Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich (žil v letech 1773–1859) byl hlavní postavou vídeňského kongresu (1. 10. 1814 až 9. 6. 1815) a vůdčí osobností evropské politiky do roku 1848. Díky svému diplomatickému nadání dopomohl rakouskému císařství k prvořadému postavení v ponapoleonské Evropě, ačkoliv předtím šla jeho armáda od porážky k porážce. Sám si svůj význam dobře uvědomoval, v jednom z dopisů tehdy napsal: „Svět veškerou tíhou spočívá na mých ramenou.“ ► Najděte ve školním atlasu světa, kde přesně leží ostrov Elba. 22. Evropa po vídeňském kongresu (1815-1848) V září 1814 se ve Vídni sešli zástupci téměř všech evropských států, aby jednali o budoucím uspořádání kontinentu po napoleonských válkách. Hlavním iniciátorem mezinárodního kongresu byl ministr zahraničních věcí a pozdější rakouský kancléř kníže Klemens Metternich. Do habsburské metropole na Dunaji se sjelo velké množství státníků a diplomatů, hlavní slovo v jednání i na podobu konečných výsledků měli ale jen zástupci čtyř zemí („výbor čtyř“) – vítězů nad napoleonskou Francií – Rakouska, Ruska, Pruska a Velká Británie. Jak ukazuje tato dobová karikatura, tak setkání monarchů a diplomatů ve Vídni nebylo pouze jednáním politiků – denně se pro účastníky kongresu pořádaly plesy (odtud pochází i označení „tančící kongres“), divadelní představení, lovy a výlety. Který slavný hudební skladatel byl autorem tehdy populárních vídeňských valčíků? Diplomatická jednání ve Vídni však nebyla vůbec jednoduchá, komplikovalo je to, že každá ze stran na ně přišla s vlastní představou budoucího uspořádání Evropy a urputně se bránila posílení dřívějších spojenců. Sporů mezi velmocemi sdruženými ve „výboru čtyř“ i nestabilní situace ve Francii po návratu Bourbonů (Ludvík XVIII.) se pokusil využít sesazený císař Napoleon I. a znovu se dostat k moci. Útěk excísaře Napoleona I. z ostrova Elba se stal hlavní událostí nejen pro účastníky vídeňského kongresu, ale i pro evropské veřejné mínění, které bylo o něm informováno prostřednictvím tisku. Přeložte s pomocí anglicko-českého slovníčku, o čem tehdy na své titulní stránce psal list „Le Monitor Universal“ (přeloženo z francouzštiny do anglického jazyka): - 10 March: The Corsican ogre has just landed in Golfe-Juan - 11 March: The tiger has arrived to Gap - 12 March: The monster has slept in Grenoble - 13 March: The tyran has crossed Lyon - 18 March: The usurpator has been seen sixty leagues from Paris - 19 March: Bonaparte strides along but he will never enter Paris - 20 March: Napoléon will be tomorrow below our city walls - 21 March: The Emperor has reached Fontainebleau - 22 March: His Imperial and Royal Majesty entered yesterday His castle of Tuileries among his lawful subjects. Diskutujte ve skupině, jakou roli v informování o určitých událostech hrají i dnes sdělovací prostředky, co všechno ovlivňuje to, jakým způsobem a o čem informují atd.
7
Embed
22. Evropa po vídeňském kongresu (1815-1848)new.truhla.cz/gymnazium/wp-content/uploads/22.-Evropa_po_VK.pdf · 22. Evropa po vídeňském kongresu (1815-1848) V září 1814 se
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
Klemens Wenzel Nepomuk
Lothar kníže Metternich (žil
v letech 1773–1859) byl hlavní
postavou vídeňského kongresu
(1. 10. 1814 až 9. 6. 1815) a
vůdčí osobností evropské
politiky do roku 1848. Díky
svému diplomatickému nadání
dopomohl rakouskému
císařství k prvořadému
postavení v ponapoleonské
Evropě, ačkoliv předtím šla
jeho armáda od porážky
k porážce. Sám si svůj význam
dobře uvědomoval, v jednom
z dopisů tehdy napsal: „Svět
veškerou tíhou spočívá na
mých ramenou.“
► Najděte ve školním atlasu
světa, kde přesně leží ostrov
Elba.
