Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Katedra ...

Diplomová práce
Hradec Králové, 2014
Prohlašuji, e jsem tuto diplomovou práci vypracovala pod vedením vedoucího
diplomové práce samostatn a uvedla jsem všechny pouité prameny a literaturu.
V Rokycanech dne …………………………….
Podkování
Velmi ráda bych podkovala Mgr. Michaele Prouzové, za její odbornou pomoc pi
vypracování diplomové práce a takté za pínosné pipomínky pi konzultacích spojené
s jejím vypracováním.
Fujimoriho." Hradec Králové: Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové,
2014, 120 stran diplomové práce
Základním principem populismu je snaha o diskreditaci stávajícího
politického systému a zisk podpory širokého spektra voli skrze kritiku
vládnoucích elit. Populismus si ovšem prošel znaným vývojem a mnoha
promnami, proto je obtíné jednotlivé populistické vdce a jejich vlády správn
zaadit. Jako nejzákladnjší lenní lze pouít rozdlení populismu na klasický
populismus, neopopulismus a nový populismus. Pedstavitelé tchto forem
populismu se od sebe znan liší, jak ve strategii, kterou k vládnutí pouívají,
tak ve výstupech, jich svojí vládou dosáhnou. Vzhledem ke sloitosti vymezení
jednotlivých termín a specifických znak, je nesou, je asto tké jednotlivé
vdce jednoznan zaadit do dané kategorie populismu.
Mezi asto srovnávané populistické vdce patí - Alberto Fujimori a jeho
vláda v Peru v letech 1990-2000 a Hugo Chávez, který byl prezidentem
Venezuely od roku 1999 a do roku 2013. Akoliv jejich vlády nesou celou adu
podobných znak, bylo by píliš zjednodušující je pouívat jako ekvivalenty.
Cílem práce je komparace populistických prvk ve vládách tchto dvou vdc,
jejich zpsobu vládnutí, strategií a pedevším výstup, kterých kadý z nich
svojí vládou dosáhl, piem budu vycházet z tvrzení, e jejich formy vlády,
postavení, prostedky, je k vlád pouívají a pedevším výsledky jejich vlády
jsou píliš odlišné na to, abychom je oba mohli jednotn oznaovat za populisty
bez bliší specifikace jejich vlády.
Z metodologického hlediska bude práce vycházet z empiricko-
analytického pístupu a komparace pípadových studií.
Klíová Slova: populismus, populistická strategie, Hugo Chávez, Alberto
Fujimori, politití outsidei, chavismus, fujimorismus
Literatura:
Dietz, Henry A. – Myers, David J. 2007. From Thaw to Deluge: Party System
Collapse in Venezuela and Peru. Latin American Politics and Society, 49, 2, 59-
86.
Ellner, Steve. 2003. "The Contrasting Variants of the Populism of Hugo Chávez
and Alberto Fujimori." Journal of Latin American Studies 35, 1, 139-162.
Kay, Bruce. 1996. „“Fujipopulismo“and The Liberal State in Peru, 1990–1995.“
Journal of Inter-American Studies and World Affairs 38, . 4, 55-98.
Leaman, David. 2004. „Changing Faces of Populism in Latin America: Masks,
Makeovers, and Enduring Features“. Latin American Research Review 39, . 3,
312–32
Parenti, Christian. 2005 „Hugo Chávez and Petro Populism“. The Nation, 11.
duben 2005
Annotation
Husáková, Markéta „The Comparison of the Populism of Hugo Chávez and
Alberto Fujimori" Hradec Králové: Filozofická fakulta, Univerzita Hradec
Králové, 2014, 120 stran diplomové práce
The basic principal of populism is the effort to discredit the current
political system and gain support of wide range of voters via criticism of ruling
elites. Populism went through significant development and many changes
occurred, thus it is difficult to correctly place individual populist rulers and their
governments. As the most basic type of division we can break populism into
classic populism, neopopulism and new populism. Representatives of these
branches are categorically different in governmental strategies they use as well
as in outcomes of their rule. Regarding the complexity of individual terms and
specific attributes they carry, it is often difficult to unambiguously classify
individual rulers into given populism categories.
Among often compared populist rulers belong Alberto Fujimori and his
rule in Peru in 1990-2000 and Hugo Chávez – the president of Venezuela since
1999 till 2013. Although their reigns share all sorts of similar attributes, it would
be too simplifying to use them as equivalents. The aim of this paper is the
comparison of populist attributes in reigns of these two rulers, their types of
reign, strategies and especially the outcomes that each one of them reached
during their reigns. The fact that their forms of reign, their social roles, resources
they use to support their reign and especially the outcomes of their reign are too
different to be denoted as populists without further specifying their reigns, will
be taken into consideration.
From methodological point of view, the paper is based on empirical-analytical
approach and comparison of case studies.
Key words: populism, populist strategy, Hugo Chávez, Alberto Fujimori,
political outsiders, chavism, fujimorism
Populismus jako idea .............................................................................................. 20
Populismus jako styl ............................................................................................... 21
Populismus jako strategie ....................................................................................... 22
1.3 Populismus v Latinské Americe ...................................................................... 26
1.3.1 Ti vlny populismu ................................................................................... 29
Chavismus .............................................................................................................. 33
Fujimorismus .......................................................................................................... 34
2 Analýza vlád Huga Cháveze a Alberta Fujimoriho ................................................ 38
2.1 Venezuela v dob vlády Huga Cháveze .......................................................... 38
2.1.1 Vzestup k moci aneb od stranického systému s dlouholetou tradicí k
nástupu politického outsidera ................................................................................. 38
2.1.2 Pijetí nové ústavy a vznik a vývoj Bolívarovské Republiky .................. 46
2.1.3 Období konfrontace (2000–2003) ............................................................ 48
2.1.4 Období stabilizace (2003–2006) ............................................................... 50
2.1.5 Období rekonfigurace (2006–2010) ......................................................... 51
2.1.6 Nástroje pro zisk a udrení podpory spolenosti ...................................... 53
2.1.7 Období návratu politické opozice a konfrontace (2010–2013) ................ 59
2.1.8 Smrt prezidenta a nové volby – pokraování Chávezova odkazu? .......... 63
2.2 Peru v dob vlády Alberta Fujimoriho............................................................. 65
2.2.1 Vzestup k moci aneb od nestabilního stranického systému k nástupu
politického outsidera .............................................................................................. 65
2.2.2 Období ped autopuem (1990–1992) ...................................................... 68
2.2.3 Období realizovaného autopue (1992 – 1993) ........................................ 75
2.2.4 Nástroje pro zisk a udrení podpory ve spolenosti – boj proti guerillovým
skupinám ................................................................................................................. 80
2.2.5 Období "pímé demokracie" (1993–2000) ............................................... 85
2.2.6 Prezidentské volby v roce 2000 a oslabení Fujimoriho vlivu .................. 90
2.2.7 Zánik Fujimoriho neopopulistické vlády a jeho odkaz do budoucna ....... 92
3 Komparace vlád Huga Cháveze a Alberta Fujimoriho ........................................... 96
3.1 Faktory ovlivují výskyt personalistických vdc – pípad Venezuely a Peru
96
3.3 Projevy chavismu a fujimorismu v praxi ....................................................... 106
3.4 Populismus jako strategie s krátkodobými monostmi? ................................ 114
Závr ............................................................................................................................. 117
AD – Acción Democrática (Demokratická Akce)
AP – Acción Popular (Lidová akce)
APRA – Alianza Popular Revolucionaria Americana (Americká lidová revoluní
aliance)
(Kesanskodemokratická strana Peru)
FONCODES – Fondo de Cooperación para el Desarrollo (Fond pro spolupráci a
rozvoj)
ILD – Instituto de Libertad y Democracia (Institut svobody a demokracie)
IMF – International Monetary Fund (Mezinárodní Mnový Fond)
IRENE – Integración y Renovación Nueva Esperanza (Integrace a Obnova
Nová Nadje)
Venezuely)
Amaru)
PJ – Primero Justicia (Nejdíve spravedlnost)
PPT – Patria para Todos (Strana pro všechny)
PRONAA – Programa Nacional Alimentarie (Národní výivový program)
PSUV – Partido Socialista Únido de Venezuela (Sjednocená socialistická strana
Venezuely)
SL – Sendero Luminoso (Svtlá Stezka)
UNT – Un Nuevo Tiempo (Nový as)
WB – World Bank (Svtová Banka)
11
Úvod
Tématem pedkládané diplomové práce je komparace populistických
vlád Huga Cháveze (1998 a 2013) a Alberta Fujimoriho (1990 a 2000) se
zamením na populistické znaky jejich reim a na populistickou strategii, která
byla jejich vládám vlastní. Práv Hugo Chávez a Alberto Fujimori bývají
napíklad spolen s Juanem Domingem Perónem, Getúliem Vargasem,
Carlosem Menemem nebo Evo Morálesem uvádni jako pípady populist
v Latinské Americe. Pokud ekneme, e Hugo Chávez a Alberto Fujimori jsou
populisté, je to tvrzení jist správné, nicmén velmi obecné a pi bliším
zkoumání tématu zjistíme, e pouívat tyto dva politiky jako ekvivalenty
pedstavitel populist by bylo nepesné, a nesprávné.
