlá dokumentace zeživota a díla sochařky, jíž dědici muzeu darovali.

Péče o velký soubor sádrovýchsoch je velmi náročná, jejich instala-ce v prostoru kostela není z dlouho-dobého hlediska ideální, protože zdenelze ovlivnit ani teplotu ani vlhkost.Je proto žádoucí, aby se díla ujalainstituce, která má lepší možnostiz hlediska konzervátorských nároků

Sádrový model sousoší v Mariánské Týnici. Foto Václav Podestát.

Sousoší lidických dětí v kosteleZvěstování Panny Marie v MariánskéTýnici (prosinec 2000) před osaze-

ním. Foto Václav Podestát.


modelu a zajistila tak jeho další exi-stenci. Vystavené sousoší nepochyb-ně přispělo k propagaci tohoto dílav širší veřejnosti. Za dobu expozice(od roku 2001) jej v rámci návštěvnic-kého okruhu shlédlo téměř dvě stětisíc lidí, návštěvníků muzea i kultur-ních a církevních akcí, konanýchv důstojném prostoru restaurované-ho kostela Zvěstování Panny Marie.Poněkud paradoxně však působí nasvatebčany, kteří se rozhodli v tomtoprostoru uzavřít sňatek a vstoupitzde do šťastného života. Úzkostnétváře dětí, tušících osudové nebezpe-čí, nejsou dobrým svatebním kom-parsem.

Jistě by sousoší posloužilo k propa-gaci protiválečných idejí i v jinémprostoru, kde by bylo i v lepších tech-nických podmínkách. Muzeum v Ma-riánské Týnici vyšlo vstříc panu J. V.Hamplovi, který po dokončení po-mníku v pražském ateliéru dílo dálenemohl umístit a přijalo je pro dočas-nou expozici v kostele. Prvním drob-

ným problémem s touto sochařskoupozůstalostí bylo i zapůjčení jednédětské sošky pro odlití náhradníhodíla, když byla soška v Lidicích zcize-na, přestože v darovací smlouvě oddědiců je napsáno, že toto zapůjčeníje muzeum povinno provést. Tehdysamozřejmě nikdo nepředpokádal,že by nějaký vandal dílo zcizenímpoškodil a bude zápůjčky zapotřebí.Požadavek jehoho z dárců, aby soškanebyla do Lidic zapůjčena nebo žebude požadována úhrada za poskyt-nutí modelu k odlitku, muzeum v Mariánské Týnici proto překvapil.Ve shodě se stanovenými pravidlybyla soška k odlití zapůjčena doLidic, aniž tím byla autorská právadědiců dotčena. Muzeum v Marián-ské Týnici hledá řešení s novýmumístěním pomníku ve spoluprácis kulturními institucemi a příslušný-mi orgány, a to bez ohledu na to, jakse vyvine řešení sporu o autorská práva.

Po první světové válce docházelok přestupovému hnutí z Římskokato-lické církve do nově vzniklé církveČeskoslovenské a Českobratrskéevangelické. Nová duchovní orienta-ce se projevila i v Dolní Bělé a okolí.Prvním evangelickým kazatelem,který zavítal do Dolní Bělé byl farářMartínek z Opolan, který v dubnu1921 působil výpomocně na kralovic-ku a byl některými občany vyzván,aby také zajel do Dolní Bělé. Druhým

n Pavel Tersch

HUSOVA KAPLE V DOLNÍ BĚLÉ

Dolní Bělá, Husova kaple. Foto Pavel Tersch.


farářem, který přišel do Dolní Bělé,byl již nově zvolený kralovický farářJaromír Kryštůfek. První evangelic-ké bohoslužby se v Dolní Bělé konalyv září 1922 za účasti 25 členů. Dalšíbohoslužby se konaly dvakrát měsíč-ně a 23. prosince 1923 byla založenakazatelská stanice, která mělai s okolními obcemi 160 členů, proto-že přestupy byly stále četné. Boho-služby sloužil kralovický farář Jaro-mír Kryštůfek, a zároveň konal evan-gelizační schůze v okolí, v Horní Bě-lé, Vrtbě, Loze, Mrtníku a pozdějii v Krašovicích, Tlucné a Trnové.V popředí této evangelizační prácestál také br. Josef Vaiz, domkářv Dolní Bělé. Byl to prostý člověk, alevěrný bratr, který od počátku téměřsám obstarával s nevšední horlivostívšechny potřebné práce. Zemřel5. března 1931 a jeho nástupcem bylzvolen Alois Bobysud, obchodníkv Dolní Bělé.

