Ježíšku, já chci plamenomet 1997 - 1999

JEŽÍŠKU,

já chci plamenomet

(To NEJ z let 1997 – 99)

sestavili Václav Pravda & Martin Heisler

JEŽÍŠKU, JÁ CHCI PLAMENOMET (To NEJ z let 1997 - 99)Compilation Copyright © 2000 Václav Pravda, Martin Heisler Copyright © 1997,1998,1999 autoři uvedení v záhlaví povídek Cover Art Copyright © 2000 Juraj Maxon

Copyright © 2000 for the Czech edition by

NETOPEJR

ISBN 80-86096-34-3

obsah:

ROK 1997 5Jesus Miroslav Štěpánek 7Koncert Martin Heisler 43Emma číslo mínus jedna Volodja Bart 53Loviště Kolpa Vsalaaroj 81Něco uvnitř Jan Burian 91Tichá noc, svatá noc Jaroslav Mostecký 109Prozření Čmelák Aninka 115Cesta na Bohemiacon 2031 Josef & Rudolf Hroznovi Vinohradští 119

ROK 1998 135Som život, tetka smrť Juraj Toman 137Jen vítejte! Miroslav W. Štěpánek 145Replay Volodja Bart 175Velkolepé kratochvilné Milan Štajervyprávění… Láďa Vaníček 189The lost eggs Milan Štajer 195Úkol Karel Altman 201Cyril Karel Altman 207X.A.Y.R.A. Despotus III. 215Ježíšku, já chci satelit E. Kocourek 235Inspekce Jaroslav A. Polák 253Cesta domov Marek H. Eliáš 261Ježíšku, dej mi plamenomet Karel Šlajsna 271

ROK 1999 275Smrt je věrná souputnice Petr Říhánek 277Moje milá, řetězová pila Lukáš Stejskal 281Bloncka Anonym 291Posadnutí Jozef Német 295City: Roboy Jakub Macek 313Nahnilý maso Michal Wendl 319Spirála Jaroslav A. Polák 327Můj medvídku Pú Milan Petrak 337Tu děvenkusi mohla odpustit Eva Sukdoláková 345To koukáte,co jsem měl dnes k obědu Jana Kostelecká 351

ESTETIKA KRVE - 3 ROKY POTÉ Štěpán Kopřiva 359

JESUS

Miroslav Štěpánek

ZABIJ JEDNOHO A JSI VRAHZABIJ TISÍCE A JSI DOBYVATEL

ZABIJ VŠECHNY A JSI BŮHTrpiteli bědný,na dřevě kříže vidíme se zase.Boj dobojován. Víš, před třemi roky,tam na poušti já zanesl jsem tebena horu vysokou a ukázal tikrálovství mocná i všechnu slávu světaa vše ti slíbil, jestliže ty padnamně klaněti se budeš? Odmítl jsi.

Kdo silnější, ten slabšího vždy pozře.A tak i lidé. Celý svět ten širýje mojí říší. Neboť já jsem život.Sám sebou vládnu. Sedím v srdcích, dušíchmne nikdo nevypudí, nezažene,ni ty, ni otec. Království tvé Boží jesnem. A sen ten ponechám lidem navždy.

(tak promlouval Ďábel k Ježíši poté, co byl ukřižován)

PROLOGViděl jsem to, o čem miliardy lidí, žijících za ty tisíce let jen snily. Všechny ty bitvy, plameny šlehající ze zapálených měst. Vyplakané oči žen a vychladlá těla mudrců, kteří si odnesli své gigantické myšlenky do ještě chladnějších hrobů. Viděl jsem osudy vyvrhelů nepochopených dobou a chodil po mrtvolách válejících se na bitevních polích. Viděl jsem práchnivějící těla slavných vojevůdců, která v rozkladu již vůbec nevypadala tak velkolepě, jako když dávala rozkazy k popravám statisíců, které jim získaly slávu zapsanou do kronik. Viděl jsem vše, co mohlo být spatřeno. A viděl jsem i toho, kterého vy, ubožáci, vzýváte za spasitele.Je na čase uvést vše na pravou míru. Tak, aby zaslepená stáda ovcí konečně získala zrak a sebe sama.

01Světlo jsem poprvé spatřil roku 23 před Kristem. Matku jsem nikdy nepoznal, protože zplození mého života ukončilo ten její. Teprve později jsem poznal, že to tak bylo nutné a ona nebyla jediná, jehož život mým skončil. Vychovával mne otec.Byla to krutá doba. Doba křivd a utrpení. Tenkráte nezískal větší slávu a moc ten, kdo se pokusil pochopit masu, ale ten, kdo ji rozsekal na kusy. Vesnice stále žily ve strachu, kdy na sebe opět nějaký pán bude chtít upozornit, a potom jen oddaně sklonily hlavu a čekaly, až ji někdo utne. Ti, co přežili, aby mohli zplodit další, na kterých by opět vzrostla sláva mocnářů, mohli, když opustili své úkryty, hledět na hlavy postavené do pyramidy uprostřed vsi.

Posbírali kusy těl a zkusili dát do hrobů pozůstatky tak, aby jeden byl pohřben bez kusů někoho jiného.Další byli skoseni nemocemi. Ty byly v této části světa zastoupeny snad všechny. Lidé, osypaní černými boláky, ze kterých vytékal hnis, jiní, vykašlávající si na hruď vlastní vnitřnosti, rozpadající se za živa, ti všichni měli něco společného. Ten němý křik bezmocnosti umírajícího. Ten křik, který se nepostižení snaží neslyšet. Křik, který vychází i z úst němého, trhajícího si bolestí maso prolezlé morem od kostí. 9

Křik, který neslyšíte ušima, ale přesto vás sráží na kolena. Spousty mých přátel jsem za ta léta viděl umírat spoustou různých smrtí, ale ten křik se nikdy nezměnil.Jedinou útěchou pro nás tehdy bylo, že ani ti, co nás bičovali, neunikli smrti, letící s větrem pouští. Ale tato útěcha trvala jen krátce. Protože potom přišel jiný vůdce, posedlý chtíčem dokázat, že on je daleko větší muž než jeho předchůdce. A to vyžadovalo další schody z těl vedoucí k nehynoucí slávě. A tak následovaly další hromady znetvořených hlav a další kopání hrobů.A do té doby jsem byl zrozen.A tenkrát sem přišli i oni. Pásli se na hojně obdělávaných polích smrti, kde tančili své krvavé tance. Vysmívali se životu, umírajícímu v krutých řežích. Jejich ústa plná krve se smála, když nebožákům ukazovali jejich vlastní srdce, vyrvaná jejich pařáty. Tehdy lidé poznali, že strach z vládců oproti nim nic neznamenal. Nikdo se nedozvěděl odkud přišli, snad to byla pomsta někoho vyššího než jsme my, který se už nemohl dívat na ten hnůj, co se válí po zemi. Možná byli zrozeni kletbou, uvrženou umírajícím, čtvrceným koňmi. Možná nás navštívil Ďábel. A možná to byl Bůh.Tenkrát jsme jim říkali prostě — Bastardi či Prokletí. Později dostali spoustu dalších jmen: Mornoch, Sankel, Vrykolax, Obour, Drakul nebo Upír.

02Měl jsem štěstí přežít nájezdy vojáků. Můj otec měl neobyčejně vyvinutý pud sebezáchovy získaný po předcích, přežívajících v čase zápasů o život. Dostal jsem tento dar a ten mi umožnil zůstat naživu, i když bylo vše již ztraceno a ostatní se stali obětmi. Naše vesnice nebyla velká a mnoho chýší bylo prázdných a jejich obyvatelé sdíleli se svými otci stejnou zem. Tu kamenitou zem, která byla od nepaměti napájená krví našeho rodu. Zem, na kterou jsme byli hrdí, a již jsme milovali.Otec Josef byl tesař a když jsem trochu povyrostl, brával mne s sebou do měst, kam putoval za prací. Do jedenácti let mne vychovávala má bába. Byla to moudrá žena, jedna z takových, které byly ve středověku upalovány a dnes se jim lidé vysmívají za šarlatánství. Tenkráte to byla vědma. Učila mne léčit nemoci, rozumět živému i neživému. Poznával jsem tajemství dávných kultů, o nichž již tenkrát věděla jen hrstka lidí. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval sílu, kterou ukrývalo mé tělo. Ona jí však pomáhala ven a poté mne ji učila ovládnout. Ještě když jsem byl nemluvně, neschopné pohybu, promlouvala s mou myslí. Myslí, ve které byly hlasy všech z mé krve. Byl jsem jejím žákem již v kolébce, kterou pro mne udělal otec, aniž bych si to uvědomoval. Tělo je stárnoucí a pomíjivé, mysl je věčná, dědí se a neustále se rozrůstá. Pouze se k tomu musí dát podnět. Nechápal jsem, proč musím neustále opakovat určitá slova, pohyby či donekonečna sestavovat obrazce z kamenů a kostí. Rýt do písku nicneříkající čmáranice. Přesto se mi zaryly do hlavy pevně a nesmazatelně. Tak jsem se nevědomky pomalu stával tím, čemu se říká mág. Nevěděl jsem ještě nic o síle prýštící z mé-ho nitra, ale později mi mnohokráte zachránila život. A zároveň pošpinila moje jméno.V jedenácti letech jsem začal odjíždět s otcem a poprvé spatřil město. Dodnes si vybavuji pocity, jakými na mne zapůsobilo. Gigantičnost, monstrozita a krása staveb. Strach z toho, že mne někdo ušlape, že se sám ztratím v labyrintu uliček a spleti průchodů, kde proudil dav lidí, neustále někam spěchajících. Obdivoval jsem důmyslnost budov a zároveň se děsil jejich

velikosti. Držel jsem se otce pevně a nepouštěl se ho, byť jen na okamžik. Dostal práci na domě jakéhosi velmože a tak můj první pobyt v Jerusalemě trval několik týdnů. Pracovalo se šest dní v týdnu od východu do západu slunce. Pozoroval jsem dělníky celé ty dny z okna domu, ve kterém jsme byli s otcem a ostatními ubytováni. Odběhl jsem jen tehdy, když na mne otec zamával. To bylo znamení, že již vyprázdnili měch s vodou a já jej šel opět naplnit. Byla to úmorná práce a otec na mne měl jen málo času. Přesto si na mě dělal chvilku v podvečer, kdy skončili na stavbě. Tehdy mne bral na vycházky a ukazoval hrubou krásu města.Když uplynula doba, kdy byli potřební tesaři, vrátili jsme se do vesnice. A opět si mne vzala v područí má bába. Uplynul tak rok od mého pobytu v Jerusalemě. Otec jezdil do měst a nechával mne u své matky.Až do té doby, kdy Herodes Veliký povolal řadu řemeslníků pro výstavbu svého sídla v Judeji. Tenkráte si mne otec vzal opět s sebou.

JOSEFÚmrtí Marie jsem nesl těžko. Má jediná naděje, jediné, co mi po ní zbylo, byl můj syn. Vím, že to zní příliš majetnicky, vím, že měl posloužit všem. Byl oporou v časech, kdy římští nájezdníci vraždili mé přátele. A byl zrozen k cestě osvobození od Bastardů. Jeho narození bylo splaceno smrtí nejen jeho matky, ale i krví dalších pěti žen a šesti mužů. To bylo v době, kdy se kromě Herodových žoldáků začali objevovat první z Prokletých. Jejich první oběť jsem spatřil tři roky před narozením syna.

Ten první je nezapomenutelný. Ostatní se později stali jen krutou všedností. Byl to vdovec, žijící v chatrči na okraji vesnice. Žil tam v osamocení, zdrcen žalem ze ztráty své že -ny, jejíž tělo ukládal do hrobu po divokém nájezdu, a ze smrti svého syna, kterého si vzala nemoc. Jednou ráno jsme ho nalezli na lůžku. Byl to hrůzný pohled. Mnoho z nás ho nevydrželo a uteklo s křikem ven. Rozervané hrdlo způsobem, jakým to nedokáží snad ani divoké šelmy z pověstí. Tělo bledé, chladné, ustrnulé v pozici, jako by chtěl něco od sebe odhodit. Ale naši hrůzu znásobila jiná věc. Nebylo to brutálně roztržené hrdlo odhalující vše až na páteř. Ani ten šílený výraz prázdných očí. To, co nás vyděsilo, bylo, že nikde nebyla žádná krev. Při tak brutální vraždě přeci musela být všude. Měla být na lůžku kde ležel, na zdech, na něm...Ale nebyla nikde.

Nevěřili jsme mé matce, vědmě, která nás odkazovala na dávné báje o temných stvořeních, přicházejících za noci, živících se teplou krví člověka. Radila nám, jak pohřbít tělo, aby dostálo pokoje. Bylo to příliš v rozporu s naším svědomím a přesvědčením. Bylo to pro nás něco nepředstavitelně odporného. Radila useknout hlavu a spálit tělo.Nedbali jsme na rady a pochovali ho k ostatním. A následující dny jsme nalézali další. Další s rozervanými hrdly v naší vesnici. Až pak jsme dali na radu vědmy. Vykopali jsme všechny, kdo tímto způsobem zemřeli. Když jsme však odhrnuli půdu a sňali z nich pohřební róby, neměli již rány na krku. Vypadali stejně jako když žili. Až na tu bledost. A nebylo na nich vidět sebemenší známky rozkladu po útoku hladových červů, kterých byla tato zem plná. Byla to noc hrůzy, kdy jsme rozdělali hranice. Sekali jsme hlavy a pálili těla. Zuhelnatělá se kroutila v plamenech a nepřirozeným křikem naplňovala temnotu noci. Tehdy jsme uvěřili mé matce. Uvěřili legendám o Prokletých.

I z okolních vsí se začaly donášet zvěsti o brutálně zabitých. Netrvalo dlouho a po okolí začaly planout hranice. Nad zemí zavládl strach. A ten strach zplodil mé dítě.Matka nám prozradila tajemství dávných časů, jak získat bojovníka proti Bastardům. Oplodněná žena musí každý den od početí vypít postupně krev šesti mužů a pěti žen. Šestá — Marie — dává dítěti krví život. Dlouho jsme váhali, ale obětí přibývalo. Nakonec se rozhodla Marie. Nemohl jsem protestovat. Šlo o životy všech. Počali jsme dítě, které nás mělo spasit

krví dvanácti lidí. Marie zemřela okamžitě, jakmile přišlo na svět.Má sestra shodou okolností také nedávno porodila a měla dost mléka i pro další dítě.

Zpočátku jsem nebyl schopen sám se o dítě starat, a tak funkci otce i matky zastávala má matka. Už když byl malý, rozmlouvala skrze jeho mysl s dušemi předků dvanácti rodů, jejichž krev v sobě nesl. Byly mu prozrazovány dávno zapomenuté vědy a umění. Musel být ihned připravován pro boj s Prokletými.

Já v té době odcházel často s ostatními řemeslníky do Jerusalema. Několikráte se práce protáhly až na několik měsíců. Syn rostl pod ochranou vědmy, která probouzela jeho schopnosti, dosud zahalené zapomněním minulých generací. Když mu bylo jedenáct let, vzal jsem jej s sebou, aby spatřil něco jiného než několik malých chatrčí. Ukázal jsem mu Jerusalem, kde jsme dostali práci na domě kupce Arfandea. K večeru jsem s ním chodil do ulic a ukazoval mu život ve městě. Na jeho tváři se neustále střídal výraz radosti a obdivu, který se však během okamžiku dokázal proměnit v masku strachu a odporu. Nejspíše ještě nebyl přizpůsoben k dlouhému pobytu mezi tisíci lidí, tlačícími se na zdi uliček. Proto jsem ho po návratu nechával opět u matky.

A napřesrok jsem ho opět vzal s sebou na cestu.Do Betléma v Judeji.

03Přišli jsme do Betléma po několika dnech na kamenitých cestách. Bylo nás sedm z

naší vesnice, kdo se dostavili na Herodovu výzvu. Řemeslníci z okolí zde již byli a obsadili všechna volná místa k přespání. Obcházeli jsme místa v marné snaze najít alespoň kousek přístřeší, ale všude již byly skupiny sezvané králem. Nakonec jsme se uchýlili až na samý okraj města, k obranné hradbě, kde jsme se na noc usadili ve chlévě.

Ráno opět nastal ten samý kolotoč jako před rokem v Jerusalemě. Ráno otec odešel do práce a já se usadil někde poblíž. Fungoval jsem jako poslíček, předávající vzkazy mezi jednotlivými skupinami, pracujícími na různých místech. Nosil jsem dělníkům měchy s vodou a když je vyprázdnili, chodil jsem je plnit. Studna byla chvíli chůze od staveniště, ukrytá v průchodu. Tam jsem stál s ostatními krátkou frontu, než na mne přišla řada.

Večer jsme s otcem opět chodili po městě. Již jsem si zvykal na to, čím mě ještě vloni město děsilo. Ani dav už na mě nepůsobil stejně nepříjemně. V tomto monotónním sledu ubíhaly rychle dny i týdny. Z chléva jsme se přestěhovali do dočasně vybudovaných přístřešků, které zde byly pro dělníky.

Jednou večer, kdy zapadající slunce barvilo do ruda hliněné zdi, jsme s otcem vyšli ven. Procházeli jsme ulicí, stoupající směrem k synagoze. Byla úzká s četnými schody a ústila na malé náměstí, v jehož středu byla dávno vyschlá kašna. A naproti ní bylo široké schodiště z bílých kamenů, tvořící vstup do chrámu. Často jsme toto místo navštěvovali a nořili se do modliteb.

A tehdy nás na tom schodišti zastavil stařec s bílým vousem. V jeho stářím rozryté tváři zářily štěstím tmavé oči. Položil mi ruku na rameno a hovořil s otcem. Mluvil krátce a já nerozuměl významu jeho slov, ale otec byl viditelně rozrušen. Jen mlčky přikyvoval a nervózně si muchlal chalát. Stařec mě pohladil po tváři, uklonil se a odešel. My se vrátili ke svým.

Ulehl jsem na lůžko, zatímco otec tlumeně diskutoval s ostatními, patrně o tom starci. Následovaly další dny, naprosto stejné a nevýrazné. Opět jsem nosil vzkazy a vodu. Byla to pro mne namáhavá práce, ostatně bylo mi dvanáct.

Pamatuji se, že jsem šel znovu naplnit prázdné měchy, když jsem zaslechl bavící se muže. Jejich rozhovor mne velice zaujal a místo abych se odebral ke studni, rozeběhl jsem se v jejich stopách. Mířili k synagoze, ale nikoli k té, kam jsem chodil s otcem. Tato byla v části města, kde jsem ještě nebyl. Muži tam seděli a besedovali. Ti, kteří mě nevědomky vedli, se k

nim také přidali. A tehdy si mě všimli. A já se vložil do jejich rozpravy. Zprvu na mě hleděli nedůvěřivě, ale za chvíli se jejich zájem zvýšil a vybídli mne, abych k nim přisedl.

Besedovali jsme dlouho, velice dlouho, ale mne čas snad v té chvíli zcela opustil. Nevnímal jsem běh dne a noci. Kladli mi otázky a vědomí, probuzené bábou, staré a moudré, jim odpovídalo. Tak uběhly tři dny. Poté mne našel otec, který mezitím prohledal málem celé město. Teprve tehdy mi došlo, jaký o mne musel mít strach a myslel jsem, že dostanu výprask. Josef mi však slovem nevynadal. Vzal mne za ruku, pokynul mužům před synagogou a odvedl mne pryč.

Až do odchodu se již neudalo nic podstatného. Po dokončení sídla jsme se odebrali zpět domů.

JOSEFOd té doby, co se narodil, oběti Bastardů v naší vsi skončily. Snad vycítili, že zde pro

ně není bezpečno. Jen vlci obíhali kolem více než dříve. V temnotách zářily jejich zelené oči a krajem se neslo vytí, které mrazilo v zádech. Kladli jsme pasti po okolí, však chytlo se jen několik hyen. Vlci se jim vyhýbali. Ve vesnici ale bylo bezpečno. Synova síla se zatím nijak neprojevovala, přesto jsme důvěřovali vědmě, která nám slíbila, že on nás ochrání.

Jak jsem již pravil, vypravili jsme se do Betléma stavět honosné sídlo pro Heroda. Po první noci, strávené ve chlévě, jsme sroubili několik přístřešků přímo u staveniště, do kterých jsme se uchýlili. Syn už neprojevoval neklid, který v něm dříve probouzel Jerusalem. Byl vyrovnaný a strach v něm vystřídala zvídavost. Jednou jsme šli do tamnější synagogy, vyslechnout učení starých mudrců. Když jsme k ní stoupali po schodech, přistoupil k nám stařec. Vzrušeně si prohlížel syna. Tehdy jsem pochopil, že je skutečně výjimečný. Muž pravil, že na něj čekal velice dlouho. Bylo mu ve snu zjeveno, že nesloží kosti do hrobu, dokud nespatří Spasitele. Již několik dní se mu sen opakoval a on cítil, že tento čas již nadešel a dnes se mu může konečně poklonit. Poklonit se mému synu, Mesiáši. Ten muž se jmenoval Simeon.

Tehdy jsme nevstoupili do svatyně. Mé myšlenky se toulaly po zcela jiných místech a nebyl bych schopen vnímat slova proroctví. Odebrali jsme se zpět ke staveništi. Syn byl znaven nošením vody a ulehl. Já však musel přátelům vypovědět Simeonova slova. Nadšeně přikyvovali, však tiše, abychom ho nevzbudili.

Další dny opět proběhly ve znamení práce. Ale asi po dvou týdnech, kdy jsme poslali syna pro vodu, ztratil se. Já, zanechav práce, bloudil jsem ulicemi a hledal jej dnem i nocí. Teprve třetí den jsem ho našel. Seděl před branou synagogy a živě debatoval s rabíny. Má bezmezná starost, sužující mne po ty tři dny, byla změněna v hněv. Ale jen na okamžik. Stál jsem tak, aby mě neviděl a naslouchal, jak moudře odpovídá na otázky spolusedících. Stál jsem dlouho ve svém úkrytu a jen přikyvoval. Když se pak otočil a spatřil mě, vstal a šel za mnou. Pozdravil jsem rabíny a vedl svého syna zpět k nám. Cestou jsem zaslechl otázku, jež pronesl jeden ze sedících: „Čí je to dítě, že tak moudře hovoří?“

Když jsme byli již skoro na staveništi, zeptal jsem se, proč byl tak dlouho pryč, a ani slovem se nezmínil o tom, kde bude. Podíval se na mne udiveně a odvětil: „Musel jsem být tam, kde mne potřebovali.“ Dále jsem se již na nic neptal.

VĚDMADlouho jsem promlouvala s duchy předků, od nichž jsem žádala radu, jak se bránit

proti zrůdám, řádícím po okolí. Odpověď byla jasná a krvavá. Proti těm, jež živí se na lidech, musí se stvořit bojovník, zplozený krví šesti žen a šesti mužů. Jen tak se lze osvobodit od krutých bytostí z neznámých dávných věků, starších než je tato zem. On pak bude jejich predátorem, prokletý samotou nesmrtelnosti. On bude Spasitel, zbraň proti nim. Jeho matkou se stala má snacha Marie, otcem můj syn Josef. Krev mu dala také Máří zvaná Magdalena,

Jana, Haneta a Silva. Muži, kteří proň zemřeli, byli Tomáš, Filip, Bartoloměj, Matouš, Jakub, syn Alfeův a Jud, jeho bratr.Když se narodil, hovořila jsem s předky těch dvanácti rodů, s nimiž byl spojen. Ti mu předávali tajemství ze samého počátku lidstva, z dob, kdy zde vládla magie, která tehdy byla přirozenou částí člověka, ale která postupem času vymizela a zahalila se závojem zapomnění. Přesto dřímá hluboko v podvědomí každého jedince. Musí se dát jen správný stimul a postupně ji přivádět ven do přítomnosti. Můj vnuk tedy nesl v sobě tajemná vědění dvanácti rodů, pocházejících z různých částí světa, a já byla prostředek, pomáhající jim vystoupit na povrch.

Byla mi propůjčena síla k ochraně dítěte do doby, než se o sebe postará samo. Ti tvorové vycítili nebezpečí a často se snažili zaútočit a zabít chlapce včas, než začne pronásledovat on je. Celé noci jsem musela udržovat magickou hradbu kolem vsi, přičemž jsem využívala sílu vnuka, který si ji ještě neuvědomoval. Zuřiví bezmocností, plížili se kolem v podobě vlků a temné mlhy. Však skrze clonu proniknout nemohli. Takto to pokračovalo mnoho let. Chlapec mezitím dorostl a přijímal učení své krve.

Syn ho brával do měst. Jeho moudrost byla nezměrná, taktéž jeho magické schopnosti. Viděla jsem ho, jak bloumal po vsi, když tu se zastavil a zdvihl ze země kus ztvrdlé hlíny. Chvíli ho prohlížel. Potom ho ukryl v dlaních, a když je opět rozevřel, vyletěl z nich drobný pták.

Léta ubíhala a já cítila, jak rychle stárnu. Vysilovalo mne udržování hradby proti Prokletým. Cítila jsem, že již brzy opustím tento druh bytí.

A tenkrát jsem mu řekla o Bastardech.

04Prvního z nich jsem zabil ve svých osmnácti letech. Tehdy jsem již vycítil, kde se

ukrývá, neboť jeho aura byla naplněná něčím, co mi připomínalo pustou zapáchající bažinu. Vyhledával jsem Původní, kteří měli schopnost přenášet své zlo na své oběti. Původní mohli bez omezení přenášet své hanebné sérně na další. Ti Druzí pak byli omezeni jen na ty, jež byli stejné krve. Ostatní, které vysáli a nebyli jejich blízcí příbuzní, byli věčně mrtví.

Hned poprvé jsem narazil na Původního. Cítil jsem ten hnilobný zápach již z dálky. Vanul přímo od skal nedaleko mého rodiště. Šel jsem stejně rychle, jako chodí pes po krvi lovené zvěře. Ve skalách mne zdrželo hledání přístupné cesty, neboť Bastard se uchýlil do jeskyně obklopené skalami, do které sestupoval ve své podobě netopýra. Stoupal jsem namáhavě úzkou prasklinou vzhůru. Potrhán a krvácející stanul jsem po dlouhé době na vrcholu. A přímo naproti mě, několik sáhů od vrcholu, byl vchod do jeskyně, naplněné tou hnilobou. Nad ni jsem se dostal poměrně snadno. Pak, opatrně hledaje výstupky ve skále, sestupoval jsem do ní. Několikráte jsem uklouzl a jen přízeň dobrých duchů mne uchránila před pádem. Konečně jsem stanul v úkrytu Bastarda.

Mé oči se rychle přizpůsobily šeru, zde vládnoucímu. V rukou jsem svíral zahnutý meč, vyrobený jen pro tuto práci a pátral jsem po zrůdě. Bylo to jako závan smrtelného dechu, co mne donutilo otočit se. Netopýr se snášel od stropu přímo na mne. Rostl v letu a měnil podobu. Křídla se protahovala v ruce, tělo dostalo lidskou podobu. Jen jeho oči sálaly stále stejnou nenávistí a lačností po krvi.

Byl velice rychlý. Nikoliv však tak, jako oblouk mého meče. Tělo dopadlo na zem ve dvou kusech. Přesto se snažilo, chytajíc se za kamenné výstupky, přisunout ke mně a zatnout své křivé drápy do mého masa. Hlava, ležící opodál, po mně otáčela své oči a z úst šlehal rozeklaný jazyk.Musel jsem jednat velice rychle. Původní mají totiž ještě jednu schopnost, která je odlišuje od těch, jež tvoří. Ve chvíli, kdy cítí svůj konec, přenášejí to, co lidé nazývají duší, mimo své tělo. Je to jejich nehmotná osobnost, koncentrovaná nenávist, která se nese nocí a hledá

těhotnou ženu. Skrze ni pak projde k jejímu dítěti a obejme ho svými tenaty. Jako parazité rostoucí na stromech. A tak se znovu zrodí. Pošpiněné dítě však roste mnohem rychleji v lůně matky. A tak, místo aby z jejího těla odešlo přirozenou cestou, rozerve na kusy její břich. A zároveň mu poslouží jako první potrava v novém těle. To se ale nespokojí pouze s krví. Po-třebuje sílu k rychlému růstu a trhá maso, až zbude jen holá kostra.

Aby se tomuto předešlo, musím se dostat k místu, kde se jejich černá duše skrývá. U lidí je na tom místě srdce.

Rychle jsem od opasku vytáhl nůž ve tvaru půlměsíce a rozsekl hruď. Rukojeť jsem použil jako páčidlo. Na rukou mi námahou vystoupily žíly, než se ozvalo zapraskání a žebra se vylomila ven. Vložil jsem do hýbajícího se těla ruce a rval ven bránici s plícemi. A pak tu nechutnou věc. Černá hrouda s vystouplými bradavicemi a svíjejícími se hadovitými výrůstky. Rozsekl jsem to na dva kusy. Veškeré pohyby ustaly. Jeho oči na mne nehybně hleděly a jazyk ležel na kamenech. Odstoupil jsem otíraje nůž a meč. Ještě to zcela neskončilo. Učinil jsem levou rukou znamení a vyřkl zaklínadlo. Mrtvola vzplála. A jakmile se začalo jeho černé maso škvařit, opět se probudily zdánlivě mrtvé pohyby a opět se snažil přisunout ke mně. Proběhl jsem kolem něj a ucítil bolest na noze, jak se mne dotkl hořící rukou. Stál jsem u vchodu jeskyně a sledoval, jak plameny pojídají tu věc. Trvalo to jenom chvíli a oheň pohasl, když zničil vše, co by se snad ještě mohlo někdy objevit ve své dřívější podobě. Pro jistotu jsem provedl ještě vyhledávací kouzlo. Tma byla narušena bílými blesky, prohledávajícími prostor. Nic. Byl mrtev. Vydrápal jsem se z jeskyně. Teprve poté, co se mi podařilo dostat se ven ze skal, padl jsem únavou do prachu. Již začínalo svítat. Až nyní jsem si uvědomil bolest v noze, kde mne Bastard zasáhl. Šrámy byly naběhlé a zčernalé. Jemně pulzovaly, naplněné jedem jeho drápů. Soustředil jsem svoji umdlévající mysl na ránu. Černá se začala vytrácet a bolest mizela spolu s ní. Usnul jsem.

JOSEFStále častěji zůstával u matky, než aby jezdil do měst. Jeho učení bylo daleko, daleko

přednější.Dovršil osmnáctého roku, když jsem v noci procitl, hledě do černa stropu. Cítil jsem,

jakoby bezpečí, celou tu dobu zde přítomné, zmizelo. Zmaten a znepokojen vstal jsem z lůžka. Jak zvíře zavřené v kleci jsem chodil po místnosti a pokradmu hleděl z okna do měsícem ozářené krajiny, ze které nevídanou silou burácel mučivý chorál vlků. Strach mi svíral vnitřnosti a já, s prsty zarytými do dlaní, se zastavil. Slyšel jsem stíny, plížící se vsí. Jejich zářící oči a chřtány lačné krve hledaly kořist. Na dveře zaškrábaly jejich drápy. To mne probralo k životu. Skokem jsem byl u nich a opřel se o ně zády. Měl jsem pocit, že každé zaseknutí spáru do dřeva rozdírá kůži mě samotného. Opíral jsem se silou, jakou jsem jen byl schopen ze svého těla dostat. Po několika okamžicích, které mi připadaly nekonečně dlouhé, nápor povolil. Ještě dlouho jsem však setrval na svém místě, než jsem se odvážil pootevřít a podívat se ven.

Vše nasvědčovalo, že noc je klidná stejně tak, jako už po osmnácte let. Přesto mne to neuspokojilo. Bylo zde příliš velké ticho. Žádný šelest plazícího se hada, štěkot psa či zakňourání novorozence. Nic. A přeci. Ozval se zvuk odnaproti, kde bydlela má sestra.

Křik, který mrazil krev v žilách. Křik strachu a hrůzy. Křik mé neteře.Nebyl jsem schopen rozeběhnout se na pomoc. A několik sáhů ode mne se vynořil ze

stínu vlk. Nečekal jsem až doběhne. Prudce jsem zabouchl a opět zatarasil dveře. Se zavřenýma očima pronášel jsem šeptem modlitbu. Náraz šelmy však nepřišel. Nepřestávaje odříkávat svatá slova, otevřel jsem oči. A hleděl jsem na velkého černého vlka. Okno, blesklo mi hlavou. Jeho tesáky se matně leskly ve slabém světle a z hrdla mu vycházelo temné vrčení. Blížil se ke mně. Přikrčil se a připravil ke skoku, na jehož konci byla moje smrt. Řval jsem zcela nekontrolovatelně šíleným strachem. Ale on neskočil. Zježila se mu srst a kňučel

bolestí. Zmizel tudy, kudy se sem dostal, stejně jako všichni jeho druhové.Stejně jsem zůstal až do prvního slunečního paprsku v domě. Potom jsem se rozeběhl

k sestře. Seděla nehybně nad chladným tělem své dcery. Přišli další sousedé. Všichni mlčeli nad tím, co zde viděli. Odvedli jsme sestru pryč a přikryli mou neteř plátnem. Měla roztrhané hrdlo.

Shromáždili jsme se před chýší vědmy. Čekali jsme dlouho, než se odhrnul závěs vchodu. Vyšel můj syn. Vědma byla mrtvá. Pohřbili jsme ji k ostatním.

Večer opět po dlouhé době vzplála hranice.

05Má učitelka byla již velice slabá. Tu noc, co zemřela, skončilo mé učení, neboť mi

předala vše, co znala. Dále si již musím pomoci sám. Její smrtí se uvolnila po osmnácte let udržovaná hradba, držící Bastardy venku. Nebylo jednoduché ji ihned obnovit a oni zatím vysáli mou sestřenici. Když jsem opět vytvořil bariéru, okamžitě utekli. Bába mi řekla vše, co jsem měl o Bastardech vědět. Musel jsem vyhledat Původního v této oblasti a zničit ho, aby dále nemohl šířit své zlo. A to jsem udělal den po pohřbu vědmy a pálení roztrhaného těla.

K jeho zničení jsem použil magické učení mé vychovatelky a prastaré umění meče, které mi předávali dávní bojovníci rodů mé krve. To oni vždy vedli mé pohyby, rychle a přesně.

Byl jsem bojem velice vyčerpán a asi na tom nesl svou vinu i jed, který se mi dostal do krve. Když jsem ho stáhnul z oběhu, usnul jsem. Ráno mne tak našli lidé z mé vesnice a odnesli mě domů. Sezval jsem k sobě několik mužů včetně mého otce a vypověděl jsem jim o událostech včerejšího dne. Dále jsem jim dal rady, jak ničit Bastardy, zrozené Původním. Byl to jednoduchý postup, alespoň pro toho, kdo již překonal odpor k upalování a sekání hlav svých známých. Ostatně oni ho stejně již znali od vědmy. Dále se už musí před útoky bránit sami, protože já musel odejít a dostát svému poslání. Bylo na nich vidět, že jen neradi přicházejí o mou přítomnost. Přesto jsem věděl, že se úspěšně postaví proti Prokletým. Já musel odhalovat Původní.

Z vesnice jsem odešel dva dny na to. Neměl jsem žádný určitý směr, prostě když jsem ucítil přítomnost zatuchliny, našel jsem ji a zničil. Dával jsem rady, jak se proti Bastardům bránit.

Po nějakém čase jsem přišel do Jerusalema. Zaslechl jsem na trhu o oběti bez krve. Za chvíli jsem věděl, kde hledat postižené, a zamířil k tomu místu. Byl to dům jistého celníka a obětí byl jeho syn a žena. Ta byla zabita této noci. Nešlo zde o Původní. Nakažen byl syn, který zabil matku. Celník mi řekl, že zde nemají žádné příbuzné, takže bylo jasné, kdo je nyní na řadě. Bylo již pozdě, slunce se sklánělo pomalu k obzoru a nebyl již čas exhumovat těla a zabít šelmy, jež je nyní obývaly. Čekal jsem tedy zde, až si přijdou pro toho muže. Byl vyděšen, když jsem mu sdělil, co hodlám udělat. Reagoval jako každý jiný, který se poprvé setkal s bestiálností Prokletých. A stejně tak se rychle uklidnil. Usadil se pak vedle mne, ke zdi naproti vchodu.

Mohli přijít.

CELNÍKByl to zdrcující pohled. Synovo hrdlo bylo roztrhlé na kusy. Nevydržel jsem se dívat

dlouho. Odběhl jsem a vyprázdnil žaludek. Nedovolil jsem ženě vstoupit do místnosti k mrtvému. Zhroutila se bolestí. Přišlo několik mužů, kteří ohledali tělo. Nevěřícně se konečky prstů dotýkali okrajů rány. Tiše si mezi sebou cosi šeptali. Když se konečně ke mně otočili, uviděl jsem v jejich očích strach. Řekli, že pohřeb musí být vykonán ihned. Nic jiného jsem se od nich nedozvěděl a oni rychle odešli.

Pohřbil jsem syna sám, protože žena nebyla ve stavu, kdy by tam mohla jít. Když jsem

se vrátil, našel jsem ji zkroucenou na lůžku, kde tiše vzlykala. Pokoušel jsem se ji uklidnit, ale mé snahy se míjely účinkem. Nechal jsem ji v péči paní Selvy. Ta jí dala vypít odvar z bylin, po kterém pak usnula. Selva mi řekla, že ráno opět přijde a podívá se na mou choť. Vyčerpán strastí, odebral jsem se do svého pokoje na lůžko.

Ráno mne probudil výkřik. Našla ji paní Selva. Stejně jako syn. Opět následoval okamžitý pohřeb. Když jsem se pak vracel do svého domu, lidé mi uhýbali z cesty a klopili zrak.

A odpoledne přišel ten muž. Vlasy na ramena, zastřižený vous a oči, které dokázaly uhranout. Přes záda měl nějakou zakřivenou, v rudé látce zabalenou věc. Byl stejně záhadný jako jeho otázky a slova, kterými přesně popsal zranění mého syna a ženy. Mluvil o krvelačných Bastardech a o prokletí, jež šíří. Mluvil klidně a dlouho. Věděl jsem o povídačkách, které vyprávěly o zrůdách sajících lidem krev. Většina lidí jim bezmezně věřila. Ale ten strach se sem začal šířit z vesnic. Ve městě jsem o žádném případu neslyšel. Lidé se báli tajemných stvůr vraždících za nocí. Já jim ale nevěřil. Byl jsem znechucen a rozezlen tím, co chtěl udělat s ostatky mých drahých, a chtěl jsem ho vyhodit, ale on stále hovořil a ten hlas mne uklidňoval. Slíbil, že mne ochrání. A já cítil, že mu mohu bezmezně důvěřovat.

Čekali jsme v místnosti v přízemí, kterou sám vybral. Nebyla zde žádná okna. Usadil se a opřel o zeď. Věc ze zad si položil přes kolena a začal ji vybalovat. Tak krásný a zvláštní meč jsem dosud neviděl. Do mírného oblouku zahlý, u špičky silnější a oboustranně broušený. V jeho lesklém povrchu byly vyleptány symboly, jejichž význam mi unikal. Čekali jsme tak dlouho, až se ozvaly tiché kroky a závěs se odhrnul. Stanuli tam oba a hleděli na mne. Teď si říkám, jak jsem měl cítit radost z toho, že jsou zpět. Ale nebylo tomu tak. Byla tam absolutní tma, ale jejich oči, plné starodávné nenávisti, zářily a lačně si mě prohlížely. Nikdy jsem pak nepochopil, co se stalo. Slyšel jsem jen svistot meče a pak se naráz rozsvítily svíce v místnosti. Na zemi ležela dvě těla bez hlav.

„Musíme je spálit,“ zašeptal. Dodnes si vše vybavuji jako ve snu. Vynesli jsme je ven na dvůr. Muž udělal pár gest a uslyšel jsem z jeho úst slova, která jsem neznal. Oba Bastardi vzpláli.

On mne odvedl do mého pokoje, kde mne zanechal. Když jsem se pak ráno probudil, byl již pryč.

A na dvoře vítr rozfoukával dvě hromady popela.

06Celník byl otřesen tím, co za poslední tři dny viděl. Strnule hleděl do plamenů a ústa

se mu pohybovala v němém monologu. Odvedl jsem ho tedy od hořících těl a uspal ho kou-zlem. Já se vrátil zpět na dvůr. Zatímco zbytky Bastardů dohořívaly, já čistil meč. Jejich pohyby už pomalu ustaly, teď jen bezmocně cvakali čelistmi. Jejich kosti s odpadlým masem se počaly rozpadat. Oheň zhasl, když bylo vše obráceno v prach. Za chvíli pak začalo svítat a já odešel. Procházel jsem ulicemi a sledoval ty ustrašené obličeje. Lidé opatrně vyhlíželi zpoza pootevřených oken. Někteří se odvážili vyjít s prvními slunečními paprsky. V noci byly ulice prázdné. Lidé se báli Prokletých. Musel jsem vyhledat místo, kde bych jim mohl sdělit tajemství Bastardů a to, jak je zabíjet. Musel jsem osvobodit toto město z područí strachu, chodícího nočními ulicemi. Po svém putování jsem zjistil, že Původní se ve městech příliš nezdržují. Jejich úkryty jsou v jeskyních a propastech v okolí vesnic. Na venkově byl jejich domov, ale někdy zavítali i do měst. Nikdy ne však na dlouho. A proti těm Druhým se lidé zajisté naučí bránit i zde, když jiní už mé učení přijali a noční úmrtí ve vsích zmizela.

Stanul jsem před synagogou. To bylo místo, jaké jsem hledal, lidé sem zrovna přicházeli naslouchat proroctvím. Připojil jsem se k nim. Byl jsem požádán, abych předčítal. Vystoupil jsem tedy a rabín mi předal listiny, zabalené v rudé látce. Obřadně jsem je políbil a rozložil před sebou na kamenném podstavci. Začal jsem číst. Hovořilo se zde o příchodu

Mesiáše, ve který tehdy všichni doufali. Podle proroctví se měl objevit v těchto časech a lidé čekali na spásu, kterou s sebou přinese.

Přítomných zde bylo poměrně mnoho a já proto navázal na text. Chtěl jsem pomoci tomuto ustrašenému shluku. Prohlásil jsem, že spása již chodí po jejich zemi. Vrhli se ke mně a útočili otázkami, zda viděl jsem již Spasitele či slyšel zvěsti, kde se objevil. Začal jsem jim vysvětlovat způsoby ochrany proti Prokletým a o tom, že já vyhledávám a hubím Původní. Chvíli na mne mlčky hleděli.

„Ty se prohlašuješ za Mesiáše?“ uslyšel jsem otázku.„Ty sám jsi mne tak nazval,“ odvětil jsem. Tu jakoby přeskočila jiskra a následoval

výbuch. Nazvali mne lhářem, bili mne a pronásledovali až na okraj města.Tehdy mi ti lidé nevěřili. Nenechali se přesvědčit. Přesto si někteří z nich má slova

zapamatovali, neboť se mi doneslo, jak po dlouhém běsnění Druhých v Jerusalemě, vzpomněl si někdo na mou radu a začal se jí řídit. Potom mne chválili. Ale teď mě ze svého města vyhnali s kopanci a nadávkami.

Odešel jsem do města Kafarnaum v Galileji.

LEGENDAV krajích, teď sužovaných již ne tak císařskými vojsky, jako tvory ničícími životy,

procházel bojovník hubící je. Oni přišli z neznáma a živili se krví národů již od pradávna. Však v těchto dobách, časech bídy a vraždění, rozmohli se a byli postrachem všech. Válečník byl pak naše jediná záchrana. Jeho pověst šířila se krajem a všude byl vítán, neboť spolu s ním přicházela spása.

Vyprávění o jeho činech předcházela jeho kroky. Cestu mu jeho vděční dlužníci vystýlali vlastním oděvem a ratolestmi. Přicházel nečekán, aby spasil duše týrané Prokletými a šířil učení, kterak bránit se jim. Svým uměním léčil choré a pomáhal strádajícím.

Odcházel vždy, když byl jeho úkol splněn. Nikdo ho při jeho odchodu nikdy neviděl. Ráno, když mu šťastní lidé přišli sklonit hlavu k nohám, nacházeli jeho místo prázdné. Objevil se vždy tam, kde lidé umírali pod zuby, sajícími život. Pak naslouchali jeho slovům, jimiž se nadále pak řídili a předávali je dalším pokolením. Zvali jej Mistrem a byli ochotni učinit proň cokoliv. Však on cestoval dále jen v doprovodu svých šesti věrných apoštolů, odmítaje všechny pocty, které se mu dostávaly.

A takto ho očekávali ti, co jeho pomoc potřebovali.A on vždy přišel.

ŠIMONNa moře jsme vyjeli ještě za tmy. Kladli jsme sítě, ale vytahovali jsme je stále

prázdné. Ani jedna ryba. Snažili jsme se velice, velice dlouho. Až pak, zmoženi námahou a pokleslí marností našeho počínání, jeli jsme zpět ke břehu. Věšel jsem mokré sítě na slunce, aby uschly, pomáhal mi při tom Jan s Jakubem. Vyndával jsem zrovna poslední, ležící na dně loďky, když lidé na břehu začali vstávat a vzrůstal tam hluk. Hleděl jsem mezi ně a hledal příčinu toho vzruchu. A pak jsem ho spatřil. Šel tam ve své bělostné róbě a podával lidem ruku. Mistr. Konečně zavítal i mezi nás. Slyšel jsem z davu výzvy, aby vyprávěl, ale on stále mlčel a šel přímo k našim lodím. Zastavil se před mojí a hleděl na mne.

„Proč nelovíte, Šimone? Ti lidé mají hlad a vám zde sítě schnou na slunci.“„Lovili jsme již od tmy, Pane, ale nechytili jsme vůbec nic.“„Tak na co čekáš? Vyjedeme na lov,“ a v jeho hlase bylo něco, co mne naplňovalo

přesvědčením, že tentokráte úlovek bude. Mistr nastoupil ke mně a chytl se stěžně. Několik desítek sáhů od břehu jsme vyhodili sítě. Okamžitě praskaly pod tíhou ryb! Mistr se smál a pomáhal nám je vhazovat do loďky. Bylo to ohromné.

Večer seděl s námi u ohně a vykládal svá učení, která pomáhala lidu přežít a nebýt

zatracení k nočnímu lovu svých bližních. Jeho tvář, ozářená žhavými uhlíky, byla klidná a je-ho, oči zářící odrazem ohně, ten klid přenášely i na nás.

Když pak, již velice pozdě, kdy blednoucí obloha zvěstovala příchod jitra, hovory utichaly a ostatní uléhali ke spánku, přišel Mistr ke mně a odvedl mne ke břehu. Hovořil, že potřebuje učedníky. Někoho, kdo bude ochoten naslouchat jeho učení a udrží ho ve své mysli a ve svém srdci. Naučí je vše, co je schopen jim předat, a oni pak budou dále šířit jeho moudrost. Vyjdou do různých stran světa a budou učit další národy zotročené Prokletými.

Byl jsem hrdý na to, že si vybral právě mne. Poklekl jsem a přísahal mu věrnost, se kterou ho budu následovat, kamkoliv jen půjde.

Druhého dne chodil po břehu mezi lidmi, já za ním jako stín. Zastavoval se před některými muži, chvíli s nimi podebatoval a šel zase k jiným. Nakonec si vybral ještě tři z naší vsi. Mého bratra Ondřeje, Jakuba a Jana. Všichni nás ihned následovali.

Odešli jsme od moře do zemí, kde žili Prokletí. Chodili jsme krajem a přijímali učení našeho Mistra.

07Cestu do Galileje jsem si krátil přes hory. Procházel jsem stezkou pod mohutnými

štíty, ukazujícími rozervanými vrcholy k nebesům. Když jsem vystoupil až nahoru, dlouho jsem tam stál a sledoval tu úchvatnou podívanou. Bylo to divadlo světa, kde nebyli herci, jen nádherné pohybující se kulisy. Z líně se převalujících oblaků čněly skály, jakoby se vznášely na blankytném baldachýnu. Slunce je zbarvovalo do všech odstínů, co jen jsou. Přes den to byli hrdí giganti, uzamčení do své šedé mlčenlivosti, plující na bělostných mracích. Pak, jak slunce klesalo za obzor, stíny hřebenů jako černí hadi běhaly po stěnách, stojících v moři krve, kanoucí z rudého slunce. A v noci, černí, mlčenliví svědci minulosti, na plátně hvězdnaté noci, snící o časech budoucích v stříbřitém oparu měsíce, vévodícímu teď noci. Nikomu, kdo jednou byl v těch místech, neztratí se ten obraz ze srdce. A ten, kdo tam nebyl, ten to nikdy nepochopí. Procházel jsem těmi jedinečnými scénami jako drobný tvor. Drobný tvor, který pro režiséra této hry neznamenal nic.

A v těch místech jsem na něj narazil. Zápach smrti, která zde našla svůj úkryt. Přítomnost Prokletého. Původního, co změnil můj život a dějiny světa. Bylo to pět let, co jsem opustil svůj domov. Za tu dobu jsem zničil mnoho Prokletých a většina z nich byli Původní. Však tak silnou auru zla, jakou jsem našel zde, neměl žádný z nich. Ta bažina tu rozprostírala svou hnilobu a zabíjela krásu tohoto koutu světa. Neomylně mne vedla ke svému původci. A tak jsem zde, na vrcholu hor, stanul před ústím obrovské jeskyně, odkud se šířila. Začínalo se stmívat. Meč mi zářil rudě v rukou, jak na něj dopadaly paprsky zapadajícího slunce. Vstoupil jsem.

Zaútočil téměř okamžitě. Utočil ze vzduchu a jeho úder mi měl useknout hlavu. Přikrčil jsem se a ťal na břicho. Čepele se střetly. Dopadl na zem a zahrnul mne sérií úderů, které jsem vykrýval, aniž bych byl schopen mu je vrátit. Špička jeho meče mířila na můj pas, odrazil jsem ji a půlobratem se dostal za něj. Chtěl jsem udeřit na hlavu, ale můj pohyb zpomalilo zakopnutí o kámen, takže místo abych konečně zaútočil, musel jsem se opět bránit. Potom mne chytl za ruku, ve které jsem držel zbraň. Přitočil jsem se k němu zády a pevně se přitiskl, abych mu znemožnil útok. Volnou rukou jsem vytáhl svou dýku a udeřil jí dozadu. Okamžitě mne pustil. Bez váhání, rovnou z otočky jsem mu usekl hlavu. Jen na okamžik, zlomek vteřiny před tím, než mu spadla z ramen, viděl jsem jeho oči naplněné nenávistí. Tělo bez hlavy ještě chvíli stálo na místě a z dýkou rozpáraného rozkroku tekla proudem krev. Když dopadlo na kameny, ozvěna pádu rozezvučela tak náhle ztichlou jeskyni. Vrhl jsem se na mrtvolu, abych vyrval jeho duši. Trhal jsem vnitřnosti, když jsem však tu hroudu hnusu vytáhl, byla mrtvá. Nevěřícně jsem ji držel a pak do ní v bezmocném vzteku bodal nožem, dokud z ní nezbyla jen černá kaše. Unikl. Byl jediný, který mi dokázal uniknout. Nejsilnější

Bastard, na kterého jsem kdy narazil, mi proklouzl mezi prsty, aby se znovu narodil. Byl jsem zoufalý. Neustále jsem viděl ty oči, to, co v nich bylo skryto za hrůzy. Prastaré, syrové zlo. On byl úplně jiný, než kterýkoliv před ním. Byl původcem všech a já ho nedokázal zabít.

Velice dlouho jsem klečel nad jeho mrtvou schránkou. Když jsem z jeskyně vyšel, byl již den.

Já dále pokračoval ve své původní cestě.Musel jsem ho najít.

08Cestoval jsem nyní ve společnosti šesti učedníků, lidí, kteří měli určité nadání, které já

měl schopnost z části prohloubit. Rozhodnutí, že zasvětím několik mužů do umění vyhledat a zabít Bastardy, jsem učinil po onom souboji. Nebylo možné, aby, kdybych zahynul, neexistoval nikdo, kdo by nevěděl, jak zabít Prokletého. Prozradil jsem jim, jak stvořit někoho, jako jsem já. Naučil jsem je, jak najít jejich doupata podle páchnoucí aury. Zvládli toto umění rychle. Byli však schopni zabít jen ty Druhé. Původní byli příliš rychlí na lidské reflexy. Dokud jsem zde byl já, jejich umění stačilo. Mohlo se však něco přihodit. Mě nemohl zahubit čas ani člověk či živly. Jediný, kdo tu schopnost měl, byl Bastard. Kdyby k tomu došlo, mohli mí učedníci stvořit dalšího válečníka. Měli za úkol předávat dál tyto informace ve světě, do kterého jsem je později vyslal, svým potomkům. Vždy zde musel být někdo, kdo znal mé tajemství. Bylo jich celkem šest. Simon, kterému jsem dal také jméno Petr, Ondřej — jeho bratr, Jakub, Jan, Šimon zvaný Zélót a Jidáš Iškariotský. Lidé je měli v úctě stejně jako mne a zvali je apoštoly. Ti mne následovali věrně na mém putování, kdy jsem hledal místo, kde se opět zrodil ten z jeskyně.

Mířili jsme lodí do krajin Gadarenských proti Galileji. Bárka byla pro nás sedm dosti těsná a málem se převrhla, když jsem usnul a rozpoutala se bouře. Mí muži již nestačili vylévat vodu, která nás zaplavovala a plachta se trhala pod náporem větru. Probudil mne Petr a prosil mne, abych učinil zázrak, jinak že se utopíme. Kouzlo účinkovalo okamžitě. Hladina byla klidná a proudy nás nesly k našemu cíli.

Když kýl zaskřípal o písek, vyskočili jsme na zem. Uvazovali jsme zrovna loď ke stromu, když na nás zaútočil muž. Byl nahý, zamazaný blátem. Házel po nás kameny. Vykřikoval nesrozumitelné skřeky a u úst měl pěnu. Znehybnil jsem ho pohybem ruky. Vzal jsem mu z ruky kámen a odhodil ho do vody. Muž jen vztekle kroutil očima, více dělat nemohl. Měl padoucnici. Uchopil jsem jeho hlavu do dlaní a v duchu odříkal zaklínadlo. Jeho obličej ztratil onen šílený výraz a jeho pravé já opět ovládlo jeho mysl. Požádal jsem Jakuba o košili a zabalil do ní nahého. Děkoval mi a chtěl mne následovat. Poslal jsem ho k jeho rodině. Chodili jsme krajem a hledali mého Bastarda. Nakonec jsme se rozdělili s tím, že se za tři měsíce sejdeme v Jerusalemě.

Marně jsem křižoval krajinou, nebylo po něm ani stopy. Jeho ego se ještě mohlo vznášet ve vzduchu, nemusel ještě zasít své sémě. Ale to již nemohlo trvat dlouho. Mířil jsem směrem k Jerusalemu a marně hledal tu silnou auru. A pak jsem začal pociťovat obrovský neklid. Cosi mne hnalo stále rychleji k městu. Stále jsem však měl nejmíň sedm dní cesty před sebou. Tu noc jsem nespal. Slyšel jsem hlasy, pocházející snad od praotců všeho zla. Kruté tóny slov mi hučely v hlavě. Noc byla černá a měsíc se ukryl kdesi v neznámu. A na nebi zářila jediná hvězda. Kometa. Znamení, které odedávna lidstvo pokládalo za špatné. Nikdo však netušil, co vražd a zotročování znamená tato.

Vstal jsem a vyrazil. Šel jsem nocí i dnem bez odpočinku. Konečně jsem prošel branou Jerusalema. Ve městě jsem našel Petra, Jakuba, Jana, Zélóta a Jidáše. Nikdo z nich na něj nenarazil. Jen Jidáš našel tři z Druhých a zničil je. Čekali jsme na Ondřeje. Přišel druhý den kolem poledního. V obličeji byl pobledlý a na šatech měl prach cest. Dorazil sem z Betléma.

Našel ho. Té noci, co na nebi zářila kometa, se v ulicích rozšířil zápach bažin. Velice silný. Nikdo jiný než on neměl tak zkaženou auru. Té noci byl opět zrozen. A spolu s ním přišla kletba na celý svět, která měla trvat navždy.

Té noci se opět zrodil Kristus.ONDŘEJ

Putoval jsem krajinou Jordánskou přes Zebulon a Neftalím, hledaje Původního, který utekl Mistrovi. Nebylo zde však ani stopy po Bastardech. Náš Pán v těchto krajích pobýval již dříve a zničil Původního této oblasti. Lidé, poslušní jeho učení, se zbavili těch Druhých. Již dlouho se zde žádný neobjevil. Ani já nikde nepostřehl zápach jejich aury. Vesničané, vděční Mistrovi, ukazovali mi pole, kam rozprášili popel Prokletých, kde již nikdy nic nerostlo a lidé i zvířata se jim vyhýbali. Vzkazovali po mně Mistrovi díky. Nezdržoval jsem se nikde. Vyslechl jsem slova mužů a pokračoval dále. Pohyboval jsem se v okolí skal, kde se Prokletí často zdržovali, ale nic. Procházel jsem po prašných cestách a ty mě zavedly do Judeje. Toulal jsem se po ulicích a vyptával se. Večer jsem ulehl ke spánku v jedné uličce u trhu.

Probudil mne zápach bažiny. Tak silný, že se mi zaryl do těla jako ostří dýky. Ta aura mě vymrštila na nohy a ihned mnou hodila zpět o zem. A já, ležíc na zádech, hleděl jsem na toho zářícího posla smrti na obloze. Kometa vytlačila měsíc a hvězdy a zabrala jejich místo nad oblaky. Byl zde.

Běžel jsem ke zdroji. Táhlo mne to neomylně k hradbám a tam mě dále vedl i nelidský křik. Vběhl jsem dovnitř domu. Stál tam muž se ženou. On jen strnule hleděl a nehnul ani víčky očí. Ona hystericky křičela a rvala si vlasy. Oba hleděli na tu věc na zemi. Kostra. Rozlámaná žebra ukazovala, jak se dostal Bastard ven z těla. Potom svou rodičku odměnil po svém. Posloužila mu za potravu. Z proražené lebky byl vybrán mozek a z rozštípaných kostí vysát morek. Bylo velkým podivem, že neútočil dál, vždyť tu teď stály dvě osoby, které mu svou krví mohly dodat další sílu.

Potřeboval jsem od nich informace. Začal jsem v dlaních koncentrovat energii, tak jak mne to učil Mistr, a uvolňoval ji do jejich myslí. Bylo to pro mne velice obtížné, neměl jsem schopnosti jako učitel. A tak když jsem skončil, pot mi stékal do očí a ruce se mi třásly. Žena upadla na zem s tváří otočenou dolů, smáčela hlínu svými slzami. Napětí v mužově obličeji opadlo a bylo vidět, že ho mé zaklínání uvolnilo a byl schopen hovořit. Ptal jsem se, kdy se to udalo a kdo byla ta žena. Říkal, že on a jeho žena nemohli mít děti, kterých si velice přáli. Dlouho o ně prosili Hospodina, který nakonec dovolil mu zplodit dítě s děvkou jeho ženy Ardou, kteréž pak za své přijmou. Dnes, tři měsíce před porodem, uslyšeli Ardin bolestivý křik, který však náhle ustal. Když pak vběhli k ní, spatřili toho tvora, po pás zabořeného v jejím břichu, jak trhá její tvář. Jen co se ocitli u něj, pohlédl na ně a ty jeho žluté oči uhranuly jejich těla a ukradly jim schopnost pohybu. Celou dobu museli sledovat, jak trhá Ardu na kusy, které polykal. Když skončil, přistoupil k muži a vztáhl pařáty k jeho očím, když tu, jakoby cosi zavětřil, nechal jej být a zmizel. A pak jsem se objevil já. Vysvětloval jsem si to, že neměl ještě svou původní sílu ve svém nově zrozeném těle a nemohl riskovat souboj se mnou, když vycítil, jak k němu mířím.

Opustil jsem ty dva a spěchal do Jerusalema na sraz s ostatními.

09Jakmile si Ondřej trochu odpočinul, spěchali jsme do Betléma. Tam jsem musel začít s

hledáním. Byli jsme v domě, kde Bastard opět povstal. Nic zde neukazovalo na směr jeho od-chodu. Procházeli jsme městem a hledali stopu bažiny. Když jsme se zrovna prodírali davem na trhu, přiběhl ke mně nějaký muž.

„Pane, prosím, má jediná dcera je nemocná a umírá. Pomozte, Mistře,“ držel mne za rameno a vyzařoval z něj nesmírný žal. Pak k němu přistoupil někdo další. „Ijariáši, nech být Mistra. Tvá dcera právě zemřela.“

Bylo mi líto toho muže. Vzal jsem ho tedy v podpaží a nechal se odvést k jeho domu. A tam jsem ucítil zvětralý zápach bahna. Musel být nedávno v tomto domě. Dívka byla mladá a ležela nehybně na lůžku. Četl jsem v jejím těle a pochopil. Ta dívka v sobě nosila zárodek dítěte. A Prokletý se ho dotknul. Však dítě jeho přítomnost nevydrželo a zemřelo. On odešel hledat jinam, přesto zde nechal něco ze své přítomnosti, co přivedlo dívku do tohoto stavu. Nebyla mrtvá, jen tak vypadala. Obnovil jsem její životní funkce a zničil mrtvý zárodek v jejím těle. Posadila se a udiveně sledovala své rodiče, jak děkujíc mi, počali ji objímat. Nemohl jsem se více zdržet a následován svými učedníky odešel jsem.

A pak se Bastard začal mstít. Roznášel své zlo po domech. Dotýkal se dětí, které tak pošpinil. Ty pak sály krev svých rodičů. Moc zla, které do nich Prokletý zasel, jim dávala sílu a roční dítě bylo schopno roztrhat krk svého otce na kusy. Dělo se tak v Betlémě i jeho okolí. Nemohl jsem stačit na tak velké řádění a musel jsem požádat o pomoc. A tak jsem se poprvé setkal s Herodem Velikým, králem Judeje. Přijal mne vřele, bylo mu již známo mé působení v zemi a vyslechl mne. Sám již poznal i ve vlastním paláci, jak dítě zabilo své rodiče. Věděl o masakrech v okolí, kdy se mrtví za nocí vraceli, aby prokleli další. Ten samý Herodes, který před několika lety vysílal vraždit naše lidi, měl strach. A proto poslechl mou radu. Radu, pro kterou ho lidé po staletí proklínají jako nemilosrdného vraha. Za staletí se pravda překroutila a nikdo ji už nezná. Ale kdyby byli tenkrát v Betlémě, blahořečili by mu. Král nechal na můj podnět pozabíjet v Betlémě a okolí všechny děti do dvou let. Starších si Prokletý nevšímal a nenakazil je.

Jejich těla byla spálena na hranicích a popel rozeset na kamenné pole. Jakmile bylo sémě zla vymíceno, odjel jsem hledat Bastarda.

Mířil do Egypta.

KRISTUSPanoval jsem ve všech zemích, do kterých jsem přišel, již od nepaměti a při jménu

Kristus všichni padali do prachu. Dupal jsem po hlavách porobených národů, které se mi vzdávaly. Byly to nádherné doby, kdy projížděl jsem krajinami v čele svého vojska a krev nebyla zředěná zbabělostí. Patřila nám města s jejich bohatstvím. Patřily nám ženy a jejich rudé maso. Armáda noci, zadupávající do země starobylá království s věčným neukojitelným chtíčem. Patřil nám svět se všemi, kteří ho obývali, a se vší krví, co v něm proudila. Pořádaly se divoké hony černými hvozdy, kde jsme lovili otroky. Marně se ti ubožáci snažili šplhat po strmých skalách a uniknout. Na jejich tělech jsme pořádali hostiny.

Ale potom nastal zlom. Mí bratři začali mizet. Zbylo nás jen velice málo. Ať jsme byli kdekoli, vždy se další z nás ztratil. Trvalo dlouho, než jsme zjistili, kdo za tím stojí. Přišli ze severu. Společenství, vládnoucí silou, pomocí které nás ničilo. Systematicky nás vyhledávali a uvrhali v smrtící plameny. Až jsem zůstal sám, uzavřen ve své bolesti ze ztráty svých druhů a nenávisti k těm, kteří to způsobili. Ale já jejich smrt pomstil.

Za chladné mrazivé noci, ve které se ze mě vytratil všechen strach a rozum byl zakalen touhou krve, jsem ve společnosti své vlčí smečky vtrhl do jejich ležení. Rozsekával jsem je na kusy, jejich těla se měnila v kaši pod kopyty mého koně. Vlci jim trhali maso svými zuby a drápy. Té noci jsme já i mí čtyřnozí přátelé měli spoustu krve.

Dlouhý čas jsem se pak toulal sám. Projel jsem všechny země a na několik let se usídlil na jihu. Určitou dobu mi vyhovovala samota. Ta se mi omrzela až po desítkách let. Začal jsem se obklopovat společníky. Ze začátku jsem netoužil po tisícihlavých armádách. Stačila jen malá družina, se kterou jsem opět procházel krajem. Šel jsem tam, kde jsem pobýval dříve. Za staletí se zem změnila. Vládci si zotročovali národy. Do té doby jsem opět přišel.

Znovu jsem se stal vládcem kraje. Co byl strach šířený mečem vojáků proti strachu, kterým jsem panoval já!

Tam jsem našel i svého druha, o kterém jsem se staletí domníval, že padl ohněm Společenstva. Ale on byl opět zde a stokrát lačnější než tenkrát. Hrál si se svými obětmi jako kočka s myší. Sekal jim šlachy na nohou a když klečeli, trhal jim tepny a pomazával jim obličeje jejich vlastní krví. Smál se, když jim z tváře trhal maso a říkal, že je křtí smrtí. To mu vyneslo jeho přezdívku Křtitel. Jan Křtitel. Spolu v čele našeho vojska vládli jsme v zemi.

Než se objevil Lovec. Nosil v sobě sílu Společenstva, ale byla mnohem silnější. Jakoby se v něm spojili všichni ti, co nás kdysi pronásledovali a předali mu své umění. A on opět začal šířit zhoubu mezi našimi. Učil lid zabíjet můj druh. A našel i mne. Vysoko v horách v mém úkrytu zabil mé tělo. Ale já stačil v poslední vteřině uniknout. Chvíli jsem se vznášel nad ním a s jistým potěšením sledoval jeho bezmocnou zuřivost, když zjistil, že jsem mu unikl.

Odletěl jsem do nížin hledat nové tělo. Hledal jsem dlouho. Když jsem pak konečně chtěl vstoupit do lůna, dítě zemřelo dříve, než se mi to povedlo. Musel jsem hledat dále. Vybíral jsem dlouho a pečlivě, než jsem našel to pravé. Cítil jsem, že zárodek v té ženě je neobyčejně silný a odolný. Vstoupil jsem do něj. Přetvořil jsem jeho srdce ve své a sbíral sílu pro růst. Když jsem konečně prorazil břich ženy, šílený hlady, začal jsem ji trhat. Přiběhli další dva. Poručil jsem strnout jejich tělům, na kterých jsem se chtěl posílit, až skončím s tímto. Než však přišla na ně řada, ucítil jsem nebezpečí. Byl jsem příliš sláb a mé tělo nebylo ještě dokonale utvořeno. Musel jsem prchnout.

Když se mi síla opět vrátila, věděl jsem, že musím odejít z této země, než sem znovu vtrhnu v síle svého vojska. Ale chtěl jsem zde něco zanechat. Procházel jsem domy a pře-tvářel nemluvňata k obrazu svému. Když dokončil jsem své dílo, odešel jsem do Egypta. Několik let jsem tam strávil v radovánkách, kdy se číše namísto vínem plnily krví. Ale ti odporní kněží někde zjistili, jak mne vypudit. Věděl jsem, že Herodes už nežije, na jeho místo nastoupil jeho syn Archealus. Ale co když mu otec nebo ten Lovec prozradili vše, co se mě týká? Ještě jsem se necítil dostatečně mocný pro velký boj. Z Egypta jsem prchl do Galilejského Nazaretu.

Hledal jsem Jana Křtitele, abychom spolu opět získali moc. Konečnou a věčnou. Hledal jsem ho marně několik let. Až jsem se dozvěděl, co mu Archealův nástupce — Herodes čtvrták, nechal udělat. Rozzuřen jsem sám bez vojska, šílený vzteky, vyrazil do Judeje.

A narazil tam na Lovce.

10Hledal jsem v Egyptě, ale bez výsledku. Stále unikal. Mnoho let jsem pronásledoval

jeho vychladlou stopu a přicházel těsně po tom, co odešel. Sledoval jsem ho až do Nazaretu, kde jsem jeho stopu nadobro ztratil. Vrátil jsem se znovu tam, kde povstal, totiž do Judeje.

V Betlémě opět řádil Prokletý. Nebyl to ten můj, ale byl jen o málo slabší. A velice chytrý. Neustále mi unikal a já nemohl dělat nic jiného, než zabíjet ty Druhé, které za sebou zanechal. Měl zvláštní moc. Jeho aura jakoby přelétala a já ho mnohdy cítil na několika místech najednou. Rozdělil jsem se se svými učedníky a každý šel za jedním cílem. Nakázal jsem ho dostat živého. V místech, kde jsem hledal já, našel jsem jen mrtvého s vysátou krví. Sťal jsem ho a spálil.

Bastarda našel Jakub, který nás k sobě přivolal. Byl svázaný řetězy a spal. Ani nevěděl, že je spoután. Až se setmí, bude mu jeho zuřivost k ničemu.

Před časem mne Herodes čtvrták požádal, zda by mohl spatřit jednoho z Původních. Mohli jsme to nyní učinit, protože jeho sídlo bylo nedaleko. Svázaného a spícího Prokletého jsme mu hodili k nohám. Tehdy Herodes vydal svůj nesmyslný rozkaz. Rozhodl se, že chce mít Bastarda přikovaného ve své cele. Protestoval jsem proti tomu hloupému rozhodnutí. Král se na mne rozhněval a já byl nakonec rád, že mi dovolil alespoň promluvit s Bastardem, až

procitne. Herodes ho zatím nechal odnést do sklepení a přikovat ke zdi. Já tam sestoupil za ním. Byl jsem tam a pozoroval ho, když procitnul. Zuřivě trhal kruhy ve zdech, ale ty byly pevně zasazeny. Proklínal mne a snažil se na mě dosáhnout. Pokoušel jsem se z něj dostat informace o tom ze skal. Hledal jsem to v jeho mysli, ale nic jsem nenašel. Zklamán jsem odešel. Musel jsem vymyslet, jak přimět krále, aby ho zničil.

Napadlo mne to na slavnosti. Herodes slavil výročí svého narození. Viděl jsem, že může oči nechat na tančící dívce, dceři Herodiady, jejíž choť byl Filip, Herodův bratr. Pohy-boval jsem se v jeho blízkosti a zaslechl krále, jak slibuje dívce cokoliv za to, když se mu oddá. Znal jsem Herodiadu a po tom, co jsem zaslechl, odebral jsem se k ní a vše jí vypověděl. Dále jsem jí řekl, co má její dcera žádat. Když ta pak přednesla svoji prosbu Herodovi, viděl jsem, že se dlouho rozmýšlí. Ale jeho chtíč zvítězil, a ač nerad, vyhověl jí.

Zanedlouho přišli vojáci s tím, co si vyžádala. Položili na stůl mísu s hlavou Bastarda ze sklepení. Vyžádal jsem si pak jeho tělo a vše spálil.

Uběhlo několik měsíců a nad město se opět snesl ten známý zápach bažiny. Vrátil se.

KRISTUSVěděl jsem, že zde Lovec je. Nikdo jiný než on a jeho učedníci nevěděl, jak spoutat

jednoho z nás. To on zavinil Janovu smrt, i když rozkaz dal Herodes pro rozmar nějaké děvky. Nechala si ji přinést v míse jako hlavu prasete.

Musel jsem Lovce zabít, jinak ho budu mít neustále v patách a můj spánek nikdy nebude bezpečný. Nechtěl jsem se probudit svíraný železnými řetězy. A už vůbec jsem ne-chtěl skončit jako největší zábava na stole krále.

Promýšlel jsem způsoby, jak k Lovci proniknout. Byl velice opatrný a mou přítomnost okamžitě vycítí. Dlouho jsem nemohl na nic přijít. Až mi nahrála sama náhoda. Jeden z jeho apoštolů mne vycítil. Neupozornil na to nikoho ze svých druhů, ani svého Mistra. Možná chtěl dokázat, jak dobrý je bojovník. Šel rovnou ke mně, v touze stít mne samotný. Ale já na něj čekal. Vstoupil do mého úkrytu s obnaženým mečem. Ten ale padl na zem, jakmile se mi podíval do očí.

Omámil jsem ho a zbavil jej vůle. Stál tam jako bezduchý panák s prázdným pohledem. Živá mrtvola. Vyrval jsem mu jeho mysl a namísto ní jsem dal svou. Od toho okamžiku byl můj otrok, slepě plnící veškeré mé rozkazy, aniž by nad nimi uvažoval. Nemohl jsem se ho dotknout, to by Lovec okamžitě poznal mou přítomnost.

Dával jsem mu rozkazy a on je plnil. A já ho poslal zabít Lovce.Sám jsem odešel do Jerusalema.

11Zdál se mi divný sen. Varující. Nutil mne procitnout. A já, jen co jsem otevřel oči,

viděl jsem postavu s nožem, mířícím mi na břich. Nestačil jsem již uhnout a cítil nesmírnou bolest, jak mi ocel rozřezávala střeva. Sevřel jsem hrdlo útočníka a zatlačil ho k zemi. Tlačil jsem tak dlouho až se ozvalo suché prasknutí páteře. Bezvládně se sesul. Pak jsem se teprve začal věnovat svému zranění. Pro člověka by bylo smrtelné, ale pro mne neznamenalo naprosto nic, jen bolest, ale ta se dá vydržet. Vytáhl jsem nůž zbarvený krví z masa a hodil ho na zem. Potom jsem soustředil svou mysl na ránu. Cítil jsem lehké mravenčení a teplo. Za několik okamžiků po ní zbyla jen nepatrná jizva.

Rozsvítil jsem světla abych si prohlédl svého vraha. Ležel tváří k zemi, přesto mi ta postava a ty šaty připadaly povědomé. Otočil jsem ho. Hleděl na mne mrtvýma očima a po-otevřená ústa již nedokončila smrtelný výkřik. Jidáš Iškariotský.

Byl to pro mne šok. Můj vlastní učedník mě chtěl zabít. Musel jsem vědět proč. Promluvil jsem duchem do myslí ostatních apoštolů. Vzkázal jsem jim přijít, chtěl jsem, aby zde nyní byli. Přišli za pár okamžiků a nechápavě hleděli na tělo Jidáše. Několika slovy jsem

jim to vysvětlil. Řekl jsem jim i to, co mám nyní v úmyslu učinit. Posadili se v kruhu okolo mne a zrádce.

Začal jsem z prostoru odebírat energii a soustřeďoval ji v rukou. Trvalo dlouho než jsem jí měl dostatek a jiskřila v modrých záblescích mezi mými prsty. Začal jsem s ne-kromancií. Energie se pozvolna přesouvala do Jidášova těla. Tváře mých druhů v záblescích, tančících mezi tělem a konečky mých prstů, vypadaly strnule a neživě. Zato mrtvola se začala hýbat. Prohnula se jako luk, že se nakonec dotýkala země pouze týlem hlavy a patami. Křik, který jsem umlčel, se nyní rozezněl a doprovázela ho krev, vytékající z úst.Začal jsem klást otázky. Neptal jsem se dlouho, moc toho nevěděl, ale stačilo to. Bastard si ho zotročil a přikázal mu zabít mě. Jakmile by toto přání splnil, měl si vrazit nůž do srdce. To by osvětlilo zradu Jidáše. Muž, který mne chtěl zabít, nebyl už Jidáš. Byla to jen loutka, prodloužená ruka Prokletého, jež neměla vlastní vůli. A ještě jednu věc mi mrtvý prozradil: Bastard míří do Jerusalema. A tam ho já dostanu.

Uvolnil jsem tělo z kouzla. Blesky přebíhající po celý obřad po jeho kůži vyhasly a křeč povolila. Musel jsem svého druha nechat pohřbít, než odejdeme do Jerusalema. Neza-sloužil si být hozen do nějaké jámy, kde během roku lidé zapomenou, kdo zde leží. Dali jsme dohromady třicet stříbrných a dali je kněžím. Ti pak koupili pole od hrnčíře, kde pohřbili tělo Jidášovo. To místo pak mělo sloužit k poslednímu odpočinku poutníků, jakými jsme byli i my. Po letech jsem se dověděl o vraždě nad Jidášovým hrobem, spáchané neznámým mužem, který byl zanedlouho zadržen a popraven. Uložen byl vedle těla své oběti. Od té doby říkají tomu místu Pole krve.

V Jerusalemě jsme cítili auru. Ale byla slabá, takže Bastard se musel zdržovat někde v blízkém okolí. Byli jsme unaveni cestou a tak jsme se rozhodli najít ho zítra. Ubytoval nás jeden kupec. Donesl nám do místnosti i víno a chléb. Seděli jsme podél zdí a jedli. Ticho přerušil až Petr. „Poslední večeře před bojem,“ prohlásil v žertu. Já si jen pomyslel, aby to nebyla naše vůbec poslední večeře. Ulehli jsme a čekali na zítřek.

Vyhledávali jsme směr aury, vanoucí odněkud z venku. Čím déle jsme šli, tím bylo jasnější, kde se Prokletý skrývá. Byl to vrchol hory zvané Olivetská. V duchu jsem vymýšlel plán. Nemohl jsem nic ponechat náhodě. Bastard na sebe mohl vzít podobu vlka či jiného zvířete a mohl proklouznout. Bylo nás šest a jeho šance projít mezi námi byly veliké. Potřeboval jsem mnohem více lidí, kteří by utvořili řetěz okolo vrcholku hory a nepustili by ho. Zanechal jsem tedy na místě Ondřeje, Jakuba, Jana a Zélóta a spolu a Petrem jsme se vrátili do Jerusalema pro pomoc. Měl jsem namířeno přímo k římskému prokurátoru Pilátu Pontskému.

Stráže mě k němu pustily okamžitě, bez vyptávání. Nenosil jsem žádná privilegia, ale má pověst otvírala všechny dveře bez výjimky. Pilát vyslechl má slova a z obavy, že by mu zde mohl řádit Původní, mi bez váhání dal tolik mužů, kolik jsem potřeboval. Rozkazy ode mne pak dostávali prostřednictvím svého velitele Barabáše.

Vrátili jsme se zpět k Olivetské hoře. Nechal jsem muže obstoupit místo, kde jsem cítil doupě Bastarda. Dal jsem jim příkaz střílet po čemkoliv, co by se chtělo dostat z místa střetnutí. Já s učedníky jsem se připravil k boji. Začal se snášet soumrak.

12Své učedníky jsem nechal čekat venku a sám vstoupil do jeskyně. Seděl u zadní stěny,

jakoby na mě čekal. Jeho žluté oči ve tmě zářily.„Dlouho jsi mě sledoval, Lovče. Hory spojily naše osudy v jeden a svedly nás opět

dohromady. Však dnes se nitě osudu opět rozpletou a dál půjde během času pouze jedna. Druhá zmizí zde v této jeskyni. Podcenil jsem tvé schopnosti, když jsem se domníval, že tě může zničit člověk, i když to byl tvůj učedník. Toto je naše hodina a vláda temnoty.“

„A čas tvé smrti,“ procedil jsem mezi zuby a zaútočil. Naše pohyby kreslily stínové

obrazy na kamenných zdech, ozářených mdlým světlem měsíce, spoře pronikajícím i do jeskyně. Zbraně, spojené v útoku i v krytech, vykřesávaly jiskry. Útočil ze země i ze vzduchu. Zasadil jsem mu ránu přes břicho až vzteklou bolestí zasyčel a okamžitě mi to vrátil sekem přes prsa. Byli jsme velice vyrovnaní v tomto tanci smrti. Vykrýval hbitě mé údery a já ty jeho. Ťal jsem po hlavě, přikrčil se a útočil mi na kolena. Ta rána mi mohla být osudná, ale stačil jsem vyskočit a meč mi neškodně prosvištěl pod chodidly. Ještě než jsem dopadl, učinil jsem výpad, který mu měl rozpoltit lebku. Stačil uhnout, ne však docela a železo mu přeseklo klíční kost a jeho ruka ochabla. Přehodil si zbraň do druhé a dal do úderů ještě větší sílu. Za chvíli však začaly jeho pohyby umdlévat. Když viděl, že mě nezasáhne, soustředil se na obranu. Já, ukolébán jeho únavou, přestal jsem být obezřetný. Znenadání prudce udeřil a ten úder mne odhodil na stěnu. Běžel ven z jeskyně. Viděl jsem, jak se v běhu mění na vlka. Několik okamžiků trvalo mé ochromení z nárazu na kámen.

Zaslechl jsem z venku křik mých přátel. Když konečně mé ochromení povolilo, vyběhl jsem ven. Nepodařilo se jim ho zastavit, i když mu Jan dal ránu přes hřbet. Rána musela být hluboká, protože kámen, přes který vlk přeběhl, byl skropen krví. Ozval se lomoz od vojáků, hlídajících pod vrcholem. Rozeběhli jsme se k nim. Bastard ležel opodál, jeho tělo bylo probodáno šípy. Začal se měnit zpět do své lidské podoby, hruď se mu prudce zdvihala a vytrhával si šípy z masa. Vedle něj leželi dva muži, které napadl. Jednomu svými spáry utrhl půl obličeje a ubožák se dusil vlastní krví. Musel jsem ho setnout. Byl nakažen Bastardem a za několik okamžiků by se přeměnil. Druhému vojákovi jsem mohl pomoci. Měl utržené ucho a jed Prokletého ještě nestačil proniknout příliš hluboko. Vysál jsem ho z hlavy kouzlem a okolostojící přihlíželi, jak se mu tvoří nový boltec.

Když jsem tak učinil, přistoupil jsem k Původnímu a napřáhl se k úderu.„Zadrž!“ ozval se strohý rozkaz. Otočil jsem sé po hlase. Ze stínu vystoupil Pilát.

„Přenech ho mně.“ Marné byly mé protesty. Nakonec prokurátor prohlásil, že mě hodí do cely a nechá mě tam pojít. Nechtělo se mi po staletí hnít v nějaké hrobce. Mohl jsem Prokletého zabít později, až s ním bude Pilát hotov. Jeho duše nemohla uniknout, dokud není setnuta hlava. Spoutali jsme ho řetězy a do úst mu vrazili železný trn, aby nemohl nikoho ohrozit svými tesáky. Pilát si ho odnesl do svého sídla, kde ho nechá do rána, kdy ho popraví. Musel jsem být u toho. Kdyby se jim vytrhl, nebyl nikdo jiný, kdo by s ním byl schopen bojovat.

Druhý den ho vedli na Golgotu. Jakmile se ho dotkly sluneční paprsky, začal skučet bolestí. Kůže mu rudla a nadouvala se puchýři. Když praskaly, vytékala z nich krev, která brzy pokryla jeho tělo. Přesto, že mu slunce působilo nesmírnou bolest, nemohlo ho zabít. Paprsky mu ale vysály sílu. Jen bezmocně chroptěl, když ho zbavili řetězů a začali přibíjet ke kříži. Pověsili ho mezi dva zloděje a na hlavu dali trnovou korunu. Já, jako netrpělivý pes, chodil kolem a vztekle kopal do prachu. Vládci si myslí, že jsou všemocní. Nebýt jich, už jsem mohl být klidný a popel Bastarda by odnášel vítr. Teď musím čekat na příležitost.

Konečně ho sundali a nesli k hrobu. Pilát v domnění, že je Bastard mrtvý, nechal ho pohřbít do hrobky Josefa z Arimatie, který se sám nabídl. Vchod zavalili velikým kamenem. Sledoval jsem jejich průvod jak odchází z pohřebiště a proklínal Piláta, že neuposlechl mých rad a nesetnul ho. Čekali jsme, až zmizí poslední. Potom jsme odvalili kámen a vstoupili do hrobky. Ležel nehybně na kamenném podstavci. Ta mrtvá strnulost a bledost způsobily Pilátovo domnění, že je mrtev. Sklonil jsem se nad jeho tváří a prohlížel si jeho rysy. A on otevřel oči.

„Proklínám tě,“ chroptěl, „proklínám celý lidský rod. Budeš žít v opovržení a já budu ten, kdo bude vzýván, tak si to přeji. Neskončilo to a nikdy to neskončí, Lovče. Budeš žít jako stín. Proklínám tě!“

Nečekal jsem na nic. Vytáhl jsem dýku a přistoupil k hrudi. Ondřej mu na mé znamení uťal hlavu. Jakmile spadla na zem, rozpáral jsem hruď a vyňal srdce. Hrouda byla živá. Tentokrát mi neunikl. Rozsekl jsem ji napůl.

Zem se začala otřásat a ve vzduchu zněla ozvěna jeho slov. Hroby na hřbitově pukaly a vyvrhovaly své mrtvé. Z děr vytékala láva a oheň sálal do výše. Chrámová opona v Jerusalemě se roztrhla v půli a dunění hromu naplnilo prostor. Vše ustalo stejně náhle jako začalo. Jen ve vzduchu byl cítit zápach spáleniny.

Odstoupili jsme od mrtvoly. Udělal jsem znamení a Bastard vzplál. Sledovali jsme s nesmírným ulehčením plameny, pojídající kroutící se tělo. Zbyl jen popel. Zélót přistoupil k té hromádce. Chvíli ji sledoval a pak jedním pohybem smetl z podstavce. „Prach jsi a v prach se obrátíš.“

Vyšli jsme ven na slunce. Konečně byl mrtvý. Když třetího dne přiběhli lidé s výkřiky, že Prokletý zmizel ze svého hrobu, způsobilo to značný rozruch a sám Pilát se šel podívat do hrobky.

V tu dobu loučil jsem se se svými druhy a posílal je v různé směry šířit dál mé učení.Já odešel do Galileje.

EPILOGViděl jsem vše, co je možno spatřit. Viděl jsem, jak lež šířila se světem. Překroucená

pravda ovládla miliardy duší. Jak otroci váleli se v chrámech před sochou Bastarda. Je mi zle ze zástupu, který potlačil své vlastní já a klaní se symbolu, který nebyl ničím jiným než krvelačnou šelmou. Prokletí Krista neskončilo jeho smrtí a jeho kletba, kterou vyřkl před tím, než byl sťat a jíž jsem tehdy nebral vážně, ovládla svět. Byla to kletba umírajícího Prapůvodního, nejmocnější kletba, jaká kdy byla vyřčena. A stále zní v tomto bídném světě. On byl mrtev, přesto dále pro něj umíraly statisíce ve svatých válkách. Jeho trnová koruna obemkla svět a zarývala do něj své vražedné ostny, plné jedu.Dál jsem zabíjel Prokleté a šířil učení, které mělo lidstvo osvobodit od té kletby. Ale bylo již málo těch, kteří naslouchali. Byl jsem zatracován, tak jak předpověděl Kristus a mí stoupenci byli pronásledováni. Ale přijde čas, kdy procitnete.

Slyšte, vy jenž vzýváte nic neříkající mrtvý symbol. Vy, jenž opovrhujete zemským životem a toužíte po neexistujícím místě zvaném Eden. Vězte, že nastane doba, kdy vaše modly dostanou konkrétní podoby a vystoupí z hlubin hnusu, odkud jste je vyzdvihli. Přijdou si pro vaše malicherné životy. Tehdy sklopíte znovu své oči k zemi. Ne však již pokorou, ale odporem. Vaše hlavy budou v krvi zadupány do prachu vašimi idoly, zobrazenými na svatých obrazech. Ale vystoupí ve svých pravých podobách, při kterých mysl zešílí. Vražda dostane konkrétní podobu a vy se opět obrátíte ke mně. Hle! Svatí přicházejí...

Křičím na vás, vy bezduší zbloudilci.Křičím nenávistí.Křičím bezprávím, jenž na mě bylo uvrženo.Křičím na vás, kdož klaníte se upírovi.Křičím, abych přehlušil tu krvavou Kristovu kletbu.Křičím jméno toho, kdo vám kdysi přinesl spásu.Křičím jméno toho, kdo ač je vámi zatracován, opět vám přinese svobodu.Křičím jméno toho, kdo vám pomůže procitnout a pochopit.Křičím své jméno.Mé jméno je Satan.

