This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
83
Joža Uprka / M
ilena Dopitová / m
ěstská nábřeží / Áčka / novinky designu / A
lexander Brodsky / alchym
ie a Rudolf II. / m
ozaiky / Kacušika Hokusai
09
10 / Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně28 / Rozhovor s Milenou Dopitovou36 / Městská nábřeží
Joža Uprka
09
10 / Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně28 / Rozhovor s Milenou Dopitovou36 / Městská nábřeží
září 201190 Kč / 4,32 ¤09
9771213839008
09
A+A_9-11_obalka_oprava.indd 1 31.8.2011 15:18:06
84 art + antiques
Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy a umělecké předměty do naší tradiční podzimní aukce na Žofíně.
A+A_9-11_obalka_oprava.indd 2 31.8.2011 15:18:17
1
Obsah 9
Umění žít s uměním
obálka > Jož a Uprk a : Vá z á ní š át kU ( V ý ře z) / 1910
olej, plátno / 47,5 × 170 cm / Slovácké muzeum v Uherském Hradišti
Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, [email protected] / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, [email protected] Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, [email protected] / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Tomáš Glanc, Tomáš Hájek, Václav Hájek, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Veronika Loušová, Helena Musilová, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Filip Suchomel, Jaroslav Šerých, Magdalena Kracík Štorkánová, Ondřej Váša, Radek Wohlmuth, Terezie Zemánková / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; [email protected] / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, [email protected], www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; [email protected] / Registrace: MK ČR: E13654 ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. září 2011. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz
editorial / Houby manažerKdyž Jiří Besser před rokem nastoupil na ministerstvo kultury, zdů-
razňoval, že jako dlouholetý starosta Berouna vidí řízení ministerstva
především jako manažerský úkol. Jeho hudební a literární vkus sice
příliš důvěry nevzbuzoval (o výtvarném ani nemluvě – jako své oblíbené
umělecké dílo uvádí pražský Obecní dům), ale jako starosta byl podle
všeho úspěšný. Po roce je bohužel jasné, že Besserovy manažerské
schopnosti korespondují s jeho kulturním rozhledem.
Na přelomu května a června vydalo ministerstvo nařízení, že jeho
příspěvkové organizace (mimo jiné Národní památkový ústav, Umělecko-
průmyslové museum, Moravská galerie v Brně či Muzeum umění Olomouc)
musí do konce června předložit seznam všech plánovaných výdajů a na-
příště si jakýkoliv nákup, byť by šlo jen o kancelářské potřeby, nechat vždy
předem schválit. Když se proti tomuto „příkazu ministra kultury“ zástupci
jednotlivých organizací začali ozývat – upozorňujíce mimo jiné, že ředitel
instituce nebude moci samostatně rozhodnout ani o koupi toaletního papíru
–, ministr jim v Lidových novinách odpověděl: „No, nebude ho nakupovat
v papírnictví na rohu a nebude si brát balík domů, to je celé.“
Arogance a urážlivost této odpovědi (svým podřízeným ministr
vlastně říká, že si o nich myslí, že jsou zloději) mi přijde děsivější,
než nedomyšlenost celé věci. Jak mohou ministerští úředníci od stolu
posuzovat například potřebnost nákupu specializovaného vybavení
restaurátorských dílen? A mají vyplňováním žádostí ztrácet čas odborní
pracovníci, nebo ministerstvo počítá se zřízením dalších administrativ-
ních míst na vyřizování celé agendy?
Po necelých dvou měsících ministerstvo vydalo „změkčenou“ verzi
příkazu, která specifikuje, že nutnost schválení se týká jen nákupů nad
40 tisíc, v některých případech dokonce až nad 200 tisíc korun. Mohlo by
se zdát, že jde o vítězství zdravého rozumu. Bohužel nejde. Jednotlivé
příspěvkové organizace mají právní subjektivitu a jejich statutárními
zástupci jsou jejich ředitelé. Ministr je může kdykoliv odvolat, přičemž
to ani nemusí nijak zdůvodnit. Besserovo nové nařízení jde však ještě
dál: Místo kontrolní role se ministerstvo ujímá přímého řízení. To má
být manažerský přístup k věci?
Lucy Kallaway, uznávána sloupkařka listu Financial Times, jejíž
fejetony o managementu a korporátní kultuře pravidelně vysílá také
BBC, nedávno vytvořila seznam nejčastějších manažerských „smrtelných
hříchů“. Na první místo umístila přehnanou potřebu kontrolovat podří-
zené. Dále zmiňuje povrchnost, neschopnost naslouchat či zastrašování
spolupracovníků. Jako by psala o ministru Besserovi.
Jan Skřivánek
2 / úhel > Dinosauři oblohy Ondřej Váša
4 / depeše > Gagosian Gallery v Paříži Terezie Zemánková
6 / zprávy
10 / výstava > Joža Uprka Helena Musilová
17 / aukce
23 / na trhu > Jindřich Štyrský Marcela Chmelařová
26 / portfolio > Áčka Radek Wohlmuth
28 / rozhovor > Milena Dopitová Kateřina Černá
36 / téma > Městská nábřeží Karolina Jirkalová
43 / staveniště
44 / design > Aktuální tendence Veronika Loušová
48 / architektura > Alexander Brodsky Tomáš Glanc
51 / nové knihy
52 / knižní recenze > Alchymie a Rudolf II. Milena Bartlová
54 / antiques > Skleněné mozaiky Tomáš Hájek, Jaroslav Šerých, Magdalena Kracík Štorkánová
60 / zahraniční výstava > Hokusai Filip Suchomel
65 / manuál > Hans Haacke v Praze Ondřej Chrobák
66 / recenze > Moravská národní galerie, ObraSKov, Sbírka H.-P. Rieseho, Marie Blabolilová
Milena Bartlová, Jiří Ptáček, Václav Hájek, Marcela Chmelařová
74 / tipy a artmix
80 / komiks > Lucie Lomová Tomáš Prokůpek
4 art + antiques
Show must go on
depeše
text: Terezie Zemánková
Autorka je kulturoložka.
Můj parfém od Hermése to nezachrání. Dozorce s figurou vyhazovače z „boîte de nuit“ nasoukanou do prvotřídního oble-ku, mě sleduje přísně, s jemným názna-kem opovržení. Cítím se takhle malinkatá, chudá příbuzná, která přišla do luxusního obchodu jenom na čumendu a tak trochu zaclání. Na trase maratónu po pařížských galeriích jsem si totiž v mapě udělala puntík ve „zlatém trojúhelníku“ sevřeném Champs Elysées a Avenue Matignon, kde hned vedle Christie’s sídlí Gagosian Gallery.
