Rudolf Sloboda: Krev

Rudolf SlobodaKrev

Větrné mlýny

Rudolf SlobodaKrev

česi, čítajtesvazek 6

Rudolf SlobodaKrev

© Rudolf Sloboda, dedičia. Všetky práva vyhradenéTranslation © J. A. Pitínský, Ondřej Mrázek, 2013

Epilogue © Ján Litvák, 2013Photo © David Konečný, 2013

© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-077-0

Tato kniha vyšla s fi nanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

11

PrologKdyž se nad městečkem prohánějí bouřky a fouká vítr, dívá se hospodář z okna na sousední domy a čeká, až někomu odlétne střecha. Bojí se i o svou střechu, samozřejmě, ale kdyby odletěla ta jeho, byly by hospodářovy pocity docela jiné. Ví, že nikomu neodlétne střecha celá. To se během toho dlouhého života, co žije v Nové Vsi, ještě nepřihodilo. Odletí křidlice nebo kus plechu. Na ty drobné úlomky se hospodář kolikrát dívá, i když je bezvětří, ba byly doby, kdy sousedy upozorňoval na jejich nebezpeč-nou labilitu.

Nejbližšímu sousedovi, zvanému Jožo, odlétne při každém větru kus plechu z jeho záplatované střechy. Hrozí nebezpečí, že takový kus může spad-nout na  samotného hospodáře, jeho ženu nebo na jiného rodinného příslušníka.

12

Nemůžeme si myslet, že má Bůh o takové věcizájem. Je proto zbytečné se během bouřky mod-lit — i když hospodář cítí, že ač jsou jeho ústa ne-hybná, celá jeho duše se modlí, aby už bouřka radějiskončila. Potom se dá do kontroly stavu hospodář-ství. Kolem domu je to samý papír. Hospodář hosbírá a odnáší na hnůj, přikryje trávou a necháváhnít. Igelit pálí v koši na odpadky, je z toho veliký smrad. Igelit pochází z fóliovníků našich pracovi-tých sousedů, rovněž hospodářů.

Zahrady jsou jako smetiště.Minule dumal hospodář o  tom, co by si lidé

pomysleli, kdyby skutečně zmizela Velká Britá-nie pod mořskou hladinou, jak to ve středověkupředpovídal jeden prorok. Sleduje v novinách ka-tastrofi ckou rychlost větru nad Británií. Lidé by asi netrpěli příliš dlouho, protože ostrov by zmizelza pár minut v Atlantiku. Námořníci na lodích by přežili — a Angličané jich mají dost, takže zánik anglického národa by to neznamenalo. Bylo by jichale míň než Slováků.

Po padesátce se hospodář rozhodl, že se budena všechno dívat s optimismem. I když ho bolízuby — pokud je to snesitelné — snaží se vydržet.Jde k dobré zubařce a dá se ošetřit. O bolesti seale dobře mluví, až když je po ní. Když hospodářodchází od zubaře — už bez zubu, protože zub byl

13

shnilý a musel ven — nejraději by všechny lidi zu-líbal. Ještě v noci chtěl spáchat sebevraždu a roz-loučit se tak se světem, stačilo však, aby byl zlik-vidován jeden proklatý zub, a život se ukázal být lepší než nicota.

Ani z těch myšlenek na sebevraždu si hospo-dář nedělá těžkou hlavu. Nechává plynout sny o skoku z výšky, utopení nebo popravě. Rád by byl popraven jako voják zastřelením, ale jen kdyby byl tak nevinný, jako je teď. Nechce se stát zločincem a skončit na šibenici. Proto není proti trestu smrti, jako byl v mládí. V mládí své hříchy prožíval velmi intenzivně a byl přesvědčen, že se z něho stane zlo-činec a popraví ho. Proto taky veřejně brojil proti trestu smrti, jenže marně. Dnes by rád upozornil zákonodárce, že když na světě není nikdo jiný, tak on, hospodář, je takový typ, jenž by přijal čestnou popravu, například za vzpouru proti špatnému zří-zení nebo za pomstu, která by ho blažila.

