Experimentální sídliště Invalidovna, 2014

ISBN 978-80-905271-3-3 Praha, 2014

EXPERIMENTÁLNÍ SÍDLIŠTĚ INVALIDOVNA

LADISLAV ZIKMUND-LENDER (ed.)

Vladimír CzumaloMartina FlekačováHubert GuzikVáclav Jandáček

Daniela KarasováPavel KarousMatyáš KracíkLadislav Zikmund-Lender

Kniha vznikla jako výstup výzkumného cíle Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století financovaného z podpory Ministerstva kultury dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace NPÚ (DKRVO).

Ladislav Zikmund-Lender (ed.)

EXPERIMENTÁLNÍ SÍDLIŠTĚ INVALIDOVNA

Texty: © Vladimír Czumalo, Martina Flekačová, Hubert Guzik, Václav Jandáček, Daniela Karasová, Pavel Karous, Matyáš Kracík, Ladislav Zikmund-Lender, 2014Fotografie: © Jiří Zikmund, archivní fotografie Zdeňka Voženílka a autoři uvedení na s. 142, 2014

Vydal: © Zikmund Hradec Králové, 2014 (ISBN 978-80-905271-3-3)Vydal: © Národní památkový ústav, 2014 (ISBN 978-80-7480-013-9)

Praha, 2014

Obrázky na úvodních stranách:

O.1 Detail průčelí domu hotelového bydlení, před 1964. (ZV/PV)O.2 Sdružený objekt mateřské školy a jeslí, před 1964. (ZV/PV)

ÚVOD ANEB HLEDÁNÍ EXPERIMENTU / Ladislav Zikmund-Lender / 09

SÍDLIŠTĚ JAKO EXPERIMENT / Vladimír Czumalo / 14

ARCHITEKTONICKO-URBANISTICKÉ ŘEŠENÍ / Martina Flekačová / 24

KONSTRUKČNÍ PRINCIPY / Václav Jandáček / 34

OBČANSKÁ VYBAVENOST A ZELEŇ / Ladislav Zikmund-Lender / 42

OBSAH

42 62

74 84

HOTELOVÝ DŮM / Hubert Guzik / 62

HOTEL OLYMPIK / Matyáš Kracík / 74

INTERIÉRY A ÚSTAV BYTOVÉ A ODĚVNÍ KULTURY /Daniela Karasová / 84

UMĚNÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU / Pavel Karous / 102

ROZHOVORY / Vojtěch Šalda / Milan Rejchl / Marie Rychlíková / 110

INDEXY / Medailony / Resumé / Obrazová příloha / Rejstřík / Literatura / 115

ÚVOD ANEB HLEDÁNÍ EXPERIMENTU

90

/ Ladislav Zikmund-Lender

„Hodnota sídlišť a paneláků je v jejich pravdivosti, v pro nás zatím nesne-sitelné opravdovosti reflexe své doby. Stydíme se za ně, stejně jako se sportující a swingující funkcionalista styděl za ozdoby secesních klobouků svých rodičů.“1

Držíte v ruce publikaci, která vychází k padesátému výročí dokončení první etapy výstavby experimentálního sídliště Invalidovna v pražském Karlíně.2 V roce 1964 byl zpřístupněn výstavní, sendvičový dům, který navštívily v průběhu roku desetitisíce návštěvníků jako vzor nového bydlení i životního prostředí nově zakládaných čtvrtí, jež později, notně vulgari-zovány, vešly do dějin jako panelová sídliště. Dnes, v době tohoto výročí, je na spadnutí projekt, který má někdejší centrum občanské vybavenosti výrazně přetvořit. Území sídliště nepožívá žádný stupeň památkové ochra-ny, dříve centralizovaná péče o ně probíhala po roce 1990 velmi nedbale, proto nezbývá, než tento záměr brát tak, že věci vznikají, funkčně dožívají a zanikají. Tím ale nezaniká význam jejich připomínání. Historička umění Milena Bartlová k významu připomínání píše, že je třeba odlišovat paměť a dějepis. „Paměť je spolu s písemnými doklady mate-riálem, který kvalifikovaní historici zpracovávají, v souladu s převládajícím

dobovým paradigmatem z něj produkují historické fakty a na jejich základě sepisují historické vyprávění. Společenská paměť naproti tomu není omezena slovy a texty.“3 Protože sídliště není jen nositelem objektivních architekto-nických nebo urbanistických hodnot, ale je i místem individuální a kole-ktivní paměti svých tvůrců i obyvatel, rozhodl jsem se v předkládané knize shromáždit nejen texty, které by ze současných pozic hodnotily jednotlivé aspekty tohoto unikátního celku, ale také rozhovory s tvůrci a výpovědi několika pamětníků. Ani potud by ale obraz nebyl kompletní, proto jsou důležitou součástí knihy dobové fotografie Zdeňka Voženílka, které dávají vyniknout neobyčejné síle jednoty tohoto nového městského útvaru, a současná fotografická dokumentace. Ani tak ale není možné předkládanou knihu považovat za definitivní zhodnocení a shrnutí všech poznatků. Experimentální sídliště Invalidovna je nutno chápat nejen jako předmět stávajícího umělecko- a architektonicko-historického zkoumání a hodno-cení; v době, kdy je významně přetvářena jeho podstata, tedy v době, kdy jeho určitý esprit zaniká a stává se minulostí, se stalo především místem paměti komunity svých obyvatel. Prostory mezi domy nebyly do nynějška jen komunikačními trasami, které je třeba překonat při cestě z bodu A do bodu B, ale byly místem sousedského setkávání, místem sousedských oslav, pikniků, dětských her, dějištěm prvních lásek i společenského života ve stáří. Jsou bohatým místem vzájemnosti. Do nynějška se prostředí sídliště Invalidovna, byť funkčně dožívající a příležitostně „vylepšované“ nevhodnými zásahy, může v tomto ohledu označit pojmem kontinuity. Francouzský historik Pierre Nora píše, že právě „pocit kontinuity se stává usazeninou, shromážděnou v určitých místech“.4 Právě porevoluční osudy sídliště, kdy byla zavržena jeho hlavní myšlenka, tedy že koncepce i údržba by měla probíhat promyšleně v celku, by bylo možno ztotožnit i s Norovou myšlenkou vykořenění identity místa: „paměť, soustředěná na dědictví toho, s čím je důvěrně obeznámena, ustupuje efemérnímu škraloupu aktuálnosti.“5 Experimentální sídliště Invalidovna je ale také fenoménem kulturních dějin, což mohou předkládané texty z oborů dějin umění, architektury a designu trochu zastírat. Je dějištěm novely Vladimíra Párala Radost až do rána z roku 1978. V několika povídkách se setkáváme s popisy dnes už neexistujících míst. Hotel Olympik Páral vykreslil jako centrum kosmo-

