července 1994 - immaculata.minorite.cz

Ú m y s l y m o d l i t e b R ytířstva N eposkvrněné v jubilejn ím roce naro­zení sv. M axm ilána Kolbeho: č e r v e n c e 1994„CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁ M D N ES” Dej, aby všechny národy světa nacházely jistou a bezpečnou cestu skutečného pokroku na základě rozdělování m ateriálních, kulturních a duchovních hodnot, sr p e n 1994„O D PU SŤ NÁ M N A ŠE V IN Y ” Dej, aby každý z nás dokázal v idět ve smrti sv. M axm iliána K olbeho projev m ilosrdné Boží lásky.Ú k o n o d e v z d á n í se N e p o sk v r n ě n éNeposkvrněná, K rálovno nebe a země, Útočiště hříšníků a naše nejla­

skavější M atko, Tobě svěřil Bůh celý řád m ilosrdenství. Já,...nehodný hříšník, padám k Tvým nohám a pokorně prosím , abys m ě celého a úplně přijala za svou věc a v lastnictví a udělala se m nou, se všem i schopnostm i m é duše a m ého těla i s celým mým životem , smrtí a věčností, cokoli se Ti zalíbí. Chceš-li, použij také mne celého bez jakékoliv výhrady k uskutečnění toho, co bylo o Tobě řečeno: „O na potře tvou hlavu” a též: „Ty sama jsi na celém světě vyhladila všechny bludy” , abych se stal v Tvých neposkvrněných a nejlaskavějších rukou užitečným nástrojem k probuzení anejvětším u vzrůstu Tvé slávy v tolika zbloudilých a lhostejných duších a tím to způsobem k co největším u rozšíření b laženého království N ejsvětějšího Srdce Ježíšova. N eboť kam Ty vejdeš, tam vyprosíš m ilost obrácení a posvěcení, vždyť Tvým a rukam a stékají na nás všechny milosti z nejsladšího Srdce Ježíšova. - D ovol mi, abych Tě chválil, přesvatá Panno. - Dej mi moc zvítězit nad Tvým i nepřáteli. 0 , M aria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkám e, i za všechny, kdo se k Tobě neutíkají, a zvláště za nepřátele církve svaté a za ty, kdo jso u Ti svěřeni.

pokračování na str. 3

Fatimská Panna Maria v PrazeV pátek dne 13- května 1994 proběhl v Praze v bazilice svatého Jakuba

na Starém Městě první fatimský den na návrh J. E. Joachima kard. Meisnera,, kolínského arcibiskupa. Slavnostní bohoslužbě předcházela společná mo­

dlitba růžence před vystavenou N ej­světější svátostí. Na začátku bohosluž­by o. kardinál po­světil so ch u fa- timské Panny Ma­rie, k te rou pro zdejší farnost při­vezl z Fatimy.

O . K a rd in á l M c isn c r v k o s te le sv . J a k u b a

V století vášní, sobectví a zmatků, kdy světlo víry v mnoha srdcích hasne, Syn Boží, aby oslavil svou Matku,dal Církvi kněze, nad kterým svět žasne.

Maria si jej v dětství povolává, zjevuje se mu s dvěma diadémy.V chlapecké duši roste touha žhavá, nést její slávu do dalekých zemí.

Našel své místo v Božím věčném plánu, bohaté hřivny svědomitě množí. Vzdálené bratry touží přivést k Pánu, v oběť se dává pro království Boží.

Nedal se zlákat štěstím, jež svět dává, poznal, že moudří spokojí se s málem. Jen sloužit Pánu, že je radost pravá.Za Františkovým kráčí ideálem.

Za hrůzovlády šelmy ze Zjevení, jež drtí zemi železnými hnáty, řeholní oděv za vězeňský mění, klášterní celu za ostnaté dráty.

Namísto knih teď nosí břímě kmenů, svých velkých plánů poslušně se vzdává. Ví, že jen láska jediná má cenu, vítězně s Kristem život dokonává.

Hrdina zlobou světa nezdolaný, modlitbou vroucí umlčených retů, až k smrti věrný rytíř svaté Panny, přináší dodnes požehnání světu.

Květa Kotápišová

Ernest Renan, racionalista a skep­tik, prohlásil, že „ještě budou světci svato řečen í v Ř ím ě, ale již nebudou světci, které by lid prohlásil za svaté”. Jak rychle usvědčila toto tvrzení z kla­mu sv. Terezie od Dítěte Ježíše, která byla prohlášena za svatou lidm i na celém světě ješ tě dříve, než ji A poš­

tolský stolec blahořečil. V naší době se odehrálo něco podobného v případě sv. Maxm iliána.

Již v koncentračních táborech si vězňové d louho do noci vyp rávě li o hrdinství františkána a často jej pro­sili o přím luvu u Boha. Po válce se ob­je v ilo m noho článků o „m učedníku

lásky” , jeh o ž příklad života a oběti p řitaho va l současn íky . Všude bylo slyšet hlasy: To je světec našich dnů, světec poslední světové války, světec pokroku, univerzální světec, ve kterém každý nalezne svůj vzor.

I když sv. Maxm ilián nezanechal po sobě vlastní hrob, ke kterému by m oh­ly přicházet pouti -je h o ostatky rozvál v ítr po osvětim ských polích - přesto všude na všech kontinentech jej lidé obdivují a utíkají se k němu ve svých těžkostech. Již v roce 1945, když dopa­dala atom ová puma na Nagasaki, pro­sil o pomoc sv. Maxm iliána prof. Pavel Nagai, který posléze prohlašoval, že byl skrze něho zázračně uzdraven z m asi­vního krvácení. Jako mocný přímluvce u Boha je vzýván v Polsku a také na celém světě. Jeho prostřednictvím se uskutečnily mnohé zázraky rázu fyzic­kého a morálního, zvláště pak obrácení k Bohu a na pravou víru. O. Kolbe sku­tečně pracuje po své smrti oběma ru­kama, jak to často říkával ještě během svého života.

Proces blahořečení byl zahájen v roce 1947. Mezi jiným i byla prozkoum ána m im ořádná uzdravení spojená s pří­m luvou o. Kolbeho. Dvě z nich byla uznána za zázračná. Jednalo se o náhlé a úplné uzdravení Anděly Testoni ze Sardinie, která trpěla tuberkulózou plic a zažívacího ústrojí v pokročilém stad iu spojenou s neprůchodností střev a celkovou fyzickou slabostí. Také o uzdravení m arkýze Františka Luciani Ranieri z Říma z velmi závažné aterosklerózy tepen s mnohočetnými klinickým i projevy a s nepříznivou pro­gnózou.

Blahořečení o. Maxm iliána se usku­tečnilo 17. října roku 1971. V posledních staletích to je snad první případ (kromě

sv. Terezy z Lisieux), aby někdo dosáhl tak rychle, během třiceti let po smrti, takového vyznam enání. Papež Pavel VI. zvolil pro beatifikaci období, ve kterém se konal Biskupský sněm na téma kněžství a sociální spravedlnost ve světě. U dělal to sch vá ln ě , aby ukázal v zo r pro v š ech n y kněze a vodítko k řešení všech sociálních problémů skrze lásku. Nebylo také náhodou, že se b lahořečení usku­tečnilo ve výročí založení Rytířstva Neposkvrněné. Toto nám ukazuje zno­vu, jak prohlásil kard. Stefan Wyszyňski, kde máme hledat záchranu pro víru, Církev a lidstvo: v náručí Panny Marie, Matky Církve!

Samotná beatifikace měla nesmírně slavnostní průběh. Papež nejenže pode- psal příslušný dekret, ale dokonce i sám prohlásil o. Kolbeho za blahoslaveného (dosud se tak nikdy nestalo) během Mše svaté, kterou sloužil ve vatikánské ba­zilice.

Slavnosti se zúčastnilo 44 kardinálů, 5 patriarchů, kolem 300 biskupů z toho synodální otcové z celého světa, diplo­m atický sbor při Vatikánu, delegace vlády PLR, tisíce kněží a zástupy lidí, které nemohla pojmout vatikánská ba­silika.

Nejdojem nějším okam žikem bylo prohlášení o. Maxm iliána Maria Kolbe­ho za blahoslaveného s následným odhalením obrazu nového b lahosla­veného za zvuků hymnu „Gloria in excelsis „. Tento okam žik popsal kard. Wyszyňski následovně: „Našim očím se ukazuje - ozářena sluncem - postava blahoslaveného M axm iliána, letícího s nadšením a otevřenou náručí k nebi. Po celý ž ivo t zp ív a l N e p o skvrn ěn é píseň: Již za krátký okam žik Ji uvidím! - Jak je to podivné. Před očima máme

ještě o. Maxm iliána, jak leží na podlaze osvětim ské h ladom orny, ztýraného , b ezm ezn é u m u čen éh o , dob ro vo ln ě umírajícího za svého bratra spoluvězně. A však N eposkvrněná, pro kterou žil a umíral usilujíce získat bílou a čer­venou korunu, na něho nezapomněla. A hle, dnes Církev Boží jej pozvedla jakoby z kamenné podlahy cely smrti, postavila jej na o ltář a dala mu na hlavu třetí korunu -zla tou , na kterou pokorný služebník Panny Marie nikdy nepom y­slel. Takto Bůh prokazuje slávu svým přátelům ; a co teprve těm , kteří jsou přáteli Jeho m ilované Matky.

Jiří Domaňski

p o k r a č o v á n í z d ru h é s tr . o b á lk y

"Při fatimských dnech se vždy u nás společně modlíme na Iři úmysly,” řekl na úvod bohoslužby olec kardinál, ”a to:1. za nová kněžská a řeholní povolání a za křesťanské rodiny,2. za Svatého otce a celou Církev,3. za mír na celém světěv duchu fatimského poselství.”

Jak sám vzpomněl, byl poprvé poslán do Fatimy Svatým otcem Janem Pavlem II., aby ho zde zastupoval, neboť Svatý otec byl v té době v nemocnici po atentátu. Když pak přijel do Fatimy opakovaně, spo­lečně se Svatým otcem přišli do kaple zjevení, obrátil se k Svatému otci a popřál mu vše nejlepší k desátým narozeninám. Svatý olec se zamyslil a odvětil: „Máš pravdu, poprvé jsem život dostal od své pozemské matky, podruhé mi ho darovala naše Nebeská Matka.” Od této návštěvy je v konině Panny Marie ve Fatimě umístěna kulka, která byla vyňata z těla Svatého otce po atentátu.

Mši svatou sloužil o. kardinál společně se svým sekretářem, provinciálem mino­ritů v Čechách, p. Oldřichem Prachařem, a kněžími minoritského řádu a okolních far­ností. Po mši svaté byl slavnostní průvod bazilikou se Svátostí oltářní. Na konec bohoslužby svátostné požehnání, po němž byla socha v průvodu přenesena do kaple svaté Anny v ambitu kláštera, kde bude trva­le umístěna. Jak o. kardinál vzpomněl v kapli, je i tato fatimská socha P. Marie zapsána v knize, v níž jsou zapsány všechny sochy na celém světě. „A tak i Zlatá Praha se dnešním dnem zapisuje do této knihy a já doufám, že některý z příštích fa­timských dnů proběhne za účasti přímo o. biskupa z Fatimy”, dodal na závěr otec kardinál.

Fatimské dny se budou v budoucnu ko­nat každý 13. den v měsíci, tedy následující proběhne 13. června a pak 13- července.

b r . M eto d ě j, m in o r ita

h

CO MÁM MARIA MŮŽE DÁT?K á zá n í Joach im a kard iná la Mei-

sn era , a r c ib is k u p a k o lín sk é h o k prvn ím u fa tim sk ém u dni v chrám u svatého Jakuba v P ra ze dne 13■ května 1994.

M ilo v a n é se s tr y a bratři!

Dříve než pohaslo v listopadu 1917 v důsledku ruské Říjnové revoluce ve východní Evropě svetlo víry, vzešlo půl roku předtím , 13- května 1917, zvláštní světlo v nejzazší končině Evropy, v Po­rtugalsku. Maria se zde zjevila 13. května v malé portugalské vesnici dětem pasou­cím dobytek a sdělila jim poselství0 vítězství víry nad ateistickým kom uniz­m em . F a tim a b y la ja k o b y B ožím předm ostím , z něhož Bůh skrze Marii podem ílal svět kom unizm u, aby tak zjednal opět víře v Boha platnost. Milio­ny křesťanů neputovaly jenom do Fatimy, nýbrž přijímaly na nesčetných mariánských poutních místech v jiných chrám ech a v četných družinách spo­lečné m odlitby poselství z Fatimy a vyprošovaly svou m odlitbou Východu o b rá c e n í. P ro k řesťany ve s tře d n í a východní Evropě skončil vnější útisk, ale víra tím ještě n en í získána zpět a poselství z Fatimy o obrácení střední a východní Evropy ještě není naplněno, nýbrž jen nabylo novou aktuálnost.

Musíme si říci, že poselství z Fati­m y se stalo také pro západní Evropu více než kdy jindy aktuálním, neboť1 tam to nevypadá dobře s Boží věcí, která vůbec nen í jen nějaká věc, ale je to On sám - Bůh.

Proto je dobré, že v bazilice svatého Jakuba v Praze je dnes učiněn začátek

tomu, abychom s Pannou Marií, s tímto městem, s touto zemí, s naším kontinen­tem a s celým světem vyprošovali víru, naději a lásku.

Flledíme na sochu Matky Boží z Fati­my. Co nám tato socha m ůže dát?Ve svých rukou drží růženec, jež je svými pěti tajemstvími jakoby prodlouženou ru­kou Matky Boží, která nás drží a která nás již nepustí. Při jedné ze svých návštěv ve Vatikánském m uzeu v Římě jsem na jedné výstavě růženců objevil tři zce­la prosté, jednoduché řetízky se zrnky a malým křížkem na konci. Tyto růžence p o c h á z e ly z k o n c e n tra č n íc h tá b o rů v Osvětimi a v Dachau. Byly zhotoveny z tehdy nejdražšího materiálu, totiž chle­bové střídy. Stejně tak životně důležitý, jako byl pro vězně chléb, je p ro nás životně důležitá ruka Panny Marie, která své děti doprovázela ve všech životních nebezpečích, dokonce i v p e ­kle koncentračního tábora.

