Fernando Báez: Obecné dějiny ničení knih — ukázka

f e r n a n d o b á e zf e r n a n d o b á e z

h o s th o s t

o b e c n é d ě j i n y

n i č e n í k n i h

f e r n a n d of e r n a n d o

b á e zb á e z

o b e c n é

d ě j i n y

n i č e n í

k n i h

Od chvíle, kdy člověk získal schopnost myšlení, snaží se své myšlenky zaznamenat nejrůznějšími způsoby na nejrozmanitější materiály. Avšak po stejně dlouhou dobu jsou písemné záznamy nuceny svádět tvrdý boj o přežití, potýkat se s plynutím času, přírodními živly i ničivou silou samotného člověka. Tato kniha je fascinující a velice podrobnou exkurzí do světové historie ničení knih, kde se knihy stávají obětí hmyzu, záplav, plamenů, válek a především lidské posedlosti — fanatických politiků, církevních hodnostářů a rovněž dogmatické ostražitosti cenzury. Kniha jakožto pramen vědění musela ve všech civilizacích a ve všech dobách bojovat proti lidské neústupnosti a barbarství.

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofi liích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih. O to významnější je kniha Fernanda Báeze, na niž autor dvanáct let sbíral materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do tří rozsáhlých částí a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih jak na západní, tak na východní polokouli, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa nebo člověk. Obecné dějiny ničení knih se dočkaly už více než třiceti vydání v sedmnácti jazycích.

Fernando Báez (nar. 1963) je venezuelský básník, esejista, romanopisec a bibliofi l. Získal doktorát z knihovnictví a následně působil na Andské univerzitě v Méridě. Je autorem mnoha knih, například La destrucción cultural de Iraq(Kulturní destrukce Iráku, 2004), El traductor de Cambridge (Překladatel z Cambridge, 2005), El saqueo cultural de América Latina (Kulturní drancování Latinské Ameriky, 2007) nebo Las maravillas perdidas del mundo (Ztracené krásy světa, 2010). Proslavil se jednak svou tvorbou zaměřenou na téma ničení knih, jednak knihou o vlivu invaze do Iráku na místní kulturu, kvůli níž je dodnes v USA vnímán jako persona non grata. Přeložil také řadu děl z klasické řečtiny.

Kniha plná dat, informací a otazníků. Obecné dějiny ničení knih jsou obdivuhodnou knihou, po jejímž přečtení v nás zůstane touha, aby ještě pokračovala. A také děs ze zjištění, nakolik dokážou být lidé barbarští. Luis Antonio de VillenaLuis Antonio de Villena

Při čtení této knihy vás mrazí. Umberto EcoUmberto Eco

Fernando Báez napsal nejlepší dílo o ničení knih. Noam ChomskyNoam Chomsky

Mistrovské dílo. Alberto ManguelAlberto Manguel

isbn 978-80-7294-697-6369 Kč 369 Kč

Báez — Obecné dějiny ničení knih_sazba5_160x230_jedna barva.indd 2Báez — Obecné dějiny ničení knih_sazba5_160x230_jedna barva.indd 2 23.4.2013 17:05:4523.4.2013 17:05:45

o b e c n é



d ě j i n y



n i č e n í



k n i h


f e r n a n d o

b á e z

o b e c n é

d ě j i n y

n i č e n í

k n i h


o d

s u m e r s k ý c h

ta b u l e k

p o

d i g i tá l n í

é r u


Vychází s fi nanční podporou Ministerstva kultury ČR

Fernando BáezNueva historia universal de la destrucción de libros

Copyright © Fernando Báez, 2004, 2011Published by arrangement with Prava i Prevodi

and Guillermo Schavelzon Agencia LiterariaTranslation © Daniel Nemrava, Pavlína Švandová, Radim Zámec, 2012

Revize překladu © Štěpán Zajac, 2012Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7294-697-6


…kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.Heinrich Heine: Almansor, 1821

Každá spálená kniha ozáří svět…R. W. Emerson: Eseje. První řada, 1841

Pojďte a spalte všechny regály knihoven…Filippo Tommaso Marinett i: Manifest futurismu, 1909

Kniha v sousedství je jako nabitá puška.Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj!Zlom lidskou mysl!Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita, 1953

Na památku mým rodičům,Luisi Albertu Báezu Bellovia Carmen Hernándezové.