Podle návrhu architekta JaroslavaFišera z Plzně byla postavena,a v neděli 29. října 1939, slavnostněotevřena Husova kaple v Dolní Bělé.Stavba byla zahájena po Velikono-cích roku 1939 podle staršího Fišero-va návrhu. Vzorem pro tuto stavbubyl kostel Korandova sboru v Plzni.Kaple má kruhový půdorys o průmě-ru 12 m, a plocha kaple měří 113 m2.Šest sloupů nese železobetonový vě-nec, který je žebry zapojen do obvo-dové zdi. Zastřešení je řešeno dřevě-nou 9 m vysokou kopulí a na jejímvrcholku je lucerna. Krytina je z le-penky a eternitu, takže prostor chrá-mu přestože je vzdušný a vznosný jedostatečně chráněn před zimou.Kaple byla vytápěna dvěma železný-

mi kamny, skrytými za přednímisloupy tak, aby nepůsobily rušivě naladný celek. Průčelí kaple je tvořenodřevěnou stěnou mezi dvěma sloupyv popředí a do ní je zasazena kazatel-na. Kazatel stojí blíže středu míst-nosti uprostřed svých posluchačůa je mimo zakrytý prostor a ze všechmíst dobře viditelný. Tím byla od-straněna chyba většiny kostelů,které mají podobu obdélníka, spočí-vající vtom, že kazatelna je často vsa-zena do hluboké apsidy a je přílišdaleko od vlastního bohoslužebnéhoshromáždění. V lucerně byl umístěnzvonek na elektrický pohon, kterýdarovala sestra Baborová z Vrtby.Zvonek je památný tím, že byl původ-ně zavěšen na rychtě a svolávaldříve poddaný lid na robotu. Byla topotěšitelná změna, že má svolávatčeskobratrský lid na bohoslužby. Stavba podle odhadu znalců v roce1939 měla cenu asi 150 000,-Kč, a bylapořízena za 80 000,-Kč bez nákladůna stavební místo. Tak nízký staveb-ní náklad byl umožněn předevšímtím, že členové sboru poskytovalizlevněnou nebo bezplatnou řemesl-nickou i dělnickou práci a také sta-vební materiál. Příspěvek členů mělhodnotu asi 35 000,- Kč. Mnoho členůsboru s nevšední obětavostí zdarmalámali kámen, vozili materiál, prová-děli výkop a úpravu terénu. Sousedníobce darovaly 12 stromů nebo peně-žité dary. Sbor Plzeň-východ opatřilzdarma plány a rozpočty, daroval 160sedadel, dvoje kamna, vstupní dveřea jiný stavební materiál vše v ceněasi 8 000,- Kč. Synodní rada poskytlabezúročnou půjčku 30 000,- Kč, Jero-nýmova Jednota darovala 15 000,-Kč.


To však nepostačovalo, protože sestavebním místem a nově zakoupe-ným harmoniem byl celkový náklad 89 000,- Kč.

V Dolní Bělé šlo o pokus vytvořitnový typ kostela, který by se dalpostavit ve spolupráci členů sborua který by nebyl drahý. To bylo prochudé sbory vzniklé v přestupovémhnutí po první světové válce hospo-dářskou nutností. Zároveň je to kos-tel architektonicky ladný a uvnitř proevangelické bohoslužby účelně vyba-vený. V tomto případě byla také výho-da, že stavba se mohla provéstv krátké době od jara do podzimu,protože práce tesařské a truhlářské se daly připravit během zimy.

Když se tento způsob stavby osvěd-čil, doporučila evangelická církevvypracovat vzorové plány a rozpočty,aby odpadla starost, kdyby měl ně-který sbor podobné předpoklady prolevné provedení novostavby jakov Dolní Bělé. Pokud se týká farya dalších vedlejších místností prosborovou potřebu doporučovalo se,aby v tomto českém katolickém pro-středí se stavěly zcela odděleně odkostela, který měl tvořit samostatnýposvěcený celek jen k bohoslužbám.