Tebae populismus pedstavuje pojem v souvislosti s jihoamerickými
politikami asto pouívaný, jeho obsah je velmi široký a nejasný, tudí se ne
zídka setkáme s pípady jeho nesprávného, nebo velmi obecného uívání.
Prvním cílem práce je tedy vymezení definice populismu pro prostedí Latinské
Ameriky tak, aby bylo moné s tímto konceptem (nejen) v pedkládané práci
dále operovat.
Hugo Chávez i Alberto Fujimori vstoupili do vysoké politiky jako
politití outsidei a tebae nemli s výkonem politických funkcí ádné
pedchozí zkušenosti, podailo se jim díky populistické strategii, kterou oba
zvolili, dosáhnout na funkci nejvyšší. Druhým cílem práce proto bude
identifikace podmínek, které nejen umoují aplikaci populistické strategie, ale
rovn jsou pedzvstí jejího úspchu. Zamíme se na faktory ovlivující
výskyt personalistických vdc, kteí jsou jejími pedstaviteli. Z dvodu
identifikace tchto podmínek a faktor zkoumané období zahrnuje nejen pímo
etapu vlád vybraných politik, ale rovn poskytuje pohled na situaci ped jejich
nástupem se zamením na podobu stranických systém ve Venezuele mezi léty
1988–1998 a v Peru 1980–1990, tedy na podobu politické arény, do které
vstupovali jako úplní nováci. Mli oba aktéi stejné podmínky pro nástup do
12
svých funkcí? Hraje podoba stranického systému roli ve výskytu politických
outsider? Na tyto otázky se v práci budeme snait odpovdt.
Tetím cílem je sledování a následná komparace vybraných projev
populistické strategie v prbhu vlád tchto politik. Oba pípady budeme
zkoumat pedevším z hlediska legitimizace moci, zisku podpory a vztahu s
veejností, nebo práv tam meme pozorovat nejvýraznjší projevy a dsledky
populistické strategie. Jaké skupiny a pro jejich politiku podporovaly? Byly
tyto skupiny v obou pípadech stejné? ím si dokázali podporu získat a ím ji
naopak ztráceli? Na tyto otázky se budeme snait odpovdt v kontextuální ásti
práce, která je v pípad Venezuely zakonena rokem 2013, kdy Chávez krátce
po svém znovuzvolení zemel. Vývoj v zemi po jeho smrti byl velmi
dramatický, nicmén práce si zde ji nedává za cíl zkoumat úspšnost i
neúspšnost navazující vlády a pípadný vliv na vývoj v ostatních levicových
státech v regionu. Proto tato problematika není ji dále zkoumána. V pípad
Peru je kontextuální ást zakonena rokem 2000, který byl pro Fujimoriho
rokem vítzství a konce zárove.
Mnoho publikovaných studií se vnuje problematice populistických vlád
z hlediska jejich demokratinosti i nedemokratinosti. Tímto se ovšem
pedkládaná práce zabývat nebude, tebae se narákám na tuto problematiku
nevyhneme. Hlavním cílem práce je nejen poskytnout vymezení pojmu
populismus a populistická strategie, se kterým meme nadále pracovat v
pípadech zemí Latinské Ameriky, demonstrace a komparace projev
populistické strategie ve vybraných pípadech Venezuely a Peru, ale rovn
provedení analýzy funkních období obou politik, v rámci ní meme
pozorovat projevy populistické strategie v praxi.
V práci bude potvrzena nebo vyvrácena tato hypotéza: Populistická
strategie, která obma politikm zajistila zisk podpory a úspch bhem vlády,
byla rovn dvodem neschopnosti vytvoení model vlád s dlouhodobými
monostmi, které by své vdce peily.
Z metodologického hlediska bude pouita komparativní pípadová studie,
je provádí analýzu pípad, které byly zvoleny jako pedmt výzkumu.
Kapitola jedna a dv budou vypracovány na základ obsahové analýzy
13
odborných lánk a publikací. Na základ zjištných informací dojde ve tetí
kapitole k závrené komparaci vybraných témat a potvrzení, i vyvrácení
stanovené hypotézy.
Úvodní, teoretická ást práce nazvaná Teorie populismu, se vnuje
pedstavení populismu jakoto fenoménu v sociálních vdách velmi nejasnému.
Jeho vymezení, obsah a celková definice toho, co je vlastn populismus, je
znan komplikované a proto v tomto ohledu ve vdecké obci doposud nedošlo
ke shod. Kapitola o teorii populismu je rozdlena do následujících ty
podkapitol: Populismus – obecné pouívání pojmu, ti pojetí populismu, Obecné
definice populismu, Populismus v Latinské Americe a Podmínky pro nástup
populistických lídr.
Úvodní ást kapitoly je zamena na obecné pouívání pojmu, respektive
na moné výklady a chápání termínu populismus. Populismus zde bude
definovaný jako idea, styl a strategie. Práv správné pouívání termínu nám
pozdji pome vymezit si chápání populismu pro naší práci. Dále se budeme
vnovat rzným pojetím pojmu v prbhu asu. Napíklad Edward Shils nebo
Seymour Martin Lipset jej vnímají negativn. Lipset jej dokonce pirovnává k
fašismu nebo nacismu. Ukáeme si, e populismus nemusí být nutn negativním
fenoménem a vysvtlíme si, pro tomu tak je a podíváme se na charakteristiky
populismu dle Paula Taggarta a Kennetha Robertse, kteí vymezili kadý pt
charakteristických rys realit, je meme nazývat populistickými.
V další ásti kapitoly se zamíme na promny vnímání populismu v
prbhu let. Zde budeme vycházet pedevším z práce El populismo como
experiento político: historia y teoría política de una ambivalecia od Raimunda
Freie a Cristóbala Roviri Kaltwassera, kteí zde popisují ti fáze vývoje pojmu
populismus. Poprvé se pojem populismus zaal pouívat ve spojitosti se
sociálními hnutími v severní Americe a Rusku, kde vznikala rurální hnutí
bojující proti industrializaci. V období po ekonomické krizi, kterou autoi
oznaují za fázi druhou, dochází k výrazným promnám státních ekonomik, co
je spojeno i s promnou významu populismu. V druhé fázi je populismus tedy
vnímán jako etapa modernizace a to pedevším v Latinské Americe. Ve tetí fázi
je populismus ji definitivn vnímán jako logika politické akce, co je spojováno
14
s nástupem neopopulist a jejich taktice propojení neoliberální ekonomiky a
populistické politiky.
Podkapitola Populismus v Latinské Americe je zamena pímo na
prostedí Latinské Ameriky a vývoj populismu v tomto regionu. V první ásti se
zamíme na rozdlení latinskoamerického populismu od populismu jinde ve
svt. Zde bude vnován prostor teorii Josepha P. Brauna, jen rozdluje
populismus na „weak“ a „strong“, tedy slabý a silný, ím umouje snazší
identifikaci populismu latinskoamerického a svtového.
Jako stejní píspvek zde pouijeme práci Susanne Gratius La „tercera
ola populista“ de América Latina. Autorka zde charakterizuje ti vlny
populismu, piem hlavní pozornost vnuje vzniku tetí vlny, ji pedstavuje
nový fenomén v Latinské Americe takzvaný nový populismus. První vlnou
populismu je populismus klasický, kam adí napíklad vlády Juana Dominga
Peróna v Argentin, Getlia Vargase v Mexiku, nebo Lázara Cárdenase
v Brazílii. Akoliv v samotné komparaci pedstavitel klasického populismu
figurovat nebude, jeho definice (alespo základní) je v teoretické ásti uvedena
jako nedílná souást jeho vývoje. Na konci osmdesátých let se v Latinské
Americe objevuje nový fenomén, takzvaný neopopulismus, jen lze povaovat
za novjší verzi klasického populismu a autorka jej oznauje za druhou vlnu.
