Nebe v ostružiní

Copyright © 2007 Nataša KrambergerTranslation © 2014 Ilona Víchová

ISBN 978-80-904952-4-1

Překlad finančně podpořila Veřejná agentura pro knihu Republiky Slovinsko

Nataša Krambergerová

román v příbězích

ze slovinštiny přeložilaIlona Víchová

PROLOG

Kořenům

Malně a Lenartovi,

mámě a Primožovi

ed a Daniele

s láskou.

5

Místo kola koupila jablka.Tři kila, dvanáct jablek a prodavačka se smála a smá-

la se i její pláštěnka.– Když prší, jsou ještě lepší.V Amsterodamu kolem třetí odpoledne smá čely kap-

ky svět a pláštěnku.Louže rostly po mostech a po tržišti.U kanálu zloději prodávali kola.– Bike! Bike!Místo kola koupila jablka.

☆☆�

Její pradědeček byl vesnický muzikant a  hrál na roh o křtinách a pohřbech.

Její děda byl hrobník a předtím výběrčí televizních poplatků. Těm, kteří nezaplatili, a těm, kteří se dívat nechtěli, televizor zapečetil. Páskou a voskem.

Její máma psala pohřební řeči. A taky je četla, oděná do černé blůzy, obutá do černých bot.

Sama nevěděla, kam se dívat, když přijel autobus a otevřely se dveře. Jen pevněji sevřela ruksak a taš-ku a máma řekla:

– Máš peníze?Místo aby přikývla, vzpomněla si, že co ne vi dět po-

kvete bez. Vzápětí šel kolem starý Lojza a celé to zka-zil. Prý jestli by doma neměli ně jakou štamprli, a má-ma na to, ať počká, zatím co ona civěla do bezu a bří-zek, do stráně a na dlou hou cestu, a pak se na Lojzu rozkřikla Fanika:

– Co zase škemráš, dědku zatracený!

6

Načež šoférovi došla trpělivost, tak sakra jedeme, ře-kl, ještě ani nenastoupila, ještě ani neřekla mámě, že má peněz dost, ještě ani.

A ještě.A ještě.A tak to bylo vždycky.……Hlavní je, řekla máma v pravou chvíli, že máš v kap-

se krasohled.

☆☆�

Místo kola koupila jablka. Tři kila, dvanáct jab lek, a pro -davačka se smála. I  její pláštěnka se smála a  Amste-rodam smáčel déšť, lilo jako z konve a ona řekla:

– Kde jste je natrhala, paní, taková zlatá jablka?Trh už se vylidnil, ach, jak jen lilo, voda omývala Am-

sterodam, že nebýt z kamene, byl by se rozpustil. Pa-ní vrtěla hlavou, neuměla anglicky, neuměla slovinsky, neznala žádnou cizí řeč, mluvila jen holandsky, a už by-la celá promáčená, promiňte, slečno, řekla, nerozumím.

Pak jí darovala zvonek na kolo, nevěděla ani proč, ne-bylo to důležité, ach, jak jen lilo, a odešla.

Ona stála uprostřed deště s jablky a zvonkem v ru-ce, dívala se přes mokrý most a spatřila, jak tam něja-ký člověk prodává jednu jedinou rybu.

Živou, živou.S vousy a bílým břichem.

☆☆�

7

Kdybys šel pohořím Pakaraima až k hoře Ayanganna, našel bys řeku Potaro, která se vlévá do řeky Essequi-bo. Mezitím protéká vodopády Kaieteur a u vodopádů Tumatumarum nese spoustu zlata a diamantů. U vo-dopádů Tumatumarum muži, ženy a děti propírají zla-to a diamanty a jen občas tam dole v řece Potaro, mezi kalem a zlatem, kolem nich zakrouží svaté ryby, s vou-sy a bílým břichem.

– Seňore, jsi v pořádku, seňore?Kdybys šel k hoře Kuo-sung-mu-čcha v kantonu Dza-

tö v  autonomní prefektuře Jü-šu v  provincii Čching-chaj, našel bys řeku Caja-čchü, ze které se pak stane ře-ka Lan-cchang a říká se jí také Dzaču, Řeka skal, a ta šněruje provincii Jün-nan, to znamená Jižně od oblak, kde změní jméno na Mekong, a v té rybáři jednou ulo-vili ohromnou říční příšeru s vousy a bílým břichem, tu pak snědli, a protože příšera byla svatá, prodloužila jejich životy a naplnila je štěstím. Žádný z rybářů nevě-děl, odkud přitéká řeka Mekong, které říkali Svatá ře-ka, neboť řeka Mekong, jež šněruje provincii Jižně od oblak a předtím Tibet a ještě předtím provincii Čching-chaj, pramení v horách, které jsou daleko a vysoko pod sněhem. Proto nikdo jaktěživ nevěděl, kde pramení Svatá řeka a jak se jí vlastně na samém začátku říká. Teprve před krátkým časem, teprve nedávno následo-vali nějací poutníci orly a vyhýbali se lavinám, šli po-řád dál k prameni a pak řekli, že není pochyb, že řeka Mekong se nejdříve jmenuje Caja-čchü a přitéká od ho-ry Kuo-sung-mu-čcha, která je v oblacích.

