C. Svět podle Versailleského systému 1. Pařížská mírová konference (1919 – 1920) První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni, vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí. Proto je pochopitelné, že po válce byla mezinárodní politika naplněna – samozřejmě především z vůle vítězné Dohody – rozsáhlou snahou zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být položeny na Pařížské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení příměří a určila podobu poválečné Evropy. Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poražené státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy. Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na: a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie, Japonsko; b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo; c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly. Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 – 1929), Brit David Lloyd George (1863 – 1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu zastupoval Edvard Beneš). Lloyd George – Clemenceau – Wilson Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve stručnosti shrnout takto: 1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru: zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich státy – vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky – nejvíce vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část tohoto území byla ztracena ve Francouzsko-pruské válce 1870 – 1871). 2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918 revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.
13
Embed
C. Svět podle Versailleského systému 1920) P ka snahou 18 ... · C. Svět podle Versailleského systému 1. Pařížská mírová konference (1919 – 1920) První světová válka
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
C. Svět podle Versailleského systému
1. Pařížská mírová konference (1919 – 1920)
První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala
rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té
doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni,
vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí.
Proto je pochopitelné, že po válce byla mezinárodní politika naplněna – samozřejmě především
z vůle vítězné Dohody – rozsáhlou snahou zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být
položeny na Pařížské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení
příměří a určila podobu poválečné Evropy.
Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude
uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci
oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poražené
státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy.
Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na:
a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie,
Japonsko;
b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo;
c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči
Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly.
Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi
konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 – 1929), Brit David Lloyd George (1863 –
1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz
VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných
jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později
premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu
zastupoval Edvard Beneš).
Lloyd George – Clemenceau – Wilson
Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou
podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani
diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve
stručnosti shrnout takto:
1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru:
zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala
mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly
mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich
státy – vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky – nejvíce
vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní
spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé
finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část
tohoto území byla ztracena ve Francouzsko-pruské válce 1870 – 1871).
2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako
s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně
přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918
revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.
3. Rusko nebylo na konferenci vůbec pozváno, poněvadž svoji mírovou smlouvu –
brestlitevskou – již dávno uzavřelo. Dohodové velmoci však nyní samozřejmě nedovolily
Německu, aby si ponechalo tu západní část Ruska, kterou Brestlitevským mírem původně uhájilo.
4. Byl potvrzen zánik Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států rozkládajících se zcela
nebo zčásti na jeho území: jednalo se o Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Království
Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 neslo název Jugoslávie). Navíc rozsáhlé oblasti východních
Uher (s národnostně smíšeným obyvatelstvem) byly připojeny k Rumunsku.
5. Turecko ztratilo pozici blízkovýchodní velmoci: bylo okleštěno o 80 % předválečného území
a zbyly mu prakticky pouze oblasti osídlené Turky (v této rozloze zůstává dodnes).
6. Ústřední mocnosti musely platit vysoké reparace (válečné náhrady) v penězích i surovinách
některým státům Dohody (nejvíce však Francii) jako náhradu za škody způsobené válkou.
Reparace měly ochromit vojenskou, ekonomickou i politickou sílu poražených států a podpořit
poválečnou ekonomickou restrukturalizaci vítězů. Největší reparace byly předepsány Německu
(132 miliard marek) a jejich tíhu ještě zvýšila poválečná hospodářská krize.
7. Poražené státy byly dramaticky omezeny v možnosti vybudovat si nové ozbrojené síly.
Například Německu byla povolena jen armáda o síle 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc
mužů válečného námořnictva. Německo nesmělo vlastnit ani jednu ponorku, vojenské letadlo nebo
tank. Jeho válečné loďstvo bylo zásadně zredukováno.
8. Poražené státy – a opět se to týkalo hlavně Německa – přišly o všechny kolonie, které tak
získali do správy především Britové a Francouzi.
9. Německo ztratilo některá pohraniční území (především Alsasko-Lotrinsko ve prospěch
Francie). Německá část západního břehu Rýna byla okupována vojsky Dohody a východní břeh byl
do hloubky 50 km demilitarizován: Němci tam nesměli mít vojenské posádky. Na pobřeží Baltu
byla nejvýchodnější část Německa oddělena od zbytku státu nově zřízeným městským státem
nazvaným Svobodné město Gdaňsk: nebylo součástí Polska, ale zajišťovalo Polákům volný
přístup k moři.
10. Byla založena (20. ledna 1920) Společnost národů: mezinárodní organizace, která se měla
zasazovat o dodržování míru ve světě podle principu kolektivní bezpečnosti (žádný konflikt není
jen bilaterální; proti útočníkovi zasáhne celé mezinárodní společenství členských států). Společnost
národů sídlila v Ženevě, jejími orgány byly všečlenské Shromáždění, velmocenská Rada, Stálý
sekretariát a Mezinárodní soudní dvůr (se sídlem v nizozemském Haagu).
