Nevhodné výchovné styly rodičů postiženého dítěte

Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, www.uzis.cz

„ Kromě tělesného a psychického vývoje probíhá u každého dítěte i vývoj sociální.

Výsledkem je společenská bytost. Zdravotní stav zásadním způsobem ovlivňuje sociální vývoj a

postavení člověka ve společnosti. Primární prevence by měla zabránit už vzniku poškození,

sekundární by měla raně diagnostikovat a časně rehabilitovat. V terciální prevenci pak

předpokládáme minimalizaci psychických a sociálních dopadů ( integrace do standardního

vzdělávacího systému, finanční podpora).“ (Urbanová, 2012, s. 18)

Podle Novosada (2009) má výchova dítěte v harmonickém rodinném prostředí výrazné

psychoterapeutické i motivační účinky. Rodiny s postiženými dětmi jsou však společensky

nedoceněny. Rodiče nemají žádné pracovní úlevy, rodina je ekonomicky oslabená a její okolí jí

většinou nedokáže pochopit. Častým problémem rodin s postiženými dětmi je také jejich

izolovanost či osamocenost a značně vysoké nároky na osobnost a psychickou stabilitu obou rodičů.

Vytvoření klidného rodinného prostředí je základním kamenem každé výchovy. Jaký

výchovný styl rodiče pro výchovu svého dítěte zvolí, je odvislé od způsobu výchovy, jakým byli ve

své pokrevní či adoptivní rodině sami vychováváni a také na jejich dosaženém vzdělání. Správná

rodinná výchova s přiměřenou autoritou a pozitivními styly výchovy ovlivňuje vychovávaného

jedince. Dítě musí být přijímáno takové, jaké je, s jeho přednostmi i nedostatky. Důležitá je

důslednost a dodržování pravidel, které si rodina při výchově stanoví. Nelze všeobecně určit, co je

ve výchově správné a co je naopak špatné. Tyto obecné zásady výchovy se týkají také rodin, kde je

vychováváno dítě se zdravotním postižením. Rodina musí při jeho výchově zvolit takové výchovné

styly, aby napomáhaly k vývoji osobnosti postiženého dítěte.

„Pedagogika nemocných je tedy takové zaměřené působení na dítě a takové uplatnění

výchovných zásad, pravidel a metod, aby se schopnosti (potence dítěte) trpícího určitým

onemocněním nebo zdravotním postižením mohly co nejlépe rozvíjet, dítě samo aby mohlo prožívat

svůj život uspokojivě a mohlo se stát, pokud jen možno plnohodnotným členem své společnosti.“

(Matějček, 2001, s. 9)

Podle Matějčka ( 2001) pramení nebezpečí nesprávného výchovného vedení postiženého

dítěte z psychicky zvlášť náročné situace, do níž se rodiče a ostatní vychovatelé dostávají. Dítě

samo svým postižením a zvláštními nároky, jimiž své okolí zatěžuje, vytváří si i zvláštní životní

podmínky. Rodiče jsou individuálními osobnostmi, odolnost jejich nervové soustavy je různá. Mít

dítě s postižením nebo být pověřen péčí o ně je citově velmi náročný úkol, o němž jejich

společenské zázemí zpravidla nemá ani představu. Nutno tedy počítat s tím, že ne všichni se zhostí

svého úkolu vyrovnaně a s přehledem.

Pro rodiče postiženého dítěte je velmi obtížné neuchylovat se při jeho výchově k

nevhodným stylům výchovy, neboť samotné postižení dítěte vyvolává u rodičů větší potřebu jej

chránit před nebezpečím vnějšího světa.

Nevhodné výchovné styly

Podle Vágnerové (2000) postižené dítě nebývá pro rodiče vždy citově uspokojující, je

mnohem obtížnější je plně akceptovat a často reagují jinak, než rodiče čekají. Na jedné straně

mohou být takové děti zavrhovány a opouštěny a na druhé straně se může vytvořit nadměrná,

neadekvátní citová vazba projevující se hyperprotektivním výchovným stylem.

Vágnerová (2000) dále uvádí, že rodiče postižených dětí mají tendenci srovnávat vývoj

svého dítěte se zdravým, avšak výsledek takového srovnávání může být pouze neuspokojivý a

ovlivňovat rodičovské chování ve směru nějakého extrému. Tím může být buď rezignace nebo

zvýšené úsilí dítě stimulovat, aby svoje nedostatky konečně dohonilo. Efekt nebývá ani v jednom

případě příliš dobrý.