Rozhodnutím Ministerstva kulturyč. j. MK 17821/2012 OPP, byla Husovakaple v Dolní Bělé 21. 3. 2012 prohlá-šena kulturní památkou. Podnětk prohlášení uvedené kaple obdrželoMinisterstvo kultury od vlastníkastavby - Farního sboru českobratr-ské církve evangelické v Dolní Bělé.Ve své žádosti mimo jiné uvádí: „Pří-klad evangelické sakrální stavbyv prostředí českého venkova, vytvo-řené v období mezi světovými válka-

mi v duchu funkcionalismu. Stavbanavržená plzeňským architektemJaroslavem Fišerem, který patřímezi nejvýznamnější představitelemeziválečného funkcionalismu pů-sobící na Plzeňsku. Stavby JaroslavaFišera jsou charakteristické stro-hým výrazem, vyvážeností proporcí,kvalitním dispozičním řešeníma působivými interiéry. Z dílny archi-tekta Fišera pochází mimo jinéchrám a sborový dům Korandovasboru v Plzni na Anglickém nábřeží.Projekt kaple v Dolní Bělé byl stav-bou Korandova sboru inspirován.Představoval pokus o vytvoření no-vého typu kostela, který by byl účel-ný, estetický kvalitní a zároveň levný.“ Odbor regionálního rozvoje a územ-

ního plánování Městského úřaduKralovice souhlasil s prohlášením zakulturní památku s odůvodněním:„… jedná se o celkem unikátní stav-bu, postavenou mj. v období pohnu-tém pro český národ (1938–39) napomezí Sudet pro české evangelickéfarníky, ke které známe nejen jejícelou stavební historii, ale je i výji-mečně autentická a svým jednodu-chým výrazem interiéru estetickypůsobivá, odpovídající požadavkůmevangelické církve. Žádná kulturnípamátka podobného charakteruzatím na území Plzeň-sever nebylaprohlášena a ve spektru prohláše-ných sakrálních objektů chybí.“Krajský úřad Plzeňského kraje vesvém vyjádření uvedl: „jedná seo cenný doklad funkcionalistickéarchitektury meziválečného obdobína Plzeňsku, který je výjimečnýzejména s ohledem na okolnosti


V loňském Vlastivědném sborníku(2014, pozn. red.) vyšla studie „Z his-torie manětínských lesů“ od PetraRožmberského. V první části (VSč. 1/2014) autor uvádí, že pod poj-mem „manětínské lesy“ jsou proúčely jeho práce, myšleny lesy býva-lého manětínského panství jižně odManětína, dnes především na ka-tastrech Lipí, Radějov, Vladměřice,Hvozd a Líté.

Popisovaná oblast lesů je ve vý-chodní části Přírodního parku Maně-tínsko, který byl vyhlášen vyhláškouONV Plzeň-sever v roce 1978 jako kli-dové území. Park se rozkládá na8832,5 ha v Manětínské vrchovině.Pro obyvatelé Manětína dodnes jsoutyto lesy podle pomístních názvů„panské, obecní, v Pasekách či Lip-ské“.

Manětínský kronikář Jindřich Na-cházel, za odborné spolupráce s les-ním inženýrem ing. Vladimírem Zah-

nem, v kronice popsal období prv-ních dvaceti let po druhé světovéválce ve správě manětínských lesůza působení Lesního závodu Maně-tín.

Podle manětínského učitele JanaŠtrose a Václava Žalmana, ředitelebývalého manětínského vlastivědné-ho muzea, byla v okrese Manětín cel-ková rozloha lesů 14.775 ha (46% veš-keré půdy). Asi 70% lesní plochy zau-jímala borovice a 27% smrk. Jedlebývala jen přimíšena, modřín bylvysazován podél lesních cest a okra-jů lesů.

Do roku 1945 v Manětíně, ani blíz-kém okolí, nebyly žádné státní lesy.Nebyl tady ani státní lesní úřad. Svůjvlastní lesní úřad mělo pouze panstvíLažanských z Bukové. Poslednímdržitelem majetku Lažanských bylhrabě J. K. Seiler-Aspang, který roz-sáhlý majetek získal sňatkem s hra-běnkou Terezií Lažanskou. K velko-

MANĚTÍNSKÉ LESY PO ROCE 1945 n Václav Jirsa

svého vzniku a zároveň svým využi-tím pro duchovní účely“. ProhlášeníHusovy kaple za kulturní památkupovažujeme i v souvislosti s velkou

mírou stavební a historické autenti-city, kterou si objekt do současné do-by dochoval a díky níž má značnou vypovídající hodnotu.