Jednání Pařížské mírové konference probíhala v prstenci zámků kolem Paříže a podle těchto
zámků se také nazývají jednotlivé mírové smlouvy:
Smlouva s Německem byla podepsána přímo ve slavných Versailles (28. 6. 1919),
s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye (10. 9. 1919), s Bulharskem v Neuilly (27. 11. 1919),
s Maďarskem v Trianonu (4. 6. 1920), s Tureckem v Sèvres (10. 8. 1920).
Shrnutí:
Nové, poválečné politické poměry hlavně v Evropě nastolila Pařížská mírová konference.
Chtěla vytvořit trvalý mír založený na citelném zvýhodnění vítězných, dohodových národů
nad národy poraženými. Ty musely podepsat mírové smlouvy, jimiž ztrácely části
dosavadního území a mj. se zavazovaly k dlouhodobému placení tíživých válečných reparací.
Nejvlivnějším státem v Evropě se stala Francie, ale ukázalo se, že v budoucnu nebude možné
provádět evropskou politiku bez kontaktu se Spojenými státy.
Otázky a úlohy:
1. Porovnejte „Pařížský mír“ s výsledky jiných, dřívějších mírových konferencí.
2. Jak se v poválečných letech vyvíjel osud někdejších německých kolonií?
Výběr z odborné literatury: Margaret MacMillanová: Mírotvorci. Praha 2004.
2. Evropa po válce
Konec První světové války znamenal zásadní přelom zejména evropské civilizace v mnoha
směrech:
1. Evropská populace byla čtyřmi válečnými lety velmi vysílená. Proto ji v letech 1918 – 1920
krutě zasáhla světová pandemie chřipky (nazývané španělská – podle první vážně postižené
země), kterou onemocněla asi čtvrtina lidstva a která si vyžádala ve světě více než 20 milionů
životů (možná až 50 milionů), což dokonce výrazně převýšilo počet obětí právě skončené války.
2. Dramaticky byla překreslena mapa Evropy. Převážily zde národní státy: právo národů na
sebeurčení se stalo hlavní zásadou pro vytváření nových státních celků. Toto právo bylo ovšem
v praxi přiznáváno jen vítězům, kteří navíc mohli při rýsování svých hranic těžit i z dalších,
strategických zvýhodnění.
3. Evropa se demokratizovala: zmizely pozůstatky feudalismu i absolutismu. V Evropě prudce
vzrostl počet republik a ubylo monarchií: ačkoli samozřejmě i království byla demokratickými
státy (konstitučními monarchiemi), přesto republikánský duch výrazně zcivilnil a liberalizoval celý
veřejný prostor. Tomuto vývoji se vymykaly jen dva státy: Rusko, v němž vláda bolševiků měla ráz
komunistické diktatury, a Maďarsko, které sice bylo královstvím, ale s neobsazeným trůnem, takže
se stalo ostrovem politické nestability ve střední Evropě (situaci ztěžoval fakt, že Maďaři se nechtěli
smířit se ztrátou drtivé většiny někdejšího uherského území).
4. Za války se zásadně proměnila
společenská pozice žen: kvůli
nasazení mužů v armádě musely na
celé čtyři roky zaujmout místa
v průmyslu (včetně tovární práce
např. ve zbrojovkách) nebo v dopravě
(řídily lokomotivy aj.). Obrovskou
roli sehrály v nemocnicích jako
ošetřovatelky raněných. Po válce již
mnohé ženy vystupovaly jako
sebevědomé a samostatné partnerské
protějšky svých mužů a žádaly (a
často získaly) rovnoprávnější podíl na
politickém životě (šlo především o
všeobecné volební právo). První
světová válka tedy podpořila vznik a
rozvoj feminismu: cíleného hnutí za
rovnoprávnost žen ve veřejném
životě (mimochodem: není náhoda,
že právě v r. 1920 katolická církev svatořečila středověkou francouzskou bojovnici za svobodu Janu
z Arcu: šlo nepochybně o vyjádření respektu k úloze žen – nejen francouzských – za války).
5. Zmenšil se rozsah kolonií: v bývalých německých koloniálních územích a v někdejších
netureckých oblastech Osmanské říše sice rychle začali – s mandátem Společnosti národů –
hospodařit i vládnout především Britové a Francouzi, ale přesto bylo jasné, že novověký
kolonialismus je za svým vrcholem a začíná spět ke svému úpadku.
6. Shodou okolností hned po První světové válce zažil svět – a zejména Evropa – prudký rozvoj
vědy a techniky. Velice rychle do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i
letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se
staly telefon i rozhlasový přijímač. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a
biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným divadlům), vznikaly však také
neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé
společenské dění, obrovský rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit
v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství
zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i
čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět
módy a společenských zvyklostí. 7. Součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen
o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se
činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na
dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě.
8. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu
(atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po
skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže).
Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané
návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň.
9. Celý tento vývoj však začal hlubokou poválečnou hospodářskou krizí.
Idylka v poválečné Paříži (1922) Američtí filmoví komici Stan Laurel
a Oliver Hardy ztělesňovali bezstarostnou
rozvernost 20. let
Shrnutí:
Konec První světové války byl obrovským mezníkem ve vývoji zejména Evropy. Kontinent
se demokratizoval, liberalizoval a modernizoval, zanikly nadnárodní říše a zrodily se nové
národní státy. Trvalý mír měla zajistit světová organizace Společnost národů. Přetrvaly však
kořistnické cíle vítězných velmocí a poražené státy byly zdeptány přísnými, zejména
ekonomickými omezeními. Politika se začala více věnovat sociálním otázkám, ale první léta
míru se odehrála pod tíhou poválečné hospodářské krize.
Otázky a úlohy:
1. Najděte v okolí svého bydliště nebo školy budovy, pomníky apod. postavené záhy po r. 1918.
2. Porovnejte poválečnou mapu Evropy s dnešní a charakterizujte rozdíly.
3. Kteří světoví umělci vynikli ve 20. a 30. letech?
4. Najděte některé typy automobilů z 20. a 30. let a porovnejte je s dnešními.
Výběr z odborné literatury: Zdeněk Bradáč: Zlatá dvacátá léta. Praha 1983.
3. Poválečná krize (1918 – 1923)
a) Ekonomické problémy
Po každé velké válce přicházejí pro vítěze i poražené hospodářské těžkosti, protože je třeba
zmírnit válečné škody a přeměnit válečnou výrobu zpět na mírovou (řečeno známým biblickým
příslovím: překovat meče na pluhy). Krize po mimořádně rozsáhlé První světové válce byla také
mimořádně hluboká a zasáhla léta 1918 – 1923. Například ve Spojených státech klesla produkce v
průmyslu o třetinu. V Československu byla průmyslová výroba v r. 1920 na 75 % v porovnání s r.
1913. Hodnota národních měn byla destabilizována: nejhůře v Německu, kde došlo k hyperinflaci.
b) Vítězství bolševiků v občanské válce
Za této situace se pokusily o vzestup nové politické proudy. Na prvním místě to byl
komunismus. Bolševická vláda v Rusku dokázala (po odjezdu československých legií) zvítězit
nad svými domácími odpůrci i nad dohodovou vojenskou intervencí a dosáhla celkového vítězství
v občanské válce 1917 – 1922. Bolševici chápali svůj boj jako počátek celosvětové komunistické (proletářské) revoluce. V
některých nově vzniklých evropských státech skutečně došlo k pokusům nastolit komunismus.
c) Pokusy o komunistický převrat v Německu (boje v Berlíně a Bavorská republika rad)
V republikánském Německu byl kancléřem (předsedou vlády) a pak od února 1919 prvním
německým prezidentem byl předseda sociální demokracie Friedrich Ebert (1871 – 1925).
Usiloval o spolupráci politické levice s pravicí. Na přelomu let 1918 a 1919 komunisticky
orientovaní sociální demokraté, vedení Karlem Liebknechtem (1871 – 1919) a Rosou
Luxemburgovou (1871 – 1919), založili Komunistickou stranu Německa. Vzápětí došlo hned ke
dvěma pokusům nastolit komunistickou vládu: v Berlíně a
Mnichově (zde na necelý měsíc vznikla sovětská republika
nazvaná Bavorská republika rad). Obě komunistické akce byly
krvavě potlačeny: hlavní roli přitom hrály – namísto slabé
německé armády – ozbrojené dobrovolnické oddíly zvané
Freikorps (Svobodný sbor), vytvořené pravicovými silami krátce
předtím z válečných navrátilců: nyní v Berlíně zavraždily i
Liebknechta a Luxemburgovou.
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová
Násilnosti v Německu 1918 – 1919 přinesly celkem několik tisíc obětí na životech. Situaci
v zemi stabilizoval až parlament vzešlý z voleb, když v červenci 1919 vydal – na svém zasedání
v historickém městě Výmaru (Weimaru) v Durynsku – německou republikánskou ústavu: odtud se
období německých dějin v letech 1918 – 1933 označuje jako výmarská republika.
d) Maďarská republika rad a její válka s Československem a Rumunskem
Poměry v Maďarsku byly ještě neklidnější. Pařížská mírová konference odebírala Maďarům
bezprecedentně velké území: ztratili nejen všechny jazykově nemaďarské oblasti někdejších
Uher, ale k Československu, Jugoslávii a Rumunsku byly připojeny dokonce některé maďarsky
hovořící regiony. V maďarské veřejnosti tak vznikl silný odpor k politice západních velmocí.
