Page 1
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 1 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
ARCHIVNICTVÍ
A
SPISOVÁ SLUŽBA
Vývoj archivů a jejich
institucionalizace v českých zemích
(v evropském kontextu)
Filozofická fakulta
Univerzity Jana Evangelisty Purkyně
Ústí nad Labem
Page 2
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 2 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Obsah
VÝVOJ ARCHIVŮ .................................................................................................................. 3
1. VYMEZENÍ SFÉRY PŮSOBNOSTI ARCHIVŮ ............................................................................. 3
2. PŮVOD A VÝVOJ ARCHIVŮ V EVROPĚ OBECNĚ ...................................................................... 5
2.1 Archivy v antice ............................................................................................................. 5
2.2 Archivy ve středověku .................................................................................................... 5
2.3 Archivy od začátku novověku ........................................................................................ 6
2.4 Archivy v „osvíceném“ 18. století ................................................................................. 7
2.5 Archivy od 19. století ..................................................................................................... 7
2.6 Elektronický dokument a archivy, bibliografie .............................................................. 9
2.7 Archivní časopisy v ČR, Evropě, USA a Kanadě ........................................................ 11
2.8 Mezinárodní archivní rada, UNESCO ........................................................................ 12
3. ARCHIVNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH .................................................................................... 14
3.1 Vývoj archivů na našem území do konce středověku ................................................... 14
3.2 Od nástupu novověku (v rámci habsburské monarchie) ............................................. 15
3.3 Vývoj institucionálních archivů od 18. století do vzniku Československé republiky ... 15
3.4 Vývoj institucionálních archivů v Československé republice do druhé světové války. 16
3.5 Protektorát a archivy ................................................................................................... 17
3.6 Archivy v Československu po druhé světové válce (do konce 50. let 20. století) ........ 17
3.7 Archivy v Československu po únoru r. 1948 (do konce 60. let 20. století) .................. 18
3.8 Archivy od 60. let 20. století do přijetí nového archivního zákona v r. 2004 .............. 19
3.9 Současnost a archivy ................................................................................................... 19
4. VÝVOJ ÚSTŘEDNÍHO ARCHIVU ČESKÝCH ZEMÍ ................................................................... 22
4.1 Archiv českých panovníků a zemí koruny české do nástupu Habsburků ..................... 22
4.2 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního po
nástupu Habsburků ............................................................................................................ 22
4.3 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu po r. 1620 .................... 24
4.4 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního za
reforem Marie Terezie a Josefa II. v 18. století ................................................................. 25
4.5. Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního
v 19. století ......................................................................................................................... 26
4.6 Po vzniku samostatné ČSR .......................................................................................... 28
4.7 Ústřední archivy českého státu v protektorátu ............................................................ 30
4.8 Centrální archivy v Československu po skončení války (do konce 50. let 20. století) . 30
4.9 Ústřední archiv od 60. let 20. století do současnosti ................................................... 31
Page 3
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 3 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
VÝVOJ ARCHIVŮ
A JEJICH INSTITUCIONALIZACE
V ČESKÝCH ZEMÍCH
(V EVROPSKÉM KONTEXTU)
1. Vymezení sféry působnosti archivů
Obsahem archivů jsou textové, obrazové a zvukové dokumenty jako výsledek činnosti
státních i nestátních institucí a jiných zařízení, spolků, podniků a fyzických osob, které pro
svou správně právní, historickou, ale i vědeckotechnickou nebo kulturní hodnotu získávají
trvalou dokumentární hodnotu a jsou tedy určeny k dlouhodobému uchování.
Úkolem archivů je tedy shromažďovat, opatrovat, zpracovávat a zpřístupňovat archivní
materiál. Pro tuto svou naznačenou základní funkci jsou archivy řazeny mezi tzv. paměťové
instituce, působící stejně jako knihovny a muzea v oblasti „informace a dokumentace“.
Jaký je mezi těmito institucemi rozdíl?
Archivní materiály jsou na rozdíl od materiálů knihovních a muzejních ve své většině
chráněny jistou ochrannou lhůtou před jejich obecným zprostředkováním badatelské
veřejnosti. Zatímco knihovní materiály nejsou ve své většině unikátní (alespoň v éře tištěné
knihy), muzejní i archivní materiály tuto vlastnost mají, avšak v případě muzeí jde o
trojrozměrné předměty, jejichž kolekce jsou navíc oproti archivům tvořeny sbírkovou činností
(i když i v archivech se se sbírkami počítá, ale ne jako s primárními prameny). Pak také jsou,
podobně jako knihovní fondy, tříděny a zpracovávány podle logického systému (jmenného,
věcného, tematického). Naproti tomu archiválie ve své větší části vznikají organickou úřední
nebo provozní činností, takže archivní fondy se utvářejí přirozeným, organickým způsobem.
V určitých sférách však mohou nastat pochybnosti, kam ten který materiál kmenově zařadit.
Týká se to především osobních fondů, které můžeme nacházet i v knihovnách a muzeích,
ovšem tam by se měly dostávat jen v případě, mají-li jistou souvislost s působností knihovní
nebo muzejní instituce (tak například může být účelné uložit v souvislosti s knihovní
dokumentací osobní fondy samotných knihovníků, ale případně také publicistů, zatímco do
muzeí mohou být předány písemné osobní fondy určitých významných osobností spolu s jimi
utvořenou sbírkou, která se stane muzejním fondem). V každém případě by ale osobní fondy
uložené v jiných institucích nežli archivech měly být evidovány v tzv. Národním archivním
dědictví. Naproti tomu některé trojrozměrné předměty mohou mít úzkou souvislost s úředními
písemnostmi a tedy archiváliemi – jde především o pečetní typáře a odlitky pečetí a pak by
tedy měly být uloženy v archivech. Jelikož otázka přesnějšího rozlišení, kam který materiál
z těchto styčných sfér primárně ukládat, může být mnohdy diskutabilní, byla už v r. 1959
uzavřena jakási rámcová dohoda mezi tehdejšími ministerstvy vnitra, školství a kultury o
vymezení sfér působnosti a také vzájemné delimitaci vytipovaného dokumentárního
materiálu. Tato dohoda má i dnes právní platnost, ovšem k vlastní delimitaci předmětných
materiálů mnohdy nedošlo.
Page 4
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 4 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
LITERATURA
VOJTÍŠEK, Václav. „O poměru knihoven a archivů“. Slovenská knihověda, III, 1934, nově Výbor rozprav a studií
Václava Vojtíška. Praha 1953, s. 492–500
ČECHOVÁ, Gabriela a kol. Archivní příručka. Praha: Archivní správa ministerstva vnitra, 1965, s. 21–22
RŮŽEK, Vladimír. Problematika archiválií v muzeích z pohledu řídícího orgánu archivnictví. Archivní časopis, 50,
2000, s. 9–16
NOVOTNÝ, Robert R. Archiválie a muzea. Archivní časopis, 53, 2003, s. 145–153
Digitale Archive und Bibliotheken. Hrsg. Von Hartmut Weber und Gerald Maier. Werkhefte der staatlicher
Archivverwaltung Baden-Würtemberg. Seria A, Heft 15, Stuttgart, 2000
Page 5
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 5 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
2. Původ a vývoj archivů v Evropě obecně
2.1 Archivy v antice
S ochranou úředních dokumentů, zejména hospodářského rázu, můžeme počítat již někdy od
roku 3000 př. n. l. (v sumerském městě Uruk, doklady byly zjištěny archeologickými
výzkumy i z jiných států Předního orientu, z Nippuru a Babylonu dochovány i firemní archivy
dvou bankovních domů, zasahující časově až do perských dob).
Přechod od vypálených tabulek k jiným, méně trvalým psacím látkám (dřevěné tabulky, kůže,
papyrus) nastal někdy kolem roku 600 před n. l. – dokladem mohou být dochované zbytky
registratury perských satrapů z Egypta, které odrážejí vyspělost jejich kancelářské praxe.
I v antickém Řecku byly užívány k záznamu tabulky z pálené hlíny. Mnoho jich bylo
nalezeno na Krétě (mínojská kultura), o něco mladší doklady jsou k dispozici z města Pylos
na Peloponésu (z doby kolem 1200 př. n. l.). Naproti tomu archivní materiál z tzv. klasického
období nezůstal zachován.
Víme ale, že v Athénách existoval kromě úředních registratur, zvaných „archeia“ (termín
„arché“, případně „archeion“ označoval vlastně úřední budovu) skutečný archiv, v němž byly
uloženy nejdůležitější dokumenty z veřejnoprávní i soukromoprávní sféry i účetní materiály).
Podle Solonových nařízení byl dohled nad ním svěřen areopagu (radě archontů), za Periklovy
reformy přešel kolem r. 460 na speciální komisi ochránců zákonnosti (sedm mužů
nazývaných „nomophylakes“). Úložním místem byla tehdy radnice, od 4. století chrám
Kybely („Métróon“), který byl zničen při barbarském vpádu r. 267 n. l.
V Římě byla ochrana zákonodárných snesení senátu svěřena roku 449 plebejské edilitě,
později kvestorům, kteří tyto materiály ochraňovali společně se stáním pokladem v Saturnově
chrámu. Po požáru tohoto chrámu byla roku 78 před n. l. vystavěna na fóru monumentální
archivní budova („tabularium“), která je jednou z nejlépe dochovaných stavebních památek
republikánského Říma. O obsahu zde uchovávaných materiálů jsme ale zpraveni jen nepřímo,
neboť se nedochovaly (kromě materiálu normativní povahy zde měly být i jednací protokoly
senátu, seznamy zvolených úředníků, státní účty, seznamy ze sčítání lidu ad.).
Za císařské doby se staly důležitějšími nežli tento starý archiv registratury („scrinia“) císařské
kanceláře. Podstatná byla také role měst – podle řeckého příkladu tato obdržela r. 366 právo
vést registra k pojištění soukromých práv (zanesením opisů listin a smluv). Podle nařízení
Justiniánova pak každé město muselo pro trvalé zajištění bezpečnosti nejdůležitějších
právních aktů chovat své protokoly, respektive „gesta municipalia“, ve zvláštním archivu.
Tím tedy byla zakotvena role archivu v proslulém Corpus iuris.
Ve středověku pokračovala antická tradice ve smyslu kancelářské činnosti a vedení register
jak u dvora římských císařů, tak v papežské kanceláři (její registra jsou však dochována více
méně souvisle až od roku 1198). Speciální archiv je doložen za Karla Velikého („archivum“
nebo-li „armarium sacri palatii“). Pak ovšem nastal útlum zpísemňování a až po dalších
řádově 400 letech můžeme opět sledovat u císařského dvora dobrou kancelářskou organizaci.
Ale vlastní archiv zde nebyl systematicky veden až do počátku 16. století.
2.2 Archivy ve středověku
Od vrcholného středověku můžeme sledovat dvojí linii utváření archivů. V prvním
případě šlo o tzv. listinné archivy („scrinium“, „chartularium“) a ve druhém o běžné
Page 6
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 6 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
kancelářské písemnosti ze sféry správní, soudní a finanční, tedy jakési archivy správní
(kancelářské, aktové). Listinné archivy jsou v podstatě jakýmisi sbírkami jednotlivin,
důležitých pro příjemce z právního hlediska – šlo o udělení různých výsad a majetkových
nadání dlouhodobé platnosti panovníkem či jinými právními subjekty. Pro větší bezpečnost
bývaly tyto důležité dokumenty u příjemce přepisovány ještě do speciálních knih, tzv.
kopiářů. Takto utvářené archivy vznikaly jak u panovníků, tak u dalších subjektů politické
moci, především v církevních institucích a postupně také u šlechty a měst. Originální
dokumenty byly tehdy uchovávány v truhlicích a jako součást pokladu, tedy včetně jiných
cenností majitele bývaly uchovávány na bezpečném místě, nejčastěji pod autoritou církve,
například ve speciálních místnostech ve věži kostela.
Správní písemnosti, které si zasluhovaly pozornost současníků v době své aktuálnosti, bývaly
i po formální stránce zhotovovány na méně trvanlivé psací látce (papíru). Šlo nejen o různé
úřední knihy (správní, soudní, finanční), ale od 16. století ve větší míře o tzv. aktový neboli
spisový materiál. Spisy soustředěné určitým úřadem při projednávání určité záležitosti (ve
styku s jinými řady i postupem vyřizování uvnitř vlastního úřadu) byly pak mnohdy
podkladem pro vystavení konečné písemnosti v listinné formě. Důležité je, že určitým úřadem
(kanceláří) přijatá i na druhé straně vystavená úřední korespondence začala být podle data
příjmu či vystavení konečné písemnosti a se stručným poznamenáním jejího obsahu
evidována ve speciálních pomocných úředních knihách, totiž exhibitních a expeditních
protokolech. Podací (exhibitní) protokol vedli registrátoři, expeditní protokoly „listů
otevřených“ (patentů), listů posélacích a dekretů vedli expeditoři. Tyto protokoly nahradily
vývojově starší kopiáře a registra. Pokud písemnosti naznačené správní povahy (spisy) nebyly
po uplynutí jejich funkční platnosti ničeny a dochovaly se tedy v registraturách příslušných
úřadů, byly ukládány odděleně od vlastních listinných archivů. Uchovávány byly zprvu také
v truhlicích, později ve skříních. U úřadů s větší agendou bylo zapotřebí i v těchto
písemnostech dodržovat určitý pořádek – postupně tak také vznikaly pomůcky pro orientaci
v těchto materiálech, jejich základem bylo věcné třídění a z něj odvozované signatury
(elenchy, repertáře, indexy).
2.3 Archivy od začátku novověku
Zavedení registratur v Německu od sklonku 15. a hlavně v 16. století znamenalo
v ukládání a pořádání spisových materiálů hodnotový zlom – chronologické ukládání
písemností, obvyklé ve středověku, bylo nahrazeno pořádáním podle věcného hlediska na
základě jakýchsi prvotních spisových plánů. K správním písemnostem se samozřejmě
v jednotlivých dobových kancelářích řadily rovněž různé úřední knihy (správní, evidenční,
finanční).
Jeden z prvních archivních teoretiků, Jakob von Rammingen (1510–1582), vytvořil už
koncem 16. století ve Würtembergu výběrový archiv jak z registratur vévodské tajné rady
a kabinetu, tak z listin rušených klášterů. Z organizačního hlediska má mimořádný význam
soudobá snaha ve Španělsku, kde byl poprvé cílevědomě shromážděn archivní materiál ze
všech částí země do jednoho místa – do Simancas (provincie Valladolid). Archiv sem byl
přenesen r. 1563 Karlem V., obohacen byl značně za Filipa II.