01

politního života, bydlení na sídlišti jako protiklad temným a nehygienickým bytům ve starém Karlíně a pozoruhodné svědectví podává třeba o restau-raci Experiment: „Svý pražský odpoledne utrácím až do večera v bufetu kar-línský restaurace Exepriment, kterej je celej ze skla a kde se čepuje plzeňskej 12º Gambrinus. […] Bohužel se tu však musí stát u pultu a já si při spaní pod širákem a ve studenejch podnájmech [mj. právě v bytech starého Karlína – pozn. aut.] chytl arthritidu, […] a tak si co chvíli musím sednout na mříž ústředního topení, na který jsou ale přivařený takový ostrý půlměsíčky, aby se na nich nesedělo. […] Vysoko nad střechou Experimentu svítí interhotel Olympik vlídně na každýho, kdo má kilo na jednokaždý přespání, a vypouští do noci veliký bílý mraky přebytečný páry, to aby si v něm mastňáci pro moc veliký teplo neodkopávali peřinky a nechytili třeba arthritidu.“6Experimentální sídliště Invalidovna, coby prototyp nového bydlení a chlouba socialistického stavebnictví v době pražského jara, se stalo dějištěm pozoruhodného filmového experimentu Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967). Interaktivní filmové pásmo zpracovávalo banální his-torku, která vychází právě z až příliš intimního vhledu do životaběhů sousedů na nových sídlištích. Filmový děj měl předtočených několik alter-nativních větví, o jejichž směřování rozhodovali hlasováním diváci. Tento experiment byl připraven pro československou prezentaci na EXPO ‘67 v Montrealu. Projekt dokresluje fakt, že na sídlišti Invalidovna, v hotelovém domě, našla bydliště řada osobností dobové kultury: Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Helga Čočková nebo právě Vladimír Páral.Aktuální snahy Národního památkového ústavu směřující k poznání, po-chopení a popularizaci hodnot poválečné architektury a urbanismu, ať už v rámci projektu Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století 7 nebo zřízením samostatného poradního orgánu generální ředitelky, zabývajícího se právě vytipováváním a posuzováním poválečných památek,8 dávají dobrý signál. Potřeba připomínání pozitivních hodnot doby let 1948–1989, jakkoli není a nemůže být tato doba v politických ani v kulturních dějinách homogenní a monolitní, se tak stává oficiálním zájmem státní památkové péče. Klíčové je však poznávání, pochopení a prezentování tohoto segmen-tu kulturního dědictví v jeho komplexnosti. Jak psala Jana Pauly, odbornice na průmyslový design, mobiliární a umělecké vybavení architektury této doby je z hodnocení nemovitých památek nevýlučné.9 Předkládaná pub-

11

likace o experimentálním sídlišti Invalidovna tak mimo jiné ukazuje, s jak mnohými obory je třeba konzultovat, jak různé oblasti je třeba prozkoumat a jak rozmanité aspekty je třeba uvážit při hodnocení poválečného architek-tonického a urbanistického dědictví.Experimentální sídliště Invalidovna dokázalo v systému centrálně pláno-vaného stavebnictví, programového potlačování individuality architekta a umělce, neustálého nedostatku materiálu a zboží vyvážit na jedné straně komplexnost a jednotu nové městské čtvrti – podle strukturalistické představy, že celek je více než součet jeho jednotlivostí10 – a na druhé straně zároveň smysl pro architektonický, urbanistický a designérský detail, naplňující údajné motto Abyho Warburga, že milý bůh tkví v detailu.11 Smyslem předkládané knihy není volat po starých dobrých časech reálného socialismu, jež má většina členů autorského týmu v paměti jen v souvislosti s nostalgií dětství. Smyslem je ukázat, že ani v rámci centrálně plánovaného stavebnictví nezmizela ambice vytvořit poctivý, inovativní, výjimečný a promyšlený architektonicko-urbanistický celek, který by byl příznivý a v rozmanitosti veřejného i soukromého prostředí a svobodě jeho variabi-lity podnětný pro psychiku svých obyvatel. Experimenty s výstavbou sídlišť na přelomu 50. a 60. let byly dílem kon-krétních projekčních týmů a byly zadávány různě ukotvenými instituci-onálními strukturami. Součástí zadání nebyl jen výzkum v oblasti hledání cest ekonomického kolektivního bydlení, ale také „estetické stránky nové výstavby a tvorba životního prostředí“.12 Experimenty měly za úkol naplnit usnesení ÚV KSČ a vlády o snížení váhy staveb a zavedení předpjatých betonových konstrukcí do bytové výstavby.13 Každý experimnt probíhal do roku 1962 nezávisle na jiných a pod taktovkou jednotlivých investorů. V roce 1962 vešla v platnost nová vyhláška Ministerstva výstavby, která upravovala a hlavně sjednocovala pod koordinaci ministerstva „přípravy, realizaci a závěrečné vyhodnocení experimentálních staveb.“14 Navíc v roce 1965 došlo k převedení dříve krajsky řízených investorů pod Mi-nisterstvo stavebnictví.15 Těmito legislativními změnami pravomocí byla upřednostněna tzv. hmotová typizace (viz rozhovory s Vojtěchem Šaldou a Milanem Rejchlem) a v podstatě ukončená experimentální výstavba tak, jak byla v několika málo případech realizována na přelomu 50. a 60. let. Ve vyhodnocení experimentu Invalidovna se mj. psalo: „praktické vyzkoušení a ověření všech výzkumných úkolů hromadné výstavby na souboru všech

21

druhů staveb na jednom sídlišti […bylo] přínosem pro stavebnictví a národní hospodářství.“16Experimentální sídliště Invalidovna se ukazuje jako vícevýznamový a vícevrstevnatý fenomén české poválečné architektury a urbanismu, který přinesl akceptovatelný a městotvorný životní prostor při splnění požadavku velkokapacitního kolektivního bydlení. Staví se tak do protikladu s pojmy jako ne-město a prefabrikovaný dům, které jsou v souvislosti se sídlišti vnímány negativně, až hanlivě. Právě pluralitu pohledů na aktuální zhod-nocení, ale i neméně důležitý aspekt kolektivní paměti místa v rozhovorech, vzpomínkách a fotografiích se snaží přinést tato publikace.