Podle britského specialisty na marketin-gové strategie a sběratele umění Dona Thomp-sona, autora knihy Jak prodat vycpaného žraloka za 12 miliónů dolarů bývají „značkové“ galerie koncipovány tak, „aby tam návštěvníci příliš nezdomácněli a aby těm, kdo se sem přišli „jenom podívat“ nebylo moc pohodlně. K psychologii galerie současného umění patří úprava interiéru. Bývá to prostor bez oken, skládající se z vybílených místností. Je to typ architektury známý jako „bílá krychle“. Toto monotónní prostředí má posílit dojem, že to, co zde vidíme, je „umění“ a že galerie jsou jen pro vyvolené.“ Fungují na principu elitního klubu, jehož členové by neměli být rušeni hosty z ulice, jejich touhu dostat se dovnitř však nezbytně potřebují k utvrzení své vlastní výjimečnosti.
Superstar mezi světovými galeristy Larry Gagosian – muž, který byl agentem Charlese Saatchiho při prodeji legendárního Hirsto-va žraloka naloženého ve formaldehydu, si nejnovější pobočku svého „elitního klubu“ otevřel v Paříži teprve v říjnu 2010. Letos v létě zde představil tvorbu Elisabeth Peytonové, jejíž obrazy bylo možné paralelně vidět i na poslední výstavě v Rudolfinu Já, bezespo-ru. Její subtilní akvarelová zátiší a intimní i historické portréty na nezvykle drobných formátech lemovaly ve velkorysých odstupech běloskvoucí stěny galerijní kobky tak, že sama instalace působila jako zdařilý umělecký počin. Tisková zpráva hovořila o „petits bijoux“ této Američanky, jejíž díla jsou umístěna například
ve sbírce Whitney Musea v New Yorku (body navíc), nebo Centre Georges Pompidou v Paříži (další body navíc). Právě akt „umísťování“ do správných muzeí a soukromých kolekcí, které tvorbu autora zhodnotí, je údělem galeristů jako je Gagosian. Ten stál za raketovým vze-stupem Jeana-Michela Basquiata, v jeho stáji je Richard Serra nebo Jeff Koons.
Manažeři výtvarného umění, stejně jako manažeři hudebních hvězd, dávno nejsou šedými eminencemi v pozadí. Sami aktivně vstupují na scénu. Musí to být opojný pocit moci, vědět, že cokoliv vystavím, získá na ceně; být tím, jehož palec nahoru nebo dolů ovlivňuje osudy, vkus, dějiny. Značka Larry-ho Gagosiana a dalších hybatelů světového artbyznysu je totiž natolik silná, že osprave-dlní cokoliv. Je hodnotou sama o sobě.
Nechci v žádném případě lamentovat na tím, že umění je obchod a že vliv některých galeristů je nepřiměřený. Přiznávám, že mě osobně trh s uměním vzrušuje stejně jako do-stihy nebo televizní hon na superstar. Jedná se o jev, který je součástí naší doby, a nemá
negativní ani pozitivní znaménko – prostě tu je. Problém, můžeme-li vůbec hovořit o pro-blému, netkví v galeristech ani v umělcích, kteří se skrze ně prodávají. Určité nebezpe-čí spočívá v těch, kteří přistupují na jejich pravidla hry: ve sběratelích, kteří nakupují „značkové“ kousky, aniž by měli vlastní názor, vášeň nebo alespoň zaujetí pro konkrétní dílo, ale i v těch, kteří stejně jako já automaticky akceptují rozdělení na insidery a outsidery, a tím vtiskují punc exkluzivity něčemu ve skutečnosti docela banálnímu. Nebezpečí, které dalece přesahuje svět umění, spočívá v ochotě nechat se manipulovat.
Proč bychom měli to, co je nám prezen-továno jako kvalita, jako kvalitu přijímat? A podle čeho se dnes kvalita vlastně pozná? Kdo ji určuje? Kritici? Galeristé? Sběratelé? A je to vůbec důležité? Neměl nakonec prav-du Jean Dubuffet, který tvrdil, že existují jen dva druhy umění – to, které nám má co říci, a pak to ostatní? Přiznávám, že mně osobně Elisabeth Peyton v pařížské Gagosian Gallery neřekla nic.
g a g o s i a n g a l l e r y V pa ř í ž i
5
Show must go on
Vybrané výstavy, kde mají předplatitelé nárok na snížené vstupné.
Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Kontroverze (do 13. 11.)
Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Konec avantgardy? (do 25. 9.) 120 60 Kč Andreas Feininger (do 23. 10.) 40 20 Kč Tomáš Svoboda: 25 slov za vteřinu (do 18. 9.)
Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Hledání skla – mladí čeští skláři (do 23. 10.)
Moravská galerie v Brně 100 50 Kč The Best Of... (do 6. 11.) 80 40 Kč Moravská národní galerie (do 30. 10.) 80 40 Kč Milena Dopitová: Ještě chvíli se zdržím (do 9. 10.) 30 15 Kč Pod štítem Minervy (do 27. 11.) 40 20 Kč Josef Kunzfeld (do 11. 9.)
Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč ObraSKov: současná slovenská malba (do 25. 9.)
Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Zdena Hušková (do 18. 9.) Květa Pacovská: Časoprostor (od 22. 9. do 4. 12.) Ivo Křen: linoryty (od 22. 9. do 11. 12.)
Objednávejte na webu: www.artantiques.cz, emailem: [email protected], telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, zasláním SMS: na číslo 900 06 06 ve tvaru AMP_ART_11_jmeno_prijmeni_adresa_mesto_PSC. (cena jedné SMS je 6 Kč včetně DPH. Technicky zajišťuje Erika a. s.)
Výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze se koná u příležitosti 150. výročí umělcova narození. Impulz k jejímu uskutečnění vzešel od Nadace Moravské Slovácko, která se intenzivně věnuje shromaž-ďování a prezentaci díla Joži Uprky a dalších umělců spjatých se Slováckem. Vznikl tak prostor pokusit se nově zhodnotit Uprkovu celoživotní tvorbu a představit jeho samotného v jiných souvislos-tech než jeho dosavadní bibliografové. Za zmínku stojí, že dosud nejcitovanější Uprkova monografie vyšla v roce 1944, od té doby se objevila jen řada menších katalogů a textů. (V tomto roce vyšla shodou okolností vedle knihy vydané Národní galerií i publikace
Evropský malíř ze Slovácka
Výstava Joži Uprky v Prazetext: Helena Musilová
Autorka je kurátorkou výstavy
Joži Uprky ve Valdštejnské
jízdárně v Praze
Malíř, kreslíř a grafik Joža Uprka s sebou nese prokletí autora, jehož tvorbu jakoby každý dobře zná, a přitom si vybaví pouze několik chronicky známých děl. Výjevy s dívkami v pestrých krojích s červenými sukněmi nás provázely od školních chodeb až po poštovní známky. Způsob malby, který podle avantgardních teoretiků nijak nereflektoval -ismy prvních desetiletí 20. století, ale Uprku zároveň vytlačil na okraj zájmu mnoha historiků umění a postavil do role regionálního umělce. Přitom právě ona neústupnost, s níž zachycoval lidi regionu Slovácka, v kombinaci se znalostí postupů klasické malby, představuje pozoruhodný fenomén, který nemá ve středoevropském výtvarném umění analogii.