Co nám Maria může dát?Dává nám růženec. Má jej pro nás

připravený ve své dobrotivé ruce. Jako světící biskup v Erfurtu jsem se na jedné pouti v roce 1975 setkal s početnou skupinou Němců z Povolží, kteří již pětadvacet let museli žít na Sibiři a přitom zůstali bez kontaktů s Církví. Řekli mi: „Stýská se nám po Církvi. Co m ám e předávat svým dětem z pravd víry, aby dosáhly života věčného?” Na to jsem jim odpověděl: „Dám vám s sebou kato­lický katechismus a Nový Zákon. Je ­stliže předáte svým dětem obsah obou těchto knih, dojdou věčného života.” Ale před dvaceti lety nebylo dovoleno dovážet

do Sovětského svazu křesťanské knihy, to bylo tenkrát stejně nebezpečné, jako kdyby s sebou vezli zbraně. Když mě povolžští Němci na toto upozornili, ze­ptal jsem se jich: „Můžete s sebou vzít alespoň růženec?” Oni odpověděli:”Ten si m ůžem e pověsit kolem krku, to pak vypadá jako nějaká ozdoba. Proti tomu kontrola na hranicích snad nic nenamítne, ale - pokračovali - co to vše má spo­lečného s naší otázkou? Co tedy máme svým dětem předávat z pravd víry, aby mohli dosáhnout života věčného?”Nato jsem ukázal na kříž na konci růžence: „Zde se modlím e Vyznání víry. To je

celá naše věrouka. Svatý Tomáš Aquinský říká: »Kříž je kniha, z níž se m ám eneustále co učit!- Pak následují první tři velká zrnka růžence, kde prosíme o víru, naději a lásku. To je celá naše životní nauka, abychom měli činorodou víru, silnou naději schopnou strhnout svým příkladem a činorodou lásku. A pak k nám , jakoby n av lečen ý na šňůru růžence, prom louvá celý Nový Zákon - tajemství Božího vtělení v radostném růženci, tajemství u trpení v bolestném růženci a nakonec dovršení naší spásy ve

slavném růženci. Růženec je jakoby určitý druh tajného písma, v němž je obsaženo celé evangelium .”

Když jsem takto skončil, bral jeden z ruských poutníků do své ruky růženec a řekl: „To zde držím v jedné jediné ruce celou katolickou víru .” Ano, měl plnost naší víiy v jedné jediné ruce. Na tento zážitek nikdy nezapom enu.

Když vím, že se některý z mých kněží rád modlí růženec a že se jej modlí denně, nem usím o něj již mít obavy. A když totéž vím o některém křesťanu, rovněž o něho již nem ám starost, neboť je v nejlepších rukou naší m ilované Paní

/ Fatimy. A když jednoho Line zavřu oči a v Kolíně mne budou klást do rakve, pak mi vše odejm ou, můj biskupský kříž, můj krásný prsten, m ou biskupskou berlu. Ale ve své závěti isem poznam enal: „Růže­nec mi odejm out nesmíte, ten si chci vzít s sebou. Je to záruka m ého povolání, je to dědičný list na věčný život.

Každý den se m odlím jednu starou a prostou modlitbu:

D en Rosenkranz in m einen Hánden, auf das Kreuz letzten Blick so m ôchte ich m ein Leben enden Mutter, gib mir dieses Glůck. Amen.

která v překladu zní asi takto:

S růžencem v rukou a posledním pohledem na kříž, tak bych chtěl svůj život zakončit.Matko, dopřej mi tohoto štěstí!

(překlad dr. Kotrbová)

Petr našich dnů

List Svatého otce hlavám státůSpolečenství národů začalo nedávno sla­

vit M ezinárodní rok rodiny vhodně vyhlášený organ izací Spojených národů. M ezinárodní konference o populaci a rozvoji, svolaná ro­vněž Spojeným i národy, která se bude konat letos v zá ř í v K áhiře , je dalším dů ležitým setkán ím tohoto ro­ku. Zodpovědní před­stavitelé národů bu­d ou ta k m ít p ř í le ­žitost vyvodit závěry z d isk uzí a závazků předešlých konferen­c í, k te r é je d n a ly o podobných nám ětech v roce 1974 v Buku- r eš ti a v roce 1984 v hlavním m ěstě M e­xika. V eřejné m ínění však očekává od set­kání v K áhiře přede­v ším sm ě r n ic e pro budoucnost, protože si u v ěd o m u je v e lk é prob lém y, které má svět před sebou. Jimi jsou např. blahobyt a r o zv o j n á ro d ů , d e ­m o g r a fic k ý r ů st a stárnutí obyvatelstva v některých prům y­slově vyspělých zem ích, boj proti nem ocem a nucená em igrace velkého počtu obyvatelstva.

Svatý Stolec, věrný svému poslání a s pro­středky, které mu jsou vlastní, se rád připojuje ke všem těmto snahám, jejichž cílem je služba velké lidské rodině. 1 pro katolickou církev za­počal 26. prosince Rok rodiny, jenž vybízí věřící k duchovním u a m ravním u rozjím ání o této lidské skutečnosti, která je základem života jed­notlivců i celých společností.

Já sám jsem se osobně obrátil zvláštním listem na v šech n y rodiny . L ist přip om ín á všem , že každá lidská bytost je „povolána k životu v pravdě a lásce” a že dom ácí krb zůstává školou života, kde se na výsadní a ori­g iná ln í úrovni prožíva jí nap ětí m ezi nezá­

v islostí a společenstvím , m ezi jed n otou a in d iv i­du álností. P rávě zde je, m y slím , zd ro j l id s tv í , v něm ž vzn ikají nejlepší tv ů rč í s íly sp o le č en sk é tkáně, a každý stát by měl tento zdroj pečlivě chrá­nit. Veřejná m oc, aniž by z a sa h o v a la do n e z á v i­slosti skutečnosti, kterou nem ůže ani vytvořit, ani změnit, má povinnost pod­p orovat so u lad n ý vývoj rodiny, a to nejen z hledi­ska so c iá ln í ž iv o tn o st i , nýbrž i z h led isk a m ra­vního a duchovního zdra­ví společnosti.

Právě proto upoutal m ou p o z o r n o s t n á v rh závěrečného dokum entu n a s tá v a j íc í k o n fer e n c e v Káhiře. Byl pro m ne bo­lestným překvapením .

N ové prvky, které obsahuje jak na úrovni pojm ové, tak i term inologické, působí, že ten­to te x t je v e lm i o d lišn ý od d o k u m e n tů podobných konferencí konaných v Bukurešti a M ex ik u . N e lze j in a k n e ž m ít s tr a ch z morálních úchylek, které by m ohly připravit lidstvu porážku, jejíž první obětí by byl právě člověk.

P ovšim něm e si např., že tém a rozvoje, zařazené do pořadu jednání v Káhiře, obsa­

huje velm i složitou problem atiku vztahu mezi o b y v a te lstv em a rozvojem a m ělo by být jádrem diskuzí, je tu ponecháno tém ěř bez povšim nutí; počet stránek věnovaných tom u­to nám ětu je velm i om ezený. Jak se zdá, je ­diná odpověď na dem ografickou otázku a na problém y, jež klade celistvý rozvo j člověka jako osoby i celých společností, se om ezuje na povznášen í takového způsobu života, jehož následky, kdyby byl přijat jako vzor pro bu­doucnost, by m ohly být obzvláště záporné. Z odpovědní představitelé národů ma jí povin­nost důkladně uvažovat podle hlasu vlastního svědom í o této stránce skutečnosti.

A dále: Pojetí pohlavního života v tomto textu je zcela ind iv idu alistické, takže m an­želství se tu jeví jako něco již překonaného. S přirozeným zřízen ím tak základn ím a v še ­obecným jako je rodina, však nesm í nikdo m anipulovat.

Kdo by mohl dát takové pověření jedno­tlivcům nebo institucím ? Rodina patří k m a­jetku a dědictví všeho lidstva! O statně i vše­obecná deklarace o lidských právech nesporně potvrzuje, že rodina je „přirozeným a základ­ním prvkem sp o lečn osti”. M ezinárodní rok rodiny by se tedy m ěl stát zv lášť vhodnou příležitostí, aby se rodině ze strany společnosti a stá tu d o s ta lo té o c h r a n y , je j íž zá ru k u všeobecná deklarace předpokládá. Kdyby se tak nestalo, bylo by to zradou těch nejvzneše­nějších ideálů Spojených národů.

Ještě závažnější se jeví četné návrhy, aby bylo všeobecně, na celosvětové úrovni uznáno právo na um ělý potrat bez jakéhokoliv om e­zení. To ovšem daleko překračuje m eze povo­lené různým i státním i zákony.

Četba tohoto dokum entu, který je sice jen návrhem , zanechává ve skutečnosti trpký do­jem něčeho, co se lidem vnucuje: totiž způsob života typický pro určité vrstvy bohatých, se­k u larizovan ých a rozv inu tých sp olečností. Přijmou snad zem ě, které jsou citlivější vůči hodnotám přírody, m orálky a náboženství, bez reak cí ta k o v ý to n áh led na č lověka a sp o ­lečnost?

H ledím e-li na rok 2000, je třeba m yslet i na m ládež. Co s e j í tu navrhuje? Společnost „ v ěc í” , n ik oliv „ o sob ” . N avrh u je se právo dělat si svobodně vše, co se zachce, a to j iž od m ladého věku, bez om ezení, zato však s co m ožná největší jistotou. N ezištné darování se, ovládán í pudů, sm ysl pro zodpovědnost, to vše jsou věci, které se p ovažu jí za spojené s j in o u , j iž m in u lo u dob ou . B ylo by j is tě užitečné najít na těch to stránk ách určitou úctu ke svědom í a k respektování ku lturních a etických hod n ot, je ž nám p o sk ytu jí jin é způsoby chápání života. Je oprávněná oba­va, že tato m ládež, až z ítra d o sp ěje , bude ž á d a t od zo d p o v ě d n ý ch oso b d n ešk a v y ­světlen í, proč ji zbavily důvodů k životu , proč jí o p o m n ěly u k á za t p o v in n o sti, k teré m á každá bytost se srdcem a rozum em .

O bracím se k V aší excelenci nejen pro­to, abyste pojal účast na m ých obavách z to ­hoto návrhu dokum entu. Chtěl jsem přede­v ším u p o u ta t V a ši p o z o r n o st na zá v a žn é o tá z k y , k te r é m u sí n u tn ě b r á t v ú v a h u účastn íci kon ference v K áhiře. O tázk y tak d ů le ž ité ja k o p ř e d á v á n í ž iv o ta , r o d in a , hm otný a m orá ln í rozvoj sp o lečn osti, j istě m usí být více prohloubeny.

Proto se s touto výzvou obracím na Vás, pane presidente, neboť i Vám leží na srdci dobro vašich spoluobčanů a všeho lidstva. Je d ů ležité , aby neby l oslabován člověk , jeh o sm ysl pro posvátný ráz života , jeho sch op ­nost m ilovat a obětovat se. D otýkám e se tu n ě k te r ý c h c it l iv ý c h b o d ů , j e j i c h ž p r o ­střednictvím se naše sp o lečnosti bud’ budují anebo ničí.

P ro sím B o h a , aby V ám v n u k l n e o h ­roženost a správné rozlišování, aby Vám bylo dáno - za spolupráce m noha lid í dobré vůle ve V aší zem i a ve světě - razit nové cesty, po n ich ž m oh ou v š ic h n i k rá čet ruku v ru ce a společně budovat nový svět, který by byl opravdovou rodinou národů.

Ve V atikáně 19.března 1994 Jan Pavel II.

Dát život za bratryTeolog Urs von Balthasar jednou na­

psal o současném pokolení: "Skláníme hla­vy. Ne z rezignace, ale abychom se znovu dostali k prameni...Křesťanský lid (anebo to, co z něho zůstalo) hledá dnes se svítilnou lidi, ze kterých by vyzařovalo něco ze světla a čistoty pramene.” Citovanou větu uvádí autor německé knížky o o. Maxmiliánu Kol- bovi a zároveň zdůrazňuje, že k takovým lidem nesporně patří tento mučedník lásky.

Rektor Katolické university v Lublině prohlásil v roce 1972, že „sv. Maxmilián Kolbe uskutečnil posledním rozhodnutím svého života nejen ideál člověka dobrého, ale také nejvyšší ideál evangelia:

odevzdání svého života za bratra... Takový postoj v nejdůležitějším okamžiku, v okamžiku smrti, je projevem spirituality celého života. Dokázal se v životě řídit požadavky ducha a evangelia, Takové prodchnutí života duchem je právě svatostí, jejíž předpoklady jsou každému dány, da­rovány. Svatosti nelze však dosáhnout bez námahy a práce nad sebou samým. Stále je také nutné její ověřování ve vztahu ke kon­krétnímu člověku.”

Svědectví sv. Maxmiliána je velmi ak­tuální. Dnešní svět trpí nenávistí. Kromě ní se objevuje další veliké zlo naší doby - bezcitnost. Symbolem této bezcitnosti může být příklad ze života, kdy někdo z lásky k vlastnímu autu a z obavy, aby si nepošpinil povlaky sedadel, nevezme do auta raněného, který potřebuje pomoc. O. Kolbe měl otevřené srdce pro všechny a každého zvlášť. Dokonce i v koncentráku se snažil o to, aby činil lidský život více lidským. Papež Jan Pavel II. řekl v roce 1980: „Kéž by blahoslavený Maxmilián, učitel lásky k bližnímu, byl pro všechny pastýře a věřící zářivým vzorem na cestě věrného násle­dování Ježíše, skrze lásku připravenou k oběti a nezištnou službu našim bratřím

a sestrám. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.’’

V roce 1936 zveřejnilo. Kolbe v ja­ponském „Rytíři” článek s názvem Nábo­ženství lásky, ve kterém čteme: „Nenávist rozděluje a ničí, zatím co láska naopak přináší pokoj a napomáhá rozvoji. (Tuto zásadu připomínal v koncentračním táboře v Osvětimi dnes již velmi známou větou:» Jen láska je tvůrek). Nelze se proto divit, že jen láska může vytvořit lidi dokonalé. A proto jen to náboženství, které učí lásce k Bohu a k lidem může činit lidi dokonalými. Tímto náboženstvím lásky, dokonalé lásky, je náboženství Ježíše Krista." Pak cituje Ježíšova slova o lásce a končí slovy: „Můžeme říci, že kdyby se toto nábo­ženství rozšířilo po celém světě, byl by na světě ráj.”

Ale křesťané musí být důslední a musí žít podle „nového přikázání”, které jim dal Kristus. Sv. Maxmilián si přál, aby zvláště Rytířstvo Neposkvrněné (Ml) uka­zovalo svým životem charakteristické zna­mení křesťanů, kterým je láska k bližnímu. Sv. Maxmilián učil, že „Rytíř Neposkvrněné neomezuje své srdce jen pro sebe, ani pro svou rodinu, příbuzné, blízké, přátele, krajany, ale zahrnuje do něho celý svět, všechny lidi a každého zvlášť, protože všichni bez výjimky byli vykoupeni Krví našeho Pána Ježíše a všichni bez výjimky jsou našimi bratry... Štěstí celého lidstva v Bohu skrze Neposkvrněnou” - hle jeho přání.

„Milujeme své blížní ne proto, že jsou sym patičtí, prospěšní anebo třeba jen vděčn í. Jsou to p řízem ní pohnu tky, nedůstojné Rytíře Neposkvrněné. Skutečná láska se povznáší nad tvorstvo a ponořuje se v Bohu. V Něm, pro Něho a skrze Něho miluje všechny, dobré i zlé, přátele a nepřátele.”

Sv. Maxmilián nám také ukazuje ta­jemství obětavé lásky k bližnímu: Odevzdání se Neposkvrněné. Říká, že „skrze přiblížení se k centru lásky budeme se přibližovat jeden k druhému.” Když Neposkvrněná zce­la ovládne naše srdce, tehdy taková duše bude milovat blížní srdcem Neposkvrněné.

