-
SZZ: KLASICKÉ SOCIOLOGICKÉ TEORIE
Co jsou to klasické sociologické teorie?
Klasické sociologické teorie jsou rozsáhlé a ambiciózní teorie,
které byly buď vytvořeny během
klasického období sociologie v Evropě (počátek 19. stol. –
počátek 20. stol.) nebo mají v tomto
období a této kultuře své kořeny.
-1. světová válka přinesla krizi starého imperialismu a vyvolala
výrazné posuny v globálním
mocenském rozložení → rozpad stávající sociologie a její
transformace.
-Nový objektem sociologického vědění byla společnost a zvláště
sociální diference a sociální ne-
řád uvnitř metropole.
-Vznik klasického sociologického kánonu vychází z teoretického
vakua, kterému sociologie
čelila po rozpadu starého imperiálního pohledu.
Sociologie a moderní společnost
-Sociologie je produktem historického přechodu od tradiční
společnosti ke společnosti moderní.
-Dějiny klasické sociologie jsou dějinami úsilí o záchranu
sociálna poté, co se jeho tradiční
formy zhroutily a přestaly společnost dostatečně spolehlivě
integrovat.
-To, co se dnes děje s moderní společností, připomíná v nejednom
ohledu poslední fáze
společnosti tradiční, předprůmyslové.
-Je současný vývoj dovršením procesu modernizace, anebo naopak
jeho selháním?
Sociologie jako produkt modernity
Podstatu modernity tvoří dva základní komplexy procesů:
-individualizace plus abstrakce a generalizace společenských
vztahů
-funkční diferenciace subsystémů
Společenské podmínky vzniku sociologie
Průmyslová revoluce
- transformace vlastnických vztahů (generalizace trhu)
- změna pracovních podmínek (dělba práce, industrializace)
- proměna sídelních struktur (urbanizace)
- rozvoj komunikace (doprava, sdělování)
Politické revoluce
- demokratizace
- nacionalismus
Intelektuální podmínky vzniku sociologie
Osvícenství X Konzervatismus
-Přijetí procesu modernizace -Odmítnutí procesu modernizace
-Víra v pokrok -Odpor ke změně
-Realizace humanity jako ideál -Význam posvátného
-Vzývání rozumu -Kritika kultu rozumu
-Kritika tradice a minulosti -Kontinuita s tradicí a
minulostí
-Důraz na individuum -Důraz na komunitu
-Idea rovnosti -Idea hierarchie
-Zlo jako důsledek nevědomosti -Zlo jako důsledek změny,
revoluce
-Rozpad relativně nediferencovaných tradičních pospolitostí
vyvolal na prahu modernity dvojí
protikladnou reakci: osvícenství vs. konzervatismus. Sociologie
vznikla z obou těchto
-
myšlenkových tradic a pokusila se jich obou využít ve svém úsilí
o smíření řádu a vývoje,
sociální statiky a sociální dynamiky.
Periodizace vývoje modernity
-Moderní společnost prošla za uplynulých dvě stě let několika
fázemi, v jejichž průběhu se
výrazně proměňovala:
-Omezeně liberální modernita (konec 18. stol. – 2. pol. 19.
stol.)
-Organizovaná modernita (konec 19. stol. – 70. léta 20.
stol.)
-Současná fáze modernity
Dvě krize modernity
-První krize modernity řešila problém masového sociálního
vykořenění a potřeby integrace
vykořeněných mas do liberálního řádu.
-Projevy první krize modernity se staly paradoxním vyústěním
zásad samotného liberalismu.
-Druhá krize naopak řeší problém přílišné vázanosti na
organizace a přílišné tíhy konvencí.
-Doprovodným rysem druhé krize modernity je výrazné rozvolnění
sociálních identit, které se
ustavily v době organizované modernity.
-Velká část chaosu a problémů dnešní konstelace je důsledkem
přetrvávání starých problémů a
současného poklesu významu (či přímo kolapsu) těch institucí,
jichž bylo k řešení těchto
problémů v dřívějších fázích modernity využíváno.
Modernita – dva diskurzy
-Vývoj moderní společnosti je od počátku předmětem dvou zásadně
odlišných interpretací, které
se ostře liší v hodnocení dopadů revolucí, které stály u jejího
zrodu:
-Diskurz osvobození
-Diskurz kontroly a dohledu
-Obě tato klasická interpretační schémata, vyrůstající již z
pohledu osvícenství a konzervatismu,
se v dnešní fázi vývoje střetávají při hodnocení zásadních
proměn naší doby, jejichž nositeli jsou
proces globalizace, nástup společnosti sítí a krize sociálního
státu.
Okruhy témat:
1. A. Comte: vymezení pozitivismu; hierarchie věd; zákon tří
stádií; pojetí a rozdělení sociologie; výzkumné metody sociologie;
pojmy: holismus, organicismus, funkcionalismus;
instituce sociálního řádu.
Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa
Auguste Comtea, který sociologii
jako vědu s společnosti v roce 1839 poprvé pojmenoval v díle
Kurs pozitivní filozofie. Hlavní úkol
pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala
nástrojem takových praktických změn ve
společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské
revoluce neustále procházejí
evropské národy, a aby nastolila harmonické sociální vztahy.
Všechny klasické sociology spojuje
zájem o změnu, k níž došlo na konci osmnáctého a začátku
devatenáctého století na evropském a
severoamerickém kontinentu. Právě to odlišuje klasické sociology
od pozdějších sociologů, které
již nazýváme moderními, a kteří se zabývají pouze moderní
společností a její institucionální
povahou (např. Talcott Parsons). V textu o Comteově sociologii
byste neměli vynechat jeho
definici positivismu. Rovněž byste se měli soustředit na jeho
klasifikaci věd a umět odpovědět na
otázku, jak vědy dělí a proč je tak dělí, zkrátka umět zdůvodnit
toto rozdělení a umět určit proč
sociologii v tomto rozdělení staví na nejvyšší místo.
-
Projekt pozitivní vědy
-Modelem pro zkoumání světa i společnosti jsou přírodní vědy
-Základní charakteristikou vědy je její pozitivistická
orientace.
-Termín pozitivismus v nejširším slova smyslu označuje každou
filozofickou nebo vědeckou
teorii dovolávající se čistého a prostého poznávání empirických
faktů nebo takovou, která se
opírá o jistoty experimentálního typu.
-Pomocí zkoumání empirických faktů lze dospět k formulování
obecných sociologických zákonů
jakožto neměnných a opakujících se vztahů posloupnosti a
podobnosti mezi jevy.
-Pozorování empirických faktů musí být vedeno teorií, jinak je
slepé a bez užitku.
-Cílem pozitivistické sociologie je rozvinout v kontaktu se
zkoumanou realitou abstraktní
teoretické principy, jimiž se bude každé další pozorování řídit
a zároveň je bude zpětně testovat a
modifikovat.
Hierarchie věd
-Pokrok lidského myšlení není ve všech oblastech stejně
dynamický; jednotlivé oblasti poznání
se rozvíjejí různě rychle, takže pozitivního stadia dosahují
různé vědy v různých dobách.
-Vědění jednotlivých disciplín dosahuje pozitivního stadia tím
dříve, čím je obecnější,
jednodušší a nezávislejší na ostatních vědách.
-Každá věda v hierarchii se vynořuje v závislosti na dřívějším
vývoji svých předchůdců, vždy
podle zákona rostoucí komplexnosti a klesající obecnosti
dosaženého poznání.
-Čím výše stojí určitá disciplína v hierarchii věd, tím je její
předmět bádání specifičtější,
komplexnější a méně přístupný exaktnímu meření a predikci.
Sociologie -Biologie (fyziologie) –Chemie –Fyzika -Astronomie
–Matematika.
-Věda o společnosti jako součást teorie historického vývoje
poznání lidstva; jejím cílem je
vybudování systému teoretického poznání, jehož aplikace v
politice umožní překonávat krize,
jimiž lidstvo při svém civilizačním vývoji prochází.
-Název disciplíny: sociologie (původně sociální fyzika) –
1839.
-I když je sociologie závislá na vývoji všech předchozích věd a
mohla vzniknout teprve tehdy, až
ony samy dospěly do stadia pozitivismu, nelze ji na ně
redukovat.
-Základní rozdělení sociologie: sociální statika x sociální
dynamika.
-Sociální statika – zkoumání podmínek existence a fungování
společnosti, studium struktury
řádu.
-Sociální dynamika – analýza zákonů vývoje/pokroku směřujícího
ke konečnému stadiu
pozitivismu.
Hlavní instituce sociálního řádu
-Společenský systém je za normálního stavu charakterizován
harmonií mezi celkem a jeho
částmi.
-Holismus – ústřední jednotkou společenskovědní analýzy není
individuum, ale sociální
skupina/celek
-Základní sociální jednotkou a prototypem všech lidských forem
asociace je rodina.
-Organicismus – společnost je chápána analogicky k biologickému
organismu. Na rozdíl od
biologického organismu je organismus sociální udržován pohromadě
duchovními prostředky →
jazyk a náboženství.
-Důležitý integrační společenský faktor představuje dělba
práce.
-Funkcionalismus – zkoumání vzájemné provázanosti sociálních
jevů a jejich účinků na sociální
systém.
-
Zákon tří stádií
-Zákon tří stádií jako základní princip veškerého chápání
vývoje. Těmito stadii procházejí lidské
myšlení (rozum), ontogeneze jednotlivce, všechny obory lidského
vědění a dějiny lidstva:
-Teologické stadium: hledání posledních příčin všeho bytí →
nadpřirozené bytosti
-Metafyzické stadium: pokračování hledání prvních příčin →
abstraktní síly
-Pozitivní stadium: opuštění hledání prvních příčin → studium
zákonů
Teorie a praxe
-Sociologie je v rovině teoretické vyvrcholením veškerého
dosavadního procesu poznání; v
rovině praktické se má stát základem k reorganizaci společnosti,
která se nachází v hluboké krizi
způsobené tím, že stará společnost se rozpadá a nová se ještě
neustavila.
-Základní podmínkou jakékoliv změny je reforma myšlení.
-Společenský vývoj má zákonitý a na lidské vůli nezávislý
charakter; základní vývojové trendy
měnit nelze, avšak je rozdíl, zdali bude vývoj sledován slepě
nebo inteligentně.