Knihovna Holland House v Londýně, po německém bombardování v roce 1940. C Profimedia.cz


pro čtenáře nového vydání 19úvod 23

1s ta r o v ě k

blízký východ 45egypt 59řecko 67

vzestup a pád alexandrijské knihovny 83další zničené knihovny starověkého řecka 99

izrael 115čína 121řím 133

radikální počátky křesťanství 143zapomnění a křehkost knih 151

2o d b y z a n c e

k d e vat e n á c t é m u s t o l e t í

zkáza knih v konstantinopoli 161mezi mnichy a barbary 169

islámský svět 177pochybná horlivost středověku 187

o muslimském španělsku a jiné příběhy 197kodexy spálené v mexiku 205

v dobách vrcholné renesance 219


inkvizice 233odsouzení astrologů 243

cenzura v anglii 251mezi požáry, válkami a omyly 257od revolucí k pronásledování 287

hledání čistoty 301několik studií o ničení knih 309

knihy spálené v knihách 321

3d va c át é s t o l e t í a p o č át k y

j e d n a d va c át é h o s t o l e t í

knihy zničené během

španělské občanské války 341nacistický bibliokaust 355

bomby dopadají na knihovny 379soudobá cenzura a autocenzura v literatuře 387

století pohrom 399období hrůzovlád 415etnická nenávist 445

náboženství, ideologie, sex 455od přirozených nepřátel knih

k institucionálním 465knihy zničené v iráku 477

terorismus a elektronická válka 501

poděkování 511prameny a literatura 517

jmenný rejstřík 575


18|

19


Pro čtenáře nového vydání

Odmalička, pravděpodobně od doby, kdy jsem přišel na to, že nemohu žít bez četby, slýchávám dogmatickou předpověď osvícených jedinců, že se blí-ží konec knih. Je to téma, které v současnosti konkuruje údajným mayským proroctvím o konci světa v roce 2012. Snad právě proto bych měl začít svůj úvod vzpomínkou na větu jednoho knihkupce z Afghánistánu. Bylo to v roce 2009, v moc špatných časech, horších, než jsou dnes, a ten člověk řekl: „Knihy zaniknou, ale už nebude nikdo, kdo by se to dozvěděl.“ Něco podobného říká Gabriel Zaid v eseji Los demasiados libros (Příliš mnoho knih, 1972): „Neexis-tují odborníci na vědecko-technické prognózování, kteří by předpovídali zá-nik ohně, kola nebo písma, tedy vynálezů prastarých, avšak nepřekonaných, přestože pocházejí ze zaostalých zemí. Existují však proroci, kteří ohlašují zánik knihy.“

Ano, jsou jedinci, kteří se domnívají, že knihy ztratily své kouzlo a že v tomto globalizovaném světě technologických sítí, ve světě internetu a ka-belové televize již nejsou důležité. Je však vhodné připomenout, že v září roku 2010 se zmobilizovalo celé vojenské a politické vedení USA, jediné supervel-moci po skončení studené války, a vyzvalo jednoho pastora, aby zastavil pokus proměnit jedenácté září v den pálení Koránu. Někteří analytici víkendových příloh považovali tuto hrozbu za přehnanou. Osobně si myslím, že by došlo k pohromě a že tento problém, který může mít vážné důsledky, je stále aktuál-ní. Vždyť rozpoutat válku ve dvacátém prvním století může i pouhé zničení posvátného symbolu.

Tentýž Pentagon však vydal v září 2010 nařízení, které se stalo důkazem přetrvávající inkvizice. Nechal zlikvidovat celý náklad — celkem devět a půl tisíce výtisků — knihy Operation Dark Heart (Operace temné srdce) od plu-kovníka Anthonyho Shaff era, neboť obsahovala údaje o národní bezpečnosti. Co by se například stalo s knihou založenou na všech odhaleních, která pro-střednictvím WikiLeaks shromáždil australský novinář Julian Assange, pro-následovaný za to, že se odvážil zveřejnit tajné diplomatické depeše USA? Ne-pokračuje snad Čína v politice odstraňování jakéhokoli nepohodlného textu, aniž by ji zajímaly důsledky ve dvacátém prvním století?

