-
- 1 -
Gustave Flaubert [gistáv flobér]
„Narodil jsem se v nemocnici a vyrostl uprostřed lidského
utrpení – od něhož
mě oddělovala zeď. Jako dítě jsem si hrával v pitevně. Snad
proto mám
chmurné a cynické chování. Nemiluji život a nebojím se
smrti.“
1. Jaký byl Flaubertův postoj k životu?
2. Jak svůj postoj odůvodňoval?
3. Napište úvahu na téma: Jak naše dětství ovlivňuje naši
dospělost.
(12. prosinec 1821 – 8. květen 1880) byl francouzský spisovatel,
představitel realismu 2. poloviny 19. století a přímý předchůdce
naturalismu.
Narodil se v Rouenu do rodiny chirurga. Od roku 1841 studoval
práva
v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro
nervové
záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání r. 1844 vzdává dalších
studií. Protože
byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na rodinném
statku
v Croissetu a pracovat na svých dílech.
Na podzim roku 1856 začal vycházet časopisecky v Revue de Paris
román
Paní Bovaryová (ve stejném roce jako Baudelaire za Květy zla).
Na základě
http://cs.wikipedia.org/wiki/12._prosinechttp://cs.wikipedia.org/wiki/1821http://cs.wikipedia.org/wiki/8._kv%C4%9Btenhttp://cs.wikipedia.org/wiki/1880http://cs.wikipedia.org/wiki/Franciehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Naturalismus_(literatura)http://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BEhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Victor_Hugo
-
- 2 -
vytržených úryvků "lascivních líčení" milostných dobrodružství
hlavní hrdinky
byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce.
Díky kvalitní
obhajobě byl r. 1857 zproštěn všech obvinění.
Obdiv a přátelství choval k I.S. Turgeněvovi a k synovci svého
předčasně
zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i
pomocí
prakticky uváděl do literatury.
Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako
každodenní
problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku
(jeho rádkyně),
byla starší o 11 let.
Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a
Blízký východ - Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt,
aby se seznámil s prostředím pro děj románu Salambo
(o vztahu kartaginské kněžky Salambo a lybijského
vojevůdce Matha).
Zemřel uprostřed práce nad románem Bouvard
a Pécuchet na mrtvici.
Víte, že…
Flaubertovo dílo není rozsáhlé. Je to dáno pečlivým přístupem ke
sběru
podkladů. Pro román Bauvard a Pécuchet nastudoval 1500 svazků
děl ze všech
oblastí vědy a kultury
U nás byl román Bauvard a Pécuchet natočen v hlavních rolích s
Jiřím Sovákem
a Miroslavem Horníčkem pod názvem Byli jednou dva písaři
(1972).
http://cs.wikipedia.org/wiki/Man%C5%BEelstv%C3%ADhttp://cs.wikipedia.org/wiki/It%C3%A1liehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Tunis
-
- 3 -
Podívejte se na některou z část seriálu:
http://www.youtube.com/watch?v=VUQM5iePXBY
http://www.youtube.com/watch?v=NktkcRCanMc
http://www.youtube.com/watch?v=Eq7VcF8aAqw
Flaubert hledal novou metodu podání reality čtenáři.
Flaubert si volil jako předlohy svých románových postav lidi,
které dobře znal.
Pro paní Bovaryovou si zvolil za námět osudy lékaře
Delamara.
Vyberte vhodná dokončení věty:
Gustave Flaubert:
po sobě zanechal rozsáhlé dílo ANO NE
dohlížel na literární začátky Guy de Maupassanta ANO NE
se snažil popisovat skutečnost věcně, střízlivě, nezaujatě ANO
NE
studoval prameny ke svým dílům ANO NE
napsal díla Citová výchova a Ivanhoe ANO NE
román Paní Bovaryová ve své době nevyvolal pozornost ANO NE
studia přerušil kvůli nervové chorobě ANO NE
necestoval, žil na rodinném statku ANO NE
http://www.youtube.com/watch?v=VUQM5iePXBYhttp://www.youtube.com/watch?v=NktkcRCanMchttp://www.youtube.com/watch?v=Eq7VcF8aAqw
-
- 4 -
Paní Bovaryová (Madame Bovary)
Mravy francouzského venkova
(1857)
XII
(…)Ema nespala, jen spánek předstírala, a zatímco on vedle ní
usínal,
probouzela se do jiných snů.
