Kompozitní cenový index: kompromis mezi původní a současnou definicí inflace LUKÁŠ PFEIFER* Abstrakt: Článek se zabývá původní a současnou definicí inflace, respektive jejich měnově-politickými nedostatky prohlubující fluktuace hospodářského cyklu. U původní definice inflace identifikuje jako hlavní negativum absenci cykličnosti permanentně kladných přírůstků peněžních agregátů, kdežto u současné definice inflace úzké zaměření se na vývoj spotřebitelských cen. Na základě tohoto poznání přichází s řešením v podobě kompozitního cenového indexu, který nejen zahrnuje vývoj cen v rámci celého produkčního procesu, ale také se vyvíjí v souladu s využívaným množstvím peněz v ekonomice, které práce nově definuje jako součet peněžního agregátů M2 a rozdílu celkového množství úvěrů a celkového množství vkladů v ekonomice. Klíčová slova: Hospodářský cyklus, monetární politika, inflace, index spotřebitelských cen, kompozitní cenový index JEL klasifikace: E310, E320, E390, E520 * Student doktorského studia, Katedra institucionální ekonomie, Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; e-mail: [email protected].
20
Embed
Kompozitní cenový index: kompromis mezi původní a současnou ...
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
Kompozitní cenový index:
kompromis mezi původní a současnou definicí inflace
LUKÁŠ PFEIFER*
Abstrakt: Článek se zabývá původní a současnou definicí inflace,
respektive jejich měnově-politickými nedostatky prohlubující
fluktuace hospodářského cyklu. U původní definice inflace
identifikuje jako hlavní negativum absenci cykličnosti permanentně
kladných přírůstků peněžních agregátů, kdežto u současné definice
inflace úzké zaměření se na vývoj spotřebitelských cen. Na základě
tohoto poznání přichází s řešením v podobě kompozitního cenového
indexu, který nejen zahrnuje vývoj cen v rámci celého produkčního
procesu, ale také se vyvíjí v souladu s využívaným množstvím peněz v
ekonomice, které práce nově definuje jako součet peněžního agregátů
M2 a rozdílu celkového množství úvěrů a celkového množství vkladů
v ekonomice.
Klíčová slova: Hospodářský cyklus, monetární politika, inflace, index spotřebitelských cen,
kompozitní cenový index
JEL klasifikace: E310, E320, E390, E520
*Student doktorského studia, Katedra institucionální ekonomie, Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám.
Inflaci můžeme v současné době považovat za nejdůležitější makroekonomický ukazatel.
Tento fakt potvrzuje explicitně či implicitně deklarovaný cíl centrálních bank vyspělých zemí
udržovat stabilní míru inflace. Tomuto cíli centrální banky přizpůsobují svoji monetární
politiku, v jejímž důsledku dochází dle rakouské školy ke vzniku hospodářského cyklu, jehož
fluktuace mají následně výrazný vliv na ostatní makroekonomické ukazatele. Inflace však
nebyla vždy definována, tak jak ji známe dnes, tedy jako růst všeobecné cenové hladiny v
čase (respektive jako růst cen spotřebitelských statků). Původně byla inflace definována jako
zvyšování peněžní zásoby v čase.
V této práci se budu věnovat konsekvencím obou definic inflace na fluktuaci hospodářského
cyklu. Nejprve pomocí analýzy vývoje jednotlivých peněžních agregátů a cenových indexů v
předcházejících téměř dvaceti letech v USA určím měnově-politická negativa a pozitiva obou
definic inflace v rámci současného bankovnictví v čele s centrální bankou a komerčním
bankovnictvím založeném na částečných rezervách. Během tohoto rozboru budu uvažovat v
souladu s monetárním vysvětlením hospodářského cyklu, podle nějž mají změny monetární
politiky centrální banky učiněné zejména na základě vývoje "inflace" naprosto fundamentální
vliv na vývoj hospodářského cyklu.
Poté se budu zabývat kompozitním cenovým indexem, který lze chápat jako jakýsi
kompromis mezi výše zmíněnými definicemi inflace. Kompozitní cenový index se totiž snaží
zachytit vývoj cen v rámci všech stádií produkčního procesu, čímž reflektuje daleko lépe
množství peněz v ekonomice, než dnes využívané cenové indexy založené na nadhodnocené
váze spotřebitelských cen. Opět na základě analýzy založené na rakouské teorii
hospodářského cyklu poukážu na výhody kompozitního cenového indexu, které lze spatřit
zejména v jeho rychlé a velmi silné reakci na vývoj množství peněz v ekonomice, respektive
tedy v silné korelaci s fází hospodářského cyklu. Využitím tohoto indexu pro měnově-
politické účely by tak došlo k eliminaci mnoha negativ spjatých s předchozími přístupy,
zejména k ukotvení množství peněz v ekonomice, což by v konečném důsledku vedlo k vyšší
stabilitě hospodářského cyklu.
