1.Estetická výchova (a její význam v předškolním věku) estetika - z řečtiny aisthetikos = vnímavost, cit ( pro krásu ) ► filozofická disciplína zabývající se krásnem , jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých a přírodních výtvorů - jako samostatnou disciplínu vymezil r. 1750 A.G.Baumgarden estetično – specifická vlastnost předmětů a jevů, které se podílejí na osvojování světa člověkem - je výsledkem vztahu mezi subjektem a objektem - týká se jevů , které působí krásně, ale i záporně a neutrálně estetický vztah – vyvíjí se v závislosti na lidské činnosti ( estetické vnímání a tvorba ) - základ vztahu tvoří estetický zážitek – smyslové vnímání doprovázené citovou odezvou a prvky hodnocení - forma mnohostrannému vztahu člověka ke světu estetické city – dominantní složka, souvislost se soustavou vztahů člověka ke světu ( morálka, osobnost ) estetické cítění – souvisí se smyslovou oblastí, fantazií, myšlením a celkovým snažením člověka působení na dítě : 1. funkcionální – nahodilé, živelné 2. intencionální – výchova ( záměrné, systematické a dlouhodobé utváření vztahu člověk ke světu ) - obě složky se navzájem prolínají umění – tvoří souhrn všech uměleckých děl , též nemá specifické hranice umělecké dílo – speciální produkt lidské činnosti, který nemá pragmatickou funkci ( pokud není pro své tvůrce způsobem obživy ) • Mukařovský : „Dílo působí, funguje převážně esteticky . Je předmětem zalíbení, bez dalšího zřetele.“ vymezení pojmu umění v estetice : - v rámci vztahu a dominanci estetické funkce k funkcím ostatním (f. poznávací, teologická, ideologická) - působení estetických kategorií jako je krása, vznešenost apod. - percepce umění : jak umělecké dílo vnímáme smysly, rozumovým aparátem, zkušeností krása – krása je tam, kde estetická funkce převládne nad ostatními , nemá specifické hranice • Platón : „Krása není z tohoto světa, je to jenom odlesk něčeho, co naše duše nazíraly dávno před tím, než se zrodily.“ • Kant : „Krásné věci se líbí samy o sobě. Naše libost z nich je nezaujatá, ale je to naše libost – i když také ode všech ostatních očekáváme souhlasnou reakci.“ • Aristoteles : - nepochyboval o kráse, snaží se osvětlit způsob, jak vyvolat zážitek z krásy krásno = subjektivní pocit líbivost, móda – poplatnost době, atraktivitě (estetická norma) sémiotická znaková funkce / sémiotika = teorie zkoumající vlastnosti znaků / - věda o znacích a znakových systémech, o různých formách znakovosti, o významotvorných procesech - sémiotická hlediska do estetiky vnesli : Roman Jakobson a Jan Mukařovský symbol = znak, značka, znamení, předmět nesoucí hlubší význam, mají specifickou roli : v hudbě např. příznačné motivy nebo témata, jimž skladatel přidělil úlohu reprezentovat určitou věc, postavu, situaci, ve výtvarnictví třeba alegorie / alegorie = obrazné, symbolické vyjádření /, také státní znaky, erby - piktogramy, slovo ikon = grafický symbol - znaky, jež vykazují jistou podobnost s označenou entitou - ve vizuální sféře tvary, barvy, v slyšitelné zvukomalba, model, metafora - podobnosti zpracováváme naší vnitřní představivostí - konkrétní obraz index = symbol používaný k rozlišování objektů - skupina znaků, která se označenému jevu nepodobá
47
Embed
1.Estetická výchova (a její význam v předškolním věku)msk.comehere.cz/estEva.pdf1.Estetická výchova (a její význam v předškolním věku) estetika - z řečtiny aisthetikos
This document is posted to help you gain knowledge. Please leave a comment to let me know what you think about it! Share it to your friends and learn new things together.
Transcript
1.Estetická výchova (a její význam v předškolním věku)
estetika - z řečtiny aisthetikos = vnímavost, cit ( pro krásu )
► filozofická disciplína zabývající se krásnem , jeho působením na člověka, lidským vnímáním
pocitů a dojmů z uměleckých a přírodních výtvorů
- jako samostatnou disciplínu vymezil r. 1750 A.G.Baumgarden
estetično – specifická vlastnost předmětů a jevů, které se podílejí na osvojování světa člověkem
- je výsledkem vztahu mezi subjektem a objektem
- týká se jevů , které působí krásně, ale i záporně a neutrálně
estetický vztah – vyvíjí se v závislosti na lidské činnosti ( estetické vnímání a tvorba )
- základ vztahu tvoří estetický zážitek – smyslové vnímání doprovázené citovou odezvou a prvky
hodnocení - forma mnohostrannému vztahu člověka ke světu
estetické city – dominantní složka, souvislost se soustavou vztahů člověka ke světu ( morálka, osobnost )
estetické cítění – souvisí se smyslovou oblastí, fantazií, myšlením a celkovým snažením člověka
působení na dítě : 1. funkcionální – nahodilé, živelné
2. intencionální – výchova ( záměrné, systematické a dlouhodobé utváření vztahu člověk
ke světu ) - obě složky se navzájem prolínají
umění – tvoří souhrn všech uměleckých děl , též nemá specifické hranice
umělecké dílo – speciální produkt lidské činnosti, který nemá pragmatickou funkci ( pokud není pro své
tvůrce způsobem obživy )
• Mukařovský : „Dílo působí, funguje převážně esteticky . Je předmětem zalíbení, bez dalšího zřetele.“
vymezení pojmu umění v estetice :
- v rámci vztahu a dominanci estetické funkce k funkcím ostatním (f. poznávací, teologická, ideologická)
- působení estetických kategorií jako je krása, vznešenost apod.
- percepce umění : jak umělecké dílo vnímáme smysly, rozumovým aparátem, zkušeností
krása – krása je tam, kde estetická funkce převládne nad ostatními , nemá specifické hranice
• Platón : „Krása není z tohoto světa, je to jenom odlesk něčeho, co naše duše nazíraly dávno před tím, než
se zrodily.“
• Kant : „Krásné věci se líbí samy o sobě. Naše libost z nich je nezaujatá, ale je to naše libost – i když také
ode všech ostatních očekáváme souhlasnou reakci.“
• Aristoteles : - nepochyboval o kráse, snaží se osvětlit způsob, jak vyvolat zážitek z krásy
krásno = subjektivní pocit
líbivost, móda – poplatnost době, atraktivitě (estetická norma)
sémiotická znaková funkce / sémiotika = teorie zkoumající vlastnosti znaků /
- věda o znacích a znakových systémech, o různých formách znakovosti, o významotvorných procesech
- sémiotická hlediska do estetiky vnesli : Roman Jakobson a Jan Mukařovský
symbol = znak, značka, znamení, předmět nesoucí hlubší význam, mají specifickou roli : v hudbě např.