POZNÁMKY1 LÁBUS, Ladislav. O obytných stavbách a sídlištích. In ŠEVČÍK, Jiří; MITÁŠOVÁ, Monika (eds.). Česká a slovenská architektura 1971–2011: Texty, rozhovory, dokumenty. Praha; Bratislava : Akademie výtvarných umění, Vědecko-výzkumné pracoviště; Slovenská národná galéria v Bratislavě, Úsek výskumu a rozvoja; Vysoká škola výtvarných umení v Bratislavě, Centrum výskumu, 2013. ISBN 978-80-87108-28-4. S. 425.2 Nejnověji srov. ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Panelová sídliště v Československu 1953—1989. Když se utopie stane skutečností. Praha : Uměleckoprůmyslové mu-seum v Praze; nakladatelství Arbor vitae, 2014. ISBN 978-80-7101-133-0; NOVOTNÁ, Eva. Česká bytová výstavba 1945–1964. Diplomová práce (Mgr.). Katedra dějin umění FF Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc, 2005.3 BARTLOVÁ, Milena. Zapomníky. Art+Antiques. 2014, č. 5. ISSN 1213-8398. S. 2.4 NORA, Pierre. Mezi historií a pamětí. Problematika míst. Dostupné on-line: http://www.cefres.cz/pdf/c13/nora_1998_mezi_pameti_historii.pdf, s. 8, [cit. 1. 5. 2014].5 Ibidem.6 PÁRAL, Vladimír. Radost až do rána. Praha : Melan-trich, 1978. Bez ISBN. S. 41–42.7 Z poslední doby např. HOUŠKOVÁ, Kateřina. Hotel Intercontinental v Praze. Historie a současnost z pohledu památkové péče. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 1, s. 17–25. ISSN 1210-5538; PATER-OVÁ, Vladimíra. Moderní architektura 70. let ve vý-chodních Krkonoších – stavby architekta Josefa Poláka. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 5, s. 400–403. ISSN 1210-5538; ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Mize-jící „brusel“ na nádraží v Havlíčkově Brodě. Zprávy

památkové péče. 2013, roč. 73, č. 3, s. 259–263. ISSN 1210-5538; ad.8 Srov. Památky omládnou. Přibudou mezi ně i nové stavby, říká šéfka NPÚ. Deník Metro, 22. dubna 2014, s. 8.9 PAULY, Jana. Chránit původní interiéry významných architektonických staveb druhé poloviny 20. století? In VORLÍK, Petr; FRAGNER, Benjamin; BERAN, Lukáš. Ještěd: evidence hodnot poválečné architektury. Praha : VCPD, České vysoké učení technické, 2010. ISBN 978- -80-01-04475-9. S. 71–74.10 SEDLMAYR, Hans. Demolovaná krása. Praha : Státní ústav památkové péče ve spolupráci s nakla-datelstvím H & H, 1992. 135 s., [4] s. obr. příl. Edice Monumenta. ISBN 80-85467-19-4.11 Srov. DVOŘÁK, Tomáš. Sex appeal neorganického aneb jak malíř moderního života k postmoderní auře přišel. Sociologický časopis/Czech Sociological Review. 2004, roč. 40, č. 1–2, s. 141–155. ISSN 0038-0288. S. 14912 [b. a.]. Invalidovna. Praha : Interní tisk PPÚ, [b. d.]. Laskavě zapůjčen Mgr. Pavlem Vančátem.13 Usnesení ÚV KSČ z 28. března 1949, srov. ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Panelová sídliště v Československu 1953–1989. Když se utopie stane skutečností. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze; nakladatelství Arbor vitae, 2014. ISBN 978-80- -7101-133-0. S. 64 et al.14 Vyhláška Ministerstva výstavby č. 97 ze dne 21. září 1962. In Sbírka zákonů ČSSR. Praha, 1962. S. 427–433.15 Usnesení vlády č. 650 z 2. prosince 1964 a usnesení vlády č. 39 z 10. února 1965, cit. in Kol. aut. Stavebnictví včera, dnes a zítra. Praha : Státní informační středisko, 1973. Bez ISBN. S. 20.16 [b. a.]. Invalidovna. Praha : Interní tisk PPÚ, [b. d.]. Laskavě zapůjčen Mgr. Pavlem Vančátem.

31

42

OBČANSKÁ VYBAVENOST A ZELEŇ

/ Ladislav Zikmund-Lender

Zamýšlíme-li se nad dnes nepříliš funkčním modelem sídliště jako města ve městě, kterým Invalidovna měla pro svou soběstačnost v uspokojo-vání celé šíře sociálních potřeb být, musíme si uvědomit, jak křehký tento ideál byl. Závisel totiž na udržení fungování jednotlivých služeb – škol, školek, tzv. středisek občanského vybavení obytného okrsku (zkráceně okrskového střediska, které obsahovalo obchody, služby, restaurace apod.) i veřejné zeleně. Právě nedostatek služeb občanské vybavenosti, která, jak dosvědčil i Jiří Novotný, autor urbanistické ideje sídliště Invalidovna, byla často překotně dokončována až po výstavbě obytných kapacit,1 byl jedním z hlavních negativ bydlení v pozdějších daleko rozsáhlejších sídlištních celcích. Jiří Novotný psal, že taková sídliště „nemohou být společensky účinná, […] protože postrádají právě vnější prostředí [dnes bychom asi řekli kvalitní veřejný prostor] a potřebnou občanskou vybavenost“.2 Esenciální roli občanské vybavenosti – zdravotnických zařízení, školy, rekreačních středisek – pro nové úvahy hromadné výstavby kolektivního bydlení si podle knihy Kimberly Zarecor Manufacturing a Socialist Modernity uvědomovali poprvé už Josef Havlíček a Karel Honzík ve svých utopických projektech ze 40. let.3 Považovali objekty občanské vybavenosti za stopy významů života. Honzík ostatně psal: „Úspěšnost typizace je závislá na za-chycení obecného způsobu bydlení s jeho zvyklostmi i vývojovými možnostmi.

