-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V ÍČTVR TLETN Í K
SPOLEČNOSTI KATOLICKÉHO APOŠTOLÁTU /20114
Ježíši, příteli osamělého srdce,Tys mým přístavem,Tys mým
pokojem,
Tys má jediná záchrana,Tys uklidnění ve chvílích bojů
a v moři pochybností.Tys jasný paprsek, který osvěcuje
mou cestu životem...
(Den. 247)
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
3ú v o d n í s l o v oAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
2e d i t o r i a l • t i r á ž • o b s a h
APOŠTOL BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍčasopis zaměřený na šíření úcty
k Božímu milosrdenstvíVychází čtyřikrát do roka
Vydává:Společnost katolického apoštolátu – pallotini SAC
Adresa redakce:Jámy 71, 592 32 Jámy
tel.: 566 502 855, mob.: 774 521 531e-mail:
[email protected]
Bankovní spojení:KB, č.ú.: 35-6219210237/0100
Redakce:šéfredaktor P. Mgr.Wojciech Zubkowicz SAC
MUDr. Markéta KnobováMgr.Dora Švachová
Ing. Robert PechaFragmenty z Deníčku sv. Faustyny:©
Zgromazdzenie MB Miłosierdzia
Warszawa, Żytnia 3/9, PolskoFoto: Wojciech Zubkowicz, archiv
ABM
Grafická úprava:Josef Karhan, e-mail: [email protected]
Cena není stanovena. Redakce a tisk se hradíz dobrovolných
příspěvků na účet vydavatele
(viz bankovní spojení)Imprimatur:
Církevní schváleníArcibiskupství pražské č.j. 7908/2005
Za teologický obsah odpovídáP. W. Zubkowicz SAC
MKČR E 16 339 • ISSN: 1801-5840Tisk:
Tiskárna POLYGRAF, s.r.o.511 01 Turnov, Modřišice 156
Drazí přátelé,Mark Twain napsal: „Snažme se žít tak, aby naší
smrti litoval i majitel pohřební služ-
by.“ Tato jeho slova jsou vtipná, ale vedou nás zároveň k
otázce: „Jak mám žít, aby můjživot byl hodnotný pro ostatní?“
Myslím si – přesto, že žijeme v době dost vypočítavé –že to nejsou
ekonomické nebo utilitaristické důvody, které nejvíce rozhodují o
tom, žeživot jednoho člověka představuje hodnotu pro ostatní. Bylo
to velice dobře vidět běhemumírání a pohřbu Jana Pavla II.
Život člověka získává největší krásu, když se v něm odráží to,
co je Boží. Bůh je prvnía konečnou příčinou hodnoty lidského
života. Je svatý, protože svatý je Boží dech, kte-rý oživil
Adama.
Ať Vám v době, kdy všichni vzpomínáme na narození Ježíše Krista,
toto číslo pomů-že zamyslet se nad tím, kde je pramen lidského
života a kde je jeho naplnění.
P. Wojciech Zubkowicz SAC
Úvodní slovo:Mons. František Radkovský . . . . . . . . . . 3
Marně bys slavil Ježíšovo narození . . . . 5
Kolik životů žiješ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Nejsnazší řešení není vždy nejlepší . . . . 8
Život – vzácný Boží dar . . . . . . . . . . . . . 10
Ikona Narození Krista . . . . . . . . . . . . . . 12
Viděli jsme Jeho hvězdu . . . . . . . . . . . . 15
Radujme se stále v Pánu . . . . . . . . . . . . 16
Rozhovor s Christophem Schönbornem 18
Poslání a spiritualita sv. Faustyny . . . . . 22
KORUNKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Mučedník a vyznavač – 4. část . . . . . . . 24
I. KONGRES O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍPřednášky, kázání, rozjímání . .
. . . . . . 26
II. SVĚTOVÝ KONGRES v KrakověInformace z kongresu (1) . . . . .
. . . . . . 29
Literatura, informace . . . . . . . . . . . . . . 34
OBSAH
Život je posvátný Boží dar. Viděno z fyzikálně-filozofic-kého
hlediska, život je jediný proces v hmotném světě, kte-rý přispívá k
jeho uspořádání, a tedy k poklesu nahodilos-ti a neuspořádanosti
(entropie). Má totiž mimořádnouúčast na tvůrčí Boží moci. Spočívá
na něm Boží požehnánívyslovené živočichům i lidem: „ploďte a množte
se“ (Gen 1,22.28). Člověk je bytost,pro kterou Bůh stvořil ostatní
hmotný svět a život a dal mu za úkol, aby o něj pečo-val a rozvíjel
ho (Gen 1,28-29).
Navíc člověk, jakožto vrchol Božího stvoření, je Božím obrazem a
Božím protějškemjako svobodná a rozumná bytost a je pozván, aby měl
účast na absolutním Životě, kte-rým je Bůh sám (např. Mt 5,8; 2
Petr 1,4; Řím 8,18). Živé lidské společenství má býtobrazem (srov.
Gen 1,27) a jednou i účastníkem toho nejdokonalejšího
společenstvíŽivota, které existuje, společenství tří Božských Osob
(srov. např. Mt 18,20; Jan 14,23).
Jsme v období přípravy na Vánoce. Oslavujeme v nich skutečnost,
že se Boží Synstal člověkem, přijal lidskou přirozenost a žil
lidský život, a to od početí ve chvíliZvěstování až po smrt na
kříži. Tím lidský život nesmírně pozdvihl a posvětil a násučí,
abychom si ho vážili a dobře ho žili. Abychom si vážili života od
jeho saméhopočátku, ochraňovali ho a pečovali o něj až do jeho
přirozeného konce.
Máme si však vážit nejen života druhých, ale především
vlastního. Znamená to, žemáme svůj život chápat jako úkol od Boha,
jako hřivnu (srov. Mt 25,14-30), a našímúkolem je tento život
prožít co nejlépe, co nejužitečněji pro druhé i pro sebe. To se
námpodaří tenkrát, když se budeme usilovně snažit okamžik za
okamžikem plnit vůli Boží,protože to je vůle milujícího Otce, který
chce pro každého z nás to nejlepší.
Život je ovšem nesmírně křehký, zvláště hmotný život, který je
smrtelný a jednouskončí smrtí. Kniha moudrosti však říká: „Bůh smrt
neučinil, ani se netěší ze zahynu-tí živých; stvořil totiž všechno,
aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spá-se, není v
tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí. Vždyť
spravedlnost jenesmrtelná… Bůh totiž stvořil člověka k
neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastnínepomíjivosti. Ďáblovou
závistí však vešla do světa smrt a kdo k němu patří, zakusíji. Duše
spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich
nedotkne. … I kdy-by se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou
naději na nesmrtelnost. Po malém utr-pení dojdou velikého
dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe.
…Hospodin bude jejich králem navěky“ (Mdr.1,13-15; 2,23-24;
3,1.4-5.8).
Utěšujme se těmito slovy ve chvíli, kdy zažijeme na soběnebo na
druhých dotek smrti.
MONS. FRANTIŠEK RADKOVSKÝBISKUP PLZEŇSKÝ
DAR ŽIVOTA
FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: WOJCIECH ZUBKOWICZ • ŘÍM
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
5m a r n ě b y s s l a v i l j e ž í š o v o n a r o z e n í . .
.APOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
4
Krásná věta? Nebo zvláštní? Jak můžeme nechatKrista, aby se
narodil v srdci? Anebo přesněji: ten-to Kristus se snad nenarodil v
nás už jednou… přikřtu? Co to tedy znamená dovolit mu, aby se
opětnarodil o Vánocích?
Jistě, Ježíš se v nás narodil ve křtu… ale… časemjsme na něj
možná zapomněli tím, že jsme sklouz-li do pozice duchovních
rutinérů, kteří absolvují své„náboženské povinnosti“ (mše, zpověď,
modlit-ba…), ale „bez Krista“. Kristus se „ztratil“ (podob-ně jako
se ztratil Marii a Josefovi v chrámě)… nevi-díme jeho přítomnost v
našem nitru, nežasnemenad tím. Jeho přítomnost už není pokladem,
kterýnaplňuje aspoň tichou radostí, ale „relikviářem“…
Anebo se nám podařilo „vytěsnit“ Ježíšovu pří-tomnost z určitých
oblastí svého života… on jepřece jen „nebezpečný“,
„nevyzpytatelný“… vů-bec, kdoví co od něho očekávat! Jen samé
nejis-toty… a v době otřesených jistot toto přece nepo-třebujeme,
ne?
Ale přece… byly asi chvíle v našem životě, kdyjsme zakusili
povznášející radost z Ježíšovy blíz-kosti. Byly asi chvíle, kdy
jsme poznali, že je opo-rou v chaosu a neuspořádanosti našeho
života. Bylyokamžiky, kdy jsme zakusili, že on léčí zlomené srd-ce,
dokáže vzpřímit svěšenou hlavu, vlévá balzámuzdravení do ran… A
proto stojí za to ho hledat!
MAR N Ě BYS SLAVI LJ EŽÍ ŠOVO NAROZEN Í…
VELKÝ TEOLOG ORIGENES NÁM
ZANECHAL VĚTU, KTERÁ NÁM POMÁHÁ
SLAVIT VÁNOCE „TROCHU JINAK“ A AUTENTICKY:
„MARNĚ BYS SLAVIL JEŽÍŠOVO NAROZENÍ,
KDYBY SE JEŽÍŠ NENARODIL VE TVÉM SRDCI.“
ANGELO SCARANO, Th.D. S.S.L.
FOTO: WOJCIECH ZUBKOWICZ
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
7ú v a h aAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
6m a r n ě b y s s l a v i l j e ž í š o v o n a r o z e n í . .
.
Usilovat o jeho intenzivnější přítomnost. Jakse zpívá v jedné
působivé písni:
Víc lásky, víc moci,víc Tě znát srdcem svým!
Toužím tě mít rád celým svým srdcem,toužím tě mít rád celou svou
myslí,toužím tě mít rád celou svou silou,Ty jsi můj Pán!
Vyhlížím Tvou tvář celým svým srdcem,vyhlížím Tvou tvář celou
svou myslí,vyhlížím Tvou tvář celou svou silou,
Ty jsi můj Pán!
Bylo by velmi užitečné vzít si tato jedno-duchá slova do vlastní
modlitby… a znovua znovu je opakovat s adventní touhou.
Ale můžeme jít ještě dál, abychom odkry-li další „tajemství“,
jak umožnit Ježíšovi, abyse (nově) narodil. Učitelkou nám může
býtjedna z klíčových adventních (a vánočních)postav, Maria.
Ta nebyla Matkou Slova jen tím, že umož-nila vtělení Božího
Syna. Ona byla Matkoui tím, že přijala Slovo v duši. Dokonce
by-chom mohli říct, že nejprve přijala Slovo
v srdci (Slovo Boží zvěstované andělem)a pak v těle: počala
Slovo nejprve v duši,a pak v těle, jak řekl už sv. Augustin. A
ten-týž světec neváhá říct, že duchovní mateř-ství bylo pro Marii
důležitější než tělesné:vždyť samotný Ježíš prohlásil, že spíš
jsoublahoslavení ti, kteří slyší slovo Boží a za-chovávají je, než
ta, která ho mohla porodita kojit (Lk 12,27.28). A Matka Boží
takovou„dobrou učednicí“ byla.
Tělesnou matkou Kristovou se Mariamohla stát jen jednou:
„duchovní“ matkouse však stávala znovu a znovu, protože stá-le nově
přijímala evangelium. Jak jej přijí-mala? Rozvažováním a
zachováváním Slo-va. Rozvažováním přijímala Slovo do všechdůsledků
– toto přijetí pak nebylo „dočas-né“, ale trvalé: vždyť ona bedlivě
střežilapoklad evangelia.
Matkou Slova v řádu „tělesném“ se mohlastát jen Maria před dvěma
tisíci lety. V řáduduchovním se však můžeme stát i my mat-kami
Slova tím, že jako Maria budeme při-jímat Slovo do svého nitra.
Jak? Podobnýmzpůsobem jako ona: nasloucháním, přije-tím,
rozvažováním a zachováváním. Taki my budeme matkami Slova.
Naše úcta k Matce Boží by se měla vyzna-čovat především
mariánským postojem: otev-řeností vůči Božímu Slovu. Otevřeností do
témíry, že necháme proniknout evangelium dovšech zákoutí našeho
srdce, do našich citů,tužeb, záměrů. Prostě až do „nejhlubšího
nit-ra“ – podobně jako Maria přijala Slovo„do nitra duše i těla“.