příznačné motivy nebo témata, jimž skladatel přidělil úlohu reprezentovat určitou věc, postavu,
situaci, ve výtvarnictví třeba alegorie / alegorie = obrazné, symbolické vyjádření /, také státní
znaky, erby
- piktogramy, slovo
ikon = grafický symbol
- znaky, jež vykazují jistou podobnost s označenou entitou
- ve vizuální sféře tvary, barvy, v slyšitelné zvukomalba, model, metafora
- podobnosti zpracováváme naší vnitřní představivostí
- konkrétní obraz
index = symbol používaný k rozlišování objektů
- skupina znaků, která se označenému jevu nepodobá
- lze však zjistit jinou souvislost např. věcnou nebo příčinnou : příčina → následek ( kouř jako znak
ohně ), nebo vztah : část → celek , také symptom, exprese (= vyjádření, vyslovení ), výraz,
metonymie ( =přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti ), citoslovce, emocionálně
podbarvená slova
- indicie ( např. kouř znamená oheň)
artefakt – umělecké dílo ve smyslu hmotného statku
- dílo jako věc, které se může stát předmětem estetického hodnocení
- výtvarné umění : konkrétní plátno, socha, stavba; dále užité umění a umělecká řemesla – pouze hmotné
předměty ( sporné knihy v literatuře nebo notový zápis v hudbě )
estetická výchova
► záměrné utváření estetického vztahu dítěte ke skutečnosti
– účinně pomáhá formovat osobnost dítěte, působí na všechny stránky dětské psychiky
- vyplývá z potřeb člověka, který připraven nové podněty přijímat a tvořivě na ně reagovat
- týká se oblasti návyků, které mají význam pro tělesný rozvoj dítěte - součástí celoživotní výchovy
- vychází z přirozených možností dětského vnímání, hodnocení a zájmů
- navazuje na fyziologické schopnosti dětí ( smyslové motorické schopnosti )
- specifickým druhem nacistická architektura (30-40 léta v Třetí říši a v Itálii)
- typické využívání pravých úhlů → efektivnější využití prostorů
3. Tvořivost a prostor pro její rozvoj v mateřské škole a. Vysvětlení pojmu, úrovně tvořivosti, faktory tvořivosti
tvořivost = kreativita
= přirozená vlastnost člověka, která se projevuje seberealizací individua při vzniku něčeho nového a kterou je nutno rozvíjet, připravovat pro ni prostor a potlačovat bariéry, které se jí staví do cesty - duševní schopnost vycházející z poznávacích i motivačních procesů, v níž hraje důležitou roli inspirace, fantazie, intuice , komplexní charakteristika osobnosti - projevuje se nalézáním takových řešení, která jsou nejen správná, ale současně nová, nezvyklá, nečekaná - projev lidské činnosti, při kterém je vytvářeno něco relativně nového, důležitá kvalita člověka - reorganizace minulé zkušenosti a utváření nový soustav ( kombinací ) z jejích jednotlivých prvků - duš.schopnost vycházející z poznávacích a motiv. procesů, důležitou roli má inspirace, fantazie a intuice - tvořivost lze měřit a zjišťovat testy = kreatos → proces, jehož výsledkem je určitý produkt, který je něčím nový (originální) a užitečný - originalita a užitečnost jsou základní charakteristikou tvořivosti
novost a užitečnost :
• v širším pojetí (celospolečenský a historický kontext) – objektivní nebo absolutní tvořivost přinášející něco zcela nového, co je přínosem pro společnost (objevy, vynálezy) • v užším pojetí (skupinový popř. individuální kontext) – jedinec přijde na něco nového a užitečného dříve než ostatní ze skupiny nebo nezávisle na ostatních; výsledek je tedy nový pro určitou skupinu nebo pro něj samotného → tvořivý akt (hlavně dětské výtvory)
novost a užitečnost v předškolním věku
• novost – dítě nemá dostatek zkušeností a schopností, aby vytvořilo výrazně originální výtvor - pro ně samotné a pro ostatní děti se ale jeví jako nové • užitečnost – tvořivá činnost hodnoty vytváří, neničí - nedá se mluvit o společenské užitečnosti - tvořivá činnost má formativní vlivy, ovlivňuje psychiku dítěte, jeho schopnosti a zkušenosti, vztah ke skutečnosti - produkty dětského tvoření nemají objektivní uměleckou nebo společenskou hodnotu → význam ve formativním vlivu a dítě – zvyšuje iniciativu, aktivitu, samostatnost Nejvýznamnějším produktem tvořivé činnosti dítěte je tedy vnitřní změna osobnosti tvůrce. - rovněž využití v diagnostice nespecifická tvořivost – tvořivost všedního dne specifická tvořivost – výsledkem vědecké objevy, umělecká díla, technický rozvoj
fáze tvořivosti: 1./ přípravné období – studium, sbírání poznatků, přemýšlení o problému 2./ inkubace = dozrávání – neuvědomované procesy v mozku 3./ inspirace – mimořádný stav osobnosti s jasností, rychlostí, plodností nápadů a pocitem štěstí 4./ tvorba – intenzivní vytrvalá práce 5./ ověřování – technické, vědecké objevy , … prověrka správnosti
význam tvořivosti : 1./ osobní – rozvoj osobnosti ,přináší uspokojení 2./ společenský – urychluje pokrok společnosti
faktory ovlivňující kreativitu : 1. biologické ( duševní nemoc, koordinace mezi hemisférami ,…) 2. osobní ( odvaha, flexibilita, vytrvalost, sebekontrola, ochota riskovat,…) 3. kognitivní ( poznávací pohyblivost, ovládnutí a pružnost ega – centra osobnosti, laterální myšlení ) 4. sociální ( pozdější narození – mladší, výchovný rodičovský styl, …) 5. bariéry ( mentální, citové, intelektuální, kulturní, prostředí ,…) tvořivost podporuje : - vysoká inteligence - otevřenost novým zkušenostem - iniciativa ve vytváření řádu - pružnost v usuzování - potřeba seberealizace - subjektivní pocit volnosti, pohodová atmosféra - možnost změny situace, prostředí tvořivost tlumí : - direktivní řízení - stereotypy - tendence ke konformitě ( přizpůsobení se skupině ) - kritika tvořivých projevů - zesměšňování dětí
psychologické základy tvořivosti 1. tvořivé myšlení - umožňuje zpracovat zkušenosti, které dítě získalo a vytvořit něco nového, nové kombinace znaky : • divergentní – myšlení různými směry nebo hledání řady odpovědí a otázky, více možností (Co by se stalo, kdyby ….?) • konvergentní – směřuje k jedinému správnému řešení, otázka, která má jen jednu správnou odpověď (Kolik je 2+2?) faktory tvořivé činnosti ( schopnosti ) 1./ fluence = schopnost pohotově, lehce, v určitém časovém rozsahu vytvořit co nejvíce psych. produktů určitého druhu a./ číselná – vytvoř co nejvíce příkladů na součet 7 např. 2+5, 1+6, 0.2+6.8 … b./ slovní – vytvoř nejvíce rýmů na slovo „lavice“ ( palice, slepice, ulice, …) - vytvoř co nejvíce slov od A ( Alena, anakonda, Amerika, …) c./ asociační – vytvoř jiný název slova se stejným významem ( např. sportovec - atlet, cvičenec, …) d./ figurální – sestav lidskou postavu z obloučků a přímek ( ) __
/
/
e./ expresivní – vytvoř větu na začínající písmena slov ( např, N.d.j.v. -Náš děda je venku ) f./ myšlenková – vymysli, co vše se dá s daným předmětem dělat (např.nůžky -stříhat, rýt, propichovat ) 2./ fleksibilita= schopnost pružně vytvářet různorodá řešení problému a překonávat myšlenkovou zaměřenost např. určit co nejvíce možných použití nástroje ( nůžky – stříhat, řezat a rýhovat papíry, šroubovat, …) 3./ originalita = schopnost, vytvářet důvtipné neobyčejné produkty, které odhalují i velmi vzdálené souvislosti , např. vymyslet originální název kratičkých příběhů nebo povídek 4./ senzitivita = citlivost- schopnost všimnout si, postřehnout problémy , nedostatky, možnosti zlepšení, předpovídat vývoj v dané oblasti; zvýšená vnímavost 5./ elaborace = schopnost vypracovat řešení do zajímavých podrobností, elegance řešení - uplatnění při složitějších úkolech, kdy pomáhá vypracovat postupy - v MŠ nahrazuje schopnost elaborace metodické vedení učitelky 6./ redefinice – transformační schopnosti založené na změně významu nebo reorganizaci informace
7./ tvořivá osobnost = silná potřeba tvořit, nadprůměrná intelektová aktivita, zdravé sebevědomí - potřeba a odvaha stále překračovat hranice konvencí, víra v úspěch, nezávislost a samostatnost
- odvaha projevit se touha poznávat, náročnost na sebe, rozvinuté tvůrčí myšlení a tvořivá fantazie