Benátčan Balthasar Bonifacius užil ve 30. letech 17. ve svém odborném pojednání poprvé
pojmu archiv v náhradu za původní registraturu („De archivis liber singularis“, Venecia
1632). Následován byl několika dalšími německými teoretiky, přičemž na začátku 18. století
se původní prakticko-induktivní pořádací schémata začínají proměňovat ve schémata
racionálně deduktivní.
Page 7
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 7 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
2.4 Archivy v „osvíceném“ 18. století
Nové podněty, též ve smyslu byrokratizace a nakládání s úředními písemnostmi,
přineslo racionální, osvícenecké 18. století. Archivy, především ovšem z centrálních
soudobých fondů, se začínají utvářet jako samostatné instituce spravované odbornými
silami, což ovšem někdy také vedlo k nezájmu o starší fondy. Naproti tomu v habsburské
monarchii vzniká z popudu panovnice Marie Terezie r. 1749 ve Vídni centrální archiv
monarchie jako typický výběrový archiv pro všechny historicky důležité státoprávní
dokumenty, do něhož tak byly soustřeďovány důležité státoprávní listiny a akta i
z jednotlivých zemí – „Haus-, Hof- und Staatsarchiv“).
Jiný společensko politický vývoj předznamenal vývoj na poli archivnictví v soudobé Francii.
Ačkoli tam nejdříve vedl revoluční proces k vědomému ničení historických fondů pod heslem
vypořádání se starými feudálními pořádky, utvořilo revoluční Národní shromáždění v r.
1789 samostatný archiv (v r. 1790 přejmenovaný na Národní archiv), do něhož měly být
soustřeďovány nejen nově vznikající centrální fondy, ale také fondy zestátněných
institucí. Prvořadou ve vývoji novodobého, a to nejen francouzského, archivnictví pak je skutečnost, že
francouzské Národní shromáždění přijalo už v r. 1794 speciální archivní zákon, podle
něhož archivy nemají sloužit pouze jako právní báze pro své držitele, ale mají být
otevřeny pro účely vědeckého bádání. Podle zmíněného zákona bylo současně nařízeno
soustřeďovat starší archivní materiál na úrovni nižších správních jednotek (v jednotlivých
distriktech neboli departementech), které podléhaly pařížskému centru. Francouzský model
posloužil záhy jako vzor pro formování archivů v Nizozemí a v pozdější Belgii. Postupně se
tedy jak ve Francii, tak i v jiných evropských státech ujímalo povědomí, že svou
důležitost mají nejen „živé“ písemnosti jako součást stávajících registratur, ale že starší
fondy mohou dobře posloužit historickému bádání a že tedy jejich dobrá správa má
hlubší kulturní význam.
Podle německého archivního teoretika Philippa Ernsta Spiesse, který vydal pojednání „Von
Archiven“ (Halle 1777), je archiv klenotem a záštitou proti neoprávněně vznášeným
nárokům a jako takový tedy zárukou pokoje státu. I když archiv má v první řadě praktický
význam, požaduje již Spiess pro archiváře obsáhlé vědecké vzdělání, tedy kromě právních
věd, historie a praktické nauky o vedení registratury také znalost pomocných věd
historických.
V Bavorsku sepsal záhy poté, r. 1796, licenciát obojího práva a doktor filozofie Joseph
Burgholzer rukopisné pojednání „Allgemeine Geschichte der Archiven und Registraturen mit
siebzehn sonderheitlichen Beylagen der Baierischen Archive und Registraturen“, věnované
presidentu dvorské komory hraběti Josefu Augustovi von Törringovi, v němž rovněž
vysvětloval – v souvislosti s rozdělením státní správy a činnosti zemských kolegií
(„Landeskolegien“) –pojem a poslání archivu a registratury.
2.5 Archivy od 19. století
S vytvářením se nových států v Evropě v 19. století přejímaly tyto ze své nové pozice i
„archivy“ předchozích vládců a vznikal tedy problém tento materiál náležitě zajistit.
Uzavřené fondy, které již nebyly potřebné pro další úřadování, byly převáděny do
historických archivů a oddělovány tak od stávajících registratur. Archetypem se tedy
pro péči o historické fondy v 19. století stávají tzv. státní archivy (hlavní, dynastické –
viz rovněž výše zmíněný vídeňský archiv). Jelikož tyto archivy nadále představovaly zdroj
práv jejich vlastníků, nebyly veřejné. Například území každého z nově vznikajících
Page 8
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 8 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
spolkových států na území Německa v první polovině 19. století bylo rozděleno na menší
vládní okrsky a pro každý z nich byl náležitý jako „sběrné místo“ příslušný státní archiv.
Německý národní archiv mohl samozřejmě vzniknout až po sjednocení Německa r. 1871.
Tento proces byl završen vznikem Říšského archivu v r. 1919, který zanikl s porážkou
Německa ve 2. světové válce.
Je třeba ovšem mít na paměti, že státní archivy samozřejmě nepřejímaly písemnosti ze
soukromé sféry (archivy šlechtické, církevní) ani fondy veřejnoprávních korporací a fondy
měst (komunální).
Státní archivy jsou tedy určeny v první řadě k uchovávání písemností konkrétního státu
a jeho úřadů (zpětně až do středověku). Takový systém tedy v klasické podobě zůstává
zachován například ve Francii, kde k jeho uvedení v život došlo již na sklonku francouzské
revoluce. Dnes takové archivy pečují i o archiválie středních a nižších správních článků
konstituovaných na teritoriu celého státu (tento model tak platí v Belgii, Holandsku, Itálii,
Španělsku, Portugalsku, skandinávských zemích a v dalších evropských zemích, které
nemají federativní upořádání).
Jinak je tedy archivnictví organizováno v Německu, Rakousku, Švýcarsku a
v zámořských zemích, jako jsou Spojené státy americké, Kanada a Austrálie. Zde jsou
centrální archivy náležité pro ukládání písemností z ústřední roviny správy, zatímco
jinak si každá země/stát na své úrovni vytváří vlastní zemské/státní /kantonální archivy.
V případě, že teritorium federálních států je příliš rozsáhlé, je nověji zvykem budovat i
pobočky centrálních archivů. Zvláštní vývoj vykazuje Velká Británie, kde jsou kromě
centrálního archivu „Public Records Office“, kompetenčně náležitého pro celé království a
samostatných archivů pro Skotsko a Irsko už jen na regionální úrovni archivy samosprávných
korporací (hrabství a měst), které ovšem po dohodě s centrálním archivem mohou na své
úrovni přejímat i materiály příslušných státních úřadů. Stejně fungují i regionální neboli
departementní archivy ve Francii (od r. 1983 se zde více prosazuje decentralizace, čili
úschova regionálně náležitých státních fondů nikoli v ústředně). Ve Francii také fungují
samostatně některé rezortní archivy – pro oblast zahraničních věcí, obrany, financí). I
v Rakousku tvoří archivy jednotlivých rezortů v rámci centrálního „Österreichisches
Staatsarchiv-u“ autonomní odborná oddělení (jedním z nich je také historický „Haus-, Hof-
und Staatsarchiv“).
V Německu nedošlo v důsledku specifického vývoje nikdy k utvoření jednoho centrálního
státního archivu (s výjimkou éry Německé demokratické republiky, v níž byl centrální archiv
založen v Postupimi – dnes pobočka Spolkového archivu). Zachované registratury bývalé
Říše římské národa německého (včetně archivu mohučského arcikancléře) jsou součástí
rakouského „Haus-, Hof- und Staatsarchiv-u“, archiv říšské komory a archiv německého
spolku a říšské centrální vlády z let 1848-1849 tvoří součást pobočky spolkového archivu
v Koblenzi. Ten byl v tzv. západním Německu utvořen v r. 1952 jako archiv náležitý pro
materiály říšských vládních úřadů a jiných centrálních úřadů pro tuto část Německa (od r. od
r. 1990 funguje jako centrální instituce celého Německa). Vedle něj byl zřízen samostatný
Politický archiv zahraničně politického úřadu v Bonnu („Politisches Archiv des Auswärtigen
Amts“). Tzv. Pruský tajný archiv je součástí Tajného státního archivu v Berlin-Dahlemu
(„Geheimes Staatsarchiv“). V současném Německu, spravovaném na federativním základě,
jsou v jednotlivých zemích utvářeny ještě hlavní státní neboli zemské archivy, sestávající
mnohdy z několika dílčích státních archivů (podle historického správního uspořádání).
Kromě toho v jednotlivých státech existuje i samostatná velká sféra soukromých, respektive
nestátních archivů, do níž patří kromě rodinných a rodových archivů i archivy podnikové,
církevní, komunální, parlamentu, politických stran, spolků a speciální archivy v oblasti
umění, vědy, literatury a sdělovacích prostředků.
Page 9
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 9 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
2.6 Elektronický dokument a archivy, bibliografie
Od 80. let 20. století se v Evropě datuje zvýšený zájem o elektronicky přenášené záznamy,
které slouží nejen v běžném úředním styku, tedy v ryze správních záležitostech, ale stále
masověji se elektronických dokumentů užívá i ve všech dalších sférách našeho
každodenního života (obchod, průmysl, věda, kultura ad.), přičemž výhoda digitálního
přenosu a seskupování dat se stále více ujímá i ve sféře dokumentární – například různé
specializované elektronické databáze pomalu vytlačují původní papírové kartotéky. Je tedy
jen otázkou, do jaké míry a kdy zcela nahradí digitálně pořizované záznamy předchozí
papírové úřední dokumenty a evidence. Tím se ovšem také podstatně mění paradigma té
odborné discipliny, která má za úkol podstatné dokumenty uchovávat jako historickou
paměť, tedy archivnictví. V zájmu této discipliny je samozřejmě dlouhodobé uchovávání dat
v horizontu staletí a ne jen desetiletí, jak o něm obvykle mluví odborné firmy, zabývající se
informačními technologiemi. Stojí tedy v současné informační společnosti před archivistikou,
která se sbližuje s informatikou i knihovními metodami, zcela nová, dosud nebývalá výzva,
jak při uchování klasických principů této discipliny zajistit pro budoucí generace kvalitní data,
pořizovaná a „zapisovaná“ ovšem zcela jinak nežli v předchozích staletích. Řeč tedy musí být
především o vhodných záznamových mediích a úložných formátech, které by měly být
zárukou integrity a čitelnosti elektronických záznamů i v budoucnosti.
Viz kapitoly Spisová služba v současnosti a Archivní teorie a metodika – kritéria a způsoby
výběru archiválií.
Velký význam pro výměnu informací v oblasti uchovávání digitálních dokumentů (zatím
převážně těch, které vznikají druhotně, tedy při pořizování digitálních kopií originálních
materiálu) mezi archivy, knihovnami a dalšími paměťovými institucemi mají konference
pořádané každoročně Národní knihovnou v Praze a nazvané příznačně Archivy, knihovny a
muzea v digitálním světě. Letos se uskuteční již patnáctá konference v pořadí. Materiály
z konferencí jsou k dispozici na http://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/akce-skip/archivy-
knihovny-muzea-v-digitalnim-svete/15.-konference-archivy-knihovny-muzea-v-digitalnim-
svete-2014 (podle tohoto systému se najdou i konference z předchozích roků jejich konání).
LITERATURA
BIBLIOGRAFIE:
DUCHEIN, Michel. Basic international bibliography of archive administration/Bibilographie internationale
fondamentale d’archivistique, Archivum, 25, 1978
LEESCH, Wolfgang – oddíl Archivy. In: Dahlmann-Waitz, Quellenkunde zur deutschen Geschichte, 10. Aufl., Bd.
1, 1966/69
Mezinárodní archivní bibliografie vycházely pravidelně od r. 1943 v časopisech The American Archivist a od r.
1952 v Archivum
V našem státě vycházela od r. 1964 bibliografie zahraniční literatury každé tři roky ve Sborníku archivních prací
(ukončeno přehledem za roky 1999–2001 v Sborníku archivních prací, 55, 2005).
Od r. 1990 vychází péčí Národního archivu (dříve Státní ústřední archiv) Výběrová
bibliografie z archivnictví, pomocných věd historických a příbuzných oborů (rovněž
zahraniční literatura). V tištěné formě vycházela výběrová bibliografie zahraniční
Page 10
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 10 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
produkce v tzv. Informativním přehledu (číslo 1–34), v současné době dostupná na
http://www.nacr.cz/D-knih/g-inf34.htm, http://www.nacr.cz/D-knih/dbs.aspx
Domáci produkce je zpracovávána pod názvem Bibliografie českého archivnictví.
Výběrová bibliografie z archivnictví, pomocných věd historických a příbuzných oborů (v
současné době poslední svazek k roku 2007) http://www.nacr.cz/D-knih/bibl-list.aspx
PŘÍRUČKY A CELKOVÁ ZPRACOVÁNÍ
Tzv. holandská archivní příručka – MULLER, Samuel; FAITH, Johann Adriaen; FRUIN, Robert. Handleiding voor
her ordenen en beschrijven van archieven, Groningen, 1898, 2. vyd. 1920. Německý překlad – KAISER, Hans,
Anleitung zum Ordnen und Beschreiben von Archiven, Leipzig, 1905 (informace o této publikaci v češtině:
KRATOCHVÍl, Václav, Holandská archivní teorie a reforma archivnictví u nás. Český časopis historický, 13, 1907,
s. 1–10, 137–149
CASANOVA, Eugenio. Archivistica. Siena, 2. vyd. 1928
BRENNECKE, Adolf. Archivkunde. Ein Beitrag zur Theorie und Geschichte des europäischen Archivwesens,
zprac. LEESCH, Wolfgang. Leipzig, 1953
JENKINSON, Hilary. Manual of archives administration. Nové vyd. London: Roger H. Ellis, 1963
PAPRITZ, Johanes. Archivwissenschaft, 4 sv.. Marburg, 1976, 2. vyd. 1983
A modern archives reader. Basic readings on archival theory and practice. Washington: Daniels, M. F. a Walch,
T., 1984
Modern archives administration and records management. A Ramp reader. Paris: UNESCO. Vyd.
Walne, P. a Mabbs, A. W., 1985
LODOLINI, Elio. Archivistica. Principi e problemi. Milano, 1990.