Jaroslava Kačera Joža Uprka 1861–1940, která se váže k výstavě v hodonínské Galerii výtvarného umění pořádané ke stejnému ju-bileu.) Poslední velká výstava představující souborné Uprkovo dílo se v Praze uskutečnila před více než 30 lety, není tedy divu, že Jožu Uprku provází řada klišé a zjednodušujících tvrzení.
Ne nutně určí místo narození budoucí směřování člověka, u Uprky to však platí beze zbytku. Rodné Slovácko, nevelký region nacházející
D í V k a p ř e D V i n o hr a D e m ( V ý ř e z ) / 1920
Áčka – italsko-česká tvůrčí dvojice Alessandra Svatek a Artur Magrot – se našla na ulici, kde se stále cítí nejvíc doma, teprve odtud vplula do galerií. Jejich zatím nejstabilnější základnou je Český Krumlov, ale stejně tak je možné je potkat třeba v Praze. Nomádství mají v sobě.
bitím zápasí loďky z papíru. Možná právě tady Alex a Artur objevili „svůj“ zásadní materiál, letáky akčních slev, kterými nás týden co týden krmí řetězce hypermarketů. Právě s nimi vyrazila na své zatím největší akce i Áčka.
Na popud Egon Schiele Art Centra (ESAC), které pro letošní sezonu připravo-valo sérii výstav s tématem umění v kaž-dodennosti, polepila jednu z jeho fasád osmimetrovými lovci ve stylu jeskynních maleb. Obraz je první částí instalace, která pokračuje v prostorách galerie. Tam se po stěnách pro změnu rozeběhla několikame-trová zvířata. Slevové letáky, z nichž jsou siluety poskládány, nejen že jsou příznač-nými symboly zkomercionalizované doby, ale poukazují i na dnešní principy honu za potravou, kdy není úplně jasné, jestli je zákazník lovcem, nebo štvanou zvěří obchodních společností.
Prehistoricko-reklamní scéna vzbudila emoce návštěvníků výstavy a turistů, ale i městských památkářů. Galerii hrozila až dvoumilionová pokuta. Co na tom, že fasá-da není historická, ale pochází z roku 1993 a platilo ji ESAC. Co na tom, že trvanlivost obrazů je z podstaty věci omezená. Co na tom, že místní umělec okresního formátu bez povolení průběžně osazuje město svými politováníhodnými pseudosurrealistickými výtvory, a žádné problémy nemá.
Nakonec z toho bylo sice „jen“ pro-pagačních pětačtyřicet tisíc pokuty, ale vzhledem k okolnostem – absurdita. Mi-mochodem, první případ postižení skrze
už jsou to jen kulisy. Ne nadarmo tu začal Egon Schiele jasnozřivě malovat svá světově proslulá mrtvá města. Skoro na rok sto let po něm se tam objevila Áčka a začala se snažit něco s tím kómatem udělat.
Jejich vizuální komentáře jsou nená-padné, ale smysluplné a poetické. Nejdřív dostaly oči městské hydranty, dopravní zrcadla a značky zákazu vjezdu, a stali se tak z nich jediní stálí pozorovatelé drob-ných denních příběhů. Ostatně konkrétní situace hrají roli i u dalších subtilních vý-tvarných invazí. K bleskům na rozvodných skříních elektrického vedení přibyly černé mraky, okopaná omítka nad chodníkem se stala rozbouřeným mořem, s jehož vlno-
Přestože na sebe upozornili prací založenou na principech street artu, který je jim asi nejbližší, oba mají výtvarné vzdělání. Alex (1979) vystudovala malbu na akademii v Miláně, Artur (1985) si dal dvě kolečka na krumlovské SUPŠ sv. Anežky České. Jednou jako kamenosochař, podruhé se věnoval fo-tografii. V Krumlově se také potkali a jeho ulice se jim staly první společnou galerií.
Krumlov je město paradoxů. Druhé nej-navštěvovanější v republice, kosmopolitní jako málokteré u nás. Má obdivované rene-sanční centrum plné penzionů a hospůdek pro turisty, ale jeho obyvatelé žijí na sídlišt-ních periferiích. Staré domy, paláce a kostely jsou sice jejich hlavním kapitálem, ale dnes
27
umění v Jihočeském kraji. Centrum se od-volalo a Áčka pro gallery shop připravila street art kit – soupravičku s letákovým zvířetem, pytlíčkem lepidla a obrázkovým návodem. Ve stejném stylu se chystají další věci. Letáky mezitím Áčka vytapetovala ce-lou místnost včetně dveří, stropu a podlahy na výstavě VKV (všednost, každodennost, věcnost) v prostorách nově vzniklého mu-zea mladého umění Artbanka v Praze. To sídlí pro změnu v památkově chráněném Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici. Zatím bez následků.
I když se to nemusí zdát, Áčka pro-gramově upřednostňují bezproblémovost a něco jako ekopřístup. Identitu neskrývají. Polepy jsou papírové, lepidla odbouratelná vodou, malují vápnem, svá „graffiti“ foukají přírodními pigmenty – kakaem, mourem, zelenkavým kořením na ryby. Prvním mo-tivem byli právě býčci z Altamiry. S větši-nou jejich projektů si za pár měsíců poradí počasí. Ideálně vůbec nezanechávají stopy a přímo na ulici animují své projekce, třeba ze samolepicích cenovek. Právě s takovou animací – The Way of B. – se účastnili pro-jektu v MC Gallery v New Yorku, kde s nimi vystavovala i řecká sochařská superstar Jan-nis Kounellis, italská účastnice benátského bienále z roku 1982 Renata Boero nebo skotský umělec a spisovatel Alasdair Gray. Následovala výstava v Paříži a od začátku září se prezentují v italském Miláně.