Podobně jako v Marii-ně lůně, i v nás má toto Slovo růst. A
jednouse toto Slovo má narodit, čili se má stát zjev-ným ostatním
lidem okolo nás, tak jako sezjevilo v Betlémě před očima
pastýřů.
Přijetím Slova bude i v nás pokračovatzázrak vtělení: tak budeme
pravdivě slavitVánoce, a to nejen v těchto nejbližšíchdnech, ale i
po celý nastávající rok. ■
Tato otázka je ve mně pořád. Myslím na to,a pokaždé si víc a
více uvědomuji, jak rychlese dnes člověk může ponořit do světa
nato-lik, že se v něm se svým životem úplně ztratí.Pak se lze ptát
už nejen na to, kolik životů žiji,ale který je ten můj. A kdo vůbec
jsem.
Rakouský novinář, Heinz Nussbaumer, kte-rý přes dvacet let
jezdil navštěvovat mona-stýry na hoře Athos v Řecku, píše o
procesu„odcizení“, který spočívá v tom, že se člověknecítí dobře ve
vlastním světě a s vlastnímživotem. Je to proto – píše Nussbaumer –
žes ním nemůže najít duchovní spojení.
Někdy se mluví (a myslím si, že móda veš-kerého „retra“ je toho
odleskem) o nostal-gických vzpomínkách na minulé doby, kdylidé žili
pomalu, v harmonii se světem, pří-rodou a především se sebou. Málo
je aletěch, kteří by se vzdali toho, co dnes máme
(televize, počítačů, technických vymože-ností) a co neměly
generace před námi, abyzískali ten dávný pokoj.
Zdá se, že jsme nebyli „projektováni“ protakový způsob života,
jaký dnes žijeme.Tolik slov, zvuků a obrazů za jednu minu-tu, tolik
povinností, práce, plánů a spěchu– je prostě pro nás moc. Tím více,
že kvůlitomu zanedbáváme to, proč jsme nejen byli„projektováni“,
ale dokonce stvořeni: nášduchovní život.
Proto by asi nebylo špatné položit si otáz-ku, zda uprostřed
všech těch „životů“, kte-ré žijeme, je aspoň jeden z nich
duchovní.Ne proto, aby naše duše nevypadala jakoanorektická
modelka, ale proto, abychomžili svůj život – dar tak často stále
ještěnerozbalený.
P. Wojciech Zubkowicz SAC ■
Byl jsem v metru v Praze. Nastoupil jsem na eskalátor a díval se
na reklamní plaká-ty umístěné podél eskalátorů na zdi metra. Pohyb
a směr jízdy byl až symbolický:jak jsem jel dolů, „nořil“ jsem se
do světa knižních novinek, reklam jazykových škol,bioterapie,
upoutávek na nové filmy a nabídek obchodních center. Až najednou,
najednom plakátu jsem zaregistroval otázku: Kolik životů žiješ?
KOLI KŽIVOTŮŽI JEŠ?
SVATÁ RODINA – barokní rytina (výřez)
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
9n e j s n a z š í ř e š e n í n e n í v ž d y n e j l e p š
íAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
8n e j s n a z š í ř e š e n í n e n í v ž d y n e j l e p š
í
na trest smrti jinak. S ohledem na posvátnostlidského života a
velmi jasnou formulaci při-kázání „nezabiješ“ se trest smrti
považuje zanepřípustný. Nutnou a spravedlivou ochra-nu před
zločincem zajistí dnes vyspělávězeňská technika, není nutné ho
zabíjet, aťsi odpyká trest ve vězení. Jan Pavel II. opa-kovaně
veřejně prosil o milost pro různézločince odsouzené k smrti, třeba
v USAnebo v Číně. Také přístup k sebevraždě jejiný. Je to
samozřejmě určitý druh vzpouryproti Bohu a jeho právu dát a vzít
člověkuživot, je to tedy hřích. Dříve se proto sebe-vrazi
pohřbívali někde u zdi mimo hřbitov,poněvadž se považovali za
veřejné hříšní-ky. Dnes – při nadále platném odsouzenísamotného
skutku – se na sebevrahy dívá-me s láskou a milosrdenstvím a s
ohledemna velké utrpení a zoufalství, které člově-ka k takovému
skutku přivede, je už tak tvr-dě neodsuzujeme.
Ve třetí skupině jsou otázky, které vzniklyteprve v naší době a
jsou důsledkem vývojevědy: oplodnění in vitro, medicínské
experi-menty, klonování, prenatální diagnostika.Ještě před několika
lety tyto otázky nikdonekladl, protože se jedná o nejnovější
výdo-bytky zejména medicíny a příbuzných věd.To, co je možné,
nemusí být vždy správné,i když to je zákonodárstvím některých
státůschvalované. Umělé oplodnění in vitro nenímravně přípustné,
protože během tohotopostupu se oplodňuje několik vajíček,
takževzniká několik lidských embryí, která sepostupně vkládají do
těla matky, až se z jed-noho začne rozvíjet dítě. Co se stane z
ostat-ními embryi, tedy s lidmi ve velmi rané fáziživota? Stávají
se jakýmsi druhem odpadu,přebytečným materiálem, se kterým
sezachází různě podle místních zákonů a zvy-ků. To není přípustné,
a proto se to dělatnesmí. Důstojnost lidského života má před-nost
před opravnou touhou manželů po dí-
těti. Když jim Bůh odepřel možnost stát serodičem a veškerá
terapie nepomohla, musíse s tím vyrovnat. Určitě to je velmi
bolestnýproblém a vyžaduje citlivý přístup. Cestaadopce – i když i
ona není bezproblémová –je tady mnohem lepší. Klonování
lidskýchbytostí je nemravné. To je už příliš hlubokýzásah do lidské
bytosti, její totožnosti, jejíduševně-tělesné integrity. Nesmíme si
hrátna Boha. Medicínské experimenty na lidecha prenatální
diagnostika se musí oceňovatrůzně, v závislosti na tom, jak jsou
provede-ny a za jakým účelem. Riziko, že se tadydostaneme do
rozporu s Božím zákonem, jedosti vysoké.
Naštěstí drtivá většina z nás nikdy nebu-de konfrontována s tak
závažnými otázka-mi, jaké byly uvedeny výše. K našemu pří-stupu k
životu se vztahuje jiný důležitýpoznatek: náš život je dar a úkol
zároveň. Toznamená, že se nestačí spokojit s tím, jakýjsem, co
dělám, nestačí jen poněkud pasiv-ně přijímat, co mi život přinese,
být spoko-jen s tím, co je. Život je úkol – je nutné vy-užít co
nejvíc příležitostí ke konání dobra,k hezkým zážitkům, snažit se,
aby každý denživota byl v něčem výjimečný a pokud to jde,tak lepší
než ten předchozí. Také strastia problémy přispívají k vývoji
našeho života– bojem s potížemi se zdokonalují pozitivnínadání,
která jsme obdrželi od Boha. Nej-snazší řešení není vždy
nejlepší.
Před krátkou dobou zemřel na rakovinuSteve Jobs, geniální
světoznámý informatika podnikatel, zakladatel firmy Apple,
jejížvýrobky, do značné míry inspirované a vyví-jené samotným
Jobsem, velmi silně ovliv-nily světový trh s informační
technikou.Steve Jobs byl nechtěné dítě, vyrůstalv náhradní rodině.
Jaké štěstí pro lidstvo, žese jeho biologická matka rozhodla pro
ode-vzdání dítěte k adopci, a ne pro potrat.
Dr. Bogdan Pelc ■
NEJSNAZŠÍŘEŠENÍ
NENÍ VŽDYNEJLEPŠÍ
Dar znamená, že ten, kdo ho dává, si toho,kdo přijímá, váží, že
mu chce udělat radost,poctít ho, prokázat mu lásku nebo
přátelství.Takto se musíme dívat i na náš život. Bůhnám ho dal,
protože nás má rád, protoženám důvěřuje, že jeho daru dobře
využije-me. Někdo by mohl správně namítnout, žei zvířata a rostliny
mají život od Boha, a pře-ce se od nich neočekává, že se budou
chovatjako lidé, přece se s nimi zachází jinak nežs lidmi. To je
pravda, a tato námitka nás vedek připomínce, že i když vše, co Bůh
stvořila obdaroval životem, je dobré, jen a výhrad-ně člověk je
obrazem Božím, a proto je jehodůstojnost výjimečná, stejně jako
výjimečněsvatý je jeho život. Kvůli tomu jedinečnémuvztahu Boha k
člověku je lidský život nedo-tknutelný, dalo by se říct „svatý“.
Jen člověkje určený k nesmrtelnosti, jen on je obrazemBoha, proto
smíme zabíjet zvířata a rostliny,člověka ale nikoliv, a to bez
výjimky.
V otázkách vztahujících se k životu se postojkatolické církve,
vypracovaný na základěinterpretace Božího zjevení, zásadně třídí
dotří oblastí. Do první oblasti zařadíme postojea názory, které se
nemění od počátku exis-tence církve, jako je názor na vraždu
nebopotrat. Páté Boží přikázání jasně zakazujevraždu. Potrat je
její zvláštní formou, poně-vadž lidské embryo je už od okamžiku
poče-tí lidskou bytostí, člověkem v počáteční forměživota. Církev
tyto hříchy proti životu vždyrozhodně odsuzovala a nadále
odsuzuje.
Ve druhé skupině jsou postoje, které semění, jako třeba přístup
k trestu smrti a sebe-vraždě. Trest smrti byl dlouhá staletí
pova-žován za přípustný. Byl chápán jako nutnáforma obrany
společnosti před zločincem,aby už víc nečinil zlo. Dřívější vězení
byla vel-mi nedokonalá a snadno se dalo utéct, a takjistou a
definitivní ochranou před zločincembyla jeho smrt. V dnešní době se
církev dívá
Náš život je velký dar. Nikdo si ho nevzal sám, ale obdržel ho
od Boha prostřednic-tvím rodičů. Možná o tom málo rozjímáme, málo
jme si toho vědomi, ale přece to takje. Při vší své schopnosti
život prodlužovat a chránit, medicína a jiné příbuzné vědynejsou
schopny život stvořit. Hodně o životě víme, ale stvořit ho neumíme,
a zůsta-ne to tak provždy, poněvadž dárcem života v každé jeho
formě je Bůh, nikdo jiný.
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
11ž i v o t – v z á c n ý b o ž í d a rAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
10ž i v o t – v z á c n ý b o ž í d a r
Přes všechen nárůst poznatků život sámpro nás zůstává
tajemstvím. Tajemstvíživota souvisí s tajemstvím Boha. Vzpomněljsem
si v této souvislosti na myšlenku, s nížjsem se před lety setkal v
knize holandskéhostarozákonního teologa Vriezena. Jestližeústřední
teologickou výpovědí Novéhozákona je Janovo „Bůh je láska“(1 J 4,
8),pak by ústřední výpovědí Zákona Staréhomohlo být „Bůh dává
život“ nebo „S Bohemje život“. Ano, jen u Boha je život.
Když se porozhlédneme po Písmu svatém,tak Bůh na počátku tvoří
živé tvory. Žehnájim a raduje se z jejich hemžení. Raduje sez toho,
jak se život šíří a naplňuje zemi.Copak není biblický Bůh Bohem,
který „fan-dí“ životu!? Mohly bych sem připojit teolo-gické úvahy o
tom, jak se Bůh sdílí s tvor-stvem. Je to pravda. Zní to tak
prostě, alecítíme, že tu jde o nejniternější tajemstvíBoha. Chce se
v lásce dělit o bytí, o život,o lásku, o všechny ty úžasné
dary.
Ale nyní zpět k biblickému příběhu. Dál čte-me, jak se Bůh sám
sklání k člověku a vde-chuje mu v chřípí dech života (Gn 2, 7).
Jaké-si umělé Boží dýchání. Podivuhodným Božímzásahem se člověk
stává živým tvorem. Dech,Duch, dává život. Jak je v nás život
křehký!Jak málo stačí a není! Bez Boha se život ztrá-cí.
„Skryješ-li tvář, propadají (tvorové) děsu,odejmeš-li jejich ducha,
hynou, v prach senavracejí,“ zpívá žalmista (Ž 104,29).