2. fantazie = obrazotvornost, představivost, blouznivý nápad, smyšlenka - při rekonstrukci dřívější reality z paměti člověk vytváří obraz kombinací známých prvků - obměňuje a přetváří materiál, který jí zprostředkovávají vjemy, paměť a představy - umožňuje nám vidět skutečnost v možných minulých, přítomných i budoucích variantách → bez fantazie by nebylo tvořivosti - bujná fantazie – u dětí, přejímá z pohádek, žije konkrétními jevy, pohádky bere za skutečnost typy fantazie : • reproduktivní – představy na základě slovního popisu • produkující – vytváření zcela nových objektů a představ funkce fantazie ( podle Viewegha ) 1. primární – úniková : odpoutat se od objektivní reality získat odstup a vytvořit subjektivně pojatou protiváhu skutečnosti 2. sekundární – tvořivá : vytvoření fantazijního modelu skutečnosti
3. základní estetické schopnosti a dovednosti - nejprve pozorování (vnímání), poznávání, že různé jevy mohou být změněny, přetvořeny - nejen vnímání a opakování vnímaného, ale hledání způsobů změny, přetvoření např. možnosti práce s říkadlem: rytmizace na tělo, na rytmické nástroje, melodizace
vliv sociálního prostředí na tvořivost
- v současnosti názor, že tvořivost je výsledkem aktivní vzájemné interakce osobnosti člověka se sociálním prostředím • sociální vliv ve skupinách – sociální lenost : tendence vynaložit méně úsilí, když pracujete ve skupině, než když pracujete individuálně (tendence schovat se v davu) - k snížení sociální lenosti: menší skupiny, pocit, že mohu originálně přispět • motivace tvořivých procesů – projevy především v podmínkách vnitřní motivace (kvůli činnosti samotné) - vyšší výkony a tvořivější řešení v prostředí, které podporuje tvořivost Činnost motivovaná zájmem a zvědavostí dítěte je pro rozvíjení tvořivosti lepší než činnost motivovaná snahou uspokojit učitelku, získat její pochvalu nebo jinou odměnu. • vliv hodnocení – očekávání hodnocení má vliv na tvořivé výkony - výchova k tvořivosti by měla vycházet z poznání, že vnitřní motivace a prostředí, ve kterém žáci (i dospělý) nemají obavy z hodnocení výsledků - tvořivost podporuje atmosféra volnosti
b. Jak rozvíjet tvořivost předškolních dětí ontogenetický vývoj tvořivosti - prvky tvořivosti již v raném věku : manipulační činnosti, experimenty s předměty – senzomotorické hry - dítě přichází na obměny svých činností s předměty, opakuje a získává zkušenosti • psychologické předpoklady rozvoje tvořivosti do 18.měsíců - komunikační vazba s matkou, nebojácnost, radost, přirozené pátrací aktivity, spokojenost (pravidelný režim, uspokojování potřeb) • ps. předpoklady rozvoje T 18 měsíců – 3 roky - tzv. prekreativní aktivita ve volné hře → 1.vzestup tvořivosti – sólo, napodobování dospělých (napodobivá, námětová, symbolická hra)
- zrod představivosti (zastupitelnost předmětů), napodobování dospělých, vytváření situací ( dramatický projev) → počátek funkční tvořivosti : užití řeči, motorických dovedností, sociálního jednání, předpojmové vyjadřování, sebevyjadřovací činnosti,, egocentrismus v orientovanosti • 3-6 let - nejpříznivější období rozvoje tvořivosti jakási kritická etapa - význam pro tvořivou aktivitu ve starším školním věku ( 2.vzestup tvořivosti – po 10.roce života) V předškolním věku uskutečnit jednoduchý program rozvoje. - dítě má mezery v porozumění světu, ty vyplňuje fantazií a typickými představami (antropomorfismus) - dítě je schopné spolupracovat, konfrontovat svou činnost s ostatními, osvojit si v kolektivu určitou roli,respektovat kromě svých přání i přání druhých →vývoj flexibility, originality, představivosti, fantazie • v dalším období pokles tvořivé aktivity
estetické činnosti - dávají dobré možnosti pro rozvoj tvořivosti - umění, výtvarné činnosti: kresba , malba, modelování, vytváření z papíru, látek, přírodnin, plošné či prostorové kompozice, uspořádanost - hudební činnosti : tvořivé, pěvecké, instrumentální, hudebně pohybové činnosti - tvořivá dramatika
rozvoj tvořivosti předškolních dětí - podporovat děti ve svobodném vyjadřování svých pocitů a názorů - povzbuzovat děti, aby svobodně posuzovaly myšlenky a volně s nimi zacházely - vést děti k originalitě - vybízet děti, aby zvažovaly u každého problému více řešení - snažit se o udržení kázně, která má jasná pravidla, ale není příliš tvrdá - akceptovat tvořivé nápady dětí bez známek odmítavého chování nebo snižování dosaženého výsledku - podporovat dítě, jestliže má odvahu lišit se od ostatních - důvěřovat schopnostem dítěte - dát dítěti možnost pokračovat v činnosti, která ho baví - být sám tvořivý (dítě nás napodobuje) - zprostředkovat dítěti kontakt s tvořivou osobou - nahrazovat konformitu otevřeností - podporovat hry založené na fantazii a imaginaci - představovat dětem literaturu, výtvarné umění, hudbu, fyzické aktivity včetně sportu a tance - vytvářet příznivé klima a prostředí pro tvořivost
4. Poezie a poetično v prostředí MŠ
a.
poezie = básnictví
- lit. kategorie = literatura psaná veršem, tj.řečí vázanou, organizovanou rytmicky a melodicky
dělení poezie :
• epická poezie - má děj (F. Hrubín: Dvakrát sedm pohádek)
• lyrická poezie - nemá děj, snaží se vystihnout nějaké nálady, motivy, atp.
• lyricko-epická poezie - děj je potlačen, přesto většinou patrný.
báseň = základní útvar poezie, tvoří ji verše a následně sloky (strofy)
verš = zákl.jednotka básnického rytmu, s jistým zvukovým uspořádáním, jež se může pravidelně opakovat;
- jazykový projev básníka
dětská poezie - formuje vztah k jeho nejbližším, rozvíjí všímavost, kulturnost jazyka
- základem pro básníky píšící dětem jsou národní říkadla, poetické hádanky či koledy
lidová poezie - patřila k nejstarším projevům slovesné umělecké tvorby
- zvláštním typem lidové slovesnosti je tzv. dětský slovesný folklór s říkadly a hrami
- je úzce spjat s potřebami a zájmy dětí, s výchovou ve venkovním prostředí.
- vytvářely ho rodiče k formování svých potomků podle morálního kodexu celého lidského společenství
- dětský slovesný folklór se šířil nezávisle na psané literatuře
žánry lidové poezie:
• říkadla = základní žánr poezie pro děti
- úsporný, jednoduchý verš, často bez logického smyslu
- způsob výstavby prověřený dlouhodobým působením v lidové tradici
Dvě dámy s ruksakem, Lexikon ohrožených druhů strašidel 1 – 3
E.Šaloun• Vodník Žblabuňka
B.Wagnerová • Jablečňák, Vodníčkova dobrodružství
P.Stoličný • Hloupý Honza v síti
Pavel Šrut • Verunka a kokosový dědeček, Pavouček Pája
A.Golgflam • Tatínek není k zahození
Petr Nikl • Pohádka o Rybitince
způsoby předkládání pohádek dětem • vyprávění
- nejpřirozenější forma, umožňuje oční kontakt a bezprostřední reakce na zážitky
• čtení během dne, před odpočinkem, možno s dětmi vyprávět, domýšlet, kreslit, malovat
• hraní jako loutkové divadlo – dětem nebo s dětmi společně
• využití dramatických metod – prozkoumání, konfrontace pohádky a reality, rozehrát ji
pohádka : jejím prostřednictvím se můžeme učit o sobě, o lidech, o životě, o přírodě, o tom, jak to ve světě
chodí
- spojuje se vyprávění, hra a umění → dítěti se otevírá cesta do světa fantazie a poznání
příležitosti, které nám může pohádka nabídnout
- slouží jako motivace k dalším činnostem (kreslení, hudební činnosti, jazykové a rozumové činnosti)
- jako materiál, na kterém se učíme dovednosti (O veliké řepě)
- může být východiskem pro celostní vzdělávání
- může dítě naučit novým vědomostem, dovednostem i postojům, zkoumat a utvářet si morální hodnoty,
uvtáří
příležitosti k samostatnosti, rozhodování, řešení situací a konfliktů
- hrdinové z pohádek nabízejí dítěti pozitivní vzor chování
- přináší dítěti poselství – dítě vidí, že má obdobné problémy jako hrdinové z pohádek a že může vše dobře
dopadnout, že problémy se dají vyřešit
- pohádka nabízí přirozený prostor pro aktivní učení formou prožitku a vlastní zkušenosti, obohacený
fantazií a
moudrostí našich předků i současných dětí
b.
