Mýtus racionálního voliče

M a s a r y k o v a u n i v e r z i t a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Národní hospodářství

MÝTUS RACIONÁLNÍHO VOLI ČE

The Myth of the Rational Voter

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Autor: Ing. Vladimír HYÁNEK, Ph.D. Nikola VÁVRA

Brno, 2010

ANOTACE

Bakalářská práce Mýtus racionálního voliče se zabývá knihou profesora Bryana

Caplana The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies.

Charakterizuje Caplanovu teorii racionální iracionality a její implikace. Hodnotí vliv tohoto

konceptu na teorii veřejné volby, kategorizuje a analyzuje kritiku, které se knize dostalo

od mnoha výzkumníků. Zkoumaná teorie může potenciálně změnit v současnosti převládající

chápání voličského chování, efektivity demokracie a také odstranit některé slabiny

ekonomické vědy a rozšířit její pole působnosti.

ANNOTATION

Bachelor thesis Mýtus racionálního voliče is concerned with the book The Myth

of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies written by Professor Bryan

Caplan. It characterizes the rational irrationality theory and its implications. It evaluates

the impact of this concept on the theory of public choice, categorizes and analyzes critics,

targeted on the book by many scholars. Examined theory is potentially able to change

contemporary predominant understanding of voters behavior, effectiveness of democracy and

also eliminate some weaknesses of economic science and expand its field of activity.

KLÍ ČOVÁ SLOVA

Demokracie, racionální ignorance, racionální iracionalita, veřejná volba, volby, voliči.

KEYWORDS

Democracy, rational ignorance, rational irrationality, public choice, voting, voters.

BIBLIOGRAFICKÁ CITACE

VÁVRA, N. Mýtus racionálního voliče. Brno: Masarykova univerzita v Brně,

Ekonomicko-správní fakulta, 2010, 66 s. Vedoucí bakalářské práce:

Ing. Vladimír Hyánek Ph.D.

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Mýtus racionálního voliče vypracoval

samostatně pod vedením Ing. Vladimíra Hyánka, Ph.D. a uvedl v ní všechny použité literární

a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy

univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 17. května 2010

Nikola Vávra

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Vladimírovi Hyánkovi, Ph.D. za vedení

této bakalářské práce. Dále děkuji přátelům Lence Tomanové, Petru Veselému a Janu

Lefnerovi za užitečné postřehy a praktické rady, které mi pomohly práci zlepšit.

Obsah

1 Úvod..................................................................................................................................10

2 Charakteristika Caplanovy teorie......................................................................................11

2.1 Představení teorie......................................................................................................11

2.2 Předsudky a systematická chyba...............................................................................12

2.3 Survey of Americans and Economists on the Economy...........................................16

2.4 Preference ohledně víry ............................................................................................19

2.5 Cena chybného rozhodnutí a racionální iracionalita.................................................20

2.6 Externalita demokracie .............................................................................................27

2.7 Zájem voličů .............................................................................................................28

2.8 Proč není demokracie ještě horší ..............................................................................30

2.9 Nabídková strana politiky.........................................................................................33

2.10 Jak zlepšit situaci? ....................................................................................................35

3 Klasická veřejná volba – rozpory a obohacení .................................................................37

3.1 Teorie veřejné volby .................................................................................................37

3.2 Racionální ignorance a racionální iracionalita..........................................................37

3.3 Selhání racionální ignorance.....................................................................................39

3.4 Sobečtí voliči ............................................................................................................41

3.5 Cena informací, abstinence a změna volby ..............................................................41

3.6 Paradox racionální volby ..........................................................................................42

4 Kritika ...............................................................................................................................45

4.1 Racionalita ................................................................................................................45

4.2 Vzdělání a dogmatismus...........................................................................................49

4.3 Vědí ekonomové víc? ...............................................................................................50

4.4 Osvícení voliči ..........................................................................................................53

4.5 Zázrak agregace a organizované zájmy....................................................................53

4.6 Demokracie...............................................................................................................54

5 Závěr .................................................................................................................................57

6 Literatura a internetové zdroje..........................................................................................61

7 Seznam tabulek, grafů, obrázků a schémat.......................................................................65

8 Seznam použitých zkratek ................................................................................................66

10

1 Úvod

Roku 2007 vydalo nakladatelství Princeton University Press knihu Bryana Caplana

The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies. Caplan v ní nabízí

ambiciózní alternativní scénář selhávání demokracie a provokativně zpochybňuje koncept

voličské racionality. Kniha vyvolává interdisciplinární debatu, atraktivní jak pro ekonomy

zkoumající volební chování, tak pro politology využívající teorii her. Vyvolala jak

jednoznačně pochvalné ohlasy, tak takové, které ji odsoudily coby tendenční. Rozsah debaty,

kterou zejména ve Spojených státech vyvolala, je důkazem jejího výrazného dopadu

na diskuzi o volebním chování. Jedná se o potenciálně přelomovou, kontroverzní teorii, která

si nárokuje schopnost vyřešit nejednu ze současných slabin veřejné volby i ekonomie obecně.

V České republice nebyla dosud důkladně zmapována, proto jsem si její analýzu vybral jako

téma bakalářské práce.

Mým cílem je Caplanovu teorii systematicky zpracovat, popsat a zhodnotit její přínos

teorii veřejné volby a za pomoci kritických reakcí poukázat na její slabiny. Tomuto záměru

odpovídá struktura práce, první kapitola je popisem Caplanovy teorie, druhá se zabývá

jejím dopadem na klasickou teorii veřejné volby1 a třetí pak kritikou teorie, kterou jsem hledal

s pomocí elektronických databází, zejména Ebsco a Proquest 5000. Doufám, že se mi podařilo

zvolit její reprezentativní vzorek a neopomněl jsem žádnou z podstatných výhrad. Veškeré

zdroje nebylo, vzhledem k jejich množství, možno zohlednit. V poslední kapitole, závěru,

zrekapituluji dílčí zjištění a zamyslím se nad navrhovanými řešeními selhání demokracie.

1 Vycházející z downsiánské tradice.

11

2 Charakteristika Caplanovy teorie

2.1 Představení teorie

Jedním z hlavních důvodů, proč je demokracie tak populárním, až vzývaným

systémem je skutečnost, že na rozdíl od diktatur jsou v rámci demokracie shodné zájmy

vládců a ovládaných (Caplan 2007: 1). Lidé volbou delegují moc na své zastupitele a vládnou

si tak vlastně sami. Dalo by se očekávat, že budou prosazovat také své zájmy. Skutečnost

však tak jednoznačná není. Často jsou totiž zaváděna i opatření, která většině společnosti

škodí, vhodným příkladem jsou cla a další překážky mezinárodnímu obchodu.

Bryan Caplan upozorňuje, že demokratické vlády mají tendenci prosazovat neefektivní

politiky, a příčinu tohoto nevyhovujícího stavu nalézá nikoli ve špatných vládách

či zkorumpovaných úřednících, ale v samotném principu demokracie – v tom, že voliči

dostávají právě to, co chtějí. Jednotlivým voličům se vzhledem k relativním přínosům z voleb

nevyplatí vzdělávat se, aby tématu volby porozuměli 2. Teorie veřejné volby tento problém

pojmenovala jako „racionální ignoranci“. Prakticky každý ekonom uznává, že z pohledu

voliče je výsledek voleb jako celku na jeho rozhodnutí nezávislý. Voliči tak, na rozdíl

např. od nakupujících, nemají pobídky k racionálnímu jednání. Účast ve volbách, ani výběr

konkrétní strany proto nelze vysvětlovat pouze na základě voličem preferovaného výstupu

volebního klání (Buchanan 2000: 162). Když volič mluví o řešení sociálních problémů,

jeho primárním cílem bývá zvýšit své sebehodnocení. Může si to dovolit, náklady

neobjektivních soudů, neracionálního výběru při volbách, jsou pro jedince minimální

(Caplan 2007: 140 - 141). Není tak nucen držet se racionálního hodnocení a volí příjemnou

subjektivní variantu. Demokracie čelí závažnějšímu problému než je pouhá ignorance, která

selhání demokratického systému nevysvětluje. Při agregaci hlasů by se totiž náhodné názory

ignorujících rozložily přibližně rovnoměrně mezi nabízené alternativy a i malý podíl

vědoucích by zajistil zvolení té správné, zafungoval by zázrak agregace. Ačkoli by výsledky

demokratických voleb se 100 % ignorantních voličů byly zcela náhodné, již při 1 %

informovaných lze očekávat pozitivní výsledek. Zbylých 99 % se totiž rozloží právě náhodně

2 Velká část voličů neví téměř nic o konkrétních politických opatřeních, názorech stran na tato opatření, ani o základních funkcích jejich politického systému. Názory většiny respondentů se během času výrazně mění, až se jejich reakce na otázky výzkumů mohou zdát náhodné (Evans 2004: 24).

12

a díky zákonu velkých čísel3 tak pravděpodobně rozhodne právě 1 % informovaných. Politici

by se za tohoto předpokladu snažili na svou stranu získat zejména většinu informovaných a

museli by proto prosazovat rozumná řešení (Caplan 2007: 2, 7). V případě vychýlení názoru

ignorantní většiny ve společnosti převládajícími předsudky podobně optimistický scénář

očekávat nelze. Hlasy ignorantních pak nebudou náhodně rozloženy, ale vychýleny směrem

určeným předsudky. Menšina informovaných ztratí rozhodující podíl a politická opatření

budou poplatná předsudečné většině.

„Mnozí se divili, proč demokracie nefunguje lépe. Když se však seznámíte

se systematickými předsudky veřejnosti, začne Vás trápit otázka opačná. Proč není

demokracie mnohem horší“ (Caplan 2007: 23)?

2.2 Předsudky a systematická chyba

Voliči se dle Caplana mýlí systematicky, jsou iracionální4. Jejich názory tedy

od správného, respektive expertního, pohledu nejsou vychýleny náhodně, ale specifickým

předpokladatelným směrem. Směr této výchylky je určen předsudky.

Caplanovo tvrzení sice podpírají mnohé výzkumy psychologů a výzkumníků z oblasti

veřejného mínění, i názory některých klasiků ekonomie5, ale v současné ekonomické teorii

převládá jiný přístup (Caplan 2007: 23). Většina formálních modelů předpokládá,

že jednotlivci v průměru předsudky netrpí a chápou správně. Caplanův náhled je v rozporu

s celým rational choice přístupem sociálních věd, který je v rámci současných volebních

studií zcela dominantní (Evans 2004: 69). Caplan si je neshody vědom a v nadsázce

přirovnává modely racionální volby k „příběhům bez hlupáků“ (Caplan 2007: 14). Hlupák se

ale nezdá být nejvhodnějším termínem. Jednotlivec může odmítnout „racionální“ řešení a

raději vyhovět své psychologické potřebě udržení si předsudku. Pokud přijímáme subjektivní

teorii hodnoty rakouské školy, Wicksteeda a ekonomů z London School of Economics, může

pouze jedinec sám posoudit, která možnost mu přinese vyšší užitek. Rozhoduje se na základě

3 Při velkém počtu nezávislých pokusů lze téměř jistě očekávat, že relativní četnost bude takřka shodná jako teoretická hodnota pravděpodobnosti.

4 Voliči dávají přednost demonstraci svých emocí či ideologií na úkor objektivity během voleb, na které mají zanedbatelný vliv. Jejich chování tak není v obecném smyslu iracionální, dosahují totiž vyššího subjektivního užitku, než jim poskytuje chování „racionální“, založené na maximalizaci materiálního zisku. Iracionální jsou právě a jen proto, že se systematicky mýlí.

5 V roce 1893 napsal Simon Newcomb: „Odchylka mezi ekonomy a veřejností není v žádném případě omezena na zahraniční obchod. Nacházíme mezi nimi přímý spor u téměř každé otázky spojené se zaměstnaností“ (Caplan 2007: 41).

13

subjektivních nákladů a příjmů existujících pouze v jeho mysli ve formě očekávání

(Buchanan 2002: 20, 22). Když dá dostatečné množství jednotlivců přednost potřebě

psychologické (což se může stát poměrně snadno, jak bude popsáno níže), bude průměr

dozajista vychýlen od původního racionálního řešení.

Systematická chyba v uvažování voličů pramení z toho, že jsou falešné představy

lidem příjemné. Emocionální zisk z chybných, ale příjemných představ je větší než ztráty

spojené s jeho podporou.

Ekonomové a kognitivní psychologové běžně předpokládají, že každý zpracovává

informace nejlépe, jak mu dovolují jeho schopnosti. I laikovi je jasné, že toto zpracování

je silně ovlivněno emocemi a ideologií6, které se promítají do rozhodování. Protekcionistické

myšlení je těžko vykořenitelné, právě proto, že je příjemné. Když lidé volí pod vlivem

mylných, i když líbivých představ, demokracie soustavně produkuje chybná politická

rozhodnutí. Děje se tak v souladu se starým programátorským sloganem GIGO – Garbage in,

garbage out7 (Caplan 2007: 2).

Tento princip je dle Caplana platný nejen v demokracii, ale v každé lidské instituci,

kde má jednání jednotlivce na konečný výstup minimální vliv. Ekonomické problémy Caplan

zdůrazňuje proto, že jsou klíčové pro většinu sporů v moderní politice. Otázky sociálního

státu, životního prostředí i zdravotní péče jsou v podstatě ekonomické (Caplan 2007: 21).

„Stejně jako nevnímáme nechtěné informace o subjektu, který nás nezajímá,

nevyužíváme racionálních schopností, pokud nám nesejde na správnosti výstupu. Ekonomové

už dlouho tvrdí, že ignorance voličů je racionálním důsledkem nevýznamnosti jejich hlasu.

Proto hlasují na základě jim příjemných emocí a ideologických předsudků“ (Caplan 2007: 2).

Předsudky, či preference, převládající ve společnosti řadí Caplan do čtyř kategorií, a to

1. protitržní, 2. protizahraniční, 3. prácetvorné a 4. pesimistické předsudky. Jedná se

o tendence:

1. Podceňovat ekonomické přínosy tržního mechanismu. Jak dokládají svědectví

myslitelů minulých století8, je tato tendence v lidském myšlení hluboce

6 Střet s ideologickými předsudky Caplan srovnává s dřívějšími útrapami přírodních věd s náboženstvím. Tak jako si přírodovědci uvědomovali, že většina společnosti nesouhlasí s jejich názorem pro jeho rozpor s katechismem, měli by si současní sociální vědci uvědomit, že nedůvěra v jejich zjištění často spočívá v rozporu s ideologickým kvazináboženstvím (Caplan 2007: 16). Dalšími autory je k náboženství přirovnávána socializace prostřednictvím rodiny a blízkých směrem k stranické identifikaci (Evans 2004: 24).

7 Odpad na vstupu, odpad i na výstupu. 8 Joseph Schumpeter mluvil o „neodstranitelném předsudku, že každý čin provedený za účelem zisku je

antisociální již z tohoto důvodu“. Dalším příkladem je citát Ludwiga von Mises: „Nemá smysl se obelhávat, americká veřejnost odmítá tržní hospodářství“ (Caplan 2007: 31).

14

zakořeněná. Princip neviditelné ruky popsaný už Adamem Smithem9; je

pro moderní ekonomy truismem. Přesto tento truismus považují za nutné znovu

a znovu opakovat. Smithův termín totiž není lidskému chápání přirozený a

nebývá mu tak, bohužel, porozuměno intuitivně10 (Caplan 2007: 32).

2. Podceňovat ekonomickou výhodnost interakce s cizinci. Pramen

tohoto předsudku je třeba hledat v přesvědčení, že mezinárodní obchod je hra

s nulovým součtem. Když s námi cizinci mají zájem obchodovat, jistě očekávají

zisk, tedy i naši ztrátu. I přes důkaz, že obchodování mezi národy umožňuje vyšší

specializaci a výhody pro všechny zúčastněné, který předložil David Ricardo

teorií komparativních výhod11, nedůvěra přetrvává12.

3. Podceňovat ekonomický užitek z ušetřené práce (a přeceňovat užitek z umělé

tvorby pracovních míst). Kde neekonom vidí ztrátu zaměstnání, ekonom spatřuje

podstatu růstu, vyšší produkci s menšími náklady. Cox a Alm uvádějí výmluvný

příklad. „V roce 1800 bylo třeba téměř 95 z každých 100 Američanů aby nakrmili

sebe i své spoluobčany. V roce v 1900 jich bylo třeba již jen 40 a dnes jen 3.“

Ti, kteří již nemusí farmařit, mohou společnosti nabízet jiné statky a služby.

4. Přeceňovat vážnost ekonomických problémů a podceňovat dřívější, současnou a

budoucí výkonnost ekonomiky. Ačkoli mají ekonomové ve zvyku zdůrazňovat

masivní růst, ke kterému došlo během minulého století, nostalgie po starých

dobrých časech zůstává přítomna. Lidé si často idealizují minulost, což následně

vrhá stín úpadku na současnost (Caplan 2007: 30-45).

9 „Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za svůj oběd, ale je to jejich ohled na jejich vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nikdy jim nezdůrazňujeme naše potřeby, ale jejich výhody“ (Smith 2001: 16). „Když se jedinec ze všech sil snaží použít svůj kapitál na podporu domácího průmyslu tak, aby výroba měla co největší hodnotu, pak nutně usiluje o to, aby roční příjmy společnosti byly co nejvyšší. Ovšemže většinou není jeho úmyslem podporovat veřejný zájem a ani neví, nakolik jej podporuje... myslí jen na svůj zisk a v tom, jako v mnohém jiném, jej vede neviditelná ruka, aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu“ (Smith 2001: 398).

10 Sám Caplan toto tvrzení později korigoval: „Zjištění Adama Smithe, že trh motivuje obchodníky k uspokojování zákazníků je dalším truismem jasným každému člověku normální inteligence, který jej klidně zváží. Namísto proti-intuitivní jsem měl říci jednoduše „nepopulární“ “(Caplan 2008: 385).