La pratique archivistique Française. Sous la direction de Jean FAVRIER, assisté de Danièle NEIRINCK. Paris:
Archives nationales, 1993
ROUSSEAU, Jean-Yves; COUTURE, Carol et al. Les fondements de la discipline archivistique. Québec, 1994
DELSALLE, Paul. Une histoire de l’ archivistique. Québec, 1998
BRACHMANN, Botho. Archivwissenschaft. Theorieangebote und Möglichkeiten. In: Archivistica docet. Beiträge
zur Archivwissenschaft und ihres interdisziplinëren Umfelds, Potsdame Studien, 9, 1999, s. 21–76
TOMCZAK, Andrzej, Studia Historico-Archivistica, Toruń 2002
SCHELLENBERG, Theodore R.. Modern Archives: Principles and Techniques. Reissued with new introduction by
H.G. Jones. Chicago: Society of American Archivists, 2003
ENDERS, Gerhart. Archivverwaltungslehre. 3. vyd. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, 2004
BECK, Friedrich; HENNING, Eckart. Die archivalischen Quellen mit einer Einführung in die historischen
Hilfswissenschaften. 4. vyd. Köln: Böhlau, 2004
BRENNER-WILCZEK, Sabine; CEPL-KAUFMANN, Gertrude; PLASSMANN, Max. Einführung in die moderne
Archivarbeit. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 2006
FRANZ, Eckhart G. Einführung in die Archivkunde. 7. vyd. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 2007
HERING, Rainer. Ohnmächtig vor Bits and Bytes? Archivische Aufgaben im Zeitalter der Digitalisierung. In:Wie
mächtig sind Archive? Perspektiven der Archivwissenschaft. Hrsg. von Rainer Hering und Dietmar Schenk
= Veröffentlichungen des Landesarchivs Schleswig-Holstein, Band 104, 2013, s. 83–97
Page 11
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 11 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
2.7 Archivní časopisy v ČR, Evropě, USA a Kanadě
Mezinárodní archivní rada se sídlem v Paříži:
Archivum. Revue Internationale des Archives – 1951–2000
Comma (od 2001, vychází 2x ročně, nyní i online), Flash (od 2003, vychází 3x ročně, určeno
jen pro členy), Janus (1983–2000)
Francie:
La Gazette des Archives – nová série od r. 1947
Německo:
Archivalische Zeitschrift. Vyd. od r. 1876 v Mnichově Bavorský hlavní státní archiv
Der Archivar – Zeitschrift für Archivwesen (centrální německé periodikum pro oblast
archivnictví /dříve – do roku 2007 – pod titulem Der Archivar – Mitteilungsblatt für das
deutsche Archivwesen). Do roku 2003 vycházel časopis pod redakčním vedením Hlavního
státního archivu v Düsseldorfu, nyní Zemského archivu Severní Porýní-Westfálsko.
Archivmitelungen. Zeitschrift für Teorie und Praxis des Archivwesens, vydávala Státní
Archivní správa pro bývalé východní Německo v letech 1951–1994. V roce 1995 byl titul
převzat pro informace z archivů německé evangelické církve (pro oblast Porýní a Westfálska)
Rakousko:
Scrinium. Zeitschrift des Verbands österreichischer Archivare – od r. 1969
Mitteilungen des Österrechischen Staatsarchivs - od r. 1948
Nizozemí:
Nederlands Archivenblad – od r. 1892
Belgie:
Archives, Bibliothèques et Musées de Belgique – do r. 1962; pak Archives et Bibliothèques de
Belgique
Velká Británie:
Journal of the Society of Archivists – od r. 1955
Polsko:
Archeion – od r. 1924
Rusko:
v býv. Sovětském svazu Sovetskie Archivy – do 1965 a Voprosy Archivovedenia – od r. 1959
Česká republika:
Archivní časopis – od r. 1951
Sborník archivní prací – od r. 1951
Slovensko:
Slovenská archivistika – od r. 1965
Maďarsko:
Page 12
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 12 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Levéltári Közlemények – od r. 1923
Levéltári Szemle – od r. 1950
Itálie:
Rasegna degli Archivi di Stato – od r. 1941
USA:
The American Archivist – od r. 1938
Kanada:
Archivaria – do r. 1974, pak The Canadian Archivist (francouzsko-anglicky)
K pojmosloví, používanému frekventovaně v oblasti archivnictví viz glosář na stránkách
Mezinárodní archivní rady - http://www.ica.org/122/ica-glossary/glossary-of-terms-often-
used-in-ica.html
2.8 Mezinárodní archivní rada, UNESCO
Mezinárodní archivní rada (MAR, International Council of Archives - ICA) vznikla po
dvouletých přípravách v Paříži roku 1948. Vlastní činnost zahájila na ustavujícím zasedání
během prvního kongresu taktéž v Paříži roku 1950, kdy byly přijaty zčásti pozměněné
stanovy. Jde o nestranickou nevládní organizaci, která v současné době sdružuje na 1500
členů ze 195 států a zemí. Zvláštností je dělení členů do pěti kategorií: A) ústřední archivní
ředitelství nebo národní archivy členských zemí, B) národní nebo mezinárodní svazy
archivářů, C) archivní instituce, D) individuální členové (tito se mohou případně také stát
čestnými členy či tzv. fellows). Členové MAR se navíc sdružují do regionálních větví
(víceméně podle kontinentů), a to též s ohledem na historický vývoj (evropská větev se
nazývá EURBICA).
Účelem této organizace, která úzce spolupracuje s jinými nevládními organizacemi (např.
Mezinárodním komitétem Modrý štít, který se soustřeďuje na ochranu kulturního dědictví
ohroženého válkou nebo přírodními katastrofami) a také s UNESCO, je zajistit uchování
archivního kulturního dědictví a jeho zpřístupnění všem zájemcům, což současně znamená
podporu odborného vzdělávání archivářů a jejich průběžný dialog v rámci celého světa.
Každé 4 roky pořádá MAR mezinárodní archivní kongres (1. v roce 1950). Výsledky
zasedání byly zveřejňovány v odborném časopise Archivum, později Janus a Comma (viz
výše). Zatím poslední 17. Archivní kongres se konal v australském Brisbane – viz
http://www.mvcr.cz/clanek/zpravy-ze-zahranicnich-cest.aspx
K diskusím na aktuální témata byla u MAR ustanovena instituce Konferencí u kulatého
stolu (1. se uskutečnila v roce 1954), jež se v posledních letech scházejí každoročně v užším
kruhu vedoucích archivních správ členských zemí MAR. Regionální konference jsou
svoláván jednou za 2-3 roky. Kromě nich a schůzí technického výboru jsou ještě pořádány
konference, symposia a semináře k různým odborným záležitostem.
Na 15. Mezinárodním archivním kongresu, který se konal v roce 2004 ve Vídni, padly kromě
jiného návrhy na ustavení Mezinárodního dne archivů. Ten poté vstoupil v platnost
rozhodnutím MAR v roce 2007, aby se tak v následujícím roce slavnostně připomněla 60.
Výročí existence organizace (pro svátek byl stanoven 9, červen, tedy den, kdy se v Paříži
MAR ustavila). Poprvé tedy archivy slavily svůj den v roce 2008 (v ČR se svátek ujal o rok
později). Jeho jednotné motto a logo je stanoveno Českou archivní společností, konkrétní
realizace je zajištěna jednotlivými archivy, které se k MDA připojí.
Page 13
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 13 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
V roce 2010 (na Generálním shromáždění v Oslo) přijala MAR Všeobecnou deklaraci o
archivech, která je na webových stránkách organizace dostupná i v češtině.
Viz www.ica.org
K činnosti Mezinárodní archivní rady viz magisterská diplomová práce Tomáše Daňka na
Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
http://is.muni.cz/th/52373/ff_m/Diplomova_prace_archivnictvi.pdf
UNESCO bylo založeno vzápětí po druhé světové válce v listopadu roku 1945 – jako
organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu (jeho ústava byla přijata
v listopadu 1946 a ratifikovalo ji 20 států, mezi nimi Československo). Členské státy OSN
mají právo vstoupit do UNESCO bez podmínek. Sídlem UNESCO je Paříž. V současné době
má tato organizace 186 členů. Členem se může stát každý stát i nesamostatné území, které má
však jen statut přidruženého člena bez hlasovacího práva. V posledních letech se jeho
působnost kromě tří tradičních oblastí soustřeďuje i na oblast informací a komunikace.
http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/_odk
azy.html
V ČR je působnosti UNESCO známa především díky ochraně nemovitého kulturního a
přírodního dědictví. Úmluva ochraně světového kulturního a přírodního dědictví
(Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) byla pod
patronací UNESCO uzavřena v roce 1972 v platnost (s platností od roku 1975, ČSFR
přistoupila k Úmluvě v roce 1990).
UNESCO ale realizuje spoustu dalších programů k záchraně i movitého kulturního dědictví a
od roku 1997 také program Paměť světa (Memory of the World), zaměřený na uchování
světového písemného kulturního dědictví. Tento program vede rovněž přehledný seznam,
v němž je v současnosti evidováno na 300 položek ze 100 zemí světa. ČR zde má
v současnosti zapsány čtyři položky (všechny z Národní knihovny ČR, z archivů dosud není
zapsána ani jedna položka).
Jak už bylo naznačeno, v současnosti věnuje UNESCO velkou pozornost péči o digitální
dokumenty.
http://www.unesco.org/new/en/communication-and-information/resources/news-and-in-focus-
articles/
Strategie ochrany elektronických dokumentů byla nedávno expresivně vyjádřena v Deklaraci,
přijaté v roce 2012 na mezinárodní konferenci UNESCO ve Vancouvru v Kanadě. http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/unesco_ubc_vanc
ouver_declaration_en.pdf
Konference se zúčastnilo více než 500 účastníků ze 110 zemí, přičemž hlavním předmětem
jejich rokování byly klíčové faktory týkající se záznamů, dokumentů a dat v digitálním
prostředí, totiž především otázky týkající se digitalizace analogového materiálu a
kvalifikované uchovávání toto dokumentace, jakož i otázky širšího badatelského přístupu k ní.
Česká komise pro UNESCO byla zřízena rozhodnutím vlády ČR ze dne 1. června 1994 a
ČR se v současné době zapojuje do realizace programů UNESCO prakticky ve všech
oblastech působnosti.
U příležitosti 20. Výročí vzniku České komise pro UNESCO (v roce 1994) byla vydáno nová
informační brožura o jejích aktivitách v ČR http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/nova
_informacni_brozura_ceske_komise_pro.html
Page 14
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 14 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
3. Archivnictví v českých zemích
3.1 Vývoj archivů na našem území do konce středověku
Vývoj archivů na území českého státu vykazuje v zásadě shodné rysy s vývojem v jiných
středoevropských státech.
Vznik archivů tak i zde souvisí s činností správních institucí, zajišťujících všechny roviny
dobové správní organizace (včetně záležitostí soudních). Je samozřejmé, že v českém státě
začala jako pevněji organizovaný úřad nejdříve fungovat panovnická kancelář. Zatímco na
jedné straně tato vydávala listiny a další písemnosti pro jiné právní subjekty, podílející se na
politické moci, z nichž prvořadou úlohu hrály církevní instituce, sama byla na druhé straně
příjemcem písemností římských králů a císařů a papežů, které měly velký vliv na právní
postavení českého státu v soudobé Evropě a také v něm fungujících církevních institucí. Na
uchování takovýchto písemností měli samozřejmě čeští panovníci eminentní zájem (nejstarší
v originále zachovanou písemností určenou českému panovníkovi je privilegium císaře
Fridricha I. pro knížete Vladislava II. z r. 1158).
Nejstarší listiny (respektive v nejstarší fázi „pamětní akty“) domácího původu, zachované v
originále od poloviny 11. století, svědčí vesměs o právních pořízeních učiněných ve prospěch
církve. Církevní ústavy si první uvědomily cenu zpečetěné listiny, a proto nejen usilovaly o
zlistinění všech právních aktů, které jim přinášely užitek, ale získané listiny společně s
chrámovým pokladem opatrovaly na nejbezpečnějších místech, v sakristiích a
klenotnicích svých kostelů, pod ochranou ostatků světců. Tato místa požívala takové
důvěry, že jejich ochraně svěřovali své listiny i světští feudálové (např. v dochovaném
zlomku inventáře chrámového pokladu kláštera břevnovského z konce 14. století jsou
zaneseny i listiny některých českých šlechticů, inventář kláštera ve Zlaté Koruně z r. 1418
poznamenává i listiny pánů z Landštejna, Hradce a Rožmberka).
Do procesu zlistiňování důležitých právních počinů se postupně zapojovala kromě církve a
šlechty také města (výrazněji od počátku 14. století).
K písemnostem vnějšího styku brzy přibývaly u různých úřadů i písemnosti určené pro vnitřní
kancelářskou potřebu, které ovšem mohly zčásti mít i veřejnoprávní platnost (zápisy do
některých druhů úředních knih). I na těchto úrovních se tedy formovaly základy archivů,
respektive starých registratur, i když ovšem péče o ně zdaleka nebyla důsledná. Důležité
písemnosti se obecně ukládaly v uzamykatelných truhlicích, přičemž ve městech se brzy
ujalo jejich ukládání, mnohdy i s písemnostmi cechů, ve vymezených prostorech
v radních budovách (ty jsou na našem území budovány od poloviny 14. století). Už
z poloviny 14. století je například doloženo systematické pořádání archivu v Brně a pro Staré
Město pražské existují pro druhou polovinu 14
. století dva inventáře listin a knih.
Archiv českých panovníků jako ústřední archiv českého státu byl jako součást pokladu
zprvu uložen společně s kapitulním a chrámovým pokladem pod ochranou církevní instituce,
v sakristii pražského kostela sv. Víta, v blízkosti hrobu sv. Václava (jeho uložení zde je
prokazatelně doloženo od 2. poloviny 13. století). Od doby vlády Karla IV. už archiv nebyl
pouze archivem českých králů, nýbrž archivem českého státu – „thesaurus regni et
coronae regni Bohemiae“), reprezentovaného rovněž stavy. K jeho ochraně byl za K. IV.
zřízen úřad státního archiváře. Archiv byl tehdy nově uložen do chrámové místnosti
zřízené poblíž Svatováclavské kaple Svatovítské katedrály za mozaikou Zlaté brány.
Page 15
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 15 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Po ukončení husitské revoluce se restituovaly i archivy církve a se vzrůstajícím mocenským
postavením nabývaly na významu rovněž archivy předních šlechtických rodů. Příslušníci
těchto rodů zastávali zpravidla vysoké úřady a tak se do jejich archivů vedle rodových
privilegií a listin pojišťujících majetek rodu dostávaly i dokumenty týkající se přímo správy
státu.
3.2 Od nástupu novověku (v rámci habsburské monarchie)
S rozmachem správních institucí a obecné vzdělanosti od 16. století došlo přirozeně i
k nárůstu písemného úřadování, v němž se už velkém uplatňoval aktový materiál. V té
době ovšem ještě neexistoval podstatný rozdíl mezi spisovnami (registraturami) a
vlastními archivy. Různé úřední písemnosti byly uchovávány jak z hlediska právní
ochrany, tak čím dál tím více také z hlediska praktického (správního, ekonomického,
politického).
