-
&.Cd;k->'m c e A PURK YT & Cot
ADVOKÁTNÍ A MEDIAČNÍ KANCELÁŘ
ÚSTAVNÍ SOUD
Joštova 8, 660j83 Brno
dne;0 1 6 -li', 2017 , . 4
_krát Přílohy: ^____
VyhzujeC^,,
Ústavní soud České republiky
Joštova 625/8
602 00 Brno-město
V Praze dne 14. listopadu 2017
návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 185/2016 Sb., ze
dne 24. 5.
2016, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém
úřadu
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a
další související zákony
Navrhovatelka: skupina 18 senátorů
Pověřený senátor: PhDr. Tomáš Grulich
Valdštejnské náměstí 17/4
118 01 Praha 1
Právní zástupce:
Účastník č. 1:
Účastník č. 2:
JUDr. Martin Purkyt, advoká ev. č. ČAK 11461 Í
se sídlem Praha 5, náměst/#
Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky,
Praha 1, Sněmovní 4, PSČ 118 26
., . „ ___r & Co✓13, PSC150 oo ,, r,,
'S 1 '■ A ^ C E L A t,
JUD.: Msrt/n nurkyl J
Senát Parlamentu České republiky,
Praha 1, Valdštejnské náměstí 4, PSČ 118 01
TROJMO
Přílohy:
plná moc právního zástupce
podpisová listina senátorů
dle textu
Nepředchází
KU 685517
Purkyt & Co., advokátní a mediační kancelář náměstí 14.
října 496/13 150 00 Praha 5Bankovní spojení: UniCredit Bank Czech
republic and Slovakia, a.s. Č.Ú.: 517 458 006/ 2700
ID datové schránky: 8mrgh23 T: +420 257 223 737
+420 257 223 734 E: [email protected] W: www.purkyt.cz
-
I.
Navrhovatelka
Navrhovatelkou návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č.
185/2016 Sb., kterým se
mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, je skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky
(dále jen „Senót").
Seznam těchto senátorů je uveden v podpisové listině s tím, že
osobou jednající za skupinu
senátorů je senátor PhDr. Tomáš Grulich, který udělil plnou moc
k zastupování v řízení před Ústavním
soudem České republiky (dále jen „Ústavní soud") advokátovi
JUDr. Martinovi Purkytovi, ev. č. ČAK
11461.
Důkaz:
podpisovou listinou senátorů
plnou mocí udělenou JUDr. Martinovi Purkytovi, advokátovi
Úvod - předmět návrhui
Dne 13. června 2016 byl ve Sbírce zákonů v částce 70 pod č.
185/2016 Sb. vyhlášen zákon, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb.,
o Státním pozemkovém úřadu (dále jen „SPÚ") a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony zejména
v části druhé zákon č. 229/1991 Sb., tj. novela zákona o Státním
pozemkovém úřadu (dále také „novela, novela zákona o SPÚ nebo
novela zákona o půdě").
V rámci předmětné novely zákona o SPÚ bylo mj. zrušeno v části
druhé /Změna zákona o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(čl. 4), bod 4. a související/
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě") upravující postup
Státního pozemkového úřadu při převodu jiného zemědělského
pozemku na tzv. oprávněné osoby
dle zákona o půdě, a to s účinností od 1. července 2018.
Restituční nároky oprávněných osob dle
zákona o půdě tak budou nově od 1. července 2018 na základě
novely zákona o půdě provedené
zákonem č. 185/2016 Sb. uspokojovány výhradně formou peněžité
náhrady. V případě, že oprávněná osoba nepožádá SPÚ o peněžitou
náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve lhůtě deseti let
ode
dne nabytí účinnosti novely zákona o půdě, nárok na tuto
peněžitou náhradu zaniká prvním dnem
následujícím po uplynutí této lhůty, tj. dnem 2. července 2028
(viz čl. V. Přechodná ustanovení, bod
2.).
Z důvodové zprávy k novele zákona o;SPÚ přitom vyplývá, že ke
konci roku 2014 SPÚ stáleievidoval celkové nevypořádané restituční
nároky oprávněných osob dle zákona o půdě ve výši
558.040.618,44 Kč, a to u více než 56 tisíc subjektů a tento
nevyhovující stav i nadále trvá, přičemž v
2
-
téměř sto případech doposud ani nebylo rozhodnuto ze strany SPÚ
o restitučním nároku na vydání
původního pozemku dle ustanovení § 9 zákona o půdě, tj. ani po
dvaceti pěti letech stát/SPÚ nebyl u
těchto osob schopen o jejich, restitučním nároku rozhodnout.
Tato situace je naprosto žalostná.
Demokratický československý stát se přijetím zákona o půdě v
roce 1991 zavázal obětem
komunistického režimu poskytnout náležitou náhradu a napravit
křivdy totalitního režimu. Po dvaceti
pěti letech, kdy v tisících případech dokonce již třetí generace
oprávněných osob stále s nadějí čekají
na pozemkovou náhradu, kterou jim stát nebyl doposud schopen pro
vlastní neschopnost poskytnout, vychází ve Sbírce zákonů (přes
negativní stanovisko Ústavně-právního výboru Účastníka
č. 2 k návrhu tohoto zákona, jak bude uvedeno dále) tato novela
zákona o půdě, která obě náhrady
k datu svévolně stanovenému zákonodárcem bez dalšího ruší.
Úřední finanční náhrada nabízená oprávněným osobám namísto
náhrady naturální je přitom
naprosto nevyhovující, když je stanovena v úředních cenách
platných ke dni 24. června 1991. Novela
navíc neobsahuje ani žádná přechodná ustanovení, která by
stanovila, jakým zněním právních
předpisů se mají nároky oprávněných osob, vzniklé před 1.
červencem 2018, po tomto datu řídit.
Dle tiskového prohlášení SPÚ neuspokojí stát do data 1. července
2018 celých 80 % ze
zbývajících nároků oprávněných osob, neboť do té doby SPÚ
oprávněným osobám nenabídne
dostatečný počet pozemků, přestože má pozemků ve své správě
dostatek. Dokonce vzhledem
ke dvaceti pěti letům trvajícím desítkám řízení o vydání
původního pozemku dle ustanovení § 9
zákona o půdě je zjevné, že ani tato restituční [řízení, nebudou
do této doby dokončena. Již z těchto
skutečností je zřejmé, že datum účinnosti zrušení ustanovení §
11a zákona o půdě bylo stanoveno
zákonodárcem naprosto svévolně, bez hlubší úvahy a domyšlení
dalších právních a společenských dopadů. Tato novela zákona o půdě
tedy představuje pouze snahu státu, respektive SPÚ, skrýt
vlastní
neschopnost restituční nároky řádně a včas vypořádávat.
Novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 185/2016 Sb. tak
zákonodárce odňal
oprávněným osobám dle zákona o půdě v rozporu s jejich více
nežli čtvrt století trvajícím legitimním
očekáváním možnost naturálního uspokojování jejich restitučních
nároků převodem nemovitostí
z vlastnictví státu. Současně stát novelou zákona o půdě
libovolně a bez hlubší úvahy a přípravy
stanovil data ukončení poskytování této náhrady již na 1.
července 2018, v hrubém nepoměru s desetiletou prekluzivní lhůtou
pro finanční! náhrady, a je zřejmé, že vzhledem k dosavadnímu
přístupu a prohlášení SPÚ k vypořádávání restitučních nároků do
té doby nebudou vypořádány
nároky desetitisíců oprávněných osob, a z nich zejména těch
jednajících vigilantibus iura scripta šunt,
tedy aktivně uplatňujících svá práva na vydání náhradního
pozemku dle §lla zákona o půdě ve
správních a soudních řízeních nebo účastnících se veřejných
nabídek pozemků.
Desetitisíce oprávněných osob dle zákona o půdě (dále rovněž
jako „oprávněné osoby") se tak ocitly ve stavu právní nejistoty,
jejich důvěra v právní systém České republiky a její
demokratické
zřízení byla zásadním způsobem narušena, jejich legitimní
očekávání bylo po dvaceti pěti letech náhle
svévolným přístupem státu zlomeno. Stovky oprávněných osob
počaly po vyhlášení přímé novely zákona o půdě uplatňovat své
nároky soudní cestou, SPÚ i další organizační složky státu jsou
3
-
„zavaleny" žalobami, přičemž obecné soudy obtížně hledají
odpověď na otázku, jakým zněním
právních předpisů se mají při ajslikaci zákona o půdě od 1.
července 2018 řídit.
Oprávněné osoby se tak ocitly ve stavu právní nejistoty a
bohužel i nedůvěry v náš
demokratický právní stát, kdy bude schopen napravit křivdy jim
způsobené totalitním komunistickým
režimem, přestože v tuto nápravu po celých dlouhých dvacet pět
let věřily, a to často i celé generace
těchto osob, kdy se předkové současných oprávněných osob ani za
demokratického zřízení náhrady
nedočkali a nikdy se již nedočkají, neboť v mezidobí zemřeli.
Demokratický právní stát by měl v první
řadě ctít odkaz těchto zemřelých oprávněných osob, často
bojovníků proti bezpráví a zvůli
komunistického režimu, který spočívá ve víře v nápravu jejich
těžké historické křivdy, která postihla je
a jejich rodiny, a nezbavovat je svévolně dědických práv a
podruhé v jejich generaci i práv k jejich
legitimnímu očekávání ochrany vlastnického práva k půdě.
Zvýše uvedených důvodů podává Navrhovatelka tento návrh na
zrušení některých
ustanovení novely zákona o půdě, která jsou zjevně v rozporu s
ústavním pořádkem České republiky,
jak bude rozebráno podrobněji níže.
Důkaz:
vládním návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o
Státním pozemkovém
úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a další
související zákony, včetně důvodové zprávy tiskovým prohlášením
SPÚ
III.Schvalovací proces vedoucí k přijetí zákona č. 185/2016
Sb.
a)Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o
Státním pozemkovém úřadu a
o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, měl
dle své důvodové zprávy zajistit zejména řádné a hospodárné
nakládání se zemědělskou půdou v
majetku státu. V zákoně o půdě s ohledem na aktuální výměru
státní zemědělské půdy, se kterou byl
SPÚ příslušný hospodařit, potom citovaná novela omezila možné
formy náhrad pouze na peněžitou
náhradu. Tato změna v příslušných ustanoveních zákona o půdě má
odloženou účinnost od 1. července 2018, kterou předkladatel
odůvodnil potřebou čerpat veškeré možnosti, které stát/SPÚ má
k uspokojení nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, tj.
poskytnutím náhradních pozemků
oprávněným osobám dle zákona o půdě.
b)Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně
Parlamentu České republiky (dále
také „Sněmovna") jako sněmovní tisk č. 575/0, ;a to dne 25.
srpna 2015 (jako novela zákona o Státnímlpozemkovém úřadu).