11 Představme si, že žaponská firma vyrobí za týden sto aut nebo pět lodí. Malajská společnost za stejnou dobu vyrobí dvacet aut nebo dvě lodi. Japonsko tedy oba statky vyrábí efektivněji, přesto bude specializace výhodná pro obě země. Pokud jedna japonská firma přestane vyrábět lodě a zaměří se na auta, nahradí výrobu až pěti malajských firem. Pokud se čtyři z nich zaměří na lodě, získáme oproti původnímu stavu pěti lodí a stu aut, osm lodí a 120 aut. Produkt obou zemí se zvýší.

12 Což dokládají věty Paula Krugmana: „I v poslední dekádě dvacátého století jsou stále nejpodstatnější věcí, kterou je třeba naučit studenty, vhledy Humea a Ricarda, že obchodní deficity se přirozeně vyrovnávají a že klady obchodu nespočívají v absolutních výhodách jedné země nad jejímy rivaly“ (Caplan 2007: 37).

15

Protitržní předsudky napomáhají zvyšování kontroly cen a krátkozrakému

přerozdělování, protizahraniční vedou k protekcionismu a omezování imigrace, prácetvorné

zas „zachraňují“ pracovní místa regulací pracovního trhu. Pesimistické předsudky mají hůře

popsatelné efekty, ale jsou cenným pomocníkem při výběru různých obětních beránků,

zodpovědných za soudobý nedostatek (Caplan 2007: 147).

Neporozumění neviditelné ruce trhu či teorii komparativních výhod a přeceňování

kladů protekcionismu vede k narušení zázraku agregace. Mnozí z těch, kteří by dali přednost

efektům volného trhu, volí ochranné zásahy státu a jen minimum z těch, kteří by dali přednost

efektům ochranářství hlasuje pro trh. Politici se pak ve snaze maximalizovat volební zisk

snaží vycházet voliči vstříc. Ve zjednodušeném modelu dvou stran a jediného sporu to

znamená adopci pozice mediánového voliče, chovat se tak, jako by měl právě mediánový

volič pravdu. Kdyby zázrak agregace fungoval, skutečně by tomu tak bylo (Caplan 2007:

147). V realitě by se mediánový volič měl lépe, pokud by dostal méně státního patronátu než

o kolik žádal (Caplan 2007: 11). Obrázky 1 a 2 popsaný princip ilustrují. Předsudky vychylují

vítěznou platformu od platformy sociálně optimální.

Obrázek 1: Model mediánového voliče: Náhodná chyba (Zdroj: Caplan 2007: 10).

16

Obrázek 2: Model mediánového voliče: Systematická chyba (Zdroj: Caplan 2007: 11).

2.3 Survey of Americans and Economists on the Economy

Tvrzení, že názory občanů jsou systematicky vychýlená od názoru odborníků,

dokazuje Caplan na podkladu empirických výzkumů. Uvádí mnohá zjištění z různých

výzkumů názorů veřejnosti a ekonomů na hospodářskou problematiku, ty však neobstojí proti

námitce, že při různých časech zkoumání a různé formě otázek můžeme nalézt jakoukoli

výchylku nebo korelaci, o kterou budeme mít zájem. Tomuto argumentu odolává výzkum

Survey of Americans and Economists on the Economy (SAEE) provedený ve spolupráci

Washington Post, Kaiser Family Foundation a Harvard University Survey v roce 1996. SAEE

se zúčastnilo 1510 náhodně vybraných amerických občanů a 250 držitelů Ph.D. z ekonomie.

Výzkum se skládá z celkem 37 ekonomických otázek rozdělených do čtyř oddílů. První dva

oddíly, 18 otázek, spočívají v hodnocení, zda různé faktory jsou významným, minoritním

nebo úplně nevýznamným důvodem, proč si hospodářství nestojí lépe. Dalších sedm otázek se

táže, zda je určitá věc dobrá, indiferentní, nebo špatná pro ekonomiku. Zbývající tucet nemá

shodnou strukturu, ale odpovědi lze též srovnat vzestupně (Caplan 2007: 52). Odpovědi

respondentů potvrdily Caplanovu domněnku, že názory voličů jsou vychýleny určitým

směrem. Co když jsou chybně vychýleny názory ekonomů, a ne veřejnosti? Pokud by

ekonomie byla exaktní vědou jako třeba matematika, těžko by bylo možné tuto otázku

zaslechnout. Ekonomům se však takové důvěry nedostává, paradoxně i proto, že se

v elementární důvěře v tržní síly v naprosté většině shodují.

17

Hlavní podezření vůči předsudečnosti ekonomů Caplan shrnuje do dvou kategorií.

První lze přeložit jako sebezájemný předsudek. Jelikož mají ekonomové obvykle vysoké

příjmy a poměrně velkou jistotu zaměstnání, upřednostňují ta opatření, která jsou výhodná

právě pro tuto sociální vrstvu. Karl Marx ekonomy slavně karikoval coby apologety

kapitalistického systému, jenž je kojí. Druhou kategorii tvoří předsudky ideologické, spojené

s „pravičáctvím“ či „tržním fundamentalismem“ (Caplan 2007: 54). Výpady vůči determinaci

nalezených odchylek sebezájmem či ideologií ekonomů se Caplan snaží odrazit kategorií

osvícených voličů, která byla vytvořena pomocí statistických metod, na základě dat ze SAEE.

Názory této modelové skupiny by měly být shodné s postoji průměrné osoby, vzdělané

na úrovni Ph.D. z ekonomie, či s postoji držitele doktorátu, jehož příjmy a politická ideologie

se rovnají hodnotám těchto kategorií u průměrné osoby (Caplan 2007: 55). Vzdálenost názoru

osvícených voličů od průměrného názoru ekonomů, a blízkost názorům veřejnosti, tak značí

míru vysvětlujícího potenciálu sebezájmu a ideologických předsudků. Pokud tyto předsudky

plně vysvětlují rozdíl v postojích ekonomů a neekonomů, měli by se osvícení zcela shodovat

s veřejností, a naopak pokud nevysvětlují nic, tak z ekonomy. Dle výsledku výzkumu je

kombinace sebezájmu a ideologie ekonomů schopna vysvětlit maximálně 20 % názorového

rozdílu13 (Caplan 2007: 56), názor osvícených se mnohem více blíží názoru ekonomů.

Mediánový ekonom je dle SAEE mírný demokrat (Miller 2009: 32), což podezření z tržního

fundamentalismu ekonomů vyvrací přímo. Caplan připouští, že na straně ekonomů mohou být

i jiné, neměřené předsudky, úkol nalézt novou hypotézu, která by vyvracela jeho předpoklady,

ale nechává na oponentech.

Použitím agregovaných dat ze SAEE se Caplan vyhýbá také námitce, že ekonomové

mají různé názory a tak není možné určit racionální řešení. Ekonomy pokládá za experty a

expertní názor za správný. Proto vede ekonomické myšlení k lepším ekonomickým

opatřením. Lze sice namítat, že se ekonomové v minulosti mnohokrát mýlili (např. fyziokraté,

merkantilisté, americká vláda během Velké krize), takže není důvod předpokládat, že se

nemýlí dnes. Caplan na tuto významnou výtku odpovídá, že ekonomové jsou jediní,

kdo identifikují chyby v hospodářství a snaží se nacházet řešení. Ekonomie jako vědní obor

znatelně pokročila a významně přispěla k lidskému vědění. Když nejsou experti ekonomové,

kdo je (McClough 2008: 116)?

13 Vazba odpovědí na příjem byla minimální a ani ideologické předsudky ekonomů nebyly potvrzeny. Ekonomové např. považovali výšku daní či množství lidí na podpoře za menší problém než veřejnost. Vazba na politickou stranu také nebyla zjištěna, ekonomové byli optimističtější než republikáni ohledně propouštění a vysokých zisků a zároveň optimističtější než příznivci demokratů ohledně imigrace a sociálního státu (Caplan 2007: 82).

18

Jak Caplan přiznává, proti výzkumu lze mít několik námitek. Shrnuje je do tří

kategorií. První je spojena s vágností otázek, „hlavní či minoritní příčiny horšího stavu

ekonomiky“ nejsou jednoznačně vymezené pojmy. Neostrost otázek je možným důvodem,

proč veřejnost častěji sahala k silným tvrzením, zatímco ekonomové byli mírnější14.

Vzhledem k tomu, že výsledky jsou ve shodě s dalšími výzkumy tázajícími se přímo na data,

lze usuzovat, že vágnost důvěryhodnost SAEE příliš nenarušuje (Caplan 2007: 79).

Tázaní nemusejí být upřímní. Avšak v tomto případě k neupřímnosti nemají žádné

materiální pobídky a oblast ekonomie je skoupá na stigmatizovaná témata, u kterých by

respondent mohl mít důvod stydět se za svůj názor (Caplan 2007: 80).

Zjištění průzkumu velice často potvrzují Caplanem artikulované voličské předsudky,

což by mohlo svádět k podezření, že otázky byly formulovány manipulativně, s cílem

dosáhnout právě těchto výsledků. Pro toto tvrzení ale nejsou žádné důkazy, studie se tázala

na otázky, jež jsou často skloňovány veřejností a médii (Caplan 2007: 80-81).

Průzkum jako celek potvrzuje Caplanovy předpoklady, jak sám píše „SAEE jasně

potvrzuje existenci rozsáhlých a systematický rozdílů v názorech ekonomů a veřejnosti.

Dokonce nelze nalézt téměř žádnou oblast, ve které by systematické předsudky nebyly

patrné“ (Caplan 2007: 81). Vzhledem k tomu, že výchylky zpravidla kopírují směr

předpokládaných předsudků veřejnosti, považuje Caplan jejich systematičnost za prokázanou.

Pokud ekonomická erudice vede k lepším ekonomickým výstupům, vyplatí se znát

její determinanty. Z výzkumu SAEE Caplan odvodil, která specifika v průměru přibližují

mínění veřejnosti k ekonomickým názorům expertů. Data odhalují, že mínění lidí s vyšším

vzděláním, rostoucím příjmem15, vysokou jistotou práce16 a mužským pohlavím je blíže

tvrzením ekonomů. Vzdělání koreluje nejsilněji, což Caplana vede, podobně jako J. S. Milla,

k předpokladu, že volební účast vzdělaných dokáže spíše pomoci společnosti

(McClough 2008: 116).

14 Např. vládní regulaci obchodu považovali ekonomové za menší problém než veřejnost, ale byl to pro ně pátý největší problém z jedenácti otázek první části SAEE, zatímco pro veřejnost až osmý (Caplan 2007: 62).

15 Tato kategorie byla vykonstruována pomocí otázek „Během posledních pěti let Váš příjem rostl, klesal nebo stagnoval?“ a „Jak očekáváte, že se Váš příjem změní v příštích pěti letech?“. Kategorie pozitivního růstu příjmu pak obsahuje ty, kteří v obou případech odpověděli růst a v kategorii negativního růstu jsou ti, kteří odpověděli pokles (Caplan 2007: 156).

16 Zde jsou kategorie tvořeny odpověďmi „Velmi se obávám ztráty zaměstnání.“ a „Vůbec se ztráty zaměstnání neobávám“ (Caplan 2007: 156).

19

Obrázek 3: Rozložení ekonomické negramotnosti (Zdroj: Caplan 2007: 155).

Obrázek 3 ukazuje jak výrazně různé segmenty veřejnosti nesouhlasí s ekonomy.

Sloupce menší než 100 % znamenají podprůměrnou míru nesouhlasu, vyšší pak naopak.

Nejvýraznější je rozdíl mezi nejvíce a nejméně vzdělanými, 127 % ku 81 %. Tzn. že vzdělání

zvýší míru souhlasu mezi ekonomy a neekonomy o více než polovinu. Na druhém místě je v

těsném závěsu růst příjmu, 115 % ku 79 %. Samotná výše příjmu se mezi výrazné

determinanty nekvalifikovala. Spojitost míry shody a růstu příjmu lze vysvětlit optimismem

těch, kteří věří v budoucí růst, který neguje pesimistické předsudky rozšířené ve veřejnosti

(Caplan 2007: 155-156).

2.4 Preference ohledně víry

Lidé nejsou předsudeční bezdůvodně, předsudky volí na základě preferencí ohledně

víry, které jsou motivovány celou řadou nejen psychologických motivů.

20

Touha po pravdě čelí mnoha konkurentům: Sebezájmu, spojenému s honbou

za materiálními statky, snaze o konformitu (málokdo se rád stává černou ovcí) nebo

jednoduše pohodlí. Lidský úsudek může být poplatný bohatství, společenskému uznání,

našim vlastním vášním, zpravidla pak více vlivům zároveň. Kognitivní motivy bývají smíšené

(Caplan 2007: 115-116).

Určitá přesvědčení nám umožňují zvyšovat své sebehodnocení, světonázor je tak spíše

veden touto mentální potřebou než poctivou snahou světu porozumět. Moderní empirické

studie potvrzují, že religiózní lidé konsistentně pociťují vyšší spokojenost s vlastním životem

(Caplan 2007: 116). Zdá se proto, že lidé mají dostatek pobídek, aby určitá přesvědčení

preferovali.

Někteří ekonomové však budou namítat, že existence podobných preferencí

je neprokazatelná, neboť preference jsou z definice nepozorovatelné17. Caplan to odmítá

s odkazem na jeho každodenní pozorování těchto preferencí – jeho vlastních. Ačkoli se

nejedná o tvrdá data, je člověk schopen určit, že některé názory jsou mu příjemnější než jiné:

např. že má pravdu nebo je oblíbený. Preference ostatních lidí jsou zkoumatelné obtížněji.

Dokud je sami nedemonstrují18, jsou naším jediným vodítkem jejich vyjádření. Lidé však

mohou klamat. Přesto pro nás tyto informace mají hodnotu. Lidé sice někdy jednají

zkratkovitě, nebo jsou motivováni nemluvit pravdu, ale těmto situacím se během zkoumání

můžeme snažit vyhnout. Zároveň je třeba poukázat, že lidé tázaní např. v průzkumech

veřejného mínění sice často nebudou mít pobídky lhát, ale ani silnou motivaci snažit

se odpovědět správně. Tu však nemají ani ve volbách (Caplan 2007: 117, 131-132).

2.5 Cena chybného rozhodnutí a racionální iracionalita

Preference ohledně víry mohou lidský úsudek zkreslovat. Pokud jim člověk vychází

vstříc, šance, že nezvolí nejvýhodnější řešení, roste. Jednotlivec proto porovnává

psychologický užitek z iracionality s jeho materiálními náklady. Velikost těchto nákladů se

v rozdílných situacích liší, z čehož vyplývá, že jsou různě velké i pobídky k racionalitě.

17 Je patrné, že preference jsou exogenní, tedy mimo ekonomickou analýzu stojící veličinou. Tyto preference jsou tedy nestabilní (vyvíjející se v čase), neodhadnutelné a nejsou zahrnovány do analýzy (Vojáček 2006: 3).

18 Koncept demonstrovaných preferencí Murraye Rothbarda spočívá jednoduše řečeno v tom, že „preference člověka se projevují, tedy jsou demonstrovány, [právě a jen] jeho skutečnou volbou. To znamená, že preference člověka lze odvodit z toho, jaké jednání zvolil … a tak upřednostní-li člověk hodinu strávenou na koncertě před hodinou strávenou v kině, můžeme na základě tohoto pozorování odvodit, že preferuje první variantu před druhou“ (Vojáček 2006: 11).

21

Cena chyb na trzích je relativně snadno vyjádřitelná, obrázek 4 zobrazuje ztrátu,

kterou zákazník utrpí, pokud se bude domnívat, že pomeranče stojí jeden dolar, namísto

jejich skutečné ceny půl dolaru.

Obrázek 4: Materiální cena chyb (Zdroj: Caplan 2007:120).

V pro běžného člověka nepraktických oborech jako je astronomie, historie nebo

filozofie jsou materiální ztráty z chybných rozhodnutí, pokud se uvedeným oborem sami

neživíte, zpravidla minimální. Zároveň ale platí, že můžete tratit také ze svého společenského

statusu. Představa, že Slunce je planeta vás může stát např. úctu přátel, kolegů či partnerky.

Platíte cenu za deviaci. Ze svého postavení neztratíte proto, že se mýlíte, ale kvůli odlišnosti

(Caplan 2007: 121). Pokud bude Vaše okolí přesvědčeno, že Slunce planetou je, můžete

jeho respekt ztratit tvrzením, že se jedná o hvězdu.

Některé skutky mají drastický dopad na společnost, ale zároveň mohou být

pro jednotlivce levné. Učebnicovým příkladem je automobilové znečištění. Pokud je zplodiny

nuceno dýchat dalších 999 999 lidí, je společenská cena znečištění milionkrát vyšší než cena

soukromá. Oproti společenské ceně může být zisk jednotlivce mizivý, a přesto bude

ze sobeckého hlediska jednat rozumně (Caplan 2007: 121).

Výše popsané ilustruje, že různé kroky včetně tzv. chyb mají své rozličné náklady,

které pro člověka představují jejich cenu. Nejinak je tomu v případě Caplanem popsané

iracionality. V jejím případě jsou lidé tyto náklady ochotni hradit, neboť mají preference

ohledně víry. „Nacionalista rád věří, že zahraniční zboží je předražený zmetek a chirurg je

hrdý, že dokáže dobře operovat opilý. Cena falešné víry může být nulová i enormní.

22

Její následování vede nacionalistu k nákupu předraženého domácího zboží a chirurga

ke zničení jeho kariéry“ (Caplan 2007: 122-123).

Člověk tak bývá při různé ceně falešných přesvědčení v různé míře iracionální.

Jeho preference určují sklon jeho poptávkové křivky a cena určuje, jaký bod na této křivce

zvolí, stejně jako u každého jiného statku.

Obrázek 5: Poptávka po iracionalitě (Zdroj: Caplan 2007: 123).

Jak vyplývá z obrázku 5, se zvyšující se cenou iracionality její spotřeba přirozeně

klesá. Děje se tak v závislosti na individuálních preferencích. Jedinec může být málo ochotný

reagovat na cenové impulsy, jeho poptávková křivka pak bude poměrně plochá, v případě

jedince, který při zvýšení ceny iracionality poptávku po tomto statku omezí výrazně, bude

poptávková křivka naopak poměrně strmá. Nulová spotřeba iracionality implikuje chování

plně racionálního jedince. Pokud je křivka poptávky shodná s osou y, nepociťuje takový

jedinec žádnou touhu po iracionalitě, nezávisle na její ceně. Protože tento předpoklad sdílí

většina ekonomů, nazývá Caplan graf poptávky plně racionálního jedince neoklasickou

křivkou poptávky po iracionalitě (Caplan 2007: 123-125).