Po r. 1526 se společensko-politický vývoj našich zemí – a tedy i jeho písemná dokumentace –
realizovala v rámci zemí Habsburské monarchie.
Kromě centrálního archivu království se utvářely rovněž další archivy – církevní,
šlechtické i městské. Je třeba mít na paměti, že církevní instituce mnohdy obhospodařovaly
značný pozemkový majetek a tak v rovině hmotně právní vystupovaly a úřadovaly jako běžné
vrchnosti. Z hospodaření na vlastních majetcích (případně majetcích udělených v léno)
produkovaly značné množství úředních písemností i světské vrchnosti, u nichž k těmto
materiálům hospodářsko-správní povahy mohly přistupovat i důležité písemnosti rodinného
charakteru. Výrazněji se tehdy také utvářely “archivy“ jednotlivých měst, sestávající rovněž z
„historických“ a „úředních“ fondů. O málokteré archivy však bylo důsledně pečováno a
tak množství materiálu podlehlo ztrátám (kromě nedbalosti způsobeným často i válečnými
událostmi).
Ze šlechtických archivů náležel k nejbohatším archiv Rožmberků, převezený v 80. letech 15.
století ze Zlaté Koruny na hrad Český Krumlov a za Petra Voka r. 1601 do Třeboně. Petr
Vok povolal r. 1598 Václava Březana, původně rožmberského soudního písaře, aby
uspořádal archiv a knihovnu a poté sepsal historii pánů z Růže. Po smrti Voka zdědili
majetky Švamberkové. Jan Jiří ze Švamberka převzal Březana do svých služeb a svěřil mu
uspořádání rovněž bohatého archivu švamberského, uloženého na Zvíkově.
Schwarzenberkové, kteří získali r. 1660 třeboňské panství, věnovali rožmberským
archiváliím stejnou pozornost jako svým rodovým archiváliím a tak je jejich péčí
dochován jeden z nejcennějších zdrojů informací starých českých dějin.
3.3 Vývoj institucionálních archivů od 18. století do vzniku Československé republiky
Postupující byrokratizace 17. století vyústila v následujícím století už v cílenou snahu o
budování samostatných, institucionálně organizovaných archivů. Ve Vídni jako centrálním
městě monarchie byl z podnětu Marie Terezie a jejích rádců r. 1749 zřízen Domácí, dvorský
a státní archiv („Haus- Hof- und Staatsarchiv“). Ten měl soustředit výběrem nejcennější
archivní dokumenty celého mocnářství (to bylo realizováno jen zčásti), a postupně přejímal
i materiál centrálních orgánů rakouského soustátí a bývalých císařských institucí (1756 byl
také vytvořen centrální archiv v Uhrách, za Josefa II. přeložený z Bratislavy do Budína).
V Čechách se formoval z činnosti ústředního správního úřadu, totiž Gubernia, od r. 1763
Guberniální archiv (od poloviny 19. století zván místodržitelským). R. 1795 vznikl vedle
něj stavovský archiv (zemské samosprávy), který se r. 1862 konstituoval jako Zemský
Page 16
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 16 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
archiv království českého (český Zemský archiv). Naopak na Moravě původní stavovský
archiv v Brně, vzniklý již r. 1939 pod názvem Moravský zemský archiv, záhy převzal
zároveň funkci místodržitelského neboli zeměpanského archivu. Obdobně, tedy
shromážděním písemností stavovského i zeměpanského charakteru, vznikl také r. 1901
Slezský zemský archiv. (Na Slovensku, jehož území bylo jako tzv. Horní Uhry spravováno
v rámci Uher, v té době nebyly podmínky pro vytvoření samostatného centrálního archivu,
jistou náhradou se stal sbírkový archiv při Národním muzeu Martině. Dobře však bylo
postaráno o úřední materiál v župách jako tradičních nižších správních jednotkách a také u
významných klášterů, které plnily roli tzv. hodnověrných míst).
V19. století se zvyšoval zájem o archivy i jako zdroje pro historické bádání a začala být
stále více doceňována hodnota archiválií z historického, vědeckého i obecně kulturního
hlediska. Sám český historiograf František Palacký inicioval – kromě již zmíněného českého
Zemského archivu – už dříve, v r. 1846, založení archivu Vlasteneckého muzea (od r.
Muzeum království českého, po r. 1918 Národní muzeum) a v r. 1851 Archivu hlavního
města Prahy. Od 80. let 19. století je také patrný zvýšený zájem o písemnosti z činnosti
Karlovy univerzity.
3.4 Vývoj institucionálních archivů v Československé republice do druhé světové války
Po vzniku Československé republiky v r. 1918 se v následujícím roce přeměnil bývalý
místodržitelský archiv na archiv ministerstva vnitra. Do tohoto archivu byla také uložena
většina materiálu z rakouských centrálních úřadů, týkající se území historických českých
zemí, potažmo také Slovenska, který byl získán na základě tzv. archivní rozluky s Rakouskem
z r. 1920. Zemské archivy v Praze, Brně a Opavě působily dále až do vzniku krajského
zřízení v r. 1949 (s přesahy až do r. 1954).
Kromě toho začaly vznikat archivy i u dalších resortů, respektive jiných ústředních správních
úřadů. Při ministerstvu zemědělství vznikl r. 1919 jako jedno jeho oddělení Archiv
Ministerstva zemědělství, při ministerstvu financí vznikl téhož roku Ústřední archiv
katastrálních map (od r. 1930 Ústřední archiv pozemkového katastru), u ministerstva
železnic r. 1923 Československý archiv železniční a v r. 1925 Archiv ministerstva pošt a
telegrafů.
V r. 1920 vznikl dále Archiv ministerstva zahraničních věcí a Archiv ministerstva
národní obrany (od r. 1924 jako Vojenský archiv – ten byl r. 1929 sloučen s Archivem
národního osvobození v Archiv Památníku osvobození, struktura měněna i v dalších
desetiletích, od roku 2002 pod názvem Vojenský historický archiv), Archiv pražského
hradu při kanceláři prezidenta republiky a Archiv Národního shromáždění. Do
kompetence ministerstva zahraničí byl r. 1928 včleněn tzv. Ruský zahraniční archiv,
který se vytvářel na území nové československé republiky od té doby, co přijala
mnohatisícovou skupinu ruských emigrantů. Jako spíše sbírkový archiv byl r. 1932 v Praze
založen Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce s pobočkou v Brně. Gesce nad archivnictvím byla svěřena ministerstvu školství a národní osvěty (MŠaNO),
které vykonávalo dohled především nad nestátními archivy prostřednictvím archivních
inspektorů – v r. 1924 byl pro Čechy jmenován Václav Vojtíšek, pro Moravu a Slezsko
František Hrubý a pro Slovensko Václav Chaloupecký.
Na Slovensku byl r. 1928 zřízen tzv. krajinský (zemský) archiv, který byl za Slovenského
štátu převzat i se župními archivy do rezortu ministerstva vnútra a v r. 1945 z něj byl vytvořen
Archív poverenectva vnútra (od r. 1952 Slovenský ústredný archív). Instuticionální podobu
nabyl za 1. republiky i specializovaný báňský archiv v Báňské Štiavnici.
Page 17
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 17 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
V r. 1919 byla při Českém zemském archivu zřízena Státní archivní škola.
3.5 Protektorát a archivy
Během okupace převzal řízení archivnictví zvláštní referát u Úřadu říšského protektora. V
roce 1940 byli sice ustanoveni archivní inspektoři v sudetské župě, ale instituce archivních
inspektorů pro Čechy a Moravu byly v listopadu 1941 zrušeny. Říšským archivním
pověřencem pro Moravu byl Josef Dosoudil, který prováděl extradice archiválií z
Moravského zemského archivu v Brně do Opavy, Katovic a Vídně. Nacistickou správu měl
Archiv města Brna, který museli opustit čeští pracovníci.
Nově budovanými typy archivů byly na našem území Říšské archivy („Reichsarchive“) – v
Liberci pro tzv. sudetskou župu a obdobný v Opavě z dřívějšího zemského archivu.
Ve snaze uchránit archivní bohatství před válečnými škodami byly mnohé archivní depozitáře
z měst převáženy na venkov. Největší škodu utrpěl až požárem Staroměstské radnice při
osvobozování v květnu 1945 Archiv hlavního města Prahy. Také při stěhování pražského
univerzitního archivu do Innsbrucku v závěru války došlo k závažným ztrátám cenných
archiválií.
V roce 1940 došlo k dílčímu soustředění zbytků registratur jednotlivých redakcí rozhlasu
(programový materiál byl shromaždován už od roku 1927), čímž byly položeny základy
Archivu československého rozhlasu. Českomoravským filmovým ústředím byl v roce 1943
založen Filmový archiv v Praze, jehož sbírky byly získány z Technického muzea a od
soukromých sběratelů.
3.6 Archivy v Československu po druhé světové válce (do konce 50. let 20. století)
Po skončení války byly operativně jako poradní orgány při zemských Národních výborech
v Čechách a na Moravě zřízeny archivní sekce (v jejich čele stáli Václav Vojtíšek a na
Moravě Jindřich Šebánek), jejichž výkonnými orgány se via facti staly Archiv země české v
Praze a Moravský zemský archiv v Brně. Ministerstvo školství a národní osvěty zřídilo v r.
1945 archivní radu (její ustavující schůzi řídil ministr Zdeněk Nejedlý).
Zemské archivy zaměřily svou činnost i na upevnění a rozšíření sítě městských archivů. Tak
už koncem r. 1946 byli u více než 200 městských archivů ustaveni archiváři, většinou ještě z
řad dobrovolných pracovníků, postupně se ale zvětšoval i počet archivářů s vysokoškolským
vzděláním. Na Moravě bylo z iniciativy MZA založeno i několik okresních archivů.
Ani Archiv ministerstva vnitra nezůstal stranou decentralizačních snah. V r. 1945 se
uvažovalo o zřízení 4 depozitářů v Čechách, kam měl být soustřeďován archivní materiál
nižších orgánů státní správy. Tento úmysl byl ale realizován pouze v jediném případě – r.
1946 zřízením expozitury AMV v Liberci, která převzala a spravovala fondy bývalého
okupačního archivu pro tzv. sudetskou župu. Postupně začaly také vznikat některé okresní
archivy a archivy podnikové.
Velké úkoly stály po 2. světové válce v návaznosti na novou pozemkovou reformu rovněž
před Státním archivem zemědělským (od r. 1950 Ústřední zemědělsko-lesnický archiv),
neboť v důsledku revize pozemkové reformy, provedené po 2. světové válce, zanikly
soukromé velkostatky a archiv přebíral jejich materiály. Zemědělský archiv tak přispěl
v poválečných letech k rozšíření archivní sítě budováním oblastních sběren, kam byly
soustřeďovány archivy konfiskovaných a znárodněných velkostatků. Začleněny sem byly i
Page 18
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 18 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
staré šlechtické archivy, které se po roce 1945 staly národním majetkem. Do r. 1952 se tak
vytvořila síť 35 zemědělsko-lesnických archivů, řízených pražským ústředím archivu (na
Slovensku byl Ústřední zemědělský archiv zřízen r. 1947 v Bratislavě).
3.7 Archivy v Československu po únoru r. 1948 (do konce 60. let 20. století)
Po převratu v r. 1948 usilovalo ministerstvo vnitra o bezvýlučné převedení správy archivů
do své kompetence (argumentovalo se v obecné rovině tím, že bude odstraněna dosavadní
státní a samosprávná dvojkolejnost ve správě archivních fondů). Zásadní vliv zde měla vládní,
tzv. Fierlingerova komise (Zdeněk Fierlinger byl náměstkem předsedy vlády) pro organizaci
veřejné správy, která měla subkomisi pro archivní otázky.
Co se týče nižších správních složek, tak jak se konstituovaly v návaznosti na reformu veřejné
správy, byla na podkladě zákona o krajském zřízení z r. 1949 budována síť krajských
archivů jako zařízení Krajských národních výborů. Původní zemské archivy v Brně a
Opavě se staly státními archivy krajského typu, byť se specifickými fondy. Tak v r. 1951
fungovaly již archivy ve 13 krajích na území bývalých zemí České a Moravskoslezské a
krajským archivům byly postupně odevzdávány všechny fondy vzniklé z činnosti I. a II.
instance správy politické, finanční a soudní. Převáděny sem byly i fondy bývalé okresní
samosprávy a později byly do krajů rozvezeny i archivy řeholních institucí, deponované v r.
1950 do Ústředního archivu ministerstva vnitra a Moravského zemského archivu. V r. 1952
převzaly krajské archivy také staré církevní matriky do r. 1870 z obvodu svých krajů (do r.
1966 fungovala u krajských národních výborů krajská archivní oddělení, řídící činnost
okresních, městských a podnikových archivů, pak byly jejich kompetence přeneseny zpět na
státní archivy).
V souvislosti s naznačeným vývojem byla r. 1951 při ministerstvu vnitra ustavena vládním
usnesením Státní archivní komise jako ústřední řídící orgán československého
archivnictví, nadřazený všem resortům (ty ovšem byly v komisi zastoupeny, třetina
zástupců byla v komisi ze Slovenska; ti současně tvořili Slovenskou archivní komisi při
Poverenectvu vnútra jako oblastní orgán Státní archivní komise na Slovensku). Posláním
komise bylo zajištění jednotné organizace a plánovité řízení archivní služby v celém státě.
Krajské archivy byly prohlášeny za vrcholný orgán archivní služby v kraji a připadla jim
úloha organizovat archivní službu v okresech (zde se tedy upustilo od původního
předpokladu, že nejnižším článkem archivní organizace budou archivy městské).
Jelikož Státní archivní komise sama neměla výkonnou moc, přenášela na nejvyšší úrovni řadu
úkolů k zajištění organizace archivů na Ústřední archiv MV, který zase řídil krajské
archivy.
Závěrečným aktem Státní archivní komise bylo projednání vládního nařízení o
archivnictví, připraveného archivní správou MV (zřízena 1. 11. 1953). Vládní nařízení z 7.
5. 1954 utvrdilo zásadu jednotné archivní organizace vytvořením Jednotného státního
archivního fondu (zkracován jako JAF), zahrnujícího veškeré archiválie vzniklé z činnosti
státních orgánů, jejich ústavů a zařízení, socialistických právních osob i jejich předchůdců a
soustředěného ve státních a ostatních veřejných archivech. Odborným orgánem
ministerstva se stala zmíněná Archivní správa, čímž samozřejmě zanikla působnost
předchozí Státní archivní komise. Jako poradní orgán ministerstva vnitra, jmenovaný ze
zástupců různých archivů, byla zřízena Vědecká archivní rada.