Organizační výbor Sněmovny projednání návrhu zákona doporučil dne
3. září
2015 (jako zpravodaje určil poslance Ing. Petra Kudelu) a navrhl
přikázat návrh zákona k projednání
4
-
Zemědělskému výboru Sněmovny. První čtení návrhu zákona proběhlo
na 33. schůzi Sněmovny dne
20. října 2015 a návrh zákona, byl přikázán k projednání
Zemědělskému výboru Sněmovny. Na 42.
schůzi Sněmovny dne 1. března 2016 prošel návrh zákona v rámci
2. čtení obecnou i podrobnou
rozpravou. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo dne 23. března
2016 také na 42. schůzi Sněmovny a
návrh zákona byl Sněmovnou schválen.
c)Senátu byl návrh zákona doručen dne 4. dubna 2016. Organizační
výbor Senátu přikázal
senátní tisk dne 5. dubna 2016. K návrhu novely zákona
Ústavně-právní výbor Účastníka č. 2
doporučil její zamítnutí. Již v rámci podrobné rozpravy k novele
zákona v Senátu bylo zpochybněno,
jakým způsobem se stát rozhodl oprávněné osoby dle zákona o půdě
finančně kompenzovat. Bylo mj.
uvedeno, že tato novela je v naprostém rozporu se setrvalou
judikaturou Ústavního soudu,
Nejvyššího soudu České republiky, i Evropského soudu pro lidská
práva (dále také „ESLP") a
v případě, že bude zákon přijat, povede to jenom k dalším
soudním sporům a soudy budou přetížené. Tato předpověď se bohužel
naplnila, v současné době již vede jen SPÚ restitučních soudních
sporů
cca 2000.
Usnesením Senátu č. 420 na 23. schůzi Senátu dne 27. dubna 2016
tudíž Senát vrátil
Sněmovně návrh zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.
Návrh zákona byl Sněmovně
vrácen následujícího dne, tj. 28. dubna 2016. Sněmovna přesto
dne 24. května 2016 na své 47.
schůzi setrvala na původním návrhu zákona (usnesením č. 1230).
Návrh zákona byl následně
předložen k signaci prezidentovi republiky dne 30. května 2016 a
byl publikován dne 13. června 2016 ve Sbírce zákonů ČR (v částce č.
70/2016 Sb., na straně 2943-2952).
Důkaz:usnesením Ústavně-právního výboru Účastníka č. 2
sdělením SPÚ k vývoji a počtu sporů vedených s oprávněnými
osobami (nechť si soud za
účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá u SPÚ)
předmětným usnesením Senátu č. 420
stenozáznamem z prvního dne 23. schůze senátu ze dne 27. dubna
2016, viz webový odkaz:
htto://www.senat.cz/xaw/xervlet/DSsenat/hlasovani?action-steno&O=10&IS=5699&D=27.04.201
6ffbl6768
IV.Dlouhodobá neschopnost Pozemkového fondu ČR a posléze SPÚ
vypořádat restituční nároky oprávněných osob
a)Jak již bylo uvedeno, z důvodové zpráyy k zákonu č. 185/2016
Sb. vyplývá, že SPÚ evidoval
v době přijetí novely celkové nevypořádané restituční nároky
oprávněných osob dle zákona o půdě
ve výši 558.040.618,44 Kč, a to u více nežli 56 tisíc osob.
5
-
Ke shora uvedenému je dále nezbytné zmínit, že nabídka pozemků
pro oprávněné osoby dle zákona o půdě ze strany Pozemkového fondu
České republiky (dále také „PF ČR") i SPÚ byla
v minulosti a je i po přijetí citované novely zákona o půdě
naprosto nedostačující. Nedostatečnost
nabídky pozemků pro oprávněné osoby podle zákona o půdě byla
opakovaně konstatována dovolacím i Ústavním soudem a je již bohužel
„smutnou" soudní notorietou (např. rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 4265/2007,
rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky sp. zn. 28 Cdo
2597/2015), tato skutečnost vyplývá i z kontrolních zjištění
Nejvyššího kontrolního úřadu (viz odkaz
www.nku.cz/kon-zavery/K02014.pdf), konečně i z vlastní důvodové
zprávy k novele.
Ústavní soud již ve svém nálezu III. ÚS 495/02 ze dne 4. března
2004 konstatoval, že právní
předchůdce SPÚ (PF ČR) neplní řádně úkoly státu, které mu byly
svěřeny zákonem, tj. neuspokojuje
dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky
oprávněných osob. Tento stav trvá bohužel
dodnes.
Nefunkčnost v postupu SPÚ při saturaci oprávněných osob
náhradními pozemky jsou rovněž
doloženy v nálezu Ústavního soudu z loňského roku sp. zn. I. ÚS
1663/16, kterým Ústavní soud
vyhověl ústavní stížnosti oprávněné osoby podle zákona o půdě a
zrušil rozsudek Okresního soudu v
Domažlicích sp. zn. 7 C 123/2013 ve spojení s rozhodnutím
odvolacího soudu. Z písemného
odůvodnění cit. rozhodnutí přitom plyne, že soudy již pravomocně
vyhověly i žalobám u oprávněných
osob, které se nikdy předtím žádných veřejných nabídek
nezúčastnily. To do určité míry koresponduje s rozhodnutím
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze
kterého plyne, že nabídka pozemků zajišťovaná SPÚ byla z
kvantitativního i kvalitativního hlediska
krajně omezenou, což legitimizovalo úvahu, že po oprávněné osobě
předchozí účast ve veřejných
nabídkách nebylo možno spravedlivě požadovat, neboť by jejich
prostřednictvím vydání
odpovídajícího náhradního pozemku nemohla docílit.
Je vinou administrativy státu, nikoli stavu dosavadních právních
předpisů, že stát nebyl
schopen po více nežli čtvrtstoletí nároky oprávněných osob
vypořádat, a je naprosto nedůvodné a
v rozporu s principy právního státu tuto neschopnost řešit
odnětím možnosti pozemkové a posléze
i finanční náhrady, která je oprávněnými osobami dle zákona o
půdě zcela legitimně očekávána.
Stát měl místo toho zlepšit a zefektivnit nabídku pozemků pro
oprávněné osoby lepším manažerským vedením SPÚ. Současný SPÚ se
zabývá, jak vyplývá z jeho webových stránek a publikací,
především
realizací pozemkových úprav, soutěžemi o nejlepší pozemkovou
úpravu a konferencemi na tato
témata. Oprávněné osoby dle zákona o půdě naproti tomu zcela
opomíjí, veřejné nabídky dle zákona
o půdě vyhlašuje pouze ojediněle, kvalita nabízených pozemků je
stále špatná, přes pět let existence nového úřadu SPÚ systém těchto
nabídek nedoznal žádného zlepšení, spíše naopak. SPÚ ani nebyl
za
tuto dobu schopen dokončit zbývajících cca 100 řízení dle
ustanovení § 9 zákona o půdě o vydání
původní nemovitosti, která trvají již neuvěřitelnou dobu
čtvrtstoletí!
i b)
SPÚ nejen, že doposud nevypořádal velké množství restitucí, ale
v rámci restitučních řízení i
jednání mimo ně činí vůči oprávněným osobám všemožné obstrukce,
aby se svých restitučních
6
-
nároků v zákonné lhůtě nemohly domoci. SPÚ např. stále
standardně oceňuje komunistickým
režimem odňaté pozemky oprávněných osob jako zemědělské bez
přihlédnutí k tomu, zdali pozemky byly nebo nebyly určeny k
zastavění. Žádosti oprávněných osob o správné ocenění odňatých
pozemků dle ustanovení § 28a zákona o půdě ignoruje a odkazuje
je na obecné soudy. SPÚ tak řádně
neplní svoje zákonné povinnosti, když dle ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu České
republiky platí, že SPÚ je povinen oprávněným osobám zajistit
správné ocenění jejich restitučních
nároků řádným znaleckým posudkem (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo
3767/2009). Tento postup SPÚ např. dokládá Usnesení Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 28
Cdo 1816/2013 ze dne 9. října 2013, ve kterém bylo zjištěno, že
SPÚ nesprávně oceňoval restituční
nároky oprávněných osob dle zákona o půdě, ačkoliv nevydané
pozemky měly být oceněny jakožto
stavební, neboť již v době jejich převodu na stát byly tyto
pozemky určeny k zastavění (podobně též
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.
března 2014, sp. zn. 28 Cdo
4237/2013, ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014,
ze dne 21. června 2016, sp. zn. 28
Cdo 155/2016 či ze dne 24. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo
5249/2016).
SPÚ dokonce i v případě, kdy je pravomocným rozhodnutím soudu
shledáno jeho pochybení
při ocenění restitučního nároku oprávněných osob, kdy odňaté
pozemky ocenil jako zemědělské, aniž
by zohlednil jejich stavební charakter, toto rozhodnutí
nerespektuje a nadále trvá na ocenění
odňatých pozemků v několikanásobně nižších hodnotách
odpovídajících pozemkům zemědělským.
Oprávněné osoby jsou tak nuceny opětovně se obracet na soudy a
domáhat se již jednou
provedeného „přecenění" jejich restitučního nároku tak, jako se
stalo mimo jiné v případě rodiny Chvojových, jejíž restituční nárok
za odňaté pozemky v k.ú. Libeň a Kobylisy ocenil SPÚ původně
v hodnotě odpovídající zemědělským pozemkům, byť bylo
oprávněnými osobami v rámci soudního
řízení prokázáno (předchozí žádosti oprávněných osob o revizi
ocenění restitučního nároku SPÚ
nevyhověl), že již v době přechodu pozemků na čs. stát byly
pozemky platnou územně plánovací dokumentací určeny k zástavbě (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června
2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). I přes pravomocná rozhodnutí
soudů SPÚ tyto závěry nerespektoval
a výši restitučního nároku rodiny Chvojových nadále sporoval.