Můj otec trval na tom, že člověk nikdy nesmí zapomenout na to, že zapomíná. Měl pravdu, když říkal, že knihy a knihovny mají políčeno na bez-trestnost, dogmatismus, manipulaci, dezinformaci, a snad právě proto tolik obtěžovaly a stále obtěžují mocné. Z tohoto důvodu je tito mocní ničí anebo k nim znemožňují přístup, což je ještě horší. Utlačovatelé a fašisté mají strach z knih a novin proto, že jsou to pochodně paměti a paměť je podstatou boje za rovnost a demokracii.


20|

21

Když Obecné dějiny ničení knih vyšly v roce 2004 poprvé, potvrdilo se mi, že jsem se dotkl bolavého místa naší kultury. Také mám radost, že jsem mnoha čtenářům pomohl, aby si uvědomili hodnotu paměti. Bylo úžasné, že jsem měl možnost poznat hřbitovy knih, které se nacházejí v synagogách a jimž se říká geniza. Vzpomínám si rovněž, že při jedné příležitosti mne pře-kvapil jeden muž z Ria de Janeiro, který mi sdělil, že moje kniha ho inspiro-vala k vytvoření knihovny ze všech knih, které lidé vyhazovali při stěhování.

Bez Guillerma Schavelzona by tato kniha neměla takový mezinárod-ní ohlas, jakému se těšila v hispanoamerickém literárním světě. Schavelzon není jen velký literární agent, je to ušlechtilý přítel v časech dobrých i zlých. Mé uznání patří celému jeho týmu.

Tak velkou podporu bych rovněž neměl bez sdělovacích prostředků, které na toto téma umožnily otevřenou diskusi. Dodnes jsem dlužníkem no-vinářů kulturních rubrik CNN, BBC, New York Times, Boston Globe, New Yor-ker, El País, La Vanguardia, Le Monde, ABC, El Mundo, La razón, L’espresso, Cadena Ser, La Nación (Argentina), Qué leer, La Nación (Kostarika), Catalu-nya Ràdio, Muy Interesante, Europa Press, El Universal (Mexiko), Tv Azteca, Radio Nacional de España, El Universal (Venezuela), El Nacional, Últimas Noticias, Cultural de El Financiero, El Mercurio, Globo, Veja, Letra Interna-cional, International Information & Library Review, El Tiempo, Quo, Radio Holanda, Telesur, VTV, Rebelión, La Tercera, Revista Educación y Biblioteca, Prensa Libre, Encontrarte, Lateral (což byla významná příloha o knihách v Barceloně) a bezpočtu dalších tiskových agentur jako EFE, International Press, AFP a REUTERS.

Těší mne, že se mou prací inspirovalo tolik přátel mezi romanopisci a fi lmaři: Jorge Gómez napsal v Argentině skvělou divadelní hru Biblioclastas (Biblioklasti). Carina Magureguiová oživila příběh svaté Wilborady, patronky ochránců knih, a darovala světu vynikající knihu Vivir ardiendo y no sentir el mal (Žít plamenně a necítit zlo). Alejandro Zerpa se rozhodl napsat disertač-ní práci o genocidě knih. René Ballesteros vytvořil výjimečné dílko, jakým je dokument La quemadura (Pálení). Karín Ballesterosová vypracovala první seriózní studii o ničení knih v Chile. Rafael Toriz napsal v Mexiku úchvatnou povídku El bibliófago (Knihožrout). Irácký básník Farouq Salloum věnoval ce-lou básnickou sbírku zničenému Iráku na základě fotografi í, které jsem pořídil v roce 2003. Fabián Trigo uspořádal výstavu obrazů z kartotéčních lístků zaká-zaných knih nazvanou Secreto (Tajemství). Výtvarníci Thyra Hildenová a Pío Diaz věnovali svou práci znovuoživení obrazu pálení kulturního dědictví…

Bylo mi ctí vystoupit spolu s Robertem Fiskem na výstavě Bibliote-ca en guerra (Knihovna ve válce), kterou zorganizovali Ramón Salaberría a Blanca Calvová ve Španělské národní knihovně (BNE). Dále jsem se k velké


spokojenosti dozvěděl, že jeden z mých textů byl zahrnut do knihy De volca-nes llena. Biblioteca y compromiso social (Plná sopek. Knihovna a společenský závazek), společné práce Pedra Lópeze a Javiera Gimena Perellóa.