2. H. Spencer: metodologický individualismus a sociologický
realismus; vymezení evolucionismu; pojetí procesu evoluce,
diferenciace funkcí a struktur; společnost a
organismus – podobnosti a rozdíly; vojenská vs. průmyslová
společnost); F. Tönnies (dva
typy vůle → dva typy sociálních systémů.
Dílo: Principles of Sociology
Spencer je významný svým organicismem, který připodobňuje
společnost k lidskému organismu.
Společnosti se stejně jako lidské organismy vyvíjejí. Tento
vývoj Spencer konceptualizuje jako
evolucionismus. Spencer je rovněž pravým sociologem v tom, že
vidí determinanty lidského
jednání, stejně jako lidské osobnosti, v duchu doby, tedy ve
vnějších společenských podmínkách
a nehledá je v člověku samotném.
Liberální teorie omezeně liberální modernity
-Reakce na situaci rozkladu starého řádu → osvobození od
tradičních institucí + problém
začlenění „osvobozených“ do nového řádu
-Otázka: jak sladit svobodnou aktivitu individua se spolehlivou
integrací celku při absenci
donucujících mechanismů?
-Výchozím požadavkem je plná svoboda každého jedince při
utváření a určování jeho vztahů ke
druhým. Představitelé: H. Spencer, A. de Tocqueville, P. J.
Proudhon
Spencer a Comte
-Oba myslitele spojuje evolucionismus, pozitivismus,
organicismus a funkcionalismus.
-Spencer odmítá Comtovu klasifikaci věd, zákon tří stádií,
idealistické chápání evoluce a
nadřazování společnosti nad jedince.
-Spencer nesleduje vývoj v rovině idejí, ale materiální reality,
resp. sociální organizaci.
Evolucionismus
-Evoluce obecně představuje proměnu ze stavu relativně
nevymezeného, nekoherentního a
homogenního ke stavu relativně vymezenému, koherentnímu a
heterogennímu.
-Lidská společnost sleduje obecné zákony evoluce (a devoluce) →
sociální evoluce jako
speciální případ obecného evolučního procesu
-Evoluce není nevyhnutelným, uni-lineárním procesem.
-Klíčovými elementy evoluce jsou tedy rostoucí: integrace,
heterogenita, koherentnost a
vymezenost
Podoba evoluce
-
-Organické i sociální systémy charakterizuje nárůst velikosti v
čase. -S rostoucím objemem
systémů vzrůstá i komplexita jejich struktury a současně i
integrovanost a vzájemná závislost
jednotlivých částí systémů. -Evoluční proces reprezentuje proces
rostoucí diferenciace struktur a
funkcí. -Rostoucí komplexita systému si vyžaduje existenci
funkčních subsystémů, které by
koordinovaly činnost diferencovaných částí.
Pojetí společnosti
-Přes zastávaný metodologický individualismus/nominalismus
uznává Spencer reálnost existence
společnosti → sociologický realismus
-Společnost představuje obdobu biologického organismu →
organicismus
-Funkční subsystémy společnosti jsou paralelou složek
biologického organismu → regulační,
operativní a distribuční
Analogie mezi společností a organismem
Společné body: Rozdíly:
-Růst X Společenské jednotky jsou volnější a nezávislejší než
biologické
-Nárůst velikosti i komplexnosti struktury X Lokalizace myšlení
a pociťování v organismu
-Diferenciace struktur a funkcí X Vztah mezi celkem a částmi
-Diferenciace částí a zpětných vzájemných vztahů mezi nimi.
-Části mohou přežít celek.
Typologie společností
Podle míry strukturální komplexity:
1. jednoduché 2. Složené 3. dvojnásobně složené 4. trojnásobně
složené
Podle typu vnitřní regulace (donucení x dobrovolná
kooperace):
1. vojenské 2. industriální
Vojenská vs. průmyslová společnost
Vojenská společnost
-Dominantními aktivitami jsou obranná či útočná činnost,
usilující o zachování či zvýšení moci.
-Sociální koordinace je založena na donucující spolupráci.
-Jednotlivci jsou podřízeni silnému a centralizovanému
státu.
-Všechny organizace mají veřejný charakter.
-Nízká sociální mobilita, sociální pozice jsou děděny.
-Převaha ekonomické autonomie a soběstačnosti.
Průmyslová společnost
-Dominantní aktivitou je mírové, vzájemně výhodné poskytování
individuálních služeb.
-Sociální koordinace je založena na dobrovolné spolupráci,
regulované svobodným kontraktem.
-Stát je slabý a decentralizovaný, vyšší míra svobody.
-Velký význam soukromých firem a organizací.
-Rozsáhlá sociální mobilita.
-Mizení ekonomické autonomie, rozvoj svobodného obchodu.
Pojetí sociologie
-Sociologie jako studium evoluce v její nejkomplexnější
formě.
-Sociologie zkoumá společenské otázky podobně vědeckým způsobem
jako přírodní vědy oblast
přírody → hledání zákonů.
-Poznání zákonů vývoje nemá vést k zásahům do společnosti (x
Comte) → anticipace konceptu
nezamýšlených důsledků
-Úzký vztah mezi sociologií a biologií a sociologií a
psychologií.
-
Problémy sociologického zkoumání
-Na rozdíl od přírodních věd musí sociologie čelit některým
komplikacím → nelze přímo
pozorovat a měřit zkoumané jevy
-Velkým rizikem sociologického zkoumání je riziko zkreslení,
který vyplývá z faktu, že sociolog
je člověkem zkoumající lidské, nikoliv přírodní výtvory.
-Lze rozlišit několik základních typů zkreslení (např.
vzdělanostní, třídní, patriotistický,
politický, teologický) úsilí o „nehodnotící“ sociologii
-Důraz na historicko-komparativní metodu zkoumání.
U Tönniese jsou neopominutelné dva typy vůle, které odpovídají
dvěma typům společenského
uspořádání: pospolitosti a společnosti.
3. A. de Tocqueville: analýza příčin Velké francouzské revoluce;
sociologizující metoda; proces demokratizace; pojetí demokracie;
úskalí demokracie; obrana před riziky demokracie.
-Základní dílo: -Demokracie v Americe (1835, 1840) -Starý režim
a revoluce (1856).
Tocquevillovi slouží francouzská společnost jako referenční
rámec pro jeho výzkum americké
společnosti, kterou považuje za vysoce moderní společnost.
Demokracie je výdobytkem
modernity. Tocqueville demokracii charakterizuje jako rovnost
životních podmínek. Jeho
definice je sociologická a nikoliv politologická. Nicméně právě
proto, že je pro demokracii
charakteristická rovnost podmínek, je demokracie ohrožována
nejrůznějšími úskalími.
2základní problémové oblasti:
-analýza příčin Velké francouzské revoluce
-povaha a rizika demokracie
Kořeny Velké francouzské revoluce
-Francie 18. století byla charakterizována konfliktem mezi svým
institucionálním stavem
(nerovnost) a svými mravy (rovnost).
-Revoluce znamená završení tendencí, které již dávno působily v
době starého režimu (ancien
régime) → kontinutita mezi starým režimem a revolucí.
-Dvojí druh příčin:
1) staré a obecné – administrativní centralizace a
monarchistická moc
2) nedávné a zvláštní – kulturní revoluce
Tocquevillova sociologická metoda
-Tocquevillův pohled představuje bergerovský průnik za „fasádu“
oficiálních výkladů a
každodenní samozřejmosti.
-Analýza amerických demokratických poměrů → při výčtu amerických
úspěchů jsou sice zákony
(formální politická pravidla) důležitější než zeměpisné a hmotné
podmínky, nicméně
nejdůležitější faktorem jsou způsoby a zvyky.
-Tocqueville je zajedno s klasickými filosofy v přesvědčení, že
systém politické moci hluboce
souvisí se sociálními zvyklostmi, se způsoby a zvyky lidu.
Demokratizace jako nezvratný proces
-Dějiny jakožto trvalé směřování k demokracii (demokratická
revoluce)
-Vývoj k demokracii je nezadržitelným a nezvratným procesem
řízeným božskou Prozřetelností.
-Základ demokracie netvoří svoboda, ani rovnost před zákonem,
ale rovnost podmínek.
-Klíčovou vrstvou demokratické společnosti je střední
vrstva.
-Svoboda a rovnost představují dva oddělené fenomény.
-
Rizika demokracie
Bude cesta k rovnosti i cestou ke svobodě, nebo naopak cestou k
despocii?
-Tyranie většiny (veřejného mínění)
-Individualismus
-Demokratický despotismus
Tyranie většiny
-Díky doktríně vlády lidu mají demokraté sklon neuznávat žádnou
společenskou autoritu
nezávislou na vůli většiny.
-Rizikem demokracie je nedostatečné množství mechanismů, které
by mohly politické jednání
většiny omezovat.
-V podmínkách společenské rovnosti, kde je každý stejně dobrý
jako ten druhý, je nesnadné, aby
se objevily svým myšlením a názory výjimečné osobnosti.
-Americká demokratická většina odstraňuje všechny nedemokratické
názory.
Individualismus
-Egoismus x individualismus
-Individualismus v konečném důsledku vede k izolaci
individuí/občanů od sebe navzájem.
-Demokracie v sobě obnáší společensky rozkladný účinek: vzájemná
pouta jsou širší, ale
volnější.
-Čím jsou si lidé stále více podobní, tím méně potřebují ty
druhé → každý člověk ztrácí zájem o
záležitosti svých bližních → lidé se vůči sobě stávají cizinci,
nezávislost je tak odcizením.
-Demokracie má tendenci rozpustit společnost v masu jednotlivců,
které nic nespojuje.
Demokratický despotismus
-Přirozená tendence demokracie směřuje ke společenským
podmínkám, které jsou zvláště
výhodné pro despotismus.
-Demokratičtí lidé mají sklon k individualismu a sebezahlcení
svými osobními zájmy a chtějí být
nezávislí na svých spoluobčanech.
-Demokratická společnost dosahuje účinné eliminace
„zprostředkujících sil“, a to bez
jakéhokoliv očividného tlaku.
-Jediným principem legitimity, kterou demokratická společnost
uznává, je vláda většiny.