Hospodář má rád zbraně a umí si představit, že by uměl někoho ve velké dálce odstřelit — je-nom aby vyzkoušel nějakou zbraň. To je infantilní stránka jeho duše. Takovou příležitost mít nikdy nebude, ani po ní netouží. To jen fantazie mu pře-destírá i takový výjev, a jak jsme již vzpomněli, hospodář už v  sobě nechce potlačovat odporné představy. Nechce být na stará kolena jako nějaké

14

bigotní babky, které považují úvahy o sexu nebokrádežích a masakrech za hřích. Tyhle babky jsoukomické. Stejně by nic z těch představ nemohly uskutečnit.

Ještě před dvěma roky měl hospodář milenku.Byla to jedna krásná Číňanka. Jméno Číňanka je sa-mozřejmě šifra, jedná se o pěknou Slovenku, kteráse podobala Číňance. Ale pak se hospodář stal na-jednou jakoby impotentní a rozešli se. Mimocho-dem, milenka je nákladná záležitost, hlavně na čas.Nemůžete s ní příliš žertovat, protože hospodářovy myšlenky, plynoucí jako fi alové mračno a neustálese měnící, na všem nezávislé, mohly vnuknout Čí-ňance domněnku, že hospodář hovoří o ní, že jsouto pořád jen samé narážky. Milenky se domnívají,jako i jiné ženy, že muž myslí pořád jen na ně, a při-tom je to naopak. Milenky jsou na to, aby hospodářinemuseli o ženách přemýšlet.

Číňanky a jiné milenky si myslí, že svět je tady pro ně a pro hospodáře. Hlavní věcí že je takzvanéporozumění a sex. Jenomže svět je výhradním ma-jetkem bytosti, kterou nazýváme Bůh nebo Alláhnebo jinak, a  rovněž jsou jeho majetkem našemyšlenky a činy a výsledky naší práce. Každý tov hloubi duše ví a uznává — a proto se lidé tolik bojísmrti: jsou lakomí a myslí si, že své dílo zanechajína světě bez toho, aniž by je kdo opatroval. Jenže

15

hlavní majitel zůstává. Je hezké, že slovo bohatství má ve slovanských jazycích kořen bůh, bog. Tam má směřovat naše práce. S naším majetkem, iluzí majetku, naloží Bůh pokaždé podle vlastního uvá-žení, a proto jsou na světě i vyslovení chudáci, kteří nemají co dát do úst. Jídlo jim, pravda, nebere Bůh, ale lakomci, vyžírky, zbohatlíci a  jiní vydřiduši, kteří budou pravděpodobně po smrti potrestáni. Ale tohle není hospodářova věc. Hospodář ví, že o trestech nemůže rozhodovat jeden člověk. Lidé by potom nic jiného nedělali, jenom pořád jeden dru-hého trestali. Z jejich zkřivených hub byste slyšeli jenom rozsudky, žádné vtipy.

To neznamená, že lidé jsou zlí. Jsou božím ma-jetkem, jeho stvořením, i když slovo stvoření ne-lze pojímat tak primitivně, jak ho pojímal Darwin.

Je to zrovna tak primitivní, jako bychom kriti-zovali evangelia kvůli tomu, že je v nich rozhovor Krista s Pilátem, přestože se dá těžko předpokládat, že by Kristus uměl latinsky nebo Pilát aramejsky. Museli by mít tlumočníka, a o něm se v evange-liích nepíše. I  tak si mnozí čtenáři rádi přečtou Pilátovu štiplavou poznámku: „Co je to pravda?“ (Museli jsme vložit slovo „to“, protože takto je Pilá-tova otázka vnímána.) Samozřejmě že s Kristovou odpovědí nemohl být Pilát spokojen. I on by si mohl o sobě říct, že je Pravdou.

16

Viz Evangelium sv. Jana 18, 37–38.„I řekl jemu Pilát: Tedy král jsi ty? Odpověděl

Ježíš: Ty pravíš, že já král jsem. Jáť jsem se k tomunarodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectvívydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlasmůj. Dí jemu Pilát: Co jest pravda?“

Pilátova otázka není zlomyslná. Byl zvědavý,o jaké pravdě Ježíš mluví. Byl zvědavý, domníval se,že se zase dozví o Židech a jejich zvycích něco, coby mohl použít, aby jim mohl vládnout, jak to dělalkaždý správný Říman. Byl by jistě přijal Kristovupravdu, kdyby pochopil, že na světě není jenom lo-gika, kterou se operuje v římském senátě, ale taky logika nad logikou.