„Kdyby se nás dnes někdo zeptal - prohlásil kard. Stefan Wyszyňski - co bylo tajemstvím lásky a vytrvalosti sv. Maxmiliána až k mučednické smrti, odvětili bychom bez váhání: láska k Neposkvrněné” . V den jeho blahořečení si poznamenal: Dnes slaví vítězství láska...Dnes je vítězství Služebnice Páně, která si vychovává takovéhle syny.” Sv. Maxmilián si uvědomoval, jak nám to p řipom ně l S vatý o tec v roce 1979 v Čenstochové, že Neposkvrněná je po­čátkem lepšího světa. Proto se tak usilo­vně snažil, aby s Ní seznámil co možná nejvíce lidí, a proto tak horlivě šířil hnutí Ml.

Láska k bližnímu nás nutí ktomu, aby­chom se s ním dělili o to, co je naším po­kladem, co nás dělá šťastnými, tj. o víru a Boží milosti. Ml chce působit především apoštolsky, láskou dobývat srdce pro Nepo­skvrněnou a skrze Ni pro Ježíše. Takto se šíří a upevňuje náboženství lásky. Neza­pomínáme také na dočasné potřeby lidí. Připomeňme si, podle čeho nás bude Ježíš posuzovat při posledním soudu (srov. Mt 25,31-46). Pamatujme na příklad Nepo­skvrněné, když spěchala pomoci své příbuzné, která potřebovala pomoc. O. Kol­be neváhal dávat uhlí sedlákům v únoru roku 1929, kdy byla tuhá zima, i když klášterní zásoby se už končily. V období války přijal do Niepokalanova tři tisíce uprchlíků, z toho přes tisíc Židů. Svým spolubratrům řekl: "Musíme udělat všechno, abychom zmírnili tvrdý úděl těchto chudáků vyhozených z rodinných hnízd a postrádajících nej­nutnější věci... To je naše poslání pro nej- bližší dny.” V koncentračním táboře se pak rozdělil o skrovný příděl chleba a polévky. Proto se o něm říkalo, že je druhým svatým Martinem.

Buďme proto připraveni i na hrdinské projevy lásky, když toho bude zapotřebí, ale nezapomínejme na lásku všedního dne - v rodině, sousedství a v místě naší práce. Sv. M axm ilián povzbuzova l ke zd vo řilo s ti a k ocho tě pom áhat, dále k trpělivosti a k ochotě odpouštět druhým. Sám byl v tom příkladem pro druhé. Často říkával: „Tam, kde se ozubená kola zasek­nou, je nutno používat olej a ne se snažit násilím překonávat odpor."Vysvětloval, že „vzájemná láska nespočívá vtom , ženám nikdo nikdy nezpůsobí žádné trápení, ale v tom, abychom se snažili druhým neu­bližovat a stále se zdokonalovali v úplném a okamžitém odpouštění druhým.” O této milosrdné lásce píše krásně Jan Pavel II. v encyklice o Božím milosrdenství: „Tento lidský svě t se může s táva t je š tě více »lidským« jenom tehdy, když do vzájemných vztahů, které ovlivňují jeho morální profil, zavedeme odpouštění, které je tak významné pro evangelium”.

Ve svátek sv. Maxmiliána, který je také výročím jeho úmrtí, v den, který předchází Slavnosti nanebevzetí Panny Marie, si připomeňme jeho otcovské napomenutí: „Drahé děti, milujte se navzájem... Kéž vás vaše láska přivede k Neposkvrněné, do nebe... Ano, drahé děti, pokud vás tímto životem bude provázet láska a ve vzájemné lásce budete žít, pak již zde na zemi pocítíte předchuť nebe. Všechno pomine, víra a naděje pominou, láska zůstane, s láskou vejdeme do života věčného a v lásce za­kusím e blaho s N eposkvrněnou ” (konf. z 28.8.1939).

Zároveň se Svatým otcem doufáme, že za tímto znamením, které nám dala Boží prozřetelnost ve sv. Maxm iliánovi, půjde člověk, rodina a celé národy, že „láska zvítězí nad nenávistí”. Důvěřujeme, že skrze N eposkvrněnou z v ítě z í Jež íš K ris tus v našem, a pak především i v příštím poko­lení.”

Rytíř Neposkvrněné

f w v r a f H l a ŕ h y z e x i l uVeliké věci nám učinil Hospodin, naplnila nás radost

lak těmito slovy by se dalo charakterizovat to, co prožívali v sobotu 7. května 1994 účastníci slavnosti v Praze na Strahově. Co to bylo za slavnost? Mněme trochou vzpomínek.

Jistě mnozí z Vás znají neblaze proslulou historii pražského Mariánského sloupu, jehož svržení stálo u zrodu naší samostatné vlasti v roce 1918. Tento do nebe volající čin se pak následující generace snažily napravit, žel, běh dějin a události, které s sebou nesl, k tomu neposkytly dostatečný časový prostor (druhá světová válka, nástup komunizmu) a tak

S lav n o st posv ěcen í sochy P anny M arie z ex ilu .

nebyl znovuobnoven po dlouhá léta ani Mariánský sloup, ani nebylo vybudováno dvanáct kostelů (byl z nich vybudován pouze jediný-Panny Marie Královny míru v Praze Lhotce), jak bylo rozhodnuto na usmíření této urážky a potupy Matky Boží, jíž byla „oslavena" tak toužebně očekávaná svoboda.

Ale i přesto, že v naší vlasti vlivem těchto okolností nebylo možno tuto urážku odčinit, náš národ neza­pomněl. A tak v roce 1955byla - zásluhou opata I va Ambrože Ondráka ■ českou emigrací zhotovena kopie sochy pražského sloupu, kterou vytvořil italský so­chař Monteleone na území benediktinského opat­ství sv. Prokopa vLisle (Illinois, USA). Toto opat­ství, kde působili čeští Benediktini, se stalo v následujících letech centrem poutí českých emigrantů z USA a Kanady, organizovaných Cyrilometodějskou ligou, p ři nichž prosili za návrat svobody do naší vlasti a také za návrat Panny Marie.

Jak jste se mohli dovědět z devátého čísla Immacu- laty, byla přivezena tato socha Panny Marie 19. čer­vence roku 1993 po dlouhých letech tam, kde bylo je jí původní místo - do Prahy. Do té Prahy, která j i násilně svrhla v onom osudném roce 1918. Byla prozatímně umístěna v kostele Nanebevzetí Panny Marie v areálu premonstrátského kláštera na Stra­hově. A následovala opět dlouhá jednání s úřady o povolení obnovy Mariánského sloupu. Dohody však dosaženo nebylo, pouze jakéhosi ústupku v podobě povolenízabudovat do dlažby Staroměstského náměstí kameny připomínající místo, kde stá l Mariánský sloup. Tyto kameny byly instalovány a posvěceny dne 3. listopadu minulého roku, tedy v den 75. výročí zločinného svržení sloupu Panny Marie. Byl na nich ve čtyřech jazycích (česky, latinsky, německy a an­glicky) vyryt nápis: Jde stál a opět bude stát Ma-

riúnský sloup." A právě tento nápis se stal jablkem sváru, respektive jeho druhá část, proti níž se začaly postupně různé strany (od magistrátu počínaje) ohra­zovat. Magistrát totiž odmítl vydat povolení ke znovupostavení Mariánského sloupu, a tak tento nápis bral jako donucovacíprostředek k povolenia porušenídohody, která povolovala pouze kompromisní řešení. Spor vyvrcholil tím, že pražský magistrát vydal příkaz druhou polovinu nápisu vyškrábat. V této chvíli snad všichni poctiví katolíci cítili, že tím ovšem otázka Mariánského sloupu není zodpovězena a že zasluhuje důraznější odpovědi především ze strany katolické církve.

A tato odpověď byla dána právě 7. května i 994 na Strahově. Po slavnostní děkovné bohoslužbě zde byla posvěcena pražským arcibiskupem Mons. Milo­slavem Vlkem nově instalovaná socha Matky Boží z exilu: Nebyla sice postavena na Staroměstském náměstí, kde bylo je jí původní místo, ale opět, jakoby znovu v exilu, musela být postavena v areálu pre­monstrátského kláštera na Strahově V tento den byla vyvýšena nad Prahu, na horu, která je po staletí nazývána premonstráty horou Sión. Nemusí tedy být smutná, ale může se radovat ze svého návratu. „Raduj se a vesel dcero siónská" - těchto slov použil na začátku bohoslužby o. arcibiskup Mons. Miloslav Vlk v úvodním slově, kterým přivítal několika tisící zástup poutníků nejenom z různých částí naší vlasti, ale i těch, kteří museli překonat mnohatisíc kilometrovou vzdálenost, jež nás dělí od Ameriky a Kanady, aby se mohli zúčastnit této sla­vnosti.

V promluvě o. arcibiskup mezi jiným řekl: „Pan­no Maria nám jako Matka ukazuje velmi jasně směr - směr ke svému Synu, Ona nás chce společně vést kNěmu, chce nám pomoci zbourat vše, co nás vnitřně rozděluje, a to zvláště dnes, kdy zmizely ony dráty hranic a ideologii, které nás dělily v minulých

letech. * Obzvlášť výmluvná byla přítomnost mo­ravských poutníků, „dědiců cyrilometodějské tradi­ce, oněch statečných a věřících Moravanů" - jak zdůrazni/ ve své promluvě o. arcibiskup. Společně s ním koncelebrovali mši svatou apoštolský nuncius Mons. Giovanni Coppa, královéhradecký biskup Mons. Karel Otčenášek, generální vikář pražské arcidiecéze biskup Mons. Jaroslav Škarvada, (který byl dlouhá léta dědicem poslání arcibiskupa Josefa kard. Berana, tedy biskupem české zahraniční emigrace), opatové pre­monstrátských klášterů: strahovského Michal Pojezd- ný a želivského Bohumil VítJajovský opat benedik­tinského opatství z Lisle, rovněž početný zástup kněží jak z domova, tak i těch, kteří působí v zahraničí. V kázání, které pronesl Mons. J. Škarvada, bylo zno­vu podtrženo, jak velkou oporou byla v uplynulých totalitních letech Panna Maria našim věřícím. Slovy „Pod Tvou ochranu se utíkáme, Svatá Boží Rodičko" -začal o. biskup svou promluvu. Vzpomněl, jak společně s kardinálem Josefem Beranem prosili právě u této sochy o návrat svobody do naší vlasti. Dále po­kračoval: "Maria je Matka a matka je symbol nového života. A jako každá dobrá matka, tak i Maria miluje a ochrání své děti. A tuto ochranu jsme v těch uply­nulých čtyřiceti letech všichni bytostně c ítili." V tom­to duchu jsme i my na Strahově společně prosili právě o tuto ochranu a děkovali jsme za vše, co jsme od Boha na přímluvu Matky Boží dostali, t tato slavnost byla aspoň malou splátkou toho, co Bohu za všechny dary, které nám stále dává, dlužíme, a zároveň vel­kou prosbou o stálou ochranu na cestě, je jíž směr nám tak výmluvně svýma sepjatýma rukama ukazu­je Naše Paní z exilu. Oslava vyvrcholila odpoledne poutí po pražských Mariánských kostelích. Bylo to nádherné poděkován! za návrat Matky, která je sym­bolem jednoty s Kristem a v Kristu.

br. Metoděj, minorita

ZÁZRAK NAD VISLOUMnoho z nás si oni neuvědomuje, jak

vážně ohrožovali Evropu bolševici již v roce 1 9 2 0 . Snažili se exportovat revoluci na Západ. Poláci pod vedením gen. Pilsudského statečně čelili tom uto nebezpečí, přestože byli velm i oslabeni tehdejší politickou situací. Po dobytí Kyjeva Poláky došlo v bojích k zásadnímu obra­tu. Poláci utrpěli ve lm i bolestnou porážku. Pol­sko bylo nyní smrtelně ohroženo. Bolševici si byli ta k jisti vítězstvím , že s sebou vezli novou polskou vládu, ve které byli sam i marxisté: Ju- lian M archlewski, Felix Dzieržynski a Felix Kohn.

Polská armáda ustupovala po celé délce fron­ty . Nepřítel se již blížil k Varšavě. Daleko na jihu se bránil Lvov. Zadržoval slavnou kavalerii Budonněho v jejím pochodu na Varšavu. Jak se později ukázalo, byl to také jeden z činitelů vítězství nad Vislou. Ale v té to chvíli hrozila p o rá ž k a , i k d y ž ve d e n í n e z tráce lo h lovu a snažilo se o organizování protiútoků. Vojáci však byli velm i oslabeni jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Tuchačevský, velitel Rudé arm ády, napsal, že „Poláci přestali důvěřovat ve v las tn í síly, bezdůvodně ustupovali, jejich důstojníci nemohli zvládnout tuto demoralizaci a zavést ká zeň ." Tento názor sdíleli i polští ve lite lé . P ilsudskýřekl: „Pod vlivem tohoto ne­bezpečí se otřásal stát, křiv ily se charaktery a m ěkla srdce v o já ků ." Generál Želigowský dodává: „Šestitýdenní ustupování vytvářelo cho­robný dojem nutnosti ústupu. Vojáci při usínání a probouzení mysleli jenom na to, že m ají

ustupovat... Nebyla to zbabělost a nedostatek odvahy anebo nedůvěra ve vlastní sily, ale hrozný z lo zvyk ." Zde však je třeba vysvětlit, že Poláci měli před sebou obrovskou armádu. Tuchačevský napsal, že tři jeho arm ády, které útočily na Varšavu, se skládaly z dvanácti d iv iz í pěchoty a dvou d ivizí kavalerie, což bylo dohromady čtyři sta tisíc lidí. Zatímco Poláci m ěli jen malé oddíly vojáků. Tehdy Tuchačevský také prohlásil: „M ě li jsme m ožnost zcela rozdrtit nepříte le ."

Zatím se blížil den Nanebevzetí Panny M a­rie a na frontě se začaly dít podivné věci, které n ikdo nepředvídal. Zdánlivě se nedělo nic zvláštního. Nepřítel byl už u Varšavy. Radzymin byl střídavě dobýván Poláky a pak zase bolševiky. Velvyslanci opustili hlavní město. Zůstal zde pouze papežský nuncius, Achilles Ratti, pozdější papež Pius XI. Město se vylidnilo. Kdo byl zdravý a silný, šel na frontu. Na Krako­vském předměstí před sochou M atky Boží Vítězné klečely od rána do večera tisíce žen, storců a dětí.

Ve tři hodiny ráno dne 14. srpna 1 9 2 0 ve vig ilii Nanebevzetí Panny M arie, na okraji ve­snice Ossow (asi deset kilom etrů od Varšavy) odpočívá po únavném pochodování vojenský oddíl skládající se z mladých dobrovolníků - je to poslední rezerva armády bojující v té to obla­sti. Je v něm asi osm set lidí. Někteří mají pouze šestnáct let. Ve většině to jsou skauti. Byli součástí 8. divize, které veleli poddůstojníci S low ikow sk i, Kam inski, W isn iew sk i, Szulie

a Szybowski, jehož m anželka Halina byla sa- n itáľkou. Kaplanem byl m ladý - dva roky po vysvěcení - kněz Ignacy Jan Skorupka.