-V demokratických společnostech se centrální moc za tichého
souhlasu občanů zvětšuje na úkor
všech zprostředkujících autorit (institucí) → jedinec vs.
centralizovaná moc
-Největším nebezpečím pro demokratické občany je to, že se
svobodně vzdají své svobody v
honbě za pohodlím a bezpečím.
Obrana před riziky demokracie
-Hlavním způsobem, jak se vyvarovat tyranie většiny a
demokratického despotismu, je americký
zvyk svobodného sdružování nezávisle na kontrole centrální moci
→ občanská společnost
-Zprostředkující síly mezi centrální mocí a jedincem v americké
společnosti představují politická
a občanská sdružení.
-Klíčovým právem, bez něhož se nemůže rozvíjet společenský
život, je svoboda shromažďování.
4. K. Marx: dialektický přístup; podstata člověka; pojetí práce;
historický materialismus; základna a nadstavba;
společensko-ekonomické formace; výrobní síly a výrobní vztahy;
problém odcizení v podmínkách kapitalismu; zbožní fetišismus;
náboženství jako opium
lidstva; pojetí tříd; třídní konflikt; třídní a falešné vědomí;
kritika ideologie.
-
Marxovy texty musíme číst jako kritiku moderní společnosti. Marx
byl revolucionářem, který
usiloval o změnu společenského uspořádání. Podle jeho teze
socioekonomické podmínky
determinují způsob uvažování člověka. To, jaké má člověk
prostředky k obživě, je určující
pro jeho bytí a nikoliv naopak. Dovedeme-li tento argument do
důsledku, můžeme říci, že
stačí změnit socioekonomické podmínky člověka, Marxovými slovy
jeho vztah k výrobním
prostředkům, a změní se automaticky rovněž jeho myšlení, jeho
úhel pohledu na svět.
Problém je v tom, že Marxův předpoklad je chybný, protože i když
socioekonomické
podmínky do jisté míry skutečně determinují způsob života (má-li
člověk pouze omezený
ekonomický kapitál, tak jeho životní styl je velikostí tohoto
kapitálu determinován a jinak,
než mu dovolí tento kapitál, žít nemůže), závisí tento způsob
života na kultuře, na hodnotách,
názorech a postojích. Jak říká francouzský sociolog Pierre
Bourdieu, člověk se nestává
milionářem tím, že vyhraje milión, ale tím, že se jako milionář
začne chovat. Nestačí pouze
získat ekonomický kapitál, nebo změnit vlastnictví výrobních
prostředků, jak by řekl Marx,
ale je nutné proměnit i zažité stereotypy a standardy, které
jsou součástí životního stylu.
Zatímco Comte, Spencer a Durkheim viděli v kapitalismu spíše
příslib pozitivního vývoje
moderní společnosti, Karel Marx spolu s Friedrichem Engelsem
viděli v moderním
průmyslovém kapitalismu naopak příčinu problémů moderního světa.
Marx a Engels jako
radikální sociální kritici moderní společnosti upozorňovali na
rozpory a boje mezi různými
sociálními podskupinami. Zpochybnili tím do té doby převládající
pohled, ve kterém je
společnost kooperujícím celkem, jehož členové se shodují na
pravidlech a svorně hájí zájmy
společnosti. Proti této představě konsensu, kooperace a
rovnováhy kladou Marx a Engels
zájmavé skupiny, problém vykořisťování a sociální konflikt.
Otevřeli tím zásadní debatu o
povaze moderní společnosti.
Utopický socialismus
-Socialismus jako reakce na industrializaci a učení, která ji
hájila (liberalismus) → snaha o
nalezení alternativních modelů společnosti na bázi pospolitostní
(x individualismus)
Marx jako sociolog
-Přes historický neúspěch socialistických společností má
marxistická teorie pro sociologii velký
význam.
-Mnoho Marxových myšlenek bylo integrováno do různých
sociologických perspektiv
(konfliktualistické teorie, strukturalismus)
-Hlavní význam má Marxova sociologická, nikoliv ekonomická
teorie.
-Ačkoliv je Marxova teorie silně ovlivněna jeho ideologií, je
třeba si uvědomit, že u všech
sociologických teorií lze identifikovat ideologický náboj;
Marxova teorie je ovšem na rozdíl od
nich explicitně „ideologická“ (→ humanismus)
Marxova antropologie
-Základní lidskou činnosti je zajištění si živobytí v boji s
přírodou.
-Společenská podstata člověka → člověk jako výslednice
společenských vztahů
-Pojetí práce – člověk jako homo faber → práce rozvíjí lidský
potenciál
-Problém odcizení (náboženství, stát, peníze)
Náboženství jako opium lidstva
-Návaznost na Feuerbacha
-Náboženství jako forma falešného a odcizeného vědomí → bohové
jako produkty odcizeného
člověka
-Náboženství jako útěcha ve stavu bídy a současně překážka pro
jeho odstranění → opium
lidstva
-
-K osvobození člověka nestačí odstranit náboženství, ale i
podmínky, které mu dávají vzniknout
→ transformace ekonomického základu společnosti
Marxova dialektika
-Převzetí dialektické metody od Hegela – zatímco Hegel se
zaměřil na dialektiku idejí, Marx
sledoval dialektický vývoj v materiálním světě.
-Schéma: teze – antiteze - syntéza
-Dialektický přístup – odmítnutí kauzální a lineární perspektivy
při analýze společenské reality.
Historický materialismus
-Určujícím faktorem společenského vývoje jsou materiální
podmínky, které lidé pro svůj život
nalézají a které se snaží měnit podle svých potřeb.
-Koncepty základny a nadstavby – vztah mezi bytím a vědomím.
-Společensko-ekonomické formace jako stadia historického vývoje
– společenská organizace
odráží výrobní způsoby
Ekonomický základ společnosti
-Určujícím faktorem společenského vývoje jsou výrobní způsoby :
výrobní síly + výrobní vztahy
-Výrobní síly = pracovní síla a prostředky výroby, které jsou
charakteristické pro ekonomiku v
určité době, resp. pro stupeň civilizační vyspělosti dané
společnosti.
-Výrobní vztahy = struktura sociálních vazeb, které se ustavují
mezi lidmi v souvislosti s určitou
organizací výroby.
Koncepce tříd
-Třídy vznikají v situaci, kdy se v důsledku dělby práce
objevuje ve společnosti přebytek
produktu, který je následně kontrolován určitou menšinou
lidí.
-Třída je definována s ohledem na vlastnictví výrobních
prostředků v dané společnosti.
-Každá společnost, kde elita disponuje přebytkem, je společností
nerovnou.
-Dějiny představují dějiny třídních konfliktů.
Třídní konflikt
-Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy je ztělesněn v
rozporu mezi třídami →
odlišné třídní zájmy (odraz odlišné pozice v systému výroby)
-Výrobní síly jsou reprezentovány progresivní třídou, která má
zájem na změně, zatímco výrobní
vztahy nacházejí svůj sociální výraz ve třídách konzervativních,
které jsou proti změně ve snaze
uhájit svou pozici.
-Protiklad mezi třídami není strnulý a nemá stabilní nositele →
historická specifičnost různých
verzí třídního konfliktu
-Třídní konflikt je motorem společenské změny a společenského
vývoje.
Kapitalistická společnost
-Kapitalismus je definován skrze existenci dvou základních
antagonistických tříd: buržoazie a
proletariátu.
-Práce jakožto tvůrčí činnost se proměňuje v komoditu (zboží),
stejně jako její produkty →
komodifikace
-V kapitalismu výrobci neprodukují pro sebe, ale pro jiné
(kapitalisté).
-Dochází k posunu od důrazu na užitnou hodnotu k důrazu na
směnnou hodnotu (místo spotřeby
přichází směna na trhu za peníze).
Mechanismus fungování kapitalismu
-
-Základním zdrojem hodnoty produktu je množství společensky
nutné pracovní doby k výrobě
určitého produktu.
-Tím, že je v kapitalismu tento fakt zastřen, je umožněno
vykořisťování dělníků ze strany
kapitalistů.
-Kapitalisté platí dělníkům méně, než je skutečná hodnota jejich
práce, a zbytek si nechávají pro
sebe.
-Nadhodnota = rozdíl mezi hodnotou produktu při prodeji a
hodnotou elementů spotřebovaných
při jeho výrobě.
-Nadhodnota je přímým vyjádřením míry vykořisťování pracovní
síly kapitálem.
-Nadhodnota reprezentuje zisk, který kapitalista užívá z velké
části pro svůj vlastní prospěch.
Kapitalismus a problém odcizení
-V kapitalistické společnosti jsou dělníci nuceni prodávat
kapitalistům, vlastnícím výrobní
prostředky, svou pracovní sílu.
-Struktura kapitalistické společnosti dává vzniknout
odcizení.
-4 základní složky odcizení v kapitalismu:
-odcizení od produktu činnosti
-odcizení od produktivní činnosti
-odcizení od ostatních/spolupracujících
-odcizení od lidského potenciálu (sebe sama)
Zbožní fetišismus
-Základním strukturálním problémem kapitalismu je problém
zboží.
-Zbožní fetišismus označuje proces, v němž si lidé přestávají
uvědomovat, že je to jejich práce,
která dává zboží hodnotu → lidé začínají věřit, že hodnota zboží
leží v něm samotném.
-Ve společnosti založené na výrobě zboží ztrácejí mezilidské
vztahy svou průhlednost.
Kritika kapitalismu
-Marxova kritika kapitalismu není cílem sama o sobě, nýbrž
výrazem snahy o změnu směrem k
vytvoření společnosti, v nichž může dojít k adekvátní realizaci
lidského potenciálu →
emancipace.
-Kritika kapitalistické společnosti je spjata s politickým
programem orientovaným na překonání
struktur kapitalismu za účelem umožnění realizace lidské
podstaty.
-Přechod k socialistické společnosti má být proveden skrze
konkrétní jednání (praxis) vedené
teorií.
-Aktérem revoluční změny má být proletariát → třídní
uvědomění
Třídní vědomí
-Třídní zájmy x individuální zájmy
-Společné zájmy členů určité třídy se odvíjejí od místa dané
třídy v dané sociální struktuře a
systémů výrobních vztahů → vztah k výrobním prostředkům
-Třída o sobě x třída pro sebe
-Třídní sebeuvědomění vzniká v situaci souladu mezi ekonomickými
a
politickými/ideologickými zájmy.