44

Typizace tedy souvisí se znalostí a studiem standardu i životního slohu širokých vrstev lidu.“4 Invalidovna byla od začátku navrhována současně s centrem občanské vybavenosti, které bylo umístěno do samotného srdce sídliště, i s objekty výchovy a vzdělání či technické infrastruktury (z nichž zaujme především samostatná mazutová výtopna). Centrum i roztroušené solitéry občanské vybavenosti obdivoval ve svém článku o architektu Polákovi i Rostislav Švácha a o Invalidovně dodával: „Nesporný je tu ovšem půvab prostičkých a laciných detailů, jako jsou například tenké kovové konstrukce vstupních markýz a komunikačních lodžií zastřešených vlnitým plechem. Hledisko ekonomičnosti […] se v těchto prvcích dočkalo překvapivě kultivovaného výtvarného vyjádření.“5 Udržitelnost všech složek nabízených služeb se zásadně změnila nejen s nástupem nového režimu v roce 1989, ale také přirozeným zastaráváním lokality, kdy ekonomicky silnější obyvatelé mají tendenci po jednom a více desetiletích, kdy vzniknou nové a atraktivnější obytné celky, odcházet a s nimi odchází i ekonomický potenciál potřebný k udržení nadstan-dardní škály služeb, již Invalidovna nabízela.6 Dnešní stav nabídky služeb občanské vybavenosti a vzdělávání v Invalidovně je tedy nejen odrazem změny společenského a ekonomického systému, ale také přirozenou sociál-ní proměnou místa daného sídliště ve struktuře celého města.

OKRSKOVÉ STŘEDISKOV sídlištích 50. let byly obchody a samoobsluhy často inkorporovány do přízemních prostor bytových objektů; příkladem je občanská vybavenost od architektů J. Černohorského a Z. Vávry na sídlišti Kladno Rozdělov (1954–1957). Velkokapacitní samoobsluhy na větších sídlištích pak byly stavěny jako samostatné objekty mezi obytnou zástavbou, např. samoob-sluha Čeňka Mužíka na sídlišti Dukla v Pardubicích (1955). Experimentální sídliště Invalidovna přišlo kromě řady jiných inovativních řešení i s kon-ceptem centralizovaného tzv. okrskového střediska, kde se nacházely všechny jednotky obchodu a služeb na jednom místě. Obchodní centrum a centrum služeb pro sídliště Invalidovna původně navrhoval architekt Jiří Lasovský. Jeho koncept počítal se třemi hmotovými celky, spojujícími funkci jednotlivých menších obchodů a služeb, restau-race a supermarketu. Objekty okrskového střediska měly být nepravidelně

54

rozmístěny podél přístupové cesty ze Sokolovské ulice dovnitř sídliště. Podélný komplex byl umístěn kolmo na Sokolovskou ulici a byl průběžnou pergolou napojen na parter hotelového domu. Tento koncept tak splňoval požadavek Jiřího Voženílka, že „prodejny […] se situují nejčastěji po obvo-dových komunikacích okrsku tak, aby byly usnadněny nákupy pracujících cestou na pracoviště a zpět“.7 Lasovského návrh ale pravděpodobně příliš nezaujal hlavního projektanta Vojtěcha Šaldu, který požádal o stejnou studii Milana Rejchla. Milan Rej-chl navrhl sevřenější komplex dvou objektů, které v sobě snoubily stejné funkce. Jeho projekt byl ale situován do dvou objektů podél Sokolovské ulice s centrálním atriem, které sloužilo jako vstupní prostor do vnitřního prostoru sídliště. Rejchlův projekt byl založen na modulu 6 × 2,4, resp. 4,8 m, který byl využíván ve všech objektech sídliště. Větší objekt restaurace a supermarketu byl o jednu modulární řadu (6 m) hlubší než objekt kumu-lovaných služeb a obchodů, oba byly široké 7 modulárních polí (33,6 m).8 Objekt restaurace byl podsklepen, v suterénu se nacházely to-alety. Interiér atria byl po obvodu kryt plechovou pergolou na lehké kovové konstrukci, uvnitř se nacházelo odpočivné pole s trávníkem a skulpturou v bazénku. Podstatný prvek architektonické koncepce byl průhled z rušné Sokolovské třídy skrz toto atrium do zeleného interiéru sídliště.9 Mezi samoobsluhou a restaurací byla naplánována posuvná stěna tak, aby bylo možné v případě potřeby a změny kapacit snadným stavebním zásahem rozšířit supermarket na úkor restaurace a naopak. Objekt menších obchodů obsahoval kadeřnictví, řeznictví a menší kulturní centrum. Některé

64

O.16 Jiří Lasovský: model objektu okrskového střediska, asi 1962. (MR)

O.17 Milan Rejchl: kresba objektu okrskového střediska, asi 1964. (MR)

obchody byly přístupné z prostředního atria, jiné z vnějšku komplexu od hotelového domu. Nezvykle lehké a kompaktní hmotové řešení, ale i mini-malistické konstrukční prvky a celková estetika centra občanské vybave-nosti naplňovaly dobový požadavek Jiřího Hrůzy na obchodní síť: „Je třeba překonat stereotypní a nepochopené řešení výloh a interiérů à la Brusel a docílit třeba i skromnějšími prostředky žádoucího účinku. Největším ne-dostatkem však je skutečnost, že se zatím ani v jednom případě nepodařilo jednotně – to znamená stejně – vyřešit celou skupinu obchodů, celý prostor nebo ulici.“10 Nevýhodou pro nový sídlištní okrsek však byl fakt, že kom-plex občanské vybavenosti se stavěl v rámci první etapy výstavby (tedy kromě hotelu Olympik a torza olympijského areálu) až jako poslední, tj. v letech 1965–1966. Současně s Rejchlovým projektem okrskového střediska vznikal podobný projekt na sídlišti v Plzni-Doubravce architektů Miroslava Sýkory, Zbyňka Tichého a Jaroslava Pekla, který rovněž ve svém středu obsahoval atrium se zelení, po obvodu supermarket, obchody, centra služeb a restauraci, ale pracoval s podstatně větším modulárním systémem konstrukčních jednotek 9,6 × 9,6 m.

