Bakalářská diplomová práce - IS MUNI

1

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Seminář japonských studií

Bakalářská diplomová práce

2020 Chau Ha Do

2

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Seminář japonských studií

Japanistika

Chau Ha Do

Analýza prvků ero guro nansensu v

japonských dílech napříč uměleckými médii Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Igor Pruša, Ph.D. et Ph.D.

2020

3

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Analýza

prvků ero guro nansensu v japonských dílech napříč

uměleckými médii vypracovala samostatně za pomocí

uvedených pramenů.

Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke

studijním účelům.

……………………..

4

Ráda bych zde poděkovala především vedoucímu mé práce Mgr.

Igoru Prušovi, Ph.D. et Ph.D. za jeho skvělý přístup, trpělivost a

mnohé cenné rady. Velký dík patří také Jance za morální podporu

a pomoc. Nakonec bych chtěla poděkovat rodině a všem ostatním,

kteří alespoň trochu věřili, že ji dopíšu.

5

Obsah

Úvod ............................................................................................................................. 6 Ediční poznámka ......................................................................................................... 7 1. Kulturní a historické vymezení ......................................................................... 8

1.1. Kultura éry Taišó ........................................................................................ 8 1.2. Militarizace Japonska v rané Šówě a druhá světová válka .................... 9 1.3. Poválečný vývoj a incidenty po válce ...................................................... 11

2. Předchůdci a rané vlivy na ero guro ................................................................ 14 2.1. Japonské umělecké vlivy .......................................................................... 14

2.1.1. Ukijo-e .................................................................................................... 14 2.1.2. Šunga ...................................................................................................... 15 2.1.3. Muzan-e ................................................................................................. 16

2.2. Sada Abe incident ..................................................................................... 17 2.3. Západní literární vlivy .............................................................................. 20

2.3.1. Markýz de Sade: sadismus ................................................................... 21 2.3.2. Edgar Allan Poe: esteticismus ............................................................. 22 2.3.3. Oscar Wilde: dekadence ....................................................................... 24

3. Vymezení pojmu ero guro a analýza jeho prvků ........................................... 26 3.1. Definice pojmu ero guro nansensu .......................................................... 26 3.2. Ero: erotika, fetišismus a tabu ................................................................. 27

3.2.1. Erotika versus pornografie .................................................................. 27 3.2.2. Ženská sexualita .................................................................................... 27 3.2.3. Fetišismus a tabu ................................................................................... 28

3.3. Guro: Grotesknost a destrukce formy .................................................... 29 3.4. Nansensu: Eskalace a zvrácený humor ................................................... 30 3.5. Násilí a smrt v ero guro ............................................................................. 31 3.6. Ero guro jako sociální reflexe .................................................................. 32

4. Případové studie ero gura v médiích ............................................................... 33 4.1. Literatura: Ranpo Edogawa ......................................................................... 33

4.1.1. Imomuši (1929) ........................................................................................ 33 4.2. Film: Teruo Išii ......................................................................................... 37

4.2.1. Edogawa Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen (1969) ............................ 37 4.2.2. Adaptované prvky z Edogawových novel ........................................... 40

4.3. Výtvarné umění: Makoto Aida ................................................................ 45 4.3.1. Seppuku džoši kósei (1999) .................................................................. 46

Závěr .......................................................................................................................... 51 Abstrakt ..................................................................................................................... 53 Abstract ...................................................................................................................... 54 Bibliografie ................................................................................................................ 55 Příloha ........................................................................................................................ 61

6

Úvod

Ero guro nansensu je zhyzděné, špinavé, avšak velmi hravé dítě zrozené z lůna

moderní dívky, položené do kolébky Taišó. To dítě roste, vyvíjí se a dodnes se plazí

v temných koutech japonské kultury.

Ve slušné společnosti v lepším případě zamlčené, mnohdy však odsuzované

umělecké hnutí ero guro nansensu. V českém akademickém prostředí vcelku neznámé,

v zahraničí o něco méně, avšak s minimem publikací zabývajících se přímo tímto

tématem. Ero guro nansensu odhaluje perverzní stránku moderní japonské masové

kultury, přičemž mistrně využívá satiry a ironie pro zobrazení stinných stránek japonské

společnosti. Ero guro nansensu je málo probádaný svět, jenž se nebere tak vážně jako ten

reálný a zároveň nabízí humorné pobavení těm, které neodradí brána nechutnosti a

perverze.

Tato bakalářská práce si klade za cíl vymezit žánr ero guro nansensu, zkráceně

ero guro, a ukázat, jakým způsobem se tento žánr projevoval napříč globálním

uměleckým spektrem. Za použití tří distinktivních uměleckých děl žánru rozdělených do

třech médií (literární, filmové, a výtvarné) budu zkoumat, jakým způsobem se v těchto

dílech/médiích projevuje estetika ero gura.

V teoretické části hodlám ero guro nejdříve časově a kulturně vymezit. V první

kapitole se zaměřím hlavně na jeho počátky v éře Taišó, vývoj v době radikalizace

Japonska před druhou světovou válkou a poválečný vývoj až do současnosti. Druhá

kapitola se bude věnovat raným vlivům, které významně ovlivnily nebo dokonce

předcházely hnutí ero guro. Ty budou rozděleny na západní literární vlivy (evropské a

americké) a japonské umělecké vlivy. Dále se soustředím ve větším detailu na Sada Abe

incident, který je právem považován za reálný příklad ero gura a stal se námětem několika

současných uměleckých počinů. Nakonec analyzuji jednotlivé prvky daného uměleckého

hnutí: ero, guro, a nansensu.

Poznatky z teoretické části pak aplikuji na konkrétní příklady ero gura ve třech

médiích: literárním, filmovém a výtvarném. Každé médium je rozebráno z hlediska

obsahového, vizuálního a tematického. Poté v nich zkoumám a interpretuji všechny tři

prvky ero gura. Celá práce je podpořena úryvky z děl a obrázky vztahujícími se přímo

k tématu. Doplňující materiál bude obsažen v příloze.

7

Ediční poznámka

V práci je pro japonská jména a názvy použita česká transkripce. Japonská jména

jsou uváděna v českém formátu, tzn. jméno – příjmení, v závorce jsou poté uvedena ve

znacích v japonském formátu. Cizí slova jsou vyznačena v kurzívě, české překlady názvů

děl a vlastní jména však nikoliv. Překlady japonských textů v kurzívě jsou autorovy

vlastní. Texty s archaickou verzí znaků jsou přepsány do podoby používané v současné

standardní japonštině, kana je ponechána v archaické podobě, je-li tomu tak

i v originálu.

8

1. Kulturní a historické vymezení

V této kapitole se zaměřím hlavně na události a vývoj vztahující se k moderní

japonské populární kultuře, včetně ero gura, na pozadí japonské historie od éry Taišó až

po současnost.

1.1. Kultura éry Taišó

Politická situace éry Taišó (1912–1926) je charakterizována expanzí Japonska na

asijském kontinentu a zvýšeným respektem ze strany západních velmocí, ale také

obavami. Když Japonsko v roce 1905 zvítězilo v rusko-japonské válce, bylo to poprvé,

kdy asijská země porazila západní velmoc. A bylo to právě Japonsko, které bylo prvním

asijským účastníkem po boku vítězů na Versaillské konferenci. Japonsko mezitím

rozšířilo svá území na dnešní Tchaj-wan, jižní Sachalin, Koreu a bývalé německé državy

v Číně a Tichomoří.

Taišó byla doba nebývalé demokracie, později nazvané „demokracie Taišó“.

Japonsko se ve 20. letech mohlo pyšnit pokročilou industrializací, zvýšením životní

úrovně i vzdělanosti1. To dalo vzniku nové masové kultuře ve velkých městech a tím i

symbolům této kosmopolitní kultury: moderní dívce moga a modernímu chlapci mobo.

Moga neboli modán gáru (モガ/モダンガール) a mobo neboli modán boi

(モボ/モダンボーイ) byla nová generace konzumentů západní kultury, umění, hudby,

zábavy a módy. Chodili do divadla na Charlieho Chaplina, zahrát si tenis, poslechnout si

jazz nebo se jen projít neonem zalitou Ginzou. Četli časopisy, detektivní příběhy, kouřili

cigarety, tlachali o celebritách a ve své mluvě používali pro ozvláštnění cizí slova

z evropských jazyků.2

Moga odložily svá kimona a vzaly si na sebe barevné šaty délky po kolena, obuly

si boty na vysokém podpatku a nasadily kloboučky na své krátce střižené mikádo účesy

danpacu.3 Nicméně ve své době byly spíše výjimkou. Podle průzkumu Wadžiróa Kona

(今和次郎) z roku 1925 nebylo moga oblečených v křiklavých šatech západního stylu v

1 LABUS, David. Japonsko. Druhé, aktualizované vydání. Praha: Libri, 2017. ISBN 978-80-7277-562-0. s. 105 2 ATKINS, E. Taylor. History of Popular Culture in Japan: From the Seventeenth Century to the Present. New York: Bloomsbury Academic, 2017. ISBN 978-1474258548. s. 101-102 3 SATO, Barbara Hamill. The new Japanese woman: modernity, media, and women in interwar Japan. Durham [N.C.]: Duke University Press, 2003. ISBN 082233044X. s. 51

9

ulicích Ginzy více než jedno procento (Obr. P1).4 Lze z něj vyčíst, že u pánů naopak

převažoval dandy styl nad tradičním oděvem. V ten samý rok provedl stejný výzkum také

významný producent japonské kosmetiky Šiseidó (資生堂) a jejich výzkum vykázal

výsledek čtyři procenta.5

Tato menšinová moderní dívka byla „servírka erotizovaná v jedné z nejvíce

zmiňovaných místech v rámci moderní japonské kultury – v kavárně“6. Servírky nebo

hostesky byly najímány, aby kromě obsluhování se svými patrony konverzovaly a

flirtovaly.7 Jejich přítomnost přesáhla stěny kaváren a začaly se objevovat i v literatuře,

např. Servírka (女給, Džokjú) od Kazua Hirocua (広津和郎) nebo Naomi v Bláznově

lásce Džun’ičiróa Tanizakiho.

Moga, liberalizovaná od konvencí staré doby, erotizovaná a dekadentní, se stala

ikonou této moderní kultury. Stala se první verzí protagonistky nového uměleckého žánru,

zrozeného přímo ze sociopolitických poměrů a dekadentní kultury Taišó. Zanedlouho

poté, ve 30. letech, otřásl Japonskem Sada Abe incident (viz kap. 2.3.), který se stal

celonárodní senzací a je považován za ukázkový příklad ero gura.

1.2. Militarizace Japonska v rané Šówě a druhá světová válka

Japonsko se sice zúčastnilo Versaillské konference a stalo se členem Společnosti

národů, ale nikdy nestálo na rovnocenné půdě se západními velmocemi. Jeho návrh pro

odstranění rasové nerovnosti se setkal s nepřijetím ze strany USA a Anglie. Japonsku

však nešlo o úplné zrovnoprávnění všech ras na světě – pouze tím sledovalo své vlastní

zájmy a pokračovalo v diskriminaci Korejců a Číňanů.8

Ve světle nadcházejících událostí je i toto nepřijetí připočítáváno odklonu

Japonska od Západu a stupňujícím se vlnám nacionalismu a militarismu. K tomu

napomohly také katastrofální Velké zemětřesení v Kantó (1923) a japonská vlna Velké

4 TOJODA, Kaori. Modanizumu bunka ni miru modán gáru. Bunka gakuen daigaku kijó: Džinbun – šakai kagaku kenkjú. [online] 2014, 22, s. 102. [cit. 02. 07. 2020] ISSN 21871124. Dostupné z: https://bunka.repo.nii.ac.jp/?action=pages_view_main&active_action=repository_view_main_item_detail&item_id=784&item_no=1&page_id=13&block_id=21 5 Ibid. s. 102 6 SILVERBERG, Miriam. Erotic Grotesque Nonsense: The Mass Culture of Japanese Modern Times. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 2006. ISBN 9780520260085. s. 74 7 Ibid. s. 79-80 8 ŠIMAZU, Naoko. Japan, Race and Equality: The Racial Equality Proposal of 1919. London, New York: Routledge, 2009. ISBN 978-0415497350. s. 2, 114

https://bunka.repo.nii.ac.jp/?action=pages_view_main&active_action=repository_view_main_item_detail&item_id=784&item_no=1&page_id=13&block_id=21


10

hospodářské krize v roce 1929, které uštědřily velkou ránu japonské ekonomice. 9

Výsledky Washingtonských dohod a zákaz imigrace občanů asijských zemí (tedy vč.

Japonska) do USA rovněž přilily olej do ohně.10

Armáda, s císařem jako jejím vrchním velitelem, postupně nabývala na moci a

stala se protipólem tehdejší vlády. Vyjádřila také nesouhlas s akceptováním nerovných

podmínek Londýnské námořní dohody.11 Ekonomický propad a nespokojenost z jednání

se západními velmocemi vyústila v expanzivní výboje armády vedoucí k účasti v druhé

světové válce.12

Ty zahrnovaly plány na ovládnutí Číny. První incident se odehrál v Mandžusku,

kde v roce 1931 Kwantungská armáda13 zinscenovala odpálení japonských vlakových

kolejí u města Mukden jako záminku k invazi. Z Mandžuska se stal loutkový stát

Japonska, což se setkalo s neuznáním ze strany premiéra Cujošiho Inukaie. Zanedlouho

poté zemřel při atentátu spáchaném ultranacionalistickými námořními složkami. 14

Vytvořil se tak začarovaný kruh, který izoloval Japonsko od okolí, což vyústilo

v extremismus a ten podněcoval další vojenskou expanzi.15 V roce 1933 Japonsko kvůli

mandžuskému incidentu vystupuje ze Společnosti národů.16

Tři roky poté se ještě více odvrací od Versailles podepsáním paktu proti

Kominterně s nacistickým Německem.17 Konflikt mezi Čínou a Japonskem se vyostřuje

v roce 1937 při nerozhodném střetu s Čankajškem, kdy se krutost japonských vojáků do

historie zapsala primárně Nankingským masakrem (jinými slovy znásilnění Nankingu).

Při něm japonská armáda zmasakrovala vysoké počty civilistů a hromadně znásilnila

mnoho žen.18

Zanedlouho poté se začala v Evropě druhá světová válka. Japonsko podepsalo

Tripartitní pakt s Německem a Itálii (1940) a začalo okupovat Francouzskou Indočínu.

Na to USA reagovalo ekonomickými sankcemi a vyhlášením embarga na dodávky ropy,

9 KÓSAKA, Masataka. The Showa Era (1929–1989). Daedalus: Showa: The Japan of Hirohito. [online] 1990, 199(3), s. 29 [cit. 2020-07-02]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/20025315 10 Ibid. s. 35 11 Ibid. s. 39-40 12 KITADŽIMA, Masamoto et al. 2020. Japan. In: Encyclopaedia Britannica [online]. akt. 17. 03. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.britannica.com/place/Japan 13 Jednotky japonské císařské armády v Mandžusku. 14 LABUS, pozn. 1, s. 108 15 KÓSAKA, pozn. 9, s. 35-36 16 LABUS, pozn. 1, s. 108 17 Ibid. s. 112 18 Ibid. s. 113

http://www.jstor.com/stable/20025315

https://www.britannica.com/place/Japan

11

což vyprovokovalo Japonsko 7. prosince 194119 k útoku na americkou základnu Pearl

Harbor. USA na útok odpovědělo vyhlášením války Japonskému císařství. Prvotní

úspěchy Japonska zanedlouho převážily prohry a jeho osud zpečetily dvě atomové bomby

svrhnuté Američany na Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945. Japonsko se vzdalo

14./15. srpna20, oficiálně pak 2. září 1945.21

1.3. Poválečný vývoj a incidenty po válce

Japonsko bylo po druhé světové válce naprosto zdevastované a ztratilo všechny

kolonie, které od roku 1894 získalo. Do roku 1952 (Okinawa do r. 1972) jej okupovaly

vítězné země Trojdohody v čele s velitelem McArthurem. Ústava prošla velkými

změnami. Císařova moc se stala symbolickou a Japonsko se vzdalo suverénního práva na

válku. Japonská ekonomika se rychle zotavila díky ekonomickým reformám a nepřímo

také korejské válce.22 V letech 1955–1972 let zažilo nebývalý hospodářský růst, HDP

dosahovalo nárůstu o 9,3 % ročně.23

Společnost po válce prošla dvěma významnými změnami. První z nich byl pokles

porodnosti, který měl za následek stabilizace japonské populace a migrace populace

z venkova do měst.24

Rubem ekonomického blahobytu a „lepších časů“ v 50. letech byla deziluzovaná

poválečná mládež zmítající se v poválečném chaosu a rapidní změně poměrů. Tato

hedonistická, amorální mládež je zobrazována ve filmech žánru taijózoku (太陽族),

zejména pak ve snímku Poblázněné ovoce (狂った果実, Kurutta kadžicu, 1956) od

režiséra Kóa Nakahiry na motivy novely Šintaróa Išihary.25

Euforii z letních olympijských her v Tokiu (1964) vystřídaly radikální studentské

nepokoje (1968–69). Protesty studentské organizace Zengakukjótokaigi (全学共闘会議),

zkráceně Zenkjótó, začaly na Tokijské univerzitě a podnítily protesty po univerzitách po

19 8. prosince v Japonsku. 20 Rozdíl časových pásem. 21 KIDŽIMA, pozn. 12 22 Ibid. 23 ÓCUBO, Šigeru T. Post-war Development of the Japanese Economy: Development, Japanese/Asian Style. In: GSID Nagoya University [online]. 2007, s. 13. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.gsid.nagoya-u.ac.jp/sotsubo/Postwar_Development_of_the_Japanese%20Economy(Otsubo_NagoyaU).pdf 24 KIDŽIMA, pozn. 12 25 MCDONALD, Naoko. Reading a Japanese Film: Cinema in Context. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2005. ISBN 978-0415497350. s. 220-221

https://www.gsid.nagoya-u.ac.jp/sotsubo/Postwar_Development_of_the_Japanese%20Economy(Otsubo_NagoyaU).pdf


12

celé zemi. 26 Část studentů zúčastněných v protestech na univerzitách se přikláněla

k marxistickým myšlenkám, a navíc se zrodila se extremistická levicová Japonská rudá

armáda s cílem militantní revoluce. Po živě odvysílaném Asama Sansó incidentu v roce

1972 se však většina studentů od marxismu odklonila.27

70. léta zahájila rituální sebevražda oslavovaného, třebaže kontroverzního Jukia

Mišimy (三島由紀夫) – spisovatele, politického aktivisty, modela a herce v jedné osobě.

Tento trojnásobný kandidát na Nobelovu cenu za literaturu 28 založil neozbrojenou

organizaci Tatenokai (楯の会), která oslavovala císaře a japonské tradice. Dne 25.

listopadu 1970 spáchal seppuku po nezdařeném coup d’état, kdy Mišima a jeho stoupenci

zajali generála Mašitu, shromáždili jeho muže a Mišima pronesl svůj proslov. Dostalo se

mu pouze posměšku. Tento nezdařený převrat je však spíše zástěrkou pro jeho touhu

ukončit svůj život ve vší estetičnosti samurajského kodexu k němuž vzhlížel.29 V 70.

letech také postupně doznívalo období největšího růstu ekonomiky. Ropná krize v roce

1973 pro Japonsko závislé na dováženém palivu znamenala zpomalení jeho vysokého

ekonomický růstu.30

Od poloviny 80. letech zažívala japonská ekonomická situace nevídanou inflaci a

astronomický nárůst cen pozemků.31 I populární kultura se dočkala nebývalého rozmachu.

