Brána 02/16

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz 2/2016

foto

arc

hiv

, des

ign

on

dře

j ko

šťá

k

únor 2016.indd 1 1/28/2016 9:19:44 PM

Inze

rce

únor 2016.indd 2 1/28/2016 9:19:51 PM

Obsah

04 Poslouchat Písmo?06 Rozhovor Milujte druhé

jako sebe sama10 Evangelium v Desateru Boží obraz 12 Téma Příběh stvoření20 Zápisník Drážďany24 Etika Očekávání druhého

Kristova příchodu34 Diskuse Oblékání kazatelů

tirážČíslo 2/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 3. 2. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč

Šéfredaktor: Ing. Petr RausRedakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří SedláčekVýtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga KutílkováEditor: Anna Duchková

Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828XTisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. PrahaObjednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace:Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

příště

Mesiánští Židé v Izraeli Krista Gerloffová

dost dlouho jsme uvažovali o tom, zda máme otevřít otázku výkladu prvních kapitol Bible – a to zvláště proto, že jsme neměli k dispozici texty, které by dokázaly na omezeném prostoru dostatečně fundovaně a přitom srozumitelně toto nesnadné a citlivé téma zpracovat. Jsme proto rádi, že vám nyní můžeme přinést dva pohledy od autorů Josefa Potočka a Petra Rause. Oba mají dobrý vhled do problematiky, celo-životně se o ni zajímají, a přestože každý z nich na otázku „evoluce” nahlíží z opačného směru, svědectví jejich života potvrzuje jejich hlubokou křesťanskou víru a věrnost Písmu.

Biblické svědectví o stvoření světa slovem Božím je základ-ní pravdou křesťanské víry. Autoritu Písma nám připomíná v úvodním slově i kazatel Přemysl Pýter. Přesto výklad těchto textů může působit a také působí teologické obtíže. Křesťané všech konfesí a věroučných proudů od nepaměti vnímají napě-tí mezi Slovem a dogmatem. Obojí je pro ně normou. Protes-tanté byli pochopitelně zvyklí klást důraz především na Slovo. Bible je pro ně normou normující, základní a svrchní. Naproti tomu dogma je norma nižší, která se musí Písmu odpovídat a podle něj musí být také vykládána.

Pokud tedy Darwin v druhé polovině 19. století přispěl k pře-konání „dogmatu o stvoření“, podpořil tím i vnímání přísluš-ných biblických textů v jejich nedogmatické podobě – jako živé Boží oslovení, které promlouvá do situace člověka žijícího v každé době, kultuře a sociálním postavení.

O to se snažila i řada probuzeneckých kazatelů. Svrchova-nost biblického sdělení stavěli jak nad „tmářskou“ dogmatiku minulých století, tak i proti snahám postavit Bibli na úroveň literárních mýtů. To nebyl a dodnes není jednoduchý úkol – vedle teologické roviny totiž v sobě zahrnuje i aspekt osob-ního citového zaujetí. Není proto výjimkou, že lidé, kteří hájí doslovný výklad slov apoštola Pavla o Adamovi (1K 15,22), výrok v téže epištole o těle Páně (11,29) vnímají alegoricky – a naopak.

Milí čtenáři, předkládáme vám tedy vedle sebe a bez dalších komentářů dva výklady k otázce evoluce a věříme, že přispějí k užitečnému a plodnému rozjímání nad Boží velikostí a krá-sou jeho stvoření.

Váš Jiří sedláček,

VydaVatel

Milí čtenáři,

únor 2016.indd 3 1/28/2016 9:19:55 PM

� únor 2016

SLOVO

p roč bychom měli Bibli respektovat a poslou-chat? Apoštol Petr mluví v tomto textu o dvou

zdrojích:Nejprve říká: My, novozá-

konní svědkové. My, kteří jsme osobně viděli Ježíše. A hned dává příklad z příběhu promě-nění na hoře. Prvním zdrojem jsou očití svědkové nebo ti, kteří jako Lukáš mluvili s oči-tými svědky a zapsali, co říkal Ježíš Kristus. Petr píše: Nejsou to legendy ani fikce, zapsa-li jsme jen to, co jsme vidě-li. Takže první cesta, kterou k nám Bůh mluví, je zjevení Nového zákona.

Ale máme tu ještě druhý zdroj, a tím jsou proroci – Sta-rý zákon. Potřebujeme vůbec Starý zákon, když k nám Bůh promluvil ve svém Synu? Na to Petr reaguje slovy: „Navíc tu máme nesmírně spolehlivé slovo proroků a vy děláte dob-ře, že se ho držíte.“

Bůh byl schopen stvořit lidi, které to, co v životě prožili, přesně připravilo na zapsání všeho, co Bůh chtěl, aby napsali. Každé slovo. Je zřejmé, že to byli lidé. Proto v tom vidíme gramatiku, poezii, nářečí i jejich temperament. Ale zároveň je to Boží slovo.

Jak to tedy fungovalo? Řecký termín pro „puzeni duchem“ se rovněž používá ve Skutcích 27, kde se vítr chopil lodi s vojáky a oni nemohli měnit směr a ovládat loď. Z textu tedy vyplývá, že co tvrdí Pís-mo, říká Bůh.

Také Ježíš považoval Starý zákon za závazné Boží slovo. V Matouši 19 Ježíš mluví o manžel-ství a cituje Gn 2: „Proto opustí muž otce i mat-ku a stanou se jedním tělem.“ Ježíš cituje Starý zákon a uvádí to slovy: Stvořitel vám řekl, že ani

jota z Písma nezmizí. A tím myslel, že každé pís-meno Bible je vdechnuto Bohem. A Ježíš nejenže věřil, že každé písmenko Bible je inspirované, ale

podle toho také žil. Pokaždé, když na něj satan zaútočil – pamatujete si, co byla jeho první slova? Řecky graphetai. Stojí napsáno. A cituje Bibli. Když ho jdou zatknout, jsou tam muži s kopími a meči. Petr okamžitě tasí, ale Ježíš mu říká: „Schovej svůj meč, Otec by mi mohl poslat něko-lik legií andělů, ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ Když nastaly klíčo-vé nebo krizové chvíle, Ježíš říká: Musím se držet Písma.

Tedy, Ježíš nevěří v Písmo jen tak abstraktně. Čelil všem věcem v životě s Písmem. Založil všechno ve svém životě na Písmu. A měl plnou důvěru v každé písmenko Sta-rého zákona.

Představte si, že si koupíte auto. Neřeknete si: Protože jsem moderní Čech, já si do auta natankuji, jaké palivo chci, budu auto udržovat tak, jak je to nejvýhodnější a nejlevněj-ší pro mě. Ne. Udělám cokoli, co mi návod řekne, a nebudu si myslet, že je tu někdo, kdo mi zasahuje do života. Vím, že já jsem to auto nevyrobil. Byli to konstruktéři a projektanti. A tudíž o tom autě vědí mnohem víc než já. Přece si ho nechci zničit, když jsem do něj investoval spoustu peněz. A tak se dob-rovolně poddám autoritě někoho. Ani o tom nepře-mýšlím. Proč? Protože vidím, že je to moudré.

A jen tak mimochodem, údržba auta je často dražší, než byste si ji přáli mít, a někdy se musí udělat, i když se vám to vůbec nehodí… Občas se může zdát, že to, co Bible říká, je nevhodné, drahé

2. petrOVa 1,16–21

poslouchat písmo?

únor 2016.indd 4 1/28/2016 9:19:57 PM

únor l 2016 �

a obtížné. Na začátku to může i bolet, ale nakonec to znamená žít moudře.

Jako lampa září v temnotáchPetr se snaží říct, že tvoje srdce, svět, kultura oko-lo tebe je ve tmě a jenom Bible ti může zjevit, jak v té temnotě žít. Protože jinak jsi veden pocity. Děláš to (slovy knihy Soudců), o čem máš pocit, že je to správné.

Tim Keller uvádí příklad: Když vám bylo osmnáct, považoval jste sebe sama ve věku dvanácti let za neu-věřitelného hlupáka. Ve třiceti vnímáte sama sebe ve věku dvaceti let podobně. A pokud byste mohli žít do 140 let, mysleli byste si o svém devadesátipětile-tém já: To jsem byl ještě naprostý hlupák. Takže bez ohledu na to, kolik je vám let, jste hlupák. A Bible to potvrzuje. Jak můžete spoléhat na své srdce, když vás vaše srdce jen před několika lety zklamalo?

Také vaše pocity protiřečí jeden druhému. Proží-vám, že bych rád vybudoval kariéru, ale současně prožívám, že bych měl rád i dobré vztahy. Vaše poci-ty jsou navíc nestálé a nespolehlivé. Nakonec dojde-te k tomu, že jste osobou, jejíž chtění nedává žád-ný smysl. Vaše touhy jsou nesourodé. Něco chcete, a zároveň to nechcete.

Chci ti říct: Nic z toho k tobě nebude tak dobré jako Bůh Bible. Potřebujeme se naučit poslouchat Boží slovo i tam, kde s ním nesouhlasíme. Pokud vychováváte děti, jistě znáte situace, kdy požadu-jete poslušnost tam, kde ony nerozumějí důvodu. Vyzkoušet, zda hřebík pasuje do díry v elektrické zásuvce, se zdá dětské hlavě jako úžasný projekt. Vy ale víte, že rizika jsou příliš velká, a důrazně vyžadujete uposlechnutí slovíčka „Ne“. Jak to, že si troufáme neposlechnout, když víme, že rozdíl mezi naší moudrostí a tou Boží je nekonečně větší než mezi moudrostí nás dospělých a moudrostí tříleté-ho dítěte? Proto tedy, až přijde ta klíčová chvíle, bez ohledu na to, co prožíváš, udělej, co je správné. Ježíš říká: „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ (J 7,17) Když budeš Boha poslouchat, bude pro tebe skuteč-nější. Avšak když jej poslouchat nebudeš, bude pro tebe méně a méně reálný.

bible jako útočná zbraňBible se ale dá používat i jako palice k bušení dru-hých po hlavě. Bible říká toto a my musíme poslou-chat. Když se vyráběly pečeti, museli jste nahřát vosk nad svíčkou. A pak jste pečetidlem vytvarovali změklý vosk do požadovaného tvaru. Podobně je to s Biblí v našem životě. Pokud přinesete bez čehokoli dalšího do života biblickou pravdu, je to jako pečeť do tvrdého vosku. Dopad bude povrchní, a pokud budete pokračovat tlakem, dojde k poškození a celý vosk možná praskne. Potřebujeme teplo, žár, který pochází od samého Boha.

Boží slovo není jen soupis příkazů a zákazů. Například věta: „Budeš milovat své nepřátele.“ Víme, že to ze svých sil nedokážeme. Proto, když čteme tento příkaz, smíme současně vnímat Boží milost, která nás obmývá, kdykoli tento příkaz nedodržujeme a selháváme. Bůh nám ale dává ještě další milost, abychom mohli nechat působit Božího Ducha, který nám umožňuje Boží příkaz o lásce k nepřátelům naplnit. Je to velice praktické. V práci i ve škole mohu zakoušet Boží světlo, kte-ré prosvěcuje temnotu ve mně i okolo mě, dokud nepřijde den.

Pečeť potřebuje pro svou výrobu teplo a žár. I naše srdce potřebuje být přetavováno teplem, které pochází od samého Boha.

Petr říká v tomto textu: „Proto vám hodlám ty věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v pravdě, kterou jste přijali. Vynasnažím se, abys-te si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu.“ Aby byla naše lstivá srdce duchovně zdra-vá (Jr 17,9), potřebují si podle Petra tyto věci stále připomínat. Potřebujeme společenství, večeři Páně, chvály, každodenní čtení Bible, modlitbu. Nechejme Božího Ducha obměkčovat naše srdce a uvádět nás do veškeré pravdy. ■

Jen těžko

Než kámen puknes ohnivou tváříjen těžko poznášjak uvnitř září…

Tomáš Kepr

Absolvent ETF UK, kazatel sboru ve Vysokém Mýtě, kde žije s manželkou a synem Tadeášem.

Mgr. Přemysl Pýter (36)

únor 2016.indd 5 1/28/2016 9:19:59 PM

6 únor 2016

Mohl byste stručně představit historii Diakonie ČCE?Evangelická diakonie má vlastně dva počátky. Ten starší se vztahuje k roku 1903, kdy se čeští evan-gelíci rozhodli, po vzoru svých německých bratří, založit diakonii v Českých zemích Rakouska-Uher-ska. První pokus se však uskutečnil už v sedmdesá-tých letech 19. století. Tehdy byla vyslána budoucí diakonka do Německa na zaučenou. Brzy po návra-tu do vlasti však onemocněla a nemohla se ujmout zamýšlené služby. Českou diakonii se tedy podařilo založit až v roce 1903.

Tehdy v jejím rámci spolupracovaly všechny pro-testantské církve. Po vzniku Československé repub-liky v roce 1918 využily některé církve novou mož-nost a od původní České diakonie se oddělily, aby založily diakonie vlastní. Po převratu v roce 1948 však Diakonii, stejně jako ostatní spolky, komunis-té zrušili. Část majetku a jejích služeb se podařilo převést pod sociální činnost církve. V roce 1959 však stát zrušil veškerou charitativní činnost církví, příslušným institucím zabavil majetek a propustil vedoucí pracovníky. Jednotlivé instituce pak pře-vzaly obecní či okresní národní výbory.

Po téměř 20 letech, v roce1988, začali členové naší církve uvažovat o tom, zda by nebylo možné, díky uvolňující se totalitě, diakonii obnovit. Vytvořili tedy přípravný výbor, který požádal synodní radu ČCE, aby oslovila ministerstvo kultury s žádos-tí o povolení činnosti. Ke všeobecnému úža-su obdrželi z ministerstva sdělení, že diakonie nikdy zakázána nebyla a že si církev může dělat, co chce.

V červnu 1989 obnovená Diakonie ČCE zřídila Středisko křesťanské pomoci v Praze a záhy rovněž Středisko Betlém v Kloboukách u Brna. Po listopa-du 1989 jsme se mohli postupně vracet do našich bývalých zařízení a zároveň vznikala z nadšení mnoha křesťanů střediska další. Lidé často neměli představu o tom, co práce v sociální oblasti bude od nich vyžadovat, ale s prvotním nadšením dokázali překonávat spoustu překážek a činnost se postupně stále více profesionalizovala.

Odkud vlastně čerpáte své zaměstnance?V přijímání zaměstnanců jsme velmi otevření. Už dávno to není tak, že našimi zaměstnanci a klienty jsou pouze členové naší církve. To bychom zůstali na úrovni sborové diakonie a asi bychom neměli žádné registrované středisko poskytující sociální služby. Samozřejmě jsme rádi, když o naše služby mají zájem křesťané a stejně tak vítáme nové spolu-pracovníky, kteří jsou praktikující věřící a vnímají svou práci jako poslání. Přesto však musím kon-statovat, že v našich organizacích jsou křesťané v menšině. Snažíme se, aby zejména na vedoucích pozicích křesťané pracovali, ale při výběrových řízeních to není jediné rozhodující kritérium. Křesťanský duch diakonie je udržován rovněž tím, že každé středisko má alespoň jeden partnerský sbor ČCE, odkud se pak rekrutuje dozorčí rada a řa-da dobrovolníků.

rOzhOVOr

S ředitelem Diakonie ČCE o jedné z největších charitativních institucí v ČR, o její historii a fungování, ale i o jeho osobní cestě k tomuto zajímavému povolání

rOzhOVOr s petrem haškOu

milujte druhé jako sebe sama

vystudoval střední zemědělskou technickou školu v Opavě a později Teologii křesťanských tradic na ETF UK v Praze. Je výpomocným kazatelem v ČCE. Po sametové revoluci pracoval deset let jako hospodář ve středisku Diakonie ČCE v Myslibořicích a poté 13 let jako jeho ředitel. Od roku 2014 je ředitelem Diakonie ČCE. Se svou ženou Libuší bydlí v Myslibořicích na Třebíčsku, společně mají šest dětí a dvě vnoučata.

Mgr. Petr Haška (50)

únor 2016.indd 6 1/28/2016 9:20:00 PM

únor l 2016 �

Jak funguje financování diakonie?Největší část finančních zdrojů tvoří platby od kli-entů, pocházejí většinou z důchodů a příspěvků na péči. Druhým zdrojem jsou státní dotace sociálních služeb, které v současnosti přidělují jednotlivé kra-je. Ty uzavírají s poskytovateli sociálních služeb smlouvu vždy na kalendářní rok. Dotaci také posky-tují některá města a obce. Tam, kde poskytujeme ošetřovatelskou péči, dostáváme úhrady od zdravot-ních pojišťoven. Část našich financí tvoří také spon-zorské příspěvky různých firem i fyzických dárců a granty, získané v rámci různých výzev.

Jak dlouho dopředu víte, zda dostanete dotaci?Žádosti podáme zpravidla v září či v říjnu předcho-zího roku. Nejdříve v prosinci se kraje dozví, kolik peněz dostanou od ministerstva, pokud je ovšem včas schválen státní rozpočet. V lednu či únoru krajský úřad rozhodne, komu a kolik peněz přidělí. Také musíme řádně a včas uzavřít a vyúčtovat dota-ci předcházejícího roku. První část dotace obvykle dorazí v březnu či v dubnu.

A jak přežijete ty první měsíce roku bez financí od státu?

To je každý rok stejná písnička. Dříve byl dokonce problém, že nám stát nechtěl uznat lednové výdaje, které se vázaly ještě k předchozímu roku, například mzdy a vyúčtování spotřeby energií. Leden je nyní tedy ještě relativně bezproblémový. Krize u většiny neziskových organizací nastává v únoru a březnu. Příjmy od klientů nestačí, žádné finanční rezervy organizace nemají, a tak žijí na dluh.

Diakonie díky své velikosti a majetku získala možnost vzít si od banky překlenovací úvěr. Dnes máme k dispozici 25 milionů korun, které půj-čujeme našim jednotlivým zařízením na pokrytí chybějících financí, na provoz či předfinancování různých projektů. Několik krajů je velmi vstřícných a poskytují zálohy či půjčky neziskovým organiza-cím ze svých prostředků. Jsou to však zatím pouze výjimky.

Proč se financování sociálních služeb neřeší spí-še roky dopředu?Dlouho po tom voláme – naše služby se s dalším kalendářním rokem nemění. Poskytujeme stále to stejné. Kraje nás dobře znají a počítají s námi v síti potřebných služeb. Stát se tomu však velmi brání a nechce dotace sociálních služeb zahrnout do man-

FOTO

An

nA

du

chkO

vá

únor 2016.indd 7 1/28/2016 9:20:03 PM

� únor 2016

rOzhOVOr

datorních výdajů. Pokud některé sociální instituce zřizuje kraj, mají ve financování velkou výhodu, protože čerpají mimo jiné z daňové výtěžnosti kra-je (podíl na tom, kolik občané v tom kterém kraji odvedli na daních). Ostatní organizace musejí kaž-dý rok o dotace žádat.

Nás zřizuje ČCE, která je sice velkou církví, ale Diakonie ČCE svou zřizovatelku v celkovém rozpoč-tu hospodaření už dávno přerostla. Minulý rok jsme hospodařili s 650 miliony Kč. Jestliže by měla ČCE převzít desetinu nákladů naší Diakonie, jak navrho-vala levice, tak by církvi z restitučních náhrad nezů-stalo vůbec nic. Situace by byla dnes asi jiná, kdyby se proces odloučení církví od státu a tedy i přechod na samofinancování začal před 25 lety.

Dříve, než jste se stal ředitelem evangelické Dia-konie, jste působil v domově pro seniory v Mysli-bořicích. Jak jste se k tomuto povolání dostal?Před revolucí jsem pracoval jako zootechnik. Chtěl jsem s rodinou změnit bydliště a hledal jsem i novou práci. Když se po revoluci otevřela možnost praco-vat pro církev, tak jsem neváhal. Oznámil jsem svůj zájem tehdejšímu řediteli Diakonie Karlu Schwarzovi, který mě vyzval k podání přihlášky do výběrového řízení na ředitele Domova důchodců v Myslibořicích.