Tak jako volně pendlují mezi streetem a „klasickým“ uměním, mezi ulicí a ga-leriemi, legálem a hranicí zákona, stejně přirozeně Áčka vstupují i do mezinárodních souvislostí. Dokladem toho je i jejich krum-lovský projekt Ukradená galerie, pouliční vitrínová prezentace, která v květnu osla-vila rok činnosti. Vystřídali se v ní umělci z celé Evropy a během této doby pod stej-ným (česky psaným) názvem samospádem vznikly i autonomní „dceřinky“ v Praze, rakouském Linci a portugalském Lisabonu. Jméno nepřišlo jen tak, první půlnoční vernisáž byla zahájena prostřednictvím pil-ky na železo. V srpnu se také tady karta obrátila, to když Ukradenou galerii někdo ukradl. Ale takové věci patří na ulici k věci. Za týden už se vystavovalo dál. Áčka totiž nejsou žádná béčka.
a n t i l o pa / 2011 / kakao grafitti / Český Krumlov, Hradební ulice
3D b a n k s y / 2011 / objekt / Český Krumlov, Hradební ulice
l o V c i / 2011 / fasáda Egon Schiele Centra / Český Krumlov
28 art + antiquesrozhovor
začnu takovou tradiční otázkou. proč jste se rozhodla studovat umění?
To byla taková pozvolná cesta, která začala v osmé třídě. Tenkrát jsem byla nemocná a nudila se. Říkala jsem si, co bych tak mohla dělat? Tak třeba malovat krajinu z pohlednice… Na gymnáziu pak fungoval výtvarný kroužek, kde byla úžasná parta, se kterou jsme jezdili na plenéry a víkendová soustředění. A protože otec je desig-nér a studoval hradišťskou umprumku, tak jsem od dětství naslou-chala různým průpovídkám, jak tam studenti žili a co dělali… Což byl naprosto jiný, odvázaný způsob života. Takže volba po maturitě byla jasná. Šla jsem znovu na střední školu, tentokrát se zaměřením na výtvarné umění a na kratší dobu. Z Hradiště jsem pak začala zkoušet přijímací zkoušky na Akademii. Za socialismu nebylo snadné se tam dostat. Buď šlo o „tlačenkovou“ záležitost, anebo si žadatelé museli počkat. Já patřila mezi ty, kdo neměli dobré politické zázemí, takže jsem se dostala až napočtvrté.
Ještě chvíli se zdržím
Rozhovor s Milenou Dopitovoutext: Kateřina Černá
foto (portrét): Jan Rasch
Milena Dopitová čas od času používá ve své práci motýly jako symbol jedinečnosti a křehkosti naší existence. Motýl bývá spojován i s proměnou, která je jejím dalším oblíbeným tématem. A proměna se v pohádkách děje pomocí kouzla. Ani to nechybí na její aktuální brněnské výstavě. Když jsem z ní odcházela, kroužila mi tato témata hlavou jako motýli, kteří se pak skutečně objevili v kuchyni, kde se odehrál tento rozhovor.
Vy jste na akademii v roce 1989 zažila revoluci. Vybavujete si něco z té doby?
Zabývám se konceptem, a když se na tuto událost podívám zpětně, tak to byl úžasný koncept. Byla to výjimečná, euforická doba, která samozřejmě měla to napětí, to dobrodružství, ale zároveň nesmírnou otevřenost, empatii a soudržnost lidí. Když jsme spali ve škole, nevě-děli jsme, jak to dopadne, jestli na nás někdo nenaběhne… Pak jsme se rozjížděli do menších měst, což byla výborná zkušenost, protože to, co bylo v Praze, tam zdaleka nebyla pravda. Lidé byli do poslední chvíle udržováni v nevědomosti. Vzpomínám si, jak jsme s Pavlem Humhalem jeli do Šternberka informovat o tom, co se děje v Praze, a tam byli stále v silných pozicích štěpánovci, lidové milice a staré gardy. Nebyla to legrace… Ale ti samí lidé, co nám nadávali, že místo toho, abychom řádně studovali, rozvracíme a destabilizujeme klid a mír v zemi, pak zakládali Občanská fóra nebo vykřikovali hesla o de-mokracii a svobodě jako zástupci nově vzniklých politických stran.
36 art + antiquestéma
Náplavka vedoucí podél levého břehu Rhôny ve francouzském Lyo-nu je během nedělního odpoledne plná lidí. Děti povykují na hřišti s vodními hračkami, o kus dál cvičí několik lidí ve venkovní posi-lovně. Za chvíli nás čeká další zastavení − kluci krouží po rampách skate parku, ti mladší vedle na hřišti kopou do míče. Jsou tu mladí i staří v nedělním, ale i v teplákách, své místo tu najde snad každý – můžete si tu protáhnout tělo, zaplavat v bazénu, hrát si s dětmi, rybařit anebo se jen tak procházet, sedět pod stromem, číst si nebo pozorovat cvrkot. Jste součástí všeho dění a zároveň nemáte pocit, že by vás někdo obtěžoval.
Lyonská náplavka je skutečně dlouhá – bez jakéhokoli přeru-šení protíná celé centrum města v délce pěti kilometrů a spojuje dva největší městské parky – Tête d’or na severu a Gerland park na jihu. Mnoho lidí tak pobřežní pás využívá také jako pěší komuni-kaci při svých denních cestách přes město. (Pro srovnání: pražské Rohanské nábřeží od vyšehradské skály k Mánesu má asi 1,5 km.) Přeměna rhônského břehu ve veřejný prostor byla dokončena před čtyřmi lety. Do té doby sloužila náplavka především jako parkoviště pro návštěvníky centra Lyonu. Kromě pozoruhodného plaveckého bazénu z 60. let zde nejsou žádné stavby, občerstvení obstarávají lodě trvale kotvící u břehů.
Nábřeží jako výzva
Role řeky ve městětext a foto: Karolina Jirkalová Města ležící na řece mají oproti jiným navíc jeden
specifický prostor – nábřeží. Především nízká nábřeží, obecně nazývaná náplavky, mohou fungovat nejen jako páteř pěší a cyklistické dopravy, ale také jako pobytová zóna uprostřed města. Je ovšem potřeba pro to něco udělat.
Autory projektu jsou Jourda Achitectes a místní ateliér In Situ Architectes Paysagistes, který se specializuje na veřejné prostory a parky a krom architektů v něm pracují také zahradní architekti a krajináři. Na výsledku je to znát – povrchy i mobiliář se výborně doplňují s přírodními prvky. Architektura je spíše nenápadná, k se-zení slouží jednoduché kamenné bloky, schůdky, rampy nebo zídky oddělující hřiště, do vody vybíhají dřevěné paluby. Velmi jemná je i práce s povrchy – pěší i cyklisté mají k dispozici vlastní asfaltové pásy, které se ale liší odstínem a odděluje je pásek dlažby. Pobytové plochy mají rovněž hrubší povrch z valounů vsazených do betonu, případně z řídké dlažby, kterou prorůstá tráva. Linearita pásu podél řeky je rytmizována zastaveními, která nabízejí nejrůznější způsoby využití volného času pro všechny generace.