S popularizací anime a aidoru se do povědomí široké veřejnosti dostala otaku subkultura,

kterou v negativním slova smyslu v roce 1989 proslavil sériový vrah Cutomu Mijazaki.

Ten v průběhu jednoho roku zabil, znásilnil a zohyzdnil čtyři malé holčičky. Je přezdíván

„otaku vrah“ s ohledem na jeho nepřebernou sbírku kreslené i reálné pornografie

a materiálu s násilným obsahem.32

26 CURUMI, Kazuko. Some Comments on the Japanese Student Movement in the Sixties. Journal of Contemporary History: Generations in Conflict [online]. 1970, 5(1), s. 107-108. [cit. 2020-07-05]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/259983 27 INAKAGI, Hisakazu a J. Nelson JENNINGS. Philosophical Theology and East-West Dialogue. Amsterdam: Brill Rodopi, 2000. ISBN 9042013915. s. 18 28 Nomination archive. Nobelprize.org [online]. Nobel Media AB, © 2020 [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.nobelprize.org/nomination/archive/show_people.php?id=12680 29 MARÍAS, Javier. Yukio Mishima in Death. Přeložila Margaret Jull COSTA. The Threepenny Review [online]. 2006, (104), s. 9-10. [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/4385482; JAMANOUČI, Hisaaki. Mishima Yukio and His Suicide. Modern Asian Studies [online]. 1972, 6(1), s. 1-2, 13. [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/311983 30 KIDŽIMA, pozn. 12 31 LABUS, pozn.1, s. 150 32 CEJPOVÁ, Lucie. Japonská subkultura otaku a její negativní konotace v éře Heisei. Brno, 2019. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Seminář japonských studií. Vedoucí práce Igor PRUŠA. s. 31-32

https://www.jstor.org/stable/259983

https://www.nobelprize.org/nomination/archive/show_people.php?id=12680



13

V roce 1990 praskla ekonomická bublina a započalo tzv. „ztracené desetiletí“.33

To mělo za následek markantní vzestup počtu bankrotujících podniků a následnou

hospodářskou recesi.34 K tomu se přidal rok 1995 s lednovým katastrofickým Velkým

hanšinským zemětřesením v prefektuře Hjógo (s metropolí Kóbe) a sérií incidentů včetně

sarinového útoku v tokijském metru zinscenovaném sektou Óm šinrikjó a znásilnění

dvanáctileté dívky třemi americkými vojáky na Okinawě.35

Od počátku 21. století japonská vláda naopak propaguje populární japonskou

kulturu v zahraničí pod záštitou projektu Cool Japan s cílem zatraktivnit Japonsko, což

je zároveň chytrý tah ve formě expanze na globální trh.36 Největší katastrofická událost

za posledních 20 let je zemětřesení doprovázené vlnami cunami z března 2011, které

poškodily záložní generátor fukušimské jaderné elektrárny. To vyústilo ve tři výbuchy a

kontaminaci potravinových zdrojů.37

Poslední incident, který se nějak týkal ero gura, je podivný pokus o vraždu,

spáchaný Jukou Takaokou v prvním roce éry Reiwa. Takaoka pobodala svého milence a

hodlala po jeho zabití také zemřít. Když přijela policie, našla ji zakrvácenou vedle jeho

bezvládného těla s telefonem v jedné ruce a cigaretou v druhé. Při výslechu jako motiv

k vraždě uvedla její lásku k němu.38 Fascinace veřejnosti a publicita, atraktivní vzhled,

(nezdařená) vražda z lásky, sebevražedné úmysly, ale hlavně grotesknost celého

incidentu nápadně připomíná případ Sady Abe. Juka Takaoka by se tak dala považovat

za soudobý příklad ero gura v reálném prostředí.

33 Někdy označované jako „ztracené dvacetiletí“ 1991–2010. 34 LABUS, pozn. 1, s. 150 35 Japan profile – Timeline. In: BBC News [online]. 26. 04. 2019 [cit. 2020-07-07]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-asia-pacific-15219730 36 GALBRAITH, Patrick W. 6 “The lolicon guy”. In: MCLELLAND, Mark. The End of Cool Japan: Ethical, Legal, and Cultural Challenges to Japanese popular culture. London, New York: Routledge, 2017. ISBN 978-1138638259. s. 109 37 Encyclopaedia Britannica. Fukushima accident. In: Encyclopaedia Britannica [online]. 27. 05. 2020 [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Fukushima-accident 38 CEJPOVÁ, pozn. 32, s. 38-39

https://www.bbc.com/news/world-asia-pacific-15219730

https://www.britannica.com/event/Fukushima-accident

14

2. Předchůdci a rané vlivy na ero guro

V této kapitole představím klíčové předchůdce a následovníky žánru ero guro.

Z domácí tvorby je to ukijo-e, šunga, a muzan-e. Především pak ale Sada Abe incident,

který otřásl celým Japonskem a bývá přímo citován jako symbol ero gura. Tomu bude

pro jeho důležitost věnováno nejvíce pozornosti. Nakonec tuto kapitolu uzavřu shrnutím

těch západních vlivů, kterými se inspirovalo samotné ero guro.

2.1. Japonské umělecké vlivy

Z japonských uměleckých vlivů za nejdůležitější považuji masově rozšířené

ukijo-e, hlavně pak jeho podžánry, erotickou šungu a násilné muzan-e.

2.1.1. Ukijo-e

Ukijo-e jsou dřevotisky z období Edo (1603–1868). Ve své době byly velmi

oblíbené a rozšířené mezi obyčejným lidem. Tehdejší japonská umělecká „elita“ se o něj

nezajímala nebo to kvůli konfuciánským morálním zásadám nedávala veřejně najevo.

Ovšem jen dokud o něj nezavadili Evropané39, kteří jeho prvky začlenili do svých obrazů,

(např. Claude Monet a jeho Japonský most s lekníny). Takto se ukijo-e stalo významnou

součástí vlny žaponismu40, který zároveň inspiroval evropský impresionismus41 a post-

impresionismus.42

Velice známou sbírkou ukijo-e je série Třicet šest pohledů na horu Fudži

(富嶽三十六景, Fugaku sandžúrokkei) od Hokusaie Kacušiky (葛飾北斎, 1760–1849).

Ty zobrazují horu Fudži různě vzdálenou od děje v popředí. Mezi nimi je i světoznámá

Velká vlna u pobřeží Kanagawy (神奈川沖浪裏, Kanagawa okinamiura), kterou lze dnes

nalézt vytisknutou na suvenýrech i předmětech denní potřeby.

Kromě Hokusaie je západnímu světu známý také Utamaro Kitagawa

(歌麿喜多川, 1753–1806), jehož částečné vyobrazení krásných žen v obrazech (美人画,

39 LAU, Jenny Kwok Wah. Multiple Modernities: Cinemas and Popular Media in Transcultural East Asia. Philadephia: Temple University Press, 2003. ISBN 978-1566399869. s. 65-66 40 Odnož orientalismu, proud japonského vlivu do evropské kultury. 41 Umělecký směr druhé poloviny 19. století s důrazem na zachycení okamžiku. 42 IVES, Colta. Japonisme. In: The Met [online]. Říjen 2004 [cit. 2020-06-27]. Dostupné z: https://www.metmuseum.org/toah/hd/jpon/hd_jpon.htm

https://www.metmuseum.org/toah/hd/jpon/hd_jpon.htm

15

bidžinga) stejně tak jako hra se světly a stíny podstatně ovlivnily celou řadu

impresionistů.43 Z jeho díla lze zmínit např. Tři dobové krásky (当時三美人, Tódži san

bidžin) a Ženu otírající si pot (汗を拭く女, Ase o fuku onna).

Jak Hokusai, tak i Utamaro se věnovali kromě ukijo-e také jeho erotické odnoži,

šunze.

2.1.2. Šunga

Šunga (春画), v překladu jarní obrazy44, je erotický žánr japonského umění ukijo-

e. Šunga existovala již v období Heian (794–1185), avšak až s příchodem dřevotisku se

stala populárním zbožím. Jsou to obrázky, co většinou zobrazují obyčejné lidi a jsou

určené pro všechny; ať už bohaté či chudé, muže či ženy, staré či mladé, nezáleže

na příslušnosti ke společenské vrstvě.45 Od roku 1722 se sice oficiálně stala ilegální, ale

díky své popularitě i ve vysokých kruzích byla její distribuce tolerována a umělci se před

postihem chránili pseudonymy.46

Šunga zobrazuje muže a ženy v zajetí vášně v různých sexuálních pozicích.

V období Edo se jí často přezdívalo „obrázky (knížky) pod polštář“ nebo „veselé obrázky

(knížky)“, což odrazovalo ležérní a žertovný postoj Japonců k sexu v té době. Dnes je ale

v Japonsku i kvůli přejatým západním hodnotám na sex veřejně nahlíženo jako na tabu.47

Grotesknost ve velikosti genitálii srovnatelnou s velikostí hlav milenců, a až

krkolomné pozice při jejich milostných hrátkách přidávají na oné žertovnosti. 48 Lze

spekulovat, zdali tento aspekt může také být raným zdrojem pro ero guro (kromě své

očividné erotičnosti), avšak není pochyb, že smysl pro humor a aktivní zapojení ženy do

sexuálního aktu inspiroval mnohé z pozdějších děl žánru ero guro.

Jak již bylo dříve zmíněno, Hokusai i Utamaro se neštítili zabrousit do šungy a

Hokusaiův Sen rybářovy ženy (Obr. P2), také jako Lovkyně perel a chobotnice

43 WALKER, Lee Jay. Utamaro and Impact of Japanese Art: Impressionism and Bijin-ga. In: Modern Tokyo Times [online]. 14. 07. 2016 [cit. 2020-06-27]. Dostupné z: http://moderntokyotimes.com/utamaro-and-impact-of-japanese-art-impressionism-and-bijin-ga/ 44 Jaro je eufemismem pro sexuální akt. 45 SOOKE, Alastair. Sexually explicit Japanese art challenges Western ideas. In: BBC Culture [online]. 10. 10. 2014 [cit. 2020-06-28]. Dostupné z: https://www.bbc.com/culture/article/20131003-filth-or-fine-art 46 EKO, Lyombe. The Regulation of Sex-Themed Visual Imagery: From Clay Tablets to Tablet Computers. London: Palgrave Macmillian, 2016. ISBN 978-1-137-56423-8. s. 69-70 47 HAJAKAWA, Monta. SHUNGA: Ten Questions and Answers. Přeložil C. Andrew GARSTLE. Kjóto: International Research Center for Japanese Studies, 2013. ISBN 978-4-901558-63-1. s. 119-120 48 SOOKE, pozn. 45

http://moderntokyotimes.com/utamaro-and-impact-of-japanese-art-impressionism-and-bijin-ga/


https://www.bbc.com/culture/article/20131003-filth-or-fine-art

16

(蛸と海女, Tako to ama, 1814) ze sbírky Kinoe no komacu (喜能会之故真通) je jejím

světoznámým příkladem. Zde je znázorněna žena v inkriminované situaci se dvěma

groteskně vypadajícími chobotnicemi. Tyto chobotnice mají obrovské oči ve tvarů

půlměsíců a obmotávají ženu svými chapadly. Ta větší z nich ji uspokojuje ústy a

chapadlem na intimních partiích. Menší chobotnice jí vkládá chapadlo do úst, přičemž jí

dráždí levou bradavku.

Na základě textu v pozadí lze vyčíst, že chobotnice umí mluvit a jsou to poskoci

dračího krále Rjúdžina z v tenkrát velmi oblíbeném příběhu o princezně Tamatori. Text

v pozadí pokračuje vzdycháním lovkyně perel a potěšením z pozornosti, kterou jí větší

chobotnice věnuje na daném místě.

Dnes je Hokusaiův Sen rybářovy ženy rozšířený ve světovém povědomí a

„reprezentuje“ japonskou populární kulturu. Kromě toho se také mylně považuje za

přímého předchůdce žánru tentacle porn, který pak (často nepříliš jemně) naznačuje

negativní konotace Japonců jakožto národa zvrhlých úchylů. 49 Ve skutečnosti však

Hokusaiova hravá erotika ukazuje ženu užívající si sexuální styk s partnerem, v tomto

případě tedy s chobotnicí, spíše než v mnohých případech agresivní znásilňování

chapadly v anime žánru tentacle porn. Na druhou stranu byl tento obraz inspirací pro

umělce formátu Pabla Picassa, který se jím inspiroval pro svou privátní sbírku. Moderní

ráz mu dal také kreslíř Seisaku Kanó (叶精作), který jej překreslil na papír a původní text

v pozadí převedl do současné japonštiny (Obr. P3).

2.1.3. Muzan-e

Muzan-e (無残絵), neboli brutální obrazy, je odnož ukijo-e vyobrazující násilné

činy, mučení a zabíjení. Muzan-e je z hlediska svého obsahu nejblíže tomu, co by se dalo

nazvat předchůdcem ero guro.

Nejvýznamnějším dílem s tematikou muzan-e je kolekce 28 slavných veršů

utrpení (英名二十八衆句 50 , Eimei nidžúhaššúku) od Jošitošiho Cukioky (月岡芳年,

1839–1892) a Jošiikua Utagawy (歌川芳幾, 1833–1904). Jsou to obrazy ilustrující

49 GALBRAITH, Patrick W. Otaku and the Struggle for Imagination in Japan. Durham: Duke University Press, 2019. ISBN 9781478005094. s. 238-240 50 Znak 衆 (mnoho) je vypůjčen z budhistického 衆苦 (šúku – mnoho utrpení) zachycující témata a atmosféru obrazů. Zdroj: Eimei nidžúhaššúku: Kasamori O-Sen. In: Bunka isan onrain: Cultural Heritage Online [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://bunka.nii.ac.jp/heritages/detail/262618

https://bunka.nii.ac.jp/heritages/detail/262618

17

násilné scény z divadelních her kabuki a nó.51 Jeden z nich, O-Sen Kasamori (笠森お仙)

(Obr. P4), zobrazuje scénu ze hry kabuki s (v kontextu současnosti) idolem tehdejší doby

O-Sen. Její vrah se zakrváceným nožem v ruce ji tahá za vlasy po krvavé bitce

s odhodláním zasadit jí poslední, smrtelnou ránu. O-Sen celá od krve ztrácí rovnováhu a

padá na něj.

Spojitost muzan-e s ero guro ještě více posiluje fakt, že přední současní ero guro

umělci Suehiro Maruo (丸尾末廣 52 , 1956–) a Kazuiči Hanawa (花輪和一, 1947–)

vytvořili sborník Edo – Šówa kjósaku: Muzan-e (江戸昭和競作無惨絵), který zahrnuje

kromě původních 28 slavných veršů utrpení také příspěvky od výše jmenovaných

ilustrátorů. Ti se inspirovali originálním konceptem a vytvořili 28 nových slavných veršů

utrpení (新英名二十八衆句, Šin’eimei nidžúhaššúku). Jedna ilustrace od Hanawy v nich

obsažená zobrazuje krásnou ženu–matku ubíjející kamenem k smrti své monstrózní „dítě“,

které právě zplodila (Obr. P5). Vodní jókai kappa53, co v pozadí celou situaci pozoruje

je podle znaku čiči (父) nejspíše otcem tohoto hrůzného novorozence.

2.2. Sada Abe incident

Sada Abe (阿部定, 1905–po roce 1971) se hned po jejím dopadení stala

celonárodní senzací. Média se chytila její neobvykle zvrácené a sexuálně nabité vraždy

milence Kičizóa Išidy (石田吉藏). Tento zločin se stal symbolem a velkou inspirací pro

celé ero guro hnutí. V té době byl pojem ero guro ve společnosti již etablovaný. Zprávy

o jejím dopadení a celém incidentu s důrazem na ero guro aspekt podávaly senzacechtivé

noviny jako Jomiuri šinbun nebo Hóči, ale také umírněnější Asahi šinbun.54

Jejich románek se začal ubírat nebezpečným směrem poté, co se sešli 11. května

v mačiai. Abe žárlila na Išidovu ženu. Přiložila nůž k jeho penisu a řekla mu, že „se

51 CHIAPPA, J. Noel a LEVINE, Jason M. Yoshitoshi's '28 Famous Murders with Verse' (1866–1867) In: Yoshitoshi.net [online]. © 2009 [cit. 2020-06-28]. Dostupné z: http://www.yoshitoshi.net/series/murders.html 52 Maruo většinou používá své umělecké jméno 丸尾末広, avšak tady konkrétně použil své pravé jméno. 53 Kappa (河童) je mystická příšera japonského folklóru žijící ve vodě. Vypadá jako kříženec žáby, želvy a člověka se zobákem. 54 JOHNSTON, William. Geisha, Harlot, Strangler, Star: A Woman, Sex, and Morality in Modern Japan. New York: Columbia University Press, 2004. ISBN 978-0231130523. s. 10-11

http://www.yoshitoshi.net/series/murders.html

18

postará, aby už si nemohl užívat s jinými ženami“55, ale Išida se jí pouze vysmál. Tu noc

Išida o svůj penis nepřišel.56

Zanedlouho poté začali experimentovat s erotickou asfyxií, tj. škrcení během

pohlavního styku. Zprvu tato praktika nebyla pro Išidu moc vzrušující, nicméně při

dalším, úspěšném pokusu to zkusili znova s jejím košihimo57. Ovšem v jednu chvíli mu

jej Abe utáhla až příliš a jeho obličej se zkroutil v bolesti. Ze strachu, že by je doktor

mohl nahlásit policii šla Abe k lékárníkovi, který jí sdělil, že bude trvat měsíc, dva než se

jeho obličej vrátí do původního stavu. Koupila Išidovi sedativa, jídlo a vrátila se zpět.58

Išida si nejdřív vzal doporučenou dávku léků, ty však nezabraly, takže si nakonec

vzal celé plato 30 léků. Docházely jim peníze a Išida se chtěl vrátit domů ke své manželce.

Abe mu navrhla, aby spolu spáchali sebevraždu nebo spolu utekli. On ale odmítl. Abe

byla frustrovaná. Vzhledem k tomu, že spolu nemohli být, nakonec usoudila, že jí

nezbývá nic jiného než jej zabít.