Nikdy nezapomenu na poctu, kterou mi v roce 2008 ve fantastické Argentinské národní knihovně vzdali Tomás Solari a Hugo García spolu se zaměstnanci moderních knihoven, když v nakladatelství Eudeba publikovali sborník Biblioclastía (Biblioklastie) s vybranými pracemi v rámci soutěže ne-soucí mé jméno. Vítězkou se stala Florencia Bossieová, která napsala výbor-nou studii o cenzuře ve městě La Plata. Rád bych povzbudil všechny, kteří se v publikaci objevili a ve studiu této problematiky pokračují. Jsou to Cristian José Oliveira Santos, Luis Oporto, Daniel Canosa, Silvana Bonacciová, Fede-rico Zeballos, Beatriz Kesslerová a Julián Barsky.

Nyní, právě po sedmi letech — jako by šlo o fantastickou kabalu —, mé milované nakladatelství Destino vydává tuto knihu v reedici. Věřím, že čtenáři budou mít opět příležitost k vážné diskusi. Text byl rozšířen a opraven, a to nejen mnou, ale také díky desítkám zapálených přátel, významných nakla-datelů, vynikajících překladatelů do sedmnácti jazyků a horlivých čtenářů. Ti obětovali svůj čas, aby všechno, co je zde řečeno, obohatili.

Vzhledem k mnoha změnám však považuji za důležité zdůraznit, že jsem nevynechal úvodní slovo. Měl jsem však za to, že přišel čas je aktualizo-vat. Uvedl jsem ho proto teorií „genocidy knih“ a „genocidy paměti“, která mi umožnila shrnout domněnky a závěry, k nimž jsem dospěl po mnoha disku-sích o datech a myšlenkách na kongresech, přednáškách a seminářích s kolegy, kterých si hluboce vážím.

Do nového vydání jsem zařadil kapitoly o ničení knih v Číně. Přidal jsem texty o zmizelých knihovnách na Středním východě a v Africe a doplnil jsem některé údaje o ztrátě mayských a aztéckých kodexů. Přibyly informace o Savonarolově pálení marností. Rozrostly se pasáže o „biblioklastii“ v Argen-tině a Chile během osmdesátých let dvacátého století. Také jsem přidal infor-maci o požáru španělské knihovny Biblioteca de Humanidades del Consejo Superior de Investigaciones Científi cas (Knihovna humanitních věd Nejvyšší rady pro vědecký výzkum) a o požáru, který pohltil knihovnu Anny Amalie.

V roce 2006 již existovalo několik vydání této knihy ve španělštině a portugalštině. Jeden důvěrný čtenář mi nezištně doporučil, abych pozorně prozkoumal téma ničení knih v beletrii. Zpočátku mi to připadalo jako bláz-novství, protože by to znamenalo obrovskou a nekonečnou práci. Přišel jsem však na to, že ve své knihovně mám téměř všechny texty, které potřebuji. Zaradoval jsem se, když jsem zjistil, že první autodafé bylo popsáno v knize, jež mimo jiné zahájila éru moderního evropského románu. Hovořím o Donu Quijotovi de la Mancha od Miguela de Cervantes.


22|

23

Přidal jsem tedy kapitolu, quijotovské „duchaplné skrutinium“ o kni-hách a knihovnách, které byly zničeny v beletrii. Nyní stále dokola čtu jednu fascinující novelu, která se jmenuje Příliš hlučná samota od Bohumila Hraba-la. Je o člověku, který pracuje ve sběrně papíru a je mu líto knih, které každý den ničí.

Válka v Iráku se odehrála v roce 2003 a její důsledky trvají dodnes. Od té doby jsem byl v Bagdádu šestkrát a považoval jsem za důležité aktualizovat to, co souvisí s nerealizovanými projekty obnovy knihoven a muzeí. Stejně tak jsem se zabýval současným tématem Afghánistánu a dále iniciativou evan-gelického pastora Terryho Jonese, toho, který měl v úmyslu proměnit datum jedenáctého září v den pálení Koránu. Upravil jsem také kapitolu o elektro-nických knihách a rozšířil bibliografi i.

Dospěl jsem do věku, kdy s překvapením zjišťuji, že hledám spíše otáz-ky než odpovědi. Pokud následující stránky propagují nějaké dogma, podotý-kám, že je to pouze z roztržitosti. Aristotelés psal, že fi lozofi e se zrodila z údi-vu. Já se domnívám, že pramení z deziluze, a do jisté míry tuším, že můj esej pravděpodobně pramení z naivní zvědavosti, kterou ve mně probudila tato dvojznačná a dojemná úcta před historií. Trocha dezorientace vždy přispěla k upevnění tolerance.