Životznamená pro biblického člověka víc než jen
biologické funkce. Souvisí s Boží tváří. A tvářznamená osobu,
vztah, jak se dnes hodnězdůrazňuje, komunikaci.
Do života rušivě vstupuje hřích. Člověk takztrácí Boží blízkost
a také přístup ke stromuživota a strhává s sebou celé tvorstvo do
smr-ti a marnosti. A přece to tím nekončí. Do
zmatku a pustoty našeho světa vane DuchBoží jako příslib nového
života. To vidíme asinejzřetelněji ve velkolepé vizi Ezechielově(Ez
37). Prorok je uveden na planinu a vidíhromadu vyschlých kostí. Nic
než smrt. Anizbytek života. Dokonalý obraz zkázy a smr-ti. Lze tu
ještě doufat? Lidský synu, mohoutyto kosti ožít? – Panovníku,
Hospodine, ty tovíš. (Ez 37, 3). Tam, kde už není nic než smrtbez
nejmenší známky života, přináší Duchživot. Vyschlé kosti
symbolizují beznadějnousituaci Božího lidu v zajetí. Už není v co
dou-fat. Už není kde brát. Mrtvo, pusto, prázdno.Když Duch Boží
zavěje, vstane z mrtvých nadě-je, zpívá se ve známé písničce. Ano,
životzávisí na Bohu.
U Boha je život – plnost života. A Bůh chce,abychom žili – v
plnosti. To je příběh evan-gelia. Kristus přichází a nabízí nový
život. Při-chází, abychom měli život – a to v hojnosti(J 10, 10).
Ten se nevyčerpá. Nedojde. Ne-spotřebuje se. Je skutečně věčný.
Zatímco Adam se stal živým tvorem (dosl.duší živou) (Gn 2,7),
Kristus je Životem(J 11, 25) a Duchem oživujícím (1 K 15, 45).Adam
život jen spotřebovává. Kristus životdává v hojnosti všem, kdo mu
věří.
Život je víc než biologické funkce. Tajem-ství věčného života
odhaluje Ježíš krátcepřed svým zatčením. A to v modlitbě. Tvá-ří v
tvář Bohu. Život věčný je v tom, kdyžpoznají tebe, jediného a
pravého Boha,a toho, koho jsi poslal, Ježíše Krista (J 17, 3).Život
věčný je vztah s Bohem. Život věčnýznamená to, co se děje mezi
Bohem a člo-věkem. To, co žije Kristus. To, co působíDuch Svatý.
Událost lásky. Vydávání sea přijímání. Skutečné sdílení. To je
život.Mít společenství s věčným Bohem. Žít vesvětle Boží tváře.
Není to nic jiného než žítpod vedením Božího Ducha, a tak být
napo-jen na zdroj lásky, který stále člověkaa všechno tvorstvo
oživuje.
Právem církev vyznává Ducha Svatéhojako dárce života
(Nicejsko-cařihradskévyznání víry), jako toho, kdo život působí.On
jím skutečně je. Mocí lásky všechnoobnovuje a vtahuje do lásky Otce
a Syna.
Žijeme život a poznáváme, jak je to krás-né. Při tom cítíme, že
život nemáme bezezbytku ve svých rukou. Život nás, našichdrahých,
ale také všech tvorů zůstává vzác-ným a křehkým darem. Jak málo
stačía není...? Nikdo nedokáže oživit to, co jemrtvé. Jen Bůh. Jen
o něm apoštol píše, žedává život mrtvým a povolává v bytí to,
conení ( Ř 4, 17).
Smíme žít. Smíme žít s Kristem. Byla námnabídnuta druhá šance.
Smíme nést pečeťDucha jako příslib naděje (2 K 1, 22), že ažse
naplní náš čas, uvidíme a zakusíme, jaknás Boží láska podrží a co s
námi učiní.
ThDr. Petr Šandera ■
ŽIVOTVZÁCNÝBOŽÍ DAR
Tím neříkám nic nového.Všichni to víme. Jen čas od času si to
víc
uvědomíme. Žijeme a cítíme, jak nášživot vůbec není
samozřejmý.
Pro nás samotné zůstává – a je to takmyslím dobře –
tajemstvím,
které nemáme v rukou.
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
13i k o n aAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
12i k o n a
Bez hodnocení jednotlivých tradic lze najítrozdíl mezi Východem
a Západem ohlednězobrazování a přístupu k události NarozeníJežíše
Krista. Na Západě, pod vlivem františ-kánské tradice, má Boží
narození malebněj-ší podobu ztotožňovanou s obrazem betlé-mů a
jesliček. Zbožnost se zastavuje nadlidskou stránkou tajemství: dítě
Ježíš, Pan-na Maria, Josef – intimní svátek Svaté Rodi-ny – je to
kompozice velice rozšířená naZápadě a neznámá na Východě. V tom
seukazuje více člověk – Bůh, než Bůh – člověk.
Na Východě je dogmatický obsah svátkuvyjádřen v hierarchickém
uspořádání udá-lostí: především se tady jedná o Boha, v
jehosestupujícím pohybu, potom o zázrak pa-nenského mateřství, Boží
odpověď na lid-ské „ano“ Panny Marie, které bylo podmín-kou Vtělení
spolu s jeho nepředstavitelnoupravdou: stvoření zrodilo svého
Stvořite-le, a nakonec cíl Božího jednání: zbožštěníčlověka. „Ty,
který ses připodobnil bytostislepené z bláta, Kriste, když jsi
přijal bídnétělo, sjednotil jsi s ním božskou přiroze-nost,“ –
můžeme slyšet v modlitbě pravo-slavné církve.
Pohyb na ikoně začíná v dolní části, z pra-vé strany doleva, a
potom obloukem pro-chází celou ikonou a končí uprostřed v cent-ru
ikony (graficky by měl tvar písmene „e“ –jako Emmanuel). Postavy na
ikoně jsouuspořádány ve třech úrovních, nahoře, vestředu a dole.
Dole vidíme postavy dvou žen:s dítětem a se džbánem. Koupání dítěte
zdů-razňuje, že je opravdu člověkem, a zelenávětev vyrůstající ze
stromu, u kterého se při-
pravuje voda ke koupání, navazuje na textIzajáše: „I vzejde
proutek z pařezu Jišajovaa výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ (Iz
11,1). Zelená větev je předpovědí a symbolemdítěte. Dítě je už
naplněním a ztělesněnímpředpovědi. Tato vzájemná blízkost stromua
dítěte je zároveň symbolem jednoty dvouZákonů: Starého a
Nového.
Dole, v levém rohu ikony, je sv. Josef,ponořený do rozjímání. Je
zřetelně vidět, žeje vedle, mimo celou událost, což znamená,že není
otcem dítěte. Liturgické texty mluvío hlubokém nepokoji Josefa
plného pochyb-ností. Před Josefem stojí ďábel v převlečeníza
pastýře a přesvědčuje Josefa, že to, co sestalo, je nemožné. Tento
obraz Josefa a ďáb-la je symbolem dramatu, který se odehráváběhem
všech staletí: satan přesvědčuje, ženeexistuje jiný svět než ten
viditelný, a tedytaké jiný způsob narození než přirozený.
Nahoře, v levém rohu, jsou mudrci nakoních, neobvykle radostných
a lehkých.Vyjadřuje to radost z příchodu Krista. Kris-tus přichází
jako Pravda, končí modlosluž-ba, zjevuje se Pán – Slunce
spravedlnosti, cílvšech věd a Pán vesmíru, kterého zvěstujehvězda
svítící nad veškerou lidskou moud-rostí a dílem lidského rozumu (na
ikoně senachází přímo nad jesličkami). Mudrci jsouzároveň symbolem
všech, kdo nejsou sou-částí Izraele, ale upřímně hledají pravdua
žijí spravedlivě.
Evangelia nic neříkají o jeskyni, o tajem-ných hlubinách země –
je to vyprávění tra-dice. Ikona znázorňuje zvlášť šokující
inter-pretaci liturgických textů: tmavý trojúhelník
I K O N A N A R O Z E N ÍK R I STA
V roce 787 koncil v Nicei, poslední společný pro církev západní
a východní, prohlá-sil, že ikoně patří stejná úcta jako knize
svatého Písma. Po rozdělení církve na západ-ní a východní (v roce
1054) byla úcta k ikonám intenzivnější ve východní církvi. A todo
té míry, že v současné době jsou pro západní křesťany ikony často
jakoby „nede-šifrovaným“ světem. Určitě bude zajímavé se v době
vánoční zastavit nad ikonouNarození Krista a vnímat bohatství
východní církve, které se projevuje v ikonách.
ANDREJ RUBLEV • NAROZENÍ KRISTA /1405/
-
Dnes je to vše už jen pouhé muzeum. Ne, že by všechny tyto
přístroje užnefungovaly, ale světla nad městem Římem a nad téměř
celou západní Evro-pou jsou tak intenzivní, že je sotva ještě možné
vidět hvězdy, což praktickyznemožňuje pozorování oblohy. Pokud
bychom chtěli v pozorování pokra-čovat, museli bychom odjet do
odlehlé, liduprázdné oblasti, třeba v Ameri-ce. Umělé osvětlení –
světlo vyrobené člověkem – přehluší světla na obloze.Přes naše
osvětlení není možné spatřit Boží hvězdy. Tuto skutečnost může-me
chápat jako obraz toho, že kvůli tomu, co jsme sami zhotovili,
nejsmeschopni rozpoznat stvoření Boží, jeho stopy.
A nyní připutovali muži z východu, kteří říkají: „Viděli jsme
jeho hvězdu navýchodě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“
Byli to lidé, kteří hledali více. Hledali světlo, které nám
ukazuje cestu, poníž musíme ve svém životě jít. Byli to lidé, kteří
byli přesvědčení, že Božírukopis je vtištěn do stvoření a my se
musíme pokusit jej rozluštit, že je mož-né Boží stopy najít a
nechat se jimi vést, abychom dosáhli opravdového živo-ta. Nebyli to
tedy dobrodruzi jako novodobí plavci kolem světa, kteří
chtělizískat věhlas tím, že přinesou nové poznatky o Zemi; nebyla v
nich ani zvě-davost vědy, která vysílá rakety do vesmíru, aby
vyrvala jeho poslední tajem-ství. Jejich pohled sahal mnohem dál:
Byli to lidé, kteří hledali Boha, a tímsami sebe.
A jestliže se dobře díváme, můžeme říci: Během staletí se mudrci
z výcho-du stali sami hvězdami, které nás vedou a které nám
ukazují, kde je Kristus.
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
15n a b í d k a k n aAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
14i k o n a
uprostřed ikony je peklo. Aby se dotkl pro-pasti a stal se
„srdcem stvoření“, Kristus svénarození umístil mysticky v hloubi
propas-ti zla. Kristus se narodil ve stínu smrti, Božínarození
naklání nebe až k peklu. Tato vizese už velice vzdaluje od
idylického obrazudítěte. Plenky dítěte vypadají úplně přesnějako
pohřební obvazy, do kterých bude Kris-tus po smrti zavinut a které
můžeme vidětna ikoně Zmrtvýchvstání. Plenky jsou takésymbolem pout
hříchu, ze kterých násvysvobozuje Kristus. Tři mudrci, které
vidí-me vlevo nahoře, jsou už nyní symbolem třížen, které nesly
masti ke hrobu. Dítě senachází na ikoně uprostřed, kompozičněv
místě, kde se setkávají ramena kříže. Dítěuložené v jeskyni – to je
už sestoupení Slo-
va do pekel. A možná také nejvýš překva-pující realizace slov z
Evangelia podlesv. Jana, že „světlo ve tmě svítí a tma
jenepohltila.“ (J 1,5). Dítě je uprostřed ikony,ale přitom je
velice malé. To je symbolemKristova ponížení: tajemství pokory,
kteráje lékem proti jedu pýchy, který satan vpus-til do uší
Evy.
Přítomnost vola a osla ještě jednou odka-zuje na sv. Izajáše:
„Vůl zná svého hospodá-ře, osel jesle svého pána, mne však
Izraelnezná, můj lid je nechápavý.“ (Iz 1,3) Vůlje také symbolem
obětí a osel připomínávjezd Krista do Jeruzaléma. Na ikoně vidí-me
narození, ve kterém se už „vše“ naplni-lo, Beránek betlémský je
zároveň Beránkemeucharistickým.