Komunistická společnost
-Podmínkami pro úspěch revoluce je rozvinuté stádium kapitalismu
(vnitřní rozpory) a
uvědomění na straně revolučního proletariátu.
-Cílovým stavem společenské změny je beztřídní, komunistická
společnost, v níž nebude
existovat odcizení a která opět lidi sjednotí s jejich produkty,
produktivní činností, druhými lidmi
i sebou samými.
-
-Komunistickou společnost charakterizuje absence dělby práce a
soukromého vlastnictví
výrobních prostředků.
Marxova „sociologie vědění“
-Ideje odrážejí sociální/třídní pozice a zájmy jejich
nositelů.
-Vládnoucí ideje každé doby jsou idejemi vládnoucí třídy.
-Třídní a falešné vědomí – charakterizuje buržoazii i
proletariát v kapitalismu
-Ideologie = integrovaný systém vládnoucích idejí, který je vůči
lidem vnější a donucující a
odráží materiální zájmy jejích nositelů.
-Ideologie je falešným vědomím, neboť dílčí třídní zájem vydává
za zájem celku společnosti.
5. E. Durkheim: pojetí sociologie (sociologismus vs.
redukcionismus); koncept sociálního faktu; kauzální vs.
funkcionální vysvětlení; člověk jako homo duplex; pojetí
společenského
vývoje; mechanická vs. organická solidarita; dělba práce;
fyzická a morální hustota; koncept
anomie; sebevražednost jako sociální fakt; typologie sebevražd;
mravní fakta; kolektivní
vědomí a kolektivní představy; pojetí náboženství; totemismus
jako elementární forma
náboženského života; náboženství jako uctívání společnosti;
náboženství jako zdroj vědění.
Francouzský klasik sociologie Emile Durkheim definoval
sociologii jako vědu o sociálních
faktech. Sociální fakta se vyznačují tím, že jsou a) vůči
člověku vnější, a že b) působí na něho
nátlakem. Sociální fakta jsou tedy sociální síly, které existují
nezávisle na lidském vědomí,
přitom však ovlivňují náš každodenní život. Typickým příkladem
sociálního faktu je jazyk nebo
móda. Tyto sociální fakty nelze vyvodit z psychiky člověka,
sociologie tudíž dle Durkheima
nemůže odvozovat svůj předmět zkoumání z psychologie nebo z
nějaké jiné vědy, neboť má svůj
vlastní předmět zkoumání. Jsou to sociální fakta, která jsou
něčím jiným, než pouhým souhrnem
konkrétních jedinců a jejich jednání. Uvažujeme-li takto, tak
náš styl uvažování bude z hlediska
sociologického pojmosloví zařazen pod pojem sociologický
realismus. Pro sociologické realisty
existují zcela reálně obecniny. Společnost je pro sociologické
realisty něčím jiným než pouhou
sumou jednotlivců a vztahů mezi nimi. Prototypem sociologického
realismu je právě
Durkheimův přístup. Každá věda, aby byla uznána vědou, musí mít
svůj předmět zkoumání a
také metodu zkoumání. Z hlediska metody Durkheim stojí na pozici
kvantitativních metod. U
nich je analýza prováděna na kumulovaných datech o mnoha
jedincích. Osobně jedinec nás v
tomto přístupu nezajímá, ale zajímá nás pouze jako představitel
určitého typu (muž/žena,
pracující/nepracující, věřící/nevěřící). Hovoříme zde o tvrdých
datech. Cílem kvantitativního
přístupu je tedy testování hypotéz o sociálních skupinách.
Durkheim reprezentuje zlatý věk sociologie. Jako jeden z prvních
začal pracovat se
statistickými daty, což jde ruku v ruce s jeho definicí
sociologie. Podle Durkheima se
sociologie studiem sociálních faktů může sociologie přiblížit
přírodním vědám. Na rozdíl od
Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se
Durkheim intenzívně zaměřil na
propracování metodologických otázek i principů, které
zformuloval v analýze dělby práce (málo
rozvinutá dělba práce, charakteristická pro tradiční společnost
a velmi rozvinutá dělba práce
charakteristická pro moderní společnost), sebevražednosti a
náboženství. Je to první autor, který
se systematicky snažil ve svých zobecněních vycházet z
empirických dat. Data však nezískal
vlastním výzkumem, nýbrž je shromáždily jiné disciplíny
(etnografie, statistika). Durkheim je
považován za průkopníka kvantitativního šetření v
sociologii.
Institucionalizace sociologie
-O „sociologii“ v pravém slova smyslu nelze po většinu 19.
století hovořit, jelikož s tímto
označením se lze setkat u velice rozmanitých produktů, které
jsou velmi vzdálené tomu, co pod
pojmem „sociologie“ rozumíme dnes.
-
-Ačkoliv pojem „sociologie“ razil již Comte v 1. polovině 19.
století, neexistovala ve Francii do
konce 19. století sociologie jakožto samostatná, institucionálně
etablovaná disciplína
(konkurence psychologie a filozofie na poli bádání o
společnosti).
Role sociologie
-Návaznost na koncepce Saint-Simona a Comta → sociologie jako
pozitivní, konstruktivní
nástroj reorganizace soudobé společnosti, která byla znejistěna
příliš prudkými sociálními
změnami.
-Durkheimova sociologie je reakcí na morální krizi francouzské
kultury a společnosti i moderní
evropské kultury vůbec.
-Tato krize spočívá v patologickém stavu moderní industriální
společnosti (zvýšená míra
sebevražednosti, rozpad rodin a manželství, ekonomické konflikty
a sociální nerovnosti)
-Úkolem sociologie je vědecké poznání společenské reality za
účelem přispění k eliminaci
sociálních konfliktů a odvrácení hrozby anarchie ustavením
nového morálního řádu, který by v
podmínkách moderní industriální společnosti nahradil řád
tradičních společností.
Sociologie jako autonomní disciplína
-Stávající tendence v sociálních vědách → redukcionismus:
a) biologismus (Spencer, Gobineau, Gumplowitz, Worms) b)
psychologismus (Tarde, Le Bon).
-Sociologie jako autonomní vědecká disciplína musí mít svůj
vlastní předmět a své vlastní
výzkumné metody.
Kritika utilitarismu
-Podle utilitarismu je lidské jednání vedeno touhou po užitku a
uspokojení individuálních potřeb
a zájmů.
-Lidské myšlení se vyznačuje kalkulací za účelem nalezení
nejlepší cesty k maximalizaci zisku a
minimalizaci ztrát (ekonomická/instrumentální racionalita).
-Ekonomický utilitarismus (přílišný individualismus) nelze
aplikovat na oblast sociálních vztahů.
-Sociální jednání zahrnuje i jiné složky a aspekty než
racionální kalkulaci.
-Odmítnutí kontraktualistických teorií – smlouva mezi
jednotlivci nemůže být základem
společnosti, jelikož coby společenská instituce již společnost
sama předem předpokládá.
Sociologie jako věda o sociálních faktech
-Sociologie jako věda o společenských institucích, jejich vzniku
a jejich fungování.
-Klíčový pojem sociologie: sociální fakt - instituce jako
sociální fakty.
-Sociální fakta jakožto věci (x filozofie) ―› empirické studium
vnější, objektivní reality.
-Sociální fakta jako vnější vůči individuálnímu vědomí (x
psychologie).
-Sociální fakt jako základní předmět sociologie a společnost
jako souhrn sociálních faktů.
Sociální fakty
-Sociální fakty jsou způsoby jednání, myšlení a cítění,
které:
a) jsou vůči individuu vnější (jsou nadindividuální)
b) mají donucovací sílu (mohou na něj vykonávat tlak)
-Materiální x nemateriální sociální fakty (sociální struktura x
kultura)
-Materiální sociální fakty mají v Durkheimově teorii kauzální
prioritu, avšak hlavní pozornost
Durkheim zaměřuje na nemateriální sociální fakty.
-
Rozdělení sociálních faktů
Materiální X Nemateriální
-Společnost - Morálka
-Strukturální části společnosti - Kolektivní vědomí
-Morfologické části společnosti - Kolektivní reprezentace
- Sociální proudy
Sociologismus: společnost jako sui generis
-Sociální skutečnosti (sociální fakty) lze vysvětlovat jen ze
souvislosti s jinými sociálními
skutečnostmi (sociálními fakty).
-3 základní ontologické teze:
-Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu, a
proto je i ona podřízena působení
určitých, specifických zákonů.
-Společnost je realitou svého druhu (sui generis), která je
neredukovatelná na jiné úrovně či řády
reality.
-Sociální realita má primát nad realitou individuí a má zcela
mimořádný význam v procesu
determinace lidského individuálního vědomí a jednání (→
sociologický/sociální realismus).
Kauzální a funkcionální vysvětlení
-Při analýze sociální jevů je třeba rozlišovat mezi účinnou
příčinou daného jevu a funkcí, kterou
ve společnosti plní → kauzální a funkcionální analýza
-Funkce = korespondence mezi zkoumaným jevem a obecnou potřebou
společenského
organismu
-Funkce určitého jevu je nezávislá na tom, zdali takto byla při
svém vzniku zamýšlena či nikoliv.
-Funkcí sociálního faktu je vytvářet společensky užitečné
účinky; užitečnost pro individuum je až
druhotného významu.
-Funkci sociálního faktu je nutno vždy hledat ve vztahu k
nějakému společenskému cíli, jeho
příčinu pak mezi jinými sociálními fakty, které jej předcházejí
(ne v oblasti stavů individuálního
vědomí).
Ontologie a metodologie Durkheimova sociologismu
1. Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu.
2. Sociální realita je podobně stálá, stabilní a reálná jako
ostatní úrovně skutečnosti. 3. Společnost se řídí objektivními
zákony. 4. Společnost je svébytná skutečnost. 5. Společnost je
vyšší realitou, než je realita individuí a jednotlivých segmentů
společnosti.
1. Sociologie se ve svém výsledném tvaru musí podobat přírodním
vědám. 2. Sociální jevy (fakty) je nutno zkoumat jako věci. 3.
Hlavním poznávacím cílem sociologie je poznat a formulovat sociální
zákonitosti. 4. Sociální jevy jsou neredukovatelné na jiné jevy a
je možné je vysvětlit jen vzájemnými
vztahy.
5. Sociologický výklad skutečnosti je nadřazen všem ostatním
výkladům.