Po chvíli Išida usnul a Abe jej uškrtila vší silou svým košihimo. Cítila se, jako

kdyby z ní spadlo obrovské břemeno. Po několika hodinách vedle jeho mrtvého těla si

uvědomila, že musí utéct. Uřízla mu penis a šourek, které zabalila do papíru, ten pak

nosila s sebou až do jejího zatčení. Když ji policie po čtyřech dnech zatkla a vyslechla ji,

při otázce, proč si jako suvenýr vybrala zrovna tuto část jeho těla, odpověděla: „Nemohla

jsem si s sebou vzít jeho hlavu nebo tělo, proto jsem si chtěla vzít část jeho těla, která ve

mně vyvolávala nejbarvitější vzpomínky.“ Jindy zase vypověděla, že chtěla mít tuto část

jeho těla nablízku a nechtěla, aby se jí jeho žena mohla ještě někdy dotknout.59 Také na

povlečení postele napsala jeho krví Sada-Kiči sami spolu (定吉二人きり, Sada Kiči

futari kiri) a Sada-Kiči spolu (定吉二人, Sada Kiči futari) na jeho stehno. Kromě toho

ještě vyřezala znak svého jména Sada (定) na jeho levou paži. 60

Hned poté, co služebná podniku ve kterém pobývali zavolala policii celé Japonsko

zachvátila „Sada Abe panika“61. Její jméno se dostalo na titulku novin jako Tókjó ničiniči

55 Ibid. s. 99 56 Ibid. s. 98-99 57 Johnston popisuje vražednou zbraň jako „sash cord“, z čehož nebylo příliš jasné jaký typ šnůry myslí. Zde jsem tedy použila japonský zdroj pro objasnění. Zdroj: „Abe Sada džiken“ kara 82 nen: Džun’ai de wa nai? Saišin šinri kantei de mietekita šinsó towa. In: Abema Times [online]. 21. 05. 2018 [cit. 2020-06-22]. Dostupné z: https://times.abema.tv/posts/4233891 Košihimo je látková stuha, která přidržuje kimono na místě. 58 Ibid. s. 99-100 59 Ibid. s. 103 60 Ibid. s. 11 61 Ibid. s. 11

https://times.abema.tv/posts/4233891

19

šinbun (東京日日新聞) (Obr. P6). Ty ve svém vydání z 19. května 1936 mají nadpisy

„Groteskní zločin spáchaný v mačiai” a “Vyzrálá kráska s účesem typu jakaimaki

zavraždila objekt své slepé lásky“ 62.

Jiné noviny, Tókjó Asahi Šinbun (東京朝日新聞) podaly zprávu o tom jak se

velký dav zvědavců shromáždil na základě zvěsti, že se Abe nachází poblíž, čímž

zablokoval dopravní provoz v tokijské Ginze.63 Svůj článek (Obr. P7) nadepsaly slovy

„Veřejnost vyhledává bizarní vzrušující podněty“ a „Z ulice – krásná žena zastavuje davy,

zběsilý hon za ženským přízrakem“ 6465. Rjóki (猟奇), tj. hledání podivného, bizarního, je

blízce spojeno s ero gurem již z doby Taišó.66 Ero guro v té době zažívalo svůj zlatý věk

a Sada Abe incident se stal jeho symbolem.

Abe plánovala sebevraždu na hoře Ikoma týden po smrti Išidy, který zemřel 18.

května. Předtím, než ji stihla spáchat byla nalezena v Šinagawě detektivem Andóem a

s úsměvem na tváři se mu vzdala. Při výslechu sdělila, že „se cítila bezpečně s důležitou

částí Išidy u sebe“. Vybalila jeho pohlavní úd a vložila si ho do úst, poté i do své pochvy.

Při vzpomínkách na něj se rozbrečela a nemohla v noci spát. Nakonec se rozhodla, že

uprchne do Ósaky a skočí s jeho penisem z útesu na hoře Ikoma.67

Po jejím zatčení ji noviny vylíčily jako žárlivou, sadistickou, ale půvabnou

vražedkyni. Novinový článek v novinách Tókjó ničiniči šinbun (Obr. P8) z téhož dne, 21.

května 1936, kdy v Ginze kvůli ní došlo k dopravní zácpě měl tento nadpis: shora „Obraz

chtíče namalovaný bizárem, pachatelka vraždy v mačiai svůdkyně O-Sada

dopadena“68.Vpravo je zase velkými písmeny vyvedeno „Ztělesnění ďábla s vražedným

úsměvem, jenž si přivlastnil milovaného muže“ 69 . Menšími písmeny je vlevo od

předchozího nadpisu napsáno „Nepředstavitelný sadismus“70. Takhle tehdejší společnost

62 „待合のグロ犯罪, 夜会巻の年増美人情痴の主人殺し“ 63 Ibid. s. 11 64 „昂奮する猟奇の巷, 街上・美人連すくむ女怪を探す血眼“ 65 V nadpisech bývá věnována velká pozornost jejímu vzhledu a groteskně laděnému zločinu z lásky. Všimněme si nápadné podobnosti s případem Juky Takaoky a také posedlosti médií s krásnými vražedkyněmi. 66 BERTHERAT, Camille. Ero guro and macabre eroticism: Eros, Thanatos and the hybrid body. Tokio, 2017. Diplomová práce. Waseda University. Graduate School of International Culture and Communication Studies. s. 23 67 JOHNSTON, pozn. 55, s. 111 68 „怪奇が描く愛欲図絵待合殺人の妖婦お定捕はる“ 69 „愛し男を独占して血に笑ふ魔性の化身“ 70 „想像も及ばぬ嗜虐性“

20

viděla Sadu Abe. Ta ve skutečnosti nespáchala tento zločin ze žárlivosti, ale jak sama

neustále tvrdila – z lásky. Abe byla nakonec odsouzena k šesti letům ve vězení.

Případ Sady Abe poskytl nový náhled na ženskou sexualitu a podryl normy

vnucované patriarchálním systémem jako např. rjósai kenbo. Vyšlo několik

psychoanalytických esejů na její osobu a stala se inspirací pro publikace a filmy založené

na jejím příběhu. Některé ji vylíčily ve velmi negativním světle, např. policejní psycholog

Džunži Kaneko ji popsal jako „ztělesnění sadismu, masochismu, fetišismu a

nymfomanie.“ 71 Přední představitel japonské dekadence Ango Sakaguči naopak Abe

brání ve svém eseji Můj dojem ze Sady Abe (阿部定さんの印象, Abe Sada-san72 no

inšó). „Dle mého názoru O-Sada neměla zvrácenou povahu, naopak si myslím, že její

partner Kiči měl v nějaké míře sklony k masochismu.“.73

Sama Abe napsala autobiografii vydanou v roce 1948 nazvanou Memoáry Sady

Abe – Půl života lásky (阿部定手記―愛の半生, Abe Sada šuki – Ai no hansei), která

však obsahuje záměrně pozměněné skutečnosti, a tak není příliš důvěryhodným

zdrojem.74 Z filmové produkce jsou prominentní dokument Terua Išiiho z roku 1969 o

ženských kriminálnících, kde se objevila sama Sada Abe a i u nás známý snímek Korida

lásky (愛のコリーダ, Ai no korída, 1976) od Nagisy Óšimy.

Sada Abe – gejša, prostitutka, milenka, nedobrovolná celebrita, především ale

zamilovaná a milující žena zmizela z veřejného oka v roce 1971. Zanechala po sobě stopu

ve světě reálném, kulturním, mediálním a kriminálním.

2.3. Západní literární vlivy

Západní literatura má díky překladům japonských literátů vždy podstatný vliv na

moderní japonskou literaturu. Pro ero guro to je z hlediska jeho obsahu děl zejména

sadomasochismus, esteticismus a dekadence. Zaměřuji se na autory, kteří tyto pojmy

reprezentují, a zanechali viditelnou stopu v některém z děl japonského žánru ero guro.

71 Ibid. s. 158 72 Všimněme si použití zdvořilostní přípony -san za jménem. Není důvod projevovat úctu odsouzené vražedkyni, Sakaguči ji však vidí jako lidskou bytost s city a rozumí jejímu motivu. 73„思ふに、お定さんに変質的なところはないが、相手の吉さんには、いくらかマゾヒズムの傾

向があったと思ふ。“ Zdroj: SAKAGUČI, Ango. Abe Sada-san no inšó [online]. 1988 [cit. 2020-06-23]. Dostupné z: https://www.aozora.gr.jp/cards/001095/files/42883_31183.html 74 JOHNSTON, pozn. 55, s. 160-161

https://www.aozora.gr.jp/cards/001095/files/42883_31183.html

21

2.3.1. Markýz de Sade: sadismus

Markýz de Sade (1740–1814) byl francouzský aristokrat a libertin75. Byl známý

svými perverzními choutkami a krutými sexuálními praktikami, za něž byl několikrát

vězněn. Právě na základě jeho praktik je název sadistické poruchy osobnosti odvozen od

jeho jména – (de) Sade.

De Sade popsal vrchol libertinské zvrácenosti ve svém nejznámějším díle 120 dnů

sodomy (1785). Bylo objeveno a vydáno až v roce 1904 Iwanem Blochem pod jeho

pseudonymem Eugène Dühren a v některých zemích je pro svou kontroverzi dodnes

zakázáno. Přesto je od roku 2017 je de Sadův původní manuskript francouzským národní

pokladem.76

120 dnů sodomy ohraničuje příběh do rozmezí čtyř měsíců od listopadu do února

v období konce vlády Ludvíka XIV. Hlavními postavami jsou čtyři majetní, extrémně

sadističtí a zvrácení libertini. Jejich obětmi jsou osm krásných dívek a osm krásných

chlapců ve věku 12-15 let. Kromě nich tam vystupují také jejich manželky a mladší sestra

jedné z nich, čtyři prostitutky/kuplířky „vypravěčky“, čtyři různě deformované staré

prostitutky a osm souložníků. Ti se v průběhu oněch čtyřech měsíců oddávají

nespoutaným orgiím, sodomii, mučení, vraždění, incestu, a dalším společensky

tabuizovaným praktikám. Extremita těchto praktik se s každým měsícem stupňuje.

První díl zasazený do listopadu nezahrnuje znásilňování a mučení, které autor

hodlá vylíčit až v dalších dílech. Nebrání se ale popisu choutek jako je např. koprofagie.

Druhý díl je o mnoho kratší a méně květnatý, za to pomyslná laťka imorality se zvyšuje.

Zde se věnuje hlavně defloraci panen, incestu, fyzickým trestům a rouhání vůči bohu.

„/18/ Otec přivede svou dceru do bordelu, kde ji defloruje. Kuplířka ji při tom musí držet.

Má dvanáct dcer a každou tímto způsobem připraví o panenství.“77

Ve třetím díle představuje zločinecké činy, stupňuje aspekt mučení, přidává

případy kanibalismu, zoofilie a pedofilie. „/36/ Sedlák mrdá krávu, kterou oplodní a

monstrum, jež z toho spojení vzniklo, později také mrdá.“78

75 Libertinismus neboli volnomyšlenkářství se vyznačuje volností mravů. Neuznává etické, morální a společenské normy. 76 De Sade’s 120 Days of Sodom declared French national treasure. In: RFI [online]. 19. 12. 2017 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://www.rfi.fr/en/culture/20171219-de-sade-s-120-days-sodom-declared-french-national-treasure 77 SADE, Donatien Alphonse François de. 120 dnů Sodomy. Přeložil Arnošt WOLF. [Praha]: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-391-X. s. 312 78 Ibid. 337

https://www.rfi.fr/en/culture/20171219-de-sade-s-120-days-sodom-declared-french-national-treasure


22

Poslední měsíc hýření patří vraždění, zde surová brutalita a kreativita vylíčených

způsobů jak lze znesvětit lidskou bytost dosahuje abnormálních výšin. Čtyři zvrhlí

libertinové znásilňují, mučí a zabíjí mladé chlapce a dívky, které si sem přivedli, stejně

tak i své poddané na zámku. Kromě zvěrstev konajících se přímo před ní vypráví ta

nejohavnější prostitutka ty nejnechutnější příběhy. Dílo uzavírá de Sade bilancí

zavražděných, případně určených k zabití a těch určených k přežití. Všechny děti byly

nelidsky zmrzačeny a zavražděny, zatímco všichni čtyři libertinové se v pořádku vrátili

zpět do Paříže.

120 dnů sodomy je dílo vyznačující se suchým vyobrazením totální absence

jakýchkoliv morálních zásad a shromážděním nepřeberného množství parafilii do jedné

knihy, což zřejmě byl autorův cíl. Ačkoliv lze hledat podobná témata objevující se v ero

guro, dle mého názoru se de Sadovo dílo od ero gura liší v jeho zásadním aspektu a tím

je groteskně nesmyslný humor, který zde chybí.

De Sadovo jméno se však objevilo v detektivní povídce „zakladatele“ ero guro

žánru v literatuře Ranpa Edogawy Vražda na kopci D (D坂の殺人事件, D-zaka no

sacudžin džiken). Zjistilo se, že zavražděná žena udržovala sadomasochistický milostný

poměr s majitelem nedaleké restaurace, který ji při jedné z jejich hrátek nechtěně uškrtil:

„Majitel restaurace Asahija byl následovníkem markýze de Sade, velkého milovníka

krutých praktik a až neuvěřitelná hříčka osudu zapříčinila, že hned o dva domy dál našel

ženského von Sacher-Masocha.79“.80

Významný autor poválečné literatury Jukio Mišima také napsal divadelní hru

Madame de Sade (サド侯爵夫人, Sado-kóšaku fudžin, 1965), kde figuruje de Sadova

manželka Renée, sám de Sade však nikoliv. Je totiž zasazena do doby jeho uvěznění.

2.3.2. Edgar Allan Poe: esteticismus

Edgar Allan Poe (1809–1849) byl americký spisovatel, básník a literární kritik. Je

přední osobností amerického romantismu a jeho charakteristické makabrózní povídky

byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Významně také ovlivnil žánr detektivní fikce.

79 Stejně jako je sadismus odvozen z de Sadova jména je masochismus odvozen z jména rytíře Leopolda von Sacher-Masocha. 80„旭屋の主人というのは、サード卿の流れをくんだ、ひどい惨虐色情者で、何という運命のい

たずらでしょう、一軒置いて隣に、女のマゾッホを発見したのです。“ Zdroj: EDOGAWA, Ranpo. Edogawa Ranpo meisaku besuto serekušon II (1): Ningen isu, Janeura no sanpoša hoka [Kindle]. Tokio: Gomabukkusu kabušikigaiša, 2016. s. 510-515

23

Populární předválečný autor detektivních povídek Taró Hirai dokonce použil jeho jméno

psané v atedži81 jako Ranpo Edogawa (江戸川乱歩).

Poeho dodnes nejpopulárnější balada Havran nejvíce vystihuje jeho

charakteristickou ponurou atmosféru, kdy hlavní hrdina touží po své milé Leonoře, která

je již mrtvá. Lze zde také vypozorovat masochistické tendence hlavního hrdiny, kdy

s každým havranovým „nikdy víc“ čím dál více propadá zoufalství, ale přesto jej

nepřestává zahrnovat otázkami jejichž odpověď už předem zná.82

Edogawa se inspiroval hlavně Poeho povídkami, které ve svých dílech přímo

cituje. V již zmíněné Vraždě na kopci D se v příběhu třikrát objevuje odkaz na Poeovu

slavnou povídku Vraždy v ulici Morgue. Například při polemizování o možném pachateli

bere hrdina v potaz možnost, že by nemusel býti člověkem. V Poeově případě byl

pachatelem orangutan. 83 Mimo jiné jeho detektivní povídky vyšetřuje vždy postava

geniálního soukromého detektiva Kogoróa Akečiho (明智小五郎). Ten byl bezesporu

inspirován Poeovým Dupinem.

Dalším dílem, kde lze sledovat Edogawův obdiv k Poeovi se nazývá Podivný

příběh ostrova Panorama (パノラマ島奇譚, Panorama-tó kitan, 1926). Zde se znovu

objevuje detektiv Akeči, který vyšetřuje náhlé (a podezřelé) zmrtvýchvstání lokálního

magnáta Komody a jeho podivný ráj na zemi v podobě panoramatického ostrova. Tady

si Edogawa vypůjčuje motiv předčasného pohřbu z Poeovy stejnojmenné povídky.

V jeho případě zchudlý pisálek Hirosuke Hitomi, jako vejce vejci podobný onu

zesnulému magnátovi předstírá, že Komoda nebyl tak úplně mrtev když jej pohřbívali.

Poté se za něj vydává za účelem získání jeho majetku pro splnění svého snu.

V tom samém příběhu naráží také na Poeovu méně známou, nicméně pro

japonskou literaturu velice důležitou povídku Arnheimské panství. Ta vypráví příběh o

bohatém Ellisonovi posedlém absolutní krásou, který přetvořil své panství do perfektní,

až sterilní podoby.84 Edogawa tuto esteticistickou ideu převzal a zasadil ji na odlehlý

ostrov. V jeho verzi přetvoří Hitomi podle manuskriptu své knihy (o kterém si myslel, že

81 Fonetický zápis přejatých nebo japonských slov znaky kandži, většinou bez ohledu na jejich význam. 82 POE, Edgar Allan. Havran : šestnáct českých překladů. 2., nezměn. vyd. Praha: Odeon, 1990. ISBN 802070468X. s. 172-175 83 POE, Edgar Allan. Storyteller: Seven Stories Adapted from Edgar Allan Poe [online]. 2. vydání. Washington, D.C.: Office of English Language Programs, 2013. [cit. 2020-06-29]. ISBN 978-1-624-25061-3. Dostupné z: https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/edgar_allan_poe_storyteller.pdf s. 38-63 84 POE, Edgar Allan. The Domain of Arnheim [online]. 1850 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: http://xroads.virginia.edu/~Hyper/POE/arnheim.html

https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/edgar_allan_poe_storyteller.pdf

http://xroads.virginia.edu/%7EHyper/POE/arnheim.html

24

jej nikdy nikdo nenajde) malý ostrov na ráj, kde se čas zastavil v nekonečných oslavách

a hýření, ale ten ráj je jen jedno velké panorama, jedna velká iluze.

Ještě dříve než Edogawa si koncept posedlosti přetvořením prostoru do oázy

esteticismu od Poea vypůjčil Tanizaki v jeho méně známém příběhu Zlatá smrt

(金色の死, Kondžiki no ši, 1914). V jeho případě se děj točí kolem Okamury, který je

posedlý sochami a vytvoří zahradu obklopenou těmi nejkrásnějšími z nich. Nakonec

usoudí, že jí k dokonalosti chybí ten poslední dílek a jeho šílenost ho dožene k tomu obalit

se ve zlatě. To způsobí smrt kožním udušením85 a on se tak stane vrcholným kouskem

uprostřed jeho rajské zahrady.86

2.3.3. Oscar Wilde: dekadence

Oscar Wilde (1854–1900) byl irský dramatik a spisovatel. Za svého života

pobýval hlavně v Anglii a ve Francii. Wilde byl nejvýznamnějším představitelem

anglické dekadence a dandysmu. Byl také známý svým homosexuálním vztahem

s Alfredem Douglasem, kvůli kterému byl po jeho vyplynutí na povrch odsouzen na dva

roky do vězení a který jej stál jeho pozici a pověst.87 Wilde po propuštění odjel do Francie,

kde už skoro nepsal, a nakonec zemřel chudý v pařížském hotelu na meningitidu.

Wilde za svůj život napsal mnoho významných literárních děl, básní a divadelních

her. Jeho nejznámějším dílem je sice román Obraz Doriana Graye, avšak největší vliv na

japonskou dekadentní kulturu a ero guro spatřuji v jeho divadelní hře Salome (ve fr. orig.