Z leteckého pohledu se dnes lyonská náplavka jeví jako zelená stuha – přestože se nejedná o park, hrají zde rostliny klíčovou roli. V jednotě s architektonickým řešením nejsou ani zahradní úpravy nijak extravagantní, vysazeny jsou zdánlivé všední místní druhy
i n s i t U a r c h i t e c t e s pay s a g i e s t e s a J o U r D a a r c h i t e c t e s :
n á bř e ž í r h Ô n y V ly o n U (2 0 0 5)
44 art + antiquesdesign
Co se děje v designu?text: Veronika Loušová
Autorka je designérka, působí v občanském sdružení
Czechdesign.cz.
Inspiraci pro tento článek jsem si přivezla z milánského týdne designu, který tradičně proběhl v dubnu pod názvem iSaloni. Tento rok výstavišti vévodila svítidla a kanceláře, které se střídají po roce s kuchyněmi. Je to jistě ten nejlepší exkurs novinkami a trendy nábytkářských firem a výrobců. Podíváme se na nábytek určený domácnostem, ale i na kancelářské prostory. Světové tendence doplníme novinkami od českých výrobců, kteří dokážou držet krok s mezinárodními značkami.
jednoduchých tvarů je vidět drobný detail prošitý jakoby naruby, příkladem může být pohovka Eleven od Aliasu. Firma Moroso šla tradičně do extrému – designérka Patricia Urquiola vytvořila lenošku Biknit uplete-nou z obřích vláken, vznikl tak dominantní a vtipný objekt, který je navíc i pohodlný. Židle a pohovky s vypletenými sedáky, kte-rými berou výrobci nábytku veletrh útokem, jsou pestře barevné, ale většinou v kombi-naci s přírodním tónem.
I v sezení se vraťme ke dřevu, celo-dřevěné křesílko Maritime od designéra Benjamina Huberta pro značku Casama-nia je dokonale propracované, dává citlivě vyniknout jemné kresbě dřeviny. Magis s Konstantinem Grcicem připravil stoličku, lidově označovanou „pianovou“, s dřevě-ným kulatým sedákem a nohami, ovšem spojka, kterou prochází závit na vytočení výšky sedáku, je kovová.
Pro zastánce českých značek mohu po-ukázat na dvě novinky z firmy mminterier. První je „chlupatá“ houpací stolička Nomad od Anara Davaasambuua, který nedávno diplomoval na pražské VŠUP. Mladý de-signér vyšel ze svých mongolských kořenů a vytvořil atypické sezení připomínající koňské sedlo. Další absolvent VŠUP Boris
s V í t i D l o o D a r t e m i D e n e a r c o a e mp i r i c o o D k a r i m a r a s h i D a s e m ů ž e s tát D o m i n a n t o U
r e c e p c e n e b o b a r U V r e s ta U r a c i / foto: Artemide
zaoblený tvar dává ještě více vyniknout pří-jemnému teplému dojmu ze dřeva a vypadá dobře v kombinaci s kovovými sedáky, ale především s plasty. Důraz se klade na do-konalé zpracování materiálů a na spoj mezi dřevem a dalším materiálem.
Na pohovkách a křeslech vynikají struk-tury tkaní látky, které evokují přírodní materiály, například hrubý len. U pohovek
Atmosféru pravého dřeva nedokáže v inte-riéru nic nahradit. Vedou dřeviny s jemnou kresbou, jako je buk nebo bříza. Žádné při-mořování ani lesk, ale co nejpřirozenější vy-niknutí samotné kresby dřeva. Celodřevěný nábytek se drží jemných textur a propraco-vaných detailů. Dřevo ve tvaru „násady na nářadí“ se objevuje jak u nohou židlí, tak jako stojka u svítidel – tento jednoduchý
45
ž i D l e 0 0 2 o D J a r o s l aVa J U ř i c i J e z e D V o U i D e n t i c k ý c h o h ý b a n ý c h D í l ů, s e s e D á k e m J s o U
p r o p o J e n y hl i n í k o V ý m o D l i t k e m / foto: TON
Klimek rozšířil sortiment firmy mminterier o taburet Shaggy inspirovaný kupkou trávy. Jeho tvar je dutý, a stohováním taburetů tak vzniká čím dál vyšší kupka sena. U čes-kého výrobce židlí TON mohu s potěšením konstatovat, že „jde s trendem“, a to nejen díky židli Era od Reného Šulce. Zdařilou novinkou je židle 002 od Jaroslava Juřici, která jako první v Tonu propojuje ohýbané dřevěné díly a hliníkový odlitek coby spojku se sedákem.
Prosvítíme dýhuProsvícení tenkého plátku dřeva vytváří měkké světlo a neopakovatelnou atmosféru. Stačí jen ovinout do kornoutového tvaru. Jak firmy, tak studentské práce nabízejí ne-spočet variant. U konstrukcí svítidel také platí trend dřevěných zakulacených tyček. Příkladem může být stolní svítidlo firmy Fabbian s dřevěnou kostrou nebo závěsné svítidlo finského studia Kaamos.
Převažují oblé tvary svítidel, hranaté tvary nehledejte. Artemide nabízí „zauzlená střeva“ ve stříbrné a šedé od Karima Rashida. Foscarini představuje přisazená svítidla Tivu od Jozepha Forakise jako plovoucí oblázky z polykarbonátu ve verzi bílé nebo černé a svítidlo Tress Stilo od Marca Sadlera. Jeho jednoduchému tvaru dodává na zajímavosti struktura z lakovaného textilního vlákna.
LED diody a jejich možnosti využívají všichni výrobci. V Miláně se prezentovalo svítidlo Octopus z corianu od české firmy EXX, navržené Reném Šulcem. Octopus je inspirován chobotnicemi, které umějí měnit barvu. Svítidlo využívá LED diody s progra-movatelným RGB směšovačem.
Kancelářské zaháleníKancelář je určena zejména k práci, nic-méně zde trávíme většinu svého produk-tivního života, aniž bychom jejímu pro-středí věnovali žádoucí pozornost. Židle a nábytek podporující ergonomické seze-ní, správné osvětlení, motivující příjemné prostředí. Pokud namítnete, že za vaše špatné pracoviště může váš zaměstnavatel, není to docela pravda. Část svého prostře-dí si můžete dotvořit sami, a pokud není se zaměstnavatelem řeč, kupte si alespoň kvalitní židli.