Mimo jiné jsem zde musel popsat svou zkušenost s řízením lidí. Napsal jsem tedy, ve svých 23 letech, že mám pod sebou 20 ošetřovatelek skotu. Na post ředitele vybrali logicky člověka zkušenějšího. Vítěz-ný kandidát mne však do Myslibořic pozval. Potře-bovali někoho, kdo se postará o rozlehlé pozemky a statek, který bude v rámci restitucí vrácen.

Přijeli jsme tehdy s manželkou zrovna v době, kdy na Myslibořicích ležela hustá mlha. Bylo vidět tak na 10 metrů. Ředitel nás tehdy nadšeně provázel po areálu se slovy: „Tady jsou pole, tady sady!“ My jsme však neviděli nic. „Vůbec zemědělství nerozumím,“ přiznal se. „Mám mnoho práce s administrativou a tato zahrada by byla vaše starost.“

Tehdy nás to mrzelo, že jsme neviděli zámek a zahradu v plné kráse, s odstupem času jsme kvi-tovali, že Hospodin tehdy moudře mlhou zahalil to, čeho jsme se mohli zaleknout, a práci v Mysliboři-cích nepřijmout. Někteří lidé z obce totiž zchátralý areál domova vnímali jako veřejný majetek a brali si vše, co se jim hodilo. Roky pak trvalo, než se nám podařilo jejich přístup změnit.

Nakonec jste se ovšem ředitelem v Myslibořicích skutečně stal…

Jako člen staršovstva jsem byl povolán k vedení bib-lických hodin v kapli. Časem jsem se přihlásil na seni-orátní vzdělávání laiků, které jsem v roce 2001 završil přijetím ordinace. Jsem tedy ordinovaným presbyte-rem, dnes výpomocným kazatelem, mohu vysluhovat svátosti, vést bohoslužby a samostatně kázat.

V té době ředitel střediska odcházel do důchodu a já jsem byl vyzván, abych se přihlásil do výběro-vého zřízení. Tehdy jsem už působil jako zástupce ředitele. Na post ředitele jsem nastoupil z druhého místa, když vítěz výběrového řízení na místo rezig-noval. Končící ředitel byl připraven řádně zaškolit nového ředitele, v mém případě to však bylo jiné, protože jsme se znali více než deset let, a tak pře-dání nebylo tak náročné a intenzivní. Navíc mnohé zkušenosti nelze předat a člověk se musí rozhodovat a učit „za pochodu“. Žádná škola na ředitele sociál-ních služeb není, vše vás naučí teprve praxe.

Po konci druhého funkčního období, tedy po 12 letech jsem začal uvažovat o změně. Začal jsem se připravovat na službu diakonického kaplana. Uvol-nilo se však místo ředitele Diakonie ČCE a kolegové mě přesvědčili, abych se také přihlásil do výběrové-ho řízení, které jsem nakonec vyhrál. Taková tedy byla má dosavadní cesta v Diakonii.

V jakých oblastech se podařilo evangelickou diakonii plně rozvinout a jaké oblasti máte ještě v hledáčku?

Každé naše středisko je jiné, poskytuje jiné spek-trum služeb, ale v celku nabízíme plnou škálu sociálně charitativních činností. Největším naším omezením je, že každou tuto činnost musí někdo financovat. Zjišťujeme, zda v regionu některá služ-ba chybí a zda by kraj chtěl, abychom ji poskytovali právě my. Konkurence je totiž nemalá.

Provozujeme také několik speciálních škol, kde vzděláváme děti s často těžkým mentálním postižením. Učíme je komunikovat s vnějším svě-tem, zvládat nejzákladnější dovednosti. Další naší

Bez křesťanské lásky k bližnímu se z Diakonie stane jen sociální služba, posléze práce, a nakonec se zhroutí - jako dům postavený na písku.

únor 2016.indd 8 1/28/2016 9:20:03 PM

únor l 2016 �

doménou jsou celostátní charitativní projekty. Zabýváme se problémy, které stát dostatečně neřeší. Pomáháme zneužívaným ženám nebo zneužíva-ným gastarbeiterům.

Pomáháme při živelních pohromách. Účastníme se zahraničních misí. Orientujeme se hlavně na východní Evropu, ale i na Afghánistán, Gruzii či Afriku. Tady v Praze se snažíme být koordinačním centrem a v postižených oblastech spolupracujeme s místními organizacemi.

Řízení celé Diakonie ČCE je spíše koordinační než hierarchické. Jednotlivá střediska využívají vlast-ní inciativu a potenciál a nečekají jen na direktivy z Prahy – samozřejmě v daných mezích. Jsou tak v případě aktuální potřeby velmi flexibilní.

Daří se v evangelické diakonii propojovat dobro-volnou a profesionální péči o potřebné? Práce s dobrovolníky je jednou z priorit naší organi-zace. V pobytových službách vítáme každého ochot-ného dobrovolníka, který má chuť věnovat svůj čas našim klientům v činnostech, na které naopak odborný personál čas nemá. Dobrovolníci nemo-hou nahrazovat odbornou práci personálu, i kdyby k tomu měli sebelepší osobnostní předpoklady.

Je však mnoho činností, které jsou velmi žádané a kde jsou dobrovolníci nenahraditelní. Jedná se zejména o doprovod při vycházkách a výletech, čte-ní, hraní různých stolních her, ale zejména o lidský kontakt, prostě společenství s blízkým člověkem. Některá střediska využívají také Evropskou dob-rovolnou službu, která vysílá zahraniční studenty

zpravidla na dobu jednoho roku, nebo firemní dob-rovolnické dny, v jejichž rámci dobrovolníci pomá-hají s údržbou zahrad.

Samostatnou kapitolou je dobrovolnická činnost v případě živelních pohrom.

Poměrně nedávno jste vystudoval ekumenickou teologii, která je spíše teoretickou disciplínou. Změnilo to nějak váš přístup k vaší praktické čin-nosti v diakonii? Doporučil byste studium teolo-gie pro pracovníky v diakonii?Pro práci v Diakonii, která vychází ze základních křesťanských hodnot, jsou na vedoucí funkci tyto znalosti jistě velmi důležité. V současné době působí v České republice v sociální sféře mnoho kvalitních organizací, které vykonávají záslužnou činnost. Diakonie a potažmo další křesťanské organizace by měly umět pracovat s přidanou hodnotou křesťan-ské lásky k bližnímu, na které celá tato činnost stojí jako na pevném pilíři. Jakmile se tento princip za-čne vytrácet, z Diakonie se stane jen sociální služ-ba a posléze práce a zhroutí se podobně jako dům postavený na písku.

V Diakonii ČCE pracuje okolo 1500 zaměstnan-ců v různých pozicích. Jistě ne každý má ambice ke studiu na vysoké škole. V loňském roce se nám podařilo vydat Průvodce pro práci v Diakonii, který může dobře posloužit jako vodítko v různých situa-cích a pomůže najít odpověď na různé otázky, pro-pojující křesťanství, Diakonii jako organizaci a dia-konii jako službu bližnímu.

■ připraVil libOr duchek

Petr Haška s profesorkou Helenou Haškovcovou na semináři o důstojnosti ve stáří

únor 2016.indd 9 1/28/2016 9:20:04 PM

10 únor 2016

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. (Ex 20,4)

V e druhém přikázání se nejedná o cizího, ale o našeho Boha. Jde o to, jak si ho představuje-

me, jak ho vykreslujeme a jak o něm mluvíme. Izra-el, který přijal Desatero Božích přikázání, neměl svého jediného Boha, kterého hmatatelně zakusil ve fascinujícím příběhu vysvobození z Egypta, v podo-bě žádné rytiny.

Bůh Izraele vždy chránil svou jedinečnost, koneč-nou neuchopitelnost, svůj nekonečný přesah vzhle-dem k člověku, svou jinakost. Je zároveň nějak

(dostatečně) viditelný a zároveň zůstává skrytý, neviditelný. Je tak blízko, a přece zůstává vzdále-ný. Přichází na pomoc, a přece je nemanipulova-telný. Je ve svých činech srozumitelný, a přece ne plně vystihnutelný. Žádná rytina ani myšlenka ho nemůže vystihnout plně. Na zemi ani na nebi není nic, co by mu mohlo propůjčit adekvátní podobu. A tak to má zůstat.

Je pouze na Hospodinu samotném, kdy a jak způ-sobí, že se ho můžeme „dotknout“, a to je to, co těžko snášíme. Jsou chvíle, kdy máme za to, že tady a teď opravdu potřebujeme viditelného a hmatatelného Boha, a tak se ptáme, jak to zařídit. Právě v tako-vé chvíli si Izraelci kdysi ulili zlaté tele, o němž se odvážili prohlásit: „To je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta…“

Co tímto skutkem vykonali? Zaútočili na Boží svo-bodu. Aniž to asi tušili, pokusili se zmocnit se Boha, stáhnout si ho na zem podle své potřeby a ke své potřebě: „Bože, teď tě potřebuji vidět, dotknout se tě, a tak přijdeš, ať chceš nebo nechceš!“ Jedná se o bláhový čin těch, kteří nechtějí čekat na to, až se Bůh sám ve své moudrosti, ve svém čase, svrchova-nosti a nanejvýš dobré vůli vůči člověku rozhodne vstoupit do okolností jejich života.

Útok na Boží svobodu je zároveň a nevyhnutel-ně útokem na svou vlastní svobodu. Ve chvíli, kdy člověk získá dojem, že porozuměl Bohu, vymode-loval si ho a zmocnil se ho, stává se otrokem své představy. Je to lákavé, protože – jak řekne prorok Jeremjáš: „Jsou jako strašák v okurkovém poli. Nemluví, musí se nosit, sami neudělají ani krok. Nebojte se jich, nemohou udělat nic zlého ani dob-rého.“ (Jr 10,5)

Zdá se mi, že je namístě vnímat Boha tak, jak se nám svobodně dává poznat. Někdy – a snad i čas-

ExEgEzE

Boží obraz

druhé přikázání

Jan Asszonyi (49)

Kazatel sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; s manželkou Danielou má dva syny (14 a 16).

únor 2016.indd 10 1/28/2016 9:20:05 PM

únor l 2016 11

to – to znamená spíš mlčet a plakat s Jóbem, klást si otázky a prostě věřit, že to všechno má nějaký význam. Je dobré vyhlížet Boha svobodně a lás-kyplně přicházejícího spíš než se o něm křečovitě ujišťovat a dokazovat si ho. Svobodná víra trpělivě věří navzdory situacím, kdy Bůh není vidět, a trpě-livě čeká. V tom je svoboda Boží i lidská. A tu Desa-tero chrání.

novozákonní kontext – kristus, obraz boha neviditelnéhoKřesťané jsou lidé, jejichž základním smluvním dokumentem ve vztahu s Bohem není Desatero, nýbrž krev Pána Ježíše Krista. Jaký obraz nám v tomto smyslu poskytne druhé přikázání?

Bůh, kterého nelze nijak zpodobnit, nám dal obrovský dar – svůj pravý obraz! Přikázání Desate-ra „Nezobrazíš“ se mění v „Dívej se na obraz, který je v Ježíši Kristu“. Podobu Boha si už nepotřebuje-me vytvářet. Dostáváme ji. V Kristu Bůh vyšel vstříc naší potřebě vidět, dotknout se, ohmatat si Boha. Věčné a stvořitelské „Slovo se stalo tělem a přebý-valo mezi námi, spatřili jsme jeho slávu…“ (J 1,14) Podobně čteme: „Filip mu řekl: ‚Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce.‘“ (J 14,8–9) A jinde: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření…“ (Ko 1,15)

Co můžeme o tomto viditelném obraze nevi-ditelného Boha povědět? Upozorním na čtyři skutečnosti:

1. Narození, život (činy a slova), smrt a vzkříše-ní Ježíše Krista, to je nesmírně bohatý obraz Boha. Je to obraz Boha milujícího, Boha dotýkajícího se lidských bolestí, Boha odhalujícího pokrytectví, zlobu a hřích, Boha odpouštějícího hřích a Boha vítězícího nad smrtí – a to v různých situacích života!

2. Boží obraz v Kristu je obraz plný příběhů. Má smysl pouze ve vztahu k lidem. Není pouze či pře-devším informací o Bohu samotném. Bůh v Kristu není vyznání – dogmatika, věrouka. Není to cosi statického. Jsou to různorodé, často až protichůdné příběhy. Boží obraz v Kristu je Bůh v příbězích, Bůh v rozmanitosti života.

3. Boží obraz v Kristu je obrazem, který čteme. Na místě je ovšem otázka, zdali ho umíme číst. Když dva čtou totéž, ještě nemusejí totéž vnímat! Na jeden obraz se dá dívat s různým výsledkem, a tak zjišťu-jeme, že i v tak zjevné podobě Krista uzdravujícího, křísícího a mocného v slovu a moudrosti zůstává

Bůh přece jenom skrytý. Ne všichni ho dobře pře-četli už v jeho době.

Jak se čte Boží obraz a podoba v Kristu? Apo-štol Pavel to naznačil v jednom ze svých dopisů: „Bůh… osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2K 4,6) Boží obraz, kterým je Pán Ježíš, potřebuje ke čtení zvláštní nasvětlení a lidský orgán, kterým je srd-ce! K dobrému čtení je vždy potřeba dobré světlo a orgán, který dobře vnímá. Pán Ježíš je světlem i tím, kdo uzdravuje srdce a dává mu schopnost správného čtení.

4. Boží obraz v Kristu je interaktivním obra-zem, který nás vtahuje do sebe. Kdo se nechá vést Božím světlem evangelia a světlem Ducha svatého, posléze zjistí, že Boží obraz, jímž je Pán Ježíš Kristus, ho zve do sebe sama. Už nemůže být jenom divákem a pozorovatelem. Jsme těmi, kdo jsou tímto obrazem vtahováni do jednoty Boží Trojice. Až můžeme dokonce povědět, že se v Kristu – skrze sjednocení víry v jeho smrti a vzkříšení (tedy skrze očištění od hříchu) – sami stáváme Božím obrazem. Dodejme k tomu, že obnoveným Božím obrazem, ke kterému jsme původně byli stvořeni.

Od „nezobrazíš“ k „V kristu jsem božím obrazem sám“Naše cesta od starozákonního zákazu Desatera, chránícího svobodu Boží i lidskou, končí pro někoho možná překvapivě ujištěním o tom, že vírou v Kris-ta jsme sami proměňováni do Boží podoby, jsme jejími nositeli. Už nejde jenom o to, nevytvářet si vlastní představu Boha ani dívat se na obraz, který nám dává, nýbrž jde o to, stát se součástí samotného Božího obrazu skrze víru, jde o to, být jím (obra-zem). Jde o to, vnímat Boha jaksi zevnitř, být v něm. Negativní přikázání Desatera „Neučiníš si zpodobe-ninu Boha“ ústí v Kristu do radosti nad nabízenou identitou víry.

A ptáme-li se, zdali kromě radosti před námi v tomto smyslu přece jenom není nějaká ta výzva, pak jedna přece jenom je: Jde o to, zůstávat v Kristu! Jde o to, zůstat v obraze (případně dostat se do obra-zu)! Zůstat v obraze Božím, jímž je Kristus. Jde o to, žít v jednotě Otce, Syna i Ducha svatého. Tehdy se naplní to, co pověděl apoštol Pavel v dopise korint-ským křesťanům:

„Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2K 3,18). ■

únor 2016.indd 11 1/28/2016 9:20:06 PM

12 únor 2016

FOTO

Arc

hIv

, Ilu

sTrA

ce O

nd

řej k

OšŤ

ák

TÉMA

Příběh stvoření má nepochybně co povědět. Jeho výklad ale získal zejména v 19. století v určitých kruzích natolik

silný emoční náboj, že se na něm začala štěpit církev. Protože věříme, že i o tomto tématu je možná diskuse

pod vedením Božího Ducha, že i na tomtopoli zápasíme o pravdivé poznání svého

Boha, představujeme v následujícíchtextech dva dílčí pohledy na výpověď prvních kapitol Bible jako inspiraci

k dalšímu přemýšlení.

únor 2016.indd 12 1/28/2016 9:20:11 PM

únor l 2016 13

t eistická evoluce je označení pro koncept, který se snaží o harmonizaci evoluční teorie s křesťan-

skou vírou. Snahy o evoluční popis světa zde byly už před Darwinem, ale teprve jeho vystoupení (1859), které mělo ambice vědecké teorie, vyvolalo potřebu důkladné teologické reflexe. Bylo to nutné i proto, že se evoluční teorie už od začátku vědomě vymezova-la vůči tradičnímu konceptu stvoření.

Tak například v dopise americkému botanikovi Asa Grayovi z roku 1861 Darwin píše: „Pokud jsem se zmýlil v hodnocení významu přírodního výbě-ru, což ovšem ani zdaleka nepřipouštím, tak jsem alespoň – jak doufám – podstatnou měrou přispěl k překonání dogmatu o speciálním stvoření.“ Ane-bo na jiném místě: „Starý argument o návrhu v pří-rodě, jak ho použil Paley, a který se mi dříve zdál tak přitažlivý, se nyní, po objevu zákona přírodního výběru, hroutí.“

Současný Darwinův životopisec David Quammen píše, že evoluci je třeba chápat „jako výsledek pev-ných zákonů, podobně jako gravitaci nebo tepelný pohyb“. Podstatným aspektem celé věci pak je, že teorie samotná je teistickými evolucionisty přijímá-na bez výhrad, pouze se k ní formuluje určitý teolo-gický rámec.

Anglický biolog Denis Alexander z Cambridge například tvrdí: „Jako křesťané přijímáme evoluční proces jednoduše jako cestu, kterou Bůh zvolil, aby vytvořil biologickou diverzitu, včetně nás. (…) Pře-svědčivým výrazem Boží všemohoucnosti je stvoře-ní a zachovávání vlastností hmoty určených k tomu, aby přesně splnily jeho záměry a cíle.“ A upřesňu-je: „Fyzikální vlastnosti vesmíru byly definovány v prvních femtosekundách (femto = 10-15) po vel-kém třesku a proces evoluce plně závisí na tomto souboru vlastností. Bez nich bychom tady nebyli.“

Když to trochu rozvedeme, tak to znamená, že na začátku všeho byl velký třesk, který vedl ke vzni-ku elementárních částic a následně lehkých prvků. Pak následoval vývoj a zánik hvězd první a druhé generace spojený se syntézou těžkých prvků. Pak proces pokračoval vznikem planety Země u hvěz-dy třetí generace, vznikem života a nakonec i člo-věka. Do vlastního průběhu evoluce přitom Bůh už nezasahoval.

„V hmotě jsou nejen základní čtyři fyzikální síly, nýbrž i úsilí k životu a schopnost kreativity. (…) Hmota sama, věrna svému zadání, je tvůrčí; v ní samotné je zakódována schopnost evoluce,“ říká

Marek Vácha, český biolog a katolický kněz, známý zastánce teistické evoluce.

Podobně to vidí americký genetik Francis Collins: „Bůh, který stvořil vesmír a zavedl přírodní zákony, které ve vesmíru vše řídí, zvolil elegantní mecha-nismus evoluce, v důsledku čehož vznikli mikrobi, rostliny a zvířata všech druhů. (…) Lidé jsou součas-níky tohoto procesu a mají společného předka s vel-kými opicemi. Když začala probíhat evoluce, nebylo už zapotřebí žádného nadpozemského zásahu.“

Francis Collins byl ředitelem známého projektu přečtení lidského genomu, který skončil v roce 2000. Své působení potom zúročil jako autor řady knih z té-to oblasti, z nichž nejznámější je titul Boží řeč z roku 2006 (česky 2012). Označení „teistická evoluce“ považuje Collins za nevhodné a místo něho navrhl označení BioLogos, které podle něho – v narážce na začátek Janova evangelia – „vyjadřuje víru, že Bůh je zdrojem všeho života a že život vyjadřuje Boží vůli“.

rozpor s tradičním chápáním bibleTeistická evoluce ve výše naznačeném smyslu je křesťanské veřejnosti předkládána jako věrohodná a konzistentní syntéza „zdrcující tíhy vědeckých dat“ se zjeveným slovem Bible. Její problém je ale v tom, že se v řadě věcí dostává s tradičně chápaným obsahem Bible do zásadního rozporu. Jedná se pře-devším o původ člověka, o otázku pádu do hříchu a o problém utrpení a smrti.