Opětovně tak o stejné otázce k dovolání SPÚ rozhodoval Nejvyšší
soud České republiky, který v rozhodnutí ze dne 24. dubna 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, znovu dovodil pochybení SPÚ a jeho
liknavý a svévolný přístup k těmto
oprávněným osobám. K dokreslení přístupu SPÚ lze uvést, že
závěry uvedených rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky nezohlednil SPÚ ani při ocenění
restitučního nároku rodiny
Chvojových plynoucího z rozhodnutí vydaných v průběhu let 2014
až 2016, kterými SPÚ rozhodl o
nevydání dalších původních pozemků nacházejících se ve stejné
lokalitě, kdy se v řadě případů
jednalo o jiné části původních PK parcel, jejichž ocenění bylo
řešeno a stavební charakter prokázán ve výše uvedených rozhodnutích
Nejvyššího soudu České republiky, a tyto pozemky i nyní ocenil
jako
zemědělské. Ve snaze předejít opětovným sporům o ocenění
nevydaných pozemků se oprávněné
osoby obrátily na SPÚ s přípisem „Zamezení nesprávnému úřednímu
postupu při ocenění
restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění"
a následnou „Žádostí o revizi
nevydaných pozemků a ocenění restitučního nároku - oprávněné
osoby doc. RNDr. Zdeněk Chvoj, DrSc. a Ing. Miroslav Chvoj, CSc.",
kdy však SPÚ tyto snahy oprávněných osob nikterak
nereflektoval.
Rodina Chvojových je tak nucena se zohlednění skutečného
charakteru nevydaných pozemků při
ocenění restitučního nároku opětovně domáhat soudní cestou, byť
již byl její případ opakovaně
7
-
přezkoumáván Nejvyšším soudem České republiky, a kdy jí dal nově
zapravdu též Okresní soud
v Příbrami v aktuálním rozhodnutí ze dne 26. září 2017, kdy
dovodil, že i tyto (nově) nevydané
pozemky byly v době přechodu na čs. stát určeny k zástavbě.
Jako další recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky,
ve kterých je citována
liknavost, svévole a neochota SPÚ uspokojovat restituční nároky
oprávněných osob včetně jejich
přecenění, uvádí Navrhovatelka příkladmo sp. zn. 28 Cdo
1540/2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, sp.
zn. 28 Cdo 2597/2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015, sp. zn. 28 Cdo
2843/2015, sp. zn. 28 Cdo
4657/2015, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015,
sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, sp.
zn. 28 Cdo 1637/2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, sp. zn. 28 Cdo
1949/2016, sp. zn. 28 Cdo 2552
/2016, sp. zn. 28 Cdo 2576/2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp.
zn. 28 Cdo 4200/2016 a sp. zn. 28
Cdo 2119/2017.
SPÚ přesto tuto rozhodovací praxi vyšších soudů nijak
nerespektuje a stále eviduje stovky a
možná dokonce i tisíce restitučních nároků v několikanásobně
podhodnocené výši. V důvodové
zprávě uváděná částka celkových zbývajících neuspokojených
restitučních nároků 558.040.618.44
Kč íe tak ve skutečnosti zřejmě mnohem vyšší.
Pokud by PF ČR a poté SPÚ svoje zákonné povinnosti řádně plnil,
nepochybně za dobu
několika desítek let, by při takto vstřícném přístupu SPÚ, byly
restituční nároky oprávněných osob již
řádně uspokojeny. SPÚ vede v současnosti zhruba 2000
restitučních soudních sporů. Takto vysoké
množství soudních sporů a odpovídajících žalobám vyhovujících
rozsudků zcela jasně dokládá to, že SPÚ, potažmo stát zde
dlouhodobě svoje zákonné poslání řádně neplnil, je dlouhodobě
při
vypořádávání restitučních nároků liknavý a přistupuje k
oprávněným osobám svévolně.
Stát je tedy nadále prostřednictvím soudů zatěžován naprosto
zbytečnou agendou, přestože
měl více než čtvrt století na to, aby se s oprávněnými osobami
řádně vypořádal a majetek jim v
původní nebo v naturální podobě vydal. To se bohužel dodnes
nestalo. Současně je nezbytné
upozornit na to, že je notorietou, že i v průběhu soudních
řízení s oprávněnými osobami dochází ze strany SPÚ ke všemožným
obstrukcím, jejichž účelem je zabránit oprávněným osobám v
získání
náhradních pozemků státu. V soudních řízeních s oprávněnými
osobami SPÚ způsobuje průtahy jako
např. nepředkládáním důkazů soudům včas, mařením nařízených
soudních jednání žádostmi SPÚ o
odročení soudního jednání na poslední chvíli, předkládáním
obsáhlých písemných vyjádření a různých
důkazů den před soudním jednáním nebo dokonce až na samotném
soudním jednání/event.
opakovaným vznášením námitek místní nepříslušnosti soudů přes
jednoznačně určenou místní
příslušnost soudů dle ustanovení § 88 písm. b) o.s.ř. nebo
podáváním návrhů na delegaci soudních
řízení k jiným soudům bez rozumného důvodu (viz např. usnesení
Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 284/2017-173 ze dne 31.
července 2017 ve sporu oprávněných osob sSPÚ, ve kterém krajský
soud uvedl, že postup SPÚ v souvislosti s jí podanou námitkou
místní nepříslušnosti považuje za čistě
účelový nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.
28 Nd 280/2017-375 ze dne 30.
srpna 2017, ve kterém Nejvyšší soud České republiky uvedl, že
není žádného rozumného důvodu
předkládat věc soudu označenému v delegaci SPÚ, neboť ani nelze
dosáhnout hospodárnějšího, ani
rychlejšího projednání dané restituční kauzy).
8
-
SPÚ dokonce v soudních řízeních o žalobách oprávněných osob po
podání žaloby převádí
žalované pozemky na třetí osoby (nikoli oprávněné osoby) mimo
veřejnou nabídku, aniž by vyčkal
rozhodnutí soudů. Lze uvést například případ oprávněné osoby,
paní Anny Bekové, roz. Hanušové,
narozené dne 4. června 1943 (věk 74 let), jejíž otec byl v
padesátých letech jako vesnický kulak po
zabavení jeho veškerých nemovitostí odvlečen do tábora nucených
prací a na svobodu byl propuštěn
až v souvislosti s amnestií tehdejšího prezidenta Antonína
Novotného, při které se z vězení vrátila
převážná část osob odsouzených v politických procesech
padesátých let - nicméně pan Hanuš st. se
na Berounsko, kde před odsouzením zemědělsky hospodařil, již
nikdy vrátit nemohl a zemřel před
pádem komunismu v osmdesátých letech minulého století, aniž by
se dožil restituční náhrady.
Paní Beková a její rodina se domáhala restituční žalobou vydání
náhradního pozemku ve správě SPÚ, a to pare. č. 475/1 v k.ú.
Bedřichov u Jihlavy dle ustanovení § 11a zákona o půdě, když se
ani po čtvrt století nedočkala adekvátní náhrady. Tento pozemek
však dne 28. srpna 2017 po podání
předmětné žaloby (žaloba oprávněné osoby byla k příslušnému
prvoinstančnímu soudu podána dne 22. července 2016), SPÚ převedl
přes probíhající soudní řízení s oprávněnou osobou na třetí
(komerční a nezemědělský) subjekt - společnost ICOM Transport
s.r.o., a to dokonce vědomě (v
katastru nemovitostí je poznámka o podané žalobě i tato
skutečnost vyplývá z textu samotné směnné smlouvy v čl. VI. odst.
6) v rozporu s vlastním metodickým pokynem SPÚ pro směnu pozemků
(MP č.
2/2/1 - část předmět směny), dle kterého jsou výslovně z převodu
vyloučeny pozemky (cit.) „....které jsou předmětem neskončeného
soudního sporu...." Touto svévolí SPÚ byla zmařena snaha paní
Bekové a její rodiny dosáhnout zmírnění křivdy způsobené
komunistickým režimem i v rámci
soudního řízení.
Důkaz:
přípisem ze dne 18. července 2016 „Zamezení nesprávnému úřednímu
postupu při ocenění
restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném
znění"
žádostí o revizi nevydaných pozemků a ocenění restitučního
nároku - oprávněné osoby doc.
RNDr. Zdeněk Chvoj, DrSc. a Ing. Miroslav Chvoj, CSc. ze dne 11.
října 2016
usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 284/2017-173 ze
dne 31. července 2017 usnesením Nejvyššího soudu České republiky
sp. zn. 28 Nd 280/2017-375 ze dne 30. srpna
2017směnnou smlouvou uzavřenou mezi SPÚ a soukromou obchodní
společností ICOM transport
a.s. ze dne 28. srpna 2017 (z registru smluv)náhledem na webové
stránky SPÚ www.spucr.cz (k činnostem SPÚ výhradně v oblasti
pozemkových úprav)metodickým pokynem SPÚ pro směnu pozemků (MP
č. 2/2/1)
SPÚ i nadále dlouhodobě při převodech státního majetku
upřednostňuje třetí osoby před
oprávněnými osobami a majetek, který by měl primárně sloužit k
uspokojování oprávněných osob,
dle zákona o půdě převádí např. na obce (dokonce bezúplatně)
nebo komerční/nezemědělské
subjekty. Tato protiprávní praxe byla potvrzena v mnoha soudních
rozhodnutích. Lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, citace: „Za pochybení při
9
-
řešení vzájemných vztahů těchto předpisů ze strany Pozemkového
fondu by bylo možno pokládat,
pokud by při převodu pozemků (způsobem upravovaným v zákoně č.
95/1999 Sb.) byly
upřednostňovány převody nemovitostí na třetí osoby podle
zvláštních právních předpisů před nároky oprávněných osob dle
zákona č. 229/1991 Sb." Dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České
republiky sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu
Česká republiky sp. zn. 28 Cdo
170/2008 atd.
V rozporu se shora uvedeným principem, který SPÚ zakazuje
zvýhodňovat třetí osoby na úkor1oprávněných osob, SPÚ stále převádí
pozemky na obce; v posledním roce tak byly převedeny
pozemky státu např. na město Bělá nad Radbuzou, město Kladruby,
město Hranice, město Valašské
Meziříčí, město Děsná, Obec Milhostov, město Skalná, město
Frýdlant, město Pohořelice, město Rokycany, město Třebíč, město
Štíty, město Odry, statutární město Jihlava, statutární město
Děčín,
statutární město Plzeň atd.