KONCERTMartin Heisler

01„Dámy a pánové, Misery and her Maniacs,“ ozvalo se ze všech reprosoustav. Vyrazili

jsme. První tradičně doběhl na pódium Jerry, postavil se ke svým virtuálním kombajnům a udeřil do kláves. Potom jsem tam vtrhl já. Uprostřed plochy jsem zabrzdil skluzem na kolena a přidal se na kytaru. Následoval Mike. Pomalu, do rytmu naší předehry, oběhl několikrát pódium. Celou cestu dupal okovanýma botama. Pak usedl za bicí a rytmus převzaly bubny. Poslední přišel Al. Po cestě málem zakopl a zamotal se do drátů od EBG. Museli jsme kvůli němu zopakovat pár taktů. Konec konců, je to nováček, třeba to příště bude lepší. A to hlavní, být na place před Misery, stihnul.

Všichni jsme již hráli na plno a zvukař začal přidávat výkon aparatury. Když už hrozilo, že to diváci nevydrží, tak jsme náhle utli. Do překvapivého ticha zahučely raketové motory a ze zákulisí vyrazila Misery. S roztaženýma rukama se párkrát proletěla nad stadiónem a pak si to, pár centimetrů nad hlavami ječících diváků, zamířila k nám. Těsně nad pódiem se odpoutala od raketek a skočila do sítě. Raketky pokračovaly dál a rozletěly se v ohňostroji. Ještě než skončil, stála Misery mezi námi, na hlavě přilbu s mikrofonem. Kývli jsme na sebe a spustili „Rozzuřený bagr“, největší pecku z minulého disku.

Řezali jsme to ze všech sil a obecenstvo šlo do toho s námi. Bylo to skvělý. Máme sice jméno z doby pravěku, ale rock hrajeme současný. Žádný retro, nebo ty uslazený cajdáky. Pořádný nářez.

Skončil „bagr“ a nastala vřava. Jen málo diváků nespokojeně tleskalo, ale byli umlčeni. Bylo to fakt prima. Člověk to zažívá znova a znova a pokaždý je to skvělý pocit. A to večer teprve začínal.

Hodili jsme s Jerrym pár vtípků, vždyť to znáte, a spustili „Misery“. Už při předehře musel zvukař zvýšit výkon, jinak bychom se snad neslyšeli. Ale stejně to bylo skvělý. Alespoň nebylo slyšet, že je Al trochu vedle. Jak jsme začali s Misery ječet a řvát, tak hukot ztichl.Abych se přiznal, nemám tuhle písničku moc rád. Hrajeme ji pokaždý. Je už starší a dneska jsme trochu dál. Jenže nehrát „Misery“, to prostě nejde. Byl to náš první a jeden z největších hitů. A ostatní mě přehlasovali, když jsem to navrhoval.

Po „Misery“ je obecenstvo vždycky trochu naměklé. Sice ne moc, ale stejně to nemůžeme připustit. Jerry kývl na chlapce pod pódiem a ti nám dovlekli nahoru jednoho puberťáka. Šel sám a bylo vidět, že je šťastný. Podle oblečení to byl náš fanoušek. Misery ho vzala za ruku a přivlekla k mikrofonu: „Jak se jmenuješ?“

„Johnny,“ řekl trochu zmateně do mikrofonu.„A teď se, Johnny, staneš jedním z nás, součástí Misery and her Maniacs,“ vyřkla

Misery obřadní slova a zabořila mu do srdce širokou kovovou jehlu. Pak se k ní sklonila a začala sát. S pusou celou od krve se obrátila k publiku: „Ach.“

To byl signál pro Mika. Opustil svoje tamtamy a šel se také napít. Po něm Al, po něm Jerry a nakonec já. Všichni jsme tam stáli s krvavými rty a diváci ječeli. A všichni jsme, tak jak jsme tam stáli, začali bez nástrojů zpívat „Krev, maso a sex, dej nám Bože dnes“.

Skvělá atmosféra vydržela celou píseň nebo spíše zpívanou motlitbu. Slova byla dříve součástí jedné černé mše a na protest proti jejímu zákazu jsme ji zhudebnili. Bylo z toho

trochu popotahování před Kongresovým výborem pro víru a náboženství, ale vyhráli jsme to. Podplatili jsme nekřesťanské církve a katolíky. Dneska už se o tom může mluvit, stejně jsou už tyhle sekty odepsaný. Teď už frčí jedině černá nebo animální.

My jsme jen zpívali, ale pár diváků to vzalo za svý a v černý mši pokračovali. Ne že by nám to nějak moc vadilo, člověk má přeci na vlastní víru nárok, ale křik obětí poněkud rušil. Nedali jsme proto kecy jako obvykle, ale šli rovnou na „Motorovou pilu“.Mám v pile skvělý part. Nejdříve zpívám s Misery, pak mám kytarový sólo a nakonec hraju na motorovou pilu. Člověk má dobrý pocit, když ji drží v ruce a cítí, jak se chvěje a jak by chtěla řezat a řezat. Takže taky řežu. Hned jak dozněly ostatní nástroje, přepínám na vyšší výkon a řežu do Johnnyho. Krev stříká a pila trhá kůži a svaly a drtí kosti. Nejdřív oddělím hlavu, pak ruce a nohy. Hlavu házím do publika, končetiny si s klukama rozebereme a chvíli s nimi tančíme. Jsme celý od krve, ale to nevadí, krev není špatná. Horší bývá, když se vám dostane do oka úlomek kosti. Jerry takhle přišel o oko a má teď implantát. Jedna fanynka se pro nás nechala rozkrájet, Misery dostala novou dělohu a vagínu, Mike játra a plíci, já ledvinu a Carl, náš předcházející basista, si ze srandy nechal implantovat kozy. Nebylo to tak špatný, docela mu to slušelo. Dokonce tím rozpoutal módu mužských silikonů. Ještě dodneška občas spatříte nějakého maníka, který je mimo a nenechal si je uříznout, když přišla móda rituálních jizev. Misery na to vždycky říká: „Móda holt není pro každýho.“

Zatímco jsme tančili a v publiku nás někteří fanoušci začali napodobovat, uřízla Misery Johnnymu penis a začala se s ním mazlit a oblizovat ho jazykem. Pak si ho dala do pu-sy a okousala. My jsme zatím odhodili do davu končetiny a vrátili se k nástrojům. Dříve, než se skoro celý dav uklidnil z mírného vzrušení, jsme spustili „Erotický zážitek“. Misery nezpívala, jen chodila po pódiu, posílala fanouškům pusy a jedla penis. Jednou jsem to okusil, není to až tak špatný jídlo. Spolu s kozama je to z lidskýho těla to nejměkčí maso, který ani nemusíte vařit. Jenom to nesmí být umělý. Plastikový náhrady se prostě nedají jíst.

Z Johnnyho-oběti nám zbýval jen ořezaný trup. Zatím se nám ještě nepodařilo vymyslet nic lepšího, než ho spálit. Po „zážitku“ proto přivezli naši asistenti na jeviště malý plamenomet. Občas, na některých stadiónech, s tímto kouskem bývají problémy, požárníci jsou silně proti. Většinou to řešíme rozumnou dohodou. Peníze spraví vše.

Al si nasadil plamenomet a ochranné brýle. Uprostřed jeviště zapálil Johnnyho trup, až hořel vysokým plamenem. Pak jsme si všichni stoupli kolem ohně a začali tancovat jeden z nejstarších tanců - oslavu vítězství. Na závěr jsme si každý přeskočili skomírající plameny.

Kremace mívá obvykle slušný ohlas. Tentokrát to bylo slabé, jen čtyři sebeupálení. Možná bychom to z programu měli vyřadit Pak jsme však do sluchátek dostali zprávu, že vzadu, kam není pro reflektory pořádně vidět, se konaly dvě kremace. Dokonce zaživa a s obdobou našeho tance. To potěší.

Nastal čas na poslední kousek před pauzou. Už jsme ji docela potřebovali, začaly klesat hladiny trianfechloraminu a transmorfinu a potřebovali jsme změnit ohoz. Navíc bylo třeba uklidit pódium, mohli bychom uklouznout. Zahráli jsme tedy „Znásilnění s ukázkou“. Muzikálně a pěvecky dost těžká píseň, ale názorná a oblíbená. Misery zpívá o tom, jak se nemá znásilňovat a my to předvádíme. Každý z nás ukazuje jeden nesprávný způsob. Válíme se při tom po pódiu v krvi naší oběti. Velice důležité je, abychom při tom způsobili Misery orgasmus ve správný okamžik. Je sice dobrá zpěvačka, ale některé partie by jinak nevyzpívala. Po té, co se na ní všichni vystřídáme, následuje finále první části večera. Na připravené pojízdné posteli si to s ní rozdáváme všichni najednou. Při tom postel pomalu odjíždí ze scény.

02Ani nevím, jestli bychom bez přestávky vydrželi celý koncert. Je to fakt náročný.

Navíc si potřebujeme dát další dávku.

Ležíme v šatně a z kapačky se nám do žil pomalu vlévá směs drog, povzbuzujících látek a rychlé výživy. Hodně dávno, když jsme začínali, tak jsem se celkem slušně orientoval v tom, co do toho dávat. Dokonce jsem dokázal i leccos připravit. Jenže od té doby šel pokrok dál a dneska jsem zcela mimo. Navíc si dáváme tu nejlepší a nejčistší kvalitu, co se dá sehnat. Žádné podřadné svinstvo jako tenkrát.

Přestávka bývá zároveň dobou, ve které přijímáme návštěvy. Sice se tomu snažíme vyhnout, ale dost často to prostě nejde. Máme fanoušky a hlavně fanynky i mezi dost vlivnými osobami. A ty se k nám snaží za každou cenu dostat. Těžko se lze vyhnout setkání s lidmi, kteří zaplatí všechny náklady jen proto, aby s námi strávili pár minut o přestávce. Navíc nám to dávají do smlouvy.

Tahle návštěva byla sice zvláštní, ale nevybočovala z průměru. Kdo na to má, tak si může dovolit téměř vše. Někdy i více.

Dívky se nahrnuly do kabiny ještě dříve, než jsme se stačili uložit do odpočívadel. Obě byly naprosto stejné. Nebylo vidět nejmenšího rozdílu. Dokonce ani v délce vlasů. A na-víc se i stejně tvářily a pohybovaly. Jak obraz v zrcadle.

Vzhled neměly nic moc, po pravdě řečeno, byly obě hodně při těle. A k tomu navíc byly dost malé. Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na míče, jak krásně by se asi kutálely. Jen je postavit na kopec a strčit do nich. Na sobě měly jakoby dětský šatečky v křiklavých šaškovských barvách. Mašle ve vlasech a růžové punčošky. A navíc byly obě zmalované jak Siouxové před válečným tažením.

Manažer nám je představil jako Roberta a Elisabeth Woodovy. To je teda fór. Takže žádný dvojčata, ale plastika na nejvyšší úrovni. Dokonce taková, že o ní mluvili i v televizi. Snažil jsem si vzpomenout, co všechno o nich vím. Jak do mě tekla energie, pomalu se mi vracela paměť do normálního stavu. To, co přede mnou stojí, je jeden z nejbohatších manželských párů na světě. Jsou to sourozenci, kteří zdědili jeden z mamutích koncernů. A nejsou to ženy, ale úplní hermafroditi. Takže jsem je podcenil, tahle návštěva z průměru vybočuje. Ale zase ne tolik. Jednou možná o téhle návštěvách napíšu písničku.

Měl jsem štěstí, neboť se jejich pozornost soustředila na Misery. Žvatlali oba najednou unisono. Jak se jim naše produkce líbí a jak jsou děsně nadšený tím, že se s námi mohli setkat. Běžný kecy fanoušků. V tom byli zcela průměrní.

Záviděl jsem Misery její klid. Já bych je asi už dávno poslal někam. Nechápu, kde bere tu trpělivost odpovídat jim na jejich otázky a ještě se k tomu usmívat. Zavřel jsem oči a myslel na zelenou horskou louku. Rád bych jednou nějakou vlastnil.

Něčí prsty mi osahaly ruku a vytáhly jehlu. To vždy znamená, že pauza skončila a je čas jít pracovat. Nerad jsem opouštěl svůj koutek a vracel se zpět do reality.

03Druhá část koncertu už nemá takové entrée jako první. Prostě se přišouráme na

pódium, popadneme nástroje a začneme hrát „Pláč abstinenta“. Zpočátku je to velice tiché, postupně se však spolu s publikem začínáme rozehřívat. Na konci už jedeme normálně, tak jak to má být.

Ani nečekáme na konec ovací a pouštíme se do „Avili-Kanili“. Mike vstává od bubnů a jde k pódiu. Tohle je jeho písnička a jeho představení. Diváci ječí nadšením, neboť už vědí, co bude následovat. Mike si bere do rukou košík, co měl připravený po cestě a staví se čelem k publiku. Pár fanynek vyskakuje a snaží se mu šáhnout na nohu. Nic jim nevadí, že ochranka po nich seká šavlemi. Pár prstů nebo snad i ruka je přece strašně malá cena za splnění životního snu.

Přichází Mikova chvíle. Vytahuje z košíku jeden granát za druhým a hází je do publika. Výbuchy se ozývají přesně do taktu. Je to docela umění, musíte mít fakt dobrý smysl pro rytmus. Jednou jsem to zkoušel a jen málokdy jsem se trefil.

Gejzíry krve a kousků kůže kropí publikum. Každý se snaží odnést si domů alespoň nějaký suvenýr. Jednomu vyššímu chlapci se podařilo granát chytit ještě před výbuchem. Byl celou jednu sekundu nesmírně šťastný.

Slova, která Mike zpívá, jsou nesrozumitelná. Sám si je napsal a tvrdí, že je to v jednom mrtvém evropském jazyce, který už umí jen on sám. Asi si vymýšlí, ale to vůbec nevadí. Vždy, když to měl přeložit do angličtiny, tak to bylo něco jiného. Snad proto u téhle písně uvádíme, že je to o lásce.V půli „ili“ přestáváme hrát. Ozývají se jen výbuchy granátů, Mikův zpěv a Miseryno doprovodné ječení. Píseň začíná postupně zrychlovat. A pak náhle končí dvěma granáty, hozenými najednou.

Vřava je úžasná. Ten pocit, že vás lidi chtějí, se mi úplně vlévá do žil. Cítím se jako Bůh, možná i lépe. Nemohu to vydržet. Úplně mimo program začínám hrát „Černou hubu“, úplnou novinku. Ostatní na chvíli zíraj, ale pak se přidají.

Diváci jsou překvapení. Je vidět, že to neznají. Jsou chvíli zticha, ale pak se ozvou. Je to ono, „huba“ se jim líbí. Škoda, že pro tuhle písničku nemáme připravenou choreografii. Abych to alespoň trochu napravil, vychčiju se aspoň uprostřed písně do publika. Nepřestávám při tom ve hraní a zpěvu.

Jsme nějak moc naměkko, chce to přitvrdit. Když vřava po „hubě“ trochu opadne, kývneme na sebe s Alem a jdeme s kytarami do toho. Postavíme se na kraj pódia a začneme hrát „Brata aftomatčika“.

Máme ovšem přepnuto na střelbu, a tak vždy když udeříme do nějaké struny, tak střílíme do publika. Tahle klasika má vždy úspěch.

Dohráli jsme a došly náboje. Máme to dobře spočítaný. Taky jsme museli přizpůsobovat zásobníky, aby to vydržely.

Al je nesmírně šťastný. Jednak je s námi dnes poprvé, jednak byl v téhle písničce středem pozornosti. A teď navíc bude opravdovou hlavní hvězdou.

Misery kecá do mikrofonu. Svoji obvyklou zpověď. Dává nám tím čas, abychom se mohli připravit. Odebíráme Alovi EBG a dáváme mu do každé ruky jednu katanu. Potom ho vážeme do houpačky a šou může jít dál, jak se praví v jednom starém přísloví.

Začínáme hrát „Výtah do New Yorku“ a naši asistenti spouští počítačový program. Al v houpačce vyráží na cestu. Houpačka ho přenese doprostřed publika. Tam se na něj všichni vrhají. Al se statečně brání. Netrvá to dlouho, houpačka se zvedá a přesouvá na jiné místo. A opět se Al brání a opět se přesouvá jinam. Celý „výtah“ je náhodně přesouván. Až na konci písničky, spolu se závěrečným sólem na bubny, se vrací zpět na pódium.Na houpačce toho moc nezbylo. Jen trochu krve a zbytky ošacení.

Škoda, přeškoda Carla. To byl přirozený talent. Nejenže uměl docela dobře hrát na tu svou jednu virtuální strunu, ale ještě ke všemu nám vydržel přes dvacet představení. Al byl o hodně slabší. Navíc mám pocit, že ho dostali už při druhém ponoru.

Abychom napravili ostudu, odpalujeme bombu pod stadiónem. Tohle naštěstí vyšlo. S podporou diváků se můžeme pustit do finále. Asistenti nám na jeviště přivádí tři dívky a jednoho chlapce. Rozebíráme si je. Jerry si bere kluka a já s Misery a Mikem si rozebíráme dívky. Nahé je uvazujeme k připraveným křížům. Začínám. Jen tak a capella vyřvávám modlitbu k Ježíšovi a zatloukám hřeby. Nejdříve ruce a potom nohy. Když mám hotovo, dávám kladivo Misery. Ve zpěvu ovšem pokračuju.

Misery zpívá druhý hlas a zaráží při tom své hřeby. Před třetí slokou předává kladivo Mikovi. Teď už zpíváme trojhlasně. Pak Mike dokončí svůj kříž a dává kladivo Jerrymu. Dostáváme se na čtyřhlas.

V páté sloce si bereme své pomůcky a vrháme se na své oběti. Začínáme je mučit. Nemám sice z toho ten skvělý požitek, co obvykle, ale na ostatních je vidět, že to opravdu prožívají. A publikum s námi. Už ani nezpíváme. Jsme úplně zticha a jen občas je slyšet moje

švihnutí biče, nebo syčení Mikova rozpáleného železa.Misery si bere mikrofon a šeptá do něj svoje pocity. Dneska je ve formě. Dokonce mi

vrátila chuť a můj bič je slyšet častěji.Když máme pocit, že už by stačilo, necháváme toho a dáme publiku příležitost k

vyřádění se. Mezitím se vracíme k nástrojům. Když se nám zdá, že už by to mohlo stačit a navíc máme zprávy z publika o poklesu iniciativy, nasazujeme k závěrečné písni večera „Tekuté planetě“. Naši asistenti přinášejí hadici a začínají kropit publikum.

Je to takový náš malý dárek pro věrné publikum — koncentrovaná kyselina sírová. Hektolitry toho stříkají do publika a stále nemají dost. Kdo ještě může, tak se snaží dostat co nejblíže k pódiu. Musíme přidávat dva refrény, aby se dostalo opravdu na každého. Nakonec jsou, zdá se, všichni spokojeni.

Ohlas je tentokrát malý, ale to se dá pochopit. Po pravdě řečeno, máme tam na konec kyselinu z jednoho jediného důvodu — aby po nás nechtěli přídavek.

Potichu opouštíme scénu a jdeme do šatny.

04Ráno v hotelu se dozvídáme výsledky koncertu. Celkem přežilo necelých deset

procent diváků a z toho většina jen díky dobré úrovni medicíny a s trvalými následky.Organizátor koncertu, místní koncertní agentura, nám gratuluje a posílá na konto

tučnou prémii. Splnili jsme podmínky smlouvy.

EMMA ČÍSLO MÍNUS JEDNAVolodja Bart

01Nevyšel z toho vlastně tak zle: utržené ucho mu přišili, do pravé ruky se mu po pár

týdnech pozvolna vrátil cit a těch pár šrámů, které mu prosvítaly pod plastikou na obličeji, mu dodalo interesantní vzezření.

Jenže jizvy na duši byly mnohem hlubší.Orin Braun, na rozdíl od všech těch pozdějších vědátorek, věděl kolik bije vteřinu po

tom, co Otíka zahlédl. Do té doby si mohl říkat: já jsem se narodil jako statisticky běžný jedinec. Sice nedokážu to, co by každý chlap měl dokázat, ale to nedokáže většina chlapů. Přesněji řečeno „chlapů“ -nepřehlédněte uvozovky. Jenže někteří z nás to ještě dokážou, ti statisticky výjimeční, a bez těch to prostě nejde.

Po setkání s Otíkem pochopil, že to jde i bez statistických výjimek.Začalo to celkem nenuceně: Orin Braun zmáčkl zvonek u branky a čekal, domek

vzadu v zahradě se utápěl v zeleni. Nikdo nepřicházel, zazvonil znova. A znova.Orin Braun nevypadal špatně. Měl image herců z prastarých filmů, kdy muži byli ještě muži. Nemaloval si oči, nenosil světlounké košile ani kalhoty ze syntetického hedvábí. V saku přes tmavé triko a v kalhotách z hrubé bavlny byl dokonalým objektem pro starší ženské, které cítí, že potřebují chlapa. Tedy alespoň jeho náhražku.

Protože Orin Braun byl trubec. To slovo bylo nejnovějším vynálezem mladičkých hloupých chuligánek, které nechápaly jeho smysl. Jenže Orin význam toho slova znal. Trubec - to znamená samec pospolitého hmyzu, který oplodní samici a pak si letí sát nektar z květinek, aniž by se obtěžoval přiložit své chlupaté nožky ke sběru pylu. Tedy přesný opak toho, čím Orin byl.

Orin se opravdu snažil, aby se stal fungující součástkou společenství. Na rozdíl od skutečného trubce by nikdy nedokázal oplodnit samici.

Orin byl neplodný. Jeho samčí vybavení fungovalo skvěle a působilo mu mnoho radosti v tomto smutném světě, jenže uvnitř bylo vyhaslé. Vyvíjelo spermie, ale všechny vznikaly mrtvé. Stejně tak to bylo u 88,6% mužů ve Městě. Tedy přesněji řečeno — „mužů“. Zbytek do stovky byl impotentní.

Tomu, aby počet obyvatel Města klesl pod hranici, která byla nutná pro udržení civilizace, bránilo to, že sem tam se některému muži jako zázrakem podařilo oplodnit partnerku. Pak byl podchycen Správou a využit za účelem dárcovství spermatu pro další ženy. Takovéhle občasné záchvěvy plodnosti však byly zřídkavé a nikdy, v žádném registrovaném případě, trvalé.

Takže Orin se opírá o zvonek a opravdu, po asi dvanácti minutách, tam uvnitř někdo změknul a jde otevřít. Nehezká, obtloustlá žena přes třicet, nahastrošená do světlých šatů, opásaná zástěrou. Ty šaty i zástěra jsou důležité — poznávací znamení ženy, která se stylizuje do role matky. Psychologové by to vysvětlili lépe.

„Promiňte, nějak se to zaseklo,“ říká Orin a šťourá se ve zvonku, ve skutečnosti ho mačká dál. Žena vystrkuje hlavu z vrátek.

„Tak,“ pouští Orin zvonek, „už je to. Chtělo by to namazat. Nemáte doma olej na šicí stroje?“ řekne a hrne se dovnitř.

„Promiňte, ale...“ vystrkává ho žena ven ze zahrady. „To je moje zahrada a můj dům!“Orin jí zamává před očima služebním průkazem: „Orin Braun, odbor evidence obyvatelstva. Paní Vadlejchová, mám právo vejít do vašeho domu, ale nechci ho využívat. Buďte rozumná. Vaše lékařka nám nahlásila změny na vašem ééé... rozmnožovacím ústrojí a vyslovila podezření, že jste během minulého roku porodila dítě.“

„Já? Ach, před čtrnácti dny jsem omdlela na ulici, to z toho horka. Ale jen mě ošetřili a pak pustili domů...“

Orin se už vedral na verandičku bílého domu. „Můžu?“ ukáže na zahradní sedací soupravu a hned se usazuje do krémově zbarveného křesílka. Z tašky tahá lejstra: „Paní Vadlejchová, měl bych vás upozornit na paragraf šestnáct, osmnáct a zejména dvacet čtyři občanského zákoníku, ale myslím, že to nebude nutné. Dopustila jste se banálního přestupku — koupila jste sperma, nechala se oplodnit a pak jste někde na černé klinice porodila. Ne, já vás nechci vyslýchat, kolik jste zaplatila a kdo tuto... službu zprostředkoval. Mou povinností je pouze zkontrolovat dítě a zanést ho do evidence.“

Koutkem oka zahlédne Orin rychlý pohyb uvnitř domu. Mráz mu přejede po páteři: co když je v domě ukrytý někdo od Sestřenic? Nějaká nájemná vražedkyně? Ale ne, ony vědí, že Orin nebude vyzvídat, aby to pak mohl prásknout.

„Mým úkolem je pouze zkontrolovat dítě, zvážit ho, zapsat do matriky,“ řekne rychle. Ať si jiní hledají toho hajzla, který za drahé peníze prodává svoje funkční semeno.

„Já... jaké dítě? Nic nevím...“ paní Vadlejchová se celá třese.Jakási drobná postavička stojí za otevřenými dveřmi uvnitř domu, závěsy jsou

zatažené a tak je vidět jen temná silueta.„Tak ano,“ vykřikne paní Vadlejchová. „Je to tak! Ale já vám ho nemůžu ukázat!

Otíku! Máš si hrát uvnitř! Nechoď za mnou, já si tady povídám s pánem!“ Poslední věty jsou určeny tomu v domě.

Dítě, které si samo hraje? Ale podle doktorky - (podle změn na rozmnožovacím ústrojí paní Vadlejchové) nemůže být dítě staré víc než rok!

Temná pulzující hmota vylétne ze dveří domu a zahryzne se Orinovi do ramene. Orin je v nevýhodné pozici, vklíněný do zahradního křesílka, zazmítá sebou, křesílko se kácí a Orin padá naznak.

„Otíku! Nechej pána!“ křičí paní Vadlejchová. „No tak, Otíku! Buď rozumný

chlapec!“Tvor drásá Orinovu tvář, dlouhými drápy mu trhá sako, z přervané krční tepny stříká

krev.A tak podobně. Koneckonců - tohle není Orinův příběh.

02Z polorozbořeného sila shlížely na zpustlá skladiště.„Zvířecí sperma?“ ošklíbla se Emma. „No to je snad blbost, ne?“Irma potřásla hlavou. „Mutant. V každém případě to byl mutant. Ta ženská, ta

Vadlejchová, tvrdila, že se prostě nechala oplodnit, no a pak, za asi sedm měsíců, to na ilegální klinice porodila. Prý jí to připadá jako normální děcko... Pche - roční děcko, které běhá jako čamrda a má takovýhle drápy. Vypadá jako pitbull! Toho kozla z evidence obyvatel, nějakého Brauna, málem rozsápal na třásničky.“

„Nechce se mi tomu věřit,“ zavrtěla hlavou Emma. „Člověk přece nemůže mít... mládě se zvířetem. A co s ním udělali?“

„S Braunem? Tři hodiny ho sešívali.“„Ale ne - já myslím, co udělali s dítětem!“„Vrátili ho majitelce. Tohle je demokracie, kamarádko, a státní správa nikomu nemůže

zabavit pejska nebo kočičku jen proto, že někoho pokousala. Navíc když se to stalo v soukromé zahradě. Ten Braun se tam neměl tak hrnout.“

„Takže oni považují to mládě za zvíře?“„Vím já? To oni ještě asi neví. Zvířecí sperma oplodnilo vajíčko té ženské, ona zrůdu

donosila a porodila. Jedna věc je technologie takového procesu, druhá právní stránka. Svěřím se ti, ale ty to nikomu neříkej - po Braunově incidentu následoval diskrétní zátah a holky vyšťouraly další čtyři takovýhle potvory ze zvířecího spermatu. Tři vypadaly jako psi, čtvrtá jako kočka.“

„Kočka?“„Jo, jenže to nebyla kočka, ale rys. A jeden z těch psů nebyl pes, ale vlk.“„A to znamená?“„To nikdo neví, jenom já. Je to přímá stopa k docent Habermannové z městské

zoologické zahrady.“„K té, co je už přes rok nezvěstná?“„Jasně. To je ona.“Nad opuštěným sektorem se klenula jasně modrá obloha. Všude, kam Irma s Emmou

dohlédly, se rozvalovaly sklady a fabrické haly, většinou jedno a dvoupodlažní budovy, roz-kynuté do všech stran. Jejich střechy, pokud tam nějaké zůstaly, porůstaly keříky i slaboučké břízky a to i přesto, že na ně ornitoptéry Správy vypouštěly čas od času gigalitry defoliantů. Remízky rezivějících jeřábů, hájky konstrukcí, po kterých se vinuly trosky pneumatických a pásových dopravníků se zrcadlily v jezírcích plavících nádrží a odkališť. Železobetonová džungle dole byla rozdělená pravoúhlou sítí komunikací, cest i kolejových tratí, zarostlých bodláčím a kyselou trávou.

Emma si prohlížela tu spoušť dalekohledem a zazdálo se jí, že tu a tam vidí rychlé stíny, míhající se v troskách. Jistě, něco tam muselo žít. Bodláčí, trsy šedé trávy, roští a odolné borovice poskytovaly potravu hmyzu, ptákům, drobným hlodavcům. Ti se zase stávali kořistí predátorů. Možná tam dole žily kolonie vlkoušů, mutovaných psů a nějaký ten samotářský rysomák. Bezpochyby tam bylo možno narazit na obrovské pruhované krysy.

Před nějakými devadesáti roky to byl zažívací trakt světa, tedy alespoň toho blízkého. Zpracovával suroviny, vysával z nich živiny, které pak přeměňoval na nábytek, počítače, osobní automobily, klozetové mísy i menstruační vložky. Na konci trávícího traktu se hromadily obrovské skládky odpadu, koncentrovaných jedů. To ony možná způsobily Man

Sterility Syndrom — syndrom mužské neplodnosti.„Vynadívala ses, kočičko?“ pobídla Irma Emmu. „Je čas jít.“„Nemáme šanci tam někoho najít,“ kývla Emma a obrátila se k vydrolenému

betonovému schodišti. Čekal je sestup přes osm pater, z výšky téměř třiceti metrů. Na schodiště nebylo radno příliš se spoléhat.

Někde v úrovni pátého patra se Irma zeptala: „Prý jsi něco zjistila od svých kámošek z ulice.“

„Dala jsem to do zprávy. Tys ji nečetla?“„Ne. Já zprávy nečtu. Povídej.“„Ta Habermannová - jdou po ní Sestřenice. Kšeftuje se spermatem.“„Sestřenice trápí, že se ve Městě rodí zrůdy?“Sestřenice — to byla zákony posvěcená korporace, která laboratorně testovala kvalitu

spermií, odebraných dárcům. Občas se totiž stávalo, že se z načerno koupeného semene narodil dement nebo zrůda. Man Sterility Syndrom byl nevyzpytatelný, pokud u některého muže na čas vymizel, neznamenalo to, že aktivní sperma je automaticky schopné zplodit zdravé dítě. Existence Sestřenic byla opodstatněná, jenže korporace tím získala obrovskou moc a tím, že sperma distribuovala dál, samozřejmě také pořádné peníze. Především si hlídala, aby v této činnosti neměla konkurenci a aby se trh nikdy příliš nezahltil.

„Habermannová,“ řekla Emma, „prodává kvalitní spermie. Zaručené výsledky. Desítky dětí. Malých řvoucích růžovoučkých uzlíčků. Bylo jí hodně horko. Asi proto se zdekovala.“

Irma kývla a zároveň sebou škubla, když jí veliký kus zkorodovaného zábradlí zůstal v ruce. Pustila ho — madlo i se třemi příčkami přepadlo přes hranu schodnice a o tři vteřiny později se zezdola ozvalo kovové třesknutí.

„Potřebovala financovat svoje výzkumy. Už dlouho cucala dotace z veřejných peněz, ale zřejmě jí to nestačilo. Pak se dostala ke zdroji — zřejmě si přivlastnila nějakého chlápka, který netrpí MSS.“

Mezi oběma ženami byla věková propast patnácti let. Irma Wangeli, vysoká kostnatá pětatřicátnice, se podobala spíše chlapovi. Ramena měla široká a boky úzké, jejich vnitřek nikdy nebyl dotčený obvyklým mužským orgánem, tím méně těhotenstvím. Irma neměla nic proti dětem, právě naopak. Děti byly důležité pro další existenci společenství — jenže jí samotné se netýkaly. Děti - to byla záležitost těch druhých. Krkavčí nos v úzké tváři jí dodával dravčí vzezření, kratičké vlasy si barvila na rudo.

Emma byla jejím pravým opakem - cítila se být ženou a také jako žena vypadala. Stejně jako z Irmy i z ní sálala síla a sebedůvěra, ale její postava vyplňovala šedou kombinézu všemi patřičnými zaobleninami. Okrouhlá tvář, rudé, jakoby našpulené rty, kratičké blonďaté vlasy, na skráních vyholené. Velmi pohledná, obličej dosud nepopsaný životem. Bylo jí dvacet let a zatím hledala své místo v systému, ale byla si jista, že ona si dítě v několika málo příštích letech pořídí. A co jedno - klidně dvě, anebo tři. Potřebné styky na to má.

Obě ženy byly oblečené do policejních uniforem barvy městské šedi, ale označení příslušnosti ke speciálnímu oddílu měly odepnuty. Tohle nebyla oficiální akce. Koneckonců, když půjde do tuhého, můžou emblém vytáhnout z kapsy a nalepit na pruhy suchých zipů.

Takováhle kombinéza byla užitečná — na prsou, bocích, zádech a stehnech vyztužovala látku kevlarová vlákna a činila ji jen obtížně prostřelitelnou. Zip procházel mezi stehny a končil až nad zadkem. Protože kombinéza — to je velice praktická věc, ale pro chlapa, který, když potřebuje čůrat, spustí jezdce zipu na půl žerdi a už má po problému.

Ke kombinéze patřily široké opasky s brašničkami na mnoho potřebných věcí a samozřejmě s pouzdrem na pistoli. Emma si ve skladišti vybrala standardní automatickou devítku, ale o Irmině revolveru — o tom by se daly vyprávět dlouhé horory.

Samozřejmě, Irma i Emma patřily ke speciální policejní složce Města. Starší policistka

byla stará harcovnice, na pažbě osobní zbraně měla vypilovaných sedm vrubů, a to se o ní říkalo, že nepočítá odstřelené muže. Cynická, otrlá, občas opilá vlastní mocí. Dokonale zkorumpovaná, oddaná Sestřenicím. Tohle byla její soukromá akce. Někdo jí dal tip a ona do týmu přibrala Emmu.

Dvacetiletá Emma před týdnem dosáhla hodnosti aspirant a byla napumpovaná ctižádostí. Před necelým rokem změnila stranu — v rámci jednoho z obvyklých amnestijních programů přešla z pouličního gangu přímo do bezpečnostních složek. Podle obecné zásady, že nejlepší hajní jsou z pytláků, měla slušnou šanci na raketový postup. Udržovala pevné svazky s bývalým prostředím a oplátkou za občasný tip dostávala informace, které urychlovaly její kariéru.

Obě ženy konečně sestoupily ze schodiště sila až na pevnou zem — přesněji řečeno na betonoasfalt, pokrytý vrstvou chemicky odolné mechotrávy. Takhle zespoda to vypadalo ještě beznadějněji - okolní baráky měly sice jen jedno podlaží, ale obvyklá výška od základů ke střeše tady byla kolem osmi metrů. Okolí prudce zezelenalo stvoly trávy i listovím křovin.

„Proč tady?“ zeptala se Emma. „Proč musíme hledat zrovna tady?“„Docent Habermannová tu před deseti lety prováděla výzkum nazvaný KULTURNÍ

POUŠŤ. Zná to tady jako vlastní boty.“„Tahle oblast měří sedmdesát čtverečních kilometrů. Ve dvou a pěšky si tady

ušoupeme nohy.“„Vyzkoušíme tohle,“ vytáhla Irma z náprsní kapsy plánek. „Tady ty tři červené

kroužky označují místa, kde tehdy měla Habermannová rozložený měřáky. Vsadím se, že v jednom z nich bude mít její skvadra úkryt.“

„Myslíš, že jich bude víc?“„Jasně, kšeftovat se spermatem — to chce strukturovanou organizaci. Pamatuj si,

kočičko,“ dotkla se Irma pažby svého revolveru, „že my potřebujeme jenom tu Habermannovou.“„Bez obav,“ přikývla Emma. „Já rozhodně nebudu mít zábrany.“

03Čichačka tíkla. Tak slaboučce, že si jí žádná z žen nevšimla. Víc než sedm hodin

procházely opuštěným sektorem, držely se ve stínu pobořených zdí, rutinně se kryly za listovím pokroucených keřů. Ostatně čichačka se ozývala co chvíli — byla nařízena na maximální dosah a hlásila všechny teplokrevné tvory od mutovaných sýkor, přes pach stezek pruhovaných krys až po šest hodin starou stopu párku vlkoušů. Pak tíkla znovu a Irma letmým pohledem přelétla displej.

„Sssakra! - Máme to!“Displej jim sděloval zelenými písmenky: muž, stáří cca 40 let, vnímání pachové stopy

11%. Během dvou vteřin poslední údaj přeskočil na 7%, pak na 2% a vzápětí zmizel.„Stará stopa?“ zeptala se Emma.„Nemyslím. Spíš vzdálená. Počkej, zjistím, odkud to přišlo,“ stiskla žlutý knoflík, aby

z přístroje vytáhla doplňující údaje. Na displej se vyhrnuly další znaky, které jim oznamovaly, že muž váží přibližně 80 kilogramů, pach přichází ze směru severoseverovýchod. A pak ještě to hlavní: MSS negativní.

„Máme ho!“ zajásala tiše Irma. „To je ten chlap, co z něj docent Habermannová pumpuje sperma!“ Vzápětí se zamyslela. „Něco mi nehraje. Je mu čtyřicet let! To se po Městě potuloval ta dlouhá desetiletí, prošel všemi testy u doktorů a nikdo si ho nevšiml? Jak se to mohlo stát?“

„Možná,“ řekla váhavě Emma, „že Habermannová našla způsob, jak léčit sterilitu.“„Nesmysl,“ odfrkla Irma. „To by nemusela vymýšlet ty psí kusy se zvířecími

spermiemi!“

„Třeba ty pokusy dělá z vědecké posedlosti... A nebo... nebo ten chlap není z Města.“„Sssakra! Možná máš pravdu! Počkej,“ zalovila Irma v doplňujících informacích

čichačky. „Krevní skupina ABs, dost neobvyklé. Jasně, tuhle krevní skupinu mívají divocí lidé z lužních lesů. Takže Habermannová někde ulovila divokýho chlapa. Měla k tomu příležitost, před pár lety dokonce dostala povolení provádět výzkumy mimo Město, poblíž Ře-ky. Ta si koleduje o veliký problémy. Holka, jdeme, než nám ten kanec uteče. Támhle.“ mávla Irma přes sluncem zalitou šestikolejovou dráhu, zarostlou pýrem a bodláčím. „Já na-pravo, ty to vezmi přímo na támhleten jeřáb. Čichačku si nechám, budu tě korigovat vysílačkou.“

Hon na skutečného muže — na vynikajícího tvora. Takovéhle pocity snad měli lovci posledního tygra, posledního slona, posledního nosorožce. Sevřeni mezi čelisti kleští, ohro-žováni nebezpečným zvířetem i fanatickými ochránci přírody. Vyzbrojeni klasickými kulovnicemi — to je utvrzovalo v přesvědčení, že poskytují kořisti rovnou šanci. Provázeni domorodými pytláky se smýkali buší, až zachytili posledního z dřívějších pánů tohoto světa do zaměřovacího kříže. A pak - stisknout citlivou spoušť, průvodci motorovou pilou odříznou sloní kly, nosorožcův roh, tygří hlavu a všichni naskákají do helikoptéry, přivolané vysílačkou.

Proč vlastně chce Irma toho muže zabít? Čím se provinil?Houština černého bezu vydávala zvláštní kyselou vůni, ze které se Emmě zatočila

hlava.„Obejdi jeřáb zleva,“ zašustilo Emmě za uchem sluchátko vysílačky. „Mám ho na

čichačce, vnímání 17% a přichází to přímo od jeřábu. Postupuj opatrně, tam někde se ten ka-nec pohybuje!“

To víš, ty hlídací feno, pohnula Emma bezhlesně rty. Zrovna tě nechám, abys ho odpráskla. Za zákrok bys sice dostala svou krvavou mzdu od Sestřenic, ale ten chlap má ve varlatech zboží za stovky tisíc kreditů.

A Emma ostře zahnula doprava.Spěchala. Přeskakovala zborcené příhradové konstrukce ze zkorodovaného železa,

obcházela betonové bloky, pokryté řasami a mechem.Pak narazila na cestu.Odhadla směr a vyrazila dál, teď už klusem. Houštiny černého bezu, prorostlé půl

druhého metru vysokými kopřivami, byly čím dál hustší, tkanička pěšiny kličkovala, jak obcházela trosky i skupinky vzrostlých bříz a borovic. Tak se stalo, že zadýchaná Emma doslova vpadla neznámému do zad.

Chlapík nevypadal, že by tu měl něco na práci, snad se jen tak procházel. Zareagoval okamžitě - jeho pěst vystřelila od boku a zasáhla Emmu do žaludku. Pootočilo ji to, ale stačila odskočit. Využila rotace a obloukovým kopem vzala muže přes čelist.

Nezasáhla ho tak přesně, jak by si byla přála. Chlapík se pohnul směrem k ní. Ačkoliv byl o půl hlavy menší než ona, měl ve svých svalnatých rukách jistě mnohem větší sílu a vážil o patnáct kilo víc. V boji tělo na tělo by měl jistojistě navrch.

Nakopla ho do žaludku. Hekl, náraz ho hodil pár krůčků nazpět a pak muž upadl. Překulil se přes rameno, chytil do pěsti úlomek betonu a mrštil jej po Emmě. Zasáhl ji do prsou, až to zadunělo.

Ohlédl se po nějakém dalším úlomku a Emma ho znovu zkusila obloukem kopnout přes ucho. Byl rychlý, chytil její nohu ještě dřív, než mu mohla doopravdy ublížit, zkroutil ji, ale s tím Emma počítala. Nalehla na chycenou nohu a zatímco měl muž obě ruce zaměstnané, tasila pistoli a švihla ho hlavní do spánku.

Chlapík zmalátněl, Emma mu zacvakla pravé zápěstí do náramku pout, druhý náramek zamkla k železné tyči jedné z těch mnoha rezivých konstrukcí. Využila chlapíkových mdlob, omotala mu levou ruku smyčkou lanka, které bylo součástí standardního vybavení a

připoutala ji k jinému nosníku. Muž teď před ní ležel jako ukřižovaný.„Irmo?“ zapnula hrtanový mikrofon v límci kombinézy. „Mám ho. Napravo od jeřábu

je pěšina. Jdi po ní a najdeš nás.“Vlastně vůbec nebyl hezký ani přitažlivý. Kdyby vešel do ulic Města, způsobil by

paniku. Čtyřicetiletý obtloustlý chlap s velkou pleší, lemovanou dlouhými mastnými vlasy. Už jen ta pleš vypadala ordinérně. Mužům z Města nikdy vlasy nevypadávaly — a pokud ano, bylo to znamení, že jejich samčí zárodky začínají být aktivní.

Na jeho široké tváři někdo dlouhé dny pracoval, pokrývaly ji desítky drobných jizviček, uspořádané do složitého vzoru. Bohužel, původní vzor překrývaly novější, zřejmě v boji získané, neplánované jizvy. Muž byl bosý, chodidla měl ztvrdlá jako polypropylenové potrubí, modré pracovní kalhoty mu byly o pár čísel větší. Vestička z vlkoušské kůže se mu svezla na stranu - na bocích odkryla rozšklebené, špatně zahojené šlince po dávném krutém bičování.

Mužova víčka se zachvěla. „Odvaž mě,“ řekl.„Ne,“ přisedla k němu Emma na paty. „Ty jsi od Řeky?“„Ano,“ lehounce přikývl muž. „Kdybys tady byla přivázaná ty místo mne,“ řekl bez

ostychu, „mohli bychom si užít plno zábavy.“Vlna sladkého strachu přejela Emmě po páteři. „Co bys dělal, kdybych tady byla

přivázaná já?“„Zkus to a uvidíš. Líbilo by se ti to.“ Měl výrazný, vysloveně nepříjemný hlas. A

páchl. Potem. Špínou. A ještě něčím dalším.„Proč jsi odešel od Řeky?“ zeptala se ho.Posmutněl. V jedné chvíli byl dychtivý a soustředěný, v druhé náhle zplihlý a zdrcený. „Prodali mne.“„Komu tě prodali?“„Kouzelnici. Kouzelnici z Města.“„To ti udělali oni, než tě prodali?“ dotkla se Emma jizev po bičování.„Ano.“„Udělal jsi něco špatného?“„To nejhorší. Ztratil jsem hranici mezi sněním a skutečností.“„Myslela jsem, že nejvyšší trest u divokých lidí je smrt,“ vyhrkla překvapeně.„Vyhnání, prodání do otroctví, je horší než smrt. Ztratil jsem jméno. Přišel jsem o

svoji tvář. Po smrti nikdy nevejdu do věčně zeleného lesa.“Úsporným pohybem tasila útočný nůž, ostrý jako břitva, a několika pohyby mu

rozřezala pracovní kalhoty na slabinách. Odházela cáry látky a pak jemně vzala do ruky tu část těla, která dělá muže mužem. Vždycky jí připadalo nespravedlivé, že ona něco takového nemá. Bylo to hnědé a růžové, pulzovalo to, dýchalo, hýbalo se to a žilo vlastním životem. Malé hladké sobecké zvířátko.

„Co si myslíš, že děláš?“ ozvalo se za Emmou. Irma konečně dorazila a málem vyjekla překvapením nad tím, co vidí: chlapa ukřižovaného ke kovové konstrukci a Emmu, jak se probírá jeho pohlavím.

Emma se poohlédla. „Dívám se na sto tisíc kreditů.“ Skryla mužův penis do pěsti, jako by ho chtěla ochránit.

„Měla jsi jít kolem toho jeřábu zleva! Neposlechla jsi můj příkaz!“„Ale dostala jsem ho. Tady ho mám. Ještě mi neřekl, jak se jmenuje, ale já to vím.

Jeho jméno je... Ježíšek.“„Chceš mu uříznout koule? Pokud to uděláš, mršky přežijou sotva půl hodiny. Máš s

sebou mrazničku? Nebo ho chceš vzít s sebou celýho? Vždyť se na něj podívej — je to nejspíš úchylnej vrah, kterýho těší někoho mučit. Jeho vlastní lidi ho zbičovali a vyhnali. Prodali ho Habermannový! Musel udělat něco zvlášť odpornýho!“

„Ne. Schovám to do sebe. V těle přežijou spermie dva dny.“„Ty chceš...! A co když tě to oplodní? To chceš porodit živé mladé?“„No a co? Nechtěla jsem to sice ještě tak brzo, ale pokud se to stane, budu to pokládat

za výhru.“ Chytla jezdec zipu a táhla ho dolů, pak mezi nohama, přes zadek až do oblasti kříže. Prádlo nosila rozepínací v rozkroku na háčky a tak jí nedělalo problémy uvolnit cestu. Rozkročmo si klekla nad mužovy slabiny. „Podívej se, Ježíšku. Líbí se ti to?“

Mužův penis se vzepřel proti jejím citlivým kožním řasám. Bylo to fascinující — v jednu chvíli ležel ochablý mezi mužovými stehny — a v zápětí se změnil v hrozivou zbraň, naplněnou desítkami tisíc částeček hromadného bujení. Kůžička u jeho rybích rtů se přehrnula nazpátek a odhalila sliznici, zfialovělou zadrženou krví.

Zkorigovala ho rukou a on do ní vklouzl jako do měkce vystlaného doupátka. Opřela se mu o hrudník, mezi palce a ukazováčky chytla jeho prsní bradavky. „Proč tě prodali, Ježíšku? Co jsi provedl?“

Cítila, že trochu ochabuje. „Přešel jsem hranici mezi snem a skutečností.“„Trošku to rozveď.“Možná si přál někomu se svěřit. „Vždycky jsem měl představy,“ začal trochu

neochotně. „Už jako kluk. Ale věděl jsem, že jsou to jen sny. Byly uzavřeny v mé hlavě a já jsem žil ve skutečnosti. Byl jsem dobrým členem společenství... Jenže pak přišlo to děvče a vyprovokovalo mne. Chtěla, abych ji... trápil, líbilo se jí to... Mně se to taky líbilo. Jenže ona nebyla dost silná. Zemřela.“

Vyprovokováno vzpomínkami se to malé zvířátko v jejím těle chvělo, napínalo se, bytnělo. Emma stiskla mužovy bradavky tak silně, jak jen dokázala. „Mne bys chtěl taky mučit, Ježíšku!“

Vzepjal se. „Ty nejsi skutečnost!“ vykřikl. „Ztratil jsem se ve svých představách a nemohu najít cestu ven. Ty se mi jen zdáš! Mrzí mne to! Mrzí mne, co jsem udělal... Ano! Chtěl bych to! Chtěl!“

Pak cítila, jak do ní v prudkých poryvech tryská živá, vysoce aktivní tekutina. Na vteřinku přestala být sama sebou. Vykřikla. A pak to skončilo.

Zašmátrala v jedné z brašniček na opasku, vyndala menstruační tampón a vybalila ho z hygienického obalu. Teplé zvířátko ochabovalo, plihlo, stahovalo se ven z jejího těla. Nejistě se otočila po Irmě. „Musím to zašpuntovat“.

Podívala se přímo do Irmina legendárního revolveru. Leknutím se jí zastavilo srdce a pak z ústí vyšlehl plamen.

Mužova hlava se rozstříkla jako přezrálý meloun. Irma používala zásadně projektily dum-dum s hrotem vydutým dovnitř.

Emma zaječela hrůzou. Krvavá kaše, zahuštěná žlutými zuby, úlomky kostí a šedými vlákénky mozku byla ještě před vteřinou obličejem muže od Řeky, pokrytým složitým orna-mentem z jizviček. „Tys ho zabila!“

„Potřebovala jsi ho ještě k něčemu?“ ozvala se jí za zády Irma. „Máme práci, aspirantko. Tak se zvedni a zapni si kalhoty, protože musíme jít.“

Nohy se pod Emmou klepaly, když roztřesenými prsty zastrkávala tampax na správné místo. Takže Irma to přece jen udělala. Zabila by ho, i kdyby to byl poslední aktivní muž na světě. A Irmin revolver - ten nezanechával raněné!

„Mohly jsme ho alespoň vyslechnout,“ zaprotestovala Emma. „Řekl by nám, kde se schovává docent Habermannová.“

„Už je blízko. Najdeme ji i tak. A ty se vzchop, kamarádko. Klepou se ti pastelky, že bys netrefila stodolu, ani kdybys stála uvnitř.“

„Pokud jsou blízko, tak jsi je svým střílením vyburcovala! Ten tvůj kolt dává rány jako parní mlátička! Co nevidět je budeme mít za zadkem!“

Irma odkryla špičáky v ošklivém poloúsměvu. „Jistě. Měla jsem na něj vzít nůž —

jenže mně to prostě nedalo. Každý někdy udělá chybu.“Chvíli postála nad mrtvolou, jako by se rozmýšlela, jestli si z ní má uříznout trofej. „Tak kupředu, aspirantko!“Takže šly dál. Areál, který propátrávaly, byl obdélník o rozměrech zhruba čtyři sta

krát sedm set metrů. Po klikaté stezičce se propracovávaly k jeho středu. Kolem stále táž kopřivovo-bezová džungle, jenže cesta se teď neproplétala nízkými troskami, ale obcházela obrovská skladiště, nebo jimi přímo procházela. Čichačka registrovala další a další lidské stopy, jenže příliš staré, takže z nich nedokázala analyzovat nic jiného než to, že patří ženám. Nad zborcenými střechami bledla modrá letní obloha.

Přišlo to znenadání. Irmu, která šla vpředu, udeřila do prsou obrovská pěst a mrštila ji zpátky. O půl vteřiny později dolehlo suché zapraskání výstřelu.

Zalehly za pobořenou zeď. „Ssakra!“ Kulka probila vyztuženou tkaninu a v místě srdce udělala Irmě do kombinézy úhledný okrouhlý otvor. Irma rozepnula zip a ohmatávala si hrudník.„Ta svině mířila přesně!“ zasyčela Irma vztekle. Z tukové tkáně svého drobného prsu vydolovala kulku, rozplácnutou nárazem do kevlaru. „Jedno žebro mám v hajzlu!“

„Krvácíš!“„Jo, krvácím jako píchnutý prase. Ať si mne ty sviňky na zásobovacím nepřejou!

Tvrdily mi, že kombinézy jsou neprůstřelný! Tohle jim nedaruju!“„Můžeš dýchat?“Irma to vyzkoušela. „Jo, zdá se, že jo. Ale nerada bych s tím dělala přemety, to by mi

taky mohlo žebro propíchnout plíce.“„Hej, ty druhá!“ ozval se odněkud shora dívčí hlas. „Vylez, nebo tě odprásknu taky!“

Neznámá se schovávala v dlouhém dvoupodlažním baráku, kdysi snad administrativní budově, vzdálené od nich asi třicet metrů a zpola zakryté vegetací.

„Myslí si, že je po tobě,“ šeptla Emma.„Jo,“ kývla Irma. „Jenže to je její problém.“„Co může mít za kvér?“„Poloautomatickou pušku,“ řekla Irma s jistotou. „Takovou, jaká se používá na

uprchlý zvířata v zoologický zahradě.“„To znamená, že má tepelný zaměřovač!“„To má! Jenže je to poloautomat a tak trvá půl vteřiny, než natáhne další náboj do

hlavně.“„Vylez!“ zařval znovu ten hlas nahoře. „S rukama nad hlavou, nebo ti tam hodím

granát!“„Blafuje! Žádný granát nemá. Emmo - já vyběhnu a ty mě budeš krýt! Vidíš támhle ta

okna toho baráku? V některém z nich bude, ve druhém patře. Přesunuje se, pokaždé křičí z jiného. Počítám do tří - pak vyběhnu. Ty budeš střílet a já ji odprásknu.“

„Dobře!“„Jedna - dvě - tři!“Irma se vymrštila zpoza zídky a po hlavě zapadla do trsu kopřiv. Ještě v letu ji dostihla

druhá kulka a přibila ji k zemi.Emma v kleče, s pistolí v obou dlaních, namířila na temnou řádku oken v druhém

nadzemním podlaží. Pistole se jí škubala v rukou jako pták, který tluče křídly a marně se snaží uniknout. Ze závěru se řinul horký proud prázdných mosazných nábojnic.

Převezla je. Ta holka, co po nich šla, se mezi tím přemístila z prvního patra do přízemí a střílela odtamtud.

První kulka Emmu udeřila do prsní kosti, přímo do kovového zipu. Neprošla skrz, jenom jí vyrazila dech. Druhá prolétla pravou paží a oddrnčela někam do houštin. Byl to čistý průstřel, který se vyhnul kosti, jenže Emma s vyraženým dechem a s prostřelenou rukou byla

na pár vteřin vyřazená z provozu.Z okenního otvoru, v němž chybělo sklo snad už půl století, se vyhoupla tlustá postava

v zelené pracovní kombinéze. Krátkými rychlými kroky proběhla pásmem kopřiv a zaryla Emmě hlaveň karabiny do obličeje: „Vstávej, pičičando!“

Pak zašvidrala do strany: „Ten kevlar už taky není co bejval.“ Na polštáři z trávy ostřice tam leželo zakrvácené, nehybné Irmino tělo.

Emma vstala. Řeči útočnice o tom, co bejvalo, zněly velice nepravděpodobně, protože dívka s bídou překročila sedmnáct let. Tlustá, s tvarohovitou tváří a splihlými mastnými vlasy, ale nadupaná energií. „Obvaž si tu ruku,“ řekla. „Nerada bych, abys mi cestou zhasla.“Samozřejmě - vůbec nebyla tlustá. To se jenom vynacházela v asi pátém měsíci těhotenství.Odebrala Emmě pistoli (zásobník byl stejně beznadějně prázdný) osahala Irmino tělo. Pak na ně plivla a na závěr do něho ještě kopla. Mrtvola nijak zvlášť nezareagovala.

„Už mě netěší kopat do mrtvol, jako mě to těšívalo,“ postěžovala si Emmě. „Tak, pičičando, pohni zadkem, tři kroky přede mnou a pěkně svižně.“

Stezka se vinula dál, ale tentokrát to byla Emma, kdo šel první — s propletenými prsty a s rukama sepjatýma v týle. Dalších slabých patnáct minut, minuly jednu hlídku, která se jim neukázala, jen se oplzlými výrazy vyptala těhotné sedmnáctky na podrobnosti Emmina zadržení. A byly tam.

Tábor se nacházel ve skupince pokroucených borovic, které tam vzdorovaly defoliantům a žíravinám dobrých třicet let. Ilegální skupina pohrdla přístřeším, poskytovaným jakoukoliv zbylou střechou skladiště, postavila mezi stromy kostry chat a potáhla je zelenými stanovými plachtami. Dvě další ženské, které se tam vyvalovaly na polních lehátkách, oka-mžitě vstaly, když sedmnáctka dostrkala hlavní karabiny svou kořist až k nim.

Vypadaly jako starší sestry té dívky, ale zdání způsobovaly jen jejich tvarohovité obličeje, mastné provázkovité vlasy a pracovní kombinézy, nafouklé těhotnými břichy.

„Kde jsi ji sebrala, Frankino?“ houkla ta vyšší.„Kousek odsud, byly tam dvě. Tu druhou jsem odstřelila.“Ta vyšší se beze slova odvrátila a začala zvracet. Nikdo tomu nevěnoval pozornost.Tvarohovité obličeje, splihlé vlasy i zvracení bylo součástí těhotenství.Menší ženská (vypadala spíš jako kulička na silných sloních nohách) vyndala z

kombinézy pistoli a vrazila ji Emmě do pupku. „Na tuhle vzdálenost ti žádnej kevlar nepomůže! Opři se tady o ten strom a ruce dej nahoru! A dozadu! Ještě dál!“Levičkou šikovně vytáhla Emmě z opasku policejní pouta a zacvakla je Emině kolem zápěstí tak, že Emma obemykala zdviženýma rukama kmen stromu za sebou. „Jsme v prdeli, dámy,“ řekla pak Kulička. „Tohle je uniforma speciálního oddílu.“

„Ale hovno,“ řekla ta vyšší, přestala zvracet a otřela si rukávem ústa. „Nevidíš, že má odlepenej policajtskej odznak? Kdyby tohle byla přepadovka, tak už nad náma krouží pět ornitoptér a postřeluají nás z kulometů.“

Sedmnáctiletá Frankina k tomu podotkla: „Jak jsem tam ty dvě tak sledovala, měla jsem pocit, že je to jejich soukromá akce.“

„Jasně,“ řekla ta vyšší. „Dostaly tip a šly si ho prověřit. Byly tak říčný po našich hlavách, že to radši nikomu neřekly. Pokud by nás dostaly, shrábly by především bonus od Sestřenic.“

„Proč od Sestřenič?“ nechápala Frankina.„Tyhle svině ze speciálu zásadně hrajou na obě strany. Likvidujou jejich konkurenci -

no a my jsme přece kšeftovaly i se Stínovým semenem.“ Došla až k přivázané Emmě, sáhla do kapsy pro zapalovač a rozškrtla ho. Přiblížila plamen pod Emmin pravý prs. „Tak povídej, kámoško. Kevlar se ti přitaví na kůži a pak už ho strhneš jenom s tím kusem kůže, chápeš?“

„Dělá se mi z tebe blbě, Marko,“ komentovala to sedmnáctka.Emma nejdřív necítila nic, to kevlar utlumil žár. Ale pak se vlákna roztekla a začala se

přes spodní triko vpíjet do pórů pokožky, přesně jak to ta větší říkala. Emma zaječela bolestí. Sepjala ruce vzadu za borovicí a pokusila se tu větší nakopnout do odulého břicha, ale ta něco takového čekala a jen se škodolibým úsměvem poodstoupila.

„Marko!“ ozvalo se zezadu. „Nechej toho!“Bolest trvala ještě dobrou minutu, než kevlar zchladnul. Pak se bolest ustálila na

celkem snesitelné hranici a tam zůstala.Do Emmina zorného pole vešla další žena, v pořadí už čtvrtá. Starší, možná tak

pětačtyřicet let, šedé vlasy sčesané dozadu a stažené do culíku. V autoritativní tváři plno drobných vrásek. Její šedý overal byl o dva levely kvalitnější, než pracovní kombinézy jejích společnic.

„Kdo je ta dáma?“ zeptala se starší žena altem, drsným jako rašple.„Čmuchalka, paní Habermannová,“ řekla Frankina uctivě. „Byly dvě a nechtěly se

vzdát. Jednu jsem odpráskla a tohle je ta druhá.“„Co se stalo s mrtvolou?“„Nechala jsem ji tam. To jsem ji měla táhnout až sem? Copak chci potratit?“„Co se stalo se zbraní té mrtvé?“Chvilka ticha, pak se Frankina zajíkla: „Nechala jsem ji tam. Zapomněla jsem na ni...

ale já se pro ni vrátím!“„Ne! Už nikam nechoď. Tohle místo není bezpečné. Počkáme, až se vrátí Rufio a Stín,

stáhneme Zuzanu z hlídky a přesuneme se.“„A co s touhle?“ ukázala Marka palcem na Emmu, přivázanou k borovici.„Ještě nevím. To záleží na ní.“„Jasně, půjčíme ji Stínovi, aby si s ní pohrál. Možná by se taky hodila jako žrádlo pro

Rufia —“Docent Habermannová byla rychlejší, než by byl kdo čekal. Úsporně přešlápla a

levým hákem udeřila Marku do zubů. Ta vyjekla, zvedla ruce k rozbitým rtům, ale nepokusila se bránit.

„Můj syn nikdy nebude jíst lidské maso, Marko,“ řekla docent Habermannová tiše, ale důrazně. „Už jsem ti to říkala nejméně pětkrát.“

„Ano, paní docentko. Promiňte mi to, prosím.“ „A teď ty,“ obrátila se starší žena k Emmě. „Budu se tě ptát a ty si dávej záležet. Protože jestli se mi tvoje odpovědi nebudou líbit, tak tě dám opravdu na hraní Stínovi. A teď ti povím, kdo je to Stín: divoký muž od Řeky, kterého těší působit někomu bolest. Tam u nich doma utýral k smrti dvě nebo tři ženy a to tak hrozným způsobem, že se ho jeho vlastní kmen zřekl. Pokud mu tě vydáme, možná si budeš přát mluvit, ale nevím, jestli se nám pak podaří vzít si tě od Stína zpátky.“

Jenže Stín je mrtvý, pomyslela si Emma. Nezáleželo na tom. Buď se z tohohle dostane, nebo ji tyhle ženské zabijou a je jedno, jakým způsobem.

„Řeknu vám, co si budete přát,“ kývla.„Tak dobře. Jak se jmenuješ?“„Richter, paní. Jmenuju se Emma Richter.“„Tohle je oficiální policejní akce?“„Ne, paní. Šly jsme sem na vlastní pěst. Irma Wrangi a já.“„Kdo vám dal tip?“„Já nevím, paní. Irma si vaši osobu spojila s nějakým dítětem paní Vadlejchové. Tu

prý někdo oplodnil spermatem psa a jí se narodilo zvláštní dítě. Mutant. Ale přišlo se na to až teď, když už dítě bylo staré skoro rok. Irma pak v databázi našla oblasti, ve kterých jste tady před deseti lety vedla výzkum. Řekla, že se můžete skrývat tam, kde to znáte.“

„Kdo o vaší akci věděl?“„To nevím, paní, nezlobte se. Jsem u speciálu sotva půl roku. Vlastně ani netuším,

proč si mě Irma vybrala za parťáka.“

„Ta Irma Wrangi - nedělá ona tak napůl pro Sestřenice?“„Nevím, paní, ale myslím si, že ano. Taky se mne vyptávala na práci, na které jsem

teď dělala — zdroj ilegálního spermatu. A stopy vedly taky někam sem.“Docent Habermannová se nespokojeně obrátila ke svým společnicím: „Vždycky jsem

věděla, že nás prozradí především spolupráce se Stínem. Vůbec jsme s tím neměly začínat!“„A kde bysme teď byly, kdybysme Stína nekoupily!“ vykřikla nepřátelsky Kulička na

sloních nohách, jak si vůbec představujete, že by se ten váš projekt ČLOVEKOZVÍŘE financoval? Z veřejných peněz? To už jste zkusila jednou, předložila jste dotační komisi takové výsledky, že na vás Sestřenice poslaly zabijáka! Myslíte, že nás těší s váma pracovat? Děláme pro vás už tři roky - a kde jsou nějaké výsledky? Všechen zisk ze Stínova semene jste vrazila do modifikace zvířecích spermií, do černých miniklinik, každá z nich trvala sotva deset porodů a pak jsme ji musely zrušit. Ale tohle je konec, madam Habermannová! Ten, kdo na nás poslal tuhletu krávu, zatím jenom tápal — ale až se ona nevrátí, tak půjde najisto. Budou nás honit Sestřenice i speciální oddíly a nakonec nás dostanou. Kde jsou vaše sliby?“

„Jsme na konci,“ vážně kývla docent Habermannová rozzuřené Kuličce. „Jenomže my jsme vyhrály.“

„My?“„Ano. My. Výsledky naší práce se právě prokazují.“Obrátila se k Emmě: „Zatím se ví jenom o dítěti paní Vadlejchové?“„Ne,“ řekla Emma. „Irma povídala ještě o čtyřech dalších. Jedna prý byla oplodněna

semenem rysa a další spermiemi vlka.“„Tak vidíte,“ usmála se docent Habermannová na své společnice. „Teď to půjde

lavinovým efektem. Chytnou se toho novinářky a vyšťourají, že takto narozených potomků lidské matky a zvířecího otce není pět, ale sto devadesát sedm. A já se pak přihlásím ke svým zásluhám: vymírání Města je zastavené. S vaší pomocí jsem vytvořila novou, životaschopnou rasu, obdařenou lidským rozumem i zvířecími instinkty a fyzickou konstitucí. Některým ženám se to možná nebude líbit, jistě budou zhnusené. Ale jiné, ty, které touží po dítěti jako po ničem jiném, nedopustí, aby nám někdo ublížil. Založí společenství mnohem silnější, než jsou Sestřenice a ochrání nás... Vy,“ dodala pak s. opovržením a kývla ke Kuličce i k Marce, „jste se válely se Stínem a nechali jste si udělat dítě od něj. Ale Frankina nosí v břiše Rufiovo dítě. Důkaz důkazu.“

„Rufio, Stín,“ ušklíbla se Marka. „Ti dva se pořád musí někde potulovat! To tady nemůžou sedět na zadku? Kde je teď budeme shánět?“

„Oba jsou to divocí lidé,“ ujistila ji svým drsným altem docent Habermannová. „Potřebují kontakt s přírodou. Jsou pryč od poledne a začíná se smrákat, takže tu budou co chví -“

Emma natáhla krk a podívala se do strany, kam se upřely pohledy docent Habermannové a jejích bojovnic.

A pak poprvé uviděla Rufia.Vypadal jako Kocour Quido ze stejnojmenné videohry. Tělo víceméně lidské a na něm

nasazena hlava... čeho vlastně? Černého pantera.Jistě, smečka černých panterů, to byla chlouba městské zoologické zahrady.Oblečený byl podobně jako divoký muž se zjizvičkovanou tváří — do pracovních

modráků a vestičky bez rukávů z kůže neidentifikovaného zvířete. Bosý, jeho nohy se narozdíl od rukou podobaly kočičím tlapám. Ruce samy o sobě představovaly malý technický zázrak - prsty byly kratičké a silné, ale měly přesně tolik článků prstů, kolik měly mít a uvnitř skrývaly zatažitelné drápy, což měla Emma už brzo poznat.

Člověkozvíře neslo na svých zádech rozsudek Emminy smrti. Tělo mrtvého Stína, z jehož krku visel dolů jen chuchvalec šlach, přetrhaných tepen a kůže, ze kterého nakřivo trčela přeražená spodní čelist.

Rufio zahlédl Emmu, připoutanou k borovici, křečovitě odtáhl ruce od těla a drápy vyjely z pouzder. Zároveň vycenil zuby v hrozivé zvířecí grimase.

„Tys věděla, že je Stín mrtvý!“ zachrčela docent Habermannová. „Tys ho zabila! A my jsme potřebovaly ty peníze za jeho sperma! Ty už seš vlastně mrtvá! Frankino! Zastřel ji!“

„Počkejte! Počkejte paní docentko! Potřebujete ty peníze za Stínovo sperma a já ho mám! Mám ho v sobě, v břiše! Pořád se dá ještě zředit na dvě stě dávek!“

„Co to říkáš?“„Je to tak! Já jsem ho nezabila, to Irma! Ale ještě než ho zabila tak jsem ho...“ honem

nemohla najít to správné slovo.„Tak jsi ho co?“„Znásilnila! A jeho sperma mám v břiše, ucpané tampaxem, aby nevyteklo! Spermie

vydrží naživu ještě nejméně čtyřiadvacet hodin!“„Počkej, Frankino. Na tom něco je. Přece jen ji vezmeme s sebou. Marko, zavolej

Zuzanu. Máme celou noc na přesun. Vrátíme se do laboratoře, tam z ní sperma vyškrábeme lžící a nacpeme ho do mrazáku.“

Marka se pohnula, aby splnila rozkaz, Frankina sklonila hlaveň připravené karabiny. To byla chvíle, na kterou čekal kdosi další.

Obrovská energie udeřila zezadu do borovice, ke které byla Emma přivázaná, přesně do řetězu pout.

Emminy ruce byly náhle volné. Úder doprovázel zvuk výstřelu, který důvěrně znala. Irmin velkorážní revolver.

Emmě vlétly štěpiny do vlasů, projektil explodoval v kmeni borovice.Marka se stačila jen poohlédnout, ale další výstřel jí urval rameno.Kulička na sloních nohách stačila tasit pistoli a vypálit od boku, pak jí projektil zasáhl

do břicha a téměř ji rozerval na tři kusy.Docent Habermannová stačila odskočit z palebného pole neznámého střelce a

zalehnout, stejně tak sedmnáctiletá Frankina. Ne tak Rufio.Přerostlý Kocour Quido, dítě lidské matky a černého pantera, prostě zaútočil. Jedním

skokem překonal vzdálenost osmi metrů.Kmen stromu se pomalu kácí. Emma sebou smýkne, aby se dostala z jeho dosahu, tři

skoky a zakopne o ukrytou Frankinu. Sedmnáctka míří hlavní karabiny do směru, odkud přicházejí výstřely a tiskne spoušť, snaží se prostřelit terénní vlnu, za kterou se střelec ukrývá. Emma ji jednoduše udeří náramkem pout do spánku.

Irma v zakrvácené kombinéze a s nehezkým obličejem, zkřiveným vztekem a bolestí, se vztyčila za pahorkem. Svůj speciál svírá oběma rukama a točí hlaveň po Rufiovi. Exploze dalšího výstřelu trhá vzduch.

Kmen borovice padá.Irma minula. Tentokrát narazila na někoho, kdo je rychlejší než ona. Řečeno lépe: na

někoho, kdo pohne celým tělem rychleji, než ona zápěstím. Výbuch výstřelu jen rozmetal dvacetiletou vrstvu spadaného jehličí.

Velký černý kocour letí přímo na ústí Irmina speciálu. Irma znovu tiskne spoušť. A pak, ve zlomku vteřiny a ve vzduchu, zkroutí Rufio své tělo, přetočí je a odstraní z dosahu kulky.

Kocour, ještě ve skoku, hrábne po Irmě levou zadní nohou a drápy jí rozerve tvář. Emma v té tváři na vteřinku zahlédne cosi bílého a uvědomuje si, že je to Irmina lebka. Nelogicky si všímá, že Rufiovi k podobnosti s kočkou cosi chybí - dlouhý kočičí ocas. Koruna borovice s praskotem dopadá na zem.

„Mám Frankinu!“ křičí Emma. „Mířím jí puškou na břicho.“Z místa, kam právě dopadl Rufio, se ozve hlas se zvláštním přízvukem: „Matko?“

Jako by zamňoukala kočka.

„Rufio, chlapče, jsem tady!“ zazní pod korunou borovice. „Ty větve mě přimáčkly.“„Jsi v pořádku, matko?“„Jsem. Jen nemohu hýbat rukou, mám ji asi zlomenou.“„Jdu k tobě! Pomohu ti!“„Ne! Zůstaň tam! Koho já to dostal?“„Nějakou ženu, matko. Bojovnici.“„To je ta druhá, paní Habermannová,“ vypískne plačtivě Frankina. „Ta, co jsem

myslela, že jsem ji odpoledne zastřelila. Promiňte mi to, prosím.“„Synu, ta žena je živá?“„Ano, matko. Krvácí. Žije.“Naživu zbývá pět lidí. Docent Habermannová pod větvemi borovice, Rufio u

bezvládné Irmy, Emma, tisknoucí hlaveň karabiny k Frankinině boku. A pak se tu ještě někde pohybuje Zuzana, stráž, kolem které Frankina před tím provedla zajatou Emmu.

„Hej, děvče,“ volá zase docent Habermannová. „Emmo Richter! Slyšíš mne?“„Mám Frankinu!“ upozorňuje Emma.„Nabízím ti řešení,“ volá zase docent Habermannová zpod větví.„Poslouchám.“„Zahoď pušku a pusť Frankinu. My vás necháme jít.“„Ne! Uděláme to jinak -“„Poslouchej mne, Emmo Richter! Proti Rufiovi nemáš šanci! Dostane tě ve dvou

vteřinách! Ale my potřebujeme Frankinu živou! Chceme to dítě, které se jí narodí, je to Ru-fiovo dítě! Podívej se kolem sebe - vidíš Marku a Elisu? Líbí se ti, jak vypadají?“Emma má na ty dvě dobrý výhled. Marce utrhla kulka dum-dum rameno a ona poměrně hygienicky zemřela během nějakých deseti vteřin, samozřejmě — pokud si odmyslíme všechnu tu krev, která vystříkala z přervaných tepen do blízkého i vzdáleného okolí. Ale Kulička...Projektil ji zasáhl do břicha, smrt sice nastala okamžitě, ale obsah leží rozházený všude kolem. Ne, na tohle se Emma rozhodně neměla dívat zblízka. Do smrti ji ten pohled bude strašit.

Cosi se v ní láme. Vstává a zahazuje pušku. „Beru váš návrh, paní docentko.“„Dojdi si k té své kamarádce a ošetři ji. Rufio, Frankino, pojďte mi pomoct.

Nezapomeňte vzít těm dvěma zbraně.“Frankinin hlas zní plačtivě: „Těch dvou, Marky a Elisy není škoda. Přidaly se k nám

jen proto, že byly na černé listině Sestřenic...“ Její věta je zakončena vzlykem.„Každého života je škoda, Frankino,“ zní drsný alt docent Habermannové. Má zvláštní

uklidňující sílu, říká, že některé věci už není možné napravit, ale jiné snad ano.Emma převrátila Irmu na záda, starší žena má pravou tvář rozsápanou drápy a

kombinézu zalitou krví. Emma se pokouší zastavit krvácení tekutou pěnou. Mnohem později se od Irmy dozví, že Frankinina kulka ji při jejím skoku do kopřiv udeřila do páteře, sice neprobila kevlarový polopancíř, ale na půl hodiny ji znehybnila.

Docent Habermannová pak stojí nad Emmou a bezvládnou Irmou, ruku v pásce, z jedné strany jištěna ozbrojenou Frankinou a z druhé strany Rufiem, tou nejúčinnější zbraní, jakou kdy Emma viděla.

„Zabijete nás?“ hlesne Emma. „Já jen, abych se tady s Irmou zbytečně nehmoždila.“„Možná jsi se dnes něco naučila, mladá dámo,“ řekne Habermannová. „Něco o tom,

jakou cenu má život.“„Dlužím vám... to, co zbývá živé ze Stína,“ říká Emma váhavě.„Použij to, jak uznáš,“ pousměje se docent Habermannová. „Může z toho být nějakých

osmdesát dětí.“„To bude ale konkurence pro váš podnik,“ trochu se podiví Emma.

„Doufám, že tě už nikdy neuvidím, děvče,“ řekne do houstnoucího šera drsný alt. Pak se tři stíny otočí a zmizí ve tmě.

Nebyla šance nechat Irmu na místě a dojít pro pomoc. Čichačka, která jako zázrakem zůstala nepoškozená, tíkala jako splašená a displej svítil do tmy údaje o zvýšené aktivitě pruhovaných krys. Nezbylo, než aby si Emma hodila partnerku na záda a vynesla ji ven. Nebylo to jednoduché, protože Irma vážila přes šedesát kilo, ale šlo to. Chvíli trvalo, než se Emma vymotala ze zpustošeného areálu, ke spěchu ji poháněl tikot čichačky i stíny, míhající se v houštinách a jejich lesklé oči.Pod obrovským měsícem a zářícími hvězdami vlekla Irmu širokými ulicemi, jejichž asfaltobetonem prorůstala tráva. Po obou stranách trosek, prorostlých džunglí, je sledovaly noční šelmy, ale žádná nezaútočila. Teprve po třech hodinách donesla Irmu k osídlené části Města a vysílačkou přivolala pomoc.

04O týden později se Emma vlámala do zakódovaných částí databáze a přečetla si něco o

Rufiovi. Kočkočlověk se narodil už před sedmi roky v rámci pokusů, které docent Habermannová prováděla sama na sobě. Pak byl představen užšímu vědeckému týmu, který rozhodl odstřihnout Habermannové dotace a celou záležitost ututlat. Bez finančních prostředků byla nahraná — mohla pokračovat, až když od divokých lidí koupila Stína.

V tu dobu, co si Emma četla v databázi o minulosti docent Habermannové, už všechny noviny roztáčely kampaň a tiskly na svých prvních stranách fotografie Rufia i Otíka paní Vadlejchové. Jenže se stalo to, co docent Habermannová neočekávala. Veřejné mínění bylo znechucené, zhnusené nad něčím takovým a vzedmulo se do obrovské vlny nesouhlasu. Šéfky významných podniků, aktivisté mužských hnutí i zcela obyčejní lidé faxovali do novin nesouhlasné dopisy, telefonovali, dostavovali se osobně. Noviny stáhly ze svých stránek všechny zmínky o projektu Člověkozvíře.

Docent Habermannová nepřízeň veřejnosti ustála. Zájemkyň o technologii jejího způsobu oplodnění nebylo tolik, jak si představovala, ale přece jen nějaké byly, takové jedno procento ženské populace Města. Spojily se do tichého společenství, které se postaralo o legalizaci Metody docent Habermannové, vybavilo Habermannovou financemi, zaštítilo ji před pomstou Sestřenic. Koneckonců — čas byl na jejich straně. Lidí ve Městě zvolna ubývalo a člověkozvířata se mohla množit bez omezení — s lidskými ženami i sama mezi sebou. Relativní nevýhodou člověkozvířat byla předpokládaná krátká doba života, odhadovaná asi tak na třicet až čtyřicet let.

Irma přežila svá zranění, strávila pár měsíců v nemocnici a pak odešla z policejního sboru. Několikrát se pak s Emmou setkala, ale obě ženy k sobě necítily přátelství. Během své jediné společné akce poznaly rozdílnost svých životních postojů.

Na prodeji Stínova spermatu Emma zbohatla a upevnila své pozice. Přešla od policie ke Správě a rychle stoupala po žebříku k moci. Nepodařilo se jí tehdy otěhotnět a touha po penězích jí zabránila, aby si do mrazáku odložila dávku Stínova spermatu pro období své příští ovulace. Tisíckrát toho pak litovala, protože Man Sterility Syndrom ve Městě prudce zesílil a ani Sestřenicím se nějakou dobu nepodařilo zajistit kvalitní zboží.

Emmina touha po dítěti pak vzrostla natolik, že se i přes nejpřísnější zákazy a opatření vydala k lužnírn lesům, aby tam ulovila nějakého divokého muže a vypumpovala z něj jeho životodárnou šťávu.

Ale to už je jiný příběh.

LOVIŠTĚ.Kolpa Vsalaaroj

motto:„Jsem ten, který jsem,

dělám, co chci,chci bezmezně vše!“

L. Klíma

01Čepel zajiskří ve zlatém světle lampy. Do tvé dlaně se marně snaží zarýt zuby.

Přidušený výkřik. Pravice svírá kůži jílce starobylé dýky. Trochu se chvěješ. Jako vždy, když něco začíná. Poprvé. Poprvé tvá paže klesá a hrot mizí v odhaleném břiše oběti. Cítíš křeč její bolesti. Vzrušení roste každým okamžikem. Teď už není kam couvnout. Vytahuješ dýku. Mlasknutí, zasténání přes dlaň, proud tmavé krve řinoucí se z otvoru nalevo od pupíku. Nesnažíš se už jakkoli ovládat své šílenství. Její bolest stává se tvou. Ale ještě chvíli, ještě chvíli vydržet to vzrušení... Rozřezáváš žluté tričko a odhaluješ krásná plná ňadra. Tělo pod tebou se zmítá. Marně. Vrážíš čepel mezi žebra drobné hrudi. Mezižeberní svaly a plíce kladou větší odpor, než bys očekával. Nakonec však ocel mizí v živoucím těle, jež se vzpíná a bojuje o život. Tak zoufale. Jemné rudé rty rudnou krví, jež z nich stéká a barví zlaté vlasy, rozhozené na trávě. Cítíš, že už nedokáže křičet. Stahuješ rifle. Dotýkáš se ztopořeného penisu, ale ještě než stačíš zbavit ji elastické minisukně, cítíš, jak se sperma dere ven. Zatínáš zuby, abys zadržel zvířecí křik, deroucí se ti do hrdla. Ostří se mihne naposledy a proniká pod hrudní kost. Mladé tělo se vzepne v posledním záchvěvu bolesti, díváš se do jejích modrých očí a vidíš ten prastarý strach ze smrti. Strach z nejtajuplnější změny v životě. Ten okamžik jako by trval celé minuty. Pak se čas rozbíhá, její záda dopadají do trávy, svit v očích hasne, semeno stříká na krví zbrocený trup, dívka umírá a ty s ní.

Otevíráš oči a zvedáš hlavu z nehybného břicha. Hvězdy se třpytí na jasné obloze letní noci.

Sáhneš po fotoaparátu a vyfotíš zkroucené tělo.Bereš tašku, vytahuješ hadr, otíráš sperma smíchané s krví z jemné kůže, opatrně

vybereš peníze z kabelky, převlékáš si potřísněné tričko, ještě naposledy pohlédneš na svou první oběť a odcházíš.

02Vyhlédl sis ji v tramvaji. Asi dvacet, vysoká hnědovláska. Tvůj pohled klouže po

jejích dlouhých, krásně modelovaných nohách. Vystupuje. Sleduješ ji temnou ulicí. Máš štěstí, krátí si cestu přes park. Tvá ruka jen tak mimochodem pohladí jílec dýky. Ještě si tě nevšimla. Dáváš se do běhu. Otáčí se. Snad jí nepřipadáš podezřelý, možná neslyšela o první vraždě. Srážíš ji na zem. Brání se mnohem urputněji, než ta předchozí, daří se jí vykřiknout. Vrážíš hrot do žaludku. Zaskučí bolestí. Leukoplastí zavíráš rudé rty. Snad teprve teď

pochopila. V očích má prosbu. Vzrušuje tě to. Trháš tmavou halenku, dýka stále ještě vězí v těle. Vytahuješ ji. Svlékáš jí lehké plátěné kalhoty a černé kalhotky pod nimi. Snaží se kopat a tak zasadíš několik hlubokých ran do sametově hebkých stehen. Ruce máš rudé. Zbavuješ se kalhot, leháš na ni. Přisaješ se na krvácející ránu na břiše a ochutnáš krev. Celý svět se točí. Posuneš se výš, vnikáš do ní. Cítíš, že zbývá jen pár vteřin do vyvrcholení. Vrážíš dýku do podbřišku a prořezáváš se vnitřnostmi nahoru. Cloumá hlavou a zarývá ti nehty do zad. Cítíš, jak slábne. Střeva se valí ven, vytéká z nich jejich páchnoucí obsah. Zakusuješ se do pravého ňadra, abys nekřičel. Přichází orgasmus, hrot končí svou cestu ve slabě bušícím srdci. Extáze, krátké bezvědomí, osvobození...

Pak už jen fotka na památku a zahlazování stop. Z tašky vytahuješ láhev s kyselinou sírovou. Koncentrovanou. Naléváš ji do vagíny, aby zničila tvé sperma, a na prokousnutý prs. Cítíš zápach spáleniny. Za svitu baterky vysbíráš vlasy, které uvízly mezi dlouhými prsty... snad jsi na něco nezapomněl. Převlékáš se. Odcházíš.

03Pohled na dvě fotografie tě stále znovu naplňuje vzrušením, ale zatoužíš po změně.

Tentokrát necháš dýku odpočívat, vždyť i tvé ruce mohou být strašlivou zbraní. Sedíš v hospodě a vědoucím zrakem lovce sleduješ nic netušící společnost. Padne ti do oka drobná štíhlá dívenka. Vypadá snad na sedmnáct. Nakrátko ostříhané havraní vlasy odhalují překrásné, jemně tvarované hrdlo. Svíráš pěsti a představuješ si...

Dopíjíš další pivo, dívka se loučí s přítelkyní. Mávneš na servírku a zaplatíš. Odcházíš a čekáš ve stínu, až vyjde. Napadne tě vymočit se. Dívka vychází. Obezřetně ji sleduješ. Jde podél parku. Ve chvíli, kdy nevidíš žádné auto, ji doběhneš, přitiskneš dlaň na ústa a vtáhneš mezi keře. Snaží se bránit, ale jsi silnější. Přehmátneš a sevřeš to rozkošné hrdlo. Chroptí a její pěsti ti buší do zad. Mezi rty se objevuje jazyk, jak se snaží uloupit alespoň trochu vzduchu. Tvé tělo se chvěje vzrušením. Napětí v jejích svalech mizí. Uvolňuješ stisk. S uspokojením nahmátneš tep. Rychle svlékáš bezvládné tělo, pak sebe. Navlékáš si prezervativ. Začíná se probírat a lapá po dechu. Roztahuješ dívčina stehna a vnikáš do ní. Tiše sténá. Opět svíráš dlouhý krk, ale jen jemně. Vychutnáváš si to. Alkohol zapracoval, orgasmus se již neblíží mílovými kroky. Vaše těla pulsují. Cítíš hrůzu, zachvacující její mysl. Začínáš tisknout stále silněji. Pod tvými prsty pulsují tepny. Jazyk, jako by byl tvým sevřením vytlačován, opět proráží rty a visí z levého koutku drobných úst. Oči, krásné velké hnědé oči, jako by chtěly vyskočit ze zarudlého obličeje. Pak najednou, takřka bez varování, přichází orgasmus. Prudce zatlačíš na jemně vystouplý hrtan. Ona zachroptí, zoubky zrudnou krví, umírá. A ty s ní. Už potřetí.

Zahlazování stop je tentokrát snazší. Když blesk z fotoaparátu krátce ozáří nehybné tělo, napadá tě, jak zmást policii. Tentokrát necháš peníze v kabelce a navíc ještě vyryješ hrotem dýky do snědého čela velké X.

„A teď máte dva vrahy...“ zašeptáš do ticha.Nikdy před tím tě nenapadlo, že být sériovým vrahem může být až tak zábavné...

04Novináři se předhánějí v teoriích o další bestii. Zdá se, že tvůj trik slaví úspěch.

Oblékáš se a odcházíš na další lov. Tentokrát ses rozhodl změnit taktiku. Parky a temné uličky jsou pusté, nikdo se už neodváží riskovat. Nasedáš do auta a vyjíždíš z města. A opět štěstí, takřka neuvěřitelné. V soumraku před sebou vidíš siluetu stopařky. Zastavuješ. Prohlíží si tě, ale asi jí nepřipadáš nebezpečný. Sedá si vedle tebe. Je vysoká, štíhlá, dlouhé tmavé vlasy do půli zad. Na zádech batoh. Povídáte si o všem možném, pak vjíždíte do lesa. Nahmatáš punčochu s maticemi a jediným rychlým pohybem vedeš úder do hlavy. Doufáš jen, že nebyl příliš silný - dívka se zhroutila jako domeček z karet. Vjíždíš na lesní cestu, zhasínáš světla a

vytahuješ ji ven. Žije. Odnášíš ji hlouběji do lesa, svazuješ ruce a přivazuješ je ke stromu. Svlékáš ji a kocháš se pohledem na štíhlé tělo. Pak svlékneš i sebe a uchopíš dýku. Protože se neprobírá, pomůžeš jí několika fackami. Zasténá a otevřené oči zazáří ve světle baterky smaragdovou zelení. Nejprve nechápe. Pak se zachvěje náhlým poznáním...