M ladí vojáci se měli poprvé v životě u tka t s mnohonásobně silnějším nepřítelem. Nedale­ko místa, kde se na krátkou dobu zastavili k odpočinku, probíhal urputný boj o vesnici Lesnia- kovizna. Bolševici z ní vytlačili Poláky a k ránu zaútočili na Ossow. Situace byla tragická. Ustu­pující vojsko vyvolalo zm atek, který zapůsobil nepříznivě na psychicky stav mladých vojáků. Chlapci začali u tíkat. Důstojníci jen s obtížemi zvládali situaci. V této velm i nebezpečné chvíli se zapojil do celé akce kaplan. Unesen vnitřním příkazem, uchopil do jedné ruky kříž a druhou ukazoval chlapcům směr útoku. Takto začal utíkat směrem k nepříteli. Z m lhy, opřádající řeku Stru- gu, se vynořova ly stále početnější zástupy nepřátel. Kněz Skorupka jim běžel naproti. Jeho kněžská što la se vznášela jako ar­chandělova křídla. Zdálo se, jako by ho tato křídla unášela nad zem í. U tíka l, vyzbro jen křížem, naproti všem mocnostem Antikristovým. Kolem něho svištělo stále hustší hejno kulek. 0 čem v této chvíli přemýšlel, co pociťoval, ví jedině sám Bůh.. M y si můžeme jedině představit, že všechny jeho m yšlenky, vypětí jeho vůle, pohnutky srdce, celé jeho kněžské poslání se zkoncentrovaly na jedné věci: zadržet nepřítele! Kříž a štola m ěly posilovat odvahu těchto dětí, jejichž vlast žádala od nich v potřebné chvíli nadlidskou oběť. Chlapci ustupují. Vyplnění rozkazu je nad jejich síly. Kněz je dobře zná. Včera je zpovídal a posiloval svatým přijímáním. Ale oni m ají strach. Kněz je chápe. V Getse-

manské zahradě zklam ali dokonce apoštolové. Obyčejný lidský strach. Jen Ježíš se nebál a šel naproti nepříteli. To posílilo vyplašené učedníky. Kněz si uvědomuje, že jeho chlapci se také vrátí, ale nejdříve on jim musí dát příklad, že sm rt není hrozná. V této chvíli se již k němu blíží s hrozným svištěním ku lek... Kněz neslyší a necítí tu, která proráží jeho čelo. Široce ro­zevírá paže, jako by chtěl obe jm out celou svou rodnou zem i a spojit ji se svým srdcem na věky. Takto padl na bitevním poli a zatarasil svým tělem cestu nepříteli. Bleskové útoky a pro­tiú toky nedávají čas k zamyšlení. Ale chlapci již nevidí svého kaplana. Ve svých srdcích pociťují jen sm utek a hněv. Tentýž hněv, o kterém se m luví o mnoho le t později v písni, jež oslavuje hrdiny bojující pod M onte Casino, že: „m ocnější než sm rt je hněv." N e !... To je jenom spravedl­nost, která se domáhá svých práv.

Frontou se táhne volání: „Zab ili k n ě z e !"Chlapci útočí s náruživostí na nepřítele. Vůle

posiluje ještě slabé údy, stupňuje neústupnost, urychluje zralost a osvobozuje ze strachu. Bo­ju jí tě lem proti tě lu, ku lkou, kolbou, bajonetem. Bojují vedle svého mrtvého kaplana. On jim nyní z věčnosti pomáhá, posiluje |e a vede. Dává jim příkaz: „Neustupovat! Z v ítě z it!"

Nepřítel dostává strach z těchto hrozných dětí, z podivné síly zářící z jejich planoucích očí, z obličejů pobledlých a neústupných. Jeden po druhém padají jako pokosené ob ilí. Hustě pokrývají krvavé pole. Hyne velite l poručík M atarew icz a podporučíci Sw idzinski, Szulie, sanitářka Szybowska. Její manžel je v této bitvě těžce raněn. Hyne šestnáctiletý Zikmund

Ploszko. Zahynulo jich mnoho, velm i mnoho. Z osmi set vojáků tři sta padlo, ale nepřítel ustupuje, začíná utíkat. Ve zprávě generálního štábu ze dne 16. srpna 1 9 2 0 je psáno: „Se zvláštním uznáním je nutno podtrhnout smrt kněze kaplana I.J. Skorupky z 8. divize pěchoty, který se štolou a křížem v ruce šel v čele útočící a rm ády."

Zázrak trval dále.

Poblíž Ossova, na jiném místě se odehrálo něco neobvyklého. Bojuje tam por. Štefan Po- gonowski. Je m ladý, má dvacet pět let, z toho šest le t strávil na vojně. Gen. Želigowski mu

hnu tí. N áhlý a nečekaný ú to k způsobil v bolševickém táboře zm atek. Došlo k velm i krvavému boji, v důsledku kterého musel nepřítel ustoupit. V průběhu boje byl Pogonow- ski smrtelně zraněn. Vojáci ho stáhli do příkopu. Byl při vědom í a prosil, aby mu zavolali kněze. Byl to jeho přítel. Když kněz přiběhl, po ruč il mu řekl: "W a le rku , pomoz mi navázat spojení s Pánem Bohem ." Kněz poklekl k umírajícímu. Kolem dokola se bojovalo. Střílení, křik, proklínání, naříkání raněných - divoká sym fo­nie smrti a ... doprostřed lidského pekla oblažující moc M ilosti Boží splývající z nebe. Umírající po-

určil na večer 14. srpna bojové stanoviště poblíž malé vesnice Kqty Wggierskie. Mezi třetí a č tv rtou hodinou ranní měl pos ilova t ú tok polských jednotek ze strany Nieporetu. Ale Po- gonowski nečekal na určenou dobu, a z vlastní iniciativy zaútočil o půlnoci na vesnici, nevěděl, že je to nejcitlivější místo ruské armády, cen­trum hlavní artérie nepřátelského útočného

ručík za chvíli odevzdal svou oběť před Božím m ajestátem . Ještě předtím zahrnuje do svého srdce své bojující vo jáky. Má je rád, dává poslední, láskou naplněný rozkaz: "Poslyš, Boski (tak se jmenoval poručík, kterém u předal velení), pokračuj v boji, neustupuj...Ale pama­tuj, abys šetřil lid i..." Vojáci Pogonowského neu­stoupili. Padli na bojišti. Jejich boj a společná

oběť ve lite le i vo jáků byly dalším čin ite lem „Zázraku nad Vislou. „Tento útok ve lite le a poručíka Pogonowského dal výsledky přesahující hranice v las tn ího působení" - řek l h is to rik (F.Arciszewski).

Tyto dva činitele „Z á z raku " předcházel třetí, k te rý - stejně jako první dva - byl jen nevel­kou bojovou operací na pozadí velkých bo­jových akcí. Boje p rob íha ly na sever od Varšavy, nad W krou. Bolševická 4. armáda ch tě la p ře jít V is lu a o b k líč it o dd íly bránící Varšavu. Zde bojovala 8 . brigáda kavalerie, jež velel gen. Krojewski. Vojáci, k te ří byli v dobré fo rm ě , se spolu se svým i ko legy z 2 0 5 . p luku, kterém u velel rotm istr Podho- recki, dosta li na v las tn í pěst, bez rozkazu v noci ze 14. na 15 . srpna do bolševického týlu a zaútočili na Ciechanow. Otok byl tak prudký a nečekaný, že štáb nepřátelské arm ády šílel strachy. Všichni u tíka li s takovou hrůzou, že se zastavili až v O stro^ce, vzdálené šedesát k ilom etrů , a ve lite l u tekl do M law y - č tyřicet k ilom etrů cesty. Vojáci posekali m no­ho bolševiků, ale co bylo nejdůležitější, spálili radiostanici. Pak se urychleně v rá tili, aby do­stali „v y n a d á n o " od generála za tu to samo­sta tnou , s h lavním ve lite ls tv ím nedohodnu­to u a kc i. Ani g e n e rá l, an i vo jác i si neuvědom ovali důsledky této vojenské akce. Vysvětlil to teprve generál Tuchačevský. V roz­hodujícím o ka m ž ik u , když Rudá arm áda si byla jista v ítězstv ím , radiostanice zm lk la , v e lite l z m iz e l. V zn ik l nepopsa te lný zm a­tek . Tuchačevský později napsal: „Poláci měli štěstí... Na rozhraní mezi 4. a 15. armádou

došlo k nevelkém u neštěstí, které mělo obro­vský vliv na průběh války a nakonec rozho­dlo o katastro fá ln ím výs ledku ... Naše situ­ace se stala hrozná, což jsme vůbec nečekali. Takto m ohli Poláci nejen za d rže t o fenzívu , ale postupně nás vytlačili na východ."

Tyto tři „ n e v ý zn a m n é " akce m ěly roz­hodující vliv na průběh celé v á lky . B ěhem čtyř dnů, počínaje 1 4 . s rpnem , t.j . vig ílií N a n e b e v ze tí Panny M a rie , je jí s lavností, a v o k távu došlo v bojových akcích k n ečekan ém u zvra tu , k terý byl ukončen drtivou porážkou Rudé arm ády. Poláci zničili třicet bolševických divizí, zajali osm desát tisíc bolševiků, ukořistili dvě stě děl a m noho jiných zbraní. Rudá arm áda by utrpěla ještě větší porážku, kdyby Němci neotevřeli hra­nice východního Pruska a nepropustili u tíkajíc í Rudou arm ádu „nach H e im a t - do otěčestva".

Za tři dny po slavnosti N anebevzetí Pan­ny M arie vyzváněly zvony ve všech polských kostelích v ítězn é Te Deum laudam us.

V roce 1 9 2 0 Panna M aria zachrán ila Polsko i Evropu před sm rte ln ým bolše­v ickým nebezpečím .

Ona stále v ítě z í nad svým odvěkým nepříte lem , k terý v průběhu dějin přijím al různé podoby. Také dnes m ůže Panna M aria z v ítě z it . Čeká pouze na nás, že se Jí z a ­s vě tím e, poprosím e Ji o pom oc a upo­s lechnem e jejích stále se opakujících pro­s e b k m o d l i tb ě r ů ž e n c e , k p o k á n í a k postu.

Zpracováno podle RN

4 .srpna letošního roku si připom enem e druhé výročí úmrtí našeho velikého pastýře, kar­dinála Tom áška, který stál v době nesvobody v čele naší církve. V této souvislosti se zam ysle­m e nad odkazem , který nám zanechal.

V elká publicita, věnovaná osobnosti otce kardinála Tom áška po jeho sm rti, mě vedla k častým vzpom ínkám na něj. Poznal jsem ho po jeho příchodu do Prahy a zvláště pak v 70. letech , kdy jsem byl kostelníkem v pražské ka­tedrále. M usím , žel, konstatovat určitý nesou­lad m ezi tím , jak jsm e mohli otce kardinála poznat díky jeho homiliím, pastýřským listům, vyhlášením , otevřeným dopisům i osobním rozhovorům s nám i a tím , jak nám jej nyní představují sdělovací prostředky. Jeho životní dílo je nahlíženo tém ěř jen z politického hle­diska, vyzvědán je pouze jeho boj za lidská práva, ale i to jen všeobecně.

Ve skutečnosti byla pro otce kardinála aktivita v oblasti občanských i náboženských práv vedlejší věcí. On byl především pastýřem církve, a tak hlavním předm ětem jeho zájmu i úsilí byla víra a m ravnost. Jako knčz a bi­skup, který tak jasně vynikal věrností svému p o v o lá n í, v p r v é řa d ě d ů ra zn ě v še c h n y nabádal ne k boji za svá práva, ale k plnění svých povinností. Věděl totiž, že to je ta správná cesta k naplnění přirozených lidských práv. B udou-li se různí jednotlivci a skupiny so­becky dom áhat svých vlastních práv, povede to k dělení společnosti, k boji jedněch proti druhým . Poctivé plnění povinností vede na­opak k jednotě a k pokoji mezi lidmi. Pan kardinál často říkal: „Božích p řik á zá n í je jen deset. K dyby je lidé důsledné plnili, vyřešily by se všechny prob lém y světa .”

Poslouchat ale řeči o svých právech je příjem nější než připom ínání povinností. To první přijím á člověk jaksi autom aticky, takřka bez rozm yslu, zatím co pro to druhé se m usí vědom ě rozhodnout. Přijím á-li tedy své

povinnosti, činí tak dobrovolně, v í proč, a je p ro to v n itř n ě sv o b o d n ý . M n o z í to v ša k nechápou, a tak v id í v otci kardinálovi spíše politického bojovníka. Vždyť ale právě takové představy panovaly i o K ristu m ezi těmi, kdo v jeho době toužili jen po bohat­ství, moci a vnější svobodě pro sebe.

A přece jsou mezi nám i lidé, pro něž se pan kardinál usilovně a vytrvale dom áhal jen sam otných práv. Jsou to ti, kteří ještě žádné povinnosti nem ají - nenarozené děti. Už dávno, v době norm alizace a je š tě dřív, jsm e v e lm i ča s to z j e h o ú s t s ly š e l i o d s u z o v á n í úm yslných potratů. Tak často, že si z toho někteří z nás dělali legraci. Sám jsem tehdy plně nechápal o jak vážnou a význam nou věc jde. Je-li v naší zem i zabíjeno několik desítek

dětí denně, není přece jejich obhajoby nikdy dost. P okud tedy otec kardinál v něčem vynikal na p o li lidských práv, byla to jeh o přík ladná obrana nenarozených.

Zde již ale zkreslování jeho osobnosti hraničí až se znevažováním jeho pam átky. J e to stav, kdy společnost, jež se navenek hlásí k odkazu kardinála Tom áška, klidně nadále to leru je k o m u n is ty za ved en é zákony, k teré způsobily, že každé druhé d ítě u nás umírá n á s iln o u s m r t í p ř e d n a ro zen ím . Z ák on y a praktiky, proti nim ž on tak ostře vystupo­

val, dokonce vyhovují i některým z těch, kdo je h o o so b n o s t p řed v e ř e jn o s t í v y z v ě d a j í a chválí.

O pravdová a upřím ná věrnost odkazu našeho velkého pastýře znam ená věrnost všem m ravním povinnostem - bez vybírání toho, co nám vyhovuje. Zejm éna pak věrnost Svatém u otci a úplně všem u, co on učí ve věcech víry a morálky. K dyž se jednou otce kardinála ptali zahraniční novináři, jak by měla církev v naší zem i čelit snahám o její rozbití, odpověděl: „ Věrností K ristu a Svatém u otci."

Vít Cwáinek

V toce 1949 jsem chtělo vstoupit k Mariiným sestrám, které založil P. Josef Kentenich v roce 1926 (dnešn í úřední název Sekulární institu t Schonstattských Mariiných sester), jenže zdravotní sestra mohla být tehdy propuštěna ze zaměstnání je­dině v případě, že byla celý jeden měsíc nemocná a její nemoc pokračovalaxhronicky dál, takže nebyla schopná ve zdra­votnictví pracovat. Přitom do tohoto institutu se přijímají ucha- zečky naprosto zdravé. K přijetí je potřeba lékařské potvrzení o dobrém zdravotním stavu.

Pracovala jsem jako zdravotní sestra na kojeneckém oddělení doc. Zulegera ve Státním ústavu pro péči o matku a dítě v Praze na Karlově. Když jsem si vstup v Třeboni u představených vyřídila, šlo už jenom o uvolnění ze zaměstnání. Protože v tom lidsky nešlo naprosto nic dělat, řekla jsem jenom tak v duchu Panně Marii při přebalování kojenců, že ví, jaká je situace, tak chce-li mne u těchto sester mít, ať tedy něco vymyslí. A pustila jsem to z hlavy, protože vůbec nemělo smysl o tom přemýšlet. A Panna Maria to zařídila ihned.