Ježíš neříká, že člověk je schopen tuto pravdupochopit, naopak, kdo je přítelem této pravdy,pouze poslouchá Ježíše. Ale jak se stát přítelemněčeho, co neexistuje?

Můžeme být přáteli tohoto světa. A proto se hos-podář nestydí za své snění o nicotě, protože tuší, ženad tímhle viditelným světem by mohl být i jiný.Tak to vyplývá ze slov Kristových. V běžném životěnám takový nihilismus pomáhá překonávat různédenní trampoty a upnout se k něčemu, co je vícnež stvořený svět. Nemůžeme se však zcela oddatmystice nihilismu. Jednak je to nezáživné a nudné,jednak by to přílišné uvažování vlastně popíralo

17

stvořený svět. Proto hlavní kategorií křesťana není starost, nýbrž bezstarostnost. Starost je kategorie pro lakomce.

Hospodář byl vychován katolicky, hlavně přís-nou a velmi mladou matkou. Měla ho jako sedmnác-tiletá. Sama ještě dítě, dovedla se na syna rozzlobit jako na partnera a nejednou ho zbila. Potom chtěla, aby ji měl rád. Musel ji mít rád. Byl její pýchou, neboť byl inteligentní dítě, se kterým nebyly pro-blémy, vždyť všechno hned snadno chápal.

Když bylo hospodáři sedmnáct let, začal tajně kouřit a stal se ateistou. O ničem jiném však i na-dále nepřemýšlel, jenom o hříchu a Bohu, třásl se strachy, aby něco neprovedl, od rána do večera se čehosi bál v očekávání nějaké pohromy. Nemyslel si sice, že Bůh existuje, ale bál se ho o to víc. V pod-statě asi ani ateistou nebyl — jenom přestal svět nahlížet dětskýma očima. I když katolíci nejsou ne-praktičtí — vždyť kostel a peníze, to se vždycky rý-movalo — během mše chodil mezi věřícími kostel-ník s měšcem, který měl zespodu zvoneček, a tam mu házeli věřící mince i  bankovky. I  hospodář měl jako chlapec pokaždé připravených pár drob-ných — bylo to za Slovenské republiky — a kostel-ník mu řekl gratias. Tak mu i říkali: Gratias. Gratias přerušoval vybírání peněz jenom při pozdvihování. Opíraje se o dlouhou násadu na zvonečku, klečel

18

služebnicky jenom na jednom koleni a klaněl seproměněnému chlebu a vínu. Klečet na  jednomkoleni považoval hospodář za hřích, takto údajněklečeli před Kristem Židé, když si z něho při mučenítropili žerty, všední život tedy pro hospodáře žád-nou ranou nebyl. Na gymnáziu bral ateistickou vý-chovu jako jistý druh humoru. Fundovaní marxisténa Slovensku v těch letech — padesátých — ještěnebyli, určitě ne na gymnáziích, takže všechno toučení připadalo hospodáři jen málo účinné. Mělproti církvi lepší argumenty. Na stará kolena ses nimi smířil a dnes se diví, jak ho mohlo udivovat,že katolíci nechali upálit Jana Husa.

Dnes hospodář ví, že v každé organizaci je plnosviní a parazitů a že žádné lidské hnutí není do-konalé. Kromě toho Jan Hus byl příliš prudérní,a jak víme, není většího násilí, než je násilí askezea morální bezúhonnosti. Husovi se nedalo nic vy-tknout, člověk se k němu musel přidat. Mimo jinétaky proto, že měl pravdu. Nesmí se ale zapomínat,že byl přece jenom katolíkem, a ne husitou, stejnějako byl Kristus Židem a židem, a ne křesťanem.

Všechna hnutí však velmi málo přispívajíke skutečné pohodě duše. Každé se řídí jakýmisipodivnými regulemi, které určitým jedincům vůbecnevyhovují a ti pak celý život trpí pod jhem tradic.Zbytečně nám bude někdo vsugerovávat představu,