Pohádkový příběh jako základ tematického celku
kroky na cestě za pohádkou
1.krok : nastolení fikce neboli společný vstup do pohádky - např. pomocí rituálu, kterým budou děti v příštích dnech vstupovat do pohádky
- použití veršů, narativní pantomimy, přečarování se do pohádky, děti vymýšlí, jak se dostat do pohádky
- důležitý startovací bod: na něm mnohdy záleží úspěšnost práce s příběhem
2.krok : přijetí fikce - k přijetí je třeba se s ní seznámit, vždy je to jako a vždy je možnost ukončení
- důležitá identifikace s postavami, převtělení – vyzkoušení si role z různých úhlů pohledu, narativní
pantomima,
společná improvizace, rekvizity, čarování
- výhodná proměna učitelky do role, ze které může řídit děj
3.krok : nastolení, zkoumání a řešení problému - tato část se může protáhnout – děti důkladně zkoumají situace
- řešení problémů je jádrem dramatických činností → dítě získá zkušenosti, které je schopné využít
v reálném světě
→ dítě si utváří postoj
- většinou díky dílčím problémům vyřešíme problém centrální
4.krok : hledání paralel ve skutečném životě, zúročování zkušeností dětí - cílem není děti vystrašit, ale aby byly připravené na konkrétní situace, se kterými se mohou v životě
potkat
5.krok : návraty do děje pohádky - nebude třeba , pokud pohádku hrajeme najednou
- pokud se pohádka hraje více dní, je třeba připomenout děj a postavy např. zrychlená narativní pantomima
nebo
převyprávění dětí druhým
6.krok : stupňování napětí - nepoužívat nejsilnější momenty hned na začátku, i v pohádce děj graduje
- můžeme děti seznámit s tím, co nás čeká druhý den, znovu se vrátíme do pohádky, děti zůstanou
v napjatém
očekávání
- rovněž využití ostatních činností : výtvarných, pracovních, rozumových, početních apod.
7.krok : reflexe - ohlédnutí za tím, co jsme prožili
- říkáme si, co jsme mohli udělat jinak a co by následovalo, jaké máme nové poznatky
- měla by probíhat v ovzduší důvěry a vzájemného respektování bez zesměšňování
- dobře vedená reflexe nemusí být jen koncem určitého celku, ale zároveň i začátkem jiného, do kterého
vstoupíme
na základě zkušeností a zájmu dětí
6. Příběhy ve vzdělávání předškolních dětí
a. Autorské příběhy pro děti a jejich historie ve vzdělávání předškolních dětí, vlastní prezentace ukázek ze světové a české literatury a náměty pro činnosti příběh
– popisuje něco, co se stalo „při běhu“, tedy během času - dvě různé, ale navzájem propojené záležitosti (pravda x fikce): • něco, co se opravdu stalo (označení reálné události) • popis nějakého děje, který je pouhou fikcí, popis smyšleného příběhu - některé příběhy uchovány po staletí → báje, legendy, pověsti a pohádky - snoubí se v nich moudrost a fantazie jejich vypravěčů, jsou v nich ukryta poselství víry v dobro, v naději a v lásku - dávají člověku možnost volby, kterou cestu si zvolí - některé pohádky a lidová vyprávění se vyvinuly z mýtů, jiné se do nich začlenily – ztělesňovaly společenskou zkušenost, moudra z minulých dob byly předávány dalším generacím
sběratelé a vypravěči pohádek a příběhů
- v předkřesťanských dobách potulní pěvci a bardi, vznešení kněží – zpívali a vyprávěli příběhy (Lӧnnrot: Kalavela – finské pověsti a pohádky) - v 18.st. vědecký zájem o příběhy a pohádky : bratři Grimmové - u nás V.Krolmus, K.J.Erben, B.Němcová
hodnota příběhů
- nejpřirozenější cesta, jak dětem zprostředkovat a předat dávné i současné hodnoty a poznání světa - zobrazují pravděpodobné události z reálného života dítěte a napomáhají tak lepší orientaci v okolním světě - dávají dětem víru a naději v dobro - nabízejí lidské morální hodnoty bez moralizování - rozvíjí fantazii a tím i kreativitu dětí (vymýšlí si příběhy podle svého) - při jejich vyprávění si dítě utváří obrazy, které podněcují představy a prožitky, jež se později stávají součástí vzniklých postojů v životě - jsou pomocníkem při výchovném působení na dítě - rozšiřují oblast dětské zkušenosti nad jejich skutečné životní poměry - nabízejí způsob společného rozhovoru mezi dítětem a dospělým - pomáhají dítěti porozumět světu - učí dítě dialogu se sebou samým, což je základem pro vývoj vlastního samostatného myšlení
výběr příběhů
- přiměřeně věku, potřebám a období dítěte - podle toho, jak na příběh dítě reaguje, jak ho oslovil a co v něm probudil - měl by odpovídat úrovni dětské duše, obsah by měl být aktuální, pochopitelný a hluboce pravdivý, aby se s nim dětská duše mohla ztotožnit a najít si v něm své vzory pro život - pomáhá lepší orientaci v okolním světě - důležitý opakovaný poslech pro vlastní zkušenost a uvěření - lepší si příběh odehrát, znovu poslechnout, mít možnost nad příběhem rozjímat → umožní plné využití toho, co příběh nabízí z hlediska porozumění sobě samému a vlastní životní zkušenosti - dítě si potřebuje mít čas na to, aby si příběh zažilo, předčasné převedení k jinému příběhu zničí účinek prvního
význam příběhů
- příběhy pomáhají s problémy, jsou dobrým výchovným prostředkem : pomáhají zvládnout např. strach - působí na fantazii a kreativitu: utváření obrazů, představ, rozvíjení vnitřního světa a vnímání - působí na klima ve třídě: preventivně i při řešení problematických situací - vliv na vztahy a sociální oblast: ukazují cestu vzájemné pomoci, úcty, propojení s přírodou a řešení problémů - působí na rozvoj slovní zásoby
- mohou motivovat k činnostem
autoři české literatury:
Jan Karafiát: Broučci Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce Ondřej Sekora: Ferda Mravenec, Příhody brouka Pytlíka Josef Lada: O Mikešovi, O chytré kmotře lišce Karel Čapek: Dášenka čili život štěněte Josef Zeman: Dobrodružství veverky Zrzečky D. Mrázková: Haló, Jácíčku Alenka Vrbová: Maminka Země Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška Josef Pohl: Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem Zdeněk Miler: Příběh Krtečka
autoři světová literatury: Jakob Streit (švýcarský pohádkář ): Včelka Sluněnka, Příběhy skřítka Puku, Puk a duha, Tataťukova cesta ke krystalové hoře, Pohádky horských květin Astrid Lingrenová: Pipi dlouhá punčocha, Děti z Bulerbinu Alan Alexander Milne: Příběhy medvídka Pú Sibylle von Olfers: Kořenové děti, Marjánčino dobrodružství Ursula Burkhardová: Dobré sny pro planetu Zemi
b. Ukázka z vlastní autorské tvorby s nástinem využití u dětí.
7. Dramatická výchova v mateřské škole
a.
Základní pojmy a definice, cíle, prostředky a úskalí práce v mateřské škole, cesta od
cvičení a her ke hře v roli, improvizaci a strukturovanému dramatu, aplikace principů
DV do života v MŠ
dramatická výchova = systém osobnostního a sociálního učení vedený uměleckými prostředky -dramatickými a divadelními
(Valenta,
1997)
= specifický vzdělávací proces, který využívá především prvky a prostředky dramatu a divadla, čímž se
výrazně
odlišuje od ostatních výchov (Švejdová, 2010)
- tvořivý způsob získávání zkušeností, vědomostí, dovedností, formování postojů na základě vlastního
prožitku a
vlastní aktivní zkušenosti při jednání na principu hry
historie DV: - formování v 1.pol.20.st. v USA jako reakce na podněty reformní pedagogiky
- důraz na aktivitu dítěte ve vzdělávacích procesech, rozvoj tvořivosti, sociální rozvoj, využití osobní
zkušenosti a
prožitků dítěte, zapojení emocí a umění do poznávacího procesu
- zakladatelkou považována Winifred Mary Ward, v českých poměrech Miroslav Disman a Eva Machková
- DV patří do oblasti činnostního učení → dítě se učí formou aktivního poznávání → získává zkušenosti do
budoucna
- dítě si z činností odnáší prožitek, který může ovlivnit jeho postoje a chování v obdobných životních
situacích
- činnosti by měly mít charakter hry, postaveny na dobrovolnosti a nemělo by být dítě za ně hodnoceo
principy DV:
1.princip aktivity, prožitku a zkušenosti - aktivita – jedním ze základních požadavků na kvalitní předškolní vzdělávání
- být aktivní – projevit svůj názor, ovlivnit situaci, uplatnit své zkušenosti, projevit zájmy a potřeby, dopřát
si pohyb
- prožitek – subjektivní projev individuálního vnitřního života člověka
- zkušenost – dítě k ní dospělo vlastní aktivitou a prožitkem → intenzivnější a opravdovější
2.princip hry - díky němu do prostoru MŠ vstupuje DV
- je třeba ale dodržovat zásady spontánní hry :
• hra je aktivita svobodná, do hry by nikdo neměl být nucen
- dítě může je n pozorovat, nebo se vůbec neúčastnit, učitelka nemůže dítěti hru nařídit
- znakem dobré učitelky je dát dětem svobodu volby a přesto se děti zapojí do nabídnuté hry
• hra nepřináší účastníkům žádný hmotný prospěch nebo výhodu
- nemá určený cíl, zdánlivě postrádá smysl, hrajeme si pro radost
- hra je aktivita, která dětem přináší prožitek a zkušenost a pedagogům slouží k naplnění vzdělávacích
záměrů
• hra má svůj čas a prostor – vyčleněna z běžného času a prostoru
• hra má pravidla nebo je „jako“
- jsou-li pravidla dodržena, dítě i řízenou hru vnímá jako spontánní
- rozlišujeme čtyři základní motivace her (Caillois, 1998):
• alea – náhoda (Člověče nezlob se, házení kostkou, losování,..)