Klusající čtyřspřeží ji už týden unáší do nové země, odkud se
oba již nikdy
nevrátí. Jedou a jedou, drží se pod paží, beze slova. Často z
vrcholu nějaké hory
spatří náhle nádherné město s kupolemi, mosty a loděmi, s
citrónovníkovými
háji a s chrámy z bílého mramoru, na jejichž špičatých věžích
jsou čapí hnízda.
Jedou krokem po velikých dlažebních kamenech a na zemi leží
kytičky květů,
které nabízejí ženy v červených živůtcích. Je slyšet vyzvánění
zvonů, řehtání
mezků, tlumeně zní kytary a ševelí fontány, z nichž se vznáší
vodní pára a
osvěžuje hromady ovoce, srovnané do pyramid u nohou bledých
soch
usmívajících se pod vodotryskem. A konečně jednoho večera dorazí
do rybářské
vísky, kde ve větru schnou podél útesu a vedle chalup hnědé
sítě. Tady
zůstanou a tady budou žít, budou bydlet v nízkém domě s plochou
střechou, ve
stínu palmy, na mořském břehu uprostřed zátoky. Budou se
projíždět v gondole
a houpat ve visuté síti a jejich život bude lehký a volný jako
jejich hedvábné
oděvy, teplé a poseté hvězdami jako ty vlahé noci, které budou
prožívat. Avšak
v této širé budoucnosti, kterou si v duchu kreslila, se
nerýsovalo nic
mimořádného: dny, všechny stejně nádherné, se jeden druhému
podobaly,
jako se vlna podobá vlně, a všechno se kolébalo na nekonečném,
harmonickém
a modravém obzoru zalitém sluncem. Vtom však zakašlalo dítě nebo
Bovary
-
- 5 -
začal hlasitěji chrápat a Ema usínala až k ránu, kdy už svítání
osvětlilo okna a
mladý Justin na náměstí otevíral okenice u lékárny.
Před nějakou dobou si poslala pro Lheureuxe a řekla mu:
"Budu potřebovat plášť, veliký plášť se širokým límcem a s
podšívkou."
"Pojedete někam na cesty?" zeptal se.
"Ne, ale... Na tom nezáleží, zkrátka s vámi počítám. A brzy,
ano?"
Uklonil se.
"Také budu potřebovat kufr... ne moc těžký... pohodlný."
"Ano, ano, rozumím, takových dvaadevadesát centimetrů na
padesát, jak se
teď dělají."
"A k tomu cestovní tašku."
"Za tímhle," pomyslel si Lheureux, "vězí určitě nějaká domácí
hádka."
"A tady máte," řekla paní Bovaryová a vytáhla hodinky, které
měla za pasem, "z
toho to můžete hradit."
Obchodník však protestoval; vždyť se znají; copak on jí snad
nedůvěřuje? To je
přece dětinské! Trvala však na tom, aby si vzal alespoň řetízek,
a Lheureux už si
ho zastrčil do kapsy a odcházel, ale vtom ho zavolala
zpátky.
"Necháte si to všechno u sebe. Pokud jde o ten plášť" -
předstírala, že přemýšlí,
"také ho sem nenoste, jenom mi pak dáte adresu krejčovského
dělníka a
upozorníte ho, aby ho měl pro mě připravený."