Jak jsme každý týden všem nově přijatým kojencům dělaly výtěry z krku a posílaly je do bakteriologického ústavu prof. Pa­točky (byl dole na Karlově), tak aniž bych na to nějak myslela, udělala jsem výtěr i sobě (jako kdyby někdo jiný vedl mou ruku). Na průvodní lístek jsem napsala své jméno, ale věk jenom několik málo měsíců, načež jsem s kolegyní odjela na týden do Tater na dovolenou. Po návratu jsem byla uvítána dotazem, zda jsem si neposlala také výtěr, že se marně hledalo dítě Věra Horáková, a že výtěr je pozitivní na dva křížky na záškrt. Hned jsem musela jít za docentem, který mě však ujistil, že bacilonosičství se určitě vyléčí, že mě pošle na Bulovku k prof.

Procházkovi. Tam ale po vyzkoušení všech zásahů na zlikvi­dování bacilů záškrtu (Corynebacterium diphtheríae) se mi ze dvou křížků namnožily ještě na maximum - na čtyři křížky. Po měsíci marné léčby jsem byla propuštěno nevyléčená, v chro­nickém stavu a profesor se mi přiznal, že se mu za celou jeho lékařskou praxi tohle ještě nikdy nepřihodilo, a snažil se mě utěšit aspoň tím , že ty moje jsou jenom mírně toxické. Navíc lékař, který mě před propuštěním rentgenoval, mi zjistil něco na plících a doporučil návštěvu u odborníka.

Až cestou z Bulovky, když jsem si uvědomila, že jsem tam byla přesně jednatřicet dnů, mě napadlo, že je to možná jenom taková komedie, a stavila jsem se na bakteriologii s tím , že jsem si taky poslala výtěr a že se to beztoho nějak popletlo, jestli by mi to nezopakovali (o Bulovce jsem nem luvila). Veleochotně mi vyhověli o za určenou dobu jsem se dověděla, že tam nemám vůbec nic.

Ohledně plic jsem navštívila tehdejšího ředitele tbc sanatoria na Pleši dr. Basaře, který některé dny ordinoval také v Praze, protože jsem věděla, že je ve III. řádu sv. Františka a že tomu budu moci říci, oč mi jde. Rentgenoval mě hodně dlouho a pak mě u jis til, že ta m nem ám vůbec nic, pouze ka lc ifikace po prodělaných zánětech plic - a že se za mne bude m odlit, aby mi to dobře dopadlo.

Výsledek tedy byl: pro komunisty jsem byla nevyléčitelný bacilonosič, který absolutně nemohl vykonávat práci ve zdravotnictví, a pro naši společnost jsem byla naprosto zdravá.

Náš zakladatel kladl sestrám často na srdce: „Důvěřujte a uvidíte zázraky." A tak tuto důvěru vřele doporučuji vám všem.

sestra M . Blanka

m K ň N Í P f t O V M l á L Ů M I N O R I T Ů

V P R U Ž E

V Praze, v klášteře minoritů u sv. Jakuba na S ta ré m m ě s tě , p ro b ě h lo ve d nech 8 .-1 1 . dubna t.r. setkání provinciálů mino- ritského řádu z východní Evropy. Tyto pro­vincie, které se nacházejí na území Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Bul­harska a bývalého Sovětského svazu, vy ­tvářejí v rámci našeho řádu společně kon­ferenci provincií východní Evropy (CEO- Ceto d e llE urop a Orientale). Cílem setkání provinciálů je vzájem ná výměna zkušeností a zvážení vzájem né pomoci mezi jedn o ­tlivým i provinciem i.

Setkání vedl prezident této konference, krako vský p ro v in c iá l P. Z d is lav G ogola . Setkání se zúčastnil také o. Hubert Lipiňski, generální asistent našeho řádu pro východ­ní Evropu, a o. prof.Benigni Dyczewski z Lublina. Jako host byl na setkání pozván o. biskup Blažej M. Kruszylowicz ze Štětina, který byl celých jedenáct let předchůdcem o. Huberta Lipiňského.

Setkání bylo zakončeno v neděli s lavno­s tn í b o h o s lu ž b o u , j iž ve d l o. b is k u p a která byla zároveň věnována oslavě stého

výročí narození sv. Maxm iliána M. Kolbe­ho. S lavnostn í bohoslužby se zú častn ili i provinciálové řádů Kapucínů a Františkánů v Čechách. O. biskup ve své prom luvě vy­zdvihl osobnost svatého Maxm iliána a jeho vazbu na Rok rodiny, který letos prožíváme: „On přece položil život za otce rodiny, když se v koncentračním táboře dobrovolně roz­hodl přijmout rozsudek smrti hladem namísto mladého muže Františka Gajow niczka, který byl k tomuto trestu odsouzen.” Ve své pro­mluvě o. biskup vzpomněl i slova nejm e­novaného představitele strany SPD, která není zrovna křesťansky orientována, jenž prohlásil, že „sv. Maxmilián je světlo, které svítí národům ,” a také slova Svatého otce, který o o. K o lbe řek l, že je „p atro n em dnešního těžkého sto le tí. Vyzdvih l jeho lásku k Církvi svaté, kterou obhajoval s po­mocí Matky Boží, k níž cítil hlubokou úctu a jíž svěřil veškerou svou apoštolskou činnost. Iv dnešní době je Církev napadána nem ilo­srdně z různých stran lidmi, kteří by z ní nej­raději udělali poddajný nástroj ve svých ru­kou a neradi ji vidí jako světlo, které ukazu­

je na o p ra v d o v é hodnoty a odkrývá zlo ve všech jeho form ách. Proto je stále ak tuá ln í p ří­klad svatého M ax­miliána a cesta ke svatosti, kterou nám ukazuje, abychom vždy příkladem své­ho života dokázali jako on osvěcovat ty, kteří nás obklo­pují, a poukazovat tak na hodnoty, kte­ré s sebo u o p ra ­vdová víra přináší.

br. Metoděj, minorita

Z lev a: o. A .T ó th , o. H . L ip iňsk i, o. biskup B.M . K ruszy low icz , o. Z. G og o la a o. I. Sabau

P V o v m c i a l o v é R u m u n s k a a T V A a d a ^ s k a i ^ e f e m j í . ..

z leva : o. A la jo s T ó lh a o. lo si ľ Sabau

Otec los if nám sdělil, že v příštím roce bude sté výročí za ložení rumunské provincie, jejímž provincialem byl o. Josef Pal, který studoval spolu se sv. M axm i­liánem v Římě. V době, kdy bylo založeno Rytířstvo Neposkvrněné, on jed iný byl knězem (ostatní byli ještě k le riky ), a proto právě on posvětil m edailky, které si pak první rytíři pověsili na krk. Před vá lkou bylo v Rumunsku zásluhou o. Pala mnoho tisíc rytířů Nepo­skvrněné. 0 . Pal zem řel v roce 1 9 4 7 poté, co se na­

kazil ty fem při návštěvě nemocného. Během to ta lity bylo uvězněno mnoho m inoritů . O m inoritech se nesm ělo ani m lu v it. Ve vězen í by ly ve lm i tě žk é podm ínky. Pro uvězněné bylo ve likým štěstím , že se um ěli m od lit růženec. M od lili se jej na prstech, anebo si udělali růženec z chleba. Takto získávali pokoj v srd­ci. Všichni se d iv ili, odkud berou to lik síly, a prosili, aby i je naučili m od lit se. V rodinách bylo zvykem m od lit se růženec. Bez m odlitby růžence nešel n ikdo spát. Pravděpodobně díky těm to m odlitbám je v současné době v Rumunsku mnoho povolání do mi- noritského řádu. Ihned po osvobození od to ta litn í moci byl založen sem inář ve stodole, protože původní sem inář nebyl navrácen. Každý den přicházeli noví uchazeči. V současné době je v Rumunsku 72 kle­riků, 3 0 noviců, 23 studentů v zahraničí, 3 1 0 žáků gym názia, k te ří se chtějí s tá t fran tiškány, a 35 kněží.

0 . Alajos uvedl, že v M aďarsku došlo ihned po válce k rozvoji náboženského života. Situace se však zm ěnila po nastolení kom unizm u v roce 1 9 4 8 . Tehdy kom unisté v první řadě zestátnili kato lické školy, kterých bylo kolem 80% . V roce 1 9 4 8 byl uvězněn kardinál M indszenty, který se právě před svou in ternací ve lm i za s tá va l ře h o ln ík ů , je ž b y li v té to době v e lm i pronásledováni. Před vá lkou bylo v M aďarsku 51 m ino­ritů, z toho 33 kněží. Dnes je jich pouze 10 , z toho 3 kněží z Polska.

M aďaři ve lm i uctívají Pannu M arii. Před reform ací m ěli M aďaři s tá tn í hym nu ke cti Panny Marie. Pannu M arii nazývají Naší Paní a Královnou. Sám o. Alajos je ve lkým ctite lem Panny M arie. Již v m ládí byl, stejně jako jeho otec, členem M ariánské sodalice, kterou ve­dli oo. Jezuité. Nakonec nám o. Alajos řek l, že z vlastní zkušenosti poznal, že tam , kde je situace bez východiska, Panna Maria vždy pom ůže.

V souvis losti se setkáním provin ­ciá lů m inoritů navštív il náš k lášter a naši redakci v B rně o. los if Sabau, provinciál rumunské provincie, a o. A la­jos Tóth, provinciál m aď arské provin­cie. P oprosili js m e je, aby nám n a­stín ili s ituaci ve svých provinciích.

Mučednice čistotyK ato lická c írkev m á ve svém seznam u

sv ě tc ů ta k é m u čed n ice sv a té č is to ty . Jde především o svědkyn ě křesťanské víry z. éry prvn ích tř í sto le tí pronásledování. Tehdejší ř ím ská říše se u tápěla v hédonism u , kdy nahota byla vystavována na odiv a m anželská věrnost zesm ěšňována. Tím více m useli prvo tn í křesťané, zdůrazňující po h la vn í čistotu, vypa­d a t ja k o p o d iv ín š tí b lá zn i nebo n e b e zp e čn í nepřátele.

D nes se situace tém ěř navlas opakuje. Ucho­va t s i č is to tu a ž do sň atku nebo vůbec ce­loživo tně j e často spojeno s hrdinstvím , které m ůže skončit i m učednickou sm rtí. Prvním signálem byla svatá M aria Gorettiová v Itálii roku 1902. J e jí krátký život a sm rt z ruky násil­níkovy byly dostatečně popsány v různých živo­topisech světců. Tato světice žila v době, kdy porn ografie a sexuáln íprom isku ita je š tě zdale­ka nedosahovaly dnešn í podoby. Proto by bylo

s podivem , kdyby se takové M arie Gorettiové nevyskytovaly také dnes. Jednu z nich p ra vd ě­podobně Církev svatá brzy p ro h lá sí za blaho­slavenou. Jm enuje se Isabela Cristina Cam po- sovái, studentka m edicíny z Brazílie, která byla ve svém by tě ubodána sexuáln ím m aniakem , protože m u odm ítla být p o vůli. I za cenu oběti vlastního života.

Kdo byla tato d ívka? P odivínská excen- trička? Fanatička, nebopsychopatka? Nikoliv, chovala se ja k o naprosto norm áln í holka svého věku. Přirozeně, vesele, kam arádsky. Ř íka li j í „risu dinha”, což v p o rtu g a lš tin ě (úředním ja zyk u Brazílie) znam ená „ m a lýsm íšek ”. M ěla ráda partu svých vrstevníků, zpívala ,s nim i p ř i kytaře, chodila na výlety i za sportem . Vášnivě m ilovala fo tba l, na stadionech ráda hlasitým křikem povzbuzovala oblíbené mužstvo.

To j e jed n a stránka j e j í osobnosti. A ta dru há? N arodila se v roce 1962 v B arbaceně

v brazilském stá těM in á s G erais v ro­d ině vedoucího účtárny. J e jí rodiče, hluboce věříc í a angažovan í katolíci, m ěli úzkou vazbu k nedalekém u klášteru sester sv. Vincence z Pauly. Tyto řeholnice se pod íle ly na výchově a fo rm a c i ja k Isabely, tak i je jíh o bra­tra Roberta. Z a světily Isabelu je š tě v dětském věku do své charita tivn í činnosti. C hodila s n im i do je jich útulku p ro staré lidi. Sestry konsta­tovaly j e j í m im ořádný dar je d n á n í s nem ocným i a trpícími. Sn ad p rá vě to rozhodlo o je jím životn ím povolání: j í t studovat medicínu.

Isa b e la p ř is tu p o v a la d e n n ě ke sv. přijím ání, denně se m odlila sv. rů­ženec a navštěvovala u sester vin- centek duchovní spo lečenstv í m la­dých. J e jí rozhodnutí p ro lékařskou dráhu nebylo tedy p ouze přirozeného charakteru, zcela j is tě se radila i s„N ejvyšším Š éfem ”. Odešla na stu-

cl i a do m ěsta Juiz de Foru, kde j í rodiče zapla­tili byt, v něm ž bydlel také je j í bratr Roberti), který tam dostal práci.

Přišel osudný přelom srpna a zá ř í roku 1982. Isabela se chystala ke zkouškám. Rodiče oběm a dětem koupili do bytu novou skříň. Z řízenec f irm y m ěl p řijít j i složit. Byl to jedenadvacetile tý M aurilio X. D ostavil se 30. srpna. Práci nedokončil. S líbil p řijít ješ tě I. září. Isabela se večer svěřila znám ým v kostele, že se tohoto m uže bojí, pro tože p ře d n í vykládal necudné vtipy.

K dyž pod le dom luvy přišel, p u stil nejprve hla­sitě rádio. Potom udeřil děvče ž id lí do Itlavy. Spadla. Z ločinec se na n i vrhl, spoutal j í ruce a za lep il ústa. Isabela se však bránila s takovou vá šn í a odhodlán ím , že se m u nepodařilo stáhnout z n í jed in ý kousek oděvu. Vytáhl tedy dýku a zača l j í vyhrožovat zabitím , když mu nepovolí. R ezo lu tně odmítla. Neustoupila ani tehdy, když dostala p rv n í zásah. D vě rány do břicha a třináct do zad dívku usmrtily. Je jí bratr po návratu z práce j i našel už m rtvou v trato­lišti krve. Vraha vypátrala brzy policie, přiznal se a vydal svědec tv í o chování m ravně čisté Isabely p ře d sm rtí. R odiče i bratr Roberta

v eře jn ě p ro h lá s ili , že p a c h a te li o d p o u š tě jí a m o d lí se za je h o obrácení.