Pojetí člověka
-V každé obecné teorii společnosti je zjevně nebo latentně
přítomna určitá obecná teorie člověka,
každá sociologická koncepce se tak či onak zakládá na nějaké
filozofické antropologii → určité
chápání člověka
-Člověk jakožto homo duplex (dualita osobní vs. společenské
„já“)
-
-Pokud jedince společnost vhodně neusměrňuje, je plně pohlcen
svými vlastními potřebami a
touhami.
-Neomezené tužby nespoutaných individuí mohou být bržděny jedině
vnější kontrolou ze strany
společnosti, která jim klade meze.
-Pokud sociální regulace nefunguje, jedinci se stávají otroky
svých žádostí → anomie
Pojetí společnosti
-Evolucionistický pohled na společnost → přechod od mechanické k
organické solidaritě.
-Předpokladem existence každé společnosti je pevná vnitřní
integrita (solidarita).
-Problém moderní společnosti: jak uchovat solidaritu uvnitř
diferencované společnosti
prodchnuté individualismem? → jak je možná organická
solidarita?
-Otázka sociální integrity jako záležitost hodnotového konsensu
→ problém morálky a
socializace.
Úloha morálky
-Základním mechanismem společenské regulace je morálka.
-Podstatou morálního jednání je obětování určitých
individuálních tužeb ve prospěch skupiny a
společnosti.
-Mravní fakt – povinnost a dobro.
-Snaha o nalezení rovnováhy mezi jednotlivcem a celkem v
podmínkách moderní společnosti
založené na organické solidaritě; návrat ke kolektivnímu vědomí
tradiční společnosti není
možný.
Společenský vývoj
-Společenský vývoj jako vývoj od jednoho typu společnosti ke
druhému → rostoucí míra dělby
práce a sociální diferenciace.
-Paradox vývoje: rostoucí autonomie jedince (individualismus) je
doprovázena jeho rostoucí
závislostí na společnosti.
-Dva typy společnosti podle povahy solidarity: mechanická x
organická.
-Rozvoj dělby práce jako důsledek rostoucí fyzické (materiální)
hustoty a morální (dynamické)
hustoty.
Společenská dělba práce
-Společenská dělba práce reprezentuje materiální sociální
fakt.
-Nejedná se pouze o dělbu práce v oblasti ekonomické, ale o
dělbu práce v různých oblastech
sociálního života (vzdělání, věda apod.)
-Odlišení funkce dělby práce ve společenském organismu a jejích
příčin.
-Morální hodnota dělby práce – přispívání ke společenské
solidaritě
-Viditelnou stránkou typu společenské solidarity je právo.
Mechanická a organická solidarita
Mechanická Organická
-represivní povaha právních sankcí -restituční povaha právních
sankcí
-minimální dělba práce -rozvinutá dělba práce
-nepřítomnost individualizace -výrazná individualizace
-podobnost mezi jedinci -diferenciace mezi jedinci
-kolektivní vědomí jako integrační činitel -dělba práce jako
integrační činitel
-všudypřítomnost náboženství -sekularizovanost → kult
individua
-
Anomie
-Na rozdíl od konceptuální roviny platí v rovině reálného světa,
že moderní organická solidarita
založená na vysoké míře dělby práce vede k patologickému stavu →
anomie.
-Dělba práce může ve své funkci náhražky kolektivního vědomí
jakožto mechanismu sociální
soudržnosti (koheze) a integrity selhat → anomická dělba
práce.
-Riziko anomie nevychází přímo z povahy dělby práce; dochází k
němu pouze v případě jejího
selhání.
-Koncept anomie v širším slova smyslu popisuje stav, kdy jednání
jedince ve společnosti není
dostatečně normativně regulováno → rozostření hranic mezi
správným (vhodným) a nesprávným
(nevhodným) jednáním.
Sebevražednost jako sociální fakt
-Sebevražda jako individuální fakt x sebevražednost jako
sociální fakt.
-I v ryze intimním aktu jako je sebevražda je přítomen významný
vliv kolektivních, sociálních
faktorů.
-Sebevražednost (resp. míra sebevražednosti) jakožto sociální
fakt musí být vysvětlena
sociologicky, tj. prostřednictvím jiných sociálních faktů.
-Sociální charakter sebevražednosti lze demonstrovat s ohledem
na její variace podle míry
sociální integrace a regulace ve sledované sociální skupině.
-Základním faktem vysvětlujícím sebevražednost je rovina
sociálních proudů → suicidogenní
proudy.
Typologie sebevražd
-Egoistická – nízká míra integrovanosti jedince do
společnosti
-Altruistická – vysoká míra integrovanosti jedince do
společnosti
-Anomická – nízká míra regulace sociálního života
-Fatalistická – vysoká míra regulace sociálního života
Kolektivní vědomí
-Společenský vývoj jako postupné oslabování kolektivního vědomí
coby nástroje integrace
(solidarity).
-Kolektivní vědomí (conscience collective) = soubor věr a
pocitů, které sdílejí běžní členové
společenství.
-Kolektivní vědomí nevzniká a neexistuje mimo individuální
vědomí, avšak je od nich analyticky
odlišitelné; vyvíjí se podle svých vlastních zákonů a není
pouhým výrazem individuálních
vědomí.
Kolektivní představy (reprezentace)
-Individuální vs. kolektivní představy (reprezentace)
-Kolektivní představy jako specifické formy kolektivního vědomí
(např. normy a hodnoty
specifických společenských institucí – rodina, náboženství, stát
atd.)
-Kolektivní představy ztělesňují nejdůležitější formu
nemateriálních sociálních faktů.
-Pravzorem kolektivních představ jsou představy náboženské.
Definice náboženství
-Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k
posvátným věcem, tj. věcem
odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují
všechny své přívržence v jediném
morálním společenství nazývaném církev.
-Náboženství x magie
Elementární forma náboženství
-
-Evolucionistický přístup: při analýze jakékoliv sociální
instituce je třeba začít u její nejprostší
podoby, pokusit se odhalit její charakteristické znaky a poté
ukázat, jak se postupem času vyvíjí
a stává se komplexnější → hledání elementární formy
náboženství
-Odmítnutí soudobých koncepcí – animismus (E. B. Tylor, H.
Spencer), naturalismus (M.
Müller).
-Elementární formu náboženského života představuje
totemismus.
-Analýza náboženských systémů australských domorodých kmenů.
Podstata totemismu
-Mezi představami zakládajícími totemismus jsou nejdůležitější
ty, jež se týkají totemu.
-Totemismus jako náboženství klanu.
-Totem není pouze jménem klanu, nýbrž i jeho emblémem; nadto je
kolektivním znakem, který
má náboženský charakter → ve vztahu k němu jsou věci
klasifikovány jako posvátné a profánní
(světské), on sám je prototypem věcí posvátných.
-Předměty se zobrazením totemu jsou pokládány za posvátné.
Původ totemismu
-Totemismus klade na první místo mezi věcmi, které považuje za
posvátné, figurativní zobrazení
totemu, poté následují zvířata či rostliny, jejichž jméno klan
nese, a nakonec sami členové klanu.
-Jelikož jsou všechny zmíněné věci posvátné ze stejného důvodu,
jejich náboženský charakter
nemůže vyplývat z žádného konkrétního rysu, jímž se jedny liší
od druhých.
-Posvátný charakter daných předmětů musí vycházet z nějakého
principu, který je jim všem bez
rozdílu společný.
Totem jako materializace neosobní síly
-Totemismus jako náboženství anonymní, neosobní síly; totem je
pouhou materiální podobou
této nehmotné substance a jediným předmětem kultu → mana
-Mana jako materiální (fyzická) a morální síla
-U zrodu a základu náboženského myšlení nestojí určité a
rozlišené předměty ani bytosti, jež by
samy o sobě byly posvátného charakteru, ale neurčité, anonymní
síly; konkrétní posvátné věci
jsou jen individualizovanými podobami tohoto základního
principu.
Geneze totemistického principu
-Idea neosobní totemické síly nevychází z pocitů, které v
lidském vědomí probouzely věci
sloužící jako totemy.
-Věc, podle níž byl pojmenován klan, neurčila za objekt kultu
její vnitřní podstata; totem je v
první řadě symbolem, materiální výrazem něčeho jiného.
-Totem je výrazem a symbolem dvou různých druhů věcí:
1) vnější a smyslová forma totemistického principu → „bůh“
2) symbol určitého společenství → klan
-Totemický princip = klan samotný
Náboženství jako uctívání společnosti
-Každá společnost má vše, co je nutné k tomu, aby v duších lidí
již pouhou svou existencí
probouzela pocit božského → pocity přesažnosti, závislosti,
zdroje vlastní síly atd.
-Společnost jako fyzická a morální síla.
-Klan dokáže žít jen ve vědomí jednotlivců a skrze tato
jednotlivá vědomí, z nichž se skládá;
stejně tak se skrze ně realizuje i ona neosobní náboženská síla,
která tvoří součást totemu.
-
Náboženské rituály
-Náboženská idea se zrodila ze vzrušeného společenského
prostřední klanových shromáždění
(„kolektivní vření“) → rituály
-Rituály slouží jako prostředky upravující vztahy mezi posvátným
a profánním světem.
-Funkcí náboženských rituálů je posilování společenské
integrace.
Náboženství jako zdroj vědění
-Neexistují náboženství, jež by byla ve své podstatě klamná;
všechna jsou svým způsobem
pravdivá: každé svým způsobem reaguje na dané podmínky lidské
existence.
-Náboženství nepřispělo pouze k obohacení předem zformovaného
lidského ducha o určité
množství nových idejí, nýbrž se též podílelo na samotném
formování tohoto ducha (kategorie
myšlení).
-Jsou-li kategorie našeho myšlení náboženského původu a
náboženství má svůj zdroj ve
společnosti, pak platí, že kategorie našeho myšlení musí být
rovněž sociálního původu →
klasifikace do tříd
Náboženství, morálka a moderní společnost
-Každá společnost má v každém okamžiku svých dějin odpovídající
morálku (morální
disciplínu) → neexistuje společnost bez morální regulace.
-Morálka není ničím abstraktním a univerzálním, nýbrž souborem
rozmanitých morálních
standardů spjatých se sociálními institucemi, které se mění s
časem a místem.