23

Obrázek 6: Různé elasticity poptávky po iracionalitě (Zdroj: Caplan 2007: 124).

Obrázek 7: Neoklasická poptávka po iracionalitě (Zdroj: Caplan 2007: 125).

24

Caplan se domnívá, že hlavním důvodem, proč ekonomové zatím nepřijali přístup

podobný tomu jeho, je zdání psychologické nepřijatelnosti této teorie. Nabízející se sled

kroků totiž nepůsobí příliš důvěryhodně:

1. Dle svých nejlepších schopností najdi správné řešení.

2. Porovnej psychologické benefity a materiální ztráty z jeho odmítnutí.

3. Pokud psychologické benefity převáží materiální ztráty, očisti mysl a přijmi

chybné řešení (Caplan 2007: 125).

Kroky by však měly být pojímány jako tacitní. Kognitivní procesy si málokdy

uvědomujeme, i za jednoduchými činnostmi bývá dlouhá série psychologických krůčků.

V případě iracionality by proces mohl být popsán následovně:

1. Buď racionální v oblastech bez emocionální vazby k některému z možných

řešení.

2. V oblastech s emocionální vazbou k některé možnosti uvažuj situace, ve kterých

by falešné přesvědčení mělo materiální následky.

3. Pokud nehrozí žádné ztráty, věř nejpříjemnější z možností.

4. Pokud jsou potenciální ztráty vysoké, zvedni úroveň intelektuální sebedisciplíny,

aby ses stal objektivnějším.

5. Vyrovnej emoční trauma ze zvýšené objektivity – postupující rozpad příjemných

iluzí – s materiální cenou chyby (Caplan 2007: 126).

Jednodušeji řečeno se přijatelnějším zdá obrácení pořadí kroků jedna a dvě z prvního

setu. Nejdříve zhodnoť možné ztráty z chybného řešení a na základě jejich významnosti

přizpůsob svou snahu najít to správné. Racionalita zůstává v pohotovosti pro případy,

kdy hrozí nebezpečí. Stejně jako v jiných případech ji využíváme v takové míře, která se nám

zdá nejvýhodnější. Tento princip se uplatňuje jak v triviálních rozhodnutích, tak

i v komplexních situacích, které nejsou pod kontrolou jediného člověka. Příkladem

jednoduchého rozhodnutí je výběr židle v místnosti. „Lze předpokládat, že židle, na kterou se

v místnosti posadíme, není zvolena absolutně bez rozmyslu, ale také je téměř bez pochyb, že

jsme se na židli neposadili až po důkladné analýze pro a proti jednotlivých židlí, které jsou

v místnosti volné“ (Vojáček 2006: 9). Rozdíly v užitku z posezení na jednotlivých židlích

totiž nejsou dost vysoké, aby se vyplatilo se s analýzou namáhat. Proto raději akceptujeme

případnou ztrátu z nikoli nejlepšího výběru. Složitým dějem je bezesporu Caplanem uváděný

dávný spor v rámci džinistické církve. Džinisté se rozdělili na dvě větve, „bíle oděné“

švétambary a „vzduchem oděné“ digambary. Prorok Mahávíra žádné oblečení nenosil, a tak

digambarové neviděli důvod, aby tomu u nich bylo jinak, švétambarové ale trvali na alespoň

25

jednom kusu oděvu. Švétambarové totiž žili severněji a raději ustoupili studeným větrům a

vlivu kultury Ganžské nížiny. Lze předpokládat, že členové obou větví chtěli akceptovat

učení jejich víry, ale to začalo narušovat jejich pohodlí. Zvláště v studenějším klimatu.

Proto seveřané podrobili doktrínu přísnějšímu měřítku a odmítli uznat její spornou extrémní

část (Caplan 2007: 127). Oba příklady demonstrují, že míra snahy o racionalitu je úměrná

ziskům, či ztrátám, které může přinést.

Jak velký je materiální zisk, který voliči získávají ve volbách? Caplan

v této souvislosti připomíná volební daň, která by drasticky snížila účast voličů. Jen

málokterý by byl pro možnost volby ochotný vydat dejme tomu několik set dolarů, ač by

při řádově nižší účasti měl vyšší šanci výsledek voleb ovlivnit.

Nechť je D ochota voliče zaplatit za implementaci politického opatření A namísto

opatření B. Hodnota volby B se pak nerovná D, ale pravděpodobnosti p, že volba bude

rozhodující, krát D. Pokud je p nula, i pD bude nulové. Jinak řečeno, pokud volba nemůže

ovlivnit výsledek voleb jako celku, je cena iracionality nulová (Caplan 2007: 132).

Tato nula dělá z volební iracionality pro voliče volný statek. Lze proto očekávat, že

voliči nepociťují potřebu čelit jim příjemným, i když falešným, představám a podobně jako

v all-you-can-eat jídelně konzumují iracionalitu až do bodu nasycení.

Obrázek 8: Poptávka voličů po iracionalitě (Zdroj: Caplan 2007: 133).

Často se stejní lidé, kteří volí iracionální možnost v rámci voleb, snaží v zaměstnání

nebo při nákupech udržovat intelektuální sebedisciplínu, která je vede k maximalizaci

materiálního zisku. Trh je k tomu totiž motivuje, cena iracionality je zde vyšší. Kontrast dobře

ilustruje téměř neoklasická (near neoclassical) poptávková křivka. Na trhu je jedinec plně

26

racionální, ale ve chvíli, kdy se cena iracionality začne blížit nule, např. v demokratických

volbách, snahy o racionalitu zanechá (Caplan 2007: 134).

Obrázek 9: Téměř-neoklasická poptávka po iracionalitě (Zdroj: Caplan 2007: 134).

Zdá se tedy, že iracionalita je způsobena nedostatkem pobídek k opaku. Lze namítat,

že tomu tak je pouze v případě snadných úkolů, kdy je jedinec schopen posoudit, která

možnost je pro něj nejvýhodnější. Výzkumy ukazují, že výkon je úměrný poznávacím

schopnostem a motivaci. Poznání určí jeho směr a motivace rychlost. Pokud je motivace

vysoká, ale hodnocení chybné, dostaneme se na špatné místo dříve. V realitě se však složité

úkoly rozkládají v mysli člověka na řadu snadnějších. Jde o časově náročný proces, kterému

kvantitativní výzkumy nemohou vyhovět. Při dostatečné jednoduchosti úkolu by motivace

měla pracovat tak, „jak má“ (Caplan 2007: 136).

27

2.6 Externalita demokracie

Volič není motivován k racionálnímu výběru, relativně vysoká spotřeba iracionality

spojené s vyšší frekvencí výběru neefektivních politických opatření maximalizuje jeho užitek.

Jak už jsem naznačil v minulé kapitole, důvodem, proč iracionalita voličů vede

ke společensky neoptimálním výstupům, jsou její rozptýlené náklady.

Demokracie má vestavěnou externalitu. Iracionální volič nepoškozuje pouze sebe.

Uškodí každému, kdo následkem jeho iracionality bude s vyšší pravděpodobností žít

pod jhem chybných opatření. Většina nákladů voličské iracionality je externí, zaplatí je

ostatní občané. Proč si tedy nedopřát? Ztráta jednotlivce je více než kompenzována

emocionálními příjmy a jeho přirozeně sobecké chování je tak pochopitelné. Pokud bude

dostatečné množství lidí postupovat touto cestou, opatření poškozující společnost zvítězí

na základě poptávky voličů (Caplan 2007: 35).

Předpokládejme s Caplanem, že ideologie Robinsona Crusoe hlásá, že ostrované, jako

je Pátek, nejsou schopni zemědělství. Robinson tak musí porovnat svou ztrátu z případného

zavržení tohoto předsudku se ziskem, který by mu Pátkova pomoc při farmaření přinesla.

O kolik by se zvýšil jeho (a Pátkův) životní standard? Na opuštěném ostrově by cena

Robinsonovy věrouky byla obrovská, v klasické demokracii však nikoli. Pokud by Robinsonů

i Pátků bylo tisíc, přičemž by Robinsoni o Pátcích rozhodovali ve volbách, bude sice

Robinson riskovat všanc potenciální růst bohatství na osobu, ale šance, že jeho hlas bude mít

vliv na rozhodnutí se drasticky sníží. Robinsonův hlas bude mít na výsledek volby vliv pouze

pokud hlasy ostatních Robinsonů budou vyrovnané. Případný růst bohatství

o např. 1 000 dolarů na osobu tak bude dělen šancí, že dojde k remíze19, jejíž pravděpodobnost

je např. 0,1 %. Za jeden dolar se Robinson často nebude ochoten vzdát své ideologie a stejně

tak jeho kolegové. Robinsoni se tak mohou vzdát společného zisku 1 000 000 dolarů

(1000 dolarů pro každého z 1000 Robinsonů) i za ekvivalent hodnoty blížící se pouhým

501 dolarům. Stačí totiž, aby alespoň 501 Robinsonů cenilo svůj předsudek více než jeden

dolar20 (Caplan 2007: 19).

19 Případně, že jeho hlas remízu zařídí. 20 Coasův teorém však říká, že v režimu nulových transakčních nákladů, z kterého standardní ekonomická teorie

vychází, povedou jednání mezi zúčastněnými stranami k dohodám maximalizujícím prospěch (Schwarz 1996). Je reálné, že by se v této situaci Robinsoni, nebo někteří z nich, pokusili své jednání koordinovat. Pokud by se ideologie vzdalo např. 100 Robinsonů a společně hlasovali pro zapojení Pátků v zemědělství, stále by kýžený zisk na jednotlivce činil 1000 dolarů, ale dělil by se už nikoli tisícem jako v případě atomizovaných jedinců, ale pouze deseti. Dalším argumentem, který uvedenému příkladu ubírá na důvěryhodnosti, je předpoklad

28

Iracionalita je pro společnost jako celek výhodná za předpokladu, že psychologické

benefity minus materiální náklady jsou positivní:

Psychologické zisky – materiální náklady > 0.

Jednotlivci však iracionalita přilepšuje za mnohem méně striktní podmínky:

Psychologické zisky – p* materiální náklady > 0.

p značí i v tomto příkladu pravděpodobnost, že hlas jednotlivce bude rozhodující. Jak

bylo řečeno výše, pokud p = 0, iracionalita maximalizuje užitek jednotlivce v případě, že

mu přináší jakékoli psychologické benefity:

Psychologické zisky > 0

Implikace se ještě zvýrazní, pokud budeme přepokládat téměř-neoklasickou poptávku

po iracionalitě z obrázku 9. Psychologické zisky, tedy oblast pod poptávkovou křivkou, jsou

zanedbatelné. Jen v případě, kdy jsou velmi nízké také materiální pobídky, volí jednotlivec

iracionalitu. Přesto se budou lidé, z důvodu psychologických užitků mírně převyšujících nulu,

rozhodovat iracionálně a společnost jako celek prodělá takřka jistě. Škodlivá opatření budou

prosazena dle pravidel systému a bez odporu (Caplan 2007: 146).

2.7 Zájem voličů

Voliči mají rozdílné zájmy a tak mohou mnozí na pro společnost jako celek

škodlivých opatřeních vydělat. Ačkoli je redistribuce bohatství neefektivní, může přinést

užitek chudší většině obyvatel. Zároveň mohou být zájmy stejně bohatých zcela opačné.

Majitel textilní továrny a vlastník obchodu z oblečením mohou být srovnatelně zámožní,

ale jejich pohled na celní politiku bude diametrálně odlišný. Nemohou pak ti, kteří silně

přeceňují výhody protekcionismu, v důsledku zahraniční konkurence skutečně ztrácet?

Nepřeceňují pak efekt cel na bohatství národa, ale jen střízlivě posuzují vliv na jejich vlastní

zájmy (Caplan 2007: 148).

Tento pohled na zájmy voličů sdílejí jak ekonomové, tak běžní lidé. Caplan však

přímo prohlašuje, že hypotéza voličského sebezájmu (SIVH - self-interested voter hypothesis)

neplatí. V politické aréně se voliči rozhodují dle představ o národním, nikoli vlastním,

prospěchu. Toto tvrzení opírá o studium celé řady empirických výzkumů prováděných

inflace ceny tohoto předsudku ve chvíli, kdy se jej část Robinsonů začne vzdávat. Názor, že zapojit Pátky do zemědělství je normální, se totiž bude stávat přijatelnějším. Podstata příkladu ale zůstává dle mého názoru platná – předsudky vychylují volby a vytvářejí negativní externality. V realitě by Robinsoni navíc pravděpodobně neznali efekt zapojení Pátků a možná by se jim nevyplatilo jej zjišťovat, a tak by krátkodobě dali přednost udržení předsudku.

29

politology, jejichž výsledky jsou, jak píše, uniformní – SIVH selhává. V USA sice existuje

vazba mezi příjmem a výběrem strany ve volbách (bohatší spíše volí republikány a chudší

spíše demokraty), ale jen velmi slabá. Např. identifikace s rasou je mnohem silnějším

determinantem. Jinými slovy, černý milionář bude spíše demokratem než republikánem

(Caplan 2007: 149).

Většina komparativních výzkumů potvrzuje Caplanovu domněnku, voliči častěji

upřednostňují národní ekonomiku před vlastními financemi21, jsou sociotropičtí. Z hlediska

odpovědnosti kabinetu je to logické, vládní opatření cílují stav ekonomiky jako celku, nikoli

peněženky jednotlivých občanů (Evans 2004: 138).

Caplan uvádí na podporu svého tvrzení celou řadu konkrétních příkladů: starší

Američané nepodporují zdravotní péči více než mladší, muži jsou víc pro-choice22 než ženy,

mladí muži, jimž hrozí povolání do války, jej podporují na normální úrovni atd.23 Zároveň

uznává, že v některých případech SIVH funguje, např. kuřáci jsou výrazně proti antikuřáckým

politikám a nekuřáci naopak. Případy podobných výjimek Caplan ponechává bez vysvětlení

(Caplan 149-150).

Sami voliči jsou přesvědčeni, že volí v zájmu státu, o ostatních občanech ale tak

vysoké mínění nemají. Dle Caplana nepřeceňují vlastní altruismus, ale podceňují

jej u ostatních. Ekonomové SIVH odvozují z teorie, nikoli z praxe. „Když jsou lidé sobečtí

jako spotřebitelé, pracující i investoři, jak by mohli nebýt jako voliči“ (Caplan 2007: 150)?

Teorie však může být špatně aplikována. Uvažujme altruismus a morálku jako spotřební

statky. Stejně jako u všech ostatních můžeme očekávat, že jich lidé budou pořizovat více při

nižší ceně. Vzhledem k minimální pravděpodobnosti, že hlas jednotlivce volby rozhodne, je

cena altruismu v politice výrazně nižší než na trhu. Volba pro stranu, jíž navrhovaný daňový

systém Vás přijde na dalších 100 000 dolarů, má při šanci na rozhodnutí 1:100 000 očekávaný

náklad jediný dolar. I v tomto případě můžeme pro ilustraci využít jednoduchý graf:

21 Existují ale výjimky. Zatímco v amerických kongresových volbách nemá SIVH žádný efekt, pro volby do dánského parlamentu je sobeckost voličů výrazně silnější vysvětlující proměnnou než jejich altruismus. Na první pohled se může zdát paradoxní, že Američané, národ s nejindividualističtějšími hodnotami, ignorují své vlastní finance a kolektivističtí Dánové si peněženky hlídají. Právě pro jejich individualismus Američané nejspíš neviní vládu za jejich osobní problémy nebo úspěchy, a Dánové spíše očekávají, že se o ně stát postará (Evans 2004: 137-138).

22 Volní možnost potratu. 23 Příklady jsou však zhusta zpochybnitelné. Mladší mohou jistoty ve zdravotnictví podporovat z důvodu

vlastních budoucích jistot, nebo chtějí mít jistotu, že se o jejich starší příbuzné někdo postará. Ženy sice logicky nesou větší náklady těhotenství a mateřství, přesto z něj ale muži mohou mít větší obavy. Pro část mladých mužů zas může působit zkušenost v armádě lákavě.

30

Obrázek 10: Cena altruismu na trhu a v politice (Zdroj: Caplan 2007: 151).

Při vhodné interpretaci tak ekonomický model přímo předpovídá, že lidé budou

ve volbách altruističtější než na trhu. Proč si neužít uspokojení z vlastní morálky, když je

zdarma24? Chování na „dražším“ trhu pak často neodpovídá deklarovaným hodnotám voličů.

Ačkoli se velká část Američanů obává zahraniční konkurence, získaly vozy značky Toyota

v letech 1997-2006 devětkrát pozici nejprodávanějšího osobního auta v USA

(Autokaleidoskop.cz 2007).

Ačkoli by se na první pohled mohl zdát opak, altruističtí voliči k efektivnímu

fungování demokracie nepřispívají. Jak již bylo popsáno, voliči trpí předsudky. V případě

sobeckých zájmů jsou předsudky do jisté míry korigovány. I když veřejnost jako celek bude

přeceňovat např. výhody regulace ropných produktů, vlastníci automobilů s vysokou

spotřebou a další zainteresovaní budou hlasovat proti podobným opatřením. V případě

altruisticky naladěných voličů s podobným vyrovnáváním počítat nelze (Caplan 2007: 153).

2.8 Proč není demokracie ještě horší

Racionální iracionalita voličů se promítá do činů politiků, kteří potřebují voličskou

podporu. Politický marketing proto velí vycházet vstříc preferencím elektorátu bez ohledu

24 Zdá se, že i politici jsou si zájmu veřejnosti o levnou morálku vědomi. Ilustrují to mj. volební hesla České strany sociálně demokratické pro neuskutečněné předčasné volby do Poslanecké sněmovny v roce 2009: „Je přece správné chtít úspěch pro všechny“; „Je přece správné mít úctu ke starším“; „Je přece správné zastat se slabšího“ (Cssd.cz 2009).