Letos byla v Miláně představena plastová židle SAYL americké firmy Herman Miller. Designér Yves Béhar našel inspiraci v kon-strukci visutých mostů. Celkově židle působí velmi příjemným dojmem, nejzajímavější je ale opěrák. Subtilní konstrukce opěráku ve tvaru Y drží vyšponovaný mřížkovaný plast, takže při sezení máte volnost v pohybu, ale díky vypnutému plastu má bederní část do-datečnou oporu. Síťované materiály používá i Vitra nebo český LD seating, ale síť je zde v kovovém rámu. Průhledná záda židlí působí vždy vzdušně a ani menší kancelář nevypadá přeplněně.
Zajímavé křeslo spíše na domácí práci prezentovala Vitra – křeslo od Konstantina Grcice s názvem Waver rychle našlo své od-půrce i příznivce. Velikostí a tvarem připomí-ná ušák, inspirace pro jeho konstrukci však přišla z outdoorových sportů. Na konstrukci je zajímavé, že sedák visí ve vzduchu a je
popruhem připevněný k područce. Křeslo z nepromokavé látky zepředu vypadá, jako by levitovalo ve vzduchu.
Kancelaření po ČeskuAni v Česku se ale nad nábytkem do kan-celáře nezahálí. Jarek Materna vyrobil prototypy dvou pracovních stolů Hard Worker a Nohys. Hardworker má dvou-stupňovou pracovní plochu, na tu vyšší si můžete bezpečně odložit pití a jiné po-tenciálně nebezpečné věci, které můžou ohrozit práci na pracovní ploše, zejména notebook. Stůl Nohys je jednoduchou pa-rafrází „nohy od stolu“, páni jistě ocení nohy dámské.
Za pozornost stojí prototyp nábytkové řady LeVeL od Ivy Bastlové pro českou firmu Vasa, který byl na jaře představen v Praze. Vasa je jedním ze tří evropských výrobců ergonomické lité hrany z polyuretanu, která
52 art + antiquesknižní recenze
Alchymie obrazuDíky filmovým zpracováním se stal Rudolf II. jediným oblíbeným Habsburkem na českém trůně a jeho alchymisté vděčným předobrazem vědců, za které se vydávají roztomilí popletové a směšní hochštapleři, slibující výrobu zlata. Rudolfínská alchymie je ale ve skutečnosti důležitá a zajímavá kapitola evropských kulturních dějin. Nyní ji odborně zhodnocuje a zpřístupňuje rozsáhlý svazek studií nazvaný Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století.
analyzují jednotlivé osobnosti, které se ve zdejším prostředí objevily, a zkoumají jejich ideje, díla a přínosy. Badatelské soustředění přineslo v této oblasti nová fakta i interpre-tace a kniha nepochybně představuje velký přínos českým kulturním dějinám.
Bohužel bez uměníSvazek vydal Ústav dějin umění Akademie věd, kde pracuje jeden ze spolueditorů a dnes zřejmě nejlepší znalec tématu Ivo Purš. Ten věnoval v uplynulém desetiletí několik rozsáhlých a fundovaných studií rozboru alchymistické ikonografie 16. sto-letí, v recenzovaném díle ale uměleckou produkci rudolfínského dvora bohužel jako samostatné téma nenajdeme. K uká-zání vzájemných vztahů mezi rudolfínským hermetismem (podle Herma, antického boha komunikace) a uměním zřejmě nikdy nenajdeme písemné prameny, za pomoci historické kritiky vizuální kultury podle mě přesto můžeme se značnou mírou přesvěd-čivosti nahlédnout, jak specifické činidlo alchymie spolupůsobilo při vzniku výtvar-ného umění.
Způsob myšlení vlastní alchymii i důle-žité místo, jež zaujímá obraz v alchymické
text: Milena Bartlová
Autorka přednáší
dějiny umění na VŠUP.
religionistických spisech Mircey Eliadeho, hlubinné psychologii Carla G. Junga i na širším obnoveném zájmu o tradici němec-ké naturfilosofie z hlediska ekologického myšlení.
Předkládaný svazek na osmi stech stra-nách poskytuje celé spektrum soustavných a kvalitních studií, které zasazují alchymisty do kulturního panoramatu rudolfínské Prahy,
Donedávna měla alchymie ve vážné vědecké literatuře místo jen jako naivní předchůd-kyně vědecké chemie. Teprve v posledních třech desetiletích se začalo kulturněhisto-rické bádání zajímat o to, co sama alchymie o sobě tvrdila – že jejím cílem je stejnou měrou materiální proměna látek a neros-tů jako psychologická a duchovní promě-na člověka. Nové studium může stavět na
53
právě v rámci alchymie. Totéž platí pro Kleinovu snahu propojit hmotně živé tělo s materií obrazu.
Bezmála skutečnou alchymií je nárok na proměnu vlastní existence skrze umě-leckou tvorbu. Ulli Seegers v souvislosti s radikálním body-artem uvádí dalšího znalce alchymie, Antonina Artauda. U nás by mohlo mít smysl uvažovat podobně o Vla-dimíru Boudníkovi. Ukazuje se tu, že umění, které nechce být „jenom umění“, ale touží prolnout se do „skutečného života“, nemusí jít ani cestou populární kultury, ani cestou sociální intervence, ale že má k dispozici svébytnou, starou a intelektuálně sofisti-kovanou tradici.
literatuře raného novověku, prodlužují ve specifické transformaci starší modus roz-važování a argumentace, které pocházejí z doby před rozvojem typografie a před reformací. Velmi stručně řečeno, dříve se přiznávala obrazu stejná schopnost fungo-vat jako věrohodný nástroj poznání a komu-nikace, jakou má slovo. Obraz a promluva, která jej doprovázela, společně mnohdy výstižněji vyjádřily představu o světě, ve kterém nevládne vždy stejně přítomný tiš-těný text a jeho kontext, nýbrž viditelné signatury toho, co je skryté pod materiál-ním povrchem jevů a věcí.
Právem proslavené malířství Rudolfova pražského dvora zahrnuje vedle obvyklých dobových žánrů také skupinu obrazů, které se zpravidla popisují jako „milostné scény“ mytologických postav a antických božstev. Diváka zneklidňuje jejich napětí mezi po-měrně explicitní erotickou ikonografií a po-divným chladem, který z maleb vyzařuje ve větší míře, než bylo v manýristickém umění obvyklé. Skutečné „myšlení obrazem“ v kon-venčním rámci významových identifikací znamenalo, že například milostné objetí Venuše s Martem vedle svrchní vrstvy my-tologického vyprávění vyjádřilo představu o míru, jenž ukončí válku, dynamické spo-jení mužské a ženské energie, ale také syn-tézu dvou chemických složek či konjunkci stejnojmenných planet.