19

že je člověk tvor společenský, nakonec jsme přece jenom egoisté a musíme mít nejraději sami sebe. Na egoismus se nadává ze všech stran a ve všech učeních. Pořád máme činit komusi jinému dobře. Ten se má tedy mít dobře, ale já musím pro něho trpět. Jiná věc je, že když máme dost času, trpí-címu pomůžeme — je to příjemné. Jenomže když se sami topíme ve starostech, připadá nám odporné, že bychom se měli starat ještě o někoho dalšího.Proto je nejlepším stavem naprostá chudoba. Ni-kdo po vás nemůže nic chtít a docela s poklidem si můžete sníst svůj oběd a nemyslet přitom na to, že někde někdo trpí hladem a my bychom se s ním měli rozdělit. Taky dům je nutné postavit co nej-menší, abyste nemuseli nikoho přijímat na nocleh. V ledničce nemusíte mít žádné zásoby, a nanejvýš trpké je mít vícero oblečení. To člověka přímo nutí, aby jedno někomu daroval. K chudobě nepotřebu-jete žádnou námahu, a když si na ni zvyknete, jste skoro blažený. K tomu patří taky návyk na nepo-řádek a špínu. Člověk má pak mnohem sladší spá-nek, když nemusí svůj dům zamykat. Když se ví, že mu nikdo nic nemůže ukrást, může klidně spát při otevřeném okně.

Ovšem pokud je někdo chudý, protože je ne-schopný, říkáme tomu tragédie. Takový člověk se shání po všem možném, aby chudý nebyl, ale jeho

20

mozek, slabý a nevýkonný, jej přinutí nanejvýšk napodobování. Koupí si to samé, co má soused,a pak se nepřestává divit, když začne se sousedemsoutěžit a závidět mu. Dnes je například módnívlastnit nějakou chatu, kam se vejde aspoň jednapostel. Taková chata bývá na očích, a kdybyste mělitu možnost, jako ji má hospodář, pozorovat tako-vou chatařskou kolonii z výšky, z kopce, daleko-hledem, viděli byste, jak se všichni ti chataři tváříšťastně. Hospodář jim to nezávidí.

Rovněž nezávidí žádnému státu balistické střely a rakety na Měsíc nebo na Mars, ani velké armády nebo území. S tím jsou ještě větší starosti, a přitommálo užitku, případně jenom takový užitek, jaký je z obyčejné chaty — můžeme se tvářit, že jsmešťastní.

Z toho vyplývá, že většina lidí je hloupá. Nejenžetyhle majetky — ať už jsou to chaty nebo vodíkovébomby — považuje za blahobyt, ale taky za jakýsivýdobytek ducha. A přitom nevíme, co se s námistane za půl hodiny. Lidé čtou noviny a sledují po-hyby politiků po městech planety a mají pocit, žetihle lidé doopravdy něco dělají taky ku prospě-chu čtenáře vzpomenutých novin. Takový politik si možná taky myslí, že je důležitý, jenomže — jak jsme již napsali — v poklidu si svůj skromný nebojaký oběd nesní. Vymysleli pro něj roli, zodpověd-

21

nost. Ale za tisíc let bude zase největším štěstím obyčejná samota a příjemná siesta. Politici pořád napravují chyby, které udělali předešlí politici, a to nemá s obyčejným člověkem nic společného. Na-před se navrší plno bomb a pak se padesát roků ty bomby odstraňují. Kvalita siesty se v podstatě ni-jak s těmito procesy zbrojení a odzbrojení nemění.

Většina lidí je přesvědčena, že takhle, jak jsem to vylíčil, je to jedině možné. A určitě se hospodáře mnozí ptali a ještě se ptát budou, jak by tedy měl svět vypadat, jak by ho řídil on. Už jenom taková otázka je projevem té největší hlouposti, protože po nás chce, abychom vymysleli svět a potom podle toho jednali. Člověk kráčí údajně podle plánu, je cí-levědomý. Je tím myšleno lidstvo, nebo pouze jeden člověk? Jistěže lidstvo. Jenomže beze mě, bez hos-podáře. Odmítám plánovat a zaobírat se nějakými cíli. Nedávám si dokonce ani takový cíl, že budu napravovat chyby minulosti. Mnohem jednodušší je si na chyby jistého druhu — tady a teď — zvyknout a dál už nic nepodnikat, tedy ani nezlepšovat, ani nezhoršovat.

To ale neznamená, že se máme celý den válet v posteli. Nic nemůžeme namítat ani proti vynále-zům, ať už jsou jakkoliv ztřeštěné. Když má někdo chuť malovat nebo hrát na hudební nástroj, jenom ať si maluje a hraje. Ale ať to nedělá nuceně.