Těchto těžkostí jsou si zastánci teistické evoluce vědomi, řešení podle nich spočívá v nalezení „nové-ho teologického významu“ příslušných částí biblic-kého svědectví. Pokud se jedná o původ člověka, tak zde je výsledek jednoznačný: „Studium geno-mu vede neúprosně k závěru, že se my lidé dělíme o společného předka s ostatními živými bytostmi.“

Absolvent VŠCHT Praha, působil v Ústavu polymerů SAV v Bratislavě, ve výzkumu v oblasti mikroelektroniky v Hradci Králové a ve veřejné správě, nyní v důchodu. Starší Sboru CB v Hradci Králové, dvanáct let členem redakční rady Života víry. Problematiku evoluční teorie sleduje z hlediska své původní profese: články, recenze, přednášky ve sborech, publikace Stvoření či evoluce.

Ing. Josef Potoček (1943)

teistická evoluce a nová teologie

únor 2016.indd 13 1/28/2016 9:20:13 PM

1� únor 2016

TÉMATÉMA

Takto to vidí i Pavel Javornický, biolog z Církve bra-trské: „Vytvoření našich těl nebyla Boží sochařská práce. Stvořitel si je připravoval dlouhými postupný-mi změnami našich polozvířecích předků – homini-dů. V tom měl Darwin zřejmě pravdu… Biblicky orientovaný křesťan proto nemusí být pohoršen úvahami o tzv. živočišném původu člověka.“

Podobně R. J. Berry, profesor genetiky z londýn-ské univerzity, říká: „Nový zákon považuje Adama za předka celé lidské rasy. Pohled dnešní biologie je jiný. S našimi vědomostmi je více konzistentní předpokládat, že Bůh použil přírodních procesů a stvořil člověka z těla opice, které připravil evoluč-ním procesem.“

Tomu odpovídá pohled na historii lidského rodu, který má tuto podobu: Primáti se na Zemi objevili před 50 miliony let, odštěpení od větve orangutanů nastalo před 12–15 miliony let. Před 8–11 miliony let došlo k odštěpení větve hominidů, společný předek lidí a opic žil před 6 miliony let. Australopithecus, jeden z přímých předchůdců člověka, se objevil v době před 2–4 miliony let, společný předek moder-ních lidí a neandrtálců zhruba před 500 tisíci lety. Homo sapiens, anatomicky moderní člověk, se začal vynořovat kdesi v Africe před 200 tisíci lety.

Tato populace (z počátku jen několik tisíc jedin-ců) se postupně vyvíjela co do schopnosti řeči, kul-tury a vnímání duchovní dimenze života. Pokud jde o řeč, evoluční badatelé se shodují, že k jejímu vzni-ku došlo zhruba před 50 tisíci lety (odhadují, že to vyžadovalo mutační změny stovek různých genů). V určitém bodě naší historie musela nastat situa-ce, kdy si lidé začali být vědomi duchovního života a poznání Boha, které předtím neměli.

„Nemůžeme tudíž utéci před historickou otázkou, kdy se to asi mohlo stát,“ uvažuje Alexander a nabízí řešení: Bylo to v době před 6–8 tisíci lety, kdy se Bůh zjevil jednomu páru farmářů na Blízkém východě. Na scénu tak vstoupil „Homo divinus“ – historický Adam a Eva. Tehdy ovšem na Zemi žila už popula-ce 1 až 10 milionů lidí, geneticky s nimi totožných, všech „bez výjimky stvořených k Božímu obrazu“. Fyzicky nebylo možné rozlišit mezi Adamem a Evou a jejich současníky. U tohoto prvního páru se stalo poprvé zjevné, co „Boží obraz“ stvořeného člověka vlastně znamená: že je to osobní vztah s Bohem a poslušnost jeho příkazům.

První kapitola Bible, která podává úplně jiný pohled na průběh stvoření, je podle těchto auto-rů jen alegorickým vyprávěním bez historického významu. Verše Gn 1,29–31, které naznačují úplně jinou povahu stvoření před pádem člověka, jsou jen

jakýmsi originálním literárním ornamentem, bez nějakého hlubšího smyslu. Opakovaná prohláše-ní „I řekl Bůh“, která ukazují ke strukturovanému, diskontinuálnímu Božímu působení, nemají pro teistickou evoluci žádnou věcnou relevanci. Neboť stvoření podle ní proběhlo naprosto jinak – jako postupný, kontinuální vývojový proces bez přímých Božích zásahů, podmíněný pouze sebeorganizač-ním potenciálem stvořené hmoty.

Celkově to ukazuje, jakého rázu musí být inter-pretace biblického textu, aby se dosáhlo „konzisten-ce“ s pohledem evoluční biologie. Například mezi dvojitým (genetickým a historickým) Adamem evo-lučního původu a stvořením prvního člověka „z pra-chu země“ včetně celého biblického kontextu (Gn 3,20, Mt 19,4, Lk 3,38, 1Tm 2,13, atd.) se těžko hledá něco společného.

Evoluční teorie nemá uspokojivé vysvětlení vzni-ku genetické informace ani – na rozdíl od všeobecně sdíleného mínění – vzniku zásadních inovací živého světa (prvních buněk, mnohobuněčnosti, tělesných orgánů, vědomí atp.). Tak například konstrukce oka „trápila“ už Darwina samotného, a na tom se nic nezměnilo ani dnes. Podle Alexandera z matematic-kého modelování plyne, že k vývoji oka chobotni-ce (konstrukčně blízkému oku člověka) bylo třeba 2 tisíc kroků v průběhu 400 tisíc generací, tj. doby minimálně 1,5 milionu let.

Fenomén hříchu a jeho důsledkyPokud jde o otázku pádu do hříchu, nejednalo se o historickou událost, nýbrž o alegorii o hříš-né povaze člověka. Adam se pak svým selháním a pádem do hříchu stal prototypem chování celého lidstva, které „duchovní smrt pohltila, jako když se šíří nějaký nebezpečný oblak“. Bible v tomto ohledu není směrodatná.

Pavlovy výklady v 5. kapitole Římanům sice uvádě-jí, že Adam byl jako Kristus historickou osobou, toto pojetí je však s vědeckým poznáním „těžko slučitel-né“, což musí být pro interpretaci pavlovských tex-tů určující. Pavla je prostě nutné chápat v kontextu jeho doby. Jak už uvedeno, Collins i Alexander mluví o tvoru zvaném Homo divinus, který byl „stvořen“ z Homo sapiens a který potom zhřešil s následkem „duchovní smrti“. Fyzické smrti se to netýkalo, neboť ta byla přítomna v přírodě už od začátku jako nutný průvodní jev postupného procesu evoluce.

Nadprodukce, konstrukční chyby, nemoci, smrt – to všechno jsou jen vedlejší produkty evolučního mechanismu, bez kterých nemůže vůbec fungo-vat. To v závěru své knihy O původu druhů preg-

únor 2016.indd 14 1/28/2016 9:20:13 PM

únor l 2016 1�

nantně vyjadřuje už Darwin: „Tak z boje v přírodě, z hladu a smrti přímo vyplývá ten nejvznešenější pojem, který jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších zvířat.“

Současný biolog Hans Mohr to říká podobně: „Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života (…) Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud tedy přijímáme evoluci jako reálné stvo-ření, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor.“ V pohledu evoluce je tak smrt chá-pána – včetně fyzické smrti člověka – jako princip s hluboce pozitivním obsahem. Kdežto z hlediska svědectví Písma je smrt principem jednoznačně záporným, jako zhuštěné vyjádření všeho, co v situ-aci světa i člověka vzniklo v důsledku jeho hříchu.

„Elegance“ údajné Boží metody stvoření tím dostává povážlivé trhliny a především, chápání utr-pení a smrti se s biblickým pohledem dostává do zásadního protikladu. Jen z Bible lze pochopit, že vedle znaků účelnosti, konceptu a řádu prostupují stvořením i prvky degradace, destrukce a smrti, kte-ré v něm původně obsaženy nebyly.

J. L. Hromádka mluví ve své knize Evangelium o cestě za člověkem o „ponuré a tísnivé skutečnosti

zla“. V tradičním pohledu má utrpení co do činění s hříchem člověka. Tím však problém není zcela vyřešen, upozorňuje, neboť zlo není jen v nás, ale „jest i mimo nás, kolem nás a nad námi“. Zůstává zde – slovy jiného autora – jako „osten teismu“.

S tím pak úzce souvisí další rovina evangelia: Kris-tus nad mocnostmi zla na kříži zvítězil, plnost jeho moci se projeví v podobě nového nebe a nové země, v podmínkách stvoření úplně jiné povahy. „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnávat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů (…) Trvá však naděje, že i samo tvor-stvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,18–21)

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo (…) A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani boles-ti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,1–4) Půjde o naplnění vize proroka Izajáše, vázané na dokonané dílo Mesiáše: „Vlk bude pobývat s berán-kem,… kráva se bude popásat s medvědicí… Já stvo-řím nová nebesa a novou zemi… nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“. (Iz 11,6–9; 65,16–25)

FOTO

Arc

hIv

únor 2016.indd 15 1/28/2016 9:20:14 PM

16 únor 2016

TÉMATÉMA

e voluce je pro určitou část křesťanstva tématem nabitým emocemi, potkal jsem nemálo lidí, se

kterými se o ní vůbec nedalo diskutovat. Nebudu proto formulovat stanoviska, spíš se vám pokusím představit svoje vlastní hledání.

Mezi entomology jsem za celou svou odbornou kariéru nepotkal ani jednoho, který by o vývoji dru-hů pochyboval. I ve sboru, kde jsem vyrůstal, byla evoluce jako přírodní jev akceptována jako něco samozřejmého. Zdá se mi, že to odpovídalo tradici Církve bratrské; už jeden z jejích nejvýznamnějších duchovních otců Alois Adlof psal: „Písmo není učeb-nicí přírodopisu…“ (1) Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to někdo mohl vnímat jinak.Po politické změně na přelomu 80. a 90. let minulé-ho století naši zemi zaplavila vlna kreacionistické literatury. Jako mnozí ostatní, i já jsem po ní sáhl – a byl jsem hluboce zklamán. Četl jsem v ní, že příroda nezná mezičlánky, že všechny druhy jsou navzájem jasně oddělené, že stvoření je dobré, tedy bezchybné, někteří dokonce psali „dokonalé“.

Já se přitom ve své entomologické praxi neustále potýkal s nejasnými hranicemi druhů, s přechodný-mi formami, s neustálými proměnami vyšších jed-notek biologického systému; potkával jsem všelijaké nedokonalosti, které své nositele různě omezovaly. To, co jsem v oněch knihách četl, bylo v tak evident-ním rozporu s tím, co jsem viděl, že mne to přinutilo hledat nějaké řešení.

původ zla ve stvořeníTo první, s čím jsem se musel vyrovnávat, byla přítomnost zla. Nejhorším škůdcem čmeláků, kte-ré jsme kdysi chovali ve Výzkumném ústavu píc-ninářském, byla jen maličko přes milimetr velká parazitická vosička Melittobia acasta. Její životní cyklus mi připadá pozoruhodný (2): Panenská samice Melittobie najde hnízdo vhodného hostitele a pronikne až do kokonu nebo buňky s jedinou hos-titelskou larvou. Bodnutím ji ochromí a pak jí drob-nými vpichy napichuje pokožku a olizuje kapičky vytékající tělní tekutiny.

Kromě toho začne klást vajíčka; není oplodně-ná, proto jich zatím klade jen velmi málo. Líhnou se z nich pouze vysoce agresivní samci; navzájem se napadají, takže ze všech, kteří se v buňce vylíh-nou, zůstane zakrátko naživu pouze jediný. Tomu je ovšem dopřáno, aby svou vlastní matku oplod-nil. Intenzita kladení vajíček se od toho okamžiku mnohonásobně zvýší, v potomstvu oplozené matky téměř stonásobně převažují samice.

Celý cyklus se opakuje: Samice jsou hned po vylíhnutí oplodněny a začínají intenzivně klást. Pokud je hostitelská larva už zcela zkonzumována, přesunou se vylíhlé matky do další buňky či koko-nu a napadnou další larvy. V napadeném hnízdě samotářské včely se takto otočí několik, v hnízdě čmeláka mnoho generací. Vezmeme-li v úvahu, že jedna samice naklade kolem jednoho tisíce vajíček,

Izajášova vize má formu alegorie. Alegorie ovšem, která má naprosto jasný věcný a historický podtext, na kterém nová teologie teistické evoluce nemůže nic změnit. Utrpení je znakem hříchem porušeného stvoření, smrt není nutným průvodním jevem stvoři-telského dění, natož „motorem evoluce“. Imperativem teistické evoluce je podřízenost interpretace Bible aktuálnímu stavu poznání světa. V angličtině se to dá vyjádřit slovní hříčkou jako důraz na „World“ před „Word“.

„Nová teologie“ teistické evoluce je fatálním omy-lem, ostudnou kapitulací před naturalistickou ideo-logií, je to marná snaha o sloučení neslučitelného. S biblickým svědectvím o stvoření to nemá nic spo-lečného. ■

Použité prameny:Hromádka, Josef Lukl: Evangelium o cestě za člověkem.

Kalich, Praha 1958.Berry, R. J.: I believe in God… In: Derek Burke (Ed.), Creation

and Evolution, IVP 1985.Alexander, Denis: Creation or Evolution – Do We Have to

Choose? Monarch Books 2008.Javornický, Pavel: Když se víra s vědou nehádá. Testament,

Praha 2008.Quamen, David: Darwin: první střípky inspirace. National

Geographic, únor 2009.Lennox, John C.: Seven Days That Divide the World.

Zondervan, Grand Rapids 2011.Collins, Francis: Boží řeč, Columbus, Praha 2012.Vácha, Marek: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle

knihy Genesis, Cesta, Brno 2014.

pohleďte na nebeské ptactvo…

únor 2016.indd 16 1/28/2016 9:20:14 PM

únor l 2016 1�

je zřejmé, že počet jedinců opouštějících nakonec hnízdo je úctyhodný.

Proč o tom mluvím? Vloupání do cizích hnízd, vraždy larev (tedy dětí), dokonce bratrovraždy a krvesmilstvo – kde je mravnost? To má být dobré stvoření? Melittobie samozřejmě nemají možnost volby, nemohou žít jinak. Kdo je takto naprogra-moval? Kdo vytvořil ten důmyslný systém enzymů, hormonů a nervové sítě, který dal těmto tvoreč-kům takovou schopnost prosadit se v našem světě? A současně takovou (z našeho pohledu) krutost a nemravnost?

Hřích, řeknou mnozí. Přitom ale titíž lidé tvrdí, že stvoření nemohlo probíhat samovolně, že bylo pro-jevem vyššího intelektu. A mají bezpochyby pravdu, tak tomu věřím i já. Jak by mohl něco takového vytvo-řit hřích? Hřích jako skutek? Hřích jako vlastnost?

Když tedy ne hřích, řeknete, tak satan, Boží pro-tivník. Ten je dost chytrý na to, aby takovou věc dokázal. Byl tedy satan druhým stvořitelem? Existu-je potom Hospodin jako tvůrce dobrých věcí a satan jako tvůrce zlého? Tak nějak si to představoval Zara-thuštra v dávné Persii: Spenta Mainyu (dobrý duch) a Angra Mainyu (zlý duch, jeho bratr) oba synové nejvyššího boha zvaného Ahura Mazda a součas-ně věční protivníci. Perský dualismus ovlivnil pro-střednictvím gnosticismu a manicheismu mladou církev. Je smutnou skutečností, že církev se s těmito vlivy vlastně nikdy definitivně nevypořádala. Tato hereze, čímsi pro člověka nesmírně atraktivní, ale tím i nebezpečná, žije v drobných názorových stříp-cích v obecném povědomí dodnes.

Písmo naproti tomu mluví o jediném, s ničím a nikým nesrovnatelném Bohu, jediném Stvořiteli, který o sobě ústy proroka Izajáše říká: „Já tvořím zlo.“ (Iz 45,7) Používá přitom sloveso vyhrazené pouze Boží stvořitelské aktivitě, tvorbě z ničeho.

Jak to bylo tenkrát na počátku?Možná řeknete, jak jsem naznačil výše, že stvoření původně vypadalo jinak, že se takové věci objevily

teprve po prvním lidském hříchu, kdy byla země prokleta. Jak ale takový názor biblicky zdůvodnit? Kde máme nějakou zprávu o rekonstrukci stvoření po pádu člověka? Prokletí země, to je přece něco naprosto jiného než kompletní přebudování enzy-matických, hormonálních a nervových systémů tvorů, které by bylo pro tak zásadní změnu života nezbytné!

Kdybychom měli akceptovat, že všichni parazité, všichni dravci a všichni mrchožrouti se objevili až po pádu člověka, znamenalo by to pro podstatnou část světa škrtnout celou první kapitolu Genese a začít znovu od nuly. (Podobné obskurní teorie v minulosti vznikaly). O ničem takovém ale Písmo nemluví. Pán Bůh stvořil svět jednou, první kapitola Genese je i mou historií.

Na příkladu Melittobií (a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších) zřetelně vidíme, že kvalita stvo-ření, pro kterou bylo použito termínu „dobrý“, není etickou kategorií. V „dobrém“ stvoření je až příliš mnoho bolesti, utrpení, vzájemného vykořisťování a zneužívání. Stvoření bylo dobré ve své schopnosti existovat, ve schopnosti země dávat vznik novým tvorům. (1M 1,12.24) A také proto, že bylo krásné. Někdy syrově, krutě krásné, ale krásné.

zahrada edenDo takového světa má přijít člověk jako obraz Boží. A Hospodin zřizuje v Edenu zahradu. Chráněné bydlení pro křehkého člověka. Venku, za její hrani-cí, platí tvrdé přírodní zákony, uvnitř vládne Boží milosrdenství.

Jak to tam vypadalo? Existovalo tam zlo? Když o těchto věcech mluvím s lidmi, často slyším o rá-ji, kde nebyla smrt ani žal ani nářek ani bolest. To je ale přece obraz nebe! (Zj 21,4). Kde se vzala domněnka, že toto nebe bude návratem něčeho, co tady už jednou bylo?

Slovo „ráj“ se v hebrejském textu první knihy Mojžíšovy nevyskytuje, na jiných místech Starého zákona znamená pouze oplocenou zahradu či obo-ru, v Novém zákoně výlučně budoucí nebe. V mimo-biblickém myšlení se toto slovo opravdu vztahovalo na prehistorickou až mýtickou dobu, tam ale šlo o představy okolních národů.

Snad právě tyto vlivy přenesly eschatologickou naději do minulosti – domnívám se, že neoprávněně. Došlo tak ke spojení zcela pohanské představy, že nej-lepší období světa existovalo kdysi na počátku a teď už to jde se světem jenom z kopce, s viděním biblickým, které rozpoznává, že to nejlepší teprve přijde, že nej-lepší víno bude vyneseno až na konci svatby. (J 2,10)

Absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, obor rostlinná výroba, původní profesí entomolog. Od roku 1992 v médiích (TWR-CZ, Česká televize). Od prosince 2009 místopředseda Rady CB, od roku 2014 na plný úvazek. Ženatý, otec dvou dospělých dcer.

Ing. Petr Raus (1956)

únor 2016.indd 17 1/28/2016 9:20:15 PM

1� únor 2016

PŘÍBĚh

Proč by v Edenu neměla existovat smrt? Apoštol Pavel sice píše: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt…“ (Ř 5,12), o co ale tenkrát ve skutečnosti šlo? „Hospodin Bůh člo-věku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. (Gn 2,16–17) Adam vzal, jedl – a zemřel? Ne, toho dne ještě ne. Spletl se tenkrát Hospodin? Nebo se nad Adamem nakonec smiloval? Nebo tomu textu špatně rozumíme?

To třetí je správně, domnívám se. Vytváříme si představu, že se tenkrát jednalo o fyzickou smrt, to tam ale napsané není. Naopak, Písmo Adamovým údělem zřetelně ukazuje, že se tenkrát mohlo jednat pouze o smrt duchovní, o oddělení od Boha. Fyzická smrt je toliko jejím obrazem, byť nepříjemně důraz-ným. Lidským hříchem tenkrát v Edenu vyrostla mezi člověkem a Bohem hráz.Následovalo Adamovo vyhnání. Svět se nezměnil, člověk není až tak významný a mocný, aby mohl svou vinou zdeformovat Boží stvořitelské dílo. Musel ale opustit prostředí, pro které byl stvořen, a začít žít na zemi jako cizinec. A tak to trvá dodnes.

role fyzické smrtiPokud ale byla už v Edenu přítomná smrt (za hra-nicemi edenské zahrady, kde nikdo neměl přístup ke stromu života, existovala tím spíše), měla tam nějakou funkci? Evoluční teorii se vyčítá, že počítá s fyzickou smrtí jako s Božím tvůrčím nástrojem. Při promýšlení proměnlivosti tvorů, se kterými jsem pracoval, jsem se musel nějak vypořádat i s touto otázkou, a jako v případě jiných témat, i tady jsem se ptal Písma. Může či musí být smrt podmínkou nového života?