Andělé jsou rozděleni na dvě části: nalevé straně se dívají na
jesličky a v pravémhorním rohu ikony se dívají směrem kehvězdě a
centru celé události. Jeden z nichje obrácen k pastýřům, kteří se
jdou poklo-nit (na ikoně jsou pastýři z pravé strany, naúrovni
Panny Marie).
Před jeskyní, oblečena do královskéhopurpuru, odpočívá Theotokos
– Boží Rodič-ka. Unavená, s hlavou opřenou o ruku. Jejípohled
vyjadřuje kontemplaci Evangeliaspásy. Matka Boží je obrácena tváří
k nám,aby nás všechny přijala za své syny. Zároveňje největší
postavou na ikoně a „květem celé-ho lidstva“ – je ta, ve které celé
lidstvo řek-lo Bohu své „ano.“ Nová Eva, Maria, vyjád-řila své
„ano“ jménem všech, a proto je takésymbolem církve.
Země na ikoně Narození není hladká,rovná. Je dynamická, plná
hrbolů, nerov-ností. Její dynamika připomíná pohyb moř-ských vln.
Tímto pohybem země vyjadřujesvou radost z Narození Krista, poznala
densvého navštívení. Začíná pracovat jako těs-to, když je v něm
droždí, má v sobě kvasvěčného života. (red) ■
ANDREJ RUBLEV • KRISTUS VYKUPITEL /1410/
Úryvek knihy Josepha Ratzingera „Vánoční promluvy“(Karmelitánské
nakladatelství, Kostelní Vydří 2007).
Knihu si můžete objednat na adrese:Karmelitánské nakladatelství
s.r.o., Kostelní Vydří č. 58, Dačice 380 01tel.: 384 420 295, fax:
384 420 295, e-mail: [email protected], www.ikarmel.cz
„VI DĚLI JSMEJ EHO HVĚZDU.. .“(Slavnost Zjevení Páně 1994)
Loni v listopadu jsem mohl se svými spolupracovní-ky navštívit
kdysi slavnou papežskou hvězdárnuv Castel Gandolfu. Viděli jsme
mohutné teleskopy,jejichž pomocí se ještě donedávna pokoušeli
učeníotcové zkoumat tajemství oblohy.
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
17k z a m y š l e n íAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
16k z a m y š l e n í
Polský dominikán JoachimK. Badeni (1912–2010), aris-tokrat
původem i duchem,uvedl jako zářný příklad víryv druhý příchod
Kristův prv-ní křesťany, kteří se řídili slo-
vy Písma: Radujte se stále v Pánu, opakuji:Radujte se! Pán je
blízko. (Flp 4,4n) Věřiliv konečné vítězství dobra nad zlem,
pravdynad lží, lásky nad nenávistí, a to jim dodávalotolik
potřebnou sílu a naději zvláště při pro-následování. Dnes víra v
parusii podle O. Joa-chima pohasla, protože radost a prožívání
Božíblízkosti zmizely a nacházíme je převážně pou-ze v
kontemplativních řádech a u hluboce věří-cích jedinců.
Sekularizovaný svět považuje zamíru všech věcí peníze a bohatství,
a křesťan-ské zásady připadají mnoha lidem jako nesro-zumitelný
pozůstatek z dávno zašlých časů.Neomezená spotřeba statků, služeb a
peněz jejedním z ďábelských pokušení, která narušujívnitřní řád
člověka a dělají z něho otrokaobrovského mechanismu. Místo, aby mu
vládl,je jím ovládán a doslova vlečen, a tím se odci-zuje své duši
a svému poslání. Není ponechánani chvilku o samotě, aby si uvědomil
vlastnísmysl své existence, a sobecky se domnívá, žedruzí lidé
existují jen kvůli němu. Krize, kterázachvátila většinu světa, je v
prvé řadě krizímravní a démonické síly zla ji svým našeptá-váním
prohlubují stále víc. Bůh je vytěsněn nasám okraj, pokud je vůbec
brán na vědomí.
Do této situace vstupuje víra v druhý příchodJežíše Krista a v
jeho konečné vítězství jakonavýsost aktuální. Tehdy – jak praví
Písmo –budou všichni lidé souzeni podle svých skutků.Nenastane
ovšem jen den hněvu, ale i bytostnésetkání s Pánem, podobné tomu,
které prožilsv. Jan (Zj 1,17): Když jsem ho uviděl, padl jsemmu k
nohám jako mrtvý. On na mě položil pra-vici a řekl: „Nic se neboj.“
Půjde o setkání s věč-nou Láskou, při kterém se konečný soud spojís
nekonečnou milostí. V této souvislosti majíJežíšova slova sv.
Faustyně Kowalské proroc-
ký smysl i pro přítomnost: Má dcero, pohleď dopropasti mého
milosrdenství a vzdej tomutomému milosrdenství čest a chválu a
udělej to tak-to: posbírej hříšníky celého světa a ponoř je
dopropasti mého milosrdenství. Viditelný světovšem skončí, neboť
existence materiálníhosvěta je jen dočasná, zatímco dílo
naplněnéKristem Vykupitelem má hodnotu věčnou.Ježíš přece řekl:
Zbořte tento chrám a ve třechdnech jej vystavím (Jan 2,19). Chrám,
symbola střed starobylého kultu, se ocitne v troskách,aby ustoupil
novému chrámu, tedy životuv plnosti milosrdné Lásky, jak jej
očekává cír-kev vedená Duchem Svatým.
Den konečného zúčtování ovšem neznáme,ale máme být v
pohotovosti, neboť Pán je blíz-ko. K plnému prožitku víry v parusii
patří,když nám náš Pán, jako učedníkům z Emauz,při našem dočasném
putování svou božskoupřítomností otvírá oči a rozehřívá srdce.
Musí-me ho tedy vnímat celou duší a s námahoupracovat – ale také
hledat srdcem: toužit,tlouci, prosit. A vytrvat ve vnitřním
naslou-chání a prosbách, abychom udělali onu jedi-nečnou zkušenost:
On je zde, aby nás posilo-val a zachránil na často rozbouřených
vodáchživotní pouti. Být s Kristem je daleko víc nežna něj jen
myslet: je třeba plnit jeho příkazya následovat ho, neboť jsme
nejen jeho žáky,ale dokonce v něm žijeme, jak čteme u apoš-tola
Pavla. Ježíš se tak stává nejhlubší skuteč-ností, která proniká
duši i tělo a dává životunovou kvalitu. Žijeme v reálném světě, ale
tennám už neurčuje, co máme dělat; jsme svo-bodni vůči názorům
světa i vůči vlastním před-stavám, které nás napadají. Ježíš nás
chcenaplnit svým Duchem, milosrdenstvím a lás-kou, dát nám povstat
z hrobu naší rezignacea ukázat novou naději, která osvobozuje
odvšeho nízkého a ukazuje cestu k věčnému cíli.
Tato zkušenostní rovina víry je uprostředodbožštěného světa
nezbytná – potvrzují toslova 34. žalmu: Okuste a vizte, jak je
Hospo-din dobrý. Blaze člověku, který se k němu utíká.
Zakoušet přítomného Boha je povolán každýkřesťan, ať žije
kdekoli. Podmínkou je kroměnezbytné soustředěnosti na to podstatné
takévnitřní odvrácení od zmatků světa, abychomnacházeli Boha ve
všech věcech. Tyto zkušenostise ovšem těžko dokazují: lidé, kteří
se neset-kali s Bohem, nám neuvěří. Jako příklad siuveďme obyvatele
dětských domovů, kteřínepoznali lásku rodičů. Pravdivým setkáníms
Bohem se nelze ani naučit, ale je potřebné sepro přijetí tohoto
daru disponovat a odstranitvše, co by mu bránilo; smíme jej ovšem
oče-kávat, neboť i prorok Jeremiáš zaslechl: Volejke mně, a já ti
odpovím! (33,3) Proto je třebastále prohlubovat vnitřní zrak a
sluch, neboťbdělost srdce je další nezbytnou podmínkouk setkání s
Pánem.
Doporučuje se také občasný pohled zpět,na uplynulý čas. Mojžíš
prosil Hospodina, abymu dovolil spatřit jeho slávu, ale byl
odmít-nut: člověk nesmí spatřit Boží velebnost, má-li zůstat
naživu. A slyšel slova: Až tudy půjdemoje sláva, postavím tě do
skalní rozsedlinya zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až
dlaňodtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvářnespatří nikdo. (Ex
33,18) Takto je možnozhodnotit některý zážitek (při
modlitbě,meditaci, liturgii, ve chvílích radosti i boles-ti, ve
společenství…). Podnětem mohou býtrůzné události života, které by
jinak odply-nuly v návalu dalších. Znamená to mít vnitř-ní smysly
otevřeny pro kairos, pro čas navští-vení. Denní události jsou
polem, na kterém sepotkáváme s živým Bohem. Připomeňme pro-žitek
poutníků jdoucích do Emauz: Což námnehořelo srdce, když k nám na
cestě mluvila otvíral nám smysl Písma? (Lk 24,32) Víra,modlitba a
život se tak navzájem prostupujía podporují. Nemusíme odcházet z
prostředí,ve kterém žijeme, abychom hledali Boha; onsám se dá
nalézt těmi, kdo ho s pokoroua bdělou pozorností hledají. Pak
můžemeuvážit, jak je událost, slovo, setkání, myšlen-ka pro nás
důležitá, co nám přinesla, jakýnárok na nás Boží vůle vznáší, co je
nám tímnaznačeno. Jaký postoj k tomu zaujímáme,jakou odpověď máme
dát, jak reagovat, co
máme udělat? Které slovo Písma odpovídánaší situaci?
Bůh jediný JEST, existuje v plnosti, a všech-no přijímá své bytí
od něho. V tom vidímezáklad trvalého vztahu mezi Bohem a námi,neboť
v něm žijeme, hýbáme se a jsme (Sk 17,28).Pro svět můžeme být
nedůležití, ale jsme zceladůležití pro našeho Otce. Jsme pro
něhodokonce svým způsobem nepostradatelní,neboť nás potřebuje na
tom místě své vinice,kam nás povolal, a kde máme tedy
působit.Žijeme-li v milosti, jsme součástí jeho králov-ství – zcela
podle slov jeho Syna. Živý Bůhsmlouvy stále svůj lid provází. Jde o
stálýpostup od pozorného nazírání až k zakoušeníBoha v denním
životě. Otvírá se nám tím novýpohled a nové možnosti, což plně
odpovídá bib-lickému chápání zbožnosti: Bůh je Bohem dějina je
stále s námi na cestě. Vše, co se děje, násoslovuje, aby v nás
probudilo často zasutýsmysl pro skutečnost živého Boha, který
stojíu dveří našich srdcí a klepe (Zj 3,20).
Po Ježíšově nanebevstoupení se Boží plán sevším stvořením
dostává do závěrečné etapy.Žijeme již v poslední hodině (1 Jan
2,18). S Kris-tem jsme spojeni skrze církev a na cestu námzáří
světlo Ducha Svatého, které nás učí věřit,naslouchat a silně
zakoušet Pánovu stálou pří-tomnost. O. Joachim v souvislosti s
uměnímočekávání parusie řekl, že Bůh sám žádá v Pís-mu i v
liturgii, abychom pamatovali na jehodruhý příchod. Je třeba žít v
bdělosti srdcea zakoušet stálou Boží blízkost, setkávat ses ním.
Druhým příchodem Božího Syna mázačít nový, věčný život a štěstí.
Bůh vždy cho-dí za člověkem: v ráji, v Galileji, nakonec při-jde na
konci světa. Pokud věříme v parusii,pocítíme Boží blízkost a
sílu.
Nejsme tedy opuštěnými chodci, náhodněvrženými do zdánlivě
chaotické nestálostivnějších okolností, naopak: každá
Tvůrcemdarovaná hodina má svůj smysl, neboť mířík setkání s Pánem
dějin na konci časů, a onznovu ujišťuje: Hle, přijdu brzy! Víra
živenánadějí prozařuje naše dny pokornou prosbou:Maran atha! Přijď,
Pane Ježíši!
P. Miloslav Michael Fiala OPraem ■
RADU J M E SE STÁLE V PÁN U ! 4
J. K. BadeniJ. K. Badeni
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
19r o z h o v o rAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
18r o z h o v o r
❖ Když jsme spolu mluvili před I. kon-gresem o Božím
milosrdenství v Římě,vyjádřil jste, otče kardinále, naději,
žekongresy budou stejně živým prvkemživota církve jako kongresy
eucharistic-ké. Realizují se vaše přání a naděje?