– Seňore, jsi v pořádku, seňore?Ve svaté řece Urubamba pod svatou horou Machu

8

Picchu v  době dešťů nikdo neloví a  řeka je mohut-ná a dravá, duchové Inků chytají ryby pro sebe a pro své incké syny, v divokých vírech je stahují pod zem i do nebe. Kdyby se někdo tehdy odvážil nahodit udi-ci, strhlo by to splávek i jeho, svatá řeka Urubamba by ho odnesla pod svatou horu Machu Picchu a inčtí du-chové by ho vtáhli do podzemí nebo do nebe. Neviděl vír pod nohama ani neslyšel déšť, který se už blížil, nevěděl, kam se dívat, když s ním stařenka třásla sem a tam, až se mu dělalo zle od žaludku:

– Seňore, jsi v pořádku, seňore?Místo aby přikývl, vzpomněl si, že doma co nevidět

dozrají hrozny. Začal ho smáčet déšť, lilo čím dál víc a  stařenka řekla, ať počká. Potom se zvedla, byla ja-ko holubice, potřásla hlavou jako holubice a dva dlou-hé copy černých vlasů si jako holubice promnula a za-strčila pod klobouk. A odešla.

– Jez, seňore, jez.Stařenka s ním měla trpělivost, loupala vařené bram-

bory a pokládala mu je na talíř a druhá stařenka mu převazovala nohu a třetí stařenka hlídala jeho splávek, jako kdyby byl zázračný, jako kdyby.

Jako kdyby.Jako kdyby.A tak to bylo až do odchodu.……Stařenky u řek jsou důležité, pomyslel si tehdy, pro-

tože se znají s dalšími stařenkami.

☆☆�

9

V Amsterodamu kolem třetí stála s jablky a zvonkem v ruce, dívala se přes mokrý most a tam na jeho kon-ci prodával nějaký člověk rybu, živou, s vousy a bílým břichem.

– Ach, pane. Kolik stojí ta ryba?– Ach, slečno. Kolik stála ta jablka?– Ach… celé jmění za kilo.– Ach… celé jmění za čtyři jablka?Ach, řekla, můžeme si procvičit matematiku, pane,

můžeme si projít Počty hrou a násobilku na prstech, můžeme tu stát mlčky, dokud déšť neustane, a jestli va-ši rybu pustíme teď, kdy je svět plný vody, možná nám opravdu uplave do nebe.

Ach, řekl člověk, promiňte, slečno, už rozumím, par-don. A jsou dobrá?

– Když prší, jsou ještě lepší. Proč je živá?– Kdo, ryba?Bílá, s vousy a s ocasem cikcak. Když jsi na ni v pra-

vou chvíli pohlédl krasohledem, ryba řekla:– A co teď?

Slovinka Jana studuje v Amsterodamu. Pro venkovské děvče z maličké země je multikulturní metropole plná

pozoruhodných lidí a jejich osudů. Román v příbězích začíná bez jakéhokoliv úvodu či vysvětlení. Originální

jak formou, tak svébytnou poetikou, děj teče jako řeka, jejíž dno obývají posvátné ryby...

Nebe v ostružiní reflektuje společnost slovinského maloměsta v době jugoslávského socializmu a klade jej

do poetického kontrastu s kosmopolitním Amsterodamem. Forma krátkých příběhů z pohledu více osob dodává

vyprávění rázovitost, tříští jej a spojuje zároveň, až před čtenářem vyvstane plnohodnotný román s něžně

humornými postřehy, jemně bodavými stejně jako ostružiní.

Nataša Krambergerová (1983) – mladá krev a naděje slovinské literatury. Organi zace Young Euro Connect

ji označila za jednoho z nejslibnějších mladých evropských autorů. Zásluhu na tom měla i její veleúspěšná prvotina Nebe

v ostružiní (2007). Kniha byla ve Slovinsku nominována na cenu Kresnik, udělovanou nejlepší domácí próze,

a roku 2010 získala Cenu Evropské unie za literaturu.