V Bibli najdeme popis dvojího stvoření. To sta-rozákonní je, podobně jako i všechny ostatní starozákonní příběhy, především obrazem toho novozákonního, toho podstatného. (1K 10,11; Ju 1,7) O něm svědčí Zákon nový: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření.“ (2K 5,17) Tato podivuhodná věc je umožňována právě jen Kristovou smrtí; kdyby Pán Ježíš nezemřel, žádné nové stvoření by nevzniklo. Kristova smrt se stala nástrojem otevírajícím dveře věčnému životu. A platí-li to tak u života plného, věčného, nepochybně to tak platilo a platí i u jeho obrazu, u života pozemského, jehož počátek zachy-cují první věty knihy Genesis.

FOTO

Arc

hIv

únor 2016.indd 18 1/28/2016 9:20:15 PM

únor l 2016 1�

dobrý hodinářJe ale vůbec přípustné dívat se na realitu přírody a s pomocí zjištěného vážit správnost pochopení Pís-ma? Setkal jsem se s lidmi, kteří říkali: „Když v pří-rodě vidíš něco, co je v rozporu s Písmem, je třeba věřit Písmu, nikoli vlastnímu rozumu.“ Zní to zbožně, skutečnost je jiná. Nejde tu totiž o posuzování Písma, ale o lpění na některém z lidských výkladů biblické výpovědi a to je něco docela jiného.

Myslím, že to pěkně vystihl Galileo Galilei, když ve svém díle Autorita Písma psal: „Protože Písmo svaté je pravdivé a všechny pravdy souhlasí spo-lu navzájem, nemůže stát Písmo svaté v protikladu k pravdě zjištěné rozumem a pokusy. Protože tohle je pravda, záleží na soudném vykladači, aby nale-zl pravdivý význam biblických pasáží, které musejí souhlasit se závěry pozorování a experimentů…“ (3)

Tak tomu rozumím. Jde o totéž, co o mnoho let později formuloval reformovaný teolog Jürgen Molt-mann: „Je nejen možné, nýbrž dokonce nutné vzta-hovat biblická svědectví o stvoření a dějinách Boha s jeho stvořením na nové poznatky o přírodě a nové teorie výkladu těchto poznatků a v jejich světle je nově formulovat. Otevřenost pro stále nové syntézy je dána otevřeností samotných biblických svědectví do budoucnosti.“ (4) Tyto teologické výpovědi nejsou nakonec ničím jiným než poslušným přitakáním výzvě Pána Ježíše Krista, který učil své učedníky dívat se na ptáky a na polní kvítí a nacházet v těch obrazech docela důležité výpovědi o povaze nebes-kého Otce a jeho království. (Mt 6,26nn)

Zkoumání stavu přírody nás vede k poznání, že Hospodin není loutkoherec, který by své stvoření

vodil na drátkách a rozhodoval o každém jeho kroku. Stvořil svět a dal mu schopnost relativně samostatné existence. Byl by to špatný hodinář (pokud bychom chtěli použít ilustrace Williama Paleyho, známé z interpretace Richarda Dawkinse), který by musel svým hodinkám každou minutu posunout ručičky. Právě představu Boha, který musí ve svém stvoření znovu a znovu osobně provádět každou sebemenší změnu, odmítl Charles Darwin, který jinak ve svém základním díle se Stvořitelem samozřejmě počítá, když v závěru své knihy píše: „Je velikost v tomto názoru na život, jehož četné schopnosti byly původ-ně vdechnuty Tvůrcem v několik málo forem či ve formu jedinou, a v tom, že se za oběhu naší planety podle neměnného zákona tíže vyvíjely a stále ještě a do nekonečna vyvíjejí nejobdivuhodnější a nej-krásnější tvary z tak prostých začátků.“ (5)

Je-li tomu opravdu tak, nechť posoudí církev. Myšlenkové konstrukce, které počítají s dokonalým rájem na úsvitu dějin, poškozením celého stvoření lidským hříchem a s neměnnou přírodou, se mi ale zdají zvěsti Písma příliš vzdálené. ■

Použité prameny:1 Adlof, A.: Přehled biblického učení. Křesťanský spolek mladíků v Čechách, Praha 1934, s. 27.2 Howard L. O., Fiske W. F.: The importation into the U. S. of the parasites of the gipsy moth and the brown-tail moth. U. S. Dept. Agr. Bul. 91/344, 1911.3 Galilei, G.: Autorita Písma. In: Moreland, J. P., Reynolds, J. M.: Třikrát evoluce versus stvoření. Návrat domů, Praha 2004, s. 73.4 Moltmann, J.: Bůh ve stvoření. CDK Brno a Vyšehrad Pra-ha 1999, s. 154.5 Darwin, Ch.: O vzniku druhů. ČSAV, Praha 1953, s. 314.

Inze

rce

únor 2016.indd 19 1/28/2016 9:20:15 PM

20 únor 2016

záPiSnÍk

Libor Duchek

věčný student a cyklista

d rážďany zaručeně patří mezi Čechy nejvíce navštěvovaná města Německa. Vždyť kromě

relativní blízkosti a slovanské minulosti posíláme do tohoto okresního města vodu nejméně z poloviny našeho území. A tak rok 2002 se nešťastně zapsal i do jeho his-torie nebývalými povodněmi. Nebylo to však poprvé, co se přes polabskou Florencii, jak bývají Drážďany pře-zdívány, převalila pohroma. Kromě moru a hladomoru po třicetileté válce byly v 18. století obsazeny Pruskem a následně během sedmileté války oblehány a ostřelovány mimo jiné i českými vojáky. Konečně ani Napole-on město neušetřil. Poblíž jeho hradeb svedl svou poslední vítěznou bitvu.

Největší materiální pohromu však město zažilo ke konci druhé světové války. V únoru roku 1945 bylo na něj svrhnuto několik tisíc tun bomb, čímž se stalo jed-ním z nejvíce vybombardovaných měst válečné his-torie. Je poměrně známo, že kvůli navigačním chy-bám byly ve stejné dny bombardovány Praha a Most, které si spojenci s Drážďanami spletli, nemluvě o tom, že právě v Drážďanech bylo mnoho nuceně nasazených Čechů. Spojenci sice spíše náhodou než záměrně minuli při bombardování nejvýznačnější drážďanskou památku, tedy velkolepý barokní kos-tel Frauenkirche, nicméně i tak pískovcové zdivo nevydrželo vysoké teploty ničivých požárů, které zachvátily celé centrum města.

Když jsme před více než 15 lety poprvé s manžel-kou v rámci třídního výletu navštívili Drážďany (tehdy jsme ještě netušili, že naše životy Bůh spojí), obdivovali jsme kromě Rafaelovy Madonny i pra-podivnou sbírku ohořelých pískovcových kamenů v centru. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že kaž-

dý kámen má na sobě identifikační číslo. I s chatrný-mi základy němčiny, které jsme v těch letech měli, jsme pochopili, že se jedná o zbytky kostela, který

byl zničen náletem. V hlavách nám vrtalo, jak to chtějí složit… Nedávno jsme Drážďany navštívili podruhé a hle! To puzzle bylo složené. Martin Luther nastavuje záda jedné z největ-ších barokních kupolí v Německu.

Z pietních důvodů se komunistům nepodařilo postavit na místě kos-tela jinou budovu, avšak ani k jeho rekonstrukci se tehdejší režim neměl. Teprve převrat a sjednocení Německa vdechlo několika nadšencům myšlen-ku obnovy symbolu Drážďan. Fund-raisingová kampaň musela nasbírat pár milionů marek. Sbírali po stov-kách, sbírali po tisících, v Německu, v Rakousku, v celé Evropě. Potřebná

částka byla v nedohlednu, ale tisíce malých zázraků dá dohromady jeden velký.

Po několika letech se konečně podařilo od desítek tisíc dárců nasbírat v přepočtu 820 milionů eur. V 3D modelech sestavili pravděpodobný scénář rozpadu kostela při požáru a na jeho základě určili každému kamenu jeho původní místo. Pokusili se tedy dát ten který kámen, kam patří, a zbytek doplnili novými pískovci. Na to nasadili pověstnou 12 tisíc tun vážící kopuli, aby tak celé stavbě dala vnitřní výšku 90 metrů.

Zatímco stará stavba byla pýchou německého barokního umění a drážďanských občanů (neboť tehdy hlavně jejich příspěvky umožnily Frauenkir-che vybudovat), tak současná stavba je svědectvím, že některé rány druhé světové války a konečně i ty velké, jako zničení města, je možné zacelit. Rozškle-bená rána se stane jizvou a tam, kde vládla smrt, je nyní nový život. Smrt má svou mez, život nikoli. ■

drážďany

FOTO

TO

má

š pO

uzA

r

únor 2016.indd 20 1/28/2016 9:20:17 PM

únor l 2016 1

Libor Duchek

Bull

etin

Rad

y Cír

kve

brat

rské

vych

ází j

ako

přílo

ha č

asop

isu

Brán

a

2/2016

T ěch několik řádků výše je souhrnem toho, kam jsem došel ve svém životě s Kristem a církví. Čeho si však vážím mnohem víc, je způsob, jakým mne

Ježíš Kristus stále vede. Jako dítě Sboru CB Vsetín-Jasenka jsem se rozhodo-val pro život s Kristem několikrát. Nejvýrazněji jsem prožil touhu změnit svůj život a pokračovat v napodobování Ježíše Krista na slovenském festivalu Campfest. Tam jsem byl ovlivněn živou vírou řady křesťanů z mnoha různých společenství.

Slovo „ovlivněn“ není náhodně vybrané. Naopak. Vnímám, že můj život je silně ovlivňován jak Písmem, tak mnoha lidmi, kteří prošli mým životem. Jsou jimi členové obou vsetínských sborů CB, Velké Lhoty, mládež Sboru CB Brno-Královopolská, Antoine de Saint-Exupéry, Šolochov, Karel Fáber, Ivan Skalka, Jiří Růžička, Mojmír Hurta, David Novák, Dan Hurta, Tomáš Zajíček, Ondřej Hurta, Mr. Tolkien, C. S. Lewis, Karel a Líba Uhříkovi, Petr Uhřík, Pavel Kostelník, má drahá snoubenka Zuzka, sestra Miriam a spousta dalších jmen, která ovlivnila můj pohled na svět velmi výrazně, a jsem jim za to veli-ce vděčný.

Právě díky lidem, kteří nade mnou nikdy nezlomili hůl a všelijak mi pomáhají v mém životě, jsem mohl dojít k práci s mladými lidmi nebo právě ke vstupu do vikariátu. Díky Duchu svatému mohu být aktuálně povzbuzován citátem z Bib-le: „Tím Pánem je Duch, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“(2K 3,17)

Mí přátelé mi také pomáhají žít mé aktuální motto: „Je lepší pokusit se a neuspět než neuspět v tom, abych se o něco vůbec pokusil.“ Pokud byste se chtěli přesvědčit o pravdivosti mého motta, přijeďte si o tom promluvit za mnou na Velkou Lhotu. Ubytovací středisko nebo chatka ve Velké Lhotě si pro Vás vždy najde volný termín. Na viděnou! ■

Služba v církvi je pro mne automatickou záležitostí. Otázkou pro mne ale vždy bylo, na jakém místě mne Bůh chce použít především. S tím jsem našel své povolání v práci s dětmi dorostového věku a ve službě vyučováním a kázáním. Tak by také vše zůstalo, nebýt nekonečného smyslu pro humor, který se mnou Kristus v mém životě sdílí.

A tak – za pomoci několika veselých historek – jsem se ocitl nejdříve na studiích podnikové ekonomiky v Brně, poté na ETS v Praze, dále v práci s bezdomovci a konečně jako vikář v CB ve Velké Lhotě, odkud také píši tyto řádky. Na Velké Lhotě pracuji již rok a půl. Mám na starosti jak některé oblasti života sboru, tak také z velké části ubytovací středisko. Do vikariátu jsem se rozhodl vstoupit od ledna tohoto roku. Jsem velmi vděčný za Boží vedení v této věci, ale také za přizvá-ní Sboru CB Vsetín-Maják ke schůzkám vedoucích a pracovníků celé sítě Majáku, kde vnímám přijetí a pomoc.

David Uhřík vikář Sboru Církve bratrské ve Velké Lhotě

únor 2016.indd 1 1/28/2016 9:20:19 PM

2 únor 2016

• Rada vzala na vědomí návrh pro-gramu lednové pastorální konference, kterou tentokrát připravil Odbor pro vzdělávání společně s Komisí pro Zásady a která následně proběhla jako obvykle v Havlíčkově Brodě. Hlavní náplní lednové pastorálky byl rozhovor nad návrhem nové formulace Vyznání Církve bratrské a jejích Zásad, hlavní část programu byla připravena na základě připomínek, které Komise pro Zásady obdržela v závěru roku 2015 od staršovstev různých sborů CB.• Rada vzala na vědomí volbu Davida Kašpera za druhého kazatele Sboru CB Praha 5 – Smíchov (stanice Beroun) v ter- mínu od léta 2016 a volbu Tomáše Gruli-cha za druhého kazatele Sboru CB Praha 4 – Jižní Město v termínu od ledna 2016.

• Rada projednala instalace kazatelů na sborech: Tomáš Grulich: Praha 4 – Jižní Město (zajistí Daniel Fajfr); Pavel Mošner: Praha 9 – Černý Most (zajistí Petr Raus); David Kašper: Praha 5 – Smíchov, stanice Beroun (zajistí David Novák).Termíny domluví s příslušnými sbory instalující bratři.• Za českou Radu Církve bratrské se dvoudenního jednání slovenské konfe-rence (13. až 14. května 2016) zúčastní tajemník, který zároveň zajistí účast slovenského zástupce na jednání konfe-rence české (20. až 21. května 2016).• Rada potvrdila původní termín zářijové Pastorální konference kazatelů Církve bratrské ve dnech 26. až 28. září 2016.• Jednání Rady navštívil Pavel Bischof ze Sboru Církve bratrské Trutnov, který s podporou svého sboru požádal o vstup do vikariátu. Seznámil Radu s tím, jak jej Pán Bůh postupně uváděl do práce ve sboru. Klíčové pro něj bylo, když jej různí lidé v různých dobách a na různých mís-tech povzbuzovali ke vstupu do duchovní služby. Pavel Bischof zároveň uvádí, že i on sám postupně dozrál k tomu, že jej Pán Bůh volá ke kazatelské službě. Dovede si v budoucnu představit službu i na jiném místě než v Trutnově. Rada přijala Pavla Bichofa do vikariátu s plat-ností od 1. března 2016, studijní plán a mentora určí Rada na svém únorovém zasedání.

Z jednání RCB v Praze leden 2016

Druhý Řím dnes a křesťanství na Středním východě

C ísař Konstantin Veliký (272–337) přenesl sídlo impéria z Říma na rozhraní Evropy a Asie. Vybral si řeckou osadu Byzantion (prý

zde církev vznikla již v roce 38 na základě kázání apoštola Ondřeje) a z ní vybudoval město, které v roce 330 nazval Konstantinopol. Císař považoval nové sídelní město za „Nový Řím“, ale vžilo se ozna-čení „Druhý Řím“.

Během staletí výstavné a bohaté město svádělo boj o moc a pres-tiž s „prvním“ Římem. Tak to fungovalo až do roku 1054, kdy se řím-ský papež a konstantinopolský patriarcha vzájemně prokleli a došlo k rozdělení církve na východní a západní. Druhý Řím přežil do roku 1453, kdy se byzantská říše zhroutila pod náporem Turků a z Kon-stantinopole se stalo sídelní město Osmanské říše. Později se vžilo jméno Istanbul. Město se rozkládá kolem bosporské úžiny, která je spojnicí Černého a Marmarského moře. Kdysi největší křesťan-ské kostely byly změněny na mešity a křesťanská církev zde prožila nejedno pronásledování.

Dnes žije v Istanbulu kolem 20 milionů obyvatel a své sídlo zde má ekumenický patriarcha, který je mezi čtrnácti autokefálními pravoslavnými církvemi považován za prvního mezi rovnými a poží-vá zvláštní úctu a respekt. Dnes je patriarchou velmi vzdělaný a duchovně otevřený Bartoloměj I.

Istanbul byl vybrán jako místo ekumenického setkání biskupů – přátel Hnutí fokoláre, které se na tomto místě uskutečnilo v lis-topadu 2015. Už 34 let se setkávají biskupové z církví římskokato-lické, pravoslavné, luterské, reformované a anglikánské. Jako eme-ritní předseda Rady CB a Ekumenické rady církví jsem byl na toto setkání opět pozván.

Je to úžasná příležitost poznávat spiritualitu a teologii různých círk-ví, navázat přátelské kontakty a čerpat z duchovních kořenů křesťan-ských církví. V roce 2014 se konalo toto setkání v Římě a dalo nám příležitost významného setkání s papežem Františkem. V roce 2015 byl vybrán Istanbul a zařazena setkání s ekumenickým patriarchou. Z České republiky jsme se ho zúčastnili společně s kardinálem Vlkem.

Na ostrově Heybeli AdaPo příletu do Istanbulu a cestě velkým městem jsme pluli lodí na ostrov Heybeli Ada (Chalki). Na tomto ostrově nesmějí jezdit auta a dopravu obstarávají koňské drožky a elektrické skútry. Z obrov-ského a chaotického Istanbulu jsme se rázem octli v tichu a pokli-du ostrova. Pobožnosti, přednášky a diskuze jsme měli v prostorné budově pravoslavné akademie, která je zároveň i klášterem. Žije tam šest řeholníků, ale turecká vláda dosud nedovolila, aby pravoslav-ná akademie mohla znovu fungovat. To naznačuje skutečnost, že křesťanské církve jsou v Turecku pod tlakem a různými omezeními.

Každé ráno jsme začínali pobožností a slavením sv. večeře Páně. Následovaly přednášky, které nás seznamovaly s pojetím jednoty církve v různých křesťanských tradicích. Setkání se zúčastnila také

únor 2016.indd 2 1/28/2016 9:20:20 PM

únor l 2016 3

  • Rada schválila žádost o studijní volno kazatele Tomáše Holubce v délce dvakrát šest týdnů (4. dubna až 15. května 2016, druhou část si vybere v průběhu podzimu, termín bude ještě upřesněn). Rada současně souhlasí se změnou termínu čerpání už schváleného studijního volna kazatele Petra Dvořáčka, nově v termínu od 4. dubna do 1. května 2016 (4 týdny).• Rada přijala zprávy ze studijního volna kazatelů Viktora Gliera, Tomáše Grulicha a Bronislava Kalety.• Rada odsouhlasila uzavření Dohody o provedení práce s kazatelem Josefem Horským, jak o ni požádala stanice Na cestě Sboru Církve bratrské Brno-Beta-nie, a to s platností od 15. ledna do 31. prosince 2016.• Rada přijala návrh programu dalšího ročníku 40 dní s Biblí z dílny Davida Beni, Dětský odbor ještě doplní program texty pro děti, které připravil Daniel Fér a které budou vycházet ze stejného konceptu jako program pro dospělé.• Jednání Rady navštívila Jana Matulí-ková ze Sboru Církve bratrské Praha 5 – Smíchov, kterou Odbor pro manželství a rodinu (OMAR) navrhuje Radě za tajem-níka OMARu. Daniel Fajfr zrekapituloval vývoj hledání tajemníka OMARu, Jana Matulíková představila čtyři základní body služby tajemníka OMARu: 1) Plnění

úkolů zadaných předsedou odboru (orga-nizace konferencí OMARu, komunikace s Radou Církve bratrské a korespon-dence odboru); 2) Spolupráce se sbory a senioráty (pastorace kazatelských manželských párů, rozhovory o stavu manželství na sborech, aktivní nabídky pomoci a prevence); 3) Akutní intervence (vytvoření sítě pomocníků a zprostřed-kování odborné pomoci); 4) Spolupráce v ekumeně (manželská setkání, manžel-ské večery, využívání možností, které už někde fungují). Rada vítá připravenost sestry Matulíkové vstoupit do celocír-kevní služby, rozhodnutí zůstává na konferenci. Rada doporučuje koncipovat službu tajemníka OMARu zejména jako servis pro jednotlivé sbory, nikoli jako suplování jejich činnosti. Mimo uvedené body se jako potřebné ukazuje i zpracová-ní „přípravy na manželství“.• Rada vzala na vědomí rezignační dopis Pavla Kratochvíla, který byl

Z jednání RCB v Prazeleden 2016

prezidentka Hnutí fokoláre Maria Emmaus Voce, která hovořila o charismatu jednoty a budování vztahů v atmosféře Boží lásky.