Především bychom se měli v církvi vyva-rovat dnes tak
rozšířeného myšlení v kate-goriích „rychlého úspěchu“. Vždy
myslímna biblické podobenství o hořčičném semín-ku. Tímto
„semínkem“ byl okamžik v roce2005, kdy v Lagiewnikach, během
tradič-ních exercicií kněží a církevních spolupra-covníků, které se
konaly pod heslem „Božímilosrdenství nadějí pro svět“, vznikla
užkonkrétní myšlenka zorganizování I. apoš-tolského kongresu o
Božím milosrdenství.O dva roky dříve jsme nad tím poprvé roz-jímali
během akce „misie ve velkých měs-tech“ v červenci 2003 ve Vídni.
Toto „semín-ko“ požehnal v únoru 2005 papež Benedikt
XVI., když jsem mu podrobněji prezentovalmyšlenku kongresu. Od
té chvíle jsou kon-gresy, jak mezinárodní, tak i diecézní,
pří-ležitostí k modlitbě a dávají naději, že tatomyšlenka bude
neustále růst.
❖ Může se milosrdenství opravdu státpro lidi inspirací k novým,
jinak motivo-vaným vztahům a setkáním ve společ-nosti?
Milosrdenství a snaha o společnou spra-vedlnost, to jsou – řekl
bych – dvě stranyjedné mince. Milosrdenství je centrem bib-lického
poselství a poselství Ježíše. Je záro-veň zdrojem a základem
společné sprave-dlnosti. Tam, kde se milosrdenství oddělujeod
spravedlnosti, rozděluje se zároveň bib-lické poselství.
Spravedlnost bez milosr-denství by byla necitlivá a
milosrdenstvíbez spravedlnosti by bylo nakonec slepé kespolečné
realitě. Toto vysvětlení je nezbyt-
né, aby milosrdenství nebylo špatně inter-pretované jako projev
„soukromé zbož-nosti“, ale bylo zachováno v povědomí jakospolečná
síla ve prospěch společnosti. Ten,kdo mluví o Božím milosrdenství,
nemůžemlčet o strukturách společné nespravedl-nosti. Musí se
neustále ptát na to, jestlia kde jsou realizované společné
strukturymilosrdenství. Tohle je také hlavní ideaencykliky „Dives
in misericordia – Bůhbohatý milosrdenstvím“, ve které pokraču-je
Svatý otec Benedikt XVI. ve své prvníencyklice „Deus caritas est“.
Toto je vždyaktuální.
❖ Boží milosrdenství obklopuje celý svět.Jak to ale je v
sekularizované společnosti?Jak to je v ostatních náboženstvích?
Reflexe Božího milosrdenství můževytvářet most mezi
náboženstvími, zvlášťmezi křesťanstvím a muslimy. Každý mus-
limský dokument začíná slovy: „Bismillaher-rahman er-rahim“ – ve
jménu Boha, všemilujícího a ke všem milosrdného. Tato dvěslova mají
stejný slovotvorný kmen a zdů-razňují neustávající Boží lásku
obklopujícíčlověka, nakolik ji jen člověk chce přijmout.V jednom z
„chadisů“ (tradic) čteme, že „ti,kteří nejsou milosrdní, sami
nedojdoumilosrdenství“. Milosrdenství má také cent-rální význam v
buddhismu. A v sekularizo-vaném západním světě? Tady je aspoňa
především veliká touha – touha po tombýt spolu, po blízkosti
druhého člověka,touha spolucítit. Není to náhoda, že uměléslovo
„compassion“ (spolucítit) sehrává takvelikou roli ve společenských
a politickýchdiskuzích.
❖ Někteří z těch, kteří nejsou angažo-váni v tématu
milosrdenství, tvrdí, že promnohé křesťany je milosrdenství
jakým-si paravánem. Chtějí se tak ochránit před
ROZHOVOR S KARDINÁLEM
CHRISTOPHEM SCHÖNBORNEM,
ARCIBISKUPEM VÍDEŇSKÝM
A INICIÁTOREM APOŠTOLSKÝCH
MEZINÁRODNÍCH KONGRESŮ
O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍ
MILOSRDENSTVÍJE PRO KAŽDÉHO
Kardinál Christoph Schönbornpři projevu na II. světovém
kongresu
o Božím milosrdenství v Krakově
„...Boží milosrdenství má sílu měnit svět,je to revoluce Lásky,
která omezuje zlo
a zasévá zrno dobra.“
FOT
O:
DA
RIU
SZLA
TU
SZE
K
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
21r o z h o v o rAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
20r o z h o v o r
konfrontací s realitou. Jak, otče kardi-nále, vnímáte tuto
kritiku?
Pokud se milosrdenství považuje za para-ván, pak to už není
milosrdenství. Správněvnímané milosrdenství spíše zaostřujepohled
na aktuální situaci s jejím napětíma nespravedlností. Jedním z
hlavních bodůkongresu o Božím milosrdenství v Krakověbyla modlitba
v bývalém koncentračnímtáboře Auschwitz-Birkenau. Tady bylo „pek-lo
na zemi“. Auschwitz-Birkenau je symbo-lem pohrdání člověkem a
krutosti. Nedale-ko se nachází Lagiewniki, místo života,působení a
smrti sv. sestry Faustyny. JanPavel II. mnohokrát zdůrazňoval
určitousounáležitost mezi katastrofami XX. stoletía poselstvím o
Božím milosrdenství. Přimnoha příležitostech Jan Pavel II. také
zdů-razňoval církvi a světu, že poselství o Božímmilosrdenství v
současné realitě života člo-
věka a světa pokládá za svůj „mimořádnýúkol“, který mu Bůh
svěřil.
❖ Nemůže ale obrácení k milosrdnémuJežíši vést také k postoji,
kdy člověk hře-ší a zároveň doufá?
Takový postoj by znamenal, že tento člověknepochopil přesně
poselství o Božím milosr-denství. V evangeliu čteme, jak Ježíš
proje-vuje milosrdenství: vždy je spojené s důraz-ným pozváním:
jdi, a víc už nehřeš. Alez vlastní zkušenosti víme, že to není
snadné.Je potřeba mít dobrou vůli, důvěru v milosta Boží
milosrdenství, aby se člověk po kaž-dém pádu mohl díky této důvěře
zvednout.Bůh se nedívá až tak na naše chyby, jako spíšna naše dobré
úmysly a opravdovou snahu.Proto také nejsme odsouzeni k
pochybnos-tem a nemusíme se bát, protože Boží milosr-denství je
větší než naše hříchy a slabosti.
❖ Ve svém „Deníčku“ sestra Faustynačasto píše o zpovědi –
„tribunále spra-vedlnosti“. V dnešní době se lidé zpoví-dají stále
méně a zpovědnice v mnohakostelích jsou spíš něco jako
antickýnábytek…
Svátost smíření má rozhodující význampro vývoj a zrání
křesťanského duchovníhoživota. Právě v této svátosti a skrze ni na
násbohatě splývá Boží milosrdenství. Prototaké svátost smíření má
své centrální mís-to v katechizaci. Musíme začít od malýchkroků: v
co největším počtu kostelů by mělybýt určeny hodiny zpovědi. Z mých
pozo-rování ve Vídni vím, že do kostelů, ve kte-rých jsou
systematické doby zpovídánía rozhovorů se zpovědníkem, přichází
vícea více lidí, kteří chtějí stanout před „tribu-nálem
milosrdenství“. Nesmíme ale oddě-lovat klasické zpovědi a dívat se
na něsamostatně. Zpověď je na konci určité ces-ty zahrnující
modlitbu, pokání a osobní zpy-tování svědomí, spoluúčast na
Eucharistii(která přece vždy začíná aktem pokání),čtení Svatého
Písma, neustálou snahusprávně volit životní cestu atd.
❖ „Ježíši, důvěřuji Ti!“ – občas nenísnadné říci tato slova… pro
vás, otče kar-dinále, také?
Ano, důvěra může být občas heroickýmaktem, například v situaci,
kdy všechnosvědčí proti tomu, abychom důvěřovali.Proto je tak
důležitý Ježíš, protože Jemumůžeme bezmezně důvěřovat, přes
všelija-ké temnoty. Svatá Faustyna nazývá tutodůvěru „polévkovou
naběračkou“, pomocíkteré vždy můžeme načerpat Boží
milosr-denství.
Teresa Sotowska ■Převzato: www.ekai.pl
Christoph kardinál Schönborn OPje rakouský dominikánský
mnich,teolog a od roku 1995 šestnáctý arci-biskup vídeňský. V roce
1998 byl jme-nován kardinálem a krátce poté zvo-len předsedou
Rakouské biskupskékonference.
Narodil se 22. 2. 1945 na zámku Skal-ka u Vlastislavi jako druhý
syn hraběteHuga Damiana von Schönborn a baro-nesy Eleonory Ottilie
Hildy Marie. Měldva bratry a jednu sestru. V září 1945byla rodina v
rámci tzv. „odsunu“ spo-lečně s většinou ostatních němců vy-hnána z
Československa a posléze žilapřevážně v Rakousku.
Po maturitě (1963) vstoupil do domi-nikánského řádu a studoval
teologii,filosofii a psychologii v Bornheimu, veVídni a v Paříži.
27. prosince 1970 jejkardinál König vysvětil na kněze.
Získallicenciát posvátné teologie (1971) a podalších studiích
teologie v Řezně (mimojiné pod Josephem Ratzingeren) dokon-čil
doktorát posvátné teologie v Paříži.Od roku 1975 byl profesorem na
Uni-versität Freiburg ve Švýcarsku, nejprveučil katolickou
dogmatiku a později ješ-tě teologii východních církví.
II. světový kongreso Božím milosrdenstvív Krakově
FOT
O:
DA
RIU
SZLA
TU
SZE
K
-
Při prohlížení „Deníčku“ sv. Faustyny jevidět – skoro na každé
stránce „Deníčku“ –její veliké vnitřní spojení s Ježíšem –
Králemmilosrdenství. Toto zdůraznění Ježíše, milo-srdného
Spasitele, je pro nás pochopitelné,pokud si uvědomíme, že sv.
Faustyna zača-la sepisovat své mystické zážitky z pokynusvého
zpovědníka P. Sopocka teprve kon-cem července roku 1934, tedy ve
chvíli, kdyse ona i její zpovědník snažili o rychlé roz-šíření úcty
k Božímu milosrdenství. Prvnísešit zápisků sestry Faustyny je plný
vzpo-mínek, které nám umožňují poznat její dří-vější životní cestu.
V těchto vzpomínkách jehodně úryvků o zvláštním významu
Nej-světější Panny Marie v životě Faustyny. Nazačátku stojí za
pozornost úryvek „Deníč-ku“ ze dne 27. května 1933. Několika
jed-noduchými slovy nám sestra Faustyna pře-dává skoro všechno, co
souvisí s předmětemnašeho uvažování. Sv. Faustyna pobývalatehdy
přes měsíc v Krakově, kde po osmi-denních exerciciích složila 1.
května 1933věčné sliby. Koncem měsíce má odjet do Vil-na. „Co já si
tam ve Vilně počnu. Nikohoneznám, dokonce řeč místních lidí je
micizí“ (Den. 258) – vzpomíná při psaní„Deníčku“ na své dávné
pochybnosti. A asii tato nejistota ji vede, i když to určitě
neníjediný důvod, aby se cestou do Vilna zasta-vila v
Čenstochové.
„Měla jsem dovolení – píše – zastavit sev Čenstochové. Poprvé
jsem Matku Božíuviděla, když jsem šla ráno v pět hodin naodkrytí
obrazu. Modlila jsem se bez přeru-šení do jedenácti hodin – 6
hodin! – a mělajsem dojem, že jsem teprve před chvilkoupřišla.
Místní matka představená pro měposlala sestru, abych přišla na
snídani a žese bojí, abych nezmeškala vlak. Matka Božími toho řekla
hodně. Svěřila jsem jí své věč-né sliby, cítila jsem, že jsem její
dítě a onamá Matka. Neodmítla mi nic z toho, oč jsemji prosila.“
(Den. 260).