Útěk byl stanoven na příští měsíc. Ema odjede z Yonville jakoby
na nákupy do
Rouenu. Rudolf zamluví místa, obstará pasy a dokonce napíše do
Paříže, aby
měli pro sebe celý dostavník až do Marseille, kde si koupí
kočár. Odtud budou
pokračovat bez zastávky až do Janova. Ona se předtím postará,
aby její
zavazadlo bylo dopraveno k Lheureuxovi, který je pošle rovnou do
Vlaštovky,
takže nikdo nebude nic tušit, v celém plánu se nikdy nemluvilo o
dítěti. Rudolf
-
- 6 -
se tomu námětu vyhýbal a ona snad na ně ani nemyslela. Žádal
ještě o další dva
týdny, aby dal do pořádku jakési záležitosti, potom po týdnu
ještě o čtrnáct dní,
pak prohlásil, že je nemocný, nato odjel na nějakou cestu; minul
celý srpen a po
všech těch odkladech se dohodli, že to bude neodvolatelně
čtvrtého září v
pondělí.
Konečně nadešla sobota, předposlední den před odjezdem.
Rudolf přišel večer dříve než jindy.
"Je všechno připraveno?" zeptala se ho.
"Ano."
Obešli spolu záhon a šli se posadit na zídku u terasy.
"Jsi nějaký smutný," řekla Ema.
"Ne, proč?"
Hleděl na ni však zvláštním pohledem plným něhy.
"Snad kvůli tomu, že odjedeš?" pokračovala. "Že tu zanecháš to,
co máš rád,
svůj zdejší život? Rozumím ti... Ale já nemám na světě nic! Pro
mě jsi ty
všechno. A proto zase já budu vším tobě, tvou rodinou, tvou
vlastí, budu o tebe
pečovat, budu tě milovat."
"Bože, ty jsi roztomilá!" řekl a přivinul ji do náruče.
"Opravdu?" zasmála se rozkošnicky. "Miluješ mě? Přísahej!"
"Jestli tě miluju? Jestli tě miluju? Já tě zbožňuju, lásko
moje!"
Vzadu na louce těsně nad zemí vycházel kulatý, nachově zbarvený
měsíc.
Rychle stoupal mezi větvemi topolů, které ho místy zakrývaly
jako děravá černá
záclona. Potom se objevil celý běloskvoucí na prázdné obloze a
ozářil ji,
zpomalil svůj běh a spustil na řeku velikou skvrnu, která se
tříštila do
nesčíslných hvězd, stříbrný svit se v ní kroutil až na dno jako
bezhlavý had se
světelnými šupinami. Podobalo se to také obrovskému svícnu, ze
kterého
-
- 7 -
jakoby kanuly krůpěje roztavených diamantů. Kolem nich se
rozestírala líbezná
noc, v listí se kupily shluky stínů. Ema přivírala oči a
zhluboka vdechovala svěží
vítr. Nemluvili, příliš pohrouženi do snění, které je zavalilo.
Do srdce se jim
vracela něha prvních dnů, bohatá a tichá jako vůně jasmínu a
vrhala do jejich
vzpomínek stíny ještě protáhlejší a zádumčivější než stíny
nehybných vrb
táhnoucí se po trávě. Občas se nějaké noční zvíře, ježek nebo
lasička, vydávalo
na lov a zašustilo přitom v listí, chvílemi zas bylo slyšet, jak
ze zákrsku padá
sama od sebe zralá broskev.
"Taková krásná noc!" řekl Rudolf.
"Prožijeme jiné!" odpověděla Ema.
Hovořila jakoby sama k sobě: "Ano, cestování bude pěkné... Proč
je mi tedy
smutno u srdce? Bojím se snad neznámého... Nebo je to proto, že
opouštím to,
nač jsem zvyklá? Nebo co? Ne, je to z přemíry štěstí! Jsem já to
slaboch, viď?
Odpusť!"
"Ještě je čas!" zvolal. "Rozmysli si to, třeba toho budeš
litovat!"
"Nikdy!" odpověděla prudce.
Přitiskla se k němu: "Co se mi může stát zlého? Není na světě
poušť ani propast,
ani oceán, přes které bych se s tebou nevydala. Až spolu budeme
žít, bude to
jako denně těsnější, denně dokonalejší objetí. Nic nám nebude
kalit život,
žádná starost, žádná překážka. Budeme sami, úplně svoji,
navždy... Řekni přece
něco, odpověz mi."