Jako pedstavitele z ad neopopulist lze uvést napíklad Carlose Menema, nebo
Alberta Fujimoriho. Tetí vlna populismu, nový populismus, je fenoménem ist
latinskoamerickým, k jeho vzniku dochází na pelomu dvacátého a
jednadvacátého století. Jako píklady nového populismu autora uvádí Vlády Eva
Moralese v Bolívii a Huga Cháveze ve Venezuele.
V odborné literatue se asto setkáváme s pojmy chavismus a
fujimorismus, jejich vysvtlení je v této ásti práce vnován prostor, nebo
pouívání tchto pojm me být matoucí. Identifikací chavismu se zabývá
napíklad Thomas Colombet (2002), Nelly Arenas (2005) nebo Susanne Gratius
(2007). V pípad fujimorismu je oproti v práci identifikován na základ
defininích znak podle Johna Crabtreeho (2000). Práv tito autoi vytvoili
definice do kterých v závrené ásti práce doplníme faktická data z vlád Huga
Cháveze a Alberta Fujimoriho. V této ásti práce se tedy zamíme na to, co to
15
vlastn chavismus a fujimorismus je, v jakých vlastnostech se kryjí a v jakých se
od sebe naopak liší.
Samotná podkapitola bude zakonena formulací chápání populismu pro
naši práci – z eho tedy na základ shrnutí daných definic budeme v této práci
vycházet.
tvrtá a poslední podkapitola teoretické ásti s názvem Podmínky pro
nástup populistických lídr je vnována charakteristice podmínek vhodných pro
nástup populistického vdce. Zde je pouita teorie od Cariny Perelli (1995), je
uvádí pt faktor ovlivujících monost výskytu personalistických vdc v
podob politických outsider. Tato teorie bude v komparativní ásti práce
aplikována na dva vybrané pípady.
Pedmtem druhé, kontextuální, ásti bude analýza podoby stranických
systém a podmínek ped nástupem obou aktér, systematická analýza
funkních období Huga Cháveze ve Venezuele v letech 1998 a 2013 a Alberta
Fujimoriho v Peru v letech 1990 a 2000, sledování zpsobu legitimizace moci a
zisku podpory ve spolenosti. Tato ást s názvem Analýza vlád Huga Cháveze a
Alberta Fujimoriho bude rozdlena do dvou základních podkapitol.
První podkapitola s názvem Venezuela v dob vlády Huga Cháveze se
bude vnovat nejen období samotné Chávezovy vlády, ale v první ásti bude
rovn vymezen prostor vývoji stranického systému ped jeho nástupem do
funkce. Této problematice se budeme vnovat pedevším proto, abychom zjistili,
jakým zpsobem podoba stranického systému ovlivnila (nebo neovlivnila)
nástup tohoto politického outsidera do ela státu. Celá podkapitola tedy bude
zahrnovat období od roku 1988 do roku 1998, kdy budeme pozorovat vytváení
vhodných podmínek pro radikální zmnu systému a nadále období od
Chávezova zvolení do funkce v roce 1999 a po jeho smrt v roce 2013.
Pedmtem zkoumání budou pedevším podmínky pro vzestup k moci, nástroje,
je mu slouily k získání a udrení podpory a jeho populistická taktika vládnutí,
kde se zamíme pedevším na vznik Aliance bolívarovských národ Amerik –
ALBA a program Socialismus 21. Století.
Cestu Huga Cháveze budeme tedy pozorovat od samotného poátku, kdy
se poprvé do podvdomí spolenosti dostal díky pokusu o pu v roce 1992, pes
16
první úspch v prezidentských volbách v roce 1999, kdy zvítzil a dostal se do
ela zem jako politický outsider, pijetí nové ústavy v roce 1993 a zaloení
Bolívarovské republiky Venezuela, období konfrontace s opozicí (2000–2003),
stabilizace moci (2003–2006), rekonfigurace (2006–2010), nárstu opozice a
optovné konfrontace (2010–2013) a po prezidentovu smrt a jeho pípadný
odkaz do budoucna.
V druhé podkapitole s názvem Peru v dob vlády Alberta Fujimoriho se
stejn jako v ásti o vlád Huga Cháveze budeme nejdíve vnovat vývoji
stranického systému ped jeho nástupem, co nám v závrené kapitole poslouí
ke komparaci podmínek nástupu tchto dvou vdc do svých funkcí. Celá
podkapitola tedy bude zahrnovat jednak období od roku 1980 do roku 1990, kdy
budeme sledovat vývoj stranického systému a vytváení vhodných podmínek pro
nástup politického outsidera a jednak období samotné Fujimoriho vlády od roku
1990, kdy se mu jako politickému novákovi podailo vyhrát prezidentské
volby, pes období ped autopuem (1990–1992), období realizovaného
autopue, kdy se mu podailo získat dostatenou podporu spolenosti k jeho
"bezpenému" provedení (1992–1993), následné období "pímé
demokracie"(1993–2000), jak sám Fujimori svoji vládu v tomto období
prezentuje, a po poslední prezidentské volby v roce 2000, které tebae
Fujimori vyhrál, byly ji pedzvstí jeho brzkého konce. V rámci zkoumání
zisku podpory spolenosti se zamíme na jeho boj s guerillovými skupinami
Svtlá Stezka a Revoluní hnutí Túpaca Amarua, jejich násilná innost
spolenost dlouhá léta suovala.
Závrená, komparativní ást s názvem Komparace vlád Huga Cháveze
a Alberta Fujimoriho bude rozdlena do ty podkapitol. V první podkapitole se
zamíme na problematiku nástupu k moci a na základ pti faktor, které
ovlivují výskyt personalistických vdc. Zjistíme, zda všech pt bylo
pítomných v obou pípadech a pokud ano, tak v jaké podob. V druhé ásti
kapitoly se zamíme na zisk podpory a legitimizaci moci a porovnáme zde, jaké
skupiny politiky podporovaly, pro a o co samotní vdci opírali svoji moc. Ve
tetí ásti se zamíme na praktické projevy chavismu a fujimorismu a
provedeme srovnání, které nám ukáe nejen to, zda se jedná o koncepty spíš
17
podobné, nebo spíš rozdílné, ale zárove nám pome odpovdt na otázku, zda
jejich populistická strategie, která jim nejdíve pinášela úspchy byla rovn
dvodem neschopnosti vytvoení model vlád s dlouhodobými monostmi, je
by je peily a nesly jejich odkaz dál..
Hlavním zdrojem práce je literatura zabývající se problematikou
populismu, neopopulismu a nového populismu. Stejním píspvkem teoretické
ásti je práce od Susanne Gratius La „tercera ola populista“ de América Latina
(2007). Autorka se zde zabývá srovnáním tí vln populismu v Latinské Americe,
tedy klasického populismu 30. a 40. let 20. století, neopopulismu 80. a 90. let 20.
století a nového populismu jakoto fenoménu typickému pro pelom 20. a 21.
století. Dále se zamuje konkrétnji na pípady nového populismu, tedy
levicového, národního populismu, kam adí Venezuelu, Peru, Bolívii a
Argentinu a v závru práce se vnuje komparaci pímé a reprezentativní
demokracie. Problematikou vývoje a promnami populismu se rovn zabývá
Arturo Fernández ve své práci El Populismo Latinoamericano: Realidades y
Fantasmas (2006). Stejními pracemi zabývajícími se neopopulismem jsou
píspvky od Kurta Gerharda Weylanda Neopopulism and neoliberalism in Latin
America: how much affinity? (2003), The Rise and Decline of Fujimori´s
Neopopulist Leadership (2006) a Neopopulism and Market Reform in Argentina,
Brazil, Peru, and Venezuela (2000). Autor se zde zabývá nejen silnými a
slabými stránkami neopopulismu a jeho dopady, a ji pozitivními, i
negativními konkrétn na vládu Alberta Fujimoriho, ale rovn zde eší zásadní
rozlišnosti mezi populismem 30. a 40. let 20. století.