-Morální standardy se mohou měnit, avšak vždy jsou pod kontrolou
kolektivity; v moderní
společnosti přebírá tuto úlohu stát.
-Moderní stát nahrazuje náboženské kulty minulosti kultem
individuality coby moderní formou
kolektivního vědomí.
-Individualistický morální systém zajišťuje lidskou svobodu v
rámci společenství
(individualismus jako uctívání lidskosti x egoismus).
-Základním nástrojem pro nastolení solidarity a morálního řádu v
moderní společnosti má být
sekulární vzdělávací systém.
6. M. Weber: metodologický nominalismus; vztah hodnot a
vědeckého zkoumání (vztaženost k hodnotám); nehodnotící sociologie;
rozumějící sociologie (Verstehen); předmět sociologie;
sociální jednání; ideální typ; typologie jednání; koncept
racionalizace; odkouzlení světa,
vztah náboženství a racionalizace; náboženské potřeby a
náboženské zájmy; hospodářská
etika; protestantská etika a duch kapitalismu (predestinace,
nitrosvětská askeze, etika
povolání); železná klec kapitalismu; byrokracie; panství a jeho
typy; pojetí sociální
stratifikace.
Sociální jednání Weber definuje jako vzájemně orientované
jednání lidí. Podle Webera sociální
jednání je takové jednání, které je: a) zaměřené na jistý cíl
(jednající mu připisuje určitý význam,
subjektivní smysl), b) orientováno na druhé. Nikoli lidé, ale
jejich vzájemné působení, interakce
jsou předmětem pozorování pro sociologii. Na příklad způsob
oblékání, ale ne roztáhnutí deštníku
na ulici, když začne pršet). Sociální jednání je dle Webera
základem sociálních jevů. Lze ho dle
Webera vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Weberova
sociologie je tedy postavena na
předpokladu smyslu a významu, které přiřazují jedinci ke svému
jednání. To znamená, že každý
jedinec ve svém subjektivním jednání musí dle Webera vycházet z
kulturních hodnot, svých
životních stanovisek, od kterých smysl svého jednání odvozuje.
Sociologie se pak má ptát po otázce
smysluplnosti jednání, a to proto aby porozuměla sociální
realitě. Weber předpokládá, že když
porozumíme smyslu a významu jednání člověka, tak porozumíme
sociální realitě. Z hlediska
metody Weber stojí na pozici kvalitativních metod, které jsou
založeny na nenumerických šetřeních
-
a interpretaci sociální reality. Různé společenské instituce -
jako demokracie, byrokracie,
domácnost - dle něho nelze chápat jako obecné kategorie, nýbrž
jako kategorie sociálního
jednání. Výše uvedené příklady institucí nejsou ničím jiným než
sumou jednání individuálních
aktérů. Weberův styl uvažování proto můžeme označit za
sociologický nominalismus. On sám
rozlišuje tři typy jednání dle toho, co lze považovat za
subjektivní činitel akce: - zvyklosti,
obyčeje (tradiční jednání); afekt, vášeň (afektivní jednání);
racionálně určené hodnoty (racionální
jednání)
Z hlediska metody Weber stojí oproti Durkheimovi na pozici
kvalitativních metod, které jsou
založeny na nenumerických šetřeních a interpretaci sociální
reality. Kapitalismus je podle Webera
definován určitým stavem myšlení, který konceptualizuje jako
duch kapitalismu. Bez něj by se
moderní forma kapitalismu jako hospodářské výroby v západní
Evropě v sedmnáctém a osmnáctém
století nerozvinula. Kořeny tohoto ducha, nikoliv samotného
kapitalismu, najdeme podle Webera
v protestantské etice. Weber tedy v tomto textu ukazuje, že
existuje koincidence mezi objevením se
protestantské etiky a duchem kapitalismu.
-Weberovou snahou bylo najít kompromis mezi soudobým historismem
a pozitivismem ve
společenských vědách.
Metodologický nominalismus
-Realita se skládá se z konkrétních jednotlivin, které mají
nespočet různých atributů a
charakteristik.
-Člověk může uchopit realitu jen skrze vlastními silami
vytvořené abstrakce → selekce a
zjednodušení reality → nemožnost úplného poznání
-Abstraktní vědecké pojmy neodpovídají ničemu reálně
existujícímu.
Hodnoty a vědecké zkoumání
-Mezi rolí vědce a člověka vyznávajícího určitého hodnoty (např.
politické) existuje zásadní
rozpor → co je vs. co má být (fakt vs. hodnota)
-Zásada nehodnotící vědy – oddělování tzv. vztahování k hodnotám
a praktického hodnocení.
-Vztahování k hodnotám umožňuje badateli orientovat se v
komplexitě faktů tak, že vrhne světlo
poznání pouze na ten výsek reality, který ze svého zorného úhlu
považuje vědec za významný.
-Tyto hodnoty jsou odvozeny z kultury společnosti, v níž daný
vědec žije a působí.
Věda a politika
-Vědec nemůže odpovědět na otázku co má → být v oblasti
politického rozhodování je stejně
kvalifikován jako kdokoliv jiný
-Věda je schopna stanovit přiměřenost prostředků použitých k
dosažení vytčených cílů nebo
určit možné důsledky realizace těchto cílů, avšak nemá co říci k
volbě samotných cílů, které si
lidé kladou.
-Přísné oddělení akademické a politické sféry („proroci nepatří
do poslucháren“)
-Vědec se může politicky angažovat a vynášet hodnotící soudy,
ale pouze na veřejných a
politických fórech, ne na akademické půdě.
Rozumějící sociologie
-Kant: člověk jako bytost obývající dva světy – říše přírody a
říše svobody (a morálky)
-Oblast přírody lze zkoumat metodami přírodních věd → vysvětlení
skrze kauzální vztahy
-Oblast lidskou coby oblast smyslu je možno a nutno zkoumat i
metodou verstehen.
-Verstehen metoda je součástí kauzálního zkoumání (x Dilthey) →
v obecné rovině není rozdíl
mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami.
-Rozdíl mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami spočívá v
zájmu, který motivuje
zkoumání → porozumění smyslu jednotlivých fenoménů
-
Odmítnutí jednostranných vysvětlení
-Dějiny nesměřují jediným nutným směrem a nelze je vysvětlovat
prostřednictvím jediného
faktoru (např. materiální podmínky, ideje apod.)
-Weberův zájem o kulturní faktory vyplývá z dobové tendence
vysvětlovat dějinný vývoj
materiálními faktory.
-Materiální a kulturní faktory představují rovnocenné složky při
výkladu dějin a společnosti;
jejich vztah je interaktivní.
Pojetí sociologie
-Sociologie jako věda o sociálním jednání.
-Sociologie chce sociálnímu jednání porozumět pomocí výkladu, a
tím ho kauzálně vysvětlovat v
jeho průběhu i v jeho účincích.
-Jednání znamená takové lidské chování, kdy jednající spojují
toto jednání s nějakým
subjektivním smyslem.
-Sociální jednání pak označuje takové jednání, které se svým
smyslem vztahuje k chování jiných
a na základě toho se orientuje ve svém průběhu.
Ideální typ
-Základní metodologickou pomůckou sociálních věd je ideální
typ.
-Termín „ideální“ nemá žádný hodnotící obsah, nýbrž odkazuje ke
skutečnosti, že jev v této
podobě reálně neexistuje.
-Ideální typ vzniká jednostranným myšlenkovým vystupňováním
jednoho či více rysů
zkoumaného jevu a jeho racionálním dotvořením v bezrozporný
myšlenkový obraz.
-Ideální typ je porovnávání s reálným průběhem dění, přičemž
odchylky mezi nimi slouží k
lepšímu pochopení onoho reálného průběhu.
Sociologické porozumění
1.Rekonstrukce subjektivně míněného smyslu sociálních jednání →
jak jednající subjekt vnímá
svou situaci, jaké úmysly a jaká přesvědčení se svým jednáním
spojuje
2.Výklad samotného průběhu jednání → srovnání analyzovaného
jednání s ideálnětypickými
možnostmi jednání vůbec, aby se odhalily alternativy, mezi nimiž
se jednající v dané situaci
rozhodoval
3.Sledování působení a následků zvoleného jednání → možný rozpor
či protikladnost se
zamýšlenými cíli jednání
4typy jednání
1.Účelově racionální – účinnost jednání
2.Hodnotově racionální – soulad s klíčovými hodnotami
3.Tradiční – následování obyčejů a zvyků
4.Afektivní – reakce na emoční stav
Ústřední koncept: racionalizace
-Studium procesu racionalizace a faktorů, které způsobují, že se
tyto procesy nejúplněji
rozvinuly v euroamerické kultuře, tvoří ústřední bod Weberova
díla.
-Pojem racionalizace není u Webera nikde jasně definován; Weber
pracuje spíše s pojmem
racionalita a to ve vícero významech.
-Pro Weberovy analýzy je klíčovou formální (instrumentální)
racionalita, která je založena na
kalkulaci ohledně cílů a prostředků, odkazující k univerzálně
aplikovaným pravidlům.
-Formální racionalita se rozvinula pouze na Západě, a to s
příchodem industrializace.
-
Proces racionalizace
-Postup směrem k rostoucí racionalizaci všech oblastí života
společnosti je specifickým rysem
západního světa.
-Nejdůležitější oblastí racionalizace se stala sféra ekonomiky →
moderní kapitalismus
-Racionalizace je ambivalentním procesem: znamená zvýšení
efektivity všech aktivit, ale
instrumentalizaci a sekularizaci života → odkouzlení světa
-Důležitým důsledkem racionalizace je postupující diferenciace
jednotlivých společenských
subsystémů.
Náboženství a racionalizace
-Velké náboženské systémy v minulosti přispívaly k postupnému
rozvoji racionálního životního
stylu (x magie).
-Základní roli při systematizaci způsobu života sehrála
náboženství spásy → odmítání světa za
účelem spasení.
-Náboženské odmítání světa může mít dvě základní podoby: aktivní
(askeze) a neaktivní
(mysticismus); obojí pak mohou mít mimosvětskou a nitrosvětskou
podobu.
-Náboženské rozdíly se odrážejí mj. i v rovině vlivu na
charakter ekonomické činnosti.
Materiální a ideální zájmy
-Weber oproti Marxovi zdůrazňuje vliv nemateriálních, kulturních
faktorů.