Salomé). Tu relativně brzy po svém vydání (1891 ve francouzštině) přeložil v roce 1907

přední představitel japonské moderní literatury Ógai Mori (森鴎外). Ten publikoval její

scénář ve zkrácené podobě v magazínu Kabuki (歌舞伎). V plné podobě byla pod

názvem Tragédie „Salome“ (悲劇『サロメ』, Higeki „Sarome“) přeložena o dva roky

později Aijúem Kobajašim (小林愛雄).88

Salome je biblická postava, dcera Herodias a nevlastní dcera tetrarcha Heroda

Antipy. Nový zákon říká, že Salome za svůj tanec Herodes přislíbil cokoliv si bude přát

85 Kvůli zlatým plátům nemohla jeho kůže respirovat, což se mu stalo osudným, stejně jako Jill Mastersonové v Goldfingeru. 86 TANIZAKI, Džun’ičiró. Kondžiki no ši [online]. 1993 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://www.aozora.gr.jp/cards/001383/files/57442_65221.html 87 HERCOGOVÁ, Jana. Dandysmus jako životní styl. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav etnologie. s. 18 88 Dai rokkan: Wairudo-šú, Geidžucu no tame no geidžucu ga seiricu šita džidai. In: Ozorasha [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné z: https://www.ozorasha.co.jp/nada/cdrom06.html


https://www.ozorasha.co.jp/nada/cdrom06.html

25

a ona požadála o hlavu Jana Křtitele. Bylo to na popud její matky, protože Jan Křtitel

poukazoval na neplatnost jejího sňatku s Herodem.89

Wilde ve své hře Salome staví do role femme fatale. Je objektem nenaplněné lásky

ze strany mladého Syřana, který spáchá sebevraždu při pohledu na ni když Salome

oznamuje Janu Křtiteli (ve Wildově hře se jménem Jochanaan), že jej políbí. Je objektem

mužského pohledu a při svém svůdném „tanci sedmi závojů“ očaruje tetrarchu Heroda

natolik, že jí dokonce slíbí polovinu svého království, bude-li si to přát. Salome ale

neustoupí ze svého požadavku a nakonec i přes značnou nevoli Herodes

nechá dekapitovat objekt její touhy, Jochanaana. Salome pak drží jeho hlavu a v poslední

scéně před svou smrtí jej líbá se slovy: „Teď jsem zlíbala tvá ústa, Jochanaane, zlíbala

jsem ústa tvá. Na tvých rtech byla hořká chuť, byla to chuť krve, byla to chuť lásky? Říká

se, že láska je hořká – leč toť je lhostejno, lhostejno, zlíbala jsem ústa tvá, Jochanaane,

zlíbala jsem ústa tvá.“.90

Souvislost s ero guro vidím v Sada Abe incidentu, (viz podkapitola 2.3.) kdy obě

femme fatale zabily své vyvolené muže. Zaprvé, protože je milovaly a zadruhé, protože

živí by jim nikdy nepatřili. V neposlední řadě si s sebou také odnesly jen část z těl jejich

milenců.

Hmatatelným spojením Wildovy hry s ero gurem jsou také dvě ilustrace

soudobého japonského umělce Takata Jamamota (山本タカト). Na jedné z nich

s názvem Salome (サロメ, Sarome) vyobrazil Salome s rozkročenýma nohama v jejichž

středu leží Jochanaanova hlava (Obr. P9). Druhá z nich, pojmenovaná Políbím tě,

Jochanaane (お前に接吻するよ、ヨカナーン, Omae ni seppun suru jo, Jokanán)

ukazuje závěrečnou scénu, kde Salome Jochanaanovu hlavu drží blízko svých úst (Obr.

P10). V obou případech jsou ilustrace vyvedeny v Jamamotově gotickém, strnulém stylu

s abstraktními detaily v pozadí a podivným šupinovým útvarem obklopující Salomino

nahé tělo. Celou scénu dokresluje rudý měsíc potřísněný Jochanaanovou krví.

89 Encyclopaedia Britannica. Salome. In: Encyclopaedia Britannica [online]. 14. 05. 2020 [cit. 2020-06-30]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Salome-stepdaughter-of-Herod-Antipas 90 WILDE, Oscar. Salome [online]. Přeložil Otakar THEER. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. [cit. 2020-06-30]. ISBN 978-80-7602-423-6. Dostupné z: https://eknizky.sk/wp-content/uploads/2019/07/salome.pdf, str. 78

https://www.britannica.com/biography/Salome-stepdaughter-of-Herod-Antipas

https://eknizky.sk/wp-content/uploads/2019/07/salome.pdf


26

3. Vymezení pojmu ero guro a analýza jeho prvků

3.1. Definice pojmu ero guro nansensu

Ero guro nansensu, zkráceně ero guro, je pojem označující japonský umělecký

směr, který vznikl v 20.–30. letech minulého století. Tento pojem vznikl složením tří

běžných anglických slov s japonskou výslovností, erotic (ero), grotesque (guro) a

nonsense (nansensu).

Jak již tato tři slova napovídají, ero guro se zabývá dekadentními tématy s těmito

třemi aspekty.

1. Erotikou v jejím širokém slova smyslu, včetně fetišů a deviací, které s ní úzce

souvisí. Ero guro útočí na erotický pud člověka, na jeho živočišnou stránku a

skryté perverzní touhy.

2. Groteskností, znázorněnou obsahově nebo formálně. Ero guro se v divákovi

snaží vyvolat emoční odezvu. Ta může být zprvu negativní (např. znechucení,

zděšení), posléze však může přejít i k pozitivní reakci (pobavení).

3. Bizarností, která nás nutí se zamyslet nad smyslem celé kompozice, dumat nad

jejím skrytým významem schovaným za všemi nesmysly, které prvotně útočí

na naše vjemy (hlavně ten vizuální). Ero guro si také hraje s absurditou

a tabuizovanými tématy, které servíruje s notnou dávkou zvráceného humoru.

V souvislosti s výše jmenovanými aspekty však nelze opomenout mnohdy

přítomné násilí a smrt, které nemálo jdou ruku v ruce se zvrhlou stránkou erotiky, kde

postavy groteskně umírají bolestivou smrtí za bizarních podmínek. Ačkoliv existuje

nespočet uměleckých děl, kdy je zobrazované násilí a erotika slouží pouze pro jejich

shock value, zdaleka není výjimkou, že zastává důležitou funkci jakožto prostředek

sociokulturního komentáře doby.

To vše je projektováno do scény s hlavní hrdinkou, moga, která v průběhu doby

mění svůj vzhled a ošacení, ale její role jakožto múzy, vypravěčky a hlavní aktérky celého

ero guro cirkusu zůstává neměnná. Je osvobozena od sociálních konstruktů. To ona dává

smysl celé kompozici při probádávání své sexuality v groteskně nesmyslném světě.

Ero guro se staví do opozice k „vysokému“, tradičnímu umění (上品, džóhin),

oslavováním umění „nízkého“, konzumního (下品, gehin). To je v moderní japonské

27

masové kultuře např. manga.91 Manga je také jedním z hlavních využívaných médii pro

ero guro tvorbu.

3.2. Ero: erotika, fetišismus a tabu

3.2.1. Erotika versus pornografie

Erotika v umělecké tvorbě žánru ero guro může být explicitně zobrazená, ale také

pouze implikovaná. Neměla by ale nikdy sklouznout k pornografii. Zde je tedy namístě

jasně definovat rozdíl mezi erotikou a pornografií. Erotika je na rozdíl od pornografie

společensky akceptovanější. Erotický materiál je oceňován pro jeho estetickou hodnotu

a neslouží primárně k sexuální gratifikaci. Erotika oslavuje nahé lidské tělo a lidskou

sexualitu. Erotika divákovi (čtenáři) přibližuje krásu sexuálního aktu, a přitom se

nesnižuje k degradaci a sexuální objektivizaci, ve většině případů, žen. Pornografie se

snaží přinést rychlé vyvrcholení, avšak erotika přináší hlavně umělecký zážitek.92

3.2.2. Ženská sexualita

Sada Abe, která se proslavila svým ukázkovým ero guro zločinem, měla podle

svědectví svého bývalého milence Kasahary nenasytitelný chtíč. Část jeho výpovědi

zněla: „Nebyla spokojena, pokud jsme se nemilovali dvakrát, třikrát, čtyřikrát za noc.

Nebylo pro ni přijatelné, abych neměl svou ruku na jejích intimních partiích celou noc.“93

Ústředním bodem však není její sklon k nymfomanii, ale její vztah ke své

sexualitě a rovnost mezi partnery. Tento vztah ke své přirozené sexualitě sdílí i dívky

(ženy) v ero guro tvorbě. Otevřeně masturbují, mají sex (s více partnery) a líbí se jim to.

Toto bylo velice neobvyklé a v patriarchální japonské společnosti, kdy posláním ženy

bylo být „dobrou ženou a moudrou matkou“ (良妻賢母, rjósai kenbo), odsuzováno.

91 KINSELLA, Sharon. Adult Manga: Culture and Power in Contemporary Japanese Society. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2000. ISBN 0-8248-2317-6. s. 5, 200 92 SELTZER, Leon F. What Distinguishes Erotica From Pornography? In: Psychology Today [online]. 06. 04. 2011 [cit. 2020-06-10] Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/intl/blog/evolution-the-self/201104/what-distinguishes-erotica-pornography 93 JOHNSTON, pozn. 55, s. 166

https://www.psychologytoday.com/intl/blog/evolution-the-self/201104/what-distinguishes-erotica-pornography


28

3.2.3. Fetišismus a tabu

Erotické fetiše a tabuizovaná témata se v ero guro tvorbě hojně objevují právě pro

svou kontroverzi. Nejvíce fetišizovanou skupinu (nejen) v ero guro tvorbě tvoří mladé

dívky, často studentky vyšší střední školy džoši kókósei (女子高校生), zkracováno na

džoši kósei, nebo také JK (女子高生). Jsou ztělesněním japonského ideálu kawaii, tj.

roztomilosti, nevinnosti94 a mládí.95 Tato obsese s kawaii vede až k pedofilním sklonům,

kdy jsou objektem sexuální touhy malé holčičky, čemuž přispívá i popularita aidoru96,

včetně těch dětských.

V Japonsku není sexualizace dětí tabuizována do stejné míry jako je tomu

v západních zemích s křesťanskou tradicí (viz rorikon97), v roce 2014 byl však schválen

zákon o zákazu držení dětské pornografie, který se ale nevztahuje na pornografii

kreslenou.98

Mladé, nevinné dívky jsou v ero guru nejčastěji vyobrazeny svázané ve stylu

tradičního japonského umění bondáže šibari (縛り), nebo také kinbaku (緊縛). Jeho

estetická hodnota ve spojení s nahým ženským (mužským) tělem celkové kompozici

dodává na erotičnosti. Šibari vzniklo v době Edo, v dnešní době je šibari však již velmi

známo a praktikováno po celém světě.

V neposlední řadě je to ironicky fetišizace homosexuality (v tomto případě

mužské). V japonské historii byl systém mužské homosexuality (男色, nanšoku či

danšoku) mezi japonskými mnichy později rozšířen i do samurajské vrstvy.99 Samurajský

koncept se skládal z fixované struktury staršího, zkušenějšího muže nendža,

„milujícího“ a adolescentního chlapce čigo (v samurajském kontextu wakašú),

„milovaného.“100 S westernizací Japonska v době Meidži se však homosexuální aktivity

94 Ve skutečnosti JK nejsou zas tak nevinné. Není výjimkou, že japonské školačky potají poskytují sexuální služby za peníze. 95 LEHENNY, David. Think Global, Fear Local: Sex, Violence, and Anxiety in Contemporary Japan. Ithaca, London: Cornell University Press, 2006. ISBN 9780801475344. s. 76 96 Japonský idol, hvězdička zábavního průmyslu. 97 Rorikon (lolicon) neboli lolita complex je sexuální náklonnost k prepubescentním holčičkám, většinou se užívá ve spojitosti s kreslenými médii. 98 AMADA, Jú. Recent Legislation in Japan No.2 “Criminal Regulations Regarding Child Pornography in Japan: Revisions to the Child Pornography Act and Related Issues”. In: Waseda University Institute of Comparative Law News [online]. 05. 07. 2016 [cit. 2020-06-11]. https://www.waseda.jp/folaw/icl/news-en/2016/07/05/5505/ 99 FURUKAWA, Makoto. The Changing Nature of Sexuality: The Three Codes Framing Homosexuality in Modern Japan. Přeložil Angus LOCKYER. U.S.-Japan Women's Journal. English Supplement [online]. 1994, 7, s. 99. [cit. 2020-06-12]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/42772078 100 Ibid, s. 100

https://www.waseda.jp/folaw/icl/news-en/2016/07/05/5505/



29

staly nezákonnými.101 Tento zákon měl sice platnost jen sedm let, jako tabu je ale do

určité míry vnímáno dodnes. Mezi 20. a 30. lety byla homosexualita, nyní už pod pojmem

dóseiai (同性愛) degradována na sexuální úchylku (変態性欲, hentai seijoku)102, přesně

v době rozkvětu ero gura. Její posun z veřejně akceptované praktiky do kategorie tabu

z ní udělala další obscénní prvek, čehož v literárních dílech využili přední představitelé

raného ero gura Ranpa Edogawy a Džun’ičiróa Tanizakiho.

3.3. Guro: Grotesknost a destrukce formy

Grotesknost v ero guro je hlavním komponentem pro svůj impakt a shock value.

Grotesknost v ero guro způsobuje prvotní dojem znechucení nebo šoku, který na jednu

stranu odrazuje, ale na druhou stranu nás přitahuje k tomu podívat se znovu.103

Goehrke ukotvuje grotesknost v ero guro jako „někoho nebo něco, co se snaží být

tím čím není“104. Pokračuje tím, že grotesknost je definována destrukcí formy, která je

proměnná. Destrukce formy a její proměnnost se v ero guro projevují často jako vady na

fyzickém těle (postižení, deformace, zjizvení, ohavnost, špína apod.). Silverberg

grotesknost připisuje Soedově vizi kultury nejnižších vrstev společnosti Asakusy

předválečné doby; žebrákům, vandrákům, pouličním prodavačům, mladistvým

delikventům a „divnolidem“ (včetně cizinců). 105 Kromě vyjmenovaných skupin sem

patřily i prostitutky a žebračky. Proto bývá ero guro zasazováno také do prostředí cirkusu,

kde se z ulic tito „divnolidi“ a „monstra“ scházeli. Přední výtvarník a mangaka106 Suehiro

Maruo si často vybíral zrovna cirkus jako jeviště pro jeho ero guro mangy a ilustrace.

Dále lze grotesknost chápat jako dekompozici lidského těla, kdy je jeho forma

převrácena naruby, jeho orgány na nesprávných místech a z obyčejného člověka se stává

groteskní monstrum. Tento styl je příznačný např. pro Šintaró Kaga, který dekomponuje

těla mladých školaček, obnažuje jejich tělo zevnitř a někdy z jejich obličeje udělá třeba

ruské kolo.

101 Ibid, s.108 102 Ibid, s. 99 103 GOEHRKE, April M. Ero ka? Guro nanoka? Erotic Grotesque Nonsense and Escalation in Mass Culture. New York, 2018. Disertační práce. New York University. Department of East Asian Studies. ISBN 978-0-438-17132-9. s. 10 104 Ibid, s. 10 105 SILVERBERG, pozn. 6, s. 206 106 Autor kreslených komiksů manga.

30

V neposlední řadě se mohou projevovat i jako nadpřirozené bytosti jako jsou upíři,

monstra, démoni, neživí. Z japonské mytologie značnou část tvoří tzv. jókai (妖怪).

Přední autor výtvarného ero guro Tošio Saeki byl známý tvorbou děl s prvky z japonské

mytologie.

Groteskní je mimo jiné také hra s kontrasty. Ve většině děl se objevuje krásná

žena nebo dívka – „kráska“ (美女, bidžo či 美少女, bišódžo) a „zvíře“ (např. muž

s nějakým defektem, nadpřirozená bytost, aj.). Tento střet krásy a ošklivosti vytváří půdu

pro grotesknost, kterého ve svých dílech využíval i spisovatel Ranpo Edogawa.

3.4. Nansensu: Eskalace a zvrácený humor

Ero guro nansensu bývá zkracováno na ero guro, avšak nansensu je

neopomenutelnou součástí celého zážitku. Nesmyslnost v ero guro na základě odpovědí

dvou předních tvůrců (předem zmíněných Kaga a Marua) popisuje Goehrke jako extrém

(過激, kageki) a eskalaci (エスカレート, esukaréto). To znamená posun intenzity

erotického a groteskního do takové míry, kdy se stává humorným, směšným.107

Tento zvrácený humor lze najít i mimo klasickou ero guro tvorbu. Jako příklad

poslouží BL108 hra (a později i anime) s názvem Gakuen Handsome, která oslňuje svým

nízkorozpočtovým designem postav a prostředí, ale hlavně aplikováním všemožných

stereotypů typických pro daný žánr. Pomyslným vrcholem nesmyslnosti téhle hry je scéna

kdy seme, představující mužskou stranu v homoerotickém vztahu v záchvatu šílenství

probodá ukeho svou ostrou bradou (Obr. P11), kvůli čemuž uke vykrvácí k smrti. Semeho

vzhled, obzvlášť pak jeho ostrá brada v Gakuen Handsome je karikaturou nerealistického

ideálu macho muže s extrémně širokými rameny, přehnaně velkými dlaněmi a dlouhými,

úzkými obličeji s velmi ostrými rysy v některých BL mangách.

Dalším aspektem nansensu je jeho vědomý přesah společensky akceptovatelných

mezí. Společnost pohlíží na nansensu humor jako na něco nekultivovaného, což mu dává

možnost nahlížet na společnost z dálky, ukázat a kritizovat její nedokonalosti.109

Vezměme si jako příklad podivnou televizní soutěž pořadu Tokui Jošimi no čakku

orosetéja (徳井義実のチャックおろせて〜や), kde se soutěžící mužského pohlaví

107 GOEHRKE, pozn. 102, s. 29 108 Boys love je žánr šódžo mangy zobrazující (většinou stereotypním a nerealistickým způsobem) mužské homosexuální vztahy. Může a nemusí být explicitní. 109 Ibid. s. 62-63

31

snaží pro výhru milionu jenů získat alespoň 90 bodů ze sta zpíváním karaoke písní,

přičemž je rukou uspokojují herečky pornografických filmů.110

Paradoxem je fakt, že ve stejné zemi byl teprve v roce 2014 schválen zákon

zakazující držení a distribuci dětské pornografie a umělkyně Megumi Igaraši vystupující

pod pseudonymem Rokudenašiko (ろくでなし子), která se svým uměním snaží o

destigmatizaci ženských intimních partií v japonském prostředí byla zatčena za

obscénnost.111

3.5. Násilí a smrt v ero guro

Násilí a smrt nejsou vždy přítomny v ero guro. Někdy je guro nesprávně

interpretováno jako anglické gore112. Pokud už ale násilí a smrt v ero guro jsou, je to

kvůli jejich schopnosti upoutat divákovu pozornost. Explicitní vyobrazení krve a

vnitřních orgánů přidává další vrstvu šokujícího materiálu a celá kompozice je o to více

grotesknější kvůli náhlé destrukci formy zdravého lidského těla. Smrt ve formě např.

kostlivců a lebek zase přidává aspekt překročení hranice destrukce formy; jedná se o její

kompletní změnu.