22

Hospodář pochopitelně nemůže nikomu vůbecnavrhovat, co má dělat, jak se má chovat, protožepak by byl stejný jako politici. Hospodář pouze odů-vodňuje své pocity — v nich je plno bláznovství: kéžby byly aspoň zábavné. Neplánovat a nic nedělat —to není náš program, program hospodáře, protožehlupáky o jeho správnosti nepřesvědčíš. Je to siceprogram našeho hospodáře, ale pouhou chvíli, jindy má zas jiný — a proto ho nikomu nemůže vnucovat.

23

VýrostekTaky hospodář nebyl vždycky hospodářem, i jemu bylo kdysi sedmnáct let a otec mu říkal výrostek. Otec už měl pleš a na výrostkovi nejvíc obdivoval husté vlasy, rostoucí cikcak, tedy různými směry. Výrostek nejlíp vypadal, když se dal ostříhat do-hola, pak ta hustota už otce tolik nedráždila. Matka ale stříhání dohola nesnášela. Ani vojáci se nestří-hali dohola a po vesnici, v níž byly od roku 1945 pořád nějaké posádky, nejdřív ruská, potom naše, nosili normální účes. Předtím tady byli vojáci ně-mečtí, měli tady malou jednotku, která zřejmě hlí-dala celnici a hranice, jež začínaly hned za vesnicí. Děvín už bylo Německo, ačkoliv lidé z Nové Vsi měli za hranicí vinohrady, a tedy zřejmě i povo-lenky ke vstupu do Říše. Budoucí hospodář, ba ještě pouhý budoucí výrostek, byl za hranicí několikrát, v těch vinohradech.

24

Němečtí vojáci nosili ve službě helmy, vyleštěnéboty a jejich uniformy byly jakoby ušité na míru.Chlapci se nejvíc líbila vojákova puška. Byla stejněvysoká jako samotný chlapec — jednou u ní stál,když si ji voják položil k  noze. Výrostek — bu-doucí — si vzpomíná, že se jednou vysypaly němec-kému vojákovi z bedničky náboje. Zbytek jednotky pochodoval dál a ten voják sbíral náboje zpátky do bedničky. Bylo to přímo před domem, kde chla-pec bydlel.

Na jiného Němce si vzpomíná z mostu. Hlídalželezniční most, pod ním se chodívalo na  pole.Chlapec seděl na vozíku a zpíval si, matka ho táhlaa německý voják se naklonil nad zábradlí a chlapcizatleskal.

Výrostek se dal ostříhat dohola v desáté třídě,zrovna v době, kdy mu jeho spolužačka položilaotázku: „Tví rodiče jsou sedláci?“ „Ne,“ odpovědělvýrostek.

„Je to jinak,“ pokračoval, „jsou rozvedení. Otecbyl kdysi úředník, matka v domácnosti. Teď serozvedli.“ Výrostek o tom mluvíval rád, pociťovaljakousi blaženost, když to mohl někomu vyprávět.Mluvíval o tom jakoby s chladnou hlavou — ale tojenom tak vypadalo, protože o ničem jiném tolik nepřemýšlel. I když spolužačku původně nezají-maly až takové detaily, poslouchala. Výrostek říká:

25

„Matka si našla jiného muže a teď se za něho pro-vdala. Pracuje jako agronom v družstvu. Matka je v domácnosti. Jenomže otec je přesvědčený, že se matka vrátí. Naopak, on nikdy neměl rád sedláky. Moc jim přeje jejich družstevnický osud, protože prý bývali kdysi velmi zpupní. To já si nemyslím.“

Spolužačka se ptala, jestli už má za sebou něja-kou větší lásku. V těch dobách se sexualita mírně zaobalovala, neexistovaly až tolik direktivní pojmy jako milovat se, líbit se, vyspat se, někoho přefi k-nout atd. Protože výrostek nepovažoval spolužačku až tak nadějně za svoji, jeho vkus byl jiný, chápal otázku výhradně akademicky a přiznal se, že je panic. Děvče sice nebylo hezké, ale mělo hezkou postavu, bylo zdravé jako ryba, a  jak vysvitne později, výrostek se jí líbil. Zeptala se: „A jak to vydržíš?“ Výrostek všelijak zatloukal. Nepřiznal se, tohle městské děvče, možná už zkušené, zašlo přece jen poněkud daleko. Zatímco on se neuměl vymáčknout, opřela se o něho a ťukla ho zvesela do čela. Takže ucítil její vůni. A aby neupadl, musel se jí zachytit a s hrůzou zjistil, že ty nenápadné věci, které si na ní ani neuvědomoval, jsou jako by matricí, která přesně zapadne do jeho náruče. A taky byla horká. Trvalo to dvě nebo tři vteřiny.