Taková atmosféra na setkání skutečně panovala. Mnozí jsme se už znali a mohli jsme otevřeně diskutovat i o nesnadných téma-tech ekumeny. Patří mezi ně společné slavení eucharistie, uznání ordinované služby a další historické odlišnosti ve vývoji věrouky. Nic z toho nebránilo srdečnému a otevřenému společenství, které citlivě, se svou osobní pokorou a laskavostí, moderoval kardinál Kriendsak, arcibiskup z Bangkoku.

Historie a současnostBosporský metropolita Elpidophoros nás zasvětil do ekumenické his-torie. Před padesáti lety na II. vatikánském koncilu byly sejmuty klat-by a tehdejší ekumenický patriarcha Athenagoras přijel do Vatikánu, aby na koncilu navázal nové kontakty s římskokatolickou církví.

Jak k takovému obratu po 900 letech narušených vztahů došlo? Slyšeli jsme o charismatu Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Tato mimořádná žena podnikla ještě před koncilem mno-ho cest do Istanbulu, navázala kontakty s ekumenickým patriar-chou, a stala se tak vyslankyní lásky a spolupráce. Za svůj život navštívila Istanbul dvacetšestkrát. Její služba přinesla ovoce.

Aktuálním tématem byl příspěvek biskupů ze Středního východu. Chtěli jsme vědět více o situaci křesťanů v Libanonu, Sýrii, Iráku a dalších zemích této oblasti. Dva biskupové z Aleppa ze syrské a řecké ortodoxní církve, kteří se v minulosti setkání zúčastňovali, byli uneseni a přes diplomatické úsilí se je nepodařilo zachránit. Vyslechli jsme zprávy a také viděli videa. Biskup z Libanonu pově-děl, že z lidského pohledu není žádná naděje na urovnání hrozného konfliktu. Bylo to velmi bolavé a vedlo nás to k dalším modlitbám za celou oblast pustošenou válkou a trpící lidi. Smutek biskupů ze Středního východu je působen i tím, že např. ze Sýrie křesťané hro-madně odcházejí. V této zemi žily tři miliony křesťanů. V současné době jich tam je méně než milion. Je zde nebezpečí, že Střední východ zůstane bez křesťanského svědectví a služby.

V centru IstanbuluVe druhé části setkání jsme se přesunuli do centra Istanbulu. Proží-val jsem sestup ke kořenům křesťanství. Navštívili jsme asijskou

únor 2016.indd 3 1/28/2016 9:20:22 PM

� únor 2016

navržen za tajemníka Odboru mládeže. Rada stahuje příslušný návrh z konfe-renčního jednání.• Rada souhlasí se zaměstnáním Moniky Kučerové jako asistentky Odboru mládeže s hmotnou odpovědností za vedení poklad-ny Odboru, a to formou Dohody o provede-ní práce na 20 hodin měsíčně s platností od 15. ledna do 30. června 2016.• Rada vzala na vědomí zápisy jednání Odboru pro dorost za období listopad 2015 až leden 2016.• Rada jmenovala Ing. Pavla Pauluse členem Rady Evangelikálního teologic-kého semináře s platností od 15. ledna 2016 na funkční období pěti let.• Rada doplnila do zápisu konferenční návrh, který už byl jednotlivými členy Rady odsouhlasen korespondenčně:

„Distribuce časopisu Brána (předkládá Rada Církve bratrské v součinnosti se šéfredaktorem časopisu Brána): Kon-ference ukládá sborům, aby s platností nejpozději od září 2016 zajistili funkčního sborového distributora Brány. Jeho úko-lem bude zabezpečení trvalé informova-nosti celého sboru o existenci a přístup-nosti tohoto časopisu a zprostředkování jeho objednání všem zájemcům.

Zdůvodnění návrhu: I když v některých sborech sboroví distributoři skvěle fungují, v některých jiných sborech nemají členové žádnou možnost se o existenci časopisu dozvědět. Konferenční usnesení o pověření šéfredaktora Brány ztrácí v takové situaci svůj smysl. Smyslem návrhu není zabezpe-čit povinný odběr Brány, ale její zpřístup-nění všem zájemcům přinejmenším z řad členů i příznivců Církve bratrské.“• Rada vzala s drobnými připomínkami na vědomí návrh Humanitárního fondu Diakonie Církve bratrské.• Rada aktualizovala paušální cenu cestovného při použití osobního vozidla pro služební účely Církve bratrské na 5,50 Kč za km s platností od 1. ledna 2016 a současně schválila směrnici č. 1/2016 o cestovném.• Rada se věnovala aktualizaci grafi cké podoby webových stránek Církve bratr-ské. Vzala na vědomí dosavadní práce

na úpravě grafi c-kých stránek cb.cz, k dalšímu zpracování doporučila některé konkrétní kroky.

čtvrť Chalkedon a v ní arménský kostel, který stojí na místě, kde v roce 451 probíhal Chalkedonský koncil a kde bylo obhájeno plné božství a plné lidství Ježíše Krista. Na tomto místě jsme ve zmíně-ném kostele společně s biskupy různých církví podepisovali „pakt jednoty“. Duchovní jednota mezi jednotlivci byla stvrzena nejen podpisem, ale také bratrským objetím. .

Cesta ke kořenům křesťanství pokračovala do chrámu Hagia Eirene, ve kterém se v roce 381 konal druhý ekumenický koncil, zvaný konstantinopolský. Zde jsme si přímo na místě připomínali společné kořeny přijetí Nicejsko-konstantinopolského kréda. Monu-mentální a přitom jednoduchá stavba zachovává velkou apsidu, ve které seděli hlasující delegáti koncilu. Přijaté Krédo je páteří a úžas-ným vyjádřením křesťanské víry dodnes.

V neděli ráno jsme navštívili různé kostely v Istanbulu. Já jsem ješ-tě s několika anglikánskými biskupy navštívil anglikánský sbor. Po bohoslužbě jsme byli místními varováni před srocováním davů na ulicích Istanbulu z důvodu pouličních nepokojů. Během týdne došlo k výbuchu v metru a na ulici byl zastřelen kurdský právník, aktivis-ta-bojovník za lidská práva. Nedělní ulice se zaplnily policisty se samopaly a auty s vodními děly.

Závěr a výhledNedělní večer byl věnován setkáním s kardinálem Kurtem Kochem, který je novým předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů. Seznámil nás s novými snahami papeže Františka o prohloubení jednoty církve a s dalšími rozhovory ve vztahu k letničním církvím a blížícímu se výročí vystoupení Martina Luthera (1517). Vícekrát jsme se setkali s patriarchou Bartolomějem a zúčastnili se i slav-ností bohoslužby ke svátku apoštola Ondřeje.

Ekumenické hnutí má před sebou některé lidsky nepřekonatelné překážky. Na druhou stranu Pán Bůh dává charisma jednoty a je možné mít bratry a sestry přes hranice křesťanských konfesí. Také spolupráce je možná a často nese dobré ovoce. Na setkání v turec-kém Istanbulu a také na své sourozence, nyní zvláště na ty, kteří trpí a nesou břemeno pronásledování pro Krista v zemích pustošených válkou a útoky muslimských džihádistů, nemohu zapomenout.

■ paVel černý, sbOr cb praha 1 – sOukenická

Připravil Petr Raus,místopředseda RCB

únor 2016.indd 4 1/28/2016 9:20:26 PM

únor l 2016 21

V diskusích týkajících se utečenců se velmi často zmiňují křesťanské hodnoty, na nichž stojí naše západní civilizace. Jenže co je to za hodnoty? Mluví o nich Ježíš ve svém Kázání na

rovině: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě ude-ří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili. Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte i vy s nimi.“ (Lk 6,27b–31)

Tahle slova nejsou určena státníkům, aby podle nich spravovali zemi. To by nefungovalo, stát je třeba bránit. Jsou určena nám jako jednotlivcům. Mají formovat naše srdce a vyhánět z nich strach a nenávist. Možná nás chtějí naučit odpouštět a respektovat druhého člověka i v jeho nelásce vůči nám. Jsou to slova, která nás mají připravit na to, že za mnohé dobro budeme odměněni pouze nevděkem a pohrdáním.

Lidé často dobro, které vykonáme v jejich prospěch, berou jako projev naší slabosti, nebo dokonce jako povinnost, kterou vůči nim máme. Obdarovaní mnohdy s dary nezachá-zejí tak, jak bychom si představovali. Jenže Ježíši v citovaném textu nejde o ně, ale o nás. O to, aby se z nás stali lidé svobodní, kteří si mohou dovolit milovat, i když za to nic nedostanou, či se jim za to dokonce dostane nevděku, zloby a zášti. ■

GlOsa

STALO SE

Petr Vaďura

O křesťanských hodnotách

Počet křesťanů zabitých kvůli víře se loni téměř zdvojnásobil

Největšímu pronásledování čelí podle výroční zprávy nevládní křesťan-ské organizace Open doors křesťané v Severní Koreji, která se na první příčce ocitla už počtrnácté.

Celkově došlo podle Open doors v loňském roce k „zintenzivnění pronásledování křesťanů“. Nejčastěji jsou na vině islamističtí radiká-lové. Státem organizovaný útlak je ale nejhorší v KLDR. Podle odha-dů organizace tu je v pracovních táborech kvůli své víře internováno kolem 70 tisíc křesťanů.

Výrazně se loni zhoršila situace v Pákistánu a především v Eritreji, která zaujala po Iráku třetí místo. Následují na čtvrtém místě Afghá-nistán a na pátém Sýrie. V první desítce zemí, kde křesťané nejvíce trpí pronásledováním, se poprvé objevila také Libye.

Zatímco v roce 2014 bylo podle organizace Open doors kvůli své víře zavražděno 4 344 křesťanů, loni už jich bylo 7 100. Nejvíce křesťanů zabi-tých z nenávisti k jejich víře zaznamenala organizace v Nigérii, zhruba 4 000. Stejně dramaticky se loni zvýšil také počet napadených či zniče-ných kostelů – z 1 062 na 2 406. Nejvíce jich přitom bylo poškozeno v Číně.

Demonstrace proti BarnevernetuNěkolik tisíc lidí demonstrovalo 8. ledna před norským velvyslanec-tvím ve Washingtonu. Důvodem bylo odebrání pěti dětí rumunsko-norským křesťanským manželům Mariusovi a Ruth Bodnariu kvůli „radikální křesťanské výchově“ a „náboženské indoktrinaci“. Rodina se hlásí k letniční církvi. K vyšetřování obávanou norskou sociálkou dala podnět iniciativní ředitelka školy, kam chodily dvě starší dcery.

„Pomoc“ norské sociálky – Barnevernetu – se dostavila velmi rych-le. V pondělí 16. listopadu byly odebrány obě nejstarší děti ze školy a umístěny do pěstounské péče. Poté byly za účasti policie nic netu-šícím rodičům odebrány další dvě děti přímo z domu. A o den později vzali pracovníci Barnevernetu rodičům z „bezpečnostních důvodů“ i nejmladší dítě, tříměsíčního kojence.

pOdle čtk a idea zpracOVal (Ve spOlupráci s ) –Juml-

Do kostela s pistolíAmerický stát Texas povolil od Nového roku viditelné nošení zbraní. Podle nového zákona smějí být zbraně nošeny otevřeně za pasem či na rameni, například do zaměstnání, při nákupu či v restauraci. Baptistický sbor ve městě Arlington nehodlá být výjimkou. Tamní sbor First Baptist Church dal na vědomí, že svým návštěvníkům povoluje, aby do sborových prostor vstupova-li s viditelně nošenými zbraněmi. Zatím zde bylo povoleno nosit zbraně pouze skrytě.

nO cOmment

únor 2016.indd 21 1/28/2016 9:20:29 PM

22 únor 2016

DO PÍSMA

h ospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli

byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh před-pověděl. (1–2)

Zdá se, jako by Hospodin čekal, až bude jasné, že narození zaslíbeného syna bude zázrakem. Bezmá-la dvacet pět let po vyjití z Cháranu. Zaslíbený syn je nečekaným darem zestárlým manželům, neplodné ženě a sto let starému muži. Na první pohled zaujme Boží iniciativa. Hospodin navštíví Sáru. Není řeče-no obvyklým „muž pozná ženu a porodí syna“ nebo „otec zplodil“. Nejde o zpochybnění Abrahamova otcovství, ale o maximální zdůraznění jedinečného Božího zásahu.

Neobyčejným narozením se zakládá tradice zázrač-ně narozených synů rodících se po Hospodinově navštívení – Jákob (Gn 25), Samson (Sd 13), Samuel (1S 2), Jan Křtitel (L 1). Avšak Ježíš je teprve ten pravý syn, Bohem zplozený, syn zaslíbení a Mesiáš.

Jméno Izák (3) dostává na základě Hospodinova rozhodnutí. Jak jméno přeložit? Možný je překlad: „Směje se.“ Hebrejské Jicchaq skýtá mnoho význa-mů: „Směje se Sára, směje se Abraham, směje se kaž-dý, kdo o narození Izáka uslyší.“ Usmívá se (s, nad ním) i Bůh (El), protože celé jeho jméno má znít Jicchaq-el. Je zde slyšet Boží náklonnost k malému kloučkovi. Avšak c-ch-q se ozývá také ve vztahu Iz-maela k Izákovi, který se mu posmívá. Později zazní v laskání mezi Izákem a Rebekou.

Zlomyslní lidé se pousmáli nad tím, že stoletý stařík Abraham má dítě poté, co měl Sáru za ženu v Gera-ru Abímelek. Přestože se ví, že s ní nic neměl, poně-vadž ho Bůh zastavil. Je zvláštní, že Boží zásahy tolikrát provokují zlé výklady. A pouze ti, které Bůh povolal, přesně vědí, jak to skutečně bylo. Svědomí mají čisté, zatímco podezřívavci přetrvávají. Také narození Ježíše se neobešlo bez zlých posměšků a podezírání. Dokonce i snoubenec Marie zapochy-boval o její nevinnosti.

Z Abrahama se stal zámožný a uznávaný muž mezi Kanaanci, Perizejci, Pelištejci, Chetejci i Egypťany. Narození vytouženého syna Izáka ale neznamená uklidnění rodinné situace. Takřka tři tisíce let trvající spor Abrahamových dědiců začí-ná naprosto nepozorovaně a pozvolna. Narozením Izáka zesílí konflikt mezi Sárou a Hagarou. Izák se stává osmého dne obřízkou součástí lidu smlouvy (8). Zatím je do odstavení kojen Sárou – běžně až po dokončení třetího roku. Pak se udála velká slavnost – zvláště pokud šlo o dědice (9). A v tom je pro něk-teré zúčastněné jádro sporu.

Byl tu, v té době sedmnáctiletý, Izmael a jeho egyptská matka, otrokyně Hagar. Není zde zmiňova-né jeho jméno ani to, že je synem Abrahama. Prostě syn Hagary egyptské (9). Syn zaslíbení je totiž Izák. Izmael by mohl být (ne úplně neprávem) označen za dědice (10). K tomu se dovídáme o zvláštním chová-ní pubertálního Izmaela. Sára na to žádá zapuzení. Nejde o žádost žárlivé matky, ale o obavu o ryzost a zachování čistoty rodu Abrahamova.

Vidíme Abrahama, jak ho útoky a narůstající kon-flikt velmi trápí (11). Sám by chtěl usmíření v rodi-ně. Hospodin se ale postaví za Sáru (12) a vede Abra-hama k propuštění Hagary s ujištěním, že Izmael nebude zapomenut a stane se praotcem národů (13), tedy částečným dědicem Abrahamova požehnání.

Syn pravý a nepravý

Genesis 21,1–21

Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

Mgr. Radislav Novotný (38)

únor 2016.indd 22 1/28/2016 9:20:31 PM

únor l 2016 23

Abraham na Boží pokyn za časného jitra propouš-tí Hagaru (14). Dává jí na starost dítě. Doslova jí ho vkládá na ramena. Vzhledem k Izmaelově věku jde spíše ve slovním spojení o symbolické vyjádření právního úkonu – přenesení veškerých práv z otce na matku. Stejně tak lze chápat Hagaru, když odklá-dá svého syna pod křoviskem (15) poté, co odejde egyptským směrem někam tam, kde se kdysi setka-la u studně s Vidoucím Bohem.

Významově se nejedná o to, že by pod stromem leželo umírající děcko. Vykladači soudí, že jde o odložení syna na posvátné místo v očekávání, jak božstvo zasáhne. Úpí a pláče o kousek dál, co by lukem dostřelil (16), dokud se neozve Boží hlas, který (opět) slyšel hlas chlapce (17). Chlapcovo jmé-no je přece Išmael (slyší Bůh). Posel Boží promlouvá k Hagaře z nebe a nejprve se jí ptá. Jako by nebylo jasné, o co tu jde.

Je zřejmé, že Hospodin je Bohem dialogu. Nejpr-ve zní otázka: „Co je ti, Hagaro?“ Boží oslovení vede

člověka k zamyšlení, k nadhledu z Boží perspekti-vy: „Co mi vlastně je? Jak to mám vysvětlit?“ Teprve pak člověk slyší odpověď: „Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“ (17–18)

Božím zásahem uvidí Hagar studnu a v ní vodu. Je to znamením toho, že Bůh se v budoucnosti posta-rá. Další přežití závisí pouze na Bohu. S chlapcem dál zůstává Bůh (21), Izmael se stává lučištníkem. Luk bude jeho zbraní, která mu pomůže v lovu, loupežení i v boji. Stane se člověkem nezkrotným, otcem bojovných, často loupeživých kočovníků, kteří nad sebou nebudou uznávat žádného pána. Putují dál po pustých místech, aniž by nalezli pra-vou vlast. Ženu Egypťanku mu vybere Hagar.

Bůh je milosrdný a stará se i o nechtěné děti. Dokonce se mohou stát dědici Abrahamova požeh-nání. Stejně jako jsme i my z pohanských národů byli adoptováni do Božího lidu skrze Pána Ježíše Krista. ■

Z neživého vyvolává životApoštol Pavel se několikrát vrací k tomuto divu. Ř 4,19–21: „Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil.“ V řečtině má Sára doslova mrtvé lůno. Z toho, co zhynulo, Bůh zázrakem vyvádí nesčíslný národ.

Jako bychom my posluchači neměli zapomenout, odkud pocházíme, kdo jsme a co Bůh může způsobit (Ř 9,8). To jest: „Božími dětmi nejsou děti těla, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbení. Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení.“ (Ga 4,28) Je to Boží know-how, že z neživého vyvolává život. I kdybychom zemřeli, budeme žít (J 11,25).

Kdyby věrných zbylo jen několik jedinců, může z nich učinit veliký národ (Iz 11,1). K věrnosti až za hrob se přiznává mocným stvořitelským činem – vzkříšením (Sk 2,24). Nikdy nezapomeňme, že Hospodin s oblibou z neživého vyvolává život k údivu našemu i všech nevěřících (Ez 36).

M-cacheq Izmael„Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač.“ (Gn 21,9 ČEP). Zvláštní překlad si žádá vysvětlení. Izmael se projeví jako m-cacheq. Jde o slovní hříčku popisující chování sedmnáctiletého Izmaela k tříletému Izákovi (Jic-chaq) jako m-cacheq. Izmael je tím, kdo s ním laškuje. Přičemž v Písmu slovo c- h-q, související běžně se smí-chem, má význam také sexuálního laškování. Například zde, dále u Izáka a Rebeky (26,8), při obžalobě Josefa v Potífarově domě (Ex 39,14;17), když chtěli zneužít Samsona v Dágonově chrámu k nevázaným hrám (Sd 16,25) nebo když si udělali Izraelci zlaté tele a oddali se nevázaným hrám (Ex 32,6).