Pán vedl Isabelu ke studiu m edicíny. Vrahova ruka to znem ožnila. Všem ohoucí Otec dovede však i toho využit k dobru člověka. D al Isabele m nohonásobně víc. Stává se n ikoli f y ­zickou, nýbrž duchovní lékařkou současného světa propadlého zhoubném u erotism u a vy­ch o vá va jíc íh o s e x u á ln í m a n ia k y sch o p n é i vraždit. J e jí p řík la d a zcela j is tě i nebeská přím luva a pom oc jso u protiváhou celé zločinné a zhoubné p ropagan dy o neškodnosti, ne-li přím o nutnosti sexuálních styků je š tě v nezle­t i lé m věk u , p r o t iv á h o u z á p la v y e r o tik y a p o rn ografie ve sdělovacích prostředc ích všeho druhu. Proto se ja k o ka to lič tí křesťané rádi spojím e m odlitbou, k n íž dal své Im prim a- tur arcibiskup z Ju iz de Fora, který je š tě v říjnu roku 1982 vznesl návrh na zah ájen í procesu blahořečen í Isabely Cristiny Cam posové:

„Buď velebena, N ejsvětější Trojice, v osobě Isabely Cristiny, která obětovala živo t p ř i obraně své čistoty a panenství. D ej nám milost, abychom v podobných situacích se chovali stejně, neboť to j e Tvá vůle. Prosím e, uděl j í p o c tu oltáře ja k o odm ěnu za j e j í oběť. Am en.

R adom ír M alý

H le d á se /h'árie GorettiStále je š tě vládne přesvědčení, že Marie Goretti zemřela při obraně své čistoty. Nic víc! Také jsem m ěl donedávna toto přesvědčení, ale když jsem se v loňském roce, při návratu z pouti do Říma, zastavil v Nettunu a na hrobě Marie Goretti slavil mši svatou, pochopil jsem, že Marii šlo o mnohem víc. Na prvním místě o to, aby nebyl urážen Bůh (stále opakuje: ”Bůh to nechce, to je hřích. ” - viz román I dnes se pla tí krví). Na druhém místě o to, aby Ales­sandro nezhřešil. A teprve na třetím místě o obranu vlastní čistoty.

Jak je dnešní žena vzdálena duchu M a­rie Goretti! Dnešní muž čeká na vysvobo­zení z. vnitřního otroctví! Čeká na ženu, která se raději nechá zabít, než by se ne­chala zneuctít. A to změní celý jeho život, tak jako se změnil život Alessandra. Také d n ešn í žena čeká na vysvo b o zen í z vnitřního otroctví! Čeká na muže, který tak c tí Hospodina, svého Boha, že se ne­nechá svést. Do tohoto muže se pak zami­luje a bude mu věrně sloužit až. do konce Života.

Zdeněk Prokeš

P a p e žsk ý kazatel o. R an iero C an ta lam essa z řád u k a p u c ín ů p ro n esl n a V elký p á te k le ­to š n íh o ro k u za p ř íto m n o s ti S v a téh o o tc e p ro m lu w i, jejíž část n íže zveřejňu jem e.V e své p ro m lu v ě vych áze l ze slov Jan o v a evangelia:

, Jed en z vojáků mu probodl kopím bok a h ned z n ěh o vyšla krev a voda.”

V ob dob í starověku, pokračoval, p o ­ciťovala Církev tato slova zjeven í jako zásah blesku. „Nepřecházej příliš rychle přes toto tajem ství,” prohlašuje sv. Jan Zlatoústý, „protože bych ti chtěl podat je­jich tajem ný výklad. Ona krev a voda jsou sym boly křtu a Eucharistie, z n ichž se rodí Církev. Z boku Kristova byla zform ována Církev, tak jako z Adam ova boku byla utvořena Eva.” Na západě k tom u pozna­m enává sv. Augustin: „První žena byla

utvořena z boku m uže, který spal a byla nazvána m atkou v še ch živých . D ruhý Adam, když na kříži sk lonil hlavu, zesnul, aby tak z vod y a krve vytrysklé z jeho boku, byla utvořena jeho Snoubenka.”

T vrzení ap ošto la Pavla, že „Kristus m iloval C írkev” v sob ě skrývá otázku, která tu jako by v isí ve vzduchu. Kristus m iloval Církev? A co ty? Miluješ Církev?

Nikdo nem á v nenávisti vlastn í tělo, to je vlastní nevěstu, tím m én ě pak Kristus. Ale pročpak tedy, bratře, říkáš: ”Bůh ano, ale církev ne!”? Pročpak s takovou snad­n ostí ukazuješ prstem žalobce na svou matku a říkáš: „Církev dělá chybu tady, církev se m ýlí tam, církev b y m ěla říci tohle, církev by m ěla dělat tam to.”? K do

j s i ty, ž e se o d va žu je š z d v íh a t p r s t p r o t i m é Nevěstě, k terou miluji? - ř ík á Pán. Kde je rozlukový list vaší matky, kterým jsem ji zapudil? Myslím, že tato slova z proro­ka Izaiáše se týkají i m n o h a křesťanů dneška: Kde je psáno, že jsem zapudil vaši matku Církev a že už n en í m ojí nevěstou?

Také Církev je on ím „úhelným kam e­nem , který stavitelé zavrhli” (stavitelé m o­derní sekularizované civilizace). Církev je nevěstou „zapuzenou” od lidí, n ikoli od Boha. Ten je věrn ý . To, co řek l Ježíš o každém m anželství: ”Co Bůh sp ojil, člověk nerozlučuj” (Mt 19,6), však platí tím sp íše o Církvi a Kristu.

Kdo nem iluje Církev (pokud to alespoň jednou poznal), nem iluje Krista. „Nemůže m ít Boha Otcem ten, kdo nem á Církev m atkou,” říká sv. Cyprián. N e s ta č í je n p ř ijm o u t o d Církve křest, a le ta k é j i ctít, re sp ek to v a t a m ilova t ja k o matku.

Snad s i říkáš: ”A le jak? C írk ev je nedůsledná, p lná p ohoršen í, d okonce i u některých papežů?” Ř ík á š to, p r o to ž e sm ýšlíš p ř í l i š lidsky, ja k o člověk tě lesný a n ed o k á že š p ř ijm o u t to, ž e Bůh z jevu je

svou m oc a svou lásku sk rze slabost. N ej­s i sch open d osáh n ou t nevinnosti sáni z e sebe a ta k j i ž á d á š o d Církve, ale Bůh se ro zh o d l z je v i t svou slávu a svou všem o­h o u c n o s t p r á v ě p r o s tř e d n ic tv ím té to h r o z n é s la b o s t i a n e d o k o n a lo s ti lid í, v č e tn ě „ l id í c í r k v e ”. J eh o N evěsta je tvořena právě jim i a je nádherná právě proto, že je p ovýšen a jeh o m ilosrd en ­stvím.

a hříchy Církve?” Myslíš si, že je Ježíš neznal lépe než ty? Že nevěděl, pro koho umírá a kde byli v on é chvíli jeho apo­štolové? On však m iloval tuto skutečnou Církev, n e o n u im a g in á rn í a id eá ln í. Z em řel, a b y „ ji u č in il n ep o sk v rn ě n o u a sv a to u ”, ne p ro to , ž e byla neposkvrněná a svatá . Kristus m iloval Církev „v naději”, ne pouze pro to, co je, ale také pro to, co bude: n eb esk ý Jeruzalém „připravený jako n ev ěsta ozd o b en á p ro sv éh o že- nicha”(Zj 21,2).

Církev postupuje pomalu, jistě. Pom a­lu pokračuje evangelizace, pom alu od­p o v íd á n a z n a m e n í d o b y , v o b ra n ě chudých a v m noha jiných věcech./tfo víš, p r o č jd e ta k p om alu ? P ro to že n ese na

zá d ech nás, k te ř í js m e je š tě zc e la ob tížen i hříchem . Synové vyčítají své m atce, že má spoustu vrásek, ale tyto vrásky, jako tom u i přirozeně bývá, jí způsobili právě oni.

Církev by m ěla o vrásku m éně, kdybys spáchal o jeden hřích m íň. Erasmus Ro- terdam ský, jem už jeden z reform átorů předhazoval, že zůstává v katolické církvi, i když je „zkažená”, m u na to odvětil: "Snáším tuto Církev v očekávání, že se sta­ne lepší od toho okamžiku, až bude nuce­na snášet m ne v očekávání, že se stanu lepším já.”

Saint-Exupéry píše: "Žádný m anžel n e­chodí od dom u k domu, aby sám infor­m oval své sousedy o tom , že jeho m anžel­ka je poběhlice - neuchoval b y si tak svou vlastní čest. Manželka patří do jeho dom u a on se nem ůže dělat hezkým v protikla­du k n í.”

Existuje nebezpečí dělat dnes přesně to, co zde básník odsuzuje. Že totiž někdo, kdo se neshoduje s církví, chod í od u n i­versity k universitě, od časopisu k časo­pisu, od kongresu ke kongresu a opakuje tam své hořké výčitky a ob vinění na účet "institucionální” Církve, jako by ona byla

něčím zcela jiným, vzhledem k idei církve, kterou s i pěstuje ve vlastní mysli, a přitom doufá, že tak v opozici k ní zachrání svou vlastn í čest. Svět, jak znám o, snáší m odré z nebe těm , kteří se staví k Církvi zády. ,Jak sn ad n é je udělat kariéru, když se přejde do tábora nepřátel,” říká Tertulián o těch, kteří opouštějí církev, aby přešli k nějaké heretické sektě a jsou za to hned vyznam enáváni ctí a výnosným i místy.

O letních prázdninách jezd ívám s m i­n istran ty někam n a výlet. V loni jsm e jeli v če rvenci do rodného k raje na houby. N ejdříve jsm e se zastavili u kostelíka Pan­ny M arie n a H um berku. Zde, na osam ělém zalesněném návrší postavil za pom oci do­brodinců pan farář obci líbezný kostelíček. P o sv ěcen byl n a počátku toho to století. Stavitel chrám u se vrátil na odpočinek do b lízkého kláštera. V zpom ínám si, že jsem ho ja k o m alý hoch navštív il s ta tínkem , když onem ocněl a byl na lůžku. Tatínek byl správný vychovatel. D ělali jsm e mu často doprovod při návštěvách nem ocných nebo chudých a bral nás také do dom u sm utku , abychom se pom od lili u rakve z e m ře lé h o . D ě ti, k te ré n e v id í ta k o v ý p řík lad u svých rodičů , bývají o m nohé zážitky ochuzeny a v dospělosti jim m ůže chybět právě takové povzbuzení dobrých rodičů .

Z e silnice jsm e odbočili vzhůru a už nás v íta lo p rů č e lí a věž . K o s te lík byl nedávno obílen a všechno svítilo novotou. U zam čených železných dveří jsm e se po­m odlili a hoši se k líčovou dírkou podívali dovn itř. H lásili m i, že to tam m usí být

Musí proto však v Církvi všichn i mlčet? Ne, Bůh tě m ůže pověřit, jako to v m inu­losti u čin il s jiným i, abys p ozved l hlas proti „neřádům” v Církvi. Ale až potom , co jsi proléval s lzy s Církví, v p okoře u jejích nohou. Ale ne dřív...

Svatí v šak s p íše u ž ív a li v e vztah u k Církvi slova, která řekl Job Bohu:”I kdy­by m ne zabili, budu se ho stále dovolávat.”

zpracováno podle Vatikánského rozhlasu

krásné, avšak kvůli m alovaným oknům je tam šero.

R áno pršelo , ale teď vysv itlo slunce a m y mohli venku posvačit. D al jsem každé­mu rohlík se salám em. Dole, na kraji lesíka stála nějaká paní s deštníkem zavěšeným na ruce, s kabelkou a v prstech svírala dlou­hý růženec . P o zd rav il js e m ji a nab íd l svačinu. Poděkovala, že m á jíd lo s sebou, a na mou otázku, odkud je , mi vyprávěla, že přijela ze vzdálené vesnice autobusem a koná pouť k Panně M arii na poděkování. N a jaře ji srazilo auto a m usela se dlouho léčit. První cestu po návratu z nem ocnice vykonala právě sem, na toto poutní místo. Stačí jí, že vidí zavřené dveře svatyňky, oltář s obrazem Panny M arie si už domyslí. Právě vzdává růžencovou pobožností Panně M a­rii chválu a dík za svou záchranu. D ešťové kapky ze stromu jí padaly na šátek, ale to jí nevadilo. Z tváře vyzařovala veliká spoko­jenost. Pro ni to byla velká pouť! Řekl bych, že více m ěla z této pouti tato prostá žena, než poutníci, kteří pořádají velké pouti za d rah é p en íze . O n a sem v d e š tiv ý den připutovala za pár korun.

Jaroslav Olšava.

Poutnice v deštivý den.

Nebojme se mít opačný názorByla jsem svědkem, když s e jednalo o potrat,

u sedm atřicetileté matky dvou dospívajících d ětí

(13 a 15 let), která s e nacházela v těžké situaci.

Je jí manželství bylo na rozpadnutí a je jí rodinná

situace byla velmi svízelná. Rozhodování bylo

proto složité. Jako žena, která o Pánu Bohu nic

neví, s e po radách svého okolí rozhodla pro

potrat.

Na příslušném místě po prohlídce lékař po­

trat schválil a ona čekala na datum zákroku.

Náhodou jsem tento případ vyslechla a do ro­

zhovoru jsem s e zapojila s opačným názorem.

Nikdo je j však s e mnou nesdílel.

O brátila jsem s e tedy k Panně Marii s pros­

bou o záchranu toh oto d ítě te , k teré už mělo

takřka svo je dny se č te n é . Modlila jsem se Lo­

retánskou litanii s velkou důvěrou a celou

z á lež ito st jsem poručila Panně Marii N epo­

skvrněné.

Brzy nato přišla ona žena d o kuchyně (kde

pracuji) umýt si hrnek od kávy a sdělila mi. že

ted ' bu de živit nejen s e b e . ale i d ítě, které si

rozhodla p o nech at Místo na potrat si šla nechat

vystavit mateřský průkaz. Toto je jí rozhodnutí

mě tak p otěšilo a povzbudilo je š tě více moji

důvěru, že jsem musela stále myslet na milost,

k te iě s e mi dostalo vyslyšením prosby o pomoc

u Matky Boží.

Paní Lenka, jak s e ona žena jmenuje, hned

od začátku těhotenství zůstala doma pro rizi­

kové těhotenství, a tak jsem na ni čas od času

vzpomínala v modlitbě. O d jejích spolupraco­

vnic, k teré jí potrat radily, jsem s e pak dověděla,

že s e narození holčičky událo přesně na svátek

Neposkvrněného P o č e tí Panny Marie dne 8. pro­since.

Tato zpráva mi doslova vyrazila d ech - Panna

Maria tak zachránila děvčátko, které jak věřím.

bu de jis tě provázeno obzvláštní milostí a je jí

mateřskou péčí. Když jsem d ětátko p o krátké

d o b ě viděla, p rotože s e maminka samozřejmé

přišla pochlubit, požehnala jsem děvčátko na čelíčko a je h o mamince jsem dala zázračnou tne-

dailku, kterou si s radostí vzala. Ďekla jsem jí,

že je j í holčička s e narodila na krásný svátek

Panny Marie. Ona s ice o Panně Marii nic neví,

ale věřím, že to d íté bu de požehnáním pro c e ­

lou rodinu.

A tak s e teď stále modlím: „Bez hříchu p o ča ti

Panno Maria, oroduj za ty, kteří o T o b ě nic

nevědí.”