Divné — jen co si sedli zpátky do lavic, výrostek na všechno zapomněl a zapomněl taky proto, že si

26

ho spolužačka už víc nevšímala, tedy v onen den.Šibalka, čekala zřejmě protiútok. Jenomže výros-tek byl hloupý. Za pár dní se s ní dal do řeči, aleona zase nedala nic najevo. Pravda, měl výčitky,že do ní není zamilovaný tak, jak se má, a jelikožnení zamilovaný, nemá právo od ní vyžadovat ně-jakou zvláštní pozornost. Rozhodl se, že se do nízamilovat může.

Dnes už hospodář s určitostí ví, že tenkrát ne-zvolil správné tempo a dynamiku. Přistihl ji, jak sena něho dívá, když při vyučování odpovídal na ně-jakou otázku. Výrostek odpovídal rád, protože bylpokaždé připravený a i učitelé měli z jeho odpovědíužitek. Někdy svými nápady zkoušející šokoval.

Nejraději ho měla učitelka ruštiny. Přestože mumálokdy dala jedničku — jenom dvojku — pokaždého pochválila, protože výrostek byl sečtělý a jakoChorvatovi mu dělal nepravidelný ruský přízvuk míň problémů než ostatním — Slovákům a Ma-ďarům. Když měl pochybnosti, řekl si ruské slovochorvatsky a hned poznal, že se přízvuk v jinémpádě mění. Slovákům se to tak přirozené nezdálo.Ale právě proto se gramatiku pořádně neučil a ne-mohl dostat jedničku.

Ruštinářka mu dala adresu jedné ruské stu-dentky z Vologdy. Pro výrostka to byla pocta. Vzalasi ho stranou a všechno mu vysvětlila a nabádala

27

ho, aby nezpychl — přestože si ho vybrala na dopi-sování po zralé úvaze. Tak to přesně řekla.

Výrostek napsal slečně do Vologdy dopis a po-slal jí i svoji fotku, na níž měl vlasy. Odepsala mu, ale fotku neposlala. Stejně se do  ní zamiloval, nejvíc ho vzrušovalo její písmo. Ze začátku úplně nečitelné. Některá písmena začal psát jako ona. Na-léhal na ni, ať mu pošle svoji fotku. Na tuto výzvu dodnes nedostal odpověď. Dokonce ho to urazilo, ale pak ho ruštinářka utěšila a upřímně mu pro-zradila, že ruští studenti berou takováto dopiso-vání jenom formálně, nevážně a nejsou v tom ani vytrvalí. Kdo ví.

Tak uběhly asi dva měsíce. Na spolužačku Slo-venku skoro zapomněl. Ale ona ne. Ani si neuvě-domil, že když byl zamilovaný do té Vologďanky, ztratil trému a vedl rozmluvy se spolužačkou mno-hem adekvátnějším způsobem. V čem spočívala ta adekvátnost… jednou mu řekla: „Kdybys chtěl, můžeme jít spolu do kina. Já to zaplatím.“ „Tak dobře,“ řekl výrostek a šli do kina. Buďte si jistí, že v těch dobách nemohl jít v našich kinech fi lm, při kterém byste zapomněli na sebe nebo na člověka, obzvláště na dívku, která sedí vedle vás. Jenomže výrostek zamilovaný do Vologďanky celou dobu jenom vyrušoval, komentoval špatný fi lm a sloven-ské spolužačky se ani nedotknul, i když ji musela

28

bolet záda, protože byla po celou dobu nakloněnák jeho uchu. Dnes to hospodář pokládá dokonceza neomalenost. Ale věrnost jedné ženě byla od-jakživa jeho silnou stránkou, či hloupostí, kteroutrpěl i jeho otec (ten miloval svoji rozvedenou ženuaž do smrti).