Publikace Vladimíry Dvoákové, Radka Bubna a Jana Nmce s názvem
¡Que el pueblo mande! Levicové vlády, populismus a zmny reimu v Latinské
Americe je pouita pedevším v teoretické ásti a v kapitole zabývající se vládou
Huga Cháveze. Autoi se v publikaci vnují vymezením pojm jako jsou stát,
reimy, vláda, jejich pojetím v kontextu prostedí Latinské Ameriky, teorií a
vymezením pojmu populismu, typologií levicových vlád v Latinské Americe a
pípadovými studiemi Ekvádoru, Venezuely a Bolívie.
Kapitola zabývající se stranickými systémy ped nástupem
personalistických vdc v Peru a Venezuele vychází pedevším z práce Henryho
18
A. Dietze a Davida J. Meyerse From Thaw to Deluge: Party Systém Collapse in
Venezuela and Peru (2007), kteí se zde zabývají faktory ovlivující kolaps
stranických systém a napomáhají nástupu personalistických populistických
vdc. Rozdílnými prvky a projevy populismu ve vládách Alberta Fujimoriho a
Huga Cháveze se ve svém lánku The contrasting variants of the populism of
Hugo Chávez and Alberto Fujimori zabývá Steve Ellner. Úelem lánku je
systematické porovnání tchto dvou vdc s cílem identifikovat podobnosti a
rozdílnosti, které napomáhají odhalit pouitelnost a aplikovatelnost konceptu
neopopulismu. Literatura zabývající se konkrétními pípady vlád Huga Cháveze
a Alberta Fujimoriho je v práci erpána pedevším ze zahraniních internetových
asopis a zahraniních i eských zpravodajských server. Mezi v práci
nejpouívanjší lze zaadit Nueva Sociedad: Revista latinoamericana de
ciencias sociales nebo Revista de ciencias políticas. Jako další elektronický
zdroj je v práci pouívána SciELO – Scientific Electronic Library Online, je
nabízí sbírku prací z rzných svtových elektronických asopis.
19
1 Teorie populismu
Populismus je pojem, o nm v souasné dob slýcháváme nejastji ve
spojitosti s politikami latinskoamerických zemí. Nicmén se jedná o pojem
nevyhranný, tko definovatelný, uívaný píliš asto a zjednodušen.
Následující kapitola je proto zamena na populismus jako pojem uívaný
v politických a sociálních vdách. Mezi nejznámjší autory zabývající se
problematikou populismu patí beze sporu Kurt Weyland (1996, 2000, 2001,
2006), Kenneth Roberts (1999), Victor Armony (2005), René Antonio Mayorga
(2002), Carlos de la Torre (2003), Paul A. Taggart (2000, 2004), Ghita Ionescu a
Ernest Gellner (1969), Ernesto Laclau (2005), Seymour Martin Lipset (1963),
nebo napíklad Robert Barr (2003).
1.1 Populismus – obecné pouívání pojmu, ti pojetí populismu
Prvním krokem k monému pouívání termínu populismus je tedy nutná
definice toho, co populismus je a teprve poté k nmu meme piazovat
konkrétní politické fenomény (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 122). V
následující ásti kapitoly se zamíme na ti pojetí populismu: populismus jako
ideu, jako styl a jako strategii, co nám v další ásti práce pome urit a
vymezit si, jak chápat a pistupovat k populismu latinskoamerickému.
Historie zkoumání pojmu populismus se dá, jak uvádí Frei a Kaltwasser,
zjednodušen shrnout do dvou termín – nepesnost a dvojsmyslnost. Mezi
politology, sociology a historiky došlo v rámci problematiky populismu
k jednomu nejvýraznjšímu konsenzu. Shodli se na tom, e populismus je
konceptem tak sloitým, e jej jednoznan definovat nelze (Frei, Kaltwasser
2008: 118).
Napíklad Cannovanová oznaila populismus za jedno z velmi nejasných
slov ve slovníku politických vd (Cannovan 1999: 446) a dle Laclaua mu zcela
chybí analytická jasnost (Laclau 2005: 15). V dsledku nejasnosti pojmu mezi
20
vdci stále nedošlo ke shod v tom, co populismus vlastn je. Je to ideologie?
Sociální hnutí? Typ vládnutí? Politický reim? Pokud se zamíme na postavení
populismu v politických vdách, jeho charakteristiky mají adu podob.
Napíklad DiTella jej spojuje s fašismem, Ramos jej oznauje za ekvivalent
k militarismu, nicmén jsou i autoi, kteí jej oznaují za kompatibilní
s demokracií v tom smyslu, e zajišuje práva vtšiny (Frei, Kaltwasser 2008:
119).
Populismus jako idea vychází z pedstavy dobrého, ctnostného,
opomíjeného lidu, jen nenachází zastoupení v domácí elit, která je lidu
odcizena, nesdílí s ním stejné hodnoty, kulturu, problémy. Své zastoupení lid
nalézá práv v reprezentantech populistického hnutí, stojícího proti dané elit,
nebo jinak definovanému protivníkovi. 1 Populisté "svj" lid hájí, bojují za jeho
zájmy, které elita nesdílí (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 125).
Dle Paula Taggarta je jediným spoleným jmenovatelem všech forem
chápání populismu lidová suverenita a draz na ni, nebo v kontextu kadé zem
a kadé spolenosti je onen "nepítel" ji chápán jinak, stejn jako je i jinak
chápán lid. Zásadním prvkem v ideovém pojetí populismu je to, e lid dodává
populismu poetní pevahu (Taggart 2000: 92).
Zde nastává uritý problém s chápáním a vymezením pojmu "lid". Paul
Taggart si byl šíkou pojmu vdom a proto charakterizoval populismus jako
hnutí apelující na lid nikoliv jako na soubor všech, nýbr pouze na jeho
"základnu", je vychází z minulosti dané spolenosti. Konkrétn nazývá
zájmovou oblast heartlandem, imaginárním teritoriem, kde se nachází práv
základna dané spolenosti, sestavená z píslušník rzných sociálních skupin.
Meme tedy íci, e kadý populismus, v rzných geografických a historických
kontextech si svoji základnu (heartland) uruje sám, co svdí o prunosti,
pizpsobivosti a široké pouitelnosti populismu (Taggart 2000, 92–96).
1 Nepítelem lidu nemusí být vdy nutn elita. Nepítel me být pedstavován jinou mocností,
jinou etnickou, jazykovou i náboenskou skupinou atd. (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 125).
21
Pokud pistupujeme k populismu jako ideje zdrazující zájmy "dobrého
lidu", je teba upozornit na fakt, e idea dobrého lidu není téma pouze a výlun
populistické, nebo je nedílnou souástí rovn demokratické teorie. Práv
lidová suverenita je jedním z ady nosných pilí souasných konsolidovaných
demokracií a kadá demokracie je tak ásten nesena populistickou ideou. S
populismem jako ideou se tak setkáváme ve dvou podobách. První z nich
najdeme ve vtšin moderních demokracií, kde je lid ústavn zakotven jako
suverén a zdroj moci ve stát. Za druhou podobu meme oznait konkrétní
politické programy, které nejprve vymezují kdo lid je, a kdo není (vymezují
heartland), a dané skupin pipisují dobré vlastnosti, vyzdvihují její zájmy a
bojují za jejich naplnní (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 126).
Populismus jako styl
Populismus meme nkdy chápat rovn jako styl, jako uritý zpsob
jednání pouívaný pi apelování práv na naplnní výše zmiovaných idejí.
Pokud máme vymezené idey, tedy to, co by mlo být naplnno v rámci zájmu
rzn definovaného lidu, je zapotebí njakým zpsobem získat podporu,
abychom toho mohli dosáhnout.
identifikovaným soupem. K legitimizaci provádných opatení, krok a
jednání slouí práv zájem lidu, jen je zde primární a prvky jako racionalita,
výhodnost, praktinost jsou upozaovány. Populistický styl si zakládá na
jednoduchosti, snadné pochopitelnosti, srozumitelnosti pro co nejširší spektrum
obyvatelstva. Práv díky jednoduchosti, heslovitosti a obecnosti je tento styl
pochopitelný pro širokou veejnost, dává tak ale voleným aktérm rovn do
ruky silnou zbra. Pod blíe nespecifikovanými hesly z kampaní se me
ukrývat mnohé a nikdy není jisté, jak pesn se budou zvolení projevovat v praxi
po zvolení (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 127).