Důkaz:přehledem převodních smluv uzavřených mezi SPÚ a
obcemi
c)SPÚ v důsledku manažerských chyb vedení v posledních letech
dokonce přichází na úkor
oprávněných osob o velký rozsah pozemků za přinejméně
„podivných" okolností. Příkladmo lze uvést např. kauzu pozemků v
Modravě, kde stát pochybením SPÚ (kontumačním rozsudkem) přišel o
24
hektarů státní zemědělské půdy - viz rozsudek Okresního soudu v
Klatovech sp. zn. 6 C 175/2016-67
ze dne 11. listopadu 2016. SPÚ se následně proti kontumačnímu
rozsudku dokonce ani neodvolal a
proti převodu nebrojil, přestože s převodem nesouhlasila Správa
NP Šumava a nárok obce byl zjevně
promlčen. Uvést lze rovněž směnu pozemků v hodnotě desítek
miliónů korun v Bedřichově, kde se jednalo o devět hektarů státních
zemědělských parcel - rovněž tato kauza ilustruje, jak SPÚ
upřednostňuje třetí osoby (zde podnikatele v zemědělství) před
oprávněnými osobami, neboť
uvedené pozemky byly zcela způsobilé k vypořádávání restitučních
nároků oprávněných osob dle
zákona o půdě.
Důkaz:
rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C175/2016-67 ze
dne 11. listopadu 2016
novinovým článkem z Hospodářských novin „Při obchodu s pozemky v
horách přišel stát o
desítky milionů"
novinovým článkem iDNES.cz „Pozemkový fond směnil levně horské
louky, Bedřichovským se
to nelíbí"
novinovým článkem z.Hospodářských novin „Tisíce restituentů se
nedočkají náhradní půdy,
stát ji přestane vydávat. Dostanou jen nízké odškodné"
d)Jak dále uvádí důvodová zpráva k novele zákona o půdě,
zprivatizoval stát (PF ČR/SPÚ) od
začátku 90. let celkem 660 tisíc hektarů státní zemědělské půdy,
přičemž v rámci restitučních nároků
10
-
byla oprávněným osobám dle zákona o půdě převedena z celkového
rozsahu pouze jedna osmina
celkových výměr představující zhruba 82 tisíc hektarů státní
zemědělské půdy.
V současnosti SPÚ stále hospodaří s přibližně 130 tisíci hektary
státní zemědělské půdy, ti.
1.5 násobkem výměry pozemků převedených od roku 1991 všem
oprávněným osobám dle zákona
o půdě, přičemž dle důvodové zprávy by k uspokojení restitučních
nároků všech stávajících osob
stačilo „pouhých" 10.000 hektarů, tedy méně než 10% disponibilní
výměry v příslušnosti hospodaření SPÚ.
Je tedy zcela zjevné, že stát má zemědělské půdy pro
vypořádávání restitučních nároků
oprávněných osob stále dostatek. Odnětím možnosti vydání
náhradního pozemku stát připravil stále
více než 45 tisíc oprávněných osob o jedinou možnost adekvátní
náhrady za křivdu způsobenou v
dobách totalitního komunistického režimu, čímž došlo k porušení
jejich práva vlastnit majetek (čl. 11
Listiny) a diskriminaci osob, jejichž restituční nároky formou
převodu náhradního pozemku
vypořádány nebyly, včetně porušení práva těchto osob na stejnou
ochranu vlastnického práva všech
vlastníků (oprávněných osob) zakotvené rovněž v čl. 11
Listiny.
V daném případě je zřejmé, že dlužník, kterým je stát, v
důvodové zprávě k novele zákona o
půdě tvrdil, že nemá dostatečné množství pozemků k naturální
restituci, zavedl novou a protiústavní zákonnou právní úpravu
provedenou novelou zákona o SPÚ, ale na straně druhé
disponuje dostatečným množstvím pozemků nezbytných k saturaci
restitučních nároků
oprávněných osob, které však využívá nebo hodlá využít na úkor
oprávněných osob pro jiné účely,
jako jsou komerční převody, bezúplatné převody na obce atd.
e)Kromě toho je nezbytné uvést, že tentýž stát/dlužník
oprávněných osob se prostřednictvím
jiných organizačních složek státu, např. prostřednictvím Úřadu
pro zastupování státu ve věcech
majetkových (dále jen „ÚZSVM") bez přestání zbavuje tzv.
„nepotřebného nemovitého majetku"
pořádáním veřejných nabídek majetku státu zejména pro komerční
účely/např. ÚZSVM jenom v roce
2015 prodal nemovitý majetek státu v hodnotě 1.576.578.963,- Kč,
když se jednalo celkem o 5151 nemovitých majetkových položek, viz
výroční zpráva ÚZSVM za rok 2015 (viz dále výročí zprávy
ÚZSVM za poslední tři roky).
Stát prostřednictvím ÚZSVM dále zveřejnil na svých webových
stránkách informace o tzv.
neznámých vlastnících (viz
http://www.uzsvm.čz/nedostatecne-urcite-identifikovani-vlastnici-2140-0-I85/).
ve kterém je více nežli 92 tisíc nemovitých věcí, z toho 88.000
pozemků, jejichž souhrnná
rozloha činí 22.500 hektarů (z toho 8.451 hektarů orná půda a
5.344 hektarů lesní pozemky).
Nepodaří-li se vlastníky těchto nemovitostí zjistit a uběhne-li
desetiletá lhůta podle nového
občanského zákoníku, má se za to, že nemovitost je opuštěná a
stane se vlastnictví státu. Stát tak
disponuje dalšími desítkami tisíc nemovitostí: kterými by mohly
být vypořádány restituční nároky
oprávněných osob.
11
-
V souvislosti s liknavým postupem SPÚ, ale zejména v souvislosti
s novelou zákona o půdě
IMavrhovatelka uvádí, že ÚZSVM se po vydání této novely z důvodu
zrušení §lla zákona o půdě sám
stal předmětem soudních žalob oprávněných osob na vydání
pozemků, které se nemohou domoci vydání pozemků u SPÚ a dohledaly
si odpovídající pozemky v hospodaření této jiné organizační
složky, avšak též osoby - státu a tedy stejného dlužníka, neboť
se zcela legitimně obávají, že se u SPÚ
pozemkové náhrady do 1. července 2018 pro jeho obstrukční
jednání soudní cestou nedomohou.
Pozoruhodný je zde přístup ÚZSVM, tedy jiného představitele
administrativy státu, který sám
napadá novelu zákona o půdě pro její neústavnost, jak vyplývá z
čl. V. vyjádření ÚSZVM ve věci
vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 14 C 180/2016 ze
dne 18. listopadu 2016, kdy stát prostřednictvím této své
organizační složky sám uvádí, (cit.) „...žalovaná (Česká
republika)
zejména zdůrazňuje, že zákon č. 185/2016 Sb. zakládá nerovnost
mezi skupinou oprávněných osob,
jejichž nárok se podaří uspokojit, a druhou skupinou, jejíž
nárok se uspokojit nepodaří, dále
způsobuje nerovnost mezi cenou náhradního pozemku a výší
potencionální finanční náhrady, která
je stanovena v cenách k roku 1991, dále je dotčen ústavní
princip ochrany oprávněné důvěry
občana v právo legitimního očekávání z pohledu zákazu svévole a
právní jistoty plynoucí z principu právního státu a z pohledu práva
plynoucího z dodatkového protokolu k Úmluvě chránícího I
majetkový nárok a dále lze shledat I svévoli zákonodárce při
stanovení lhůty k ukončení možnosti
uspokojení restitučních nároků formou náhradních pozemků. Lhůty
časově omezují uplatnění práva
oprávněných osob na vydání náhradních pozemků."
f)Navrhovatelka dále předkládá Ústavnímu soudu tzv. mapu majetku
státu zpracovanou
ÚZSVM, ze které vyplývá, že na stát je evidováno celkem
1.620.613 nemovitostí, přičemž rozloha
pozemků činí 1.922.601 hektarů, což představuje více nežli 24 %
rozlohy České republiky.
Za této situace, kdy stát (jak SPÚ, tak i ostatní organizační
složky státu) disponuje
dostatečným množstvím nemovitostí/náhradních pozemků byla
Parlamentem České republiky přijatá
tzv. přímá novela zákona o půdě znemožňující zcela naturální
restituci. To je za situace, kdy k saturaci
všech zbývajících restitučních nároků dostačuje převod přibližně
10.000 hektarů státní půdy ostudné
- stát disponuje skoro dvěma milióny hektarů půdy.
Z výše uvedeného je zjevné, že nemůže obstát jako důvod pro
ukončení nabídky pozemků pro
oprávněné osoby v důvodové zprávě novely zákona o půdě uvedený
nedostatek pozemků ve
vlastnictví státu. Rezervy a řešení vypořádávání restitučních
nároků by stát měl hledat v efektivnějším a lepším manažerském
řízení SPÚ, správě vlastních pozemků a nakládání s nimi a
zejména
v reformování systému veřejných nabídek pozemků. Novela zákona o
půdě tak zcela postrádá
materiální ratio.
Důkaz:účastnickým výslechem ústřední ředitelky SPÚ Ing. Svatavy
Marodové, MBA
webovými stránkami SPÚ - viz odkaz www.spucr.cz
publikací SPÚ o pozemkových úpravách
12
-
informací o množství pozemků spravovaných SPÚ ke dni 30. června
2017 (nechť si soud za
účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá u SPÚ)
přehledem veřejných nabídek pozemků SPÚ pro oprávněné osoby dle
zákona o půdě a dle
zákona o SPÚ od vzniku SPÚ (1. ledna 2013) - viz odkaz
http://spucr.cz/nabidky/prehled-
terminumapou majetku státu od ÚZSVM
výročními zprávami ÚZSVM za roky 2014, 2015 a 2016
V.
a)Založení nerovnosti mezi oprávněnými osobami
Novela zákona o půdě zakládá nerovnost mezi skupinou oprávněných
osob, jejichž nárok již
byl pozemkovou náhradou uspokojen, resp.; se do 30. června 2018
podaří uspokojit, a druhou
skupinou cca 45 tisíc osob, jejichž nárok se uspokojit
pozemkovou náhradou nepodaří, přičemž
finanční náhrada poskytovaná podle ustanovení § 16 odst. 1
zákona o půdě je zcela nedostatečná.