Nepropadá však panice, jako ty předešlé. Imponuje ti to. Upře na tebe tvrdý pohled.„Chceš si zašoustat? Jen do toho. Já to mám taky ráda,“ řekne do ticha.„Ano, chci. Ale musím tě zklamat. Nejsem nějaký zamindrákovaný psychopat, který si

na jiných vylévá zlost a léčí raněnou dušičku. Takže se snažíš marně. Protože mě fascinuje smrt. Smrt a umírání. A bolest. Zabiju tě... rozpářu ti břicho, rozřežu tvé krásné nohy...“

„Jen si posluž,“ přeruší tě chladně.Začínáš ji hladit. Tváří se nezúčastněně. Takhle by asi dostala většinu násilníků. Ale

ne tebe. Bereš dýku a pomalu ji zasouváš do levého boku. Zasténá, zavře oči a se zaťatými zuby snáší strašlivou bolest. Když však začneš čepelí v ráně kroužit, její sebeovládání se konečně hroutí. Vykřikne. A znovu. Mezi prsty ti protéká krev. Její dlouhé nohy bijí do udusaného jehličí. Trhnutím rozšiřuješ ránu a vidíš, jak se ty neproniknutelné smaragdy zaplavily slzami a strachem.

„Proč?“ šeptají bolestí zkřivené rty.„Pro rozkoš, kterou zažívám. Poddej se bolesti a změň ji v opojení. Prožij si své

umírání...“ šeptáš a vnikáš do ní. Vytahuješ dýku z hluboké rány. Dotýkáš se obnaženého ma-sa a cítíš slizké vnitřnosti, deroucí se ven. Přitiskneš dívku k sobě a střeva, jež neodolala tomu tlaku vytékají stále se rozšiřující ranou. Dívka ječí bolestí a je to ta nejkrásnější hudba, kterou znáš. Pravou ruku noříš do horkého těla. Prsty se prodírají břišní dutinou a nahmatáváš nakonec i svůj vlastní pohybující se pyj. Tvá dlaň jej sevře, zběsile masturbuješ uvnitř umírajícího těla. Nebráníš se a ječíš vzrušením, vaše hlasy splývají v pekelný duet bolesti a rozkoše. Vyvrcholení se blíží. Snažíš se nahmatat břišní aortu. Dotýkáš se páteře a na vnitřní straně nacházíš horkou pulzující hadičku. Svíráš ji do prstů, přetrháváš ji a opět divoce onanuješ. Dívka se zmítá a chroptí. Nedokáže už křičet. Slábne. Je to jako by její síla přecházela do tebe. Pak naposledy zasténá a znehybní. Sperma zaplavuje už mrtvé tělo.

S bušícím srdcem uděláš opět několik fotek. Pak se vrátíš do auta pro rýč a lopatu. Balíš ji do velkého plastikového pytle - nacpeš tam i vyhřeznuté vnitřnosti a pečlivě ji po-hřbíváš. Nezapomeneš tělo zatížit několika balvany a hrob polít benzínem, aby odradil zvířata. Je tu pusto. Nemusíš spěchat.

Její věci - kromě peněz - poléváš benzínem o pár kilometrů dál a díváš se, jak je stravují plameny. Zbytky zakopáváš. Vracíš se do auta a odjíždíš vstříc městu a jeho neklid-ným snům.

05Uplyne několik dní. Na tvou poslední oběť zatím nepřišli. Znovu nasedáš do auta a

mizíš z města. Už to pomalu vzdáváš, když na zpáteční cestě — je už dvě hodiny po půlnoci — ji spatříš. Půvabná blondýnka, jemné vlasy po ramena, plnoštíhlá, asi metr sedmdesát. Opět se ti podaří ji omráčit, vtáhnout do lesa a přivázat. Tentokrát jsi svou oběť položil na břicho. Tvé dlouhé nehty krouží po zádech. Probírá se. Otázka. Odpověď. Nářek. Prosby. Obkročmo na ní sedíš a vibrace jejího pláče rozechvívají tvá stehna. Vzrušuje tě to. Vytahuješ dýku. Snaží se otočit hlavu. Sevřeš hrdlo a stiskneš. Ztuhne hrůzou. Povolíš.

„Ubodám tě k smrti,“ šeptáš jí do ucha.Prosí, škemrá, tiše pláče, ale nekřičí.Bereš si ji zezadu a zjišťuješ, že je ještě panna.Jemně se v ní pohybuješ a dlaní hladíš chvějící se záda. Přemýšlíš, kam bodnout.

Nakonec vrážíš hrot zezadu do jater. Tělo pod tebou se vzpíná v křečích. Vytahuješ čepel a vychutnáváš si tiché mlasknutí. A bodáš znovu, tentokrát prudkými, rychlými ranami, v rytmu

svého těla. Ocel mizí v plicích, dívka chroptí a plive zpěněnou krev. Ale stále ještě žije, zatímco tvůj orgasmus, tvá malá smrt už přichází. Levou rukou zvedáš za vlasy hlavu a podřezáváš hrdlo. Jde to docela těžko — přeříznout obě krkavice, hrtan a šlachy. Zem rudne krví, před očima se ti na okamžik rozhosťuje temnota.Je po všem. Dál už je všechno obvyklá rutina...

06Uběhl už týden. Policie pátrá po zmizelých, ale zatím marně. Rozhodl ses „vzkřísit“

škrtiče. Odcházíš do města. Lidem už trochu otrnulo. Ale parky jsou stále prázdné. Potřeba zabíjet je však silnější než strach z odhalení. Vytipuješ si opilou brunetu, potácející se z rockového klubu. Nemusíš se ani moc skrývat, její svět je teď jistě jen rozmazaná šmouha. Potácí se temnou uličkou — lampy asi rozbili nějací vandalové, jsi jim za to hluboce vděčný. Jen ubývající měsíc rozbíjí temnotu. Dlouhá šíje před tebou tě vzrušuje až k nepříčetnosti. Dívka má krátké vlasy na krku vyholené. Vrháš se na ni. Víš, že to není nejbezpečnější, ale riskneš to. Prudce ji otáčíš a než se stačí vzpamatovat, tvé prsty už tisknou mladý krk. Dívka na tebe poulí kalné oči. Přidržíš hrdlo pravou rukou a levou rozepínáš modrou košilku. Drobná ňadra se chvějí, jak její plíce zápasí o vzduch. Rozkošnicky je hladíš. Strháváš minisukni a kalhotky. Zatímco pravice stále jemně škrtí, prsty levé ruky se přesouvají do rozkroku a vnikají do chvějícího se těla. Je vzrušená. Přestože jsi to neměl v úmyslu, stahuješ rychle kalhoty. Chvíli zápasíš s kondomem a pak... pak se milujete a jí se to líbí. Snad si neuvědomuje v jaké je situaci. Možná je to tím alkoholem. Objímáš krk a tiskneš čím dál víc. Mezi zuby se objevuje špička jazyka. Přesto tě však její jemné paže stále ještě svírají. Je to šílené — uvědomuješ si, že má orgasmus. Tvůj přichází vzápětí. Rychle pozvedneš jednou rukou lehoučký trup a trhneš její hlavou dozadu. Křupne to a oba bezvládně klesáte na zem.Děkuješ bohům za neuvěřitelné štěstí a podvědomě pohladíš temný kámen ve svém prstenu. Pak už jen velké X na čelo, obléct se a rychle pryč...

07Tentokrát jsi na lov odjel daleko — až do hlavního města. Noční život je tam rušnější,

ze vzdáleného zabijáka si nikdo nic nedělá. Slunce už dávno zapadlo a ty čekáš v parku na kořist. Čas plyne, ochladilo se. Zaslechneš kroky. Rychlé, rázné cvakání podpatků. Připravíš si lepící pásku, tady nemůžeš riskovat křik. Dívka kráčí vskutku sebevědomě. Vysoká blondýna, okázale krásná, pyšná. Její tělo je dobře stavěné. Vzrušuje tě, ale může být nebezpečnou soupeřkou. Vytáhneš dýku. Kráčí kolem tebe. Nevšimla si temné siluety ve stínu. Plavným obloukem švihneš ostřím a hrot mizí v pravé polovině zad, těsně pod žebry. Bílá halenka rudne krví, jak dýku vytahuješ. Po počátečním šoku mladá žena nabírá dech k výkřiku. Zakrýváš jí ústa. Snaží se kousnout, ale ztrácí sílu. Rychle. Příliš rychle. Umírá ti před očima. Vztekle bodáš do pevného břicha. Škubne sebou a umírá.

Odtahuješ ji z cesty, zahlazuješ stopy a odcházíš k nedaleko zaparkovanému autu. Najednou se před tebou objeví plnoštíhlá kráska se zasněným výrazem ve tváři. Potichu si prozpěvuje. Necháš ji projít, pak ji přepadneš zezadu a zalepíš plné rty. Odtáhneš ji do křoví, ruce svážeš kolem kmínku šeříkového stromku a začneš strhávat šaty. Její kráse rozhodně neublížilo ani těch pár kil nadváhy. Má pěknou postavu, je trochu vyšší než ty. Černé oči nechápavě hledí na svého vraha. Vrážíš dýku do podbřišku. Tělo se zmítá bolestí. Opatrně ránu rozšíříš a vytáhneš ostří. Plazíš se po ní a vnikáš ztopořeným údem přímo do jejího břicha. Rána se tvými pohyby rozšiřuje, cítíš, jak pronikáš teplými střevy.

Dívčiny oči se zalily slzami bolesti.Orgasmus se blíží rychle - už předchozí smrt tě velice vzrušila. Po těle ti stéká její

horká krev. Zatneš nehty do oblých paží a naposledy přirážíš. Pak — už zkušeněji — podřezá-

váš hrůzou stažené hrdlo.Vteřina zapomnění.A pak - jako vždycky.

08Na zpáteční cestě jsi spatřil dvě stopařky. Chvíli váháš, ale zastavuješ. Jsou tak

rozdílné - drobná útlá tmavovláska a vyšší silnější blondýnka. Sedají si dozadu. Povídáte si a ty zatím přemýšlíš, jak se obou bezpečně zmocnit. Nakonec, jako obvykle, vsadíš na moment překvapení. Prudce zastavíš a bodneš plavovlásku do břicha dřív, než se stačí vzpamatovat. Zatímco se dívka svíjí bolestí, zápasíš s drobnější brunetkou a svazuješ ji. Křičí hrůzou, blondýnka sténá. I zraněnou pro jistotu svážeš a vjíždíš do temnoty popůlnočního lesa. Pak obě ve světle reflektorů vytáhneš před vůz, přivážeš ke stromu a svlékneš. Plavovláska zvrací krev. Odvážeš ji a za ruce pověsíš na větev. Je celkem těžká. Na chvíli sevřeš velká plná ňadra a zanecháš na nich krvavé stopy po svých prstech. Krvácející rána na napjatém břiše praská a rozšiřuje se. Brunetka při pohledu na svou přítelkyni vzlyká hrůzou.Nohy plavovlásky se marně snaží dosáhnout na zem, břicho praská a vnitřnosti s plesknutím dopadají do trávy. Odvazuješ druhou dívku a pokládáš ji na páchnoucí obsah těla její kamarádky. Roztahuješ útlé nohy a miluješ se s ní pod umírající dívkou.

„Nezabíjej mě, prosím...“ vzlykají na tmavo namalovaná ústa.„Bolí to... skonči to...“ křičí plavovláska a hlas se jí láme bolestí.Bosé nohy se dotýkají tvých zad, skrápěných pramínky krve.Pravou rukou nahmatáš kožený řemínek kabelky - ani nevíš, které z dívek patřila.

Obtáčíš jej kolem krku zmítajícího se těla pod tebou.„Ne... prosím... Bože, to ne...“,Já jsem Bůh,“ zašeptáš v extázi.„Jsem Bůh a smrt je má Vůle...“Začínáš škrtit. Jemná kůže na hrdle se krčí, dívka chroptí, tvé tělo se otřásá rozkoší.

Obličejíček rudne, jazyk plandá z koutku, drobná prsa se dmou, přichází vyvrcholení, nohy na tvých zádech znehybní, tmavovláska se naposledy zachvěje a její srdce přestává bít.

Orgie končí...Nezapomeneš důkladně vyčistit auto. Mimo jiné...

09Zabils jich takto ještě mnoho. Rychle a krutě. Experimentoval jsi s podřezáváním,

škrcením a rdoušením různé intenzity, hledal místa, kde tvá dýka způsobí co největší bolest, kde zabíjí rychle, kde pomalu. Ve tvých uších téměř stále zní nářek, pláč, křik, sténání. Tvé oči vidí krev, vytékající z břich a hrudí. Prsty by se chtěly věčně dotýkat kluzkých střev. Už ani nevíš, kolik krve jsi vypil.

Tvé loviště se rozšířilo na okolní města, využíváš náhody - kostek nebo karet, aby tě policie neodhalila podle nějaké podvědomím zafixované pravidelnosti.

Náhlé přepady a rychlé zabíjení tě ale začíná nudit. Jistě — stále ještě vzrušuje, ale chceš víc, než jen pár minut cizí bolesti. Prodáváš byt a kupuješ zchátralou samotu kdesi uprostřed lesů.

„Abych měl klid na práci,“ vysvětluješ přátelům.Na spisovatele taková výmluva zní docela pravděpodobně.„Jen nemějte strach, však já za vámi budu jezdit.“Ve víru předešlých smrtí už pro tebe lidé znamenají málo. Nikdy ses necítil člověkem,

ale nyní už jím ani nejsi. Plížíš se světem jako osamělý predátor. Vztahy jsou iluze. Žiješ pro LOV. A teď cítíš, že nastává nová etapa tvého bytí.

Už nebudeš na smrt tolik spěchat.

Už ne...

NĚCO UVNITŘJan Burian

„Yrgha, yet! Prante ke ludd! Yrgha, yet!“ řval zoufalý kupčík.„Neví nic, ten zkurvyprd. Zab ho!“Pustil jsem špinavou kštici a prudce máchnul mečem nahoru.Chlapík se rozloupnul jako meloun. Na zem se začvachtáním dopadly už jenom dva

krvavé fláky s malými, bílými políčky rozseknutých kostí, lemovaných rudošedou krajkou střev.

„Kho! Kho! Kho!“ řval smíchy Klygar. „Rozpárals mu řiť, Gaste, ten už se asi ani nevysere, když to z něj teďka tak nádherně vypadlo.“

„Zavři ten svůj zkurvenej strupatej rypák Klygare,“ zasyčel jsem. „Zabíjení je na hovno, ale baví mě otírat meč od krve. Je to úžasně uklidňující.“

Neretvor se chladně usmál. „Necháš mi ho, že, Gaste. Rád bych ho vykostil a morek bude večer dobrým zákuskem k pivu.“

Přikývl jsem.Zvedl jsem hlavu a natáhl do chřípí vůni čerstvě rozbouraného masa, sevřel ostří meče

mezi cípy pláště a začal jsem se uklidňovat.Ten obchodník měl smůlu.Handlíři vždy, když dorazí k vesnici, schovají zboží a zjistí, o co je ve vesnici zájem.

Dohodnou kšeft a přijdou zpátky se zbožím.Jak jsem řekl, ten kupec měl smůlu. Ve vesnici jsme totiž byli my.Nechtěl nám říct, kde má zboží. Nechtěl nebo nemohl, vypadalo to, že neumí nic

jiného než tu svou hatmatilku. A my jsme potřebovali peníze, neboť dva dny cesty odtud bylo město a tam se dá za

zlato koupit všechno.Do vesnice jsme přijeli předevčírem.Teď vál prudký vítr a hnal před sebou mračna, smíšená s popelem dvou čarodějnic,

které vesničané včera upálili.Předtím, než byla děvčata zpopelněna, znásilnila je postupně celá mužská část vesnice,

kromě místního kastráta. Klygar si šel několikrát přidat.„Deme zpátky do krčmy, né?“ kňoural Klygar. „Tady s tim už nic nejni a mně je

zima.“Beze slova jsem zastrčil meč do pochvy a vykročil k vesnici.„Hned jdu za vámi. Ještě pár kostiček,“ zastudil mě ještě v uších Neretvorův hlas.Z horkého morku, lesknoucího se na talíři, stoupala voňavá pára.Neretvor byl někdy příjemný společník. Jeho matka potkala jednou na hřbitově upíra,

který ji, dříve než se nasytil její krve, několikrát znásilnil. Na památku po svém papínkovi zbyl Neretvorovi vlčí, bíle zářící chrup a smysl pro pikantnosti.

A krom toho, jeho intelekt byl příjemnou změnou oproti té plesnivé a těžkopádné věci, která zabírala Klygarovi zbytečné místo v hlavě.

Upil jsem nakyslého piva a šel si ulevit ven k žumpě.

Tiše bublající postavy, rozvalené v páchnoucím bahně, jsem si všimnul až za chvíli. Opilec ležel na zádech a zvracel.

Nevybral si ale tu nejlepší polohu, protože co vyzvracel, to se mu vracelo zpátky do krku a dusilo ho.

Zapnul jsem nohavice a přistoupil k němu. Opatrně jsem ho nohou převrátil na břicho a hlavu mu přistrčil do kaluže močůvky.

Na hladině břečky se objevilo několik bublin.„Takhle se budeš trápit kratší dobu,“ domlouval jsem mu. Opilec se začal pomalu a

malátně plazit v bahně, ale potápěl tak hlavu jen hlouběji do močky.Rozloučil jsem se s ním a šel zpátky do krčmy.Před lety, usmíval jsem se, bych mu opláchl obličej, hodil si ho na ramena, donesl ho

domů, vyslechl bych díky jeho ženy a obětoval za něj modlitbu.To bylo ještě v době, kdy jsem hledal smysl života v rozdávání dobra.Nic jsem nenašel.Ani teď nic nevidím.V okamžiku, kdy jsem vstoupil zpátky do smradu špatného tabáku, měl jsem už na

obličeji opět svoji lhostejnou masku.Několik vesničanů se choulilo u stolů na opačném konci krčmy, co nejdál od nás.

Vůbec jsem se jim nedivil.Svalil jsem se na rozvrzanou židli, uždíbnul trochu morku, mlasknul a zalil sousto

pivem. Natáhnul jsem nohy pod stůl a sledoval Klygara, jak se hádá s Neretvorem o velikost ňader jakési nevěstky z Krumburgu.

Neretvor tvrdil, že je má až na zem, ale Klygar se nedal, řval, že Neretvor šilhá a že je ta děvka má jen po kolena. Spor nakonec vyhrál Neretvor. Dostal Klygara, když se ho zeptal, jestli ví, proč má zrovna tahle šlapka ksicht jako rozestlanou postel. Klygar bezradně pokrčil obrovskými rameny a Neretvor se vytasil s historkou, jak tahle kočka šla jednou v noci potmě ze schodů, přišlápla si prsa a rozmlátila si obličej o kovový sloupek zábradlí.

Klygar rezignoval.Díval jsem se upřeně na poloprázdný korbel a pivo mi hučelo v hlavě. Pomalu jsem se

opil a propadl do temnoty zmatených vzpomínek a snů.Vyrostl jsem jako sirotek v klášteře. Mniši mne vychovali ve víře v dobro. Čisté,

nesobecké, nevypočítavé dobro.Otec představený, o němž jsem si myslel, že ho miluji jako vlastního otce, nám

trpělivě vykládal o dobru, jeho síle a moci. Věřil jsem mu všechna jeho krásná slova. Dobro se oplácí jen dobrem. Dobro je jako plný kalich sladkého medu, který my předáváme lidem a lidé ho zase předají dál.

Abych pravdu řekl, necítil jsem nic krásného v rozdávání dobra, ale necítil jsem ani žádnou nechuť. Necítil jsem nic, jen jsem chtěl věřit člověku, který byl tak pevně přesvědčen o své pravdě.

Jednou, když jsem se vrátil z delší cesty, věřit jsem přestal.Klášter byl vypálený a bratři mrtví. Na obzoru jsem ještě zahlédl tlupu potulných

žoldnéřů. Asi se k nim kalich medu Otce představeného ještě nedostal.Nejspíš byli najati některým jiným klášterem, kvůli malicherné půtce o pár lánů půdy.

Ale na tom vůbec nezáleží.Procházel jsem ruinami a překračoval těla, na kterých se podepsalo naprosté opovržení

lidským utrpením.Otce jsem našel před oltářem. Visel na tlustém řetěze, zavěšený za přirození, několik

stop nad zemí. Jeho nohy i paže byly zuhelnatělé a místy obalené ještě doutnající smůlou. V očních důlcích mu dohořívaly dvě oltářní svíce. Na mramorové podlaze kaple se válely kleště a vedle v krvavé směsi svítily běloskvoucí zuby.

Při pohledu na něj jsem necítil vůbec nic. Jen nepřirozeně prodloužené přirození mi připadalo komické.

Myslel jsem, že Otce miluji, ale nebyla to pravda. Kdybych ho miloval, musel bych teď cítit zármutek a nenávist.

Ale cítil jsem jen prázdnotu a neklid.Odešel jsem z kláštera a nechápal, proč nic necítím, něco, o čem hovořili ostatní, snad

lítost nebo vztek. Chtěl jsem něco změnit, ale nevěděl jsem co.V údolí jsem potkal obchodní karavanu a přidal jsem se k ní.Tak jsem se dostal do města.Můj trik vyšel hned u prvního bohatého obchodníka, kterého jsem si vyhlédnul. Udeřil

jsem ho zezadu do hlavy a pak ho v bezvědomí odnesl do jeho domu.Hrál jsem si samozřejmě na skromného zachránce.Kupec byl ukrutně udiven, že se našel někdo, kdo mu zachránil život, zdvihl z výkalů

na ulici a donesl domů. Vyplatil mi slušnou odměnu a slíbil pomoc i v budoucnu.Se svým malým, čerstvě nabytým jměním a se záštitou svého bohatého přítele se mi

povedlo několik výhodných obchůdků. Jmění se rychle rozrostlo a stal jsem se váženým měšťanem. Měl jsem ženu, dům, známé, peníze, jídlo, pití,

I vyjížďky na lov za město nebo pitky v hospodách a radovánky v bordelech, ale k čemu to všechno.

Nenacházel jsem v tom uspokojení. Nenacházel jsem v tom smysl.Necítil jsem nic k měšťanskému stavu, jehož jsem byl příslušníkem, necítil jsem lásku

ke své ženě ani ke své dcerce, která se nám po roce narodila, i když jsem je měl obě rád, ale rád asi tak, jako má člověk rád dobré víno nebo hezký obraz. Všechno, co jsem cítil, bylo jen na povrchu, uvnitř mne se nehýbalo nic.

Navenek jsem se tvářil spokojeně jako ostatní kupčíci, bankéři, nebo bohatí řemeslníci, ale bylo to rok od roku těžší.

Když přišly neštovice a moje žena i dcera zemřely, bylo to pro mne vysvobození. O většinu peněz jsem přišel ve vymírajícím městě a nic už mne nevázalo.

Vzal jsem zbytek peněz, meč, nejlepšího koně a týdny jsem bloudil pustinou, sám se svými myšlenkami, pološílený hlady. A celou tu dobu jsem uvažoval. V rozdávání dobroty lidem jsem nenalezl nic, ani rozkoš ani utrpení, ba ani zklamání. Nic, žádný cit.

Ve městě, lhostejnost k lidem, lhostejnost, zda se mají dobře či zda hladoví. Staral jsem se jen sám o sebe, o svou rodinu a o své korbely vína, o své peníze. Ani v tom jsem nenašel nic, co by se pohnulo uvnitř mne. Něco, co měli všichni ostatní lidé, i ti nejubožejší. Všichni to nosili uvnitř: strach, nenávist, bolest, nebo naopak lásku, radost, vášeň. To všechno mi bylo odepřeno. Vyzkoušel jsem dvě cesty, zbývala už jen jedna. Poslední.

Rozdávat lidem zlo bylo mnohem zábavnější, než konat dobro, a na rozdíl od doby lhostejnosti jsem měl nyní před sebou jasný cíl.

Jednoho mrholivého rána jsem potkal Klygara. Ze zákrutu stezky se proti mně vyřítila obrovská špinavá postava. Vytřeštěné oči, plné krvavých žilek se upíraly někam mimo. Přehnal se okolo mne a běžel dál po cestě.

Jek rozzuřených vesničanů, ztracených zatím za hustou stěnou křovin, mne vyburcoval z překvapení. Otočil jsem koně a dohonil těžce oddychujícího muže. Křiknul jsem na něj, aby se schoval do houští, že zařídím ostatní. Nečekal jsem, že by mne poslechl, byl to jen náhlý popud.

Klygar se zastavil a velký fialový jazyk se mu bez hlesu převaloval v pootevřených kolozubých ústech. Potom jediným mohutným skokem rozrazil větve toho nejtrnitějšího křoví. Ozvalo se zapraskání a přidušené zaklení, ale okamžitě vše ztichlo, větve se přestaly kývat a za chvíli už by nikdo na první pohled nepoznal, že tudy prošel téměř dvoucentový chlap.

Když doběhli vesničané, mávající vidlemi a klanicemi, ukázal jsem jim, že muž, kterého pronásledují, utíkal dál po cestě a popřál šťastný den.

Z jejich nadávek jsem pochopil, že se Klygar po několik dní skrýval v okolí vesnice a za tu dobu stačil pozabíjet a znásilnit několik žen, dětí a kusů dobytka.

Když se Klygar vybatolil z houští, nabídl jsem mu, že může jet se mnou. Potřeboval jsem někoho na tu nejšpinavější práci.

O několik týdnů později jsme odpočívali v rozvalinách jednoho bezejmenného kostela po vyčerpávajícím mučení neopatrného mnicha. Vyrušily nás praskavé zvuky, ozývající se z místa, kde jsme nechali tělo naší oběti. Nad mrtvolou se skláněla vysoká, až nepřirozeně štíhlá postava.

Neretvor se nás nebál. Když na něj dopadlo svědo loučí, vymrštil se s omračující rychlostí. Popřál jsem mu dobrou chuť a pozval ho k našemu ohni a on schoval dýky, které se objevily jakoby odnikud v jeho kostnatých rukou.

Vyprávěl, jak se živil vyhrabáváním a požíráním čerstvějších nebožtíků ze zdejšího maličkého hřbitůvku. Pár dní předtím než jsme přijeli, vyčerpal místní zásoby a vypadal dost zuboženě. Ujali jsme se ho a brzy se mu do vyhaslých bledých očí vrátila dřívější rubínová červeň. S námi měl masa vždycky dost.

Rozdávali jsme zlo spravedlivě všem bez rozdílu a vrchovatou měrou. Čisté, nesobecké, nevypočítavé zlo. Našimi obětmi byli hlavně ti, kdo se nedokázali bránit, vesničané, pocestní. Když jsme se už dlouho nudili, troufli jsme si i na dobře ozbrojenou kupeckou karavanu. Vždy jsem však dával pozor, abychom co nejméně popudili místního vladyku. Většinou jim byl osud poddaných lhostejný, ale běda, když se někdo dotknul jejich dobytka. Někdy jsme se nechali najmout k vyřízení záležitostí, se kterými se nikdo nechtěl špinit. Pro nás to byla zábava.

Vesničany jsme udržovali v neustálém strachu, nebylo to nijak těžké. Měli jsme koně a zbraně, přes den jsme se skrývali a vyjížděli jsme za tmy. Přesouvali jsme se často z kraje do kraje, abychom byli co nejméně nápadní. Byly to krásné časy. Neustálé cestování, boj a bolest, kterou jsem dostával, ale hlavně dával. To vše mi poskytlo jen málo času zaobírat se myšlenkami, které mne trápily po odchodu z města. Přesto, přese všechno, zlo, které jsem rozhazoval plnými hrstmi, bylo jen takové malé, komorní. Bylo to jen laškování s něčím velkým, nepřinášelo mi to to, v co jsem doufal. Žádný cit se nevydral na povrch mé mysli. Nic, stále jen mrazivá prázdnota.

Snad nějaké větší zlo. Snad kdybych rozpoutal válku nebo něco stejně hrozného, pak bych v sobě něco pocítil. Třebas by to byl strach nebo lítost, jenom ne ta obludná prázdnota, která mne pořád vyplňovala.

Rozjel jsem se do města. Města jsou kolébkou zla. Bude tam prostor pro mé působení. Pamatoval jsem si poměry panující v kupecké gildě, znal jsem úplatnost radních a ovlivnitelnost knížete.

Rozjel jsem se do města a cestou jsem potkal onoho nešťastného kupce, který sice neoplýval bohatstvím, zato však chutným morkem.

Nad ránem jsem měl sen.Byl jsem ve světě krve. Zem byla temně rudá, jako krev vytékající ze žil. Obloha byla

světlejší, barvou podobná krvi chlístající z tepen. Krev padala z nebe, tekla v řekách. Rostly tu krvavé stromy a na koncích jejich větví pulzovala srdce.

Proti mně stála žena v bílém plášti. Krev dávala na té bělosti vzniknout nevídaným krajkám. Její obličej byl nekonečně proměnlivý, viděl jsem všechny její podoby, od dětské svěžesti, přes zralost až po sešlost stáří.

Dotkla se mé ruky. Šeptala.„Vím, kdo jsi, a vím, co chceš. Chceš mne, já jsem tvá podstata a síla. Jsem rozbita na

střípky a musím tě varovat. Lidská duše je jako jádro ořechu a city v ní hlodají jako červi.

Někdy se stane, že červi vše sežerou, ale to pak v člověku zbudou aspoň jejich výkaly. Ty jsi však prázdný od počátku a červ nemá potravu. Hledáš červy, ale nemáš jádro. Hledáš špatně. Dnes nalezneš volbu na místě stejně krvavém jako toto. Buď zahyneš, nebo získáš část toho, po čem tak toužíš. Pamatuj, že bohové nad tebou nemají moc, dokud nenajdeš, co hledáš. Dokud mne nenajdeš celou.“

Otočila se a pomalu odcházela. Cípy pláště zbrocené krví se jí plouhaly v nachovém bahně.

Krev se najednou rozčeřila.Zíral jsem probuzený do tmy. Tu ženu jsem ve snu vídal často. Vždy však byla jen

nejasná a matná, ztracená v mlze. Nikdy na mne nepromluvila. Dnes poprvé. Cítil jsem její sílu, která byla zároveň mojí silou. Snad se mi dnes dostane vysvětlení. Zakokrhal první kohout, byl čas vyrazit na cestu.

Byla ještě tma, když jsme opouštěli vesnici, sledováni úlevnými pohledy rolníků. Klygar ještě napůl spal. Neretvor si natáhnul kapuci na ochranu proti nepříjemnému dennímu světlu. Přebrodili jsme se rosou pokrytou loukou a vstoupili jsme do lesa, plného ptačího křiku, shazujíce spršky ranní vláhy z větví stromů. Krása okolní krajiny se vůbec nehodila k naší podmračené trojici.

Cesta dál vedla úzkým a hlubokým údolím. Vedli jsme koně po stezce dolů a pak pokračovali v jízdě, sevření z obou stran masou kamene. Nebyli jsme dál než půl dne pochodu od města, když vtom jsme uslyšeli dusot několika koní a ze zákrutu před námi se vynořila skupina pěti jezdců ve zbroji městské stráže.

„Stát!“ křiknul jejich velitel.Poslušně jsme zastavili a čekali až přijedou blíž.„Kdo jste a kam jedete?“ štěknul na nás.„Jsme chudí pocestní a jedeme do města na trh.“ odpověděl jsem mírně.„Táák,“ protáhnul velitel. „Vy jste chudí pocestní. Když jste chudí, tak co chcete dělat

na trhu? Krást co? Takový šupáky, jako jste vy, do města nepouštíme, otočte se, hňupové, a zalezte zpátky do svých zablešených doupat.“

Viděl jsem, jak Klygarovi nabíhá žíla na krku.„Co si to dovoluješ, soldát, jeden usoplený!“ zařval na velitele.Velitel zblednul a zaječel: „Okamžitě nám odevzdejte zbraně a pojedete s námi.“„Chlapci, ukažte jim naše zbraně,“ řekl jsem tiše.Zpod Neretvorova pláště se vynořily dlouhé, bledé paže a současně se ve vzduchu

zableskly čepele. Jeden z vojáků byl mrtev okamžitě, vrhací dýka našla jeho oko a za ním mozek. Druhý takové štěstí neměl, ostří se svezlo po čelisti, vniklo mu do úst a zaklínilo se někde mezi patrem a hrtanem. Chlap se svezl dolů z koně, zůstal jednou nohou viset ve třmenu a trhaně se svíjel, jakoby v epileptickém záchvatu.

Klygar sáhnul pro svůj kyj a rozehnal se po veliteli. Ten se v sedle sehnul a kyj zasáhl vedle stojícího vojáka. Muž se zlomil v pase a bylo zřetelně slyšet chrustnutí zlomené páteře. Velitel mezitím stačil vytasit meč a zaútočil na mne. Kryl jsem se, ale jeho útok byl tak silný, že jsem musel o několik kroků ustoupit.

Poslední z vojáků skočil na koně za Klygara a bodnul ho do břicha nožem. Klygar se rozeřval, spadnul z koně a strhnul s sebou i vojáka. Přidržel si ho na zemi a začal do něj mlátit svými pěstmi, podobnými kladivům. Nůž měl pořád ještě zabodnutý v břiše. Voják na zemi pomalu začínal měnit skupenství a díra v Klygarově břiše byla každou ranou větší. Klygar řval stále víc. Když konečně rozdrtil hlavu muže pod sebou na břečku z mozku, špíny a krve, bylo už pozdě, díra v jeho břiše byla už tak veliká, že se skrz ni začala hrnout střeva, smíšená s krví a výkaly.

Když velitel zjistil, že zůstal sám, otočil koně a pokusil se uniknout. Špička mého meče švihla podél jeho páteře a odhalila nám pohled do hrudní dutiny. Tělo spadlo na zem.

Seskočil jsem z koně a mechanicky ho přibodnul k zemi. Pak jsem se vzpamatoval, ucítil slabost a opřel se o meč, zapíchnutý stále ještě ve velitelově břiše. Pozoroval jsem jeho tvář. Tvář s vytřeštěnýma očima, která se pozvolna začala uvolňovat, něco z ní odcházelo, a i když posléze zůstala zkroucená ve výrazu bolesti, podobala se masce. Jeho tělo ztratilo to nejdůležitější.

Něco uvnitř. Snad duši.Když jsem se díval na jeho tvář, měl jsem zvláštní vizi. Viděl jsem naprosto jasně

holku od komediantů, kterou miloval, jeho otce, kterého nenáviděl, protože mu nechtěl povolit sňatek s jeho láskou. Viděl jsem jeho kapitána, kterého se bál, i jeho bratra, kterému záviděl teplé místečko u dvora. Všechny své city teď ztratil.

Věděl jsem jistě, že kdyby někdo zabil mě, tak bych nic takového jako duše neztratil, neměl bych totiž co ztratit, žádné city.

Vytrhl jsem z velitele meč a otočil se. Klygar stále ještě klečel na zemi a snažil se nacpat vyhřezlá střeva zpět do břicha, ale kluzká hmota mu protékala mezi prsty. Nechal toho a upřel na nás své veliké hnědé, nechápavé oči.

Neretvor pomalu sáhl pod plášť a vytáhl poslední dýku. Rozpřáhl se a hodil. Mistrovská rána rozsekla Klygarovi hrtan a rozdrtila krční páteř. Byl okamžitě mrtev.

Kývnutím jsem Neretvorovi poděkoval.Rána z milosti.Pozoroval jsem změnu na Klygarově brunátné a tupé tváři. I z tohoto primitiva,

kterého jsem považoval vždy spíše za zvíře než za člověka, se něco vytratilo. Všechna jeho brutalita, zlo v něm zakořeněné, radost z násilí, vztek i nenávist byly pryč.

Něco se ve mně začalo měnit, nikdy jsem si nevšímal, co lidé po smrti ztrácí.Ale to jsem přeci hledal špatně...Jeli jsme několik hodin a údolí se mezitím rozšířilo. Po stranách cesty rostly jilmy a z

listí, hnijícího na zemi, stoupal vlhký zápach.Spatřil jsem ji první. Stála uprostřed rozcestí, stará a shrbená, opírající se o nízkou, ale

silnou hůl. Pomalu jsme k ní dojeli, Neretvor ji objel a začal se smát svým studeným, vysokým smíchem. „Peníze mít asi nebude a maso bude tuhý, ale přesto by s ní mohla být dobrá zábava, co Gaste?“

Pozdvihla hlavu a odhalila tak svůj obličej, do té doby skrytý špinavě šedou hřívou zplstnatělých vlasů. Ucítil jsem slabý zápach staré moči a špíny.

Vypadala by stejně jako tucty jiných vědem, které žijí v lesích, mírumilovně sbírají byliny a vesničané je na podzim s veselým pokřikem upalují. Vypadala by stejně, nebýt těch očí.

Lesklá, rudozelená bělma obkružovala sinavé duhovky, ve kterých byly rozesety nepravidelné tmavé otvory jako zornice.

Neretvor ten zrůdný pohled neviděl. Seděl na koni za ní, v ruce se mu objevila dýka a rychlostí blesku se snesla dolů.

Znal jsem začátek jeho hry. Svým obětem nejdřív přibil nohy k zemi, u mužů pak pokračoval genitáliemi, u žen byl často nevyzpytatelný.

Ale dýka nezasáhla svůj cíl ve špinavé onuci. Jemně se chvěla půl sáhu nad zemí, pak se pomalu obrátila hrotem směrem k Neretvorovi. Ten trhnul opratí, ale kůň se ani nehnul. Všechno ztichlo. Neslyšel jsem šelestění listí, přestože se větve pohupovaly. Neslyšel jsem svůj dech ani bušení srdce. Dýka se pojednou vymrštila a za letu jakoby se od ní oddělovaly její odlesky. Místo jedné dýky jich bylo najednou ve vzduchu několik desítek a potom snad několik stovek. Utkaly okolo Neretvora hustou, ostrou síť. Všechny dýky se otáčely kolem své osy, každá jinou rychlostí.

Neretvor se pokoušel uniknout, ale blyštivá, zběsile tancující ocel mu to nedovolila. Jakmile se objevila první krev, čepele začaly kroužit stále rychleji a vykusovaly z těla malé

kousky. Mezi masem začaly prosvítat kosti a zbytky tkáně na Neretvorově lebce byly staženy v šílené, řvoucí grimase. Všechno se však nadále odehrávalo ve strašidelném tichu. Nakonec zbyl na koňském hřbetu jen uzlíček jemně rozsekaného masa, stékajícího po kostech. Krev, maso a vnitřnosti byly rozptýlené po celém rozcestí a slizce se chvěly.

Kouzlo skončilo.Listí se rozšumělo a můj dech byl sípavý a přerývaný.Uvnitř mne se něco pohnulo, cítil jsem cosi odporného, lepkavého, svazujícího, jak mi

svírá hrdlo. Nikdy jsem nic takového nepocítil, nikdy jsem nic necítil. A to, co jsem teď cítil, bylo zlé. Prýštilo to z postavy, stojící přede mnou.

Stařena promluvila. Její hlas byl zvučný a jasný, na pomezí mezi hlasem mužským a ženským a rozhodně se nehodil k seschlému tělu, ze kterého vycházel.

„Vítám tě Gaste! Jmenuji Iiomwedth, čekám na Tebe.“Pocit rozpínající se v mém těle byl každým okamžikem silnější. „Co chceš?“

zachraptěl jsem.„Chci ti vyprávět jeden příběh. Je to nejstarší příběh.Bohové stvořili tuto skutečnost tak, aby dále rozvíjela samostatně sama sebe. Cílem

byl vznik jisté esence, která by dokázala přecházet mezi skutečnostmi. Bohové sami netušili, jakou formu ta esence nabude. Když se na zemi objevili lidé se svou duší plnou emocí, poznali jsme, že náš cíl je nablízku. Nedokázali jsme však nikdy oddělit duši od lidského těla. Pomocí svého nástroje - této skutečnosti, jsme stvořili něco, co pro nás bylo příliš složité. Nedokázali jsme najít nástroje sdostatek jemné, abychom duši vypreparovali z těla. Buď jsme ji poškodili k nepotřebě, nebo zemřelo tělo a po jeho zániku se duše vytrácely někam, kam jsme neměli přístup.

Nakonec se však narodil člověk, jehož duše byla větší, spletitější, a zároveň mnohem méně závislá na těle. Ta duše se bránila, ale zároveň toužila po nespoutanosti, a snad proto jsme ji dokázali zachytit. Bylo to pro nás něco neuvěřitelně cenného. Zkoumali jsme tu duši po mnoho let Nakonec jsme ji rozdělili na několik částí, každý z bohů si vzal jednu. Vzrostla naše moc i vědění. V každé té částečce je jeden nebo více pocitů. Kousky té duše se staly naší neoddělitelnou součástí.“

Mlčel jsem, celý ten spletitý monolog jsem chápal jen zčásti, ale věřil jsem mu.Pocit, rozprostírající se uvnitř mne, začal nabývat převahy nad mým tělem. Dělalo se

mi špatně, cítil jsem se jako bych byl vyplněn vší špínou světa. Ale uprostřed té špíny se začal rodit nový pocit Hřál ve studené pustině okolo. Byl ještě velmi slabý, ale dodával mi sílu.

Zašeptal jsem: „Takže ty jsi bůh? Ale o takovém bohu jsem nikdy neslyšel.“„Lidé si vymýšlí své bohy, my sestupujeme na zem velmi zřídka a nedáváme se

poznat. Já jsem jedna z těch, kteří stvořili tento vesmír, naše možnosti natolik překračují vaše, že v jazyce je pro nás nejvhodnější označení bůh.“

Liomwedth pokračovala.„Gaste, ty víš, že jsi velmi zvláštní člověk. Od raného mládí jsi hledal něco, co jsi

nenalézal. Hledal jsi, čím se lišíš. Už jsi na to jistě přišel, chybí ti to, co ostatním umožňuje prociťovat emoce. Duše. Chápeš už, kdo jsi?“

Raději jsem mlčel. Ten druhý pocit se již rozhořel jasným plamenem a stravoval ten první tíživý pocit. Bylo to opojné, cítil jsem, jak se mi zatínají pěsti a dostával jsem chuť obejmout kůži omotanou kolem rukojeti mého meče.

Vzpomněl jsem si na svůj sen, díky Neretvorově smrti bylo toto místo nejkrvavější, na jakém jsem kdy byl.

Bohové nade mnou nemají moc. Doufejme! Snad mne skutečně varovala sama moje ukradená duše!

Stařena se pokusila usmát, ale arabesky vrásek kolem propadlých úst se složily pouze do jiné grimasy.

„Jistě chápeš. Ty jsi ten, komu jsme vzali duši. A máš naši velkou omluvu! Mysleli jsme, že tvé tělo zemře. Ale nestalo se tak. Tato skutečnost si vytvořila zvláštní pravidla, která jsme při jejím stvoření nezamýšleli. Lidské skutky se odráží na duši, a to má potom vliv na její funkci. Poslední rok jsi konal činy, které silně ovlivnily tvoji duši, a jelikož její střípky jsou naší součástí, ovlivnily i nás. Jsou nám nepříjemné! Tvoje duše je skutečně velmi zvláštní, i když je rozdělená na malé kousky, existuje stále ve své jednolitosti, i když nám slouží, zdá se, že slouží zároveň sama sobě. Snad jsme ji měli ještě lépe prozkoumat a nespěchat tolik. Vidíme teď jediné řešení, a tím řešením je tvé tělo. Hledali jsme tě velmi dlouho, neboť bez své duše jsi pro nás neviditelný, splýváš s okolní hmotou. Mohli bychom tě zabít, aniž by sis to uvědomil, ale je pro nás mnohem výhodnější ti všechno upřímně vyložit a požádat tě, jestli bys nám nepomohl. Rádi bychom prozkoumali tvé tělo, současně s tvojí duší. Máme podezření, že nejenom duše, ale i tvé tělo jsou výjimečné.“

Ten druhý pocit už téměř úplně nahradil ten první, poddal jsem se mu, přinášel mi tolik síly, kolik jsem v životě nezažil.

Usmál jsem se, poprvé v životě. Neretvor se také vždy usmíval v předtuše krve.Můj hlas zazněl hrubě do chvíle ticha. „Jakou část mé duše, jakou emoci máš ty,

Liomwedth?“ Stařena se zarazila, byla očividně nadechnutá k dalšímu řečnění. Nečekala takovou otázku. Pak mi však upřela zrak přímo do očí a ten pohled znovu obnovil sílu prvního pocitu, který jsem zažil.

„Strach!“ To slovo zaznělo těžce a dusivě, ale nepřekvapilo mne.Vzpomněl jsem si na jednu knihu, kterou jsem kdysi rád čítal a představoval si, že

dokážu prožívat stejné city jako její hrdinové.„A ze strachu se líhne vztek!“ zašeptal jsem pro sebe. Věděl jsem již, co je zač ten

druhý pocit. Byl krásný. „Co když odmítnu, nevěřím, že mne zabijete, jsem pro vás příliš cenný a navíc nade mnou nemáte žádnou moc.“

Hlas se změnil, už nebyl jasný, převládal v něm přerývaný sykot. „To si myslíš? Snad ti někdo něco nalhal. A pokud bychom nad tebou neměli skutečnou Moc, máme nad tebou stále moc, jakou má skutečnost na hmotou. Nemáš na vybranou!“

Při těch slovech se stařeně v každé svrasklé ruce objevila kuše. Kovové hroty mi hleděly každý do jednoho oka.

Cítil jsem sílu. Střípek mé duše tkvěl v té ohyzdnosti přede mnou, cítil jsem ho a on cítil mne, v té chvíli jsme již byli spojení. A silní. A plní nenávisti.

Vymrštil jsem meč rovnou z pochvy a poslal ho přímo mezi ty obludné oči. Současně jsem se odrazil ze třmenů vzhůru takovou silou, že jsem nechtěně svému koni zlomil páteř. Meč byl vržený mou silou, byla to moje vůle. A nade mnou neměli moc. Doufal jsem, že Liomwedth nezastaví meč tak hladce jako předtím Neretvorovu dýku.

Těžké šipky z kuší byly v polovině cesty, právě míjely můj pozvolna se otáčející meč. Všechno bylo zpomalené, když jsem padal zpátky k zemi, bylo to jako ve snu. Můj meč se v letu srazil s jednou šipkou a vychýlil se z dráhy. Místo hlavy prosekl Liomwedth levou část těla a srazil ji na zem.

Odražená šipka si to bohužel namířila ke mě, nestačil jsem se už vyhnout a zaryla se mi do hrudníku. Naštěstí ji zastavila žebra.

Vrhnul jsem se ke zhroucenému tělu a vytrhnul z něj svůj meč. Nebyla vidět žádná krev, jen mezi hadry bylo vidět šedavé maso. Jediné, co se v těle hýbalo, byly ty odporné oči. Kroutily se v očních důlcích jako dva opuchlí červi. Písek, drobné kamínky a listí okolo její hlavy se horečnatě pohybovalo ve stejném rytmu jako zelenorudé bulvy. Pak se oči začaly ztrácet, jakoby se vsakovaly dovnitř lebky. Úplně bez sebe jsem do toho hnusu začal sekat. Lebka pukla. Uvnitř nebyl mozek. V dutině se převalovaly obě bulvy a mokvaly svým vlastním hnisem. V zadní části lebky žhnul malý oblý předmět. Vypadal jako ztuhlá kapka rtuti. Mezi ním a očima popraskávaly různobarevné zášlehy.

Vztek mne začínal přecházet, byl jsem pološílený strachem. Můj nově získaný cit nebyl zrovna ten nejlepší společník či rádce.

Vzal jsem každou bulvu do jedné dlaně. Kapka rtuti putovala s nimi a visela teď ve vzduchu mezi mýma rukama. Pocit hnusu z těch horkých, cukajících se věcí v mých dlaních se nedal vydržet.

Vší silou jsem zaťal pěsti.Žhoucí kapka se proměnila v jasný výboj. Projela skrz mé paže vzhůru do těla. V tom

okamžiku jsem pocítil dávku strachu na celý jeden lidský život.Kdybych neomdlel, nejspíš bych zešílel.Byl jsem v bezvědomí jen velmi krátce. Když se mi vrátila paměť, naplnil mne opět

vztek. Chudáci, kteří si říkají bohové, si troufli mi ukrást duši. Omlouvají se mi, neboť netušili, že mé tělo nezemře. Navíc si myslí, že bych jim mohl sloužit. Kdybych dokázal pociťovat ironii, rozesmál bych se.

Každý z nich má část mé duše. Já chci svoji duši celou.Cítil jsem se skvěle. Vztek mi dodával neuvěřitelnou sílu. Zranění od šipky se zacelilo

s naprosto nepřirozenou rychlostí.Na rtech mi hrál úsměv, vypůjčený od Neretvora.Nastal čas vyměnit bohy za někoho schopnějšího!

TICHÁ NOC, SVATÁ NOC…Jaroslav Mostecký

„Tichá noc, svatá noc... „Tátovy housle najednou vůbec neskřípaly. Hrál docela jinak, než když se u nás v

sobotu večer scházívali jeho kamarádi od řeky, a místo, aby vysedávali na břehu u udic, jed-nou za týden do omrzení a hlavně do kuropění omílali v naší kuchyni stále kolem dokola nesnesitelné popěvky, typu „Na tom pražským mostě, kapr se tam hází.. „ Aspoň tak to vždycky říkala maminka.

Promnula jsem si oči, trošku zívla a honem honem jsem se snažila chytit slova. „Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí.. „„Panenku,“ špitla do toho Tereza. Úplně se zajíkla, až jí zaskočilo. „Chci panenku,

panenku, panenku...“ drmolila, zatímco já a Martin jsme chytali slova, která do nás maminka poslední tři dny tlačila po dobrém i po zlém.

„Panenku Barbínu, s těma dlouhýma šatama...“ Tereza je vážně nemožná. Spíná ruce, jako by se modlila. Nemusí, vždycky dostane, co chce. Já ne, nikdy se to nestalo...

„Tichá noc, svatá noc, jala lid v blahý klid... „„Panenku...“Skřipky utrápeně vrzly a na tátově tváři vystřídal vánoční usmívání tichý vztek.

„Sklapni!“ řekl potichu, o to důrazněji. Alespoň já to tak pochopila. Mně to bylo jedno. Panenky dostávala vždycky jenom Tereza. To až jim ulomila nohu a pokreslila jim tvářičky máminou rtěnkou, mohla jsem si na ně sáhnout...

Táta si už zase dal housle pod bradu a začal odprostředka. Nejspíš už to taky nemohl vydržet. Z obývacího pokoje se plížilo tmavou chodbou světlo vánočního stromečku...

„U jeslí dlí, v nichž malé děťátko spí.. „

„Tak už je netrap!“ Maminka dělala na tátu oči, ale mě už bylo až moc jasné, že to myslí hlavně kvůli Tereze. Aby ta nána zase nepofňukávala. Nána! Tak jí říká ten pán, co bydlí nad námi. Nána a pitomá husa, a to ji ani nezná tolik, jako já!

Odložili jsme příbory a jako jeden jsme se podívali po tátovi. Měl poslední slovo, jako vždycky.

„Panenku,“ znovu zablekotala Terka.Táta se tiše zvedl od stolu a nenápadně zalovil v kapse, aby se mu nerozcinkal

zvoneček, který tam schoval už před večeří. Všichni tři jsme si toho všimli, ale dělali jsme jakoby nic. On si myslí, že ten Ježíšek je on a maminka... To určitě! Vždycky je tam nějaký dárek, nad kterým oba kulí oči a myslí si, že to ten druhý chtěl překvapit úplně všechny...

„Dobře,“ přikývl. „Půjdu se podívat, jestli se tam už Ježíšek neukázal...“Máma sklízela ze stolu, Martin nahlas přemítal, jestli dostane taky balíček

hokejistických kartiček a jestli mezi nimi bude některý z těch pitomců, co mají na dresu písmeno H v písmenu C. Říká jim Canadiens. Jako by na tom záleželo. Je to blbeček...

Jako každý rok se táta vytratil a jako každý rok z obývacího pokoje zahučel svým silným hlasem: „Jéé!“ Nikdy mu to nešlo. Váleli jsme se smíchy, kdykoliv se o to pokusil jindy, ale o Vánocích nikdo ani nedutal.

Zacinkal zvoneček a vzápětí na to další u sousedů nad námi. Nikdy jsem nechápala, jak to může Ježíšek stihnout, být najednou na tolika místech. Tereza sice světácky vykládala o tom, že to všechno nadělují rodiče, a že zrovna tak rozdělávají i dopisy, které jsme Ježíškovi napsali. Dneska jí nevěřím, kdyby si naši přečetli, co si přeji já...

Šla jsem první. Tereza se tlačila za mnou a Martináčovi to bylo celkem jedno.„Tichá noc... !“ Maminka se snažila zpívat, aby to vypadalo ještě tajuplněji, ale mne

už bolelo bříško z toho, co přijde. A jestli něco přijde.Pět kroků. Jenom pět. Tisknou se zezadu na mne a já opatrně nakukuju dovnitř. Na

stromečku svítí pestrobarevné žárovičky a červená, zelená a modrá světýlka se odrážejí od růžového papíru, v němž jsou zabaleny dárky. Úplně to se mnou trhlo, když jsem ji uviděla. Docela uprostřed napůl seděla a napůl ležela panenka, jakou si Tereza přála. Barbína s dlouhýma šatama. A já přitom věděla docela určitě, že ji ani maminka, ani táta nekupovali. Včera jsem totiž našla všechny dárky a panenka tam nebyla. Moc drahá, tak to říkala nedávno máma. A když to řekla o věci, kterou si přála naše Terezička, pak to musí být drahé docela jistě. To znamená, že ta nána dostane dárek podle dopisu, co poslala tak, aby to naši nevěděli. Podle toho, který posílala společně s mým. Dárek od Ježíška. Od doopravdovskýho Ježíška! Zamrkala jsem a couvla. Terka a Martináč se protáhli kolem mne, rozhrnuli dveře a vešli dovnitř. Zavřela jsem oči a stáhla se ještě víc. Musela jsem, jestli se mi mělo splnit moje přání...

Tatínek vykřikl, ale už to nebylo to jeho ,Jéé!“ Zpod stromečku nám v ústrety vykvetl žhavý květ.

Terezčiny vlasy chytily první. Zrovínka ty, které máma tak ráda česala. Když jsem chtěla já, hodila mi vždycky hřeben, kdo že se má s těma kudrlinama tahat. Teď Tereza hořela jako věchet slámy a křičela, to se ví. Plamen jí sjel přes obličej dolů na sváteční šaty z modrých kraječek a lak na červených botičkách popraskal a sloupl se.

Zakryla jsem si oči. I Martináč... I Martináč už začal křičet. Na to jsem se už vůbec nechtěla dívat. Byli jsme dvojčata a měla jsem jej o trošku víc radši, než Terynu. Tatínek s maminkou ho neměli radši než Terynu, ale než mě docela určitě...

Pokoj se naplnil pachem spáleniny a maminka se už zase dávila. Astma a hysterie, tak to nedávno táta řekl, a řekl to takovým tónem, že i když nevíte, co to je, myslím si, že měl nejspíš pravdu.

Za chvilinku byl klid. Roztáhla jsem prsty před očima a podívala se pod stromeček. Ježíšek splnil všechna přání. Terka pod ním měla panenku s dlouhýma šatama, brácha

autodráhu a já dva spečené balíky, které si co nejdřív odvezou ti v černým autě. Ježíšek mi splnil moje přání.

Budou mě mít rádi! Víc než ty dva, na které už můžou jenom vzpomínat. Chtěla jsem být jedináček a najednou jím jsem...

Zničehonic jsem se nedokázala udržet. Vyvinula jsem se z máminých prstů, které si mne vteřinu po vteřině přitahovaly blíž a blíž k sobě, jako kdybych byla zábradlí nad zledovatělými schody. Prosmýkla jsem se chodbou, pověsila se na kliku a netrpělivě otevřela dveře ven. Seběhla jsem po schodech, kdesi o pár pater už dupali další... Vyběhla jsem před dům, zalapala po dechu v mrazivém vichru, zaclonila si oči proti hvězdám a rozesmála se. Už dlouho se mi to nepovedlo. „Děkuju ti, Ježíšku!“

Seděli jsme v kuchyni na zemi, opírali se o stěnu a čekali, až přijede policie a to černý auto. Dřepěla jsem mezi tátou a mámou a třásla se docela stejně. Oni brečeli, to bylo poznat na první pohled. Mně taky tlouklo srdíčko, jenomže z toho, jak mne najednou potřebují...

V obývacím pokoji se odlepovaly kusy opálených tapet ze stěn a s šustěním plachtily dolů k zemi.

„Tichá noc, svatá noc… „Maminka se vrhla k televizi, aby ji vypnula, ale o chvilku později si uvědomila, že to

jsou slyšet sousedi.„Jala lid v blahý klid…“„Máme jenom tebe,“ zašeptal táta a vzal mne kolem ramen. Z druhé strany se ke mně

naklonila máma a dala mi ubrečenou pusu do vlasů.„V jesličkách… „To tak, pomyslela jsem si. Najednou jsem vám dobrá...„Jdu si hrát,“ řekla jsem a vykroutila se jim. V chodbě jsem zpomalila, ale nezastavila

jsem se. Vešla jsem do obýváku a dřepla si mezi dárky. S tím nejkrásnějším dárkem se hrát nedalo. A tak jsem vzala Teryninu panenku s dlouhýma šatama, trochu zašpiněnýma od sazí, svlékla ji a napustila si plné umývadlo vody. „Můžu si půjčit trošku prášku na praní, mami?“

PROZŘENÍČmelák Aninka

Patrik se zatajeným dechem nahlížel do sousední zahrady. Nemohl být viděn, ale jeho rozčilený dech mlžil sklo i přes žaluzie.

Ona, stále zahalená, tajemná a vzrušující, zamávala glymobilu svého návštěvníka. Ladně se otočila a pružnou chůzí se vracela ke svému domu z devadesátých let minulého století. Nedokázal odhadnout její věk. Ani dalekohledem nepronikl pod poloprůsvitné šály a hedvábné rukavičky nad lokty. Ale ty štíhlé dlouhé nohy, tu a tam zahlédnutý pramen světlých kadeří...

Tajemná kráska jako z harlequinové knihovny nebožky matky. Snad je to tak lepší. Mohl stále znovu a znovu snít o barvě jejích očí, o hedvábné pleti, jemnější než ony pastelové návleky na předloktích - dost! Zase ucítil podivné chvění a tlak. Bylo mu nepopsatelně, skoro bolestivě napjatě, tam dole, až pod vybledlým obrázkem medvídka. Zase mu bude hůř a hůř, skoro do omdlení. Raději stisknul knoflík a nechal se kladkostrojem něžně nadzvednout a přetáhnout do kuchyně. Byl přece uprostřed přípravy čínské wej-mej a tak si teprve po hodině kuchtění na ony potíže vzpomněl. Již zcela odezněly a Patrik si oddechl.

Cokoliv tam dole mělo nádech odpornosti, již mu matka vštípila.Náhle zbystřil. Zvonek?! Návštěva?! Otočil se k minivelínu. Na monitoru spatřil

známou postavu. Srdce mu vyskočilo až ke krku. Přestože computer spustil matčinu obvyklou opatrnostní litanii, okamžitě přikázal otevřít.

Než prošla cestičkou k vykládaným dveřím, projel bleskově po kolejích přes jídelnu a halu, upravil puntíkového motýlka a rozechvěle stanul v přijímacím salonu. Nervózně se pohupoval v postroji a skoro hladově vyhlížel zdroj svých znepokojivých představ. Sotva ji uviděl, vypnul mu mozek a stěží vykoktal příslušné seznamovací fráze. Nastalo rozpačité ticho, v němž téměř každou buňkou vnímal zpytavý pohled i vlastní strach ze všeho, co přijde. Prvně v životě si připadal divně, když pozorovala koleje, kladky i pohodlné popruhy. Měla k uzoufání sladký hlas, jistě je i pod těmi závoji právě taková, jako každý z mučivých snů!

„Netušila jsem, že máme tolik společného.“Klesla mu čelist. On a ona? Vždyť ani růžová látka nemohla zakrýt nádherné tmavé

mandlové oči a hladké čelo.„Ani mí přátelé netušili, co vás dělí od světa. Jsem vděčná své zvědavosti, která mne

za vámi přivedla. Možná jste dosud netušil, že nejste sám. Je nás kolem stovky, společně neseme následky krutého dětství a pomáháme si.“

„Kruté dětství? Nechápu...“Jediným pohybem uvolnila a odhodila růžový šál. Zatímco sledoval jeho plavné

klesání, dupla nožkou. Jen ať se neodvrací, musí si zvyknout hned!O, byla krásná... jenže jen jaksi napůl. Od levého spánku k bradě se táhla podivná

rána. Černé okraje, spečené jako velmi oschlé vařené hovězí. Pod tím temně rudé svaly, tepající céva a tmavý otvor. Blýsklo tudy cosi bílého — nu ovšem, zíral na sedmičku vlevo dole! Ovládl bouřící se žaludek, přestože dívka polkla a skrze díru tím vyplavila zpěněný pra-mének, pomalu se táhnoucí až k alabastrovému poprsí.

Mlčení ji téměř vyvedlo z míry. Popotahovala se za prstíky rukaviček, až v nich suše chrastilo. Začala přecházet po peršanu a chrlila podivuhodný příběh, starý téměř dvacet let. Lidé tehdy ještě primitivně udržovali domácnost mytím všeho, co dnes běžně končí v granulátorech. Samý saponát a detergent, fuj! A děcko v televizní reklamě, ráchající se v tom hnusu, hlazené po tváři „klásnými obláčty“! Patrika málem ani džentlmenství nezachránilo. Naštěstí ještě nevečeřel a tudíž neměl co zvracet.

Uprostřed krutého zápasu dívčina pravá rukavička povolila a Patrik měl vyhráno. Fascinovaně sledoval našedlé korálky, padající do měkkého koberce. Dívka zaklela a vrhla se za nimi. Teprve když sebrala poslední článek svých uhnilých prstíků, omluvně se usmála.

„Ani Štěpánův biokanagom všechno nevydrží.“Patrik jako kdyby náhle uslyšel svou mamá. Za tohle tě tedy tvá kráska považuje?! Za

komediantskou obludu? Cožpak by tvá jemnocitná mamá cosi TAKOVÉHO mohla dopustit?!Vzchopil se a hrdě narovnal. Ano, mamá byla dáma, kultivovaná, vznešená, křehká a jemná. Výmluvným gestem ukázal k východu. Ať zmizí, okamžitě, úplně a zcela!

Ohromil ji, ale němé výzvy uposlechla. Na rozloučenou se ještě otočila, pokrčila roztomile pihovatý nosík a ťala.

„Stejně se tu nedá dýchat!“Přestože mu nic horšího nemohla povědět, znovu stál za žaluziemi a dychtivě sledoval

vlnění jejích boků, jak plula mezi květinami domů. Ač ztratila opar tajemnosti, na prostor hluboko pod středem mezi suchými zipy to vliv nemělo. Zase známý tlak a směs podivných pocitů! Kdyby nevěděl, že jeho pátrání skončí jakousi příšerně strašlivou odporností...

Nechtěl poslouchat tenounký hlásek kdesi na dně vědomí. Sliboval slastnou, příjemnou úlevu, ale Patrik se nenechal zmást. Mamá přece řekla, že rozepínání je eané!Ano. Vždycky se mohl stoprocentně spolehnout na matčinu moudrost, skvěle těsnící gumičky

a spolehlivé zapínání. Jsou superabsorpční, efektivní a slouží již pětadvacet let. Ale, co je pod nimi? Tenounký hlásek začal znovu a jinak. Brr, jak hříšná otázka!

Stojíc před benátským zrcadlem, pozoroval metrákový vak svých plenkových kalhotek a hlavou mu bez ustání znělo: Má je můj zadeček opravdu rád?

CESTA NA BOHEMIACON 2031Josef & Rudolf Hroznovi Vinohradští

Pepé:Vyrazili jsme už po obědě. Nasedli jsme s Fildou do Julči a zamířili do Ústí. Sice nás

všichni varovali, ale máme pro strach uděláno. Nějaký nepokoje nás, vysloužilce z Jižní Francie a Irska, přece nemůžou vyvést z konceptu. A navíc jsme se těšili na Bohemiacon. Brali jsme to po pětapadesátce směrem na Dresden. Až na dvě policejní razie to bylo celkem oukej. Za Lovosicemi jsme sjeli z dálnice a vzali to starou silnicí směr Ústí. Přepnul jsem raději na terénní jízdu, z loňských oprav zbyly jen občasné hromádky štěrku v příkopu.

První problémy nastaly ještě před začátkem města. Na cestě byly zaparkovaný tři Universaly s hákovými kříži a nebylo kudy projet. Vlevo skála, vpravo Labe. Pro tyhle případy jsme vybavený. Do přehrávače šel disk s novým Landou a hlasitost naplno. Filda hmátl na zadní sedadlo a přehodil si přes rameno svou koženou bundu s nápisem Rock'n'roll ist weiss a českou vlajkou.

Když jsem zabrzdil u barikády, tak vylezli dva skini se samopalama a šli k autu. Na sobě měli uniformy Prvního bílého regimentu Severní Čechy a na bundě placku se Sládkem.

„Jen taková formalita, hoši,“ procedil se žvýkačkou v puse vyšší z nich a naznačil nám, abychom vylezli. „Máme tu moc cikánů.“

„Nech je jet,“ řekl potichu ten menší, „ti jsou v pořádku.“Potom zamával levou rukou nad hlavou a prostřední Ford vycouval z formace. Na

další rozkazy jsme už nečekali. Naskočili jsme do auta a projeli vzniklou mezerou. V zrcátku jsem viděl, jak se Universal vrací zpátky.

Nejsem zrovna skalní fanda skinský muziky a tak jsem disk. zase vytáhl. Hudba docela ujde, ale slova jsou ujetý. Filda pustil pár neutrálních klasiků z minulýho století a dali jsme si oddych.

Další barikáda byla překvapivě blízko. Jako kdyby o sobě nevěděli. Tentokrát to nebyly obrněný dodávky, ale stará liazka s těžkým kulometem na korbě. Žádný výsostný znaky. Kurva, jak poznat, komu to patří. Pak jsem si všiml haldy odpadků u silnice. Rozhodl jsem se riskovat. Vytáhl jsem zpod sedadla červený odznáček Národní osvobozenské fronty Rómů a přilípl ho na klopu od bundy.

„Paruku,“ houkl jsem na Fildu. Jeho sportovní milimetrový účes by se nemusel líbit.Když jsem zastavil pár metrů od náklaďáku, říkal jsem si, jestli to bude stačit. O

cikánech je známo, že se perou i mezi sebou. Jsou strašně impulzivní. Jeden den se div nezabijou a druhý objímaj. Jediný, co je u nich stálýho, je odpor k práci a nenávist ke skinům. Snad budeme mít štěstí. Prý přeje připraveným.

Po necelé minutě se objevil starší Róm. Byl sice dobře oblečen, ale moc mu to nepadlo. Košile na něm plandala a kalhoty mu byly těsný. Říkal jsem si, kde teď asi vychládá původní majitel.

„Vystupte!“ štěkl na nás a bylo vidět, že to myslí vážně. Jinak by přece neměl v ruce vajíčko. Rezignovaně jsem vylezl z auta a postavil se vedle Fildy. Chvíli mi zíral na klopu

bundy. Pak se zřejmě rozhodl, že nebude dělat problémy.„Chlast, cigára, trávu, máš?“Takže o tohle jim jde. Sáhl jsem do kapsy a podal mu krabičku blondýnek. Velice

rychle zmizela v jeho kapse.„To je všechno?“„Ještě tady,“ řekl Filda a podal mu načatý velbloudy. „Víc ale nemám.“Na Rómovi bylo vidět, že přemýšlí. Když skončil, tak se usmál a řekl: „Jste slušní

chlapci a jistě rádi přispějete na dobročinné účely.“ Fildovi se nenávistně zaleskly lenonky. Inteligentně však mlčel.

Podal jsem mu dva litry, co jsem měl pro podobné případy připravené. S potěšením je přijal a vytáhl z kapsy malý bloček. Vytrhl z něj lístek a podal mi ho. Stálo na něm, že Nadace na záchranu přírodních obyvatel mi děkuje za prokázaný příspěvek. Na druhé straně byla adresa a číslo konta, na které je možné posílat další výpalné.

Než jsem to dočetl, tak někdo v liazce nahodil motor a uvolnil nám cestu. Moc jsem nepřemýšlel a raději šlápl na plyn. Vyšli jsme z toho celkem lacino.

Filda řekl, že to máme za sebou, ale mýlil se. Oproti loňsku se zde zřejmě rozhořely další války. Za dalších pět kilometrů byla silnice zablokována znovu.

Už z dálky bylo vidět, že to jsou anarchisti. Ta velká standarta, zapíchnutá uprostřed silnice, se prostě nedala přehlédnout.

Cedule u silnice nařizovaly zastavit u vlajky. Široko daleko jsem neviděl nikoho z obránců, ale raději jsem zabrzdil. Julča sice má lehké pancéřování jako součást základní výbavy, ale to je na nic proti granátu nebo řízené střele.

Nahlas hrající ironpunk náhle skončil a místo něj se ozval ženský hlas: „Vystupte z auta.“ Mohl to být podfuk, ale jak to poznat. Rozhodli jsme se pro život a poslechli. Hlas pokračoval: „Dejte ruce nahoru. Pomalu se otočte. Můžete nastoupit. Přejeme vám příjemnou cestu.“

Asi to byli juéji, odpovídalo by to jejich mentalitě. „Žít a nechat žít.“ Tak zní jejich oficiální heslo. To by ani tak nevadilo, kdyby držení zbraně pro ně nebylo vyjádřením toho, že je chcete zabít. Takže se preventivně jistí.

Čtvrtá zastávka v pořadí už byla skoro v centru. Na obou krajích silnice stáli dva rákosníci a měli v rukou velký pistole.

Jejich gesto bylo ovšem naprosto jednoznačné. Zastavil jsem auto a vystoupili jsme. Mávnutí ruky nás posílalo do starého baráku u silnice. Příliš se nám tam nechtělo, ale opa-kované gesto mě přesvědčilo, že nemáme na výběr.

Uvnitř byla velká místnost plná zboží. Šatstvo, elektronika, cigarety, chlast, šperky, haldy spotřebního zboží a potravin. Hned se na nás vrhlo sedm Vietnamek a začaly žvatlat. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale bylo mi jasné, že se nám právě snaží cosi prodat. Zavrtěl jsem hlavou a obrátil se k východu. „Neblbni,“ sykl Filda. U dveří stál jeden ze strážců a mířil na mě škorpíkem. Nesmlouvavě mi ukazoval na zboží: „Ty koupíš, já prodám. Není drahý.“

Rezignovaně jsem pokrčil rameny a šel nakupovat. Vzali jsme nějaký cigára a chlast, stejně bychom to museli před conem koupit. Dali jsme to na hromadu a podívali se na strážce. Zakroutil hlavou a ukázal nám dva prsty. Filda přihodil ještě krabici nábojů do devítky. Tentokrát už to stačilo. Usmál se a ukázal k pokladně. Všechny ženský se vrhly na navršenou hromadu a odtáhly ji ke stařičké kase v rohu. Tam jedna z Vietnamek namarkovala nákup.

Jedno jim musím přiznat: zboží, co nabízeli, nebylo drahý, a jak se později ukázalo, nebylo nekvalitní. Chyběly sice kolky, ale kdybychom si pro to zašli do obchodu, tak nás to přišlo dráž.

Po zaplacení naložily Vietnamky nákup do kufru. Až na jednu všechny zmizely zpět v baráku. Jeden ze strážných k nám přistoupil a ukázal na ni. Pak naznačil jedno z nejstarších gest a doširoka vycenil žlutý zuby.

Už jsem se párkrát s Vietnamkou miloval. Nejsou sice moc vášnivý, ale zato mají výdrž. Pokud si ale můžu vybrat, tak dávám přednost našim děvčatům.

„Není drahá a můžete si s ní dělat, co chcete,“ přemlouval mne obchodník.Koukl jsem se na Fildu. Jeho výraz signalizoval, že musím jednat rychle. Zavrtěl jsem

hlavou.„Nebo snad dáváte přednost chlapcům?“„To ne, ale nemáme na to náladu.“ Na chlapce už vůbec ne. Vietnamci v posteli děsně

smrdí.S uraženým výrazem nám pokynul, abychom nastoupili do auta a zmizeli. Docela rád

jsem ho poslechnul. Popadl jsem Fildu za rukáv a odtáhl ho pryč. Měl výraz dítěte, kterému někdo bere bonbón. „No tak,“ uklidňoval jsem ho, „ještě se vydovádíš.“ Vždyť kvůli tomu jsme přijeli.

Filda:Brácha řídí sice dobře, ale pomalu. Já jezdím rychleji. Teda - když nemám zabavený

papíry. Ale musím Pepému přiznat, že když se dostane do ráže, je s ním legrace. Do přehrávače šli Floydi a do duše pohoda. Ústí otevřelo své brány.

„Hele,“ kývl Pepé hlavou: „už to začíná.“ Minuli jsme ceduli s nápisem NECHRÁNĚNÁ ZÓNA (KEIN POLIZEI) a já hrábnul pod sedadlo pro svýho škorpióna. Kov mě mazlivě zastudil do dlaně a Pepé se potutelně zašklebil. „Jsem zvědav, co si letos přiveze Tom a jeho parta.“

Tom je náš kamarád. Představte si Schwarzeneggera juniora s kudrnatým čírem a inteligentním pohledem. Naštvaný výraz mu naskakuje, kdykoliv dojde na večírku pití, nebo když potká některého z fanatických příslušníků sekty Magie (na conech jsou skoro všude, onehda jsme jich pár našli i pod postelí). S Tomem jezdívá sourozenecké duo Bob a Ládínek. První je dva metry vysoký a druhý široký. Postavit se rozzuřenému Ládínkovi do cesty si zpravidla netroufne ani hodně drsný punker. Společnost doplňuje Tomova dívka Pacinka. Je drobná, milá, inteligentní a nosí chic kanady. Máme ji všichni rádi jako sestru a dost možná ještě dál. Už se moc těším, až je zase uvidíme.

V Ústí jsme už párkrát byli a cestu do čtvrti zvané Klišé známe takřka nazpaměť. Ještě před vjezdem do centra Pepé zahnul doleva. Když jsme míjeli nádraží, na čele mu naskočila žíla. Elfové! Bylo jich jen pár, měli potrhané šatstvo a zlámané meče. Každý z celních kontrol nevybruslí tak hladce jako my.

„Elfové na pravoboku,“ zařval jsem a vystrčil z okna hlaveň. Pepé trhnul volantem a vjel za nima na chodník. Chudáčci pobledlí v děravých pláštích skákali seč mohli, do křoví to stíhali jen tak tak. Evidentně nás poznali, a tak se klidili z cesty. Stiskl jsem spoušť. Konec konců: jsou nesmrtelní, tak co. „Mrtvej elf — dobrej elf,“ zařval Pepé. Ani nevím, kde se v něm vzala tahle mánie. Mně sice krkem nelezou, ale přece ho nenechám mlátit je samotného. Druhá skupinka elfů, na kterou jsme narazili, nebyla zřejmě informována. Jinak by nezůstala stát na chodníku s vytřeštěnýma očima. Nevím, ke kterému božstvu se modlili, ale evidentně jim nepomohlo. Nechráněná zóna je nechráněná zóna.

„Budu muset umejt podvozek,“ usmál se Pepé, „jinak mi zrezaví.“ To už si doufám zařídí sám.

Cestou do kopce se nestalo nic zvláštního. Další elfy jsme nepotkali, takže Pepé řídil klidně a uvolněně. Chvílemi si dokonce pohvizdoval nějakou melodii, ve které jsem rozpoznal „Deset malých teploušků“. Z blažené euforie ho nevytrhla ani hádka dvou důchodců uprostřed křižovatky. Dokonce jim hodil balíček cigaret, o který se čiperní staříci ihned porvali. Vyhrál ten s dlouhou čepelí ukrytou v holi.

Před fakultou bylo docela rušno, ale Tomův Harley prostě přehlédnout nešel. „Ještě si nevyměnil ten rozstřílenej blatník,“ zkonstatoval Pepé. Mě ale upoutalo něco jiného: Magici!!

Seděli přímo na chodníku, v uších tradiční náušničky v pěti barvách a pokřikovali na sebe rituální formulky. Moje kanady ztěžka dosedly na chodník a pochvu s katanou jsem skryl za zády. Zamířil jsem přímo k nim.

Vysoký chlapík obalený kůrou měl ve vlasech listí a v ruce pár summonů. „Počkej, až drak zaútočí,“ poradil jsem mu, „a pak použij ten obří růst.“ Zesinal vzteky, zatímco tvář jeho soupeře se rozzářila. „Jak tak na to ale koukám, když tapneš mosazný městečko, ten druhý tě v pohodě dorazí blesčíkem.“

„Ty debile,“ zařval: „až tě vyboltuju, poleze ti mana ušima!“ Cvaklo péro vystřelovacího nože a stromovous se pokusil vyskočit. Krev mi zazpívala v žilách. Stačil jediný švih a hlava se odkutálela po chodníku.

„Mám jeden život,“ usmál jsem se do tváře zkoprnělým kartičkářům, „a vy?“

Pepé:Zamknul jsem auto a zapnul alarm. Ať se Filda vyřádí. Bude mít lepší náladu. A taky,

že jo. Magici se konečně vzpamatovali. Jeden z nich zahvízdal a z budovy se ozvala odpověď. Na to se vyhrnula ven grupa dvaceti puberťáků. Už z pohybů bylo vidět, že jim chybí výcvik a zkušenost. Vytáhl jsem svoji šavli a stoupnul si zády k Fildovi. Trochu je to zarazilo, ale početní převaha dodávala sebevědomí.

Hned při prvním útoku bylo jasné, kdo je tady pánem. Když se znovu zformovali a zjistili, kolik jich zbylo, poněkud je přešla chuť. Než stačili zaútočit podruhé, bouchly dveře od fakulty a ozval se dusot třech párů okovaných bot a čtyřhlasý výkřik: „Rock'n'roll.“

Magici zbledli a dali se na útěk, doprovázeni štěkotem lehkého kulometu vzor 98. Rozjařený Tom poplácal Fildu po rameni: „Sobci, vy si užíváte a kamarády nepozvete?“ Filda se chytil za pohmožděnou končetinu a s částečně vydařeným úsměvem pozdravil celý kvartet. „Dost, že jste konečně tady,“ řekl mi Ládínek: „pořadatelé se po vás začínají shánět.“ Zmínil jsem se už, že letos děláme pořádkovou hlídku? Po problémech z posledních let se organizátoři rozhodli vložit zabezpečení conu do rukou cybermaniaků a příznivců hard sci-fi. Budeme návštěvníky chránit před obyvateli Ústí. A naopak.

Z rukou pohledné dívčiny jsme nafasovali vysílačky a červeně orámované průkazy. Nenávistnými pohledy nás při tom sledovalo několik příslušníků Bratrstva ohnivé koule. Asi jim došlo, že letos už nebudou moci vypráskat z přednáškového sálu koho se jim zamane. Alespoň ne beztrestně.

Fildův obličej svítil jak halogenová lampa. Dělat, co dělám rád, a ještě k tomu legálně! Rozjařeně kopnul jakéhosi nebožáka, který se mu snažil prodat karty. Nešťastník se skutálel po schodech a tvrdě dopadl na dláždění, „...řádek musí bejt,“ zabručel souhlasně Bob a zkusmo poklepal basebalovou pálkou o sloup. Lidé kolem zbledli a přestali se s pořadateli u vchodu hádat o vstupné.

„Kafe máte samozřejmě zadarmo, hoši,“ dodala dívka: „A teď tu zůstaňte. Čekáme vipáky.“ A skutečně: chvíli poté zastavil u chodníku bílý cadillac. Dav se pomalu a neochotně otočil. Úslužný šofér otevřel zadní dveře.

Vzduchem prošla tlaková vlna. Někteří jedinci zbledli a začali zvracet, jiní nadšeně tleskali a provolávali slávu. Další nechápavě třeštili oči. Mně to bylo jasné — kouzlo osob-nosti. To umí jedině - jedině Rigor Mortis!

„Pane Bože,“ zašeptal kdosi, když sluneční svit dopadl na černé brýle a zašedlá trička s nápisy BYLI JSME DOST DOBRY. „Autogramy až po přednášce, mladý muži,“ za-skřehotal George Pawlowski a ohryzek mu naběhl úsilím.

Pak spatřil mladou elfku dobře formované postavy v průsvitné říze a na červený koberec ukápla zelená slina. „Zajdi večer ke mně, děvče,“ zabodl zrak do jejího poprsí, „dám ti tři... dvě stovky.“ Šokovaná dívka zalapala po dechu.

„No tak,“ domlouval jí Marcus Dobesch, „měla bys něco udělat pro starého muže.“

Nešťastnice zaprosila očima zbytek své skupiny o pomoc. „Dáme svůdci kyslíkovou bombu!“ vykřikl zcela mimo souvislost Stephen Nettle.Tím pohár elfí trpělivosti přetekl. „Vy prasáci,“ začal se jejich kníže prodírat davem, „vy somráci.“ Mával při tom vyřezávanou holí: „Nechte náš lid na pokoji!“

„Služba, služba,“ vřeštěl Dobesch a zuřivě se oháněl rukama. Elf napřáhl hůl a...Jsme rychlí a jsme na to pyšní. Pět výstřelů se slilo do jediného. Bob přišlápl

bezvládné tělo. „Ještě někdo?“ houkl Filda a přepnul škorpióna na dávky.„No to je dost,“ vyštěkl na něj Pawlowski a obrátil se. „Jdeme, chlapci.“„Ty ho znáš?“ vydechla kočka v těsné kožené kombinéze měňavých barev a přitiskla

se k Fildovi. „Kdysi. Kdysi jsem pro něj pracoval,“ odpověděl skromně. Fanynka se zářivě usmála a vyzývavě mrkla. Filda jí položil ruku kolem pasu a zamířili do klubu. „Dáš si kafe?“

Tom:„Bum, ratata, bum.“ „Dostal jsem ho!“ „Proč ten klid?“ „Já chci střílet.“ „Chci střílet!“ „STŘÍLET!!!“„?“„Co Filda blbne?“ „Jaký kafe?“

Pepé:Musel jsem se potichu smát. Chudák holka. Bude ráda, když bude zítra chodit. Filda

má tvrdou školu - bordely v Marseille a v Nice. Strávili jsme tam hodně času: ve válečný zóně to byla jediná kultura a jako pozorovatelé jsme stejně neměli do čeho píchnout.

Stáli jsme před budovou a konali běžnou práci. Byla to nuda, když i místní nás ignorovali. Ještě, že Tom vytáhl z pouzdra svoji novou raketu ZEMĚ - VZDUCH. Pěkná věcička, nejnovější výzbroj, speciálně určená pro partyzánské guerilly. Má kombinované ovládání, jak ruční, tak samonaváděcí. A navíc — jako bonbónek — polointeligentní autopi-lot. Prostě ukážete laserem cíl a to je vše. „ZE MNĚ — DO TEBE,“ překřtil ji Bob pohotově. Škoda, že neměla jadernou hlavici, ale pouze plastickou. Na těžký tank však stačí v pohodě. Všechno běželo jak na drátkách. Příliš horlivé vyznavače různých kultů a jejich odnoží jsme čas od času usměrnili my nebo někdo z našich kolegů pažbou. Žádné větší problémy. Překvapivé.

Jediné vyrušení ze zaběhnutého schématu nastalo, když se přiblížily Mutant Twins. Ve skutečnosti nejsou zmutované, jen zdědily po rodičích to nejhorší. A protože ani Astra, ani Sil nepatří mezi krasavce, mají jejich potomci skvělé živobytí — hrají v katastrofických filmech a reklamách. Už si tak přišly na pěkné peníze. Dokonce se i vdaly, ale, jak veřejně prohlašují, ony děti mít nebudou.

Kdysi se našlo pár závistivců a snažilo se je z conů vyštvat. Zasáhl ale sám prezident fandomu a vyhlásil, že mutanti jsou přirozenou součástí sci-fí a jako takoví na cony patří.

Celé dění směřovalo k očekávanému vyvrcholení, večernímu setkání v Domě kultury chemiků a informatiků, spojenému s předáváním cen a tradiční tombolou. Účastníci se začnou trousit až mezi osmou a devátou, my však musíme být na místě od samého začátku. Kdesi v podvědomí mi zablikalo varovné světélko a na páteři jsem cítil lehké mrazení. Teprve se ukáže, kdo z koho.

Filda se vrátil právě včas. Vypadal utahaně, ale oči mu šajnily jak tenkrát u Lyonu.

Přinesl jsem mu z auta dvě plechovky Bouráku. Sice po něm bude mít hlad (a možná mu poteče krev z nosu), ale bude do pěti minut ready.

Nasedli jsme do aut a na motorky a vyrazili do centra. Jednou jedinkrát jsem šel pěšky. U Bavorský děvky - dřív se to tam jmenovalo Hotel Vladimír, ale to už je aspoň deset let - jsem se dostal mezi bojující jednotky skinů a Rómů. Strávil jsem týden na intenzivce. Od té doby mám celou kostru kompletně z duralu. Je to o něco těžší, ale zato o hodně pevnější. A navíc mi museli pár nervů nahradit, takže jsem o něco rychlejší. A samozřejmě chytřejší.

Na místě již bylo pár cazzies v typických uniformách: vizualizační přilby s parabolou, reflektory a laserovým hledáčkem, kombinézy z pravé kůže windowsů, křemíkové kanady a svazky béencákových důtek. Vypadají trochu směšně, ale je to nesmírně praktické. Včetně toho, že je nemůžete překvapit, protože jim satelit mapuje okolí a vyhledává potenciálně nebezpečné osoby. Na druhou stranu se přilba prý nedá sundat, a tak se v ní i milují. Asi na tom něco bude. Jednou jsem strávil víkend na orgiích s jednou cazzy. Tělo měla božský, ale obličej jsem za celou dobu nezahlédl. Dokonce ani při štafetovém orálu. Jen si na přilbě vyměnila interface a šla na věc. Skončila druhá.

„Zdar, prime,“ otočil se na mne mladší systémový administrátor, „jak ti cválaj databáze?“

„Zdar, prime,“ odpověděl jsem. Odněkud jsem ho znal, ale nemohl jsem si vzpomenout. Jak jsou všichni oblečeni stejně, tak stěží rozlišíte mezi klukem a holkou. Jediné vodítko je zabarvení hlasového syntetizátoru. „Rychle.“

Všichni cazzies se zasmáli. Byl to starý počítačový vtip, který jsem nikdy nepochopil, ani po dvouhodinové přednášce na téma virtuální databáze. Přesto na tuhle narážku vždy odpovídám.

Chvilku jsme stáli venku a šlukovali Mary Ultra Light. Pak přišel jeden z organizátorů a rozdělil nám role. Budeme hlídat předsálí. Pokyny byly jasné: zakročit, pokud nás zavolají dívky kontrolující fany a faní.

Jedna byla velice sexy. Na ruce měla snubák, ale to ještě nemusí nic znamenat. Mnohomužství není sice tolik rozšířené jako mnohoženství, ale oboje je již pět let legální. Fe-ministkám se podařilo prosadit svou poté, co dva týdny dennodenně vyrážely do ulic a vyvolávaly nepokoje. Byla to skvělá sranda, běhat po ulicích převlečenej a nalíčenej za ženskou a rozbíjet výlohy. Moc jsme si tenkrát užili.

Pozval jsem ji na krátký drink, než začne ten blázinec. Až mě překvapilo, jak rychle souhlasila. Cestou jsem ji zatáhl do jakési místnosti a pod nástěnkou s vybledlými výstřižky jsme se začali líbat na hromadě plakátů dávno rozpadlé postpunkové transvestitní kapely. Skvěle spolupracovala, do orgasmu jsme dospěli současně.

Pak jsme se rychle oblékli. Museli jsme zpátky, podle rámusu všude okolo se už začalo. Doufal jsem, že ji ještě uvidím, nestačili jsme se ani představit.