Literatura:Ročenka Plzeňského seniorátu Českobratrské církve evangelické za rok1925. Vydal seniorátní výbor 1926.Vzkříšení za naši diasporu XXIV - 1924. Vydal evangelizační výbor pro dia-sporu pražského seniorátu.Plzeňský seniorát Českobratrské církve evangelické za tříletí 1929- 1931a 1931–1934. Nákladem vlastním, vytiskla knihtiskárna Jana Koblesa v Plzni.Rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. MK 17821/2012 OPP. Husova kaple napozemku st.p.č. 148 v k.ú. a obec Dolní Bělá, okr. Plzeň–sever, prohlášení zakulturní památku.


statku Manětín v roce 1945 také pa-třily revír Lipí (lesní správce Franti-šek Šmíd) a revír Libenov (lesnísprávce Josef Kalmášek), o celkové výměře 1.964 ha.

Konfiskace celého panského majet-ku, včetně lesů, byla provedena v ro-ce 1945 na základě dekretu preziden-ta republiky č. 12/1945 Sb. Národnímpozemkovým fondem. Tak vznikla„Správa státních lesů“. Státnímsprávcem se stal bývalý ředitel pan-ství a hraběcího velkostatku Maně-tínsko-Rabštejnského, Vilém Bašný,rodák z Moravy. Byl absolventemzemědělsko-lesnické školy ve Vídnia hr. J. K. Seiler-Aspang jej do Maně-tína dosadil ze svého velkostatkuLukov na Moravě. Spolu s ním naSprávě státních lesů pracovalo ještědalších pět zaměstnanců. Ještěv roce 1945 bylo utvořeno „Ředitel-ství státních lesů“ a k němu byly při-

členěny další sousední velkostatkynebo jen jejich části, konfiskovanépodle stejného dekretu. Dále bylypřičleněny lesy z tzv. drobného přídě-lu - většinou to byly selské lesy patří-cí Němcům a převzaté státem podledekretu č. 108/1945 Sb., celkem 6.433 hektarů z lokalit:

- velkostatek Hrad Nečtiny(hrabě Mensdorf-Pouily), - část z velkostatku Plasy(kníže Metternich-Winneburg)- část z velkostatku Bezdružice(Löwenstein), - část z velkostatku Štědrá - Chlum-ská hora (Menschik), - část z velkostatku Vojtěšín(Beafort Spontin), - část z velkostatku Nekmíř(JUDr. Wopršálek), - část z velkostatku Lipno(Lípa - Ing. J. Roh),

Radějov. Foto Václav Sidorjak.


- část z velkostatku Kunějovice(Löwy), - část z velkostatku MelchiorovaHuť, patřící ke klášteru Teplá(Premonstráté), - část z velkostatku Chýše-NovéDvory u Rabštejna, patřící druhévětvi Lažanských (poslední majitelposlanec Prokop Lažanský) a různý drobný příděl.

Od roku 1948 už bylo v Manětíně takésídlo lesní správy „Lesního spole-čenstva“. Vedoucím správy byl lesnísprávce Ing. Vladimír Zahn. K 1. 1.1952 „Lesní společenstvo“ převzaloŘeditelství lesního závodu Manětín s těmito lesními částmi:

- z velkostatku polesí Kalec(Ing. Stanislav Brázda) 451 ha, - z velkostatku Luková (Dr. Danko)88 ha,- z velkostatku Vranov u Rabštejna(Václav Dobrý) 115 ha.Různé drobné konfiskáty, včetnělesů velkostatků:- Velká Černá Hať (zbytkový velko-statek V. Žalman), - zbytkový velkostatek Kalec (maji-tel Dr. Brčka), - zbytkový velkostatek Líté (VlastaNajmanová-Hošková) celkem všechny s malou výměroucca 79 ha.