74

O.18 Projekt okrskového střediska s obchody, supermarketem a restaurací, asi 1964. (MR)

ŠKOLAUčebny škol jsou orientovány v podlouhlých pavilonech na jih, což doporučoval už ve 20. letech Emil Edgar.11 Horizontální koncepci školního komplexu složeného z nižších pavilonů kumulujících různé funkce na-vrhovali už meziváleční architekti.12 Snahu soustředit budovy určené vzdělávání do celistvých komplexů sestavených z jednotlivých pavilonů a proložených atrii a zelenými prolukami můžeme vystopovat od druhé poloviny 20. let v řadě realizací,13 nejblíže k naplnění tohoto konceptu měly asi školy v Masarykově čtvrti v Brně (1928–1929) Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška nebo o rok mladší pokusné Masarykovy školy ve Zlíně Františka Lydie Gahury.

84

O.19 Okrskové středisko s plastikou „slona“, po 1966. (ZV/MR)

Umístění školy patřilo při poválečné výstavbě sídlišť mezi základní charak-teristiky samostatnosti a vybavenosti okrskové jednotky.14 Právě výstavba nových obytných celků dala plně rozvinout i novému typu pavilonové všeobecné školy, kde byl kladen důraz na hygienické podmínky a trávení maximálních možných časových úseků v době výuky venku. Nové požadavky na školní budovy formulovala v roce 1967 Světla Karfíková: „Škola má vytvářet prostředí blízké dětské psychice, přívětivé a přátelské. Důležitý je tu vliv kontaktu učebnového prostoru s přírodou a kulturnost okolí školy. Ve škole má být vytvořena ‘citová atmosféra’ odpovídající věku dítěte.“15 Své doporučení s řadou příkladů ze zahraničí doprovodila vlastním návrhem školy prvního stupně SVŠT, kde každá učebna měla individuální přístup do zahrady. Požadavek dobře prosvětlených učeben, dostatek relaxačního prostoru, příjemného prostředí a maximálního provázání výuky s přírodou začala uspokojovat celá řada poválečných projektů.Typ pavilonové školy byl po válce využit na sídlišti Solidarita (1947–1949) architektů Františka Jecha, Karla Storcha a Hanuše Majera, které kombino-valo montované rodinné domky s montovanými bytovými deskovými objekty. Následovaly typizované projekty osmileté školy Miroslava Drofy na sídlišti Gottwaldov-Podvesná (1950–1952), typizované školní stavby

94

O.20 Venkovní výuka v ZDŠ. (ZV/DT) O.21 Vojtěch Šalda: Půdorys ZDŠ. (ZV/PV)

z dvou- nebo čtyřdílných pavilonů pro Prahu architekta L. Marka z roku 1955, pro-jekt čtrnáctitřídní střední školy na sídlišti Trenčín-Sihoť od M. Charváta z let 1952–1953.16 V roce 1956 navrhl kolek-tiv bratislavské Fakulty architektúry pod vedením Vladimíra Karfíka a Jozefa Harvančíka nový experi-mentální typ montované školní budovy se čtvercovými učebnami s bilaterálním osvětlením. Na tyto pokusy navázaly ještě experimentální školy v Pezinku a v Kuklově. Architekti Jindřich Forst, Lubomír Kepka a Jiří Němec navrhli současně s projektem Vojtěcha Šaldy pro ZDŠ na Invalidovně ex-perimentální školu v Pardubicích-Studénce, která pracovala s modulárním systémem skládání různých funkčních prvků. Tento trend rezonoval i světovou architekturou školních budov, vzpomeňme u nás pro-pagovaný projekt Elementary School v New Orleans z roku 1952. Projekt hlavního projektanta Vojtěcha Šaldy vznikal v návaznosti na realizaci nového ty-pového projektu ZDŠ „STÚ 1960“, který byl převratným milníkem ve vývoji typových projektů škol po roce 1951. „Až do roku 1960 byla u všech typů stavebních technologií cihelná stavba se stropy monolitickými nebo prefabrikovanými. Tato technologie nevyhovovala při nové bytové a občanské výstavbě.“17 Typ STÚ 1960, sestávající z několika pavilonů pro výuku, admini-strativní zázemí školy, stravování a sport, realizoval tým Pražského projektového ústavu ve složení Sýkora, Šedivý, Evenba-

05

O.22 Miroslav Drofa: Osmiletá střední škola ve Zlíně, 1950–1952. (DT)

O.23 Čeněk Mužík: Občanská vybavenost na sídlišti Dukla v Pardubicích, 1955. (DT)

O.24 Jindřich Forst a kol.: Experimentální škola v Pardubicích-Studénce, 1962. (DT)