Probíhalo to celkem klidně, dokonce natolik, že když se objevili veteráni na vozíčcích, tak jsme je s Bobem zavezli dovnitř. Měl jsem štěstí, dostal jsem Neffa. Ten jen klidně seděl a pozoroval cvrkot. Docela mu to ještě myslí, i když tělo za nic nestojí. Bob na tom byl mnohem hůř: RV už dávno neví, co se s ním děje a chová se podle toho. Slintá na všechny strany a šíleně se chechtá. Oficiálně to byl bojový plyn, kterého se nadechnul na dovolené, neoficiálně pozdě rozpoznaný AIDS z černošského bordelu. Pravda bude asi někde mezi.

Další ptáci-vipáci dorazili později. Chybělo jen pár hvězd české sci-fi. Byli pozváni na Slovakiacon do Popradu. Termínově to sice nekolidovalo, naopak by to skvěle navazovalo, kdyby se mezitím nepřitvrdily kontroly na hranicích s Ruskem. Podle nejnovějších zpráv je průměrná čekací doba tři dny.

Problémy přišly se skupinkou figurkářů. Většinou jsou velmi slušní, zalezou si někam do kouta a prohánějí po stolech své figurky. Jenže loni se na trhu objevily MaxiWarriors. Mezi figurkáři se staly ihned hitem číslo jedna. Většina z nich okamžitě zahodila své

miniatury a pořídila si maxiatury. Jsou sice hodně velké - ty největší až metr - a hodně drahé, ale mají více možností. A hlavně je nepřesouváte vy -ony se pohybují a zabíjejí podle rozkazů samy.

Znenadání se začalo uprostřed davu vzájemně mydlit několik tuctů maxiatur. Než jsme stačili zasáhnout, pár fanů skončilo s bajonety v břiše. Tom zavolal vysílačkou posily a pustili jsme se do boje.

Byla to děsná dřina, všechny ty potvory jsou silně pancéřované a navíc mají životně důležitá centra jinde, než bývá zvykem. Ještě že cazzies dorazili včas. Společnými silami jsme ty hračky vytlačili na chodník a tam zlikvidovali pár granáty.

Cestou zpět se na nás vrhli rozzuření figurkáři. Byli bychom se s nimi vypořádali snadno, ale přišli jim na pomoc kartičkáři a elfové. Asi jen čekali na příležitost, protože se objevili dost rychle a silně vyzbrojeni. Normálně se navzájem nenávidí, ale nyní jsme byli nepřítelem číslo jedna my.

Bylo jich moc. Přišly nám sice posily, jenže to už bylo pozdě. Měli jsme velké ztráty. Polovina cazzies se válela na chodníku v krvi a oleji a nejevila známky komunikace. My jsme na tom byli o něco lépe, ale taky nic moc. Tom dal signál a vyklidili jsme hřiště. Cazzies utíkali zpátky do budovy, my k autům. Jednak jsme to měli ke dveřím moc daleko, jednak to byl dobrý strategický tah.

Vietnamským tržištěm jsme prolétli jako blesk. Filda v běhu odhodil neodbytného dotěru, který se mu snažil vnutit výrobek Ulanbátár Digital Company, a otřel si katanu o hedvábný závěs nejbližšího stánku. Trochu mě bolelo prostřelené rameno, ale obětí lynche jsem se stát nehodlal. Ládínek namáhavě dusal kupředu a hadříky lítaly na všechny strany. Rozzuření žluťáskové se kolem nás začali stahovat jako supi a v rukou se jim objevilo pozoruhodné množství palných zbraní většího kalibru. A tehdy se Pacinka projevila jako génius.

„Hele,“ zazubila se na největšího orientálce a ukázala prstem přes jeho rameno, „šlapou ti po zboží.“

Trik vyšel dokonale. Bylo až dojemné, jak málo chránily drátěné košile proti dávce z Hecklera & Kocha. V první řadě běžel hrdý elfí princ. Ústecké krysy budou mít vznešenou večeři.

Na ploše se strhla všeobecná rvačka. Chvilku jsem s pocitem dokonalé satisfakce sledoval, jak se proud karbanicko-elfí aliance tříští o rákosovou hráz, pak mě ale Filda vyrušil: „Tanky zprava, brácho.“ Stočil jsem zrak naznačeným směrem a úsměv mi zhasl na rtech.

Z boční uličky se lil proud holých hlav a okovaných bot. Ti tedy opravdu nepromarní žádnou příležitost! Vzduch se rozvibroval řevem. Filda mrknul na imaginární digitálky: „Kde skin je doma, čekej příchod Róma. Mizíme!“ Poslechli jsme ho všichni.

Vyběhli jsme do kopce sprintem, který by neurazil žádného olympionika. Hlasitý řev na náměstí potvrdil pravdivost Fildovy prognózy. Dostavila se další armáda a rvačka se změnila v masakr.

Vedle nás pokašlávalo několik organizátorů. „Tohle se nám vymklo z ruky,“ zasípěl jeden z nich, „až přiletí vojáci, bude s conama konec.“

Několik vteřin jsem horečnatě přemýšlel.„Už to mám,“ vrhl jsem se k Tomovi: „raketa!“Tom vytřeštil oči. Tato představa ho patrně zabolela víc, než první zub.„Je to tvoje životní šance,“ přidal se ke mně Bob, „přece bys ji nepromarnil.“Rozhodl Filda. Přiskočil ke kdysi populárnímu futuristickému plastikoidu Trabant,

který stál na kraji vozovky. Chytil za límec vyděšeného staříka, snažícího se ukrýt v kufru. „Otevři“, vyštěkl mu do tváře a podepřel svou prosbu hlavní škorpióna. Roztřesená ruka se marně snažila vsunout klíček do zámku. Filda ji odkopl a otevřel si sám.

Pochopil jsem. Pálí mu to, hned je vidět, že jsme stejné krve. „Rychle přivažte tu střelu na střechu!“

Filda donutil důchodce sednout za volant: „Budu tě mít na mušce. Když projedeš náměstím, nic se ti nestane.“ Zpitomělý řidič přikývl. „Hotovo, jeď!“

Sáhl jsem po odpalovacím pultíku. „Já sám,“ nedal se Tom. Bob mlčky přikývl. Vložil jsem tedy osud do Tomových tlap.

Trabant prosvištěl ulicí a zmizel v davu. „Bum,“ zamumlal Tom a stiskl tlačítko. Na zlomek vteřiny se náměstí stalo ohnivým peklem. Nálož s sebou vzala vietnamský kontraband a toho nebylo málo. Vše zahalil dým.

„A je klid,“ broukl spokojeně Filda. Strčil si do pusy cigaretu a požádal o oheň. Jeden z organizátorů mechanicky natáhl ruku se zapalovačem a bledý jako stěna mu připálil. Pak se konečně vzpamatoval ze šoku a zhroutil na zem. „Vy jste zešíleli!“ zaječel hystericky a rozplakal se.

Filda ho přátelsky poplácal po rameni: „Vlastně se tak moc nestalo.“„?!!!!!!“„Ústí je stejně přelidněný, mladejch fanů je dost a starý páky přežijou všechno.“ Mávl

rukou dolů.Měl pravdu. Z kouře se vypotácela jakási postava a zamířila k nám. Seschlé rty

vyplivly přiškvařený konec doutníku a ulicí zaburácel nezapomenutelný Pawlowského hlas: „Do prdele, ty mladý už fakt nic neuměj. Dneska i ten ohňostroj stojí za hovno.“

Vysvětlivka:Jak jsme zjistili nezávislým průzkumem, většina našich čtenářů se ještě neorientuje ve všech pojmech, se kterými český fanoušek už několik let přichází do úzkého kontaktu. Proto jsme se rozhodli přidat vysvětlující komentář.Caz, mn. č. cazzies - příznivec kultovního seriálu The Cyber Caz ze života „primů“ — vládců počítačových sítí.

SOM ŽIVOT, TETKA SMRŤJuraj Toman

Keď zima konečné skapala a vzduch znova voňal jarou, Alan sa zdvihol z vyseděného křesla. Unavené perá protestne zavŕzgali. Pristúpil k oknu. Bol máj a čerešňa před chatrčou, zhlobenou z laminátových dosák, bola obsypaná strapcami bielych kvetov. Jedna vetvička sa přetlačila cez rozbitu tabuľku okna do vnútra, vóňa kvetov ostro kontrastovala so sladkastým pachom v miestnosti. Příroda po krutej zimě naberala sily na ďalší plodný rok.

Niečo nebolo v poriadku, čosi tu nehralo. Alan sa vrátil do kresla a znovu prelistoval štósik kníh z mestskej knižnice. Lampu nezažal, jeho oči videli v tme právě tak dobre ako za jasného slnečného dňa. Pokrútil hlavou. Niečo sa muselo pokaziť, porod mal predsa prebehnúť už před troma mesiacmi. Sklamane vzdychol a vzápátí previnilo pozrel na posteľ. Moja milovaná, tiež musíš byť z toho sklamaná...

Ešte raz si premietol celý proces oplodňovania před rokom, tu v tejto miestnosti, na posteli. Nenašiel na ňom ani chybičku a preto znovu vzdychol, tento raz podráždene. Vzal telefónny zoznam zo stola. Vyvolával čísla jedno po druhom, niekedy sa mu ozval odkazovač, inokedy melodický signál a neosobný hlas, ktorý ho informoval, že stanica je zrušená, volaný

sa odsťahoval, alebo zomrel. Konečné sa ozvalo dlhé vyzváňanie:„Haló?“ ozval sa v slúchadle tichý hlas.„Tu je Alan,“ představil sa. „Doktor Wanhoffen?“ Dlhú chvíľu bolo ticho. „Áno, som lekár,“ povedal unavený hlas cez praskot statickej elektřiny. „Prax však

nevykonávám už...“„Doktor!“ povedal Alan naliehavo, „ide tu o život! Ešte síce nenarodený, ale...“Druhý koniec telefonu sa odmlčal.„Haló, haló!“ skríkol Alan.„Číslo šesť, roh Nobelovej a Einsteinovej ulice,“ odvětil hlas neochotne a zavesil.Lekár, starší pán s venčekom sivých vlasov okolo lysej lebky, so záujmom hľadel na

Alana cez staromódne okuliare v umelohmotnom ráme. „Obávám sa, že vám nepomóžem, mladý muž...“

„Ste však lekár, nie?“ namietol Alan. Doktor prikývol.„Jasné. Liečim chrípku, zažívacie ťažkosti, hystériu starých báb, aj hnačku malých

dětí. Dvadsaťpäť dlhých rokov. S tým je však koniec. Už niet pomaly koho liečiť, rozu-mieme si?“

Alan strácal rozvahu. „Zaplatím,“ povedal a starý muž sa trpko zasmial.„A čím? Peniazmi, ktoré nemajú ani hodnotu papiera, z ktorého boli vyrobené?

Potravinami? Výmenný obchod, hej? Tebe zdravie, mne vrece muky. Zvýšený prídel vody za krabicu pervitinu, vrece peňazí za plnú zdravotnú?“

Doktor pokrčil plecami v staromódnom kockovanom saku a posadil sa za stol. „Vysvetlite mi svoj problém, mladý muž,“ povedal a Alan sa poskladal na nepohodlnú stoličku a zhlboka sa nadýchol.

„Příčinou neplodnosti ženy môže byť sterilita alebo infertilita. Vaša partnerka neotehotnela, infertilitu teda móžeme vylúčiť... Neplodnosť môže byť vyvolaná hormonálnymi poruchami, poruchou hypofýzy, hypotalamu, alebo štítnej žľazy. Potom je tu ešte hypovitaminóza, psychogénne poruchy, na príčine môžu byť aj genetické faktory alebo latentná infekcia. Alebo nadmerná psychická záťaž,“ vypočítával doktor na prstoch. „Netrpí vaša partnerka v poslednom čase neprimeranou únavou?“ spýtal sa.

Alan váhavo prikývol. „Už rok sa nepohla z postele,“ přiznal.„Takže celková vyčerpanosť. Možností je priveľa na to, aby som zodpovedne stanovil

diagnózu len tak, na diaľku. A navyše, pri vyšetrovaní príčiny neplodnosti třeba vyšetřiť oboch, muža i ženu.“

Alan sa zamračil. „A to už prečo?“ opýtal sa.Doktor si zopäl ruky na okrúhlom brušku a naklonil sa na stoličke dozadu. „Na

neplodnosti sa môžu podieľať obaja partneri,“ vysvetľoval, „percentuálně až dvadsiatimi percentami. Inak, návšteva vašej ženy u mňa je aj tak zbytočná, nemám totiž vhodné nástroje ani na také jednoduché vyšetrenie, ako je kyretáž. O hymoinsuflácii a laparoskopii ani nehovorím.“

„Vyšetríte ma?“ spýtal sa Alan a doktor vzdychol.„Vyzlečte sa,“ povedal.Alan si vyzliekol bundu a rozopol remeň na nohaviciach. Nohavice mu skĺzli po

nohách na zem.„Hej,“ skríkol doktor při pohľade medzi Alanové stehná a chvatne si poopravil

padajúce okuliare, „a toto má byť čo?“„To je moje pohlavie,“ pyšne odpovedal Alan. „Bezzáklzový Mauser 55 s optickým

zameriavačom, strieľa dávkami aj jednotlivo, podľa potřeby.“Doktor namáhavo vstal a dôkladne prehmatal Alanovi slabiny. „Na hypospádiu to

nevyzerá,“ zašomral si podnos. „Močová rúra - hlaveň vyúsťuje na konci údu, nie na spodnej

stene. O semenníkoch sa tu nedá vravieť, nemohlo teda dôjsť ani ku kryptorchizmu. Neprekonali ste v detstve zápal príušníc, však?“ spýtal sa.

Alan pokrútil hlavou.„Pravda, pravda,“ šomral doktor, „zabudol som, že ste sa narodili už ako dospelý muž.

Prejdite za tamtu plachtu v kúte a napumpujte mi trochu šťavy do tejto nádobky,“ povedal a podával Alanovi plytkú sklenenú misku.

Alan na doktora len nemo pozeral.„Na vyšetrenie potrebujem vaše semeno na zistenie prítomnosti pohlavných buniek,“

odpovedal doktor na spýtavý Alanov pohľad.Alan opatrne položil nádobku na stol, zahákol palce oboch rúk do pupočnej jamky na

plochom svalnatom bruchu a zatiahol. Z otvoru vykĺzol zásobník. Podal ho lekárovi.„Toto je moje semeno, doktor,“ povedal Alan.„Vy potrebujete zbrojára, nie lekára,“ povedal doktor. „Na oplodnenie ženy sa tento

inštrument hodí ako raketoplán na kosenie obilia — čí to bol nápad zavesiť vám medzi nohy takéto čudo?“

„Som kyborg,“ povedal nevzrušene Alan. „Kybernetický člověk vyvinutý v I.N.C.Co.“

„Aha!“ zašomral doktor, „takže bojový robot? A kde všade ste boli nasadený?“„Nový Vietnam, Kambodža,“ odpovedal Alan. „Boj proti terorizmu, potláčanie

nepokojov - špeciálna jednotka Air-Force. Aj výsadok na Marse... a, doktor, ja nie som robot, som kyborg!“

Doktor si dal dolu okuliare a preleštil ich vreckovkou. „Kedy to bolo, pred päťdesiatimi rokmi? Boli toho plné noviny, vtedy som bol ešte plný zdravia, ako vy... Koľko že osadníkov tam vtedy zahynulo, dvadsaťpäť tisíc?“

Alan pokrčil plecami. „Vyhnanci! Ľudská spodina, deportovaní vrahovia, politickí zločinci — každá spoločnosť sa před takýmto hnojom musí primerane chránit'. Vzbúrili sa proti poriadku a po zásluhe boli potrestaní. Aj v našom zbore sme mali veľké straty — mimochodom, nemohli by sme sa vrátiť k mójmu prípadu?“

„Pravdaže,“ odpovedal doktor. „Pri vašom poslednom pohlavnom styku... cítili ste niečo?“

Alan pokrčil plecami.„A vaša partnerka? Ako reagovala, keď ste do nej prenikli tým svojím, ehm...

nástrojom?“Alan sa v duchu vrátil do svojej chatrče, do času před rokom. „Skríkla,“ odpovedal

váhavo. „Od rozkoše, pravdepodobne.“„To určite,“ šomral doktor. „A potom? Čo bolo potom, mladý muž?“„Vzdychala?“ rozpamätúval sa Alan. „Niekoľko krát vzdychla a potom... ach!!“„Stalo sa niečo?“ spýtal sa lekár a Alan pomaly prikývol.„Práve som sa rozpamätal, doktor... Napuchol mi jazyk!“Doktor zaujato študoval Alanov vyplazený jazyk.

„Neuveriteľné,“ šomral si popod nos. „Tá vec medzi nohami a teraz zasa toto - v tom vašom I. N. C. boli samí šibali, však?“

Prešiel k polici a zhodil na zem kopu zaprášených lekárskych časopisov. „Musí to byť niekde tu,“ hundral. Konečne našiel to, čo hľadal. Vrátil sa k pacientovi. Roztvoril časopis a strčil ho Alanovi před nos. „Cítite niečo?“ spýtal sa.

Alan s vyplazeným jazykom pokrútil hlavou. Doktor prelistoval časopis a vo vnútri našiel poster. Vytrhol ho a rozprestrel na stole. Na Alana sa usmievala dlhovlasá mulatka v žltom tielku, jeden hnědý prsník mala neposlušne vyskočený spod ramienka. „A teraz?“

Alanov jazyk poskočil ako bič. Napuchol a Alan zastonal. Doktor mu podstrčil pod bradu misku. Prvý výron ju minul o dobrého štvrť metra. Skončil na stene ordinácie. Alan sa

zvíjal v extáze a implantovaný kyber úd pumpoval nové a nové dávky semena. Doktor nakoniec odobral trochu ejakulátu medzi dve sklíčka a strčil ho pod mikroskop. Vyšťavený Alan medzitým stál a plecia sa mu chvěli.

Lekár přiložil oči k okulárom a chvíľu přístroj nastavoval. Pozorne študoval vzorku, potom odstúpil a pokynul Alanovi. „Poďte sa pozrieť aj vy, mladý muž...“

V ejakuláte plávali dlhé špendlíky s hlavičkou a krčkom. Pohybovali sa pomocou bičíka na konci spojovacej časti.

„Všimnite si množstvo spermií, odhadujem ich najmenej na 55 -60 miliónov v jednom mililitri, aj bez spermiogramu. Za zdravé sa pokladajú tie, ktoré majú normálny tvar a v čerstvom ejakuláte si zachovávajú pohyblivosť - defektných nesmie byť viac ako 30 percent. Ste dokonale zdravý muž, vašu oplodňovaciu schopnosť vám môže kdekto závidieť.“

Alan - oko pritisnuté na trubku mikroskopu - fascinovane pozoroval drobučké hmýriace sa telieska.

„Spermia má dopraviť do vajíčka ženy zárodočnú bunku jadra, ktoré nesie genetický materiál,“ vysvetľoval doktor. „Prenikne cez pošvu až do vajcovodu, kde zrelé pohlavné bunky splynú. Zygota má 22 párov chromozómov a jeden pár pohlavných chromozómov, posledný pár rozhoduje o pohlaví nového jedinca. To by bolo asi tak všetko,“ povedal doktor a krivkajúc prešiel k svojej stoličke za stolom. Sťažka sa posadil. Alan sa odtrhol od mikroskopu.

„A používajte orálny styk, nie tú príšernosť, naštepovanú v rozkroku. Pohlavný styk má slúžiť predovšetkým pre vznik nového života, nie pre tetičku smrť...“

Alan uprene pozeral na doktora, črty tváre uvoľnené. Natiahol si nohavice, zasunul zásobník naspäť a zastrčil si košeľu. Nakoniec si obliekol výsadkársku bundu s mnohými vreckami, zohol sa a z vojenského batohu vybral niekoľko konzerv. „Pre vás,“ povedal ticho. „A ďakujem za ochotu!“

Vyhodil si batoh na plece a obrátil sa na odchod.„Synku?“Alan, s rukou na kľučke dverí, sa obrátil do miestnosti.„Áno, doktor?“Lekár sedel za stolom, vráskavá tvář zošúverená starobou, ruky s pečeňovými fľakmi

položené nehybne na stolovej doske. Oči za silnými sklami okuliarov vyzerali veľké a bezmocné. „Čo cítíš pri zabíjaní?“

Alan nehybne stál, rozmýšľal, nakoniec sa usmial a tvár sa mu rozjasnila akýmsi vnútorným svetlom.

„Orgazmus?“ spýtal sa.Alan vyšiel na ulicu. Ľahostajným pohľadom preletel po odkazoch na dome:

Vymením zaručene pravý HIV vírusZa plagát Beverly Hills 90210

V životnej veľkostiSkíni do plinu

hlásal nápis umiestnený v strede neumelého graffiti na stene. Na hrudi mu zabubnoval dážď kameňov. Banda výrastkov so smiechom vbehla do tmavého vchodu na druhej strane cesty. Malý chlapec sa otočil k Alanovi a vytrčil zaťatú päsť s dvoma vztýčenými prstami v nehanebnom posunku. Mauser medzi nohami sa šklbol. Alan ho tlakom slabin vrátil naspäť. „Kľud,“ šepol, pozerajúc na loptoša.Bude raz aj mój syn takýto? Vykročil. Starostlivo sa vyhýbal jamám a výkalom na chodníku a zahol za roh.

Alan vyzametal podlahu a rozbitú tabuľku skla nahradil kúskom igelitu. Rozkvitnutý

konárik čerešne odlomil a vložil ho do prázdného pohára od zaváraniny. Ponatriasal vankúše na posteli, vyměnil plesnivé jedlo na tanieroch na nočnom stolíku za čerstvé, vyzliekol sa, ľahol si na postel'.

Opretý o lakeť, s láskou pozeral na bohaté tmavo popolavé vlasy rozhodené na vankúši, na tenké prsty zaťaté do přikrývky, na sladkú jamku, umiestnenú medzi kľúčnymi kosťami. Pohladil družku po hlavě, v dlani mu zostal chumáč vlasov. Pobozkal oči, jedno oko puklo a líce mu zaliala rosolovitá tekutina. Odhodil přikrývku a naľahol na nafúknutú postavu. Koža na bruchu sa roztvorila a matrac zaliala záplava vnútorností. A nakoniec vošiel hlavou medzi jej nohy, jazykom vnikol hlboko prehlboko, vystriekajúc všetku šťavu, ktorú mal v sebe. Tá v lone jeho družky prebudí nový život.

Ukojený a zoslabnutý sa odvalil z postele, a prudko dychčiac, nahý sa posadil na stoličku. Vypľul uviaznuté larvy spomedzi zubov a trpezlivo sa pripravil na deväť mesačné čakanie.

„Ubehne to ako voda,“ povedal do tichej miestnosti.

JEN VÍTEJTE!Miroslav W. Štěpánek

Vyrostl jsem v jedný díře v horách na severu. Jediný, co si odtamtud pamatuju, je smrad koňských hoven, rány od otce a ta jedna noc. Otec byl ožrala a jediný co uměl, bylo mlátit mě a mámu. Ta se přes den starala o hospodářství a večer mě zakrývala svým tělem před otcovou holí. Potom to otec přehnal a zabil ji.

Viděl jsem všechno z venku oknem, když jsem se před ním schovával na hromadě naskládaného dříví. Byli jsme s matkou v přízemní kuchyni, když se ze dvora začal ozývat otcův řev.

„Rychle se schovej!“ byla poslední slova, která jsem od ní slyšel. A potom jsem krčíc se za oknem sledoval tu scénu. Vešel otec.

Ty pohyby se mi vryly hluboko do paměti a naprosto vytlačily vzpomínku na jakýkoli zvuk, hlas. Za nocí mě probouzí sen, který je jako němý film. Otec kopající do židlí a převracející stůl. Střepy se odrážejí v gejzírech od stěn. A matka, skrčená v rohu s obličejem pokrytým krví, zdvihá ruce v němém protestu. Potom hůl, znovu dopadající na tělo. Mechanické pohyby prováděné smyslů zbaveným mužem. Rány dopadaly ještě dlouho potom, co její tělo znehybnělo. Já, připoután k té zrůdnosti, nejsem schopen odtrhnout oči a ze strachem staženého hrdla se marně snaží prodrat výkřik. Nechci vidět tu krev, tvořící kaluž na prkenné podlaze, ve které se barví vrahovy boty. Hůl strne v pohybu. Muž ale nehledí na mrtvou ženu. Sleduje zeď skropenou kapkami krve, odlétajícími od vraždící hole. Hledí, jak stékají dolů, zanechávajíce za sebou rudou stopu spletených čar. Sleduje rostoucí obrazec na bílé zdi, pohyb, na jehož konci leží moje matka. Strnule hledí na znetvořenou karikaturu tváře, na krví nachové šaty. Hůl dopadá na zem.

Nevím, co se stalo s otcem. Ráno jsem utekl. Doufám, že nežije. To mi bylo osm let. Utíkal jsem pryč od toho domu a toho, co skrývá. Ztratil jsem se v lese. Běžel jsem do té doby, než se mi podlomily nohy a já v mechu zchladil tvář, rozedřenou větvemi. Nutil jsem se jít pořád dál, i když tělo odmítalo. Bloudil jsem. Jedl všechno, co jsem našel. Od syrových hub po kamenem zabité žáby. Možná jsem měl být mrtvý, možná, že jsem měl skončit v tom

Bohem zapomenutém lese, ale něco ve mě se tomu bránilo ze všech sil. Nevím jak dlouho jsem tam vydržel, než se přede mnou objevilo stavení. Sledoval jsem několik koní a muže, který je naháněl do maštale. Vlezl jsem tam oknem a šťastný se zahříval, zahrabán v hromadě plesnivé slámy, prosáklé močí. Když ráno vyhnal koně ven, ukradl jsem mu oblečení a jídlo. Byl s ním chlapec o málo starší než já, snad syn, přesto mi bunda byla velká a vyšisované kalhoty jsem musel stáhnout kusem provazu. Takto vystrojen jsem odtud odešel. Vedla mne cesta, vyježděná těžkými koly traktoru, a po ní jsem došel až na silnici. Neměl jsem tušení kam vede a ani mi na tom v nejmenším nezáleželo. Pořád jsem měl před očima otce, mlátícího do matky.

Šel jsem po asfaltu, nabubřelý strašák ve velkých šatech a mával na projíždějící auta. Projížděla kolem mne se sveřepou ignorací, jakoby míjela cosi neviditelného, nebo oživlého strašáka do zelí. Konečně mi zastavila otlučená dodávka, skrývající svou, kdysi asi původní, červenou barvu pod množstvím skvrn od tmelu. Plechové harampádí na korbě hrčelo a marně se snažilo přehlučet skřípání brzd.

„Tak co mladej, kam to bude?“ vyklonila se z okna zarostlá tvář.„Pryč.“„Neměl bys bejt zašitej u maminky?“„Já nemám maminku.“„No tak u tatínka.“„Toho taky ne. Vezmete mě?“„Tak polez.“ Shodil ze sedadla pár prázdných plechovek od piva. Za námi se zase

ozvalo rachocení nákladu.„Máš slušivej obleček. Vypadáš jak pytel brambor,“ začal se chraplavě smát, jakoby

zrovna vymyslel nejlepší fór ve svém životě.„Co je? Jseš nějakej zaraženej.“Mlčel jsem.„Dobře, dobře! Tak budu vykládat já. Ty, víš vůbec...“Nevnímal jsem jeho slova, sledoval jsem čáry ubíhající po silnici. Nepoznával jsem to

tady. Krajina se změnila, ale stále byla opuštěná. Zarostlá tvář po nějaké době zapnula rádio. Z reproduktorů se začalo valit country. Řidič spokojeně zařičel a začal si zpívat.

Přijeli jsme do města a dodávka zamířila k čerpadlu. „Počkej tady. Musím si vyřídit soukromou záležitost,“ kývl hlavou směrem k záchodům. Seděl jsem a poslouchal tóny z rádia. Na okno někdo zaklepal. Stál tam policajt a za ním Zarostlá tvář.

„Tak vylez, mladéj, tady vystupuješ,“ otevřela mi dveře uniforma. Odvedl mě s sebou do kanceláře. Pořád se na něco vyptával, ale neřekl jsem mu ani slovo. Vzal sluchátko z vidlice telefonu a s někým dlouho hovořil. Tvářil se zklamaně. Zřejmě se vyptával, jestli někdo nepostrádá malý pytel od brambor. Ale kdo by se o mě zajímal. Na severu lidi mizí. Otevřel zásuvku oprýskaného stolu a vytáhl tlustý telefonní seznam. Znovu zdvihl telefon. Když zavěsil, vzal mě do auta a odvezl. Skončil jsem v sirotčinci.

Žil jsem tam šest let. Zpočátku ve mě tiché ženy v černých hábitech budily hrůzu, ale nakonec jsem přišel na to, že od nich mi nic nehrozí. Vychovávaly mne a učily spolu se spoustou dalších. Přesto jsem ve čtrnácti opět utekl.

Od té doby jsem dělal snad všechno. Metaře, vrátného, číšníka nebo překupníka. Protloukal jsem se, jak se dalo, ale nikdy jsem nevydržel dlouho dřepět na zadku. Pořád mě to táhlo někam jinam. Projel jsem stopem Kanadu a ve Státech jsem dělal nosiče v docích. A tam jsem se dal dohromady s jedním Evropanem.

Byl to Francouz a čekal tam na loď, kterou by se dostal domů. Přijel sem s vidinou zisku, ale firma, kterou si založil, zkrachovala, že teď neměl ani floka. Chtěl jet v posádce nákladní lodi, které v přístavech najímají pomocné posádky, ale zatím neměl štěstí. Za dobu s ním strávenou mě nakazil touhou po starém kontinentu. Nechal jsem se zapsat na dlouhý

seznam zájemců o práci na lodích, přičemž jsem neopomněl vypsat, jaké mám již s touto prací zkušenosti. Pár týdnů na to Pierra najali. A mě taky.

Loď plula dolů na jih podél pobřeží a vykládku dělala snad v každém přístavu. Zase něco naložila a jela dál. Týdny na moři se zdály být nekonečnou dřinou. Důstojníci se z nás snažili vyždímat duši. V duchu jsem si už jen představoval velký buben, do kterého mlátí tlustý černoch, koutky úst otlačené od roubíku a záda roztrhaná bičem dozorce. Takhle nějak jsem si představoval moderní galeje. Tisíckrát jsem si na plátně zavřených víček přehrával děj vzpoury, kde se vrháme na podlou a brutální posádku, v hrdinném boji vítězíme a přivazujeme sadistického kapitána ke stěžni. Brázdíme vody Atlantiku a osvobozujeme z řetězů nebohé otroky.

Jenže tady nebyl žádný stěžeň, kam by se sadistický kapitán dal přivázat, přikovaní otroci zde také nebyli a na loď jsme šli dobrovolně. Přesto mi ta laciná kýčovitá scénka, jakýsi kříženec Bounty a Reskátora, pomáhala stále nemyslet na mozoly v dlaních. Konečně jsme se odlepili od tohohle světadílu a zamířili do Evropy,

A tak jsem vstoupil na francouzskou půdu. Pierr mě nedočkavě táhl ven z přístavu. Sledoval jsem jeho rozzářenou tvář a čekal, kdy se vrhne k zemi a začne líbat dlážděnou silnici. K tomu však nedošlo. Rozhlížel jsem se kolem po malých úhledných domcích, které se tvářily, že viděly i Ludvíka XIV. Byl to malý přístav a malé město. Pierr se dlouho ne-rozpakoval a táhl mne rovnou k budově, kterou jsem odhadl na sklípek.

Nebyla to hospoda, jak jsem byl zvyklý ze států, takovej ten zakouřenej pajzl, kde si člověk musel dávat pozor, aby neuklouzl po burgru, nebo nechytil kapavku od ulepených kurev. Hlavně tohle nebyla hospoda - byl to sklípek. Sedělo se u nízkých dřevěných stolků mezi sudy, ze kterých nám stáčeli víno. U stropu byla natažená rybářská síť, na zdech visela kormidla a šklebící se preparované rybí hlavy.

Pierr byl, jako podle jeho slov každý Francouz, odhodlán slavit kdykoliv cokoliv. A tohle cokoliv nebylo, vrátil se z Ameriky. Myslel jsem si o sobě, že toho snesu hodně. Ale s Francouzem se měřit nemohu.

Ráno mě Pierr vzbudil v posteli, o které jsem neměl nejmenší tušení, jak se pode mnou ocitla. Pierr byl nemilosrdný a neustále mne popoháněl k větší rychlosti. Museli jsme vyrazit na další cestu. Pierrovo rodné město - Paříž.

Ze včerejšího pití mě šíleně bolela hlava, tak jsem udělal jediné, co jsem v dané chvíli považoval za. moudré a většinu cesty autobusem jsem prospal. Sucho v puse, kdy jsem měl pocit, že se mi jazyk musí při sebemenším pohybu zlomit, mě probudilo pár kilometrů před cílem.

Pierr už na moři básnil o svém městě a vykresloval mi ho do sebemenších podrobností, které se mi někdy zdály dost přehnané. Teď když viděl, že jsem vzhůru, rozjel se ve vyprávění o Paříži tak jako ještě nikdy. V zápalu rozhazoval rukama, jak všechno doplňoval názornou gestikulací. Neustále zvyšoval hlas a prudkost gest, nechtěl jsem ho zklamat.

Když jsme však dorazili do Paříže, musel jsem se mu v duchu omluvit a dát za pravdu. Kam se hrabaly skleněné mrakodrapy, nahuštěné vedle sebe s umělou monotónností, na tohle. Autobus zastavil a my vystoupili. Rozhlížel jsem se kolem, aby mi náhodou něco neuniklo a uznal jsem, že tohle je nejdokonalejší město, které jsem dosud viděl. Každý jednotlivý dům měl svou eleganci a mluvil z něj určitý charakter. Hovořily o těch, co v nich žili a o tisících, které pozorovaly okny za ta staletí. V ničem se nepodobaly bezduché účelnosti krabic, přecpaných neony a kečupem, rozesetých po státech i Kanadě.

Můj průvodce mě však nenechal zahálet příliš dlouho. Táhl mě přímo na místo, kde vyrůstal on i celá jeho rodina. Pierr byl z rodu cirkusáků. Hrdě prohlašoval, že jeho předci předváděli své krkolomné kousky už na dvorech králů středověké Evropy, v časech, kdy Amerika byla dosud nezrozeným snem. Teď mě namáčkl do taxíku, kterého za mohutného

řevu a pískotu zastavil. Hlasitě drmolil s taxíkářem a já z toho pochytil jen pramálo, i když jsem se za dobu strávenou s ním jeho řeč poměrně dobře naučil. Ti dva však na sebe chrlili slova takovou rychlostí, že jsem zůstal z dialogu vyčleněn.

Zastavili jsme před obrovskou halou. Ta rozměrná budova nedaleko centra Paříže byla jeho domovem, jeho světem. Pierr v němé radosti pozoroval lidi, hemžící se kolem, a já ticho nepřerušoval. Pak z ničeho nic vyrazil chůzí, která byla spíše už během, vpřed. Vykřikoval jména, lidé se zastavovali a hleděli na přibíhajícího. Jakmile ho poznali, s radostnými výkřiky mu vycházeli vstříc.

Pozoroval jsem zpovzdálí všechno to objímání a polibky, nechtěje přerušovat tuhle chvíli. Pierr však jakoby poslouchal mé myšlenky, otočil se a přivedl mě doprostřed hloučku. Vypověděl jim kdo jsem a ti lidé mne vítali stejně bouřlivě jako jeho, jako bych k nim odedávna patřil. Když jásot trochu opadl, ptal se Pierr na matku a sestry. Byly všechny zrovna v manéži, kde probíhalo odpolední vystoupení a já se poprvé ocitl pod šapitó.

Bylo to ohromující. Stáli jsme s Pierrem za oponou a sledovali tři ženy, létající na lanech vysoko nad zemí. Dav lidí, shromážděných zde v hledišti, je neustále odměňoval potlesky a výkřiky, které během okamžiku dokázalo vystřídat mrazivé ticho zatajeného dechu a opět bouřlivý potlesk.

Já sám nebyl schopen slova. Něco takového jsem viděl poprvé, cirkus mě zatím nikdy nelákal. Teď jsem však jen stál a sledoval ladné skoky těch tří nahoře. Jako ptáci, duněla jediná myšlenka v mé hlavě. Jsou jako ptáci. Zdálo se mi, že ta pomocná lana ani v nejmenším nepotřebují, že se jich dotýkají jen tak mimochodem, stejně jako natažených dlaní, které je měly zachytit. Vždy se jen tak lehoučce dotkly a letěly dál, pohladit další lano, ruku. Jako ptáci.

Ani jsem si neuvědomil konec představení a ze strnulého civění mě probral až křik tleskajícího publika a následné šťouchnutí loktem pod žebra od mého přítele.

„Nějak si zkoprněl, Docu?!“„Jo. To je prostě úžasný!“„To je. Prostě to máme v krvi,“ přisvědčil tak upřímně, že to málem znělo skromně.Ženy za dunění ovací sklouzly po lanech (zdálo se, že až teď je skutečně používají, ale

naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby se jen tak snesly) k zemi a děkovaly divákům. Potom se rozeběhly k nám.

„Mami!“ vykřikl Pierr. Žena se otočila a se synovým jménem na rtech ho počala objímat. Opět následovalo další vítání a na to, že tentokrát byli jen čtyři, se mi zdálo ještě hlučnější než předešlé. Seznámil jsem se s paní Rothiérovou, ženou, která vypadala spíš jako další Pierrova sestra než matka a s jejími dvěma dcerami Milou a Michaelou.

Už jsem si myslel, že to nikdy neskončí, ale přeci jen jsme se nakonec odebrali k nim do bytu. V duchu jsem si vybavoval obrazy cirkusů, velkých stanů, obklopených klecemi a maringotkami. Něco takového jsem si asi představoval, ale Rothiérovi, stejně jako ostatní, bydleli přímo zde v budově. Byly zde i ubikace pro hostující účinkující, ale ty byly na druhé straně. V maringotkách bydlí jen několikrát za sezónu, když vyjíždí cirkus na turné. Každá měla svůj vlastní byt a bývalý Pierrův vedle nich byl stále volný. Když se akrobatky převlékly, sešli jsme se u paní Rothiérové. Přicházeli sem i mnozí další návštěvníci, aby uvítali svého ztracence. Trvalo to dlouho do rána. Věděl jsem už, co dovede francouzské víno a byl jsem opatrnější než včera.

Druhý den mě představil Pierr řediteli. Jmenoval se Jaques, ale nikdo mu neřekl jinak než Loki. Byl to už starší muž s prošedivělými skráněmi. Jeho široký obličej neustále zářil úsměvem a má ruka se v té jeho zcela ztratila.

„No to je dost, že jsi tady Pierre! Neříkal jsem, že se vrátíš?“„Jo. Nic z toho, co jsem chtěl, se mi nepovedlo.“„Emériká stojí za pendrek,“ protahoval Loki způsobem, že tohle tvrzení mu nikdo

nevyvrátí. „Ale koukám, že jsi přivezl návštěvu,“ opět obrátil pozornost a neustále mi drtil rameno, zřejmě přátelským stiskem.

„To je Doc Anthony, přítel...“„Odtamtud, co to stojí za pendrek,“ dodal jsem.„Nechtěl jsem se tě nijak dotknout,“ omlouval se Jaques - Loki.„To je v pohodě. Po tom, co jsem viděl tady, uznávám, že na tom něco bude.“Odpovědí na to mi bylo opět ono přátelské drcení ramene.„To si teda myslím,“ potvrdil Loki. „Projel jsem s tímhle stanem už dost a nikde to

není takové jako ve Francii.“Moje rameno už skřípělo a já jen tak tak zadržoval zaúpění. V poslední chvíli to asi

řediteli došlo a propustil mě z objetí. Potlačil jsem touhu chytnout se za zmučený kloub a chtěl se zeptat, jestli nemá nějaké volné místo. Pierr mne předběhl.

„Poslouchej Loki, Doc by potřeboval nějakýho fleka, alespoň na nějaký čas.“Jaques si ulízl rukou chomáč šedivých štětin, odstávajících mu za uchem, a sjel mne

pohledem od hlavy k patě.„No, něco by tu bylo. Pokud se nebojíš šelem.“„Ne,“ přišla okamžitě moje odpověď, ačkoliv jsem nikdy neviděl nic krvelačnějšího,

než je pes a kočka.„Tak je to skvělý. Někam se nám zdejchl pomocník krmiče, takže jestli máš zájem...“

Bylo samozřejmé, že jsem zájem měl „Jasně, beru to,“ a v duchu jsem zařval bolestí, neboť Lokiho tlapa se opět vydala k mému rameni. Tentokráte mě však ušetřil a jen ji na něj položil.„Tímto se stáváš oficiálním členem Pařížského cirku,“ zaznělo téměř slavnostně. Následovalo obvyklé papírování o přijetí, jakých jsem už za svůj život napsal dost a ujistil se, že v Evropě je to stejně otravné jako v Americe. Když jsem se pročmáral svazkem papírů a pronesl několikero zdvořilostních fází, Pierr mě zavedl na mé budoucí působiště. Procházeli jsme se mezi kotci, vystavěnými dole v přízemí budovy. Při pohledu na šelmy, lehce se pohybující za mřížemi či natáhlé v hromadách slámy, mrazilo mě v zátylku a zároveň se mě zmocnilo chvějivé vzrušení.

„Tyhle ty jsou v pohodě,“ prohlašoval Pierr, „jsou klidný jako koťata.“„Jako koťata mi teda zrovna moc nepřipadaj,“ nemohl jsem odtrhnout pohled od právě

zívajícího lva.„To je sice pravda, ale můžeš bejt klidnej. Jedinej, kterej dělá problémy, je tenhle,“

ukázal na druhou stranu, kde byli tygři. V jedné kleci přecházel sem a tam jediný kus a ne-spouštěl z nás oči. „Dork se nesnese s žádným jiným, tak je tu sám. A jedinej z lidí, kterej se k němu může přiblížit, je Richard. Ten to s ním umí a tenhle hajzlík ho poslouchá.“

Zvíře se zastavilo a jeho pohled se mi zažhavil do lebky.Mříže se mi najednou nezdály být dost silné a vzdálenost mezi námi tak velká.„Jo, fakt nevypadá jak ten přitroublej Tygr z medvídka Pú,“ snažil jsem se nervózně

zavtipkovat. Doufám, že mu žrádlo nebudu muset nosit na podnose až pod čumák. Mám se celkem rád.“

„Maso se jim dává tímhle otvorem,“ ukázal mi na něco, co mi připomínalo šuplík. „Tadyhle to otevřeš, strčíš dávku dovnitř a tyčí pošoupneš do klece. Tam to spadne přímo k němu.“

„Se mi ulevilo.“ Šli jsme dál. Parta znuděných medvědů předváděla polední siestu, ale o kus dál se to hemžilo stíny. Alespoň žádný jiný výraz pro tvory v kleci mne nenapadl. Šedí, neslyšní, pobíhající dokola, upírali na nás své zelenkavé oči vlci.

„Ti jsou Lokiho,“ ukázal na ně Pierr, „vypiplal si je od mláďat.“Nijak mě to nepřekvapilo. Ředitel v obličeji vypadal jako jeden z nich. Jenom se mi

nezdál být tak úskočný a zákeřný - ale věřte někdy ředitelům.„Nazdar, mládenci,“ ozvalo se za námi tak nečekaně, že jsem se málem posadil.

„Dante! Jsem rád, že tě vidím,“ objal se Pierr s příchozím.„No jo, kluku, vidím, že jsi v tý Americe nějak ztloustnul,“ ohmatával Dante mého

přítele.„Od tebe to nezní moc věrohodně,“ poplácal ho po kulatém břichu.Dante byl, dá se říci, v podstatě můj budoucí přímý nadřízený. Byl hlavním krmičem,

což se mi zdál příliš honosný titul pro usměvavého tlouštíka v montérkách, nacpaných do vysokých černých holin. A jediný člověk, který byl pod ním, jsem byl já. Opět honosný název - pomocník krmiče - respektive pomocník hlavního krmiče. Brzo jsem zjistil, že nejen krmením budu živ. Práce pomocníka obsahovala mimo krmení i úklid. Dante, na rozdíl od všech mých tehdejších nadřízených, však dělal to co já. Nijak se neodtahoval od uklízení výkalů (Což bylo pro mne něco nepředstavitelného. U nás by to samozřejmě hodili všechno na mě a plácali by něco ve smyslu

a/ duchaplných keců jako — my už jsme se toho nahrabali dost, nebo b/ rádobyveselých keců — jen se hochu nabašti)

a nijak nenaznačoval, že on je ten, kdo velí.Kotce se vyklízely vždy, když zvířata nacvičovala v manéži. Vystříkávali jsme je

vodou a dávali novou podestýlku. Maso se jim dávalo přesně tím způsobem, jaký mi popsal Pierr a já se konečně přestal obávat o své ruce.

Postupně se z toho stala rutina. Krmení, úklid atd. Chodil jsem se dívat do manéže na výstupy i nacvičování nových kousků, což se mi líbilo ještě mnohem více. Ale stejně u mě vedli Rothiérovi. Teď už s nimi létal i Pierr. Uvědomil jsem si, jakou musí mít ty ženy sílu, když udrží ve vzduchu i chlapa, ačkoli Pierr byl vcelku drobný, ale stejně. Lokiho vlci už na mě nepůsobili tak zlověstně. Proháněli se za Jaqesova pokřikování po písku, proskakovali hořící obruče nebo hráli fotbal s velkým barevným míčem.

A potom jsme s Dantem našli to tělo.Přišli jsme, jako každé ráno, nakrmit zvířata. Jak už jsem říkal — rutina, tak jsem si na

to zvykl, že jsem se už ani nedíval do klecí a jen otvíral šuplíky, cpal do nich kusy masa, za-strčil je dovnitř a šel k dalšímu kotci. Ale v Dorkově šupleti už něco bylo. Začal jsem si v duchu nadávat, že jsem včera maso nepostrčil aby mu vypadlo ven k sežrání, ale pak jsem se podíval, co to vlastně je. Kus ruky. Odtrhla asi nad loktem a chyběly jí dva prsty. Místo nich tam vyčnívaly zbytky rozdrcených kostí, ověnčených roztřepenou kůží. Zpočátku mi asi moc nedocházelo, co vidím, nebo jsem to spíš nemohl nebo nechtěl pochopit. Jen jsem upřeně sledoval krví zrudlý snubní prsten, navlečený na jednom z nepoškozených prstů. Teprve potom se mi obsah žaludku nahrnul do úst a já začal zcela neovladatelně zvracet. Danton byl o dvě klece přede mnou a nyní se po mě ohlédl a rozeběhl ke mně. A podíval se do klece. Sledoval jsem v předklonu jeho obličej, jak náhle zbledl a cuká mu spodní ret. Když už jsem se ovládl, pohlédl jsem zpět do šuplíku. Ale tam se Danton nedíval. Přemáhal jsem sám sebe, abych se odvážil pohlédnout do kotce. Oči se odmítaly otáčet, vnímat.

Dork tam ležel a líně si olizoval krev z tlap. Byl přežraný. A zbytky jeho hostiny se povalovaly všude okolo něj. Kusy masa, jakoby naražené na rozdrcených kostech, vypadaly jako nějaká groteskní příprava na grilování. Nešlo poznat, co je co, jenom jednu hroudu jsem odhadl na hlavu. Měla ukouslý obličej a chyběl mozek. Na okrajích potrhané kůže byly zřetelné otisky po zubech. Sláma byla rudě nasáklá, promíchaná se zbytky tkání, krev v tenkých pramíncích stékala do vyplavovacího kanálu.

Stáli jsme jako uhranutí. Přesto mi v mozku bušily dvě myšlenky: Pryč! Pryč a křičet! Ale ty dva povely se ztratily někde na cestě z hlavy do hlasivek a nohou. Danton se vzpamatoval první. Začal křičet a volat. Kohokoli. A já najednou viděl vše rudé. Snad se mi obraz té nachové slámy vpálil do sítnice a usadil se tam. A já najednou viděl jinou krev, která stékala po zdi, odkapávala z otcovy hole a zalévala matčin obličej.

Probral mne až pronikavý zápach čpavku.

Krev mi zmizela z očí, nade mnou se vznášely dvě tváře. Pierrova a cizí, s pečlivě zastřiženým vousem. Chvíli jsem je viděl ostře a chvíli zas rozmazaně. Rychle se to však ustálilo, jen v uších jsem slyšel zdušený tep srdce.

„No to je dost, chlape,“ slyšitelně si oddechl Pierr.„Co je?“ podařilo se mi dostat z vyschlého hrdla. Uvědomil jsem si, že ležím a jsem

ve svém pokoji.„Stál's tam před klecí jako socha. Mluvili jsme na tebe a ani jsi se nehnul. Pak ses

složil. Odnesli jsme tě sem.“„Měl jste šok. Při tom, co jste viděl, by ho dostal každý,“ promluvil druhý muž —

doktor. Ještě mne prohmatal, změřil tlak a odešel. Nechal mi na stole vedle mého lože bílou plastikovou krabičku s prášky na uklidnění.

„Nejlíp uděláte, když teď dva spolknete a pořádně se prospíte,“ otočil se ještě mezi dveřmi. Pierr okamžitě na ta slova zareagoval tím, že mi nalil sklenici vody a vyndal dvě pilulky. Už to pomalu vypadalo, že mi je nacpe rovnou do pusy.

„Hele, zpomal,“ ohradil jsem se, „nejsem postiženej, abych to nezvládl sám.“ Zapil jsem je, ale přesto jsem na patře cítil hnusnou hořkost.

„Dante?“„Je v pořádku. Myslím, že teď sepisuje protokol.“„A to... Ten mrtvý...“„Nevím. Ještě jsem s nikým nemluvil, byl jsem celou dobu tady. Viděl jsem to... Jen

letmo, hned nás vyhnali četníci. To bylo strašný. Richard, když se odtamtud vrátil, zamkl se na záchodě a zvracel. Celý se klepal.“

„Richard?“„Jo. Šel vyvést Dorka. Odvezli ho někam pryč. Takové zvíře tu nemůže být.“„Já nevím, jestli to vůbec je zvíře...“Prášky začaly působit.„Spi.“„Vypadal tak... Jako by se bavil. Jak se tam válel v té krvi a slizoval si jí z drápů. A

ten mozek. Sežral mu mozek. Mozek a tvář a...Proč to udělal? Proč ji zabil? Ta hůl...“Svět se mi rozprskl v tisících rozvířených záblesků. Stal jsem se jedním z nich. Tančil

jsem v objetí blýskavé tmy, točil se dokola s ostatními, nebo se rozletěl úchvatnou rychlostí do neznáma a přidal se tam k dalšímu hejnu točících se paprsků. Připadal jsem si nespoutaně svobodný a bezstarostně šťastný.

Než jsem si začal všímat ostatních. Létali jsme takovou rychlostí, že všichni skutečně vypadali jako mihotavé záblesky, ale nebyli. Byly to střepy. Snad se zde shromáždily úlomky všech rozbitých zrcadel, alespoň tak mi to připadalo. Letěl jsem souběžně s jedním z nich a neodolal pokušení nahlédnout.

Byl tam nějaký malý chlapec ve svetru, ušmudlaném od bláta, kajícně hledící na svá roztrhaná kolena, jakoby díry v kalhotách byly tou nejzajímavější věcí na světě. Působil komicky, jak nervózně žmoulal spodek svetru malými pěstičkami. Ale mne upoutaly drobné třpytivé krůpěje v jeho tváři. Ten chlapec plakal. Už mi nepřipadal ani trochu směšný. Místo toho mne naplnila lítost. Vzduchem před hochem se mihla ruka. Úder. Uplakaná hlava prudce odlétla dozadu a chlapec tvrdě dopadl na zem. Na krátký okamžik jsem spatřil slzami zalité oči, prosebně hledící na někoho před ním. Ze rtu odkapávala krev. Obraz zakryl stín zad. Viděl jsem, jak se postava, vstoupivší do zrcadla, napřahuje k další ráně. A další. Cosi se ve mně vzepřelo.

„Ne, už dost!“ zakřičel jsem.Muž v obraze se prudce otočil.„Ne, ještě nemáš dost, spratku. Nikdy nebudeš mít dost, ale já se vždycky budu starat,

aby to alespoň stačilo,“ syčel na mne. Znovu jsem začal křičet, ale tentokrát strachy. Ten hlas, ta tvář. Byl to můj otec, co mne mlátil. Mne!

Co to bylo? Kde to sakra jsem? Stojím snad před zrcadlem dávno zapomenutých, potlačených vzpomínek?

„Nikdy ti to nestačí,“ syčela tvář, zaplňující teď už celý střep, „slyšíš?! NIKDY!“ otočil se.

Nápřah, úder, nápřah...Znovu jsem cítil ten strach, tu bolest co tenkrát.Odpoutal jsem se od záblesku, otřesen, zděšen. Co skrývají další? Ne, raději ne (snad

jen nahlédnout), ne.Připojil jsem se k dalšímu střípku. Nahlédl jsem a...Znovu ten starý film. Ztuhlé figury, hůl, zavražděná matka, krev. Ne, tohle ne! Pryč!

Už žádná další zrcadla. Chci se odtud dostat. Chci ven!Ale další blyštivý kousek se ke mně přidá ze své (své?!) svéhlavé vůle. Nemohu

uhnout z jeho dráhy, nemohu zavřít oči, musím sledovat, co přináší.Co je to tentokrát? Je tam tma, ale je v ní cítit pohyb. Jako bych byl vtahován do děje a

stával se někým jiným. Skrytý pozorovatel, schovaný někde v koutku mysli, neschopen ovlivnit děj, ale cítím jeho strach, ten strašný, bezmezný strach.

Ze stínů vystupují postavy, znám je, znám! To přece nemůže být pravda! Loki! Richard, Dante a Pierr! Něco říkají, ale mně v hlavě buší jen řev strachem šíleného mozku. Co?!

„...utéci?! To snad ne. Chyba...“ Lokiho ústa se pohybují, ale já slyším jen ten křik. „...zákon... ty's to věděl... zákon...“ zase křik.- Kam mne to vlečete?! Pierre! Pierre, proč?! - ne, já to neovlivním. Co je to s nima?

Co je to za tváře? Oči... — KAM MNE TO VLEČETE?! -Ne, to ne. Tohle přeci nemůžete! Dante, prosím! PROSÍM!Klec. Vidím Dorka, přecházejícího sem a tam, vrhá se proti mřížím, prostrkuje skrze

ně tlapy. Richard ho odhání dozadu. Jen gestem, nepadne při tom slovo. Jeho ústa se ani nepohnula a Dork se poslušně krčí v rohu kotce. Trhem mnou otočili. Pierr. (Pierr?). Nepoznávám ho. Něco se mu stalo s...

Směje se. Tohle nejsou lidské zuby! Můj pohled padá na jeho ruku. Má v ní železnou tyč, tu se kterou vsunuju maso při krmení do šuplíků. Vidím její rychle se pohybující stín a... Jsem venku z toho těla. Vznáším se nad nimi. Pierr stojí rozkročen a ten muž se kácí k zemi. Krev mu zaplavuje prázdný oční důlek, ze kterého rána vyrazila oko. Slyším bezmocný trhavý sípot ležícího, fascinovaně sleduji nachové bubliny, tvořící se v koutku úst. A slyším jeho rychlý tep, jehož mohutné dunění začalo naplňovat vše kolem.

Dante ho chytil za ruce, Richard za nohy.Tohle nesmíte.Je v kleci. Dork se na něj vrhá, na jeho obličej. Ležící o tom už neví. Dech utichl

ihned po zapraskání, to když mu tygr oderval tvář. Dunění srdce až po chvíli. Ti čtyři stáli před klecí a smáli se. Smáli se tělu, trhanému na kusy, krvi, kapající z Dorkových tesáků. Smáli se...

Jsem venku. Odtrhl jsem se od toho střepu a toho, co bylo v něm. Rychle pryč odsud. Uhýbal jsem střepům, které se mi samy nastavovaly, proplétal se mezi nimi. Tady, tady je mezera. Vyletěl jsem z víru, zamířil do tmy a doufal, že se mi podaří vyhnout dalším zábleskům. Bože, prosím, už žádné další střepy. Ale co je to tam vpředu?! Něco tam je, cítím to, chci uhnout, avšak cosi mi to nedovolí, nutí mne letět přímo na tu věc. Co to...

Ne, to nemůže být pravda. Letěl jsem přímo do zrcadla. Do zrcadla, jehož konce se ztrácely (nebo vůbec nebyly) v temnotě. Viděl jsem zářivý bod přede mnou - můj odraz. Zvětšoval se ohromnou rychlostí. Nešlo zpomalit, Bože, co se stane, až se srazíme? Ta zářící

věc se začala zvětšovat. Věc?! To je přeci moje tvář. Ale byla skutečně moje? Ta zmasakrovaná, krví zalitá věc, co zaplavila celý prostor přede mnou? Z prázdných děr po očích, ze kterých teď vystřelily vrásčité prsty s černými zahlými drápy, vytékaly řeky krve. V ústech se jako gigantický had svíjel jazyk. Ne, to nebyl jazyk. To byl had! Hluboké tmavé zářezy v kůži na svých dnech odhalovaly lebku.

Tak tohle, tohle jsem já...Tvář, nebo spíš ta rudá maska, už pohltila všechnu tmu okolo sebe. Teď musí přijít

střet. Teď!Ječel jsem hrůzou před tím dotekem svého vlastního obrazu. Ale necítil jsem žádný

náraz. Zavalila mě vlna hnusu.Zvracel jsem ze svého lůžka na zem. Byl jsem venku.Vnitřnosti se mi svíraly a vyvrhovaly žaludeční šťávy. Srdce, rozbušené strachem,

rozhánělo do těla krev přesycenou adrenalinem. Rozechvělý jsem ležel s hlavou svěšenou dolů a vnímal kyselý zápach tekutin, vyvržených z mého těla. Křečovité stahy svalů začaly mizet, ne však strach v mé mysli. Co jsem vlastně viděl? Nevím. Zmizelo to.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Byla noc, měsíc nesvítil a já ve tmě viděl, nebo spíš cítil, temnotou pokroucené tvary nábytku. Musel jsem ven na vzduch, který by mi pročistil hlavu a odvanul zbytky toho... toho snu.

Byl jsem oblečen, ležel jsem tak, jak mne sem dopravili od klecí.(Klece. Ta tyč, ale kdo ji držel?)Jen jsem se obul. Překročil jsem louži na zemi a vyšel ven z pokoje. Bylo tu málo

světla, žárovky chyběly nebo praskly, ale i to šero stačilo, abych věděl, že to není chodba, na které bych měl být. Tohle je suterén pod manéží. Otočil jsem se a sáhl po klice. Nahmatal jsem stěnu! Poslední žárovka se zařinčením explodovala.

Zmocnila se mne panika. Mával jsem ve tmě kolem sebe rukama a rozeběhl se. Náraz. Odhodil mne na zem a já cítil, jak mi z nosu vytéká pramínek krve. Ta zeď tady přece ještě před chvílí nebyla - na to bych klidně přísahal. Zdvihl jsem se. Ruce odmítaly poslouchat, třásly se, když jsem je opět zdvihal před sebe. Odmítal jsem to celé přijmout, ale snažil se zachovat klid. Nerozeběhl jsem se zbrkle jako před tím. Opatrně jsem pokračoval vpřed a prsty prohledával prostor před sebou. Stálo mě hodně úsilí držet je natažené, měl jsem strašný pocit, že tam někde jsou klece (Dork) a já je strčím dovnitř k hladovým zvířatům. Bylo tu vlhko. Ze stropu padaly kapky a jejich ozvěna se líně odrážela od stěn. Stékaly mi po tváři a já si je vytíral z pálících očí. Slyšel jsem hlasy a hudbu. Zpočátku jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, ale zesilovalo to. Znělo to zastřeně, i přesto jsem poznal znělku, co hrál orchestr při zahájení představení. V těchhle chodbách zněla překrouceně a disharmonicky. Byla stále hlasitější, muselo to být přímo nade mnou.

Vše okolo vzplálo ostrým světlem. Zakryl jsem si oči a když jsem ruce od obličeje odtrhl, byl jsem v manéži.

„Jen vítejte!“ zněl Lokiho hlas. „Vítejte na velkolepém, jedinečném představení, které uvidíte jen u nás!“

Zdvihl jsem hlavu. Nade mnou předváděli své číslo Rothiérovi. Dlouhé skoky, krkolomné přemety, to vše bez lan. Létali (jako ptáci) vysoko nad zemí, ne, vznášeli se. To přeci nemůže být pravda, vzpouzelo se ve mně. To musí být sen.

„Prosím potlesk pro našeho nového účinkujícího,“ ozval se opět Loki, „dámy a pánové! Doc Anthony!“

„Co to má k čertu...“ přerušil mne ohlušující potlesk. Hlediště bylo plné lidí. Tleskali, křičeli, někteří na kolenou drželi kornouty popcornu a cpali kousky do úst. Normální obecenstvo, dalo by se říct. Ale mezi nimi a lidmi, jaké jsem vídal na jiných představeních, byl propastný rozdíl. Za prvé, já neměl co dělat uprostřed manéže, za druhé, ten popcorn vypadal spíš jako krvavé cáry a ti lidé museli být už dlouho mrtví.

Musel jsem být otupělý strachem. Nepokusil jsem se ani vykřiknout, natož pak pohnout před tvářemi těch zrůd. Bledé, chladné tváře, jiné polorozpadlé s kusy odpadlého masa a další, pouhé kostry, potažené vyschlou žlutou kůží, někdy se zbytky vlasů. Někteří snad zemřeli ještě dnes, jiní patřili do starých, dávno již zpráchnivělých rakví.

Žádné z těch těl nemělo oči. Jakoby se jim v důlcích usadily rudé žhnoucí uhlíky a z jejich dávno vyhnilých hlasivek vycházely výkřiky účinkujícím.

Viděl jsem, jak někteří vytahují z krabic od popcornu kusy šlach, oči a další rudé kusy a plnými hrstmi si je cpou mezi rozkladem zhnisané dásně. Z úst jim vypadávaly kusy ven a hrnula se z nich krev. A tehdy jsem se probral z ochromení, když se mi do krku nahrnuly zvratky z pohledu na jednoho z nich, který strnule, jako loutka na provázcích, hladil psa na kolenou, nafouklého rozkladem do červy prolezlé koule.

„Dámy a pánové, velevážené obecenstvo! Připravte se na kousek, který vám napne nervy k prasknutí! Jen dnes, jen u nás a jen pro vás! Jedinečný výstup Doca Anthonyho! Jmenuje se — koupel!“

Gong.Propadl jsem se. Do úst mi vnikla voda. Zběsile jsem kopal nohama ve snaze dostat se

nahoru. Trvalo to nekonečně dlouho a plíce mi už hořely nedostatkem vzduchu — když konečně se hladina nade mnou rozevřela. Kolem se ozval nadšený křik a tleskání, které nebylo pod vodou slyšet.

Vodou?Byla to krev. Místo písku se zde objevil bazén rudé krve! Rychle ven. Šílený hrůzou a

hnusem jsem zamířil k hledišti.To přeci NEJDE! To je sen. NENÍ to skutečnost. NEMŮŽE být! Dej Bůh, aby to byl

sen.Ozval se nový nával křiku a další povzbuzování.„Makej! Zaber kurva!“Co to zase... Otočil jsem se. Blížily se ke mně tři tak důvěrně známé trojúhelníky,

smrtelnou elegancí rozřezávající hladinu.„Ne!“ hrdlo mi zalila krev a cítil jsem, jak proniká do plic.V hlavě se mi promítl obraz pláže východního pobřeží, kde jsem jeden čas dělal

číšníka v nějakém klubu. Od moře se ozvaly panické výkřiky. Všichni tam běželi, i já. Plavci vybíhali z moře až na dva, vzdálené několik desítek metrů od břehu. Zoufale bojovali s vlnami a těsně za nimi se rýsovaly ony trojúhelníky. Potom zmizeli pod hladinou. Dva výkřiky strachu a bolesti zanikly stejně náhle, jako stovka dalších na písku. Stačilo pár metrů a unikli by na mělčině. Ticho trvalo do chvíle, kdy vlny vyplavily ven to, co z těch dvou zbylo. Kusy těl, znetvořených žraločími zuby.

Plaval jsem a cítil za sebou ta tmavá těla, mrštně se pohybující pod hladinou. Věděl jsem, že zemřu. Ale najednou jsem se držel za okraj manéže a přehupoval přes něj. Dopadl jsem mezi obecenstvo a dávil spolykanou krev. Ty zrůdy mne tlačily zpět. Bránil jsem se, kopal do nich, drásal je nehty a kousal do hnijícího masa. Marně. Pozpátku jsem spadl přes okraj.

Byl tam písek. Ale to jsem zjistil až za chvíli. Nejdřív jsem sebou házel, jako bych byl opět v té krvi a bojoval se žraloky.

Obecenstvo bylo v extázi. Jejich křik mne ohlušoval.„Dámy a pánové, obrovský potlesk pro Doca Anthonyho! Odměňte tento vskutku

vynikající výkon!“ překřikoval je Jaquesův hlas. Za ramena mne popadly dvě ruce a postavily na nohy. „Skvělé, mladý muži. Opravdu vynikající!“ drtil mi ramena způsobem stejným jako v kanceláři. Usmíval se bezbarvými rty a upíral na mne rubínové oči. „Skutečně výborné Docu...“

„Docu. Docu!“

„NE!“„Docu, uklidni se. Poznáváš mě?“Pierr. Odskočil jsem od něj jako od klubka jedovatých hadů a... dopadl jsem na zem. Z

postele.Kurva, kde to sem?! ptal jsem se sám sebe. Sen. Byl to jen sen. Díky. Bože, díky.„Co je s tebou? Házel si sebou a řval tady nejmíň hodinu, nemohli jsme tě vzbudit.“Teprve teď jsem si všiml ustaraného obličeje paní Rothiérové, vedle níž stála pobledlá

Michaela s Minou a vzadu se krčila zpocená tvář doktorova.„To ty zasraný prášky,“ otočil se Pierr na doktora.„N-n-nevím. To-to-tohle by se nemělo dít,“ koktal muž.„Ale stalo!“Klepal jsem se v rohu na zemi a pořád čekal, že se v Pierrově ruce objeví železná tyč a

rozdrtí lékařovu hlavu. Namísto toho prostě otevřel dveře a vyhodil ho.„Idiot. Vždycky jsem říkal, že takový jako on jsou k ničemu.“I přes svůj odpor, který jsem sice považoval za neopodstatněný, jsem mu dovolil

pomoci mi zpátky na lůžko. Když se mě dotknul, na celém těle mi vyskočila husí kůže a z hrdla se mi dral výkřik, s velkou námahou zadržovaný. Přál jsem si, aby mezi jeho prsty a mými pažemi byl nějaký vzduchový polštář, nebo něco, aby se mě nemohl dotknout. Při tom všem jsem si ale nadával do pitomců. Co to se mnou je? Byl to jenom blbej sen. A tohle je přeci Pierr. Pierr! Ne nějaké vraždící monstrum, při prvním setkání vyrážející mozek z lebky. A tamhle je paní Rothiérová s Minou a Michaelou, milé a příjemné, ne nějaké tři čarodějnice, létající vzduchem.

Když mě Pierr konečně dostal pod deku, paní Rothiérová ke mně přistoupila a pohladila po tváři. Jako bych byl její syn. V očích jsem jí vyčetl starost a zároveň úlevu z toho, že jsem se probral. Její dcery se na mne usmívaly a bledost z jejich tváří zmizela.

„Odpočiň si, Docu. Pořádně se vyspi, ale už bez toho svinstva. Pierre?!“ otočila se na syna. Pierr přikývl a vzal ze stolku krabičku s léky. Hodil ji do koše. Potom odešli z mého pokoje. Převaloval jsem se a v hlavě se mi honilo všechno co (jsem viděl) se mi zdálo. Strašně se mi chtělo spát, ale zároveň jsem se tomu bránil. Kam bych se asi propadl nyní? Nakonec jsem podlehl a usnul. Nezdálo se mi nic.

Druhý den za mnou přišla policie. Ptali se, co jsem viděl a já už jim jenom zopakoval to, co řekl Richard. Stejně si to všechno zapisovali a vyptávali se na každou věc nejmíň dvakrát. Moudře při tom přikyvovali a vyměňovali si navzájem významné pohledy. Prostě poldové. Když mne konečně pustili, čekal jsem jen na onu filmově proslulou větu: „ne-opouštějte prozatím město“ ale odpustili si to. Já osobně jsem se od nich nedozvěděl nic. Tak jsem šel za Pierrem. Můj odpor k němu vyprchal bezesným spánkem. Všechno byly jen mlhavé vzpomínky, jako na každý sen. Přesto při nich stále mrazilo. Našel jsem ho, zrovna když dokončil nácvik nového čísla.

„Pierre!“Otočil se. „Ano? Ach, Docu! Už tě nechali na pokoji?“„Jo. Už jsem měl těch jejich žvástů po krk. Připadal jsem si jak diktafon. Jednou

nahrát a pak pouštět pořád dokola.“„Co bys od nich mohl tak jinýho čekat?“„Pierre, kdo byl v tý kleci?“„Roland. On zastával tvé místo, než odešel. Pak si nastoupil ty.“„Jak se tam proboha octl?“„Nevím. Nikdo to neví. Je to strašné,“ odmlčel se.„To je,“ nechtělo se mi dál držet tohohle tématu. Ještě chvíli jsme klábosili o všem

možným a pak se šel Pierr osprchovat. Já si zalezl zpět do pokoje. Byl jsem příšerně utahaný a víčka se mi sama zavírala. Měl jsem se sice ještě zastavit u Jaquese, ale snad to chvíli počká.

Jenže ta chvíle se dost protáhla — usnul jsem. Probudil jsem se do tmy a doufal, že ředitel bude ještě vzhůru. Bylo deset. Nechtěl jsem nechávat návštěvu až na zítřek, takže jsem jenom obul boty a za Lokim.

Když za mnou práskly dveře, zarazil jsem se. Ta chodba. Není tu příliš málo světla? Neslyším kapající vodu, odrážející ozvěnu od provlhlých stěn? O krok jsem ustoupil a narazil do dveří svého pokoje.

„Klid kreténe,“ seřval jsem se okamžitě. Všechno bylo a je v pořádku (bude?) jako vždycky. Světla u stropu, zakrytá matnými pískově zabarvenými kryty, měkce ozařovala chodbu, suchou, bez černých kabelů, zavěšených po celé její délce. Když jsem míjel pokoj Rothiérových, děvčata zrovna vybuchla smíchy nad něčím, co jsem odhadl jako hlas z televize. Mají sice každá svůj vlastní byt, ale baví se stále spolu. Rodinná idylka, kterou já nikdy nezažil. U Pierra bylo ticho, mohl jsem zaklepat, ale teď jsem šel za Jaquesem.

Loki byl vzhůru a okamžitě mi vyšel v ústrety, aby započal se svým obvyklým uvítacím rituálem.

„Tak co, Docu?! Jak je?“„Už je to dobrý, dík.“„No nevim, esli bys měl teď dělat u klecí.“Při představě vrátit se ke kotcům se mi udělalo zle. Zase bych všechno viděl znovu.

Přesto jsem to neřekl. „Ale jo. Dá se to zvládnout.“„Zapomeň na to. Já osobně bych se zblil, kdybych tam měl jít. Dám tě na nějakej čas

jinam, ale teď si dej pár dní voraz.“Tohle mi vyhovovalo. Hlavně co nejdál od tygrů. Jaques mě propustil.Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, co budu dělat s nečekaným volnem. V podstatě to

bylo jasný. Budu se flákat. Koukat na televizi nebo do knihy. Zajdu s Pierrem na pár piv. Takhle jsem si vždycky představoval ideální volno. Jenže, že bych měl jít na pivo zrovna s Pierrem, se mi moc nezamlouvalo. Vlastně jsem se mu snažil vyhnout. Do baru jsem šel sám a splnil tak vlastně dvě položky ze svého plánu najednou. Protože kromě piva tam měli i televizi. Dávali hokej, takže jsem ani nemusel upřít celou svou pozornost na francouzštinu a jen sledoval hru. Když se mi postavy na obrazovce začaly vzdalovat, zaplatil jsem a vyrazil zpět do cirku. Bylo to asi dvacet minut chůze. Vlastně jsem tenhle bar objevil krátce po příjezdu, když jsem prolézal město a koukal do výloh. Nějak mi jeho poloha uvízla v paměti a já se už ani nenamáhal hledat nějaký jiný, bližší. Na to, že jsem byl v Paříži, kde — podle mého názoru — běží život bez zastávky, byla ulice prázdná. Nikde jsem neviděl jediného chodce nebo auto.

Nevím z čeho, ale dostal jsem strach. Sice jsem si v duchu nadával, ale ten nejistý strach z něčeho mě popoháněl stále rychleji dopředu. Nakonec jsem se rozeběhl. A když se za mnou ozval ten dupot a supění, dal jsem se do trysku. Na záda mi něco dopadlo a já už se neudržel a zařval.

„Uctivost, pane. Neměl byste pár drobnejch...“ nakřáplý hlas byl prosycen zápachem cigaret a alkoholu. Celý rozklepaný jsem sáhl do kapsy a podal mu první zmuchlanou ban-kovku, kterou jsem nahmatal. Žebrák začal něco mumlat, ale vytrhl jsem se a běžel ulicí dál. Nohy se mi klepaly a srdce bušilo ještě chvíli po tom, co jsem už seděl na posteli svého pokoje.

Něco jsem zaslechl. Bylo to nezřetelné, ale sílilo to. Měl jsem dojem, že to vychází od Rothiérových, asi sledují něco v televizi. Po chvíli ji zase zesílili. Byl to křik. Ženský křik. Nevěnoval jsem tomu pozornost, sledoval jsem tmavou obrazovku televize a uklidňoval se.

„Co tam dělaj?“ říkal jsem si, protože křiku stále přibývalo na síle. Ve chvíli, kdy se k němu přidaly rány a dusot nohou, jsem pochopil, že to není od Rothiérových. Bylo to z chodby. Zoufalý jekot se ozýval za mými dveřmi. Přiskočil jsem k nim a opřel se. Bylo to, jako bych narazil do zdi. Nebyly zamčené, ale nehnuly se ani o píď. Křik byl teď za nimi, pár

ran do dveří a opět se vše vzdalovalo.Naprosto ztuhlý, svíral jsem ruku na klice a ucho tiskl na dřevo. Už byli daleko.

Zámek povolil. Opatrně jsem vystrčil hlavu na chodbu. Byla prázdná, zdáli se ozvalo pár nejasných zvuků, ale i ty pomalu ztichly. Po celé délce chodby byly na zemi krvavé čmouhy, jakoby tu někdo někoho vlekl. Na zdech byly místy patrné otisky od rukou, potřísněných krví.Hlavou mi létalo tisíce myšlenek. Co se stalo? Úraz? Nejspíš se někdo zranil a ostatní ho nesli k východu, kam zavolali sanitu. Zastavil jsem před Pierrovými dveřmi a zaklepal. Nikdo neodpověděl, ale bylo odemčeno.

„Pierre?“ otevřel jsem. Nebyl tu. Doma nebyli ani ostatní členové jeho rodiny. Rozeběhl jsem se po stopách na linoleu. Ale ty nemířily ke vchodu. Mířily dál. Do suterénu. Rudé cákance se matně blýskaly na schodech odrazem od žárovek. Snažil jsem se jim vyhýbat. Byl jsem v suterénu, běžel jsem dál po stopách, zahýbajících do spletitých chodeb, ověnčených kabely. Na chvíli se mi zdálo, že opět slyším ten křik, ale bylo to jen na okamžik. Měl bych se vrátit, ale musel jsem vědět, kam vedou ty stopy.

Chodba se rozšířila, kabely zmizely. Zeď byla z hrubě tesaného kamene a v železných držácích byly zasazeny pochodně. Do hajzlu, kde se tu vzaly pochodně?! Ohlédl jsem se. Stejná chodba byla i za mnou. Ta, po které jsem přišel, prostě zmizela. Jen na zemi se v pohybu plamenů občas zaleskly krvavé skvrny.

Zase se to ozvalo. Nebyl to už křik, znělo to spíš jako hučení, vibrující v různých výškách. Táhlo mne to za sebou. A já šel. Zvuk sílil a čím byl mohutnější, tím rychleji jsem běžel. Už jsem rozeznával jednotlivé zvuky. Tóny nástrojů, hrajících nějakou odrhovačku, doprovázené falešným hlasem. Smích, křik, řinčení kovu o kov.

A najednou jsem tam byl. Chodba mě vyplivla ven. Byl jsem v sále, osvětlovaném tisíci svící, nasáklém pachem piva, vína, pečeného masa a potem desítek těl. Dokola byly stoly pokryté bílými ubrusy. U nich seděli hodovníci v oblecích, jak ze starých rytířských filmů. Smáli se a prolévali hrdlem víno ze stříbrných kalichů. Před nimi na podlaze, zdobené zkroucenými ornamenty, křepčili šašci. Jejich plandavé kostýmy za nimi vlály, když dělali kotrmelce a tančili na muziku. Tváře, pomalované líčidly do odporných grimas se šklebily na sedící. Někdo mě chytl za rameno. Pierr.

„Dost, že jsi tady! Čeká se už jenom na tebe.“„Pierre! Kde to jsme?“Usmál se. Jeho chrup byl vlčí. „Copak jsem ti neříkal, že naše rodina vystupovala už

na dvorech králů? Sedni si. Představení začíná.“ Jeho oči se zúžily. Probleskoval v nich rudý oheň. Hodil mne do křesla a v tu chvíli se ozval gong. Sál ztichl.

„Jen vítejte!“ ozval se mocný hlas. Loki. „Vítejte na představení jedinečném a velkolepém. Jen dnes, jen od nás a jen pro vás! Vítejte!“

Obecenstvo odpovědělo potleskem.„Můžeme začít!“Teprve teď jsem si všiml, že místo, odkud jsem vyšel, je zakryto černým závěsem.

Zpoza něj se ozval ten křik. Opona se rozestoupila. Hrůza a odpor mě přibily ke křeslu. Byla tam Mina Rothiérová. Přibitá na dřevěném kříži. Roztažené ruce a nohy jí pokrývala krev.

„Naše drahá sestra zbloudila ve své víře. Chtěla nás opustit. Porušila tak zákon. Potlesk pro první účinkující!“

Bouřlivý jásot rozezněl sál. Loki, zahalen do dlouhého rudého pláště, přistoupil k ukřižované a ze záhybů látky vytáhl nůž. Chtěl jsem tomu zabránit nebo vykřiknout, ale něco mě spoutávalo. Sklonil se nade mnou Pierr, spíš to, v co se proměnil. Zploštělý nos, úzké oči, zářící rudým ohněm, černá srst, špičaté uši. A zahnuté špičáky vyčnívající z tlamy. Chtěl jsem mu říct, ať tomu zabrání, je to přece jeho sestra. Nedostal jsem ze sebe hlásku. Přesto mi rozuměl.

„Zákon,“ zařval na mě chrčivým hlasem, který už nebyl jeho, Pierra, jakého jsem

znával. Toto byl jeho pravý hlas, pravá podoba.Ocel se zabořila do tváře Miny. Dva řezy po obou stranách obličeje odchlíply kůži a

špička nože zajela až do úst, ze kterých vytékala krev. Čepel sjela níž a hladce párala ženu od ňader až k rozkroku. Dva kolmé řezy a tělo se rozevřelo. Poskoci přiběhli a rozevřeli oddělené kusy kůže, které přibili ze stran na kříž. Loki ustoupil a dav s potleskem sledoval stále pracující orgány. Člověk by byl mrtev při prvním řezu. Tohle ale nebyli lidé. Mina chrchlavě křičela slábnoucím hlasem. Až když Jaquesova ruka zmizela pod žebry a vytrhla srdce, tělo ochablo.Propukl nový jásot, když zdvihl nad hlavu stále pulzující orgán. Přešel dokola sál a zastavil se v čele tabule — před královnou. Ta nastavila ruce, do kterých jí Loki srdce vložil. Vladařka s úsměvem pozorovala pohyb v dlaních. Lačně ho začala trhat zuby. Teprve když principál ustoupil a já pohlédl do smějící se tváře pomazané krví, poznal jsem, že je to Margot. Podala rudý kus masa dál a ostatní ji napodobovali, zakusovali se a podávali srdce dalším.

Do zad se mi vryly Pierrovy drápy. Bylo jasné, kdo je dalším účinkujícím. Margot povstala a poděkovala Jaquesovi za vystoupení. Stisk na mých ramenech zesílil. Zavřel jsem oči. Křik kolem mne utichl, drápy se stáhly. Stále jsem se neodvažoval prohlédnout. Do ticha se začal ozývat tichý chorál.

Bylo tady šero. Stál jsem a za zády cítil chladnou zeď. Byl jsem jeden. Zmizel světlý sál, královna, dvořané i rozpárané tělo. Zde nebyl už žádný jásot znetvořených klaunů, jen tichý zpěv, monotónní a děsivý. Byla to manéž, ale jiná než všechny ostatní. Kamenné lavice byly zaplněny postavami s (tvářemi) maskami zvířat, bájných draků a tvorů nepopsatelných. Se strnulou nehybností zpívali onu tesklivou píseň, jejímž slovům jsem nerozuměl, ale rozechvívala mé nitro strachy.

Na pravidelně přitesanými kameny vykládaném jevišti seděla v kruhu smečka vlků. Zvířata, nehybná jak vytesané sochy se zdviženými hlavami, sledovala svého pána — Lokiho. Neustále zahalen v tentýž plášť jako na dvoře královny Margot, stál zády ke mně a pozvolna se otáčel.

Stanul ke mně čelem a já pocítil tvrdý náraz do zdi, jak jsem uskočil dozadu. Jaquesovy rysy byly stále silně patrné, ale znetvořené do podoby vlka. Daleko hrozivějšího než Pierr. Hleděl na mne výsměšně zelenýma očima a dál pokračoval ve své motlitbě.

Znovu počal obcházet kruh, jeho plášť se vlnil při sebemenším pohybu, jak neklidné vlny nočních moří. Tentokrát přistupoval ke každému zvířeti a skláněl se nad ním. Co s nimi dělal, jsem spatřil, až když opět stanul proti mně.

Háv měl rozhalený a mně se záda znovu nalepila na zeď. Tam, kde měla být hruď, visely jen cáry masa a roztrhaných vnitřností. Jeho ruka, změněná v dravčí spár, utrhla další kus střev a strčila ho do vlčího chřtánu. Nakrmil svým tělem posledního, zahalil se.

Zvířata se s kňučením položila na břicha. Jejich končetiny se prodlužovaly a hlavy pokrývaly zlatavým třpytem. Vzpřímila se jako lidé, srst se slévala v jednolitý oděv. Stálo zde devět mužů s maskou vlka a couvali k zpívajícím. Principál mi pohlédl do očí a vtáhl mě do sebe.

Viděl jsem potemnělou krajinu, kde líně se převalující cáry mlhy postříbřil bledý měsíc. Černý les se rýsoval na kulisách nebe se světlem miliónů hvězd. Vznášel jsem se nad tou zemí, snad mě nadnášel mocný chorál tisíců hrdel, pějících píseň stejnou jako v manéži. Klesal jsem níž a pode mnou procházely zástupy tvorů s nelidskými tvary, zahalené do rouch. Na těchto místech za mnoho tisíc let měla stát Paříž, ale toto byla doba, kdy bylo lidstvo nový druh, vetřelec v říši starých ras.

Do zpěvu se mísil pláč nově narozených, vytržených z rukou matek. A já sledoval holá těla nemluvňat, pokládaná na roztroušené kameny. Zem pila jejich krev. Křik utichal pod ocelí nožů, nořících se do hrdel, pod drápy, trhajícími na kusy vnitřnosti, pod kameny, drtícími měkké lebky. A zem pila život a pohlcovala mrtvé schránky.

Byl jsem stále blíž zemi, až jsem se do ní ponořil. Zde byla ta věčná kamenná manéž a já se stal jedním z tvorů v maskách. Cítil jsem obrovskou sílu a moc svého těla a ducha, kterou překrývala nenávist k tomu nově vzniklému pokolení červů, zaplňujících tak rychle zemi. Byly nás tisíce, kdož vydali se na křídlech bájných fénixů do skrýší lidstva. S jakou lačností jsem útočil a napadal ty bezbranné tvory, krčící se ve svých útulcích. Trhal jsem tu ubohou měkkou tkáň drápy a zuby. Pásli jsme se na jejich strachu, pili jejich krev a jedli ještě živé maso. Když jsme ukojili svůj hlad, přibíjeli jsme je ke stromům za ruce, přibodávali kolíky do země a sledovali, jak se kroutí bolestí a marně se snaží slábnoucími prsty vytrhnout dřevo z břicha. S jakou marností lpěli na své existenci a jaký děs roztřásl jejich těla, když k nim z lesů přibíhali ukojit hlad naši vlčí bratři. Odtrhávali kusy chvějícího se masa od kůlů a drtili kosti ostrými zuby.

Stavěli jsme hranice a upalovali na nich to pokolení. Měsíc a hvězdy zahalil kouř nespočtu ohňů a vznesl se jekot, tak krásná píseň pro naše uši. Plameny se prožíraly černající kůží a vařily krev do husté břečky. V tvářích, mokvajících puchýři, praskaly žárem oči a měnily se v hnědou strusku, rychle se sesychající na praskajícím obličeji, ze kterého odpadávalo zuhelnatělé maso.Sledovali jsme pohledy matek, vklíněných mezi rozštěpené kmeny stromů, když hleděly, jak trháme jediným pohybem jejich děti na kusy.

Uvazovali jsme je v bažinách, kde zaživa uhnívali, když se jim do údů zažírali červi. Ti, co utekli do hor, se stali potravou pro naše létající oře a na jejich zbytcích hodovali supi a vrány, klovající z roztříštěných lebek zbytky mozku.

Ukojení vraceli jsme se do podzemního amfiteátru, jehož zem pokrývala těla stažená z kůže. Přesto náš rod vymíral. Ti ubozí slabí lidé byli jako nezadržitelná nákaza. Rozlézali se po všech koutech světa, kde budovali svá království. Zbyla nás jenom hrstka. Přesto rod nikdy nezanikl. Putovali jsme zemí jako kejklíři a nad naší magií žasli králové stovek pokolení. Na svých představeních jsme vdechovali do myslí přihlížejících zlobu a nenávist. Pak jsme se smáli, když jsme překračovali hnijící válečná pole, posetá okradenými mrtvolami. Zášť a zloba zavládla na dvorech po našem odchodu, v síti intrik si vzájemně podřezávali krky a katova sekera zrudla krví nových zrádců říše. V našich stopách zůstávala zhouba, ale kdo by vše sváděl na potulné kouzelníky a akrobaty — kejklíři jsou vítáni všude.

A když se po staletích rozrostla Paříž, vrátili jsme se do své svatyně. Šlapali jsme po tělech, která dláždila úzké uličky po Bartolomějské noci a kopali do hlav, uťatých v revoluci. Zde se shromáždil zbytek naší rasy a zde jsme vybudovali cirk.

Tělem mi projelo mrazení a já hleděl do úzkých škvír Jaquesových oči, zářících nenávistným světlem. Cítil jsem se strašně sláb, nohy se mi podlomily a já se zhroutil na zem. Pocit krutosti té proklaté rasy rozechvěl mé tělo a sežehl mozek. K principálovi se přidal Pierr a za ním další zrůda, ve které jsem poznal Michaelu Rothiérovou.

„Jsi náš, příteli,“ zasyčel Loki.„Ne,“ vydechl jsem a hlava mi slabostí dopadla na kameny.„Staneš se jedním z vlků, jedním z nás.“„NIKDY!“„Ty ubohý tvore, copak jsi necítil tu rozkoš moci a síly? Tu schopnost ovládnout,

rozhodnout o životě a smrti? Necítil jsi, jak chutná krev?“„Táhni zpátky do pekel.“„Do pekel?! Vždyť ty ani nevíš, co to slovo znamená!“„Táhni...“„Peklo... Jak si přeješ!“Uchopily mne tvrdé spáry a zdvihly do vzduchu. Nesly mne do středu sálu, kde mne

položily na kvádr, oltář. Cítil jsem váhu okovů, poutajících mé kotníky. Tmu, ve které se ztrácel strop, mi zakryla rozšklebená Jaquesova tvář.