Tímto sloučením všech uvedenýchlesních celků, dosáhl Lesní závodManětín, až do doby, kdy bylo prová-děno první poválečné zařazení lesů vroce 1949-1950 a sestaven lesní hos-podářský plán pro nový celek s plat-ností pro desetiletí 1950–1959, celko-

vé výměry 9.831 ha. V té době bylLesní závod (LZ) Manětín rozčleněnna 6 polesí - Lipí, Kostelík, Nečtiny,Chlum, Kalec a Melchiorova Huť.Tato polesí byla dále rozčleněna na21 ochranných okrsků, neboli hájen-ství. Lesní hospodářské zařazeníprováděl „Lesprojekt Plzeň“. Za-městnanci Lesprojektu, Ing. ZdeněkLepší a Karel Čipera, kteří prácev Manětíně prováděli, se tu i oženilia pak také v Lesním závodě pracova-li.

K 1. 4. 1950 byl dosavadní ředitelVilém Bašný penzionován. Kronikářcharakterizuje Viléma Bašného jakočlověka velkého, silného a zavalité-ho, s velmi hlučným basovým hla-sem, od kterého se někdy „okna třás-la“. Byl čestný a spravedlivý a kdo sejeho křiku nezalekl, měl vyhráno,.Takový mu imponoval. Byl jím i za-městnanec Lesního závodu JosefBurda starší, řečený „Habr“. Novýmředitelem se stal Rudolf Stehlík. Po-cházel z Moravy a býval hajným.Hlavním inženýrem LZ Manětín bylIng. Josef Friš, rodák z Plzně; dřívej-ší zástupce ředitele LZ Tachov a LZ Plasy.

Prvního ledna 1952 došlo k velikéreorganizaci lesnictví - a sice k roz-dělení na závody pěstební (Správylesního hospodářství) a závody tě-žební. Lesní správa lesního spole-čenství Manětín měla z hlavníchúkolů cca 8.000 plnometrů těžbya 100 ha zalesnění ročně. Z ředitel-ství Lesního závodu Manětín bylavytvořena Správa lesního hospodář-ství, která po stránce pěstební a ma-jetkové, hospodařila kromě své pů-vodní rozlohy, i na celé rozloze býva-


lého LZ Plasy, a ještě odborně spra-vovala obecní a soukromé majetky.Spravovala také značnou část těchlesních majetků, které později při-padly k Lesnímu závodu Zbiroh a no-vě zřízenému Lesnímu závodu Plzeň.

Správa lesního hospodářství Maně-tín dosáhla výměry 20.786 ha lesůstátních, včetně zemědělské půdya 12.621 ha lesů pod odbornou sprá-vou. Touto reorganizací byla součas-ně Státními lesy převzata i veškeráagenda Lesní správy lesního spole-čenství Manětín, Kralovice a částz Plzně a Rokycan. Následkem tohocelková výměra lesů patřících Sprá-vě lesního hospodářství Manětíndosáhla 33.407 ha a sahala od Trhom-

ného přes Zdeslav do Všesulova,Chříče, Újezda u sv. Kříže až po Pla-nou nade Mží a Všeruby.

K 1. 1. 1952 z Manětína odešel ředi-tel R. Stehlík na funkci krajskéhoředitele státních lesů a do Manětínapřišel jako nový ředitel Ing. ČestmírŠedivý, rodák z Příbramska, který byldříve zaměstnán u LZ Nýrsko. Lesníspráva lesního společenstva v Maně-tíně tenkrát sídlila v čp. 110, ředitel-ství LZ bylo v manětínském zámku.Odborná lesní správa byla vykonává-na ve veškerých obecních, selských astátem dosud nepřevzatých lesů vel-kostatkářských, církevních, podniko-vých a konfiskovaných, nesouvisejí-cích se státními lesy, a to ve 48 ka-tastrálních území Manětínska. Prak-

Přehledná tabulka v kronice uvádí, jak to tenkrát bylo u Manětínaa přidružených obcí Brdo, Česká Doubravice, Hrádek, Lipí-Radějov, Vysoča-ny, Vladměřice a Újezd:


ticky to byla celá západní část býva-lého okresu Plasy. Celková výměratěchto lesů byla 7.581 ha velkostatkůa 480 ha lesů ostatních kategorií,včetně lesů města Manětína a při-družených okolních obcí.