- motivací je nechat vývoj situace na osudu a tak zažít výhru i prohru, bez přičinění vlastní dovedností či
rozumem
• ilinx – závrať (kolotoč, houpačka)
- motivací touha na chvíli ztratit stabilitu těla (či duše) a omámit se závratí
• agón – boj
- motivací touha zvítězit, porazit soupeře, být lepší než on
• mimikry – nápodoba
- motivací chuť stát se někým jiným, obléknout si cizí kabát
- princip nápodoby je stěžejním východiskem pro DV
- možnost stát se někým jiným, cítit, co on prožívá → zprostředkovaná zkušenost, rozšíření poznatků,
utváření
postojů a sociálních dovedností
3.princip hry v roli - pro předškolní dítě přirozený, základem pravidlo „jako“
- základním mechanismem učení v DV (Machková, 2007)
- vycházíme z jednoduchého zobrazení, ke kterému přidáváme jednání v situaci, kdy děti hrají roli bez
dalšího zadání
- působí jako ochranný mechanismus, dítě zažívá situace „nanečisto“
- je i metodou, otvírá dveře poznání, ale nebrzdí tvořivost a fikci
- pozor na vystrašení, dobré s dětmi reflektovat zážitky
4.princip tvořivosti a fikce - nutné respektování při práci v MŠ : přijímat originální nápady dětí, podněcovat jejich plynulost (fluenci),
nespokojit
se s jediným řešením situace, hledat další možnosti a variace (podpora flexibilnosti)
- nakonec shrnout a završit činnosti tak, aby byly pro dítě uchopitelné a zužitkovatelné
- pro rozvoj dětské tvořivosti → tvořivá a empatická učitelka se schopností naslouchat a podněcovat dětské
nápady a
aplikovat je do vlastních pedagogických záměrů → pedagogická tvořivost
- prostředkem rozvoje tvořivosti – fikce a fiktivní situace, fantazie, imaginace, iluze
5.princip partnerství - partnerství – vztah mezi lidmi založený na vzájemném respektování, úctě a empatii, vztah, ve kterém
nedochází
k soupeření, ale ke spolupráci a vzájemné pomoci
- vztah , jenž se projevuje prosociálním chováním ke druhému člověku, efektivní komunikací a spoluprací,
vztah, ve
kterém není místo pro ponižování nebo zesměšňování
- v MŠ partnerství mezi dítětem a učitelkou – vztah založený na demokratickém pedagogickém stylu – bez
mocenské
autority, ale s jasnými pravidly
- rovněž partnerské vztahy mezi učitelkou a dalšímu pracovníky MŠ
→ oba vzory partnerství podmínkou vzniku partnerství mezi dětmi
- nejvyšším uměním učitelky : vytvořit atmosféru, ve kterém nedochází mezi dětmi ke vzájemnému
ubližování, kde se
děti respektují a pomáhají si
6.princip objevů, zkoumání, experimentace a improvizace - výzkum a experimentování : společným znakem cílevědomost – pro dítě je zkoumání hrou, pro učitelku
záměrem
- dítě pomocí hrového experimentu má možnost nahlédnout na problém z různého úhlu pohledu
- v podstatě je každá činnost v rámci DV experimentem – nikdy nevíme, jak to dopadne
- možnost využití i opravdového experimentu
- jako nástroj zkoumání a experimentování nám poslouží improvizace :
• improvizace jako jednání bez přípravy
- děti nedostanou radu, jak se v roli zachovat, pouze jsou dána pravidla vymezující situaci
- nutné, aby učitelka dětem důvěřovala
• improvizace pedagogická, ve které jedná bez přípravy učitelka
-jedna z nejobtížnějších dovedností pedagoga
- schopnost reagovat na podněty, které vzniknou v průběhu dne
- znakem je cílevědomost a schopnost využít a upravit si nápady dětí
- rizikem degradování ped.improvizace na nahodilost a nepřipravenost
7.princip psychosomatické jednoty a empatie - psychosomatická jednota = jednota těla a duše, schopnost vnímat své prožitky a jednat v souladu s nimi,
nebát se
sdělit ostatním své pocity
- jedním z předpokladů životní pohody a vyrovnanosti, MŠ by měla být samozřejmostí
- základní požadavky pro nastolení psychosomatické jednoty : empatie, respektování pocitů, prožitků a
názorů dítěte
- respektování negativních prožitků dítěte neznamená respektování jeho činů
- rizikem vysoké počty dětí na třídě
etické zásady dramatické výchovy zásady našeho působení na dítě :
• bezpodmínečné přijetí dítěte
- dát najevo, že jsme rádi, že je s námi, těšíme se na něho a pokud nepřijde do MŠ, schází nám
- pokud dítě udělá něco špatně, mělo by vědět, že s tím nesouhlasíme, ale neznamená to, že ho nemáme rádi
- ukazovat dítěti způsoby, jak je možné chybu napravit
• nezesměšňování a neponižování dítěte před ostatními
- diskrétní a citlivé řešení nepříjemných situací (pomočení. Strach apod.)
- pozor na tresty – rovněž ponižující, využívat přirozeného důsledku, dohodnout se na nápravě a opatření
- zásady: dítě by se mělo podílet na jejich tvorbě
: platná pro všechny (i pro učitelky a další zaměstnance)
: vědět, co se stane, když se poruší
• vstřícná a efektivní komunikace s dítětem
- bez pocitu ohrožení a manipulace
- pocit bezpečí, přijetí, respekt a partnerství
- základem přijetí skutečnosti, že něco nedělám dobře a měl bych se to učit jinak
• vytvářet prostor pro aktivitu a iniciativu dítěte
- prostor k aktivitě fyzické i psychické
- kreativita a schopnost improvizace učitelky
- pohotovost ve změně činností, schopnost odhadu, kdy je třeba činnosti změnit
- dostatek volné hry, výběr hraček, nářadí a cvičebních pomůcek
• klid
- možnost nebýt aktivní, odpočinout si v klidném místě, pozorovat, být v pohodě
• dostatek zajímavých a smysluplných činností
- při výběru respektovat zájmy a potřeby dětí
• představovat dětem svět jako pozitivní prostor - nezamlčovat nebezpečí, učit rozlišovat dobro a zlo s nadějí, že dobro je silnější
- nabízet životní pozici na straně dobra, jak dobru pomoci, jak řešit problémy, aby řešení bylo pozitivní
- pomoc pohádek – nositelky poselství o naději a víře v dobro
• zapojení dětí do plánování a hodnocení činností
- abychom se mohli těšit, musíme vědět na co
- společné hodnocení a plánování (výletů, úpravy třídy, nákup nových věcí, hraček apod.)
• dát dítěti najevo svou úctu a důvěru v jeho schopnosti
- úcta : partnerství při utváření pravidel, plánování, zájem o názory dětí, nezesměšňování, netrestání
- vzájemná interakce : dítě nejen potřebuje pomoc dospělého, ale rovněž nás může mnohému naučit
cíle dramatické výchovy :
• osobnostní – umožňovat sebepoznání, učit sebeovládání, posilovat sebeúctu, sebedůvěru a schopnost
kriticky
myslet
• sociální – poznávat druhé, učit se respektovat a spolupracovat s nimi, pokládat základy morálky, etiky a
schopnosti
filozofického nahlížení na svět
• umělecké – kultivovat svůj projev (pohybový i hlasový) a chování, učit se vnímat znaky a symboly,
rozvíjet fantazii a
představivost
• vědomostní a dovednostní – vycházejí z obsahu učiva, tématu a činnosti, v MŠ respektují obsah
vzdělávání RVP PV
→ metodami dramatické výchovy můžeme naplňovat cíle předškolního vzdělávání stanovené RVP PV
b.