„Tady máš své peklo.“Musel to být ten zelený oheň jeho očí, který mi nedovolil odejít do milosrdného

bezvědomí. Musel jsem pocítit ty nekonečné agónie bolesti, když mi zatloukali rozžhavené hřeby do pat, trhali mé tělo na kousky, stahovali kůži z rukou a maso polévali vroucím olovem. Vytahovali šlachy a žíly, jako by párali nitě hadrového panáka. Viděl jsem zrůdný chřtán Michaely, která mi zuby odtrhla penis. Drápy, ostrými jako nože, rozevřeli mou hruď a ukázali mi má vlastní střeva. Poslední, co jsem spatřil, byla ocel mířící na mi na oči. Svět zmi-zel, ale novým světem se mi stala bolest. Neustále jsem cítil spáry přejíždějící maso. A pak mi něčí ruka vjela pod žebra a objala tepající srdce. Tep zmizel a já se někam propadal. Mrtev.Mrtev?!

Ne, vždyť cítím své tělo a cítím vzduch, vnikající mi do plic. A teď, teď se objevily obrazy. Jsou v mlze a rozostřené, ale už se vyjasňují. Co je to tam dole? Protírám si oči. Nic nepociťuji. Kde mám kurva ruce?! Cítím je, ale nevidím. Nemám tělo. Ale tam dole... Tam dole...

Tam je mé tělo.Postavy v hávech odstupují od té znetvořené hromady tkání. Vnitřnosti se válí okolo

kamenného oltáře, po kterém líně stéká mozek z rozlomené lebky.Devět mužů klesá na čtyři, mění se ve vlky a vrhají se na mrtvé maso.Tak tohle, tohle jsem já.Jsem mrtev.Jedna tvář se zdvihá vzhůru a hledí na mě.Loki.Cítím, jak mě ten pohled svazuje a dusí. Bráním se, ale marně. Někam mne táhne. NE! Pusť mě!Letím pryč. Dál do temnoty...Co...Cítím své tělo!Jsem sláb, tak strašně sláb. Otvírám oči. Prsty jsou roztřesené a pokryté seschlou

krví...Cítím své tělo!...pružné a silné. Cítím nenávist a neukojitelný hlad. Nenávist k té trosce, co se válí na

slámě v rohu...Na prstě je prsten. Masivní zlatý prsten...Cítím bolest ve svém nitru. Ten ubožák, co si tak roztřesené prohlíží třpytivý prsten na

své ruce, to on, on za to může.....ne, to ne. To je přeci prsten Rolanda. Ten, co jsem našel v Dorkově kleci! Dork......hledí mi do očí. Celý se klepe. Napínám své svaly ke skoku......NE!......prosí Ale co s takovým zbytečným tvorem. Cítím chuť jeho krve ve svých ústech. Je

tak sladká..„Jen račte vstoupit dámy a pánové! Uvidíte, co jste ještě neviděli a nikde jinde

neuvidíte! Velkolepé a jedinečné představení jen u nás, jen dnes a jen pro Vás! Vítejte!“„Jen vítejte!“

REPLAYVolodja Bart

Se samopalem na klíně vyhlížela rozbitým oknem ven. Hubený barák, kterému přezdívali Sloní noha, byl postavený jako jeden z velínů Jižního sektoru, dva a půl patra vysoký, právě tak, aby se z nejhořejšího podlaží daly přehlédnout přízemní sklady, seřadiště tahačů, otevřené skládky i jeřábové nakladače. Uličky mezi dlouhými baráky zarůstaly kopři-vami, nad střechami z vlnitého eternitu visela poklice mračen, ze které tu a tam vypadlo pár sněhových vloček. Město, decimované Man sterility syndromem, syndromem mužské neplodnosti, tyto končiny opustilo už před osmi lety. Stáhlo se odsud, jako stahuje svá chapadla poraněná chobotnice.

Sloní noha měla půdorys sotva osm na osm metrů, schodiště vestavěné doprostřed a okna do všech čtyř stran. Přes zubaté střepy, které se tu a tam udržely v rámu, občas zavál studený vítr, profoukl její špinavý vlněný svetr i tenkou látku pracovních modráků. V těch chvílích se mimoděk sklonila ke svým botám, rozvázala šněrovadla a znovu je pečlivě při-táhla. Ty boty, vysoké téměř ke kolenům, černé, měkounké, s odpruženými podrážkami, jí dodávaly sílu i teplo. Boty opravdu speciálních oddílů.

„Ty, Emmo,“ ozval se za ní mečivý hlas. „Pamatuješ si svýho fotra?“Otočila se tam. V troskách kdysi luxusního gaučíku ze syntetické kůže a slitin lehkých

kovů se na rozhozeném spacáku rozvaloval Sniff, ten nejhorší parťák, jakého mohla dostat. Šlachovitý blonďáček s ulízanou patkou, navlečený do fešácké maskovací kombinézy se jednou rukou krmil sušenkami a druhou listoval ve vybledlých časopisech, které našel v jedné z opuštěných kanceláří. Profil měl ostrý jako sekyrka, podobal se kryse. Byl o půl hlavy větší a o rok starší než ona, sedmnáctiletý výrostek, nadupaný sebevědomím.

Natáhl ruku s časopisem: „Chceš se podívat?“Ne, sušenky jí nenabídl, ty někde ukradl a sní si je sám. Přitom ona by si tak ráda dala,

v břiše měla prázdno a ještě ji čekalo pět hodin hlídky. Zavrtěla hlavou, že se do časopisu podívat nechce, věděla, co tam je - nahé ženské s doširoka roztaženými stehny. Znovu se zahleděla z okna na opuštěné baráky. Tohle byl její úkol: střežit bezpečí svého gangu. Za vyskleným oknem za jejími zády v úhledných domečcích, opatřených červeným a modrým logem ANEC-Labu, odpočívala třicítka bojovnic a bojovníků. To byla teď její rodina.

„Povídám, pamatuješ na svýho fotra?“ nedal si pokoj Sniff. „Nepamatuješ, že jo. Ty jsi žádnýho fotra neměla. Máti si za velký peníze koupila sperma a nechala se oplodnit. Tak je to. Seš holka vod bohatý mámy. To můj fotr, to byl skutečnej chlap. Měl aktivní spermie, víš? Ženský z celýho města za ním chodily a nechaly se od něj píchat, aby si pomohly k dítěti. Chlubil se, že má přes tisíc parchantů, že to on se stará, aby Město úplně nevymřelo. Prodával sperma do banky. Topil se v prachách, všechny prochlastal a nacpal do štětek, se kterýma píchal. Věřila bys, že ty svině si to pak nechávaly z břicha odsát a prodávaly to dál?... Už to bude deset let, co zhebnul. Někdo ho rozstřílel brokovnicí.“

Chvíli bylo ticho a pak zlehounka zadrnčel zip Sniffovy kombinézy. Nedalo jí to, znovu se ohlédla po svém parťákovi. Teď už si neprohlížel časopisy - se soustředěným vý-razem zkoumal tu věc, kterou měl v rozkroku.

Všiml si, že se na něho dívá a zakřenil se: „Rostou mi chlupy. Já mám taky aktivní spermie. Vím to. Budu se topit v prachách jako můj fotr. Jenže já budu chytřejší, než on... Jestli chceš, vezmu tě do party. Líbíš se mi. Mám pro tebe slabost.“ Beze spěchu si urovnal varlata a zapnul kombinézu.

„Nechci,“ zadívala se znova z okna.„Kam to furt vejráš, káčo, myslíš, že snad přijdou Fretky? Dneska? Nikdo nepřijde.

Nikdo se o nás nestará... Nechceš si se mnou pohrát? Naučil bych tě různý zajímavý věci.“„Nechci,“ řekla a neotočila se. To byla chyba, protože Sniff se dokázal pohybovat

velice tiše. Náhle stál za ní, předklonil se a dýchl jí do ucha. Leknutím se vztyčila ze židličky, na to on čekal a praštil ji pěstí nad pupek. Dobře věděl, kam udeřit, zalapala po dechu a pak už se jen snažila nadechnout.Nedokázala ani vykřiknout. Její tělo chtělo kyslík, ale plíce nefungovaly. Sniff ji porazil na pseudodřevěné parkety, levičkou jí sevřel krk, prsty jí zmáčkl krční tepny. Měl to dobře nacvičené a určitě to nedělal poprvé. Druhou rukou z ní rval montérky.

Bránila se, ale příroda byla proti ní. Znovu se potvrdila známá pravda, že průměrný chlap má vždycky větší sílu než vytrénovaná ženská. A ona nebyla nijak zvlášť vytrénovaná, jen pohublá plavovláska, které teprve za týden bude šestnáct.

Nadechla se. Konečně se jí to povedlo a s kyslíkem vdechla i pach Sniffova samčího potu. Před očima se jí míhala černá a rudá kola, to jak jí Sniff svíral krční tepny. Sniffovy pařáty se zaťaly do rozkroku montérek, trhly, látka zapraskala. A pak...

Jakýsi cizí předmět se odspodu dobýval do jejího těla. „No tak mi pomoz, Emmo! Spolupracuj trochu!“ Sniffovy vyceněné krysí zuby a vypoulené oči. Ta věc proniká dovnitř a trhá ji na kusy.

Vykřikla, ale možná se jí jen zdálo, že křičí. Teď už mohla dýchat, i rudá kola před jejíma očima se usazovala a mizela. Sniffovy vyceněné zuby i bělma očí se v šíleném tempu pohybovaly dopředu a dozadu a pokaždé to hrozně zabolelo.

Tohle jsi chtěla, Emmo, když jsi odešla z domova?Pak zachrčel on, byl to zvuk, se kterým bojovníci vrážejí čepel do těla nepřítele. Celou

vahou na ni lehl a zůstal tak. Plihl, stahoval se z jejího těla. Na necelou minutu usnul.Vstal, pomalu a ztěžka, jako ten, kdo má za sebou namáhavou práci. Zapnul si

kombinézu a zadíval se jí mezi stehna: „Cože? No to mě podrž. Tys byla panna? Mělas mi to říct, nebyl bych tak spěchal... A vstaň z tý podlahy, nebo nastydneš.“Posadila se, z jejích montérek zbývaly dvě samostatné nohavice, chycené do pásku. Mezi stehny jí tekla krev a v ní pluly třásničky... hlenu, který do ní Sniff nastříkal. Prohrála jsem, napadlo ji. Probrala jsem všechno.

Sniff se před ní postavil do efektní pózy a prsty si přičísl vlasy. „Třeba budeš mít dítě. Moje dítě. Víš, kolik se na čerém trhu platí za takové dítě? Budeme se topit v prachách. Postarám se o tebe. Já mám kolem sebe rád spoustu ženskejch, ale ty budeš vždycky ta první.“Označkoval si mne. Označkoval si mne a teď patřím jemu.

Pohnula hlavou a zabloudila pohledem k oknu. Mezi opuštěnými baráky se něco mihlo. Něco šedého a hnědého. Rudá skvrna. Hnědý kožíšek. Byl to jen mžik, pak jí to zmizelo ze zorného pole.

Nikdo z Marodérů nenosí takový kožíšek.Prohrála jsem a za chvíli umřu.Levičku si tiskla do podbřišku a snažila se obelstít řezavou bolest, která se jí

zakusovala do vnitřností. Převrátila se na břicho a natáhla ruku po samopalu, který ležel vedle sedátka u okna. Klekla si a zakrvácenou pravičkou natáhla závěr.

„Emmo?“ zajíkl se kdosi za jejími zády. „Emmo? Co to děláš?“Překotila se do dřepu, vzpřímila se. Třemi drobnými krůčky se rozběhla a proskočila

vyskleným oknem ven.Padala z výšky šesti metrů. Už ve chvíli, kdy přeskakovala parapet, sebou trhla a

pootočila se o sto osmdesát stupňů. V té vteřině letu stačila stisknout spoušť automatu, zpětný ráz ji hodil dozadu.

Dopadla na paty, padla na záda a převrátila se, jeden kotrmelec, druhý, třetí. Držela se samopalu jako tonoucí záchranného kruhu. Jsem celá? Nemám zlomené nohy? Pokusila se postavit, z kotníků jí vystřelila ostrá bolest do páteře, ale šlo to.

To ty báječné boty mne zachránily!Znovu stiskla spoušť. Zbraň se jí zmítala v pěstech jako chycené zvíře. Nepustila ji,

snažila se řídit paprsek tryskajícího olova a přeškrtnout jím vetřelce s rudou barvou Fretek na obličeji.

Výrostek v modrošedých maskáčích zakličkoval a pokusil se ukrýt ve vchodu Sloní nohy. Téměř se mu to povedlo. Ve chvíli, kdy už mizel ve vestibulu, jej dostihla Emmina dlouhá dávka. Udeřila ho do zadního plátu černé flakvesty a srazila na zem.

Třemi skoky byla u něho, při každém z nich jí od kotníků do kyčlí vystřelila ostrá bolest. Vrazila mu hlaveň samopalu za ucho: „Pracky nahoru, sráči!“

Ztěžka, pomačkán kulkami ráže 9,6 mm, které lámou žebra i přes neprůstřelnou vestu, se převrátil k Emmě. Pod rudou válečnou barvou Fretek se skrýval nanejvýš dvacetiletý obličej. Oproti všem zvyklostem ho pokrýval krátký plnovous. Někteří muži věřili, že dokud jim rostou vousy, nejsou jejich spermie tak docela mrtvé.

Vleže zvedl ruce nad hlavu. „Klid, děvče,“ řekl a nezdál se ani moc rozrušený. Pohled mu sklouzl do Emmina rozkroku, na kalhoty roztržené na dvě půlky a látku na vnitřku stehen nasáklou krví. Koutky rtů mu pocukly. Emmina zbraň zakašlala, vyplivla poslední dvě kulky, které zbývaly v zásobníku. Závěr se doširoka rozcapil jako klín ženských na Sniffových fotografiích.

Vousatá čelist v oblaku kapiček krve odlétla pět metrů podél paty Sloní nohy. _Vběhla do vestibulu a zvrátila hlavu, prázdný prostor nad ní dvakrát ovíjela hranatá

šroubovice schodiště. „Sniffe!“ zaječela.Zhruba v polovině schodiště se přes zábradlí naklonila dívenka v hnědém kožíšku a

vypálila po Emmě dávku z monstrózní věci, která byla spřažený kulomet s granátometem. Sprška projektilů zabubnovala do podlahy vestibulu a vyrvala z ní kusy dlaždic.

Emma se stáhla z ostřelovaného pásma. „Sniffe!“ zaječela znovu. „Je tam nějaká mrňavá holka s granátometem, vůbec ho nemůže unést. Sejmi ji shora!“

Vzápětí známé klik-klak, se kterým se zasouvá granát do hlavně. Čtyřmi skoky vylétla ze Sloní nohy a zapadla za roh, v téže chvíli se na podlaze vestibulu roztříštil granát a zničil všechno, co ještě zbývalo z dlaždic i pseudodřevěného obložení.

Granát v uzavřeném prostoru? Z té holčičky tam uvnitř toho určitě moc nezbylo, ani ten její kožíšek. Emma nakoukla dovnitř. Ze zrcadla schodiště vypadl granátomet a třeskl o vyrvané kusy betonu.

Opatrně k němu došla, zvedla ho a přesvědčila se, že v zásobnících jsou patrony i granáty. Rozhlédla se po jeho majitelce. Dívenka v kožíšku ležela na první podestě, hlavu zvrácenou, oči v rudé masce pozorovaly Emmu. Jako zvířátko chycené do pasti.

Bojechtivost z Emmy vyprchala. Došla k holčičce a přiklekla k ní. „Ten parchant! Hnal tě před sebou, abys mu vyčistila barák.“

Dívenka se pohnula a slabounce zasténala. Bylo jasné, co se stalo. Zpětný ráz zbraně ji hodil dozadu, ona ztratila rovnováhu a skutálela se ze schodů.

„Bolí tě něco? Jsi v pořádku?“Pozvedla ruku a ukázala si na ucho: „Neslyším...“ hlesla. Výbuch granátu ji ohlušil.Venku vypuklo peklo. Štěkot automatických zbraní, válečný řev, zesílený megafony.

Jekot automobilových klaksonů i požárních sirén. Fretky útočily se vší parádou a Marodéři bránili své teritorium vším, co bylo po ruce, pistolemi, automaty i brokovnicemi.

Po schodech sestupovaly Sniffovy naleštěné holínky. Když došly tři schody nad Emmu, práskl výstřel a dívenčina tvář se rozlétla na kousky. Kulka, odražená od schodnice, hvízdla Emmě centimetr od ucha, do očí jí vyšplíchla šedá tekutina s bílými a rudými vlákénky.

„Dostal jsem tě, svině,“ zajíkl se Sniff spokojeně.„Ty blbče! Málem jsi mne odprásknul!“ zaječela Emma.„Do prdele!“ zapištěl Sniff. „Doprdeledoprdeledoprdele. Tohle se mi nelíbí, co se to

tam děje?“

Opatrně sešel ze schodů a z vestibulu vykoukl ven. „Leží tam nějakej hajzl,“ oznámil. „Toho jsi sejmula ty?“„Jo,“ hlesla.„Je určitě mrtvej?“ ujistil se.„Jo, určitě.“„Pojď mi s ním pomoct, no tak, Emmo, hoď sebou! Zatáhneme ho sem!“ Vyběhli ven, chytli vousáče za nohy á vtáhli ho do vestibulu. Ukázalo se, že Emma

mu před tím nejen ustřelila čelist, ale téměř odstřelila hlavu od páteře. Hlava zůstala viset jen na šlachách a poskakovala půl metru za tělem.

„Vezmu si jeho vestu,“ oznámil Sniff a hned začal rozepínat přezky. „Hej! Co to děláš!“ vykřikl, když uviděl, že Emma spodní chňapkou zbraně zasunula do hlavně granát a zaklekla do střelecké pozice. „Posrala ses? Vystřelíš a sesypou se na nás!“

Nerozhodně se po něm otočila. Tam venku bojoval její gang s nepřítelem, který se zdál být mnohem početnější i lépe vyzbrojený. Palba se přesouvala o kus dál.

Sniff viděl její váhání, nechal přezky přezkami a chytil ji za rameno. Otočil ji k sobě a vrazil jí dvě facky. „Prober se ze šoku, ty krávo! Chceš se nechat zabít? Kvůli čemu? Kvůli nějakejm zkurvenejm slibům a přísahám? Radši mi pomoz svlíknout tohohle blbce! Já si vezmu vestu a ty si vem kalhoty. Já vestu, ty kalhoty, to je slušný, ne?“

V tu chvíli ztratila veškerou vlastní vůli. Nedokázala poznat, co je správně a co špatně. V mozku jí pulzovala jediná myšlenka: Posrala jsem to! Spláchla jsem svůj život do hajzlu!Podřídila se. Apaticky si sundala roztrhané modráky, utřela si jimi dívenčin mozek z obličeje i svou vlastní krev ze stehen. Trochu se uklidnila teprve když si oblékla vousáčovy maskáče a znovu zašněrovala své báječné boty.

„Tak je to správný,“ pochválil ji Sniff. „Zmizíme. Dostaneš nás ven, ty to dokážeš. Jseš dobrá. To, jak jsi vyskočila z okna, mě fakt uzemnilo. Myslel jsem, že si zlámeš hnáty. Já bych to nedokázal líp.“

Střelba praskala o sto padesát metrů dál a ze tří různých míst. Marodéři se roztrhli na malé skupinky, některé byly v obklíčení a bojovaly, jiné prchaly. Tak to bylo a nedalo se s tím nic dělat. Gang Marodérů přestal existovat. Jako by nikdy nebyl. Možná mu přineslo smůlu to jeho uhozené jméno.

„Padáme!“ zasykl Sniff. Přikrčení a se zbraněmi v hrstech vyrazili ze Sloní nohy, první Emma jako cvičný cíl pro Fretky.

Sniff se v prchání vyznal, zřejmě i tohle nedělal poprvé. Neomylně zamířil proti směru, kterým útočil nepřítel.

Přeběhli pásmo, které se stalo prvním bojištěm, zabočili za roh dlouhého hangáru z vlnitého plechu a běželi dál. Bylo to tak snadné! Až do chvíle, kdy narazili na Stefanii, dvoumetrovou blondýnu, která byla Emmě půl roku něco jako náhradní matkou.

Stefanie se taky pokusila uniknout proti směru útoku. Teď byla mrtvá, ležela na zádech, tělo roztrhané kulkami dum dum.

Za vlnitým plechem protějšího sklaďáku zarachotila střelba. Ukrytý bojovník Fretek tam čekal na ty, kteří budou chytří jako Sniff a Stefanie. Emma se nezdržovala pátráním po skryté střílně, prostě tím směrem natočila ústí granátometu a stiskla spoušť.

Zpětný ráz zbraně byl větší, než čekala, hodil ji dozadu. Tvrdě si kecla na zadek a narazila si kostrč. Stěna sklaďáku vybuchla a kusy plechu se rozlétly do výšky.

Klik-klak-prásk! Další granát letěl týmž směrem. Utíkala do díry ve stěně a Sniff v těsném závěsu za ní. V náhlém záchvatu paniky zvolila jediné možné řešení: prostřílet si cestu skrz barák. Pak ještě jednou: klik-klak-prásk!

Počtvrté cvakl úderník naprázdno.Stačilo to. Přes rozervané plechové tabule, přes rozbité bedny, rozházené kovové

odlitky a závěje plastikové vlny se dostali na druhou stranu sklaďáku. Běželi za roh další

haluzny, pralesem pelyňku a kopřiv, přes hromadu poloshnilých prken, kolem odstavených vozíků silničního vlaku.

Byli v bezpečí. Unikli.Sniff, ze kterého naráz spadl hrozný strach, překypoval řečmi: „Že jsme jim to

vykreslili, těm kreténům! Vím o jednom místě, vezmu tě tam s sebou. Mám senzační plán, budeme se topit v prachách. Mohla bys pro mne chvíli šlapat chodník, jen pro začátek, než dám dohromady kapitálek, nic ti to přece neudělá...“ Žvanil a žvanil.

Spláchla jsem svůj život do hajzlu. Nikdy se tomu ksindlovi nedokážu vzepřít.Z šedé oblohy se vylouply dva temné body. „Podívej,“ ukázala Emma.Dva policejní vírníky se hnaly na místo přestřelky.Pažbou granátometu urazila zámek na vratech skladiště, u kterého právě stáli. Vběhla

dovnitř. Obklopil ji pach hniloby, vazelíny a rezavějícího železa. Ve velikých bednách tam stály uskladněny jakési stroje, připravené k vyexpedování. Celní desky beden dosud nikdo nezakryl, v přítmí se leskl kov i rudá barva spodního šunkového nátěru.

„Pojď se taky schovat, Sniffe!“„Seru ti na ňáký schovávání! Tady jsem, hajzlové! Jste na mě krátký! Nikdy mě

nedostanete!“ Poskakoval a mával rukama, přesvědčený, že nikdo nemůže z výšky zahlédnout jeho maskovací kombinézu, ani černou flakvestu.

Za vírníky vlál nezřetelný opar. Cosi jako halo kolem Měsíce. Město se rozhodlo vyřídit si to s odpadlíky definitivně. Ukázat všem potenciálním adeptům periferijních gangů, že nikdo nemá šanci.

Žádné slitování.Vpotácel se za Emmou do skladiště, obličej i vestu lesklé kapičkami mlhy. „Sssakra.

Do prdele.“Obličej mu smrtelně zbledl. „Sssakra. Potím se jako dveře od prádelny.“ Zapotácel se

a opřel o vnitřní stěnu skladiště. „Je mi blbě, kurva.“Rozkročený, obě ruce opřené o stěnu, zvracel. „Kurva. Nalokal jsem se nějakejch

sraček. Do prdele, Emmo! Vždyť já bleju krev!“V hrůze se od něho odvrátila. Zahodila zbraň a utíkala dlouhým koridorem skladu.„Emmo! Pomoz mi! Emmo!“ Hlas vzadu byl stále slabší.Běžela kolem stále stejných beden se stroji, které kdosi kdysi vyrobil, sestavil,

nakonzervoval a natřel suříkem. Byly jich tam desítky, možná stovky. Nikdo už je nikdy nebude potřebovat.

Jako mne. Mne už taky nikdo nebude potřebovat. Spláchla jsem svůj život do hajzlu. Na konci skladiště sebrala ze země montpáku, urazila petlici čelních vrat a vyšla ven. Stmívalo se. Na sever i na jih se táhla dlouhá plastbetonová ulice, ke které přiléhaly čela dalších a dalších skladišť. Na severu zahlédla záři, slabou koronu Města. Tam pořád ještě žili lidé a pokoušeli se ignorovat fakt, že Soudný den je už blízko.

Vydala se k nim.„Stůj! Stůj a dej ruce za hlavu!“V boční uličce stál modrošedý policejní macho, terénní obluda se souhvězdím

reflektorů na čelní masce. Za jeho otevřenými dveřmi se kryl policajt v šedé fešácké uniformě, oči schované pod štítkem dvanáctihranné čepice. Mířil na Emmu pistolí, kterou držel oběma rukama.

Vzedmula se v ní vlna vzteku. Vy hajzlové! Vy vykastrovaní samci! Všichni jste k ničemu, k ničemu!

Obrátila se na patě a šla přímo k němu.„Stůj, nebo budu střílet!“Jdi do prdele! Aura vzteku se před ní hnala jako tlaková vlna.Hlaveň pistole se zachvěla, ruce, které držely pažbu, se roztřásly. Došla až k

chlapíkovi, chytla hlaveň pistole, trhla jí, vyškubla zbraň ze zpocených pěstí. Obloukem ji zahodila do kopřiv. „Di do prdele, ty kreténe!“

Nenávist. Vztek. Rudé obrazce před očima.Chytla ho za kravatu a vyvlekla z úkrytu za dveřmi macha. Vlepila mu facku, až mu

čepice odlétla stranou. Pak druhou.„Ty ksindle! Myslíš si, že bráníš budoucnost? Žádná neexistuje!“Praštila ho pěstí do břicha. Zabít! Zabít toho hajzla!Ne, napadlo ji vzápětí. To by z toho vyvázl moc lacino. Udělám mu to nejhorší, co

kdy někdo udělal mně.Znovu ho uhodila, tentokrát s rozmyslem. Do toho místa pod prsní kostí. Policajt

zalapal po dechu. Svýma báječnýma botama mu podkopla nohy, ten blb měl obuté jen služební komisky.Zula mu je. Rozepnula jeho kalhoty a stáhla je, pak i pestře vzorované slipy. Kdy já jsem naposled měla oblečené spodní prádlo?

S rostoucí hrůzou v očích ji sledoval a pokoušel se nadechnout. Konečně se mu to podařilo.

Dalším úderem na plexus solaris ho znovu uzemnila. Udus se, hajzle!Rozšněrovala a zula své báječné boty, vypochodovala z ukořistěných maskáčů.

Obkročmo nasedla na policajtovy slabiny.Byl už šedavý v obličeji, když se konečně rozdýchal. Nasával kyslík a byla to pro něj

nejdůležitější činnost na světě. Ta věc visela mezi jeho nohama jako zplihlá tkanička.„No tak mi pomoz! Spolupracuj trochu!“Vlažně proti ní natáhl ruce a pokoušel se bránit. Pravičkou mu obemkla krk a zmáčkla

tepny.Pomohlo to. Fungovalo to okamžitě.Ucítila, jak se jí vzpírá proti klínu. Pomohla si levačkou a zavedla jeho penis do svého

břicha.Byl mnohem větší, než ten Sniffův.Pustila jeho krk. Ne, vůbec nechtěla, aby jí ten sráč umřel pod rukama. „libí se ti to,

kreténe?“Vysílačka v límci policajtovy kevlarem vyztužené bundy zapraskala.„Nula šestnáctko, nula šestnáctko, ohlaste se,“ ozval se z mikrofonku ženský hlas.„Řekni jim to,“ sykla Emma. „Řekni jim to, nebo tě zabiju!“Mátožně zvedl ruku a natočil si mluvítko k hrtanu. „Tady je všechno v pořádku,“

zablekotal. „Nic se neděje.“„Jasně,“ ozvalo se na druhém konci vysílacích vln. Pak z mikrofonku zaznělo slaběji

to, co operační důstojnice sdělovala někomu vedle sebe: „Tihle sráči by se k policii vůbec brát neměli!“

„A teď,“ řekla Emma, „se podrž, chlapíku. Snaž se.“Takhle nějak si představovala jízdu na koni. Bolelo ji to, ale jeho to bolelo ještě víc.

Strach ho povzbudil k maximálnímu výkonu.Ve chvíli, kdy jí stříkal do břicha, zahlédla svůj obraz ve štítku čepice, pohozené

opodál. Vyceněné zuby, lesklá bělma očí.Tohle jsem já?Do prdele!Do prdele, co jsem to udělala!Teprve teď si všimla, že je docela hezký. Mohlo mu být tak pětadvacet let. Připadal jí

hrozně starý. Třásla se mu brada a kousal se do rtů. Přemáhal pláč.„Promiň,“ hlesla. „Promiň... Někdo mi ublížil a já... mám dneska špatný den.“Vstala z něj a vyhýbala se pohledu na jeho slabiny. „Obleč se,“ řekla mu. Poslechl ji,

ale pohyboval se jako robot.Rychle vklouzla do maskáčů a pak si obula své vysoké šněrovací boty. Už jí vůbec

nepřipadaly báječné.Stál u otevřených dveří macha, v ruce svou dvanáctihrannou čepici. Nasadil si ji na

hlavu. Pak ji zase sundal.Porozhlédla se v kopřivách a našla jeho pistoli. Zajistila ji a opatrně mu ji zasunula do

pouzdra na opasku. Snad si toho ani nevšiml.Seděla na kapotě vozu a do nekonečna opakovala: „Promiň mi to, prosím tě, nechtěla

jsem ti ublížit, promiň, do prdele, mrzí mě to...“Opíral se o otevřené dveře a plakal.Záviděla mu, že může plakat.

VELKOLEPÉ KRATOCHVILNÉ

VYPRÁVĚNÍ

O KOZLÍKOVI FALDYNKOVI,

MEDVÍDKU PUCHÝŘKOVI,

PRASÁTKU HRBOLKOVI,

VEVERCE NÁDORCE

A STATNÉM SEDLÁKU JENOVIMilan Štajer - Láďa Vaniček

Bylo nebylo - No, spíše nebylo. To jednou kozlík Faldynek uháněl po louce a vesele honil motýlky. Jednoho motýlka chlapl kopýtkem a zhluboka se na něho podíval. „Proč přede mnou utíkáš? Chci si s tebou hrát.“

„Já si hraju jen s dětmi, ne s kozly. Vy kozlové si nevytíráte zadeček a moc a moc smrdíte.“

Kozlík Faldynek dostal na motýlka vztek a proto ho v sekundě sežral. Křídla mu mezi zoubky rapově zavrzala.

Po této snídani spěchal kozlík Faldynek na návštěvu k medvídkovi Puchýřkovi. Když dorazil k jeho jalové chaloupce, z okénka se linula líbezná vůně vařícího se oběda. Faldynek zaklepal na chatrná dvířka.

„Už jdu,“ řekl medvídek Puchýřek. Na zádech měl veliký puchýř z druhé světové války. Udělali mu ho Němci, kteří ho trefili plamenometem a vesele se tomu zasmáli. Byly to ošklivé vzpomínky.

„Tak co, Puchýřku? Co to vaříš dobrého?“„Jelena,“ odpověděl Puchýřek.„Hned jsem si to myslel, ty šibale, že je to z panského!?!“„No ovšem.“Prasátko Hrbolek sedělo u stolu a čekalo na oběd. Z dlouhé chvíle vrtalo rypáčkem do

svého talířku. Kozlík Faldynek si k němu přisedl a prohodil: „To bude dobrota. Nejraději mám mozeček.“

„A já zase konečník, ten je hodně prokrvený,“ řekl Hrbolek a s kvíknutím zacloumal svým hrbem.

Náhle zaklepala na malé roztomilé okénko veverka Nádorka. „Jen pojď dál, ty čipero!“ řekl medvídek Puchýřek a otevřel chatrné okénko. „Zdař bůh,“ řekla veverka Nádorka a otevřeným okénkem skočila na stůl. Při skoku se praštila o rám okna, nádor v hlavě ji převážil a spadla obličejem na desku stolu. Veverka Nádorka zaúpěla. Kolem ní se náhle vytvořila bíložlutá kaluž. „Odpusťte, to je z toho nádoru. Poslední dobou se nějak převažuje.“

Puchýřek se tomu podařenému vtipu vesele zasmál a řekl: „Ty nás ještě všechny přežiješ, chi chi.“

„I ty lichotníku!“ řekla veverka Nádorka.„Už se to nese,“ zavolal Puchýřek a světničkou se rozlil zápach vařeného savce.Všichni si vesele pochutnali na obědu, jen veverka Nádorka jedla trochu déle. Její

nádor v hlavě totiž dosud koloval po kolizi s oknem a tím pádem se nemohla strefit lžící do úst, protože se její hlava kývala ze strany na stranu. Nejprve se tomu všichni vesele smáli, jenže veverce Nádorce došla trpělivost a navztekaně se chtěla strefit lžící do úst. Omylem zasáhla borovou lžící kozlíka Faldynka do oka. Všichni strnuli, jen Puchýřek se dál vesele smál. Faldynkovo oko vypadlo na lžíci. Veverka Nádorka se toho lekla, trhla tlapkou a hodila oko po smějícím se Puchýřkovi. Oko nechutně zaskočilo. Až se mu z toho puchýřek nafoukl. „Bouchněte mě někdo do zad,“ řval Puchýřek. Prasátko Hrbolek vzalo pařezovou stoličku a třísklo s ní o Puchýřkova záda. Nafouklý puchýř mu nárazem židličky bouchl. Oko skáplo do žaludku.

Ovšem stala se druhá nevídaná věc. Jednooký Faldynek začal být v šoku z bolesti nepříčetný a začal světničku ničit. Všichni před ním zbrkle utíkali. Veverka Nádorka chtěla provést svůj nacvičený vtip — vyskakování okénkem. Proto se rozběhla a prásk - proskočila zavřeným oknem.

Mezi tím všichni prchali dveřmi. Pomalý Puchýřek se hrnul do dveří jako poslední. Chtěl za sebou zavřít dvířka. Zapomněl ovšem na svůj prasklý puchýř, který vláčel po zemi jako pytel. Zabouchl dvířka a chtěl odeběhnout, ale náhle ucítil na zádech bolest. Přivřel si totiž pytel do dveří a komicky si ho utrhl. Hlasitě při tom zavřískal. Na odkrytá masová záda mu lítaly a kladly housenky čiperné masařky družstevnice.

„Nechte toho, vy čiperky!“ odháněl je Puchýřek.Medvídek Puchýřek chtěl svůj nezdar trochu zajíst. Nastražil ouška, aby uslyšel

bzukot nejbližšího včelího úlu. Vylezl na strom, kde měly svůj úl čiperné včelky - lesbičky. Medvídek Puchýřek požádal královnu — vrchní lesbu — o med.

„Prosím prosím, nedala byste mi plástev medu? Mám hlad.“ „Nedám!“ řekla osa a píchla Puchýřka žihadélkem do čumáčku. Puchýřek zařval a bez váhání sáhl po plástvičce medu. Ovšem pilné včelky kybernetky mu obalily ruku a začaly pilně bodat. Puchýřek měl za malou chvíli ruku jako balón a nemohl ji vytáhnout z dutiny stromu. Zneklidněn svým komickým balónem se začal na stromě vrtět. Pod tlapkami se mu podlomila větev a Puchýřek zůstal viset za balón, který mu neustále trčel v úzké dutince. Nevěděl co dělat, a tak začal zběsile křičet o pomoc.

A hupky šupky, už tu byla veverka Nádorka se skalpelem. Skalpel jí věnoval chirurg na hraní, když se mu nepodařilo z její malé hlavičky vyoperovat nádor. „Pomohu ti, Puchýřku. Amputace — to je moje! Já už jsem jednu viděla!“

„Né! Nádorko! Né!“Ale Nádorce se nádor v hlavě neustále zvětšoval, tedy ubývalo místo na její mozeček,

a tedy si nedokázala představit, co tím natropí za lumpárnu.„Zakryj si oči, Puchýřku! Není to hezký pohled pro slabé povahy!“ křikla veverka

Nádorka, rozmáchla se skalpelem a zasadila mohutný řez masem starého medvěda. Po mohutném řezu sebou Puchýřek natolik trhl, že si utrhl zbytek paže a balón i s kusem paže zůstal trčet z hnízda včelek kybernetek.

Zničený medvídek Puchýřek žuchnul na zem jako pytel mouky. Tlapka ve stromě byla doposud v křečích a ohazovala okolní stromy nachovou tekutinou. Ovšem medvídek Puchýřek se z šoku rychle vzpamatoval a hodil po veverce Nádorce kamenem, křičíc při tom: „Zničila jsi mě, ty bídnice!“ Veverka Nádorka už ale nic nechápala. Kývala jen nabujelou hlavičkou a říkala: „No no, to je zase křiku pro jednu tlapku! Ty toho naděláš!“ Chtěla ještě něco říci, když kámen ukončil svou dráhu a strefil ji do její malé hlavičky. Hlavička jí komicky explodovala a Puchýřek měl po starostech.

Zatím prasátko Hrbolek vesele pobíhalo ve svém chlívku a kvíkalo. Mělo radost ze života až do té doby, než se před chlívkem objevil medvídek Puchýřek. Prasátko Hrbolek se polekalo když uvidělo, že medvídek Puchýřek postrádá tlapku.

„Nazdar, Puchýřku, co se ti stalo?“„Ale, ani se neptej, byla by to dlouhá historie.“„Zvu tě ke mně do chlívku.“Chvíli si spolu vesele povídali o tom, jak Puchýřek ztratil paži, až do té doby, než

zpozoroval Hrbolek okénkem, že se blíží sedlák se sekerou. Věděl, že je na řadě, ale nechtělo se mu, a proto vymyslel ďábelský plán — podstrčit poloslepému sedlákovi přihlouplého Puchýřka. Stejně už nemá tlapičku. Hrbolek začal tedy maskovat. „Ach, mé srdce, zas má nadváha se ozvala, šibalka jedna!“

Puchýřek se tomu vesele zasmál a řekl: „No, tak já půjdu, cha che.“Puchýřek vyšel z chlívku vstříc sedlákovi. „Zdař bůh, hospodáři,“ řekl Puchýřek.„Zdař bůh, Hrbolku,“ řekl sedlák, domnívající se, že se jedná o poslední vtip prasátka

Hrbolka. Rozmáchl se a udeřil nic netušícího Puchýřka sekyrou přímo mezi oči. Jenže sedlák už byl starý a neměl tolik síly na to, aby hlavičku přesekl jediným úderem. Sekera zůstala zaseklá v Puchýřkovi, ale ten zachoval svou duchapřítomnost: Vyndal si svou zbylou tlapkou sekeru z hlavy a sekl sekyrou přímo doprostřed kulaté tváře s vesele červeným nosem, který sedlák vlastnil.

Puchýřek se podíval směrem k chlívku, kde celou komickou situaci sledoval okénkem vystrašený Hrbolek. Puchýřek šel chladně k okénku. Hrbolek na poslední chvíli přiskočil k chatrným dvířkům a zasekl petlici. „Teď se sem nedostaneš, Puchejři, chrocht chrocht!“ Úsměv mu ovšem ztuhl na tváři ve chvíli, kdy se začal Puchýřek dobývat sekerou skrz dvířka.Petlička povolila a zrůda Puchýřek se objevil ve dveřích a ohodil interiér chlívku stříkající nachovinou, která se mu valila z rány na hlavě. Hrbolek leknutím spadl z pařezové stoličky. „A á che che nááázdar, Puchýřku, jak se máš?“ „Jako mrtvej medvídek. A ty se máš jako mrtvý prasátko, ah ah,“ vydal ze sebe skřehotavě Puchýřek.

Rozmáchl se sekyrou a chtěl trefit Hrbolka do ušaté hlavičky, jenže mrštný Hrbolek hlavičkou uhnul. Nestačil však již uhnout svým hrbolem. Po úderu mu hrbol odletěl otevřeným chatrným okénkem a zasáhl kolemjdoucího Faldynka, který šel k Hrbolkovi na návštěvu. Hrbol se mu přilepil na jeho vousatou bradu. „Aáá, ty Hrbolkovy vtípky. Tak co, ty kumštýři?“ a strčil hlavičku do úzkého okénka chlívku. Ale v chlívku nebylo nic k vidění a proto se Faldynek rozhlédl upřeně svým zbylým vyvaleným okem.

Mezitím pokračovala rvačka mezi Puchýřkem a Hrbolkem. Hrbolek si všiml, že se nakvašenému Puchýřkovi opět nafoukl puchýř. Dostal ďábelský nápad - opět mu puchýř bouchnout. Proto vytáhl šitíčko a vyndal nůžky. „Tak pojď, Puchore!“ řekl statečně Hrbolek a mrštil nůžky na Puchýřkův puchýř. Puchýř byl však z Puchýřkova vzteku tak pevný a pružný, že se nůžky vtipně odpružily a zasáhly zvědavé oko vyvaleného Faldynka. Faldynek začal komicky hýkat a poskakoval jako malý Frantík.

To vše slyšel hospodářův syn, statný Jen.Když všechnu tu zkázu uviděl, zasmál se tomu podařenému představení a nakoukl do

chlívku. Tam zuřil boj. „Tak dost,“ zařval Jen svým basbarytonem, vzal lopatu a každému dal jeden políček do hlavy, až nachovina stříkala.

Tak statný byl Jen.Jen vyšel z chlívku a pískal si Rubbarbaltmana, když uviděl, jak mrtvolu hospodáře

odtahuje kocourek Lechtýnek.„Lechtýnku! Ty čipero jedna hrobnická! Ještě se vrať - jsou tu tři další, chlemst,

chlemst!“

Milé děti.To je zatím vše. Ale kozlík Faldynek a jeho kamarádi se jistě jednoho dne vrátí a

předvedou vám peklo, o jakém se vám nesnilo!!!

THE LOST EGGS(UJETÁ VEJCE)

(DRŮBEŽÍ PODOBENSTVÍ)Milan Štajer

Škrtl zapalovačem. Skomírající namodralý plamínek jako by nevtíravě naznačoval, že plynu již mnoho nezbývá. Koneček cigarety, visící ve znavených rtech neholené tváře, se rozežhnul. Unavené plíce vtáhly všechny druhy dehtu a potom jich necelou třetinu vypustily z těla ven, aby nepřekážely ve vstupech do zanesených plicních sklípků.

Daniel trpěl nespavostí. Každé ráno před svítáním se na posteli převaloval jako postřelený. Nejen že se mu nedařilo zabrat - často se mu také podařilo probudit Danielu, čemuž chtěl dnes předejít.

Proto teď stál u okna a čekal na svítání. Proto měl kruhy pod očima. Proto kouřil. Možná trpěl poruchami spánku právě proto, že kouřil. Možná kouřil právě proto, aby mohl trpět poruchami spánku. Chtěl vlastně spát nebo raději kouřit?

„CRRRR,“ řekl zvonek.Otočil se k mluvítku a stiskl tlačítko. „Ano?“V reproduktorku zapraskalo a ozval se tajemný neosobní hlas. „Znáš tu historku o

chlápkovi, kterej tak dlouho zachraňoval vejce, dokud nepřišel o vlastní?“Tupě zíral na mluvítko, doufaje snad, že mu to nějak vysvětlí. Nevysvětlilo. „Prask,

prask, tůt.“Aha, pomyslel si Daniel. Zřejmě pošťák. Přistoupil k oknu, aby tomu hlupákovi tam

dole zamával.Za vrátky nikdo nestál.Stanul na mramorových schodech před domem. Na třetím schodě ležel dopis, zřejmě

nějaký další nečitelný blábol od tety Běty. Na horizontu se objevily první paprsky slunce. Uprostřed silnice stálo na špičce syrové slepičí vejce. Někde v dáli bylo slyšet hučení motoru. Prošel brankou a vejce sebral. Rozhlédl se na všechny strany.

Nikde nikdo nebyl.Z jihu se blížila nadupaná kára.Když Daniela vstala z postele a oblékla si lehký frivolní župánek neurčité barvy,

určitého však tvaru, ošplíchla si včerejší make up ledovou vodou, nanesla na dosud vlhkou pokožku nový, obtáhla nejasnou linku svých rtů jasně křiklavou purpurovou rtěnkou a zívla, vstoupila do kuchyně, kde nachytala Daniela sedícího u stolu, jak se pokouší postavit slepičí vejce na špičku.

Lehce pohladila Daniela po krku. Hlasem tišším než padající sníh špitla: „Zase už ti haraší v makovici?“

Deset minut panovalo ticho.

Polkl tak nahlas, až se zatřásly tabulky skla v oknech.Po dalších deseti minutách zašeptal bezbarvým hlasem: „Asi mi brzo bouchne kotel.“Usmála se. Jemně uchopila bílý šišatý předmět mezi prsty.„Udělám omeletu,“ vzdychla.Ještě jednou svým tmavým okem zkontrolovala kvalitu vejce. Zřejmě áčko, pomyslela

si a rozklepla ho na rozžhavenou pánev.KŘÁÁÁCHH!Pssssssss...V noci se Daniel moc nevytáhl.V půl páté spadl Daniel z postele a dospěl k přesvědčení, že nemá smysl se dále o

něco pokoušet. Bylo ještě šero. Místnost se mu zdála být dnes ráno příliš obrovská a pokřivená.

Cítil odcizení. Slyšel tympán svého nestíhajícího srdce.Daniela, pomyslel si. Něco tu nesedí. Něco, co se bezprostředně týká Daniely. Zdálo

se že spí. Lehce do ní šťouchnul prsty.„Danielo?“ zašeptal. Zvuk jeho hlasu v nastalé atmosféře způsobil, že mu přeběhl

mráz po zádech.Nereagovala.Odněkud se zřejmě blížil vlak. Hučení v jeho lebce sílilo. Zkusil to znovu. Trochu se

zavrtěla a pootočila hlavu. Místo její vážné tváře spatřil komickou grimasu kačera Donalda.Sotva si protřel oči, byl Donald pryč.Vlak byl v tahu.Aha, pomyslel si Daniel. To se mi zřejmě jenom zdálo.Odemkl dveře a vystoupil na schůdky před domem. Rozlepil ospalky beznadějně

slepené oči a zhodnotil situaci. Na třetím schodě ležel další bezvýznamný blábol tety Běty. A tam za vrátky, uprostřed silnice -

Slyšel šplouchání vody. Někde tady poblíž musel být vodopád.- takový veliký bílý šišatý předmět -Daniela se probudila, posadila se na posteli a tiše zívla. Oblékla si lehký frivolní

župánek neurčité barvy a chtěla jít do koupelny, jenže si všimla, že Daniel opět sedí u stolu v kuchyni. Přitáhla si opasek a bosky vstoupila do místnosti.

„Danieli?“ zašeptala.Pohrával si s podivným bílým šišatým předmětem, nápadně připomínajícím svou

barvou a tvarem kachní vejce. Snad celé století ho mlčky pozorovala, ale on ji zřejmě vůbec nevnímal. Jediné, čeho si všímal, byl ten podivný předmět.

Pohladila ho po krku. Nezareagoval.„Budeš chtít zase omeletu, ty potrhlej saxofonisto?“ zašeptala a vejce mu vzala. Pomaloučku se odšourala do kuchyně.KŘÁÁÁCH!Pssssss...„Tenorsaxofonisto,“ zavrčel Daniel, aniž by pohnul brvou.

Když prznila omeletu na pánvi, stanul ve dveřích. Mohutností svého hlasu nepřehlušil hučení odsávače pachů.

„Bylas to ty?“TICHO.Po dalších sto letech se otočil a odešel.

Ten večer se Daniel už vůbec nevytáhl.Vstal ve čtyři ráno. Postavil se k oknu. Na silnici nic nebylo, jen na schodech ležel

blábol od tety Běty. Výborně, pomyslel si. Dneska tě nachytám na vejcích. Pak začal hledat po kapsách županu zapalovač, cigaretu žmoulaje mezi popraskanými rty. Před domem byl stále klid.

Snad jsem ho zapomněl vzadu, pomyslel si a vstoupil do tmy. Šmátral ve tmě kolem postele, dokud zapalovač nenašel. Zapálil si cigaretu a vrátil se k oknu.Minutu nevěřícně civěl na vozovku. Ne, to není možné, to je přece nesmysl, to - to -

Rozkopl dveře, dupl na blábol od tety Běty. Stanul uprostřed vozovky, sehnul se a uchopil pevně do rukou na špičku postavené pštrosí vejce. Do šumění vodopádu a bušení pražců se přidalo troubení klaksonu.

Zvedl vejce nad hlavu a z plna hrdla zakřičel:„Proč to děláš, ty kreténe?“KŘÁÁÁCH!TREEEEEEM -

„Říkala jsi — kamion plný slepic?“ zopakovala teta Běta do sluchátka.Daniela potvrdila.„Ano, teto. Kamion plný slepic.“

ÚKOLKarel Altman

Přes práh rychle přejely pásy malého robota posluhovače. Pomocí jednoho z ramen se bleskově otočil okolo sloupku u zábradlí. Pásy při tom rozjely švába, který nestačil robotovi uhnout z cesty. Ten si toho ani nevšiml a pokračoval ve své zběsilé jízdě.

„Musím splnit svůj úkol, jinak můj pán zemře!“ hnalo se mu obvody. „Dělej, jinak tady chcípnu,“ tak zněl rozkaz. A rozkaz je pro robota přisluhovače posvátný. Celou svou provozní dobu si přál dostat tento rozkaz. Jeho mozkové obvody jiskřily štěstím, když si uvědomil, že už není jen obyčejným robotem typu G2, ale robotem, na kterém závisí život jeho pána.

Až splní úkol a zabrání, aby jeho pán zemřel, jistě už na něj nikdo nebude volat: „Plechová hubo, hromado železa nebo kastrole,“ a už nikdy neuslyší to věčné: „vyvenči psa, umyj nádobí, uvař, oprav to a to.“ Ne, s tím už bude konec.

Byly chvíle, kdy nebylo potřeba v bytě nic uklízet, mýt či spravovat a pán mu pak dovolil, aby se s ním koukal na videovizi. Robotka nejvíc uchvátily příběhy o jeho neporazitelných bratrancích - válečnících. Oblíbencem se pak stal Iron Rambo. Bojoval za svobodu lidí po celém známém vesmíru. G2 miloval jeho iridiové paže a uchvacující byl i způsob, jakým si Iron zavazoval radarový šátek okolo nosníků raket. Robotek ho zbožňoval a teď mohl být jako on.

To vše se mu prohnalo obvody za jedinou pikosekundu. Dojel temnou chodbou až k výtahu. Strašně ho rozrušilo, když se ukázalo, že je zdviž obsazena. Jela směrem nahoru - od něj. „Tak to ne!“ uhodil do tlačítek na ovládacím panelu hned vedle výtahových dveří. Kabina se zastavila a začala směřovat do robotkova patra.

„Zůstaňte na místě, kde jste. Budete pokutován za poškození domovního majetku. Vyčkejte do příjezdu robota policisty,“ ozvalo se ze zamřížovaného otvoru nad dveřmi výta-hu. G2 nemohl na policistu čekat. Jeho pán ho potřeboval. V té chvíli se otevřely dveře u kabiny. V ní stála starší žena se psem na vodítku.

Rozčileně hleděla na robota, který ji přivolal. Začala mu nadávat jmény, která se mu

nelíbila, ale člověk mu může říkat jak chce. Pes na něj štěkal a snažil se ho pokousat. Vodítko ho ale nepustilo tak daleko. Robot vjel do výtahu a namačkal na panelu kabiny číslo jednoho ze spodních pater. „Co si to dovoluješ, ty kovová splácanino?“ vyjekla na něj paní se psem.

Dveře se začaly zavírat a dáma jen taktak stačila vyskočit z kabiny. Dveře přecvakly vodítko a pes zůstal s G2. Pes zuřivě štěkal a skákal okolo robota, který si ho nevšímal. „Ne-braň mi ve splnění životně důležitého úkolu, jinak tě budu muset ztrestat,“ snažil se uklidnit čím dál tím více rozdováděného psa. Vzpomněl si, jak jeho pán kdysi takového psa potrestal za nevhodné chování. Popojel ke zvířeti a napřáhl jedno z ramen.

Skákající pes nestačil uhnout a pás mu najel na nohu a zlomil ji. Zvíře zaskučelo bolestí a snažilo se packu vytrhnout zpod pásu. Robot napřaženým ramenem uhodil psa přes čumák.

Druhá rána směřovala na záda. Pes ztichl.„Jsem rád, že jsi ocenil důležitost mého úkolu a nebudeš mi bránit v jeho provedení,“

poděkoval robot ležícímu psu. Výtah zastavil a G2 vyjel ze dveří. Projel východem na ulici a zastavil se. Promítl si mapku okolí domu. Zapamatoval si místo, kde má vyhledat pomoc a dal se do pohybu.

Bez rozmyšlení vjel na silnici. Taxík zastavil těsně před ním. Trochu do G2 drcnul předním nárazníkem.

„Jaký hovado tu nechá běhat ten mixér,“ zařval taxikář a vyběhl z auta. Okamžitě se vrhnul na robotka a nakopl ho. „Brání mi,“ bliklo G2 obvodem.

„Do prdele. Tys mě nápad,“ vyjekl řidič, když mu jedno z ramen, na kterém byla umístěna vývrtka, projelo kotníkem. „To... to... nemůžeš.“

G2 vytrhl své rameno z taxikářovy nohy a vyrazil prostředkem silnice směrem k malému domku na jejím konci. Auta se mu vyhýbala a několik jich do sebe vrazilo v plné rychlosti. Na několika předních sklech se objevily praskliny protkané krví. Vypukl zmatek a strážní roboti se pokoušeli nastolit pořádek. Dva z nich se rozjeli za ujíždějícím G2.

„Jdou po mě. Chtějí, aby můj pán zemřel. Je čas začít jednat jako Iron Rambo,“ pomyslel si G2 a vjel na chodník mezi lidi, kteří se tiskli ke stěnám domů a mizeli ve dveřích obchodů, aby se nezapletli do zmatků na ulici.

Okamžitě se vydal k ženě, která se krčila za reklamním sloupem a držela u sebe kočárek s řvoucím dítětem. Vytrhl hystericky ječící ženě kočárek a smýkl jím do silnice, po které si zrovna razil cestu obrněný žlutý vůz městské policie.

Jeden ze strážníků, kteří G2 pronásledovali, se v mžiku po dítěti natáhl. Obrněný vůz je oba smetl z vozovky. Křik dítěte okamžitě ustal. Vůz dostal smyk, jak se řidič snažil zabránit srážce se strážníkem a převrhl se.

Od vozovky odletovaly jiskry a zněl děsivý skřípot, jak obrněný vůz shrnoval ze silnice ostatní menší vozidla. Několik jich vybuchlo.

G2 byl již skoro u konce své cesty, když po něm poslední strážník začal pálit. Několik paprsků vytrhlo beton hned vedle robotkových pásů. G2 neváhal a jedno z jeho ramen se vymrštilo z pod železného krytu a vyjelo směrem k železnému balkónu nad robotkovou hlavou.

Malá pilka na železo, která se na rameni rychle roztočila, bleskově přeťala dvě kovové vzpěry balkónu a ten se v polovině zlomil. Lidé, kteří z něj pozorovali peklo na ulici, se nestačili vzpamatovat a padali k zemi spolu s železnou konstrukcí. G2 přidal a posledních sto metrů prokličkoval v šíleném tempu.

Neviděl už, jak strážník přestal střílet a do svých rukou se snaží zachytit padající lidi. Dva z nich jeho ramena chytla ještě nad zemí, ale další dva dopadli na chodník s hlasitým DFFfff. Pád z třetího patra není nic příjemného pro oči.

G2 konečně stanul před svým cílem. Ze stánku McDonald na něj nechápavě hleděl pihovatý kluk s jebákem na bradě. Na pruhovaném tričku mu svítila nášivka Jery. „Annoo?“

zeptal se nejistě Jery robotka, který mu na pult plácl čtyřmi papírovými dolary.G2 si promítl vzkaz a hlasem svého pána si poručil: „Hamburgr se sýrem a malou

colu. Dělej, nebo tady chcípnu hlady.“Jery podal G2 požadované menu a shrábl peníze.„To je dobrý. Drobný si nech,“ štěkl na něj robotek a obrátil se zpět do dýmu a řevu

policejních sirén.Tak, a teď už jenom cesta zpátky. Budou mu jistě bránit, ale on si s nimi už poradí.

Stejně jako Iron Rambo.

CYRILKarel Altman

Znáte to. Maturitní ples. Všichni se potácí ode zdi ke zdi. Rodiče dělají, že nic nevidí. Maminky brečí, když na vás věší šerpu a tatínkové cvakají foťákem. Pak, dokud ještě většina ví, co dělá, se začne losovat a rozdávat výhry z tomboly.

Přesně tak probíhal i náš maturitní ples. I ta tombola byla. Mimo věcí, které jste mohli tradičně vyhrát (láhev alkoholu, láhev alkoholu nebo flaška nějakýho alkoholu), se v nabídce objevil i Cyril. Cyril pískomil. Malá černá myš, která rejdila po klícce a holky s ní nechtěly nic mít. Kluci ji samozřejmě obdivovali a tak šla po chvíli z ruky do ruky.

A já, od kterého se samozřejmě očekávalo, že budu usilovat o hodnotnou cenu (tudíž o láhev alkoholu), jsem zatoužil po pískomilovi. Trochu začachrovat s lístky nebyl problém a v pět ráno jsem se objevil doma skoro celý a s malou klíckou v ruce.

Když jsem se druhý den večer probudil, měl už Cyril v klícce vodu a kus suchýho chleba. Máma překvapila a přijala myš pod svou střechu. „Hlavně, když to nejsou pavouci,“ nechala se slyšet a začala mu strouhat mrkev.

Malej Péťa, můj brácha, z něj byl nadšenej. Ve třech letech to bylo jeho první zvířátko, které si mohl pohladit, aniž by nad ním někdo nestál a nekontroloval, zda ho to nechce sežrat.

Otec ho akceptoval, to jo. Sice jsem musel vyslechnout tolik různých přirovnání k různým zvířatům, že zastínil i našeho češtináře, který si v podobných záležitostech libuje a hoví, ale Cyril mohl zůstat.

Po čase dostal pískomil místo klícky velké vivárium. Z kokosu domek a spoustu pilin, v kterých mohl řádit podle libosti.

Jenže on moc neřádil. Jen tak se plazil po pilinách a občas se něčeho najedl a zase zalezl do kokosu. „Ten je nějakej smutnej, asi by chtěl brášku,“ napadlo jako první mamku. To už byla myš její miláček, kterému se muselo ve všem vyhovět, a tak bylo rozhodnuto, že Cyril dostane kámoše.

Jenže myši jsou myši, i když jsou to pískomilové, a určitě by dlouho nezůstaly samy. Takže samičku jsme automaticky vyloučili. Jenže kluci se budou zase rvát. Pak mne osvítil nápad. Kamarád pěstuje malé křečky. Džungarské nebo jak se to...

Stačilo se s ním domluvit a příští den jsem u něj zazvonil s klíckou, ve které jsem přinesl domů pískomila. „Jéžiš, ten je malej,“ ujelo mi, když jsem křečka uviděl.

Oproti Cyrilovi to byl nepatrný trpasličí hlodavec, který mi seděl na dlani a dělal, že není vidět. „Je ještě malej, ale vyroste,“ přesvědčoval mne kamarád a já mu uvěřil. Křeček šel do klícky a já zamířil domů. To bylo poprvé, co Cyril ochutnal krev.

Když se ti dva na pilinách setkali, každý zareagoval jinak. Křeček začal řvát a

pískomil po něm skočil. Nový hlodavec byl asi třikrát menší, než jeho starší příbuzný. Ležel na zádech a s otevřenou tlamičkou řval a ječel na celé kolo.

Cyril nemilosrdně útočil a kousal do malého zvířátka pod sebou. Než jsem je stačil odtrhnout od sebe, začala tomu malému stříkat krev. Jak jsem mezi ně strčil ruku, Cyril po ní chňapl. Byla to nečekaně ostrá bolest. Škubl jsem rukou a pískomil vylétl z vivárka. Byl zakousnutý do mého prstu a já ho za něj vytáhl. Okamžitě se pustil a spadl zpět na piliny.

Křečka už si nevšímal a rovnou zajel pod kokos. Jeho oběť neustále ležela na zádech a řvala. Teď už míň. Celý kožíšek od krve. „Sakra,“ ujelo mi a snažil jsem se kapesníkem setřít krev ze skla. Svoji krev. Ten hajzlík mi zajel zubama pěkně hluboko.

Křeček za hodinu přestal řvát. Umřel. Já lítal po bytě s rukou od krve. Teď jsem zase řval já. Septonex není žádná příjemná věc.

Mámě jsem řekl je to, že se k sobě moc neměli a že jsem ho vrátil. Kamarád se nechal slyšet, že se mnou a tou vražednou myší už nechce mít nic společného.

Horší bylo, že Péťa se začal Cyrila bát. Že prej na něj tak nějak divně civí. Týden po křečkově smrti měl narozeniny.

Dostal štěně malého knírače. Byla to fenka a jméno Baška jí celkem sedlo. Bráška se mohl rozplynout blahem. Na Cyrila úplně zapomněl. Pískomil byl jen můj a on měl svýho psa.

O týden později jsem našel na svým stole mrtvýho holuba. První, co mě napadlo bylo, že ptáci by si za svůj hřbitov mohli najít lepší místo než je můj pokoj a že ty holubí nemoci by si mohli nechat venku a netahat je slušnejm lidem do bytu. Jenže pak jsem uviděl tu krev.

Pták měl vytrhané peří na krku a na několika místech na těle byly malé krvavé ranky.„Do prdele. Co to má bejt,“ vyjelo ze mě. Holuba jsem popadl do ruky a vyhodil ho

rychle z okna. Běžel jsem pro hadr, abych utřel krev ze svýho stolu dřív, než se vrátí máma z práce.

Když jsem ji stíral z desky, všiml jsem si, že na mojí učebnici matematiky, která ležela trochu bokem, se něco černá. „Jak se to sem dostalo?“

Byl to myší trus. Takový ty malý šištičky, co jich měl Cyril plný piliny. Obrátil jsem se na vivárko. Bylo na druhý straně pokoje. Pískomil mě od tamtud sledoval. Chvíli se mi zdálo, že se mi směje. Trochu jsem povytáhl obočí a v tom samém okamžiku myš zajela pod kokos.

Když přišla máma domů a přivedla bráchu ze školky, nic jsem jí o mrtvým ptákovi neřekl. Brácha okamžitě šel k sousedce vyzvednout psa, kterýho jsme k ní přes den dávali, aby nebyl doma sám. Paní Kudláčková už je starší paní a je doma celej den.

Když jsem se Péti ptal, zda ráno nevyndával Cyrila z vivárka ven, jen na mě nechápavě koukal.

Bylo to ve čtvrtek. Na holuba už jsem skoro zapomněl. Máma s tátou šli do divadla a já s bráchou jsme zůstali doma sami. Koukali jsme se na televizi, i když ji měl Péťa zakáza-nou, protože se popral s nějakým klukem ve školce, ale zákazy jsou tu od toho, aby se porušovaly.

Z dětskýho se najednou ozvalo bolestivé vyjeknutí a pak štěkot. Baška ale štěkala tak nějak divně. Tak nějak vyděšeně.

Doběhl jsem do pokoje první a rozsvítil jsem. Měl jsem dojem, jako by se po koberci něco mihlo, ale než jsem si to stačil uvědomit, vlítnul do dětskýho i brácha.

Vrhnul se okamžitě k hromádce uprostřed pokoje. Byla to Baška a z čumáku a ze dvou tlapek se jí řinula krev. Byla jakoby pokousaná a poškrábaná. Automaticky jsem pohlédl na vivárko. Cyril seděl na domku z kokosu a díval se na nás. Dnes se nesmál. Dnes se jen díval. Z toho pohledu mi přejel mráz po zádech. Takhle se myši nedívají.

Jak nakrčil čenich, připadlo mi, že zuby, které vycenil, jsou červené. Krvavě červené. Popošel jsem k viváriu, ale pískomil sesekočil z kokosu a zajel do pilin.

Baška druhý den ráno zemřela. Zvěrolékař tvrdil, že to byla nějaká infekce, co se jí dostala do těch ranek. Brácha řval a táta odnesl do sklepa krabici s nářadím, o které se podle něj fenka zranila. Prý o drátěný kartáč. Ale já vím, o co tady jde.

Cyril je od smrti štěněte jako vyměněný. Rejdí po pilinách a skáče z domku na domek. Dal jsem mu tam dva, aby to tam neměl tolik prázdný.

Petr je celý zaražený. Myši se bojí dál a možná ještě víc. Ale určitě ne tolik jako já. A Cyril to ví. Určitě to ví. Když ho krmím, kouká se na mě takovým tím hladovým pohledem. Jako drak na ztracenou krávu.

Občas, když jdu do pokoje, představuju si holuba, jak sedí na okně a najednou ho něco strhne dovnitř, do bytu. Něco malýho a černýho. Něco s pěkně ostrýma zubama.

Když pro chřipku zavřeli školku, šel Petr k paní Kudláčkové. Ta byla celá šťastná, že se o něj může starat až do doby, kdy jsem se vracel ze školy, nebo dokud naši nepřišli z práce domů.

Měl jsem dva týdny před svaťákem. Ten den si měla bráchu vyzvednout máma, ale když jsem přišel domů, nikdo tam nebyl. „Asi ještě něco ve městě nakupuje,“ pomyslel jsem si, když jsem zvonil u sousedky.

„Dobrý den, paní Kudláčková. Jdu si pro Péťu. Doufám, že vás dneska moc nezlobil,“ pozdravil jsem sousedku, když mi konečně otevřela.

„Ale Kájo, vaši jsou v nemocnici. Péťu pokousala nějaká krysa nebo co. Stalo se to, když jsem spala. Probudil mne křik, ale než jsem k němu doběhla, byl celý od krve. To bylo strašný. Vím, že ve sklepě jsou nějaký ty hnusný potvory, ale že vlezou člověku až do bytu, to by mě nenapadlo. Vůbec nedokážu pochopit, kudy ke mě vlezla,“ vychrlila na mne Kudláčková.

Zůstal jsem jsem stát jako opařený a pak jsem se rozběhl po schodech. Běžel jsem do nemocnice.

Naši mne poslali domů. V nemocnici jsem nebyl nic platnej. Prý ať se jdu raději vyspat. Brácha leží v těžkých horečkách. Má otravu krve a ještě je to něčím komplikované. Žíly na pravé ruce má skoro celé černé a najisto o ni přijde. Pokud přežije další dva dny, bude mít to nejhorší za sebou.

Táta furt přecházel v čekárně ode zdi ke zdi a hulákal na celý kolo, že tohle si někdo odnese. Zasviněný baráky. Plný potkanů a kdo ví, čeho ještě, a nic se s tím nedělá. Ale on si na někoho došlápne a tvrdě. Doktor mu radši dal nějaký prášky na uklidnění. Táta pak ztichnul a začal chlácholit mamku, která furt seděla na lavičce a brečela.

Na to jsem se nemohl dívat a radši jsem šel.Sousedka se div nezhroutila, když jsem jí řekl, jak na tom Péťa je, ale mně bylo úplně

stejně a tak jsem ji nechal být. Ať se konejší sama.Když jsem vešel do pokoje, pohled mi padl na stůl. Přesně uprostřed se černala

hromádka bobků. Zašustění mne donutilo otočit se. Na kokosu seděl pískomil a prohlížel si mě.

„Budeš další,“ říkaly ty oči.„Di do piči, ty kreténe zasranej,“ zařval jsem na něj a vrhnul se k viváriu.„Já tě zabiju, ty svině,“ řval jsem jako pominutej a mlátil jsem do pilin rukama.

Pískomil uhejbal. Nepištěl, neřval. Úplně potichu kličkoval a vyhejbal se prstům, které byly připraveny ho rozmačkat. Zalezl pod kokos.

„Je po tobě, kryple,“ vyjekl jsem radostně a ucpal otvor domku dlaní. Druhou rukou jsem kokos podebral a vyzdvihl z vivárka ven.Ta malá černá svině mě kousla do ruky. „JAAáá,“ zařval jsem a mrštil kokosem na zeď. Skořápka se rozlítla a myš se mihla po zemi. Zajela pod skříň.

Padl jsem na všechny čtyři a začal šátrat rukama pod skříní. Na něco jsem narazil. Zase mne kousl, ale to už mi bylo jedno. Pořádně jsem se rozmáchl. Jediný, co jsem tím

docílil bylo, že jsem se praštil o nohu skříně. Pískomil okolo mne projel a zmizel v kuchyni.„Ty mi neutečeš,“ zařval jsem za ním.Ta ruka mne začala pěkně bolet. Asi jsem si ji zlomil.Ošetřil jsem si kousnutí a ruku jsem si stáhl obvazem. Vypadá to, že jsem si ji jen

narazil. Nevadí, i tak bych ho třeba ukopal.Když jsem prohlížel baterkou prostor pod postelema, kde spí naši, najela baterka na

hromádku pilin. Byly rozházené okolo dírky ve zdi. Ta zeď je z dřevotřísky a odděluje náš byt od bytu sousedky Kudláčkovy.

„Tak tudy si se tam dostal, parchante,“ sykl jsem si pro sebe.Díru jsem zatloukl prkýnkem.Jsou tři hodiny ráno. Ještě jsem ho nenašel, ale vím že tu někde je. Šramotí. „Dostanu

tě, ty zmetku, toho se neboj.“V levý ruce mám nůž, kdyby vylez a v pravý prkýnko na maso. Lepší nástroj na zabití

pískomila neexistuje. „Tak už vylez, ty zkurvysynu.“TEĎ. Teď jsem to jasně slyšel. Šustí v kuchyni. Jsme tu jen my dva, ale já ho dostanu. Za bráchu. Za Bašku. Za holuba. Za křečka. Za tu zasranou černou čáru, co se mi táhne z pod obvazu, ty hajzle malej.

X.A.Y.R.A.Dodo Šenkevík

Do mesta sa vkrádal drobný dážď. Pokrýval kamennú podlahu a steny tmavým leskom mokrého povlaku. Prskal v plameňoch dohorievajúcich pochodní pripevnených na stenách. Vrhali dlhé tiene a v odvekom boji svetla a tmy z nich vytvárali démonické obrazce.

Muž stojaci za vysokým úzkým oknom fascinovane hľadel dolu do špinavej uličky pozorujúc kvapky dažďa na pozadí hry svetla a tmy. Vôbec si nevšímal zvuky za svojim chrbtom. Hľadel na tiene ako tancujú po mokrej dlažbě a vdychoval svieži vzduch, ktorý priniesol dážď.

Z myšlienok ho vytrhli kroky a tlmený rozhovor prichádzajúci z tmavého konca uličky. Rukou dal znamenie a zvuky za jeho chrbtom utichli, sám kúsok poodstúpil od okna. Pravú ruku zasunul pod dlhý plášť a uchopil čepeľ krátkej vrhacej dýky upevnenej na jeho vnútornej strane. Nepohnute stál a pozoroval dvoch mužov ako sa vynárajú z tieňa a pomaly kráčajú k dohasínajúcim pochodniam.

Boli to členovia mestskej gardy na svojej pravidelnej obchôdzke. Zahaľovali ich tmavočervené plášte s erbom mesta Warg na rameni a chrbte. Kapucne mali stiahnuté hlboko do tváre, aby sa chránili před studeným dažďom. Viedli živý rozhovor, no snažili sa nebyť príliš hluční. Vyšší z nich skrýval pod plášťom niečo objemné a bolo vidieť, že ho to pomerne dosť ťaží.

Pozorne ich sledoval a uvažoval, či předmět, ktorý voják skrývá, nie je veľká kuša připravená k streľbe. Pokiaľ by aj o ňom vedeli, bolo prakticky nemožné zasiahnuť ho z tak mizerného uhlu a k tomu okamžite, bez možnosti dlhšieho mierenia.

Muži pomaly přešli pod okno v ktorom stál a zastavili sa u kosa s dohasínajúcimi pochodňami, aby ich vymenili za nové. Na zjazvenej tváři sa objavil široký úsměv, stále uvažoval o najhoršej alternatíve a to ho robilo najlepším v jeho profesii. Chvíľu pozoroval vojakov než zmizli v tieni na protiľahlom konci, no medzitým dal rukou znamenie a

miestnosťou sa znovu rozľahli tlmené bolestné výkřiky.Otočil sa a hľadel na svojich dvoch spoločníkov ako pobavené kopů do těla

skrúteného na podlahe.„To by mohlo stačiť. Posaďte ho tam do toho kresla.“ prstom ukázal na masivne

drevené kreslo stojace pri malom stolíku zavalenom knihami.Jeho spoločníci boli tupá hrubá sila vykonávajúca len príkazy. Nemali ani štipku

vlastnej fantázie a tak väčšina práce zostávala na ňom. Sledoval, ako bezohľadne zdrapili starca, odetého len v nočnej košeli, a zručne ho priväzujú ku kreslu.

Karikatura muža. S hnusom hľadel do starcovej bezzubej tváre plnej bolesti. Bolo poznať, že jeho spoločníci nosia okované čižmy. Rozbité pery a zlomený nos mu krvou sfarbili nakrátko ostrihanú šedivú briadku. Dýchal zťäžka a u ľavej nosnej dierky mu vystupovali komické krvavé bubliny. Pravé oko mal zpuchnuté, takže ho ani nebolo vidieť, no to druhé bolo plné strachu a sĺz.

Zmietol zo štola všetky učené knihy a posadil sa naň. Starec na něho nenávistne hľadel a on mu odpovedal ironickým úsmevom.

„Vidíš starík, už si to mohol mať za sebou. Muž tvojho veku by mohol mať rozum a vedieť čo je pre neho dobré.“ prstom prešiel starcovi po trasúcich sa perách, aby mu z nich zotrel špinu prichytenú z podlahy.

„Chcem len vedieť kam si to schoval. Nič iné len to a potom ti sľubujem, že skončíš rýchlo a bezbolestne. Pokiaľ to vyklopíš hneď, nikto nepozná, že sme ťa ponížili. Aj takým učencom ako si ty sa občas stane, že vypadnú z okna.“ prehováral k nemu príjemným hlasom, no jeho rysy stuhly, keď za chrbtom počul hýkavý smiech.

„Zavri hubu!“ prudko sa otočil a zovrel ohryzok svojho kumpána, ktorý mu pokazil atmosféru rozhovoru.

Počkal až veľké telo, chvejúce sa v smrteľnom kreči, dopadne na zem a potom sa obrátil k druhému spoločníkovi ktorého sa táto udalosť moc nedotkla.

„Druhý krát najmi niekoho, kto bude schopný rozoznať vážnosť situácie.“ odpoveďou mu bolo len rýchle prikývnutie hlavy.

Už stratil veľa času a tak vytiahol z vačku na plášti malé oválné semienko šedivej farby. Podržal ho starcovi před očami a otočil v prstoch, aby si ho mohol poriadne prehliad-nuť.

„Iste vieš, čo to je a iste vieš, čo to dokáže“. Starec sa len usmial a ukázal krvavé ďasne.

„Vy mágovia poznáte všetko, zaiste. Neexistuje spôsob, ako by som semeno dostal do teba, aby si ho nezneutralizoval tou tvojou pochybnou mágiou, že,“ prestával sa ovládať. Najviac ho rozčúlilo, že ho ten starý kretén považuje za blba.

„Vieš, má to len jeden háčik. Pochádzam z národa, ktorému sa vy tu vo Wargu smejete, že spí so štupľom v zadku!“ s pobavením sledoval ako sa starcov výraz tváre mení.

„Áno. Poznám to tajomstvo a ty zaiste poznáš tuto malú potvoru,“ ukázal mu malú zelenošedú jaštericu.

„Je plná vajíčok a potřebuje ich uložiť. Keď lezie dnu, tak to moc nebolí. Horšie to je, keď sa mladé začnu živiť tvojim mäsom, ale toho sa ty neboj.“ Starec chcel niečo povedať a tak mu dlaňou zapchal ústa.

„Pozri, je tak milá a aniž by vedela, spraví pre mňa veľkú službu, keď na ňu pripevním semeno čierneho umaxu,“ sledoval, ako na starcovej tvári nabiehajú žily a ako sa polieva potom.

Ignoroval jeho prosby a sľuby. Už sa rozhodol a jeho zásadou bolo nikdy svoje rozhodnutie nemeniť, teda pokiaľ niekomu nesľúbil život.

Strhli zo starca nočnú košel'u a odhalili ochabnuté bledé telo. Zadok mu podložili vankúšom, aby mala jašterica lepší přístup ku diere. Starec sa všemožne bránil, no jeho krik

umlčal drevený kolík zaražený do úst. Prudko oddychoval a prosil bohov, aby mu pomohli. Vôbec mu nezáležalo na sebe, mal len strach, že prezradí, kde ukryl tú prekliatu vec.

Zviera sa dalo do pohybu. Pomaly a neomylne sa posúvalo na svojich malých nohách k ritnému otvoru. Pretlačila sa popod ochabnutý úd a jazykom sa už dotkla kŕčovite zovretej diery.

Starec sa metal a snažil sa nepovoliť zovretie, no jašterica už bola takmer celá v jeho vnútri. Bolesť bola neznesiteľná, ale látka, ktorú jašterica vylučovala, spôsobovala posilnenie organizmu, takže bezvedomie alebo infarkt boli odvrátené. Už bola v útrobách a on cítil ako neustále napreduje. Bolesť ustupovala a on už vedel, že semeno umaxu vylučuje svoj omamný obsah. Skúsil všetko, čo poznal na obranu proti účinkom semena, no márne. Začal mať pocit, že sa vznáša a v duši mu zavládol pokoj.

„Ach bože, si tak krásny,“ na starcovej tvári sa rozlieval slastný úsmev.„Áno! Chcem vedieť kam si položil schránku s artefaktom!“ nasadil rozkazovačný

tón. Chvíľu na neho starec vytreštene hľadel a potom sa rozplakal.„Ja nehodný. Ja... ja som ju stratil“„Jak stratil! To nehovor ani zo žartu!“ začal mať strach či starec predsa len nenašiel

spôsob ako odvrátiť účinky umaxu.„To ty tvrdíš, že som ho stratil. Veď si ho nenašiel vo výklenku za tou sochou a to

som ti hovoril, že som ho tam dal.“ Výrazy tváre sa mu prudko menili od pláču cez rozčúlenie až po smiech.

Už ho nepočúval, keď odťahoval sochu nejakého démona od steny. Vzrušene pohliadol do dutiny, ktorá sa za ňou ukrývala. Vyhádzal odtiaľ množstvo starých zvitkov a všelijakých magických blbiniek, než konečne uchopil do ruky objemný valec.

Vypadal presne tak, ako mu ho popísal jeho pán. Vytesaný z čierneho kameňa. Obtočený mosadznými obručami a pásmi, ktoré pridržiavajú vrchnák. Hlavné bolo to, že sa v ňom musí niečo prelievať. Bolo to presne to, čo hľadal a tak sa už nemuseli zdržovať.

Dal znamenie svojmu spoločníkovi a ten podrezal starcovi vrásčitý krk. Vytiahol malý kožený váčok a jeho obsah rozsypal po miestnosti a mrtvolách.

„Postaraj sa o tie telá. Nech ich nikto nenajde. Stretneme sa v krčme u Prasknutého zvonu, tam dostaneš zvyšok odmeny.“ Druhý muž sa po ňom podozrievavo pozrel.

„Chceš povedať, že som ťa už niekedy podviedol, starý brachu? Ja tiež dostanem druhů časť, až keď doručím tovar. Keby som sa ťa chcel zbaviť, bolo by jednoduchšie pridať tvoju mrtvolu k týmto dvom.“ Jeho spoločník musel uznať, že má pravdu.

Bez rečí sa dal do práce a vôbec si nevšímal červenkastého prachu okolo. Dostal už viac než dosť a keby ho aj ten čudák oklamal, neškodoval by. Spokojný úsmev mu vydržal len chvíľu, než sa jeho zuholnatelé telo pridalo k tým dvom.

Stál vo veľkej kruhovej miestnosti, osvetlenej plameňom vo veľkom krbe a pár svietnikmi rozostavenými okolo. Vonku panovala stále tma. Noc bola mladá, akurát dážď pomaly ustával.

Stál a čakal, až sa objaví jeho pán. Pri nohách mu ležal objemný vak skrývajúci predmet, kvôli ktorému toľko riskoval. Ten starý čaroděj bol dosť tvrdý a hlavně zo začiatku mal z něho strach. Nebol si úplné istý, že ich ochrání amulet od jeho pána. Úlohu splnil a tak ho čaká skvelá odmena, za ktorú si bude môcť pár dní užívať.

Počul tiché kroky, no radšej sa ani nepohol. Vedel, že je to pánov pes a vedel čo dokáže, pokiaľ sa mu niekto zneľúbi. Cítil, ako sa ho zozadu dotkol studený čumák a po chrbte mu prebehli zimomriavky. Čakal, až sa čierne psisko usadí oproti němu.

Bolo to veľké plemeno so širokou tlamou upravenou podľa potreby pána. Mal obrezané pysky a jeho zuby boli zväčšené. Množstvo jaziev na koži s krátkou tmavou srsťou ešte viac zvýrazňovali jeho odpudivý vzhľad. Bol celý znetvorený a on vedel, že je posadnutý diablom. Videl, ako do neho zabodol voják mestskej gardy meč takmer po rukoväť a potom

len umrel s poznaním, že jeho čin nemal sebemenší účinok.„Vidím, že sa ti darilo.“ tichý hlas prichádzal zpoza chrbta.„Ano pane. Všetko je v naprostom poriadku a schránku máte tu.“ Zodvihol zo zeme

vak a pomaly sa otočil tvárou k postave stojacej za ním.„Skvelé. Skutočne skvelé. Nečakal som, že sa Noram vzdá svojho objavu. Dúfam, že

si k němu bol milý a všetko tam vyzerá ako práca dvoch neskúsených zlodejíčkov, ktorých prichytil. Škoda len Norama, ktorý sa tak rozohnil až aj z neho zostal len popol.“ začal sa tlmene smiať.

„Ano pane, všetko je tak, ako ste si želal.“„To ešte nie je všetko, milý Chamid. Odprevadíš sem ženu. Mladú pôvabnú ženu,

ženu s telom lane a rovnako rychlými nohami. Myslím, že poznáš tú mladú devku, ktorá velí stráži u severnej brány - tak tú chcem!“ jeho ruka naznačila vo vzduchu ladné krivky ženského tela.

Hľadel na malého zakrslého starca, ktorému slúžil. Pokiaľ by nevěděl, čo sa v tom mužovi skrýva, ukopal by ho k smrti, ako každého mrzáka, na ktorého narazil. Jeho národ zabíjal všetkých novorodencov, ktorí sa vymykali z normy a on toto pravidlo ctil. Jeho pán, aj keď znetvorený, vládol obrovskými schopnosťami, ktoré ho držali v krotkej pokore. Bol to najmocnejší mág na západnom pobreží a jeho slovo sa tešilo veľkej úctě aj u samotného Navarského kráľa.

„Teraz už bež, nech si s ňou späť ešte pred svitaním.“ Kývol na psa a ten mu pribehol k nohe. Odchádzal a Chamid len hľadel na jeho vlniaci sa hodvábny plášť.

Bol sám, uniesť ženu bolo jednoduché a nevidel na tom nič zlého. Pokiaľ by jeho otec neuniesol a nezneuctil matku, neprechádzal by sa teraz po strechách nad mestom. Pohyboval sa rýchlo ako dravec ženúci sa za korisťou. Využíval schopnosť svojho plášťa čiastočne splynúť s okolím a pre netrénované oko náhodného pozorovateľa bol takmer neviditeľný.

V mesačnom svite, prenikajúcom cez trhajúce sa mraky, videl tmavú siluetu západnej veže, v ktorej mala sídlo posádka starajúca sa o bránu. Mokré strechy boli klzké a tak spomalil tempo. Nemohol si dovoliť sebemenšiu chybu. Keď nad tým rozmýšľa, nebude to zas až tak jednoduché ako unášať dcery mešťanostov. Teraz oproti nemu bude stať úplný skvost medzi ženami tohoto města. Mladá, krásna bojovníčka, s telom mrštnej šelmy číhajúcej na korisť. Nie že by ju bol kedy videl, ale po krčmách o nej kolujú pikantné historky. Vraj sa stala veliteľom len tak, že medzi jej stehnami ležalo viac dôstojníkov než v miestnom nevestinci. Pokiaľ to je pravda, má sa na čo tešiť. Nespomínal si, že by mu pán hovoril niečo o jej zneuctení, a aj tak ju chce asi len na hranie.

Západná brána chránila najväčšiu prístupovú cestu do mesta. Týčila sa nad ňou mohutná strážna veža, ktorá dokázala odradiť už z dial'ky. Celé dve spodné poschodia lemovali štrbiny úzkých strieľní, za ktorými stáli obrovské kuše schopné prestreliť obrneného jazdca aj s koňom. Ostatne tri poschodia boli z prednej strany, von z mesta, opatrené malými vrhacími oknami s masívnymi okenicami a zo spodnej strany žľabom, kade sa lial na případných útočníkov horúci asfalt alebo olej. Z mestskej strany už boli klasické okna, aby nekazili dojem. A právě tie sa hodlal využiť.

Nebolo ťažké liezť po stene z nahrubo otesaných kamenných blokov. Pomáhali mu kovové háky, ktoré zachytával o štrbiny medzi kameňmi. Dole pod ním sa prechádzala štvorčlenná stráž majúca práve službu. Počítal tak s pätnástimi až dvadsiatimi členmi osádky veže.

Prvé dve spodné poschodia boli prázdne, ale v treťom hrala malá skupinka vojakov kocky. Ich rozhovor nebol příliš hlučný, no k pootvorenému oknu doľahol.

„Hovorím ti, je to lezba. Teraz určite leží v posteli a oblizuje sa s tou pobehlicou.“ Vojak, ktorý to vravel, mal hodnost' desiatnika a podľa šedivejúcich vlasov bol najstarší v miestnosti.

„To nemôžeš tvrdiť. Povedala, že ju ide len vypočuť a to je povinnosť každého veliteľa.“ mladý vojak očividne bránil to, na čo mal sám zálusk. Odpoveďou mu bol len tlmený smiech.

„Ty si tu nový, čo? Nezdalo sa ti trochu zvláštne, prečo sa zrovna veliteľ stráže vydá na obchôdzku keď prší? He?“

„No skontrolovať stráž. Na rozdiel od teba má zmysel pre povinnosť.“ Čím ďalej, tým viac vyzeral mladík urazene. „Hovorím ti, zabudni na to. Tá ešte medzi nohami poriadneho vtáka nemala. Pozri si u nej na pravej ruke ukazovák a prostredník. Má ich dvakrát tak dlhé než ostatné prsty, ako každá lezba. Co by tak do seba asi pchali.“ očividne to bola téma, ktorá dokázala u vojakov zdvihnúť náladu.

„Jo, skontrolovať stráže a späť sa vráti s pobehlicou, ktorá by urobila aj tvojho koňa.“„Artek má pravdu. Všimli ste si, ako jej svietili oči, keď ju ťahala za sebou hore do svojej izby.“ Jeden z vojakov práve hodil tri šestky a tak rozhovor na chvíľu utíchol.

„No, nech sa to vezme akokoľvek, ty si v nej svojho vtáka neomočíš. Na to si holt malý pán, aby si ju pretiahol rozkazom.“ Najstarší z nich mal zjavne náladu rozdávat' rady do života.

„Vy len závidíte, že mi ráno udelila pochvalu. A mimochodom, ako by sa v tak mladom veku stala veliteľom na najdôležitejšej bráne mesta, ak nie cez posteľ,“ mladý sa stále nevzdával.

„To máš pravdu. Akurát v tej posteli nebol žiadny chlap, ale miestodržiteľova dcera.“„To nie je pravda. Ona taká nie je!“„Kto, miestodržiteľova dcera?“ mladík sa zlostne postavil od stola.„Ukľudni sa. Ak neveríš, vleť tam hneď po tom, čo odtiaľ vypadnú a budeš cítiť ten

smrad, ktorý po nich zostane. Je to tam horšie než v stajni, keď Hartum obšťastňoval kozu.“ Jeho smiech přerušila letiaca čaša niekde z tmavého kuta miestnosti.

Pohol sa smerom hore a nechal za sebou vzrušenú hádku medzi vojakmi. Opatrne sa prikrádal ku každému pootvorenému oknu a pozorne počúval.

Malú miestnosť osvetľoval slabý svit sviečok. No stačilo to na to, aby videl hru rozkoše, ktorá sa odohrávala na veľkej posteli uprostred miestnosti.