Prvním úkolem archivních správ (tedy i slovenské) bylo ustavení státních archivů.
Jejich základem se staly krajské archivy a v Brně a Opavě zemské archivy, převzaté do
přímé správy MV. K 1. lednu 1956 k nim byly přivtěleny i bývalé archivy zemědělsko-
lesnické. Během téhož roku byly po dohodě s ordináři převzaty do operativní správy státních
Page 19
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 19 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
archivů archivy biskupské, kapitulní a později i farní archivy katolické církve (ty byly zprvu
převzaty do archivů okresních a městských). Klášterní archivy (mužských řádů) byly
přejímány státními archivy již po likvidaci mužských klášterů v r. 1950.
Došlo také k další koncentraci archivů na centrální rovině. K Ústřednímu archivu
ministerstva vnitra (tak jmenován od r. 1950) byl v r. 1954 přičleněn Archiv země české,
čímž vznikl Státní ústřední archiv (SÚA). R. 1956 sem byl převeden i Ústřední
zemědělsko-lesnický archiv. Do SÚA byly také vřazeny fondy církevních institucí, rušených
po r. r. 1950 (pražské arcibiskupství, kláštery – naproti tomu archiv pražské kapituly zůstal ve
správě Archivu Pražského hradu). V letech 1956–1958 sem byla také předána část materiálů
bývalého Archivu ministerstva pošt a telegrafů, v letech 1960–1964 Československého
archivu železničního a archivu resortu chemie.
Od r. 1954 se také začínaly budovat pro specifické sběrné oblasti nebo typy archivního
materiálu archivy zvláštní (od r. 1974 zvány jako archivy zvláštního významu, od r. 2004
specializované archivy).
3.8 Archivy od 60. let 20. století do přijetí nového archivního zákona v r. 2004
Do struktury archivní organizace významně zasáhly v 60. letech 20. století dvě právní
normy, a to zákon o územním členění státu v r. 1960 a ústavní zákon o československé
federaci z r. 1968. Na základě první normy se zmenšil počet krajů a okresů a následkem
toho i počet státních a okresních archivů, druhý zákon o federativním uspořádání
republiky přičleňoval archivnictví národním ministerstvům vnitra. Na základě správní reformy v. r 1960 se vytvořila základní síť instančních archivů, totiž
zmiňovaného Státního ústředního archivu a dále sedmi krajských archivů (se sídly v Praze,
Třeboni, Plzni, Litoměřicích a Zámrsku, Brně a Opavě) pod názvem Státní archivy (od r.
1974 Státní oblastní archivy) a 72 okresních archivů. Na úrovni krajského archivu pro NV
hlavního města Prahy byl i Archiv hlavního města Prahy. Při krajských archivech vznikaly
speciální útvary pro předarchivní péči u podnikových archivů (ty byly zřizovány na základě
vyhlášky o archivech hospodářských a rozpočtových organizací z r. 1956). Na Slovensku se
tehdy utvořilo rovněž sedm Štátnych oblastných archivů – v Bratislavě, Nitře, Banské
Bystrici, Bytči, Košicích, Prešově a Levoči.
Přesnou hierarchizaci archivů státních, městských a tzv. archivů zvláštního významu pak
přinesl pro Českou republiku zákon ČNR o archivnictví (č. 97/1974 Sb.), který stanovoval
základní rámec také pro zřizování podnikových archivů a pro péči o archiválie ozbrojených
sil, politických stran a odborového hnutí a kulturních a kulturně výchovných organizací.
Po změně režimu byl tento zákon novelizován zákonem ČNR č. 343/1992 Sb. Novela
zachovala institut Jednotného archivního fondu a dosavadní síť státních archivů, do níž
začlenila okresní archivy, nyní státní okresní archivy. Počítala už ale samozřejmě i
s archiváliemi vznikajícími i u soukromých subjektů. Velkou výhodou bylo, že zřizovateli
státních okresních archivů byly okresní úřady, které měly přirozený zájem na jejich dobrém
fungování, a tak se v té době přebudovala anebo vůbec nově zbudovala sídla a depozitáře
okresních archivů (tento stav trval do r. 2002, do zrušení okresních úřadů).
Po rozdělení Československa se archivnictví formuje od ledna 1993 samostatně v obou
bývalých republikách.
Viz také kapitola Ochrana archiválií a archivní legislativa.
3.9 Současnost a archivy
Page 20
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 20 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
V současné době se české archivnictví řídí zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a
spisové službě ve znění pozdějších předpisů (v posledních verzích zákona č. 167/2012 Sb. a
zákona č. 56/2014 Sb., – dále AZ), slovenské archivnictví zákonem z r. 2002 (zákon č.
395/2002 Zb., o archívoch a registraturách ve znění pozdějších předpisů).
Český archivní zákon, specifikující přesně kompetence a povinnosti jednotlivých typů
veřejných archivů, uvádí kromě jiného v § 80 taxativně tehdy registrované specializované
archivy (nové označení pro archivy zvláštního významu), které se stávají zároveň
akreditovanými podle současného AZ. Tato kategorie je na rozdíl od archivů jednotlivých
instancí veřejné správy otevřená a je doplňována – po splnění podmínek akreditace –
průběžně dalšími archivy.
Specializované archivy mohou podle § 51 AZ zřizovat organizační složky státu, bezpečnostní
sbory, zpravodajské služby České republiky, státní příspěvkové organizace, státní podniky,
vysoké školy, školy, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, veřejné výzkumné
instituce s výjimkou těch, u kterých plní funkci zřizovatele Akademie věd České republiky, a
právnické osoby zřízené zákonem. Do péče specializovaného archivu náleží archiválie vzniklé
z činnosti jeho zřizovatele nebo z činnosti jeho právních předchůdců a archiválie získané
darem nebo koupí. Nově utvářené specializované archivy mohou působit jako archiv, pokud
jim byla udělena akreditace.
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/archivnictvi/akreditace.html,
http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-archivalie.aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d
Archivní zákon také fixuje nově postavení bezpečnostních archivů. Ty podle § 53 může
zřizovat Ministerstvo /vnitra/, Ministerstvo obrany, Ministerstvo zahraničních věcí, Národní
bezpečnostní úřad, bezpečnostní sbory a zpravodajské služby ČR.
AZ připouští rovněž možnost vytváření tzv. správních archivů. To jsou podle § 2, písmeno
n) součásti původce určená k dohledu na spisovou službu původce a k uložení, vyhledávání a
předkládání dokumentů se skartační lhůtou delší než 5 let. Na základě § 69 AZ je zřizují
ministerstva a další ústřední správní úřady.
Specifikována je rovněž v § 54 kategorie archivů územních samosprávných celků, které
rovněž mohou působit jako archiv, pokud jim byla udělena akreditace. Stávající AZ považuje
za akreditované v této kategorii (§ 79) již dříve utvořené municipální archivy (Archiv
hlavního města Prahy a měst Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem). Povinnosti archivů
územních samosprávných celků jeosu přesně stanoveny v § 55 AZ.
Podle § 42 AZ se archivy člení na veřejné a soukromé.
Veřejnými archivy jsou Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek, státní oblastní
archivy, specializované archivy, bezpečnostní archivy a archivy územních samosprávných
celků.
Soukromými archivy jsou ostatní archivy zřizované fyzickými nebo právnickými osobami
Soukromý archiv může podle § 56 zřídit fyzická nebo právnická osoba, která nezřizuje archiv
podle předchozích ustanovení tohoto zákona. Soukromý archiv rovněž může působit jako
archiv jen tehdy, byla-li mu udělena akreditace.
§ 43 AZ určuje vybraným archivům postavení správních úřadů na úseku archivnictví a
výkonu spisové služby, a to ministerstvu (rozumí se vnitra), Národnímu archivu, Archivu
bezpečnostních složek, státním oblastním archivům, příslušným ministerstvům a dalším
ústředním správním úřadům, České národní bance, bezpečnostním sborům a zpravodajským
službám ČR, pokud si zřídily specializovaný nebo bezpečnostní archiv; obdobné postavení
mají Kancelář Poslanecké sněmovny, Kancelář Senátu a Kancelář prezidenta republiky.
Page 21
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 21 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Působnost ministerstva /vnitra/ na úseku archivnictví a výkonu spisové služby (výkon je
svěřen odboru archivní správy a spisové služby MV ČR) upravuje detailně § 44 AZ.
České archivnictví současnosti, poznamenané masivním nástupem informačních technologií,
podléhá stejným trendům jako archivnictví jinde ve světě, to znamená, že kromě „tradičních“
archivů, uchovávajících klasické písemnosti, se stále větší pozornost obrací k archivům, které
budou mít povinnost dlouhodobě uchovávat elektronické dokumenty (ať již primárně
vzniklé v procesu e-governmentu anebo druhotně vznikající digitalizací stávajících fondů a
sbírek). U Národního archivu se na základě vládního nařízení buduje pilotní pracoviště pro
dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě“. Tím i naše
republika pružně reaguje na výzvy informační společnosti a v jejich důsledku na
změněné paradigma oboru archivnictví. Dálkový přístup k archiváliím v digitální
podobě, které jsou uloženy v Národním archivu, prostřednictvím speciálního portálu,
spravovaného tímto archivem, specifikuje §18b AZ.
Zvláštní ustanovení o dokumentech v digitální podobě přináší § 69a AZ.
Viz rovněž kapitoly Archivní teorie metodika, Ochrana archiválií a archivní legislativa.
Archivy všech typů jsou sumárně uvedeny na adrese http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-
archivalie.aspx, nejsou však jmenovitě vzpomenuty archivy měst – Archiv hlavního města
Prahy, Archiv města Plzně, Archiv města Brna, Archiv města Ostravy, Archiv města Ústí nad
Labem.
Každý z veřejných archivů, včetně municipálních, má dnes své webové stránky, které lze
snadno najít na vyhledávači google.cz podle názvu archivu.
LITERATURA
CELKOVÉ PŘEHLEDY a ARCHIVNÍ PŘÍRUČKY
HRUBÝ, Václav. Úvod do archivní teorie a praxe. Praha, 1930
Archivní příručka. Sborník přednášek o archivní praxi. Sest. VOLF, Miloslav; HAAS, Antonín. Praha 1948
ROUBÍK, František; HAAS, Antonín; KOLLMANN, Josef; FIALA, Zdeněk. Slovníček archivní terminologie.
Praha 1954
ČERNÝ, Václav. Slovníček archivní terminologie a názvosloví pro zemědělsko-lesnické archivy. Praha, 1955
ČECHOVÁ, Gabriela a kol. Archivní příručka. Praha, 1965
Archivy ČSR. Sest. ČECHOVÁ, Gabriela; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Praha, 1974
BARTOŠ, Josef. Úvod do archivnictví. Skriptum PU v Olomouci. Praha 1982, 1988
Přehled archivů ČSR. Sest. BYSTRICKÝ, Vladimír – HRUBÝ, Vladimír. Praha 1984
ŠTOURAČOVÁ, Jiřina. Úvod do archivnictví. Skriptum MU v Brně, Brno, 1999
HOFFMANNOVÁ, Jaroslava; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha: Libri,
2000
BARTOŠ, Josef; CHOBOT, Karel. Úvod do archivnictví pro historiky. 3. přeprac. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2000
Page 22
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 22 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
4. Vývoj ústředního archivu českých zemí
4.1 Archiv českých panovníků a zemí koruny české do nástupu Habsburků
Archiv českých panovníků byl jako součást jejich pokladu společně s kapitulním a
chrámovým pokladem chován patrně od počátku, prokazatelně od 2. poloviny 13. století v
sakristii kostela sv. Víta, v blízkosti hrobu sv. Václava (v sakristii při severní postranní lodi)
Česká královská kancelář existovala bezpečně již ve 12. století a stabilizovala se za vlády
Přemysla Otakara II. Za jeho vlády se v kanceláři už vedla registra a kopiáře.
Po úpadku kancelářské činnosti došlo k novému rozkvětu za vlády Karla IV., od kdy už
archiv nebyl pouze archivem českých králů, nýbrž archivem českého státu „thesaurus
regni et coronae regni Bohemiae“), reprezentovaného rovněž stavy. K jeho ochraně byl
za K. IV. zřízen úřad státního archiváře („rector et registrator“) a vydána instrukce,
podle níž měl archiv spravovat. Kromě poznámek o archivním uspořádání jsou na plice
několika listin poznámky „registrata per Ulricum“ – byl to zřejmě úředník kanceláře
Ulricus Schoff z rodiny slezských Schaffgotschů. Není však jisté, zda archivář, který měl na
starosti korunní archiv, měl také pečovat o archiv kanceláře.
Péče o korunní archiv byla v době Karlově dovršena uložením v chrámové místnosti,
nově zřízené poblíž Svatováclavské kaple Svatovítské katedrály za mozaikou Zlaté
brány.
Patrně v 60. letech 14. století byl založen také kopiář, známý z četných pozdějších neúplných
opisů. Dochované rukopisy svědčí o dvou typech kopiářů – větším asi se 4900 listinami,
menším s circa 60 listinami, díky jejichž zachování bylo možné již v 17. a 18. století vydat
řadu listin tiskem.
Po smrti Václava IV. byl korunní archiv na příkaz krále Zikmunda odvezen nejprve do
Vratislavi a později do vídeňské klenotnice Zikmundova zetě Albrechta. Tehdy patrně
zůstal v klenotnici rakouských vévodů i tzv. pražský exemplář Zlaté buly Karlovy pro říši
z 10. ledna 1356, jehož příjemcem byl český král jako kurfiřt. Po volební kapitulaci
Zikmundově byl korunní archiv vrácen do Čech a v r. 1436 uložen v kapli sv. Kříže na
Karlštejně (a zůstal zde s malou výjimkou v r. 1611 až do stavovského povstání r. 1618).
Co se týče Zikmundovy panovnické kanceláře, ta fungovala jako oddělení říšské
kanceláře a o zde vznikající písemnosti se zřejmě nestarala.
Za Ladislava Pohrobka a Jiřího se činnost panovnické kanceláře samostatného českého státu
plně obnovila, přičemž za Vladislava II. Jagellonského se stala zároveň i kanceláří
zemského sněmu a zemské stavovské obce. Do r. 1509 byla část pražská hlavní částí
kanceláře, po tomto roce naopak budínská – obě části kanceláře měly své archivy, ale
ani jeden se do dnešních dní nedochoval. Po budínském mizí stopy již po bitvě u
Moháče, zbytky pražského skončily někdy koncem 16. století ve Vídni beze stopy (je
znám jediný svazek register z let 1498–1502, vrácený v rámci archivní rozluky – viz
podkapitola Po vzniku samostatné ČSR).