Sára varuje, viděla syna Hagary laškovat (m-cacheq) s jejím synem. Židovští vykladači soudí, že tímto zvráceným způsobem chtěl Izmael Izáka zneužít. Septuaginta a Vulgáta tu mluví o pohrávání, popichování, žertování, jiné překla-dy zesměšňování (ASV) a posmívání (ČSP), Ga 4,29 přímo o pronásledování toho, kdo se narodil z Ducha, tím, který se narodil z těla. ■

pOznámky

únor 2016.indd 23 1/28/2016 9:20:31 PM

2� únor 2016

Mgr. Roman Toušek (1975)

kazatel CB Havířov, absolvent ETF UK, se svou ženou má tři děti.

Očekávání druhéhokristova příchoduV základu křesťanské víry nacházíme mj. očekávání na druhý příchod Ježíše Krista, spojený s představou uzavření současné lidské epochy. I velká část jinověrců, ba i tzv. ateistů více či méně počítá s „božími mlýny“, které se jednoho dne projeví vůči každému lidskému konání. Jak se ale očekávání druhého Kristova příchodu promítá do našeho každodenního chování?

O dložme na chvíli teologicko-filozofické úva-hy nad tématem druhého Kristova příchodu

a zkusme zmapovat, jaký vliv má toto téma na naše běžné jednání. Hodně schematicky a jistě i zjedno-dušeně rozpoznáváme minimálně trojí reakci člově-ka na skutečnost druhého příchodu, a tedy trojí vliv na utváření motivace jednat v životě dobře. Všechny tři reakce jsou něčím přínosné a každá z nich má i svou neblahou podobu.

První možnou reakcí na druhý příchod je reak-ce pozitivní, ze které plyne přirozeně i pozitivní motivace jednat dobře. Potom tu je naopak reakce, kdy jednáme s negativním motivem, aby se něco

nestalo. Nakonec připusťme možnost, že člověk na druhý příchod nereaguje v podstatě vůbec, což se projevuje tak, že základním motivem jeho jednání je něco jiného než vědomí druhého Kristova přícho-du. A jak již bylo řečeno, všechny tři možnosti mají v sobě jak něco velmi přínosného a chtěného, tak zároveň i cosi stinného, čeho se máme vyvarovat.

Pozitivní motivace k dobrému jednání vzniká díky tomu, že má člověk Krista rád a těší se na setkání s ním. Podobá se to situaci, kdy čekáme velmi žáda-nou návštěvu, připravujeme s ohledem na to celý náš byt a navenek vystupujeme způsobem, který naše okolí musí nutně přesvědčit o kvalitě a přínosu oné návštěvy. Anebo je to jako se dvěma zamilovanými lidmi, kteří přirozeně mění své zažité návyky podle zvyků či hodnot milované osoby. Tedy, těším se na Kristův příchod, a proto jednám tak, jak jednám.

Stinnou stránkou takového nastavení může být pří-lišné zahledění se do budoucího setkání, až se ztrácí kontakt s prožívanou realitou. Člověk má v takovém případě tendenci utíkat před obtížným rozhodováním do vysněného nebe, takže má sice plná ústa motivač-ních prohlášení o Božím království, ale přeskakuje zápas za nynější život a nechce se mu sestupovat do marastu příběhů lidí žijících kolem.

Potom je tu negativní motivace, která vzniká tam, kde člověk očekává spolu s druhým Kristovým pří-chodem i spravedlivé zúčtování toho, co zde jako lidé děláme. Člověk kvůli tomu jedná prozíravě, tedy poměřuje současný způsob života vědomím jakési budoucí závěrečné zkoušky. Jako lidé nejspíš ke zdárnému zvládání života potřebujeme i tuto negativní motivaci, která je naplněna našimi oba-vami, kritickým myšlením a trémou, která pokud je správně nastavena, působí soustředění na daný

Ing. Petr Kučera

Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

ETikA

únor 2016.indd 24 1/28/2016 9:20:33 PM

únor l 2016 2�

úkol a podněcuje člověka k nevídaným výkonům. Tedy s bázní a třesením konáme své spasení.

Stinnou stránkou ale bývá úzkost plynoucí z obavy, že na té zkoušce neobstojíme a že asi nežijeme a nevě-říme postačujícím způsobem správně. Místo Spasitele pak očekáváme příchod Kata, který nás možná rozseká na maděru. Místo v Boží milosti pak člověk žije ve stí-nu Božího soudu, což popírá základní smysl evangelia.

Nakonec je třeba zmínit třetí možnost, tedy že v souvislosti s druhým Kristovým příchodem nedo-

chází v našem životě k žádné, či jen okrajové moti-vaci vzhledem k našemu jednání. K tomu dochází tam, kde člověk ten současný a onen budoucí život prakticky nespojuje. To vyznívá jako chyba, ale ve skutečnosti tomu má být právě naopak.

Velkým přínosem se tento postoj stává ve chvíli, kdy člověk nezatěžuje své aktuální jednání zby-tečným filozofováním o budoucích věcech a raději jedná správně a včas, prostě proto, že je to správné a (Boží) člověk tak přece přirozeně jedná. Můžeme v této souvislosti připomenout Ježíšovo podoben-ství o posledním soudu, ve kterém ti dobře jednající lidé evidentně žádnou spojitost mezi svým konáním a posledním soudem nevnímali. Prostě se v daných situacích projevili jako lidé podle Božího srdce, aniž by to tak oni sami pojmenovávali.

Stinnou stránkou je pokušení zakřivit svůj pohled do sebe a jednat, jako kdyby žádné důsledky našeho jednání v budoucnu nenastaly. Buď člověk ve druhý Kristův příchod nevěří, a pak si může připadat vítěz-ně jako černý pasažér, kterého během cesty nechytil revizor, ale to, že se z něj stává příživník, ba dokonce zloděj, už nevnímá. Nebo věří ve druhý příchod, ale nevnímá jeho souvislost se svou realitou, takže je pak jako ten nemilosrdný služebník, kterému ještě zní v uších pánova slova o odpuštění jeho obrovské-ho dluhu, ale vzápětí není ochoten odpustit kolego-vi nepoměrně menší dluh. Nebo ve druhý příchod člověk věří, vnímá i tu souvislost, ale lacině spoléhá na Boží milost, která to přece vždycky nějak zařídí, aby nebyl průšvih. Takový člověk by se nejspíš našel v onom podobenství o svatebním hostu, kterého král nechal vyhodit ven, protože se nevhodně oblékl.

Ať je naše dobré jednání motivováno čímkoli z výše uvedeného, dejme Božímu Duchu prostor, aby v nás pěstoval život, který bude v běžných život-ních situacích zrcadlit Krista. Maranatha! ■

Velkou inspirací pro můj obyčejný život mi bylo jakékoli setkání s mým už zesnulým dědečkem Karlem Touškem. Možná se někomu zdálo, že se na setkání s Kristem těšil až moc, takže mu někdy asi utíkaly některé zemité skutečnosti, což babička s oblibou komentovala slovy, že Karel byl v některých věcech „odstarostněn“. Ale pro mě byl jeho způsob života především naprosto zřetelným a hmatatelným důkazem toho, že lze současný zemitý život prožívat napl-no a správně právě díky naprosto uchvácenému pohledu k přicházejícímu Kristu.

Tak jako je nám v přítomnosti uznávaných lidí zatěžko, nebo naopak velmi lehko dělat či nedělat určité věci, tak nějak asi vnímal svůj život dědeček. Bylo mu zatěžko mařit život a žít nesvatě, naopak mu bylo velmi lehko věnovat se lidem, studovat s praktickým užitkem Bibli, odpouštět těm, kteří mu ublížili, a žít vyznavač-ský a radostný život plynoucí z lásky ke Kristu. Díky tomu byl člověkem pevně stojícím nohama na zemi, ale s pohledem upřeným k druhému Kristovu příchodu.

můJ názOr

FOTO

Arc

hIv

únor 2016.indd 25 1/28/2016 9:20:33 PM

26 únor 2016

kULTUrA

k armelitánské nakladatelství vydává v novém moderním překladu jedno z nejvýznamnějších

duchovních děl počátku křesťanství. Augustinovo Vyznání je retrospektivním svědectvím afrického bis-kupa o jeho cestě za nalezením Boha. Je to svědectví neklidného srdce, které našlo spočinutí u Pána. Bylo inspirací tisícům bezejmenných duší, ale i význam-ným duchům nejen církevních dějin (Tomáš Akvin-ský, Bonaventura, Terezie z Ávily, Martin Luther a Kalvín a dále myslitelům jako je Jacques Derrida, Martin Heidegger nebo Friedrich Nietzsche).

Ačkoliv toto dílo můžeme nahlížet jako autobio-grafii (a vzhledem k pozdějšímu vývoji také jako svého druhu hagiografii), v základu díla stojí dialog. Augustin tak využívá svého rozsáhlého rétorického vzdělání a za formu si bere určující žánr rané řecké filozofie, který nacházíme především u Platóna. Po vzoru Sokrata hledá u svého dialogického partnera moudrost a na rozdíl od řeckého myslitele ji i nalé-zá. Neboť se neobrací k domněle moudrým, ale k samému Bohu.

Bůh k Augustinovi nepromlouvá přímo, ale postupně proměňuje autorovo srdce. Africký bis-kup reflektuje svou cestu ke křesťanství. Zkoumá ve své paměti zákruty, vášně a puzení srdce. Jeho mysl nalézá odpovědi především v Písmu, které tak vytváří dialogický pól. Augustin nachází u Boha velikou milost. V síle Ducha svatého vyznává své hříchy, svou nedokonalost a tápání.

Hledá odpovědi na otázky, které rozrušují jeho mysl. Snaží se skloubit rozum a víru. V Augustinově případě jde o fascinující boj o sladění celé tehdejší moudrosti světa s křesťanstvím. Ostatně právě díky tomuto poctivému zápasu se jeho kniha stala zjeve-ním pro vzdělance nejen jeho doby.

Na druhou stranu přivedl do křesťanství mnoho cizorodých prvků, od kterých se církev osvobo-zovala po mnoho a mnoho století. V prvé řadě můžeme zmínit vztah k tělu, k sexualitě a manžel-ství, v druhé řadě pak zaujme také jeho kritický vztah například k divadlu a tehdejšímu vzdělávání. Augustin vnímá moc Ducha svatého, který mu dává sílu k vyznávání se, k porozumění sobě samému. Vysvléká ho z jeho pýchy a ta měla u toho času slav-ného rétora hodně slupek.

Augustin vnímá, jak teprve vyznáváním, pokornou konfrontací s Boží pravdou, se stává úplnějším člo-věkem. Čím víc se zmenšuje, čím víc odhazuje své domnělé zásluhy a znalosti, o to víc roste majestát Boží. Světec se stává pro svět bezvýznamným, ale jeho srdce se stalo příbytkem Boha. Nyní už nebude mluvit, aby dosáhl svých cílů, nýbrž aby oslavil Hos-podina – tak jak ho poznal na kolenou a v slzách.

Augustinovo Vyznání je osobním svědectvím a zároveň dokladem proměněného člověka. Když se stal nechtěně duchovní autoritou, mnozí, kteří znali jeho minulost, se podivovali, jak se ten pyš-ný mládenec prahnoucí po kariéře uchytil v cír-kevní hierarchii. Augustin nepopírá svou minulost a vybarvuje ji mnohem černějšími barvami, než bychom jeho přečinům i ve velmi kritické chvil-ce přisoudili. Nicméně právě tím ukazuje veli-kost Boží milosti a Jeho prozřetelnosti, která si povolává nehodné a nízké a činí je velkými a hod-nými následování. ■ libOr duchek

Obrácený hříšník

Vyznání sv. augustina

Svatý Augustin – Vyznání. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 439 s.

Čtení pro DavidaLucie a Artur Římanovi, kniha se dvěma audio CD a pexesem. Lu-art, 2015; 40 str., 150 min.Starozákonní příběhy od Jozua po krále Davida, zpracované formou říkanek, písní i příběhů pro předškolní děti.

náš tip

únor 2016.indd 26 1/28/2016 9:20:35 PM

únor l 2016 2�

Filipa Outratu,

odborného redaktora nakladatelství Vyšehrad a teologa na ETF UK

Jak ovlivnil Augustin náš pohled na obrácení ke křesťanství?

Augustin z Hippo ovlivnil křesťan-ské chápání obrácení napro-sto zásadně, a to zejména svými Vyznání-mi, ačkoliv jeho

konverze není v dějinách křesťan-ství první ani jediná. Augustin jako teolog a filosof měl zejména na západní latinskou církev obrovský vliv, tedy jak na dnešní katolíky, tak i na církve vzešlé z reformace. K významu tohoto díla přispívá i to, že je to první autobiografie v ději-nách křesťanské literatury. Příběh obrácení je podán velmi detailně a je zasazen do poutavého příběhu celého Augustinova života.

Ostatně i v mém životě sehrálo Augustinovo obrácení důležitou úlo-hu. Vyznání mě především přesvěd-čila o tom, že je možné skloubit víru a myšlení, a to myšlení jak hluboké, tak i mnohostranné. Způsob, jakým Augustin do svého dialogu s Bohem vkládá své otázky, své intelektuální hledání, a někdy dokonce i tápání – ano, ani on se neostýchal doznat, že na některé věci prostě nezná správnou odpověď – nemohl na intelektuálně založeného člověka neudělat hluboký dojem.

Později, když jsem se začal do trochu větší hloubky zabývat Augustinovým dílem, konkrétně jeho teologií milosti a hříchu a spo-rem s tzv. pelagiány, jsem poznal i některé temnější stránky jeho díla a osobnosti. Nesdílím třeba jeho vnímání všudypřítomnosti hříchu v lidském životě doslova už od plenek, stejně jako představu Boží milosti, která jako by iniciativu a svobodu člověka vůbec k ničemu nepotřebovala. ■

Otázka prO

Marnatosnaha – kapela Církve bratrské Zlín. Tak to stojí v bookletu. Ve skutečnosti ale dala skupina kvalitou své nejnovější nahrávky jas-ně najevo, že kategorii „křesťanská kapela“ vysoce převyšuje. Done-děle je totiž vynikající folková deska.

Autorská zhudebnění českých překladů francouzských básníků, latin-sky zpívané písně z doby předrenesanční, ale i česky otextované bal-kánské nápěvy. Toto stylové rozpětí sjednocuje aranžérské a zvukové uchopení. Výsledkem je velmi živá, syrová nahrávka, zároveň však plná krásných vícehlasů a melodických motivů. Výrazná rytmika táhne kape-lu dopředu a se samozřejmou lehkostí počítá do sedmi i do jedenácti dob. Současně vytváří další charakteristický prvek alba – první těžká je u Marnatosnaha opravdu těžká. V některých momentech přísná preciz-nost trochu přidusí hudbu. Občas sdělení textu překryje snaha o dokona-lou intonaci. Nahrávce tak chybí trochu přirozeného sebevědomí, které by muzikantům dovolilo uvědomit si, jak dobří už teď jsou, a dostat do hudby více energie a uvolněnosti. To ale hovoříme o drobnostech.

Doneděle je skutečně okouzlující deska plná skvělé hudby! (Na kamen-ných stezkách, Oj ti momče, Večer nebo Jarba Mare Jarba) Skupinu Mar-natosnaha už nemůžeme brát jen jako výbornou křesťanskou kapelu, ale zkrátka jako výbornou kapelu. daniel matulík

Další chutný plod marné snahyMarnatosnaha – Doneděle, folk, 46:11

Nové Hvězdné války byly jedním z nejočekávanějších titulů minulého roku, a proto se není čemu divit, že jejich premiéru naplánovali distri-butoři na Vánoce. A skutečně i přes všechny nároky, kterým toužebně očekávaný film musel čelit, se vánoční dárek pro všechny fanoušky série Hvězdných válek povedl. První ochutnávka z nové trilogie už výměnou za 4 milliardy dolarů opustila dohled svého duchovního otce George Lucase a pod taktovkou zkušeného režiséra J. J. Abramse se dostala do rukou fanoušků. Snad i proto jsem měl z filmu pocit, že se dívám na to nejlepší z celé série. Autoři sebrali své nejoblíbenější lucasovské kousky a zpracovali je ještě lépe než sám tvůrce. Stinnou stránkou velké věrnosti nostalgickému ideálu pak je jistá neoriginalita a čas od času se projeví i motivická disproporce. Naopak pochvalu si zaslouží velké využití lou-tek, kterým se digitálně jen dopomáhalo. Díky tomu a také díky nebývalé-mu rozpočtu se před divákem otevírá bohatě propracovaný fantazijní svět zalidněný rozličnými bizarními postavami. Tvůrci osekali dlouhé mono-logy, patetickou etiku, a dokonce i ordinovaní Jediové kamsi zmizeli. Nej-spíš proto, aby se mohli objevit Jediové zcela nečekaní, kteří to zatím ani o sobě netuší. Rostoucí temná síla tak vzbuzuje odezvu ze strany světla, a sice tam, kde se domnívala, že je nejsilnější. libOr duchek

May the Force be with you!Star wars: Síla se probouzí režie a scénář J. J. Abrams, L. Kasdan, M. Arndt, USA 2015, 136 min.

únor 2016.indd 27 1/28/2016 9:20:36 PM

2� únor 2016

kULTUrA

Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi renesancí a gotikou, Valdštejnská jízdár-na v Praze, do 13. 3. 2016Národní galerie ve spolupráci s filozofickými fakultami v Praze a v Ústí nad Labem připra-vily unikátní výstavu mapující čilý obchodní a kulturní ruch a bohatou historii kraje, který je dodnes nahlížen jako jeden z nejméně vlídných v Čechách.

náš tip

O půVOdu naší Víry

čtyři menší spisys ice se může zdát, že nepíšeme o žádné novince

a že tato recenze přišla s více než 400letým zpo-žděním, nicméně právě starobylost tohoto díla nás motivuje k tomu jej s chutí představit. V roce 2013 vydalo nakladatelství Host edici textů Jana Blahosla-va (1523–1571), významného českého humanistické-ho učence, spisovatele, duchovní autority, biskupa Jednoty bratrské a předchůdce J. A. Komenského.

Blahoslavovo dílo je rozsáhlé, psal práce teologic-ké, jazykovědné, muzikologické, vydával zpěvníky, překládal Bibli. (Jeho překlad Nového zákona pře-vzali pokračovatelé, pouze s drobnými úpravami, do Bible kralické.) Soubor textů Čtyři menší spisy představuje přístupný náhled do Blahoslavova myš-lení, jedná se o drobnější práce plné autorových rad věřícím, které mohou sloužit k poučení.

Výběr textů je různorodý, jde o žánrově odlišné spisy vzniklé v různých obdobích autorova života, poskládané k sobě až současným editorem. V oddí-le O původu a příčinách Jednoty bratrské vypisu-je Blahoslav dějiny Jednoty z pohledu bratrského historika. Jeho výklad místy připomíná biblickou knihu Skutků – podává totiž zprávu o Boží milosti v útrapách a pronásledování. Další část s názvem Spis o zraku řadíme mezi ve své době oblíbenou moralizující literaturu. Blahoslav čerpá z Písma a popisuje, jak jednoduše může člověk zneužít svůj zrak ke hříchu. Zároveň s tím odmítá jakékoliv kompromisy v této otázce.

Jeho morální neústupnost dnešního člověka provokuje, zároveň ho však může vést k upřímné-mu zkoumání sebe sama. Třetí část, Filipika proti misomusům (Útočná řeč proti odpůrcům vzdělání),

patří k významným dílům naší humanistické lite-ratury, ve kterém Jan Blahoslav obhajuje potřebu vzdělaných lidí v církvi. Poslední spis Vady kazate-lův věnoval autor mladým duchovním služebníkům Jednoty. Varuje je před zavedenými nešvary kaza-telské praxe a radí například, jak vhodně poskládat jednotlivé body kázání nebo jak se vyhnout překru-cování biblického výkladu.