Žena obdarená veľkým poprsím a bucľatejšími tvarmi, na ktoré hneď reagovalo jeho mužstvo, obchádzala posteľ a ťahala za sebou dlhé hrubé lano. Pomaly si kľakla na okraj, kde na bruchu ležala druhá žena. Jediné čo z nej videl, bol pekne tvarovaný zadok a chrbát.

„Prosím, moja pani, nebite ma. Prosím.“ tichý vzlykajúci hlas vyšiel od ženy ležiacej na posteli.

„Zavri hubu ty lačná devka a roztiahni nohy.“ Koniec lana švihol vzduchom a dopadol na hebkú pokožku.

Ozvalo sa tiché bolestivé zaúpenie. Nikdy by si nedokázal predstaviť, že výsluch bude prebiehať tak zaujímavo. Veliteľka zatiaľ začala priväzovať tej poddajnej pobehlici ruky ku členkom. Počínala si veľmi zručne a podľa tlmeného vzdychania to muselo byť bolestivé. Zviazala ju do úhľadného balíčku a prevrátila na chrbát. Prstami jej zovrela malé prsia a palcom trela o ukazovák zdurené bradavky. Naklonila sa nad jej tvár, ktorú on zo svojho miesta nevidel, a nechala po jazyku skĺznuť veľkú lepkavú slinu. Odhadoval, že musela dopadnúť na oko a snažil sa, aby videl viac. Veliteľka jej medzitým napchala do úst kus špinavého plátna a previazala jej ich koženým remienkom.

Miestnosťou sa ozývalo prosebné kňučanie, keď veliteľka zobrala do zubov bradavku a prstami trhala z riedkeho ochlpenia v zmietajúcom sa lone vosk, ktorý tam predtým naliala. Postupne prechádzala jazykom po spotenej pokožke, až ho vtlačila medzi roztvorené pysky. Aniž by ho z nej vytiahla, otočila sa a sadla si na jej hlavu. Pohybovala sa v bokoch a trela jej svojou kundou po tvári. Spútaná žena takmer strácala dych, keď do nej prenikali dva štíhle prsty a v momente, keď sa k nim pridal tretí, takmer stratila vedomie.

Za jeho chrbtom pomaly vychádzali ranné zore a on im nemohol dopriať viac času. Ticho vkĺzol do miestnosti práve vo chvíli, keď ich hra vrcholila. Spútaná žena sa chvela rozkošou a veliteľka jej jazdila po tvári, tak aby v štrbine malá úzký nos. Devka mohla len ticho trpieť, pretože ústa malá zapchaté látkou a previazané koženým remienkom. Zjavne trpela nedostatkom vzduchu a o to viac prežívala okamih rozkoše.

„Prekvapenie!“ veliteľkine oči sa otvorili, no hneď ich zavrela, keď jej na čelo narazila roztvorená dlaň.

Zvalila sa nabok a on ju stiahol z tváre tej lacnej kurvy. Položil ju na zem a v rukách sa mu objavila tenká čepeľ dýky. Přitlačil ju na devkyn útlý krk. Snažila sa cez zapchaté ústa kričať o pomoc. Mala skutočne peknú tvár a bolo mu jej dokonca ľúto, no nemohol si dovoliť svedkov. Odvrátil sa ku stene a pomaly potiahol čepeľ dýky. S rozkošou cítil ako sa zarezáva do jemnej pokožky a ako sa pod ním chveje štíhle telo. V zrkadle na malom stolíku videi jej a svoj obraz, obraz dravca a obete. Spínala sa pod ním a bojovala zo všetkých sil. Právě tá úporná snaha jej zachránila život.

V zrkadle jeho pozornosť pritiahol pramienok moču, ktorý z nej uvoľnil strach, no potom si všimol malé tetovanie na vnútornej strane stehna blízko genitálií. Okamžite od jej krku odtiahol dýku a otočil sa k rozkroku. Páchla močom a potom, no to mu neprekážalo. V slabom svetle sviečok si so záujmom prezeral tetovanie, ktoré objavil.

Bolo menšie než obvykle a bolo na netypickorn mieste. Stvárňovalo hada obtočeného okolo veľkého obojručného meča. Jeho nositelia mohli byť len ti, čo prešli školou zbraní v pevnosti VOTRE. To, že je pevne zviazaná, mu zjavne zachránilo život a on ďakoval bohom za ich prezieravosť. Ani vo sne by ho nenapadlo, že na tak nízkom postavení stretne žiaka najlepšej bojovej školy. Obvykle sa z nich stávali osobní strážcovia a ona zrejme niekoho poriadne nasrala, keď slúžila tu.

Zoskočil zo zmietajúceho sa těla a bez meškania podrezal krk devke, ktorú predtým považoval za veliteľku. Dnes má skutočne šťastie, pretože ani pán by mu neodpustil tak tragický omyl. Postavil sa k posteli a prezeral si jej obnažené telo. Na jeho vkus bola až příliš vychudnutá a malé, aj keď pevné prsia, ho vôbec nepriťahovali.

„Máš rada bolesť maličká? Ukážem ti, čo u nás robíme neposlušným ženám.“ Zo záhybov plášťa vytiahol stredne veľkú ihlu.

Naklonil sa nad prirodzenie a medzi palec a ukazovák pevne zovrel klitoris. Začal do neho zapichovať ihlu a neprestal až kým celá nezmizla v ňom. Spínala sa ako divý kôň, ale jeho zovretie nepovolovalo. Udieral ju plochou stranou čepele po genitáliách a neprestal, až kým nezostala vysílením nepohnute ležať.Obkročmo si sadol na jej hrudník. Pod zadkom cítil tvrdé prsia a chvíl'u si na nej zajazdil, než sa naklonil k úzkej tvári.

„Ták, priprav sa na dlhú cestu.“ Pri týchto slovách ju prudko udrel do hlavy, no musel to zopakovať ešte štyri krát, než konečne stratila vedomie.

Prvé čo si uvedomila, bol monotónny zvuk kvapkajúcej vody, tiesnivý a neprestajný. Potom prišla zima a nepríjemný hnilobný zápach tlačiaci sa do nozdier. Strašne ju boleli genitálie, vlastne celé telo, no tie cítila najviac. Tupá pulzujúca bolesť vo vnútri. Skúsila sa pohnúť, no nedokázala ani zovrieť prsty na rukách. Až teraz si začala uvědomovať chladný dotyk kovu na svojom tele. Bolestne sa zarezával do svalov pri každom kĺbe. Mala ho okolo krku a čela. Ústa rozťahovali kovové háky zakliesnené o zuby. Snažila sa ich vytlačiť jazykom, no bezvýsledne. Snažila sa z toho zovretia nejako vymaniť, no jediné čo dosiahla bolo, že si rozodierala pokožku pod okovami. Nedbala na bolesť, ktorú si tým spôsobovala. Zachvátila ju panická hrôza a ona sa už prestala úplne ovládať.

Cítila príjemný teplý dotyk v rozkroku. Pomaly sa prebúdzala a telo ovládalo vzrušenie. Cítila ako jej niekto hladí prirodzenie, ako jemne a bezbolestne vniká dnu, tak ako to mala vždy rada. Otvorila oči a rozmazaný zrak sa zastavil na niečom čo mala nad tvárou.

Bolo to tmavé a rytmicky sa to pohybovalo spolu s dotykmi na genitáliách. Pôsobilo to rozkošne a pripadalo jej, akoby ju niekto lízal, niekto s veľkým dlhým jazykom. Príjemný pocit chvíľu pretrvával, no po poznaní, že sa jej nad tvárou pohupuje psí zadok, ho vystriedalo zhnusenie. Z hrdla a roztvorených úst sa vydralo nezrozumiteľné zachrčanie. Pes na to vôbec nereagoval a stále sa venoval vylizovaniu jej útrob. Nedokázala sa pohnúť a musela znášať to príkorie. Začal sa jej búriť žalúdok a ona nedokázala udržať v sebe jeho natrávený obsah. Zvratky naplnili ústa. Musela ich prehĺtať a ony sa drali znovu von. Tiekli jej po brade a krku. Pes sa prestal venovať rozkroku a začal jej ich lízať z tváre. Jazykom vnikal do úst a trel sa o jej jazyk a prenikal až do hrdla. Prázdny žalúdok sa bolestne krčovito sťahoval a pes zatiaľ vylizoval všetko z úst.

Znovu sa vrátil k rozkroku a začal v nej neúnavne dolovať. Zavrela oči a snažila sa zabudnúť na psa. Snažila samu seba presvedčiť, že je to jej milenka, ktorá sa s ňou hrá.„Xargo, to stačí! Poď sem!“ hlas prichádzal odniekial' zpředu a pes ho okamžité poslúchol.Už nemala sil na to, aby kričala. Vôbec nepostrehla, kedy z nej ten pes zliezol, no bola mu vďačná. To, čo sa spočiatku zdalo hnusné, no příjemné, sa po dlhšom čase změnilo na neznesiteľnú bolesť vystreľujúcu do celého těla s každým dotykom dotieravého jazyka. Cítila, ako má rozodranú jemnú pokožku okolo a vo vnútri pohlavia. Pálili ju na nej psie sliny a ona bola šťastná, že už konečne prestal. Netrvalo dlho a objalo ju chladné bezvedomie.

Pohla sa. Celé tělo sa pohlo spolu s kovovým rámom, na ktorom bola upevnená. Zostala spriamene visieť a celá hmotnosť tela sa presunula na okovy, odkiaľ okamžite vystrelila krutá bolesť. Snažila sa uvoľniť, nemyslieť na bolesť, ktorá sa stupňovala. Cítila, ako sa okovy stále hlbšie a hlbšie zarezávajú do svalov. Mala rada miernu bolesť, vzrušovala ju, no toto už hraničilo so šialenstvom. Cítila, ako jej po tvári stekajú slzy a miešajú sa s potom. Zavrela oči a snažila sa vymaniť zo zovretia bolesti.

Počula kroky, ako okolo nej obchádzajú. Neznesiteľný strach z nej uvoľnil moč a utlmil bolesť. No s prvou ranou bičom, ktorá zasiahla pravé ňadro, sa rozpútalo peklo.

Visela s doširoka roztiahnutými údmi pripevnená ku kovovému rámu tvaru X. Pod a nad každým kĺbom ju zvierali okovy. Vedel, že sa ani nepohne, že je celá v jeho moci. Nenávisť čoskoro pominie a potom ho bude zbožňovať ako jeho pes. Dokonca mal už pre ňu meno. Bude ju volať Xayra, aby sa ti dvaja k sebe lepšie hodili. Škoda, že to bude pre ňu veľmi bolestivé, než skrotne.

Znalecky si ju prezeral. Skutočne pôvabná tvář s mačacími rysmi lemovaná havraními vlasmi ho priťahovala. Dojem trochu kazili háky, takmer až na maximum rozťahujúce ústa, no stále bola krásna. Štíhle pevné trénované telo skrývalo v sebe prebytok energie. Pružné svaly vystupovali spod hladkej pokožky zbavenej akéhokolvek ochlpenia a prebytočného tuku. Na hrudníku sa rýsovali malé pevné prsia so zdurenými bradavkami, ktoré boli takmer bez dvorcov. Mierne jej vystupovali rebrá a vlnili sa spolu so svalnatým plochým bruchom v rytme dýchania. Na ženu mala trochu široké ramena, no to ešte viac zdôrazňovalo silné paže. Nohy a pevný zadok nemohli byť už skutočne lepšie tvarované. Až na malé prsia mala postavu bohyně a on sledoval, ako sa ku klínu zbiehajú pramienky krvi z rán po bičovaní.

Trvalo to nekonečne dlho. Bolesť krutá a nekonečná. Oslobodzujúce bezvedomie stále častejšie prichádzalo neskôr a neskôr. Spoznala už všetky druhy bolesti a jej mučiteľ vedel, kam až môže zájsť, aby ju udržal za tenkou hranicou šialenstva. Myslela na smrť tak, ako hladný myslia na jedlo. Ticho prosila bohov, aby konečne skončili jej dlhé utrpenie. Už dávno prestala vnímať čas. Poznala len stále kratšie okamihy oslobodzujúceho bezvedomia a nekonečnu bolesť.

Stál před obrazom utrpenia, ktorý vytvoril jeho pán. Mladé pevné tělo pokrývala špina miešajúca sa s krvou a zvratkami. Odporne páchla. Výkaly a moč jej stekali po stehnách vytvárajúc pod ňou nechutnú kaluž. Bradavky, prsia a vonkajšie pysky malá prepichnuté dlhými tenkými ihlicami. Jej pokožka nadobudla mierne fialovú farbu, keď ju natierali

pálivým výťažkom z koreňa Astavi. Kričala tak, že pánov pes začal smutne zavíjať. Vedel, že jeho pán nekoná bezdôvodne, no začínal mať toho dosť. Každý deň schádzal do tejto páchnucej kobky, aby znovu a s väčšou zákernosťou spôsoboval bolesť tomu mladému telu. Nemohol na ňu už myslieť ako na ženu. Bola pre neho už len kusom živého masa.

Zdalo sa, že to trvá príliš dlho a začínala mu dochádzať trpezlivosť. Nikdy by neveril, koľko bolesti znesie a bude tak vzdorovitá . Stále u nej nachádzal nějaké spojivko medzi vedomím a telom. Potreboval to telo pre seba a len bolesť ju mohla rozdvojiť. Pristúpil k bezvládnému páchnúcemu telu a potiahol jednu z ihlíc zapíchnutých v rozkroku. Reakcia bola okamžitá. Oči sa prudko roztvorili a z úst sa vydralo zachrčanie. Celá sa začala chvieť a dych sa zrychlil. Oči sa chaoticky pohybovali ako by mali strach spočinut' na konkrétnom bode. Bezohľadne do nej vrazil rukoväť biča. Sledoval ako sa napínajú svaly na plochom bruchu. Jej bolestné chrčanie bolo pre jeho uši rajskou hudbou. Přestával sa ovládat' a vytrhol z nej bič von. Po stehnách jej stékal úzký krvavý pramienok moču. Pokračoval v týraní, až kým ju znova nezobralo do svojej náruče bezvedomie, ktoré ho len pripravovalo o drahocenný čas.

Konečne nadišiel deň, kedy už nevládla telom. Vedomie sa uzavrelo před bolesťou a odhodilo prázdnu telesnu schránku. Jej oči ho pozorne sledovali, no boli prázdne ako oči mrtvého. Nereagovala na žiadnu bolesť, ktorú jej spôsoboval. Oddane přijímala rany s ľahostajným výrazom v tváři. Odstranil ihlice a umyl to, čo mu po dlhých šiestich dňoch patrilo. Natrel ju hojivými mäsťami, aby tak zmiernil poranenia po mučení a doprial jej krátky oddych, než jeho dielo dospeje ku koncu.

Telo zbité a ztýrané. Napriek tomu stále silné a pevné nestratilo nič na svojom pôvabe, len pár rýchlo sa hojacich rán a podliatin zdobilo jej jemnú pokožku. Uplynulo deväť dní, keď započal s premenou.

Miestnosť nechal vyčistiť a všetky mučiace nástroje boli uložené v kúte. V strede miestnosti, jasne osvetlenej množstvom sviečok, stál veľký sklenený válec, vyrobený dávno ľuďmi z planin. Sklenená stena bola hrubá ako zápästie s množstvom bublin a nepretaveného piesku. Nádoba bola veľká ako sud od kvasu a stála na jednoduchej drevenej trojnožke. Jej vrchnú časť uzatvárala napnutá hrubá koža napuštěná smolou. Pridržiavali ju remene prechádzajúce dierami v jej okraji a symetricky na výšku obtočené okolo valca. K vaku bol pripojený veľký mech na vháňanie vzduchu. Zo spodku vychádzala hadica zložená zo sklených trubic pospájaných koženými rukávmi. Koniec hadice bol ukončený mosadzným nástavcom falického tvaru o priemere ženského zápästia.

Bolesť sa konečne utišila a prešla do monotónneho pulzovania. Bola väzňom vo vlastnom tele, cítila a viděla všetko, čo sa okolo nej dialo, no bola ako ochrnutá. Už nevládla telom, ale jej vedomie bolo stále prítomné.

Viděla, ako k nej prisúvajú válec, v ktorého útrobách sa vlní číra zelenkavá tekutina. Plávalo v nej niečo odporné, niečo veľké ako predlaktie a mäkké ako slimák. Vychádzalo z toho množstvo dlhých tenkých chápadiel, ktoré sa okolo toho neustále vlnili ako vlasy. Celé to matné modro žiarilo a neprestajne sa to pohybovalo v pomalom démonickom tanci. Hľadela na to a mala strach, obrovský strach. Vedela čo ju čaká a nedokázala sa tomu nijako vzoprieť.

Teraz chcel byť sám. Nepotřeboval žiadneho poskoka, ktorý by tu len překázal a kazil magický okamih tejto chvíle.

Zodvihol falický nástavec a začal jej ho zasúvať do rozkroku. Pripadala mu ako mŕtve maso, ktoré aj keď teplé, predsa bolo na dotyk odporné. Nástavec ľahko vklzol až po krúžky, na ktorých boli připevnené dlhé tenké reťaze. Obmotal ich okolo pasa a prevliekol popod zadok, aby v nej falus držali.

Cítila každý jeho odporný dotyk, cítila ako sa do nej norí veľký predmet. Cítila ako jej rozťahuje útroby a nemilosrdne si razí cestu vpred.

Keď začal do valca vháňať vzduch, zachvátila ju panika. Začala ju napínať studená

tekutina, ktorá sa tlačila popři nástavci von a stékala jej po stehnách. Uzkostlivo sledovala, ako sa ku okraju blíži tá odporná vec. Ako do něho zasúva chápadlá a potom celé telo. Sledovala, ako sa pohybuje sklenenými trubkami stále bližšie a bližšie, zatiaľ čo jej tekutina vydúvala brucho. Nevnímala bolesť. Strach, obrovský a neznesiteľný, otupil zmysly.

Tá vec jej zmizla z dohľadu. Pocítila len slabý dotyk vo svojom vnútri, ktorý sa tlačil stále hlbšie a hlbšie. Cítila ho v maternici, ako ohmatáva jej stenu, akoby skúmal prostredie, kam sa presunie. Cítila, ako do jej útrob vnikajú ďalšie a ďalšie chápadlá, ako sa zakliesňujú o stenu maternice, aby napokon spolu s neznesiteľným návalom bolesti preniesli tú vec do vnútra a ona sa stala matkou.

So strachom v očiach hľadel na zmietajúce sa tělo. Lial sa z nej pot a neprestajne sa triasla. Z úst sa jej dral příšerný škrek a každú chvíľu sa zdalo, že okovy povolia. Potom razom všetko utichlo, len zhlboka dýchala a oči sa prevrátili v stĺp. Fascinovane na ňu hľadel. Potom k nej pristúpil a zabodol jednu z ihlíc do pravého stehna. Reakciou na to bolo len prosebné zakňučanie a veľmi zvláštny previnilý pohľad. Zavolal svojho sluhu Chadima a ten skúsil na jeho příkaz to isté. Obidvaja museli odskočiť pretože zúrivosť, aká sa v nej objavila, nemohla pochádzať od človeka.

Okamžite sa prebudil, ten pocit sa nedal zameniť so žiadnym iným. Vedel, že dielo bolo dokonané a teraz všetko závisí len od neho, ako rýchlo bude schopný netvora nájsť, než spozná svoju skutočnú silu.

Do Wargu prišiel okamžite, ako sa k nemu doniesla správa o smrti jedného z členov kruhu. Zpočiatku mal len podozrenie, no po slabom nátlaku na ostatných sa mu potvrdila domnienka, že sa niekto snaží zahrávať s démonmi. Nečakal, že by niekto tak skoro po poslednom incidente, kedy zahladil všetky stopy, objavil ďalšieho z nich. Už vonkoncom nečakal, že sa objaví niekto, kto pozná rituál. Posledne to bol jeden šialenec, ktorý si myslel, že bude mať moc, pokiaľ' po jeho boku povstane démon. Niekde získal základ, ale chýbali mu vedomosti. Stvoril len slabú karikaturu, ktorá by za pár dní zahynula sama. Teraz to bolo niečo iné, cítil protivníka omnoho silnejšieho než kedykoľvek predtým.

Vykĺzol z postele a natiahol na seba svoj šat poznačený mnohými bojmi. Boli to nohavice a kazajka. Všetko akoby zošité z malých kúskov, čo potom zabudol krajčír zastrihnúť. Ovísalo z něho množstvo remienkov a šnúrok, ktoré akosi mimovoľne tlmili zvuk jeho pohybu.

Spod matrace vytiahol dve dlhé úzké dýky a s láskou ich položil na posteľ, než si ich zasunul do púzdra připevněného na kazajke vzadu nad pásom. Ich rukoväte smerovali dole a dýky mu vôbec neprekážali pri pohybe. Prehodil si cez ramena obnošený dlhý plášť a ticho vykĺzol oknom do tmavej noci nad mestom.

Pohyboval sa rýchlo, hnaný inštinktom, neomylne smeroval k pevnosti stojacej vysoko na skalnatom brale nad mestom. Kráčal nepozorovane úzkými uličkami města, kde mu jedinou spoločnosťou boli krysy. Každým krokom, ktorým sa približoval k pevnosti, cítil značnú silu uzavretú v jej stenách.

Ako veľmi sa mýlil, keď dúfal, že starý Osirik nepodľahne pokušeniu. Vždy ti, ktorí příliš vedeli, nedokázali zabudnúť na staré legendy a snažili sa oživiť netvora, aniž by vedeli, čo činia. On sám bol jeden z dvoch, ktorí poznajú úplnú pravdu a celý svoj život bojoval za to, aby sa k nej nikto nedostal.

Uvoľnili ju zo zovretia okov a teraz stála oproti nim mierne rozkročená, s rukami vedľa tela a vôbec sa nesnažila zakryť svoju nahotu. Po tom, ako vytiahli falický nadstavec a vytiekla z nej všetka tekutina, naduté brucho sa znova vrátilo do svojho pôvodného stavu. Teraz před nimi stála v plnej kráse so svalmi napnutými ako šelma pred skokom. Xargo okolo nej v bezpečnej vzdialenosti nedôverčivo obchádzal, znepokojený silou, ktorú v nej cítil.„Pane, ste si istý, že vás bude poslúchať?“ Chamid mal zjavne strach, keď na neho tá devka hľadela.

„Poslúchne na slovo. Chceš to vidieť?“ na mágovej tváři sa objavil ironický úsmev.„Zabi ho!“ už nikdy nebude počúvať stupidné otázky toho primitiva.Bol to len okamžik, keď sa takmer z miesta vymrštila a skočila na Chamida. Nohami

obtiahla a zovrela jeho hrudník. Tackal sa pod jej váhou a rukami si instinktivně chránil tvár. Posledné čo videl, bol zúrivý výraz v jej tvári, než mu utrhla hlavu.

Mág stál zhrozený, neschopný pohybu a sledoval ako zlieza z mrtvého tela, ktoré okolo seba strieka prúdy krvi. Veľmi ladne sa pretiahla ako mačka po dobrom spánku a potom si začala oblizovať krv zo svojich rúk. „Poď sem!“ vykríkol na ňu.

Povodně chcel Chadima len postrašiť a vôbec nepočítal s tak rychlým koncom. Legendy hovorili o krutosti a sile démonických bojovníkov, no toto ho zaskočilo. Myslel, že vytvorí oddanú a poslušnú otrokyňu, nepremožiteľnú bojovníčku, ktorá ho bude chrániť. Vedel, že jej sila a reflexy budu rýchlejšie než u človeka, no to, čo práve predviedla, nemalo nič spoločné zo žiadnym živým tvorom. Šírila okolo seba auru strachu, ktorú on len vel'mi ťažko zvládal.Prišla k nemu bez sebemenšieho zaváhania a hľadela mu priamo do očí. V jej tvári bol tak nevinný výraz ako u dieťaťa, ktoré bez príčiny okriknete.

„Uvidíme, čo ešte dokážeš. Natiahni si na seba tamten plášť, nech tu neběháš nahá.“ Nahota ho privádzala do zúfalstva, bola vzrušujúca, no on už dávno nebol muž.

Pohol sa spolu s ňou k masívnym dverám vedúcim k tajnej chodbe dole do mesta. Zastavil sa pri nich a chvíľu sledoval, ako na seba nemotorne navlieka dlhý plášť z tmavého hrubého plátna.

Chcel už dvere otvoriť, keď sa v tom rozletěli samy a prudko mu narazili do tváre. Odletěl dozadu a hľadel na mohutnú postavu muža, ako sa týči na prahu miestnosti. Muž si ho vôbec nevšímal. Fascinovane hľadel na jeho výtvor, ako zo seba strhla plášť a čupla si připravená ku skoku.

Nečakal, že to bude žena, rozhodne nie s takou silou, akú u nej cítil. Hlavou mu blyskla myšlienka na smrť a on mal z toho vážne radosť. Hľadel jej do očí, do prázdných mrtvých očí. Cerila na neho zuby a z úst jej tiekli sliny. Okríkol ju v neznámom jazyku, ktorému ani mág nerozumel a to ju donutilo přestať s tým trapným divadlom.

Zostala čupieť pripravená kedykoľvek vyraziť, stále si pozorne prezerala svojho nepriateľa. Hodnotila jeho postavenie a snažila sa vybrať taktiku, ktorou by ho čo najrýchlejšie zlikvidovala.

Hľadel na ňu a čítal v nej ako v otvorenej knihe. Bolo vidieť, že ju Osirik stvoril len pred pár hodinami a to mu poskytovalo značnú výhodu. Nemohla totiž zatiaľ v sebe objaviť schopnosti, ktorými ju démon obdaril. Bude sa snažiť využiť hrubú silu a svoju mrštnosť.

Keď prechádzal okolo mága, rozdrtil mu opätkom tvár. Nemalo cenu s ním o čomkoľvek diskutovať a strácať čas.

Smrť pána ju vyviedla z rovnováhy a to bol právě ten moment, ktorý chcel docieliť. S vytím na neho skočila, no preletela len popri jeho uhýbajúcom sa tele. Dopadla na zem, no okamžite bola na nohách a znova opakovala útok. Teraz ju zachytili mocné ruky a hodili ňou o stenu. Jej zúrivosť sa stupňovala, z úst jej odletovala krvavá pena a telo sa celé chvelo. Začali okolo seba krúžiť. Každý jej útok bol nemilosrdne zrazený na zem, ale cítila, ako on stráca sily. Zrychlila svoje útoky nedbajúc na zranenia, ktoré jej spôsoboval lesklými čepeľami svojich nožov. Vytvoril okolo seba nepreniknuteľnú ostrú hradbu. Každý jeden jej útok sa skončil krvácajúcou ranou, no ona necítila bolesť. Všetko překrývala zúrivosť nad tým, že sa mu nemôže dostať na telo.

Začínal mať toho dosť. Bola silná, mrštná a vytrvalá. Rany, ktoré jej spôsoboval, boli len povrchné, dokázala sa pohotovo stiahnuť, keď zistila, že jej zámer nevyšiel. Strácal sily, ale bol rozhodnutý neodkryť všetky svoje schopnosti.

Dlho okolo seba krúžili, až spravil osudnú chybu. Prestal si všímať psa, ktorý sa

bojazlivo krčil v kúte miestnosti. Ten akoby to vycítil, vybehol proti němu. Vymrštil sa do vzduchu a posledné čo z něho uviděl boli veľké tesáky.

Musel párkrát mrknúť, aby sa mu vrátil zrak. Vždy to trvá len chvíľku a prichádza to samo. Jeho prekliatie, čo ho stále prenasleduje a ktorého sa nedokáže zbaviť. Pohliadol na kopku čriev, kostí a trasúceho sa masa, ktorá zostala po psovi. Nedokázal si vysvetliť, prečo stále žije. Ležala v tmavom kúte miestnosti. Bol na ňu žalostný pohľad. Tělo pokryté krvou z mnohých rán sa krčovite chvělo. Upierala na neho oči, oči plné smutku a tichej prosby. Poznal ten pohľad, prenasleduje ho celý život a prosí, aby to už skončil.Kľakol si nad jej hrudník rozhodnutý oddeliť hlavu od těla. Hľadel do nevinnej tváre a akosi nedokázal nájsť odvahu, aby ju zabil. Možno má právě ona v sebe to, čo toľké roky márne hľadal.

JEŽÍŠKU, JÁ CHCI SATELIT(KARPATSKÁ VÁLKA, 2005)

E. Kocourek

Agentura Epicentrum, 2005-02-17Lublin. Nová zvěrstva vojáků P. O. C. Podle sdělení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo v loňském roce ve východní Evropě usmrceno více než 18 tisíc uprchlíků z území někdejšího Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Tento masakr údajně snese srovnání s počínáním Japonců v dobytém Nankingu v roce 1937. Tiskový mluvčí Ministerstva obrany P. O. C. pouze konstatoval, že většina dokumentovaných případů masakrů se odehrála mimo území pod přímou kontrolou sil P. O. C.

Budí mě časový signál.„Tlumené světlo!“ poroučím.Chvíli ještě ležím a zvažuji, zda vzbudím Natálii, která spí na své polovině letiště.

Tvrdý je na to dost. Na druhé straně vím, že Natálie nerada vstává takhle brzo. Tedy ne, že by si někdy dovolila protestovat nebo se tvářit, ale bývá z ní cítit, že není v pohodě. Nakonec gentleman ve mně vítězí (příště vyhraje kanec), tiše vylézám z pod deky na své straně a jdu se do kuchyně nasnídat. Dole pouštím terminál na plné pecky a zatímco se mi hřeje snídaně, probírám se poštou (pro mne nic, zato Natálie má balík) a posledními zprávami (na východní frontě klid, až na obvyklé tisíce mrtvol a desítky tisíc uprchlíků). A hele, tady je něco zajímavého z parlamentu — bouřlivá debata o podmínkách pro udělování občanství. Republikáni by chtěli přitvrdit a prodloužit požadovaná léta služby, zatímco Liberálové chtějí zrušit ručení obce a nahradit je ručením libovolnou skupinou občanů - asi souhlasím s oběma tábory. Stejně jde jen o podružnosti, když pominu nevyhnutelný terminologický nesmysl „občanství“ v knížectví, které má jen poddané, žádné občany. Zásadní otázka je, zda občanství (poddanství?) uprchlíkům udělovat nebo ne, a to zase záleží na tom, zda chce Knížectví expandovat nebo konzervovat status quo. A v tomhle ohledu jsem Imperialista a říkám expandovat, ať si Poláci a Maďaři křičí a stěžují v Bruselu jak chtějí... Vtom pípne terminál — hovor zvenku, nejnižší priorita. To občas kluci na štábu zkouší takhle po ránu, jestli jim to nezvedne Natálie - Taly má totiž schopnost získat si obdivovatele všude. Jako civilistka a cizinka k tomu by samozřejmě nesměla převzít můj hovor, pokud by měl vyšší prioritu. Tentokrát mají smůlu - beru si to sám. Na obrazovce se objevuje Ferda a vypadá zřetelně zklamán, že vidí mne.

„Ahoj Ervíne, kde je Taly?“ drzý dotaz. Škodolibě se usmívám a mlčím. Pokračuje:

„Volali z TI-5 a vyžádali si tvůj V-klíč. Pak mi sem pro tebe nahráli nějakou supertajnou zprávu a chtěli, abych tě předem upozornil na třídu utajení 66. Nesmíš si nechat kopii zprávy ani zašifrovanou, nesmíš ji přehrávat v přítomnosti další osoby, nesmíš...“

„Znám šestašedesátku!“ přerušuji jeho zbytečný výklad. Ztichne a ublíženě kouká, asi mu kontráši důrazně uložili, aby mi to odrecitoval. Nakonec pokrčí rameny a nakloní se nad klávesnici.

„Tak já ti to posílám.“„Dík. Jiný pokyny k tomu nejsou — jak moc to spěchá, jestli chtějí odpověď a tak...“„Nic dalšího mi neřekli. Pozdravuj Taly!“ Zdá se, že drzost se mu rychle vrátila.

Končím spojení. Zadávám dešifrování zprávy, vyťukávám příslušná hesla a přemýšlím, zda vzbudím Natálii. Naštěstí se problém vyřešil sám a rozčepýřená Natálie právě vchází do kuchyně.

„Natálie, nemáš něco v pracovně? Jestli ne, tak já si tam teď vlezu a chci být sám - přišla mi šifra.“ Vrtí hlavou a mizí v koupelně. To je v suchu, stejně nevyleze alespoň půl hodiny, šifra nešifra. Odnáším si hrneček a terminál. Důkladně zavírám dveře, oblékám si župan a usedám do křesla k pracovnímu stolu. Spouštím zprávu. Objevuje se logo TI-5, uta-jovací pokyny a identifikace odesilatele. Cože?! Sám velký „S“? Tušil jsem, že půjde o něco mimořádného, ale že to bude Mozek osobně!

„Zdravím vás, doktore.“ Takové oslovení potěší, zejména od dvojnásobného doktora (čestné doktoráty nepočítám), inženýra, uznávané kapacity v (nejméně) dvou vědních oborech a pravděpodobně největšího analytického ducha tohoto a minulého století.

„Vím, jak nerad cestujete, ale mám pro vás práci v poněkud vzdáleném pohraničí.“ Starý pán si mě pamatuje. Ano, měl jsem tu čest pod ním sloužit.

„Jedná se o úkol, který vyžaduje schopnosti vojenské, informatické a navíc orientaci v cizím prostředí. Pokud vím, vy už jste v Kyjevě byl.“ Ano, ale tehdy to ještě bylo město, a ne zbořeniště.

„Jde o satelit. Máme možnost velmi výhodně získat komunikační satelit ze sovětské, potažmo ukrajinské pozůstalosti.“ To je typický „S“! Jen se trošku víc rozmáchl od doby, kdy (tehdy ještě pro Prahu) obstarával embargovanou techniku. Parádní číslo předvedl s jakousi supertajnou vysílačkou, zapsanou velmi vysoko na seznamu COCOMu. Tehdy pečlivě vyhledal a za drahý peníz nakoupil zaoceánský parník — lodě na černé listině nebyly. Koho by napadlo, že zrovna na téhle lodi je instalovaná ta vysílačka? Schválně, co to bude tentokrát.

„Kosmos 7435, později přejmenovaný na Sčors.“ Aha, geostacionární. Ale proč se ho prostě nezmocníme na orbitě a musíme kvůli tomu do vybombardovaného Kyjeva?

„Asi vás zajímá, proč se ho prostě nezmocníme na orbitě a musíme kvůli tomu posílat někoho do vybombardovaného Kyjeva? Sčors je totiž vybaven autonomním obranným systémem, který, jak se ukázalo, je dosud funkční. Američané se k němu pokusili přiblížit, a měli velké štěstí, že utrpěli škody pouze na technice.“ To bude asi ta poslední nezdařená mise Endeavoru. Proslýchalo se, že mu něco ustřelilo kanadskou ruku. No jestli se s ní pokoušel osahávat „killer satellite“, není divu!

„Původně měli za to, že je satelit mrtvý a nefunkční. Vypadá mechanicky nepoškozený, ale rozhodně nekomunikuje s okolím ani nevyzařuje rádiové vlny. Přiblížení shuttlu zřejmě detekovalo nějaké pasivní čidlo, možná magnetické, ovšem reakce obranného systému byla navýsost aktivní. Nelze vyloučit, že při dlouhodobém dráždění, případně při vyčerpání munice, by satelit provedl sebedestrukci, což by byla škoda.“ No bodejť, Američané si ho asi chtějí důkladně prohlédnout zevnitř, a Knížectví by se zase hodila funkční platforma satelitu - solární panely, anténní systémy, gyroskopy, akumulátory, motory, nosná konstrukce, možná i budka pro hlídače. Vlastní elektronické vybavení komunikačního satelitu (které skoro nic neváží) nám nahoru vynese Conestoga dosti levně, ale za tyhle

masivnější části bychom se nedoplatili.„V této fázi NASA předala horký brambor vojákům. Nějaký Rambo v Pentagonu

usoudil, že dosud bylo málo průšvihů, a zorganizoval vyzvednutí kódu od právoplatného vlastníka. V archivech CIA vyšťourali, že kódy byly uloženy v trezoru Zvláštního ústavu pro výzkum kosmu v Kyjevě, tedy SpecInsIssKos, a vyslali tam přepadové komando se šesti vrtulníky. Tam se dostali snadno, trezor našli a vlámali se do něj - byl prázdný, tedy alespoň co se kódů týče. Jinak tam byly přesně ty dokumenty, které tam měly být. Máme fotodokumentaci - trezor nebyl otevřen násilím, alespoň dokud nepřišli amíci...“ Nechci být škodolibý, ale schválně — kolik se jich asi vrátilo?

„Mimochodem, při návratu dostal jeden Cheyenne náhodný zásah Redeyem a nouzově přistál. Když vedle něj přistál druhý, aby zachránil posádku, strhlo se samozřejmě peklo a velitel akce měl naštěstí dost rozumu, aby po ztrátě třetího vrtulníku ponechal lidi na zemi svému osudu — chuj s nimi, chci říci čest jejich památce, vzal nohy na ramena a zachránil alespoň polovinu personálu a vzácné poznatky. V Kyjevě vypuknul takový bengál, že jsme to detekovali i u nás. Poptali jsme se na správných místech, a výsledkem bylo, že druhý den už seděl Sweeney z Pentagonu v tryskáči směr Knížectví. Přesvědčil se, že o poměrech na východ od Karpat něco víme; pak o tom přesvědčil své šéfy a nakonec nám amíci nabídli spolupráci: my dodáme kódy a zařídíme jim k satelitu bezpečný přístup, oni dostanou Sčorse k prozkoumání a zneškodnění a nakonec nám ho očesaný a trošku zrenovovaný vrátí.“ Snadno se to řekne, ale vidím to na několik desítek člověkoroků.

„Podle stavu trezoru ve SpecInsIssKos se zdá velmi pravděpodobné, že kódy vzal někdo, kdo se v problematice vyznal a měl k dokumentaci přístup, jasný insider. Zeptal jsem se Sběračů, zda o tom něco nevíme, a ukazuje se, že na rozdíl od našich neoficiálních spojenců s vysokou pravděpodobností dokážeme na území někdejší Ukrajiny identifikovat a lokalizovat všechny osoby, které se Ščorsem v minulosti pracovaly.“ No ano, Sběrači, to je trumf v rukou Knížectví. Nedivil bych se, kdyby i tohle vymyslel „S“, ostatně je to jeho obor. A můj též. Instituce, která shromažďuje, archivuje a vyhodnocuje všechny informace, které si přicházející uprchlíci pamatují z původní vlasti. Kdo dodává potraviny do Minska? Kam si ministr obrany zapisoval poznámky ze zasedání kabinetu? Kdy, kde a s kým byl ředitel CNIIKA nevěrný manželce? Všechno víme, a až budeme potřebovat, uplatníme. Co nemá Bill Gates na své informační dálnici? Přece milión běženců ročně!

„A pokud by se dotyčný insider chtěl dostat do Evropy, zase je značná pravděpodobnost, že zkusí projít Knížectvím.“ Jasně, my se s uprchlíky sice nemazlíme; pobyt ve sběrném lágru je zážitek pro opravdu otrlé, ale pokud vím, jinde běžence z Východu střílí rovnou (alespoň ty, co se dostanou přes minová pole).

„To vše jsou okolnosti hrající v náš prospěch. Nicméně myslím, že je v zájmu Knížectví, aby nám současný majitel kódy Ščorse předal dobrovolně a aby měl zájem na jejich úspěšném použití. Tak či onak by dotyčný měl být zde. Váš úkol bude vytvořit v Kyjevě rezidenturu, ověřit a případně upřesnit informace Sběračů, a konečně zajistit a dopravit do Knížectví příslušné osoby a dokumenty. Je zde taková představa, že s sebou vezmete takových deset mužů a odtajněnou techniku dle vlastního výběru, podrobnosti v příloze B.

V příloze A je vše, co vám chceme sdělit o ščorsu a jeho ovládacích kódech. Ta je tajná a musíte ji zničit, ostatní ne.

V příloze C jsou popsány nejnovější reálie na vaší trase. Prostudujte si materiály a ozvěte se do dvou dnů. Výběr spolupracovníků můžete zahájit ihned.“ Zpráva končí.

V práci jsem jako obvykle z ranní směny první. V hlavě se mi sice honí myšlenky na Sčorse a Kyjev, ale službu nelze zanedbat. Přehrávám si denní rozvrh, připravenou přednášku pro nováčky, přehledy z mých strážních stanovišť a nakonec celkový taktický přehled: na mapě východního pomezí jsou označena místa ozbrojených srážek, pohyby běženců a

banditů, směr, hustota. Zelená značí přesně zjištěné údaje, modrá odhadované. S potěšením zjišťuji, že nejdále na východ se zelená rozprostírá před mým úsekem — Petrákovi hajduci se činí! Není to přímo moje zásluha; formálně sice Petrákovi velím a zásobuji ho, ale už několik neděl jsem mu žádné pokyny nedával a své lidi si cvičí sám. Nicméně odlesk jeho slávy padá na můj úsek hranice. Asi vezmu flašku něčeho dobrého a zajedu za ním, ať ví, že si ho považuji. Třeba mi poradí se Ščorsem...

Vojáci a oficíři se zvolna trousí na své posty, i městečko se probouzí — drůbež dělá pekelný kravál. Prohlížím taktické zpravodajství: objevili se noví bandité, zřejmě přímo z Asie - jízdní bandy vyzbrojené šavlemi. Konečně někdy jim munice dojít musela. Objednávám jeep, z ramínka ve skříni beru kongo (míval jsem ho normálně na věšáku, ale Natálie trvala na ramínku a já určité věci nechávám na ní a nepřu se), poklepem ověřuji, zda jsou v kapse náhradní zásobníky, a vyrážím na ranní obhlídku.

Budí mě jako vždy časový signál. Na dnešek jsem Natálii pozval na výlet, takže musí vstávat brzo. Svlékám pyžamo a stále pod dekou se převaluji na její polovinu. Probouzí se, když jsem v nejlepším. Přeju jí dobré jitro a pokračuju. Nakonec odchází z ložnice Natálie první. Ještě pět minut odpočívám a jdu za ní. Snídani mám akorát horkou a připravenou na nazdobeném stole - inu, ženská ruka. Zato koupelna je obsazená a musím počítat s tím, že ještě nějakou dobu bude. Natálie se pečlivě krášlí. Ostatně má to v popisu práce, v kolonce „reprezentace“. Lovím z domácí lékárničky dva „bojové“ balíčky a pokládám je na roh stolu, abych nezapomněl. Konečně přichází Natálie. Vypadá tak, že jestli ji uvidí banditi, budou ji chtít dostat i kdyby kvůli tomu měli projít minovým polem pod palbou. Čímž ji ale nechci zneklidňovat.

„Máš kam dát léky?“„Jak velké?“„Tyhle dva balíčky musíš mít pořád u sebe,“ ukazuju na roh stolu.„Do džínů se mi nevejdou, ale mám kapsičky na blůze.“ Bere balíčky a cpe je do

kapes v místech, kde starší a vyspělejší dívky mívají víc než jen náznak prsou (případně rovnou melouny, jako třeba její matka).

„Tabletku z modrého balíčku si vezmeš, kdyby ti bylo nevolno. Už jsi někdy viděla mrtvolu?“ To je ode mne blbý dotaz, odvedl jsem si ji přece přímo z uprchlického tábora... Na druhé straně na mrtvoly „vyrobené“ střelami dum dum, případně „prohledané“ od hajduků si obtížně zvykají i někteří mí veteráni.

„Ano, můj pane.“„A z toho červeného balíčku si vezmeš buď kdybys byla těžce zraněná, nebo kdyby ti

hrozilo, že padneš do rukou banditů. Utlumí ti životní procesy, takže nevykrvácíš tak brzo.“„To mě jako uspí?“„Uspí tě tak, že budeš k nerozeznání od mrtvé. Také nebudeš cítit bolest, ani nic

jiného... Doktoři tě z toho pak dostanou.“Zajíždíme do dvora největšího statku „frontové“ usedlosti. Vítá nás rychtář, menší ale

nadupaný chlapík s dlouhým námořním koltem u pasu. Salutuju a gestem mu naznačuju, aby si hleděl svého. Dohlížím na Natálii, jak si zapíná neprůstřelnou vestu a upravuje přilbu. Kam schovala svoji lehoučkou margolinu není zřejmé, ale jistě ji má po ruce. Sám si beru tříčtvrteční vyztužený plášť, osvědčené kongo. Škorpion v podpažním pouzdře zůstal nepřístupný vespod, a proto si tašku věším na rameno tak, aby brokovnice byla navrchu a mířila dopředu. Ještě ověřuji, že Frigo má nabité baterie i kanóny a nese maximální náklad rezervních zásobníků. Řidiče s jeepem nechávám na dvoře u rychtáře.

Vycházíme pěšky z vesnice. Nejprve po „hlavní“ cestě, ve skutečnosti podél vyjetých kolejí v hlíně. Za posledním plotem určuji azimut na jakési mírné návrší a vyrážíme přes

louku (nebo možná pole?). Stálo mě to jisté přivykání, než jsem byl schopen takto kráčet v otevřené krajině v zóně bojových operací, ale už to zvládám. Musím ovšem držet v ruce připravenou dýmovnici a hlavně se mnou ovšem musí být Frigo. Teorie praví, že v neprůstřelné vestě mám proti případnému ostřelovači jakous šanci, posílenou o možnost se před druhým výstřelem ztratit v dýmu. A hlavně, Frigo dokáže útočníka bleskurychle detekovat, zaměřit a zničit. Svým programům věřím. V boji zblízka by byl nebezpečný i pro nás, ale takhle na dálku je skvělý.

V místech, kde naše trasa kříží polní cestu, nacházíme první stopy činnosti hajduků: leží tu asi sedm těl. Odhaduji, že příčinou smrti byly střepiny střely z granátometu. Ze tu nikde hajduci „nezapomněli“ minové pole jsem si spolehlivě ověřil ještě před výletem. Některé z mrtvol jsou obrácené naznak a „prohledané“. Dva muži mají vykuchané břišní dutiny a vyjmutá střeva se povalují opodál. Ženy jsou relativně neporušené, až na malé, ale zpočátku silně krvácející smrtící rány po střepinách, zato jejich nohy jsou široce roztažené a šatstvo je narušeno/rozerváno způsobem prozrazujícím použití útočného nože při bleskurychlé prohlídce prádla a posléze všech tělesných otvorů. Výjimku představuje malá holčička, přeseknutá vejpůl snad dávkou z kulometu; její drobná pánev a nohy jsou zcela odděleny od zbytku těla.

Vidím, že Natálie zpomaluje chůzi a bledne. Zachycuji ji dříve než se složí. Volám na Friga, aby zastavil, levou rukou držím Natálii pod rameny a pravou jí lovím z kapsičky prášky na posílení psychiky. Kouše a polyká tabletku a cítím, jak se staví na vlastní nohy. Teď zas mám psychické problémy já, ovšem jiného druhu. Menší zdržení. Vtom slyším Frigovo hlášení „hajduk zepředu, azimut 70“. Rychle (ale samozřejmě ne dost rychle) vytahuju ruku z jejího poklopce a Natálie se stejným tempem zapíná. Ze stráně k nám přichází mladík v oděvu, který byl původně uniformou. Natálie se červená. Mladík cestou k nám míjí Friga a vyhýbá se mu obloukem zřetelně větším, než by bylo při Frigových přibližně lidských rozměrech nutné.

„Páne kápitáne, ja mám vás závest k poručíku Petráku. Následujte mě, prósim.“„Jdeme tři metry za vámi... ?“„Désatnik Voronov, páne kapitáne.“Kaprál nás vede stezkou mezi šípkovými keři kolem návrší. Každou chvíli se zachytnu

rukávem konga o trní a zvažuji, zda nenechám pancéřovaného Friga jít vpředu, ale nakonec to zavrhuji - zabezpečení proti přepadení zezadu je důležitější než pár škrábanců. Na opačné straně návrší je místy vidět daleko do kraje. Široko daleko louky (dříve to možná byla pole), tu a tam mírné zvlnění či remízek. Nikde žádný les, skála ani obydlí, pokud nepočítám zdálky poměrně nenápadné celtové přístřeší mezi posledními křovisky na úpatí návrší. Míříme k němu. Toto východní úbočí je zvrásněno několika paprskovitě se rozbíhajícími roklemi, které s námahou překonáváme. Ideální pro obranu, a jak pozoruji, i pro umístění zajatců a mrtvol. Jak zajatí a spoutaní, tak i mrtví bandité jsou v péči několika hajduků s detektory všeho možného — chlapci si „přivydělávají“. On totiž tu a tam některý bandita ukrývá své cennosti v útrobách; tedy v žaludku, v konečníku či kdekoli mezi tím, o ústech nemluvě. Nájezdnické ženy a dívky mají nějakou tu skrýš navíc, ale málokdy ji používají. Vědí, že ta bude prohledána vždy, mnohdy i vlastními lidmi.

V nejširší rokli, zastřešené soustavou částí stanů, zbytků plachet z náklaďáků a maskovacích sítí nás vítá Petrák v rozdrbaném zeleném svetru, ozdobeném poručickými hvězdami a křídlatým odznakem paras. Když zpozoruje Natálii, smeká svou pokrývku hlavy (vpředu do špice vybíhající nízký klobouk s pestrým pérem, model „Robin Hood“) a provádí s ní cosi, co zřejmě viděl ve filmu o mušketýrech. Natálie, ač otřesená, je při smyslech natolik, aby na oplátku uchopila postranní švy na svých džínsech a s úsměvem poklesla v kolenou. V tomhle je na Taly opravdu spolehnutí. Všem přítomným mužům se v tom okamžiku musel postavit, možná kromě mrtvol a těch, kteří se jim zrovna bajonetem šťourají ve střevech.

Poručík nám nabízí posezení na kamenech na prostranství pod sítí. Přivolávám Friga a vydávám pokyny pro klidový stav; i kdyby se náhodou něco semlelo, nechtěl bych, aby hajdukům zasahoval do jejich práce. Napráškovanou Natálii ukládám na polní lůžko pod celtou a přikrývám. Až se probere, uděláme si důkladnou exkurzi po hajduckém ležení, a teď by se stejně nudila.

„Něco pro vás mám, poručíku.“Petrák mlčky ukazuje na ležící Natálii a obličejem vyjadřuje otázku.„Ne, to rozhodně ne! Jen malý pozdrav z Krásného Března,“ upřesňuji a vytahuji

láhev z vnitřní kapsy konga. Poručík chvíli loví v batohu a podává dva hrnečky, plechový a plastový. Zmocňuji se plecháče. Usedáme pod sítí, Petrák nalévá.

„Provádíte systematický senzorový průzkum o dobrých 30 kilometrů dále na východ než kdokoli jiný. To chválím,“ zahajuji.

„Mám dobrý terén“ odbývá to Petrák.„Takový Rigby na jihu tam má řeku a kolem ní moc lidí...“„Jak daleko na východ byste se dokázal dostat?“ sonduji.„Podle toho s jakým úkolem. Průzkum, zničení objektu, trestná výprava? Takových 50

kiláků.“„Co takhle 450 kiláků? Mám na mysli Kyjev.“„Vyloučeno. Hajduci se vyhýbají místům koncentrace obyvatel. Moc šancí pro

bandity k maskování.“„A co dostat se jen do blízkosti Kyjeva? To by mohlo jít?“„Šance se nedají odhadnout. Máme jen mlhavou představu, na co tam můžeme narazit,

a vůbec nevíme, na co narazíme, až tam budeme. Jako kdybyste se Marca Pola ptal, ke kterému chánovi se dostane. Předem nelze odhadnout.“

V tom mu bohužel nepomohu ani já, ani databáze Sběračů. Víme, kolik lidí je kde usedlých a co přibližně dělají, kde ještě stojí jaké domy a které byly zničené, ale nedokážeme varovat před náhodným přesunem přespolní bandy ani před lokální válkou gangů (pokud netrvá alespoň měsíc). Ale až budeme mít vlastní satelit, to bude jiné kafe!

„A byl byste ochoten to zkusit?“„Důvod?“Důvod je samozřejmě tajný a nesmím mu ho prozradit. To přece ví — proč se ptá na

takovou blbost? Počkat, není to blbost! Neptá se mě na moje důvody, ale jaký důvod má on to podnikat. Jinými slovy co za to.

„Odměna zatím nebyla stanovena. Pomůže, když uvedete svoji představu.“„Chci pevnou taxu za každý kilometr za linii, dejme tomu...“ Loví z kapsy pouzdro s

mapami (papírové mapy!) a listuje.„... dejme tomu tisíc korun za každý kilometr za linii Tarnopol — Kamenec. Do

Kyjeva je to odtamtud 400 kilometrů, což dá 400 tisíc na osobu za celou cestu.“„Cena zní rozumně...“ Intendantura se zblázní, až to uslyší.„... ale musely by se přidat další podmínky. Představujete si to tedy jako když

polárníci zdolávali severní pól — ten došel na 85. rovnoběžku, ten na 87., ten...“„Nebo jako když Portugalci hledali cestu do Indie — ten doplul do Guinejského

zálivu, další k mysu Dobré naděje...“„Ano, ale Portugalci cestou vytvářeli opěrné body a stavěli pevnosti - považujete něco

takového za účelné i v tomto případě?“„Naprosto nezbytné!“ Dolévá do hrnečků a rozvádí myšlenku: „Nejde o zásoby či

opěrné body ve vojenském smyslu. Zásoby v libovolném množství mi Transportní letka shodí kdykoli kamkoli, a palebnou podporu mi Albatrosy nebo Lvíčata mohou poskytovat až na Kresčatik, když na to přijde. Potřebujeme ale rezidentury, které shromáždí a cestovatelům poskytnou dokonalé informace o prostředí. Cestovatelé musí splynout s prostředím, ve kterém

se budou pohybovat, jinak se daleko nedostanou. Pokud by tam někdo jel s vlaječkou Knížectví na blatníku nebo...“ Dívá se štítek s emblémem a nápisem >>Kerberos<< na mém rukávu.

„...nebo se psí hlavou na čelním pancíři...“ Upíjí z hrnečku a natahuje si nohy na další kamennou sedačku. „... střílel by na něj každý - to snad je jasné!“ Poručík má o misi rozumné představy. Tohle je tedy v suchu.

„Dobrá, poručíku, ještě se na vás v téhle záležitosti obrátím.“ Prozatím končím debatu. Zvolna upíjíme.

„Nechystáte nějakou akci? Rád bych Natálii trochu zacvičil.“„Tak proto ji máte s sebou! Tohle mi nebylo jasné, už je. Ano, večer by měla dorazit

další kolona, pravděpodobně ozbrojená. Podle základní směrnice s nimi tudíž můžeme naložit dle úvahy velícího důstojníka.“

„Podepíšu, cokoli provedete.“ Takhle vypadá proslulý Fletcherův rozkaz Spruancovi v karpatském provedení.

„To si tedy vaše slečna užije!“„Teď vás naštěstí neslyší, ale jinak jí nikdy neříkejte slečna, prosím. To žádná

>>svěřenka<< neslyší ráda. Ony si totiž tyhle dívky představují, že jsou něco jako vdané, a >>slečna<< je pro ně jakási šereda, o kterou nikdo nestojí a která tudíž žije nesmírně chudým sexuálním životem.“

„Nemáte to snadné, kapitáne. Ale Taly je klasa, to se musí nechat. Tak na krásu žen!“Zatímco Natalie spí, chystám pro ni pomůcky. Brokovnici, aby byla jistota, že někoho trefí. Na střelnici je Natálie jednička, ale proti banditům bude dnes mít premiéru a nervozita je přirozená. Rezervní útočný nůž - až bude hlavní síla banditů zlikvidována, chci, aby jich pár vlastnoručně podřezala nebo zapíchla. Až jednou bude dospělá a bude hledat práci, tyhle zkušenosti se jí budou hodit. Dále přilbu s noktovizorem, dvoje pouta, pár dýmovnic. Vše, co může křehká dívka v nočním boji potřebovat.

„Zpráva pro TI-5. Stupeň utajení 33. Věc: satelit, poznámky k úvodní zprávě.“ Diktuju Deltě zprávu pro „S“, ať vidí, že se tady neflákám.

„Za prvé: utajení, respektive odtajnění mise. Vlastní účel mise, t. j. získání kódů Sčorsu, ponechat tajné, ale pro samotnou expedici do Kyjeva a založení rezidentury vymyslet krycí důvod a zveřejnit. Třeba něco ekonomického – obchod s drogami nebo s bílým masem. Samozřejmě podpora, ne narušování!“ Maniaci na vrchním velitelství budou chtít na všem razítko >>TOP SECRET<<, ale někdo jim musí vysvětlit všechny důvody, proč to udělat obráceně. Předně chci zapojit mnohem víc lidí, než byl původní odhad. Taky to potrvá mnohem déle. Ale pěkně popořadě.

„Výpravu stejně nelze utajit; další důvody následují.“„Za druhé: časový odhad. Od zahájení akce po ustavení rezidentury v Kyjevě odhaduji

alespoň rok. Další důvod, proč je úplné utajení nemožné.“ Musíme se obrnit trpělivostí. Cíl za to stojí. „S“ zatím možná odejde do penze, ale ten je poslední, kdo by chtěl ohrozit úspěch mise spěchem.

„Za třetí: personální vybavení. Odhad: několik desítek. Zkušenosti z pobytu ve východním teritoriu podmínkou. Doporučuji nábor mezi hajduky a veterány. Pár lidí už mám vybraných.“ Jen váhám, jestli do toho mám jít také. Natálii bych musel nechat tady... A propos, Natálie, co to s ní je?

„Za čtvrté: strategie. Navrhuji kombinovat dvě odlišné metody. Metoda čtyři-jedna, označení Jindřich Mořeplavec: etapovité vytváření místních rezidentur s odstupy cca padesát kilometrů. Rezidentury budou zakládány ozbrojenými skupinami osmi až deseti agentů. Úkol: zapojit se do hospodářských vztahů v místě dislokace a shromažďovat informace všeho druhu, mimo jiné takové, které usnadní založení sousední rezidentury.“ Chce to zestručnit,

moc se vykecávám. Setřídit myšlenky. Ale jak, když pořád myslím na Natálii.„Metoda čtyři-dva, označení Marco Polo: individuální výpravy důkladně

maskovaných agentů do Kyjeva nebo jinam. Úkol: shromažďovat informace, viz výše.“ Vůbec bych se nedivil, kdyby nám pár takovýchhle lidí po matičce Rusi už běhalo.

„Agentů typu Marco Pólo lze vypravit větší množství, současně nebo postupně. Výpravy typu Jindřich Mořeplavec doporučuji vyslat alespoň dvěma směry, a to jednu Lvov — Rovno a druhou Kamenec — Vinnica.“ Pro dnešek konec, stejně jsem v duchu jinde.

Natálie není od výletu k hajdukům ve své kůži. Prvních pár dní jsem předpokládal, že doznívá šok z nočního přepadu. Střílela výtečně — neočekával jsem, že na jediný zásobník dostane pět banditů. Potom se jí ale trochu třásla ruka, když jsem jí poručil nožem zabít a vykuchat pár zajatců. Prvního jsem schválně vybral toho největšího ohavu — zarostlého, smradlavého, na první pohled šílence. To ještě šlo. U těch mladších váhala víc, a u té těhotné cikánky zcela vypověděla poslušnost. Až když jsem jí vrazil pár facek a přehrál Frigův videozáznam, jak po nás ona dotyčná šila z Kalašnikova, dokud jí Voronov neustřelil ruku, dala se jakž takž do pořádku a nakonec dokázala z žaludku banditky vypitvat pár pěkných zlatých náušnic. Ale co jsme se vrátili domů, je divná. Jako by jí něco vadilo. Má trvale špatnou náladu. Bohužel se to projevuje i v její hlavní pracovní náplni. A už to trvá týden — to je neúnosné! Včera ráno vstala schválně brzo, z ložnice se vyplížila, abych si jí nevšiml. Našel jsem ji na zahradě, jak se hrabe v záhonech! V šest ráno! Večer přijdu domů a Natálie nikde, vzkaz žádný. To se mám ztrapňovat dotazy po známých, jestli nevědí, kde je moje svěřenka? Já? Nikdy! Nechal jsem jí vzkaz, ať neodchází z domu bez dovolení. Když jsem zjistil, že přišla, byla už v koupelně a myla si vlasy - evidentně se mi vyhýbá! Co škola, že by nějaký průšvih ve škole? Sahám po terminálu a volám školu. Po chvíli se objevuje příslušná stránka. Nedočkavě se prokousávám volbami „2005“ - „students“ — „Popova Natálie“ — „grades“. Konečně se objevují požadované informace. Vidím samé obstojné známky, místy přímo skvělé. Ještě stránku s poznámkami učitelů — také nic podezřelého. Pro jistotu si vše nechám vytisknout. Skládám papír s titulkem >>Xavier Junior High School -2005 — Popova Natalie<< a zasouvám do kapsy košile. Snad si později vzpomenu, že bych stejně měl promluvit s její třídní. Škola ale vypadá opravdu dobře. Aspoň něco.

Ale já nevypadám dobře. Nesoustředím se. Chová se, Káča jedna, jako by poprvé dostala měsíčky, nebo naopak je poprvé nedostala. Ale tohle byla jedna z prvních věcí, které jsem ověřoval. Biomonitoring vyloučil, že by Natálie měla měsíčky nebo jakýkoli jiný fyziologicky mimořádný stav. Ostatně v jejím věku... Musí to být psychická záležitost!

Ale hrome, vypadá to jako po čertech sexuální problém! Nezbývá, než spolknout ropuchu. Jdu domů. Je v kuchyni a vaří.

„Natálie, udělej si na mne dnes večer čas. Chci si s tebou promluvit o tvém chování.“„Mám čas ihned, můj pane.“ Vypíná všechny hořáky a utírá si ruce. Následuje mě do

pracovny.„Dobře tedy, posaď se. Natálie, poslední týden se chováš divně a pro mně nepříjemně

- jako by tě něco trápilo. Trápí tě něco?“„Nic!“ Tomu tak věřím.„Jak to vypadá ve škole? Nějaké pětky?“ Chytám se posledního stébla.„Dostala jsem jedničku z angliny a informatiky, z frániny jedna minus, z civilního

práva dvojku.“ Natálie se naklání k terminálu a chce mi předvést prospěch. Zastavuji ji podrážděným gestem. Jsem bezradný. Ale něco podniknout musím.

„Nejsem schopen zjistit příčinu tvého nežádoucího chování. Nicméně jsem s ním hrubě nespokojen. Za včerejší odchod tě potrestám.“

„Jaký bude trest?“„Justina 35. A pokud nedojde do dvaceti čtyř hodin ke zřetelné změně k lepšímu,

uložím ti nějaký tvrdší! Teď jdi do koupelny a připrav se!“ Naštvaná dívka odchází a něco

mumlá.„Cos říkala?“ zvyšuji hlas. Tohle se mi už dlouho nestalo. Nekoupil jsem si svěřenku

proto, abych se nechal vytáčet osobou ženského pohlaví. Od toho jsou přece manželky!„Nic.“ Snaží se zmizet. Ovládl jsem se. Ale předvedu jí pedagogický hněv!„Zpět! Ruce za hlavu! Opakuj, cos říkala! Teď hned!“ Řvu zupáckým hlasem.

Nepříčetný šílenec je moje parádní číslo. Jen vydržet a nerozesmát se.„Divím se, že se se mnou chcete špinit, pane.“ Zajímavé. Teď se třeba něco dozvím.

Bohužel složitější dotazy se obtížně řvou. Volím kompromisní hlasitost.„Proč bych se s tebou neměl chtít 'špinit'...“ Usilovně přemýšlím, jak ji oslovit. Křestní

ne, příjmení by bylo lepší - takové chladné. Nějakou nadávku? Potvoro? Moc dlouhé! Svině? Kurvo? Mrcho? Už to mám!

„...slečinko?“ Mohutný bořivý účinek v cíli. Natálie pláče. Mezi vzlyky vypovídá.„Protože se vám nelíbím! Protože nemám prsa jako... jako tamty ženské, co jste se na

ně s poručíkem dívali... a...“ Vzlyky převládají.A je to doma. Žárlivost! Sám pro sebe uznávám, že byla chyba nechat Natálii přihlížet

orgiím, které onehdy hajduci (možná vyprovokováni právě její přítomností) uspořádali. Ač jsem se osobně neúčastnil jinak než jako divák (i když, pravda, chvíli jsem dával pokyny Frigovi, jedné z hvězd večera), Natálie si zřejmě všimla, co se mi líbí. A vyvodila špatné závěry.

„Ty se mi chceš líbit?“ Volím vlídnější tón.„Ano.“ Vzlyk vzlyk.„Uvědom si, že to je náročný úkol. Musíš mu věnovat své úsilí, a ne mě vytáčet. Teď

ti na to dám půl hodiny. Obleč si něco efektního, večerní šaty nebo blůzku nebo noční košili či cokoli vybereš, ale abych nemusel nic sundávat. Udělej si vlasy, nehty a všechno. Stihneš to?“

„Ano, můj pane.“ Vzlyk.„Trest ti odkládám o jeden den. Přijď do ložnice. Odchod!“Odchází. Ještě chvíli vychládám. Pak jdu do ložnice. Zavírám okenice. Chvíli váhám u

baru. Vítězí Jelínek, ještě sklo, taky pro Natálii. Beru si župan a usazuji se do ušáku v koutě. Dělat něco užitečného v tomhle stavu asi těžko svedu, tak čím bych si zkrátil čekání... Aha! Otvírám fotoalbum. Vzpomínky, to je moje. Natálie v lágru, než jsem si ji koupil. Natálie s maminkou. Její matka Taťána samotná, úřední snímek. Zepředu, ze strany. Taťána se mnou, z doby, když jsem jí zařizoval registraci v Knížectví. Ještě zezadu. A tady je Taťána oblečená. Na tomhle snímku jsem s Natálií v jeepu. Natálie se stuhou ve vlasech. Na tomhle ještě nosi la dlouhé vlasy. A na tomhle ještě byla panna. Tady slavíme první výročí. A tady už je velká holka, akorát dost velká. Vánoce, opět s maminkou. Obě dívky s vánočním stromkem. Natálie se svíčkou. Taťána se svíčkou. Někde tu musí být Taťána s tenisovou raketou, schválně, jestli...

Ve stanovenou dobu přichází Natálie v kimonu s make-upem gejši. Hmm, nápadité! Přináší dózu vazelíny a čerstvý karton papírových kapesníků; cestou je odkládá na noční stolek. Zálibně si ji prohlížím a podávám jí její sklenici. Byl jsem připraven pochválit cokoli, abych chudince smutné povzbudil sebevědomí, ale tohle je vážně nádhera. Vstávám. Dnešní noc bude dlouhá.

AP, 2008-01-15Vandenberg AFB. Raketoplán Altair přistál v 02:00 hodin místního času po týdenní

tajné misi ve prospěch DoD. O programu letu ani o složení posádky nebyly oficiálně zveřejněny žádné údaje. Dobře informovaný zdroj ze State Departmentu, který si nepřál být jmenován, však naznačil, že se letu účastnil též jeden příslušník ozbrojených sil jisté vojensky významné východoevropské země.

Reuter, 2008-03-22Cassovia City, P. O. C. Princ Andrew dnes předal vojenská vyznamenání, mimořádná

povýšení a peněžité odměny příslušníkům různých složek ozbrojených sil Knížectví, včetně nepravidelných bojových jednotek (takzvaných „hajduků“), kteří nedávno úspěšně dokončili závažné poslání mimo území P. O. C.

INSPEKCEJaroslav A. Polák

Muž ve slušivém bílém obleku se zájmem pohlédl na Bránu. Hrůzu nahánějící basreliéfy a rudě zářící hadovité nápisy vystřídala hladká šeď kvalitní oceli. Začichal, ale neucítil ani stopu po síře. Uznale pokýval hlavou a vyťukal na nenápadném číselníku svůj osobní kód.

Ocelové pláty s tichým zasyčením zajely do skály.„Jste očekáván, Pane,“ uklonil se démon. „Satan je už na cestě. Mohu vám nabídnout

nějaké občerstvení?“„Ano, děkuji,“ zamumlal návštěvník a poněkud překvapeně hleděl na pekelníka, který

vypadal jako pojišťovák.‚Jen aby to s těmi změnami nepřehnali,' pomyslel si.„Rybu?“ navrhl démon.„Ano. S hranolky.“Muž v bílém zrovna dojídal, když se otevřely dveře a do přijímacího pokoje vešel

vysoký muž v šarlatovém fraku. Havraní vlasy, plnovous a pichlavé černé oči návštěvníka potěšily. Už začínal mít strach, že i tato tradice vzala při reorganizaci za své.

Potřásl si se Satanem rukou.„Vidím na vás, že jste překvapen,“ začal Vládce pekel s úsměvem. „Věřím však, že

budete překvapen příjemně.“„Zde vyvíjíme nové metody trýznění pro nejhlubší kruhy Pekla. Vaření v kotlích je už

dávno překonané,“ vysvětloval Satan. „Ale mučení kapalinou jsme rozhodně nezavrhli. Naši nejlepší démoni bez ustání zdokonalují různé typy žíravin s co nejvyšším faktorem bolestivosti leptání. Zde vidíte výsledek. ..“

Návštěvník se zájmem procházel mezi desítkami skleněných válců, v nichž se zmítala zrudlá, zfialovělá, zhnědlá i zežloutlá nahá těla mužů i žen, mladých i starých. Částečky pomalu odleptávané kůže vířily v kapalině.

Technik, který seděl u terminálu počítače na protějším konci zkušebny, vstal, uklonil se příchozím a pokračoval v předstírání, že se usilovně věnuje své práci.

„Pozoruhodné,“ prohlásil návštěvník a mimoděk zaťukal na sklo. Mladá dívka sebou zběsile zaškubala a při tom pohybu jí upadl levý prs a tři prsty na pravé ruce. Kapalina se zakalila chuchvalci krve.

„Toto není nijak výjimečný vzorek, ale chtěl bych vás upozornit zvláště na látku, zkoušenou ve válci dvacet tři. Zatím nemá název, ale uvažujeme, že bychom jí v příštím kvartálu nahradili dosud užívaný Samaelit,“ podotkl Vládce pekel.

V uvedeném válci se škubal v explozích bolesti mladý muž. Průzračná kapalina už stejnoměrně odleptala kůži a nyní se propalovala nervovými zakončeními. Na rozdíl od ostatních zkušebních objektů neměl hlavu nad hladinou; jeho ústa se křečovitě chvěla. Muž v bílém vrhl na Satana udivený pohled.

„Žíravina je natolik obohacena kyslíkem, že umožňuje úplné ponoření. Oběť přitom neustále zakouší pocit dušení. Bolestivost se zvyšuje i leptáním zevnitř a to při stejné délce přežití, jako u Samaelitu. Podobně, jako Samaelit obsahuje dostatečné množství živin, které zásobují dosud žijící buňky. Látka navíc přenáší zvuk desetkrát lépe než běžné kapaliny, což dojde uplatnění až v projektovaném novém Ohnivém jezeře. Ten název je spíše obrazný, ale věřte, že tam odsouzeným bude zatraceně horko. Na samém dně Jezera bude nepřetržitě hrát naše nejlepší boiling metalová kapela — Bubble Doom.“

Návštěvníkovi stačil pouhý pohled na tvář staženou utrpením a zbytky rtů zkroucené do němého výkřiku, ale přesto přistoupil k terminálu počítače a vyžádal si příslušná data k válci. Rostoucí křivka udávala 99,96% bolesti a to byl muž v žíravině už téměř tři roky.

„Jaká je prognóza?“ vydechl fascinovaně.„Padesát let,“ prohodil jen tak mimochodem Satan. „Potom už bude třeba jeho tělo

obnovit.“„Padesát let... A poslouchat k tomu boiling metal. Říkáte, že ještě nemáte název?

Navrhuji Satanit.“„Děkuji,“ řekl Vládce pekel. „Původně jsem chtěl dát této látce vaše jméno, ale je

pravda, že Satanit zní lépe.“„Jak pokračují práce na Jezeře?“„Hloubení je skončeno a do měsíce začneme napouštět„Satanit“ prohlásil Satan s náležitou pýchou. „A kotle už definitivně skončí jako šrot k

přetavení.“„Není to škoda?“ zamyslel se nahlas návštěvník. „Jsou tak staré...“„Dva, tři kousky dáme do Muzea starých metod,“ usmál se Satan. „Minulost je i pro

nás důležitá, i když přirozeně hledíme hlavně do budoucnosti. Avšak — neztrácejme čas, s prohlídkou jsme teprve začali...“

„Díky zdokonaleným žíravinám se stalo opékání nad ohněm zcela neefektivním a to i přes snahy některých tradicionalistů — zvláště pana Belzebuba — o zdokonalení postupů. Proto je nyní uplatňováno jen v rámci psychického týrání. Mučení ohněm jako takové jsme nahradili mnohem účinnější a variabilnější elektřinou...“

Satan otevřel dveře do další místnosti.Desítky elektrických křesel.Desítky drátů.Desítky těl.A miliony záškubů...Satan ukázal na elektrody, přisáté k oholené lebce starce, sedícího na křesle číslo tři.

Vyschlé tělo se škubalo v jakémsi podivném, ale pravidelném rytmu. Tvář, pokrytá dávno zaschlým bělmem vyteklých očí, se kroutila v neustále se měnících grimasách hrůzy a bolesti. Obličejové svaly díky neustávající námaze značně zmohutněly.

„Zde experimentujeme přímo s centry bolesti v mozku oběti. A nyní věnujte prosím pozornost číslu pět...“

Tam se svíjela tlustá žena středního věku. Konce drátů v podobě trojzubců se zpětnými háčky pevně vězely ve vrstvě tuku. Z celého mohutného těla se linul odporný zápach spáleniny. Žena ječela a jazyk jí přitom kmital mezi opuchlými rty. Zarudlá kůže se vlnila, jako by pod ní něco vřelo a skutečné — občas se s prasknutím vyvalila ven bublina páchnoucího plynu a vytekl bělavý hnis. Ňadra už dávno praskla a stekla do ženina klína.

„Oproti trojce zažívá jen desetinovou bolest,“ komentoval podívanou Satan. „Ale při

hromadném trýznění hříšníků musíme myslet i na efekt - jde o psychologický moment. Pracujeme na skloubení metod tři a pět.“

„A jaká je současná praxe?“Muž v bílém bezděčně sáhl do kapsy a vytáhl cigarety.„Eternal - Lights?“ pousmál se Satan.„Přirozeně.“„Dávám přednost silnějším kalibrům“ poznamenal Vládce pekel a ubalil si Dark

Eternal. Potom oběma připálil.„K té praxi,“ Satan rozkošnicky vypustil z úst oblak kouře, „užíváme starší typ,

odvozený od elektrošokové terapie, ale nové milénium uvítáme prototypem, jenž nyní usilovně vyvíjíme.“

„Vidím, že jste leccos pochytili od smrtelníků,“ pravil zadumaně muž v bílém.„Stejně jako vy,“ opáčil Satan. „Ostatně - smrtelníci jsou velmi inspirativní, to

připouštím, a my se snažíme dotáhnout jejich nápady k dokonalosti.“Ještě jednou přejeli pohledem zmítající se mučená těla a vydali se do zkušebny plynů.

Za sklem, které neprodyšně oddělovalo jednotlivé kóje, lapali po dechu hříšníci, odsouzení k neradostnému údělu zkušebních zvířátek. Dvojice chvíli mlčky pozorovala vypoulené oči, vyplazené jazyky a vystouplé žíly na trpících tělech.

„Dušení,“ zamyslel se nahlas Vládce pekel, „spojuje psychické i fyzické utrpení, probouzí děs, vrozený všemu, co dýchá. A paniku...“

Muž v bílém přikývl.„Jak vidíte, i v této oblasti jsme již značně pokročili. Bafomet vyvinul ideálně

vyváženou kombinaci dusivé, otravné a zpuchýřující složky plynu a výsledek je, jak vidíte, dokonalý. Nyní už jen zkoumáme psychické účinky různých barev plynu.“

Satan ukázal na dívku v první kóji. Upřela na dvojici pohled plný zoufalství. Široce rozevřená ústa jakoby se snažila něco říci.

„Ještě vidí,“ podotkl Satan.„Všiml jsem si.“Po jejím těle stékaly pramínky čehosi žlutého. Tekutina vytékala z kráterů drobných

vřídků. Najednou praskla bulva levého oka a sklivec stekl po tváři. Dívka si protřela oči v zoufalé snaze ulevit nesnesitelnému pálení a vytřela si z důlku i druhé oko.

„Už nevidí,“ podotkl lakonicky Satan.„Jak dlouho tam už je?“„Deset let,“ zazněla překvapivá odpověď. „A ještě nejméně osmdesát ji čeká. V

naprosté tmě a tichu. Pak projde regenerací a bude umístěna do Jezera...“„A co tresty za méně závažné hříchy?“ otázal se muž v bílém.„Dobrá tedy, pojďte...“ povzdechl si Satan.Démon zarazil trojzubec do břicha vcelku mladého muže, zručným trhnutím vyrval

střeva a namotal je. Vnitřnosti se na rozpáleném kovu škvařily, po rukojeti stékala krev, sliz a výkaly. Muž řval a mlátil hlavou ze strany na stranu. Přísavky elektrod na vyholené kůži však držely pevně a stimulovaly mozek, aby odsouzenec neupadl do bezvědomí.

„Sadista,“ pokrčil rameny Vládce pekel. „Nikdy nikomu neublížil, ale měl hříšné představy. A támhle ta ženská to samý.“Satan mluvil o ženě, zručně naražené na kůl. Muž v bílém věnoval jejím vypouleným očím a napjatému tělu, páchnoucímu potem, jen zběžný pohled.

„A co děláte s masochisty?“„Nikdo nemůže mít zálibu ve všech druzích bolesti. Naši psychoanalytikové každého

nového hříšníka důkladně proklepnou a poznamenají vše potřebné do jeho karty. Podívejte — támhleten nenávidí hmyz...“

Ve skleněné kóji řval mladík, jehož nahé tělo už značně nabobtnalo stovkami žihadel

vos, které kroužily všude kolem něj. Marně se snažil rozbít sklo, marně se snažil uniknout. Hmyzí tělíčka byla všude. Zamotaná ve vlasech, nacpaná v ústech i v nose... a bodala a bodala. Po chvíli mladík klesl na kolena a zemřel.

„Po regeneraci jej čeká ještě několik menších trestů a má to za sebou. Pak už jen věčná Prázdnota...“ zabručel Satan se stopou lítosti v hlase.

„Co udělal?“„Nevěřil ve Vás ani v posmrtný život. Myslím, že jsme ho už vyvedli z omylu. Ale

toto není příliš zajímavé, i když i v oblasti krátkých trestů se snažíme přicházet s novými nápady. Ale rád bych vám ještě ukázal…“

Muž v bílém obleku se podíval na hodinky. Fontánka za sklíčkem ukazovala půlnoc.„Promiňte, Satane, ale mám ještě jiné povinnosti. Po těch necelých dvou tisíciletích,

co jsem tu byl naposledy, jste toho hodně zlepšili. Můžu vám rovnou říci, že jsem velmi spokojen a v tomto smyslu budu referovat i svému Otci. Písemné vyjádření dostanete do týdne, ale to je jen formalita.“

Vládce pekel doprovodil vzácného hosta k Bráně a když ji za ním zavřel, cítil, jak mu spadl kámen ze srdce.

„Kriste Ježíši,“ vydechl ulehčeně Satan.

CESTA DOMOVMarek H. Eliáš

„Osobný vlak do Veľkého Chrochtína přistavíme na koľaj tretiu, vpravo,“ sľubovala hlásateľka v staničnom rozhlase už asi desiatykrát. Aj tentoraz bohapusto klamala. Vlak mal odísť před hodinou a cestujúci, vzorne nastúpení pri koľaji tretej vpravo začínali byť podráždění. Ja tiež. Jejda, to zase dopadne, vzdychol som si.

„Už Bram Stoker tvrdil, že čím ide ďalej na východ, tým viac vlaky meškajú,“ povedal dlhovlasý mladík v lenonkách. Zrejme filozof.

„Kokotina,“ namietla sedemdesiatročná babička, opierajúca sa o palicu. „V sto plus jednotke som čítala, že v Japonsku chodia vlaky presne na minutu.“

„Zrejme to myslel akože na východ od Japonska,“ dodala chrochtínska učiteľka s tenkým nosom. „A viete si predstaviť, ako ďaleko sme od Japonska, keď to berieme východně?“

Všetci sa zamysleli nad našou vzdialenosťou od Japonska, branou východne. Chvíľu ticha využilo očipkované dievčatko s pánbožkovými kravičkami vo vláskoch, ktoré vyzeralo, akoby ho právě zložili zo šľahačkovej torty: „Ja chcem Japonsko!“

„Dostaneš hovno!“ okríkol ju mladý muž, zrejme jej otec.„Daj mi hovno!“ rozrumázgalo sa Šľahačkové dievčatko a cestujúci ešte viac

znervózněli. Napátú situáciu s prehľadom vyriešila mamička. Tresla Šľahačkovému dievčatkutakú, až mu vyrazilo dych.

„Správne,“ přikývla Učiteľka s tenkým nosom. „Ja tiež vychovávám děti ukazovátkom. Viete si predstaviť, ako to štípe?“ privrela slastne oči a ruka jej mimovoľne zablúdila na miesto, kde by mala mať prsia.

„Niet nad poriadne rodičovské zaucho,“ přitakala Babka s pálkou, vytiahla si fajku a priateľsky mladý pár upozornila: „Začína vám modrať.“

Keďže Rodičia Šľahačkového dievčatka nejavili ochotu riešiť tento problém, zvedavo sa přiblížil mladík v okuliaroch a obrátil špičkou topánky Šľahačkové dievčatko na bok. „Myslíte, že vlak príde skór, než vychladne?“ Rodičom Šľahačkového dievčatka to bolo zrejme jedno, tvářili sa, že nepočuli. Mladík v okuliaroch sa zamyslel a s ľútosťou skonštatoval: „Aj by som si ju vzal, ale je na moje rozměry primalá.“ Znechutene ju kopol špičkou topánky do chrbta, ale tým sa mu podarilo iba obnoviť jej dýchanie. Šľahačkové dievčatko nabralo do pľúc vzduch a rozrevalo sa tak, že úplne prehlušilo ďalší sľub Hlásateľky.

„Nemohli by ste ju kopnúť ešte raz?“ spýtala sa Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa jej teraz vzrušene chvel. Mladík v okuliaroch jej vyhovel a systematicky kopal do Šľahačkového dievčatka, ktoré vylo bez jedinej přestávky. Jeho rev, namáhavé sipenie Mladíka v okuliaroch, ktorý bol predsa len krehkejšej telesnej konštrukcie, a orgastické stony Učiteľky s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, sa zmiešali s hukotom vlaku, ktorý sa blížil na koľaj tretiu vpravo.

„Idete na to zle,“ zastavil Mladíka v okuliaroch Otec Šľahačkového dievčatka. „Treba len raz, ale poriadne.“ Načo Šľahačkové dievčatko poslal elegantným kopom rovno na koľaje. Prichádzajúci vlak ho okamžité rozdrvil a so škripotom zastal.

Teda — vlak. Jediný motorový vozeň. Napokon, to stačilo. Před Veľkým Chrochtínom bola iba jedna zastávka, moje bydlisko.

Cestujúci nastúpili do motoráka, zdržal sa len Mladík v okuliaroch, ktorý ľútostivo skúmal krvavú masu, ktorá vytekala spod kolies. „Napokon, možno by sa roztiahla,“ šomral si pod nos a pridal sa k nám.

Vlak sa pohol a cestujúci sa s úľubou dívali na kúsky masa, kostí a vnútorností, ktoré sem-tam vyšplechli spod kolies. Za námi sa niesol pokojný oznam Hlásateľky: „Vlak do Veľkého Chrochtína přistavíme na koľaj tretiu, vpravo.“

„Zrejme je naprogramovaná na tú jedinú vetu a neobťažuje sa kontrolovať, či vlak medzitým už neodišiel,“ usúdil Mladík v okuliaroch a smutne sa otočil na mňa: „Prečo ju musel hodiť pod kolesa? Veď sme s tým kopaním mohli pokračovať aj vo vlaku,“ zašomral nesúhlasne. Pokrčil som plecami. Mladík v okuliaroch sa otočil dopředu a namosúrene zahundral: „No a čo, aj tak ju mala primalú.“„Ak neviete, mladý muž,“ povedala blahosklonné Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, „ženská pošva je mimoriadne prispôsobivá.“

„Ale tiež nie nafukovacia. Keby som ho strčil do vás, vyzerali by ste ako tehotná,“ hádal sa Mladík v okuliaroch, načo Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, prekvapene vydýchla: „Oh!“ a napäto pozorovala jeho nohavice.

„O takom niečom sa v mojej mladosti nahlas nehovořilo,“ prejavila nevôľu Babka s palicou a párkrát si mohutne potiahla z fajky.

„Načo si jej, doboha, kupoval lístok?“ zlostila sa Matka Šľahačkového dievčatka. „Kebyže mi dopredu povieš, že ju chceš hodiť pod vlak, ušetřili by sme!“„To viete, babka, časy sa menia,“ zhodnotil situáciu Mladík v okuliaroch. „Ja by som

sa tým pred pár rokmi tiež nechválil, nakoniec, ani teraz moc nie je čím.“„Viete, koľko mužov by vám závidelo?“ oborila sa naňho Učiteľka s tenkým nosom,

ktorý sa vzrušene chvel.„Čo? Že som doteraz panic, lebo sa mi nikam nezmestí?“ žaloval sa Mladík v

okuliaroch a Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, urobila ďalšie: „Oh!“„Trochu to preháňate, mladý muž!“ zaškaredila sa Babka s palicou a vytiahla si

cigaretu. „Ste súčasťou toho sexuálneho mýtu. Vraj čím väčší, tým lepšie, cha!“ vybafla oblak dýmu. „Viem vám z osobnej skúsenosti povedať, že na veľkosti nezáleží. Hlavná je láska,“ dodala zasnene. Mladík v okuliaroch a Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, na seba pozreli a naraz vyprskli: „To snáď nie je pravda, stará je už úplne senilná!“ vyhrkla

Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, a smiala sa, až jej slzy tiekli.Hádka o sedadlo ďalej dramaticky vrcholila. Skončila tým, že Matka Šľahačkového

dievčatka vytiahla z kabelky pilník na nechty a svojho manžela podrezala. Vydešene zakrákal, postavil sa a tackal sa po vlaku, polievajúc všetko jasnočervenou krvou. Netrvalo to dlho a zrútil sa do chodbičky.

„Zasvinil mi kabelku, skurvysyn!“ zvrieskla Babka s palicou a rozzurene kopla umierajúceho Otca Šľahačkového dievčatka. Nazlostene vytiahla zo zasvinenej kabelky papierové vreckovky a pustila sa ju utierať.

Mladík v okuliaroch a Učiteľka s tenkým riosom, ktorý sa vzrušene chvel, obrátili pozornosť na mrtvolu. „Efektivne, ale příliš rychle, na môj vkus,“ ohrnula tenkým nosom Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel. Mamička Šľahačkového dievčatka sa trucovito otočila do okna.

„Ešte žije,“ utěšil Učiteľku s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, Mladík v okuliaroch. „Keď chcete, môžete sa na ňom poriadne vyžiť. Ale rýchlo, už mu veľa neostáva.“

„Ja by som rada. Pozrite,“ zasvietili oči Učiteľke s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, „veď vy vlastníte perfektný mučiaci nástroj!“

„Myslíte ...“ stratil reč Mladík v okuliaroch.„No áno! Spojíme príjemné s užitočným. Tento tu už určite nebude protestovať.“„Ale veď je to chlap!“„A čo mám kvôli vám podrezať jeho ženu?“„Kvôli tej kurve mám úplne zajebanú kabelku!“ dupla nožkou Babka s palicou.

Zažmurkala a ťukla si do čela: „No áno! To je ono!“ a vrazila svoju paličku Mamičke Šľahačkového dievčatka do chrbta. Nebohá žena zajačala a neveriaco si obzrela hrot palice, ktorý jej trčal z hrudníka. Babka s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka dôverne žmurkla na Mladíka v okuliaroch: „Je vaša, mladý pán!“

Mladík v okuliaroch sa potěšil. „Dokonca ešte žije,“ zvolal veselo, kým si vyzliekal nohavice. Zrejme kvôli vyššie uvedenému nedostatku alebo skôr prebytku nemal spodky, a tak Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, urobila už po tretíkrát: „Oh!“, keď Mladík v okuliaroch zaryl vyššie uvedený prebytok do útrob Mamičky Šľahačkového dievčatka s palicou Babky s palicou v chrbte.