Násilí a smrt v ero guro může představovat produkt jejich fetišizace, např. výše

zmíněná erotická asfyxie. Sada Abe, která při sexu škrtila a nakonec uškrtila svého

milence a poté mu uřízla penis, značně inspirovala ero guro hnutí.113 Jedním z kořenů ero

guro je i muzan-e, dřevoryty znázorňující zabíjení a mrzačení v období Edo.

Ačkoliv může násilí a smrt v ero guro sloužit jako další aspekt grotesknosti,

nezřídka se jedná o prostředek sociokulturního komentáře anebo výzva k zamyšlení se

nad násilím páchaným ve skutečném světě. Reálným příkladem je násilí pro násilí, které

páchala japonská císařská armáda v Nankingu.

110 Čúto riaru Tokui no ogerecu bangumi ga kaigai de endžó: Sekuší džojú no karaoke taikai ga „Nihon no kjóki“ to hódó. In: Excite njúsu [online]. 17. 04. 2015 [cit. 2020-07-29]. Dostupné z: https://www.excite.co.jp/news/article/Mogumogunews_1016/ 111 BRASOR, Philip. The vagina on trial: more absurd than obscene. In: The Japan Times [online]. 28. 05. 2016 [cit. 2020-07-29]. Dostupné z: https://www.japantimes.co.jp/news/2016/05/28/national/media-national/vagina-trial-absurd-obscene/ 112 Explicitní vyobrazení násilí a krve. 113 JOHNSTON, pozn. 55, s. 99-104

https://www.excite.co.jp/news/article/Mogumogunews_1016/

https://www.japantimes.co.jp/news/2016/05/28/national/media-national/vagina-trial-absurd-obscene/


32

3.6. Ero guro jako sociální reflexe

Někteří ero guro umělci zůstávají věrni svým dekadentním kořenům a jejich díla

se nesou v duchu esteticismu114 nebo lartpourlartismu115, tzn. bez „vyššího“ cíle diváka

moralizovat a bez potřeby své umění nějak ospravedlňovat.

Někteří autoři naopak ero guro využívají k zachycení zeitgeistu dané doby

za pomocí parodie, satiry a ironie. Temnou stránku zeitgeistu modernizace Japonska

v době Taišó zachytil spisovatel Džun’ičiró Tanizaki (谷崎潤一郎) ve svém románu

Bláznova láska (痴人の愛, Čidžin no ai). V něm satirizuje posedlost západní kulturou a

fetišizaci Západu ve 20. letech 20. století. Protagonista Džóži chce z mladé Naomi

s euroasijskými rysy vychovat „naprosto rovnocennou kopii západní ženy“116, perfektní

moderní dívku moga. Ta se nejdřív ochotně učí, avšak jak čas postupuje, stává se čím dál

více svéhlavou a nakonec je to ona, kdo si Džóžiho „vychová“ podle svého. Modernismus,

který moga reprezentuje je koneckonců pouhou napodobeninou západní modernosti.117

V 21. století lze sociokulturní komentář doby najít v umělecké tvorbě Makota

Aidy, kterou konkrétněji rozeberu v další kapitole.

114 Esteticismus představuje umělecký směr, který nadřazuje krásu nad vše ostatní, umění je hodnotné, právě protože je krásné. 115 Lartpourlartismus, z francouzského l’art pour l’art (umění pro umění) je radikální odnoží esteticismu, podle kterého umění existuje jen samo pro sebe a je nemá jiný cíl ani morální relevanci. 116 SUZUKI, Tomi. Narrating the Self: Fictions of Japanese Modernity. Stanford: Stanford University Press, 1996. ISBN 9780804731621. s. 167 117 Ibid. s. 169

33

4. Případové studie ero gura v médiích

4.1. Literatura: Ranpo Edogawa

Ranpo Edogawa (江戸川乱歩, 1894-1965), vlastním jménem Taró Hirai

(平井太郎) vytvořil svůj pseudonym z jména amerického romantika Edgara Allana Poea.

Je znám pro své detektivní povídky s geniálním amatérským detektivem Akečim

Kogoróem (明智小五郎) inspirovaným Poeovým Augustem Dupinem a Doylovým

Sherlockem Holmesem. Jak ve své době, tak i dodnes je stále hojně čteným spisovatelem,

který svými příběhy s motivy zvrácené erotičnosti, bizarnosti a groteskna proslavil ero

guro v rané Šówě. Je po něm také pojmenována cena za nejlepší detektivní příběh

udělovaná každoročně od roku 1955.

4.1.1. Imomuši (1929)

Imomuši (芋虫) (Obr. 1), česky Housenka, je Edogawova krátká povídka

nedetektivního charakteru. Poprvé byla otisknuta v magazínu Šinseinen (新青年) v roce

1929, avšak o deset let později byla zakázána.118 Imomuši bylo adaptováno do mangy

Suehira Marua a zfilmováno v roce 2010 režisérem Kódži Wakamacuem (若松孝二,

1936-2012) pod názvem Kjatapirá (キャタピラー).

Imomuši vypráví příběh o nadporučíkovi Sunagovi (須永中尉), který se z války

vrátí živý, ale za cenu amputace všech končetin, zohyzdění z popálenin, hluchoty a

němoty. Je však oslavován jako válečný hrdina, jsou mu uděleny medaile a je o něm

napsán pochvalný článek v novinách. Žije teď v menším domku vedle patřícím jeho

nadřízenému generálmajorovi Wašiovi (鷲尾老少将) se svou manželkou Tokiko (時子),

která se o něj stará.

Život plyne pomalu pro Sunagu a Tokiko. Tokiko nejdřív pilně vykonává svou

povinnost manželky, obzvlášť když ji a jejího manžela Wašio chválí, ale postupně se

těchto slov začíná obávat. Tokiko totiž konzumuje její perverzní touha trýznit svého

nemohoucího manžela. Sunaga nejdříve intenzivně projevuje city a vůli, žárlí a vzdoruje.

Také mu zůstala sexuální touha a znásobil se sklon k obžerství, jelikož nic jiného než jen

118 UCHIYAMA, Benjamin. Japan's Carnival War: Mass Culture on the Home Front. Cambridge University Press, 2010. ISBN 9781107186743. s. 145-146

34

souložit a jíst dělat nemohl. Někdy požaduje své medaile a zarámovaný novinový článek,

které mu připomínají jeho úspěchy. Jindy zase komunikuje s Tokiko, obzvlášť když po

ní něco chce. Nejdříve nesrozumitelnými skřeky, později je píše roztřesenou katakanou

tužkou, kterou drží v ústech na papír.

Po nějakém čase ovšem upadne do apatie a celé dny jen kouká do stropu, což

jednoho dne Tokiko velice rozčílí. Z pěti smyslů mu zůstaly pouze zrak, hmat a chuť a

Tokiko ho v záchvatu vzteku o jeden z nich připraví. Zatlačí mu prsty hluboko do očí,

čímž přijde o zrak. Hned poté toho lituje, ale je už pozdě a Sunaga na její prosby o

odpuštění, které mu píše prstem na hruď, nereaguje. Tokiko se šla vyzpovídat k Wašiovi

a když se s ním vrátí zpět, Sunaga už v pokoji není. Zanechal jí vzkaz „odpouštím

ti“ (ユルス, jurusu) naškrábaný na pilíři u polštáře. Tokiko si oddechne, ale zároveň

pojme podezření, že by mohl spáchat sebevraždu. S Wašiem vyběhnou na dvůr, kde se

nachází stará studna a stali se svědky chvíle, kdy se v trávě rychle sune něco, co vypadá

jako obrovská housenka plazící se ve tmě. Byl to Sunaga. Překlopí své těžké tělo do

studny a s žuchnutím dopadne na její dno.

U mistra ero gura Edogawy lze očekávat, že se zde nějaké jeho prvky nachází.

Ero se nachází v sexuálním chtíči obou manželů. Nejvíce však ve fetišizaci

amputovaného těla (akrotomofilie) (a) a sadistické povaze Tokiko (b).

(a) „事実彼女の夫の須永中尉は、ひとかたまりの黄色い肉塊でしかなか

った。そして、それは奇形なコマのように、彼女の情欲をそそるも

のでしかなかった。“119 „Popravdě řečeno, její manžel nadporučík Sunaga

nebyl ničím víc než žlutým kusem masa. Vypadal jako nějaká podivně

tvarovaná káča, což ji vzrušovalo.“

(b) „彼女は一方でひどい泣き虫の癖に、妙に弱い者いじめの嗜好を持っ

ていたのだ。それに、この哀れな片輪者の苦悶は、彼女の飽くこと

のない刺戟物でさえあった。“ 120 „I když sama byla hrozný uplakánek,

podivuhodně měla zálibu v šikanování slabých. Mimoto jí bylo utrpení tohoto

politováníhodného mrzáka neutuchajícím stimulem.“

119 EDOGAWA, Ranpo. Šówa kokumin bungaku zenšú 13: Edogawa Ranpo-šú. Tokio: Čikuma šóbo, 1973, s. 313 120 Ibid. s. 317

35

Suehiro Maruo ve své manga adaptaci Imomuši celkovou perverznost ještě

vyzdvihl explicitními scénami zobrazující soulož manželů a různých sexuálních hrátek,

např. vkládání banánu do Tokikiny pochvy (Obr. P12). Pohlavní orgány sice jsou lehce

cenzurované, avšak jejich sex je detailně vykreslený.121

Guro zase pozoruji v groteskní formě Sunagy sežehnutého ohněm, bez noh, bez

rukou připomínající obrovskou žlutou housenku. V jedné části je podrobně popsáno jeho

poranění (c).

(c) „右のこめかみから頭部にかけて、醜い傷痕が這い上がっている。喉

のところがグイと抉ったように窪んで、鼻も口も元の形をとどめて

はいない。“ 122 „Od pravého spánku k horní části hlavy se táhne ošklivá

jizva. Místo, kde leží hrdlo je propadlé, jako kdyby bylo vydlabáno; ani nos

ani ústa si neudržely svůj bývalý vzhled.“

Otázkou ale je, kdo z nich je vlastně ta zrůda? Je to povrchově zohyzděný válečný

veterán nebo ona sama s jejími sadistickými choutkami ukájenými na bezbranném

invalidovi? Navrch toho se i ona mění v obtloustlou, stárnoucí ženu (d).

(d) „肥え太って脂ぎった三十女のぶざまな体“123 „nevzhledné tělo obtloustlé,

tučné třicátnice“

Nansensu spočívá v ironii, že se Sunaga sice vrátil jako válečný hrdina, ale přitom

se stal vězněm ve svém vlastním těle. Zažívá živoucí peklo. Potkal jej osud horší než

většinu nepřátel Japonska, proti kterým bojoval. Nemůže se svobodně projít a dělat věci,

které jsou pro člověka přirozené, a jeho jedinou, avšak čím dál více slábnoucí útěchou

jsou medaile a novinový článek o něm. Nakonec i o ně ztratí zájem a upadne do stavu

apatie. Neméně ironický je i fakt, že jej lékaři považují za zázrak moderní medicíny,

protože nikdo doteď taková zranění nepřežil. Přičemž ze začátku Tokiko a později i on

sám by s ohledem na jeho stav byli raději, kdyby se živý nevrátil.

Pocit bezmoci Sunagy, ve filmu příjmením Kurokawa, ještě více umocnil

Wakamacu ve svém filmu. V něm si ze svého manžela Šigeko (Tokiko) udělá svou loutku

(výstavní exemplář). Nastrojí ho do jeho slavnostní uniformy a vozí jej na dřevěném

121 MARUO, Suehiro a Ranpo EDOGAWA. Imomuši. [online]. Tokio: BEAM COMIX, 2009. [cit. 2020-07-15]. ISBN 978-4-04-726085-6. Dostupné z: https://archive.org/stream/manga_The_Caterpillar/Suehiro%20Maruo%20-%20The%20Caterpillar#page/n137/mode/2up 122 EDOGAWA, pozn. 117, s. 318 123 Ibid. s. 317

https://archive.org/stream/manga_The_Caterpillar/Suehiro%20Maruo%20-%20The%20Caterpillar#page/n137/mode/2up


36

vozíku po celé vesnici, aby se všichni podívali na „slavného“ „boha války“ (軍神様,

gunšin-sama). Ve filmu je také zobrazeno domácí násilí, které na ní páchá kvůli její

neplodnosti. Nyní je tomu naopak – je jí vydán na milost a nemilost. Z dříve obávaného

pána domu je nyní mrzák, který se musí vymočovat do nádoby a rebelovat dokáže jen

ignorováním své ženy anebo úmyslným pomočením se.124

Povídka Imomuši se s militarizací Japonska kvůli svému obsahu stala

nevyhovující válečné propagandě, proto byla v roce 1939 zakázána.125 Moci se bít za čest

císaře a Japonsko byla ta největší pocta, jaké se japonským mužům mohla dostat. Nikdo

ale nechce vidět surovou realitu mrtvých a zmrzačených těl svých vlastních lidí, kterou

válka s sebou přináší.

Wakamacův film realisticky zobrazuje tehdejší situaci. Kurokawa (Sunaga)

v čínsko-japonském konfliktu s dalšími vojáky při obléhání města znásilní několik

čínských žen, které poté probodnou bajonetem. Je pravděpodobné, že odkazuje na zločiny

japonských vojáků při Nankingském masakru. Záběr je natočen z jeho pohledu seshora

na bezbrannou ženu, kterou znásilňuje. Nyní se ocitá v pozici bezbrannosti a kamera

zabírá pohled zezdola, jako by on byl tou ženou dívající se na svůj vlastní obličej. To mu

způsobuje noční můry. Ty jsou umocněny Šigekiným chtíčem, kdy je tentokrát

znásilňován on. K tomu jej Šigeko udeří stejným způsobem jako ji dříve bil Kurokawa.

Nakonec se zblázní a začne mlátit hlavou o zdi okolo. Poslední scény ukazují původní

záběry hrůzných výjevů z druhé světové války, hlavně shození atomové bomby na

Hirošimu a Nagasaki a kapitulační proslov císaře. Válka skončila, avšak Kurokawa se

jejího konce nedožil – leží mrtvý v jezírku.126

124 Kjatapirá [film]. Režie Kódži WAKAMACU. Japonsko: Wakamacu purodakušon, 2010. 125 UCHIYAMA, pozn. 120, s. 145-146 126 WAKAMACU, pozn. 124

37

Obr. 1. Přebal knihy Imomuši vydané nakladatelstvím Kadokawa bunko.

Dostupné z: https://bookmeter.com/books/485147

4.2. Film: Teruo Išii

Teruo Išii (石井輝男, 1924–2005) byl japonský režisér točící v žánru pinku

eiga127 a ero guro. Mezi jeho nejznámější filmy patří Kjófu kikei ningen na motivy novel

autora Ranpa Edogawy, Tokugawa onna keibacuši zaměřené na mučení a jakuzácké

Abaširi bangaiči líčící útěk z vězení.

4.2.1. Edogawa Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen (1969)

Edogawa Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen (江戸川乱歩全集恐怖奇形人間)

je film Terua Išiiho pod produkcí Tóei z roku 1969. Vypůjčuje si dějovou linii a postavy

několika Edogawových krátkých příběhů a dlouhých novel. Ty přetváří v jeden

komplexní ero guro nansensu celek.

127 Japonská vlna filmů 60.–80. let 20. století zobrazující nahotu nebo koitus, většinou s limitovaným rozpočtem. Bývají natáčeny v krátkém časovém rozmezí.

https://bookmeter.com/books/485147

38

Příběh se odehrává v roce 1925, kdy se hlavní postava Hirosuke Hitomi

(人見広介) ocitne v psychiatrické léčebně, kde se jej snaží uškrtit holohlavý muž. Hitomi

jej však přemůže a zlomí mu vaz. Po zaslechnutí záhadné ukolébavky zvenku Hitomi

uprchne a najde Hacujo (初代). Oba se snaží najít odkud pochází a Hitomi jí další den

donese svůj náčrt ostrova, načež se Hacujo rozvzpomene – je to místo jejich narození,

ostrov v Japonském moři. Než Hacujo stihne říct víc, je náhle zavražděna nožem. Hitomi

je prvním podezřelým, proto uprchne. Další scéna jej ukazuje v převleku ve vlaku, kde

zahlédne v novinách článek o smrti vlivného Genzaburóa Komody (菰田源三郎),

kterému je naprosto identický. Rozhodne se za něj vydávat, proto předstírá sebevraždu

skokem z útesu zanecháním svých geta sandálů a sešitku na jeho vrcholu.

Další scéna ukazuje pohřeb Genzaburóa. Objeví se členové domácnosti, vdova po

Genzaburóovi Čijoko (千代子), jeho vzdálená příbuzná Šizuko (静子), majordomus

Hirukawa (蛭川), kojná a tři služky.

Mnichové najdou Hitomiho v bílém kimonu Genzaburóa ležící mimo svou rakev

uprostřed hřbitova. Zjistí se, že je naprosto zdravý. Hitomi je nyní pánem domu Komada,

avšak nedokáže setřást paranoiu, že jej manželka Genzaburóa Čijoko a ostatní služební

prokoukli.

Při rodinné oslavě jej osloví Genzaburóova příbuzná Šizuko s tím, aby se dostavil

na tajnou schůzku, kam přijde. Zanedlouho Šizuko přijde výhružný dopis přesně

popisující jejich rendez-vous. I Čijoko obdrží podobný dopis. V průběhu té noci Čijoko

náhle zemře za podivných okolností.

Indicie je zavedou na ostrov otce Genzaburóa. Vydají se na něj Hitomi

s Hirukawou, Šizuko a sluhou Šinkičim. Tam si Hitomi vzpomene, že je to jeho rodiště.

Džogoró Komoda (菰田丈五郎) si myslí, že je to Genzaburó a provede jej. Cestou

potkávají podivné kreatury, načež se Hitomi vzdálí a dojde k chatce ze které slyší tu

samou ukolébavku. Tam najde krásnou mladou dívku Hideko (秀子) chirurgicky

připojenou k zohyzděnému muži.

Objeví se Džogoró a provede jej ulicí s dalšími různě deformovanými lidmi, které

on stvořil. Jeho pobočník dodává, že po dokončení tohoto ostrova budou tito lidé

vypuštěni do měst a stanou se vládci země. Džogoró mu poví, že jej čeká stejný osud

rukama svého mladšího bratra studujícím chirurgii v Tokiu. Hitomi si na základě shody

Džogoróova vyprávění o mladším bratrovi s okolnostmi svého života uvědomí, že to on

je ten mladší bratr Genzaburóa.

39

Vyjde najevo, že Hacujo měla za úkol jej přilákat na tento ostrov a že Hideko je

její mladší sestra. Hitomi slíbí svou poslušnost, pokud jej Džogoró nechá oddělit Hideko

od zohaveného muže. Džogoró je zavede do své hrůzné laboratoře s dalšími svými

experimenty, kde jsou odděleni. To vše zvenčí zahlédne Šinkiči.