2
Původní definice inflace
Definice inflace se začala vytvářet během sporu mezi měnovou a bankovní školou, jenž se
odehrával ve Velké Británii v první polovině 19. století. Vítězem v této rozepři byla měnová
škola, která inflaci chápala jako nárůst peněžní nabídky nekryté zlatem. Od této definice se
však brzy upustilo a definice inflace se začala přibližovat směrem k její současné podobě.
Rakouští ekonomové tento přesun nepřijali a stále se drží původní definice, podle níž inflace
jednoduše znamená nárůst (nafukování) peněžní zásoby.2 Postoj rakouských ekonomů lze
vyjádřit citací z Misesovy knihy Lidské jednání:
"To, co dnes mnozí lidé nazývají inflací nebo deflací, již není oním velkým zvýšením nebo
snížením nabídky peněz, ale jejím neúprosným důsledkem. Tato inovace není v žádném
případě neškodná."3
Monetaristický experiment vyzdvihl do popředí vliv peněz na vývoj ekonomiky. V 70. a 80.
letech byl značný vliv monetarismu viditelný i v měnově-politické praxi, když některé země
přijaly Friedmanovo pravidlo stálého měnového růstu. Tento měnově-politický režim vedl k
ukotvení měnové politiky a praktické nemožnosti jejího ovlivnění ze strany zájmových
skupin. Časem se však od jeho využití ustoupilo z důvodu nestability peněžního
multiplikátoru a rychlosti oběhu peněz. Z toho vyplývala další negativa jako nesrozumitelnost
vztahu množství peněz a cenové hladiny či snižující se kontrola centrálních bank nad růstem
množství peněz v ekonomice. Tyto praktické problémy vycházejí ze samé podstaty
konstrukce peněžních agregátů, které ignorují subjektivní vnímání peněz ekonomickými
subjekty, což je podstatné zejména v nestabilních dobách hospodářského cyklu, kdy se značně
liší množství peněz vyjádřené peněžními agregáty od skutečně využívaných peněz v
ekonomice.
Tím se dostáváme k zásadní slabině původní definice inflace, chápané jako nárůst objemu
peněžních agregátů. Tou je zmíněná slabá korelace mezi velikostí peněžních agregátů
reprezentujících peněžní zásobu a množstvím využívaných peněz v ekonomice. To dokládá i
obrázek č. 1, kde je vidět, že meziroční změna těchto agregátů se pohybuje pouze v kladných
číslech. Jejich volatilita se poté odlišuje podle stupně těchto agregátů. Měnové agregáty
obecně ilustrují souhrn peněžních prostředků s určitým stupněm likvidity, s vyšším stupněm
roste obsah aktiv zahrnutých v agregátu o stále méně likvidní aktiva. Tato kladná volatilita
2 HAZLITT, Henry: What You Should Know About Inflation, D. VAN NOSTRAND COMPANY, INC.
Princeton, New Jersey 1965, str. 1-3,přístup z internetu: http://mises.org/books/inflation.pdf 3 VON MISES, Ludwig: Lidské jednání – Pojednání o ekonomii, Praha, Liberální institut 2006, str. 382, ISBN
80-86389-45-6, přístup z internetu: http://www.libinst.cz/etexts/mises_lidske_jednani.pdf
3
peněžních agregátů je viditelná na následujícím obrázku č. 1 a ilustruje permanentní růst
množství takto vyjádřených peněz v ekonomice ve sledovaném období.