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
23p o s l á n í a s p i r i t u a l i t a s v . f a u s t y n
yAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
22p o s l á n í a s p i r i t u a l i t a s v . f a u s t y n
y
„...Tato modlitba je na usmíření méhohněvu ... nejprve se
pomodlíš jednouOtčenáš, Zdrávas Maria a Věřímv Boha, potom budeš na
zrnkáchOtčenáše říkat tato slova: Věčný Otče,obětuji ti tělo a
krev, duši i bož-ství tvého nejmilejšího Syna a na-šeho Pána Ježíše
Krista, na smírza hříchy naše i celého světa; nazrnkách Zdrávasu
budeš říkat tatoslova: Pro jeho bolestné utrpeníbuď milosrdný k nám
i k celémusvětu. Na závěr se pomodlíš třikrát:Svatý Bože, Svatý
Silný, SvatýNesmrtelný, smiluj se nad námia nad celým světem.“
(Den. 476)
K O R U N K A
KONGREGACE SESTERMATKY BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ,v níž žila a zemřela
sv. sestra Faustyna
NOVICIÁT ul. Siostry Faustyny 330-420 Kraków, Polsko
KOMUNITY V ČESKÉ REPUBLICE
■ Štefánikova 952,544 01 Dvůr Králové n/Labem
■ K rotundě 81/6, 128 00 Praha 2
Tajemství Božího milosrdenstvíhlásáme svědectvím života v
duchu
důvěry v Boha a milosrdenstvík bližním. Jdeme cestou
milosrdenství (zvláště vůči děvčatůma ženám potřebujícím
morální
obnovu), slova (hlásání poselstvímilosrdenství, formace
apoštolů
Božího milosrdenství) a modlitby.
Zkusme se krátce zamyslet nad těmitoslovy. Sestra Faustyna
poprvé ve svém živo-tě navštívila poutní místo v Čenstochové
posvých věčných slibech cestou do Vilna, kdeuž krátce jednou byla
(necelé dva měsíce)v roce 1929. Znala proto Matku
Božíhomilosrdenství uctívanou ve Vilně v OstréBráně a často u ní
byla, když sepisovala veVilně své zážitky. A právě na tomto
pozadípopisuje návštěvu Čenstochové, jedinou vesvém životě. Šest
hodin před obrazem jepro ni jenom chvíle. Mluví přece se
svounejlepší Matkou. A chce jí toho tolik říct. Jemožné si
představit tuto situaci: více méněkaždé půl hodiny se slouží před
obrazemmše svatá. Sestra Faustyna se těchto mšízúčastňuje s
pohledem upřeným na obličejMatky. A kdyby pro ni nepřišla
spolusestra,Faustyna by tam určitě zůstala až do zakry-tí obrazu.
„Hodně“ jí toho Matka Boží řek-la. Ale co řekla? – To Faustyna
nevysvětlu-je. Nic jí také neodmítla: vyslyšela všechnyjejí prosby.
Jaké? Zase nevíme. Můžemejedině tušit, že šlo o poslání svěřené jí
Ježí-šem, o příštího zpovědníka, o šíření úctyk Božímu
milosrdenství… Možná, že sest-ra Faustyna v kapli zázračného
obrazuvnitřně cítila, že toho všeho se ujme jejínebeská Matka, ale
mohla také – to píše poroce – získat tu jistotu, že mnoho
záleži-tostí, za které prosila, probíhá úspěšně.Jedno nevylučuje
druhé.
Nesporným se zdá to, že událost z Čen-stochové jakýmsi způsobem
shrnuje všech-no to, co se týká role Matky Boží v jejímživotě. Ze
zápisků sestry Faustyny je jasněvidět, že na významu a roli Matky
Božív jejím poslání a životě se podílí následují-cí prvky:• Svěření
se Panně Marii• Sjednocení se s Matkou Boží• Vnitřní – duchovní
setkání s Pannou Marií.
(Pokračování)
POS LÁ N ÍA S P I R I T UAL I TASV. FAU S TY NY
MATKA BOŽÍ V ŽIVOTĚSVATÉ SESTRY FAUSTYNYP. prof. Lucjan Balter
SAC 1. část
Obraz Matky Boží v Čenstochové
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
25„ b u d e t e m ý m i s v ě d k y . . . “APOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
24„ b u d e t e m ý m i s v ě d k y . . . “
ŠTĚPÁN KARDI NÁL TROCHTAMUČEDN Í K A VYZNAVAČ 4. ČÁST
„ B U D E T E M Ý M I S V Ě D K Y . . . “
Na přelomu ledna a února 1950 obdrželTrochta tajně z Vatikánu
tzv. Mexické fakul-ty, které mu umožnily v kritických
situacíchrozhodovat o základních otázkách týkajícíchse církve.
Tento dokument zmocňoval kon-krétního biskupa rozhodovat, případně
jme-novat a tajně světit kněze i biskupy. Podledosud dostupných
materiálů to byl právěTrochta, kdo jako jediný z našich
biskupůvšechny druhy těchto fakult obdržel.
Od léta 1952 Státní bezpečnost prosazova-la Trochtovo uvěznění.
Věděla totiž, že připobytu na svobodě je potenciálně nebezpeč-ný a
že chce zachránit pro církev alespoň něcoz toho mála, co snad ještě
přichází v úvahu.Přesvědčila se o jeho inteligenci a uvědomilasi,
že prohlédl její taktiku a obezřetně unikáz nastražených léček.
Ostatní biskupové bylirovněž pod dohledem. Ale co s
Trochtou?Nezbylo než ho zkrotit v base. Proto byl15. ledna 1953 –
po téměř 2,5 letech izolacena probošství – zatčen a 16. ledna
1953dopraven do věznice v Ruzyni.
Všechny protokoly z výslechů biskupaTrochty nejsou dnes k
dispozici, ale z docho-vaných materiálů se dá zjistit, že byl
vyšetřo-ván minimálně osmnáctkrát. V zápisech samo-zřejmě není ani
zmínka o tom, jaké metodyvyšetřovatelé používali – bití,
vyhrožování,zastrašování, psychický teror,
ovlivňováníprostřednictvím chemických látek atd. V tom-to prostředí
byl Trochta držen a vyšetřován od17. ledna 1953 do soudu ve dnech
22. a 23.července 1954 – 550 dnů. O poměrech vevyšetřovací vazbě
svědčí například zkušenost
Trochtova životopisce Jaroslava Novosada,který zhubl ve
vyšetřovací vazbě z 80 kg na48 kg a při předvádění k soudu ho
nepoznalani vlastní bratr.
V červenci 1954 byl Trochta odsouzen k 25letům nepodmíněně. Po
vynesení rozsudkubiskupa Trochtu postupně uvěznili v Litomě-řicích,
v Leopoldově, v Ruzyni, na Pankráci,ve Valdicích a opět v
Leopoldově.
O tomto úseku života biskup Trochta mlčel.Při jedné z pozdějších
diskusí srovnal poměryv nacistických vězeních a
komunistickýchtáborech takto: „Ani v Mauthausenu to neby-lo tak
zlé. Ty německé koncentráky se nedajísrovnat s tím, co jsem vytrpěl
od komunistů.“
Propuštění se Trochta nakonec dočkals podlomeným zdravím, bez
vlastní žádostio milost, 10. května 1960. Měl se zapojita stát se
„užitečným členem socialistické spo-lečnosti“. Tak se biskup stal
postupně pomoc-ným dělníkem, zedníkem, údržbářem, meta-řem,
spravoval výtahy, umýval podlahy,opravoval vodovody a klozety.
TAJNÁ SVĚCENÍI v této situaci se ale snažil ve svém okolí
duchovně působit. Zvláštní „kousek“ seTrochtovi a jeho
salesiánským spolubratřímpodařil v případě tajných svěcení. Udělil
jichnejméně 27, první již půl roku po propuště-ní z kriminálu. Na
žádné z nich StB nepřišla.
V roce 1968 se Trochta – poté, co byl ofici-álně rehabilitován –
vrátil 1. září do diecé-ze. Nalezl ji snad ještě v horším stavu
nežv roce 1947.
ANI V MAUTHAUSENU NEBYLO TAK ZLE
V dubnu 1969 vyhlásil papež Pavel VI.nové kardinály, dva z nich
nebyli uvedenijménem. Šlo o tzv. kardinály „in pectore“.Jedním z
nich byl Štěpán Trochta. Jeho jme-nování bylo zveřejněno až v
březnu 1973.
Když začal na jaře 1974 kardinál Trochtapřipravovat velikonoční
pastýřský list, navští-vil jej 5. dubna krajský církevní tajemník
Dla-bal, aby od něj získal souhlas s přemístěnímněkterých kněží.
Štěpán Trochta odmítl. Opi-lý tajemník mu vyhrožoval a sprostě
nadával.(Například.: „Jestli to, ty hajzle, nepodepíšeš,tak ti tady
ty tvoje pracky zpřerážím). Vzru-šený rozhovor trval asi šest
hodin. Zcela vyčer-paný kardinál ho jenom prosil, aby ho nechalv
klidu. Druhý den ráno nepřišel na ranní mšisvatou, našli ho v
agonii. Jeho sekretářP. Korejs ho ještě zaopatřil svátostí
umírajícícha pak byl převezen do nemocnice, kde – vestejném pokoji
jako jeho předchůdce biskupAntonín Weber – zemřel 6. dubna
1974.
POHŘEB, KTERÝ KŘIČELPohřeb byl stanoven na velikonoční úterý
16. dubna. Informace se mezi lidmi šířily jensoukromě a
telefonicky, parte ani smutečníoznámení se z příkazu Státní tajné
bezpeč-nosti neměla nikde objevit.
V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty odostatního světa. Na
příjezdových cestách stá-ly hlídky. Ti, kdo se přece jen do města
dosta-li a směřovali ke katedrále, byli kontrolová-ni. Bylo
zakázáno vyvěsit černé prapory na
věžích kostelů a sloužit zádušní mše. Věřícía kněží z diecéze se
nesměli zúčastnit pohřbusvého biskupa. Pohřební průvod městem
bylzakázán. Přesto bylo přítomno asi tři tisíceosob. Z kardinálovy
rodné vsi přijelo vlakemkromě rodiny asi třicet lidí. Autobus
nebylpovolen, „aby se šetřilo benzinem“.
V katedrále před oltářem stála prostá rakevse zemřelým. Byla
ozdobena jen malým věn-cem červených tulipánů, žlutých narcisůa
kardinálským biretem. Mši svatou sloužilpražský administrátor
biskup František Tomá-šek. Ostatní čeští ordináři
koncelebrovali.Žádný ze zahraničních hodnostářů nesmělkoncelebrovat
zádušní mši svatou. Byl jimtlumočen také zákaz mluvit nad
hrobem.Rakev byla po obřadech vynesena z kostelaa přenesena do
neozdobeného auta značkyŠkoda. Lidé nesměli jít průvodem na
hřbitovvzdálený asi deset minut chůze. I přes zákazprojevu se však
se Štěpánem Trochtou krátcerozloučil kardinál Karol
Wojtyla,pozdější papež Jan Pavel II.,a nazval ho mučedníkem…
Návratdo Litoměřic
– 1968
PohřebkardinálaTrochty
Jiří Kučera ■
-
Máme-li se zamyslet nad dvěma biblický-mi postavami – Petrem a
Jidášem, tak hnedod počátku nám musí být jasné, že
Božímilosrdenství se sklání stejně k oběma. Přes-to o nich víme, že
s tímto milosrdenstvímnenaložili stejně. Jeden ho přijal a druhý
tonedokázal.
Když se zamyslíme nad příběhem jedno-ho i druhého, můžeme
rozpoznat, jak se mymůžeme Božímu milosrdenství otevřít a
jejpřijmout podle příkladu Petra a čeho seeventuelně vyvarovat,
budeme-li se dívatna smutný osud Jidášův, abychom neza-tvrdili své
srdce a milosrdenství Božího sesami nezřekli.
PETRPetr byl jedním z prvních učedníků, které
si Ježíš povolal. Ještě s dalšími dvěma patřilmezi jeho
nejbližší učedníky. V evangeliíchpoznáváme Petra jako člověka
vznětlivé,výbušné povahy. V seznamu učedníků jeuváděn vždy na
prvním místě. V rozhod-ných okamžicích reprezentuje Petrův výroka
postoj celou skupinu. Např. vyznáníu Cesareje Filipovy na Ježíšovu
otázku: „Zakoho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl:„Ty jsi
Mesiáš“ (Mk 8:29) tak nějak za celou
skupinu. (Mt 16:16; Lk 9:20) Vzápětí se aleukáže, že nechápe
smysl Ježíšovy předpo-vědi svého utrpení, bere si Ježíše
stranou,aby ho pokáral, a k jeho předpovědi utrpe-ní říká: „To se
ti nesmí stát.“ Tak se Petrovidostane silné výtky: „Jdi mi z cesty,
satane,tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“,(Mt16:22-23; Mk
8:32-33) i když stejnéhosmýšlení byli zřejmě všichni učedníci.