V pravidelných přestávkách odpovídal: "Ano... ano..." Vískala mu
vlasy a
opakovala dětským hlasem, ačkoli jí tekly veliké slzy:
"Rudolfe! Rudolfe...! Ach, Rudolfe, můj drahý, milovaný!"
Odbila půlnoc.
"Půlnoc!" řekla. "Tak už je zítřek! Jen ještě jeden den!"
-
- 8 -
Vstal a chystal se k odchodu a Ema najednou ožila, jako by jeho
pohyb byl
povelem k jejich útěku.
"Pasy máš?"
"Ano."
"Nezapomněl jsi na nic?"
"Ne."
"Víš to jistě?"
"Ovšem."
"Budeš mě čekat v hotelu Provence, ano? V poledne?"
Přikývl.
"Tak na shledanou zítra!" řekla Ema s posledním pohlazením.
A hleděla za ním, jak odchází.
Neotočil se. Utíkala za ním a naklonila se nad vodou mezi
křovím:
"Zítra!" zvolala.
Byl už na druhém břehu řeky a rychle kráčel loukou.
Po několika minutách se zastavil, a když ji spatřil v těch
bílých šatech, jak
pomalu mizí do tmy jako přízrak, rozbušilo se mu srdce tak, že
se musel opřít o
strom, aby neupadl.
"Jsem to ale pitomec!" řekl si a strašně přitom zaklel. "Co se
dá dělat! Byla to
hezká milenka!"
Ihned se mu vybavila Emina krása a všechny radosti této
lásky.
Nejdřív ho to dojalo, potom se proti ní vzepřel.
"Přece k čertu neodjedu jen tak ze země," zvolal a mával přitom
rukama, "a
neuvážu si na krk dítě."
-
- 9 -
Říkal si ty věci, aby se ještě více utvrdil.
"A k tomu ještě všechny nepříjemnosti, výdaje... Ne, ne, stokrát
ne, bylo by to
příliš hloupé!"
XIII
Jakmile došel domů, posadil se zprudka za psací stůl pod jelení
hlavu, loveckou
trofej visící na zdi. Když však držel pero v ruce, nic ho
nenapadalo, takže se
opřel o oba lokty a začal přemýšlet. Připadalo mu, že Ema
ustoupila do daleké
minulosti, jako by rozhodnutí, které udělal, mezi ně najednou
postavilo
nesmírnou časovou mezeru.
Aby z ní zase něco bližšího zachytil, šel si do skříně u lůžka
pro starou kazetu od
remešských keksů, kam si obvykle schovával dopisy od žen;
vycházela z ní vůně
vlhkého prachu a zvadlých růží. Spatřil nejdřív kapesník,
pokrytý bledými
skvrnkami. Byl její, jednou se jí na procházce spustila z nosu
krev, už si na to
nevzpomínal. Vedle něho ležela Emina miniaturní podobizna,
kterou mu
věnovala, pomačkaná na všech rozích: její oblečení mu připadalo
afektované a
její pohled do strany působil velice ubohým dojmem, jak tak
pozoroval tu
podobiznu a představoval si její model, rozplývaly se mu
pozvolna její rysy v
paměti a tím, že na sebe narážely, ta živá a ta namalovaná tvář,
jako by se
vzájemně rozmazaly. Konečně se dal do čtení jejích dopisů, byly
plné výkladů
týkajících se jejich cesty, krátké, věcné a naléhavé skoro jako
obchodní
korespondence. Chtěl si přečíst ty dlouhé, ty, které psala
kdysi; aby je dole
v krabici našel, musel zpřeházet všechny ostatní. Rudolf se
začal mechanicky
prohrabovat v té hromadě papírů a věcí, jak tam ležely páté přes
deváté,
nacházel kytky, podvazek, černou škrabošku, jehlice a vlasy --
tolik vlasů! Černé,
plavé, některé z nich se dokonce přichytily na kování kazety a
při otevírání se
trhaly.