-Odmítnutí monokauzálních vysvětlení – materiální a nemateriální
faktory působí souběžně a
navzájem se ovlivňují.
-Vedle materiálních zájmů/potřeb existují i zájmy/potřeby
duchovní či náboženské.
-Základní náboženskou potřebou je potřeba smyslu světa a
lidského života.
Náboženství a ekonomika
-Náboženství je jedním z důležitých faktorů, které ovlivňují
hospodářskou etiku.
-Hospodářská etika = praktické podněty k ekonomickému jednání
vyplývající z obecného
náboženského výkladu světa.
-Duchovní orientace jednotlivých náboženství podporovala rozvoj
racionálního hospodaření v
různé míře.
-Podoba náboženství je sama ovlivňována ekonomickými,
politickými, sociálními a jinými
momenty.
Protestantská etika a duch kapitalismu
-Profesní etika moderního kapitalismu byla ovlivněna určitými
proudy protestantského
náboženství (kalvinismus/puritanismus).
-Duch kapitalismu je zesvětštělým a zautomatizovaným projevem
etiky povolání, s nímž přišla
reformace.
-Protestantismus včlenil práci v podobě vnitrosvětské askeze
přímo do světského, profesního,
každodenního života populace.
-Puritánská askeze legitimovala ziskovou činnost a zbavila ji
tradičních etických bariér →
překonání tradicionalismu.
-Železná klec kapitalismu – moderní kapitalismus je již pevně
zakořeněnou realitou, která se již
neopírá o náboženský základ.
7. G. Simmel: pojetí sociologie; formy zespolečenštění; sociální
geometrie; sociální typy; motivy dialektiky a ambivalence; tragédie
kultury; povaha modernity; kvantitativní
individualismus; fenomén peněz; fenomén velkoměsta; fenomén
módy.
-
Simmelův sociologický význam je doceňován až v poslední třetině
dvacátého století. Simmel
se svých pracích na rozdíl od předchozích sociologů obrací
pozornost ke každodennosti
v moderní společnosti. Modernu analyzuje na rovině každodennosti
a zaměřuje se na
postihnutí významu a role specificky moderních fenoménu. Jeho
sociologie netvoří žádný
velký systém. Píše spíše eseje, v nichž se zabývá jednotlivostmi
a to především z úhlu
pohledu vnímání aktéra. Podle něj se sociologie odlišuje od
ostatních věd nikoliv svým
předmětem, ten má s ostatními sociálními vědami totožný, ale
svou metodou. U každého
společenského fenoménu podle jeho názoru je odlišitelná forma od
obsahu. Sociologii pak
vymezuje jako formální sociologii, tedy vědu jež se zabývá
především formou společenských
jevů.
Simmelova formální sociologie
-Problém specifika sociologie jako vědy.
-Metodologický nominalismus → společnost je jménem pro množinu
interagujících individuí.
-Sociologie se ptá, co se děje s lidmi a podle jakých pravidel
se chovají, a to nikoliv když
odhalují svou individuální existenci v její totalitě, ale když
utvářejí skupiny a jsou determinováni
svou skupinovou existencí prostřednictvím interakce.
-Cílem sociologie je studium forem sociální interakce.
Formy zespolečenštění
-Různorodé obsahy lidských interakcí mohou vykazovat některé
výrazné společné znaky, jež
umožňují, abychom je sdružili do jedné pojmové kategorie →
formy
-Sociologie není vymezena ani tak specifickým předmětem, jako
spíše specifickým viděním
sociálního světa, specifickou perspektivou → odhalování čistých
forem sdružování,
zespolečenšťování (sociace).
Sociální geometrie
-Metafora sociální geometrie – sociologie by měla abstrahovat od
konkrétních obsahů, jimiž jsou
základní formy sociálního uspořádání naplněny, podobně jako
geometrie abstrahuje od
konkrétních obsahů, když čistě formálně mapuje uspořádání
prostorové.
-Důležitá role prvků ve skupině počtu – dyáda x triáda
-Připojení třetího prvku do skupiny dvou znamená významnou
kvalitativní změnu.
Sociální typy
-Pohlédneme-li na zespolečenštění nikoliv z hlediska
všeobjímajícího procesu interakce, ale
soustředíme-li se na typické charakteristiky osobností, které
jsou do interakčních procesů
vtaženy, obdržíme obrazy různých sociálních typů.
-Aby bylo možno uvažovat o sociálním typu, musí být osobnosti,
které k němu přináleží:
1) připsány určité charakteristiky jeho sociálním prostředím
2) jejich chování musí být v souladu tímto sociálním vymezením
(očekáváním)
Dialektický přístup
-Člověk je součástí společnosti a současně stojí proti ní
dialektický → vztah mezi individuem a
společností
-Motiv ambivalence – každý sociální lze nahlížet nejméně ze dvou
různých perspektiv
-Konflikt jako samotný základ sociálního života.
Problém objektivace: subjektivní vs. objektivní kultura
-
-Lidé produkují kulturu, avšak díky své schopnosti reifikovat,
objektivovat sociální realitu,
začínají sociální a kulturní svět postupně žít svým vlastním
životem a ovládat ty, kteří jej
vytvořili a dennodenně znovuvytvářejí.
-Vývoj jako proces prostupného posilování a autonomizace
objektivní kultury, která si
podmaňuje tvořivou sílu života a jedince (subjektivní
kultura).
-Život, je odkázán na to, aby se projevoval ve formách, které
jej současně omezují a deformují
jeho vitální projevy → tragédie kultury
Povaha modernity
-Moderní individuum vzniká postupným vymaňováním se z dosahu
tradiční skupiny, která jej
původně zcela pohlcovala.
-Moderní realita jako roztržka mezi jedincem a společností,
která se snaží být překonána určitou
formou zprostředkování.
-Postoj moderního individua je dvojznačný: na jedné straně si
chce udržet od zbytku světa odstup
(touha po nezávislosti a autonomii), současně je pak k němu
přitahováno (sociabilita a touha po
přítomnosti druhých).
Sociální diferenciace a individualizace
-Sledování souvislosti mezi moderními procesy diferenciace a
individualizace.
-S ohledem na sociální skupiny přinesla moderní společnost dvojí
změnu: na jedné straně se
skupiny rozšiřují a prostor pro svobodu jejich členů narůstá, na
straně druhá postupně mizí
osobitost celých skupin.
-Dvojakost moderní individualizace: jedinec je osvobozen z
výrazně úzkého okruhu malé
skupiny, která svým členům dodávala pocit bezpečí, současně však
omezovala množství voleb,
jež směli činit; na druhou stranu umožňuje individualizace
navazování kontaktů se stále
vzdálenějšími lidmi.
Velkoměsto a peníze jako symboly modernity
-Nejhlubším problémem moderního života je pro Simmela rozpor
mezi vůlí individuí uchovat si
svou autonomii a tlakem mohutných sociálních sil – objektivní
kultury.
-Místem, kde se tento rozpor nejzřetelněji objevuje, je
prostředí velkoměsta.
-Ambivalentní povaha modernity je ztělesněna ve fenoménu peněz
(peněžní ekonomiky).
8. V. Pareto: pojetí sociologie; logické a mimologické jednání;
rezidua a derivace, koloběh elit; R. Michels: železný zákon
oligarchie.
Pareto je představitelem psychologismu v sociologii. Tento proud
usiloval o rozšíření
sociologie o psychologickou dimenzi člověka a sociální fenomény
nevysvětloval pouze
z hlediska sociálního, ale rovněž z hlediska psychologického.
Jednalo se o kombinaci
psychologického a sociologického přístupu k jednomu a tomu
samému fenoménu.
Reprezentantem tohoto přístupu byl rovněž Sigmund Freud.
Pareto
Logické a mimologické jednání
-Veškeré lidské jednání spadá do dvou kategorií: logické a
mimologické.
-Logické jednání – jednající předem promýšlí adekvátní
prostředky k dosažení stanoveného cíle,
tj. záměrně vybírá takové prostředky, jež mu umožní daného cíle
skutečně dosáhnout.
-U mimologického jednání prostředek s účelem takto záměrně
spojen není.
-Objektivní vs. subjektivní vztah mezi prostředkem a cílem.
-
-Existují 4 typy mimologického jednání s ohledem na objektivní a
subjektivní vztah mezi
prostředkem a účelem.
Rezidua
-Motivy jednání a jeho význam nebývají většinou totožné s tím,
co sami aktéři o svém jednání a
jeho motivech soudí.
-Rezidua – tj. to, co v našem myšlení a jednání zůstává,
odečteme-li jeho logickou složku – jsou
pozorovatelnými manifestacemi sentimentů, jež jsou hluboko
ukryty v lidské povaze a zůstávají
vědě nepřístupny.
-Existuje 6 základních tříd reziduí:
1) kombinační instinkt 2) trvalost agregátů 3) potřeba
manifestace sentimentů jednáním
4) rezidua sociability 5) integrita individua 6) sexuální
reziduum
Derivace
-Člověk má silnou potřebu prezentovat sobě i druhým své jednání
jakožto rozumné; za tímto
účelem používají různá vysvětlení → derivace.
-Derivace nejsou projevem logiky a racionální úvahy, ale jsou
odvozeny ze skrytých sentimentů.
-Jedno a totéž reziduum může být vyjádřenou v různých
derivacích.
-Lze rozlišit 4 třídy derivací podle způsobu, jakým se snaží
zahalit pravdu:
1) kategorická tvrzení 2) výroky podepřené autoritou
3) výroky podepřené souhlasem s nějakým obecným principem 4)
nejasné a klamavé slovní
důkazy
Úloha sociologie
-Úkolem sociologie je analyzovat nejrůznější formy mimologického
chování a současně zkoumat
četné způsoby, jimiž lidé takové jednání sami před sebou a před
druhými racionalizují a vydávají
za logické.
-Sociologie má dané projevy lidského zkoumání pouze nezúčastněně
zkoumat; nemá žádné
prostředky ani motivaci přispět k šíření jednání logického a k
odstraňování četných sebeklamů,
jichž se lidé dopouštějí.
Teorie elit
-Kritika socialistických systémů – ve společnosti bude vždy
existovat rozdělení na vládnoucí a
ovládané → přirozená nerovnost
-Nutnost rozdělení na elitu a zbytek společnosti se odvíjí od
nerovné distribuce inteligence,
schopností i reziduí mezi členy společnosti.