Výchova postiženého dítěte neprobíhá většinou podle představ rodičů a přináší jim nemalá

překvapení, zklamání a popřípadě i hlubokou frustraci. Místo toho, aby rodiče rozvíjeli osobnost

dítěte, realizují některé nevhodné styly výchovy, které následně komplikují další jeho vývoj.

Matějček (2001) uvádí, že při uplatňování nevhodných výchovných stylů může dojít k

takovým krajnostem ve vývoji osobnosti dítěte, že není pak dobře možno vytvořit u něho žádoucí

návyky a postoje. Dítě je více zaměstnáno obranou proti nepřiměřenému tlaku okolí, než snahou po

školním, pracovním nebo rehabilitačním uplatnění.

Všichni, kteří se na výchově podílejí, by se měli pokusit rozvíjet přednosti postiženého

dítěte a zároveň kompenzovat jeho nedostatky (např. u zrakového postižení rozvíjíme sluch a

naopak, u tělesného postižení intelekt). Přizpůsobení výchovy je vždy závislé na typu a stupni

zdravotního postižení, kterým dítě trpí - mentální, tělesné, smyslové (zrakové, sluchové, řeči),

kombinované. Při výchově postiženého dítěte musíme brát na vědomí také jeho aktuální vývojové

stádium a podle něj upravit výchovné působení tak,abychom předcházeli zbytečným konfliktům a

zklamání.

Matějček ( 2001) uvádí a charakterizuje především tyto nevhodné výchovné styly:

Výchova příliš úzkostná

Výchova rozmazlující

Výchova perfekcionistická

Výchova protekční

Výchova zavrhující

Argumentace a hodnocení zdrojů

Na Filozofické fakultě MU studuji obor Sociální pedagogika a poradenství. Výchovou

postiženého dítěte v rodině jsem se zabýval ve své Ročníkové práci, ze které jsem nyní použil

několik pasáží.

V našich odborných kruzích se tématikou výchovy zdravotně postižených dětí zabývá velice

málo autorů. Čerpal jsem převážně z monografií dvou z nich ( Matějček, Vágnerová). Jsou to

vysoce kvalifikovaní, erudovaní a dnes již klasici ve svém oboru. Tyto zdroje považuji vzhledem ke

zvolenému tématu za vysoce kvalitní. Webový zdroj nalezený prostřednictvím Metalibu považuji

též vzhledem k účelu, ke kterému jsem ho použíl také za důvěryhodný. Použité zdroje mají určitý

cíl, nemají komerční nebo politický zájem, webové stránky jsou aktuální.

Nevhodné styly výchovy v rodině mohou mít nepříznivé následky pro děti s postižením po

celý jejich život, což mohu osobně posoudit. Jsem student s pohybovým handicapem, tudíž člen

rodiny, která má s výchovou postiženého dítěte vlastní zkušenosti. Byl jsem odmalička vychováván

rodiči s ohledem na své pohybové postižení, ale naštěstí také v přítomnosti sourozence mladšího

jenom o rok a půl, což mi podle mého názoru velice pomohlo v mém socializačním vývoji. Myslím

si, že výchovné styly mých rodičů naštěstí nevhodné nebyly, neboť jsme byli se sestrou

vychováváni stejně. Mým cílem bylo ve své práci poukázat na některé nevhodné styly výchovy,

které mohou nepříznivě ovlivnit budoucí život dítěte s postižením a kterých se rodiče těchto dětí

nevědomě při výchově svého dítěte mohou dopustit.

Seznam literatury:

MATEJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3., přepracované vyd. Jinočany: Nakl. H, 2001, 147 p. ISBN 80-860-2292-7.

NOVOSAD, Libor. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním: základy a

předpoklady dobré poradenské praxe. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 269 s. ISBN 978-807-3675-097.

URBANOVÁ, Alena. Dětská mozková obrna v systému sociální péče. [online]. [cit. 2012-12-31]. Dostupné z: http://content.epnet.com/ContentServer.asp?T=P& P=AN& K=77227060& EbscoContent=dGJyMMvl7ESeqa84wtvhOLCmr0qeprdSsKq4S7SWxWXS& ContentCustomer=dGJyMPGuskuvrrVQuePfgeyx%2BEu3q64A& D=a9h

VÁGNEROVÁ, Marie, Zuzana HADJ-MOUSSOVÁ a Stanislav ŠTECH. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 230 s. ISBN 80-718-4929-4.