Potuloval se tak mezi vzpomínkami, zkoumal písmo a sloh dopisů
právě tak
různorodé jako jejich pravopis. Psaní byla něžná nebo veselá,
žertovná,
melancholická; některá žádala o lásku, jiná o peníze. Při
některém slově si
-
- 10 -
vzpomněl na tvář, na určitý pohyb nebo na zabarvení hlasu, někdy
se však
neupamatoval vůbec na nic.
Jak se mu totiž ty ženy sbíhaly do vzpomínek všechny najednou,
překážely si
navzájem a ubíraly si na významu, jako by všechny stály na téže
milostné
rovině, která je učinila jednu jako druhou. Nabral tedy plnou
hrst těch
pomíchaných dopisů a chvíli se bavil tím, že je spouštěl jako
vodopád z pravé
ruky do levé.
Konečně ho to unavilo a omrzelo, odnesl kazetu do skříně se
slovy: "Taková
hromada žvástů!"
Tím byl vyjádřen v kostce jeho názor, neboť požitky mu zdupaly
srdce jako
školáci školní dvůr, takže v něm nerostlo už nic zeleného; a to,
co tudy prošlo,
bylo ještě zbrklejší než ty děti a nezanechalo tam ani své jméno
vyryté do zdi.
"Tak se do toho pusťme!" řekl si.
Psal: "Emo, odvahu, odvahu! Nechci být příčinou Vašeho životního
neštěstí..."
To je koneckonců pravda, pomyslel si Rudolf. Jednám v jejím
zájmu, jsem
čestný.
"Zvážila jste po zralé úvaze svoje rozhodnutí? Víte, do jaké
propasti bych Vás
strhl, můj ubohý anděli? Ne, viďte? Ubírala jste se důvěřivě a
bláhově, věříc v
štěstí a budoucnost... Ach, jací jsem to nešťastníci, jací
pošetilci!"
Rudolf se zarazil a hledal nějakou dobrou výmluvu.
Co abych jí napsal, že jsem přišel o všechen majetek...? Ne, to
ne, a ostatně by
to na věci nic nezměnilo. Později by se to všechno muselo
opakovat. Copak se u
takových ženských může člověk dovolávat rozumu?
Přemýšlel, potom připsal: "Nikdy na Vás, věřte mi, nezapomenu a
navždy k Vám
budu chovat hlubokou oddanost, avšak jednoho dne, dříve nebo
později by ta
vášeň patrně ochabla (takový už je osud lidských citů).
Dostavila by se únava --
a kdo ví, zda bych jednou nezakusil krutou bolest, že bych byl
svědkem Vašich
výčitek svědomí a sám je též sdílel, neboť bych byl jejich
příčinou. Samotné
-
- 11 -
pomyšlení na Vaše utrpení mi působí muka. Emo! Zapomeňte na mě!
Proč jen
jsem Vás poznal? Proč jste byla tak krásná? Je to moje vina? Ach
Bože, ne, ne,
obviňujte jen osud!"
"Tohle slovo vždycky zapůsobí," řekl si.
"Ano, kdybyste byla jednou z těch žen s frivolním srdcem, o jaké
není nouze,
jistě bych ze sobectví mohl takový pokus podniknout bez
nebezpečí pro Vás.
Avšak to rozkošné zanícení, které je zároveň Vaším kouzlem i
Vaší trýzní, Vám
zabránilo nahlédnout, Vy přelíbezná ženo, do jakého falešného
postavení
bychom se oba dostali. Ani já jsem na to zprvu nemyslel a
spočíval jsem ve stínu
toho ideálního štěstí jako ve stínu mancinely, aniž jsem
předvídal následky."
"Ona si třeba bude myslet, že se toho vzdávám z lakomosti... No,
co se dá dělat!
Musím to skoncovat!"