Uběhne měsíc a Hitomi s Hideko mají milostný poměr. Džogoró je sleduje a poté

je zavede spolu s Hirukawou a Šizuko do hluboké jeskyně, kde drží svou ženu. Džogoró

vypráví události před příchodem na ostrov. Nejkrásnější žena široko daleko si Džogoróa

vzala, avšak pohrdala jím a nechtěla s ním být viděna na veřejnosti. Také jej požádala,

aby najal jejího bratrance Hajašidu jako majordoma, ve skutečnosti za účelem sexu.

Džogoró je přistihl při aktu. Toki otěhotněla, Džogoró těhotnou Toki i jejího milence

Hajašidu přivedl na tento ostrov. Uvěznil je v jeskyni, kde Hirukawa zemřel, ale Toki

přežila díky pojídání krabů.

Džogoró také vysvětluje svůj plán. Své syny držel na ostrově do věku tří let. Poté

poslal staršího Genzaburóa do domu Komodů, aby se stal pánem domu. Mladšího poslal

na studium medicíny, primárně chirurgie za účelem jeho pozdějšího zneužití k vytváření

ještě sofistikovanějších zdeformovaných lidí. Po Hajašidově smrti Džogoró najal

ošklivého muže s hrbem, aby Toki znásilnil. Narodily se jí další dvě dcery Hacujo a

Hideko. Pak sešil zohyzděné dítě Takešiho zády k Hideko. Vyjde najevo, že Hirosuke a

Hideko jsou nevlastní sourozenci, tudíž spáchali incest.

Džogoró ví, že bez něj nedokáží z jeskyně vyjít, a tak nutí Hitomiho, aby vytvářel

zdeformované lidi. Hirukawa s jeho milenkou Šizuko prosí o odpuštění, ale Džogoró ví

o jejich zradě. V tom se objeví Šinkiči, ve skutečnosti detektiv Kogoró Akeči, který jim

vyloží svou dedukci.

Ta zní následovně: Jednoho dne si Akeči všiml reklamy na pronájem místnosti,

která zmizela na jeden den a zase se objevila. Recepční mu řekla, že hned ten den, jak

pronajímatel našel kolem 200 uchazeček o práci, podnájem zrušil. Po několika dnech na

policii přišlo hlášení o několika zmizelých dívkách přesně v samý den pronájmu. Jedná

se o obyvatelky ostrova.

Hirukawa je pozval na přivítací večírek a nahnal je do cely podplacené

psychiatrické léčebny než je převezl na ostrov. Tam si na nich vybíjel své perverzní

choutky. V této instituci byl také uvězněn Hitomi, který na jeho rozkazy měl být zabit

holohlavým mužem, avšak Hitomi jej přemohl. Hirukawa, pózující jako majitel cirkusu

poté přistihne Hacujo jak se Hitomimu chystá říct závažné informace a usmrtí ji přesně

hozeným nožem. Šizuko přišla na jeho činy a stala se jeho komplicem.

40

Akeči zjistí, že se někdo vydává za zesnulého Genzaburóa, a tak se infiltruje se

do domu Komadů. Při vyšetřování domu Akeči zpozoroval siluetu na trámech pod

střechou, kde byl vstup do podkroví. Šizuko sobě a Čijoko poslala ony výhružné dopisy,

aby dodala na věruhodnosti. Jejich plánem bylo zabít „Genzaburóa“ (Hitomiho) mezerou

v podkrovních trámech nalitím jedu do jeho úst. Nešťastnou náhodou se v tu chvíli převalí

Čijoko a jed spolkne. Hirukawa a Šizuko konspirovali s úmyslem zabít oba bratry, čímž

by se Šizuko stala jedinou dědičkou jmění Komadů.

S vysvětlením od Akečiho se Džogoró rozčílí a zamíří na ně pistolí. Oba ustupují

až spadnou do vodního příkopu v té jeskyni a utopí se. Džogoró chce střelit i Hitomiho,

ale Akeči mu ukáže vyndané náboje. Džogoró uprchne. Akeči jej pronásleduje k pobřeží.

Džogoró vyhrožuje, že vyhodí celý ostrov do vzduchu.

Hitomi s Hiroko osvobodí svou matku a předají jí dopis, který má dát Akečimu,

načež se vzdálí. Akeči domlouvá Džogoróovi, přičemž se za nimi dokulhá Toki a předá

Akečimu dopis. V něm se píše, že Hitomi s Hideko nedokážou snést svůj hřích incestu,

proto se spolu odpálí do nebe. Prosí také Akečiho, aby se postaral o jejich matku. Džogoro

umírá a lituje svých činů, hlavně toho, co způsobil své ženě. Toki se skloní k

umírajícímu Džogoróovi, který jí odpouští. V tom se na nebi objevuje rudý ohňostroj

s krví a kusy těl sourozenců–milenců.128

4.2.2. Adaptované prvky z Edogawových novel

1) Démon opuštěného ostrova (孤島の鬼, Kotó no oni, 1929-30)129

Z této mysteriózní novely si Išii vypůjčuje nejvíce, především zápletku. Stejně

jako ve filmu, Džogoró, v novele příjmením Moroto (諸戸丈五郎), je hlavní záporná

postava. Je zapšklý, jelikož jej vlastní matka nenáviděla kvůli jeho ošklivosti a místo

ukolébavky od ní slýchával kletby. Rozhodne se z pomsty světu uměle vytvářet

zdeformované lidi a chystá se jimi zamořit celou zemi. Džogoró je ohavný muž nízkého

vzrůstu s obrovským hrbem a rozštěpem rtu. Džogoró ve filmu má pouze blány mezi prsty.

Jeho manželkou není krásná Toki jak je tomu ve filmu, nýbrž stejně ošklivá žena s hrbem.

Ke svému plánu potřebuje zručného chirurga, a tak posílá svého syna Mičioa Morotu

(諸戸道雄) do Tokia na studium medicíny. Tam potká vypravěče příběhu Minouru

128 Edogawa Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen [film]. Režie Teruo IŠII. Japonsko: Tóei kabušikigaiša, 1969. 129 EDOGAWA, pozn. 117, s. 3-173

41

(蓑浦), který se druží Hacujo. Mičio je homosexuál zamilovaný do Minoury, ten však

jeho lásku neopětuje. Přestože v novele je Mičio Morota deuteragonistou, ve filmu je

nahrazen Hirosukem Hitomim jakožto aspirující chirurg a Džogoróův syn.

Mičio se rozhodne také družit Hacujo pouze aby ji od Minoury rozdělil. Hacujo

však zanedlouho zemře bodnou ranou do srdce. Pachatelem je dětský trénovaný vrah

Tomonosuke (友之助) schovaný ve velké váze v jejím pokoji. Zavraždit Hacujo mu

poručil „tatínek“ (お父つぁん) Džogoró, který posléze zabije i jeho. Na rozdíl od filmu

zde zase nefiguruje žádný perverzní majordomus Hirukawa ani vzdálená příbuzná Šizuko.

Na ostrově v domě Morotů bydlí samí zdeformovaní jedinci a také „siamská

dvojčata“ krásná dívka Šú-čan (秀ちゃん) a ošklivý chlapec Kiččan (吉ちゃん). Zjistí

se, že byli uměle připojeni k sobě v raném dětství, stejně jako ve filmu Hideko (秀子) a

Takeši. Hideko je nejspíš zfilmovaná Šú-čan podle znaku 秀 v jejím jméně a také se stane

po chirurgickém oddělení Minourovou manželkou (ve filmu měla Hideko incestní vztah

s Hitomim). Šú-čan a Minoura však nejsou pokrevní příbuzní.

Ve filmu pak na ostrově všichni vstoupí do jeskyně, odkud cestu ven zná jen

Džogoró. V novele za účelem hledání Džogoróova pokladu do ní vlezou Minoura a Mičio,

jenže ztratí lano a zůstanou v ní uvězněni. Zachrání je až sluha Toku (徳), který se sem

schoval když se jej snažil Džogoró zabít shozením balvanu na loď, kde měl být i Minoura.

Ten jim také řekne, že Mičio není Džogoróův syn. Poté zahlédnou Džogoróa jak se plíží

a poté bláznivě tančí u pokladu a nevšímá si jich. Konečně najdou lano, vyjdou ven a

přivolají policii. Policie jej zatkne, ve filmu Džogoró zemře v náručí Toki.

2) Podivný příběh ostrova Panorama (パノラマ島奇譚, Panorama-tó kitan,

1926)130

V novele je stejně jako ve filmu Genzaburó pánem domu Komoda a opravdu

zemře, avšak nemá nejmenší spojitost s Hirosukem Hitomim kromě jejich naprosto

identické podoby. Hitomi je v novele zchudlý spisovatel, ne student medicíny. V obou

případech předstírá sebevraždu skokem z útesu. Sešitek na útesu ve filmu je nejspíš

odkazem na jeho manuskript nepublikované povídky RA no hanaši (RAの話), který jej

v originále prozradil. Čijoko je v obou dílech Genzaburóova žena, ale není otrávena.

V novele Hitomiho následuje na panoramatický ostrov, ovšem je velmi podezřívavá a

130 Ibid. s. 174-248

42

nakonec si je jistá, že Hitomi není její muž. Hitomi se obává odhalení, proto ji zabije a

zazdí do stěny tvořící panorama ostrova.

Nakonec je Hitomi objeven detektivem Kogoróem Akečim a spáchá sebevraždu

odpálením se do nebe. Krvavý déšť z jeho těla dopadne na celý ostrov čímž jej zničí a

obyvatelé ostrova se rozutečou. Ve filmu stejným způsobem spáchali sebevraždu

nevlastní sourozenci Hitomi a Hideko kvůli svému hříšnému milostnému poměru.

3) Lidské křeslo (人間椅子, Ningen isu, 1925)131

Hlavním tématem krátkého příběhu Ningen isu je dlouhý dopis zaslaný „vážené

paní“ (奥様, okusama). V něm jeho autor vysvětluje svoji fascinaci a lásku k ní, sedící

v masivním křesle nad kůží pokrytým dutým prostorem, ve kterém se on nachází. Na

rozdíl od Hirukawy a jeho perverzním osaháváním Čijoko sedící v křesle se tento muž

chová velice způsobně. Snaží se, aby se paní v jeho židli dobře sedělo a spalo a cítí k ní

spíše platonickou lásku, přestože se s ní chce setkat. Dopisy paní obsahují velice

podrobné detaily z jejího života v domě, čímž se Išii inspiroval u dopisů obdržených

Šizuko a Čijoko.

4) Šmírák v podkroví (屋根裏の散歩者, Janeura no sanpoša, 1925)132

Zde si Išii z této povídky vypůjčil způsob, kterým byla Čijoko zabita.

V Edogawově příběhu titulní „šmírák z podkroví“ penzionu Saburó Kóda zabije Endóa

pomocí spuštění nitky vedoucí k Endóovým ústům z díry v podkroví a nakapáním

několika kapek jedu na ni. Narafičí to jako sebevraždu, avšak Akeči tuto záhadu vyřeší a

správně jej určí jako pachatele. V Išiiově verzi takto Čijoko zavraždí Hirukawa s Šizuko.

Navíc se Hitomi domnívá, že příčinou smrti zavražděné Čijoko byla nemoc a ne

sebevražda.

Išiiho film je plný ero gura. Nicméně ero je v Kjófu kikei ningen spíše decentního

charakteru. Išii se vyvaroval explicitního vyobrazení intimních partií a sexu, přesto však

jeho film obsahuje polonahé ženy. Hned v prvním záběru vidíme ňadra polonahé šílené

ženy, která Hitomiho pronásleduje s maketou nože v cele psychiatrické léčebny. Ostatní

131 EDOGAWA, Ranpo. Edogawa Ranpo meisaku besuto serekušon II (1): Ningen isu, Janeura no sanpoša hoka [Kindle]. Tokio: Gomabukkusu kabušikigaiša, 2016. s. 2178-2569 132 Ibid. s. 974-1713

43

ženy v cele se také chovají jako pomatené, nedbajíc svého vzhledu s kimony svlečenými

do půli těla poskakují a dovádějí.

Jednou v noci v domě Komodů Hitomi prohledává dům a otevře dveře pokoje pro

služky, kde všechny tři spí. Jedna se zrovna přitulí k té vedle sebe a ta jí osahává a také

plácne po zadnici. Hitomi je chvíli pozoruje a úchylně se zašklebí. Dalo by se to však

považovat za nansensu, jelikož je to spíše vsuvka pro odlehčení. V průběhu filmu je

několikrát zobrazovány intimní scény Hitomiho s Čijoko, Šizuko a později i Hideko,

avšak nikdy dále než za polibky. Také lze vidět nahé ženy v kádi při koupeli, a když je

vylekají dva zdeformovaní muži, tak se vzájemně drží a jedna se otírá o ňadra druhé.

Nejvíce nahých ženských těl je na ostrově Džogoróa, tam se spojuje ero s guro.

Ero perverznost je ve filmu realizována přes postavu majordoma Hirukawy, který

má zálibu v cross-dressingu, tzn. převléká se za opačné pohlaví. Nosí ženské šaty,

doplňky a dlouhou paruku. Přitom pojímá jakousi personu, používá afektovanou ženskou

řeč, tzv. onee-kotoba133. Také je to sadista a v cele s dívkami, které mají být převezeny

na ostrov si vybírá tu, která se mu líbí nejvíce. Té pak způsobuje nespočet mělkých

řezných ran nožem, čehož si nesmírně užívá. V neposlední řadě se rád schovává uvnitř

velkého křesla a osahává nic netušící Čijoko. Zde se inspiroval Edogawovou povídkou

Lidské křeslo, jejíž nevinnost pouhého pocitu blízkosti a nepřímých doteků přes kůži

křesla změnil v perverzní osahávání.

Guro se odvíjí od Džogoróa, tvůrce všech zdeformovaných jedinců na ostrově.

On sám má ruce s blánami mezi prsty. V originální novele je však ještě více neforemný.

Má hrb a jeho obličej je popsán jako soví a velice vrásčitý. Ve filmu jsou groteskní jeho

hrbatí poskoci, primárně jeden z nich se silným předkusem, špinavou tváří a

rozčepýřenými vlasy, který vypadá jako makak. Dále také nahé ženy chovající jako

zvířata, jako divoké šelmy nebo ryby plavoucí ve vodě, lapající po hozených kusech

chlebu. Dokonce jsou některé z nich přivázané k živým kozám. Nejpodivnější z nich jsou

postříbřené polonahé ženy a nahé, zdeformované ženy v kleci. Neméně groteskní je ostrý

kontrast mezi krásnou Hideko a zohyzděným mužem se zčernalým obličejem se kterým

jsou srostlí zády k sobě.

Když Džogoró zavede Hitomiho a „siamská dvojčata“ do své laboratoře, aby je

rozdělil, lze vidět další hrůzné exempláře jeho experimentů. Dívky se síťkami na motýly

133 Onee-kotoba (オネエ言葉) je řeč s typicky ženskými zakončeními vět a výrazy. Dnes se vytrácí, avšak v transvestitní komunitě je stále běžně používané.

44

jejichž vnitřní orgány lze vidět zvenčí, různě zohavené muže i ženy se sekanými pohyby

a nádoby s neidentifikovatelným obsahem. Oproti Edogawově novele zřejmě nízký

rozpočet a chybějící technika neumožnila propracovanější deformaci jedinců na ostrově.

I přesto dokázal Išii přinést nový, šokující guro aspekt. V jeho filmu Džogoró ponechá

svou manželku Toki a jejího milence v temné jeskyni bez vody a jídla. Po dvou týdnech

je milenec mrtvý a malí krabi pojídají jeho hnisavé rozkládající se tělo (Obr. 2). Toki je

musí sníst, aby přežila. Zaprvé je to příklad nepřímého kanibalismu a zadruhé se zde

objevuje groteskní kontrast mezi krásnou Toki a faktem, že je nucena jíst ošklivé, špinavé

tvory ze zapáchajícího mrtvého těla.

Išii také nezapomíná přidat notnou dávku nansensu. Hned v úvodní scéně se šílené

ženy v cele chovají jako smyslů zbavené. Přitom v adaptovaném materiálu tato scéna není.

Dále je to komická situace u hřbitova. Starý mnich si všimne ležícího Genzaburóa

Komody (ve skutečnosti je to Hitomi) a zvedne jej načež na něj Hitomi spadne. Poté

zavolá mladšího mnicha na pomoc. Řekne mu, že mu je špatně od žaludku a ať ho odnese

do budhistického chrámu. Místo sebe na něj naloží „mrtvého“ Hitomiho, mladší mnich si

toho ale nevšimne. Mladší mnich komentuje zápach (Hitomi má na sobě kimono

mrtvého) a starší mnich mu vysvětlí, že má průjem. Poté skočí z hřbitovních schůdků a

otočí se a zakřičí, oba dva si chvíli vyměňují „mrtvolu“ až ji mladší mnich

„omylem“ políbí. Nejspíš měla mrtvola spadnout na jeho ústa, avšak špatné herecké

výkony, ať už zamýšlené nebo ne, dodávají filmu na nansensu humoru.

Nízký rozpočet a z dnešního pohledu primitivní speciální efekty přidávají

humorný aspekt u groteskních deformovaných lidí. Ženy spojené ke kozám zřejmě měly

vypadat jako by k nim byly chirurgicky připojené, avšak lze jasně rozpoznat provazy

obmotané kolem nich. Na zdeformovaných jedincích jsou použity obvazy, vata a barva a

jejich deformace vypadají velmi lacině. Nejpropracovanějšími postavami jsou zohyzděný

muž a tři dívky, kterým jsou vidět vnitřní orgány, přestože lze poznat, že se nenachází

vevnitř, nýbrž jsou nalepeny zvenčí.

Korunu tomu nasadila scéna, kdy milenci spáchají sebevraždu odpálením se do

nebe jako ohňostroj. Bez správné techniky v té době nebylo možné realisticky simulovat

výbuch lidského těla na nebi. Išii to však vyřešil po svém, tedy obrazem propojených těl

Hitomiho a Hideko na plátně, který se z ničeho nic objevil na nebi s obrazovým a

zvukovým pozadím rudého ohňostroje. Těla vybouchnou. Končetiny letí oblohou, jejich

spojené ruce nejsou rozpojeny ani výbuchem a jejich hlavy bez těl volají „Matko!“ do

širého nebe. Išii mistrně ukázal eskalaci absurdity a nereálnosti, čímž dosáhl vrcholu

45

nansensu humoru. Hitomiho smrt v Edogawavově Podivném příběhu ostrova Panorama

je popsána básnicky jako „rudá sprška“ (紅色の飛沫, kóšoku no himacu)134. Išii naopak

ukázal smysl pro humor se svým výbuchem uprostřed nebe, létajícími končetinami a

volajícími hlavami v kontrastu s vážným hudebním doprovodem.

Obr. 2. Toki držící mrtvé tělo Hajašidy pojídané kraby. Dostupné z: Edogawa

Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen [film]. Režie Teruo IŠII. Japonsko: Tóei

kabušikigaiša, 1969.