Praktické využití metod dramatické výchovy při rozvoji pozitivního sebepojetí
předškolního dítěte
8. Rozvíjení prosociálního chování prostřednictvím estetických disciplín
a. vysvětlení pojmů, podmínky k rozvoji prosociálního chování, základní metody (kultivace vnímání a emocí pomocí uměleckého díla, umělecký prožitek a empatie, vlastní vyjadřování emocí uměleckými prostředky) etika = nauka o morálce. Jejím předmětem je lidské jednání. morálka = etická kategorie (souhrn etických norem a pravidel a jim odpovídajících způsobů jednání a chování). mravnost = shoda jednání s mravními normami (svědomím). mravní výchova – výchova v „užším smyslu“ – výchova charakteru a vůle, hodnotová výchova -školy ji mohou nazvat podle obsahu projektu jako osobnostní nebo prosociální výchovu estetika = nauka o krásnu, opírá se o historii, kulturu, umění. estetická výchova - pomáhá formovat osobnost dítěte, působí na všechny stránky dětské psychiky a charakterové vlastnosti - cílem je vypěstovat u dítěte schopnost a potřebu estetického prožitku i dovednost estetického vyjádření - neměla by se jednostranně zabývat vzděláváním, ale měla by podpořit emocionální a socializační složku výchovy – měla by podpořit dětské myšlení o tom, co a proč tvoří, srovnávat vlastní výtvory s díly kamarádů, vyjadřovat své estetické názory prosociálnost – schopnost konat dobro pro druhého člověka bez očekávání odměny nebo protislužby. prosociální chování – chování, které je zaměřeno na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo dosahování společenských cílů bez aktuálního očekávání odměny
podmínky k rozvoji prosociálního chování princip prosociálnosti co je třeba k tomu, aby člověk jednal prosociálě: • porozumět jednání a chápání situace z pohledu druhé osoby • schopnost morálního úsudku • schopnost empatie – porozumění pocitům druhých • znát sociální normy a pravidla → schopnost empatie je pro prosociální chování klíčovou dovedností
faktory přijaté z projektu výchovy k prosociálnosti R. R. Olivara spojené s estetickými činnostmi v mateřské škole
• komunikace – umět se zeptat, poděkovat, poprosit, soustředit se, věnovat druhému zájem - důležité je vytvoření příjemné atmosféry a vhodná motivace dětí. Během činností ve společných závěrečných rozhovorech se děti učí jasně komunikovat, lépe vyjadřovat své myšlenky, názory, pocity a jsou citlivější ke sdílení druhých (př. dramatická výchova ) • sebeúcta – podporujeme sebevědomí, sebepoznání, sebeuvědomění dětí prostřednictvím výtvarných, hudebních, pohybových a literárních činností a svými postoji (Dítě se nebude cítit bezpečně a sebevědomě pokud se bude někdo jeho výtvoru, obrázku, zpěvu, improvizaci smát nebo zesměšňovat ho). • pozitivní hodnocení – aby člověk viděl pozitivně, musí ho v období dětství podporovat kladné hodnocení učitele - vedeme je k tomu, aby viděly něco pozitivního nejen u sebe, ale i u druhých dětí ( př.artefiletika – reflexe - umět si vážit svého i kamarádova výtvoru) • kreativita – děti se prostřednictvím tvořivých estetických činností naučí využívat svoji představivost, soustředit a být sami sebou - vyjádřit své pocity a vidět svět očima druhého - tvořivá činnost přispívá také k tomu, aby se dítě nebálo experimentovat (př.muzikoterapie - př. využití bubínků, vzájemné neverbální dorozumívání). • projevování citů – estetickými činnostmi chceme dosáhnout toho, aby děti byly ke svým pocitům vnímavější, naučily se jim rozumět, rozeznávat je (Učily se chápat, že každý má právo vnímat a vyjádřit svůj estetický prožitek po svém a třeba i odlišně od ostatních).
•empatie – rozvoj estetiky podporuje vhodně navozená atmosféra, motivace, společné prožitky při estetických činnostech, vyprávění, rozhovory(př.filosofie pro děti ). •asertivita – když dítě chce, aby se respektovaly jeho zájmy, mělo by se snažit respektovat zájmy druhých - mělo by mít odvahu říct, co si myslí, že je správné, a umět se prosadit, ale i ovládat - to si procvičuje při výtvarných, hudebních, literárních a dramatických činnostech v MŠ • vzory – děti se identifikují se svými rodiči, sourozencem, kamarády, učiteli, ale i s osobnostmi veřejného života, nebo s hrdiny televize, literatury - prožíváním příběhů získávají děti zkušenosti a jsou podněcovány k zamyšlení (př. biblioterapie – využití příběhu k identifikaci a vzoru pro dítě). • spolupráce – touto výchovou lze dosáhnout toho, že si děti předškolního věku dokážou uvědomit, jak mohou pomoci někomu vyřešit nějaký problém - pomáhají ostatním, dovedou projevit radost z úspěchu druhého. → metody výchovné práce by měly vycházet z předešlých devíti bodů
nové výchovné metody a pojmy spjaté s estetikou a výchovou k prosociálnosti
• artefiletika - specifický přístup k uplatnění uměleckých aktivit ve všeobecném vzdělávání a ve výchově - cílem je přivést děti k interpretaci výtvarného projevu na základě jejich osobních zážitků - příležitost pro svobodný projev pomocí výtvarných prostředků a doprovodného dialogu - výtvarný projev poskytuje dítěti příležitost k vyjádření jedinečných osobních zkušeností, poznatků, přání, citů • muzikoterapie = terapie hudbou, nejde o utvoření uměleckého díla, ale o vyvolání tvořivé síly v dítěti - poskytuje prostor pro utváření citů a dorozumívání se beze slov, rozšiřuje hudební výchovu o sociální stránku - činnosti : relaxační poslech hudby, zpěv při kytaře, piánu, hudební hrátky, experimentace dětí s rytmickými nástroji • filosofie pro děti - rozvoj usuzování, kritického a logického myšlení, komunikaci a to vše v souladu s mravními a morálními hodnotami - četba vhodného příběhu, krátká úvaha, přísloví, film, pohádka - přechází od kontroly vnějšího chování vzhledem k požadavkům činnosti ve skupině, k vnitřní kontrole, pocitům, myšlenkám, myšlenkovým pochodům - cílem : vytvořit ve třídě prostor pro filosofickou diskusi, vést dítě k dotazování, zamýšlení se a formulaci vlastních názorů a ke schopnosti vyslechnout názory jiných • biblioterapie = léčba četbou: příběhy, pohádky, bajky, které mají terapeutické poslání - hlavní hrdinové i vedlejší postavy pomáhají dítěti, které se s nimi identifikuje,problém racionalizovat, vyjádřit slovy a hledat možnost řešení - příběhy nabízejí nový pohled na složitou situaci v níž se dítě nachází(např. nové prostředí ve školce, pobyt v nemocnici, výsměch kamarádů, ponížení) a východisko z ní. • dramatická výchova - dramatická improvizace, založená na schopnosti jednat v navozených situacích jako by byly skutečné - děti hry prožívají a začínají chápat množství lidských citů, myšlenek a názorů, odkrývají skutečné motivy jednání, učí se v nich orientovat a odpovědně rozhodnout - dramatická výchova tak přirozeným způsobem uvádí děti do situací, v nichž se postupně vymaňují z dětského egocentrismu a jsou schopny chápat lidské potřeby a hodnoty Prosociální chování je součástí všech estetických činností. Má komplexní povahu a je spjato se všemi činnostmi dětí. Tělesnou, rozumovou, pracovní, hudební, výtvarnou, literární a dramatickou.