"Svět je krutý, Emo. Ať bychom byli kdekoli, všude by nás
pronásledovali. Byla
byste vystavena nepříjemným otázkám, pomluvám, pohrdání, snad i
urážkám.
Urážky - Vám! Ach, Bože...! A já bych si Vás přál posadit na
trůn. Odnáším si
vzpomínku na Vás jako talisman! Neboť za všechno to zlo, které
jsem Vám
způsobil, se trestám vyhnanstvím. Odjíždím. Kam? Nemám ponětí,
jsem šílený!
Sbohem! Buďte stále tak dobrá! Zachovejte vzpomínku na
nešťastníka, který
Vás ztratil. Povězte mé jméno své dcerce, aby je vyslovovala ve
svých
modlitbách."
Knot obou svíček se zachvíval. Rudolf vstal a šel zavřít
okno.
Když se zas posadil, řekl si:
"Tak to by snad bylo všechno. Aha, ještě tohle, aby mě sem
nepřišla
pronásledovat":
"Až budete číst tyto smutné řádky, budu již daleko, neboť prchám
co nejrychleji,
abych se vyhnul pokušení znovu Vás spatřit. Jen ne slabost!
Vrátím se, a snad
někdy později spolu docela chladně pohovoříme o své někdejší
lásce. Sbohem!"
-
- 12 -
A bylo tam ještě jedno sbohem, napsané ve dvou slovech: S Bohem!
To mu
připadalo obzvláště vybrané.
"Jakpak to podepíšu?" uvažoval. "Váš zcela oddaný... Ne. Váš
přítel...? Ano, to
je ono."
"Váš přítel".
Znovu dopis přečetl. Připadal mu dobrý.
"Chudinka malá!" uvažoval dojatě. "Bude si o mně myslet, že jsem
necitelnější
než kámen, bylo by to chtělo nějakou tu slzu, ale já neumím
plakat, nemohu za
to." Nalil si tedy do sklenice trochu vody, namočil do ní prst a
nechal z výšky
skanout velkou kapku, která udělala na inkoustu bledou skvrnu.
Potom, když
chtěl dopis zapečetit, našel pečetítko Amor nel Cor.
"To se zrovna pro tuhle příležitost moc nehodí... Ale co, vždyť
na tom nezáleží!"
Potom vykouřil tři dýmky a šel si lehnout. (…)
Úkoly pro práci s textem v hodině:
1. Které motivy ukazují plytkost Eminy romantické iluze?
2. Objasněte pojem triviální literatura a najděte její znaky v
Emině
snění o útěku s milencem Rudolfem.
3. Pokuste se popsat rozdíl mezi tím, co Rudolf píše a co si
myslí.
4. Jakým způsobem se Rudolf snaží odvrátit Emu od chystaného
společného útěku?
5. Jak byste na základě ukázky charakterizovali Rudolfa?
-
- 13 -
6. Všimněte si autorova umění zkratky a detailu. Označte v
textu.
7. Čím se liší dílo Flaubertovo od Balzacova?
8. Referát: Vyhledejte informace o postavení žen v 19. století
a
srovnejte je se současností.
9. Vysvětlete pojmy: emancipace, feminismus, sufražetka
10. Rozdělte se do skupin a diskutujte o přínosu feminismu
pro
rozvoj moderní společnosti.
Zápis:
realisticko-romantický román
příběh deziluze a zklamání romanticky založené ženy, nespokojené
se všedním manželstvím s venkovským lékařem
autor zachycuje život metodou objektivního popisu skutečnosti,
převzatého z exaktních věd-> změna vypravěčského hlediska:
události a lidé jsou viděny jen očima dané postavy
3 části -> 3 vypravěčem popsané lokality: vesnice, městečko,
město-> 3 fáze citového vývoje Emy Bovaryové: krásná a snivá
Ema, nešťastná v manželství se všedním praktickým mužem, hledá
různé varianty úniků; vrcholí milostnými pletkami; končí
sebevraždou
bovarismus = útěk od skutečnosti do světa iluzí