22
Vnímání populismu jako strategie je konceptem Kurta Weilanda, který
ve své práci uvádí, e tato strategie stojí ist na mnoství hlas. Populistická
politika zakládá svou moc na podpoe velkého potu stoupenc. Na rozdíl od
populistického stylu je strategie systematickým zdvodováním a legitimizací
politik odvoláváním se na lidovou suverenitu. Volby, przkumy veejného
mínní, plebiscity, to všechno jsou nástroje mobilizace mocenské podpory
pedevším v situaci, kdy se populistický subjekt dostane do konfrontace s
opozicí, se svými protivníky (Weyland 2001: 12–14).
Ti výše zmiovaná pojetí populismu se mohou rzn pekrývat, nebo
dokonce fungovat samostatn, jako je to v pípad populismu jako idey. Tu
mohou aktéi sice vyznávat, nicmén vzhledem k absenci reálných moností v
daném politickém uspoádání ji nemohou realizovat. Naopak populismus jako
styl me být pouíván i bez zastávání populistické idey, ist jako nástroj pro
obanskou mobilizaci v období ohroení podpory daného aktéra. Tento aktér si
chce podporu rychle získat, ani by pro nj byla lidová suverenita jinak
rozhodujícím prvkem demokratického uspoádání. Populismus jako strategie v
sob zahrnuje jak ideu, tak strategii. Aktéi, pro n je lidová suverenita
nejdleitjší a nejzákladnjší slokou demokratického uspoádání, tak
systematicky pouívají populismus jako styl k legitimizaci moci, jiné faktory
legitimizující politické jednání však naprosto opomíjejí (nap. práva menšin,
ekonomickou racionalitu atd.) (Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 128–129).
1.2 Obecné definice populismu
populismu, nebo toho, co bylo za populismus povaováno.
První akademické pokusy njak charakterizovat populismus se objevily v
50. letech ve Spojených státech amerických a byly reakcí na antiintelektuálský,
antikomunistický mccartismus, jen se obracel práv k lidu – údajn
nezkaenému. Práv z této éry pocházejí texty od Edwarda Shilse a Seymoura
23
Martina Lipseta. Shilsovo pojetí chápe populismus zejména jako ideové
odmítání elit, jejich svta, v kontrastu se svtem "nezkaeného" lidu. V
globálním mítku pak došlo k efektu vyzdvihování hodnost a tradic periferních
zemí nad hodnotami centra (Dvoáková, Buben, Nmec 2012:130).
V Lipsetov podání je populismus rovn uritou obranou a negací.
Populismus v jeho chápání funguje na podobné bázi jako nacismus, nebo
fašismus, jedná se tedy o hnutí, které má spolený základ v drazu na
ivnostenské mstské a venkovské stední vrstvy, které je produktem
neutšených frustrací tch, kteí se cítí vyloueni z hlavních trend moderní
spolenosti. Lipset vycházel ze zkušeností s americkým agrárním populistickým
hnutím z konce 19. století a vymezoval populismus jako farmáský a
malomstský projev odporu vi velkým centrm, bankám a velkokapitálu
spojený s antisemitismem a odporem k imigraci, piem populismus souasn
odmítal ustavené politické strany a nepímou demokracii. Hlavními aktéry zde
byli pedevším obyvatelé menších mst a malí a stední vlastníci pdy, kteí
hájili pvodn liberální idey 19. století proti svtu moderní stranické politiky,
monopolm a migraci cizinc. Práv tyto upadající a vliv ztrácející vrstvy mly
tendenci podléhat rzným iracionálním idejím, jako je napíklad regionalismus,
vyhrocený nacionalismus, rasismus, fašismus atd. (Lipset 1963: 172–173).
Vzhledem k projevm radikalismu hodnotí Lipset populismus z hlediska
liberáln demokratické pozice velmi negativn, jeliko v radikalismu stední
tídy vidí rezervoár fašizoidních postoj. Nutno ale dodat, e Lipset nutn
netvrdí, e by nástup amerických populist mající stejný sociální základ jako
nacisté a fašisté musel nutn znamenat zaátek autoritáského reimu. Lipset
staví jím vymezený populismus proti liberální demokracii (Dvoáková, Buben,
Nmec 2012: 131).
autoritáskými reimy, jako je napíklad práv fašismus a nacismus, meme
sledovat jeden zásadní rozdíl. Populismus se prezentuje jako demokratické hnutí,
kterým i asto bývá, a nikdy jednoznan neodmítá lidskou svobodu a
suverenitu. Na tyto prvky je v populismu naopak kladen draz a svrchovanost
24
lidu je tedy základním konstitutivním prvkem (Dvoáková, Buben, Nmec 2012:
146).
Jedno z vlivných pojetí populismu nabízí Paul Taggart ve své práci
Populism and Representative Politics, kde se zamuje pedevším na souasný
evropský populismus a vymezuje jej následujícími pti charakteristikami
fenoménu:
1. Populismus je vdy spojen s odporem vi zastupitelské politice.
Paradoxem je, e práv její kontext dává populismu prostor
ustavit se jako politická síla, nebo soubor uritých idejí, nebo a
se vznikem reprezentativní politiky došlo ke vzniku uritých
poadavk, je populismus vyvolaly. Populisté poadují vtší
draz na vertikální odpovdnost a jejich mobilizace stojí na
centralizovaných strukturách, v nich je klíová role vdce.
2. Hlavním jednotícím prvkem populist je identifikace s
heartlandem, je pedstavuje idealizovanou komunitu, v jejím
zájmu jednají.
3. Sjednocují jádrové, základní a vdy stejné hodnoty u populismu
chybí. Vdy záleí na "sloení" heartlandu a podoba a typ elit,
proti nim se vymezuje. Podoba a obsah populismu, tedy ideje,
které jsou zastupovány, se me pohybovat od levice k pravici.
4. Základem pro vznik populistického hnutí i ideji je pocit extrémní
krize. Práv neschopnost zastupující elity uspokojit poadavky
spolenosti dává prostor ke vzniku heartlandu vyadujícího
ešení nezvyklé a mimoádné situace.
5. Základním problémem populismu je jeho udritelnost v ase.
Jedná se o fenomén vznikající v dob krize, kdy se jeví jako
"nco nového" a originálního, nicmén se zapojením do politické
reality a prostoru svoji poátení odlišnost a tedy i atraktivitu s
rozšiující se institucionalizací ztrácí. V pípad, e se hnutí
podaí udret svoji pvodní odlišnost, stojí ped pekákou v
podob nástupnictví. Populistické hnutí je vtšinou postavené na
charismatickém vdci, jene je hlavním "bojovníkem" za zájmy
25
doasnou. Z dlouhodobého hlediska tak stojí ped dilematem
nástupnictví kadé personalizované hnutí (Taggart 2004: 272–
276).
Pojem populismus v prbhu let prošel nkolika fázemi. V první fázi byl
definován jako sociální hnutí, která byla zaloena na agrární ideologii a
apelovala na pímou úast lidu, tedy vyadovala vytvoení pímého vztahu mezi
vládci a ovládanými. V této historické chvíli, druhé polovin devatenáctého
století, populismus odráí do urité míry naptí, ke kterému dochází, kdy
mechanismy zastoupení a centrální orgány nesplují stávající úsilí spolenosti o
fungování procesu demokratizace. Jako píklad lze uvést severoamerická
populistická hnutí, která na konci devatenáctého století vystupovala proti
industrializaci (Frei, Kaltwasser 2008: 121–122).
Druhá fáze vývoje pojmu bývá oznaována jako "etapa modernizace
Latinské Ameriky". Jak u název napovídá, velká hospodáská krize z roku 1929
zapíinila situaci, která ovlivnila nejen centrum, ale i periferii. Její dsledky
byly obzvlášt dramatické v Latinské Americe, protoe tento region ml velké
problémy s tím, aby byl i nadále schopen vyváet své výrobky. Proto nastala
nutnost vytvoit nový model rozvoje. Tato situace umonila vznik nových
reim, které byly ze strany sociálních vd obvykle klasifikovány jako
populistické. Typickými píklady tchto vlád jsou reimy Juana Dominga
Peróna v Argentin, nebo Getúlia Vargase v Brazílii (Frey, Kaltwasser 2008:
122).