31

na osobní názor, možná ekonomicky erudovaného, politika. Plně racionální politici, volení

neracionálními voliči, na rozdíl od kterých mají k racionálnímu chování silné pobídky, tak

zavádějí opatření, která vyvolávají negativní dopady dle naprosté většiny expertů, dokonce si

je o nich možné přečíst v téměř každé základní učebnici (např. regulace zahraničního

obchodu, minimální mzda).

Vláda demagogů tak není úchylkou, ale přirozeností demokratického režimu

(Caplan 2007: 19).

Caplan nalézá výraznou slabinu demokratického režimu a podrobně se snaží

identifikovat a analyzovat její příčiny. Na základě této analýzy pak také navrhuje možná

opatření s potenciálem zmírňovat nedostatky Churchillovými slovy „nejhoršího způsobu

vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“. Pokud ovšem demokracie funguje

opravdu tak, jak předpokládá Caplan, nabízí se zopakovat otázku z úvodu této kapitoly:

Proč není demokracie ještě horší?

Odpověď není jednoduchá a ani při podrobnějším popisu pravděpodobně nebude

úplná. Její první část je třeba hledat ve volební (ne)účasti. Kdyby platil předpoklad sobeckých

voličů, budou oproti těm, kteří zůstali doma, zvýhodněni ti, kteří k volbám přišli a zvolili

politiky prosazující opatření v jejich zájmu. Častěji volí zejména bohatší a starší lidé, bylo by

tak možno odvodit, že jejich vyšší účast napomáhá bohatým bohatnout a chudé v chudobě

udržuje. Pokud ale, jak se domnívá Caplan, voliči volí nesobecky, nevoliči znevýhodňováni

nebudou. Bohatství je navíc z velké části odvozeno od vzdělaní, vzdělaní lidé jsou bohatší a

častěji volí (Caplan 2007: 157).

Pokud je elektorát altruistický, nemá smysl se ptát, jestli voliči získávají výhodu,

ale nakolik silné jsou jejich předsudky. V rozporu s názorem mnoha komentátorů a

doporučeními politiků se tak zdá, že selektivní participace demokracii prospívá. Jak jsem

popsal výše, vzdělání je jeden z hlavních determinantů ekonomické gramotnosti a vzdělaní

volí častěji. Mediánový volič proto relativně méně trpí škodlivými ekonomickými předsudky

než mediánový nevolič. Všechny segmenty elektorátu se snaží volit opatření výhodná

pro společnost jako celek, vzdělaní je však spíše dokáží správně odhadnout

(Caplan 2007: 157).

Vzdělání předvídá vyšší ekonomickou gramotnost i účast ve volbách, ačkoli by se

vzhledem k průměrné ceně času vzdělaných dala očekávat spíše účast nižší. Možné vysvětlení

je spojeno s jasnějším chápáním politického diskurzu a častějším pocitem, že účast ve volbách

je občanská povinnost (Evans 2004: 134). Pokud je vztah kauzální, získává státní podpora

školství cenný argument. Podobné investice by však léčily pouze symptom ekonomické

32

negramotnosti místo podstaty onemocnění, motivace k volbě. Růst příjmů a jistota zaměstnání

mohou s demokracií interagovat velmi zajímavě. Pokud jsou příčinou ekonomické

gramotnosti, může negativní ekonomický šok přivést zemi do „pasti idejí“. Sníží se

ekonomická gramotnost, spolu s tím vzroste poptávka po hloupých ekonomických opatřeních,

které dále sníží výkon hospodářství, což způsobí další pokles, klesající spirálu

(Caplan 2007: 158).

Další indicií k zodpovězení naší otázky jsou retrospektivní volby. Voliči sice mají

předsudky ohledně efektivity ekonomických opatření, ale současný stav hospodářství vnímají

přesněji. Politici jsou zodpovědní jak za plnění předvolebních slibů, tak za uspokojivý stav

ekonomiky. Sliby musí reflektovat přání voličů, jinak nebudou zvoleni. K dobrému stavu

ekonomiky však vzhledem k předsudkům elektorátu nevedou. „Po velmi krátkém období

hájení si začnou občané všímat, co politici před volbami slibovali a jak tyto sliby plní. Navíc

kontrolují také plnění nevysloveného slibu každé strany účastnící se voleb s cílem podílu

na moci – schopnost vládnout, konkrétněji zajistit finanční blahobyt země“

(Evans 2004: 119). Politik tak stojí před těžko řešitelným dilematem, poslouchat přání voličů

a být jimi pak trestán za následné efekty, nebo je neposlouchat a být trestán za porušování

slibů a aroganci moci. Neposlušný politik navíc může vypadat jako loutka v rukou

organizovaných zájmů. Obě rozhodnutí logicky vedou k situacím, kdy jsou voliči

nespokojení. Lze ale namítat, že volič má tendenci vnímat efekty preferovaných politik přes

růžový filtr a těch odmítaných naopak záporněji, než by bylo na místě

(Caplan 2007: 159-160). Zároveň platí, že různé skupiny více oceňují různé efekty. Levicoví

voliči tradičně více oceňují snižování nezaměstnanosti, zatímco pravicoví spíše inflace

(Evans 2004: 130).

Z hlediska sobeckého jednotlivce je logické sledovat pouze změny stavu

jeho vlastních financí, nikoli blaho země a její ekonomiky. Sobečtí voliči by tak v případě

opačného směru změn jejich životní úrovně a stavu ekonomiky národohospodářské úspěchy

trestali a nezdary naopak odměňovali (Evans 2004: 137). Tato komplikace má jen omezený

význam, neboť, jak je popsáno v předchozí kapitole, voliči jsou pravděpodobně sociotropičtí.

Retrospektivní volba přináší problémy, ale její klady převažují. Problémy jsou spojeny

s přisuzováním zásluh i chyb vládcům bez ohledu na jejich zodpovědnost. Ekonomický

cyklus tak snadno ovlivní popularitu leckteré vlády. Zároveň se opozici nabízí možnost

prosazovat populární, ale škodlivá opatření, jejichž následky může nést právě vláda. Ta je

může odmítat a ztrácet tak na popularitě, nebo přijmout a ztratit na popularitě kvůli jejich

následkům (Caplan 2007: 160). Tento jednoduchý princip však problematizuje délka

33

volebního období25 – opozice si nebude jista, zda efekty škodlivého opatření nedopadnou až

na novou, potenciálně její, vládu, ze stejného důvodu se pak může vláda obávat prosazovat

opatření efektivní, ale pomalá. Koaliční vládnutí pak přináší další nejasnosti vzhledem

k sdílené zodpovědnosti vládnoucích stran.

Zaváděné politiky by kvůli předsudkům společnosti měly být ještě horší, než jsou.

Problém je korigován tradičně haněnou selektivní participací ve volbách a smíšeným důrazem

voličů na opatření, která si přáli a na důsledky obecně, což snižuje motivaci politiků

k bezbřehému populismu (Caplan 2007: 162).

2.9 Nabídková strana politiky

Kdyby voličům záleželo pouze na plnění jejich preferencí, racionální politici by

nepotřebovali znalosti správných řešení. Nezáleželo by na nich. K volebním vítězstvím by

stačilo sledovat přání elektorátu. Z minulé podkapitoly ale již víme, že lidé chtějí také

uspokojivé výsledky. Racionální politik se tak snaží vyhnout nejhorším voličským nápadům,

k čemuž nezapomíná dodávat řádnou dávku konejšivých vět. Proto je jednou z důležitých

schopností úspěšného politika působit během obhajoby jakéhokoli opatření přesvědčivě

a upřímně, bez ohledu na jeho přesvědčení. Nejúspěšnější profesí v politice jsou tak právníci,

dobří řečníci, kteří umí nalézt rovnováhu mezi správným a populárním řešením

(Caplan 2007: 169).

Někteří politici, např. prezidenti, disponují začnou autoritou již z titulu jejich funkce.

Tato úcta pak stoupá v případech, kdy občané věřit potřebují. Na otázku „jak často důvěřuje

washingtonské vládě, že jedná správně“ odpovědělo v roce 2000 30% Američanů „téměř

vždy“. Po útocích z jedenáctého září 2001 odpovědělo stejně již 64 %. Těžko si představit, že

důvěra ve firmu na trhu vzroste následkem vážné nehody. Iracionální důvěra veřejnosti

poskytuje politikům možnost k jejímu zneužití pro vlastní zájmy, ale také k využití

pro „dobro společnosti“. Mohou občany manipulovat v zájmu štědrého lobbisty, nebo díky

svému vzdělání korigovat předsudky veřejnosti rozumným směrem a prosazovat prospěšné

nepopulární politiky (Caplan 2007: 170-171).

25 Voliči bývají označováni za „krátkozraké“, zpravidla hodnotí vládní odpovědnost jen v krátkém období. Efekty zaváděných opatření tak často už po jednom roce nehrají v uvažování voličů roli. Výjimku tvoří zvláště citelné události, jako výpadek v poskytování služeb jako elektřina či vyvážení odpadků během vlády britských labouristů v sedmdesátých letech, který vyvolal nedůvěru ve schopnost labouristů spravovat hospodářství. Tato nedůvěra se projevila dokonce i po téměř dvaceti letech, ve volbách v roce 1992 (Evans 2004: 133-134).

34

Političtí vůdci mají možnost delegovat své pravomoci na své podřízené. Logicky poté

zodpovídají za jejich činy, veřejnost by pak selhání podřízených měla přisuzovat také

vůdcům. Alespoň v případě, kdy budou občané jednat racionálně. Pokud ale veřejnost

podceňuje vazbu mezi ministrem a jeho náměstkem, či předsedou strany a jejími poslanci,

otevírají se vůdcům nové možnosti. „Neposlušnost“ podřízených může vést k jinému

výsledku než k tomu, který vedoucí politik, alespoň rétoricky, prosazoval. U veřejnosti pak

tento politik nemusí ztratit příliš ze své popularity, ačkoli je jednání podřízených

jeho odpovědností. Politik může pak svého nohsleda pověřit, aby vyšel vstříc zájmu, který

bude veřejně odmítat, nebo může naopak prosazovat populární, ale škodlivý zákon, kterému

však zařídí nedostatečnou podporu. Může pak získat na popularitě podporou opatření, které

sám potopí, nebo finance od lobbistů, jimž může vyjít vstříc např. skrz svého náměstka

při tendru a mýt si nad jeho výsledkem ruce se slovy „já to nebyl“. Demokracie je tak

podlamována úskoky úředníků, ale nemusí to být na škodu. Když pán nepozná, co je pro něj

dobré, může být neposlušný sluha požehnáním. Dobré výstupy se mohou zhoršit, protože

politik podlehne korupci, ale špatné zlepšit, protože má politik manévrovací prostor k jejich

vyladění (Caplan 2007: 173-176).

Politická propaganda na voliče působí nejčastěji skrze média. Právě ona jsou

podezřívána, že předsudky veřejnosti vytváří. Klasikové ekonomie ale na předsudky

společnosti upozorňovali ještě před rozšířením tištěných periodik (Caplan 2007: 177),

což tuto teorii vyvrací. Média však mohou působit jako akcelerátor, pomáhají lidem hledat

podklady posilující jejich vnitřní protekcionismus či pesimismus. I kdyby byl jejich obsah

„neutrální“, lidé by si příslovečné hole našli. Chtěné informace v lidské mysli rezonují,

zatímco nechtěné jsou častěji filtrovány. Ani neutralitu očekávat nelze, média totiž musí

vycházet vstříc svým zákazníkům, kteří požadují každodenní dávku pesimismu

(Caplan 2007: 178-179).

Dalším nástrojem propagandy jsou volební kampaně. Jejich úspěšnost je spojena

s množstvím použitých financí, proto mohou organizované zájmy za své příspěvky očekávat

od politiků vstřícnost. S nadsázkou lze říci, že čím dražší a úspěšnější kampaň, tím více

zavázaní politici. Vítězí tak ten nejhorší možný kandidát. Tomuto tvrzení oponuje Donald

Wittman, jenž tvrdí, že kdyby popsaný princip platil, racionální voliče by kampaně

odpuzovaly. Čím více peněz by do nich politici vložili, tím temnější by byl stín korupce26

(Caplan 2007: 179).

26 Za těchto podmínek by ale racionální politici do kampaní neinvestovali, což empirie vyvrací.

35

Skuteční voliči ale racionální nejsou a snadno mohou vazbu mezi reklamou a korupcí

podcenit. Prodávat se organizovaným zájmům se politikům vyplatí, pokud získané prostředky

pomohou přilákat více naivních voličů než odradit sofistikovaných. Názoru veřejnosti je

výhodné naslouchat, když jí záleží na jejich naplnění, v opačném případě je výhodnější

vyhovět zainteresovaným skupinám (Caplan 2007: 180).

Jednotlivci, kteří tvoří nabídkovou stranu politiky, jsou profesionálové. Politici, jejich

podřízení, zástupci médií i lobbisté mají silné pobídky k racionálnímu jednání. Z toho bohužel

nevyplývá, že se budou snažit korigovat poptávku iracionálních voličů, často je výhodnější

využít jí ve svůj prospěch. Experti tvoří spojnici mezi veřejným míněním a politikami, což

jim poskytuje prostor k manévrování. Efekty jejich snah nejsou jednoznačné. S určitostí však

lze říci, že za předpokladu voličské racionality by byl onen manévrovací prostor drasticky

redukován (Caplan 2007: 180-181).

2.10 Jak zlepšit situaci?

Přes identifikaci palčivých nedostatků demokracie si Caplan uvědomuje, že vhodnější

systém není k dispozici. To ale neznamená, že není na místě pokoušet se její zápory

korigovat. Nikoli směrem k diktatuře expertů, ale tržnímu rozhodování jednotlivců. Z toho, že

je určitá míra demokracie přínosná, nevyplývá, že není výhodné jí mít méně. Laissez-faire a

demokracie nejsou dvě polární možnosti, je možné je kombinovat (Caplan 2007: 3, 192-193).

Caplan navrhuje rozšíření tržních principů na úkor majoritní vlády, neboť lidé se jako

spotřebitelé chovají racionálněji než jako voliči. Jeho práce sice nepřináší mnoho nového

o funkci tržního principu, přesto je silným argumentem pro jeho rozšíření. Optimální poměr

trhu a demokracie totiž nezávisí na absolutních přínosech těchto principů, ale na jejich

srovnání. Caplan rozkrývá slabé stránky většinového rozhodování, proto by jeho míra měla

být snížena (Caplan 2007: 195).

Caplan uvažuje také o volebním cenzu, podmínění účasti ve volbách vysoškolským

titulem či úspěšným absolvováním testu z ekonomie. Uvědomuje si, jak píše, nebezpečí

diskriminačního charakteru podobných opatření, ale to nevyvrací jejich použitelnost. Podobně

jako řidičské průkazy chrání ostatní účastníky silničního provozu, by test voličské

kompetence chránil ostatní občany před efekty nezodpovědné volby. Přijatelnější se zdá

možnost navýšení váhy hlasu ekonomicky gramotných. Ve Velké Británii disponovali

absolventi elitních univerzit a významní podnikatelé až do roku 1949 dvěma hlasy a přesto

nejsou vznášeny pochyby, zda se jednalo o demokratický režim. Obavy z nerovného

36

zastoupení zájmů skupin, které by ve volbách získaly relativně větší či menší váhu je možné

zavrhnout, pokud, jak tvrdí Caplan, voliči volí pro blaho státu (Caplan 2007: 197-198).

Jak bylo zmíněno v podkapitole „Proč není demokracie ještě horší?“, byla by

nabízející se podpora vzdělání drahou variantou s nejistým efektem. Vyšší vzdělání může být

jen důsledkem větší inteligence či zvídavosti. Změna osnov ve prospěch výuky elementární

ekonomie by byla levnější a pravděpodobně i efektivnější27. Caplan považuje za vhodné také

zjednodušení výuky ekonomie. Zvýšení důrazu na základní koncepty, vyvracející předsudky

žáků, a odložení rozboru matoucích výjimek z optimální funkce tržního principu

do navazujích kurzů. Ekonomické znalosti by také měly být prezentovány populární formou,

aby jejich přijetí zvyšovalo sebehodnocení posluchačů. Vzdělávat své okolí by se dle Caplana

měl snažit každý, kdo je toho schopen, nejen ekonomové. (Caplan 2007: 198, 200-202).

Apeluje na ekonomicky vzdělané s politickým vlivem, aby jej s maximálním úsilím

uplatňovali. Jak říká Ronald Coase, „ekonom, který svým úsilím pomohl o týden odložit

vládní program, který promrhá 100 milionů dolarů ročně, si zasloužil svůj celoživotní plat“

(Caplan 2007: 199).

27 Příkladem podobných snah z českého prostředí je Asociace pro výuku ekonomie na středních školách (Libinst.cz 2010).

37

3 Klasická veřejná volba – rozpory a obohacení

Jak název napovídá, tato kapitola se zabývá Caplanovou teorií jako příspěvkem

k veřejné volbě. Analyzuje nejdůležitější změny, které z Mýtu racionálního voliče

pro veřejnou volbu vyplývají. Pro lepší orientaci čtenáře nejprve stručně teorii veřejné volby

definuji. V následujících dvou podkapitolách se budu zabývat racionální ignorancí a

racionální iracionalitou, která se snaží ignoranci doplnit a řešit některé její slabiny. Ve čtvrté

podkapitole Sobečtí voliči se krátce vrátím k problematice motivů volby. Zbytek kapitoly

věnuji důvodům, které mají voliče vést ke změně preferované politické strany a k neúčasti

nebo účasti ve volbách vůbec.

3.1 Teorie veřejné volby

Teorii veřejné volby můžeme definovat jako ekonomické studium kolektivního,

netržního rozhodování, jde o aplikaci ekonomie v oblasti politiky. Zkoumá tedy oblast zájmu

politické vědy, ale využívá přitom ekonomické metodologie. Předpokládá proto, že člověk

jedná racionálně, sobecky, snaží se o maximalizaci svého užitku. Předmětem jejího zkoumání

jsou mj. teorie státu, volební pravidla, stranická politika, byrokracie či volební chování

(Dvorská & Krupková 1994: 5). Právě volebním chováním se stejně jako ve zbytku práce

budu podrobněji zabývat i v této kapitole.