Petrnezahořkl, je známá jeho oddanost Pánu.Z jeho povahy nejvíce
vystupuje do popře-dí jeho jakési vychloubání, i když asi i v
tomreprezentuje celou skupinu. A zde se jižmůžeme k němu přidat i
my. I my radějidáváme na odiv dobré stránky své povahy,svou odvahu,
dobrá předsevzetí. Přitom toPetr myslel upřímně a my to také
myslívámeupřímně. Nevíme ale, kdo jsme. Mnohoz našich těžkostí a z
naší bídy se rodí z tétonevědomosti nás samých. Ježíš umí čístv
srdcích lidí i to, co o sobě neví. Po posled-ní večeři na cestě do
Getsemanské zahradycestou znovu hovoří s učedníky o svém utr-pení a
předpovídá, že všichni odpadnou.Petr horlivě tvrdí: „I kdyby
všichni odpadli, jáne.“ Zcela určitě to myslí vážně z celého
srd-ce. Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě,právě ty mě třikrát
zapřeš.“ (Mk 14,29-31;
BŮH PETRA A JIDÁŠE– jak zacházímes Božím milosrdenstvímÚryvky
přednáškyMUDr. Violy Svobodové
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
27t e x t y z k o n g r e s uAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
26t e x t y z k o n g r e s u
Mt 26,33-35; Lk 22,31-34; Jan 13,37-38.)Tímto upozorněním
Ježíše, předpovědízapření, Petr ještě není přiveden ke správ-nému a
pokornému sebepoznání.
Kolik dobrých rad a předpovědí svýchrodičů a vychovatelů jsme
vyslechli a nepro-měnilo nás to. Poučení slovy často nestačí.Musíme
zakusit svou nedostatečnost a ohra-ničenost v určitých životních
situacích. Takjak to zakusil Petr. Přišli na místo v Getse-manské
zahradě a Ježíš se šel modlit. Učed-níky vyzval, aby bděli a
modlili se. Už brzypo tom vychloubání, co je Petr schopen proJežíše
udělat, zaspí, ani bdít pro něho nedo-káže (Mt 26,37.40 Mk 14,33.37
Lk 22,45-46). Je pravdou, že při zatýkání se projevi-la jeho
horkokrevnost a vytasil meč a uťalucho sluhovi jménem Malchos. Ale
netrefilse ve své horlivosti do vůle Boží. Ježíš jehočin napravuje
(J 18,10-11).
Kolikrát i naše horlivé činy jsou nepro-myšlené, neptáme se po
Boží vůli, nemod-líme se a zbrkle jednáme, pak se divíme,
ženepřinášejí očekávané ovoce. Ježíše zatkli,učedníci se rozutekli,
tak jak Ježíš předpo-věděl. Ale Petr chtěl vědět, jak to s
Ježíšemdopadne, a dostal se do nádvoří. Všichnievangelisté
zaznamenali Petrovu velkouzradu, jeho zapření. „A ihned, ještě než
do-mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrá-til a pohleděl na
Petra; a Petr se rozpo-menul na slovo, které mu Pán řekl: …Vyšel
ven a hořce se rozplakal (Lk 22:59-62).Ježíš na chvíli na Petra
upřel zrak. Mnohemtěžší, až nesnesitelné bylo to, že v jehoočích
nebyla výčitka ani hněv, ale láska. Tenpohled navždy změnil Petrovo
srdce. Dosmrti nemohl zapomenout na ty ubolenézorničky, které na
něm spočinuly té noci.Bylo to víc než jakékoli výčitky. V tu
chvíliuž Petr uznává, že mu Ježíš kdysi právemřekl: „odstup,
satane“, že si to tehdyzasloužil. Jakoby Ježíšův zrak říkal:
„Petře,
můžeš odpustit sám sobě?“ Petra se zmoc-ňuje nesnesitelná bolest
a lítost – Ježíš dávápoznat Petrovi, kdo je on – Ježíš. Dává
mupoznat své odpuštění, své milosrdenství.Přesto každé zakokrhání
kohouta mu budepřipomínat lítostivý pláč. Je to „milost plá-če“.
Pláč nad sebou, nad svou zbabělostía zradou, nad tím, že utekli, že
Ježíše opus-tili, nad utrpením toho, kdo umírá za mouduši, nad
všemi zapírači, nad všemi, kdomají strach o sebe…
Když rozjímám nad tímto Božím Slovem,o tom, jak se Ježíš podíval
na Petra, kdyžkohout zakokrhal, vím o čem je řeč. Cítím,co to
udělalo s Petrovým srdcem… jaknajednou sám cítil, jak se vytahoval,
jak sestavěl nad ostatní… Půjdu s tebou i nasmrt… vůbec netušil,
kolik je v něm pýchy.Ježíšův laskavý, i když trpící pohled byl
proněho řekou milosrdenství, která ho zachrá-nila od zoufalství nad
poznáním své vlastníbídy. Poznává, kdo ve skutečnosti je.
Vzpomínám si na dobu mého mládí, jakmi nedocházelo, že soudím
druhé lidi. Říká-vala jsem si hodnotíc jejich jednání: „to
bychnikdy neudělala“. Že to byla pýcha, to mi anina mysl
nevstoupilo. Také jsem se neznala.
Bůh musel dopustit zkoušku. Jednoujsem zaslechla za dveřmi
místnosti, kamjsem měla namířeno a už jsem chtěla dve-ře otevřít,
své jméno. Člověk, kterého jsemsi vážila a domnívala jsem se, že on
si takéváží mne, mne zesměšňoval. Už jsem tydveře neotevřela. Byla
jsem velmi zraněná,cítila jsem se ponížená a zneuctěná.
Když je lidské srdce zraněno, člověk pro-padá často sebelítosti
a velmi lehce podleh-ne pokušení. Já jsem v té bolesti a zklamá-ní
tehdy téměř udělala něco, co jsem dřívehlásala, že bych nikdy
neudělala. Byla jsemnad sebou zklamaná, ztratila jsem víruv sebe.
Podlehla jsem pokušení uvěřit, žeteď už je všechno jedno, že snad
ani nemá
PRVNÍ KONGRESO BOŽÍM MILOSRDENSTVÍP Ř E D N Á Š K Y • K Á Z Á N
Í • R O Z J Í M Á N Í
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
29n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c hAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
28t e x t y z k o n g r e s u
■ první den kongresuINAUGURACE
Kongres začal v sobotu 1. října v bazilicev Łagiewnikach
inauguračním setkáním. Nazačátku byly do baziliky přineseny
vlajkyvíce než 70 států, které reprezentovalo dvatisíce účastníků
kongresu. Slavnosti sezúčastnili kardinálové a biskupové,
min.kardinál Philippe Barbarin z Lyonu, kardi-nál Christoph
Schönborn z Vídně, kardinálPetr Erdo z Budapešti, kardinál AudrysJ.
Backis z Vilna, kardinál František Machar-ski a kardinál Stanislav
Dziwisz z Krakowa.
Do baziliky byl při zpěvu hymnu kongresuslavnostně vnesen oheň
milosrdenství, kte-rý v roce 2003 Jan Pavel II. zapálil ve
Vati-kánu a který neustále hoří v kapli adoracev Łagiewnikach.
Kardinál Dziwisz ve svém úvodním pro-slovu zdůraznil, že Kristus
svěřil poselstvío Božím milosrdenství sestře Faustyně, abyje
předala světu. Bůh toto poselství dal v těž-ké době, mezi první a
druhou světovou vál-kou. Podle kardinála Dziwisze se toto
posel-ství skrze sv. Faustynu a bl. Jana Pavla II.stalo znamením
naděje pro lidstvo, kteréprožilo ve dvacátém století dva
totalitní
cenu se snažit o dobro; může přijít neoče-kávaná situace, v níž
neobstojím.
Ten člověk jen odkryl temnoty v mé duši,o kterých jsem nevěděla.
Ale já jsem to taktehdy nepoznávala a vinila jsem jeho z toho,co
prožívám, a rozhodla jsem se mu pomstít.Rozhodla jsem se pro zlo.
Přitom jsempoznala, jak je zlo vynalézavé; plán jsemměla hned
hotový.
Bůh mne však v tom nenechal – střežilmou cestu. Dostala jsem
novou příležitostv další situaci. Tentýž člověk za mnou při-šel a
najednou se mi svěřil se svým těžkýmživotem, odložil svou masku. Já
jsem při téjeho zpovědi najednou rozpoznala, že ublí-žit mu – to
bylo pokušení. Jak mluvil, najed-nou jsem viděla v duchu podávanou
ruku.Nepochybovala jsem o tom, že je to Božíruka, která se mi
nabízí. Bůh přijímá mnetakovou, jaká jsem, abych i já mohla
při-jmout toho, kdo mi ublížil, a mohla odpus-
tit. A já jsem tu podávanou ruku přijala.Tato zkušenost mi dala
rozpoznat, že v kaž-dém z nás je nebe i peklo. Možnost k dob-rému i
zlému. Na nás je, k čemu se denněa v různých situacích rozhodneme.
Pozna-la jsem, že už nejsem někde vzdálená ve svéspravedlnosti nad
ostatními lidmi, ale žejsem hříšník jako oni, a oni se mi stali
blíz-kými a já jim stále více v jejich těžkostecha slabostech
rozumím.
Pochopila jsem tehdy, že já sama neob-stojím ve zkouškách; pouze
s Boží pomocí.Otevřely se mi oči a viděla jsem, jak jsem
sepovyšovala nad druhými, rozpoznala jsemsvé soudy a svou pýchu.
Došlo mi, že Ježíšumírá na kříži také za mé hříchy, to mi do tédoby
nedošlo. Tehdy jsem přijala jeho milo-srdnou oběť za mne a také se
to neobešlobez pláče. Teď vím, že přijetí jeho milosr-denství bylo
mou záchranou i počátkemproměny srdce.
GERARD VAN HONTHORST • ZAPŘENÍ SV. PETRA
N A A P O Š T O L S K Ý C H C E S T Á C H . . .
Odevzdáním světa Božímu milosrdenství, předáním ohně
milosr-denství představitelům pěti kontinentů a posláním apoštolů
Boží-ho milosrdenství do celého světa skončil 5. října 2011 Druhý
svě-tový kongres o Božím milosrdenství v Krakově. Přinášíme
váminformace z této události.
M I LOSRDENST VÍ ZDROJEM NADĚJEI N FO R M AC E Z I I . S V Ě TOV
É H O KO N G R E S UO BO Ž Í M M I L O S R D E N ST V Í / 1 /
Uvítání účastníků kongresuz mnoha zemí světa
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
31n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c hAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
30n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c h
systémy, a zároveň bylo mostem do XXI. sto-letí. Připomněl, že
to právě tady, v Łagiew-nikach, Jan Pavel II. v roce 2002
odevzdalsvět Božímu milosrdenství a povzbuzovalk tomu, aby
poselství o Božím milosrdenstvíbylo hlásáno po celém světě, aby se
mohlostát zdrojem naděje pro všechny lidi.
Kardinál Christoph Schönborn řekl, že JanPavel II. vyzýval
církev k tomu, aby si víceuvědomovala tajemství milosrdenství a
čer-pala z něho větší motivaci a zároveň inspira-ci pro svou
pastoraci. „Milosrdenství je třebaznovu zavést do srdcí farníků,
aby bylo mož-né vyléčit rozkoly často vznikající v důsledkuhádek,
závisti a destruktivní kritiky, které seobjevují ve farních
rodinách. Hlavním cílemkongresu je, aby církev nalezla větší
motiva-ci a vědomí Božího milosrdenství. Božímilosrdenství má sílu
měnit svět, je to revo-luce Lásky, která omezuje zlo a zasévá
zrnodobra,“ řekl kardinál Schönborn.