Spolužačka měla peníze ještě i na cukrárnu. Se-děli tam s aktovkami nabitými k prasknutí a Slo-venka řekla: „Ty jsi frigidní.“

Výrostek zalistoval ve  své paměti — učil sei latinu, nepovinnou, ale solidní — ale nemohl sivýznam slova přiřadit ke své povaze. Nebyl však marnivý a přiznal se, že neví, co to slovo znamená.Tím Slovenku ještě víc urazil. Copak neviděl fi lmVilla Borghese? Tam to slovo padlo. To je člověk,který je chladný a asexuální.

„To nejsem,“ řekl výrostek. Ani mu nenapadlo,že by se v kině mohla projevit jeho frigidita. Odkudto ta Slovenka ví? Začal jí vyprávět o své Rusce —upřímně, ne proto, aby popřel svou frigiditu, aleaby Slovenku potěšil a ohromil. Slovenka z malo-buržoazní rodiny — jak se tehdy říkalo — řekla: „TaRusačka asi ani nemá svoji fotku, ty trdlo. Nebomá hrb.“

Výrostek vychovaný internacionalisticky,i  když nikoliv komunisticky, to považoval zahrubost a Slovenka se mu nadobro zošklivila.

29

Celou cestu ve vlaku z Bratislavy do Nové Vsi myslel na tu nebohou Rusku, jestli není doopravdy hrbatá — ale na  fotce to nemůže být vidět — a jestli jsou Rusové skutečně tak zaostalí, že ne-mají ve městě fotografy. Viděl před sebou — neboť když byl mladý, mohl si představit cokoliv a hned to taky viděl — fotografi i sester Cvetajevových asi z roku 1905. Jsou stejně oblečené v jakýchsi po-krčených šatech, za nimi stohy knih, a i ty knihy jsou divné, jako by to byly sešity bez obalů. Pak si vybavil fotku holohlavého Majakovského — jenže co Vologda? Na mapě je. Velké město, je dokonce i na mapě Asie. Že by tam nebyl žádný fotograf? Kromě toho, je to blízko Leningradu, mohla by jít přece k fotografovi tam.

Takhle výrostek relaxoval ve vlaku, a když do-šel domů, sedl si do kouta a začal se učit. Napřed algebru, potom zeměpis, slovenštinu, pak biologii, anglická slovíčka a ruštinu — tu mívali každý den, bylo to takové gymnázium. V devět otec konečně dovařil večeři, najedli se a poslouchali Londýn. Otec ho poslouchal od roku 1943. Ve vedlejším pokoji už spaly obě sestry, obě mladší než výrostek, učnice.

Výrostek odešel na stranu na zadní dvorek, kde tajně vykouřil globusku, a pak zalezl do svého pe-lechu a pomodlil se za nešťastnou hrbatou Rusku. Ani si neuvědomil, že se modlí, zjistil to, až když

30

byl s modlitbou u konce — a zastyděl se. Copak se můžeme modlit za někoho, do koho jsme zami-lovaní? Jsme zamilovaní do slečny. Modlit se mělza rodiče, sestry, za slovenský národ. Takhle výros-tek hřešil i při modlitbě — sám ďábel s ním takhlemanipuloval.

Výrostek o něco předběhl dobu: už tenkrát bě-hával po lese, a to nejen kvůli zdraví, ale taky kvůlislávě. Byl nejlepším běžcem na jeden kilometr. Za-běhl ho za dvě minuty a padesát čtyři vteřiny, cožbyl tuším tehdejší dorostenecký rekord. Jenomževe vyšších ročnících byli ještě lepší běžci. Když sekonaly celoškolské závody v Petržalce — ještě staré,plné hřišť a stromů — skončil na čtvrtém místě. Titři před ním byli asi o hlavu vyšší a silnější. Možnáže kdyby běželi vedle sebe, výrostek by vyhrál, aleti tři hned po startu obsadili okraj dráhy, takžemusel běžet pořád za nimi. Ještě měl dost sil, aby je předběhl, jenže ten třetí ho pokaždé odstrčil,taktak že náš běžec neupadl. U takových závodůje nutné i taktizovat.

Hospodář byl v roce 1988 na protialkoholnímléčení, bylo mu už padesát a v komunitě mu říkaliotec, ale i tak byl jedním z nejlepších a nejrychlej-ších běžců. Když se pustil za míčem, nechali ho být,protože nikdo jiný u něho nebyl dřív. Hospodář--otec ale nebyl fotbalista. Jen co se s míčem vrátil,