Závěrem bych chtěl vysvětlit termín „obecné“, který jsem v titulu po-užil proto, že kniha má fragmentární charakter. Tato směs fragmentů je totiž poctou Anatomii melancholie Roberta Burtona, románům At Swim-Two-Birds Flanna O’Briena nebo Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara. Knihu není nutné číst popořádku. Je svým způsobem jakousi antologií. Můžete v ní bez výčitek ná-hodně listovat a hledat onen talisman, který všichni potřebujeme na obranu před smrtí a také před ztrátou paměti.


ú v o d


24|

25


ITajemství Bagdádu

„Naše paměť již neexistuje. Kolébka civilizace, písma a zákonů byla spálena. Zů-stává jen popel.“ Tento komentář jsem slyšel v Bagdádu od jednoho profesora středověkých dějin, kterého pak po několika dnech zatkli za členství ve stra-ně Baas. Větu pronesl, když opouštěl moderní budovu univerzity, odkud bez výjimky odnesli všechny knihy z knihovny a zničili učebny a laboratoře. Stál sám u vchodu ponořen do stínu a možná přemýšlel nahlas. Anebo byl jeho hlas součástí dlouhého, nekonečného a nepřetržitého šumu, který charakte-rizuje Střední východ. Když se na mě podíval, plakal. Myslím, že na někoho čekal. Ale ať už to měl být kdokoli, dotyčný nepřicházel. Za pár minut jsem viděl, jak bezcílně odchází a míjí obrovský kráter, který vedle budovy vyhlou-bila raketová střela.

Nicméně smysl profesorově větě dal až po několika hodinách jeden jeho student historie. Měl na sobě kaštanově hnědý plášť, sandály, na očích brýle a navzdory zastřiženému vousu vypadal dost mladě, tak mezi dvaceti a dvaadvaceti lety. Nejlepší věk na to, aby si postěžoval. Nedíval se před sebe ani stranou, a vlastně ani nevím, zda se vůbec díval. Přišel ke mně a oslovil mě s vážným výrazem, který člověku propůjčuje utrpení. Zeptal se mě, proč lidé ničí tolik knih. Svou otázku nadnesl klidně a pak pokračoval citací, kterou si zřejmě úplně přesně nepamatoval. Sdělil mi, že Irák snášel rabování a kulturní destrukci po celá staletí. „Vy nejste odborník?“ zeptal se ironicky. Jmenoval se Emad a v levé ruce držel ohmataný svazek nějakého perského básníka a suchý palmový list, který mu sloužil jako záložka. Vlastně musím přiznat, že jsem nevěděl, co na to říct, a odešel jsem. Na chodbách se živě diskutovalo a já jsem se chtěl vyhnout polemice. Můj zmatek každopádně posloužil k tomu, abych v hotelovém pokoji přehodnotil některé myšlenky. Čas se pak proměnil v je-diný prostor, jedinou chodbu, úzkou a nezbytnou, ba dokonce nevyhnutelnou.

Nevím, proč jsem se cítil tak bezmocný. Proč ještě nyní, po několika mě-sících, ta příhoda přetrvává v mé paměti? Asi proto, že jsem možná nic nepo-chopil a že veškerá snaha rozumu tváří v tvář hrůze je marná a mylná. Myslím však, že bych přesto měl nastínit nějaké vysvětlení, které navrátí smysl otázce bagdádského studenta, a to prostřednictvím mé vlastní zkušenosti. Nic víc.

Stačí říct, že když jsem v květnu roku 2003 přijel do Bagdádu, poznal jsem nový, nepřímý a skrytý způsob kulturního rozvratu. Poté co americké jednotky obsadily město, započal proces zkázy z nedopatření. Proces nejistý a povrchní, který porušoval klauzule Haagské úmluvy z roku 1954 a protoko-ly z let 1972 a 1999. Američtí vojáci sice intelektuální centra Iráku nezapálili, avšak ani nezabránili jejich zkáze. A tato lhostejnost uvolnila ruce kriminálním


Fernando Báez: Obecné dějiny ničení knih — ukázka

Documents