„Oh!“ zhíkla Babka s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka.„Oh!“ vzdychla ešte raz Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel.„Oh!“ zastonal rozkošou Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom.„Aááááááááááááááá!“ revala Mamička Šlehačkového dievčatka s palicou Babky s

palicou v chrbte. Pripadalo jej nefér, že má umieranie spojené ešte aj s tunelovaním svojich pohlavných orgánov.

Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom slavnostne dokončoval akt svojho odpanictenia. Za hlasného povzbudzovania Učiteľky s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, a Babky s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka, dosiahol vrcholu a bujarým výkrikom naplnil vagón.

Zvalil sa na chrbát a prudko oddychoval. Vyššie uvedený prebytok však nejavil známky nějakého upokojenia sa. Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom prikročil k Babke s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka a potriasol jej rukou: „Babička, vďaka vám som konečne spoznal, čo je to rozkoš z ozajstného milovania. Škoda len, že tá ženská zdochla ešte před koncom, mohla si parádně užiť.“

Nato prehol Babku s palicou v chrbte Mamičky Šlehačkového dievčatka cez operadlo sedadla, vyhrnul jej sukňu, stiahol bombarďáky a plnou silou do nej vrazil vyššie uvedený prebytok, aby ju obšťastnil. No nezdala sa byť příliš šťastná z vývoja situácie, a názor nezmenila ani vtedy, keď jej začal otrieskávať hlavu o zadnú stranu operadla sedadla. S

narastajúcou vášňou si počínal čoraz hrubšie, až pri jednom príraze čosi ruplo a doteraz aktivne sa brániaca Babka s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka ochabla. Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom však svoje dielo dokončil.

Medzitým sa Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, na sadistickom počínaní svojho kolegu natoľko vzrušila, že tiež dosiahla vrcholu. Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom zaručal a s posledným výstrekom odhodil Babku s palicou v chrbte Mamičky Šľahačkového dievčatka na dlážku k Mamičke Šľahačkového dievčatka s palicou Babky s palicou v chrbte.

Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom sa celý spotený zvalil na sedadlo oproti učitďke s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel. Pretiahol si tričko cez hlavu a pozoroval ju, ako oddychuje po doteraz nevídanom orgazme. Vyzeral dosť smiešne, útlá kostra, na nej natiahnutá koža, a od toho sa odrážal vyššie uvedený prebytok v nepríjemnom veľkostnom kontraste.

„Tak rozmýšľam, či naozaj budete vyzerať ako těhotná, keď ho do vás strčím,“ meditoval, a kým sa Učiteľka s tenkým nosom, ktorý sa vzrušene chvel, stihla k tej otázke vyjadriť, vrhol sa na ňu a zanietene pozoroval jej ploské brucho. Naozaj, vyzerala ako tehotná. Keďže aj ona prejavila odhodlanie brániť celistvosť svojich vnútorností, pritisol jej hlavu o sedadlo a jej krk uvoľnil, až keď bol hotový. Na nešťastie pre učiteľku s tenkým nosom, ktorý sa medzitým prestal vzrušením chvieť, ba dokonca sa prestal chvieť vôbec, skončil, až keď už ona bola mŕtva. Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom sa hladne poobzeral, a v zjavnej snahe dohnať zmeškané roky nedobrovoľnej sexuálnej abstinencie sa pohľadom zastavil na mrtvole Otecka Šľahačkového dievčatka. Kútiky úst sa mu jemne zavlnili a už bol pri ňom. Keď mu strhol nohavice a kvietkované trenírky, aby si otestoval vyššie uvedený prebytok aj na osobe rovnakého pohlavia, pochopil som, že je zle. Už som bol jediný živý vo vlaku.

Akonáhle Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom skončil s Otcom Šľahačkového dievčatka, zbadal ma, a s laskavým úsmevom hladného upíra sa ku mne blížil. V tej chvíli prišla spása. Vlak zabrzdil.

Neváhal som ani minutu, vyskočil som a uháňal k dverám. Rozcapil som ich a ignorujúc schodíky som dopadol na zem. Za mnou sa ozval rev Mladíka v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom. Natiahol po mne ruky a vyklonil sa z dveří. Rýchlo som ich zacapil.Automatické zatváranie urobilo zbytok. Pricviklo Mladíka v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom a vlak sa pohol smerom do Veľkého Chrochtína. Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom sa zúrivo metal, ale bezvýsledne. Vopchať dnu sa mu nepodařilo, lebo mu v tom bránil presne vyššie uvedený prebytok, ktorý sa vzpriečil z vonkajšej strany. Von to nešlo tiež, zrejme mal aj ďalšie, doteraz neuvedené prebytky.

Vlak ho unášal preč, ale samozrejme, že to takto donekonečna nešlo. Kovový stĺp vedenia vysokého napátia jednoznačné vysvětlil Mladíkovi v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom, pevne zaháknutým do dverí, a ďalšími, doteraz neuvedenými prebytkami, čo si myslí o vzdialenosti medzi vlakom a ním.

Hlasno to žuchlo a vlak sa trochu zakolísal. Horná časť Mladíka v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom, pevne zaháknutým do dverí, a ďalšími, doteraz neuvedenými prebytkami, po výmene názorov so stĺpom spadla na zem a chviľu sa ešte vliekla za druhou časťou, vlečená povrazom čriev, no onedlho sa roztrhli a dolná časť aj s vyššie uvedeným prebytkom, pevne zaháknutým do dverí, a ďalšími, doteraz neuvedenými prebytkami, ostala vo dverách vlaku.Smutne som to pozoroval, potom som sa otočil a kráčal domov.

Kým som dorazil domov, už som mal celkom slušnú depresiu. Zažil som už kadečo, ale po prvý raz to vyústilo do takých jatiek.

Moja sestra bola doma, prihrievala obed. Šikovne narábala s hrncami oboma pahýľmi

rúk. Zamávala mi: „Ahoj! Aká bola cesta?“„Hrozná. Vlak meškal a všetci boli už tak nasrati, že nebolo treba veľa.“„Ó, chudáčik môj. Boli aj mrtvi?“„Všetci šiesti. Do Chrochtína dorazia štyri znásilněné mrtvoly, z toho jeden chlap, a

jedna polovica krpatého intelektuála s obrovským vtákom. Druhá leží neďaleko pri trati.“„A ten šiesty?“„Malá šťanda. Hodili ju pod vlak ešte na stanici.“„Hrôza. Ty ... Prvý raz počujem o znásilnených!“„Chudák, doteraz abstinoval. Zrejme sa už v podvedomí zaoberal myšlienkami na

znásilnenie, alebo mal sklony k nekrofílii. Ale nezastavil sa. Pretiahol aj už medzitým vychladnutu mrtvolu chlapa.“

„Teba si nevšímal?“„No veď to! Už po mne išiel a nebyť toho, že vlak zastane, neviem, ako by to

dopadlo.“„Ešteže sa nič nestalo.“„Čo si varila?“„Krvavničky.“„Dobre, nalož mi. Som hladný ako vlk.“Keď mi naložila na tanier, chytil som ju za pravý pahýľ: „Prosím ťa, nabudúce choď

za mamou ty. Nejako jej to celé vysvetli. Nechcem, aby ma na ďalšej cestě sprevádzal vlak plný mrtvol!“

„Dobre, braček,“ pohladkala ma ľavým pahýľom po hlave. „Ale teraz už jedz.“Schuti som do seba hádzal obed a v mysli sa vracal k tomu divnému správaniu,

ktorému prepadali všetci v mojom okolí. Čím som bol starší, tým to bolo horšie. Otca raz posadol amok a odrezal mojej sestričke obe ruky. Nato sa mama poriadne nasrala a rozdelila mu hlavu na dve pologule. Teraz ju chodíme pozerať do basy.

Čo ma mrzí, sú tie ruky mojej sestry. Ona nikdy nepodliehala môjmu divnému vplyvu. Nemôžem za to, že sú ľudia v mojej prítomnosti agresivní!

Ale otcovi tá sekera v hlave právom patrí. Kto mu vlastně kázal robiť genetické pokusy na vlastných deťoch?

Hodnotenie porotcu:Autor dôrazne varuje před dôsledkami genetických úprav ľudí a zároveň zobrazuje

značne expresívne nielen neustále narastajúce násilie okolo nás, ale stále prítomné násilie v nás. Morálny apel poviedky je práve vďaka značnej surovosti viac než alarmujúci a filozofická hĺbka jatiek, podporená záverečným vtipom (krvavničky), dodává príbehu ďalší vnútorný rozmer. Stupňovanie násilia, surovosti, gradujúce bezohľadným znásilňováním najprv umierajúcej ženy, potom babičky, následne i doterajšej spojenkyne a napokon i chladnúcej mrtvoly, a rozseknutím Mladíka v okuliaroch atď., kovovým stĺpom, je vzápätí dokonale anulované obrázkom rodinnej pohody, a predsa kdesi tam sa mihne obrázok „šikovných pahýľov rúk“. Za pozornosť stoja aj mená protagonistov, ktoré postupne na seba nabaľujú ďalšie a ďalšie charakteristiky. Ku koncu už silne pripomínajú rébus (Mamička Šlehačkového dievčatka s palicou Babky s palicou v chrbte) a vo finále sú už neúnosne komplikované (Mladík v okuliaroch s vyššie uvedeným prebytkom, pevné zaháknutým do dverí, a s ďalšími, doteraz neuvedenými prebytkami). Autor tým upozorňuje na súčasný problém autorov nielen sci-fi dať postavám adekvátne mená.

Žiadalo by sa bližšie vysvetlenie, prečo sú ľudia v prítomnosti hlavného hrdinu agresivní a prečo až doteraz neboli agresivní k nemu. Na akej báze vlastně tá agresivita funguje? Chemickej, telepatickej? Inak je to celkom šikovná, krvavá poviedka ...

Dodatok autora, zaznamenané v Chotěboři na Avalcone 1997 po vypití značného množstva tvrdého alkoholu:

Ten záver som si vymyslel dodatočne, aby som nejako zdôvodnil litre krvi, kila vnútorností a vlastnú obsesiu homosadonekrofíliou a nadrozmernými pohlavnými údmi. No čo už tie duté porotcovské hlavy vedia, no nie? Nalejte mi ešte...

JEŽÍŠKU, DEJ MI PLAMENOMETKarel Šlajsna

Z kuchyně se táhla po celým baráku fantastická vůně. Mamina pobíhá zas v těch svejch nemožně vytahanejch teplákách ve kterejch jí zadnice visí vzadu jako obludný vemeno.Dneska si odpustila ječivý nadávání, které u ní je obvyklé a nahradila ho unyle sladkým vnuceným úsměvem, který je ještě horší.

Celej rok do nás hustili ty nesnesitelný kecy: „Buďte hodný nebo vám Ježíšek nic nenadělí...“ atd. Pro mě za mě si může Ježíšek všechny ty svý debilní dárky strčit do prdele. Kdo mu o ně stojí! Kdo stojí vo idiotsky se tvářícího plyšovýho medvěda nebo o tričko s Donaldem?

Voni si pořád myslej, že jsem desetiletej puberťák. To se furt kecá: „Napiš si Ježíškovi, co bys chtěl.“ ale to, co bych doopravdy chtěl, to nikdy nedostanu.

Otec je v pokoji, na sobě má zelenej komplet, ve kterým si myslí, že vypadá sportovně i když mu z něj leze ten jeho chlupatej pivní mozol. Strojí stromeček, falešně si píská něco, o čem si myslí, že jsou to vánoční koledy a do toho sakruje, když mu nějaká ozdoba upadne. Lezou mi krkem celej rok, matka, která umí jen ječet, když se fotřík vrací z hospody pěkně navátej a mlátí mě hlava nehlava. Stejně mu podrží kdykoliv chce. Moc dobře to vím, pozoroval jsem je už kolikrát jak zaklesnuti do sebe funí námahou a potí se. Je mi z nich na zblití.

A ségra? Není vo nic lepší, protežovanej mazlíček! Na jaře jí začaly pučet kozy a tak si musela honem nakoupit alespoň tucet podprd a teď při každý příležitosti si je navlíká, lítá v nich po domě a natřásá se, jak kdyby měla bůhvíjaký nalejváky. Nesmím se k ní ani přiblížit, aby nezačala ječet: „Nevošmatavej mě, ty buziku!“

Z toho je vidět, jaká je to kráva, když ani neví, co vypustí z tlamy.Jindy můžu vypadnout z tyhle díry, ale dnes to nejde ani náhodou a tak mě nasíraji

naprosto nesnesitelně. Nejraděj bych je zlikvidoval a zdejch se někam pryč, kde by na mě nikdo neřval a furt mě nebuzeroval: „Tohle nesmíš, támhleto dělej, hni sebou ty lemro, hajzle, kryple...“ Mít tak ten těžkej kulas, co měl ten negroš v Predátorovi! Postavil bych je do kouta a začal pálit: „Ta, ta, ta...!“

Náboje cinkají o podlahu, ozdoby na stromku se tříští a světýlka hasnou. Fotrovi to roztrhne bachor a lesklé vnitřnosti se s hlasitým „Blamst!“ rozstříknou po zemi. Ségře, tý pitomý náně to ustřelí makovici, ta odletí po koberci a zamotá se do toho, co leží pod fotrem.

Matce vytrhávají střely kusy masa z těla a z děr stříká krev. Odhazuji ještě žhavou zbraň na jejich zkroucená těla a odcházím vstříc svobodě a volnýmu životu. Já bych chtěl Ježíšku nějakou pořádnou zbraň!

Třeba plamenomet!Hezky bych je všechny tři očadil až by se jim roztekly oční bulvy, maso by šlo pěkně

od kosti a bezva by to čpělo.Nebo mít tu malou čůzu někde stranou přivázanou za ruce tak, že by stála na špičkách

a kudlou, co měl Rambo, do ní zajet hezky odspoda a pomalu, aby si to holka užila. Tý couře, co si říká moje matka, bych ufik ty její kozy, stejně je má vytahaný jak dva pytle. Toho otylýho hnusáka, tak toho bych si nechal nakonec a hezky pomalu bych ho vokrajoval, pěkně kousek po kousku, aby mi vydržel dlouho, hodně dlouho... Do hazlu, jak já je nenávidim! Ježíšku, dej mi plamenomet, granáty a bomby, ať je můžu zmasakrovat!

Ze snění mě vytrhuje mámin křik: „K večeři!“Musim sebou mrsknout, abych se stih vohodit do gala a přičísnout, jinak budou zase

kecy. Obligátní modlidbička: „Otče náš... trhni si nohou, nejraděj bych se ti vyblil za límec, ty hnise!“

Celá rodinka se nasládle usmívá i když jindy by se nejraděj porafali.Papínek se idiotsky culí jak debil, jen si poslintat rukáv a že prý se jde podívat co nám

Ježíšek nadělil. Vleze do pokoje, zacinká a už je zase ve dveřích, hubu od ucha k uchu a prej: „Tak se děti pojďte podívat!“

Šišlá, jako by sme byli batolata, hovado jedno tlustý!V šeru pokoje svítí stromeček, je trochu šejdrem, ale jinak ujde. Pod ním je několik

svátečně zabalenejch krabic a opodál stojí velká černá bedna.„To je dárek pro tebe, chlpče!“ říká matka a ukazuje na to. Jsem zvědavej, otevírám ji

schválně pomalu. Uvnitř nic není!„To je tvoje rakev, brácho, máme tě už plný zuby.“ slyším říkat ségru.„Co je to za blbej vtip?“Jak se otáčím, vidím, že maj všichni v rukách poloautomatický M-16. První rána se

zaryla do prsou a vrazila mě do truhly. Sedí mi jak ulitá! Další střela mě zasáhla do oka. Pak se spustila mlha, v které tančí vánoční ozdoby…

SMRT JE VĚRNÁ SOUPUTNICEPetr Říhánek

... spoutaná dívka vytřeštěnýma očima sledovala, jak členové gangu za živa rozřezávají jejího přítele a jako suvenýry si berou kusy jeho kůže. Strašlivou bolestí, kterou prožíval, už nemohl ani křičet a po nekonečných minutách mučení nakonec ztratil vědomí. Jeden z členů gangu se ho pokoušel probrat údery hlavou o chodník, ale dosáhl jen toho, že hochova lebka praskla a mezi špínu na ulici se vmísily kusy jeho mozku. Vtom okamžiku celá podívaná už omrzela vůdce gangu, který s chlípným úsměvem a slinou v koutku úst přišel k dívce a rozepnul si kalhoty...

Pěkně se mi to vyvíjí, pomyslel si spisovatel při pohledu na napsaná slova, která plnila obrazovku monitoru. Jelikož už bylo pozdě večer, cítil se unaven, ale byl pevně rozhodnut

povídku dnes dokončit, neboť ho tlačil termín. Napil se ze šálku kávy a v duchu si promítal detaily znásilnění dívky, které se chystal za chvíli popsat. Byl tak zabraný do tvoření krvavých scén, že si musel často sám sobě připomínat dějovou kostru, na které povídku postavil. Uklidňovalo ho, že o promyšlený děj stejně tomu správnému čtenáři nejde a úvahami nad absencí myšlenek ve svém díle se ani nezaobíral. Vždyť přece nepíše pro intouše, ne? Posilněn několika doušky kávy se opět naklonil nad klávesnici. Nevšiml si, že dveře do pracovny zahalil obrys maskované postavy s dlouhým nožem v ruce.

Blesk, 12. 4. 1999Vražda podle filmového plátna!LOS ANGELES — Americký režisér, scenárista a herec Quentin Tarantino byl v noci

na včerejšek brutálně zavražděn ve svém domě v Hollywoodu. Inspirací vrahům se staly pravděpodobně scény z filmu Pulp fiction — historky z podsvětí, který Tarantino natočil v roce 1994. V zohaveném těle zavražděného byla nalezena injekční stříkačka, jejíž jehla pronikla až do srdečního svalu. Poranění v oblasti konečníku nasvědčují možnému sexuálnímu zneužití. Příčinou smrti byl podle lékařské zprávy celkový šok organismu. Po neznámých vrazích policie usilovně pátrá, zatím však není ani jasné, jak se zločinci do domu dostali. Nedá se ani vyloučit souvislost s vraždou režiséra Petera Jacksona, o které jsme informovali minulý týden. Připomínáme, že tento čin byl rovněž proveden obzvláště brutálním způsobem, tělo zavražděného bylo zohaveno ruční sekačkou na trávu.

Nehybné tělo spisovatele leželo pod psacím stolem a na koberci kolem něj se začala tvořit krvavá kaluž. Ještě sice žil, ale životodárná tekutina ho opouštěla na mnoha místech. Ve stěnách místnosti byly stále cítit zoufalé výkřiky, které se tu ozývaly před několika okamžiky, když byl ještě muž při vědomí. Nikdo mu však na pomoc nepřišel. Snad si sousedé v domě mysleli, že slyší nějaký film, jejichž sledováním si často vyplňoval pozdní noční hodiny. Otřel jsem zkrvavenou čepel nože o košili oběti a poté jsem vyndal z kapsy svého pláště zápisník s tužkou a odškrtl si v něm jedno z jmen, kterých byly stránky papíru plné. Ještě jsem si přečetl slova na monitoru a znechuceně ukončil aplikaci bez předchozího uložení editovaného souboru. Podíval jsem se na svoji oběť, ale žádné výčitky svědomí jsem necítil. Udělal jsem mu to, co on s potěšením činil postavám ve svých dílech. Odplivl jsem si. Pak už jsem se konečně otočil a zamířil ke dveřím s pocitem dobře odvedené práce. Jelikož nebyly řezné rány příliš hluboké, existovala malá šance, že ho někdo najde ještě než vykrvácí, ale to už nebyla má starost. Něco také musím nechat náhodě. Vyšel jsem z bytu a spěchal jsem, neboť jsem si toho plánoval ten večer stihnout ještě hodně.

Ikarie 5/1999, Galaktická kavárna Hana Sola Podivné události kolem Rigor MortisKolem známého sdružení Rigor Mortis se v posledních dnech dějí podivné věci.

Nejenže vyhořelo knihkupectví a antikvariát Jiřího Pavlovského v Čáslavské 3, ale Štěpán Kopřiva a Marek Dobeš byli přepadeni při odchodu z kina (mimochodem dávali Bladea) a v současné době jsou hospitalizováni v nemocnici na Bulovce. O ostatních členech Rigor Mortis není zatím nic zvláštního známo. Je pravděpodobné, že se raději skrývají na neznámém místě.

Sedím sám v pokoji a čtu si. Tím, co vidím na stránkách před sebou, jsem skutečně velice rozhořčen. Jak se vůbec opovažují tvrdit, že „...nejsme žádné skleníkové křehotinky, abychom nevydrželi pár hektolitrů krve a spermatu... smrt je přece věrná souputnice života a brutalita je většinou jen návrat ke kořenům... „ Podobné nesmysly o úloze násilí v umění čtu a slýchávám v poslední době čím dál tím častěji. Už před časem jsem se však rozhodl to tak

nenechat. Chci zabránit pošlapání literárního a filmového umění zakrvácenými botami a jeho znásilnění perverzními úchyly. Mimo Českou republiku jsem si najal lidi, ale tady u nás se o to starám v mírnější formě sám. Mé myšlenky se právě točí kolem další připravované akce. Vyhlášení výsledků Ježíška se blíží a já jsem připraven. Těším se, že budou všichni pohromadě a budu mít usnadněnou práci. Třes se, Pravdo, už jdu a budu zlý.

MOJE MILÁ ŘETĚZOVÁ PILALukáš Stejskal

Poslední rok před miléniem, jó to byl pěkně mizernej Silvestr. Znáte to, lidi bývají tak trochu nervózní z přelomu jedné éry do druhé, vyrojí se bezpočet proroků Apokalypsy, ze kterých zmagoří pak ten zbytek, a pokud i tohle někdo náhodou přežije ve zdraví, z toho šílenství okolo se mu kolečka v hlavě dřív nebo později přetočí, na půdě vyhrabe zaprášenou loveckou pušku po dědovi z druhý světový a vyrazí si do ulic pár těch blbečků skosit. Hodinku dvě to v ulicích vře (a řve), následuje tango s policií nebo efektní průstřel lebky, když se dívá co nejvíc holek a kamery začínají přenášet do hlavního newsroomu. Takhle se hraje na Boha.

Já na bohy nevěřím. Radši se držím trochu při zemi a nekladu si žádný spasitelský ambice. Jen málokdo ze samozvaných čističů špíny se dostane dál než za stránky bulvárních časopisů s titulky většími než zbytek článku. Plus fotka alá spidermanův rozříznutý ksicht člověk/zvíře. Za týden o nich nikdo neví. A dobře jim tak.

Já, uznávám, jsem pěknej křivák, ale v tomhle s várna chci jet na rovinu. Já se chci jen bavit. Co je na tom koneckonců taky špatnýho, že? Než abych plnil vůli nějakýho Strachopána nebo upozorňoval na týrání velryb naznak v naftě, prostě si z rozmaru odbouchnu pár lidí. Lepší než sex, povím vám. A necivte na mě tak pitomě! A jestli mi to nevěříte, vezměte si libovolnýho vojáka, kata, inkviztora nebo policistu a každýmu z nich vytáhněte z podvědomí vzpomínku, jak ten prašivěj vrahoun (zloděj, pohan, nepřítel...) na ně v agónii zíral a očima je prosil, ať ho neposílají do tý tmy, ale oni stiskli spoušť, máchli mečem, zapnuli proud do křesla, samozřejmě s vědomím služby společnosti, ale hluboko v nich tančila chlupatá opice kolem ohně tanec vítězů a hormony slasti jim málem vytekly ušima. Už od pravěku se to s náma táhne - touha po moci, vítězství nad všemi a spoustě ochotných dívčích klínů. Všechny ty řeči o míru, lásce a porozumění na tom houby změní; když se dosyta najíme a vyspíme, jde nám akorát o moc a souložení. Howgh.

A tak říkám, když se můžeme bavit prolézáním bordelů, proč si nezahrát na malý boj o přežití (s drobnou výhodou na naší straně, život holt není vždycky fér), fízlové se aspoň nenudí, tývý má na koho ukazovat prstem a náhodní kolemjdoucí z čeho krvácet. Takže... teď už mě snad chápete, ne?

Alespoň jednou do měsíce mě vždycky někdo natolik naštve, že v duchu nabíjím brokovnici, ale nikdy jsem nedošel dál, než k těmhle čertovským vnuknutím, případně k návštěvě voodoo obchodu a výrobě panenky s opravdovou parukou.

Až do onoho Silvestra. Možná přece jen bylo něco pravdy na těch řečech o vychýlení astrálních vah ve prospěch zla a příchodu ničitele (kdysi přišel Spasitel, proč by teď nemohl přijít Ničitel?) do našeho světa. O posledních vánocích jsem v Sunday Sniffer četl článek zabývající se sektou Bdících Světovládců, kteří mimo jiný žvásty taky tvrdili, že 1999 je skrytý Satanův rok, stačí si to číslo jen obrátit. Jednička na konci vzhůru nohama jim tuším unikla.

Ale dost, chtěl jsem vám povědět o mém soukromém soudném dni a zatím tady jenom nudím tlachy, který jsem stejně vyslechl někde v tývý. Tak jo, už nezdržuju, všechno se to sběhlo asi takhle...

Šedá se rozplizla v obrysy pokoje. Za oknem taje sníh pod paprsky slunce vysoko na obloze. Tělo mám rozlámaný jako po maratónu. Napůl spadnu z postele a hodím na sebe nějaký hadry. Něco zavrčím na pozdrav. Úkol číslo 1: Najíst se. Vysonduju ledničku a s jogurtem + rohlíky se usadím vedle okna našeho milého podlažáku. Výhled za všechny prachy.

V rádiu jsou dneska nějací veselí. Aha, vždyť máme Silváče. To není tak marnej den. Spousta lidí se ožere a v ulicích se určitě bude něco dít. Fízlové nebudou stíhat. Strhne se rvačka, hlavy rozbitý o chodník... snad bych měl večer někam zajít. S tímhle předsevzetím jsem nahodil computer a do oběda se od něho ani nehnul.

Šeří se. Telefonní zápisník jsem našel po půlhodině pohřbený pod hromadou knížek a CD. Zachrčel telefon.

„Ahoj.“„Čus, pojď na mejdlo.“„Kam?“Za hodinu vymydlenej, ulízanej podupávám před dvoupatrovým barákem ve vilový

čtvrti blízko centra a čekám, až mi někdo otevře. V pravý ruce flašku, v levý kapse otvírací kudlu (člověk nikdy neví). Vnitřek ujde. Vysoký stropy, hezký tapety, moře jídla a pití. Stavím flašku na stůl. Zábava zatím nic moc, a tak sedíme, kecáme a vejráme na připitomělou silvestrovskou estrádu v tývý.

Už bude deset. Furt se nic neděje. Přišly holky, ošklivý jak noc a navíc se se mnou nebaví. Zpívá Gott. Jeden pár vcuclej do sebe hledá ložnici. Taky bych si dal (říct). Vzpomněl jsem si na NI. Kráva jedna. Ode et amo.

Ztratil se šampus. Jedenáctá odbila před chvílí. Zábava v plném proudu. Kromě mý maličkosti, samozřejmě. Už nás u televize moc není. Já, parta hrající karty (asi se přidám) a děsně odpudivá holka s všeříkajícím úsměvem, vyzývavě po mě hází očima. Tichá vražda.

Novej rok se blíží. Co novej rok, nový tisíciletí! To člověk hned tak nezažije. Jednou za život. Každá čtrnáctá generace. A jak se tak kolem sebe dívám, my jsme zřejmě poslední, komu se dostane toho privilegia.

Takže máme konec tisíciletí a já tu sedím u bedny, vejrám na debilní předtočenou šou a o půlnoci si ťuknu vodkou nanejvýš s tou šeredou naproti, zatímco nahoře budou párečky ve vaně plný šampusu zkoušet dosáhnout vyvrcholení akorát načas s úderem půlnoci. Ne, takhle se konec jedné éry neslaví. Vždyť jak jsme v tomhle tisíciletí začínali? U ohně pod tvrzí... a končíme v uspěchaných autech a natřískaných panelácích! Pořádná oslava neznamená ožrat se do němoty a bouchat rachejtle, případně šoustat v záři ohňostroje. Ne, tohle znamená něco víc. Například taková hromadná rituální sebevražda na vrcholu zuřící sopky se blíží mý představě o vůbec zaznamenání toho, že se blíží něco jako konec tisíciletí.

Najednou mě přepadla strašlivá úzkost. Tak málo času, necelé půldruhé hodiny. Podíval jsem se na svůj život. Z pohledu obecných měřítek byl vcelku uspokojivý. Ale k čertu s obecnýma měřítkama! Chvílemi si připadám, jako bych vůbec nežil. Nemluví ze mě deprese? Nebo nuda? S tím se bude muset NĚCO udělat.

Zprudka jsem vstal z pohodlného ušáku a pohledem zpražil tu děsnou holku. Monumentální kovová koule plná ozubených koleček a hřídelí se líně, pomalu vznášela těsně nad mou hlavou, hrozící každou chvíli spadnout jako čepel kyvadla. Omámila mě, až jsem málem upadl. V půli schodiště do prvního patra mě ta podivná závrať přešla. Vzpomenu si ještě, kde je lovecký salonek? Přece tam na konci chodby. Dveře jsem rozkopl, přestože pravděpodobně nebyly zamčené. Ze stěny nad krbem se na mě culí kanec, potutelně pomrkává na prosklenou skříň v rohu u okna. Plná pušek.

Uprostřed místnosti postává coffeetable, ze kterého beru těžkou karafu s whisky. Letí vzduchem a rozpadne se na střepy společně se skleněnou výplní skříně. Pušky skáčou ven jako žáby do kaluže od whisky. Nebojte, však vy se dočkáte své krve! Z louže se na mě rozpačitě usmívá vojenský lehký flašinet s bodákem. Pojď ke mě, mé dítě, jen pojď! A vy, sestry nábojnice, přidejte se k naší pouti...

V této, skoro intimní chvíli nás bohužel někdo vyrušil. Křídla dveří se filmově rozletěla a do salónku svižně vkráčel dočasný správce domu v župánku. Aristokratické hormony mu zformovaly tvář do pevného, rozhodného výrazu, který hromoval a natahoval ruce po mé pušce! Ta drzost. Najednou se na mě ten křeček bez varování vrhne. Kloužeme po medvědí kůži před krbem. Mám navrch, ale najednou se odněkud vyřítila zase ta hnusná olověná koule a svým chladem mě srazila k zemi. Majitel využil situace, skočil mi na hruď a jal se mě rdousit. Tedy než jsem ho probodl nástavcem flinty.

Aristokratické rysy zmizely v masce utrpení. Ano, tenhle prosebný pohled mám tak rád. Mačkám spoušť. Tlumený štěk majiteli roztrhl břicho. Tvář ztratila život v červeném gejzíru z půlky zad, který vytryskl až na strop. Mrtvolu malebně odhazuji do krbu a znechuceně si prohlížím své zašpiněné sváteční šaty. Sbírka šavlí na stěně hned vedle skolené zvířeny. Jeden exemplář si beru na cestu. Průchod domem zaniká v krvavém oparu. Ve světle lampy hlavních dveří čepel nabrala temně nachový odstín a venkovní zimou se mi rozklepaly zuby.

Proč to dělám? Dokážu to? ...není cesty zpět. Jen dopředu, do pekel spolu s celým lidstvem. Vždyť za půl hodiny nastává nová éra. A já do ní vstoupím s plnou parádou, jako jiný člověk. Světla, Kamera, Akce!

Ulice před vilou zela prázdnotou, spokojil jsem se tedy jenom s několika zdemolovanými auty. V parčíku pod rezidencemi jsem potkal dívku, věnčící psa. Přibodl jsem ji ke stromu jako motýla. All you need is love... Psa jsem nechal běžet. Leť a buď svobodný! Vyjdu zpod stínu stromů a co nevidím: Army Shop! Dveře zdobí graffiti 'Yankee, go home!'. Povolují až po pěti úderech pažbou. Tak copak tu máme?! Na stěnách a v regálech jen samé hračky, až na tenhle nůž zabiják a kouřové granáty. Zato vzadu v bednách dřímají granáty opravdové a dokonce i dřevěné pouzdro s dvěma Magnum (ráži si už nepamatuji, ale určitě něco přes 15). Jako pravej Rembou jsem si oblíkl maskáčový tílko a přes něj natáhl pásy s nábojema, přestože je nepotřebuji. Právě když jsem dobil poslední Magnum, přijeli fízlové.

Zařval jsem, ať nestřílí, že se vzdávám a vzápětí vyprázdnil oba Magnumy do výlohy. Měli byste vidět, jak rychle zdrhali. Ti, co ještě žili. Vyčištěnou výlohou prolétávají tři kou-řové granáty, jeden dopadá na kapotu policejního auta, za nima běžím já a rozdávám medicínu na všechny strany. První to schytal bodákem, dalšímu zblízka Magnum rozrazil dutinu lebeční. Poslední vzal roha do svý káry, kde něco šeptá do vysílačky a zkouší nastartovat. Když jsem se k autu přiblížil, vysílačku pustil a vytáhnul služební pistoli, takže jsem ho preventivně říznul rambovským nožem a nechal mu na památku odjištěný granát. V křečích na něj nepřítomně zíral. Ale já už utíkám od káry, která se za chvíli promění v před-časný silvestrovský ohňostroj.

Půlnoc bude co nevidět! Kam se jen vrtnout, kde nejlíp oslavit konec tisíciletí? Zamyšleně otírám krev na pušce o sloup s plakáty. 'Millenium Show - přijďte se pobavit na Hlavní náměstí!' No jasně! V syčení petard a praskotu římských svící, lámání kostí a štěkotu rychlopalných zbraní!

Koule se převalila těsně vedle mě a teď tiše číhá nad mou hlavou. Cítím její chlad a tíhu. Možná spadne a rozdrtí mi vaz. Z rozmazaných kol zaostřím na světla obchodů a lamp široké ulice, vedoucí přímo na Hlavní náměstí. Moc živo tu není, zato daleko vpředu je ulice lidmi přímo ucpaná. Napravo i nalevo rostou vysoké domy, plné rozsvícených balkónů, otevřených oken a oslavujících lidiček. Střílet do těch oken a lidiček je jako vyplňovat sázkové kupóny v loterii. Světýlka v domech překotně zhasínají ze strachu před olověnou

koulí.Kdopak to spěchá na opačném rohu promenády, snad mě mé unavené oči neklamou,

toť dvé milenců. Dovolte, abych se představil, Černý Amor zovou mne a nenaříkej, přec sladké jsou mé šípy lásky. A jednoho z nich jsem nechal žít, protože bez nějaké té nešťastné lásky by můj příběh, uznejte, nebyl to pravé drama. Aaah, Look at all the lonely people! Láska a smrt — je to skoro to samé, děj nad lidské chápání. Hned se mi bude umírat lépe.

Žhnou, žhnou reflektory okolní tmou, protkanou stužkami výbuchů světel a ohnivých vodotrysků, až z té nádhery přechází zrak. Jak to, že si nikdo v davu nevšimne krve na klopě svého souseda, ušlapané mrtvoly nebo kouřících hlavní? Pravda, jedna epocha končí. Planety o sebe třou ve snaze zhlédnout odchod historie a nástup nového začátku dějin. Není divu, že prach ve vesmírném stroji rozfouká vítr při čištění hodin. Hlava jim jde kolem z pocitu identity se Všehomírem. Nebo jsou opilí namol.

V mé mysli vybuchují vulkány a rudá žhnoucí láva se mi vlévá do očí. Zprava se na mě nepříčetně usmál postarší kořrala. Nůž si hledá cestu do jeho nitra. Odporuje. Výstřel ho odkopl do davu, který přes řev hudby neslyší ani vlastní jekot. Konečně si mě všimli, když jsem střelil do benzínové nádrže čistícího vozu, který se dal na cestu do nebes společně s rachejtlemi. Obdarovávám dav granáty. Někomu leknutím upadla římská svíce a svým plamenem pálí lidi. Co však znamená drobný chaos v kousku Hlavního náměstí. Rytmus hudby a svištění dělobuchů nutí slavící zůstat. Běžím k pódiu.

Uprostřed náměstí se zvedá hrubá dřevěná konstrukce plná aparatury. U mikrofonu stojí yuppie, hostesky chladí šampus a vážená městská rada se opíjí. Tlustá láhev v ruce hostesky se rozletěla ve střepinách pod úpěním výstřelů mých kamarádů. Vyskočil jsem na stůl a protočil se s bodákem v ruce. Hosteska, již tak notně pořezaná střepy, se s proříznutým hrdlem sesula k zemi, potěšit městské zastupitelstvo na cestě k Hádu.

„Ty u toho mikrofonu, dovolíš?!“ Výstřel. V životě jsem nemluvil před tolika lidmi. „Ehmm... Tak jsme se dočkali!“ Dav se hrne pryč. „Ahoj 2000!“ Jeden druhému šlape přes hlavu. „Hej, jste snad hluší?! Neumíte se bavit, lidičky?“ Houkání sirén. Deset plechových krabic se prodírá davem. Světla prskavek nabyla červenomodrou zář, která se zvětšeně odrážela na okolních vysokých domech. Kryti auty a velkými ozdobnými květináči vyrojili se neúnavní strážci zákona s arzenálem, o kterém jsem si mohl nechat leda tak zdát.

„Složte zbraně a vzdejte se!“, hřměl autoritativní hlas, zesílený miniamplionem odněkud zezadu. Byl poněkud ztlumen hukotem koule obrovských rozměrů, vznášející se nad náměstím těsně mimo dosah světel. „Vzdát se? Čemu?“ Mluvčí byl evidentně zmaten, rozrušeně se radil s jiným mužem, asi psychologem. Vtom začaly hodiny vysoko nad městem obíjet půlnoc. „Vzdávám se světořádu, tíze bytí a novému počátku Všehomíra!“, křikl jsem ze všech sil a v momentu překvapení kolem sebe rozhodil síť kouřových granátů. Zazněla zmatená palba do hlasitého tlukotu hodin. Ve hvízdání kulek jsem zaklonil hlavu, abych lépe viděl na kovovou kouli nade mnou, do úst vložil odjištěný granát a potichu odpočítával údery hodin. Sedm. Střelné zbraně letěly na zem. Osm. Nožem si přejíždím po hrudním koši. Devět. Rozpažit ruce dlaněmi nahoru. Deset. Ticho. Jedenáct. Už přichází. Dvanáct. Zuby sevřely granát.

Trhání. Možná se potácím. Bílé a oranžové svědo, míhající se jako v okénkách filmu. Ano, je to nový svět. S tímto vědomím jsem odešel.

Dovedete si představit, jak jsem se asi cítil potom, když jsem se po týdnu probral na marodce ve vězeňské nemocnici. Granát prý nevybuchl, jen fízlové mě málem rozstříleli na padrť. Byl jsem hodně mimo. Sestřičku jsem pokousal a zranil jídelním nožem, mluvil o časových smyčkách, ufounech a zabíjení.

Šoupli mě sem. Teď, s delším časovým odstupem uznávám, že jsem to všechno tenkrát trochu přehnal. Ale když on byl ten konec tisíciletí... Já vím, neměl jsem to dělat, neměl jsem se nechat chytit. Neměl jsem... odcházet.

Koule, vznášející se v rohu holé, vypolstrované místnosti, přikývla na souhlas.

BLONCKAAnonym

„Kápo číhá, vole, v jeskyni.Nemějte strach. Je velkodušnej. Ženckou

vojet, to by nedokázal.“Speciální pulpový vydání W. Šejkspíra,

Dva kavalíři z Verony, vydání rok 2102.01„...třináckrát sem ji ty vole vopíchal, než zablejskla vočima a zhasla, ty zkurvený stimulátory, z toho se jeden dneska posere, tim nás zničej, D., nekecám.“ J. se napil koly a připravil si další studenej vobklad na svý zcepenělý mužství, který se podobalo vorvanýmu kousku z jatek, vo kterej se ani psi nechtěli votřít. Nedivím se jim, já bych se toho ani nedotk'.

Naše firma D. + J. byla spešl svýho druhu a její profesionalita spočívala v tom, že hledala zbytky těch uteklejch androidů, co se to stalo loni v tý drsný rvačce, určitě si to pamatujete, padesát tisíc androidů se prostě zdekovalo a chtělo si založit vodbory, ale nikdo jim to nežral kromě mladý Kennedyový, kterou při první příležitosti, když se androidi dostali ven, podřízli. Nebyli sme jediný, kdo se živil lovem, ale naše speciálnost spočívala v tom, že jsme s J. přišli na docela pantentovatelnej nápad, jak bez mučení vodhalit androida, aniž byste se srali s krví a jinejma věcma, zvlášť třeba s psychosračkama. J. prostě tím, jak většinu života strávil v bordelech, přišel na úžasnou věc — když šukáte androidku, nebo anduši, jak se říká, dostane se mezi třetím a devátým číslem do takovýho varu, že ji vodděláte. Prostě jí vyletěj voči a exne. Záleží samozřejmě na typu, použití a podobně, proto dneska J. měl třináctku, ale tenkrát, když na to přišel, stálo ho to málem vocas, ale to už jste určitě slyšeli, je to známý. Podle tohodle náhodnýho vobjevu, kdy slepý kuře našlo zrno, ze kterýho se mohlo živit celej život, jsme rozjeli tenhle kšeft. Vláda si stejnak najala asi čtyřicet různejch or -ganizací, který pátraly v různejch rezortech, dobrovolně jsme s J. vzali bordely, protože to nikdo nechtěl dělat. Nevěděli tenkrát to co my. Ale stejně — nejsem takovej vyhledávač jako J., kterej se denně cpe Ultra VIA a je věčně nadrženej, spíš se starám, aby prachy chodily jak maj a kam máme jít a jak vodstranit exlou anduši, která se pase ve svejch věčnejch lovištích, složenejch ze samejch nul a jedniček. J. a jeho rekord ve vyhledávání byl v současný době čtyřiadvacet na jednu andu, čili zase jeho kecy o tom, že dneska nemůže byly jenom taková póza, aby pobavil.

„Dej si voraz, J., dneska se asi nic dít nebude.“ říkám mu a projíždím záznamy o nově objevenejch kurvách v celým Motow XVII. Do toho mi zavolal Brad, kterej byl na vobrazovce dost nevyspalej a řek, že se na Dvaadvacet Dé objevila nějaká bloncka, což je dost nezvyklý, a že bysme ji měli prubnout. I přes jeho únavu bylo vidět, jak nám to děsně závidí. Vypnul jsem ho, ať se posere, a řek jsem J., že možná předělá rekord. To ho vzpružilo, že se narval Ultra VIA víc než kdy jindy a kopnul do sebe dva stimulátory, který se používaly v celým Motow XVII jen při léčení z kesonový choroby. Nevím, co v J. působily, ale bejval po nich hodně divokej. Vzal jsem si decentně dvě Ultra VIA a vyrazili jsme.

02Na Dvaadvacet Dé to bylo vždycky hodně hnusný, i ty bordely, který se tam vyrojily

jako uhráky na mladistvejch, byly hodně ekl, takže jsme před jednim z nich museli nejdřív zjistit, jestli jsme vočkovaný proti morovejm nemocem a syflu, ale novou bloncku ne a ne

najít. Stará bordelmamá Ula řikala, že prej někde jede na vlastní triko, ale to už tady nebylo hodně dlouho a jestli fakt jela, tak to bylo nápadný a mohlo se počítat s tim, že je to anduše. Courali jsme nenápadně celou ulicí a J. se dostával do svý formy keců, takže jsem postý slyšel vtipy, kterejm sem se nesmál ani napoprvé. Naštěstí jsem byl vysvobozenej úžasnou, vysokou blonckou, která se šinula proti nám. Ale to byla taková třída, že mi vyschlo v krku. J. zůstal s vodevřenou hubou a vona se blížila svůdně a plavala v tý svý kráse, vysoký nohy, který končily zadkem, po jakým se ruka sveze ani nevíte jak, boky, na kterejch by se daly uklidnit i ty nejdivočejší ruce vraha a prsa! Bože, jaký vona měla kozy!! To se Bůh asi v ten den, kdy ji stvořil, zbláznil, protože chtěl zničujícím úderem zneškodnit mužskou populaci. Chytrej vobličej a šedý voči — kurva, to byla kurva! Blížila se k nám a altem, jakej by stačil ke dvoum vorgasmům, se zeptala, jestli nemáme zájem vo trochu špásování. J. i já jsme jenom kejvali a za chvíli jsme už byli s ní v malým bytečku kousek od Dvaadvacet Dé.

03„Dohromady třicet. Já už nemůžu,“ šeptal jsem J., když jsem si potají bral další Ultra

VIA. Ona byla v naprosto dokonalý, živočišný formě, která ji nedala zastavit. „Myslíš, ty píčo, že je to anda?“

„Ty vole, nevim, ale už mě to nebaví.“ mumlal J. a přesto přikročil k dalšímu jednání, který se skládalo z pevný mokrosti.

Jenže bloncka si najednou sedla a říká:„Už taky nemůžu. Sem z firmy 3 P a poslal mě Brad, že vás mám vyzkoušet, jestli

náhodou nejste andouši vy dva.“Vzala nám oběma dech, J. si sednul vedle ní a řekl:„Ty vole, esli ten Brad neni kokot.“„Že jo.“ řekla vona a zapálila si cigaretu. „Já mu to říkala rovnou, ve 3 P chytáme

andouše v letadlech, když totiž jdou srát, nesmrděj. Tohle bylo výjimečný.“„Brad je kokot, protože chlapa androida poznáš jenom tak, že ho šuká jinej chlap.“„Ale bylo to fajn...“ Bloncka ze 3 P se usmála a pomalu se voblíkla. „Kdybyste někdy

něco potřebovali, tak se vozvěte...“Za chvíli nám zmizela z vočí. J. pořád seděl a nadával na Brada. Já taky. Jenže J. za

chvíli řek: „Vono to neni blbý, co dyž jsme vod andoušů chytli nějakej hnus? Hele, musíme to prubnout, dřív, než zeshora pošlou pár nadrženců...“

„Ty ses posral, J.!!!“„Kdepak D., ale možná že se při tom poseru.“

04Neposral se. Ale poblil se dvakrát. Já třikrát. Šukám ho hodinu a myslim, že android

neni.

POSADNUTÍJozef Német

22.12.„—Až tam, kde duša hľadá spásu, až tam vedu moje kroky. V tme bude blúdiť ten, čo

pretrhne niť môjho života a jeho kroky sa stanú mojimi.“

Edgar Balwin

V ten večer začalo prvý krát husto snežiť. Vietor vháňal do špinavých ulic chumáče bieleho prachu a mesto sa pomaly ponáralo do mäkkej periny. Všetka špina sa zrazu vytratila a aj to najtmavšie miesto zrazu žiarilo romantickou krásou. Snáď len ľudia, unavení celodenným zhonom, si nevšímali ten zázrak, čo padal z oblohy na zem a robil svet krajším. Patřila k nim aj žena, ktorej tieň právě vykukol spoza rohu. Náhlila sa domov, k rodine. Sneh naokolo si nevšímala. Aspoň dovtedy nie, kým sa nepokĺzla na tenkom poprašku a neskončila v celej parádě na studenom chodníku...

Keď ju zbadal, po chrbte mu prebehol mráz. Vedel, že to urobí. Musel to spraviť. Či chcel, alebo nie. Nebolo už v jeho moci zmeniť to. Bol ako stroj, ktorý mlčky vykoná všetko bez ohľadu na následky. Nepřekázalo mu uvažovať o tom, možno ho to dokonca těšilo. Nikdy necítil to, čo teraz, ale bolo to příjemné. Rozhodol sa. Vlastne...

ONO rozhodlo za něho.Kým sa dostala znovu na nohy, neodpustila si pár štipľavých nadávok a narýchlo si

rukami striasla zo šiat biele fľaky ľadových vločiek. Pokračovala už oveľa pomalšie.V duchu nadávala na osud, teda na svojho šéfa, že jej přidělil v předvečer vianoc toľko práce a domov sa nedostane skôr, ako po desiatej. Akoby toho nebolo dosť, zmeškala posledný autobus.

„To zas budú vianoce...“ myslela si a silnejšie si omotala okolo krku šál, ktorý pri páde takmer stratila. Nič jej nechýbalo menej, ako poriadna nádcha.

„Dobrý večer!“ ozval sa jej tesne za chrbtom mužský hlas, až od ľaku takmer opäť spadla.

„Preboha! Vystrašili ste ma!“ uľavila si, keď zbadala známu tvár.„Prepáčte... To som naozaj nechcel...“ povedal a zatváril sa zahanbene.„Edgar!“ znělo to tak vyčítavo... „Mohli ste mi povedať, že zostávate dlhšie. Aspoň

som nemusela ísť sama. Starý mi naložil toľko roboty, že som ani nestihla autobus.“„Áno.“ sklopil zrak a párkrát si dýchol do skrehnutých dlaní. Doteraz ich mal vo

vreckách, no napriek tomu cítil, ako ich obaľuje chlad.Usmial sa. Musel zaťať zuby, aby mu nezačali drkotať a všemožne sa snažil bojovať

so zimou, čo sa ho náhle zmocnila. Kto vie? Možno už vtedy vytušil, že to nebola len zima, čo ho ovládla. Dlho však svojmu osudu vzdorovať nevládal.

„Je vám zima?“ spýtala sa priamo, keď zachytila jeho lakeť a spolu vykročili dopředu.Zavrtěl hlavou a otočil k nej tvář. Bol bledý ako krieda.

„Nie ste náhodou chorý? Nevyzeráte dobre...“ keď mu pozrela do očí, hlas sa jej náhle zlomil. Akoby na sekundu nazrela do jeho duše, do čiernej duše diabla.

Stalo sa to príliš rýchlo, aby mohla včas reagovať. Správal sa nepríčetne, keď jej bez výstrahy siahol na hrdlo a prudko zatiahol šál. Ženská tvář sa pred jeho očami začala potichu plniť krvou a tělo sa zmietalo v zúfalom pokuse zachrániť si život. Prešla celá večnosť, kým kopance ustali a na tvári sa usadil mrtvolný výraz. Ale ani potom ju úbožiak nepřestal škrtiť. Jeho telom zmietala rozkoš a mrazivá tužba znovu zabiť. Skleneným pohľadom sa díval na svoj čin. On, ktorý by doteraz neublížil muche, tu teraz stál a necítil žiadne výčitky svedomia. Snáď len jednu...“ Prečo som to nespravil už skór?“

23.12.Policajná stanica: AllanroadKancelária bola neútulná, ako všetky ostatné. O stenu sa opierala veľká, plechová skriňa, z ktorej trčalo zopár husto popísaných papierov. V zadnej časti stál starý, ošúchaný stol, okolo ktorého boli rozhodené asi tri stoličky. Keďže jednej už chýbala noha, podopieralo ju rebro radiátora, ale sedieť sa už na nej aj tak nedalo. Ktosi na ňu v zaujme udržania sviežeho

vzduchu postavil zvadnutý fíkus, ale pôsobilo to skôr komicky. Steny boli holé a studené, len na zadnej visel obraz prezidenta mestskej policie, ale nedá sa povedať, že ju to nějako skrášlilo. Každý, kto sem vkročil prvý krát, ihneď pocítil nudu, ktorá priam vyžarovala z každého kuta miestnosti. Ani len poletujúci sneh za oknom na tom nedokázal nič zmeniť.

Za stolom sedel muž. Mohol mať okolo tridsať rokov. Bol vysoký, dobré stavaný, presne, ako sa na vzorného policajta patrí. Výraz jeho tváre prezrádzal hlboké zamyslenie. Očami behal po papieri, ktorý držal v rukách a cez pootvorené kútiky úst vypúšťal tenký obláčik cigaretového dýmu.

„To nie je bohvie čo...“povedal si nahlas, keď dočítal správu a natiahol sa k popolníku, aby uhasil zvyšok cigarety. Ktosi potichu zaklopal a dnu vošla mladá žena.

„Prepáč Richard, ale chce ťa vidieť šéf.“ usmiala sa, keď po nej mrkol pohľadom a elegantně si posunula okuliare, ktoré jej spadli na nos.

„Zase ťa preháňa? Hneď som tam...“Přikývla a vybehla von skôr, než stihol niečo dodať. Richard za ňou chvíľu hľadel a

znuděne si zívol.„Mal som radšej ostať doma v posteli.“ pomyslel si a začal zbierať papiere na stole.

Šéfa sice nemal v láske, ale vyhýbať sa mu nemohol. To, že si ho dal zavolať už tak skoro ráno, dával do súvisu s prípadom, ktorý našiel na stole. Išlo o vraždu. Uškrtenú ženu, ležiacu medzi kontainermi, našli dnes ráno o pol piatej dvaja smetiari.

Keď vyšiel na chodbu, cez priehľadné okno dverí zazrel v šéfovej pracovni staršieho kolegu. Zamyšlene si zahryzol do spodnej pery, párkrát ťukol do sklenenej tabule a s nepríjemnou predtuchou vošiel do jamy levovej.

„Už je tu!“ privítal ho vrchný inspektor, ktorý bez ďalšieho zdržiavania vysypal všetko, čo chcel.

„Správu ste už obaja čítali, je tak?“ odpověď ani nečakal, ale Richard pre istotu mierne kývol hlavou na súhlas.

„Výborne. Dajte sa okamžite do toho. Je mi jedno, že máš prípad Bayerovho klenotníctva, toto je dôležitejšie.“ umlčal Richarda skôr, než vôbec stihol otvoriť ústa.

„Vybral som vás, lebo obaja potrebujete zmenu. Keďže to bude tvoja prvá vražda Richard, vo všetkom ťa poučí Leo.“ kývol na nového Richardovho partnera rukou a bez pardonu oboch vypoklonkoval von.

Nemal na výber. Nadriadení mu už stúpali na krk a žiadali bleskové vyriešenie prípadu. Boli vianoce. Šialeného vraha teraz mesto potrebovalo najmenej.

Na chodbe sa čerství partneri zmerali pohľadom, akoby si chceli navzájom vyškriabať oči. Prvý sa ozval Leo.

„Ešte sme spolu nerobili, ale dúfam, že s tebou nebudu žiadne problémy.“Richard mlčal. Leo bol jeden z najstarších členov oddelenia a oponovať mu nemalo

nijaký zmysel.„Pozrieme sa na miesto činu. Choď dopredu a vezmi auto. Počkaj ma vonku. Skočím

si po hamburger. Dnes som ešte nejedol...“ než to Leo dopovedal, bol už Richard dávno preč. Poškriabal sa po bradě a mykol plecami.

„Vedel som, že bude robiť problémy. Títo mladí sú všetci rovnakí... Co som to chcel? Aha... raňajky. Vážne začínam starnúť...“ hundral si popod nos a zamieril k najbližšiemu automatu. Vedel, že sa dnes už poriadne nenaje.

Cítil sa silný. Ako nikdy pred tým. Telom mu ľahúčko zmietalo mrazenie, ktoré mu spôsobovalo neskutočnú rozkoš. Stačilo, aby si představil zdešený výraz na ženskej tvári, rozšírené oči od hrôzy a doširoka otvorené ústa, z ktorých trčal fialovejúci jazyk. ANO! Přežíval to zas a znovu už stý krát a stále nemal dosť. Bolo to silnejšie ano on... Keď opäť ako tak precitol, uvedomil si, že stojí před domom, v ktorom býval a rukou sa opiera o dvere, akoby ich chcel otvoriť. Slnko mu za chrbtom už dávno zapadlo a ostala po ňom slabnúca

žiara. Objavovali sa prvé hviezdy, mesiac sa skrýval za holými korunami stromov. Zdalo sa mu, že tu stojí už večnosť. Potriasol hlavou a vošiel dnu.

„Pán Balwin?!“Ten hlas neznášal. Pevne zovrel paste a otočil sa. Vo dverách bytu na prízemí stál

muž. Nemohol mať viac, ako štyridsať. Najnápadnejší bol na ňom jeho pohľad. Díval sa tak, ako sa díva dravá šelma na svoju obeť tesne před tým, ako jej zlomí väzy. Na to bol Edgar zvlášť citlivý.

„Čo je?!“ štekol k mužovi v župane a musel sa ovládať, aby naň okamžite neskočil.„Už zase sa na vás sťažovali susedia. Nemienim vám donekonečna opakovať, že po

desiatej večer je nočný kľud. Aj keď som domovník, aj ja som len člověk a mám len jedny nervy.“

„No a?“ Odpovedal úplne ľahostajne a v duchu si predstavoval, ako mu podrezáva hrdlo. Opäť sa ozvalo známe mrazenie. Dobrovoľne ho prijímal a postupne sa mu opäť celý odovzdal. Čakal už len na okamih, kedy tužba po krvi dosiahne maximum a bude mócť konečne ukončiť život nenávideného chlapa.

„Ako som povedal, som len domovník, ale mám isté pravomoci pán Balwin.“ trápne sa snažil hroziť Edgarovi, ale v tejto chvíli by ho nezastavilo už nič.

Bavilo ho sledovať, ako sa snaží dotiahnuť svoj posledný monolog v živote do šťastného konca. Tešil sa na to, ako ho začne porcovať veľkým kuchynským nožom a kútiky úst sa mu jemne zachveli. Uvolnil sa. Teraz to príde...

„Sľubujem, že sa to už nebude opakovať. Môžme sa o tom pozhovárať vnútri? Ostatní nemusia vedieť všetko.“ kývol hlavou do prázdnej chodby, kde každé dvere mali vlastné oči a uši.

Domovník zneistel. Prečo taká náhlá zmena? Uvažoval o tom len chvíľu. Napokon dal prednosť rozhovoru vo svojom byte. Veď čo by mohol stratiť?

„Dobre. Asi máte pravdu. Je čas pohovoriť si ako chlap s chlapom.“Zaútočil, len čo sa k nemu otočil chrbtom. Strhlo sa to tak nečakane, že muž,

zasiahnutý úderom, nestihol ani len vykríknuť a zvalil sa do predsiene, ako vrece uhlia. Edgar vbehol za ním a zabuchol za sebou dvere. Pohŕdavo sledoval, ako sa domovník pomaly preberá, ale viac už nečakal. Na stene si všimol famózne trofeje zvierat, jednu starú guľovnicu a sadu poľovníckych nožov. Vzal si ten najväčší a vyskúšal jeho ostrie na ľavom palci. Potom si s ľadovým pokojom sadol na chrbát muža, aby nemohol vstať.

„Čo chcete?!“ chrčal z plných pľúc a snažil sa nadýchnuť. Veľmi sa mu to nedarilo. Tlak na chrbte bol priveľký. Zmietal sa, nadával, prosil...

Edgar si to všetko vychutnával, teraz o cosi intenzívnejšie, ako pred tým, keď sa v jeho rukách zmietala slabá žena. Tentokrát mal v moci rovnako silného súpera, ako bol on sám. Myšlienka na zápas o život v ňom explodovala v mnohonásobnom vzrušení a už sa ďalej nedokázal ovládať. Ruka s nožom klesla nízko k tepne na krku a keď sa čepeľ dotkla pokožky, prudko ňou švihol do strany. Ozval sa príjemný zvuk, keď sa šľachy a tepna pretrhli a z úst muža sa naposledy vydral tlmený výkřik.

Krv zaliala všetko naokolo. Edgar odhodil nôž a prstami roztiahol ránu, z ktorej sa tryskom vyvalil červený vodopád. Domovník stratil vedomie. Keď to Edgar zbadal, nahneval sa. Chcel mu vidieť na očiach, ako pochopí, že umiera. Chcel cítiť jeho strach a bezmocnosť. Nestalo sa. Prestal sa hýbať skôr, ako zomrel.

Posadla ho zúrivosť. Opäť siahol po noži, ktorý mu vzápätí vykĺzol z ruky, taký bol klzký od krvi. Keď ho uchopil druhý raz, pevne ho oblapil oboma rukami a potom, v šialenom tempe ním začal bodať do tela pod sebou. Zmocnil sa ho krč šialenstva...

„S týmto nebude problém.“ dostal zo seba Leo, čo bol, vzhľadom na to, že mal plné ústa hamburgera, obdivuhodný výkon.

„Obeť mala pri sebe plnu peňaženku, zlatý náramok, náušnice a prsten. K znásilneniu

nedošlo, typujem na niekoho z jej blízkého okolia.“ pokračoval, len čo všetko prehltol.„Mali by sme zájsť za jej rodinou a vypočuť ju.“ premýšľal nahlas Richard.„Vrah, alebo vrahovia... typujem na jedného muža, podľa spôsobu vraždy... si ju určite

nevybral náhodne. Škoda, že sneh zakryl stopy.“ ukázal Leo na ležiace tělo bez toho, aby reagoval na Richardovu poznámku.

„Vidíš v akej je polohe? Bol to jeden silný člověk. Určite muž. Uškrtil ju, oblapil odzadu okolo prs a odtiahol ku kontajnerom. Pozri na to to... „policajt sa zťažka zohol, v čom mu odporovalo veľké brucho, ale zvládol to. Ukázal prstom na ženin krk.

„Škoda, že použil ten šál. Keby to urobil rukami, mohli sme mať aspoň nějaké odtlačky. Ak nepoužil rukavice.“

„Ak sme tu skončili, rád by som šiel za jej rodinou. Podľa preukazu bývá na...“ listoval Richard v osobných papieroch zavraždenej.

„Ako chceš. Aspoň ti predvediem, ako má vyzerať profesionálny prístup. Musíš byť citlivý a zaútočiť až keď je správná chvíľa. Prvým podozrivým je samozrejme jej manžel. Ideme...“

Richard mal už toho plné zuby. Leo sa k nemu správal, ako k zelenáčovi. To si už vytrpel před troma rokmi, keď nastúpil v službách policie ako detektiv. Nemusel sa dlho rozhodovať, že pri prvej příležitosti Leovi ukáže, že si svoje miesto zaslúžil. Najlepšie by bolo, keby vraha našiel sám.

„Viete čo Leo? Stretneme sa tam. Ešte si musím niečo vybaviť...“ nečakal na odpoveď a peši sa rozbehol smerom, odkiaľ sem prišla nešťastná obeť. Jeho cieľom bola reklamná agentura EMA, ktorej vizitku našiel medzi vecami mŕtvej.

„Bláznivá mládež!“ hundral Leo, keď konečne našiel adresu zavraždenej a chystal sa vojsť dnu. Toto mala byť práca jeho nového kolegu. Celu hodinu mu trvalo, kým v zastrčenej uličke našiel správný dom.

„Najradšej by som ho nakopal...“ myslel si a vyhľadal v zozname meno. „Levkevičová... Tu je to.“ zazvonil a vystrúhal prísnu tvář, čo mu nerobilo žiadny problém.

Predbežný výsluch neprebehol tak, ako si predstavoval. Keď sa Levkevič dozvedel o smrti svojej ženy, okamžite sa zložil. Nebolo to divadlo a Leo to vedel. Musel uznať, že tentokrát šliapol vedľa.

„Kde si bol do čerta?!“ vybuchol až vtedy, keď sa vrátil Richard. „Viac ti podobné výlety nebudem tolerovať!“

„Pracovala v reklamnej agenture.“ odpovedal sucho, nesnažil sa nijako brániť. Vychutnával hnev kolegu, aby utlmil svoj vlastný.

„Čože?!“„Bol som tam a niečo som zistil. Včera večer pracovala na zakázke pre nový vlasový

gel. Vrátnik si všimol, že nestihla posledný autobus, ale myslel si, že ju odvezie kolega... nejaký Balwin, ktorého auto stálo na prázdnom parkovisku a zmizlo až o pol hodinu po tom, čo Levkevičová odišla domov. Mne sa to zdá podozrivé.“

Leo bol ticho. Rozmýšľal, či ho nemá vyhrešiť, ale napokon aj on musel uznať, že mu to celkom dobre zapaľuje. Neodpustil si však jednu poznámku.

„Nech sa to viac krát nestane. Prvé pravidlo je, že sme tím. Riešime prípad spolu. Skôr, než sa pozrieme za tým Bal... ako sa to volá?“

„Balwin.“„Hej... Než sa za tým Balwinom pozrieme, počkáme si na patologickú správu. Aspoň

budeme mať v rukách viac faktov a môžme ho pritlačiť.“Namietať nemalo zmysel. Leo mal hrošiu kožu a baraniu hlavu. Richard by ho mal už

najradšej z krku, ale jeden deň ešte vydrží. Aspoň si to myslel...Nick Balboa bol samotář. Žena ho opustila pred troma rokmi a odvtedy býval sám.

Každý si o ňom myslel svoje, ale dokopy sa o ňom nevedelo nič. Býval v najhoršom byte, kde

chýbali radiátory a s elektrinou to nebolo o nič lepšie. Na viac jeho peňaženka nestačila. Keď sa dalo, kúril si hrdzavou pieckou v rohu obývačky. Nechal ju tu bývalý majiteľ, ktorý skončil vo väzení za znásilnenie. Ak to už inak nešlo, zabalil sa do všetkých handier, ktoré mal a ako tak prečkal najhoršie časy. Susedia sa mu vyhýbali. Možno keby tušili, aký talent v sebe nosí, keby videli všetky tie krásné obrazy, ktoré maloval a príležitostne predával, správali by sa inak. A možno aj nie. Umelcov ľudia nechápu. Tak, ako ho nedokázala pochopiť ani Katarína. Často na ňu myslel, teraz už pravdaže menej. Jediné, čo mu po nej ostalo, bola hlboká depresia, z ktorej ťažil až doteraz a ktorá sa vždy zrkadlila v jeho obrazoch.

Keď sa vracal domov, bolo už neskoro večer. Mal prázdne ruky, no vo vrecku ho hrialo malé šťastie. Zopár mincí zabalených v bankovkách. Podaril sa mu husársky kúsok, keď dnes predal tri zo svojich najlepších obrazov. Konečne bude mať vianoce, ako sa patrí. S dobrou náladou vykročil ku dverám svojho bytu. skôr, než stihol vojsť, otvorili sa na konci chodby domovníkove dvere a vybehla z nich postava muža. Nick po nej mrkol okom, ale zmizla na schodisku skôr, jako zistil, kto to bol. Viac sa o to nezaujímal. Teraz si bude konečne užívať...

„Spoznal ťa!“ duněl v Edgarovi hlas.„On bude ten, čo zničí tvoje dielo! ZABI HO!“ prikazoval sám sebe, keď stál špinavý

od krvi v kúpelni pred zrkadlom a pozoroval, ako mu z tváre opadávajú kúsky ztuhnutej krvi. Ako v omámení siahol do skrinky vedľa zrkadla a prstami nahmatal britvu. V očiach sa mu zaleskol známy pohľad. Už nemôže dlhšie čakať.

Keď vysypal na stol všetko, čo dnes zarobil, musel sa usmiať. Dnešok bol príliš štedrý, než aby to bola pravda. Bude mať na nájemné, skromnú vianočnú večeru a zostane mu aj na farby a plátno. Rozhodol sa, že hneď zajtra pojde kúpiť všetko, po čom túžil už zopár týždňov. Boli to týždne hladu a utrpenia, ale už sú zase preč. Na ako dlho? Nerozmýšľal nad tým. Radšej si predstavoval, ako si kúpi veľkú hrudu syra, alebo šťavnatú šunku a zapíjať ju bude čerstvým mliekom s malinkou lyžičkou cukru. Pri tejto predstave takmer omdlel, ale podarilo sa mu udržať na nohách a odkiaľsi vytiahol krabicu s poslednými zásobami, starými chlebovými kôrkami. Chvatne, rýchlo ich začal hltať jednu po druhej. Zajtra, už zajtra bude mať oveľa viac.

Keď konečne zaspával, usmieval sa. Mal príjemné sny. Netušil, že mu ich dnešná noc navždy zmení... Zobudil ho zvláštny zápach. Nebolo to riedidlo, ktoré sa povalovalo medzi nádobami s farbou, nebol to známy, dusivý vánok vyhasínajúcej piecky, ale niečo zvieracie. Akoby sa po byte prechádzala dravá šelma s otvorenou, krvácajúcou papuľou. Ano! To je ono! To, čo cítil, bola krv. Otvoril oči. Všade bolo ticho. Opatrne vstal a prinutil zmysly opäť pracovať. Potme sa natiahol k lampe, ale spínač ho nechcel poslúchať. Zabudol, že mu nedávno zase vypli prúd. Takmer poslepiačky sa došuchtal ku dverám a snažil sa rozoznať obrysy úzkej predsiene. Až keď si jeho oči ako tak privykli na tmu, všimol si, že dvere do bytu sú dokorán otvorené. Nedokázal si spomenúť, či ich za sebou vôbec zatvoril, alebo je to len výplod jeho fantazie. Nebol. Keď do nich pomaly strčil, krvavá vôňa sa ozvala s väčšou intenzitou.

„Nebezpečenstvo!“ uvědomil si skôr, ako naň ktosi skočil spoza privretých dverí. Telá do seba narazili v plnej rychlosti a obaja padli na zem, v snahe chytiť toho druhého pod krk. Ruvali sa ako besné psy. Jednému šlo o všetko, druhého hnala túžba zabíjať. Bol to nerovný boj a obaja to vedeli. V tme sa ozývalo dychčanie a tlmené údery. Nemilosrdná čepeľ britvy vyrezávala na Nickovom tele dlhé, hlboké rany a bolo len otázkou času, kedy zasiahne niektorú z tepien na krku.

Nestalo sa. Nick, v zúfalej snahe zachrániť si život, pritiahol nohy k tělu a vzápätí nimi vykopol proti bruchu útočníka. Získal veľa. Drahocenný čas. Keď Edgarovo telo preletelo na druhý koniec predsiene a vrazilo do steny, bol z najhoršieho vonku. Snažil sa vstať, ale veľmi sa mu to nedarilo. Dlane a hruď mu spaľoval oheň bolesti a musel zaťať

zuby, aby nezačal kričať. Teraz sa už nevzdá. Teraz nie. Čakali ho dni a týždne pohody a čerstvého jedla. Nikto mu to nemôže vziať!

Edgar bol opäť na nohách. Nick to vedel, napriek tomu, že bola tma. Kľačal a rukami šmátral okolo seba, aby našiel niečo, čím by sa mohol brániť. Keď prstami zavadil o akúsi plechovku, dostal nápad...

To, čo ho ovládalo, už nebola len tužba zabiť. Bol to neutíchajúci hněv. Prvý útok mu nevyšiel. Tentokrát bol osud nemilosrdný a postavil mu do cesty húževnatú obeť. Vnímal tĺkot jeho srdca, keď sa váľali na dlážke a švihal britvou na všetky strany, aby ho konečne umlčal. Chcel to srdce vytrhnúť a vyhrýzť z něho život. Úder necítil. Odrazu len ležal niekde úplne inde a tĺkot už nepočul. Vstal, ako najrýchlejšie mohol. Nečakal na nič. Vrhol sa dopredu, aby definitivně zakončil svoj triumf.

Keď mu do očí vyšplechla páchnuca tekutina, zarazil sa. Do mozgu mu prenikla bodavá bolesť a zbavila ho akéhokoľvek uvažovania. Prsty sa mu samé od seba roztvorili a z dlane mu vypadla britva. V nemom výkriku si rukami zakryl tvár. Snažil sa prekonať bolesť, ale nezvládol to. Z úst sa mu drali chrapľavé zvuky. Potlačoval výkřik, ktorý sa už nedal zastaviť a v momente, keď už už otváral ústa, aby mohol vyletieť von, zasiahla ho smrť. Rýchlo a nečakane. Jeho pád sprevádzalo klokotanie krvi valiacej sa z podrezaného hrdla. Nick prudko dýchal. Očami sledoval siluetu muža, ktorému práve zarezal do krku, ako s vyplazeným jazykom pomaly padá na zem. Díval sa naň a zmocňovala sa ho triaška. Akoby mal nohy ponorené v ľade a zuby sa mu rozcvakali v divokom tempe. Chcel otvoriť ruku a vypustiť z nej zbraň. Vrahovu zbraň. Nedokázal to. Zaplavil ho príjemný pocit. Stál tu ako lovec, ktorý skolil svoju prvú obeť a cítil sa na vrchole sil. Zohol sa a dlaňou pohladil Edgarov krvácajúci krk. Potom sa otočil k najbližšej stene a potme začal niečo maľovať. Možno ani sám nevedel čo, ale musel to urobiť, chcel to urobiť. Nemohol si pomôcť. Keď mal inšpiráciu a chuť, nedokázal jej odolať. Nepýtal sa prečo. Bol umelec... bol vrah... jeho život dostal nový zmysel...

24.12.Sladký zápach sa jemne vznášal vo vzduchu a nepríjemne dráždil žalúdok každého,

komu sa dostal do nosa. Krvavé škvrny si ako prvá všimla až o pol deviatej ráno najstaršia obyvateľka domu. Pomalým, opatrným krokom zostupovala po schodoch, hromžiac na domovníka, že sa nevie postarať o výťah.

O pár minut obsadila celý dom polícia. Všade pobehovali ozbrojení muži v maskáčoch, fotografovala sa každá stopa. Vianočný chaos bol dokonalý. Situáciu ukľudnil až príchod hlavného vyšetrovacieho tímu. Richard a Leo mali zrazu plné ruky práce. Hodiny vypočúvania, odoberania odtlačkov, hľadanie nových stop. Najťažšie bolo udržať ľudí vo svojich bytoch. Mnohí si chystali vianočné nákupy na poslednú chvíľu, iných zas hnala bezočivá zvědavosť.

„Toto ma zaujalo najviac.“ povedal zamyšlene ktorýsi fotograf, keď si Richard prezeral krvavé čmáranice na stene.

„Ano. Je to... divoké.“ odpovedal, ale cítil, že to, na čo sa díval, skrývalo v sebe oveľa viac.

„Chcelo by to odborníka.“ rozmýšľal nahlas a siahol po mobile. Pamätal si ešte z policajnej školy meno spolužiaka, ktorý sa s obľubou prehrabával v knihách s okultnou tématikou. Chvíľu sice trvalo, kým spojovateľka našla správne číslo, ale výsledok stál za to.

„Rád ťa zase počujem Riki. Co potřebuješ?“„Je to bláznivý nápad, ale posuď aj sám, že toto nie je normálne. Našli sme niečo, čo

som v živote neviděl. Krvou nakreslený obraz na stene. Spomenul som si na teba, lebo viem, že ťa podobné záležitosti vždy zaujímali.“

„Skus mi ho opísať.“

„No. Takto to asi nepojde. Myslel som...“„Mám sa na to pozrieť? Rozumiem. Určite to bude súrne. Inak by si mi asi nevolal.

Povedz mi, kde si. Vyrazím okamžite.“

Zmietali ním pocity plné vzrušenia a zúrivosti. Akoby sa vracal späť k inštinktom zvierat. Prechádzal sa bezcielne ulicami, hľadal niečo, čo sám nevedel presne definovať. Odrazu si všímal každý zvuk a pohyb.

Nestaral sa o zimu, ktorá sa mu zahrýzala do tela, bolo mu jedno, že mu mráz spaľuje nechráněné, zakrvavené ruky. Kráčal ladným krokom. Sprevádzalo ho jemné vŕzganie snehu, ktoré ho upokojovalo a dodávalo mu pocit bezpečia. Zmena nastala až potom, čo si všimol schúlenú postavu v rohu ktoréhosi domu. Bola pozakrývaná kusmi handier, na ktorých sa trblietala tenká vrstva čerstvo napadnutého snehu. Jeho však zaujalo niečo iné. Tĺkot srdca, ktoré sa schovávalo v útrobách tohto živého balíka a neúnavne bilo v ohlušujúcom tempe života. Prestal sa ovládať. ONO sa v ňom opäť ozvalo. Vzdal sa mu bez boja a rukami siahol na to srdce, aby ho konečne umlčal...

„Nikdy by som si nepomyslel, že to uvidím na vlastné oči. Vieš ty vôbec, čo to je?“Richard sa usmial a pokrútil záporne hlavou. Bol rád, že sem Franka neťahal

zbytočne.„Keltské obrady boli vždy mojim koníčkom. To, na čo sa pozeráme, je symbol boha ORA.“ ukázal Frank prstom doprostred výjavu, kde sa dal rozoznať had stočený do klbka.

„ORA bol zosobněním šialenstva a smrti. Mal sice viac mien, ale to je teraz jedno. Keltskí mágovia, druidi, ho dokázali oživiť v tele akéhokoľvek člověka. Takto sa navzájom vyvražďovali veľké, znepriatelené rody. Jediný, čo z toho ťažil, bol boh ORA. Vieš, čo sa o ňom hovorilo?“

„Nemám tušenia.“„Bol vraj nesmrtelný. Mohol si zabiť tělo, v ktorom sa schovával, ale vždy sa po čase

objavil v novom. Spôsob, ako sa ho zbaviť poznalo len zopár zasvätených a jediné, čo sa z ich vedomostí zachovalo je to, že ten, čo definitivně vyženie ORA, musí pri tom sám zomrieť. Neviem, či sa dá veriť prekladom, možno je to len povera.“

„Toto nám asi nepomôže. Si si istý, že ten had uprostred je symbol boha?“„Určite. Had je len vodítko. Môžeš mi veriť. To, čo vidíš, presne opisuje každý

preklad starých keltských knih. Žiadny obrazový materiál sa doteraz nezachoval, preto som veľmi prekvapený, že to vidím.“

„A nevieš, ako sa o tom bohovi mohol dozvedieť chudobný maliar? Myslíš, že sa mohol dostať k niektorej z tých knih?“

„To si musíš zistiť sám...“„Kto do čerta ste?!“ vybuchol Leo, len čo zazrel Franka.

Chvíľu trvalo, kým súhlasil s tým, aby sa Frank zúčastnil aspoň na dešifrovaní stop, ale dával jasne najavo, že rozprávkám o druidoch nikdy neuverí.

„Pozrite sa, čo sme našli.“ vytiahol Leo z vrecka úzku, koženú knihu.„Je to denník Edgara Balwina, nášho podozrivého číslo jeden... vlastne... teraz, po

jeho smrti, je to obeť číslo tri.“Richardovi udreli do očí prvé riadky, na ktorých bolo zlatým písmom vytlačených

zopár viet: „...Až tam, kde duša hľadá spásu, až tam vedú moje kroky. Ten bude blúdiť v tme, čo pretrhne niť môjho života a jeho kroky sa stanú mojimi.“

„Ano.“ zamyslel sa aj Frank, len čo mu ich Richard prečítal nahlas.„To by mohlo vysvětliť boha ORA. V povestiach sa prevteloval do tela človeka, ktorý

sa ho pokusil zabiť. Ak ten váš vrah verí, že je prevtelenie boha ORA, môže dúfať, že v jeho práci bude pokračovať ten, čo ho zabije ako prvý. Sú to veci, s ktorými sa netreba zahrávať.“

„Sprostosti.“ zabručal Leo.„Vraha už máme. Bol to Nick Balboa. Najprv zabil domovníka, asi kvôli peniazom.

Potom šiel do bytu Edgara, dotiahol ho sem, do svojho brlohu, aby ho tu mohol vzápätí podrezať a jeho krvou si vymaľovať predsieň.“ zakončil svoju přednášku a čakal, že s ním budu ostatní súhlasiť.

„To ešte nevieme.“ ozval sa trúfalo Richard, keď si vymenil pohľady s Frankom.„Nezapadá mi do toho uškrtená žena. Určite ju mal na svedomí Balwin, ale to už asi

nezistíme. Rovnako on mohol zabiť domovníka a podľa odtlačkov, ktoré sme našli, sa to určite potvrdí. Susedia tvrdia, že sa navzájom neznášali. Potom šiel za maliarom, možno preto, že ho videl pri čine, ale Balboa ho prekvapil a v sebaobrane zabil...“

„Toto má byť sabaobrana? Pchá! Nebuď smiešny.“ oponoval Leo, ale Richard sa nenechal vyprovokovať.

„Teraz je Nick Balboa rovnako nebezpečný, ako bol Balwin. V každom prípade ho musíme chytiť živého. Ak má Frank pravdu...“

„Tak už dosť! Na vyšetrovanie som tu hlavne ja! Kým sa všetko nedá do poriadku, nechcem počuť žiadne špekulácie.“ nahneval sa Leo a s hrmotom odišiel. Musel na vzduch. Žalúdok ho bolel už od rána. Aj keď už videl všeličo, pohľad na toľko krvi nemohol dlhšie vydržať.

Vonku bolo chladno. Poriadne si pozapínal strakatý kabát, aby ešte nebodaj nechytil chrípku a vykročil do najbližšej uličky. Preč od hluku, policajtov, zvedavcov... Snažil sa myslieť na to, že sú vianoce. Čas pokoja. Bolo to ťažké. Myslel si, že za celé tie roky dokáže oddeliť prácu od súkromia, ale mýlil sa. Do dôchodku mu ostávalo ešte zopár mesiacov. Čo bude robiť ďalej, netušil. Nikdy o tom vážne nepremýšľal. A nebolo mu tak súdené ani teraz.Nevedel, ako dlho sa už túlal, netušil, kde je. Možno si kdesi v duchu uvedomil, že zablúdil, ale teraz ho zaujalo čosi iné. Prichádzalo to spoza najbližšieho rohu. Nepříjemné zvuky. Sykot a klokotanie. Tupé údery a temné, zvieracie vrčanie.

„STÁŤ! Polícia!“ vyskočil s pištoľou v ruke, keď zbadal hrozné divadlo. Polonahý muž, oblepený krvou, zubami trhal starému žobrákovi krk. Prúd krvi striekal všade naokolo.

Nick si policajta sprvu nevšímal. Keď ho prvý výstrel zasiahol do ramena a druhý mu vzápätí preletel povedľa ucha, pootočil k Leovi hlavu. Bez varovania naň okamžite skočil. Leo, šokovaný bleskovými reakciami vraha, stihol vystreliť ešte raz, kým zachytil váhu Nickovho tela. Netušil, či trafil, ale minúť nemohol. Chrbtom dopadol do mäkkého snehu a rukami od seba odtláčal Nickovu hlavu. Na tvár mu striekala vrahova krv. Dostávala sa mu do nosa, i do úst. Pochopil, že strieľal presne. Muž bol už po smrti. Koľkých už takto poslal do pekiel? Desiatich? Možno. Možno viac. Omnoho viac. Pachuť čerstvej krvi mu prenikla do mozgu, ako dráždivý impulz. Zmocnil sa ho uvolňujúci kľud. Stres opadol a strach sa vytratil, akoby ho ani nikdy nemal. To, čo v ňom ostalo, bolo čosi nové. Tajomné, vzrušujúce, chladné. Premkol ho chlad. Pokusil sa vstať. Striasol zo seba Nickovu mrtvolu. Už vedel, čo chce. Pevne zovrel zbraň a odtackal sa rýchlo preč...

Keď sa ozvali prvé Leove výstrely, Richard práve vychádzal s Frankom na ulicu. Bez rozmýšľania sa rozbehol smerom, odkiaľ prichádzali a ešte v behu zvolával všetkých okolo. Dupoty nôh sa ozývali v stonásobnej ozvene a niesli sa zapadnutými uličkami, ako dunenie burky.

Keď si Richard všimol mrtvého žobráka a bezduché Nickovo tělo, rýchlo odhadol situáciu. Myšlienky, ktoré sa v ňom rodili, neboli ani trochu príjemné.

„Čo ak mal Frank pravdu a vražedné posadnutie sa prenáša z člověka na člověka ako zhubná choroba?“ tušenie, že tentokrát zasiahla jeho kolegu sa v ňom ozývalo stále hlasnejšie a aj keď sa snažil, nedokázal myslieť na nič iné.

Dvoch policajtov, ktorí sem dorazili spolu s ním, nechal pri mrtvých a prikázal im, aby zavolali pomoc. Nemohol strácať čas. Musel sa pustiť do prenasledovania sám. Vedel, že Leo, ak bol vrahom tentokrát on, nemal veľa možností k úteku. Boli tu len tri cesty, z ktorých jedna viedla do slepej uličky k rieke, druhou sem dorazil Richard a tretia sa kľukatila medzi starými domami. Stopy v snehu boli čerstvé a zretelné. Viedli do slepej uličky...

Keď ho zbadal, nemohol uveriť vlastným očiam. Bol to skutočne Leo? Ano. O tom nebolo pochyb. Stál na brehu polozamrznutej rieky a tupo hľadel do vody. V rukách sa mu matne leskla pištoľ. „Leo!“ pokusil sa o mäkký tón, ale nebol si istý, či sa mu to podarilo. Nechcel ho vyplašiť.

Pomaly sa otočil. Zmenil sa. Tak veľmi. Unavený pohľad vystriedal zvierací, krvilačný výraz, z ktorého priam sálalo nebezpečenstvo. Zuby mal pevne zovreté a z pootvorených pier mu stekala na bradu krvavá slina. Nie. Toto už nebol Leo, akého Richard poznal. Opatrne, aby si to nevšimol, vytiahol zbraň. Za chrbtom potichu natiahol kohútik a bol pripravený strieľať v zlomku sekundy. V duchu sa modlil, aby mu na to Leo nedal dôvod. Podcenil ho. Napriek tomu, že bol už starý, jeho reflexy a rychlosť boli úžasné. Richard nemohol tušiť, že ich znásobovala sila posadnutosti, ktorá dokázala za okamih zmeniť človeka na vraždiace monstrum. Stál tam a odrazu cítil, ako padá k zemi. Ani si nestihol uvedomiť bolesť, ktorá sa šírila z ľavého boku. Vedel len, že Leo naň vystrelil a trafil presne. Nechápal, ako mohol prehliadnuť záblesk, alebo aspoň pohyb ruky. Chvel sa na celom tele. Srdce mu bilo na poplach. Dostávalo sa mu menej krvi, ktorá teraz vytekala na biely sneh a farbila ho do červena. Potlačil v sebe paniku, ktorá v ňom začala besnieť a trasúcou sa rukou namieril na Lea. Musel to urobiť.

Iná možnosť nebola. Videl, ako sa k nemu blíži. Navzájom sa pozerali do studených hlavní pistolí a len sekundy delili oboch od konca. Stlačil spúšť. Spätný náraz mu takmer vytrhol zbraň z ruky, ale mal ešte dosť sil, aby ju udržal. Pozerali na seba, akoby sa nič nestalo.

Čas sa zastavil. Bolo to nekonečné napätie, ktoré ho privádzalo do šialenstva. Chlad mu obalil nohy a pomaly stupal do srdca. Keď sa Leove oči obrátili dohora a jeho telo sa potichu zošuchlo na zem, vedel, čo má urobiť. Svet čakal na ďalšieho vraha, ale on vedel, že tentokrát nepríde. Chcel sa usmiať, že porazil osud, ale už to nedokázal. Zmohol sa už len na jedno. Zatvoril oči a priložil si dymiacu hlaveň k spánku...

CITY: ROBOYJakub Macek

Roboy se zrodil na sklonku temné noci a jeho rodiči byla vulgarita prokletého města, zvrhlé násilí a šílený vědec. A přece mu osud předurčil stát se hrdinou: byl prodchnut spravedlností, křemíkem a brilantní přesností. Roboy miloval Nietzscheho. Roboy právem věřil, že je nadčlověk.

„Di doprdele, zmetku,“ zaječel šíleně Joseph Mondy do hloubky špinavé uličky, kam

skrz roztřískané kuchyňské okno vyhodil bezvládné a zprzněné tělíčko svého synka Josieho.Šel se vyzvracet do dřezu, a pak zapnul starý síťový terminál, aby si dal pořádného

práska softového heráku. Otlučená holohelma ho hned přijala a za chvíli se zaklonil ve slastné křeči.

Aaronski si tělíčka hned všiml. Leželo mezi bordelem v uličce, těsně vedle jeho podzemního slumu. Bylo něco po půlnoci, když si Aaronski řekl, že je nejlepší jít se vychcat ven. A uviděl, jak z papírových beden a bůhvíčeho dalšího trčí nahoru dvě nožičky.

„Ty vole, to je...“ Robot? Humanoidní robot? Ne...Aaronski za nožičku vytáhl brutálně potlučené dětské tělo. Bylo celé od krve, mělo

zpřelámané ruce, rozbitou hlavu... Zavzlykalo. Tiše a agonicky.V Aaronském vše na okamžik ztuhlo. Rychle se ale vzpamatoval.„Dělej, Ari!“ okřikl se, vzal teplé umírající tělo do náruče a rozběhl se po ošlapaných

betonových schodech do svého doupěte.Ari Aaronski se považoval za vědce — a ne neprávem. Vystudoval medinu a

medicínskou kybernetiku, myslelo mu to. Jenže ho vyhodili z laboratoří City Corporation™, protože kšeftoval s materiálem a bodal se šéfovou sekretářkou. Prostě skončil na ulici. On, Ari Aaronski. „To nasere,“ říkával.