-Mechanismus koloběhu elit – stará elita se po čase uzavře sama
do sebe, a proto je nahrazena
elitou novou; tento proces se v budoucnu opět opakuje.
R. Michels a „železný zákon oligarchie“
-Analýza fungování (politických) organizací v moderní
společnosti.
-Velké organizace jsou jediným prostředkem, s jehož pomocí může
velké množství sociálně
slabých prosazovat své zájmy v soupeření s vlivnými a
silnými.
-Stinnou stránkou organizací jsou v nich obsažené skryté
oligarchistické tendence → organizace
vede k rozdělení na vedoucí menšinu a vedenou většinu.
-Každá organizace představuje formu oligarchie, která je navenek
zastřena demokratickými cíly,
z nichž daná organizace původně vyrostla.
-
9. T. Veblen: institucionální ekonomie; technologický
determinismus; koncept kulturní mezery; konflikt tříd; zahálčivá
třída; okázalá zahálka; okázalá spotřeba; tzv. Veblenův efekt.
Thorstein Veblen byl sociologizujícím ekonomem, který se
zaměřoval vedle jiného na životní
styl jednotlivých vrstev a pokusil se ukázat, z čeho pramení
odlišnosti mezi těmi to styly.
Soustřeďte se především na jeho vymezení paradoxu v životním
stylu, kterému se dnes říká
Veblenův paradox, podle něhož lidé nekonzumují dražší věci a
služby proto, že jsou lepší, ale
proto, že se tímto konzumem odlišují od ostatních. Důvodem
odlišného životního stylu tedy není
konzumace lepší kvality ale odlišení a demonstrace sociálního
statusu.
Kritika klasické ekonomie
-Odmítnutí nadčasově platných ekonomických zákonů ve prospěch
výkladu ekonomického dění
v konkrétním historickém a sociálním kontextu → položení základů
institucionální ekonomie
-Odmítnutí hédonistické a utilitaristické premisy klasické
ekonomie v podobě snahy odvodit
ekonomické chování z vrozených lidských sklonů k rozkoši,
uspokojení a užitku.
-Kategorie klasické ekonomie lze aplikovat jen na omezenou
historickou situaci a omezený
dobový kontext.
-Základní omyl klasické ekonomie spočívá v tom, že hledá míru
podobnosti aktuálního stavu
hospodářského života s ideální podobou ideálně fungující
rovnovážné ekonomiky (předpoklady
přirozeného řádu a „homo economicus“).
Alternativní vysvětlení ekonomického jednání
-Klasickou ekonomií postulovaná lidská „přirozenost“ nezůstává
nezměněna, nýbrž se mění pod
vlivem vnějších okolností a tlaků.
-Lidská „přirozenost“ je jevem sociálním, a proto záleží na
povaze vnějších sociálních vztahů a
vazeb, na působení sociálních skupin, do nichž člověk patří.
-Člověk se ve svém ekonomickém chování neřídí pouze racionální
kalkulací, zejména pak ne
kalkulací momentálního uspokojení, poněvadž podstatou
konzumentovy volby jsou zejména
tradice, obyčeje, zvyky → spotřební poptávku nelze situovat do
individuální, nýbrž sociální sféry.
Východiska institucionální ekonomie
-Ekonomický život neprobíhá individuálně, v sociálním vakuu, ale
ve společnosti a společensky.
-Základní komponentou sociálního života jsou sociální instituce
– tvoří rámec, podmínku i
důsledek ekonomických aktivit
-Instituce = soubor obyčejů, zvyků a návyků, myšlenkových
stereotypů a způsobů a metod
jednání a činností, jež byly sankcionovány dlouhodobou praxí a
všeobecně uznány v dané
sociální skupině.
-Ekonomický a sociální život je střídáním, střetem, vznikáním a
zanikáním, konfliktem a
vzájemným ovlivňováním sociálních institucí.
Pojetí společenského vývoje
-Sociální instituce jsou relativně stabilní, avšak proměnlivé a
jejich evoluce závisí především na
vývoji technologie a techniky (industrial arts) → technologický
determinismus.
-Koncept kulturní mezery – zaostávání institucionální struktury
za požadavky a potřebami
techniky a technologie (později explicitně v rámci teorie
kulturní mezery – cultural lag ).
-Konflikt mezi sférou technologie a techniky a komplexem
sociálních institucí je hlavním
evolučním hybatelem.
Periodizace historického společenského vývoje
-Vývoj lidstva jako selektivní adaptace lidských institucí na
prostředí za pomocí stále
efektivnějších technologií.
1) mírová ekonomika neolitu 2) kořistnická ekonomika barbarského
věku
-
3) předmoderní řemeslnická ekonomika 4) moderní éra strojové
ekonomiky
Pojetí tříd
-Podobně jako Marx užívá Veblen model sociální stratifikace
skládající se ze 2 základních tříd:
obchodnická a průmyslová.
-Veblenův model ovšem není založen na vlastnictví výrobních
prostředků (Marx), ale na výši
bohatství a moci kontrolovat druhé.
-Průmyslová třída žije prací, zatímco třída obchodnická žije z
práce.
-Svět moderního kapitalismu se vyznačuje konfliktem mezi světem
průmyslu a světem podnikání
(obchodu); v obou oblastech fungují odlišné motivy, normy a cíle
jednání, odlišné regulativy,
vzorce jednání a styly života.
Teorie zahálčivé třídy
-Kapitál osamostatněný ve své vlastnické funkci produkuje
parazitní, zbytečnou třídu, která
neplní žádné rozumné sociální funkce, je třídou neproduktivní,
svázanou s kapitálem jako
vlastnictvím → zahálčivá třída (leisure class)
-Situace rozvinutého kapitalismu produkuje třídu, která nemusí
pracovat, což se odráží na jejím
specifickém životním stylu → okázalá spotřeba, okázalá
zahálka
-Vznik zahálčivé třídy je spjat s vynořením se instituce
vlastnictví.
„Veblenův efekt“
-Významná role soutěživosti a konkurence ve společnosti založené
na soukromém vlastnictví
-Potřeba sebeúcty realizována prostřednictvím uznávání (projevu
úcty) ze strany druhých
-tzv. Veblenův efekt: spotřeba se často váže na fakt, že jiní
mají nebo nemají určité věci, tj.
hybnou sílou spotřeby není potřeba o sobě, ale potřeba vyrovnat
se druhým (x klasická
ekonomie)
-Spotřeba plní latentní funkci (Merton) demonstrace sociálního
statusu.
-Předznamenání konceptu relativní deprivace
10. Psychologistické teorie: vymezení pojmu psychologismus; G.
LeBon: analýza davu; G. Tarde: teorie nápodoby; S. Freud: podstata
psychoanalýzy; tři složky osobnosti; konflikt
uvnitř osobnosti; individuum a kultura (nespokojenost v
kultuře).
Sigmund Freud je pro klasické sociologické teorie významný svými
závěry a sociálních
zdrojích psychických stavů. Ukázal, že příčiny neurózy jako
specificky moderní nemoci leží
v sociálním uspořádání společnosti, přesněji řečeno ve
společenských hodnotách a normách,
které stojí v opozici k libidu, ke sklonům a pudům. Rovněž se
významným svou definicí
osobnosti moderního člověka, která je v příkré opozici k Meadově
pojetí osobnosti. Tento
autor je reprezentantem proudu, který bývá někdy označován jako
sociologie každodennosti.
Sociologie každodennosti představuje sociologickou
mikroperspektivu. Mikroperspektiva vidí
především individuální aktéry a jejich každodenní životy a
setkání. Jádrem tohoto směru je, že
chceme-li porozumět společnosti, musíme pochopit jak si
organizují své životy její aktéři, jak
v tom ovlivňují ostatní aktéry a jak jsou na oplátku ovlivněni
oni jinými členy společnosti.
Základní myšlenku této sociologické perspektivy zformuloval již
Max Weber, který
zdůrazňoval nutnost zaměřit se na subjektivní významy, záměry,
interpretace, které vnášejí do
každé sociální situace její účastníci.
-Základní 3 principy, které odlišují psychoanalýzu od jiných
psychologických teorií:
-Myšlenková aktivita se neskládá pouze z vědomého, ale obsahuje
i nevědomou rovinu.
-Lidské instinkty (libido) jsou základním motorem jednání
lidského organismu.
-
-Lidské pudy jsou ve společnosti podrobovány represi.
Struktura osobnosti
-ID = zdroj psychické energie, které usiluje o naplnění a
uspokojení
-SUPEREGO = prostředek a současně produkt socializace; souhrn
morálních norem, příkazů a
zákazů ze strany kultury směrem k individuu
-EGO = zprostředkovatel mezi ID a SUPEREGEM, řídící se tzv.
principem reality
Konflikt uvnitř osobnosti
-V lidské osobnosti se odehrává trvalý konflikt mezi složkami ID
a SUPEREGO, který probíhá
na vědomé i nevědomé rovině.
-ID je ve svém fungování veden principem slasti.
-EGO je spojnicí mezi touhou po slasti (ID) a pocity viny,
morálkou (SUPEREGO) → usiluje o
adaptaci principu slasti na požadavky reality.
-Princip reality znamená racionální odůvodnění tužeb a rozumné
přizpůsobení vlastního
uspokojení k sociálním požadavkům.
-Při konfliktech se objevuje celá řada obranných mechanismů
(sublimace, racionalizace apod.).
Individuum a kultura
-V člověku jsou obsaženy dva ústřední protikladné instinkty:
instinkt života (Eros) a instinkt
smrti (Thanatos).
-Oba tyto instinkty ohrožují přežití společnosti a civilizace;
ta je proto kontroluje prostřednictvím
kultury (SUPEREGA).
-Kultura je na jednu stranu zdrojem lidských potíží, na druhou
stranu ovšem i prostředkem, který
člověka chrání před nespokojeností.
-Kultura se staví do cesty lidským potřebám, tužbám a pudům,
současně ale umožňuje sublimaci.
11. Interakcionismus - Ch. H. Cooley: vymezení interakcionismu;
koncept „zrcadleného já“; primární skupina; G. H. Mead: úloha
symbolů; struktura Já (Self); geneze Já (play a game);
Chicagská škola: hlavní ry