Vydání z roku 2013 je odbornou edicí, její autor ponechal Blahoslavův text v původní staré češti-ně. Pravdou je, že krásný archaický jazyk, podob-ný znění Bible kralické, znesnadňuje čtení knihy a četba vyžaduje trpělivost. Ediční práci zvládli vydavatelé výborně, Blahoslavovy texty obohatili o řadu poznámek pod čarou s vysvětlujícími odkazy o osobnostech a souvislostech pisatelovy doby. Pub-likace obsahuje rovněž připojený komentář o Janu Blahoslavovi a jeho díle, který pomáhá k zařazení jeho textů do historických a kulturních souvislostí.

Ve všech čtyřech menších spisech vnímáme Bla-hoslavovo hluboké křesťanské přesvědčení. Pozná-váme jeho jasné východisko, víru v Krista, Písmo svaté. Chválí Boha skrze dějiny Jednoty, povzbuzuje věřící k opravdovosti, někdy jim nastavuje i trochu nepříjemné zrcadlo, zdůrazňuje nutnost nerezig-novat na vzdělanost, ale jít v poznání moudrosti do hloubky, až ke kořenům. A zde se objevuje výzva pro nás – z dnešního pohledu totiž ke kořenům naší víry patří právě Jan Blahoslav. ■ michal hambálek

Jan Blahoslav, Čtyři menší spisy. Host, Brno 2013.Ed. Mirek Čejka, 320 s.

únor 2016.indd 28 1/28/2016 9:20:37 PM

únor l 2016 2�

Walter Wangerin,Život apoštola Pavla.Nakladatelství Volvox Globator, Praha 2005, 437 s.

Zbožný kompromisPohnutý život apoštola Pavla a jeho zvláštní poslání kázat evangelium pohanům je pro spisovatele velkou výzvou. Biblické líčení v knize Skutků apoštolských včetně podrobností plynoucích z Pavlových dopisů je zkrat-kovité. Spisovatel se proto vmýšlí do těchto zpráv, jak jsou postupně v Bibli zaznamenány, a pokouší se dokreslit důležité scény, události i charaktery zúčastněných osob. Sleduje apoštola od kamenování Štěpána, na němž měl smutnou účast, a líčí postupně vývoj událostí: cestu do Damašku, zjevení, oslepnutí i Ananiášovo osvobozující poselství. Jde pak s Pavlem na úspěšné, avšak velmi nesnadné misijní cesty.

Pavel šíří pohanům evangelium nezatížené židovskými předpisy. To je pro obrácené židy jeruzalémské církve těžko stravitelné. Je třeba řešit vztah mezi pohany a židy. Má být obrácený pohan vázán Zákonem a stát se tak praktikujícím židem včetně obřízky a četných předpisů rozlišují-cích čisté a nečisté? Úzký apoštolský kruh má tuto otázku vyřešit. Závěr vyznívá sice pro svobodu hlásanou Pavlem, ale se zbožným kompromisním doplňkem respektujícím pravověrné židy.

Pavel pokračuje ve své pohanské misii bez závazků k židovským předpi-sům. Nedbá nesnází, i když mu jde přitom o život a životních sil ubývá. Ani na ústřední jeruzalémský sbor nezapomíná sbírkou. Nechce být nezod-povědným rebelantem. Ale do vzniklých sborů přicházejí učitelé obřízky, na ústřední jeruzalémský sbor nezapomíná sbírkou. Nechce být nezod-povědným rebelantem. Ale do vzniklých sborů přicházejí učitelé obřízky,

nestřídmosti a extáze. Pavla osočují z velikášství. Stárnoucímu Pavlovi nezbývá než bránit draze vykoupenou, pokornou svobodu.

Přichází klíčový konečný okamžik setkání s ortodoxním židovstvím v Jeruzalémě. Zbožný kompromis zde má své druhé vydání. Tentokrát je Pavel jakožto přítel pohanů a rušitel Zákona napaden židovským davem, šťastně vysvobozen zásahem římského vojska, ale jako římský občan odeslán k soudu do Říma.

Jistě se cítíme na straně svobody hlásané Pavlem. Původem patříme k pohanům, jimž je tato svoboda Novým zákonem přiznána. Žel, spor mezi křesťany a židy prostupuje dějiny do našich dnů. Právě Zákon plný obřadů a formalit je židům znakem kultury, vyvolení a výlučnosti, a také záchranou jejich identity.

Spor v Jeruzalémě našel zbožný kompromis, ale nenašel smírčí řešení. Židé ani křesťané se neubránili výstřelkům. Svoboda trpí tak často nedů-sledností a snadnou nezodpovědností!

Autor je vypravěčem informovaným podrobně o atmosféře jak v židov-ském, tak i v řecko-římském prostředí tehdejší doby. Doplňuje vyprávění i některými scénami politického života v dobře organizovaném, ale krutém Římě. Umožňuje tak čtenáři oživit představu o životním zápase Pavlově, zná-mém z uklidňujícího podání biblického líčení, jež je často pouhou nápovědou.

Románové scény nelze ovšem nahlížet jako zcela nepochybnou skuteč-nost. Apoštol Pavel byl jistě zcela mimořádnou osobností, avšak kresba jeho postavy v románu se zdá být poněkud nadsazeně výstřední. Čtenář Bible bude upozorněn na četné detaily misie i vážnou roli zákonických předpisů a obřadů, které církev řešila a někde dodnes řeší jen s nesnázemi.

■ blahOslaV kOšŤák

Apoštol, jedinečný hlasatel a obhájce svobodného evangelia mezi pohany, musel bojovati na dvou frontách: mezi pohany i pravověrnými židy.Proč nebyl ušetřen toho zápasu se svými souvěrci, kteří mu vyčítali zradu a ukládali o život? Káže svobodu, ale navzdory varování jde poslušně, jako vězeň – do Říma.

”

únor 2016.indd 29 1/28/2016 9:20:41 PM

30 únor 2016

cÍrkEV BrATrSká

Jaký je rozdíl mezi sborem a církví? Je zajímavé, že novozákonní řečtina používá stejné slovo jak pro sbor, tak i pro církev. V zásadě platí, že sbor = církev. Slovo sbor zdomácnělo především díky Bibli kralic-ké. Od doby staré Jednoty jím označujeme místní církev, kdežto slovo církev obvykle označuje širo-kou, nadčasovou realitu života křesťanů s Kristem.

Byla však církev od počátku ekumenicky pestrá? Mám za to, že ano. Už od počátku tvořilo církev velké množství více nebo méně nezávislých sborů. Na druhou stranu některé sbory k sobě cítily vět-ší náklonnost a tvořily tak přirozeně větší celky, například církve v Galacii nebo Kolosy spolu s Hie-rapolis a Laodikejí.

Přesto „věříme v jednu svatou církev obecnou“. Jak věřit v jednu církev navzdory její rozdrobe-nosti? Troufl bych si církev pro ilustraci přirovnat k hologramu – jeho každá část obsahuje všechny informace o celku. Když hologram rozbijeme, obraz celku se v oddělené části neztratí. Podobně každá církev je stále jednou církví. A nezáleží na tom, jde-li například o dočasnou skupinku křesťanů mezi uprchlíky nebo o Církev bratrskou. Podstata a celek církve je zachován v každé jednotlivé části. Spojuje nás Ježíš Kristus v Duchu svatém. On je nositelem skutečné jednoty.

Ani Církev bratrskou nemůžeme chápat jinak než jako malou součást velkého celku svaté církve obec-né. Jsme s ostatními křesťany ze stejného kvasu, z jednoho těsta. To je i důvod, proč se navzájem při-tahujeme a proč jednotlivé Sbory dobrovolně tvoří Církev bratrskou.

Tento článek Ústavy mně osobně připomíná dvě důležité věci. Ta první je, že „připojení se“ k Církvi bratrské je svobodným rozhodnutím jednotlivých sborů. Není to tedy tak, že by sbory byly jakými-si „pobočkami“ či „jednotkami“ církve zřízenými shora, ale připojení se k církvi bylo dobrovolným, vědomým, svobodným aktem jednotlivých sborů. To je možná pro mnohé trochu překvapení. Vět-šina členů církve pravděpodobně nikdy nezažila hlasování o připojení k církvi, popř. o vystoupení z církve, a asi ani seriózní debatu nad tímto téma-tem uvnitř sboru.

Tou druhou je konstatování, že akt připojení sbo-ru k církvi vyjadřuje potřebu sborů být součástí církve. Že to není jen otázka fandovství, přihlášení se k nějakému teologickému názoru nebo proudu, ale uvědomění si této potřeby. Praxe ukazuje, že potřeba sboru být členem nějaké církve (v našem případě Církve bratrské) je pro sbory obvyklé veli-

ústaVa cb, článek 2

Marek Orawski

Rada Církve bratrské

Církev bratrská je svazkem Sborů Církve bratrské (dále jen „Sbor“ – čl. 4 Ústavy). Je společenstvím lidí, kteří věří v Ježíše Krista. Svým připojením k Církvi bratrské jednotlivé Sbory vyjadřují, že potřebují žít a sloužit v duchovní a závazné jednotě, spolupráci a vzájemné pomoci.

Základní ustanovení

David Kašper

Komise pro Řád Církve bratrské

únor 2016.indd 30 1/28/2016 9:20:43 PM

únor l 2016 31

Proč má Svobodná církev reformovaná zřízenísborové?

Máme-li mluviti o tom, proč církev svo-bodná reformovaná má sborové zřízení, musíme nejprv vysvětliti, co zřízení sborové jest. Sborové řízení církve jest založeno na zásadě, že každý sbor je sám pro sebe církví Kristovou, zodpo-vědnou jedině své hlavě – Kristu. Z té zásady vycházejíc, nezná zřízení sborové ani sborů panujících a řídících, ano sborů poslouchajících a podřízených, právě tak, jako nezná žádné osoby nad sborem panující a jej dle svých vlastních názorů řídící. Každý sbor má právo i povinnost říditi sebe sama jakožto celek; přípustné pak staršovstvo, volené sbo-rem, aby zvláště o církev pečovalo, jest podřízeno a celé církvi zodpovědno. Církev sama jest poslední instancí své správy.

Mluvíme-li o sborovém zřízení církve Kristovy, tu s chloubou a radostí musíme vyznati, že ty staré zásady, které vedly a do dnes vedou biblické církve ve zřízení sborové, jsou tak moderními, že není možno vymysliti a utvořiti zásady lepší a době dnešní více vyhovující. A to proto, poněvadž zásady tyto jsou demokratické zásady. Rozumějte nám ovšem dobře, že nemyslíme demokracií, aby všickni dělali všecko. Jsouť různá obdarování podle toho, jak Duch Boží komu udělí. Jestliže Duch svatý někoho postaví na první místo, musí ho tam necha-ti i sbor věřících, protože má k tomu dary, aby vedl.

My milujeme své sborové zřízení, ale nezdůrazňujeme je na úkor věcí jiných. … Nevyvíjejme se jednostranně, ale rosťme v toho, jenž jest naší hlavou – v Krista.

Ale v naší církvi, jak se zdá, není nebezpečí přílišného zdůrazňování zřízení církevního, spíše jeho neplnění. Sborové zřízení přestupují předně ne dost uvědomělí členové, kteří se domnívají, že kazatel je zde ke vší práci a že oni se nemusí o nic starati, o nic pečovati, o nic se zajímati a žádnou práci konati. Víme dobře, že tyto názory jsou starým kvasem, který v nás zbyl z těch církví, k nimž naši členové dříve přináleželi. Kéž bychom měli s dostatek členů uvědomělých a pracovitých.

Ale nejsou to jen neuvědomělí členové, kteří práci Boží škodí, jsou to také nemoudří kazatelé, kteří se prohřešují na sborovém zřízení. Jak? Když jen na své práci lpí, domnívajíce se, že s nimi sbor stojí i padá. A tak oni neuznávají práci jiných. Nedopusťme, abychom naší prací, práci jiných překáželi. Nechť nechtí kazatelé sbor sami říditi, ale nechť vše konají se sborem se srdečnou láskou tak, aby byl harmonický soulad mezi členy a kazateli. Láska a soulad – to jest důkaz církve Kristovy, to jest podmínka jejího života.

Kéž naše církev roste a mohutní v míru Kristově, aby mno-hým duším mohla pokojem posloužiti, a kéž kazatelé i členové jsou horlivými posly evangelia.

■ F. sVObOda: prOč má zřízení sbOrOVé?

praVdiVé slOVO O sVObOdné církVi reFOrmOVané.

praha 1911, pp. 33–37.

kosti potřebou „základní“. Tedy tou, bez které sbor není schopen dlouhodobě přežít.

Sbory procházejí různými obdobími a to, co se v některých dobách může jevit jako „těsná košile“, jako omezující rámec – totiž příslušnost k církvi, je v jiných časech záchrannou sítí umož-ňující sborům žít a přežít. Až zase uslyšíme hlas, že někdo nepotřebuje církev, ale jen svůj sbor, stálo by za to připomenout, že bez církve by vel-ká část současných sborů neexistovala.

A možná by církevní kultuře občas prospěla hlubší debata ve sborech, k čemu je nám Církev bratrská a jak by náš sbor bez ní vypadal.

Druhý článek naší Ústavy, který je věnovaný základním ustanovením, vnímám především jako článek o svobodě a o jednotě. Základ svobo-dy, jak je v ústavním textu vyjádřen, je daný oso-bou Ježíše Krista. Ten je jejím dárcem a garantem. Pán Ježíš nás osvobozuje od nejrůznějších závis-lostí včetně strachu o sebe samé. Kdo se Kristu skutečně odevzdal, nepotřebuje se bát, protože láska, především ta Boží, strach zahání. Toho se držíme, jsme svobodní, protože patříme Kristu.

O jednotě se pak v textu našeho článku výslovně mluví. Křesťanská jednota je jednou ze základních biblických hodnot, Pán Ježíš ji zejména ve své modlitbě ze 17. kapitoly Janova evangelia náramně vyzvedl. Naši otcové hodno-tu jednoty prožili a vyjádřili ji spojením svých sborů v jeden celek. Přitom zůstává v platnosti samostatnost jednotlivých sborů, vyjádřená stá-le platnou možností ze svazku naší církve odejít. Je věcí svobodného rozhodnutí sborů, že se roz-hodly určité záležitosti svěřit církvi jako celku, zastupované buď shromážděním zástupců sbo-rů (konferencí), nebo volenou Radou.

Za významné pokládám, že novozákonní církev řešila společně (centrálně) především záležitosti věroučné (Sk 15), zatímco věci hospodářské nao-pak rozdělovala (Sk 6, pověření jáhnů). Zdá se mi, že v současné době to většinově vnímáme naopak – věci hospodářské bychom rádi svěřili centru, do víry si nechceme nechat mluvit nikým. Je to ale především oblast víry, kterou máme žít společně.

■ připraVil petr raus

histOrie

Petr Raus

Odbor Rady CB pro vzdělávání

únor 2016.indd 31 1/28/2016 9:20:44 PM

32 únor 2016

SEriáL

Jeremiášovými ústy klade otázku Pán Bůh sám, odpovědět se na ni dá jediným způsobem: Nemůže. Proto ji Hospodin používá jako ilustraci své věrnosti izraelskému národu.

Nezapomněl ale tady Bůh na svoje vlastní hodnoty? Jak se může tak pozitivně vyjádřit o ženských špercích, když do Nového zákona nechá napsat: „Ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými

skutky.“? (1Tm 2,9–10) Nebo měří židovským a křesťanským ženám jiným metrem? Jaká je hodnota vnějšího vzhledu člověka?

Ta otázka je ošidná, obsahuje příliš mnoho složek. Všimně-me si jen dvou, na které ukazují i síťnatky.

To první: krása je dobrá, Hos-podin není jejím nepřítelem. Představa, která ještě mnohde přežívá, že čím duchovnější, tím prostší, možná i ošklivější vzhled, je scestná. Hospodin evidentně

miluje rozmanitost, líbí se mu krása, tvoří až rozmařile a jakoby zbytečně. Proč oblékl síťnatky do krajek? Protože je to krásné!

To druhé: záleží na motivaci. Květiny kvetou, aby jejich krá-sa byla vidět. Vystavují se slunci i pohledům jiných tvorů, lákají opylovače, ještě i utržené a sple-tené do věnečků hrají na hlavách dívek roli šperků. Ptačí samečko-vé tančí a natřásají své peří, aby upoutali pozornost potenciálních partnerek. Snaží se svou krásu využít až do dna, lépe než který-koli z jejich soků v lásce.

Síťnatky jsou jiné. Žijí skryté, o své kráse zřejmě vůbec nevě-dí. Stvořitele chválí svou prostou

Nenápadná krásaSíťnatky

Pohled na horské údolí ozářené ranním sluncem, na mohutný vodopád či na hvězdnou oblohu naplní lidské srdce úžasem. Stvo-ření zrcadlí slávu svého Stvořitele a už svou pouhou existencí zpívá k jeho chvále. Zdá se, že Pán Bůh chtěl, abychom jeho dílo vnímali tímto způsobem, abychom chá-pali tu zvláštní výpověď, přestože není nesena artikulovanými slovy.

Všimněme si, jak zpívá o stvo-ření autor 19. žalmu. Začne u nebes, u oblohy, mluví o slunci,

o noci a dni, aby pak najednou přeskočil k tématu Božího zákona, k jeho ustanovením a přikázáním. Můžeme v tom objevit osnovu zvláštního pedagogického proce-su, na jehož počátku stojí úžas a bázeň, možná i strach, na konci ale důvěra, radost a pokoj. I samo stvoření pomáhá objevit, přijmout a ocenit Boží řád, který vede k dobrému životu a k moudrosti.

Podmínkou, aby tento proces dosáhl svého cíle, je ovšem jeho čitelnost. Hvězdnou oblohu vidí

Hodnota vnějšího vzhleduMůže panna zapomenout na své šperky?(Jeremiáš 2,32a)

ThO

mA

s sh

AhAn

, ww

w.F

lIck

r.cO

m

SíťnatkaStephanitis pyroides

únor 2016.indd 32 1/28/2016 9:20:45 PM

únor l 2016 33

existencí. Nebo to můžeme vidět i jinak: Jsou krásné právě pro něho, protože on vidí a ocení i to, co je skryté.

Když jsem promýšlel přístup síťnatek k chvále Stvořitele, vybavil se mi Santiniho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zele-né hoře u Žďáru nad Sázavou. Pozoruhodná stavba, kostel s půdorysem pěticípé hvězdy zasazený do náhrdelníku deseti ambitů. Santini nemohl počítat s tím, že kdokoli z lidí uvidí jeho dílo v plné kráse, důmyslnou hru se symbolikou pětky mohli vnímat nanejvýš ti, kdo studovali nákresy jeho stavby. Skuteč-nost mohl vidět jediný – Hospodin. Santini stavěl pro svého Boha.

I nenápadné síťnatky jsou krásné pro své-ho Stvořitele. ■ petr raus

příště: Ochranné zbarVení

každý, kdo má oči. Mohutný vodopád je těžko přehlédnout. Ke stvoření ale patří také mnoho věcí, tvorů i jevů drobných, nenápadných, někdy těžko objevitelných. Mohou i ty plnit své poslání být svědky Boží velikosti? Proč vypadají tak, jak vypadají?

V některých případech důvod objevíme. Myslím teď například na ploštice čeledi Tingidae, síťnatky. Jsou to podivuhodná stvoření připomínající krajku. Mnohé žijí na bodlácích, pcháčích a všelijakých dalších bylinách s různě křídlatými či jinak členitými plody, mezi kterými se kraj-kovitá struktura jejich drobných tělíček úplně ztrácí. Tomu by člověk rozuměl. Náš nejpodivuhodnější druh, síťnatka hrušňová (Stephanitis pyri) ale saje na hrušních, jejichž plod má docela jiný charakter. Na obrázku vidíte téměř stejně vypadající Stephanitis pyroides, která žije na řadě míst světa na azalkách a rododendronech. Jaký důvod má jejich podivný vzhled na takových rostlinách?

Nevím. Někdo řekne, že podobu svého těla zdědily po předcích, tím ale neodpovídá na naši otázku po smyslu. Zdá se mi, že tady jde už jen o krásu, která odkazuje ke Stvořiteli sama o sobě.

Inze

rce

únor 2016.indd 33 1/28/2016 9:20:48 PM

3� únor 2016

k DiSkUSi

Přestože má Církev bratrská řád, mnohé skutečnosti velkoryse toleruje. Jednou z oblastí tolerance či spíše naprosté volnosti je oblékání kazatelů a bratří vyslu-hujících svatou večeři Páně. Nejde o závaznou regu-laci v oblékání, ale o vhodné oblečení, které je obecně zakotveno v návrhu nového Řádu CB. Otázka spíše zní: Co je vhodné oblečení a co liturgický oděv?