22. Evropa po vídeňském kongresu (1815-1848)
V září 1814 se ve Vídni sešli zástupci téměř všech evropských
států, aby jednali o budoucím uspořádání kontinentu po
napoleonských válkách. Hlavním iniciátorem mezinárodního
kongresu byl ministr zahraničních věcí a pozdější rakouský kancléř
kníže Klemens Metternich. Do habsburské metropole na Dunaji se
sjelo velké množství státníků a diplomatů, hlavní slovo v jednání i
na podobu konečných výsledků měli ale jen zástupci čtyř zemí
(„výbor čtyř“) – vítězů nad napoleonskou Francií – Rakouska,
Ruska, Pruska a Velká Británie.
Jak ukazuje tato dobová karikatura, tak setkání monarchů a diplomatů ve Vídni
nebylo pouze jednáním politiků – denně se pro účastníky kongresu pořádaly plesy
(odtud pochází i označení „tančící kongres“), divadelní představení, lovy a
výlety.
Který slavný hudební skladatel byl autorem
tehdy populárních vídeňských valčíků?
Diplomatická jednání ve Vídni však nebyla vůbec jednoduchá,
komplikovalo je to, že každá ze stran na ně přišla s vlastní
představou budoucího uspořádání Evropy a urputně se bránila
posílení dřívějších spojenců. Sporů mezi velmocemi sdruženými ve
„výboru čtyř“ i nestabilní situace ve Francii po návratu Bourbonů
(Ludvík XVIII.) se pokusil využít sesazený císař Napoleon I. a
znovu se dostat k moci.
Útěk excísaře Napoleona I. z ostrova Elba se stal hlavní událostí nejen pro
účastníky vídeňského kongresu, ale i pro evropské veřejné mínění, které bylo o
něm informováno prostřednictvím tisku.
Přeložte s pomocí anglicko-českého slovníčku, o čem tehdy na své titulní
stránce psal list „Le Monitor Universal“ (přeloženo z francouzštiny do
anglického jazyka):
- 10 March: The Corsican ogre has just landed in Golfe-Juan
- 11 March: The tiger has arrived to Gap
- 12 March: The monster has slept in Grenoble
- 13 March: The tyran has crossed Lyon
- 18 March: The usurpator has been seen sixty leagues from Paris
- 19 March: Bonaparte strides along but he will never enter Paris
- 20 March: Napoléon will be tomorrow below our city walls
- 21 March: The Emperor has reached Fontainebleau
- 22 March: His Imperial and Royal Majesty entered yesterday His castle of
Tuileries among his lawful subjects.
Diskutujte ve skupině, jakou roli v informování o určitých událostech hrají i
dnes sdělovací prostředky, co všechno ovlivňuje to, jakým způsobem a o čem
informují atd.
► Proč byl pro pobyt
sesazeného císaře Napoleona I.
vybrán ostrov Svaté Heleny?
► Jak to, že po Ludvíku XVI.
nastoupil na francouzský trůn
Ludvík XVIII.?
►Proč se také někdy říká
Polskému království,
existujícímu v 19. století,
„Kongresovka“? ► Proč bylo Prusko
odškodněno právě na úkor
Saska?
Teprve až hrozba Napoleonova návratu do vrcholné politiky přiměla
velmoci na vídeňském kongresu k urovnání vzájemných sporů.
Společně se rozhodly jednou provždy skoncovat s „věčným
rušitelem klidu a míru“ v Evropě. Pouze sto dnů trvalo Napoleonovo
„druhé císařství“, vše ukončila definitivní porážka francouzského
císaře 18. června 1815 u vesničky Waterloo [vatrló]. Z rozhodnutí
vítězů byl poražený a zajatý excísař převezen britským křižníkem na
ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, kde strávil, přísně střežen,
posledních šest let svého života.