Obrázek 1: Meziroční růst peněžních agregátů v USA v letech 1991 - 2011 (v mld. dolarů)
Zdroj: Federal Reserve Bank of St. Louis
Jak jsem v úvodu deklaroval, během této práce se budeme zabývat zejména důsledky
jednotlivých definic inflace na fluktuace hospodářského cyklu a uvažovat budeme v souladu
s měnovým vysvětlením hospodářského cyklu, podle nějž jsou příčinou cyklu právě změny
peněžní zásoby, které lze vyjádřit vývojem uvedených peněžních agregátů. Z vývoje
jednotlivých peněžních agregátů v USA (obr. č.1) však nelze vyčíst jejich schopnost
upozornit na přehřívání ekonomiky a na blížící se recesi, respektive ani identifikovat recesi
samotnou (viz prasknutí technologické bubliny). Ačkoliv měnové agregáty v době boomu ve
sledovaném období meziročně vždy výrazně rostly, největší nárůst zaznamenaly až v průběhu
recese, z důvodu silné angažovanosti centrální banky. Fakt, že v době hospodářského propadu
dochází k útlumu úvěrové aktivity komerčních bank a obecně klesá využitelnost peněz v
ekonomice, respektive klesá rychlost obratu peněz, se z vývoje peněžních agregátů
nedozvíme.
Současný bankovní systém s částečnými rezervami rozšiřuje množství peněz prostřednictvím
úvěrové činnosti komerčních bank, která výrazně kolísá v průběhu hospodářského cyklu.
Jednotlivé komerční banky tak jednoduše vytvářejí nové peníze z peněz získaných z vkladů
4
klientů. Určitou část vkladů drží v podobě rezerv, ostatní prostředky využívají k poskytování
úvěrů. Ve chvíli, kdy ekonomika zažívá boom a úvěrová aktivita komerčních bank je na svém
vrcholu, přesahuje množství úvěrů komerčních bank výrazně množství vkladů, v období
recese je tomu naopak. Tento rozdíl ovšem není zaznamenán v peněžních agregátech, čímž se
prohlubuje nesoulad vývoje peněžních agregátů se skutečně využívanými penězi.
Abychom nějak odlišili exogenní a endogenní peníze budeme využívat určité podoby
behaviorálního přístupu4, který považuje za exogenní tu část peněz, kterou dokáže centrální
banka svými kroky ovlivnit. Dále tedy budeme za exogenní část celkové peněžní zásoby
považovat množství peněz zaznamenané prostřednictvím peněžních agregátů. Pro naše účely
to bude konkrétně peněžní agregát M2. Část peněz, která je ovlivněna především politikou
jednotlivých komerčních bank budeme dále považovat za endogenní. Hranice mezi
endogenními a exogenními penězi je však velmi tenká, neboť úvěrová politika komerčních
bank do značné míry vychází z monetární politiky centrální banky. Exogenní složka
nepřetržitě roste, což dokládá její inflační charakter, ale postrádá cykličnost. Znázorňuje
množství peněz v ekonomice, ale nikoliv jejich využití v daném okamžiku. Proto je ji z
autorova pohledu nutné doplnit o zmíněnou endogenní část, kterou lze charakterizovat jako
uměle vytvořenou úvěrovou expanzi. Endogenní složka je tedy cyklickou částí peněžní
zásoby, neboť se jedná o rozdíl mezi celkovými úvěry komerčních bank a celkovými vklady.
Celkový meziroční přírůstek množství peněz v ekonomice lze tedy vyjádřit pomocí součtu
meziročního růstu peněžního agregátu M2 a meziroční změny velikosti umělé úvěrové
expanze, kterou lze formulovat rozdílem celkových úvěrů komerčních bank a celkových
vkladů komerčních bank. Vklady ekonomických subjektů jsou obsaženy již v peněžním
agregátu M2, odečteme-li jejich výši od množství úvěrů komerčních bank, získáme čistou
přeúvěrovanost. Je-li kladná, pak tento rozdíl odráží využívané množství peněz v ekonomice
nad rámec ukazatele M2, je-li záporná, reprezentuje tento rozdíl nevyužívané množství peněz
v rámci ukazatele M2.
Množství peněz v ekonomice = M2 y/y + (úvěrů y/y - vkladů y/y)
= exogenní + endogenní peníze
4 DOCHERTY, P.: Money and Employment A Study of the Theoretical Implications of Endogenous
Money, Edward Elgar, Cheltenham/Northampton 2005, ISBN: 1 84064 862 7
5
Z výpočtu je patrné, že růst úvěrů takto definované množství peněz v ekonomice vždy
zvyšuje, kdežto růst vkladů ji vždy snižuje, a naopak. Důvod je jednoduchý, úvěry jsou peníze
vždy využívané (inflační), kdežto vklady jsou peníze nevyužívané (neinflační), pokud nejsou
využívány právě k tvorbě úvěrů. Klesá-li množství vkladů, znamená to, že dříve uložené
peníze začnou být využívány, samotné snížení vkladů se proto ihned projeví v nárůstu
množství peněz v ekonomice podle výše uvedeného vzorce. Vývoj takto definované celkové
peněžní zásoby za posledních téměř 19 let v USA můžeme vidět na následujícím obrázku.