4.3. Výtvarné umění: Makoto Aida

Makoto Aida (会田誠, 1965–) je enfant terrible současné japonské umělecké

scény. Jeho kontroverzní umělecká díla za použití rozmanitých médií často parodují a

satirizují současnou dobu. Aida se primárně nevěnuje ero guru, některé jeho díla však

nesou jeho prvky. Jeho díla jsou vystavována v domácích i zahraničních institucích, např.

sólo exhibice Monument for Nothing v roppongijském Muzeu umění Mori, nebo jako

jeden z 16 japonských umělců na exhibici Bye Bye Kitty!!! pořádanou Japan Society

v New Yorku.

134 EDOGAWA, pozn. 122, s. 248

46

Aidovo časté zobrazování mladých dívek, nahých nebo v sexuálním kontextu, mu

vysloužilo nálepku misogyna a pedofila. Morita porovnává reakce na Aidovu exhibici

sexualizovaných dívek v prestižním Muzeu umění Mori s anti-korejským pochodem.

Jednomu se dostává podpory a dokonce výhry135, zatímco druhé je silně kritizováno.

Morita se táže proč je (konkrétně v Japonsku) misogynie tolerována v umění a zábavě.136

Aida mu nepřímo odpovídá v rozhovoru s Japan Society. Japonsko po válce ztratilo svou

armádní moc, čímž se stalo jakousi zženštilou, změklou, perverzní zemí.137

Nicméně hlavním důvodem je nejspíš Aidova lhostejnost k politické

korektnosti138 a odpor k podrobení svého umění společenským konvencím, stejně tak i

morálním a etickým zásadám. Ve své prezentaci na TEDx popsal své umění a svůj přístup

k němu jako „nahodilý“ (テキトー, tekitó).139 Na druhou stranu lze jeho šokující díla

vyložit jako komentář obrazu dnešního Japonska, kde je objektivizace žen a jejich těl

v médiích stále závažným problémem.140

4.3.1. Seppuku džoši kósei (1999)

Seppuku džoši kósei (Obr. 3), známé také jako Harakiri School Girls, je Aidova

ilustrace z roku 1999, která zdobí titulní stranu art magazínu Bidžucu tečó (美術手帖)

z prosince téhož roku. Aida vytvořil několik barevných variací pro tuto ilustraci. Pro svoji

práci jsem si vypůjčila tu s originálním barevným schématem. V ní využívá kontrastních

barev, nejvíce žluté, červené a zelené. Ty jí dávají distinktivní pop-art nádech a tím

vytváří kontrast s jejím morbidním obsahem.

Název Seppuku džoši kósei by se dal přeložit jako „seppuku středoškolačky“, což

jsou hlavní témata tohoto obrázku – středoškolačky a rituální japonská sebevražda, kterou

135 Cena Ango Niigatské prefektury 136 MORITA, Seija. On Racial Discrimination and Gender Discrimination in Japan: the Gap Separating the Zaitokukai March and the Aida Makoto exhibition. Přeložila Caroline NORMA. The Asia-Pacific Journal [online]. 2013, 11(22. vydání, 3), s. 1-5. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://apjjf.org/-Morita-Seiya/4123/article.pdf 137 JapanSocietyNYC, 2011, Interview with Makoto Aida – Bye Bye Kitty!!! YouTube video. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=6TvMxSX9KfE 138 Ibid. 139 TEDx Talks, 2013, TEKITÔ: Makoto Aida at TEDxTokyo (English). YouTube video. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=f7esFzxuQbI 140 AKAMACU, Reina. OP-ED: The Objectification of Women in Japanese Media. In: USC MISC News & Updates [online]. 21. 03. 2018 [cit. 2020-07-18] Dostupné z: http://www.uscmisc.org/articles/2018/3/21/op-ed-the-objectification-of-women-in-japanese-media

https://apjjf.org/-Morita-Seiya/4123/article.pdf


https://www.youtube.com/watch?v=6TvMxSX9KfE

https://www.youtube.com/watch?v=f7esFzxuQbI

http://www.uscmisc.org/articles/2018/3/21/op-ed-the-objectification-of-women-in-japanese-media

47

demonstrují en masse uprostřed ulice. Aida vypovídá, že inspirace pramení z (ko)gjaru141

dřepících v Šibuji. Připomněly mu obklíčené samuraje, kteří na základě svého kodexu

zvolili sebevraždu. Aida tímto dílem alegorizuje post-bublinovou pesimistickou náladu

společnosti 90. let, kdy exponenciálně vzrostl počet sebevražd.142

V japonském internetovém zdroji blíže specifikuje inspiraci gjaru pro Seppuku

džoši kósei: „Je to dílo, které spíše než dívčí cudnost či panenskost zobrazuje dekadentní

atmosféru trochu zkažených šibujských gjaru a ještě ji o něco víc pokrucuje.“ 143

„Zkažeností“ naznačuje všeobecné předsudky veřejnosti, která je vidí jako materialistické,

parazitující dívky propagující (provozující) prostituci.144 To nemusí být vždy pravdou,

přesto však sdílí jisté podobnosti s dekadentním taijózoku hnutím z padesátých let.

Dívek je na obrázku celkem osm (pokud jako jednotka slouží jedna hlava), z nichž

v popředí stojí vizuálně nejvýraznější z nich. Její velmi opálená pleť, typická pro

ganguro 145 ji odlišuje oproti světlejším dívkám v pozadí. Stejně tak i rovný postoj

s napřaženými pažemi nahoru a odlesk ostří meče nihontó, který drží nad sebou. Lze

usoudit, že se chystá vykonat práci asistenta (介錯人, kaišakunin), který má za úkol

setnout hlavu vykonavateli seppuku, aby netrpěl v bolestech. V tomto případě je to dívka

s rozpáraným břichem opírající se o ni zleva.

Ačkoliv zde Aida nepracuje s explicitní nahotou, vyobrazením genitálii či

sexuálním stykem, není pochyb, že toto dílo obsahuje ero. Jak jsem již zmiňovala

v kapitole 3.2., japonské školačky bývají objektem sexualizace a fetišizace. Kromě

klasických uniforem má na sobě jedna z nich ležící nalevo od ganguro gjaru japonský

141 Životní styl a módní subkultura dívek vzepřených proti zažitým morálním konvencím a standardům japonské krásy. Populární v 90. letech 20. století a raném 21. století. Mohou, ale nemusí být opálené, ve většině případů však nosí velmi barevné, až kýčovité vyzývavé oblečení, mají výrazný make-up a odbarvené, objemně natupírované vlasy. Kogjaru nosily své školní uniformy, avšak se zkrácenými sukněmi a návleky na nohy. 142 ASHCRAFT, Brian a Šóko UEDA. Japanese Schoolgirl Confidential: How Teenage Girls Made a Nation Cool. Tokio: Kodansha International, 2010. ISBN 9784770031150. s. 129, 131 143 „この作品に関して作者である会田誠は「少女の無垢性や処女性というより、ちょっと汚れた渋谷のギャルたちの退廃的な雰囲気を、さらにちょっとひねって表現したような作品。…」“ Zdroj: OKUHAMA, Arisa. Aida Makoto „‚Kacute entáteinmento datta‘ áto~Tanošii o kandžite hošii“ In: Oricon News [online]. 14. 11. 2012 [cit. 2020-07-21]. Dostupné z: https://www.oricon.co.jp/special/283/2/ 144 PAVLENKO, Věra. Vliv japonské populární kultury na západní svět. Praha, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra teorie kultury. s. 30 145 Extrémnější odnož gjaru s typickým silným opálením.

https://www.oricon.co.jp/special/283/2/

48

dívčí sportovní úbor složený z bílého trička a krátkých šortek burumá146, který také bývá

fetišizován. Implicitně se k tomu přidává i stereotypní spojitost kogjaru s endžo kósai147.

Tematické guro je v tomto případě ostrý kontrast mezi ztělesněním kawaii

roztomilými školačkami s malým kotětem v horním rohu a vším, co kawaii není.

Znázornění smrti, useknutá hlava, krev, vnitřní orgány mimo těla, řezné rány, nemravné

gjaru a tradičně maskulinní způsob sebevraždy invertuje kawaii v anti-kawaii; naprostý

opak toho jak by kawaii mělo vypadat. Vizuální guro zase leží ve stylizaci stříkající krve,

u dívky nahoře je nakreslená jako vlnky z Hokusaiových dřevorytů, u školačky vespod

zase jako abstraktní rudý útvar podobný květině. Stejně tak i vnitřnosti, které z nich

vypadávají, jsou vyvedeny v pastelových barvách (žluté, zelené, oranžové a růžové),

přestože by ve skutečnosti v této situaci běžně byly od krve. Celá kompozice balancuje

velké množství anti-kawaii elementů s čistotou provedení.

Lze zde také najít nansensu humor. Tyto dívky musí při párání svých břich trpět

neskutečnými bolestmi, ale jejich výrazy ve tváři naznačují pravý opak. Dívka napravo

od ganguro gjaru se usmívá a mrká, jako by pózovala pro skupinovou fotku s

kamarádkami, přičemž jí na chodník padají její vlastní vnitřnosti. Ta vepředu vlevo má

zase skoro až orgasmický výraz se zavřenýma očima a pootevřenými ústy. I ta vzadu

vypadá, jako kdyby byla v euforickém stavu. Disproporce mezi negativní realitou

(prožívanou bolestí) a pozitivními výrazy v jejich obličeji je natolik nesmyslná až se stává

legrační. Legrační je i malá duha vycházející z gejzíru krve dívky, která si zaráží meč do

šíje. Duha je totiž většinou spojována s pozitivy, např. s vysvitnutím slunce po dešti. Také

je reálně nemožné, aby vystříklo tolik krve a ta ještě vytvořila duhu.

Aida vytvořil toto dílo jako satiru na úpadek a vlnu pesimismu v 90. letech. Po

porážce v druhé světové válce japonský nacionalismus ustoupil do pozadí a dal průchod

rychlé industrializaci, která skončila prasknutím ekonomické bubliny. Ekonomická

destabilizace a období sociálního chaosu přispěly k ztrátě hodnot a identické krizi

Japonců, což se odrazilo ve skokovém nárůstu počtu sebevražd. Aidovy seppuku

školačky usmívající se tváří v tvář smrti zobrazují ennui a materialismus konce 90. let

minulého století a začátku 21. století.

146 GORDENKER, Alice. Bloomers. In: The Japan Times [online]. [cit. 2020-07-20]. Dostupné z: https://www.japantimes.co.jp/news/2011/02/17/reference/bloomers/ 147 Endžo kósai (援助交際) jsou peněžně nebo věcně kompenzované schůzky mladých dívek se staršími muži většinou za účelem sexu.

https://www.japantimes.co.jp/news/2011/02/17/reference/bloomers/

49

Dalším charakteristickým aspektem, který dodává dílu na „japonskosti“ kromě

zmíněných kogjaru, jsou japonské uniformy. Ty znázorňují japonský kolektivismus a

důležitost náležitosti k určité sociální skupině. Stejně jako pomíjivost módních trendů

jako je gjaru, který se rozšířil mezi školačkami, Aida zobrazuje trend masové sebevraždy

reflektující pomíjivost lidského života. To eskaloval Šion Sono (園子温) ve svém

kultovním filmu Klub sebevrahů (自殺サークル, Džisacu sákuru, 2001), kde 54

středoškolských členek klubu sebevrahů skočí pod přijíždějící vlak. Jedna ze scén zas

ukazuje spontánní rozhodnutí studentů na střeše, kdy nakonec všichni, ač někteří

nedobrovolně, z ní skočí aby „nekazili partu“.148

148 Džisacu sákuru [film]. Režie Šion SONO. Japonsko: Omega purodžekuto, 2001.

50

Obr. 3. Seppuku džoši kósei – Makoto Aida. Dostupné z:

https://www.dazeddigital.com/artsandculture/gallery/20389/8/makoto-aidas-gender-

genitor-genitalia-exhibition

https://www.dazeddigital.com/artsandculture/gallery/20389/8/makoto-aidas-gender-genitor-genitalia-exhibition

https://www.dazeddigital.com/artsandculture/gallery/20389/8/makoto-aidas-gender-genitor-genitalia-exhibition

51

Závěr

Cílem této práce bylo vymezit ero guro nansensu a zkoumat, jakým způsobem se

konkrétně projevuje ve vybraných dílech.

V teoretické části bylo ero guro představeno v historicko-kulturního kontextu.

Ero guro vzniklo z konzumní, dekadentní, svobodomyslné společnosti doby Taišó, jejíž

ikonou byly moga. S nástupem druhé světové války bylo vnímáno jako nevhodné. Po

jejím konci se v různých formách vrátilo zpět na uměleckou scénu.

Dále byly popsány vlivy západních autorů a jejich témat na něj, čemuž výrazně

napomohly překlady západních děl a zájem autorů samotných o západní literáty. Také to

bylo ukijo-e, šunga a především muzan-e, které pomohly formovat ero guro jak jej známe

dnes. Sada Abe incident zase zpopularizoval ero guro nansensu skrz rozsáhlé reportáže

v tehdejších novinách. Ve třetí kapitole jsem definovala pojmy ero, guro a nansensu,

které jsou důležité pro pochopení analýzy v praktické části.

V praktické části práce jsem provedla formální a vizuální analýzu tří vybraných

děl: knihy Imomuši spisovatele Ranpa Edogawy, filmu Kjófu kikei ningen režiséra Terua

Išiiho, a ilustrace Seppuku džoši kósei umělce Makota Aidy.

V Imomuši se objevila fetišizace amputovaného těla a sadistické tendence hlavní

hrdinky. Grotesknost se zhmotňuje přes zjizvené, nafouklé torzo Sunagy připomínající

obrovskou žlutou housenku a ošklivost těla i duše Tokiko. Nansensu ironie zase spočívá

v osudu handicapovaného válečného hrdiny, který se domů vrátí sice jako hrdina, nýbrž

za cenu uvěznění ve vlastním těle.

Kjófu kikei ningen zobrazuje lehkou nahotu a perverzní choutky jedné z postav se

zálibami jako jsou cross-dressing, sadismus a sexuální obtěžování nic netušící oběti.

Guro je pozorovatelné na tělech bizarně deformovaných obyvatelů ostrova, nejvíce však

ve scéně s krásnou ženou nucenou jíst havěť, která pojídá mrtvé tělo jejího milence.

Nansensu Išii zachytil ve vtipných situacích s laciným humorem a rekvizitami

pramenících z nízkého rozpočtu filmu. Dominantou se stala konečná scéna dvojité

sebevraždy hlavního hrdiny se svou sestrou–milenkou, ve které se spolu odpálí do nebe

a vytvoří krvavý ohňostroj s létajícími pažemi a volajícími hlavami.

Seppuku džoši zase využívá mladých dívek ve školních uniformách pro jejich

kawaii aspekt. Tyto dívky umírají vlastní rukou bolestivou smrtí spojenou s rituální

sebevraždou seppuku, kterou si s úsměvem na tváři samy způsobují. Aida vyobrazením

tohoto krvavého rituálu prováděném roztomilými školačkami mění kawaii na anti-kawaii.

52

Nansensu pak vkládá do jejich euforických výrazů nekorespondujících s předpokládanou

bolestí při provádění seppuku.

Má práce sice vymezila a ukotvila pojem ero guro nansensu včetně jeho kořenů a

vlivů, ale vzhledem k limitovanému prostoru nebylo možné zahrnout mnoho dalších děl,

které jej více či méně ovlivnily. Kvůli stejnému problému jsou v mé práci pouze tři díla,

přestože jich existuje spousta nejen v japonské mediální krajině. Ero guro je velice

komplexní umělecký směr a v navazujícím výzkumu by bylo vhodné se zaměřit i na další

mediální formáty jako manga a anime. Stejně tak by bylo zajímavé sledovat, jakým

způsobem se ero guro zhmotňuje ve skutečných incidentech, jako byl ten se Sadou Abe

v roce 1936 nebo současnější s Jukou Takaokou z minulého roku.

53

Abstrakt

Předmětem výzkumu této bakalářské práce je textová a vizuální analýza

japonského fenoménu ero guro nansensu. Primárním úkolem je jeho vymezení a zasazení

do časového, kulturního a tematického kontextu. Každému aspektu pak věnuji jednu

kapitolu. V té první představím časovou osu událostí 20. století, které se odehrávaly na

pozadí umělecké tvorby ero guro. Ve druhé kapitole se zaměřím na západní a japonské

umělecké vlivy na formaci tohoto hnutí. Větší prostor pak věnuji rozboru incidentu Abe

Sada, protože významně přispěl k popularizaci hnutí ero guro. Ve třetí kapitole se

analyticky zaměřím na vybraná díla ero guro a lokalizuji v nich tři základní prvky:

eroticismus (ero), grotesknost (guro) a nesmyslnost (nansensu).

Sekundárním úkolem této práce je analýza konkrétních příkladů literárního,

filmového a výtvarného díla z japonského uměleckého prostředí 20. století za použití

teoretických poznatků z první části. Zde se zaměřím na jejich obsahovou, vizuální a

tematickou stránku, a budu zkoumat, jakým způsobem se ero guro v daných dílech

projevuje.

54

Abstract

The research subject of this thesis is the infamous Japanese genre called ero

guro nansensu. The first objective is to define the subject within a historical timeframe

and the cultural context. In the first chapter, I will introduce the key events of 20th

century Japan that somehow correlated with the ero guro movement. In the second

chapter, I will focus on the works of Western literature and Japanese art that influenced

the formation of ero guro genre. I will focus closely on the Sada Abe incident because it

significantly contributed to the popularization of ero guro. In the third chapter I will

examine in detail the core elements of the movement: eroticism (ero), grotesqueness

(guro) and nonsensicality (nansensu).

My final objective is to dissect the ero guro phenomenon in 20th century

Japanese literature, film and artwork, based on the theoretical findings from previous

chapters. I will analyze the selected ero guro works in terms of their textual content and

visual language.