3.2 Racionální ignorance a racionální iracionalita

Vymezení pojmu racionální ignorance je spojeno s Anthonym Downsem a jeho dílem

z roku 1957 An Economic Theory of Democracy. „Je iracionální dobře se informovat

o politice, protože návratnost těchto zjištění jednoduše neospravedlňuje jejich cenu ve formě

času a dalších zdrojů“ (Downs 1957: 259).

Čas vynaložený k získávání informací znamená náklady. Jednotlivci porovnávají

náklady učení s benefity, které z něho vyplývají. Pokud se v tržním prostředí naučí málo,

zaplatí ztrátou příležitostí, pokud příliš plýtvají cenným časem. V politice je situace jiná.

Mezní zisk z hlasování se blíží nule. Pokud hlas jedince volby nerozhodne, nepřinese mu

žádný užitek. Šance, že hlas rozhodující bude se blíží nule a získávání politických informací

stojí čas, jehož hodnota je významně vyšší než nulová. Proto volí racionální jedinec ignoranci

(Caplan 2007: 194).

38

Ačkoli je poměrně velká část občanů politology často nazývána jako „nevědoucí“

(know nothings), bylo by těžké najít někoho, kdy by o politice nevěděl skutečně vůbec nic.

Některé informace je snazší znát, protože se jim těžko vyhýbá a jiní lidé by se nad jejich

neznalostí mohli pohoršovat, např. jméno prezidenta nebo premiéra (Caplan 2007: 195).

Tato data ale většině občanů slouží spíše jako téma pro konverzaci, jejich volbu příliš

neovlivňují. Podobně se „vzdělávají“ i fanoušci sportu, rádi diskutují o svých favoritech,

ale nová zjištění neslouží k jejich výběru (Tullock 2004: 226). Ale jak už jsem zmínil

ve druhé poznámce pod čarou, většina voličů neví příliš mnoho, často ani základní fakta.

Racionální ignorance je lákavým vysvětlením selhání demokracie. Lidé politiky

nekontrolují a ti tak nemají pobídku plnit jejich přání. Proto mohou vycházet vstříc

organizovaným zájmům a klamat většinu elektorátu. Mnoho voličů nerozezná přiznanou

podporu některému průmyslovému odvětví a málokterý zná názor svého zástupce. Zatímco

většina voličů spí, organizované menšiny zdokonalují své strategie. Vyplatí se jim to.

Např. clo na zemědělské produkty stojí nakupující jen několik korun navíc, pro pěstitele to

však může znamenat zisky milionů. Podobný princip se vztahuje i na úředníky a samotné

politiky. Ze stejného důvodu mohou být populární neefektivní opatření jako minimální mzda,

málokdo se naučí dost, aby porozuměl jejím stinným stránkám (Caplan 2007: 96-97).

Pochybené názory a přesvědčení mohou mít dvě základní příčiny, fungování mysli

jedince nebo nedostatek informací. V prvním případě můžeme mluvit o hlouposti či

iracionalitě, v druhém o ignoranci, mýlce nebo nevzdělanosti. Příčiny jistě mohou být

smíšené. Toto zdánlivě banální tvrzení je však většinou ekonomů jednoznačně odmítáno.

Racionalita je axiom.

Anthony Downs sice iracionalitu vyloučil ze svého modelu, ale nepopřel možnost

její existence. „Naše touha abstrahovat od iracionality pramení z komplexity subjektu,

její nekompatibility s modely čistě racionálního chování a skutečnosti, že jde o empirický jev,

který nemůže být vyřešen pouze deduktivní logikou, ale vyžaduje skutečný výzkum

nad rámec této studie“ (Downs 1957: 10). Tato alternativa nebývá akcentována.

Námitku, že nelze určit, co je a není iracionální, odráží Caplan moderními ekonomy

užívanou teorií racionálních očekávání. Racionalita znamená absenci systematických chyb.

Ignorance může způsobovat pouze chyby náhodné. Racionalita se vždy týká pouze záměrů

jednotlivce, nikdy výsledků jeho snažení. Definice racionality se tak blíží účinnosti,

maximalizaci výstupů za daných vstupů (Caplan 2007: 98-99).

„Když teoretik zná výstupy rozhodujícího se jedince, může předvídat vstupy,

které budou zvoleny k jejich dosažení takto: Spočítá nejvýhodnější způsob, jak jedinec může

39

dosáhnout svých cílů, a bude předpokládat, že tato cesta bude skutečně zvolena, protože

jedinec je racionální“ (Downs 1957: 4).

„Revoluce racionálních očekávání“ se šířila a rychle získala mezi analytickými

přístupy výsadní postavení. Pokud ji však ztotožníme s absencí systematických chyb28, svědčí

empirické záznamy o všudypřítomné iracionalitě. Proto se od teorie racionálních očekávání

mnozí výzkumníci odklánějí (Caplan 2007: 99).

Caplan jako alternativní i doplňující příčinu chyb k nedostatku informací nabízí

emociální vazby. Silná vazba na oblíbené názory zvyšuje jedinci užitek. Nábožensky

založený člověk často aktivně vyhledává informace potvrzující jeho přesvědčení a

k rozporným se staví nepřátelsky, lze u něj očekávat dogmatičnost, a přitom jen těžko

zpochybníme jeho upřímnost. Stačí si vzpomenout na náš poslední rozhovor o tématu,

na které máme vyhraněný názor, abychom tuto hypotézu otestovali sami na sobě.

Pravděpodobně bylo třeba vyvinout jisté úsilí, aby se protistraně dostalo spravedlivého

slyšení. Úsilí bylo třeba právě proto, že emoce nás mohou zmást a potvrdit naše závěry,

i když důkazy budou mluvit opačně. Někteří možná ono úsilí vyvinout nepotřebují, jiní toho

jsou vůbec schopni jen obtížně. Vysvětlování volného trhu a komparativní výhody členům

antiglobalizačního hnutí či poukazování na nepřímou úměru mezi zločinem a množstvím

zbraní před jejich odpůrci by pravděpodobně nepřimělo téměř nikoho z nich ke změně názoru

(Caplan 2007: 101-102). Kromě touhy porozumět světu touží člověk také zachovat si na něj

svůj pohled.

3.3 Selhání racionální ignorance

Racionální ignorace má vysvětlovat selhávání demokracie. Má být důvodem vzniku

neefektivního přebujelého vládního aparátu, nadměrného vlivu organizovaných zájmů,

i přijímání škodlivých zákonů. Následující argumenty však tento předpoklad do značné míry

vyvrací:

1. V rozporu s klasickou veřejnou volbou nemá míra ignorance velký vliv na

přijímaná politická opatření. Zákon velkých čísel je klíčem, proč za předpokladu

ignorance velké části voličů mají rozhodující vliv ti informovaní. Náhodné hlasy

ignorantních se vzájemně vykrátí.

28 Bayesianizmus nabízí slabší definici. Pokud se jedinec snaží světu upřímně porozumět, je v tomto smyslu racionální nezávisle na tom, čemu věří. Iracionální jsou pouze ti, kteří snahu neprojeví (Caplan 2007: 99).

40

2. Ignorance nedělá z voličů snadné cíle pro propagandu a klam. Nedostatek

informací neznamená hloupost a jen hlupák by přikládal neověřené politické

propagandě velkou váhu.

3. Z racionální ignorance nevyplývá ani korupce a politická manipulace. Politici

sice mohou počítat s nepozorností voličů, která snižuje jejich očekávané29 tresty

za odsuzovanou činnost, ale Gary Becker nabízí snadné řešení. Voliči mohou

svou laxnost kompenzovat tvrdými tresty a zavrhnout politika i po menším

zaváhání.

4. Pokud tvrdý trest nelze přijmout, rozumný volič reaguje skepticismem. Může

odmítat vládní tzv. řešení až do chvíle, kdy bude solidně podložena jejich

účinnost. Tato chvíle samozřejmě přijít nemusí (Caplan 2007: 108-109).

Spojení mezi racionální ignorancí a selháním demokracie je tak narušeno.

To samozřejmě neznamená, že demokracie neselhává. Je ale třeba hledat alternativní scénář.

Donald Wittman nabízí hned tři. Tvrdí, že za každým selháním vlády stojí výrazný

nedostatek konkurence, enormní transakční náklady nebo extrémní hloupost voličů. Záměrně

používá hloupost, protože ignorance neunese váhu kritiky demokratických vlád, defekt by

měl být větší než nedostatečné informace.

Politický monopol se ale nezdá příliš uspokojivou možností. V byznysu, politice

i jiných oborech platí, že vítězové předchozích klání mají velkou šanci uspět i v kláních

následujících jednoduše proto, že jsou dobří. Omezování politického monopolu tak může mít

podobné následky jako na trhu. Před snahou „obnovit konkurenci“ je třeba myslet

na dlouhodobá nebezpečí penalizace úspěchu (Caplan 2007: 110).

Vysoké transakční náklady mohou na trhu bránit uskutečnění některých operací.

Demokracie je však má snižovat, na rozdíl od trhu zde není třeba jednomyslného souhlasu,

k rozhodnutí často postačí majorita. Každý mezikrok na cestě od preferencí k jejich realizaci

však znamená změnu. Zastupitelské a přímé demokracie vykazují různé výstupy při stejných

vstupech. Zástupci zvolení za stejnou stranu nemusí vždy souhlasit, vnitrostranická soutěž,

financování kampaní a další faktory hrají při převádění preferencí voličů do praxe svou roli.

Nicméně voliči s těmito úpravami mohou počítat a pokud s výsledkem svých voleb nebudou

spokojeni, mohou si vybrat jiné zástupce, kteří budou zájmy elektorátu reprezentovat

důsledněji (Caplan 2007: 111).

29 Očekávaná hodnota odpovídá průměrnému zisku či ztrátě z určitého kroku. Např. očekává hodnota přijetí úplatku milionu korun při šanci 25 % na odhalení a trest, který je ekvivalentní ztrátě pěti milionů, činí minus čtvrt milionu: 1 000 000 + 0,25*(-5 000 000) = - 250 000.

41

Zavrhneme-li i hloupost voličů, demokracie by měla fungovat správně. Namísto

zavržení ji nahradíme iracionalitou. Pokud se voliči mýlí systematicky, jejich předsudky

vychylují politiku předpokládaným směrem. Vyhneme se tak málo důvěryhodnému závěru

o rozhodujícím vlivu informovaných, iracionální také mohou špatně posoudit důvěryhodnost

zdroje a podlehnout propagandě. I když budou iracionální disponovat vhodnými prostředky

k zajištění poctivosti politiků, neznamená to, že je použijí. Mohou se pohoršovat

nad chováním některého z politiků, aby mu příští měsíc bez zjevného důvodu odpustili. Stejně

tak si nemusí udržet zdravý skepticismus a v případě pochyb nadšeně pokyvovat

(Caplan 2007: 112).

Iracionalita voličů není v rozporu se základní ekonomickou teorií, jak by se

při povrchním pohledu mohlo zdát. V předchozí kapitole jsem ukázal, že jde pouze

o její rozdílnou aplikaci. Veřejnou volbu nepodlamuje, naopak řeší jeden z jejich nedostatků,

když spornou racionální ignoranci nahrazuje lépe empiricky i logicky podloženou racionální

iracionalitou.

3.4 Sobečtí voliči

Racionální voliči by se měli rozhodovat jen podle svého užitku, nikoli prospěchu

celého hospodářství. V podkapitole Zájem voličů jsem už zmínil, že tento předpoklad je

v rozporu s empirií, lidé blaho celé ekonomiky zohledňují. Klasická teorie veřejné volby

chápe upozadění osobních financí jako iracionální a proto nereálné. Tento jev vysvětluje

nikoli filantropií vůči spoluobčanům, ale starostí racionálních voličů o vlastní dlouhodobý

prospěch. Dlouhodobě výkonná ekonomika pro něj může být podstatnější než momentální

stav osobních financí (Evans 2004: 134, 138).

Caplan nabízí další scénář zahrnující snahu o maximalizaci vlastního užitku. Jelikož se

mnoho voličů rádo považuje za nesobecké, volba v zájmu země je levným způsobem,

jak morální kvalitu demonstrovat.

3.5 Cena informací, abstinence a změna volby

Vysvětlení neúčasti ve volbách vyplývá z Downsovy definice racionality. Rozumný

„člověk se snaží svých cílů dosahovat takovým způsobem, který, dle jeho nejlepších znalostí,

užívá nejmenší možné množství vzácných zdrojů na jednotku cenného výstupu“

(Downs 1957: 5).

42

Dle Downse voliči nesledují strany jako takové, ale porovnávají svůj užitek

z pokračování současné vlády a jejího nahrazení opozicí. Pokud je tento rozdíl příliš malý,

volič abstinuje. Racionální jedinec totiž neuvažuje jiné proměnné než tento užitek a netrpí

žádnými předsudky. Volba samotná není volným statkem, vyžaduje čas a často peníze.

Tuto cenu se vyplatí uhradit jen v případě uspokojivého výstupu (Evans 2004: 73).

Pro posouzení užitku ze zvolení jedné ze stran jsou klíčové informace. Jejich získávání

také vyžaduje čas a další náklady, proto k němu nebude ochotný každý volič. Racionální

jedinec přestane informace shromažďovat ve chvíli, kdy jejich cena překročí užitek z jejich

držení (Downs 1957: 215). Jakmile volič získá dostatek indicií k výběru, nemá smysl

v této snaze pokračovat, aby se v rozhodnutí utvrdil.

Náklady získávání informací mají být také důvodem pro stranické ideologie. Ty totiž

poskytují voličům podklad k rozhodnutí právě v případech, kdy jim konkrétní znalosti chybí.

„Když mohou voliči expertně posoudit každý detail zastávaných postojů a porovnat je

se svými vlastními představami o správném fungování společnosti, zajímají se pouze

o výstupy, ne ideologie“ (Downs 1957: 98).

Caplan nachází v ideologiích další funkci. Nefungují pouze jako zkratka pro konkrétní

řešení, ale jsou hodnotou per se. Přinášejí uspokojení z identifikace s představami, které jsou

pro voliče příjemné.

Pravděpodobnost změny volby, tzn. hlasovaní pro jinou stranu než ve volbách

minulých, je do značné míry určena mírou identifikace s politickým subjektem. Empirie

potvrzuje, že voliči s nízkou mírou identifikace, jejichž preference leží blízko středu

nabízeného politického spektra, mění volbu častěji. Na první pohled logický jev je pro teorii

racionální volby jen těžko vysvětlitelný. „Středový“ volič totiž při zvolení více preferované

strany získá jen malý užitek, zvolení druhé varianty by pro něj totiž neznamenalo velkou

změnu (Downs 1957: 244). Proto by právě tento volič měl být jen málo motivovaný

shromažďovat informace, na jejichž základě by volbu samotnou i její změnu uskutečnil.

V případě, že by, jak tvrdí Caplan, materiální zisk nebyl ve volbách hlavní motivací,

nepůsobil by tento jev teorii komplikace.

3.6 Paradox racionální volby

Budou racionální voliči vůbec ochotni volit? Jedinci odevzdávají stranám své hlasy,

aby maximalizovali užitek. Volba samotná ale přináší náklady, budou se jí proto účastnit jen

v případě, kdy očekávaný užitek z volby tyto náklady převýší. Kromě rozdílu při zvolení

preferované strany oproti nepreferované straně má na očekávaný užitek vliv i šance, že hlas

43

jedince výstup ovlivní. Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost rozhodnosti hlasu je velice

malá, je pro užitek voliče klíčová. I v případě, že vítězství preferované strany přinese jedinci

relativně k vítězství jiného subjektu vysoký zisk, např. 1 000 000 Kč, bude tento zisk

minimalizován (vynásoben pravděpodobností rozhodujícího hlasu) natolik, že se volba stává

neekonomickou.

Zastánci racionálního elektorátu tak čelí podstatné výtce. Proto vypracovali několik

scénářů, které mají předpoklad racionality voličů udržet.

Downs se domníval, že každý s výraznou preferencí volit bude (Downs 1957: 261).

Cena volby je nízká a voliči jí nemusí vůbec vnímat (Evans 2004: 83). Pak se nabízí také

otázka, proč by vnímali nízký užitek, který přináší.

Někteří autoři, jako Niemi, Overbye a Bufacchi, tvrdí, že se voliči snaží prezentovat

coby členové společnosti snažící se přispívat k blahobytu komunity. Ne proto, že skutečně

byli altruističtí, ale kvůli dlouhodobým ziskům, které tato image přináší. Rozhodnutí nevolit

může reputaci voliče naopak poškodit. Nevolič může působit sobecky a nedůvěryhodně, jako

někdo, s kým není radno obchodovat. Na druhou stranu je reálný i opačný přístup, zmiňovaný

Laverem. S rozumným člověkem, který neplýtvá časem pro zbytečnou volbu, je obchodovat

rozumnější. Pokud neexistuje jiná motivace k volbě, mohou navíc ostatní jedinci rozpoznat,

že volič tak činí jen aby svou reputaci zlepšil. Obecně lze konstatovat, že o podobném

smýšlení o spoluobčanech existuje minimum důkazů (Evans 2004: 84).

Dalším potenciální důvod volby uvádí Downs pod názvem dlouhodobý zisk

z participace. Voliči se dle tohoto konceptu snaží zajistit přežití demokracie. Kdyby nikdo

nehlasoval, demokratický systém by se zhroutil. Následně by občané čelili extrémně vysokým

nákladům, které výrazně převyšují cenu volebního aktu (Downs 1957: 269).

Ani tato obhajoba však neobstojí. Čelí totiž již vysvětlenému problému. Hlas jedince má

nicotnou šanci, aby případnému zhroucení demokracie zabránil, pokud budou volit ostatní,

bude demokracie zachráněna i bez dalšího hlasu. Očekávaný užitek se tak bude znovu blížit

nule. Je dobře možné, že se lidé skutečně snaží demokracii posilovat, nikoli však

z racionálních důvodů (Evans 2004: 84).