K zestátnění lesů obce Manětíndošlo na základě celostátního opat-ření, datum zápisu o předání je ze7. března 1954. K předání ostatníchobecních lesů došlo do dubna 1954.Tenkrát Lesní správa lesního spole-čenstva zaměstnávala 3 pracovníkya u obcí, kromě „lesního referenta“MNV, původně vykonávalo službu19 hajných a hlídačů. Jejich stav bylpostupně snížen na 9 obvodních haj-ných.

Správa lesního hospodářství Maně-tín byla členěna na střediska: Maně-tín, se sídlem v Libenově, dále Lipí,Kostelíky, Huť, Nečtiny, Kalec, Zele-ný Důl, Čečiny, Doubrava, Lomany,Krašovice, Býkov, Trojany, Nekmířa Újezd u sv. Kříže. Těžbu na celémúzemí správy lesního hospodářství

Manětín vykonával těžební závodPlasy, který měl v Manětíně své tě- žební středisko.

Manětínskou Chlumskou horu,o kterou bylo v historii tolik sporů,převzala Správa lesního hospodář-ství Bečov nad Teplou. O Chlumskéhoře jsme již psali ve VS č. 1/2012.Během let 1953–1954 byly do státníhomajetku převzaty všechny obecnílesy a odborná správa se u nich změ-nila na správu operativní. K 1. lednu1956 se opět reorganizovalo. Bylyvytvořeny lesní závody, které mělyhospodařit po staru - tj. pěstebněi těžebně. Opět se vytvořil původníLesní závod Plasy, část přešla donově vytvořeného Lesního závoduPlzeň, který vznikl zestátněním lesů města Plzně.

Další reorganizace už následovalak 1. 1. 1957. LZ Manětín tehdy měli přidruženou výrobu polního hospo-dářství, kterou vedl správce Jiří Leg-ner. Bylo to normální zemědělskéhospodářství, umístěné v bývalém

Horní Lipí. Foto Václav Sidorjak.


zámeckém velkostatku a patřil k ně-mu i velkostatek v Lipí. Statek setenkrát úspěšně specializoval napěstování zeleniny, zejména květák.Celková výměra zemědělského hos-podářství, patřící k LZ Manětín, byla218 ha. Protože v té době státní stat-ky Kralovice neprosperovaly a ma-nětínský statek prosperoval, převza-ly jej Československé státní statky(ČSSS). Utvořily se farmy ČSSSManětín a Lipí. Vzpomínám si najednu epizodu z roku 1954. Se třemispolužačkami a jedním spolužákemjsme o prázdninách od statku Lipístěhovali asi 1 milion drenážních tru-bek. Trubky jsme vozili do Mladotic,kde se pak „vagonovaly“. Trubky doLipí navezli Němci na začátku pro-tektorátu a měly původně sloužitk melioracím velkostatku Lipí. LZ seje však podařilo prodat. Dokončovalose převzetí lesů socialistických orga-nizací do operativní správy státníchlesů, ze soukromých lesů členů JZDse vytvářely lesy družstevní. Nečle-nové JZD, kteří ještě vlastnili lesy, jevětšinou darovali státu. I některáJZD své družstevní lesy už předáva-la do státního majetku. Rozptýlenézemědělské pozemky postupně pře-bírala JZD, Státní statky či školní statek v Nečtinech.

Chlumská hora se 1. 1. 1959 znovuvrátila do správy LZ Manětín, ale pozestátnění Lesního družstva Žlutice,přešla do nově vytvořeného lesníhozávodu Žlutice. Sbor ochrany přírodypři Národním muzeu, ústředí ex-kurzní skupiny v Praze, si v roce 1964vyžádal informaci pro exkurze vevybraných lokalitách Manětínska.Patřila k nim také Přírodní rezerva-

ce „Chlum“ na části území Chlum-ské hory. Přírodní rezervace Chlumbyla vyhlášena roku 1947. Informacitehdy napsal Ing. V. Zahn. Připomeň-me si část jeho dopisu: „Vlastnírezervace Chlum na Chlumské hořeleží v k. ú. obce Chlum, okres Karlo-vy Vary, na parc. č. 1621 - rozloharezervace je 3,45 ha. Jde o porostys teplomilnou vegetací, rozšířenouaž k místu zvanému Černý kámen.Jsou zde zbytky původních porostůlip a dubů s podrosty konvalinkya kokoříku, s výskytem zimostrázku,orlíčku, samorostlíku, skalníku, bělo-zářky, lilie zlatohlavé, lýkovce, atd.(O rostlinstvu a živočišstvu naChlumské hoře více najdeme v ze-měpisném popisu Manětínska z roku1960, které napsal bývalý manětínskýučitel Jan Štros - viz knihovna MT).Raritou Chlumské hory je jeřáb ma-nětínský, který se jinde na světě ne-vyskytuje. Přístup do rezervace jenejhezčí od Manětína, nejkratší odobce Chlum, i tam odtud to trvá cca půl hodiny pěšky…“