Navrhovatelka dále poukazuje na to, že z veřejně dostupných
informací vyplývá, že SPÚ ústy
svého mluvčího Hynka Jordána dokonce veřejně tvrdí, že zbývající
oprávněné osoby čekají zhruba na
10 tisíc hektarů státní půdy, ale rozdělí se mezi už jenom
přibližně pětina této výměry. Citace
z veřejného prohlášení SPÚ: „Zbývající restituenti čekají zhruba
na 10 tisíc hektarů půdy, ale rozdělí
se mezi ně už jen přibližně pětina."
Navrhovatelka považuje za nepřípustné vůči oprávněným osobám,
jakožto osobám
postiženým komunistickým režimem, jejichž majetek byl tímto
režimem nezákonně odňat, že
demokratický právní systém ani po dvaceti pěti letech od přijetí
restitučního zákonodárství (zákona o
půdě) nedokázal velké množství nepravostí doposud napravit. Stát
navíc prosadil přijetí právní úpravy, která oprávněným osobám
odnímá možnost naturální restituce za situace, kdy SPÚ/stát
stále
disponuje dostatečným množstvím vhodných pozemků, které lze
použít k naturální restituci. Tento objektivní právní stav navíc
doprovází subjektivní libovůle SPÚ, který veřejně prohlašuje, že
do
uvedeného data drtivou většinu oprávněných osob ani neuspokojí,
přestože to bylo právě ministerstvo zemědělství, pod které uvedený
SPÚ spadá, které novelu zákona o půdě iniciovalo a
realizovalo.
Jistě hlavním ze základních práv je právo na rovné postavení
před zákonem zakotvené včl. 1
Listiny základních práv a svobod. Je povinností právního státu
zajistit osobám ve stejném právním
postavení rovná práva a povinnosti. Nároky všech oprávněných
osob vznikly dle zákona o půdě podáním žádosti o vydání původního
pozemku v letech 1991 a 1992 a převážně vinou státu dosud
nebyly v desetitisících případů uspokojeny, 'jbuď pro neúměrně
dlouhá správní řízení o vydání
původního pozemku, nebo nedostatečně kvalitní a omezené nabídky
pozemků. V tomto právním
postavení jsou si všechny oprávněné osoby rovny a přísluší jim
stejná práva i povinnosti, která se jim
13
-
stát přijetím zákona o půdě v roce 1991 zaručil zajistit a
chránit je. Právní stát nemůže nyní libovolně
a bezdůvodně, a to ani prostřednictvím zákona, vyčlenit jednu
skupinu, jejíž nároky uspokojil, od
druhé skupiny, kterou neuspokojí. Takový případ představuje
hrubé porušení principu rovného
zacházení.
Zde lze odkázat na relevantní judikaturu, v níž Ústavní soud
zformuloval hlediska
ústavněprávního posouzení kategorie rovnosti [viz především
nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994
Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994
Sb.), sp. zn. Pl. ÚS4/95 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995
Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.),
sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.), sp. zn.
Pl. ÚS 33/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 8,
nález č. 67; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/02
(Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález
č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/03
(Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 151;
vyhlášen pod č. 584/2004 Sb.), sp. zn. PI.ÚS 47/04 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 36, nález č. 47;
vyhlášen pod č. 181/2005 Sb.)].
Při chápání ústavního principu rovnosti se zejména ztotožnil se
závěrem vyjádřeným Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn. Pl. ÚS
22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,
nález č. 11, str. 37). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost
jako kategorii relativní, jež vyžaduje
odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je
proto třeba rozumět tak, že právní
rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem
libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být
přiznáno jakékoli právo. Obsah principu rovnosti Ústavní soud tím
posunul do
oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování
subjektů a práv. Hledisko první spatřuje
ve vyloučení libovůle. Hlediskem druhým při posuzování
protiústavnosti právního předpisu
zakládajícího nerovnost je jím založené dotčení některého ze
základních práv a svobod.
Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své judikatuře interpretuje
ústavní princip rovnosti ve
smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti. Určitá zákonná
úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či
kategorii osob oproti jiným, nemůže být tudíž bez dalšího
označena za porušení principu rovnosti.
Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční
zacházení zakotví. Musí přitom dbát
o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a
rozumných důvodech (legitimní cíl
zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky kjeho dosažení
(právní výhody) existoval vztah
přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Abdulaziz, Cabales
a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177; Inze z
r. 1987, § 41).
Pokud se jedná o možné situace, lze vyjít ze dvou základních
možností, které nastanou po
nabytí účinnosti novely zákona o půdě provedené zákonem č.
185/2016 Sb.;
a) oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona o
půdě a tento byl uspokojen;
14
-
b) oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona o
půdě a tento restituční nárok
nebyl doposud uspokojen, event. o restitučním nároku oprávněné
osoby nebylo doposud ze strany SPÚ ani rozhodnuto.
Jak Navrhovatelka uvedla již shora, z vlastní důvodové zprávy k
novele zákona o půdě
vyplývá, že stát od začátku 90. let zprivatizoval celkem 660
tisíc hektarů státní zemědělské půdy,
přičemž v rámci restitučních nároků byla oprávněným osobám dle
zákona o půdě převedena z
celkového rozsahu pouze jedna osmina celkových výměr
představující zhruba 82 tisíc hektarů státní zemědělské půdy. Z
posledních prohlášení SPÚ potom plyne, že není vypořádáno stále
více nežli 45
, ítisíc oprávněných osob, ačkoliv SPÚ má státní zemědělské půdy
stále dostatek.
Dle informací IMavrhovatelky v současné době SPÚ dále eviduje
několik desítek1neskončených restitučních případů/řízení (až 100),
které byly zahájeny v letech 1991-1992, kdy
byly podány příslušné výzvy k vydání nemovitostí podle zákona o
půdě. Na tyto oprávněné osoby, ol ^ (jejichž restitučním nároku
nebylo doposud zeí strany SPÚ vůbec rozhodnuto, novela zákona o
půdě
zcela zapomněla, resp. jim přisoudila pouze možnost finanční
náhrady v cenách kroku 1991.
Restituce v jejich případech tedy nebyla skončena ani po více
nežli 26 letech, když lhůta pro rozhodnutí podle správního řádu
činila/činí šedesát dnů. V těchto konkrétních případech lze
důvodně
očekávat, že s ohledem na průtahy v restitučních řízeních,
nerovnost účastníků ve věci poskytování restitučních náhrad, může
být Česká republika v jakémkoliv soudním sporu vedeném u
Evropského
soudu pro lidská práva ve Štrasburku neúspěšná. Lze uvést
následující příklad: oprávněná osoba,
které bude doručeno rozhodnutí o nevydání pozemku, se bude
několik let podle části V. občanského
soudního řádu soudně domáhat vydání svého nevydanému pozemku,
jehož byla původním
vlastníkem. V případě, že příslušný soud rozhodne o nevydání
bývalého majetku např. v r. 2020, nezbude této oprávněné osobě
nežli získat finanční náhradu, kterou jí poskytne SPÚ ve výši
dle
cenového předpisu v cenách k roku 1991. Tato oprávněná osoba se
logicky bude další roky soudit o výši svého restitučního nároku s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017 sp.
zn.
II. ÚS 4139/16 [ÚS 2544/2017], který se týká poskytování
finančních náhrad oprávněným osobám za
nevydané pozemky. Stát tak ponese odpovědnost za nerovnost
oprávněných osob při poskytování
restitučních náhrad, za porušení legitimity očekávání ve
spravedlivé a rovné rozhodování i za průtahy
v řízeních, které nelze jakýmkoliv způsobem právně, ani morálně
omluvit.
Důkaz:sdělením SPÚ k počtu a stavu správních řízení o vydání
původního pozemku dle § 9 zákona o
půdě (nechť si soud za účelem zjištění aktuálnosti stavu vyžádá
u SPÚ)
b)
Nepřípustná retroaktivita novely zákona o půdě
Novela zákona o půdě tak působí i zpětně, neboť zasahuje do
právního nároku oprávněných
osob na vydání náhradního pozemku dle ustanovení § 11a zákona o
půdě (resp. ustanovení § 11 odst.
2 předchozího znění zákona b půdě) vzniklého před jeho
účinností, který dokonce zcela ruší bez
adekvátní náhrady. Jedná se tak o nepřípustný případ přímé
retroaktivity. Součástí principu právní
15
-
jistoty a ochrany důvěry občanů v právo pak je totiž také
nepřípustnost retroaktivity a retroaktivního výkladu právních
norem, jak ostatně zdůraznil Ústavní soud již ve svém
historickém
nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94: „Ke znakům právního státu
neoddělitelně patří princip právní jistoty a
ochrany důvěry občanů v právo. Tento postup zahrnuje zákaz
retroaktivity právních norem, resp.
jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v
důvěře v nějaký zákon, nemá být v této
své důvěře zklamán. Z tohoto pohledu nelze aplikaci práva, která
de facto rozděluje oprávněné
osoby na dvě kategorie (tj. na ty, o jejichž nárocích bylo
rozhodnuto do rozdělení společného státu,
a na ty, o jejichž nárocích, uplatněných do 31. 12. 1992, bylo
rozhodnuto až po 1. 1. 1993),
považovat za ústavně konformní.".
c)Svévolné porušení legitimního očekávání oprávněných osob
státem
Nepřípustnost zpětné účinnosti právních norem je tak zdůvodněna
požadavkem právní jistoty
fyzických a právnických osob a ochranou jejich legitimního
očekávání. V případě vztahů založených
na nadřízenosti a podřízenosti, tedy vztahů mezi subjektem
soukromého práva a orgánů státní moci,
působí legitimní očekávání jako základní právo.
SPÚ je při rozhodování o vydání původního odňatého pozemku dle
ustanovení § 9 zákona oipůdě vůči oprávněným osobám nepochybně ve
vrchnostenském postavení, neboť autoritativně
rozhoduje o vzniku jejich nároku na vydání náhradního pozemku
dle ustanovení § 11a, resp.
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě (v případě nevydání
původního pozemku). Nicméně novela
zákona o půdě oprávněným osobám v rozporu s tímto základním
právem odnímá možnost tento
nárok vůbec nabýt (u dosud neskončených správních řízení dle
ustanovení § 9 zákona o půdě) anebo tento nárok řádně nabytý na
základě pravomocného správního rozhodnutí SPÚ (pozemkového
úřadu)
o nevydání původního pozemku dle ustanovení § 11a, resp.