Voliči si mohou myslet, že jejich hlas má vyšší šanci rozhodnout. Pokud se všichni

ostatní zachovají racionálně a volit nebudou, nemůže tomu být jinak. Tímto způsobem mohou

přemýšlet i ostatní a proto se s vidinou významného hlasu voleb zúčastní, což znovu váhu

jejich hlasů devalvuje... atd. Podobně lze uvažovat do nekonečna. Někteří jedinci také mohou

podlehnout představě, že souboj je velice vyrovnaný a tak má právě jejich hlas vyšší šanci

rozhodnout. Voliči se také mohou domnívat, že jejich volba ovlivní ostatní.

44

Že jejich (ne)účast přiláká či odradí další občany. Přesvědčení, že „když půjdu volit já, lidé

jako já budou volit také“ je zcela zřejmě falešné. Volič nemusí dokázat odhadnout šanci

na rozhodnost svého hlasu, proto se raději vyhne riziku a volí. Je sice možné, že

pravděpodobnost racionální volič odhadnout nemůže, přesto ale může na základě minulých

voleb soudit, že jeden hlas nemá na výsledky vliv (Evans 2004: 86-87). Ani tato varianta tak

nepůsobí ve světle zkušeností rozumně.

Přijatelnější se zdá vysvětlení pocházející od Rikera a Ordershooka. Občané podle

jejich teorie cítí povinnost se voleb zúčastnit. Volba jim pak přináší satisfakci

z a) odpovědného chování (a vyhnutí se opaku, který by vedl k pocitu viny); b) demonstrace

oddanosti politickému systému; c) aktivní podpory spřízněné straně (Evans 2004: 85).

Koncept Lomaskyho a Brennana nachází volební motivaci v expresivní volbě. Lidé nevolí,

aby dosáhli změny k lepšímu, ale aby vyjádřili svůj patriotismus či starost o životní prostředí30

(Caplan 2007: 137). V obou případech tak jde stejně jako v Caplanově teorii o psychologický

užitek, právě to je však v rozporu s podstatou racionality dle klasické veřejné volby. Jiné než

politické a ekonomické motivace jsou z ní vyloučeny31. Psychologické benefity tak roli hrát

mohou, ale nezapadají do racionálního rámce.

Bryan Caplan tuto racionalitu jednoznačně odmítá. Pokud předpokládáme iracionální

voliče s preferencemi ohledně víry, dává účast ve volbách velice dobrý smysl. Voliči zde totiž

relativně velmi levně mohou potvrzovat své předsudky a ideologie a také projevovat

svůj morální kredit.

30 Rozdíl oproti racionální iracionalitě spočívá v indiferenci voličů vůči skutečnému výstupu. Expresivním na něm nezáleží, ale iracionální skutečně věří, že psychologicky příjemná opatření jsou prospěšná (Caplan 2007: 139).

31 Tullock tak striktní není. Zda je účast ve volbách racionální, určuje dle tohoto vzorce: BDA – C = P. Přičemž B (benefit) značí užitek z úspěchu volené strany, D (difference) šanci, že volba výsledek ovlivní, A (accuracy) odhad vlastní schopnosti správného posouzení problematiky (-1 < A < 1), C (cost) náklady volby a P (payoff) očekávaný výnos z volby. Vzhledem k minimální velikosti D se volit zpravidla vyplatí pouze tehdy, když C je záporné. Tullock uznává, že některým voličům může volební účast přinášet potěšení nebo úlevu od tlaku společnosti. Pro tyto voliče je volit racionální vždy, ani jim se ale nevyplatí snaha o informovanou volbu (Tullock 2004: 234-240).

45

4 Kritika

Caplanova kniha vyvolala široké spektrum reakcí, od oslavných až po jednoznačně

odsuzující. Vzhledem ke kontroverzi a potenciálnímu významu popisované teorie to není

velkým překvapením. V této kapitole budu od samotných pochval, ale i invektiv abstrahovat.

Zaměřím se na věcné námitky, které mohou teorii prověřit, upřesnit, falzifikovat nebo alespoň

pomoci jejímu pochopení.

Kritiku jsem na základě analýzy obsahu jednotlivých reakcí rozdělil do následujících

kategorií:

1. Racionalita – Velká část kritiků zpochybňuje Caplanův koncept racionální

iracionality, či jeho pojetí racionality obecně.

2. Vzdělání a dogmatismus – Je možné zastávat silný názor na problém, o kterém

nic nevíme?

3. Vědí ekonomové víc? - Hodnotitelé se pozastavují nad předpokladem,

že vzdálenost názoru voličů od odborného konsenzu je pro demokracii škodlivá.

4. Osvícení voliči – Má entita vytvořená statistickými metodami jakoukoli vazbu

na realitu?

5. Zázrak agregace a organizované zájmy – Někteří autoři se domnívají, že výsledky

voleb jsou ovlivněny spíše činností lobbistů než předsudky.

6. Demokracie – Je Caplanova kritika nedostatků tohoto zřízení na místě?

4.1 Racionalita

Dle Callahana Caplan nevědomky zaměňuje dva významy racionality. Standardní

ekonomickou maximalizaci užitku a jiný koncept, když označuje zastávání bezdůvodných

politických postojů jen pro osobní uspokojení za iracionální, ačkoli jsou jeho náklady

v podstatě nulové (Callahan 2008: 471). Má tak být maximalizace užitku zároveň iracionální?

Callahan protestuje také proti označení názoru např. na zaměstnanost za iracionální jen

proto, že neodpovídá názoru současné vědy (Callahan 2008: 473). To ale neměl v úmyslu ani

Caplan, iracionalitu nepojí s konkrétní mýlkou, ale s předsudky celku (ne jedince),

které chybu systematizují.

Příznivec rakouské školy Steinreich kritizuje ordinalismus Caplanova modelu

iracionality, když pochybuje o možnosti spotřebovávat „jednotky“ iracionality. Subjektivní

46

funkce iracionality přitom zůstává neměřitelnou a empiricky neodhadnutelnou, z definice

postrádající evidenci (Steinreich 2009: 73).

Také Steinreich zpochybňuje aplikaci samotného termínu iracionality, voliči se

při svém odhadu mohou mýlit, ale to neznamená, že jsou racionální v kontextu jednání dle

předpokládaných ztrát a zisků. Např. člověk, který volí pro protekcionismus, ale sám

nakupuje zahraniční zboží, může argumentovat následovně: „Snažil jsem se nakupovat

americké zboží jak to jen šlo. Hlasuji pro kvóty a zvýšené clo, protože americké výrobky

se pak vrátí a já je budu moci kupovat“ (Steinreich 2009: 73). Stejně jako v reakci na

Callahana je třeba zdůraznit, že Caplanova definice iracionality se nepojí s konkrétní mýlkou,

ale se systematickými chybami.

Caplan explicitně uvádí, že vychází z racionality užívané teorií racionálních očekávání

(Caplan 2007: 98). Takto racionální jedinec se sice snaží maximalizovat výstupy

za co nejnižších vstupů, ale pouze ty ekonomicky relevantní, tedy ne psychologické. Chyby

aktérů v rámci modelu jsou náhodné, nikoli systematické. Caplanovi racionálně iracionální

dbají svého užitku, jsou instrumentálně racionální, zároveň ale vychází ze svých preferencí

ohledně víry, od kterých klasické racionální modely abstrahují. Některé chybné představy

o realitě jsou jim příjemnější než jiné, a proto se mýlí systematicky.

Lomaskyho nepřesvědčilo Caplanovo odlišení racionální iracionality od ignorance.

Iracionální nejen nezískávají informace, ale cíleně se jim vyhýbají. Raději se drží příjemných

předsudků. To podle Lomaskyho iracionální být nemusí. I využití potenciálně dostupných

informací může být náročné, může být např. namáhavé nebo mentálně náročné. I Lomasky se,

stejně jako Callahan, odvolává na instumentální racionalitu (Lomasky 2008: 472-473, 476).

Caplan ovšem nevyvrací racionální ignoranci jako takovou. Je si vědom, že voličům se

v mnoha případech namáhat nevyplatí. Iracionalita není nedostatkem snahy či inteligence,

ale vědomou volbou přijímat některé informace méně ochotně než jiné. Kritériem výběru jsou

předsudky jedince.

Lomasky též zpochybňuje náhodnost chyb. Pokud racionální jedinec chybu udělá,

nepoučí se z ní automaticky, ale pouze v případě, že je ke zkoumání správnosti svého názoru

motivován. Pokud ne, zachovává názor chybný, nemění jej náhodně (Lomasky 2008: 474).

Lomaskyho analýza odpovídá Caplanovu základnímu argumentu, míra racionality

reaguje na pobídky. Jeho pochopení náhodnosti chyb není přesné. Nejedná se o chyby

jednotlivce, ale všech jednotlivců. Racionální ignorance vede voliče jako celek k náhodným

chybám, iracionalita k systematickým.

47

Bennet s Friedmanem zavrhují možnost zastávaní názoru, o kterém nejsme

přesvědčeni, že je správný, a proto i změnu tohoto názoru při změně jeho ceny

(Bennet & Friedman 2008: 211). Caplan namítá, že i pokud by nebylo možné vědomě

zastávat rozporná tvrzení, většina lidských názorů vědomá není. Je možné se zároveň

domnívat, že padnout ve válce s nevěřícími je přímou cestou do ráje, a zároveň se obávat, že

padnout na bojišti je přímou cestou ke smrti. Vědomá část rozporných přesvědčení pak může

reagovat na stimuly. V bezpečí mešity je víra v božskou odměnu za slavnou smrt levná,

ale na bojišti její cena rapidně stoupne, na což reagují i přesvědčení, a tak často i přesvědčený

muslim zvolí ústup (Caplan 2008: 379-380).

Elster a Landmore podobně jako Bennet s Friedmanem zpochybňují možnost

„pořizování“ altruismu. „Pokud si koupím pivo, mohu si říci, že jsem to udělal proto, abych

zahnal žízeň. Pokud si ale koupím altruismus, tak si nemohu – logicky nemohu – říci, že jsem

to udělal, abych vylepšil své sebehodnocení. … Vzhledem k tomu, že ekonomické modely

vycházejí z předpokladu racionality, nelze modelovat pořizování altruismu, stejně jako nelze

vytvořit model racionální volby nákupu iracionality“ (Elster & Landmore 2008: 287).

I v tomto případě autoři podle Caplana přeceňují logickou nemožnost vědomé

iracionality. Jak píší i Elster s Landmore, agent se může klamat. Dokud míra sebeklamu

reaguje na podněty, Caplanovy argumenty o míře iracionality a altruismu ve volebním

rozhodování jsou platné. Caplan odmítá i výtku, že jeho model vylučuje možnost upřímného

altruismu. Naopak jej vyžaduje, čistě sobečtí aktéři by nespotřebovávali altruismus

při jakékoli ceně (Caplan 2008: 393-394).

Přestože voliči jednají, jako by měnili společenské ztráty za přínos ze zastávání osobní

ideologie, nejsou si toho ve skutečnosti vědomi. Nevědí, že jejich volba je společensky

škodlivá. Zdá se tedy, že je vede ignorance, nikoli racionální iracionalita

(Bennet & Friedman 2008: 209).

Jak píše Caplan, kromě zcela vědomé na jedné a úplné náhodné volby na druhé straně

existuje celé kontinuum možností. Nehodu způsobenou opilým řidičem nelze popsat

jako vědomou volbu, ale ani jako úplnou náhodu. Pijan se rozhodl řídit, ačkoli věděl, že šance

na nehodu je výrazně vyšší než za střízliva. Pokud by za opilost za volantem hrozily

drakonické tresty, možná by se rozhodl jinak. Podobně se mezi póly vědomé iracionality a

náhodných chyb nalézá spektrum psychologických postojů. Někteří lidé snadno přijímají

emočně příjemné názory, další neradi slyší kritiku, nebo volí bez rozmyslu atd.. Označit celou

množinu za náhodnou skrývá velké množství informací, včetně možnosti změny postojů

při posílení podnětů (Caplan 2008: 381).

48

Velká část Caplanovy argumentace stojí na předpokladu, že si občané uvědomují

minimální vliv jejich hlasu. Wittman namítá, že kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně

by si američtí voliči nákladnou účast ve volbách odpustili a i v případě, že by se volit

rozhodli, by při vědomí minimální naděje na rozhodující hlas častěji dávali přednost malým

stranám32 a vpisování kandidátů, kteří nejsou na hlasovacím lístku. Protože se však domnívají,

že i jejich hlas může rozhodnout, hlasují raději pro jednu z velkých stran, které mohou reálně

zvítězit (Wittman 2008: 373).

Volba samotná příliš nákladná není, účast v prezidentských volbách stojí přibližně

hodinu každé čtyři roky. Dobře informovaná volba je ale drahá velice, snadno by jedince

mohla stát veškerý bdělý čas. Lidé také mohou volit z mnoha jiných důvodů než ovlivnění

výsledku voleb. Mohou volit pro zábavu, z pocitu povinnosti nebo aby vyhověli přáním svých

blízkých. Stejné motivy mohou vést jedince i k tomu, aby se o politice informoval.

Jak ale bylo řečeno, informování je mnohem dražší než účast ve volbách samotná, a proto

i mnohem méně pravděpodobné. Důvody pro výjimečnost volby třetí strany a vpisování jsou

poměrně jednoduché. Lidé jsou konformní, neradi působí jako podivíni. I pro toho,

kdo po konformismu netouží, je konformní volba snadnější. Informace o velkých hráčích totiž

dostává z médií a dalších zdrojů zdarma a bez ohledu na to, zda o ně stojí (Caplan 2008: 407).

Wittman také upozorňuje, že ti nejméně informovaní občané také nejméně často volí.

Voliči jsou tak oproti respondentům průzkumů méně předsudeční. Caplan rozdíl přisuzuje

vzdělání (Wittman 2008: 365). Vzdělaní myslí více jako ekonomové a častěji volí. Což je

jedním z důvodů, proč demokracie funguje lépe, než bychom mohli předpokládat. Po očištění

o vzdělání a další kontrolní proměnné nicméně mají voliči, stejně silné předsudky jako

nevoliči (Caplan 2008: 408).

Vliv podnětů Bennet a Friedman relativizují upozorněním, že aktivisté, kongresmani

či lobbisté mají mnohem větší politickou moc než voliči a proto by měli mít motivaci se

informovat. Přesto se často mýlí. Pokud jsou ignorantní, je to navzdory pobídkám

(Bennet & Friedman 2008: 236).

Caplan však netvrdí, že jsou mocní racionální vždy, ale pouze v případech, kdy je

v sázce jejich blahobyt. Politici sice často řeší situace, ve kterých je cena chyby vysoká,

což by je mělo motivovat ke snaze o co nejlepší výkon, ale pokud jde voličům hlavně o plnění

jejich preferencí, nepotřebuje politik maximalizující volební zisk správné řešení vůbec znát.

Nelze očekávat, že se tak rozhodnou pro dobro občanů. Sociotropie nastupuje spíše

32 Tedy stranám, které mají v americkém většinovém systému mizivou naději získat podíl na politické moci.

49

v případech, kdy je levná. Pokud se rozhodne „pomoci chudým“ volič, stojí

jej to zanedbatelnou částku. Když politik, může jej to stát kariéru (Caplan 2008: 386 387).

Bennet s Friedmanem také nenašli v Caplanově díle žádné empirické podklady

racionální iracionality, ani chyb veřejnosti, reakcí na základě emocí a ideologie. Pomíjí tak

podklady o systematických neshodách ekonomů a veřejnosti. Jediný průzkum z roku 1996,

ve kterém náhodný vzorek občanů odpovídal „způsobem, který Caplan považuje

za „bláznivý“, jen proto, že se neshoduje s protržními odpověďmi, pocházejícími

od jeho ekonomických kolegů“ (Bennet & Friedman 2008: 198). Caplan namítá, že máloco je

větším důkazem falešných přesvědčení veřejnosti, než masivní rozpor v názorech expertů a

laiků (Caplan 2008: 382).

Také Steinreich poukazuje na slabé podklady Caplanovy teorie, která se přepříliš

spoléhá na jediný set dat (Steinreich 2009: 71). SAEE je pro Caplana klíčové pouze

pro vyvrácení podezření z předsudečnosti ekonomů, zbývající část teorie je podpořena celou

řadou dalších studií (mj. Worldview Survey a General Social Survey).

4.2 Vzdělání a dogmatismus

Na rozdíl od „obyčejných lidí“ jsou dobře informované elity schopny informace

o politice integrovat a následně přijmout určitou politickou ideologii, jíž pak přizpůsobují

obraz světa. Extrémně dobře informovaní tak jsou často také extrémně dogmatičtí. Bennet

s Friedmanem tak zpochybňují Caplanův názor, že dogmatismus pozitivně koreluje

s ignorancí. Caplan předpokládá, že lidé budou dogmatičtí kvůli svým předsudkům, Bennet

s Friedmanem tvrdí, že dogmatičtí být naopak nemohou kvůli své ignoranci

(Bennet & Friedman 2008: 236-237).

Caplan uznává, že největší fanatici jsou zpravidla členové elit. „Mnohem spíše najdete

doktrinářského leninistu na UC Berkeley než ve vaší místní samoobsluze“. Vzdělání ovšem

nevede k fanatismu, naopak koreluje s ním negativně. Důvodem výskytu největších

dogmatiků mezi vzdělanými je selekce. Své ideologii totiž musí věřit navzdory své inteligenci

a vzdělání (Caplan 2008: 384).

Podobné otázky jako Bennet a Friedman si pokládají také Kiewiet a Mattozzi:

Je možné být zároveň dogmatický a ignorantní? Jak mohou být lidé oddaní ideji, o které nic

nevědí? Jak mohou podlehnout politickým demagogům, když o politiky nemají zájem

(Kiewiet & Mattozzi: 316)?

K tomu, abychom mohli zaujmout nějaký názor, nám stačí jen malé množství

informací. Už na základě faktu, že např. existuje bible, ve které se píše o božském stvořiteli,

50

jsou lidé schopni vytvořit dogmatický systém. Čím méně vědí, tím dogmatičtější bývají.

Se snižujícím se vzděláním stoupá jistota o existenci boha a kreacionismu

(Caplan 2008: 399).