Na jiném místě dopisu Ing. V. Zahnpřipomíná, že rozsáhlá plocha lesůManětínska, je také základnou prozajímavé mykologické nálezy. Kroměvšech běžných druhů zde rostouhvězdice, kyjanka tlučkovitá, pýchav-ky obrovské (Eva Zahnová, členkačsl. mykologické společnosti v Praze,našla v r. 1963 pýchavku obrovskouo váze 3,5 kg a obvodu 120 cm; u Lipív roce 1963 také našla velmi vzácnýsmržovec smržovitý - Gautieria mor-chelliformis. Podle sdělení Mykolo-gického ústavu v Praze, šlo o teprveosmý nález v Čechách a čtrnáctý zaznamenaný nález v ČSSR).


Počátkem roku 1965 Lesní závodManětín hospodařil na těchto výmě-rách pozemků:- lesy v operativní správě (státnílesy) - celkem 14.070 ha, z toho lesnípůda 13.070 ha, zemědělská půda40 ha a ostatní plochy 60 ha.- lesy v odborné správě - celkem871 ha, z toho lesy družstevní (JZD) 844 ha a lesy soukromníků 27 ha.Ředitelem LZ zůstal Ing. ČestmírŠedivý, hlavním inženýrem byl Ing.Emanuel Herot, který dříve pracoval v LZ Tachov a Plasy.

V roce 1965 byl LZ organizačně roz-dělen na dvě hospodářská střediskaa osm polesí (Lipí, Libenov, Kostelík,Karlův Dvůr, Hrad Nečtiny, Manětín,Kalec, Rabštejn). Polesí se ještě děli-la na 28 lesních úseků (hájenství). Užod roku 1958 měl závod dopravnístředisko s vlastním autoparkemnákladních automobilů a traktorů.K LZ také patřilo manipulační stře-disko v Žihli (nádražní sklad a pila),mechanizační dílna v Lipí, a truhlář-sko-tesařská dílna v Manětíně. LZ

měl v té době na všech polesích cel-kem 14,28 ha lesních školek, 56 bu-dov včetně zámku Manětín. Naústředí závodu pracovalo 18 pracov-níků (technici, účetní, administrativ-ní pracovníci, skladník, řidič osobní-ho auta, uklízečka), dále 8 polesných,2 vedoucí středisek, 10 kancelář-ských pracovníků na polesích a stře-discích, 1 manipulant dříví, 5 údržbá-řů-mechaniků, 2 tesaři, 2 truhláři,1 zedník a průměrně dalších 270 pra-covníků (dělníci a dělnice na pole-sích, řidiči, závozníci a dělníci na ma- nipulační pile).

Z hlavních ukazatelů v roce 1965 nauvedené výměře poklesla těžba ze40.000 plnomerů dřeva ročně na30.000 plnometrů. V roce 1965 pokles-lo také zalesňování z 350 ha na 260ha. Honitba lesního závodu s režij-ním provozem a vlastním myslivec-kým zařízením tehdy byla pouzev oblasti polesí Lipí. Statistika ten-krát uváděla 46 jelínků sika, 47 srnčí zvěře, 42 zajíců, 10 bažantů a střída-vý výskyt černé zvěře. Honitba měla

Hubenov. Foto Václav Sidorjak.

i loveckou chatu pro účely turistické-ho ruchu a byla používaná hlavněvysokými politickými funkcionářia obchodními zahraničními experty, kteří přijížděli do Plzně.

Po roce 1980 jsem v Lipských lesíchnaběhal desítky kilometrů po čet-ných lesních značených i neznače-ných cestách. Treningové dávkysměřovaly i přes dvůr Libenov ažk Plachtínu, běhal jsem přes vrchol-

ky Lom a velkou Myť. Dostal jsem sek pramenům potoků Malého i Kači-ny, u kterých jsem se mohl občerstviti napít. Často jsem musel odolávatpokušení sbírat krásné hřiby či kře-menáče.