Na podzim 1918 se do Maďarska vrátil Béla Kun (1886 – 1938/1939): maďarský voják, který
byl za války zajat Rusy, stal se komunistou a účastnil se Říjnové revoluce. V listopadu založil
v Budapešti Maďarskou komunistickou stranu, zorganizoval sérii násilných demonstrací proti
republikánské vládě, a přestože se na čas ocitl ve vězení, využil mohutného veřejného odporu proti
oklešťování maďarského území, v březnu 1919 svrhl prozápadní republikánskou vládu a nastolil
komunistickou Maďarskou republiku rad.
V téže době (také v březnu 1919) bolševici založili v Moskvě – za účasti komunistů z některých
evropských zemí – Komunistickou internacionálu (Kominternu): mezinárodní organizaci
komunistických stran, která měla – všestranně podporována bolševickou vládou – iniciovat
komunistické revoluce v Evropě. Maďarsko bylo první příležitostí vyzkoušet tuto politiku v praxi:
Lenin a Kun byli v pravidelném telegrafickém kontaktu.
Maďarská republika rad vyhlásila znárodnění veškerého průmyslu a převod zemědělské půdy
do družstevního vlastnictví. Dramaticky snížila daně a natiskla inflační peníze. Následoval odpor
části veřejnosti a Kun dal z řad nespokojených popravit asi 500 lidí. Vyhlásil opozici vůči
Dohodě, což vedlo k vojenskému vpádu československé a rumunské armády. Československou
ofenzivu Maďaři zprvu odrazili a protiútokem obsadili jihovýchodní část Slovenska, kde pod
ochranou maďarských zbraní byla vyhlášena Slovenská republika rad (v jejím čele stál český
novinář Antonín Janoušek). Maďarská republika rad chtěla znovu připojit Slovensko k Uhrám a
spojit se se sovětskou Rudou armádou. V červenci však Čechoslováci Maďary ze svého území
vyhnali a v srpnu Rumuni dobyli Budapešť, čímž Maďarská republika rad zanikla (Kun
uprchl). V listopadu 1919 vládu v Maďarsku převzal někdejší admirál rakousko-uherského
námořnictva Miklós Horthy (1868 – 1957) a v r. 1920 byla v zemi obnovena monarchie
(království), ovšem s neobsazeným trůnem: Horthy byl hlavou státu jako regent (správce).
e) Polsko-sovětská válka
V počátek bolševického tažení do Evropy se měla proměnit Polsko-sovětská válka 1919 –
1921. Polský maršál a nejvyšší představitel (náčelník státu) Polské republiky Józef Piłsudski (1867
– 1935) totiž zaútočil na Rusko s cílem dobýt Ukrajinu a posunout polskou východní hranici na
někdejší linii z doby Polsko-litevského království. V květnu 1920 Poláci dokonce dobyli Kyjev.
Avšak Rudá armáda (generál Semjon Buďonnyj, 1883 – 1973) podnikla mohutnou ofenzivu,
která rychle zatlačila Poláky na jejich území. Rusové dobyli severovýchodní polovinu Polska a v
létě 1920 se pokusili obklíčit Varšavu. Teprve tam je Piłsudski porazil (klíčovou bitvu Poláci
označují jako Zázrak na Visle) a Rudá armáda se stáhla do Ruska. Cílem ruské zahraniční politiky
však zůstalo – až do 40. let – posunutí západní hranice Ruska na linii, již kdysi dosáhli ruští
carové, a exportovat komunistickou revoluci do Evropy.
Komunistické strany v jednotlivých státech rychle vznikaly především z ultralevých křídel
sociálnědemokratických stran.
Shrnutí:
Poválečná hospodářská krize v Evropě vedla k pokusům o komunistické převraty
v poražených státech Německu a Maďarsku. Ruský bolševický režim založil Kominternu:
mezinárodní sdružení komunistických stran usilující s ruskou podporou o úspěšné
komunistické revoluce v Evropě. Ruské válečné tažení do střední Evropy však zastavili Poláci.
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte podrobnosti o poválečné hyperinflaci v Německu.
2. Jak vypadala veřejná činnost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové před r. 1919?
3. Které oblasti náležely ke Slovenské republice rad a které město bylo jejím centrem?
Výběr z odborné literatury: Norman Davies: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006. Kevin
McDermott – Jeremy Agnew: Kominterna. Praha 2011.
f) Nová ekonomická politika v Rusku a vznik Sovětského svazu
Po svém vítězství v občanské válce bolševická vláda nahradila neefektivní válečný komunismus
(který spočíval v totální státní kontrole nad ekonomickým životem země; viz VII.B.6.d.) Novou