Tetí fáze, kdy je populismus chápán jako "logika politické akce" je
spojována s takzvanou tetí vlnou demokratizace a z latinskoamerického
prostedí. Do této fáze lze zaadit Alberta Fujimoriho, z evropského prostedí
pak napíklad Vladimíra Meiara. Na rozdíl od pedchozích fází, zaíná být nyní
populismus vnímán jako specifický druh politické logiky, je má tendenci
objevovat se pedevším v zemích se slabou obanskou spoleností a politickými
stranami. Zde vzniká ivná pda pro vznik vdc, kteí budou mluvit za lid a
kritizovat zavedené elity (Frey, Kaltwasser 2008: 125). Dva výše zmiované
26
reimy mly dle Knighta jednu velmi dleitou vlastnost pro budoucí vývoj
populistických politik. Oba vedly k privatizaci veejných podnik, flexibilit na
trhu práce a sníení dovozních cel, co mlo za následek konec démonizace
neoliberální ekonomiky, jako systému plýtvání veejných financí z pohledu
populist (Knight 1998: 241–243).
Jak meme tedy sledovat koncept populismu a samotný pojem
populismus je velmi široce pouívaný pojem pedevším v sociálních vdách. V
následující ásti práce se zamíme na populismus v kontextu s prostedím
Latinské Ameriky a promnami jeho chápání a uití v praxi tamních politik.
1.3 Populismus v Latinské Americe
Jak meme vidt z pedchozích definic populismu, je jeho koncept
znan matoucí a jeho uívání asto velmi nepesné, nebo neexistuje jeho
jednotná charakteristika a vdci se na definici populismu nedovedou shodnout.
Nicmén pochopení latinskoamerické politiky je studium populismu
nejenom ádoucí, ale pímo nezbytné (Weyland 2001: 1).
Pro rozdlení latinskoamerického populismu od forem populismu jinde
ve svt odborníci v nkterých pracích pouívají rozdlení na „weak“, tedy slabý
a „strong“, tedy silný populismus. Oznaení „weak“, populismus se pouívá pro
ospravedlnní politik zaloených na vli lidu, které podporují existující
demokratické instituce a pouívají je k prosazení svých zájm. Do této
„kategorie“ populismu spadají veškerá politická hnutí, která jednají v mezích
stávajícího systému a jejich cílem není jeho narušení. Tebae v prostedí
Latinské Ameriky se setkáváme spíše s pípady „strong“ populismu, i „weak“
populismus zde má své zástupce. Jako píkaldy „weak“ populismu v Latinské
Americe me uvést politiku bývalého brazilského prezidenta Luly da Silvy a
chilské prezidentky Michelle Bacheletové 2 . Opakem „weak“ populismu je
„strong“ populismus, jeho výskyt je nejastjší práv v Latinské Americe.
2 Luíz Inácio Lula da Silva byl hlavou brazilského státu v letech 2002–2010, Michelle
Bacheletová stála v ele Chile v letech 2006–2010.
27
Tento populismus sice rovn slouí k ospravedlování politiky zaloené na vli
lidu, nicmén respekt k demokratickým institucím je mu cizí a práv ony se
stávají hlavním cílem „strong“ populist, jejich exekutiva si nárokuje pímý
vliv na vli lidu a demokratické instituce povauje za neadekvátní pro
reprezentaci. Jako dva klasické píklady „strong“ populismu meme uvést
vládu Alberta Fujimoriho v Peru, nebo Huga Cháveze ve Venezuele 3 (Braun
2011: 22).
Navzdory svým koenm, je sahají do druhé poloviny 19. století
v Rusku a USA, je populismus v souasné dob fenoménem peván
latinskoamerickým. Období demokratizace v Latinské Americe neznamenalo
konec populismu. Naopak, populismus zde zail na poátku 21. století nový
„boom“ a na rozdíl od zbytku svta zde existuje a velmi dobe funguje nejen
„populismus v ulicích“ (populismo en las calles), ale také „populismus u moci“
(populismo en el poder). Návrat populismu do Jiní Ameriky, zejména pak do
andské oblasti (oblast s nejvtší politickou nestabilitou) odráí skutenost, e
proces výstavby demokracie a právního státu ješt zdaleka není dokonen a je
stále v procesu vývoje. Navzdory autoritáským tendencím populismus
koexistuje s formální demokracií a díky své dlouholeté tradici ve vlád prakticky
pedstavuje samostatný politický reim, jen lze oznait za jednu z fází
v procesu budování demokracie a právního státu v tomto regionu (Gratius 2007:
1).
Jak bylo zmínno ji výše, základním faktorem ovlivujícím podobu
populismu a zpsob jeho projevu je kontext. Dle Antonia Tarchiho existují ti
základní promnné, které ovlivují konenou podobu populismu. První
promnou je zpsob, jak a komu bude piazován termín "lid", druhou
promnnou jsou strukturální podmínky, v nich populismus vzniká a tetí
promnnou je charakter jeho nositel (Tarchi 2008: 85).
Pokud tedy zkoumáme kontext latinskoamerický, pozorujeme nutn dv
základní charakteristiky, které jsou pro naše zkoumání klíové. První z nich je
3 Alberto Fujimori byl peruánským prezidentem v letech 1990–2000 a byl zvolen za stranu
„Cambio 90“, která vznikla ist za úelem voleb, Hugo Chávez stál v ele venezuelského státu
od roku 1998 do roku 2013 a byl zvolen za „Hnutí V. republiky“, jeho byl zakladatelem.
28
ustanovené, nebo rozpadající se stranické systémy neschopné zastupovat zájmy
lidu, dává ideální prostor pro nástup charismatických lídr vymezujících se vi
stávající elit. Tato situace pímo vyzývá k realizaci populistické strategie pro
vytvoení rzných institucionálních nastavení a politických, spoleenských a
ekonomických realit. Druhým charakteristickým rysem latinskoamerického
regionu je sociální struktura vyznaující se vysokými rozdíly v distribuci
majetku, výši vzdlání, nebo výši píjm. Taková realita vytváí spolenost s
rozsáhlým mnostvím lidí vylouených z formálních pracovních struktur,
nezahrnutých do oficiálního diskursu, tedy skupin nespokojených s mírou
zastoupení, s pocitem vylouení. Latinskoamerický populismus tedy budeme
chápat jako politický fenomén, jen v rzných kontextech realizuje rzné polity
(Dvoáková, Buben, Nmec 2012: 177–178).
Jedním z nejvýznamnjších autor, kteí vymezili populismus jako ist
politický fenomén, je beze sporu Kurt Weyland. Weylandovo pojetí populismu
se opírá pedevším o jeho organizaní charakter a chápe jej jako mocenskou
politickou strategii, v ní je hlavním nástrojem k zisku a udrení moci poet
voli a jejich hlasovací síla, mobilizovaná na bázi pímého kontaktu mezi
vdcem a jeho volii. Sám Weyland tento vztah ve skutenosti ovšem povauje
za spíše hierarchický (Weylan 2001: 14).
Pokud máme výše vymezené chápání populismu, tedy jako politické
strategie, meme mu zaít pidávat rzná adjektiva, která nemní podstatu
samotného populismu, ale pouze pidávají nové defininí prvky k základní
charakteristice, kterou sdílejí všechny jeho podoby a typy (Dvoáková, Buben,
Nmec 2012: 178).
1.3.1 Ti vlny populismu
V této ásti kapitoly se zamíme na rozdlení populismu na klasický
populismus, neopopulismus a nový populismus a na defininí prvky, je je od
sebe rozlišují, tak jak je definovala Susanne Gratius ve své práci La "tercera ola
populista" de América Latina. Dále se v podkapitole zamíme ji na definici
pojm chavismus a fujimorismus, s nimi se setkáváme v souvislosti pímo s
vládami Huga Cháveze a Alberta Fujimoriho.
Klasický populismus
populismus“ nebo „národní populismus“(naciona–populismo) 4 , vznikl jako
pozdní odpov na krizi liberálního oligarchického státu, v nm mly
dominantní roli velkostatkáské elity. Latinskoamerická forma populismu
vznikla v kontextu pemny rurální spolenosti na spolenost industriální, co
dalo vzniknout ad nových politických aktér, je vyadovali a podporovali
zavedení vertikální formy vlády, kde by byly do politického dní zalenny
rzné spoleenské vrstvy. Mezi nejvýraznjší postavy klasického populismu jsou
azeni Juan Domingo Perón, Getlio Vargas, José María Velasco Ibarra a Lázaro
Cárdenas. 5 Všichni tito vdci zavedli všeobecné volební právo, jejich cíle bylo
zalenní a oslovení dlnické tídy, vytvoili systém sociálního zabezpeení a
v otázce ekonomiky stát je jejich politika svázána s modelem ISI (systém
nahrazení dovozu industrializací) 6 , jen v tomto regionu pevládal a do
osmdesátých let minulého století (Gratius 2007: 6).