To bylo před patnácti lety. Dneska žil v podzemí jednoho starého zbořeniště, měl skvělou laboratoř na chemické drogy a improvizovaný operační sál, kde za slušné prachy opravoval kluky z místních gangů, když jim něco nevyšlo.

Tělo malého chlapce leželo na operačním stole uprostřed nepříliš čisté místnosti, která vypadala spíš na skladiště Městské údržby, než jako operační sál.

„Fajn... Srdce je v pohodě, zlomeniny pravé ruky, levá úplně v prdeli... Garči?“ Aaronski se otočil k menšímu robotovi, který se mu motal za zády. „Zjisti mi, jak je na tom jeho mozek.“

„Jasně, Ari.“„Mjo... ten kluk je samá stará podlitina. To bude týraný dítě. To si piš.“„Neměl bys tak žrát ty osvětový sociální letáky, Ari,“ zaskřípal ošuntělým reprákem

Garči a nasadil na chlapcovu hlavu sondy. Servomotory na robotových končetinách tichounce hvízdaly.

Aaronskiho tu noc již po několikáté napadlo, že by měl Garčiho znovu přeprogramovat.

Joseph Mondy si poměrně záhy uvědomil, co udělal. Došlo mu to po dvou hodinách, což při jeho fatální vypatlanosti bylo slušné. Docela se zděsil. To ano, Josieho šukal už pár let, ale teď ho to zasrané přemoudřelé osmileté dítě opravdu vytočilo.

Po kom ten parchant vlastně byl? Stará byla stejně blbá jako já, napadlo Mondyho. Musela šlapat, protože na nic jiného neměla. Jednou už nepřišla domů, tak Mondy zůstal s dvouletým Josiem sám.

Stejně nebyl určitě můj, řekl si. A protože věděl, že je uchyl, nepřipouštěl si žádné výčitky. Po další hodině přemýšlení Mondyho napadlo, že by měl sjet dolů a uklidit někam Josieho tělo. Pryč z ulice, nejlépe do kanálu, aby venku nezůstal bordel.

Aaronski se díval okénkem ven, do rozednívajícího se rána. Smog se v chomáčích převaloval v ulicích tohoto odporně pokleslého města, které si vznešeně říkalo City, a na Aaronskiho padala obvyklá ranní deprese, kterou dokázala zahnat jen přeslazená silná káva, cigareta a svazek ošmatlaných starých japonských komiksů s dovádivými vílami a natěšenými brouky.

Měli za sebou s Garčim celou noc práce. Dali dohromady umírajícího chlapce, zachránili ho. Z kluka teď byl spíš kyborg než člověk. Ale žil. Raději mít v lebce křemík, než

hlínu, řekl Ari před několika dny plačícímu knězi, když zálohoval jeho osobnost na nevelký stříbřitý disk, který mu měl později implantovat i s novým bodywearem. Já ti neslibuju nesmrtelnost, nejsem pánbíček. Ale slibuju ti nesmazatelnost. Tohle médium se dá vysmažit jen jednou.

„Budu mu říkat Roboy,“ usmál se Aaronski.K opravě použili součástky bývalého drtiče na drobné odpadky, bedny podobné

automatům na kávu, které dříve stály na rohu každé ulice. Jednoduchým procesorem nahradili s Garčim poškozený řečový lalok chlapcova mozku, po operaci hrtanu umístili na místo chlapcových hlasivek malý repráček, další obvody využili při spojování přetnuté míchy. Rozdrcenou levou ruku nastavili kovovou protézou, ovládanou servry z drtícího zařízení... Aaronski byl na sebe hrdý - dokázal využít věci, které by jinak využití již neměly. A zachraňoval s tím životy.

Chlapcovy životní funkce byly stabilizovány, vše šlo dobře.„A teď ho, Garči, dáme na tejden do chládku, aby se mu ujaly implantáty,“ usmál se

Aaronski na robota. „Pak jdu spát. A odpoledne tě přeprogramuju, zas ti to moc kecá.“„Aby ses neposral,“ odsekl robot.

Kluka Joseph Mondy samozřejmě nenašel. Zpočátku sice dostal strach, že to Josie přežil a šel ho někam prásknout. Pak ale Mondymu přišlo, že to je moc vysoko na to, aby Josie odešel po svých, a navíc že není jít kam práskat, protože policajtárnu v téhle čtvrti vypálili už před pár lety.

Asi tu nejsem jedinej uchyl, usmál se tedy Mondy sliznatě. „Ty vole, já mám stejně strach,“ přiznal si ale za několik dnů poté, když nemohl usnout. Ačkoli na to nebyl stavěný, chytily se ho zřejmě výčitky svědomí. O pár dnů později se dokonce přistihl při tom, jak s brekem stojí u linky a přemýšlí o tom, že by se měl vykastrovat, protože je nezřízené prase. Vzápětí tu myšlenku ovšem zavrhl. To by to někdo musel udělat za mě, přiznal si. A pak se šel připojit na Síť, našel pár sadopedofilních fotek a vyhonil se.

Po pár dnech Aaronski pustil Roboye na vzduch.„Necháš nás tu o samotě, Garči? Chtěl bych si s tim malým poklábosit, jak se vocitl

tam dole v tom smetí.“„Ale jistě, příteli.“ Garči odjel.Aaronski se za ním ohlédl. Už týden měl Garčiho naprogramovaného podle Šejkspíra

a byl si čím dál tím méně jistý, že to byl dobrý nápad. Švihácké chování, nevyčerpatelná sada replik, vtipů, skečů a monologů a nezvyklý smysl pro dramatičnost sebenevýznamnější promluvy se hodily k mnoha typům. Ale k postaršímu robotovi se zasviněným programovým registrem, nedostatečnou RAM a jen zdánlivě autonomní osobností určitě nikoli.

Ari se otočil k malému Roboyovi, který tiše stál upostřed místnosti a pomalu, nesměle se jemnými zkusmými pohyby seznamoval s opraveným tělem. Vypadal skutečně rozkošně.

„Jak se cítíš?“ usmál se mile Aaronski. „Doufám, že dobře. Já jsem Ari. Jak říkali tobě?“

„Neměl to fakt jednoduchý, Garči. Jeho fotr ho asi tento, no... pohlavně zneužíval.“Garči otočil křemíková kukadla k Aaronskému. „Jak odporné, příteli... Jsem velmi rád,

že jsme to nebohé dítě zachránili z pekla, které si nezaslouží být nazváno kloudným žitím. Plakal bych, kdybych mohl.“

„Jasnačka,“ přikývl Aaronski a usrkl instantní čaj z velkého půllitru.„A kde vlastně je náš malý pán?“ zeptal se robot chraplavě.„Mjo... Šel něco vyřídit, řekl bych. Řekl bych, že to má co dělat s tvojí waynovskou

inspirací, kterou jsi mu mocí mermo vnutil spolu s datovou svačinou.“

Joseph Mondy se málem podělal, když se rozrazily dveře jeho špinavého bytu a v nich se zjevila malá postava.

„Zdravím tě, Mondy,“ zahřměl hluboký elektronický hlas.Mondy zaječel.„Josie...!“„Už žádný Josie.“Mondy s vytřeštěnýma očima zíral na tu malou postavičku, na franknštajnovský

obličej zrůdy, obrané o nepochybné lidství. Tvář pokrytá implantáty, polovina mozkovny překrytá kovovým krytem, ocelový pařát s blyštivými klouby tam, kde ostatní, fyzicky způsobné děti nosí zdravě masitou paži.

„Já se zbláznil...!“ zařval Mondy a couval ke zdi. „Zbla... blá... bl...“„Sklapni, lotře,“ poručil chlapec. „Jsem Roboy a přinesl jsem pomstu.“Ocelová ruka se zavrčením vyrazila vpřed a chňapla třesoucího se Mondy za varlata.„Bože néé...,“ zabečel Mondy. „Jsem přece tvůj otec! Nedělej to! Jsem tvůj otec...!“„To těžko,“ odvětil chladně Roboy. Kovové čelisti pařátu scvakly. „Matka?“Mondy zachroptěl a zkroutil se. Mdloba však nepřicházela.„Řekni všem padouchům City, špinavý lotře, že přišel čas i jejich odplaty. Že přišel

čas spravedlnosti. Že přišel Roboy a s ním se zrodil nový hrdina.“Pak se Roboy otočil a roboticky pravidelnou chůzí odešel. Nechal za sebou

zkroucenou trosku Josepha Mondyho, jenž s jistou pravděpodobností mohl být otcem jeho biologické podstaty a dlouhou chodbou odkráčel přímo ke schodišti.

Za oknem na konci chodby viděl špinavé, hnusem prolezlé City. Roboy cítil na svých ocelí vyztužených ramíncích tíhu hrdinského nebe.

Než došel ke schodům, složil šejkspírovský sonet.

NAHNILÝ MASOMichal Wendl

Veronica za sebou tiše zavřela dveře. Uvnitř domu bylo šero, dusno a příšerný smrad. Veronica potlačila nutkání ucpat si všechny tělesné otvory, aby ten smrad do ní nevnikl. Stála opřená o dveře a klika ji tlačila do zad. Poslouchala. Jen bzukot, vtíravý a protivný. Venku bylo vedro k padnutí a Mikelovi se nejspíš začalo kazit maso, protože jinak si ten příšerný zápach nedovedla vysvětlit. Možná se mu porouchala lednička.

Něco jí sedlo na obličej. Rychle se ohnala a zavrčela odporem. Nějaký hmyz nebo co. Odlepila se od dveří a pomalu kráčela dlouhou tmavou chodbou. Smrad zesílil. I bzukot.

„Mikeli?“ zavolala a zastavila se, jako by čekala na ozvěnu, která se jí přelomí přes obličej. Nic takového se nestalo. Okolo poletovala spousta dotěrných much.

Z konce chodby se ozval mlaskavý zvuk a zachrčení. „Jsem tady, ale radši sem nechoď. Je to horší, než jsem si myslel.“

„Je tu hrozná tma, proč si neotevřeš okenice? A ta spousta much. No ten puch by člověka zabil, to si nemůžeš vyvětrat? Nedá se tu dejchat. Za chvíli se asi pozvracim,“ stěžovala si Veronica do dáli tmavé chodby.

„Seš jako moje máma,“ odvětil Mikel. „Jenomže tvoje máma je fuč. Ani nepovažovala za nutný ti sdělit, kam vlastně

odchází.“„Já vím, kam odešla,“ bublavě si povzdechl Mikel. „A kam teda odešla?“„To ti nemůžu říct. Sakra, potřebuju ještě led.“ „Přinesu ti ho,“ nabídla se Veronica a rychle zabočila do první místnosti napravo, kde

měl Mikel ledničku s mrazákem. Za ní se ozvalo mumlání vyjadřující protest, ale toho si nevšímala. Otevřela okno, zatáhla za malou kovovou páčku a okenice se rozlédy dokořán. Slunce bylo vysoko na obloze a spalovalo hmyzí křídla chudáků, kteří se nestačili natlačit do přeplněných stínů.

Dvířka vrzla a Veronica zjistila, že lednička je naprosto funkční. Světlo svítilo a zevnitř vanul příjemně chladivý vzduch přesycený freony. Byla skoro prázdná, uvnitř byl jen rajský protlak a nahnilý pomeranč. Jenže ten zřejmě nebyl zdrojem toho nasládlého zápachu. V malém mrazáku byly pytlíky s ledem. Veronicu brněly prsty, když je vytahovala ven a skládala na podlahu.

„Na co vlastně potřebuješ ten led?“ zeptala se Mikela a snažila se naráz pobrat všechny ty malé ledové sáčky. Nikdo jí však neodpověděl. Zaslechla bouchnutí dveří od koupelny. Jeden sáček jí vyklouzl, spadl na zem a praskl. Na podlahu se vysypaly kousky ledu.

„Sakra,“ zaklela Veronica. „Mikeli?“Z koupelny se ozval podivný škrábavý zvuk a slastné povzdechnutí. Znělo to spíš,

jako by se trhala nějaká látka, uvědomila si Veronica. Vyšla z kuchyně a opět na ni zaútočil roj dotěrných tlustých vypasených much. „Fuj, mrchy. Kde se jich tu tolik vzalo?“ Minula dveře koupelny a blížila se k pokoji, odkud jí Mikel odpovídal. Pokoj byl prázdný. Veronica položila sáčky s ledem na stolek a otevřela okno. Sluneční paprsky ji píchaly do očí, ale během chvilky si na ostré světlo zvykla.

Rozhlédla se a zděsila nad tím nepořádkem. Postel byla rozházená a posedávala na ní hejna těch proklatých much. V pokoji to smrdělo snad ještě hůř než v hrobce. Veronica se vyklonila z okna, aby se nadýchala trochu dusného smogu, který byl oproti tomuhle rajskou vůní. Omámená výpary projíždějícího náklaďáku se opět narovnala. Zjistila, že stojí na nějakém kousku mokré látky. Pohla nohou a ozval se čvachtavý zvuk. Sehla se a zvedla tu podivnou věc. Látka byla opravdu zvláštní, nacucaná tmavou, skoro černou tekutinou. Když si ji prohlédla zblízka, vykřikla a hodila ji na postel. Na povrchu té látky totiž rostly chlupy a Veronica zjistila, že to asi nejspíš nebude látka, ale kůže, a rychle se jí zbavila.

Kůže dopadla na postel a mouchy vzlétly. Veronica málem upadla. Prostěradlo bylo pokryté cáry kůže, krví a nějakým žlutohnědým slizem, ze kterého se jí zvedal žaludek. Vyběhla z pokoje na chodbu a opřela se o zeď.

„Mikeli? Mikeli, kde jsi? Co to má znamenat, co se to děje?“„Jsem tady,“ ozvalo se z koupelny. „Nechci, abys mě takhle viděla.“ „Jak, takhle?“ „No, takhle.“„Chceš říct, že to v pokoji na tý posteli je z tebe?“ „Jo, to na tý posteli je kus mýho já.“ Mikel se rozesmál, ale znělo to spíš jako nářek

zraněného zvířete. „Co se ti stalo?“ Veronica se svezla k zemi. Mikel se opět rozesmál. „Hniju.“Veronica z kapsy vytáhla cigarety a jednu si zapálila. Natáhla do sebe dým, až se jí

zatočila hlava. „Tomu nerozumím. Asi jsem pitomá nebo co, ale tohle je na mě moc.“„Vždycky si byla divná,“ řekl Mikel za dveřmi. „Přinesla si ten led?“„Jo, je na stolku.“

„Přines mi ho sem, prosím,“ požádal jí Mikel. Z koupelny se opět ozval ten trhavý zvuk.

„Už jdu,“ Veronica se zvedla a rychle přinesla tající led v sáčcích. „Otevřeš mi?“„Není na mě hezkej pohled. Radši ho nech za dveřmi a jdi pryč.“„Nechci odejít.“Klika se pohnula a dveře se pomalu otevřely. Ze tmy koupelny vyšel na světlo Mikel. Veronica omdlela.Když otevřela oči, zjistila, že sedí v kuchyni opřená o ledničku. Pomalu si vzpomínala

na to, co se stalo. Rozhlédla se po té malé místnosti, ale Mikela nikde neviděla. Něco ji tlačilo pod levou nohou a u lýtka se jí rozlévala nějaká hustá lepkavá tekutina tmavě červené barvy. Udělalo se jí špatně. Ale byl to jen ten kečup, který předtím viděla v ledničce. Ulevilo se jí. Všimla si, že má od něčeho umazanou blůzu. Na obou loktech měla otisky Mikelových rukou. Rozeznala jeho prsty, které ji svíraly a dovlekly přes chodbu až sem. Vybavil se jí šílený obraz Mikelovy postavy, vycházející z koupelny.

Jako blesk vyskočila ze země a strhala ze sebe ten zašpiněný oděv. Stála teď jen v podprsence a kalhotách ve smradlavé kuchyni a snažila se ignorovat stále více dotěrné mouchy.

„Mikeli?“ zavolala opatrně do chodby.V koupelně se ozvalo vzdechnutí. „Už jsi vpořádku?“„Jo, je mi fajn. Nebo aspoň myslím.“ Vyšla z kuchyně. U dveří do koupelny byla

loužička vody a sáček od ledu s dalším krvavým otiskem. Zacpala si ústa pěstí.„Omlouvám se, ale chtělas mě vidět. Říkal jsem ti, že je to strašný,“ řekl Mikel.„Neomlouvej se, nějak jsem to nezvládla. Teď už můžeš klidně vylézt. Opravdu,“

přemlouvala ho a zapálila si další cigaretu.„Nedáš si se mnou?“„Co?“„Tabák,“ pousmála se.„Nekouřil jsem, ani nepamatuju,“ opět si povzdechl Mikel. „A nesekneš sebou jako

předtím?“„Ne,“ odpověděla a potichu dodala: „Doufám, že ne.“„Cože?“„Ne, už sebou neprásknu vo podlahu.“ „Tak dobře.“ Klika cvakla a Mikel vyšel z koupelny na chodbu. Veronice opadla

čelist. Mikel měl na sobě jen slipy, které byly stejně nacucané a barevné jako prostěradlo na jeho posteli. Celé jeho tělo bylo skoro jako oloupaná vařená brambora. Zbytky kůže na něm visely a třásly se při každém sebemenším pohybu. Čas od času se nějaký ten kousek odloupl a snesl se k zemi jako mrtvý hmyz. Tvář měl samý strup a puchýře nalité žlutou tekutinou. Leskl se slizem a osychající krví.

Veronica se konečně nadechla. „Je to hrůza, co?“ řekl Mikel a vzal si od ní cigaretu. „To je,“ polkla Veronica. Nahnula se blíž k němu a pozorovala pletence svalů na jeho

pažích a hrudi. „Být patoložkou, asi bych teď byla v sedmém nebi.“ Zasmáli se.Mikel dokouřil cigaretu a hodil ji na zem. Veronica se odhodlala k prvnímu doteku.

Položila svůj ukazováček na jeho rameno. Cítila to vlhké a mokvající maso. Mikel syknul.„Bolí to?“„Je to děsně nepříjemný.“ Třásl se.Veroničin prst putoval z ramene k levé prsní bradavce. Pomalu obkroužila kolečko a

přesunula se k druhé. Vůbec si nevšímala Mikelova pohledu, zabořeného do jejího poprsí. Pak ukazováček sundala a uviděla provázky slizu, táhnoucí se od jeho těla. Zdvihala ruku výš a výš, až se provázky přetrhly a ochably.

Veronica se rozesmála. Mikel jí položil dlaň na pravý prs a obtiskl se jí na bílou látku podprsenky. Jejich rty se k sobě přiblížily, její oči stále těkaly po jeho živém těle. Políbili se. Byl to velmi mokrý polibek.

Mikel zbavil Veronicu té zbytečné zátěže a odhodil ten kousek špinavého hadru do kouta. Položil jí ruce na záda, cítila to teplo, které sálalo z živého masa. Schválně jí pokládal dlaně na různá místa, aby jí udělal co nejvíce obtisků. Veronica zavřela oči a vzdychala. Bylo to velmi příjemné.

Její ruce se přemístily od bradavek k břichu a prsty jí zajely pod látku slipů. Šlo to těžce, protože slipy se k Mikelovi přilepily. Mikel už našel knoflík jejích kalhot a ty se svezly k zemi. Všimla si, že na zádech se mu začal odlupovat větší kus kůže, a tak mu s ním trochu pomohla. Mikel teď sykl mnohem hlasitěji a celý se zachvěl. Cár tkáně padl k podlaze.

Veronica otevřela dveře do koupelny a vešli dovnitř. Tam z něj strhla přilepené slipy a Mikel zařval.

Venku se setmělo. Ptáci ztichli, jen mouchy na posteli vzrušeně bzučely a bojovaly mezi sebou o lepší místo na mršině.

V koupelně vedle vany ležela Veronica v krvavé kaši a mezi stehny svírala velkou kost. V ruce držela oční bulvu a pozorovala barvy probleskující duhovkou. Pak oko stiskla a sklivec jí stekl po ruce na prsa. Smála se jako pominutá. V záchvatu smíchu zakřičela: „Teď už vím, kde je tvoje máma...“

Rozevřela nohy a kost dutě padla na dlaždice. Vstala, navlékla si umazané kalhoty a šla hledat do Mikelova šatníku nějaké tričko. V kuchyni sebrala svou kabelku a odcházela.

Venku bylo stále ještě velké dusno. Veronica si přehodila kabelku přes rameno a olízla si prsty. Na tváři se jí objevil puchýřek, který praskl a žlutý hnis jí pomalu stékal ke krku.

SPIRÁLAJaroslav A. Polák

Herrman pevně svíral knipl své Dr.7 a upíral zrak na zvětšující se skvrnu - pochodující francouzskou brigádu, která se už za okamžik měla stát minulostí. Vzpomněl si na slavné vítězství svého jmenovce u Teutoburského lesa. I on měl rozhodnout o osudu Národa.

Pokřižoval se a sklonil dvouplošník ještě víc.Skvrna se rozdrobila na zvětšující se tečky.Francouzi zpozorovali blížící se Fokker.Herrman uvolnil bombu, její zpuchřelý povrch ale nevydržel a strašlivý sykot na

okamžik přehlušil i řev motoru.Letadlo zahalil rudožlutý dým Baziliščího dechu...

Poloprázdná láhev koňaku, vůně hašiše, smích.„Víte, že podle legend žil v těchto místech bazilišek?“ nadhodil Pierre, jemuž horská

chata, postavená někdy na počátku století, patřila.„A měnil lidi svým pohledem a dechem v kámen,“ zasmál se Jean. „Jo, už jsi to

říkal...“Pierre vstal a upozornil své hosty na západ slunce.

„Nááádhera...“ vydechla Sylvie.Jako na povel se celá pětice shlukla u střešního okna a zírala na slunce, mizející za

obzorem. V zorném úhlu se mihlo letadlo.„Pořád tu je,“ zabručel Martin. „Divný...“Dvouplošník opisoval takřka dokonalou kružnici kolem horské chaty už od rána, kdy

je zde Pierre přivítal.„Nemůže vystačit s palivem...“ přidal se Jean.„Ať si lítá!“ Sylvie mávla rukou a odvrátila se od okna.„Počkej... to je vážně divný...“ šeptala druhá dívka.„Proč šeptáš, Sarah?“ zeptal se Pierre.„Ani nevím.“„Co když...“ začal Martin a zmlkl.Sarah si zapálila a přešla k protějšímu oknu. Letadlo proletělo.„Co když co?“ zamumlala.„Nedává to smysl... ale nesledujeme ho soustavně. Možná už několikrát přistál a

dotankoval.“ „Lítá tu pořád,“ prohlásil Martin. „Když o tom přemýšlím, slyšel jsem ho celou dobu.“

„Kde bereš tu jistotu?“ namítl Pierre.„Vím to, nemusíš mi věřit.“„Zapomněli jste na další důležitou věc,“ řekla zamyšleně Sarah.Tázavé pohledy. Jen Sylvii záhadné letadlo nezajímalo a naslouchala hudbě, linoucí se

z reproduktorů. Doors.„Na co?“Upřený pohled jejích tmavých očí.„Proč tu vůbec lítá, pořád dokola, hodiny...“„Aby nás vyděsil,“ zasmál se Jean. „No jo,“ zvážněl. „Aby nás vyděsil, proč ne?“

Rudý měsíc shlížel na pustinu. Krhavé oko, nemocná zář.Hluboké stopy v prachu, zápach a dým.Sorrg pozvedl svou ještěří hlavu.„Slyším tvé volání, Pane,“ zasyčel to ticha. „Již brzy přijdu...“V jeho rudě zářícím pohledu se nezrcadlilo nic.Pán pustiny se začal soukat do jedovaté studny.

Herrman cítil, jak jeho kůže bublá a praská. Ruka na kniplu, pokrytém mazlavým hnisem, zežloutla a ztratila tvar. V té chvíli ještě viděl přes načervenalou tekutinu, stékající mu po očích, dvojí prasknutí rozežraných bulv jej však navždy ponořilo do temnoty. Řval hrůzou a bolestí, dokud se mu hlava nezměnila v jediný velký bolák.

Zahalila jej temnota.Necítil už vůbec nic, jen bolest. Krutou. Nezměrnou. Věčnou...Vojáci v úžasu pozorovali, jak nepřátelský letoun zahaluje oblak kouře. Když

neproniknutelný oblak rozehnal závan větru, nezbylo z Fokkeru nic...

„Proč by nás chtěl někdo děsit?“ zamumlal Pierre.„Jé, podívejte, co jsem našla,“ přerušila ticho Sylvie a vysoukala se zpod gauče. Nikdo

si nevšiml, že by tam lezla. Na nastavené dlani ležely dva špendlíky. Všichni užasle hleděli na jejich rudě zářící skleněné hlavičky.

„To jsou oči,“ zamumlal Pierre.„Cože?“ vyhrkl Martin.„Cože co?“ zeptal se Pierre.

„Cos to říkal o těch očích?“„O jakých očích?“ nechápal hostitel.„Řekl, že to jsou oči,“ prohlásil Jean.„O čem to mluvíte?“ vyděsil se Pierre.„Vážně jsi to řekl,“ přidala se Sarah. „To jsou oči...“„Jo, říkal něco o očích. Tak už toho nechte. S váma je ale zábava...“ zazněl otrávený

hlas Sylvie. „Nic takového jsem neříkal...“

Bazilišek ležel ve studni a čekal na úsvit. Nabíral síly. Ze zobáku mu stoupal rudožlutý dým...

Sylvie nenápadně zvětšovala hlasitost, dokud hudba nepřekryla otravný zvuk kroužícího letounu. Téma hovoru se nyní točilo kolem záhadných špendlíků. Do velkého podkrovního pokoje dopadalo světlo rudého měsíce. Skupinka chvíli mlčky pozorovala zatmění, ale rychle se vrátila k debatě...

„Určitě nemají žádný zdroj,“ mumlal Jean. „Třeba je to nějaká nová fosforeskující látka. Co já vím. Chemici už dokážou vyrobit ledacos.“

„Můj pradědeček byl chemik,“ poznamenal Pierre. „A?“ zeptala se Sarah.„No, po něm tu asi nezůstaly,“ zasmál se Jean. „Kdo ví, byl to génius...“ namítl Pierre. „Povídej,“ vyzval ho Martin.„Byl to Němec. Za první světové války pracoval na nějaké nové tajné zbrani...“„Jó, Němci a jejich tajný zbraně,“ zasmál se Jean. „Zemřel při nehodě v laboratoři a jeho kolegové nedokázali projekt dotáhnout do

konce. Při testech ztratili pilota, který měl zbraň vyzkoušet na nepříteli, tak se na to vykašlali a...“

„No, fajn. A co ty špendlíky?“ přerušil jej Jean. „To jsou oči,“ prohlásil Pierre. „Už to zase řekl!“ vykřikla Sylvie. „Co?“

Sorrg se vysoukal ze studny a rozložil své mohutné tělo na žhavém slunci. Vychutnával teplo, pomalu pronikající jeho útrobami...

„Zatracená kocovina,“ sténal Martin a přivíral oči před jasným světlem z venku.„Mám tu nějaký prášky,“ poznamenal Pierre.Zvuk motoru.„Je tu pořád,“ zašeptala Sarah.„Kolik je hodin?“ zívl Jean.„Půl třetí.“„Áááá, proč mě budíte tak brzo...“„Mám tu pro vás snídani, ospalci!“ ozvala se Sylvie z kuchyně v přízemí.„Zdá se mi, že je blíž,“ poznamenala Sarah.„Cože?“„To letadlo. Co když létá ve spirále... blíž a blíž k nám...“Pierre se zachvěl.„Nestraš. Určitě to má nějaké logické vysvětlení...“

Bazilišek vstal a začal pomalu vystupovat na vrchol blízkého kopce. Nohy se mu

bořily do vrstvy písku, prachu a uschlých větviček...

„Co je uvnitř, Pierre?“ zeptal se Martin a zvědavě si prohlížel velkou dřevěnou bednu s rovným víkem, na níž stála hifi věž.

„Myslím, že je prázdná. Nemám k ní klíč...“„A to nejseš zvědavej?“ podivil se Jean.„Je lehká a nic v ní nechrastí. Určitě je prázdná.“„Jak může být stará?“ dumal nahlas Martin.„Nevím.“„Nezkusíme ji otevřít?“ zeptal se Matin.„Nemám žádný klíč a nechci ji rozbít.“„Žádný problém,“ řekla Sylvie a vytáhla z kapsy sponku.„Ty zlodějko...“ zasmál se Jean.Sundali věž a se zájmem pozorovali, jak dívka zápasí se zámkem.Cvaknutí.„No tak, otevři ji!“„Pierre měl pravdu, je prázdná,“ prohlásila zklamaně.Nahlédli dovnitř.„Proč by někdo zamykal prázdnou bednu?“ zamumlala zamyšleně Sarah a bedlivě

truhlu prohlížela.„Myslím, že má dvojité dno,“ řekla nakonec.

Herrmanova mrtvá paže zlehka přitlačila na knipl. Zpuchřelá kůže na několika místech praskla a pokrylo ji několik kapek zčernalého slizu. Kdesi hluboko, v zajetí znetvořeného mrtvého těla, zaúpěla pilotova duše nezměrnou bolestí. Ale nikdo ji neslyšel. A Fokker se opět o kousek přiblížil ke středu spirály.

„Je to německy,“ řekla Sarah. „Pierre, ty umíš německy...“„Já taky,“ podotkl Marin.Sklonili se nad složkou zažloutlých papírů, plných rukou psaných poznámek.„Vzdávám se,“ řekl Pierre. „Kurent číst neumím.“„No, když do toho budu chvíli koukat... Nepochybně to má co dělat s chemií...“ bručel

Martin.

Sorrg se zastavil pod vrcholem kopce a čekal. Život jej naučil především čekat...

„To letadlo je určitě blíž,“ řekla Sarah. Martin odložil dokumenty a přistoupil k oknu.„Je,“ souhlasil tiše a v jeho hlase zazněl strach.„Je to dvouplošník, vypadá jako nějaká replika...“ začal Pierre. „Jeane, vzal jsi

dalekohled?“„Taky mě to mohlo napadnout,“ zabručel Jean a vytáhl z batohu triedr.Vyšli na úzkou terasu a čekali, dokud se dvouplošník neobjevil v úhlu jejich pohledu...„Ukaž!“ řekl dychtivě Martin.„Nejdřív já, počkej přece... To není možný...“Mladík zbledl.„Co je?“„Nevěřím tomu, nevěřím tomu... .“„Dej sem ten dalekohled!“ překřikovali se ostatní.Černý triedr koloval a každý jen zbledl nebo se zachvěl a poslal jej dál.„Vidíte to, co já? Vidíte to, co já?“ šeptala s nádechem pláče Sylvie.

Viděli.Sírově žlutá, k nepoznání zdeformovaná tvář pilota na ně hleděla rudými roztřepenými

puchýři očí...

Mohutný ještěr tiše zasyčel a vystoupil na vrchol kopce.

„Je to Fokker Dr. 7,“ vysvětlil Pierre. „Nejlepší letadlo první světové války. Používal se v osmnáctém roce...“

„Myslíš, že to nějak souvisí s tímhle?“ zeptal se Martin a ukázal na hromádku zažloutlých papírů.

„Možná...“„Vypadneme odsud!“ křičela Sylvie.„Do hodiny bude tma. A vlak jede až ráno,“ podotkl Pierre.„Nevydržím to tady!“„Nevěřím tomu,“ mumlal Jean. „Co když je to nějaká halucinace?“„Viděli jsme to všichni,“ připomněla Sarah. „Všichni...“ „Nějak to tady přečkáme a ráno vypadnem,“ navrhl Pierre.„Nevydržím to,“ plakala Sylvie. „Musíš,“ řekl pevně Martin. „A nehysterči.“ „Kurva! Vždyť jste to viděli! Mám strach!“ „Strach máme všichni, Sylvie,“ pokusila se o klidný tón Sarah a lehce dívku objala.

Sylvie ji odstrčila a schoulila se v rohu.„Tady se píše o zpuchýřujícím plynu...“ rozluštil Martin a zmlkl...

Herrman se opět přiblížil ke středu spirály. Neměl ponětí o tom, co dělá. Neměl ponětí o ničem. Existovala jen bolest...

Pierre stál na terase, kouřil a hleděl k obzoru.„Pierre?“„Ano, Jeane?“„Nevím sice jak... ale nenachystals to na nás, že ne?“Oslovený chvíli mlčel, pak dlouze vyfoukl kouř.„Ne, Jeane...“Zaposlouchali se do zvuku kroužícího letounu.„Ale co to sakra je?“ zaúpěl Jean.„Pojďme se napít...“Noc plynula pomalu. Bavili se šeptem. Nikdo neusínal.Když první sluneční paprsky pohladily parapet, pětice pobrala sbalené věci a vyběhla

před dům. Fokker byl už velice blízko. Rozběhli se dolů. Už před sebou viděli silnici na úpatí, když zjistili, že stále stojí na vrcholku kopce.

Sylvie začala ječet a nebyla k utišení.„Máme problém,“ pronesl pochmurně Pierre.

A bazilišek se začal nadechovat...

Seděli v pohodlných křeslech, zírali na sebe, nemluvili už...Zvuk letadla byl blíž a blíž.„Ať už to přijde,“ zašeptala Sarah. „Třeba smrt...“„Co to meleš!“ vykřikla Sylvie. „Já nechci umřít!“Mlčení.

Čekali.Pierre zamyšleně hleděl na své přátele. •„Tohle jsem nechtěl,“ zamumlal. Přemýšlel, jestli nemá krutou hru ukončit. Dovedl si

však představit, jak by jej nenáviděli.„Cos říkal?“ zeptal se Martin.„Kdybych věděl, co se tu bude dít, nezval bych vás. Povídačky o strašidlech... kdo by

jim věřil... a teď...“ Opět se blížil soumrak.

Žluté prsty, slepené do beztvaré masy, se dotkly páčky, jež měla za okamžik uvolnit bombu s plynem.

Pierre stál na terase a hleděl na nebe. Dvouplošník mu proletěl nad hlavou. I on jej už viděl. Na okamžik zavřel své pronikavě černé oči. Když je otevřel, nic se nezměnilo. Všiml si bomby, zavěšené na trupu letounu. Zaklel a vrátil se k přátelům.

„Dobrá, přiznávám se!“ vykřikl. „Je to jen hra! Hloupý vtip... Můj pradědeček byl sice opravdu chemik, ale nevymyslel žádný plyn. Našel jsem návod na výrobu drogy, psychedelika... Vyrobil jsem ji a namíchal do koňaku...“

„Nesnaž se nás utěšovat,“ řekl chmurně Martin. „Sakra věřte mi! Vše, co vidíte a slyšíte, jsou jen halucinace, které jsem vám

vsugeroval! A vy sami jste ten strašidelný příběh dotvořili...“Martin vstal, vzal Pierra za ramena a lehce jím zatřásl. „No tak, uklidni se.

Vymýšlením takových historek ničemu nepomůžeš.“To už i Sarah vstala a objala chvějícího se Pierra. „Není to tvá vina. Nemusíš si

namlouvat takové hlouposti...“„Taky jsem to psychedelikum vypil, ale myslel jsem si, že když vím, tak to zvládnu,“

přesvědčoval Pierre. „Musíme tomu přestat věřit! Je to krutý žert, experiment! Jeane, vždyť jsi to tušil! Nesmíme tomu věřit, jinak...“

Herrman zatáhl za páčku a uvolnil bombu. Při jejím pádu se rozpadl plášť, rozežraný agresivním plynem a k zemi se snášel hustý oblak rudožlutého dýmu...

Sorrg věděl, že Pán chce, aby se vrátil do své studny. Byl rozhodnut jeho přání splnit, nejprve ale musel vydechnout...

Pierre bezmocně hleděl na smrt, která se snášela z nebe.„Je to jen halucinace!“ křičel.Bylo to však až příliš skutečné.Křičeli nezměrnou hrůzou, pak jim ústa zalepil hustý leptavý dým.Mladé tváře začaly žloutnout a bobtnat, krátery desítek puchýřů se otevíraly na všech

místech jejich těl. Plyn umrtvil smysly a zůstala jen bolest. Krutá. Nezměrná…Možná trvala jen několik vteřin.Ve skutečnosti to ale bvla Věčnost...

MUJ MEDVÍDKU PÚMilan Petrák

Kdyby nebydlela Darina ve vlastním bytě, možná by se jí ta ošklivá příhoda vyhnula. Jenže ona byla za ten dvoupokojáček, zděděný po babičce, tak vděčná. Pravda, nebyl nic extra. Stará zástavba, neumytelná, zatuchlinou páchnoucí chodba, malá okna, těžké, masivní venkovní dveře. Zato zdi, ty byly solidní. Sousedy za ty dva roky ještě nezaslechla. Už si ani nedovedla představit, že by ve svých jednadvaceti bydlela ještě s rodiči. Ani kolej by nebyla to pravé. Těžko by tam měla dost klidu na studium.

Toho večera už byla s učením skoro hotová. Spokojeně přelétla očima poslední dvě stránky, které jí zbývaly do splnění denního plánu, když ji vytrhlo zazvonění zvonku. Otevřela a zaraženě zamrkala nad obrázkem, který se před ní rozprostíral. Čtyři její spolužáci, vlastně tři a jedna spolužačka, všichni se zubí a tváří, jakoby škola právě vyhlásila, že rozdá zbylé zkoušky zadarmo. Ota se skoro ztrácí za pugétem z lilií, Čeněk drží nějakou krabici s mašlí a Robert jí pro změnu strká kytici karafiátů. Jen Věra má obě ruce prázdné.

„Co se děje?“ vydechla Darina užasle.„Co by se dělo?“ zasmál se Ota. „Přišli jsme ti popřát k narozeninám.“„K narozeninám?“ Darina povytáhla nevěřícně obočí. „Ale ty jsem měla před půl

rokem.“„Opravdu?“ Čtveřice se zklamaně dívá jeden na druhého.„To ty jsi říkal, že má Darina dnes narozky,“ obviní Čeněk Otu.„Ale já si tím byl skoro jistej,“ zavrtěl Ota hlavou. „Vždyť jsme je přece přesně před

rokem s tebou slavili, ne?“ podíval se na Darinu a pak se podrbal na hlavě. „Nebo to bylo s Klárou?“

„To je mi líto, že jsem vás zklamala,“ rozhodila Darina rukama. „Já teď stejně slavit nic nemůžu. Pozítří jdu na zkoušku z pedologie.“

„Až pozítří?“ rozesmál se Čeněk.„Už toho šprtání nech. Pedologii se učí jenom pedofilové,“ pokusil se o vtip Robert.„Ne, nezlobte se... opravdu...“ Darina se chabě snažila odehnat nečekané gratulanty od

svého prahu.„Počkej, přece nás s tím vším nevyhodíš,“ Robert ukázal na své karafiáty. „Uspořádáme aspoň krátkou oslavičku, když už jsme tady, a půjdem.“„Ale já stejně nemám, co bych vám nabídla.“ Čeněk zatřásl krabicí, kterou držel, a dal

se opět do smíchu: „Hádej, co nesu v tý piksle. Vsadím se, že ten dort dneska ani nesníme.“Nikoho z mužské trojky gratulantů Darina příliš ráda neměla. Věčně rozesmátí,

upovídaní, neustále soupeřící o co největší postelové úspěchy — v případě Dariny stejně neúspěšní. Zdálo se jí, že si hrají na bohémy a divila se, proč z toho ještě nevyrostli. Kdyby nebyla unavená z učení nebo nebýt těch květin nebo kdyby s nimi nepřišla i Věra, určitě by se jí povedlo je vyhodit. Místo toho našla dvě vázy, pět talířků a lžiček a dokonce vytáhla láhev vodky, která ve spíži zbyla ještě po babičce.

Jak trapně oslava začala, tak i pokračovala. Zatímco mladíci si nalévali vodku, bavili se a dělali si legraci tu z docentů ve škole nebo jeden z druhého, tu z Darinina nábytku, Darina s Věrou seděly a civěly.

Věra dopila panáka a zvedla se. „Já už půjdu. Myslela jsem, že tu budou kluci od nás z kruhu,“ řekla rozpačitě.

Darina rozhodně netoužila po tom, zůstat s veselou trojicí sama. „Počkej, byla by škoda, kdybys odešla tak brzo,“ snažila se zadržet Věru. Nijak ji ale nezviklala. Za chvíli již Věra sbíhala schody do přízemí.

Po Věřině odchodu se hoši snažili vtáhnout Darinu do svého reje žertů a rušili ji při přemítání, jak je co nejjednodušeji dostat z bytu.

„Nezlobte, jsem už unavená. Děkuju vám, že jste mi přišli popřát,“ povedlo se jí trochu usmát. „Příští rok vás pozvu na opravdovou oslavu,“ slíbila.

„Ty už chceš končit?“ zeptal se zklamaně Ota. „Vždyť jsi ještě ani neochutnala dort.“„Vezmu si zítra,“ prohlásila Darina nesmlouvavě a vstala, aby hostům naznačila, že je

chce doprovodit ke dveřím. Ti ji nepřestávali provokovat svým klidem. Ota nicméně řekl: „Dobře, půjdeme, když ti nejsme dost dobří. Ale nejdřív si s námi dáš aspoň trochu dortu. Ukrojím ti tadyten nádhernej kousek s tou velkou jahodou, jo?“

Darina si odevzdaně sedla, sáhla po talířku a rychle do sebe dort nacpala. Hoši zmlkli a překvapivě si hleděli jen každý svého sousta. Když dojedli, Ota se natáhl po skriptech, která ležela na stolku.

„Koukám, že jsme tě vyrušili uprostřed tvých studijních orgií,“ řekl nepříjemně nahlas s jízlivým úsměvem. „Učíš se ale zbytečně. Dohodli jsme se, že budeme všichni Řízňáka a tu jeho pedologii bojkotovat.“

„Proč?“„Ty jeho přednášky jsou nanic. Jenom nám předčítal svoje skripta a nic nevysvětlil.

Na takový způsoby ať si nezvyká,“ zamračil se Čeněk.„Já nic bojkotovat nebudu. Už jsem se skoro celou pedologii naučila.“„To je tvoje chyba!“ zvýšil hlas Čeněk. „Učila ses zbytečně.“„Jenže já o tom nevěděla. Nikdo mi nic neřekl,“ bránila se Darina. Zpráva o bojkotu

zkoušky ji tak rozrušila, že na chvíli zapomněla, že ještě před chvílí chtěla své spolužáky vyhodit.

„Měla ses zeptat,“ zasmál se přihlouple Robert.„Trhněte si nohou. Já na tu zkoušku půjdu!“„Na to zapomeň!“ zařval vztekle Ota. „Až doteďka jsi byla se svým šprtáním jenom

všem pro smích. Neznám člověka, který by tě bral vážně. Ale teď už to přeháníš. Říkáš si o pár facek!“

Otova agresivita dívku zarazila. „Nekřič mi tady a vypadni,“ řekla po chvíli, ale neznělo to přesvědčivě.

Ota se místo odpovědi otočil na své kamarády. „Podívejte, na tom dortu chybí svíčky. To přece nejde!“ Popadl Darinina skripta pedologie a zalistoval jimi. „Hele, dvacet kapitol, i s obsahem dvacet jedna. Tolik je ti let, ne? To je náhoda.“ Obřadně připlácl učebnici na dort, titulem dolů.

„To je dokonce lepší než nějaký obyčejný svíčky!“ pochválil se.„Tak je zapálíme, ne?“ zašklebil se Čeněk, vytáhl zapalovač a přiložil ho k několika

vrchním stránkám. Plameny začaly listovat učebnicí. Darina se s pláčem vrhla ke stolku, ale Robert se jí postavil do cesty. Snažila se ho odstrčit, jen tím ale ostatní ještě více pobavila.

„Nech ji,“ řekl nakonec Ota, „oslavenec má přece právo sfouknout svíčky.“Darina vzala skripta a obrátila je hořící částí dolů. Uhasila je tím, sama se ale popálila

na palci. Strčila si ho do úst a ještě více se rozvzlykala. Jsem káča, vyčítala si. Přitom stačilo tak málo — přibouchnout těm kreténům dveře před nosem. Náhle pocítila nucení. Střeva o sobě dala vědět nenadále, ale o to silněji. Vyběhla z pokoje — naštěstí jí v tom nikdo nebránil — a zavřela se na záchodě. Konečně alespoň trochu klidu. Džíny a kalhotky ze sebe strhla v poslední chvíli. Tak tak, že stačila dosednout na mísu. Sotva dala průchod hlavnímu náporu, polekaně vykřikla. Jakoby ji něco škráblo do zadku. Trochu se nadzvedla, otočila hlavu a po-dívala se do mísy. Bytem se rozlehl hysterický řev. Z mísy čouhala ruka! Lidská ruka pokrytá strupy, místy poznamenaná Darininým průjmem. Dívka se vztyčila a prudce stiskla kliku. Dveře se nepohnuly. Uvědomila si, že musí uvolnit zámek. Dveře konečně povolily a křičící Darina vyběhla na chodbu. Po dvou krocích se ale zapletla do spuštěných džín a zřítila se na práh pokoje. Hochům se naskytl žalostný obraz. Vyděšená dívka, válející se na břiše s holým zadkem, vydatně potřísněným výkaly, které neudržela. Tělo jí strachem zdřevěnělo. Cítila, jak

ji Čeněk otírá kusem papíru. Teprve pak se trochu vzpamatovala, sedla si a natáhla kalhotky a džíny. Věděla, že by se měla jít umýt, pořád se ale bála jít do koupelny. Ota s Robertem seděli a zírali na ni. Čeněk odešel vyhodit papír a zjistit, co ji vyděsilo. Vzápětí se ze záchodu ozval jeho bolestný křik. Po několika vteřinách přiběhl, obličej a pravou ruku zborcené krví.

„Nechoďte tam,“ zasípal a těžce dopadl na křeslo. „Co tam je?“ zašeptal Robert. „Nechoďte tam,“ opakoval Čeněk a zavrtěl hlavou. Darina seděla stále vedle dveří na zemi, s koleny u brady.

Bála se. V tu chvíli ale byla ráda, že není sama. Bez kluků by jí teď bylo ještě hůř. Jen kdyby něco podnikli. Jenže ti zůstávali přišpendlení ke svým křeslům. Nikdo se nehýbal, všichni mlčeli, i zraněný Čeněk. Snad měli strach se třeba jen pohnout.

Hrůzám stále nebyl konec. Najednou se z kuchyně ozvalo: „Darino, pojď ke mě!“ Zakřičel to nepřirozeně hluboký děsivý hlas. Darina vykřikla a přitiskla se vylekaně k Otovi. Třásla se, oči měla rozšířené hrůzou. Ota i jeho dva kamarádi stále jen seděli a napjatě pozorovali otevřené dveře do kuchyně.

„DARINO, POJĎ KE MĚ!!!“ zařval ten hlas vztekle. Dívka se neudržela a začala děsem ječet.

„No tak, vzpamatuj se,“ zacloumal s ní nešetrně Ota. Zmlkla a dokonce se přestala třást. Zvedla hlavu. Ota si všiml, že se tváří jinak než předtím. Nikdy neměla takový pohled. Oči se dívaly kamsi za něj a ústa zůstávala legračně pootevřená.

„Nebudeš už křičet, že ne?“ „Ne, nebudu už křičet,“ opakovala mechanicky. „Měla by ses umejt. Nějak smrdíš,“ ohrnul nos Ota. Darina se rozesmála dětským smíchem: „Já jsem se pokakala.“ Trojice hochů na sebe významně pohlédla. Ota lehce kývl hlavou.„Pojď, umyjeme se, jo?“ řekl a vstal. Dívka ho poslušně následovala do koupelny.

Zatímco ji tam svlékal a sprchoval, Čeněk odmontoval ze záchodové mísy vystřelovací umělou ruku, pořádně ji otřel a schoval do batůžku. Podobně skončil i Robertův kazeťák v kuchyni.

Za chvíli se otevřely dveře od koupelny a vyšel Ota s nahou Darinou. Čeněk s Robertem okamžitě zaostřili a zvědavýma očima klouzali po jejím těle. Robert slastně zavrněl.

„Pomalu, pánové, pomalu,“ zahlaholil Ota. „Napřed já. Měl jsem s ní nejvíc práce. A ty si smyj z ksichtu tu barvu,“ ukázal na Čeňka.

Dvojice zmizela v ložnici. Ota dívku položil na postel a přikryl svým tělem. Objala ho a usmála se: „To je dobře, že jsi se mnou,“ zašeptala. „Ty jsi můj medvídek Pú.“

Nelenil a vstoupil do ní. Nebylo to úplně ono. Darina ho pustila a celou tu dobu zírala někam do rohu. Jakoby ho ani nevnímala.

„Zůstaň tady ležet!“ přikázal jí Ota, když byl hotov. Po něm se na ní vystřídali Robert a Čeněk. Ota mezitím sbalil dort i s ohořelými skripty do igelitky. Za chvíli byli všichni hotovi. Trojice všude pozhasínala a opustila byt.

Rudý renault si to metelil po okresní silnici, jeho řidič si očividně nedělal těžkou hlavu ani ze tmy ani z deště.

„To je neuvěřitelný. Ono se to fakt povedlo,“ za volantem vrtěl hlavou Čeněk.„Může si za to sama. Kdyby byla bejvala povolná, mohla si tenhle večer ušetřit,“

zamračil se Robert.„Já se vám k něčemu přiznám,“ ozval se zezadu Ota. „Já zcela vážně uvažoval o tom,

že ji znásilním. Myslel jsem, že jinak to už nepůjde. Ale nechtěl jsem riskovat, že to oznámí policajtům. Nakonec mi pomohlo samo nebe. Hned druhej den jsem na ni jen tak ze srandy před školou vybafnul. Ta vám neskutečně vyváděla. Ještě při obědě z toho byla celá bledá. Tak jsem si řekl, holka, ty toho moc nevydržíš.“

„To je geniální,“ rozplýval se Robert. „Nejdřív ji naťuknout tím, že na ni budeme zlí, a pak ji dorazit tím strašením. Jen škoda, že nám to asi žádnej patentovej úřad nevezme.“

„Stačí, že jsme v suchu. Ta proti nám vypovídat nebude,“ řekl Ota. Pak se zašklebil: „Jak ležela v těch hovnech, málem jsem na ni přestal mít chuť.“

Čeněk náhle dupl na brzdu a začal prudce točit volantem. Zatáčka byla ostřejší, než mohl v té rychlosti zvládnout. Vůz zatančil na mokrém asfaltu a vylétl ze silnice. Na mírném svahu se jednou překulil, aby skončil zpátky na všech čtyřech.

Z otřesu se nejrychleji vzpamatoval Čeněk. Rychle se vymotal z pásu a pokusil se otevřít dveře. Marně — po pádu zůstaly zablokované. Zaklel. Nezbylo, než nohou prorazit popraskané přední sklo. Jakmile bylo pryč, vysoukal se ven a dal se na útěk. Během vteřiny zmizela jeho postava ve tmě. To už ho ale následoval i pajdající Robert.

Musím taky vypadnout, může to každou chvíli bouchnout, blesklo Otovi v jeho rozbolavělé hlavě. Zkusil vstát, ale bolest ho srazila zpět. Jako by mu někdo sdíral kůži z lýtka. Nadzvedl se opatrněji, povedlo se mu to jen o pár centimetrů. Pochopil, co se stalo, a málem hrůzou omdlel. Nohu měl zaklíněnou pod sedadlem! A přitom se musí dostat okamžitě pryč... dřív, než se auto změní v ohnivou kouli. Zatlačil vší silou do sedadla, ale bylo to k ničemu.

„Kluci! Pomozte mi! Pomoc!!!“ Určitě ho musí slyšet. Vždyť Robert kulhal.„Rychle! Pomóóóc!“ Nic. Srabi! Oni mě tu nechají. Zalomcoval sedadlem. Tlačil do

něj zdravou nohou... nepohnulo se. Strachy se celý zpotil. Co když to začne hořet a on zůstane uvnitř? Začal do sedadla zuřivě mlátit. Znovu se pokusil zavolat o pomoc, ale vyšel z něj jen zoufalý zvuk, nepodobný lidskému hlasu. Zdálo se mu, že slyší kapat benzín. Zběsile sebou cukal, bolest přestal vnímat. Nenáviděl tu káru, která ho věznila, a chystala se stát jeho ohnivým hrobem.

Nakonec vysíleně klesl na sedačku. Kolik času uplynulo? Pět minut? Víc! Teď už to snad hořet nezačne. Až nyní si všiml, jak mu šíleně tluče srdce. Snad dvěstěkrát za minutu... Ne, už to nebouchne. Zaplaťpánbů. S úlevou se pohodlně rozvalil, jak mu to jen uvězněná noha dovolila. V kalhotech pocítil nepříjemné mazlavé vlhko. Zavětřil a nasál odporný smrad. Hnusem se mu stáhla tvář. Po rozednění ho tady takhle najdou. Zuboženýho a posranýho.

Darina v tu dobu ležela v posteli a pravidelně oddychovala. Kromě puchýře na popáleném palci nic nepřipomínalo večer, který ji tak krutě poznamenal. Spala a zdálo se jí, že se prochází pohádkovým královstvím, obklopená družinou z plyšových zvířátek.

TU DĚVENKU SI MOHLA ODPUSTITEva Sukdoláková

Na základce je hej. Tam lítaj jen fyzický tresty. A výhrůžkyA věty typu: „Jen počkej...“

Všichni šprtaj jak vzteklý. Kdo by chtěl hned při přijímačkách přijít o část těla. Samo, že nikdo. Já mám to štěstí, že učení ani nevnímám. Jsem v devítce a už sem si podala žádost na vysokou školu. Musím prolézt jen s odřenýma ušima. Nevím, který kousek svého já bych jinak byla ochotná obětovat.

Poslední den školy. Sbohem, vcelku klidný živote. V sedm zazvonil budík, vlítla jsem do koupelny, našminčila tvář, šestkrát přečesala vlasy z jedny strany na druhou. Přitom přemýšlím, že jestli zkoušky neudělám, obětuji ucho. Jo, kdybych si mohla vybírat. Není pod

vlasama ani vidět. A culíky se už dávno nenosí.Máma se taky vytáhla. Ta zaječí paštička k snídani byla mňam. Jemňoučká jak vánek.

Kdo vlastně vyrábí takovou dobrotu. Otáčím konzervu v ruce. Masokombinát Písnice. To je bžunda. Dovolte, abych se představila. Kamila Písnická, mé jméno. Dobrý to ale je. Sem si pošmákla. Třeba mi to s plným žaludkem bude líp zapalovat.

Před barák vyletím jak šílenec. Honí mě čas. Ještě stihnu vrazit do sousedovic Martina. Starej průserář. Je mi z něj na blití. Na tu kreaturu se fakt nedá koukat. Chybí mu nos, dva prsty a místo jedný nohy vleče dřevěnou protézu. Loni mě pozval na disco. Moc sem ho eště neznala a v tý tmě sem se mu snažila dát ruku na koleno a akorát sem si zadřela parádní třísku. To bylo v době, kdy ještě skrýval, jak je tupej a protéza byla plně funkční, maskovaná a ohejbací. Sám ji podomácku natíral temperama.Vypadala fakt jak živá. Je to holt blbec. Ani na učňák ho nevzali. Snaží se na mě písknout. Jen se směšně poprskal. Slina mu vytéká koutkem úst. Takhle dopadnout, hodím si mašli.

„Pospíchám, blbečku.“Se svou vysoce inteligentní, blonďatou kamarádkou Marii jdeme do kina. Marii se

musí říkat Marie. Spas duši, kdo by si dovolil ji nazvat Maninou, nebo ještě hůř Mařenou. Sec mazec, ani pomyslet. Vždyť ona nejenže je nadprůměrně chytrá, ona je ještě ke všemu nejkrásnější. Všichni chlapi šílej, jen na ni pohlédnou. Kamarádku jsem Vám představila, myslet si můžete co chcete. A s tímhle bezchybným, perfektním stvořením, jdu sbalit nějakýho frajera. Seznámit se s někým, kdo je kompletní, dá práci. Ale zas poznáme každýho pitomce na první pohled. Velkýho pitomce. Ty malý se odhalujou špatně. Viz maskovaný Martínek. Třeba v botě se snadno schovaj uřezaný prsty. Minule mi jeden dacan tvrdil, že je doktor a pak sem zjistila, že ho nemá. Pchá, doktor!!

Roku 2123 se nikdo nechtěl učit. Všechno obstarávala technika. Stroje samy vyráběly stroje. Chceš něco spočítat? Proč se namáhat. Chceš něco napsat? K čemu a jak? Děti odmítaly navštěvovat školu. I sešlo se pár posledních vzdělaných planety a vymysleli útrpné sado maso právo. Školy se znovu otevřely, je zavedena povinná devítiletá školní docházka a povoleny tělesné tresty. A za blbost se tvrdě platí. Kusem vlastního těla. Ale až v patnácti. Do konce základky hrozí jen odřené uši, ale pak, pak je mnohem, mnohem hůř.

Absolvoval jsi s odřenýma ušima, jdeš na učňák. Uděláš zkoušky, v pořádku. Po vyučení stejně přijdeš o prsty na dolních končetinách. Amputace prstů nohy (APN). To aby každý viděl, co jsi zač.

Jseš vcelku chytrý, chceš na střední školu. Na konci obětuješ ucho. Amputace ucha (AU).

Na vysokou se dostanou jen ty nej. A po vystudování zůstávaj komplet. Amputace se nekoná.

A těm největším dementům se nabízí práce. Pokud ji nezvládnou, přijdou o pinďoura. Samozřejmě, že chlapi. Ženský se sterilizujou. Když jsou blbý, nemaj nárok rodit děti. Chcem nejlépe pracující inteligenci. To je krédo naší doby. Ale chcem ji opravdu?

„Kamilo, Kamilóó! Něco je ve schránce.“ Máma řve jak tur. Není divu, když jí chybí ucho. Stydím se za vlastní matku. Otec se naštěstí oběsil. Neunes život bez své mužské pýchy. Proboha, po kom já vlastně sem?

Šustim do kastlíku. Leží tam dopis s mým jménem. Už ve zdviži ho netrpělivě trhám. Tak, třetího jdu ke zkoušce. Ach jo, nervy na pochodu.

V bytě drnčí telefon. „Já to vemu mami!“ Chňapám po sluchaďle. Volá Maruna IQ 220. Taky jde třetího. Mám komplex méněcennosti. Ale aspoň tam nebudu šaškovat sama.

Týden utek jak voda. Než jsme se rozkoukaly, sedíme obě na katedře ČVUT. Tady budou samý inteligentní, potencionální nápadníci. Zatím před náma stojí hlouček starejch čtyřicetiletejch dědků. Jeden jako druhej. Stejný kvádra, stejný ksichty. Začínám se klepat jak osika. Bolí mě břicho. Ranní paštička se hlásí. Nebo nervy. Teď jeden kašpar začal mluvit.

Asi šéf. Blekotá ňáký nesmysly. Kouknu na Marii, tváří se divně a evidentně neví vo co gou. Křeče mě berou čím dál víc. Škrundá ve mně úplně nahlas. Trapas. Ale koukám, že ten jejich ukecaný velitel nějak přešlapuje a kříží nohy. Řek pardon a fofrem odchází. Určitě má namířeno na záchod. Kde jsou PÁNI, budou i DÁMY.

Vypálím za ním, s omluvou se nezdržuji. Zmizel mi za dveřmi s panáčkem. Než se posrat, radši na chlapy. Rozrazím dveře. Nad mušlí přidřepává ten kecal a nemůže se trefit. Bodejť by jo. Mezi nohama má velkou absenci. Kde nic, tu nic. Čumím do vzduchoprázdna. A řehtám se jak kůň. No a samozřejmě sem se posrala.

Ani se nevracím zpátky do učebny. Na WC jsem se snažila krapet zcivilizovat. Nic moc. Smrdim jak skunk. Domů dojdu pěšky. Z podzemky by mě vyhostili. Jsem zvědavá, jak dopadla Mařena. Mě na ČVUT už nikdo neuvidí. Oželím i ten zástup inteligentních kluků, co určitě udělal přijímačky. Ať si je Maruna strčí za klobouk. Na všechno kašlu. Ať mi komise odřeže co chce. Ale blbce ze mě neudělaj. Tak vysoce postavený vzdělaný muž a nemá ptáka. Jak se moh dostat na ČVUT? Já se snažím jak vůl abych byla celá, něco v životě dokázala a nakonec je všechno špatně? Kde je pravda? Zeptám se svý blbý mámy.

„Mami, sem doma. Mami, tak slyšíš!“ V bytě ticho. Kam mohla jít? Vždyť o ní vůbec nic nevim. Co celý den dělá? Jesli vůbec něco dělá. Dojdu dolů ke starý Novačce. Občas s mámou prohoděj pár slov. Snad bude vědět, kam šla. O patro níž zvoním na zvonek a vylez jednonohej Novák. Bez nosu vypadá příšerně. Aspoň už je zahojenej. Minulý týden mu na pracáku nabídli roznášku tisku. No samo že zabloudil, noviny poztrácel a přišel o nos. Inteligent.

„Šli s mojí starou na jatka, děvenko.“ Odpovídá na můj dotaz, ale tu děvenku si moh nechat od cesty. Huhlal jeden. Co by moje nablblá matka s ještě nablblejší Novákovou dělaly na jatkách? Nevěřícně kroutím hlavou, ale poslušně štráduju směr jatka. Na vrátnici se představím a ptám se po mámě a paní Novákový. Vrátná je samá ochota, div se mi neklaní až k zemi. Všechno se mi zdá ňáký ujetý.

„Paní ředitelka Písnická má schůzi. Dveře 115. Ale raděj počkej tady.“ Baba vrátná se culí jak měsíček. Nejde mi na rozum máma šéfka. Masokombinát Písnice, ředitelka Písnická? Asi budem v balíku. Počkám, co mi řekne máma.

Za chvíli se po schodech řítí dav okvádrovaných chlapů. Jsou až moc podobný těm z katedry. V čele máti. „Mami, co tu děláš?“

„Jaks mě našla, holka?“Vyprávím jí, co se mi stalo u přijímaček. Poprvé vidím, jak se máma směje. Chechtá

se, až jí tečou slzy.„Tak si na to přišla. Víš, holčičko, vůbec nezáleží jak si chytrá nebo blbá. U komise tě

zkouší parta robotů a jim musí někdo velet. Jako poslední štaci to nabízej těm, co nikde neuspěli. Všichni ředitelé, prezidenti, senátoři a jiní kašpaři na vysokých postech jsou celý ořezaný. Tam může sedět a nic nedělat kdejaký blb. Nic nezkazí a když, roboti chybu napraví. Anebo chytneš příležitost za pačesy, vyndáš robotům mozky a uděláš se sama pro sebe. Jako já. A penízky se kutálej do tvý a ne do státní kapsy.“

„A ty mami, co děláš na jatkách?„No děvče. V mládí jsem byla blbá, ale zjistili, že jsem neplodná a nenamáhali se se

sterilizací. Asi došlo k omylu, protože ses narodila ty. Nikdo nepřišel, nikdo se na nic neptal a tak jsem ředitelka na jatkách.“

„No, ale ptám se, co tu děláš?“„Svážej nám sem všechny ty odřezaný části těl. Byla by jich věčná škoda. Někdo je

musí zpracovávat. Někdo, kdo má zdravý rozum. A ten já, zaplaťbánbůh, mám. Lidí je čím dál víc a něco žrát musej. Máme všechno to dobrý maso vyhazovat? Takové plýtvání. Co myslíš, že si měla ráno k snídani? A co myslíš, že se prodává ve kšeftech? Kde by se vzaly drůbeží a zaječí paštičky, šunky v rosolu (mimochodem, ty se dělaj z kolínek) a bejčí, no,

skoro bejčí koule? Vidělas v posledních letech venku pobíhat nějaké zvíře? Ty moje malá naivo.“

„Ne, ale to nemyslíš vážně!“„Smrtelně vážně. Sežerem se všici navzájem, děvenko.“Tu děvenku si mohla odpustit.

TO KOUKÁTE, CO JSEM MĚL DNES K OBĚDUJana Kostelecká

Matka mi vždycky říkala, ať si dávám pozor. Jenže přitom jmenovala takové věci, který se říkaj akorát tak malejm klukům: 'Neskákej uhřátý do vody', 'než přejdeš cestu, rozhlédni se' a 'než sníš jablko, umyj si ho'. Prostě přesně ty rady, na které se chce člověku odpovědět ono klasické: Dobrá! O tom největším nebezpečí mi neřekla ani slovo. Ale nevyčítám jí to. Nemohla to vědět. Byla totiž dobrá(k) od kosti. To otec byl jiný. Ležel mi v žaludku vždycky, a teď víc než kdy jindy. A můj mladší bráška mě pořád štval a popichoval. Vadilo mi to, ale říkal jsem si: „Nech ho bejt, hajzlíka, je malej.“ Dneska jsem se ale dožral.

Ovoce si umejvám, na cestě se rozhlížím, ale radu 'netoulej se, chlapče, po nocích', tu jsem nenáviděl. Jistě chápete proč. Vždyť ve městě začíná ten pravej život až po setmění a každej borec se ho zúčastňuje do roztrhání těla. To se mi mělo v brzké době splnit, ale abych nepředbíhal. Já měl do té doby pořád pech a ne a ne se zapojit do ruchu. A to si pište, že tím nemyslím jít jednou za čas na nějakou tu upocenou zábavu. Teda, ne, že bych nějakej ten noční život nezvlád, to si to vykládáte špatně, ale zatím jsem, jaksi, neměl dost příležitostí, abych světu ukázal, co ve mně vězí. Teď se ale smůla protrhla. Mámě jsem řekl, že jsem domluvenej s Máňou, to je moje holka, že půjdeme do kina. Já jsem původně byl, ale ona to odřekla a tak jsem chytil situaci za pačesy. Místo do kina jsem konečně vyrazil do šantánu.

Kámoši si jednou vyprávěli o suprovým podniku, ale nikdy tam nebyli. Co bylo tedy mou prvotní povinností? Jít tam a na druhý den je totálně znemožnit svým barvitým vy-líčením mých bohatých zážitků. Už jsem viděl, jak budou valit bulvy. Nemusel jsem ani dlouho bloudit, našel jsem to poměrně hladce. Mělo mě to trknout, jen co jsem vešel dovnitř. Všichni byli tak nějak divně bledý, pod očima kruhy, že by se na nich dalo cvičit, v obličeji spíš do zelena a do modra než, jak se říká, krev a mlíko. Ale to jsem přisuzoval mizernýmu světlu, ještě zkreslenému takovýma těma barevnýma diskotékovýma reflektorama. Všude kolem to pěkně vřelo. Vmíchal jsem se do davu a protlačil se k baru. Soused si dával něco červenýho, asi krvavou Mary. Na takový babský pití já teda nejsem. „Jedno pivo,“ zahlásil jsem, když na mne kývnul barman, co jako chci. Chvilku na mne koukal, pak pokrčil rameny a odešel dozadu. Vrátil se s pivem, ale povím vám, nebylo moc vychlazený. S lahví v ruce jsem se otočil, opřel se zády o barpult a sledoval hemžení. Páni, to vám byl cvrkot. Páry se na parketu svíjely do rytmu pěkně divoký muziky, takovým tím zvláštním trhavým pohybem, způsobeným stroboskopy. Vyhlíd jsem si jednu kočici, která seděla u baru sama. Pohupovala nohou do rytmu, to bylo dobrý znamení. Ležérně jsem k ní doplul, hodil sebou na pult a zeptal se: „Nepudem si zatrsat, bejby?“ Koukla na mne bez zájmu. To vypadalo blbě. Pak si mě ale prohlídla od hlavy k patě a v očích jí zajiskřilo. Seskočila z vysoké stoličky a vlnila se směrem k parketu. V půli cesty se otočila a kývla na mne prstem. Já vám vyrazil jak honící pes. Vzdálenost 15 metrů jsem zvládnul dvěma skoky. Máňa je sice pěkná holka, ale tahle byla opravdu třída. Krátký černý šaty, pěkně upnutý, lodičky na vysokých podpatcích a dokonalej make up. Sotva jsme sebou párkrát škubli, divočina skončila a začali hrát ploužák. Beze slova mi obtočila ruce kolem krku a položila hlavu na rameno. Párkrát jsem na sucho

polknul a pak jsme pomalu začali šlapat zelí. Kdyby mě tehdy viděli kluci, pukli by závistí. Ta břehule na mně byla tak nalepená, že jsem cítil vzorek krajky její podprsenky. Tušil jsem, že to ještě není vrchol večera.

Najednou hodím okem do davu a zjistím, že po mě začalo pokukovat víc ženskejch, taky nějaký kluci, což mi už nebylo tolik příjemný, zvlášť, když mi někdo šáhl na zadek, a já nevěděl, kdo to byl. Asi dvakrát nebo třikrát mi někdo položil ruku na rameno, ale moje partnerka se po nich ohnala a chvíli byl pokoj. Ploužili jsme dál a já cítil její horký dech na krku a měl jsem dokonce i pocit, že mě olízla. Najednou jsem ucítil lechtání na pravém uchu. Ona to být nemohla, ležela mi na levém rameni. Škubnul jsem hlavou a asi v poslední chvíli. Těstě vedle mě stál maník a blbě se na mne uculoval. Klidně bych se vsadil, že mě chtěl kousnout do ucha. Pro jistotu jsme se přesunuli kousek bokem. Hudba hrála pořád tu samou písničku, připadalo mi, že je nekonečná. Já, s ohledem na to, co jsem svíral v náručí a s vyhlídkou na něco daleko lepšího, jsem se modlil, aby ani nikdy neskončila. Nějaká ruka, určitě ženská, měla prstýnky a na černo nalakované nehty, mi začala jezdit po prsou. Moji tanečnici to rozzlobilo. Majitelku ruky prudce odstrčila až ta chudina upadla a ještě na ni něco zavrčela. A když říkám zavrčela, tak zavrčela, jako divoká kočka. Takový zájem ze strany žen jsem nečekal. Nejsem žádný Tom Cruise, ale ženy poznají solidní základ. Možná, že máma měla v těchto směrech přece jen pravdu.

Najednou po mně začalo šmátrat víc rukou, ženských i mužských. Začalo mi to připadat ne jako obdiv, ale jako pěkný opruz. Taky mojí partnerce se to ani trochu nelíbilo. Dotlačila mě ke zdi, stoupla si přede mne a začala mě bránit jako lvice. Prskala a sekala těmi svými dlouhými nehty po vlezlounech, kteří kolem nás utvořili půlkruh. Ti, jako by ztratili rozum, byli dotěrnější a dotěrnější. Jejich obličeje jakoby už vůbec nepatřily příjemným mladým lidem, ale dostaly jakýsi škleb a vypadalo to, že se smějí od ucha k uchu, snad jen, že při tom maličko slintali. Prozatím se jí vždy podařilo zatlačit je o pár kroků zpět, ale hned se vraceli. Bylo mi jasné, že se naše pozice dlouho neudrží. Už se mi tu vůbec nelíbilo a hodlal jsem se zdekovat, dokud je moje Matka Kuráž zaujatá okolím a ne mnou a drží je ode mne dál. Zvolil jsem taktiku: splyň se zdí a kroksunkrok zmiz. Bohužel, moc se mi to nedařilo a už po několika krocích si ta amazonka všimla, že nestojím za jejími zády, ale o kus dál. Zářivě jsem se na ni usmál, zamával jí a vyrazil k východu, nyní už starou a generacemi prověřenou taktikou nohy na ramena. Přeskočil jsem stůl, minul tak naše obléhatele a zamíchal se mezi zbytek tanečníků. Prodíral jsem se davem, jak nejrychleji to šlo, a strhával ze sebe ruce, které se mě snažily zachytit. Slyšel jsem, jak mi povolila košile na zádech. Nato jsem přišel o jeden rukáv a záhy i o celou košili. Ještě, že jsem měl pod ní tílko, co mi nachystala matka, jinak bych tu pobíhal dočista polonahej. Začal jsem mít pocit, že po mně jde celý sál, koutkem oka jsem zahlédl i šklebícího se barmana. Neměl náhodou delší trojky vlevo i vpravo, nahoře i dole, nebo se mi to jen zdálo? Ruce, a sem tam i nějaká noha, se na mě sápaly ze všech stran. Protože jsem neměl košili, cítil jsem, jak mi na holých místech na zádech a na rukách přibývají škrábance. Jak to vysvětlím Máni, blesklo mi hlavou. I přes to všechno jsem se nějak prodral k východu. Vyškrábal jsem se po schodech nahoru, srazil několik pronásledovatelů, s vypětím posledních sil otevřel dveře do ulice, vyrazil ven a... narazil čelem do prsou vyhazovače.

Stál mezi dveřmi, ruce založené v bok. Obšťastnil mě kompletní přehlídkou svého chrupu, čítajícího snad osmačtyřicet kusů, včetně čtyř viditelně přerostlých exemplářů. „Kampak jsme ši to namížili, mladej,“ zaskřehotal, „snad už nejdeme domů.“ A vyhazovač, který zde zřejmě zastával funkci vhazovače, do mne šťouchl břichem. Pro něj to byl sice jen nepatrný pohyb, ale vzhledem k jeho tělesné konstituci mi udělil počáteční rychlost kulového blesku. Skulil jsem se ze schodů zpět do sálu. Skulil není zrovna ten nejvýstižnější výraz. Schody za mnou byly už plné žádostivců, s mou přítelkyní na špici. Na zem jsem vůbec nedopadl. Popadla mě spousta rukou a snesli mě dolů ze schodů, doprostřed sálu, kde mě, ne

zrovna šetrně, upustili na zem.První se ke mně sehnula má bejvalka. Zakřenila se na mne, uslintla mi na prsa a

sklonila se, aby mě políbila na krk. Povím vám, vášnivá, to teda byla. Líbala mě na krk tak, až to skoro bolelo a měl jsem pocit, že mi ukousne kus masa. Určitě tam budu mít cucflek, napadlo mě. Líbala mě a líbala, až to docela dost bolelo a měl jsem krk v jednom ohni. Chtěl jsem se jí vykroutit, ale na ruce i nohy se mi sesypali ti, co dosud jen přihlíželi. To už bylo trochu moc. Chtějí mě hromadně znásilnit, nebo co? Ruce i nohy mě začaly nesnesitelně bolet, jako by mě do nich bodalo tisíce jehel. Připadalo mi, jako by mi někdo z celého těla rval kusy masa. Nadechl jsem se, ale měl jsem pocit, že se mi do plic mnoho vzduchu nedostalo. Slyšel jsem nějaký sípavý zvuk a zdálo se mi, že mi vzduch uniká dírou v krku ven. Ale všechna ta bolest netrvala dlouho. Po chvíli se mi začala točit hlava a i když moji přemožitelé ve svém snažení neustávali, pomalu jsem přestal cítit bolest, snad to bylo těmi jejími polibky. Měl jsem pocit, že na mě jdou mrákoty a bylo mi tak nějak slabo. Už jsem necítil pražádnou bolest a necítil jsem, že bych měl nějaké tělo. Najednou se setmělo a strašlivě ochladilo. Víc si z toho večera nepamatuji.

Probudil jsem se v koutě na zemi. Učinil jsem úspěšný pokus posadit se. Nic mě nebolelo a bylo mi dobře, jak už dlouho ne. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pořád tu bylo hodně lidí, stejně tolik jako včera a zdálo se mi, že jsou to ti samí. Hodil jsem okem k baru. Barman leštil sklenice a ta kočka ze včerejška seděla u pultu a cucala svůj drink. Vstal jsem a šel k ní. „Čau, kotě,“ oslovil jsem ji podivně chraplavým hlasem, až jsem se sám polekal. To jsem musel včera řádit. Podívala se, kdo to na ni mluví, ale když zjistila, že jsem to já, přehlídla mě jako lány a znovu se vrátila ke své sklenici. Najednou jsem si uvědomil, že mám strašlivý hlad. Bodejď by ne, když jsem od včerejšího večera nic nejed. Z ničeho nic jsem pocítil neodolatelnou touhu vrátit se domů. Doma se pro mne jistě najde něco na zub. Taky se musím převlíct, z mých šatů po tom včerejším tóču zbyly jen cáry. Vyšel jsem ven a zjistil, že slunko už zapadlo. Včera jsem přišel určitě po desátý a musel jsem tu divočit dlouho do rána. Páni, já prospal celý den. Průser, nebyl jsem v práci. Hlavou mi proběhlo, že matka jistě pozná, že jsem nespal doma. Ježiši, to zase bude kázání.

Připlížil jsem se domů, ale hned ve dveřích mě odchytil rozzlobený tatík a začal mi nadávat do všiváků a dacanů a že už obvolávali nemocnice a že právě chtěli volat policajty. Bla, bla, bla. Jindy bych z něho měl vítr, on je děsnej pruďas, ale v tu chvíli mi byl najednou úplně volnej. Jak mi hrozil a mával pěstí před obličejem, až mi to vadilo. Všimli jste si někdy, že člověku, který se rozčiluje, hrozně naběhnou žíly? Matku jsem našel v kuchyni sedět ubrečenou u stolu. Objala mě a já jí dal na omluvu pusu na krk. No, abych to neprotahoval, pak jsem se stavil za bráchou. Jak to asi bylo dál, to už si domyslíte. Po vydatném jídle jsem si schrupnul ve sklepě v bedně na brambory. Když jsem se probudil, byl už zase večer a já měl znovu hlad jak vlk. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat, jak se daří babičce.

To bylo, prosím, před dvěma dny. Teď dřepím ve stínu psí boudy (Azor už ani nepípne) a čekám na svoji holku Máňu. Je totiž k nakousnutí.

ESTETIKA KRVEŠtěpán Kopřiva

Nevypadáte moc dobře.Ne, žádné strachy, nebudu do vás hustit to klasické „jste opravdu velmi hnusný

člověk“ nebo „máte na ten obličej zbrojní pas?“ či „a sakra, plastický chirurgové by neměli chlastat, co?“, zkrátka ty věty, které slýcháte od lidí dnes a denně. Nebudu tu rozebírat, jak

neuvěřitelně jste odporní, slizcí, upocení a smradlaví (ani nemusím, každý to ví). Jde mi o váš momentální stav, o rozpoložení, v němž se nacházíte právě teď, ve chvíli, kdy jste dočetli poslední exemplář povídkové sbírky Ježíšku, já chci plamenomet. Opravdu nevypadáte moc dobře. Pohled skelný & nepříčetný, zažloutlé zuby pevně zaťaté, šlachy na rukou se napínají jako klavírní struny na šibenicích druhé světové války, srdce hlasitě tluče, z pysku visí nadržená slina. Vsadím se, že hned teď půjdete a zastřelíte svou matku. Brokovnicí, pochopitelně, protože jenom tak se legračně rozcákne hlava. Pak se schováte za dveřmi v předsíni a sejmete otce, až se vrátí z fachy - už teď vás dřevěná rukojeť kuchyňského dranžíráku svrbí v dlani, jen na to pomyslíte. Sestru pojednáte vidlemi, na Žeryka v boudě bude stačit demižon kyseliny sírové. Mladšího bratra dole v kotli ve sklepě bezbolestně zkremujete (měl tak rád vanilkový krém, nezbeda). Poté přijde na řadu otcova cirkulárka a sousedi. A pak ti ostatní.

Ano, přesně takhle se to odehraje, pokud mají pravdu všechny ty moudré televizní řeči o tom, jak násilí ve filmech a v literatuře plodí násilí v reálném životě. Jestliže je skutečností, že z nevinných lidí se stávají vrahové jenom proto, že jim někdo pustil Vřískot nebo Sedm (co se brutality týče poměrně nevinné filmy), pak je tato povídková sbírka startérem krvavého armagedonu lokálního charakteru. Všichni, kdo ji četli, vyrazí do ulic obtěžkáni motorovými pilami a kanystry benzínu a rozpoutají zběsilé masakrální orgie, v jejichž krvavém přílivu se za šíleného hlasivkyrvoucího řevu a v nepředstavitelných tělotrhajících mukách utopí většina obyvatel této republiky. Cool.

Když jsem byl před třemi roky (chvilka blekotavé stařecké nostalgie, na kterou mám v devětadvaceti plný nárok) vyzván, abych napsal doslov k útlému sešitovému sborníku Best of první ročník soutěže Ježíšku, já chci plamenomet, byl jsem velmi poctěn a dojat a tak vůbec a vyslovil jsem v tomto doslovu (který se jmenoval — jak jinak - Estetika krve) přání, aby se pyromanský vykupitel časem stal jakousi platformou pro setkávání tvůrců, kteří vědí, že fantazie není jen barevná, čistá, harmonická, hezká věc ve stylu E. T. Mimozemšťana. Přesně takhle jsem to tam vizionářsky nasolil. Skutečnost mi pochopitelně opět dupla na páteř a přetrumfla veškerá má očekávání. Nejen, že se tak stalo, nejen, že se soutěž Ježíšku, já chci plamenomet vypracovala na třetí, možná i druhé nejvýznamnější scifistické povídkové klání u nás. Ježíšek se stal jedním z několika faktorů, které upravily mejkap ksichtu české (i slovenské, pochopitelně) SF konce devadesátých let.

Svou roli v tom sehrálo několik věcí. Za prvé to, že žijeme v poměrně malé zemi (pro jednou to byla výhoda). V poměrně malé zemi, kde je poměrně málo zajímavých literárních scifistických soutěží. A spisovatelé SF mají ve své DNA daleko více než spisovatelé ostatních žánrů zakódovanou soutěživost (eufemismus pro touhu rozstřílet všechny konkurenty kalašnikovem svého talentu na mraky, jejich bezvýznamné bláboly vybombardovat napalmem invence, a jejich děravé mrtvoly veřejně a několikrát podle počtu děr znásilnit, aby všichni poznali, kdo je tady boss). Takže se Ježíškovi podařilo (díky svému sexy námětu) přimagnetit kromě obvyklých zavilých grafomanů i skutečnou kvalitu (včetně takových ledoborců naší SF kry jako jsou Jaroslav Mostecký nebo Vladimír Šlechta). Díky tomu se nadpoloviční většina povídek nejen dala číst, ale soutěž už v prvním roce vykázala kvalitativně vyšší úroveň, než má Cena Karla Čapka (což bylo samozřejmě dáno i tím, že do CKČ jako do nejznámější SF soutěže u nás zašle své výblitky daleko víc hovadsonů). To je ovšem vedlejší, důležitější je, k čemu došlo: Proti ostříleným matadorům se sofistikovanými vyprávěcími fintami, se stylistickými noktovizory a laserovými čtenářskými zaměřovači byla vypuštěna horda hýkajících krvelačných maniaků, lidí, kteří sice za sebou neměli ty stovky napsaných stránek, ale zato si dokázali představit, co se stane, když někomu zabodnete vojenský bodák do břicha a trhnete rukou vzhůru, a kteří to neváhali detailně popsat. Byla to nelítostná řežba a přiznám se, že ani teď nedokážu říct, na které straně bych stál radši. Pak přišel druhý rok a stalo se to, co se stát muselo. Profíci přitvrdili. Skvěle je to vidět na Šlechtovi, který po Emmě číslo

minus jedna nasadil Replay - ty samé postavy, ten samý suverénní vypsaný drajv, ale všechno o stupeň drsnější.

Pochopitelně nejen to šlo ve druhém ročníku nahoru. Byla nakopnuta i invence. Už po prvním roce bylo každému psavci, který se chtěl zúčastnit a měl mozek v hlavě a ne na stěnách pokoje, jasné, že nevystačí s banálně podříznutým krkem, prostě s obyč. brutalitou jako takovou. Stejně jako v jiných SF povídkách, i tady jde o nápady až v první řadě. A díky tomu, že má Ježíšek jen jedno téma (KREV!), nutí autory k mnohem větší vynalézavosti. Smrt stokrát jinak. Tak je možné, že se v jednom tematicky úzce zaměřeném (KREV!) sborníku sejdou tak rozdílné polohy jako rozverně užvatlaná bajka (Velkolepé kratochvilné vyprávění), povídka ve stylu Šimka a Grossmana (Cesta domov), upírárna podle bladeovského střihu (To koukáte, co jsem měl dnes k obědu), brachiální groteska (Cesta na Bohemiacon 2031), s gustem vychutnaná braková S/M fantasy (X. A. Y. R. A.), horor (Jen vítejte!), akční záležitost (Replay), skoro oščádalovsky absurdní fantazie (Som život, tetka smrť), klasické pointovačky (Inspekce, Ježíšku, dej mi plamenomet) a kilobajty dalších.

No jasně, říkáte si, přitisknuti vedle dveří v předsíni, nůž v ruce, uši nastražené, jestli v zámku nerachotí otcův klíč, to je všechno bezva, ale tady někdo (zřejmě autor doslovu, protože nikdo jiný tady na těch stránkách momentálně není) pindal něco o tom, že Ježíšek (částečně) ovlivnil českou (a slovenskou) SF. Jen klid, přátelé, šraňky už jsou na dohled.

Došlo k tomu tím, že profíci přistoupili na pravidla Ježichovy hry. Skloubili maximální brutalitu a svou literární zručnost a výsledek rozhodně nedopadl nejhůř. To se zákonitě muselo začít odrážet i na jiných jejich věcech, co už nebyly určené jenom pro Ježíška. Kdo ochutnal krvavý hu hu koktejl, nespokojí se s vylouhovaným pytlíkovým čajíčkem. Nechci pochopitelně tvrdit, že od té chvíle byly povídky těch, kterým pro potřeby tohoto doslovu přezdívám profíci (přičemž mám na mysli pouze to, že už mají s psaním určité zkušenosti a nejsou to zelenáči, kterým teče písmenkové sperma po bradě), texty naplněnými hektolitry krve a urvanými končetinami, to je nesmysl. Ale stačí si jen vzít třeba Ikarii z doby před třemi roky a porovnat ji se současností — ten posun je docela dobře patrný.

Takže tvrdím následující: tzv. profíci určují celkovou atmosféru české (a slovenské) povídkové SF scény. Částečně i díky Ježíškovi došlo v této atmosféře během minulých tří let k znatelnému vývoji, postřehnutelnému prostým, jen lehkou dioptrií vyzbrojeným okem. Samozřejmě, není to faktor jediný a dokonce ani ne ten nejvýznamnější — hlavní zásluhu na této změně má literární rotační kulomet Jiřího Kulhánka, díky jehož čtenářskému úspěchu laťka brutality v SF mainstreamu (divné slovní spojení, ale myslím, že víte, co mám na mysli) vystřelila o pěkných pár čísel vzhůru, díky kterému se nastartoval motor české akční školy a díky kterému se hlášky typu „Zjišťuji, že mozek v pivu plave“ staly žánrovým standardem.

Nicméně i Ježíšek, co rozdává plamenomety, si zaslouží pochvalné bennyhillovské poplácání po plešatém temeni. Do bojů „o SF krvavější“ zasáhl důrazně, například daleko důrazněji než úchylné povídkové antologie SF klubu Spectra či sdružení Rigor Mortis a jejich hostů. Je to tím, že Technologie masa 1 a 2 i kniha Rigor Mortis byly osamělé výstřiky do tmy, které do černi noci pumpoval srdeční rytmus zvrhlosti jejich tvůrců. Kdežto Ježíšek rozevírá svou ohnivou náruč všem a - což je důležitější - každý rok. Budiž mu za to sláva. Když si vzpomenu, jak jsme v roce 1993 (opět chvilka vyklepané stařecké nostalgie) smolili s Davidem Horákem zřejmě první splatterové povídky na našem území (abych si taky přisvojil nějaké zásluhy) — on DocSkjendahlův způsob, já Zimu v Petrohradě (nemusím doufám zdůrazňovat, že moje povídka byla lepší než Davidova), tlačí se mi slzy do očí, nádor na mozek a krev do močového měchýře. Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy vycházejí povídkové sbírky jako je ta, kterou držíte v rukou. Jsem rád, že se najdou lidé, kteří takové povídky píší. Jsem rád, že se najdou lidé, kteří je čtou (i když jsou tak extrémně hnusní jako vy). Co k tomu dodat? Je to krásný svět.Praha, březen 2000

JEŽÍŠKU, JÁ CHCI PLAMENOMET (To NEJ z let 1997 99)Sestavili: Václav Pravda a Martin HeislerOdpovědná redaktorka Jolana Staňková Obálka Juraj Maxon Sazba NETOPEJRVydalo nakladatelstvíNETOPEJRjako svou 40. publikaciOlomouc 2000, vydání 1.Tisk EUROPRINT PŘEROV, s. r. o. PřerovNáklad 1300 kusů Prodejní cena včetně DPH 139 KčISBN 8086096343