4.2 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního po
nástupu Habsburků
Page 23
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 23 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
V období 1526–1620 byla česká kancelář ještě nadále orgánem jak královské, tak
stavovské moci. Vliv stavů na činnost kanceláře však postupně slábl (zvláště v období po
protihabsburském povstání r. 1547). S činností české panovnické kanceláře a postupně
vznikajících dalších vrcholných zemských úřadů souvisí druhá linie (kromě archivu
korunního) vzniku ústředního archivu českého státu. Po svém nastoupení na trůn r. 1526 žádal Ferdinand I české stavy o povolení revize korunního
archivu, ale stavové mu tehdy vzhledem ke zvýšené váze své politické moci nevyhověli.
Teprve po požáru Pražského hradu v r. 1541, kdy vyvstala obava, aby korunní archiv
neutrpěl jednou stejnou újmu jako zemské desky, se přikročilo k jeho revizi a novému
uspořádání. V r. 1547 byly dokončeny dvě řady tzv. Knih privilegií, každá po třech svazcích
(česky, německy a latinsky – k dosavadnímu principu teritoriálnímu a věcnému tedy přibyl i
princip jazykový). Tyto opisy byly čteny a porovnávány s originály na sněmovním zasedání,
ověřeny pečetěmi a podpisy zodpovědných úředníků.
Co se týče české panovnické kanceláře, její česká expedice (lépe řečeno expedice pro
země koruny české) u panovnického dvora ve Vídni se po získání českého trůnu
Habsburky nejprve zcela vymanila z dvorského vlivu a byla přímo podřízena české
kanceláři v Praze jako její expozitura (při dvoře byl ustaven český sekretář). Závislost
české expedice na pražské kanceláři však slábla od konce 30. let 16. století a hlavně po r.
1559, kdy rakouská dvorská kancelář zanikla sloučením s kanceláří římské říše (poté
jsou u české expozitury doloženi vedle českého a německého místokancléře také jim
podřízení český a německý sekretář).
Pro dvorskou expozituru se postupně ujímalo označení Česká dvorská kancelář, zatímco
česká kancelář v Praze klesala od poloviny 16. století na úroveň expedice písemností
nejvyšších českých zemských úředníků a královských místodržitelů.
Po nástupu Habsburků na český trůn se začal v českých zemích ve větší míře uplatňovat
byrokratický systém úřadování, a to nejdříve u nejvyšších úřadů českého státu – kromě
královské kanceláře u nově založených úřadů, totiž České komory neboli rady komory
královské, podřízené dvorské komoře ve Vídni a Apelačního soudu neboli Rady nad
apelacemi, v jejichž registraturách již nabyly na převaze aktové písemnosti. V té
souvislosti se začala pozvolna měnit rovněž struktura korunního archivu. Od 16. století se
některé druhy listin, například lenní reverzy, začaly ukládat místo do korunního
archivu do registratury České (dvorské) kanceláře.
První zmínka o existenci staré registratury (archivu) české kanceláře pochází z r. 1567
(tehdy byla uložena do stejné místnosti jako stará registratura české komory, poškozená za
požáru Pražského hradu r. 1541).
„Zlatý věk“ české dvorské kanceláře nastává za panování Rudolfa II., který v r. 1583
přesídlil s celým dvorem do Prahy. Tím dvorské a pražské oddělení české kanceláře
splynulo opět v jednotnou instituci, pro niž se jako pro celek užívalo názvu česká
kancelář dvorská (přívlastek „dvorská“ ale stavové pochopitelně neradi slyšeli). Poté, co
úřadování bylo zprvu v rukou evangelického místokancléře, byl r. 1597 konečně Rudolfem
II. jmenován nejvyšší kancléř (Jiří Bořita z Martinic jako fanatický katolík, vystřídaný r.
1599 opět oddaným katolíkem Zdeňkem Vojtěchem Popelem Lobkovic). Kancelář éry
Lobkovicovy je po organizační stránce i stránce zefektivnění činnosti vyvrcholením
tohoto úřadu v předbělohorském období (Lobkovic úřad kancléře vykonával až do své
smrti r. 1628). Na přechodnou dobu byla v letech 1608–1611 zřízena samostatná kancelář
moravská, po tomto roce ale šlo opět o sjednocenou kancelář pro záležitosti české i moravské
V r. 1616 byla vydána první kancelářská instrukce pro slezsko-lužickou expedici, oddělenou
tedy od české kanceláře jako samostatné oddělení (globální instrukce pro českou dvorskou
kancelář následovala až po Bílé Hoře v rámci Obnoveného zřízení zemského).
Page 24
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 24 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Jak za Rudolfa II., tak už i za jeho předchůdce Maxmiliána II. sílila snaha oddělit od sebe
registratury České kanceláře a České komory. Jejich oddělení požadovali opětovně r. 1603
nejvyšší kancléř Vojtěch Popel z Lobkovic a president České komory Vilém Slavata z
Chlumu a Košumberka (komora byla přenesena do místnosti nad Vladislavským sálem,
kancelář zůstala v „kvelbu“ pod zelenou světnicí rovněž na Pražském hradě, a to do r. 1612,
pak se během jednoho desetiletí několikrát stěhovala, až byla posléze umístěna v domě štolby
a komorníka Rudolfa II. Spinoly). Do r. 1623 pak není o umístění archivu České kanceláře
zpráv.
4.3 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu po r. 1620
Po prohrané bitvě na Bílé hoře nastal ovšem oproti předbělohorskému období ta zásadní
změna, že panovnický dvůr a také česká královská kancelář přesídlily r. 1624 natrvalo
do Vídně. Bělohorská porážka a s ní spojená zásadní změna mocenských poměrů,
kodifikovaná Obnoveným zřízením zemským (pro Čechy r. 1627 a pro Moravu r. 1628)
se projevily kromě jiného v poklesu významu korunního archivu a hlavně v omezení
vlivu stavů na jeho vedení. Listiny, které se svým zněním dostaly do kolize se zněním
Obnoveného zřízení, byly zneplatněny prořezáním textu, nebyly však naštěstí z archivu
vyňaty. Do registratury vídeňské České (dvorské) kanceláře začaly být naopak ukládány
listiny a jiné písemnosti, jejichž příjemci byli Habsburkové z titulu českých králů.
V Praze po přemístění kanceláře do Vídně fungovalo místodržitelství (zváno staré),
kompetenčně podřízené České dvorské kanceláři. To převzalo péči o starý archiv české
kanceláře, který byl umístěn ve sklepení pod místodržitelskou kanceláří. Na totéž místo
ukládalo své fondy i místodržitelství, proto se už koncem 17. století objevovaly snahy o
uspořádaní staré registratury.
Korunní archiv, který zůstal v Praze, byl tak odtržen od české dvorské kanceláře, při níž se
postupně z její registratury vytvářela vídeňská část korunního archivu. Jelikož pražská,
historická část korunního archivu trpěla v místě svého uložení ve Svatovítském chrámu
vlhkem (dle místa svého uložení bývá archiv také zván svatováclavským, za švédské
okupace byl zčásti rozkraden), uvažovalo se v r. v r. 1687 o jejím převezení do repozitoria
desk zemských. Ačkoli konstruktivnější snahy o vyhovující řešení uložení pražské části
korunního archivu pocházejí z prvních let 18. století, v nevhodném uložení při
Svatováclavské kapli archiv zůstal ještě po více než jedno století.
Začátkem 18. století se nevhodným uložením a stavem českého korunního archivu
zabýval úředník podkomořského úřadu a pozdější zemský místopísař Jan Josef Löw
z Erlsfeldu, pověřený císařem Karlem VI. k vyhledání státoprávních dokumentů, týkajících
se revize vzájemného poměru hornofalckých oblastí ke Království českému a koruně a
k readmisi českého voličského hlasu. J. J. Löw, který listiny v neuspořádaném archivu obtížně
shledával, přistoupil k jeho uspořádání (na základě knih privilegií z r. 1547) a dal se také do
pátrání po ztracených listinách v jiných pražských úřadech, především v Úřadu desk
zemských a v archivu starého českého místodržitelství. Navrhl tehdy zřízení královského a
zemského archivu, myšlenka ale bohužel zůstala nevyslyšena.
J. J. Löwem z Erlsfeldu započatou inventarizaci dokončila pak r. 1719 stavovská
komise, která do seznamů významných listin mohla pojmout i 130 tzv. „nostických listin“,
totiž písemností, které se podařilo hraběti Janu Antonínovi Nosticovi získat v době jeho
působení v hodnosti rakouského velvyslance u švédského dvora zpět pro českou stranu ze
sbírek válečného presidenta Alexandra Erskeina.
Page 25
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 25 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
4.4 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního za
reforem Marie Terezie a Josefa II. v 18. století
Velký zásad do integrity korunního archivu přinesly tereziánské reformy. V r. 1749 byla
přerušena státoprávní tradice zemí české koruny, neboť země koruny byly
administrativně spojeny s rakouskými zeměmi a pro jejich politickou a finanční správu
zřízen společný úřad („Directorium in politico-publicis et cameralibus“, nahrazený v r.
1762 Českou a rakouskou dvorskou kanceláří; pro finanční správu tehdy vznikly další
samostatné úřady; v r. 1782 byly politická a finanční správa do r. 1790 opět spojeny, v r. 1790
však byla obnovena Česko-rakouská dvorská kancelář a z její kompetence vyčleněny finanční
záležitosti. K novému spojení agend došlo v r. 1792 – „Directorium in cameralibus
germanicis et hungaricis et in publico-politicis germanicis“; v r. 1797 se na scénu vrátila
Česko-rakouská dvorská kancelář zbavená finančně-správních záležitostí; sféra obecně
politické správy a správy finanční byla na ústřední úrovni s konečnou platností oddělena po
poslední reformě v r. 1802).
Na zemské úrovni vznikla jako nový úřad v důsledku těchto reforem v r. 1749 královská
reprezentace s komorou, přeměněná v r. 1763 v Královské zemské gubernium
(samostatně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku stál v čele země Královský úřad, od r. 1782
společné Moravsko-slezské gubernium). Zrušením jeho soudního senátu v r 1783 za Josefa
II. byly zcela potlačeny pravomoci bývalých českých zemských úředníků (jejich hodnosti
zůstaly po nějaký čas zachovány ve formě čestných titulů).
V r. 1749 došlo také ke snaze utvořit centrální výběrový dynastický archiv. Tehdy byl
úředník české dvorské kanceláře ve Vídni Theodor Antonín Taulow z Rosenthalu
pověřen panovnicí zřízením Tajného Domácího, dvorského a státního archivu („Haus-,
Hof- und Staatsarchiv“), kam měly být také převezeny relevantní písemnosti z Čech a
vedlejších zemí Koruny. Taulow připravil na převezení z Prahy do Vídně v r. 1750 dvě
skupiny písemností korunního archivu – písemnosti se vztahem k panovnickému domu a
písemnosti týkající se Českého království a koruny. Většina z nich byla zařazena do tzv.
Královského českého domácího a korunního archivu (později oddělení českých listin
vídeňského státního archivu) a podchycena v první třetině 19. století v tzv. českém repertoriu.
Taulow připojil také některé vybrané listiny z archivu Českého místodržitelství, z registratury
České komory (fungovala do r. 1745) a městského archivu v Chebu, a také skupiny listin,
které vybral z vídeňských archivů (například z klenotnice rakouských vévodů listiny
moravských markrabat), z archivu České dvorské kanceláře listiny týkající se českých lén a
další důležité písemnosti, z registratury „Directoria in publicis et cameralibus“ tzv.
erbanuňky, také množství písemností slezské provenience apod.). Za originály listin,
předané do Vídně z pražského korunního archivu, dostali stavové ověřené opisy (část
těchto opisů vidimovala Marie Terezie pod majestátní pečetí).
Ještě v r. 1774 bylo do Vídně odesláno dalších asi 400 listin od desk zemských (tzv.
Astfeldská sbírka) a v souvislosti s josefínskými reformami se sem dostaly i některé
písemnosti patřící českým klášterům.
Marie Terezie rovněž schválila návrh nejvyššího purkrabího, hraběte Schaffgotsche, aby bylo
zřízeno samostatné místo archiváře při místodržitelství, k němuž byl nyní již natrvalo
připojen archiv české komory. Archiv starého českého místodržitelství, konstituovaný teprve
v roce 1748, byl nejprve převzat úřadem Královské reprezentace a komory. Byl státním
archivem v tom smyslu, že byl napříště vydržován ze státní pokladny. Registrátorem ústřední
spisovny reprezentace byl od r. 1756 Jan Bugner. V r. 1757 nastoupil do archivu
místodržitelství Jan Josef Klauser, do té doby koncipista fiskálního úřadu a současně známý
Page 26
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 26 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
pražský tiskař. Po Bugnerově smrti v tomtéž roce začal užívat titulu archiváře, později užíval
titulatury guberniální archivář a registrátor.
Za jeho působení započala jedna z nejskvělejších epoch ústředního archivu českého
státu. J. J. Klauser nejprve upořádal archiv české komory a vyhotovil k němu inventář,
poté začal zpracovávat archiv České kanceláře a starého místodržitelství (jezdil se
dokonce radit do Vídně k Teodoru Antonínu Taulowi von Rosenthal a Vavřincovi Josefu von
Tarqui). Na hradě ovšem probíhala tereziánská přestavba, takže archiv byl zabalen do beden a
stále přesunován. Po dočasné evakuaci do Lince (v době válek o rakouské dědictví), byl
archiv uložen do jižního křídla Pražského hradu a 1758 slavnostně otevřen.
J. J. Klauser a jeho spolupracovníci označovali spisy věcnými, místními nebo jmennými
hesly a podle iniciály hesla seskupovali spisy do abecedních skupin, v rámci nich do
podskupin. Stejně bylo vedeno hlavní repertorium, k němuž existoval ještě index.
Po vzniku Gubernia r. 1763 se místodržitelský archiv začal nazývat guberniálním.
Po Klauserově smrti v r. 1771 pokračovali v započatých pracích nástupci Augustin Helfert a
Jan Beck. V době pruského nebezpečí v r. 1778 byl archiv vyvezen do Českých Budějovic.
Horší následky pro guberniální archiv ale měla vláda Josefa II., kdy byl archiv po
zrušení jezuitského řádu přestěhován do jejich původní krypty pod kostelem sv.
Mikuláše na Malé Straně. J. Beck i jeho nástupce František Čapek (po r. 1791)
pokračovali v Klauserově manipulaci. To ovšem představovalo jakýsi epilog Klauserovy
éry, neboť r. 1807 hrozilo zrušení samostatnosti archivu a jeho přičlenění ke guberniální
registratuře.