4.3 Vědí ekonomové víc?

Jak uvádí Tullock, mají téměř všichni tvůrci politických opatření, ať už voliči,

absolutní vládci či úředníci, sklon nerozumět ekonomii. V demokraciích však nedochází

k hladomorům, na rozdíl od leninského, stalinského nebo maovského režimu. I když se

vyhnula hladomorům, zpomalila Kongresová strana Indie hospodářský růst. Jejími členy

přitom byli absolventi London school of Economics. Experti nejsou nutně více, či méně

racionální než voliči (Tullock 2008: 486 487).

Dle studie Anila Hira nedosahují vlády vedené ekonomy relativně lepších

hospodářských výsledků. Proto prý není důkazem iracionality, že lidé s experty nesouhlasí –

ekonomové nejsou efektivnější (The American Prospekt 2007).

Politici si nevybírají ta nejsprávnější řešení, zvláště ne dle svého vlastního názoru,

politici se snaží uspokojovat voliče. Proto naplňují jejich preference a zároveň se snaží

udržovat zem v dobrém stavu. Nakolik jednají vlády v souladu se zjištěními ekonomické

vědy, není spojeno se vzděláním jich samých, ale s jejich ochotou jednat v zájmu země

bez ohledu na veřejné mínění. Erudovaní poradci pravděpodobné následky potenciálních

opatření jistě vládcům popíší. Problém nespočívá v absenci akademických titulů na straně

politické nabídky, ale v absenci motivace volit racionálně na straně poptávky.

Gaus předkládá celou řadu podmínek, které by měl plnit užitečný rádce. Měl by umět

odhadnout magnitudu nákladů a příjmů, měl by umět započítat veškeré podstatné proměnné a

také jejich interakce (Gaus 2008: 298-301). Není divu, že hodnotí schopnost expertů

předpokládat výsledky i relativně jednoduchých problémů jako znepokojivě nedostačující.

Pokud budeme brát problém opomenutých proměnných vážně, neobstojí jako dobré rady

nejen doporučení ekonomů, dobrá rada se stane prakticky nemožnou.

Caplan se domnívá, že lze dávat přínosné rady i na základě hrubých odhadů,

nepřihlížejících k většině potenciálních proměnných. Zvláště pokud můžeme přihlížet

ke zkušenostem. Když laici ignorují náklady i příjmy, které jsou zřejmé a významné, expertní

odhad přinese zpravidla výrazné zlepšení (Caplan 2008: 396-398).

Wittman sice souhlasí s Caplanem, že průměrné názory voličů a ekonomů nejsou

shodné, ale zpochybňuje, že rozdíl je ekonomicky signifikantní. Dle jeho názoru není

podstatná úplná shoda, ale stejný směr mínění. Důležité je, jestli voliči s ekonomy spíše

51

souhlasí, nebo nesouhlasí. Velikost problému už tak podstatná není, záleží na shodě, že

problému čelíme (Wittman 2008: 364).

Wittman je také pevným zastáncem modelu mediánového voliče, podle něj se každá

změna mediánové preference stejnou silou projeví v politice. Pokud doktorát z ekonomie

preference mění, pak nedostatečné porozumění ekonomické problematice mění politiku také.

Míra je klíčová. Lidé, kteří problém považují za vážný, jistě budou volit drastičtější opatření

než lidé, kteří problém vnímají jako spíše nevýznamný. SAEE stejně jako všechny

kvantitativní výzkumy nutí respondenty volit diskrétní pozice, což zakrývá velké množství

neshod. Mezi odpověďmi průměrného velmi liberálního demokrata a průměrného velmi

konzervativního republikána, tedy opačnými okraji amerického politického spektra,

byl na základě SAEE na stupnici 0-2 naměřen rozdíl 0.3. Mezi průměrem veřejnosti

a ekonomy to bylo 0.52 (Caplan 2008: 405-406).

Quirk přisuzuje větší část rozdílu v mínění odborníků a laiků skutečnosti,

kterou zmiňuje i Caplan, obyčejní občané vnímají téměř každý faktor jako důležitější

než ekonomové. Tento jev nazývá „inflací vlivů“. „Víra, že záleží na všem, že všechny

problémy jsou vážné, nemá žádné zřejmé důsledky“ (Quirk 2008: 338).

Když se podmínky zhorší, voliči zpravidla požadují rozhodnou akci. Proč bychom

tedy neměli předpokládat, že budou požadovat akci přehnanou? Problémy přece

nadhodnocují. Nadměrné obavy se sice jistě do určité míry negují, to ale není důvod domnívat

se, že je inflace vlivů neškodná (Caplan 2008: 403).

Quirk také upozorňuje na výzkum Tetlocka (2005) prokazující, že správnost názoru

expertů je vzhledem k úspěšnosti jejich odhadů přeceňovaná. Jak ale píše Caplan, Tetlock

nadhodnocuje slabiny odborníků a podhodnocuje jejich silné stránky. Experti jsou skutečně

příliš sebevědomí v hodnocení kontroverzních problémů, ale jejich odpovědi na otázky

„jednoduché“ jsou výrazně úspěšnější než názory laiků nebo náhodné tipování. Quirkovo

doporučení méně dbát jakýchkoli předpokladů a více přihlížet nejistotě věcí lidských je tak

lépe redukovat na případy, kdy i mezi experty nepanuje jasná shoda (Caplan 2008: 403).

Lomasky sice věří, že ekonomové disponují expertními znalostmi, ale kdyby

měl o této skutečnosti pochyby, Caplanova argumentace by jej nepřesvědčila. Vzdělanější

lidé se totiž s ekonomií setkávají častěji, mnozí navštěvovali kurz základů ekonomie nebo

o blízkých tématech mluvili se známými ekonomického zaměření. Korelace se vzděláním tak

nemusí znamenat, že ekonomové mají pravdu (Lomasky 2008: 471)

To ale Caplan netvrdí. Dokazoval pouze, že rozdíl v mínění ekonomů a veřejnosti není

způsoben vyššími přijmy a ideologií ekonomů. Hlavní příčinou ekonomických předsudků je

52

absence vzdělání. Ekonomický konsenzus považuje za měřítko správnosti proto, že lepší

zkrátka není k dispozici.

Bernstein mylně argumentuje proti Caplanově verzi konzervativní ekonomie, která

prý postrádá spolehlivou evidenci o jejích superiorních výstupech, přesto jeho připomínkám

věnuji prostor. Ačkoli Caplan neužívá v knize svou verzi ekonomie, ale zprůměrované názory

ekonomů z výzkumu SAEE, mohou být Bernsteinovy výhrady relevantní. Tvrdí, že voliči

ekonomické problematice často rozumí lépe než ekonomové Caplanova střihu.

Jako příklad uvádí mj. globalizaci, o které se voliči domnívají, že jim více uškodila než

pomohla. Podle Bernsteina tomu tak je, ale Caplan (a většina ekonomů) by to označil za dílo

předsudků a pesimismu. Bernstein tvrdí, že lidé začínají chápat, lépe než někteří ekonomové,

že rozšíření trhů sice napomáhá růstu, ale jeho efekty je dosud nezasáhly. Proto podporují

politiky, kteří tuto nerovnost zdůrazňují – což není iracionální (Bernstein 2007: 42). Existují

tudíž vlivní ekonomové, jako Bernstein, přesvědčení, že značná část toho, co Caplan zařadil

do čtyř kategorií předsudků deformujících názory občanů na hospodářství, je i přes názor

doktorů ekonomie ze studie SAEE a převládající přesvědčení ekonomické obce pravda.

Z opačného konce politického spektra kritizuje proklamovanou superioritu expertních

názorů zastánce rakouské školy Steinreich. Upozorňuje na úskalí Caplanova tvrzení,

že experti mají zpravidla pravdu. V médiích pravidelně slýcháme zjevné nepravdy od různých

odborníků, kteří mluvili např. o „faktu“antropogenního globálního oteplování nebo vlastnictví

zbraní hromadného ničení Saddámem Husajnem. Obává se, že se odborníci mohou mýlit a

mnoho laiků bude přesvědčeno k zaujmutí chybných názorů, protože stát může mít zájem

posílit některé pozice a vychýlit trh specifickým směrem, aby posílil svou moc.

Křiklavým příkladem bylo mj. dění v bývalém Sovětském svazu (Steinreich 2009: 72).

Steinreich nezpochybňuje existenci Caplanem naměřených předsudků, ale spíše

samotný předpoklad „odborníci se nemýlí“. Rozhodně se mýlit mohou, ale snad není příliš

optimistické předpokládat, že se v rámci svých oborů mýlí v průměru výrazně méně

než veřejnost. To samozřejmě není argumentem pro zavádění odborných „řešení“ na úkor

svobod veřejnosti. Vědecký konsenzus by neměl být vnímán jako nedotknutelné svaté písmo,

je na odpadlících, aby se jej pokoušeli změnit – podobným pokusem je Caplanova teorie33.

33 To je i odpovědí na kritiku Klamera: Pokud má být ekonomický konsenzus měřítkem pravdy, jak je možné že se neshodnou například američtí a nizozemští ekonomové? Jak se vůči konsenzu může vymezovat sám Caplan (Klamer 2008: 330)? Caplan nevylučuje, že se většina může mýlit a pravdu může mít i veřejnost, či kdokoli jiný – na něm však bude ležet důkazní břímě.

53

4.4 Osvícení voliči

Tullock sice důvěřuje datům ze SAEE, ale pochybuje o významu „osvícených voličů“,

jsou jen statistickou kreací a nemají s reálným světem mnoho společného. Zdá se přirozené,

že odpovědi lidí s alespoň nějakými znalostmi ekonomie budou ležet mezi odpověďmi

ignorantních mas a ekonomických Ph.D. (Tullock 2008: 485). Steinreich zpochybňuje

možnost zacházet s kompletně hypotetickou entitou, jako by byla reálná, proto zjištění

postavené na této bázi považuje za silně spekulativní. Pokud jedincům přidělíme Ph.D.,

aniž víme, jestli by k jeho získání měli potřebné schopnosti a vůli, posouváme se do roviny

předpokladů. Kromě toho vnímá občasné dosažení či překročení výsledku ekonomů

osvícenými za teoreticky nevyhovující, protože by se výsledky osvícených měli ekonomům

jen blížit (Steinreich 2009: 69 71).

Je pravda, že výpovědní hodnota osvícených voličů je značně omezená,

slouží ale jedinému – jde o kontrolora předsudků ekonomů. Pozice názoru osvícených nemusí

nutně ležet mezi masami a skutečnými držiteli doktorátu, ačkoli tomu tak je většinou.

Má-li některý předsudek ekonomů stejný směr jako u mas, může se stát, že u průměrného

respondenta bude po „osvícení “přidělením Ph.D., méně intenzivní. V takové situaci

se osvícení voliči budou od názoru mas lišit více než ekonomové. Jednoduše řečeno, záleží

na směru předsudků.

4.5 Zázrak agregace a organizované zájmy

„Zázrak agregace“ nemusí být deformován jen systematickými předsudky, Caplan

dle Callahana podceňuje vliv organizovaných zájmů jako jsou příjemci dotací, smluvní

partneři státu, lobbisté atd.. Právě ti jsou totiž nejvíce motivováni, aby se řádně informovali

o dopadech svých voleb. Proto právě oni mohou být oním rozhodujícím 1 % v rámci

ignorantního celku. Nejpravděpodobnějším výstupem „zázraku agregace“ je vláda dobře

organizovaných (Callahan 2008: 474).

Podobný scénář je v rozporu s několika zjištěními. Voliči nevolí v sebezájmu, pak

by se museli chovat jinak. Organizované zájmy by musely volební účast považovat

za prostředek k dosažení svých cílů, tzn. považovat své hlasy za významné.

I za tohoto předpokladu, by ostatní voliči nesměli trpět systematickými předsudky, jejichž

existenci Caplan dokládá. Ani organizovaná menšina nemá dostatečnou sílu, aby výsledek

voleb navzdory směru předsudků změnila.

54

Jak se domnívají Kiewiet a Mattozzi, protekcionistická opatření jsou příliš detailní,

než aby o nich mohli mít voliči povědomí. Nevyplatí se jim tyto detaily zjišťovat, což vytváří

prostor pro uplatnění organizovaných zájmů (Kiewiet & Mattozzi 2008: 323). Lomasky se

domnívá, že lobbistické tlaky mohou převážit i případné předsudky, ať už negativně nebo

pozitivně (Lomasky 2008: 478).

Lobbisté podle Caplana nemohou přímo zvrátit demokratický proces. Politik

by prosazováním nepopulárního opatření riskoval příliš mnoho. Spíše platí, že lobby uplatňují

vliv v těch oblastech, ve kterých je veřejnost indiferentní. „Pokud nemá veřejnost silný názor

na to, jak snížit závislost na zahraniční ropě, mohou producenti ethanolu prosadit zavedení

cel. Ať však budou lobbovat sebesilněji, nepodaří se jim zakázat benzín“ (Caplan 2007: 20).

Caplan a Kiewiet s Mattozi se neshodují na mechanismu, který protekcionismus

umožňuje. První možností je standardní přístup „koncentrované zisky a rozptýlené náklady“.

Demokracie se však tomuto problému, jak jsem už zmínil v podkapitole Selhání racionální

ignorance, může bránit. Voliči mohou např. prosadit dodatek o volném trhu k ústavě.

Podobná opatření nemají podporu jednoduše proto, že většina voličů chce protekcionismus

(Caplan 2008: 402).

4.6 Demokracie

Colander Caplanovi vyčítá malý důraz na historické argumenty, demokracie funguje

lépe než alternativní systémy, které kdy byly vyzkoušeny (Colander 2008: 263).

I v tomto případě se Caplan ohrazuje proti černobílému rozlišování na dvě antagonistické

možnosti. Demokracie není jediným bodem, ale kontinuem. Caplan se ji snaží zlepšit,

ne nahradit jiným systémem (Caplan 2008: 388).

Stejným způsobem lze reagovat i na domněnku Elstera a Landmore, že dle Caplanova

názoru platí: čím měně demokracie, tím lépe. V případě, že platí Caplanův názor,

že demokracie produkuje lepší politická opatření, než bychom očekávali na základě veřejného

mínění, měla by dle těchto autorů jeho kniha nést spíše podtitul „Proč by demokracie měly

teoreticky volit špatnou politiku, i když tomu tak není“ (Elster & Landmore 2008: 273-4).

Každá demokracie zavedla např. protekcionistická opatření. Tato opatření jsou

zpravidla populární, proto je pro politiky obtížné je zrušit. Obchodní politika sice bývá méně

protekcionistická, než jak by si přála veřejnost, ale protekcionismus je škodlivý stále a veřejné

mínění je z velké části odpovědné za jeho existenci (Caplan 2008: 394)

Lomasky sice chápe, že Caplan nenavrhuje přímo nedemokratický režim, ale pokud

tvrdí, že demokracie funguje špatně, a zároveň neumí v historii ani současnosti nalézt systém

55

lepší, musí být dobrý systém utopií. Jistá míra nedokonalosti je nevyhnutelná a při hodnocení

kvality se je vždy třeba ptát: „Ve srovnání s čím?“ Nadobyčejná historická prosperita

Spojených států je silným zpochybněním Caplanova předpokladu (Lomasky 2008: 477-480).

Opravdu je utopické ptát se, jak současnou situaci zlepšit? Caplanovým výchozím

bodem je dnešní stav demokracie, zejména americké (mně se to líbí víc).

Spatřuje v něm značné nedostatky a logicky považuje za správné se je pokoušet zmírnit.

Americká prosperita stojí bezpochyby na dlouhé řadě faktorů, včetně demokratického zřízení,

otázka však zní: Mohlo by být ještě lépe?

Caplan se soustředí pouze na ekonomické předsudky, což nejen vytváří nepřesný

obraz o motivech volby, ale také zakrývá velkou část škod, které majoritní nadšení produkuje,

myslí si Lomasky. Demokracie produkuje mnohem škodlivější opatření než protekcionismus,

např. podporu válkám a předimenzovaný systém věznic (Lomasky 2008: 480-481).

Ekonomické předsudky použil Caplan nikoli jako jediný motiv voleb, ale jako podklad

pro jeho teorii iracionální racionality. Vzhledem k tomu, že očekávaný zisk z volby se blíží

nule, lidé raději vyhoví svým příjemným představám, než aby se snažili o volbu

co nejsprávnější.

Efekty této teorie se neomezují jen na ekonomickou oblast, která slouží spíše jako

ilustrace a zároveň je jednou z oblastí nejdůležitějších. Závažnost Lomaskym uváděných

problémů si posuzovat netroufám a rámec této práce mi to ani neumožňuje.

Skutečnost, že voliči nerozhodují pouze o hospodářské problematice, akcentuje

i Norton. Mnoho vládních snah míří mimo oblast ekonomiky, není proto na místě ekonomické

znalosti zvýhodňovat (Norton 2008: 64).

V demokracii rozhodují voliči o velkém množství normativních problémů. Není

na ekonomech, aby lidem v tomto ohledu radili. A právě to by dělali, pokud stavěli politické

závěry na svých pozitivních či vědeckých teoriích (Colander 2008: 267).

Colanderova přípomínka by byla platná, pokud by šlo o čistě normativní rozhodnutí.

V reálném světě jsou ale obvykle pozitivní a normativní dimenze provázány. Oblíbenost

normativních řešení úzce souvisí s jejich pozitivními efekty, které mohou ekonomové popsat.

Naprostá většina opatření je s hospodářstvím provázána. Ekonomové tak mohou radit

podobně normativně jako třeba lékaři, v obou případech vychází z obecně přijímaných

předpokladů o kýžených výstupech (zdraví, prosperita) a svých specializovaných znalostí

(Caplan 2008: 389-390).

Caplanovi Lomasky vyčítá i nepropracovanost jeho návrhů na zlepšení výstupu

demokracie. Řešení by měla zahrnovat široký okruh politik, nejen ty ekonomické. Lomasky

56

podotýká, že to nejsou neznalosti, které vedou voliče k nerozumným rozhodnutím, ale emoce

(Lomasky 2008: 483).

Pod toto tvrzení by se jistě podepsal i Caplan, ale zdůraznil by, že neinformovanost

dogmatismus podporuje.

Ekonomie není „jen“ naukou o hospodářství, ale také vědou o chování člověka

coby racionálního tvora. Pro její využití je místo v každé oblasti lidského jednání.