Krátce nato se do Paříže vrátil Ludvík XVIII. (1814–1824), bratr
popraveného Ludvíka XVI., aby s vítěznými mocnostmi uzavřel
nový, pro Francii tentokráte nevýhodný mír. Francie ztratila
všechny své územní zisky z dob napoleonských válek, musela vrátit
umělecká díla svezená do Paříže z celé Evropy a zaplatit vítězům
700 miliónů franků válečných reparací. Na podmínky uzavřeného
míru pak dohlíželo 150 000 spojeneckých vojáků, kteří na pět let
obsadili hlavní francouzské pohraniční pevnosti.
Závěrečná dohoda účastníků vídeňského kongresu byla
podepsána 9. června 1815, tedy ještě před bitvou u Waterloo. Měla
především zajistit návrat Napoleonem sesazených dynastií
(Bourboni se vrátili na trůny ve Francii, Španělsku či v Neapolském
království, papeži byl vrácen církevní stát), a obnovu
předrevolučních poměrů v daných zemích. Kongres dále potvrdil
vznik několika nových států a množství územních změn, ke kterým
došlo ve prospěch vítězných států.
Bylo rozhodnuto, že už nebude obnovena Svatá říše římská národa německého a
že na jejím území vznikne volné sdružení 35 států a 4 svobodných měst pod
názvem Německý spolek. Hlavní roli v něm hrálo Rakousko, které předsedalo
jednání společného sněmu zasedajícímu ve Frankfurtu nad Mohanem. Hlavní část
Vévodství varšavského, které Napoleon vytvořil, bylo personální unií spojeno
s Ruskem jako Polské království. Nově vzniklo i Nizozemské království jako
určitá bariéra proti případné další rozpínavosti Francie a zabíralo území dnešního
Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Rakousko rozšířilo své území o severní Itálii
(Lombardsko a Benátsko) včetně Dalmácie, navíc v menších středoitalských
státech nově vládli příslušníci vedlejší větve Habsburků. I Prusko se neobyčejně
rozrostlo, zejména na západě, v bohatém Porýní a část území mu bylo nuceno
odstoupit Sasko. Velká Británie si ponechala některé strategické námořní základy,
které se jí podařilo obsadit v průběhu napoleonských válek (např. Maltu, Jónské
ostrovy, ostrov Helgoland v Severním moři, Kapsko na jihu Afriky, Cejlon
v Indickém oceánu). Rusko kromě Polska připojilo ke svému území ještě Finsko
(Švédsko bylo za jeho ztrátu odškodněno ziskem Norska, odebranému
poraženému Dánsku).
Mohyla připomíná vítězství britsko-pruského vojska v bitvě
u Waterloo – stejnojmenné vesničky ležící jižně od
Bruselu. Na 145 metrů vysokém uměle vytvořeném pahorku
je umístěna socha lva, který cení zuby směrem k Francii.
Podle legendy byla socha ulita z mosazi, kterou spojenci
získali roztavením francouzských děl. Památníku,
postaveném roku 1914, se často přezdívá „lví kopec“.
Zjistěte, kteří spojenečtí velitelé stáli v čele vítězných
armád nad Napoleonem I.?
Jaký význam má i dnes rčení „bylo to jeho Waterloo“?
K čemu podle vás slouží památníky připomínající slavné
bitvy?
Svatá aliance a její
zakladatelé – ruský car
Alexandr I., rakouský císař
František I. a pruský král
Fridrich Vilém III.
O národní sjednocení a
vytvoření svého vlastního
občanského státu usilovali
Italové, Němci, Poláci i
balkánští Slované.
► Vysvětlete, v jaké situaci
byli Němci a Italové po
napoleonských válkách.
►Proč nelze v této době
hovořit o Německu a Itálii?
Evropa po vídeňském kongresu:
Na návrh ruského cara Alexandra I. bylo ve Vídni přijato
prohlášení, nazvané Svatá aliance, k němuž vedle rakouského
císaře Františka I. a pruského krále Fridricha Viléma III.
přistoupili v dalších letech téměř všichni evropští monarchové.