b. metody dramatické výchovy
metoda = cesta, která nás vede k cíly - činnost pedagoga a dětí, která by nám měla pomoci prozkoumat, ujasnit a vysvětlit některé skutečnosti tak, abychom se posunuli kousek dál k vytyčeným cílům • hra v roli (základní metoda) - role : nositelkou příběhů a s nimi souvisejícího dobrodružství - předškolní dítě rádo mění a přijímá role druhých , roli nehraje, ale žije a bez problémů ji opouští - rovněž mají rády, když do role vstupují dospělí - do role možnost vstoupit v rámci hry s pravidly nebo v rámci většího herního celku - příklady rolových her s pravidly : Rybičky, rybičky, rybáři jedou; Na kočku a na myš; Na hlídače; Na houbaře - všechny hry lze obohatit prvky rolové hry, třeba použít kostýmní znak (šála, šátek apod.) • hry a cvičení – možno je obohatit hrou v roli a příběhem - hry pohybové : honičky, překonávání překážek, opičí dráhy, hra s padákem, nářadím, molitanové cvičení - hry a činnosti zklidňující : relaxace, štronzo, sochy, zrcadla, naslouchání hudbě, příběhům, poezii - smyslové hry: zrak (Čáp ztratil čepičku, Bystrooký), sluch (Ptáčku zazpívej, zvukové hádanky), čich, chuť, hmat (poznávání kamarádů, slepá autíčka, orientace v prostoru,..) - hry rozvíjející fantazii : výtvarné, vymýšlení příběhů, nedokončené příběhy,.. - hry kontaktní : vysvobozovací honičky, slepované - hry spolupracující : stavění soch, slepá autíčka, zrcadla, řešení situace • pantomima = zobrazování bez verbálního doprovodu - jednoduché zobrazení(strom, dům), s pohybem (stroj, vlak, auto..), živé bytosti (zvíře, člověk, pohádková bytost), narativní pantomima (pohyb k příběhu), sochy, živé obrazy, pantomimické hádanky (na řemesla,..) • improvizace = nepřipravené, předem nedomluvené jednání v určité situaci (samy za sebe nebo v roli) • dramatizace = převedení literárního textu do dramatické podoby - často zachované dialogy nebo jejich část, jindy dialogy vlastní (v MŠ nejčastěji pohádka) • strukturované drama = větší dramatický celek rozdělený na dílčí části, který může být postaven na základě uměleckého (výtvarného, literárního či hudebního) díla, může vycházet z příběhu, životní reality, být motivován předmětem, prožitkem či představou - záměrem prozkoumat určitou otázku nebo problém
filosofie pro děti - klade otázky, učí děti všemu nevěřit, klást si otázky, myslet kriticky, podpořit myšlenky dobrými základy
→ člověk se tímto dostává hlouběji k podstatě věci, je schopen problém lépe pochopit.
diskuse, filozofování = hledání odpovědi na něco neznámého
- úkolem učitele je zeptat se tak, aby si děti odpověděly a věděly
využití v praxi :
- dobré na jednom tématu cvičit různé techniky:
• vybavování vlastní zkušenosti , pop,ř zkušenosti z literatury…
• otázky - ptát se dál, rozvíjet otázky, do hloubky
• odůvodňování
• rozdíly versus pochybnosti
• slova versus myšlenky
• fantazírování – co by mohli udělat? Co by se stalo, kdyby… versus přemýšlení
• vysvětlování, zkoumání pojmů - rozdíly versus podobnosti co to je kamarádství…
• reflexe hodnocení (jak to cítím já, jak ostatní)
• vyzkoušet, procvičit, shrnout
• držet se tématu, prohlubovat jej
- učitel se snaží dětem napomoci k hlubšímu pochopení pojmů:
• hledání rozdílů – děti pomocí vlastních smyslů (zrak, čich, hmat) hledají rozdíly, co třeba znamená, když
se řekne kamenné srdce, zubní kámen?
• hledání podobností - (jinými slovy obsah pojmu), děti se zamýšlí, co je stejné pro všechny kameny, co
dělá kámen kamenem?
9. Divadlo v mateřské škole
a.
Znaky dobrého divadla pro děti, užití divadelních prvků ve vzdělávání, divadlo hrané
dětmi
divadlo
= syntetické (souhrnné) umění, ve kterém se střetávají všechny druhy umění: literárně dramatické, výtvarné,
hudební → ty by měly být v souladu
hodnota divadla :
- lidé spolu sdílejí zážitky v rovině diváků(smějí se, pláčou, drží palce) i herců, ale i v nejširší rovině všech,
kteří se
spoluúčastní okamžiku hry
- setkání živých s živými
- přináší pobavení i inspiraci
dětské obecenstvo - děti jsou obecenstvem vstřícným,bez předsudků, očekávají uspokojení, uvolnění, pobavení i získání něčeho
nového
→ co děti nezaujme, to ihned na místě zapomenou a naopak, co děti zaujme, na to dlouho a rády vzpomínají
- děti jsou výbornými pozorovateli
- charakteristickým rysem je potřeba ochraňovat, zachraňovat, osvobozovat, zasadit se o vítězství a
spravedlnost
- rychle se vcítí do děje, veškerý boj za spravedlnost prožívá a hrdina se stává jeho vzorem
zajištění návštěvy kvalitního divadla :
- návštěva stálé profesionální scény, která se na repertoár pro děti specializuje
- objednání agenturního představení
- představení vytvořená amatérským souborem
- osobní doporučení – informovat kolegy na jiných školách o dobrém divadle, poté lze očekávat, že i oni
budou
informovat nás
- zúčastnit se různých přehlídek a festivalů o divadelní tvorbě, získat kontakty
znaky dobrého divadla :
- pro jaký věk je divadlo určeno
- v jakém prostředí se divadlo hraje, pro kolik diváků
- jak je představení dlouhé
- zda je divadlo herecké, loutkové či s loutkami
- stručný nástin děje, téma
- zda byla již inscenace hrána
- nemělo by manipulovat s dětmi
- mělo by mít určitou hlasovou kulturu
→ vše vede k vytvoření si představ o nabízeném představení a lepší přípravy dětí na něj
užití divadelních prvků ve vzdělávání - divadlo plní nejen funkci estetickou, ale i etickou, výchovnou, zábavnou, náboženskou, didaktickou,…
- spolu s rozhlasem, televizí a filmem se řadí mezi dramatické umění
Vývoj dětské kresby a jeho odraz v nabídce metod a technik výtvarných činností –
stupeň čáranic - senzomotorické období do 2.let, přechod do stupně prvotního obrazu,
vytváření grafických typů
výtvarný projev
- prochází tzv. stadiálním vývojem - kresby dětí stejného věku se podobají
- neprobíhá rovnoměrně, střídání fází rychlejšího a pomalejšího vývoje vzhledem k individualitě a
nerovnoměrného
vývoje dítěte
- odráží osobnost dítěte, vývojovou úroveň jeho vnímání, charakterové i individuální zvláštnosti dítěte
- vzniká z důvodu radosti ze hry, snahy o napodobení, seberealizace, jde o spontánní neverbální projev
- vzniká kolem 2.roku podobně jako řeč
vývoj dětské kresby (dělení podle Vágnerové)
1. presymbolická, senzomotorická fáze - batolecký věk, čmárání grafomotorickou činností, zájem o činnost nikoliv o produkt, dítě se výtvorem
nezabývá
2. symbolická úroveň - dítě zjistí, že čmárání lze využít k zobrazení reality, stává se symbolem
- grafomororický „produkt“ může být dočasně pojmenován, většinou na základě výrazného znaku, typického
pro
určitý objekt
3.fáze primárního symbolického vyjádření - konkrétní zobrazení svého úmyslu kresbou, podobnost kresby závislá na komplexu dovedností a
schopností
stadia vývoje dětské kresby
• období skvrn (do 1.roku)
- první výtvarné projevy dítěte vznikají z radosti z pohybu, který zanechává stopy /čáry, skvrny, otisky,
tvary, stopy)
- experiment – zkoušení materiálu a vlastní schopnosti
• období čmáranic (období po 1.roce)
- čáry všemi směry, bez pozvednutí tužky, neobratné a často velmi osobité pohyby
• období čáranic (kolem 2.roku)
- na rozdíl od předchozích stádií ovlivněno intelektuálními faktory
a.) bez obsažné čáranice - znázorňují konkrétní věci, ale nemají žádný věcný význam, nelze je urychlit, protože se v nich vyvíjí
grafická
připravenost dítěte
- pohyb vychází z ramenního kloubu – kyvadlové a bodavé čáranice, později pohyb z lokte a zápěstí : čáry
vodorovné, svislé, křížené, pak klubíčka, ovály, spirály za použití prstů
- kresba zpočátku překračuje formát papíru, později se usměrní
b.) asociativní čáranice - výpověď o kresbě se mění podle toho, na co dítě myslí
c.) obsažné čáranice – pojmenované (děti při nástupu do MŠ)
- vznik mezi 2-3 rokem, dítě dopředu řekne, co kreslí (podobnost zatím spíše náhodná)
• období naivního realismu (předškolní období 3-6/7 let)
- dítě naivně kreslí to, co ví, co ho upoutalo, ne to, co vidí
- období vrcholící fantazie
- kreslí z představy to, co se mu líbí a je mu blízké: člověka, domy, slunce, stromy, květiny, dopravní
prostředky
- pojetí předmětu se neřídí skutečností ani pravidly perspektivy
- období tzn. znakové kresby – znak (symbol)= jednoduché označení pro určitou věc
- typické znaky této kresby : ustálená barevnost (zelená tráva, žluté slunce) a zájem o tvar (kulatá hlava)
- dítě shrnuje podstatné rysy zobrazované věci a k tomu využívá různých prostředků prostupnosti,
výtvyrného
vyprávění, deformace předmětů, překlápění
» období hlavonožců (mezi 3-4 rokem)
- kreslí hlavonožce : lidi bez trupu, ovál a k němu připojeny ruce a nohy, postupně přibývá detailů
vytváření grafických typů
- díky vývoji řeči dítě pojmenovává věci kolem sebe – výběr témat kreseb ale stále omezen
- pro každé téma ustálen určitý „grafický typ“ - znak, jenž se vyvíjí pomalu, ale plynule
- znaky přibývají s přibýváním zkušeností a potřeb dítěte, dítě kresbou vypráví, nejde pouze o zrakovou
zkušenost
- nejčastější grafické typy: lidská postava, zvířecí postava, dům, strom, dopravní prostředky
projevy principu věcnosti na tvorbě grafického typu člověka : 1.potřeba znázornit věcné vztahy a souvislosti (figury náleží k sobě, sedí kolem stolu, drží se za ruce)
2.potřeba zdůraznit jednání osob a jejich pohyb (chůze, útěk, lezení, trhání ovoce)
3.potřeba zdůraznit duševní hnutí nebo typiky postavy (pláč, smích, zloba, princezna,babička)
4.potřeba vyjádřit vztah člověka k prostředí (cestující v autobuse, Budulínek v noře)
5.rostoucí vědomí o tom , jak se věcí jeví v pohledu z určitého místa
→ uplatnění zrakového vjemu a zrakové paměti
b.