O církvi v Asii vyprávěl kardinál Joseph ZenZe-Kiun, biskup Hong
Kongu: „Přijel jsemsem, abych prosil o modlitbu, protože
pro-následování církve v Číně stále trvá.“ Účast-níky kongresu
pozdravil také kardinálMacharski z Krakowa, který řekl: „Ať se
rea-lizují nejsvětější záměry Boha vůči unavené-mu světu a člověku,
který sám sebe ztratil.“
■ druhý den kongresuPOSELSTVÍ BOŽÍHOMILOSRDENSTVÍ PRO SVĚT
Druhý den kongresu začal slavnostní mšísvatou, kterou v
Łagiewnikách sloužil kar-dinál Stanislav Ryłko z Vatikánu. Ten
mimojiné připomněl, že dnešnímu světu a člově-ku, který ztrácí
smysl života, což se proje-vuje pesimismem až nihilismem, Svatý
otecvzkazuje a připomíná, že ne technika spasísvět, ale láska. V
tomto kontextu kardinálvzkázal všem ctitelům Božího milosrden-ství,
že Kristus a církev s nimi velmi počítá,a připomněl, že odtud má
vyjít jiskra, kte-rá připraví svět na druhý příchod Krista. „Užv
roce 1980 Jan Pavel II., kterého se zeptaljeden novinář na to, jak
vypadá jeho mod-litba, řekl, že se modlí o Boží milosrdenstvípro
celý svět,“ zdůraznil kardinál. „Dnešnísvět, který trpí erozí
naděje, velice potře-buje apoštoly, autentické svědky
Božíhomilosrdenství. Kdo jsou tito svědci? Čím sevyznačují?
Především jsou to lidé, kteří sesami ve svém životě setkali s
milosrdnýmKristem a dovolili, aby se jich dotknul osob-ně, aby
proměnil jejich život. Nová evange-lizace, o které se dnes tolik
mluví, není nicjiného než toto: otevřít se pro přijetí milo-srdné
lásky,“ vysvětlil kardinál.
Po mši svaté byl přečten dopis Svatémuotci Benediktovi XVI., ve
kterém účastnícikongresu prosí Svatého otce o uznánísv. Faustyny
Kowalské učitelkou církve.
Odpoledne začal program v jazykovýchskupinách (polské, italské,
německé, an-glické, španělské, maďarské a francouzské)v krakovských
kostelích. Ve francouzskéskupině byla také s. Marie
Simonne-Pierre,zázračně uzdravená na přímluvu Jana Pav-la II., a
katolíci z Rwandy, Kamerunu, Kon-ga. Modlitbě předsedal biskup
Josef Lafon-tan z Port au Prince na Haiti. Zaznělasvědectví o
působení poselství o Božímmilosrdenství. Pallotin, páter Jiří
KotwaSAC, který dlouhá léta působí ve Rwandě,vysvětloval, proč se
úcta k Božímu milosr-denství tak intenzivně šíří v Africe. Podle
nějtato úcta dává Africe, charakterizované toli-ka konflikty a
válkami, lék na rány a trau-mata, ze kterých se snaží uzdravovat.
VeRwandě skoro není kostel bez obrazu milo-srdného Ježíše a
poselství o Božím milosr-denství šíří laici. Páter Kotwa byl během
vál-ky ve Rwandě třikrát zázračně zachráněn.Je přesvědčený, že to
bylo proto, že se mod-lil Korunku k Božímu milosrdenství.
Večer se návštěvníci kongresu zúčastnilivečerního
evangelizačního programu nanáměstí v Krakově a potom vyslechli
pro-
slov arcibiskupa Tadeusze Kondrusiewiczez Minsku v Bělorusku,
který mluvil o tom,jak být apoštolem Božího milosrdenstvív
současném světě. Arcibiskup Kondrusie-wicz vyprávěl o velice
rychlém šíření úctyk Božímu milosrdenství v Bělorusku a při-znal,
že sám se přičinil o záchranu prvníhoobrazu milosrdného Ježíše –
kostel, ve kte-rém obraz byl, měl být změněn ve skladiš-tě sena.
„Země bývalého sovětského svazumohou být pro svět svědky Božího
milosr-denství,“ řekl arcibiskup.
V kostele sv. Jana se mladí lidé z komuni-ty Cenacolo dělili o
svědectví svého života.Mluvili o sestře Elvíře, zakladatelce
komu-nity, která neukončila základní školu, alesvou velikou láskou
objala dvoutisícovou říšinarkomanů a alkoholiků. „Náš život je
veli-ce jednoduchý – nemáme internet ani mobi-ly, ale bez toho lze
žít. Máme vše – až příliš.Obětavý život je opravdovým životem,“
řeklSlaven z Chorvatska. „Před deseti lety jsembydlel na ulici,
dnes jsem novicem v Cena-colo. Pro Boha není nic nemožného a já
jsemtoho příkladem.“ Cenacolo (italsky veče-řadlo) znamená „být s
Pánem“. Má svůjvlastní program terapie závislostí mladýchlidí na
drogách, alkoholu, hazardu, sexu. Má80% účinnost, a proto po celém
světě vzni-kají nová střediska Cenacolo.
Kardinál Joseph Zen Ze-Kiun,biskup Hong-Kongu
Sestra Marie Simonne-Pierre,zázračně uzdravená
na přímluvuJana Pavla II.
Boží milosrdenství dává Africe lék na rány –skupina z Rwandy
Kardinál řekl ctitelům Božího milosrdenství,že Kristus a církev
s nimi velmi počítá
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
33n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c hAPOŠTOL
B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
32n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c h
■ třetí den kongresuSV. FUSTYNA
Třetí den kongresu začal přednáškou arcibis-kupa Vladislava
Ziółka z Lodže. „Křesťanskézjevení, které díky soukromým zjevením
ses-try Faustyny znovu odhalilo potřebu milosr-denství v životě
člověka, je, jak se ukázalo,účinným prostředkem k formování
nábožen-ské a lidské dospělosti člověka, jeho morálkya
zodpovědnosti, vytváření lidštějšího, a tími více Božího světa,“
řekl arcibiskup.
V další části programu zazněla svědectvío Božím milosrdenství.
Albánec Zug KarolSpenca vyprávěl o autonehodě, kterou mělv roce
1991 v Bulharsku. Auto, kterým jel, sje-lo do 300 metrové propasti.
Zachránil honeznámý muž oblečený do bílých šatů. Zug,uznaný za
mrtvého, se probudil v bulharskénemocnici a k překvapení všech
mluvil pol-sky. Po roce byl Spenca povolán do armády.V Jugoslávii
byla válka, a protože by nedoká-zal zabít člověka, prosil Boha, ať
ho před tímzachrání. Jedné noci slyšel kategorické naří-zení: má
jít do Polska. 33 dní, bez jídla a pití,utíkal do Polska, přecházel
další a další hra-nice států, až v Polsku jednoho dne uvidělobraz
milosrdného Ježíše – to On připomínalčlověka, který ho zachránil po
autonehodě.Zug Spenca se svou manželkou přijal křest.Oba byli
muslimové. Při křtu obdržel jménoKarol, protože to bylo zrovna v
den zvolení
Karola Wojtyły za papeže. V současné doběbydlí celá rodina v
Polsku.
Helena Muhima z Konga, dnes 72letámatka šesti dětí, byla
manželkou známéhopolitika. Manžel ji začal podvádět se ženou,která
se pak přičinila o jeho otrávení. Dlou-há léta Helena bojovala s
nenávistí, nako-nec po exerciciích pochopila, že neumíodpustit.
Díky Božímu milosrdenství se aleosvobodila od nenávisti, jela k
této ženě a nakolenou poprosila za odpuštění.
V další části zaznělo svědectví o šířeníúcty k Božímu
milosrdenství na Filipínách.Skoro všechny rozhlasové a televizní
stani-ce přenáší na Filipínách modlitbu v Hodiněmilosrdenství,
přesně v 15.00 hod. BiskupRomulo de la Cruz, plný víry v lidi,
kteří sev Manile angažují v šíření úcty k Božímumilosrdenství, svou
promluvu zakončil slo-vy: „Chtěl jsem vám všem říct: věřím!“
Boží milosrdenství je univerzální – kon-statoval anglikánský
pastor Paul Kronbergsz jedné farnosti ve východní Anglii. Pracujev
kotelně, aby si vydělal na živbytí. Pomáhátaké narkomanům a
alkoholikům. „V celéAnglii existuje vážný problém narkomaniea
alkoholismu. Mnozí mladí lidé, kteří jsouzávislí, prodávají své
tělo, aby získali penízena alkohol nebo drogy. Mnozí potom
při-chází ke mně a mají slzy v očích,“ vyprávělpastor Kronbergs.
Jistého dne našel v jed-nom knihkupectví „Deníček“ sestry
Fausty-ny. Díky němu pochopil, jak veliký význammá Boží
milosrdenství a že on byl také povo-lán, aby toto milosrdenství
zjevoval lidem,kteří se chtějí zachránit. Získal od svých
před-stavených povolení a postavil kapli Božíhomilosrdenství.
„Věděl jsem, že musím shro-mažďovat lidi před obrazem. Boží
milostpřichází skrze odpuštění,“ řekl pastor. Přiznaltaké, že i
přesto, že by mohl přestoupit doordinariátu pro bývalé anglikány,
který je vespojení s Římem, zůstane ve své církvi, pro-
tože anglikánská církev také potřebuje Božímilosrdenství.
Po tomto svědectví začala mše svatá, kterépředsedal arcibiskup
Alapati Lui Mataeligaz arcidiecéze Apia na archipelagu
Samoa,společně s kardinály a biskupy. V homilii, kte-rou přednesl
kardinál Philippe Barbarin, zdů-raznil slova Panny Marie z
Magnificat o tom,že „milosrdenství trvá od pokolení do poko-lení“,
a řekl, že je to „Bible shrnutá slovy Pan-ny Marie.“ V návaznosti
na obsah dvou prv-ních encyklik papeže Jana Pavla II.
kardinálBarbarin řekl, že je vidět, že Boží milosrden-ství je
zlatou nití jeho pontifikátu.
Tento den se účastnící kongresu vydali dobývalého koncentračního
tábora v Osvěti-mi, aby se tam modlili za mír a milosrden-ství pro
svět. Kolem tisíce osob prošlo kon-centračním táborem v mlčení, s
modlitbou,stejnou cestou, kterou šli lidé, kteří vystou-pili z
vlaků, do plynových komor. Běhemmodlitby v Osvětimi byl přečten
text z kni-hy proroka Ezechiela o vizi kostí, které seznovu zrodí k
životu. Biskup TadeuszRakoczy připomněl slova z „Deníčku“ sest-ry
Faustyny, že neexistuje pro svět jiný zdrojnaděje, než Boží
milosrdenství. V Božímmilosrdenství svět najde pokoj a člověk
štěs-tí. Pokoj je dílem milosrdenství.
Na závěr pobožnosti se všichni pomodlilimodlitbu „Otče náš“ a
předali si znamenípokoje. Kardinál Christoph Schönborn ape-loval na
to, aby po návštěvě Osvětimi všich-ni pamatovali, že Boží
milosrdenství je neko-nečné. „Není takové zlo, není takový
hřích,který by Boží milosrdenství nezvládlo. Bůhnemůže odpustit
jenom jeden hřích – pokudby někdo nevěřil v Boží milosrdenství,“
řeklkardinál v návaznosti na myšlenku sv. Kate-řiny Sienské.
Pobožnost nezačala znamením kříže a ne-skončila požehnáním.
Začátkem byla mod-litba Korunky ve vlaku cestou do Osvětimi.
(Pokračování)
PŘIPRAVIL: P. WOJCIECH ZUBKOWICZ SAC, FOTO: P. DARIUSZ LATUSZEK
SAC
Helena Muhima
Návštěva v koncentračnímtáboře v Osvětimi
Není takové zlo, které by Božímilosrdenství nezvládlo!
-
APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í
34l i t e r a t u r a • i n f o r m a c e
DENÍČEKFaustyna KowalskáDeník s. Faustyny, kam během posledních
čtyř let svého života zapisovala na žádostPána Ježíše „setkání“
vlastní duše s Bohem. (Váz., 671 str., 399 Kč)
FAUSTYNA NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÁJolanta SasiadekováSestra Faustyna
Kowalská byla ženou, která se cítila skutečně šťastná. Mnozí lidé z
její-ho okolí jí pohrdali kvůli nedostatku vzdělání, ona však
děkovala Ježíši za to, že si jivyvolil pro tak velké poslání, jakým
je šíření úcty k Božímu milosr