O.25 Moise Goldstein a kol.: McDonogh 39 Elementary School v New Orleans,

1952 (zbořeno 2010). (DT)

chová. Podle tohoto typu byly postaveny v Praze např. školy v Zahradním Městě východ a západ nebo na Spořilově. V roce 1962 na něj navázala koordinační studie M. Jaroše, z níž vznikl typ STÚ 1962 realizovaný v Krči nebo na Proseku. Šaldův projekt tedy vznikal v zázemí experimentálních prací představujících nejprogresivnější vývoj školních budov u nás. Šaldův projekt reagoval na dobový požadavek „plastických doplňků a sadově upraveného okolí“ v duchu reformy školních budov s ohledem na psychický vývoj a kultivaci dítěte. „Urbanistická a architektonická kompo-zice sledovala záměry pedagogického programu a rozdělila celý provoz školy na pět dvoupodlažních pavilonů,“18 psal Josef Polák. Dva učební pavilony a pavilon s administrativním zázemím a praktickými učebnami situoval Vojtěch Šalda do východní části komplexu, tělocvičny a sportoviště do jihozápadní části a jídelnu se cvičnými kuchyněmi do severozápadní části poblíž hlavnímu vstupu. Pavilony byly propojeny koridory s podepřenými přístřešky z vlnitého plechu. Základní modulární jednotkou byl prvek 6 × 2,4, resp. 4,8 m jako ve všech dalších objektech sídliště. „Halové prostory tělocvičen a jídelny jsou překryty ocelovými svařovanými vazníky z betonové oceli na rozpon 15 m. Fasádní plášť zavěšených panelů typ OP-02 je ze smal-tovaného skla, menší část anglické, větší část naší výroby.“19 Jak dokládají

15

O.26 Dvůr ZDŠ s plastikou a venkovním mobiliářem, po 1965. (LE/DT)

dobové fotografie, areál školy obsahoval exteriérová zákoutí uzpůsobená pro venkovní výuku i rekreační aktivity – vstupní prostor byl opatřen nejen plastikou L. Kodýma s bazénkem,20 ale také víceúčelovými betonovými stoly pro sportovní a herní činnosti.

MATEŘSKÁ ŠKOLA A JESLEMateřská škola, často spojená s jeslemi, byla důležitým činitelem poválečné ženské emancipace na trhu práce, která byla společensky žádoucí. Bedřich Engels psal: „Osvobození ženy bude možné, teprve až se bude moci podílet na výrobě ve velkém, společenském měřítku a až ji domácí práce bude zaměstnávat jen v nepatrné míře.“21 Nástrojem emancipace žen v zaměstnanosti měla být do velké míry i podoba urbánního prostoru: „Vy-budujeme vzorná zařízení, jídelny a jesle, které by osvobodily ženu od domác-nosti,“22 psal V. I. Lenin. V souladu s marxisticko-leninskou ideologií bylo cílem první pětiletky mezi lety 1951–1955 navýšit počet pracovních sil o 800 000 pracujících, z nichž ženy měly tvořit drtivou většinu. Tato mobi-

25

O.27 Sdružený objekt mateřské školy a jeslí, před 1964. (ZV/PV)

lizace (ženských) pracovních sil byla vyhlášena usnesením vlády z 6. března 1951 a prováděla ji vyhláška Ministerstva práce a sociální péče č. 174.23 Jak doporučuje Jiří Voženílek ve své publikaci Bydlení v Československu, byla i mateřská škola na Invalidovně umístěna „doprostřed okrskových prostorů v klidných polohách“.24 Půdorysně invenční projekt Vojtěcha Šaldy navazoval na dřívější typizační projekty školek a jeslí, např. na projekt M. Olexy a G. Šindelky (1951–1952) pro sídliště Josefa Havlíčka Kladno- -Rozdělov nebo na typový projekt F. X. Nevoleho z let 1954–1955 pro sídliště Solidarita. Projekt školky hlavního projektanta Vojtěcha Šaldy byl vytvořen jako šachovnicová koncepce z šesti jednopodlažních pavilonů otevřených do zahrady a dvou spojovacích vnitřních. Svůj základ měla tato půdorysná koncepce školky už v ideovém soutěžním projektu týmu PPÚ na sídliště pro Moskvu z roku 1957, kde Vojtěch Šalda navrhoval velmi podobné řešení školní budovy ve stylu jakéhosi náznaku funkčního strukturalismu, založeného na modulární struktuře a funkční variabilitě. Funkční struk-

35

O.28 Interiér mateřské školy. (ZV/PV)

turalismus, prosazovaný zahraničními architekty Yonou Friedmanem nebo Eckhardem Schulze-Fielitzem, mohl díky částečnému politickému uvolnění i u nás zarezonovat architekturou 60. let. Ve čtyřech pavilonech objektu na Invalidovně byla umístěna mateřská škola pro 120 dětí a ve dvou byly jesle pro 35 dětí, přičemž prostřední pavilony sloužily jako administrativní zázemí.

45

O.29 Vojtěch Šalda: Půdorys školky. (ZV/PV)

V roce 1967 navštívila sídliště Invalidovna delegace účastníků IX. kongresu Mezinárodní unie architektů a obecně bylo přijato velmi kladně. Bylo totiž v mnoha ohledech ilustrací rezolucí kongresu, především bodu 8: „Stále větší komplexnost výstavby, její hospodářský a technický rozvoj vede k ne-zbytnosti koordinovat tvůrčím způsobem funkci bydlení s ostatními prvky životního prostředí. Tato tvůrčí činnost vyžaduje rozmanitost obytných forem pro výběr a volbu, respektování psychologické stability, schopnost funkční adaptace pro všechny, včetně handicapovaných. Individuální požadavky a požadavky rodinného života musí být v souladu s účinnou sociální struk-turou obytných celků, jež vyžaduje na prvním místě úplnou občanskou vy-bavenost.“25 Zvláštní obdiv si vysloužil objekt mateřské školy u architekta Richarda Neutry, jehož architektonická tvorba se vyznačovala subtilními stavebními konstrukcemi a maximálním bezprostředním propojením architektury s okolní přírodou.26 Na Šaldovo invenční strukturalistické řešení projektu školky a jeslí navázaly další tuzemské typové realizace, např. mateřská škola a jesle v Prachaticích architekta Aloise Pohana.27