57

5 Závěr

Demokracie žádá po voličích hlasy, ale oplátkou nabízí jen zanedbatelný vliv.

Z pohledu jednoho voliče jsou její výstupy na jeho rozhodnutí nezávislé. Nejedná se tak

o variaci nákupu nebo jiného chování na trhu. Na rozdíl od nakupujících nemají voliči

pobídky k racionálnímu34 chování. Pojetí demokracie coby veřejného fóra k řešení problémů

společnosti je naivní. Když volič rozhoduje o jejich řešení, jeho hlavním cílem je vylepšit

své vlastní sebehodnocení.

Ekonomové zkoumají primárně trhy, disponují ale i řadou dalších náhledů na lidské

chování. Když první pionýři přirovnali politiku k trhu, vznikl bohužel i nešťastný trend.

Studium politiky tak nabízí mnoho nového k prozkoumání, ale také mnoho starého

k přehodnocení. Ekonomická věda oprávněně čelila kritice za přehlížení rozdílů

mezi politickým a tržním chováním. Jde se však pouze právě o selhání ekonomů, nikoli

ekonomie. Iracionální chování voličů je přesně takové, jaké předpovídá ekonomie iracionality

(Caplan 2007: 140-141).

Analogie mezi volbami a trhem je falešná, protože demokracie je veřejným statkem.

Voliči si kýžená opatření nekupují, jen svůj hlas přidávají k hlasům ostatních. Veřejným

statkům ekonomové přisuzují nepříjemnou vlastnost, jejich spotřeba může pro jednotlivce

znamenat jen minimální náklad, který ale může vyvolat vysoké náklady agregátní. Jde totiž

o náklad rozptýlený, kterým trpí i ostatní. Stejným způsobem vzniká i externalita demokracie

spočívající v systematických předsudcích.

Jak jsem ukázal, odolává tato teorie kritice poměrně zdatně. Výhrady založené

na Caplanově údajném chybném rozlišování racionality a iracionality jsou zpravidla založeny

na nepřesném pochopení jeho výkladu. Tato kritika tak spíše než obsahové slabiny zkoumané

teorie ukazuje, že Caplan měl věnovat více úsilí jasnějšímu vymezení používaných pojmů.

Podobný problém je spojen i s odbornými znalostmi coby měřítkem pravdy.

Za nejpřínosnější připomínku v této oblasti považuji Quirkovo zdůraznění komplexnosti

lidského života a společnosti, která znejišťuje každý expertní odhad a doporučení. Zvláště

ve složitějších případech je proto na místě zachovávat při zavádění nových opatření, byť jsou

34 Ať definujeme racionalitu jakkoli, svět, ve kterém jsou voliči šťastně pošetilí, se bude výrazně lišit od toho, ve kterém se chovají logicky (Caplan 2007: 141).

58

doporučována experty, střídmost. Většina sporných bodů však byla dobře obhájena, což platí

i pro oblasti vzdělání a dogmatismu a vlivu organizovaných zájmů.

I v oblasti fungování demokracie došlo při interpretaci Mýtu racionálního voliče

k několika nedorozuměním. Caplan neútočí na demokracii jako takovou, snaží se ji naopak

zlepšit. Pravdou je, jak píše Lomasky, že Caplanovy návrhy jsou spíše naznačením možných

směrů reforem, než propracovaným řešením. Nelze mu ale upřít, že poukázal na další slabinu

většinového rozhodování.

Nejslabší článek Caplanovy teorie odhalila kritika v podobě kategorie osvícených

voličů. Steinreich i Tullock zpochybnili její vztah k relalitě a dle mého názoru důvodně.

Ačkoli ekonomické vzdělání může u skutečných vzdělaných lidí vést k menší míře

předsudků, není zdaleka jisté že by tomu tak bylo i u lidí, kteří v realitě vzdělaní nejsou.

Je problematické předpokládat „přidělení“ doktorátu i těm, kdo o něj nemusí mít zájem,

ani nemusí být k jeho získání vybaveni. Caplanova obhajova absence předsudků ekonomů

je tak značně spekulativní. Naštěstí pro něj nejsou osvícení voliči pro základní tezi díla

klíčoví, pouze vyvrací podezření ze zaujatosti ekonomů. Vyšší míra objektivity odborníků

bývá většinou akceptována i bez nutnosti využití statistických metod. Systematické předsudky

veřejnosti navíc demonstruje i empirie, nejen SAEE.

Každodenní zkušenost nám pomáhá poznat, že jedním ze statků, kterých si lidé cení,

je jejich světonázor. Pokud tento předpoklad propojíme se základní spotřebitelskou teorií,

získáme model racionální iracionality. Její poptávané množství klesá, stejně jako poptávané

množství např. jablek, s rostoucí cenou. Bohužel jsou pobídky k racionálnímu uvažování

o politice minimální. Jedinec může užívat psychologických benefitů, aniž by za ně „platil“.

Demokracie tak poskytuje občanům neoptimálně vysoký emoční zisk na úkor materiálního

životního standardu (Caplan 2007: 206).

Ekonomové správně odvozují, že pokud jsou voliči racionální, ve volbách vítězí ti,

kdo nejlépe slouží jejich zájmům. Proto nepřipisují velký význam jevům jako jsou korupce

nebo propaganda, které u iracionálních často nevyvolávají adekvátní reakce. Nebezpečí

ze strany politické nabídky je tak podceňováno (Caplan 2007: 181).

Vysvětlení často zmiňovaného paradoxu racionální volby, že účast ve volbách přináší

nižší zisky než náklady, se také zdá být spojeno právě s psychologickými benefity, jejichž

kooptace by klasické teorii veřejné volby umožnila vyřešit víceré rozpory s realitou.

Psychologický užitek má potenciál přivádět voliče k urnám, na rozdíl od toho materiálního

totiž může převýšit jejich náklady.

59

Caplanův přístup ale není revolucí proti klasické teorii veřejné volby, je pouze její

reformou. Ve středu pozornosti je u obou přístupů jednotlivec a jeho rozhodovací proces.

Nikoli struktura společnosti a kontext, ve kterém voliči jednají, jako u přístupů

sociologických (Evans 2004: 199). Tradičně deduktivní Caplanovo pojetí potvrzuje

i předpoklad voličů maximalizujících užitek, ale rozšiřuje jeho možné zdroje

o psychologickou dimenzi.

Racionální iracionalita je skromným zpřesněním existujících modelů lidského

chování. Předpoklad, že všichni lidé jsou stále racionální, neodpovídá skutečnosti a neslouží

ekonomii dobře. Rozumnější je uvažovat, že lidé přizpůsobují míru racionality nákladům

chybné volby (Caplan 2007: 135)

Caplanova teorie jistě není důvodem k zavržení demokracie jako režimu, k její úpravě

však ano. Majoritní rozhodování produkuje horší výsledky, než jsme předpokládali, hlavní

alternativou k vládě většiny jsou trhy. Ať už hodnotíme tržní princip jakkoli, pokud jsme

k fungování demokracie pesimističtější než dříve, nové optimální řešení by na něj mělo méně

spoléhat a více prostoru ponechat soukromému rozhodování. Dle závěrů vyplývajících

z Caplanovy teorie by tak i ekonomové, často obviňovaní z tržního fundamentalismu, měli

být více protržní. Jejich současné postoje jsou totiž spojeny s přeceňováním kvalit demokracie

(Caplan 2007: 195).

Mýtus racionálního voliče není první knihou, ve které byly systematické předsudky

zmíněny. Iracionalitu zaznamenala již celá řada myslitelů, ekonomických i politických.

Buchanan upozornil, že pokud nelze očekávat, že se voliči rozhodují dle preferovaných

politických výstupů, otevírá se iracionalitě široké pole působnosti. Tato iracionalita je plodem

institucionálního rámce, ve kterém volba probíhá. Normativní aparát moderní ekonomie

blahobytu by proto měl označit většinové politické rozhodování za neuspokojivé a preferovat

decentralizované trhy před majoritním volební procesem. (Buchanan 2000: 168-169). On, ani

jeho předchůdci Smith, Bastiat, von Mises, Schumpeter či Machiavelli, Michels, Le Bon nebo

Mosca ale nezmapovali její dopady tak důkladně, jak se pokouší Caplan.

Dle reakcí mnoha hodnotitelů se jedná o pokus úspěšný. Přes možné nedostatky nelze

Caplanově teorii upřít výraznou zásluhu – je novým pohledem na fungování demokracie a

otevírá nové teritorium pro další výzkum. „Ať už první zmapování dříve neobjeveného

světadílu trpí jakýmikoliv vadami, zaslouží si úctu za upozornění na jeho existenci“

(Callahan 2008: 474). Caplan také poctivě rozpracoval důvody, proč je účast ve volbách

z velké části plýtváním, což kvitoval mj. Gordon Tullock, který se sám voleb neúčastnil

od doby, kdy si přečetl Downsovu An Economic Theory of Democracy. „Ačkoliv je Caplan

60

v rozporu s konvenčním věděním, jem si jistý, že má pravdu. Není zřejmé, že vědomé

ignorování problematik by vedlo k nižší kvalitě hlasů, než máme dnes“ (Tullock 2008: 487).

Jak píše Economist, Caplan dobře diagnostikoval problém demokracie, i když jeho předpis

nepomůže k získání mandátů (Economist 2007).

Navrhované zvýšení váhy hlasu vzdělaných či test schopnosti volit jsou politicky zcela

neprůchodné a otázkou zůstává, zda pozitivní efekt zvýšení kvality hlasů odpovídá riziku

zneužití podobného systému. Pravdou je, že podobný způsob myšlení měl v minulosti

tragické následky (Roháč 2008: 8).

Návrhy z oblasti vzdělávání jsou výrazně méně kontroverzní. K úspěchu apelu

na ekonomy i informovanou veřejnost, aby se více snažili vzdělávat své okolí, stačí jen ochota

cílové skupiny. Reforma výuky ekonomie, vyšší důraz na blahodárné charakteristiky tržního

principu v úvodních kurzech, má nároky o něco vyšší, ale zdá se rozumná. Mezi studenty by

se pak, doufejme, méně šířila tvrzení podobná tomu, které jsem slyšel od svého spolužáka:

„Učit se o efektivitě trhu je k ničemu, stejně funguje jen v neexistující dokonalé konkurenci“.

Jediným skutečným řešením příčiny zkoumaného problému demokracie, nikoli

jeho projevů, ale zůstává jediné – omezovat individuální tržní rozhodování jen v těch

nejnutnějších případech.

61

6 Literatura a internetové zdroje

Autokaleidoskop.cz (2007): Toyota – 50 let v USA

(http://www.autokaleidoskop.cz/Historie/Toyota-50-let-v-USA-/).

Bennet, S. - Friedman, J. (2008): The Irrelevance of Economic Theory to Understanding

Economic Ignorance, Critical Review, Vol 20, No 3, pp. 195-258

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=101&did=1616776941&SrchMode=1&sid=1&Fmt=

2&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192576&clientId=453

97&cfc=1).

Bernstein, J. (2007): Which Kind of Economics

(http://www.prospect.org/cs/articles?article=which_kind_of_economics ).

Buchanan, J. (2000): Politics as Public Choice, Indianapolis, Liberty Fund.

Buchanan, J. (2002): Politika očima ekonoma, Praha, Liberální institut.

Callahan, G. (2007): Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies,

Book Reviews, Vol 13, No 3, pp. 470-474

(http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=5&hid=4&sid=873a2f0f-4489-4415-b003-

dea4560f2561%40SRCSM1#db=a9h&AN=36321717).

Caplan, B. (2007): The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies,

Princeton, Princeton University Press.

Caplan, B. (2008): Reply to My Critics, Critical Review, Vol 20, No 3, pp. 377-413

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=1&did=1616777011&SrchMode=1&sid=1&Fmt=2

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1273833676&clientId=4539

7).

Colander, D. (2008): The Myth of the Myth of the Rational Voter, Critical Review, Vol 20,

No 3, pp. 259-272

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=103&did=1616776951&SrchMode=1&sid=1&Fmt=

2&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192576&clientId=453

97&cfc=1).

62

Cssd.cz (2009): Jistoty pro lidi, naděje pro naši zemi (http://www.cssd.cz/soubory/ke-

stazeni/dokumenty/programove-dokumenty/programova_brozura_el.verze.pdf).

Downs, A. (1957): An Economic Theory of Democracy, Boston, Addison-Wesley Publishing.

Dvorská–Krupková, L. (1994): Teorie veřejné volby, Praha, Vysoká škola ekonomická

v Praze.

Economist (2007): Vote for Me, Dimwit, Vol 383, No 42, pp. 42

(http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=6&hid=110&sid=e7b6df88-2ddf-48c2-8122-

4d0a6a70614c@sessionmgr112&bdata=Jmxhbmc9Y3Mmc2l0ZT1laG9zdC1saXZl#db=a9h&

AN=25432643).

Elster, J. - Landmore, H. (2008): Ideology and Dystopia, Critical Review, Vol 20, No 3, pp.

273-290

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=96&did=1616776961&SrchMode=1&sid=1&Fmt=2

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192458&clientId=4539

7 ).

Evans, J. (2004): Voters & Voting: An Intruduction, London, Sage Publications.

Gaus, G. (2008): Is the Public Incompetent? Compared to whom? About what?, Critical

Review, Vol 20, No 3, pp. 291-312

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=98&did=1616776971&SrchMode=1&sid=1&Fmt=2

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192458&clientId=4539

7 ).

Kiewiet, D. - Mattozzi, A. (2008): Voter Rationality and Democratic Government, Critical

Review, Vol 20, No 3, pp. 313-326

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=104&did=1616776981&SrchMode=1&sid=1&Fmt=

2&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192576&clientId=453

97&cfc=1).

Klamer, A. (2008): Is the Public Really Irrational about Economics?, Critical Review, Vol

20, No 3, pp. 327-332

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=97&did=1616776991&SrchMode=1&sid=1&Fmt=2

63

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192458&clientId=4539

7 ).

Libinst.cz (2010): Asociace pro výuku ekonomie na středních školách – AVES

(http://libinst.cz/stranka.php?id=243).

Lomasky, L. (2008): Swing and a Myth: a Review of Caplan's The Myth of the Rational

Voter, Public Choice, Vol 135, No 3-4, pp. 469-484

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=116&sid=1&srchmode=1&vinst=PROD&fmt=2&st

artpage=-

1&vname=PQD&did=1471279341&scaling=FULL&pmid=53497&vtype=PQD&fileinfoinde

x=/share4/pqimage/pqirs102/20100417120520290/20012/out.pdf&source=$source&rqt=309

&TS=1272125978&clientId=45397&cfc=1).

McClough, D. (2008): The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad

Policies, American Economist, Vol 52, No 1, pp. 115-116

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=123&did=1518696401&SrchMode=1&sid=1&Fmt=

3&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271194329&clientId=453

97).

Miller, S. (2009): Economic Bias and Ideology: Evidence from the General Social Survey,

Journal of Private Enterprise, Vol 25, No 1, pp. 31-49

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=0&did=1921044971&SrchMode=1&sid=2&Fmt=3

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1274007028&clientId=4539

7)

Norton, A. (2007): The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies,

Policy, Vol 24, No 3, pp. 63-64

(http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=3&hid=12&sid=3afa3a4e-1851-4428-848e-

6465a856eb69%40sessionmgr2).

Quirk, P. (2008): Putting Experts in their Place, Critical Review, Vol 20, No 3, pp. 333-357

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=99&did=1616777001&SrchMode=1&sid=1&Fmt=2

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192458&clientId=4539

7&cfc=1 ).

64

Roháč, D. (2008): Recenze – Bryan Caplan: Mýtus racionálního voliče, CEP – Newsletter

Centra pro ekonomiku a politiku, duben 2008, pp. 8.

Schwarz, J. (1996): Ronald H. Coase – Ekonom, který se „vloupal“ do práva

(http://www.libinst.cz/clanky.php?id=34).

Smith, A (2001): Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Praha, Liberální institut.

Steinreich, D. (2009): The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad

Policies, Quarterly Journal of Austrian Economics, Vol 12, No 2, pp. 68-76

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=0&did=1937599521&SrchMode=1&sid=2&Fmt=3

&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1273833946&clientId=4539

7).

The American Prospect (2007): Econocracy

(http://www.prospect.org/cs/articles?article=upfront_e_pluribus_ulcer ).

Tullock, G.(2004): The Economics of Politics, Indianapolis, Liberty Fund.

Tullock, G. (2008): Reflections on Caplan´s The Myth of the Rational Voter, Public Choice,

Vol 135, No 3, pp. 485-487

(http://www.springerlink.com/content/h20303762431h918/fulltext.pdf).

Vojáček, O. (2007): Nejvýznamnější pohledy na preference v ekonomické myšlení

(http://www.czp.cuni.cz/ekonomie/letskolacraj/vojacek.pdf).

Wittman, D. (2008): The Myth of the Rational Voter?, Critical Review, Vol 20, No 3,

pp. 359-376

(http://proquest.umi.com/pqdweb?index=102&did=1616777021&SrchMode=1&sid=1&Fmt=

2&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1271192576&clientId=453

97 ).

65

7 Seznam tabulek, grafů, obrázků a schémat

Obrázek 1: Model mediánového voliče: Náhodná chyba.........................................................15

Obrázek 2: Model mediánového voliče: Systematická chyba ..................................................16

Obrázek 3: Rozložení ekonomické negramotnosti ...................................................................19

Obrázek 4: Materiální cena chyb ..............................................................................................21

Obrázek 5: Poptávka po iracionalitě .........................................................................................22

Obrázek 6: Různé elasticity poptávky po iracionalitě ..............................................................23

Obrázek 7: Neoklasická poptávka po iracionalitě ....................................................................23

Obrázek 8: Poptávka voličů po iracionalitě ..............................................................................25

Obrázek 9: Téměř-neoklasická poptávka po iracionalitě .........................................................26

Obrázek 10: Cena altruismu na trhu a v politice ......................................................................30

66

8 Seznam použitých zkratek

GIGO Garbage in, garbage out

SAEE Survey of Americans and economists on the economy

SIVH Self-interested voter hypothesis

USA United states of America