4 Dále jen klasický populismus.
5 Juan Domingo Perón byl argentinským prezidentem v letech 1946–1955 a 1973–1974, Getúlio
Vargas byl brazilským prezidentem v letech 1930–1945 (jako diktátor) a 1951–1954 jako
demokraticky zvolený zástupce, José María Velasco Ibarra byl zvolen ekvádorským prezidentem
celkem ptkrát 1934–1935, 1944–1947, 1952–1956, 1960–1961 a 1968–1972, Lázaro Cárdenas
byl mexickým prezidentem v letech 1934–1940 (Gratius 2007: 6). 6 „Import subtitution industrialization“ je obchodní a hospodáská politika (strategie), která
prosazuje nahrazení dovozu ze zahranií domácí produkcí. Model ISI je zaloen na pedpokladu,
e zem by mly být více sobstané, tedy e by mly sníit svoji závislost na zahraniním
dovozu pomocí domácí produkce prmyslových výrobk. Tento hospodáský model byl pijat ve
vtšin latinskoamerických zemích mezi léty 1930 a 1980, kdy spouštcím faktorem ve snaze
30
Klasití populisté 30. a 50. let vytváeli nové organizace pro zalenní
masového sektoru (tyto organizace mli ovšem zcela pod kontrolou) a jako
prostedek pro zisk podpory jim slouila masová mobilizace, je je pro klasické
populisty typickým znakem (Weyland 2006:13–16).
Neopopulismus
Neopopulismus je obecn chápaný jako jev, kdy se charismatický lídr
snaí vytvoit sí personalistických vazeb mezi sebou a zbídaenou masou,
zatímco prosazuje neoliberální ekonomickou politiku (Barr 2003: 1161). Na
konci osmdesátých let se v regionu objevili pravicoví populisté, jejich hlavním
charakteristickým znakem a zárove znakem, je je nejvíce odlišuje od populist
klasických, je zavádní neoliberální ekonomických reforem zakládajících se na
„receptech“ Mezinárodního mnového fondu, které mly zamezit vysoké inflaci,
omezit vliv státu, privatizovat státní podniky a podpoit otevení státního trhu
zahraniním investorm, co mlo vést k politické, ekonomické a sociální
obnov státu. Hlavními pedstaviteli neopopulistických politik jsou Carlos
Menem a Alberto Fujimori. Oba tito politici byli personalistití charismatití
vdcové, kteí koncentrovali moc mimo a dokonce proti demokratickým
institucím. Jako píklad lze uvést Fujimoriho autopu v roce 1992 7 (Gratius
2007: 6).
Hlavní politickou koncepcí neopopulismu je „vle lidu“ ztlesnná
lídrem exekutivy, nepíliš omezená parlamentem a soudy a systém brzd a
protivah je velmi slabý, stejn jako horizontální zodpovdnost. Lídr vládne na
základ polopímého a velmi spontánního vztahu s heterogenní a
neorganizovanou masou lidí, piem vertikální vztahy mezi masami a
personalistickým lídrem jsou velmi silné. Pro konsolidaci neopopulistického
uinit zem mén závislé na zahranií byla Velká hospodáská krize zapoatá v roce 1929, která
mla za následek kolaps zahraniního obchodu, na nm byly do té doby latinskoamerické státy
závislé. Více tte napíklad v: Street, James H.; James, Dilmus D. (1982). "Structuralism, and
Dependency in Latin America". Journal of Economic Issues, 16(3) p. 673–689. 7 Alberto Fujimori o svém zvolení do prezidentské funkce neml vtšinu v parlamentu, a proto
v roce 1992 provedl tzv. autopu (auto–golpe), kdy rozpustil parlament, pozastavil platnost
ústavy a nkteré z opoziních politik dokonce nechal dret v domácím vzení. Následující
volby opoziní strany na protest bojkotovaly a Fujimori tak mohl vytvoit vtšinovou vládu
(Weyland 2006: 20).
31
reimu musí lídr prokázat znané schopnosti, díky nim se mu podaí získat
podporu mas. Musí mít speciální vystupování, silné charisma a musí dokázat
efektivn potírat akutní problémy suující jeho zemi a spolenost v ní (Weyland
2006:13–14).
protichdné koncepty, respektive populismus a liberalismus, jejich starší
pedchdci byli v období klasického populismu na první pohled naprosto
protichdnými smry. Nicmén jejich „novjší“ píbuzní dokazují v druhé
polovin 20. století, e mohou koexistovat a dokonce se vzájemn doplovat.
Tento úkaz, kdy dochází propojení dvou do té doby zdánliv nepropojitelných
koncept, je Weylandem oznaen termínem „neekaná konvergence“ a
Robertsem termínem „neotelý paradox“ (Armony 2005: 3).
V 60. a 70. letech lze v Latinské Americe sledovat znaný ekonomický
rst, jen vedl k migraci venkovského obyvatelstva za prací do mst. Nicmén
formální sektor takový nárst obyvatelstva nezvládal a ve mstech se zaala
tvoit široká základna nezamstnaných obyvatel, je nemli ádné sociální
jistoty, ani obranu státu, jako pracující. Práv tato oblast spolenosti se stala
pedmtem zájm neopopulist. Ti se tedy na rozdíl od klasických populist
zamených na pracující tídu soustedili na sektor nezamstnaných, na sektor
neschopný organizovat se do odbor, zájmových skupin, i politických stran,
z nich pramenila podpora klasických populist (Weyland 1999: 176).
Práv píklady Alberta Fujimoriho a Carlose Menema nám rovn
poskytují ukázku „nové“ formy populismu, je se prakticky staví do opozice
vi principm klasického populismu, nebo oba tito politici pijali neoliberální
reformy a populismus a ekonomický liberalismus byly a do 80. let povaovány
za nekompatibilní. Nicmén dva výše uvedené píklady nabízejí dva vzorové
pípady, u nich došlo ke spojení dvou politických alternativ, které se do té doby
zdály být v rozporu. Na základ výše uvedeného je tedy nadále teba striktn
rozdlovat klasický populismus a neopopulismus, nebo druhý zmínný
podkopává principy prvního (Armony 2005: 3).
32
„populismus XXI. století“, nebo „levicový populismus“ 8 (Gratius 2007: 6),
pedstavuje „tetí vlnu“ populistických politik, tedy souasnou politickou
reprezentaci v ad latinskoamerických zemí. Mezi nejvýraznjší pedstavitele
této generace populist patí bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez a
bolivijský prezident Evo Morales. Populisté XXI. století se od klasických
populist liší pedevším svojí levicovou orientací a odmítáním modelu ISI, od
neopopulist je odlišuje pedevším opoziní politika vi neoliberální
ekonomice. Jedním z hlavních rys nového populismu je posilnní role státu,
kde jako hlavní prostedky slouí nové sociální a zdravotní vládní programy a
vtší participace státu na státní ekonomice. Zem jako Venezuela a Bolívie tí
z vysokých cen energií na mezinárodním trhu a díky svému nerostnému
bohatství mohou programy posilující jejich postavení financovat. Plyn a ropa
slouí ve výše zmiovaných státech jako „politická zbra“ vi vnjším vlivm.
Dalším významným rysem nového populismu je jeho blízkost ke kubánskému
socialismu a antiglobalizaní diskurs, jen jej rovn odlišuje od populismu
klasického (Gratius 2007: 6–7).
Susanne Gratius svým definováním tí vln populismu poukazuje na fakt,
e koncept neopopulismu je od koncept klasického populismu a nového
populismu znan rozdílný a e dva poslední zmiované mají adu shodných
prvk. Mezi tyto prvky patí vytváení kolektivních symbol, vytváení vlastních
hnutí, boj proti oligarchii, zmny institucí, vetn ústavy, znárodování
ekonomiky, zvyšování sociálních výdaj, ztotoování se s náboenstvím,
ochrana nezávislosti a svrchovanosti a hledání vnjších nepátel (Gratius 2007:
7–8).
Termíny pouívanými pro formy vlády Huga Cháveze a Alberta
Fujimoriho jsou „chavismus“ a „fujimorismus“. Proto je teba je v této ásti
práce identifikovat a zaadit do teorie tí vln populismu, pro následné snazší
pochopení jejich uívání dále v práci.