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě,
vůbec uplatnit. K tomu je nutné poznamenat, že legitimní
očekávání získání náhradního pozemku je
v těchto případech zesílené dobrou vírou ve správnost tohoto
rozhodnutí orgánu veřejné správy,
které v poučení výslovně uvádí, že. jím vzniká oprávněné osobě
subjektivní právo na vydání
náhradního pozemku vůči státu.
Oprávněné osoby již v letech 1991 a 1992 řádně postupovaly podle
zákona o půdě právě za
tím účelem, aby v případě nevydání jejich komunistickým režimem
odňatého pozemku, dosáhly
možnosti pozemkové náhrady. Podaly žádosti v zákonných lhůtách,
prošly poměrně složitým
správním řízením za dokládání množství historických dokumentů a
skutečností ohledně jejich
restituce, a zcela po právu spoléhaly na státní moc, že jejich
subjektivní právo na restituční
náhradu jejich majetku ochrání.
Svévolné odnětí možnosti nabýt nemovitý majetek jako restituční
náhradu novelou zákona o
půdě k 1. červenci 2018 v rozporu s tímto očekáváním oprávněných
osob je naprosto nepřípustné a
narušuje základní právo oprávněných osob na nabytí nemovitého
majetku, jež je chráněno i Dodatkovým protokolem k Úmluvě. Zde lze
odkázat na relevantní judikaturu ESLP např.:
16
-
Smluvní státy disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o
možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých
vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové
kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou
či. 1 Protokolu č. 1. Pokud ovšem smluvní stát, poté, co
ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu
umožňující
celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za
předchozího režimu, lze takovou
legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému
právu chráněnému čl. 1
Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční
podmínky. Stejný princip lze aplikovat
ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v
zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zákony
zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1 -
např. Broniowski proti Polsku, rozsudek ESLP ze dne 19. prosince
2002, stížnost č. 31443/96;
ESLP ve svých rozhodnutích zdůraznil, že opatření zasahující do
práva na ochranu vlastnictví
musí dbát „spravedlivé rovnováhy" mezi požadavky veřejného zájmu
společnosti a imperativy
ochrany základních práv jednotlivce, musí zde existovat rozumný
poměr přiměřenosti mezi
použitými prostředky a sledovaným cílem všech opatření učiněných
státem, včetně těch
zbavujících jednotlivce majetku - např. Pressos Comapnia Naviera
S. A. a další proti Belgii či Bývalý řecký král a další proti
Řecku;
k určení, zdali sporné opatření respektuje zamýšlenou
„spravedlivou rovnováhu", zejména
zdali stěžovatele nezatěžuje nepřiměřeným břemenem, je namístě
podle ESLP přihlédnout
ke způsobům odškodnění, které vnitrostátní právní úprava
předpokládá, v tomto ohledu
ESLP uvedl, že bez platby v rozumném poměru k hodnotě
nemovitosti zakládá obecně zbavení majetku nadměrný zásah do
vlastnictví - viz obdobně rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 18. července 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 [ÚS
2544/2017];
podle ESLP lze pod pojem „majetek" zahrnout jak existující
majetek, tak majetkové
hodnoty, včetně pohledávek, o nichž může poškozený tvrdit, že má
přinejmenším
„legitimní naději" na získání skutečného vlastnického práva -
viz Kopecký proti Slovensku;
judikatura ESLP dále také stanoví, že pokud má dotčený majetkový
zájem povahu pohledávky
(restituční pohledávky), lze jej za majetkovou hodnotu považovat
tehdy, má-li dostatečný
základ ve vnitrostátním právu, ti. ie-li např. potvrzován
ustálenou judikaturou soudů tak, jak se zcela běžně děje i v České
republice v případě žalob oprávněných osob dle zákona o
půdě proti SPÚ - viz desítky až stovky soudních rozhodnutí,
citované i v tomto návrhu, za
všechny lze uvést např. rozhodnutí. Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 31 Cdo
3767/2009 anebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 28 Cdo 2597/2015.
VI.Libovůle zákonodárce při stanoveníidata účinnosti přímé
novely zákona o půdě
Předmětná novela zákona o půdě představuje rovněž svévoli
zákonodárce při stanovení lhůty
k ukončení možnosti uspokojení restitučních nároků formou
náhradních pozemků, a to i ve vztahu
17
-
k oprávněným osobám, které svoje restituční nároky vůči státu
uplatňují v rámci probíhajících cca
2000 soudních řízení.
Zákonodárce se při stanovení dne účinnosti zrušení ustanovení §
11a zákona o půdě (1.
července 2018) vůbec nezabýval otázkou, jaký bude k tomuto dni
stav nároků oprávněných osob na
vydání náhradního pozemku dle citovaného ustanovení, který již
vznikl, anebo který může dle zákona
vzniknout na základě žádosti (o vydání původního pozemku dle
ustanovení § 9 zákona o půdě) ve
stovce správních řízení zahájených již v roce 1991.
Je přitom zřejmé a SPÚ to sám prohlašuje, že do tohoto dne
nebude vypořádáno pro
nekvalitní a neefektivní nabídku náhradních pozemků 80 %
restitučních nároků současných
oprávněných osob. Dále je zjevné, že nebudou dokončena ani stále
probíhající správní řízení dle
ustanovení § 9 zákona o půdě, neboť je stát nebyl schopen
dokončit ani za čtvrtstoletí a zejména nebude s pravděpodobností
hraničící jistotou ukončeno téměř 2000 soudních sporů, které vede
SPÚ
s oprávněnými osobami, a to i díky neustálým procesním
obstrukcím ze strany SPÚ, jejichž zjevným
účelem je oddálení soudních rozhodnutí za horizont 1. července
2018. Zrušením ustanovení § 11a
zákona o půdě napadenou novelou k tomuto datu by rovněž zcela
nepřípustně došlo k faktické legalizaci těchto procesních
obstrukčních praktik SPÚ.
Jak již Ústavní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích,
principu právního státu je
imanentní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle
orgány veřejné moci. Princip
předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu
podstatným způsobem souvisí s
principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné
důvěry občanů v právo. Z charakteru
právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý
může spolehnout na to, že mu státní
moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v
jejich uplatnění bránit. Datum
účinnosti zrušení ustanovení § 11a zákona o půdě však bylo
stanoveno novelou zákona o půdě zcela libovolně, bez hlubšího
rozmyslu a bez exekutivní přípravy této změny (SPÚ jak je uvedeno
výše
dokonce sám veřejně prohlašuje, že do tohoto data 80 %
restitučních nároků nevypořádá) a bez
ohledu na spoléhání se oprávněných osob na řádné projednání
jejich věci a rozhodnutí o jejich
nároku dle dosavadních právních předpisů, jakož i bez ohledu na
jejich rozličné právní postavení a
stav vyřizování jejich věci.
Tisícům oprávněných osob, aktivně dbajícím svých práv a
jednajícím tak v souladu se
zásadou vigilantibus iura scripta šunt, ať již účastí ve
veřejných nabídkách pozemků, ve správním
řízení podle ustanovení § 9 zákona o půdě nebo v neposlední řadě
soudní cestou ve stovkách
případů žalob na vydání náhradního pozemku dle § 11a zákona o
půdě, je tak novelou zákona o
půdě státem svévolně v této realizaci práv bráněno, což je v
přímém rozporu s uvedeným
principem právního státu - legitimní důvěry oprávněné osoby v
řádný výkon státní moci chránící
její subjektivní práva a nebránící jí je řádně uplatňovat.
Ústavní soud vyslovil zásadní právní názor vymezující rozsah
přezkumu zákonných ustanovení
zakotvujících lhůty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 Sb. tak, že
„.... Lhůta sama nemůže být
protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní
okolnosti.", přičemž tyto okolnosti čili
18
-
hlediska kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní
judikatury shrnul a jasně vymezil již ve svém nálezu sp. zn Pl. ÚS
6/2005 ze dne 13. prosince 2005 takto:
1. nepřiměřenost (dispróporcionalita) lhůty ve vztahu k ní
časově omezené možnosti uplatnění
ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému
časovému úseku omezení
subjektivního práva. Necelé dva roky dlouhá lhůta stanovené
novelou zákona o půdě pro
zánik §lla citovaného zákona je naprosto nepřiměřená zejména z
hlediska 2.000 probíhajících soudních sporů, které vedou oprávněné
osoby s SPÚ a ve kterých uplatňují
konkrétní nárok o pozemek, neboť je jisté, že v této lhůtě
nebudou tyto spory dokončeny.
Tato lhůta je rovněž nepřiměřená pro aktivní uplatnění práva
oprávněných osob ve veřejných nabídkách pozemků, neboť sám SPÚ jako
administrátor těchto soutěží oficiálně prohlašuje,
že v této lhůtě uspokojí pouze 20 % zájemců. Tato lhůta je dále
ve zjevné disproporci ke lhůtě
desetileté pro uplatnění nároku na finanční náhradu dle § 16
odst. 1 zákona o půdě, kteréžto
ustanovení navíc obsahuje tříletou pariční lhůtu.
2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty. Novela zákona o půdě
není ústavně konformní vůči oprávněným osobám (i) uplatňujícím svůj
nárok ve správním řízení před SPÚ dle § 9 zákona o
půdě na vydání původního pozemku (zhruba sto osob), a dále (ii)
vůči oprávněným osobám
aktivně se domáhajícím práva na vydání konkrétního pozemku, kdy
např. k rozhodnutí o
jejich nároku dojde např. 2. července 2018 a tato oprávněná
osoba tak o pouhý jediný den
ztratí tímto svévolným zásahem státu svůj nárok, resp. jí v
rozporu svíce než čtvrtstoletí
trvajícím legitimním očekáváním ani nevznikne. Přičemž novela
zákona o půdě neobsahuje
pro tyto případy žádné přechodné ustanovení - viz níže v
textu.
3. Ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů. K
tomuto hledisku viz výše
v textu část V. a).
VII.