55

Bibliografie Literatura ASHCRAFT, Brian a Šóko UEDA. Japanese Schoolgirl Confidential: How Teenage Girls Made a Nation Cool. Tokio: Kodansha International, 2010. ISBN 9784770031150. ATKINS, E. Taylor. A History of Popular Culture in Japan: From the Seventeenth Century to the Present. New York: Bloomsbury Academic, an imprint of Bloomsbury Publishing, 2017. ISBN 978-1474258548. BERTHERAT, Camille. Ero guro and macabre eroticism: Eros, Thanatos and the hybrid body. Tokio, 2017. Diplomová práce. Waseda University. Graduate School of International Culture and Communication Studies. CEJPOVÁ, Lucie. Japonská subkultura otaku a její negativní konotace v éře Heisei. Brno, 2019. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Seminář japonských studií. Vedoucí práce Igor PRUŠA. EDOGAWA, Ranpo. Šówa kokumin bungaku zenšú 13: Edogawa Ranpo-šú. Tokio: Čikuma šobó, 1973. 江戸川乱歩 (1973).『江戸川乱歩集』.東京，筑摩書房，「昭和国民文学全集

13」. EDOGAWA, Ranpo. Edogawa Ranpo meisaku besuto serekušon II (1): Ningen isu, Janeura no sanpoša hoka [Kindle]. Tokio: Gomabukkusu kabušikigaiša, 2016. 江戸川乱歩 (2016)『人間椅子・屋根裏の散歩者ほか』東京，ゴマブックス株式

会社「江戸川乱歩名作ベストセレクション II（1）」, Kindle 版. EKO, Lyombe. The Regulation of Sex-Themed Visual Imagery: From Clay Tablets to Tablet Computers. Londýn: Palgrave Macmillian, 2016. ISBN 978-1-349-57781-1. GALBRAITH, Patrick W. Otaku and the Struggle for Imagination in Japan. Durham: Duke University Press, 2019. ISBN 9781478005094. GALBRAITH, Patrick W. 6 “The lolicon guy”. In: MCLELLAND, Mark. The End of Cool Japan: Ethical, Legal, and Cultural Challenges to Japanese popular culture. Londýn, New York: Routledge, 2017. ISBN 978-1138638259. GOEHRKE, April M. Ero ka? Guro nanoka? Erotic Grotesque Nonsense and Escalation in Mass Culture. New York, 2018. Disertační práce. New York University. Department of East Asian Studies. ISBN 978-0-438-17132-9. HAJAKAWA, Monta. SHUNGA: Ten Questions and Answers. Přeložil C. Andrew GARSTLE. Kjóto: International Research Center for Japanese Studies, 2013. ISBN 978-4-901558-63-1.

56

HERCOGOVÁ, Jana. Dandysmus jako životní styl. Praha, 2016. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. INAKAGI, Hisakazu a J. Nelson JENNINGS. Philosophical Theology and East-West Dialogue. Amsterdam: Brill Rodopi, 2000. ISBN 9042013915. JOHNSTON, William. Geisha, Harlot, Strangler, Star: A Woman, Sex, and Morality in Modern Japan. New York: Columbia University Press, 2004. ISBN 978-0231130523. KINSELLA, Sharon. Adult Manga: Culture and Power in Contemporary Japanese Society. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2000. ISBN 0-8248-2317-6. LABUS, David. Japonsko. 2. aktualizované vydání. Praha: Libri, 2017. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-562-0. LAU, Jenny Kwok Wah. Multiple Modernities: Cinemas and Popular Media in Transcultural East Asia. Filadelfie: Temple University Press, 2003. ISBN 978-1566399869. LEHENNY, David. Think Global, Fear Local: Sex, Violence, and Anxiety in Contemporary Japan. Ithaca, London: Cornell University Press, 2006. ISBN 9780801475344. MARUO, Suehiro a Ranpo EDOGAWA. Imomuši. [online]. Tokio: BEAM COMIX, 2009. [cit. 2020-07-15]. ISBN 978-4-04-726085-6. Dostupné z: https://archive.org/stream/manga_The_Caterpillar/Suehiro%20Maruo%20-%20The%20Caterpillar#page/n137/mode/2up MCDONALD, Naoko. Reading a Japanese Film: Cinema in Context. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2005. ISBN 978-0415497350.

PAVLENKO, Věra. Vliv japonské populární kultury na západní svět. Praha, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra teorie kultury.

POE, Edgar Allan. Havran : šestnáct českých překladů. 2., nezměn. vyd. Praha: Odeon, 1990. ISBN 802070468X. POE, Edgar Allan. Storyteller: Seven Stories Adapted from Edgar Allan Poe [online]. 2. vydání. Washington, D.C.: Office of English Language Programs, 2013. [cit. 2020-06-29]. ISBN 978-1-624-25061-3. Dostupné z: https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/edgar_allan_poe_storyteller.pdf POE, Edgar Allan. The Domain of Arnheim [online]. 1850 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: http://xroads.virginia.edu/~Hyper/POE/arnheim.html SADE, Donatien Alphonse François de. 120 dnů Sodomy. Přeložil Arnošt WOLF. [Praha]: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-391-X.



https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/edgar_allan_poe_storyteller.pdf

http://xroads.virginia.edu/%7EHyper/POE/arnheim.html

57

SAKAGUČI, Ango. Abe Sada-san no inšó [online]. 1988 [cit. 2020-06-23]. Dostupné z: https://www.aozora.gr.jp/cards/001095/files/42883_31183.html 坂口安吾（1988）『阿部定さんの印象』 (参照日 2020-06-23). SATO, Barbara Hamill. The new Japanese woman: modernity, media, and women in interwar Japan. Durham, [N.C.]: Duke University Press, 2003. ISBN 978-0822330448. SILVERBERG, Miriam. Erotic Grotesque Nonsense: The Mass Culture of Japanese Modern Times. Berkeley, Los Angeles: University of California Press, 2006. ISBN 9780520260085. SUZUKI, Tomi. Narrating the Self: Fictions of Japanese Modernity. Stanford: Stanford University Press, 1997. ISBN 9780804731621. ŠIMAZU, Naoko. Japan, Race and Equality: The Racial Equality Proposal of 1919. Londýn, New York: Routledge, 2009. ISBN 978-0415497350. TANIZAKI, Džun’ičiró. Kondžiki no ši [online]. 1993 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://www.aozora.gr.jp/cards/001383/files/57442_65221.html 谷崎潤一郎（1993）『金色の死』(参照日2020-06-29). UCHIYAMA, Benjamin. Japan's Carnival War: Mass Culture on the Home Front. Cambridge University Press, 2010. ISBN 9781107186743.

WILDE, Oscar. Salome [online]. Přeložil Otakar THEER. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. [cit. 2020-06-30]. ISBN 978-80-7602-423-6. Dostupné z: https://eknizky.sk/wp-content/uploads/2019/07/salome.pdf

Filmy

Džisacu sákuru [film]. Režie Šion SONO. Japonsko: Omega purodžekuto, 2001. 園子温『自殺サークル』（映画）. オメガ・プロジェクト，2001. Edogawa Ranpo zenšú: Kjófu kikei ningen [film]. Režie Teruo IŠII. Japonsko: Tóei kabušikigaiša, 1969. 石井輝男『江戸川乱歩全集恐怖奇形人間』（映画）. 東映株式会社，1969. Kjatapirá [film]. Režie Kódži WAKAMACU. Japonsko: Wakamacu purodakušon, 2010. 若松孝二『キャタピラー』（映画）. 若松プロダクション，2010. Online zdroje AKAMACU, Reina. OP-ED: The Objectification of Women in Japanese Media. In: USC MISC News & Updates [online]. 21. 03. 2018 [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: http://www.uscmisc.org/articles/2018/3/21/op-ed-the-objectification-of-women-in-japanese-media AMADA, Jú. Recent Legislation in Japan No.2 “Criminal Regulations Regarding Child Pornography in Japan: Revisions to the Child Pornography Act and Related Issues”. In:






58

Waseda University Institute of Comparative Law News [online]. 05. 07. 2016 [cit. 2020-06-11]. Dostupné z: https://www.waseda.jp/folaw/icl/news-en/2016/07/05/5505/ BRASOR, Philip. The vagina on trial: more absurd than obscene. In: The Japan Times [online]. 28. 05. 2016 [cit. 2020-07-29]. Dostupné z: https://www.japantimes.co.jp/news/2016/05/28/national/media-national/vagina-trial-absurd-obscene/ CHIAPPA, J. Noel a LEVINE, Jason M. Yoshitoshi's '28 Famous Murders with Verse' (1866–1867) In: Yoshitoshi.net [online]. © 2009 [cit. 2020-06-28]. Dostupné z: http://www.yoshitoshi.net/series/murders.html CURUMI, Kazuko. Some Comments on the Japanese Student Movement in the Sixties. Journal of Contemporary History: Generations in Conflict [online]. 1970, 5(1), 104-112. [cit. 2020-07-05]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/259983 FURUKAWA, Makoto. The Changing Nature of Sexuality: The Three Codes Framing Homosexuality in Modern Japan. Přeložil Angus LOCKYER. U.S.-Japan Women's Journal. English Supplement [online]. 1994, 7, 98-127. [cit. 2020-06-12]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/42772078 GORDENKER, Alice. Bloomers. In: The Japan Times [online]. [cit. 2020-07-20]. Dostupné z: https://www.japantimes.co.jp/news/2011/02/17/reference/bloomers/ IVES, Colta. Japonisme. In: The Met [online]. Říjen 2004 [cit. 2020-06-27]. Dostupné z: https://www.metmuseum.org/toah/hd/jpon/hd_jpon.htm JAMANOUČI, Hisaaki. Mishima Yukio and His Suicide. Modern Asian Studies [online]. 1972, 6(1), 1-16. [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/311983 KANÓ, Seisaku. Kacušika Hokusai no „Tako to ama“ o moša. (Saiappu-han). In: Ameba [online]. 08. 02. 2010 [cit. 2020-06-28]. Dostupné z: https://ameblo.jp/kanouseisaku/entry-10453571161.html 叶精昨【葛飾北斎の「蛸と海女」を模写。（再アップ版）】（参照日 2020-

06-28）

KITADŽIMA, Masamoto et al. Japan. In: Encyclopaedia Britannica [online]. akt. 17. 03. 2020 [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.britannica.com/place/Japan

KÓSAKA, Masataka. The Showa Era (1929–1989). Daedalus: Showa: The Japan of Hirohito [online]. 1990, 199(3), 27-47. [cit. 2020-07-02] Dostupné z: http://www.jstor.com/stable/20025315

MARÍAS, Javier. Yukio Mishima in Death. Přeložila Margaret Jull COSTA. The Threepenny Review [online]. 2006, (104), 9-10. [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/4385482




http://www.yoshitoshi.net/series/murders.html



https://www.japantimes.co.jp/news/2011/02/17/reference/bloomers/

https://www.metmuseum.org/toah/hd/jpon/hd_jpon.htm


https://ameblo.jp/kanouseisaku/entry-10453571161.html

https://www.britannica.com/place/Japan



59

MORITA, Seija. On Racial Discrimination and Gender Discrimination in Japan: the Gap Separating the Zaitokukai March and the Aida Makoto exhibition. Přeložila Caroline NORMA. The Asia-Pacific Journal [online]. 2013, 11(22. vydání, 3), 1-7. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://apjjf.org/-Morita-Seiya/4123/article.pdf OKUHAMA, Arisa. Aida Makoto „‚Kacute entáteinmento datta‘ áto~Tanošii o kandžite hošii“ In: Oricon News [online]. 14. 11. 2012 [cit. 2020-07-21]. Dostupné z: https://www.oricon.co.jp/special/283/2/ 奥浜有冴会田誠『“かつてエンターテインメントだった”アート～楽しいを感

じてほしい』（参照日 2020-07-21） ÓCUBO, Šigeru T. Post-war Development of the Japanese Economy: Development, Japanese/Asian Style. In: GSID Nagoya University [online]. 2007. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.gsid.nagoya-u.ac.jp/sotsubo/Postwar_Development_of_the_Japanese%20Economy(Otsubo_NagoyaU).pdf SELTZER, Leon F. What Distinguishes Erotica From Pornography? In: Psychology Today [online]. 06. 04. 2011 [cit. 2020-06-10] Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/intl/blog/evolution-the-self/201104/what-distinguishes-erotica-pornography SOOKE, Alastair. Sexually explicit Japanese art challenges Western ideas. In: BBC Culture [online]. 10. 10. 2014 [cit. 2020-06-28]. Dostupné z: https://www.bbc.com/culture/article/20131003-filth-or-fine-art

TOJODA, Kaori. Modanizumu bunka ni miru modán gáru. Bunka gakuen daigaku kijó: Džinbun – šakai kagaku kenkjú [online]. 2014, 22, 101-114. [cit. 2020-07-02] ISSN 21871124. Dostupné z: https://bunka.repo.nii.ac.jp/?action=pages_view_main&active_action=repository_view_main_item_detail&item_id=784&item_no=1&page_id=13&block_id=21

豊田かおり「モダニズム文化にみるモダーンガール」、『文化学園大学起紀要.人文・社会科学研究』2014 年第 22 巻（参照日 2020-07-02）

WALKER, Lee Jay. Utamaro and Impact of Japanese Art: Impressionism and Bijin-ga. In: Modern Tokyo Times [online]. 14. 07. 2016 [cit. 2020-06-27]. Dostupné z: http://moderntokyotimes.com/utamaro-and-impact-of-japanese-art-impressionism-and-bijin-ga/ „Abe Sada džiken“ kara 82 nen: Džun’ai de wa nai? Saišin šinri kantei de mietekita šinsó towa. In: Abema Times [online]. 21. 05. 2018 [cit. 2020-06-22]. Dostupné z: https://times.abema.tv/posts/4233891 Abema Times 「阿部定事件」から 82 年純愛ではない？最新心理鑑定で見えて

きた真相とは（参照日 2020-06-22）


https://www.oricon.co.jp/special/283/2/






https://www.bbc.com/culture/article/20131003-filth-or-fine-art





https://times.abema.tv/posts/4233891

60

Čúto riaru Tokui no ogerecu bangumi ga kaigai de endžó: Sekuší džojú no karaoke taikai ga „Nihon no kjóki“ to hódó. In: Excite njúsu [online]. 17. 04. 2015 [cit. 2020-07-29]. Dostupné z: https://www.excite.co.jp/news/article/Mogumogunews_1016/ チュートリアルのオゲレツ番組が海外で炎上

セクシー女優のカラオケ大会が「日本の狂気」と報道（参照日 2020-07-29） Dai rokkan: Wairudo-šú, Geidžucu no tame no geidžucu ga seiricu šita džidai. In: Ozorasha [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné z: https://www.ozorasha.co.jp/nada/cdrom06.html 第６巻ワイルド集 ―芸術のための芸術が成立した時代― （参照日 2020-06-30） De Sade’s 120 Days of Sodom declared French national treasure. In: RFI [online]. 19. 12. 2017 [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://www.rfi.fr/en/culture/20171219-de-sade-s-120-days-sodom-declared-french-national-treasure Eimei nidžúhaššúku: Kasamori O-Sen. In: Bunka isan onrain: Cultural Heritage Online [online]. [cit. 2020-06-29]. Dostupné z: https://bunka.nii.ac.jp/heritages/detail/262618 文化遺産オンライン. 英名二十八衆句笠森お仙.（参照日 2020-06-29） Fukushima accident. In: Encyclopaedia Britannica [online]. 27. 05. 2020 [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Fukushima-accident Japan profile – Timeline. In: BBC News [online]. 26. 04. 2019 [cit. 2020-07-07]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-asia-pacific-15219730 JapanSocietyNYC, 2011, Interview with Makoto Aida – Bye Bye Kitty!!! YouTube video. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=6TvMxSX9KfE Nomination archive. Nobelprize.org [online]. Nobel Media AB, © 2020 [cit. 2020-07-06]. Dostupné z: https://www.nobelprize.org/nomination/archive/show_people.php?id=12680 Salome. In: Encyclopaedia Britannica [online]. 14. 05. 2020 [cit. 2020-06-30]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Salome-stepdaughter-of-Herod-Antipas TEDx Talks, 2013, TEKITÔ: Makoto Aida at TEDxTokyo (English). YouTube video. [cit. 2020-07-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=f7esFzxuQbI

https://www.excite.co.jp/news/article/Mogumogunews_1016/

https://www.ozorasha.co.jp/nada/cdrom06.html



https://bunka.nii.ac.jp/heritages/detail/262618

https://www.britannica.com/event/Fukushima-accident

https://www.bbc.com/news/world-asia-pacific-15219730

https://www.youtube.com/watch?v=6TvMxSX9KfE

https://www.nobelprize.org/nomination/archive/show_people.php?id=12680



https://www.youtube.com/watch?v=f7esFzxuQbI

61

Příloha

Obr. P1. Ilustrace procentuálního poměru mužů a žen oblečených v japonském a západním stylu.

Dostupné z: https://bunka.repo.nii.ac.jp/?action=pages_view_main&active_action=repository_view_main_item_detail

&item_id=784&item_no=1&page_id=13&block_id=21

Obr. P2. Hokusaiův dřevoryt Sen rybářovy ženy. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Dream_of_the_Fisherman%27s_Wife#/media/File:Tako_to_ama_retou

ched.jpg



https://en.wikipedia.org/wiki/The_Dream_of_the_Fisherman%27s_Wife#/media/File:Tako_to_ama_retouched.jpg

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Dream_of_the_Fisherman%27s_Wife#/media/File:Tako_to_ama_retouched.jpg

62

Obr. P3. Moderní verze Hokusaiova Snu rybářovy ženy nakreslená Seisakuem Kanóem. Dostupné z: https://ameblo.jp/kanouseisaku/image-10453571161-10393951314.html

Obr. P4. Muzan-e dřevoryt Vražda O-Sen Kasamori ze sbírky 28 slavných veršů utrpení. Dostupné z: http://www.yoshitoshi.net/images/183/183.14.jpg

https://ameblo.jp/kanouseisaku/image-10453571161-10393951314.html

http://www.yoshitoshi.net/images/183/183.14.jpg

63

Obr. P5. Ilustrace Kazuičiho Hanawy ze sbírky Edo – Šówa kjósaku: Muzan-e. Dostupné z: http://gominekobooks.blogspot.com/2011/07/oop-bloody-ukiyo-e-in-1866-1988-rare.html

Obr. P6. Dobový novinový článek o Sadě Abe popisující její zločin. Dostupné z: https://twitter.com/jemappellety/status/733254394297225216

http://gominekobooks.blogspot.com/2011/07/oop-bloody-ukiyo-e-in-1866-1988-rare.html

https://twitter.com/jemappellety/status/733254394297225216

64

Obr. P7. Dobový novinový článek popisující planý poplach v Ginze při hledání Abe Sady. Dostupné z: https://twitter.com/jemappellety/status/736471799379034113

Obr. P8. Dobový novinový článek ukazující Sadu Abe po jejím zatčení. Dostupné z:

JOHNSTON, William. Geisha, Harlot, Strangler, Star: A Woman, Sex, and Morality in Modern Japan. (s. 116)

https://twitter.com/jemappellety/status/736471799379034113

65

Obr. P9. Salome s hlavou Jochanaana v podání Takata Jamamota. Dostupné z:

https://www.artpedia.asia/yamamoto04/

Obr. P10. Finální scéna ze hry Oscara Wildea Salome v podání Takata Jamamota. Dostupné z: https://www.artpedia.asia/yamamoto04/



66

Obr. P11. Seme probodávající ukeho svou ostrou bradou. Dostupné z: https://www.eurogamer.net/articles/2012-09-28-chin-stabbing-dating-sim-contains-the-funniest-

character-design-since-seaman

Obr. P12. Výjev Sunagy a Tokiko při erotických hrátkách. Dostupné z: Imomuši. [online]. Tokio: BEAM COMIX, 2009. [cit. 2020-07-15]. ISBN 978-4-04-726085-6. Dostupné z:

https://archive.org/stream/manga_The_Caterpillar/Suehiro%20Maruo%20-%20The%20Caterpillar#page/n137/mode/2up. (s. 77)

https://www.eurogamer.net/articles/2012-09-28-chin-stabbing-dating-sim-contains-the-funniest-character-design-since-seaman

https://www.eurogamer.net/articles/2012-09-28-chin-stabbing-dating-sim-contains-the-funniest-character-design-since-seaman



Bakalářská diplomová práce - IS MUNI

Documents