V minulosti měli naši kazatelé při službě černý oblek, bílou košili a černou kravatu. Postupně se to změnilo. V současnosti se řada z nich obléká k služ-

bě nedůstojně. Někdy jsou to trička, která bych si nevzal ani do lesa. O ostatním oblečení ani nemlu-vě. Na jedné z konferencí (možná i na dalších) byli delegáti i mladší kazatelé v kraťasech a byli v nich oblečeni i při ordinacích!

Někteří bratři kazatelé nosí dokonce kolárek se splývavou sutanou. To je poněkud odvážný způsob. Nejsem zastáncem liturgického oděvu ani zakazo-vání některého oblečení. Spíše jde o to, aby se vše dělo slušně a důstojně.

Při sledování přímého přenosu Velké pardubické steeplechase v říjnu 2015 jsem si všiml, že všichni muži, kteří patří k funkcionářům této akce, měli jednobarevné košile s kravatou! Ženy měly elegant-ní oblečení. To vše se konalo pod širým nebem, byla to sportovní akce!

Společenství u Božího slova a svaté večeře Páně je rozhodně významnější událost, než je Velká pardu-bická steeplechase. Prosím, přemýšlejme o tom.

žiJeme V církVi

Oblékání kazatelůMěly by sbory nebo církev nějak závazně regulovat oblékání těch, kteří vstupují na kazatelnu? Potřebujeme nosit liturgický oděv, nebo by naopak bylo vhodné některé oblečení zakázat?

Jaromír Vlček

Sbor Církve bratrské Trhový Štěpánov

Vzpomínám na jistého bratra a na jeho propracova-nou „teologii saka“: „V neděli oblékám to nejlepší, co mám, abych uctil Pána Ježíše.“ Manžel namí-tl, že se v saku necítí dobře. Bratr odvětil rychle a neprůstřelně: „Jak myslíš, že bylo Pánu Ježíši na kříži?“ Losování o Pánův oděv chápal jako důkaz skutečnosti, že Ježíšův bezešvý oděv byl velmi hod-notný. V dnešní době by se jednalo určitě o oblek. Nedokázala jsem oponovat. Jiní sako vnímají nao-pak negativně: asociuje odtažitou formálnost, svět politiků a ekonomů, v dnešní době svět neprůhled-ný a nedůvěryhodný.

Oblečení je nástrojem komunikace. Chci ukázat, že mluvíme svou řečí a skrze symboly. Obsah těchto symbolů se v dnešní postmoderní době bude gene-race od generace, ale i v rámci jediné generace lišit.

U duchovního si cením především „autentičnos-ti“. Bůh povolává lidi z různých prostředí a kultur: podnikatele, Romy, nezaměstnané, narkomany, nás

slušné občany… Ke každému stavu se pojí „dress-code“. Sbory, které se příliš zaobírají touto otázkou, se z mé zkušenosti upínají až příliš často k minulos-ti. Nezápasí o svou vizi v přítomnosti.

Oblečení se může stát zástupným problémem. Může se stát také nástrojem mocenským, kterým tlačíme na nově příchozí nebo mladé kazatele. Une-seme „jiné“ lidi? Uneseme „jiné“ kazatele? Dokážeme mít jakousi nepsanou normu, které je však dostateč-ně pružná a unese dílčí odchylky?

Petra Kašperová

Sbor CB Klatovy

Pavel Benák

kazatel Sboru CB Teplice

únor 2016.indd 34 1/28/2016 9:20:49 PM

únor l 2016 3�

Obs

Ah r

ubr

Iky

nem

usí

vžd

y vy

jAd

řOvA

T n

ázO

r re

dAk

ční r

Ady.

Mé cíle jsou skromné – oblečení čisté, citlivé ke kontextu. Citlivé bych zdůraznila. Známý dostal při pouliční misii kvůli saku málem ránu pěstí, ještě než stačil promluvit!

Když jsem počátkem osmdesátých let přišel do sboru, všiml jsem si několika vážně řeše-ných problémů. Například když se nějakému sloužícímu podařilo proniknout na kazatel-nu ve svetru, byl to pro jedny skandál, pro jiné se stal hrdinou.

Od těch dob došlo ke kulturním posunu ve vnímání oblečení v církvi i ve světě. Překvapi-vě lidem z mimocírkevního prostředí přestal vadit kolárek nebo talár. Při různých příležitos-tech je takové vymezení naopak žádoucí. Kaž-dá příležitost, konkrétní prostor i daná společ-nost vyžaduje jiné přiměřené oblečení.

Jsem vděčný za současnou svobodu si zvolit podle potřeby civilní oblečení nebo střízlivé stylizování liturgického oděvu. Samozřejmě to vyžaduje jistou míru soudnosti. Povinné liturgické oblečení pro kazatele by se také mohlo stát problémem pro vnímání slouží-cích nekazatelů. Kdysi jsme si zvolili civilní vyjádření naší spirituality a zaplňujeme tak nám daný segment v křesťanských formách. Nelze asi mít vše. Zvláště když bychom přes-ně nevěděli proč.

A zakazovat? Jen to ne! Braňme si svobodu navzdory populárním snahám všechno určit zákony. Svoboda sice nese riziko, že se najde bratr, kterému zrovna nebyla dána citlivost k volbě přiměřeného oblečení. Ale alespoň teoreticky připusťme, že i kritickému hod-notiteli kazatelského oblečení může chybět stejná soudnost.

Není ale jiná otázka zásadnější? Pokud někte-rý z nás kazatelů úrovní svého projevu a vystu-pování působí jako kašpárek, obávám se, že liturgický oděv by tento dojem jen umocnil.

■ připraVil petr raus

přemýšlení o životě z víry

Dostala jsem se se sestrami k tématu krádeže. V našem rozhovoru padaly nejrůznější názory, ale rmoutilo mne, že byly povětšinou v duchu hněvu a opovržení vůči těmto lidem. Alespoň to jsem z našeho hovoru cítila a moje srdce bylo zarmouceno.

Jak se Bůh staví ke zlodějům? Je přece psáno: „Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.“ A jinde: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Takže kdo jiný má tyto lidi milovat, když ne Boží děti?

Co bych dělala, kdyby mne někdo okradl? Vím, co bych dělat nechtěla. „Ach Pane, je tak jednoduché být tělesný člověk, ale já jsem Boží dítě a chci žít vírou.“ Slyšela jsem nádherné svědectví, kdy věřícímu muži ukradli motor z au-ta. Stál nevěřícně nad autem a věděl, že když Pán dal, aby se zlodějům tato krádež podařila, má s nimi i plán, a tak se nad tím autem za ty lupiče modlil a žehnal jim.

Potom k němu přišel pár lidí, věřící muž s nevěřící přítelky-ní, a ona, když viděla víru tohoto člověka, zatoužila po životě s Bohem, protože se nelitoval a nezlořečil těm zlodějům, jako to obvykle děláváme. Potom tento Boží služebník dodal, že když se obáváme o svůj majetek, jsme modláři, protože Pán vidí naše potřeby a dá nám to, co potřebujeme.

„Ach Pane, je to tak těžké. Bojuji se svou lidskou přiroze-ností a mám v sobě strach, že mi ukradnou mou bezkontakt-ní kartu, bojím se o naše auto, ale nechci to. Chci to, co má ten Boží muž, kterému ukradli motor. Vím, co je správné, vírou přijaté, a vím, co je tělesné. Nechci žít tělesně, prosím, pomoz mi.“ Pak mi přišla odpověď: „Víš, každý má to, co mi sám vydá. Chováš se duchovně do takové míry, do jaké jsi dovolila Duchu svatému zaujmout místo ve svém životě.“ Toto mne maximálně usvědčilo a cítím, že je to otázka pro každého z nás.

Je třeba milovat všechny lidi. Pro nás samotné je to nemož-né, ale u Boha není nic nemožné, jde o to mít mysl Kristovu a to je milost, kterou nám Pán chce dát. Jsme pak my sami ochotni se takto měnit?

tereza GOrOš ObrOVá,

sbOr cb praha 5, stanice berOun

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1E-mail: [email protected]

Inze

rce

Pavel Benák

kazatel Sboru CB Teplice

únor 2016.indd 35 1/28/2016 9:20:49 PM

36 únor 2016

maturitaJ akmile jsem nastoupil na

střední, začali nás stra-šit maturitou. Ještě jsme se ani nerozkoukali, a už se o ní mluvilo jako o strašáku číslo jedna. Ale asi právě proto to pro mě byla chvíle, kdy jsem poprvé v životě poznal, kdo je to Bůh – milující Otec.

Učení mi nikdy moc nešlo a nacpat si do hlavy to, na co někteří jedničkáři jen zběžně koukli, mi občas trvalo i několik hodin. Na začátku čtvrťáku se mi ale (i přes rady a domlouvání rodi-čů) ještě maturitní témata nechtě-la probírat. V té době jsem navíc dělal také capoeiru (brazilské bojové umění, pozn. red.). Až po maturitním plese mě napadlo si to spočítat a pochopil jsem, že času asi opravdu není tolik a že na tom budu muset trošku víc pracovat.

Byl tu však jeden problém. Kdy-si mi říkali, že den odpočinku chce Bůh oddělit pro společný čas s námi a nepřeje si, abychom se zaměstnávali běžnými starost-mi a pracemi. Bylo mi jasné, že když se rozhodnu učení v neděli vynechat, stěží dojdu k posledním okruhům a na nějaké opakování můžu rovnou zapomenout.

To všechno jsem hned další neděli ve sboru řekl i svému strý-ci a prosil ho o radu. Řekl mi, co všichni tuší: „Uč se ve všední den a v neděli to vynech, Pán Bůh ti to požehná.“

Na jednu stranu mi to moc vhod nebylo, opravdu jsem potřeboval něco dělat, ale na tu druhou mě to celkem i potěšilo. (Byla to dobrá obhajoba mojí lenosti.) Ale když jsem se učil, tak opravdu poctivě. Maturitní otázky mi dělaly spo-lečnost doma, na procházce se psem, ve vlaku i při oddechových přestávkách na tréninku, dokonce

i o víkendech na capoeiristických workshopech a sjezdech.

Zanedlouho byl svaťák, na zopa-kování všech 120 otázek mi zbyl asi den a půl. Vrhnul jsem se s mam-činou pomocí na němčinu, biologii a technologii potravin, u češtiny jsem si byl jist, že to nějak půjde. Vlastně jsem se za ni ani nemod-lil. S učením jsem skončil někdy ve čtvrtek v jednu hodinu v noci a v pátek ráno už jsem byl na řadě. Byl poslední den maturit. Že by další milost, že jsem zkoušku sklá-dal až jako jeden z posledních?

Když jsem přišel do školy, všich-ni spolužáci mi připadali hrozně nervní, cítil jsem se oproti nim cel-kem v klidu. A pak už mě uvítali. Nejprve na potítku, potom u stolu – poprvé, zanedlouho nato podru-hé, potřetí a nakonec počtvrté. To nejlepší přišlo nakonec – vyhodno-cení. Napíšu jen, že pokud by se nepočítala trojka z praktické bio-logické zkoušky v laboratoři, nej-hůř mi dopadla právě čeština, za kterou jsem ani neměl potřebu se modlit. Dostal jsem z ní chvaliteb-nou, tedy dvojku! A k tomu navrch ještě to, že spolužáci, a dokonce i učitelé se divili, jak jsem v klidu.

Nevím, kolik lidí se za mě mod-lilo (o dvou vím určitě), ale Pánu Bohu vděčím za ohromnou a sku-tečně otcovskou pomoc. Pomohl mi pořádně se naučit a taky ještě tro-chu „doladit“ něco, co už jsem sko-ro uměl, prodloužil školní osnovy, prodloužil mi i dobu k učení až na poslední den, pak mě zbavil stresu, a co jsem ještě neřekl, dokonce mi i vybral otázky, o kterých jsem si mohl před maturitou nechat jen zdát.

Jestli to byla odměna za ten risk s nedělí? Možná. Vím však, že slo-va apoštola Pavla ze 2K 12,9 platí.

■ O. ch.

Ale on mi řekl: „Stačí, když máš

mou milost; vždyť v slabosti se

projeví má síla.“A tak se budu raději chlubit

slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

(2. Korintským 12,9)

DOTEkYIl

usT

rAčn

í FO

TO A

rch

Iv

únor 2016.indd 36 1/28/2016 9:20:51 PM

únor l 2016 3�

kŘÍŽOVkA

Vyluštěte tajenkua vyhrajte knihu

Taje

nka

z čí

sla

1/2

016:

Ty

jsi m

á sk

rýš

a m

ůj š

tít, č

ekám

na

tvé

slov

o. K

nihu

Milo

st v

yhrá

vá F

rant

išek

Šila

r. Př

ipra

vil D

ušan

Kar

kuš.

Tajenku zašlete do 21. 2. 2016 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihusv. Augustina Vyznání. Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

únor 2016.indd 37 1/28/2016 9:20:51 PM

3� únor 2016

POST ScriPTUM

m rholí, drobné prstíky deště mi přejíždějí po tvářích. Chvátám cestou uprostřed parku,

vítr se baví tím, že mi sundává kapuci a do vlasů mi vytřepává mokré listí. Za chvíli jsem na mostě přes rychlostní komunikaci, ze kterého mi jede autobus domů. Ještě pár minut zbývá, čeká mě přešlapování v kalužích u zastávky.

Jdu známou cestou – a najednou vidím něco, co mě opravdu překvapí. Na místě, kde desetiletí

zapouštěla kořeny pouze kovová tyč s cedulí ozna-čující zastávku, se tyčí prosklený přístřešek. Za chvíli se v něm, pěkně v suchu, choulím do bundy a vděčně přemýšlím o tom malém zázraku.

Přemýšlím, jak moc potřebujeme takové přístřeš-ky. Důvěrně to známe – kdo by se sháněl po střeše nad hlavou, když svítí slunce a nebe je bezmračné, ale jak rádi se pod ni schováme, jakmile nás zastih-nou projevy nečasu. Kolikrát jsme na vandrech hle-dali, kam se ukrýt, když se obloha zatáhla a spus-tila svůj mokrý koncert. Kolikrát jsme byli vděční za skalní převis, košatý strom nebo jakékoliv sta-vení. Nemusí pršet ale jenom na tělo – vždyť často prší i na naši duši. A ta, jemná a zranitelná, je tolik náchylná k promoknutí…

Kam se uchýlit, když do nás prší? Napadají mě slova Izajáše, která mluví o tom, že Hospodin dává ochranu, poskytne „stánek, který dá stín před den-ním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deš-těm“. Ano, je to první i poslední, co mi přichází na mysl. Můj Bůh je tu vždycky, připravený poskytnout ochranu před nepohodou, roztáhnout nade mnou svůj plášť, vrátit mé duši teplo a bezpečí. Jak jsem

za to vděčná, jak si svůj život neumím bez Něj představit!

Napadá mě však ještě něco jiného. Nejenom Hospodin, ale i my lidé, Jeho obraz, máme být svým bližním útočištěm. Zní to náročně, ale až tak náročné to není. Mám ráda citát neznámého autora: „Vyslechnout znamená poskytnout přístřeší duši.“ Pracuju na lince důvěry a vím, jak moc lidé potřebu-jí naslouchání. Jak moc potřebují vnímavé, účastné

ucho. Kolikrát do sluchátka zní: „Já to chci jenom někomu říct…“ nebo „Děkuju, mně nejvíc pomohlo, že mě někdo poslouchal…“ Však Pán Bůh věděl, co dělá, když nám dal jednu pusu a dvě uši.

I když se o naslouchání často mluví, i tak nechává-me duše svých bližních moknout v dešti. Častěji by mělo zaznít to, co má v názvu jedna z publikací Jara Křivohlavého: Povídej, naslouchám… A častěji by se mělo odehrávat skutečné naslouchání, založené na vcítění, to, které druhému nabídne prožitek blízkos-ti druhého, přijímající, neodsuzující a nehodnotící. To, které planě neutěšuje, ale doprovází duši dešti-vou krajinou a nabízí jí úkryt.

A ještě důležitá zkušenost (nejen) z linky důvěry. I ti, kteří vypadají, že žádné přístřeší nepotřebují, že jsou silní a odolní, je potřebují tak jako ti druzí. Nebojme se pozvat i takové lidi k sobě, aby se mohli schovat.

Ukrytá před deštěm přemýšlím a málem zapome-nu mávnout na řidiče, aby mi zastavil. Podaří se, nastupuju a zahlédnu známou. Jdu si k ní sednout a říkám si, že třeba budu mít možnost vrátit to, co jsem právě dostala… ■

přístřešek

I tak necháváme duše svých bližních moknout v dešti.

Bohuslava Horská

únor 2016.indd 38 1/28/2016 9:20:55 PM

© b

rán

A, p

etra

kaš

pero

vá-p

olda

ufov

á

únor 2016.indd 39 1/28/2016 9:20:55 PM

FOTO

Arc

hIv

architekt Otto Kuhlmann

evangelický kostelv přerově

Mezi moravskými městy vyniká Přerov díky své protestantské tradici. V době raného novověku se stal baštou Jednoty bratrské a působištěm tří jejích největších postav: Jana Blahoslava, Karla Staršího ze Žerotína a Jana Ámose Komenského. Na tuto tradici odkazuje i kostel českého evangelického sboru, který zde byl postaven v letech 1907–1908 podle návrhu německého architekta Otto Kuhlmanna.

Svoji roli ve výběru autora hrálo to, že Kuhlmann byl ve své domovině už etablovaným stavitelem protestant-ských sborů a že na stavbu přerovského kostela přispí-vali hojně němečtí evangelíci – mezi nimi především lipský spolek Gustav Adolf. Pro přerovský sbor navrhl Kuhlmann architekturu, která byla v tehdejší odborné publicistice chválena jako „stavba ve slohu starého Přerova doby bratrské“. O její propagaci se zasloužil především redaktor Stavebních listů Emil Edgar, který byl vlivným teoretikem moderního protestantského liturgického prostoru. Na přerovském kostele vyzdvi-hoval zejména rozhodnost, s jakou se odpoutal od starších vzorů katolického sakrálního stavitelství.

Přerovský kostel – paradoxně původně pojmenovaný Jubilejní chrám císaře Františka Josefa I. po katolic-kém mocnáři, který na stavbu přispěl 500 korunami – se svojí jednoduchostí, střízlivým dekorem interiéru a zdrženlivým užíváním modernistických i folklorních architektonických prvků na exteriéru stavby vskutku výrazně odlišuje od běžné podoby tehdejších kostelů.

Přičteme-li vnitřní řešení, které vychází vstříc potřebám kazatelského prostoru (kazatelna se stolem večeře Páně v ose lehce odstupněné čelní stěny, dlouhé lavice nepřerušované střední uličkou) a specifikům evangelické tradice (konfirmační místnost pod galerií), nelze se divit, že v něm Edgar nejen spatřoval „první moderní chrám v Čechách vůbec“, ale že jej považoval i za stavbu normativní, která „bude mít v životě našem význam pedagogický“.

Exteriéru kostela dominuje hmotové členění stavby s výrazným půlválcovým rizalitem prostupujícím vyso-kou sedlovou střechou. Druhým výrazným prvkem je mohutná vyosená věž s nepravidelně prolomenými okny, kterou završuje hradní stříška s ozdobou ve tvaru ježka či husitské zbraně zvané kropáč.

Přerovský kostel přečkal i dvě dramatické události – ve 30. letech 20. století musela být snesena původní valená klenba, která byla proti plánům architekta zhotovena ze železobetonu, což mělo neblahý vliv na sta-tiku kostela. Po zpevnění stěn byl kostel opět zaklenut. V roce 1997 pak stavbu značně poškodila rozvodně-ná Bečva. Po obnově, která poněkud proměnila vnitřní výzdobu a po níž se do interiéru už nevrátil původní Kuhlmannův mobiliář, byl kostel znovu uveden do provozu v roce 1999.

PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha

Hlavní průčelí (obr. nahoře) a pohled do interiéru směrem ke galerii(současný stav)

únor 2016.indd 40 1/28/2016 9:20:58 PM