Seznámení s netradiční výtvarnou technikou
výtvarná technika = způsob, jakým je výtvarné dílo tvořeno
výtvarná metoda – způsob, jak dosáhnout stanoveného cíle
- systém postupů, které si dítě osvojuje
- při výběru zvážit možnosti a předpoklady dětí
výtvarné techniky :
• kresba – suchá (tužka, pastelky, přírodní uhle, voskovky)
- může doplňovat celek s jiným námětem – umocní prožitek, motivuje, vyvolá představy, povzbudí fantazii,
navodí
potřebnou atmosféru
-přináší radost, relaxaci, rozvíjí citlivost
- může být součástí každodenního rituálu – učitelka dětem před spaním zpívá, hraje na nástroj, později i
pouští
hudbu
využití hudebního díla v integrovaném vzdělávání - v předškolním vzdělávání má HV integrovanou podobu (tzn. smysluplné propojování všeho v přirozených
souvislostech)
- vliv na celou osobnost dítěte i na všechny oblasti RVP PV
• Dítě a jeho tělo: význam pro fyzické zdraví, pohodu, relaxaci, dýchání, správné držení těla
• Dítě a jeho psychika : psychická pohoda, vnímavost, vůle a city, komunikace, rozvoj tvořivosti a fantazie
• Dítě a ten druhý: poslech vede k upevnění společenských pravidel, dává prostor k uznání, ocenění, úctě
a
hodnotám
• Dítě a společnost : hudba nese duchovní hodnoty společenství, význam osvojování lidových písní,
seznámení
s uměleckými díly, propojení generací
• Dítě a svět : prostřednictvím hudebních činností se dítě seznamuje s vlastními i jinými kulturami,
jazykem a
hodnotami, podpora národní hrdosti
rozvíjení hudebního vnímání (poznávání hudebních vyjadřovacích celků) - psychologickým předpokladem aktivního vnímání hudby je existence určité míry hudebních schopností,
které se
v poslechových činnostech dále rozvíjí
• hudební sluch – jeho rozlišovací a analytická schopnost (smysl pro výšku tónu)
• tonální cítění – schopnost chápat vztah tónu k tónině (dokončí píseň)
• hudební paměť – schopnost srovnávat poslouchané s dřívějším poslechovým zážitkem → lepší
připravenost pro
chápání a prožití hudebního díla
• hudební představivost – rozvoj ve všech hudebních činnostech, kvalitnější při propojení praktické
zkušenosti
sluchové. Zrakové a motorické (zpěv, hra na nástroj, pohyb)
• hudební fantazie – již od tří let věku dítěte
• hudební tvořivost – předjímání průběhu skladby
• rytmické cítění – vnímání a prožívání rytmických vztahů v hudbě, rozvíjí se jako první (záliba
v říkadlech)
• hudební myšlení – analýza díla, syntéza jeho částí v celek, abstrakce
hudební výrazové prostředky
• melodie – výškový pohyb melodie (jdeme do kopečka)
• tempo – rychle x pomalu
• rytmus – hra na tělo, rytmické nástroje, hra na ozvěnu
• harmonie – sled různě propojených akordů
• dynamika – silně x slabě (myška x slon)
• barva (zvuku) – anděl x čert
• kontrast – protiklad
• gradace – stupňování (O hluchém bubnu – I.Hurník)
• výška tónu – reakce na výšku tónu (medvěd x skřivánek), postupně snižujeme výškový interval
cíl a metodika poslechových činností - 3-4 let: pozornost vyvolaná zájmem
- 4-5 let : soustředěnější, poslouchá záznamy pohádek se zpěvem, dokáže rozpoznat některé hudební
nástroje,
napodobit melodie z poslouchané skladby
-5-6 let: ještě citlivější, pozorný posluchač hudby schopné chápat dynamiku, vyjádřit pocity z poslechu
pohybem i
slovem, rozliší výraz skladby
cíle poslechu hudby:
- dokázaly se na ni soustředit
- rozuměly jednoduchým hudebním vyjádřením
- rozvíjely základní poznatky o hudebních nástrojích a žánrech
- později dokázaly o hudební skladbě hovořit
- měly citový prožitek a uchovaly si ho v paměti
poslech – směřuje k tomu, aby děti měly hudbu rády
význam poslechu:
- osvojení základních výrazových prostředků hudby (výška tónu, melodie, barva, rytmus, tempo,
dynamika)
- pěstování dovednosti soustředěného poslechu
- rozvíjení elementárního hudebního myšlení zaměřené na prostředky hudebního vyjádření, základní
poznatky o
hudebních nástrojích hudebních žánrech
- prohloubení citových zážitků
metodika :
• živá hudba – písně (zpěv učitelky a hra na hudební nástroj)
• reprodukovaná – rozšíří poznání hudby, hudebních nástrojů
- instruktivní skladbičky : krátké, melodické, jednoduché, 1 nástroj, přirovnáváme k něčemu, co děti znají
a je
jim blízké (Panenka stůně, Klauni, Smutně), objevujeme nálady
zásady : poslech krátký, často se vracet k vyslechnutým skladbám, využití jiných souvislostí (pochod,
malování),
aktivizovat otázkami, konkrétním úkolem (poslouchejte, které zvířátko tam uslyšíte,..kdy budou
tancovat
rychle..)
hlediska výběru skladeb k poslechu:
• srozumitelnost – přiměřenost věku, mentalitě a hudební vyspělosti
- u malých dětí skladby kratší, veselejší, rychlejší, s výraznými kontrasty
• umělecká hodnota – k uvědomění kontrastu lze v MŠ použít i kýč
• výchovná hodnota – daná schopností díla tlumočit určité nálady, postoje, vztahy, ideály
• didaktický záměr učitele – prvotní hledisko, lze využít i kýč, ukázky různých funkcí hudby (umělecká
hodnota je
podřízena cíli)
metodický postup:
•poslech nové skladby
a.) motivace – vzbuzení zájmu
- čím dítě mladší, tím větší a konkrétnější motivace
- podle věku a vyspělosti seznámení s názvem skladby, s náladou a obsahem,
nejdůležitějšími místy
skladby (sólo, nástroj, zrychlení)
b.) vlastní poslech – kvalitní nahrávka, přednost však dáváme přímé interpretaci
c.) rozbor – rozhovor, připravené otázky, zda děti slyšely to, co měly slyšet (stačí krátký)
d.) nové přehrání skladby (nemusí být)
• poslech známé skladby – postup stejný, předem úkol (až budou hrát housle, tak …) – stačí úryvek
• poslech skladby po delším čase – formou hry : co mají sledovat, co hledat, jasné a konkrétní odpovědi
poslechové skladby :
B.Smetana : Pochod komediantů (Prodaná nevěsta)
I.Hurník : Pochod (trubka)
Taneček medvěda, Smutná písnička
Panenka stůně , Pohádka o veliké řepě , O hluchém bubnu(hudební pohádky)
P.Eben : Vlak se rozjíždí, Nástroje se představují