Lesní závod Manětín ukončil svojíčinnost v Manětíně k 31. 12. 1982 a od1. 1. 1983 se stal součástí Lesního závodu Plasy.

Libenov. Foto Václav Sidorjak.

Inženýr Vladimír Zahn se narodil v Rakovníku 13. 3. 1920.Studoval tam na státním reálném gymnáziu, maturoval v Praze VII. Svého profesora kreslení na gymnáziu, akademického malíře FrantiškaLexu, připomenul v okresních novinách „ROZVOJ“ v čísle 48, 27. 10. 1980. F. Lexa je rodák a čestný občan Kralovic, kde je také na místním hřbitověpohřben. Po maturitě se Vladimír Zahn rozhodoval mezi studiem na Akade-mii výtvarných umění nebo studiem lesnictví. V roce 1938 začal studium naVysokém učení technickém, fakultě lesního inženýrství. Kreslení mu všakzůstalo celoživotní zálibou. Okupace jeho studium násilně přerušila adokončil je až po osvobození v letech 1945–1947. Za okupace byl totálněnasazený v severoněmeckém přístavu Kiel u Baltského moře.

Vladimír Zahn se oženil v Manětíně, byl okresním konzervátorem ochra-ny přírody bývalého okresu Plasy a po roce 1960, okresu Plzeň-sever. Zemřel 24. 10. 1985 a je pohřbený v Manětíně.


Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2

Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2

Události obrazem ....................................................................................................... 3

Vzpomínka na Milana Buška ................................................................................... 4/jdi

Poustevnictví na Plzeňsku ....................................................................................... 4/Radovan Lovčí

K poctě Mojmíra Horyny ......................................................................................... 5/Irena Bukačová

Johann Lieblein /1934–1881/ ................................................................................... 8/Bohumil Tesařík

Kauza Pomník Lidických dětí ................................................................................ 12/Irena Bukačová

Husova kaple v Dolní Bělé ..................................................................................... 14/Pavel Tersch

Manětínské lesy po roce 1945 ................................................................................ 17/Václav Jirsa

Ilustrace na obálce: Třemošná, pomník Jana Husa.(foto Václav Podestát)

OBSAH

ADRESA REDAKCEMuzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393e-mail:[email protected]/marianskatynice

Publikace k prodeji

1. SVĚTOVÁ VÁLKA A JEJÍOHLASY NA SEVERNÍMPLZEŇSKUText: Irena Bukačová, Jiří Fák,Miroslav HusVálečné zážitky obyvatel obcí sever-ního Plzeňska a vojáků 35. či 88.regimentu. Publikace je sestavenapřevážně z autentických dobovýchkronikářských záznamů, válečnýchdeníků nebo vzpomínek. ISBN 978-80-87185-19-3Cena: 120 Kč

KOSTEL SV. PETRA A PAVLAV KRALOVICÍCHText: Irena BukačováVydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek prozáchranu kostela sv. Petra a Pavlav Kralovicích ve spolupráci s Nadač-ním fondem Mariánská Týnice.ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

ARCHITEKTURA JANABLAŽEJE SANTINIHO - AICHLANA SEVERNÍM PLZEŇSKUText: Irena BukačováVíce než dvousetstránková publika-ce sestává z podrobného zpracovánídeseti architektonických památek.ISBN: 978-80-86720-61-6Cena 299 Kč

PAMĚŤ KRAJINY I - VIIITexty Irena Bukačová, Jiří FákFotografie Jiří Fák, Václav PodestátJiž osmisvazkové dílo (nejnovějiNýřansko) je věnováno drobnýmpamátkám vybraných regionůseverního Plzeňska.Je katalogem památek, které zane-chaly generace předků žijící zde postaletí.Cena za každý díl 250 Kč

Další nabídka knih na:www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK

- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska -

Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,

331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.

Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

Nový VLSB 1 2015 - Mariánská TýniceV pátek 6. března 2015 navštívil prezident České republiky Miloš Zeman v rámci návštěvy Plzeňského kraje také Kralovice. Byl přijat

Documents