Absence přechodných ustanovení novely zákona o půdě
Předmětná novela neobsahuje žádná přechodná ustanovení ve vztahu
k oprávněným osobám v různých právních postaveních (s výjimkou
zlomku oprávněných osob (20 % dle prohlášení SPÚ),
které do 1. července 2018 uspějí ve veřejných nabídkách
pozemků), jedná se o ohromující množství
45 tisíc oprávněných osob, které doposud žádnou nebo úplnou
náhradu neobdržely, ačkoli jsou
k jejímu vydání oprávněny podle ustanovení § 11a (původně
ustanovení § 11 odst. 2) zákona o půdě
pravomocnými (před 1. červencem 2018) rozhodnutími SPÚ o
nevydání původního pozemku, a
stovkám oprávněných osob, které se soudí s SPÚ o vydání
náhradního pozemku pro liknavý přístup
SPÚ, v různých stupních soudního řízení, tj. nijak nezohledňuje
společenské a finanční dopady této
novely, výši finančních nákladů nezbytných na dokončení
probíhajících soudních sporů, včetně otázky
náhrad škod vůči státu, kterou neúspěšné oprávněné osoby vůči
státu pravděpodobně vznesou.
19
-
Novela zákona o půdě ani neobsahuje přechodná ustanovení
týkající se právního postavení
skupiny cca stovky oprávněných osob, které požádaly dle
ustanovení § 9 zákona o půdě o vydání
původního pozemku v roce 1991 a doposud o jejich žádostech
nebylo ani po neuvěřitelně dlouhé
době celého čtvrtstoletí rozhodnuto.
Navrhovatelka tímto poukazuje na další vadu novely zákona o
půdě, a to chybějící přechodnái
ustanovení. Zákonodárce opomněl stanovit právní režim těchto
případů po 30. červnu 2018. To je za situace, kdy SPÚ vede s
oprávněnými osobami více než 2000 soudních sporů a cca 100
správních
řízení není stále dokončeno, alarmující stav. Většina
oprávněných osob přitom pro procesní obstrukce ze strany SPÚ vede
tyto soudní spory se státem více nežli pět let. Současný právní
stav je
tak zcela nevyhovující, neboť neexistuje hmotněprávní podklad,
jak tyto oprávněné osoby dle zákona
o půdě, budou-li v soudních řízeních po nabytí účinnosti novely
zákona o půdě úspěšné, naturálně uspokojit. Odpověď na shorá
nastíněný právní problém nemá SPÚ, Ministerstvo zemědělství,
ani
soudy, které se touto otázkou budou nutně odl 1. července 2018
zabývat.
Navrhovatelka tedy má za to, že absence přechodných ustanovení,
k již probíhajícím soudním řízením byla hrubou chybou předkladatele
návrhu novely zákona o SPÚ a nevyřešením této otázky
ani v rámci legislativního procesu tak byl porušen princip
právní jistoty oprávněných osob dle zákona o půdě, které vedou
soudní spory s SPÚ. Není tedy vůbec zřejmé, zdali se po 30. červnu
2018 dokončí
zahájená soudní řízení podle dosavadní právní úpravy, tj. bude
možné dokončit převod náhradních
pozemků v případě úspěchu oprávněných osob v soudních řízeních.
Závěrem k tomuto bodu je nezbytné uvést, že SPÚ si byl tohoto
problému vědom, v důvodové zprávě toto zmiňuje, ačkoliv sám
žádné přechodné ustanovení do předmětné novely nezařadil,
zatímco v případě žádostí o převod
funkčních celků, tak naopak učinil. Tento případ se přitom týká
marginální skupiny oprávněných osob,
a to nikoliv přímých nároků původních oprávněných osob nebo
jejich dědiců, ale odvozeného
majetku (nepůvodních nemovitostí sousedících s jinou
nemovitostí) a spíše postupníků restitučních
nároků. Zákonodárce tak tuto skupinu neoprávněně a bezdůvodně
upřednostnil oproti ostatním
oprávněným osobám, pro něž naopak právní režim již vzniklých
nároků na vydání náhradního
pozemku od 1. července 2018 neupravil vůbec a uvrhl je tak do
stavu právní nejistoty.
Mezi základní principy právního státu patří princip
předvídatelnosti zákona, princip jeho
srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Princip právního státu
se váže na formální charakteristiky,
které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat,
aby je jednotlivci mohli vzít v
potaz při určování svého budoucího jednání. Výše uvedeným
opominutím přechodných ustanovení pro nároky oprávněných osob na
vydání náhradního pozemku vzniklých před 1. červencem 2018
však zákonodárce tyto principy hrubě porušil. Desetitisíce
oprávněných osob s nevypořádanými
restitučními nároky se přijetím novely zákona o půdě ocitly ve
stavu právní nejistoty, neboť
naprosto nemohou předvídat pro nesrozumitelnost novely zákona o
půdě, jaké bude jejich právní
postavení od 1. července 2018.
20
-
VIN.Nerovnost mezi cenou náhradního pozemku a výši potenciální
finanční náhrady
a souvislost s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze
dne 18. července 2017
Je zcela jistě nesporné, že úřední finanční náhrada nabízená
oprávněným osobám od 1.
července 2018 jako jediná možnost náhrady dle novely zákona o
půdě ie naprosto nedostatečná. když je stanovena v úředních cenách
platných ke dni 24. června 1991, což potvrdil i Ústavní soud ve
svém nálezu sp. zn. III. ÚS 130/14 ze dne 13. srpna 2015 ve věci
analogických finančních náhrad dle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z tohoto
rozhodnutí Ústavního soudu
vyplývá, že nelze poskytovat finanční náhradu za odňaté
nemovitosti podle cenových předpisů
platných ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991,
finanční náhrada by měla být
poskytnuta v rozumné výši.
Zejména však v recentním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
4139/16 ze dne 18.
července 2017 bylo ze strany Ústavního soudu /II. senátem
Ústavního soudu jednoznačně
konstatováno, že finanční náhrada za pozemky, které nelze
oprávněné osobě dle zákona o půdě
vydat, má být s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a
rozumná s tím, že jinak by došlo
k dotčení práva oprávněných osob vlastnit majetek i jejich práva
na soudní ochranu.
Nicméně novela zákpna o půdě toto zcela nevyhovující dosavadní
ustanovení o výši
finanční náhrady (ustanovení § 28a zákona o půdě) ponechává
stále naprosto beze změny. Ani po vyhlášení nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 4139/16 tak není patrné, že by mělo dojít k
nápravě
a upravení výše poskytování finanční náhrady v praxi ze strany
SPÚ, aby byla přiměřená, a to
z následujících důvodů (viz níže).
Pariční lhůta pro plnění finanční náhrady je dle ustanovení § 16
odst. 1 zákona o půdě
stanovena jako tříletá od podání žádosti oprávněné osoby o její
vyplacení. Z dosavadního obecně nepříznivého a v řadě případů
liknavého přístupu PF ČR, resp. SPÚ, k vyřizování restitučních
nároků,
jak bylo uvedeno výše v tomto návrhu, je zřejmé, že SPÚ tuto
pariční lhůtu zcela využije a oprávněné
osoby ponechá další tři roky čekat, přičemž lze rovněž
předpokládat, že přiměřenou náhradu
nevyplatí a bude trvat na vyplacení dosavadní „úředně" stanovené
a zcela nedostatečné finanční
náhrady dle ustanovení § 28a zákona o půdě.
SPÚ oprávněným osobám totiž na svých veřejných webových
stránkách sdělil k nálezu sp. zn.
II. ÚS 4139/16 stanovisko, že (cit.) „...není možné říci, zdali
vůbec ke konkrétním změnám v oblasti
stanovování výše náhrad dojde..." a dále v článku v
Hospodářských novinách ze dne 6. října 2017
nazvaném „Stát se stále nevyrovnal s 45 tisíci oprávněných osob.
Nemáme půdu, tvrdí pozemkový úřad, loni přitom prodal skoro tisíc
hektarů" uvedl tiskový mluvčí SPÚ Hynek Jordánek k uvedenému
nálezu, že (cit.) "...Ten (Ústavnísoud) zaujal stanovisko ke
konkrétnímu případu, kdy celou věc vrátil
k soudu nižší instance ke stanovení přiměřené náhrady. Přestože
Ústavní soud mohl příslušné
ustanovení zákona zrušit, neučinil tak. Proto SPÚ prozatím dále
postupuje dle platné právní
úpravy,".
21
-
Vzhledem k těmto prohlášením svědčícímu o neochotě SPÚ řešit
praktické dopady nálezu,
nebo neochotě ho dokonce'respektovat!, i vzhledem ktomu jak již
bylo uvedeno, že SPÚ nijak
nerespektuje relevantní judikaturu dovolacího soudu ohledně
oceňování odňatých nemovitostí
oprávněných osob dle zákona o půdě, ani relevantní judikaturu
vyšších soudů týkající se zákazu
zvýhodňování třetích osob na úkor osob oprávněných osob dle
zákona o půdě, ani nijak řádně neplní
další povinnosti, které mu jsou ze zákona uloženy (tzn.
nepřevádí náhradní pozemky oprávněným
osobám v dostatečném množství), lze skutečně důvodně
předpokládat, že ani v tomto případě se v praxi u SPÚ ničeho
nezmění a SPÚ bude dále oprávněným osobám bránit dosáhnout
odpovídající
finanční náhrady za pozemky v minulosti odňaté, aniž by
respektoval a v praxi aplikoval nález sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne
18. července 2017.
Desetitisíce oprávněných osob by tak zůstaly odkázány na složitá
soudní řízení o vyplacení
přiměřené finanční náhrady, která si však v drtivé většině pro
nedostatek právního vzdělání a
finančních prostředků pro zajištění specializovaného právního
zastoupení nemohou dovolit. I
v případě, pokud by tato soudní řízení oprávněné osoby po 1.
červenci 2018 zahájily, vzhledem
k průměrným délkám soudních řízení v restitučních věcech a
pokročilému věku většiny oprávněných
osob z nich by se s největší pravděpodobností těchto
spravedlivých finančních náhrad ani nedožily.
Důkaz:informací z webových stránek SPÚ
http://archiv.
ihned.cz/cl-65901860-naprava-kri\/cl-nikoli-restituce-za-zabavenou-puclu-jeste-
ani-zdaleka-neskoncily-rika-advokat-petr-meduna
Ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze
dne 18. července 2017 a
zrušením pozemkové náhrady dle ustanovení § 11a novelou zákona o
půdě je nezbytné poukázat
na významný finanční aspekt. Oproti bezúplatným převodům
náhradních pozemků, kterých má
stát pro restituční účely dostatek a jejichž převody
nepředstavují přímou finanční zátěž pro státní
rozpočet, představuje vyplácení finanční náhrady okamžitou
finanční potřebu státu.