Viditelné symboly byly pro myšlenkový svět pozdní renesance a manýrismu signatu-rami čehosi společného, co všem zmíněným významům dává společného jmenovatele a co působí ve viditelném i neviditelném spektru světa. Na rozdíl od tištěných slov, která nám vnucují následnost a oddělenost, umožňuje obraz synchronní vyjádření i vní-mání takových významových klastrů. Princip „dole stejně jako nahoře“ prosazuje neděli-telnost mikrosvěta a makrosvěta, kontinuitu světa na nebesích, našeho světa na zemi a skrytých hlubin v podzemí i v podvědomí. Alchymie stejně jako astrologie či magie počítala s tím, že operace na jedné z rovin zasáhnou i ty další.
Vytvořit umělecké dílo, namalovat ob-raz vzájemné interakce signatur, mohlo mít účinky v jiných vrstvách světa. Odtud plyne nejen „aktivní“ malba, ale také tvorba
předmětů spojujících přirozené s umělým, jako byly v rudolfínském umění obrazo-vé mozaiky „in pietre dure“ či později tzv. „handštány“ (Handstein), drobné miniatur-ní inscenace vytvořené kolem zajímavých nerostů. Ve stejné době prvotní „muzea“, tzv. kunstkomory, shromažďovala lidmi vytvořené i přírodní unikáty proto, že v nich viděla fragmenty spojitého kosmického celku.
Živá tradiceDnes se ukazuje, že právě k pochopení vrcholně renesančního a manýristického umění jako „vědeckého poznávání obrazem“ směřoval původní projekt ikonologie Abyho Warburga. K alchymické tradici se vraceli i umělci 20. století, jak ukázala Ulli Seegers v knize Alchemie des Sehens (2003). Yves Klein i Sigmar Polke se s ezoterními obory a jmenovitě s alchymií nejen seznámili, ale využili ji ve své tvorbě. Polkeho průsvitné a disparátní podklady obrazů i Kleinova prezentace čistých pigmentů či dokonce zlatého kovu jsou nejlépe pochopitelné
i V o p U r š , V l a D i m í r
k a r p e n k o ( e D s . ) :
a l c h y m i e a r U D o l f i i .
Artefactum, Praha 2011,
838 stran, cena: 1199 Kč
58 art + antiquesantiques
e r n e s t z me tá k : s i c i l s k á k r a J i n a / 1971
olejová tempera na lepence / 28 × 42 cm
cena: 2 618 eur (Art Invest)
k a r l h a g e n a U e r : o Vá l n á m í s a / Vídeň, 1930–40
tepaná mosaz – niklovaná / šířka 24,5 cm
cena: 2 800 Kč (Cohn)
s t o l n í h o D i n y
Graniton, Svijany / 1920–30
výška 20 cm
cena: 4 000 Kč (Cohn)
J o s e f Wa g n e r - h ö he n be r g : ž á n r o V ý V ý J e V / kolem 1900
olej na plátně / 70 × 101 cm
cena: 79 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)
m i l a n Vá c h a : m at e ř s t V í
litý bronz / výška 36,5 cm
cena: 10 000 Kč (Meissner-Neumann)
s V. p e t r a s V. paV e l / Rusko, 19. stol.
soubor dvou pravoslavných ikon / 63 × 27 cm
cena: info v obchodě (Antik Olomouc)
z l atá br o ž
celková hmotnost briliantů 1,30 ct.
cena: info v obchodě (Antik Olomouc)
a n n a n e b o r o Vá : z c y k l U t i c hé
ú t o k y / 1999 / olej, plátno / 170 × 135 cm
cena: 90 000 Kč (Galerie Pictura)
a l o i s k o h o U t: Č t e n á ř k a V i n t e r i é r U / 1916
e m i l f i l l a : z át i š í s e š pa r g l e m,
l a h V í a n o ž e m / 1949
olej na plátně / 44 × 39 cm
cena: 1 350 000 Kč (Galerie Solidet)
o l D ř i c h bl a ž í Č e k : c h a l U p y / 1911
olej na kartonu / 45 × 54 cm
cena: 75 000 Kč (Galerie Solidet)
60 art + antiqueszahraniční výstava
Kacušika Hokusaitext: Filip Suchomel
Autor přednáší o japonském umění na VŠUP.
Do 24. října lze v berlínském Martin-Gropius-Bau navštívit retrospektivu jednoho z nejznámějších a nejpopulárnějších japonských malířů Kacušiky Hokusaie (1760–1849). Jeho souborná výstava konaná před šesti lety v Tokiu měla rekordní návštěvnost 9400 lidí denně. Ani v Evropě ale není Hokusai neznámý, vždyť jeho první monografie ve Francii vyšla již roku 1896.
robců zrcadel a dodavatelů těchto produk-tů k šógunovu dvoru. Po několika letech, které strávil jako prodavač knih a příleži-tostný rytec štočků, byl v osmnácti letech přijat k významnému představiteli malíř-ského ateliéru Kacukawa Šunšóovi, který v 70. a 80. letech 18. století představoval jednoho z nejrespektovanějších mistrů ma-lířské plebejské školy ukijoe.
Jádrem tvorby těchto mistrů, reprezen-tantů rozvíjející se měšťanské kultury, byly grafické listy provedené v technice dřevořezu, jejichž náměty čerpaly z městského prostředí, z života okolo divadla kabuki, zápasišť sumó, ze zábavních čtvrtí plných čajoven a nevěs-tinců, ale rovněž z historie, kdy se čas od času hlavními náměty staly významné historické postavy, především váleční hrdinové japon-ského starověku a středověku.
Během učňovských let se rychle rozvíjel talent mladého mistra, který sice přebírá některé přístupy svého učitele, záhy se však k tradici školy silně vyhraňuje. Zatímco Ka-cukawa Šunšó a další protagonisté školy se zaměřovali na dění kolem divadla kabuki, Hokusai nacházel svoji inspiraci jinde, i když nelze jednoduše konstatovat, že by se Ho-kusai, v té době užívající jméno Šunró, zcela oprostil od hereckých scén. Inspiraci získá-val v legendách nebo dětských povídačkách, ale také ve scénách ze zábavních čtvrtí, kde rád skicoval ideální portréty hrdinů doby, jejich známých milenek apod.
mé, má současný berlínský projekt zcela novou dimenzi. Shromažďuje totiž přes 350 umělcových děl většinou z japonských sbírek, z nichž celá řada je v Evropě před-stavována vůbec poprvé.