VÝTOPNASídliště Invalidovna mělo být od počátečních rozvah tepelně samostatné. Vytápění všech objektů, obytných i veřejných, mělo být původně zajištěno pěti blokovými kotelnami na svítiplyn. Existovaly i varianty výtopen na tuhá paliva a lehké i těžké topné oleje. Z ekonomických i provozních důvodů bylo nakonec přikročeno k výstavbě centrální jednotky, přičemž původní blokové kotelny byly využity jako výměníkové stanice.28 Architekt objektu Jan Zelený spolu se statikem Františkem Bäumeltem, spoluautorem prezidentské vily ve Vystrkově (s Bedřichem Rozehnalem a Jindřichem F. Kraislerem), vytvořili pozoruhodné dílo ve strojové, ale zároveň nebývale vzdušné estetice, která je dána nepravidelným tvarem střechy napnuté na ocelových, 6 cm silných lanech mezi tažnými piloty. Stavba kombinuje tektoniku lanové střechy s betonovou skořepinou.29 V dobovém tisku byla položena otázka, zda by takto extravagantní konstrukční řešení, které udává i formu celé stavbě, ne nepodobnou architektuře sakrální (jak autor pouze naznačuje), nemělo mít přece jen větší funkční vztah k účelu a provozu stavby.30 Bylo také vytýkáno, že se jedná v podstatě o individua-listický projekt, neschopný začlenění mezi typové realizace, u nichž by bylo možné variovat kapacitu přidáváním dalších modulárních jednotek tak,

55

jako u architektury obytné nebo u staveb občanské vybavenosti. Výtopna je rozdělena do tří částí: vlastní výtopny, chemické a termální úpravny vody a mazutové úpravny s čerpací stanicí. Za objektem se nacházejí dvě nádrže o objemu 1 080 m3 na uskladňování mazutu. Výtopna, postavená mezi lety 1964–1966, byla posledním projektem Františka Bäumelta před jeho emi-grací v roce 1968. Stavba byla pokládána za prototyp nového přístupu k in-dustriální architektuře a za ukázku nového stylu v průmyslové architektuře uvnitř nových obytných celků.31

VEŘEJNÁ ZELEŇPodstatnou složkou urbanistického řešení sídliště byla veřejná zeleň. Smysl kvalitního konceptu zeleně v nově zakládaných čtvrtích vyjádřil už Karel Honzík: „Porosty a sadové úpravy jsou […] nezbytným hygienickým a výtvarným doprovodem výstavby, zvyšují její obyvatelnost, doplňují pro-story urbanistické prostorami přírodními.“32Autorem osazovacího plánu byl Ing. Zdeněk Kozák ze Střediska zakládání zeleně. Kozák měl v té době zkušenosti s osazováním zeleně v sídlištích Solidarita, V Rybníčkách I. a II. nebo na sídlišti Červený Vrch. Tato a další sídliště byla osazována výpěstky ze školek v Ďáblicích a jejich mo-mentální nabídka velmi často určovala možnosti osazovacích plánů. Kozák vzpomíná, že v té době byla zeleň osazována často bez návaznosti na ar-chitektonické a inženýrské koncepce, např. sídliště V Rybníčkách bylo

65

O.30 Jan Zelený: Řez výtopnou, před 1962. (LB/DT)

osazováno v rámci Akce Z, na sídlišti Solidarita byly stromy umístěny na kanalizační rozvody, takže musely být později pokáceny. Kozák prosadil, že v rámci těchto nepříliš koncepčních akcí budou sídliště osazována už vzrostlejšími odrostky, aby výsadba nemohla být rozkradena, jak se často stávalo.33 Zdeněk Kozák pro pražská sídliště prosazoval přirozený porost pro Prahu a okolí, tedy dubino-habrový. Hlavní čtvercové prostranství sídliště vymezené hotelovým domem, okrskovým střediskem a školkou na-vrhoval projektant okrskového střediska Milan Rejchl osázet pravidelným šachovnicovým stromořadím 5 × 5 ks, druh ale blíže neurčoval. Josef Polák prosazoval topoly, které však Zdeněk Kozák nepovažoval za vhodné, protože nejsou pro Prahu přirozené a nemají dlouhou životnost. Kozák navrhoval pyramidové duby, ale Polákův požadavek topolů zvítězil a byl později ještě zopakován na sídlišti Petřiny.V prostranstvích dbal Kozák především na funkčnost osázení nejnižšího parteru. Snažil se vyhýbat tehdy oblíbeným skupinám keřů, které postráda-ly jinou než estetickou funkci. Keře vysazoval podél pěších komunikací, aby zabránil prašnosti ze Sokolovské třídy. Vyhýbal se také tehdy módním, ale méně funkčním a neekonomickým letničkovým záhonům. Kozák se snažil vytvořit typ osazovacího plánu pro sídliště, který by byl maximálně účelný a zároveň nepředstavoval ekonomickou zátěž pro pozdější údržbu a obnovu. Veřejná zeleň byla proto rozdělena do tří tříd podle expono-vanosti a náročnosti udržovacích prací; zeleň na Invalidovně patřila do prostřední kategorie, kdy byly prováděny přibližně čtyři seče za rok. Propo-jenost veřejné zeleně s uměleckými díly, prvky dětských hřišť nebo vodními

75

O.31 Model výtopny, před 1962. (LB/DT)O.32 Jan Zelený: Kresba výtopny, před 1962. (LB/DT)

díly byla pro koncept sídlištní zeleně samozřejmým a vítaným aspektem.Jindřich Krise si v dobovém tisku uvědomoval, že volná prostranství mezi samostatnými bloky sídlištní zástavby představují nový typ veřejné zeleně a jeho definování a konceptu je třeba věnovat patřičnou pozornost: „Ty-pizace volných zelených ploch probíhají nejúčinněji v zastavěné oblasti města. […] Typizovanou jednotkou zeleného systému města je čtvrťový nebo ob-vodový park, jehož základní funkcí je aktivní a pasivní rekreace. […] Zcela novým typem zeleně je volná plocha okrsku, kterou u nás zatím představuje jen nejnutnější volný prostor mezi obytnými bloky domů, minimální hřiště základní školy, školky nebo jeslí.“34 Právě v tomto ohledu představovala zeleň na Invalidovně funkčně promyšlený doplněk, který byl na svou dobu realizován koncepčně, a mohl tak být pro budoucí okrskové realizace vzo-rový.