Panovníci Ruska, Rakouska a Pruska se dohodli na vzájemné
spolupráci, která měla do budoucna zabránit jak vzájemným
konfliktům, tak šíření demokratických a liberálních myšlenek i
revolučních nálad. Jejich dohoda byla nazvána Svatou aliancí,
protože se zúčastnění panovníci ve společném prohlášení zavázali,
že se budou ve své politice řídit křesťanskými principy. Přestože
Svatou alianci mnozí považovali slovy Metternicha „za zvučnou a
prázdnou listinu“, stala se po roce 1815 významným nástrojem
k potlačování svobodomyslných projevů v různých částech Evropy
a udržení statutu quo.
Z pověření Svaté aliance zasáhlo Rakousko na jaře 1821 proti revolucím
v Neapolsku a v severní Itálii, v dubnu 1823 potlačila Francie revoluční hnutí na
Pyrenejském poloostrově (vzpoura části důstojníků vyvolala revoluci v Madridu,
která donutila španělského krále vydat ústavu).
Odpor proti vládám, které po vídeňském kongresu obnovily
neomezenou moc panovníka a tvrdě potlačovaly jakoukoliv opozici,
rostl v řadě evropských zemí. Svatá aliance ztělesňovala pro
evropskou veřejnost návrat ke starým feudálním pořádkům, které
byly v rozporu s moderní představou o svobodě člověka i národa.
Na mnoha místech Evropy vznikla řada tajných spikleneckých
spolků, jejichž aktivity časem přerostly k pokusům o revoluční
změny. Po vzoru americké a francouzské revoluce usilovali členové
těchto spolků především o vydání ústavy a uzákonění občanských
práv. Řadě změn, které tyto revoluce vyvolaly, nedokázala zabránit
ani Svatá aliance – např. pádu absolutistické monarchie ve Francii
v roce 1830, rozpadu Nizozemí a následnému vzniku Belgie, nebo
tomu, že po mnohaletých bojích dosáhly ve 20. letech 19. století
nezávislosti španělské kolonie v Latinské Americe.
Simón Bolívar (žil v letech
1783–1830) byl venezuelský
politik a velmi schopný
generál, nejvýznamnější
postava boje Střední a Jižní
Ameriky za nezávislost na
Španělsku.
►Zjistěte, co všechno je po
Bolívarovi pojmenováno nejen
v jeho rodné Venezuele?
Latinská Amerika na počátku 19. století:
Řecké povstání Ačkoliv prožívala Osmanská říše od konce 17. století postupný
mocenský úpadek, přesto i nadále ovládala většinu Balkánského
poloostrova s pravoslavným obyvatelstvem, které se bránilo
tureckému útlaku častými povstáními. Hluboká krize, kterou
procházela říše osmanských sultánů, dávala naději národně
osvobozeneckému hnutí na úspěšný boj proti turecké nadvládě. Po
neúspěšných povstáních Srbů a Rumunů se k odporu roku 1821
odhodlali i Řekové.
Řecké povstání za nezávislost bylo jedním z prvních příkladů v moderních
dějinách, kdy se ukázala síla veřejného mínění v civilizovaném světě. Antické
Řecko bylo kolébkou evropské civilizace, evropská veřejnost proto od počátku
sledovala boj Řeků za svobodu s netajenými sympatiemi, zvláště poté, co se
objevily zprávy o krutostech Turků a masakrech civilního obyvatelstva.
Národně osvobozenecký boj obyvatel Latinské Ameriky proti španělské nadvládě se rozhořel v době, kdy Španělsko
ovládla vojska císaře Napoleona I., díky čemuž ztratilo Španělsko nad svými americkými koloniemi jakoukoliv
kontrolu. Boj za nezávislost probíhal ve dvou etapách, úspěšná byla až ta druhá z let 1815–1826, během níž se
osvobodila většina latinskoamerických zemí. Zásluhu na úspěchu povstání měl především zkušený generál Simón
Bolívar, který se postavil do čela povstaleckých oddílů, a finanční i diplomatická podpora např. od Spojených států
amerických a Velké Británie.
Co sledovaly USA a Velká Británie podporou vzbouřenců proti Španělsku?