Dle důvodové zprávy k novele zákona o půdě je doposud
nevypořádaných restitučních
nároků celkem 558.040.618,44 Kč. Toto číslo však představuje
pouze nedostatečnou „úřední
náhradu" v cenách roku 1991 ve smyslu ustanovení § 28a zákona o
půdě. Pokud by skutečně mělo dojít pouze k vyplácení přiměřené
finanční náhrady dle nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18.
července 2017 jako jediné možnosti náhrady po zrušení pozemkové
náhrady novelou zákona o
půdě od 1. července 2018, byla by celková finanční částka k
vyplacení oprávněným osobám
několikanásobná až astronomická se zásadním dopadem na státní
rozpočet v řádech nejméně
desítek miliard Kč!
Je rovněž nutné znovu uvést, že SPÚ eviduje velké množství
restitučních nároků oprávněných
osob nesprávně, tj. několikanásobně je podhodnocuje, neboť
oceňuje původní odňaté pozemky
oprávněných osob jako zemědělské, přestože je má správně
oceňovat jako pozemky určené pro
stavbu dle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.,; I
přičemž v těchto oceněních může být rozdíl až 100 násobný. Stav
od 1. července 2018, kdy by mělo
22
-
docházet k vyplácení pouze přiměřených finančních náhrad bez
možnosti pozemkových náhrad, je
tak z hlediska veřejných financí zcela neúnosný až ohrožující
řádný chod státu a jeho financování.
Vyplácení pouze peněžité náhrady je navíc v rozporu s původním
účelem zákona o půdě a
důvody jeho přijetí. Jedná se o náhradu čistě subsidiární ve
vztahu k náhradě pozemkové. Jak Ústavní soud již konstatoval ve
svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 tuto
skutečnost lze potvrdit obsahem vystoupení společného zpravodaje
výborů Sněmovny lidu
Federálního shromáždění poslance Václava Bendy při projednávání
návrhu zákona o mimosoudních rehabilitacích na společné schůzi
Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR
dne 19. února 1991, jenž v této souvislosti konstatoval: „My,
poslanci, z většiny výborů i z iniciativní
skupiny, která na návrzích pracovala, jsme v zásadě podporovali
naturální restituce všude, kde je to
možné, ale nechtěli jsme v nějakém širokém rozsahu zavádět
finanční nebo dokonce, jak bylo
v původních návrzích, peněžní restituce.". Obdobně i u zákona o
půdě byl jeho navrhovatel v otázce
funkce finanční náhrady veden stejnou intencí. Princip priority
naturální restituce před finanční
kompenzací měl u obou z uvedených restitučních zákonů za
následek konstrukci, dle níž finanční
náhrada neplnila účel hodnotového ekvivalentu za nevydanou věc,
resp. pozemek, a měla toliko
symbolickou satisfakční funkci. Tato konstrukce vycházela z
ekonomiky limitovaných možností státu
po roce 1989 formou finančních náhrad zmirňovat některé křivdy
způsobené komunistickým
režimem. Z těchto důvodů nemůže obstát konstrukce dle novely
zákona o půdě, aby po 1. červenci
2018 finanční náhrada zůstala jedinou formou náhrady.
IX.Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [226/2005 USn.l ze
dne 13. prosince 2005 ve světle
novely zákona o půdě provedené zákonem č. 185/2016 Sb.
a)Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 [226/2005 USn.j
došlo ke zrušení ustanovení §
13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a
čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud
se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě,
ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, a to dnem
vyhlášení tohoto nálezu.
Dle názoru tehdejších navrhovatelů předmětná novela zákona o
půdě provedená zákonem č.
253/2003 Sb. výrazně zasáhla do vykonávací fáze restitučního
procesu, zhoršila postavení
oprávněných osob - věřitelů státu - ve srovnání s ostatními
fyzickými a právnickými osobami v
postavení věřitelů státu, jakož i ve vztahu k několika desítkám
tisíců oprávněných osob, které se již v
minulosti v té či oné formě uspokojení svých nároků domohly, v
čemž tehdejší navrhovatelé
spatřovali porušení jednoho ze základních principů právního
státu, a to principu právní jistoty a důvěry v právo, jak plyne z
čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i zásady rovnosti dle čl. 1
Listiny.
PF ČR, tj. právní předchůdce SPÚ, ještě před přijetím zákona č.
253/2003 Sb. postupoval
nesprávně při hospodaření sej svěřeným majetkem státu a rovněž
postupoval nesprávně i při plnění
závazků vyplývajících z restitučních zákonů.
23
-
Při uplatnění práva na bezúplatný převod jiného pozemku byly
oprávněné osoby odkázány pouze na nabídku PF ČR, která byla v
souvislosti s prodejem státní půdy značně omezena.
PF ČR převáděl pozemky na jiné subjekty, které neměly podle
zákona o půdě status
oprávněné osoby, a upřednostňoval prodej státní půdy před
vypořádáním nároků oprávněných osob
v rámci restitucí.
K datu 31. prosince 2003 nebylo stále ještě vypořádáno nejméně
39 % všech restitučních
nároků o celkovém objemu 2 660,6 miliónu Kč.
Tehdejší navrhovatelé dále poukazovali na nerovnost mezi
skupinou oprávněných osob,
jejichž nárok se podaří uspokojit, a druhou skupinou, jejíž
nárok se uspokojit nepodaří, a to i v
případech objektivních potíží nezaviněných ani dlužníkem
(státem) ani věřitelem (oprávněnou
osobou). Poukázali dále na to, že z ústavního1 principu rovnosti
vyplývá, že stát jako dlužník rovněž
nesmí mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž
existence byla potvrzena rozhodnutím
orgánu veřejné moci. Změna, kterou přinesla novelizace zákona č.
229/1991 Sb. provedená
ustanoveními čl. V a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., dle
tehdejších navrhovatelů výrazně zhoršila
postavení osob, jimž vznikl nárok na bezúplatný převod jiného
pozemku - věřitelů, a bezdůvodně
zvýhodnila stát jakožto dlužníka, a to tím, že časově omezila
jeho povinnost k plnění bez ohledu na
to, zda svoji povinnost stát nesplnil v důsledku své nečinnosti
nebo nesprávného fungování orgánů,
které plněním svých úkolů pověřil.
Napadená ustanovení nutně rozdělovala oprávněné osoby, jimž byl
přiznán nárok na
bezúplatný převod půdy, do dvou skupin, a to na skupinu těch,
jejichž nárok bude v zákonem
stanovené lhůtě uspokojen, a těch, kteří v konečné lhůtě
uspokojení svých nároků nedosáhnou.
Přitom dle tehdejších navrhovatelů své zařazení do té či oné
skupiny nebudou oprávněné osoby
schopny přímo ovlivnit, pročež stát tak bude zacházet s
jednotlivými občany nacházejícími se ve
stejném postavení rozdílným způsobem, aniž by byly tyto rozdíly
nějak objektivně odůvodnitelné.
Uvedený postup, dle tehdejších navrhovatelů, vykazoval znaky
svévole, byl porušením ústavních
principů rovnosti a právního státu, zejména pak principu
předvídatelnosti zákona, jeho
srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.
Napadená ustanovení zákona o půdě pak dle tehdejších zákonodárců
odnímala legitimní očekávání vydání majetku, jež je chráněno i
Dodatkovým protokolem k Úmluvě a nahrazovalo je
finančním plněním v cenách k 24. červnu 1991, tedy v cenách,
které neodpovídaly ani cenám, dle
nichž by bylo možno tento majetek vyvlastnit, pročež tedy nešlo
ani o vyvlastnění za náhradu, ale o
odnětí majetku a jeho nahrazení zcela nepřiměřenou finanční
náhradou. Ustanovení § 13 odst. 6 a 7
zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. tak dle tehdejších
navrhovatelů představovalo i dotčení
práv plynoucích z protokolu k Úmluvě.
Zejména zvýše uvedených důvodů předložila tehdejší skupina 24
senátorů Senátu a 57 poslanců Sněmovny Ústavnímu soudu svůj návrh
na zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o
24
-
půdě, a ustanovení čl. VI. části třetí zákona č. 253/2003 Sb.,
kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb.,
o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o
Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z
převodu nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé
další zákony.
b)Od vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05
[226/2005 USn.j ze dne 13. prosince
2005 uplynulo více nežli deset let, Navrhovatelka však má za to,
že důvody, které tehdejší
navrhovatele k podání návrhu vedli, jsou do značné míry shodné
se současným právním stavem:
1. v daném případě je zcela zjevné, že novela zákona o půdě,
zcela zásadně zasahuje do celého
restitučního procesu, zhoršuje postavení oprávněných
osob/věřitelů státu ve srovnání s
ostatními fyzickými a právnickými osobami v postavení věřitelů
státu, jakož i ve vztahu
k oprávněným osobám, které měly to „štěstí" a jejichž restituční
nároky byly alespoň částečně ze strany SPÚ naturálně uspokojeny;
shora uvedeným postupem tedy dochází
k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo, jak plyne z
čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i
zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny;
2. Navrhovatelka shora Ústavnímu soudu doložila, že i právní
nástupce PF ČR, tj. SPÚ, stále
nesprávně hospodaří se svěřeným majetkem a nesprávně postupuje
při plnění závazků vyplývajících z restitučních zákonů; tyto
postupy SPÚ vyplývají zvláštní důvodové zprávy
k novele zákona, zvláštních vyjádření představitelů SPÚ (např.
zvláštního tiskového
prohlášení SPÚ, z něhož plyne, že do data 1. července 2018
celých 80 % ze zbývajících
restitučních nároků oprávněných osob nebude již uspokojeno,
neboť do té doby SPÚ
oprávněným osobám nenabídne dostatečný počet náhradních pozemků,
ačkoliv SPÚ má
náhradních pozemků dostatečné množství), dále bylo doloženo, že
SPÚ dokonce dlouhodobě
nerespektuje rozhodovací praxi vyšších soudů ve vztahu k
oprávněným osobám dle zákona o
půdě, u velkého množství oprávněných osob eviduje restituční
nároky v několikanásobně
podhodnocené výši apod.;
3. při uplatnění práva na bezúplatný převod jiného pozemku jsou
oprávněné osoby stále odkazovány, pouze na nabídku SPÚ, která je
stejně jako kdysi zcela nevyhovující a
nedostatečná;
4. SPÚ stejně jako PF ČR stále převádí pozemky na jiné subjekty
nežli na oprávněné osoby,
upřednostňuje prodeje státní zemědělské půdy před vypořádáváním
ná