Co se týče korunního archivu, byl koncem 18. století byl rozhojněn “svatováclavský
archiv“, a to zejména převzetím z registratury hejtmanství německých lén při apelačním
soudu v Praze (původně z fondu úřadu desk zemských) rodinného archivu vymřelé větve
pánů z Koldic a listin týkajících se lenního hradu Hasištejna (r. 1597 připadl České
komoře).
4.5. Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního
v 19. století
V r. 1811 probíhala jednání o povýšení pražského místodržitelského archivu na úroveň
vědecké instituce, a to hlavně ve spojení s tím, že se pátralo po listinách zrušených klášterů.
František Posselt, ředitel univerzitní knihovny, kam byly mnohé tyto archiválie svezeny,
navrhl utvoření Národního archivu a ačkoli byl podpořen prezidentem gubernia, Františkem
Antonínem hrabětem Kolovratem-Libštejnským, návrh se bohužel nerealizoval.
Ještě za života Fr. Čapka se od r. 1819 začal v archivu zapracovávat guberniální registrant
Kajetán Nádherný, který byl r. 1822 jmenován guberniálním archivářem.
Léta jeho působení (1822–50), tzv. Nádherného éra, byla pro archiv velice významná. Rozsah
archivu se tehdy zdvojnásobil – byla do něj uložena starší část guberniální registratury
do r. 1783 a písemnosti různých guberniálních komisí. V r. 1840 se K. Nádherný a
archivář Jan Salzer rozhodli zastavit dosavadní katalogizaci chronologicky řazených
spisů a spojit v jednu manipulaci spisy české kanceláře, české komory a starého
místodržitelství. Pracovalo se tak až do r. 1850 – vznikl archivní soubor zvaný Stará
manipulace.
Po správní reformě r. 1850 bylo gubernium nahrazeno místodržitelstvím. Archivář Jan
Hulakovský se snažil hájit existenci místodržitelského archivu, ale ten dospěl koncem 50. let
k dočasnému zániku.
K mírnému zlepšení došlo v 60. letech, kdy byl archivní agendou pověřen dosavadní
přednosta výpravny František Štolba. Díky jeho píli se začalo opět v archivu pracovat, i
Page 27
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 27 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
když jen formou doplňkové práce. Fr. Štolba pokračoval v manipulaci reformované K.
Nádherným až do ročníku 1649. Pak začal se souhlasem místodržitelství s novým
řazením spisů podle předem sestaveného seznamu osobních, věcných a místních hesel,
což byl opět princip pertinenční (sám ji nazval jako Novou manipulaci).
U místodržitelského archivu byla po přechodném utlumení jeho činnosti znovu v r. 1882
systemizována místa archiváře a kopisty, čímž byl archiv po více než 30 letech jako
instituce obnoven. R. 1884 byl jmenován archivářem místodržitelství Karel Köpl, dosavadní městský archivář z Českých Budějovic. Ten neobnovil původní pořádání, ale
začal archiválie pořádat podle provenienčního principu. Zavedl řád i do badatelské
agendy. Uvědomoval si i cenu registratur starých krajských, patrimoniálních a magistrátních
úřadů z doby před r. 1850, ale pro nedostatek místa je nemohl převzít do archivu. Od r. 1897
začal archiv provádět skartace u úřadů politické správy, soudů a státních zastupitelství,
r. 1900 k tomu přibral i finanční správu.
V rámci rakouské archivní reformy v letech 1894–1895 byly státní archivy převedeny z
kancelářské služby do služby konceptní a pro konceptní úředníky archivu bylo
předepsáno absolvování historického nebo právnického studia a Institutu pro rakouský
dějezpyt.
R. 1896 byli do archivu přijati jako konceptní úředníci Ladislav Klicman a Václav Novotný, v
r. 1918 to bylo už 5 konceptních, 2 kancelářští úředníci a 2 zřízenci. Kmenovými fondy
archivu byly Stará a Nová manipulace, nemanipulované spisy české komory a starého
místodržitelství, české gubernium a archivy zrušených klášterů. Do archivu byly přijímány i
nové archiválie od místodržitelství, finanční prokuratury a jiných státních úřadů.
K. Köpl také podal v r. 1888 návrh na stavbu nové budovy, v r. 1891 sice vypracován projekt,
ale arcibiskupství odmítlo prodat požadovaný pozemek. Proto byl r. 1903 pro místodržitelský
archiv zakoupen Pálffyho palác ve Valdštejnské ulici, ovšem většina archiválií zůstávala
nadále uložena v kryptě pod chrámem sv. Mikuláše. Po r. 1918 nahradil K. Köpla ve funkci
Ladislav Klicman, který prosadil, že místodržitelský archiv převzalo ministerstvo vnitra a tak
se z něj stal Archiv ministerstva vnitra.
Poté, co byl r. 1862 založen Zemský archiv království českého, byla snaha připojit k
němu archiv místodržitelský, ale neměla reálný výsledek. Stavové také usilovali, aby do
tohoto archivu byly převzaty obě části korunního archivu (ten byl alespoň mezitím v r.
1838 přenesen z nevhodných míst do těch místností pražského hradu, kde byly dříve uloženy
desky zemské). V r. 1869 byl převzat tzv. malý stavovský archiv, v r. 1884 česká část
korunního archivu (svatováclavský archiv byl uložen v místnosti Zemského archivu na
Malostranském náměstí v Praze, od r. 1891 v novostavbě Národního muzea a s určitými
omezeními dán k dispozici pro vědecké bádání), vídeňská část sem byla převzata až po vzniku
samostatné Československé republiky v důsledku archivní rozluky z r. 1920 (šlo řádově o
2000 listin). Po otevření nové budovy Archivu země české v r. 1933 byl korunní archiv
umístěn sem (viz níže).
Zemský archiv měl v duchu koncepce Františka Palackého působit jako ústřední archiv
země české a stát se střediskem historické práce v Čechách. Jeho první ředitel, Antonín
Gindely, měl být přímo pokračovatelem ve vydávání Palackého Dějin národa českého po
r. 1526. V první instrukci, vypracované A. Gindelym, se výslovně ukládá, aby archiv sbíral
veškerý materiál k českým dějinám a aby se toto historiografické oddělení stalo
krystalizačním jádrem příštího historického ústavu. A. Gindely vyvíjel systematickou
vědeckou činnost, zejména pro období třicetileté války, ukončenou úmrtím v r. 1892.
Nástupcem se v letech 1893–1903 stal František Dvorský (1893–1903) a archiv tehdy jako
hlavní ediční podnik vydával Sněmy české. V době ředitelování Vojtěcha Nováčka (1903–
1916) se podařilo dosáhnout vyváženého podílu mezi pracemi archivními a činností ediční a
Page 28
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 28 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
publikační, v níž archiv soustavně pokračoval za dalšího ředitele Jana Bedřicha Nováka
(1916–1933). Postupně byly do archivu přejímány důležité fondy – nejstarší katastry,
registratura Vlastenecko-hospodářské společnosti, patrimoniální registratury, rodinné a
rodové archivy, pozemkové knihy, některé soudní materiály, rodopisné a heraldické
sbírky, fondy klášterů zrušených za Josefa II. ad.
Od r. 1906 vydával archiv Zprávy zemského archivu království Českého.
http://archivnictvi.euweb.cz/vyvoj.htm
http://www.nacr.cz/A-onas/d-hist4.htm
4.6 Po vzniku samostatné ČSR
V místodržitelském archivu nastaly po r. 1918 změny nejen na místě ředitele (K. Köpla
nahradil ve funkci Ladislav Klicman), ale i v jeho názvu – z podnětu Klicmanova se
archiv přeměnil v Archiv ministerstva vnitra (od r. 1919). L. Klicman se postavil proti
myšlence spojeného Národního archivu a byl podporovatelem zřizování rezortních archivů i u
dalších ministerstev. Archiv ministerstva vnitra v r. 1935 stal fakticky státním ústředním
archivem pro všechny československé ústřední úřady, které neměly archiv vlastní.
Pod Klicmanovým vedením AMV organizoval archivní rozluku s Rakouskem, na níž se
Klicman osobně účastnil – z Vídně bylo tehdy převzato na 2000 kartonů, 300 rukopisů a
dalších jednotlivin, zvláště cenný byl fond Česká dvorská kancelář; naproti tomu listiny
archivu České koruny přešly do zemského archivu). Archiv se také zapojil do vydávání
místopisných lexikonů a rešerší o stavbě silnic. Neméně důležitý byl jeho podíl na
plynulém přebírání fondů úřadů politické, soudní a finanční správy, u nichž prováděl
skartace, přejímal ale také registratury starých krajských úřadů. V r. 1926 získal AMV
desky zemské a desky dvorské. R. 1931 požádal L. Klicman o výstavbu nové archivní
budovy, byl ale bohužel brzy penzionován.
V r. 1934 se stal ředitelem Archivu ministerstva vnitra Jaroslav Prokeš. Za něj se činnost
soustřeďovala hlavně na tři nejdůležitější úkoly – 1) správa fondů v depotech, jejich soupis a
uspořádání, 2) výstavba budovy – nerealizováno, 3) příprava archivního zákona.
R. 1935 byl AMV vydán vzorový skartační řád pro ústřední úřady.
V letech před okupací a na jejím počátku archiv soustředil řadu soudních spisoven do r.
1869 a spisoven okresních úřadů, také písemnosti nejvyššího soudu a sčítací archy z let
1921 a 1930.
Od r. 1926 vydával archiv Sborník archivu MV (obnoven pod stejným názvem r. 2003, ale
jako sborník bezpečnostního archivu ministerstva vnitra).
Ze starších centrálních archivů fungoval po vzniku samostatné ČSR nadále Zemský archiv
království českého (až v r. 1933 přejmenovaný Archiv země české). Ten po archivní
rozluce s Rakouskem získal vídeňskou část korunního archivu a fond pražská mincovna.
Měl výrazný podíl na zřízení Československého historického ústavu v Římě a začaly se
zde záhy realizovat dva nové ediční podniky – Monumenta Vaticana a Zprávy
císařských nunciů na císařském dvoře.
V r. 1933 byla pro tento archiv vystavěna první účelová novostavba v našich zemích
v Praze-Dejvicích (dnes tř. Milady Horákové 133, Praha 6-Dejvice).
http://archivnictvi.euweb.cz/vyvoj.htm
Přehledy fondů a jejich zpracování:
http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; http://www.cesarch.cz/
Page 29
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 29 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Archivní rozluka s Rakouskem:
Ze saint-germainské mírové smlouvy vyplývala povinnost Rakouska vyrovnat se i
v archivní oblasti s tzv. nástupnickými státy. V květnu r. 1920 byla uzavřena tzv.
pražská archivní úmluva, která dovolovala naší straně získat archivní materiál z Vídně nejen
v souladu s provenienčním, ale zčásti i podle pertinenčního principu. Rakouská strana byla
z utilitárních důvodů rigidním zastáncem provenienčního principu. Archivní rozluka
probíhala až do roku 1927. Archivní dokumenty vybrané ve Vídni našimi archiváři byly
v nové republice převedeny ad 1) do Archivu Ministerstva vnitra - fondy Česká dvorská
kancelář, Valdštejniana, Šlechtický archiv, Salbuchy, korespondence kardinála Dietrichsteina
– později předána do Moravského zemského archivu, listiny zrušených klášterů – částečně
předány univerzitní knihovně; ad 2) do Archivu země České - fondy Archiv České koruny,
Pražská mincovna; ad 3) do Archivu Pražského hradu - fondy Úřad nejvyššího hofmistra,
Zámecké hejtmanství Praha, Bořkova sbírka, České oddělení dvorské komory; ad 4) do
Československého státního archivu zemědělského – fondy Ministerstvo zemědělství Vídeň,
Generální ředitelství císařských fondů a statků Vídeň, Úřad nejvyššího štolby, Ředitelství
státních lesů a statků Vídeň; ad 5) do Archivu ministerstva zahraničních věcí – fondy
Ministerstvo zahraničních věcí Vídeň, České velvyslanectví v Řezně, Prezídium ministerské
rady Vídeň, některé historické státní smlouvy a vybrané spisy z fondů Kabinetního archivu;
ad 6) do Archivu Ministerstva národní obrany¨ vybrané spisy z Válečného archivu, Generální
velitelství Brno.
Současně bylo také nutné řešit spisovou rozluku, čili výběr a převedení živých spisů
z registratur vídeňských ministerstev a úřadů, které mohly být vyřízeny nástupnickými
subjekty s obdobnými kompetencemi v ČSR.
Stejně tak si vynutil rozluku archivů a spisů i zánik České a Slovenské federativní
republiky - právní rámec tvořil ústavní zákon č. 542 z 25. listopadu 1992, jemuž předcházel
ústavní zákon č. 541 ze 13. listopadu 1992 o dělení majetku České a Slovenské federativní
republiky. Článek 7 tohoto zákona zpřesňoval, že spolu s majetkem…přechází na příslušné
státní orgány a státní organizace České republiky a Slovenské republiky i s tímto majetkem
spjatá spisová agenda, příslušná část archivů, poznatkové fondy a dokumentace
průmyslového a jiného vlastnictví. Celkem 14 hlavních zásad archivní a spisové rozluky
vypracovala už koncem října téhož roku Archivní správa MV ČR, vlastní realizaci zajišťovala
Komise pro přípravu rozdělení archivů, evidencí všech druhů a poznatkových fondů vedených
na federálním ministerstvu vnitra. K větším časovým průtahům docházelo pouze v rezortu
obrany (zde předávání dohodnutých archiválií i jejich kopií probíhalo až do roku 2005).
LITERATURA
OPOČENSKÝ, Jan. Archivní úmluva republiky československé s republikou rakouskou. Praha, 1923
FROLIK, Jan: Rozdělení fondů Archivu Federálního ministerstva vnitra. Archivni časopis, 44, 1994, s. 5-14
DRAŠAROVÁ, Eva. Československo-rakouská archivní a spisová rozluka. Archivy ve věčném pohybu, aneb časy
se mění. In: Karel Kazbunda, kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference konané ve
dnech 19. – 20. dubna 2013 v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší – supplementum
16), s. 216-243
KAHUDA, Jan; VOJÁČEK, Milan. Dědictví archivní rozluky. Stopou Karla Kazbundy? In: Karel Kazbunda,
kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference konané ve dnech 19. – 20. dubna 2013
v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší – supplementum 16), s. 244-263
LINHARTOVÁ, Lenka. Česko-slovenská archivní a spisová rozluka v souvislosti s rozpadem České a Slovenské
federativní republiky. In: Karel Kazbunda, kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference
Page 30
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 30 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
konané ve dnech 19. – 20. dubna 2013 v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší –
supplementum 16), s. 400-406
4.7 Ústřední archivy českého státu v protektorátu
Vlivem politické situace se součástí Archivu ministerstva vnitra v Praze staly Ruský
zahraniční historický archiv, Ukrajinský archiv a Tiskový archiv ministerstva
zahraničních věcí. Vedle těchto tří nových oddělení čtvrtým byla agenda výpisu k rodovým
dokladům (závazná vzhledem k platnosti norimberských rasových zákonu) a pátým spisová
komise. Od r. 1942 byl archiv pod přímou správou archivního referenta Úřadu říšského
protektora Horsta Oskara Swienteka, zastupovaného v letech 1943–44 vedoucím zemského
archivu Joachimem Prochnem, bývalým městským archivářem v Žitavě.