Obrázek 2: Meziroční změna množství peněz v ekonomice (endogenní + exogenní část) v USA v mld. USD
Zdroj: Federal Reserve Bank of St. Louis, vlastní výpočet
Začlenění endogenní složky peněz, respektive umělé úvěrové expanze do výpočtu celkového
množství peněz v ekonomice, je naprosto zásadní. Obrázek č. 2 potvrzuje, že endogenní
složka dodává ukazateli množství peněz v ekonomice cykličnost, neboť silně kolísá s
fluktuací hospodářského cyklu. Nutné je dodat, že pokles využívaných peněz zaznamenán
černou křivkou, neznamená, že by docházelo k poklesu množství peněz v ekonomice,
případně jich bylo v ekonomice stále stejně a lišila se jen jejich využitelnost. Stále kladná
složka M2 znázorněna červenou barvou ilustruje skutečnost, že množství peněz v ekonomice
neustále roste, ovšem využitelnost těchto peněz značně kolísá. Během recese tedy neklesá
6
celkové množství peněz, ale klesá množství využívaných peněz, de facto roste množství
peněz využitelných v budoucnu. Během recese tedy rostoucí přebytek vkladů nad úvěry z
jedné strany napravuje nerovnováhy vzniklé předchozí umělou úvěrovou expanzí, ale spolu s
rostoucím agregátem M2 pro komerční banky vytváří prostředky pro ještě silnější umělou
úvěrovou expanzi budoucí. Takto lze vysvětlit stále se prohlubující krize predikované
rakouskou teorií hospodářského cyklu, která je jednou z monetárních teorií cyklu.
Podle rakouské školy hospodářský cyklus vzniká právě v důsledku uměle vytvořené úvěrové
expanze, kterou lze zpozorovat v případě celospolečenské přeúvěrovanosti.5,6
Tuto situaci lze
do značné míry vyjádřit pomocí zmíněného rozdílu úvěrů a vkladů dané ekonomiky. V
případě existence přeúvěrovanosti můžeme hovořit o uměle vytvořené úvěrové expanzi,
protože růst zadlužení jedněch ekonomických subjektů není doprovázen růstem úspor jiných
ekonomických subjektů. Tato situace je umožněna prostřednictvím bankovnictví částečných
rezerv. Podíváme-li se na křivku tohoto rozdílu, vidíme, že výrazná přeúvěrovanost byla v
americké ekonomice přítomna vždy v době, která předcházela recesi. Tato skutečnost tedy
potvrzuje rakouskou teorii hospodářského cyklu, neboť tato teorie tvrdí, že hospodářský
cyklus vzniká právě ve chvíli, kdy je úvěrová expanze zahájena bez adekvátního nárůstu
dobrovolných úspor.
Z dosud zmíněného lze logicky vyvodit závěr, že využití peněžních agregátů pro měnově-
politický režim není vhodné. Stejně tak není vhodné zaměňovat vývoj peněžních agregátů za
vývoj cenové hladiny. Vývoj peněžních agregátů totiž nereflektuje celkové množství peněz v
ekonomice, respektive jejich využití, a proto nemůže ilustrovat ani vývoj cenové hladiny,
která se odvíjí právě od využívaného množství peněz v ekonomice. Je tedy nutné doplnit
vývoj peněžních agregátů o složku umělé úvěrové expanze, jak bylo učiněno výše. Ani v
tomto případě však není vhodné zaměňovat ukazatel vývoje množství peněz v ekonomice za
vývoj cenové hladiny. Není totiž zřejmé, jak se růst takto definovaného množství peněz
například o 200 miliard dolarů v daném čase a dané ekonomice projeví v objemu investic či
růstu cen jednotlivých aktiv, a proto lze obtížně určit optimální výši množství peněz v
ekonomice. I přes výše uvedené zůstává sledování vývoje peněžních agregátů zásadním
5 DE SOTO, H. J.: Peníze, bankovnictví a hospodářské krize, Praha, Liberální institut 2009, ISBN 978-80-
86389-54-7 6 ŠÍMA, Josef: Trh v čase a prostoru, Praha, Liberální institut 2000, str. 36, ISBN 80-86389-09-X, přístup z