NAHODILOSTI NAVZDORYProjekty staveb občanské vybavenosti, dostupnost obchodů a služeb, ale i promyšlenost průmyslové infrastruktury naplnily požadavek vzorovosti pro soudobý urbanismus nových sídelních jednotek, tzv. okrsků. Mnohé aspekty nebyly součástí zadání, např. zahrnutí lékařských zařízení, vyřešení parkovacích ploch a hromadných garáží pro osobní automobily, smuteční síň atd., ty však v té době řešily další experimentální realizace a řada ideo-

85

O.33 Pohled přes sportoviště na sídliště, po 1964. (ZV/PV)

vých soutěží na typové projekty, uspokojující tyto nejrůznější specifické potřeby dané samostatností sídelní jednotky. Sídliště Invalidovna ale především v praxi představovalo řešení dvou problémů občanské vybave-nosti definovaných rezolucí Athénské charty: „(18.) Rozdělení občanských staveb, které patří do obytných čtvrtí, je nahodilé; (19.) Zvláště školy jsou často na hlavních dopravních ulicích příliš vzdáleny od bytů.“35

POZNÁMKY1 NOVOTNÝ, Jiří. Nové bydlení v Praze. Praha : Pražská informační služba; Orbis, 1964. Bez ISBN. S. 39.2 Ibidem, s. 28.3 ZARECOR, Kimberly. Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia 1945–1960. Pittsburg : University of Pittsburg Press, 2011. ISBN 978-0822944041. S. 28.4 HONZÍK, Karel. Cestou k socialistické architektuře. Praha : SNTL, 1960. Bez ISBN. S. 135.5 ŠVÁCHA, Rostislav. Josef Polák. Domov. 1986, č. 4, s. 12–16. ISSN 0012-5369. S. 14.6 K tomu srov. ŠPAČEK, Ondřej. Česká panelová sídliště: faktory stability a budoucího vývoje. Socio-logický časopis. 2012, roč. 48, č. 5, s. 965–988. ISSN 0038-0288. S. 967–968.7 VOŽENÍLEK, Jiří. Bydlení v Československu. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. S. 19.8 Plánová dokumentace, archiv Milan Rejchla.9 Dle osobního setkání s Milanem Rejchlem dne 19. 9. 2013.10 HRŮZA, Jiří. Praha dneška a zítřka. Architektura ČSSR. 1965, roč. 24, č. 1, s. 13–23. Bez ISSN. S. 16.11 EDGAR, Emil. Život a umění: soudobá architek-tura. Praha, 1921, s. 71‒72. 12 HAVLÍČEK, Ferdinand. O stavbách školních budov. Styl. 1923‒1924, roč. 4, č. 9, s. 118. 13 K tomu srov. STŘÍBRNÝ, Vladimír. Nové vlivy ve stavbě škol. Stavba. 1930–1931, č. 9, s. 141. 14 VOŽENÍLEK, Jiří. Bydlení v Československu. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. S. 16. 15 KARFÍKOVÁ, Světla. Základný učebný priestor pre ZDŠ. Architektura ČSSR. 1967, č. 5, s. 303–308. Bez ISSN.

16 VOŽENÍLEK, Jiří. Bydlení v Československu. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. S. 124–125.17 BRADÁČ, Jiří. Výstavba pražských škol v posled-ních 10 letech. Architektura ČSSR. 1964, s. 546–556. Bez ISSN. S. 546.18 POLÁK, Josef. Ukončení výstavby na experimentál-ním sídlišti Invalidovna. Architektura ČSSR. 1967, č. 7, s. 409–414. Bez ISSN. S. 411.19 Idem.20 Viz kapitolu Veřejná plastika.21 ENGELS, Bedřich. Původ rodiny, soukromého vlast-nictví a státu. Praha, 1967. Citováno podle BÁRTOVÁ, Eva. Postavení a sociální participace ženy v různých sociálně ekonomických systémech. Praha : Horizont, 1977. Bez ISBN. S. 113.22 LENIN, Vladimír Iljič. Spisy. Česky 1955. Citováno podle MARX, K.; ENGELS, B.; LENIN, V. I. K ženské otázce. Praha : Svoboda, 1973. Bez ISBN. S. 125. 23 Srov. BARTOŠOVÁ, Šárka. Aspekty zaměstnávání žen v období první československé pětiletky. Příklad Brna. Magisterská diplomová práce. FF Masarykovy univer-zity v Brně. Brno, 2013. 82 s. 24 Ibidem, s. 19.25 Rezoluce IX. kongresu Mezinárodní unie architektů. Architektura ČSSR. 1967, s. 589–596. Bez ISSN. S. 59826 Srov. http://www.rezidenceexpo.eu/sites/default/files/Stanovisko,%20akademick%C3%BD%20architekt%20Ji%C5%99%C3%AD%20Lasovsk%C3%BD.pdf, [cit. 23. 3. 2014].27 Srov. Architektura ČSR. 1979, roč. XXXVIII, č. 1, s. 22–24. Bez ISSN.28 Srov. Mazutová výtopna v Praze na Invalidovně. Architektura ČSSR. 1962, roč. XXI, s. 437.29 BERAN, Lukáš; ZIKMUND, Jan. Mazutová výtopna sídliště Invalidovna. In BERAN, Lukáš; VALCHÁŘOVÁ, Vladislava (eds.). Pražský industriál.

95

Technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2007. ISBN 80-239-6198-5. S. 119.30 ZADÁK, Z. Úvaha o řešení výtopen. Architektura ČSSR. 1962, roč. XXI, s. 438.31 Idem.32 HONZÍK, Karel. Cestou k socialistické architektuře. Praha : SNTL, 1960. Bez ISBN. S. 132.

33 Dle osobního setkání se Zdeňkem Kozákem dne 21. 3. 2014.34 KRISE, Jindřich. Typ v urbanismu. Architektura ČSSR. 1967, č. 10. Bez ISSN. 35 Rezoluce Athénské charty. Architektura ČSSR. 1967, č. 10, s. 631–632. Bez ISSN.

06

16

O.34 Proces obkládání dřevěných podhledů před supermarketem, asi 1966. (ZV/MR)

O.35 Atrium okrskového střediska před osazením sochy, asi 1966. (ZV/MR)