Národně osvobozovací boj Latinské Ameriky byl v Evropě populární a někteří z mladých revolucionářů se bojů proti
Španělům osobně zúčastnili. Který italský národní hrdina zde získal cenné zkušenosti pro revoluční boj za
sjednocení Itálie? Španělé udrželi svou koloniální nadvládu pouze nad ostrovy Kuba a Portoriko.
Prvním státem Latinské Ameriky, který se osamostatnil, bylo Haity [hajty], původně francouzská kolonie. Zjistěte,
za jakých okolností tento stát vznikl.
Nové státy ve Střední a Jižní Americe byly však hospodářsky a politicky velmi slabé a moci se v nic ujaly většinou
vojenské junty [chunty] a začaly se místo Španělska orientovat na hospodářskou spolupráci s USA.
Které nové státy v Latinské Americe tehdy vznikly?
Pomník v Athénách k uctění
památky anglického básníka a
bojovníka za řeckou svobodu,
lorda Byrona.
► Ke které skupině básníků
patřil svou tvorbou i životem
George Gordon Byron?
► Kdo se stal prvním řeckým
králem a z jakého rodu
pocházel?
Triumfální oblouk
v Petrohradě postavený na
památku ruského vítězství ve
válce s Tureckem (1828–1829),
které oslavovali i čeští
vlastenci. Již v roce 1829 vydal
František Ladislav Čelakovský
svou slavnou sbírku Ohlasy
písní ruských.
► Která báseň z této sbírky
připomíná vítězství Rusů nad
Turky?
Umělcem, který tyto události
ve své tvorbě zachytil, byl
např. Eugène Delacroix
[eugne delakroa]. Jeho obraz
Vraždění na ostrově Chiu,
který vznikl na základě zpráv
o masakrech Řeků Turky
z roku 1822, měl v tehdejší
Evropě mimořádný ohlas.
Spisovatelé, novináři a
někteří politici burcovali své
vlády, aby povstalcům
pomohly. Kromě finanční
pomoci neváhali příznivci
řecké svobody přispět i
osobním nasazením. Mezi
tisíci dobrovolníky byl i
slavný anglický básník lord
George Byron [džorž bajrn],
který v Řecku během
povstání zemřel.
Tlak evropské veřejnosti i tisku přiměl vlády Velké Británie,
Francie a Ruska, které navíc vystupovalo v mezinárodních vztazích
jako ochránce pravoslavných poddaných tureckého sultána, k
vojenské pomoci řeckým povstalcům. Společnými silami v roce
1827 porazily turecko-egyptské loďstvo u Navarina, ve stejné době
se Francouzi vylodili na Peloponésu a ruské jednotky úspěšně
překročily pohoří Balkán. Turecko bylo donuceno podepsat v roce
1829 s Ruskem tzv. drinopolský mír, kterým se zavázalo
poskytnout širokou autonomii nejen Řekům, ale i Srbům a
obyvatelům Valašska a Moldavska. Rusové mírem získali kontrolu
nad dunajskou deltou, téměř celého východního pobřeží Černého
moře a jeho obchodní lodě mohly volně proplouvat černomořskými
úžinami.
Nezávislým státem se Řecko stalo v roce 1830, nové samostatné
království ale ještě nezahrnovalo všechna území obývaná Řeky.
Povstání děkabristů Po napoleonských válkách rostla i v Rusku nespokojenost
s carským samoděržavím, které bylo vnímáno jako hlavní
překážka potřebné modernizace země. Hlavními nositeli
pokrokových myšlenek i změn byli především mladí armádní
důstojníci, kteří se v rámci bojů s napoleonskou Francií dostali až
do západní Evropy a mohli tak srovnat tamní poměry s tuhým
carským absolutismem v zaostalém Rusku.
Tajné spolky ruské svobodomyslné šlechty v armádě se
rozhodly využít krátkého období bezvládí po smrti cara Alexandra I.
k zahájení vojenského povstání s cílem modernizovat Rusko a
přeměnit ho v konstituční monarchii. Proti novému caru Mikuláši I.
(1825–1855) vyvolali důstojníci petrohradské posádky povstání.
Na Senátním náměstí v Petrohradě se shromáždily asi tři tisíce vojáků, kteří