8 Dále jen „nový populismus“.
33
Chavismus
Studiem Chávezovy formy vlády se zabývá celá ada autor (napíklad
Gratius 2007, Arenas 2005). Jedná se o koncept, jen nese mnoho znak
patících do konceptu klasického populismu, neopopulismu a nového populismu,
nicmén se jedná o koncept unikátní, který je teba blíe specifikovat. Thomas
Colombet jej popisuje ve své práci El liderazgo populista de Hugo Chávez
Frías, características e implicancias sobre la ciudadanía venezolana jako sms
koncept militarizace, socialismu, nacionalismu, panlatinamericanismu,
caudillismu a antiimperialismu (Colombet 2002).
Sussane Gratius ve své práci La“tercerea ola populista“ de América
Latina popisuje chavismus jako populismus „pepracovaný“, populismus
„petavený“ (El populismo refundacional de Chávez), kdy samotným názvem
naznauje, e chavismus je smsicí klasického populismu a neopopulismu a je
praktickou ukázkou neho nového, tedy nové formy populismu (Gratius 2007:
9). Pokud jsme jako hlavní zastešení kategorií populismu pouili rozdlení na
klasický populismus, neopopulismus a nový populismus, bude chavismus
chápán jako jedna z podkategorií, jako jedno z hnutí existujících v rámci
kategorie nového populismu.
Podle Nelly Arenas chavismus pedstavuje formu siln autoritativního
populismu, vzhledem ke znaným pravomocem prezidenta a významu
militantních sloek. Práv dleitost a síla armády, je je zakotvena v ústav, je
tím elementem, jen výrazn odlišuje chavismus od jiných forem populismu a co
jej pibliuje k podob klasického populismu za vlády Peróna v Argentin
(Arenas 2005: 39–42).
Na základ hlavních znak, je chavismus nese, nazvala Susanne Gratius
venezuelský model populismu národn – vojenský populismus (National –
populsimo militar) a vytvoila institucionální osnovu chavismu, je jasn
poukazuje na silné postavení prezidenta v tomto reimu a jeho snahu kontrolovat
veškeré státní instituce. Tato osnova má následujících deset bod:
1. Vyhrát prezidentské volby prostou vtšinou
2. Svolat ústavodárné shromádní
34
5. Uspoádat referendum k jejímu schválení
6. Reformovat a kontrolovat volební a soudní moc
7. Uspoádat nové prezidentské volby
8. Uspoádat prezidentské referendum
9. Obsadit parlament
10. Pijmout a zavést nové zákony na kontrolu tisku (Gratius 2007:
11).
Norberto Ceresole ve své práci Ceresole y la Revolución de Hugo
Chávez: La Relación Caudillo, Ecército y Pueblo vyzdvihuje schopnost
chavismu propojit vojenské s civiln – politickým a definuje nkolik jeho
základních bod, jako úctu k bojovníkm za vlast, národ a svobodu, vizi
sjednocené Ameriky, vytváení pocitu nepostradatelnosti samotné osoby
prezidenta a podporu píslušník vojenských sloek ve prospch celé spolenosti
(Carrasquero 2010: 61).
Fujimorismus v porovnání s chavisem, je pouíván jako termín pro
oznaení období a formu vlády, nikoliv však pro hnutí, jak je tomu v pípad
chavismu a spadá tedy do kategorie neopopulismu. Jak uvádí Ellner, jedná se o
vládu siln anti – politickou, personalistickou, s autoritáskými znaky, bez snahy
o vytvoení organizaní základny v podob politických stran, i hnutí (Ellner
2003: 145–146). Roberts oznauje fujimorismus za vzorový pípad volebního
populismu, pro nj je typickým znakem vytváení politických stran jako
„prázdných nádob“, které jsou ureny ist pro volební úely (Roberts: 18).
Mayorga chápe fujimorismus jako styl svázaný s minulostí, vycházející tedy
z tradice a na ní navazující s uritými modifikacemi. Fujimorismus má dle jeho
názoru úzkou souvislost s minulostí nejen z hlediska politického stylu, ale
rovn z hlediska koncentrace moci, jejího svévolného uívání a kehkého
institucionálního základu, na nm staví svoji popularitu (Mayorga 1995: 26–
28).
35
Stejn jako chavismus i fujimorismus má svj soubor identifikaních
znak. Patí mezi n: nástup politického ousidera do vysoké politiky bez
pedchozí politické zkušenosti, anti–oligarchický diskurs, caudillismus, anti–
politická forma vlády, silné personalistické vazby, kombinaci neopopulsimu a
neoliberalismu, silná role armády a armádních sloek, technokracie, privatizace
a s ní spojeno omezování zásah státu do státní ekonomiky a autoritáské
tendence. Charakteristickým prvkem fujimorismu, jen jej zaazuje do vlny
neopopulist, je, jak uvádí Crabtree, propojení ekonomického liberalismu a
politického populismu (Crabtree 2000: 46).
Jak meme pozorovat, populismu lze piazovat rzná adjektiva na
základ rzných defininích prvk, které, jak ji bylo eeno, vdy staví na
základní charakteristice, kterou sdílejí všechny typy a podoby jevu. Pokud
bychom mli shrnout chápání populismu pro naši práci, meme íci, e jej tedy
chápeme jako mocenskou strategii vyznaující se následujícími rysy:
1. Tuto strategii vyuívá politický aktér v podob charismatického
vdce, jen se stylizuje do role nové síly, nové monosti, v "boji"
za práva lidu proti celé dosavadní politické elit. Legitimita jeho
jednání vychází z masivní lidové podpory, i vysokého potu
hlas a ádné jiné spoleenské zájmy a síly nemusí respektovat,
nebo nerespektuje.
2. Mocenskou základnou je lid stavný do protikladu k poetn
slabé, ale vlivné elit, která je lidu odcizena a nejedná v jeho
zájmu.
3. Vztah mezi lidem a vdcem je hierarchický, zakládá se na
mobilizaci shora a postrádá stabilní organizaní instrumenty
(Dvoáková, Buben, Nmec, 2012: 178–83).
36
Populismus je bezpochyby trvalým a výrazným rysem latinskoamerické
politiky. V zemích s extrémn nerovnou sociální strukturou (nehled na to, zda
se jedná o nerovnost zpsobenou na základ etnického, genderového, nebo
kulturního pozadí), s korupní a klientelistickou politikou, není divu, e tradiní
politické instituce v rukou pro spolenost nedvryhodné elity ztrácí podporu a
vytváejí tak ideální prostedí pro nástup „lidového vdce“, jen slibuje
zastupovat a prosazovat hlas lidu, který je nejen prezentován, ale i vnímán, jako
„zachránce“. Populismus v Latinské Americe má jak strukturální, tak kulturní
koeny (Armony 2005: 2).
Nyní se tedy budeme vnovat otázce, pro tomu tak je, tedy z jakého
dvodu je prostedí Latinské Ameriky tak vhodným prostedím pro výskyt
populistických vdc a jaké jsou vhodné podmínky pro jejich nástup k moci.
Perreli ve své práci uvádí následujících pt faktor ovlivujících monost
výskytu personalistických vdc v podob politických outsider 9 :
1. Krize tradiních politických stran
2. Nedvra spolenosti ve stávající vedení (elity)
3. Poteba spolenosti pocitu nadje (na zmnu)
4. Osoba, je bude ztlesovat nadji na zmnu, bude ochotna vzít
na sebe vedení a nebude vázána na stávající nedvryhodné
instituce, a která bude moci komunikovat s širokou spoleností
pedevším pomocí sdlovacích prostedk
5. Vle lidu brána jako hlavní legitimizaní prvek pro innost vdce
(Perelli 1995: 192).
V prvé ad je dleité uvdomit si, na základ eho získávají populisté
svoji podporu. Tebae mezi hlavní nástroje populistických lídr patí osobitá
rétorika a pesvdovací schopnosti, stoupenci populist nejsou naivní jedinci,
9 „political ousiders“ je význam uívaný pro osoby bez politické zkušenosti, institucionálního
politického zázemí a spojeneckých vazeb. Tento termín se objevuje v Latinské Americe od 80.
let 20. Století (Roberts 2006: 88).
37
je se nechávají strhnout planými sliby. Základním prvkem pro nástup a vbec
monost uplatnit schopnosti a charisma personalistického vdce je
nespokojenost spolenosti se statusem quo, tedy se stávající situací, v ní se
vtšina spolenosti nachází. Práv kritika tradiních institucí, je nejsou schopny
reagovat na poadavky nebo cílen opomíjejí poteby vtšinové spolenosti,
stranického syst&eacut