Ludmila

Pro děti žabít duchaKdyž Pán Ježíš mluvil v kázání na hoře

0 Pátém přikázání, zdůraznil, že se toto přikázání netýká jen zabíjení těla. Proti to­muto Přikázání se prohřešují také ti, kteří se na svého bratra hněvají anebo jej snižují či zatracují fsrov.Mt 5,21-221

Není tedy třeba vůbec prolévat krev, aby­chom zabíjeli. Ve světě je plno lidí, ve kterých byla zabita pravda, radost, štěstí, dobro.1 to lze hodnotit jako vraždu, hřích proti pátému přikázání. Když někdo v člověku zabíjí duchovní hodnoty. Páchá tím nej­hroznější zločin, protože pak takový člověk sice mluví. Pije, spí..., avšak vnitřně je mr­tvý. Nebo snad o tom pochybuješ?

Poslouchej, co se Přihodilo v jednom městě. Žil tam jeden švec, který nebyl ani bohatý, ani chudobný. Byl však velmi šťastný a veselý. Když opravoval zničenou obuv. tak si vždy Při Práci zpíval a Pískal. Všichni lidé si ho velmi vážili. Protože byl velmi čestný. Jeho dílnu navštěvovaly také děti, které se

vracely ze školy, protože si rád s nimi vždy popovídal.

Poblíž ševcovy dílny bydlel nejbohatší člověk ve městě. Měl nádhernou vilu a veli­kou zahradu. V okolních vesnicích vlastnil také dva mlýny a pilu... Kolem jeho domu byl vysoký Plot a na bráně bylo napsáno: „Pozor, zlý Pes.” Nikdo ho neměl rád, pro­tože byl pyšný a lakomý. Všichni lidé ve městě se mu vyhýbali. Protože velmi záviděl ševci jeho štěstí a duchovní radost, umínil si, že jej zničí. Jednoho dne jej pozval k sobě a řekl mu: „Již dlouhé roky jsme sousedy a ani se moc neznáme. Dívám se často na tebe, jak od brzkého rána do pozdní noci sedíš shrbený ve své dílně a opravuješ sta­rou obuv. Odpočiň si od toho zaměstnání na několik let. Kup si krásné šaty, cestuj po celém světě a ubytovávej se v těch nej- lepších hotelích....”

Švec Poslouchal a nemohl uvěřit vlastním uším. Jeho překvapení bylo ještě větší, když

obdržel od boháče mnoho zlaťáků. Ještě tentýž den zavřel svou dílnu a odcestoval.

Navštívil všechny kontinenty, bydlel v těch nejlepších hotelích, tancoval, baštil ty nejlepší pochoutky. Dalo by se říci, že žádné potěšení tohoto světa mu nebylo cizí.

Ale doba jeho pobytu ve světě se skončila. Peníze utratil a musel se vrátit ke své práci do svého města. Otevřel znovu svou dílnu, ale již nikdo k němu nenosil obuv k opravě, protože v době, kdy byl pryč, do města se nastěhoval jiný švec. Ztratil své přátele a také ani děti ho již nenavštěvovaly, aby si s ním popovídaly. Ve skutečnosti nadále jedl, P il, spal a procházel se po městských ulicích, ale byl jakoby mrtvý.

Boháč skrze svůj „dobrý skutek” , bez prolévání krve, zabil v něm buď z nenávisti anebo závisti duchovní Pohodu, štěstí, ra­dost ze života, které dává služba bližnímu.

Zdalipak boháč z výše popsaného Příběhu má své následovníky? Jsou kolem nás lidé, kteří v jiných zabíjejí radost a štěstí? A jak to vypadá se mnou? Neodmítám se někdy kamarádit s někým z pouhé závisti, či nenávisti? A možná se zlobím na své rodiče a rozčiluji, když mě chtějí vychovávat, a tím je zarmucuji?

Na tyto otázky si odpověz sám, ale pa­matuj na Přikázání, které nám dal Ježíš: „Každý, kdo se hněvá...”

Jo sef G uzdek převzato ze Zródla

Misia v Pariacoto.Pariacoto je názov centrálneho strediska m inorit-

skej m isie v Peru. Je vzdia lené asi 8 0 0 km od Limy. Leží v najchudobnejšej oblasti kra jiny - akoby čakalo na o d v á žn e sve d e c tv o súčasných n a s le d o v n ík o v sv. Františka. Sem prichádzajú roku 1 9 8 9 traja m ladí otcovia z Poľska, z Krakovskej provincie rádu menších bratov kon ven tuá lov . Zb ign iew má 31 rokov, Jaro-

Z lev a o. Z b ig n iew , o. prov inciál Z. G ogola , o. Ja roslav a o. M ichal

slaw 3 0 , M ichal sotva 2 9 . Ich fa rnosť tvo rí 6 0 osád, ro zp tý le n ýc h v nekonečných peruánských Andách v nadm orskej výške od 1 6 0 0 do 4 5 0 0 m etrov. A tak ich apošto lá t je neustále putovanie a vydávanie sve­dectva o prítom nosti Cirkvi na to m to územ í. Prvé, čo spozorovali u ľudí, k to rým majú hovoriť o Kristovi, je chudoba, prostota a dobrota. Na územ í, ktoré im bolo

v Pariacoto zverené, sam i rozhodujú, kde bude kap lnka , kde ich obyd lia , katechetické centrum a záhrada. Po­tom nasleduje realizácia rozhodnutia : zariadenie domu pre Krista, výstavba kláštora a na jdôlež ite jš ie - budovanie spo ločenstva . Čoskoro sa začína aj form ácia dvoch skupín svetských ka ­techétov: m ladých a dospelých.

Prvý rok ich pobytu sa ukázal ako ' 4 f Q § ; ^ . obdobie veľkého sucha, a preto je hladŕ =- .. c a bieda. O rganizuje sa teda sociálna

pomoc: s ta rostlivosť o potraviny, ako aj odvážny p ro jek t výstavby kaná lov,

vodných nádrží a studní. Spoločné úsilie prináša ovo­cie: vzrastá sila ducha a nádeje na lepšiu budúcnosť, a to je najlepší základ Kristovej Cirkvi.

V práci im pom áhajú aj sestry fran tiškánky z kon­gregácie Služobníc Najsvätejšieho Srdca Pána Ježiša, rodia sa prvé povolania dom orodcov do rehole. Zrui­nované m ariánske pútnické m iesto je pripravené pre kon tem p la tívny kláštor sestier k larisiek. Z Poľska majú prísť tra ja noví bratia a má byť založené nové stred i­sko v Chim bote. Perspektívy sú fascinujúce. N iektorí hovoria , že to bude krásny darček k päťdesiatem u výročiu m učeníckej sm rti nášho spo lubrata M axim i- liána M árie Kolbeho v Osvienčime, ktorá pripadala na 14. august 1 9 9 1 . A predsa n ie ! Pretože n a s le d u je ...

9. august 1991.0 . Jaroslaw sa zdržuje v Poľsku. Večernú omšu cele­

bruje o. Zbigniew a o. M ichal spolu so zhrom aždeným i sestram i a m ládežou. Práve sa skončila najsvätejšia obeta , ke ď sa rozľahlí prvé vystreli zo sam opalu. Za­nedlho sa na prahu kláštora objavila skupina te ro ri­stov. Zajali m isionárov vedno s jednou sestrou. V cha­o tickom rozhovore vy jde najavo, že sú z bojovej orga­

n izácie m a rx is tic ke j sku p in y „S e n d e ro L u m in oso " (Svetlý chodník), ktorá sa usiluje vyvo la ť v štáte re­volúciu a násilím sa zm ocn iť vlády. Vyčíta li otcom , že hlásaním Evanjelia a konaním skutkov m ilosrdenstva uspávajú ľud, spom alu jú rozvoj revolúcie: že propa­gujú im peria lizm us a náboženstvo, kto ré je „ó p io m ľu d s tv a ".

Sestre prikázali vystúp iť z auta, zobra li však sta­rostu z Pariacoto a odišli, podpáliac za sebou most. Okolo 9. hodiny večer n ieko ľko k ilom etrov ďa le j pri ceste narýchlo vykona li popravu. 0 . M ichal dostal dve strely zozadu do h lavy, o. Zbigniewa zasiahla jedna rana v b lízkosti ucha a druhá do boka. Zastre lili aj s ta ro s tu z P a r ia c o ta a s ta ro s tu c e s tu jú c e h oz neďalekého Cochabamba. Na ramenách o. Zbignie­w a, ktorý bol zv iazaný, teroristi nechali náp is:''Takto um ierajú zverenci im p e ria lizm u ."

M is ioná ri - podľa svo je j poslednej vôle - osta li m edzi svo jim i fa rn íkm i Ich te lá boli uložené pod d lážkou ko stola, k to rý stavali v lastným i rukam i Pohreb bol veľkou náboženskou ma nifestáciou: cesta bola vystlaná kve t­m i, zástupy ľudí, up lakané deti, spevplný bolesti a ž ia ľu , slová odpustenia,pokoja, so lida rity ...

Krv mučeníkov.G en erá lny p re d s ta v e n ý m in o r ito v

o. Lanfranco S errin i v lis te b ra tom okre m in é h o na p ís a l: „K rv tý c h to m u če n ík o v sa ro z lie v a na n á ro d ,

ktorém u slúž ili, na národ roztrhnutý nenávisťou. Roz­lieva sa na m isiu, ktorú sme si ta k ve ľm i zam ilova li, lebo je plná prvkov, charakteristických aj pre prvé fran­tiškánske m is ie ." Stalo sa to na v ig íliu päťdesiateho výročia mučeníckej sm rti sv. o. M ax im iliána - preto o. generál uvažuje: „T á to dokona lá zhoda ukazu je

na k o n t in u itu id e á lo v sv . F ra n t iš k a , k to r ý si v ž d y n a c h á d z a š ľa c h e tn é d u še , p ro s tre d n íc tv o m k to rý c h je p r íto m n ý vo s v e te . "

N a p ro ti to m u Luis B a m b a re n , b isku p C h im b o tske j d ie c é z y , do k to re j p a tr í P a ria co to , je d n o z n a čn e potvr- d z u je :"Z a h y n u li, p re to že h lá sa li B ib liu a p o k o j a zá roveň p o m á h a li c h u d o b n ý m , d á v a jú c im p o tra v in y . P anu je všeobecné p resvedčen ie o sv ä to s t i a p rík la d n o m ž ivo te o tco v , a p re to m ô ž m e h o v o r iť , že p o d s tú p ili m učen ícku s m rť za E v a n je liu m , z a p ra k t ik o v a n ie lá s k y ."

K ris tu s p o v e d a l: „ . . . a k p še n ičn é z rn o n e p a d n e do z e m e a n e o d u m rie , o s ta n e s a m o , a le a k o d u m rie , p r in e s ie v e ľk ú ú ro d u " (J n 1 2 , 2 4 ) . N e s ta lo sa ta k d o ­s lo v a v P a r ia c o to ? N a z e m i ť a ž k e j , r o z o r v a n e j n e n á v is ťo u a u trp e n ím , na z e m i v o la jú c e j po s p ra v e ­d liv o s t i, cb le b e a n á d e ji - na te jto z e m i, z a v la ž e n e j k rv o u n e v in n ý c h , je z a s ia te z rn o . P re to p ro sm e p ána

o „h o jn ú ú ro d u '', o v e ľk é o vo c ie k rv a v e j o b e ty m in o ­r ito v v Peru

o. Stan is law Jarom i OFM Conv převzato z Rytiera N epoškvrnenej

Kostel svatého Václava v HustopečíchNa nám ěstí v Hustopečích u Brna stál vzácny o jedinělý

klenot gotické architektury - kostel sv. Václava. Za druhé svetové vá lky při odebírání zvonů byla vybourána okna věže, a tím byla i částečně narušena s ta tika . V roce 1 9 5 3 se začaly na věži ob jevova t trh lin y , které zkoum alo komise odborníků, jež doporučila jejích ve likos t sledovat. Dne 2 6 . února roku 1961 ve 3 ,1 5 hod se věž kostela zřítila na dvoulodí a prolom ila střechu i k lenbu. Čtrnáct dnů před tou to událostí a krátce před pádem věže jezdilo po silnici kolem kostela větší množství tanků, ačkoli kom ise odborníků rozhodla om ez it rychlost motorových vozidel na silnici ko lem kostela na 2 0 k m /h o d a zakázala jízdu těžkých vozidel.

Přes protesty občanů byly zcela neporušené presbytář, sakristie a kaple z příkazu břeclavské lidosprávy zbourány.

Důvody ke zbourání zbylé neporušené části kostela ob­jasn í je d n ak ú ryve k dop isu zaslaného z ONV v Břeclav i předsedovi JmKNV: „S tá le nepřichází odpověď (z m in isterstva) a zbylé trosky kostela v Hustopečích dáva jí m ožnost kato lické veřejnosti k upevnění jejího názoru, že zbytek kostela bude opravovat, ba něk te ří jsou dokonce ta k sm ělí, že uvažu jí o uvedení kostela do původního s ta v u ..." , jednak úryvek dop i­su zaslaného na m in isterstvo ku ltu ry : „Hustopeče jsou svým složením středem vysoce re lig iózního okruhu obyva te ls tva a dle názoru byra O V KSČ i rady ONV lze p ředpokládat, že

dokud budou v tom to m ístě s tá t poslední zb y tky kostela, do té doby bude vytvářen tla k na jeho celou obnovu do původního stavu. Na dotvrzen í toho to důvodu podo týkám e, že v současné době se projevují ohlasy m ezi kato lickým obyvatelstvem na uspořádání sbírek na obnovu koste la , který má s louž it k udržování starých předsudků ."

Věřící z Hustopečí se nenechali odrad it. Ih­ned po listopadu začali vyvíje t úsilí, aby m ohli vybudovat nový chrám . M ístn í děkan o. Václav Fišer nám řek l: „K dyž jsme začínali, m ě li jsme v pokladně devět tisíc korun. Vše jsme svěřili Pánu Bohu. Řekli jsme m u, že pokud se nám do konce

- T T T ^ ~

N o v o s tav b a ko ste la v H ustopečích

roku shrom áždí v pokladně tň m iliony , budem e to pokláda t za m iliony. Věříme, že se ještě najdou dobrodinci, k te ří námznam ení, že chce, aby zde byl kostel postaven. Rozeslali jsme pom ohou kostel dostavět, abychom jej m ohli dne 2 5 . zářípo všech farnostech le táčkya do konce roku jsme m ěli na kontě 1 9 9 4 v y s v ě tit." Hustopečští na tu to s lavnost všechny3 ,2 m il. ko run . Do dnešního dne jsm e už p re investova li srdečně zvou.sedm náct m ilionů korun. Na dokončení nám ještě scházejí čtyři Redakce

PODĚKOVÁNÍChtěla bych poděkovat Neposkvrněně Panně Marii

a Panu Bohu za dar viry. Přišla jsem náhodou do prostredí, kde jsem se setkala s hodně silně věřícími lidmi. Chtěla jsem být taky tak šťastná, a proto jsem přemýšlela, jak na to. Ikusila jsem to s růžencem. Nejprve byla má modlitba taková nemastná neslaná o trvalo to nějakou dobu, než jsem získala do srdce radost, pokoj, který dává Pán Bůh těm, kdo Ho přijímají. Chtěla bych všem říci, že i špatná modlitba, když v n í pokračujeme, vede k duchovnímu růstu, ale nesmíme se nachat odradit prvním neúspěchem ani dalšími, které přijdou.