Učednická létaPřipomeňme si, kdo vlastně Hokusai byl. Narodil se v roce 1760 v Edu (nynější Tokio) a ještě v mládí byl adoptován svým strýcem, členem významné rodiny Nakadžimů, vý-
Ve střední Evropě Hokusaiovo dílo zpopula-rizovala výstava, kterou v roce 1901 připra-vilo vídeňské Kunstgewerbemuseum a na které bylo vystaveno přes 600 jeho grafic-kých listů. Ostatně i v první ucelené výsta-vě japonského dřevořezu na našem území, kterou v roce 1913 připravil v brněnských Lužánkách sběratel Sigismund Bouška, byla Hokusaiovi věnována významná část s 57 ukázkami grafických listů. Přestože je Hokusaiovo dílo v Evropě dostatečně zná-
Již v tomto období se Hokusai seznámil také s prvky japonské krajinomalby, na-vázal na dílo starších mistrů ukijoe, jako byl Utagawa Tojoharu nebo Kitao Masajoši, a věnoval se tzv. ukie, malbě v „západní“ per-spektivě. Nicméně hlubší krajinářský zájem se u něj rozvinul až mnohem později. Mladý malíř nevytvářel jen grafické listy, ale pilně se věnoval i ilustraci populárních obrázko-vých sešitů kibjóši (didaktické příběhy) nebo i často eroticky laděných šarebon (příběhy z Jošiwary), které také škola Kacukawa, přes různé pravidelně se opakující zákazy, pravidelně ilustrovala.
MangaVelká změna čekala Hokusaie v polovině 90. let 18. století, kdy po smrti svého uči-tele opustil, možná nedobrovolně, školu Kacukawa. Zajímal se o klasickou malbu ve stylu škol Kanó a Tosa, věnoval se hlubší-mu poznání kořenů japonského dekorati-vismu, vstřebával i čínskou tradici tušové malby. Všechny tyto podněty mu daly další významný impuls k rozvoji jeho vlastního malířského vyjádření, které se postupně formuje na počátku 19. století. Již na pře-lomu 18. a 19. věku začíná používat jméno Hokusai, které se postupně objevuje na vět-šině jeho prací, i když je známo, že za svého života užíval více než padesát dalších jmen a pseudonymů.
Z tohoto období se nám dochovala řada příležitostných tisků vysoké kvality zvaných surimono, které vznikaly na objednávku vzdě-lanců, bohatých řemeslníků i obchodníků k mimořádným událostem, jako byl například Nový rok, otevření nového obchodu apod. Právě v těchto často vysoce sofistikovaných tiscích se plně projevila Hokusaiova schopnost absorpce různých vlivů, která dílům vkládala nová, do té doby zcela nepoužitá schémata, výraznou disproporcionalitu, využívala jinou barevnost i netradiční technické prvky, jako byl například slepotisk apod.
Velkým přelomem v Hokusaiově tvorbě bylo vydání prvního dílu skicáře pro ma-lířskou výuku nazvaného Hokusai Manga v roce 1814. Toto ve finále patnáctisvazkové dílo, jehož poslední tři díly vyšly až posmrt-ně, je po právu vnímáno jako jakási bible japonského mistra dřevořezu. Skici jsou
provedeny jen ve třech základních, jemně stínovaných barevných odstínech, což umož-ňuje soustředit se především na práci s linií a plochou. Právě v této sérii dokázal Hokusai plně zúročit znalosti, které nabyl postupným studiem různých malířských vyjádření, stylů a názorů a které jsou dodnes vysoce ceněny pro svoji rozmanitost.
Manga obsahuje téměř 4000 ilustrací rozličných námětů. Najdeme zde výjevy z každodenního života, postavy z japon-ských i čínských legend, namátkově vybrané herecké scény, nebo naopak žánrové pohledy na známé krasavice, buddhistické předmě-
ty, ale také různé krajinné výjevy, květiny, ptáky, mořské živočichy i jiná zvířata včetně detailních zobrazení hmyzu, předmětů, kte-ré malíře obklopovaly, atd. Skici jsou často pospojované k sobě téměř ledabyle, jakýmsi namátkovým způsobem, a do jisté míry odrá-žejí jakousi těkavou mysl mistra dřevořezu. Manga ukázala Hokusaiův dokonalý smysl pro detail, mistrovskou zkratku i výraznou, často neobvyklou kompozici, která dávala jeho finálním dílům nový, neotřelý náboj, jenž tolik zapůsobil na evropské tvůrce a dodnes je studnicí, ze které čerpá řada tradičních japonských umělců. Tím, že skici
V o D o pá D o n o U k i s o k a i D a / 1833 / ze série Cesty k vodopádům v různých provinciích
Lucie Lomová je zřejmě vůbec nejdůležitější postavou současné české komiksové scény. Jako prvnímu českému tvůrci se jí podařilo prosadit na přesyceném frankofonním trhu a její aktuální tvorba potvrzuje, že se nejed-nalo o náhodný úspěch.
Absolvovala dramaturgii na DAMU, krát-ce působila v šumperském divadle a v deníku Večerní Praha, od roku 1991 je na volné noze. V letech 1990–99 se věnovala přede-vším dětskému komiksu Anča a Pepík, který
se objevoval v časopise Čtyřlístek a následně vyšel souborně ve třech vázaných svazcích. Posléze se přeorientovala na tvorbu pro star-ší čtenáře a své kreslené příběhy publikovala v časopisech Svět a divadlo, Reflex, Instinkt nebo CZecho. V roce 2006 jí ve Francii vyšel grafický román Anna en cavale. Česká ver-ze se pod názvem Anna na útěku objevila o rok později, následoval překlad do pol-štiny a komiksová cena Muriel pro nejlepší domácí album roku. Po komiksové adaptaci Erbenových pohádek vytvořila Lucie Lomová
stotřicetistránkové album Divoši, mapující část života cestovatele Alberta Vojtěcha Friče. Publikace vyšla letos opět nejprve ve Francii, česká premiéra už ale měla mnohem menší zpoždění. Vedle toho se Lucie Lomová věnuje knižní ilustraci, pravidelně spolu-pracuje především se spisovatelkou Irenou Douskovou (Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech).lucielomova.blogspot.com
/ tomáš prokůpek
85
Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy a umělecké předměty do naší tradiční podzimní aukce na Žofíně.
A+A_9-11_obalka_oprava.indd 2 31.8.2011 15:18:17
Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy a umělecké předměty do naší tradiční podzimní aukce na Žofíně.
A+A_9-11_obalka_oprava.indd 2 31.8.2011 15:18:17
82 art + antiques
Joža Uprka / M
ilena Dopitová / m
ěstská nábřeží / Áčka / novinky designu / A
lexander Brodsky / alchym
ie a Rudolf II. / m
ozaiky / Kacušika Hokusai
09
10 / Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně28 / Rozhovor s Milenou Dopitovou36 / Městská nábřeží
Joža Uprka
09
10 / Joža Uprka ve Valdštejnské jízdárně28 / Rozhovor s Milenou Dopitovou36 / Městská nábřeží