V letech 1943–45 byla část materiálu převezena do venkovských úschoven. S výjimkou
fondů Slezsko a Kladsko, které byly extrahovány do Státního archivu ve Vratislavi a po
válce se nenašly, neutrpěl Archiv ministerstva vnitra za války žádné ztráty.
Český zemský archiv mel nacistickou okupační správu od r. 1941 – jako vrchní archivní rada
sem byl přikázán zmíněný Joachim Prochno (předchozí ředitel Bedřich Jenšovský zemřel
1942 v koncentračním táboře). Archivu země české byly po okupaci přikázány některé nové
agendy, došlo k personálnímu posílení. Jedno samostatné oddělení tvořila spisová komise pro
provádění spisové rozluky s Německem. Tehdy archiv získal další budovy (budovu Zemské
donucovací pracovny a vysokoškolských kolejí v Loretánské ulici a budovu bývalých kasáren
na Pražském Hradě).
Měl být proveden výrazný zásah do struktury korunního archivu, neboť z něj byly
vyčleněny skupiny písemností týkající se Sudet, Slezska, Saska a Míšně (a mělo se
pokračovat i pro jiné části Německa a Rakouska). K předání listin do Vídně a Drážďan
došlo v r. 1943 (hned po válce byly ale vráceny zpět) a malá část listin byla převedena do
tehdejšího říšského státního archivu v Opavě (dnes jsou zpět v Zemském archivu
v Opavě). Naproti tomu za okupace získal Archiv země české několik desítek písemností
z vídeňského státního archivu (pocházejících převážně z archivu pánů z Lipé a z kanceláře
Jindřicha Korutanského).
Z podnětu německé archivní komise byl soustavně mapován stav církevních archivů. Na
této inventarizaci se od roku 1941 podíleli pracovníci Archivu země České (Zdenek Kristen a
Antonín Haas), Archivu ministerstva vnitra (Václav Husa a Ivo Holl) a Státního archivu
zemědělského (Emanuel Janoušek a Václav Davídek).
http://archivnictvi.euweb.cz/vyvoj.htm
Přehledy fondů a jejich zpracování:
http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; http://www.cesarch.cz/
4.8 Centrální archivy v Československu po skončení války (do konce 50. let 20. století)
Po osvobození se hned první den ujal funkce ředitele Archivu ministerstva vnitra Josef
Borovička, za něhož probíhala restituce fondů, odvlečených do Německa a Rakouska (v
Liberci byla zřízena v r. 1946 expozitura archivu pro spisy německých úřadů z bývalé
Sudetské župy). V r. 1947 byl do čela archivu jmenován Václav Letošník, už předtím
dlouholetý pracovník archivu. Po válce získal archiv další objekty – v Thunovské ul. č. 20 a
Page 31
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 31 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Karmelitské č. 18 i bývalá četnická kasárna v Karmelitské č. 2. Kromě Liberce byly také
zřízeny pobočné depozitáře v Třeboni, Terezíně a Mníšku pod Brdy.
Ředitelem Archivu země české byl po válce Otakar Bauer, za něhož se zpět stěhovaly
evakuované archiválie a restituovaly zavlečené.
Fondy nově organizovaných bezpečnostních složek Ministerstva vnitra po r. 1945 začaly
utvářet samostatný archiv (dnes archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra).
V r. 1954 odstoupil ředitel Archivu země české O. Bauer a od 1. října 1954 byl bývalý
Archiv země české začleněn do Ústředního archivu ministerstva vnitra a vytvořen tak
Státní ústřední archiv. Centralizace byla završena r. 1956, kdy se součástí SÚA stal i
Ústřední zemědělsko-lesnický archiv. Takto spojený centrální archiv měl tehdy již 46 km
archiválií, získával nové depozitáře (např. v Břevnově, v arcibiskupském paláci ad.).
Ředitelem byl tehdy jmenován dosavadní asistent katedry marxismu-leninismu
Univerzity Karlovy Rudolf Rejman, kterého v odborných věcech zastupoval Josef
Nuhlíček. R. 1958 byl významný uspořádáním mimořádně úspěšné celostátní archivní
výstavy na Pražském hradě, v následujícím roce ovšem probíhaly i v archivu politické
čistky.
Do Státního ústředního archivu byly v 50. letech převedeny fondy církevních institucí,
rušených po r. r. 1950 (pražské arcibiskupství, kláštery – naproti tomu archiv pražské kapituly
zůstal ve správě Archivu Pražského hradu), část materiálů bývalého Archivu ministerstva pošt
a telegrafů, část archivu resortu chemie.
4.9 Ústřední archiv od 60. let 20. století do současnosti
R. 1967 nastoupil do funkce ředitele Státní ústředního archivu dosavadní zástupce
ředitele Archivní správy Zdeněk Šamberger. Ten usiloval především o zlepšení postavení
archivu jako instituce a o nové vymezení působnosti vůči archivní správě ministerstva vnitra
(v r. 1968 se například pokoušel, ale neúspěšně, o začlenění archivnictví pod předsednictví
vlády). V souvislosti s prověrkami byl r. 1970 odvolán z funkce a v následujícím roce se stal
ředitelem jeho stávající zástupce Jaroslav Vrbata, který tuto funkci zastával až do svého
odchodu do důchodu v roce 1991. Jelikož stav uložení archiválií v mnohdy odlehlých a
technicky nevyhovujících depozitářích se stával pomalu neúnosným (v 70. letech byly
například jako depozitáře získány další historické budovy – sýpka v Ruzyni, zámek Adršpach
ad.), předložil J. Vrbata Archivní správě návrh koncepce na výstavbu archivního areálu.
Na základě návrhu byla v polovině sedmdesátých let vypracována přípravná studie k
investičnímu záměru na výstavbu Ústředního archivního areálu v Praze, která bohužel zůstala
nerealizována.
Na prosazování myšlenky výstavby archivního areálu se významnou měrou podíleli také
členové pobočky České vědecko-technické společnost, která se při Státním ústředním archivu
ustavila v r. 1972 (ta vydávala svůj Zpravodaj, v němž bylo uveřejněno postupně množství
statí především k technickému zabezpečení archiv a archiválií, v současnosti na něj navazuje
Zpravodaj pobočky české informační společnosti vydávaný při Národním archivu). Usnesení
vlády z 9. 12. 1987 posléze skutečně uložilo ministru vnitra zabezpečit přípravu
předprojektové a projektové dokumentace pro výstavbu budovy Státního ústředního
archivu tak, aby mohla být zahájena v období 1990–1995. Po revoluci v r. 1989 uspíšilo
tyto práce usnesení vlády ČR ze dne 26. 6. 1991 ke komplexnímu rozboru stavu
archivnictví v České republice, které uložilo ministru financí ve spolupráci s ministrem vnitra
zabezpečit v rozpočtu ministerstva vnitra finanční prostředky potřebné pro výstavbu
archivního areálu v Praze. Vybrána byla lokalita na Chodovci (a do nového archivního areálu
Page 32
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 32 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
byly začleněny Státní oblastní archiv v Praze a Archiv hlavního města Prahy). Výstavba v
Praze 4 na Chodovci byla slavnostně zahájena položením základního kamene dne 20. října
1992. Už v r. 1994 byl zahájen zkušební provoz prvních dvou depotních bloků. Slavnostní
otevření této části archivního areálu proběhlo v dubnu r. 1995. Do konce roku 1998 bylo z 13
dosud užívaných objektů archivu přestěhováno celkem 64 617bm archiválií. V roce 1997 byl
dokončen třetí depotní blok a pokračovala výstavba provozně technického objektu. Ten byl
dokončen s několikaletým zpožděním v roce 2001 a slavnostně otevřen v září r. 2001. V
letech bezprostředně po sametové revoluci probíhala výstavba za ředitele Ladislava Pecháčka,
kterého v r. 1992 ve funkci nahradil Vácslav Babička. S jeho odchodem do funkce ředitele
Archivní správy v r. 2000 se ředitelkou Státního ústředního archivu (od r. 2005 Národního
archivu) stala Eva Drašarová.
Od r. 1992 vydává Národní archiv (tehdy ještě Státní ústřední archiv) sborník Paginae
historie (předchůdcem byl Sborník prací členů SSM Státního ústředního archivu v Praze)
http://www.nacr.cz/A-onas/d-hist4.htm
LITERATURA
Přehledné práce a práce k centrálním archivům českých zemí:
Čechy:
Archiv der Geschichte und Statistik, insbesondere von Böhmen II., Dresden 1793, s. 587–626
Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954–2004. Praha: Státní
ústřední archiv, 2004
BABIČKA, Vácslav. Vznik Státního ústředního archivu. Archivní časopis, 45, 1995, s. 10–24
BABIČKA, Vácslav. Ústřední archiv českého státu, jeho dějiny a umístění. In: Státní ústřední archiv v Praze a jeho
sídla, s. 5–15, vyd. Státní ústřední archiv v Praze, 2001
(Instrukce pro korunní archiv přeložena do češtiny – viz BERÁNEK, Karel: Archivní časopis, 28, 1978, s. 129)
BLÁHOVÁ, Marie: Archivy v dílech nejstarších českých kronikářů a analistů (do konce 12. století). In: 155 let
archivnictví v českých zemích. Brno 1955, s. 117–123
BOROVIČKA, Josef. Královský český zemský archiv. In: Zprávy Českého zemského archivu království českého,
IV, 1915, s. 1–143
DRAŠAROVÁ, Eva. Historická tradice jako nástroj dalšího rozvoje – padesát let Státního ústředního archivu.
Archivní časopis, 54, 2004, s. 241–250
25 let Státního ústředního archivu v Praze. Praha, 1980
HAVEL, Dalibor. Paleografický příspěvek k tzv. svatováclavskému archivu na konci 13. století. In: Sborník prací
Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada C, 60, 2003, s. 77–78
HLAVÁČEK, Ivan. Poznámky ke středověkým a raně novověkým dějinám českých archivů. In: XXVIII.
Mikulovské sympozium 2004, Brno, 2005, s. 89–94
KLECANDA, Vladimír. Archivnictví a organizace práce historické, samostatná příloha Českého časopisu
historického, 26, 1920
KOLLMANN, Josef. Dějiny ústředního archivu českého státu. Praha: Archivní správa MV ČR, 1992
KOLLMANN, Josef. Archiv ministerstva vnitra v letech 1918–1945. Sborník archivních prací, 45, 1995, s. 511–
688
Page 33
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 33 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
KOSS, Rudolf; BAUER, Otakar. Archiv koruny české I. Dějiny archivu, Praha, 1939
KOSS, Rudolf. Provenience českých archiválií ve státním archivu vídeňském. In: Zprávy Českého zemského
archivu království českého, 6, 1924, s. 174–254
NOVÁK, Jan Bedřich. Další úkoly zemského archivu. In: Zprávy českého zemského archívu království českého, 5,
1918, s. 271–312
POLIŠENSKÁ, Milada. České desky zemské, vliv moravského archivnictví a geneze Českého zemského archivu.
Univerzita Palackého: Olomouc, 2005
PROKEŠ, Jaroslav. Archív ministerstva vnitra v letech 1918–1934. Časopis archivní školy, XI, 1933, s. 176–190.
PROKEŠ, Jaroslav. Archív ministerstva vnitra 1935–1937. Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky
československé, 11, 1938, s. 7–34
REZEK, Josef. Počátky nové organizace státních archivů v Rakousku. Český časopis historický, 1, 1895, s. 392 -
395.
RIEGGER, Josef. Verzeichnis über die zwischen den vormaligen Herzogen und Königen zu Böhmen, dann Reichs-
und Andesen Fürsten oder Städten aufgerichtete und bei Durchsuchen der Landtafelnakten vorgekommene
Vorträge, Vereinigunge und Lehrbriefe. Prag, 1788..
ROUBÍK, František. K počátkům státní péče o nástupnické archivy v Čechách. Časopis archivní školy, 2, 1924, s.
28–44
ŠAMBERGER, Zdeněk. Československé archivnictví po roce 1918. Stav a organizační vývoj. Sborník archivních
prací, 18, 1968, s. 3–85
ŠAMBERGER, Zdeněk. K archivní rozluce po roce 1918 (z vídeňských vzpomínek Karla Kazbundy). Sborník
archivních prací, 38, 1988, s. 365–403
130 let Zemského archivu. Sborník příspěvků u konference konané u příležitosti 130. výročí založení Zemského
archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. Gindelyho. Státní ústřední archiv v Praze, 1993
Státní ústřední archiv v Praze a jeho sídla. The Central State Archives in Prague and its Buildings. Praha: Státní
ústřední archiv v Praze, 2001
Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách. Díl I. Sv. 1. Praha 1997; Díl I., sv. 2.
Praha 2000; Díl I., Svazek 3, Praha 2005;Díl II., s.v 1. Praha 1988; Díl II., sv. 2. Praha 1989; Díl II., sv. 3. Praha
1990
VOJTÍSEK, Václav. O hlavních problémech československého archivnictví. Časopis archivní školy, XI, 1934,s. 3-
48
VOLF, Miroslav. Český zemský výbor a samosprávné archivy. Praha, 1947
Z dějin Státního ústředního archivu v Praze a jeho předchůdců. Konference k 40. výročí SÚA konaná dne 6. 10.
1994 v Praze. Praha, 1995
Seznam průvodců po státních archivech viz skriptum Josef Bartoš – Karel Chobot, Úvod do archivnictví pro
historiky. Olomouc: Palackého univerzita, Filozofická fakulta, 2000
Celková zpracování v rámci monarchie
HOCHEDLINGER, Michael. Österreichische Archivgeschichte. Vom Spätmittelalter bis zum Ende des
Papierzeitalters, Wien-München: Böhlau-Oldenbourgh Verlag 2013 (rec. Ivan Hlaváček, SAP 63/2, 2013, s. 573-
577; Jan Kahuda, AČ 64/1, 2014, s. 108-110)
Kolektiv autorů. Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka. Praha: Scriptorium,
2013
Page 34
© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 34 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi
Přehledy fondů a jejich zpracování:
http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; www.cesarch.cz