Jana Sochorová

V roce 1945 m i bylo sedmnáct, fronta se k Brnu blížila a náš tatínek byl v koncentračním táboře. Ve dne v noci nás bombardovala letadla, a tak už od 15. dubna, kdy prchali poslední Němci, jsme se stěhovali spolu se stařičkými sousedy do sklepa. Velmi jsme se zaradovali, když se nám i 8. dubna vrátil tatínek, sice zbídačený, ale zdráv. Pomohl nám zazdít cenné věci (šatstvo, příbory, sklo, porcelán a zrcadla) do jedné části sklepa a do druhé jsme snášeli potraviny, přikrývky, pitnou vodu, petrolejky a svíčky. Nevěděli jsme, jak dlouho potrvá, než se fronta přežene. Každodenní bombardování, temné hučení děl, požáry brněnské Zbrojovky a kuřimské továrny na letecké motory nás připravovaly na nejhorší. Němci se „zakopali" nad našimi hlavami. Vjeli do domu s „ty ­grem" (německý tank) a stříleli na postupující ruskou armádu. Peklo vrcholilo. StařičkápaníKosováse s námi

nahlas modlila růženec k Panně M arii a Panna Mario nás posilovala. Strach z nás opadal, necítili jsme hlad ani žízeň. Jen, když nás střelba z kulometů ohlušovala i my jsme zesilovali hlasy, aby nás Matka Boží slyšela. Slyšela a vyslyšela. Kolem nás hořely domy, ústa jsme měli plná cihlového prachu a omítky. Dům byl v troskách, kolem mrtvoly koní a vojáků, ve vzduchu páchl střelný prach. Sklep, ve kterém jsme měli uloženy cennější věci, dostal plný zásah. Všechny věci v něm byly zničeny. Pouze část sklepa, kde jsme byli my, zůstala neporušená, la zázračnou záchranu mého života i celé mé rodiny děkuji ze srdce Neposkvrněné Panně M arii a jejímu Synu Pánu Ježíši

Jaroslava Procházková

' Děkuji touto cestou Panně M arii za je jí lásku a péči,kterou m i projevovala v mém životě. Ačkoli jsem se na­rodila v katolické rodině, k Panně Marii jsem nemohla najít cestu. Panna Maria, dobrá Maminka, mě vždy ve­dla za ruku. Já, dítě neposlušné, jsem se vymykala z je jí dlaně. A když jsem utíkala, podala jsem, ale ne na zem. Vždy na mne čekala otevřená náruč nebeské Maminky. Ona s i mě chránila, aby ty moje pády nebyly příčinou velikého zranění. Mé odchody z blízkosti Panny Marie se pořád opakovaly. Nemohla jsem pochopit, kolik ve­likých osobností se sklání před Pannou Marií. Měla jsem v tom zmatek. Když jsme byli na Velehradě a naši otcové biskupové zasvěcovali národ Panně Marii, řekla jsem Jí: „Jestlije všechno pravda, co se o Tobě říká, tak m i sama

pomoz, a ť Tě, Panno Maria, dovedu přijmout do mého srdce." A taky že pomohla. V den, kdy jsem přijala Pan­nu M arii jako Maminku a mou Pani do mého srdce, pocítila jsem je jí jemný dotek dlaně na svém srdci. Od tohoto dne se můj život zrněni! Panna Maria m i hmata­

telně pomáhá. Vždy se mohu na Ni spolehnout. Nyní prožívám svobodu Božího dítěte. Pán Bůh m i dal milost skrze Marii, že jsem dokázala odpustit všem lidem i ty nejmenší maličkosti Děkuji Ti, Královno Míru, že skrze Tebe přišel do mého srdce Ježíšův pokoj.

Anna C.

D o p is y č ú e t t á ř á

Váš časopis mi předplatila moje kmofřička jako dárek k narozeninám a mám z něj opravdu radost. Obě jsm e konvertitky - Tereze je 17 a mně 22 roků. Měla jsem křtiny loni (současně se svátostí biřmováníJ. právě 8. prosince. Miluji tento svátek, Přemluvila jsem P. Václava, abych měla křtiny v tento den.

Jak jsem uvěřila? Bylo mi sedmnáct let a jely jsm e se sestrou o prázdninách do Jeseníků. Vyprávěla mi ve vlaku Potopu od Sienkiewicze fmáme rády příběhy z historieJ. Zaujala mě pasáž o Čenstochové. Když jsem pak Plánovala trasy na vý le ty , padla mi do oka Hora M atky Boží u Králík. Zatoužila jsem tam jít. A tak jsme tam šly. Na rajském dvoře je krásná socha Panny Ma­rie a u ní vodovodní kohoutek. Bylo vedro. Já se šla napít a přitom jsem se dívala na tu sochu. Sestra mi pak řekla, že jsem se tvářila "divně” . Já jsem si svůj pocit dlouho nedokázala vysvětlit - až když jsem p ozdě ji poznala svá to s tn é požehnání Při májové, bylo mi vše jasné...

Od té doby se událo mnoho krásných věcí, které by byly na dlouhé vyprávění.

Co však je důležité. S mou kmotřičkou jsme 1 založily „řád” , asi nejmenší na světě. Jsme zatím

jen dvě! Vždy se mi líb ila papežova krásná přezdívka „Nám ěstek Kristův” - a tak jsme se staly "Sekretářkam i Ježíše Krista” . Vedoucí naší nebeské kanceláře je Matka Ředitele, která nám dává kondice z „nebeštiny” . Práce je mnoho: vyřizujeme nebeskou poštu v obou směrech. Mo­dlitbou za ostatní ft . j. hledající, hříšníky, vlažné duše. rozvrácené rodiny - všímáme si malérů ve svém okolíJ od lidí k Pánu a apoštolátem ľ hlavně mezi vrstevníky J vyřizujeme vzkazy Pána lidem. Máme svůj kruh lidí. za které se přimlouváme.

P oužívám e pro to L o re tá n s k é lita n ie nebo Růženec. Každá přímluva je za jednoho konkrét­ního člověka nebo rodinu. Místo „Oroduj za nás” říkáme „Oroduj za X .Y .” a na Růženci obětujeme každý Zdrávas za někoho. Když nám to vychází, modlíme se za svůj kruh každý den. některé členy máme v kruhu obě. Když mám málo času, modlím se Korunku k Milosrdenství Božímu za všechny současně. Za nemocné a věci vážné se modlíme s Terezou při mších svatých - vezmeme se za ruce při Otčenáši fkde se dva shodnou na prosbě ...J. Bylo by krásné, kdyby nás bylo víc a stále víc, protože nebeské pošty přibývá...

Od P. V áclava jsem dosta la posvěcené zázračné medailonky. které jsem rozdala. Jeden případ za všechny:

Paní Marie H. měla jít na operaci s boulí na krku Před Vánocemi. Medailonek nosila na té bo­uli položený a boule se ztratila. Na Vánoce byla místo v nemocnici u své dcery. Nebo jiná paní - Eva W. - měla být operována na cystu v děloze. Vzala si na krk růženec a při p redop eračn í prohlídce ji lékař Poslal domů. že nemá co opero­va t - cys ta zm ize la ! To jso u dva případy nejkrásnější, ale i drobnějších radostí je mnoho - obrácení spolužaček, ekumenická setkání, práce mezi sektáři fdiskuse se Svědky Jehovovými) apod. Domnívám se. že není řešení se jim vyhýbat, ale poučit je. Kdo to udělá za nás? Kdo jim řekne pravdu?

A ještě jedno přání - za všechno, co pro mne Matka Boží učinila, toužím po tom, aby j í byl na­vrácen Bezděz, kdysi krásné poutní místo. Modlím se za to, všude o Bezdězu mluvím, aby nebyl zapomenut. Kdo může, ať v té věci pomůže ...

Daniela Maria Dominika Břoušková

Vážená redakce,

zdravím Vás srdečně a děkuji za časopis Im­maculata. Při jeho četbě se mi vybavila vzpomínka na Dana Gazdu a jeho bratra Hynka, na jejich kon­verzi. Narodili se s vrozenou vadou, myopafií. V deseti letech Přišel Dan do ústavu v Brně na K o ciánce. Po dokončení ZD Š byl p ř i ja t na gymnázium pro tělesně postižené v Bratislavě v tehdejší ČSSR. Zde poznává hluboce věřícího s p o lu žá ka , k te rý mu P ůjču je b ro žu rku po­jednávající o Fatim ě. Dan ji přečetl jedním de­chem s myšlenkou udělat to, co Panna Maria po něm žádá.... Uvěřit!

V průběhu prázdnin Dan doma vypravuje Hyn­kovi podobenství o marnotratném synu. Hynek při jeho vyprávění také uvěřil. Později k tomu Dan řekl: „V té době jsem neměl žádné náboženské vědomosti. Znal jsem jen ten příběh.” O své kon­verzi Dan řekl: „Za mým obrácením stála Panna M aria se svým poselstvím z Fatimy.’’

V roce 1985 nastoupil do ÚSP v Hrabyni. zde se připravil ke křtu, který Přijal v roce 1986. Stále prohluboval své náboženské vědomosti. Svou víru prožíval m odlitbou a snahou být ke každému přívětivý. „Chci, aby se každý v mé přítomnosti cítil dobře a odcházel ode mne spokojen.” V tom

soutěžili s Hynkem a s pomocí Boží se jim to dařilo.V roce 1991 vznikl v Hrabyni záměr výstavby

duchovního centra. Za tím účelem bylo ustaveno Olomouckým arcibiskupstvím kolegium pro jeho výstavbu. S tali jsm e se jeho členy a Dan se s velkým nasazením zapojil do jeho práce. Byly rozesílány propagační letáky do všech farností v celé republice. Dne 13. července Dan zemřel. Den před svou sm rtí mi řekl: „Jindro, neboj se. nezapomenu na tebe, a budu na věčnosti pamato­vat na naše společné úmysly..."

Tolik má vzpomínka na Dana Gazdu a věřím, že nám opravdu pomáhá svou Přímluvou.

I Vás, čtenáře Immaculaty, prosím o modlit­bu za zdar našeho záměru. Stejným způsobem nám záleží na duchovním růstu naší malé farno­sti a na celkovém duchovním oživení. U této věci se zvláště obracím na nemocné a trpící, aby se duchovně s námi spojili ve svých těžkostech a pomohli nám svými oběťmi a modlitbou. Po­vzbudí nás i dopisy od Vás.

K těmto řádkům se svým podpisem připojuje Milan Martinka, který se stal po Danově smrti členem našeho kolegia pro výstavbu kaple. Díky Danovi a Hynkovi jsem také uvěřil.

Jindřich Hňup, 747 67 Hrabyně 201/3

Sedm inásobný prem iér Itálie, nynější redak­tor m ěsíčníku „30 G iorni” se svěřil, že ho stále trápí m yšlenka na chybu, které se dopustil, když v roce 1978 podepsal zákon legalizující potrat. V odkazu na znám á slova, „že moc kazí toho, kdo ji m á,” připustil, že v tomto jeho rozhodnutí ode­hrávalo určitou roli přilnutí k moci.

Nedělní noviny

N a sem ináři organizovaném Institutem inter­disciplinárního bádání v Zurychu došli účastníci k z áv ě ru , že h o sp o d á řsk ý rozvoj sv ě ta není o h ro ž e n rů s te m p o č tu o b y v a te l . V m n o h a případech větší počet lidí znam ená větší bohat­ství. N ěkteré zem ě, v nichž je největší hustota obyvatel na kilometr čtvereční, patří k nejbohatším

(H olandsko, Japonsko, Jižní K orea). N edávno afričtí vědci odmítli podepsat m ezinárodní dekla­raci navrhující nulový dem ografický růst.

Catholic Tim es

N áklady na um ělé o p lozen í ve zkum avce a přenos lidského zárodku činí, jak jsm e se do­zvěděli z dobře inform ovaných zdrojů, přibližně čtyřicet tisíc korun. Efektivita tohoto postupu je a si 20% . V še o b e c n á z d ra v o tn í p o jiš ť o v n a přistoupila na hrazení tří pokusů u jed n á ženy.

Zdravotnické noviny

Každým rokem je zabíjeno na územ í České republiky v důsledku um ělých potratů sto tisíc ne­narozených dětí.

Č lověkem od početí

OBSAHFatim ská Panna M aria v Praze 0 M učednice čistoty 20M axm ilián - ry tíř svaté Panny 1 I iledá se M arie Goretti 21Svatý M axm ilián M. Kolbe - životopis 1 M ilujem e církev? 22Co nám M aria může dát 4 Poutnice v deštivý den 24List Svatého otce hlavám státu 6 N ebojm e se mít opačný názor 25Dát život za bratry 8 Z abít ducha 26Návrat M atky Boží z exilu 10

12Misia v PariacotoW Actii! ca/oÍpKa ľ* 1 ̂ 11}o

27ílavá V třšiCsli

Obránce lidských povinnosti 16KOSlcl S v a le m ) V d C id v d

v Hustopečích 29Důvěřujte a uvidíte zá/.rak\Setkání provinciálů minoritů \ Praze Provinciálové referují

1718 1.9

Poděkování Dopisy čtenářůZprávy

3©3132

Immaculata(dvouměsíčník):4/1994, ročník III.ISSN 1210-5732S církevním schválením brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho č.j. 868/ 94 ze dne 4. dubna 1994

R egistrační značka: MK ČR 6202.Podávaní novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Brně č.j.:P/2-4363/93

Vydávají: Bratři minoritě Nakladatelství:Konvent minoritů u sv. Janů v Brně Výrobní náklady na 1 výtisk: 9, - Kč.Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Předplatné narok 1994:Dobrovolné dary.Tyto je možno zasílat na adresu:Konvent minoritů, Minoritská 1,602 00 Brnopoštovní poukázkou typu C (žlutou) s poznám kou “předplatné Immaculaty” v rubrice “zpráva pro příjemce”. Dle finančních možností budeme posílat náš časopis i těm , k teří nem ají dosta tek financí k zap lacen í předplatného a o časopis si požádají.Stálé předplatitele prosíme, aby při poštovním styku s námi uváděli číslo vytištěné v levé horní části svého adresního lístku za zkratkou IC P , anebo aby nám poslali svůj adresn í lístek, který obdrželi spo lu s naším časopisem.

Fotografie: J. Planeta, P. Laska, archív.

Všem dobrodincům, kteří přispěli finančním darem na krytí výrobních nákladů, vyjadřujeme srdečné Pán Bůh zaplať.

Prosíme všechny čtenáře, kteří obdrží náš časopis, aby je j zapůjčili také svým přátelům a známým a takto umožnili Neposkvrněné získávat srdce lidí pro Ježíše.

Vatikánský rozhlas vysílá pro Vás denně na středních vlnách 1530 kHz a na krátkých vlnách 6245 kHz (49m)* česky v 5.15 hod a v 19.30 hod * * slovensky 5.30 hod a v 19.45 hod *

Chceš se ještě více přiblížit k Pánu Ježíši? Dovol Jeho Mamince, aby se tě ujala. Odevzdej se s důvěrou do jejích neposkvrněných rukou a staň se jejím rytířem. Pokud se rozhodneš, požádej o zapsání do knihy Rytířstva Neposkvrněné v Národním centru MI, Minoritská 1, 602 00 Brno.

W ninri